Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) s komentářem

Trestní řád

Zákon č. 141/1961 Sb. s komentářem

JUDr. Jan Engelmann

Trestní řád je zákoník trestního práva procesního, který uceleným způsobem upravuje normy trestního řízení. Účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Pomáhat k dosažení účelu trestního řízení je právem a podle ustanovení tohoto zákona i povinností občanů. Část první trestního řádu se věnuje společným ustanovením, druhá část rozebírá přípravné řízení. Část třetí upravuje samotné řízení před soudem a všechna jeho stadia. Čtvrtá část rozebírá specifickou situaci udělení milosti či použití amnestie. Na komentář konkrétního ustanovení navazuje rozsáhlá judikatura.

Úvodem

Trestní řád vyšel naposledy v komplexu s trestním zákoníkem, a to v PORADCI 5-7/2019. Účelem této publikace není, a to ani v nejmenším, snaha o pedagogický výklad jednotlivých ustanovení trestního řádu. Jejím účelem je snaha co nejširšímu okruhu čtenářů přiblížit problematiku trestního řízení a seznámit je s nejobecnějšími zásadami trestního řízení, stejně jako snaha přiblížit jim formou přiložené judikatury, tedy náhled Nejvyššího soudu a Ústavního soudu na výklad některých pojmů. Právě díky přiložené judikatuře se může tato publikace stát rychlým průvodcem i pomocníkem pro co nejširší okruh čtenářů nakladatelství PORADCE. Základní popis jednotlivých ustanovení trestního řádu má čtenáři umožnit, aby se sám dokázal alespoň orientačně pohybovat mezi nástrahami jednotlivých ustanovení trestního řádu a uvědomil si nejen svá práva, ale také si byl vědom svých povinností, a následků spojených s jejich nedodržením. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi širokou materii, je největší pozornost věnována právě těm ustanovením, kde může občan svá práva nejvíce uplatňovat. Byť je publikace označena jako komentář, zpracovává pouze k některým ustanovením trestního řádu základní informace. Základní informace však vyplývají přímo z přiložené judikatury, která je mnohdy v jiných publikacích opětovně rozváděna, tudíž dochází k její duplicitě. Publikace je zpracována v rozsahu základních informací, jak již bylo shora uvedeno, a proto by ji bylo možno použít i v běžném právním styku, neboť nejenže v tomto směru obsahuje aktuální znění jednotlivých ustanovení, ale je rovněž opatřena velmi aktuální judikaturou, a to judikaturou přijatou k 1. 1. 2023. Od posledního vydání trestního řádu (v komplexu s trestním zákoníkem) uplynula doba téměř pěti let. S ohledem na celou řadu změn, které provázely vydání trestního zákoníku a trestního řádu za uvedené období, byla pozornost věnována těm nejpodstatnějším změnám a v tomto směru je nejzásadnější právě rozsah aktualizované judikatury.

Přehled ustanovení zákona

ČÁST PRVNÍ	Společná ustanovení
HLAVA PRVNÍ	Obecná ustanovení	§	1 – 12
HLAVA DRUHÁ	Soud a osoby na řízení zúčastněné
Oddíl první	Pravomoc a příslušnost soudů	§	13 – 26
Oddíl druhý	Pomocné osoby	§	27 – 29
Oddíl třetí	Vyloučení orgánů činných v trestním řízení	§	30 – 31a
Oddíl čtvrtý	Obviněný	§	32 – 34
Oddíl pátý	Obhájce	§	35 – 41
Oddíl šestý	Zúčastněná osoba	§	42
Oddíl sedmý	Poškozený	§	43 – 49
Oddíl osmý	Zmocněnec zúčastněné osoby a poškozeného	§	50 – 51a
Oddíl devátý	Přístup k utajovaným informacím	§	51b
HLAVA TŘETÍ	Obecná ustanovení o úkonech trestního řízení	§	52 – 52a
Oddíl první	Dožádání	§	53 – 54
Oddíl druhý	Protokol	§	55 – 58
Oddíl třetí	Podání	§	59
Oddíl čtvrtý	Lhůty	§	60 – 61
Oddíl pátý	Doručování	§	62 – 64a
Oddíl šestý	Nahlížení do spisů	§	65
Oddíl sedmý	Pořádková pokuta	§	66
HLAVA ČTVRTÁ	PŘEDBĚŽNÁ OPATŘENÍ A Zajištění osob A věcí
Oddíl první	Vazba	§	67 – 74a
Oddíl druhý	Zadržení	§	75 – 77
Oddíl třetí	Zákaz vycestování do zahraničí	§	77a
Oddíl čtvrtý	Zajištění věcí	§	78 – 81b
Oddíl pátý	Domovní a osobní prohlídka, prohlídka jiných prostor a pozemků, vstup do obydlí, jiných prostor a pozemků	§	82 – 85c
Oddíl šestý	Zadržení a otevření zásilek, jejich záměna a sledování	§	86 – 87c
Oddíl sedmý	Odposlech a záznam telekomunikačního provozu	§	88 – 88a
Oddíl osmý	Předběžná opatření	§	88b – 88o
HLAVA PÁTÁ	Dokazování	§	89
Oddíl první	Výpověď obviněného	§	90 – 96
Oddíl druhý	Svědci	§	97 – 104
Oddíl třetí	Některé zvláštní způsoby dokazování	§	104a – 104e
Oddíl čtvrtý	Znalci	§	105 – 111
Oddíl pátý	Provádění výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení	§	111a
Oddíl šestý	Věcné a listinné důkazy	§	112
Oddíl sedmý	Ohledání	§	113 – 118
HLAVA ŠESTÁ	Rozhodnutí	§	119
Oddíl první	Rozsudek	§	120 – 133
Oddíl druhý	Usnesení	§	134 – 138
Oddíl třetí	Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí	§	139 – 140
HLAVA SEDMÁ	Stížnost a řízení o ní	§	141 – 150
HLAVA OSMÁ	Náklady trestního řízení	§	151 – 156
ČÁST DRUHÁ	PŘÍPRAVNÉ ŘÍZENÍ	§	157 – 157a
HLAVA DEVÁTÁ	POSTUP PŘED ZAHÁJENÍM TRESTNÍHO STÍHÁNÍ	§	158 – 159b
HLAVA DESÁTÁ	ZAHÁJENÍ TRESTNÍHO STÍHÁNÍ, DALŠÍ POSTUP V NĚM A ZKRÁCENÉ PŘÍPRAVNÉ ŘÍZENÍ
Oddíl první	Zahájení trestního stíhání	§	160
Oddíl druhý	Vyšetřování	§	161 – 167
Oddíl třetí	Zvláštní ustanovení o vyšetřování některých trestných činů	§	168 – 170
Oddíl čtvrtý	Rozhodnutí v přípravném řízení	§	171 – 173a
Oddíl pátý	Dozor státního zástupce	§	174 – 175
Oddíl šestý	Dohoda o vině a trestu	§	175a – 175b
Oddíl sedmý	Obžaloba	§	176 – 179
Oddíl osmý	Zkrácené přípravné řízení	§	179a – 179h
ČÁST TŘETÍ	Řízení před soudem
HLAVA JEDENÁCTÁ	Základní ustanovení	§	180 – 184
HLAVA DVANÁCTÁ	Předběžné projednání obžaloby	§	185 – 195
HLAVA TŘINÁCTÁ	Hlavní líčení
Oddíl první	Příprava hlavního líčení	§	196 – 198
Oddíl druhý	Veřejnost hlavního líčení	§	199 – 201
Oddíl třetí	Zahájení hlavního líčení	§	202 – 206
Oddíl čtvrtý	Dokazování	§	207 – 215
Oddíl pátý	Závěr hlavního líčení	§	216 – 218
Oddíl šestý	Odročení hlavního líčení	§	219
Oddíl sedmý	Rozhodnutí soudu v hlavním líčení	§	220 – 230
Oddíl osmý	Rozhodnutí soudu mimo hlavní líčení	§	231
HLAVA ČTRNÁCTÁ	Veřejné zasedání	§	232 – 239a
HLAVA PATNÁCTÁ	Neveřejné zasedání	§	240 – 244
HLAVA ŠESTNÁCTÁ	Odvolání a řízení o něm	§	245 – 265
HLAVA SEDMNÁCTÁ	DOVOLÁNÍ	§	265a – 265s
HLAVA OSMNÁCTÁ	Stížnost pro porušení zákona a řízení o ní	§	266 – 276
HLAVA DEVATENÁCTÁ	Obnova řízení	§	277 – 289
HLAVA DVACÁTÁ	Zvláštní způsoby řízení a příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu	§	290
Oddíl první	Řízení ve věcech mladistvých	§	291 – 301
Oddíl druhý	Řízení proti uprchlému	§	302 – 306a
Oddíl třetí	Podmíněné zastavení trestního stíhání	§	307 – 308
Oddíl čtvrtý	Narovnání	§	309 – 314
Oddíl pátý	Řízení před samosoudcem	§	314a – 314g
Oddíl šestý	Řízení po zrušení rozhodnutí nálezem Ústavního soudu	§	314h – 314k
Oddíl sedmý	Řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu	§	314l – 314n
Oddíl osmý	Řízení o schválení dohody o vině a trestu	§	314o – 314s
HLAVA DVACÁTÁ PRVNÍ	Vykonávací řízení	§	315
Oddíl druhý	Výkon trestu odnětí svobody	§	320 – 334
Oddíl třetí	Výkon trestu domácího vězení	§	334a – 334h
Oddíl čtvrtý	Výkon trestu obecně prospěšných prací	§	335 – 340b
Oddíl pátý	Výkon některých dalších trestů	§	341 – 350j
Oddíl šestý	Výkon dohledu a kontrola chování odsouzeného probačním úředníkem	§
Oddíl sedmý	Promlčení výkonu trestu	§	350k
Oddíl osmý	Výkon ochranného opatření	§	351 – 359
Oddíl devátý	Výkon některých jiných rozhodnutí	§	359 – 362
HLAVA DVACÁTÁ DRUHÁ	Zahlazení odsouzení	§	363 – 365
ČÁST ČTVRTÁ	Některé úkony souvisící s trestním řízením
HLAVA DVACÁTÁ TŘETÍ	Udělení milosti a použití amnestie	§	366 – 370a
ČÁST PÁTÁ	Přechodná a závěrečná ustanovení	§	461 – 471

Zákon č. 141/1961 Sb.,

o trestním řízení soudním
(trestní řád)

ve znění

zákona č. 57/1965 Sb., zákona č. 58/1969 Sb., zákona č. 149/1969 Sb., zákona č. 48/1973 Sb., zákona č. 29/1978 Sb., zákona č. 43/1980 Sb., zákona č. 159/1989 Sb., zákona č. 178/1990 Sb., zákona č. 303/1990 Sb., zákona č. 558/1991 Sb., zákona č. 25/1993 Sb., zákona č. 115/1993 Sb., zákona č. 292/1993 Sb. (úplné znění č. 69/1994 Sb.), zákona č. 154/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu České republiky č. 214/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 8/1995 Sb., zákona č. 152/1995 Sb., zákona č. 150/1997 Sb., zákona č. 209/1997 Sb., zákona č. 148/1998 Sb., zákona č. 166/1998 Sb., zákona č. 191/1999 Sb., zákona č. 29/2000 Sb., zákona č. 30/2000 Sb., zákona č. 227/2000 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 77/2001 Sb., zákona č. 144/2001 Sb., zákona č. 265/2001 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 424/2001 Sb., zákona č. 200/2002 Sb., zákona č. 226/2002 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 218/2003 Sb., zákona č. 279/2003 Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 257/2004 Sb., zákona č. 283/2004 Sb., zákona č. 539/2004 Sb., zákona č. 587/2004 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 45/2005 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 239/2005 Sb., zákona č. 394/2005 Sb., zákona č. 413/2005 Sb., zákona č. 79/2006 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 113/2006 Sb., zákona č. 115/2006 Sb., zákona č. 165/2006 Sb., zákona č. 253/2006 Sb., zákona č. 321/2006 Sb., zákona č. 170/2007 Sb., zákona č. 179/2007 Sb., zákona č. 345/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 90/2008 Sb., zákona č. 121/2008 Sb., zákona č. 129/2008 Sb., zákona č. 135/2008 Sb., zákona č. 177/2008 Sb., zákona č. 274/2008 Sb., zákona č. 301/2008 Sb., zákona č. 384/2008 Sb., zákona č. 457/2008 Sb., zákona č. 480/2008 Sb., zákona č. 7/2009 Sb., zákona č. 41/2009 Sb., zákona č. 52/2009 Sb., zákona č. 218/2009 Sb., zákona č. 272/2009 Sb., zákona č. 306/2009 Sb., nálezu ÚS č. 163/2010 Sb., zákona č. 197/2010 Sb., nálezu ÚS č. 219/2010 Sb., zákona č. 150/2011 Sb., zákona č. 181/2011 Sb., zákona č. 207/2011 Sb., zákona č. 330/2011 Sb., zákona č. 341/2011 Sb., zákona č. 348/2011 Sb., zákona č. 357/2011 Sb., zákona č. 459/2011 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 43/2012 Sb., zákona č. 193/2012 Sb., zákona č. 273/2012 Sb., zákona č. 390/2012 Sb., zákona č. 45/2013 Sb., zákona č. 105/2013 Sb., zákona č. 141/2014 Sb., zákona č. 77/2015 Sb., zákona č. 86/2015 Sb., zákona č. 150/2016 Sb., zákona č. 163/2016 Sb., zákona č. 243/2016 Sb., zákona č. 264/2016 Sb., zákona č. 298/2016 Sb., zákona č. 301/2016 Sb., zákona č. 455/2016 Sb., zákona č. 55/2017 Sb., zákona č. 56/2017 Sb., zákona č. 57/2017 Sb., zákona č. 58/2017 Sb., zákona č. 59/2017 Sb., zákona č. 183/2017 Sb., zákona č. 204/2017 Sb., zákona č. 178/2018 Sb., zákona č. 287/2018 Sb., zákona č. 111/2019 Sb., zákona č. 203/2019 Sb., zákona č. 255/2019 Sb., zákona č. 315/2019 Sb., zákona č. 114/2020 Sb., zákona č. 165/2020 Sb., zákona č. 333/2020 Sb., zákona č. 220/2021 Sb., zákona č. 418/2021 Sb., zákona č. 130/2022 Sb., zákona č. 422/2022 Sb., zákona č. 173/2023 Sb. a zákona č. …*/2023 Sb.

ČÁST PRVNÍ

SPOLEČNÁ USTANOVENÍ

HLAVA PRVNÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ

§ 1

Účel zákona

(1) Účelem trestního řádu je upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti.

(2) Pomáhat k dosažení účelu trestního řízení je právem a podle ustanovení tohoto zákona i povinností občanů.

komentář k § 1

Toto ustanovení jednoznačně stanoví, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Vycházeje z této myšlenky je tedy povinností těchto orgánů, v případě, že byl spáchán trestný čin, odhalit pachatele, a to při respektování ustanovení trestního řádu a existencí okolností nasvědčujících tomu, že jednání vykazuje znaky trestného činu, postavit takového pachatele před soud. Soud pak rozhoduje o vině a trestu.

Důležité

Přitom základem je ochrana veřejného zájmu, který je definován v ustanovení trestního zákona [např. ochrana života – tr. čin vraždy, ublížení na zdraví; ochrana majetku – trestný čin krádeže apod.]. Celé trestní řízení musí být vedeno v souladu s trestním řádem, což je předpoklad, že právo a zákonnost se stane pro občany zárukou jejich práv a upevňování zákonnosti v každodenním životě.

§ Z judikatury

Roz. 5/65 – Orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat tak, aby trestné činy byly náležitě objasněny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (§ 1 odst. 1 tr. ř.).

§ 2

Základní zásady trestního řízení

(1) Nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon.

(2) Dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen.

(3) Státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, pokud zákon, přímo použitelný předpis Evropské unie nebo vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak.

(4) Jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, postupují orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Trestní věci musí projednávat urychleně bez zbytečných průtahů; s největším urychlením projednávají zejména vazební věci a věci, ve kterých byl zajištěn majetek, je-li to zapotřebí vzhledem k hodnotě a povaze zajištěného majetku. Trestní věci projednávají s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána; při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. K obsahu petic zasahujících do plnění těchto povinností orgány činné v trestním řízení nepřihlížejí.

(5) Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.

(6) Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

(7) Všechny orgány činné v trestním řízení spolupracují se zájmovými sdruženími občanů a využívají jejich výchovného působení.

(8) Trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu (dále jen „dohoda o vině a trestu“), které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce.

(9) V trestním řízení před soudem rozhoduje senát nebo samosoudce; předseda senátu nebo samosoudce rozhodují sami jen tam, kde to zákon výslovně stanoví. Rozhoduje-li v přípravném řízení soud v prvním stupni, rozhodnutí činí soudce.

(10) Trestní věci se před soudem projednávají veřejně tak, aby se občané mohli projednávání zúčastnit a jednání sledovat. Při hlavním líčení a veřejném zasedání smí být veřejnost vyloučena jen v případech a výslovně stanovených v tomto nebo zvláštním zákoně.

(11) Jednání před soudy je ústní; důkaz výpověďmi svědků, znalců a obviněného se provádí zpravidla tak, že se tyto osoby vyslýchají.

(12) Při rozhodování v hlavním líčení, jakož i ve veřejném, vazebním a neveřejném zasedání smí soud přihlédnout jen k těm důkazům, které byly při tomto jednání provedeny.

(13) Ten, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv.

(14) Orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Každý, kdo prohlásí, že neovládá český jazyk, je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka nebo jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá.

(15) Orgány činné v trestním řízení jsou povinny v každém období řízení umožnit poškozenému plné uplatnění jeho práv, o kterých je třeba ho podle zákona vhodným způsobem a srozumitelně poučit, aby mohl dosáhnout uspokojení svých nároků; řízení musí vést s potřebnou ohleduplností k poškozenému a při šetření jeho osobnosti.

komentář k § 2

V tomto ustanovení jsou zakotveny základní zásady, kterými je trestní řízení ovládáno. Uvedené zásady je třeba chápat jako jednotnou a ucelenou soustavu. Vzhledem k tomu, že přípravné řízení (řízení předcházející řízení před soudem) vychází z principu, že státní zástupce pokud má pochybnosti o tom, jestli určitý obviněný spáchal trestný čin, či nikoli pachatele žaluje, oproti tomu soud v případě pochybností o vině obviněného postupuje podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného (in dubio pro reo), pak je třeba považovat řízení před soudem a zejména hlavní líčení za nejdůležitější část celého trestního řízení, kde se základní zásady trestního řízení uplatní nejmarkantněji. Zákonem č. 459/2011 Sb., byla v odst. 4 nahrazena věta druhá.

Toto znění má vést k rychlejšímu projednání zejména vazebních věcí (viz úpravy ustanovení o vazbě) a věcí, ve kterých byl zajištěn majetek. Uvedená úprava reaguje na rozsudek ESLP Forminster Enterprises Limited proti České republice, zajištění spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem společnosti a zájmem dotčené osoby na pokojném užívání majetku, které zakotvuje čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Týmž zákonem došlo k úpravě v odst. 12, kdy zásada bezprostřednosti byla vtažena na vazební řízení.

Úpravou provedenou zák. č. 193/2012 Sb., bylo nejen ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř. doplněno o nový institut – návrh na schválení dohody o vině a trestu, což je nový způsob, kterým končí přípravné řízení a věc se dostává do stadia řízení před soudem (uvedený institut byl mj. zakomponován např. do ustanovení § 12 odst. 10, § 22, § 24, § 28 odst. 2, § 30 odst. 2, 72 odst. 3 tr. ř.).

§ Z judikatury

K odstavci 1

Roz. 49/68 – II. – Je v rozporu s § 92 odst. 3 tr. ř., je-li obviněný při kladení otázek za účelem doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů přesvědčován, že jeho výpověď je nepravdivá a je mu předstírán názor vyslýchajícího na obsah výpovědi s cílem přizpůsobit výpověď obviněného tak, aby byla v souladu s výsledky místního ohledání a pitvy, které jsou známy vyslýchajícímu.

III. I rekonstrukce činu jakožto druh ohledání může být důkazem v trestním řízení (§ 89 odst. 2 tr. ř.) při provádění tohoto důkazu však nesmí být obviněný orgány činnými v trestním řízení usměrňován ohledně jeho počínání při činu, které během rekonstrukce znázorňuje nebo líčí.

Roz. 20/84-II. – Ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř. o právu odepřít výpověď nelze obcházet takovým způsobem, že vyšetřovatel[1] přesto, že svědek oprávněně odepřel výpověď, se ho dotazuje na důvody a pohnutky odepření výpovědi a na skutečnosti, které měly být předmětem výslechu, a tyto skutečnosti potom uvede v písemném záznamu. Takový postup je nepřípustný a obsah takto nezákonně získané výpovědi nebo sdělení nelze použít k důkazu před orgány činnými v trestním řízení, ať už čtením záznamu pořízeného vyšetřovatelem, popřípadě jiným způsobem (např. výslechem vyšetřovatele) na obsah sdělení svědka, které takto nezákonně získal).

Roz. 33/95 – Magnetofonové záznamy rozhovorů osob, které byly pořízeny v rozporu se zákonem, jsou důkazem absolutně neúčinným. Přepisy takových záznamů nelze zařazovat do trestního spisu, a pokud již k tomu dojde, nelze je, stejně jako samotné záznamy, použít v trestním řízení jako důkaz.

Roz. 2/98 – II. – Zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době jejich provádění.

K odstavci 2

Roz. 22/68 – I. – K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1[2] tr. zák. nestačí, že pachatel jednal úmyslně, nýbrž musí být prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku uvedeného v tomto ustanovení, tj. ke způsobení ublížení na zdraví.

II. Zůstanou-li po vyčerpání všech dosažitelných důkazů pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro zavinění, jmenovitě pro úmysl přivodit následek uvedený v § 221 odst. 1tr. zák., je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného a neuznat jej vinným tímto trestným činem.

Roz. 38/68 – II. – Vina obviněného musí být prokázána na základě důkazů, provedených v souladu s trestním řádem. Nelze usuzovat na vinu obviněného ze způsobu obhajoby, např. z toho, že obviněný záměrně vypovídal nepravdu, popíral určité skutečnosti nebo se snažil svést vyslýchající orgány na falešnou stopu apod., takový postup soudu by znamenal potlačování práva na obhajobu, byl by v rozporu s presumpcí neviny a s vyhledávací zásadou, uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř.

III. Obsah doznání obviněného se považuje za věrohodný jenom, je-li věrohodnost prokázána dalšími věrohodnými důkazy.

Roz. 13/93 – Zásadu „in dubio pro reo“ nemůže prokurátor aplikovat tak, že v přípravném řízení neprovede část důkazů významných pro zjištění skutečností rozhodných z hlediska zákonných znaků trestného činu a že skutečnosti, k jejichž objasnění měly směřovat neprovedené důkazy, neuplatní v podané obžalobě. Takový postup je v rozporu se zásadou, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost zjišťovat skutečný stav věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a nemůže být odůvodněn ani zřetelem na rychlost řízení.

Roz. 54/00 – Jestliže po vyčerpání všech dostupných důkazů zůstane nevyjasněno, zda obviněný spáchal posuzovaný trestný čin před tím, než byl vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně za jeho jiný trestný čin, nebo až poté, je nutné při ukládání trestu postupovat podle zásady in dubio pro reo a použít ustanovení § 35 odst. 2 tr. zák.[3]o ukládání souhrnného trestu. Podle uvedené zásady je nutno postupovat a přiklonit se k možnosti pro obviněného výhodnější i v dalších případech, kdy po vyčerpání všech dostupných důkazů zůstane nejisté, zda ke spáchání posuzovaného činu došlo před jiným rozhodnutím, či po něm, a jde přitom o závěr důležitý pro rozhodnutí.

Roz. 15/03 – II. Zahájení trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, jakož ani zahájení trestního stíhání podáním návrhu na potrestání soudu podle § 314b odst. 1 tr. ř. nemají účinky sdělení ve smyslu ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. Takové účinky nastávají až doručením návrhu na potrestání obviněnému. Jde-li o trestné činy trvající nebo hromadné, na něž nedopadá zásada vyplývající z ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., a pachatel v trestné činnosti pokračuje před tím, než je mu návrh na potrestání doručen, soud musí rozhodnout i o těch částech skutku spáchaných do této doby, byť nejsou popsány v návrhu na potrestání.

V případech, kdy se pachatel dopouští trestné činnosti formou pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3[4] tr. zák., může soud s ohledem na ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. považovat za skutek, který je vymezen žalobním návrhem (§ 220 odst. 1 tr. ř., § 179d tr. ř.), jen ty z dílčích útoků, které jsou v tomto návrhu popsány.

K odstavci 3

V tomto ustanovení je upravena tzv. zásada legality, která znamená, že státní zástupce je povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví. Výjimka z této zásady je dána v případě osob uvedených v § 10 tr. ř. (osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva), § 11 tr. ř. (tzv. nepřípustnost trestního stíhání)[5], § 163 tr. ř. (uvedené trestné činy, kde je trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného).

Důležité

Vedle těchto případů trestní zákon uvádí i případy, kdy státní zástupce může, ale nemusí pachatele za spáchané činy stíhat. Půjde např. o případy, kdy o skutku obviněného již bylo rozhodnuto jiným orgánem kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem anebo úřadem a toto rozhodnutí lze považovat za dostačující.[6]

K odstavci 4

Toto ustanovení upravuje tzv. zásadu oficiality, která vyplývá ze znění – orgány činné v trestním řízení postupují z úřední povinnosti. Vedle této zásady je v § 2 odst. 4 tr. ř. zakotvena dále zásada rychlosti řízení – trestní věci musí být projednávány co nejrychleji. V souvislosti s touto zásadou upravuje trestní řád celou řadu procesních lhůt[7] při šetření občanských práv zaručených Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami.

ÚS 11/96

ÚS 47/99

§ Z judikatury

ÚS 10/2006 – K nepřípustnosti trestního stíhání v souvislosti s průtahy v řízení

Článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 této Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje Evropský soud pro lidská práva tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Evropský soud pro lidská práva z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocím vyvodit nemohl. V ustanovení § 11 odst. 1 trestního řádu jsou uvedeny případy, kdy je trestní stíhání nepřípustné a kdy v důsledku toho nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Důvody zastavení trestního stíhání jsou tu vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně; představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 trestního řádu), která patří mezi základní zásady trestního řízení. To platí bezezbytku i pro důvod uvedený v § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu, podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě citované Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod však tomu tak není, neboť její čl. 6 odst. 1 – jak již bylo uvedeno – žádný výslovný důvod zastavení trestního stíhání neobsahuje. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu tohoto článku Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 487/03 a nález sp. zn. II. ÚS 7/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, usnesení č. 26, svazek 34, nález č. 100).

K odstavci 5

a) zásada zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti

b) zásada vyhledávací

§ Z judikatury

Roz. 11/66 – Povinnosť súdu postupovať tak, aby bol zistený skutočný stav veci (§ 2 ods. 5 Tr. por.), vzťahuje sa na celé trestné konanie, teda tiež na rozhodovanie o tom, že sa podmienečne odsúdený v skúšobnej dobe osvedčil.

Roz. 33/68 – Nasvědčují-li konkrétní okolnosti tomu, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost (s výjimkou stavu nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, do níž se obviněný zaviněně přivedl požitím alkoholického nápoje nebo omamného prostředku), musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to zpravidla přibráním znalce. Posuzování takové možnosti jen laickou úvahou soudu, která není založena na odborných vědomostech, není dostačujícím prostředkem.

Roz. 44/89 – I. Bez objasnenia okolností, ktoré môžu odôvodniť zánik trestnosti činu obvineného, nie je zistený skutočný stav veci v zmysle § 2 ods. 5 Tr. por., a preto nemožno rozhodovať o vine obvineného.

II. O zisťovaní podmienok zániku trestnosti platia všeobecné zásady trestného konania, teda v dokazovaní aj zásada vyhľadávania. Okolnosti odôvodňujúce zánik trestnosti musia orgány činné v trestnom konaní objasňovať z úradnej povinnosti. Nie je povinnosť obvineného, aby dokazoval tieto okolnosti.

Roz. 52/94 – K zjišťování skutečnosti významné pro rozhodnutí v trestním řízení (§ 2 odst. 5 tr. ř.) záležící v tom, zda je v evidenci obyvatel nebo v evidenci vězňů vedena určitá osoba, nelze použít jako důkaz před soudem úřední záznam orgánu činného v trestním řízení o dotazu učiněném u orgánu, který vede takovou evidenci. Takovou skutečnost je třeba zjišťovat přímo ze zprávy orgánu evidence.

Roz. 30/01 – Trestnost jednání spočívajícího v neodvedení daně, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (jako trestného činu podle § 255[8] tr. zák., resp. od 1. 1. 1998 podle § 147 tr. zák.[9]) je podmíněna zjištěním, že zaměstnavatel měl k dispozici potřebné finanční prostředky, tj. že příslušné částky ze mzdy svým zaměstnancům z jejich hrubých mezd skutečně srazil a v rozporu se zákonem je neodvedl oprávněným příjemcům, ale použil je jiným účelům. Tuto skutečnost je třeba v trestním řízení prokázat (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.).

Pokud by byl zaměstnavatel insolventní a zvýhodnil by jiného věřitele zaplacením jeho pohledávky v úmyslu zmařit tím uspokojení pohledávek spočívajících v povinnosti odvádět za zaměstnance zálohy na daň z příjmů, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pak by se mohlo jeho jednání posoudit jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a[10] tr. zák., a nikoli jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. (resp. nyní jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 tr. zák. – 40/2009 Sb.).

Ustanovení čl. 8 odst. 2, věty druhé, Listiny základních práv a svobod, podle něhož nelze nikoho zbavit osobní svobody pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, se týká jen takového závazku povinného, který vzniká na základě smluvního vztahu. Povinnost zaměstnavatele odvádět za zaměstnance zálohu na daň z příjmů ze závislé činnosti, pojistné na zdravotní pojištění a pojistné na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti však nevzniká na základě smluvního závazku, ale jde o povinnost stanovenou přímo zákonem, bez možnosti stran smluvně dohodnout jiná práva a povinnosti, než zákon uvádí.

Roz. 36/05 – V řízení před soudem je předseda senátu oprávněn žádat státního zástupce o opatření důkazu podporujícího obžalobu a státní zástupce je povinen mu vyhovět, přičemž není rozhodné, zda důkaz má být opatřen na území České republiky nebo cestou právní pomoci v cizině. K takové žádosti je předseda senátu oprávněn nejen v případě, kdy má být opatřen důkaz, který dosud nebyl opatřen a proveden, ale i tehdy, dovozuje-li státní zástupce vinu obžalovaného z důkazu, který, tak jak byl v přípravném řízení opatřen, je v řízení před soudem nepoužitelný. Předseda senátu tak může učinit i mimo hlavní líčení.

Roz. 13/09 – I. – Zásada ne bis in idem – zákaz dvojího souzení a potrestání za týž čin – skutek – ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. brání též trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku (činu) trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu, a to včetně blokového řízení podle § 84 a násl. zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisu.

Vyloučit ochranu proti novému procesu s ohledem na zásadu ne bis in idem přitom nemůže ani skutečnost, že příčinou prvního projednání skutku (činu) v blokovém přestupkovém řízení byla jeho nesprávná kvalifikace jako přestupku, ačkoliv naplňoval znaky trestného činu. Právně bezvýznamné je též to, proč došlo k novému řízení a rozhodnutí v dané věci, aniž bylo zrušeno předcházející rozhodnutí o totožném skutku (činu).

II. Překážka věci pravomocně rozsouzené (exceptio rei iudicatae) předpokládá zjištění, že se v novém řízení jedná o totožný skutek. Přestože se v blokovém řízení nevydává písemné rozhodnutí příslušného orgánu, z kterého by byl zřejmý přesný popis skutku, je z dokladu o skončení blokového řízení (pokutového bloku) zásadně zjistitelné, pro jaký druh přestupku bylo blokové řízení vedeno (srov. § 85 odst. 4, věta druhá, zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). Vznikne-li pochybnost o vymezení skutku, pro který byl pachatel přestupku v blokovém řízení uznán vinným, je třeba provést potřebné dokazování, na základě něhož bude po zhodnocení všech provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. skutek, jenž naplňuje příslušný přestupek, zjištěn a vymezen.

Roz. 10/14 – I. – Pokud důkaz sice nebyl součástí spisu v přípravném řízení a byl předložen soudu teprve po podání obžaloby (srov. § 180 odst. 2, 3 tr. ř.), avšak stranám byla později dána možnost se s ním seznámit a předmětný důkaz byl řádně proveden v rámci dokazování v hlavním líčení, přičemž obviněný měl možnost se k němu vyjádřit, nedošlo tímto postupem ke zkrácení práv obviněného na obhajobu. Proto nejde o podstatnou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. a jen z toho důvodu, že určitý důkaz byl proveden v pozdější fázi trestního řízení, nelze dovodit porušení zásad spravedlivého procesu.

II. Pro závěr, že jde o zvlášť závažný zločin ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku, není významná dolní hranice trestní sazby odnětí svobody posuzovaného trestného činu, popřípadě výměra soudem uloženého trestu odnětí svobody, neboť pro zařazení trestného činu do kategorie zvlášť závažných zločinů je rozhodné jen to, zda zákon na něj stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let

Roz. 53/15 – II. – Zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. v případě posuzování trestní odpovědnosti pachatele, jenž se činu dopustil v negativním právním omylu, vyžaduje, aby bylo provedeno dokazování zaměřené na objasnění otázky, zda se mohl vyvarovat svého omylu.

V odůvodnění rozsudku, jímž byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby proto, že jednal v omluvitelném negativním právním omylu, je nezbytné uvést komplexní vyhodnocení všech relevantních skutečností majících význam pro závěr, že šlo o takový omluvitelný omyl.

K odstavci 6

V tomto ustanovení je upravena tzv. zásada volného hodnocení důkazů. Ta znamená, že všechny orgány činné v trestním řízení musí v průběhu řízení důkazy hodnotit a jejich hodnocení musí být zejména u soudů také náležitým způsobem odůvodněno[11], aby takové rozhodnutí působilo přesvědčivě.

Pokud je rozhodnutí soudem náležitě odůvodněno, je pak z něj také možno zjistit, jakými úvahami se soud řídil při posuzování jednotlivých důkazů, proč některým výpovědím-důkazům neuvěřil a proč uvěřil jiným, proč považoval shromažďování dalších důkazů za nadbytečné apod. Náležité odůvodnění je důležité také v souvislosti s obhajobou obviněných a jejich tvrzením o existenci „tzv. extrémního nesouladu – rozporu“.

V případě, že odůvodnění rozhodnutí soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, nelze „extrémní nesoulad-rozpor“ dovozovat v řízení o dovolání před Nejvyšším soudem (přiměřeně srovnej rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09 a další).

Roz. 14/64 – Výrok o vině může být založen jen na takových důkazech, které zcela vylučují pochybnost, že se stal skutek, který je předmětem trestního stíhání. To platí tím spíše, když věrohodnost jediného přímého svědka je pochybná.

Roz. 38/68 – I. Výslech obviněného je jedním z důkazních prostředků podle trestního řádu. Odporuje však ustanovení § 91 odst. 1[12] věta druhá a § 164 odst. 3 poslední věta tr. ř., je-li tento výslech prováděn opakovaně jen za tím účelem, aby se tím dosáhlo doznání obviněného, obviněný nesmí být k doznání donucován žádným způsobem, tedy ani neustálým opakováním jeho výslechu.

II. Vina obviněného musí být prokázána na základě důkazů, provedených v souladu s trestním řádem. Nelze usuzovat na vinu obviněného ze způsobu obhajoby, např. z toho, že obviněný záměrně vypovídal nepravdu, popíral určité skutečnosti nebo se snažil svést vyslýchající orgány na falešnou stopu apod., takový postup soudu by znamenal potlačování práva na obhajobu, byl by v rozporu s presumpcí neviny a s vyhledávací zásadou, uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř.

III. Obsah doznání obviněného se považuje za věrohodný jenom, je-li věrohodnost prokázána dalšími věrohodnými důkazy.

IV. Souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru.

Roz 38/70 – I. K hodnocení nepřímých důkazů. Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, které jsou v takové příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného.

II. Při hodnocení výpovědi svědka, který o rozhodných skutečnostech nevypovídal vždy stejně, je soud povinen probrat všechny výpovědi svědka a zdůvodnit, proč své rozhodnutí opírá jen o některou z rozdílných výpovědí.

III. K provádění výslechů osob mladších než patnáct let a k hodnocení jejich výpovědí. Je porušením zákona v ustanovení § 102 odst. 1 tr. ř. jestliže je osoba mladší než patnáct let vyslýchána v přítomnosti jiného dospělého svědka, který byl slyšen nebo by mohl být slyšen k týmž skutečnostem, a který nadto není osobou, která by mohla přispět k správnému vedení výslechu nedospělce ve smyslu § 102 odst. 1 tr. ř.

Roz. 60/72 – IV. – Záver o tom, či tu je zavinenie v zmysle tr. zák. a v akej forme (§ 4 a 5[13] Tr. zák.), je záverom právnym. Tento právny záver o subjektívnych znakoch tr. činu sa však musí zakladať na skutkových zisteniach súdu vyplývajúcich z vykonaného dokazovania rovnako, ako záver o objektívnych znakoch tr. činu. Skutočnosti duševného života významného pre právny záver o tom, či tu je zavinenie a v akej forme, sú predmetom dokazovania práve tak ako všetky ostatné okolnosti napĺňajúce znaky tr. činu. Pri zisťovaní okolností, ktoré majú význam pre záver o zavinení, nemožno vopred prikladať osobitný význam žiadnemu dôkazovému prostriedku, ale na zavinenie a jeho formu treba usudzovať zo všetkých konkrétnych okolností, za ktorých bol trestný čin spáchaný. So zreteľom na zásadu voľného hodnotenia dôkazov (§ 2 ods. 6 Tr. por.) zákon neprikladá a priori žiadnemu dôkazu osobitný význam. Nemožno preto len zo skutočnosti, že obvinený skutok poprel, vyvodiť, že zistenie priameho úmyslu neprichádza do úvahy.

Roz. 53/1992 – I. Jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení.

II. Výpověď obviněného složená v postavení účastníka v občanskoprávním řízení o rozvod není důkazem výslechem obviněného provedeným podle § 91 a násl., resp. podle § 207, 208 tr. řádu. V trestním řízení vedeném proti obviněnému k jejímu obsahu proto nelze přihlížet, pokud tento důkaz nebyl proveden způsobem, který trestní řád stanoví, tedy přečtením protokolu o výpovědi učiněné v jiném soudním řízení v hlavním líčení jako důkazu listinného podle § 213 tr. ř.

ÚS 17/1993 – Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.]. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu.

Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).

Roz. 18/66 – I. – Rozhodne-li soud o skutku, pro který nebyl obviněný obžalobou stíhán, poruší zákon v ustanovení § 2 odst. 8, § 220 odst. 1 tr. ř.

Roz. 55/72 – Pro trestný čin je možno obviněného stíhat před soudem jen na základě obžaloby prokurátora po předcházejícím přípravném řízení.

Roz. 45/73 – I. – Soud je povinen vyčerpat celý skutek, který je předmětem obžaloby.

Roz. 53/17 – Odvolací soud nemůže postupem podle § 260 tr. ř. vrátit věc státnímu zástupci k došetření na základě závěru, že rozsudek soudu prvního stupně trpí podstatnou procesní vadou ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívající v tom, že v projednávané věci je třeba rozšířit okruh obviněných o další osoby. Takový postup odvolacího soudu je v rozporu s obžalovací zásadou.

Toto ustanovení reaguje na situaci, že některé věci před soudy jsou projednávány v senátech a jiné projednávají samosoudci. Samosoudcem je vždy soudce rozhodující (rozhodují před okresními soudy) o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let[14].

Samosoudce má stejná práva jako předseda senátu. Před okresními soudy budou věci rozhodovány v senátech, a to v případech, jestliže má být uložen souhrnný trest nebo společný trest a dřívější trest byl uložen v řízení před senátem.

Senáty před okresním soudem (obvodními soudy) jsou tvořeny předsedou senátu – soudcem a přísedícími (osoby volené z občanů). Senáty krajských soudů jako soudů druhého stupně jsou tvořeny předsedou senátu a dvěma soudci a pokud krajský soud rozhoduje jako soud prvního stupně, pak je tvořen obdobně jako senát okresního soudu (předseda senátu – soudce a dva přísedící). Předseda senátu stejně jako přísedící mají každý pouze jeden hlas při svém rozhodování, který má stejnou váhu.

Roz. 8/96 – Za dočasné přidělení soudce okresního soudu k výkonu soudcovské činnosti u krajského soudu ve smyslu § 41 odst. 1 písm. a) zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, které neodporuje čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (č. 2/1993 Sb.), lze považovat jen takové rozhodnutí předsedy krajského soudu, kterým je soudce k výkonu soudcovské funkce u krajského soudu přidělen tak, že po dobu tohoto přidělení přestává vykonávat funkci soudce okresního soudu. Přidělení soudce lze přitom vymezit jen dobou výkonu funkce, nikoli konkrétními věcmi, které má v průběhu přidělení vyřídit.

Zásada veřejnosti v trestním řízení přispívá mj. k výchovnému a preventivnímu působení na veřejnost, současně, při respektování všech ustanovení zákona např. při vyhlašování rozhodnutí ve spojení s odůvodněním, může výrazně působit také k upevnění mínění veřejnosti o nestrannosti a přesvědčivost soudních rozhodnutí.

Jde mj. o výraznou záruku zákonnosti trestního řízení, která mj. vyplývá z Ústavy a Listiny základních práv a svobod, stejně jako Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.[15](dále jen Listiny a Úmluvy).

Roz. 40/92 – Je vo výlučnej právomoci predsedu senátu rozhodnúť, či dá alebo nedá súhlas na zhotovenie zvukového alebo obrazového záznamu z hlavného pojednávania. Toto rozhodnutie nemá charakter opatrenia pri vedení pojednávania. Nemožno sa preto domáhať postupom podľa § 203 ods. 3 Tr. por., aby súhlas na zhotovenie uvedených záznamov vydal senát.

Roz. III/66 – Z požadavku zásady bezprostřednosti a ústnosti vyplývají zejména tato procesní pravidla:

a) pravidlo nezměnitelnosti složení senátu, podle něhož může rozhodovat jen soudce, který se účastnil jednání od začátku až do konce (srov. též § 197 tr. ř.);

b) pravidlo neporušitelnosti soudního řízení, jež má za účel, aby soud rozhodoval na základě bezprostředního dojmu řízení před ním provedeného a v době, kdy tento dojem nebyl ještě časovým odstupem setřen;

c) soud rozhoduje na základě ústního přednesu stran a ústně provedených důkazů

Roz. 3/99 – Zásada nezměnitelnosti senátu (§ 219 odst. 2 tr. ř.) se vztahuje pouze k projednávání věci v hlavním líčení, které směřuje k meritornímu rozhodnutí o podané obžalobě. Není proto vyloučeno, aby např. v období mezi jednáními soudu rozhodoval o žádostech obžalovaného o propuštění z vazby jiný senát.

Právo na obhajobu patří mezi práva, která jsou upravena nejen Ústavou, Listinou a Úmluvou[16], ale také ustanoveními trestního řádu. V této souvislosti lze hovořit jednak o právu hájit se sám či prostřednictvím obhájce zvoleného, případně prostřednictvím tzv. obhájce soudem ustanoveného, a to v případech nutné obhajoby. Odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny obviněného o jeho právech řádně poučit a dodržovat ustanovení trestního řádu (viz např. § 165 odst. 2 tr. ř.).

Roz. 20/68 – Není-li obviněnému, který vykonává trest odnětí svobody, umožněno, aby se zúčastnil veřejného zasedání, ačkoliv výslovně žádá, aby byl tomuto zasedání přítomen, je porušením zákona v § 2 odst. 13 věta za středníkem tr. ř., koná-li soud přesto veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.

Roz. 43/89 – Oznámí-li obhájce vyšetřovateli, že se chce účastnit všech vyšetřovacích úkonů (§ 165 odst. 4 tr. ř.), je vyšetřovatel povinen sdělit mu včas dobu a místo každého vyšetřovacího úkonu, nejde-li o úkon neodkladný, a to bez ohledu na to, zda úkon provede sám nebo požádá o jeho provedení dožadovaný orgán přípravného řízení. Je porušením práva obviněného na obhajobu (§ 2 odst. 13, § 165 odst. 1 tr. ř.), pokud je v přípravném řízení doplňováno vyšetřování výslechem svědka, aniž byl obhájce předem uvědoměn o době a místu konání výslechu, ačkoliv požádal vyšetřovatele o účast na vyšetřovacích úkonech (poznámka – další část judikátu s ohledem na současné znění § 188 tr. ř. není uváděna).

Roz. 40/94 – I. Provedení důležitých důkazů v přípravném řízení za situace, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli to byl případ nutné obhajoby, přičemž nešlo o úkony, jejichž provedení by nebylo možno odložit (§ 165 odst. 2 tr. ř.), je závažnou vadou přípravného řízení, pro kterou soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.

Závažnou vadou ve smyslu uvedeného ustanovení je i porušení práva obhajoby záležící v tom, že obhájce obviněného, který oznámil vyšetřovateli, že se chce účastnit vyšetřovacích úkonů, nebyl vyrozuměn o důležitých vyšetřovacích úkonech, přičemž nešlo o úkony, jejichž provedení by nebylo možno odložit (§ 165 odst. 1, 2 tr. ř.).

Žádný z těchto vadně provedených důkazů nelze v dalším řízení použít.

II. Jde-li o věc, kde jsou podmínky nutné obhajoby (36 tr. ř.), obviněný musí mít obhájce zvoleného nebo ustanoveného pro řízení v této věci. Nestačí, že obviněný již má obhájce v řízení o jiné trestní věci. Nic však nebrání tomu, aby byl ustanoven stejný obhájce.

Roz. 6/05 – Závažnou vadou přípravného řízení odůvodňující vrácení věci státnímu zástupci k došetření po předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. je porušení práva obviněného na obhajobu (§ 2 odst. 13 tr. ř.) spočívající v tom, že vyšetřovatel neupozornil obhájce obviněného na možnost prostudovat vyšetřovací spis a učinit návrh na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.).

Roz. 33/00 – V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení ani v něm pokračovat v nepřítomnosti obhájce, a to i tehdy, neúčastní-li se obhájce hlavního líčení na základě dohody s obžalovaným.

V takovém případě by došlo konáním hlavního líčení (jeho části) v nepřítomnosti obhájce k porušení práva tohoto obžalovaného na obhajobu a důkazy provedené v nepřítomnosti jeho obhájce by byly vůči tomuto obžalovanému neúčinné.

Roz. 13/17 – Jestliže podle § 211 odst. 6 tr. ř. obviněný a státní zástupce dali souhlas s přečtením úředního záznamu o vysvětlení opatřeného podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř., tak tím současně souhlasili i s jeho použitím jako důkazu v řízení před soudem, a to bez ohledu na skutečnost, zda o tomto důsledku byli poučeni. Stejné platí i v jiných případech souhlasu osoby s provedením důkazního prostředku jeho přečtením (např. podle § 211 odst. 1 nebo § 211 odst. 5 tr. ř.).

Roz. 29/81 – Ak vypovedá pred súdom ako svedok osoba, ktorá neovláda český alebo slovenský jazyk, musí súd pribrať tlmočníka aj vtedy, keď predseda senátu ovláda jazyk, v ktorom svedok vypovedá.

Roz. 19/00 – Právo užívat svého mateřského jazyka platí po celou dobu trestního řízení, tedy i v řízení před orgány činnými v trestním řízení rozhodujícími ve vykonávacím řízení podle hlavy dvacáté trestního řádu. Důvodem nutné obhajoby ve smyslu § 36a odst. 1 písm. d) tr. ř. [popř. § 36a odst. 2 písm. d) tr. ř.] může být i neznalost českého jazyka obviněným.

Roz. 30/02 – Prohlásí-li obviněný kdykoli v průběhu řízení, že žádá pomoc tlumočníka, aby tak mohl používat svého mateřského jazyka, je povinností orgánů činných v trestním řízení jeho požadavku vyhovět, byť v předchozích fázích řízení obviněný tlumočníka nežádal a bylo zřejmé, že je schopen komunikovat v českém jazyce. Není-li tlumočník k žádosti obviněného zajištěn, jde o podstatnou vadu řízení, neboť tak dochází k výraznému zkrácení práv obviněného. To však nic nemění na zákonnosti procesních úkonů provedených bez účasti tlumočníka za situace, kdy obviněný před, jejich konáním prohlásil, že rozumí českému jazyku a tlumočníka nežádá.

(1) Odborové organizace nebo organizace zaměstnavatelů a ostatní občanská sdružení s výjimkou politických stran a politických hnutí, církve, náboženské společnosti a právnické osoby sledující v předmětu své činnosti charitativní účely (dále jen „zájmová sdružení občanů“) mohou působit při zamezování a předcházení trestné činnosti způsobem uvedeným v tomto zákoně.

(2) Zájmová sdružení občanů mohou spolupůsobit při výchově osob, u nichž soud rozhodl o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, nebo jejichž trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno, u podmíněně odsouzených, podmíněně odsouzených k trestu odnětí svobody s dohledem a podmíněně propuštěných; pomáhají také vytvářet podmínky, aby odsouzený žil po vykonání trestu řádným životem.

a) za chování obviněného, jehož trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno,

b) za převýchovu odsouzeného, u něhož bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem, kterému byl uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl odložen na zkušební dobu, u podmíněně odsouzeného k trestu odnětí svobody s dohledem, nebo

c) za dovršení nápravy odsouzeného, který vykonává trest odnětí svobody, trest zákazu činnosti, trest zákazu držení a chovu zvířat nebo trest zákazu pobytu; v těchto případech se zájmové sdružení občanů může připojit k návrhu odsouzeného na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo na podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu držení a chovu zvířat anebo zákazu pobytu a za tím účelem se se souhlasem odsouzeného může informovat o jeho chování a dosavadním průběhu výkonu trestu.

(2) Zájmové sdružení občanů může také navrhnout, aby vazba u obviněného byla nahrazena jeho zárukou (§ 73), a podávat za odsouzeného žádost o udělení milosti a o zahlazení odsouzení.

