V Listině základních práv a svobod se vyskytuje dále ještě zakotvení práva na informace v článku 35 odst. 2, dle kterého každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů. Dle článku 41 Listiny základních práv a svobod je možné se tohoto práva domáhat pouze v mezích zákonů, které toto ustanovení provádějí.

Tímto předpisem je zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí.

Zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím upravuje pravidla pro poskytování informací a dále upravuje podmínky práva svobodného přístupu k těmto informacím.

Účelem zákona je zajistit veřejnosti právo na přístup k informacím veřejného sektoru.

Tento zákon přináší obecnou zákonnou úpravu práva na informace. Věcnou působnost zákon o svobodném přístupu k informacím upravuje negativně v ust. § 2 odst. 3, které uvádí, že se zákon nevztahuje na poskytování informací, které jsou předmětem průmyslového vlastnictví, a dalších informací, pokud zvláštní zákon upravuje jejich poskytování, zejména vyřízení žádosti včetně náležitostí a způsobu podání žádosti, lhůt, opravných prostředků a způsobu poskytnutí informací. Z výše uvedeného vyplývá, že jde o vztah mezi lex generalis (zákon č. 106/1999 Sb.) a lex specialis (zákony upravující právo na přístup k informacím konkrétněji). Zvláštním zákonem je například zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí.

Existuje několik definic pojmu informace. Pro další výklad je podstatná definice užívaná zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, který informací rozumí jakýkoliv obsah nebo jeho část v jakékoliv podobě, zaznamenaný na jakémkoliv nosiči, zejména obsah písemného záznamu na listině, záznamu uloženého v elektronické podobě nebo záznamu zvukového, obrazového nebo audiovizuálního. Zákon o svobodném přístupu k informacím výslovně uvádí, že informací není počítačový program a dále definuje tzv. zveřejněnou informaci. Zveřejněnou informací je taková informace, která může být vždy znovu vyhledána a získána, zejména vydaná tiskem nebo na jiném nosiči dat umožňujícím zápis a uchování informace, vystavená na úřední desce, s možností dálkového přístupu nebo umístěná v knihovně poskytující veřejné knihovnické a informační služby.

Subjekty práva na informace

Zákon o svobodném přístupu k informacím dělí subjekty na dvě skupiny. Na jedné straně jde o žadatele – subjekt, který se dožaduje některé z informací a na druhé straně stojí poskytovatel – povinná osoba, která tuto informaci je povinna poskytnout.

1. Žadatel

Žadatelem může být podle ust. § 3 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím každá fyzická i právnická osoba, která žádá o informaci. Žadatelem o poskytnutí informace může být i cizinec, je‑li v České republice, jelikož je mu přiznáno požívání stejných práv a svobod uvedených v Listině základních práv a svobod jako státnímu občanovi ČR. Žadatel jedná sám za sebe s výjimkou nezletilé osoby, která jedná v zastoupení zákonného zástupce. Právní úprava nevylučuje zastoupení právnické či fyzické osoby jinou osobou na základě plné moci jako žadatele o poskytnutí informace. Důležité je upozornit, že žadatel nemusí nikde uvádět, z jakého důvodu o informaci žádá.

2. Povinné subjekty

Poskytovatel informace se dále člení na dvě skupiny povinných subjektů, a to na poskytovatele, který má plnou informační povinnost a na poskytovatele s částečnou informační povinností. Povinné subjekty můžeme rozlišovat dle toho, zda podléhají informační povinnosti úplné nebo částečné. Dle ust. § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím povinnými subjekty, které mají povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. Výše uvedené subjekty mají úplnou informační povinnost, tedy mají povinnost poskytnout všechny údaje, se kterými disponují. Povinnými subjekty jsou dále ty subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy, a to pouze v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti. Tyto subjekty mají částečnou informační povinnost v rozsahu jejich rozhodovací činnosti, která jim byla svěřena jiným zákonem. Povinnost poskytovat informace se výslovně netýká dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací.

