Slevy – spojeným osobám

1.  Právní minimum

Nebudeme si povídat o tzv. siamských (srostlých) dvojčatech ani o milencích, či transplantaci orgánů. Přívlastek „spojené“ zde zákonodárci zvolili dosti nepřesně, příhodnější by bylo hovořit o „vlivných“ osobách. Protože je to právě možnost efektivně ovlivnit jinou osobu, která pak „skáče, jak pískáme“, čehož se ministerstva financí – a to všude po světě – oprávněně obávají. A kvůli tomu se zejména v Praze i Bruselu vymýšlí bezpočet regulací snažících lavírovat mezi svobodou volby jednotlivce a veřejným zájmem na „spravedlivé zdanění“…

Zejména daně z příjmů mají ten „problém“, že pro výši daně je určující cena, typicky prodejní cena za výrobky, zboží a služby. Jenže máte-li onen vliv na svého dodavatele nebo odběratele a zájem o co nejnižší zdanění (ostatně kdo chce platit velké daně?), tak lehce díky čistě účelově sjednaným nereálným cenám můžete platit daň, jakou chcete. Skutečný příklad z praxe? Česká dceřiná společnost ušije sadu koberečků do auta, které dobrovolně povinně prodá své německé mateřské společnosti za 200 Kč, načež jí tato automobilka prodává do svých vozů za 100 Eur. Ovšem smluvní ceny nejsou zdaleka jediným daňovým specifikem spojených osob…

Je jasné, že pokud spolu jednají osoby vzájemně ekonomicky, personálně či jinak provázané, dohodnou si smluvní – zvláště pak cenové – podmínky i hodně jinak, než by tomu bylo mezi nezávislými (cizími) osobami. Nejde o nic nezákonného, ale o přirozený stav, ostatně z lidského hlediska je zcela pochopitelné a normální, že řemeslník bude požadovat za stejnou práci pro příbuzného jinou (nižší) úplatu, nežli pro nespřízněného „cizího“ zákazníka. V praxi ovšem zdaleka nejde o „nadstandardní slevy“ pouze pro příbuzné živnostníka (OSVČ), takto cenově zvýhodněny totiž často bývají také obchodní korporace, zejména s.r.o., jejichž společníkem nebo členem výkonného orgánu je právě dotyčný živnostník. Takže díky účelově dohodnutým nestandardním cenám se může podle zájmů a potřeb takto sladěných aktérů třeba z jinak slušně ziskového obchodu lehce stát ztrátová záležitost nebo naopak. Přičemž hlavním důvodem často bývá úprava základů daně z příjmů dotyčných podnikatelů.

Tržně neobvyklé ceny mezi spojenými osobami pochopitelně nejsou dohodnuty jen tak z plezíru, jejich účelem je ekonomické zvýhodnění celé skupiny dvou nebo více takto vzájemně propojených osob. Zdánlivě nerozumně proto není vždy sjednána pod-obvyklá cena, ale naopak vyšší nad-obvyklá cena. Důvodem přitom není „oškubat“ takto „nerozumně“ moc platícího odběratele – spojenou osobu – ale zajistit, aby měl požadované vyšší náklady, které může uplatnit ke snížení svého základu daně z příjmů ve státě s obecně vyšší sazbou daně. Naproti tomu jeho „zlému“ dodavateli – spojené osobě – požadovaná příliš vysoký příjem nemusí až tak vadit, pokud má dost vlastních daňově uznatelných výdajů nebo je v zemi s nízkou sazbou daně z příjmů. Dohromady proto zmíněná dvojice spojených osob paradoxně vydělá i na záměrně vyšší sjednané ceně, než je obvyklé.

Termín „spojené osoby“ je coby legislativní zkratka vymezen pouze pro účely daní z příjmů (§ 23 odst. 7 ZDP), přičemž má daňové souvislosti nejen nepříjemné (cenová restrikce, na což se zaměříme, dále třeba tzv. test nízké kapitalizace u zápůjček a úvěrů), ale také příznivé (např. osvobození kapitálových příjmů od daně).

Rovněž na poli DPH jsou – poněkud jinak vymezené – „spojené osoby“ pod zostřeným dohledem a to opět zejména ohledně výše úplaty, kdy se někdy povinně uplatňuje cena obvyklá místo sjednané. Dále hrají roli u opravy základu daně – snížení DPH na výstupu – z neuhrazené nedobytné pohledávky za „spojenou osobou“, a okrajově se týkají také problematiky tzv. skupiny, která může být jedním (souhrnným) plátcem této DPH.

