2. Úvěry a půjčky
v účetnictví a daních

Ing. Karel Janda

1. Úvěr

Podstatnou složkou ekonomického základu právnické osoby i fyzické osoby provozující jakoukoli ekonomickou činnost je majetek. Majetkem se rozumí věci, pohledávky, jiná penězi ocenitelná práva a jiné penězi ocenitelné hodnoty ve vlastnictví příslušné konkrétní fyzické nebo právnické osoby.
Fyzické i právnické osoby pořizují svůj majetek a jiná aktiva zásadně z vlastních zdrojů. Podstatná část z nich krátkodobě využívá i cizí zdroje. Mnohé fyzické a právnické osoby používají cizí zdroje dlouhodobě, některé i trvale.
Vlastní zdroje u osob založených pro podnikání se označují jako vlastní kapitál. Jeho součástmi jsou:

– základní kapitál,
– kapitálové fondy,
– fondy ze zisku,
– výsledek hospodaření minulých účetních období,
– výsledek hospodaření běžného účetního období.

Těmito osobami se rozumí:

– obchodní společnosti,
– družstva,
– fyzické osoby samostatně výdělečně činné.

V terminologii zavedené zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „nový občanský zákoník“) a zákonem č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích – dále jen „zákon o obchodních korporacích“) s účinností od 1. ledna 2014 jsou obchodní společnosti a družstva označovány legislativní zkratkou „obchodní korporace“.
U právnických osob, jejichž hlavním předmětem činnosti není podnikání, vlastními zdroji jsou:

– vlastní jmění,
– fondy,
– výsledek hospodaření minulých účetních období,
– výsledek hospodaření běžného účetního období.

– politické strany a politická hnutí,
– občanská sdružení,
– obecně prospěšné společnosti,
– nadace a nadační fondy,
– veřejné vysoké školy,
– veřejné výzkumné instituce,
– společenství vlastníků jednotek.

V klasifikaci právnických osob zavedené novým občanským zákoníkem s účinností od 1. ledna 2014 právnické osoby příslušné do této skupiny budou zahrnuty do jedné z těchto tří kategorií:

– spolek,
– fundace,
– ústav.

V účetních jednotkách, které své účetnictví vedou podle vyhlášky č. 410/2009 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro některé vybrané účetní jednotky, ve znění pozdějších předpisů, vlastním zdrojem je vlastní kapitál. Zahrnuje v sobě:

– jmění účetní jednotky,
– fondy účetní jednotky,
– výsledek hospodaření minulých účetních období,
– výsledek hospodaření běžného účetního období.

– územní samosprávné celky (obce a kraje),
– dobrovolné svazky obcí,
– regionální rady regionů soudržnosti,
– příspěvkové organizace,
– státní fondy podle rozpočtových pravidel,
– Pozemkový fond České republiky,
– organizační složky státu.

– rezervy,
– dlouhodobé závazky,
– dlouhodobé úvěry,
– krátkodobé závazky,
– krátkodobé úvěry,
– krátkodobé finanční výpomoci (přijaté půjčky).

1.1 Úvěr jako ekonomická kategorie

Úvěrem se rozumí dočasné postoupení penězi ocenitelné hodnoty jedním subjektem jinému subjektu s podmínkou vrácení této hodnoty ve sjednané době a zaplacení úroku. Postoupená hodnota může mít podobu zboží nebo podobu peněz. Poskytnutí úvěru je vztahem dvou subjektů na principu návratnosti hodnoty poskytnuté věřitelem dlužníkovi.
Oficiální obecně platná definice úvěru není obsažena v žádném platném a účinném právním předpisu ústavního a právního pořádku České republiky.
Obecně je pojem „úvěr“ současně pojmem ekonomickým i právním.
Podle druhu hodnoty, která je předmětem úvěru, je možné členit úvěry takto:

– zbožové úvěry – poskytnuté a splácené ve zboží,
– obchodní úvěry – poskytnuté ve zboží a splácené v penězích,
– peněžní úvěry – poskytnuté i splácené v penězích.

Někteří autoři rozšiřují členění úvěrů o další dvě skupiny:

– pronájem placený dopředu – poskytnutý v penězích a splácen službou,
– předplatné – poskytnuté v penězích a splácené zbožím.

Úvěr je poskytován na základě smlouvy uzavřené zpravidla mezi dvěma subjekty. Poskytovatel úvěru je běžně označován jako věřitel. Příjemce úvěru je standardně označován jako dlužník. Pojmy „věřitel“ a „dlužník“ jsou užívány v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (§ 497 až 507) – dále jen „obchodní zákoník“. Nový občanský zákoník s účinností od 1. ledna 2014 dosavadní pojmy nahradil novými – „úvěrující“ a „úvěrovaný“ (§ 2395 až 2400).

V závislosti na druhu hodnoty, která je věřitelem dočasně dlužníkovi poskytnuta, jsou účastníkem smlouvy o úvěru různé právnické nebo fyzické osoby, nebo subjekty, které nejsou právnickou osobou (např. organizační složky státu).

1.2 Úvěr jako účetní kategorie

Přijatý úvěr je součástí pasiv úvěrované fyzické nebo právnické osoby či organizační složky státu. Není pasivem vzniklým činností účetní jednotky, která je příjemcem úvěru. Jeho zdrojem není výsledek hospodaření úvěrované osoby. Nevznikl ani vkladem majetku jejími zakladateli nebo zřizovateli.
Úvěr je pasivem vzniklým činností jiných subjektů. Nemůže být trvalou součástí zdrojů úvěrované osoby. Po dobu existence úvěrující osoby má charakter závazku vůči ní. Podle sjednané doby splatnosti je buď závazkem krátkodobým, nebo závazkem dlouhodobým. Přijetím úvěru vzniká úvěrované osobě povinnost jeho následného splacení.

Účetní klasifikace úvěrů

je odlišná od jejich klasifikace ekonomické a bankovní. Podle ekonomické a bankovní klasifikace se úvěry v závislosti na délce své splatnosti člení do tří skupin:

– úvěry krátkodobé se splatností do jednoho roku,
– úvěry střednědobé se splatností delší než jeden rok, ale nepřevyšující dobu pěti let,
– úvěry dlouhodobé se splatností delší než pět let.

V účetnictví, i v daňové evidenci, se i u úvěrů uplatňuje jednotné kritérium pro rozlišení krátkodobosti a dlouhodobosti. Tím univerzálním kritériem je jeden rok.
U úvěrů, stejně jako u závazků obecně, je rozhodující délka doby splatnosti. V závislosti na době splatnosti se peněžní úvěry člení na:

– úvěry krátkodobé se splatností do jednoho roku,
– úvěry dlouhodobé se splatností delší než jeden rok.

V účetnictví jsou do kategorie dlouhodobých úvěrů zatříděny i úvěry střednědobé a dlouhodobé podle ekonomické a bankovní klasifikace.
Splatnost se vždy sjednává nebo určuje při vzniku závazku. Tato zásada plně platí i pro úvěry. Doba splatnosti je předmětem smlouvy o úvěru. Délka doby splatnosti sjednané ve smlouvě o úvěru je rozhodující pro rozhodnutí, zda úvěr přísluší do kategorie úvěrů krátkodobých či do kategorie úvěrů dlouhodobých. Dobu splatnosti lze změnit jen změnou smlouvy o úvěru nebo sjednáním dodatku k ní. Doba skutečného trvání úvěru je pro účetní klasifikaci naprosto irelevantní.

Úvěr mění bilanci účetní jednotky úvěrovaného

Poskytnutí úvěru vede ke změně pasiv účetní jednotky a zpravidla i ke změně jejích aktiv. Přijetím peněžního úvěru se obvykle zvyšují pasiva. Vzroste objem cizích zdrojů. Dochází ke strukturálním změnám rozvahy účetní jednotky.
Peněžní úvěr poskytnutý formou převodu peněz na bankovní účet úvěrované účetní jednotky nebo formou peněžní hotovosti zvyšuje pasiva v kategorii krátkodobého či dlouhodobého úvěru. Současně zvyšuje aktiva v kategorii krátkodobého finančního majetku.
Peněžní úvěr poskytnutý formou úhrady závazků účetní jednotky (zaplacením dodavatelských faktur) změní vnitřní strukturu pasiv. Zvýší se jím cizí zdroje v kategorii krátkodobého nebo dlouhodobého úvěru. Současně se ve stejné výši sníží cizí zdroje v kategorii krátkodobých nebo dlouhodobých závazků. Podobný dopad do struktury pasiv přináší i přijetí úvěru na refinancování staršího úvěru.
Splacením úvěru se stejnou částkou sníží aktiva i pasiva účetní jednotky.

Poskytnutím jednotlivých druhů ručitelského úvěru se v prvním kroku zvýší pasiva v kategorii krátkodobého úvěru, někdy v kategorii dlouhodobého úvěru, se současným zvýšením aktiv zpravidla v kategorii krátkodobého finančního majetku. Ve druhém kroku akceptací směnky dodavatelem se úhradou závazků z obchodního vztahu sníží cizí zdroje pasiv při současném snížení krátkodobého finančního majetku v aktivech.

Přijetím obchodního úvěru nedochází k žádným změnám aktiv. Změnit se může jen vnitřní struktura pasiv, jestliže dojde ke smluvní změně splatnosti závazku změnou krátkodobého závazku na dlouhodobý. Tato situace nastává spíše výjimečně. Zpravidla obchodní úvěr neznamená žádnou změnu v bilanci účetní jednotky.
Žádnou změnu aktiv ani pasiv nepřináší zbožový úvěr.
Přijetí úvěru a jeho splacení jsou účetními případy, které nijak neovlivňují výsledek hospodaření příjemce úvěru.
U poskytovatele úvěru poskytnutí peněžního úvěru a jeho následné splacení mění strukturu aktiv. Poskytnutím peněžního úvěru se sníží objem finančního majetku, zpravidla krátkodobého, při současném zvýšení objemu pohledávek. Přijetí splátek má účinek opačný.
Závazkovým úvěrem se dočasně zvyšuje stav peněz při současném vzniku závazku. Následně při splatnosti garantované směnky zaniká závazek a snižuje se stav peněz.
Poskytnutí obchodního úvěru se sjednáním změny doby splatnosti pohledávky může promítnout do strukturální změny aktiv. Může dojít k převodu pohledávky z krátkodobých pohledávek do kategorie pohledávek dlouhodobých. Tato situace nastává zřídkakdy.
Poskytnutí zbožového úvěru k žádné změně aktiv ani pasiv nevede.

Úrok z úvěru

ovlivňuje výsledek hospodaření úvěrované účetní jednotky i její bilanci. Úroky jsou nákladem účetní jednotky, ve většině případů nákladem snižujícím základ daně z příjmů. Předpisem úroku vzniká náklad se současným vznikem krátkodobého závazku. Úhradou úroku se stejnou částkou snižují aktiva i pasiva účetní jednotky. Snížení krátkodobého finančního majetku je spojeno se stejným snížením krátkodobých závazků.

Výsledek hospodaření úvěrující účetní jednotky zvyšují úroky z poskytnutých úvěrů. Tyto úroky vstupují do základu daně z příjmů.

1.3 Právní úprava úvěrů

Je obsažena v dílu V hlavy II části třetí obchodního zákoníku (§ 497 až 507). Tato úprava se vztahuje na všechny vztahy založené smlouvou o úvěru a to bez ohledu na právní formu účastníků tohoto smluvního vztahu [§ 261 odst. 3 písm. d) obchodního zákoníku]. Poskytování některých úvěrů se řídí zvláštním zákonem. Tak například spotřebitelský úvěr je samostatně upraven zákonem č.145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb.
Dnem 1. ledna 2014 nabude účinnosti nový občanský zákoník. Tím zaniká úprava daná obchodním zákoníkem. Právní režim úvěrů je obsahem ustanovení § 2395 až 2400 nového občanského zákoníku.
Nová úprava přináší výrazné věcné i terminologické změny.

1.4 Klasifikace úvěrů

je výsledkem historického vývoje. V právnické a ekonomické teorii i v prováděcí praxi existuje řada způsobů klasifikace úvěrů podle různých hledisek třídění. V tomto pojednání je použito členění úvěrů na:

– úvěry zbožové,
– úvěry obchodní,
– úvěry peněžní,
– úvěry závazkové (ručitelské).

V různých odborných publikacích a článcích v odborných časopisech, v přednáškách a v učebnicích se čtenář může setkat i s jinými způsoby třídění úvěrů.

- Zbožový úvěr

je poskytován formou dodávky zboží, které věřitel předává jiné osobě (dlužníkovi), aniž se předpokládá peněžité zaplacení jeho ceny. Předmětem úvěru nejsou peníze, ale penězi ocenitelné věci. Dlužník úvěr splatí tak, že ve sjednané době předá věřiteli jiné zboží, zpravidla své výrobky. Úrok je stanoven tak, že dlužník při splacení úvěru dodá věřiteli zboží v hodnotě, která převyšuje hodnotu zboží poskytnutého věřitelem. Rozdíl hodnot zboží poskytnutého věřitelem a hodnoty zboží dodaného věřiteli dlužníkem je úrokem.

Zbožovým úvěrem získává dlužník materiál pro svoji výrobní činnost. Vlastníkem materiálu se stává okamžikem jeho hmotného převzetí, přestože jej nezaplatil. Podnikatel má tak možnost spotřebovat nebo využívat materiál bez povinnosti úhrady jeho ceny. Úhradu provede až po skončení výrobního procesu vyprodukovanými výrobky.
Ustanovení § 601 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), umožňuje kupní smlouvou sjednat výhradu vlastnictví. Sjednáním výhrady vlastnictví přechází vlastnické právo k movité věci z prodávajícího na kupujícího až po zaplacení ceny. Nebezpečí nahodilé zkázy a nahodilého zhoršení stavu věci přechází na kupujícího okamžikem jejího převzetí. Stejný postup umožňuje ustanovení § 445 obchodního zákoníku.
Institut výhrady vlastnického práva převzal i nový občanský zákoník úpravou v § 2132. Výhradu vlastnického práva lze uplatnit u věcí movitých i u věcí nemovitých. S využitím ustanovení druhé věty § 494 nového občanského zákoníku je možné výhradu vlastnického práva použít i při koupi zvířete.
Uplatnění tohoto postupu – prodeje s výhradou vlastnictví – není v souladu s principy zbožového úvěru. Proto se u něj nepředpokládá.
Poskytovatelem zbožového úvěru je zásadně podnikatelská právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba.
Tento druh úvěru patří v současnosti k méně obvyklým. Široké uplatnění nacházel v dobách řemeslné a zemědělské malovýroby.

- Obchodní úvěr

je nejstarší a dosud široce využívaná forma úvěru. Je poskytnut ve zboží nebo formou služby a splácen je penězi. Tím se odlišuje od úvěru zbožového. Historicky je vyšší formou úvěru, než byl zbožový úvěr. Patří do skupiny nebankovních úvěrů.

Obchodní úvěr je součástí obchodních vztahů. Souvisí s prodejem zboží nebo s poskytnutím služby. Odběrateli vzniká závazek z obchodního styku a dodavatel se stává věřitelem odběratele.
Poskytnutí obchodního úvěru spočívá v tom, že dodavatel umožní odběrateli odklad v placení za uskutečněnou dodávku zboží či služby. Prodávající (dodavatel zboží nebo služby) se stává poskytovatelem úvěru (věřitelem), kupující je dlužníkem.
V rámci obchodního úvěru odběratel obdrží zboží a služby od dodavatele bez závazku úhrady v běžných lhůtách splatnosti. Při poskytnutí obchodního úvěru dodavatel souhlasí s tím, že odběratel uhradí zboží a služby k pozdějšímu, dohodnutému datu. Písemným dokladem o uzavření smlouvy je faktura, v které jsou kromě druhu, množství a ceny dodaného zboží a dalších povinných zákonných obsahových náležitostí uvedeny též konkrétní platební podmínky.
Ustanovením § 340 odst. 3 obchodního zákoníku je stanovena povinnost dlužníka provést úhradu přijaté faktury za dodávku zboží nebo poskytnutí služby do 30 dnů po obdržení faktury nebo jiné výzvy podobné povahy. Sjednání doby splatnosti delší než 60 dnů je možné jen tehdy, pokud to není vůči věřiteli hrubě nespravedlivé (§ 340 odst. 4 obchodního zákoníku). Smlouva o poskytnutí obchodního úvěru sjednaná standardním způsobem nemůže být považována za hrubě nespravedlivé jednání vůči věřiteli. Sjednaná doba poskytnutí obchodního úvěru není nijak zákonně omezená.
Obchodní úvěr překonává rozpor vznikající tím, že dodavatel má k prodeji připravené zboží a kupující není schopen toto zboží zaplatit. Je oboustranně přijatelným, zpravidla i výhodným řešením situace, kdy kupující nemá potřebné množství peněz v době, v níž zboží přichází na trh a prodávající nemůže nalézt kupujícího, který by byl schopen okamžité platby. Sjednáním obchodního úvěru kupující získává potřebné zboží nebo potřebnou službu v době, kdy je skutečně potřebuje. Současně mu je umožněna platba za ně v době, kdy realizací svých výrobků nebo služeb ze své produkce potřebné peněžní prostředky již získal.

Prodávajícímu uvolnění skladových prostor umožní plynulost dalších výrobních a ekonomických procesů. Schopnost dodavatele poskytnout odběrateli obchodní úvěr závisí i na výši jeho disponibilních peněžních rezerv.

Sjednání obchodního úvěru a jeho poskytnutí není administrativně náročné.

Poskytnutí obchodního úvěru dlužníkovi stav peněžních prostředků nijak nezvýší. Pouze mu je uvolní pro případné jiné využití nebo zabrání nutnosti použití bankovního či jiného peněžního úvěru.

Zajištění vlastní bezpečnosti věřitele je při poskytování obchodního úvěru vysoce důležité. Určitým rizikem vyplývajícím pro dodavatele z poskytnutí obchodního úvěru je nesplnění sjednaných podmínek ze strany kupujícího. Opožděním platby nebo jejím neuskutečněním může u dodavatele (věřitele) dojít ke vzniku druhotné platební neschopnosti. Obchodní úvěr se proto zpravidla zajišťuje směnkou, dokumentárním akreditivem s odloženým placením nebo bankovní zárukou.

Poskytnutí obchodního úvěru je vždy spojeno s určitou mírou rizika. Aby se nestalo krokem vedoucím k hazardu, je třeba ctít zásady racionálního a efektivního rozhodování o jeho poskytnutí.
Neúvěrujte ostatní, pokud sami nejste v dobré finanční kondici – tak je možno formulovat zásadu, jejíž respektování je základním předpokladem správného postupu při rozhodování, zda obchodní úvěr poskytovat či nikoliv. Znalost vlastního ratingu je neopomenutelnou podmínkou. Rozumné je dát přednost ratingu zjištěnému na základě externího nezávislého hodnocení. Schopnost unést riziko, že dlužník nebude řádně plnit povinnosti plateb obchodního úvěru, závisí na finanční situaci věřitele. Je důležité, aby stav jeho disponibilních peněžních prostředků převyšoval objem poskytnutých obchodních úvěrů. Jen tak je zajištěno bezpečné pokračování vlastních ekonomických činností.
Diverzifikovat poskytování obchodního úvěru je jednou z důležitých zásad vlastní finanční bezpečnosti. Není předvídavé úvěrovat velkými částkami jen jednoho obchodního partnera nebo vzájemně propojené podnikatelské subjekty. Vzniklo by tak nebezpečí přílišné vlastní závislosti na jejich „finančním zdraví“. Diverzifikace je cestou ke snížení rizika nedobytnosti pohledávky z obchodního úvěru.
Průběžné sledování míry rizika jak portfolia dlužníků, tak i důvěryhodnost jednotlivých dlužníků je nutným opatřením.
Vědět, komu se obchodní úvěr poskytuje, je další důležitá zásada pro snížení rizikovosti poskytnutého úvěru. Důležitým krokem je zjištění dostatku potřebných informací o ekonomické a finanční situaci obchodního partnera, který má nebo v budoucnu může mít zájem o poskytnutí obchodního úvěru. Rozhodně se vyplatí před dojednáním podmínek obchodního úvěru odběratele (budoucího dlužníka) důkladně prověřit.

Základní informace lze nabýt z dokumentů uložených ve sbírce listin obchodního rejstříku. Velice prospěšné jsou informace, ze kterých je možné získat přehled o aktuální situaci odběratele, například výši jeho základního kapitálu, tržeb či zadluženosti. Mnohé obchodní společnosti nebo i individuální podnikatelé zapsaní v obchodním rejstříku svoji povinnost vkládat do sbírky listin každoročně své účetní závěrky a další dokumenty plní liknavě nebo je neplní vůbec. I toto zjištění u konkrétního odběratele je již samo o sobě významnou informací, informací nabádající k opatrnosti.

Alarmující je, pokud obchodní společnost, která dříve tyto informace pravidelně podávala, náhle přestane do sbírky listin reportovat.
Je třeba průběžně sledovat informace o obchodních partnerech a všímat se změn, které mohou ovlivnit jejich spolehlivost a plnění finančních závazků. Pozornost je třeba věnovat náhlým změnám majetkové struktury i změnám ve statutárních orgánech. Ve veřejných databázích je možné nalézt například vyhlášení návrhu na konkurz či zahájení insolvenčního řízení. Kromě ekonomické situace je vhodné prověřit případné nestandardní vazby mezi obchodními společnostmi či špatné výsledky předchozích společností, které vedli současní obchodní partneři.
Sledování takového množství informací však velkou část podnikatelů odradí – je to časově značně náročná činnost. Výhodným řešením je proto pořízení inteligentní aplikace se systémem včasného varování. Nastane-li u obchodních partnerů zásadní změna, tato aplikace okamžitě informuje. Není pak nutné trávit hodiny času procházením všech dostupných databází.
Zajištění poskytnutého obchodního úvěru je významné zejména u vyšších částek, jejichž pozdní splacení nebo nesplacení by mohlo vést ke snížení finanční bezpečnosti věřitele nebo k negativnímu ovlivnění jeho budoucí činnosti či dokonce k ohrožení jeho existence. Při vědomí těchto rizik je účelné rozhodnout se pro vhodnou formu preventivního zajištění pohledávky z obchodního úvěru. K tomu lze využít zejména směnky, dokumentárního akreditivu, faktoringu nebo forfaitingu.

