686. Náhrada ztráty na služebním platu po skončení neschopnosti výkonu služby

Při určení náhrady za ztrátu platu po skončení neschopnosti výkonu služby poškozeného vojáka založené služebněprávním vztahem je třeba postupovat podle stejných pravidel určení náhrady jako při stanovení náhrady za ztrátu platu po skončení pracovní neschopnosti v pracovněprávním poměru a je možno použít závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, v níž byly řešeny otázky určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti po pracovním úrazu a zjištění nemoci z povolání, určil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 23 Cdo 1827/2019, ze dne 11. 9. 2019.

Jak postupovat v předmětném případě?

Uvedený způsob určení náhrady za ztrátu na výdělku pak platí i pro odškodnění v občanskoprávním vztahu mezi pojišťovnou a právnickou osobou, která uplatňuje u pojišťovny nárok na refundaci vyplacené náhrady za ztrátu na služebním platu po skončení výkonu služby poškozeného. – Nejvyšší soud ČR pod spis. zn. 23 Cdo 1827/2019 posuzoval nárok žalobkyně – České republiky – Ministerstva obrany – proti žalované, jakožto pojišťovně, u níž byl z titulu pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou motorovými vozidly pojištěn osobní automobil, kterým byla dne 1. 7. 2010 způsobena škoda při dopravní nehodě v důsledku níž utrpěl úraz voják z povolání. Uplatněný žalobní nárok představoval rozdíl mezi refundací náhrady poskytnuté žalovanou a výší náhrady, jež žalobkyně přiznala tomuto vojáku za ztrátu na platu po skončení neschopnosti výkonu služby následkem úrazu při výkonu služby. V předmětné věci žalobkyně správně vyšla při určení výše této náhrady za ztrátu platu z úvahy, že od průměrného příjmu (výdělku) poškozeného vojáka před poškozením zdraví je třeba za dobu, kdy poškozený nepracuje a je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání na Úřadu práce, odečíst průměrný fiktivní výdělek ve výši minimální mzdy, a nikoliv fiktivní výdělek, kterého by mohl poškozený dosáhnout na pracovní pozici, kterou by mohl s ohledem na jeho zdravotní omezení vykonávat, konstatoval Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 23 Cdo 1827/2019, ze dne 11. 9. 2019.

V uvedeném rozhodnutí připomněl Nejvyšší soud, že ve své rozhodovací praxi již řešil otázku, která se dotýká řešení právní otázky v dané věci, kdy rozsudkem ze dne 1. 9. 2015, spis. zn. 21 Cdo 1647/2015, vyřešil dosud (do té doby) neřešenou otázku, jakou částku (vedle průměrného výdělku před vznikem škody a invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu) je třeba uvažovat při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zaměstnance, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, jestliže je jeho pracovní způsobilost zachována jen zčásti. Ze závěrů uvedeného rozsudku vyplývá, že při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je namístě uvažovat s výdělkem ve výši minimální mzdy, je-li zaměstnanec veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, neboť tato osoba nedosahuje žádný výdělek (a to nikoliv z důvodu následků nemoci z povolání nebo následků po pracovním úrazu, ale v důsledku nedostatku vhodných pracovních příležitostí).

Nejvyšší soud svůj závěr odůvodnil tím, že žádný zaměstnanec, který by byl – kdyby to umožňoval stav trhu práce – zaměstnán v pracovním poměru nebo v právním vztahu založeném některou z dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, nemůže dosahovat nižší mzdu, plat nebo odměnu z dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr, než kolik činí minimální mzda. Ještě před uvedeným rozhodnutím Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 2. 2014, spis. zn. 21 Cdo 29/2013 učinil závěr, že za výdělek po zjištění nemoci z povolání, resp. po pracovním úrazu se považuje ve smyslu § 371 odst. 3 části první věty za středníkem zákoníku práce (platného do 30. 9. 2015) výdělek ve výši minimální mzdy určený podle sazby, kterou se řídí minimální mzda poškozeného zaměstnance podle § 111 odst. 2 zákoníku práce a podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Od 1. 10. 2015 jde o § 271b odst. 3 části věty první za středníkem zákoníku práce (ve znění zákona č. 205/2015 Sb.), přičemž za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy (a od 1. 10. 2018 na základě novelizace zákoníku práce zákonem č. 181/2018 Sb.) platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání.

