Prevence rizik

Zákoník práce v části páté obsahuje základní právní úpravu práv a povinností zaměstnavatelů a zaměstnanců na tomto úseku s tím, že tzv. technické aspekty bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, které jsou úzce navázány na právo evropských společenství, byly upraveny zákonem č. 309/­2006 Sb., o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Protože prevence rizik je považována za základní metodu BOZP, je její úprava obsažena přímo v zákoníku práce.

PŘEDCHÁZENÍ OHROŽENÍ ŽIVOTA A ZDRAVÍ PŘI PRÁCI - V úvodním ustanovení části páté zákoníku práce (§ 101 ZP) nazvané Předcházení ohrožení života a zdraví při práci jsou zakotveny základní zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci tak jako tomu bylo i v úvodním ustanovení hlavy páté části druhé starého zákoníku práce. Vzhledem k tomu, že toto ustanovení je stěžejním ustanovením celé právní úpravy BOZP, je uvozeno zásadou, že zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce (dále jen „rizika“).

Hned tedy zde v úvodu celé části týkající se BOZP se uvádí pojem „riziko“. Tento pojem zákoník práce ani zákon č. 309/­2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) blíže nedefinuje. V podstatě se dá říci, že každá lidská činnost je zdrojem rizika pro člověka. Z hlediska pracovního práva patří mezi rizika všechny zdroje úrazů, průmyslové škodliviny, nadměrné teplo nebo chlad, záření, elektrická energie apod.

V teorii pracovního práva se pojem „riziko“ definuje jako kombinace pravděpodobnosti a rozsahu možného ohrožení nebo poškození zdraví zaměstnance, vystaveného v pracovním poměru jednomu nebo více potencionálním zdrojům pracovních úrazů nebo ohrožení zdraví zaměstnance. Pracovní rizika obvykle dělíme na mechanická, fyzikální, chemická a biologická. Jsou dána pracovními podmínkami, pracovním prostředím a vším, s čím zaměstnanec při práci přichází do styku. Mechanická rizika můžeme hodnotit na základě pracovních úrazů zaměstnanců určitých profesí, která zaměstnavatelé znají z vlastních rozborů nebo z rozborů, která přináší odborná literatura. Škodlivé působení vibrací, tepla, záření, chemických a biologických rizik se stanoví na základě všeobecných znalostí a poznatků o jejich přípustné koncentraci, na základě rozborů důvodů pracovních úrazů a nemocí z povolání a na základě odborných, zejména hygienických měření.

Zákoník práce však definuje pojem „pracovní úraz“. Podle ustanovení § 271k ZP je pracovním úrazem poškození zdraví zaměstnance, k němuž došlo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Tato definice vychází z toho, že odpovědnost zaměstnavatele za škodu způsobenou zaměstnanci je postavena na tzv. objektivním principu, což znamená, že k jejímu vzniku je zapotřebí, aby došlo ke škodní události a k jejímu následku, tedy škodě a aby mezi těmito předpoklady byla přímá příčinná (dialektická) součinnost.

Smyslem a účelem všech ustanovení části páté zákoníku práce je prevence, tedy předcházení rizikům úrazů, neboť dosažení tzv. nulového rizika, tj. absolutní eliminace pracovních úrazů a nemocí z povolání není v oblasti pracovněprávních vztahů prakticky možná, a to především proto, že vždy vedle pracovního prostředí, které zajistí zaměstnavatel, je zde ještě lidský činitel – zaměstnanec.

Z toho důvodu klade zákonodárce na úvodní ustanovení právní úpravy BOZP takový zvláštní důraz a odpovědnost za prevenci rizik ukládá jako prvořadou zákonnou povinnost zaměstnavateli.

S tím bezprostředně souvisí další zásada, a to, že péče o BOZP uložená zaměstnavateli je nedílnou a rovnocennou součástí pracovních povinností všech vedoucích zaměstnanců zaměstnavatele na všech stupních řízení v rozsahu jejich pracovních míst, která zastávají. Podle definice pojmu „vedoucí zaměstnanec“ se vedoucími zaměstnanci rozumějí zaměstnanci, kteří jsou na jednotlivých stupních řízení zaměstnavatele oprávněni stanovit a ukládat podřízeným zaměstnancům pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich práci a dávat jim k tomu závazné pokyny.