Zajištění pohledávky z obchodního úvěru

Jednoduchým prostředkem zajištění pohledávky s vysokou zárukou návratnosti je směnka. U směnky je zabezpečené soudní vymáhání ve zkráceném řízení. Využívá se:

– směnka vlastní,
– směnka cizí.

Směnku vlastní vystaví dlužník, který se tím zavazuje věřiteli, že jemu nebo jím oprávněné osobě v určitý den a na určitém místě zaplatí stanovenou částku.
Směnku cizí vystaví věřitel a dává tím příkaz dlužníkovi, aby jemu nebo jím oprávněné osobě v určitý den a na určitém místě zaplatil stanovenou částku.
Podle splatnosti lze směnky sloužící k zajištění pohledávky z poskytnutého obchodního úvěru členit na tyto druhy:

– vistasměnka musí být splacena při viděné, tj. v okamžiku předložení dlužníkovi,
– lhůtní vistasměnka musí být zaplacena ve lhůtě následující po viděné; tato lhůta je na směnce uvedena,
– datosměnka musí být zaplacena v čase od data jejího vystavení a tento čas je na směnce vyznačen,
– směnka fixní (denní) musí být zaplacena v den uvedený na směnce.

Směnka musí být vystavena v listinné podobě. Její závazné obsahové náležitosti stanovuje § 1 zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, ve znění pozdějších předpisů.
Cizí směnka povinně obsahuje:

– označení, že jde o směnku, pojaté do vlastního textu listiny vyjádřené v jazyku, v kterém je listina sepsána,
– bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou peněžitou sumu,
– jméno směnečníka,
– údaj o splatnosti,
– údaj o místě, kde má být placeno,
– jméno toho, komu nebo na jehož řad má být placeno,
– datum a místo vystavení směnky,
– podpis výstavce.

Vlastní směnka má shodné povinné náležitosti se směnkou cizí kromě jména směnečníka.
Zejména při poskytnutí obchodního úvěru v zahraničním obchodě se využívá k zajištění pohledávky neodvolatelný dokumentární akreditiv. V českém právním pořádku je dokumentární akreditiv upraven ustanoveními § 689 a 690 obchodního zákoníku. S účinností od 1. ledna 2014 je upraven ustanoveními § 2690 až 2692 nového občanského zákoníku.

Jako příkazce jej zřizuje kupující (dlužník) u banky, v níž má zřízený svůj účet. Akreditiv je písemný závazek banky, která se podmíněně zavazuje na základě žádosti dlužníka na jeho účet zaplatit prodávajícímu (věřiteli) částku průkazně dokumentačně doloženou. Tímto dokumentem je zpravidla faktura, v níž je uvedeno sjednání obchodního úvěru, jeho výše a doba platby.

Veškeré podmínky a lhůty akreditivu musí být dojednány při uzavírání kupní smlouvy mezi obchodními partnery. Banka je v roli prostředníka mezi prodávajícím (poskytovatelem obchodního úvěru) a kupujícím (dlužníkem z obchodního úvěru). Na základě dohody prodávajícího s kupujícím požádá kupující jako příkazce akreditivu banku, v níž má zřízený svůj účet o vystavení akreditivu. Ta na základě ověření příkazcovy bonity otevře akreditiv ve prospěch prodávajícího. Otevření akreditivu mu oznámí prostřednictvím jeho banky.
Změna nebo zrušení neodvolatelného dokumentárního akreditivu je možná jen se souhlasem všech zúčastněných stran – prodávajícího, kupujícího jako příkazce a banky, která akreditiv vystavila.

– vzniká mu pohledávka za bankou místo pohledávky za dlužníkem obchodního úvěru; pohledávky za bankou jsou mnohem likvidnější než pohledávky za obchodním partnerem – kupujícím (dlužníkem obchodního úvěru),
– prodávající má jistotu úhrady své pohledávky,
– akreditiv je obchodovatelný; jeho prodejem může dodavatel (poskytovatel obchodního úvěru) peníze získat okamžitě.

Nevýhodou je, že s využitím neodvolatelného dokumentárního akreditivu je spojena značná administrativní náročnost.
K zajištění pohledávky při poskytnutí obchodního úvěru lze využít též faktoring. Faktoring spočívá v odkupu krátkodobých pohledávek (zpravidla se splatností do 90 dnů) před dobou jejich splatnosti. Faktoringová společnost financuje pohledávky vznikající z dodávek zboží nebo služeb na obchodní úvěr, bez jakéhokoliv dalšího jištění, a to na základě posouzení kvality obchodního vztahu a bonity odběratele. Specializované faktoringové společnosti odkupují pohledávky, které nejsou jištěny žádným zajišťovacím nástrojem. Faktoringová smlouva je smlouva o postoupení pohledávky. Uzavírá se výhradně písemně. Souhlas dlužníka není potřebný.

Faktoringová společnost se tak stává novým a výhradním majitelem pohledávky včetně jejího příslušenství s cílem zajistit řádné a včasné inkaso. V případě nedodržení termínů splatnosti zajišťuje upomínkové řízení a právní vymáhaní.

Zpravidla se sjednává bezregresní faktoring. Faktoringová společnost na sebe bere riziko nedobytnosti úhrady faktury.
Zajištění pohledávky z obchodního úvěru faktoringem probíhá zásadně s použitím tohoto postupu:

– dodavatel (věřitel z obchodního úvěru) na faktuře vystavené odběrateli (dlužníkovi z obchodního úvěru) uvede doplněk označovaný jako cesní formule, jímž odběrateli oznamuje jeho povinnost provést úhradu faktury převodem peněz na bankovní účet faktoringové společnosti,
– dodavatel uzavře s faktoringovou společností smlouvu o postoupení pohledávky,
– faktoringová společnost obdrží kopii vystavené faktury.
– faktoringová společnost zaplatí postupiteli (dodavateli) faktoringovou zálohu ve výši smluvně dohodnuté (zpravidla cca 80 % nominální hodnoty pohledávky),
– dlužník svůj závazek z obchodního úvěru zaplatí faktoringové společnosti,
– faktoringová společnost provede vyrovnání úhrady faktury.

U jednotlivých faktoringových společností je možné se setkat s modifikacemi tohoto standardního postupu.

Výhody faktoringu

Faktoring je alternativním zdrojem financování. Dodavatel zboží nebo služby (v roli poskytovatele obchodního úvěru) nemá své prostředky vázané v pohledávkách za odběrateli. Má rychle k dispozici potřebné finanční zdroje pro svoji další činnost.
Předností faktoringu je jeho pružnost bez složitých schvalovacích procedur a nutnosti běžného bankovního jištění.

V případě nedobytnosti pohledávky ne­uplatňuje faktoringová společnost vůči prodávajícímu žádný postih. Sama nese plně toto riziko.

Faktoring něco stojí

Cenou faktoringu je faktoringová provize (zpravidla 0,8 – 3 % z pohledávky), která je tvořena rizikovou složkou a náklady souvisejícími se zpracování faktoringu. Faktoringová společnost zpravidla v okamžiku nabytí pohledávky jejím postoupením uhradí postupiteli 80 % pohledávky a zbývající část jí slouží jako záruka pro případ skonta, reklamací, úroků…Vyrovnání následuje po úhradě faktury dlužníkem.
Forfaiting se využívá jako zajišťovací instrument u dlouhodobých pohledávek z obchodního úvěru. Uplatňuje se u pohledávek se splatností minimálně 90 dnů, maximálně až 10 let. Nejčastěji se používá zejména při dodávkách investičních celků do zahraničí.

Základní rysy má shodné s faktoringem. Je též postaven na principu postoupení pohledávky. Na rozdíl od faktoringu postupované pohledávky musí být nějakým způsobem jištěny, např. dokumentárním akreditivem, bankovní zárukou, avalovanou směnkou.

Výhodou forfaitingu je zejména rychlé získání peněz pro financování další činnosti a převedení měnového a kurzového rizika a rizika nedobytnosti pohledávky na forfaitingovou společnost.

Forfaiting také něco stojí

Celkové náklady forfaitingu tvoří na jedné straně diskontní sazba, na druhé poplatky. Diskontní sazba se skládá z aktuální úrokové sazby na mezibankovním trhu a z marže zohledňující riziko forfaitingové společnosti, použitou měnu, výši a splatnost pohledávky a administrativní náklady. Uvádí se v procentech a je vypočtena za časový úsek ode dne odkupu pohledávky do její splatností. Poplatky tvoří obvykle méně podstatnou část nákladů. Nejčastěji se jedná o tzv. Arrangement Fee (fixní poplatek za administrativní zpracování transakce) nebo Commitment Fee (odměna forfaitingové společnosti za riziko zhoršení bonity dlužníka v období od uzavření smlouvy do odkupu pohledávky).

- Peněžní úvěr

Poskytnutí peněžního úvěru je nejčastějším způsobem úvěrování. Peněžní úvěr se vyvinul postupně z historicky předcházejících úvěrových forem – z úvěru zbožového a z úvěru obchodního. Jeho vznik a následně výhodnost a později i nutnost využívání peněžního úvěru vyvolal zejména rozvoj zbožní výroby, prohlubování společenské dělby práce a mezinárodní pohyb kapitálu.
Poskytování peněžního úvěru bylo od jeho počátků především záležitostí bank. Poskytování úvěrů je jednou ze základních činností bank.
Pojem „bankovní úvěr“ se stal synonymem termínu „peněžní úvěr“. Peněžní úvěr má charakter poskytování úročené peněžní půjčky. Poskytuje se zásadně v bezhotovostní podobě.

Úvěr umožňuje rozvoj ekonomických činností

Tato funkce úvěru se realizuje zásadně dvojím způsobem:

– úvěr zajišťuje plynulost výrobních a dalších ekonomických procesů,
– úvěr slouží k financování rozvojových programů.

V průmyslové i v zemědělské výrobě umožňuje úvěr překlenout nedostatek vlastních peněžních prostředků v období od zahájení výrobního procesu do okamžiku tržní realizace produkce. Významnou roli má úvěr při financování zásob materiálu.
Úvěr podporuje i plynulý průběh obchodních činností. Je zdrojem peněz pro pořízení zboží a na úhradu nákladů jeho skladování, zejména při nákupu velkého objemu sezónně nebo kampaňové pořizovaného zboží. Umožňuje překrýt období nedostatku vlastních peněz v období od pořízení zboží do jeho prodeje.
Penězi získanými úvěrem je možné financovat rozvojové programy, k jejichž realizaci nepostačuje dosažený zisk z vlastní činnosti. Úvěr se tak stává nositelem a nástrojem technického, ekonomického i sociálního pokroku. Využívání úvěru tak zrychluje i tempo společenských změn.

Úvěr přináší obecný společenský pokrok

Zvyšování disponibilních peněžních zdrojů umožňuje rychlejší modernizaci technického vybavení podniků, zavádění nových technologických postupů i účinnějších pracovních metod. Přispívá k touze podniků po inovacích.
Využívání úvěru tak nepřímo stimuluje rozvoj vědy, výzkumu a vývoje. Přispívá ke zvýšení zájmu o praktické uplatňování jejich výstupů. Ve svém důsledku tak i zvyšuje atraktivnost vědecké, výzkumné a vývojové práce. Uvedené vlivy mají i příznivý dopad na pozitivní kvalitativní změny ve středním, vyšším odborném a vysokém školství a tím i na obecnou a odbornou vzdělanost.

Nástroj státní regulace

Bankovní úvěr je jedním z nástrojů státních zásahů do ekonomiky. Tuto roli plní zejména úroková politika emisní banky. V České republice je touto bankou Česká národní banka.

Kdo peněžní úvěr poskytuje

– bankovní,
– nebankovní.

Peněžní úvěr poskytují především banky. U bank je poskytování úvěrů jednou ze základních činností. U nich jsou úvěry hlavní položkou jejich aktiv, která jim zajišťuje výnosy. Dohled nad bankovními úvěry přísluší České národní bance.
Poskytování úvěrů však není exkluzivitou bank. Banky nejsou jediným, kdo je oprávněn k jejich poskytování. Mohou tak činit i další osoby. Nebankovní úroky poskytují obchodní společnosti, u nichž je to hlavní předmět činnosti. Mohou je poskytovat i jiné právnické osoby i fyzické osoby, pokud se jedná přímo o investory. Dohled nad nebankovními úvěry provádí Česká obchodní inspekce.
Při poskytování bankovních úvěrů jsou kladeny vyšší požadavky na bonitu klienta a na zajištění úvěru. Výhoda nebankovních úvěrů spočívá zejména v nižší náročnosti na bonitu klienta a na zajištění úvěru.

Bankovní úvěry mají zpravidla výhodnější úrokové sazby. S nebankovními úvěry jsou spojeny spíše vyšší úrokové sazby a je u nich kladen vyšší důraz na splátkovou kázeň.

Mezi poskytovatelem úvěru a cílovým klientem někdy stojí zprostředkovatel, jehož posláním je sjednat klientovi vhodný úvěr od vhodného poskytovatele. Tento zprostředkovatel obvykle pracuje za úplatu formou provize určené zpravidla určitým procentním podílem sjednaného úvěru.

Druhy peněžních úvěrů

Klasifikace úvěrů se provádí podle různých hledisek, zejména podle:

– sjednané doby splatnosti,
– způsobu čerpání,
– typu výplaty,
– účelu úvěru,
– právní formy dlužníka,
– způsobu zajištění,
– měny, v níž je úvěr poskytnut.

V závislosti na účelu využití úvěru a v závislosti na formě poskytnutí je klasifikace peněžních úvěrů dosti široká. Vedle dlouhodobě využívaných, tradičních, druhů úvěrů se objevují i úvěry vyvolané určitou konkrétní dobovou potřebou, jejichž využitelnost časem zaniká. Vznikají ale i nové druhy úvěrů, které se stávají trvalou součástí úvěrové soustavy.

Klasifikace úvěrů podle doby splatnosti

V závislosti na době splatnosti sjednané ve smlouvě o úvěru se peněžní úvěry člení na:

– úvěry krátkodobé se splatností do jednoho roku,
– úvěry střednědobé se splatností od jed­noho roku do pěti let,
– úvěry dlouhodobé se splatností delší než pět roků.

Podle způsobu čerpání se úvěry člení na:

– úvěry, které poskytovatel jednorázově nebo ve více splátkách převede na běžný účet úvěrované osoby,
– úvěry, které do výše dohodnuté ve smlouvě o úvěru poskytovatel uvolňuje postupně formou úhrady faktur, které mu úvě­ro­va­ná osoba předkládá k proplacení; tento způsob čerpání se uplatňuje zejména u dlouhodobých úvěrů.

Podle typu výplaty se rozeznávají dva druhy úvěru:

– hotovostní úvěry vyplácené v peněžní hotovosti přímo na přepážce jsou spíše výjimečné,
– bezhotovostní úvěry čerpané převodem na běžný účet úvěrované osoby nebo čerpané formou úhrad faktur předložených úvěrující bance nebo úvěrující obchodní společnosti.

Podle účelu se poskytují úvěry:

– provozní,
– kontokorentní,
– investiční,
– hypotéční,
– spotřebitelské.

Podle právní formy úvěrované osoby se jedná o:

– úvěry pro podnikatelské účely posky­to­vané podnikajícím právnickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám,
– úvěry krajům a úvěry obcím,
– úvěry občanům.

Podle úrovně záruky

se poskytované úvěry rozlišují na:

– úvěry zajištěné, zpravidla zástavním právem k nemovitosti nebo i k movitým věcem, někdy i zajišťovacím převodem vlastnického práva,
– úvěry nezajištěné.

Úvěry se poskytují v různých měnách

Zpravidla jsou poskytovány v českých ko­ru­nách, ale mohou být českými nebo za­hra­nič­ními poskytovateli vypláceny v eurech nebo jiných měnách. Podle tohoto členění jsou úvěry:

– korunové, poskytnuté v české měně,
– devizové, poskytnuté v jiných měnách.

Úvěr se poskytuje na žádost

O každý úvěr musí uchazeč nejprve požádat. Teprve na základě podané žádost banka nebo finanční společnost zahájí rozhodovací řízení. Jednotlivé banky i jednotlivé finanční společnosti mají více či méně odlišné požadavky na informace podávané v žádosti o poskytnutí úvěru.
Žádost o úvěr je možné podat několika způsoby. Nejčastěji se tak děje:

– osobně,
– telefonicky,
– on line prostřednictvím internetu.

Osobní podání žádosti je stále velmi běžné až dominantní. Je časově nejnáročnější formou podání žádosti o úvěr. Výhodou tohoto osobního kontaktu je možnost získání širšího rozsahu informací než při ostatních způsobech podání žádosti.
Méně kvalifikovaný uchazeč o úvěr se při osobním jednání může stát obětí manipulace. Kvalifikovaný zaměstnanec banky, zejména pak nebankovní finanční společnosti, může svým asertivním jednáním ovlivnit názor uchazeče o úvěr směrem výhodným pro poskytovatele úvěru, nikoliv pro klienta. Nebezpečím pro uchazeče o úvěr je i nedostatečně odborně kvalifikovaný zaměstnanec banky nebo nebankovní finanční společnosti, který nedokáže podat požadované informace v potřebném rozsahu a kvalitě.
Je důležité, aby uchazeč o úvěr věděl, co chce a měl o požadovaném úvěrovém produktu základní znalosti.
Telefonické podání žádosti spojuje výhody osobního a internetového sjednávání úvěru. Telefonickým rozhovorem se zaměstnancem banky nebo nebankovní finanční společnosti může uchazeč o úvěr získat potřebné informace pro svůj další postup.
Banky i nebankovní finanční společnosti tyto telefonické hovory monitorují a nahrávají. Tento postup je v zájmu oboustranné bezpečnosti. Zájemce o úvěr musí být o této skutečnosti informován.
Žádost o úvěr on line je nejrychlejším způsobem podání. Na webových stránkách bank a nebankovních finančních společností lze nalézt vysoké množství informací o poskytovaných úvěrech. Současně bývá na těchto stránkách on line formulář pro podání žádosti o úvěr.

On line žádost o úvěr je tak možné podat bez jakéhokoliv jiného jednání s jeho poskytovatelem. Lze jen doporučit telefonický kontakt za účelem získání dalších informací na internetové stránce neuvedených. Telefonický rozhovor se zaměstnancem banky nebo nebankovní finanční společnosti může přispět k jejich bližšímu poznání.

V žádosti zájemce o úvěr uvádí vždy minimálně tyto údaje:

– vlastní identifikaci, jíž je:
– u fyzické osoby jméno a příjmení, místo pobytu, identifikační číslo osoby,
– u právnické osoby vzniklé podle obchodního zákoníku obchodní firma, sídlo, identifikační číslo osoby,
– u právnické osoby vzniklé na základě jiných zákonů název, sídlo, identifikační číslo osoby,
– druh žádaného úvěru,
– požadovaná výše úvěru,
– účel úvěru – u účelových úvěrů,
– požadovaný způsob čerpání úvěru,
– navrhovaný způsob splacení úvěru,
– navrhované zajištění úvěru – u úvěrů vyžadujících zajištění,
– další důležité informace.

K žádosti se dokládají zpravidla tyto do­ku­men­ty:

– doklad o právní subjektivitě,
– účetní závěrka za předchozí dvě nebo tři účetní období,
– přiznání k dani z příjmů za poslední dvě nebo tři zdaňovací období,
– finanční plán,
– podnikatelský záměr s uvedením charakteristiky současného stavu a perspektivních aktivitách,
– předpokládaný vývoj peněžních toků (cash flow),
– potvrzení o bezdlužnosti vůči finančnímu úřadu, České správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně.

Na přijetí žádosti o úvěr navazuje pre-scoring prováděný zaměstnanci banky nebo nebankovní finanční společnosti. Jeho posláním je posouzení:

– úvěruschopnosti, přičemž se zkoumají právní poměry žadatele o úvěr, resp. jeho schopnost se vůči bance právně účinným způsobem zavázat,
– úvěruhodnosti, kdy se posuzují ekonomické schopnosti a vůle splácet poskytnutý úvěr; zkoumání úvěruhodnosti je jádrem úvěrové analýzy a musí být založeno na komplexním posouzení důvěryhodnosti klienta a jeho celkové ekonomické situace.

Posláním pre-scoringu je zjistit účelnost pokračování v tomto úvěrovém obchodě. Pokud je pre-scoring pozitivní, následuje podání oficiální písemné žádosti klienta o poskytnutí úvěru, zpravidla na formuláři banky či nebankovní finanční společnosti. Žádost klient doplní o další bankou vyžádané informační podklady a přílohy, které informace obsažené v žádosti o úvěr dokládají a doplňují.
K urychlení průběhu pre-scoringu přispěje, když klient již v prvotní žádosti o úvěr uvede údaje potřebné pro posouzení své úvěruschopnosti a úvěruhodnosti.
Pozitivní výsledek pre-scoringu vede k dalšímu pokračování v rozhodovacím řízení.

Pokračuje se analýzou účetních výkazů za předchozí dvě až tři účetní období předložených klientem. Výsledek této analýzy vyústí v rozhodnutí o výši úvěru, který lze klientovi bezpečně nabídnout.

Schválení úvěru předchází poslední jednání s klientem, při němž se definitivně dohodne způsob splácení úvěru a další podrobnosti úvěrového vztahu. O poskytnutí bankovního úvěru rozhoduje úvěrový výbor, a to hlasováním nebo vydáním doporučení, zda se úvěr poskytnout má.
Posledním krokem je podpis smlouvy o úvěru. Po podpisu úvěrové smlouvy pak může klient čerpat podle dohodnutých podmínek. Poskytovatel úvěru sleduje jejich plnění.

