Občanský zákoník
zákon č. 89/­2012 Sb.

ČÁST ČTVRTÁ

RELATIVNÍ MAJETKOVÁ PRÁVA

HLAVA I

VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ O ZÁVAZCÍCH

Díl 1

Vznik závazků a jejich obsah

§ 1721

Ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.

§ 1722

Plnění, které je předmětem závazku, musí být majetkové povahy a odpovídat zájmu věřitele, i když tento zájem není jen majetkový.

§ 1723

(1) Závazek vzniká ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá.

(2) Ustanovení o závazcích, které vznikají ze smluv, se použijí přiměřeně i na závazky vznikající na základě jiných právních skutečností.

    Komentář k § 1721 až § 1723

Závazek znamená vztah mezi dvěma či více subjekty, tedy osobami (právnickými či fyzickými). Z tohoto vztahu vyplývá pro jednu stranu, nazývanou věřitel, konkrétní nárok (právo, oprávnění) očekávat splnění konkrétního závazku dlužníkem, případně i oprávnění takové splnění vymáhat. Pro druhou stranu závazku, nazývanou dlužník, vyplývá ze závazku konkrétní povinnost v budoucnosti něco dát (dare), něco konat (udělat – facere), něčeho se zdržet (něco nedělat – omitere) nebo něco strpět (pati), tedy uspokojit nárok věřitele (§ 1789). Dlužníkem je tedy ten, kdo plnit má, tedy ten, kdo dluží nějaké plnění (nikoliv jen ten, kdo dluží peníze).

To je zákonná definice pojmů věřitel a dlužník (§ 1721). Protože smlouvy mají být vyrovnané, vyplynou z jedné smlouvy závazky pro obě strany – z jedné smlouvy tedy vyplývá, že obě strany jsou v určitém druhu plnění vzájemně věřiteli i vzájemně dlužníky. Tak například i ze smlouvy o půjčce vyplývá na jedné straně povinnost půjčku poskytnout (např. do týdne po uzavření smlouvy). Tedy ten, kdo poskytuje půjčku (věřitel), je v okamžiku uzavření smlouvy dlužníkem vůči tomu, komu má být podle smlouvy půjčka poskytnuta (dlužník). Ten je před jejím poskytnutím věřitelem – má nárok na to, aby mu byla půjčka poskytnuta. Po poskytnutí půjčky (budoucím věřitelem) splní ten, kdo půjčku poskytuje, svůj dlužnický závazek. Stává se věřitelem. A ten, kdo půjčku obdržel, realizoval své věřitelské oprávnění (půjčku přijal), se stává dlužníkem, protože půjčku musí vrátit.

Z jedné smlouvy obvykle vyplývá celá řada vzájemných závazků.

Závazek vzniká zejména uzavřením smlouvy. Ta je uzavřena na základě projevu svobodné vůle obou stran. Je na vůli obou stran, zda závazek uzavřou či nikoliv, a s jakým obsahem.

Svobodnou vůli projevují strany svým právním jednáním. Strany se „sejdou“ (třeba jen jejich písemné projevy) a provádějí právní jednání – sjednávají. Jakmile tato (právní!) jednání souhlasnými projevy ukončí, pak ujednaly své závazky. Podle § 1725 je smlouva uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. Co má být smlouvou ujednáno, je věcí jejích stran (je to ponecháno na jejich svobodné vůli). Obsah smlouvy však nesmí odporovat zavazujícím ustanovením zákona.

O právní jednání nejde, chybí-li vůle jednající osoby (§ 551), nebyla-li zjevně projevena vážná vůle (§ 552), nelze-li pro neurčitost nebo nesrozumitelnost zjistit obsah právního jednání (§ 553), jedná-li se o právní jednání zdánlivé (§ 554).

Závazek ale vzniká i z protiprávního jednání, jako jeho následek, pokud tak stanoví zákon (§ 2894 a násl.). Jinými slovy, závazek vzniklý na základě protiprávního jednání musí být vždy opřen o zákon. Samozřejmě vzniká jen z takového protiprávního jednání, které je způsobilé závazek založit. To vyplyne vždy z konkrétního ustanovení právního předpisu. Tak např. protiprávním jednáním je jednání nepoctivé (§ 6 odst. 1). Obsah termínu „nepoctivé jednání při uzavírání smlouvy“ je vysvětlen v § 1729 odst. 1, a v odstavci druhém je uveden hned i následek takovéhoto protiprávního jednání (nepoctivého jednání při uzavření smlouvy). Jiným ustanovením, ze kterého vyplývá vznik závazku z protiprávního jednání, je např. § 1730 odst. 2, nebo § 1832 odst. 3.

Způsobilost založit závazek protiprávním jednáním může být uvedena i v jiných předpisech.

Zákon určuje, kdy je ten, kdo způsobil újmu na jmění (= škodu), povinen ji nahradit a jak (§ 2909 a násl.). Obdobně zákon určuje i odčinění újmy na přirozených právech člověka (§ 2956 a násl.). Zákon určuje, jaké závazky vznikají z protiprávního jednání provedeného nekalou soutěží (§ 2976 a násl.).

Ust. § 2991 až 3005 stanoví, jaký závazek vzniká z bezdůvodného obohacení: závazek vydat to, oč se na úkor jiného obohatil bez spravedlivého důvodu. Jako příklady bezdůvodného obohacení precizuje zákon: získání majetkového prospěchu bez právního důvodu nebo z právního důvodu, který odpadl, získání majetkového prospěchu protiprávním užitím cizí věci nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

Závazek vzniká i z právní události (§ 600). Právní událost je nezávislá či jen nepřímo závislá na vůli konkrétní osoby. Závazek vznikne ovšem jen tehdy, pokud s konkrétní právní události zákon jeho vznik spojuje (např. právotvorné rozhodnutí státního orgánu, rozsudek soudu, některá změna v účastnících a další). Ale i strany se mohou spolu svobodně dohodnout na tom, že závazek vznikne na základě nějaké konkrétní právní události, v dohodě jasně specifikované (nebude-li pršet).

Závazek vzniká (a zaniká) i uplynutím času – § 609 až 654. To způsobuje, že se existující závazek automaticky, přímo ze zákona, jako následek uplynutí času, změní.

Obsah závazku lze vždy změnit dohodou účastníků.

V době trvání závazku se mohou změnit jeho účastníci, např. postoupením pohledávky i bez souhlasu dlužníka (§ 1879 a násl.), převzetím dluhu (§ 1888 a násl.), přistoupením k dluhu bez dlužníkova souhlasu (§ 1892), převzetím majetku (§ 1893 a násl.).

Splnění závazku lze zajistit různými právními instituty.

Závazky jsou označovány jako právní vztahy povahy relativní. Jde totiž vždy a pouze jen o vztahy mezi konkrétními stranami (na jedné straně věřitel, na druhé straně dlužník). Práva a povinnosti vyplývající z takového závazkového právního vztahu platí jen mezi těmito subjekty. Na straně věřitele či dlužníka může být ovšem více subjektů, pak jde o společné dluhy či pohledávky (§ 1868 až § 1878) a práva a závazky platí mezi všemi těmito subjekty. Tím se závazkové právo podstatně liší od práv věcných (absolutních), která působí proti (= vůči) všem.

Zákon určuje, že plnění závazku musí být majetkové povahy a musí odpovídat i zájmu věřitele. O takovém i nemajetkovém zájmu se musí dlužník dozvědět z nějakého jednání věřitele. Věřitel nemůže namítat, že plnění neodpovídalo jeho zájmu, pokud takový zájem dlužníkovi odpovídající formou nesdělil (např. plnění dluhu na bankovní účet či v hotových penězích). V tomto smyslu doporučuji, aby si strany ve smlouvách ujednávaly, proč, z jakého hospodářského důvodu, smlouvu uzavírají.

Díl 2

Smlouva

Oddíl 1

Obecná ustanovení

§ 1724

(1) Smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.

(2) Ustanovení o smlouvách se použijí přiměřeně i na projev vůle, kterým se jedna osoba obrací na osoby jiné, ledaže to vylučuje povaha projevu vůle nebo zákon.

§ 1725

Smlouva je uzavřena, jakmile si strany ujednaly její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah.

    Komentář k § 1724 a § 1725

Smlouva je souhrn vzájemně dohodnutých pravidel, podle kterých se k sobě strany budou chovat. Smlouvu strany uzavírají proto, aby ji posléze plnily! To je základní myšlenka přirozeného práva (§ 1759), to je hospodářský smysl smlouvy, zásada pacta sunt servanda. A je to i jedna ze základních zásad soukromého práva [§ 3 odst. 2 písm. d) – daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny]. Zákon přitom strany nijak výrazně neomezuje v tom, co všechno si ve smlouvě mají či musí dohodnout. Strany však ve svých ujednáních musí respektovat dobré mravy, veřejný pořádek i ochranu osobnosti (§ 1 odst. 2), důstojnost a svobodu člověka (§ 3 odst. 1). A musí respektovat i ta ustanovení zákonů či na ně navazujících podzákonných předpisů, které mají donucující povahu a od nichž se tedy odchýlit nelze (např. daňové předpisy, trestní zákoník). Nelze právně platně přijmout závazek, že pro někoho něco ukradnu.

A naopak – zákon ponechává skutečně pouze a jenom na vůli stran, jak podrobně si své vzájemné vztahy upraví, jak podrobně v té či oné smlouvě dohodnou pravidla jejich vztahu, pravidla závazků ze smlouvy vyplývajících. Co nedohodnou, a není upraveno zákonem, to obsahem závazku prostě není.

Protože smlouvy se uzavírají dobrovolně, je věcí každého, zda a s kým smlouvu uzavře, jaký typ smlouvy si zvolí (mnohdy účelu uzavření smlouvy lze dosáhnout různými typy smluv), jakou její formu (písemnou či ústní), jaký obsah závazku ujedná a zda ujedná pravidla možného zrušení závazku a jaká. Tomu se říká „smluvní volnost“.

Přitom platí princip upřednostňující výklad smluvních ujednání tak, že jsou platná. To odpovídá povaze soukromoprávních vztahů, jakož i rozumné potřebě běžného soukromoprávního styku (viz např. Nález Ústavního soudu III. ÚS 882/16).

Smluvní volnost je pak omezena některými ustanoveními zákona, typicky u spotřebitelských smluv.

§ 1726

Považují-li strany smlouvu za uzavřenou, ač si ve skutečnosti neujednaly náležitost, již měly ve smlouvě ujednat, hledí se na projev jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu, lze-li, zvláště s přihlédnutím k jejich následnému chování, rozumně předpokládat, že by smlouvu uzavřely i bez ujednání této náležitosti. Dala-li však některá ze stran již při uzavírání smlouvy najevo, že dosažení shody o určité náležitosti je předpokladem uzavření smlouvy, má se za to, že smlouva uzavřena nebyla; tehdy ujednání o ostatních náležitostech strany nezavazuje, ani byl-li o nich vyhotoven zápis.

    Komentář k § 1726

Toto ustanovení neřeší situace vědomého bezesmluvního plnění, tedy situace, kdy strany nechtěly smlouvu uzavřít. Týká se těch situací, kdy strany měly za to, že se na obsahu smlouvy, tedy na svých vzájemných závazcích, opravdu dohodly a že smlouva vznikla, i když se následně zjistí, že se tak (z formálních či věcných důvodů) nestalo. Strany se tedy dohodnou například na závazku, že jedna z nich má povinnost dodat zboží, ale opominou dohodnout, kam bude zboží dodáno (ač to ujednat chtěly). Pokud je přesto oběma stranám zřejmé, že se na závazku dodat zboží dohodnout chtěly, a chovají se tak, jako kdyby touto dohodou byl závazek zcela upřesněn, tedy je z chování stran jasné, kam má být zboží dodáno, smlouva platně vznikla. Nelze se následně „vyvléknout“ z plnění závazku (zboží dodat nebo zboží odebrat či je zaplatit) tvrzením, že nebylo dohodnuto místo, kde má být závazek plněn.

Druhá věta pak podtrhuje, že ještě před uzavřením smlouvy si musí strany vzájemně dát najevo, o čem se výslovně, jasně, přímo dohodnout musí. Chce-li mít dodavatel vyjasněno, kam má zboží dodat či jak má být zaplaceno, musí před uzavřením smlouvy druhé straně zdůraznit, že předpokladem uzavření smlouvy je dohoda právě o těchto aspektech závazkového vztahu. Nevznikne-li o těchto aspektech dohoda, stanoví zákon vyvratitelnou domněnku, že smlouva uzavřena nebyla.

Ustanovení přitom pamatuje i na ty případy, že to strana sice najevo dala, ale pak v písemném zápise se o tom již nezmínila – i přesto smlouva uzavřena nebude.

§ 1727

Každá z několika smluv uzavřených při témže jednání nebo zahrnutých do téže listiny se posuzuje samostatně. Plyne-li z povahy několika smluv nebo z jejich účelu známého stranám při uzavření smlouvy, že jsou na sobě závislé, je vznik každé z nich podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik závazku z některé z nich bez uspokojení věřitele zrušuje ostatní závislé smlouvy, a to s obdobnými právními účinky.

    Komentář k § 1727

Je-li např. po darovací smlouvě uzavřena i jiná smlouva, z níž vyplývá, že při naplnění určité (v budoucnu nejasné) podmínky (spočívající v tom, že obdarovaný předmětné nemovitosti prodá) zaplatí obdarovaný dárci hodnotu nemovitostí, posuzují se obě smlouvy podle jejich obsahu a podle toho, k čemu vedla vůle stran při uzavírání obou smluv, nikoli pouze podle označení smlouvy jako smlouvy darovací (NS 23 Cdo 2070/­2022).

§ 1728

(1) Každý může vést jednání o smlouvě svobodně a neodpovídá za to, že ji neuzavře, ledaže jednání o smlouvě zahájí nebo v takovém jednání pokračuje, aniž má úmysl smlouvu uzavřít.

(2) Při jednání o uzavření smlouvy si smluvní strany vzájemně sdělí všechny skutkové a právní okolnosti, o nichž ví nebo vědět musí, tak, aby se každá ze stran mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl každé ze stran zřejmý její zájem smlouvu uzavřít.

    Komentář k § 1728

Ustanovení zdůrazňuje smluvní volnost. Kdokoliv může být navrhovatelem smlouvy nebo osobou, která k návrhu smlouvy přikládá dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny. Nikdo není povinen smlouvu uzavřít, pokud mu to neukládá zákon.

Ustanovení druhé části odstavce 1 hovoří o odpovědnosti za jednání před uzavřením smlouvy. Za takové jednání, které v druhé straně vzbuzuje oprávněně a oprávněné naděje, že smlouva bude uzavřena. Takže pokud se (následně) prokáže, že prvá strana připravované smlouvy věděla o tom, že smlouvu neuzavře, ale přesto se chovala tak, jako kdyby smlouvu uzavřít chtěla, nese tato strana následky takového chování – vznikne-li druhé straně v důsledku „naděje“ na uzavření smlouvy újma, škoda, má nárok na náhradu takové újmy – škody. Ale jednoduché to není: musí přitom dokázat, že

a) prvá strana věděla, že takovou smlouvu neuzavře,

b) újma, škoda (požadovaná část škody), která jí vznikla, jí vznikla právě a jenom v důsledku toho, že uzavření smlouvy důvodně očekávala.

Ustanovení druhého odstavce v podstatě vyjadřuje konkrétněji zásadu, že účastníci jsou povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů. Proto jsou strany povinny si vzájemně sdělit všechny skutkové a právní okolnosti (samozřejmě jen ty, o nichž ví nebo vědět musí), a to takovým způsobem a takovou formou, aby se druhá strana mohla přesvědčit o možnosti uzavřít platnou smlouvu a aby byl druhé straně zřejmý zájem té prvé strany smlouvu uzavřít.

Nestane-li se to a vznikne-li v důsledku porušení uvedené povinnosti (sdělit všechny okolnosti) druhé straně újma, má tato druhá strana nárok na náhradu takové újmy. A opět platí její důkazní povinnost – musí dokázat, že

a) prvá strana nesdělila všechny skutkové a právní skutečnosti, které sdělit měla, tedy skutečnosti závažné, významné, rozhodující pro uzavření té, které smlouvy, skutečnosti mající pro její uzavření význam, a přitom o nich věděla či vědět musela,

b) sdělení takových skutečností by mělo význam pro uzavření či neuzavření smlouvy (tedy ovlivnilo by vůli druhé strany), a

c) škoda (požadovaná část škody), která jí vznikla, jí vznikla (právě a jenom) v důsledku toho, že jí tyto skutečnosti nebyly sděleny.

Porušení zásad poctivého jednání při jednání o uzavření smlouvy bude mít za následek povinnost nahradit škodu z toho vzniklou, anebo vydat bezdůvodné obohacení.

§ 1729

(1) Dospějí-li strany při jednání o smlouvě tak daleko, že se uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné, jedná nepoctivě ta strana, která přes důvodné očekávání druhé strany v uzavření smlouvy jednání o uzavření smlouvy ukončí, aniž pro to má spravedlivý důvod.

(2) Strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu, nanejvýš však v tom rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech.

    Komentář k § 1729

Ustanovení nemá na mysli situace, kdy nedojde k dohodě o konkrétní podmínce závazku. Ustanovení se týká těch případů, kdy se strany na podmínkách svých vzájemných budoucích závazků shodly – a přes minulý projev souhlasu najednou jedna ze stran z tohoto vztahu couvne, „aniž pro to má spravedlivý důvod“. Že jaksi druhá strana „zneužila“ jednání o smlouvě.

Naproti tomu odpovídá poctivému jednání, pokud je v písemném znění smlouvy uvedeno něco, co nebylo předem dohodnuto, a druhá strana právě proto návrh smlouvy neakceptuje (např. i odkaz na obchodní podmínky). Ustanovení chce zabránit nepoctivému jednání od těch, kteří nalákají druhou stranu na výhodný obchod, ale při uzavírání písemné smlouvy protlačí do smlouvy ještě to, co při vychvalování smyslu takového obchodu jaksi opomněli zdůraznit (např. dohodu o rozhodování sporů rozhodcem či povinnost kupujícího nejprve celé zboží ve splátkách zaplatit, než mu bude zboží dodáno).

Spravedlivým důvodem je mimo jiné i takový důvod, který by uznala i ta druhá strana, kdyby u ní nastal. Ustanovení klade důraz na používání rozumu v právních vztazích. Jestliže má strana povinnost jednat poctivě (§ 6 odst. 1), pak i popírání spravedlivosti konkrétního důvodu, pro který bylo jednání o smlouvě přerušeno, je porušením právní povinnosti jednat poctivě.

Zákon vědomě a schválně neurčuje hranici, co ještě je a co již není spravedlivé. To závisí na konkrétních podmínkách konkrétního vztahu, podmínkách souvisejících se stranami takového závazku, s místem jeho uzavření a plnění a s řadou dalších okolností. Potřebuje-li někdo z hlediska svých ekonomických zájmů půjčit peníze a je ochoten hradit vysoký úrok za jejich zapůjčení nebo uzavřít opravdu tvrdé sankce pro případ nevrácení v dohodnutých termínech a velikosti, pak i požadavek na vysoký úrok či tvrdé sankce může být spravedlivým, i kdyby se jiným osobám jevil jako nespravedlivý.

§ 1730

(1) Poskytnou-li si strany při jednání o smlouvě údaje a sdělení, má každá ze stran právo vést o nich záznamy, i když smlouva nebude uza­vřena.

(2) Získá-li strana při jednání o smlouvě o druhé straně důvěrný údaj nebo sdělení, dbá, aby nebyly zneužity, nebo aby nedošlo k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Poruší-li tuto povinnost a obohatí-li se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila.

    Komentář k § 1730

Nejen že každá strana má právo vést záznamy o údajích a sděleních se smlouvou souvisejících, ale ani nemá povinnost takové záznamy zničit, když k uzavření smlouvy nedojde. Podle druhého odstavce pak má každá z potenciálních stran povinnost dbát toho, aby důvěrná sdělení nebyla zneužita. Umožní-li strana zneužití takových informací, porušila svou povinnost – a proto bude povinna nahradit újmu tím způsobenou.

Podmínky: vědomost druhé strany o tom, že by se mohlo jednat o informace důvěrné, skutečnost, že nedbala jejich ochrany před prozrazením či zneužitím, a souvislost se vzniklou (požadovanou) škodou.

Oddíl 2

Uzavření smlouvy

Návrh na uzavření smlouvy

§ 1731

Z návrhu na uzavření smlouvy (dále jen „nabídka“) musí být zřejmé, že ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí.

§ 1732

(1) Právní jednání směřující k uzavření smlouvy je nabídkou, pokud obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jeho jednoduchým a nepodmíněným přijetím, a pokud z něho plyne vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li nabídka přijata.

(2) Má se za to, že návrh dodat zboží nebo poskytnout službu za určenou cenu učiněný při podnikatelské činnosti reklamou, v katalogu nebo vystavením zboží je nabídkou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty schopnosti podnikatele plnit.

§ 1733

Projev vůle, který nevyhovuje § 1732, není nabídkou a nemůže být, proto přijat. Obsahuje-li projev vůle slib plnění za určitý výkon nebo výsledek, jedná se o veřejný příslib, jinak o pouhou výzvu k podání nabídky. Totéž platí o projevu, který směřuje vůči neurčitému okruhu osob nebo který má povahu reklamy, pokud z něho jasně neplyne něco jiného.

§ 1734

Nabídka učiněná ústně musí být přijata bezodkladně, ledaže něco jiného plyne z jejího obsahu nebo z okolností, za nichž se stala. To platí i tehdy, byla-li přítomné osobě předložena nabídka učiněná v písemné formě.

§ 1735

Nabídka učiněná v písemné formě vůči nepřítomné osobě musí být přijata ve lhůtě uvedené v nabídce. Není-li lhůta uvedena, lze nabídku přijmout v době přiměřené povaze navrhované smlouvy a rychlosti prostředků, jež navrhovatel použil pro zaslání nabídky.

§ 1736

Nabídka je neodvolatelná, je-li to v ní výslovně vyjádřeno, anebo dohodnou-li se tak strany. Nabídka je rovněž neodvolatelná, plyne-li to z jednání stran o uzavření smlouvy, z jejich předchozího obchodního styku, anebo ze zvyklostí.

    Komentář k § 1731 až § 1736

Zákon specifikuje podstatné náležitosti smlouvy v ust. § 1725 zcela obecně a nekonkrétně – ujednat její obsah. Stranám musí být zřejmé, kdo a na jakém předmětu smlouvy se dohodl, a dále všechno to, co si jako obsah smlouvy určily. Kdy a jak si to určily, je věcí stran – zda smlouvou o smlouvě budoucí (§ 1785), výzvou k podání nabídek (§ 1772), oznámením jedné strany druhé straně, reklamou (§ 1732), obchodními podmínkami (které bez právního jednání přijetí druhou stranou nejsou pro tu druhou stranu nijak závazné), samozřejmě i samotným jednáním při uzavírání smlouvy. Ten, kdo činí nabídku k uzavření smlouvy, tedy předkládá návrh smlouvy (ofertu), určuje v tomto návrhu, co z jeho pozice, z jeho strany má být obsahem takové smlouvy. Co všechno chce v budoucích závazcích upravit.

Nabídkou je však pouze takový návrh smlouvy, který lze jednoduše a nepodmíněně, stručně přijmout (§ 1733) – všechno ostatní je pouze přípravným jednáním k formulaci nabídky (návrhu smlouvy). To je logická úprava – to, co lze přijmout, je nabídkou, to, co jednoduše a bez dalšího nepodmíněně přijmout prostě nelze, nesplňuje náležitosti nabídky, a tedy právně závaznou nabídkou není.

Součástí obsahu nabídky (nejde-li o veřejnou nabídku, viz § 1780 a násl.) musí být i specifikace osoby, které je nabídka určena (§ 1731 – „má úmysl uzavřít smlouvu s osobou, vůči níž nabídku činí“). V nabídce musí být uvedeno, kdo se má stát stranou smlouvy. Jinak není nabídka dostatečně určitá a není nabídkou, ale výzvou, přípravným jednáním k podání nabídky. To však neplatí ve vztazích, kdy tím nabízejícím je podnikatel. Za jeho nabídku totiž označuje zákon v § 1732 i reklamu na zboží či služby, jejich uvedení v katalogu či vystavení zboží při (v rámci) podnikatelské činnosti nabízejícího.

Zde zákon stanoví vyvratitelnou domněnku, že taková nabídka podnikatele (učiněná reklamou, v katalogu či vystavením při podnikatelské činnosti nabízejícího) je projevem vůle navrhovatele: „chci být nabídkou vázán“. Podmínkou je, aby bylo možné takovou nabídku jednoduše přijmout (v podstatě slovy: „Přijímám“, „Akceptuji“ či fakticky). Čili v takové nabídce musí být uvedena alespoň cena.

Takže nabízení zboží v internetovém obchodě (podnikatelem spotřebiteli) je nabídkou ve smyslu § 1732 odst. 2. Tento právní důsledek nelze vyloučit v obchodních podmínkách (viz rozsudek KSUL 15 A 58/­2019).

Nabídka (oferta) je jednostranným právním jednáním, z kterého vyplývá vůle navrhovatele být přijetím návrhu vázán (např. NS 22 Cdo 1875/­2005). Práva a povinnosti z nabídky přecházejí na právního nástupce toho, kdo nabídku činí (oferenta); její účinky nezanikají smrtí nabízejícího (např. NS 22 Cdo 4449/­2015).

Pokud druhá strana vyžaduje specifikaci ještě dalších náležitostí svého závazku (zboží odebrat a zaplatit) či závazku nabízejícího, například kdy bude zboží dodáno, jakým způsobem, kde bude služba poskytnuta, jak má být placeno a další, pak učiněnou nabídku nepřijala, učinila protinabídku, a původní nabídka již podnikatele nezavazuje. Bude-li však nabídka přijata („Přijímám“), zavazuje tato nabídka podnikatele, s výjimkou, že zásoby nabízeného zboží již byly vyčerpány nebo podnikatel nemá schopnost nabídku objektivně splnit (jinak se jedná o jeho nepoctivé jednání).

Bude-li zboží vystaveno, aby si je zákazník prohlédl a rozhodl se, že si je koupí, pak se také jedná o zavazující nabídku. Podnikatel nemůže vystavené zboží konkrétnímu zákazníkovi za podmínek uvedených při jeho vystavení neprodat, bude-li je tento zákazník bez dalších podmínek chtít koupit.

To se týká i případu, kdy u vystaveného zboží je nesprávná cenovka. Podnikatel je vázán svou vystavenou nabídkou. Dovolá-li se zákazník údaje na cenovce, musí mu podnikatel za takovou cenu zboží prodat. Mám za to, že není-li cenovka u zboží vůbec, nejde o právně závaznou nabídku, ač jde o klamavou obchodní praktiku ve smyslu § 5a odst. 3 písm. c) zákona č. 364/­1992 Sb., o ochraně spotřebitele, porušení § 12 téhož zákona, a přestupek ve smyslu § 24 odst. 7 písm. l) téhož zákona.

Smlouvu lze uzavřít i jinak než slovy (§ 1756). Nabídka sice může být učiněna slovy, ale také nemusí – může být učiněna, jakkoliv jinak, například vystavením zboží (či vystavením vyobrazení zboží).

Ustanovení o nabídce a jejím přijetí se použijí jen přiměřeně i na případy, kdy se strany dohodly na jiném postupu, který mají pro uzavření smlouvy použít (§ 1770). Dohoda o jiném postupu podávání nabídky je v praxi zcela běžná. Činí se ve smlouvě o smlouvě budoucí či v rámcových smlouvách. Nestačí taková dohoda jen v obchodních podmínkách, jejichž obsah druhá strana přijímá až přijetím nabídky.

§ 1737

Zrušení nabídky

I když je nabídka neodvolatelná, lze ji zrušit, pokud zrušovací projev dojde druhé straně před doručením nabídky nebo alespoň současně s ním.

§ 1738

Odvolání nabídky

(1) I když je nabídka odvolatelná, nelze ji odvolat ve lhůtě určené pro její přijetí, ledaže se to v nabídce vyhradí. Odvolatelnou nabídku lze odvolat, jen pokud odvolání dojde druhé straně dříve, než ta odeslala přijetí nabídky.

(2) Nabídku nelze odvolat, pokud je v ní vyjádřena neodvolatelnost.

    Komentář k § 1737 a § 1738

Zrušení nabídky přichází v úvahu tehdy, když nabídka ještě nebyla druhé straně doručena.

Naproti tomu odvolání nabídky přichází v úvahu až v té době, kdy nabídku druhá strana již obdržela – pak ji již nelze zrušit, byla právně závazně učiněna. Lze ji však odvolat. A to jen tehdy, nebyla-li ještě přijata a je-li v ní možnost jejího odvolání výslovně vyhrazena. Neodvolatelnost nabídky naproti tomu nemusí být vyjádřena slovy ani výslovně. Není-li v nabídce možnost jejího odvolání (před přijetím druhou stranou) výslovně vyhrazena, jde o neodvolatelnou nabídku. Vystavení zboží ke koupi je neodvolatelnou nabídkou (dokud leží v regále).

§ 1739

(1) Je-li nabídka odmítnuta, zaniká účinností odmítnutí.

(2) Zemře-li některá ze stran, nebo pozbude-li svéprávnosti uzavřít smlouvu, nabídka zanikne, pokud je to zřejmé z nabídky samé nebo z povahy a účelu navrhované smlouvy.

    Komentář k § 1739

Odmítnutí nabídky, které bude mít za následek její zánik, vyžaduje právní jednání odmítnutí jejím adresátem. Mlčení, nečinnost, pasivita není ani přijetím, ale ani odmítnutím nabídky.

Přijetí nabídky

§ 1740

(1) Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou.

(2) Projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku. Přijetím nabídky je však odpověď, která vymezuje obsah navržené smlouvy jinými slovy.

(3) Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky, je přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. Navrhovatel může přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem vyloučit již v nabídce nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost.

§ 1741

Při nabídce určené více osobám je smlouva uzavřena, přijmou-li nabídku všechny tyto osoby, pokud z jejího obsahu vyplývá úmysl navrhovatele, aby se stranou smlouvy staly všechny osoby, jimž je nabídka určena, anebo lze-li takový úmysl rozumně předpokládat z okolností, za nichž byla nabídka učiněna. Totéž obdobně platí, je-li zřejmý úmysl navrhovatele, aby se stranou smlouvy stal určitý počet těchto osob.

§ 1742

Přijetí nabídky lze zrušit, dojde-li zrušení navrhovateli nejpozději s přijetím.

§ 1743

(1) I pozdní přijetí nabídky má účinky včasného přijetí, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu alespoň ústně vyrozumí osobu, které nabídku učinil, že přijetí považuje za včasné, nebo se začne chovat ve shodě s nabídkou.

(2) Plyne-li z písemnosti, která vyjadřuje přijetí nabídky, že byla odeslána za takových okolností, že by došla navrhovateli včas, kdyby její přeprava probíhala obvyklým způsobem, má pozdní přijetí účinky včasného přijetí, ledaže navrhovatel bez odkladu vyrozumí alespoň ústně osobu, které byla nabídka určena, že považuje nabídku za zaniklou.

§ 1744

S přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas.

§ 1745

Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.

    Komentář k § 1740 až § 1745

Podmínky nabídky jsou určeny navrhovatelem. Ten v nabídce vyjadřuje, co chce, aby bylo smlouvou dohodnuto, tedy aby se stalo obsahem budoucích závazků ze smlouvy plynoucích. Nabídka je přijata jen tehdy, pokud je přijata právním jednáním a bezvýhradně. Bezvýhradně však znamená i přijetí vyjádřené jinými slovy, ale se stejným obsahem jako je nabídka. Zní-li nabídka: „Natřete mi okna bílou barvou za 100 peněz v příštím týdnu“ a zní-li odpověď: „Za 100 peněz Vám pokryjeme okna bílým nátěrem v následujícím týdnu“, pak je taková nabídka jasně přijata. Vůle stran je stejná.

Pokud ovšem ten, komu je nabídka určena, principiálně chce takový návrh smlouvy přijmout, ale chce specifikovat ještě další podmínky budoucích závazků obou stran, pak nejde o přijetí nabídky, ale o odmítnutí nabídky a nabídku novou. A i na tuto novou nabídku se vztahují ustanovení o nabídce (§ 1731 až § 1736). Ten, kdo na původní nabídku reagoval požadavkem na další specifikaci, touto právně novou nabídkou, lze-li jím navržené podmínky přijmout stručným „přijímám“, je svou novou nabídkou vázán.

Zákon v § 1740 odst. 3 konstruuje právní následek odpovědi na nabídku, která obsahuje další dodatky nebo odchylky. Pokud podstatně nemění podmínky nabídky, je odpověď přijetím nabídky. Ovšem jen tehdy, pokud to původní navrhovatel předem nevyloučí nebo bez zbytečného odkladu neodmítne!

    Co znamená „podstatně změnit podmínky nabídky“?

Nabídka obsahuje podstatné náležitosti smlouvy tak, aby mohla být jednoduchým přijetím uzavřena. Stranám je přitom ponecháno na vůli svobodně určit obsah smlouvy (§ 1725). Zákon dále vychází z domněnky poctivosti a dobré víry (§ 7). Takže navrhovatel do nabídky uvedl vše, co specifikuje závazky stran, co ve smlouvě chce mít, jak navrhuje závazky stran upravit. Jakákoliv změna jeho návrhu je podstatnou změnou podmínek nabídky. Přijímající to prostě navrhuje jinak.

Ale v přijetí může přijímající použít jinou formulaci téhož (například proto, že si myslí, že je větším odborníkem a lépe zná terminologii). Může použít formulaci, která (podle jeho názoru) více upřesňuje nabídku. Tak například navrhující si objedná: „dodejte mi funkční mobilní telefon“, a v přijetí nabídky již prodávající uvede přesné označení konkrétního typu telefonu. To není podstatná změna nabídky!

Taková změna je skutečně přijetím nabídky, pokud navrhovatel včas neodmítne, že zrovna tento typ telefonu nechce. Nebo navrhující si objedná mobilní telefon a v přijetí nabídky již prodávající uvede i příslušenství, které s telefonem dodá. Nebo přijímající uvede do přijetí další k předmětu smlouvy nepodstatné připomínky či upřesňující údaje, které nejsou změnou původního návrhu, pouze jej doplňují. Důvodová zpráva uvádí i příklad, že v nabídce bude uvedeno „nabízím 100 ks za 1000 Kč“ a v přijetí: „přijímám, ale baleno bude po 10 ks“.