V souladu s ust. § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím jsou:

  státní orgány,

  územní samosprávné celky a jejich orgány a

  veřejné instituce a dále

  subjekty, kterým zákon svěřil rozhodování o právech, právem chráněných zájmech nebo

o povinnostech fyzických nebo právnických osob v oblasti veřejné správy v rozsahu této jejich rozhodovací činnosti povinny poskytovat podle zákona o svobodném přístupu informace vztahující se k jejich působnosti, a to na základě ústní nebo písemné žádosti fyzických a právnických osob.

Definici pojmu státní orgán v českém právním řádu nenajdeme. V Ústavě ČR je uvedeno, že státní moc je vykonávána prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. Zákonodárnou moc představují obě komory Parlamentu – tedy Poslanecká sněmovna ČR a Senát ČR, dále parlamentní komise a výbory. Výkonnou moc představují prezident republiky, vláda ČR a jednotlivá ministerstva. Dále pak ostatní ústřední orgány státní správy jako např. Český statistický úřad, Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, Úřad vlády České republiky, Energetický regulační úřad apod. Z dalších povinných orgánů výkonné moci můžeme jmenovat např. Generální finanční ředitelství, Celní správu, úřady práce, katastrální úřady, Českou inspekci životního prostředí, dále i státní orgány či úřady vykonávající státní správu mimo její organizační strukturu, např. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, Úřad pro ochranu osobních údajů. Povinnost informovat má i Policie ČR, Vězeňská služba ČR a Armáda ČR. Z moci soudní mají informační povinnost všechny typy soudů.

Informační povinnost územních samosprávných celků se týká obcí, krajů a jejich orgánů, přičemž v případě obcí se jedná o úplnou povinnost poskytovat informace jak v samostatné, tak i v přenesené působnosti. Mezi orgány povinné poskytovat informace patří zastupitelstvo, rada, starosta, v případě kraje hejtman, obecní úřad, krajský úřad a obecní policie.

Veřejná instituce je takový subjekt, který je založen a řízen podle pravidel výkonu veřejné správy. Kromě autoritativního rozhodování o právech a povinnostech patří k její činnosti i správa veřejných statků a hospodaření s veřejnými prostředky. Vzhledem k tomu, že tedy veřejné instituce hospodaří s veřejnými prostředky a to nejen s penězi, ale i s movitými a jinými hmotnými statky, které jsou ve vlastnictví státu, kraje či obce, jsou povinnými subjekty podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Mezi tyto subjekty patří např. Česká televize, Český rozhlas, Pozemkový fond ČR, veřejné vysoké školy, dále i Všeobecná zdravotní pojišťovna, jak judikoval Nejvyšší správní soud ČR ve svém rozhodnutí (Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 3 Ads 33/2006-57). Vzhledem k nejednoznačnosti pojmu veřejná instituce se často vedou diskuze o subjektech, kterých se jako veřejných institucí informační povinnost týká. Otázkou několikrát řešenou soudy, je ta, zda jsou povinnými subjekty státní a polostátní podniky. Dle Rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 2 Ans 4/2009-93 je povinným subjektem také ČEZ a.s.

Mezi poslední skupinu povinných subjektů patří subjekty, kterým zákon svěřil v některých oblastech výkon státní správy, a právě v těchto svěřených oblastech podléhají informační povinnosti. U těchto subjektů je povinnost zúžena na informace týkající se vlastního rozhodování subjektu. Mezi tyto subjekty patří orgány profesní samosprávy (Česká lékařská komora, Česká advokátní komora aj.) a některé fyzické osoby nadané výkonem veřejné moci (soudní exekutor, notář, děkan fakulty aj.).

Proces poskytnutí informací

může být proveden dvěma způsoby, a to:

–   zveřejněním pro předem neurčený okruh zájemců informace,

–   na základě žádosti o informaci učiněné konkrétní osobou.

