Zákaz postoupení pohledávky a výjimka pro náhradu škody

Pohledávku (nárok na úhradu dluhu) vyplývající z pracovního poměru či dohody o práci konané mimo pracovní poměr nemůže zaměstnavatel postoupit jiné osobě. Vymáhat ji musí jen skutečný zaměstnavatel. Platí to i pro náhradu škody. Jenomže co když zaměstnanec vybočil ze svých povinností natolik (třeba tím, že si vzal firemní peníze a utratil je za své potřeby), že už nejde o pracovněprávní vztah? Může pak dluh vymáhat jiná firma než skutečný zaměstnavatel?

Zaměstnankyně způsobila svému zaměstnavateli škodu v řádu stovek tisíc korun. (Zavinila požár v jeho prostorech, nakoupila za jeho peníze majetek, který si ponechala, a též si ponechala částku určenou jinak na proplacení mzdových záloh zaměstnanců.) Pohledávka byla postoupena dohodou, jejímž účastníkem byla i zaměstnankyně, na jinou firmu.

Pohledávku vyplývající z pracovního vztahu nelze postoupit na někoho jiného

Firma oprávněná z uvedené dohody začala dluh vymáhat. Zásadní námitkou žalované zaměstnankyně bylo, že nemůže být žalobcem – firmou žalována, neboť předmětem (soudního) řízení (vymáhání) byly učiněny pohledávky z pracovněprávního vztahu, které nelze podle ust. § 346d odst. 4 zákoníku práce postoupit na jiného. Byla její obrana úspěšná?

Soud prvního stupně žalobu zamítl a jeho verdikt potvrdil odvolací soud. Odvolací soud nepřisvědčil právní konstrukci žalobkyně (žalující firmy), podle které vzniklá škoda je „jakýmsi odvozeným pracovněprávním vztahem“, na který (prý údajně) nedopadá ust. § 346d odst. 4 zákoníku práce.

Nicméně žalující firmě se podařilo v rámci procesních postupů prosadit (na základě podaného dovolání), aby se Nejvyšší soud podrobně zabýval otázkou, zda pohledávka zaměstnavatele nebo zaměstnance, kterou má proti druhému účastníkovi základního pracovněprávního vztahu z titulu náhrady škody (podle části jedenácté zákoníku práce), je pohledávkou, kterou nelze podle ust. § 346d odst. 4 věty první zákoníku práce postoupit na jiného, a kdy škodu svému zaměstnavateli zaměstnanec způsobil jednáním v mezích plnění pracovních povinností nebo v přímé souvislosti s ním. A to proto, že taková právní otázka nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena.

CO ŘÍKÁ K POSTOUPENÍ POHLEDÁVKY ZÁKONÍK PRÁCE

Podle ust. § 346d odst. 4 věty první zákoníku práce pohledávku ze základního pracovněprávního vztahu (pracovní poměr nebo dohoda o práci konané mimo pracovní poměr), kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, není možné postoupit na jiného. Odchýlí-li se smluvní strany od úpravy uvedené v ust. § 346b až 346d zákoníku práce, nepřihlíží se k tomu (ust. § 346e zákoníku práce).

Změna v osobě věřitele v pracovněprávních vztazích na základě smlouvy o postoupení pohledávky je zakázána. Subsidiární (podpůrné) použití ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky (srov. ust. § 1879 až § 1887 o. z.) na pohledávku zaměstnance vůči zaměstnavateli nebo pohledávky zaměstnavatele vůči zaměstnanci je tedy vyloučeno. Právní jednání, kterým by mělo dojít k postoupení pohledávky z pracovněprávních vztahů, je jen zdánlivé (nicotné) a nepřihlíží se k němu – jako by neexistovalo, jako by k němu vůbec nedošlo.

Žalující firma však namítala, že pohledávkou ze základního pracovněprávního vztahu, kterou nelze podle ust. § 346d odst. 4 věty první zákoníku práce postoupit, není pohledávka zaměstnavatele vůči zaměstnanci z titulu náhrady škody, neboť vznikla z tzv. odvozeného pracovněprávního vztahu, jenž základním pracovněprávním vztahem není.

ZÁKAZ POSTOUPENÍ POHLEDÁVKY Z PRACOVNĚPRÁVNÍCH VZTAHŮ se stal součástí právní úpravy zákoníku práce s účinností od 1. 1. 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 365/2011 Sb., kterým se mění zákoník práce. Byl zprvu začleněn do ust. § 4a odst. 1, který stanovil, že pro pracovněprávní vztahy se nepoužijí (mimo jiné) ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky. Důvodová zpráva k novele zákona uvádí, že:... postoupení pohledávky by oslabilo postavení zaměstnance v základním pracovněprávním vztahu, v nichž zaměstnanec požívá ochrany, stejně jako garanci sociálního standardu. Současně zdůrazňuje, že by nebylo správné, aby do postavení některé ze smluvních stran základního pracovněprávního vztahu vstupoval nebo přistupoval subjekt cizí.

Jak se orientovat v zákoníku práce – zákaz postoupení pohledávky byl přesunut jinam

Novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 303/2013 Sb., jenž nabyl účinnosti 1. 1. 2014, byl zákaz postoupení pohledávky z dosavadního ust. § 4a odst. 1 přesunut do ust. § 346d odst. 4 věty první zákoníku práce.