Vstoupí-li zákazník do obchodu, kde je vystaveno zboží, které si může uložit „do košíku“, pak takové vystavení zboží je nabídkou (§ 1741). Vloží-li zákazník zboží do košíčku, pak s obsahem nabídky souhlasil, tedy učinil právní jednání akceptace nabídky. Ale toto jeho jednání, kterým nabídku přijal, ještě nebylo doručeno druhé straně. Právní jednání přijetí nabídky bude dovršeno až zaplacením zboží. Proto lze přijetí nabídky ještě před zaplacením zrušit (obchod se o přijetí zatím nedozvěděl), tedy zboží vrátit (§ 1742). Pokud ale zákazník vloží do košíčku rohlík (pivo, jablko…) a ještě před pokladnou jej sní (vypije), přijal již nabídku tohoto zboží projevem vůle zboží spotřebovat, tedy dle nabídky se zachoval (§ 1744). Nabídka byla přijata a její přijetí již nelze zrušit.

U benzinové pumpy přijede zákazník ke stojanu a vybere si z nabídky. Pokud palivo natankuje, učinil právní jednání akceptace nabídky a průtokem paliva přes počítadlo akceptaci dovršil, tedy doručil druhé straně.

Slova „bez zbytečného odkladu“ znamenají vyjádření právně závazné lhůty, kterou je nutno dodržet, častokrát pod sankcí ztráty nějakého nároku při nedodržení této lhůty. Lhůta není dodržena, je-li právo vykonáno „se zbytečným odkladem“. A to je vždycky, mohlo-li být bez problémů vykonáno dříve. Takže „bez zbytečného odkladu“ znamená „jakmile to bude možné“. A i zde platí § 4 odst. 1 – jakmile to bude možné u člověka průměrného rozumu, který má schopnost užívat svůj rozum s běžnou péčí a opatrností, a tehdy, že to v takové lhůtě může každý v právním styku důvodně očekávat.

Termín „bez zbytečného odkladu“ je dobře vymezen v rozhodnutí NS spis. zn. 32 Cdo 2484/­2012.

Doba trvání lhůty závisí na okolnostech konkrétního případu. Je třeba zkoumat, zda a jak byly využity všechny možnosti pro splnění, případně jaké skutečnosti v bezodkladném využití bránily. I podle judikatury Nejvyššího správního soudu jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, v co nejkratším časovém úseku. V praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu v závislosti na účelu, kterého chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.

Ustanovení o přijetí nabídky se použijí přiměřeně i na případy, kdy se strany dohodly na jiném postupu, který mají pro přijetí nabídky použít (§ 1770). Taková dohoda o jiném postupu při přijetí nabídky je zcela běžná.

Oddíl 3

Obsah smlouvy

§ 1746

(1) Zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.

(2) Strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

    Komentář k § 1746

Strany si mohou v soukromoprávní sféře, tedy v relativních závazkových vztazích, dohodnout v podstatě jakékoliv závazky, pokud to není v přímém rozporu se závaznými ustanoveními zákonů (tedy veřejnoprávních, soukromoprávních, trestních a dalších). Ale zákon ve své dokonalosti určuje nejobvyklejší (to ovšem není míněno statisticky) typy smluv, které obsahují obvyklé závazky soukromoprávních subjektů vůči sobě navzájem. A současně také upravuje v jednotlivých typech závazků takové vztahy, které považuje obecně za nejsrozumitelnější, nejspravedlivější, nejrozumnější – pokud si strany neujednají jinak. U jednotlivých typů smluv jsou pak v úvodních ustanoveních upraveny pojmové zásady toho, kterého typu smlouvy. Například termín pacht znamená pojmově nájem věci spolu s právem věc využívat, brát z ní její užitky, plody, výnosy a spotřebovávat je.

Strany ovšem nejsou povinny používat terminologii zákona. I pro pacht mohou použít jinou formulaci – ale z obsahu ujednaných závazků musí být zřejmé, že, kdo si „propachtovává“ cizí věc, má právo ji využívat, brát z ní užitky či plody či výnosy a spotřebovávat je. Pokud tomu tak není, nejde o pacht, i kdyby tak byla smlouva nazvána.

§ 1747

Je-li smlouva bezúplatná, má se za to, že se dlužník chtěl zavázat spíše méně než více.

    Komentář k § 1747

Jedná se o vyvratitelnou domněnku. Převážná část běžných příkazních závazků mezi občany je bezúplatná („Maruško, když jdeš do krámu, vezmi mi prosím deset vajec“). Nicméně pokud jde o závazky, které jsou obvykle úplatné (zhotovení díla), je nutno bezúplatnost ve smlouvě výslovně vyjádřit, pokud ovšem zákon v úvodních ustanoveních ohledně té, které smlouvy závazně nestanoví, že se jedná o úplatný závazek.

Úplatou není jen poskytnutí finančních prostředků. Úplatou může být i jiné plnění, např. barterový obchod (jiná protiplnění).

§ 1748

Má se za to, že ujednání, že určitá část obsahu smlouvy bude mezi stranami ujednána dodatečně, je podmínkou účinnosti uzavřené smlouvy.

    Komentář k § 1748

Strany se mohou ve smlouvě dohodnout, že část obsahu smlouvy dohodnou dodatečně. Zákon stanoví vyvratitelnou domněnku, že nedojde-li k dodatečné dohodě o tom, co má být dodatečně ujednáno, smlouva bez toho dodatečného určení není účinná.

Nedojde-li k dodatečné dohodě, nelze se domáhat určení toho chybějícího ujednání soudem. To by odporovalo vůli stran – strany se přece dohodly, že se ony dohodnou, nikoliv, že pověřují soud, aby v případě jejich nedohody rozhodl.

I u dodatečných ujednání platí obecná ustanovení o uzavírání smlouvy, tedy že jedna strana navrhne ta dodatečná ujednání, předloží tedy nabídku, a druhá strana nabídku přijme anebo předloží nabídku jinou – změněnou.

Ustanovení § 1750 pak řeší situaci, kdyby strany byly pasivní po dobu jednoho roku od uzavření smlouvy a předem se nedohodly na jiném řešení.

§ 1749

(1) Ujednají-li strany, že určitou náležitost smlouvy určí třetí osoba nebo soud, je takové určení podmínkou účinnosti smlouvy. Neurčí-li třetí osoba náležitost smlouvy v přiměřené lhůtě nebo odmítne-li ji určit, může kterákoli strana navrhnout, aby tuto náležitost určil soud.

(2) Při určení náležitosti se přihlédne k účelu, který smlouva zřejmě sleduje, k okolnostem, za nichž byla smlouva uzavírána, jakož i k tomu, aby byly práva a povinnosti stran poctivě uspořádány.

    Komentář k § 1749

Strany se mohou ve smlouvě dohodnout, že část obsahu smlouvy určí za ně někdo jiný – soud nebo kdokoliv jiný, jak se strany dohodnou. Určí-li ten jiný (třetí strana) požadovanou náležitost, je tato jí určená náležitost součástí té smlouvy (jako kdyby se na tom strany samy dohodly). Takové určení je pro obě strany závazné a porušení toho určení je porušením smlouvy – závazku té či oné strany. Jejich dohoda však musí být smysluplná, „poctivá“ (§ 7) – nebylo by poctivé, aby určitou náležitost smlouvy určila taková osoba, která by tím zájmu stran nepomohla, nebo která by jasně upřednostnila jednu stranu oproti straně druhé.

Příkladem je závazek jedné strany, že uhradí druhé straně dovolenou v takové a takové hodnotě, event. i v které lokalitě. Například forma výhry v nějaké soutěži. Ale do kterého konkrétního hotelu se pojede, určí až příslušná cestovní kancelář. Zákon stanoví vyvratitelnou domněnku, že nedojde-li k určení takové náležitosti, která má být třetí osobou určena, smlouva není účinná. Jiný příklad: strany uzavřou kupní smlouvu s tím, že způsob a čas dodání určí dopravce. Pak ten způsob dodání, který dopravce určí, je součástí této kupní smlouvy.

Jak vyplývá z prvého odstavce, ta třetí strana (pokud to není soud), která má něco určit, není vázána tím, že se dva subjekty dohodly na tom, že jim část jejich závazku určí. Není povinna určit – samozřejmě pokud se k tomu jinou smlouvou vůči těmto stranám nezavázala.

§ 1750

Nenavrhne-li oprávněná strana doplnění obsahu smlouvy v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku od uzavření smlouvy, má se za to, že se smlouva od počátku ruší.

    Komentář k § 1750

Zákon stanoví vyvratitelnou domněnku, že se smlouva od počátku ruší, kdyby obě strany byly pasivní. V podstatě ale zákon i touto úpravou spíše předpokládá, že se strany v dohodě, v níž se dohodnou na tom, že část smlouvy bude ujednána dodatečně, dohodnou i na tom, jak postupovat v těch případech, kdy se tak nestane.

§ 1751

(1) Část obsahu smlouvy lze určit odkazem na obchodní podmínky, které navrhovatel připojí k nabídce nebo které jsou stranám známy. Odchylná ujednání ve smlouvě mají před zněním obchodních podmínek přednost.

(2) Odkáží-li strany v nabídce i v přijetí nabídky na obchodní podmínky, které si odporují, je smlouva přesto uzavřena s obsahem určeným v tom rozsahu, v jakém obchodní podmínky nejsou v rozporu; to platí i v případě, že to obchodní podmínky vylučují. Vyloučí-li to některá ze stran nejpozději bez zbytečného odkladu po výměně projevů vůle, smlouva uzavřena není.

(3) Při uzavření smlouvy mezi podnikateli lze část obsahu smlouvy určit i pouhým odkazem na obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi.

    Komentář k § 1751

Občanský zákoník odkazuje na možnost určit část smlouvy i odkazem na obchodní podmínky. Není podstatné, jak jsou tyto obchodní podmínky označeny či nazvány. Podstatným rysem obchodních podmínek však je, že se vztahují na předem neurčenou množinu případů. Jsou jakýmsi vytknutím před závorku. Obsahují obecnou úpravu vztahů, která se bude týkat valné většiny případů. Proto strany vypracovávají obchodní podmínky, které jsou obecněji použitelné – pak není zapotřebí obsah těchto podmínek v každé smlouvě uvádět, stačí, když ve smlouvě je uveden na obchodní podmínky odkaz.

Obchodní podmínky, byly-li stranami v konkrétních smlouvách odsouhlaseny, mají povahu jakési rámcové smlouvy. Stanoví základní pravidla, jimž budou podléhat všechny (realizační) smlouvy, nebude-li v té či oné (realizační) smlouvě ujednáno jinak. Obchodní podmínky vyjadřují ve skutečnosti smluvená, ujednaná základní pravidla, kterými se vztah řídí.

Takovéto obchodní podmínky buď musí být přiloženy k nabídce, anebo musí být druhé straně známy. Důkaz o tom, že obchodní podmínky byly k nabídce přiloženy anebo že byly druhé straně známy, musí obstarat (a v případě sporu předložit) navrhovatel – tedy ten, kdo prvý navrhuje, aby ve smlouvě byl na obchodní podmínky odkaz.

Protože obchodní podmínky mají obecnější povahu (vztahují se na většinu případů), je zcela logické, že ve vlastní konkrétní smlouvě upravující konkrétní vztah se lze od konkrétních ustanovení obchodních podmínek odchýlit – pak samozřejmě v té části, v níž se smlouva odchyluje od obchodních podmínek, platí ta konkrétní smlouva, nikoliv obchodní podmínky, které (ze svého principu) mají obecnou povahu.

Existují však i obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi, tedy nikoliv stranou smlouvy (například ve stavebnictví všeobecné podmínky užívané v podstatě po celém světě vypracované FIDIC – Federation Internationale des Ingénieurs).

Ve vztazích mezi podnikateli pak stačí, když smlouva odkáže na takovéto podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi či jejich část, aniž by bylo nutné podmínky ke smlouvě přikládat.

Zákon předpokládá odbornou znalost takovýchto podmínek v podnikatelských kruzích. Podstatné je však, že podmínky musí vypracovat odborná či zájmová organizace – a odkaz nelze bez dalšího použít tam, kde na jedné straně smlouvy nevystupuje podnikatel. Ve vztazích, kde je alespoň na jedné straně nepodnikatel, musí k návrhu smlouvy odkazující na takové obchodní podmínky být tyto podmínky přiloženy.

§ 1752

(1) Uzavírá-li strana v běžném obchodním styku s větším počtem osob smlouvy zavazující dlouhodobě k opětovným plněním stejného druhu s odkazem na obchodní podmínky a vyplývá-li z povahy závazku již při jednání o uzavření smlouvy rozumná potřeba jejich pozdější změny, lze si ujednat, že strana může obchodní podmínky v přiměřeném rozsahu změnit. Ujednání je platné, pokud bylo předem alespoň ujednáno, jak se změna druhé straně oznámí a pokud se této straně založí právo změny odmítnout a závazek z tohoto důvodu vypovědět ve výpovědní době dostatečné k obstarání obdobných plnění od jiného dodavatele; nepřihlíží se však k ujednání, které s takovou výpovědí spojuje zvláštní povinnost zatěžující vypovídající stranu.

(2) Nebyl-li ujednán rozsah změn obchodních podmínek, nepřihlíží se ke změnám vyvolaným takovou změnou okolností, kterou již při uzavření smlouvy strana odkazující na obchodní podmínky musela předpokládat, ani ke změnám vyvolaným změnou jejích osobních nebo majetkových poměrů.

    Komentář k § 1752

Takto obdobně je tomu například i v právní úpravě § 94 zákona č. 284/­2009 Sb. o platebním styku. Ten nebyl občanským zákoníkem zrušen, a i po účinností občanského zákoníku zůstává v platnosti.

I když jsou obchodní podmínky součástí smlouvy, tedy ujednání stran, lze je i jednostranně změnit, za předpokladu dodržení této úpravy. Podstatné je, že možnost jednostranné změny obchodních podmínek musí strany závazkového vztahu spolu předem přímo ujednat (obvykle přímo v těch obchodních podmínkách; zákon vychází ze zásady, že každý si musí hlídat svá práva).

§ 1753

Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.

    Komentář k § 1753

Toto ustanovení pamatuje zejména na případy, kdy obchodní podmínky jsou relativně složité. Nelze jednoduše jejich eventuální „úskalí“ odhalit již při podepisování smlouvy. Proto se přihlédne například i k tomu, zda obchodní podmínky byly čitelné (z hlediska velikosti písma i kvality tisku), jak složitou mluvou byly vyjádřeny a podobně. Bude-li se vycházet z toho, že přijímající měl rozum průměrného člověka, který užíval s běžnou péčí a opatrností (§ 4), pak obchodní podmínky odpovídající svou rozvinutou formulací přijímacím testům na právnické vysoké školy jsou jistě vyjádřeny tak složitě, že je člověk s průměrným rozumem nemůže pochopit (v tom není žádný sarkasmus). Pak je zcela správné, že zákon určuje jako neúčinná taková ustanovení obchodních podmínek, která ten, kdo návrh smlouvy přijal a obchodní podmínky zrakem proběhl, nemohl při průměrném rozumu očekávat.

A dále: Jsou-li právním jednáním porušeny principy dobrých mravů, uplatní se tento korektiv i ve vztazích mezi podnikateli. Porušení korektivu dobrých mravů pak má za následek absolutní neplatnost právního jednání (NS 23 ICdo 56/­2019).

§ 1754

(1) Použijí-li strany ve smlouvě doložku upravenou v užívaných vykládacích pravidlech, má se za to, že touto doložkou zamýšlely vyvolat právní účinky stanovené vykládacími pravidly, na něž se ve smlouvě odvolaly, popřípadě těmi vykládacími pravidly, která se s přihlédnutím k povaze smlouvy obvykle používají.

(2) Není-li jedna ze stran smlouvy podnikatelem, lze se vůči této straně dovolat významu doložky, jen pokud se prokáže, že její význam musel být této straně znám.

    Komentář k § 1754

Vykládací pravidla jsou opět jakýmsi vytknutím určitých zásad před závorku. Jedná se např. o ve světě běžně užívaná pravidla Incoterms, F.O.B. (free on board: dodat zboží na loď), C.I.F. (cost, insurace, freight – výlohy, pojistné, dopravné placeny). Zde platí obdobně totéž, co bylo uvedeno u § 1751. Zákon stanoví vyvratitelnou domněnku, že strany použitím doložky měly na mysli taková pravidla, která příslušná doložka upravuje.

A opět zde platí, že se znalost těchto vykládacích pravidel u podnikatelů předpokládá, zatímco u nepodnikatelů je nutno prokázat, že jim byl význam takové doložky znám (byl např. vysvětlen, objasněn, či je nesporné, že jej prostě znali).

Použití konkrétní odborné doložky znamená nejen ušetření rozsáhlého textu, ale i přesnější a jasnější označení toho, co strany chtějí vyjádřit či ujednat, obvykle bez rizika, že by došlo k nedorozumění. Je ovšem věcí obou stran závazkového vztahu, aby si dokázaly předem vysvětlit, jak ten, který použitý termín opravdu míní a co si pod ním představují. Zákon zde pouze dává rámec k použití vykládacích pravidel.

§ 1755

Vzdá-li se strana všeobecně námitek proti platnosti smlouvy, nepřihlíží se k tomu.

    Komentář k § 1755

Toto ustanovení pamatuje na velký nešvar řady podnikatelů, kteří nechávají podepisovat různá vzdání se nějakých námitek a podobně. Takové podpisy mají stejně jen psychologický význam. Vždycky mne pobaví, když v závěru smlouvy podepisují strany, že smlouvu podepisují bez nátlaku. Miroslav Horníček kdysi řekl: „Kdyby na mne někdo mířil pistolí a chtěl po mně, abych prohlásil, že mléko je zelené, klidně to udělám. Mléko totiž zůstane bílé, náboj zůstane v hlavni a já naživu“.

Prohlášení o tom, že strana podepisuje smlouvu bez nátlaku, podepíše logicky každý, na koho je ten nátlak činěn. Ale tím by se předem vzdal námitek, které by v budoucnu mohl proti platnosti smlouvy (byla podepsána pod nátlakem) mít. Takové prohlášení je právně úsměvné – a zákon je správně označuje za takové, ke kterému se nepřihlédne. Ostatní ujednání smlouvy jsou ovšem účinná.

Strana se samozřejmě nemůže vzdát i takových námitek, které vyplývají z principů právní úpravy – nelze se např. vzdát práva na námitku neexistence smlouvy.

Oddíl 4

Forma smlouvy

§ 1756

Není-li smlouva uzavřena slovy, musí být z okolností zřejmá vůle stran ujednat její náležitosti; přitom se přihlédne nejen k chování stran, ale i k vydaným ceníkům, veřejným nabídkám a jiným dokladům.

    Komentář k § 1756

Zákon připouští uzavření smlouvy v podstatě jakýmkoliv způsobem. Smlouvu lze tedy uzavřít nejen písemně, ale i ústně. Smlouvu lze však uzavřít nejen ústně a nejen slovy, ale i mlčky, chováním, z něhož vyplývá vůle stran smlouvu ujednat. Stává se to velmi často při „nákupu do košíčků“. Tam může jak kupující, tak i prodávající (pokladní) prostě mlčet, nepoužívat slov. Kupující vyloží zboží u pokladny na pult, pokladní mu cenu sečte, pak ukáže cenu na displeji a kupující ji zaplatí. Ostatně tato formulace pamatuje i na nákup těch, kteří neumějí stejný jazyk jako pokladní.

Smlouvu lze uzavřít i gestem – např. pokynutím hlavy či ruky. Smlouvu lze uzavřít kliknutím na příslušnou ikonu na obrazovce počítače připojeného k internetu – prodávající a kupující se vůbec nevidí.

Zákon ovšem v některých jiných ustanoveních v konkrétních případech přikazuje, aby smlouva byla uzavřena písemně nebo aby byla uzavřena slovy, či aby existovala její textová podoba. Tak například v § 1822 u spotřebitelských smluv uzavíraných „na dálku“ (§ 1820) nebo mimo obchodní prostory podnikatele zákon vyžaduje, aby podnikatel vydal spotřebiteli alespoň jedno vyhotovení smlouvy. Má-li však vydat vyhotovení smlouvy, je zapotřebí, aby byla zachována textová podoba smlouvy. A ust. § 1819 určuje, že textová podoba smlouvy je zachována, lze-li smlouvu uchovat a opakovaně zobrazovat. Takovou smlouvu tedy pojmově nelze uzavřít „beze slov“.

§ 1757

(1) Po uzavření smlouvy mezi stranami v jiné formě, než písemné je stranám ponecháno na vůli, zda si obsah smlouvy v písemné formě potvrdí.

(2) Učiní-li tak při podnikání stran jedna z nich vůči druhé v přesvědčení, že její potvrzení zachycuje obsah smlouvy věrně, platí smlouva za uzavřenou s obsahem uvedeným v potvrzení, i když vykazuje odchylky od skutečně ujednaného obsahu smlouvy. To platí jen v případě, že odchylky uvedené v potvrzení mění skutečně ujednaný obsah smlouvy nepodstatným způsobem a jsou takového rázu, že by je rozumný podnikatel ještě schválil, a za podmínky, že druhá strana tyto odchylky neodmítne.

(3) Odstavec 2 se použije i v případě, že smlouva byla uzavřena při podnikání jedné ze stran a její obsah potvrdí druhá strana.

    Komentář k § 1757

Ustanovení druhého odstavce se týká vztahů mezi podnikateli. Napomáhá správnému vyjasnění závazků přijatých mezi podnikateli nepísemně.

V obchodní praxi je celkem běžné, že své závazky přijímají strany ústně, prostě „si plácnou“ – a obchod je uzavřen. Takže smlouva je nepísemně čili ústně či jen jiným chováním stran uzavřena, a platí. Závazky z ní vyplývající jsou právně závazné! Ovšem v podnikatelských vztazích je také běžné, že po uzavření smlouvy jedna napíše druhé, na čem se (podle jejího názoru) dohodly. To je běžná praxe: „dohodli jsme se, tak já to dám na papír a pošlu ti to“. Zákon ovšem v § 1757 odst. 1 zdůrazňuje, že smlouva je na základě ujednání stran právně uzavřena dříve, než je její obsah dán v písemné podobě! To může mít a mívá významný právní dopad, nejen z hlediska času uzavření a doby plnění. Dohodnou-li se strany na tom, že zboží bude doručeno do jednoho týdne od uzavření smlouvy, a že si tuto dohodu potvrdí i písemně, pak ten jeden týden běží ode dne jejich ústní dohody, nikoliv ode dne, kdy bylo doručeno písemné potvrzení jejich dohody!

Je možné, že druhá strana věcně s obsahem potvrzení nesouhlasí, myslí si, že se strany dohodly na něčem jiném (např. jedna strana si myslí, že se dohodly na demolici, nikoliv už na odvozu sutě, druhá si myslí, že se dohodli i na odvozu sutě na skládku). Ale smlouva je již uzavřena! Pak musí druhá strana s prvou stranou znovu projednat otázku obsahu nepísemně ujednané smlouvy. A buď se dohodnou, pak pravděpodobně změní nepísemně ujednanou smlouvu písemným projevem, nebo se nedohodnou.

Nedohodnou-li se, je na vůli té, které strany, zda bude i soudně vymáhat splnění závazků, které podle jejího názoru z nepísemně uzavřené smlouvy pro druhou stranu vyplývají. A samozřejmě musí prokázat své tvrzení, tedy prokázat, jaké závazky byly obsahem té nepísemné smlouvy. Pokud to neprokáže, prohraje. Takže je logicky pro obě strany výhodnější, aby si své rozpory vyřešily uzavřením písemné změny původně nepísemně ujednané smlouvy.

Může se však stát, že druhá strana věcně s obsahem potvrzení souhlasí, ale zjistí, že v potvrzení jsou uvedeny odchylky od skutečně ujednaného obsahu smlouvy. Ne změny toho zásadního, co si (podle jejího názoru) strany původně ujednaly, ale jen jakási upřesnění (i jen formulační), s nímž lze obecně rozumně souhlasit (např. odvoz sutě na skládku každý den). Pak může buď mlčet, a platí, že smlouva je uzavřena s těmito odchylkami (bude se odvážet každý den), nebo tyto odchylky (bez zbytečného odkladu) odmítnout (chci, aby se odváželo jen v pátek) – pak ovšem musí vypsat, uvést, které odchylky odmítá, a smlouva bude uzavřena, ale bez těch odchylek, které výslovně strana odmítla. Pro odmítnutí sice zákon nestanoví písemnou formu, ale bude na té druhé straně, aby dokázala, jaké odchylky uvedené v písemně předloženém potvrzení obsahu původní nepísemné smlouvy výslovně odmítla.

§ 1758

Dohodnou-li se strany, že pro uzavření užijí určitou formu, má se za to, že nechtějí být vázány, nebude-li tato forma dodržena. To platí i tehdy, projeví-li jedna ze stran vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě.

    Komentář k § 1758

Domněnku, že jiná forma smlouvy či její změny nebude zavazovat, lze vyvrátit např. důkazem o tom, že se strany následně dohodly jinak. Strany mají vždy právo dohodnout se následně, po uzavření smlouvy (například jen o tom, že budou uzavírat smlouvu jen písemně), jinak (pokud jim to nezakazují kogentní předpisy). Neuznat účastníkům závazkových vztahů právo uzavřené smlouvy po vzájemné dohodě měnit či rušit by znamenalo nepřípustným způsobem zasahovat do smluvní volnosti stran.

Obdobně platí i pro případy, kdy nedojde k výslovné dohodě, ale jedna ze stran dá druhé straně najevo, že požaduje smlouvu písemnou. Pak ústní smlouva sjednána není.

Podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného ve spis. zn. I. ÚS 1264/11 lze písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými právními jednáními). To se netýká smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon.

Je stále použitelné rozhodnutí Nejvyššího soudu, spis. zn. 32 Odo 940/­2006: Skutečnost, že ve smlouvě, pro kterou zákon vyžaduje písemnou formu, nejsou uvedena jména a příjmení osob, které ji za smluvní strany podepsaly, resp. tyto podpisy jsou nečitelné, není důvodem neplatnosti smlouvy pro nedostatek písemné formy. Posouzení, zda osoba, která jménem právnické osoby, písemné právní jednání učinila, byla k tomuto oprávněna, není otázkou dodržení písemné formy právního jednání, nýbrž posouzením, zda je příslušná právnická osoba takovým právním jednáním vázána či nikoliv.

Oddíl 5

Účinky smlouvy

Obecná ustanovení

§ 1759

Smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů. Vůči jiným osobám smlouva působí jen v případech stanovených v zákoně.

    Komentář k § 1759

Zde je uzákoněna zásadní myšlenka přirozeného práva: Smlouvy uzavírají strany proto, aby je plnily. Smlouva stanoví závazky – čili zavazuje strany, aby své závazky ze smlouvy vyplývající též řádně plnily.

Smlouvy je třeba dodržovat, i když se její dodržení stane pro jednu z nich výrazně nevýhodné. To je názor i Ústavního soudu – nález spis. zn. III. ÚS 3900/­2012. Poruší-li strana svůj ujednaný závazek, ať už z jakýchkoliv bohulibých důvodů, nese příslušné následky tohoto porušení. To je třeba si uvědomit předem, před uzavřením závazku.

Protože obsah každé smlouvy určují „v mezích právního řádu svobodně“ její strany (§ 1725), lze obsah smlouvy též dohodou stran kdykoliv a bez problémů změnit či zrušit. Je právem obou stran dohodnout se na tom, že smlouvu změní či zruší!

§ 1760

Skutečnost, že strana nebyla při uzavření smlouvy oprávněna nakládat s tím, co má být podle smlouvy plněno, sama o sobě neplatnost smlouvy nevyvolává.

    Komentář k § 1760

Platí obecná právní zásada, že nikdo nemůže převést více práv, než má sám. Takový postup však samo o sobě neznamená neplatnost smlouvy, ale eventuální vadu plnění závazku či prodlení s plněním závazku. Takže toto ustanovení zajišťuje, aby ten, kdo např. převádí věc, která mu nepatří, byl příslušným způsobem sankcionován za to, že svůj závazek nesplnil.

Smlouva ovšem může být neplatná z důvodů naplnění hypotézy jiného ustanovení zákona, stanovící neplatnost jednání právě proto, že strana není oprávněna nakládat s tím, co má být plněno. Typicky § 580 odst. 1, označující za neplatné takové jednání (tedy i takové uzavření smlouvy), které se příčí dobrým mravům, či které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Nebo § 580 odst. 2 určující, že neplatné je právní jednání, má-li být podle něho plněno něco nemožného. Nebo § 1012 stanovící, že vlastník má právo se svou věcí v mezích právního řádu libovolně nakládat.

§ 1761

Zákaz zatížení nebo zcizení věci působí jen mezi stranami, pokud nebyl zřízen jako věcné právo. Takový zákaz je platný, pokud byl zřízen na dobu trvání svěřenského fondu, svěřenského nástupnictví, zastoupení nebo na jinou určitou a přiměřenou dobu v takovém zájmu strany, který je hodný právní ochrany.

    Komentář k § 1761

Zákaz zatížení nebo zcizení je v závazkovém právu smlouvou založený závazek dlužníka (povinného) nepřijmout na konkrétní věc nějaké břemeno (včetně nájmu) nebo věc neprodat či nedarovat. Protože se jedná o závazek, sám o sobě nepůsobí vůči třetím osobám. Je uzavírán a působí jenom vůči tomu, kdo je z takového závazku oprávněn (věřitel). Pokud dlužník tento svůj závazek ujednáním s třetí osobou poruší, jde o ujednání platné, ale byl jím porušen závazek vůči věřiteli. Pokud ovšem zákaz zcizení nebo zatížení je zřízen jako právo věcné (tedy zapsán v příslušné evidenci, např. v katastru nemovitostí), platí vůči všem.

Smysl věcného práva spočívá v tom, že na rozdíl od práva závazkového věcné právo působí proti všem, všichni jsou povinni je uznávat, tolerovat, snášet, připustit je. Naproti tomu závazkové právo působí jen mezi stranami takového závazku. Vlastní-li někdo nemovitost, mají všichni povinnost jeho vlastnictví uznávat (jeho vlastnictví je zapsáno). Má-li někdo závazek uhradit jinému peníze, nemají ostatní právo těm dvěma mluvit do toho, zda dlužník peníze vrátí či nikoliv a zda věřitel bude zaplacení požadovat či nikoliv.

Pro věcná práva je typické, že jsou veřejně zjistitelná. Jejich existenci je možné zjistit a ověřit ve veřejných seznamech. Je-li zákaz zatížení nebo zcizení ve veřejném seznamu uveden jako věcné právo, není možné se od něj dohodou stran odchýlit, to zákon nepřipouští. Ale pokud by přesto byl takový zákaz (vložený do veřejného seznamu) porušen, je neúčinný vůči třetím osobám.

§ 1762

(1) Stanoví-li zákon, že je k účinnosti smlouvy třeba rozhodnutí určitého orgánu, je smlouva účinná tímto rozhodnutím.

(2) Nebyl-li návrh na rozhodnutí podán do jednoho roku od uzavření smlouvy, má se za to, že se smlouva od počátku ruší. To platí i v případě, že byl návrh zamítnut.

    Komentář k § 1762

Rozhodnutími, která jsou předpokladem účinnosti smlouvy ve smyslu komentovaného ustanovení, jsou zejména rozhodnutí vydaná ve správním řízení. Usnesení, kterým soud podle § 1680 přivolí k prodeji pozůstalosti či jeho části, je rozhodnutím, jehož je třeba k účinnosti smlouvy.

Je nutno však odlišovat závazkově-právní účinky smlouvy (dle § 1762) od věcně-právních účinků smlouvy. Např. u převodu nemovitostí uzavřou strany mezi sebou kupní či darovací smlouvu, která obsahuje jejich ujednané závazky. Tyto ujednané závazky zavazují obě strany. Nicméně k věcně-právní účinnosti převodu vyžaduje zákon rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu (§ 1105 a § 12 katastrálního zákona) dle této kupní smlouvy (věcný, translační účinek kupní smlouvy). Ke vkladu a tím ke změně vlastníka dochází na základě platně uzavřené a účinné smlouvy. Ta tedy nemůže být účinná až „vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí“. Takže rozhodnutí katastrálního úřadu není zapotřebí k účinnosti závazků ze samotné smlouvy, ale ke vzniku věcně-právních účinků smlouvou zamýšlených (NS 33 Cdo 4048/­2013).

Dohodnou-li se vlastníci dvou sousedících jednotek v domě v bytovém spoluvlastnictví o sloučení těchto jednotek do jejich spoluvlastnictví (smlouva), pak k účinnosti této smlouvy je zapotřebí, aby sloučení jednotek odsouhlasilo shromáždění [§ 1208 písm. f) bod 4] jako nejvyšší orgán společenství (§ 1205 odst. 1). Shromáždění logicky nemůže rozhodovat o sloučení jednotek, dokud si vlastníci těchto jednotek sami sloučení neujednají (pokud by obě jednotky byly ve vlastnictví jedné osoby, pak je třeba nejdříve jejího rozhodnutí o sloučení). Ale jejich ujednání není účinné (nemá věcně-právní účinky, čili neplatí závazky v ní sjednané), dokud o něm nerozhodne nejvyšší orgán společenství. Rozhodnutí příslušného orgánu bude (vždy, jak jinak by se orgán o nutnosti rozhodnout dozvěděl) rozhodnutím o něčím návrhu o účinnosti platně sjednané smlouvy, a vyhoví-li se návrhu, bude kladné (nebude zamítavé).

V běžné řeči se používá nesprávný termín, že „smlouva neplatí, dokud není schválena“. To není pravda. Smlouva platí, ale není účinná, takže do doby její účinnosti neplatí závazky v ní sjednané. Čili strany se dohodly na úpravě svých závazkových vztahů, jsou touto smlouvou vázány, ale protože tak stanoví (nějaký) zákon, je třeba k účinnosti jejich ujednaných závazků ještě rozhodnutí stanoveného orgánu. Až po jeho kladném rozhodnutí je smlouva účinná a lze podle ní postupovat.

Kdyby orgán rozhodl záporně, tedy návrh učiněný stranami (či jen jednou z nich, podle okolností) by zamítl, smlouva se od počátku ruší. Byla sice platně uzavřena, není neplatná, ale od počátku se podle ní nepostupuje. Strany si ovšem mohou ve smlouvě ujednat, jak budou postupovat, když příslušný orgán o smlouvě nerozhodne či rozhodne záporně (nevyhoví návrhu).