Důležitá je bonita klienta

Poskytnutím úvěru klientovi se jeho poskytovatel vystavuje riziku, že dlužník nebude splátky úvěru hradit řádně a včas či dokonce úvěr neuhradí vůbec a úvěrová pohledávka bude pro banku nedobytná. Bance nebo nebankovní finanční společnosti tím vzniká úvěrové riziko.

Za účelem udržení své solventnosti a stability se banka nebo jiná finanční společnost musí proti ztrátám z úvěrového rizika zajišťovat. Nejúčinnějším zajištěním je eliminace tohoto rizika. Toho se dosáhne poskytnutím úvěru jen takovým žadatelům, u kterých je shledána dostatečně vysoká pravděpodobnost splacení poskytnutého úvěru.
Schopnost splacení poskytnutého úvěru se označuje jako bonita klienta. Obecně bonita (value) vyjadřuje hodnotu a důvěryhodnost ekonomického subjektu na finančním trhu. Je vyjádřením jeho schopnosti dostát svým závazkům. V širším pohledu souvisí i s dobrou pověstí. Někdy bývá ztotožňována s ratingem, který představuje zásadně jen schopnost splácet dluhy. Bonita má širší rozsah a rating je jen jednou z jejích složek.
Při zjišťování bonity podnikatele se sledují aspekty finanční i aspekty nefinanční.

Nefinančními hledisky jsou takové charakteristiky, jejichž analýza vypovídá o podnikatelském riziku. Tím je nebezpečí, že dosažené výsledky podnikání nebudou odpovídat očekávaným výsledkům. Analýza podnikatelských rizik se zaměřuje zejména na typ podnikatelské činnosti, popis podnikatelského záměru, vlivy a souvislosti vnějšího prostředí a vlivy a souvislosti vnitřního prostředí podniku.

Finanční aspekty jsou takové charakteristiky, jejichž analýza vypovídá o finančním riziku. To souvisí se způsobem financování podnikatelských aktivit, s kapitálovou strukturou podniku, likviditou, solventností či ziskovostí.

Značnou vypovídací schopnost a tím i vysokou informační kvalitu má úvěrový re­gistr. Při posuzování bonity klienta se běžně používá. V zásadě se jedná o databázi v rámci Evropské unie, ve které se uchovávají údaje o úvěrových stycích bank. Pokud klient využil někdy v minulosti nějaký bankovní úvěr, jsou v tomto registru zachyceny o každém poskytnutém úvěru základní informace:

– druh úvěru,
– výše úvěru,
– zjištěná bonita klienta pro příslušný úvěr,
– výše a způsob splátek,
– dodržování lhůt splátek,
– splacení úvěru a úroků.

Úvěrový registr je úvěrovou historií klienta. Je souborem dokumentů o jeho platební morálce.

V úvěrovém registru jsou zahrnuty informace o všech existujících i splacených úvěrových závazcích klienta. Dá se v něm i zjistit, zda se klient někdy dostal do prodlení se splátkami finančního leasingu nebo se třeba dopustil opožděných plateb mobilním telekomunikačním operátorům.

Nízká bonita může být nepřekročitelnou hranicí úvěrové ochoty banky. Klientovi s nízkou bonitou banka úvěr neposkytne.

Banky věnují zjištění úvěrové bonity klienta vysokou pozornost. Stejně postupují i solidní nebankovní finanční společnosti. Ne všechny však tak činí. Pro úvěrové predátory je nízká bonita zájemce o úvěr mnohdy právě znamením o výhodnosti poskytnutí úvěru. Podle toho volí svůj postup. Vítají, že takový klient úvěr nikdy plně nesplatí. Vhodnými a efektivními zajišťovacími instrumenty si pro sebe zajistí možnost nabytí klientova veškerého majetku. Proces zjištění bonity ani nezahájí. Postačí jim znalost některých jednotlivých informací o neschopnosti klienta úvěr splatit.

Podle bonity žadatele zjištěné scoringem poskytovatel úvěru stanoví úrokovou sazbu. Platí, že čím vyšší bonitu klient prokáže, tím nižší úrokovou sazbu z úvěru získá a naopak. Je tomu tak proto, že s nižší žadatelovou bonitou úvěrující podstupuje vyšší úvěrové riziko, které si kompenzuje vyššími úrokovými výnosy z poskytnutého úvěru. S vyšší bonitou mohou být spojené i další výhodnější úvěrové podmínky.

Úroky z úvěru

Poskytování úvěrů a půjček je podnikáním. Úrok je odměnou pro poskytovatele úvěru a zároveň hlavní motivací, proč investovat peníze do úvěrů. Je odměnou věřiteli za půjčení peněz dlužníkovi. Jejich výše se liší v závislosti na mnoha faktorech, mezi které patří druh úvěru, výše úvěru, délka splatnosti, typ poskytovatele úvěru, zajištění úvěru i samotný trh a konkurenční prostředí. Výrazný vliv na výši úroků má inflace. S rostoucí inflací zrychleným tempem rostou i úrokové sazby. Nejnižší úroky bývají u dlouhodobých úvěrů ručených nemovitostí, zejména u hypotéčních úvěrů. Hypoteční úvěr je v některých případech dotován státem.

Nejvyšší úroky jsou charakteristickým rysem spotřebitelských úvěrů, zejména u spotřebitelských úvěrů poskytovaných nebankovními obchodními společnostmi.

Úroková míra bank se odvíjí od úrokové sazby stanovené Českou národní bankou a v rámci konkurenčního prostředí banky stlačují úrokovou míru na co nejnižší mez, aby na trhu uspěly.

Jiná situace je však u úvěrů v nebankovním sektoru. Na českém trhu se pohybuje řada subjektů poskytujících půjčky a úvěry, od velkých nadnárodních společností až po malé právnické osoby a konče i osobami fyzickými. U těchto poskytovatelů úvěrů a půjček je pak úroková míra značně vyšší především z těchto důvodů:

– rozhodnutí o půjčce či úvěru je u nich časově rychlejší než u bank,
– nepožadují tak kvalitní zajištění úvěru jako banky, případně nepožadují zajištění vůbec,
– poskytnou úvěr i problematickým dlužníkům.

Z těchto důvodů je jejich úroková míra vyšší, protože rizikovost poskytovaných úvěrů je vyšší.
Výše úroků není nijak zákonně omezena. Pro stanovení úrokové sazby platí plná smluvní volnost. Úroková sazba je záležitostí dohody poskytovatele úvěru a žadatele o úvěr.
Výši úroků lze dohodnout libovolně vysokou. Uplatňuje se zákon poptávky a nabídky. O výši úrokové sazby prakticky rozhoduje poskytovatel úvěru. Zájemce o úvěr buď nabídku přijme, nebo se o úvěr musí ucházet u jiného poskytovatele.
Úrok se platí jen za dobu trvání úvěru.

Úrok nesmí odporovat dobrým mravům

Tento imperativ vychází z ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Definici dobrých mravů (boni mores) zákon nestanoví a bude vždy na rozhodnutí soudu, zda konkrétní ujednání je či není v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení § 1 odst. 2 nového občanského zákoníku též uvádí „… zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy…“. Výklad pojmu „dobré mravy“ ponechává soudům. Kategorie dobrých mravů je v soukromém právu ustálena a v doktríně je dostatečně zpracována. Právní praxi nepůsobí větší potíže.
Časté je využití právní věty z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 1993, sp. zn. 15 Co 137/93, která dobré mravy definuje takto:„Dobrými mravy společnosti je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních norem společnosti, z nichž některé jsou trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti, jiné spolu se společností podléhají vývoji.“Podobně pojem „dobré mravy“ charakterizuje i právní věta z usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97:„… „dobré mravy“ jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.“

Institut dobrých mravů je jednou z nejstarších právních zásad. Pojem dobrých mravů je vykládán jako způsob jednání, mravnost – souhrn zásad určujících chování a jednání lidí v určité společnosti. Dobré mravy jsou tedy souborem určitých společností vytvořených a uznávaných pravidel slušnosti, které vedou jedince k vzájemnému respektování se navzájem a nepoškozování obecných zájmů společnosti. Můžeme je také označit za soubor hodnotících kritérií, která určují, které jednání je v dané společnosti považované za dobré a které ne.

Podle platného práva je právní úkon uskutečněný v rozporu s dobrými mravy neplatný absolutně. Neplatnost nastává ex lege a nemusí být za neplatný prohlášen. Není možné následné schválení ani konvalidace (pominutí důvodu neplatnosti). Podle občanského práva je takový právní úkon v rozporu se zákonem a obchází zákon.

Podle Nejvyššího soudu je nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.

Úrok nesmí být lichvou

Právní ochranu před nepřiměřenou výší úroků poskytuje ustanovení § 218 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, které definuje skutkovou podstatu jednání, jež lze označit jako lichvu. Podle tohoto ustanovení je lichva trestný čin, jehož se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti, lehkomyslnosti nebo něčího rozrušení, získá plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Zákon však nestanovuje žádnou procentuální hranici, od které by úrok nebo půjčka s určitou úrokovou sazbou bylo možno považovat za lichvu. Vždy záleží na rozhodnutí soudu.
K vyvození trestní odpovědnosti se u trestného činu lichvy vyžaduje, aby mezi zneužitím tísně poškozeného a hrubým nepoměrem vzájemného plnění byl dán vztah příčinné souvislosti.
Trestný čin lichvy je dokonán uplatněním lichvářské pohledávky, tj. vymáháním plnění od dlužníka (poškozeného) např. žalobou.

Trestného činu lichvy se lze touto formou jednání dopustit i tam, kde původní lichvářská pohledávka nebyla sjednána při vědomí dlužníkovy tísně, avšak takové vědomí bylo na straně věřitele prokázáno v době uplatnění lichvářské pohledávky v občanskoprávním řízení.

V trestním řízení bývá často potíž s prokázáním toho, že lichvář věděl nebo musel vědět o subjektivní situaci dlužníka a s prokázáním, co je v daném případě „hrubý nepoměr“ mezi tím, co má dát jedna a druhá strana.
Základní podmínkou je to, že poškozený musí být buď v tísni, nebo je nezkušený či rozumově slabý anebo rozrušený nebo jednal lehkomyslně. Tyto pojmy nejsou konkrétně definovány, ale jsou předmětem výkladu orgánů činných v trestním řízení, především soudů a musí být pochopitelně doloženy konkrétními důkazy.
Pachatel musí těchto skutečností buď úmyslně zneužít (musí si být přitom vědom právě stavu poškozeného) anebo výrazně nepřiměřeně na takovéto pohledávce vydělá či v takovém úmyslu ji na sebe převede (palichva).

Není možné obecně říci, co ještě je a co není omluvitelná nezpůsobilost dlužníka a hrubý nepoměr vzájemného plnění, protože situace musí být posuzována individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu. Základem lichvy jsou nekalé praktiky a nátlakové přístupy ke klientovi.

RPSN

Úroky nejsou rozhodujícím měřítkem výhodnosti úvěru. Tím je roční procentní sazba nákladů (RPSN), zahrnující i různé poplatky, jejichž výše významně ovlivňuje výhodnost úvěru. U většiny úvěrů jsou jejich poskytovatelé povinni RPSN uvádět.
Roční procentní sazba nákladů je číslo, které má umožnit uchazeči o úvěr lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost úvěru. Je jedním z ukazatelů, který určitým způsobem vypovídá o úrovni platebních podmínek úvěru. Prostřednictvím RPSN lze posoudit výhodnost úvěru ve srovnání s úvěrovými produkty konkurenčních finančních institucí. Zatímco úrok ukazuje pouze a jen cenu vypůjčených peněz, RPSN v sobě obsahuje veškeré náklady s úvěrem spojené. V úroku, který je sám o sobě nákladem nejvyšším, tedy nejsou zahrnuty ostatní náklady.
Ostatní náklady spojené s úvěrem mohou být například:

– poplatky za uzavření smlouvy,
– poplatky za správu úvěru,
– poplatky za vedení účtu,
– poplatky vážící se k převodu peněžních prostředků,
– pojištění schopnosti splácet.

RPSN představuje skutečnou cenu úvěru, ve které jsou zahrnuty vedle úrokové sazby i zmíněné další náklady. V praxi je vždy vyšší než roční úroková sazba.

RPSN udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí dlužník zaplatit za období jednoho roku navíc vedle splácené jistiny úvěru.

Doba poskytnutí úvěru

je sjednána ve smlouvě o úvěru, zpravidla je akceptována doba uvedená klientem v žádosti o úvěr. Úvěrující je povinen úvěr vyplatit ve sjednané době. Pokud doba dohodnuta není, pak na žádost klienta a to bez zbytečného odkladu.
„Predátorské úvěrování“ je často užívaným termínem pro různé formy nepoctivého jednání při zprostředkovávání, sjednávání a poskytování úvěrů a při jejich splácení. S těmito postupy je možné se setkat u nebankovních institucí, nikoli u bank. „Predátorské úvěrování“ naplňuje téměř vždy charakteristiku lichvy.
Poskytovatelé úvěru označovaní jako „predátoři“ nebo jako „žraloci“ často poskytují úvěr, aniž by předpokládali, že jim bude dlužná částka splacena. Svůj výnos si zajistí např. nepřiměřeným zajištěním úvěru, nepřiměřenými sankcemi, zneužitím směnky uplatněním blankosměnky. Vědomě vyhledávají rizikové klienty. Vědí, že ti nemají kvůli své nízké schopnosti splacení úvěru naději na získání úvěru u bank nebo zavedených nebankovních finančních společností.
Toto vysoké riziko nesplácení nejčastěji pak vědomě vyvažují astronomickou cenou úvěru. Mezi další jejich vysledované praktiky patří podpis bianco směnky bez jasné vyplňovací doložky, která určuje jakou hodnotu je na ni možné doplnit. Za několikatisícový dluh požadují ručení mnohonásobně dražší nemovitostí a další pro klinta nevýhodná ustanovení skrytá ve složitě konstruované smlouvě.
Formy poskytování úvěru, označované jako „predátorské úvěrování“, se objevují od počátku devadesátých let minulého století. Postupy poskytovatelů úvěrů, jejichž počínání lze za „predátorské úvěrování“ oprávněně považovat, jsou spojeny s agresivním marketingem, s klamavou reklamou a vyvoláním dojmu výhodnosti. Tito poskytovatelé se snaží vytvořit obraz důvěryhodnosti, a to formou falešné empatie. Příjemci úvěru tak nejsou schopni včas poznat nespolehlivost nabízených služeb. V okamžiku zjištění této skutečnosti je většinou již pozdě důsledkům zabránit.

Charakteristické znaky nepoctivého postupu

spočívají zejména v tom, že:

– poskytovatel úvěru si je vědom, že dlužník jej s velkou pravděpodobností nebude schopen splácet,
– poskytovatel úvěru využívá skutečnosti, že rizikový klient má malou pravděpodobnost získání úvěru za normálních podmínek u bank nebo zavedených finančních společností,
– nepoctivé nebo nezákonné podmínky úvěru vnucuje poskytovatel klientovi klamavými prodejními taktikami nebo dokonce podvody,
– poskytovatelé se zaměřují na chudou část populace, na etnické minority, na lidi starší a na lidi s nižší finanční gramotností.

Jak postupují „predátoři“

Poskytovatele, kteří využívají ve velkém uvedené praktiky, je možno rozdělit do dvou skupin:

Tito podnikatelé ve skutečnosti žádné peníze půjčit nechtějí, ale dělají před podpisem smlouvy vše proto, aby u zájemce o úvěr dojem možnosti jeho získání vznikl.
Jejich profitem je předem zaplacený manipulační poplatek nebo obecná odměna. Ve smlouvě se obvykle zavazují k nějaké lehce splnitelné, fiktivní nebo nejasné službě. Typicky jde o obchodníky, kteří za vysoký vstupní poplatek nabízejí:

– zprostředkování úvěru, nebo
– soudní oddlužení, nebo
– rozložení dluhu na menší splátky.

- Druhou skupinou jsou podnikatelé, kteří peníze půjčují, ale očekávají, že dlužník selže
Pro ně je ideální situací, když dlužník smlouvu řádně neplní. Získáním jeho majetku nabydou mnohem vyšší zisk, než kdyby smlouva byla řádně splněna. Takový poskytovatel činí vše proto, aby se dlužník dostal do prodlení se splátkou. Jejich cílem je:

– získat nemovitý majetek dlužníka, obvykle dům nebo byt,
– získat movitý majetek dlužníka,
– napojit se na pravidelně vyplácený příjem dlužníka (jeho mzdu nebo plat).

Nepoctivé praktiky

– nezjišťuje schopnost zájemce o získání úvěru tento úvěr splácet, následně vydělává na enormních úrocích nebo sankcích za nesplácení,
– již při zprostředkování nebo poskytnutí úvěru ví, že klient nebude schopen dohodnuté podmínky dodržet a je na to připraven,
– požaduje neúměrně vysoké vstupní poplatky – částky v řádu několika tisíc korun jako poplatek za zřízení úvěru, který ne vždy poskytne,
– slibuje žadateli o půjčku ústně něco jiného, než mu později předloží ve smlouvě,
– nedá žadateli o úvěr možnost vzít si smlouvu domů a podmínky prostudovat,
– vyvolává dojem profesionála a rádce, před podpisem smlouvy je velice ochotný, fami­liární, zdánlivě odpouští určité poplatky,
– vyžaduje vratnou kauci jako podmínku vyplacení půjčky – po dobu, kdy má právo klient žádat svou kauci zpět, predátor nekomunikuje a není možné jej kontaktovat,
– nechává klienta podepsat prázdnou směnku, na níž později vepíše jakkoliv vysokou částku.
– požaduje neúměrně vysokou záruku; chce, aby i za velice nízký úvěr klient ručil mnohonásobně hodnotnější nemovitostí,
– jednání o vyřízení úvěru probíhá na telefonní lince s vysokým tarifem, což žadatel netuší; operátor záměrně prodlužuje hovor, aby žadatel za telefonní hovor zaplatil vysokou částku,
– nutí žadatele volat na této drahé telefonní lince opakovaně,
– nabízí, že za poplatek zajistí zprostředkování úvěru u třetí osoby (nejčastěji renomované finanční společnosti nebo banky); přitom její oslovení nemá vůbec v úmyslu a následně žadateli sdělí, že úvěr nebyl schválen, vyinkasovaný poplatek však nevrátí.
– požaduje zřízení inkasa ve prospěch jeho účtu, pak peníze vybere, úvěr však neposkytne,
– porušení zákonů se nedopouští, nechová se však férově a eticky, lže a využívá nouze žadatele o úvěr,
– ukládá příjemci úvěru povinnost mlčenlivosti o sjednaných smluvních podmínkách, pro porušení této povinnosti stanoví vysokou pokutu; tato podmínka nemůže být platná ani vymožitelná, vyvolává však strach,
– při nesplácení úvěru vyhrožuje fyzickým násilím nebo majetkovou újmou dlužníkovi a jeho rodině,
– vyhledává nemajetné, nezaměstnané, staré nebo sociálně vyloučené lidi a jim své služby aktivně nabízí,
– přestane komunikovat s klientem ve chvíli, kdy dosáhne svého cíle.

Blankosměnka – bianco směnka

Uvedené pojmy jsou synonyma. Oba označují jednu a tu samou věc. Blankosměnka, někdy označovaná jako směnka neúplná, je směnka, která v okamžiku své emise záměrně a dočasně postrádá minimálně jednu svoji podstatnou náležitost, případně směnečnou doložku. Jedná se tak o směnku (ať již vlastní nebo cizí) s neúplným obsahem, která je emitována s vědomím, že ji její držitel na základě dohody o vyplňovacím právu následně doplní na směnku úplnou.
U blankosměnky použité k zajištění pohledávky z poskytnutého úvěru není vyplněna směnečná částka. Blankopodpisatel, jímž je dlužník z přijatého úvěru, uděluje nabyvateli směnky, jímž je poskytovatel úvěru, vyplňovací právo. Držitel vyplňovacího práva je oprávněn k vyplnění směnečné částky. Jejím vyplněním se blankosměnka stává plnohodnotnou směnkou.

Splácení úvěru

Z hlediska lhůty splatnosti se rozlišují

– úvěry s určitou lhůtou splatnosti – u nich je stanovená pevná maximální možná doba splatnosti;dělí se na úvěry uzavřené, které nelze bez postihu splatit před dohodnutou dobou splatnosti a na úvěry otevřené, které je možno bez postihu splatit kdykoliv,
– úvěry s neurčitou dobou splatnosti – úvěry splatné na požádání nebo úvěry splatné po uplynutí dohodnuté výpovědní lhůty.

Splátka se skládá ze dvou částí, a to

– ze splátky vlastního dluhu (přijatého úvěru) a 
– z platby úroku.

Úrok se počítá z nesplacené části poskytnutého úvěru.
Hlavní metody splácení úvěrů jsou

– splácení jednorázové, které se využívá především u krátkodobých úvěrů,
– splácení postupné, které je využíváno zejména u úvěrů s delší dobu splatnosti.

Postupné splácení probíhá buď jako pravidelné (periodické) nebo nepravidelné.
Splácení pravidelné (periodické) vytváří tlak na dlužníka na jeho řádné finanční hospodaření a úvěrujícímu umožňuje kontrolu splátkového plánu. V rámci pravidelného splácení jsou využívány tři systémy:

1. Systémy lineárních (anuitních) splátek jsou konstruovány tak, aby splátka byla po celou dobu splácení konstantní, přičemž splátka úvěru roste úměrně poklesu úroku. Základní předností tohoto systému je neměnná výše splátek při současné změně jejich vnitřní struktury. Využívá se hlavně u komunálních úvěrů a u dlouhodobých hypotečních a spotřebitelských úvěrů.

