Syndrom vyhoření

Mgr. Monika Jakubíková

Aktuální doba je bohatá na stresory a konflikty různého druhu působící negativně na zdraví člověka. V pracovním prostředí lidé zakoušejí zvyšující se nároky na pozornost, výkonnost, rozhodování či zvyšování odbornosti. Jedním z důsledků chronického stresu na pracovišti je syndrom vyhoření (z anglického „burn out“). Jde o finální stav působení chronického stresu, který je pozorovatelný jako ztráta profesního zájmu a úplné vyčerpání fyzických a psychických sil.

Tento syndrom je subjektivně člověkem prožíván

jako stav fyzického a mentálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým zažíváním situací, které jsou emocionálně mimořádně náročné, a vychází z dlouhodobě nekompenzované zátěže.

Termín syndrom vyhoření byl poprvé použit už v roce 1974 Herbertem J. Freudenbergerem. Syndrom vyhoření označil jako konečné stadium procesu, při kterém lidé, již se hluboce emocionálně něčím zabývají, ztrácejí své původní nadšení a motivaci.

K nejvíce ohroženým skupinám patří lidé pracující v pomáhajících profesích vyznačujících se velkým osobním nasazením a v profesích, kde převládá intenzivní kontakt s lidmi, jako jsou například zdravotní sestry, lékaři, psychologové, psychoterapeuti, sociální pracovníci, učitelé na všech stupních škol, policisté, hasiči, dispečeři záchranné služby, kriminalisté, příslušníci ozbrojených sil, kněží, právníci, manažeři, finanční poradci, pracovníci v bankách či úředníci v klientských centrech.

V případě, že se jedinec dostane až do stavu vyhoření, setkaly se u něj zpravidla vnější a vnitřní rizikové faktory. V práci k jeho vzniku přispívají konflikty rolí, nedostatek autonomie, nedostatečné zaškolení, vztahové konflikty, nejasnosti v zodpovědnosti, nadměrné množství práce ve velmi krátké době, nedostatečná podpora ze strany nadřízeného, pocit nespravedlivého ohodnocení, soutěživé pracovní prostředí, chybující supervize a možnost se poradit, šikana na pracovišti. Když se k tomu přidají vnitřní faktory jako perfekcionismus, workoholismus, nižší odolnost vůči zátěži, nezdravý životní styl a nedostatek pohybu, neschopnost relaxovat a nedostatek pozitivních vztahů mimo pracoviště, syndrom vyhoření se stává velmi pravděpodobným vyústěním.

PROCES VYHOŘENÍ se objevuje jako postupně narůstající psychické vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým působením stresujících podnětů.

V počáteční fázi zaměstnání je člověk optimistický, nadšený, plný ideálů. Pro svou práci je ochoten obětovat svůj volný čas, koníčky i čas s rodinou, často jde až o workoholismus. Následně však může přijít fáze stagnace, dochází ke ztrátě počátečního nadšení. Nedaří se realizovat původní představy a dochází k prvotnímu zklamání. Člověk začíná zjišťovat, že ne všechno je takové, jak se původně domníval. Práce ho přestává naplňovat a snaží se si ji co nejvíce zjednodušit. Nenaplněné očekávání a zklamání v něm vyvolávají pocity frustrace. Dochází ke střetu s realitou, která se ukazuje být odlišná od představ, s kterými člověk do práce nastupoval. Profesionální chování se začíná postupně měnit, přichází ztráta zájmu o klienta. Pokud člověk něco ve svém přístupu nezmění, následuje fáze frustrace. V této fázi už člověk začíná pochybovat nad smyslem své práce. Jeho pochybnosti jsou nejčastěji založeny na špatných zkušenostech např. s problémovým klientem, kolegou nebo nadřízeným. Dochází u něj k celkové ztrátě zájmu o všechno, co s profesí souvisí, k práci přistupuje často až se sebezapřením. Objevují se u něho potíže v oblasti fyzické, ale i emocionální.

Mezi fyzické projevy patří například oslabená imunita, problémy se soustředěním, spánkem, pamětí, nedostatkem energie, únava, bolesti na srdci, bolesti zad či hlavy.

Emočními projevy jsou deprese, zoufalství, neschopnost sebekontroly, přecitlivělost, záchvaty vzteku, úzkosti, pocit zbytečnosti, lhostejnosti, snížení sebedůvěry.

