Sestavování rozvrhu směn

problémy praxe

Právní úprava pracovní doby je obsažena v části čtvrté zákoníku práce, tj. v 78 až 100 ZP. Tato právní úprava bezprostředně navazuje na právní úpravu obsaženou ještě ve starém ZP č. 65/1965 Sb. Právní úprava pracovní doby totiž prošla již ve starém ZP podstatnou změnou v souvislosti s harmonizací našeho práva s právem zemí ES.

První euronovela v r. 2000 transponovala do našeho pracovního práva směrnici ES č. 93/104/ES, o určitých aspektech stanovení pracovní doby, která je dá se říci základním předpisem evropského práva o pracovní době a dále i Úmluvu MOP č. 1, která upravuje omezení pracovní doby v průmyslu. Směrnice ES č. 93/104/ES byla v průběhu let několikrát novelizována a posléze byla v r. 2003 vydána jako směrnice 2003/88/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby, která je také základem naší současné právní úpravy. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že tato „harmonizovaná úprava pracovní doby“ obsažená v ZP platí pro všechny zaměstnance s výjimkou zaměstnanců v dopravě a členů jednotek hasičského záchranného sboru podniku. Výjimky pro tyto zaměstnance obsahuje nařízení vlády č. 589/2006 Sb. a nařízení vlády č. 182/2007 Sb.

Definice pojmu pracovní doba

je vymezena shodně s definicí tohoto pojmu ve směrnici. Je pozitivní, neboť platí, že pracovní dobou je doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Znamená to tedy, že pracovní dobou je i práce přesčas, neboť výkon práce přesčas (ať v rámci limitu 150 hodin ročně nebo v rámci limitu dohodnutého se zaměstnancem) vždy nařizuje podle své potřeby zaměstnavatel. Nakonec pracovní dobou jsou i bezpečnostní přestávky, neboť podle výslovného znění § 89 ZP se bezpečnostní přestávky započítávají do pracovní doby. Jako pracovní doba se tedy posuzuje jakákoli doba přítomnosti zaměstnance na pracovišti na základě pokynu zaměstnavatele, s výjimkou doby poskytnuté přestávky v práci na jídlo a oddech.

V praxi je velice důležité důsledně rozlišovat pojem „pracovní doba“ a „stanovená pracovní doba“.

Pod pojmem „pracovní doba“ se rozumí veškerá doba, v níž je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci včetně doby, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele. Naproti tomu „stanovená pracovní doba“ je délka pracovní doby stanovená zákonem, tedy § 79 a § 79a ZP.

Významná je nakonec i definice pojmu směna, protože jde o pojem běžně užívaný nejen v pracovním právu, ale především v personalistice. Směnou je část týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen na základě předem stanoveného rozvrhu pracovních směn odpracovat.

S pomocí definice pojmu směna jsou pak definovány i pojmy dvousměnný pracovní režim, vícesměnný pracovní režim, nepřetržitý pracovní režim. Dvousměnným pracovním režimem režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve 2 směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Vícesměnným pracovním režimem režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve 3 a více směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Nepřetržitým pracovním režimem režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně pravidelně střídají ve směnách v nepřetržitém provozu zaměstnavatele v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Tyto definice jsou důležité při stanovení týdenní pracovní doby.

Nepřetržitý provoz je provoz, který vyžaduje výkon práce 24 hodin denně po 7 dnů v týdnu. Tohoto pojmu totiž používá definice pojmu nepřetržitý pracovní režim.

Významná je definice pojmu týden, což je sedm po sobě jdoucích dnů, je důležitá nejen pro dovolenou, ale i pro výklad pracovní doby.

Délka týdenní pracovní doby

plně odpovídá směrnici 2003/88/ES, která připouští jako maximální nepřekročitelnou hranici stanovené týdenní pracovní doby včetně práce přesčas 48 hodin. Týdenní pracovní doba byla v r. 2000 pro jednotlivé režimy práce zkrácena o 2 ½ hodiny týdně s tím, že bylo zároveň stanoveno, že se jedná o tzv. čistou pracovní dobu a že přestávky na jídlo a oddech, které předtím byly součástí pracovní doby, se dnes do pracovní doby nezapočítávají.

