Předmět vydržení

Z ustanovení NOZ upravujících vydržení vyplývá, že předmětem vydržení jsou věci movité i nemovité. Dřívější občanský zákoník považoval za věci jen věci hmotné. Předmětem vydržení byly tedy hmotné věci (příp. s výjimkami stanovenými zákonem) a z nehmotných věcí jen ta práva, která zákon přímo uváděl (věcná břemena). Judikatura však dovodila, že předmětem vydržení může být například i členský podíl v bytovém družstvu. Pojetí věci v NOZ je podstatně širší. Otázkou je, zda předmětem vydržení mohou být i věci nehmotné – tj. dle ust. § 496 odst. 2 NOZ práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty. Lze vycházet z toho, že pokud NOZ vydržení práva připouští, výslovně to uvádí, a to u práva stavby v ust. § 1243 NOZ („Právo stavby se nabývá smlouvou, vydržením, anebo, stanoví-li tak zákon, rozhodnutím orgánu veřejné moci.“) a služebnosti v ust. § 1260 NOZ („Služebnost se nabývá smlouvou, pořízením pro případ smrti nebo vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena. Ze zákona nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci se služebnost nabývá v případech stanovených zákonem.“). Dle NOZ tedy předmětem vydržení je vlastnické právo ke věci hmotné a z nehmotných věcí především právo stavby a služebnosti. I nadále platí také to, že je možné vydržet členský podíl v bytovém družstvu. Možné je rovněž vydržet i spoluvlastnický podíl, ale není možné vydržet pouze součást věci.

I v současném právním stavu lze vycházet z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR – rozsudku ze dne 19. 07. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4166/2008, který se zabýval otázkou vydržení části sousedního pozemku. Dle tohoto rozsudku v případě, kdy společnou nemovitost výlučně užívá jeden z podílových spoluvlastníků z titulu podílového spoluvlastnictví, přičemž z omluvitelného důvodu drží současně i sousedící část cizího pozemku, pak, naplňuje-li předpoklady vydržení, vydrží takový pozemek v zásadě nikoli výlučně pro sebe, ale do podílového spoluvlastnictví, tedy i pro ostatní spoluvlastníky podle poměru jejich spoluvlastnických podílů. Tento závěr by neplatil v případě, že by ostatní spoluvlastníci (neužívající předmětný pozemek) nebyli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim předmětný pozemek jako spoluvlastníkům patří.

Podmínky vydržení

Pro řádné vydržení se požaduje:

−   poctivá držba (§ 1089 odst. 1 NOZ),

−   pravá držba (§ 1090 odst. 1 NOZ),

−   řádná držba (§ 1090 odst. 1 NOZ),

−   plynutí času (§ 1091 NOZ).

U mimořádného vydržení je třeba všech předchozích podmínek krom řádné držby. Dle ust. § 1089 NOZ pokud drží poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví. Přitom je dále uvedeno, že nepoctivost předchůdce nebrání poctivému nástupci, aby počal vydržení dnem, kdy nabyl držby. Nově je tak institut vydržení podmíněn držbou poctivou, která je definována v ust. § 992 NOZ. Poctivá držba je podmíněna přesvědčivým důvodem. K vydržení nestačí jen subjektivní přesvědčení držitele o tom, že mu svědčí vlastnické právo. Ustanovení § 1090 NOZ dále stanoví, že k vydržení se vyžaduje pravost držby, a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Nabyl-li zůstavitel nepravou držbu (např. krádeží nebo loupeží), nemůže dojít k řádnému vydržení nejen u něho, ale ani u jeho dědice, i kdyby ten držel poctivě. K řádnému vydržení se vyžaduje pravá držba – tedy taková, kdy držitel nezískal držený objekt násilím, lstivě nebo výprosou. Současně se vyžaduje držba opřená o řádný titul, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

Držitelem je stejně jako doposud ten,

kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. Ovšem, jak bylo zmíněno výše v článku, nebude pro vydržení stačit jakákoli držba, ale (na rozdíl od předchozího stavu, kdy postačovala oprávněná držba, blízká současné poctivé držbě) to bude jen držba pravá, poctivá a řádná.