V odstavci druhém jde o vyvratitelnou domněnku. Strany si mohou ujednat kratší či delší než zrovna roční lhůtu. Obdobně je myslitelné, že se strany dohodnou jinak, tedy například že smlouva se neruší – ale stejně nebude účinná. V každém případě je z tohoto ustanovení jasný úmysl zákonodárce, že platnou, ale neúčinnou smlouvu je nutno nějak ukončit, když návrh na rozhodnutí podán nebude nebo bude zamítnut. Buď lze platnou, ale neúčinnou smlouvu ukončit dohodou stran, nebo touto v zákoně stanovenou domněnkou.

Problém může nastat v tom případě, kdy smlouva řeší více závazkových vztahů, ale jenom k jednomu z nich (k nějakým z nich) se vztahuje podmínka, že je účinná rozhodnutím orgánu. Pak za použití § 576 bude platit, že zbylé ujednané závazky jsou platné a účinné, pokud tu část smlouvy, která vyžadovala rozhodnutí příslušného orgánu, lze od jeho ostatního obsahu oddělit, tedy že by k ujednání zbytku smlouvy (k němuž nebylo zapotřebí rozhodnutí orgánu) došlo i bez té neschválené části. A naopak – pokud z jednání stran vyplyne, že bez splnění podmínky rozhodnutí orgánu by ostatní právní jednání nebyla učiněna, ruší se celá smlouva. Strany si ovšem mohou výslovně ujednat, že pokud nebude kladné rozhodnutí vydáno, je účinné to či ono (ta která část smlouvy, či vůbec celá smlouva se ruší či cokoliv jiného).

§ 1763

Poskytne-li strana postupně uzavřenými smlouvami různým osobám právo užívat nebo požívat tutéž věc v tutéž dobu, nabývá takové právo osoba, které převodce poskytl věc k užívání nebo požívání nejdříve. Není-li nikdo takový, náleží právo osobě, s níž byla uzavřena smlouva, která nabyla účinnosti jako první.

    Komentář k § 1763

Nic nebrání stranám ujednat se jinak, než je zde uvedeno. Podle okolností případu – lze ujednat s jednou stranou, že bude-li právo užívání poskytnuto další osobě, má tato další osoba přednost (to není zase tak výjimečné). Lze ujednat s každou ze stran jiný postup.

Neřeší-li však taková ujednání stran různých smluv dostatečně právní jistotu všech účastníků, je třeba použít toto pravidlo o řešení konfliktu. Je nepodstatné, zda šlo o omyl či vůli konflikt způsobit.

V každém případě platí, že dojde-li k uzavření více užívacích smluv k téže věci (tzv. dvojí nájem), neznamená to, že další z uzavřených smluv jsou absolutně neplatné z důvodu počáteční právní nemožnosti plnění (takový závěr by byl v rozporu s právem na svobodné jednání – viz nález Ústavního soudu II. ÚS 4235/18).

Změna okolností

§ 1764

Změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti do té míry, že se plnění podle smlouvy stane pro některou ze stran obtížnější, nemění to nic na její povinnosti splnit dluh. To neplatí v případech stanovených v § 1765 a 1766.

§ 1765

(1) Dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou. Uplatnění tohoto práva neopravňuje dotčenou stranu, aby odložila plnění.

(2) Právo podle odstavce 1 dotčené straně nevznikne, převzala-li na sebe nebezpečí změny okolností.

§ 1766

(1) Nedohodnou-li se strany v přiměřené lhůtě, může soud k návrhu kterékoli z nich rozhodnout, že závazek ze smlouvy změní obnovením rovnováhy práv a povinností stran, anebo že jej zruší ke dni a za podmínek určených v rozhodnutí. Návrhem stran soud není vázán.

(2) Soud návrh na změnu závazku zamítne, pokud dotčená strana neuplatnila právo na obnovení jednání o smlouvě v přiměřené lhůtě, co změnu okolností musela zjistit; má se za to, že tato lhůta činí dva měsíce.

    Komentář k § 1765 a § 1766

Ustanovení § 1765 a § 1766 postihují pouze změnu okolností tak podstatnou, aby změna způsobila v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr (změna kvalifikovaná) mezi právy jedné strany a právy druhé strany, popř. mezi povinnostmi jedné strany a povinnostmi strany druhé, a to oproti stavu, který tady byl při uzavírání smlouvy. Průměrnému člověku musí být zřejmé, že kdyby strana smlouvy takovou změnu předpokládala, nikdy by smlouvu neuzavřela. Hrubý nepoměr přitom musí vzniknout změnou, která nastala až po uzavření smlouvy, anebo až po uzavření smlouvy se strana o něm dozvěděla a předtím se o něm dozvědět nemohla. Takovou změnu ani nemohla předpokládat a samozřejmě ji ani nemohla ovlivnit. Ale nejen to. Ten hrubý nepoměr musí způsobit buď neúměrně zvýšené náklady plnění závazku, anebo neúměrně sníženou hodnotu předmětu plnění závazku.

Například, kdyby se majitel lesa zavázal uhradit nájemné na těžební stroj po dobu 3 měsíců, což by byla doba, kterou podle předpokladu stran by stroj potřeboval pro vytěžení lesa, a po uzavření smlouvy by jeho les shořel, vznikl by zde hrubý nepoměr – majitel lesa by měl závazek hradit nájemné, ale z nájmu stroje by neměl žádný prospěch. Jiný příklad – z důvodů epidemie budou uzavřeny provozovny, obchody. Takže ujednané nájemné by provozovatel obchodu měl hradit, ale nesměl by mít otevřeno, tedy neměl by z provozovny prospěch (tržbu).

Taková kvalifikovaná změna však nepůsobí na práva a povinnosti stran přímo. Pokud by nastala, pak zákon stanoví právo té strany, které změnou vzniká újma, dožadovat se obnovení jednání o smlouvě. Je tedy věcí té dotčené strany, aby se tohoto práva domáhala. A smlouva přitom stále platí, dokud není ujednána její změna!

Zákon zde navazuje na základní zásadu uvedenou v § 6 odst. 1, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě – a zde zákon vidí, že by bylo nepoctivé nepřistoupit na změnu smlouvy v těch případech, když hrubý nepoměr nastane. Takže bude-li se dotčená strana svého práva na obnovení jednání o smlouvě domáhat, je nutno při změně smlouvy dohodnout i eventuální dopady (následky) toho, že smlouva platila až do doby, než byla změněna.

Pokud by dotčená strana využila svého práva a vyvolala jednání o změně, pak mohou strany o takové změně smlouvy jednat přiměřeně dlouho. Zákon nestanoví žádné omezení přiměřené lhůty, kromě lhůty „rozumné“. Až když nedojde k dohodě (či když jedna ze stran již „ztratí nervy“), může se kterákoliv strana obrátit na soud s návrhem na rozhodnutí. V takové žalobě lze požadovat rozhodnutí o změně sjednaných závazků či rozhodnutí o zrušení sjednaných závazků, nikoliv nahrazení projevu vůle. Soud zváží její důvody a podle okolností, předložených argumentů a návrhů stran rozhodne. Poslední věta § 1766 odst. 1 neznamená, že procesně by žalobce neměl do žaloby uvést svůj návrh na rozhodnutí. Naopak – bez takového procesního návrhu by soud neměl o čem jednat. Soud musí z žaloby procesně vědět, čeho se žalující strana domáhá. A ta se bude domáhat rozhodnutí o změně či zrušení těch a těch konkrétních závazků. Soud ale není vázán obsahem návrhu hmotně-právně: bude-li strana požadovat zrušení závazku půjčit stroj (či prostory) a hradit za jeho půjčení nájemné, může soud rozhodnout o náhradě či o odškodnění (spravedlivě, jak jinak) vlastníku, který tak přijde o své plánované tržby.

Dotčená strana, tedy ta, které změnou okolností vzniká či může vzniknout zvlášť hrubým nepoměrem újma (to samozřejmě mohou a nemusí být obě strany smlouvy), nemá v podstatě předepsánu dobu pro své požádání o obnovení jednání o smlouvě. Pokud se ale strany nedohodnou, stanoví zákon vyvratitelnou domněnku, že přiměřená doba na požádání o obnovení jednání o smlouvě činí dva měsíce od okamžiku, kdy dotčená strana změnu okolností zjistila. Nepožádá-li do dvou měsíců o obnovení jednání a nedohodnou-li se strany, pak soud žalobu na změnu (zrušení) závazku zamítne.

Zákon dává stranám možnost vyloučit i při takové změně okolností, která způsobí zvlášť hrubý nepoměr, právo dotčené strany domáhat se obnovení jednání o smlouvě. Jestliže si strany ve smlouvě dohodnou „nebezpečí změny okolností“, pak se tohoto práva zříkají. Je velmi důležité veškerá ustanovení uzavírané smlouvy řádně prostudovat a promyslet a zvážit veškeré jejich důsledky.

Smlouva ve prospěch třetí osoby

§ 1767

(1) Má-li podle smlouvy dlužník plnit třetí osobě, může věřitel požadovat, aby jí dlužník splnil.

(2) Podle obsahu, povahy a účelu smlouvy se posoudí, zda a kdy také třetí osoba nabyla přímé právo požadovat splnění. Má se za to, že třetí osoba takové právo nabyla, má-li být plnění hlavně k prospěchu právě jí.

(3) Námitky ze smlouvy má dlužník také proti třetí osobě.

    Komentář k § 1767

Závazek vznikne mezi věřitelem a dlužníkem (§ 1721 – věřitel má právo očekávat splnění konkrétního závazku dlužníkem). Ale z tohoto závazku může vyplynout pro dlužníka povinnost plnit někomu jinému než věřiteli. Dlužníku tedy ze závazku vyplývá konkrétní povinnost vůči třetí osobě. Ta ovšem není stranou závazku, není věřitelem. Zákon řeší v těchto ustanoveních, zda vůbec může třetí osoba sama přímo požadovat od dlužníka plnění, ač není stranou závazku. Stanoví vyvratitelnou domněnku, že třetí osoba může sama požadovat po dlužníkovi plnění (třeba i soudně), pokud má být plnění ku prospěchu hlavně právě jí. Domněnku lze vyvrátit jinou dohodou stran (ustanovení druhé věty § 1767 odst. 2 však nelze dohodou stran vyloučit).

Zákon při řešení těchto situací odkazuje na obsah, povahu a účel smlouvy. Je tedy třeba zkoumat, co si ohledně třetí osoby, ohledně jejích práv a povinností, chtěli věřitel a dlužník dohodnout. Nejde přitom jen o formulaci smlouvy, ale i o výklad jejího účelu, smyslu a její povahy. Typicky nastane takový případ u pojištění ve prospěch třetí osoby (viz např. rozsudek NS 23 Cdo 4513/­2016).

§ 1768

Odmítne-li třetí osoba právo nabyté ze smlouvy, hledí se na ni, jako by nebyla práva na plnění nabyla. Neodporuje-li to obsahu a účelu smlouvy, může věřitel plnění žádat pro sebe.

    Komentář k § 1768

Nemůže-li objektivně věřitel žádat plnění pro sebe, protože to odporuje obsahu a účelu smlouvy (provést hudební dílo někde pro nějaké publikum), pak je-li to právo odmítnuto, zaniká sjednaný závazek pro nemožnost plnění (§ 2006).

§ 1769

Smlouva o plnění třetí osoby

Zaváže-li se někdo zajistit pro druhou stranu, aby jí třetí osoba splnila, zavazuje se tím, že se u třetí osoby přimluví, aby ujednané plnění poskytla. Zaváže-li se však někdo k tomu, že třetí osoba splní, co bylo ujednáno, nahradí škodu, kterou věřitel utrpí, pokud k splnění nedojde.

    Komentář k § 1769

Nejde o smlouvu o zprostředkování (§ 2445 až § 2454). Tou se totiž zprostředkovatel zavazuje, že zájemci zprostředkuje uzavření určité smlouvy s třetí osobou, nebo jen příležitost k uzavření smlouvy s třetí osobou a zájemce se zavazuje zaplatit zprostředkovateli provizi. Smlouva o zprostředkování je smlouvou, kterou zprostředkovatel realizuje pro sebe ekonomickou činnost.

V tomto ustanovení jsou upraveny dva typy závazků: Závazek

a) slibu plnění, který se bude realizovat přímluvou u třetí osoby, aby plnila, nebo

b) závazek zajistit splnění.

Majetkově, sankčně zavazuje až takový závazek, který vyjadřuje jistotu: zavazuji se, že třetí osoba splní. Nesplní-li pak ta třetí osoba, není zavázán povinný (dlužník) z této smlouvy k plnění, ale je tímto ustanovením zavázán k náhradě škody, kterou způsobil (§ 2913 – škodu způsobil porušením své smluvní povinnosti).

Např. kupující movité věci si ujedná s prodávajícím, že ač místo plnění je např. v prostorách prodávajícího, prodávající zajistí dopravu předmětu koupě jinam. To může prodávající zajistit svými silami (svou dopravou), nebo se kupujícímu zaváže, že uzavře smlouvu o přepravě svým jménem, nebo se smlouvou o plnění třetí osoby kupujícímu zaváže, že zajistí, aby dopravce uzavřel smlouvu o přepravě s kupujícím.

Takové závazky (směřující k zajištění plnění třetí osoby) mohou být řešeny různými smluvními typy.

Oddíl 6

Zvláštní způsoby uzavírání smlouvy

§ 1770

Ustanovení o nabídce a o přijetí nabídky se použijí přiměřeně i na případy, kdy strany ujednají pro uzavření smlouvy jiný postup.

    Komentář k § 1770

Dohoda o jiném způsobu formulace nabídky, jejím předání a jejím přijetí je platná, i když „odporuje“ ustanovením zákona o nabídce a jejím přijetí (§ 1731 až § 1745). Jiný postup mohou strany ujednat ve smlouvě o smlouvě budoucí, v tzv. rámcové smlouvě (která obsahuje závazky odpovídající závazkům ze smlouvy o smlouvě budoucí a závazky, které by byly obsahem obchodních podmínek), jako vedlejší ujednání v jiné smlouvě odpovídající typovým smlouvám uvedeným v občanském zákoníku (§ 1746 odst. 1) či ve smlouvě nepojmenované (§ 1746 odst. 2). Takový postup je zcela běžný a dle tohoto ustanovení je také právem dovolený.

Zákon sám obsahuje tři obvyklé varianty uzavření smlouvy jinak, než je uvedeno v ustanoveních o nabídce a přijetí nabídky smlouvy. Jedná se o dražbu (§ 1771) jako způsob uzavření smlouvy, uzavření smlouvy veřejnou soutěží o nejvhodnější nabídku (§ 1772 až § 1779) a uzavření smlouvy přijetím veřejné nabídky k uzavření smlouvy (§ 1780 až § 1784).

Tato ustanovení jsou speciální k obecným ustanovením o nabídce a přijetí nabídky, takže v těchto případech se ustanovení o nabídce a přijetí nabídky nepoužijí. Použijí se však obecné právní zásady, které jsou mimo jiné i v ustanoveních o nabídce a o jejím přijetí uváděny (např. úmysl smlouvu uzavřít).

§ 1771

Dražba

(1) Při dražbě je smlouva uzavřena příklepem.

(2) Již učiněná nabídka se zruší, pokud je podána vyšší nabídka, nebo pokud se dražba ukončí jinak než příklepem.

    Komentář k § 1771

Dražba je zvláštní způsob uzavření smlouvy, kdy dražitel nabízí zboží nebo služby subjektům, kteří se dražby osobně účastní nebo je jim dána možnost se jí osobně účastnit, prostřednictvím průhledného konkurenčního aukčního prodeje prováděného dražitelem. Vydražitel má právní povinnost zboží nebo služby zakoupit, pokud se dražba nezruší.

Ano, i při dražbě (ve smyslu § 1771) je uzavírána smlouva. Dražební vyhláška (specifikace toho, co je draženo, a nejnižšího podání) je výzvou k podávání nabídek při dražebním jednání, nabídkami pak jednotlivá přihození (návrh změny ceny). Zákon stanoví, že „nabídka se zruší“ (nabídka projevená jednotlivými přihozeními), přičemž k jejímu zrušení dojde bez projevu jakékoliv vůle (neptáme se ho, jakou vůli by projevil) toho, kdo nabídku učinil, pouze z pozice diktátu zákona. A to je správný princip dražby.

Veřejná soutěž o nejvhodnější
nabídku

§ 1772

Kdo vyhlásí neurčitým osobám soutěž o nejvhodnější nabídku, činí tím výzvu k podávání nabídek.

§ 1773

Vyhlašovatel soutěže vymezí v písemné formě alespoň obecným způsobem předmět plnění a zásady ostatního obsahu zamýšlené smlouvy, na němž trvá, a určí způsob podávání nabídek a lhůtu, do které lze nabídky podat, jakož i lhůtu pro oznámení vybrané nabídky. Obsah podmínek soutěže vhodným způsobem uveřejní.

§ 1774

Vyhlašovatel nemůže uveřejněné podmínky soutěže měnit nebo soutěž zrušit, ledaže si to byl v podmínkách soutěže vyhradil. Změnu nebo zrušení uveřejní stejným způsobem, kterým podmínky soutěže uveřejnil.

§ 1775

(1) Vyhlašovatel zahrne nabídku do soutěže, odpovídá-li její obsah uveřejněným podmínkám soutěže. Od nich se nabídka může odchýlit jen v rozsahu, který podmínky soutěže připouštějí.

(2) Do soutěže nelze zahrnout nabídku předloženou po lhůtě stanovené v podmínkách soutěže.

(3) Navrhovatel má právo na náhradu nákladů spojených s účastí na soutěži, přiznávají-li mu to podmínky soutěže.

§ 1776

(1) Neurčí-li podmínky soutěže něco jiného, nelze nabídku odvolat po uplynutí lhůty určené v podmínkách soutěže pro předkládání nabídek.

(2) Podmínky soutěže mohou určit, že nabídku lze změnit nebo doplnit; ke změně nebo k doplnění nabídky provedeným po uplynutí lhůty určené v podmínkách soutěže pro předkládání nabídek se však nepřihlíží. Opravu chyb vzniklých při vyhotovení nabídky lze provést kdykoli, pokud to podmínky soutěže nevylučují.

§ 1777

(1) Vyhlašovatel vybere nejvhodnější z nabídek a oznámí její přijetí způsobem a ve lhůtě, které jsou určeny v podmínkách soutěže.

(2) Není-li v podmínkách soutěže stanoven způsob výběru nabídky, je vyhlašovatel oprávněn vybrat nabídku, která mu nejlépe vyhovuje.

§ 1778

(1) Vyhlašovatel přijme nabídku vybranou podle § 1777. Oznámí-li přijetí nabídky navrhující straně po lhůtě určené v podmínkách soutěže, smlouva nevznikne, pokud vybraný navrhovatel bez zbytečného odkladu sdělí vyhlašovateli, že přijetí nabídky odmítá jako opožděné.

(2) Vyhlašovatel může odmítnout všechny předložené nabídky, vyhradil-li si to v podmínkách soutěže.

§ 1779

Vyhlašovatel vyrozumí bez zbytečného odkladu po ukončení soutěže navrhovatele, kteří v soutěži neuspěli, že jejich nabídky odmítl.

    Komentář k § 1772 až § 1779

Zákon upravuje postup, kdy vyhlašovatel vyzývá osoby (právnické či fyzické), které neupřesňuje, tedy nějakou množinu osob, aby mu předkládaly nabídky k uzavření konkrétní smlouvy (navrhovatelé).

Vymezení předmětu plnění té smlouvy (vymezení předmětu nabídky) alespoň obecným způsobem znamená takové vymezení, které je určité. Smyslem zákonného ustanovení je, aby vyhlašovatel vymezil obsah nabídky tak konkrétně, aby byl zřejmý účel, k jehož realizaci má nabídka směřovat. To je pak dostatečné obecné vymezení! Učiní-li vyhlašovatel výzvu k podávání nabídek na postavení žluté budovy o půdorysné velikosti 40 × 60 m a výšce 10 m (tam a tam) z cihel 5 × 10 × 20 cm, pak (i přes zdánlivou konkrétnost) není předmět budoucích nabídek vymezen – chybí účel stavby. Výzva však může znít na postavení mateřské školky (tam a tam). Smyslem (§ 2 odst. 2) této úpravy je totiž, aby nabídky mohly být podávány – a pak je účel, k jehož realizaci má nabídka směřovat, tím nejvhodnějším obecně vymezeným předmětem nabídky k uzavření smlouvy.

Okruh osob vyzvaných k předložení nabídky může být omezen – místně („jen soutěžitelé s místem podnikání v obci“) nebo profesně („jen soutěžitelé podnikající v té či oné oblasti“) nebo formálně („soutěžitelé s živnostenským listem znějícím na tu a tu živnost“) nebo jakkoliv jinak („soutěžitelé bezdětní“ či „soutěžitelé, kteří vychovali X dětí“). Takové omezení soutěžitelů však nesmí být v rozporu s principy Listiny základních práv a svobod a dobrými mravy (§ 2).

Smyslem výzvy je vyhlášení podmínek soutěže. Ty mají právně závazný charakter. Samotné podmínky mohou být označeny (nazvány) jakkoliv. Podstatný je jejich obsah – jak bude soutěž skutečně probíhat. O způsobu zveřejnění podmínek soutěže rozhoduje vyhlašovatel. Ten se rozhodne, zda podmínky soutěže zveřejní někde např. na internetu, nebo je vyvěsí na místě, kde si je mohou eventuální zájemci nastudovat. Je myslitelné a obvyklé, že vyhlašovatel osloví neurčité osoby i jen konkrétním e-mailem – podmínkou je však, aby se jednalo o vyhlášení soutěže pro neurčité osoby. Tedy o tzv. mailing. Pod formulaci zákona „neurčitým osobám“ patří i zveřejnění poštovní zásilkou či e-mailem. Je sice jasné, že příjemce na konkrétní adrese je jedinečný, ale z hlediska vyhlašovatele se jedná o neurčitou osobu.

Ohledně nabídek, kterými jejich navrhovatelé výzvě vyhovují, platí jinak (s výjimkou toho, co je uvedeno v této části zákona) to, co bylo řečeno obecně o nabídkách (§ 1731 až § 1739). Zákon však mění způsob přijetí nabídky – vyhlašovatel buď nabídku přijme, nebo nikoliv. Vyhlašovatel nemá možnost předložit protinabídku, tedy ani přijmout nabídku s dodatky, výhradami, omezeními, podmínkami či jinými změnami.

Smlouva je věcně i časově uzavřena výběrem nabídky vyhlašovatelem, i když je rozhodnutí oznámeno později.

Nabídku lze obecně (vždy jde o nabídku, tedy jednostranné jednání) odvolat. V podmínkách soutěže však lze uvést, že nabídka je neodvolatelná.

Zákon obecně nezakazuje, aby se vyhlašovatel a ten, jehož nabídka byla v soutěži přijata, následně svobodně dohodli na změně takto vzniklé smlouvy. Avšak taková dohoda nesmí být (vůči jiným účastníkům soutěže) nepoctivá (§ 6) a nesmí zjevně zneužívat práva daného těmito ustanoveními (§ 7).

Ustanovení zákona č. 137/­2006 Sb. o veřejných zakázkách zůstávají v platnosti, občanský zákon je neruší ani nemění. S ohledem na ust. § 9 odst. 1 mají v oblasti veřejných zakázek ustanovení zákona o veřejných zakázkách přednost před ustanoveními občanského zákoníku.

Veřejná nabídka

§ 1780

(1) Veřejná nabídka je projev vůle navrhovatele, kterým se obrací na neurčité osoby s návrhem na uzavření smlouvy.

(2) Podnět k uzavření smlouvy, z něhož neplyne úmysl uzavřít určitou smlouvu nebo který nemá náležitosti podle § 1732 odst. 1, se považuje za výzvu k podávání nabídek.

§ 1781

Veřejnou nabídku lze odvolat, uveřejnil-li navrhovatel odvolání před přijetím veřejné nabídky způsobem, kterým byla veřejná nabídka uveřejněna.

§ 1782

(1) Na základě veřejné nabídky je smlouva uzavřena s tím, kdo včas a v souladu s ní navrhovateli nejdříve oznámí, že veřejnou nabídku přijímá. Přijme-li veřejnou nabídku současně několik osob, je smlouva uzavřena s tou, kterou navrhovatel zvolil.

(2) Neurčí-li veřejná nabídka lhůtu k přijetí, platí za ni lhůta přiměřená povaze veřejné nabídky.

§ 1783

(1) Navrhovatel oznámí příjemci uzavření smlouvy bez zbytečného odkladu po přijetí veřejné nabídky. Ostatním oznámí, že neuspěli.

(2) Jestliže navrhovatel potvrdí příjemci uzavření smlouvy později, než stanoví odstavec 1, smlouva nevznikne, odmítne-li příjemce uzavření smlouvy bez zbytečného odkladu poté, kdy mu došlo potvrzení navrhovatele o uzavření ­smlouvy.

§ 1784

(1) Určí-li to veřejná nabídka výslovně, je smlouva uzavřena s určitým počtem osob, případně se všemi, kdo veřejnou nabídku přijali ve lhůtě podle § 1782.

(2) Nesplní-li navrhovatel oznamovací povinnost, je vázán všemi přijetími veřejné nabídky, jejichž původcům výsledek neoznámil.

    Komentář k § 1780 až § 1784

Zákon upravuje postup, kdy navrhovatel předkládá nabídku k uzavření smlouvy neurčitému množství osob. Každá z nich se může svobodně rozhodnout, že nabídku přijímá a smlouvu tedy uzavírá.

Nabídka je přijata tím, kdo byl v jejím přijetí nejrychlejší (§ 1782). A přijetím nabídky je uzavřena smlouva. Příjemce nemá možnost předložit „protinávrh“, tedy přijmout nabídku s dodatky, výhradami, omezeními, podmínkami či jinými změnami čili příjemce nemá právní možnost nabídku svým aktivním jednáním odmítnout a předložit jinou. Příjemce má jen možnost s obsahem nabídky bezvýhradně souhlasit.

Nabídka ovšem musí splňovat náležitosti ve smyslu § 1731, tedy musí být při její akceptaci zřejmý obsah smlouvy.

Zákon nezakazuje, aby se předkladatel nabídky a ten, kdo nabídku přijal, následně svobodně dohodli na změně takto vzniklé smlouvy. Avšak taková dohoda nesmí být (vůči jiným účastníkům soutěže) nepoctivá (§ 6) a nesmí zjevně zneužívat práva daného těmito ustanoveními (§ 7).

Veřejná nabídka může také obsahovat výslovně, že je smlouva uzavřena s větším počtem osob. Ten počet může být ohraničen číselně (prvých 10), časově (přijetí do…), místně (jen s provozovnou v …), profesně nebo i jinak (ti, co používají jízdní kolo, jsou bezdětní…).

Zákon stanoví navrhovateli, tedy tomu, kdo nabídku k veřejnému přijetí předložil, povinnost oznámit všem, kdo učinili jednání, kterým přijali jeho nabídku, bez zbytečného odkladu skutečnost, že smlouva již je uzavřena. Ale z časového hlediska je smlouva uzavřena dříve než oznámení o tom, že s ním smlouva uzavřena byla, dojde tomu, s kým uzavřena je (byl nejrychlejší, nebo splňuje zadané podmínky). Smlouva je uzavřena podle znění veřejné nabídky (k doručení prvého přijetí, ke dni…). Oznámení výsledku veřejného přijetí může proběhnout stejně jako způsob uveřejnění vlastní veřejné nabídky.

Oddíl 7

Smlouva o smlouvě budoucí

§ 1785

Základní ustanovení

Smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem.

§ 1786

Zavázané straně vzniká povinnost uzavřít smlouvu bez zbytečného odkladu poté, co ji k tomu vyzve oprávněná strana v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí.

§ 1787

(1) Nesplní-li zavázaná strana povinnost uzavřít smlouvu, může oprávněná strana požadovat, aby obsah budoucí smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě. Neurčí-li tato osoba obsah budoucí smlouvy v přiměřené lhůtě nebo odmítne-li jej určit, může oprávněná strana navrhnout, aby jej určil soud.

(2) Obsah budoucí smlouvy se určí podle účelu, který má uzavření budoucí smlouvy zřejmě sledovat. Přitom se vychází z návrhů stran a přihlédne se k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě uspořádány.

§ 1788

(1) Nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu k uzavření smlouvy včas, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká.

(2) Změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká. Neoznámí-li zavázaná strana oprávněné straně změnu okolností bez zbytečného odkladu, nahradí oprávněné straně škodu z toho vzniklou.

    Komentář k § 1785 až § 1788

Smlouva o smlouvě budoucí vytváří závazek (jedné z jejích stran nebo obou jejích stran) uzavřít po vyzvání ve lhůtě v ní uvedené budoucí smlouvu, tedy závazek uzavřít v budoucnosti další závazky. Ve smlouvě o smlouvě budoucí si strany mohou dohodnout další podmínky, za kterých závazek k uzavření smlouvy v budoucnosti platí či neplatí. To bývá v řadě případů smysl takovéto smlouvy. Ve smlouvě o smlouvě budoucí lze také založit závazek ve prospěch třetí strany (§ 1769) – někdo se zaváže, že v budoucnu uzavře smlouvu s tím a tím.

Důvod, proč se smlouva o smlouvě budoucí vůbec uzavírá, je ten, že strany chtějí, aby mezi nimi vznikl závazek jedné či obou stran konkrétní smlouvu uzavřít, ale např.:

–  strany nevědí zatím některé konkrétní informace potřebné pro úplnou specifikaci závazku (např. číslo jednotky při rozdělování bytového domu na jednotky, přesnou velikost apod.),

–  to, zda strany budoucí závazek uzavřou či nikoliv, závisí na nějaké události či nějakém právním jednání, která či které buď nastane, nebo nenastane (např. rozhodnutí banky o poskytnutí úvěru event. budoucímu kupci),

–  strany se dohodly na možnosti budoucí smlouvu neuzavřít, kdyby nastala nějaká situace, tedy smlouva zavazuje podmíněně,

–  strany používají smlouvu o smlouvě budoucí jako smlouvu rámcovou, k vymezení obecnějších podmínek obchodního vztahu platných pro všechny v budoucnosti uzavřené smlouvy,

–  strana se ve smlouvě o smlouvě budoucí zavazuje k předkládání konkrétních nabídek nebo k přijetí předložených nabídek,

–  strany musí někomu doložit, že mezi nimi je nějaký závazek, ale nechtějí dokládat konkrétnosti takového závazku, takže smlouvou o smlouvě budoucí pouze dokazují, že se závazně a vymahatelně zavázaly v budoucnosti konkrétní smlouvu uzavřít.

Většinu uvedených právních důsledků lze zajistit i jinými právními instituty, je na zvážení stran, co jim vyhovuje lépe (§ 1725), zda závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí či např. opce.

Vymezení obsahu budoucí smlouvy alespoň obecným způsobem znamená takové vymezení, které je dostatečně určité, aby z něj bylo patrné, jaké závazky mají z budoucí smlouvy vyplynout. Stále je aktuální právní názor Nejvyššího soudu, který hovoří o tom, že pokud ve smlouvě o smlouvě budoucí nejsou ujednány ty náležitosti, které jsou pro budoucí smlouvu podstatné a určující, je vymezení obsahu budoucí smlouvy neurčité. A není-li obsah budoucí smlouvy vymezen alespoň obecným způsobem, tedy je-li neurčitý, nemohla podle § 1785 smlouva o smlouvě budoucí vzniknout.

Je-li ze smlouvy o smlouvě budoucí zřejmý účel té budoucí předpokládané smlouvy, je-li zřejmé, k jakému účelu mají směřovat závazky vzniklé na základě budoucí očekávané, předpokládané smlouvy, je to většinou dostatečné přesné, byť obecné vymezení! Podle toho účelu lze totiž většinou již určit obsah celé smlouvy.

Smlouva o smlouvě budoucí může obsahovat v podstatě úplné znění budoucí smlouvy (například celé znění kupní smlouvy). Může ale také obsahovat jen ujednání o tom závazku, který má být v budoucnu uzavřen (např. v budoucnu bude předmětem kupní smlouvy konkrétní nemovitost). Pak je jasný závazek, který bude předmětem budoucí smlouvy, a na zbytku obsahu smlouvy (např. kdy a jak bude zaplaceno, kdy dojde k předání a převzetí nemovitosti) se strany dohodnou (ohledně ceny i zde platí § 1792). Nedohodnou-li se, nedošlo k uzavření předpokládané smlouvy. Ta strana, která měla povinnost podle smlouvy o smlouvě budoucí v budoucnosti předpokládanou smlouvu uzavřít, porušila svou povinnost. Oprávněná strana se může domáhat, aby obsah předpokládané smlouvy určil soud nebo osoba přímo ve smlouvě o smlouvě budoucí určená. Soud (nebo osoba k určení smlouvy stranami ve smlouvě o smlouvě budoucí přímo označená) pak určí obsah té předpokládané a očekávané smlouvy podle pravidel uvedených v § 1787 odst. 2.

Ze smlouvy o smlouvě budoucí vyplývá obecně závazek alespoň jedné strany uzavřít předpokládanou smlouvu. Vždy zde však bude zapotřebí, aby jí druhá strana k uzavření smlouvy vyzvala. Bez takové výzvy se později ten, kdo měl vyzvat, nemůže dovolávat nesplnění závazku. Nesplní-li druhá strana přes výzvu svou povinnost smlouvu uzavřít, porušila svůj závazek. Strany se ale v rámci smluvní volnosti mohou dohodnout, že výzvy k uzavření smlouvy není zapotřebí – pak platí povinnost tu budoucí smlouvu uzavřít bez dalšího právního jednání druhé strany čili výzvou je už závazek v samotné smlouvě.

Závisí na ujednání stran, zda výzva k uzavření předpokládané smlouvy bude realizována předložením návrhu smlouvy, která má být uzavřena, nebo jinak. Nebude-li však nic ujednáno, pak strana oprávněná vyžadovat uzavření smlouvy předkládá návrh té předpokládané smlouvy (nabídku). Nabídka musí odpovídat jednak § 1732, a dále tomu, co si strany ve smlouvě o smlouvě budoucí dohodly. Strana povinná má závazek takovou nabídku akceptovat. Předloží-li strana povinná protinávrh (= připomínky k předloženému návrhu), je to odmítnutí předložené nabídky a nová nabídka. To je samozřejmě akceptovatelný postup. Ale ta strana, která předložila původní nabídku, tedy vyzvala ke splnění závazku (vyplývajícího ze smlouvy o smlouvě budoucí) k uzavření smlouvy, má možnost říci: „ne, já jsem předložila nabídku, návrh předpokládané smlouvy, přesně odpovídající obsahu smlouvy o smlouvě budoucí, a ty jsi povinna ji bez výhrad akceptovat“! Nedojde-li k uzavření smlouvy, nesplnila svůj závazek ta strana, která smlouvu uzavřít měla.