S touto zásadou je spojena výjimka. U některých úvěrů je ve smlouvě zakotvena fixace úrokové sazby po určité období. Po jeho uplynutí se sazba úroku mění. Neměnnost celkové výše splátky platí vždy jen pro jednotlivá období fixace úrokové sazby. Délka období fixace se stanoví na několik let, nejméně na jeden rok.

2. Systém degresivních splátek ­vychází z toho, že úmor (splacení jistiny úvěru) se stanoví pevnou, konstantní částkou jako funkce doby splatnosti úvěru a časového intervalu splátek. Úmor je po celou dobu splatnosti konstantní, úrok stále klesá a celková splátka tak má trvale klesající čili degresivní charakter. Výhoda systému degresivních splátek je v tom, že je relativně jasný a průhledný. Dlužník (v porovnání s jinými systémy) zaplatí celkově nejméně na úrocích. Jeho nevýhoda spočívá v tom, že nejvyšší splátky jsou na počátku splácení úvěru, kdy se výsledky úvěrované akce teprve rozjíždějí. Proto bývají tyto systémy (např. u investičních nebo rozvojových úvěrů) doplňovány možností odkladu splátek úmoru.
3. Systém progresivních splátek je založený na rychlejším růstu splátek úvěru, než je pokles úroku. Splátky pak celkově rostou. Výhodou pro klienta je to, že v počátečních fázích jsou splátky poměrně nízké a po dobu jednoho roku jsou splátky konstantní. K této metodě obchodní banky přistupují v obdobích vyšší míry inflace, kdy se předpokládá, že příjmy dlužníků porostou.

V současné době je běžně uplatňován systém anuitních splátek. Ostatní dva uvedené systémy nabízejí jen některé banky.
Nepravidelné splácení je výhodné pro dlužníka, protože mu dává možnost přizpůsobit splátky vlastnímu finančnímu plánu. Na druhé straně je ovšem nevýhodné pro úvěrující banku nebo finanční společnost, protože oslabují její přehled nad finančním hospodařením klienta a jeho platební morálkou, což ztěžuje řízení a plánování likvidity poskytovatele úvěru.

Předčasné splacení úvěru

solidní banky a nebankovní finanční společnosti obvykle umožňují. Jiná situace bývá u úvěrů s fixační dobou, mezi něž patří zejména hypotéky. Poskytovatelé těchto úvěrů většinou mají nastaveny poplatky a další sankce pro případ, kdy by se klient rozhodl v průběhu fixační doby pro předčasné splacení úvěru. Důvodem tohoto postupu je skutečnost, že na poskytování úvěrů si zpravidla sami půjčují. Při předčasném splacení přijdou o zisky z úroků, kterými by pokryli úroky, které sami platí. Proto je hypotéky zpravidla možné splatit předčasně jen ke konci fixačního období. Jestliže klient předpokládá razantní nárůst objemu svých peněžních prostředků, který by mohl umožnit předčasné splacení úvěru, pak je vhodné volit fixační dobu kratší.

Kontokorentní úvěr

– zkráceně běžně označovaný pojmem „kontokorent“ je jedním z nejdůležitějších a nejběžnějších krátkodobých úvěrů. Kontokorentní úvěry poskytuje soukromým osobám i podnikatelům k běžným účtům většina tuzemských bank. Kontokorentní úvěr je varianta předem schválené krátkodobé půjčky do limitu dle bonity klienta. Na rozdíl od půjčky ale kontokorentní úvěr klient čerpá až v okamžiku, kdy se zůstatek na jeho účtu ocitne na nule. Kontokorentní úvěr tak představuje finanční rezervu, aby z klientova účtu mohly odejít naplánované platby i v případě, že ještě na účtu nebyly připsány předpokládané příjmy.

Kontokorentní úvěr je možné čerpat opakovaně, a to až do výše schváleného limitu. Každá banka stanovuje lhůtu, do níž musí klient svůj kontokorentní úvěr doplatit. Využívání kontokorentního úvěru banka úročí speciální úrokovou sazbou.

Kontokorentním úvěrem rozumíme takový úvěr, který je takzvaným úvěrem na běžném účtu. Termín „na běžném účtu“ znamená, že poskytování i splácení úvěru probíhá na běžném účtu, přes který za jiných okolností firma provádí běžný platební styk. Je-li pak na účtu více debetních než kreditních operací, banka automaticky přečerpává prostředky do mínusu, respektive přiděluje úvěr.
Je pro něj typické, že bývá poskytován především bonitní klientele. Je ale jednou z nejdražších forem opatření si peněžních zdrojů. Vyplácí se zejména tehdy, kdy klient nechce uvolňovat dlouhodobé finanční zdroje nebo naopak potřebuje získat čas na jejich uvolnění. Zpravidla tak bývají pokrývány krátkodobé potřeby vážící se na oběžný majetek podniku, na vyrovnání výkyvů běžného účtu, na dlouhodobější potřeby oběžného majetku nebo na krátkodobé investiční výdaje ve formě překlenutí.Kontokorent by měl být používán k překlenutí krátkodobých peněžních nedostatků a to v rámci desítek dnů, rozhodně ne měsíců či let. Není určen k tomu, aby byl využíván jako dlouhodobá půjčka.
Kontokorentní úvěr banky poskytují ve dvou podobách:

– jako zajištěný debet – ručí se většinou termínovaným vkladem ve stejné částce jako je úvěrový rámec, nebo v částce vyšší, zajišťuje se nejčastěji blankosměnkou,
– jako nezajištěný debet – bez jakéhokoliv jištění.

Některé banky nezajištěný kontokorent vůbec neposkytují.

Sjednání kontokorentního úvěru

Kontokorentní úvěr je bankami poskytován jako doplněk k běžnému účtu. Nejprve si klient uzavře v rámci podmínek svého běžného účtu úvěrový rámec, v němž se poté pohybuje. Uvedený rámec může být sjednán jako překročitelný nebo i jako nepřekročitelný. Zpravidla je jeho výše stanovována bankou při posouzení určitých kritérií, především obratu na účtu. Při překročení limitu úvěru některé banky účtují vysoký úrok z prodlení, většinou v rozpětí 14 až 30 %.
K získání kontokorentního úvěru je obvykle třeba splnit několik podmínek:

– vedení běžného účtu klienta u banky, kterou žádá o kontokorentní účet,
– běžný účet je vedený po určitou dobu, zpravidla alespoň tři měsíce,
– na tento běžný účet přichází pravidelný a dostatečně vysoký příjem,
– někdy je vyžadován i určitý průměrný zůstatek na běžném účtu.

Většina bank zohledňuje úvěrovou historii klien­ta. Případný negativní záznam může získání kontokorentu znemožnit. Výhodu mají ti, kteří mají běžný účet u banky déle, naopak znevýhodněni jsou u některých bank noví majitelé účtů, protože banka nezná jejich platební morálku. Některé banky úvěrovou historii klienta nezjišťují a nezohledňují. U některých bank je možno smlouvu o kontokorentním úvěru uzavřít již při zřizování běžného účtu.
Součástí sjednání smlouvy o kontokorentním úvěru jsou zpravidla tato ujednání:

– úvěrový limit, tj. o jakou částku maximálně klient může přečerpat zůstatek na účtu,
– úroková sazba, tj. kolik bude přečerpání stát – úrok bývá stanovený obvykle měsíčně,
– pravidelné poplatky za vedení kontokorentu, případně i poplatek za jeho sjednání,
– zda a jaký bude klient platit poplatek za samotnou možnost přečerpání, tj. i z nevyužité, nevybrané, částky povoleného přečerpání,
– do kdy nejpozději klient musí kontokorent splatit, tj. dostat se na běžném účtu „do plusu“ – obvykle alespoň jednou ročně, pak je možné čerpat úvěr znovu.

Pokud klient kontokorent v určeném dni nesplatí, tj. nedostane se na běžném účtu alespoň na nulový stav, banka okamžitě účet zablokuje a klient bude platit vysoké penále. Je proto vhodné v takovém případě zajistit si krátkodobou půjčku a kontokorent splatit. Obratem je pak možné kontokorent čerpat dál a půjčku zase vrátit.

Jak kontokorent funguje

Sjednáním kontokorentního úvěru může klient jít na svém běžném bankovním účtu do mínusu, a to kdykoliv a opakovaně. Výše částky, kterou banka jako kontokorentní úvěr poskytne, je předem sjednána ve smlouvě. Vypůjčené finanční prostředky musí klient bance ve sjednaném termínu splatit. Vzhledem k tomu, že se jedná o krátkodobý typ úvěru, musí být vypůjčené finanční prostředky splaceny nejpozději do jednoho roku. U některých bank však bývá doba na vyrovnání dluhu kratší, je možno se setkat například i s šestiměsíčním obdobím. Kontokorentní úvěr se může opakovat. Jakmile klient poskytnutý kontokorentní úvěr splatí, může s použitím principu revolvingu opět čerpat další kontokorent.
U kontokorentních úvěrů nebývají zpravidla stanoveny konkrétní splátky. Splácení kontokorentního úvěru nastává příchozími platbami na běžný účet. Každá platba přijatá na běžný účet v době čerpání kontokorentu je podle své výše jeho částečným nebo úplným splacením. Poté může klient kontokorent opět kdykoliv využít, a to vždy až do bankou stanoveného limitu. K úplnému splacení kontokorentu dojde navýšením stavu peněz na běžném účtu na částku poskytnutého kontokorentního úvěru a úroku z něho. Banka může po klientovi žádat koncentrování peněžního toku právě na kontokorentní účet.
Úrokové sazby se aktuálně pohybují od 8 do 22 % p. a. s tím, že ročně uváděná úroková sazba je často zdražována měsíčním strháváním úroků. Úrok se u kontokorentních úvěrů počítá z čerpané částky, a to až do doby, než je tato částka zaplacena. RPSN (roční procentní sazba nákladů) činí zpravidla o 1 % více. Nižší úroková sazba bývá u zajištěných úvěrů.

Úroky a další platby

Obecně platí, že se u úvěrů řídí úrok jednak jeho výší, bonitou příjemce úvěru, postavením banky, situací na peněžním trhu a v neposlední řadě i celkovým významem klienta pro banku. V případě kontokorentních úvěrů funguje jakási forma clearingu, neboli úroky z debetu se počítají v neprospěch klienta a z kreditu naopak. O výsledný rozdíl je pak účet navýšen nebo naopak snížen.
Vedle úroků ovšem hrají důležitou roli i další nákladové položky, jako je provize za poskytnutý úvěr, překročení úvěrového rámce, úvěrová provize za pohotovost úvěru (z nevyčerpaného úvěrového rámce) či například za schválenou částku.
U některých bank kontokorentní úvěr zpoplatněn není, jestliže je veden jako jeden z produktů v balíčku služeb.

Výhodnost kontokorentního úvěru spočívá zejména v posílení platební schopnosti. Jeho využití zajišťuje, že pravidelné a povinné platby jsou uhrazeny včas i v situaci, když na běžném účtu nejsou peníze v dostatečné výši.

Je možné jeho průběžné čerpání podle potřeb klienta a splácení podle jeho příjmů.
Nevýhodou kontokorentního úvěru je:

– splatnost na požádání, banky málokdy uplatní své právo na splacení úvěru na požádání, obvykle klienty ujistí, že mohou na tento zdroj spoléhat po určité časové období, např. 9 měsíců,
– požadavek jištění v podobě pevného či pohyblivého břemene na majetku (např. zastavení budovy), nebo osobní záruky klienta (např. blankosměnka jednatele společnosti),
– změna úrokových nákladů podle základní sazby banky.

Revolvingový úvěr

funguje jako obnovující se krátkodobý provozní úvěr určený zejména pro individuální podnikatele a obchodní společnosti. V překladu do českého jazyka slovo „revolvingový“ lze vyjádřit slovy „obnovující se“. Je postaven na principu, že postupné splácení umožňuje opětovné čerpání. Je určitou obdobou kontokorentního úvěru. Na rozdíl od kontokorentního úvěru je účelový a nezávislý na konkrétním běžném účtu.
Předmětem financování bývají oběžná aktiva, zvláště bonitní pohledávky a zásoby. Pokud dlužník splatí část dlužné částky, může si opět, za předpokladu dodržení podmínek úvěrové smlouvy, půjčit znovu až do výše úvěrového rámce. Úroková míra bývá výrazně nižší, než u úvěru kontokorentního, neboť je to dáno účelem poskytnutí.
Tento úvěr je možné využít dlouhodobě (ve smyslu obnovitelnosti úvěru) opakovatelně a obnovitelně. Maximální doba splatnosti je jeden rok. Úvěr lze ale splatit kdykoli dříve. Např. jakmile klient obdrží platby na účet, revolvingový účet se splatí a v tom okamžiku může opět banku požádat o další čerpání.

Revolvingový úvěr funguje na stejném principu jako úvěr kontokorentní. Rozdíl je pouze v tom, že je poskytován účelově, není vázán na běžný účet a je u něj možné opakovaně získat finanční prostředky, i když klient úvěr stále ještě splácí. Smlouva se uzavírá na jeden rok s možností automatického prodloužení za předem stanovených podmínek.

Revolvingový úvěr je tak díky své jednoduchosti a snadnosti obnovování velmi oblíben a jeho využívání je čím dál častější.
Revolvingový úvěr poskytují veškeré banky, ale v poslední době začínají s jeho poskytováním i nebankovní společnosti.
Stále je však výhodnější obracet se na banky. Banky většinou nabízí lepší podmínky.

Pro koho je revolvingový úvěr vhodný

Revolvingový úvěr je určen pro podnikatele (obchodní společnosti a podnikající fyzické osoby) k financování provozních potřeb (oběžná aktiva, bonitní pohledávky a zásoby). Úvěr je řešením zejména pro podniky, které potřebují získat peníze ze svých obchodních aktivit dříve, než jim budou vystavené faktury proplaceny. Revolvingovým úvěrem získají prostředky na překlenutí období mezi fakturací a splatností svých pohledávek.

Sjednání revolvingového úvěru

Revolvingový úvěr je samostatný finanční produkt. Není součástí žádných balíčků. Sjednává se proto nezávisle na běžném bankovním účtu.

K žádosti je nutné doložit zpravidla tyto dokumenty:

– doklad o právní subjektivitě,
– účetní závěrku za předchozí tři účetní období,
– přiznání k dani z příjmů za poslední tři zdaňovací období,
– finanční plán,
– podnikatelský záměr s uvedením charakteristiky současného stavu a perspektivních aktivitách,
– potvrzení o bezdlužnosti vůči finančnímu úřadu, České správě sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovně.

Kreditní karta revolvingového úvěru

Bankovní a nebankovní instituce nabízí klientům, kterým je poskytnut revolvingový úvěr, kromě nákupu na splátky i možnost zažádat o vydání kreditní karty. Prostřednictvím této karty mohou přímo zaplatit nákup v prodejně a ten se odečte z úvěru. Takto vydávané karty fungují na principu revolvingového úvěru. Majitel karty má k dispozici peníze v maximální výši dohodnutého úvěrového rámce.
Každým nákupem se snižuje disponibilní zůstatek, na kartě, tudíž se zmenšuje obnos, který může klient ještě použít. Tento úvěr se pak splácí v pevně stanovených termínech (např. 1 měsíc, 3 měsíce nebo 6 měsíců) a to dohodnutou částku s neměnícím se úrokem. Během čerpání probíhá splácení i automaticky, pokud přijde platba na účet. Jestliže je takto pořízený revolvingový účet na kartu, může klient vedle nákupu zboží nebo služeb počítat i s výběrem v hotovosti. Tento systém zaručuje svému držiteli stálou peněžní rezervu.

Úrokové sazby

Protože revolvingový úvěr je veden jako účelový, jeho úroková míra se výrazně snižuje. Úroky jsou menší než u úvěru kontokorentního a obdobných úvěrů. Úvěr je poskytován s úrokovou sazbou buď fixní nebo pohyblivou. Pohyblivá sazba je vázána na sazby mezibankovního trhu. A bývá složena ze sazby trhu PRIBOR nebo EURIBOR, podle toho, v jaké měně je úvěr poskytován, a z marže, která je odvozena od firemního rizika. Úroky se pohybují se kolem 2 % p. m., úročí se tedy měsíčně. Úroková sazba se stanovuje individuálně. Pokud klient nestihne splatit úrok do každého měsíce, roční procentní sazba nákladů lehce dosáhne 20 %.

Ručení

Za revolvingový úvěr se nejčastěji ručí pohledávkami. Zjednodušeně se dá říci, že se ručí nezaplacenými vystavenými fakturami. Jako záruka poslouží veškeré pohledávky. Na tyto pohledávky bude mít věřitel zástavní právo. O jištění pohledávkami není třeba klienta informovat. Lze ručit též blankosměnkou.
Kromě pohledávek je možné ručit nemovitostmi nebo depozitem. Přípustné je i ručení třetí osobou.

Čerpání

Základními možnostmi čerpání úvěru jsou nákup zboží nebo služeb, výběr hotovosti nebo převod na jiný bankovní účet. Každou touto operací se snižuje disponibilní zůstatek úvěrové rámce, který se navyšuje každou další splátkou úvěru.

Obvykle je sledována účelovost vynaložení prostředků, takže je nutné poskytovateli úvěru dokládat, kdy a kde byly peněžní prostředky využity. Účel je přesně stanoven již při uzavírání rámcové smlouvy o revolvingovém úvěru, kde jsou všechny náležitosti jasně uvedeny. Revolvingový úvěr pak slouží k zabezpečení dostatku peněz na běžné financování s dalšími možnostmi upravovat výši čerpání podle potřeb v závislosti na pravidelných měsíčních tranžích.

Výhody revolvingového úvěru spočívají především v možnosti:

– opakovaného čerpání úvěru i v době jeho splácení (splácí se i čerpá zároveň),
– relativně nízkého úroku,
– znalosti přesné výše úroků za konkrétní období,
– čerpání prostřednictvím kreditní karty,
– snadného ukončení smlouvy o úvěru i bez udání důvodů kdykoliv v průběhu její platnosti,
– čerpání úvěrui v cizích měnách.

Jednoznačnou výhodou tohoto druhu úvěru je jeho nízká administrativní náročnost.

Nevýhodou revolvingového úvěru jsou hlavně:

– vysoké poplatky.
– vysoký úrok z prodlení, až ve výši 20 %,
– nízký úvěrový rámec, většinou kolem 30 000 Kč.

Provozní podnikatelský úvěr

je určen k financování oběžných aktiv, zejména k pokrytí časového nesouladu mezi placením závazků a inkasem pohledávek, předzásobení materiálem či zbožím, na provozní financování výroby apod.
Provozní úvěr je poskytován ve variantách:

– splátkový úvěr, kdy je úvěr splácen z běžného účtu pravidelnými měsíčními anuitními splátkami, zpravidla se připouští možnost předčasného splacení nebo provedení mimořádné splátky,
– kontokorentní úvěr s nastavením rámce povoleného přečerpání běžného účtu.

Úvěr je určen:

– podnikajícím fyzickým osobám,
– obchodním společnostem,
– zahraničním subjektům s oprávněním podnikat v České republice.

Sjednání úvěru

se uskuteční po předběžném posouzení bonity zájemce o úvěr. K tomu je třeba zpravidla doložit:

– účetní závěrku za poslední dvě nebo tři účetní období,
– přiznání k dani z příjmu za poslední dvě nebo tři zdaňovací období,
– stručný podnikatelský záměr,
– předpokládaný vývoj peněžních toků (cash flow).

U nově založené obchodní společnosti prokazuje bonitu zakladatel či zakladatelé.
K nemovitosti, která bude sloužit k zajištění úvěru, uchazeč o poskytnutí provozního úvěru doloží:

– aktuální list vlastnictví z katastru nemovitostí,
– nabývací titul vlastnictví (kupní smlouvu, darovací smlouvu apod.),
– fotodokumentaci aktuálního stavu exteriéru i interiéru nemovitosti,
– existující práva třetích osob (smlouvu o věcném břemenu, nájemní smlouvu apod.),
– odhad ceny nemovitosti.

Zajištění úvěru

Některé banky poskytují provozní úvěr bez podmínek jeho zajištění.
Pokud je u provozního úvěru požadováno jeho zajištění, pak je možné ručit:

– zástavou nemovitosti,
– vinkulací pojistného plnění z pojištění nemovitosti.

Výhodnost provozního podnikatelského úvěru spočívá především v:

– možnosti individuálního přístupu,
– absenci limitu výše úvěru,
– možnosti volby kontokorentního nebo splátkového typu úvěru,
– možnosti jeho využití i na refinancování dříve poskytnutého úvěru provozního charakteru.

Investiční úvěr

se využívá k financování investičních potřeb úvěrovaného subjektu. Předmětem úvěrování jsou nemovitosti, stavby, technologické linky, stroje včetně jejich souborů, dopravní prostředky a zařízení, nákup cenných papírů a další investice. Je účelově poskytnutým úvěrem na pořízení nebo renovaci nemovitého či movitého dlouhodobého majetku nebo na refinancování dříve pořízených nemovitostí.

U některých poskytovatelů může být poskytnut i na pořízení technologií, na koupi obchodního podílu, na výběrová řízení.
Jedná se o účelový termínovaný úvěr se stanoveným plánem čerpání a splácení. Nejčastěji je úvěrem dlouhodobým. Může však mít i formu úvěru krátkodobého nebo střednědobého. Sjednání příslušné formy odvisí především od potřeb klienta.
Je určen pro všechny právní formy podnikatelských subjektů. Může být poskytován jak v české měně, tak i jiných měnách.
Získání úvěru je zpravidla podmíněno předložením investičního záměru, projektové dokumentace a dalších údajů, průkazným doložením bonity a úvěrové historie.
Pro předběžné posouzení před rozhodnutím o poskytnutí úvěru se od uchazeče zpravidla požaduje:

– kompletně vyplněná žádost o úvěr s popisem účelu,
– u právnické osoby výpis z obchodního rejstříku a prokázání osoby odpovědné k jednání jejím jménem nebo osoby zmocněné k zastupování,
– u podnikající fyzické osoby výpis ze živnostenského rejstříku,
– prokázání schopnosti splácení předložením:

– účetní závěrky za poslední dvě účetní období,
– přiznání k dani z příjmů za poslední dvě zdaňovací období,
– přehledu o struktuře pohledávek a závazků,
– stručného podnikatelského záměru s před­pokládaným peněžním tokem (cash flow).