Poctivá držba – dobrá víra

První vlastností držby dle NOZ je její poctivost. Dle ust. § 992 NOZ kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Typicky půjde o poctivost vzhledem k existenci vlastnického práva předchozího vlastníka. Jedná se o požadavek dobré víry ve vlastnické právo předchůdce. Nabyvatel musí vynaložit opatrnost běžnou, obvyklou, posuzovanou z objektivního hlediska. Zákon vyžaduje poctivé držení, a nikoli jen poctivost v okamžiku vzniku držení. Poctivost spočívá v subjektivním přesvědčení osoby. Proto se musí celá situace u každého držitele posuzovat zvlášť. NOZ neobsahuje definici dobré víry, ale poctivým držitelem je i nadále ten, kdo je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří. Poctivá držba tedy zůstává v zásadě stejná, ale její důsledky jsou jiné vzhledem k tomu, že nevede sama o sobě k vydržení. Dobrá víra může být a často také bývá předmětem sporů. Okolnostmi, které mohou svědčit o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí. Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 09. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1493/2001), jehož závěry jsou nadále použitelné, tvrzení držitele věci o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž se dá soudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou dobu důvodné. Dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např. přisvojuje určitou věc. Jde tedy o psychický stav o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré víře, že mu věc patří.

Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 07. 05. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000) dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Postačuje tedy domnělý právní titul (titulus putativus). Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem, zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává. Jde o posouzení dobré víry vztahující se k (skutečnému či domnělému) titulu, na jehož základě se ten, kdo se dovolává vydržení, chopil držby. Dobrou víru je třeba hodnotit objektivně; vychází se z toho, jak by věc byla posouzena při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. Okolnosti a z nich vyplývající právní důsledky uchopení držby je třeba zkoumat u každého držitele zvlášť. Nedostatek dobré víry předchůdce tak nevylučuje dobrou víru dalšího držitele (např. nebyl-li zůstavitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, nevylučuje to dobrou víru dědice, stejně je tomu u prodávajícího a kupujícího).

Držba řádná – titul vydržení

Druhou vlastností držby dle NOZ je její řádnost. Dle ust. § 991 NOZ držba je řádná, pokud se zakládá na platném právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné moci, je řádným držitelem. Řádnost držby znamená, že se držba zakládá na platném právním důvodu. Platným právním důvodem se rozumí celý komplex skutečnosti, kterých k nabytí vlastnictví je potřebí. Jedná se o takový komplex skutečností, kterými by za normálních okolností došlo k převodu či přechodu vlastnického práva. Takovým důvodem může být buďto zákon, vůle předchozího držitele anebo soudní výrok. K vydržení se vyžaduje, aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci, nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou. Jedná se o zvláštní případ řádné držby ve smyslu ust. § 991 NOZ. Bude zde muset být skutečný, tedy nikoliv pouze domnělý, titul nabytí vlastnického práva, přičemž k převodu vlastnictví nedojde proto, že převodce (u smlouvy) nebo ten, kdo je oprávněn právo zřídit (např. soud při vypořádání spoluvlastnictví), nebyl oprávněn právo zřídit (např. soud vypořádá a přikáže věc, která však nebyla ve spoluvlastnictví účastníků, ale patřila třetí osobě, pro kterou rozhodnutí není závazné). Poměrně obvyklé případy vydržení části sousedního pozemku jsou tímto do budoucna vyloučeny. Ty budou patřit pod institut mimořádného vydržení. Důvodem pro uchopení se držby v širším rozsahu tu totiž je zpravidla domnělý titul, kterým je smlouva o koupi jiného než (částečně) skutečně uchopeného pozemku.