Problematika převodních cen spojených osob je komplexní a značně složitá, potýkají se s ní unijní předpisy, Soudní dvůr EU, metodiky české finanční správy i zdejší soudy…, my se zde omezíme na to základní.

2.  Daně z příjmů

Pro účely daní z příjmů vymezuje „spojené osoby“ § 23 odst. 7 ZDP jako tři možné kategorie osob:

•    Přímo kapitálově spojené osoby:

–   jestliže se jedna osoba přímo podílí na kapitálu nebo hlasovacích právech druhé osoby,

–   anebo se jedna osoba přímo podílí na kapitálu nebo hlasovacích právech více osob;

–   a přitom tento podíl představuje alespoň

>   25 % základního kapitálu nebo

>   25 % hlasovacích práv těchto osob.

•    Nepřímo kapitálově spojené osoby:

–   jestliže se jedna osoba nepřímo podílí na kapitálu nebo hlasovacích právech druhé osoby,

–   anebo se jedna osoba nepřímo podílí na kapitálu nebo hlasovacích právech více osob;

–   a přitom tento podíl představuje alespoň

>   25 % základního kapitálu nebo

>   25 % hlasovacích práv těchto osob.

•    Jinak spojené osoby (kvůli lepší přehlednosti se k vymezení této kategorie dostaneme později).

Příklad

Osoby přímo kapitálově spojené

Nejjednodušším přímým kapitálovým spojením je prostá struktura společník (fyzická osoba) versus jeho společnost (např. s.r.o.), má-li společník alespoň 25 % podíl na dané společnosti, nebo na více společnostech. V našich podmínkách jde typicky o případ, kdy pan Jan Novák nebo paní Jana Nováková založí jako jediný zakladatel firmu Novák, s.r.o., v níž je jediným společníkem alias členem/­členkou této obchodní korporace.

Přímo kapitálově spojenými osobami jsou A a B, i všechny čtyři subjekty C až F navzájem. V praxi firmy vesměs vědí, že spojenými osobami jsou tzv. mateřská společnost C versus její dceřiné společnosti D, E a F, zapomínají ovšem na to, že stejně jsou na tom i jednotlivé dceřiné společnosti D, E a F navzájem. Proto nestačí hlídat – pro účely daní z příjmů – pouze „vertikální“ obchody, ale i ty „horizontální“ mezi dcerami…

Ovšem skutečnost, že A je vůči B „spojenou osobou“ není daňovým stigmatem na celý život. Splnění příslušných definičních podmínek se totiž zjišťuje vždy pouze ad hoc pro konkrétní případ, kde může mít takové propojení reálný daňový dopad. Proto když výše zmíněný ikonický pan Novák prodá firmě XY, a.s. svůj podíl v Novák, s.r.o., tak natrvalo přestává být „spojenou osobou“ vůči této firmě. A když po čase dotyčný pan Novák coby živnostník (OSVČ) uzavře obchod s Novák, s.r.o., nebude už muset řešit daňové testy týkající se spojených osob. Potvrzuje to metodický Pokyn Generálního finančního ředitelství GFŘ – D – 59 k jednotnému postupu při uplatňování některých ustanovení ZDP, který vyšel ve Finančním zpravodaji č. 19/­2022.: „Splněni podmínek uvedených v § 23 odst. 7 ZDP se posuzuje v době uzavření smluvního vztahu, přestože v průběhu trvání takto uzavřeného závazkového vztahu přestanou být smluvní strany osobami spojenými ve smyslu tohoto ustanovení.“

Třetí kategorií „spojených osob“ na poli daní z příjmů jsou jinak spojené osoby, za které se považují:

1)  osoby, kdy se jedna osoba podílí na vedení nebo kontrole jiné osoby, s výjimkou:

•    účasti v kontrolní komisi nebo v obdobném kontrolním orgánu a provádění kontroly za úplatu;

2)  osoby, kdy se shodné osoby nebo osoby blízké podílejí na vedení či kontrole jiných osob, s výjimkou:

•    kdy jedna osoba je členem dozorčích rad obou osob,

•    účasti v kontrolní komisi nebo v obdobném kontrolním orgánu a provádění kontroly za úplatu;

