Zahraniční pracovní cesta
– náhrada zvýšených stravovacích výdajů

Při zahraniční pracovní cestě přísluší zaměstnanci stravné v cizí měně ve výši a za podmínek stanovených zákoníkem práce a prováděcí vyhláškou Ministerstva financí ČR. Pro rok 2026 jsou základní sazby zahraničního stravného stanoveny přílohou vyhlášky Ministerstva financí č. 489/­2025 Sb., o stanovení výše základních sazeb zahraničního stravného pro rok 2026. Zahraniční stravné se určuje podle cílové země zahraniční pracovní cesty a délky pobytu v zahraničí.

Zahraniční pracovní cestou

se dle ustanovení § 154 zákoníku práce rozumí cesta konaná mimo území České republiky. Zahraniční pracovní cestou je míněna

-   cesta z České republiky do zahraničí,

-   cesta ze zahraničí do České republiky,

-   a také pracovní cesta v zahraničí.

Zákoník práce nijak neomezuje dobu trvání zahraniční pracovní cesty, ale vzhledem k tomu, že každá pracovní cesta musí být časově omezena, není možné vymezit pracovní cestu neurčitou dobou. Zahraniční pracovní cestu je také nutné odlišit od případů, kdy je se zaměstnancem sjednáno místo výkonu práce v zahraničí, v takovém případě dle ust. § 172 zákoníku práce zaměstnanci přísluší náhrady jako při zahraniční pracovní cestě pouze po dobu první cesty z ČR do místa výkonu práce v zahraničí a po dobu první cesty zpět. Počátek a konec pracovní cesty určuje zaměstnavatel nejčastěji na území ČR, což má za následek, že může částečně vzniknout zaměstnanci nárok na náhradu výdajů v cizí měně a současně také v české měně.

Dobou rozhodnou pro vznik práva zaměstnance na náhradu cestovních výdajů v cizí měně je:

-  doba přechodu státní hranice České republiky, kterou oznámí zaměstnanec zaměstnavateli, při cestě automobilem, autobusem, vlakem apod.

-  nebo doba odletu z České republiky a příletu do České republiky v rámci letecké přepravy.

Příklad 1

V případě, že například zaměstnanec vyjel v 7:00 hodin vlastním automobilem z místa bydliště na pracovní cestu do Německa a v 8:00 hodin překročil státní hranice, tak pracovní cesta v první den trvala 16 hodin (od 8:00 do 24:00).

Pokud byl zaměstnanec vyslán na pracovní cestu do Barcelony a využil leteckou dopravu tak, že letěl nejprve v 8.00 hod. Brno-Praha a následně v 10.00 hod. Praha-Barcelona, tak zahraniční část pracovní cesty byla zahájena v 10:00 hodin, tedy odletem letadla z Prahy. Doba strávená letem mezi Brnem a Prahou bude posouzena jako součást tuzemské části pracovní cesty.

ZAHRANIČNÍ STRAVNÉ - Při pracovních cestách je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci i náhradu zvýšených stravovacích výdajů neboli stravné (v praxi je zažitý také pojem diety). Stravné představuje náhradu zvýšených výdajů na stravování zaměstnance při pracovní cestě vzhledem k tomu, že výdaje zaměstnance na stravu při pracovní cestě ve srovnání s výdaji, které zaměstnanec vynaloží za stravu při práci v místě pravidelného pracoviště, jsou obvykle vyšší. Účelem stravného není krytí veškerých stravovacích nákladů zaměstnance během pracovní cesty, proto také se stravné neposkytuje ve výši prokazované zaměstnanci například doklady o nákupu, ale účelem je pouze nahradit zvýšené náklady zaměstnance na stravu při pracovní cestě.

Při zahraniční pracovní cestě poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci tzv. zahraniční stravné. V případně zahraniční pracovní cesty je nutné přesně určit, kdy zaměstnanci vznikne právo na zahraniční stravné. Za okamžik rozhodný pro vznik práva zaměstnance, a jemu odpovídající povinnosti zaměstnavatele, na náhrady cestovních výdajů v cizí měně se považuje okamžik přechodu státní hranice České republiky, jež oznámí zaměstnanec svému zaměstnavateli, eventuálně doba odletu letadla při letecké přepravě. Začátek zahraniční pracovní cesty je většinou zaměstnavatelem stanoven na území České republiky, proto vznikají zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě i výdaje v české měně, které je zaměstnavatel také povinen uhradit.

Zaměstnavatel poskytuje zahraniční stravné za podmínek upravených v ustanovení § 170 zákoníku práce. Náhrada stravovacích výdajů při zahraničních pracovních cestách se poskytuje zásadně v cizí měně, a to z důvodu případné komplikace směny české měny za měnu cizí.

