Renty – několik poznámek

Podíváme se společně na některé problémy kolem rent neboli náhrad za ztrátu na výdělku poskytovaných zaměstnancům, resp. jejich pozůstalým v souvislosti s pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, resp. v důsledku úmrtní zaměstnance na následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Jaké jsou nejčastější problémy při jejich výpočtu?

Tyto náhrady, v praxi často označované jako renty, jsou tři

•    náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle § 271a ZP

•    náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti po skončení pracovní neschopnosti podle § 271b ZP

•    náhrada nákladů na výživu pozůstalých podle § 271h ZP.

Obecně k odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání

Problematiku náhrady majetkové a nemajetkové újmy vzniklou pracovním úrazem a nemocí z povolání (dále jen „odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání“) jsme si již na stránkách našeho časopisu rozebírali podrobně, tak se k obecným zásadám vracet nebudeme. Pouze si připomeneme, že zákoník práce definuje pracovní úraz jako poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Tato definice v podstatě vychází z konstantní judikatury. Vyplývá z ní, že pracovním úrazem nemusí být vždy výhradně jen tělesné zranění, ale může jít i o jakékoliv jiné porušení zdraví.

V praxi působí občas potíže prokázání tzv. příčinné souvislosti mezi úrazem a např. neobvyklým a nadměrným zvýšením třeba i duševní námahy, to se pak děje formou znaleckého posudku. Úrazem může být za určitých okolností i úpal, omrznutí nebo otrava. Dlou­hou dobu trval mezi právníky spor, zda lze považovat za pracovní úraz i infarkt myokardu a nakonec došlo se k závěru, že v případě, kdy je prokázána přímá příčinná souvislost infarktu myokardu s náhlým vypětím sil nebo velkou námahou, pak i tyto případy lze považovat za pracovní úrazy. Proto také zákon nerozlišuje příčiny vzniku pracovního úrazu. Je nerozhodné, zda např. zaměstnanec trpí určitou chorobou, která vyvolá úrazový děj, jehož následkem je pracovní úraz.

Pojem nemoc z povolání

zákoník práce nedefinuje zatím vůbec. Podle § 271k ZP jsou nemocemi z povolání nemoci uvedené v právních předpisech o sociálním zabezpečení, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených. Tímto předpisem je nyní nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, které celkem v šesti přílohách obsahuje seznam nemocí z povolání rozdělených do kategorií na nemoci z povolání způsobené chemickými látkami, nemoci z povolání způsobení fyzikálními faktory, nemoci z povolání týkající se dýchacích cest, plic a pohrudnice, nemoci z povolání kožní, nemoci z povolání přenosné a parazitární a nemoci z povolání způsobené ostatními faktory.

Podstatný rozdíl mezi nemocí z povolání a pracovním úrazem

je v tom, že za majetkovou a nemajetkovou újmu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem odpovídá obecně zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru. Za újmu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání však odpovídá zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemusí to tedy být vždy zaměstnavatel, u kterého zaměstnanec v okamžiku vzniku nemoci z povolání je v pracovním poměru..

Podle § 271k odst. 3 ZP se za pracovní úraz nepovažuje a tudíž se neodškodňuje úraz vzniklý na cestě do zaměstnání a zpět. Podmínkou odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci je škodná událost, kdy vznikne škoda na zdraví při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Sám obsah tohoto pojmu je velice široký. Detailně je propracován v ustanovení § 273 až § 274a ZP. Nakonec se jako pracovní úraz posuzuje ve smyslu § 271k odst. 2 ZP i úraz utrpěný pro plnění pracovních úkolů. To jsou případy, kdy např. zaměstnanec je fyzicky napaden, protože uložil dotyčnému nějakou pokutu apod. Zde se ale neliší kdy a kde k úrazu došlo, nakonec k němu může dojít i mimo pracovní dobu a mimo pracoviště.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti

První rentou je náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Jak vyplývá ze samotného názvu této renty, poskytuje se zásadně poškozenému zaměstnanci, který v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání je uznán práce neschopným.

V praxi je třeba důsledně odlišovat náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Tyto renty, byť vznikly z téhož důvodu (úrazu nebo nemoci) jsou samostatné nároky, které nikdy nepřísluší vedle sebe. Zásadně platí, že zaměstnanci po dobu pracovní neschopnosti, kdy pobírá dávky nemocenského může být poskytována pouze náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle § 271a ZP a teprve po skončení pracovní neschopnosti mu může být poskytována náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu § 271b ZP.

Podle § 271a ZP platí, že tato renta činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 ZP a plnou výší nemocenského. Platí následující vzorec výpočtu NŠ= PV – (NM(P) + DN).