(3) Zájmové sdružení občanů, které převzalo záruku, je povinno působit na obviněného nebo odsouzeného, aby žil řádným životem, a k tomu přijmout potřebná opatření; zájmové sdružení občanů rovněž dbá, aby nahradil škodu nebo nemajetkovou újmu, kterou způsobil trestným činem, nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, které získal trestným činem.

Shora uvedené ustanovení rozvádí širokou nabídku možností aktivit zájmových sdružení občanů nejen při nápravě obviněného, a to z vlastní iniciativy tohoto sdružení či na základě podnětu orgánů činných v trestním řízení. Vedle různých forem záruk uvedených v § 6 odstavci 1 písm. a) až c) tr. ř., přichází do úvahy také návrh, aby vazba byla nahrazena zárukou, dále např. žádost o udělení milosti a zahlazení odsouzení.

Toto ustanovení bylo podstatněji upraveno v odstavci 1 písm. c) zákonem č. 220/2021 Sb., ze kterého vyplývá, že zájmová sdružení občanů se mohou k návrhu obviněného připojit, pokud zároveň nabídnou záruku za dovršení jeho nápravy. Tato úprava se dále promítá do ustanovení § 331 odst. 3 tr. ř.

Roz. 21/63 – Ustanovení § 4 odst. 1[17] tr. ř. má na mysli možnost převzetí nabídnuté záruky společenskou organizací v řízení, ve kterém se rozhoduje o vině a trestu. V takovém řízení může soud při projednávání věci v hlavním líčení přijmout nabídnutou záruku jen u činu menší společenské nebezpečnosti. Naproti tomu podle § 6 odst. 1 tr. ř. může společenská organizace nabídnout záruku též v případech odsouzení pachatele pro trestný čin s vyšším stupněm společenské nebezpečnosti. Návrh společenské organizace na podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nutno posuzovat z hlediska § 61 odst. 2 tr. zák. a § 6 odst. 1 tr. ř.

Roz. 67/72 – Hlavním cílem záruky společenské organizace za nápravu obviněného (§ 4 odst. 1 tr. ř.) je výchovným působením kolektivu pracujících přispět k nápravě a převýchově obviněného. Je proto povinností soudu, aby si před přijetím nabídnuté záruky řádným způsobem objasnil otázku, zda tu jsou předpoklady, aby se obviněný napravil výchovným působením kolektivu pracujících, zejména zda společenská organizace, která nabídla převzetí záruky, je vůbec schopna úkol nápravy obviněného úspěšně splnit.

(1) Orgány činné v trestním řízení jsou povinny si navzájem pomáhat při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona.

(2) Orgány činné v trestním řízení ve vhodných případech spolupracují s Probační a mediační službou, které mohou předávat informace pro plnění úkolů v rámci její působnosti.

a) soud – těmi se rozumí okresní a obvodní soudy (obvodní soudy v Praze, ale např. i Městský soud v Brně), krajské soudy (např. Městský soud v Praze), vrchní soudy (v Praze a Olomouci) a Nejvyšší soud (v Brně),

c) policejní orgán – jimi se rozumějí útvary Policie České republiky (dále jen PČR). V řízení o trestných činech policistů a zaměstnanců zařazených v PČR má postavení policejního orgánu Generální inspekce bezpečnostních sborů (blíže § 12 odst. 2 tr. ř.). Znění tohoto ustanovení bylo zákonem č. 220/2021 Sb., doplněno o odstavec 2, a to že pro zefektivnění práce probační a mediační služby je důležité, aby v případech, kdy je pověřena zpracováním stanoviska o poměrech osoby atd., měla informace o zásadních rozhodnutích.

(1) K zjištění povahy, rozsahu nebo umístění věcí pro účely jejich zajištění, k zjištění majetkových poměrů obviněného nebo pro účely zajištění výkonu trestní sankce může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán vyzvat osobu, jejíž majetek je zjišťován, nebo osobu jí blízkou, aby mu v jím stanovené přiměřené lhůtě zaslala prohlášení o majetku osoby, jejíž majetek je zjišťován. Vyzvaná osoba má právo odepřít učinění prohlášení o majetku; přitom se použijí obdobně § 92 odst. 1, § 100 a § 158 odst. 8. Ve výzvě je třeba upozornit osobu, která má učinit prohlášení o majetku, na následky nevyhovění této výzvě a poučit ji o jejím právu odepřít učinění prohlášení o majetku.

(2) Osoba uvedená v odstavci 1 se vyzve, aby v prohlášení o majetku uvedla v rozsahu, v jakém jsou jí takové skutečnosti známy, údaje vztahující se k majetku osoby, jejíž majetek je zjišťován, zejména

a) plátce odměny z pracovněprávního vztahu nebo vztahu obdobného vztahu pracovněprávnímu anebo jiného příjmu a výši takové odměny nebo jiného příjmu,

b) u které banky, spořitelního a úvěrního družstva, instituce elektronických peněz, vydavatele elektronických peněz malého rozsahu, platební instituce, poskytovatele platebních služeb malého rozsahu nebo obdobné zahraniční osoby má tato osoba účty, výši pohledávek a čísla účtů nebo jiné jedinečné identifikátory podle zákona o platebním styku,

c) dlužníky, vůči nimž má tato osoba pohledávky, jejich důvod, výši a lhůtu splatnosti,

d) přehled věcí ve vlastnictví nebo spoluvlastnictví této osoby, včetně výše spoluvlastnického podílu a umístění věcí, a

e) svěřenské fondy nebo obdobná zařízení, která tato osoba zřídila, nebo u kterých je obmyšleným.

(3) Předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán může vyzvat osobu uvedenou v odstavci 1 k učinění nového prohlášení o majetku osoby, jejíž majetek je zjišťován, pokud má důvodně za to, že došlo ke změně majetkových poměrů osoby, jejíž majetek je zjišťován.

(4) Nezašle-li osoba, která byla vyzvána k učinění prohlášení o majetku, toto prohlášení ve stanovené lhůtě nebo má-li orgán činný v trestním řízení, který ji k učinění prohlášení o majetku vyzval, pochybnosti o pravdivosti nebo úplnosti jí učiněného prohlášení, může ji předvolat k podání výpovědi; ustanovení tohoto zákona upravující podání vysvětlení, výslech obviněného a výslech svědka se použijí přiměřeně.

Do § 7a trestního řádu se přenáší a určitým způsobem modifikuje institut prohlášení o majetku dosud obsažený v zákoně č. 279/2003 Sb., kde byl využitelný pouze pro účely zjišťování majetku sloužícího pro zajištění výkonu trestu propadnutí majetku, peněžitého trestu a zajištění nároku poškozeného, neboť není důvod, aby tento institut nemohl být použit obecně pro účely zjištění majetku osoby, jejíž majetek má být zajištěn, nebo ke zjištění majetkových poměrů obviněného, je-li toho třeba pro účely trestního řízení. Toto prohlášení není koncipováno primárně jako ústní, činěné formou výslechu, ale po vzoru jiných právních předpisů upravujících prohlášení o majetku (daňové a exekuční předpisy) se upřednostňuje písemná forma prohlášení. To však nevylučuje možnost předvolat dotčenou osobu k ústnímu prohlášení, pokud bude nečinná a na výzvu nebude reagovat, nebo jsou-li pochybnosti o pravdivosti a úplnosti jejího prohlášení. Přitom se postupuje přiměřeně podle ustanovení upravujících výslech podezřelého, obviněného a svědka.

Prohlášení o majetku je součástí trestního spisu a informace získané tímto způsobem o třetí osobě nejsou předmětem jiného samostatného zpracování. Jinak se vymezuje též okruh osob povinných k podání takového prohlášení, neboť by mělo jít o osoby, které z důvodu svého úzkého vztahu k obviněnému nebo jiné osobě, jejíž věci podléhají zajištění, mohou mít informace o jejích majetkových poměrech.

Úprava zohledňuje s ohledem na možný trestní postih podle § 227 tr. zák. zásadu nemo tenetur garantující právo každého odepřít výpověď v případě, že by jí způsobil trestní stíhání sobě nebo osobě blízké, přičemž judikatorním výkladem byla postupně rozšířena její interpretace tak, že donucení je vyloučeno, nejen pokud jde o výpověď, ale i v případě vyžadování jiné součinnosti nebo aktivního jednání dotčené osoby sloužícího k jejímu usvědčení (příp. k usvědčení osoby jí blízké). Osoby vyzvané k učinění prohlášení o majetku tak jsou oprávněny odepřít učinění prohlášení z uvedeného důvodu.

(1) Je-li zapotřebí zabránit ztrátě, zničení nebo pozměnění dat důležitých pro trestní řízení, která jsou uložena v počítačovém systému nebo na nosiči informací, lze nařídit osobě, která uvedená data drží nebo je má pod svojí kontrolou, aby taková data uchovala v nezměněné podobě po dobu stanovenou v příkazu a učinila potřebná opatření, aby nedošlo ke zpřístupnění informace o tom, že bylo nařízeno uchování dat.

(2) Je-li to zapotřebí k zabránění pokračování v trestné činnosti nebo jejímu opakování, lze nařídit osobě, která drží nebo má pod svojí kontrolou data, která jsou uložena v počítačovém systému nebo na nosiči informací, aby znemožnila přístup jiných osob k takovým datům.

(3) Příkaz podle odstavce 1 nebo 2 je oprávněn vydat předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Policejní orgán potřebuje k vydání takového příkazu předchozí souhlas státního zástupce; bez předchozího souhlasu může být příkaz policejním orgánem vydán jen tehdy, jestliže nelze předchozího souhlasu dosáhnout a věc nesnese odkladu.

(4) V příkazu podle odstavce 1 nebo 2 musí být označena data, na která se příkaz vztahuje, důvod, pro který mají být data uchována nebo k nim má být znemožněn přístup, a doba, po kterou mají být tato data uchována nebo k nim má být znemožněn přístup, která nesmí být delší než 90 dnů. Příkaz musí obsahovat poučení o následcích neuposlechnutí příkazu.

(5) Orgán, který vydal příkaz podle odstavce 1 nebo 2, jej neprodleně doručí osobě, vůči které směřuje.

(1) Státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Státní orgány jsou dále povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.

(2) Jestliže je toho v trestním řízení třeba k řádnému objasnění okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, k zjištění povahy, rozsahu nebo umístění věcí pro účely jejich zajištění, k zjištění majetkových poměrů obviněného nebo pro účely zajištění výkonu trestní sankce, může státní zástupce a po podání obžaloby nebo návrhu na potrestání předseda senátu požadovat údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství, a údaje z evidence investičních nástrojů a zaknihovaných cenných papírů. Pro účely uvedené ve větě první může za podmínek stanovených zvláštním zákonem požadovat údaje, které jsou předmětem bankovního tajemství, také orgán vykonávající působnost úřadu pro vyhledávání majetku z trestné činnosti v České republice podle předpisu Evropské unie upravujícího spolupráci mezi úřady pro vyhledávání majetku z trestné činnosti¹³⁾. V řízení o trestném činu podle § 180 trestního zákoníku může orgán činný v trestním řízení vyžadovat individuální údaje získané podle zvláštního zákona pro statistické účely. V trestním řízení, ve kterém lze uložit ochranné opatření zabrání části majetku, může státní zástupce a po podání obžaloby nebo návrhu na potrestání předseda senátu žádat od správce daně informace z rozhodnutí o stanovení daně z příjmů pro účely posouzení splnění podmínek pro uložení tohoto ochranného opatření nebo pro účely zajištění jeho výkonu; poskytnutí informací podle tohoto ustanovení není porušením povinnosti mlčenlivosti podle daňového řádu. Podmínky, za nichž může orgán činný v trestním řízení vyžadovat údaje získané při správě daní pro jiné účely, stanoví zvláštní zákon. Údaje získané podle tohoto ustanovení nelze využít pro jiný účel než pro trestní řízení, v jehož rámci byly vyžádány.

(3) Z důvodů uvedených v odstavci 2 může předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit sledování bankovního účtu nebo účtu u osoby oprávněné k evidenci investičních nástrojů nebo zaknihovaných cenných papírů podle jiných právních předpisů, a to nejvýše po dobu šesti měsíců. Trvá-li účel, pro který bylo sledování účtu nařízeno, i po této době, může toto sledování prodloužit na základě příkazu soudce soudu vyššího stupně a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce krajského soudu o dalších šest měsíců, a to i opakovaně. Údaje získané podle tohoto ustanovení nelze využít pro jiný účel než pro trestní řízení, v jehož rámci byly získány.

(4) Plnění povinností podle odstavce 1 lze odmítnout s odkazem na povinnost zachovávat tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem nebo státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti; to neplatí,

a) jestliže osoba, která tyto povinnosti má, by se jinak vystavila nebezpečí trestního stíhání pro neoznámení nebo nepřekažení trestného činu, nebo

b) při vyřizování dožádání orgánu činného v trestním řízení o trestném činu, kde dožádaná osoba je současně oznamovatelem trestného činu.

Za státem uznanou povinnost mlčenlivosti se podle tohoto zákona nepovažuje taková povinnost, jejíž rozsah není vymezen zákonem, ale vyplývá z právního úkonu učiněného na základě zákona.

(5) Nestanoví-li zvláštní zákon podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto informace pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce. Tím není dotčena povinnost mlčenlivosti advokáta podle zákona o advokacii.

(6) Ustanovením odstavců 1 a 5 není dotčena povinnost zachovávat mlčenlivost uložená na základě vyhlášené mezinárodní smlouvy, kterou je Česká republika vázána.

(7) Každý je povinen zachovávat mlčenlivost o všem, co se dozvěděl v souvislosti se součinností požadovanou podle odstavců 1 až 3; povinností mlčenlivosti není vázán pro účely řízení před soudem nebo jiným orgánem, a to v rozsahu nezbytném pro ochranu jeho práv nebo pro výkon jeho povinností. O této povinnosti a o následcích spojených s jejím porušením musí být poučen.

Pro účely zjištění zdanitelných příjmů osoby, u níž přichází v úvahu uložení ochranného opatření zabrání části majetku podle § 102a odst. 1 tr. zák., kdy je jednou z rozhodných podmínek pro jeho uložení zjištěný hrubý nepoměr mezi celkovým majetkem a zákonnými příjmy této osoby ve sledovaném období, umožňuje toto ustanovení požadovat od orgánů Finanční správy České republiky informace o výši stanovené daně z příjmů. Půjde tak o informace obsažené v rozhodnutí o stanovení daně, tj. platebním výměru nebo dodatečném platebním výměru. Může jít přitom o rozhodnutí vydané na základě podaného daňového tvrzení (přiznání), nebo stanovené z moci úřední (zpravidla na základě provedené daňové kontroly).

Dochází tak k průlomu do povinnosti mlčenlivosti uložené daňovým řádem. Rozsah tohoto průlomu je však striktně omezen pouze na oblast daně z příjmů fyzických osob a daně z příjmů právnických osob, a to pouze na ty údaje, které jsou obsaženy v samotném rozhodnutí o stanovení daně. Průlom do daňové mlčenlivosti se tak netýká dalších informací obsažených ve spise pocházejících zejména z vyhledávací a kontrolní činnosti správců daně z příjmů.

Roz. 46/06 – Ustanovení § 8 odst. 5 tr. ř. se vztahuje pouze na případy, kdy zvláštní zákon nestanoví podmínky, za nichž lze informace (před 1. 1. 2006 „skutečnosti“), které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, sdělovat orgánům činným v trestním řízení. Nedostatek zákonných podmínek ve zvláštním zákoně nahrazuje souhlasem soudce, jemuž samotnému přísluší v konkrétním případě posoudit, zda je průlom do povinnosti mlčenlivosti přípustný a v jakém nezbytném rozsahu (§ 2 odst. 4 a § 52 tr. ř., čl. 4 odst. 4 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Vydání souhlasu soudce s vyžadováním informací uvedených v § 8 odst. 5 tr. ř. pro trestní řízení není podmíněno předchozím neúspěšným pokusem orgánů činných v trestním řízení o jejich získání od subjektu, který je takovou povinností vázán, na základě jejího zproštění oprávněnou osobou.

Roz 5/14 I. – Lékař nebo jiný zdravotník je povinen podle § 51 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů, zachovat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděl v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb. Informace, které podléhají povinnosti mlčenlivosti podle citovaného ustanovení zákona o zdravotních službách, je nutné pro trestní stíhání vyžadovat se souhlasem soudu postupem podle § 8 odst. 5 tr. ř. pouze tehdy, když se na trestný čin nevztahuje oznamovací povinnost podle § 368 tr. zákoníku.

Poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm zúčastněných

(1) Při poskytování informací o své činnosti veřejnosti orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen (§ 2 odst. 2). V přípravném řízení nesmějí zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka.

(2) Při poskytování informací podle odstavce 1 orgány činné v trestním řízení zvlášť dbají na ochranu osobních údajů a soukromí osob mladších 18 let.

(3) Orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací podle odstavce 1 veřejným sdělovacím prostředkům; poskytnutí informací odepřou z důvodů ochrany zájmů uvedených v odstavcích 1 a 2. Vyhradí-li si v přípravném řízení státní zástupce právo poskytnout informace o určité trestní věci, může je policejní orgán poskytnout jen s jeho předchozím souhlasem.

(1) Osoby, kterým byly orgány činnými v trestním řízení poskytnuty informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a odst. 1 věty druhé, pro účely trestního řízení nebo k výkonu práv nebo plnění povinností stanovených zvláštním právním předpisem, je nesmějí nikomu dále poskytnout, pokud jejich poskytnutí není nutné k uvedeným účelům. O tom musí být tyto osoby poučeny.

(2) Nikdo nesmí v souvislosti s trestným činem spáchaným na poškozeném jakýmkoli způsobem zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti poškozeného, který je osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán trestný čin vraždy (§ 140 trestního zákoníku), zabití (§ 141 trestního zákoníku), některý z trestných činů, kterým byla způsobena těžká újma na zdraví, trestný čin ohrožení pohlavní nemocí (§ 155 trestního zákoníku), některý z trestných činů proti těhotenství ženy (§ 159 až 162 trestního zákoníku), trestný čin obchodování s lidmi (§ 168 trestního zákoníku), některý z trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti (§ 185 až 193 trestního zákoníku), trestný čin opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 195 trestního zákoníku), týrání svěřené osoby (§ 198 trestního zákoníku), týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 trestního zákoníku), únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou (§ 200 trestního zákoníku) nebo nebezpečného pronásledování (§ 354 trestního zákoníku).

(3) Zveřejnění obrazových snímků, obrazových a zvukových záznamů nebo jiných informací o průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání, které by umožnily zjištění totožnosti poškozeného uvedeného v odstavci 2, je zakázáno.

(4) Pravomocný rozsudek nesmí být zveřejněn ve veřejných sdělovacích prostředcích s uvedením jména, popřípadě jmen, příjmení a bydliště poškozeného uvedeného v odstavci 2. Předseda senátu může s přihlédnutím k osobě poškozeného a povaze a charakteru spáchaného trestného činu rozhodnout o dalších omezeních spojených se zveřejněním pravomocného odsuzujícího rozsudku za účelem přiměřené ochrany zájmů takového poškozeného.

Nikdo nesmí bez souhlasu osoby, které se takové informace týkají, zveřejnit informace o nařízení či provedení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 nebo informace z něj získané, údaje o telekomunikačním provozu zjištěné na základě příkazu podle § 88a, nebo informace získané sledováním osob a věcí podle § 158d odst. 2 a 3, umožňují-li zjištění totožnosti této osoby a nebyly-li použity jako důkaz v řízení před soudem.

(1) Informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a až 8c, lze v nezbytném rozsahu zveřejnit pro účely pátrání po osobách, pro dosažení účelu trestního řízení, nebo umožňuje-li to tento zákon. Uvedené informace lze také zveřejnit, odůvodňuje-li to veřejný zájem, pokud převažuje nad právem na ochranu soukromí dotčené osoby; přitom je třeba zvlášť dbát na ochranu zájmů osoby mladší 18 let.

(2) Informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a až 8c, lze také zveřejnit, pokud osoba, jíž se zákaz zveřejnění týká, udělila ke zveřejnění informace výslovný souhlas. Zemřela-li nebo byla-li tato osoba prohlášena za mrtvou, souhlas se zveřejněním informací je oprávněn udělit její manžel, partner nebo její děti, a není-li jich, její rodiče; v případě osoby mladší 18 let nebo osoby s omezenou svéprávností její zákonný zástupce nebo opatrovník. Souhlas se zveřejněním informací nemůže udělit osoba, která je pachatelem trestného činu spáchaného vůči osobě, jež zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou.

(3) Informace, na které se vztahuje zákaz zveřejnění podle § 8a až 8c, lze také zveřejnit, pokud osoba, jíž se zákaz zveřejnění týká, zemřela nebo byla prohlášena za mrtvou a není-li žádné osoby oprávněné udělit souhlas se zveřejněním podle odstavce 2.

(1) Orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného.

(2) Orgány činné v trestním řízení nejsou oprávněny řešit samostatně otázky týkající se osobního stavu, o nichž se rozhoduje v řízení ve věcech občanskoprávních. Jestliže rozhodnutí o takové otázce nebylo ještě vydáno, vyčkají jeho vydání.

Předběžnou otázku si lze představit např. v souvislosti s rozhodováním o trestném činu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zák., kdy soud si musí v souvislosti s rozhodováním o vině ujasnit výši výživného v souvislosti např. se zněním § 913 obč. zák. (dříve s § 86 a násl. zákona o rodině).

V této souvislosti je možno konstatovat, že výživné si pro tento případ může soud rozhodující o vině stanovit odlišně od výše výživného, které bylo stanoveno např. soudem opatrovnickým, případně stanovit, aniž by před tím bylo stanoveno soudem.

Roz. 33/60 – Trestný súd pri posudzovaní otázky zavinenia u trestného činu neplnenia vyživovacej povinnosti podľa § 210 ods. 1[18] tr. zák. nie je viazaný rozhodnutím ľudového súdu, ktorý v konaní vo veciach občianskoprávnych stanovil skôr výšku vyživovacej povinnosti. Trestný súd musí vychádzať z reálnych možností obžalovaného pre plnenie vyživovacej povinnosti a teda posúdiť otázku zavinenia samostatne. V tomto smere ide o samostatné posúdenie predbežnej otázky v zmysle § 4 ods. 1 Tr. por.

Roz. 48/65 – Jestliže byl odsouzený z trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, nelze považovat trest za vykonaný dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění, pokud nebylo podle § 64 odst. 1[19] tr. zák., rozhodnuto, že se v podmíněné lhůtě osvědčil.

Odsuzuje-li soud podmíněně propuštěného pachatele před uplynutím zkušební doby pro další trestný čin spáchaný ve zkušební době, musí při výměře trestu přihlížet k ustanovení § 36 odst. 1 tr. zák. tak, aby trest odnětí svobody, který má být uložen, nepřesáhl spolu s dosud nevykonaným zbytkem předchozího trestu odnětí svobody patnáct let. Zda předchozí, dosud neodpykaný trest odnětí svobody nebo jeho zbytek bude či nebude vykonán, řeší soud samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř.

Roz. 14/68 – I. Byl-li odsouzenému na základě rozhodnutí presidenta republiky o amnestii dříve uložený trest odnětí svobody zcela nebo zčásti prominut pod podmínkou, že se po určitou dobu nedopustí úmyslného trestného činu, nelze mít za to, že dřívější trest odnětí svobody byl vykonán dnem, kdy byl odsouzený z výkonu trestu propuštěn, dokud obviněnému stanovená zkušební doba úspěšně neuplynula.

II. Odsuzuje-li soud taktového pachatele za úmyslný trestný čin spáchaný ve stanovené zkušební době, nemůže obviněnému uložit nový trest odnětí svobody bez přihlédnutí k ustanovení § 36 odst. 1 tr. zák.

III. Pokud nebylo pravomocně rozhodnuto, že se odsouzený při podmíněném odsouzení, podmíněném propuštění nebo při podmíněném prominutí trestu odnětí svobody amnestii presidenta republiky neosvědčil, a že se vykoná trest odnětí svobody nebo jeho zbytek a pokud při novém odsouzení za trestný čin, spáchaný ve zkušební době, přichází v úvahu aplikace § 36 odst. 1 tr. zák., posoudí soud jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., zda v důsledku nového odsouzení přijde v úvahu výkon trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, uloženého dřívějším rozsudkem.

Roz. 32/79 – Vyživovacia povinnosť rodiča voči dieťaťu vzniká priamo na základe zákona (§ 85 Zákona o rodine). Preto za začiatok páchania trestného činu zanedbania povinnej výživy podľa § 213 Tr. zák. rodiča voči dieťaťu treba považovať deň, od ktorého prestal rodič zavinene plniť svoju vyživovaciu povinnosť bez ohľadu na to, či o povinnosti platiť výživné a o jeho výške rozhodol už predtým súd v občianskoprávnom konaní. Ak takéto rozhodnutie nebolo dosiaľ vydané, súd v trestnom konaní rozhodne o výživnom ako o predbežnej otázke podľa § 9 ods. 1 Tr. por. Pretože ide o otázku viny, súd v trestnom konaní nie je viazaný rozhodnutím súdu v občianskoprávnom konaní ani vtedy, keď tento súd už rozhodol, ale posudzuje túto otázku samostatne (§ 9 ods. 1 Tr. por.). Rozhodnutie súdu v občianskoprávnom konaní však súd v trestnom konaní zhodnotí ako dôkaz podľa § 2 ods. 6 Tr. por. To platí aj v prípade vyživovacej povinnosti medzi manželmi podľa § 91 zákona o rodine. Naproti tomu povinnosť prispievať na výživu rozvedeného manžela podľa § 92 ods. 1 zákona o rodine nevzniká priamo na základe zákona, ale len na základe dohody rozvedených manželov alebo rozhodnutia súdu v občianskoprávnom konaní na návrh niektorého z rozvedených manželov. Preto rozvedený manžel, ktorý zavinene neprispieva na výživu rozvedenej manželky (a naopak), môže sa dopustiť trestného činu zanedbania povinnej výživy podľa § 213 Tr. zák. len od uzatvorenia dohody, prípadne od právoplatnosti rozhodnutia súdu v občianskoprávnom konaní, z ktorých vyplýva povinnosť prispievať na výživu rozvedenej manželky. Ani tu však súd rozhodujúci v trestnom konaní nie je viazaný rozhodnutím súdu v občianskoprávnom konaní pokiaľ ide o výšku príspevku, ktorý rozvedený manžel zavinene neplatil, ale rieši túto otázku samostatne (§ 9 ods. 1 Tr. por.). Rozhodnutie súdu v občianskoprávnom konaní však musí zhodnotiť ako dôkaz podľa § 2 ods. 6 Tr. por.

Roz. 24/92 – I. Při rozhodování o uložení ochranného léčení podle § 72 odst. 1[20] tr. zák., jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, je soud povinen dokazovat splnění všech těchto zákonných podmínek. V otázce, zda jde o pachatele činu jinak trestného, není přitom vázán usnesením o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř.

II. Znalecký posudek o duševním stavu obviněného opatřený v průběhu trestního stíhání, které pak bylo zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., lze k důkazu jako znalecký posudek a nikoli jen jako listinný důkaz použít i v následném řízení o uložení ochranného léčení.

Roz. 9/94 – Soud rozhodující o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného z důvodu, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky [§ 11 odst. 1 písm. a) tr. ř.], musí jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) posoudit, pod které ustanovení je třeba skutek, pro který je obviněný stíhán, podřadit. Právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán. Není přitom rozhodující, zda důvodem k odchylnému posouzení skutku proti obžalobě je to, že skutek byl obžalobou právně posouzen chybně, nebo zda důvodem k jinému právnímu posouzení je změna důkazní situace, k níž došlo v pozdějším stádiu řízení.

Roz. 14/01 – V řízení o zahlazení odsouzení je soud vázán pravomocným rozhodnutím o účasti odsouzeného na amnestii prezidenta republiky, kterou mu byl prominut trest s účinkem, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl, neboť nejde o posouzení viny ve smyslu § 9 odst. 1, in fine, tr. ř.

I když k takovému odsouzení nelze přihlížet jako k formální právní skutečnosti, ještě to nebrání soudu, aby se v řízení o zahlazení v rámci hodnocení způsobu života odsouzeného zabýval i tou skutečností, že ve lhůtách uvedených v ustanovení § 69 odst. 1 tr. zák.[21] se dopustil jednání, které je neslučitelné s vedením řádného života.

Roz. 18/03 – Rozhodnutí podle § 73a odst. 3 písm. c) tr. ř., že peněžitá záruka připadá státu, neboť obviněný opakoval trestnou činnost, může soud učinit, aniž by vyčkával právní moci nového (dalšího) odsuzujícího rozsudku obviněného. Otázku, zda se obviněný dopustil jednání, jemuž mělo být nejprve vazbou a posléze peněžitou zárukou zabráněno, soud vyřeší jako předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř. na základě důkazů opatřených do doby jeho rozhodnutí.

Roz. 17/05 – Při posuzování otázky, jak vysoké je výživné, jehož neplacením byl spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák., postupuje orgán činný v trestním řízení samostatně – tuto otázku řeší jako otázku předběžnou ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. a řídí se přitom zákonnými hledisky stanovenými v § 96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, třebaže o výši výživného, které je obviněný povinen platit již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí v občanskoprávním řízení soudem České republiky nebo soudem cizího státu. Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním řízení nemůže při zjišťování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině pominout, zhodnotí je jako jiné důkazy podle pravidel ustanovení § 2 odst. 6 tr.

Roz. 59/06 – U osoby stíhané pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175[22] tr. zák., která měla nepravdivě popsat okolností spáchání určité trestné činnosti, musí orgány činné v trestním řízení vyřešit jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.), zda není sama jejím pachatelem. V takovém případě by nemohla být trestně odpovědná za uvedený trestný čin křivé výpovědí a nepravdivého znaleckého posudku. Není však vyloučena její odpovědnost za jiný trestný čin, např. křivého obvinění podle § 174 tr. zák.[23].

Roz. 8/07 – Aktuální právní kvalifikace stíhaného skutku jako trestného činu, na který se jinak vztahuje aboliční ustanovení čl. I písm. a) rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 (č. 20/1998 Sb.), ještě bez dalšího nezakládá nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Z hlediska případné aplikace tohoto aboličního ustanovení amnestie není orgán činný v trestním řízení vázán stávající právní kvalifikací skutku, ale je oprávněn a povinen posoudit správnost takové právní kvalifikace sám jako předběžnou otázku ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. Může tak dospět k právnímu posouzení skutku jako trestného činu, na který se nevztahuje aboliční ustanovení amnestie prezidenta republiky, třebaže v době jejího vyhlášení byl skutek právně kvalifikován tak, že by se na něj amnestie vztahovala.

Roz. 17/09 – Závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem je obligatorním znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák.[24]. Otázku existence a obsahu tohoto právního vztahu musí soud v trestním řízení posuzovat vždy samostatně jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.), neboť jde o posouzení viny obviněného. To platí i v případě, že existence takového závazkového právního vztahu již byla deklarována pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, které nemá konstitutivní povahu. Tímto rozhodnutím sice soud není v trestním řízení vázán, avšak nemůže je pominout, proto jím provede důkaz, zhodnotí je v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a ve svém rozhodnutí se s jeho argumenty vypořádá.

Roz. 42/12 – Otázku, zda obviněný zaviněně neplnil svou zákonnou vyživovací povinnost ve vztahu ke svým dětem (§ 85 odst. 1, § 96 odst. 1 zákona o rodině), je soud v řízení konaném o trestném činu zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 tr. zák. oprávněn posuzovat samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. i v případě, že pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení došlo ke zrušení stanovené vyživovací povinnosti, a to ohledně období, jehož se týká trestní stíhání obviněného.

Soud rozhodující v trestním řízení, ač není vázán takovým rozhodnutím soudu rozhodujícího v občanskoprávním řízení a musí sám vyhodnotit, zda obviněný měl vůbec reálnou možnost v rozhodném období, jehož se týká trestní stíhání, plnit svou zákonnou vyživovací povinnost, se při posuzování této předběžné otázky může odchýlit od rozhodnutí orgánu, kterému je speciálně svěřena kompetence rozhodovat o takové vyživovací povinnosti, jen v odůvodněných případech. Přitom je nezbytné, aby soud rozhodující v trestním řízení provedl důkaz též spisem, z něhož vycházel soud rozhodující v občanskoprávním řízení, pokud je dostupný, vypořádal se s důkazy a zjištěními, které se staly podkladem pro jeho rozhodnutí, a na základě zhodnocení všech provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. náležitě odůvodnil svůj odlišný závěr.

Roz. 48/15 – Zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. v případě posuzování trestní odpovědnosti pachatele, jenž se činu dopustil v negativním právním omylu, vyžaduje, aby bylo provedeno dokazování zaměřené na objasnění otázky, zda se mohl vyvarovat svého omylu. V odůvodnění rozsudku, jímž byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby proto, že jednal v omluvitelném negativním právním omylu, je nezbytné uvést komplexní vyhodnocení všech relevantních skutečností majících význam pro závěr, že šlo o takový omluvitelný omyl.

Roz. 19/15 – Právní moc a vykonatelnost rozhodnutí o uložení pokuty podle § 273 odst. 1 občanského soudního řádu v řízení o výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí nejsou nezbytnými předpoklady pro vyvození trestní odpovědnosti přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku.

Skutkovou a právní opodstatněnost rozhodnutí o uložení pokuty podle § 273 odst. 1 občanského soudního řádu posoudí orgán činný v trestním řízení samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř.

Roz. 14/17 – Pro závěr o existenci okolnosti přerušující běh promlčecí doby podle § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby byl pachatel za stejně trestný nebo přísněji trestný čin již pravomocně odsouzen, ale rozhodující je jen spáchání takového nového trestného činu v promlčecí době. Orgány činné v trestním řízení posuzují otázku, zda k tomu došlo, samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.

Roz. 5/20 – III. – I když otázka, zda je pachatel přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku dlužníkem, je předběžnou otázkou, která se týká posouzení viny obviněného a kterou posuzují orgány činné v trestním řízení samostatně (§ 9 odst. 1 tr. ř.), nemůže soud v trestním řízení ignorovat rozhodnutí soudu učiněné v občanském soudním řízení o tom, že nevznikl závazek mezi určitými osobami, jímž se měl obviněný stát dlužníkem (např. na základě notářského zápisu s doložkou vykonatelnosti). Soud rozhodující v trestním řízení tedy nemůže dospět k opačnému závěru založenému jen na argumentu, že je oprávněn samostatně posoudit tuto otázku jako předběžnou odlišně od soudu v občanskoprávním řízení, není-li z takového závěru zřejmé, na základě jaké skutečnosti se obviněný měl stát dlužníkem věřitele.

Dospěje-li soud rozhodující v trestním řízení při řešení předběžné otázky k odlišnému právnímu názoru, než jaký zaujal soud rozhodující o téže otázce v občanském soudním řízení, je povinen tuto odchylku náležitě odůvodnit.

(1) Ustanovení § 9 se nepoužije na předběžné otázky, o nichž rozhoduje výlučně Soudní dvůr zřízený předpisy Evropských společenství (dále jen „Soudní dvůr“).

(2) V případě, že soud v řízení podle tohoto zákona podává žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, vydá rozhodnutí o přerušení řízení.

(3) Při podávání žádosti Soudnímu dvoru o rozhodnutí o předběžné otázce se soud řídí příslušnými předpisy upravujícími řízení před Soudním dvorem.

(4) Rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce je závazné pro všechny orgány činné v trestním řízení.

(1) Z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona jsou vyňaty osoby požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva.

(2) Vznikne-li pochybnost o tom, zda nebo do jaké míry je někdo vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle tohoto zákona, rozhodne o tom na návrh dotčené osoby, státního zástupce nebo soudu Nejvyšší soud.

Roz. 3/90 – Z platnej zákonnej úpravy vyplýva, že výnimku z povinnosti svedčiť v trestnom konaní, ktorá je podmienená osobným postavením toho, kto prichádza do úvahy ako svedok, ustanovuje len § 10 ods. 1 Tr. por. (diplomatická imunita a výsady). Zo žiadneho ustanovenia zákona nemožno vyvodiť, že z povinností uvedených v § 97 Tr. por. sú vyňaté osoby, ktoré v predošlých štádiách trestného stíhania pôsobili ako orgány činné v trestnom konaní. Tieto orgány nemajú povinnosť vypovedať ako svedok v súdnom konaní o okolnostiach dôležitých pre trestné konanie iba vtedy, keď je v konkrétnom prípade daná niektorá z vecných výnimiek uvedených v § 99 ods. 1, 2, resp. § 100 ods. 1, 2 Tr. por., o čom rozhoduje orgán, ktorý uskutočňuje výsluch.

Okolnosti charakterizujúce postup pri výsluchu obvineného v prípravnom konaní, resp. pri vykonávaní iného procesného úkonu podľa Trestného poriadku, nie sú predmetom povinnej mlčanlivosti v zmysle § 99 ods. 2 Tr. por. vo vzťahu k súdu, ktorý koná a rozhoduje vo veci, v ktorej pred tým pôsobil vypočúvaný orgán prípravného konania.

V každej konkrétnej veci musí sám súd rozhodnúť o tom, akými dôkaznými prostriedkami bude objasňovať určitú okolnosť, ktorá je dôležitá pre náležité zistenie skutočného stavu veci a pre správne rozhodnutie o vine či nevine obžalovaného. Vyplýva to z ústavného princípu nezávislosti sudcov pri výkone ich funkcie a z ich viazanosti len právnym poriadkom socialistického štátu. Podstata toho princípu spočíva najmä v tom, že sudcom nemožno v konkrétnej veci prikazovať, ako majú vo veci rozhodnúť, ale ani to, aké dôkazy majú v záujme zistenia skutočného stavu veci vykonať a akým spôsobom ich majú hodnotiť.

Roz. 55/00 – I. Svolení oprávněného orgánu je třeba k trestnímu stíhání pro trestný čin, který byl spáchán v souvislosti s výkonem soudcovské funkce, i v případě, kdy osoba, která jej spáchala, již soudcovskou funkci nevykonává.

II. Je-li ke stíhání určité osoby podle zákona třeba souhlasu [§ 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.], orgány činné v trestním řízení takový souhlas opatřují od oprávněného orgánu přímo, nikoli prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti České republiky. Formulace „takový souhlas nebyl dán“ citovaného ustanovení znamená právní stav, kdy byl souhlas k trestnímu stíhání oprávněným orgánem odepřen, tj. po předložení věci se příslušný orgán vyjádřil tak, že souhlas neuděluje. Příslušné orgány trestního řízení proto musí předtím, než dojdou k závěru, že stíhání takové osoby je vyloučeno z uvedeného zákonného důvodu a nelze je zahájit, popř. bylo-li již zahájeno, je nutné je zastavit, předložit věc s návrhem na udělení souhlasu s trestním stíháním příslušnému orgánu. Stav, kdy je zřejmé, že je třeba k trestnímu stíhání opatřit souhlas a čeká se na vyžádané vyjádření oprávněného orgánu, popř. se odstraňují pochybnosti o tom, zda je souhlasu třeba, postupem podle § 10 odst. 2 tr. ř., pouze dočasně brání zahájení trestního stíhání, nebo brání v pokračování v trestním stíhání v tom smyslu, že by se prováděly jiné úkony, než je právě opatřování souhlasu. Důkazy provedené v této době jsou v dalším řízení nepoužitelné.

Vzniknou-li pochybnosti o tom, zda je ke stíhání určité osoby podle zákona třeba souhlasu oprávněného orgánu, musí orgány činné v trestním řízení předložit věc Nejvyššímu soudu, aby o tom rozhodl podle § 10 odst. 2 tr. ř. Tuto otázku nemohou řešit samostatně jako otázku předběžnou podle § 9 odst. 1 tr. ř.

Roz. 12/03 – Obviněný, který se v době, kdy byl poslancem Národního shromáždění bývalé Československé socialistické republiky, měl dopustit trestné činnosti, jež však neměla být spáchána hlasováním v uvedeném zastupitelském sboru, resp. jeho orgánech, ani výroky učiněnými v těchto orgánech při výkonu funkce poslance, není po zániku této funkce vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení v tom smyslu, že by k jeho stírání bylo třeba souhlasu oprávněného orgánu [§ 10 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Na tom nemění nic ani skutečnost, že po zániku Národního shromáždění byl poslancem Federálního shromáždění bývalé Československé socialistické republiky. Tyto závěry však neplatí, jestliže uvedené zákonodárné sbory byly v době, kdy byl obviněný jejich poslancem, žádány o souhlas s trestním stíháním a ten byl odepřen.

Roz. 15/04 – Jen na základě skutečnosti, že obviněný je držitelem diplomatického pasu, který mu byl vydán příslušnými orgány cizího státu, nelze dovodit existenci podmínek stanovených Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích (uveřejněna pod č. 157/1964 Sb.), při jejichž splnění se jedná o osobu, která na území České republiky požívá diplomatických výsad a imunit podle mezinárodního práva (čl. 31 citované Vídeňské úmluvy), takže by byla z tohoto důvodu vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení ve smyslu § 10 odst. 1 tr. ř. a její trestní stihání by tudíž bylo nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Roz. 24/07 – I. Osobou, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu [§ 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.], je též obviněný, který byl vydán (předán) do České republiky dožádaným státem a má být stíhán pro jiný skutek, než pro který byl vydán (předán) do České republiky tímto státem, spáchaný před vydáním (předáním), neboť s ohledem na zásadu speciality vyjádřenou v ustanoveních § 389 tr. ř. a § 406 tr. ř. je v takovém případě k jeho trestnímu stíhání třeba souhlasu příslušného oprávněného orgánu, tj. orgánu cizího (dožádaného) státu.

Vznikne-li v průběhu trestního řízení pochybnost o tom, zda uplatnění zásady speciality nebrání trestnímu stíhání obviněného, je nutno postupovat podle § 10 odst. 2 per analogiam tr. ř., tj. předložit věc Nejvyššímu soudu, aby rozhodl o tom, zda je obviněný vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení.

(1) Trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno

a) nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii,

c) jde-li o osobu, která je vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10), nebo o osobu, k jejímuž stíhání je podle zákona třeba souhlasu, jestliže takový souhlas nebyl oprávněným orgánem dán, nejde-li o dočasné vynětí nebo není-li trestní stíhání osoby pro nedostatek souhlasu oprávněného orgánu nepřípustné pouze dočasně,

f) proti tomu, jehož těžká choroba trvale vylučuje jeho postavení před soud,

g) proti tomu, jemuž duševní choroba, která nastala až po spáchání činu, trvale znemožňuje chápat smysl trestního stíhání,

h) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,

i) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o schválení narovnání, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,

j) proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím o postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem nebo kárným proviněním, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno,

k) jestliže dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku a uplynula-li lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno,

l) je-li trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět,

m) stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nebo

n) proti tomu, ohledně něhož bylo trestní řízení pro týž skutek předáno do cizího státu, pokud mu byl pro tento skutek cizozemským soudem pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, které vykonává nebo již vykonal, nebo je nelze podle práva tohoto státu vykonat, nebo bylo cizozemským soudem pravomocně upuštěno od uložení trestu, anebo pravomocně rozhodnuto o zproštění obžaloby.

(2) Trestní stíhání nelze zahájit a, bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno také, bylo-li soudem nebo jiným justičním orgánem členského státu Evropské unie nebo státu přidruženého mezinárodní smlouvou k provádění schengenských předpisů pro týž skutek vydáno rozhodnutí, kterým

a) byl osobě pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, které vykonává nebo již vykonala nebo je nelze podle práva tohoto státu vykonat, nebo kterým bylo pravomocně upuštěno od uložení trestu, nebo

b) byla osoba pravomocně zproštěna obžaloby, nebo které má účinky pravomocného zastavení trestního stíhání, ledaže

1. nevytváří ve státě, v němž bylo vydáno, překážku věci pravomocně rozhodnuté,

2. bylo vydáno výlučně z důvodu, že v jiném státě bylo zahájeno trestní stíhání proti téže osobě pro týž skutek,

3. bylo vydáno výlučně z důvodu, že skutek není trestným činem nebo že nespadá do pravomoci orgánů státu, který takové rozhodnutí vydal, nebo

4. bylo vydáno výlučně z některého z důvodů odpovídajících důvodům uvedeným v odstavci 1 písm. a), c) až e), l) nebo m).

(3) Týká-li se důvod uvedený v odstavci 1 nebo 2 jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání.

(4) V trestním stíhání, které bylo zastaveno z důvodu uvedeného v odstavci 1 písm. a), b) nebo l), se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit.

(5) Ustanovení odstavců 2 a 3 se přiměřeně užijí i na rozhodnutí mezinárodního trestního soudu, mezinárodního trestního tribunálu, popřípadě obdobného mezinárodního soudního orgánu s působností v trestních věcech, které splňují alespoň jednu z podmínek uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nejde-li o rozhodnutí vydané z důvodu nedostatku jeho působnosti nebo z důvodu nedostatečné závažnosti činu anebo nebezpečnosti pachatele.

Shora uvedené ustanovení jednoznačně stanoví, že v případech uvedených v tomto ustanovení, musí orgán činný v trestním řízení trestní stíhání obviněného zastavit, neboť toto je nepřípustné. V případě, že důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, existují již v době před zahájením trestního řízení, pak musí policejní orgán ještě před zahájením trestního stíhání věc odložit. Zjistí-li policejní orgán tyto skutečnosti – důvody, pro které je trestní stíhání nepřípustné, po zahájení trestního stíhání, pak řízení zastaví, stejně jako státní zástupce.

Důvod pro zastavení trestního stíhání může vzniknout také dodatečně v řízení před soudem. V takovém případě musí trestní řízení zastavit soud.

Roz. 31/69 – Zakládá-li skutek v jednočinném souběhu několik trestných činů, z nichž jenom jeden nebo některé podléhají abolici, není možno trestní stíhání pro tyto trestné činy zastavit. V přípravném řízení se v takovém případě pouze obviněnému sdělí, že stíhaný skutek bude v důsledku amnestie posuzován jenom jako trestný čin, na nějž se abolice[25] nevztahuje (§ 163 odst. 5 tr. ř.).

Roz. 4/94 – Soud rozhodující o nepřípustnosti trestního stíhání obviněného z důvodu, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky [§ 11 odst. 1 písm. a) tr. ř.], musí jako předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) posoudit, pod které ustanovení je třeba skutek, pro který je obviněný stíhán, podřadit. Právním posouzením skutku v obžalobě není soud vázán. Není přitom rozhodující, zda důvodem k odchylnému posouzení skutku proti obžalobě je to, že skutek byl obžalobou právně posouzen chybně, nebo zda důvodem k jinému právnímu posouzení je změna důkazní situace, k níž došlo v pozdějším stádiu řízení.

Roz. 48/11– I – Trestností činu ve smyslu § 2 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest. Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu, a to i v případě, že nejprve nabude právní moci výrok o vině posuzovaným trestným činem a teprve později je rozhodováno o trestu, který má být obviněnému za takový trestný čin uložen.

Trestní stíhání totiž končí až odsouzením pachatele pravomocným výrokem o vině a trestu, resp. upuštěním od potrestání (§ 12 odst. 10, § 122 odst. 1 tr. ř.). Zrušením odsuzujícího pravomocného rozsudku, i když jen ve výroku o trestu, v řízení o mimořádných opravných prostředcích (o dovolání, stížnosti pro porušení zákona nebo obnově řízení) vzniká ve věci právní stav neskončeného trestního stíhání. Odsuzující výrok o vině, který byl ponechán jako pravomocný, není překážkou pro následné zastavení trestního stíhání pro některý z důvodů jeho nepřípustnosti podle § 11 odst. 1 tr. ř. (např. z důvodů milosti nebo amnestie prezidenta republiky, promlčení, úmrtí obviněného nebo jeho prohlášení za mrtvého apod.).

Roz. 42/13 – Podle článku II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 (č. 1/2013 Sb.) je třeba rozhodnout o zastavení pravomocně neskončeného trestního stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Článek II tohoto rozhodnutí o amnestii nelze použít na trestní stíhání, která byla k datu vyhlášení amnestie pravomocně skončena, a k zrušení odsuzujícího rozsudku a tím k pokračování v trestním stíhání došlo na základě dovolání nebo jiného mimořádného opravného prostředku (návrhu na obnovu řízení nebo stížnosti pro porušení zákona).

Roz. 43/13 – Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž podle § 257 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného např. v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného s ohledem na aboliční ustanovení amnestie, není přípustný řádný opravný prostředek.

Roz. 20/14 – Jestliže Nejvyšší soud v řízení o dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. proti rozhodnutí, jímž soud zastavil trestní stíhání na základě aplikace aboličního ustanovení amnestie prezidenta republiky, po přezkoumání shledá, že na čin se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky, kterým nařídil, aby se nepokračovalo v trestním stíhání, pak takové dovolání s ohledem na ustanovení § 265p odst. 2 písm. b) tr. ř. jako nepřípustné odmítne podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

Roz. 10/15 – Trestní stíhání podle čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013, vyhlášené pod č. 1/2013 Sb. (dále jen „amnestie“), je za splnění dalších podmínek možno zastavit jen v případě, že celková doba neskončeného trestního stíhání činila více než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie.

Neskončeným trestním stíháním ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř. je ta část trestního řízení, která počíná zahájením trestního stíhání (sdělením obvinění), tj. oznámením usnesení o zahájení trestního stíhání osobě, u níž je dostatečně odůvodněn závěr, že spáchala trestný čin (§ 160 tr. ř.) až do právní moci rozsudku (§ 120, § 139 tr. ř.), trestního příkazu (§ 314e odst. 7 tr. ř.), případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé (např. usnesení o zastavení trestního stíhání podle § 172 tr. ř.). Do celkové doby trvání neskončeného trestního stíhání však nelze zahrnout tu část trestního řízení, která mu obvykle předchází, a tou je tzv. prověřování podle § 158 a násl. tr. ř. To platí i v případě, kdy státní zástupce zruší usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a uloží mu ve věci znovu jednat a rozhodnout, neboť věc se vrací do stádia tzv. prověřování (§ 158 a násl. tr. ř.). Naproti tomu dobu, po níž již bylo trestní stíhání vedeno před tímto rozhodnutím státního zástupce, je pro účely aplikace čl. II amnestie nutno zahrnout do celkové doby trvání neskončeného trestního stíhání.