687. Odškodnění služebního úrazu (vojáka z povolání) – náhrada za ztížení společenského uplatnění

Nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění, který má svůj původ v pracovním úrazu, je nárokem bytostně spojeným s výkonem závislé práce, a nebude se tak řídit obecnou úpravou odškodňování újmy na zdraví (§ 444 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, § 2958 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), existuje-li zvláštní úprava dopadající na tyto případy.

Jak je to v případě náhrady za ztížení společenského uplatnění?

Výši náhrady za ztížení společenského uplatnění u vojáka z povolání je třeba stanovit podle zásad, které platí pro pracovněprávní vztahy, vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 1. 2020, spis. zn. 3 As 124/2017.

688. Presumpce zvýšeného významu předmětu řízení u pracovněprávního sporu

Není důvodné v případě řízení, u nichž je ustálenou judikaturou presumován zvýšený význam předmětu řízení ve smyslu § 31a odst. 3 zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, při posuzování přiměřenosti délky řízení rozlišovat, který z účastníků řízení nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení tvrdí.

Jaký je správný postup v předmětné situaci?

Při posuzování kritéria významu předmětu řízení je však třeba přihlížet k tomu, který z účastníků řízení se odčinění nemajetkové újmy domáhá. Nikoliv již při posuzování délky řízení, ale až tehdy, pokud soud shledá, že délka řízení byla nepřiměřeně dlouhá, a tudíž že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, přičemž se dále zabývá otázkou přiměřeného zadostiučinění. Při tomto posouzení již je významná újma toho kterého účastníka, a tudíž i individuální význam předmětu řízení právě pro tohoto účastníka, konstatuje Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 30 Cdo 2286/2020, ze dne 29. 3. 2021.

Nejvyšší soud již v rozhodnutí spis. zn. 30 Cdo 4256/2009 uzavřel, že pracovněprávním sporům je třeba věnovat zvláštní pozornost, neboť mají pro jeho účastníky z povahy věci zvýšený význam. Předmětem soudního řízení o neplatnost ukončení pracovního poměru je určit platnost daného právního úkonu, přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy. Význam předmětu řízení pro poškozeného je dán zejména tím, že přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového zaměstnání a v druhé řadě také tím, že od jeho výsledku je odvislý nárok na náhradu mzdy. Pracovněprávní spor tak svojí povahou předurčuje věc k neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání.

Z vyčtených důvodů, pro které je třeba pracovněprávním sporům věnovat zvýšenou pozornost, je patrné, že jde o důvody, které jsou významné právě pro zaměstnance. Naopak důvody, které zde uvádí zaměstnavatel (nejistota zaměstnavatele ohledně povinnosti nahradit zaměstnanci mzdu, ohledně počtu potřebných zaměstnanců, ohledně rozvrhu práce), nejsou důvody, které by obecně byly významnější než u jiných majetkových sporů. ESLP v případě podnikajících osob spojuje zvýšený význam předmětu řízení s takovými řízeními, na jejichž výsledku závisí trvání podnikání (např. pro výši částky, která je předmětem tohoto řízení). Zánik podnikatelské aktivity však nelze obecně považovat za běžný důsledek případného neúspěchu zaměstnavatele v pracovněprávním sporu se svým zaměstnancem. Pokud by tomu tak mělo být, tíží důkazní břemeno ohledně zvýšeného významu předmětu daného řízení zaměstnavatele.

689. Odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou státní příspěvkové organizaci (nebo státu: organizační složce státu)

V rozsudku ze dne 12. 4. 2017 spis. zn. 31 Cdo 2764/2016 řešil Nejvyšší soud ČR otázku škody, jež měla vzniknout státu tím, že jedna organizační složka státu zaplatila pokutu zpět do státního rozpočtu. Pro závěr, že státu škoda nevznikla, bylo zásadní, že na stát je v pracovněprávních vztazích mezi státem a zaměstnancem v případě posuzování vzniku škody způsobené zaměstnancem třeba hledět jako na jediný subjekt (vlastníka majetku); státu mohla vzniknout jejím zaplacením škoda, jen kdyby se tím zmenšil majetek státu jako celek.

(Státu jako zaměstnavateli, za nějž jedná a práva a povinnosti z pracovněprávních vztahů vykonává organizační složka státu, nevznikne škoda, kterou by byl povinen zaměstnanec nahradit podle § 250 zákoníku práce, v důsledku toho, že zaplatil pravomocným rozhodnutím uloženou pokutu jiné – příslušné – organizační složce státu, uzavřel Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 31 Cdo 2764/2016, ze dne 12. 4. 2017.)

Jaké je správné řešení?

V nyní posuzovaném případě spis. zn. 21 Cdo 3763/2020, řešeném rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, však nelze na stát a žalobce (státní příspěvkovou organizaci) hledět jako na jeden celek.

K postavení státních příspěvkových organizací se Nejvyšší soud ČR již vyjádřil v rozsudku ze dne 20. 2. 2017, spis. zn. 21 Cdo 1003/2016, podle něhož státní příspěvkové organizace nadále (tj. i od účinnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích) sice nevlastní majetek (ten je ve vlastnictví státu), přesto jsou již výslovně vybaveny oprávněním činit vlastním jménem úkony, jimiž se uplatňují nároky z existence vlastnického práva státu k věcem, s nimiž přísluší organizacím hospodařit, a jsou vybaveny způsobilostí být i v těchto věcech účastníky řízení před soudy. Státní příspěvkové organizace nemají vlastní majetek a za podmínek stanovených zákonem č. 219/2000 Sb. nabývají majetek pro stát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 22 Cdo 1928/2008, ze dne 31. 10. 2008).

U žalobce a státu v nyní posuzovaném případě jde tedy z hlediska soukromoprávního o dva odlišné subjekty, přičemž právní vztahy žalobce ke třetím subjektům (a z nich vyplývající práva a povinnosti) nejsou právními vztahy státu k těmto subjektům. Provedením odvodu do státního rozpočtu uloženého státní příspěvkové organizaci za porušení rozpočtové kázně a zaplacením penále za prodlení s tímto odvodem vznikne státní příspěvkové organizaci škoda, za kterou může zaměstnanec odpovídat za podmínek uvedených v § 250 odst. 1 ZP, vyložil Nejvyšší soud ČR.

690. Odpovědnost za škodu vzniklou členovi jednotky sboru dobrovolných hasičů – nejen podle zákoníku práce

Odpovědnost obce za škodu vzniklou členovi jednotky sboru dobrovolných hasičů obce úrazem, který utrpěl při činnosti v tomto sboru, podle § 393 odst. 1 zákoníku práce nevylučuje povinnost jiného subjektu nahradit (odčinit) mu újmu z téže škodné události podle ustanovení občanského zákoníku; sama možnost uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé členovi jednotky sboru dobrovolných hasičů obce úrazem, který utrpěl při činnosti v tomto sboru, proti obci podle § 393 odst. 1 zákoníku práce nebrání tomu, aby poškozený úspěšně uplatnil nárok na náhradu (odčinění) újmy proti jinému subjektu povinnému nahradit (odčinit) poškozenému újmu podle ustanovení občanského zákoníku.

Jak je to s odpovědností za škodu vzniklou členovi jednotky sboru dobrovolných hasičů?