U nově založené obchodní společnosti prokazují bonitu její zakladatelé, u unipersonální obchodní společnosti její zakladatel.

Zajištění úvěru

je podmínkou poskytnutí u všech investičních úvěrů. Nejčastěji je zajištěním sám předmět investice (stavba, technologická linka, stroj aj.).
Úvěrovaný subjekt za úvěr ručí:

– nemovitým majetkem,
– movitým majetkem,
– cennými papíry,
– pohledávkami,
– vklady,
– ručitelskými závazky,
– bankovními zárukami,
– vinkulací pojistných plnění.

– aktuální list vlastnictví,
– nabývací titul vlastnictví (kupní smlouvu, darovací smlouvu apod)),
– fotodokumentaci aktuálního stavu exteriéru i interiéru),
– doložení existujících práv třetích osob (smlouvou o věcném břemenu, nájemní smlouvou apod.).
– odhad ceny nemovitosti.

Čerpání úvěru je sjednáno v úvěrové smlouvě jako:

– jednorázové, nebo
– postupné.

Splatnost investičních úvěrů vyplývá z jejich účelu. Investiční úvěr by měl být navázán na cash flow financované investice. Splatnost je tedy závislá na charakteru investice. Maximální doba splatnosti je často vymezena 10 až 15 lety. V některých případech investic do nemovitostí lze ovšem vyjednat i delší splatnosti.

Splácení se děje nejčastěji splátkami sjednanými ve splátkovém kalendáři. Splátky mohou být pravidelné nebo i nepravidelné.

Jednorázové splacení je spíše výjimečné.

Výhodnost investičního úvěru pro jeho příjemce spočívá především v:

– možnosti překlenutí časového nesouladu mezi tvorbou a potřebou finančních zdrojů na investice,
– uplatnění individuálního přístupu,
– možnosti individuálního splátkového kalendáře,
– absenci limitu výše úvěru,
– možnosti fixace úrokové sazby na zvolitelné období,
– možnosti dlouhodobého splácení (i v řádu desítek let),
– možnosti použití na refinancování dříve realizovaných investic, které lze průkazně doložit.

Eskontní úvěr

se využívá pro krátkodobé financování potřeb podniků. Frekvence jeho využívání v České republice není příliš vysoká, neboť existují další úvěrové produkty, zejména kontokorentní úvěry, u kterých je získání jednodušší.
Eskontní úvěr je spojen se vstupem banky do vztahu mezi odběratelem služby, či zboží a jejich dodavatelem. Dodavatel v první fázi poskytne zboží, či služby, na směnku, kterou mu jako emitent vystaví odběratel. Emitentovi ze směnky vyplývá povinnost uhradit remitentovi sumu, uvedenou na směnce, do data splatnosti. Tato směnka má charakter cenného papíru a je obchodovatelná.

Získání eskontního úvěru

Pokud dodavatel v pozici nabyvatele směnky(remitenta) potřebuje rychle získat peněžní prostředky, nabídne směnku obchodní bance. Současně požádá o eskontní úvěr. Podstatou eskontního úvěru je odkup směnky (eskont) obchodní bankou od remitenta před lhůtou její splatnosti.
Pokud se banka rozhodne tuto směnku odkoupit a poskytnout tak eskontní úvěr, převede jej dodavateli na jeho běžný bankovní účet. Banka odkoupí směnku za cenu rovnající se směnečné sumě (nominální ceně směnky) snížené o diskont. Diskontem se rozumí úrok za dobu od eskontu směnky do její splatnosti.

Okamžikem, kdy banka koupí směnky se stala jejím držitelem, stává se emitent směnky dlužníkem banky a jeho vztah k dodavateli zaniká. O této skutečnosti jej dodavatel bez zbytečného odkladu informuje.

Žadatel o eskontní úvěr je povinen:

– podat žádost o eskont směnky, resp. směnek, včetně bankou vyžádaných příloh,
– předložit doklad prokazující právní subjektivitu žadatele, např. výpis z obchodního rejstříku, výpis ze živnostenského rejstříku,
– doklady prokazující obchodní charakter směnky.

Některé banky stanovují minimální nominální hodnotu směnky, některé přijímají jen směnky vystavené klientem téže banky.

Úrokové sazby eskontu

se počítají výhradně individuálně, ale většinou se odvozují od diskontní úrokové sazby České národní banky.
Úrok platí příjemce úvěru jednorázovou srážkou z ceny směnky. Úrok se počítá na jednotlivé dny a jeho výše na jeden den se zjistí metodou 365/360. Úrok se sráží za dobu, která začíná dnem eskontu (včetně) a končí dnem platebním (včetně). O konečné výši úrokové sazby použité pro odpočet srážky rozhoduje banka.
S poskytnutím eskontního úvěru je spojena eskontní provize, což je nevratný zpracovatelský poplatek, který hradí klient formou srážky ze směnečné sumy při eskontu. Výše eskontní provize je dána sazebníkem úvěrující banky platným v době poskytnutí eskontního úvěru.
S úvěrem čerpaným na základě zahraniční směnky souvisí další poplatky s tím spojené. Jedná se především o odměnu bance za inkaso směnky, poplatky DHL a inkasní výlohy zahraniční banky.

Splacení eskontního úvěru

Banka k datu splatnosti směnku předloží odběrateli (emitentu směnky), případně ručitelům, k úhradě závazku. Pokud odběratel závazek nesplní, obrací se banka na původního držitele směnky. V takovém případě je k úhradě směnky povinen on.

Eskontní úvěr se poskytuje jednorázově, příp. opakovaně na základě uzavřené rámcové smlouvy o eskontu směnek (tzv. směnečného obliga).
K hlavním výhodám eskontního úvěru patří zejména:

– rychlé získání peněžních prostředků před splatností směnky,
– relativně rychlé vyřízení úvěru,
– nízká úroková sazba,
– zpravidla se nepožaduje záruka, úvěr je zajištěný předmětnou směnkou.

K hlavním nevýhodám eskontního úvěru patří:

– diskont, což je částka, kterou si banka odečte od nominální hodnoty směnky (tj. od částky uvedené na směnce),
– náklady spojené s realizací úvěru,
– povinnost splatit úvěr v případě, že směnečný dlužník směnku neproplatí.

Výši diskontu ovlivňují:

– datum splatnosti směnky,
– diskontní sazba České národní banky, od níž je odvozena úroková sazba,
– bankovní poplatky spojené s realizací eskontního úvěru.

Negociační úvěr

je variantou klasického eskontního úvěru uplatňovanou v zahraničním obchodě. Dovozce předem zprostředkovává zahraničnímu dodavateli eskont směnky vystavené zahraničním dodavatelem (vývozcem) na tuzemského odběratele (dovozce). Negociační banka, u které tuzemský dovozce eskontuje směnku vystavené zahraničním vývozcem, je garantem toho, že obě strany dostojí svým závazkům.

Negociační banka směnku před dobou její splatnosti od zahraničního vývozce odkoupí. Zaplatí mu za ni částku odpovídající nominální hodnotě směnky snížené o diskont. Vývozce tak snižuje riziko, že mu dovozce v daném termínu splatnosti směnky nezaplatí. Riziko na sebe bere negociační banka, která se stává vlastníkem směnky. V době splatnosti pak banka směnku předkládá k proplacení směnečnému dlužníkovi. Směnka u negociačního úvěru slouží jako platební nástroj.

Negociační úvěr má široké uplatnění především při prvním kontaktu mezi zahraničními subjekty. Využívá se především u větších jednorázových mezinárodních projektů, kde je potřebné větší zabezpečení.

Lombardní úvěr

je zpravidla krátkodobý, zajištěný zástavou movité věci nebo práva. Zástavou jsou nejčastěji cenné papíry, šperky, drahé kovy, zboží a pohledávky, mohou jí být i jiné hodnoty. Maximální výše tohoto úvěru je limitována tržní cenou zástavy. O výši úvěru rozhoduje výhradně banka. Poskytnutý úvěr obvykle dosahuje dvě třetiny až celou hodnotu zastavené věci. Se stanovením tržní ceny zboží a pohledávek zpravidla problémy nejsou. Ty mohou nastat zejména při zástavě cenných papírů s vysokou volatilitou (kolísavostí ceny). U těchto cenných papírů vždy při poklesu ceny musí ­klient zástavu doplnit.
Je-li zástavou zboží, umístí se do veřejného skladu. Na toto zboží veřejný sklad vystaví dvě části skladištního listu (záruční listina na skladované zboží) – jednu obdrží banka, druhou klient jako vlastník zboží. Skladištní list má povahu cenného papíru, s nímž je spojeno právo požadovat vydání skladované věci (§ 528 obchodního zákoníku, § 2417 nového občanského zákoníku). Zboží se vydá jen při předložení obou částí současně.
Má-li se zástavou pro lombardní úvěr stát pohledávka, převede se cesí na banku, která se tak stává jejím věřitelem.
S lombardním úvěrem je možné se setkat spíše jen v odborné literatuře. Banky v České republice ani nebankovní finanční společnosti tento druh úvěru běžně nenabízejí. Poskytují jej ojediněle jen některé banky pouze svým klientům. Jako zástavu přijímají výhradně aktiva, která jsou v jejich správě. Úroková sazba tohoto úvěru se odvíjí od lombardní sazby uplatňované Českou národní bankou vůči komerčním bankám.
Častější je poskytování lombardního úvěru Českou národní bankou komerčním bankám. Vzhledem k tomu, že se jedná o reverzní repo operaci, poskytuje ČNB lombardní úvěry pouze bankám, se kterými má uzavřenou rámcovou repo smlouvu.
Lombardní úvěr slouží komerční bance ke krytí krátkodobého nedostatku peněžních prostředků banky. Banky nemohu zastavovat šperky a drahé kovy, ale pouze cenné papíry, a to takové, které má centrální banka uvedené v lombardním seznamu. Česká národní banka úročí tyto poskytnuté úvěry aktuální lombardní sazbou. Od 2. listopadu 2012 tato sazba činí 0,25 %.

Přísluší do skupiny dlouhodobých peněžních úvěrů účelového typu. Jeho výstižnou definici podává ustanovení § 28 odst. 3 zákona č. 190/2004 Sb., o dluhopisech, ve znění pozdějších předpisů:„Hypoteční úvěr je úvěr, jehož splacení včetně příslušenství je zajištěno zástavním právem k nemovitosti, i rozestavěné, když pohledávka z úvěru nepřevyšuje dvojnásobek zástavní hodnoty zastavené nemovitosti. Úvěr se považuje za hypoteční úvěr dnem vzniku právních účinků zástavního práva.“
Hypoteční úvěr (někdy označovaný jako „hypotéka“) patří k nejstarším druhům bankovních úvěrů, jejichž splácení je zajištěno zástavním právem k nemovitosti. Tento způsob zajištění je hlavním a charakteristickým rysem hypotečního úvěru.
Hypoteční úvěr je určen především na:

– nákup nemovitosti (stavby, bytu, stavebního pozemku),
– financování výstavby nemovitosti,
– financování rekonstrukcí, modernizace a oprav nemovitosti,
– nákup podílu nemovitostí za účelem vypořádání spoluvlastnických podílů, dědických podílů a společného jmění manželů,
– koupi družstevního podílu a úhradu členského podílu,
– zpětné proplacení vlastních finančních prostředků investovaných do nemovitosti,
– refinancování stávajícího účelového úvěru od banky či stavební spořitelny, který byl použit na investici do nemovitosti,
– konsolidaci účelových a neúčelových půjček (americká hypotéka).

Hypoteční úvěr je určen fyzickým i práv­nic­kým osobám.

Poskytují jej jak banky, tak i nebankovní finanční společnosti. V České republice je téměř 20 hypotečních bank a více než 20 nebankovních finančních společností, zabývajících se poskytováním hypotečních úvěrů. Poskytování hypotečního úvěru je hlavním předmětem činnosti hypotečních bank.

Existuje mnoho forem hypotečních úvěrů a několik způsobů jejich členění na jednotlivé druhy. Repertoár nabízených a poskytovaných hypotečních úvěrů je velmi široký. Obecně je možno uvést, že existuje čtveřice kritérií, podle nichž lze hypoteční úvěry rozlišovat. Jsou to účel, výše a způsob splácení úvěru a konečně doložení výše příjmů klienta. Lze se ovšem setkat i se zcela speciálními produkty, které tvoří pátou, okrajovou, skupinu hypotečních úvěrů.

Druhy hypoték podle účelu

Hypotéka je ve své klasické podobě zásadně účelovým úvěrem. V žádosti o hypoteční úvěr uchazeč uvádí účel, pro který poskytnutí tohoto úvěru žádá. Oprávněnost využití poskytnutého úvěru k určitému konkrétnímu účelu je následně zakotvena ve smlouvě o úvěru.
Způsobů, jimiž lze získaný hypoteční úvěr využít, je skutečně mnoho. Zdaleka nemusí jít jen o koupi či výstavbu nemovitosti, ale třeba i o majetkové vyrovnání. U některých druhů úvěrů dokonce není nutné předem uvádět jejich účel – je možné jejich použití v podstatě na cokoli.
Základním tříděním se rozlišují:

– hypotéka účelová, u níž je závazně určeno její použití na určitý konkrétní účel,
– hypotéka neúčelová, označovaná jako americká hypotéka.

Hypotéka bez sjednání určitého konkrétního účelu použití je obvykle dražší než klasická hypotéka vázaná na využití pro financování konkrétního účelu.

Účelové hypoteční úvěry musí klient použít pouze na předem definované účely. Souhrnně jsou označovány jako zajištění potřeb bydlení.

1. Hypotéka určená k financování koupě:

– bytu,
– domu,
– podílu v bytovém družstvu a tím k získání družstevního bytu,
– stavebního pozemku,
– rekreačního objektu,
– nemovitosti určené k pronájmu.

2. Hypotéka určená k financování výstavby nemovitosti.
3. Hypotéka určená k financování rekonstrukce nebo modernizace nemovitosti.
4. Hypotéka určená k financování vypořádání společného jmění manželů při rozvodu.
5. Hypotéka určená k financování vypořádání dědických podílů.
6. Hypotéka určená k financování vypořádání spoluvlastnických podílů.
7. Hypotéka určená k refinancování úvěru nebo půjčky.
8. Účelová hypotéka spojená s neúčelovou hypotékou (kombinace hypotéky určené ke koupi nemovitosti či pozemku s neúčelovou hypotékou).
9. Hypotéka určená k zpětnému proplacení vlastních zdrojů investovaných do nemovitosti.
10. Předhypoteční úvěr (čerpáno dočasně bez zástavního práva).

Ve většině případů je možné vyjmenované účely kombinovat, takže se dosáhne vytvoření konkrétního hypotečního produktu podle potřeby klienta.

Druhy hypoték podle výše poskytnutého úvěru

Pro vyjádření druhu hypotéky podle tohoto kritéria se užívá ukazatel LTV (Loan to value), který vyjadřuje poměr mezi hypotečním úvěrem a zástavní hodnotou nemovitosti použité k zajištění úvěru. Hodnotu (cenu) nemovitosti pro tento účel stanovuje poskytovatel hypotečního úvěru na základě znaleckého posudku zpracovaného na jeho objednávku.
Druh hypotéky se obvykle udává v kombinaci s číselnou hodnotou. Číslo značí procento z ceny nemovitosti použité k zajištění.

Hypoteční úvěr poskytnutý v částce odpovídající 80 % ceny jej zajišťující nemovitosti se označuje jako „osmdesátiprocentní hypotéka“. Formálním označením je pro ni „LTV 80“. Zájmem uchazeče o hypotéku je dosažení vyššího LTV. Zájem poskytovatele hypotečního úvěru je opačný. Při projednávání žádosti o úvěr se snaží dosáhnout co nejnižšího LTV, který je zájemce ještě ochoten akceptovat. Výsledné LTV je věcí dohody obou zúčastněných stran.

LTV je jeden z hlavních rizikových faktorů, který poskytovatel hypotéky hodnotí při klasifikaci žadatele o ni. Pravděpodobnost prodlení při splácení a hrozba, že dlužník nebude moci hypotéku splácet, se zvyšuje s vyšším LTV.

V situacích, kdy výsledkem jednání je ústup požadavkům zájemce, poskytovatel zpravidla od dlužníka požaduje další zajištění hypotéky životním pojištěním dlužníka nebo pojištěním nemovitosti použité jako zástava a jejich vinkulací ve prospěch jejího poskytovatele.
Objektivně existuje vztah mezi výší LTV a výší úroku. Obecně lze konstatovat, že čím je vyšší LTV, tím bude vyšší i úrok.

Druhy hypoték podle prokázání příjmů

Poskytovatel hypotečního úvěru zpravidla požaduje, aby uchazeč o úvěr doložil výši svých příjmů. Některé banky nebo nebankovní finanční společnosti u některých úvěrových produktů tento požadavek nemají.
Podle tohoto hlediska se rozlišují dva druhy hypotečního úvěru:

– klasická hypotéka, u níž žadatel dokládá své příjmy,
– hypotéka bez doložených příjmů.

Hypotéka poskytnutá bez potřeby doložení příjmů klienta bývá dražší. Obvykle její výše dosahuje maximálně 60 % hodnoty nemovitosti, k jejímuž financování je určena.

Druhy hypoték podle způsobu splácení

Hypoteční úvěr je obvykle úvěrem splátkovým, kdy po dobu jeho trvání klient přijatý úvěr splácí postupně.

Při poskytování hypotečního úvěru se mohou uplatnit všechny tři způsoby jeho splácení. Podle tohoto třídícího kritéria existují tři druhy hypoték:

– hypotéka s anuitním způsobem splácení, kdy splátky zůstávají po celou dobu splácení stejně vysoké; tento způsob splácení je nejběžnější,
– hypotéka s degresivním způsobem splácení, kdy se výše splátek postupně snižuje,
– hypotéka s progresivním způsobem splácení, kdy se výše splátek postupně zvyšuje.

U některých poskytovatelů je úvěr splatný k určitému datu jednorázově.

Speciální druhy hypoték

Existují i hypoteční úvěry, které nelze zařadit do žádné z výše uvedených skupin klasifikačního třídění. Většinou tyto hypotéky kombinují úvěr s nějakým dalším finančním produktem, případně jsou jiným způsobem specifické. Patří sem zejména:

– hypotéka kombinovaná s investiční životní pojistkou,
– hypotéka kombinovaná s cennými papíry,
– hypotéka bez poplatku, u níž se poplatek rozloží do procent sazby, takže není hrazen jednorázově, nýbrž po celou dobu splácení.

Hypotéka kombinovaná s investičním životním pojištěním (dříve i s kapitálovým životním pojištěním) je zvláštním druhem hypotéky. Bance se splácí jen úroky a zbytek, tj. poskytnutý úvěr klient investuje do produktu investičního životního pojištění. O tuto částku se snižuje základ daně z příjmů fyzických osob. Uplatnění této kombinované hypotéky je tak výhodné zejména pro fyzické osoby s vyšší povinností k této dani.

Konkrétní podoba úvěru záleží na dohodě klienta s jeho poskytovatelem. Předpokladem připravenosti klienta a jeho kvalifikační schopnosti pro takovou dohodu je jeho dokonalý přehled o možnostech, které hypoteční sektor nabízí. Všechny uvedené charakteristiky hypotečních úvěrů představují jakési základní stavební kameny, z nichž si každý zájemce může poskládat finanční produkt podle svých představ.
Zajištění hypotéky lze uskutečnit několika způsoby, zejména:

– zástavním právem k nemovitosti,
– zajišťovacím převodem práva,
– vinkulací pojištění zastavované nemovitosti ve prospěch poskytovatele úvěru,
– vinkulací životního pojištění klienta ve prospěch poskytovatele úvěru,
– spoludlužníky pro případ, že by klient nebyl schopen úvěr splácet,
– ručitelem pro případ, že by klient nebyl schopen úvěr splácet.

Uplatnění zástavního práva banky nebo nebankovní finanční společnosti k nemovitosti je nejčastějším způsobem zajištění hypotečního úvěru.

Zástavní právo upravují ustanovení § 152 až 174 občanského zákoníku. V novém občanském zákoníku je zástavní právo upraveno v ustanoveních § 1309 až 1394.

Zastavit je možné jen nemovitost, k níž má úvěrovaná osoba vlastnické právo zapsané v katastru nemovitostí. Zajištění zástavním právem k nemovitosti je základní podmínkou poskytnutí hypotečního úvěru. Zastavovaná nemovitost může být přímo objektem úvěru, jestliže hypoteční úvěr je čerpán na její koupi, výstavbu či rekonstrukci. Předmětem zástavy může být jiná nemovitost, či jiné nemovitosti. V zástavě může současně být i více nemovitostí. Nemovitost se musí nacházet na území České republiky nebo jiného členského státu Evropské unie či jiného státu, který je součástí Evropského hospodářského prostoru.
Na nemovitosti, která má sloužit pro zajištění hypotečního úvěru, nesmí váznout jiné zástavní právo třetí osoby. Výjimkou je zástavní právo, kterým je zajištěn úvěr poskytnutý např. stavební spořitelnou za předpokladu, že stavební spořitelna s přednostním pořadím svého zástavního práva dala emitentovi hypotečního zástavního listu (HZL) ke zřízení zástavního práva v dalším pořadí předchozí písemný souhlas. V tomto případě lze pro účely krytí hypotečního zástavního listu zahrnout pohledávku z hypotečního úvěru maximálně ve výši rozdílu mezi 70 % zástavní hodnoty zastavené nemovitosti a pohledávkou z úvěru poskytnutého stavební spořitelnou.