Roz. 41/92 – K otázce nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. a k podmínkám, kdy je trestný čin soudce spáchán v souvislosti s výkonem jeho soudcovské funkce ve smyslu § 54 zák. č. 36/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (nyní ve smyslu § 55 odst. 1 zák. č. 335/1991 Sb.). Odmítá-li soudce vojenského soudu vykonávat soudcovskou funkci v určitém místě a je-li pro tento čin trestně stíhán, jde o čin spáchaný v souvislosti s výkonem soudcovské funkce. Za takový čin lze soudce vojenského soudu trestně stíhat jen se souhlasem orgánu, který ho do soudcovské funkce zvolil (jmenoval), přičemž bez tohoto souhlasu je trestní stíhání nepřípustné. Svolení uvedeného orgánu je třeba k trestnímu stíhání pro takový trestný čin i v případě, kdy osoba, která jej spáchala, již soudcovskou funkci nevykonává.

Roz. 32/02 – Respektování tzv. zásady speciality platící pro extradiční řízení znamená, že trestní příkaz vydaný před tím, než obviněný odešel do ciziny, nemůže být obviněnému doručen po jeho vydání do České republiky k trestnímu stíhání pro jiný trestný čin (skutek), aniž by byly splněny zvláštní podmínky pro tento postup vyplývající z příslušné mezinárodní smlouvy, popř. z ustanovení § 378 odst. 2 tr. ř., kterými je zpravidla opatření dodatečného souhlasu cizího státu k trestnímu stíhání pro další trestné činy [§ 11 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Doručení trestního příkazu je totiž úkonem směřujícím k trestnímu stíhání pro skutek uvedený v tomto rozhodnutí.

Roz. 23/22 – Samotná skutečnost, že obviněný byl předán do České republiky, aniž se vzdal uplatnění zásady speciality, není důvodem pro zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. c) tr. ř. jen proto, že státní zástupce v přípravném řízení nepodal návrh podle § 198 odst. 3 z. m. j. s. na vyžádaní dodatečného souhlasu se stíháním obviněného, pokud je toto trestní stíhání vedeno v České republice pro jiný skutek spáchaný před předáním bez omezení jeho osobní svobody vazbou a dosud nedošlo k jeho pravomocnému odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a ani mu nebylo pravomocně uloženo ochranné opatření spojené se zbavením osobní svobody [§ 198 odst. 1 písm. a) z. m. j. s.].

Roz. 47/18 – Trestní stíhání dítěte mladšího patnácti let jako osoby, která není trestně odpovědná, nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř., proto není podstatné, zda v dané věci byl, či nebyl dán souhlas poškozeného s trestním stíháním ve smyslu § 163 tr. ř. Podle § 96 z. s. m. soud pro mládež postupuje v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy III. tohoto zákona podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li tento zákon jinak. Řízení trestní a řízení ve věcech dětí mladších patnácti let jsou svojí povahou zcela odlišná, upravují je různé právní předpisy, jde o různá odvětví práva, analogii zákona a ani analogii práva zde nelze použít.

Roz. 3/92 – Ak bolo pôvodné konanie zastavené v dôsledku smrti obvineného, po podaní žiadosti podľa § 33 ods. 1 zák. č. 119/1990 Zb. v znení zák. č. 47/1991 Zb. sa postupuje podľa príslušných ustanovení platného Trestného poriadku v tom štádiu a pred tým orgánom činným v trestnom konaní, kde došlo k jeho zastaveniu. Pri pokračovaní v tomto konaní sa však už ustanovenie § 11 ods. 1 písm. e) Tr. por. nepoužije, pretože tým by sa znemožnila rehabilitácie osôb stíhaných pre trestné činy uvedené v § 2 a § 4 zák. č. 119/1990 Zb. v znení zák. č. 47/1991 Zb., ale právoplatne neodsúdených.

Roz. 2/17 – Ustanovení § 289 písm. c) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy obviněný zemřel až poté, co bylo učiněno rozhodnutí, proti kterému směřuje návrh na povolení obnovy řízení. Toto ustanovení se neuplatní, spočívá-li vada původního rozhodnutí v tom, že jím nedošlo k zastavení trestního stíhání obviněného, přestože ten před vydáním rozhodnutí zemřel. Jestliže je smrt obviněného novou skutečností, odůvodňující povolení obnovy řízení podle § 278 tr. ř., pak po jejím povolení musí být trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno.

Roz. 50/79 – I. – Odpadne-li překážka věci rozsouzené, pokračuje se v dřívějším stíhání, aniž je třeba zrušit usnesení o zastavení pozdějšího, nepřípustného trestního stíhání pro týž skutek téhož obžalovaného [§ 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.]. Toto usnesení netvoří překážku rei iudicatae ve vztahu k dřívějšímu stíhání, které se po zrušení pravomocného rozhodnutí, jímž bylo ukončeno, znovu vede.

II. Skutečnost, že byla pravomocně povolena obnova dřívějšího trestního stíhání a zrušeno rozhodnutí, kterým bylo toto dřívější trestní stíhání ukončeno, není novou skutečností orgánu trestního stíhání dříve neznámou ve smyslu § 278 odst. 2, 3 tr. ř., která by mohla odůvodnit obnovu pozdějšího trestního stíhání pro týž skutek, které bylo jako nepřípustné zastaveno podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Na nepřípustnosti tohoto pozdějšího stíhání pro týž skutek se nic nemění tím, že se po odpadnutí překážky rei iudicatae v dřívějším řízení toto dřívější řízení opět vede.

Roz. 7/80 – Řízením, které předcházelo postoupení věci z důvodu § 171 odst. 1 tr. ř., zastavení trestního stíhání nebo rozsudku a které je třeba v případě podání opravného prostředku přezkoumat podle § 147 odst. 1 písm. b), § 254 odst. 1 a § 267 odst. 1 tr. ř., je řízení od zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) včetně úkonů podle § 113 a 114 tr. ř., jež lze provést před zahájením trestního stíhání (§ 158 odst. 3 tr. ř.) až do napadeného rozhodnutí. Jde-li o řízení o přečinu, je součástí předcházejícího řízení, které je třeba přezkoumat, i objasňování podle § 179a násl. tr. ř.

Za součást přezkoumávaného řízení v uvedeném smyslu však nelze považovat rozhodnutí, které před vydáním některého z uvedených napadených rozhodnutí založilo překážku rei iudicatae podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.; takové rozhodnutí a řízení jemu předcházející je jiným „dřívějším stíháním“ pravomocně skončeným [§ 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.], které lze přezkoumat jen na základě mimořádného opravného prostředku podaného proti tomuto dřívějšímu rozhodnutí. To platí obdobně i tehdy, jestliže byly v opravném řízení zrušeny jen některé výroky rozsudku (§ 258 odst. 2 ve spojení s § 259 odst. 1 tr. ř., § 269 odst. 2 věta druhá a § 284 odst. 1 tr. ř.), ostatní výroky rozsudku nabyly právní moci, popř. zůstaly v právní moci a opravný prostředek směřuje jen proti rozhodnutí, jímž bylo znovu rozhodnuto o zrušené části rozsudku.

Roz. 10/97 – Odvolací soud nemůže v rozsudku soudu prvního stupně při nedotčeném výroku o vině zrušit výrok o uložení jednoho druhu trestu, ponechat nedotčený výrok o uložení jiného druhu trestu a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Tím, že odvolací soud svým rozhodnutím učiní pravomocným výrok o vině a výrok o některém druhu trestu, je trestní stíhání pravomocně skončeno a nadále již je podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nepřípustné, byť by mělo být vedeno jen za účelem zjištění podmínek pro uložení dalšího druhu trestu.

Roz. 40/11 – II. – Je-li mimořádný opravný prostředek (např. dovolání) důvodný jen ve vztahu k jednomu z více druhů uložených trestů, musí příslušný soud rozhodující o něm při nedotčeném výroku o vině zrušit v napadeném rozhodnutí celý výrok o trestu týkající se všech uložených druhů trestů. Zrušením oddělitelného výroku pouze ohledně jednoho druhu trestu (např. podle § 265k odst. 2 tr. ř.), proti kterému byl důvodně podán mimořádný opravný prostředek, a ponecháním nedotčeného výroku o uložení jiného druhu trestu by totiž zůstala věc pravomocně skončená a následnému trestnímu řízení vedenému jen o dalším druhu trestu by bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr.).

Roz. 52/11 – Pravomocný odsuzující rozsudek vytváří zákonnou překážku, pro kterou není možno pachatele pro týž skutek postavit před soud (překážka ne bis in idem), a proto se dnem právní moci odsuzujícího rozsudku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku promlčecí doba staví, což znamená, že od právní moci takového rozsudku promlčecí doba neběží a po jeho případném zrušení pokračuje (srov. § 139 tr. zákoníku).

Dojde-li proto na návrh odsouzeného podle § 306a odst. 2 tr. ř. ke zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.), doba od právní moci odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) do vyhlášení rozhodnutí o jeho zrušení postupem podle § 306a odst. 2 tr. ř. se do promlčecí doby nezapočítává, neboť pachatele nebylo možno postavit před soud pro zákonnou překážku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spočívající v překážce ne bis in idem [srov. § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.].

Roz. 44/19 – Při povolení obnovy řízení ve výroku o trestu podle § 284 odst. 1 tr. ř. je třeba vždy zrušit tento výrok celý, tj. ohledně všech druhů uložených trestů. Pokud by soud v rozporu s tímto pravidlem zrušil v napadeném odsuzujícím rozsudku oddělitelný výrok o uložení jednoho druhu trestu a ponechal nedotčený jak výrok o jiném druhu trestu, tak i celý výrok o vině, po právní moci takového rozhodnutí o obnově řízení již nelze pokračovat v trestním stíhání pro překážku věci rozhodnuté [§ 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.].

Roz. 15/17 – Penále podle § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, uložené v daňovém řízení za nesplnění povinnosti tvrzení pravomocným rozhodnutím správního orgánu, má povahu trestní sankce, byť sui generis, proto je třeba na ně aplikovat také čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Daňové řízení a trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že nesplnění povinnosti tvrzení vykazovalo vedle platebního deliktu, významného v oblasti správního trestání, znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, jsou řízeními o totožném skutku. To platí za situace, že subjekt tohoto trestného činu a daňový subjekt je totožná fyzická osoba (k tomu srov. č. 51/1997 Sb. rozh. tr.). Pravomocné rozhodnutí, jímž se skončí jedno ze souběžně či postupně vedeného daňového a trestního řízení, která jsou řízeními trestněprávní povahy ve smyslu tzv. Engel kritérií, nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem, je-li mezi daňovým řízením a trestním řízením nejen dostatečně úzká věcná souvislost, ale současně i souvislost časová (viz rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, ze dne 15. 11. 2016, body 132 a 134). K významným faktorům pro určení, zda existuje dostatečná úzká věcná souvislost, patří: zda obě samostatná řízení sledují vzájemně se doplňující cíl, a tedy zda se týkají, nikoli pouze in abstracto, ale zároveň in concreto, různých aspektů daného protiprávního jednání; zda je kombinace daných řízení předvídatelným důsledkem téhož jednání, a to jak právně, tak fakticky; zda jsou příslušná řízení vedena takovým způsobem, kterým se v maximální možné míře zabrání opakování při shromažďování i hodnocení důkazů, zejména prostřednictvím odpovídající vzájemné součinnosti mezi jednotlivými příslušnými orgány, díky které se prokázané skutkové okolnosti využijí i v druhém řízení; a především, zda je sankce uložená v řízení, které bylo skončeno jako první, zohledněna v řízení, které je skončeno jako poslední, s cílem zamezit, aby byl dotčený jedinec v konečném důsledku vystaven nadměrné zátěži. Znamená to, že v rámci individualizace stanovení trestní sankce je třeba vzít v úvahu sankci ukládanou v daňovém řízení a její úhradu. Soud proto musí při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédnout k pravomocnému rozhodnutí finančního úřadu o povinnosti uhradit penále z doměřené daně a v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak byla tato okolnost zohledněna. Časová souvislost musí být dostatečně těsná, aby dotčené osobě poskytla ochranu před nejistotou, průtahy a prodlužováním řízení. Čím je spojitost v čase slabší, tím větší nároky je třeba klást na objasnění a odůvodnění průtahů ve vedení řízení, za které může stát nést odpovědnost. (velmi důležité rozhodnutí!!!)

Roz. 16/19 – Jestliže soud dospěje k závěru, že uložení pokuty příslušným finančním úřadem v daňovém řízení za jednání spočívající v opožděném tvrzení daně (§ 250 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů) mělo trestněprávní povahu a že z hlediska totožnosti skutku jde o jednání shodné s tím, pro které je obviněný trestně stíhán za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, musí na základě konkrétních prokázaných skutkových okolností posoudit, zda existuje mezi daňovým a trestním řízením dostatečná věcná a časová souvislost tak, aby mohla být obě řízení považována za celistvou odezvu na jednání obviněného a aby nebylo pochyb o tom, že obviněný neutrpěl nepřiměřenou újmu nebo nespravedlivost tím, že mu byly uloženy různé sankce dvěma různými orgány v různých řízeních, a nedošlo tak k porušení zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 11. 2016 ve věci A a B proti Norsku, č. 24130/11 a č. 29758/11, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 18. 5. 2017 ve věci J. a ostatní proti Islandu, č. 22007/11 a rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr.).

Roz. 17/19 – Skutek, jehož se obviněný dopustil tím, že provozoval motorové vozidlo bez platného osvědčení o technické kontrole vozidla, a pro který byl postižen pro přestupek ve správním řízení, není totožný s jiným skutkem tohoto obviněného spočívajícím v tom, že v rámci šetření dopravní nehody předložil Policii České republiky podstatně pozměněný technický průkaz, který vydával za pravý. Proto jeho trestní stíhání pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku není porušením zásady ne bis in idem.

Roz. 10/12 – II – Bylo-li tedy vedeno trestní stíhání obviněného bez souhlasu poškozené právnické osoby, byť členem jejího statutárního orgánu nebo společníkem je fyzická osoba, která je vůči obviněnému ve vztahu uvedeném v § 100 odst. 2 tr. ř., nelze dovodit, že takové trestní stíhání bylo nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. a že tím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Roz. 51/19 – Jestliže dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku a dosud neuplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle § 100 odst. 2, 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, nemůže soud trestní stíhání zastavit z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., ale trestní stíhání přeruší z důvodu uvedeného v § 173 odst. 1 písm. e) tr. ř.

Roz. 34/21 – Není porušením zásady ne bis in idem, a není tedy dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. k) tr. ř., pokud je pachatel, který v úmyslu vylákat plnění z pojištění úmyslně vyvolal pojistnou událost (dopravní nehodu), uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, ačkoliv byl v souvislosti s touto dopravní nehodou již předtím příslušným správním orgánem postižen za přestupek podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, spočívající v porušení § 4 písm. a), písm. b) a § 5 odst. 1 písm. b) tohoto zákona tím, že se řádně nevěnoval řízení motorového vozidla.

Roz. 10/06 – Není porušením zákazu opakovaného postihu za tentýž skutek („ne bis in idem“) ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., jestliže byl vůči povinné osobě, která neumožnila styk dítěte s oprávněnou osobou podle rozhodnutí soudu, uplatněn jednak výkon rozhodnutí uložením pokuty podle § 273 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jednak za stejné jednání i trestní postih za trestný čin maření výkonu rozhodnutí podle § 171 odst. 3 tr. zák.

Roz. 10/07 – Není porušením zákazu dvojího postihu za tentýž čin („ne bis in idem“ ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), byl-li obviněný jako řidič motorového vozidla v souvislosti s jednou jízdou jednak postižen ve správním řízení pro přestupky spočívající v tom, že nezastavil řízené vozidlo na signál policisty „Stůj“ a že po pronásledování obviněného a jeho zastavení policií se odmítl podrobit orientační dechové zkoušce na přítomnost alkoholu v krvi, a jednak odsouzen za trestné činy spočívající v tom, že při zastavování jím řízeného vozidla najížděl na policistu a že řídil vozidlo v době, kdy mu to bylo zakázáno správním orgánem. Uvedené přestupky a trestné činy jsou totiž odlišnými skutky (činy), jejichž zákonné znaky se nepřekrývají, byť byly spáchány v bezprostřední časové návaznosti.

Roz. 13/09 – I. Zásada ne bis in idem – zákaz dvojího souzení a potrestání za týž čin – skutek – ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. brání též trestnímu stíhání a odsouzení toho, proti němuž dřívější přestupkové řízení o témže skutku (činu) trestněprávní povahy meritorně skončilo pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu, a to včetně blokového řízení podle § 84 a násl. zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisu.

Vyloučit ochranu proti novému procesu s ohledem na zásadu ne bis in idem přitom nemůže ani skutečnost, že příčinou prvního projednání skutku (činu) v blokovém přestupkovém řízení byla jeho nesprávná kvalifikace jako přestupku, ačkoliv naplňoval znaky trestného činu. Právně bezvýznamné je též to, proč došlo k novému řízení a rozhodnutí v dané věci, aniž bylo zrušeno předcházející rozhodnutí o totožném skutku (činu).

II. Překážka věci pravomocně rozsouzené (exceptio rei iudicatae) předpokládá zjištění, že se v novém řízení jedná o totožný skutek. Přestože se v blokovém řízení nevydává písemné rozhodnutí příslušného orgánu, z kterého by byl zřejmý přesný popis skutku, je z dokladu o skončení blokového řízení (pokutového bloku) zásadně zjistitelné, pro jaký druh přestupku bylo blokové řízení vedeno (srov. § 85 odst. 4, věta druhá, zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). Vznikne-li pochybnost o vymezení skutku, pro který byl pachatel přestupku v blokovém řízení uznán vinným, je třeba provést potřebné dokazování, na základě něhož bude po zhodnocení všech provedených důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. skutek, jenž naplňuje příslušný přestupek, zjištěn a vymezen.

Roz. 57/11 – Řízení o správním vyhoštění vedené pro nevycestování osoby, která byla vyhoštěna podle zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nemá povahu správního řízení trestního podle vnitrostátního práva, ani nemá trestně právní povahu ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění jejích protokolů.

Takové řízení, resp. jeho výsledek, proto nepředstavuje překážku trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Roz. 3/2012 – Pravomocné rozhodnutí správního orgánu o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, jehož se obviněný dopustil porušením ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, tím, že jako řidič motorového vozidla se na výzvu policisty odmítl podrobit vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem, nebrání jeho trestnímu stíhání pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tr. zák., jestliže bylo zjištěno, že řídil motorové vozidlo skutečně pod vlivem alkoholu. S ohledem na odlišnost posuzovaných jednání, jakož i jejich následků, v takovém případě nejde o porušení zákazu „ne bis in idem“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), neboť čin, pro který byl obviněný trestně stíhán, není totožný s činem, pro který bylo před příslušným správním orgánem proti němu vedeno řízení o přestupku.

Roz. 47/16 – Usnesení kárného senátu kárné komise České advokátní komory, kterým byl advokát uznán vinným kárným proviněním, jehož se dopustil jednáním porušujícím povinnosti uložené mu ustanoveními § 16 a § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, nevytváří překážku „rei iudicatae“ s účinky „ne bis in idem“, pro kterou by bylo nutno podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavit jeho trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, jehož se měl advokát dopustit v postavení schovatele přisvojením si svěřených peněžních částek vůči týmž osobám, ve vztahu k nimž spáchal i uvedené kárné provinění, za které byl kárně postižen. Řízení o kárném provinění advokáta totiž není řízením o trestním obvinění z hlediska judikatury Evropského soudu pro lidská práva (jeho tzv. Engel kritérií – viz rozhodnutí pod č. 40/2015-II. Sb. rozh. tr.).

Roz. 44/17 – Při řešení překážky věci rozhodnuté s účinky ne bis in idem s důsledkem zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. [od 1. 7. 2017 podle písm. m) tr. ř.] je u trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku v případě neodvedení povinných plateb na pojistné na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na zdravotní pojištění při posuzování charakteru penále uloženého za jejich neodvedení podle § 20 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a podle § 18 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nutné zohlednit, že toto je srovnatelné s úrokem z prodlení, a proto nemá povahu trestní sankce ve smyslu tzv. Engel kritérií (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci A a B proti Norsku ze dne 15. 11. 2016, stížnost č. 24130/11 a č. 29758/11, a usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 15 Tdo 832/2016, publikované pod č. 15/2017 Sb. rozh. tr.).

Roz. 24/20 – Pořádková pokuta podle § 53 odst. 1 o. s. ř. není sankcí trestněprávní povahy a její uložení dlužníkovi (resp. osobě za něj jednající) v insolvenčním řízení z důvodu, že nevyhověl výzvě insolvenčního správce ani insolvenčního soudu a nepředložil požadované dokumenty, nezakládá překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem, která by vylučovala trestní postih dlužníka za přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, spočívající v tomtéž odmítnutí součinnosti s insolvenčním správcem.

Roz. 16/22 – Pravomocné rozhodnutí ve věci samé (např. zprošťující rozsudek) o skutku, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívající v podvodném vylákání služeb od subdodavatelů generálním dodavatelem, nevytváří překážku věci rozsouzené ve smyslu § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř. ve vztahu k jinému trestnímu stíhání a odsouzení téhož obviněného pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku spočívající ve výběru a užití finančních prostředků z účtu generálního dodavatele bez úhrady pohledávek uvedených subdodavatelů. Tyto skutky nemají ani zčásti stejné jednání, ani následek, byť na sebe bezprostředně navazují, a není tedy porušen princip ne bis in idem (viz obdobně rozhodnutí pod č. 45/2008 Sb. rozh. tr.).

Roz. 30/70 – Obviněný, který po zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a) resp. písm. b) tr. ř. prohlásí podle § 11 odst. 2 tr. ř., že trvá na projednání věci, má právo toto prohlášení vzít zpět.

Roz. 25/71 – Obviněný, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu § 11 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., může vzít zpět své prohlášení podle § 11 odst. 2 tr. ř., že trvá na projednání věci. Zpětvzetí prohlášení podle § 11 odst. 2 tr. ř. vezme, není-li překážek, předseda senátu usnesením na vědomí podle analogie § 250 odst. 4 tr. ř. Usnesení o zastavení trestního stíhání tím bez dalšího opět nabývá účinnosti.

Roz. 16/72 – Řízení, v němž se pokračuje na návrh obviněného učiněný podle § 11 odst. 2 tr. ř., nelze zastavit ze stejného důvodu, ze kterého bylo zastaveno již původně.

Roz. 35/00 – I. Právně relevantní prohlášení podle § 11 odst. 2 nebo § 172 odst. 4 tr. ř., že obviněný na projednání věci trvá, může za obviněného (jeho jménem) učinit i jeho obhájce (§ 41 odst. 2 tr. ř.). Proti vůli obviněného tak však může učinit jen v případě, je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena (§ 41 odst. 4 tr. ř.).

II. Jestliže bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a), b) nebo h) tr. ř., popř. z některého z důvodů uvedených v ustanovení § 172 odst. 2 tr. ř., ale v řízení se pokračovalo proto, že obviněný prohlásil, že na projednání věci trvá (§ 11 odst. 2, § 172 odst. 4 tr. ř.), může soud obviněného podle ustanovení § 227 tr. ř. uznat vinným i trestným činem podle přísnějšího ustanovení trestního zákona, než bylo to, které bylo užito při zastavení trestního stíhání. Ustanovení § 227 tr. ř. omezuje soud pouze v tom směru, že za trestný čin, jímž byl uznán vinným, obviněnému nemůže uložit trest. Přitom vedle výroku o vině soud může rozhodnout i výroky, kterými obviněnému uloží ochranné opatření a povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem.

Roz. 8/01 – Vezme-li obviněný zpět prohlášení podle § 11 odst. 2 tr. ř., že po zastavení trestního stíhání trvá na projednání věci, až v průběhu odvolacího řízení, vezme jednak předseda senátu na vědomí zpětvzetí prohlášení podle § 250 odst. 4 tr. ř. per analogiam, jednak odvolací soud rozhodne, že se napadený rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla vyslovena podle § 227 tr. ř. vina, zrušuje podle § 257 písm. b) tr. ř. per analogiam. Řízení, kterým se pokračovalo v trestním stíhání podle § 11 odst. 2 tr. ř., není třeba zastavovat, neboť usnesení o zastavení trestního stíhání tím bez dalšího opět nabývá účinnosti.

(1) Trestní stíhání proti téže osobě a pro týž skutek nelze zahájit, pokud státní zástupce ve zkráceném přípravném řízení

b) rozhodl o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání a podezřelý se osvědčil, nebo se má za to, že se osvědčil,

(2) Trestní stíhání proti téže osobě a pro týž skutek nelze zahájit, pokud státní zástupce rozhodl o nestíhání podezřelého podle § 159d odst. 1, nebylo-li rozhodnutí v předepsaném řízení zrušeno.

(1) Orgány činnými v trestním řízení se rozumějí soud, státní zástupce a policejní orgán.

b) Generální inspekce bezpečnostních sborů v řízení o trestných činech příslušníků Policie České republiky, příslušníků Vězeňské služby České republiky, celníků anebo zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce v Policii České republiky, nebo o trestných činech zaměstnanců České republiky zařazených k výkonu práce ve Vězeňské službě České republiky anebo v Celní správě České republiky, spáchaných v souvislosti s plněním jejich pracovních úkolů,

c) pověřené orgány Vězeňské služby České republiky v řízení o trestných činech osob ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody a zabezpečovací detence, spáchaných ve vazební věznici, věznici nebo v ústavu pro výkon zabezpečovací detence,

d) pověřené celní orgány v řízení o trestných činech spáchaných porušením

1. celních předpisů a předpisů o dovozu, vývozu nebo průvozu zboží, a to i v případech, kdy se jedná o trestné činy příslušníků ozbrojených sil nebo bezpečnostních sborů,

2. právních předpisů při umístění a pořízení zboží v členských státech Evropské unie, je-li toto zboží dopravováno přes státní hranice České republiky,

3. daňových předpisů upravujících daň z přidané hodnoty nebo daň z hazardních her,

4. daňových předpisů v případech, kdy jsou celní orgány správcem daně podle jiných právních předpisů,

e) pověřené orgány Vojenské policie v řízení o trestných činech příslušníků ozbrojených sil a osob, které páchají trestnou činnost proti příslušníkům ozbrojených sil ve vojenských objektech anebo proti vojenským objektům, vojenskému materiálu nebo ostatnímu majetku státu, s nímž jsou příslušné hospodařit Ministerstvo obrany nebo jím zřízené organizační složky státu nebo s nímž jsou příslušné hospodařit anebo s nímž mají právo hospodařit státní organizace zřízené nebo založené Ministerstvem obrany,

f) pověřené orgány Bezpečnostní informační služby v řízení o trestných činech příslušníků Bezpečnostní informační služby,

g) pověřené orgány Úřadu pro zahraniční styky a informace v řízení o trestných činech příslušníků Úřadu pro zahraniční styky a informace,

h) pověřené orgány Vojenského zpravodajství v řízení o trestných činech příslušníků Vojenského zpravodajství,

i) pověřené orgány Generální inspekce bezpečnostních sborů v řízení o trestných činech příslušníků Generální inspekce bezpečnostních sborů nebo o trestných činech zaměstnanců České republiky, zařazených k výkonu práce v Generální inspekci bezpečnostních sborů.

Tím není dotčeno oprávnění státního zástupce podle § 157 odst. 2 písm. b). Není-li dále stanoveno jinak, jsou uvedené orgány oprávněny ke všem úkonům trestního řízení patřícím do působnosti policejního orgánu.

(3) Kde tento zákon mluví o soudu, rozumí se tím podle povahy věci okresní soud, krajský soud, vrchní soud nebo Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“).

(4) Kde tento zákon mluví o okresním soudu, rozumí se tím i obvodní soud, popřípadě jiný soud se stejnou působností; kde tento zákon mluví o krajském soudu, rozumí se tím i Městský soud v Praze.

(5) Kde tento zákon mluví o okresním státním zástupci, rozumí se tím i obvodní státní zástupce, popřípadě jiný státní zástupce se stejnou působností; kde tento zákon mluví o krajském státním zástupci, rozumí se tím i městský státní zástupce v Praze. Státním zástupcem se rozumí i evropský pověřený žalobce, evropský žalobce a evropský nejvyšší žalobce v rozsahu jejich působnosti stanovené nařízením Rady (EU) 2017/1939, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce.

(6) Stranou se rozumí ten, proti němuž se vede trestní řízení, zúčastněná osoba a poškozený a v řízení před soudem též státní zástupce a společenský zástupce; stejné postavení jako strana má i jiná osoba, na jejíž návrh nebo žádost se řízení vede nebo která podala opravný prostředek.

(7) Pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený.

(8) Po nařízení hlavního líčení se obviněný označuje jako obžalovaný.

(9) Odsouzeným je ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci.

(10) Trestním řízením se rozumí řízení podle tohoto zákona a zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, trestním stíháním pak úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé a přípravným řízením úsek řízení podle tohoto zákona od sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení nebo provedení neodkladných a neopakovatelných úkonů, které mu bezprostředně předcházejí, a nebyly-li tyto úkony provedeny, od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, postoupení věci jinému orgánu, zastavení trestního stíhání, nebo do rozhodnutí či vzniku jiné skutečnosti, jež mají účinky zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby, anebo do jiného rozhodnutí ukončujícího přípravné řízení, zahrnující objasňování a prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a vyšetřování.

(11) Pokračuje-li obviněný v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek.

(12) Skutkem podle tohoto zákona se rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak.

V ustanovení § 12 jsou vyjádřeny základní pojmy trestního řádu. Je vhodné zmínit, že novelou provedenou zák. č. 341/2011 Sb. došlo k úpravě definice policejního orgánu. Obecně je za policejní orgán určena policie. Toto základní pravidlo je však prolomeno výjimkami plynoucími ze zvláštního přístupu k určitým specifickým druhům trestné činnosti, jako například trestné činy spáchané příslušníky bezpečnostních sborů nebo např. trestné činy, kterými byly porušeny celní předpisy apod. Postavení policejního orgánu je rovněž přiznáno i generální inspekci.

Ta musí být vybavena minimálně takovými právními prostředky, jaké mají k dispozici útvary kriminální policie pověřené šetřením závažné trestné činnosti, a to i vzhledem ke skutečnosti, že její působnost se vztahuje na všechny trestné činy příslušníků policie, Celní správy a Vězeňské služby apod. Uvedená úprava se promítla také do znění nového § 158 odst. 4 tr. ř., § 158 odst. 12 tr. ř. a dalších. Judikatura k tomuto ustanovení (myšleno § 12) blíže specifikuje některé pojmy z pohledu konkrétních případů.

Zákonem č. 315/2019 Sb. byl v odstavci 5 rozšířen pojem státního zástupce tak, že státním zástupcem se rozumí i evropský pověřený žalobce, evropský žalobce a evropský nejvyšší žalobce v rozsahu jejich působnosti stanovené nařízením Rady EU 2017/1939, kterým se provádí posílená spolupráce za účelem zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce (vhodným je uvést, že uvedená definice byla zakomponována do celé řady ustanovení trestního řádu – např. § 146a, 250, 265h odst. 1, 2).

Roz. 3/20 – Strážník obecní (městské) policie není policejním orgánem ve smyslu § 12 odst. 2 tr. ř. a při výkonu své funkce tak nečiní procesní úkony podle trestního řádu. V trestním řízení jej lze vyslechnout v procesním postavení svědka též ke skutečnostem, o nichž se při výkonu své funkce dozvěděl na místě činu od přítomných osob.

Roz. 38/73 – Náčelník nápravně výchovného ústavu je stranou v řízení o podmíněném propuštění, jen když podal návrh na podmíněné propuštění odsouzeného. Toto jeho postavení strany v uvedeném řízení končí pravomocným rozhodnutím o podmíněném propuštění.

V řízení o tom, zda se podmíněně propuštěný osvědčil nebo zda se vykoná zbytek trestu, nemá náčelník nápravně výchovného ústavu postavení strany.

Roz. 22/78 – Nápravně výchovný ústav, v němž se vykonává ochranné léčení během výkon trestu odnětí svobody podle § 72 odst. 4 věta třetí tr. zák., je oprávněn podat návrh na propuštění z ochranného léčení podle § 353 tr. ř. Nápravně výchovný ústav, zastoupený náčelníkem, má v řízení o propuštění z ochranného léčení postavení strany (§ 12 odst. 5 tr. ř.).

Jedná se o autentické znění, nynější úprava používá pojmů: věznice, ředitel věznice apod.

Roz. 54/07 – II. Obhájce obviněného mladistvého může podat dovolání jen v jeho zastoupení a v jeho prospěch, tedy jménem obviněného mladistvého, nikoliv svým jménem, protože není stranou ve smyslu § 12 odst. 6 tr. ř., takže ani tento obhájce nemá samostatné dovolací právo. To platí i v řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř.

Roz. 18/75 – Podle § 12 odst. 9 tr. ř.[27] trestním stíháním se rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku nebo usnesení o zastavení trestního stíhání. Podle § 122 odst. 1 tr. ř. odsuzující rozsudek musí obsahovat i výrok o trestu, přičemž výrokem o trestu se podle tohoto zákonného ustanovení míní i výrok o upuštění od potrestání. Řízení a rozhodnutí o trestu je proto součástí trestního stíhání, které nemůže při odsouzení pachatele skončit dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu (popř. o upuštění od potrestání).

V důsledku toho, jestliže odvolací soud zruší v odsuzujícím rozsudku pouze výrok o trestu a výrok o vině ponechává v právní moci a vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí jen v otázce trestu, neskončilo tím ještě trestní stíhání; objeví-li se v tomto stadiu řízení důvod, pro který je třeba trestní stíhání zastavit (§ 11 odst. 1 tr. ř.), není pravomocný odsuzující výrok o vině překážkou pro zastavení trestního stíhání.

Roz. 35/92 – Trestné stíhanie sa končí pri odsúdení páchateľa právoplatným výrokom o vine a treste, resp. upustením od potrestania (§ 12 ods. 9, § 122 ods. 1 Tr. por.). Zrušením odsudzujúceho právoplatného rozsudku, hoci len vo výroku o treste, v konaní o sťažnosti pre porušenie zákona vzniká preto vo veci právny stav neskončeného trestného stíhania.

Odsudzujúci výrok o vine, ktorý bol ponechaný ako právoplatný, nie je prekážkou pre zastavenie tohto trestného stíhania z dôvodu amnestie prezidenta republiky.

Roz. 27/10 – V případě, kdy soud shledá, že skutek, pro který se řízení vede, není trestným činem, ale mohl by být příslušnému orgánu postoupen jako přestupek [§ 171 odst. 1, § 222 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.], a zkoumá, zda lze předmětný skutek jako přestupek projednat (viz č. 111/1964 Sb. rozh. tr., str. 41 a 42, č. 68/1980 Sb.), musí posoudit, zda ve smyslu § 20 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nedošlo k jeho promlčení. Do běhu promlčecí jednoleté lhůty (§ 20 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb.) nezapočítává dobu, po kterou bylo pro týž skutek vedeno trestní řízení (§ 12 odst. 10 tr. ř.), jež počíná sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení policejním orgánem podle § 158 odst. 3 tr. ř., a nikoli okamžikem zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. nebo podle § 314b odst. 1 tr. ř.

Roz. 49/21 – Pro určení věcné příslušnosti soudu podle § 16 a § 17 tr. ř. je v trestních řízeních, která byla ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř. a § 158 odst. 3 tr. ř. zahájena do 30. 9. 2020, rozhodné znění § 138 odst. 1 tr. zákoníku účinné do 30. 9. 2020, jak vyplývá z čl. II zákona č. 333/2020 Sb. Okamžik podání obžaloby či jiného srovnatelného návrhu státním zástupcem je pro takové posouzení bez významu.

Roz. 38/00 – Pokud státní zástupce v obžalobě vymezí popis skutku tak, že do něj zahrne také jednání, ve kterém obviněný pokračuje i v době po sdělení obvinění a které s ohledem na ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. je třeba posuzovat jako nový skutek, aniž by pro toto jednání bylo obviněnému sděleno obvinění, pak byla podána obžaloba pro skutek, pro který nebylo sděleno obvinění. V takovém případě jde o závažnou vadu přípravného řízení odůvodňující vrácení věci státnímu zástupci k došetření postupem podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejsou-li zde důvody opodstatňující potřebu společného projednání věci (tj. všech skutků uvedených v obžalobě), pak soud vyloučí tento skutek ze společného řízení a vrátí věc státnímu zástupci k došetření jen ohledně tohoto skutku.

Roz. 21/03 – Smyslem ustanovení § 214 tr. zák[28]. je to, aby pachatel uhradil dlužné výživné za celé období, pro které je stíhán a pro něž rovněž soud zjišťuje jeho trestní odpovědnost. Ke splnění podmínek účinné lítosti ve smyslu § 214 tr. zák. není nutné, aby pachatel uhradil výživné i za období předcházející (za které nebyl postaven před soud, příp. byl již za ně i odsouzen apod.), ani za období následující, tedy období po sdělení obvinění, neboť takové období je nutno s ohledem na ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. považovat již za další skutek.

Roz. 32/07 – Ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř., podle něhož v případě, že obviněný pokračuje v jednání, pro které je stíhán, i po sdělení obvinění, posuzuje se takové jednání od tohoto úkonu jako nový skutek, dopadá rovněž na trvající trestný čin, např. trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. Sdělení obvinění tedy přerušuje páchání tohoto trestného činu a tvoří předěl, od kterého se další jednání posuzuje jako samostatný skutek. Bylo-li o uvedeném trestném činu konáno zkrácené přípravné řízení, nastávají účinky sdělení obvinění ve smyslu ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. až doručením návrhu na potrestání obviněnému. Soud je povinen v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 tr. ř. vyčerpat celý skutek, aniž by byl vázán časovým vymezením uvedeným v návrhu na potrestání, a v závislosti na tom upravit popis skutku ve výroku o vině. Zásada uvedená v ustanovení § 12 odst. 12 tr, ř. a její vliv na aplikaci obžalovací zásady v případech pokračování v trestném činu se u trvajícího trestného činu neuplatní.

Roz. 57/07 – U pokračování v trestném činu na rozdíl od trestných činů hromadných nebo trvajících není mnohost útoků nebo delší trvání znakem skutkové podstaty, ale je formou provedení posuzovaného trestného činu, a proto konkrétní trestný čin může v určitém případě naplňovat znaky pokračování a v jiném nikoli.

Byl-li trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. páchán po delší dobu a ve vztahu k většímu počtu poškozených a zvýhodněných věřitelů za stavu, v němž dlužník nebyl schopen plnit své splatné závazky, a to souvislým jednáním, které nelze rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, nejde o pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zák., byť vykazuje některé jiné znaky pokračování a případně i prvky trestného činu hromadného. V takovém případě nelze za dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák. a § 12 odst. 12 tr. ř. považovat neuhrazení konkrétní pohledávky poškozeného věřitele ani uhrazení určité pohledávky zvýhodněného věřitele, protože rozhodující je až celkový výsledek spočívající ve zvýhodnění některých věřitelů na úkor jiných, a to v souhrnu všech jejich pohledávek.

Roz. 60/02 – Pokud soud prvního stupně rozsudkem vyhlášeným před 31. 12. 2001 pouze tzv. vypustí ze žalovaného skutku jeho neprokázanou část se závěrem, že šlo o dílčí útok jediného pokračujícího trestného činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.), odvolací soud, rozhodující o odvolání obžalovaného směřujícímu proti výroku o vině uvedeným pokračujícím trestným činem již za účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., zruší napadený výrok a rozhodne s ohledem na ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. o tomto dílčím útoku zprošťujícím výrokem podle § 226 tr. ř., a to i v případě, že odvolání obžalovaného tuto vadu nevytýká (§ 254 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

Roz. 11/10 – Trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák.[29] je tzv. hromadným trestným činem, který je jediným skutkem jak v hmotněprávním smyslu, tak z hlediska procesního. Proto se ve vztahu k němu neuplatní ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., které se týká pouze pokračujícího trestného činu (§ 89odst. 3 tr. zák.), u něhož lze jeho jednotlivé dílčí útoky pokládat za samostatné skutky v procesním smyslu a je možné o nich rozhodovat rozdílným způsobem.

Jestliže tedy soud na rozdíl od obžaloby dospěje k závěru o spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. ve vztahu k menšímu počtu neoprávněně hromaděných zbraní nebo střeliva, nemůže ohledně jejich zbytku obsaženého v obžalobě rozhodnout zprošťujícím výrokem (§ 226tr. ř.), ale tyto další zbraně nebo střelivo, ve vztahu k nimž nebyl spáchán uvedený trestný čin, nepojme do popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (z popisu skutku je jen tzv. vypustí).

Jestliže se pachatel dopouštěl trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. tím, že po delší dobu (např. několika let) na svém pracovišti průběžně prodával svěřené telefonní karty za účelem vlastního obohacení, přičemž toto jeho souvislé jednání není možno rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, nejde o pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., byť jsou naplněny některé jeho znaky (např. jednotný záměr, stejný způsob provedení, časová souvislost). Jde o jediný skutek jak z hlediska trestního práva hmotného, tak z hlediska trestního práva procesního.

Pokud se čin neskládá z jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., nelze o části jediného tohoto skutku rozhodnout zprošťujícím výrokem podle § 226 tr. ř. Taková část žalovaného jednání se pak neuvede v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku (jen se z něj tzv. vypustí).

Roz. 17/14 – I. – Pojem „trestní zákoník“ v článku II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 (č. 1/2013 Sb.), vztahující se k trestným činům s trestní sazbou odnětí svobody nepřevyšující 10 let, je třeba vykládat tak, že se tím míní trestní sazby za trestné činy stanovené v trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) ve znění účinném ke dni vyhlášení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, přestože byl skutek posouzen podle trestního zákona (č. 140/1961 Sb.).

II. Z hlediska článku II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 je třeba okamžik zahájení trestního stíhání posuzovat u každého skutku samostatně. To se týká s ohledem na vymezení skutku podle § 12 odst. 12 tr. ř. i pokračujícího trestného činu (§ 116 tr. zákoníku), u kterého je nutné rovněž zkoumat okamžik zahájení trestního stíhání u každého dílčího útoku samostatně. V důsledku toho je možné abolici použít při splnění dalších hledisek jen u některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu a ohledně jiných dílčích útoků nikoliv. V takovém případě bude nutné u dílčích útoků, pro které nebylo zastaveno trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř., nově posuzovat, o jaký trestný čin se bude jednat.

III. Při výkladu pojmu „s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému“ je třeba vycházet ze skutečné doby konání trestního stíhání proti uprchlému. To znamená, že od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému, a trestní stíhání je proto možno zastavit s ohledem na článek II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 jen v případě, že zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je delší než 8 let, a to k datu vyhlášení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii.

Roz. 37/21 – II. – Výrok rozsudku soudu prvního stupně o jednom z více dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu (ve smyslu § 116 tr. zákoníku), jímž byl obviněný uznán vinným, není oddělitelným výrokem podle § 258 odst. 2 tr. ř., byť jinak jde o samostatný skutek z procesního hlediska podle § 12 odst. 12 tr. ř. Proto odvolací soud nemůže zrušit výrok rozsudku soudu prvního stupně jen ohledně některého takového dílčího útoku a znovu o něm rozhodnout v odvolacím řízení (ať znovu uznat obviněného vinným jeho spácháním, anebo jej pro tento útok zprostit obžaloby) a zároveň ve zbývající části ponechat rozhodnutí soudu prvního stupně v platnosti.

Soudnictví v trestních věcech vykonávají okresní soudy, krajské soudy, vrchní soudy a Nejvyšší soud.

Roz. 28/04 – Do pravomoci soudů České republiky nespadá rozhodování o povolení obnovy řízení a zrušení pravomocného rozhodnutí ve věcech, v nichž před datem 1. 1. 1993 rozhodl soud se sídlem na území Slovenské republiky.

Řízení v prvním stupni koná, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného, okresní soud.

Vedle věcné příslušnosti, která nám dává odpověď na otázku, který soud z hlediska druhu (okresní, krajský) je příslušný ve věci konat řízení, známe také příslušnost místní, která nám odpovídá na otázku, který z věcně příslušných soudů je příslušný určitou věc projednat. Dalšími teoretickými úvahami z hlediska základních informací není nezbytné se zabývat (funkční příslušnost jako zvláštní druh věcné příslušnosti).

Roz. 44/95 – Bylo-li na téhož obviněného podáno více obžalob u různých soudů, posuzuje každý z nich svou příslušnost samostatně. Příslušnost okresního soudu není dotčena tím, že na obviněného byla v jiné věci podána obžaloba u krajského soudu. Proto okresní soud, jehož příslušnost je dána podle § 16 a § 18 odst. 1 tr. ř., nemůže svou věc postoupit krajskému soudu z důvodu, že v jiné věci byla na obviněného podána u krajského soudu obžaloba ve smyslu § 17 tr. ř.

(1) Krajský soud koná v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud na ně zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze uložit výjimečný trest. O trestných činech

a) zabití, vraždy novorozeného dítěte matkou, neoprávněného odebrání tkání a orgánů, nedovoleného nakládání s tkáněmi a orgány, odběru tkáně, orgánu a provedení transplantace za úplatu, nedovoleného nakládání s lidským embryem a lidským genomem, obchodování s lidmi,

b) spáchaných prostřednictvím investičních nástrojů, které jsou přijaty k obchodování v obchodním systému nebo o jejichž přijetí k obchodování v obchodním systému bylo požádáno, nebo jejich padělků a napodobenin, pokud jejich zákonným znakem je způsobení značné škody nebo získání značného prospěchu,

c) porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže, manipulace s kurzem investičních nástrojů, zneužití informace v obchodním styku, zneužití postavení v obchodním styku, poškození finančních zájmů Evropské unie, porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití, porušení povinností při vývozu zboží a technologií dvojího užití, zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně vývozu zboží a technologií dvojího užití, provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence, porušení povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem, zkreslení údajů a nevedení podkladů ohledně zahraničního obchodu s vojenským materiálem, vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků a

d) účasti na teroristické skupině, financování terorismu, podpory a propagace terorismu, vyhrožování teroristickým trestným činem, sabotáže, zneužití zastupování státu a mezinárodní organizace, vyzvědačství, ohrožení utajované informace, spolupráce s nepřítelem, styků ohrožujících mír, použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje, plenění v prostoru válečných operací,

koná v prvním stupni řízení krajský soud i tehdy, je-li dolní hranice trestu odnětí svobody nižší.

(2) Krajský soud koná v prvním stupni řízení též o trestném činu opilství v případě, že čin jinak trestný, jehož se dopustil pachatel ve stavu nepříčetnosti, který si zaviněně přivodil, naplňuje znaky skutkové podstaty některého z trestných činů, u nichž je stanovena příslušnost krajského soudu podle odstavce 1.

(3) Krajský soud koná v prvním stupni řízení též o dílčích útocích pokračujícího trestného činu, jestliže postupem podle § 45 trestního zákoníku přichází v tomto řízení v úvahu rozhodnutí o vině některého z trestných činů uvedených v odstavci 1 nebo 2.

Toto ustanovení upravuje příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně. Zákonem č. 459/2011 Sb., došlo k úpravě tohoto ustanovení, kdy do odstavce 1 byly vloženy trestné činy zabití a vraždy novorozeného dítěte matkou. Tato úprava má umožnit rychlé, účinné a odborné zpracování trestních věcí v případech, kdy původní kvalifikace skutku jako zločinu vraždy podle § 140 tr. zákoníku dozná v průběhu přípravného řízení změny a do budoucna tak v těchto případech nedojde k předávání trestních věcí zejména při skončení vyšetřování z krajského na okresní státní zastupitelství.

Na množící se teroristické útoky bylo reagováno legislativní změnou, která se projevila v § 17 odst. 1 písm. d) [do písm. b) bylo vloženo obchodování v obchodním systému, do písm. c) zneužití postavení v obchodním styku]. Obdobná je situace také v případě některých trestných činů, kdy je některý z trestných činů podle § 17 tr. ř. překvalifikován s ohledem na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie na trestný čin opilství podle § 360 tr. zákoníku (tomu odpovídá současně přijaté znění § 17 odst. 2 tr. ř.).

Roz. 45/71 – Pro určení věcné příslušnosti krajského soudu jako soudu prvního stupně (§ 17 odst. 1 tr. ř.) je rozhodná dolní hranice trestní sazby odnětí svobody ve výši nejméně 5 let, stanovená na příslušný trestný čin ve zvláštní části trestního zákona, pokud nejde o trestné činy, o nichž podle § 17 odst. 1 druhá věta tr. ř. rozhoduje v prvním stupni krajský soud bez ohledu na trestní sazbu.

Roz. 32/77 – Jestliže důkazy shromážděné a provedené v přípravném řízení poskytují dostatečný podklad pro možnost posouzení skutku uvedeného v žalobním návrhu jako trestného činu, o němž přísluší konat řízení v prvním stupni krajskému soudu (§ 17 odst. 1 tr. ř.), je tento soud příslušný k projednání věci v prvním stupni i tehdy, když v obžalobě je tento skutek právně posouzen jako trestný čin, o němž přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu.

Roz. 2/84 – Výjimečně lze podmíněně propustit i odsouzeného, na kterém byla vykonána celá požadovaná část uloženého trestu odnětí svobody, tj. polovina (§ 61 odst. 1 tr. zák.), popř. dvě třetiny (§ 62 tr. zák.) započtením vazby, a který po právní moci rozsudku je již na svobodě.

K rozhodnutí o podmíněném propuštění v takovém, případě je příslušný okresní soud, v jehož obvodu se naposled vykonávala vazba, a to i tehdy, jestliže trestní věc náleží v prvním stupni do věcné příslušnosti krajského soudu (§ 17 odst. 1 tr. ř.).

Roz. 10/94 – I. Věc, v níž byla podána obžaloba pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák[30]., může krajský soud jako soud prvního stupně při předběžném projednání obžaloby postoupit okresnímu soudu z důvodu, že jde o trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák[31]., jestliže je z důkazů provedených v přípravném řízení zřejmé, že nemůže jít o pokus vraždy, a jestliže tento závěr není závislý na budoucím hodnocení důkazů v hlavním líčení, při kterém by měla být odstraněna případná pochybnost o možnosti kvalifikovat skutek jako pokus trestného činu vraždy.