Ze smlouvy o smlouvě budoucí ale může vyplývat i povinnost obou stran takovou smlouvu uzavřít. Pokud smlouva o smlouvě budoucí určuje závazek obou stran předpokládanou smlouvu uzavřít, pak, není-li ujednáno nic jiného, může výzvu i nabídku předložit kterákoliv z obou stran. Nedošlo-li k uzavření smlouvy, porušila svou povinnost ta strana, která nabídku nepřijala.

Ve smlouvě o smlouvě budoucí si strany za porušení povinnosti (neuzavřít předpokládanou smlouvu) mohou svobodně ujednat nějakou sankci. Kromě toho platí, že neuzavřením předpokládané smlouvy poruší strana svou právní povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí (svůj závazek smlouvu uzavřít). Takže ta strana, která právní povinnost neporušila, má nárok na náhradu způsobené újmy (§ 2913).

Samozřejmě i u smlouvy o smlouvě budoucí platí obecná zásada občanského zákoníku: Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě (§ 6). Takže pokud jedna ze stran odmítá uzavřít předpokládanou smlouvu z „nepoctivých důvodů“, může se druhá strana následkům neuzavření smlouvy, tedy event. ujednaným sankcím či náhradě újmy, bránit.

Strana, která neúspěšně druhou stranu k uzavření předpokládané smlouvy vyzvala, se může domáhat u soudu, aby obsah předpokládané smlouvy určil soud. Pokud se však ve smlouvě o smlouvě budoucí strany dohodly na tom, že obsah předpokládané smlouvy určí nějaká třetí osoba, musí se oprávněná strana nejdříve obrátit s požadavkem na určení obsahu předpokládané smlouvy na tuto třetí osobu a teprve při její nečinnosti na soud. Obsah předpokládané smlouvy pak určí soud či třetí osoba podle pravidel uvedených v § 1787 odst. 2. Lhůtu pro podání žaloby (požadavku na třetí osobu) sice zákon nestanoví, ale právo požadovat určení obsahu předpokládané smlouvy se promlčí za jeden rok od posledního dne lhůty, kdy měla být smlouva uzavřena (§ 634).

Zákon nepředepisuje písemnou formu pro uzavření smlouvy o smlouvě budoucí.

Smlouva o smlouvě budoucí nezakládá a nemůže založit ty závazky, které má založit až předpokládaná smlouva. Pokud se strany ve smlouvě o smlouvě budoucí dohodnou na tom, že v budoucnosti jedna z nich bude předkládat objednávky na dodání zboží, nelze bez těchto objednávek zboží dodat – závazek k dodání zboží nevznikl. Z takové smlouvy o smlouvě budoucí však vznikne závazek k předkládání nabídek, může z ní vzniknout i závazek k úhradě sankcí apod.

Lhůty:

–  Výzvu k uzavření předpokládané smlouvy (většinou nabídku) musí oprávněná strana předložit ve lhůtě ujednané ve smlouvě o smlouvě budoucí; není-li taková lhůta sjednána, pak do jednoho roku po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí (§ 1785).

–  Nepředloží-li oprávněná strana v této lhůtě výzvu k uzavření předpokládané smlouvy, zaniká povinné straně závazek smlouvu uzavřít (§ 1788 odst. 1). Má-li oprávnění vyzvat k uzavření smlouvy kterákoliv ze stran, zaniká nepředložením výzvy v uvedené lhůtě závazek obou stran.

–  Předpokládanou smlouvu musí povinná strana uzavřít bez zbytečného odkladu poté, co k tomu byla vyzvána – tedy ve většině případů bez zbytečného odkladu poté, co obdržela nabídku (§ 1786).

–  Neuzavře-li povinná strana předpokládanou smlouvu bez zbytečného odkladu, běží oprávněné straně od posledního dne, kdy měla být smlouva uzavřena, jednoletá promlčecí lhůta k domáhání se určení obsahu smlouvy u soudu. Poslední den, kdy měla být předpokládaná smlouva uzavřena, je ten den, kdy mohla být smlouva uzavřena bez zbytečného odkladu po předložení výzvy.

Závazek uzavřít předpokládanou smlouvu zaniká, když

–  oprávněná strana nevyzve k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí povinnou stranu včas (v ujednané lhůtě, a není-li lhůta ujednána, do jednoho roku po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí) anebo

–  okolnosti, ze kterých strany při vzniku smlouvy vycházely, se změnily natolik, že nelze rozumně požadovat, aby smlouva byla uzavřena. To nastane tehdy, vznikne-li změnou okolností zvlášť hrubý nepoměr mezi právy jedné strany a právy druhé strany, popř. mezi povinnostmi jedné strany a povinnostmi strany druhé (§ 1764 a násl.).

Díl 3

Obsah závazků

Obecná ustanovení

§ 1789

Ze závazku je dlužník povinen něco dát, něco konat, něčeho se zdržet nebo něco strpět a věřitel je oprávněn to od něho požadovat.

    Komentář k § 1789

Viz Komentář k § 1721

§ 1790

Závazek nelze změnit bez ujednání věřitele a dlužníka, ledaže zákon stanoví jinak.

    Komentář k § 1790

Zákon stanoví jinak v dlouhé řadě svých ustanovení, např. ve výše uvedených ustanoveních o změně závazku (§ 1765 odst. 1, § 1788 odst. 2). Změnou závazku vyplývající ze zákona (a ne z ujednání stran) je však i změna závazku vyplývající z jeho porušení – tedy změna, která nastane v důsledku vyskytnuvších se vad, včetně prodlení s jeho plněním, vad odstranitelných i neodstranitelných.

Zákon u některých typů smluv uvádí konkrétní změny závazků, k nimž v důsledku vad dochází. Změnou závazku jsou i změny vyplývající z ustanovení na ochranu spotřebitele. Změnou závazku jsou i změny v osobě věřitele nebo dlužníka (§ 1879 až § 1990), ale i změny vyvolané způsobem plnění (např. náhradní plnění) a podobně. Prostě zákon stanoví množství různých důvodů, pro které může dojít ke změně závazku, aniž by si to strany dohodly, nebo pro které dojde ke vzniku následných závazků (práv a povinností).

§ 1791

(1) Vzniku a trvání závazku nebrání, není-li vyjádřen důvod, na jehož základě má dlužník povinnost plnit; věřitel je však povinen prokázat důvod závazku.

(2) Jedná-li se o závazek z cenného papíru, věřitel důvod závazku neprokazuje, ledaže to zákon zvlášť stanoví.

    Komentář k § 1791

Zákon vyjadřuje, že v občanskoprávních vztazích musí mít každý závazek, každé plnění, nějaký svůj ekonomický či hospodářský účel, důvod, cíl (kausu). Stále tedy platí, že v českém soukromém právu existují zásadně vztahy, které mají ekonomickou příčinu, hospodářský důvod (jsou kausální), s výjimkou závazků vyplývajících z cenných papírů (nestanoví-li zákon i u nich povinnost prokazovat důvod vzniku).

Ekonomický (hospodářský) důvod či cíl plnění nemusí z formulace závazku přímo vyplývat, musí být ale stranám zřejmý. Takže vyplývá-li ze závazku, že dlužník má povinnost něco věřiteli platit, ale nevyplývá-li z něj dále, proč to dlužník věřiteli platit má, jde stále o platný závazek. Nicméně nevyplývá-li z textu závazku jeho důvod, tedy důvod, proč by měl dlužník plnit, ponese v případě sporu věřitel důkazní břemeno k prokázání důvodu, pro který závazek vznikl a existuje čili důvod, pro který má dlužník plnit. Musí tedy například prokazovat, že dluh vznikl z půjčky (a jaké) či z jiné smlouvy (a jaké), z protiprávního činu nebo z nějaké právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá (§ 1723). Doporučuji ve všech smlouvách (i ústních) uvádět důvod závazku, cíl plnění.

Definici a náležitosti cenného papíru upravuje § 514 a následující.

§ 1792

Úplata za plnění

(1) Plyne-li ze smlouvy povinnost stran poskytnout a přijmout plnění za úplatu, aniž je ujednána její výše, či způsob, jakým bude tato výše určena, platí, že úplata byla ujednána ve výši obvyklé v době a v místě uzavření smlouvy. Nepodaří-li se takto výši úplaty určit, určí ji soud s přihlédnutím k obsahu smlouvy, povaze plnění a zvyklostem.

(2) Byla-li úplata ujednána v rozporu s právními předpisy o cenách, platí za ujednanou ta, která je podle těchto předpisů přípustná.

    Komentář k § 1792

Zákonná úprava stanoví nevyvratitelnou domněnku, že nebyla-li úplata za plnění či výše odměny ujednána, nebo je-li zákonem konkrétní závazek označen jako úplatný, ale nebyla ujednána výše odměny ani způsob jejího určení, platí, že úplata (odměna) byla ujednána ve výši obvyklé v době a v místě uzavření smlouvy. To samozřejmě neplatí tam, kde bylo sjednáno plnění bezúplatné. Z ujednání stran nebo z textu zákona (většinou úvodní ustanovení u konkrétního typu smlouvy) tedy musí být zřejmé, musí z něj vyplývat, že jde o plnění za úplatu či o plnění bezúplatné.

Nevyplývá-li z ujednání stran, že jde o plnění za úplatu, je nutno jejich ujednání vyložit podle výkladových pravidel uvedených v § 555 až § 558:

1. podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám,

2. podle významu, jaký by mu zpravidla přikládala osoba (s rozumem průměrného člověka i schopností užívat jej s běžnou péčí a opatrností – § 4) v postavení toho, jemuž je projev vůle určen; přihlédne se přitom

–  k praxi zavedené mezi stranami v právním styku,

–  k tomu, co právnímu jednání předcházelo,

–  k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam svému právnímu jednání a právnímu jednání druhé strany přikládají;

v právním styku mezi podnikateli platí výklad i podle obchodních zvyklostí (§ 558),

V právním styku s podnikatelem se výrazu, pojmu, slovu, který lze vyložit různě, přikládá význam, jaký má v takovém styku pravidelně. U spotřebitelských smluv (§ 1810 až § 1867) však platí, že podnikatel, který se pravidelného výkladu dovolává, musí prokázat, že druhé straně musel být pravidelný význam znám.

Neúměrné zkrácení

§ 1793

(1) Zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.

(2) Odstavec 1 se nepoužije pro případ nabytí na komoditní burze, při obchodu s investičním nástrojem podle jiného zákona, v dražbě či způsobem postaveným veřejné dražbě naroveň, ani pro případ sázky nebo hry, anebo při narovnání nebo novaci, pokud byly poctivě učiněny.

§ 1794

(1) Právo podle § 1793 nevzniká, pokud důvod nepoměru vzájemných plnění vyplývá ze zvláštního vztahu mezi stranami, zejména pokud zkrácená strana měla úmysl plnit zčásti za úplatu a zčásti bezúplatně, nebo jestliže již nelze výši zkrácení zjistit.

(2) Právo podle § 1793 nevzniká ani tehdy, vzdala-li se jej zkrácená strana výslovně a prohlásila-li, že plnění přijímá za mimořádnou cenu ze zvláštní obliby, anebo souhlasila-li s neúměrnou cenou, ač jí skutečná cena plnění byla nebo musela být známa.

§ 1795

Právo podle § 1793 zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku od uzavření smlouvy.

    Komentář k § 1793 až § 1795

Pokud se strany dohodnou, pak dohodou změní obsah svých vzájemných závazků, není zapotřebí něco prokazovat. Čili toto ustanovení bude použito v podstatě až tehdy, když se strany nedohodnou, tedy až v soudním řízení.

Zákon podrobně popisuje postup, je-li plnění ze závazku jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana. Důkazní břemeno nese ta strana, která bude tvrdit, že byla neúměrně zkrácena. Musí tedy nejen tvrdit, ale i skutečně konkrétními důkazy prokázat, v čem spatřuje hrubý nepoměr vzájemných plnění.

Průměrnému člověku musí být zřejmé, že kdyby strana závazku takový hrubý nepoměr předpokládala, nikdy by závazek neuzavřela. Hrubý nepoměr mohl vzniknout již při vzniku závazku anebo až změnou okolností po vzniku závazku. Pokud však hrubý nepoměr vznikne následkem skutečnosti, o níž druhá strana (ta, která hrubým nepoměrem získala výhodu) nevěděla ani neměla povinnost o něm vědět či možnost se o něm dozvědět, nelze ustanovení § 1793 odst. 1 využít. Obdobně je nelze využít v případech popsaných v § 1793 odst. 2, § 1794 a § 1797. To ovšem musí zase důkazně prokázat ta strana, která se tvrzení o hrubém nepoměru brání.

Zákon nestanoví podmínku, aby hrubý nepoměr způsobil neúměrně zvýšené náklady plnění, anebo neúměrně sníženou hodnotu předmětu plnění, jako je tomu u § 1765, ale tak tomu bude ve valné většině případů. Závisí na tvrzení stran, předložených důkazech a následném posouzení soudcem, zda hrubý nepoměr mezi těmito konkrétními stranami v tvrzeném případě vznikl a v čem vznikl.

§ 1796

Lichva

Neplatná je smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

§ 1797

Podnikatel, který uzavřel smlouvu při svém podnikání, nemá právo požadovat zrušení smlouvy podle § 1793 odst. 1, ani se nemůže dovolat neplatnosti smlouvy podle § 1796.

    Komentář k § 1796 a § 1797

Pojmové podmínky lichvy jsou dvě:

–  zneužití tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany, a současně i

–  plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

Obě podmínky musí být splněny. Pro jednání označované za lichvu tedy nestačí jen hrubý nepoměr v plnění (na něj by dopadalo ust. § 1793), ani jen zneužití. Existenci obou podmínek musí prokazovat dlužník (tvrdí-li, že se o lichvu jedná, a proto je smlouva neplatná). Protože se jedná o relativní práva, zákon nezakazuje lichvu, ale pouze označuje za neplatnou smlouvu, která vykazuje podmínky lichvy. Je věcí obou stran smlouvy, jak se dohodnou a jak poté bude dlužník eventuálně prokazovat, že se o lichvu jedná a proč na ni přistoupil.

Je-li však dlužníkem podnikatel, nemůže vůbec tvrdit, že jde o lichvu (§ 1797).

Smlouvy uzavírané adhezním způsobem

§ 1798

(1) Ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.

(2) Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.

§ 1799

Doložka ve smlouvě uzavřené adhezním způsobem, která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát.

§ 1800

(1) Obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, kterou lze přečíst jen se zvláštními obtížemi, nebo doložku, která je pro osobu průměrného rozumu nesrozumitelná, je tato doložka platná, nepůsobí-li slabší straně újmu nebo prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky dostatečně vysvětlen.

(2) Obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.

§ 1801

Odchýlí-li se strany od § 1799 nebo 1800 nebo vyloučí-li některé z těchto ustanovení, nepřihlíží se k tomu. To neplatí pro smlouvy uzavřené mezi podnikateli, ledaže strana prokáže, že doložka uvedená mimo vlastní text smlouvy a navržená druhou smluvní stranou hrubě odporuje obchodním zvyklostem a zásadě poctivého obchodního styku.

    Komentář k § 1798 až § 1801

Není to zvláštní typ smlouvy, je to zvláštní způsob uzavírání těchto smluv. Jejich uzavření je podmíněno bezvýhradným přijetím smluvních podmínek. Nabídka určuje – buď bezvýhradně přijmi podmínky nabízené smlouvy, a uzavři, co ti navrhuji, nebo neber – ale nediskutuj. Jednání o uzavření smlouvy v podstatě neprobíhá. Obecně je strana, která určuje (stanoví, diktuje) základní podmínky smlouvy, v právu považována za stranu ekonomicky silnější. Druhá strana (obecně ekonomicky slabší), nemá možnost smluvní podmínky ovlivňovat. Je odkázána k jejich pouhému přijetí či nepřijetí (má právo volby!), ale neumožňuje se jí diskuze a úprava smluvních ujednání.

Smlouvy uzavírané adhezním způsobem se v praxi běžně používají pro zrychlení, zlevnění, zjednodušení celého procesu uzavření smlouvy. Jejich smysl tkví tedy v jejich praktičnosti při uzavírání smlouvy, ve zjednodušení přijímání návrhu smlouvy. Přijímající strana jen akceptuje návrh. Například jen vyplní údaje o sobě a eventuálně o předmětu plnění do formuláře. Bude-li strana, která formulář předložila, tvrdit, že nejde o tento způsob uzavření smlouvy, musí prokázat, že tomu tak není. Musí prokázat, že druhá, slabší strana se dozvěděla, že má skutečnou možnost podmínky smlouvy ovlivnit.

Smlouvy uzavírané adhezním způsobem mívají (nemusí mít) v podstatě dvě části:

–  část „formulářová“, kam zájemce či příjemce nabídky vyplní své nacionále a eventuálně specifikuje předmět plnění, místo dodání a podobně, a

–  podmínky uvedené mimo text vlastní smlouvy (mimo ten text, pod který byl učiněn podpis osoby přijímající). Na ty však musí odkazovat nějaká formulace uvedená v textu samotné smlouvy (tedy „nad“ podpisem), aby se tyto další podmínky, obchodní podmínky, staly součástí smluvních ujednání (i „všeobecné obchodní podmínky“). Bez takového odkazu by se tyto podmínky součástí smlouvy nestaly. Odkaz nazývá zákon „doložkou“.

Zákon se v této části nezabývá otázkou platnosti či neplatnosti smluvních podmínek, na které doložka odkazuje, ale významem odkazující doložky.

A význam doložky spočívá v tom, že součástí celého smluvního ujednání se stává obsah těch podmínek („obchodních podmínek“ – § 1751), ať už jsou nazývány či označovány jakkoliv. Obsah těchto podmínek se vztahuje na předem neurčenou množinu případů. Jsou jakýmsi vytknutím toho „pro všechny smlouvy použitelného“ před závorku. Obsahují obecnou úpravu vztahů, která se bude týkat valné většiny případů. A odkazující doložka říká, že se tato úprava vztahů vztahuje i na uzavíranou smlouvu.

Zákon ovšem ukládá, aby slabší strana byla s významem doložky (která odkazuje na podmínky uvedené mimo text vlastní smlouvy) seznámena (nebo aby bylo jinak prokázáno, že význam doložky zná). Jinými slovy řečeno, zákon ukládá, aby slabší strana byla seznámena i s plným obsahem a významem těch podmínek, na které doložka odkazuje. Bude-li neplatnou doložka, která na podmínky odkazuje, nebudou samozřejmě a logicky platit ani ty podmínky, na které doložka odkazuje.

Podmínky smlouvy uzavírané adhezním způsobem budou ve většině případů pro ekonomicky slabší stranu nějak nevýhodné (ne vždycky a ne všechny), už jen proto, že je nemůže svobodně přeformulovat. Slovo „zvláště“ použité v ust. § 1800 odst. 2 zdůrazňuje, že nevýhodnost pro slabší stranu by měla být větší, než je nevýhodnost v takovýchto případech obvyklá. To může posoudit v případě sporu jen soudce z hlediska svých zkušeností.

K závěru § 1800 odst. 1 – silnější strana musí prokázat, co konkrétně vysvětlila a jak (zápisem v nějakém deníku, předložením výtahu z toho, co bylo vysvětlováno (sylabus), důkazem o využití času pro vysvětlení, event. výpovědí toho, kdo vysvětloval, či jinými důvěryhodnými důkazy).

Z druhé definice neplatnosti doložky (nelze ji přečíst nebo je nesrozumitelná) činí zákon výjimku: platná by taková doložka (tedy i smluvní podmínky, na které odkazuje) byla, kdyby nepůsobila slabší straně újmu. To bude v praxi většina běžných případů, pokud nenastane problém. Další výjimkou je, prokáže-li druhá strana, že slabší straně byl význam doložky (tedy smluvních podmínek, na které doložky odkazuje) dostatečně vysvětlen. Prokázat, že slabší straně byl význam vysvětlen opravdu dostatečně, je však komplikované. Zde nestačí pouhý podpis té slabší strany, že jí byl obsah podmínek dostatečně vysvětlen. Pak by totiž bylo nutné prokazovat, že jí byl vysvětlen význam jejího podpisu ohledně toho, že jí byl obsah podmínek vysvětlen, což je totéž. Silnější strana bude muset prokázat, co konkrétně vysvětlila a jak – například zápisem v nějakém deníku, předložením výtahu z toho, co bylo vysvětlováno (sylabus), důkazem o využití času pro vysvětlení, event. výpovědí toho, kdo vysvětloval (ten ale bude se silnější stranou ekonomicky spjat) a jinými důvěryhodnými důkazy.

I ve vztazích mezi podnikateli (tam, kde jsou obě strany podnikateli) lze uzavírat smlouvy adhezním způsobem. I tam ustanovení § 1799 a § 1800 platí. Lze se však dohodou stran od nich odchýlit nebo lze jejich použití na konkrétní smlouvy vyloučit. Odchýlení či vyloučení by bylo neplatné, pokud by to, co je uvedeno mimo vlastní text smlouvy a navrženo druhou smluvní stranou, hrubě odporovalo obchodním zvyklostem a zásadám poctivého obchodního styku.

Úroky

§ 1802

Mají-li být plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.

§ 1803

Má se za to, že se ujednaná výše úroků týká ročního období.

    Komentář k § 1802 až § 1803

Ustanovení § 1802 až § 1806 se vztahují pouze na úroky, tedy úplatu za cenu peněz. Nevztahují se na úroky z prodlení – to je jiná kategorie, to je sankce za prodlení s úhradou dluhu (§ 1970).

§ 1803 stanoví vyvratitelnou domněnku ohledně výše ujednaných úroků. Není-li něco jiného dohodnuto, platí, že výše úroku byla ujednána na jeden rok. Nemusí se přitom jednat o rok kalendářní, platí § 605 odst. 2.

Nesjednají-li si strany něco jiného, platí, že úroky jsou splatné k okamžiku skončení ročního období (§ 1805 odst. 1). Takže začalo-li roční období běžet 1. dubna, jsou úroky splatné k prvnímu dubnu následujícího roku a od jeho 2. dubna (je-li to pracovní den, viz § 607) je dlužník s jejich úhradou v prodlení. Začalo-li roční období běžet 29. února v přestupném roce, jsou úroky splatné k 28. únoru následujícího roku a od jeho 1. března (je-li to pracovní den) je dlužník s jejich úhradou v prodlení. Ale obráceně nikoliv: začalo-li roční období běžet 28. února roku předcházejícího přestupnému roku, jsou úroky splatné k 28. únoru následujícího (přestupného) roku a od jeho 29. února (je-li to pracovní den) je dlužník s jejich úhradou v prodlení. Splatnost nastane až nejbližší následující pracovní den, ale doba úročení končí datem, které se shoduje s datem, od kterého se doba počítá (§ 605). Je-li dohoda na pololetní úrok běžící od 24. 6., končí tato doba 24. 12., ale úrok je splatný až 27. 12. (je-li to pracovní den).

§ 1804

Úroky se platí v téže měně jako hlavní dluh (jistina).

§ 1805

(1) Není-li doba placení úroků ujednána, platí se úroky s jistinou, a je-li jistina splatná později než za rok, platí se úroky ročně pozadu.

(2) Věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik co jistina, pozbývá právo požadovat další úroky. Ode dne, kdy uplatnil právo u soudu, mu však další úroky náleží.

    Komentář k § 1805

Druhý odstavec se snaží zabránit běžnému nešvaru, že se dluhy (v ČR) v době vydání zákona nevymáhaly včas.

§ 1806

Úroky z úroků lze požadovat, bylo-li to ujednáno. Jedná-li se o pohledávku z protiprávního činu, lze úroky z úroků požadovat ode dne, kdy byla pohledávka uplatněna u soudu.

    Komentář k § 1806

Úprava vnáší do českého práva novotu: lze ujednat i úroky z úroků (anatocismus).

Úroky z úroků byly obecně zakázány již v římském právu. V českém právu platí takový zákaz „od nepaměti“. Jenomže v České republice soudy ve svých rozhodnutích umožňovaly, aby se strany dohodly, že úrok se „kapitalizuje“, stane se součástí jistiny, a pak je samozřejmě úročen (např. NS spis. zn. 35 Odo 101/­2002).

Právní úprava tedy legalizuje to, co bylo smluvními ujednáními „obcházeno“ a soudy „tolerováno“ (to není míněno jako odsudek, na tom nebylo nic špatného, jinak by to v zákoně nebylo). A legalizuje to na úrovni dohody stran – dohodnou-li se na tom strany, pak lze požadovat i úroky z úroků.

Úroky z úroků připouští i § 1932 odst. 2 v případech, kdy dlužník svým právním jednáním určí, že plní nejprve na jistinu.

§ 1807

Záloha

Má se za to, že co dala jedna strana druhé před uzavřením smlouvy, je záloha.

    Komentář k § 1807

Smysl zálohy spočívá v tom, že záloha není plnění – je nutno ji vrátit či její vrácení započíst proti nároku na plnění. Zákon zde stanoví vyvratitelnou domněnku, že plnění poskytnuté před uzavřením smlouvy je zálohou. Něco jiného je ujednání závdavku – viz dále.

Závdavek

§ 1808

(1) Byl-li ujednán závdavek, vyžaduje se, aby byl odevzdán nejpozději při uzavření smlouvy. Závdavkem se potvrzuje uzavření smlouvy a strana, která jej dala, poskytuje jistotu, že dluh splní.

(2) Nesplní-li se dluh z příčiny na straně toho, kdo dal závdavek, může si druhá strana závdavek ponechat. Dala-li tato strana závdavek, má právo požadovat, aby jí buď bylo vydáno dvojnásobně tolik, anebo aby dlužník dluh splnil, nebo, není-li splnění dluhu již možné, náhradu škody.

§ 1809

Dala-li strana závdavek a bylo-li zároveň ujednáno právo odstoupit od smlouvy, aniž se zvlášť ujednalo odstupné, považuje se závdavek za odstupné. Odstoupí-li od smlouvy strana, která závdavek dala, ztrácí právo na jeho vrácení; odstoupí-li strana, která závdavek přijala, vydá druhé dvojnásobně tolik.

    Komentář k § 1808 a § 1809

Ve starověkém Řecku a Římě byl závdavek darem (event. drobnou, symbolicky míněnou splátkou), který si vzájemně dávali účastníci smlouvy jako potvrzení, že „si plácli“ – dohodli se. Skutečnost, že byl závdavek zaplacen, poskytnut a přijat, byla důkazem o uzavření smlouvy. To může být praktické při smlouvách uzavřených v jiné formě než písemně.

Závdavek lze poskytnout vždy pouze na základě souhlasu obou stran (byť projeveného mlčky). Nejde o jednostranný projev vůle! Poskytnutí závdavku je (také) jakýmsi potvrzením o uzavření smlouvy. Kromě toho je ale poskytnutí závdavku i určitým druhem jištění (pro obě strany), že jeho poskytovatel dluh splní. Protože smlouvou vzniká každé straně nějaký závazek poskytnout nějaké plnění, může být mezi stranami dohodnuto, ujednáno, že kterákoliv ze stran, i obě strany vzájemně, mohou závdavek poskytnout. Čili strana, která závdavek poskytuje, tím říká: „Slibuji, že plnění poskytnu. Nesplním-li tento slib, závdavek si ponechej.“ Strana, která závdavek přijímá, tím říká: „Díky přijatému závdavku se více spoléhám na to, že dluh splníš.“

Závdavek nemusí být pouze v peněžité podobě, může se jednat podle okolností a dohody stran o nepeněžité plnění, o poskytnutí nějakého práva … a podobně.

Ujednaný závdavek, který nebyl při uzavření smlouvy odevzdán, však závdavkem již není (není-li ujednáno jinak). Odevzdání ujednaného závdavku následně, po platném uzavření smlouvy, pak může být podle povahy smluvních ujednání zálohou či samostatným plněním či dokonce i plněním bez právního důvodu. Nic však nebrání stranám, aby se (i následně) dohodly na tom, že smlouva, jejíž náležitosti dohodly, ještě není zcela ujednána a proces sjednávání bude ukončen až okamžikem poskytnutí závdavku (a tím okamžikem bude smlouva uzavřena).

Nebyl-li dluh vyplývající ze smlouvy (např. nějaké věcné plnění, zhotovení díla) splněn z příčin (i z objektivních příčin) na straně dlužníka, a poskytl-li dlužník závdavek, může si věřitel závdavek ponechat. Poskytl-li však věřitel závdavek (například na to, že převezme a zaplatí zhotovené dílo) a závazek dlužníka vyplývající ze smlouvy nebyl splněn z příčin (i objektivních příčin) na straně dlužníka, má věřitel právo buď požadovat od dlužníka dodatečné splnění (nelze-li, náhradu škody) nebo zrušit původní závazek a požadovat vydání dvojnásobku závdavku.

Volba je na věřiteli. Byl-li závazek dlužníka splněn a věřitel nepřevzal či nezaplatil, může si dlužník závdavek ponechat a vymáhat převzetí a zaplacení celého dluhu (nebylo-li ujednáno ohledně závdavku jinak). Česky: porušil-li smlouvu ten, kdo závdavek poskytl, závdavek propadá druhé straně (§ 1808). Porušil-li smlouvu ten, kdo závdavek obdržel, musí vydat jeho dvojnásobek.

Obdobně je tomu i při odstoupení od smlouvy, které je provedeno podle ujednání stran. Pokud si strany pro případ odstoupení nesjednaly odstupné a poskytly si závdavek, stanoví zákon fikci, že poskytnutý závdavek je sjednaným odstupným. Strana, která závdavek přijala, závdavek nevrací, ale jako odstupné přijímá (jako zákonný nárok, nedojde-li k jiné dohodě). Pokud však od smlouvy oprávněně (z ujednaného, avšak jiného důvodu, než je porušení povinností druhé strany) odstoupila ta strana, která závdavek přijala, činí její odstupné dvojnásobek závdavku.

Z uvedeného logicky vyplývá, že pokud od smlouvy odstoupí oprávněně strana z důvodů porušení smlouvy druhou stranou, nemá to vzhledem k závdavku následky uvedené v § 1809.

Díl 4

Ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem

Oddíl 1

Obecná ustanovení

§ 1810

Ustanovení tohoto dílu se použijí na smlouvy, které se spotřebitelem uzavírá podnikatel (dále jen „spotřebitelské smlouvy“) a na závazky z nich vzniklé.

    Komentář k § 1810 a násl.

Ochrana spotřebitele je prosazována a předpisy Evropské unie samostatně upravena od roku 1993. Ochrana spotřebitele musí být zohledněna při tvorbě zákonných předpisů. EU přispívá k cílům „vysoké ochrany spotřebitele a ochraně základních práv spotřebitele“, což jsou zdraví, bezpečnost a hospodářské zájmy spotřebitele.

Spotřebitelé jsou (bez možnosti to aktivně ovlivnit) chráněni příslušnými směrnicemi EU, vydanými k jejich ochraně.

Nejvýznamnější a zásadní směrnice EU hovořící o spotřebiteli je Směrnice Evropského parlamentu a Rady EU 2011/83/EU – o právech spotřebitelů.

Celý 1. oddíl čtvrtého dílu prvé hlavy čtvrté části občanského zákoníku, tedy § 1810 až § 1867, upravuje ze všech závazkových vztahů jen jejich určitou specifickou část, „ochranu spotřebitele“. Upravuje ji pro všechny jednotlivé typy smluv upravených v druhé hlavě čtvrté části občanského zákoníku či ve smlouvách nepojmenovaných (= zákonem neupravených), pokud na jejich jedné straně je podnikatel a na druhé straně spotřebitel (= „smlouvy spotřebitelské“).

Tato část občanského zákoníku upravuje určité ochranné prvky při vytváření a trvání závazkových vztahů vzniklých na základě smluv uzavíraných

–  podnikateli

–  při jejich podnikatelské činnosti

–  s fyzickými osobami, které tyto smlouvy uzavírají

–  proto, aby uspokojily svou spotřebitelskou potřebu, tedy mimo rámec své eventuální podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání.

Všechny jiné smlouvy, které této definici nepodléhají, nepodléhají ani režimu smluv uzavíraných se spotřebitelem.

V souladu se zákonodárstvím EU nejsou spotřebitelské smlouvy zvláštním smluvním typem – jde o prvky spotřebitelské ochrany týkající se v podstatě všech typů smluv (přichází-li to v úvahu). Spotřebitel je právní úpravou částečně chráněn „před sebou samým“. Na druhé straně zákon principiálně nechává na spotřebiteli, zda se bude dovolávat toho, že konkrétní smlouva jím a s ním uzavřená vytváří k jeho újmě značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Je věcí spotřebitele, zda bude nerovnováhu akceptovat a nabízené zboží či služby, plnění, i v této nerovnováze přijímat, nebo zda jako spotřebitel využije svých „spotřebitelských“ práv a dovolá se jich.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů zavádí pro účely výkladu této směrnice některé definice. Tyto definice jsou obecně použitelné i na pojmy dle právní úpravy občanského zákoníku:

–  spotřebitelem se rozumí fyzická osoba, která ve smlouvách jedná za účelem, který nelze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání; spotřebitel pořizuje věci či služby za tím účelem, aby je spotřeboval;

–  obchodníkem se rozumí fyzická nebo právnická osoba, která jedná, i prostřednictvím jiné osoby jednající jejím jménem nebo v jejím zastoupení, za účelem, který lze považovat za její obchodní činnost, podnikání, řemeslo nebo povolání; občanský zákoník ji nazývá podnikatelem;

–  zbožím se rozumí veškeré hmotné movité předměty, s výjimkou předmětů, které se prodávají na základě výkonu rozhodnutí nebo jiných soudních opatření; za „zboží“ se považuje také voda, plyn a elektřina, které jsou prodávány v omezeném objemu nebo v určitém množství; česká právní úprava z režimu spotřebitelských smluv uzavíraných distančním způsobem výslovně nemovitosti vylučuje [§ 1840 písm. d)],

–  zbožím vyrobeným podle požadavků spotřebitele se rozumí zboží, které není prefabrikováno a které je vyrobeno na základě individuálního výběru nebo rozhodnutí spotřebitele;

–  kupní smlouvou se rozumí smlouva, na jejímž základě obchodník převádí vlastnictví zboží spotřebiteli nebo se zavazuje k převedení tohoto vlastnictví a spotřebitel hradí cenu tohoto zboží nebo se zavazuje k její úhradě, včetně smluv, které za „zboží“ označují i služby čili dle českého práva dílo spočívající ve zhotovení, údržbě, opravě nebo úpravě věci (§ 2587);

–  smlouvou o poskytování služeb se rozumí jakákoli smlouva jiná než kupní smlouva, na jejímž základě obchodník poskytuje službu spotřebiteli nebo se zavazuje k jejímu poskytnutí a spotřebitel hradí cenu této služby nebo se zavazuje k její úhradě, v českém právu opět i dílo (§ 2587);

–  obchodní zárukou je jakýkoli závazek obchodníka nebo výrobce vůči spotřebiteli přesahující jeho záruční povinnost vyplývající ze zákona a spočívající ve slibu vrátit zaplacenou cenu nebo vyměnit zboží, opravit je nebo zařídit jeho opravu a servis, pokud zboží neodpovídá údajům nebo jakékoli jiné okolnosti uvedené v záručním listě, která se netýká splnění zákonných podmínek, nebo v příslušné reklamě dostupné v době uzavření smlouvy nebo před jejím uzavřením.