Podle § 79 odst. 1 ZP platí, že délka stanovené týdenní pracovní doby činí nejvýše 40 hodin týdně. To je maximální limit délky tzv. čisté pracovní doby. Tento limit je stanoven s ohledem na právo zaměstnavatele nařídit zaměstnanci maximálně 8 hodin práce přesčas týdně. Součet maximální stanovené délky pracovní doby a práce přesčas nemůže překročit limit daný směrnicí – průměrná délka pracovní doby pro každý týden, tedy každé období sedmi po sobě jdoucích dnů nesmí překročit 48 hodin.

Zákoníku práce je pak stanovenou týdenní pracovní doba upravuje následujícím způsobem:

•    u zaměstnanců pracujících v podzemí při těžbě uhlí, rud a nerudných surovin, v důlní výstavbě a na báňských pracovištích geologického průzkumu činí nejvýše 37 ½ hodiny týdně,

•    u zaměstnanců s třísměnným a nepřetržitým pracovním režimem činí nejvýše 37 ½ hodiny týdně,

•    u zaměstnanců s dvousměnným pracovním režimem činí nejvýše 38 ¾ hodiny týdně,

•    mladších 18 let 40 hodin týdně s tím, že délka směny v jednotlivých dnech nesmí přesáhnout 8 hodin. Délka stanovené týdenní pracovní doby ve více pracovněprávních vztazích zaměstnance mladšího 18 let nesmí ve svém souhrnu přesáhnout 40 hodin týdně.

Zákon poskytuje všem mladistvým, tj. osobám mladším 18 let stejnou ochranu. Proto také byla v souladu s čl. 7 odst. 4 revidované Evropské sociální charty upravena zvlášť pracovní doba pro mladistvé do 18 let a dále sem byl transponován požadavek čl. 8 směrnice Rady 94/33/ES ze dne 22. června 1994 o ochraně mladistvých pracovníků, podle kterého u mladistvého zaměstnance, který je zaměstnán u více zaměstnanců, se musí délka pracovní doby sčítat.

Zákoník práce nezná pojem „fond pracovní doby“. Fond pracovní doby je pojmem, kterého užívá pouze plánovací kalendář a mzdové účetní. Pro správné určené délky pracovní doby zaměstnance je nezbytné vyjít ze stanovené týdenní pracovní doby a z rozvrhu pracovní doby.

Vzhledem k tomu, že zákoník práce již neobsahuje zvláštní právní úpravu pro tzv. vedlejší pracovní poměry, neomezuje ani zákon zaměstnance a zaměstnavatele v tom směru, aby v případě, kdy se uzavírá druhý pracovní poměr, nesměl být tento sjednán na stanovenou pracovní dobu. Je tedy teoreticky i prakticky možné, že jeden zaměstnanec bude mít uzavřeny dva pracovní poměry na stanovenou týdenní pracovní dobu. Je však věcí zaměstnavatele, aby si při uzavírání pracovního poměru zjistil, zda zaměstnanec nemá uzavřen nějaký další pracovněprávní vztah a v jakém rozsahu.

Od stanovené týdenní pracovní doby je třeba důsledně odlišovat kratší pracovní dobu. Platí zásada, že byla-li sjednána kratší pracovní doba, přísluší zaměstnanci mzda nebo plat, které odpovídají této kratší pracovní době. V praxi to znamená, že zaměstnavatel může pro pracovní místa, kde povaha práce nevyžaduje plnou pracovní dobu, sjednat se zaměstnancem v pracovní smlouvě kratší pracovní dobu (např. na pomocné práce). Kratší pracovní dobu může také zaměstnavatel povolit zaměstnanci ze zdravotních nebo jiných vážných důvodů na jeho žádost, jestliže to dovoluje provoz zaměstnavatele.

Ustanovení o kratší pracovní době (§ 80 ZP) bylo zařazeno hned za ustanovení o stanovené týdenní pracovní době, aby byl na první pohled zřejmý rozdíl mezi stanovenou týdenní pracovní dobou a kratší pracovní dobou.

Institut kratší pracovní doby svou podstatou respektuje vzájemnou dohodu zaměstnance a zaměstnavatele o jiné délce týdenní pracovní doby. Důležité je si uvědomit, že tuto dohodu nelze na jedné či druhé straně pracovněprávního vztahu vynutit.

Zaměstnavatelé nemohou zaměstnancům s kratší pracovní dobou nařizovat práci přesčas, neboť práce přesčas je pojmově definována jako práce nad stanovenou týdenní pracovní dobu.

Základní zásady rozvržení pracovní doby jsou obsaženy v § 81 ZP

Zákon však dává určitou volnost zaměstnavateli, když stanoví, že pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Zaměstnavatel tedy může rozvrhovat pracovní dobu i např. do čtyřdenního pracovního týdne s délkou směny 10 hodin.

Pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určí začátek a konec směn. Toto ustanovení bylo z důvodu lepší systematiky zákona zařazeno jako úvod před ustanovení o jednotlivých typech rozvržení pracovní doby, tedy o rovnoměrném a nerovnoměrném rozvržení pracovní doby, o pružném rozvržení pracovní doby a o kontu pracovní doby. Z pohledu § 99 ZP se při rozvržení pracovní doby jedná o opatření týkající se hromadné úpravy pracovní doby, takže pokud u zaměstnavatele působí odborová organizace, je povinen zaměstnavatel rozvržení pracovní doby i stanovení začátku a konce směn s ní projednat. Ze základních zásad zákoníku práce také vyplývá, že zaměstnanec má právo na rozvržení pracovní doby před zahájením práce.

Pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenního pracovního týdne. Zákoník práce nemůže stanovit zásadu pětidenního pracovního týdne jako bezvýjimečnou, neboť zaměstnavatelé v odvětví obchodu a služeb ji nemohou v žádném případě dodržet. Zákonodárce pouze připomíná, že zaměstnavatel musí při rozvržení pracovní doby přihlédnout k tomu, aby toto rozvržení nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdraví neohrožující práce.

To odpovídá plně i směrnici 2003/88/ES, neboť ta se v preambuli odvolává na směrnici Rady 89/391/EHS (tzv. rámcovou směrnici o BOZP) a zdůrazňuje povinnost přihlížet při stanovení pracovní doby k zajištění BOZP.

Zákoník práce ani žádný prováděcí předpis nestanoví a ani v budoucnu nebude upravovat kolik minut má zaměstnanec na očistu po skončení práce. Pokud zaměstnavatel chce tuto věc upravit, musí tak stanovit sám s přihlédnutím k zásadám bezpečné a zdraví neohrožující práce.

Základní rozvržení pracovní
doby je buď rovnoměrné, nebo
nerovnoměrné

Při rovnoměrném i při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby na jednotlivé týdny platí, že nesmí délka směny přesáhnout 12 hodin.

Rovnoměrně rozvržená pracovní doba je pouze ta pracovní doba, kdy zaměstnanec v rámci týdne, tedy během 7 po sobě jdoucích dnů, odpracuje stanovenou týdenní pracovní dobu.

Vzhledem k tomu, že směrnice 2003/88/ES nestanoví žádné další požadavky ohledně rozvržení pracovní doby kromě toho, že délka směny nesmí přesáhnout 12 hodin, povoluje zákon na základě dohody zaměstnavatele a zaměstnance i jinou úpravu pracovní doby i při rovnoměrném rozvržení pracovní doby, např. rozvržení 40hodinové stanovené týdenní pracovní doby do čtyř směn po 10 hodinách.

V praxi rovnoměrně rozvržená pracovní doba znamená, že zaměstnanci většinou odpracují stejný počet hodin (rozuměj bez práce přesčas) tak, aby bylo zajištěno odpracování stanovené týdenní pracovní doby např. 5 x 8 = 40 hodin; 5 x 7 ¾ = 38 ¾ hodin; 5 x 7 ½ = 37 ½ hodin. Rozvrh, kdy zaměstnanci pracují dva dny 9 hodin, dva dny 8 hodin a pátý den 6 hodin není moc praktický.

Při nerovnoměrném rozvržení pracovní doby na jednotlivé týdny nesmí průměrná týdenní pracovní doba bez práce přesčas v rozvrhu směn přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu za období, které může činit nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může vymezit toto období nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích. I zde platí, že délka směny nesmí přesáhnout 12 hodin.

Zákoník práce nestanoví žádné další požadavky ohledně rozvržení pracovní doby kromě toho, že délka směny nesmí přesáhnout 12 hodin, proto také nestanoví ani bližší podmínky ohledně nerovnoměrného rozvržení pracovní doby.

I nadále se tedy vychází ze zásady, že nerovnoměrně rozvržená pracovní doba je každá pracovní doba, jejíž rozvržení neodpovídá principům rovnoměrného rozvržení. Stará právní úprava vyrovnávala průměrnou týdenní pracovní dobu bez práce přesčas ve vyrovnávacím období, které bylo ze zákona maximálně 12 kalendářních měsíců. To se však v praxi nesvědčilo, a to proto, že pracovní doba je stanovena v týdnech v praxi neosvědčilo a že 12 měsíců není přesně 52 týdnů. Z toho důvodu bylo přistoupeno ke stanovení vyrovnávacího období v týdnech. Období 26 týdnů odpovídá zhruba polovině roku. Možnost stanovit vyrovnávací období na 52 týdnů je dána pouze kolektivní smlouvě.