Další fází je fáze apatie. Ta přichází jako reakce na dlouhodobě prožívanou frustraci. Práce člověka už nenaplňuje a vnímá ji jen jako zdroj obživy. Dělá jen to, co musí. Není už ochoten zkoušet něco nového a brání se jakýmkoliv inovacím. Změna je viditelná ve vztahu k okolí, kolegům v práci a rodině. Objevuje se u něho ztráta zájmu o všechno, únava a pocity zklamání.

Poslední fází je samotné vyhoření. Tato fáze je označována za stadium, v němž je dosaženo úplného tělesného i emocionálního vyčerpání. Člověk ztrácí smysl své práce, stává se lhostejným, nastává odosobnění. V této fázi je nutné vyhledat odbornou pomoc.

PREVENCE - Jedním ze základů prevence vzniku syndromu vyhoření je především znalost příčin jeho vzniku, znalost příznaků a jednotlivých fází průběhu vyhoření. Zásady prevence spočívají v dodržování zdravého životního stylu, udržování rovnováhy mezi prací a soukromým životem, dostatečným odpočinkem, časem na koníčky a záliby. Prevenci syndromu vyhoření můžeme rozdělit na prevenci ze strany zaměstnavatele a na prevenci ze strany jednotlivce. Prevence syndromu vyhoření ze strany zaměstnavatele je založena na kultivování organizační kultury v dané organizaci.

Syndrom vyhoření má pro zaměstnavatele dopady i v ekonomické oblasti, protože souvisí s výkonem pracovní činnosti zaměstnance, jeho způsoby chování v postoji k zadané práci. Dochází k nekvalitnímu vykonávání zadané práce, objevují se časté absence v zaměstnání, zaměstnanec ztrácí zájem o práci. Zaměstnavatel by se měl proto aktivně zabývat prevencí syndromu vyhoření, například rozvojem programů určených k osobnímu rozvoji daného pracovníka, případně poskytnout zaměstnancům proplacení psychologického poradenství jako zaměstnaneckého benefitu.

Jednou z metod prevence syndromu vyhoření ze strany zaměstnavatele je supervize. Prevence syndromu vyhoření ze strany jednotlivce znamená rozvržení sil a nároků vůči sobě samému, nalezení optimální osobní angažovanosti v práci. Syndrom vyhoření může být pro někoho impulzem k odchodu úplně mimo profesi či obor.

Nejúčinnější cestou, jak zabránit vzniku syndromu vyhoření, je se mu efektivně bránit, například naučit se říkat ne, snížit vysoké nároky na sebe, být otevřený emocionální podpoře, navazovat dobré vztahy s lidmi, snažit se předcházet komunikačním problémům, stanovit si jasné priority, naučit se plánovat, využívat nabídek pomoci, snažit se praktikovat zdravý životní styl, dělat přestávky v práci, snažit se odpočívat.

Syndrom vyhoření vyžaduje odbornou péči.

Postiženým lidem nejčastěji pomáhají psychologové, psychoterapeuti či koučové. Při léčbě je využíváno více metod. Velmi účinné jsou metody jako kognitivně-behaviorální terapie a existenciální terapie, také různé relaxační techniky nebo „všímavost“ (mindfulness), což je meditační technika, která spočívá v pozorování a vnímání reality v přítomném okamžiku.

Pro terapii je velmi důležité, aby si postižená osoba syndrom vyhoření uvědomila a připustila. Při léčbě je snaha vyřešit především celou škálu problémů v oblasti chování, komunikace a mezilidských vztahů. Postižený by se neměl bát požádat o pomoc své okolí. Při léčbě syndromu vyhoření záleží na tom, v jaké fázi se nachází, jakou profesi člověk vykonává a jaká je jeho osobnost.

RADA!

V některých případech může pomoci jen změna prostředí nebo delší dovolená. Jindy je nutná návštěva psychologické ambulance. Ve vážnějších případech je nutná hospitalizace pacienta a nasazení medikamentózní léčby, například antidepresiv. Je proto vhodné věnovat se zejména prevenci a včasnému rozpoznání příznaků, aby se zabránilo vážnějším problémům a rozvoji tohoto syndromu.