To jsou definice vyplývající ze směrnice EU.

Podle § 419 občanského zákoníku je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Takže spotřebitelem je vždy pouze fyzická osoba, která je v právním vztahu s podnikatelem nebo o vstupu do takového právního vztahu jedná, a tento právní vztah se netýká (nebude týkat) její podnikatelské činnosti.

Občanský zákoník definuje v § 420 až § 422 i podnikatele. Podnikatelem je ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. Ve vztahu ke spotřebiteli je tato definice ještě rozšiřována: za podnikatele se považuje také (kromě toho, co je uvedeno v § 420 až § 422) každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání.

Ustanovení, která ve vztahu ke spotřebiteli ukládají podnikateli nějaké povinnosti, ukládají tyto povinnosti i osobě, která jedná jménem nebo na účet podnikatele (§ 420 odst. 2 v závěru).

Osoba zapsaná v obchodním rejstříku (fyzická i právnická) je vždy podnikatelem. Podnikatelem je dále osoba, která má k podnikání živnostenské oprávnění nebo jiné oprávnění podle jiného (než živnostenského) zákona, například lékaři, veterinární lékaři, advokáti, notáři, exekutoři, znalci, tlumočníci, auditoři, daňoví poradci, burzovní dohodci, rozhodci při rozhodování majetkových sporů, autorizovaní architekti, a řada dalších.

Pro zjištění, zda jde o spotřebitele či nikoliv, není rozhodující pouze formální postavení, ale skutečný účel jednání. Spotřebitelem je ten, kdo jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby, a to zejména své, ale nutně se to vztahuje i na spotřebu jiných s ním spojených osob, například jeho dětí, manžela, rodiny. Sama skutečnost, že fyzická osoba není podnikatelem, ještě neznamená, že musí být chráněna jako spotřebitel. Rozhodující bude účel jednání (NS 30 Cdo 1022/­2013).

Spotřebitelskou smlouvou není smlouva o převodu věcného práva (účinná vůči všem), smlouva pracovní (jiný režim), smlouva o poskytnutí půjčky podnikateli (hospodářský důvod je řešit problémy podnikatele), převzetí dluhu, přistoupení k dluhu, postoupení pohledávky, novace, narovnání, převzetí majetku, započtení (jako smlouva), zajišťovací převod práva, zástava, dohoda o srážkách ze mzdy (základním smyslem, účelem těchto smluv není uspokojit potřeby spotřebitele, ale způsobit změnu závazku – jakéhokoliv, i spotřebitelského) a množství dalších „nepodnikatelských“ smluv (a to neuvádím smlouvy upravené speciálními předpisy).

Pokud ručitel ručí za závazky podnikatele, nevztahují se na něj ustanovení na ochranu spotřebitele, protože smyslem, účelem takového ručení je poskytnout zajištění závazku z podnikání. Jednání ručitele či jiné osoby poskytující zajištění za podnikatelský úvěr jiné osoby také nemá spotřebitelský charakter (např. Evropský soudní dvůr, C-45/96, ve věci Bayerische Hypotheken– und Wechselbank AG proti Edgarovi Dietzingerovi). Stejně tak směnečný rukojmí (ESD C-419/11 ve věci Česká spořitelna, a. s. versus Gerald Feichter).

Pojem „spotřebitel“ vysvětluje i rozhodnutí Ústavního soudu spis. zn. I. ÚS 342/09.

Spotřebitelskou smlouvou je ovšem smlouva, v nichž vystupuje fyzická osoba, jež má podnikatelské oprávnění, avšak v těchto vztazích se jako podnikatel nechová.

§ 1811

(1) Veškerá sdělení vůči spotřebiteli musí podnikatel učinit jasně a srozumitelně v jazyce, ve kterém se uzavírá smlouva.

(2) Směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a tyto skutečnosti nejsou zřejmé ze souvislostí, sdělí podnikatel spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku

a) údaje o své totožnosti, adresu sídla, telefonní číslo a, existuje-li, pak adresu pro doručování elektronické pošty,

b) označení zboží nebo služby a popis jejich hlavních vlastností v rozsahu odpovídajícím použitému prostředku komunikace a povaze zboží nebo služby,

c) celkovou cenu zboží nebo služby včetně všech daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, a pokud povaha zboží nebo služby neumožňuje tuto cenu rozumně určit předem, způsob jejího výpočtu,

d) způsob platby, způsob a čas dodání nebo plnění a případně pravidla vyřizování stížností,

e) náklady na dodání, a pokud tyto náklady nelze stanovit předem, údaj, že mohou být dodatečně účtovány,

f) údaj o existenci práv z vadného plnění, případně také o záruce za jakost, poprodejním servisu a jejich podmínkách,

g) údaj o době trvání závazku a podmínky ukončení závazku, má-li být smlouva uzavřena na dobu neurčitou, nebo má-li být závazek automaticky prodlužován,

h) údaje o funkčnosti digitálního obsahu, služby digitálního obsahu a věci s digitálními vlastnostmi, včetně technických ochranných opatření, a

i)  údaje o možnosti digitálního obsahu, služby digitálního obsahu a věci s digitálními vlastnostmi fungovat společně s technickým a programovým vybavením, které se obvykle s digitálním obsahem, službou digitálního obsahu a věcí s digitálními vlastnostmi téhož druhu používá, aniž je zapotřebí je převést (kompatibilita), nebo s jiným technickým a programovým vybavením, než které se obvykle s digitálním obsahem, službou digitálního obsahu a věcí s digitálními vlastnostmi téhož druhu používá (interoperabilita), které jsou podnikateli známy nebo u nichž lze rozumně očekávat, že by mu mohly být známy.

(3) Ustanovení odstavce 2 se nepoužije na smlouvu

a) uzavíranou za účelem vyřizování záležitostí každodenního života, pokud má dojít k vzájemnému plnění bezprostředně po jejím uzavření,

b) o zájezdu,

c) o finanční službě,

d) o přepravě osoby,

e) o dočasném užívání ubytovacího zařízení a jiných rekreačních službách podle § 1852.

    Komentář k § 1811

Zákon vypočítává v § 1811 odst. 2, co všechno podnikatel (obchodník) musí sdělit spotřebiteli ještě před uzavřením smlouvy, a to tak včas, aby s těmito informacemi mohl „spotřebitel pracovat“ – mohl si je prověřit a rozmyslet si výhody či nevýhody uzavřeného obchodu pro sebe. Podnikatel přitom nemusí tyto informace předávat každému samostatně, musí ale zajistit, aby se je konkrétní spotřebitel dozvěděl, popř. musí vyplývat ze souvislostí, že tyto informace spotřebitel měl či mít musel. Je povinností podnikatele tyto informace spotřebiteli sdělit. Nestačí tedy jen odkaz podnikatele na to, že spotřebitel měl možnost si tyto informace (údaje) zjistit. Jak tyto údaje podnikatel sdělí, zákon obecně neupravuje. Neříká tedy, že informace je třeba sdělit písemně, či v textové podobě, či hlasitě… To skutečně závisí na konkrétních případech. Ale bude-li spotřebitel následně tvrdit, že se obsah těchto podstatných informací, které se měl dozvědět předem před uzavřením smlouvy či předložením závazné nabídky, nedozvěděl, bude na podnikateli, aby prokázal opak. Přitom ustanovení odstavce 2 se nepoužije např. na běžný nákup, pokud spotřebitel ihned po nákupu zaplatí požadovanou cenu.

Platí ovšem vyvratitelná domněnka, že strany jednaly poctivě a v dobré víře (§ 7):

–  U podnikatele se vychází z toho, že sdělil spotřebiteli všechny zákonem vyžadované informace v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učinil závaznou nabídku (§ 7), resp. že takové informace byly z okolností zřejmé. Bude-li spotřebitel tvrdit, že tomu tak nebylo, musí on (hmotně-právně, nikoliv jen procesně) tuto domněnku § 7 vyvrátit. Vyvracet jí bude tím, že bude tvrdit, že konkrétní informace, které by byly podstatné pro jeho rozhodování o závazném předložení nabídky z jeho strany či o uzavření smlouvy (a konkrétně jaké), neobdržel. Bude-li to tvrdit, je pak na podnikateli, aby dokázal, že tyto konkrétní informace poskytl nebo že povinnost poskytnout tyto konkrétní informace neměl.

–  U spotřebitele se vychází z toho, že vstupoval-li do právního vztahu jako spotřebitel, měl všechny potřebné informace pro své rozhodování do takového vztahu vstoupit. Pokud se následně objevilo něco, co se dozvědět měl, bude muset prokázat, že tuto konkrétní informaci se před svým rozhodováním dozvědět měl a proč. Podnikatel pak bude muset prokázat, že buď informace byla zřejmá ze souvislostí anebo že ji včas sdělil.

Zákon nedefinuje termín dostatečný předstih. Logicky se musí jednat o takovou dobu, aby fyzická osoba s rozumem průměrného člověka, která jej bude používat s běžnou péčí a opatrností (§ 4), měla možnost uvážit eventuální uzavření smlouvy. To bude záležet na konkrétním případě a jeho okolnostech.

V každém případě však z principů týkajících se spotřebitelských smluv vyplývá, že podnikatel nesmí spotřebitele nutit k právně závazným krokům, musí mu dát dostatečnou šanci ke zvážení toho, zda spotřebitel smlouvu uzavře či nikoliv.

§ 1812

(1) Lze-li obsah smlouvy vyložit různým způsobem, použije se výklad pro spotřebitele nejpříznivější.

(2) K ujednáním odchylujícím se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje.

    Komentář k § 1812

Nepřihlíží se k ujednáním odchylujícím se od ustanovení jakéhokoliv zákona, je-li takové ustanovení určeno k ochraně spotřebitele (§ 9 odst. 2).

Při hledání výkladu spotřebitelské smlouvy pro spotřebitele nejpříznivějšího nelze však odhlédnout od „vyšších“, zásadnějších, principielnějších, podstatnějších normativů soukromoprávní úpravy, jako jsou zásady, na kterých spočívá občanský zákoník, soulad s dobrými mravy a s obyčejným lidským cítěním. Nelze např. vyložit formulaci: „zákazník může zaplatit cenu v hotovosti i platební kartou“ tak, že zaplatit nemusí.

Spotřebitel má právo vzdát se těch zvláštních práv, která mu zákon poskytuje. Nedojde-li ke sporu, postupují strany podle svého ujednání. Ale v případě sporu se k takovému jednání spotřebitele prostě nepřihlédne.

Zneužívající ujednání

§ 1813

(1) Zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

(2) Zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

§ 1814

(1) Zneužívající jsou vždy ujednání, která

a) vylučují nebo omezují spotřebitelova práva z vadného plnění nebo na náhradu újmy,

b) spotřebitele zavazují plnit, zatímco podnikateli vznikne povinnost plnit splněním podmínky závislé na jeho vůli,

c) umožňují, aby podnikatel nevydal spotřebiteli, co mu spotřebitel vydal, i v případě, že spotřebitel smlouvu neuzavře nebo nesplní závazek, aniž má spotřebitel právo na přiměřenou náhradu, pokud smlouvu neuzavře nebo závazek nesplní podnikatel,

d) zakládají podnikateli právo odstoupit od smlouvy bez důvodu, zatímco spotřebiteli nikoli,

e) umožňují, aby si podnikatel v případě, že ze své vůle ukončí závazek, ponechal peněžitá plnění uhrazená za plnění, které dosud neposkytl,

f) zavazují spotřebitele neodvolatelně k plnění za podmínek, s nimiž neměl možnost seznámit se před uzavřením smlouvy,

g) dovolují podnikateli, aby ze své vůle změnil práva či povinnosti stran,

h) umožňují podnikateli zvýšit cenu, aniž bude mít spotřebitel při podstatném zvýšení ceny právo od smlouvy odstoupit,

i)  automaticky prodlužují závazek, je-li konec lhůty pro odmítnutí prodloužení nepřiměřeně vzdálen dni, kdy má k prodloužení dojít,

j)  umožňují podnikateli určovat, zda je zboží nebo služba v souladu se smlouvou, nebo mu svěřují výlučné právo vykládat kterékoli smluvní ujednání,

k) omezují povinnosti podnikatele, k nimž ho zavázali jeho zástupci, nebo je podmiňují dodržením zvláštní náležitosti,

l)  ukládají spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci,

m) vylučují nebo omezují právo spotřebitele podat žalobu nebo použít jiný procesní prostředek, omezují důkazní prostředky, které má spotřebitel k dispozici, nebo ukládají spotřebiteli povinnost prokázat skutečnosti, které by podle zákona měl prokázat podnikatel,

n) zbavují spotřebitele jeho práva určit, který závazek má být poskytnutým plněním přednostně uhrazen,

o) zavazují spotřebitele splnit povinnost vůči podnikateli, i když podnikatel povinnost vůči spotřebiteli nesplní, nebo

p) umožňují podnikateli postoupit smlouvu, může-li to vést ke zhoršení postavení spotřebitele.

(2) Má se za to, že zneužívající jsou ujednání, která

a) zakládají podnikateli právo vypovědět závazek bez důvodu hodného zvláštního zřetele bez přiměřené výpovědní doby,

b) odkládají určení ceny až na dobu plnění, nebo

c) vylučují nebo omezují právo spotřebitele vůči podnikateli v případě nesplnění povinnosti ze strany podnikatele, včetně možnosti započtení pohledávky spotřebitele proti pohledávce podnikatele.

    Komentář k § 1814

Toto ustanovení uvádí příklady zneužívajících ujednání. nejde ovšem o úplný výčet takových ujednání.

Termín „ujednání“ se vztahuje nejen na obsah smlouvy, ale i na obsah obchodních podmínek.

§ 1815

Ke zneužívajícímu ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.

    Komentář k § 1815

Dovolat se zneužívajícího ujednání znamená, že spotřebitel s konkrétním ujednáním, označeným jako zneužívající, souhlasil.

§ 1816

Plnil-li podnikatel spotřebiteli něco bez objednávky a ujal-li se spotřebitel držby, hledí se na spotřebitele jako na poctivého držitele. Spotřebitel nemusí na své náklady podnikateli nic vracet, ani ho o tom vyrozumět.

    Komentář k § 1816

Pokud podnikatel spotřebiteli něco poskytl (věci, služby) a spotřebitel to užívá, je „poctivým držitelem“ (§ 992), tedy užívá tu věc či službu, jako by k tomu měl právní důvod (= uzavřel kupní či jinou smlouvu). Samozřejmě má povinnost uhradit běžnou (obvyklou – § 2085 odst. 2, § 2217 odst. 1, § 2586 odst. 2 apod.) cenu. Ale věc je jeho, službu užívá řádně.

§ 1817

Podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud spotřebitel nedal k této další platbě před uzavřením smlouvy výslovný souhlas. Z předem připraveného nastavení, které by spotřebitel musel odmítnout, nelze výslovný souhlas dovodit.

    Komentář k § 1817

Prakticky se toto ustanovení týká většiny smluv o dílo, kdy podnikatel – zhotovitel je požádán, aby někde něco doplnil či pozměnil, a neprojedná si se spotřebitelem předem dopad takové změny na cenu. Pokud změnu (svobodně) provede, nesmí (= není oprávněn) za provedení takové změny požadovat další peníze.

Spotřebitel může svůj výslovný souhlas projevit různými způsoby. Výslovný souhlas spotřebitele může spočívat i v tom, že spotřebitel skutečně platbu uhradí. Z okolností případu však musí být spotřebiteli zřejmé, že takovou úhradou vyjadřuje svůj výslovný souhlas k této další platbě. Pokud by jen hradil nějaké peníze a z okolností nevyplynulo, že hradí více, souhlas nevyjadřuje.

Směrnice č. 2011/83/EU pak stanoví, že spotřebitel má v případě uhrazení takového požadavku právo na jeho vrácení – to už náš občanský zákoník neuvádí.

§ 1818

Má-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle ustanovení tohoto dílu, nevyžaduje se, aby uvedl důvod, a s právem odstoupit od smlouvy nelze spojit postih. Využije-li spotřebitel právo odstoupit od smlouvy podle ustanovení tohoto dílu, považuje se lhůta pro odstoupení za zachovanou, pokud spotřebitel v jejím průběhu odešle podnikateli oznámení, že od smlouvy odstupuje.

    Komentář k § 1818

Obecně platí, že odstoupit od smlouvy lze jen, stanoví-li tak zákon či z důvodů mezi stranami ujednaných, v odstoupení je nutno srozumitelným způsobem uvést důvod odstoupení, aby bylo možné posoudit, že odstoupení bylo učiněno v souladu s právem, a jednostranné odstoupení od smlouvy má právní účinky vůči druhé straně až od okamžiku, kdy jí je doručeno. To platí i pro spotřebitele.

Ovšem pokud jde o případy, kdy od smlouvy odstupuje spotřebitel podle této části zákona (§ 1810 až § 1867), stanoví zákon výjimky z uvedených obecných zásad. Odstupuje-li podle uvedených ustanovení spotřebitel, nemusí uvést důvod svého odstoupení, stačí jen, když uvede, že od smlouvy odstupuje. A lhůta pro odstoupení je zachována, pokud v průběhu lhůty oznámení o odstoupení od smlouvy spotřebitel podnikateli prokazatelně alespoň odešle. Stále ovšem platí, že jeho odstoupení

–  vyjadřuje jednostranné odstoupení od smlouvy a

–  je podnikateli doručeno.

Obecně platí, že formulace „žádám o ukončení smlouvy“ neznamená jednostranné odstoupení. Žádost je prosba, vyžaduje reakci druhé strany, nikoliv jednostranné odstoupení. Formulace „vypovídám smlouvu“ nebo „ukončuji“ může (podle obsahu smlouvy včetně obchodních podmínek) znamenat i odstoupení. Jde o jednostranné vyjádření vůle, vůle směřující k tomu, aby tento závazkový vztah zanikl od počátku. Při výkladu projevu vůle je nutno přihlédnout ke smyslu a účelu jednání, k dobrým mravům i k tomu, že podle rozumu průměrného člověka v konkrétním případě termín „odstupuji“ a termín „vypovídám“ či „ukončuji“ či termíny podobné mohou pro konkrétního spotřebitele znamenat totéž.

Uzavřel-li spotřebitel smlouvu distančním způsobem a pošle-li do 14 dnů podnikateli dopis, v němž uvede, že „žádá ve lhůtě 14 dnů o zrušení smlouvy“, je logické, že od smlouvy odstupuje. Nicméně pro eventuální výkladové problémy vydala vláda své nařízení č. 29/­2023 Sb. (viz Komentář k § 1820).

§ 1819

Textová podoba je zachována, jsou-li údaje poskytnuty na listině nebo na jiném trvalém nosiči dat, který umožňuje adresátovi uchovat jemu určené údaje tak, aby mohly být využívány po dobu přiměřenou jejich účelu, a který umožňuje jejich nezměněnou reprodukci.

    Komentář k § 1819

Zákon rozlišuje tištěnou podobu (písemně na papíře) a textovou podobu (údaje lze zobrazovat třeba na obrazovce, na displeji mobilu a podobně).

U sdělení vůči spotřebiteli se vyžaduje (pouze), aby sdělení byla učiněna v textové podobě a doručena. A textová podoba sdělení je zachována, jsou-li sdělované údaje poskytnuty takovým způsobem, že je lze zobrazit a uchovat.

Oddíl 2

Smlouvy uzavírané distančním způsobem a smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory

Pododdíl 1

Obecná ustanovení

§ 1820

Sdělení před uzavřením smlouvy

(1) Směřuje-li jednání stran k uzavření smlouvy a používá-li při něm podnikatel výhradně alespoň jeden komunikační prostředek, který umožňuje uzavřít smlouvu bez současné fyzické přítomnosti stran (dále jen „prostředek komunikace na dálku“), nebo směřuje-li takové jednání k uzavření smlouvy mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, sdělí podnikatel spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku,

a) údaje o hlavních vlastnostech zboží nebo služby v rozsahu odpovídajícím použitému prostředku komunikace na dálku a povaze zboží nebo služby,

b) údaje o své totožnosti,

c) adresu sídla, telefonní číslo a adresu pro doručování elektronické pošty, případně i údaje o jiném prostředku on-line komunikace, který podnikatel též poskytuje za účelem rychlé a účinné komunikace a který spotřebiteli umožňuje uchovat písemnou komunikaci s podnikatelem v textové podobě, včetně data a času jejího uskutečnění; v případě, že podnikatel jedná za jiného podnikatele, také údaje o jeho totožnosti a sídle,

d) adresu provozovny, pokud se liší od adresy sídla, a v případě, že podnikatel jedná za jiného podnikatele, také adresu, na niž může spotřebitel zaslat stížnost,

e) celkovou cenu a náklady na dodání podle § 1811 odst. 2 písm. c) a e); v případě smlouvy uzavírané na dobu neurčitou nebo smlouvy, jejímž předmětem je opakované plnění, sdělí tento údaj také za jedno zúčtovací období, kterým je vždy jeden měsíc, pokud je tato cena neměnná,

f) údaj o přizpůsobení ceny osobě spotřebitele na základě automatizovaného rozhodování, byla-li cena takto přizpůsobena,

g) náklady na prostředky komunikace na dálku, pokud se liší od základní sazby,

h) způsob platby, způsob a čas dodání nebo plnění a případně pravidla vyřizování stížností,

i)  podmínky, lhůtu a postup pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy, jakož i vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy, pokud lze tohoto práva využít; náležitosti vzorového formuláře stanoví prováděcí právní předpis,

j)  údaj, že v případě odstoupení od smlouvy ponese spotřebitel náklady spojené s vrácením zboží, a jde-li o smlouvu uzavřenou prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, výši nákladů spojených s vrácením zboží, nemůže-li být pro svou povahu vráceno obvyklou poštovní cestou,

k) údaj, že při odstoupení od smlouvy po předložení žádosti o započetí plnění již v průběhu lhůty pro odstoupení podle § 1824a odst. 3 nebo podle § 1828 odst. 5 musí spotřebitel podnikateli poskytnout úhradu podle § 1834,

l)  údaj, že spotřebitel nemá právo odstoupit od smlouvy, je-li tomu tak, nebo údaj o tom, za jakých podmínek mu právo na odstoupení od smlouvy zanikne,

m) údaj o existenci práv z vadného plnění, případně také o záruce za jakost, poprodejním servisu a jejich podmínkách,

n) údaj o kodexu chování, pokud se jej podnikatel zavázal dodržovat v souvislosti s některou obchodní praktikou nebo odvětvím jeho podnikání a o tom, jak lze obdržet jeho kopii,

o) údaj o době trvání závazku a podmínky ukončení závazku, má-li být smlouva uzavřena na dobu neurčitou nebo má-li být závazek automaticky prodlužován,

p) nejkratší dobu, po kterou budou trvat spotřebitelovy povinnosti ze smlouvy, má-li být smlouvou určena,

q) údaj o povinnosti zaplatit zálohu nebo obdobnou platbu, je-li vyžadována, a o jejích podmínkách,

r) údaje o funkčnosti, kompatibilitě a interoperabilitě podle § 1811 odst. 2 písm. h) a i), a

s) údaj o existenci, způsobu a podmínkách mimosoudního vyřizování sporů spotřebitelů včetně údaje, zda se lze obrátit se stížností na orgán dohledu nebo státního dozoru.

(2) Podnikatel splní povinnost sdělit údaje podle odstavce 1 písm. i) až k) také tehdy, poskytne-li spotřebiteli vyplněné vzorové poučení o možnosti odstoupení od smlouvy, jehož náležitosti stanoví prováděcí právní předpis.

(3) Má-li být smlouva uzavřena ve veřejné dražbě podle jiného zákona, které může být spotřebitel fyzicky přítomen, mohou být údaje o podnikateli podle odstavce 1 písm. b) až d) nahrazeny údaji o dražebníkovi.

    Komentář k § 1820

    K distančnímu způsobu uzavírání smluv

Ustanovení stanoví výjimku z obecného způsobu uzavírání smluv (§ 1731 až § 1745), stanoví jiný kontraktační postup, a to jen pro uzavírání smluv mezi podnikatelem a spotřebitelem („spotřebitelské smlouvy“) bez osobního kontaktu, tedy „na dálku“. Při jejich uzavírání se podnikatel (obchodník) se spotřebitelem prostě nevidí, nejsou spolu fyzicky přítomni. Používají „prostředky dorozumívání na dálku“.

Dorozumívání na dálku lze podle zákona zajistit všemi různými prostředky provozovanými podnikatelem. Takto lze použít neadresovaný i adresovaný typový dopis, reklamu v tisku s objednávkovým tiskopisem, katalog, telefon (s lidskou i bez lidské obsluhy, jen s nahráváním vzkazů), videotelefon, videotext, elektronickou poštu, internetové stránky (www.), fax, teleshoping – vývoj techniky zajisté v nejbližší době zajistí jiné prostředky komunikace na dálku, které mi v okamžiku psaní tohoto Komentáře ještě nebyly známy.

Aby se jednalo o uzavření smlouvy distančním způsobem, musí podnikatel použít pro její uzavření pouze a jenom alespoň jeden z komunikačních prostředků, které mu umožňují uzavřít smlouvu se spotřebitelem bez současné fyzické přítomnosti spotřebitele. Podnikatel může samozřejmě použít i více prostředků komunikace na dálku. Pokud však v rámci uzavírání smlouvy se spotřebitelem dojde k tomu, že spotřebitel se dostaví do provozovny podnikatele anebo podnikatel (jeho lidé) ke spotřebiteli ještě před uzavřením smlouvy a před vznikem závazků (do okamžiku uzavření smlouvy včetně), nejde o distanční způsob uzavření smlouvy. To vyplývá z termínu „výhradně“ v zákoně použitém.

Jedná se o smlouvu uzavřenou distančním způsobem, pokud je uzavřena pomocí prostředků komunikace na dálku, i když se ve smlouvě strany dohodnou, že spotřebitel si vyzvedne zboží (výsledek služby) u podnikatele nebo podnikatel doručí zboží či dodá službu přímo ke spotřebiteli. Ke kontaktu totiž dojde až po uzavření smlouvy – kontakt je jednou z dohodnutých podmínek již uzavřené smlouvy, vyplývá z uzavřené smlouvy, ze závazků v ní uvedených.

Jednalo by se o smlouvu uzavřenou distančním způsobem (jiné prostředky než prostředky komunikace „na dálku“ podnikatel nepoužil), i když si spotřebitel smlouvu vytiskne, podepíše a do provozovny fyzicky odnese. Ne však, pokud by spotřebitel před podpisem návrhu smlouvy v provozovně podnikatele ještě něco projednával či si nějaké podmínky ujasňoval a teprve poté smlouvu podepsal – uzavřel. Navrhne-li podnikatel na internetu obsah smlouvy, a spotřebitel vyplní potřebné údaje s tím, že odesláním závazně přijímá nabídku podnikatele, jde o smlouvu uzavřenou distančním způsobem. Vyplní-li spotřebitel ve svém počítači formulář návrhu smlouvy připravený podnikatelem, tento vyplněný formulář bez svého podpisu odešle (jako závazný návrh k akceptaci), podnikatel jej beze změn vytiskne a podepíše, tedy akceptuje, je smlouva uzavřena distančním způsobem. Tomu nebrání fakt, že následně podnikatel bude požadovat originální podpis spotřebitele na této smlouvě – smlouva je již uzavřena. Uvede-li podnikatel ve formuláři, že vyplnění formuláře a jeho odeslání elektronickou cestou je závaznou nabídkou k uzavření smlouvy ze strany spotřebitele, pak, uzavře-li ji, je smlouva uzavřena distančním způsobem.

Zákon uvádí, co se spotřebitel při distančním způsobu uzavírání smluv musí z aktivity obchodníka (podnikatele) dozvědět, než učiní závaznou nabídku nebo než dojde k uzavření smlouvy. Jestliže se však spotřebitel dozvěděl vyžadované informace sám iniciativně a z obsahu smlouvy a okolností jejího uzavření bylo jasné, že tyto informace má, je zákonné podmínce § 1820 učiněno zadost. Bude-li ale následně sporné, zda spotřebitel zákonem určené formace měl, je na podnikateli, aby prokázal, že tyto informace (údaje) spotřebiteli sdělil (§ 1839).

Ze zásad spotřebitelských vztahů vyplývá, že spotřebitel má být řádně poučen o svém eventuálním právu od smlouvy odstoupit a o následcích takového odstoupení. Vzorové poučení o právu na odstoupení a vzorový formulář pro odstoupení od smlouvy jsou uvedeny v příloze k nařízení vlády č. 29/­2023 Sb. Podnikatel se ho sice nemusí formálně držet, ale minimálně v tomto rozsahu poučit spotřebitele musí. Spotřebitel ovšem již nikoliv – viz § 1830 odst. 1.

Zákon nedefinuje termín dostatečný předstih. Logicky se musí jednat o takovou dobu, aby fyzická osoba s rozumem průměrného člověka, která jej bude používat s běžnou péčí a opatrností (§ 4), měla možnost uvážit eventuální uzavření smlouvy. Podnikatel přitom bude muset tyto informace poskytnout pokaždé – nikdy nebude (předem) jisté, zda konkrétní spotřebitel smlouvu nakonec uzavře nebo ne.

Výjimky z tohoto ustanovení, tedy situace, kdy se jedná o smlouvu uzavíranou se spotřebitelem distančním způsobem, a přesto se sdělení uvedená v tomto paragrafu spotřebitel nemusí dozvědět, stanoví § 1840.

§ 1821

Pokud podnikatel spotřebiteli nesdělil údaje o dalších daních, poplatcích a jiných obdobných peněžitých plněních nebo nákladech, které spotřebitel ponese podle § 1820 odst. 1 písm. e) nebo j), není spotřebitel povinen tyto daně, poplatky, jiná obdobná peněžitá plnění nebo náklady podnikateli hradit.

§ 1822

Obsah smlouvy

Údaje o obsahu závazku, které podnikatel sdělil spotřebiteli před uzavřením smlouvy, se stávají obsahem smlouvy, ledaže si strany výslovně ujednaly určitou náležitost jinak.

    Komentář k § 1822

Důkazní břemeno o splnění povinnosti sdělit údaje podle § 1820 předem a o obsahu těchto sdělení nese podnikatel (ten má povinnost dokázat – § 1839). Tvrdí-li však spotřebitel, že dostal informace jiné, musí on, spotřebitel, prokázat, že se údaje ve smlouvě uvedené liší od údajů, které spotřebitel předem obdržel.

Hovoří-li zákon o vydání vyhotovení smlouvy, pak má na mysli, že u smluv uzavíraných distančním způsobem a u smluv uzavíraných mimo obchodní prostory musí být smlouva vyhotovena v textové podobě. Vyhotovení smlouvy totiž nelze předat, uchovat a opakovaně zobrazovat jinak než na nějakém nosiči textové podoby smlouvy (viz § 1819).

Takže u smluv uzavíraných „na dálku“ nebo mimo obchodní prostory podnikatele (obchodníka) musí tento podnikatel zajistit, aby spotřebitel bezprostředně po uzavření smlouvy měl k dispozici textovou podobu smlouvy, ať už na papíře, nebo na obrazovce počítače, I-booku, mobilu nebo jinak – co já vím, co se v nejbližší době v této oblasti technicky nově objeví. Podstatným znakem je, že spotřebitel bude mít technickou možnost smlouvu opakovaně zobrazovat.

§ 1823

zrušen

Smlouvy uzavírané distančním
způsobem

§ 1824

(1) Sjednává-li se smlouva prostřednictvím prostředku komunikace na dálku, sdělí podnikatel spotřebiteli údaje podle § 1820 odst. 1 nebo mu je zpřístupní vhodným způsobem vzhledem k použitému prostředku komunikace na dálku. Údaje poskytované v textové podobě musí být čitelné.

(2) Pokud prostředek komunikace na dálku neumožňuje poskytnout spotřebiteli všechny údaje, obdrží spotřebitel před uzavřením smlouvy alespoň údaje podle § 1820 odst. 1 písm. a), b), e), i) a o) s výjimkou vzorového formuláře pro odstoupení. Ostatní údaje, včetně vzorového formuláře pro odstoupení sdělí podnikatel spotřebiteli vhodným způsobem podle odstavce 1.

§ 1824a

(1) Podnikatel vydá spotřebiteli potvrzení o uzavřené smlouvě v textové podobě v přiměřené době po jejím uzavření, nejpozději však v okamžiku dodání zboží nebo před tím, než začne poskytovat službu. Potvrzení musí obsahovat údaje podle § 1820 odst. 1, pokud je podnikatel spotřebiteli neposkytl v textové podobě již před uzavřením smlouvy.

(2) Je-li předmětem závazku poskytnutí digitálního obsahu, který není dodán na hmotném nosiči, obsahuje potvrzení také údaj, že spotřebitel výslovně souhlasí se započetím plnění před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy a že bere na vědomí, že udělením souhlasu zaniká jeho právo odstoupit od smlouvy podle § 1837 písm. l).

(3) Je-li předmětem závazku poskytování služby nebo dodávky vody, plynu nebo elektřiny, které nejsou prodávány v omezeném objemu nebo v určitém množství, nebo tepla z dálkového vytápění za úplatu, začne podnikatel s plněním ve lhůtě pro odstoupení od smlouvy pouze na výslovnou žádost spotřebitele; na to ho podnikatel upozorní a poučí ho, že poskytnutím plnění zaniká jeho právo odstoupit od smlouvy podle § 1837 písm. a).