Způsob zveřejněním pro neurčitý počet osob je základní formou poskytování informací, které musí povinný subjekt aktivně zveřejňovat. Každý povinný subjekt musí pro informování veřejnosti ve svém sídle a svých úřadovnách zveřejnit na místě, které je všeobecně přístupné, alespoň údaje taxativně uvedené v ust. § 5 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím a zároveň umožnit pořízení jejich kopie. Jedná se o tyto informace:

–   důvod a způsob založení povinného subjektu, včetně podmínek a principů, za kterých provozuje svoji činnost,

–   popis své organizační struktury, místo a způsob, jak získat příslušné informace, kde lze podat žádost či stížnost, předložit návrh, podnět či jiné dožádání anebo obdržet rozhodnutí o právech a povinnostech osob,

–   místo, lhůtu a způsob, kde lze podat opravný prostředek proti rozhodnutím povinného subjektu o právech a povinnostech osob, a to včetně výslovného uvedení požadavků, které jsou v této souvislosti kladeny na žadatele, jakož i popis postupů a pravidel, která je třeba dodržovat při těchto činnostech, a označení příslušného formuláře a způsob a místo, kde lze takový formulář získat,

–   postup, který musí povinný subjekt dodržovat při vyřizování všech žádostí, návrhů i jiných dožádání občanů, a to včetně příslušných lhůt, které je třeba dodržovat,

–   přehled nejdůležitějších předpisů, podle nichž povinný subjekt zejména jedná a rozhoduje, které stanovují právo žádat informace a povinnost poskytovat informace a které upravují další práva občanů ve vztahu k povinnému subjektu, a to včetně informace, kde a kdy jsou tyto předpisy poskytnuty k nahlédnutí,

–   sazebník úhrad za poskytování informací,

–   výroční zprávu za předcházející kalendářní rok o své činnosti v oblasti poskytování informací,

–   výhradní licence poskytnuté podle § 14a odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím,

–   usnesení nadřízeného orgánu o výši úhrad vydaná podle ust. § 16a odst. 7 zákona o svobodném přístupu k informacím,

–   elektronickou adresu podatelny.

Žádost o poskytnutí informace

Podle ust. § 13 zákona o svobodném přístupu k informacím se žádost o poskytnutí informace podává ústně nebo písemně, a to i prostřednictvím e-mailu. Není‑li žadateli na ústně podanou žádost informace poskytnuta anebo nepovažuje‑li žadatel informaci poskytnutou na ústně podanou žádost za dostačující, je třeba podat žádost písemně. Z žádosti musí být jasné, čeho se žadatel domáhá a komu je žádost určena.

Žádost je podána dnem, kdy ji obdržel povinný subjekt

Z žádosti musí být zřejmé, kterému povinnému subjektu je určena, a že se žadatel domáhá poskytnutí informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Neobsahuje‑li podání některou z náležitostí uvedených v ust. § 14 odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, není žádostí ve smyslu tohoto zákona, a tím pádem nebude vyřizována postupy dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Osoba žadatele se musí identifikovat. Není tedy možné podávat anonymní žádost. Fyzická osoba musí v žádosti uvést:

  jméno a příjmení,

  datum narození,

  adresu místa trvalého pobytu nebo, není‑li přihlášena k trvalému pobytu, adresu bydliště,

  adresu pro doručování, liší‑li se od adresy místa trvalého pobytu nebo bydliště (adresou pro doručování se rozumí též elektronická adresa).

Právnická osoba musí v žádosti uvést:

  název,

  identifikační číslo,

  adresu sídla,

  adresu pro doručování, liší‑li se od adresy sídla (adresou pro doručování se rozumí též elektronická adresa).

Pokud je žádost učiněna elektronicky, musí být podána prostřednictvím elektronické adresy podatelny povinného subjektu, pokud ji povinný subjekt zřídil. Pokud elektronické adresy podatelny nejsou zveřejněny, postačí podání na jakoukoliv elektronickou adresu povinného subjektu.