Roz. 31/05 – II. Je-li trestný čin krádeže spatřován v odcizení směnky, nejde o trestný čin spáchaný prostřednictvím směnky ve smyslu § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř., který by za splnění dalších podmínek zakládal věcnou příslušnost krajského soudu jako soudu prvního stupně, protože směnka je zde předmětem trestného činu a nikoli prostředkem jeho spáchání.

Roz. 62/12 – Jestliže trestný čin [např. trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku] byl spáchán prostřednictvím směnky, je podle § 17 odst. 1 písm. b) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2010 k řízení o něm v prvním stupni příslušný krajský soud jen v případě, že tato směnka má povahu investičního nástroje (§ 3 odst. 1 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů) a byla přijata k obchodování na regulovaném trhu nebo o její přijetí k obchodování na regulovaném trhu bylo požádáno ve smyslu ustanovení § 55 odst. 1 a § 56 odst. 1, 2 zákona o podnikání na kapitálovém trhu.

(2) Nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje; jestliže se nedají tato místa zjistit nebo jsou mimo území České republiky, koná řízení soud, v jehož obvodu čin vyšel najevo.

Primárně je místně příslušný soud, kde došlo ke spáchání trestného činu. Může však vzniknout situace, že následek trestného činu nastal na jiném místě, než kde došlo k jednání pachatele (hovoříme o tzv. distančním deliktu).

Např. bylo-li k pohrůžkám ve smyslu trestného činu vydírání použito telefonu, je místem spáchání činu jak místo, kde se pachatel vyskytoval (odkud volal), tak místo, kde byla osoba, která měla být k něčemu přinucena.

Roz. 4/66 – Za místo spáchání trestného činu opilství podle § 201 tr. zák[32]. je nutno pokládat všechna místa, kterými podnapilý řidič na motorovém vozidle projíždí, a ne tedy jen místo, kde s jízdou bylo započato.

Roz. 44/71 – Miestom spáchania trestného činu zanedbania povinnej výživy podľa § 213 ods. 1 a 2 tr. zák. je tak miesto, kde mal páchateľ pobyt v čase neplnenia vyživovacej povinnosti, ako i miesto, kde mala pobyt oprávnená osoba, u ktorej bola znížená alebo ohrozená úroveň výživy.

Roz. 55/81 – Miestom spáchania trestného činu všeobecného ohrozenia podľa § 180 Tr. zák.[33] je tak miesto, kde došlo ku konaniu, ako aj miesto, kde došlo k všeobecnému nebezpečenstvu a prípadne aj miesto, kde došlo k naplneniu znakov podmieňujúcich použitie vyššej trestnej sadzby.

Roz. 48/88 – Pri zisťovaní, či je príslušný na prerokovanie veci, musí sa súd zaoberať aj tými čiastkovými útokmi pokračovacieho trestného činu, ktoré nie sú uvedené v obžalobe, ale ktorými by sa musel zaoberať na hlavnom pojednávaní (§ 220 ods. 1 Tr. por.).

Ak vzhľadom na výsledky dokazovania vykonaného v prípravnom konaní je otázka príslušnosti sporná, súd môže postúpiť vec podľa § 188 ods. 1 písm. a) Tr. por. až po vyriešení tejto spornej otázky, napr. postupom podľa § 185 ods. 2 Tr. por., prípadne podľa § 188 ods. 1 písm. f) Tr. por., t. j. len vtedy, keď je spoľahlivo zistené, že nie je príslušný.

Roz. 35/89 – Podle § 18 odst. 1 tr. ř. je možné místní příslušnost posuzovat jen tehdy, když lze místo činu zjistit. V případě trestného činu spáchaného v jedoucím vlaku musí být alespoň známo, v obvodu kterého soudu na trase jízdy vlaku k činu došlo. Všechny soudy, jejichž obvody vlak projížděl, by byly místně příslušné podle § 18 odst. 1 tr. ř. pouze za předpokladu, že by byl čin páchán po celou dobu jízdy vlaku.

Roz. 30/97 – Pravidlo uvedené v ustanovení § 18 odst. 2, věta první, tr. ř., podle kterého, nelze-li místo činu zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná řízení soud, v jehož obvodu obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje, se v případech, kdy byl čin spáchán v cizině, uplatní jen tehdy, pokud byl čin z hlediska určení příslušnosti spáchán v cizině zcela, tedy tak, že v České republice nenastaly žádné skutkové okolnosti, které jsou významné pro určení příslušnosti podle místa spáchání. V jiných případech se postupuje podle ustanovení § 18 odst. 1 tr. ř., které je z hlediska místní příslušnosti ustanovením základním. Tak je tomu u tzv. distančních deliktů, kdy např. k jednání sice došlo v cizině, ale následek nastal v České republice.

Roz.16/99 – Převzetím cizí věci pachatelem s tím, že s ní bude určitým způsobem nakládat, ještě nejsou naplňovány zákonné znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 tr. zák.[34] Místo, kde pachatel věc převzal, proto není místem spáchání tohoto trestného činu ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 tr. ř., pokud se liší od místa, kde si pachatel věc přisvojil.

U trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. nelze vyloučit, že k jednání pachatele dojde na jiném místě, než na kterém nastal nebo měl nastat následek (účinek) trestného činu (tzv. distanční delikt). O takový případ však nejde, jestliže pachatel, který má v souladu se svěřením cizí věc u sebe, na místě, jež je odlišné od bydliště poškozeného, si ji přisvojí a tím způsobí poškozenému škodu.

Roz. 3/02 – Místem spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák.[35], kterého se pachatel dopustí tím, že přepravuje drogy z České republiky do ciziny, je na území České republiky každé místo, kterým pachatel při vývozu drog projede.

V případě tzv. tranzitního deliktu není v rozporu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 177 písm. c) tr. ř. na uvedení místa činu, jestliže žalobní návrh neobsahuje všechna místa, kde došlo k jeho spáchání. Pro stanovení místa příslušnosti určitého soudu pak není nezbytné, aby v žalobním návrhu bylo výslovně uvedeno také místo nacházející se v jeho obvodu.

Roz. 10/05 – Trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák.[36]spočívající v nepovoleném opatření si střelné zbraně a v jejím nepovoleném přechovávání je trestným činem trvajícím a je páchán nejen tam, kde si pachatel zbraň opatří, ale i všude tam, kde ji přechovává.

V takovém případě je třeba, aby v žalobním návrhu byla uvedena vedle místa opatření zbraně i místa jejího přechovávání [§ 177 písm. c) tr. ř.]. Pro určení místní příslušnosti určitého soudu podle § 18 odst. 1 tr. ř. však není na překážku, jestliže v žalobním návrhu nebylo výslovně uvedeno místo nacházející se v jeho obvodu (č. 3/2002 Sb. rozh. tr.).

Roz. – 21/18 – Okolnost, kde má sídlo nebo bydliště poškozený, není sama o sobě součástí zákonných hledisek pro určení místní příslušnosti soudu (§ 18 odst. 1, 2 tr. ř.). Trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku není distančním deliktem jen proto, že poškozený má sídlo nebo bydliště v jiném místě, než ve kterém došlo k jednání pachatele. Distanční delikt je definován odlišností místa jednání pachatele (míněno celého a již uzavřeného jednání) od místa vzniku následku. V případě trestného činu zpronevěry je tato podmínka splněna tím, že po svěření věci pachatel se svěřenou věcí, kterou fyzicky nemá u sebe a která se nachází na jiném místě než pachatel v době jednání, naloží způsobem příčícím se účelu svěření a vylučujícím obnovení dispozice vlastníka nebo jiné oprávněné osoby (viz rozhodnutí pod č. 16/1999 Sb. rozh. tr.).

Roz. 44/18 – Místem spáchání trestného činu, jehož zákonným znakem je, že pachatel nějakou látku „doveze“, je nejen místo, kde se zásilka obsahující dováženou látku ocitla na území České republiky a kde byl trestný čin dokonán, ale každé místo, v němž došlo k nějakému byť jen dílčímu jednání pachatele, které bylo příčinou toho, že zakázaná látka byla z ciziny dopravena na území České republiky, zejména místo, ze kterého byla učiněna objednávka, a dále každé místo, jímž zásilka na území České republiky procházela do doby, než byla doručena určenému příjemci a než byl trestný čin ukončen (dokončen). Místně příslušnými jsou podle § 18 odst. 1 tr. ř. všechny soudy, v jejichž obvodu se nachází některé z uvedených míst. Řízení pak koná podle § 22 tr. ř. soud, u něhož státní zástupce podal obžalobu.

Roz. 33/21 – Místem spáchání trestného činu kuplířství podle § 189 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska místní příslušnosti soudu (§ 18 odst. 1 tr. ř.) je místo, kde pachatel jiného přiměje, zjednává, najímá, láká nebo svádí k provozování prostituce, popřípadě místo, kde pachatel kořistí z prostituce provozované jiným, tedy kde z ní získává majetkový prospěch. Není jím však bez dalšího místo, kde byla prostituce prováděna.

(1) Proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu se koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení.

(2) Společné řízení o trestném činu, o kterém by měl konat řízení samosoudce, a o trestném činu, o kterém přísluší konat řízení senátu, koná senát.

Roz. 2/83 – Jestliže byly na téhož obviněného podány dvě nebo více obžalob u různých soudů téhož druhu a stupně a nevede se dosud o nich společné řízení (§ 20 odst. 1, § 23 odst. 3 tr. ř.) nelze posuzovat místní příslušnost soudů podle § 21 odst. 2 tr. ř., ale každý soud posuzuje otázku své místní příslušnosti podle § 18 tr. ř. Jsou-li v takovém případě podmínky pro konání společenského řízení, lze dosáhnout spojení těchto věcí podle § 23 odst. 3 tr. ř., jen jestliže předtím budou věci ostatním soudům postupem podle § 25 odst. 1 tr. ř. odňaty a přikázány jednomu soudu.

Věci budou zpravidla přikázány soudu, který by v případě společné obžaloby byl příslušný konat společné řízení podle § 21 odst. 2, § 22 tr. ř. Jsou-li však v konkrétním případě dány další důležité důvody ve smyslu § 25 odst. 1 tr. ř., např. důvody procesní ekonomie, mohou být věci přikázány i soudu jinému.

Roz. 28/17 – V případě účastenství podle § 24 tr. zákoníku platí pro založení místní příslušnosti soudu tatáž zásada jako u hlavního pachatele. Místem, kde byl trestný čin spáchán, je nejen místo, kde hlavní pachatel naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu, ale i místo, kde své jednání realizuje formou organizátorství, návodu nebo pomoci účastník na tomto trestném činu (srov. § 22 tr. ř.). Tato zásada se v jeho případě užije jen tehdy, je-li proti němu trestní řízení vedeno odděleně od trestního řízení vedeného proti hlavnímu pachateli. Dojde-li však ke spojení těchto věcí, je pro takové společné řízení soud příslušný k řízení proti hlavnímu pachateli (§ 21 odst. 2 tr. ř.).

(1) Společné řízení koná krajský soud, je-li příslušný konat řízení alespoň o jednom z trestných činů.

(2) Společné řízení koná soud, který je příslušný konat řízení proti pachateli trestného činu nebo o nejtěžším trestném činu.

Roz. 39/90 – Pro řešení otázky, který z více trestných činů je nejtěžší ve smyslu § 21 odst. 2 tr. ř. o místní příslušnosti soudu, je rozhodující trestní sazba zakotvená v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.

Roz. 2/92 – Ak pri dvoch trestných činoch s rovnakou trestnou sadzbou trestu odňatia slobody zákon hrozí okrem tých istých miernejších druhov trestov aj ďalším – hoci prísnejším – alternatívnym druhom trestu, za ťažší treba považovať trestný čin, za ktorý zákon nehrozí aj týmto ďalším alternatívnym druhom trestu.

Je-li podle předchozích ustanovení dána příslušnost několika soudů, koná řízení z těchto soudů ten, u něhož podal státní zástupce obžalobu, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu nebo jemuž byla věc přikázána nadřízeným soudem.

Roz. 44/18 – Místem spáchání trestného činu, jehož zákonným znakem je, že pachatel nějakou látku „doveze“, je nejen místo, kde se zásilka obsahující dováženou látku ocitla na území České republiky a kde byl trestný čin dokonán, ale každé místo, v němž došlo k nějakému byť jen dílčímu jednání pachatele, které bylo příčinou toho, že zakázaná látka byla z ciziny dopravena na území České republiky, zejména místo, ze kterého byla učiněna objednávka, a dále každé místo, jímž zásilka na území České republiky procházela do doby, než byla doručena určenému příjemci a než byl trestný čin ukončen (dokončen). Místně příslušnými jsou podle § 18 odst. 1 tr. ř. všechny soudy, v jejichž obvodu se nachází některé z uvedených míst. Řízení pak koná podle § 22 tr. ř. soud, u něhož státní zástupce podal obžalobu.

(1) K urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů lze řízení o některém z trestných činů nebo proti některému z obviněných vyloučit ze společného řízení.

(2) Příslušnost soudu, který věc vyloučil, se nemění; vyloučí-li však krajský soud věc, o níž by jinak příslušelo konat řízení okresnímu soudu, může ji postoupit tomuto soudu.

(3) Jsou-li tu podmínky společného řízení, může soud spojit k společnému projednání a rozhodnutí věci, v nichž byly podány samostatné obžaloby.

Roz. 19/85 – Jestliže odvolací soud shledá, že ve společném řízení jen ohledně některého z trestných činů nebo některého z obžalovaných je nebo ostatních obžalovaných je napadený rozsudek vadný a lze vadnou část oddělit a je nutné rozsudek částečně zrušit a věc vrátit v této vadné části soudu prvního stupně nebo prokurátorovi, zatímco ohledně zbývající trestné činnosti nebo ostatních obžalovaných lze rozhodnout, nepostupuje se podle § 23 odst. 1 tr. ř.

Roz. 11/99 – Nevyužije-li krajský soud jako soud prvního stupně možnost podle § 23 odst. 2 tr. ř. postoupit vyloučenou věc okresnímu soudu, pak rozhoduje v senátě složeném ze soudce a dvou přísedících i ohledně trestného činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.

Roz. 18/02 – Proti usnesení, kterým krajský soud vyloučí věc ze společného řízení (§ 23 odst. 1 tr. ř.) a postoupí ji okresnímu soudu k projednání a rozhodnutí (§ 23 odst. 2, věta za středníkem, tr. ř.), není stížnost přípustná. Postoupení věci okresnímu soudu krajským soudem je speciálním případem postoupení věci upraveným v § 23 odst. 2 tr. ř., proti němuž není přípustná stížnost (§ 141 odst. 2 tr ř.).

Roz. 52/03 – I za účinnosti zák. č. 265/2001 Sb., je krajský soud oprávněn postupovat podle § 23 odst. 2 tr. ř. a rozhodnout o postoupení vyloučené věci okresnímu soudu. Má-li okresní soud, jemuž byla věc takto postoupena, za to, že sám není příslušným k jejímu projednání, může rozhodnout podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. o jejím předložení k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný (§ 24 odst. 1 tr. ř.).

(1) Vzniknou-li pochybnosti o příslušnosti soudu, rozhoduje o tom, který soud je příslušný k projednání věci, soud, jenž je nejblíže společně nadřízen soudu, u něhož byla podána obžaloba, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu, jemuž byla věc postoupena podle § 39 zákona o soudnictví ve věcech mládeže nebo mu byla přikázána nadřízeným soudem, a soudu, který má být příslušný podle rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti [§ 188 odst. 1 písm. a), § 222 odst. 1, § 257 odst. 1 písm. a), § 314p odst. 3 písm. a)]. Přitom je vázán jen zákonnými hledisky rozhodnými pro určení příslušnosti (§ 16 až 22). Není-li soud, jemuž byla věc předložena k rozhodnutí, nadřízen soudu podle zákona příslušnému, postoupí věc k rozhodnutí o příslušnosti tomu soudu, který je společně nadřízen soudu věc předkládajícímu a soudu podle zákona příslušnému.

(2) Soud, který rozhoduje o příslušnosti soudu, může současně rozhodnout o odnětí a přikázání věci z důvodu uvedeného v § 25.

Roz. 23/77 – Súd, ktorému bola vec postúpená iným súdom podľa § 295 Tr. por., môže vysloviť svoju nepríslušnosť a vyvolať tým spor o príslušnosť len bezprostredne potom, keď mu bola vec postúpená. Nemôže to urobiť po uznaní príslušnosti, za ktoré treba považovať vykonanie každého takého procesného úkonu, ktorý smeruje na prejednanie a rozhodnutie veci. Za takýto úkon treba považovať aj určenie termínu hlavného pojednávania. Za uznanie príslušnosti však nemožno považovať taký procesný úkon, ktorým súd, ktorému bola vec postúpená, iba overuje, či je vo veci príslušný alebo nie, napr. zistenie adresy obvineného a pod. Ale ak dôjde neskoršie k zmene okolností a sú splnené podmienky uvedené v § 295 Tr. por., môže súd, ktorému bola vec postúpená, aj po uznaní príslušnosti a v ktoromkoľvek štádiu trestného konania, postúpiť vec pôvodne miestne príslušnému alebo inému súdu.

Roz. 57/94 – Nadřízený soud, který rozhoduje ve sporu o příslušnost, není vázán tím, které soudy spor o příslušnost vyvolaly, ale jedině zákonnými hledisky rozhodnými pro určení příslušnosti. Je-li tedy podle těchto hledisek místně příslušný jiný soud, a soud rozhodující o sporu mu je rovněž nadřízen ve smyslu § 24 tr. ř., může rozhodnout, že je k projednání a rozhodnutí věci příslušný tento jiný soud. Není-li příslušnému soudu nadřízen, musí věc předložit tomu soudu, který je společně nadřízen příslušnému soudu i soudům vedoucím spor o příslušnost.

Roz. 4/07 – Shodné účinky jako upozornění na možnost přísnějšího právního posouzení skutku podle § 190 odst. 2 tr. ř. a § 225 odst. 2 tr. ř. má i doručení rozhodnutí o příslušnosti soudu podle § 24 odst. 1 tr. ř., v němž je uvedena možnost přísnějšího právního posouzení skutku.

Roz. 10/11 – I v případě, že výkon trestu obecně prospěšných prací nenařídil okresní soud, který uložil tento trest, ale byl přede dnem 1. 1. 2010 nařízen podle § 336 odst. 2 tr. ř. v tehdejším znění (tj. před novelou provedenou zákonem č. 41/2009 Sb.) soudem, v jehož obvodu měl odsouzený vykonávat uvedený trest, je s účinností od 1. 1. 2010 příslušný ke všem úkonům týkajícím se dalšího výkonu trestu obecně prospěšných prací (např. k rozhodování o změně druhu a místa jeho výkonu podle § 336 odst. 5 tr. ř., o jeho přeměně v nepodmíněný trest odnětí svobody podle § 340b tr. ř.) okresní soud, který uložil tento trest.

Roz. 7/18 – Návrh poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení je učiněn ve smyslu § 43 odst. 3 věty druhé tr. ř. včas i v případě, pokud jej poškozený uplatní před zahájením dokazování až v novém hlavním líčení, které soud koná celé znovu, např. poté, co mu byla věc postupem podle § 222 odst. 1 tr. ř. přikázána jako soudu věcně příslušnému rozhodnutím podle § 24 odst. 1 tr. ř.

Z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen.

Roz. 8/80 – Ustanovenie § 25 ods. 1 Tr. por. umožňuje, aby najbližší spoločne nadriadený súd z dôležitých dôvodov odňal trestnú vec príslušnému súdu a prikázal ju inému súdu toho istého druhu a stupňa. Podľa tohto ustanovenia možno teda zmeniť len miestnu príslušnosť súdu a nie aj príslušnosť vecnú.

Odňatie a prikázanie trestnej veci sa môže uskutočniť v ktoromkoľvek štádiu konania pred súdom, teda aj v odvolacom konaní. Uvedené rozhodnutie zakladá miestnu príslušnosť súdu, ktorému bola trestná vec prikázaná na vykonanie konanie, až do jej právoplatného skončenia.

Roz. 7/84 – I. – Mezi důležité důvody pro odnětí a přikázání věci ve smyslu § 25 odst. 1 tr. ř. patří i vyloučení všech soudců příslušného soudu z rozhodování.

Roz. 40/91 – I. – Okolnost, že soudkyně vyloučená z projednávání věci pro podjatost z důvodu jejího poměru k osobě obviněného zastává funkci náměstkyně předsedy soudu, sama o sobě není důvodem, pro který by měli být vyloučeni z projednávání věci i ostatní soudci téhož soudu (§ 30odst. 1 tr. ř.) a nemůže být proto sama o sobě ani důležitým důvodem pro odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř., resp. rozhodnutí odvolacího soudu podle § 262, věta druhá tr. ř.

II. Rozhodnutí podle § 262, věta druhá tr. ř., aby věc projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně, je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 tr. ř.

Roz. 4/94 – Důvody pro odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř. nelze mechanicky dovozovat z pouhého porovnání počtu útoků spáchaných v obvodu toho kterého soudu, ani z počtu tam bydlících svědků. Hledisko hospodárnosti nelze nadřazovat nad požadavek náležitého objasnění věci, který je základním předpokladem pro správné rozhodnutí soudu.

Roz. 26/09 – Podle § 7 odst. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je státní zastupitelství příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Takovou výjimku výslovně stanoví ustanovení § 179 odst. 1 tr. ř., podle kterého je k podání obžaloby a k jejímu zastupování před soudem příslušný státní zástupce vyššího státního zastupitelství, než které u soudu působí, pokud vykonával dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení a věc nepředal nižšímu státnímu zastupitelství.

Výjimka podle § 179 odst. 1 tr. ř. se uplatní i v případě odnětí věci a jejího přikázání podle § 25 tr. ř. mimo obvod soudu, u něhož státní zastupitelství působí. Proto státní zástupce vyššího státního zastupitelství, který podal obžalobu na základě oprávnění vyplývajícího z ustanovení v § 179 odst. 1 tr. ř. k příslušnému soudu a věc nepředal nižšímu státnímu zastupitelství, zastupuje obžalobu v řízení před soudem, jemuž byla věc delegována, i po odnětí věci a jejím přikázání mimo obvod územní působnosti takového vyššího státního zastupitelství. Tento státní zástupce je také oprávněn podat opravné prostředky proti rozhodnutím tohoto soudu.

Roz. 49/10 – Ani v případech, kdy je dána zvláštní (funkční) příslušnost soudu k rozhodování ve vykonávacím řízení (např. podle § 333 odst. 1 tr. ř. činí rozhodnutí o tom, zda se podmíněně propuštěný osvědčil nebo zda se vykoná zbytek trestu, ten okresní soud, který podmíněně propustil odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody), není vyloučeno za splnění zákonných předpokladů uvedených v ustanovení § 25 tr. ř. věc odejmout příslušnému soudu a přikázat jinému soudu téhož druhu a stupně (tzn. v případě rozhodování podle § 333 odst. 1 tr. ř. ji lze přikázat jinému okresnímu soudu).

(1) K provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh.

(2) Soud, u něhož státní zástupce podal návrh podle odstavce 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení pokud nedojde k postoupení věci z důvodu příslušnosti jiného státního zástupce činného mimo obvod tohoto soudu.

Roz. 14/95 – Jestliže státní zástupce v přípravném řízení zajistí nárok poškozeného podle § 47 odst. 1 tr. ř. nebo zajistí majetek obviněného podle § 347 odst. 1 tr. ř. a jestliže proti takovému usnesení je podána stížnost, rozhoduje o ní soud, jehož příslušnost vyplývá z ustanovení § 146a tr. ř. Musí přitom jít o soud, jehož obvod působnosti je totožný s obvodem působnosti státního zástupce, o jehož usnesení jde. Pro určení příslušnosti soudu zde nemá význam ustanovení § 26 tr. ř.

To znamená, že o stížnosti proti usnesení okresního státního zástupce rozhoduje místně odpovídající okresní soud a že o stížnosti proti usnesení krajského státního zástupce rozhoduje místně odpovídající krajský soud. Krajský soud rozhoduje v senátě složeném podle § 12 odst. 3 písm. b) zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších zákonů, z předsedy a dvou soudců.

Roz. 59/01 – O zrušení peněžité záruky v přípravném řízení rozhoduje soud (soudce), který o jejím přijetí rozhodl (§ 73a odst. 4 tr. ř.).

Dojde-li však v tomto stadiu řízení ke změně příslušnosti soudu v důsledku postoupení věci jinému státnímu zástupci činnému mimo obvod tohoto soudu, rozhodne o zrušení peněžité záruky okresní soud, jehož příslušnost vyplývá z ustanovení § 26 tr. ř.

Roz. 7/03 – O stížnosti proti usnesení, kterým státní zástupce rozhodl o dalším trvání vazby (§ 73b odst. 2 tr. ř.), rozhoduje soud, jehož příslušnost vyplývá z ustanovení § 146a odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro určení příslušnosti soudu nemá v takovém případě význam ustanovení § 26 tr. ř.

Roz. 35/12 – Příslušnost soudu podle § 26 tr. ř. k úkonům v přípravném řízení je omezena pouze na dobu trvání přípravného řízení (§ 12 odst. 10 tr. ř.). Po ukončení přípravného řízení podáním obžaloby se příslušnost soudu řídí obecnými hledisky uvedenými v ustanoveních § 16 až 22 tr. ř. a soud příslušný podle těchto ustanovení se stává soudem příslušným ke všem rozhodnutím, která ve věci přicházejí v úvahu, a to včetně těch, jejichž potřeba vyvstala z procesních úkonů, k nimž došlo ještě v přípravném řízení.

Proto o stížnosti obviněného podané proti usnesení, jímž rozhodl státní zástupce v přípravném řízení podle § 71 odst. 3 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2011) o dalším trvání vazby, v době po podání obžaloby rozhoduje soud [§ 146a odst. 1 písm. a) tr. ř.] příslušný k projednání obžaloby. Jelikož nejde o rozhodování o vazbě tohoto obviněného v přípravném řízení, nejsou soudci, kteří rozhodují o takové stížnosti, vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodu, jenž jinak vyplývá z ustanovení § 30 odst. 2, věty druhé, tr. ř.

K sepsání protokolu o úkonech orgánů činných v trestním řízení se přibere zpravidla zapisovatel vzatý do slibu. Nebyl-li zapisovatel přibrán, sepíše protokol osoba provádějící úkon. Je-li v řízení před soudem o průběhu úkonu pořizován zvukový záznam a v důsledku tohoto předseda senátu nediktuje protokol, je zapisovatelem, pokud je ho třeba, vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník.

Jednoduchá rozhodnutí, s výjimkou rozhodnutí o vině a trestu, zpravidla vydává a vykonává a administrativní úkony spojené s řízením provádí vyšší soudní úředník; zvláštní zákon stanoví jeho působnost a určí, které úkony může vyšší soudní úředník provést samostatně a kdy postupuje z pověření soudce.

Postavení vyššího soudního úředníka je upraveno v zákoně č. 189/1994 Sb., o vyšších soudních úřednících ve znění pozdějších předpisů a dále jednacím řádem pro okresní a krajské soudy a instrukcí Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy.

Předseda senátu může vyššího soudního úředníka pověřit provedením určitých úkonů, které jsou uvedeny v zákoně, jako např. rozhodováním o svědečném, znalečném a tlumočném či o zápočtu vazby a trestu apod.

Proti usnesení, které bylo vydáno vyšším soudním úředníkem, je přípustná stížnost, které může zcela vyhovět předseda senátu, pokud se změna nedotkne práv jiné strany trestního řízení.

Úředník Probační a mediační služby (dále jen „probační úředník“) provádí v trestním řízení úkony probace a mediace, zjišťuje informace o osobě podezřelého nebo obviněného a jeho rodinných a sociálních poměrech a vytváří podmínky pro rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, podmíněném zastavení trestního stíhání nebo pro schválení narovnání, a to na základě pověření vydaného orgánem činným v trestním řízení Probační a mediační službě nebo, stanoví-li tak tento nebo jiný zákon, i bez takového pověření.

Práva a povinnosti probačního úředníka jsou upraveny v zákoně č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, ve znění pozdějších předpisů[37]. Toto ustanovení bylo oproti předchozí úpravě nově formulováno zákonem č. 220/2021 Sb., s odůvodněním, že dosavadní ustanovení trestního řádu neřešila komplexně všechny případy, v nichž byl probační úředník činný. Nově se vychází z toho, aby úkony probace a mediace byla pověřena Probační a mediační služba (PMS) jako celek, nikoli konkrétní probační úředních, což se rovněž promítá do jednotlivých ustanovení trestního řádu. Probační úředník bude podle úpravy v trestním řízení činný na základě pověření vydaného orgánem činným v trestním řízení PMS anebo, stanoví-li tak trestní řád nebo jiný zákon, i bez takového pověření.

Asistent soudce Nejvyššího soudu činí jednotlivé úkony trestního řízení z pověření soudce Nejvyššího soudu.

(1) Je-li třeba přetlumočit obsah písemnosti, výpovědi nebo jiného procesního úkonu nebo využije-li obviněný právo uvedené v § 2 odst. 14, přibere se tlumočník; totéž platí, jde-li o ustanovení tlumočníka osobě, s níž se nelze dorozumět jinak než některým z komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob. Tlumočník může být zároveň zapisovatelem. Neuvede-li obviněný jazyk, který ovládá, nebo uvede-li jazyk či dialekt, který není jazykem jeho národnosti nebo úředním jazykem státu, jehož je občanem, a pro takový jazyk nebo dialekt není zapsána žádná osoba v seznamu tlumočníků, ustanoví orgán činný v trestním řízení tlumočníka pro jazyk jeho národnosti nebo úřední jazyk státu, jehož je občanem. Jde-li o osobu bez státního občanství, rozumí se jím stát, kde má trvalý pobyt, nebo stát jeho původu. Využije-li obviněný právo uvedené v § 2 odst. 14, přibraný tlumočník přetlumočí na jeho žádost i jeho poradu s obhájcem, která je v přímé souvislosti s procesními úkony, a poradu v průběhu procesních úkonů.

(2) Za podmínek uvedených v odstavci 1 je třeba obviněnému písemně přeložit usnesení o zahájení trestního stíhání, usnesení o vazbě, usnesení o nařízení pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu, obžalobu, dohodu o vině a trestu a návrh na její schválení, návrh na potrestání, rozsudek, trestní příkaz, rozhodnutí o odvolání a o podmíněném zastavení trestního stíhání; to neplatí, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje. Týká-li se takové rozhodnutí více obviněných, přeloží se obviněnému jen ta část rozhodnutí, která se jej týká, pokud ji lze oddělit od ostatních výroků rozhodnutí a jejich odůvodnění. Pořízení překladu rozhodnutí a jeho doručení zajišťuje orgán činný v trestním řízení, o jehož rozhodnutí se jedná.

(3) Jestliže s doručením rozhodnutí uvedeného v odstavci 2 je spojen počátek běhu lhůty a je třeba pořídit písemný překlad takového rozhodnutí, považuje se rozhodnutí za doručené až doručením písemného překladu.

(4) Za podmínek uvedených v odstavci 1 je třeba obviněnému písemně přeložit i písemnost neuvedenou v odstavci 2, je-li to zapotřebí pro zaručení spravedlivého procesu, zejména pro řádné uplatnění práva na obhajobu, a to v rozsahu určeném orgánem činným v trestním řízení, který je zcela nezbytný k seznámení obviněného se skutečnostmi, které jsou mu kladeny za vinu; není-li odůvodněnému návrhu obviněného, který využil právo uvedené v § 2 odst. 14, na pořízení překladu takové písemnosti vyhověno, orgán činný v trestním řízení, který řízení vede, o tom rozhodne usnesením. Namísto písemného překladu podle věty první lze písemnost nebo její podstatný obsah přetlumočit; ustanovení věty první se nepoužije, jestliže již byla tato písemnost nebo její podstatný obsah obviněnému přetlumočena nebo jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení jejího překladu nepožaduje. Proti rozhodnutí podle věty první je přípustná stížnost. Pořízení překladu a jeho doručení zajišťuje orgán činný v trestním řízení, který řízení vede.

(6) Za podmínek uvedených v odstavci 1 je třeba osobě, která je zadržena či zatčena, bez zbytečného odkladu písemně přeložit též poučení o jejích právech (§ 33 odst. 6 a § 76 odst. 5).

Ze směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012, o právu na informace v trestním řízení, vyplývá pro členské státy povinnost zajistit, aby osobě zadržené či zatčené bylo předáno písemné poučení o jejích právech, a to v jazyce, kterému bude tato osoba rozumět. Proto bylo znění ustanovení § 28 doplněno o nový odstavec, který v případě, že půjde o osobu, která neovládá český jazyk, stanoví povinnost orgánu činnému v trestním řízení přeložit písemné poučení do příslušného jazyka určeného dle pravidel uvedených v odstavci 1 a toto přeložené písemné poučení osobě zadržené či zatčené předložit.

Vzhledem k tomu, že policejní orgán, který provedl zadržení či zatčení, nemusí mít v daném okamžiku poučení v požadovaném jazyce k dispozici, postačí, pokud zadrženou nebo zatčenou osobu poučí ústně (§ 33 odst. 5 trestního řádu) a písemné poučení jí předá následně bez zbytečného odkladu. To, že zadržená nebo zatčena bude poučena pouze ústně a písemný překlad tohoto poučení jí bude poskytnut až následně (pokud stále bude zadrženou nebo zatčenou osobou), nezpůsobuje, že by nemohly být vůči ní činěny další procesní úkony (např. výslech, rozhodnutí o vzetí do vazby apod.).

Roz. 34/67 – Neovládá-li obžalovaný jazyk, v němž se jednání vede, je podle § 28 tr. ř. orgán činný v trestním řízení povinen přibrat tlumočníka. Nepřibrání tlumočníka k jednání je zkrácením práva na obhajobu (§ 33 odst. 1 tr. ř.) a důvodem ke zrušení rozsudku [§ 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Roz. 15/78 – Ak je obvinený hluchonemý, treba ho považovať podľa § 28 Tr. por. za osobu, ktorá neovláda jazyk, v ktorom sa konanie vedie. V takýchto prípadoch treba pribrať tlmočníka ústnych prejavov v styku s hluchonemými osobami. Nepribratie tlmočníka je skrátením práva na obhajobu (§ 33 ods. 1 Tr. por.).

Roz. 10/90 – II. Osoba, která vystupovala ve věci jako tlumočník, nemůže později v téže věci vystupovat jako orgán činný v trestním řízení a podílet se na rozhodování věci.

Roz. 36/99 – Osoba v procesním postavení svědka nemůže být v téže věci přibrána za tlumočníka k přetlumočení obsahu výpovědi jiného svědka.

Procesní postavení svědka je v téže věci neslučitelné s výkonem funkce tlumočníka.

Roz. 15/05 – Doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 1, 2 tr. ř.) umožňuje orgánům činným v trestním řízení použít proti němu všech zákonných procesních prostředků, včetně možnosti jeho vzetí do vazby (§ 68 odst. 1 tr. ř.). Za předpokladu, že v souladu s ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) a § 91 odst. 1 tr. ř. byl obviněný v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s podstatou sděleného obvinění, to platí i tehdy, když obviněnému, který využil svého oprávnění na pořízení překladu usnesení o zahájení trestního stání (§ 28 odst. 1, 2 tr. ř.), nebyl dosud písemný překlad tohoto rozhodnutí doručen. Ustanovení § 28 odst. 3 tr. ř. má v takovém případě jen ten význam, že teprve doručením písemného překladu usnesení o zahájení trestního stání započne běh lhůty k podání opravného prostředku (§ 160 odst. 7 tr. ř.).

Roz. 8/21 – Z trestního řádu nevyplývá povinnost překladu celého spisového materiálu vedeného v konkrétní trestní věci týkající se obviněného. Kritériem pro zajištění překladu písemností nad rámec výčtu vymezeného v ustanovení § 28 odst. 2 tr. ř. je pouze hledisko dodržení obecného práva obviněného na spravedlivé soudní řízení, zejména řádného uplatnění práva na obhajobu (§ 28 odst. 4 tr. ř.).

Roz. 43/21 – Návrh státního zástupce učiněný podle § 95 odst. 1 z. m. j. s. zpravidla není třeba písemně přeložit osobě, jež má být podle návrhu vydána do ciziny, do jejího mateřského jazyka nebo do jazyka, o kterém uvede, že ho ovládá.

(1) Tlumočník může odmítnout provedení tlumočnického úkonu z důvodů uvedených v jiném právním předpisu a z důvodů uvedených v § 99 a 100. O vyloučení tlumočníka rozhodne orgán činný v trestním řízení, který jej přibral, a v řízení před soudem předseda senátu.

(2) Výši odměny a náhrad tlumočníka určí orgán činný v trestním řízení, který jej přibral, a v řízení před soudem předseda senátu v souladu s jinými právními předpisy upravujícími odměňování a náhrady tlumočníka. Nesouhlasí-li orgán činný v trestním řízení s výší vyúčtované odměny a náhrad, rozhodne usnesením. Proti usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Ustanovení tohoto zákona o tlumočníkovi se přiměřeně použijí i na osobu vykonávající tlumočnickou činnost jednorázově.

Zákonem č. 255/2019 Sb. došlo k novelizaci ustanovení o tlumočníkovi podle § 29 tr. ř. a současně tímto zákonem byl trestní řád doplněn o ustanovení § 29a.

Roz. 58/01 – Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku u osoby výdělečně činné zúčastněné na soudním řízení, která není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru (např. u znalce, svědka, tlumočníka), je rozhodná částka zjištěná postupem podle § 29 odst. 3 vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské, ve znění pozdějších předpisů, aniž se od této částky provede odpočet na daň z příjmů ve smyslu § 16 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

Roz. 7/13 – Tlumočníku, který není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru, je však jinak výdělečně činný, přísluší kromě odměny za tlumočnický úkon i náhrada za ztrátu na výdělku za dobu strávenou provedením tlumočnického úkonu při jednání před státním orgánem, včetně čekací doby a doby strávené na cestě k jednání a zpět za předpokladu, že doloží, že v době, za niž požaduje příslušnou náhradu, skutečně měl vykonávat jinou výdělečnou činnost.

Roz. 56/21 – Pořízení druhého a dalšího vyhotovení překladu písemnosti soudním překladatelem v blízké časové souvislosti s vyhotovením prvním (např. je-li pořízení více vyhotovení překladu od počátku zadavatelem vyžádáno) nezakládá nárok soudního překladatele na to, aby mu byla, vedle odměny za překlad podle § 3 vyhlášky č. 507/2020 Sb., o odměně a náhradách soudního tlumočníka a soudního překladatele, přiznána ještě další odměna podle § 5 této vyhlášky za každé další vyhotovení téhož překladu. Pořízení dalšího vyhotovení provedeného překladu v takovém případě nevyžaduje kontrolu shody zdrojového projevu s překladem a nejde o další odbornou tvůrčí (překladatelskou) činnost, ale jen o technicko-administrativní činnost, za kterou soudnímu překladateli náleží jen náhrada hotových výdajů, nikoli odměna.

(1) Z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.

(2) Soudce nebo přísedící je dále vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, jestliže byl v projednávané věci činný jako prokurátor, policejní orgán, společenský zástupce, obhájce nebo jako zmocněnec zúčastněné osoby nebo poškozeného. Po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků, vydal příkaz k zadržení nebo příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba nebo s níž byla sjednána dohoda o vině a trestu.

(3) Z rozhodování u soudu vyššího stupně je kromě toho vyloučen soudce nebo přísedící, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně, a naopak. Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je vyloučen prokurátor, který napadené rozhodnutí učinil anebo dal k němu souhlas nebo pokyn.

(4) Z rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, který ve věci rozhodoval v původním řízení.

(5) Z řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je vyloučen soudce, který se zúčastnil rozhodování v předchozím řízení. Soudce, který se účastnil rozhodování v řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, je v dalším řízení vyloučen z rozhodování.

Vzhledem k tomu, že prohlídku jiných prostor a pozemků nařizuje soudce (v návaznosti na nález Ústavního soudu vyhlášený pod č. 219/2010 Sb.), bylo třeba v odst. 2 doplnit text tak, že z vykonávání úkonů trestního řízení po podání obžaloby je rovněž vyloučen soudce, který v přípravném řízení nařídil prohlídku jiných prostor a pozemků (zák. č. 459/2011 Sb.).

Uvedené ustanovení bylo oproti předchozí úpravě rozšířeno také o případ vyloučení soudce nebo přísedícího v případě rozhodování o návrhu na povolení obnovy, který ve věci rozhodoval v původním řízení, a to zákonem č. 220/2021 Sb.

Roz. 62/80 – Orgán VB, který byl svědkem trestného činu, nemůže být v trestním stíhání vedeném o tomto trestném činu činný jako vyhledávací orgán, popř. jako vyšetřovatel, protože pro jeho poměr k věci lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti (§ 30 odst. 1 tr. ř.), a to bez ohledu na to, zda byl slyšen jako svědek, popř. zda je nutno jej jako svědka vyslechnout.

Roz. 40/91 – I. Okolnost, že soudkyně vyloučená z projednávání věci pro podjatost z důvodu jejího poměru k osobě obviněného zastává funkci náměstkyně předsedy soudu, sama o sobě není důvodem, pro který by měli být vyloučeni z projednávání věci i ostatní soudci téhož soudu (§ 30odst. 1 tr. ř.) a nemůže být proto sama o sobě ani důležitým důvodem pro odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. ř., resp. rozhodnutí odvolacího soudu podle § 262, věta druhá tr. ř.

Roz. 60/92 – Podle § 30 odst. 2 věta druhá trestního řádu ve znění novely č. 558/1991 Sb. je po podání obžaloby vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení i soudce, který před účinností této novely v projednávané věci rozhodoval v přípravném řízen o stížnosti proti rozhodnutí o zajištění osob podle § 146a písm. a) tr. ř. ve znění před novelou.

Roz. 34/97 – Z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout jen o vyloučení soudce jako konkrétní osoby nebo o vyloučení soudců jako konkrétních osob. Nelze rozhodnout o vyloučení senátu.

Výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr. ř. z důvodu tzv. podjatosti.

Roz. 23/98 – K vyloučení orgánů činných v trestním řízení může dojít jen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř. Mezi ně nepatří otázka úrovně odborné způsobilosti členů senátu rozhodujícího ve věci.

Roz. 14/00 – Uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího soudu před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje v tom smyslu, zda takový rozsudek je či není správný, je způsobilé vyvolat pochybnost o jeho objektivitě a nestrannosti. Jestliže soudce skutečně poskytl novináři takový rozhovor, jde o pochybnost, jež je důvodem pro vyloučení soudce z úkonů trestního řízení pro jeho vztah k věci (§ 30 odst. 1 tr. ř.) bez ohledu na to, zda publikovaná citace odpovídá skutečnému vyjádření soudce, jak je učinil při rozhovoru s autorem článku.

Roz. 45/02 – Skutečnost, že soudce v minulosti zastupoval jako obhájce obviněného, který je nyní v jiné trestní věci poškozeným (§ 43 tr. ř.), není sama o sobě dostatečným důvodem pro závěr, že nemůže ve věci nestranně rozhodovat, pokud tato skutečnost nevedla ke vzniku poměru předpokládaného v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř.

Roz. 30/07 – Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení.

Pouhý profesionální vztah mezi soudci, byť spočívá v zařazení na stejném pracovišti a do stejného senátu, nemůže vést k obecné pochybnosti o možnosti těchto soudců nestranně rozhodnout o opravném prostředku proti rozhodnutí, na kterém se jeden z nich (nyní ve věci nerozhodující) podílel nebo které vydal v postavení soudce soudu prvního stupně. Nejde o poměr nyní rozhodujících soudců k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k dříve rozhodujícímu soudci.

Roz. 42/11 – Pod pojmem „rozhodnutí o vazbě“, jehož vydání v přípravném řízení je důvodem k vyloučení soudce podle § 30 odst. 2 věty druhé tr. ř. z rozhodování v téže věci po podání obžaloby, se rozumí jak rozhodnutí, jímž soudce vyhověl návrhu státního zástupce a rozhodl o vzetí obviněného do vazby, tak i rozhodnutí, jímž soudce nevyhověl návrhu státního zástupce na vzetí obviněného do vazby, resp. zamítl ho a případně propustil obviněného ze zadržení.

Roz. 37/12 – Soudce, který rozhodoval v přípravném řízení o vazbě obviněného nebo činil jiný z procesních úkonů vyjmenovaných v ustanovení § 30 odst. 2 tr. ř., je po podání obžaloby na obviněného vyloučen z vykonávání všech úkonů trestního řízení, nikoliv jen těch, které bezprostředně směřují k rozhodnutí o jeho vině a trestu. Proto je takový soudce vyloučen též z provedení výslechu obviněného, o jehož vazbě rozhodoval v přípravném řízení, a rozhodnutí o vazbě na základě příkazu k zatčení podle § 69 odst. 5 tr. ř., který po podání obžaloby na tohoto obviněného vydal jiný soudce stejného soudu.

Roz. 8/13 – Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je podle § 30 odst. 3 tr. ř. vyloučen státní zástupce, který vykonával dohled ve smyslu § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, nejen tehdy, jestliže dal k napadenému usnesení výslovně písemný pokyn podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství, ale i tehdy, jestliže smyslem jeho přípisů, byť takto výslovně neoznačených, bylo usměrnit postup státního zástupce nejblíže nižšího státního zastupitelství, který vykonával dozor v přípravném řízení, tak, aby bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro konkrétní trestný čin včetně toho, jak má být popsán skutek, neboť jde o postup, jehož význam je fakticky stejný jako pokyn podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství.

Nadřízeným státním zástupcem podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. se rozumí státní zástupce státního zastupitelství nejblíže vyššího státního zastupitelství vůči tomu, u něhož je činný státní zástupce, který vykonává dozor v přípravném řízení. Pokud je tento nadřízený státní zástupce vyloučen z rozhodování o stížnosti z důvodu uvedeného v § 30 odst. 3 tr. ř. a rozhodnout nemůže ani jiný státní zástupce téhož nadřízeného státního zastupitelství, je nadřízeným státním zástupcem ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. státní zástupce jiného státního zastupitelství stejného stupně. O odnětí a přikázání věci je třeba rozhodnout v souladu s procesními pravidly uvedenými v ustanoveních § 12a zákona o státním zastupitelství a v § 25 tr. ř. per analogiam.

Roz. 40/13 – Dřívější politická příslušnost soudců není sama o sobě okolností, která by mohla vést k pochybnostem o jejich způsobilosti projednávat a rozhodovat věci nezávisle a nestranně bez ohledu na osobu obviněného, včetně jeho projevů, politických názorů, postojů apod.

Roz. 76/13 – Za soudce vyloučeného z rozhodování u soudu vyššího stupně podle § 30 odst. 3 tr. ř. se považuje soudce, který se zúčastnil rozhodování u soudu nižšího stupně jako procesu zakončeného rozhodnutím ve věci samé či rozhodnutím s takovým rozhodnutím souvisejícím (např. o vazbě, o zajištění majetku obviněného). Za účast na rozhodování u soudu nižšího stupně ve smyslu § 30 odst. 3 tr. ř. se nepovažuje, jestliže soudce u soudu nižšího stupně nařídil hlavní líčení a prováděl dokazování, aniž by učinil rozhodnutí ve věci samé či rozhodnutí s ním související. Uvedená skutečnost podle okolností zakládá důvod pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř.

Roz. 27/17 – Předseda senátu je oprávněn, a v zájmu zamezení neopodstatněných průtahů i povinen, posuzovat důvodnost omluvy nepřítomnosti obhájce u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, a za tím účelem též provést potřebná šetření. Zvláště to platí v situaci, kdy omluva byla předložena např. pouhý den před konáním soudního jednání, a kdy už zpravidla ani nelze vyrozumět všechny předvolané či vyrozuměné osoby o případném zrušení nařízeného jednání. V takovém postupu předsedy senátu nelze shledávat jeho negativní poměr k obhájci, a tedy ani důvody pro jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř.

Roz. 43/17 – Skutečnost, že manželka soudce, který rozhoduje trestní věc obviněného, zastupuje jako advokátka protistranu obviněného v občanskoprávním sporu, který nesouvisí s předmětem daného trestního řízení, nezakládá bez dalšího důvod vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. Vyloučení nemůže být založeno jen tím, že blízký příbuzný soudce přišel rovněž s obviněným do styku v rámci výkonu svého povolání, pokud tato skutečnost nevedla ke vzniku pochybností o podjatosti z důvodu poměru předpokládaného v tomto ustanovení.

Roz. 27/18 – Soudce, který v řízení o vydání do ciziny rozhodoval v rámci předběžného šetření o předběžné vazbě vydávané osoby (§ 94 odst. 1 z. m. j. s.), není vyloučen z rozhodování o návrhu státního zástupce, zda je její vydání přípustné. Rozhodování o předběžné vazbě v řízení o vydání do ciziny nezakládá důvod vyloučení soudce ve smyslu § 30 odst. 2 tr. ř. (ani per analogiam), neboť nejde o rozhodování o vazbě obviněného v přípravném řízení a následné rozhodování o vině a trestu po předložení věci státním zástupcem soudu.

Roz. 27/19 – Skutečnost, že soudce je v postavení poškozeného v dřívější trestní věci obviněného, ve které je obviněný stíhán pro jednání, jímž měl soudce v nyní posuzované věci zcela účelově křivě obvinit ze spáchání trestného činu, nemůže sama o sobě vyvolat podjatost soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. Při posuzování objektivního hlediska poměru soudce k projednávané věci či osobě nelze přehlédnout, že soudce je vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, lze-li mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti, protože vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94).

Roz. 26/21 – Jestliže soud již rozhodl o opravném prostředku obviněného (např. o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o jeho vzetí do vazby), bylo tímto rozhodnutím řízení ve věci opravného prostředku ukončeno. Pokud obviněný poté podá námitku podjatosti vůči soudcům, kteří o tomto opravném prostředku rozhodovali, soud o této námitce nerozhoduje postupem podle § 31 tr. ř., ale obviněného jen vyrozumí, že námitku podjatosti podle § 30 tr. ř. nelze vznést proti soudcům (soudci), kteří ve věci již rozhodli.