§ 1825

Zvláštní ustanovení o uzavírání smluv po telefonu

(1) Kontaktuje-li podnikatel spotřebitele ústně prostřednictvím telefonu nebo obdobného zařízení, sdělí podnikatel spotřebiteli na začátku každého hovoru obchodní účel hovoru a údaje o své totožnosti, a pokud telefonuje v zastoupení jiné osoby, rovněž údaje o její totožnosti.

(2) Nabídku učiněnou během hovoru podle odstavce 1 podnikatel potvrdí spotřebiteli bez zbytečného odkladu v textové podobě. Spotřebitel je nabídkou vázán až poté, co projeví svůj souhlas elektronicky nebo podpisem potvrzení nabídky na listině.

    Komentář k § 1825

Toto novelou přijaté ustanovení řeší případy, kdy z telefonního hovoru nemusí být zřejmé, zda spotřebitel řádně slyšel a vše pochopil. Je běžné, že spotřebitel zvedne telefon na ulici či jinde, kde nemá dostatečnou vnímavost k jeho obsahu.

Zvláštní ustanovení o uzavírání smluv elektronickými prostředky

§ 1826

(1) Při použití elektronických prostředků uvede podnikatel i údaje

a) zda uzavřená smlouva bude u něho uložena a zda k ní umožní spotřebiteli přístup,

b) o jazycích, ve kterých lze smlouvu uzavřít,

c) o jednotlivých technických krocích vedoucích k uzavření smlouvy a

d) o možnostech zjištění a opravování chyb vzniklých při zadávání dat před podáním objednávky.

(2) Před podáním objednávky musí být při použití elektronických prostředků spotřebiteli umožněno zkontrolovat a měnit vstupní údaje, které do objednávky vložil.

(3) Odstavce 1 a 2 se nepoužijí, pokud se smlouva uzavírá výlučně výměnou elektronické pošty nebo obdobnou individuální komunikací.

§ 1826a

(1) Uzavírá-li se za použití elektronických prostředků úplatná smlouva, podnikatel upozorní spotřebitele bezprostředně před tím, než učiní objednávku, jasným a výrazným způsobem na údaje podle § 1820 odst. 1 písm. a), e), o) a p).

(2) Podnikatel zajistí, aby spotřebitel vzal při objednávce výslovně na vědomí, že se zavazuje k zaplacení. Je-li objednávka činěna použitím tlačítka nebo obdobného ovládacího prvku, musejí být označeny snadno čitelným nápisem „Objednávka zavazující k platbě“ nebo jinou odpovídající jednoznačnou formulací. Nesplní-li podnikatel tuto povinnost, je smlouva neplatná, ledaže se jí spotřebitel dovolá.

    Komentář k § 1826a

Důkazní povinnost leží na straně podnikatele.

§ 1827

(1) Podá-li spotřebitel objednávku prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku, je podnikatel povinen prostřednictvím některého prostředku komunikace na dálku neprodleně potvrdit její obdržení; to neplatí při uzavírání smlouvy výlučně výměnou elektronické pošty nebo obdobnou individuální komunikací.

(2) Uzavírá-li se smlouva za použití elektronických prostředků, poskytne podnikatel spotřebiteli v textové podobě kromě znění smlouvy i znění všeobecných obchodních podmínek.

    Komentář k § 1827

Zde ukládá zákon provedení zpětné vazby. Spotřebitel se musí dozvědět, že jeho objednávka (návrh smlouvy, nabídka) byla doručena druhé straně. Lze to provést v rámci elektronické komunikace při uzavírání smlouvy, lze to provést emailem (elektronickou poštou) či jinými technickými prostředky, které ještě časem budou vymyšleny. Tento postup zákon nevyžaduje pouze v případě, že se objednávka zasílá (či smlouva uzavírá) elektronickou individuální komunikací – dnes e-mailem nebo SMS.

§ 1828

Smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory

(1) Sjednává-li se smlouva mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání za současné fyzické přítomnosti podnikatele a spotřebitele, poskytne podnikatel spotřebiteli čitelně údaje podle § 1820 odst. 1 na listině; v jiné textové podobě jen tehdy, pokud s tím spotřebitel souhlasí.

(2) Za smlouvu uzavřenou mimo obchodní prostory podnikatele se považuje také smlouva uzavřená

a) v prostoru obvyklém pro podnikatelovo podnikání nebo s použitím prostředku komunikace na dálku, pokud k jejímu uzavření došlo bezprostředně poté, co podnikatel oslovil spotřebitele mimo obchodní prostory,

b) během výletu organizovaného podnikatelem za účelem nebo s účinkem propagace a prodeje zboží či poskytování služeb, nebo

c) na základě nabídky učiněné spotřebitelem mimo obchodní prostory podnikatele za současné fyzické přítomnosti podnikatele a spotřebitele.

(3) Podnikatel vydá spotřebiteli vyhotovení smlouvy nebo potvrzení o uzavřené smlouvě na listině; v jiné textové podobě jen tehdy, pokud s tím spotřebitel souhlasí.

(4) Je-li předmětem závazku poskytnutí digitálního obsahu, který není dodán na hmotném nosiči, podnikatel vydá spotřebiteli též potvrzení, že spotřebitel výslovně souhlasí se započetím plnění před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy a že bere na vědomí, že udělením souhlasu zaniká jeho právo odstoupit od smlouvy podle § 1837 písm. l).

(5) Je-li předmětem závazku poskytování služby nebo dodávky vody, plynu nebo elektřiny, které nejsou prodávány v omezeném objemu nebo v určitém množství, nebo tepla z dálkového vytápění za úplatu, začne podnikatel s plněním ve lhůtě pro odstoupení od smlouvy pouze na výslovnou žádost spotřebitele v textové podobě; na to ho podnikatel upozorní a poučí ho, že poskytnutím plnění zaniká jeho právo odstoupit od smlouvy podle § 1837 písm. a).

    Komentář k § 1828

Obchodními prostorami se rozumí nemovité maloobchodní prostory, kde obchodník trvale provozuje svou činnost, nebo movité maloobchodní prostory, kde obchodník obvykle provozuje svou činnost.

Smlouvou uzavřenou mimo obchodní prostory je ovšem i smlouva, u které spotřebitel požádal o uzavření smlouvy („předložil nabídku“) fyzicky přítomnému podnikateli – obchodníkovi či osobě jeho jménem jednající. Příklad – obchodník veřejně nabízí své zboží (poptává nabídku) a spotřebitel k němu přijde a chce konkrétní zboží koupit (činí nabídku na odkoupení konkrétního zboží).

Zákon za takovou smlouvu pak považuje i smlouvu, která je uzavřena v obchodních prostorách obchodníka bezprostředně poté, co podnikatel osobně a s individuálním přístupem oslovil spotřebitele na místě, které není obchodními prostorami obchodníka.

Takovou smlouvou je pak i smlouva uzavřená během výletu organizovaného obchodníkem za účelem nebo s účinkem propagace a prodeje zboží či služeb spotřebiteli. Podmínka je splněna i tehdy, pokud organizaci zájezdu zajišťuje někdo jiný, ale smyslem zájezdu je mimo jiné právě propagace a prodeje zboží či služeb spotřebiteli (obchodník zajistil účastníky a sám se aktivně zájezdu účastnil).

I v případech uzavírání smluv mimo obchodní prostory pro podnikatelovo podnikání platí ustanovení § 1820. Podnikatel (obchodník) musí spotřebiteli sdělit v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku, náležitosti uvedené v § 1820.

Má-li tyto údaje sdělit podnikatel na listině, tedy písemně, znamená to, že podnikatel musí v případě sporu prokázat (§ 1839), že takovéto písemné sdělení spotřebiteli předal, a obsah takového sdělení. Nestačí však jen tvrdit, že papír s požadovanými údaji spotřebiteli předal. Musí prokázat i obsah tohoto písemného sdělení, tedy co (podle jeho tvrzení) spotřebitel skutečně písemně obdržel. Bude-li pak spotřebitel tvrdit, že v písemném sdělení obdržel jiné údaje, jiné informace, než ze kterých vychází podnikatel, bude na spotřebiteli, aby doložil, jaké písemné sdělení obdržel. Čili vyhodí-li ho, má smůlu – důkazní nouzi. Pokud požadované písemné sdělení obdrží spotřebitel na rubu letáku (třeba na objednávku jídla u autobusového zájezdu), který pak bude muset odevzdat zpět (a skutečnost, že jej musel odevzdat, prokáže), takže nebude mít důkaz o obsahu sdělení, nejednal podle mého názoru podnikatel v právních vztazích poctivě (§ 6), čímž porušil svou povinnost. Důkazní břemeno o obsahu sdělení přechází na něj.

Písemnou formu sdělení lze v tomto případě nahradit i sdělením v textové podobě, pokud s tím spotřebitel souhlasí.

Odstoupení od smlouvy

§ 1829

(1) Spotřebitel může odstoupit od smlouvy uzavřené distančním způsobem nebo od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory ve lhůtě čtrnácti dnů. Není-li dále stanoveno jinak, končí lhůta uplynutím čtrnácti dnů ode dne uzavření smlouvy.

(2) Je-li předmětem závazku koupě zboží, končí lhůta uplynutím čtrnácti dnů ode dne, kdy spotřebitel nebo jím určená třetí osoba odlišná od dopravce převezeme zboží, nebo

a) poslední kus zboží, objedná-li spotřebitel v rámci jedné objednávky více kusů zboží, které jsou dodávány samostatně,

b) poslední položku nebo část dodávky zboží sestávajícího z několika položek nebo částí, nebo

c) první dodávku zboží, je-li ve smlouvě ujednána pravidelná dodávka zboží po ujednanou dobu.

(3) Je-li předmětem závazku dodávka vody, plynu nebo elektřiny, které nejsou prodávány v omezeném objemu nebo v určitém množství, tepla z dálkového vytápění nebo poskytnutí digitálního obsahu, který není dodán na hmotném nosiči, končí lhůta uplynutím čtrnácti dnů ode dne uzavření smlouvy.

(4) Nebyl-li spotřebitel poučen o právu odstoupit od smlouvy podle § 1820 odst. 1 písm. i), může od smlouvy odstoupit do jednoho roku ode dne uplynutí lhůty podle odstavce 1, 2 nebo 3. V případě, že podnikatel poučil spotřebitele o právu odstoupit od smlouvy do jednoho roku ode dne uvedeného v odstavci 1, 2 nebo 3, skončí lhůta pro odstoupení uplynutím čtrnácti dnů ode dne, kdy spotřebitel obdržel poučení.

§ 1829a

Pro odstoupení od smlouvy uzavřené mimo obchodní prostory během výletu organizovaného podnikatelem za účelem nebo s účinkem propagace a prodeje zboží nebo poskytování služeb, nebo při nevyžádané návštěvě podnikatele ve spotřebitelově domácnosti platí namísto lhůty čtrnácti dnů podle § 1829 lhůta třiceti dnů.

    Komentář k § 1829 a § 1829a

Zákon stanoví různý počátek běhu této 14denní lhůty, podle toho, co je obsahem smlouvy a předmětem závazků podnikatele. Podle § 605 začíná čtrnáctidenní lhůta dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující (§ 607).

Uzavře-li spotřebitel takovou smlouvu na výletu organizovaném obchodníkem, prodlužuje se lhůta na odstoupení na 30 dnů. Pokud v podmínkách kupní smlouvy je, že zboží obdrží např. do jednoho měsíce po zaplacení kupní ceny, má právo odstoupit od smlouvy, dokud zboží neobdržel a ještě 30 dnů poté, co zboží obdržel.

Spotřebitel nemůže odstoupit od kupní smlouvy uzavírané na základě veřejné dražby podle zákona upravujícího veřejné dražby.

A § 1840 stanoví, na jaká právní jednání o uzavírání smluv distančním způsobem se zvýšená ochrana spotřebitele nevztahuje vůbec, takže od takové tam uvedené smlouvy, byť uzavřené distančním způsobem, odstoupit podle § 1829 prostě nelze.

Byla-li ujednána distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory podnikatele kupní smlouva, jejímž předmětem je pravidelná opakovaná dodávka zboží, může spotřebitel od této smlouvy odstoupit ode dne převzetí první dodávky zboží.

Právní úprava v § 1820 stanoví, že podnikatel sdělí (= je povinen sdělit) spotřebiteli v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy (nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku) podmínky, lhůtu a postupy pro odstoupení od smlouvy, pokud ovšem spotřebitel právo odstoupit od smlouvy má. Nařízení vlády č. 29/­2023 Sb. určilo i náležitosti vzorového formuláře pro odstoupení od smlouvy (§ 2 a Příloha). Pokud podnikatel podmínky, postupy a lhůty pro odstoupení nesdělí, prodlužuje se lhůta pro odstoupení od smlouvy o jeden celý rok (§ 1829 odst. 4). Že spotřebitel poučení obdržel, a obsah tohoto poučení musí (v případě sporu se spotřebitelem) prokázat podnikatel (§ 1839). Podnikatel nemusí vzorové poučení přesně dodržet, nicméně jeho poučení musí obsahovat ty náležitosti, které zákon vyžaduje (a ve vzorovém poučení jsou).

Zákon uvažuje i s alternativou, že by podnikatel splnil svou povinnost informovat o podmínkách, lhůtě a postupech pro odstoupení od smlouvy později – pak běží čtrnáctidenní lhůta ode dne, kdy spotřebitel poučení obdržel. Datum, kdy spotřebitel poučení obdržel, musí prokázat podnikatel (§ 1839). Takže pokud by podnikatel informoval spotřebitele o tom, že spotřebitel je oprávněn odstoupit od smlouvy do 14 dnů po obdržení zboží, až v termínu např. po měsíci po obdržení zboží, je to již nesprávná informace, a tudíž vůbec taková informace nebyla poskytnuta – spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy do jednoho roku po obdržení zboží. Správně měla informace obsahovat poučení, že spotřebitel smí odstoupit do 14 dnů od obdržení této informace.

Pokud podnikatel (obchodník) v případech takto uzavírané smlouvy spotřebiteli sdělí podmínky, lhůtu a postupy pro odstoupení od smlouvy, bude se spotřebitel tímto poučením řídit. Podnikatel nemá možnost posléze namítat, že poučení bylo nesprávné (protože bylo v rozporu se zákonem) a tudíž neplatí. Pokud by podnikatel poučil spotřebitele o tom, že může odstoupit od smlouvy do dvou měsíců, pak by spotřebitel mohl odstoupit ve lhůtě dvou měsíců [§ 1820 odst. 1 písm. f)] – podnikatel takto určil pravidla. Ale pokud by poučení zkracovalo nároky spotřebitele (např. by v poučení o odstoupení podnikatel uvedl, že od smlouvy lze odstoupit jen do 7 dnů, ač správná lhůta je 14 dnů), nepřihlédne se k té části, která nároky zkracuje. Takže i přes nesprávné poučení o 7denní lhůtě by platila možnost odstoupit od smlouvy do 14 dnů po obdržení zboží. To platí i v případě, že by spotřebitel výslovně se zkrácením lhůty souhlasil (§ 1812 odst. 2).

Z ustanovení § 1820 odst. 1 písm. i) vyplývá, že poučení jen odkazem na znění zákona bude nedostatečné. Zákon totiž výslovně uvádí, že podnikatel v těchto případech sdělí „podmínky, lhůtu a postupy“ – a tyto podrobnosti v zákoně nejsou.

Ale pozor: spotřebitel může od takové smlouvy odstoupit jakýmkoliv jednoznačným prohlášením. Nebude-li se poučením řídit, a přesto jednoznačně od smlouvy odstoupí, je to platné odstoupení (§ 1830 odst. 1).

§ 1830

(1) Spotřebitel může odstoupit od smlouvy jakýmkoli jednoznačným prohlášením učiněným vůči podnikateli.

(2) Pokud podnikatel umožňuje spotřebiteli odstoupit prostřednictvím vyplnění a odeslání vzorového formuláře pro odstoupení od smlouvy na internetových stránkách, potvrdí spotřebiteli bez zbytečného odkladu v textové podobě jeho přijetí.

    Komentář k § 1830

K odst. 1 viz poslední odstavec Komentáře k § 1829.

V odst. 2 zákon ukládá podnikateli, aby spotřebiteli potvrdil v textové podobě (např. i SMS) bez zbytečného odkladu, že obdržel spotřebitelovo odstoupení od smlouvy vyplněné a zaslané prostřednictvím internetu. Nesplní-li podnikatel tuto povinnost, porušil svou povinnost ze zákona vyplývající. Jenomže se pak může stát, že se spotřebiteli nepodaří prokázat, že od smlouvy odstoupil. Neobdrží-li tedy spotřebitel v těchto případech (smlouva ujednaná distančním způsobem, spotřebitel od ní odstoupí prostřednictvím vyplnění a odeslání vzorového formuláře pro odstoupení od smlouvy na internetových stránkách) podnikatelovo potvrzení o obdržení odstoupení, musí si sám hlídat to, že se možná podnikatel o odstoupení nedozvěděl a tudíž odstoupení možná ani nebylo realizováno (např. chyba při vyplňování formuláře, chyba v internetovém spojení v okamžiku odeslání formuláře a podobně!). Je nutno si uvědomit, že právní jednání odstoupení od smlouvy je dokončeno, perfektní, učiněno až v okamžiku, kdy toto odstoupení je druhé straně doručeno (§ 2003).

§ 1831

(1) Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, zašle nebo předá podnikateli bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od smlouvy, zboží, které od něho obdržel, ledaže mu podnikatel nabídl, že si zboží sám vyzvedne. Lhůta je zachována, pokud spotřebitel odešle zboží před jejím uplynutím.

(2) Podnikatel může po spotřebiteli požadovat pouze úhradu podle § 1832 odst. 2, § 1833 nebo 1834.

(3) Je-li předmětem smlouvy poskytnutí digitálního obsahu nebo služby digitálního obsahu, použije se ustanovení § 2389o obdobně.

§ 1832

(1) Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, vrátí mu podnikatel bez zbytečného odkladu, nejpozději do čtrnácti dnů od odstoupení od smlouvy, všechny peněžní prostředky včetně nákladů na dodání, které od něho na základě smlouvy přijal, stejným způsobem. Podnikatel vrátí spotřebiteli přijaté peněžení prostředky jiným způsobem jen tehdy, pokud s tím spotřebitel souhlasil a pokud mu tím nevzniknou další náklady.

(2) Jestliže spotřebitel zvolil jiný než nejlevnější způsob dodání zboží, který podnikatel nabízí, vrátí podnikatel spotřebiteli náklady na dodání zboží ve výši odpovídající nejlevnějšímu nabízenému způsobu dodání zboží.

(3) Podnikatel uhradí spotřebiteli náklady spojené s vrácením zboží, jestliže neupozornil spotřebitele na povinnost nést tyto náklady v souladu s ustanovením § 1820 odst. 1 písm. j).

(4) Odstoupí-li spotřebitel od kupní smlouvy, podnikatel není povinen vrátit přijaté peněžní prostředky spotřebiteli dříve, než obdrží zboží, nebo než mu spotřebitel prokáže, že zboží odeslal zpět, podle toho, co nastane dříve.

(5) Je-li předmětem smlouvy poskytnutí digitálního obsahu nebo služby digitálního obsahu, použije se ustanovení § 2389n obdobně.

§ 1833

Spotřebitel odpovídá podnikateli pouze za snížení hodnoty zboží, které vzniklo v důsledku nakládání s tímto zbožím jinak, než je nutné k tomu, aby se seznámil s povahou, vlastnostmi a funkčností zboží. To neplatí, pokud podnikatel nesdělil spotřebiteli údaje podle § 1820 odst. 1 písm. i).

§ 1834

Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, jejímž předmětem je poskytování služeb nebo dodávka vody, plynu nebo elektřiny, které nejsou prodávány v omezeném objemu nebo v určitém množství nebo tepla z dálkového vytápění, a podnikatel s plněním na základě výslovné žádosti spotřebitele začal před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, uhradí podnikateli poměrnou část sjednané ceny za plnění poskytnuté do okamžiku odstoupení od smlouvy. Je-li sjednaná cena nepřiměřeně vysoká, uhradí spotřebitel podnikateli obvyklou cenu toho, co bylo poskytnuto.

§ 1835

Podnikatel převezme zboží od spotřebitele v jeho domácnosti na své náklady, jestliže spotřebitel odstoupí od smlouvy uzavřené mimo prostor obvyklý pro podnikatelovo podnikání, zboží bylo dodáno do domácnosti spotřebitele v okamžiku uzavření smlouvy a povaha zboží jej neumožňuje odeslat obvyklou poštovní cestou.

§ 1836

Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, nenese žádné náklady, jestliže jde o smlouvu

a) jejímž předmětem je poskytování služeb nebo dodávky vody, plynu nebo elektřiny, které nejsou prodávány v omezeném objemu nebo v určitém množství nebo tepla z dálkového vytápění, a podnikatel neposkytl spotřebiteli údaje podle § 1820 odst. 1 písm. i) a k), nebo pokud podnikatel začal s plněním před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, ačkoliv spotřebitel o to výslovně nežádal podle § 1824a odst. 3 nebo § 1828 odst. 5, nebo

b) o dodání digitálního obsahu, pokud nebyl dodán na hmotném nosiči a podnikatel jej dodal před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, ačkoliv spotřebitel o to výslovně nežádal, nebo nevzal výslovně na vědomí, že mu právo na odstoupení od smlouvy zanikne, nebo podnikatel neposkytl spotřebiteli potvrzení podle § 1824a odst. 1 a 2 nebo § 1828 odst. 3 a 4.

    Komentář k § 1831 až § 1836

V těchto ustanoveních se podrobně stanoví konkrétní postupy a následky, které mohou nastat při odstoupení od smlouvy (ujednané distančním způsobem nebo mimo provozovnu podnikatele) ze strany spotřebitele.

Dojde-li ze strany spotřebitele k odstoupení od takové smlouvy, pak ustanovení § 1832 upravuje, jak se vzájemně spolu vypořádají.

Forma, kterou podnikatel vrací peníze, odpovídá (= musí odpovídat) tomu, jak je spotřebitel podnikateli zaplatil, nedojde-li k jiné dohodě.

Podnikatel není povinen vrátit peníze, dokud mu spotřebitel zboží nevrátil nebo neprokázal, že je (závazně a neodvolatelně) odeslal.

§ 1836a

(1) Odstoupil-li spotřebitel od smlouvy, zanikají závazky ze všech vedlejších smluv k témuž okamžiku jako závazek ze smlouvy hlavní bez nákladů pro spotřebitele s výjimkou úhrad podle § 1832 odst. 2, § 1833 a 1834.

(2) Vedlejší smlouvou podle odstavce 1 je smlouva, jejímž předmětem je plnění související s plněním poskytovaným na základě smlouvy hlavní, a toto plnění je poskytováno podnikatelem nebo třetí osobou na základě ujednání mezi nimi.

§ 1837

Spotřebitel nemůže odstoupit od smlouvy

a) o poskytování služeb, jestliže byly v plném rozsahu poskytnuty; v případě plnění za úplatu, pouze pokud započalo s předchozím výslovným souhlasem spotřebitele před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy a podnikatel před uzavřením smlouvy poučil spotřebitele, že poskytnutím plnění zaniká právo odstoupit od smlouvy,

b) o dodávce zboží nebo služby, jejichž cena závisí na výchylkách finančního trhu nezávisle na vůli podnikatele a k němuž může dojít během lhůty pro odstoupení od smlouvy,

c) o dodání alkoholických nápojů, jejichž cena byla ujednána v době uzavření smlouvy s tím, že dodání je možné uskutečnit až po uplynutí třiceti dnů a jejichž skutečná hodnota závisí na výchylkách trhu nezávislých na vůli podnikatele,

d) o dodávce zboží vyrobeného podle požadavků spotřebitele nebo přizpůsobeného jeho osobním potřebám,

e) o dodávce zboží, které podléhá rychlé zkáze, nebo zboží s krátkou dobou spotřeby, jakož i zboží, které bylo po dodání vzhledem ke své povaze nenávratně smíseno s jiným zbožím,

f) o neodkladné opravě nebo údržbě, která má být provedena v místě určeném spotřebitelem na jeho výslovnou žádost; to však neplatí pro provedení jiných než vyžádaných oprav či dodání jiného zboží než náhradních dílů nutných k provedení opravy nebo údržby,

g) o dodávce zboží v zapečetěném obalu, které z důvodu ochrany zdraví nebo z hygienických důvodů není vhodné vrátit poté, co jej spotřebitel porušil,

h) o dodávce zvukové nebo obrazové nahrávky nebo počítačového programu v zapečetěném obalu, pokud jej spotřebitel porušil,

i)  o dodávce novin, periodik nebo časopisů s výjimkou smluv o předplatném na jejich dodávání,

j)  o ubytování, přepravě zboží, nájmu dopravního prostředku, stravování nebo využití volného času, pokud má být podle smlouvy plněno k určitému datu nebo v určitém období,

k) uzavírané na základě veřejné dražby podle jiného zákona, které může být spotřebitel fyzicky přítomen, nebo

l)  o dodání digitálního obsahu, který není dodán na hmotném nosiči, poté, co bylo započato s plněním; v případě plnění za úplatu, pokud započalo s předchozím výslovným souhlasem spotřebitele před uplynutím lhůty pro odstoupení od smlouvy, spotřebitel byl poučen, že tím právo odstoupit od smlouvy zaniká, a podnikatel mu poskytl potvrzení podle § 1824a odst. 1 a 2 nebo § 1828 odst. 3 a 4.

    Komentář k § 1837

Zákon stanoví výčet případů, kdy spotřebitel prostě nemá právo od smlouvy uzavřené distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory podnikatele podle § 1829 odstoupit.

Ustanovení § 1837 písm. a) pak neumožňuje spotřebiteli od takové smlouvy (ujednané distančním způsobem o poskytnutí služby) vůbec odstoupit, pokud

–  spotřebitel výslovně požádá o započetí s plněním služby před uplynutím lhůty k odstoupení od smlouvy (obecně 14 dnů od uzavření smlouvy),

–  podnikatel mu sdělí, že tím ztrácí právo od smlouvy odstoupit,

–  jeho žádosti vyhoví a

–  celou službu poskytne ještě před odstoupením od smlouvy. Poskytne-li jen část služby, platí § 1834.

Společná ustanovení

§ 1838

Na poskytování digitálního obsahu, který je dodán na hmotném nosiči, se použijí ustanovení tohoto pododdílu o zboží.

§ 1839

V případě pochybností musí podnikatel prokázat, že sdělil spotřebiteli údaje, které je povinen sdělit podle tohoto pododdílu.

    Komentář k § 1839

Termín pochybnosti znamená, že existuje nejistota o tom, zda podnikatel potřebné údaje sdělil, nebo o tom existuje důvodná (věcně, obsahově smysluplná) skepse. Existuje-li nejistota, znamená to, že z okolností případu prostě není objektivně zřejmé, zda podnikatel svou povinnost splnil či nikoliv.

Existuje-li skepse, znamená to, že někdo rozumně (§ 4) tvrdí, že podnikatel své povinnosti nesplnil.

V obou takových případech je na podnikateli, aby prokázal, že své povinnosti opravdu splnil. Nejde o formalitu: pokud je z okolností případu objektivně zřejmé, že spotřebitel potřebné údaje měl k dispozici, není potřeba vyžadovat po podnikateli formálně důkaz o tom, že takové údaje (o nichž je zřejmé, že je spotřebitel k dispozici měl) spotřebiteli sdělil.

§ 1840

Ustanovení tohoto pododdílu se nepoužijí na smlouvu

a) jejímž předmětem je poskytování sociálních služeb, sociálního bydlení, péče o děti a podpora osob, které se trvale nebo dočasně nacházejí v nouzové situaci,

b) jejímž předmětem je poskytování zdravotní péče,

c) jejímž předmětem je sázka, hra nebo los,

d) jejímž předmětem je vznik, převod či zánik práva k nemovité věci a nájem bytu a domu,

e) jejímž předmětem je výstavba nové budovy a podstatná přestavba budovy,

f) o finanční službě,

g) o dodávce potravin, nápojů nebo jiného zboží běžné spotřeby, které podnikatel fyzicky dodává do spotřebitelovy domácnosti, do místa jeho bydliště nebo na jeho pracoviště formou častých a pravidelných dodávek,

h) o přepravě osoby s výjimkou § 1817 a 1826a,

i)  uzavřenou při použití prodejních automatů nebo automatizovaných obchodních prostor,

j)  uzavřenou s poskytovatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací prostřednictvím telefonního automatu za účelem jeho používání nebo uzavřenou za účelem jediného spojení spotřebitele telefonem, faxem nebo internetem,

k) o dočasném užívání ubytovacího zařízení a jiných rekreačních službách podle § 1852,

l)  o zájezdu s výjimkou § 1825 a 1826a, nebo

m) o koupi zboží na základě výkonu rozhodnutí nebo jiného soudního opatření.

    Komentář k § 1840

Zákon zde vyjmenovává typy smluv uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem distančním způsobem nebo mimo obchodní prostory podnikatele, na které se právní úprava § 1820 až 1839 nepoužije. To se týká, jak povinnosti podnikatele sdělit „povinné údaje“ před uzavřením smlouvy či před učiněním závazné nabídky (objednávky) ze strany spotřebitele (§ 1820, § 1824, § 1826), tak i práva spotřebitele od smlouvy odstoupit (§ 1829). Ale i tyto smlouvy ujednané se spotřebitelem však mohou být uzavřeny distančním způsobem.

Smlouva, jejímž předmětem je poskytování sociálních služeb, sociálního bydlení, péče o děti a podobně, se uzavírá podle zákona č. 108/­2006 Sb., o sociálních službách.

Smlouva, jejímž předmětem je poskytování zdravotní péče, se uzavírá podle zákona č. 372/­2011 Sb., o zdravotních službách (nabyl účinnosti později než tento občanský zákoník), a podle § 2636 až § 2651.

Podmínky povoleného provozování sázky, hry nebo loterie upravuje zákon č. 186/­2016 Sb., o hazardních hrách. Smlouvy, jejímž předmětem jsou sázka, hra nebo los, se uzavírají podle § 2873 až § 2883. V části se jedná o naturální pohledávky (viz poznámky k § 2883), které jsou nevymahatelné.

Smlouvy, jejichž předmětem je vznik, převod či zánik práva k nemovité věci a nájem bytu, jsou smlouvy darovací (§ 2055 až § 2078), kupní (§ 2079 až § 2084 a § 2128 až § 2131), směnné (§ 2184 až § 2188) a nájemní (§ 2201 až § 2301).

Na smlouvy, u nichž je předmětem výstavba nové budovy a podstatná přestavba budovy, se použije ustanovení § 2623 až § 2630.

Smlouvy o finanční službě poskytované spotřebiteli mají samostatnou úpravu v § 1841 až § 1851.

Smlouva o zájezdu je upravena § 2521 až § 2549a, a zákonem č. 159/­1999 Sb.

Smlouva o přepravě osob je upravena v § 2550 až § 2554.

Smlouva uzavíraná s poskytovatelem veřejně dostupné služby elektronických komunikací prostřednictvím telefonního automatu za účelem jeho používání nebo za účelem jediného spojení spotřebitele telefonem, faxem nebo internetem se uzavírá podle zákona č. 127/­2005 Sb. o elektronických komunikacích.

Výše uvedené předpisy platí samozřejmě v jejich novelizovaných zněních, čísla předpisů odpovídají březnu 2023.

Pododdíl 2

Finanční služby

§ 1841

Smlouvou o finanční službě se rozumí každá spotřebitelská smlouva týkající se bankovní, úvěrové, platební nebo pojistné služby, smlouva týkající se penzijního připojištění, směny měn, vydávání elektronických peněz a smlouva týkající se poskytování investiční služby nebo obchodu na trhu s investičními nástroji.

    Komentář k § 1841

Úprava finančních služeb uvedená v této části zákona se použije jen na ty smlouvy o finančních službách uzavírané se spotřebiteli, k jejichž uzavření byl použit výhradně alespoň jeden z prostředků komunikace na dálku. To je neadresovaný i adresovaný typový dopis, reklama v tisku s objednávkovým tiskopisem, katalog, telefon (s lidskou i bez lidské obsluhy, jen s nahráváním vzkazů), videotelefon, videotext, elektronická pošta, internetové stránky (www.), fax, teleshoping a jistě i další podle vývoje techniky. Pokud v rámci uzavírání smlouvy o finančních službách se spotřebitelem dojde k tomu, že spotřebitel se dostaví do provozovny podnikatele anebo podnikatel (jeho lidé) ke spotřebiteli ještě před uzavřením smlouvy a vznikem závazků (do okamžiku uzavření smlouvy včetně), nejde o výhradní uzavření prostředkem komunikace na dálku.

§ 1842

(1) Ustanovení tohoto pododdílu se použijí na smlouvu o finanční službě a na práva a povinnosti z ní vzniklé, pokud byl k uzavření smlouvy použit výhradně prostředek komunikace na ­dálku.

(2) Uzavřou-li se však na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 další smlouvy stejné nebo obdobné povahy, které na sebe v čase navazují, použijí se ustanovení tohoto pododdílu jen na první smlouvu; to neplatí, pokud od uzavření poslední smlouvy uplynul více než jeden rok. Dojde-li na základě smlouvy uvedené v odstavci 1 k jinému projevu vůle stejné nebo obdobné povahy, postupuje se obdobně.

§ 1843

Sdělení před uzavřením
smlouvy

(1) Podnikatel v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy nebo před tím, než spotřebitel učiní závaznou nabídku, sdělí spotřebiteli v textové podobě alespoň

a) údaje uvedené v § 1811 odst. 2 písm. a), b), d) a § 1820 odst. 1 písm. g) a p),

b) hlavní předmět svého podnikání,

c) název a sídlo orgánu odpovědného za výkon dohledu nebo státního dozoru nad činností podnikatele, jde-li o podnikání na základě povolení,

d) celkovou cenu poskytované služby včetně všech daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění placených prostřednictvím podnikatele a jiných souvisejících nákladů; nelze-li přesnou celkovou cenu určit předem, pak veškeré údaje o způsobu výpočtu konečné ceny umožňující spotřebiteli si tuto cenu ověřit,

e) údaje o dalších daních nebo nákladech, které se prostřednictvím podnikatele nehradí nebo které podnikatel nevybírá,

f) možná rizika mimo kontrolu podnikatele spojená s poskytovanou finanční službou včetně případného upozornění, že minulé výnosy nezaručují výnosy budoucí,

g) poučení o možnosti či nemožnosti odstoupit od smlouvy podle § 1846, včetně poučení o lhůtách k uplatnění práva odstoupit od smlouvy, o podmínkách, za jakých může být uplatněno, o částce, jejíž zaplacení může být po spotřebiteli požadováno podle § 1849, jakož i poučení o důsledcích neuplatnění práva na odstoupení od smlouvy,

h) praktické pokyny pro uplatnění práva odstoupit od smlouvy včetně adresy místa, na které má být oznámení o odstoupení od smlouvy zasláno,

i)  poučení o právu každé ze stran ukončit předčasně nebo jednostranně závazek ze smlouvy na základě smluvních podmínek včetně poučení o případných sankcích,

j)  označení členského státu nebo členských států Evropské unie, jejichž právní předpisy bere podnikatel za základ pro vytvoření vztahů se spotřebitelem před uzavřením smlouvy,

k) údaj o smluvní doložce o rozhodném právu a o příslušnosti soudu v případě sporu ze smlouvy,

l)  údaj o jazyku nebo jazycích, ve kterých bude podnikatel se spotřebitelem jednat za trvání závazku a ve kterých poskytne spotřebiteli smluvní podmínky a další údaje,

m) údaj o existenci, způsobu a podmínkách mimosoudního vyřizování stížností spotřebitelů včetně údaje, zda se lze obrátit se stížností na orgán dohledu nebo státního dozoru,

n) údaj o existenci garančního fondu, a

o) dobu, po kterou zůstávají poskytnuté údaje včetně údaje o ceně v platnosti.