I zde se jedná o opatření týkající se hromadné úpravy pracovní doby, takže pokud u zaměstnavatele působí odborová organizace, je povinen zaměstnavatel rozvržení pracovní doby i stanovení začátku a konce směn s ní projednat.

Nerovnoměrné rozvržení pracovní doby na jednotlivé týdny, kdy každý týden je odpracován různý počet hodin, se využívá převážně ve vícesměnných a nepřetržitých pracovních režimech, při sezónních pracích a v odvětví, kde v průběhu roku jsou období s větší a menší potřebou práce.

Různá délka pracovní doby v jednotlivých týdnech může využít takového rozvržení pracovní doby, kdy v jednom týdnu je stanovena na všechny dny stejná délka, v dalším týdnu rovněž stejná délka na jednotlivé dny, ale odlišná od předešlého týdne.

Systém nerovnoměrného rozvržení pracovní doby umožňuje práci ve vícesměnném přetržitém i nepřetržitém pracovním režimu, umožňuje tím také různou délku směn, která je však omezena maximální délkou 12hodin. Tím je dána velká variabilita forem nerovnoměrného rozvržení pracovní doby. Průzkumy v minulosti ukázaly na uplatňování asi 40 způsobů nerovnoměrného rozvržení pracovní doby.

Praxe také ukazuje, že často je problém zpracovat harmonogram směn tak, aby bylo dodrženo ustanovení, že týdenní pracovní doba bez práce přesčas nesmí u nerovnoměrného rozvržení pracovní doby překročit v průměru stanovenou týdenní pracovní dobu za zvolené vyrovnávací období. Nezřídka při tomto rozvrhování pracovní doby dochází k plusovým nebo minusovým odchylkám od stanovené týdenní pracovní doby. Při skutečné realizaci harmonogramu směn se této skutečnosti nelze vyhnout, což je dáno jednak potřebami reálné délky směny, jednak nevyhnutelnými změnami obsazení směn (nemoc, úraz, nepředvídané překážky v práci na straně zaměstnance apod.).

V případě plusového (kladného) rozdílu mezi skutečně odpracovanou průměrnou týdenní pracovní dobou a stanovenou týdenní pracovní dobou je možné tento rozdíl klasifikovat jako práci přesčas (s příplatkem za práci přesčas nebo s poskytnutím náhradního volna za práci přesčas). V případě minusového (záporného) rozdílu mezi skutečně odpracovanou průměrnou týdenní pracovní dobou a stanovenou týdenní pracovní dobou je možné tento rozdíl klasifikovat jako překážku na straně zaměstnavatele (zaměstnavateli se nepodařilo rozvrhem směn naplnit v průměru stanovenou týdenní pracovní dobu na vyrovnávací období) a jako takovou ji vyúčtovat a zaměstnanci proplatit jako náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku.

Rozvržení pracovní doby

Při rozvrhování pracovní doby (rovnoměrném nebo nerovnoměrném) přistupuje další významný činitel, a to je přetržitost nebo nepřetržitost (výroby či zajišťovaných služeb).

Nepřetržitým výrobním procesem je takový proces, který probíhá po celý 24 hodin (ve dne i v noci), ve všech 7 dnech v týdnu (pondělí až neděle) a po celý rok s výjimkou technických a technologických odstávek. Významným kritériem nepřetržitého procesu je dále to, že nepřetržitý odpočinek zaměstnance v týdnu může připadnout a připadá na jiné dny než je sobota a neděle.

Všechny ostatní procesy (výrobní i nevýrobní), které nesplňují podmínky nepřetržitého výrobního procesu, hodnotíme jako přetržité.

V těchto přetržitých a nepřetržitých procesech jsou realizovány pracovní režimy zaměstnanců, to je

•    jednosměnné,

•    dvousměnné,

•    vícesměnné.

Jednosměnný pracovní režim znamená, že zaměstnanci pracují v jedné směně a za týden odpracují svoji stanovenou týdenní pracovní dobu (40 hodin týdně) či kratší pracovní dobu. Je lhostejno, zda-li pracují 5 směn po 8 hodinách, či 2 směny po 10 hodinách, 2 směny po 7 hodinách a v pátek 6 hodin. Pro tento pracovní režim je zásadní, aby zaměstnanci odpracovali za týden svoji pracovní dobu.

