Smlouva o smlouvě budoucí
a její využitelnost v pracovním právu

Ústřední zásadou nového občanského zákoníku jsou zásady obsažené v § 1 OZ. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení platí, že nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby sjednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Tím občanský zákoník upřednostňuje smluvní volnost nad rámec zákonné úpravy, upřednostňuje tedy dispozitivní právní úpravu (od které se lze smluvně odchýlit) před kogentní právní úpravou (od té se smluvně odchýlit nelze).

Jinými slovy, zákonnou úpravu použijeme jako určité vodítko a pokud smluvním stranám více vyhovuje odchylná úprava, nechť si svá práva a povinnosti upraví odchylně. Tato zásada je velice důležitá pro uzavírání všech smluv.

Úprava odchýlení se od zákona obsažená v občanském zákoníku se jen s dílčím doplněním stanoveným v zákoníku práce uplatňuje i v pracovněprávních vztazích, protože základní pravidlo upravující možnost odchýlení se od zákoníku práce, které do konce r. 2013 obsahoval § 4b odst. 1 ZP, bylo zrušeno. Podstatná odlišnost tohoto zatím platného pravidla oproti úpravě obsažené v občanském zákoníku spočívá v tom, že umožňuje, aby bylo na nemožnost odchýlení se od určitého ustanovení usouzeno na základě jeho povahy. Povahou ustanovení rozumíme především jeho význam, smysl a účel, který ta která norma sleduje. Pokud tedy určitá norma evidentně odráží veřejný zájem a v souvislosti s ním sleduje účel garance určitého práva, plnění stanovené povinnosti nebo zajištění závazného postupu, je vzhledem k této její povaze zřejmé, že se od ní není možné odchýlit.

Proto také i v zákoníku práce zůstalo zachováno pravidlo, podle nějž se lze pouze ve prospěch zaměstnance odchýlit od pravidel, která jsou zakotvena v ustanoveních obsažených ve výčtu § 363 ZP. Jde o normy, jimiž byly do zákoníku práce zapracovány směrnice ES, které členským státům předepisují povinnost garantovat ve svých národních právních řádech alespoň předepsanou minimální úroveň práv zaměstnanců. Zachováno také zůstalo tzv. pravidlo minimaxu, které určuje, že odchylná úprava nesmí být vyšší nebo nižší než právo, které zákon nebo kolektivní smlouva upravuje jako nejméně nebo nejvýše přípustné.

V pracovněprávních vztazích se tedy nyní po účinnosti občanského zákoníku od pravidel stanovených v zákoníku práce smluvní strany nemohou odchýlit a sjednat si jiná práva a povinnosti, pokud zákon takovou odchylku výslovně zakazuje, dojde k narušení dobrých mravů, dojde ke střetu s veřejným pořádkem, dojde k porušení práva, které se týká postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti, jde o pravidlo uvedené v § 363 ZP, kdy je odchylka možná jen ve prospěch zaměstnance, nebo zákon nebo kolektivní smlouva stanoví určité právo jako nejméně nebo nejvýše přípustné a v důsledku odchylky by mělo dojít k úpravě nižší nebo vyšší.

POJEM SMLOUVY V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU - Smlouva je jedním ze tří základních pilířů soukromého práva (totiž vedle vlastnictví a manželství). Smlouva je nejen nejčastější právní jednání, ale také zdaleka nejfrekventovanější právní titul. Smlouva jako právní skutečnost, konkrétně právní titul, k sobě váže právní následky, totiž vznik, změnu a zánik práce nebo povinností. To lze vyčíst i z ustanovení § 545 OZ – právní jednání vyvolává právní následky, které jsou v něm vyjádřeny, jakož i právní následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran.

Teorie soukromého práva definuje smlouvu jako konsenzuální (shodný) projev vůle alespoň svou stran. Obvykle se ale setkat spíš s jiným vymezením smlouvy – smlouva je dvou, popř. vícestranné právní jednání, které vzniká konsenzem čili úplným a bezpodmínečným přijetím návrhu na uzavření smlouvy. Pro toto vymezení je charakteristické, že spojuje podstatu smlouvy s procesem vzniku smlouvy.