3)  ovládající a ovládaná osoba ve smyslu § 74 až § 81 ZOK, a osoby ovládané stejnou ovládající osobou;

4)  osoby blízké ve smyslu § 22, § 771 až 774 OZ:

•    příbuzný v řadě přímé (kdy pochází jeden od druhého, např. otec a syn, babička a vnučka),

•    sourozenec (sestry a bratři) a 

•    manžel (podstatné je, šlo-li o manžele v době uzavření vztahu, u něhož se spojení osob zkoumá),

•    partner (ve smyslu zákona č. 115/­2006 Sb., o registrovaném partnerství, ve znějí p.p.);

•    jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní (tj. např. pobočné příbuzenstvo, vztah druh – družka apod.);

•    osoby sešvagřené a osoby, které spolu trvale žijí (jde o právní domněnku, tj. není-li prokázán opak);

5)  osoby, které vytvořily právní vztah převážně (!) za účelem:

•    snížení základu daně nebo

•    zvýšení daňové ztráty.

Nejznámějším daňovým dopadem existence spojených osob je možnost, resp. povinnost úpravy jejich základů daně o zjištěný (bezdůvodný) rozdíl mezi cenou sjednanou a „cenou obvyklou“ podle § 23 odst. 7 ZDP:

•    „Liší-li se ceny sjednané mezi spojenými osobami

•    od cen, které by byly sjednány mezi nespojenými osobami

–   v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, a 

•    není-li tento rozdíl uspokojivě doložen,

–   Poznámka: Přesněji řečeno se poplatník vyhne úpravě základu daně nikoli tím, že „uspokojivě doloží“ existenci cenového rozdílu, ale naopak že prokáže, že tento rozdíl neexistuje, jelikož s ohledem na okolnosti a sjednané podmínky byla sjednána de facto „cena obvyklá“;

•    upraví se (pozn.: tj. správcem daně nebo poplatníkem) základ daně poplatníka o zjištěný rozdíl.“

Nelze-li určit cenu, která by byla sjednávána mezi nespojenými osobami ad výše, použije se cena určená dle zákona č. 151/­1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění p.p. Nejbezpečnější je požádat správce daně o tzv. závazné posouzení způsobu tvorby ceny dle § 38nc ZDP, tento správní úkon je ale zpoplatněn 10 000 Kč.

Zjednodušeně se mluví o daňovém testu „ceny obvyklé“, což je zavádějící, neboť to budí dojem, že jde o jedno přesné číslo (částku). Zatímco praxe soudů i přístup správců daně svědčí tomu, že jde o určitý cenový interval od – do. Což hezky objasňuje rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 8 Afs 80/­2007-105; www.nssoud.cz, který pro odlišení hovoří o „referenční ceně“. V judikátu stojí za povšimnutí také, že cenový nesoulad zásadně prokazuje (odhaluje) správce daně – zpravidla během daňové kontroly poplatníka. Teprve poté se míček alias důkazní břemeno dostává zpět na hřiště nebohého poplatníka, který se ještě může vyhnout dodanění (úpravě základu daně) tím, že naopak prokáže, že správcem daně tvrzený cenový rozdíl zde neexistuje. Ekonomicky rozumných důvodů může být celá řada, také zde nabízí inspiraci četná judikatura soudů k tématu…

Pro úplnost dodejme, že daňový test „ceny obvyklé“ u obchodů mezi spojenými osobami se netýká:

•    smlouvy o výprose (§ 2189 až § 2192 OZ),

•    smlouvy o výpůjčce (§ 2193 až § 2200 OZ),

•    úroků z úvěru, zápůjčky, dluhopisu atp. (přesněji: úrok z úvěrového finančního nástroje vymezeného výše), je-li sjednaná výše úroků nižší než „obvyklá“, pokud je věřitelem: daňový nerezident ČR, člen (společník) dané obchodní korporace nebo fyzická osoba.

S ohledem na četné dotazy můžeme uklidnit společníky s.r.o., kteří poskytují peněžité zápůjčky svým firmám. A to díky příspěvku z Koordinačního výboru č. 452/­22.04.15 Některé případy daňových dopadů bezúplatných příjmů totiž potvrdil výklad, že v těchto případech nejenže se neuplatní zmíněný daňový test ceny obvyklé, ale zejména že nevzniká bezúplatný majetkový prospěch u dlužníka (s.r.o.). Tím, že věřitel nepožaduje úroky, totiž bude mít dlužník (s.r.o.) vyšší zisk, který si pak může věřitel odčerpat – čímž bude naplněna úplatnost zápůjčky – např. formou vyšších podílů na zisku nebo prodejem o to hodnotnějšího podílu.

