Průměrný výdělek nemusí být vždy totiž shodný s průměrným výdělkem před vznikem pracovní neschopnosti následkem úrazu nebo nemoci z povolání. Platí obecné pravidlo, že se průměrný výdělek zjišťuje z průměrného výdělku předchozího kalendářního čtvrtletí, pouze v případě, kdy je to pro zaměstnance výhodnější se stanoví z průměrného výdělku za kalendářní rok. Často proto v praxi dojde k tomu, že když zaměstnanec utrpí úraz, je mu vypočítán určitý průměrný výdělek, který je rozhodný po celou dobu jeho pracovní neschopnosti, a když po skončení pracovní neschopnosti je mu přiznáván invalidní důchod, musí se stanovit nový průměrný výdělek, průměrný výdělek odpovídající rozhodnému období, tj. přecházejícímu kalendářnímu čtvrtletí nebo předchozího kalendářního roku před vznikem této škody. Vzhledem k tomu, že dotyčný zaměstnanec v předchozím kalendářním čtvrtletí nepobíral mzdu, musí se mu stanovit tzv. pravděpodobný výdělek. To je důsledek pravidla, podle kterého se náhrada škody musí stanovit ne k okamžiku škodní události (vlastního úrazu apod.), ale k okamžiku vzniku škody.

Při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se nepřihlíží ke zvýšení invalidního důchodu pro bezmocnost, ke snížení tohoto důchodu podle právních předpisů o sociálním zabezpečení ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovní úsilím.

Náhrada za ztrátu na výdělku vypočtená podle výše uvedených rovnic přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu než je původní pracovní úraz. V praxi to znamená, že v případě kdy zaměstnanec onemocní např. chřipkou, bude nadále dostávat náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Do rovnice výpočtu se v tomto případě dosazuje za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského. Pokud by onemocněl z důvodů souvisejících s pracovním úrazem a musel např. nastoupit další operaci, pak by vzniklo nové právo na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti.

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru. Tím právní úprava reagovala na dva judikáty, které řešily zákonem neupravenou otázku náhrady za ztrátu na výdělku v případě skončení pracovního poměru z organizačních důvodů a v případě, kdy postižený zaměstnanec je veden jako uchazeč o zaměstnání a pobírá podporu v nezaměstnanosti a z kterých vyplývalo, že podporu v nezaměstnanosti nelze považovat za výdělek po pracovním úraze.

Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku pouze ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna. Zaměstnavatel zaměstnanci neuhradí škodu do výše částky, kterou si zaměstnanec bez vážných důvodů opomenul vydělat.

2. Náhrada nákladů na výživu pozůstalých

Nyní platný zákoník práce obsahoval právní úpravu náhrady na výživu pozůstalých v ustanovení § 377 ZP. Novela zákoníku práce provedená zákonem č. 205/­2015 Sb. zařadila náhradu za ztrátu na výživu pozůstalých jako ustanovení § 271h ZP. Podle citovaného ustanovení přísluší náhrada nákladů na výživu pozůstalých pozůstalým ve výši 50% průměrného výdělku zaměstnance zjištěného před jeho smrtí, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat jedné osobě, a 80% tohoto průměrného výdělku, pokud výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat více osobám. Tato právní věta asi nepůsobí v praxi výkladové problémy. V okamžiku, kdy zjistíme kolik je pozůstalých, zjistíme i jakou část průměrného výdělku zemřelého můžeme rozdělit pro účely náhrady nákladů na výživu pozůstalých. V případě, že pozůstalou bude jen jedna osoba (např. manžel nebo dítě) pak mu přísluší 50% průměrného výdělku zemřelého. V případě, že pozůstalých bude více (např. manželka a dítě nebo manželka a dvě děti) pak jim bude příslušet 80% průměrného výdělku.

Jak jsme si ale uvedli úvodem, náhrada nákladů na výživu pozůstalých však nepřísluší pouze manželovi a dětem, ale může příslušet i jiným pozůstalým a zde může hrozit ještě vážnější střet zájmů, např. v případě, kdy pozůstalý měl z prvního manželství dvě nezletilé děti, ke kterým plnil vyživovací povinnost a žil ve společné domácnosti s družkou a jejím dítětem, kterým poskytoval výživu, protože družka nemá nárok na vdovský důchod.