Při uzavírání pracovního poměru s těmito zaměstnanci je důležité, aby při stanovení jejich náplně práce nebyla nikdy opomenuta tato zásada, tedy že úkoly v péči o BOZP jsou neoddílnou a rovnocennou součástí jejich pracovních povinností. Tato zásada má význam zejména z hlediska základních povinností vedoucích zaměstnanců (§ 302 ZP) a z hlediska odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou zaměstnavateli při plnění pracovních úkolů. Při uzavírání pracovních poměrů s vedoucími zaměstnanci musí zaměstnavatel též sledovat, zda tito zaměstnanci znají předpisy k zajištění BOZP, vztahující se k jejich činnosti. Podle těchto ustanovení každý vedoucí zaměstnanec zaměstnavatele odpovídá za zajišťování bezpečnosti zaměstnanců a za stav pracovních podmínek v té činnosti, kterou bezprostředně řídí či vykonává. I když jde o všechny vedoucí zaměstnance, je nutno rozlišovat stupeň jejich odpovědnosti. Ten je jiný u ředitele a jiný u ostatních vedoucích zaměstnanců. Za celkovou úroveň péče o zaměstnance a za činnost podřízených zaměstnanců při bezpečné práci je však vždy odpovědný statutární orgán u zaměstnavatele, který je právnickou osobou nebo zaměstnavatel, který je fyzickou osobou sám osobně. V případě porušení těchto zásad se může jednat o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci s možnými důsledky rozvázání pracovního poměru výpovědí ze strany zaměstnavatele nebo dokonce okamžitým zrušením pracovního poměru.

V dalších odstavcích úvodního ustanovení se stanoví povinnost vzájemné spolupráce v oblasti BOZP, plní-li na jednom pracovišti úkoly zaměstnanci dvou a více zaměstnavatelů. Je totiž statisticky dokázáno, že velké procento pracovních úrazů na velkých stavbách a montážích plyne především z toho, že jednotliví zaměstnavatelé, kteří zde pracují, se nedostatečně vzájemně informují o všech možných rizicích. Oproti právní úpravě obsažené ve starém zákoníku práce je právní úprava koordinace v oblasti BOZP propracovanější, přesnější. Zásadně platí, že plní-li na jednom pracovišti úkoly zaměstnanci dvou a více zaměstnavatelů, jsou zaměstnavatelé povinni vzájemně se písemně informovat o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, která se týkají výkonu práce a pracoviště, a spolupracovat při zajišťování BOZP pro všechny zaměstnance na pracovišti. K tomu zákonodárce dodává, že a na základě písemné dohody zúčastněných zaměstnavatelů touto dohodou pověřený zaměstnavatel koordinuje provádění opatření k ochraně BOZP zaměstnanců a postupy k jejich zajištění. Tyto zásady jsou v praxi velice potřebné.

Další zásadou BOZP, která musí být zdůrazněna úvodem právní úpravy BOZP je, že každý zaměstnavatel je povinen:

•    zajistit, aby jeho činnosti a práce jeho zaměstnanců byly organizovány, koordinovány a prováděny tak, aby současně byli chráněni také zaměstnanci dalšího zaměstnavatele,

•    dostatečně a bez zbytečného odkladu informovat odborovou organizaci nebo zástupce zaměstnanců pro oblast BOZP, a nepůsobí-li u něj, přímo své zaměstnance o rizicích a přijatých opatřeních, které získal od jiných zaměstnavatelů.

Tuto právní úpravu si vyžádala přímo transposice rámcové směrnice o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci (směrnice Rady č. 89/­391/­EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci) do našeho právního řádu. Tato směrnice mimo jiné ukládá zaměstnavateli povinnost přijmout vhodná opatření, aby zaměstnanci nebo jejich zástupci v podniku nebo závodě získali v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi, s přihlédnutím mimo jiné k velikosti podniku nebo závodu, všechny informace o bezpečnostních a zdravotních rizicích a o ochranných a preventivních opatřeních týkajících se jak celého podniku nebo závodu, tak každého druhu pracovního místa nebo povolání. Zákoník práce tak tuto povinnost ukládá českému zaměstnavateli.