Držba pravá

Posledním aspektem držby je její pravost. K řádnému vydržení se vyžaduje pravá držba – tedy taková, kdy držitel nezískal držený objekt násilím, lstivě nebo výprosou. Nabyl-li někdo nepravou držbu – např. krádeží nebo loupeží – nemůže dojít k řádnému vydržení nejen u něho, ale ani u jeho dědice. Dle ust. § 993 NOZ neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou držbu. Pravá držba je taková, které se držitel chopil, aniž by se v ni vetřel svémocně nebo se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo aniž usiloval proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou. Uvedené ustanovení obsahuje několik nových pojmů. Pojem „vetření se v držbu“ zahrnuje nejen násilné, ale i jiné svémocné uchopení se držby. Svémocným vetřením se nerozumí jen násilí či zlomení nějakého odporu, nýbrž každá svémoc. Nepožaduje se subjektivní zavinění toho, kdo jiného vypudil z držby, tedy ani úmysl, ani nedbalost či „špatná víra“, tudíž odnětí se může stát také v případě nabytí v dobré víře. Nevyžaduje se ani odstranění vnějších překážek, podstatné je znemožnění faktické moci dosavadního držitele. Pojem „vloudění se potajmu v držbu“ spadá logicky pod předchozí pojem a tak zřejmě nemusel být do zákona zařazen. Jedná se jen o speciální případ vetření se v držbu. Jde tu totiž o jednostranné uchopení držby bez vůle dosavadního držitele, což lze zahrnout pod vetření. „Lstivé nabytí“ je rovněž obsaženo již v pojmu vetření se v držbu. O výprosu se bude jednat v případě, kdy půjčitel výprosníkovi bezplatně přenechá věc k užívání, aniž si s ním sjedná, kdy ji má vrátit. Výprosa je v NOZ regulována v ust. § 2189 až 2192, přičemž je konstruována jako bezúplatné přenechání věci půjčitelem do užívání výprosníkovi bez sjednání doby a účelu užívání. Kdo věc výprosníkovi přenechal, může požadovat její vrácení dle libosti. S ohledem na to, že v případě výprosy nebyla sjednána doba užívání, může být požadováno vrácení věci kdykoliv. Jestliže však výprosník to, co je mu povoleno jen výprosou, pojme úmysl mít pro sebe a změní stav na držbu, bude jeho držba nejen nepoctivá, ale i nepravá. Taková držba nemůže vést k vydržení.

Trvání držby po celou vydržecí dobu

je podmínkou vydržení. Dle ust. § 1091 NOZ:

−   k vydržení vlastnického práva k movité věci je potřebná nepřerušená držba trvající tři roky,

−   k vydržení vlastnického práva k nemovité věci je potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

NOZ tedy vydržecí lhůty ponechal stejné jako v dřívějším občanském zákoníku. Zvláštním případem je ale nový institut – mimořádné vydržení, u kterého se vydržecí doba zdvojnásobuje. Zvláštní pravidla stanoví NOZ pro případ osoby, která má mít zákonného zástupce nebo opatrovníka. V případě, že je vyžadováno, aby osoba měla zákonného zástupce nebo opatrovníka, počne vydržecí doba běžet ohledně práva proti ní až ode dne, kdy zákonného zástupce nebo opatrovníka získá. Pokud již vydržecí doba běží, nemůže skončit dříve, než uplyne jeden rok po odpadnutí překážky (tj. od doby stanovení zástupce nebo opatrovníka osobám, které jej potřebují).

NOZ upravuje započtení vydržecí doby

ve prospěch vydržitele, pokud jeho předchůdce vykonával držbu řádně a poctivě. Do vydržecí doby se ve prospěch vydržitele započte i doba poctivé držby jeho předchůdce, pokud se jeho držba zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva. Nabyl-li někdo poctivě držbu od poctivého držitele, jehož držba se zakládá na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, započítává se mu vydržecí doba jeho předchůdce. Oprávněný držitel si tedy může (pokud to není nadbytečné) započíst vydržecí dobu předchůdce, od kterého držbu nabyl. Specifická situace nastává v případě přechodu vydržecího práva z jedné státní organizační jednotky na druhou. Organizační složky státu mezi sebou nemohou fungovat jako právní předchůdci. V případě držby státu – jeho organizační složky – nelze považovat jinou jeho organizační složku, která s ní dříve nakládala, za právního předchůdce.