(1) O vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. O vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. O vyloučení soudce nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 vět první a druhé je přípustná stížnost.

(3) O stížnosti rozhodne orgán bezprostředně nadřízený orgánu, jenž napadené rozhodnutí vydal.

Roz. 31/10 – Soudce, který bezdůvodně inicioval trestní stíhání znalce pro trestný cín křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175 tr. zák., byť tak učinil až po pravomocném skončení trestního stíhání, v němž znalec podal znalecký posudek, je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení, pokud se v tomto pravomocně skončeném trestním stíhání pokračuje (např. na podkladě rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku nebo o ústavní stížnosti), zejména když soudce dalším postupem, vztahujícím se k potřebě opětovně provést důkaz tímto znaleckým posudkem, dal znovu najevo svůj negativní postoj k osobě znalce a k jeho posudku tím, že ani neprovedl důkaz tímto posudkem.

Nebylo-li v takovém případě rozhodnuto o vyloučení soudce podle § 31 odst. 1 tr. ř. a ten se podílel i na novém rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř., je tím naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze namítat, že ve věci vystupoval podjatý znalec, o jehož vyloučení nebylo rozhodnuto.

Důvody, pro které je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen vyšší soudní úředník nebo probační úředník, a postup při rozhodování o vyloučení stanoví zvláštní zákon.

Toho, kdo je podezřelý ze spáchání trestného činu, lze považovat za obviněného a použít proti němu prostředků daných tímto zákonem teprve tehdy, bylo-li proti němu zahájeno trestní stíhání (§ 160).

Trestní řád označuje osobu, proti které se trestní řízení vede, několika pojmy:

1. obviněný je ten, proti němuž bylo řádně zahájeno trestní stíhání (§ 160 tr. ř.),

2. obžalovaným je ten obviněný, v jehož věci bylo nařízeno hlavní líčení,

3. odsouzeným je pak ten, proti němuž byl vydán odsuzující rozsudek, který již nabyl právní moci.

Pokud z povahy věci nevyplývá něco jiného, rozumí se obviněným též obžalovaný a odsouzený.[38]

Roz. 57/21 – I. – Obviněným ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., který je oprávněn podat dovolání, se rozumí i osoba, jíž byla zabrána věc k návrhu státního zástupce podanému poté, co tato osoba byla pravomocně zproštěna obžaloby nebo bylo její trestní stíhání pravomocně zastaveno.

(1) Obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Má právo zvolit si obhájce a s ním se radit i během úkonů prováděných orgánem činným v trestním řízení. S obhájcem se však v průběhu svého výslechu nemůže radit o tom, jak odpovědět na již položenou otázku. Může žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce a aby se obhájce účastnil i jiných úkonů přípravného řízení (§ 165). Je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může s obhájcem mluvit bez přítomnosti třetí osoby. Uvedená práva příslušejí obviněnému i tehdy, je-li jeho svéprávnost omezena.

(2) Osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Vyplývá-li ze shromážděných důkazů, že obviněný nemá dostatek prostředků na náhradu nákladů obhajoby, může, je-li to třeba k ochraně práv obviněného, rozhodnout předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce o nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu i bez návrhu obviněného. V případech uvedených ve větě první a druhé náklady obhajoby zcela nebo zčásti hradí stát.

(3) Návrh na rozhodnutí podle odstavce 2 včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává obviněný v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce a v řízení před soudem soudu, který koná řízení v prvním stupni. Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek. Návrh na rozhodnutí podle odstavce 2 jsou oprávněny podat kromě obviněného a jeho obhájce i osoby uvedené v § 37 odst. 1.

(4) Pokud byl pravomocným rozhodnutím podle odstavce 2 obviněnému přiznán nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu a obviněný o ustanovení obhájce požádá, bude mu obhájce neprodleně ustanoven. Obhájce ustanoví a, pominou-li důvody pro rozhodnutí podle odstavce 2, ustanovení zruší předseda senátu a v přípravném řízení soudce. Ustanovení § 38 odst. 2, § 39 odst. 2 a 4, § 40 a 40a se použijí obdobně.

(5) Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny vždy poučit obviněného o jeho právech, a to se zaměřením na probíhající stadium trestního řízení, a poskytnout mu plnou možnost jejich uplatnění. Obviněného, který byl zadržen či zatčen, je třeba poučit též o právu na naléhavou lékařskou pomoc, o maximální lhůtě, po kterou může být omezen na svobodě, než bude odevzdán soudu, a o právu nechat vyrozumět konzulární úřad a rodinného příslušníka nebo jinou fyzickou osobu, u nichž uvede údaje potřebné k vyrozumění.

(6) Orgán činný v trestním řízení, který provedl zadržení či zatčení, předá obviněnému bez zbytečného odkladu písemné poučení o jeho právech; obviněnému musí být umožněno si toto poučení přečíst; obviněný má právo ponechat si toto poučení u sebe po celou dobu omezení nebo zbavení osobní svobody.

Jedná se o celou řadu práv, o kterých musí být obviněný všemi orgány činnými v trestním řízení poučen a musí mu být poskytnuta možnost k jejich uplatnění. Ve své podstatě to znamená, že nebude pouze postačovat obviněného o jeho právech poučit, ale musí dostat možnost tato práva uplatnit. To se může projevit např. v tom, že pokud neovládá český jazyk, je sice poučen o právu použít mateřského jazyka, ale k tomuto úkonu musí orgány činné v trestním řízení zajistit také osobu tlumočníka, aby toto právo mohlo být realizováno.

Dále je možno zmínit např. právo zvolit si obhájce a s tímto se radit, což ve své podstatě v rámci realizace znamená, že obviněnému musí být poskytnuta přiměřená lhůta, aby si obhájce zvolil (případ nutné obhajoby) a pokud si obhájce nezvolí, pak je mu ustanoven, apod. Důvodová zpráva k zák. č. 141/2014 Sb., kterou byl doplněn stávající odstavec 5 a vložen odstavec 6 uvádí, že na základě požadavků vyplývajících ze směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení se orgánu činnému v trestním řízení, který provedl zadržení či zatčení, doplňuje o povinnost poučit zadrženou či zatčenou osobu o právu na naléhavou lékařskou pomoc, právu být propuštěna na svobodu po uplynutí maximální zákonné lhůty a právu nechat vyrozumět konzulární úřad a fyzickou osobu [„v případě, že bude vzat do vazby“

Rovněž se stanoví povinnost předat zadrženému a zatčenému obviněnému písemné poučení o jeho právech. Toto poučení musí být dostatečně srozumitelné, přístupně vyjádřené a musí být vyhotoveno v jednoduchém jazyce bez použití odborných výrazů, aby bylo snadno pochopitelné i pro laiky bez znalosti právních předpisů v oblasti trestního řízení. Poučení je nutné osobě předat neprodleně poté, co došlo k jejímu zadržení či zatčení zásahem policejního orgánu. V souladu se zásadou, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost umožnit osobě, proti níž je vedeno trestní řízení, plné uplatnění jejích práv, je třeba, aby zadrženému či zatčenému obviněnému bylo umožněno si poučení přečíst a mohl si jej u sebe ponechat po celou dobu, kdy je zbaven svobody. Konkrétní podoba poučení bude zapracována do systému Policie ČR evidence trestního řízení.

Roz. 20/68 – Není-li obviněnému, který vykonává trest odnětí svobody, umožněno, aby se zúčastnil veřejného zasedání, ačkoliv výslovně žádá, aby byl tomuto zasedání přítomen, je porušením zákona v § 2 odst. 13 věta za středníkem tr. ř., koná-li soud přesto veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného.

Roz. 40/68 – I. Změnilo-li se při odročení hlavního líčení (veřejného zasedání) sestavení senátu a je tedy nutné provést hlavní líčení (veřejné zasedání) znovu (§ 219 odst. 2, § 238 tr. ř.), nestačí pouze konstatovat obsah protokolu o předchozím hlavním líčení (veřejném zasedání), ale musí být znovu vyslechnut obviněný a svědci, které soud vyslechl před odročením hlavního líčení (veřejného zasedání).

II. Ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného je nutno rozlišovat mezi přednesením návrhu obviněným jakožto osobou, která dala k veřejnému zasedání podnět (§ 235 odst. 1 tr. ř.) a výslechem obviněného (§ 91 násl. tr. ř.). Pouze v druhém případě je přednes obviněného důkazem, který může odvolací soud provést (§ 263odst. 6 tr. ř.) a který může hodnotit ve svém rozhodnutí. Před prvým provedením tohoto výslechu musí odvolací soud poučit obviněného o jeho právech (§ 92 odst. 1, § 33 odst. 2 tr. ř.) obviněný nesmí svou výpověď přečíst, smí pouze nahlédnout do písemných poznámek, které však musí na požádání předložit vyslýchajícímu (§ 93odst. 1 tr. ř.). Naproti tomu obviněným přednesený návrh není důkazním prostředkem a jeho obsah proto nemůže být hodnocen v rozhodnutí odvolacího soudu, i když obsahuje okolnosti, které se bezprostředně dotýkají předmětu trestního stíhání tento návrh je obviněný oprávněn přečíst.

Roz. 18/82 – Na výslovnú žiadosť obžalovaného (§ 198 ods. 1 veta druhá Tr. por.) možno vykonať hlavné pojednávanie aj vtedy, ak predvolanie na hlavné pojednávanie a prípadne aj odpis obžaloby (porov. § 196 ods. 3 Tr. por.) neboli obžalovanému doručené predo dňom hlavného pojednávania, ale až v deň hlavného pojednávania, najskôr pred prednesením obžaloby.

V takom prípade súd vykoná hlavné pojednávanie, ak vzhľadom na povahu veci, zoznámenie obžalovaného so spisom pri skončení prípravného konania [§ 166, resp. § 169 písm. b) Tr. por.] a s obžalobou možno odôvodnene predpokladať, že hlavné pojednávanie možno vykonať bez ujmy na uplatnení práva obvineného na osobnú obhajobu.

Roz. 47/91 – Rozhoduje-li soud prvního stupně po právní moci odsuzujícího rozsudku podle § 155 odst. 1 tr. ř. o povinnosti odsouzeného k úhradě odměny a hotových výdajů uhrazených ustanovenému obhájci státem, je povinen zjistit, zda odsouzený má dostatečné prostředky k tomu, aby tyto náklady uhradil; to zejména znamená, že je povinen zjistit majetkové poměry a výdělkové možnosti odsouzeného. Jestliže zjistí, že odsouzený nemá dostatek prostředků k tomu, aby uhradil náklady nutné obhajoby, a má proto nárok na obhajobu bezplatnou [§ 33 odst. 2, § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř.], vydá rozhodnutí, že z tohoto důvodu není povinen hradit odměnu a hotové výdaje uhrazené státem ustanovenému obhájci.

Roz. 27/03 – Obžalovaný má podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 33 odst. 1 tr. ř. právo odmítnout výpověď, je však podle § 114 odst. 2, 3 tr. ř. povinen strpět úkony potřebné pro zjištění, zda je osobou, jež se zdržovala na místě činu. Sejmutí pachové stopy za účelem jejího srovnání s pachovou stopou zajištěnou na místě činu, jež soudní praxe uznává za přípustný důkaz (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998 sp. zn. I. ÚS 394/97), takovým úkonem je. K provedení tohoto důkazu lze přistoupit i přesto, že obžalovaný s tím nesouhlasí.

Roz. 50/07 – Jestliže v době, kdy pravomocně skončilo řízení některým z rozhodnutí soudu uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř., měl obviněný obhájce, pak je tento obhájce oprávněn, popřípadě s ohledem na příslušná ustanovení zákona o advokacii (např. § 16 zákona č. 85/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) i povinen podat za obviněného dovolání a účastnit se řízení o něm (§ 41 odst. 5 tr. ř.), a to bez ohledu na okolnost, že právní mocí už jinak zaniklo zmocnění tohoto obhájce, aby obhajoval obviněného. V uvedeném případě není žádný důvod k tomu, aby soud (např. k žádosti obviněného) ustanovil obviněnému nového obhájce.

Pouze za situace, když se nejednalo o případ nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) a obviněný neměl v dosavadním řízení obhájce, soud obviněnému ustanoví obhájce pro účely podání dovolání (srov. § 265d odst. 2 tr. ř.) a účasti v dovolacím řízení, avšak jen za splnění podmínek uvedených v § 33 odst. 2, 4 tr. ř., tj. poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o právu obviněného na bezplatnou obhajobu (popřípadě na obhajobu za sníženou odměnu) a obviněný, který si sám obhájce nezvolil, požádal o jeho ustanovení.

Roz. 19/08 – Odsouzený, jemuž byl pravomocným rozhodnutím po skončení trestního stíhání přiznán nárok na bezplatnou obhajobu (§ 33 odst. 2 tr. ř.), nemůže být dotčen rozhodnutím o výši odměny ustanoveného obhájce a není oprávněn podat proti takovému rozhodnutí stížnost. Jestliže rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nabylo právní moci a odsouzený přesto podal stížnost proti rozhodnutí o výši odměny ustanoveného obhájce, je nutno ji zamítnout jako stížnost podanou osobou neoprávněnou [§ 148 odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Roz. 29/10 – Jestliže bylo obviněnému pravomocným rozhodnutím přiznáno právo na bezplatnou obhajobu a byl poučen o tom, aby si zvolil obhájce, popřípadě aby požádal soud o jeho ustanovení (§ 33odst. 2, 4 a 5 tr. ř.), záleží jen na obviněném, zda a kdy toto své právo uskuteční. Učiní-li tak se značným časovým odstupem (např. zvolí si obhájce až po uplynutí více než šesti měsíců od přiznání práva na bezplatnou obhajobu) až poté, co orgány činné v trestním řízení prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí, pak ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nemůže úspěšně namítat, že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona měl mít.

Roz. 53/10 – Zrušení ustanovení obhájce, kterého soud ustanovil obviněnému na jeho žádost z důvodu, že obviněnému byl přiznán nárok na bezplatnou obhajobu (§ 33odst. 2, 4 tr. ř.), se vůbec neváže na existenci (zánik) důvodů nutné obhajoby (§ 36 a § 36a tr. ř.), nýbrž výlučně na pominutí důvodů, které vedly k přiznání nároku na bezplatnou obhajobu (§ 33odst. 4 tr. ř.).

Pokud v důsledku nesprávného postupu soudu, který s odkazem na ustanovení § 39 odst. 1 tr. ř. (tj. s ohledem na pominutí důvodů nutné obhajoby) zruší ustanovení takového obhájce obviněného, přestože nebylo zjištěno, že by pominuly důvody uvedené v ustanovení § 33 odst. 2 tr. ř., pro které mu byl obhájce ustanoven, jde o porušení práva obviněného hájit se prostřednictvím svého obhájce. Jestliže tímto postupem byla obhájci znemožněna účast na takovém jednání soudu, v němž bylo učiněno i rozhodnutí ve věci samé (např. obhájce nebyl ani vyrozuměn o konání veřejného zasedání odvolacího soudu a nebyl mu přítomen), pak je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Roz. 51/12 – Pokud se obviněný kdykoli v průběhu trestního stíhání rozhodne k věci vypovídat, nelze jej tohoto práva zbavit s poukazem na skutečnost, že v předcházejícím stadiu tohoto řízení výpověď odepřel, anebo má-li soud za to, že výslech obviněného by byl nadbytečný vzhledem k tomu, že ostatní důkazy k závěru o jeho vině postačují (§ 33 odst. 1, 5 tr. ř.).

Roz. 2/13 – Odepření nároku obviněného na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu s poukazem na rozpor se zásadami morálky není v souladu s ustanovením § 33 odst. 2 tr. ř. a účelem institutu této obhajoby. Morální zásady nejsou hlediskem pro použití ustanovení zaručujícího obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu (či obhajobu za sníženou odměnu), byť by rozpor s těmito zásadami byl dovozován ze skutečnosti, že obviněný je důvodně podezřelý ze spáchání trestného činu.

Jediným významným hlediskem pro přiznání tohoto práva je zjištění úplné nebo částečné neschopnosti obviněného hradit náklady obhajoby.

Roz 32/15 II. – Kdykoliv v průběhu řízení má obviněný právo ukončit zmocnění svého obhájce k obhajobě a zvolit si nového obhájce (§ 33 odst. 1 tr. ř.). Neoznámí-li však obviněný příslušnému orgánu činnému v trestním řízení změnu obhájce včas, a to zpravidla předložením plné moci (č. 51/2010 Sb. rozh. tr.), aby mohl být nový obhájce vyrozuměn v zákonné lhůtě (je-li stanovena) o nařízeném úkonu trestního řízení, je podle § 37 odst. 2 tr. ř. obhájce dříve zvolený nebo ustanovený povinen vykonávat obhajobu, není-li z obhajování vyloučen, až do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.

Změna v osobě obhájce tak zásadně není důvodem pro neprovedení již nařízeného úkonu trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, uveřejněný pod č. 293/1996 Sb.).

Jestliže o nařízeném hlavním líčení nebo veřejném zasedání byli obviněný i jeho dosavadní obhájce řádně a včas vyrozuměni, jsou mu přítomni, a naopak nově zvolený obhájce se k tomuto úkonu nedostavil, pak jen nepřítomnost nově zvoleného obhájce není překážkou provedení tohoto hlavního líčení nebo veřejného zasedání.

Roz. 32/19 – Obviněný, který nemá obhájce, chce-li podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř.), musí si jej sám včas zajistit a v případě, že nemá dostatek prostředků, urychleně požádat soud o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu (§ 33 odst. 2 tr. ř., viz rozhodnutí č. 50/2007 Sb. rozh. tr.). Takový postup je odůvodněný zejména v případech uplynutí části dovolací lhůty (§ 265e odst. 1 tr. ř.), neboť i když je soud povinen obhájce neprodleně ustanovit (§ 33 odst. 4 tr. ř.), nelze pominout určitý časový prostor nutný pro posouzení podkladů pro rozhodnutí podle § 33 odst. 2 tr. ř.

Pokud obviněný takto nepostupuje, vystavuje se riziku, že obhájce nepodá dovolání včas. Je-li v takovém případě dovolání podáno opožděně [§ 265i odst. 1 písm. c) tr. ř.], nelze tento důsledek přičítat na vrub státní moci, jestliže soud postupoval v souladu s § 33 odst. 4 tr. ř.

Roz. 27/20 – Nejsou-li u obviněného dány podmínky nutné obhajoby (§ 36, § 36a tr. ř.), je zcela na jeho uvážení, zda se rozhodne uplatňovat své právo na obhajobu i za pomoci obhájce. Orgány činné v trestním řízení mohou zasahovat do výkonu tohoto práva jen v případě, když jde o obviněného, který nemá dostatek prostředků k tomu, aby si mohl sám uhradit zcela nebo zčásti náklady na obhajobu. Obviněný, který požádal o bezplatnou obhajobu, musí osvědčit nedostatek prostředků, pokud to nevyplývá z důkazů již shromážděných ve spise. O návrhu obviněného na bezplatnou obhajobu (nebo na obhajobu za sníženou odměnu) pak rozhodne podle § 33 odst. 2, 3 tr. ř. předseda senátu soudu, u kterého se v době podání návrhu vede řízení. Jestliže obviněný neosvědčil nedostatek prostředků a soud, byť i se zpožděním, avšak procesně správným způsobem zamítl jeho návrh, nebylo tím porušeno právo obviněného na obhajobu. Proto i když v době, než soud pravomocně rozhodl o návrhu, obviněný nebyl zastoupen obhájcem, není taková situace důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

(1) Opatrovník obviněného, který je omezen ve svéprávnosti, je oprávněn obviněného zastupovat, zejména zvolit mu obhájce, činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se těch úkonů, kterých se podle zákona může zúčastnit obviněný. Ve prospěch obviněného může opatrovník tato práva vykonávat i proti vůli obviněného.

(2) V případě, že je nebezpečí z prodlení a opatrovník nemůže vykonávat svá práva uvedená v odstavci 1 nebo nebyl-li obviněnému ustanoven, ačkoli jsou dány důvody pro jeho ustanovení, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce ustanoví obviněnému k výkonu těchto práv opatrovníka. Jinou osobu než advokáta lze ustanovit opatrovníkem jen s jejím souhlasem. Nelze jím ustanovit osobu, u níž lze mít důvodnou obavu, že pro svůj zájem na výsledku řízení nebude řádně hájit zájmy obviněného. Usnesení o ustanovení opatrovníka se oznamuje tomu, kdo je jím ustanovován, a nevylučuje-li to povaha věci, též obviněnému. Proti usnesení o ustanovení opatrovníka je přípustná stížnost.

Postavení opatrovníka obviněného, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním úkonům je omezena, je upraveno v občanském zákoníku [např. § 465 obč. zák.] a občanském soudním řádu [např. § 22 a § 23 o. s. ř.]. Ustanovení trestního řádu o opatrovníkovi obviněného, poškozeného a zúčastněné osoby se sjednocují a doplňují se o případ, kdy opatrovník nebyl dosud ustanoven soudem v občanskoprávním řízení, ačkoli jsou dány důvody pro jeho ustanovení a je nebezpečí z prodlení.

V takovém případě státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu (samosoudce) ustanoví dotčené osobě opatrovníka podle trestního řádu, který vykonává všechna práva jinak náležející zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi ustanovenému civilním soudem.

Doplněno je rovněž výslovné ustanovení, že opatrovník musí se svým ustanovením souhlasit, s výjimkou případu, kdy je ustanovován opatrovníkem advokát, u něhož jde o poskytnutí právní služby za úhradu.

[Uvedené terminologické změny reagují na změny provedené novým občanským zákoníkem, který pojem „zbavení způsobilosti k právním úkonům“ a „omezení způsobilosti k právním úkonům“ nahradil pojmem „omezení svéprávnosti“. Kromě toho se slaďuje i užívání pojmu „zákonný zástupce“ a „opatrovník“. Nový občanský zákoník vyčleňuje pojem „zákonný zástupce“ pro osoby, které nejsou plně svéprávné (tj. děti), naopak opatrovník je osoba, která se ustanovuje osobám, jejichž svéprávnost je omezena (např. duševně choré osoby).]

Roz. 51/68 – II. – Zákonným zástupcem obviněného ve smyslu § 34 tr. ř. je i zákonný zástupce mladistvého obviněného, který ještě nedosáhl zletilosti.

Roz. II/ 68 – Ustanovení § 34 tr. ř. nehovoří výslovně o zákonném zástupci mladistvého. Přihlédne-li se k ustanovení § 8 odst. 1 a odst. 2 obč. zákoníku, podle něhož způsobilosti k právním úkonům nabývá občan dosažením zletilosti nebo před dovršením 18. roku věku uzavřením manželství a že tedy v době do 18. roku věku nebo do uzavření manželství před dosažením tohoto věku je osobou, jejíž způsobilost k právům je omezena (srov. ustanovení § 9 obč. zákoníku) a za kterou podle § 26 obč. zákoníku jedná zákonný zástupce, pak je nutno mezi zákonné zástupce ve smyslu § 34 tr. ř. zahrnout i zákonné zástupce mladistvého. Kdo je zákonným zástupcem mladistvého, obsahuje ustanovení § 36 zákona o rodině.

Z toho tedy plyne, že zákonný zástupce mladistvého má všechna oprávnění uvedená v ustanovení § 34 tr. ř., tedy i právo podat žádost o podmíněné propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody podle § 331 odst. 1 tr. ř.

Pokud osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkolům byla omezena, v době rozhodování o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody této způsobilosti opět nabyla, nebo pokud v této době mladistvý odsouzený nabyl zletilosti způsobem uvedeným v ustanovení § 8 odst. 1, 2 obč. zák. (dovršením věku 18 let nebo uzavřením manželství), nemůže zákonný zástupce již uplatňovat svoje práva uvedená v ustanovení § 34 tr. ř. V takovém případě žádost této osoby je třeba považovat za pouhý podnět, který může být podkladem pro zahájení řízení o podmíněném propuštění z úřední povinnosti.

Roz. 31/86 – V řízení proti mladistvému obviněnému, jenž nenabyl způsobilosti k právním úkonům dovršením osmnáctého roku věku nebo uzavřením manželství (§ 8 odst. 1, 2 obč. zák.), má jeho zákonný zástupce všechna oprávnění uvedená v § 34 tr. ř.

Nemůže-li práva zákonného zástupce z důvodů uvedených v § 37 odst. 2 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, úplné znění č. 66/1983 Sb., a § 78 odst. 1 cit. zák. vykonává je jeho opatrovník. Jestliže v takovém případě mladistvý opatrovníka ještě nemá, jsou orgány činné v trestním řízení povinny požádat příslušný soud o jeho ustanovení. Do doby, než bude opatrovník mladistvému ustanoven, nelze v trestním řízení konat ty úkony, kterých se může zákonný zástupce zúčastnit.

Roz. 23/01 – Osoba vykonávající pěstounskou péči (§ 45a a násl. zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů) nemá v trestním řízení postavení zákonného zástupce obviněného ve smyslu ustanovení § 34 odst. 1 tr. ř.

(1) Obhájcem v trestním řízení může být jen advokát. Pro jednotlivé úkony trestního řízení se může obhájce dát zastoupit koncipientem. Koncipient nemůže obhájce zastupovat v řízeních před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchním soudem nebo nejvyšším soudem; nahlížet do spisů může koncipient i v těchto řízeních.

(2) Obhájcem nemůže být advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného, svědka nebo zúčastněné osoby.

(3) V trestním řízení nemůže být obhájcem advokát, který v něm vypovídá jako svědek, podává znalecký posudek nebo je činný jako tlumočník.

Roz. 20/73 – I. Obhájce obviněného nelze považovat za osobu oprávněnou podat proti rozhodnutí opravný prostředek ve smyslu ustanovení § 63 odst. 1 písm. b) tr. ř. Stačí mu proto doručit opis rozsudku způsobem uvedeným v § 62 odst. 3 tr. ř. (to se však netýká obhájce obviněného v řízení proti uprchlému a obhájce zemřelého obviněného).

Roz. 63/99 – Ustanovení § 35 odst. 1, věty druhé, tr. ř. sice umožňuje, aby se pro jednotlivé úkony trestního řízení, s výjimkou řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchními soudy a Nejvyšším soudem, obhájce nechal zastoupit advokátním koncipientem, ovšem to nic nemění na tom, že obhájcem obviněného je pouze advokát (§ 35 odst. 1, věta první, tr. ř.).

Z toho vyplývá, že pokud se oznamuje usnesení doručením opisu obhájci obviněného (§ 137 odst. 2, věta první, část za středníkem, tr. ř.), není podmínka oznámení usnesení [§ 140 odst. 1 písm. b), bod aa) tr. ř.] splněna v případě, kdy zásilka, jejímž obsahem je takové usnesení, je doručována na adresu advokátního koncipienta.

Roz. 36/11 – Ustanovený obhájce, jemuž byl pozastaven výkon advokacie, není oprávněn po dobu pozastavení výkonu advokacie poskytovat právní služby, a nemůže tedy ani vykonávat obhajobu obviněného v trestním řízení. Za této situace je obhájce, který vykonává advokacii samostatně, povinen, neučiní-li jiné opatření za účelem ochrany práv nebo právem chráněných zájmů obviněného, bez odkladu, nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy vznikla taková překážka, ustanovit jiného advokáta (po dohodě s ním) svým zástupcem (§ 27 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů).

Jestliže se takto ustanovený zástupce obhájce poté účastní úkonů trestního řízení, např. veřejného zasedání konaného o odvolání, nelze učinit závěr, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, ve smyslu § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Roz. 34/22 – Obhájcem v trestním řízení podle § 35 odst. 1 tr. ř. nemůže být usazený evropský advokát, dokud po dohodě s obviněným neustanoví advokáta jako svého konzultanta v otázkách procesního práva podle § 35p odst. 1 zákona o advokacii a dokud neoznámí soudu nebo jinému orgánu činnému v trestním řízení adresu sídla konzultanta podle § 35p odst. 2 zákona o advokacii.

a) je-li ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, ve výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu (§ 116 odst. 2),

(2) Obviněný musí mít obhájce také tehdy, považuje-li to soud a v přípravném řízení prokurátor za nutné, zejména proto, že vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného mají pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

(3) Koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení.

b) v řízení, v němž se rozhoduje o uložení nebo změně zabezpečovací detence nebo o uložení nebo změně ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního.

Toto ustanovení upravuje tzv. nutnou obhajobu, tj. případy, kdy obviněný musí mít obhájce. Také v tomto případě je mu dána přiměřená lhůta k tomu, aby si obhájce zvolil a pokud tak neučiní, je mu obhájce ustanoven soudem.

Roz. 60/72 – I. Pri ustanovení obhajcu obvinenému v prípade povinnej obhajoby už v prípravnom konaní nemožno postupovať tak váhavo, aby sa tým zmaril zmysel povinnej obhajoby obhajcom, ale treba postupovať s najväčším urýchlením, aby sa obhajcovi zabezpečila reálna možnosť vykonávať svoje práva, najmä právo zúčastniť sa na vyšetrovacích úkonoch už od vznesenia obvinenia (§ 165 ods. 1 Tr. por.). Porušenie tejto zásady je chybou prípravného konania, pre ktorú je spravidla nutné vrátiť vec prokurátorovi na došetrenie podľa § 188 ods. 1 písm. f) Tr. por.

Roz. 1/77 – Ve veřejném zasedání konaném v řízení o změně způsobu výkonu ochranného léčení (§ 351a tr. ř.), o upuštění od výkonu ochranného léčení (§ 352 tr. ř.) a o propuštění z ochranného léčení (§ 353 tr. ř.) nemusí mít obviněný vždy obhájce. Potřeba ustanovit pro tyto formy řízení obviněnému obhájce se posuzuje podle § 36 odst. 2 tr. ř.

Roz. 65/78 – U obviněného, který neumí číst a psát, je třeba vždy posoudit, zda je způsobilý náležitě se hájit; zůstanou-li v tomto směru pochybnosti, musí mít obhájce již v přípravném řízení (§ 36 odst. 2 tr. ř.). O trestném činu takové osoby nelze konat vyhledávání, ale musí se konat vyšetřování [§ 161 odst. 2 písm. b) tr. ř.].

Roz. 1/79 – I. Obviněný musí mít v případech uvedených v § 36 tr. ř. obhájce od doby, kdy vznikl důvod nutné obhajoby. Je-li tento důvod dán již v době vznesení obvinění, musí mít obviněný obhájce od vznesení obvinění (§ 36 odst. 1, 2, 3, § 41 odst. 2 a § 165 odst. 1 tr. ř.). V řízení proti mladistvému musí mít mladistvý obhájce vždy od vznesení obvinění (§ 291tr. ř.).

II. Vznikne-li důvod nutné obhajoby od vznesení obvinění, je orgán přípravného řízení povinen postupovat podle § 38 odst. 1, § 39 tr. ř. po oznámení usnesení o vznesení obvinění (§ 163 odst. 3 tr. ř.). Obviněnému je třeba nejprve umožnit, aby si obhájce zvolil, jestliže si obviněný nezvolí obhájce ihned, určí se mu k jeho zvolení lhůta (§ 38odst. 1 tr. ř.). Délka této lhůty se stanoví se zřetelem na povahu a okolnosti případu tak, aby nebyl ohrožen účel nutné obhajoby. Určení lhůty nepřichází v úvahu, prohlásí-li obviněný, že si obhájce zvolit nechce. Obhájce bude obviněnému podle § 39 tr. ř. ustanoven, jestliže si obviněný obhájce nezvolil ihned nebo v určené lhůtě a obhájce mu nebyl zvolen ani jinou oprávněnou osobou (§ 37 odst. 1 tr. ř.).

III. V době, kdy obviněný obhájce ještě nemá, ač jej musí mít, lze provádět jen ty vyšetřovací úkony, které vzhledem k nebezpečí jejich zmaření, ztráty nebo podstatného oslabení jejich důkazní hodnoty anebo ztráty dalších důkazů, tedy z hlediska účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.), nesnesou odkladu na dobu, než obviněný obhájce bude mít (analogie § 165 odst. 4 tr. ř.).

IV. Provedení jiného vyšetřovacího úkonu v době, kdy obviněný obhájce ještě neměl, přestože jej musel mít (§ 36, 291 tr. ř.), je porušením práva obviněného na obhajobu. Jestliže tato vada přípravného řízení nebyla již odstraněna vyšetřovatelem podle § 166 odst. 5 věta za středníkem tr. ř. anebo postupem prokurátora podle § 174 odst. 2 písm. c), d) tr. ř., soud po předběžném projednání obžaloby vrátí věc podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř. prokurátoru k došetření, je-li toho třeba k odstranění této vady přípravného řízení proto, že jde o část řízení důležitou pro rozhodnutí a obviněný – nebo v případech nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. b), c) a § 291 tr. ř. i proti vůli obviněného jeho zákonný zástupce nebo obhájce – navrhují opakovat takto vadně provedené vyšetřovací úkony v přítomnosti obhájce.

Roz. 39/79 – Důvod nutné obhajoby uvedený v § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř., že obviněný je ve vazbě, vzniká až vzetím obviněného do vazby (§ 68 tr. ř.), nikoli již zadržením obviněného (§ 75 tr. ř.), popř. vznesením obvinění proti osobě podezřelé, která byla zadržena (§ 76 tr. ř.).

Roz. 25/90 – I. K výkladu podmínek neodkladného úkonu ve smyslu ustanovení § 165 odst. 4 tr. ř.

II. Koná-li se výslech obviněného, který není neodkladným úkonem, v době, kdy obviněný dosud nemá obhájce, ačkoli jde o případ nutné obhajoby, nemůže obviněný svým prohlášením, že souhlasí s výslechem bez obhájce, zhojit vadu takto provedeného důkazu. Takový výslech je absolutně neúčinným důkazem a nelze jej v trestním řízení jako důkaz použít.

III. Provádění výslechu obviněného za záměrně vytvořených okolností výrazně nepříznivě ovlivňujících jeho psychický stav, jako je např. výslech bezprostředně následující po dlouhodobé eskortě obviněného uskutečňovaný po dlouhou dobu i v nočních hodinách za aktivní účasti většího počtu vyslýchajících, je nedovoleným nátlakem na obviněného a může být tak podstatnou vadou takového výslechu, že půjde o důkaz absolutně neúčinný.

Roz. 22/02 – I. Obhájce obviněného, ustanovený či zvolený proto, že zastoupení obviněného obhájcem považuje orgán činný v trestním řízení za nutné, neboť vzhledem k duševním vadám obviněného má pochybnost o jeho způsobilosti náležitě se hájit (§ 36odst. 2 tr. ř.), může vykonávat oprávnění uvedená v § 41 odst. 2, 3 tr. ř. jen se souhlasem obviněného. Proti vůli obviněného může takto postupovat teprve tehdy, bylo-li v příslušném řízení pravomocně rozhodnuto o zbavení způsobilosti obviněného k právním úkonům nebo o omezení této jeho způsobilosti.

II. Jestliže osoba, která není oprávněna k podání stížnosti, přesto stížnost podá, nemůže ji vzít účinně zpět ve smyslu ustanovení § 144 odst. 2 tr. ř. Takovou stížnost, byť stěžovatel výslovně uvedl, že ji bere zpět, musí k tomu povolaný orgán zamítnout jako stížnost podanou osobou neoprávněnou.

Roz. 35/06 – Důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. spočívající v konání řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let, je založen i tím, že v probíhajícím trestním řízení bude třeba rozhodnout o uložení společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák., pokud po zrušení dřívějšího rozhodnutí o vině a trestu odůvodňuje souhrn všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu takové jeho právní posouzení, které je spojeno s uložením společného trestu podle sazby trestu odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let.

Proto jsou orgány činné v trestním řízení povinny řešit jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., zda další stíhané útoky tvoří spolu s již projednanou trestnou činností téhož pachatele pokračující trestný čin (§ 89 odst. 3 tr. zák.) a zda postupem podle § 37a tr. zák. přichází v úvahu uložení společného trestu za pokračování v trestném činu podle sazby trestu odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let. Ihned po zjištění, že tomu tak je, musí mít obviněný v projednávané věci obhájce.

Roz. 28/12 – Skutečnosti zakládající důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. nejsou konkretizovány přímo zákonem, jako je tomu u jiných důvodů nutné obhajoby (např. podle § 36 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř.), ale posouzení existence tohoto důvodu je svěřeno soudu a v přípravném řízení státnímu zástupci, jejichž úvaha se odvíjí od individuálních okolností ovlivňujících způsobilost obviněného náležitě se hájit.

Závěr o existenci důvodu nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. se musí opírat o konkrétní zjištění takových tělesných nebo duševních vad obviněného, které s ohledem na jejich charakter a rozsah mu neumožňují náležitě se hájit, resp. důvodně vzbuzují pochybnosti o tom, zda obviněný je způsobilý sám se hájit.

Takové pochybnosti mohou vyvstat např. u obviněného, který je velmi vysokého věku a je trvale umístěn v domově důchodců, neboť vysoký věk, nutnost péče jiné osoby o něj i jistá odlišnost od obvyklého samostatného způsobu vedení života jsou výraznými omezeními, jež vedou k oslabení racionálního úsudku a tím i podstatnému snížení jeho schopnosti uplatnit vlastní obhajovací práva bez pomoci obhájce.

Roz. 61/12 – Jestliže soud v řízení o přečinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, ukládá souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku i za sbíhající se zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, jímž byl pachatel uznán vinným dřívějším pravomocným rozsudkem, není dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. V takovém případě je totiž řízení, byť před senátem ve smyslu § 314a odst. 2 tr. ř., konáno jen o přečinu, a nikoliv též o tomto zločinu, třebaže i za něj je ukládán souhrnný trest.

Roz. 28/16 – Skutečnosti zakládající důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. mohou vyvstat i u obviněného, který je neschopen verbální komunikace s orgány činnými v trestním řízení (např. po prodělané léčbě hrtanu má vážné problémy s řečí a je hlasově indisponován), a je tak významně omezen ve svém právu na obhajobu.

Roz. 41/17 – Skutečnost, že obviněný užívá omamné a psychotropní látky nebo je na nich závislý, sama o sobě neznamená, že není schopen náležitě se hájit vzhledem ke svým duševním vadám. Důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 2 tr. ř. v tomto případě bude dán, pokud uvedené skutečnosti měly za následek vznik duševní nemoci nebo jiného významného poškození mentálních funkcí obviněného, vyvolávající pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit.

Roz. 38/21 – II. – Počátek nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. se odvíjí od vzniku důvodně založeného podezření, že v projednávaném činu lze spatřovat trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. O tom je třeba obviněného v průběhu trestního stíhání neprodleně vyrozumět (např. ve smyslu § 160 odst. 6 tr. ř., § 190 odst. 2 tr. ř., případně § 225 odst. 2 tr. ř.) a zároveň jej vyzvat ke zvolení obhájce. Důvod takové změny musí vyplynout z výsledků provedeného dokazování, nemůže jím být jen přesvědčení obviněného, že na základě jeho výpovědi mělo dojít k jinému právnímu posouzení skutku, a tedy i ke vzniku důvodu nutné obhajoby.

(1) Ve vykonávacím řízení, v němž soud rozhoduje ve veřejném zasedání, musí mít odsouzený obhájce,

(2) V řízení o stížnosti pro porušení zákona, v řízení o dovolání a v řízení o návrhu na povolení obnovy musí mít odsouzený obhájce,

b) jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let,

Roz. 56/02 – Vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby (§ 350c odst. 1 tr. ř.) nezakládá samo o sobě důvod nutné obhajoby podle § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř.

(1) Je-li dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 nebo § 36a odst. 2 písm. b), může se obviněný obhájce vzdát, nejde-li o trestný čin, za který lze uložit výjimečný trest. Obviněný se může obhájce vzdát i v případě nutné obhajoby podle § 36 odst. 4 písm. a).

(2) Vzdání se obhájce podle odstavce 1 může obviněný učinit pouze výslovným písemným prohlášením nebo ústně do protokolu u orgánu činného v trestním řízení, který vede řízení; prohlášení musí být učiněno za přítomnosti obhájce a po předchozí poradě s ním.

(3) Prohlášení o vzdání se obhájce může obviněný vzít kdykoliv zpět. Spolu se zpětvzetím prohlášení musí obviněný předložit plnou moc obhájce, kterého si zvolil, nebo požádat o jeho ustanovení; pokud tak neučiní, má se za to, že si obhájce nezvolil a obhájce se mu neprodleně ustanoví. Vzal-li obviněný své prohlášení o vzdání se obhájce zpět, nemůže se obhájce znovu vzdát.

(4) Úkony provedené od doručení prohlášení o vzdání se obhájce orgánu činnému v trestním řízení do jeho zpětvzetí není třeba opakovat jen z důvodu, že obviněný neměl v této době obhájce.

Zákonem č. 459/2011 Sb. byla obviněnému dána možnost, aby se v případech v tomto ustanovení uvedených mohl vzdát obhájce. Z důvodu právní jistoty a vzhledem k závažnosti tohoto kroku se však vyžaduje, aby toto prohlášení bylo učiněno výslovně, mělo písemnou formu nebo bylo učiněno do protokolu před příslušným orgánem činným v trestním řízení a aby bylo učiněno za přítomnosti obhájce a až po předchozí poradě s ním.

Zároveň je dána možnost vzít příslušné prohlášení zpět, přičemž se stanoví určité garance bránící záměrným průtahům v řízení. Aby bylo zabráněno zbytečným průtahům a obstrukcím ze strany obviněného, toto ustanovení stanoví, že pokud obviněný vzal zpět své prohlášení o vzdání se obhájce, nemůže se obhájce v tomtéž řízení znovu vzdát (viz důvodová zpráva).

(1) Neužije-li obviněný práva zvolit si obhájce a nezvolí-li mu ho ani jeho opatrovník, může mu ho zvolit jeho příbuzný v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, jakož i zúčastněná osoba. Je-li obviněný omezen ve svéprávnosti, mohou tak učinit tyto osoby i proti jeho vůli.

(2) Obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.

(3) Jestliže si obviněný zvolí dva nebo více obhájců a orgánu činnému v trestním řízení zároveň neoznámí, kterého z těchto obhájců zmocnil k přijímání písemností a k vyrozumívání o úkonech trestního řízení, určí jej předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce; své rozhodnutí oznámí všem zvoleným obhájcům.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že je právem obviněného zvolit si obhájce. Pokud si zvolí nového obhájce, zaniká oprávnění obhájce zvoleného dříve. Je však potřebné uvést, že je rovněž právem obviněného zvolit si i více obhájců. Za takto vzniklé situace je však povinen sdělit, kterého z obhájců zmocnil k přijímání písemností apod., a pokud tak neučiní, určí takového obhájce předseda senátu (v přípravném řízení státní zástupce).

Obviněnému může také obhájce zvolit jiná osoba. Za situace, kdy je obviněný omezen ve svéprávnosti, mohou tak učinit opatrovník, příbuzný v pokolení přímém, sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner, druh, jakož i zúčastněná osoba i proti jeho vůli. V případě zvoleného obhájce nese obviněný náklady obhajoby.

Otázce kolize se podrobně věnovalo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 117/2017 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3455/17 a IV. ÚS 3456/17).

Roz. 36/94 – Je-li ustanovený obhájce zproštěn povinnosti obhajování podle § 40 tr. ř., musí být místo něho ihned ustanoven obhájce jiný. V tomto případě předseda senátu, nebo v přípravném řízení soudce, neposkytují před ustanovením obhájce obviněnému lhůtu na to, aby si obhájce zvolil. Tím není dotčeno právo obviněného zvolit si podle § 37 odst. 2 tr. ř. místo obhájce, který mu byl ustanoven, obhájce jiného.

ÚS 151/05 – Právní vztah u dobrovolného zastoupení vzniká mezi zastoupeným a zástupcem na základě smlouvy (často nepřesně označované jako dohoda o plné moci) a k jeho obsahu patří právo zástupce zastupovat zastoupeného v dohodnutém rozsahu. Zákon však nestanoví obligatorní formu uzavření tohoto právního úkonu, může být učiněn ústně a právní úkon směřující k uzavření této dohody může mít i konkludentní formu, např. tak, že obhájce, který byl ústně k zastupování obviněného zmocněn, začne jako obhájce v řízení vystupovat. Naproti tomu plná moc je jednostranný právní úkon zastoupeného, jenž je adresován třetím osobám, kterým se dává na vědomí, že zástupce je oprávněn zastoupeného zastupovat a v jakém rozsahu (plná moc je pouhým osvědčením existence práva určité osoby zastupovat jinou osobu). Na rozdíl od občanského soudního řízení pak zmocnění obhájce-advokáta lze v trestním řízení omezit pouze na některé úkony nebo na část řízení, pravidlem praxe je zmocnění obhájce neomezené, pro řízení jako celek. Nevyplývá-li však z učiněného právního úkonu jeho rozsah, zároveň však ani jeho omezení, nelze v žádném případě dovodit, že zmocnění obhájce k zastupování je omezené na úkon, při němž ke zmocnění došlo.

Pokud měl soud o zastoupení pochybnosti, ať již z hlediska jeho rozsahu či z hlediska doložení existence tohoto právního vztahu orgánům činným v trestním řízení, za situace, kdy takové pochybnosti v přípravném řízení nevznikly nebo nebyly stěžovateli žádným způsobem prezentovány, mohl a měl sám vyzvat stěžovatele nebo jeho obhájce, aby mu doklad prokazující uzavření dohody o zastupování a jeho rozsahu předložili.

Roz. 51/10 – Účinky úkonu obviněného, jímž si zvolil obhájce, nastávají vůči příslušnému orgánu činnému v trestním řízení, u kterého se právě vede trestní řízení, okamžikem, kdy mu obviněný nebo jím zvolený obhájce předložil plnou moc udělenou k výkonu obhajoby v trestním řízení. Přitom nezáleží na okolnosti, kdy byla mezi obviněným a jeho obhájcem uzavřena smlouva o poskytování právních služeb, ani kdy orgán činný v trestním řízení založil písemné vyhotovení plné moci do trestního spisu.

Roz. 6/13 – Obsahuje-li plná moc udělená zvolenému obhájci (§ 37 tr. ř.) oprávnění, že se tento obhájce v trestním řízení vedeném proti obviněnému může dát zastoupit jiným advokátem, je takový projev vůle v souladu s ustanovením § 26 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže se zvolený obhájce nemůže zúčastnit nařízeného hlavního líčení nebo veřejného zasedání a nechá se zastoupit jiným advokátem, nejde o porušení práva na obhajobu a soud není povinen takové jednání odročit.

Nesouhlasí-li obviněný s konáním hlavního líčení nebo veřejného zasedání a žádá-li o jeho odročení s tím, že trvá na osobní účasti zvoleného obhájce, a pro toto hlavní líčení nebo veřejné zasedání udělí témuž obhájci novou plnou moc, podle níž se zvolený obhájce nesmí dát zastoupit jiným advokátem, lze takové jednání obviněného posoudit jako obstrukční snahu zmařit konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání, pokud s ohledem na konkrétní okolnosti případu neexistuje vážný důvod obviněnému vyhovět.

Pakliže takové hlavní líčení nebo veřejné zasedání proběhne za přítomnosti obhájcem pověřeného advokáta, není naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

Roz. 21/14 – Zvolení obhájce obviněným (případně jinou k tomu oprávněnou osobou) na místo obhájce, který mu byl ustanoven, je třeba považovat za skutečnost, v důsledku které původní ustanovení obhájce ve smyslu § 37 odst. 2 tr. ř. ze zákona zaniká. Ve vztahu k ustanovenému obhájci je však zánik jeho ustanovení účinný teprve poté, co je o takové skutečnosti příslušným orgánem činným v trestním řízení vyrozuměn nebo se o ní jiným způsobem dozví. Do té doby je oprávněn i povinen hájit práva obviněného, a pokud tak činí, má i podle § 151 odst. 2, věty první, tr. ř. vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu (advokátního tarifu).

Roz. 38/16 – Jestliže obviněný při uzavření dohody o ukončení právního zastoupení dá obhájci pokyn, aby ve věci již nečinil žádné další úkony, je povinností obhájce poučit jej o tom, že takový pokyn může odporovat znění § 37 odst. 2 tr. ř. a že ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, jím nebude vázán. Ustanovení § 20 odst. 6 poslední věta zákona o advokacii se v takovém případě neuplatní (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/2015-II. Sb. rozh. tr.).

Roz. 2/18 – Podle § 160 odst. 2 tr. ř. opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci, přičemž u obhájce počíná lhůta k doručení běžet od jeho zvolení nebo ustanovení. Jde-li o zvoleného obhájce, je nutno tu část citovaného ustanovení, která se týká běhu lhůty 48 hodin, vykládat tak, že tato lhůta běží od předložení plné moci policejnímu orgánu, příp. státnímu zástupci, a nikoli od udělení plné moci advokátu.

Pokud v době zahájení trestního stíhání nejde o nutnou obhajobu, obviněný nemá obhájce a ke zvolení obhájce dojde až později v průběhu přípravného řízení, přičemž účinky zvolení nastanou vůči orgánům činným v trestním řízení po uplynutí stížnostní lhůty počítané od doručení opisu usnesení obviněnému, musí být usnesení o zahájení trestního stíhání obhájci doručeno, avšak lhůta k podání stížnosti nezačíná běžet znovu od doručení opisu usnesení obhájci.

(1) Předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne i bez návrhu o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování

b) jestliže se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn.

(2) O vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce předseda senátu a v přípravném řízení soudce rozhodne též tehdy, jestliže obhájce vykonává obhajobu dvou nebo více spoluobviněných, jejichž zájmy si v trestním řízení odporují. Obhájce, který byl z tohoto důvodu vyloučen, nemůže v téže věci dále vykonávat obhajobu žádného z obviněných.

(3) Před rozhodnutím podle odstavce 1 nebo 2 předseda senátu a v přípravném řízení soudce umožní obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili, a v rozhodnutí k tomuto vyjádření přihlédne. Rozhodne-li o vyloučení obhájce, umožní zároveň obviněnému, aby si v přiměřené lhůtě zvolil obhájce jiného; jde-li o nutnou obhajobu, postupuje podle § 38 odst. 1.

(4) Proti usnesení podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Roz. 42/03 – Znak „opakovaně“ uvedený v ustanovení § 37a odst. 1 písm. b) tr. ř. o vyloučení advokáta jako zvoleného obhájce z obhajování je splněn, jestliže se obhájce za stanovených okolností nedostaví k úkonům trestního řízení alespoň dvakrát.

