Sport dá zabrat i hlavě
aneb nepříjemně otřesený mozek
MUDr. Pavel Malovič
Navzdory tomu, že mozek sportovce je, kromě nejrozmanitějších druhů předepsaných nebo „dobrovolně“ nošených přileb a jiných ochranných pomůcek, v podstatě „dokonale“ chráněn proti mechanickým vlivům vnějšího prostředí uložením v relativně bezpečné lební dutině (kostěný kryt) s mozkovými obaly a mozkomíšní tekutinou, která ho obklopuje a tlumí i případné nárazy, mohou být po silných úderech a nárazech jeho poškození poměrně častá.
Bouchnutí nebo uhození do hlavy
jsou zejména při kontaktních sportech (box, hokej, evropský i americký fotbal, basketbal, házená), ale i při rozličných „adrenalinových“ aktivitách (vodní lyže, paragliding, bungee jumping) anebo jízdě na kole nebo kolečkových bruslích, poměrně frekventované. Obvykle nebývají vážné, i když i malé tržně zhmožděné nebo řezné rány, zejména na čele, v oblasti obočí nebo ve vlasové části hlavy, mohou způsobit velké krvácení a vyžadují chirurgické uzavření zasvorkováním, zalepením nebo zašitím.
Často však, kromě mírných bolestí hlavy, boule s modřinou nebo otokem v místě poranění, jiné následky u sportujícího nenastávají. Při silnějším úderu, který je spojen s výrazným otřesem hlavy (kopnutí, srážka hlavami, úder do tváře, pád z výšky, nárazy o skálu nebo led, pády na beton či asfalt), však často dochází i k vážnějším zdravotním komplikacím a následkům, které souvisejí i s tím, jaká část mozku byla „potlučena“ a jak vážně byla postižena.
Mozek je seskupení obrovského množství nervových buněk a nervových spojení. Tvoří jakýsi počítač našeho organismu, který za sekundu dokáže vykonat více než 200 operací a pro člověka představuje nenahraditelnou složku správného fungování všech jeho součástí.
Kvůli vzácnosti tohoto jedinečného vnitrolebního „přístroje“ se vyplatí zabezpečit ho při rizikovém sportování i ochrannou přilbou a jednat s určitou opatrností či zodpovědností. Káže to zdravý rozum. Samotný otřes mozku - v anglosaské odborné literatuře označovaný výrazem concussion (z latinského concutere - „srazit se spolu“) a ve střední Evropě jako „commotio cerebri“ - sice patří mezi relativně lehčí, „uzavřená“ poranění a dochází při něm spíš k funkčním než k nevratným strukturálním poruchám nervových buněk a spojení, ale ani ty nejsou ani v případě toho nejlehčího otřesu nikdy úplně vyloučeny.
Každý otřes mozku je totiž provázen bezvědomím,
které však bývá různě dlouhé - někdy pár sekund, jindy i více než deset minut. Postižený si obvykle nepamatuje, co se stalo před nehodou ani její okolnosti - výpadky paměti různé délky a kvality jsou proto určitým základem při posuzování stavu zraněného.
Dotyčnému bývá nevolno a může mít pocity na zvracení, případně i zvrací. Ale může se také tvářit, že mu nic není a s neobvyklou vehemencí přesvědčovat sportující kolegy, že mu nic není a nic ho nebolí. I takové chování je „podezřelé“ a může svědčit o poškození mozku. Přítomní se nezřídka pokoušejí o „vyšetření“ postiženého tím, že ho požádají, aby se při otevřených a potom při zavřených očích dotkl prstem špičky nosu.
Cílem tohoto nepříliš spolehlivého testu je posoudit koordinaci pohybů. Faktem ale je, že někteří jedinci nejsou schopni vykonat takový test správně ani bez pádu na hlavu (prst jim naráží do oka i jinde), a tak jeho výsledky nemusí nic věrohodného napovídat.
Odlišit „obyčejný“ otřes mozku od vážného vnitřního zranění je poměrně těžké a musíme se smířit s tím, že to amatérsky sami nedokážeme. Při každém pádu na hlavu je tedy vhodnější pokusit se přivolat záchranku.
Už dispečer nám dokáže přesněji poradit, co je potřeba a nejvhodnější udělat.
Záchranáři ve většině případů nedoporučují, aby byl postižený transportován na vlastí pěst ve snaze urychlit pomoc. Při nesprávném převozu laiky se mu může více uškodit než pomoci. Záchranka (rychlá zdravotnická pomoc - RZP) totiž není obyčejné auto, kterým se zraněný dostane do nemocnice, ale vlastně solidně vybavená pojízdná ošetřovna s příslušným odborníkem.
Co můžeme přeci jen sami udělat v rámci první pomoci?
