Veřejný sektor
6.1
Instituce zřizované obcemi a kraji
353. Orgány veřejné výzkumné instituce a správné rozdělení kompetencí mezi ně
Veřejná výzkumná instituce může být zřízena Českou republikou nebo územním samosprávným celkem čilí obcí nebo krajem jakožto zřizovatelem. Orgány veřejné výzkumné instituce jsou a) ředitel, b) rada instituce a c) dozorčí rada (§ 16 odst. 1 zákona o veřejných výzkumných institucích).
Jak jsou rozděleny mezi tyto orgány kompetence? Kdo vykonává personální pravomoci ve vztahu k zaměstnancům?
Ředitel je statutárním orgánem veřejné výzkumné instituce a rozhoduje ve všech věcech veřejné výzkumné instituce, pokud nejsou tímto zákonem svěřeny do působnosti rady instituce, dozorčí rady nebo zřizovatele [§ 17 odst. 1 písm. a) a b) zákona o veřejných výzkumných institucích]. Rada veřejné výzkumné instituce ve vztahu k zaměstnancům instituce schvaluje vnitřní předpisy uvedené v § 20 odst. 1 písm. a) až e) zákona o veřejných výzkumných institucích, tedy též organizační řád a vnitřní mzdový předpis [§ 18 odst. 2 písm. d) a § 20 odst. 1 písm. c) a d) zákona o veřejných výzkumných institucích]. Dozorčí radě zákon ve vztahu k zaměstnancům nestanoví žádné kompetence (§ 19 zákona o veřejných výzkumných institucích). Zřizovateli je v případě vzniku veřejné výzkumné instituce rozdělením vyhrazeno rozhodnout o tom, kteří zaměstnanci přejdou do vznikající veřejné výzkumné instituce [§ 15 písm. e) zákona o veřejných výzkumných institucích].
Zvláštní právní úprava zákona o veřejných výzkumných institucích tedy vychází (stejně jako obecná úprava občanského zákoníku) z koncepce tzv. zbytkové působnosti statutárního orgánu (ředitele) veřejné výzkumné instituce. Ředitel je oprávněn v pracovněprávních vztazích rozhodovat (a tedy i právně jednat) ve všech věcech veřejné výzkumné instituce s výjimkou schvalování organizačního řádu a vnitřního mzdového předpisu, které je vyhrazeno radě veřejné výzkumné instituce, a rozhodování o tom, kteří zaměstnanci přejdou do vznikající veřejné výzkumné instituce, které zákon vyhrazuje zřizovateli.
Pouze ředitel veřejné výzkumné instituce jako její statutární orgán může tuto právnickou osobu zastoupit při uzavření pracovní smlouvy či dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, jejich změnách či ukončení, jakož i při dalších právních jednáních vůči zaměstnancům. Úprava způsobu zastupování ředitelem veřejné výzkumné instituce v § 17 odst. 1 písm. a) a b) zákona o veřejných výzkumných institucích však nebrání tomu, aby ředitel veřejné výzkumné instituce případně delegoval pracovněprávní záležitosti na další osoby (např. zaměstnance personálního odboru), které budou jakožto zákonní zástupci podle § 166 o. z. vedle něj oprávněny činit za veřejnou výzkumnou instituci právní jednání vůči jejím zaměstnancům.
V poměrech veřejné výzkumné instituce se mzda zaměstnanců – není-li sjednána kolektivní smlouvou (§ 20 odst. 3 zákona o veřejných výzkumných institucích) – stanoví vnitřním mzdovým předpisem [§ 20 odst. 1 písm. d) zákona o veřejných výzkumných institucích a § 113 odst. 1 zákoníku práce], který musí být pod sankcí neplatnosti přijat písemně, s účinností nejdříve ke dni jeho vyhlášení, schválen radou veřejné výzkumné instituce a který potom je závazný pro zaměstnavatele a pro všechny zaměstnance [§ 305 odst. 2 a 3 zákoníku práce a § 18 odst. 2 písm. d) zákona o veřejných výzkumných institucích]. Takto přijatý mzdový předpis může rovněž delegovat rozhodování o mzdových otázkách na konkrétní zaměstnance veřejné výzkumné instituce určené jejich pracovním zařazením nebo funkcí. (Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 3660/2020, ze dne 29. 7. 2022)
354. Nenároková složka mzdy přiznávaná zaměstnancům ve veřejné výzkumné instituci
I ve veřejné výzkumné instituci je plat zaměstnanců tvořen více složkami, přičemž některé jsou nárokové a některé nenárokové.