Výše stravného přímo závisí na době, kterou zaměstnanec stráví v zahraničí, a na výši základní sazby zahraničního stravného. Zahraniční stravné vychází z tzv. základní sazby zahraničního stravného, která je na základě zmocnění zákoníkem práce stanovena vyhláškou Ministerstva financí pravidelně pro každý kalendářní rok k 1. 1. pro území jednotlivých států odlišně.

Zahraniční stravné je povinnou náhradou, která zaměstnanci náleží v peněžní podobě, a ani sám zaměstnanec se nemůže práva na toto plnění zříci. Zaměstnavatel v podnikatelské sféře však může zaměstnanci poskytnout zahraniční stravné snížené až na 75 % základní sazby zahraničního stravného stanoveného pro příslušný stát prováděcí vyhláškou. V nepodnikatelské sféře není tento postup snížení stravného zákoníkem práce povolen.

Sazba zahraničního stravného

V pravidelném termínu od 1. ledna Ministerstvo financí vyhláškou stanoví výši základních sazeb zahraničního stravného v celých měnových jednotkách příslušné cizí měny, a to na základě návrhu Ministerstva zahraničních věcí vypracovaného podle podkladů zastupitelských úřadů o cenách jídel a nealkoholických nápojů ve veřejných stravovacích zařízeních střední kvalitativní třídy a v zařízeních první kvalitativní třídy v rozvojových zemích Asie, Afriky a Latinské Ameriky, a s využitím statistických údajů mezinárodních institucí. Základní sazby zahraničního stravného v cizí měně pro rok 2026 jsou stanoveny v příloze k vyhlášce č. 489/­2025 Sb. vydané Ministerstvem financí dne 20. listopadu 2025, o stanovení výše základních sazeb zahraničního stravného pro rok 2026.

Takto stanovená základní sazba zahraniční stravného se může zdát vysoká zejména proto, že se vychází z cen jídel a nealkoholických nápojů převážně ve veřejných stravovacích zařízeních střední kvalitní třídy. Také zřejmě z těchto důvodů zákoník práce umožňuje zaměstnavatelům předem domluvit nebo stanovit zahraniční stravné nižší, zároveň je však zákonem stanovena dolní nároková hranice. Zaměstnavatel v podnikatelské sféře může předem sjednat či stanovit zahraniční stravné nižší, ale nesmí při tom snížit stravné pod stanovenou dolní nárokovou hranici. Horní hranice pro zahraniční stravné vymezena není. Zaměstnanci v podnikatelské oblasti může být snížena sazba základního zahraničního stravného až o jednu čtvrtinu, u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby až o polovinu, pro příslušný stát. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnavatel podnikatelské sféry může sjednat nebo určit před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu sazbu zahraničního stravného nejméně ve výši 75 % základní sazby zahraničního stravného stanovené pro příslušný stát vyhláškou. Pokud zaměstnavatel základní sazbu zahraničního stravného nesníží, například vnitřním předpisem, přísluší zaměstnanci zahraniční stravné vypočtené ze základní sazby určené již zmiňovanou vyhláškou Ministerstva financí. Jestliže zaměstnanec při pracovní cestě v jednom dni překračuje hranice více států, konkrétní výše stravného se zjistí ze základní sazby zahraničního stravného sjednané anebo stanovené pro stát, ve kterém zaměstnanec v takovém kalendářním dni stráví nejvíce času. Při zahraniční pracovní cestě letadlem, kdy pracovní cesta začíná již odletem z českého letiště, se poskytuje zaměstnanci zahraniční stravné zpravidla v měně a výši pro stát, který je cílem letu, třebaže jsou uskutečněna různě dlouhá mezipřistání.

V této souvislosti je možné odkázat na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. května 2018, sp. zn. 21 Cdo 4469/­2017. V tomto případě zaměstnavatel využil § 170 odst. 2 zákoníku práce a snížil zaměstnanci základní sazbu zahraničního stravného. Zaměstnanec u soudu namítal, že s ním toto snížení zahraničního stravného nebylo sjednáno v pracovní smlouvě a žalobou se domáhal doplacení doplatku do plné základní sazby zahraničního stravného. Soud však žalobu zaměstnance zamítl s tím, že zákoník práce nebyl porušen, neboť zaměstnavatelem určená sazba zahraničního stravného respektovala zákonný limit uvedený v § 170 odst. 2 zákoníku práce (činila alespoň 75 % základní sazby stanovené právním předpisem). Současně soud konstatoval, že zaměstnavatel může snížit základní sazbu zahraničního stravného buď na základě dohody se zaměstnancem, nebo jednostranným rozhodnutím ve vnitřní směrnici, příp. individuálně v rámci vysílání zaměstnance na pracovní cestu. Tato snížená sazba zahraničního stravného musí být zaměstnavatelem stanovena (případně sjednána) ještě před vysláním zaměstnance na pracovní cestu, nikoliv až poté, co pracovní cesta proběhla.