Zákaz postoupení pohledávky podle zákoníku práce nemá výjimky, a to ani pro náhradu škody

Nejvyšší soud ČR proto ve svém rozsudku Nejvyššího soudu ČR spis. zn. 21 Cdo 202/2025, ze dne 26. 2. 2026, uzavírá, že zákaz postoupení pohledávky ze základního pracovněprávního vztahu, kterou má zaměstnanec vůči zaměstnavateli nebo zaměstnavatel vůči zaměstnanci, obsažený v ust. § 346d odst. 4 větě první zákoníku práce se vztahuje též na pohledávky z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy podle části jedenácté zákoníku práce.

Přesto soudní spor bude pokračovat – Jen částečné uplatnění zákazu postoupení pohledávky

Nižší soudy tedy vyšly, jak hodnotí NS ČR, ze správného předpokladu, že pohledávku zaměstnavatele z titulu náhrady škody, kterou mu zaměstnanec způsobil zaviněným porušením povinnosti při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, nelze postoupit na jiného, neboť tomu brání zákaz uvedený v ust. § 346d odst. 4 věty první zákoníku práce.

Co když ale zaměstnanec vybočil z rámce pracovního vztahu a jeho odpovědnost už je dána dle občanského zákoníku?

Jenže Nejvyšší soud dospěl k tomu, že uvedený závěr se v daném případě odpovědnosti zaměstnance uplatní jen zčásti, a to ohledně uplatněného nároku na náhradu škody způsobené požárem. Nikoliv ohledně uplatněných nároků na náhradu škody, kterou žalovaná zaměstnankyně způsobila (měla způsobit) svému zaměstnavateli tím, že si z finančních prostředků zaměstnavatele nakoupila majetek, který si ponechala, a tím, že si ponechala částku zaměstnavatelem určenou na proplacení záloh na mzdy a dovolené zaměstnanců.

Pro závěr, zda povinnost k náhradě škody má povahu pracovněprávního, nebo občanskoprávního nároku, není samo o sobě významné, zda zaměstnanec porušil povinnosti uložené mu zákoníkem práce, nebo jinými právními předpisy. Porušení povinnosti (zaviněným jednáním) ze strany škůdce je předpokladem jak pro vznik povinnosti k náhradě škody podle zákoníku práce, tak i pro vznik povinnosti k náhradě škody podle občanského zákoníku. Významným v tomto směru není, který právní předpis ukládá škůdci povinnost, jejímž porušením vznikla škoda, ale jen to, zda činnost, kterou byla zaměstnancem způsobena škoda jeho zaměstnavateli, postrádá či nepostrádá místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů škůdce. Ve své podstatě jde o posouzení, zda při činnosti, jíž byla způsobena škoda, zaměstnanec sledoval z objektivního i subjektivního hlediska plnění svých pracovních úkolů nebo ne.

Jakou odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnavateli už nelze posoudit jako pracovní

Soudní praxe již dříve při řešení jiných sporů dovodila, že kritéria pro to, aby šlo o odpovědnost za škodu dle zákoníku práce, zpravidla nesplňuje:

-  majetková trestná činnost spáchaná v přímém úmyslu na úkor zaměstnavatele, byť by byla v úzké místní, časové a věcné souvislosti s plněním pracovních úkolů nebo

-  situace, kdy zaměstnanec uzavíral některé obchody s odběrateli (zaměstnavatele) jako soukromý podnikatel – fyzická osoba a na vlastní účet „v úmyslu opatřit sobě prospěch“, anebo

-  situace, kdy by zaměstnanec vybíral peníze z účtu zaměstnavatele s úmyslem je vůbec nepoužít v jeho prospěch, ale „použít pro svoji potřebu“, tedy „zneužil své dispoziční oprávnění“.

Řešení sporu

Když se nižší soudy zabývaly tím, zda uplatněný nárok na náhradu škody má povahu pracovněprávního nároku, nebo občanskoprávního nároku (na který se nevztahuje zákaz postoupení pohledávky podle ust. § 346d odst. 4 věty první zákoníku práce) nevzaly dostatečně v úvahu skutková tvrzení žalobkyně (žalující firmy), podle nichž žalovaná zaměstnankyně zaměstnavatelem svěřené finanční prostředky použila pro svoji potřebu tím, že si je ponechala, resp. si ponechala věci, které za ně nakoupila, tj. jednala v úmyslu se na úkor zaměstnavatele obohatit.

Uvedené skutečnosti – kdyby byly prokázány – by znamenaly vybočení z mezí plnění pracovních úkolů (přímé souvislosti s ním) žalovanou zaměstnankyní. Podstatné zde totiž není, že finanční prostředky byly žalované zaměstnavatelem svěřeny k plnění jejích pracovních úkolů (jak zohlednily soudy), ale skutečnost, že její jednání by za takové situace postrádalo místní, časový a zejména věcný (vnitřní účelový) vztah k plnění pracovních úkolů. Toto budou muset soudy ještě prověřit. Nejvyšší soud jim vrátil spor k dalšímu řízení.

Richard W. Fetter