Mnohem důležitějším prvkem je však závaznost smluvních projevů vůle smluvních stran a také vnitřní přesvědčení kontrahentů o vlastní vázanosti smluvním projevem. Lze tedy říci, že konsens je objektivně seznatelná společná vůle stran směřující k uzavření smlouvy, vůle stran po shodě a vzájemné zavázanosti. A navíc, smluvní projevy, totiž nabídka a její přijetí, tedy oferta a její akceptace, nejsou shodné – obsah smlouvy je uveden již v ofertě a následná akceptace už není víc než pouhé ano, tedy souhlas. K tomu viz § 1741 odst. 1 OZ, který stanoví, že osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou. K tomu pak v odstavci 2 dodává, že projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím nabídky a považuje se za novou nabídku. Přijetím nabídky je však odpověď, která vymezuje obsah navržené smlouvy jinými slovy.

Zatímco občanský zákoník platný do konce r. 2013 smlouvu nijak nevymezoval, nyní platný občanský zákoník sice tak také výslovně nečiní, ale v § 1724 OZ stanoví, že smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.

V literatuře i v zákoně se rozlišují pojmy smlouva, dohoda a ujednání. Jazykově, z hlediska svého významu, jde o tři pojmenování téhož. Občanský zákoník platný do konce r. 2013 se o jisté rozlišování pokoušel, nebyl však přesný. Nyní platný občanský zákoník se snaží o přesnější rozlišení.

Smlouvou se práva nebo povinnosti zakládají (vznikají), dohodou se mění nebo ruší. Ujednání je pak shoda o té které jednotlivosti v rámci smlouvy nebo dohody.

Zásada pacta sunt servanda (smlouvy mají být dodržovány) je jednou ze základních zásad soukromého práva a právního řádu vůbec. Podle některých teorií jde o výchozí zásadu uspořádání společnosti, bez ní a bez jejího praktického naplňování by existence lidského společenství vůbec nebyla možná. Tento princip je prezentován v řadě přirozenoprávních teorií. Nyní platný občanský zákoník v § 3 odst. 2 písm. d) ve shodě s touto přirozenoprávní teorií stanoví jako jednu ze základních zásad, že daný slib zavazuje a smlouvy mají být plněny.

Smlouva, jak bylo již uvedeno, je jedním ze základních a také typických institutů soukromého práva, proto i smlouvy upravené pracovním právem jsou svoji povahou smlouvami soukromoprávními.

Také v oblasti veřejného práva se lze se smlouvami – veřejnoprávními smlouvami – setkat, viz např. § 159 a násl. správního řádu. Pro tyto smlouvy platí sice zvláštní úprava, ale v nedostatku vlastní právní úpravy lze použít přiměřeně ustanovení občanského zákoníku.

K zásadám smluvního práva patří koncensualismus (či koncensualita), smluvní svoboda (smluvní autonomie) a závaznost smlouvy. Výrazem „smluvní svoboda“ rozumíme svobodu kontraktační, svobodu vůbec smlouvy uzavírat. Ale v rámci této svobody se ještě rozlišují svoboda volby smluvního partnera, volby předmětu, času a místa plnění ze smlouvy, volby smlouvy typové či atypové, volby formy smlouvy (je-li ponechána na vůli stran) apod.

Závazností smlouvy můžeme rozumět nejen to, že povinnost, kterou jsme na sebe smlouvou vzali, máme splnit – viz § 1759 OZ – smlouva strany zavazuje. Se závazností smlouvy je spojen také závazek státu nad právním postupem „dohlížet“ a především „oprávněného“ (toho, kdo má pohledávku) chránit. S vázaností smlouvou souvisí ale i to, že smlouvu, kterou jsme dobrovolně, poctivě a v dobré víře uzavřeli, nemůžeme kdykoliv a z jakéhokoliv důvodu ani změnit, ani zrušit (odmítnout ji). Zákon stanoví jednak obecně, jednak také konkrétně, kdy je možné smluvní ujednání změnit a kdy je možno vyvázat se ze smluvního ujednání a jeho následků. Nakonec tak může určit také sama smlouva, nebo účastníci smlouvy dohodou kdykoliv po uzavření smlouvy – viz § 1759 OZ – Smlouva strany zavazuje. Lze ji změnit nebo zrušit jen se souhlasem všech stran, anebo z jiných zákonných důvodů.