Jsou-li splněny předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle § 393 odst. 1 zákoníku práce, tak předpoklady vzniku povinnosti nahradit (odčinit) jinému újmu podle ustanovení občanského zákoníku, mohou být nároky na náhradu (odčinění) škody (újmy) úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému (povinnému) subjektu, který si poškozený vybere; odpovědnost (povinnost) jednoho subjektu nevylučuje povinnost (odpovědnost) druhého subjektu.

Plněním jednoho z odpovědných (povinných) subjektů pak zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého z nich, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 2736/2020, ze dne 28. 4. 2021.

691. Legitimace škol a obcí k podání návrhu na zrušení mimořádných opatření

Celá řada právních předpisů vydaných státními orgány za účelem zavedení různých opatření v souvislosti s hrozbou covidové nákazy byla posléze zrušena soudy.

Kdo má relevantní právo, tedy tzv. aktivní legitimaci, k podání návrhu soudu na zrušení mimořádných opatření? Jak je tomu v oblasti školství? Mají aktivní legitimaci rodiče žáků, školy, obce?

Zodpovězení této otázky přinesl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 6. 2021, spis. zn. Ao 3/2021 (vyhlášen ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 1/2022), který jistě bude mít význam i v budoucnosti, a to i ve vztahu k jiným případným opatřením.

Rodiče žáků mateřských a základních škol nemají samostatnou aktivní legitimaci (§ 101a odst. 1 soudního řádu správního) k napadení mimořádných opatření omezujících provoz mateřských a základních škol, která zasahují do výkonu práva jejich dětí na vzdělání. Pokud státní moc vydá opatření obecné povahy, jímž plošně znemožní školám poskytovat vzdělání nebo jim pro to stanoví zásadně omezující podmínky, mohou se školy proti tomu bránit u soudu návrhem na zrušení takového opatření (§ 101a s. ř. s.).

K podání takového návrhu je vedle škol legitimována i obec (v řešené věci městská část hlavního města Prahy), neboť omezující opatření přímo zasahuje do jejího práva pečovat o výchovu a vzdělávání na svém území, a podílet se tak na naplňování potřeb svých občanů (§ 35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a § 16 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze).

Řešení č. 685 až 691 zpracoval Richard W. Fetter (V/2022)

6.2

Státní orgány

692. Nálezné za vkladní knížku, když peněžní vklad (zůstavitele bez dědiců) připadl státu jako odúmrť

Vkladní knížka není hmotná věc, je to zjednodušeně řečeno potvrzení práva na pohledávku za bankou na výplatu peněz.

Znamená to tedy, že při jejím nalezení, připadá-li vklad v rámci odúmrti státu – ČR –, není právo nálezce na nálezné?

Ustanovení upravující právo nálezce ztracené věci na nálezné (§ 1051 a násl. o. z.) se použijí jen na věci hmotné i nehmotné, na práva však jen potud, připouští-li to jejich povaha a neplyne-li ze zákona něco jiného. Pohledávku z účtu nelze pojmově ztratit a nalézt; ze zákona vyplývá, že je vyloučena aplikace § 1051 a násl. o. z. Vkladní knížka splňuje předpoklady, jež definují (hmotnou) věc v právním smyslu; je rozdílná od osoby a slouží potřebě lidí. Ten, kdo je jejím vlastníkem, má přístup k nakládání s peněžními prostředky na účtu, jejichž majitelem je výstavce vkladní knížky.

Protože bez předložení vkladní knížky s peněžními prostředky na účtu nelze nakládat, a tedy ani úspěšně uplatnit právo na výplatu zůstatku peněžních prostředků včetně úroků ke dni zániku závazkového právního vztahu, je namístě použít § 1056 odst. 2 o. z. o ceně nálezu na vkladní knížku tak, že její hodnota (cena) se rovná výši peněžních prostředků na účtu, k němuž byla vystavena.