Dvousměnný pracovní režim je charakterizován tím, že zaměstnanci se vzájemně střídají v ranní a odpolední směně. Pro tento pracovní režim je stanovená týdenní pracovní doba 38 ¾ hodin týdně. Směny jsou zpravidla realizovány v rozsahu 7,75 hodin, což odpovídá týdenní délce pracovní doby. V okamžiku, kdy zaměstnanci naplňují týdenní pracovní dobu tak, že jeden týden pracují pět směn po 8 hodinách a druhý týden 5 směn po 7,5 hodinách, již je třeba i tento režim považovat za nepřetržitý proces.

Třísměnný pracovní režim znamená, že zaměstnanci se vzájemně střídají v ranní, odpolední a noční směně (obyčejně v týdenním cyklu, a to první týden ranní směna, druhý týden odpolední směna a třetí týden noční směna). Délka stanovené týdenní pracovní doby ve třísměnném pracovním režimu je 37,5 hodin týdně. Zpravidla se naplňuje tak, že ranní směna pracuje 8 hodin, odpolední 7,5 hodin a noční směna 7 hodin, čímž je naplněno celých 24 hodin včetně tří půlhodinových přestávek na jídlo a oddech.

Nepřetržitý pracovní režim může být zajišťován jako přetržitý (např. pondělí až pátek) s tím, že v sobotu a v neděli je pracovní volno (nepřetržitý odpočinek v týdnu), nebo nepřetržitý, tzn. pracuje se od pondělí do neděle včetně a pracovní volno (nepřetržitý odpočinek v týdnu) je klouzavé.

Čtyřsměnné pracovní režimy se v praxi také vyskytují, a proto byla poslední velkou novelou zákoníku práce (č. 285/2020 Sb.) zrušena definice pojmu „třísměnný pracovní režim“ a nahrazena pojmem „vícesměnný pracovní režim“. Při čtyřsměnném pracovním režimu se střídají 4 směny po 6 hodinách. Může se ale vyskytovat i jako přetržitý režim práce od pondělí do soboty.

Nerovnoměrné rozvržení
pracovní doby

Příčiny, které vedou zaměstnavatele k potřebě rozvrhovat pracovní dobu jinak než rovnoměrně jsou různé. Nerovnoměrným rozvržením pracovní doby rozvržení, při kterém zaměstnavatel nerozvrhuje rovnoměrně na jednotlivé týdny stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, s tím, že průměrná týdenní pracovní doba nesmí přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu, popřípadě kratší pracovní dobu, za období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může toto období vymezit nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích. Vyrovnávací období nemusí být 26 týdnů, resp. 52 týdnů po sobě jdoucích, může to být méně. To znamená, že podmínkou pro nerovnoměrné rozvržení pracovní doby je, že v tomto vyrovnávacím období průměrná délka rozvržené týdenní pracovní doby bez práce přesčas nesmí překročit stanovenou týdenní pracovní dobu. Rozvrh pracovní doby (harmonogram směn) musí dále při tomto systému respektovat § 90 zákoníku práce o nepřetržitém odpočinku mezi dvěma směnami a § 92 zákoníku práce o nepřetržitém odpočinku v týdnu. Zákoník práce tak stanoví vyrovnávací období v kalendářních týdnech namísto násobku počtu kalendářních měsíců. Důvodem je přímá vazba na zákoníkem stanovenou týdenní pracovní dobu (pondělí až neděle včetně) a také to, že při použití násobků kalendářních měsíců je do vyrovnávacího období transponován tzv. fond pracovní doby podle plánovacího kalendáře, což je věc naprosto neslučitelná s nerovnoměrným rozvržením pracovní doby.

Kalendářní týden je vždy pondělí až neděle včetně, kdežto kalendářní měsíc je různě dlouhý a může začínat kterýkoliv den v týdnu, což ruší vazbu na týdenní pracovní dobu.

Další podmínkou pro nerovnoměrné rozvržení pracovní doby je, že délka směny nesmí překročit 12 hodin.

Protože systém nerovnoměrného rozvržení pracovní doby umožňuje práci nejen ve vícesměnném přetržitém i nepřetržitém pracovním režimu, umožňuje tím také různou délku směn, která je omezena nejvyšší možnou délkou, a to 12 hodinami. Tím je dána velká variabilita forem nerovnoměrného rozvržení pracovní doby. Průzkumy ukázaly, že se uplatňuje cca 40 firem nerovnoměrného rozvržení pracovní doby.