Nemovitost musí být v zástavě celá. Spoluvlastnický podíl se jako zástava nepřijímá. Na nemovitosti také nesmí váznout žádné věcné břemeno bránící užívání.

Do zástavy lze dát i rozestavěnou nemovitost, která je jako rozestavěná zapsaná v katastru nemovitostí, a na níž je čerpán úvěr. Stavbu lze jako rozestavěnou stavbu zapsat do katastru nemovitostí, pokud má postaveno alespoň jedno nadzemní podlaží. Pokud je objekt úvěru a zástava totožná a jedná se o výstavbu, musí být v každém okamžiku vyčerpané peníze z úvěru zajištěny nejméně na 143 %. Banka uvolňuje peníze postupně, podle toho jak roste cena nemovitosti v důsledku její výstavby.

Zástavní právo je předmětem vkladu do katastru nemovitostí. Zástava vzniká nejčastěji na základě zástavní smlouvy uzavřené mezi hypoteční bankou a dlužníkem vkladem do katastru nemovitostí.

Zajišťovací převod vlastnického práva k nemovitosti

je jednou z forem zajištění hypotečního úvěru. Právní úpravu tohoto institutu obsahují ustanovení § 553 občanského zákoníku. V novém občanském zákoníku je zajišťovacímu převodu práva věnován podstatně větší počet ustanovení (§ 2040 až 2044).
Zajišťovací převod práva je charakterizován jako dočasný převod práva mezi věřitelem a dlužníkem. Nedohodnou-li se strany jinak, uplatní se domněnka, že jde o převod s rozvazovací podmínkou. Tou je splnění dluhu, tj. splacení úvěru. To znamená, že po splacení úvěru se převedené právo vrátí zpět k dlužníkovi, aniž by k tomu byl potřebný úkon ze strany věřitele. Zajišťovací převod práva je v novém občanském zákoníku chápán především jako prostředek zajištění dluhu. Postavení věřitele je tak nutno přirovnat spíše k postavení zástavního věřitele než k postavení vlastníka disponujícího plným právním panstvím nad převedenou věcí.
Původní vlastník (současný dlužník z hypotečního úvěru) na základě uzavřené smlouvy o výpůjčce (§ 659 až 662 občanského zákoníku; § 2193 až 2200 nového občanského zákoníku) je nadále oprávněn k užívání dočasně převedené nemovitosti.

Zajišťovací převod práva je třeba zapsat do katastru nemovitostí

Z pohledu třetích osob je zajišťovací převod práva před splatností zajištěné pohledávky viděn jako závada na věci váznoucí. Dočasnost převodu vlastnického práva k nemovitosti se zapisuje v katastru nemovitostí. Pokud by věřitel převedl před splněním rozvazovací podmínky nemovitost na třetí osobu, pak se tato nebude moci po jejím splnění (a tedy po automatickém návratu vlastnictví k dlužníkovi) vymlouvat, že nevěděla o tom, že věřitel nebyl „klasickým“ vlastníkem, ale pouhým „vlastníkem z titulu zajišťovacího převodu práva“.

Banka nebo finanční společnost se stane vlastníkem nemovitosti, jestliže nebude hypotéka řádně a včas splacena. Přesto však zájmy dlužníka nezůstanou bez ochrany. Pokud obvyklá cena takto převedené nemovitosti zřejmě převyšuje výši zajištěného úvěru, je věřitel povinen vyplatit dlužníkovi rozdíl v penězích.

Jak zajistit hypotéku na převod družstevního bytu do osobního vlastnictví

K zajištění hypotéky není možné použít družstevní byt. Ten není možné dát do zástavy. Družstevní byt není nemovitost, a tudíž není ani zapsaný na katastru nemovitostí. Uživatel družstevního bytu nevlastní nemovitost, ale právo k užívání družstevního bytu.
Hypotéku na financování převodu družstevního bytu do osobního vlastnictví je možné získat:

– ručením jakoukoliv jinou nemovitostí v dostatečné hodnotě, kterou lze zastavit,
– prostřednictvím předhypotečního úvěru; po převedení bytu do osobního vlastnictví se k němu do katastru nemovitostí vloží zástavní právo ve prospěch poskytovatele hypotečního úvěru. Následně se poskytnutým hypotečním úvěrem předhypoteční úvěr plně splatí.

Úroková sazba

Pro hypotéky je uváděna úroková sazba roční (per annum – zkratka p.a.). Vzhledem k zástavě nemovitosti je úrok nižší než u většiny ostatních úvěrových obchodů. Úroková sazba je zpravidla pohyblivá, ale je možno ji na dobu 1 až 15 let zafixovat. Dnes je možné u některých bank úrokovou sazbu zafixovat na celou dobu splácení hypotéky.

Splácení hypotéky

Pro hypoteční úvěr je typické splácení pravidelnými splátkami, tzv. anuitní splácení. Anui­tou je splácena umořovaná půjčka současně s úrokovou platbou. Jejich poměr se každou splátkou mění. V průběhu splácení klesá podíl úroku a zároveň roste podíl úmoru, tj. každá další splátka obsahuje větší podíl úmoru a nižší část úroku. Některé banky umožňují degresivní (klesající) nebo progresivní (rostoucí) splátky, které se v čase mění. Minimální splatnost hypotečního úvěru je většinou 5 let, maximální až 30 let. Je možná i delší doba, 40 let, ale nároky kladené na klienta jsou pak vyšší. Pokud by žadatel nebyl po celou dobu splácení hypotečního úvěru v produktivním věku, je potřeba zajistit a stanovit ještě spolužadatele. Žadatel musí splňovat podmínku, kdy délka splatnosti úvěru nesmí překročit 70 let jeho věku. Čím je delší doba splatnosti úvěru, tím je nižší splátka a naopak. Optimální doba na splácení hypotečního úvěru je 15 – 20 let, kdy je nejlepší poměr mezi výší splátky a náklady na úvěr.
Pokud je hypoteční úvěr čerpán postupně, splácí se nejprve měsíčně pouze úrok z vyčerpané částky až do doby, než je vyčerpán celý úvěr. Po ukončení čerpání začne dlužník hypoteční úvěr splácet měsíčními splátkami, které již obsahují jistinu a úrok.
Klasická hypotéka je základním druhem hypotečního úvěru. Lze ji získat především na tyto záměry:

– koupě stavební nemovitosti nebo stavebního pozemku,
– výstavba nemovitosti,
– rekonstrukce, modernizace či opravy nemovitosti,
– splacení úvěru či půjčky použitých na investice do nemovitosti,
– získání vlastnického podílu na nemovitosti.

Objektem hypotečního úvěru může být např.:

– stavební pozemek,
– nemovitost sloužící k bydlení (např. rodinný dům či bytová jednotka),
– nemovitost sloužící k individuální rekreaci,
– bytový dům nebo provozní dům,
– nemovité příslušenství, které je součástí výše uvedených nemovitostí (garáž, bazén, sauna, terénní úpravy pozemku atd.),
– podnikatelské objekty.

Je poskytována v různém poměru k ceně zastavené nemovitosti. Tato hypotéka je obligatorně zajišťována. Obvykle se používá anuitní způsob splácení.

Předhypoteční úvěr

Tento druh hypotéky se uplatňuje při financování pořízení domu, bytu či stavebního pozemku, které sice splňují všechny podmínky a náležitosti pro poskytnutí hypotéky, ale na něž dočasně nelze uplatnit zástavní právo poskytovatele úvěru. Zástavní právo je možné uplatnit u nemovitostí, u nichž je v katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo na úvěrovanou osobu. Před vkladem vlastnického práva je uplatnění zástavního práva nemožné. K této situaci dochází nejčastěji při úvěrování rozestavěného domu, při převodu družstevního bytu do osobního vlastnictví, při privatizaci obecního bytu, při úvěrování jiné nedokončené nemovitosti.
Předhypoteční úvěr způsobem svého poskytnutí popírá podstatu hypotečních úvěrů, které se zajišťují zástavou nemovitosti, jež je předmětem úvěru.
Předhypoteční úvěr banka poskytne zpravidla na dobu jednoho roku. Někteří poskytovatelé jej sjednávají i na dobu dvou let. Doba splatnosti začíná běžet dnem následujícím po dni schválení tohoto úvěru. V průběhu doby splatnosti musí být u úvěrované nemovitosti proveden v katastru nemovitostí vklad změny vlastnického práva na dlužníka z tohoto úvěru. Uskutečnění tohoto vkladu umožní následné sjednání zástavního práva banky k této nemovitosti.
Předhypoteční úvěr je nezajištěným úvěrem. Úvěrovanou nemovitostí před zápisem změny vlastnického práva na nového vlastníka (kupujícího) tento kupující ručit nemůže. Ručitele banka nepožaduje.
Předhypoteční úvěr je možné využít na:

– financování koupě bytu při privatizace obecního bytového fondu,
– koupi stavebního pozemku od obce,
– na koupi (privatizaci) bytu nebo rodinného domu od jiné právnické osoby,
– financování koupě bytu či rodinného domu v rámci developerského projektu,
– družstevní bydlení,
– dražbu,
– konkurz v insolvenčním řízení,
– individuální výstavbu jako dočasné rozšíření vlastních zdrojů (financování započetí výstavby, kdy nemovitost ještě není možné zapsat do katastru nemovitostí)
– individuální výstavbu moderního bydlení (dřevostavba, ekologické bydlení, panelový systém), kdy průběh stavby neumožňuje zapsání rozestavěné nemovitosti do katastru nemovitostí.

– jednorázově,
– postupně.

Čerpání probíhá bezhotovostně a účelově v závislosti na skutečně vynaložených nákladech na investice do nemovitosti.

U předhypotečního úvěru dlužník průběžně splácí pouze úroky. V okamžiku, kdy v katastru nemovitostí je zapsáno zástavní právo k dané nemovitosti ve prospěch poskytovatele úvěru, je předhypoteční úvěr splacen jednorázově řádným hypotečním úvěrem. Předhypoteční úvěr v tomto okamžiku zaniká. Poskytuje se vždy v kombinaci s následným hypotečním úvěrem. Předhypoteční úvěr je možno splatit pouze prostřednictvím hypotečního úvěru, který je sjednán zároveň s ním.

Lze jej splatit i předčasně

Kdykoliv po dobu trvání předhypotečního úvěru, je možné jeho předčasné plné nebo částečné splacení. V takovém případě má úvěrovaný právo na poměrné snížení celkových nákladů tohoto úvěru. Poskytovatel má právo na náhradu nutných a objektivně odůvodněných nákladů, které mu vznikly v přímé souvislosti s předčasným splacením. Přesahuje-li doba mezi předčasným splacením a sjednaným koncem předhypotečního úvěru jeden rok, výše náhrady nákladů nesmí přesáhnout 1 % z předčasně splacené části celkové výše úvěru. Není-li tato doba delší než jeden rok, nesmí výše náhrady nákladů přesáhnout 0,5 % z předčasně splacené části celkové výše předhypotečního úvěru.

Offsetová hypotéka je zvláštním typem hypotečního úvěru. Podstatou offsetové hypotéky je takzvaný bilanční mechanismus, který je založen na vzájemném započítávání zůstatku na spořicím a úvěrovém účtu. Její specifičnost spočívá v tom, že banka započítá jako záruku za poskytnutou hypotéku i všechny peněžní prostředky, které u ní ­má klient uloženy v jiných produktech. Jedná se např. o termínované vklady, vklady na spořicích a jiných účtech.

Měsíční úroky banka počítá pouze z částky, která je tvořena rozdílem mezi výší úvěru a sumou peněz uložených na účtech. Peníze na spořicím účtu jsou tak vlastně zhodnoceny stejnou sazbou jako hypotéka – i když se jedná o účet s nulovým úročením. A klient je může kdykoli použít.
Úroky z úvěru se platí pouze z přebytku úvěru nad úsporami. Výrazně se tak snižuje finanční zatížení úvěrované osoby. Měsíční splátka se mění v závislosti na objemu uložených peněz.
U offsetové hypotéky je třeba počítat se zvýšenou úrokovou sazbou, resp. navýšením oproti běžným typům hypoték. Úrokovou sazbu lze volit fixní i variabilní. Před rozhodnutím, zda zažádat o hypotéku s offsetovým mechanismem, je třeba dobře spočítat, jak vysokou částku je třeba udržovat na připojeném spořicím účtu, aby se tento typ úvěru vyplatil.
Offsetové hypotéky vznikly ve Velké Británii před více než patnácti lety. Stále jsou spíše okrajovým druhem hypotečního úvěru. V České republice je poskytuje jen několik málo bank.
Offsetová hypotéka může mít nespočet podob a variací. Jednou z extrémních možností je hypotéka, u níž jsou klientem placeny pouze úroky, ale jistinu nesplácí. Protipól tvoří hypotéka s klasickými anuitními splátkami. Mezi nimi mohou být nejrůznější variace s odkladem splácení jistiny.
Offsetové hypotéky jsou vhodné pro klienty, kteří mají peníze, jimiž by mohli část hypotéky umořit, ale chtějí mít tyto prostředky k dispozici jako rezervu pro nečekané události nebo je plánují zhodnotit jiným způsobem. Offsetovou hypotéku často využívají klienti s nepravidelnými příjmy, nejčastěji podnikatelé, kteří aktuální přebytek hotovosti chtějí mít dostupný k financování dalších zakázek nebo k investici do podnikání. Tato hypotéka je vhodná pro klienty, kteří potřebují větší míru volnosti v disponování se svými prostředky a kteří jsou schopni současně se splácením úvěru vytvářet také úspory.
Výhodnost offsetové hypotéky spočívá především v tom, že:

– měsíční splátka je počítaná pouze z rozdílu aktuální výše úvěru a naspořených peněz,
– naspořené prostředky jsou klientovi plně k dispozici, bez sankce je může čerpat a použít,
– dochází ke zhodnocení vlastních prostředků ve výši rozdílu úrokové sazby hypotéky a úročení na spořicím účtu.

– přirážka k úrokové sazbě,
– proměnlivá výše měsíční splátky v případě aktivního offsetování.

Americká hypotéka je neúčelovým úvěrem, který nemusí být použit na financování nemovitostí. Její využití je plně v rozhodovací pravomoci klienta. Způsob využití nemusí klient poskytovateli hypotéky nijak prokazovat. Stejná benevolence je u bank i u nebankovních finančních společností.

Americká hypotéka se výrazně odlišuje od klasické hypotéky. Zatímco u klasické hypotéky půjčuje banka na pořízení nemovitosti, americká hypotéka předpokládá, že klient už nějakou nemovitost vlastní. A tuto nemovitost může použít jako zástavu k zajištění úvěru.
Může být vázána na nějaký konkrétní účel, nebo je její využití naprosto volné. Neúčelový úvěr má ale vždy vyšší úročení.
LTV americké hypotéky se v závislosti na bance a dalších podmínkách pohybuje mezi 50 % až 85 %.

Výhodnost americké hypotéky především v tom, že:

– americkou hypotékou lze získat peníze na cokoliv, bez nutnosti spořit a dokládat účel hypotéky.
– americká hypotéka má výhodnou úrokovou sazbu,
– americká hypotéka nevyžaduje životní pojištění klientů,
– zůstává možnost prodeje nemovitosti,
– americká hypotéka nevyžaduje založení nového účtu.

Hypotéční úvěr na obrat se poskytuje na základě doloženého obratu. Klient nedokládá výši svého příjmu. Vhodný je zejména pro podnikatele, kteří jsou fyzickou osobou a pro fyzické osoby ve vybraných skupinách svobodných povolání. Výhodné je jeho využití pro podnikatele uplatňující pro účely daně z příjmů výdaje v určité paušální výši z vykázaných příjmů.

Je poskytován do 70 % hodnoty nemovitosti zastavené pro jeho zajištění. Klient jej čerpá na základě obratu z podnikatelské činnosti.
Touto hypotékou je možné financovat:

– koupi nemovitosti,
– výstavbu nemovitosti,
– rekonstrukci nemovitosti,
– vyplacení stávajících dluhů váznoucích na nemovitosti,
– převod členských práv a povinností u družstevních bytů.

Úvěr je zajištěn smluvním zástavním právem k předmětné nebo jiné nemovitosti. Zastavovaná nemovitost musí být pojištěna a pojištění vinkulováno ve prospěch poskytovatele úvěru
Čerpá se jednorázově nebo postupně. Jednorázově při pořízení nemovitosti koupí. Postupně zpravidla při výstavbě nebo rekonstrukci.
Úvěr se splácí měsíčními anuitními splátkami. Po dobu čerpání se zpravidla hradí jen úroky.Někteří poskytovatelé umožňují odklad až na 24 měsíce od prvního čerpání úvěru.

Hypotéční úvěr s kreditní kartou je neúčelovou hypotékou, u níž není nutné jištění zástavou nemovitosti. Úvěr se čerpá prostřednictvím kreditní karty, na níž je nastaven úvěrový limit.

Refinancování hypotéky je splacení existující hypotéky jiným hypotečním úvěrem s odlišnými, obvykle výhodnějšími, hypotečními podmínkami. Refinancováním se sleduje zejména možnost získání nižšího úroku, možnost snížení měsíční splátky, prodloužení doby splatnosti, možnost hypotéku kdykoliv splatit, možnost přerušit splácení apod.

Většina bank v současnosti nabízí produkty zvýhodněného refinancování hypotéky. Hypoteční úvěr získaný za tímto účelem je ve skutečnosti klasickou hypotékou. Jen s tím rozdílem, že účelem jejího poskytnutí není koupě nemovitosti, ale uhrazení hypotéky již poskytnuté jiným poskytovatelem. Hypotéku je možné refinancovat ke konci období fixace úrokových sazeb. Začít řešit refinancování je proto vhodné 3 měsíce před koncem fixačního období.

Refinancování hypotéky se vyplatí vždy, když výhody z nové hypotéky budou větší, než náklady na její vyřízení.
Ideální doba pro refinancování hypotéky je přibližně 3–6 týdnů před koncem doby fixace, i když v případě potřeby je možné vyřídit refinancování hypotéky mnohem rychleji.
Pro refinancování hypotéky je potřeba:

– podat na formuláři nového poskytovatele žádost o úvěr,
– doložit kopii staré úvěrové smlouvy,
– doložit vyčíslení zůstatku staré hypotéky včetně souhlasu se splacením; vystaví na požádání stávající poskytovatel úvěru,
– kopie dvou dokladů totožnosti,
– list vlastnictví zastavované nemovitosti,
– doložit nabývací titul k nemovitosti (většinou kupní smlouvou),
– doložit původní znalecký odhad ceny zastavené nemovitosti; tím se proces refinancování hypotéky urychlí.

Při refinancování hypotéky nový poskytovatel splatí hypotéku a dluh klienta vůči bance nebo nebankovní finanční společnosti, u které má vedený hypoteční úvěr. Zároveň se splacením starého dluhu vznikne klientovi dluh nový, vůči novému poskytovateli. Při refinancování je možné dohodnout další nové podmínky, jako je lepší typ splácení, delší doba splatnosti, nižší splátky a další parametry, které lze přizpůsobit požadavkům a preferencím klienta.

Hypotéka bez registru přísluší do kategorie neúčelových hypotečních úvěrů. Je poskytnuta bez přihlédnutí k záznamům v registru, v němž je zachycena splátková (úvěrová) historie právnických a fyzických osob. Informace o občanech, právnických osobách a podnikatelích, kteří jsou fyzickou osobou, o jejich dosavadních závazcích a nesplacených pohledávkách jsou uloženy v centrálním registru klientských informací (bankovním BRKI i nebankovním NRKI). Vedle těchto dvou registrů ještě existuje registr SOLUS. Tyto registry využívají banky i nebankovní finanční společnosti při rozhodování o žádostech zájemců o poskytnutí úvěru.

– s vyšší úrokovou sazbou,
– s maximálně LVT 50, tj. poskytnutím úvěru maximálně do 50 % hodnoty nemovitosti použité k zajištění úvěru.

Tuto hypotéku využívají především klienti s nízkou bonitou. Většinou se jedná o klienty se zápisy v bankovních registrech, s nízkými příjmy, v exekuci, nebo značně zadlužené.

Hypotéka bez registru vždy vyžaduje zajištění

nemovitostí, k níž může být uplatněno zástavní právo ve prospěch věřitele. Ručit lze i nemovitostí ve vlastnictví třetí osoby, pokud je tento postup doložen jejím písemným souhlasem.

Investiční hypotéka

Zatímco běžná hypotéka je určena zejména k financování pořízení bydlení, investiční hypotéka slouží především k financování nákupu komerčních nemovitostí nebo k financování investic do realit.

Investiční hypotéka je kombinací hypotéky a podílových fondů. Proto se někdy označuje jako kombinovaná hypotéka.

Rozdíl oproti klasické hypotéce je v tom, že klient splácí bance pouze úroky a částku, kterou by umořoval půjčenou jistinu, investuje do vybraného portfolia konkrétního podílového fondu. Jistina (půjčená částka) je proto po celou dobu splácení stejně vysoká a umoří se až na konci splatnosti hypotéky z peněz získaných prodejem podílových listů.
Klient na rozdíl od klasické hypotéky zaplatí bance podstatně více na úrocích, protože ty se počítají z nezmenšující se jistiny. Na druhou stranu ale předpokládá, že výnosnost investovaných prostředků bude vyšší než úroková sazba, a v konečném účtování tedy bude mít hypotéku levnější a ještě mu z investovaných peněz něco zbude.
Při podpisu úvěrové smlouvy klient podepíše smlouvu o zajištění pohledávek. V ní se stanoví, že nakoupené podílové listy jsou zastaveny ve prospěch banky a nakonec jsou použity k úhradě úvěru. Kromě toho je hypotéka jištěna i zástavou koupené, nebo jiné nemovitosti.

