Předcházení škodám na pracovišti

Zákoník práce „porušení pracovní kázně“ ani „nedbalost při práci“ nezná. Ale v praxi se s těmito dvěma pojmy setkáváme často. Zaměstnanci mají základní povinnosti, které jsou povinny v pracovním poměru dodržovat. Jak s otázkou prevence škody souvisí otázka kontroly zaměstnanců?

PŘEDCHÁZENÍ ŠKODÁM ZE STRANY ZAMĚSTNAVATELE - Odlišnost závislé práce, jejímž předmětem je osobní výkon práce za mzdu nebo plat podle pokynů zaměstnavatele, od občanskoprávních vztahů nachází svůj výraz rovněž ve zcela samostatné úpravě povinnosti k náhradě majetkové a nemajetkové újmy související v s individuálními pracovněprávními vztahy. Již Nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. zdůraznil, že ustanovení o náhradě škody (dnes „ustanovení o náhradě majetkové a nemajetkové újmy“) obsažená v ZP jsou kogentní, tj. nelze se od nich odchýlit a nelze na jejich místo použít obdobná ustanovení občanského zákoníku. Tento závěr platí samozřejmě beze změny i dnes, kdy od 1. ledna 2014 platí nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb.

Za individuální pracovněprávní vztahy jsou považovány všechny vztahy vzniklé v příčinné souvislosti s výkonem závislé práce. Podle § 3 ZP může být závislá práce vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy a základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. V této souvislosti není významné, zda výkon závislé práce trvá nebo již byl ukončen.

Pro závěr, zda povinnost k náhradě majetkové a nemajetkové újmy má povahu pracovněprávní nebo občanskoprávní není samo o sobě významné, zda zaměstnanec porušil povinnosti uložené mu ZP nebo jinými pracovněprávními předpisy. Významné je to, zda činnost, kterou byla zaměstnancem zaměstnavateli způsobena škoda, postrádá či nepostrádá místní, časový a zejména věcný vztah k plnění pracovních úkolů.

Zaměstnavatel je povinen

zajišťovat svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku; zjistí-li závady, je povinen učinit opatření k jejich odstranění. Touto zásadou vyjadřuje zákonodárce obecnou prevenční povinnost zaměstnavatele a zároveň i ochrannou funkci pracovního práva. Jaká opatření za tímto účelem musí zaměstnavatel přijmout, to vyplývá z řady další ustanovení ZP i z dalších předpisů. V obecné rovině je vytváření pracovních podmínek zaměstnancům upraveno v § 224 ZP, lze ale i uvést další případ – § 226 ZP, který stanoví zaměstnavateli povinnost zjistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání. V oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou povinnosti zaměstnavatele zajistit ochranu zdraví zaměstnanců upraveny jednak v § 101 a násl. ZP a dále i v zákoně č. 309/2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Vedoucí zaměstnanci

Formulace, že prevenční povinnost se ukládá zaměstnavateli, není zcela přesná, jde o legislativní zkratku, protože v praxi jde o povinnost vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení. Vedoucí zaměstnanci sice mají všechny povinnosti jako řadoví zaměstnanci, tj. plně se na ně vztahují povinnosti zaměstnanců podle § 301 ZP, nicméně v § 302 ZP jsou jim stanoveny další povinnosti navíc, tj. nad rámec povinností ostatních zaměstnanců.

Výčet těchto povinností vedoucích zaměstnanců je taxativní. Nejdůležitější jsou asi povinnosti – řídit a kontrolovat práci podřízených zaměstnanců a hodnotit jejich pracovní výkonnost a pracovní výsledky a co nejlépe organizovat práci. Tyto povinnosti se přímo týkají řídící práce a víceméně odpovídají vymezení pojmu vedoucího zaměstnance v § 11 ZP. Další povinností je povinnost vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci. Tato povinnost má bezprostřední a úzkou vazbu na § 101 odst. 2 ZP, podle něhož péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci je nedílnou a rovnocennou součástí plnění pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení.