(1) Jestliže obviněný nemá obhájce v případě, kdy ho musí mít (§ 36 a 36a), určí se mu lhůta ke zvolení obhájce. Pokud v této lhůtě nebude obhájce zvolen, bude mu obhájce na dobu, po kterou trvají důvody nutné obhajoby, neprodleně ustanoven.

(2) Je-li obviněných několik, ustanoví se těm, jejichž zájmy si v trestním řízení neodporují, zpravidla obhájce společný.

Roz. 15/91 – II. – Ustanovení společného obhájce dvěma spoluobviněným, z nichž jeden usvědčuje druhého, který vinu popírá, je porušením ustanovení § 38 odst. 2 tr. ř.

Roz. 15/92 – Jestliže byl v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 tr. ř. obviněnému ustanoven obhájce, aniž mu byla dána možnost si obhájce zvolit, není povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem.

Roz. 42/07 – I. – Jestliže je hlavní líčení, k němuž se obžalovaný nedostavil, odročeno za situace, kdy nebyla dodržena lhůta pěti pracovních dnů k přípravě obžalovaného k tomuto hlavnímu líčení ve smyslu ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř., musí být tato lhůta dodržena při předvolání obžalovaného k odročenému hlavnímu líčení; lhůty k přípravě, které měl obžalovaný k hlavnímu líčení a k odročenému hlavnímu líčení, nelze sčítat (srov. dále č. 18/1982 a č. 35/2002 Sb. rozh. tr.). Jestliže lhůta k přípravě obžalovaného na hlavní líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř. není zachována a soud přesto hlavní líčení koná v nepřítomnosti obžalovaného, jde o podstatnou vadu řízení podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

II. Důvody nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 tr. ř. mohou vzniknout i po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně až do právní moci rozsudku. V takovém případě je nutno neprodleně postupem podle § 38 odst. 1 tr. ř. zajistit obžalovanému obhájce a doručit mu rozsudek. Osmidenní lhůta k podání odvolání pak běží podle § 248 odst. 2 tr. ř. od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

(1) Obhájce ustanoví, a pominou-li důvody nutné obhajoby, ustanovení zruší předseda senátu a v přípravném řízení soudce.

(2) Pro účely ustanovení obhájce soud vede abecedně uspořádaný pořadník advokátů (dále jen „pořadník“), kteří souhlasí s výkonem obhajoby jako ustanovení obhájci u tohoto soudu a mají v jeho obvodu, popřípadě sídle, své sídlo. U obvodních soudů v Praze se za sídlo advokáta považuje hlavní město Praha. Nelze-li ustanovit advokáta z tohoto pořadníku, ustanoví soud advokáta z pořadníku advokátů nadřízeného soudu. Na žádost advokáta se do pořadníku uvede cizí jazyk, ve kterém rovněž poskytuje své služby.

(3) Advokáti vedení v pořadníku jsou ustanovováni jako obhájci jednotlivým obviněným postupně tak, jak za sebou následují jejich příjmení v pořadníku. Byl-li by tímto způsobem ustanoven advokát, u kterého jsou dány důvody k vyloučení z obhajoby, nebo nemohl-li by být advokát ustanoven z jiných důvodů, ustanoví se první následný advokát, u kterého tyto důvody nejsou. Vzdal-li se obviněný ustanoveného obhájce prohlášením podle § 36b a následně vzal toto prohlášení zpět, ustanoví se mu týž obhájce, je-li to možné.

(4) Je-li to možné, obviněnému, který využil právo uvedené v § 2 odst. 14, se postupem podle odstavce 3 ustanoví advokát, který podle údajů v pořadníku poskytuje své služby v jazyce, o kterém obviněný uvedl, že jej ovládá, v jazyce národnosti obviněného, v úředním jazyce státu, jehož je obviněný občanem, nebo, je-li obviněný osobou bez státního občanství, v úředním jazyce státu, kde má obviněný trvalý pobyt nebo který je státem jeho původu.

(5) Dojde-li ke spojení věcí ke společnému projednání a rozhodnutí a obviněnému byl v každé z těchto věcí ustanoven obhájce, předseda senátu a v přípravném řízení soudce zruší ustanovení těch obhájců, kteří byli ustanoveni později. Došlo-li k ustanovení obhájců současně, zruší ustanovení těch obhájců, kteří byli ustanoveni v řízení o méně závažném trestném činu. Je-li jedním z obhájců advokát ustanovený postupem podle odstavce 4, zruší se ustanovení ostatních obhájců.

Ustanovením odst. 3 věta třetí má být zachována konzistentnost obhajoby (ustanovení téhož advokáta), jehož se obviněný vzdal a následně vzal své prohlášení o vzdání se obhájce zpět, neboť tento obhájce by měl být s trestní věcí obviněného již seznámen, což by mělo přispět nejen k ekonomičnosti řízení, ale i rychlosti řízení (není nutno některé úkony znovu opakovat a platit obhájci). Uvedený postup nebude přicházet v úvahu za situace, kdy to nebude fakticky možné.

Roz. 59/07 – Jednoroční prekluzivní lhůta stanovená v § 151 odst. 2 tr. ř. pro uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu — vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, počíná obhájci, jehož ustanovení bylo opatřením soudu zrušeno, běžet ode dne, kdy mu toto opatření bylo soudem doručeno.

Roz. 57/09 – Pominou-li v průběhu přípravného řízení důvody nutné obhajoby, nezanikají tím bez dalšího práva a povinnosti ustanoveného obhájce k výkonu obhajoby obviněného. V takovém případě příslušný orgán činný v přípravném řízení předloží věc soudci, aby učinil opatření, jímž zruší ustanovení obhájce (§ 39 odst. 1 tr. ř.). Nebylo-li ustanovení obhájce zrušeno podle § 39 odst. 1 tr. ř. před podáním obžaloby, pak povinnost obhájce k výkonu obhajoby obviněného neskončila v přípravném řízení, a proto orgán činný v přípravném řízení (např. státní zástupce) již není oprávněn rozhodovat o návrhu ustanoveného obhájce na určení výše odměny a náhrady hotových výdajů podle § 151 odst. 3 tr. ř., ale předloží takový návrh k rozhodnutí předsedovi senátu (samosoudci) příslušného soudu prvního stupně.

Ustanovený obhájce je povinen obhajobu převzít. Z důležitých důvodů může však být obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn a místo něho ustanoven obhájce jiný. Povinnosti obhajování zprostí v řízení před soudem předseda senátu a v přípravném řízení soudce.

(1) Z důvodů uvedených v § 37a odst. 1 nebo 2 nebo nevykonává-li ustanovený obhájce delší dobu obhajobu, předseda senátu a v přípravném řízení soudce i bez návrhu rozhodne o zproštění ustanoveného obhájce povinnosti obhajování; před rozhodnutím umožní obviněnému a obhájci, aby se k věci vyjádřili.

(2) Proti usnesení podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Obhájce je povinen poskytovat obviněnému potřebnou právní pomoc, účelně využívat k hájení jeho zájmů prostředků a způsobů obhajoby uvedených v zákoně, zejména pečovat o to, aby byly v řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které obviněného zbavují viny nebo jeho vinu zmírňují, a tím přispívat ke správnému objasnění a rozhodnutí věci.

(2) Obhájce je oprávněn již za přípravného řízení činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky, nahlížet do spisů (§ 65) a zúčastnit se podle ustanovení tohoto zákona vyšetřovacích úkonů. S obviněným, který je ve vazbě, je oprávněn mluvit v rozsahu stanoveném v § 33 odst. 1.

(3) Obhájce je v řízení před soudem oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit obviněný.

(4) Je-li svéprávnost obviněného, může obhájce oprávnění uvedená v odstavcích 2 a 3 vykonávat též proti vůli obviněného.

(5) Nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení vymezeno jinak, zaniká při skončení trestního stíhání. I když zmocnění takto zaniklo, je obhájce oprávněn podat za obžalovaného ještě dovolání a zúčastnit se řízení o dovolání u Nejvyššího soudu, dále podat žádost o milost a o odklad výkonu trestu.

(6) Obhájce má právo ve všech stádiích trestního řízení vyžádat si předem kopii nebo průpis protokolu (§ 55) o každém úkonu trestního řízení. Orgány činné v trestním řízení (§ 12 odst. 1) jsou povinny mu vyhovět; odmítnout mohou jen tehdy, když to není z technických důvodů možné. Náklady s tím spojené je povinen vůči státu uhradit.

Roz. 62/72 – Sama skutočnosť, že sa obvinený po vyhlásení rozhodnutia a po poučení o možnosti podať opravný prostriedok nevyjadril, neznamená, že opravný prostriedok, ktorý podal za neho jeho obhajca, je podaný proti vôli obvineného. Nemožno preto takýto opravný prostriedok zamietnuť z dôvodu, že bol podaný neoprávnenou osobou.

Roz. 29/84 – Nebylo-li zmocnění obhájce při jeho zvolení nebo ustanovení nebo v dalším průběhu trestního řízení vymezeno jinak, vztahuje se i na trestní stíhání pro trestné činy (přečiny), ohledně nichž bylo řízení podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučeno ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí (§ 41 odst. 5 tr. ř.).

Roz. 17/90 – Žádosti o propuštění z vazby na svobodu (§ 72 odst. 2 tr. ř.) podané ve stejné době jednak obviněným, jednak v zastoupení obviněného jeho obhájcem (§ 41 odst. 2 tr. ř.), je třeba považovat za jediný návrh směřující k propuštění obviněného z vazby na svobodu.

Roz. 16/91 – I. Obhájce obviněného se může vzdát opravného prostředku proti rozhodnutí týkajícímu se obviněného jen v jeho zastoupení (§ 41odst. 2 tr. ř.). Jestliže se obhájce obviněného, který není zbaven způsobilosti k právním úkonům ani takováto jeho způsobilost není omezena, vzdá stížnosti proti rozhodnutí o vazbě a v řízení není spolehlivě zjištěno stanovisko obviněného k tomuto procesnímu úkonu, nelze stížnost obviněného proti takovému rozhodnutí o vazbě zamítnout z důvodu, že byla podána osobu, která se stížnosti výslovně vzdala.

Roz. 2/94 – Ustanovený obhájce obviněného, který není zbaven způsobilosti k právním úkonům a jehož způsobilost k právním úkonům není omezena, má vůči státu nárok na náhradu hotových výdajů a odměnu (§ 151 odst. 2 tr. ř.) v případě podání podnětu podle ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř. k aplikaci čl. II odst. Z rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 3. 2. 1993, byl-li mu k takovému úkonu obviněným dán souhlas. Výše odměny se stanoví podle ustanovení § 16 odst. 2 písm. f) vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Roz. 35/00 – I. Právně relevantní prohlášení podle § 11 odst. 2 nebo § 172 odst. 4 tr. ř., že obviněný na projednání věci trvá, může za obviněného (jeho jménem) učinit i jeho obhájce (§ 41 odst. 2 tr. ř.). Proti vůli obviněného tak však může učinit jen v případě, je-li obviněný zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena (§ 41 odst. 4 tr. ř.).

Roz. 28/03 – Obhájce podává odvolání vždy v zastoupení obviněného jako úkon obhajoby, nikoliv vlastním jménem, neboť není osobou se samostatným odvolacím právem ve smyslu ustanovení § 247 odst. 2 tr. ř.

Skutečnost, že pod textem odvolání je uvedeno pouze jméno obhájce, a nikoliv také jméno obviněného, není bez dalšího důvodem pro zamítnutí odvolání jako podaného osobou neoprávněnou podle ustanovení § 253 odst. 1 tr. ř.

Roz. 25/09 – I. – Pod pojem „umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání“, k němuž se vztahuje úmysl pachatele trestného činu nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák.[39], lze podřadit nejen takové jednání, v jehož důsledku se pachatel jiného trestného činu zcela (definitivně) vyhne trestnímu stíhání, ale i dosažení stavu, kdy tento pachatel získá nadržováním výhodu spočívající v podstatném oddálení zahájení jeho trestního stíhání.

II. Obhájce s odkazem na svou povinnost mlčenlivosti, resp. na využití svého oprávnění odepřít výpověď z důvodu povinné mlčenlivosti (§ 21 zák. č. 85/1986 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů), nemůže uvádět orgánu činnému v trestním řízení nepravdivé údaje, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti, byť by tak činil v zájmu obviněného, např. ohledně identity osoby, na niž je dotazován.

Jestliže obhájce, i přes oprávnění vyplývající z ustanovení § 21 zákona o advokacii, neodmítne odpovědět na otázku položenou orgánem činným v trestním řízení, ale záměrně uvede nepravdu, a to proto, aby obviněnému umožnil uniknout trestnímu stíhání, resp. aby jeho trestní stíhání podstatně oddálil, přichází v úvahu jeho odpovědnost pro trestný čin nadržování podle § 166 odst. 1 tr. zák.

Roz. 29/09 – Provede-li obhájce s obviněným poradu [§ 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu] o tom, zda podá dovolání, má za tento úkon právní služby vzhledem k oprávnění vyplývajícímu z ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř. nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (§ 151odst. 2 tr. ř.) bez ohledu na to, zda bude dovolání podáno či nikoli.

Roz. 12/13 – Pokud státní zástupce zruší usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ve věci, v níž byl obviněnému z důvodu nutné obhajoby ustanoven obhájce, pak takovým skončením trestního stíhání zaniká též zmocnění obhájce k obhajobě obviněného (§ 41 odst. 5 tr. ř.).

Dojde-li znovu k zahájení trestního stíhání v této věci a jsou-li dány důvody nutné obhajoby, je nutno učinit úkony k tomu, aby obviněný měl obhájce, tj. aby si obhájce sám v určené lhůtě zvolil, a pokud tak neučiní, aby mu byl ustanoven.

Roz. 50/13 – Účast advokáta při podání vysvětlení (§ 158 odst. 5 věta první tr. ř.) se omezuje pouze na právní pomoc, a jen v tomto rozsahu může advokát při podávání vysvětlení vystupovat. Nejde o činnost, která by byla srovnatelná s účastí obhájce obviněného, a proto advokát nemůže postupovat ani analogicky podle § 41 tr. ř., protože zákon výslovně omezuje jeho činnost na poskytnutí právní pomoci. Advokát tedy nemůže do průběhu podávání vysvětlení zasahovat např. kladením otázek osobě, která vysvětlení podává, nemůže požadovat účast na jiných úkonech ve věci, kterých se osoba podávající vysvětlení neúčastní. Naproti tomu je např. oprávněn v průběhu podávání vysvětlení uskutečnit poradu s touto osobou, navrhovat provedení důkazů, účastnit se rekognice, při níž má být poznána osoba, které poskytuje právní pomoc.

(1) Tomu, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána (zúčastněná osoba), musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřil; může být přítomen při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů (§ 65) a podávat v případech tímto zákonem stanovených opravné prostředky.

(2) Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění.

(3) Není-li zúčastněná osoba plně svéprávná nebo je-li omezena ve svéprávnosti, vykonává její práva podle tohoto zákona její zákonný zástupce nebo opatrovník. V případě, že je nebezpečí z prodlení a zákonný zástupce nebo opatrovník nemůže vykonávat práva uvedená ve větě první nebo nebyl-li opatrovník ustanoven, ačkoli jsou dány důvody pro jeho ustanovení, je třeba opatrovníka neprodleně ustanovit. Opatrovníka je třeba neprodleně ustanovit také v případě, že je nebezpečí z prodlení a zúčastněná osoba je právnickou osobou a nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení.

(4) Opatrovníka ustanovuje předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce. Jinou osobu než advokáta lze ustanovit opatrovníkem jen s jejím souhlasem. Nelze jím ustanovit osobu, u níž lze mít důvodnou obavu, že pro svůj zájem na výsledku řízení nebude řádně hájit zájmy zúčastněné osoby. Usnesení o ustanovení opatrovníka se oznamuje tomu, kdo je jím ustanovován, a nevylučuje-li to povaha věci, též zúčastněné osobě. Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stížnost.

(5) Byla-li zabrána nebo má-li podle návrhu být zabrána věc, která je součástí majetku ve svěřenském fondu nebo v obdobném zařízení anebo v podílovém fondu, má v trestním řízení postavení zúčastněné osoby svěřenský správce, správce zařízení obdobného svěřenskému fondu nebo obhospodařovatel podílového fondu.

Zúčastněnou osobou se rozumí ten, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Zúčastněné osobě je v trestním řízení dáno právo vyjádřit se k věci, nahlížet do spisů a podávat opravné prostředky, může se také nechat zastupovat zmocněncem. Věcí se pro účely trestního řízení rozumí i ovladatelná přírodní síla, přičemž ustanovení o věcech se vztahuje i na živá zvířata, zpracované oddělené části lidského těla, peněžní prostředky na účtu a na cenné papíry, pokud z jednotlivých ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného.

Toto ustanovení obsahuje rovněž úpravu – tzv. situaci „nebezpečí z prodlení“, kdy je opatrovník ustanoven zúčastněné osobě; obdobně je situace řešena také v případě, je-li zúčastněnou osobou právnická osoba, která nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení (blíže nově odst. 3, 4, 5).

Roz. 62/00 – I. Pouhé vědomí vlastníka věci o tom, že poskytuje svou věc jiné osobě ke spáchání trestného činu, nezakládá existenci obecného zájmu na zabrání věci ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák.[40], ale podle okolností může odůvodnit některou z forem účasti vlastníka takové věci na trestném činu [např. účastenství v podobě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Na druhé straně může soud vyslovit i zabrání věci použité ke spáchání trestného činu, jejímž vlastníkem je osoba, která s tímto trestným činem nemá nic společného a ani o něm neví, avšak jen vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obdobný obecný zájem.

II. Je-li vlastníkem věci, o jejíž zabrání jde, cizí státní příslušník a věc se v době rozhodování o zabrání již nachází na území cizího státu, mají tyto okolnosti vliv jak na posuzování otázky, zda existuje obecný zájem na zabrání takové věci ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák., tak i na vykonatelnost případného rozhodnutí o zabrání této věci.

Roz. 14/90 – U věci, která náleží do bezpodílového spoluvlastnictví obviněného a jeho manželky, musí soud zkoumat podmínky pro zabrání věci podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. u obou spoluvlastníků a případný výrok, jímž podle citovaného ustanovení věc zabere, vyslovit tak, aby se vztahoval na obviněného i jeho manželku. Manželka obviněného má v trestním řízení postavení zúčastněné osoby.

Roz. 28/21 – III. – O zabrání věci podle § 101 tr. zákoníku konkrétní osobě odlišné od obviněného zásadně není možno rozhodnout, pokud jí nebylo přiznáno postavení zúčastněné osoby, dáno poučení a umožněno uplatnění jejích práv podle § 42 odst. 1, 2 tr. ř., zejména vyjádřit se k možnému rozhodnutí o zabrání věci před jeho učiněním.

Oprávnění poškozeného a uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení

(1) Ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví, způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, nebo ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil (poškozený), má právo činit návrh na doplnění dokazování, nahlížet do spisů (§ 65), zúčastnit se sjednávání dohody o vině a trestu, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání nebo o schválení dohody o vině a trestu a před skončením řízení se k věci vyjádřit. Jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 196 trestního zákoníku), rozumí se pro účely tohoto zákona majetkovou škodou, jež byla poškozenému způsobena trestným činem, i dlužné výživné.

(2) Za poškozeného se nepovažuje ten, kdo se sice cítí být trestným činem morálně nebo jinak poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem.

(3) Poškozený je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit v penězích škodu nebo nemajetkovou újmu, jež byla poškozenému trestným činem způsobena, nebo vydat bezdůvodné obohacení, které obžalovaný na jeho úkor trestným činem získal. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2); je-li sjednána dohoda o vině a trestu, je třeba návrh učinit nejpozději při prvním jednání o takové dohodě (§ 175a odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy uplatňuje nebo z jakých důvodů a v jakém rozsahu se uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Důvod a výši škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení je poškozený povinen doložit. O těchto právech a povinnostech musí být poškozený poučen. Nebyl-li by pro rozhodnutí o nároku poškozeného dostatečný podklad a nebrání-li tomu důležité důvody, zejména potřeba vyhlášení rozsudku nebo vydání trestního příkazu bez zbytečných průtahů, soud poškozenému sdělí, jakým způsobem může podklady doplnit, a poskytne mu k tomu přiměřenou lhůtu, kterou mu zároveň určí.

(4) Poškozený, který je obětí trestného činu podle zákona o obětech trestných činů, má právo v kterémkoliv stadiu trestního řízení učinit prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na jeho dosavadní život. Prohlášení lze učinit i písemně. Písemné prohlášení se v řízení před soudem provede jako listinný důkaz.

(5) Poškozený se může rovněž výslovným prohlášením sděleným orgánu činnému v trestním řízení vzdát procesních práv, které mu tento zákon jako poškozenému přiznává.

Poškozeným podle trestního řádu je ten, komu bylo trestným činem ublíženo na zdraví – ublížením na zdraví se rozumí takový stav, kdy dochází k poruše normálních tělesných nebo duševních funkcí a tím je znesnadněn výkon obvyklé činnosti, případně dochází k jinému vlivu na obvyklý způsob života poškozeného a zpravidla vyžaduje také lékařské ošetření. Vedle tohoto chápání poškozeného, je však poškozeným i ten, komu byla způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma, stejně jako ten, na jehož úkor se pachatel trestným činem obohatil. Majetkovou škodou je jen skutečně vzniklá škoda, kterou lze vyjádřit v penězích.

Odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit[41]. Bezdůvodně se obohatí ten, kdo získá majetkový prospěch bez právního důvodu, plněním bez právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty, nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Současně je však třeba uvést, že za poškozeného se nepovažuje ten, kdo se sice cítí být poškozen, avšak vzniklá újma není způsobena zaviněním pachatele nebo její vznik není v příčinné souvislosti s trestným činem.

Vzhledem k zavedení institutu „návrhu na schválení dohody o vině a trestu“ došlo novelou provedenou zák. č. 193/2012 Sb., k tomu, že také v § 43 a 46 tr. ř. muselo být na tento institut reagováno. Tím je dosavadní ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř. rozšířeno o právo poškozeného zúčastnit se veřejného zasedání o schválení dohody o vině a trestu a sjednávání dohody o vině a trestu, čímž je směřováno k rozšíření počtu možností, kdy je možné smírné řešení nároku na náhradu škody a jiných soukromých nároků poškozených, přičemž nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, popř. na vydání bezdůvodného obohacení musí poškozený uplatnit nejpozději při prvním jednání o dohodě o vině a trestu.

O této možnosti účasti musí být poškozený orgánem činným v trestním řízení poučen, a pokud jej včas neuplatní, nebude jej moci již v trestním řízení uplatnit (musí jej uplatnit v občanskoprávním řízení). Od 1. 1. 2018 se za majetkovou škodou pro účely tohoto zákona rozumí i dlužné výživné, jde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zák.

Roz. 3/62 – Procesní postavení poškozeného v adhezním řízení nelze přiznat osobě, která v důsledku trestné činnosti byla poškozena, pokud vzniklá škoda přímo s projednávaným trestným činem obžalovaného nesouvisí. V takovém případě nelze ani takovou osobu odkázat s jejími nároky na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

Roz. 34/63 – Jestliže v adhesním řízení byl poškozeným náležitě uplatněn nárok na náhradu škody, je soud povinen, jsou-li pro to dostatečné podklady, současně s výrokem o vině rozhodnout o povinnosti odsouzeného k náhradě způsobené škody a ne odkazovat poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.

Roz. III/67 – „Škodou“ ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř. se nerozumí jen škoda majetková nebo na zdraví, nýbrž i morální nebo jiná, tedy škoda v širším smyslu, tj. škodlivý zásah do práv a zájmů dotyčného subjektu, které jsou chráněny zákonem, i když takový škodlivý zásah nemá za následek vznik nároku na náhradu škody. Morální škoda bude způsobena např. trestnými činy proti lidské důstojnosti, trestnými činy proti pořádku ve věcech veřejných, trestnými činy hrubě narušujícími občanské soužití. Jinou škodou je třeba rozumět zejména škodu způsobenou na právech, např. trestným činem poškození cizích práv podle § 209 tr. zák., nebo omezení osobní svobody podle § 231 tr. zák., nebo škodu na dobrém jménu a pověsti, např. trestným činem poškození spotřebitele podle § 121 tr. zák. obvykle bývá poškozeno dobré jméno socialistické organizace Z hledisek ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř. nutno proto považovat za poškozeného např. osobu pohlavně zneužitou, znásilněnou ženu, osobu křivě obviněnou nebo pomluvenou apod. Za poškozeného ve smyslu citovaného ustanovení je třeba považovat fyzickou nebo právnickou osobu i tenkrát, jestliže jí pachatel škodu způsobenou trestným činem ještě před zahájením trestního řízení případně v jeho průběhu celou nahradil.

Roz. 1/68 – II. – V trestním řízení lze v každém případě uplatňovat pouze majetkovou škodu způsobenou trestným činem, tj. takovou majetkovou škodu, jejíž vznik je v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným v žalobním návrhu, přičemž na právním posouzení tohoto skutku nezáleží. V žádném případě nelze poškozenému přisoudit náhradu majetkové škody, která není v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným v odsuzujícím rozsudku.

Roz. 2/68 – II. – Předmětem adhezního řízení nemůže být škoda způsobená jiným činem, pro který není pachatel trestně stíhán, byť i souvisel se skutkem, který je předmětem trestního stíhání. Rozhodný je v každém případě pouze skutek uvedený v žalobním návrhu.

Roz. 7/68 – I. – Požadavek zjistit objektivní pravdu ve smyslu základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 odst. 5 tr. ř. platí bezvýjimečně i pro rozhodování o otázkách souvisejících s výší škody způsobené trestným činem, s právy a postavením poškozeného a s adhezním řízením, což vyplývá i z ustanovení § 89 odst. 1 písm. e) § 164 odst. 2, § 186 odst. 1 písm. f) i § 46 tr. ř. I na odůvodnění výroku o náhradě škody se vztahuje ustanovení § 125 tr. ř. Nesplnění tohoto požadavku a nezjištění skutečné hodnoty odcizené věci má zpravidla za následek nemožnost zjistit skutečnou výši škody, základních předpokladů pro stanovení rozsahu viny, posouzení rozsahu stupně nebezpečnosti činu pro společnost, i podkladů pro správné rozhodnutí o náhradě škody.

II. Vyjádření poškozeného v tom smyslu, že se připojuje k trestnímu řízení s požadavkem na náhradu škody, jak bude orgány činnými v trestním řízení zjištěna apod., nelze považovat za řádně uplatněný nárok na náhradu škody, není-li z něj patrno, v jaké alespoň minimální výši má být škoda způsobená trestným činem uhrazena.

Roz. 29/69 – II. – Nárok na náhradu škody, způsobené pracovníkem třetí osobě nebo cizí organizaci zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, může v adhezním řízení uplatnit pouze organizace, s níž je pracovník v době způsobení škody v pracovním poměru. Poškozené třetí osobě nebo cizí organizaci v takovém případě nárok na náhradu škody vůči pracovníkovi nenáleží; své nároky může uplatňovat pouze vůči organizaci, u níž byl pachatel v době činu pracovníkem, nikoliv však v trestním řízení proti takovému pachateli.

Roz. 9/77 – Ani při úmyslném zavinění škůdce nelze vylučovat poměrné snížení náhrady škody v důsledku zavinění poškozeného. Tyto případy budou však zcela výjimečné a budou přicházet v úvahu zpravidla jen při úmyslném zavinění poškozeného.

V případech, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně a poškozený ji spoluzavinil z nedbalosti, bude zpravidla nedbalost poškozeného v poměru k úmyslnému zavinění škůdce tak nepatrná, že poměrné snížení náhrady škody v důsledku zavinění poškozeného nebude přicházet v úvahu.

Roz. 50/86 – I. – Oprávněný nárok na náhradu škody je třeba snížit o částku, která byla v průběhu trestního řízení u obžalovaného zjištěna jako pocházející z trestné činnosti a poškozenému pravomocně v řízení podle § 80 odst. 1 tr. ř. vydána, třeba ji poškozený ještě nepřevzal.

II. Úroky z prodlení jsou příslušenstvím nároku poškozeného na náhradu škody. Uplatněný nárok na náhradu škody lze upřesnit do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě. Proto i odvolací soud přizná úroky z prodlení, jestliže poškozený řádně včas uplatnil nárok na náhradu škody a úroků z prodlení se domáhal až v odvolacím řízení.

Roz. 51/86 – Organizace odpovídající za odložené věci podle § 433 odst. 2 obč. zák., které byly odcizeny, může uplatnit v trestním řízení nárok na náhradu škody proti pachateli (§ 43 odst. 2 tr. ř.) pouze za předpokladu, že škodu nahradila tomu, komu byly věci odcizeny, a tím na ni přešel nárok na náhradu škody proti škůdci, tj. pachateli trestného činu.

Roz. 52/89 – Nárok organizace – plátce daně ze mzdy – na úhradu nesražené daně ze mzdy proti pracovníkovi – pachateli trestného činu zkrácení daně podle § 148 tr. zák.[42] není nárokem na náhradu škody způsobené trestným činem zkrácení daně. Uplatní-li organizace v trestním řízení takový nárok a přes poučení soudu na něm setrvá, rozhodne soud usnesením podle § 44 odst. 3, § 206 odst. 4 tr. ř. per. anal., že organizace nemůže uplatňovat tento nárok v adhezním řízení; tato organizace však má v trestním řízení postavení a práva poškozeného uvedená v § 43 odst. 1 tr. ř.

Roz. 25/94 – III. – Rozhoduje-li soud v adhezním řízení o nároku na bolestné, musí vycházet z takové výše bolestného, která přísluší podle právního předpisu účinného v době, kdy došlo k poškození zdraví. Změna tohoto právního předpisu, k níž došlo v době rozhodování soudu, je nerozhodná. To platí v poměru mezi vyhláškou č. 76/1981 Sb. a vyhláškou č. 54/1993 Sb. Bolestné je tzv. ryze osobním nárokem. Proto může být přiznáno jedině osobě, jíž byla újma na zdraví způsobena, a nikoli např. jejímu zákonnému zástupci.

Rozhoduje-li soud v adhezním řízení o nároku na náhradu za ztrátu výdělku po dobu pracovní neschopnosti, musí respektovat § 446 obč. zák., § 17 odst. 1 vyhlášky č. 45/1964 Sb., (ve znění pozdějších předpisů) a § 17 zák. č. 1/1992 Sb.

Roz. 25/98 – II. – Zdravotní pojišťovna může v trestním řízení vedeném pro trestný čin, jímž bylo ublíženo na zdraví (např. trestné činy podle § 221, § 222, § 223, § 224 tr. zák.[43]), vykonávat práva poškozeného (§ 43 odst. 1 tr. ř.) a uplatňovat nárok na náhradu škody (§ 43 odst. 2 tr. ř.) teprve tehdy, jestliže alespoň zčásti uhradila náklady léčení poškozeného.

Roz. 6/01 – Lhůta pro uplatnění nároku poškozeného na náhradu škody uvedená v ustanovení věty druhé § 43 odst. 2 tr. ř. je lhůtou procesní, kterou trestní řád neumožňuje navrátit, a to ani v situaci, kdy soud prvního stupně nesplní povinnost uvedenou v ustanovení věty první § 198 odst. 2 tr. ř. a nevyrozumí poškozeného řádně a včas o konání (počátku) hlavního líčení.

Roz. 17/06 – Plnění poskytnuté na základě smlouvy o pojištění pro případ smrti pojišťovnou pozůstalým poškozeného, jehož obviněný usmrtil a spáchal tak trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák., není majetkovou škodou způsobenou trestným činem ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř., a proto o něm nelze rozhodovat v adhezním řízení.

Roz. 22/06 – Smrtí poškozeného, který má proti obviněnému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř., zaniká jeho způsobilost k právům a povinnostem dle § 7 odst. 2, věty první, obč. zák. Poškozenému, který zemřel, proto nelze přiznat nárok na náhradu škody způsobené trestným činem podle § 228 tr. ř., třebaže ho před svou smrtí včas a řádně uplatnil v trestním řízení. Úmrtím poškozeného přechází takový nárok na náhradu škody na jeho dědice, a to v rozsahu, v jakém náležel poškozenému v okamžiku jeho smrti.

Před rozhodnutím o nároku na náhradu škody v adhezním řízení podle § 228 a § 229 tr. ř. je třeba objasnit, zda a popřípadě v jakém rozsahu přešel tento nárok na právního nástupce poškozeného ve smyslu § 45 odst. 3 tr. ř.

Roz. 40/06 – Závěr odvolacího soudu, že v řízení vedeném o trestném činu, u něhož je trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného (§ 163 tr. ř.), nebylo zjištěno stanovisko poškozeného, je důvodem zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Roz. 22/11 – II – Soud může obviněnému uložit povinnost nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil, i tomu poškozenému, který jako příbuzný v pokolení přímém podle § 163 odst. 1 tr. ř. nedal souhlas s jeho trestním stíháním, pakliže v průběhu trestního stíhání, pro jehož vedení byly splněny zákonné podmínky i přes jeho nesouhlas, podle § 43 odst. 3 tr. ř. řádně a včas uplatnil nárok na náhradu škody i vůči tomuto obviněnému. Nesouhlas takového poškozeného s trestním stíháním není možné vyložit jako výslovné prohlášení o vzdání se procesních práv, které mu trestní řád jako poškozenému přiznává (§ 43 odst. 4 tr. ř.).

Roz. 43/11 – II – Jestliže obviněný jako zaměstnanec způsobil škodu třetí osobě jednáním, které se vymykalo činnosti zaměstnavatele a nebylo prováděno v jeho zájmu, nýbrž pouze v zájmu samotného obviněného (např. dopustí se jednání spočívající ve vlastním obohacení spácháním trestného činu zpronevěry), neuplatní se ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. o odpovědnosti zaměstnavatele obviněného, ale poškozená třetí osoba může uplatňovat své nároky na náhradu škody v trestním řízení jen přímo proti tomuto obviněnému (neuplatní se zde rozhodnutí pod č. 40/2006 Sb. rozh. tr.).

Roz. 14/14 – I. – Pro rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích vzniklé mu v důsledku trestného činu je soud povinen v adhezním řízení nejprve zkoumat, zda poškozený jako fyzická osoba utrpěl nemajetkovou újmu ve smyslu § 13 odst. 1 občanského zákoníku, která mu vznikla trestným činem obviněného, vůči němuž byl tento nárok uplatněn. V případě, že se o nemajetkovou újmu jedná a není postačující morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 občanského zákoníku, lze za podmínek § 13 odst. 2 tohoto zákona přiznat náhradu v penězích. O snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře ve smyslu § 13 odst. 2 občanského zákoníku půjde pouze tam, kde s ohledem na konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku, spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby.

II. O nárocích na náhradu majetkové škody, nemajetkové újmy v penězích, jakož i vydání bezdůvodného obohacení lze rozhodnout i vedle sebe, avšak každý z těchto nároků má své vlastní zákonné opodstatnění, a proto výroky o těchto samostatných nárocích jsou výroky oddělitelnými (§ 254 odst. 1 tr. ř.)

Roz. 39/14 – II. – Nárok státu vyplývající ze zkrácené (neodvedené) daně je nárokem na náhradu škody, který však nemůže příslušný finanční orgán uplatňovat podle § 43 odst. 3 tr. ř. v trestním řízení proti subjektu povinnému k zaplacení daně (srov. přiměřeně č. 34/1987 a č. 22/2005-II. Sb. rozh. tr.). Proto je třeba, aby soud rozhodl na počátku hlavního líčení usnesením podle § 206 odst. 4 tr. ř. per analogiam, že tento nárok na náhradu škody nemůže uplatňovat v trestním (adhezním) řízení. V rozsudku pak soud již o takovém uplatněném nároku nerozhoduje ve smyslu § 228 a § 229 tr. ř.

Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení (adhezním řízení) může přicházet v úvahu jen tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň z příjmů (nebo jinou daň) této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. Jde-li o akciovou společnost nebo o společnost s ručením omezeným a je-li obviněný členem jejich statutárního orgánu, je třeba řešit otázku, zda mu v takovém případě nevzniká ručitelský závazek podle § 194 odst. 6 obchodního zákoníku (resp. za použití § 135 odst. 2 obchodního zákoníku)[44], na základě kterého by mohl být v adhezním řízení zavázán k náhradě způsobené škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku). Uplatnění nároku na náhradu škody by mohlo přicházet v úvahu i tehdy, jestliže by bylo možné dovodit odpovědnost obviněného, který není plátcem, resp. poplatníkem zkrácené (nebo neodvedené) daně, jako pachatele trestného činu podle § 240 tr. zákoníku (příp. podle § 241 tr. zákoníku) za škodu způsobenou tímto trestným činem nebo bezdůvodné obohacení získané takovým trestným činem (srov. č. 25/1968-I. a č. 20/2002-II. Sb. rozh. tr.).

Roz. 5/15 – Výši požadované náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo rozsah požadovaného bezdůvodného obohacení, které byly uplatněny řádně a včas (§ 43 odst. 3, § 206 odst. 2 tr. ř.), je možno v průběhu dalšího řízení měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. veřejném zasedání o odvolání (§ 217, § 218, § 238 tr. ř.). Proto je přípustné, aby poškozený v průběhu trestního řízení rozšířil a důkazně doložil svůj včas a řádně uplatněný nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy anebo na vydání bezdůvodného obohacení, o kterém je možno poté rozhodnout podle § 228 odst. 1 tr. ř. (příp. i § 229 odst. 1, 2 tr. ř.), a to za splnění podmínky, že je dána obviněnému nebo jeho obhájci možnost se k takovému rozšíření nároku konkrétně vyjádřit a uplatnit proti němu námitky. V případě, že nárok je zvyšován v průběhu odvolacího řízení, musí být splněna další podmínka, že bylo poškozeným podle § 246 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. nebo státním zástupcem podle § 246 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. řádu podáno odvolání v neprospěch obžalovaného ohledně výroku o náhradě škody či nemajetkové újmy anebo o vydání bezdůvodného obohacení.

Roz. 7/18 – Návrh poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy či na vydání bezdůvodného obohacení je učiněn ve smyslu § 43 odst. 3 věty druhé tr. ř. včas i v případě, pokud jej poškozený uplatní před zahájením dokazování až v novém hlavním líčení, které soud koná celé znovu, např. poté, co mu byla věc postupem podle § 222 odst. 1 tr. ř. přikázána jako soudu věcně příslušnému rozhodnutím podle § 24 odst. 1 tr. ř.

Roz. 25/18 – I – Zmocněnec poškozeného není oprávněn učinit za poškozeného, který je obětí trestného činu, prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný čin na jeho dosavadní život podle § 43 odst. 4 tr. ř. (§ 22 zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, ve znění pozdějších předpisů). Takové prohlášení oběti má osobní povahu, a proto pomoc zmocněnce, který je advokátem, k jeho sepsání, nelze považovat za poskytnutí úkonu právní služby a zmocněnci za tuto pomoc nepřísluší odměna.

Při stanovení výše odměny ustanoveného zmocněnce poškozeného, který neuplatnil nárok na náhradu újmy způsobené mu trestným činem (§ 43 odst. 3 tr. ř.), se při určení tarifní hodnoty mimosmluvní odměny vychází z § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

Roz. 42/20 – Podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, má příslušná zdravotní pojišťovna vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na péči hrazenou ze zdravotního pojištění, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti pojištěnci. Ze zdravotního pojištění se však hradí zdravotní služby poskytnuté pojištěnci s cílem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení. Na úkony zdravotní služby provedené v souvislosti s transplantací orgánů již zemřelého pojištěnce jako dárce orgánů se tedy nevztahuje citované zákonné ustanovení, a proto příslušná zdravotní pojišťovna nemá nárok na náhradu jejich nákladů vůči obžalovanému, který způsobil smrt pojištěnce.

Roz. 51/20 – III. – Pro uplatnění nároku poškozeného a rozhodnutí o něm v adhezním řízení postačí (vedle dalších náležitostí) jasné vylíčení skutkových okolností, o které se návrh opírá. Není nutné, aby poškozený odkázal na konkrétní zákonné ustanovení. Jednotlivé relativně samostatné nároky vyplývající z ustanovení § 2958 o. z. však musí být v návrhu specifikovány do té míry, aby bylo možno rozhodnout o každém z nich samostatně. V návrhu poškozeného musí být uvedena rovněž alespoň minimální výše částky, které se poškozený domáhá u každého jednotlivého nároku. O tom je třeba poškozeného poučit (§ 43 odst. 3 tr. ř.).

Roz. 35/21 – Rozhodnout o nároku na náhradu dlužného výživného jako majetkové škody, jež byla poškozenému způsobena, ve smyslu § 43 odst. 1 věty poslední tr. ř. lze podle § 228 odst. 1 tr. ř. (popř. i podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř.) pouze za předpokladu, že o nároku na výživné dosud nebylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení. Bylo-li však o vyživovací povinnosti obviněného pro relevantní období páchání přečinu zanedbání povinné výživy podle § 196 tr. zákoníku již rozhodnuto, třeba i nepravomocně, v občanskoprávním řízení, představuje takové rozhodnutí překážku podání návrhu poškozeného na rozhodnutí o povinnosti obviněného k náhradě škody podle § 44 odst. 3 tr. ř.

Roz. 45/21 – IV. – Poškozený (§ 43 odst. 1 tr. ř.) či jeho zaměstnanec zásadně nemůže být znalcem, osobou podávající odborné vyjádření ani odborným konzultantem pro jejich poměr k věci, a tím i pochybnosti o jejich nepodjatosti.

(1) Oprávnění poškozeného nemůže vykonávat ten, kdo je v trestním řízení stíhán jako spoluobviněný.

(2) Je-li počet poškozených mimořádně vysoký a jednotlivým výkonem jejich práv by mohl být ohrožen rychlý průběh trestního stíhání, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, kterého si zvolí. Rozhodnutí oznámí v řízení před soudem soud a v přípravném řízení státní zástupce poškozeným, kteří již uplatnili nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení; ostatním poškozeným rozhodnutí oznámí při prvém úkonu trestního řízení, ke kterému se předvolávají nebo o kterém se vyrozumívají. Jestliže by celkový počet zvolených zmocněnců vzrostl na více než šest a poškození se mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr s přihlédnutím k zájmům poškozených soud. Společný zmocněnec vykonává práva poškozených, které zastupuje, včetně uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení v trestním řízení.

(3) Návrh podle § 43 odst. 3 nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení.

Roz. 25/19 – V řízení o trestném činu spočívajícím ve vzájemném fyzickém napadení dvou či více osob (např. trestné činy ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku či výtržnictví podle § 358 tr. zákoníku), přičemž každá z nich má v tomto řízení procesní postavení obviněného, s ohledem na ustanovení § 44 odst. 1 tr. ř. nemůže žádná z těchto osob vykonávat oprávnění poškozeného. To však nevylučuje, aby nárok na náhradu škody vzniklé v souvislosti se zraněním některého z obviněných uplatnila zdravotní pojišťovna, jejímž je některý z obviněných pojištěncem. Spoluobviněným ve smyslu § 44 odst. 1 tr. ř. se rozumí pouze ta osoba, která je ve společném řízení stíhána jako obviněný spolu s jiným obviněným, který jí měl způsobit škodu či nemajetkovou újmu. Zdravotní pojišťovna, která uhradila zdravotnickým zařízením náklady léčení některého z obviněných, takové postavení nemá.

Nárok zdravotní pojišťovny na náhradu nákladů vynaložených na hrazené zdravotní služby je přímým a samostatným nárokem vyplývajícím z ustanovení § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, nikoli nárokem odvozeným, který by na zdravotní pojišťovnu přecházel z nároku osoby, jež zranění utrpěla.

(1) Není-li poškozený osobou plně svéprávnou nebo je-li omezen ve svéprávnosti, vykonává jeho práva podle tohoto zákona jeho zákonný zástupce nebo opatrovník. V případě, že je nebezpečí z prodlení a zákonný zástupce nebo opatrovník nemůže vykonávat práva uvedená ve větě první nebo nebyl-li opatrovník ustanoven, ačkoli jsou dány důvody pro jeho ustanovení, je třeba opatrovníka neprodleně ustanovit. Opatrovníka je třeba neprodleně ustanovit také v případě, že je nebezpečí z prodlení a poškozený je právnickou osobou a nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení.

(2) Opatrovníka ustanovuje předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce. Jinou osobu než advokáta lze ustanovit opatrovníkem jen s jejím souhlasem. Nelze jím ustanovit osobu, u níž lze mít důvodnou obavu, že pro svůj zájem na výsledku řízení nebude řádně hájit zájmy poškozeného. Usnesení o ustanovení opatrovníka se oznamuje tomu, kdo je jím ustanovován, a nevylučuje-li to povaha věci, též poškozenému. Proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka je přípustná stížnost.

(3) Jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení (§ 43 odst. 3), přecházejí práva, která tento zákon přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce.

Roz. 13/87 – I. – Jestliže jeden z rodičů spáchal trestný čin ke škodě vlastního nezletilého dítěte, nemůže práva poškozeného vykonávat druhý z rodičů (§ 45 odst. 1 tr. ř.) vzhledem k možnosti střetu zájmů mezi rodiči a dítětem. V takovém případě je třeba ustanovit dítěti opatrovníka (§ 37odst. 3 zák. o rod.), který by poškozené dítě v trestním řízení zastupoval.

II. Příslušným k ustanovení opatrovníka není soud činný v trestním řízení, ale soud činný v občanském soudním řízení příslušný ve věci péče o nezletilé dítě [§ 88 písm. c) o. s. ř.]. Soud, popř. jiný orgán činný v trestním řízení dá v takovém případě pouze podnět příslušnému soudu, aby opatrovníka ustanovil.

Roz. 33/92 – Je-li poškozenou trestným činem ublížení na zdraví podle § 223 tr. zák. nezletilá dcera pachatelky, je třeba k vyjádření souhlasu (či nesouhlasu) s trestním stíháním podle § 163a odst. 1 tr. ř. ustanovit nezletilé podle § 45 odst. 2 tr. ř. opatrovníka. Uvedené vyjádření nelze vyžadovat jen od otce nezletilé, neboť by to bylo v rozporu s ustanovením § 37 odst. 2 zákona o rodině. Úkon opatrovníka musí být schválen soudem podle § 176 odst. 1 občanského soudního řádu.

Roz. 60/00 – I. – Rozsudek nabývá právní moci ve výroku o vině a trestu a je v těchto výrocích vykonatelný, jestliže uplynula lhůta k podání odvolání osob oprávněných napadnout tyto výroky, resp. jestliže se tyto osoby odvolání výslovně vzdaly nebo je výslovně vzaly zpět, i když se nepodaří rozsudek doručit poškozenému nebo zúčastněné osobě (§ 139 odst. 2 tr. ř.).

II. Jestliže nelze doručit rozsudek poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody, proto, že je neznámého pobytu, nebo proto, že je pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelný, může mu být podle § 45 odst. 2 tr. ř. per. analogiam ustanoven opatrovník.

Roz. 49/17 – Právní nástupnictví upravené v § 45 odst. 3 tr. ř. je omezeno jen na uplatňování nároků na náhradu škody nebo vydání bezdůvodného obohacení. Jenom v tomto rozsahu přecházejí práva, která přiznává trestní řád poškozenému, na jeho právní nástupce. Právnímu nástupci poškozeného, který podle § 45 odst. 3 tr. ř. vstoupil přímo do práv poškozeného, nevyplývají z přechodu práv poškozeného žádné další nároky nebo práva, tedy ani právo udělit nebo odepřít souhlas s trestním stíháním obviněného podle § 163 odst. 1 tr. ř.

Roz. 15/18 – K ustanovení opatrovníka k výkonu práv poškozené právnické osoby postupem podle § 45 odst. 1, 2 tr. ř. lze přistoupit jen tehdy, pokud by rozpor mezi zájmy členů statutárního orgánu a právnické osoby vedl k tomu, že by právnická osoba zůstala bez zástupce oprávněného za ni jednat a hrozilo by nebezpečí z prodlení v uplatňování jejích práv.

Veškeré písemnosti určené poškozenému se doručují na adresu, kterou poškozený uvede. Má-li zmocněnce, doručuje se pouze jemu; to neplatí, jestliže se poškozenému zasílá výzva, aby osobně něco vykonal.

Orgány činné v trestním řízení jsou povinny poškozeného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost k jejich uplatnění; v rámci poučení jej upozorní i na možnost žádat o uspokojení nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle zákona o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí. Je-li vedeno řízení pro trestný čin, u něhož lze sjednat dohodu o vině a trestu nebo vydat trestní příkaz, upozorní orgány činné v trestním řízení při poučení prováděném v přípravném řízení poškozeného také na to, že může být vydán trestní příkaz nebo může dojít k sjednání dohody o vině a trestu a že v takovém případě je možné uplatnit nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení nejpozději do doby vydání trestního příkazu nebo při prvním jednání o takové dohodě. Má-li poškozený postavení oběti podle zákona o obětech trestných činů, jsou povinny jej poučit též o právech podle zákona o obětech trestných činů a poskytnout mu plnou možnost k jejich uplatnění.

Od 1. 1. 2018 je do tohoto ustanovení včleněna povinnost orgánů činných v trestním řízení upozornit poškozeného na možnost žádat o uspokojení nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy působené trestným činem nebo bezdůvodného obohacení podle zákona o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí.

Roz. 2/70 – Podľa ustanovenia § 46 Tr. por. orgány činné v trestnom konaní sú povinné poučiť poškodeného len o jeho procesných právach, ktoré má poškodený v trestnom konaní, nie tiež o iných jeho právach, resp. povinnostiach.

Roz. 29/74 – Nedostatok poučenia poškodeného je síce chybou konania, ale nie chybou podstatnou, ktorá by odôvodňovala zrušenie rozsudku v odvolacom konaní podľa § 258 ods. 1 písm. a) Tr. por. a vrátenie veci prokurátorovi na došetrenie podľa § 260 Tr. por.

