Praktická řešení
k veřejné správě

Rozpočtové určení daní

Jaké je konkrétní rozpočtové určení níže uvedených  daní:

a)  Daň z příjmu právnických osob

b)  Daň z příjmu fyzických osob

c)  Daň z příjmu ze závislé činnosti (odváděná zaměstnavatelem)

Jaké procento z těchto daní náleží místně příslušným obcím?

Odpověď na váš dotaz naleznete v zákonu 243/2000 Sb., o rozpočtovém určení daní.

V § 4 tohoto zákona je uvedeno, jaký podíl daňových příjmů náleží obcím.

„(1) Daňové příjmy rozpočtů obcí tvoří

a)  výnos daně z nemovitých věcí; příjemcem je ta obec, na jejímž území se nemovitost nachází,

b)  podíl na 25,84 % z celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty,

c)  podíl na 25,84% z celostátního hrubého výnosu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti odváděné plátcem daně, s výjimkou daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby,

d)  podíl na 25,84 % z celostátního hrubého výnosu daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby,

e)  podíl na 25,84 % z celostátního hrubého výnosu daně z příjmů fyzických osob s výjimkou

1. daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti odváděné plátcem daně,

2. daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby,

3. záloh poplatníka v paušálním režimu na daň z příjmů fyzických osob a daně z příjmů fyzických osob, která je rovna paušální dani,

f) podíl na 25,84 % z celostátního hrubého výnosu daně z příjmů právnických osob, s výjimkou výnosů uvedených v písmenu g) a v § 3 odst. 1 písm. a),

g)  daň z příjmů právnických osob v případech, kdy poplatníkem je příslušná obec, s výjimkou daně vybírané srážkou podle zvláštní sazby,

h)  podíl na 1,5 % z celostátního hrubého výnosu daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti odváděné plátcem daně, s výjimkou daně z příjmů fyzických osob vybírané srážkou podle zvláštní sazby,

i) podíl na 25,84 % výnosu záloh poplatníka v paušálním režimu na daň z příjmů fyzických osob a výnosu daně z příjmů fyzických osob, která je rovna paušální dani.“

V odstavci 11) téhož paragrafu je pak stanoveno:

„11) Ministerstvo financí stanoví vyhláškou vydanou na základě údajů zpracovaných Českým statistickým úřadem, Českým úřadem zeměměřickým a katastrálním a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, vždy s účinností od 1. září běžného roku

a)  celkové procento, kterým se ostatní obce podílejí na části celostátního hrubého výnosu daní podle odstavce 1 písm. b) až f) a výnosu záloh a daně podle odstavce 1 písm. i),

b)  procento, kterým se jednotlivé obce podílejí na části celostátního hrubého výnosu daní podle odstavce 1 písm. b) až f) a výnosu záloh a daně podle odstavce 1 písm. i),

c)  procento, kterým se jednotlivé obce podílejí na části celostátního hrubého výnosu daně podle odstavce 1 písm. h), stanovené v závislosti na poměru počtu zaměstnanců v obci, vykázanému v příloze k vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti, k celkovému počtu zaměstnanců takto vykázaných v České republice, a to podle stavu k 1. prosinci bezprostředně předcházejícího kalendářního roku.“

V současné době se vychází z vyhlášky MF 249/2022 Sb., o procentním podílu jednotlivých obcí na částech celostátního hrubého výnosu daně z přidané hodnoty a daní z příjmů.

vypracoval
Ing. Jiří Turoň

Ztížené pracovní prostředí u nepodnikatelských subjektů

V personální praxi se často uvádí, že u zaměstnanců nepodnikatelských subjektů, které jsou uvedeny v § 109 odst. 3 ZP nenáleží příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí.

Je dané tvrzení právně odůvodněné?

Příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí je u nepodnikatelských subjektů na rozdíl od zaměstnavatelů, kteří odměňují mzdou odlišný, neboť není přesně stanoven. V § 128 ZP je uvedena pouze jeho minimální výše, která je nejméně 5 % částky minimální mzdy. Od 1. ledna 2023 tedy částka nejméně 865 Kč za měsíc. Zaměstnavatel při stanovení této částky musí zohlednit míru rizika, intenzitu a dobu působení ztěžujících vlivů, kterým je zaměstnanec vystaven. V rámci stanoveného rozpětí zhodnotí zaměstnavatel rovněž současné působení více ztěžujících vlivů a to na rozdíl od příplatku poskytovaného ke mzdě (v podnikatelských subjektech), který je za každý ztěžující vliv uvedený v § 6 odst. 2 nařízení vlády č. 567/2006 Sb.

vypracoval
JUDr. Ladislav Jouza

Podíl odpovědnosti základní školy a žáka na škodě

Podle § 391 odst. 2 část věty před středníkem zákoníku práce odpovídá za škodu, která vznikla žákům základních škol a základních uměleckých škol a mateřských škol při vyučování nebo v přímé souvislosti s ním, právnická osoba vykonávající činnost dané školy. V případě odpovědnosti za škodu vzniklou žákům je proto třeba aplikovat všechna ustanovení zákoníku práce upravující odpovědnost za škodu vzniklou porušením právních povinností nebo odpovědnost za škodu vzniklou pracovním úrazem. Otázkou je, jak určit podíl odpovědnosti školy na škodě a jak určit spolupodíl (vlastního zavinění) poškozeného žáka.

Jak zohlednit situaci, že na vzniku škody žákovi se podílel jiný žák?

Příčinou vzniku škody jsou všechny okolnosti, bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, proto je třeba zvážit veškeré příčiny, které se na vzniku škody podílely, přičemž nemusí jít jen o příčinu jedinou, nýbrž o jednu z nich, která se spolupodílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde. Např. ze skutkových zjištění se v posuzované věci (spis. zn. Nejvyššího soudu: 21 Cdo 447/2022) podává, že spolužák, s nímž se poškozený při hodině tělesné výchovy dostal do fyzického konfliktu, se na vzniku škody svým chováním rovněž podílel; byť nelze zcela jednoznačně určit, který ze spolužáků konflikt fakticky vyvolal, není pochyb o tom, že se na potyčce aktivně podíleli oba dva. Uvedené chování spolužáka, které se jako další příčina spolupodílelo na poškození zdraví poškozeného (žáka základní školy), působí k tíži základní školy, která nezajištěním řádného pedagogického dozoru porušila předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví. Všechny tyto jednotlivé příčiny se tedy svojí mírou závažnosti podílely na vzniku škody – poškození zdraví úrazem v hodině tělesné výchovy.

Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění. Oba žáci porušili stejnou měrou své povinnosti dané školním řádem a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví a obecně přijímaná pravidla chování, jejich podíl na škodě (míra zavinění) je u každého v rozsahu 30 %. Základní škola porušila svůj pokyn, že bezpečnost žáků při hodině tělesné výchovy zajišťuje pedagogický pracovník po celou dobu vyučování, když paní učitelka, která měla být v hodině tělesné výchovy přítomna, byla mimo prostor tělocvičny, neboť odešla pro míč, který se zakutálel pod schodiště. Uvedená skutečnost (nepřítomnost paní učitelky v hodině tělesné výchovy) je příčinou významnou (přítomnost vyučujícího, jeho přirozená, resp. z titulu funkce plynoucí, autorita by mohla zabránit v potyčce žáků a v poškození zdraví) a podílí se na vzniklé škodě v rozsahu 40 %, určil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 447/2022, ze dne 20. 9. 2022)

Nenároková složka mzdy

I ve veřejné výzkumné instituci je plat zaměstnanců tvořen více složkami, přičemž některé jsou nárokové a některé nenárokové.

Jaké jsou podmínky přiznání a výplaty daných složek a kdo o tom rozhoduje?

Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 3660/2020, ze dne 29. 7. 2022, připomíná, že podle ustálené judikatury NS je pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva, anebo je-li mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu, anebo zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2004, spis. zn. 21 Cdo 537/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2007, spis. zn. 21 Cdo 2654/2006).

Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 3660/2020, ze dne 29. 7. 2022, hodnotí, že rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání nároku zaměstnance na tzv. nenárokovou složku mzdy je (jednostranným) právním jednáním ve smyslu § 545 o. z., neboť jde o takový projev vůle, jímž dochází ke vzniku práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu; právním jednáním zde je každý jednostranný projev vůle zaměstnavatele, bez ohledu na jeho označení, kterým zaměstnavatel stanovuje (určuje) zaměstnanci mzdu, případně některou její složku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2018, spis. zn. 21 Cdo 5984/2017). U zaměstnavatele, který je veřejnou výzkumnou institucí, je oprávněn učinit rozhodnutí o přiznání nároku zaměstnance na tzv. nenárokovou složku mzdy ředitel veřejné výzkumné instituce, popřípadě (vedle něj) zaměstnanec veřejné výzkumné instituce, u něhož je to obvyklé s ohledem na jeho pracovní zařazení nebo funkci, uzavírá Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 3660/­2020, ze dne 29. 7. 2022. (Pro to, kdo je oprávněn rozhodnout o přiznání nároku nenárokové složky mzdy, je především podstatné, zda, popř. komu zvláštní právní předpis svěřuje oprávnění činit rozhodnutí o přiznání nároku zaměstnance na (nenárokovou) složku mzdy u zaměstnavatele, jímž je veřejná výzkumná instituce.)

Místní referendum

Oprávněná osoba podporující konání místního referenda uvede na podpisovém archu své jméno, příjmení, datum narození, adresu a připojí vlastnoruční podpis.

Musí být uvedené údaje dle § 11 odst. 2 zákona o místním referendu vyplněny vlastnoručně občanem?

Údaje identifikující oprávněnou osobu na podpisovém archu podle § 11 odst. 2 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu, nemusí oprávněná osoba vyplňovat vlastnoručně, vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 8. 2022, spis. zn. Ars 1/2022. Vlastnoruční musí být tedy toliko podpis, identifikační údaje může vyplnit jiná osoba, popř. mohou být uvedeny i za pomocí technických prostředků, osobního razítka apod.

Zrušení vyvlastnění

Nezaplatil-li vyvlastnitel vyvlastňovanému náhradu za vyvlastnění do uplynutí 30 dnů ode dne uplynutí příslušného termínu nebo nezahájil-li vyvlastnitel uskutečňování účelu vyvlastnění ve stanovené lhůtě, vyvlastňovací úřad na žádost vyvlastňovaného rozhodne, že provedené vyvlastnění se zrušuje.

Je uplatnění žádosti o zrušení vyvlastnění omezeno nějakou lhůtou?

Ustanovení § 26 odst. 1 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě, ani žádné jiné ustanovení tohoto či jiného zákona nestanoví jakoukoli lhůtu (či skutečnost), která by časově omezovala právo vyvlastňovaného podat žádost o zrušení vyvlastnění. Je-li naplněna alespoň jedna podmínka (kvalifikovaná skutečnost) stanovená v § 26 odst. 1 téhož zákona a vyvlastňovaný podá bezvadnou žádost, nemá vyvlastňovací úřad žádné správní uvážení stran svého rozhodnutí a musí rozhodnout o zrušení vyvlastnění. Použití této přísné právní úpravy by však bylo možné odepřít v případech, kdy by žádost o zrušení vyvlastnění byla podána v rozporu s její podstatou, smyslem a účelem (šlo by o zneužití práva), vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2022, spis. zn. 8 As 29/2021.

Kulturní památka

Ministr kultury je oprávněn v přezkumném řízení změnit rozhodnutí svého předchůdce o zrušení prohlášení stavby za kulturní památku, pokud dojde k závěru, že v případě dané stavby nebyl naplněn mimořádně závažný důvod dle § 8 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči.

Jaké jsou podmínky? Co je oním mimořádně závažným důvodem?