(2) Jedná-li podnikatel prostřednictvím zástupce nebo jedná-li spotřebitel se zprostředkovatelem, uvedou se společně s údaji podle odstavce 1 také údaje uvedené v § 1811 odst. 2 písm. a) o zástupci nebo zprostředkovateli, jakož i právní důvod, na jehož základě zprostředkovatel právně jedná.

(3) Z údajů poskytnutých spotřebiteli musí být rozpoznatelný jejich podnikatelský účel.

    Komentář k § 1843

Zákon uvádí, co všechno musí podnikatel spotřebiteli v textové podobě (tedy nejen hlasovou formou) sdělit v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy, aby fyzická osoba s rozumem průměrného člověka, která jej bude používat s běžnou péčí a opatrností (§ 4), měla možnost uvážit eventuální uzavření smlouvy a důsledky takového uzavření. Dostatečný předstih však není možný, je-li smlouva uzavírána na žádost spotřebitele pomocí takových prostředků komunikace na dálku, které to neumožňují – např. SMS. Tam platí povinnost sdělit to okamžitě po uzavření smlouvy (§ 1845 odst. 1) – a dokud spotřebitel tyto informace neobdrží, neběží mu čtrnáctidenní lhůta k odstoupení od smlouvy (§ 1846).

Ustanovení § 1843 odstavce 3 znamená, že spotřebitel musí rozpoznat, že jej podnikatel oslovuje proto, že v této oblasti finančních služeb podniká. Nejde tedy jen o informační sdělení (třeba novináře nebo podnikatele podnikajícího v jiné oblasti, než jsou finanční služby) vůči spotřebiteli, co je a co není dobré.

§ 1844

(1) Uzavřená smlouva musí být v souladu s údaji, které byly spotřebiteli sděleny před uzavřením smlouvy. Má-li se obsah smlouvy přesto od těchto údajů lišit, musí to být spotřebiteli sděleno před uzavřením smlouvy a změny musí být ve smlouvě výslovně označeny; jinak platí jako obsah smlouvy údaj pro spotřebitele příznivější.

(2) Údaje, které byly spotřebiteli sděleny před uzavřením smlouvy, musí být v souladu s údaji, které je třeba spotřebiteli sdělit podle právního řádu rozhodného pro uzavření smlouvy.

§ 1844a

(1) Kontaktuje-li podnikatel spotřebitele prostřednictvím telefonu, na začátku každého hovoru musí být spotřebiteli sdělen obchodní účel hovoru a údaje sloužící k určení totožnosti podnikatele.

(2) Jestliže s tím v případě podle odstavce 1 spotřebitel vysloví souhlas, je možné mu místo údajů uvedených v § 1843 odst. 1 sdělit pouze totožnost osoby, která je v kontaktu se spotřebitelem, a její vztah k podnikateli, hlavní vlastnosti finanční služby a údaje uvedené v § 1843 odst. 1 písm. d), e) a g).

(3) Podnikatel dále v případě podle odstavce 1 informuje spotřebitele o tom, že další údaje jsou k dispozici na vyžádání, a o povaze těchto údajů. Povinnost podnikatele poskytnout údaje následně za podmínek a v rozsahu stanoveném v § 1845 není tímto ustanovením dotčena.

§ 1844b

Nevyžádaná obchodní sdělení

Kontaktuje-li podnikatel spotřebitele, může při komunikaci se spotřebitelem použít automatický telekomunikační systém nebo faxový přístroj jen s předchozím souhlasem spotřebitele; jiný prostředek komunikace na dálku umožňující individuální obchodní sdělení může použít jen v případě, že spotřebitel jeho použití neodmítl. Tímto postupem spotřebiteli nesmí vzniknout náklady.

    Komentář k § 1844b

Předchozí souhlas může být dán spotřebitelem i na začátku telefonického hovoru. Podnikatel však musí existenci předchozího souhlasu v případě sporu doložit (hovory jsou většinou nahrávány).

§ 1845

(1) Byla-li smlouva uzavřena na žádost spotřebitele s použitím takových prostředků komunikace na dálku, které neumožňují sdělit smluvní podmínky a další údaje v souladu s § 1843, splní podnikatel tuto povinnost okamžitě po uzavření smlouvy.

(2) Požádá-li o to spotřebitel kdykoli za trvání závazku ze smlouvy, má právo dostat smluvní podmínky v tištěné podobě, jakož i právo změnit způsob komunikace na dálku, pokud to neodporuje povaze poskytovaných služeb ani uzavřené smlouvě.

    Komentář k § 1845

Zákon zdůrazňuje v § 1845 odst. 2 právo spotřebitele obdržet smluvní podmínky v tištěné podobě, požádá-li o to. Porušení tohoto práva sice není zákonem sankcionováno, ale kdyby se spotřebiteli podařilo prokázat, že v důsledku nepředložení těchto podmínek v tištěné podobě mu byla způsobena škoda, podnikatel ji nahradí.

Odstoupení od smlouvy

§ 1846

(1) Spotřebitel má právo odstoupit od smlouvy ve lhůtě čtrnácti dnů od uzavření smlouvy; pokud mu však byly údaje podle § 1843 až 1845 sděleny až po uzavření smlouvy, pak ve lhůtě čtrnácti dnů ode dne, kdy mu byly sděleny. Od smlouvy o životním pojištění nebo o penzijním připojištění má spotřebitel právo odstoupit ve lhůtě třiceti dnů ode dne, kdy byl podnikatelem informován, že byla uzavřena smlouva na dálku.

(2) Poskytl-li podnikatel spotřebiteli klamavý údaj, má spotřebitel právo od smlouvy odstoupit do tří měsíců ode dne, kdy se o tom dozvěděl nebo dozvědět měl a mohl.

    Komentář k § 1846

Opět zde, u finančních služeb sjednaných distančním způsobem (= prostředky na dálku), platí možnost spotřebitele odstoupit od takové smlouvy do 14 dnů od jejího uzavření nebo od obdržení informací, podle toho, co bylo později. Od smlouvy o životním pojištění nebo penzijním připojištění lze odstoupit dokonce ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy byl informován, že smlouva uzavřena byla. Výjimku uvádí § 1847.

§ 1847

Ustanovení § 1846 se nepoužije, v případě že

a) cena finančních služeb závisí na pohybech cen na finančních trzích, které podnikatel nemůže ovlivnit, jako jsou služby k devizovým hodnotám a investičním nástrojům, nebo

b) se jedná o smlouvu o cestovním pojištění nebo o pojištění zavazadel nebo o podobném krátkodobém pojištění s pojistnou dobou kratší než jeden měsíc.

§ 1848

Je-li se smlouvou o finanční službě spojena jiná smlouva uzavíraná rovněž distančním způsobem a vztahující se k službám, které podnikatel poskytuje, pak se odstoupením od smlouvy o finanční službě od počátku ruší i závazek vzniklý ze spojené smlouvy. To platí i v případě, že plnění poskytla třetí osoba podle smlouvy uzavřené s podnikatelem.

§ 1849

Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, může po něm podnikatel požadovat neprodlené zaplacení ceny jen za službu do této doby již skutečně poskytnutou; cena nesmí být nepřiměřená rozsahu poskytnuté služby. Právo na zaplacení ceny však podnikateli nevznikne, pokud začal plnit před uplynutím lhůty pro odstoupení podle § 1846, aniž s tím spotřebitel souhlasil nebo pokud podnikatel neprokáže, že spotřebitele poučil o svém právu požadovat cenu nebo její přiměřenou část při odstoupení spotřebitele od smlouvy v souladu s § 1843 odst. 1 písm. g).

§ 1850

Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, vrátí mu podnikatel všechny peněžní prostředky, které od něho na základě smlouvy přijal, a to neprodleně, nejpozději však do třiceti dnů ode dne odstoupení od smlouvy. Také spotřebitel vrátí podnikateli všechny peněžní prostředky nebo jiný majetek, který od něho na základě smlouvy přijal, nejpozději do třiceti dnů ode dne, kdy oznámení o odstoupení od smlouvy odeslal.

§ 1851

Neobjednané plnění

Plnil-li podnikatel spotřebiteli finanční službu bez výslovné objednávky, nevzniká spotřebiteli povinnost za plnění zaplatit ani mu z toho nevznikají žádné jiné povinnosti.

    Komentář k § 1851

Z hlediska ochrany spotřebitele je podstatné ustanovení § 1851. To pamatuje na případy, kdy spotřebiteli je nabízeno již nějaké (většinou malé) plnění z finanční služby, aniž by takové plnění bylo výslovně objednáno či ujednáno. Spotřebiteli z takového plnění nevzniká povinnost uzavřít smlouvu o plnění jiném (většinou větším či podstatnějším) ani jiná povinnost. Plnění ze strany podnikatele je v takovém případě zcela dobrovolné – ale jde již o plnění z finanční služby (bez nároku na ekonomické vyrovnání), ne o dar. Spotřebitel tedy nemusí nic platit ani nic vracet.

Oddíl 3

Dočasné užívání ubytovacího zařízení a jiné rekreační služby

§ 1852

(1) Ustanovení tohoto oddílu se použijí na spotřebitelskou smlouvu, kterou spotřebitel nabývá za úplatu

a) právo užívat ubytovací zařízení s noclehem na více než jeden časový úsek nebo právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě včetně dopravy nebo jiných služeb, pokud je taková smlouva uzavřena na období delší než jeden rok,

b) účastenství ve výměnném systému spojené s právem na plnění podle písmena a) výměnou za poskytnutí možnosti jiné osobě využít svá obdobná práva ze smlouvy uvedené pod písmenem a), nebo

c) právo na pomoc podnikatele při úplatném nabytí nebo úplatném převodu práva podle písmena a).

(2) Ustanovení tohoto oddílu se obdobně použijí i na smlouvu o smlouvě budoucí podle odstavce 1.

    Komentář k § 1852

Doba, na kterou má být ujednáno, aby se jednalo o dočasné užívání ubytovacího zařízení ve smyslu § 1852, musí být delší než jeden rok. Ale pozor: tato doba se posuzuje tak, že se do ní zahrne i možnost jednostranně obnovit či prodloužit takovou smlouvu.

Tuto možnost může mít kterákoliv ze stran smlouvy. Existuje-li takové ujednání, pak se do doby „delší než jeden rok“ [závěr § 1852 odst. 1 písm. a)] počítá i ta doba, o kterou (či na kterou) má jedna či druhá strana možnost smlouvu jednostranným právním jednáním prodloužit či obnovit (§ 1853).

§ 1853

Je-li pro použití ustanovení tohoto oddílu rozhodné trvání závazku, zohlední se všechna ujednání umožňující obnovit smlouvu nebo prodloužit závazek i bez výslovného projevu vůle smluvní strany.

§ 1854

Sdělení před uzavřením smlouvy

(1) V rámci nabídkové nebo prodejní akce podnikatel na pozvánce zřetelně uvede obchodní účel a povahu akce. Po celou dobu jejího trvání musí mít spotřebitel přístup k údajům podle odstavce 2.

(2) Dříve než spotřebitel uzavře smlouvu nebo se zaváže k jejímu uzavření, sdělí podnikatel bezplatně spotřebiteli v textové podobě ve formuláři v dostatečném předstihu údaje, které spolu s náležitostmi formuláře stanoví prováděcí právní předpis tak, aby k nim měl spotřebitel snadný přístup. Podnikatel upozorní spotřebitele výslovně i na jeho právo odstoupit od smlouvy, na délku lhůty k odstoupení a na zákaz platby záloh a jiných plnění nebo jejich zajištění v průběhu lhůty k odstoupení.

(3) Podnikatel sdělí údaje spotřebiteli podle jeho volby v úředním jazyce členského státu Evropské unie, v němž má spotřebitel bydliště nebo jehož je spotřebitel státním příslušníkem.

§ 1855

Forma smlouvy

Smlouva vyžaduje písemnou formu; podnikatel však nemá právo namítnout vůči spotřebiteli neplatnost smlouvy pro nedostatek formy.

Obsah smlouvy

§ 1856

(1) Ve smlouvě musí být uvedena jména smluvních stran a jejich bydliště nebo sídlo, údaje sdělené spotřebiteli před uzavřením smlouvy, jakož i den uzavření smlouvy a místo, kde byla smlouva uzavřena.

(2) Součástí smlouvy je formulář pro odstoupení od smlouvy; údaje ve formuláři vyplní podnikatel. Náležitosti formuláře a výčet údajů stanoví prováděcí právní předpis.

§ 1857

(1) Smlouva musí obsahovat i údaje sdělené spotřebiteli před jejím uzavřením. Tyto údaje lze změnit, pokud si to strany výslovně ujednají nebo pokud jejich nesoulad s údaji uvedenými ve smlouvě vyvolala nepředvídatelná a nepřekonatelná příčina nezávislá na podnikatelově vůli.

(2) Nesdělí-li podnikatel spotřebiteli ještě před uzavřením smlouvy tyto změny v textové podobě způsobem umožňujícím snadný přístup, a nevyznačí-li je ve smlouvě výslovně, platí jako obsah smlouvy údaj pro spotřebitele příznivější.

§ 1858

Ujednání o právu odstoupit od smlouvy, o lhůtě k odstoupení i ujednání o zákazu platby záloh a jiných plnění nebo jejich zajištění v průběhu této lhůty podepisuje spotřebitel každé zvlášť.

§ 1859

Podnikatel vydá spotřebiteli bezprostředně po uzavření smlouvy alespoň jedno její vyhotovení.

§ 1860

Jazyk smlouvy

Podnikatel uzavře smlouvu se spotřebitelem podle jeho volby v úředním jazyce členského státu Evropské unie, v němž má spotřebitel bydliště nebo jehož je spotřebitel státním příslušníkem. Liší-li se tento jazyk od jazyka členského státu Evropské unie, na jehož území se nachází nemovitá věc nebo její část, ke které se vztahuje smlouva, kterou spotřebitel nabývá právo užívat ubytovací zařízení podle § 1852 odst. 1 písm. a), vydá podnikatel spotřebiteli i úřední překlad textu smlouvy do tohoto jazyka.

    Komentář k § 1860

Údaje, které podnikatel musí předem sdělit spotřebiteli, je možné podle volby spotřebitele sdělovat buď v češtině, nebo i (místo češtiny) v jiném jazyce členského státu EU, v němž má spotřebitel bydliště nebo jehož je státním příslušníkem (§ 1854). V tomto jazyce (zvoleném spotřebitelem) se také smlouva uzavírá. Podnikatel je však povinen vydat spotřebiteli i úřední překlad smlouvy do toho jazyka členského státu EU, na jehož území se nachází nemovitost, jejíž ubytovací zařízení má spotřebitel právo podle smlouvy užívat.

Odstoupení od smlouvy

§ 1861

(1) Spotřebitel může od smlouvy odstoupit v písemné formě ve lhůtě čtrnácti dnů od uzavření smlouvy.

(2) Bylo-li spotřebiteli nabídnuto uzavření smlouvy, kterou se mu za úplatu zřídí právo užívat ubytovací zařízení s noclehem na více než jeden časový úsek, na období delší než jeden rok a současně i uzavření smlouvy, kterou se mu založí účastenství ve výměnném systému podle § 1852 odst. 1 písm. b), běží pro odstoupení od obou smluv jediná lhůta. Pro běh této lhůty je rozhodná smlouva, kterou se spotřebiteli zřizuje právo užívat ubytovací zařízení.

§ 1862

(1) Nebylo-li spotřebiteli po uzavření smlouvy vydáno její vyhotovení, stanovuje se konec lhůty pro odstoupení od smlouvy v závislosti na dni, kdy spotřebitel vyhotovení smlouvy obdržel.

(2) Nebyl-li spotřebiteli vydán vyplněný formulář pro odstoupení od smlouvy, může spotřebitel od smlouvy odstoupit do jednoho roku a čtrnácti dnů. Byl-li však tento formulář spotřebiteli vydán do jednoho roku ode dne, kdy byla smlouva uzavřena, popřípadě ode dne, kdy spotřebitel obdržel její vyhotovení, nastal-li později, končí lhůta pro odstoupení čtrnáctým dnem od obdržení formuláře.

(3) Nebyly-li ve smlouvě uvedeny údaje, které musí být spotřebiteli sděleny před uzavřením smlouvy, může spotřebitel od smlouvy odstoupit do tří měsíců a čtrnácti dnů. Byly-li však tyto údaje spotřebiteli sděleny do tří měsíců ode dne, kdy byla smlouva uzavřena, popřípadě ode dne, kdy spotřebitel obdržel její vyhotovení, nastal-li později, končí lhůta pro odstoupení čtrnáctým dnem od sdělení údajů.

§ 1863

Odstoupí-li spotřebitel od smlouvy, nemusí podnikateli nic vracet na své náklady. Byla-li mu již poskytnuta služba, není z toho podnikateli ničeho povinen.

§ 1864

(1) Uzavřel-li spotřebitel smlouvu uvedenou v § 1852 odst. 1 písm. a) nebo b), nesmí po něm nikdo na základě této smlouvy požadovat zálohu ani jiné plnění nebo jejich zajištění, dokud spotřebiteli běží lhůta pro odstoupení od takové smlouvy. Uzná-li v této době spotřebitel dluh z této smlouvy, je uznání dluhu neplatné.

(2) Uzavřel-li spotřebitel smlouvu uvedenou v § 1852 odst. 1 písm. c), nesmí po něm nikdo na základě této smlouvy požadovat zálohu ani jiné plnění nebo jejich zajištění, dokud nedojde k úplatnému nabytí nebo úplatnému převodu práva, nebo dokud povinnost podnikatele na základě této smlouvy nezanikne z jiného právního důvodu. Uzná-li v této době spotřebitel dluh z této smlouvy, je uznání dluhu neplatné.

§ 1865

(1) Odstoupil-li spotřebitel od smlouvy podle § 1852 odst. 1 písm. a), zanikají závazky ze všech vedlejších smluv k témuž okamžiku jako závazek ze smlouvy hlavní bez jakýchkoli nákladů pro spotřebitele. Vedlejší smlouvou je smlouva, jejímž předmětem je poskytnutí služby související se smlouvou podle § 1852 odst. 1 písm. a), a tato služba je poskytována podnikatelem nebo třetí osobou na základě ujednání mezi nimi.

(2) Odstoupil-li spotřebitel od smlouvy podle § 1852 odst. 1 písm. a), b) nebo c) a hradí-li se cena alespoň zčásti pomocí úvěru nebo zápůjčky poskytnutých podnikatelem nebo třetí osobou na základě ujednání mezi nimi, zaniká závazek ze smlouvy o úvěru nebo zápůjčce k témuž okamžiku jako závazek ze smlouvy podle § 1852 odst. 1 písm. a), b) nebo c) bez nákladů pro spotřebitele.

Zvláštní ustanovení

§ 1866

(1) Uzavřel-li spotřebitel na období delší než jeden rok smlouvu, kterou nabyl za úplatu právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě s dopravou nebo jinými službami, nepřihlíží se k ujednání, které ho zavazuje hradit platby na základě této smlouvy, včetně úplaty za členství, jinak než v rovnoměrných platbách rozdělených do ročních splátek v téže výši. To neplatí, pokud si strany ujednají změnu výše ročních splátek po prvním roce podle vývoje cen.

(2) Podnikatel vyzve v textové podobě spotřebitele k zaplacení pokaždé nejpozději čtrnáct dnů předem; jinak je dluh splatný ve lhůtě čtrnácti dnů poté, co podnikatel spotřebitele k zaplacení vyzval.

    Komentář k § 1866

Smlouvy uzavřené se spotřebitelem podle tohoto oddílu na dobu delší, než jeden rok mohou zavazovat spotřebitele pouze k hrazení (nákladů, cen, členských poplatků a jakéhokoliv další platby) v rovnoměrných platbách rozdělených do ročních splátek. Podnikatel musí pokaždé (každý rok) vyzvat spotřebitele k úhradě roční splátky výzvou v textové podobě (např. dopisem, SMS, elektronickou poštou, textově na obrazovce), tedy nejen ústním sdělením. Tuto výzvu musí doručit spotřebiteli. Splátka je splatná k datu ve výzvě uvedenému, ne však dříve než 14 dnů po doručení. Ale má se za to, že zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb, pokud byla doručena, byla doručena třetí pracovní den po odeslání, byla-li odeslána na adresu v jiném státu, pak patnáctý pracovní den po odeslání (§ 573). Zde je třeba si dát pozor i na to, jakou udává spotřebitel adresu doručení.

§ 1867

Uzavřel-li spotřebitel na období delší než jeden rok smlouvu, kterou nabyl za úplatu právo na výhodu spojenou s ubytováním, popřípadě s dopravou nebo jinými službami, má právo ve lhůtě čtrnácti dnů ode dne, kdy obdržel výzvu podle § 1866 odst. 2, počínaje obdržením výzvy k zaplacení druhé splátky, vypovědět smlouvu bez výpovědní doby, a to bez uvedení důvodu a bez jakékoliv sankce. Toto ustanovení se nedotýká jiných způsobů zániku závazku stanovených zákonem nebo smlouvou.

    Komentář k § 1852 až § 1867

Zákon upravuje v § 1867 i zvláštní podmínky pro výpověď spotřebitele takové smlouvy. Spotřebitel může bez uvedení důvodů smlouvu do 14 dnů poté, kdy byl vyzván k úhradě druhé či kterékoliv další splátky, vypovědět. Musí však zajistit, aby jeho výpověď byla v tomto termínu doručena druhé straně – podnikateli (a v eventuálním sporu to dokázat).

Díl 5

Společné dluhy a pohledávky

§ 1868

Obecné ustanovení

(1) Zaváže-li se několik dlužníků k témuž plnění, nebo zaváže-li se dlužník několika věřitelům k témuž plnění, spravují se společný dluh i společná pohledávka podle zásad o spoluvlastnictví.

(2) Je-li na jedné ze stran více osob, má druhá strana právo požadovat určení společného zástupce pro účely doručování. Neučiní-li tak, určí tohoto zástupce na návrh soud.

    Komentář k § 1868

Spoluvlastnictví je upraveno v § 1115 až § 1239. Princip spoluvlastnictví spočívá v tom, že vzhledem k věci jako celku se spoluvlastníci považují za jedinou osobu a nakládají s věcí jako jediná osoba (§ 1116). Ovšem každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého podílu (§ 1121). Spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své vůle. Takové nakládání však nesmí být na újmu právům ostatních spoluvlastníků (§ 1123).

Jenomže v případě společných závazků (dluhů) nebo společných pohledávek (práv) to zase až „tak jednoduché“ není. Zákon tedy upravuje jednotlivé varianty nároků a povinností spoluvlastníků závazku a varianty nároků (a event. i povinností) spoluvlastníků pohledávky.

Varianty se liší i podle toho, zda plnění (závazku více dlužníků nebo závazku jednoho dlužníka vůči více věřitelům) lze rozdělit nebo nikoliv.

Z uvedených zásad pak vyplývá praktické řešení situace, kdy je více věřitelů a současně více dlužníků.

Jiným druhem společných závazků či pohledávek je tzv. solidarita (§ 1872 až § 1878). Zákon stanoví v § 1874 vyvratitelnou domněnku, že vznikl-li závazek společně několika podnikatelům, jsou tito podnikatelé zavázáni společně a nerozdílně.

Je-li více dlužníků, má věřitel (je-li jich více, pak kterýkoliv) právo požadovat, aby se dlužníci spolu dohodli, komu z nich bude věřitel doručovat (různá oznámení či požadavky, uplatnění sankcí, např. za prodlení, a podobně). Když se dlužníci nedohodnou a zástupce pro doručování neurčí, může věřitel navrhnout soudu (v řízení o určení zástupce dlužníků), aby takového zástupce pro doručování určil dlužníkům soud. A ten to musí provést.

Obdobně je to v případě více věřitelů. Ale ta určená osoba se netýká splnění dluhu – to upravují další ustanovení.

Dokud soud nerozhodne, musí věřitel či dlužník doručovat všem. I přes podanou žalobu mu běží lhůty k plnění a další sjednané či zákonem určené lhůty. To, že nebyl určen zástupce pro doručování, není překážku pro plnění povinností doručovat, jsou-li takové povinnosti.

Slova poslední věty § 1868 odst. 2 („Neučiní-li tak…“) se vztahují k tomu, že více osob má určit společného zástupce (neučiní-li tak těch více osob). To vyplývá z logiky věci a stylistické formulace zákona.

Nedělitelné plnění

§ 1869

Nedělitelné plnění může věřitel požadovat na kterémkoli z několika dlužníků, ledaže z povahy závazku plyne, že dluh může být splněn jen společnou činností dlužníků.

§ 1870

Je-li dlužník zavázán několika věřitelům k nedělitelnému plnění, není povinen plnit některému z věřitelů, ledaže ten mu dá přiměřenou jistotu, nebo dohodnou-li se na tom všichni věřitelé. Zda je spoluvěřitel, který dostal celé plnění, vůči ostatním něčím povinen, závisí na poměru mezi spoluvěřiteli; jinak se má za to, že není povinen ničím.

    Komentář k § 1869 a § 1870

Plnění nelze rozdělit, když je nelze splnit jen částečně a) bez změny podstaty či b) bez změny hodnoty toho plnění. Změna podstaty [ad a)] znamená změnu vlastností plnění, ke které by došlo pouze a jenom v důsledku rozdělení plnění na části. A musí jít o změnu podstatných (či podstatnějších) vlastností čili k takové změně takových vlastností, že svéprávná osoba s rozumem průměrného člověka a schopností užívat jej s běžnou péčí a opatrností řekne: „to je již jiné plnění“. Změna hodnoty celého plnění [ad b)] způsobí, že rozdělením plnění bude mít součet hodnot dílčích plnění nižší hodnotu než plnění poskytnuté jako celek současně.

Pokud plnění nelze rozdělit, pak

–  je-li více dlužníků, může věřitel požadovat plnění po kterémkoliv z nich, lze-li to, tedy pokud nejde o plnění, které musí poskytnout všichni dlužníci současně (například provedení hudební produkce),

–  je-li více věřitelů, není dlužník bez dalšího povinen, ale až na výjimky ani oprávněn plnit jen jednomu z nich či kterémukoliv z nich; výjimkou by byla dohoda všech věřitelů na tom, že má být plněno jen jednomu z nich (§ 1870),

Vznikne-li situace, že dlužník je povinen plnit nedělitelné plnění více věřitelům, pak nemá a nemůže plnit jenom jednomu. Protože má závazek splnit všem, musí holt splnit všem. To je správné. Je však myslitelné, že se společní věřitelé dohodnou, že dlužník může splnit jenom jednomu. Je také myslitelné, že ten věřitel, kterému by jako jedinému dlužník plnil, dá dlužníkovi „přiměřenou jistotu“, že ostatní věřitelé o jejich část tohoto plnění „nepřijdou“. To je smysl úpravy – zajistit, aby každý ze spoluvlastníků pohledávky (ta může být peněžní i nepeněžní) na straně věřitelů dostal svůj podíl, protože je úplným vlastníkem svého podílu (§ 1121), přičemž jím realizované využití jeho podílu nesmí být na újmu právům ostatních spoluvlastníků (§ 1123). Zákon zde není více konkrétní – to záleží na okolnostech každého případu.

Pokud poskytne jeden z věřitelů „přiměřenou jistotu“, pak dlužník sám a na svou odpovědnost si musí posoudit, zda poskytnutá jistota je opravdu a objektivně přiměřená. Může se totiž stát, že následně soud posoudí, že přiměřená jistota nebyla poskytnuta. Čili dlužník svůj dluh nesplnil – porušil své povinnosti, protože nedělitelné plnění nesměl poskytnout jednomu, ale všem.

Pokud se na tom dohodli věřitelé nebo pokud jeden z věřitelů poskytl takovou jistotu, kterou dlužník považoval za přiměřenou, a dlužník tedy jednomu z věřitelů toto nedělitelné plnění oprávněně a řádně poskytl, zbavil se dlužník svého dluhu vůči všem věřitelům. Musí se však vypořádat i vzájemný vztah, poměr mezi spoluvěřiteli. Termín „poměr“ uvedený v závěru ust. § 1870 znamená „vztah“ („Verhältnis“, „relation“). Takže pokud jeden z věřitelů obdržel nedělitelné plnění, závisí na právním vztahu („poměru“) mezi spoluvěřiteli, zda tento má ostatním něco poskytnout. Pokud takový vztah nic neurčuje (vždycky nějaký právní vztah mezi nimi být musí, jinak by nebyli spoluvěřiteli), pak stanoví zákon vyvratitelnou domněnku, že ostatním věřitelům nemá dát, poskytnout nic – vždyť jejich vztah, poměr nic neurčuje.

§ 1871

Dělitelné plnění

(1) Každý z několika spoludlužníků dělitelného plnění je dlužen jen svůj díl a každý z několika věřitelů dělitelného plnění je věřitelem jen svého dílu, ledaže smlouva, zákon nebo rozhodnutí soudu stanoví jinak.

(2) Bylo-li ujednáno, že kterýkoli z věřitelů může žádat celé plnění, splní dlužník celý dluh tomu, kdo o splnění požádal první. Splnil-li dlužník celý dluh jednomu ze spoluvěřitelů, nemohou, již ostatní po něm nic požadovat.

    Komentář k § 1871

Spoluvlastníci se považují za jedinou osobu a nakládají s dluhem (pohledávkou) jako jediná osoba (§ 1116). Každý ze spoluvlastníků je ovšem přitom úplným vlastníkem svého podílu (§ 1121). Spoluvlastník může se svým podílem nakládat podle své vůle, nikoliv však na újmu právům ostatních spoluvlastníků (§ 1123). Proto obecně platí, že každý ze spoludlužníků dělitelného plnění je dlužníkem jen svého dílu, a každý ze spoluvěřitelů je věřitelem jen svého dílu. Výjimku může stanovit zákon (a stanoví např. hned v § 1872, v § 1877 či v dalších ustanoveních) nebo smlouva ujednaná mezi spolu­dlužníky a věřitelem nebo mezi dlužníkem a věřiteli anebo soud svým rozhodnutím.

Pokud plnění lze rozdělit, pak

–  je-li více dlužníků, každý dlužník plní jen svůj díl dluhu, není-li ujednáno či soudem rozhodnuto jinak,

–  je-li více věřitelů, pak každý z věřitelů má nárok jenom na svůj díl, není-li ujednáno či soudem rozhodnuto jinak.

Dlužníci zavázaní společně
a nerozdílně

§ 1872

(1) Je-li několik dlužníků zavázáno plnit společně a nerozdílně, jsou povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Věřitel může požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých, nebo na kterémkoli ze spoludlužníků.

(2) Zvláštní ujednání věřitele a spoludlužníka nepůsobí vůči ostatním spoludlužníkům.

    Komentář k § 1872

Mušketýrské heslo „jeden za všechny a všichni za jednoho“ se týká úvah dlužníků zavázaných plnit společně a nerozdílně (solidárně) o tom, jak mají plnit. Znamená, že kterýkoliv dlužník může (na základě svého rozhodnutí) splnit celý dluh, nebo, lze-li to, i jenom jeho část. Splní-li však jenom část dluhu, je stále dlužníkem, je stále zavázán, i když nějakou část dluhu (např. na něj připadající podíl) již splnil.

Bude-li jeden z dlužníků, kde je více dlužníků zavázáno společně a nerozdílně, plnit více než činí jeho podíl, má podle § 1876 odst. 2 nárok na náhradu „svého přeplatku“ (ne vždy však půjde o peníze) od ostatních spoludlužníků.

Dluh vzniklý společně a nerozdílně může vzniknout ze zákona např. přistoupením k dluhu (§ 1892), může vzniknout rozhodnutím soudu, i dohodou. Nevznikne dlužníku a ručiteli (§ 2018 a násl. – má-li plnit ručitel za dlužníka, má plnit i dlužník, nejde ale o společný dluh), vznikne však mezi více ručiteli navzájem (§ 2027).

Dohoda mezi věřitelem a několika ze všech spoludlužníků nepůsobí navzájem ani mezi těmi spoludlužníky, kteří ji ujednali. Prostě závazek plnit společně a nerozdílně, pokud vznikne, má zákonem stanovené následky, které obecně nelze ani dohodou vyloučit. Zákon však nebrání tomu, aby v původní dohodě, kterou společný a nerozdílný dluh vznikl, si její účastníci ujednali (tedy se její strany dohodly), že věřitel se na něčem může dohodnout jen s některými spoludlužníky a že tato dohoda pak zavazuje všechny. Právní závaznost takové dohody by se totiž odvíjela od původní dohody, nikoliv od § 1872 odst. 2.

Zákon stanoví v § 1874 vyvratitelnou domněnku, že vznikl-li závazek společně několika podnikatelům, jsou tito podnikatelé zavázáni společně a nerozdílně. Takoví podnikatelé jsou povinni plnit „jeden za všechny a všichni za jednoho“.

§ 1873

Prodlením věřitele vůči jednomu ze spoludlužníků nastává jeho prodlení i vůči ostatním spoludlužníkům.

    Komentář k § 1873

Dlužníci mají povinnost splnit své dluhy (§ 1721) řádně a včas (§ 1908 odst. 2). Proto je mají plnit dobrovolně a bez vymáhání. Takže i u závazku, který má být plněn (splněn) společně a nerozdílně, může kterýkoliv z dlužníků v souladu se svou zákonnou povinností dluh „dobrovolně“ splnit, bez nějakého právního jednání vymáhání, které by musel provést věřitel.