SMLOUVA O SMLOUVĚ BUDOUCÍ V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU

Zvláštním druhem smlouvy je smlouva o uzavření budoucí smlouvy (pactum de contrahendo), či předběžná a přípravná smlouva. Nyní platný občanský zákoník ji upravuje v § 1785 a násl. OZ. Smlouvou o uzavření budoucí smlouvy se alespoň jedna strana zavazuje, že na výzvu druhé strany učiněné v ujednané lhůtě, a není-li tato lhůta ujednána, po vyzvání učiněném nejdéle do jednoho roku (zde jde o prekluzivní lhůtu) od uzavření této smlouvy, uzavře budoucí smlouvu, a to bez zbytečného odkladu po takové výzvě. Obsah oné budoucí smlouvy má být (v první smlouvě) ujednán alespoň obecným způsobem. Pokud pak vyzvaná, totiž zavázaná strana svou povinnost včas nesplní, určí obsah smlouvy soud na návrh strany oprávněné.

Soud je vázán rozhodnout podle směrnice obsažené v ustanovení § 1787 odst. 2 věta druhá OZ – Přitom se vychází z návrhů stran a přihlédne se k okolnostem, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, jakož i k tomu, aby práva a povinnosti stran byly poctivě uspořádány. Na rozdíl od právního stavu platného do konce roku 2013 není pro tuto smlouvu požadována písemná forma. K tomu autoři nyní platného občanského zákoníku vysvětlovali, že někteří soudci prosazovali důraz zákonného textu na písemnou formu nejrůznějších právních úkonů poukazem, že jinak budou vznikat problémy s dokazováním. To není dostatečný důvod pro to, aby se právní úprava vydala cestou omezování soukromého styku a že je třeba vyjít z toho, že strany naprostou většinu smluv plní dobrovolně a že ani v případech, kdy vymáhají plnění ze smlouvy před soudem, mnohdy vedou spor o toto plnění, nikoli o existenci nebo platnost smlouvy. Navíc je záležitostí smluvních stran a jejich autonomie vůle, zda si případné riziko potíží s dokazováním uvědomí, vyhodnotí a zda je podstoupí nebo nepodstoupí, protože každá z nich má právo na písemné formě smlouvy trvat. Neviděli proto zvláštní důvod obecným požadavkem písemné formy zatěžovat projevy vůle stran neplatností, třebaže strany při uzavření smlouvy i při plnění závazku mají vůli splnit, k čemu se zavázaly, když nedostatek výzvy ze strany oprávněné má za následek zánik povinnosti uzavřít budoucí smlouvu.

Smlouva o smlouvě budoucí je z povahy věci uzavírána za podmínky, že okolnosti, za nichž byla uzavřena, budou v době, kdy má dojít k uzavření budoucí smlouvy, zásadně shodné. Mluvíme o tom, že smlouva je uzavírána „s výhradou, že věci budou stálé“. Proto, změní-li se okolnosti, z nichž strany při původním jednání zřejmě vycházely, do té míry, že od povinné strany nelze rozumně požadovat, aby (nyní) smlouvu uzavřela, povinnost smlouvu uzavřít zanikne. Nicméně tato (zavázaná) strana je povinna změnu okolností ohlásit oprávněné bez zbytečného odkladu poté, kdy se o změně dozví, jinak ji stihne odpovědnost za škodu, která tím oprávněné straně vznikla.

Kontraktační proces při uzavření pracovní smlouvy

Zákoník práce (vyjma § 30 a § 31 ZP) vyjednávání o pracovní smlouvě nijak v podrobnostech neupravuje. Postupuje se podle obecné právní úpravy v občanském zákoníku. V této souvislosti, s ohledem na některé typické situace v pracovněprávních vztazích, je třeba připomenout následující.

Formulace poptávky po pracovní síle „Přijmeme zaměstnance na pracovní pozici řidiče“, či „Přijmeme kuchaře, nástup od 1. března“ či obdobného znění na internetovém webovém portálu, ve výloze provozovny nebo kdekoli jinde nelze kvalifikovat jako návrh na uzavření pracovní smlouvy ve smyslu § 1731 OZ. Stejně tak se nejedná o veřejný příslib ve smyslu § 2884 a násl. OZ.