Neprokázaný, resp. ekonomicky neodůvodněný cenový rozdíl u obchodů mezi spojenými osobami ale nemusí skončit pouze jednou úpravou základu daně o tuto cenovou odchylku od „ceny obvyklé“. Návazně totiž může být poplatník povinen provést také navazující úpravu základu daně v souladu s § 23 odst. 3 písm. a) bodem 17 ZDP, podle kterého se výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji alias základ daně zvyšuje o:

•    „částku ve výši rozdílu mezi cenou sjednanou mezi spojenými osobami a cenou, která by byla sjednána mezi nespojenými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek, o kterou byl snížen základ daně poplatníka podle § 23 odst. 7; toto ustanovení se nepoužije pro tu část rozdílu, která byla mezi těmito spojenými osobami vypořádána,“

Strohý text zákona vypadá nejasně a v praxi se o tomto nemilém – nicméně dlužno uznat spravedlivém – daňovém důsledku málo ví, proto si jej objasníme na zjednodušeném příkladu. Kde budeme předpokládat, že cenový rozdíl poplatník hodnověrně a prokazatelně neodůvodnil, takže hrozí úprava základu daně z příjmů…

Příklad

Sleva z ceny obvyklé sjednaná mezi spojenými osobami

Pan Novák podniká jako OSVČ v truhlářské živnosti, přičemž vyrábí také dřevěné „euro“ palety, které se široce využívají k přepravě větších a hmotnějších výrobků, zejména stavebních materiálů. Dotyčný živnostník je rovněž společník firmy Dlažba, s.r.o. vyrábějící betonovou dlažbu, kterou dodává zákazníkům právě na oněch euro paletách nakupovaných od společníka, pana Nováka. Obě zmíněné firmy jsou tudíž „spojenými osobami“.

Pan Novák (OSVČ) prodává palety firmě Dlažba, s.r.o. – tj. spojené osobě – se slevou za jednotkovou cenu 50 Kč. Má tak zdanitelný příjem á 50 Kč, kupující daňový náklad á 50 Kč. Obvyklá cena je ovšem á 60 Kč.

Daňový test „ceny obvyklé“ mezi spojenými osobami § 23 odst. 7 ZDP se může uplatnit dvěma způsoby:

1)  Správce daně panu Novákovi (OSVČ) zvýší základ daně o á 10 Kč/­paleta, neboť má „chybně“ nízký základ daně kvůli nižším příjmům zapříčiněným „pod-obvykle“ nízkou cenou se spojenou osobou (Dlažba, s.r.o.).

•    Návazně si „spojený“ odběratel Dlažba, s.r.o. může v souladu s § 23 odst. 7 ZDP naopak snížit základ daně o tutéž částku = 10 Kč × počet palet prodaných za „pod-obvyklou“ cenu (50 Kč místo obvyklých 60 Kč). Zmíněné ustanovení totiž hovoří obecně o „úpravě základu daně“ a nikoli pouze o jeho zvýšení!

•    Protože však nízké náklady – a tedy vysoký účetní výsledek hospodaření a tím také vysoký základ daně z příjmů – dotyčnému odběrateli Dlažba, s.r.o. reálně v pokladně/­na účtu zůstává, musí podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 17 ZDP svůj základ daně spravedlivě ještě také naopak zvýšit o stejných á 10 Kč/­paleta.

2)  Stejná situace nastane i v případě, kdy si odběratel základ daně sníží bez provedení kontroly u dodavatele.

•    Vedení firmy Dlažba, s.r.o. samo – aniž by sjednanou cenu u „spojeného“ dodavatele (pana Nováka) řešil správce daně – usoudí, že má neadekvátně nižší výdaje (a tím vyšší základ daně) kvůli „neobvykle“ nízké kupní ceně sjednané se spojenou osobou (OSVČ), a proto si základ daně sníží o 10 Kč/­paleta.

