Vyslání a zdravotní pojištění

Ve kterém státě je pojištěna vyslaná osoba? Může být mimo zaměstnance vyslána i OSVČ? Z jakého důvodu je důležité, aby byla osoba vyslaná z České republiky vybavena českým formulářem A1? Na jaký rozsah zdravotní péče má vyslaná osoba nárok?

V praxi dochází k situacím, kdy zaměstnavatel získá zakázku v zahraničí a rozhodne se ji realizovat prostřednictvím vyslaného zaměstnance (zaměstnanců). To znamená, že vyslaný zaměstnanec nadále podléhá zaměstnavateli, který jeho práci řídí a zaměstnance odměňuje. Za vyslání se naopak nepovažuje případ, kdy zaměstnanec čerpá u svého zaměstnavatele v České republice pracovní volno bez náhrady příjmu (neplacené volno) a v jiném státě pracuje v pracovněprávním vztahu uzavřeném s jiným zaměstnavatelem.

V těchto souvislostech je důležité, do které země bude zaměstnanec vyslán. Nejčastěji se jedná o vyslání do státu podléhajícího režimu koordinačních nařízení Evropské unie, kdy se postupuje podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení včetně prováděcího nařízení č. 987/2009 (pro oba předpisy budeme dále uvádět„Nařízení“). Tato Nařízení představují základní a závazné normy, které jsou postaveny nad národní právní předpisy jednotlivých států, a kromě států Evropské unie podle nich postupují i občané a instituce z Norska, Islandu, Lichtenštejnska (tj. ze států Evropského hospodářského prostoru), ze Švýcarska a případně také ze Spojeného království. Pro všechny tyto státy budeme v dalším textu uvádět pojem „členský stát“. Podle těchto Nařízení podléhá režimu vyslání i OSVČ, která fakticky může vyslat sama sebe.

Mezinárodní smlouvy

Účastníkem zahraničního systému veřejného zdravotního pojištění je rovněž výdělečně činná osoba (tj. český zaměstnanec nebo česká osoba samostatně výdělečně činná) a to v zemi, se kterou má ČR uzavřenu dvoustrannou mezistátní smlouvu o sociálním zabezpečení, která se vztahuje i na oblast zdravotního pojištění. Při provádění některých smluv se vychází například z jejich základního principu, kterým je princip jediného pojištění, a to v zásadě ve státě, ve kterém osoby kryté mezinárodními smlouvami vykonávají výdělečnou činnost. Tento princip je určující z hlediska posuzování účasti zmíněných osob ve struktuře pojištění podle právních předpisů příslušného státu. V evropských právních předpisech, které ČR po vstupu do EU provádí, je zakotven princip pojištění v zemi, ve které je vykonávána výdělečná činnost. Pokud taková osoba prokazatelně vykonává na území smluvního státu výdělečnou činnost, má v souladu s podmínkami smlouvy nárok na zařazení mezi tamní pojištěnce se všemi právy a povinnostmi v oblasti zdravotního pojištění. Seznam těchto smluv naleznete například na webových stránkách Kanceláře zdravotního pojištění z.s. (www.kancelarzp.cz) v sekci Pro pojištěnce – Mezinárodní právní předpisy. Tyto smlouvy byly uzavřeny například s Tureckem, Albánií, Sýrií nebo s Bosnou a Hercegovinou.

Vstupem do Evropské unie pozbývá dvoustranná mezistátní smlouva o sociálním zabezpečení platnosti, k čemuž naposledy došlo vstupem Chorvatska do Evropské unie k 1. 7. 2013.

Podmínky pro vyslání českého
občana, zaměstnance nebo OSVČ,

do členského státu a do jednoho ze smluvních států – do USA

     Vyslání v podmínkách práva Evropské unie

Za vyslání se považuje ve smyslu článků 12 (1) a 12 (2) nařízení č. 883/2004 situace, kdy je zaměstnanec (nebo OSVČ), který normálně vykonává výdělečnou činnost na území vysílajícího státu, dočasně vyslán na území jiného státu, aby tam jako zaměstnanec vykonával činnost pro vysílajícího zaměstnavatele nebo jako OSVČ na vlastní účet. Základní podmínka stanoví, že předpokládaná délka vyslání nepřesáhne 24 měsíců. To znamená, že taková osoba nepodléhá právním předpisům o sociálním zabezpečení státu, ve kterém pracuje, ale i nadále podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení toho státu, že kterého byla vyslána, tedy v našem případě České republiky.

