Smluvní pokuta dle NOZ – nově

Smluvní pokuta je poměrně široce známým a v praxi hojně využívaným právním institutem. Používá se v právním styku (ve smlouvách), jak obchodním, tj. mezi podnikateli, tak občanskoprávním, tj. mezi občany, nepodnikateli. Může být použita (sjednána) i ve smlouvě mezi podnikatelem a občanem, ale tam se uplatní někdy odlišná pravidla s ohledem na ochranu spotřebitele – pak je chráněn nejen občan, ale i nepodnikatelská právnická osoba, třeba spolek apod. Kdy se může dlužník vyhnout jejímu placení? Kdy může soud výši pokuty snížit, a to jen na pouhou výši skutečné škody nebo ani to ne? Proč smluvní pokuta přestává být výstrahou a sankcí donucující plnit smlouvy?

Částka smluvní pokuty může být sjednána jako jednorázová

Někdo něco nesplní, a tak musí zaplatit např. 50 000 Kč. Nebo může být smluvní pokuta koncipována obdobně jako je tomu s úroky z prodlení: Pak nejde o jednorázovou částku, ale o částku za každý den prodlení, ať už je vyjádřena pevnou částkou, např. 500 Kč za den, nebo např. 0,2 % z kupní ceny za den prodlení.

Smluvní pokuta je nástrojem (institutem) tzv. utvrzení dluhu, a to široce používaným v každodenním právním styku. Hlavní význam smluvní pokuty spočívá v hrozbě dlužníkovi. Má významnou preventivní funkci. Smluvní pokuta nutí účastníka smlouvy splnit ujednanou povinnost, protože jinak mu hrozí majetková sankce – právě ono placení smluvní pokuty. A pak má tedy smluvní pokuta i významnou reparační funkci.

Smluvní pokuta tak má odrazovat (dlužníka) od neplnění smluvně ujednaných povinností

Současně má smluvní pokuta kompenzovat věřiteli vzniklou škodu. Věřitel získává určitou výhodu (nerozumějme tím výhodu získanou (nadto dokonce snad nepoctivě) na úkor dlužníka, protože smluvní pokuta nastupuje, až když někdo poruší své povinnosti, nedostojí svým závazkům, ocitne se v prodlení, a tak se stane dlužníkem) či spíše získává určité ulehčení situace spočívající v tom, že nemusí (což je jinak velmi složité) prokazovat, že mu vznikla škoda a v jaké výši. A nyní k tomu, jak smluvní pokutu upravuje zákon – občanský zákoník (o. z.) a co k jeho výkladu řekl Nejvyšší soud.

Co říká občanský zákoník a co nově Nejvyšší soud ke smluvní pokutě

„Ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, pak podle ust. § 2048 odst. 1 o. z., může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.“ – Jak už jsme uvedli, může být sjednána jednoznačná jednorázová částka smluvní pokuty v určité výši. Naopak způsob určení (konkrétně ve smlouvě co do výše nevyčíslené) smluvní pokuty je např. ujednání o tom, že kdo je v prodlení se splněním své povinnosti, zaplatí smluvní pokutu ve výši např. 0,05 kupní ceny, ceny za dílo atp.

Zaplacení smluvní pokuty přitom nezbavuje dlužníka podle ust. § 2049 o. z. povinnosti splnit dluh (závazek) smluvní pokutou utvrzený. Povinnost splnit závazek může zaniknout v případě odstoupení od smlouvy. I odstoupení od smlouvy může přinést vznik nároku na smluvní pokutu, ale to jsou jiné otázky, než kterým se nyní věnujeme, o tom také třeba někdy příště.

Je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti,
ke kterému se smluvní pokuta vztahuje. Smluvní pokuta je tedy jak pokutou, tak jakousi paušalizovanou náhradou škody. Pokud se chce někdo domoci jak pokuty samostatně, tak i náhrady škody, pak je třeba ve smlouvě uvést, že smluvní strany vylučují použití ust. § 2050 o. z., nebo že „vznik nároku na smluvní pokutu nevylučuje nárok na náhradu škody“ popř. malinko jinými slovy se stejným významem – vznikem nároku, zaplacením smluvní pokuty atp. „není dotčeno právo na náhradu škody“. Nicméně praktičtější, a to je smyslem smluvní pokuty, je ujednat ji tak, aby zahrnovala předpokládanou výši škody i jakousi právě jen pokutu, sankci.

CO JE PŘIMĚŘENOST OBECNĚ A CO JE PŘIMĚŘENÁ SMLUVNÍ POKUTA ROZUMOVĚ

Obecně při posuzování přiměřenosti (výše smluvní pokuty) je třeba porovnat poměr mezi významem nebo chcete-li: hodnotou povinnosti resp. splnění povinnosti, jejíž dodržení je zajišťováno smluvní pokutou (resp. z opačného úhlu pohledu: jejíž porušení je smluvní pokutou sankcionováno) a výší sankce (smluvní pokuty).