Průměrný výdělek se vypočítává

podle § 351 až 362 ZP, zpravidla ze mzdy zúčtované zaměstnanci v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období. Ve většině případů je rozhodným obdobím pro výpočet průměrného výdělku předchozí kalendářní čtvrtletí. Platí ale také, že při zjišťování průměrného výdělku pro účely náhrady škody při pracovních úrazech nebo nemocech z povolání je rozhodným obdobím předchozí kalendářní rok, je-li toto rozhodné období pro zaměstnance výhodnější.

Pokud se týká dávek nemocenského, je třeba upozornit, že nemůže jít k „tíži“ zaměstnavatele také, jsou-li poškozenému zaměstnanci dávky nemocenského kráceny nebo odňaty podle § 125 zákona o NemP, tj. např. z důvodu porušení léčebného režimu. Objektivní odpovědnost zaměstnavatele je velice široká, ale má také své meze.

Další důležitý poznatek praxe je, že v souvislosti s výpočtem této renty a jejím poskytováním je třeba připomenout ještě dvě důležité zásady. Podle § 271o ZP platí, že u zaměstnance, který je v době pracovního úrazu nebo zjištění nemoci z povolání v několika pracovních poměrech nebo je činný na základě dohody o práci konané mimo pracovní poměr, se při stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku vychází z průměrných výdělků dosahovaných ve všech těchto pracovněprávních vztazích, a to po dobu, po kterou by mohly trvat.

Tato renta podle § 271a ZP je také na rozdíl od renty druhé, tedy náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 271b ZP jednorázovou dávkou, která se musí vypočítat celkově za celé období pracovní neschopnosti, byť by toto mělo trvat např. celý kalendářní rok. To však nevylučuje, že zaměstnavatel musí zaměstnanci podle § 271m ZP tuto rentu vyplácet zálohově jednou měsíčně, pokud se nedohodne s poškozeným jinak.

Podle § 271p. 1 ZP platí, že zaměstnanci, který utrpí pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou nebo při výkonu práce na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené na dobu určitou, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku jen do doby, kdy měl tento pracovněprávní vztah skončit. Po této době přísluší náhrada za ztrátu na výdělku, jestliže je možné podle okolností předpokládat, že postižený by byl i nadále zaměstnán. Ostatní práva vyplývající z odškodnění pracovního úrazu nebo nemoci z povolání tím nejsou dotčena.      

Tak tomu není jedině v případě, že zaměstnanci před vznikem škody příslušela druhá renta, tedy náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Tehdy se zaměstnanci poskytne náhrada do výše částky, do které by mu příslušela náhrada podle § 271b ZP, kdyby nebyl neschopen práce. Přitom se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání považuje nemocenské. To v praxi znamená, že do základní rovnice výpočtu se místo průměrného výdělku dosadí průměrný výdělek používaný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 271b ZP a třeba v praxi i tzv. valorizovaný (tedy zvýšený podle příslušných nařízení vlády).

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti

Pojem „náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti“ ne zcela přesně vyjadřuje situace, kdy se tato renta poskytuje. V praxi to jsou vlastně veškeré případy, kdy zaměstnanec v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání byl převeden na jinou práci, musel změnit zaměstnání nebo zkrátit svůj pracovní úvazek a na základě toho došlo k poklesu jeho výdělku, tedy vznikla mu škoda..

Podstata této renty ve smyslu § 271b ZP je v tom, že se porovnává průměrný výdělek poškozeného zaměstnance před vznikem škody (před převedením na jinou práci, při změně pracovního úvazku nebo jiné změně pracovního poměru v důsledku pracovního úrazu) s výdělkem dosahovaným po vzniku škody. Protože v praxi – zejména u pracovních úrazů – dochází k tomu, že po skončení pracovní neschopnosti je rozhodnuto o tom, zda poškozený může nebo nemůže nějakou práci vykonávat a když může tak za jakých podmínek, nazývá se náhrada – náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

Z pohledu teorie pracovního práva se v současné době hradí zaměstnanci skutečná škoda, tedy plná výše toho, co mu v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání uchází.

Výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

Právní úprava této renty je obsažena v § 271b ZP. Toto ustanovení převzalo věcný základ z § 195 starého ZP a doplnilo jej některými změnami. Sám § 271b ZP nabízí čtyři možné varianty výpočtu:

•    výpočet pro případ, kdy se od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá invalidní důchod III. stupně (dříve zvaný plný ID), neboť poškozený již víc nepracuje,

•    výpočet pro případ, kdy se od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá invalidní důchod II. stupně spolu s výdělkem dosahovaným po úraze, neboť poškozenému byl přiznán pouze invalidní důchod II.stupně,

•    výpočet pro případ, kdy se od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá invalidní důchod I. stupně spolu s výdělkem dosahovaným po úraze, neboť poškozenému byl přiznán pouze invalidní důchod I.stupně

•    výpočet pro případ, kdy se poškozenému od průměrného výdělku před vznikem škody odečítá výdělek dosahovaný po úraze, resp. po přiznání choroby z povolání, neboť dotyčnému nebyl přiznán ani invalidní důchod.