Tyto základní principy, byť se na první pohled jeví jako obecné a zaměstnavatelům i zaměstnancům zcela samozřejmé, mají obrovský význam pro praxi. V okamžiku, kdy vznikne pracovní úraz nebo jiná škoda, ať již zaměstnavateli či zaměstnanci, je nedílnou součástí posouzení celkové situace a všech okolností i posouzení toho, jak byly dodrženy všechny zásady BOZP. A právě porušení základních principů BOZP bývá v praxi nejčastějším důvodem vzniku škody ať na jedné či druhé straně pracovněprávního vztahu. Nejzávažnější důsledky má nedodržení zásad BOZP v případech vzniku pracovních úrazů a nemocí z povolání, kdy se však již zkoumá jen, které zásady BOZP byly porušeny a do jaké míry kterým účastníkem pracovněprávního vztahu. Z toho důvodu je třeba celou tuto část zákoníku práce chápat jako preventivní, jejímž cílem je chránit zdraví zaměstnanců.

V neposlední řadě se zde úvodem stanoví, že zaměstnavatel je povinnost zajistit BOZP všem zaměstnancům se vztahuje na všechny osoby, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovištích. I tato zásada je s ohledem na svoji důležitost zařazena do úvodu a je třeba, aby každý zaměstnavatel, který umožňuje vstup cizích osob na svoje pracoviště (lhostejno zda z důvodu nezbytnosti jako např. v případě úřadů apod. či z důvodu provozu svých pracovišť – např. údržbáři apod. či ze zcela jiných důvodů) si tuto základní zásadu BOZP uvědomil a zajistit tomu odpovídající podmínky. V případě úrazu takové osoby by stejně odpovídal zaměstnavatel, byť ne podle zákoníku práce (neboť nejde o vztah pracovněprávní zaměstnavatel – zaměstnanec), ale podle občanského zákoníku. Právní úprava jednotlivých náhrad majetkové a nemajetkové újmy v případě poškození zdraví je v zákoníku práce i v občanském zákoníku věcně shodná.

Zásada obsažená v posledním odstavci úvodního ustanovení o BOZP v zákoníku práce, že náklady spojené se zajišťováním BOZP hradí zaměstnavatel je též důvodu svého zásadního významu a systematického členění části páté vložena přímo do tohoto úvodního paragrafu. Podle doktríny pracovního práva toto ustanovení rozpracovává ústavní princip, že každý má právo na ochranu zdraví a na uspokojivé pracovní podmínky obsažený v článku 28 a 31 Listiny základních práv a svobod a aplikuje do našeho právního řádu Českou republikou ratifikovanou Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 155 o bezpečnosti a zdraví pracovníků a o pracovním prostředí, která – podle čl. 10 Ústavy – má přednost před zákonem. Navíc se tímto ustanovením transponují do našeho právního řádu základní zásady z citované rámcové směrnice bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, která na zajištění BOZP zaměstnanců klade mimořádný důraz.

Z hlediska věcného je však třeba k tomuto ustanovení přistupovat jako k ustanovení obsahujícímu pouze základní a nejdůležitější zásady BOZP. Další navazující ustanovení části páté zákoníku práce a pak ustanovení zákona č. 309/­2006 Sb., zákona o zajištění dalších podmínek BOZP jsou pak konkrétním rozpracováním těchto zásad a i tak není jejich obsah plně vyčerpávající.

PREVENCE RIZIK - Právní úprava BOZP v zákoníku práce byla harmonizována s právem zemí Evropské unie již v roce 2000 při tzv. první euronovele zákona starého zákoníku práce. Tehdy byla do zákoníku práce transponována výše citovaná rámcová směrnice bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a všech 13 tehdy platných dílčích směrnic. Do zákoníku práce bylo také vloženo samostatné ustanovení o prevenci rizik (§ 102 ZP), které je transposicí čl. 6 směrnice. Ten výslovně stanoví, že „V rámci svých povinností přijme zaměstnavatel opatření nezbytná pro bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců, včetně opatření pro prevenci pracovních rizik, pro informování a školení, a také pro přípravu nezbytné organizace a prostředků. Zaměstnavatel musí dbát na přizpůsobování těchto opatření s přihlédnutím k měnícím se okolnostem a usilovat o zlepšování současných podmínek.“

Toto ustanovení tuto zásadu rozpracovává v obecnou zásadu povinnosti zaměstnavatele při zjišťování BOZP ve vztahu k prevenci rizik. Smyslem je zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci ve všech aspektech spojených s prací, počínaje soustavným vyhledáváním rizik a konče přijímáním opatření k ochraně zaměstnanců před jejich působením. 