Podle Nařízení lze vyslat jednoho konkrétního pracovníka maximálně na 24 měsíců. Je-li však přepokládaná doba vyslání delší než 24 měsíců, nelze automaticky setrvat v původním (českém) systému sociálního zabezpečení. Pokud chce zaměstnavatel nadále zachovat svému zaměstnanci příslušnost k právním předpisům vysílajícího státu, může se souhlasem zaměstnance požádat o výjimku podle čl. 16 nařízení č. 883/2004. Zaměstnanec, který má být vyslán, musí podléhat právním předpisům státu, v němž sídlí jeho zaměstnavatel, alespoň po dobu jednoho měsíce. Minimální doba mezi opětovným vysláním téhož zaměstnance do stejného podniku a stejného státu vyslání činí nejméně 2 měsíce od skončení předchozího období vyslání.

Mezi základní principy, stanovené Nařízeními, například patří, že osoba podléhá právním předpisům:

•    sociálního zabezpečení pouze jednoho státu

•    toho členského státu, na jehož území vykonává výdělečnou činnost

Z těchto základních principů však existují výjimky, mezi kterými registrujeme kupříkladu právě vyslané pracovníky, neboť institut vyslání pracovníka do jiného členského státu za účelem výkonu práce je běžnou formou, umožňující zaměstnancům i OSVČ nadále setrvat v systémech sociálního zabezpečení vysílajícího státu.

Vyslání tak představuje jednu z poměrně často využívaných možností výkonu výdělečné činnosti v rámci „evropského“ prostoru, kdy nespornou výhodou tohoto institutu je skutečnost, že taková osoba (zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná) zůstává po dobu vyslání příslušna všem systémům sociálního zabezpečení státu, ze kterého je vyslána. Na tuto osobu se tedy nevztahuje jeden z principů Nařízení, a to princip „lex loci laboris“ (podle místa výkonu práce), třebaže osoba v zemi, do které je vyslána, fakticky pracuje.

     Osoba vyslaná z ČR

Pro účely Nařízení se za osobu vyslanou z České republiky považuje:

a)  zaměstnanec, který

•    zůstává v zaměstnaneckém vztahu u původní mateřské organizace,

•    dočasně vykonává pro svého českého zaměstnavatele práci v členském státě,

•    je vyslán na dobu nepřevyšující 24 měsíců,

•    nebyl vyslán za tím účelem, aby nahradil jinou osobu, která dovršila dobu svého vyslání.

Důležitou podmínkou pro vyslání zaměstnance je prokazatelná ekonomická aktivita vysílajícího zaměstnavatele na území vysílajícího státu. Po dobu vyslání je tedy pojistné za zaměstnance odváděno v České republice.

b)  OSVČ, která dočasně vykonává samostatnou výdělečnou činnost na území jiného členského státu, přičemž musí být splněny tyto podmínky:

•    OSVČ vykonává samostatnou výdělečnou činnost v ČR, kde nadále udržuje prostředky pro výkon samostatné výdělečné činnosti s podmínkou alespoň dvou měsíců relevantní a prokazatelné ekonomické aktivity na území vysílajícího státu, tedy ČR,

•    činnost na území přijímajícího státu musí mít podobný charakter s činností na území ČR,

•    OSVČ vykonává přechodně činnost v jiném členském státě po dobu maximálně 24 měsíců.

V souvislosti s naplněním institutu vyslání (neboli dočasnosti výkonu výdělečné činnosti) je zapotřebí si uvědomit, že pracovník vyslaný z ČR nadále zůstává příslušen (účasten) v českém systému nejen zdravotního pojištění, ale i ostatních pojištění.

Kontroly v členských státech

Za účelem ochrany svého pracovního trhu provádějí příslušné orgány členských států kontroly osob vykonávajících práci na jejich území, kdy vyžadují doložení příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení jiného státu. Skutečnost, že pro pracovníka jsou příslušné právní předpisy sociálního zabezpečení státu, ze kterého byl vyslán (v našem případě tedy České republiky), se v případě potřeby prokazuje originálem přenositelného dokumentu A1, který sice nenahrazuje povolení pro práci v zahraničí, nicméně výrazně usnadňuje volný pohyb osob.

Prostřednictvím formuláře A1 jeho držitel potvrzuje placení sociálního pojištění v České republice. Tímto dokumentem stvrzuje, že jako zaměstnanec vyslaný do zahraničí má stále trvající pracovní poměr v ČR, nebo OSVČ realizující zakázku v zahraničí podniká na základě českého živnostenského oprávnění.

O vystavení formuláře A1
žádají zaměstnavatel
(a zaměstnanec) anebo OSVČ

prostřednictvím písemné žádosti, tiskopisy těchto žádostí jsou k dispozici na OSSZ nebo na webových stránkách České správy sociálního zabezpečení. Při splnění podmínek nutných pro vyslání vystaví Česká správa sociálního zabezpečení formulářA1 a zašle jej žadateli. Pokud žadatel splňuje podmínky pro vyslání, má na vystavení tiskopisu A1 právní nárok. Formulář A1 je v případě vyslání vystavován OSSZ příslušnou zpravidla podle sídla zaměstnavatele, resp. podle místa bydliště u OSVČ. V souvislosti s vystavováním těchto formulářů bychom chtěli zdůraznit potřebu podání žádosti s patřičným časovým předstihem tak, aby byl k dispozici dostatečný prostor pro vyřízení všech náležitostí. V případě zaměstnance se jedná o formulář „Žádost o určení použitelných právních předpisů pro zaměstnance“.