Mimořádně závažným důvodem dle § 8 odst. 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, nemůže být bez dalšího to, že nemovitá kulturní památka je současně chráněna režimem památkové zóny, na jejímž území se nachází. Změní-li ministr kultury v přezkumném řízení rozhodnutí svého předchůdce a potvrdí-li rozhodnutí, kterým se neruší prohlášení stavby za kulturní památku, má to vliv na postavení vlastníka této stavby, s níž se budou znovu pojit specifické zákonné povinnosti; to ovšem samo o sobě není v rozporu s požadavkem přiměřenosti a ochrany práv nabytých v dobré víře, vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu spis. zn. 5 As 281/2020, ze dne 22. 10. 2021.

Zdravotní způsobilost

Dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti pro výkon dosavadní služby je třeba odlišit od pozbytí zdravotní způsobilosti pro výkon státní služby obecně, tedy na jakémkoli služebním místě.

Jaké jsou mezi nimi rozdíly?

V druhém případě je na místě rozhodnutí služebního orgánu o skončení služebního poměru podle § 72 odst. 1 písm. c) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, bez předchozího zařazení mimo službu, neboť toto zařazení nemůže splnit zákonný účel. Z lékařského posudku o zdravotní způsobilosti k výkonu služby, na jehož základě má služební orgán rozhodnout o skončení služebního poměru podle § 72 odst. 1 písm. c) zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, bez předchozího zařazení mimo službu, musí být jednoznačně seznatelné, že pozbytí zdravotní způsobilosti se vztahuje nejen k výkonu dosavadní služby na stávajícím služebním místě, ale k výkonu služby obecně, vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2022, spis. zn. 6 Ads 277/2020.

Obecné užívání účelové komunikace

Žalobci v řízení proti Krajskému úřadu Kraje Vysočina, za účasti fyzických osob, sousedů a města Moravské Budějovice, na jehož katastru se komunikace nachází, brojili proti určení pozemku ve svém vlastnictví jako účelové komunikace. Městský úřad Moravské Budějovice jako „silniční správní úřad“ v řízení podle § 142 správního řádu rozhodnutím ze dne 22. 11. 2019 určil, že se na pozemku žalobců v rozsahu vymezeném geometrickým vytyčovacím náčrtem nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.

Může být dovozen konkludentní souhlas s obecným užíváním účelové komunikace?

Žalobci nepopírali, že část jejich pozemku prohlášená za účelovou komunikaci je vyasfaltována. Upozorňovali však, že se tak stalo na jejich vlastní náklad. Při rekonstrukci ulice v roce 2011 město vyhovělo jejich žádosti, aby vyasfaltovalo i sporný pozemek, na čemž se však museli finančně podílet, jak doložili fakturou od dodavatele zakázky. Žalobci dále namítali, že sporná cesta z hlediska svého účelu neslouží veřejnosti, tj. obecnému užívání, jak požaduje zákon o pozemních komunikacích, ale slouží pouze pro přístup k pozemkům osob zúčastněných na řízení – sousedů. Nachází se totiž na konci slepé ulice. Žalobci ze sporného pozemku platí daň z nemovitých věcí, určité osoby přes něj nezákonně přejíždějí, čímž ničí nový asfaltový povrch, který žalobci v roce 2011 financovali, a působí emise, prach, hluk a nepořádek. Pokud cestu užívá pouze malý počet osob, nelze hovořit o obecném užívání. Žalobci se též výslovně ohradili proti tomu, že by byl dán v jejich případě souhlas s obecným užíváním sporné cesty veřejností.

Pokud vlastník posledního úseku slepé cesty, kterou jako celek nepochybně užívala veřejnost, jedná po dlouhou dobu tak, jako by jeho pozemek byl nedílnou součástí oné veřejné cesty, pak z takovéhoto jednání lze dovodit vlastníkův konkludentní souhlas s obecným užíváním předmětu jeho vlastnictví jako veřejně přístupné účelové komunikace (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/­1997 Sb., o pozemních komunikacích). Není už pak třeba podrobně zkoumat a dokazovat, zda a v jakém rozsahu užívala veřejnost právě tento pozemek, tedy poslední úsek slepé cesty, například k otáčení vozidel, vyložil Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 31. 1. 2022, spis. zn. 30 A 43/­2020, který byl pro svůj význam vyhlášen ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Veřejná výzkumná instituce

Veřejná výzkumná instituce může být zřízena Českou republikou nebo územním samosprávným celkem čilí obcí nebo krajem jakožto zřizovatelem. Orgány veřejné výzkumné instituce jsou a) ředitel, b) rada instituce a c) dozorčí rada (§ 16 odst. 1 zákona o veřejných výzkumných institucích).