Rozdíly mezi nimi však nejsou zásadní, takže se dá vytipovat několik základních typů nerovnoměrného rozvržení pracovní doby:

•    nepřetržité provozy v průmyslové výrobě s několika způsoby střídání 7,5 hodinových směn, které zajišťují, aby v průběhu 4 nebo 8 týdnů se odpracovaná doba jednotlivých čet vyrovnala s týdenní pracovní dobou v rozsahu 37,5 hodin týdně

•    pracovní režimy s 12 hodinovými střídavými směnami s různým kumulováním tří až sedmi dnů pracovního volna v týdenních či několikatýdenních pracovních cyklech. Tyto typy se uplatňují v obslužných provozech – obsluha rozvoden, tepláren, vrátní apod.

•    10 či 12 hodinové směny odpracované po dobu 10 až 18 dnů, se 4 až 7 denním pracovním volnem koncem pracovního cyklu, tento režim se uplatňuje hlavně ve stavebnictví na odlehlých staveništích

•    nerovnoměrné rozvržení pracovní doby v průběhu sezóny v rozmezí 9 až 10 hodin v období zvýšené potřeby práce a 6 až 7 hodin v období snížené potřeby práce. Tyto typy se uplatňují zejména v zemědělství, ale i službách a stavebnictví.

Příklad 1

Rozvržení pracovního režimu 2 : 2 : 3

Písmena A, B, C a D označují jednotlivé směny. Specifický znak tohoto režimu sočívá v tom, že směna či volný den připadající na pátek pokračuje i v sobotu a neděli. Jeho výhodou je čtyřtýdenní uzavřený cyklus, přičemž je zaměstnanci poskytnuto volno v délce 3 dnů připadajících na pátek, sobotu a neděli. V průběhu cyklu se stanovená týdenní pracovní doba 37,5 hodin překročí o 8 hodin, které se buď posuzují jako práce přesčas nebo se za ně poskytne pracovní volno.

Příklad 2

Rozvržení pracovního režimu 2 : 2 : 2

Písmena A, B, C a D označují jednotlivé směny. U tohoto pracovního režimu se podmínky jednotlivých směn vyrovnávají až po 8 týdnech.

ZÁKON č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce

§ 79

citace na str. 65

Stanovená týdenní pracovní doba

(1) Délka stanovené týdenní pracovní doby činí 40 hodin týdně.

(2) Délka stanovené týdenní pracovní doby činí u zaměst¬nanců

a)  pracujících v podzemí při těžbě uhlí, rud a nerudných surovin, v důlní výstavbě a na báňských pracovištích geologického průzkumu 37,5 hodiny týdně,

b)  s vícesměnným nebo nepřetržitým pracovním režimem 37,5 hodiny týdně,

c)  s dvousměnným pracovním režimem 38,75 hodiny týdně.

(3) Zkrácení stanovené týdenní pracovní doby bez snížení mzdy pod rozsah stanovený v odstavcích 1 a 2 může obsahovat jen kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis a nesmí ho provést zaměstnavatel podle § 109 odst. 3. Takto zkrácená týdenní pracovní doba je stanovenou týdenní pracovní dobou.

§ 80

citace na str. 66

Kratší pracovní doba

Kratší pracovní doba pod rozsah stanovený v § 79 může být sjednána pouze mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zaměstnanci přísluší mzda nebo plat, které odpovídají sjednané kratší pracovní době.

§ 81

citace na str. 66

(1) Pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel a určí začátek a konec směn.

(2) Pracovní doba se rozvrhuje zpravidla do pětidenní¬ho pracovního týdne. Při rozvržení pracovní doby je zaměst¬navatel povinen přihlédnout k tomu, aby toto rozvržení nebylo v rozporu s hledisky bezpečné a zdraví neohrožující práce.

(3) Zaměstnanec je povinen být na začátku směny na svém pracovišti a odcházet z něho až po skončení směny.

§ 92

citace na str. 69

(1) Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl nepřetržitý odpočinek v týdnu v trvání alespoň 35 hodin. Nepřetržitý odpočinek v týdnu nesmí činit u mladistvého zaměstnance méně než 48 hodin.

(2) Jestliže to umožňuje provoz zaměstnavatele, stanoví se nepřetržitý odpočinek ...