KONTROLA VĚCÍ A PROHLÍDKY ZAMĚSTNANCŮ - S otázkou prevence majetkové újmy (škody) také bezprostředně souvisí otázka kontroly zaměstnanců v průběhu pracovního procesu. Proto zákonodárce ukládá, že zaměstnavatel je z důvodu ochrany majetku oprávněn v nezbytném rozsahu kontrolu věcí, které zaměstnanci k němu vnášejí nebo od něho odnášejí, popřípadě provádět prohlídky zaměstnanců. Při kontrole a prohlídce však musí být dodržena ochrana osobnosti a osobní prohlídku může provádět pouze osoba stejného pohlaví.

V současné době se na mnohých pracovištích využívá ke kontrole průmyslové televize. Zákoník práce nikde nestanoví, jakým způsobem a jakými metodami má zaměstnavatel kontroly provádět. Lze pouze dovodit, že by při kontrole nemělo docházet k ponižování lidské důstojnosti, výkon tohoto práva zaměstnavatele musí být vždy v souladu s dobrými mravy.

Z výše uvedeného lze dovodit, že zaměstnanci, respektive jejich zástupci (odborová organizace nebo rada zaměstnanců) by měli být informováni o tom, že jejich pracoviště bude kontrolováno průmyslovou kamerou, čímž budou upozorněni na to, že své pracoviště nemohou dále považovat za místo svého soukromí (např. přepážky v bankách).

S odborovou organizací by mělo být podle § 287 odst. 2 písm. g) ZP zavedení kamerového systému projednáno, neboť v takovém případě evidentně jde o opatření, které se bude týkat většího počtu zaměstnanců. Projednáním se rozumí, že odborová organizace má právo se vyjádřit, ovšem konečné rozhodnutí je věcí zaměstnavatele.

V této souvislosti je důležité si připomenout i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v případu Niemetz versus Německo – ve skutkové věci, kdy byla provedena prohlídka právníka. Evropský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dovodil, že soukromý život je otázkou respektování vzájemných vztahů mezi lidskými bytostmi a je irelevantní, zda se tak děje na pracovišti či kdekoli jinde. Přestože je tedy zaměstnavatel oprávněn kontrolovat výkon závislé práce, mělo by se tak dít prostředky a nástroji, které jsou adekvátní způsobu kontroly a neohrožují lidskou důstojnost zaměstnanců. Při neustálém monitorování pracoviště a samotného zaměstnance průmyslovými kamerami, kdy zaměstnanec neví, zda je či není sledován, je zaměstnanec de facto absolutně zbaven jakéhokoli soukromí, což většinou neodpovídá účelu kontroly. Lze proto konstatovat, že to je v rozporu s osobnostními právy zaměstnance, neboť i právo na soukromí je osobnostním právem zaměstnance.

Kamerové systémy se zařizují v samoobslužných prodejnách, u čerpacích stanic, v bankách apod. Tím dochází vedle monitorování velkého množství neidentifikovaných osob, které do těchto veřejnosti přístupných prostor vstupují za účelem uspokojení svých požadavků a potřeb i k monitorování zaměstnanců.

PŘEDCHÁZENÍ ŠKODÁM ZE STRANY ZAMĚSTNANCE - Zaměstnanec je povinen si počínat tak, aby nedocházelo majetkové újmě (dále jen „škodě“) ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda je zaměstnanec povinen upozornit na ni nadřízeného zaměstnance a v případě neodkladné potřeby proti ní zakročit. Nemusí tak učinit pouze v případě, brání-li mu v tom důležitá okolnost, nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké (osobami blízkými jsou příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel, partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní). Rovněž je povinností zaměstnance, který zjistil, že nemá vytvořeny potřebné pracovní podmínky, oznámit to svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci. V případě, že by tuto povinnost zaměstnanec nesplnil, vznikla by mu povinnost nahradit škodu podle § 251 ZP.

Platí totiž, že na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu.