3. Valorizace průměrných výdělků

Jak jsme si zdůraznili výše, při výpočtu jednotlivých náhrad se zjišťuje průměrný výdělek k určitému momentu – k okamžiku vzniku škody. K tomuto datu se stanoví průměrný výdělek a tento pak platí bez ohledu na to, zda se náhrada za ztrátu na výdělku poskytuje dotyčnému poškozenému rok nebo třicet let. Proto, aby reálná hodnota poskytované náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v průběhu let neklesala, musí se tento výdělek v průběhu let navyšovat. Z toho důvodu, obsahoval starý zákoník práce tzv. valorizační ustanovení § 202 ZP. Nyní platný zákoník práce až do novely provedené zákonem č. 205/­2015 Sb. obsahoval v ustanovení § 390 ZP zmocnění, podle kterého vláda může vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně, upravit nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání; to se vztahuje i na náhradu nákladů na výživu pozůstalých.

Novela zákoníku práce v r. 2015 „překlápěla“ toto ustanovení do § 271u ZP a zároveň jej formulačně zpřesnila. Nyní platí, že vláda vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, upraví nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku příslušející zaměstnancům po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, a to zpravidla s účinností od počátku kalendářního roku; to se vztahuje i na náhradu nákladů na výživu pozůstalých.

Ustanovení § 271u ZP obsahující zmocnění k valorizaci náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a náhrad nákladů na výživu pozůstalých bylo upraveno tak, že původní možnost, aby vláda provedla valorizaci náhrad, se změnila na povinnost, která byla do té doby upravena usnesením vlády č. 302 ze dne 16. března 2005. Vzhledem k tomu, že od roku 2005 byla valorizace prováděna v závislosti na valorizaci důchodů (procentní výměře), která je prováděna i s ohledem na růst životních nákladů, byl tento důvod doplněn i do předmětného zmocnění. Dále bylo ustanovení doplněno o dobu, kdy by měla být valorizace prováděna, a to shodně s textem § 111 odst. 1 ZP, který upravuje zvyšování minimální mzdy. Vazba na termín valorizace důchodů nebyla záměrně použita, neboť nelze vládu vázat, aby valorizaci náhrad prováděla právě v závislosti na valorizaci důchodů. Není záměrem vyloučení i jiného způsobu, např. podle růstu průměrného výdělku v daném období, který byl používán do roku 2005.

Jak vyplývá přímo i ze samotného textu ustanovení § 271u odst. 2 ZP, jedná se o úpravu průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve smyslu ustanovení § 271b ZP a výpočtu náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle ustanovení § 271h ZP.

K dnešnímu dni bylo vydáno na základě valorizačních ustanovení ve starém i v nyní platném zákoníku práce celkem 34 valorizačních předpisů.

Prvních šest o valorizačních předpisech (do roku 1995) se zabývalo pouze náhradou za ztrátu na výdělku podle zákoníku práce. Valorizační předpisy pro náhradu za ztrátu na výdělku pole občanského zákoníku byly vydávány zcela samostatně. Počínaje nařízením vlády č. 298/­1996 Sb. byla zavedena praxe provádět pracovněprávní i občanskoprávní valorizaci v jednom předpise, takže vláda prováděla úpravu náhrady za ztrátu na výdělku podle § 202 odst. 2 ZP (starého) a podle § 447 odst. 3 OZ.

První tři valorizační předpisy dokonce vycházely z principu, že valorizovaly vždy původní výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku v okamžiku jeho vzniku, tj. v okamžiku vzniku škody. Nařízení vlády č. 191/­1993 Sb. zavedlo nový systém, že se valorizuje již výše průměrného výdělku předchozími předpisy valorizovaná a že umožňují valorizaci i v těch případech, kdy předtím náhrada za ztrátu na výdělku nepříslušela v důsledku uplatněním limitů průměrného výdělku.

Nařízení vlády č. 263/­1994 Sb., č. 291/­1995 Sb., č. 298/­1996 Sb., a č. 318/­1997 Sb. spojoval též jeden zajímavý moment – princip tzv. oddělené valorizace pro průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku stanovený před 1. 1. 1993. Tato nařízení vlády měla také valorizaci omezenou stanovenými minimálními a maximálními hranicemi. Až nařízení vlády č. 320/­1998 Sb. opustilo tuto nezvyklou praxi a navrátilo se k úmyslu zákonodárce – odškodňovat náhradu za ztrátu na výdělku v plné výši bez jakýchkoliv limitů.