Pokud věřitel takové plnění od jednoho dlužníka odmítne (například proto, že plnění dluhu právě od tohoto dlužníka přijmout nechce), pak to neměl učinit. Bude v prodlení s převzetím plnění vůči všem spoludlužníkům – i když se ti o odmítnutí třeba ani nedozvědí. Samozřejmě jim pak odpovídá i za eventuální škodu, která jim vznikne.

Příklad

Věřitel, podnikatel ve stavebnictví, má pohledávku vůči dlužníku A, pro kterého prováděl nějaké práce, jejichž cena mu nebyla zaplacena. Zatím pohledávku nechce vymáhat, schovává si ji pro účely obchodního vyjednávání s tímto dlužníkem (arg. např. „až budu mít pěknou zakázku, vyměním ji za úroky“). Ale pro zajištění této pohledávky a další své obchodní vyjednávání přesvědčí další dlužníky B, C a D, aby k této pohledávce přistoupili (ne za ní ručili). Pokud ji uhradí, budou mít něco proti dlužníku A.

Dlužník A se ale nechce takto nechat přitisknout ke zdi, ale peníze na zaplacení v tuto chvíli nemá. Dohodne se tedy se spoludlužníkem B, že ten vše zaplatí. To ovšem věřitel nechtěl – tím ztrácí „páku“ při obchodním vyjednávání na dlužníka A. Ale když plnění dlužníka B odmítne, bude vůči všem v prodlení (čerpáno z konkrétního příkladu).

§ 1874

Je-li k plnění zavázáno společně několik podnikatelů, má se za to, že jsou zavázáni společně a nerozdílně.

    Komentář k § 1874

Zákon stanoví vyvratitelnou domněnku solidarity (= společně a nerozdílně) dluhu více podnikatelů. Dohodne-li se tedy několik různých podnikatelů s budoucím vlastníkem toho, co postaví (věřitelem), že společně provedou pro věřitele nějaké dílo (výstavbu něčeho), aniž se s ním (tedy ne mezi sebou, ale na jedné straně smlouvy podnikatelé – dlužníci splnění díla a na druhé straně kupující či objednatel, věřitel splnění díla) dohodli, že ten udělá jen to a ten jen ono, je jejich závazek společný a nerozdílný. Věřitel (objednatel) může vyžadovat splnění po kterémkoliv z nich, po kterémkoliv z nich může požadovat kteroukoliv část splnění a podobně. Tuto domněnku lze ovšem vyvrátit, a to buď prokázáním toho, že některý z nich není podnikatel, nebo prokázáním toho, že ze smlouvy nevyplývá, že by byli tito podnikatelé zavázáni společně.

Závazek může vyplývat z jedné smlouvy, společný závazek může však vyplývat i z více různých smluv. Vždy však musí ze smluvních ujednání vyplývat, že se jedná o jedno plnění.

§ 1875

Má se za to, že podíly na dluhu u všech spoludlužníků jsou v jejich vzájemném poměru stejné.

    Komentář k § 1875

Zákon stanoví domněnku, že podíly na dluhu spoludlužníků zavázaných společně a nerozdílně jsou stejné. Tuto domněnku lze vyvrátit prokázáním, že je tomu jinak – obvykle podle obsahu smlouvy, z níž dluh (závazek) vznikl.

§ 1876

(1) Uplatní-li věřitel proti některému ze spoludlužníků více, než odpovídá jeho podílu, vyrozumí o tom tento spoludlužník ostatní a dá jim příležitost, aby uplatnili proti pohledávce své námitky. Má právo požadovat, aby splnili dluh podle podílů, které na ně připadají, nebo aby ho v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili.

(2) Vyrovnal-li spoludlužník více, než činí jeho podíl, náleží od ostatních spoludlužníků náhrada. Nemůže-li některý ze spoludlužníků splnit, rozvrhne se jeho podíl poměrným dílem na všechny ostatní.

    Komentář k § 1876

Nesplnil-li solidární spoludlužník svou povinnost vyrozumět ostatní spoludlužníky o uplatnění nároku na plnění a dát jim každému příležitost uplatnit proti pohledávce námitky, porušil tyto své povinnosti. Ukáže-li se, že by jejich námitka byla důvodná, pak

–  plnil dlužník vyzvaný věřitelem (který o námitce nevěděl) za všechny více, než by ve skutečnosti měl (námitka by byla důvodná),

–  v té části, ve které plnil více, dluh ze svého „přeplnil“ či „přeplatil“ (kdyby byla námitka uplatněna, uhradili by dlužníci méně),

–  věřiteli vzniklo bezdůvodné obohacení, které by měl vydat, a obohatil se na úkor toho dlužníka, který plnil více, než měl,

–  dlužník, který plnil více, než měl, nemůže v části „přeplnění“ dluhu požadovat po ostatních náhradu, protože vlastně plnit neměl; musí se obrátit na věřitele, je-li to ještě možné, námitku u něj uplatnit a po něm vyžadovat vydání bezdůvodného obohacení.

Splnil-li spoludlužník svou povinnost vyrozumět ostatní spoludlužníky o uplatnění nároku na plnění a dát jim každému příležitost uplatnit proti pohledávce námitky, a přesto mu námitky nebyly (z jakéhokoliv důvodu) sděleny, aby je uplatnil, plnil po právu a má nárok na náhradu toho, o co plnil více, než činí jeho podíl. Pokud se následně zjistí, že věřitel dostal „přeplněno“, vzniklo mu bezdůvodné obohacení, ale na úkor všech spoludlužníků.

Věřitelé oprávnění společně
a nerozdílně

§ 1877

Je-li dlužník zavázán plnit několika věřitelům oprávněným vůči němu společně a nerozdílně, může kterýkoli z nich žádat celé plnění. Dlužník splní v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal první.

§ 1878

(1) Prodlením jednoho ze spoluvěřitelů se ocitají v prodlení také ostatní spoluvěřitelé.

(2) Spojí-li se pohledávka a dluh v osobě jednoho ze spoluvěřitelů, zanikají tím i pohledávky ostatních spoluvěřitelů vůči dlužníku.

    Komentář k § 1877 a § 1878

U závazku, který má být plněn (splněn) kterémukoliv z věřitelů, kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, může dlužník v souladu se svou zákonnou povinností dluh „dobrovolně“ splnit, bez nějakého vymáhání, které by museli provést věřitelé. Může dluh splnit „podle své volby“ kterémukoliv z věřitelů oprávněných přijmout plnění společně a nerozdílně.

Pokud ten věřitel (oprávněný přijmout plnění společně a nerozdílně), kterému dlužník plní, plnění odmítne (například proto, že si myslí, že dluh by měl být plněn spíše jinému, nechce se do toho „plést“, nechce mít povinnosti spojené s rozdělováním plnění), pak to neměl učinit. Dostal se sám do prodlení, ale dostal tím do prodlení s převzetím plnění i ostatní spoluvěřitele – i když se ti o odmítnutí třeba ani nedozvědí.

Samozřejmě má pak povinnost k náhradě škody, kterou tím způsobil ostatním věřitelům (§ 2910), ale i jiným osobám, pokud jim porušením této povinnosti škodu způsobil.

Díl 6

Změny závazků

Oddíl 1

Změna v osobě věřitele nebo dlužníka

Pododdíl 1

Změna v osobě věřitele

Postoupení pohledávky

§ 1879

Věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).

§ 1880

(1) Postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

(2) Postupitel vydá postupníkovi potřebné doklady o pohledávce a sdělí mu vše, co je k uplatnění pohledávky zapotřebí.

    Komentář k § 1879 a § 1880

Postupitel (cedent) je ten, kdo pohledávku postupuje.

Postupník (cesionář) je ten, komu je pohledávka postupována.

Postoupení pohledávky je označováno termínem cese (lat. cesse). V postoupení pohledávky je nutno postupovanou pohledávku dostatečně přesně vymezit. Je třeba určit výši postupované pohledávky, osobu dlužníka i právní důvod pohledávky, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem postoupení, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou.

§ 1881

(1) Postoupit lze pohledávku, kterou lze zcizit, pokud to ujednání dlužníka a věřitele nevylučuje.

(2) Nelze postoupit pohledávku, která zaniká smrtí nebo jejíž obsah by se změnou věřitele k tíži dlužníka změnil.

    Komentář k § 1881

Dohodnou-li se dlužník i věřitel na tom, že konkrétní pohledávku postoupit nelze, tak tato dohoda platí pro obě strany. Postoupí-li věřitel pohledávku přes ujednaný zákaz, porušil svou právní povinnost (to má význam pro eventuální náhradu škody), ale nejde o jednání neplatné (§ 580 odst. 1). Takový postup sice odporuje zákonu, ale smysl a účel zákona takovou neplatnost nevyžaduje. Existují ovšem opačné názory, např. Kindl, Rozehnal, Občanský zákoník, Aleš Čeněk, Plzeň 2019.

§ 1882

(1) Dokud postupitel dlužníka nevyrozumí, nebo dokud postupník postoupení pohledávky dlužníku neprokáže, může se dlužník své povinnosti zprostit tím, že splní postupiteli, nebo se s ním jinak vyrovná.

(2) Postoupil-li postupitel tutéž pohledávku několika osobám, je vůči dlužníkovi účinné to postoupení, o němž se dlužník dozvěděl nejdříve.

    Komentář k § 1882

Aby postoupení pohledávky dávalo věcný smysl (tedy aby dlužník byl povinen plnit novému věřiteli, postupníkovi), musí se dlužník o postoupení pohledávky, včetně toho, kdo je novým věřitelem, dozvědět. Zákon připouští dvě formy – buď postoupení dlužníkovi oznámí postupitel, tedy původní věřitel, nebo postoupení prokáže postupník, tedy nový věřitel. Kdyby se dlužník o postoupení dozvěděl jen z „drbů“, nějakou náhodou, či od jiné osoby, než jsou účastníci právního vztahu postoupení, pak není splněna podmínka zákona ohledně vyrozumění postupitelem nebo prokázání postupníkem. V případě sporu o pohledávku se dokazuje, že postoupení bylo dlužníkovi oznámeno postupitelem

nebo prokázáno postupníkem (nebo samozřejmě obé).

Pokud se o postoupení dlužník nedozvěděl z jednání původního (oznámení) či nového (doložení) věřitele, pak splněním dluhu původnímu věřiteli pohledávka opravdu zanikne, i kdyby mezi tím byla postoupena. Postupiteli vznikne plněním bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl.) – ale nárok na vydání tohoto obohacení má zásadně jiný právní režim než nárok na plnění z postoupení pohledávky (vydává se jen to, o co se subjekt obohatil). Bude tedy zcela záviset na ujednání postupitele a postupníka pohledávky, tedy na ujednání původního a nového věřitele, jak zabránit tomu, aby se původní věřitel po formálním postoupení pohledávky, ale ještě před prokázáním postoupení postupníkem (novým věřitelem) dlužníkovi, s dlužníkem nedohodl na jiném způsobu vyrovnání. Přesto je toto zákonné ustanovení v podstatě v pořádku – postupník, nový věřitel, si musí hlídat svá práva a „kupovat“ pohledávky jen takovým způsobem, aby mohl nabytou pohledávku posléze uplatnit. Jinými slovy, zákonná úprava ve svém důsledku nepovede ke zneužívání institutu postoupení, ale k zprůhlednění možného zneužití postoupení.

Neplatnost smlouvy o postoupení nemůže dlužník vůbec namítnout – jedná se o tzv. relativní neplatnost, kterou podle § 586 mohou namítnout jen účastníci té smlouvy o postoupení [o absolutní neplatnost, které by se mohl dlužník dovolat, by se jednalo u zaniklé pohledávky – § 1881 odst. 2)]. I kdyby se jednalo o objektivně neplatné postoupení, stanoví § 586 odst. 2 fikci, že se takové jednání považuje za platné, pokud relativní neplatnost nenamítne žádný z účastníků toho postoupení. Zákon vychází z domněnky poctivého právního jednání (§ 7).

Takže pokud původní věřitel oznámí dlužníkovi, že pohledávku postoupil a komu, je dlužník povinen plnit novému věřiteli, i když si o tom myslí své. To se v podnikatelské praxi využívá (ne zneužívá, protože tak zákon umožňuje) – skupují se pohledávky vůči konkrétnímu dlužníkovi, aby bylo možno s nimi dále obchodně pracovat.

§ 1883

Postoupení pohledávky nemá účinky vůči osobě, která dluh zajistila zástavním právem, ručením nebo jiným způsobem, dokud jí postupitel o postoupení pohledávky nevyrozumí nebo dokud jí postupník postoupení pohledávky neprokáže.

    Komentář k § 1883

Postoupení pohledávky začne „zajímat“ osobu, která dluh zajistila zástavním právem, ručením nebo jiným způsobem, až tehdy, jakmile jí postupitel (původní věřitel) o postoupení pohledávky řekne (tedy vyrozumí) nebo jakmile jí postupník (nový věřitel) postoupení pohledávky prokáže.

Neplatnost smlouvy o postoupení nemůže ta osoba, která dluh zajistila, vůbec namítnout – jedná se o tzv. relativní neplatnost, kterou podle § 586 mohou namítnout jen účastníci té smlouvy o postoupení; viz i komentář k předchozímu paragrafu.

§ 1884

(1) Dlužníku zůstávají i po postoupení zachovány námitky proti pohledávce, které měl v době postoupení. Své vzájemné pohledávky vůči postupiteli může dlužník namítat i vůči postupníkovi, i když v době postoupení ještě nebyly splatné; musí však své pohledávky postupníkovi oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení dozvěděl.

(2) Jestliže však dlužník proti poctivému postupníkovi uznal pohledávku jako pravou, je povinen jej uspokojit jako svého věřitele.

    Komentář k § 1884

Celkem běžnou situací je, že dlužník má (třeba z jiného právního vztahu, např. si ji koupí) pohledávku proti svému věřiteli. Než učiní právní jednání započtení vzájemných pohledávek (§ 1982 a násl.), postoupí věřitel tuto pohledávku jinému. Proto zachovává § 1884 dlužníkovi právo započíst svou pohledávku (nebo namítnout jinou námitku), kterou měl v době postoupení vůči původnímu věřiteli (postupiteli), i vůči novému věřiteli (postupníkovi). Musí mu to však říci bez zbytečného odkladu (= aniž by oznámení zdržoval). Viz k tomu i poznámky k § 1982 a násl. – započtení.

§ 1885

(1) Byla-li pohledávka postoupena za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi až do výše přijaté úplaty s úroky za to, že pohledávka v době postoupení trvala, a ručí za její dobytnost. To neplatí, pokud postupník věděl, že pohledávka je budoucí, nejistá nebo nedobytná.

(2) Postupitel neodpovídá za dobytnost postoupené pohledávky, stala-li se nedobytnou až po postoupení buď náhodou, anebo nedopatřením postupníka. Nedopatření lze postupníku přičíst zejména tehdy, pokud nevymáhá pohledávku bez zbytečného odkladu poté, co se stala splatnou nebo odloží-li splatnost pohledávky.

(3) Jinak platí o právech a povinnostech postupitele a postupníka přiměřeně ustanovení § 1914 až 1925; vadu pohledávky však musí postupník u postupitele vytknout bez zbytečného odkladu poté, co ji mohl a měl zjistit.

§ 1886

(1) Na žádost postupníka může postupitel vymáhat postoupenou pohledávku svým jménem na účet postupníka; bylo-li postoupení pohledávky dlužníkovi již oznámeno nebo prokázáno, může postupitel pohledávku vymáhat, pokud prokáže souhlas postupníka a pokud postupník pohledávku sám nevymáhá.

(2) Vymáhá-li postupitel pohledávku, může dlužník namítat proti ní své vzájemné pohledávky, jež má vůči postupiteli, nikoliv však pohledávky, jež má vůči postupníkovi.

§ 1887

Postoupení souboru pohledávek

Postoupit lze i soubor pohledávek, ať již současných nebo budoucích, je-li takový soubor pohledávek dostatečně určen, zejména pokud se jedná o pohledávky určitého druhu vznikající věřiteli v určité době nebo o různé pohledávky z téhož právního důvodu.

    Komentář k § 1887

Právní úprava prakticky říká, že postupitel nemusí postupovat jen jednotlivé pohledávky samostatně. Může postoupit i „soubor pohledávek“ (globální cesse), kde uvede celkovou výši postupovaných pohledávek, právní důvod pohledávek (např. nezaplacené pokuty), specifikaci dlužníků a celkovou cenu, za kterou pohledávky postupuje (tedy cenu za celý soubor). Podle § 1880 odst. 2 vydá postupitel postupníkovi potřebné doklady o všech jednotlivých pohledávkách postupovaného souboru (vše, co objektivně je k uplatnění jednotlivých pohledávek z celého souboru zapotřebí).

Pododdíl 2

Změna v osobě dlužníka

Převzetí dluhu

§ 1888

(1) Kdo ujedná s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, dá-li k tomu věřitel souhlas původnímu dlužníku nebo přejímateli dluhu.

(2) Přejde-li na nabyvatele při převodu vlastnického práva k věci zapsané ve veřejném seznamu i zapsané zástavní právo nebo jiná jistota váznoucí na věci, má se za to, že přešel i dluh zajištěný jistotou. Po převodu vlastnického práva může zcizitel vyzvat věřitele v písemné formě, aby namísto něho přijal nabyvatele jako nového dlužníka. Neodepře-li věřitel dát k tomu souhlas, platí, že souhlas dal, pokud byl na tento následek ve výzvě výslovně upozorněn.

    Komentář k § 1888

Převzetí dluhu (privativní intercese) či jen části dluhu je postup, při kterém osoba jiná, než dlužník se dohodne s dosavadním dlužníkem, že do konkrétních povinností vyplývajících z konkrétního závazku dlužníka vstupuje, a věřitel s tím souhlasí. Dosavadní dlužník tím již přestává být dlužníkem. Obsah původního závazku (dluhu) se nemění ani neruší (neruší se ani námitky původního dlužníka proti dluhu). Mění se pouze osoba dlužníka. Novým dlužníkem je ten, kdo dluh převzal. Nedochází ke změně závazkového vztahu, mění se pouze povinná osoba. Převzetí konkrétního dluhu nemá vliv na zbytek závazkového vztahu mezi původním dlužníkem a věřitelem.

Při převzetí dluhu je zapotřebí aktivního právního jednání původního dlužníka (dohoda s novým dlužníkem), aktivního právního jednání věřitele (souhlas s převzetím – ten může být poskytnut předem nebo až po uzavření dohody mezi dlužníky) i aktivního právního jednání nového dlužníka (dohoda s původním dlužníkem). Zákon nestanoví žádné další podmínky. Tyto osoby jistě mají právo se, jakkoliv dohodnout, tedy i na tom, že dlužníkem se za původního dlužníka stává někdo jiný. Proto nelze ani ujednáním v původní smlouvě, z níž dluh vznikl, možné budoucí převzetí dluhu vyloučit. Převzetím dluhu by se prostě stejně změnilo původní ujednání o tom, že takové převzetí nelze provést – strany původního dluhu s tím musí souhlasit, aby k převzetí dluhu došlo.

Souhlas věřitele je jednostranným právním jednáním věřitele. Aby vůbec existovalo, musí být doručeno alespoň jedné nebo druhé straně toho ujednání o převzetí dluhu, tedy původnímu nebo novému dlužníku. Může být samozřejmě doručeno oběma stranám. Forma souhlasu může být jakákoliv – ale souhlas musí být jasný. Je to ze strany věřitele právní jednání. To vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny (a které plynou ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran).

Převzít lze pouze existující dluh nebo dluh, který skutečně v budoucnosti vznikne. Převzetí samo nezakládá vznik nového dluhu, pouze mění osobu dlužníka. Pokud se následně ukáže, že takový dluh neexistuje, nový dlužník prostě nic nedluží. I proto je v podstatě podmínkou existence dohody o převzetí dluhu dostatečná specifikace přebíraného dluhu. Ta musí odpovídat potřebám osob zúčastněných na „transakci“ převzetí dluhu – původního dlužníka, nového dlužníka i věřitele. Samozřejmě i zde může dojít k nesrovnalostem a nevyjasněnostem.

Převzetí dluhu přichází v úvahu pouze v soukromoprávních vztazích. Je-li někdo dlužníkem ze závazku veřejnoprávního (daně, pokuty a podobně), nelze dluh právně převzít, i kdyby s tím veřejný orgán souhlasil. To samozřejmě nebrání tomu, aby někdo jiný uhradil za jiného daň či pokutu, ale vždy jménem povinného.

Ujednání o převzetí dluhu nemusí být písemné, ani vyjádřené textově. Pokud někdo má pro věřitele něco provést, k věřiteli přijde jiná (třetí osoba), která se dohodla jen ústně, slovně s dlužníkem, že dluh splní, a sama to, co měl dlužník provést, provede, a věřitel takové plnění přijme, došlo k převzetí dluhu.

Převzetí dluhu má za následek změnu v osobě dlužníka. Nevytváří povinnost nového dlužníka dluh ještě nějak formálně přejmout – prostě jejím uzavřením a souhlasem věřitele přestal být původní dlužník dlužníkem a nový dlužník se dlužníkem stal.

Nicméně dohoda o převzetí dluhu může obsahovat ujednání o dalších závazcích. Převzetí dluhu totiž může být bezúplatné, ale také úplatné. Úplata může být ujednána jakkoliv. A zde již z dohody o převzetí dluhu vznikají další závazky, např. závazek původního dlužníka úplatu poskytnout (nebo přijmout).

Při převzetí dluhu přebírá (se souhlasem věřitele) nový dlužník jen tu část závazku, u které došlo k výslovné dohodě, že je přebírána. Nepřebírá tedy automaticky i příslušenství závazku (úroky, úroky z prodlení a náklady spojené s uplatněním pohledávky – § 513). Pokud se původní a nový dlužník dohodnou, a věřitel k tomu dá souhlas, i na převzetí závazku k úhradě příslušenství, pak přebírá nový dlužník závazek uhradit i to příslušenství, které je v převzetí závazku specifikováno. Pokud se původní dlužník dohodne na převzetí dluhu, ale nikoliv na převzetí závazku k úhradě již narostlého příslušenství, a věřitel k tomu takto dá souhlas, může věřitel příslušenství vzniklé, narostlé do okamžiku převzetí dluhu požadovat a vymáhat pouze na původním dlužníku, nikoliv na dlužníku novém. Ale příslušenství, které naroste k závazku od okamžiku převzetí dále, je už příslušenstvím, které je povinen hradit nový dlužník. To platí u úroků, úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky.

Protože převzetí dluhu není postoupením smlouvy, nepřechází na nového dlužníka celý závazek ze smlouvy, nepřechází, není-li to ujednáno, ani například smluvní pokuta. Pokud tedy je v původním závazku např. ujednáno, že dlužník, který je v prodlení, bude hradit smluvní pokutu ve výši xx % z dlužné jistiny denně, pak, je-li převzata pouze povinnost k úhradě jistiny, toto ujednání okamžikem převzetí dluhu přestává do budoucna platit. Původnímu dlužníkovi zůstává povinnost hradit smluvní pokutu ve výši xx % z dlužné jistiny denně do dne převzetí, pak už není dlužníkem, čili není v prodlení. Nový dlužník není ujednáním o smluvní pokutě vázán, ujednání o smluvní pokutě na něj dohodou o převzetí povinnosti k úhradě jistiny nepřešlo (pokud jej také nepřevzal).

Zákon stanoví v § 1888 odst. 2 vyvratitelnou domněnku, že spolu s převodem vlastnického práva k nějaké věci, je-li toto vlastnické právo zapsáno ve veřejném seznamu (např. nemovitosti, loď, letadlo, auto) a přechází-li na nabyvatele i zapsané zástavní právo (nebo jiná jistota váznoucí na věci, která je zapsána ve veřejném seznamu – to je nutno zjistit ze smlouvy o převodu vlastnického práva), přechází na nabyvatele kromě toho zástavního práva i samotný dluh zajištěný jistotou. Tuto vyvratitelnou domněnku lze lehce vyvrátit obsahem dohody o přechodu vlastnického práva či jinou dohodou, která prokáže, že tomu tak není. Proto zákon dává původnímu vlastníku (zciziteli, tomu, kdo prodal) možnost vyzvat písemně věřitele, aby namísto něho přijal jako dlužníka toho, na koho vlastnické právo přešlo. Ve výzvě musí být věřitel výslovně upozorněn na to, že pokud neprojeví s tímto přijetím nového dlužníka nesouhlas, s přijetím souhlasí. Pokud věřitel nezareaguje tak, že projeví s přijetím nového dlužníka nesouhlas, nevyvratitelně platí, že nového dlužníka za svého dlužníka tohoto dluhu přijal – tím se původní dlužník, převodce té věci, dluhu definitivně zbavil.

§ 1889

Nepřivolí-li věřitel k převzetí dluhu nebo odmítne-li k němu dát souhlas, nevzniká věřiteli vůči přejímateli dluhu přímé právo; přejímatel dluhu má však vůči dlužníku povinnost zařídit, aby dlužník nemusel věřiteli plnit. Takovou povinnost má vůči dlužníku i ten, kdo se mu zaváže, že opatří plnění jeho věřiteli.

    Komentář k § 1889

Ustanovení § 1889 konstruuje převzetí plnění. Řeší situaci, že třetí osoba se zaváže, že zbaví dlužníka povinnosti plnit. To vzniká dohodou mezi dlužníkem a třetí osobou

–  tom, že třetí osoba opatří plnění věřiteli, nebo

–  převzetí dluhu, pokud k převzetí dluhu věřitel nedal souhlas.

V obou případech nedochází ke změně dlužníka. Dlužník je stále povinen věřiteli plnit. Nedochází samozřejmě ani ke změně dluhu. Vzniká ale nový závazkový právní vztah mezi dlužníkem a třetí osobou (na rozdíl od dohody o převzetí dluhu, u níž nevzniká žádný závazek, ale rovnou se mění dlužník). Nový závazek zavazuje třetí osobu, aby zařídila, že dlužník nemusí věřiteli plnit (způsoby legálními). A opravňuje dlužníka, aby po třetí osobě požadoval splnění tohoto jejího závazku, event. jej opravňuje i k požadavku náhrady škody, kterou mu třetí osoba nesplněním svého závazku způsobila (§ 2913).

Dohoda nemusí být písemná. A na rozdíl od převzetí dluhu může se závazek zbavit dlužníka povinnosti (převzetí plnění) týkat i povinnosti uložené veřejnoprávními předpisy či rozhodnutími. Lze tedy převzít povinnost např. k úhradě uložené pokuty. Lze ovšem takto převzít i povinnost nefinanční, povinnost něco vykonat, poskytnout nějakou věc a podobně. Z toho vyplývá, že převzít plnění nelze tam, kde je plnění vázáno na osobní plnění dlužníkem, například pro jeho vlastnosti a podobně. Je-li ujednáno, že dlužník jako malíř namaluje obraz, pak takové plnění třetí osoba NIKDY převzít nemůže, protože by to už byl obraz od jiné osoby než od dlužníka, a tedy i jiný obraz, než který byl předmětem závazku.

Dohoda o tom, že třetí osoba zbaví dlužníka povinnosti plnit, může být sjednána úplatně či bezplatně. Třetí osobě přitom z jejího splnění ani nevzniká nárok na nějakou náhradu za to, že zbavila dlužníka povinnosti plnit, pokud to není (jako úplata) ujednáno. Nevzniká jí ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení ze strany dlužníka. Bezdůvodným obohacením je totiž to, když se někdo na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí (§ 2991). Tady ale dlužník má spravedlivý důvod – třetí osoba se zavázala, že zařídí, aby dlužník nemusel věřiteli plnit.

V dohodě může být sjednána sankce za porušení povinnosti třetí osoby (zbavit dlužníka povinnosti plnit).

Pokud třetí osoba dluh splní a věřitel toto plnění přijme, je dluh splněn a závazek dlužníka vůči věřiteli splněním zaniká. Zaniká i závazek třetí osoby vůči dlužníkovi. Podle § 1936 musí věřitel přijmout plnění, i částečné plnění, které mu nabídne za dlužníka třetí osoba se souhlasem dlužníka. A souhlas dlužníka je dán přímo v dohodě o převzetí dluhu. Věřitel však nemusí přijmout plnění, které je vázáno na osobní vlastnosti dlužníka. Přijme-li ale i takové plnění (obraz namalovaný někým jiným), dluh (v části přijetí) zanikne.

Třetí osoba, která sama splnila svůj závazek „zbavit dlužníka povinnosti“, má nárok na postoupení pohledávky od věřitele, resp. postoupení té části pohledávky, kterou sama splnila.

Pokud třetí osoba svůj závazek (zbavit dlužníka povinnosti plnit) nesplní, pak porušila své povinnosti a je povinna nahradit poškozenému (to je v tomto případě jen dlužník), co tím způsobila. Nicméně dlužník je stále dlužníkem a jeho povinnost plnit trvá. Podle okolností případu může třetí osoba hradit dlužníkovi nejen sankce způsobené např. tím, že dlužník se spolehl na to, že ona bude plnit, a sám své plnění poskytl později, ale i zvýšené náklady vzniklé dlužníkovi tím, že (neočekávaně) musel splnění dluhu zajistit.

§ 1890

(1) Obsah závazku se převzetím dluhu nemění. Přejímateli dluhu náleží všechny námitky, které mohl uplatnit původní dlužník. Převzetí dluhu se nedotýká ani vedlejších práv spojených s pohledávkou.

(2) Zajištění dluhu poskytnuté třetí osobou však trvá jen tehdy, souhlasí-li třetí osoba se změnou v osobě dlužníka.

§ 1891

Ujednání, kterým namísto dosavadního dlužníka, jehož dluh se ruší, vstupuje nový dlužník s dluhem ze samostatného právního poměru nebo s povinností plnit jiný předmět, nevyvolává následky převzetí dluhu a posoudí se jako novace.

    Komentář k § 1891

Dohodnou-li se původní dlužník, nový dlužník a věřitel, že původní dluh původního dlužníka zaniká a „nahrazuje“ se dluhem nového dlužníka, nejde o změnu v osobě dlužníka (intercessi), ale o změnu v obsahu závazků, tedy o novaci (§ 1902). Viz i komentář k § 1902 až § 1907. To je pohled zákona na konkrétní chování stran závazku čili toto ustanovení nelze dohodou vyloučit. Lze se však dohodnout na jiné formě změny stran či obsahu závazků.

§ 1892

Přistoupení k dluhu

(1) Kdo bez dlužníkova souhlasu ujedná s věřitelem, že za dlužníka splní jeho dluh, stává se novým dlužníkem vedle původního dlužníka a je spolu s ním zavázán společně a nerozdílně.

(2) Zajistila-li dluh původního dlužníka třetí osoba, nelze proti ní nastoupit pro neplnění dluhu novým dlužníkem, ledaže k tomu dala souhlas.

    Komentář k § 1892

Přistoupením k dluhu (kumulativní intercese) se rozšiřuje počet dlužníků (zavázaných solidárně, § 1872 a násl.), aniž by „do toho původní dlužník mohl mluvit“. Vzniká dohodou věřitele s novým dlužníkem. Rozšiřuje se počet dlužníků, kteří jsou zavázáni plnit tentýž dluh. Přistoupení k dluhu se týká jen konkrétní povinnosti, konkrétního dluhu, neznamená to přistoupení k celému závazku, z něhož dluh vznikl. Původní dlužník nemá možnost přistoupení nového dlužníka ovlivnit, i když se (najednou a nečekaně) dostane do pozice solidárního spoludlužníka. Nemá možnost mu zabránit, nemá právní možnost se přistoupení bránit. Má však věcnou možnost zabránit následkům solidárního plnění dluhu – může totiž splnit celý dluh. Přistoupení k dluhu se v obchodní politice běžně používá.

Přistoupit lze k dluhu peněžitému i nepeněžitému, k dluhu již splatnému nebo splatnému v budoucnosti, k dluhu, který teprve v budoucnosti vznikne (a nevznikne-li, pak toto právní jednání nebylo učiněno a tím pádem také nijak nezavazuje), bez ohledu na právní důvod vzniku dluhu, bez ohledu na to, zda jde o dluh vzniklý ze závazku soukromoprávního nebo veřejnoprávního.

Přistoupení k dluhu samo o sobě nezakládá vznik nového dluhu. Pokud se následně ukáže, že nový dlužník přistoupil k neexistujícímu dluhu, nový dlužník prostě nic nedluží.

Kdyby se věřitel s původním dlužníkem dohodli na tom, že věřitel nesmí ujednat přistoupení k dluhu, a věřitel by to přesto učinil, jde o platné přistoupení k dluhu. Věřitel ovšem porušil svou smluvní povinnost. Pokud by v důsledku porušení vznikla původnímu dlužníku, nebo i jiné osobě, jejímuž zájmu měl závazek k nepřistoupení k dluhu zjevně sloužit, škoda, nahradí věřitel škodu (§ 2913).

§ 1893

Převzetí majetku

(1) Převezme-li někdo od zcizitele veškerý majetek nebo jeho poměrně určenou část, stává se společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí a o nichž nabyvatel při uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět. Nabyvatel však není povinen plnit více, než kolik činí hodnota majetku, jehož takto nabyl.

(2) Převezme-li takový majetek osoba zciziteli blízká, stává se společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí, bez omezení na hodnotu majetku, jehož takto nabyla. To neplatí, prokáže-li, že o určitém dluhu nevěděla, ani vědět nemusela.

(3) Opačné ujednání mezi zcizitelem a nabyvatelem je vůči věřiteli neúčinné.

§ 1894

Při přeměně právnické osoby ani při zcizení závodu nebo jeho pobočky se § 1893 nepoužije.

    Komentář k § 1894

Majetek tvoří souhrn všeho, co osobě patří (§ 495). Poměrně určená část majetku, pokud přejde na jinou osobu, musí být samostatnou věcí. Je vymezena zejména svým poměrem k celku. Přitom ovšem může a většinou i musí být specifikována obsahově, označením toho majetku, který přechází na nabyvatele. Takže dlužník, zcizitel, původní majitel, převede na nabyvatele např. polovinu (třetinu, čtvrtinu, desetinu) ze svého celého majetku, nebo polovinu (třetinu, čtvrtinu, desetinu) svého domu (= konkrétní části svého majetku) a podobně.

Hovoří-li zákon o převzetí majetku, má na mysli vždy takové převzetí, které odpovídá právu, je „po právu“. Termínem „zcizitel“ se rozumí ten, kdo v souladu s právem svůj majetek (jeho poměrně určenou část) prodá, daruje či jinak na jiného převede. Zcizitel je osoba, která byla vlastníkem majetku a nějakou zákonnou formou jej převedla na jiného.