Nároky z titulu příslušnosti
k pojištění v ČR

Pokud je vyslané osobě poskytnuta v přijímacím státě zdravotní péče, má tato osoba nárok na její poskytnutí v nezbytném rozsahu a za stejných podmínek jako místní pojištěnci, tedy i včetně placení případné spoluúčasti. Tato péče je poskytována na náklady české zdravotní pojišťovny. K prokázání příslušnosti k českému systému slouží Evropský průkaz zdravotního pojištění (EuropeanHealthInsuranceCard – EHIC), případně papírová podoba Potvrzení dočasně nahrazujícího EHIC.

Protože je pojistné jak zaměstnancem (prostřednictvím zaměstnavatele), tak OSVČ odváděno do českého systému, jsou tyto osoby oprávněny čerpat v případě splnění podmínek příslušné dávky.

Pokud zaměstnanec onemocní, musí navštívit tamního lékaře, který vystaví doklad potvrzující vznik dočasné pracovní neschopnosti. Tento doklad zašle zaměstnanec svému zaměstnavateli v České republice. Potvrzení o pracovní neschopnosti, vystavená ošetřujícími lékaři v jiných členských státech, mají stejnou právní hodnotu jako doklady vystavené českým lékařem. Na základě této skutečnosti jsou pro zaměstnavatele dostatečným dokladem pro výplatu náhrady mzdy. Trvá-li pracovní neschopnost déle než 14 kalendářních dnů, zasílá zaměstnanec zaměstnavateli společně s originály dokladů potvrzujících vznik dočasné pracovní neschopnosti a délku jejího trvání i žádost o nemocenské.

Kdyby vyslaná pracovnice během doby vyslání otěhotněla a následně by chtěla ze zahraničí uplatnit nárok na peněžitou pomoc v mateřství, musí navštívit tamního lékaře, který vystaví lékařskou zprávu potvrzující předpokládaný den porodu. Tuto zprávu společně s tiskopisem žádosti o peněžitou pomoc v mateřství zašle zaměstnavateli v České republice. Kdyby byl nárok uplatňován až po narození dítěte, přikládal by se ještě rodný list.

Je-li OSVČ v České republice dobrovolně nemocensky pojištěna, může z jiného členského státu uplatňovat nárok na nemocenské a peněžitou pomoc v mateřství.

Nezaopatření rodinní příslušníci

Pokud vyslaného pracovníka doprovázejí do členského státu jeho nezaopatření rodinní příslušníci, například manželka na mateřské nebo rodičovské dovolené a nezaopatřené děti, mají taktéž nárok na poskytnutí nezbytné zdravotní péče na účet české zdravotní pojišťovny. Bude-li však manželka – žena v domácnosti – zařazena u české zdravotní pojišťovny v kategorii osob bez zdanitelných příjmů, bude muset i nadále platit své české zdravotní pojišťovně pojistné v aktuální výši 2 808 Kč měsíčně.

Vyslání do smluvního státu

Doposud jsme vycházeli z podmínek platných pro osoby, zaměstnavatele a instituce z členských států. Podívejme se nyní blíže na některé ze zásad smlouvy o sociálním zabezpečení mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými (pro obě země použijeme pojem „smluvní stát“) z hlediska výkonu výdělečné činnosti a v případě vyslání.

Osoba činná na území jednoho smluvního státu jako zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná podléhá, pokud jde o tuto činnost, právním předpisům pouze tohoto smluvního státu.

Osoba obvykle zaměstnaná na území jednoho ze smluvních států (České republiky) zaměstnavatelem, který má místo činnosti na tomto území, která je tímto zaměstnavatelem vyslána na území druhého smluvního státu (USA), aby tam pro něj dočasně vykonávala práci, podléhá právním předpisům výhradně prvního smluvního státu (ČR), jako kdyby vykonávala práci na jeho území za předpokladu, že doba vyslání na území druhého smluvního státu (USA) nepřesahuje pět let.

Osoba, která obvykle vykonává samostatnou výdělečnou činnost na území jednoho smluvního státu (ČR) a která dočasně přesune svou samostatnou výdělečnou činnost na území druhého smluvního státu (USA), podléhá právním předpisům pouze prvního smluvního státu (ČR), pokud předpokládaná doba samostatné výdělečné činnosti na území druhého smluvního státu (USA) nepřesahuje pět let.