Právní úpravu veřejného příslibu nelze z povahy věci v souvislosti s uzavíráním pracovní smlouvy použít. Použít lze naopak právní úpravu smlouvy o smlouvě budoucí (§ 1785 až § 1788 OZ). Stejně tak se použije i právní úprava předsmluvní odpovědnosti (culpa in contrahendo) v § 1728 až § 1730 OZ.

V rámci vyjednávání o pracovní smlouvě se stejně jako u jiných závazkových právních vztahů uplatní obecná zásada poctivosti (§ 6 odst. 1 OZ „Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.“). Ta se spolu se zásadou autonomie vůle, zde konkrétně smluvní svobody, v odkazované občanskoprávní úpravě projevuje mimo jiné tím, že každý může vést jednání o smlouvě, aniž by byl povinen smlouvu uzavřít. V návaznosti na uvedený právní základ je povinnost stran sdělit si při vyjednávání všechny skutkové a právní okolnosti (o kterých ví nebo vědět musí), které jsou nezbytné k tom, aby byla uzavřena platná smlouva, a aby byl druhé smluvní straně zřejmý zájem (či nezájem) smlouvu uzavřít. Dále je povinností dotčených osob zachovat mlčenlivost o informacích důvěrného charakteru nebo o jiných obdobných sděleních. Za takové informace lze z hlediska pracovněprávních vztahů považovat informace o výši mzdy či platu či pravidla nastavení mzdového systému konkrétního zaměstnavatele. Může se však jednat i o informace o způsobu či rozsahu výroby u zaměstnavatele a o jiné informace obchodního charakteru. V obou případech platí, že se nejedná o informace obecně známé. Účastník vyjednávání má povinnost dbát o bezpečnost důvěrných informací a obdobných sdělení před zneužitím či prozrazením bez zákonného důvodu (zákonným důvodem může být například žádost o součinnost ze strany orgánu veřejné moci).

Nepoctivost při vyjednávání o smlouvě a při uzavírání smlouvy zakládá odpovědnost. Nepoctivost může spočívat (vyjádřeno příklady z oblasti pracovního práva) v/ve:

•    jednání o smlouvě, které bylo zahájeno, a ve kterém je pokračováno, aniž má účastník jednání úmysl smlouvu skutečně uzavřít (činí tak například za účelem získání informací ve svůj nebo cizí prospěch či chce poškodit zájmy druhé strany jinak – včasným neobsazením pracovní pozice apod. – a za tímto účelem uvádí protistranu v omyl ohledně skutečného úmyslu a zájmu o uzavření smlouvy). Nepoctivě jednající strana odpovídá za způsobené škody podle obecných ustanovení zákoníku práce za újmu, neboť se v tomto případě jedná o pracovněprávní vztah,

•    zneužití informací získaných v průběhu vyjednávání. V tomto případě nepoctivě jednající strana vydá druhé straně, o co se obohatila,

•    nezajištění důvěrnosti informací při jednání. V tomto případě se uplatní obecná úprava odpovědnosti za škodu (újmu) podle zákoníku práce, neboť jde o pracovněprávní vztah. Pokud by informacemi byly osobní údaje, uplatní se jak veřejnoprávní, tak případně soukromoprávní odpovědnost podle právní úpravy pro ochranu osobních údajů,