Z hlediska pracovního práva patří mezi rizika všechny zdroje úrazů, průmyslové škodliviny, nadměrné teplo nebo chlad, záření, elektrická energie apod. Pracovní rizika obvykle dělíme na mechanická, fyzikální, chemická, biologická, prach, fyzická zátěž, psychická a zraková zátěž a nepříznivé mikroklimatické podmínky. Jsou dána pracovními podmínkami, pracovním prostředím a vším, s čím zaměstnanec při práci přichází do styku.

Obecně platí, že zaměstnavatel je povinen vytvářet bezpečné a zdraví neohrožující pracovní prostředí a pracovní podmínky vhodnou organizací BOZP a přijímáním opatření k předcházení rizikům. Toto ustanovení s ohledem na svůj preventivní charakter musí být naplňováno již při plánování výroby a pracovních činností, při rozmísťování strojů a zařízení a při údržbě budov a strojního zařízení. Vhodnou organizací BOZP se rozumí účelná dělba práce mezi vedoucí zaměstnance, pravidelná kontrola na pracovištích a stanovení odpovědnosti za odstraňování zjištěných závad. Jeho smyslem je vést zaměstnavatele, ale i zaměstnance k nalezení přijatelné míry rizik. Dosažení tzv. „nulového rizika“, tj. absolutní eliminace pracovních úrazů a nemocí z povolání není v oblasti pracovněprávních vztahů prakticky možné. Z toho důvodu klade zákonodárce na toto ustanovení zvláštní důraz a odpovědnost za prevenci rizik ukládá zaměstnavateli.

Zákon pro potřebu praxe přímo definuje pojem „prevence rizik“ jako všechna opatření vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění BOZP a z opatření zaměstnavatele, které mají za cíl předcházet rizikům, odstraňovat je nebo minimalizovat působení neodstranitelných rizik. Tato definice je v naprostém souladu s definicí, kterou používá citovaná rámcová směrnice bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Podle této směrnice se totiž pod pojmem prevence rizik rozumí „veškerá ustanovení nebo opatření, která jsou zavedena nebo se plánují na všech stupních činnosti podniku k prevenci nebo snížení pracovních rizik.“ Proces, jehož cílem je optimalizace rizika se nazývá hodnocením a řízením rizik. První část procesu, která se zabývá identifikací, hodnocením a srovnáním rizik, přináší podklady potřebné pro druhou část procesu, ve které jsou přijímána opatření pro jejich snížení na minimální míru. Proto v následujících odstavcích ukládá zákonodárce povinnosti zaměstnavateli jak při vyhledávání rizik a zjišťování jejich příčin a zdrojů (tedy příčin a zdrojů pracovních úrazů a nemocí z povolání), tak při přijímání opatření k jejich odstranění. I tato ustanovení jsou přesnou implementací rámcové směrnice bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

Zaměstnavatel je povinen soustavně vyhledávat nebezpečné činitele a procesy pracovního prostředí a pracovních podmínek, zjišťovat jejich příčiny a zdroje. Na základě tohoto zjištění vyhledávat a hodnotit rizika a přijímat opatření k jejich odstranění a provádět taková opatření, aby v důsledku příznivějších pracovních podmínek a úrovně rozhodujících faktorů práce dosud zařazené jako rizikové mohly být zařazeny do kategorie nižší. K tomu je povinen pravidelně kontrolovat úroveň BOZP, zejména stav výrobních a pracovních prostředků a vybavení pracovišť a úroveň rizikových faktorů pracovních podmínek, a dodržovat metody a způsob zjištění a hodnocení rizikových faktorů. Tím zákonodárce dává zaměstnavateli návod, jak by měl postupovat při hodnocení a řízení rizik. Proti právní úpravě obsažené ve starém zákoníku práce je v tomto ustanovení ještě kladen důraz na to, aby zaměstnavatel vyhledával a hodnotil rizika a přijímal opatření k jejich odstranění a prováděl taková opatření, aby v důsledku příznivějších pracovních podmínek a úrovně rozhodujících faktorů práce dosud zařazené podle zvláštního právního předpisu jako rizikové mohly být zařazeny do kategorie nižší.

