Až na výjimky je nepochybně v přirozenosti lidské povahy být úspěšný ve vykonávané činnosti. Pro naplnění tohoto cíle, někdy i poslání, jsou jedinci ochotni obětovat maximum svých sil a možností. Nalezení té pravé cesty je však úkolem mimořádně obtížným, vycházejícím z předpokladů a schopností člověka jako osobnosti.

Aby však mohl být člověk opravdu úspěšný,

musí se postupem času ocitnout ve fázi, kdy bude na požadavky na něho kladené připraven jak po stránce odborné, tak lidské, včetně nutnosti potřebné míry různých forem komunikace a spolupráce s okolím. Chcete-li jednou dosáhnout úspěchu, musíte být nejprve tak trochu svými vlastními vizionáři, zkrátka promyslet si oblast či obor, ve kterém chcete vyniknout. Nemálo lidí sní i o tom, že budou jako vedoucí pracovníci ovlivňovat vývoj v určité oblasti, že se budou řízením kolektivu přímo podílet na tvorbě celospolečensky prospěšných hodnot.

Ještě předtím, než zamýšlenou cestu nastoupíte, velmi důkladně zvažte, zda je právě pro Vás tento směr správný nebo zda Vám může naopak způsobit těžkosti nebo Vás dokonce přivést až do neštěstí. Jestliže se však jednou provždy s nejlepším vědomím rozhodnete, pak již nelze sejít z nastoupené cesty, ledaže tomu okolnosti chtějí jinak. Musí být napnuty všechny síly a s permanentní vytrvalostí a houževnatostí může být úspěchu dosaženo. Subjektivním vrcholem je pak pocit vnitřní spokojenosti, který je někdy více, než ocenění okolím, ať už ve formě hmotné nebo jiné. Pamatujte, že předpokladem dosažení vysněného cíle jsou pracovitost a trpělivost a nenechat se odradit nepřízní okolí, jdete-li po těch správných cestách. Pokud začínáte cítit, že je v nastoupené cestě nějaká chyba, nelámejte věci přes koleno, naopak se snažte pochopit příčinu (neočekávaně) vzniklé těžkosti a tuto řešte. A jestliže se Vám něco – třeba opakovaně – nepodaří, nepodléhejte pocitu beznaděje či zmaru, neboť třeba právě to, že se Vám určitá věc nepodařila podle Vašich představ, Vám otevírá jinou cestu, po které máte jít. Zkrátka, je to tak chtěno. A pokud byste nedali na onen vnitřní hlas, můžete si být jisti, že to, co provedete násilím, proti vůli své či někoho jiného, se Vám dříve nebo později v nějaké podobě mnohonásobně vrátí.

„Zdravý“ stres

Je zčásti pravdou, že pokud člověk nemá nad sebou nějaký “bič“, který jej nutí k činnosti, pak málokdy dokáže vyvinout veškeré úsilí, jakého je doopravdy schopen. Výjimkou jsou ty charaktery, které mají v sobě zakódovánu trvalou pracovitost bez ohledu na okolní vlivy a podněty. Nedělejme si iluzi, že stres je průvodním jevem až této doby. Je jím určitě i nyní, ale v jiné podobě, než dříve. Pračlověk byl možná pod mnohem větším tlakem než současný člověk, protože na tom, zda v třeskuté zimě primitivním způsobem ulovil nějaké zvíře, záviselo jeho přežití. Nebo pokud vojáci stáli proti sobě, bylo jistotou, že mnozí z nich již neuzří západ slunce. Nyní se stres transformoval do té podoby, že zajištění obživy je v podmínkách existence životního minima a záchytné sociální sítě zřejmě méně dramatičtější než v minulosti, nicméně hlavním ubíjejícím faktorem je potřeba zvládnout neustále vzrůstající kvantum pracovních úkolů, kdy o jejich významu či důležitosti lze často oprávněně pochybovat.

Má-li být stres takzvaně zdravý, neměl by být v žádném případě na úkor zdraví, to znamená, že by neměl způsobovat zhoršení zdravotního stavu a naopak tento posilovat.

Většinou si ani neuvědomujete, že ačkoliv se Vám momentální projevy třeba nejeví jako zdraví negativně ovlivňující, musíte brát v úvahu jejich nenápadné hromadění, které pak může vyústit v nemoc, jež bude důsledkem právě tohoto pracovního přetížení. Klíčovou je samozřejmě otázka, jak takový stav rozpoznat, tedy kdy říci – už dost, protože teď už jde vážně o zdraví. Vaše nadřízené tento Váš soukromý problém zpravidla často až tak netrápí, mají úkoly, které musí zabezpečit. Jeden výzkum prokázal, že závodního lékaře navštěvovali nejvíce právě vedoucí nižší a střední úrovně, tedy ti, kteří přímo odpovídali za výsledky. A z vrcholového managementu přicházel k lékaři málokdo a pouze velmi zřídka.