Klient se bance zavazuje, že bude celou dobu trvání úvěru investovat předem stanovenou sumu, aby jeho naspořené prostředky včetně výnosu za celou dobu převyšovaly při průměrném zhodnocení 3 procenta ročně jistinu minimálně o čtvrtinu. To znamená, že při dvacetileté hypotéce musí klient vložit peníze v hodnotě 92 procent jistiny, u hypotéky na 25 let je to 85 procent jistiny a u třicetileté hypotéky 78 procent. I přesto je celková měsíční splátka (úrok + investice) vyšší než u klasické hypotéky.

Investiční hypotéka není určena pro každého. Je určena pro bonitnější klienty.

U investiční hypotéky lze uplatnit vyšší daňové odpočty zaplacených úroků, protože klient zaplatí bance na úrocích více než u klasické hypotéky. Výhodou je přehledná struktura poplatků, klient od začátku ví, kolik ho tento produkt bude stát. Plusem je i postupné zamykání zisků z akciových investic do méně rizikových nástrojů.

Nevýhodou je vyšší měsíční splátka, s níž ­klient musí počítat po celou dobu splácení. Produkt rovněž patrně není určen lidem, kteří se obávají kolísání kapitálových trhů. Celkovou výhodnost investiční hypotéky lze na začátku pouze odhadovat, teprve vývoj na trzích určí, zda se původní kalkulace potvrdí. Určitým negativem je i to, že banka hypotéku poskytne jen do výše 85 procent ceny zastavené nemovitosti.
Plusy převáží nevýhody v případě, že se potvrdí očekávaný vývoj kapitálových trhů a investovaná částka klientovi opravdu vydělá víc, než kolik bude muset zaplatit celkem za úvěr.

Australská hypotéka je hypoteční úvěr s degresivním výpočtem úrokové sazby. Je postavena na jednoduchém principu. Čím více peněz si klient půjčí, tím větší slevu na úrokové sazbě získá.

Kromě nižší úrokové sazby při větší zapůjčené částce tato hypotéka běžně nabízí i nižší poplatky za zpracování úvěru, případně je od těchto poplatků zcela osvobozena. Jako u jiných hypotečních úvěrů, i zde se ručí nemovitostí. Klient si může vybrat libovolnou dobu fixace, po jejímž uplynutí budete moci zvážit své podmínky u stávající banky a případně se rozhodnout pro přechod k bance jiné.
Australská hypotéka je ideální volbou pro ty, kteří chystají stavbu rodinného domku nebo shánějí úvěr na byt. Pokud splní podmínky banky a budou si moci zapůjčit vyšší částku peněz, dosáhnou na výhodnější úrokovou sazbu. Například v porovnání s americkou hypotékou je tato hypotéka v tomto ohledu velmi výhodná.
Spíše než novým druhem hypotečního úvěru je australská hypotéka novou marketingovou akcí Hypoteční banky.

Spotřebitelským úvěrem se rozumí dočasné poskytnutí peněžních prostředků na pořízení věci, služby nebo nabytí práva a to výhradně pro osobní a domácnostní potřebu. Spotřebitelský úvěr nelze využít pro podnikatelské účely.

Spotřebitelský úvěr se realizuje:

– odložením platby za koupenou věc nebo službu či nabyté právo,
– přímým poskytnutím peněz formou úvěru nebo půjčky na určitou sjednanou dobu.

Právní úpravu spotřebitelského úvěru obsahuje zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).
Poskytovatelem spotřebitelského úvěru jsou banky, finanční společnosti a specializované úvěrové společnosti. Může jím být i fyzická osoba s potřebným oprávněním. Tyto právnické a fyzické osoby nabízejí nebo poskytují spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání [§ 3 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru].
Dozor nad dodržováním zákonné úpravy poskytování spotřebitelských úvěrů vykonávají:

– Česká národní banka nad bankami,
– Česká obchodní inspekce nad nebankovními institucemi.

Účelem spotřebního úvěru je umožnit spotřebiteli (občanu) pořízení věci nebo služby či nabytí práva v situaci, kdy k tomu sám nemá dostatek peněžních prostředků. Spotřebitelský úvěr má širokou možnost využití. Nejčastější je jeho použití na:

– zařízení a vybavení domácnosti,
– koupi spotřební elektroniky,
– pořízení, rekonstrukci nebo modernizaci bytu či rodinného domu,
– úhradu nákladů dovolené,
– koupi automobilu,
– úhradu nákladů na tuzemské či zahraniční studium,
– platbu závazků mezi občany (vypořádání mezi dědici či manželi či uhrazení členského podílu v bytovém družstvu apod.),
– hobby (sběratelské záliby, sport atd.).

Spotřebitelský úvěr je zpravidla splácen měsíčními splátkami v dohodnutém dni kalendářního měsíce.
Spotřebitelské úvěry se člení podle různých hledisek na řadu druhů:

1. podle účelovosti:

– účelové úvěry – jsou poskytnuty přímo na konkrétní předem stanovený účel (např. nákup spotřebního zboží, automobilu, atd.),
– neúčelové (bezúčelové) úvěry – záleží na klientovi, na co poskytnutý úvěr použije; cenou za nesdělení účelu je vyšší úroková sazba.

2. podle typu výplaty:

– hotovostní úvěry – poskytnuté finanční prostředky jsou vyplaceny v hotovosti,
– bezhotovostní úvěry – peníze jsou zaslány klientovi na jeho bankovní účet.

3. podle zajištění

– zajištěné úvěry – poskytovatel vyžaduje jištění movitou věcí (např. automobilem) nebo nemovitostí,
– nezajištěné úvěry – obchodní společnosti je poskytují pouze svým „top“ prvotřídním klientům.

4. podle doby splatnosti:

– krátkodobé úvěry,
– střednědobé úvěry,
– dlouhodobé úvěry.

5. podle čerpání:

– jednorázové nebo postupné.

6. podle frekvence splácení:

– měsíční nebo čtvrtletní.

Je možné třídění spotřebitelského úvěru i podle dalších jiných hledisek.
Ručení u spotřebitelského úvěru není nutné, není ani běžné. Institut ručení se využívá zpravidla u spotřebitelských úvěrů, jejichž výše přesahuje 500 000 Kč. Ručí se movitou věcí nebo nemovitostí. Ručí buď příjemce úvěru, nebo je v postavení ručitele jiná osoba.

Trh spotřebitelských úvěrů

není homogenním systémem. Lze na něm rozlišovat prime market a subprime market. V úvěrovém trhu označovaném jako prime market jsou poskytovateli především banky, které půjčují bonitním zákazníkům s vysokým předpokladem dobrého splácení. Dobré sazby tak nabízejí především klientům s minimálním rizikem nesplácení. Těmi jsou především lidé, kteří mají dostatečně vysoký příjem přicházející pravidelně na jejich bankovní účet, kteří nemají ke splácení žádné jiné půjčky, nebo je splácí řádně. Subprime market je segment úvěrového trhu označovaný jako rizikový trh. Jsou v něm poskytovány spotřebitelské úvěry převážně lidem s nízkými nebo žádnými příjmy a s horší nebo špatnou platební morálkou. Jednoznačná hranice mezi prime a subprime trhem neexistuje.
Specifickou skupinou, podmnožinou rizikových úvěrů, jsou predátorské úvěry (predatoryloans), které jsou nabízeny zpravidla jednoznačně rizikovým klientům. Do této skupiny přísluší lidé bez příjmu, lidé splácející několik půjček, lidé využívající půjčky na oddlužení apod.

- Závazkový (ručitelský, garanční) úvěr

je úvěr, jímž banka ručí za svého klienta a případné zaplacení jeho závazku. Nespočívá v úplatném poskytnutí peněžních prostředků, jak je tomu u úvěrů peněžních. Schválením tohoto úvěru se banka zavazuje k tomu, že poskytne záruku za klienta a že závazek bude ve lhůtě uhrazen a to i v případě, když klient na svém bankovním účtu nebude mít dostatečný zůstatek. U některých úvěrů se banka stává hlavním dlužníkem, u jiných dlužníkem vedlejším.
Závazkový úvěr je sjednáván zásadně v souvislosti s uplatněním směnky, jako platebního prostředku.

Akceptační úvěr

je spojen se směnkou, od eskontního úvěru se však zásadně liší. Zahrnuje se do kategorie krátkodobých úvěrů.
Akceptační úvěr poskytuje banka svému klientovi úvěr tím, že akceptuje směnku, kterou na ni její klient v pozici výstavce vydal. Směnka je vystavena na částku a lhůtu dohodnuté v úvěrové smlouvě.
Banka na základě uzavřené úvěrové smlouvy neposkytuje klientovi žádné peněžní prostředky. Jen svojí akceptací směnky garantuje zaplacení konkrétního závazku klienta vůči jeho obchodnímu partneru.

Akceptační úvěr je úvěrem závazkovým

Banka neposkytuje klientovi žádné peníze. Prodává mu své dobré jméno. Banka se akceptací směnky stává hlavním směnečným dlužníkem. Akceptací zvýšila důvěryhodnost směnky a tím ji učinila obchodovatelnější. Bankovní akcepty patří mezi kvalitní cenné papíry.
Fungování tohoto úvěru se významně liší od fungování ostatních úvěrů. Banka akceptuje od svého klienta cizí směnku s podmínkou, že ­klient se zavazuje před uplynutím lhůty splatnosti této směnky prostředky na její splacení deponovat na svém bankovním účtu. Těmito penězi následně banka směnku proplatí. Pokud by klient peníze na zvláštním účtu nedeponoval, mění se úvěr závazkový v úvěr peněžní.

Banka si svoje riziko může omezit tím, že proti akceptu směnky požaduje a získá dokumenty, které ji vybaví oprávněním k disponování zbožím, k jehož úhradě byla směnka vystavena.

Dlužník (odběratel zboží od zahraničního dodavatele) předá směnku opatřenou akceptací banky svému věřiteli. Ten mu převzetím směnky poskytne obchodní úvěr na dobu do splatnosti směnky. Splatnou směnku banka věřiteli (zahraničnímu dodavateli) uhradí. Věřitel může tuto směnku eskontovat a tím peníze získat okamžitě.
Akceptační úvěr banky poskytují zásadně jen svým VIP klientům. Tím jim významně zlepšuje jejich pozici v mezinárodním obchodě. Zahraničnímu dodavateli snižuje riziko nezaplacení.

Remboursní úvěr

slouží k úvěrování zahraničního obchodu. Je obdobou akceptačního úvěru v zahraničním obchodě. Banka poskytuje úvěr dovozci tím, že na jeho návrh akceptuje směnku vystavenou jeho dodavatelem (zahraničním vývozcem). Banka se tak stává přímým směnečným dlužníkem. Remboursní úvěr (někdy označovaný jako úvěr rambursní) není úvěrem peněžním. Je stejně jako akceptační úvěr úvěrem závazkovým.
Bankou akceptovanou směnku může zahraniční vývozce eskontovat a tím okamžitě získat disponibilní peníze. Může ji použít k placení svých závazků. Akcept banky je považován za podstatně spolehlivější záruku zaplacení směnky než přímý akcept obchodního partnera (dovozce).
Remboursní úvěr obvykle zprostředkuje několik bank. Banka v sídle dovozce, která mu poskytla remboursní úvěr, zprostředkuje na vrub tohoto úvěru remboursní úvěr u některé z mezinárodně známých bank. Ta se obrátí na korespondentskou banku v sídle zámořského dodavatele, aby akceptovala směnku vystavenou dodavatelem. Zprostředkující banka se zavazuje akceptující bance, že jí ke dni splatnosti směnky převede (remboursuje) příslušnou částku.

Při akceptaci směnky požaduje akceptující banka jako jistotu dokumenty o odeslaném zboží. Tímto dokumentem může být faktura, pojistka apod.
Celá transakce probíhá zpravidla ve formě remboursního akreditivu.

Avalový úvěr je ručitelský úvěr. Je podobný úvěru akceptačnímu. S jeho poskytnutím není spojen převod peněz ve prospěch klien­ta. Banka jen prodává své dobré jméno. Prodává je za avalovou provizi hrazenou klien­tem. Její výše je závislá na velikosti a riskantnosti úvěru. Velikostí úvěru se rozumí částka, za kterou se banka zaručuje.

Poskytnutím avalového úvěru banka nepřebírá závazek klienta, ale ručí za jeho zaplacení. Je obdobou bankovní záruky. Banka se zavazuje k tomu, že poskytne záruku za klienta a že závazek bude v termínu uhrazen a to i v případě, když klient na svém bankovním účtu nebude mít dostatečný zůstatek.

Avalový úvěr

se vyskytuje ve dvou variantách:

První variantou je směnečný aval – aval dané směnky je vyznačen doložkou „per aval“ nebo „jako rukojmí“ na líci směnky s udáním osoby, za kterou banka přejímá ručení. Tento postup se často využívá u forfaitingu.
Druhou variantou je avalový úvěr ve formě ručení – spočívá v tom, že banka se jako ručitel zavazuje uhradit závazek za svého klienta, pokud tak neučiní on sám; banka se stává vedlejším dlužníkem s povinností úhrady závazku v situaci, kdy hlavní dlužník nezaplatil.

Avalový úvěr je dostupný pouze velmi dobrým klientům (VIP klientům).

2. Půjčka

Půjčka je právním vztahem, který je založen smlouvou o půjčce. Touto smlouvou se jedna smluvní strana, označovaná jako věřitel, zavazuje poskytnout druhově označenou věc druhé smluvní straně, označované jako dlužník. Dlužník se touto smlouvou o půjčce zavazuje k vrácení věci stejného druhu věřiteli po uplynutí doby ve smlouvě sjednané. Půjčka je poskytnutá zpravidla jako bezúplatná, při níž dlužníku nevzniká povinnost platit úrok. Může být však dohodnuta půjčka za úplatu, při níž dlužníku vzniká povinnost platby úroku ve výši sjednané ve smlouvě.
V případě úročené půjčky musí dlužník vyjma půjčených prostředků zaplatit věřiteli i dohodnutý úrok. Úroky se stanoví zpravidla určitým procentem z půjčené částky počítaným za stanovenou dobu (nejčastěji za rok – p.a.). Úroky jsou splatné v termínech dohodnutých smluvními stranami nebo nejpozději spolu s půjčenou částkou (jistinou).

Občanský zákoník neobsahuje žádné ustanovení o horní hranici úroku při půjčce peněz. Příliš vysoký úrok by byl neplatný, neboť by byl v rozporu s dobrými mravy. Vodítkem pro stanovení výše může být porovnání s úroky, za které peněžní prostředky půjčují banky a spořitelny.

Smlouva o půjčce nemá předepsánu písemnou formu, plně postačuje ústní smlouva mezi smluvními stranami. Písemná smlouva má však jednoznačnější a tím vyšší důkazní schopnost.
Pojmovým znakem půjčky je její dočasnost, avšak stanovení doby vrácení půjčených peněz nebo jiných věcí není povinnou ani podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce. Doba vrácení půjčky není žádným obecně platným právním předpisem stanovena. Záleží pouze na dohodě mezi dlužníkem a věřitelem. Dobu vrácení lze sjednat pevným datem nebo i postupným vrácením ve splátkách. Vrácení půjčky ve splátkách představuje výhodu pro dlužníka. Není-li doba vrácení dohodnuta, je dlužník povinen půjčku vrátit na požádání věřitele. Tato varianta je pro dlužníka nevýhodná.
Dlužník musí vrátit půjčku na žádost věřitele a není tak schopen ovlivnit okamžik, kdy půjčku bude muset vrátit. S dočasností půjčky souvisí i možnost vrátit půjčku předčasně (před dohodnutou dobou).
Půjčka má mnohé shodné znaky s úvěrem. Oba pojmy mají shodnou podstatu. V obou případech – u úvěru i u půjčky – jde o dočasné poskytnutí penězi ocenitelné hodnoty jedním subjektem jinému subjektu s podmínkou její návratnosti ve sjednané době. Poskytnutí úvěru i poskytnutí půjčky je vztahem dvou subjektů na principu návratnosti hodnoty poskytnuté věřitelem dlužníkovi.
Oficiální obecně platná definice půjčky není obsažena v žádném platném a účinném právním předpisu ústavního a právního pořádku České republiky. I to je shodným rysem úvěru a půjčky.
V běžné praxi se oba pojmy často směšují a jejich rozdílnost se zastírá. Často se úvěr označuje jako půjčka.

Nový občanský zákoník přináší změnu terminologie

Dnem 31. prosince 2013 zmizí z českého právního pořádku pojem „půjčka“. Nový občanský zákoník se vrací ke klasickému označení „zápůjčka“. Novými pojmy nahrazuje i pojmy obsažené v současném občanském zákoníku. Pojem „věřitel“ se nahrazuje pojmem „zapůjčitel“, pojem „dlužník“ pojmem „vydlužitel“. V článku jsou užívány obojí pojmy. Pro účely článku jsou chápány jako synonyma.

Zásadní odlišnost půjčky a úvěru spočívá zejména v jejich právní úpravě. Smlouvu o půjčce upravuje občanský zákoník, smlouvu o úvěru upravuje obchodní zákoník. S účinností od 1. ledna 2014 se právní úprava zápůjčky i úvěru bude řídit novým občanským zákoníkem.

Smlouva o půjčce vzniká okamžikem předání peněz z poskytnuté půjčky. Smlouva o úvěru je účinná okamžikem jejího uzavření.
Úvěr je vždy úročený. Principem půjčky je její bezúročnost. Sjednání úroků je však přípustné.

Poskytnutí úvěru může být spojeno s tím, že plnění směřuje třetí osobě. Tento postup se uplatňuje tehdy, kdy banka nebo jiný poskytovatel úvěru v rozsahu sjednaného úvěrového rámce hradí dodavatelské faktury určené jejich klientovi. U půjčky tento postup uplatnit nelze. Půjčené peníze přebírá vždy účastník smlouvy o půjčce, případně jeho zástupce na základě udělené plné moci. Nikdy tak nemůže činit jiná osoba.

Peněžní prostředky z úvěru jeho poskytovatel převádí úvěrované osobě zpravidla bez­ho­to­vostně. Hotovostní plnění není zakázané, ale není běžné. Poskytnutí půjčky musí být realizováno v hotovosti. Stejnou formou se musí uskutečnit i splacení půjčky. Půjčkou se předávají věci. Věcí jsou peníze, tj. bankovky a mince. Bezhotovostní převod peněz není předáním věci. Má charakter postoupení práva.
Tuto skutečnost potvrzuje právní věta v následném judikátu.

Judikát

Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2007, čj. 32 Cdo 922/2007, in www.nsoud.cz:
„Zatímco ze smlouvy o úvěru vzniká věřiteli povinnost rezervovat a na žádost dlužníka poskytnout v jeho prospěch peněžní prostředky do sjednané výše a dlužníkovi vzniká právo (nikoliv povinnost) úvěr čerpat a povinnost poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky, pak smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi peníze nebo jiné druhově určené věci a dlužník se zavazuje ve sjednané době peníze nebo jiné druhově určené věci vrátit. Ze smlouvy o úvěru lze plnit ve prospěch dlužníka i třetím osobám (např. úhradou faktur jeho dodavatelům), avšak smlouvou o půjčce lze přenechat peníze pouze dlužníkovi (popřípadě jeho zástupci). Smlouva o půjčce vznikne na rozdíl od smlouvy o úvěru až plněním věřitele. Předmětem smlouvy o úvěru jsou peněžní prostředky, je možno je poskytnout i převodem z účtu na účet, avšak na základě smlouvy o půjčce, věřitel přenechává dlužníkovi peníze, jako věci určené podle druhu, a tudíž přenechává pouze bankovky a mince.“
Na hotovostní poskytnutí půjčky se nevztahuje omezení výše hotovostních plateb [§ 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů]. Potvrzuje to právní věta v následném judikátu.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. února 2011, čj. 1 Afs 91/2010-45, in www.nssoud.cz:
„I. Pojem „závazek“ obsažený v § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, je třeba chápat jako závazkový právní vztah (obligaci).
II. Přenechání předmětu půjčky věřitelem dlužníkovi je právní skutečností zakládající závazkový právní vztah ze smlouvy o půjčce, není ovšem závazkovou povinností věřitele. Věřitel tak poskytnutím peněžních prostředků dlužníkovi žádný závazek nehradí, není proto poskytovatelem platby ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti.“
Na splácení půjčky se omezení plateb v hotovosti stanovené zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, plně vztahuje. Hotovostní mohou být jen splátky do výše 350 000 Kč. Do limitu se započítávají všechny platby v české i cizí měně, provedené týmž poskytovatelem platby témuž příjemci platby v průběhu jednoho kalendářního dne.

Platba v české nebo jakékoliv cizí měně se pro účely tohoto zákona přepočte na směnným kursem devizového trhu vyhlášeným Českou národní bankou a platným ke dni provedení platby.

Finská půjčka (někdy též nazývána sms půjčka nebo mikro půjčka) je druh peněžní půjčky, která je věřitelem poskytována v malých částkách (řádově stovky až tisíce korun). Tato půjčka se vyznačuje krátkou dobou splatnosti a vysokým poplatkem (většinou několik desítek procent z půjčené částky). Finské půjčky jsou v České republice zpravidla nabízeny v částkách od 500 do 12 000 Kč s maximální dobou splatnosti 45 dní.
Finská půjčka není oficiálním názvem pro krátkodobé půjčky, ale velice rychle se toto označení rozšířilo. Její původ je v zemi, která začala krátkodobé drobné půjčky poskytovat mezi prvními, podle údajů finské společnosti Ferratum Group to bylo v roce 2005. Poté začala expandovat do dalších zemí Evropy a u nás se ustálilo označení finská půjčka. Půjčky obvykle slouží pro rychlé řešení aktuálního problému.