Tímto zvláštním právním předpisem je míněna vyhláška č. 432/­2003 Sb., kterou se stanoví podmínky pro zařazování prací do kategorií, limitní hodnoty ukazatelů biologických expozičních testů, podmínky odběru biologického materiálu pro provádění biologických expozičních testů a náležitosti hlášení prací s azbestem a biologickými činiteli. Zároveň zákon ukládá zaměstnavateli pro případ, že nelze rizika odstranit, že je zaměstnavatel povinen je vyhodnotit a přijmout opatření k jejich působení tak, aby ohrožení BOZP zaměstnanců bylo minimalizováno. Zákon přímo nestanoví, jakým způsobem má ono vyhodnocování rizik provádět. Záleží proto na zaměstnavateli samotném, jakou formu zvolí. To vše v praxi závisí mimo jiné i na velikosti zaměstnavatele, rizikovosti jeho pracovních činností a také na jeho potřebách. Důležitou je také povinnost zaměstnavatele vést dokumentaci o vyhledávání a vyhodnocování rizik. To je pracovněprávní povinnost, kterou kontrolují orgány inspekce práce podle zákona o inspekci práce. Je proto třeba, aby si zaměstnavatel všechny tyto souvislosti uvědomili a aby tak sami sebe chránili před možnými následky plynoucími z nedodržování pracovněprávních předpisů. Zákon také v rámci prevence rizik pro potřeby praxe definuje tzv. všeobecné preventivní zásady, ze kterých musí zaměstnavatel při všech opatřeních k prevenci rizik vycházet. Jedná se o zásady převzaté přímo z rámcové směrnice o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Tyto zásady se možná na první pohled jeví jako velice široké, nicméně je zajisté ku prospěch věci, že jsou vyjmenovány přímo v zákoně. Jejich a je nepochybné, že bude přínosem pro praxi.

V této souvislosti se ukládá zaměstnavateli povinnost přednostně uplatňovat prostředky kolektivní ochrany před riziky oproti prostředkům individuální ochrany. Pod pojmem „kolektivní ochrana“ se rozumí ochrana pro více zaměstnanců společně, např. zavedením nové technologie na pracovišti, odstraněním namáhavé práce apod. pod pojmem „individuální ochrany“ se rozumí poskytování osobních ochranných pracovních prostředků, pracovních oděvů a obuvi, mycích, čistících a dezinfekčních prostředků a ochranných nápojů. Individuální ochrana však nastupuje až tam, kde nelze vyloučit škodlivé vlivy kolektivní ochrany.

RADA!

Zaměstnavatel je povinen přijmout opatření pro případ zdolávání mimořádných událostí, jako jsou havárie, požáry a povodně, jiná vážná nebezpečí a evakuace zaměstnanců včetně pokynů k zastavení práce a k okamžitému opuštění pracoviště a odchodu do bezpečí a při poskytování první pomoci spolupracuje s poskytovatelem pracovnělékařských služeb. Zaměstnavatel je povinen přizpůsobovat opatření měnícím se skutečnostem, kontrolovat jejich účinnost a dodržování a zajišťovat zlepšování stavu pracovního prostředí a pracovních podmínek.

JUDr. Eva Dandová

§ 101 zákona č. 262/2006 Sb.
citace na straně 35

(1) Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce (dále jen „rizika“).

(2) Péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci uložená zaměstnavateli podle odstavce 1 nebo zvláštními právními předpisy je nedílnou a rovnocennou součástí pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení v rozsahu pracovních míst, která zastávají.

(3) Plní-li na jednom pracovišti úkoly zaměstnanci dvou a více zaměstnavatelů, jsou zaměstnavatelé povinni vzájemně se písemně informovat o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, která se týkají výkonu práce a pracoviště, a spolupracovat při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro všechny zaměstnance na pracovišti. Na základě písemné dohody zúčastněných zaměstnavatelů touto dohodou pověřený zaměstnavatel koordinuje provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců a postupy k jejich zajištění.

(4) Každý ze zaměstnavatelů uvedených v odstavci 3 je povinen

a) zajistit, aby jeho činnosti a práce jeho zaměstnanců byly organizovány, koordinovány a prováděny tak, aby současně byli chráněni také zaměstnanci dalšího zaměstnavatele,

b) dostatečně a bez zbytečného odkladu informovat odborovou organizaci a zástupce zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a nepůsobí-li u něj, přímo své zaměstnance o rizicích a přijatých opatřeních, které získal od jiných zaměstnavatelů.

(5) Povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci se vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích.

(6) Náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je povinen hradit zaměstnavatel; tyto náklady nesmějí být přenášeny přímo ani nepřímo na zaměstnance.