Poskytnutí informace na základě žádosti

Obecně platí, že informace má být poskytnuta do 15-ti dnů od podání žádosti. Pokud povinný subjekt, byť jen z části žádosti nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Nevyhoví‑li dožádaný subjekt žádosti o informaci, musí podat o této skutečnosti rozhodnutí. Rozhodnutí by mělo obsahovat vlastní odůvodnění, z jakého důvodu subjekt neposkytl informaci, k jakému závěru dospěl, z jakých dokumentů čerpal i poučení o možnosti odvolání. Proti tomuto rozhodnutí je připuštěn opravný prostředek a to odvolání. Rozhodnutí o odvolání podléhá soudnímu přezkumu na základě žaloby. Soud v takovém případě zkoumá, zda byly důvody pro odmítnutí žádosti. Povinný subjekt je tedy vázán lhůtou 15 dnů, během níž je povinen na žádost reagovat. V situacích daných zákonem lze lhůtu prodloužit maximálně o deset dní, přičemž je však nutné, aby byl o prodloužení žadatel informován. Žadatel musí být o prodloužení lhůty i o jeho důvodech vždy prokazatelně informován, a to včas před uplynutím lhůty pro poskytnutí informace. Lhůtu pro poskytnutí informace může povinný subjekt nejvýše o 10 dní prodloužit ze závažných důvodů, kterými jsou:

–   vyhledání a sběr požadovaných informací v jiných úřadovnách, které jsou oddělené od úřadovny vyřizující žádost,

–   vyhledání a sběr objemného množství oddělených a odlišných informací požadovaných v jedné žádosti,

–   konzultace s jiným povinným subjektem, který má závažný zájem na rozhodnutí o žádosti, nebo mezi dvěma nebo více složkami povinného subjektu, které mají závažný zájem na předmětu žádosti.

Povinný subjekt vždy posoudí žádost a dále může postupovat tak, že v případě, že brání nedostatek údajů o žadateli postupu vyřízení žádosti, vyzve žadatele ve lhůtě do 7 dnů ode dne podání žádosti, aby žádost doplnil.

Informaci pak poskytne povinný subjekt ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí doplnění žádosti. Pokud nevyhoví žadatel výzvě k doplnění do 30 dnů ode dne jejího doručení, žádost povinný subjekt odloží. Obdobně postupuje povinný subjekt v případě, že je žádost nesrozumitelná, není zřejmé, jaká informace je požadována, nebo je formulována příliš obecně. Povinný subjekt v takovém případě vyzve žadatele ve lhůtě do 7 dnů od podání žádosti, aby žádost upřesnil. Informaci pak poskytne povinný subjekt ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí doplnění žádosti.

Neupřesní‑li žadatel žádost do 30 dnů ode dne doručení výzvy, rozhodne povinný subjekt o odmítnutí žádosti.

V případě, že požadované informace se nevztahují k působnosti subjektu, žádost odloží a tuto odůvodněnou skutečnost sdělí do 7 dnů ode dne doručení žádosti žadateli. V případě, že není rozhodnuto o odmítnutí stížnosti, poskytne informaci povinný subjekt v souladu se žádostí ve lhůtě nejpozději do 15 dnů ode dne přijetí žádosti nebo ode dne jejího doplnění. Pokud není žadateli poskytnuta informace, může podat stížnost na postup při vyřizování žádosti o informace u povinného subjektu, a to do 30 dnů ode dne uplynutí lhůty pro poskytnutí informace. O stížnosti rozhoduje nadřízený orgán. Nadřízený orgán o stížnosti rozhodne do 15 dnů ode dne, kdy mu byla předložena. Nadřízený orgán při rozhodování o stížnosti přezkoumá postup povinného subjektu a může rozhodnout tak, že povinnému subjektu přikáže, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být delší než 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí nadřízeného orgánu, žádost vyřídil nebo usnesením věc převezme a informaci poskytne sám nebo vydá rozhodnutí o odmítnutí žádosti.

Pokud se žádost o poskytnutí informace týká zveřejněných informací, může povinný subjekt co nejdříve, nejpozději však do 7 dnů, místo poskytnutí informace sdělit žadateli údaje umožňující vyhledání a získání zveřejněné informace. Pokud ale žadatel trvá na přímém poskytnutí zveřejněné informace, povinný subjekt mu ji poskytne.