693. Výpověď nájemní smlouvy k dočasně nepotřebnému státnímu majetku podle zákona o majetku ČR

Hmotnou věc nebo její část, kterou organizační složka státu dočasně nepotřebuje k plnění funkcí státu nebo jiných úkolů v rámci své působnosti nebo stanoveného předmětu činnosti, lze přenechat do užívání právnické nebo fyzické osoby. Není jasné, zda se lze v soudním řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi nájmu zabývat věcnou správností rozhodnutí (bylo-li důvodem výpovědi) o zrušení rozhodnutí o dočasné nepotřebnosti majetku.

Má organizační složka státu povinnost prokázat, že majetek skutečně potřebuje pro plnění funkcí státu?

Byť § 14 odst. 7 zákona č. 219/2000 Sb. hovoří toliko o rozhodnutí o dočasné či trvalé nepotřebnosti a otázku jeho zrušení (ani jiné ustanovení) výslovně neřeší, logicky zahrnuje (a to i s ohledem na zásadu hospodárného nakládání s majetkem státu) rovněž možnost revize takového rozhodnutí a jeho zrušení v případě, kdy pominula dočasná nepotřebnost předmětného majetku pro úkoly státu, tedy pro případ, že v důsledku jakékoliv změny okolností nastane potřeba využití takového majetku pro účely organizační složky. Ruší-li rozhodnutí vydané podle § 14 odst. 7 zákona č. 219/2000 Sb. o dočasné nepotřebnosti majetku, musí také osoba oprávněná k vydání takového rozhodnutí posoudit, zda majetek je, či není dočasně nepotřebným, uvážit, zda došlo ke změně okolností a majetek, jenž byl dříve prohlášen za nepotřebný, nyní organizační složka potřebuje pro plnění svých úkolů, případně ho může účelně využít. Posouzení je plně v její kompetenci, koneckonců je její povinností zajistit, aby majetek byl organizační složkou využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností.

Rozhodne-li se organizační složka státu, že (opět) začne používat majetek, který dříve jako dočasně nepotřebný pronajala podle § 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., osoba k tomu oprávněná písemně zruší rozhodnutí o dočasné nepotřebnosti majetku vydané podle § 14 odst. 7 zákona č. 219/2000 Sb., nepřísluší soudu přezkoumávat intenzitu „potřebnosti“ užívání majetku, hodnotit, zda předmětný majetek vskutku potřebuje užívat právě nyní, zda ho bude užívat „lépe“, „účelněji“ apod. než stávající nájemce.

Dal-li pronajímatel výpověď z nájmu prostor sloužících k podnikání podle § 27 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., tedy proto, že prostory, které jsou předmětem nájmu, již nesplňují podmínku jejich další nepotřebnosti pro plnění úkolů pronajímatele (§ 27 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb.), pak je výpovědní důvod naplněn bez dalšího. Intenzita potřeby užívání těchto prostor není pro účely posouzení, zda byl naplněn tento výpovědní důvod, významná, vyložil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 26 Cdo 135/2021, ze dne 14. 12. 2021.

694. Vnitřní předpis (zaměstnavatele) organizační povahy a volby do dozorčí rady státního podniku

Volební řád stanovící způsob a podmínky volby a odvolání zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku nepochybně představuje vnitropodnikový normativní akt (vnitřní předpis). Je-li jediným předmětem jeho úpravy způsob a podmínky volby a odvolání zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku, nejedná se (nemůže se jednat) o vnitřní předpis zaměstnavatele ve smyslu § 305 odst. 1 zákoníku práce, ani o pracovní řád ve smyslu § 306 zákoníku práce.

Jaké je řešení dané situace?

Z hlediska své povahy tedy volební řád představuje vnitřní předpis organizační povahy (akt řízení), který je pro zaměstnavatele a pro všechny jeho zaměstnance závazný; zaměstnanci musí být s volebním řádem seznámeni, jinak nemají povinnost jej dodržovat. Na volební řád se proto nevztahují důvody neplatnosti vnitřního předpisu a pracovního řádu podle § 305 odst. 2 a § 306 odst. 4 zákoníku práce ani pravidlo uvedené v § 305 odst. 2 větě druhé zákoníku práce, podle kterého se vnitřní předpis vydává zpravidla na dobu určitou; volební řád může být vydán jak na dobu určitou (např. jen pro konání konkrétní volby a následující volební období), tak na dobu neurčitou, určil Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 515/2019, ze dne 17. 12. 2020.