(1) Byla-li poškozenému způsobena trestným činem škoda nebo nemajetková újma, nebo získal-li obviněný takovým trestným činem na jeho úkor bezdůvodné obohacení, lze nárok až do pravděpodobné výše škody nebo nemajetkové újmy nebo až do pravděpodobného rozsahu bezdůvodného obohacení zajistit na majetku obviněného. Zajišťovat nelze nárok, který nelze v trestním řízení uplatnit. K zajištění nelze užít majetek, který je podle zvláštního právního předpisu vyloučen z výkonu rozhodnutí o zajištění.

(2) O zajištění podle odstavce 1 rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo poškozeného, v přípravném řízení státní zástupce na návrh poškozeného. V přípravném řízení může státní zástupce nárok zajistit i bez návrhu poškozeného, vyžaduje-li to ochrana jeho zájmů, zejména hrozí-li nebezpečí z prodlení.

(3) Je-li poškozenému známo, že obviněný je vlastníkem nemovité věci nebo má některou movitou věc umístěnu mimo místo jeho trvalého nebo jiného pobytu, uvede podle možností již v návrhu na zajištění svého nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, kde taková věc je.

(4) Soud a v přípravném řízení státní zástupce v usnesení o zajištění zakáže obviněnému, aby majetek uvedený v rozhodnutí o zajištění a případně též majetek, který bude při výkonu takového rozhodnutí sepsán, po oznámení usnesení převedl na jiného nebo jej zatížil anebo aby jej záměrně poškozoval nebo ničil. Dále mu uloží, aby předsedovi senátu a v přípravném řízení státnímu zástupci do 15 dnů od oznámení usnesení a u následně sepsaného majetku v jimi stanovené lhůtě sdělil, zda a kdo má k zajištěnému majetku předkupní nebo jiné právo nebo zda je jiným způsobem omezen výkon práva s ním nakládat, a bylo-li zajištěno majetkové právo, též kdo je osobou povinnou poskytnout odpovídající plnění, s upozorněním na následky nevyhovění takové výzvě ve stanovené lhůtě (§ 66). Je-li to zapotřebí pro účely zajištění, lze v usnesení o zajištění nebo i v dodatečném usnesení zakázat nebo omezit také výkon dalších práv souvisejících se zajištěným majetkem, a to včetně práv teprve v budoucnu vzniklých. Právní jednání učiněné v rozporu se zákazy uvedenými ve větě první a třetí je neplatné, přičemž soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu; o tom je třeba obviněného poučit.

(5) S majetkem obviněného, na který se vztahuje rozhodnutí o zajištění podle odstavců 1 a 2, lze v rámci výkonu rozhodnutí, veřejné dražby, exekuce nebo insolvenčního řízení nakládat jen po předchozím souhlasu soudu a v přípravném řízení státního zástupce. Na úhradu pohledávek, které jsou předmětem výkonu rozhodnutí, veřejné dražby, exekuce nebo insolvenčního řízení, se přednostně použije majetek nedotčený rozhodnutím o zajištění.

(6) Práva třetích osob k zajištěnému majetku lze uplatnit podle zvláštního právního předpisu.

(7) Poškozený musí být o zajištění jeho nároku vždy vyrozuměn s upozorněním na důvody, pro něž se zajištění podle § 48 odst. 1 zruší.

(8) Výkon rozhodnutí o zajištění nároku poškozeného a postup při správě zajištěného majetku stanoví zvláštní právní předpis. Při vrácení, vydání a jiném nakládání se zajištěnou věcí, která byla vydána nebo odňata, se postupuje přiměřeně podle ustanovení o vrácení, vydání a jiném nakládání s věcí důležitou pro trestní řízení.

Za účelem jednotné právní úpravy došlo ke sladění dikce tohoto ustanovení s obdobnými ustanoveními upravujícími zajištění nástrojů a výnosů z trestné činnosti (srov. nový § 77c odst. 2 tr. ř. a dosavadní § 79a odst. 2 tr. ř., § 79d odst. 6 tr. ř. a § 79e odst. 6 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že i při zajištění majetku podle § 47 tr. ř. může docházet k fyzickému odebrání věci jejímu majiteli (viz § 6 odst. 9 zákona č. 279/2003 Sb.), s ohledem na úpravu systematiky je třeba výslovně připustit přiměřené užití ustanovení § 80 až 81b tr. ř. i na tyto případy (ustanovení § 47 odst. 8 tr. ř. se pak obdobně užije i na zajištění majetku pro účely výkonu peněžitého trestu, trestu propadnutí majetku a zabrání části majetku).

Roz. 43/77 – Zajištění nároku poškozeného podle § 47 tr. ř. je možné i na majetku, jehož je obviněný podílovým spoluvlastníkem.

Roz. 23/78 – Zajištění nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem (§ 47 tr. ř.) spáchaným jedním z manželů za trvání manželství je možné i na majetku tohoto manžela patřícím do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

Roz. 15/99 – Majetkem obviněného, který by mohl být zajištěn podle § 47 tr. ř., nejsou věci získané trestným činem, např. věci zpronevěřené nebo odcizené. Zajistit nárok poškozeného rozhodnutím podle § 47 tr. ř. lze však na nemovitostech, které obviněný měl získat trestným činem podvodu podle § 250 tr. zák.[45] spáchaným vůči poškozenému a které byly zapsány v katastru nemovitostí jako majetek obviněného.

Roz. 12/01 – Nemůže-li poškozený v trestním řízení uplatnit nárok na náhradu škody způsobené trestným činem, pozbývá svého opodstatnění i procesní institut zajišťující tento jeho nárok (§ 47 tr. ř.).

Rozhodne-li soud záporně o účasti poškozeného v trestním řízení (§ 44 odst. 2 tr. ř.), je nutné zrušit zajištění nároku poškozeného podle § 48 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť důvod, pro který bylo nařízeno, pominul.[46]

Roz. 45/15 – Institut zajištění nároku poškozeného na majetku obviněného podle § 47 odst. 1 tr. ř. je dočasným opatřením, jímž se nemění vlastnické právo k zajištěným věcem, ačkoli je obviněný omezen v jeho výkonu, zejména pokud jde o převod zajištěných věcí, jejich užívání a další nakládání s nimi (§ 47 odst. 4 tr. ř.).

Zajištěnými věcmi mohou být i akcie ve vlastnictví obviněného jako akcionáře. I když obviněný jako akcionář nepřestává být vlastníkem zajištěných akcií, tato okolnost sama o sobě nebrání tomu, aby mu bylo možné v souvislosti se zajištěním akcií zakázat i výkon hlasovacího práva na valné hromadě akciové společnosti.

Účelem zajištění ve smyslu § 47 odst. 1 tr. ř. je totiž zachování hodnoty zajištěného majetku a jeho použitelnosti pro uspokojení nároku poškozeného. Splnění tohoto účelu pak může bránit nejen převod zajištěné věci na jinou osobu, ale též jakékoli další dispozice nebo úkony činěné ve vztahu k ní, pokud by jejich důsledkem bylo snížení hodnoty zajištěné věci. Je-li zajištěnou věcí akcie, není vyloučeno, aby se obviněnému v zájmu dosažení tohoto účelu zajištění zakázalo vykonávat hlasovací práva na valné hromadě akciové společnosti.

Roz. 45/16 – Zajištění nároku poškozeného podle § 47 tr. ř. na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem spáchaným jedním z manželů za trvání manželství nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného takovým trestným činem je možné i na majetku patřícím do společného jmění manželů (č. 23/1978 Sb. rozh. tr.).

Zajištění nároku poškozeného podle § 47 tr. ř. je možné i na majetku, jehož je obviněný podílovým spoluvlastníkem (č. 43/1977 Sb. rozh. tr.). V takovém případě však lze zajistit pouze spoluvlastnický podíl obviněného, což musí být vyjádřeno ve výroku usnesení o zajištění.

(1) Soud a v přípravném řízení státní zástupce upustí od provedení zajišťovacích úkonů nebo zajištění zruší, pokud obviněný nebo s jeho souhlasem jiná osoba složí na účet soudu u peněžního ústavu peněžitou jistotu ve výši odpovídající pravděpodobnému nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení; jiná osoba musí být seznámena s podstatou obvinění a se skutečnostmi, které vedly nebo by mohly vést k zajištění. Byla-li složena peněžitá jistota nižší, soud a v přípravném řízení státní zástupce provede zajišťovací úkony na majetku obviněného v rozsahu, v jakém pravděpodobný nárok poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení není zajištěn peněžitou jistotou.

(2) Peněžitou jistotu podle odstavce 1 soud a v přípravném řízení státní zástupce zruší nebo omezí, jestliže pominuly důvody pro zajištění nároku poškozeného nebo je zřejmé, že nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení poškozenému v trestním řízení nelze přiznat nebo je podstatně nižší.

(3) Nerozhodne-li soud jinak, trvá peněžitá jistota podle odstavce 1 do právní moci odsuzujícího rozsudku. Byl-li takovým rozsudkem přiznán poškozenému nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, uhradí ji soud z peněžité jistoty.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

b) bylo-li trestní stíhání pravomocně zastaveno nebo skončilo-li pravomocným zprošťujícím rozsudkem, nebo

c) uplynuly-li čtyři měsíce ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, jímž byl obžalovaný uznán vinným, nebo ode dne, kdy nabylo právní moci usnesení, jímž byla věc postoupena jinému orgánu.

(2) Zajištění je třeba omezit, ukáže-li se, že ho není třeba v rozsahu, v němž bylo nařízeno.

(3) Z důležitých důvodů může soud a v přípravném řízení státní zástupce na návrh obviněného povolit provedení úkonu, který se týká zajištěného majetku.

(4) Obviněný má právo kdykoliv po právní moci usnesení o zajištění žádat o zrušení nebo omezení zajištění; o této žádosti soud a v přípravném řízení státní zástupce, který o ní rozhoduje, vyrozumí poškozeného, jehož nárok byl zajištěn. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci takového rozhodnutí.

Roz. 31/70 – Soud může zajištění nároku poškozeného provedené podle § 47 odst. 1 tr. ř. zrušit, pomine-li důvod, pro který bylo nařízeno, nemá však možnost po zrušení zajištění rozhodovat o tom, komu má být původně zajištěný majetek předán.

Roz. 35/84 – Při zrušení zajištění majetku obviněného podle § 349 tr. ř. není soud oprávněn žádným způsobem omezovat dispoziční právo obviněného s majetkem, zejména není oprávněn vyslovit, že se takový majetek uvolňuje pro uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody.

Za podmínek § 47 tr. ř. by soud ovšem mohl zajistit nárok poškozeného na takovém majetku obviněného, jestliže ještě nenastaly důvody, pro které by bylo třeba zajištění zrušit (§ 48 tr. ř.).

Proti rozhodnutí podle § 47 a 48 je přípustná stížnost, jež má, pokud jde o zrušení zajištění, jeho omezení nebo povolení provedení úkonu, odkladný účinek.

(1) Zúčastněná osoba a poškozený se mohou dát zastupovat zmocněncem, kterým může být i právnická osoba; o tom je třeba je poučit. Zmocněnec poškozeného může být současně důvěrníkem podle zákona o obětech trestných činů.

(2) Je-li zmocněncem zúčastněné osoby nebo poškozeného fyzická osoba, nesmí jím být osoba, která je není plně svéprávná nebo jejíž svéprávnost je omezena; při hlavním líčení a veřejném zasedání nemůže být zmocněncem ten, kdo je k němu předvolán jako svědek, znalec nebo tlumočník.

(1) Zmocněnec zúčastněné osoby a poškozeného je oprávněn činit za zúčastněnou osobu nebo poškozeného a podávat za ně žádosti a opravné prostředky; je též oprávněn zúčastnit se všech úkonů, kterých se může zúčastnit zúčastněná osoba nebo poškozený.

(2) Zmocněnec poškozeného a zúčastněné osoby je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jimiž se mají objasnit skutečnosti důležité pro uplatnění práv osob, které zastupuje, a jejich výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže by přítomností zmocněnce mohl být zmařen účel trestního řízení nebo nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Může obviněnému i jiným vyslýchaným osobám klást otázky, avšak teprve tehdy, až policejní orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo. Námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoli v jeho průběhu.

(3) Oznámí-li zmocněnec policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu podle odstavce 2, je policejní orgán povinen včas zmocněnci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění zmocněnce nelze zajistit. Spočívá-li úkon ve výslechu osoby, policejní orgán zmocněnci sdělí i údaje, podle nichž lze takovou osobu ztotožnit. Nelze-li tyto údaje předem určit, musí být ze sdělení zřejmé, k čemu má tato osoba vypovídat.

(4) Má-li se zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby zúčastnit výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, je policejní orgán povinen přijmout opatření, která znemožňují zmocněnci zjistit skutečnou totožnost svědka, a proto sdělení o výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, nesmí obsahovat údaje, podle nichž by bylo možné zjistit skutečnou totožnost svědka.

a) kterému byla způsobena úmyslným trestným činem těžká újma na zdraví, nebo

b) který je pozůstalým po oběti, které byla trestným činem způsobena smrt,

že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady vzniklé přibráním zmocněnce, rozhodne na jeho návrh předseda senátu soudu, který koná řízení v prvním stupni, a v přípravném řízení soudce, že má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu. Stejně rozhodne o takovém návrhu poškozeného, který uplatnil v souladu se zákonem nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, není-li vzhledem k povaze uplatňované náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo její výši nebo vzhledem k povaze a rozsahu bezdůvodného obohacení zastoupení zmocněncem zjevně nadbytečné.

(2) Poškozený mladší než osmnáct let a zvlášť zranitelná oběť podle zákona o obětech trestných činů mají nárok, nejde-li o trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 196 trestního zákoníku), na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně i bez splnění podmínek podle odstavce 1.

(3) Návrh na rozhodnutí podle odstavce 1 včetně příloh, jimiž má být prokázána jeho důvodnost, podává poškozený v přípravném řízení prostřednictvím státního zástupce, který k němu připojí své vyjádření, a v řízení před soudem příslušnému soudu, který věc projednává.

(4) V případě, že si poškozený sám zmocněnce nezvolí, ustanoví jako zmocněnce za podmínek uvedených v odstavcích 1 nebo 2 předseda senátu a v přípravném řízení soudce advokáta zapsaného v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů pro právní pomoc podle zákona o obětech trestných činů podle místa působnosti a v pořadí, jak v něm následují. Není-li to možné nebo účelné, ustanoví zmocněncem jiného advokáta; ustanovení § 39 odst. 2 a 3 se použijí obdobně.

(5) Pominou-li důvody, které vedly k ustanovení zmocněnce poškozeného, nebo nemůže-li z důležitých důvodů zmocněnec poškozeného nadále zastupovat, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce i bez návrhu o zproštění ustanoveného zmocněnce povinnosti zastupovat poškozeného.

(6) Proti usnesení podle odstavců 1, 4 a 5 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(7) Náklady vzniklé přibráním zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, hradí stát.

Tato ustanovení mj. umožňují, aby zmocněncem poškozeného a zúčastněné osoby mohla být také právnická osoba, o tom je třeba je poučit. Rovněž se posiluje postavení poškozeného a zúčastněné osoby v trestním řízení, kdy prostřednictvím zmocněnce se tyto osoby mohou účastnit úkonů trestního řízení již ve vyšetřování v zásadě ve stejném rozsahu jako obhájci obviněného.

V souvislosti se zvýšením ochrany obětí trestných činů došlo k rozšíření bezplatného právního zastoupení, příp. zastoupení za sníženou odměnu. Zvlášť zranitelná oběť podle zákona o obětech trestných činů[47], má nárok nejde-li o trestný čin podle (§ 196 tr. zák.), na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně i bez splnění podmínek podle odst. 1.[48] Zákonem č. 333/2020 Sb., byl § 51a doplněn o odstavec 7, podle kterého náklady vzniklé přibráním zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, hradí stát. Tato změna se musela odrazit také v § 154 odst. 3.

Roz. 20/15 – Vyloučení zmocněnce poškozeného podle § 50 odst. 2 věta za středníkem tr. ř. z důvodu, že byl předvolán k podání svědecké výpovědi, se vztahuje jen k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, ve kterém má vypovídat. Může tedy poškozeného zastupovat v trestním řízení jak před tímto hlavním líčením nebo veřejným zasedáním, tak i po jeho skončení, pokud nedojde ze strany poškozeného k ukončení jeho zastupování zmocněncem, který vypovídal jako svědek.

Vztah zmocněnce k poškozenému nemůže sám o sobě vést k nepřípustnosti svědecké výpovědi zmocněnce jako důkazu v trestním řízení, byť je třeba její obsah s ohledem na uvedený vztah hodnotit obezřetně.

(1) Jsou-li v trestním řízení projednávány utajované informace, musí být obviněný, zúčastněná osoba, poškozený, jejich zákonní zástupci, opatrovníci, zmocněnci a důvěrníci, obhájce, znalec, tlumočník, osoby podávající odborné vyjádření, jakož i další osoby, které se podle zákona musí zúčastnit trestního řízení, předem poučeny podle zvláštního právního předpisu¹⁾.

(2) Poučení podle odstavce 1 provede v přípravném řízení policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu. Ten, kdo toto poučení provedl, založí písemný záznam o poučení do trestního spisu a jeho kopii zašle nejpozději do 30 dnů ode dne poučení Národnímu bezpečnostnímu úřadu.

(3) Poučení podle odstavce 1 není potřebné u těch osob, které se prokáží platným osvědčením fyzické osoby pro příslušný stupeň utajení utajovaných informací a poučením, vydanými podle zvláštního právního předpisu^1a).

Při provádění úkonů trestního řízení se musí jednat s osobami na úkonu zúčastněnými tak, jak to vyžaduje význam a výchovný účel trestního řízení; vždy je nutno šetřit jejich osobnosti a jejich ústavou zaručených práv.

Roz. 2/98 – II. – Zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje z hlediska znění trestního řádu účinného v době jejich provádění.

Je-li to potřebné pro ochranu práv osob, zejména s ohledem na jejich věk nebo zdravotní stav, nebo vyžadují-li to bezpečnostní anebo jiné závažné důvody, lze při provádění úkonů trestního řízení využívat technické zařízení pro přenos obrazu a zvuku (dále jen „videokonferenční zařízení“), umožňuje-li to povaha těchto úkonů a je-li to technicky možné.

Jedná se o ustanovení, které bylo do trestního řádu vloženo zákonem č. 459/2011 Sb. Přijaté opatření mělo pomoci k usnadnění a urychlení soudního řízení, za současného respektování zásad spravedlivého procesu. K provádění jednotlivých úkonů prostřednictvím videokonferenčního zařízení nelze přistoupit v každém případě, ale měl by být vždy sledován legitimní cíl stanovený v tomto ustanovení.

K tomuto způsobu provedení úkonu by mělo být přistoupeno v případě okolností v zákoně uvedených, přičemž rozhodnutí o provedení bude záviset na orgánu činném v trestním řízení, který úkon provádí. Z dikce tohoto ustanovení rovněž vyplývá, že nejde o obligatorní užití videokonference. Vedle splnění podmínek pro konání videokonference v zákoně uvedených, je nutno brát v úvahu také okolnost, zda pro to budou dány technické podmínky a budou respektována práva obviněného na spravedlivý proces.

Roz. 37/20 – O provedení výslechu nebo jiného úkonu prostřednictvím videokonferenčního zařízení podle § 52a tr. ř. rozhoduje příslušný orgán činný v trestním řízení. Může přitom přihlédnout i ke stanovisku osob, jichž se takový úkon týká, ale není jím vázán. Využití videokonferenčního zařízení je z důvodu zajištění bezpečnosti a hospodárnosti vhodné např. při výslechu osob nacházejících se ve výkonu trestu odnětí svobody nebo vazby.

(1) Soud, státní zástupce a policejní orgán vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení ve svém obvodu zpravidla sami. Mimo svůj obvod vykonávají jednotlivé úkony trestního řízení dožádáním okresního soudu, státní zástupce nebo policejního orgánu, v jehož obvodu má být úkon proveden, nebo prostřednictvím videokonferenčního zařízení; není-li úkon prováděn prostřednictvím videokonferenčního zařízení, vykonají jej mimo svůj obvod sami, jen jestliže věc nesnese odkladu nebo je-li toho pro řádné posouzení věci nezbytně třeba.

(2) Nejvyšší soud, vrchní soud a krajský soud mohou jednotlivé úkony i ve svém obvodu vykonat dožádáním okresního soudu, v jehož obvodu má být úkon proveden; Nejvyšší soud a vrchní soud to mohou učinit též dožádáním krajského soudu.

(1) V dožádání je třeba uvést spisové údaje, jejichž znalost je nutná k řádnému provedení úkonu. Je-li třeba, připojí dožadující orgán spisy a poukáže na ty jejich části, kde jsou potřebné údaje obsaženy. Dožádaný orgán je podle povahy věci a podle toho, co při provádění úkonu vyšlo najevo, oprávněn i povinen provést i další nezbytné úkony, zejména vyslechnout další osoby a dotazovat se na okolnosti v dožádání neuvedené, může-li to přispět k rychlému a správnému rozhodnutí věci.

(2) Úkony dožádaného soudu koná soudce z povolání; má přitom práva a povinnosti předsedy senátu.

(1) Nestanoví-li zákon jinak, o každém úkonu trestního řízení se sepíše, a to zpravidla při úkonu nebo bezprostředně po něm, protokol, který musí obsahovat

a) pojmenování soudu, státního zástupce nebo jiného orgánu provádějícího úkon,

c) jméno a příjmení úředních osob a jejich funkce, jméno a příjmení přítomných stran, jméno, příjmení a adresu zákonných zástupců, opatrovníků, obhájců a zmocněnců, popřípadě jméno a příjmení dalších osob, kteří se úkonu zúčastnili, a u obviněného a poškozeného též adresu, kterou uvede pro účely doručování, a další údaje nutné k zjištění nebo ověření totožnosti, včetně data narození nebo rodného čísla; jsou-li při prováděném úkonu zjištěny údaje o bydlišti a doručovací adrese, o místě výkonu zaměstnání či povolání nebo podnikání poškozeného, svědka, zákonného zástupce, opatrovníka, zmocněnce nebo důvěrníka, pak se na žádost těchto osob do protokolu neuvádějí, není-li to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení, ale vedou se tak, aby se s nimi mohli seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci; to platí také pro údaje o osobních, rodinných a majetkových poměrech poškozeného a svědka; je-li to nezbytné pro řádné uplatnění práva na obhajobu osoby, proti níž se trestní řízení vede, sdělí se této osobě potřebné údaje; o sdělení údaje a jeho důvodech se učiní záznam do protokolu a bez zbytečného odkladu se o tom informuje osoba, o jejíž údaj jde,

d) stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož by bylo patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu, dále podstatný obsah rozhodnutí při úkonu vyhlášených, a byl-li hned při úkonu doručen opis rozhodnutí, osvědčení o tomto doručení; pokud se provádí doslovná protokolace výpovědi osoby, je třeba to v protokole označit tak, aby bylo možné bezpečně určit počátek a konec doslovné protokolace,

e) návrhy stran, udělené poučení, popřípadě vyjádření poučených osob,

f) námitky stran nebo vyslýchaných osob proti průběhu úkonu nebo obsahu protokolu.

(2) Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, a nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka; jméno a příjmení a jeho další osobní údaje se do protokolu nezapisují, ale vedou se odděleně od trestního spisu a mohou se s nimi seznamovat jen orgány činné v trestním řízení v dané věci. Svědek se poučí o právu požádat o utajení své podoby a podepsat protokol smyšleným jménem a příjmením, pod kterým je pak veden. Je-li třeba zajistit ochranu těchto osob, orgán činný v trestním řízení učiní bezodkladně všechna potřebná opatření. Zvláštní způsob ochrany svědků a osob jim blízkých stanoví zvláštní zákon. Pominou-li důvody pro utajení podoby svědka a oddělené vedení osobních údajů svědka, orgán, který v té době vede trestní řízení, zruší stupeň utajení těchto informací, připojí uvedené údaje k trestnímu spisu a podoba svědka ani údaje o jeho totožnosti se nadále neutajují; to neplatí, je-li utajována totožnost a podoba osob uvedených v § 102a. O postupu podle věty páté orgán činný v trestním řízení bez zbytečného odkladu svědka informuje.

(3) V protokolu sepsaném o konfrontaci se zapíší výpovědi konfrontovaných osob doslovně, stejně tak i znění položených otázek a odpovědi na ně; také se uvedou všechny okolnosti, které jsou z hlediska účelu a provádění konfrontace důležité. V protokolu sepsaném o rekognici se podrobně uvedou okolnosti, za nichž byla rekognice prováděna, zejména pořadí, ve kterém byly osoby nebo věci ukázány podezřelému, obviněnému nebo svědkovi, doba a podmínky jejich pozorování a jejich vyjádření; o rekognici prováděné v přípravném řízení se zpravidla pořídí též obrazové záznamy. V protokolu sepsaném o vyšetřovacím pokusu, o rekonstrukci a o prověrce na místě je třeba podrobně popsat okolnosti, za nichž byly tyto úkony prováděny, jakož i jejich obsah a výsledky; pokud to okolnosti případu nevylučují, pořídí se též obrazové záznamy, náčrtky a jiné vhodné pomůcky, které se, je-li to možné, připojí k protokolu. Obdobně je třeba postupovat i v případě provádění dalších důkazů výslovně v zákoně neupravených.

(4) V českém jazyce se sepíše protokol o výpovědi osoby, i když vyslýchaná osoba vypovídá v jiném jazyce; záleží-li na doslovném znění výpovědi, zapíše zapisovatel nebo tlumočník do protokolu příslušnou část výpovědi také v jazyku, jímž tato osoba vypovídá.

V souvislosti se zněním § 55 tr. ř. je vhodné zmínit ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř., které v případě protokolace poskytuje ochranu poškozeným, svědkům, zákonným zástupcům, opatrovníkům, důvěrníkům nebo zmocněncům, pokud jde o uvádění jejich osobní údaje při sepisování protokolu. Na základě jejich žádosti se v protokolu uvádějí jen jména a příjmení těchto osob a ostatní údaje musí být vedeny tak, aby se s nimi mohli seznámit pouze policisté a orgány činné v trestním řízení v dané věci.

Roz. 50/69 – Protokol o hlavním líčení, který má charakter veřejné listiny, je nutno považovat za důkaz o tom, jaký byl průběh hlavního líčení, dokud by nesprávnost jeho obsahu nebyla prokázána jinými důkazy. Pouhá protokolace, že byl konstatován obsah trestního spisu bez konkrétního uvedení, co bylo ze spisu čteno nebo konstatováno, není dostatečným dokladem o provedení důkazu o okolnosti, obsažené v uvedeném spise.

Roz. 60/72 – II. – Uvedenie miesta a času vyšetrovacieho úkonu (§ 55 ods. 1 písm. b) Tr. por.) je podstatnou náležitosťou zápisnice o takomto úkone. Miesto a čas vyšetrovacieho úkonu musia byť preto v zápisnici uvedené podľa skutočnosti, aby bolo možné posúdiť, či boli vykonané v súlade so zákonom (napr. z hľadiska § 158 ods. 3 veta za bodkočiarkou Tr. por.).

Roz. 29/77 – III. – Výpověď obžalovaného z obsahu obžaloby v hlavním líčení (§ 207 tr. ř.) musí být v protokole o hlavním líčení zaprotokolována tak, aby z protokolu o hlavním líčení bylo patrno, že při výslechu obžalovaného byl dodržen postup uvedený v § 91 odst. 1 věta první tr. ř. [§ 55 odst. 1 písm. d) tr. ř.].

IV. Je-li obžalovaný vyslýchán v hlavním líčení v nepřítomnosti spoluobžalovaných, je třeba v protokole o hlavním líčení poznamenat i skutečnost, že spoluobžalovaní byli seznámeni s výpovědí obžalovaného (§ 208 tr. ř.) a zda a jak se k této výpovědi vyjádřili (§ 214 tr. ř.).

(1) K zachycení průběhu úkonu lze podle potřeby využít i těsnopisného zápisu, který se pak spolu s přepisem do obyčejného písma připojí k protokolu, případně zvukového nebo obrazového záznamu, anebo i jiného vhodného prostředku. Je-li při provádění úkonu využito videokonferenčního zařízení, pořizuje se zvukový a obrazový záznam vždy.

(2) Byl-li o úkonu pořízen vedle protokolu i zvukový nebo obrazový záznam, poznamená se tato okolnost v protokolu sepsaném o úkonu, v němž se vedle údajů o čase, místě a způsobu jeho provedení uvede též údaj o použitém prostředku. Technický nosič záznamu se připojí ke spisu nebo se ve spise uvede, kde je uložen.

(1) O průběhu hlavního líčení je, nerozhodne-li z důležitých důvodů předseda senátu jinak, pořizován zvukový záznam; ustanovení § 55a odst. 1 věty druhé tím není dotčeno.

(2) Je-li jako zapisovatel přibrán vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník, protokol se nediktuje, ale samostatně jej podle zvukového záznamu pořizuje vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník.

(3) Výpovědi osob, které již byly vyslechnuty, se do protokolu o hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání zapisují jen potud, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k dřívějším výpovědím nebo vysvětlením. Státní zástupce nebo obviněný mohou žádat, aby výpověď učiněná v řízení před soudem nebo její část byla doslovně zaprotokolována; předseda senátu takové žádosti vyhoví, pokud předmětem výpovědi není jen opakování toho, co je již zachyceno v protokolu.

(4) Protokol o hlavním líčení nebo veřejném zasedání není třeba písemně vyhotovovat, jestliže obviněný a státní zástupce prohlásí, že se vzdávají opravného prostředku proti rozhodnutí a na písemném vyhotovení protokolu o hlavním líčení nebo veřejném zasedání netrvají, anebo žádná z oprávněných osob nepodá opravný prostředek a rozhodnutí nabude právní moci. V takovém případě vyhotoví vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník stručný záznam o průběhu hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ve kterém uvede místo a dobu trvání hlavního líčení nebo veřejného zasedání, přítomné osoby, výrok rozhodnutí s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito, a vyjádření oprávněných osob o využití opravných prostředků.

(5) Byl-li zvukový záznam pořízen o průběhu úkonu před soudem a není-li dán důvod k postupu podle odstavce 4, zaznamená se jeho podstatný obsah již v průběhu úkonu nebo bezprostředně po jeho ukončení do protokolu.

(6) V řízení před soudem odpovídá za správnost a úplnost protokolace vyšší soudní úředník nebo protokolující úředník, pokud byl přibrán jako zapisovatel.

(7) Zvukový záznam se uchovává na nosiči informací spolu se spisem, a není-li jeho připojení ke spisu možné, poznamená se do protokolu nebo stručného záznamu místo jeho uložení. Výmaz zvukového záznamu nelze provést před skartací spisu.

(8) Provádí-li se úkon mimo budovu soudu a zvukový záznam nelze pořídit, přibere se k úkonu zapisovatel a předseda senátu mu protokol diktuje.

Roz. 58/05 – I. Možnost seznámit se s obsahem zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení je součástí práva obviněného na obhajobu. Proto k žádosti obviněného nebo jeho obhájce soud podle okolností případu určí, zda umožní přehrání takového záznamu nebo poskytne jeho kopii.

III. Rozhodujícím podkladem pro závěr o tom, co bylo v hlavním líčení kýmkoli řečeno, je zvukový záznam pořízený v hlavním líčení podle § 55b odst. 1 tr. ř. Z písemně vyhotoveného protokolu o hlavním líčení (§ 55b odst. 2 tr. ř.) soud při svém rozhodování vychází za předpokladu, že se nevyskytne žádná pochybnost o jeho správnosti ve smyslu obsahového souladu se zvukovým záznamem.

Roz. 18/10 – Vyrozumění o konání veřejného zasedání odvolacího soudu (§ 233odst. 1 tr. ř.) lze obviněnému doručovat na jakoukoli adresu, ohledné které je možno předpokládat, že si tam vyzvedne doručovanou zásilku. Nemusí jít jen o adresu, kterou obviněný výslovně označil za účelem doručování ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) a § 63 odst. 2 tr. ř., ale též například o adresu ohlašovny trvalého pobytu (obecního, resp. městského úřadu), jestliže obviněný není přihlášen k trvalému pobytu na jiném místě a sám se rozhodl pro takové řešení.

Roz. 3/11 – Nerozhodne-li z důležitých důvodů předseda senátu jinak, pak v souladu s ustanovením § 55b odst. 1 tr. ř. se vždy pořizuje zvukový záznam o průběhu hlavního líčení. Jestliže obviněný byl v souladu s ustanovením § 33 odst. 1 tr. ř. řádně poučen o právu ve své trestní věci nevypovídat a poté při vědomí, že průběh hlavního líčení bude zvukově zaznamenán, rozhodl se sám vypovídat, tedy dobrovolně poskytl svůj hlasový vzorek. Proto nelze považovat za nezákonný postup soudu, který použije takto pořízený zvukový záznam zachycující hlasové projevy obviněného jako srovnávací materiál pro vypracování znaleckého posudku (z oboru fonetika, odvětví kriminalistická audioexpertiza) ke ztotožnění osoby, jejíž hlas byl opatřen odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu provedeným zákonným způsobem podle § 88 tr. ř. Takto opatřený posudek znalce je důkazem (důkazním prostředkem) použitelným v řízení před soudem (§ 89 odst. 2 tr. ř.).

Roz. 61/13 – Z ustanovení § 55a, § 55b tr. ř. ani § 41 odst. 6 tr. ř. a rovněž z jiných ustanovení trestního řádu upravujících práva obhajoby neplyne, že by protokol o hlavním líčení bylo nezbytné vyhotovit a obhájci doručit před přednesením závěrečných řečí. Jen z jeho doručení až po vyhlášení rozhodnutí soudem prvního stupně proto nelze vyvozovat závěr o porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

(1) Protokol o hlavním líčení a o veřejném a neveřejném zasedání podpisuje předseda senátu a zapisovatel; jiné protokoly podpíše ten, kdo úkon vykonal, a osoba, které se úkon týká, popřípadě zapisovatel, tlumočník, znalec nebo jiná osoba přivzatá k úkonu. Je-li úkon prováděn prostřednictvím videokonferenčního zařízení, osoba, jíž se úkon týká, protokol nepodepisuje. Má-li protokol o výslechu více stránek, musí vyslýchaná osoba podepsat každou stránku protokolu. Odmítne-li vyslýchaný nebo jiná osoba přivzatá k úkonu protokol podepsat, uvede se to v protokolu s poznamenáním důvodu odmítnutí.

(2) Nemůže-li předseda senátu pro překážku delšího trvání podepsat protokol o hlavním líčení nebo o veřejném či neveřejném zasedání, podepíše jej jiný člen senátu. Je-li tato překážka u jiné osoby nebo u samosoudce, poznamená se v protokolu důvod, proč podpis odpadl.

(1) O opravě a doplnění protokolu o hlavním líčení a o veřejném a neveřejném zasedání a rovněž o námitkách proti takovému protokolu rozhoduje soud, o jehož protokol jde. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(2) Ten, kdo řídil jednání nebo provádění úkonu, může i po podpisu protokolu nařídit nebo provést opravu písařských chyb nebo jiných zřejmých nesprávností. Oprava se provede tak, aby původní zápis zůstal čitelný; opravu podepíše ten, kdo ji nařídil.

Roz. 1/02 – O opravě a doplnění protokolu o hlavním líčení a o námitkách proti takovému protokolu vždy rozhoduje soud, o jehož protokol jde (§ 57 odst. 1 tr. ř.). Jestliže tedy je v řízení před odvolacím soudem zpochybněna správnost protokolace vyjádřením některé z procesních stran ohledně podání opravného prostředku proti vyhlášenému rozsudku, pak odvolací soud není oprávněn posuzovat správnost či úplnost protokolace, nýbrž věc předloží soudu prvního stupně k rozhodnutí o těchto námitkách.

Roz. 58/05 – II. – Soud, o jehož protokol jde, je povinen podle § 57 odst. 1 tr. ř. rozhodnout o každé námitce proti protokolu o hlavním líčení nebo veřejném zasedání, a to pouze na základě její důvodnosti. Nemůže tuto povinnost opomenout jen proto, že námitka je nedostatečně konkrétní.

(1) V protokolu o hlasování se uvede kromě všeobecných náležitostí (§ 55 odst. 1)

a) postup při jednotlivých hlasováních, jejich výsledek a výrok rozhodnutí,

b) mínění odlišné od názoru většiny, a to v celém znění i se stručným odůvodněním.

(2) Zápis o všech hlasováních, která se vyskytla v průběhu téhož jednání, pojme se do jediného protokolu o hlasování.

(4) Protokol o hlasování se zalepí a připojí k protokolu o jednání. Otevřít jej smí jen předseda senátu u nadřízeného soudu při rozhodování o opravném prostředku a předseda senátu Nejvyššího soudu při rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, jakož i soudce pověřený vyhotovením rozsudku; po nahlédnutí jej opět zalepí a otevření potvrdí svým podpisem.

(5) Protokol o hlasování se nesepisuje, jde-li o jednoduchá rozhodnutí, na kterých se senát usnesl jednomyslně a kterým předcházela porada pouze v jednací síni bez přerušení jednání; v protokole o jednání se v takovém případě poznamená, že usnesení bylo učiněno bez přerušení jednání.

(1) Podání se posuzuje vždy podle svého obsahu, i když je nesprávně označeno. Lze je učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem.

(2) V přípravném řízení sepisují podání ústně do protokolu policejní orgány a okresní státní zastupitelství; v řízení před soudem je sepisují okresní soudy. Jsou-li pro to důležité důvody, mohou je výjimečně sepsat i státní zastupitelství a soudy vyššího stupně. Ústně do protokolu nelze podat dovolání.

(3) Pokud zákon pro podání určitého druhu nevyžaduje další náležitosti, musí být z podání patrno, kterému orgánu činnému v trestním řízení je určeno, kdo jej činí, které věci se týká a co sleduje, a musí být podepsáno a datováno. Podání je třeba předložit s potřebným počtem stejnopisů a s přílohami tak, aby jeden stejnopis zůstal u příslušného orgánu činného v trestním řízení a aby každá osoba dotčená takovým podáním dostala jeden stejnopis, jestliže je toho třeba. Nesplňuje-li tyto požadavky, orgán činný v trestním řízení ho vrátí podateli, je-li znám, k doplnění s příslušným poučením, jak nedostatky odstranit. Současně stanoví lhůtu k jejich odstranění. Není-li podatel znám anebo nejsou-li nedostatky ve stanovené lhůtě odstraněny, k podání se dále nepřihlíží; to neplatí pro trestní oznámení nebo pro jiný podnět, na jehož podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, nebo pro podání, jehož obsahem je opravný prostředek, i když neobsahuje všechny uvedené náležitosti. Z opravného prostředku však vždy musí být patrno, které rozhodnutí napadá a kdo jej činí.

(4) Činí-li se ústně trestní oznámení, je nutno oznamovatele vyslechnout o okolnostech, za nichž byl čin spáchán, o osobních poměrech toho, na něhož se oznámení podává, o důkazech a o výši škody způsobené oznámeným činem; je-li oznamovatel zároveň poškozeným nebo jeho zmocněncem, musí být vyslechnut též o tom, zda žádá, aby soud rozhodl v trestním řízení o jeho nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Výslech má být proveden tak, aby byl získán podklad pro další řízení.

(5) Jestliže byl protokol o trestním oznámení učiněném ústně sepsán u soudu, zašle jej soud neprodleně státnímu zástupci.

Roz. 58/81 – Podanie obvineného adresované Kancelárii prezidenta ČSSR, ktorým sa sťažuje na nesprávnosť rozhodnutia súdov o jeho žiadosti o prepustenie z väzby a ktorým sa domáha, aby bol z väzby prepustený, nemožno považovať za žiadosť o prepustenie z väzby na slobodu v zmysle § 72 ods. 2 Tr. por., o ktorej by musel príslušný súd znovu rozhodnúť.

Roz. 16/98 – Žádost obžalovaného, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (§ 202 odst. 4 tr. ř.), a jeho souhlas s přečtením protokolu o výslechu svědka v hlavním líčení (§ 211 odst. 1 tr. ř.) musí učinit obžalovaný osobně, a nikoli prostřednictvím obhájce, neboť jde o úkony, jejichž povaha takový postup vylučuje. Pokud je neučiní ústně do protokolu, může tak učinit jiným způsobem stanoveným pro podání, tj. písemně, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem (§ 59 odst. 1 tr. ř.), vždy ovšem tak, aby nebylo pochyb, že jde o podání učiněné osobně obžalovaným. Zákon nepřipouští učinit tyto úkony telefonicky.

Roz. 27/98 – Jednou z podmínek vyhotovení zjednodušeného písemného rozsudku je to, že se státní zástupce vzdá odvolání prohlášením učiněným ve lhůtě, kterou stanoví samosoudce po vyhlášení rozsudku. Toto prohlášení má charakter podání, které musí být učiněno některým ze způsobů stanovených v ustanovení § 59 odst. 1 tr. ř. To znamená, že učiní-li státní zástupce uvedené prohlášení telefonickým sdělením, které není formou podání podle § 59 odst. 1 tr. ř., nemůže samosoudce vyhotovit zjednodušený písemný rozsudek podle § 314d odst. 2 tr. ř.

Roz. 58/07 – Podle § 59 odst. 1 tr. ř. lze podání učinit mimo jiné v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Pro podání učiněná v rámci trestního řízení se však mohou za účelem elektronického podpisu používat pouze zaručené elektronické podpisy a kvalifikované certifikáty vydávané akreditovanými poskytovateli certifikačních služeb (§ 11 cit. zákona). Údaj o takovém poskytovateli nebo přímo certifikát je pak ten, kdo činí podání elektronicky, povinen připojit k podání (§ 59 odst. 2 tr. ř.).

Bylo-li určité podání (např. dovolání) učiněno sice v elektronické podobě, ale bez splnění uvedených podmínek, nejsou s ním spojeny žádné účinky řádného podání, tj. ani případné zachování lhůty k podání opravného prostředku. Pokud zákon vyžaduje, aby podání (např. opravný prostředek) bylo učiněno v určité lhůtě, pak uvedený nedostatek elektronického podání lze napravit jen v této lhůtě.

Roz. 8/15 – Zákonná forma podání ve smyslu § 59 odst. 1, věta druhá, tr. ř. je dodržena i v případě, je-li podání učiněno do datové schránky příslušného soudu osobou oprávněnou podle § 8 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů, a soud měl podle identifikátoru elektronického podání možnost tyto skutečnosti ověřit. Při takové formě podání se již podle § 18 odst. 2 tohoto zákona nevyžaduje elektronický podpis, jak tomu musí být v případě jiného elektronického podání na základě zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

(1) Do lhůty určené podle dní se nezapočítává den, kdy se stala událost určující počátek lhůty.

(2) Lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost určující počátek lhůty. Chybí-li tento den v posledním měsíci lhůty, končí lhůta uplynutím posledního dne tohoto měsíce.

(3) Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.

a) podáno jako poštovní zásilka adresovaná soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout,

b) učiněno u soudu nebo u státního zástupce, který má ve věci rozhodnout,

c) učiněno příslušníkem ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě u jeho náčelníka,

d) učiněno u ředitele nápravného zařízení, kde je ten, kdo podání činí, ve vazbě nebo v trestu, nebo

e) učiněno ústně do protokolu u kteréhokoli okresního soudu nebo okresního státního zástupce.

Roz. 24/70 – Za den pracovního klidu ve smyslu ustanovení § 60 odst. 3 tr. ř. je třeba považovat v podmínkách pětidenního pracovního týdne i volnou sobotu. Připadne-li proto konec lhůty na volnou sobotu, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den.

Roz. 47/75 – Opravný prostředek podaný v zákonné lhůtě u náčelníka nápravného zařízení, kde je ten, kdo ho podává, ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, je podán včas, i když byl nesprávně označen a adresován a příslušnému soudu došel po lhůtě.

Roz. 67/78 – Lhůta k podání odvolání obviněným, který je ve výkonu trestu odnětí svobody, je zachována též tehdy, odevzdal-li obviněný písemně provedené odvolání ve lhůtě příslušnému vychovateli nápravně výchovného ústavu, v němž odpykává uložený trest odnětí svobody.

Na zachování této lhůty nemá vliv skutečnost, že vychovatel vrátil obviněnému včas podané odvolání zpět k odstranění domnělých formálních nedostatků podaného odvolání a znovu je přijal až po uplynutí lhůty k podání odvolání.

Roz. 59/81 – Dojde-li odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně po uplynutí odvolací lhůty, je povinností odvolacího soudu zjistit se zřetelem na ustanovení § 60 odst. 4 tr. ř., jakým způsobem bylo odvolání podáno, pokud tato okolnost není ze spisu patrna, a podle výsledku tohoto zjištění posoudit, zda odvolání bylo podáno včas či opožděně.

Roz. 32/93 – Je-li podání, jehož obsahem je opravný prostředek, opatřeno otiskem podacího razítka soudu prvního stupně s datem po uplynutí zákonné lhůty k podání opravného prostředku, musí soud druhého stupně vždy zkoumat, zda opravný prostředek nebyl podán v zákonné lhůtě, a to se zřetelem k okolnostem uvedeným v § 60 odst. 4 tr. ř.

(1) Zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů lhůtu k podání opravného prostředku, povolí mu nestanoví-li zákon jinak, orgán, jemuž přísluší o opravném prostředku rozhodovat, navrácení lhůty. O navrácení lhůty je třeba požádat do tří dnů od pominutí překážky. Nebyl-li opravný prostředek ještě podán, je třeba jej se žádostí spojit. Jde-li o odvolání proti rozsudku, je možno odvolání odůvodnit ještě ve lhůtě osmi dnů od doručení usnesení o povolení navrácení lhůty.

(2) Byl-li opravný prostředek už zamítnut jako opožděný, zruší orgán při povolení navrácení lhůty zároveň i svoje rozhodnutí o zamítnutí opravného prostředku.

(3) Ustanovení odstavců 1 a 2 se užije přiměřeně i tehdy, ukáže-li se, že lhůta k podání opravného prostředku, který byl zamítnut jako opožděný, zmeškána nebyla.

Roz. 25/72 – Právny omyl obžalovaného týkajúci sa času, kedy uplynie lehota na podanie odvolania, ktorý si obžalovaný sám zavinil tým, že sa neporadil so svojím obhajcom, nezakladá dôležitý dôvod pre povolenie navrátenia lehoty podľa § 61 ods. 1 Tr. por.

Roz. 19/78 – Zemře-li žadatel po podání žádosti o navrácení lhůty podle § 61 odst. 1 tr. ř., nemůže příslušný orgán tuto žádost zamítnout „pro bezpředmětnost“, nýbrž ji musí přezkoumat po věcné stránce.

Roz. 63/80 – Skutečnost, že obviněný, který se nachází ve vazbě, zaslal svému obhájci v poslední den lhůty pokyn k podání odvolání, takže pokyn nemohl být obhájci poštou včas doručen a obhájce nemohl včas podat odvolání, nemůže být důvodem k navrácení lhůty podle § 61 odst. 1 tr. ř., jestliže obviněný měl možnost sám podat odvolání včas, popř. včas zaslat svému obhájci pokyn, aby podal odvolání za něho.

Roz. 42/98 – Důležitým důvodem k navrácení lhůty podle § 61 odst. 1 tr. ř. není skutečnost, že obžalovaný, ač řádně poučen, omylem podá odvolání u soudu, u něhož je účinným způsobem podat nelze.

Roz. 60/05 – 2. Analogickou aplikaci ustanovení § 61 tr. ř., které umožňuje navrácení lhůty obviněnému a jeho obhájci k podání opravného prostředku, lze použít i v případech, když obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů zmešká lhůtu stanovenou ve výzvě soudu k odstranění vad obsahových náležitostí odvolání (§ 251 odst. 1 tr. ř.).

3. Obhájce obviněného je oprávněn požádat o navrácení lhůty k podání odvolání proti rozsudku ve smyslu § 61 tr. ř., byť by jinak jeho zmocnění obhajovat obviněného zaniklo skončením trestní stíhání (§ 41 odst. 5 tr. ř.).

Ustanovení § 61 tr. ř. představuje speciální úpravu ve vztahu k ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř., na jejímž podkladě je obhájce, jehož zmocnění obviněného obhajovat by jinak zaniklo, oprávněn podat ještě žádost o navrácení lhůty k podání obviněného Obdobně je pak obhájce obviněného oprávněn podat též žádost o navrácení lhůty k odstranění vad obsahových náležitostí odvolání ve smyslu § 251 odst. 1 tr. ř.

(1) Nebyla-li písemnost doručena při úkonu trestního řízení, doručuje ji orgán činný v trestním řízení do datové schránky^1b). Není-li možné doručit písemnost tímto způsobem, doručuje ji orgán činný v trestním řízení sám nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb (dále jen „pošta“) a v případě, že by takové doručení nebylo úspěšné, i prostřednictvím orgánu obce. Doručují-li písemnost soud nebo státní zastupitelství samy, činí tak svými doručovateli nebo orgány justiční stráže. Nelze-li takto písemnost doručit, doručí se prostřednictvím příslušného policejního orgánu. V případech stanovených zvláštními předpisy doručuje orgán činný v trestním řízení prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti nebo jiného stanoveného orgánu.

(2) Má-li obviněný obhájce a poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, doručuje se písemnost pouze obhájci nebo zmocněnci, pokud zákon nestanoví jinak. Má-li však obviněný, poškozený nebo zúčastněná osoba něco osobně vykonat, doručuje se písemnost i jim.

(3) Doručuje-li orgán činný v trestním řízení písemnost prostřednictvím pošty, lze takovou písemnost vyhotovit za její součinnosti; podrobnosti takového postupu stanoví Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou.

Roz. 3/72 – VII. – Právne účinky, ktoré Trestný poriadok spája s doručením písomnosti (napr. počiatok behu lehoty na podanie opravného prostriedku) môžu nastať len vtedy, ak bola písomnosť doručená niektorým zo spôsobov, ktoré pre danú písomnosť predpisuje alebo pripúšťa Trestný poriadok. Ak sa písomnosť dostala do rúk adresáta iným spôsobom, nemožno také doručenie považovať za platné doručenie, ktoré by malo tie právne účinky, ktoré sú s platným doručením spojené.

Roz. 52/93 – Podle § 62 odst. 4 tr. ř. platí fikce doručení písemnosti. Jestliže obsahem písemnosti bylo předvolání svědka k hlavnímu líčení a předvolaný písemnost neobdržel a ani nebyl uvědoměn o uložení zásilky, nelze z uvedené fikce dovozovat, že neuposlechl daného mu příkazu a uložit mu pořádkovou pokutu podle § 66 odst. 1 tr. ř.