Od základních sazeb stanovených vyhláškou se může zaměstnavatel před vysláním zaměstnance na zahraniční pracovní cestu, s přihlédnutím k podmínkám cesty a způsobu stravování, odchýlit, avšak základní sazba musí v celých měnových jednotkách činit nejméně:

•   75 % základní sazby,

•   50 % základní sazby u členů posádek plavidel vnitrozemské plavby.

Není-li před vysláním na pracovní cestu sjednáno nebo stanoveno jinak, poskytuje se zahraniční stravné v základní sazbě stanovené pro stát, v němž zaměstnanec stráví v kalendářním dni nejvíce času, stanovené vyhláškou pro konkrétní kalendářní rok. Pokud tedy například zaměstnanec projížděl v jednom dni (celkem 10 hodin) Slovenskem – 3 hodiny, Rakouskem – 4 hodiny, Itálií – 3 hodiny, tak zaměstnanci náleží stravné stanovené vyhláškou pro Rakousko, tj. 1/­3 ze sazby 45 EUR = 15 EUR.

Konkrétní výše stravného závisí na délce trvání zahraniční pracovní cesty

v kalendářním dni, podle níž se stanoví procentní podíl zjištěný ze základní sazby zahraničního stravného.

Zaměstnanci náleží zahraniční stravné v této výši:

-  100 % základní sazby, stráví-li zaměstnanec v daném kalendářním dnu více než 18 hodin na pracovní cestě mimo území ČR;

-  dvě třetiny základní sazby, stráví-li zaměstnanec v daném kalendářním dnu více než 12 a méně než 18 hodin na pracovní cestě mimo území ČR;

-  jedna třetina základní sazby, stráví-li zaměstnanec v daném kalendářním dnu více než 5 a méně než 12 hodin na pracovní cestě mimo území ČR.

Pokud doba strávená mimo území ČR není delší než 5 hodin, nenáleží zahraniční stravné a tato doba se připočte k době rozhodné pro určení stravného na území ČR. V případě, že právo na stravné na území ČR zaměstnanci nevznikne, má zaměstnanec nárok na zahraniční stravné ve výši jedné třetiny již za dobu delší než 1 hodinu po překročení státní hranice. Z uvedeného vyplývá, že jestliže pracovní cesta zaměstnance na území ČR v kalendářním dni trvala aspoň 5 a více hodin, zahraniční stravné mu nepřísluší, pokud doba strávená na zahraniční pracovní cestě nedosáhne rovněž alespoň 5 hodin. Doba trvání cesty v zahraničí se v tomto případě připočte pro účely poskytování tuzemského stravného k době strávené na území ČR.

Doby strávené mimo území České republiky, které trvají 1 hodinu a déle při více zahraničních pracovních cestách v jednom kalendářním dni, se pro účely zahraničního stravného sčítají. Pro účely poskytování stravného platí obecné pravidlo, že každá pracovní cesta bude posouzena samostatně. V případě více krátkých zahraničních pracovních cest vykonaných v jednom dni se však toto pravidlo neuplatní a pro účely stanovení nároku na zahraniční stravné je nutné doby jednotlivých cest uskutečněných v jeden den sečíst. Pokud tedy například zaměstnanec společnosti se sídlem v Mikulově vykonal v jednom dni více krátkých zahraničních cest do Rakouska (doba pobytu na území cizího státu trvala při první pracovní cestě 2 hodiny, při druhé pracovní cestě 3 hodiny a při třetí pracovní cestě 4 hodiny), tak pro účely stanovení nároku na zahraniční stravné bude doba strávená na území Rakouska sečtena a zaměstnanci poskytnuto stravné odpovídající 9 hodinám (tj. 1/­3 z denní sazby 45 EUR).

Pokud zahraniční pracovní cesta netrvá ani celou jednu hodinu, zahraniční stravné zaměstnanci nepřísluší, ale doba trvání zahraniční pracovní cesty se přičte k vnitrozemské části pracovní cesty.