Soudy nejsou oprávněny rozhodovat k žalobě odborové organizace o neplatnosti volebního řádu stanovícího způsob a podmínky volby a odvolání zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku, o neplatnosti volby zástupců zaměstnanců do dozorčí rady státního podniku a o povinnosti zaměstnavatele (státního podniku) vydat nový volební řád v případě, kdy po přijetí stávajícího volebního řádu začne u zaměstnavatele působit další odborová organizace.

Vydání volebního řádu a organizace volby je tak výhradně vnitřní záležitostí zaměstnavatele a odpovědností ředitele státního podniku, který je povinen postupovat s péčí řádného hospodáře a i při neshodě více odborových organizací na podobě volebního řádu a organizaci voleb musí hledat vyvážená řešení k dosažení cíle všech účastníků kolektivních pracovněprávních vztahů, jímž je volba (zvolení) zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku. Do těchto vnitřních poměrů žalované by potom soud nepřípustně zasahoval, pokud by podané žalobě vyhověl, vyložil dále Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 515/2019, ze dne 17. 12. 2020.

695. Poskytování informací o výši platů úředníků veřejné správy z dávnější minulosti

Státní a veřejné úřady a instituce mohou jen výjimečně zamítnout žádosti o informace o platech svých zaměstnanců, zvláště vedoucích pracovníků.

Mohou být informace vyžadovány i s významným časovým odstupem? Musí úřad informace poskytnout, jestliže se týkají odměňování v minulosti?

K otázce ústavnosti informací o platech osob poskytovaných z veřejných prostředků se opakovaně vyslovil Ústavní soud, a to zejména v nálezu ze dne 17. 10. 2017, spis. zn. IV. ÚS 1378/16, a v na něj navazujícím nálezu ze dne 3. 4. 2018, spis. zn. IV. ÚS 1200/16. Tzv. platový nález ÚS stanovil zejména 4 konkrétní podmínky, které musejí být splněny. Informace musí přispět k veřejné diskusi a týkat se veřejného zájmu, žadatel musí plnit úlohu „společenského hlídacího psa“, tedy být například novinářem, či aktivistou, zároveň musí požadovaná informace existovat a být dostupná.

Pravidla pro poskytování informací o platech ve světle uvedených nálezů ÚS aktuálně upřesňuje Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku spis. zn. 10 As 542/2021, ze dne 14. 4. 2022. Pokud žadatel žádá informace o příjmech úředníků a dalších veřejných činitelů v dávnější minulosti, musí svou žádost patřičně zdůvodnit. Plynutím času klesá legitimní veřejný zájem na poskytnutí informací, konstatuje NSS.

V řešeném případě šlo o poskytnutí informací o platech i za téměř 20 let zpátky. NSS vyhověl kasační stížnosti úředníků, o jejichž platy šlo, nicméně poskytnutí informací principiálně neodmítl. Lidé na vrcholných pozicích ve veřejné správě musejí do jisté míry počítat se zvýšeným zájmem veřejnosti. Žadatel o informace však musí konkrétně vysvětlit, jak může poskytnutá informace přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu, určuje NSS.

696. Nerovné zacházení se zaměstnanci odměňovanými platem obecně

K rozdílnému (nerovnému) zacházení se zaměstnanci odměňovanými platem může dojít i v případě, kdy zaměstnavatel zaměstnance nezařadí – na rozdíl od jiných zaměstnanců vykonávajících práci odpovídající stejné platové třídě – do platové třídy v souladu s příslušnými právními předpisy, nebo naopak v případě, kdy je zaměstnanec zařazen do platové třídy v souladu s právními předpisy, avšak jiní zaměstnanci vykonávající práci odpovídající stejné platové třídě jsou zařazeni do vyšší platové třídy, vyplývá (i) z (pozdějšího) rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 1486/2020, ze dne 27. 1. 2021.