2.1 Půjčka jako ekonomická kategorie

Smlouvou o půjčce věřitel poskytuje dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze (§ 657 odst. 1 a § 658 občanského zákoníku, § 2390 a násl. nového občanského zákoníku). Za věci určené podle druhu, v terminologii nového občanského zákoníku zastupitelné věci, se považují věci, které dlužník při své činnosti spotřebuje (zužitkuje). Nemůže tedy vrátit tu samou věc, kterou půjčkou získal. Vrací jinou věc, ale stejného druhu.
Předmětem půjčky jsou nejčastěji peníze. Peníze jsou typicky druhově určenou věcí. Druhově určenou věcí je i materiál nebo zboží či výrobky. Mohou jí být i drobné, zpravidla ruční, nástroje. Půjčka tak může být:

– peněžitá, nebo
– nepeněžitá.

Vrací se vždy věci téhož druhu, jako byly věci půjčkou získané. Není přípustné přijatou nepeněžitou půjčku vrátit v penězích nebo přijatou peněžitou půjčku vrátit v jiných věcech stejné hodnoty.

Při peněžité půjčce dlužník v dohodnuté době splatnosti vrací věřiteli peníze ve stejné nominální hodnotě. K jejich reálné hodnotě, změněné případnou inflací, se nepřihlíží. Jestliže se peněžitá půjčka vrací v jiné měně, než v jaké byla poskytnuta, použije se k přepočtu na měnu, v níž byla půjčka poskytnuta, platný směnný kurz příslušných dvou měn.

Při nepeněžité půjčce se vrací věc stejného druhu. K případné změně ceny se nepřihlíží.

Při peněžité půjčce a při půjčce v cenných papírech je možné sjednání úroku. Při nepeněžité půjčce lze sjednat místo úroku vrácení přiměřeně většího množství věcí nebo věcí lepší jakosti.
Poskytovatelem půjčky mohou být:

– společníci obchodní společnosti,
– akcionáři,
– členové družstva,
– zaměstnanci,
– podniky ve skupině,
– právnické osoby,
– fyzické osoby.

Půjčka může být poskytnuta:

– na dobu neurčitou,
– na dobu určitou.

Při sjednání smlouvy o půjčce na neurčitou dobu se obvykle dohodne výpovědní doba. Pokud tak nebylo učiněno, činí výpovědní doba šest týdnů (§ 2393 nového občanského zákoníku). Pokud u peněžité půjčky nebyl sjednán úrok, může dlužník půjčku splatit i bez podání výpovědi.
Může být dohodnuto vrácení půjčky formou splátek. Věřitel může od smlouvy o půjčce odstoupit při prodlení dlužníka se splátkami, jestliže:

– dlužník je v prodlení s vrácením více než dvou splátek,
– dlužník je v prodlení s vrácením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.

Při odstoupení od smlouvy věřitel je oprávněn na dlužníkovi požadovat splnění dluhu i s úroky.

Půjčka a výpůjčka jsou odlišné vztahy

Mnohdy se nerozlišuje a vzájemně zaměňuje půjčka a výpůjčka. Jde o výrazně odlišné vztahy občanským zákoníkem samostatně upravené. Smlouvu o půjčce upravují ustanovení § 657 a 658 občanského zákoníku. Zápůjčku upravují ustanovení § 2390 až 2394 nového občanského zákoníku. Smlouva o výpůjčce je předmětem ustanovení § 659 až 662 občanského zákoníku a § 2193 až 2200 nového občanského zákoníku.

Předmětem výpůjčky je vždy věc indivi­duál­ně určená, po ukončení doby výpůjčky musí být bez porušení své podstaty vrácena půjčiteli. Předmětem půjčky je vždy věc druhově určená, přičemž věcí se rozumí i peníze. Půjčená věc zpravidla bývá věřitelem spotřebována. Po uplynutí sjednané doby dlužník vrací věřiteli zpravidla jinou věc, ale stejného druhu a zpravidla stejné hodnoty.

Základním znakem výpůjčky je její bezplatnost. Výpůjčka je bezplatným dočasným převodem práva užívání věci.

2.2 Půjčka jako účetní kategorie

Přijatá půjčka je součástí pasiv fyzické nebo právnické osoby či organizační složky státu, které jsou v pozici věřitele. Není pasivem vzniklým činností účetní jednotky, která je jejím příjemcem. Jeho zdrojem není výsledek hospodaření dlužníka. Toto pasivum nevzniklo ani vkladem majetku zakladateli nebo zřizovateli právnické osoby.
Půjčka je pasivem vzniklým činností jiných subjektů. Nemůže být trvalou součástí zdrojů dlužníka. Po dobu existence věřitele má charakter závazku vůči němu. Podle sjednané doby splatnosti je buď závazkem krátkodobým, nebo závazkem dlouhodobým. Přijetím půjčky vzniká dlužníkovi povinnost jejího následného splacení.

Účetní klasifikace půjček

je odlišná od jejich klasifikace ekonomické a bankovní. Podle ekonomické a bankovní klasifikace se půjčky v závislosti na délce své splatnosti člení do tří skupin:

– půjčky krátkodobé se splatností do jednoho roku,
– půjčky střednědobé se splatností delší než jeden rok, ale nepřevyšující dobu pěti let,
– půjčky dlouhodobé se splatností delší než pět let.

V účetnictví, i v daňové evidenci, se i u půjček uplatňuje jednotné kritérium pro rozlišení krátkodobosti a dlouhodobosti. Tím univerzálním kritériem je jeden rok.
U půjček, stejně jako u závazků obecně, je rozhodující délka doby splatnosti. V závislosti na době splatnosti se půjčky člení na:

– půjčky krátkodobé se splatností do jednoho roku,
– půjčky dlouhodobé se splatností delší než jeden rok.

V účetnictví jsou do kategorie dlouhodobých půjček zatříděny půjčky střednědobé a půjčky dlouhodobé podle ekonomické a bankovní klasifikace.
Splatnost se vždy sjednává nebo určuje při vzniku závazku. Tato zásada plně platí i pro půjčky. Doba splatnosti je předmětem smlouvy o půjčce. Délka doby splatnosti sjednané ve smlouvě o půjčce je rozhodující pro rozhodnutí, zda půjčka přísluší do kategorie půjček krátkodobých či do kategorie půjček dlouhodobých. Dobu splatnosti lze změnit jen změnou smlouvy o půjčce nebo sjednáním dodatku k ní. Doba skutečného trvání půjčky je pro účetní klasifikaci naprosto irelevantní.

Půjčka může být sjednána i na dobu neurčitou. V takovém případě při rozhodování o zatřídění půjčky záleží na subjektivním rozhodnutí dlužníka. Vychází z průběhu a výsledku jednání o poskytnutí příslušné půjčky.

Půjčka mění bilanci účetní jednotky příjemce

Přijetí půjčky vede ke změně pasiv účetní jednotky i ke změně jejích aktiv. Přijetím peněžité půjčky se obvykle zvyšují pasiva. Vzroste objem cizích zdrojů. Dochází ke strukturálním změnám rozvahy účetní jednotky.
Půjčka přijatá v hotovosti zvyšuje pasiva v kategorii krátkodobé finanční výpomoci nebo v kategorii krátkodobých závazků nebo v kategorii jiných dlouhodobých závazků. Současně zvyšuje aktiva v kategorii krátkodobého finančního majetku.
Vrácením peněžité půjčky se stejnou částkou sníží aktiva i pasiva účetní jednotky.
Přijetí nepeněžité půjčky zvyšuje aktiva zpravidla přírůstkem příslušného druhu zásob. Současně zvyšuje pasiva v kategorii krátkodobé finanční výpomoci nebo v kategorii krátkodobých závazků nebo v kategorii jiných dlouhodobých závazků. Vrácením nepeněžité půjčky se sníží příslušná aktiva i příslušná pasiva.
Přijetí půjčky a její vrácení jsou účetními případy, které nijak neovlivňují výsledek hospodaření příjemce půjčky.

U poskytovatele půjčky poskytnutí půjčky a její následné vrácení mění strukturu aktiv. Poskytnutím peněžité půjčky se sníží objem finančního majetku, zpravidla krátkodobého, při současném zvýšení objemu pohledávek. Vrácení půjčky má opačný dopad.

Poskytnutím nepeněžité půjčky se sníží stav příslušného majetku, zpravidla zásob, při současném přírůstku pohledávek. Vrácení nepeněžité půjčky má účinek opačný.

Poskytnutí půjčky a její vrácení jsou účetními případy, které nijak neovlivňují výsledek hospodaření poskytovatele půjčky.
Úrok z půjčky ovlivňuje výsledek hospodaření příjemce půjčky i jeho bilanci. Úroky jsou nákladem účetní jednotky, ve většině případů nákladem snižujícím základ daně z příjmů. Předpisem úroku vzniká náklad se současným vznikem krátkodobého závazku. Úhradou úroku se stejnou částkou snižují aktiva i pasiva účetní jednotky. Snížení krátkodobého finančního majetku je spojeno se stejným snížením krátkodobých závazků.
Výsledek hospodaření účetní jednotky, která je poskytovatelem půjčky, zvyšují úroky z poskytnutých úvěrů. Tyto úroky vstupují do základu daně z příjmů.
U nepeněžité půjčky funkci úvěru plní vrácení většího množství příslušné komodity. Tento naturální úrok je nákladem s účinností ve vztahu k dani z příjmů.

2.3 Právní úprava půjček

Právní úprava půjček je obsažena v ustanoveních § 657 a 658 občanského zákoníku. Tato úprava se vztahuje na všechny vztahy založené smlouvou o půjčce a to bez ohledu na právní formu účastníků tohoto smluvního vztahu.
Dnem 1. ledna 2014 nabude účinnosti nový občanský zákoník. Tím zaniká úprava daná současným občanským zákoníkem. Nová úprava přináší vedle věcných změn i výrazné terminologické změny. Zásadní pojmové změny jsou popsány v úvodní části kapitoly 2. Půjčka v odstavci nazvaném „Nový občanský zákoník přináší změnu terminologie“.
Vztah podle současné právní úpravy označovaný jako „půjčka“ bude nově označován jako „zápůjčka“. Účastníky tohoto vztahu již nebudou věřitel a dlužník, ale zapůjčitel a vydlužitel. Předmětem zápůjčky budou zastupitelné věci. Tak jsou nově označené věci určené podle druhu.
Právní režim zápůjček je obsahem ustanovení § 2390 až 2394 nového občanského zákoníku.

2.4 Smlouva o půjčce

patří mezi smlouvy, které nemají předepsánu formu uzavření smlouvy, ani nemají závazně stanovené obsahové náležitosti. Smluvní strany se mohou svobodně rozhodnout, zda smlouvu o půjčce uzavřou písemně či nikoliv. Obě formy smlouvy jsou si rovnocenné.
Smlouva o půjčce je smlouvou reálnou. To znamená, že k předání předmětu půjčky musí dojít už při uzavření smlouvy, není-li v ní dohodnuta lhůta jiná. V případě ústní smlouvy je však pro obě smluvní strany v případě následného sporu velmi obtížné prokázat, že k odevzdání předmětu půjčky skutečně došlo. Rozporná tvrzení smluvních stran se nejčastěji objevují u peněžitých půjček. Spory bývají ohledně předané půjčené částky i ohledně jejího předání vůbec.
Prevencí těmto situacím je uzavření smlouvy o půjčce v písemné podobě. Je vhodné, aby smlouva o půjčce obsahovala minimálně tyto věcné náležitosti:

– přesnou a jednoznačnou identifikaci obou smluvních stran, tj. věřitele i dlužníka,
– přesný a jednoznačný popis předmětu ­půjčky,
– úročení půjčky,
– zajištění půjčky,
– způsob vrácení půjčky a dobu splatnosti, tj. dobu vrácení půjčených věcí,
– sankce v případě prodlení dlužníka s vrácením předmětu půjčky,
– prohlášení obou smluvních stran o bezvýhradném souhlasu s obsahem smlouvy,
– datum uzavření smlouvy,
– podpisy obou smluvních stran.

Identifikace smluvních stran spočívá v uvedení údajů zaznamenaných v příslušných veřejných registrech a osvědčujících jejich existenci a právní subjektivitu.
Základními identifikačními údaji fyzické osoby provozující podnikatelskou nebo jinou samostatnou výdělečnou činnost jsou:

– jméno a příjmení, včetně akademických titulů a vědeckých hodností,
– adresa bydliště,
– identifikační číslo osoby.

– jméno a příjmení, včetně akademických titulů a vědeckých hodností,
– adresa bydliště,
– rodné číslo nebo číslo elektronicky čitelného identifikačního dokladu.

Základními identifikačními údaji právnické osoby vzniklé podle obchodního zákoníku, po 31. prosinci 2013 podle zákona o obchodních korporacích, jsou:

– obchodní firma,
– adresa sídla,
– identifikační číslo osoby.

Základními identifikačními údaji právnické osoby vzniklé podle jiných zákonů jsou:

– název,
– adresa sídla,
– identifikační číslo osoby.

Identifikační číslo osoby (správně zkratkou IČO, někdy také uváděno IČ) je v České republice unikátní osmimístné identifikační číslo právnické osoby, podnikající fyzické osoby nebo organizační složky státu (zákon č. 111/2009 Sb., o základních registrech, ve znění pozdějších předpisů).
Popis předmětu půjčky je rozdílný podle druhu půjčky.
U peněžité půjčky je tímto popisem uvedení půjčené částky v číselném i slovním vyjádření.
U nepeněžité půjčky se ve smlouvě uvádí:

– druhové označení věci (např. cihly, osivo pšenice, dubové fošny),
– množství, vyjádřené v obvyklých měrných jednotkách,
– kvalitativní znaky, pokud je to u příslušné komodity potřebné.

Úročení půjčky se uvede jen ve smlouvě o zúro­čené půjčce. U peněžité půjčky se její zúročení uvede v % p. a. U nepeněžité půjčky se zúročení vyjádří uvedením množství příslušné komodity, která je předmětem půjčky, které dlužník vrátí věřiteli navíc oproti zapůjčenému množství. Druhou alternativou je závazek dlužníka vrátit zapůjčenou věc ve vyšší kvalitě.

Zajištění půjčky je možné použitím různých zajišťovacích instrumentů. Nejčastěji se využívá:

– ručení jinou osobou,
– zástavou nemovitosti,
– zástavou movité věci,
– zjišťovacím převodem vlastnického práva,
– směnkou.

Způsob vrácení půjčky a doba splatnosti, tj. doba vrácení půjčených věcí, je vhodným, nikoli však nutným údajem ve smlouvě o půjčce. Pokud doba vrácení půjčky ve smlouvě uvedena není, považuje se smlouva za smlouvu sjednanou na dobu neurčitou. Není-li doba vrácení dohodnuta, je dlužník povinen půjčku vrátit na požádání věřitele. Tato varianta je pro dlužníka nevýhodná. Dlužník musí vrátit půjčku na žádost věřitele a není tak schopen ovlivnit okamžik, kdy půjčku bude muset vrátit. V takové smlouvě je pak vhodné sjednat výpovědní dobu. Pokud výpovědní doba dohodnutá není, má se za to, že činí šest týdnů (§ 2393 nového občanského zákoníku).
Při sjednání smlouvy na dobu určitou se doba trvání může vyjádřit různými způsoby, zejména:

– datem ukončení půjčky,
– počtem hodin,
– počtem dnů, počítaným ode dne následujícího po dni půjčení,
– počtem týdnů,
– počtem měsíců, kdy polovinou měsíce se rozumí 15 dnů, bez ohledu na skutečný počet dní v příslušném měsíci,
– počtem let.

Vrácení půjčky může být:

– jednorázové,
– splátkové.

Dobu vrácení předmětu půjčky lze dohodnout i tak, že ji věřitel ponechá na úvaze dlužníka. V tomto případě není věřitel oprávněn požadovat vrácení půjčky dřív, než se tak sám rozhodne dlužník. Může se však domáhat stanovení splatnosti dluhu prostřednictvím soudu, který postupuje podle okolností, za nichž došlo k uzavření smlouvy a dobu splatnosti stanoví tak, aby byla v souladu s dobrými mravy. Toto právo věřitele nepodléhá promlčení.
Sankce v případě prodlení dlužníka s vrácením předmětu půjčky nejsou nutnou součástí smlouvy. Jsou záležitostí rozhodnutí poskytovatele půjčky. Plní nejen funkci represivní, ale i funkci zajišťovací a funkci utvrzující, tj. posílení postavení věřitele. Zajišťují pohledávku věřitele hrozbou represe vůči dlužníkovi. Nejpoužívanějšími sankcemi jsou:

– smluvní pokuta,
– úrok z prodlení.

Smluvní (konvencionální) pokuta je sankčním institutem, kterým věřitel postihuje dlužníka, který svým jednáním nebo opomenutím porušil své povinnosti vyplývající pro něj z uzavřené smlouvy. Je upravena ustanoveními § 544 a 545 občanského zákoníku (§ 2048 až 2052 nového občanského zákoníku) a uplatňuje se v závazkových vztazích vzniklých podle občanského zákoníku. Využití smluvní pokuty není povinností věřitele, je jen jeho právem. Její sjednání je součástí příslušné smlouvy. Žádné zákonné ustanovení nebrání věřiteli v přijetí rozhodnutí o prominutí smluvní pokuty.

Uplatnění smluvní pokuty není vázáno jen na prodlení s peněžitým plněním. Smluvní pokutu je možné sjednat i ve vztahu ke splnění jiné povinnosti týkající se předmětu závazku z půjčky nebo způsobu a času jeho plnění.

Smluvní pokuta se zpravidla sjednává ve formě peněžního plnění. Může však být u nepeněžité půjčky dohodnuta i v nepeněžní formě, např. dodáním určitého množství příslušné komodity navíc.

Uplatnění smluvní pokuty i její výše musí být vždy ujednány písemně. Tato zásada platí plně i pro smlouvu, která v souladu s ustanoveními občanského zákoníku nemá písemnou formu. V takovém případě se zpracuje písemný dodatek ke smlouvě. Smluvní pokutu je možné sjednat jako pevně stanovenou částku nebo formou procentního podílu z půjčené peněžní částky nebo podílu z hodnoty či množství půjčených věcí.
Ze smluvní pokuty není úniku. Dlužník je povinen smluvní pokutu zaplatit i v případě, kdy věřiteli žádná skutečná škoda nevznikla. Věřitel nemusí prokazovat vznik škody ani její výši. Pokud dohoda smluvních stran nestanoví jinak, u závazkových vztahů sjednaných podle občanského zákoníku je povinnost zaplatit smluvní pokutu vázána na zaviněné porušení povinnosti (§ 545 odst. 3 občanského zákoníku). Ale i u těchto vztahů je možné v ujednání o smluvní pokutě zakotvit povinnost dlužníka pokutu uhradit i v případě nezaviněného porušení povinnosti. Tato zásada zaniká zrušením současného občanského zákoníku. Od 1. ledna 2014 je povinnost zaplacení smluvní pokuty vázána na každé porušení povinnosti, tedy i nezaviněné. Smluvní strany se ale mohou dohodnout, že dlužník bude povinen zaplatit smluvní pokutu jen při zaviněném porušení smluvní povinnosti, popřípadě jen při jejím úmyslném porušení, při hrubém porušení apod. Tomu zákonná dispozice nebrání.

Zaplacením smluvní pokuty se dlužník nezbavuje povinnosti vrácení půjčky (§ 2049 nového občanského zákoníku). Při sjednání smluvní pokuty nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje (§ 2050 nového občanského zákoníku).

Smluvní pokuta je samostatnou pohledávkou, není příslušenstvím pohledávky z půjčky, s níž souvisí.

Úrok z prodlení

Základní povinností dlužníka je řádné splnění závazku ve sjednané lhůtě. Porušením této povinnosti se dlužník dostává do prodlení (§ 517 odst. 1 občanského zákoníku). Pokud lhůta plnění nebyla ve smlouvě sjednána, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán (§ 563 občanského zákoníku). Bez této výzvy se nemůže dlužník dostat do prodlení s plněním povinnosti.
Uplatnění úroků z prodlení jako formy postihu dlužníka za prodlení s plněním peněžitého dluhu je upraveno ustanovením § 517 odst. 2 občanského zákoníku, a po 31. prosinci 2013 ustanovením § 1970 nového občanského zákoníku.
Výši úroků z prodlení určuje § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Tento právní předpis bude zrušen nabytím účinnosti nového občanského zákoníku. Výše úroků z prodlení odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o osm procentních bodů. V každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Jako repo sazba se označuje úroková sazba, za kterou odkupuje Česká národní banka od komerčních bank jimi eskontované či odkupované směnky.

Nárok věřitele na úrok z prodlení vzniká ze zákona, nemusí být předmětem smluvního ujednání. Obdobně vzniká zákonná povinnost dlužníka úrok z prodlení uhradit. Při smluvním sjednání úroku z prodlení je jeho výše předmětem smlouvy.

Při absenci smluvního ujednání je dlužník povinen platit z neuhrazené částky úroky stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Využití úroků z prodlení není povinností, je právem. Úroky z prodlení nejsou, na rozdíl od smluvní pokuty, samostatnou pohledávkou, ale jsou příslušenstvím hlavní pohledávky, tj. peněžitého dluhu (§ 121 odst. 3 občanského zákoníku, § 513 nového občanského zákoníku).

Souběh smluvní pokuty a úroků z prodlení

Oba instituty – smluvní pokuta i úroky z prodlení – jsou na sobě naprosto nezávislé. Vzájemně se nenahrazují. Nárok na úroky z prodlení vzniká věřiteli ze zákona, nárok na smluvní pokutu pouze ze smluvního ujednání.

Dlužníkovi v prodlení se splněním povinnosti peněžní povahy vždy vzniká povinnost zaplatit úroky z prodlení. Tato povinnost v plném rozsahu platí i v situaci, kdy je dlužník povinen zaplatit smluvní pokutu.