Omezení práva na informace

Zákon o svobodném přístupu k informacím v ust. § 7 až § 11 vymezuje, které informace jsou z poskytování informací vyloučeny. Všechna omezení práva na informace provede povinný subjekt tak, že poskytne požadované informace po vyloučení těch informací, u nichž tak stanoví zákon. Právo odepřít informaci trvá pouze po dobu, po kterou trvá důvod odepření. Povinný subjekt neposkytne tyto informace:

  utajované informace ve smyslu zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti,

  informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy, soukromí fyzické osoby a osobní údaje mohou být poskytnuty jen v souladu s občanským zákoníkem a zákonem o ochraně osobních údajů. Údaje o třetích osobách většinou poskytnuty nebudou. Povinný subjekt však musí poskytnout základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky. To však neplatí v případě poskytování veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální (sociální dávky), poskytování zdravotní péče, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území,

  obchodní tajemství – při poskytování informace, která se týká používání veřejných prostředků, se ale nepovažuje poskytnutí informace o rozsahu a příjemci těchto prostředků za porušení obchodního tajemství,

  informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení,

  informace vzniklé bez použití veřejných prostředků, jestliže byly předány osobou, které takovouto povinnost zákon neukládá (ledaže by tato osoba sdělila, že s poskytnutím informace souhlasí),

  informace, které úřad zveřejňuje na základě zvláštního zákona (např. zákon o státní statistické službě) a v předem stanovených pravidelných obdobích až do nejbližšího následujícího období,

  informace, jejichž poskytnutím by byla porušena ochrana práv třetích osob k předmětu autorského práva,

  informace, které úřad získal od třetí osoby při plnění úkolů v rámci kontrolní, dozorové, dohledové nebo obdobné činnosti prováděné na základě zvláštního právního předpisu (např. zákon o České obchodní inspekci), podle kterého se na ně vztahuje povinnost mlčenlivosti anebo jiný postup chránící je před zveřejněním nebo zneužitím,

  informace o probíhajícím trestním řízení,

  informaci o činnosti orgánů činných v trestním řízení, včetně informací ze spisů, a to i spisů, v nichž nebylo zahájeno trestní řízení, dokumentů, materiálů a zpráv o postupu při prověřování oznámení, které vznikly činností těchto orgánů při ochraně bezpečnosti osob, majetku a veřejného pořádku, předcházení trestné činnosti a při plnění úkolů podle trestního řádu, pokud by se tím ohrozila práva třetích osob anebo schopnost orgánů činných v trestním řízení předcházet trestné činnosti, vyhledávat nebo odhalovat trestnou činnost nebo stíhat trestné činy nebo zajišťovat bezpečnost České republiky,

  informace o rozhodovací činnosti soudů s výjimkou rozsudků,

  informace o plnění úkolů zpravodajských služeb,

  informace o přípravě, průběhu a projednávání výsledků kontrol v orgánech Nejvyššího kontrolního úřadu,

  informace o činnosti Ministerstva financí podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu nebo podle zákona o provádění mezinárodních sankcí,

  údaje vedené v evidenci incidentů podle zákona o kybernetické bezpečnosti, ze kterých bylo možné identifikovat orgán nebo osobu, která kybernetický bezpečnostní incident ohlásila nebo jejichž poskytnutí by ohrozilo účinnost reaktivního nebo ochranného opatření podle zákona o kybernetické bezpečnosti,

  informace, které jsou předmětem ochrany práva autorského nebo práv souvisejících s právem autorským, pokud jsou v držení a) provozovatelů rozhlasového nebo televizního vysílání, b) škol a školských zařízení, které jsou součástí vzdělávací soustavy podle školského zákona a podle zákona o vysokých školách, c) knihoven poskytujících veřejné knihovnické a informační služby, d) Akademie věd České republiky a dalších veřejných institucí, které jsou příjemci nebo spolupříjemci podpory výzkumu a vývoje z veřejných prostředků podle zákona o podpoře výzkumu a vývoje, e) kulturních institucí hospodařících s veřejnými prostředky, jako jsou muzea, galerie, divadla, orchestry a další umělecké soubory.