Jediným možným řešením je neustále poslouchat vlastní tělo. Co říká následkům pracovního a jiného zatížení, jak reaguje na druh přijaté stravy, jestli se cítíte lépe po kafi nebo po čaji, v jakém stavu je Vaše aktuální duševní vyrovnanost atd. Při pozorném sledování časem zjistíte, co Vám neprospívá – to omezte nebo raději úplně vypusťte. Pokud se nebudete řídit signály Vašeho těla, nebo když je budete vědomě přehlížet, nezůstane toto Vaše počínání bez následků. Toto bývají chvíle důležitých rozhodnutí, kdy platí, že pokud jde o život, jde opravdu o všechno.

Zaklínadlo rezerv

V obehrané písničce se zpívá o tom, že rezervy jsou vždycky, jen je nalézt a odstranit. Jinými slovy, nakládat na pracovníka stále víc a více, aby byly výsledky co nejlepší. Nátlak je cítit ze všech stran a v takových situacích přichází na scénu pravidlo o tom, kdo co zvládne, neboli „ustojí“, a co ne.
V době neustálého zvyšování pracovních nároků a požadavků se výrazným způsobem zvyšuje role vedoucího pracovníka, jeho schopnost optimálně vyřešit požadavky na něj a jeho kolektiv kladené s ohledem na možnosti týmu jako celku. Vedoucí by měl vždy důkladně zkoumat, co všechno jsou jeho lidé schopni unést. Buďte velmi obezřetní vůči těm, kteří často, opakovaně a nahlas prohlašují, jak moc mají práce. Takoví zpravidla jen o práci mluví a někdy ji opravdu kvalitně dokážou jen předstírat. Ti, kteří doopravdy pracují, o svých potížích mnohdy nemluví, či si jen občas postesknou. Těmto věnujte zvýšenou pozornost, protože pracovník je Vám a celé firmě prospěšný tehdy, je-li v reálném pracovním procesu, nikoli na neschopence nebo dokonce v nemocnici či v ústavu. Jako vedoucí byste měli umět vycítit, kdy lze ještě zvýšit zatížení, a kdy jste se už naopak dostali na (za) hranici únosnosti. Letitá praxe hovoří o tom, že pokud onemocní ředitel či náměstek, tak se až zase tak moc neděje. Jestliže však delší dobu chybí řadový pracovník, pak mnohdy nastávají vážné komplikace.

Využívejte čas

Nebudeme si zastírat, že ve všech firmách je situace prakticky identická, neboli všude jsou na všechny pozice nepřetržitě kladeny až neúnosné a při tom se stále ještě zvyšující nároky. Existují samozřejmě i pracovní místa, ve kterých to s pracovním přetížením nebude tak vážné, i když jich určitě bude výrazně méně. Pokud jsou takoví „šťastlivci“, měli by si svého postavení navýsost považovat, protože nevědí, jak dlouho jim toto privilegium vydrží. Jestliže se vyskytnou takové chvíle, pak je z pozice vedoucího pracovníka namístě buď řešit úkoly, na které dosud nebyl čas, přemýšlet o svých lidech a o tom, jak jim v rámci možností pomoci, anebo se buď odborně nebo všeobecně zdokonalovat. Disponibilní čas je zapotřebí intenzivně využívat, protože se již nevrátí, a mimo veškerou pochybnost je to velmi cenná investice do budoucna.

Pocit uspokojení

Výslednicí veškerého snažení každého člověka by měl být pocit osobního uspokojení z vykonaného díla, ať už je toto jakékoli. Nutnou podmínkou pro dosažení takového vnitřního stavu je skutečnost, že konečného cíle nebylo nezdravě dosaženo na úkor někoho jiného nebo společnosti jako celku. Návazně se pak tyto vnitřní stavy projevují i v postojích člověka vůči svému okolí, které tak toto ovlivňují buď v dobrém nebo špatném, někdy neškodí ani jistá „neutralita“ vůči všem kolem, tedy pokud touto filosofií nevznikne škoda. S trochou nadsázky bych připomněl slova jednoho z amerických prezidentů, který prohlásil, že občan může své zemi nejvíce prospět tím, že bohulibým počínáním napomůže k pozvednutí její kulturní úrovně.

Ať jste činní v jakémkoli oboru či oblasti, měli byste při zúčtování (různě dlouhého) času minulého dospět k závěru, že vše, co jste s nejlepším vědomím vynaložili, mělo svůj význam a efekt, který můžete v budoucnosti zužitkovat. Každopádně by Vás smysluplnost a tvořivost měly naplňovat a ve snaze o dosažení úspěchu mějte na mysli lidové moudro o tom, že „co nezabije, posílí.“

Ing. Antonín Daněk