Přerušení držby

upravuje NOZ v ust. § 1903. Držba se přeruší, pokud jí držitel nevykonává v průběhu vydržecí doby déle než jeden rok. Otázkou je, co je myšleno nevykováváním držby. Bude se zřejmě jednat o situaci, kdy držitel realizovat obsah drženého práva nemohl například proto, že věc drží někdo jiný, nebo proto, že překážka brání ve výkonu obsahu služebnosti. Půjde o situaci, kdy držitel přijde o objektivní možnost právo vykonávat.

Zastavení vydržecí doby

Dle ust. § 1098 NOZ nepočne vydržecí doba běžet ani neběží mezi manžely, dokud manželství trvá. Obdobně to platí i pro osoby žijící ve stejné domácnosti, zákonného zástupce a zastoupeného, opatrovníka a opatrovance i poručníka a poručence.

Zákaz vydržení

je stanoven v ust. § 1097 NOZ. NOZ výslovně stanoví zákaz vydržení vlastnického práva mezi konkrétními subjekty, jimiž jsou zákonný zástupce a zastoupený, opatrovník a opatrovanec, poručník a poručenec. Všechny uvedené dvojice subjektů nemohou vzájemně proti sobě vlastnické právo dle nové právní úpravy NOZ vydržet. Vydržet vlastnické právo nemůže zákonný zástupce proti zastoupenému, ani zastoupený proti svému zákonnému zástupci. To platí obdobně i pro opatrovníka a opatrovance a pro poručníka a poručence.

Mimořádné vydržení

upravuje nový občanský zákoník nově. Tento nový institut reaguje na situaci výjimečně dlouhé doby trvání držby. Dle ust. § 1095 NOZ uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To ovšem neplatí, pokud se držiteli prokáže nepoctivý úmysl (např. lest či podvod). Předpokladem mimořádného vydržení tedy je uplynutí dvojnásobné doby oproti standardním zákonem stanoveným lhůtám vydržení, tzn. u věcí movitých 6 let a u věcí nemovitých 20 let. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že ve vlastnickém sporu držiteli postačí, aby prokázal uplynutí vydržecí doby, a nemusí tedy prokazovat, jak držbu věci nabyl. To bude muset prokázat ten, kdo bude jeho vlastnictví popírat. To je důležité pro dlouhotrvající držbu. Držitel totiž často, pokud jde o movitost, neví, jak věc nabyl, respektive to ví, ale nemůže to nijak prokázat (např. nepamatuje si, zda věc koupil nebo dostal darem).

Důvodem pro zavedení institutu mimořádného vydržení je podle důvodové zprávy k NOZ poskytnutí ochrany faktickým stavům, jejichž základ je sice pochybný nebo sporný, ale kde tvrzené nebo domnělé vlastnictví trvá značně dlouho. Jako příklad důvodová zpráva uvádí situaci, kdy někdo drží movitou věc, ale není s to dokázat svůj vlastnický titul proti tomu, kdo jeho vlastnictví popírá, nebo kdy je převeden pozemek o chybně stanovené výměře, než je výměra skutečná nebo pozemek chybně označený parcelním číslem, takže nabyvatel v dobré víře drží něco jiného, než pro co mu svědčí vlastnický titul.

V souvislosti s mimořádným vydržením obsahuje NOZ zvláštní přechodné ustanovení v § 3066. Dle tohoto ustanovení do doby stanovené v ust. § 1095 NOZ se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou. Dle tohoto ustanovení tedy institut mimořádného vydržení bude možné uplatnit nejdříve 1. 1. 2016 pro věci movité a 1. 1. 2019 pro věci nemovité.

K soudním sporům dochází v případech,

kdy je vydržení sporné. Pravomoc soudu pro rozhodování je zakotvena v ust. § 7 odst. 1 občanského soudního řádu, dle kterého v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Věcně příslušným soudem je okresní soud ve smyslu ust. § 9 odst. 1 občanského soudního řádu. Místně příslušným bude většinou soud podle ust. § 88 písm. b) občanského soudního řádu, tj. soud, v jehož obvodu je nemovitá věc, týká-li se řízení práva k ní.