Povinný subjekt může dále také omezit poskytnutí informace, pokud:

  se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu,

  se jedná o nové informace, které vznikly při přípravě rozhodnutí povinného subjektu, pokud zákon nestanoví jinak. To platí jen do doby, kdy se příprava ukončí rozhodnutím

  jde o informace poskytnuté NATO nebo EU, která je v zájmu bezpečnosti státu, veřejné bezpečnosti nebo ochrany práv třetích osob chráněna uvedenými původci označením „NATO UNCLASSIFIED“ nebo „LIMITE“ a v České republice je toto označení respektováno z důvodů plnění povinností vyplývajících pro Českou republiku z jejího členství v Organizaci Severoatlantické smlouvy nebo Evropské unii, pokud původce nedal k poskytnutí souhlas.

Odmítnutí žádosti o poskytnutí informace

V případě, že povinný subjekt žádosti byť jen z části nevyhoví, vydá o tom rozhodnutí, ve kterém odůvodní, proč k takovému závěru dospěl, z jakých podkladů a právních předpisů při tom vycházel atd.

Rozhodnutí též musí obsahovat poučení o možnostech odvolání.

Pokud povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, nevyhoví, vydá ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí o odmítnutí žádosti, popřípadě o odmítnutí části žádosti, s výjimkou případů, kdy se žádost odloží. Proti rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti lze podat odvolání, o kterém rozhoduje nadřízený orgán. Povinný subjekt předloží odvolání spolu se spisovým materiálem nadřízenému orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení odvolání. Nadřízený orgán rozhodne o odvolání do 15 dnů ode dne předložení odvolání povinným subjektem. V případě, že odvolací orgán nevyhoví, je žadatel oprávněn podat proti rozhodnutí o odvolání do 2 měsíců od jeho doručení správní žalobu ke správnímu soudu. Pokud soud dospěje k tomu, že nebyly dány důvody pro odmítnutí žádosti, rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí o odmítnutí žádosti zruší a nařídí povinnému subjektu požadované informace poskytnout.

Náklady na poskytnutí informace

Podle ust. § 17 zákona o svobodném přístupu k informacím mohou úřady v souvislosti s poskytováním informací žádat úhradu ve výši, která nesmí přesáhnout náklady spojené s pořízením kopií, opatřením technických nosičů dat a s odesláním informací žadateli. Úřad si může vyžádat i úhradu za mimořádně rozsáhlé vyhledání informací, jejíž výše není ale zákonem žádným způsobem určena. Mělo by se jednat pouze o případy, kdy vyhledání informace významně zatíží úřad a omezí jeho ostatní činnost a o částku, která by neměla veřejnost odradit o podání žádosti o informace. V případě, že bude povinný subjekt za poskytnutí informace požadovat úhradu, písemně oznámí tuto skutečnost spolu s výší úhrady žadateli před poskytnutím informace. Z oznámení musí být zřejmé, na základě jakých skutečností a jakým způsobem byla výše úhrady povinným subjektem vyčíslena. Poskytnutí informace je pak podmíněno zaplacením požadované úhrady. Pokud žadatel do 60 dnů ode dne oznámení výše požadované úhrady úhradu nezaplatí, povinný subjekt žádost odloží. Nesplní‑li povinný subjekt vůči žadateli oznamovací povinnost, ztrácí nárok na úhradu nákladů. Není tudíž možné, aby povinný subjekt poskytl informaci a teprve následně sdělil žadateli výši nákladů a jejich úhradu požadoval.

Proti celkové výši nákladů spojených s poskytnutím informací je možné se bránit pomocí stížnosti na postup při vyřizování žádosti o informace dle ust. § 16a zákona o svobodném přístupu k informacím. Stížnost je možné podat do 30 dnů ode dne sdělení částky požadované povinným subjektem. Nadřízený orgán rozhodující o stížnosti může rozhodnout tak, že výši úhrady potvrdí nebo výši úhrady sníží nebo povinnému subjektu přikáže, aby ve stanovené lhůtě, která nesmí být delší než 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí nadřízeného orgánu, zjednal nápravu, jde‑li o úhradu za poskytnutí informace územním samosprávným celkem v samostatné působnosti.