Snížení zahraničního stravného za poskytnuté hlavní denní jídlo

V případě poskytnutí některého z hlavních denních jídel (snídaně-oběd-večeře) v závislosti na délce cesty a počtu bezplatně poskytnutých jídel přísluší zaměstnanci zahraniční stravné snížené. Bude se jednat o situaci, kdy je zaměstnanci během pracovní cesty poskytnuto jídlo, jež má charakter snídaně, oběda či večeře a na něž zaměstnanec finančně nepřispěl. Zahraniční stravné má zaměstnavatel možnost za těchto okolností krátit bez ohledu na to, zda zaměstnanci jídlo bezplatně zabezpečil sám nebo ho obstarala osoba jiná. Zaměstnavatel zahraniční stravné krátí dle délky zahraniční pracovní cesty, nesmí však překročit horní hranici krácení, a to bez ohledu na skutečnou hodnotu zajištěného jídla. Horní hranice krácení je nastavena tak, aby zaměstnanci umožnila alespoň se občerstvit.

Pokud bylo zaměstnanci během zahraniční pracovní cesty bezplatně poskytnuto jídlo, náleží mu zahraniční stravné za každé poskytnuté jídlo ve snížené výši, přičemž platí, že:

-   zaměstnavatelé v nepodnikatelské sféře stravné snižovat musí, a to o celou hodnotu stanovenou zákoníkem práce,

-   zaměstnavatelé v podnikatelské sféře mohou stravné snížit v nižší částce, než stanoví zákoník práce, ale rozdíl podléhá dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a také odvodům zákonného pojistného.

Bylo-li zaměstnanci během zahraniční pracovní cesty poskytnuto jídlo, které má charakter snídaně, oběda nebo večeře, na které zaměstnanec finančně nepřispívá, je zaměstnavatel oprávněn zahraniční stravné ve výši základní sazby krátit až o hodnotu1:

•   25 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční stravné ve výši základní sazby,

•   35 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční stravné ve dvoutřetinové výši základní sazby,

•   70 % zahraničního stravného, jde-li o zahraniční stravné v třetinové výši základní sazby.

Zaměstnavatel v podnikatelské sféře může ve vnitřní směrnici stanovit, že svým zaměstnancům poskytne benefit v podobě nižšího snížení zahraničního stravného, než stanoví zákoník práce. Zaměstnavatel například stanoví, že v případě pracovní cesty v zahraničí v délce nad 18 hodin v konkrétním dni bude v případě zajištění bezplatného jídla zaměstnanci stravné sníženo pouze o 10 %

za každé toto jídlo (zákoník práce stanoví 25 %).

Příklad 2

Pokud například byl zaměstnanec vyslán na vícedenní pracovní cestu do Rakouska, první den trvala pracovní cesta v Rakousku 13 hodin a byl zaměstnanci poskytnut oběd, tak zaměstnanci náleží stravné 30 EUR (tj. 2/­3 z denní sazby 45 EUR), které se snižuje z důvodu poskytnutí oběda o 35 %, tj. o 10,5 EUR, zaměstnanci náleží stravné ve výši 19,5 EUR (30 – 10,5).

V případě, že pracovní cesta trvá celý další den a bude zaměstnanci poskytnut opět oběd, tak zaměstnanci bude náležet stravné ve výši 45 EUR, snížené za oběd o 25 %, tj. zaměstnanci náleží stravné ve výši 33,75 EUR.

V ust. § 179 odst. 4 zákoníku práce je stanoveno, že zaměstnanci nepřísluší stravné, pokud mu během pracovní cesty, která trvá:

-  1-12 hodin, byla poskytnuta 2 bezplatná jídla,

-  12-18 hodin, byla poskytnuta 3 bezplatná jídla.

Příklad 3

Pokud například zahraniční část pracovní cesty v posuzovaném dni trvala od 7:00 do 16:00 hodin a zaměstnanec obdržel bezplatně snídani a oběd, tak s ohledem na ust. § 179 odst. 4 zákoníku práce nemá zaměstnanec na zahraniční stravné nárok.

Pokud zaměstnavatel v podnikatelské sféře v tomto případě zaměstnanci stravné poskytne, jedná se o nadlimitní plnění, které podléhá dani z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a také odvodům zákonného pojistného.

Obdobně jako u vnitrostátní pracovní cesty zaměstnanci nenáleží zahraniční stravné po dobu návštěvy člena rodiny, po dobu smluveného přerušení pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance. Při zahraničních pracovních cestách do bydliště zaměstnance patří zaměstnanci stravné jen za cestu do místa bydliště a zpět, za cesty k výkonu práce a zpět a samozřejmě za dobu výkonu práce.

Souběh nároku na tuzemské a na zahraniční stravné v jednom dni

Při zahraniční pracovní cestě přísluší zaměstnanci nejen zahraniční stravné dle ustanovení § 170 zákoníku práce, ale rovněž stravné za dobu trvání pracovní cesty v ČR ve výši a za podmínek stanovených v ustanovení § 163 zákoníku práce.