Jaké jsou podmínky přiznání a výplaty daných složek a kdo o tom rozhoduje?
Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 3660/2020, ze dne 29. 7. 2022, připomíná, že podle ustálené judikatury NS je pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku ve sporu o zaplacení mzdy (její části), bez ohledu na to, zda právním podkladem poskytované mzdy (složky mzdy) má být mzdový předpis či kolektivní smlouva, anebo je-li mzda sjednána v pracovní či v jiné smlouvě, rozhodující, zda byly naplněny předpoklady pro vznik nároku na mzdu, anebo zda tato hlediska vyznačující zákonem stanovenou či smluvenou skutkovou podstatu pro vznik mzdového nároku splněna nebyla. Z tohoto pohledu je především významné rozlišení, zda požadované plnění představuje mzdový nárok, který je zaměstnavatel povinen poskytnout, jestliže zaměstnanec splní sjednané předpoklady a podmínky (zda jde o tzv. nárokovou složku mzdy), nebo zda jde o takovou složku mzdy, na kterou vzniká nárok až na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání (zda se jedná o tzv. nenárokovou složku mzdy). Tzv. nenároková složka mzdy je totiž charakteristická tím, že bez rozhodnutí zaměstnavatele má tato složka mzdy povahu fakultativního plnění, kterou ztrácí a stává se nárokovou složkou mzdy teprve v okamžiku, kdy zaměstnavatel rozhodne o přiznání tohoto nároku zaměstnanci; kdy a zda (a o jakém obsahu) takovéto rozhodnutí mající konstitutivní povahu učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele (viz. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2004, spis. zn. 21 Cdo 537/2004 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 7. 2007, spis. zn. 21 Cdo 2654/2006).
Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 3660/2020, ze dne 29. 7. 2022, hodnotí, že rozhodnutí zaměstnavatele o přiznání nároku zaměstnance na tzv. nenárokovou složku mzdy je (jednostranným) právním jednáním ve smyslu § 545 o. z., neboť jde o takový projev vůle, jímž dochází ke vzniku práv a povinností účastníků pracovněprávního vztahu; právním jednáním zde je každý jednostranný projev vůle zaměstnavatele, bez ohledu na jeho označení, kterým zaměstnavatel stanovuje (určuje) zaměstnanci mzdu, případně některou její složku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 8. 2018, spis. zn. 21 Cdo 5984/2017).
U zaměstnavatele, který je veřejnou výzkumnou institucí, je oprávněn učinit rozhodnutí o přiznání nároku zaměstnance na tzv. nenárokovou složku mzdy ředitel veřejné výzkumné instituce, popřípadě (vedle něj) zaměstnanec veřejné výzkumné instituce, u něhož je to obvyklé s ohledem na jeho pracovní zařazení nebo funkci, uzavírá Nejvyšší soud ČR v rozsudku spis. zn. 21 Cdo 3660/2020, ze dne 29. 7. 2022. (Pro to, kdo je oprávněn rozhodnout o přiznání nároku nenárokové složky mzdy, je především podstatné, zda, popř. komu zvláštní právní předpis svěřuje oprávnění činit rozhodnutí o přiznání nároku zaměstnance na (nenárokovou) složku mzdy u zaměstnavatele, jímž je veřejná výzkumná instituce.)
355. Identifikační údaje občana v podpisovém archu pro iniciaci místního referenda
Oprávněná osoba podporující konání místního referenda uvede na podpisovém archu své jméno, příjmení, datum narození, adresu a připojí vlastnoruční podpis.
Musí být uvedené údaje dle § 11 odst. 2 zákona o místním referendu vyplněny vlastnoručně občanem?
Údaje identifikující oprávněnou osobu na podpisovém archu podle § 11 odst. 2 zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu, nemusí oprávněná osoba vyplňovat vlastnoručně, vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 4. 8. 2022, spis. zn. Ars 1/2022.
Vlastnoruční musí být tedy toliko podpis, identifikační údaje může vyplnit jiná osoba, popř. mohou být uvedeny i za pomocí technických prostředků, osobního razítka apod.
356. Přípustnost místního referenda o otázce územního plánování
Ustanovení § 7 zákona o místním referendu specifikuje otázky, o nichž nelze konat místní referendum, jde dle písm. d) a e) o situace, jestliže by otázka položená v místním referendu byla v rozporu s právními předpisy nebo jestliže by rozhodnutí v místním referendu mohlo být v rozporu s právními předpisy, v případech, kdy se o položené otázce rozhoduje ve zvláštním řízení.