•    ukončení vyjednávání o smlouvě bez spravedlivého důvodu v momentě, kdy smluvní strany dospějí při vyjednávání o smlouvě tak daleko, že se s ohledem k okolnostem (průběhu vyjednávání, prezentovaným postojům a zájmům stran, sdělovaným informacím o dalších nabídkách apod.) uzavření smlouvy jeví jako vysoce pravděpodobné (jsou například ujednány všechny podstatné náležitosti, podmínky odměňování, rozsah úvazku a doba trvání pracovního poměru, to vše spolu se dnem, kdy má dojít k podpisu smlouvy). Nepoctivě jedná strana, která poškodí legitimní očekávání (důvěru) druhé strany a náhle bez spravedlivého důvodu vyjednávání ukončí. Spravedlivým důvodem přitom není prostý hospodářský prospěch, pokud strana, která vyjednávání o smlouvě ukončí, dříve nijak nedeklarovala, že uvažuje o uzavření smlouvy ještě s jinou osobou, nabídne-li jí lepší mzdové podmínky. Spravedlivým důvodem může být kupříkladu nepředvídaná tragická událost v rodině, která neumožní zaměstnanci vykonávat práci v dohodnutém místě výkonu práce. Nepoctivě jednající strana nahradí druhé straně způsobenou škodu, nejvýše však v rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. V úvahu přichází vedle ztráty z neuzavřené smlouvy (ušlá příležitost, kdy zaměstnanec například v důsledku jednání v důvěře v postup zaměstnavatele a s ohledem na předpoklad, že smlouva bude uzavřena, odmítne uzavřít jinou pracovní smlouvu a aktuálně nedosahuje žádného výdělku) i náhrada nákladů vynaložených na vyjednávání poškozeným (při nepoctivosti jednání zaměstnance se může jednat o náklady na výběrové řízení).

Smlouva o smlouvě budoucí v zákoníku práce

Podstata smlouvy o uzavření smlouvy budoucí (pactum de contrahendo) podle nyní platného občanského zákoníku spočívá v ujednání, kterým se strany základních pracovněprávních vztahů nebo jiné subjekty pracovněprávních vztahů zavazují, že uzavřou do sjednané doby smlouvu (dohodu), a shodnou se na jejich podstatných náležitostech, jakož i v ujednání, v němž se dohodly na doplnění smlouvy (dohody) ve sjednané době, jestliže přitom daly nepochybně najevo, že smlouva (dohoda) má platit, i kdyby k dohodě o zbytku smlouvy nedošlo. Smlouva musí mít písemnou formu.

Závazek k uzavření smlouvy v budoucnu se může týkat jak pracovní smlouvy nebo smluv o pracích konaných mimo pracovně poměr, tak i, nebrání-li tomu povaha smlouvy, dalších závazkových pracovněprávních vztahů, odvozených od základních pracovněprávních vztahů. V tomto případě jde např. o dohodu o možnosti odvolat vedoucího zaměstnance z jeho pracovního místa a vzdát se tohoto místa ve smyslu ustanovení § 73 odst. 2 ZP, dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování podle § 252 odst. 1 ZP, dohodu o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů podle § 255 odst. 2 ZP, dohodu zaměstnavatele s uživatelem o dočasném přidělení zaměstnance agentury práce podle § 308 ZP nebo konkurenční doložku podle § 310 ZP. Dohoda o uzavření smlouvy budoucí musí mít písemnou formu, i když se ke smlouvě samotné písemná forma nevyžaduje.

Kdyby ke smlouvě v dohodnuté době nedošlo, může se oprávněná strana základních pracovněprávních vztahů (nebo jiný subjekt pracovněprávních vztahů) domáhat ve lhůtě jednoho roku žalobou u soudu, aby projev vůle druhé strany základních pracovněprávních vztahů (jiného subjektu pracovněprávních vztahů) ke smlouvě (dohodě) byl nahrazen rozhodnutím soudu. Žalobou se pak oprávněná strana domáhá nahrazení projevu vůle podle toho, na jakých náležitostech budoucí smlouvy se s povinnou stranou shodly. To platí i tehdy, jestliže se strany dohodly na doplnění zbytku smlouvy, k němuž nakonec nedošlo, jestliže daly nepochybně najevo, že smlouva má platit i bez takového doplnění. Právní mocí rozhodnutí soudu se považuje smlouva (dohoda) za uzavřenou.

Marným uplynutím jednoroční lhůty se právo na nahrazení projevu vůle promlčuje.

Povinnost uzavřít smlouvu zanikne, jestliže se – objektivně vzato – okolnosti, za nichž byla smlouva o uzavření smlouvy budoucí sjednána, natolik změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. Není-li uzavření sjednané budoucí smlouvy objektivně možné a zaniká-li proto povinnost takovou smlouvu uzavřít (pro nemožnost plnění ve smyslu § 1788 odst. 2 NOZ) vzniká mezi účastníky smlouvy povinnost k náhradě škody za porušení smlouvy o uzavření smlouvy budoucí.

JUDr. Eva Dandová