Od roku 1994 byl také zaveden systém, že se valorizační předpisy vydávaly s účinností k 1. 12. kalendářního roku. V roce 2002 však valorizační předpis vydán k 1. 12. nebyl a byl vydán až na počátku roku 2003 s účinností k 1. 1. 2003. Tím se zavedlo, že valorizace náhrady škody se provádí ke stejnému datu, jako probíhají valorizace důchodů

Nakonec od nařízení vlády č. 67/­2005 Sb. se valorizuje také průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady nákladů na výživu pozůstalých. Posledním bylo nařízení vlády č. 439/­2013 Sb. Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých (úprava náhrady).

V roce 2014 nabyl účinnosti nový občanský zákoník a ten zrušil pravidelnou valorizaci náhrad za škodu na zdraví, resp. újmy na zdraví v občanskoprávních vztazích. Z toho důvodu nyní MPSV připravuje do připomínkového řízení pouze nařízení vlády o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů (nařízení o úpravě náhrady

Všechny tyto valorizační předpisy jsou obecně závazné, takže je povinností odpovědného zaměstnavatele vždy k datu jejich účinnosti provést bez žádosti zaměstnance přepočet náhrady za ztrátu na výdělku.

4. Valorizace v r. 2024

Jak jsme si avizovali úvodem, k datu 1. ledna 2024 nabývá účinnosti nařízení vlády č. 338/­2023 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a o úpravě náhrady nákladů na výživu pozůstalých podle pracovněprávních předpisů (nařízení o úpravě náhrady). Průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku a průměrný výdělek rozhodný pro výpočet náhrady nákladů na výživu pozůstalých příslušející podle pracovněprávních předpisů bude navýšen o částku 360 Kč, jako je tomu u zvýšení základní výměry důchodů, od kterého se zvýšení náhrady za ztrátu na výdělku odvozuje.

Dále se zvyšuje náhrada nákladů na výživu pozůstalých, která přísluší pozůstalým (vdovy, vdovci, sirotci, rodiče) po zaměstnanci, který v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, a jimž uvedená náhrada přísluší podle zákoníku práce, nebo zákona č. 65/­1965 Sb., tzv. starého zákoníku práce. Zvýšení této náhrady znamená, že bude zvýšen průměrný výdělek před vznikem škody nebo zvýšený podle předchozích nařízení vlády vydaných k provedení zákoníku práce, a zákona č. 65/­12965 Sb., tzv. starého zákoníku práce. Zvýšení uvedené náhrady bude provedeno také o 360 Kč, jako je tomu u zvýšení důchodů.

V té souvislosti je také stanoveno, že náhrada za ztrátu na výdělku a náhrada nákladů na výživu pozůstalých, na kterou vznikl nárok po 31. prosinci 2023, se nezvyšuje. Ke zohlednění zvýšení průměrného výdělku poškozených a pozůstalých, kterým vznikne nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a nárok na náhradu nákladů na výživu pozůstalých po 31. prosinci 2023, dojde při dalším zvýšení procentní výměry důchodů. Zvýšení náhrad se provede i bez žádosti zaměstnance nebo pozůstalých.

Zvýšení se bude provádět na žádost i v případě, že náhrada za ztrátu na výdělku poškozeným nepříslušela v důsledku zvýšení invalidního důchodu (od 1. června 1994 se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku přihlíží ke všem zvýšením těchto důchodů), a dále v případech, kdy náhrada za ztrátu na výdělku zaměstnanci nepříslušela pouze z toho důvodu, že průměrný výdělek před vznikem škody nebyl pro účely výpočtu této náhrady započten v plné výši, ale docházelo k jeho redukci (úprava platila před 1. červnem 1994).

U poškozených, kterým vznikl nárok na náhradu před 1. lednem 1993, se při výpočtu náhrady vychází z čistých výdělků. V zájmu zamezení dvojího zdanění se „čistá“ náhrada zvýší ještě o 20 %, neboť podléhá dani z příjmu.

JUDr. Eva Dandová