Zaměstnanec má nárok na zahraniční stravné, pokud pracovní cesta v jednom dni trvá alespoň 1 hodinu. Pokud však zaměstnanci vznikne v jednom dni současně nárok i na tuzemské stravné, bude mít na zahraniční stravné nárok až v případě, že stráví na pracovní cestě mimo území České republiky dobu delší než 5 hodin. Tato situace nastává zejména v první a v poslední den zahraniční pracovní cesty, kdy pracovní cesta zaměstnance je v jednom dni vykonána současně na území České republiky i na území cizího státu.

Příklad 4

Můžeme uvést na situaci, kdy zaměstnanec byl vyslán na pracovní cestu do Rakouska a poslední den pracovní cesty překročil hranice z Rakouska do České republiky ve 4.00 hodin a pracovní cestu ukončil v místě bydliště v 10.00 hodin.

V tento den tedy činila doba pracovní cesty na území Rakouska 4 hodiny a na území České republiky 6 hodin. V tomto případě zaměstnanci nárok na zahraniční stravné nevznikne, protože na území cizího státu strávil méně než 5 hodin. Zaměstnanci však vznikne nárok na tuzemské stravné v prvním časovém pásmu (5-12 hodin), tj. 155 Kč.

Příklad 5

Pokud by ale zaměstnanec překročil státní hranici z Rakouska do České republiky v 6.00 hodin ráno a pracovní cestu ukončil v místě bydliště v 16.00 hodin, tak činí doba pracovní cesty na území Rakouska 6 hodin a na území České republiky 10 hodin.

V tomto případě zaměstnanci vznikne nárok na zahraniční stravné 15 EUR (1/­3 z částky základní sazby stravného 45 EUR) a také nárok na tuzemské stravné v prvním časovém pásmu (5-12 hodin), tj. 155 Kč.

Příklad 6

Pokud by zaměstnanec překročil státní hranici z Rakouska do České republiky ve 4.00 hodiny ráno a pracovní cestu ukončil v místě bydliště v 8.00 ráno, tak v jeden den činila doba pracovní cesty zaměstnance na území Rakouska 4 hodiny a na území České republiky 4 hodiny. Zaměstnanci vznikne nárok na zahraniční stravné 15 EUR (1/­3 z částky základní sazby stravného 45 EUR). Nárok na tuzemské stravné zaměstnanci nevznikne. V tomto případě je potřebné při stanovení výše stravného vycházet ze základního pravidla, podle kterého má zaměstnanec nárok na zahraniční stravné v případě, kdy na území cizího státu stráví alespoň jednu celou hodinu.

Příklad 7

Pokud by zaměstnanec překročil státní hranici z Rakouska do České republiky v 14.00 hodin a pracovní cestu ukončil stejný den v místě bydliště ve 20.00 hodin, tak činila doba pracovní cesty na území Rakouska 14 hodin a na území České republiky 6 hodin.

V tomto případě má zaměstnanec nárok na zahraniční stravné 30 EUR (2/­3 z částky základní sazby stravného 45 EUR) a také nárok na tuzemské stravné v prvním časovém pásmu (5-12 hodin), tj. s155 Kč.

Dle ust. § 170 odst. 4 zákoníku práce platí, že pokud doba strávená mimo Českou republiku trvala déle než 1 hodinu a zaměstnanci nevznikne nárok na zahraniční stravné, tak se doba pobytu v zahraničí připočte k době trvání tuzemské části pracovní cesty.

Příklad 8

Pokud tedy například zaměstnanec v posledním dni pracovní cesty překročil státní hranici z Rakouska do České republiky ve 4.00 hodiny a pracovní cestu ukončil v místě svého bydliště České republice ve 15.00 hodin, tak nevznikne zaměstnanci nárok na zahraniční stravné, ale doba pobytu na území Rakouska (4 hodiny) bude připočtena k době pobytu na území České republiky (11 hodin).

Zaměstnanci vznikne nárok na tuzemské stravné ve druhém časovém pásmu (12-18 hodin), tj. minimálně 236 Kč. Naopak ale dobu tuzemské pracovní cesty, kdy zaměstnanci nevznikne nárok na tuzemské stravné, protože doba pobytu na území České republiky nedosáhla 5 hodin, nelze pro účely stravného připočítat k době pobytu v zahraničí. Zákoník práce s tímto nepočítá a neobsahuje speciální úpravu, která by povolila doby v České republice a v zahraničí sčítat.

JUDr. Jana Drexlerová