Svobodný přístup k informacím o příjemcích veřejných prostředků a o platech

Veřejný prostředek lze definovat jako jakoukoliv věc, majetková práva či jiné majetkové hodnoty, platby poskytnuté z rozpočtu státu či územního samosprávného celku. Dle ust. § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím povinný subjekt poskytne základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky, a to v rozsahu: jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků. Výjimka z povinnosti poskytovat osobní údaje o příjmech veřejných prostředků je obsažena v ust. § 8b odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, které uvádí, že tato povinnost se nevztahuje na poskytování veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální, poskytování zdravotních služeb, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území.

Právo na informace spolu s právem na soukromí patří mezi ústavně zaručená práva každého jedince.

Právě tato práva se dostávají někdy do konfliktu. Právo na soukromí je považováno za jedno z nejsilnějších práv. Pokud ale mluvíme o přístupu k informacím o veřejných činitelích, jako o příjemcích veřejných prostředků, je v popředí právo na informace. Problematikou se zabýval také Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud se zabýval otázkou vzájemného vztahu ust. § 10 a § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím a došel k názoru, že ust § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím sice slouží k ochraně údajů o majetkových poměrech třetích osob, ale na druhou stranu ust. § 8b napomáhá ke kontrole hospodaření orgánů veřejné správy s veřejnými prostředky. Ochrana osobních údajů je u příjemců veřejných prostředků slabší, než u jiných osob a vzhledem ke svému postavení by měli tito příjemců veřejných prostředků strpět i určitý zásah do svého soukromí. Plná ochrana soukromí však zůstává tam, kde veřejný zájem na kontrole hospodaření s veřejnými prostředky není tak silný. Konkrétně jde o oblast, kdy nárok na poskytnutí plnění z veřejných prostředků vzniká přímo ze zákona. Jedná se o výjimku, která je obsažena v ust. § 8b odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, která uvádí, že povinnost poskytovat informace se nevztahuje na oblast zdravotní péče, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, v oblasti sociální, státní podpory stavebního spoření a státní podpory při obnově území.

Za přelomový rozsudek v oblasti poskytování informací o platech příjemců veřejných prostředků lze považovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 857/2010-79, ve kterém soud rozhodl o povinnosti poskytovat informace o platech příjemců veřejných prostředků. Do tohoto verdiktu převládal názor, že ust. § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím se zveřejňování platů a odměn netýká. Dle soudu však zaměstnanec veřejné správy je příjemcem veřejných prostředků, protože jeho plat je vyplácen z veřejných prostředků.

Právo na ochranu osobních údajů není neomezené, a pokud jsou poskytovány osobní údaje podle zákona o svobodném přístupu k informacím, který umožňuje jejich zpřístupnění, pak se jedná o povolení oprávněné.

S tímto názorem ovšem nesouhlasil Úřad pro ochranu osobních údajů, dle kterého má povinný subjekt i v případě poskytování informací o příjemcích veřejných prostředků postupovat podle zákona o ochraně osobních údajů. Neomezené zveřejňování výše odměn a platů u všech zaměstnanců, kteří jsou placeni z veřejného rozpočtu, a to bez ohledu na jejich soukromí je dle Úřadu pro ochranu osobních údajů porušením ústavně zaručeného práva na ochranu osobních údajů a ochranu soukromí.

Z těchto důvodů bylo nakonec vydáno Metodické doporučení Ministerstva vnitra a Úřadu pro ochranu osobních údajů k poskytování informací o platech pracovníků povinných subjektů podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Dle tohoto doporučení rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se k výkladu ust. § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím precedentně vyjádřil, je samozřejmě nutné respektovat, takže informaci o výši platu či odměně konkrétního zaměstnance bude nutné (při splnění dalších podmínek) na základě žádosti podané podle zákona o svobodném přístupu k informacím, poskytnout.

JUDr. Jana Drexlerová