Jak jsou rozděleny mezi tyto orgány kompetence? Kdo vykonává personální pravomoci ve vztahu k zaměstnancům?

Ředitel je statutárním orgánem veřejné výzkumné instituce a rozhoduje ve všech věcech veřejné výzkumné instituce, pokud nejsou tímto zákonem svěřeny do působnosti rady instituce, dozorčí rady nebo zřizovatele [§ 17 odst. 1 písm. a) a b) zákona o veřejných výzkumných institucích]. Rada veřejné výzkumné instituce ve vztahu k zaměstnancům instituce schvaluje vnitřní předpisy uvedené v § 20 odst. 1 písm. a) až e) zákona o veřejných výzkumných institucích, tedy též organizační řád a vnitřní mzdový předpis [§ 18 odst. 2 písm. d) a § 20 odst. 1 písm. c) a d) zákona o veřejných výzkumných institucích]. Dozorčí radě zákon ve vztahu k zaměstnancům nestanoví žádné kompetence (§ 19 zákona o veřejných výzkumných institucích). Zřizovateli je v případě vzniku veřejné výzkumné instituce rozdělením vyhrazeno rozhodnout o tom, kteří zaměstnanci přejdou do vznikající veřejné výzkumné instituce [§ 15 písm. e) zákona o veřejných výzkumných institucích].

Zvláštní právní úprava zákona o veřejných výzkumných institucích tedy vychází (stejně jako obecná úprava občanského zákoníku) z koncepce tzv. zbytkové působnosti statutárního orgánu (ředitele) veřejné výzkumné instituce. Ředitel je oprávněn v pracovněprávních vztazích rozhodovat (a tedy i právně jednat) ve všech věcech veřejné výzkumné instituce s výjimkou schvalování organizačního řádu a vnitřního mzdového předpisu, které je vyhrazeno radě veřejné výzkumné instituce, a rozhodování o tom, kteří zaměstnanci přejdou do vznikající veřejné výzkumné instituce, které zákon vyhrazuje zřizovateli.

Pouze ředitel veřejné výzkumné instituce jako její statutární orgán může tuto právnickou osobu zastoupit při uzavření pracovní smlouvy či dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jejich změnách či ukončení, jakož i při dalších právních jednáních vůči zaměstnancům. Úprava způsobu zastupování ředitelem veřejné výzkumné instituce v § 17 odst. 1 písm. a) a b) zákona o veřejných výzkumných institucích však nebrání tomu, aby ředitel veřejné výzkumné instituce případně delegoval pracovněprávní záležitosti na další osoby (např. zaměstnance personálního odboru), které budou jakožto zákonní zástupci podle § 166 o. z. vedle něj oprávněny činit za veřejnou výzkumnou instituci právní jednání vůči jejím zaměstnancům.

V poměrech veřejné výzkumné instituce se mzda zaměstnanců – není-li sjednána kolektivní smlouvou (§ 20 odst. 3 zákona o veřejných výzkumných institucích) – stanoví vnitřním mzdovým předpisem [§ 20 odst. 1 písm. d) zákona o veřejných výzkumných institucích a § 113 odst. 1 zákoníku práce], který musí být pod sankcí neplatnosti přijat písemně, s účinností nejdříve ke dni jeho vyhlášení, schválen radou veřejné výzkumné instituce a který potom je závazný pro zaměstnavatele a pro všechny zaměstnance [§ 305 odst. 2 a 3 zákoníku práce a § 18 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných výzkumných institucích]. Takto přijatý mzdový předpis může rovněž delegovat rozhodování o mzdových otázkách na konkrétní zaměstnance veřejné výzkumné instituce určené jejich pracovním zařazením nebo funkcí. (Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 3660/2020, ze dne 29. 7. 2022).

vypracoval
Richard W. Fetter