Nakolik je tedy možno konat místní referendum o otázkách územního plánování?
Výsledek místního referenda může pro zastupitelstvo obce představovat závazný pokyn pro iniciaci pořízení územního plánu či jeho změny. Takové místní referendum zpravidla není nepřípustné dle § 7 písm. d) a e) zákona č. 22/2004 Sb., o místním referendu.
Jeho výsledek však není pro zastupitelstvo obce závazný, pokud by v konkrétním případě místním referendem požadované řešení mělo být nezákonné; závaznost výsledku místního referenda pro zastupitelstvo či jiné orgány obce znamená, že jeho výsledek musí zajistit či prosazovat způsobem souladným s právními předpisy, vyplývá z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 6. 2022, spis. zn. 63 A/2022, které bylo pro svůj význam vyhlášeno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
357. Obrana obce proti nezahájení řízení o odstranění stavby
Obec může mít zájem na odstranění např. černé stavby, avšak příslušné řízení nemusí být přes stanovisko obce zahájeno.
Jak se obec může bránit proti nezahájení řízení o odstranění stavby?
Obec se proti nezahájení řízení o odstranění stavby podle § 129 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, může bránit žalobou na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 soudního řádu správního (s. ř. s.) i z toho důvodu, že se na území obce nachází stavba, která je v rozporu s územním plánem obce.
Proti nezahájení řízení o zákazu užívání stavby podle § 134 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, lze také podat žalobu na ochranu před nezákonným zásahem podle § 82 s. ř. s. Takto vyložil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 16. 8. 2022, spis. zn. 10 As 34/2022. (Nicméně při řešení věci dodal, že: Ne každé technické či provozní zařízení, které je instalováno do uzavřeného prostoru, je stavbou podle § 2 odst. 3, resp. stavební úpravou podle § 2 odst. 5 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. To, zda je technické zařízení uvnitř již existující stavby stavební úpravou, závisí na okolnostech konkrétní věci.)
358. Konkludentní souhlas s obecným užíváním účelové komunikace v obci
Žalobci v řízení proti Krajskému úřadu Kraje Vysočina, za účasti fyzických osob, sousedů a města Moravské Budějovice, na jehož katastru se komunikace nachází, brojili proti určení pozemku ve svém vlastnictví jako účelové komunikace. Městský úřad Moravské Budějovice jako „silniční správní úřad“ v řízení podle § 142 správního řádu rozhodnutím ze dne 22. 11. 2019 určil, že se na pozemku žalobců v rozsahu vymezeném geometrickým vytyčovacím náčrtem nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích.
Může být dovozen konkludentní souhlas s obecným užíváním účelové komunikace?
Žalobci nepopírali, že část jejich pozemku prohlášená za účelovou komunikaci je vyasfaltována. Upozorňovali však, že se tak stalo na jejich vlastní náklad. Při rekonstrukci ulice v roce 2011 město vyhovělo jejich žádosti, aby vyasfaltovalo i sporný pozemek, na čemž se však museli finančně podílet, jak doložili fakturou od dodavatele zakázky. Žalobci dále namítali, že sporná cesta z hlediska svého účelu neslouží veřejnosti, tj. obecnému užívání, jak požaduje zákon o pozemních komunikacích, ale slouží pouze pro přístup k pozemkům osob zúčastněných na řízení – sousedů. Nachází se totiž na konci slepé ulice. Žalobci ze sporného pozemku platí daň z nemovitých věcí, určité osoby přes něj nezákonně přejíždějí, čímž ničí nový asfaltový povrch, který žalobci v roce 2011 financovali, a působí emise, prach, hluk a nepořádek. Pokud cestu užívá pouze malý počet osob, nelze hovořit o obecném užívání. Žalobci se též výslovně ohradili proti tomu, že by byl dán v jejich případě souhlas s obecným užíváním sporné cesty veřejností.
Pokud vlastník posledního úseku slepé cesty, kterou jako celek nepochybně užívala veřejnost, jedná po dlouhou dobu tak, jako by jeho pozemek byl nedílnou součástí oné veřejné cesty, pak z takovéhoto jednání lze dovodit vlastníkův konkludentní souhlas s obecným užíváním předmětu jeho vlastnictví jako veřejně přístupné účelové komunikace (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích). Není už pak třeba podrobně zkoumat a dokazovat, zda a v jakém rozsahu užívala veřejnost právě tento pozemek, tedy poslední úsek slepé cesty, například k otáčení vozidel, vyložil Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 31. 1. 2022, spis. zn. 30 A 43/2020, který byl pro svůj význam vyhlášen ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