•    Pak ale musí „pod-obvyklou“ cenou výdajově zvýhodněný odběratel pamatovat na daňově spravedlivý (smutnější) důsledek. Jelikož tento odběratel (Dlažba, s.r.o.) reálně platí spojené osobě jen sjednané „pod-obvyklé“ výdaje za sníženou sjednanou cenu se slevou á 50 Kč/­paleta – když smluvní cena nebyla navýšena na obvyklých 60 Kč – musí si základ daně z příjmů podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 17 ZDP návazně opět zvýšit (anulovat), aby tento svůj „pod-obvyklý“ výdaj á 10 Kč/­paleta daňově neuplatnil.

Poznámka: Tímto se docílí obdobného daňového zatížení jako u bezúplatného příjmu – ohledně slevy. Pokud dodavatel (OSVČ) s příjmem jen á 50 Kč/­paleta zvýší základ daně o slevu á 10 Kč/­paleta, pak se cenové zvýhodnění u něj chová jako nedaňový výdaj za dar odběrateli Dlažba, s.r.o. A návazně u tohoto odběratele (s.r.o.) bude majetkový prospěch z titulu cenového zvýhodnění á 10 Kč/­paleta zdaněn, jako by šlo o přijatý dar.

3.  DPH

Spojené osoby mají svá specifika také v DPH, což se v praxi moc neví, přičemž ale naštěstí daňový test ceny obvyklé zde platí jen v poměrně omezeném rozsahu. Vymezení „spojených osob“ v § 36a odst. 3 ZDPH je poněkud užší než u daní z příjmů a tato skupina je označena opisnou zkratkou „osoby uvedené v odstavci 3“:

•    osoby v kapitálově spojeném seskupení – seskupení osob, na nichž jedna osoba má přímo nebo nepřímo podíl na základním kapitálu či hlasovacích právech druhé osoby (více osob) – pokud podíl je alespoň 25 %,

•    osoby v personálně spojeném seskupení – což je seskupení osob, na jejichž vedení se podílí alespoň jedna shodná osoba (např. když je pan Novák jednatelem ve více s.r.o., a/­nebo členem představenstev více a.s.) – to však neplatí, pokud je toto seskupení dáno pouze tím, že je jedna osoba členem dozorčích rad obou osob,

•    osoby blízké (tento pojem dost obšírně ale vcelku v souladu s očekáváním vymezuje § 22 OZ),

•    společníci téže „společnosti“ ve smyslu § 2716 OZ (dřívější sdružení bez právní subjektivity),

•    pozor, od roku 2025 přibyli také zaměstnanci a jejich osoby blízké, ovšem (zatím?) pouze, když jde o dodání nemovité věci, proto opatrně při zvýhodněných „benefitních“ prodejích rodinných domů a bytů.

Oproti známějšímu testu ceny obvyklé u daní z příjmů (minulé heslo), je u jeho obdoby v DPH hlavním rozdílem, že se zdaleka netýká všech transakcí (plnění) uskutečněných plátcem pro „spojenou osobu“. Stěžejní je, že test ceny obvyklé se netýká případů, kdy má příjemce plnění – plátce – plný nárok na odpočet daně na vstupu! Pak totiž nehrozí daňový únik ani vyhýbání se daňovým povinnostem, a proto platí základní pravidlo § 36 odst. 1 ZDP, že základem daně je sjednaná úplata (cena), i když se jakkoli liší od obvyklé ceny. Povinnost uplatnit pro účely DPH obvyklou cenu místo ceny sjednané konkrétně nastává pouze ve třech případech:

1)  Je-li úplata za zdanitelné plnění nižší než obvyklá cena a příjemce plnění:

•    nemá nárok na odpočet daně (např. sleva za rekonstrukci bytu jednatele s.r.o.) nebo

•    nemá nárok na odpočet daně v plné výši (ať už z důvodu částečně soukromého využití nebo pro krácení odpočtu daně kvůli osvobozeným plněním ve smyslu § 72 odst. 9 ZDPH).

2)  Je-li úplata za zdanitelné plnění vyšší než obvyklá cena a poskytovatel plnění:

•    je povinen krátit nárok na odpočet daně podle § 76 odst. 1 ZDPH (jinak by si dodavatel tímto mohl uměle zvyšovat krátící koeficient a návazně odpočet DPH z krácených plnění).