Tato povinnost vlastně ukládá zaměstnanci určitý způsob chování v průběhu celého pracovního poměru, aniž by ještě hrozila nějaká škoda, aby se při výkonu práv a povinností vyvaroval situací, které by podle obecných zkušeností mohly vést ke vzniku škody. Zaměstnanec je obecně povinen zachovávat při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vždy takový stupeň pozornosti, který lze požadovat vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci a který objektivně vzato je způsobilý zabránit nebo alespoň omezit riziko vzniku škod na zdraví a majetku. Nedodržení obecné prevenční povinnosti zaměstnance znamená porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá za splnění potřebných předpokladů obecnou povinnost zaměstnance nahradit škodu, případně bezdůvodné obohacení.

Zvláštní prevenční povinnost zaměstnance zakročit

pak nastupuje v případě, kdy nelze vyčkávat a je třeba urychleně jednat, protože škoda hrozí natolik bezprostředně, že ji už z časových důvodů nelze účinně odvrátit prostřednictvím oznámení vedoucímu zaměstnanci zaměstnavatele, a k odvrácení je třeba přistoupit bez prodlení. Zatímco oznamovací povinnost se týká jakékoliv hrozící škody, povinnost zaměstnance neodkladně zakročit se týká jen takové škody, která hrozí zaměstnavateli, u něhož je zaměstnanec v pracovněprávním vztahu.

Povinnost zakročit zaměstnanec nemá jednak tehdy, jestliže mu v tom brání důležitá okolnost, např. jestliže mu chybí odborné znalosti a dovednosti k obsluze stroje nebo strojního zařízení či dopravního prostředku, který je třeba v daném okamžiku ovládnout anebo tehdy, jestliže v konkrétním případě je toho sám neschopen, např. z důvodu pracovního úrazu.

V současné době platný ZP však na rozdíl od staré právní úpravy již neukládá zaměstnanci prevenční povinnost ve vztahu k třetím osobám. Důsledně totiž ctí zásadu, že právní úprava v něm obsažená se týká výhradně zaměstnavatele a zaměstnance. Přitom vychází z § 38 a § 301 ZP.

Podle § 38 ZP je zaměstnanec povinen ode dne vzniku pracovního poměru povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru, a na všechny tyto zásady navazuje určitým způsobem § 301 ZP o základních povinnostech zaměstnance, kde je zdůrazněna mimo jiné povinnost zaměstnance řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Zákoník práce také nepřevzal ze starého ZP ustanovení o tom, že zaměstnavatel je povinen soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám. Stalo se tak na základě stanoviska Nejvyššího soudu ČR, který ve svém rozsudku 21 Cdo 2172/­2002 k této zásadě starého ZP zdůraznil „Povinnost zakotvená v ustanovení § 170 odst. 2 ZP (dnes § 250 ZP) soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám, jako součást systému prevenčních povinností, ukládá zaměstnavateli přijmout a soustavně uplatňovat takový souhrn způsobů a forem kontroly plnění pracovních úkolů zaměstnanci, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který je způsobilý co nejvíce omezit a snížit riziko vzniku škod; zaměstnavateli však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím případný vznik škody zcela vyloučit.“

JUDr. Eva Dandová

§ 250 zákona č. 262/2006 Sb.

(1) Zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

(2) Byla-li škoda způsobena také porušením povinností ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance nahradit škodu se poměrně omezí.

(3) Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance, s výjimkou případů uvedených v § 252 a 255.

§ 38 zákona č. 262/2006 Sb.

Povinnosti vyplývající z pracovního poměru

(1) Od vzniku pracovního poměru je

a) zaměstnavatel povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu nebo plat, vytvářet podmínky pro plnění jeho pracovních úkolů a dodržovat ostatní pracovní podmínky stanovené právními předpisy, smlouvou nebo stanovené vnitřním předpisem,

b) zaměstnanec povinen podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy v rozvržené týdenní pracovní době a dodržovat povinnosti, které mu vyplývají z pracovního poměru.

(2) Pro pracovní poměr založený jmenováním platí ustanovení o pracovním poměru sjednaném pracovní smlouvou.

(3) Zaměstnavatel je povinen předkládat odborové organizaci ve lhůtách s ní dohodnutých zprávy o nově vzniklých pracovních poměrech.

§ 301 zákona č. 262/2006 Sb.

Zaměstnanci jsou povinni

a) pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci,

b) využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly,...