Za jakých podmínek může zaměstnavatel přistoupit k odnětí nebo snížení osobního příplatku přiznaného zaměstnanci?

Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí připomíná další judikaturu k odměňování zaměstnanců:

–  K otázce, za jakých podmínek může zaměstnavatel přistoupit k odnětí nebo snížení osobního příplatku přiznaného zaměstnanci, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2013 spis. zn. 21 Cdo 832/2012 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 1. 2014 spis. zn. 21 Cdo 1752/2013 a v nich vyjádřený právní názor, že ke snížení nebo odnětí osobního příplatku přiznaného zaměstnanci může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, došlo-li k takovému zhoršení výsledků jeho pracovní činnosti posuzovaných podle množství a kvality, které odůvodňuje další poskytování osobního příplatku v menším rozsahu nebo které vyžaduje jeho odnětí.

–  K otázce, za jakých podmínek může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci odměnu jako nenárokovou složku platu, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 2. 2016 spis. zn. 21 Cdo 4481/2014 a v něm vyjádřený právní názor, že posouzení významu pracovního úkolu zaměstnance (zejména ve vztahu k jeho běžným pracovním úkolům a obvyklosti podmínek, za kterých jsou vykonávány) a úspěšnosti jeho splnění z hlediska předpokladů pro poskytnutí odměny přísluší výlučně zaměstnavateli; pouze na jeho rozhodnutí záleží, který z úkolů plněných zaměstnancem při výkonu jeho pracovní činnosti bude považovat za mimořádný nebo zvlášť významný a zda byl tento pracovní úkol úspěšně splněn; z jiných důvodů zaměstnavatel nemůže zaměstnanci odměnu udělit.

697. Výpověď pro nesplňování kvalifikačních předpokladů zaměstnanci v předdůchodovém věku

Ústavní soud svým usnesením spis. zn. III. ÚS 968/17, ze dne 17. 7. 2019, zamítl ústavní stížnost zaměstnavatele proti příslušným rozhodnutím obecných soudů.

Je daný postup v rozporu s dobrými mravy?

Odvolacím soudem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, které určilo, že výpověď, kterou dal zaměstnavatel (základní škola) svému zaměstnanci (pedagogickému pracovníkovi) dle § 52 písm. f) zákoníku práce pro nesplňování kvalifikačních předpokladů, neboť zaměstnanec nesplňoval požadavky stanovené zákonem o pedagogických pracovnících (neměl potřebnou kvalifikaci pedagogického pracovníka požadovanou v § 3 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, a nezahájil studium za účelem jejího doplnění ani po uplynutí lhůty uvedené v § 32 zákona o pedagogických pracovnících), je neplatná (a současně byla zaměstnavateli uložena povinnost zaplatit zaměstnanci náhrady platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce), a to proto, že zaměstnanci v době ukončení pracovního poměru zbývalo 17 měsíců do vzniku nároku na starobní důchod. (A jednak Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.)

Podle názoru obecných soudů zaměstnavatel ukončil se zaměstnancem pracovní poměr v té fázi jeho produktivního života, ve které je vzhledem k blížícímu se datu vzniku nároku na starobní důchod nejobtížnější najít si ještě novou práci, čímž jednal v rozporu s dobrými mravy (a to i přesto, že jinak byly splněny všechny předpoklady pro dání výpovědi ze strany zaměstnavatele). Ústavní soud sice přisvědčil zaměstnavateli, že obecné soudy přikročily k extenzivnímu výkladu neurčitého právního pojmu „dobré mravy“, Ústavní soud však v tomto postupu neshledává prvky svévole, neboť má za to, že ústavní stížností napadený rozsudek odvolacího soudu je řádně odůvodněn.

Řešení č. 692 až 697 zpracoval Richard W. Fetter (V/2022)