3)  Je-li úplata za plnění osvobozené od daně bez nároku na odpočet daně nižší než obvyklá cena a poskytovatel plnění:

•    je povinen krátit nárok na odpočet daně koeficientem dle § 76 odst. 1 ZDPH (jinak by si opět plátce poskytující plnění mohl uměle zvyšovat tzv. krátící koeficient a tím návazně i odpovídající část DPH na vstupu, kterou „dostane zpět“ na odpočtu z krácených plnění).

Příklad

Povinně vyšší cena obvyklá, než nižší sjednaná

Dcera, s.r.o. prodala své „spojené osobě“ mateřské společnosti Matka, a.s. zboží s obvyklou tržní cenou 100 000 Kč za nižší cenu 60 000 Kč; obě firmy jsou plátci a částky jsou bez DPH. Co bude základem daně?

a)  Pokud má Matka, a.s. plný nárok na odpočet daně, pak bude základem pro DPH cena (úplata) sjednaná, tj. 60 000 Kč. Nutit do použití vyšší obvyklé ceny by se zde totiž minulo účinkem, oč vyšší DPH na výstupu by Dcera, s.r.o. odvedla, o to více by si Matka, a.s. nárokovala k odpočtu DPH na vstupu. Obdobně by tomu bylo i v případě, že by zdanitelné plnění podléhalo režimu přenesení daňové povinnosti na příjemce plnění.

b)  Pokud Matka, a.s. nemá nárok na odpočet daně, pak bude základem pro výpočet DPH vyšší „cena obvyklá“ 100 000 Kč. Zde je totiž situace jiná, Matka, a.s. nenávratně ztrácí možnost nároku na odpočet DPH, kterou musí Dcera, s.r.o. odvést, takže se snaží tuto „ztrátu“ kompenzovat nižším základem takto „ztracené“ DPH.

c)  Matka, a.s. nemá nárok na odpočet daně v plné ale jen v částečné výši – buď musí krátit odpočet daně (§ 76 ZDPH) z důvodu uskutečňování i plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně, nebo přijaté zdanitelné plnění použije pro ekonomickou činnost jen zčásti a má proto nárok na odpočet pouze v poměrné výši dle § 75 ZDPH. I v tom případě bude Dcera, s.r.o. počítat DPH z vyšší „ceny obvyklé“ 100 000 Kč. Tato situace je obdobou minulé varianty b), takže kvůli možným spekulacím musí být rovněž stejně řešena.

Na rozdíl od daní z příjmů zákon o DPH ohledně určení „ceny obvyklé“ neodkazuje na zvláštní zákon o oceňování majetku, ale má vlastní poměrně složitou definici v § 36 odst. 15 ZDPH, která je stejná pro celou EU.:

„Obvyklou cenou se pro účely DPH rozumí celá částka, kterou by za účelem pořízení zboží nebo přijetí služby musela osoba, pro kterou se plnění uskutečnilo, nacházející se na stejném obchodním stupni, na jakém se dodání zboží nebo poskytnutí služby uskutečňuje, zaplatit v podmínkách volné hospodářské soutěže nezávislému dodavateli nebo poskytovateli v tuzemsku, aby v daném okamžiku toto zboží pořídila nebo tuto službu přijala; pokud nelze srovnatelné dodání zboží nebo poskytnutí služby zjistit, rozumí se obvyklou cenou

a)  v případě zboží částka, která 1. není nižší než kupní cena daného nebo podobného zboží, nebo 2. odpovídá nákladové ceně určené k okamžiku dodání zboží, pokud nelze určit částku podle bodu 1,

b)  v případě služby částka, která není nižší než výše celkových nákladů na toto poskytnutí služby.“

4.  Účetnictví

Daňové testy „ceny obvyklé“ u obchodů mezi tzv. spojenými osobami jsou doménou daní. Což platí hlavně u daní z příjmů, kde se případné korekce mezi cenou sjednanou a obvyklou ad výše realizují mimoúčetně formou úpravy základu daně. Naproti tomu u zdanitelných plnění, kdy je nutno přiznat DPH na výstupu z ceny obvyklé namísto sjednané se „spojenou osobou“, se o dani z ceny obvyklé účtuje, jako o dluhu plátce za DPH na Dal 343. Dodejme, že povinně auditované firmy musejí podle § 39a odst. 2 VÚ v příloze v účetní závěrce uvádět mj. také informace o transakcích s tzv. spřízněnou stranou, které nebyly uzavřeny za běžných tržních podmínek.