Pokud jsme svědkem nehody, kdy někdo například spadne z kola a udeří se do hlavy, zavoláme záchranku (číslo 155) a až do jejího příjezdu dáváme pozor na to, zda je postižený při vědomí. Pokud ano a jsme si jisti (což není ve většině případů), že nedošlo k poranění páteře, zraněného posadíme, aby poraněná hlava nebyla pod takovým tlakem jako vleže. Pokusíme se s ním hovořit, udržujeme jeho pozornost, uklidňujeme ho. Krvácející poranění se pokusíme ošetřit. Jídlo ani nápoje mu nepodáváme a nesnažíme se ani podat mu léky proti bolesti! Všechno necháme raději na odbornících, abychom „nezkreslili“ stav zraněného. Pokud dotyčný upadne do bezvědomí, je třeba zajistit (v rámci možností), aby nepřestal dýchat.
Při podezření na poranění krční páteře, uvolníme dýchací cesty předsunutím spodní čelisti a ne záklonem hlavy (!), jak se to dělává. Lepší je však zůstat v telefonickém kontaktu s dispečerem, přes kterého se volala sanitka, a poslouchat jeho instrukce.
Pokud jde skutečně o otřes mozku, čeká pacienta několik dní pobytu v nemocnici
(nejčastěji tři až pět dní). Specialisté doporučují po celou dobu klid na lůžku a odpočinek. Nevyplatí se odejít domů ani na vlastní žádost (reverz)! Existují totiž případy, kdy po zranění hlavy postižený při převozu i několik hodin v nemocnici normálně komunikoval a až na pár odřenin byl relativně bez potíží. Po pár dnech však zemřel a nemocnice čelila obvinění příbuzných, že lékaři zanedbali příslušnou péči. K označení takového vývoje mají zdravotníci dokonce svůj termín: „patient who talked and died“ - „pacient, který hovořil a zemřel“. Takové případy se stávají a při nejlepší vůli zraněného je jim těžké předejít. Proto není radno nic podcenit a při všech úrazech hlavy by měl člověk myslet na nejhorší, i když situace vypadá optimisticky.
Někteří postižení hlásí neurologické potíže i několik měsíců poté, co překonali otřes mozku. Lékaři hovoří o takzvaném postkomočním syndromu. Postižení si stěžují na závratě, bolesti hlavy, poruchy spánku a koncentrace, neschopnost obvyklého myšlení.
Může se rozvinout i epilepsie. Pomocí preventivního nošení přilby se dá předejít až 83 % úrazů lebky, 53 % zranění hlavy v oblasti tváře a 48 % poškození mozku. Cítit se při rizikovém sportování bezpečně bez přilby je poměrně falešný dojem, například při jízdě na kole se pád rychlostí 15 km/hod přímo na hlavu dá srovnat s volným nekontrolovaným pádem z výšky jednoho metru, při rychlosti 25 km/hod jsou následky srovnatelné s pádem z výšky 2,5 metru.
Helma jako první pomoc při pádu na hlavu
Pod helmou však častokrát mohou vzniknout i krvácející poranění - zejména když se helma „přilepí“ na vyholenou hlavu a při prudkém nárazu svým posunutím roztrhne kůži. Vážnost takového zranění při adekvátním ošetření nebývá obvykle vysoká. Při pádu se však helma vždy poškodí. I když opticky se zdá, že vydržela bez poškození i silný náraz, je třeba ji vyměnit za novou. Zřídkakdy se totiž trhliny ve vnitřní pěnové výplni, způsobující její sníženou funkčnost, dají vidět pouhým okem. Helmu je třeba nosit zapnutou, a ne „frajersky“ rozepnutou. Není totiž ozdobou, ale skutečnou ochrannou pomůckou.
Dětem je třeba dávat dobrý příklad jejím nošením a nechovat se tak, že jim helmu nasadíme a sami jezdíme bez ní. Dnes je opravdu možné dobře si vybrat, ve střední i vyšší cenové třídě je nabídka široká. Při výběru je třeba vzít kromě designu v úvahu zejména záruku bezpečnosti a dostatečného pohodlí i při vícehodinovém nošení v různých klimatických podmínkách. První a nejzávažnější otázkou před nákupem tohoto bezpečnostního doplňku je správná velikost. Dokonalé posazení na hlavě je dalším krokem, který vede k budoucímu spokojenému komfortu nošení. Ovlivňuje ho zejména konstrukce utahovacího mechanismu, který může být celoobvodový nebo dělený.
Je třeba si všímat i tvrdosti výstelky, jejího tvarování, členění, dělení a způsobu umístění na vnitřním skeletu helmy. Často s tím souvisí odvod vlhka i kvalita a způsob odvětrávání - tvarování, velikost a rozmístění průduchů. Vhodným doplňkem je i případné umístění sítěk proti průniku hmyzu. K zajištění spokojenosti při nošení a zdravotní bezpečnosti je třeba se při výběru neunáhlit. Nemusí to být zrovna top model, který bude vyhovovat.
Solidní komfort nošení zajistí, že jezdec začne používat helmu jako samozřejmou součást své sportovní garderoby a podvědomě i vědomě zvýší svou vlastní bezpečnost.