Pokud se týká výkladu pojmu „průměrný výdělek před vznikem škody“ je třeba upozornit na to, že tento průměrný výdělek stanovený pro výpočet této náhrady nemusí být vždy totiž shodný s průměrným výdělkem před vznikem úrazu nebo s průměrným výdělkem pro účely výpočtu první renty, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. To je důsledek toho, že se průměrný výdělek zjišťuje zpravidla jako průměrný výdělek předchozího kalendářního čtvrtletí. I zde však § 271m ZP umožňuje použít průměrného výdělku předchozího kalendářního roku, je-li to pro poškozeného výhodnější..

Také je třeba upozornit na zásadu, podle které se ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, nepřihlíží. To přichází v praxi v úvahu při souběhu invalidního důchodu s některým z důchodů pozůstalostních (vdovský, vdovecký).

V § 271b odst. 2 ZP řeší zákonodárce situaci, kdy zaměstnanec, který pobírá tuto rentu a onemocní obecnou chorobou, tedy kdy jeho pracovní neschopnost není v přímé příčinné souvislosti s původním poškozením zdraví, tj. pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. U první renty, tedy náhrady za ztrátu na výdělku dobu pracovní neschopnosti podle § 271a ZP jsme si zdůrazňovali, že tato renta přísluší pouze je-li pracovní neschopnost v přímé příčinné souvislosti s původním poškozením zdraví. V případě, že zaměstnanec, který pobírá rentu podle § 271b ZP, onemocní obecnou chorobou, musí se aplikovat ustanovení § 271b odst. 2 ZP. Do rovnice výpočtu náhrady se v tomto případě dosadí výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského podle zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců. Tyto situace je v praxi třeba důsledně odlišovat od situací, kdy zaměstnanec je opětovně uznán práce neschopným, ale pro následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání.

Do § 271b odst. 3 ZP pojednávacím o výši renty zaměstnance, který je veden na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, byla promítnuta judikatura. Platí, že i zaměstnanci, který je veden jako uchazeč o zaměstnání, přísluší renta. Za rozhodný výdělek se přitom považuje minimální mzda a pobíral-li zaměstnanec před tím než se stane uchazečem o zaměstnání rentu, pak mu přísluší tato renta v té výši, ve které mu vzniklo právo na ni za trvání pracovního poměru.

V § 271b odst. 4 ZP je řešena situace, kdy zaměstnanec dosahuje ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu. V tomto případě se zaměstnanci do rovnice výpočtu náhrady škody dosadí výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci.

Další neopomenutelnou situací je případ poskytování této renty u zaměstnanců, jejichž pracovní poměr nebo dohoda o pracovní činnosti byly sjednány pouze na dobu určitou. Podle § 271p ZP platí, že zaměstnancům, kteří utrpěli pracovní úraz, popřípadě u nichž byla zjištěna nemoc z povolání v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou nebo při výkonu prací na základě dohody o pracovní činnosti uzavřené na dobu určitou, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku vždy jen do doby, kdy měl tento pracovněprávní vztah skončit. Po této době přísluší renta, jen lze-li podle okolností důvodně předpokládat, že postižený by byl i nadále zaměstnán.

Velice často řešenou otázkou v praxi je, jak postupovat v případě renty v případě, že je zaměstnanci dána odpovědným zaměstnavatelem výpověď a tento se stane nezaměstnaným. Tato situace je samotným § 271b ZP řešena jen částečně, takže praxe se řídí z větší části jen judikaturou. Prvotně je třeba ozřejmit důvod, pro který byla zaměstnanci dána výpověď nebo pro který s ním byl skončen pracovní poměr. V případě, že se jednalo o tzv. organizační důvody na straně zaměstnavatele [výpovědní důvody uvedené v § 52 písm. a) až c) ZP], pak podle konstantní judikatury poškozenému přísluší i v době po rozvázání pracovního poměru renta v dosavadní výši, v jaké mu vznikl nárok ještě za trvání pracovního poměru účastníků (s přihlédnutím k valorizaci průměrného výdělku před vznikem škody). Konstantní judikatura zastává také názor, že hmotné zabezpečení uchazečů o zaměstnání není výdělek a nelze ho tudíž zohledňovat ve výši náhrady za ztrátu na výdělku.

Zásadně platí, že renta se poskytuje nejdéle do konce kalendářního měsíce, ve kterém dovrší zaměstnanec 65 let věku nebo do data přiznání starobního důchodu z důchodového pojištění.

JUDr. Eva Dandová