Pokud je smluvní pokutou zajišťováno např. řádné a včasné zhotovení díla (třeba provedení stavby), je logické, že bude přiměřenost (výše) smluvní pokuty hodnocena ve vztahu k hodnotě (celkové ceně) zhotovovaného díla. Pokud je však smluvní pokutou jištěno splnění jiné povinnosti, např. v rámci smlouvy o dílo dílčí povinnosti včas předat záruční listinu, bude potřeba vztáhnout smluvní pokutu určenou procentní sazbou nikoliv k ceně díla, ale k hodnotě a významu záruční listiny. A něco jiného pak bude na straně jedné jednorázová smluvní pokuta ve výši 20 % z celkové ceny díla nebo na straně druhé ze subjektivně vnímané a ve smlouvě (výslovně nebo implicitně) vyjádřené hodnoty záruční listiny. Podobně bude něco jiného smluvní pokuta ve výši např. 0,2 % z celkové hodnoty díla za každý den z opožděním jeho předání a něco jiného 0,2 % z subjektivně vyhodnocené hodnoty záruční listiny.

Jak má být přiměřenost hodnocena dle judikatury

K tomuto pravidlu (o zkoumání výše přiměřenosti smluvní pokuty) se nově vyjádřil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku spis. zn. 31 Cdo 2273/2022 ze dne 11. 1. 2023, když uvedl:  „Přiměřenost smluvní pokuty ve smyslu ust. § 2051 o. z. se posuzuje s ohledem na to, jakým způsobem a za jakých okolností nastalo porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se dotklo zájmů věřitele, které měly být sjednáním smluvní pokuty chráněny. Soud nezkoumá nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, nýbrž nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Přihlédne přitom nejen k okolnostem známým již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též okolnostem, které zde byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i k okolnostem, které nastaly po jejím porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné.” Co to pro smluvní praxi a právní styk znamená?

Co se pro praxi mění?

Nejvyšší soud se odklonil od své dosavadní výkladové a rozhodovací praxe v otázce zhodnocení přiměřenosti smluvní pokuty a její moderace (snížení soudem). Nastolil pro soudy postup nový, který věřitele nepotěší, spíše dlužníky – ty, kdož neplní své povinnosti, a mají tak platit smluvní pokutu.

Nadále už totiž není a nebude jasné, jak vysoká smluvní pokuta je v pořádku čili přiměřená, a „automaticky tak projde“ u soudu, aniž by ji soud (i když se bude dlužník maximálně vymlouvat) moderoval (snížil.).

V zásadě bylo možno doposud rozhodovací a výkladovou praxi Nejvyššího soudu shrnout tak, že smluvní pokuta až do výše 0,5 % dlužné částky denně, není nepřiměřená. – A to přitom není nízká smluvní pokuta, ba naopak: Jde o půl procenta (např. kupní ceny) za den. A tak se za pouhých 200 dnů mohla (může) částka, kterou musí dlužník uhradit, i zdvojnásobit! Za rok a něco prodlení se mohla (může) i ztrojnásobit! (Kupní cena + smluvní pokuta ve výši kupní ceny za prvních 200 dnů prodlení + smluvní pokuta za dalších 165 nebo 166 dnů a „něco...“, např. dalších 35 dnů...)

Tohle maximum je velice přísná, i když doposud legální výše smluvní pokuty. Neznamená to ovšem, že nyní nově vše pod 0,5 % dlužné částky denně projde. Smluvní pokuta 0,5 % za den by dříve platila pro ty nejpřísnější smlouvy. V praxi bychom se bavili spíše o 0,1 %, ovšem ani to není malá sankce.

Nově soud musí zjistit, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit

Dále musí soud zohlednit všechny konkrétní specifické okolnosti daného případu (sporu). Soud nově zjišťuje a hodnotí: 1. okolnosti zřejmé již v době uzavření smlouvy, tedy včetně ujednání o smluvní pokutě, ale též: (takže už nestačí vědomost o maximální přijatelné výši smluvní pokuty) 2. okolnosti, které existovaly při porušení smluvní povinnosti, ovšem též i 3. okolnosti nastalé event. později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ.

Soud přizná nárok na smluvní pokutu a rozhodne, že ji má dlužník (nejspíš žalovaný účastník sporu) zaplatit, pokud vyhodnotí, že smluvní pokuta není s ohledem na uvedená kriteria nepřiměřená. Pokud ovšem soud dospěje k závěru, že smluvní pokuta je nepřiměřená, tak ji sníží.

Zásadní problém ovšem spočívá v tom, že soud má smluvní pokutu snížit vlastně toliko jen na výši škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Sankční, nedodržování povinností trestající prvek, se prostě ze smluvní pokuty vytrácí. A tak je nyní nejistota, jak v tom, jak vysokou smluvní pokutu dohodnout, ujednat, tak i v tom, jak vysokou smluvní pokutu lze reálně vymoci resp., jak vysokou bude soud ochoten ji přiznat, pokud bude dlužník namítat její nepřiměřenost.

Jistá je jen smluvní pokuta ve výši skutečné škody, a to ještě musí být výše škody prokázána, ale to pak smluvní pokuta ztrácí svůj smysl. To nemusí být sjednávána. To už nejde o smluvní pokutu.

ZÁVĚR

–   Nárok na náhradu škody není třeba ve smlouvách uvádět, pokud nejde třeba o narovnání, uznání dluhu ohledně přesně vyčíslené výše škody.

–   To jsou jen prázdné floskule, kterými profesionálové (třeba realitní kanceláře a advokátní kanceláře) ohlupují laiky, že se do smluv píše, že dotčená, poškozená strana, má nárok na náhradu škody, aby jí to uchlácholilo. To nemusí být ujednáno ve smlouvě, to vyplývá přímo ze zákona. A vůbec to neznamená, že se dotčená, poškozená strana náhrady dočká. A pokud se jí dočká, že to bude snadné.

Richard W. Fetter