Vydržení může souviset s těmito žalobami:

−   určovací žaloba – spory o určení existence vlastnického práva, práva odpovídajícího služebnostem a dalších práv,

−   vindikační žaloba – spory o vyklizení pozemků a staveb,

−   negatorní žaloba – spory o zdržení se zásahů do vlastnického práva, práva odpovídajícího služebnostem a dalších práv,

−   žaloba z rušené držby.

Nejčastěji se bude otázka vydržení řešit ve sporu na základě podané určovací žaloby ve smyslu ust. § 80 občanského soudního řádu. Dle ust. § 80 občanského soudního řádu určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem. Naléhavý právní zájem při určovací žalobě bude dán vždy, jestliže budou vznikat pochyby o vlastnictví s důsledky pro zápis do katastru nemovitostí.

Vydržení bývá obvykle sporné u nemovitostí a nastává především u pozemků. Často se stává, že se sousedé před lety domluvili na výměně části pozemků, aniž by to nechali zapsat do katastru nemovitostí. Po mnoha letech například až v dědickém řízení se ukáže, že užívaný pozemek je právně ve vlastnictví někoho jiného. V takovém případě je možné se soudně domáhat vlastnických práv. Jiným příkladem může být příjezdová cesta. K nemovitosti – stavbě vede jediná příjezdová cesta, která je ve vlastnictví někoho jiného, ale je vlastníkem stavby celé roky užívána v domnění, že je v jeho vlastnictví nebo v podílovém spoluvlastnictví. Obvykle k uplatňování vydržení nemovitosti dochází v případě změn vlastnických práv souvisejících nemovitostí, kdy se teprve projeví, že faktický užívaný stav se liší od skutečnosti zapsané v katastru nemovitostí.

JUDr. Jana Drexlerová

§ 9 zákona č. 99/1963 Sb.

(1) Nestanoví-li zákon jinak, jsou k řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy.

(2) Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně

a) ve sporech o vzájemné vypořádání úhrady přeplatku na dávce důchodového pojištění, nemocenského pojištění, státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi a ve sporech o vzájemné vypořádání regresní náhrady zaplacené v důsledku vzniku nároku na dávku nemocenského pojištění,

b) ve sporech o určení nezákonnosti stávky nebo výluky,

c)  ve sporech týkajících se cizího státu nebo osob požívajících diplomatických imunit a výsad, jestliže tyto spory patří do pravomoci soudů České republiky,

d) ve sporech o zrušení rozhodnutí rozhodce o plnění závazků z kolektivní smlouvy,

e)  ve věcech vyplývajících z právních poměrů, které souvisejí se zakládáním obchodních korporací, ústavů, nadací a nadačních fondů, a ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy, jakož i mezi společníky nebo členy navzájem, vyplývají-li z účasti na obchodní korporaci,

f)  ve sporech mezi obchodními korporacemi, jejich společníky nebo členy a členy jejich orgánů nebo likvidátory, jde-li o vztahy týkající se výkonu funkce členů orgánů nebo likvidace,

g) ve sporech vyplývajících z práva duševního vlastnictví,

h) ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním nebo nedovoleným omezením soutěže,

i)  ve věcech ochrany názvu a pověsti právnické osoby,

j)  ve sporech z finančního zajištění a sporech týkajících se směnek, šeků a investičních nástrojů,

k)  ve sporech z obchodů na komoditní burze,

l)  ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků a sporů z toho vzniklých, s výjimkou sporů o příspěvky členů společenství vlastníků na správu domu a pozemku, sporů o zálohy na úhradu za služby a způsobu rozúčtování cen služeb,

m) ve věcech přeměn obchodních společností a družstev, včetně všech řízení o náhradě podle zvláštního právního předpisu,

n) ve sporech z koupě závodu, pachtu závodu nebo jeho části,

o) ve sporech ze smluv na stavební práce, které jsou nadlimitními veřejnými zakázkami, včetně dodávek nezbytných k provedení těchto smluv.

(3) Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") rozhoduje jako soud prvního stupně, stanoví-li tak zvláštní právní předpis.