Roz. 4/99 – I. Výpověď svědka učiněná v přípravném řízení na žádost státního zástupce České republiky o právní pomoc před rakouskými justičními orgány, aniž by byl o konání výslechu vyrozuměn obhájce obviněného, který oznámil vyšetřovateli, že se chce tohoto procesního úkonu účastnit, je při hlavním líčení procesně nepoužitelná, neboť takovým postupem byla porušena práva obviněného na obhajobu podle § 165 odst. 1, 2 tr. ř. a čl. V. Smlouvy mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o dodatku k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních a usnadnění jejího uplatnění (č. 3/1996 Sb.). Taková výpověď nemůže být použita ani jako listinný důkaz ve smyslu § 112 odst. 2 tr. ř.

II. Pokud soud považuje výpovědi svědků nacházejících se na území státu, který je členem Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), za zvlášť důležité, nemůže se v případech, kdy bezprostřední doručování písemností poštou umožňuje další smluvní úprava, spokojit s jejich předvoláním k hlavnímu líčení jen na tzv. červenou mezinárodní doručenku, ale musí postupovat podle čl. 10 citované Úmluvy a požádat dožádanou stranu o doručení předvolání svědkům s upozorněním, že jejich osobní účast se považuje za zvlášť důležitou.

Roz. 51/13 – K zachování zákonné lhůty k podání stížnosti oprávněné osoby proti usnesení policejního orgánu postačí, pokud stížnost podaná proti tomuto usnesení a adresovaná příslušnému policejnímu orgánu byla včas doručena do datové schránky centrálního úložiště zřízeného na krajském ředitelství Policie České republiky, které je nadřízeným orgánem tohoto policejního orgánu, a to bez ohledu na skutečnost, zda a kdy byla následně dodána do datové schránky policejního útvaru, jehož orgán napadené usnesení vydal, nebo jestli mu byla doručena jiným způsobem.

(1) Nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob doručování fyzickým osobám, právnickým osobám, státním orgánům, státu, advokátům, notářům, obcím a vyšším územně samosprávným celkům přiměřeně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení.

(2) Je-li adresátem obviněný, doručuje se mu především na adresu, kterou za tím účelem uvedl [§ 55 odst. 1 písm. c)].

(3) Písemnosti týkající se zajištění peněžních prostředků na účtu je možné doručovat též na adresu, kterou osoba, jíž byly peněžní prostředky na účtu zajištěny, uvedla bance nebo jinému subjektu, který pro ni vede účet, jako kontaktní adresu, pokud neoznačila žádnou adresu pro doručování v trestním řízení a ani se nezdržuje na jiné adrese pro doručování podle občanského soudního řádu.

(4) Doručují-li se obhájci v řízení proti uprchlému písemnosti určené pro obviněného (§ 306 odst. 1), postupuje se způsobem platným pro doručování obviněnému.

Roz. 56/12 – Výzvu předsedy senátu podle § 251 odst. 1 tr. ř. je nutné adresátu doručit, neboť jen tak mohou nastat právní důsledky, jež se s nesplněním výzvy spojují. Pro způsob jejího doručování je nutné vycházet z podmínek uvedených v § 63 odst. 1 tr. ř. Výzva podle § 251 odst. 1 tr. ř. se doručuje zásadně na adresu určenou pro doručování písemností.

Roz. 19/20 – Doručuje-li soud obviněnému vyrozumění o konání veřejného zasedání podle § 233 tr. ř. prostřednictvím e-mailové zprávy na elektronickou adresu, kterou sdělil, je třeba do takové zprávy uvést výzvu, aby obviněný potvrdil doručení zprávy do 3 dnů od jejího odeslání (§ 63 odst. 1 tr. ř., § 46 odst. 2 a § 47 odst. 2, 3 o. s. ř.). V případě, že obviněný nepotvrdí přijetí zprávy, je toto doručení neúčinné, a nejsou tak splněny podmínky pro konání veřejného zasedání bez přítomnosti obviněného.

a) obviněnému obžaloba, návrh na schválení dohody o vině a trestu, návrh na potrestání a předvolání,

b) osobám oprávněným podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí,

c) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí.

(2) Nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout.

a) u okresního soudu, v jehož obvodu je místo doručení, nebo u soudu, který má sídlo v místě doručení, jestliže ji doručuje soudní doručovatel nebo orgán justiční stráže,

b) u státního zastupitelství, v jehož obvodu je místo doručení, nebo u státního zastupitelství, které má sídlo v místě doručení, jestliže ji doručuje doručovatel státního zastupitelství nebo orgán justiční stráže,

e) u příslušného orgánu policie, jestliže doručuje písemnost sám, anebo ji doručuje soud nebo státní zastupitelství prostřednictvím policejního orgánu.

(4) Nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování, anebo jde o adresu uvedenou v § 63 odst. 3. Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, ledaže odesílatel vhození písemnosti do schránky vyloučí. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílateli a vyvěsí se o tom sdělení na úřední desce.

a) obviněnému usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba, návrh na potrestání, návrh na schválení dohody o vině a trestu, rozsudek, trestní příkaz nebo předvolání k hlavnímu líčení nebo veřejnému zasedání, nebo

b) jiná písemnost, jestliže to předseda senátu, státní zástupce, nebo policejní orgán z důležitých důvodů nařídí.

(6) Je-li doručení podle odstavce 4 vyloučeno, musí to odesílatel na zásilce nápadně vyznačit. Doručující orgán v takovém případě vrátí písemnost odesílateli po marném uplynutí lhůty deseti dnů ode dne jejího uložení.

Zákonem č. 459/2011 Sb. došlo k úpravě tohoto ustanovení v odst. 2, 4, 5 a 6. Provedená úprava umožnila, aby bylo možné všechny typy písemností doručovaných do vlastních rukou uložit, neboť není důvod, proč by takovou písemnost nebylo možno uložit a umožnit tak dotčené osobě, aby si písemnost vyzvedla.

V případech, v zákoně výslovně uvedených sice může být písemnost uložena, jak zákon předpokládá, nemůže však nastat fikce doručení, spojená s marným uplynutím stanovené desetidenní lhůty.

Roz. 59/67 – Ustanovenie trestného poriadku o spôsobe doručovania do vlastných rúk v zmysle § 63 ods. 1 Tr. por.[49] platí aj pre nápravno-výchovné ústavy ministerstva vnútra, väznice a liečebné ústavy. Doručenie do vlastných rúk nemožno v takých prípadoch nahradzovať iba nejakým oboznámením adresáta s obsahom doručovaného rozhodnutia a jeho založením do osobného spisu adresáta. Doručenie takejto písomnosti musí osoba, ktorej sa doručuje do vlastných rúk, vlastnoručne potvrdiť a musí jej byť umožnené, aby sa s obsahom doručovaného rozhodnutia mohla sama náležite oboznámiť a rozhodnúť o príp. podaní opravného prostriedku.

Roz. 63/72 – Obvinenému, ktorý sa po vyhlásení rozsudku vzdal odvolania, možno opis rozsudku platne doručiť aj jeho uložením podľa § 63 ods. 2 Tr. por. za predpokladu, že sa presne dodrží postup, ktorý predpisuje toto ustanovenie pre takéto náhradné doručenie. Ustanovenie § 63 ods. 3 písm. b) Tr. por. v takomto prípade nebráni tomu, aby sa odpis rozsudku uložil podľa § 63 ods. 2 Tr. por.

Roz. 52/75 – Pod pojmeme „řádně předvolána“ v ustanovení § 202 odst. 2 písm. a) tr. ř. je nutno rozumět doručení předvolání do vlastních rukou obviněného podle § 63 odst. 1 písm. a) tr. ř.; takové doručení předvolání nemůže být nahrazeno prohlášením jiných osob, že obviněný byl jimi o konání hlavního líčení vyrozuměn.

Roz. 71/80 – I. – Opomenutí povinnosti vhodným způsobem uveřejnit předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání je v řízení proti uprchlému stejně vážnou procesní vadou, jako když předvolání není řádně doručeno obviněnému.

II. V řízení proti uprchlému má obhájce stejná práva jako obviněný (§ 304 tr. ř.). Z toho plyne, že předvolání k hlavnímu líčení nebo k veřejnému zasedání a rozsudek je třeba obhájci doručit do vlastních rukou podle § 63 odst. 1, 3 tr. ř.

Roz. 41/89 – II. – Podle § 63 odst. 1 písm. b) tr. ř. se doporučuje do vlastních rukou opis rozhodnutí jen osobám oprávněným podat proti němu opravný prostředek. Osoba, která se výslovně vzdala práva podat opravný prostředek, není takovou osobou, a proto lze užít tzv. náhradního doručení podle § 63 odst. 2 tr. ř.

III. Jestliže je způsobem uvedeným v zákoně doručen opis rozhodnutí vícekrát, pro počítání lhůty k podání opravného prostředku platí doručení v pořadí první.

Roz. 38/03 – I. – Podle § 233 odst. 1 tr. ř. se obžalovaný k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, jestliže se k veřejnému zasedání nedostaví. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.

II. Uložení zásilky podle § 64 odst. 2 tr. ř. a z něj vyplývající fikce doručení zásilky adresátovi nejsou vyloučeny u zásilky, jíž je obžalovaný jako odvolatel vyrozumíván o konání veřejného zasedání o odvolání.

Roz. 54/05 – Doručuje-li soud prostřednictvím pošty do vlastních rukou (§ 64 odst. 1 tr. ř.) zásilku obsahující usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, není vyloučeno její uložení postupem předvídaným ustanovením § 64 odst. 2 tr. ř. V takovém případě nastanou právní účinky doručení již vznikem tzv. fikce doručení vyplývající z tohoto ustanovení. Z hlediska běhu lhůt k podání dovolání tedy nemá význam pozdější faktické převzetí této zásilky (např. osobně u soudu).

Roz. 18/08 – Adresu, kterou obviněný uvede v písemném slibu nahrazujícím výzvu [§ 73 odst. 1 písm. b) tr. ř.], s tím, že na ní bude přebírat zásilky orgánu činných v trestním řízení, je třeba považovat za adresu, kterou označil pro doručování (§ 64 odst. 2 tr. ř.).

Pokud je do vlastních rukou doručována např. zásilka obsahující vyrozumění o veřejném zasedání a nejsou-li splněny zákonné podmínky uvedené v § 64 odst. 2 tr. ř. proto, že zásilka byla okamžitě vhozena do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, nemohla nastat tzv. fikce doručení. Vyrozumění o veřejném zasedání tak nebylo řádně doručeno, nebyla ani zachována zákonem stanovená lhůta k přípravě na veřejné zasedání, a proto veřejné zasedání nelze konat v nepřítomnosti obviněného.

(1) Odepře-li adresát, popřípadě osoba oprávněná za něj písemnost převzít, písemnost přijmout, poznamená se to na doručence spolu s datem a důvodem odepření a písemnost se vrátí.

(2) Uzná-li předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán, který písemnost odeslal, že přijetí bylo odepřeno bezdůvodně, považuje se písemnost za doručenou dnem, kdy přijetí bylo odepřeno; na tento následek musí být adresát doručovatelem upozorněn.

Roz. 34/73–Z ustanovení § 66 odst. 1 tr. ř. nelze dovodit, že je možno uložit pořádkovou pokutu i v případech, kdy osoba předvolaná k soudu odpírá přijmout doručovanou písemnost.

Z okolnosti, že adresát odepře přijmout písemnost, lze vyvodit jen důsledek uvedený v § 64 tr. ř., a to za předpokladu, že byl přesně dodržen postup v tomto ustanovení předepsaný.

(1) Obviněný, poškozený a zúčastněná osoba, jejich obhájci a zmocněnci mají právo nahlížet do spisů, s výjimkou protokolu o hlasování a osobních údajů svědka podle § 55 odst. 2, činit si z nich výpisky a poznámky a pořizovat si na své náklady kopie spisů a jejich částí. Totéž právo má zákonný zástupce nebo opatrovník obviněného, poškozeného nebo zúčastněné osoby, jestliže tyto osoby nejsou plně svéprávné nebo je-li jejich svéprávnost omezena. Jiné osoby tak mohou činit se souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu, jen pokud je toho třeba k uplatnění jejich práv.

(2) V přípravném řízení může státní zástupce nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisů a spolu s tím ostatní práva uvedená v odstavci 1 ze závažných důvodů odepřít. Závažnost důvodů, ze kterých tato práva odepřel policejní orgán, je na žádost osoby, jíž se odepření týká, státní zástupce povinen urychleně přezkoumat. Tato práva nelze odepřít obviněnému a obhájci, jakmile byli upozorněni na možnost prostudovat spisy, a při sjednávání dohody o vině a trestu.

(3) Tomu, kdo měl právo být úkonu přítomen, nemůže být odepřeno nahlédnutí do protokolu o takovém úkonu. Obviněnému a jeho obhájci nemůže být odepřeno nahlédnutí do usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1).

(4) Práva státních orgánů a národního člena Eurojustu nahlížet do spisů podle jiných zákonných předpisů nejsou ustanovením předchozích odstavců dotčena.

(5) Při povolování nahlížet do spisů je nutno učinit takové opatření, aby byla zachována tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem a údajů, na které se vztahuje státem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti.

(6) Při nahlížení do spisů je nutno učinit taková opatření, aby nebyly zpřístupněny údaje, se kterými se podle § 55 odst. 1 písm. c) mohou seznamovat pouze orgány činné v trestním řízení a úředníci Probační a mediační služby činní v dané věci. V případě žádosti osoby, proti níž se trestní řízení vede, o sdělení těchto údajů se užije § 55 odst. 1 písm. c) obdobně.

III/67 – Z ustanovení § 65 odst. 2 vyplývá, že i poškozenému v přípravném řízení může prokurátor nebo vyhledávací orgán nahlédnutí do spisu ze závažných důvodů odepřít. Za závažný důvod tu bude možno považovat nepochybně za dalších podmínek i okolnost, že v konkrétní věci bude třeba poškozeného vyslechnout jako svědka a že by nahlédnutím do spisů mohla být snížena hodnota tohoto důkazu, který má v konkrétním případě přispět k řádnému objasnění věci. Na konkrétním případě bude pak záviset, do jaké míry bude nutné poškozenému uvedené právo nahlížet do spisu odepřít.

Z ustanovení § 65 odst. 2 tr. ř. plyne, že práva poškozeného mohou být v rozsahu naznačeném v tomto ustanovení omezena jen v přípravném řízení.

Bude proto vhodné, aby v hlavním líčení byl poškozený, který je současně svědkem, vyslechnut přednostně, tj. ihned po výslechu obžalovaného, aby jeho výpověď nebyla ovlivňována znalostmi získanými přítomností při výslechu dalších svědků, event. při provádění dalších jiných důkazů. Při hodnocení jeho výpovědi přihlédne soud též k tomu, zda jeho výpověď nebyla ovlivněna znalostmi získanými při výkonu práv poškozeného, zejména nahlížením do spisu a přítomností při výslechu obžalovaného v hlavním líčení.

Roz. 5/83 – Oboznámenie sa obvineného s uznesením vyšetrovateľa pri preštudovaní spisov v rámci oboznámenia sa s výsledkami vyšetrovania (§ 166 ods. 1 Tr. por.), prípadne pri nahliadnutí do spisu podľa § 65 Tr. por. nemožno považovať za oznámenie uznesenia podľa § 137 Tr. por., od ktorého by mohla plynúť lehota na podanie sťažnosti (§ 143 ods. 1 Tr. por.).

(1) Kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč.

(2) Dopustí-li se jednání uvedeného v odstavci 1 příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě, může se přenechat příslušnému veliteli nebo náčelníku ke kázeňskému potrestání. Dopustí-li se takového jednání osoba, která je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, může se přenechat řediteli věznice k uložení pořádkového opatření nebo ke kázeňskému potrestání. Příslušný velitel, náčelník nebo ředitel je povinen o výsledku vyrozumět orgán činný v trestním řízení.

(3) Dopustí-li se jednání uvedeného v odstavci 1 obhájce nebo v řízení před soudem státní zástupce, předá se příslušnému orgánu ke kárnému postihu. Tento orgán je povinen o výsledku vyrozumět orgán činný v trestním řízení.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Roz. 3/1983 – I. – Jestliže obviněný bezdůvodně odmítne podrobit se odběru krve ke zjištění obsahu alkoholu v ní podle § 114 odst. 2 tr. ř., lze tento úkon na něm vynucovat uložením pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 tr. ř. Pořádkovou pokutu mu však lze za to uložit jen jednou a nikoliv opakovaně.

II. Za nedodržení lhůty k odůvodnění odvolání stanovené v § 249 odst. 1 tr. ř. nelze uložit pořádkovou pokutu podle § 66 odst. 1 tr. ř.

Roz. 15/90 – Při posuzování námitek stížnosti proti uložení pořádkové pokuty obžalované za nedostavení se k hlavnímu líčení bez omluvy (§ 66 odst. 1 tr. ř.) nestačí hodnotit jen důvody, pro které se k hlavnímu líčení nedostavila. I v případě, kdy obžalovaná měla vážné důvody, které jí bránily účastnit se hlavního líčení, nebude možno stížnosti zpravidla vyhovět, jestliže se obžalovaná včas neomluvila, ačkoli tak učinit mohla.

Roz. 19/90 – Pokiaľ sa obvinený alebo svedok bez dostatočného ospravedlnenia neustanoví na súd, hoci bol riadne predvolaný, je v kompetencii predsedu senátu (samosudcu) podľa konkrétnych okolností prípadu rozhodnúť, aké opatrenie zvolí na zabezpečenie ich účasti v súdnom konaní (porov. § 198 ods. 3, § 233 ods. 1, 2, § 314b ods. 2 Tr. por.). Takýmto opatrením môže byť predvedenie (§ 90, 98 Tr. por.) alebo uloženie poriadkovej pokuty (§ 66 ods. 1 Tr. por.), prípadne predvedenie a súčasné uloženie poriadkovej pokuty.

Platná zákonná úprava nevyžaduje, aby predvedeniu obvineného alebo svedka predchádzalo uloženie poriadkovej pokuty. Je však potrebné, aby predseda senátu (samosudca) požiadal podľa § 90 ods. 3 Tr. por. príslušný orgán ZNB o predvedenie len v nevyhnutých prípadoch, keď z konkrétnych okolností, charakterizujúcich najmä osobný profil a spôsob života uvedených osôb, je zjavné, že uložením poriadkovej pokuty, prípadne iným opatrením, nemožno zabezpečiť ich účasť v súdnom konaní.

Roz. 54/94 – Svědka, který odpírá vypovídat bez důvodů uvedených v ustanoveních § 99 odst. 1, 2 a § 100 odst. 1, 2 tr. ř., lze nutit vypovídat uložením pořádkové pokuty podle § 66 tr. ř. Takové opakované odepření vypovídat může být, pokud je vyjádřením nedůvěry svědka ve spravedlivé rozhodnutí soudu, urážlivým chováním vůči soudu ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu pohrdání soudem podle § 169b tr. zák. Při rozhodování o uložení pořádkové pokuty svědkovi, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu, je třeba pečlivě zvažovat, zda případná pokuta odpovídá současným majetkovým poměrům svědka a zda by nebylo vhodnější jej podle § 66 odst. 2 tr. ř. přenechat řediteli věznice uložení pořádkového opatření nebo ke kázeňskému potrestání.

Roz. 13/97 – Pořádkovou pokutu podle § 66 odst. 1 tr. ř. není možné uložit kdykoli bez časového omezení od doby, kdy došlo k jednání, které je důvodem k jejímu uložení. Uplyne-li od takového jednání doba delší než jeden rok, nepřichází uložení pořádkové pokuty v úvahu.

Roz. 47/99 – Jestliže svědkyně, která již byla vyslechnuta v přípravném řízení a vypovídala, při hlavním líčení po zákonném poučení prohlásí, že ve věci nebude vypovídat, neboť by hrozilo nebezpečí trestního stíhání její matce, přičemž jde o věc, ve které takové nebezpečí nevyplývá z jiných důkazů nebo skutečností, na výzvu soudu odmítne uvést vysvětlení umožňující soudu posoudit důvodnost její obavy, které by neohrozilo účel ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř., jde o nevyhovění výzvě soudu, jež umožňuje postih pořádkovou pokutou podle § 66 odst. 1 tr. ř.

Protokol o výpovědi svědkyně z přípravného řízení lze na základě takového odmítnutí vysvětlení v hlavním líčení přečíst podle § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř.

Roz. 21/00 – Je-li v trestní věci jednoho obviněného vyslýchána v postavení svědka osoba, jež se nějakým způsobem měla podílet na spáchání trestného činu obviněného, má právo odmítnout vypovídat podle § 100 odst. 2 tr. ř., pokud jde o její vztah k věci, pouze tehdy, jestliže by si svou výpovědí způsobila nebezpečí trestního stíhání. Pokud by však stíhané jednání mohlo být u takového svědka posouzeno pouze jako přestupek, a tuto skutečnost lze zjistit, aniž by byl porušen smysl uvedeného ustanovení, nemá svědek právo odmítnout vypovídat a mohl by být k výpovědi nucen i ukládáním pořádkových pokut podle § 66 tr. ř.

Roz. 24/03 – Z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) vyplývá mimo jiné i požadavek, aby rozhodnutí soudu o uložení pořádkové pokuty bylo přezkoumáno soudem vyššího stupně, a to i tehdy, uložil-li pořádkovou pokutu odvolací soud. Stejně to platí i pro některé další případy, kdy se rozhodnutí odvolacího soudu významně dotýká osoby obviněného (např. rozhodnutí o vazbě).

PŘEDBĚŽNÁ OPATŘENÍ A ZAJIŠTĚNÍ OSOB A VĚCÍ DŮLEŽITÝCH PRO TRESTNÍ ŘÍZENÍ

Obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava,

a) že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest,

b) že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo

c) že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil,

a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z předběžných opatření.

Vazba je úkonem soudu, který slouží k zajištění obviněného pro účely trestního řízení. Jedná se o závažný zásah do osobní svobody obviněného a s ohledem na znění čl. 8 odst. 5 Listiny, rozhoduje o vzetí do vazby soud.

Do vazby lze vzít osobu pouze, na základě zákonem stanovených důvodů. Vazba nemá výchovnou ani sankční povahu, a nemá ani předem signalizovat možné rozhodnutí soudu ve smyslu viny obviněného.

V případě, že je obviněný uznán vinným, přichází v úvahu, za zákonem stanovených důvodů, započtení vazby. V souvislosti s jednotlivými důvody vazby je vhodné ještě uvést, že vazba uvedená pod § 67 písm. a) tr. ř. je označována jako vazba útěková, § 67 písm. b) tr. ř. jako vazba koluzní; § 67 písm. c) tr. ř. jako vazba předstižná.

Roz. 43/1963 – V trestním řádu zakotvená úprava vzetí do vazby a jejího trvání musí být vykládána tak, aby v žádném případě nedocházelo k bezdůvodnému zbavení osobní svobody občana. Proto kolusní vazba podle § 67 písm. b) tr. ř. smí proto trvat nejen v přípravném řízení, ale i v řízení soudním jen po dobu nezbytnou. V případě nutnosti provést další důkazy musí proto soud v každém stadiu řízení zkoumat, zda vzhledem k doplnění potřebných důkazů je další ponechání obviněného ve vazbě nezbytné.

Roz. 39/68 – Důvodem tzv. kolusní vazby podle § 67 písm. b) tr. ř. nemůže být okolnost, že obviněný popírá trestnou činnost, z níž je obviněn nebo obžalován, nebo že odmítá vypovídat; vazby nesmí být nikdy zneužito k tomu, aby obviněný byl přinucován k výpovědi nebo k doznání.

Důvodnost obavy, že obviněný bude působit na svědky příp. spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, musí být zjištěna vždy na základě konkrétních skutečností. Nestačí tedy pouhá okolnost, že ve věci, v níž obviněný popírá vinu, mají být vyslechnuti jako svědci spolupracovníci obviněného.

Roz. 16/91 – II. – V případě rozhodování o stížnosti obviněného proti rozhodnutí o vazbě není soud oprávněn zkoumat otázky související se způsobem výkonu vazby. To znamená, že zdravotní stav obviněného, pokud nemá vliv přímo na existenci vazebních důvodů, není hlediskem, k němuž by se mohlo přihlížet při tomto rozhodování.

Roz. 58/92 – Objeví-li se konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu, že obviněný, jenž byl vzat do vazby jen z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř., bude mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, lze rozšířit vazbu i na důvod uvedený v § 67 písm. b) tr. ř. jen rozhodnutím soudu. V případném řízení tak může soud rozhodnout, nejde-li o případy uvedené v § 72 odst. 1 věta druhá tr. ř., jen na návrh prokurátora.

Roz. 14/94 – Při posuzování vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. je třeba výši hrozícího trestu posuzovat se zřetelem k okolnostem konkrétního případu a uvažovat jen o takové výši trestu, která reálně hrozí. Vazbu podle § 67 písm. a) tr. ř. nelze mechanicky odůvodnit jen odkazem na horní hranici sazby, jak je stanovena ve zvláštní části trestního zákona.

K reálnosti obavy, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, ve smyslu § 67 písm. a) tr. ř.

Jestliže soud propouští obviněného z vazby proto, že dojde k závěru, že nadále netrvá žádný z důvodů vazby uvedených v § 67 písm. a), b), c) tr. ř., nemůže přijmout slib obviněného podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Roz. 39/95 – Existenci důvodu vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. záležícího v obavě, že obviněný bude pokračovat v trestné činnosti, lze posuzovat jen z hlediska pokračování ve stejné trestné činnosti, jako je ta, pro kterou je stíhán, tedy nebezpečí, že opakuje týž trestný čin nebo spáchá trestný čin téže povahy. Pokračování ve stíhaném trestném činu nebo udržování protiprávního stavu vyvolaného stíhaným trestným činem je vyloučeno s ohledem na ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř.

1. Dle čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Z uvedené ústavní maximy, ve spojení se zákonnou podmínkou trvání vazby pouze v nezbytně nutné době, jakož i ve spojení s názorem Ústavního soudu vyjádřeným ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, časové vymezení vazby, resp. jejího prodloužení, v konkrétní věci musí být i konkrétně, po náležitém odůvodnění, stanoveno a nemůže vyplývat přímo ze zákona. Doba stanovená zákonem dle uvedeného ustanovení Listiny základních práv a svobod představuje maximální zákonnou hranici délky trvání vazby (a tedy omezení osobní svobody), v žádném případě však po konstatování důvodnosti vazby v soudním rozhodnutí není automatickým vymezením délky jejího trvání. Je úkolem soudů při rozhodování o vazbě, resp. o jejím prodloužení, stanovit i dobu jejího trvání v konkrétním případě. Ústavní soud opakovaně v této souvislosti zdůrazňuje tu skutečnost, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence zákonného vazebního důvodu, nutno prokázat vážné důvody, v jejichž důsledku v uplynulé lhůtě nebylo možno řízení ukončit, a tedy rozhodování o prodloužení vazby je proto postupem, na který nutno vztáhnout vyšší požadavky než na rozhodování o vazbě. Z tohoto důvodu je úkolem soudů při vrácení věci k došetření státnímu zástupci a s tím souvisejícím prodlužováním vazby speciálně se zabývat možným dotčením obviněného na jeho základním právu, vyplývajícím z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, tj. zabývat se otázkou, do jaké míry může být další prodlužování vazby odůvodňováno, kromě existence vazebních důvodů, i odstraňováním závažných vad přípravného řízení [§ 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu]. Jinými slovy, do jaké míry může závažné pochybení státu odůvodňovat další trvání tak závažného omezení osobní svobody, jakým je vazba.

2. Po vrácení věci soudem státnímu zástupci k došetření nezačíná nové přípravné řízení, nýbrž se věc vrací do stavu přípravného řízení (§ 191 odst. 2 trestního řádu). Jelikož se věc vrací do stavu přípravného řízení a nezačíná přípravné řízení nové, vyplývá z toho, že rovněž v případě dalšího trvání vazby (o čemž je v případě předběžného projednání obžaloby obligatorně rozhodováno – § 192 trestního řádu) se bez jakýchkoli pochybností jedná o omezení osobní svobody, které v daném okamžiku nezačíná, nýbrž pokračuje, a to ve stadiu přípravného řízení. Z tohoto důvodu se na něj vztahuje časové vymezení, vyplývající z příslušných rozhodnutí soudů o vzetí do vazby, resp. o prodloužení vazby, a to právě ve vztahu k prvotnímu omezení osobní svobody. Pokud se soudy v souvislosti s vrácením věci do přípravného řízení musí zabývat tím, ve kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit a které skutečnosti je třeba objasnit, popřípadě které úkony je třeba provést (§ 191 odst. 1 trestního řádu), a ve vazebních věcech zároveň rozhodnout o dalším trvání vazby, není možné z pohledu čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 71 odst. 2 trestního řádu tak učinit bez konkrétního stanovení nezbytně nutné doby vazby.

Roz. 18/01 – Trestní řád nemá ustanovení o tom, že by ze zdravotních důvodů mohla či dokonce musela být obviněná osoba propuštěna z vazby. Vazba nepřichází z takových důvodů v úvahu jen tehdy, je-li stav obviněného takový, že odpadají obavy, že by mohl jednat tak, jak to předpokládá ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. (např. tehdy, kdy by byl trvale upoután na lůžku a nemohl ani komunikovat).

Nevylučuje-li zdravotní stav obviněného, aby se choval tak, jak to předpokládá ustanovení § 67 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., a vazbu nelze nahradit zákonem předpokládaným způsobem (např. peněžitou zárukou, slibem a pod.), je povinností státu zajistit účel trestního řízení omezením osobní svobody obviněného vazbou, a to i při zvýšených obtížích či finančních nákladech, a povinností věznice (Vězeňské služby České republiky) zajistit náležitě léčení obviněného.

Roz. 44/01 – Za dosud nevyslechnuté svědky a spoluobviněné, na které by mohl obviněný působit a mařit tak objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ve smyslu ustanovení § 67 odst. 1 písm. b) tr. ř., je nutno považovat i svědky a spoluobviněné, kteří sice byli vyslechnuti, ale jejichž výslech byl proveden tak, že protokol o této výpovědi není použitelný jako důkaz před soudem, nebo jejichž výslech byl proveden neúplně, nebo nebyl zaměřen na všechny okolnosti důležité pro rozhodnutí.

Roz. 48/01 – Závěr o tom, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán ve smyslu § 67 odst. 2 tr. ř., lze při rozhodování o vazbě činit i ze záznamů opatřených před zahájením trestního stíhání, např. z protokolů o vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, neboť zásada vyjádřená v ustanovení § 158 odst. 4, větě třetí, tr. ř., podle níž takový záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz, se nevztahuje na řízení před soudem konané podle § 26 tr. ř.

Roz. 1/03 – Ustanovení § 67 a 68 tr. ř. o důvodech vazby a podmínkách pro vzetí do vazby je nutno vykládat i s ohledem na povinnost orgánů činných v trestním řízení propustit obviněného z vazby na svobodu v případě, kdy je zřejmé, že vzhledem k jeho osobě a k okolnostem případu trestní stíhání nemůže vést k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody [§ 72 odst. 2 písm. b) tr. ř.]. To znamená, že obviněný nemůže být vzat do vazby ve věci, ve které je takový závěr nutno učinit s přihlédnutím k získaným informacím již v tomto stadiu rozhodování o vazbě.

ÚS 74/2004 – S přihlédnutím k principu presumpce neviny, resp. s přihlédnutím k neobvyklé délce řízení o odvolání státního zástupce proti rozsudku, jímž byl stěžovatel obžaloby, byť nepravomocně, zproštěn, nelze uvedené skutečnosti chápat bez dalšího tak, že samy o sobě odůvodňují předstižnou vazbu [§ 67 písm. c) trestního řádu]. Důvody vazby jako institutu omezujícího osobní svobodu musí být prokazatelně závažné, neboť v opačném případě by šlo o opatření neproporcionální vzhledem ke sledovanému účelu. V daném případě, vzhledem ke zprošťujícímu, byť nepravomocnému (avšak již téměř před třemi léty vydanému), rozsudku, takovou závažnost nalézt nelze.

Vzhledem k odůvodnění napadených rozhodnutí nelze v dané situaci dospět k závěru, že omezení osobní svobody je ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti, z jejíhož páchání je stěžovatel podezříván.

Roz. 3/09 – Při přerušení trestního stíhání podle § 173 odst. 1 písm. d) tr. ř. v případě podání návrhu na předání trestního stíhání do ciziny je třeba s ohledem na ustanovení § 448 tr. ř. v okamžiku přerušení trestního stíhání ukončit pouze úkony směřující k trestnímu stíhání obviněného v České republice. Zároveň je nutno pokračovat v těch úkonech, které směřují k realizaci předání trestního stíhání do ciziny, včetně pokračování v zajištění osoby obviněného vazbou v případě, že příslušná mezinárodní smlouva předpokládá převzetí stíhané osoby, jejíž osobní svoboda je omezena, a to až do okamžiku, než dojde k převzetí osoby obviněného v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou, nebo k oznámení, že k převzetí trestního stíhání nedojde, což by podle § 448 odst. 4 tr. ř. mělo za následek pokračování v trestním stíhání v České republice. Na rozhodování o vazbě a jejím trvání se uplatní obecná ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu.

Roz. 33/10 – Z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř., tj. pro obavu z toho, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul pravomocně uloženému trestu, lze vzít do vazby odsouzeného též v řízení konaném podle § 332 odst. 1 tr. ř. o tom, zda se jako podmíněně propuštěný osvědčil nebo zda vykoná zbytek trestu odnětí svobody podle § 64 odst. 1 tr. zák. (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 7/1996 Sb. rozh. tr.).

Jestliže v takovém řízení byl odsouzený vzat do vazby, pak soudem příslušným k rozhodnutí o započítání této vazby do uloženého trestu (§ 38 odst. 1 tr. zák., § 334 odst. 1 tr. ř.) je soud, jehož příslušnost vyplývá z ustanovení § 315 odst. 2 tr. ř., tj. soud, který rozhodl v prvním stupni ve věci, v níž byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody, o jehož výkon jde.

Roz. 44/10 – Účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř., které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek. Nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního sdělení obvinění.

(1) Vzít do vazby lze toliko osobu, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání. Rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi.

(2) Vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta.

b) opakovaně se nedostavil na předvolání a nepodařilo se jej předvést ani jinak zajistit jeho účast při úkonu trestního řízení,

c) je neznámé totožnosti a dostupnými prostředky se ji nepodařilo zjistit,

d) již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, nebo

e) již opakoval trestnou činnost, pro niž je stíhán, nebo v takové trestné činnosti pokračoval, nebo byl za takovou trestnou činnost v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.

(4) Omezení uvedená v odstavci 2 pro úmyslný trestný čin se neužijí, jestliže je dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. c) a s přihlédnutím k povaze takového trestného činu vyžaduje vzetí do vazby účinná ochrana poškozeného, zejména ochrana jeho života, zdraví nebo jiného obdobného zájmu.

V souvislosti s tímto ustanovením lze z minula zmínit např. zákon č. 459/2011 Sb., který přinesl řadu změn do tohoto ustanovení. Došlo k rozšíření důvodů, pro které je možno vzít obviněného do vazby, uvedených v § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř., kdy tato úprava se vztahuje i na opakování trestné činnosti spáchané v minulosti. Uvedený důvod se tak týká nejen situací, kdy obviněný po zahájení trestního stíhání trestnou činnost opakoval nebo v ní pokračoval, ale také situací, kdy je zahájeno trestní stíhání proti obviněnému, který byl v minulosti pro takovou trestnou činnost odsouzen. Ustanovení § 68 odst. 4 tr. ř. reaguje na potřebu při dodržení principu přiměřenosti a subsidiarity vazby efektivně chránit poškozeného před dalším trestným jednáním obviněného, který je stíhán pro méně závažný úmyslný trestný čin namířený proti poškozenému. Tato úprava vychází jednak z účinné ochrany poškozeného při demonstrativním vymezení zájmů, které je třeba chránit a dále ze skutečnosti, že musí být dán důvod vazby vymezený v § 67 písm. c) tr. ř.

Roz. 18/85 – Jestliže odvolací soud ve vazební věci, v níž trvají důvody vazby, zruší napadené rozhodnutí a věc vrátí soudu prvního stupně, popř. prokurátorovi a obviněný nepožádal o propuštění na svobodu nebo prokurátor nenavrhl propuštění obviněného z vazby, nerozhoduje o dalším trvání vazby. V odůvodnění svého rozhodnutí ve věci samé však stručně a jasně vyloží, z jakých důvodů dospěl k závěru, že důvody vazby trvají. Rozhodne však samostatným výrokem, jestliže shledá, že oproti předcházejícímu stavu se změnily důvody vazby.

Roz. 57/92 – Proti rozhodnutí soudu o návrhu prokurátora na prodloužení vazby podle § 71 odst. 1 tr. ř. ve znění zák. č. 558/1991 Sb. není přípustná stížnost podle § 74 odst. 1 tr. ř., § 141 odst. 2 tr. ř. Pokud při rozhodování podle § 71 odst. 1 tr. ř. soud rozhodne, že se návrh prokurátora na prodloužení vazby zamítá, nerozhoduje v důsledku toho o propuštění obviněného z vazby; obviněného z vazby propustí podle § 71 odst. 2 tr. ř. prokurátor.

Jestliže však soud v souvislosti s návrhem prokurátora zjistí, že důvody vazby neexistují, propustí obviněného z vazby podle § 72 odst. 1 tr. ř. a nerozhoduje již o prodloužení vazby, a to ani zamítavým výrokem.

Rozhodnutí soudu o propuštění obviněného z vazby podle § 72 odst. 1 tr. ř. je však rozhodnutím o vazbě, proti kterému může prokurátor podat stížnost podle § 74 odst. 1 tr. ř., § 141 odst. 2 tr. ř.

Roz. 26/93 – Podal-li v průběhu přípravného řízení obviněný žádost o propuštění z vazby, které prokurátor nevyhověl a kterou předložil soudu, a rozhoduje-li soud o této žádosti v době, kdy již byla ve věci podána obžaloba, musí vzhledem k ustanovení § 68 tr. ř. rozhodnout senát (nikoli soudce), pokud nejde o věc samosoudcovskou.

Souhlasí-li však prokurátor s propuštěním obviněného na svobodu, může v řízení před soudem o propuštění z vazby rozhodnout předseda senátu (§ 72 odst. 3 tr. ř.).

Roz. 52/02 – Důvod, při jehož splnění neplatí omezení pro vzetí do vazby, uvedený v ustanovení § 68 odst. 3 písm. e) tr. ř. (obviněný pokračoval v trestné činnosti, pro niž je stíhán), je naplněn nejen tehdy, když obviněný před sdělením obvinění, resp. před rozhodnutím o zahájení trestního stíhání ve smyslu § 160 tr. ř. pokračoval v trestné činnosti spácháním několika dílčích útoků téhož trestného činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.), ale i tehdy, když trestné činy téže povahy opakoval, např. první spáchal před rozhodnutím a druhý po rozhodnutí o zahájení trestního stíhání podle § 160 tr. ř.

Roz. 16/14 – Uvedení přesného údaje o tom, od kdy se vazba počítá, není obligatorní součástí výroku usnesení o vzetí obviněného do vazby podle § 68 odst. 1 tr. ř., ale musí být obsaženo alespoň v odůvodnění usnesení. Není-li takový údaj ve výroku usnesení, je vyloučeno vyhotovit zjednodušené usnesení, které neobsahuje odůvodnění s odkazem na ustanovení § 136 odst. 3 tr. ř.

(1) Jestliže je dán některý z důvodů vazby (§ 67) a obviněného nelze předvolat, předvést nebo zadržet a zajistit tak jeho přítomnost u výslechu, vydá v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce a v řízení před soudem předseda senátu příkaz, aby byl obviněný zatčen.

(2) Příkaz k zatčení musí vedle údajů zajišťujících, že obviněný nebude zaměněn s jinou osobou, obsahovat stručný popis skutku, pro nějž je obviněný stíhán, označení trestného činu, který se v tomto skutku spatřuje, a přesný popis důvodů, pro které se příkaz k zatčení vydává.

(3) Zatčení provedou na podkladě příkazu policejní orgány, které jsou též povinny, je-li toho k provedení příkazu třeba, vypátrat pobyt obviněného.

(4) Zatčená osoba má právo zvolit si obhájce, mluvit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zatčení. Zatčená osoba má dále právo na své náklady komunikovat prostřednictvím písemných sdělení nebo telefonu s osobou, kterou sama určí, je-li to technicky možné a pokud to okolnosti umožňují, zejména neohrozí-li to dosažení účelu trestního řízení nebo nebrání-li tomu zájem na ochraně oběti; tato komunikace podléhá kontrole. Zatčený cizinec má právo, aby byl o jeho zatčení vyrozuměn konzulární úřad státu, jehož je občanem, a právo na komunikaci s tímto konzulárním úřadem. Nemá-li zatčený cizinec dostatek finančních prostředků, komunikace s konzulárním úřadem se mu umožní bezplatně. O těchto právech je třeba zatčenou osobu poučit a poskytnout jí plnou možnost jejich uplatnění.

(5) Policejní orgán, který obviněného na základě příkazu zatkl, je povinen ho neodkladně, nejpozději však do 24 hodin, dodat soudu, jehož soudce příkaz vydal, nebo na místo umožňující tomuto soudu provést výslech prostřednictvím videokonferenčního zařízení; není-li to výjimečně možné vzhledem k nepředvídatelným okolnostem, musí být obviněný dodán nejpozději 24 hodin od zatčení jinému věcně příslušnému soudu. Nestane-li se tak, musí být obviněný propuštěn na svobodu.

(6) Soudce soudu, který příkaz k zatčení vydal, musí obviněného neprodleně vyslechnout, rozhodnout o vazbě a toto rozhodnutí oznámit obviněnému do 24 hodin od doby, kdy byl obviněný dodán na místo výslechu. Provádí-li výslech obviněného výjimečně jiný věcně příslušný soudce, jemuž byl obviněný dodán vzhledem k nepředvídatelným okolnostem, informuje o jeho výsledku soudce soudu, který příkaz k zatčení vydal. Tento soudce po získání informace o výslechu rozhodne o vazbě a své rozhodnutí oznámí prostřednictvím soudce provádějícího výslech obviněnému. Není-li obviněnému rozhodnutí o vazbě oznámeno do 24 hodin od doby, kdy byl dodán na místo výslechu, musí být propuštěn na svobodu. Obviněný má právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jeho výslechu, pokud je v uvedené lhůtě dosažitelný.

(7) Obviněného, který byl vzat do vazby, dodají do místa výkonu vazby policejní orgány.

Také v případě tohoto ustanovení došlo k několika změnám, např. zákonem č. 459/2011 Sb. Vyvolané změny souvisely s čl. 5 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v kontextu s judikaturou ESLP výslovně zakotvující, že výslech zatčené osoby zásadně provádí soudce soudu, který vydal příkaz k zatčení, a který je příslušný k rozhodnutí o vazbě.

Z uvedené zásady se umožňuje výjimka, kdy obviněného může vyslechnout i jiný soudce, jde však o zcela výjimečný případ, kdy obviněného nelze dodat příslušnému soudu z důvodů nepředvídatelných okolností a hrozí stav, že by musel být obviněný propuštěn na svobodu. Změna je rovněž vyvolána skutečností, že nově lze provádět výslech i prostřednictvím videokonference, což umožňuje, aby policejní orgán, pokud zatčeného nedodá soudu, který příkaz k zatčení vydal, tuto osobu dodal na nejbližší vhodné místo odkud je možno videokonferenci uskutečnit.

Pro uvedený postup musí být dány podmínky uvedené v § 52a tr. ř., přičemž není nezbytnou podmínkou, aby videokonferenčním místem byl soud (uvedená skutečnost by však měla být s příslušným soudem a osobami konzultována – viz důvodová zpráva). Čl. 6 bodu 1 a čl. 7 bodu 1 směrnice 2013/48/EU zakotvují práva osob omezených na svobodě, kterým bylo sděleno obvinění, na komunikaci s třetími osobami a konzulárním úřadem a na vyrozumění konzulárního úřadu. Tato práva byla úpravou provedenou do 1. 5. 2017 přiznána pouze osobám vzatým do vazby (§ 13, § 13a a § 28 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů). Z hlediska omezení jejich svobody podle trestního řádu tato práva osobám (zatčeným a zadrženým) přiznána nebyla, byť směrnice stanoví umožnění kontaktu i v těchto případech. Z tohoto důvodu byla přiznána (zák. č. 57/2017 Sb.) tato práva i osobám zatčeným a zadrženým (§ 76 odst. 6), byť zatčení a zadržení je omezením svobody pouze dočasného charakteru směřující k rozhodnutí o vazbě.

Roz. 19/96 – Ve výroku usnesení o vzetí do vazby, které činí soudce, jemuž byl dodán zatčený obviněný (§ 69 tr. ř.), musí být citována ustanovení § 68, § 69 odst. 5 tr. ř. a ustanovení uvádějící příslušný vazební důvod, tedy § 67 písm. a), b) nebo c) tr. ř.

Roz. 35/09 – I. – Předložit věc podle § 222 odst. 1 tr. ř. nadřízenému soudu k rozhodnutí o příslušnosti soudu lze jen v hlavním líčení, a nikoli též v neveřejném zasedání, neboť možnost vydání takového rozhodnutí mimo hlavní líčení není ustanovením § 231 odst. 1 tr. ř. upravena.

II. Pouhá skutečnost, že obviněnému nelze doručit opis usnesení, nemůže odůvodnit vydání příkazu k zatčení (§ 69 odst. 1 tr. ř.). Tím spíše nelze příkaz k zatčení vydat, není-li důvod k takovému doručování proto, že již došlo k oznámení usnesení formou doručení jeho opisu obhájci obviněného (§ 137 odst. 2 tr. ř.).

O vzetí do vazby je třeba bez průtahů vyrozumět některého rodinného příslušníka obviněného nebo jinou fyzickou osobu, u nichž obviněný uvede údaje potřebné k vyrozumění, jakož i jeho zaměstnavatele; to neplatí, prohlásí-li obviněný, že s takovým vyrozuměním nesouhlasí, ledaže jde o vyrozumění rodinného příslušníka mladistvého. O vzetí do vazby příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru je třeba vyrozumět též jeho velitele nebo náčelníka. O vzetí cizince do vazby a o jeho propuštění z vazby se vyrozumí též konzulární úřad státu, jehož je cizinec občanem, pokud o to cizinec požádá, nestanoví-li jinak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Z důvodové zprávy k uvedenému ustanovení vyplynulo, že vzhledem k nesprávné praxi soudů o vyrozumívání konzulárních úřadů bylo na tuto skutečnost nutno reagovat zákonem č. 459/2011 Sb. v ustanovení § 70 věta třetí tr. ř. Soudy konzulárním úřadům do úpravy zasílaly stejnopisy usnesení, ačkoli pro zasílání stejnopisu usnesení nebyl žádný důvod (konzulární úřad má být informován formou sdělení, které obsahuje údaje umožňující identifikovat obviněného jako státního příslušníka vysílajícího státu a informaci o tom, ve které vazební věznici cizinec vazbu vykonává). Podle čl. 36 odst. 1 písm. b) Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích z 24. 4. 1963 (č. 32/1969 Sb.) má přitom přijímající stát povinnost informovat konzulární úřad o zadržení státního příslušníka vysílajícího státu pouze v případě, že o to tento cizí státní příslušník požádá. Naproti tomu většina dvoustranných konzulárních úmluv (s výjimkou konzulárních úmluv s Albánií a Irákem) tuto informační povinnost stanoví bez ohledu na stanovisko obviněného. Nové znění odpovídá závazku vyplývajícímu z Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích a současně lépe odkazuje i na zvláštní režim vyplývající z dvoustranných konzulárních úmluv ve vztahu k podmínce žádosti cizince o vyrozumění konzulárního úřadu. Seznam dvoustranných konzulárních úmluv, včetně lhůt pro zaslání vyrozumění konzulárního úřadu. Seznam dvoustranných konzulárních úmluv, včetně lhůt pro zaslání vyrozumění konzulárním úřadům, které z některých dvoustranných úmluv vyplývají, mají soudy k dispozici (příloha č. 1 instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 31. 12. 2010, č. j. 57/2008-MOT-J/60, o postupu soudů ve styku s cizinou ve věcech trestních, která byla publikována pod č. 8/2011 SIS). Vzhledem k tomu, že je konzulární úřad cizího státu, jehož je obviněný cizím státním příslušníkem, informován o vzetí obviněného cizince do vazby – informovat konzulární úřad i o propuštění takového obviněného z vazby, neboť pro konzulární úředníky tohoto úřadu je o potřebnou informaci, aby již nečinili ve vztahu k tomuto obviněnému další úkony (např. je navštěvovali apod.). Vyrozumění činí ten orgán, který učinil příslušné rozhodnutí o vazbě. Vykonává-li konzulární funkce diplomatická mise, vyrozumí se diplomatická mise.

e) zákonném označení trestných činů, pro které je obviněný stíhán, nebo o jeho změně,

i) podání obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu nebo o pravomocném rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření.

(2) Vyrozumění podle odstavce 1 provede orgán činný v trestním řízení, který vede řízení v době, kdy došlo ke skutečnosti, kterou je třeba věznici oznámit; vrácení věci státnímu zástupci k došetření oznamuje soud, který takové rozhodnutí v prvním stupni učinil.

Roz. 41/06 – Rozhodnutí o přeřazení obviněného do jiného režimu výkonu vazby mohou učinit jen orgány Vězeňské služby České republiky, které postupují v souladu s příslušnými ustanoveními zák. č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů.

Podle ustanovení § 70a odst. 1 písm. e) tr. ř. je třeba ve vazebních věcech bez průtahů vyrozumět příslušnou věznici o zákonném označení trestných činů, pro které je obviněný stíhán, nebo o jeho změně. Ve věci, v níž byl obviněný rozsudkem soudu prvního stupně zproštěn obžaloby pro jeden z trestných činů, které mu byly kladeny za vinu, a u ostatních bylo rozhodnuto o jeho vině ve shodě s obžalobou, tato povinnost nastane jen tehdy, jestliže státní zástupce nepodá odvolání v neprospěch obviněného proti zprošťující části vyhlášeného rozsudku. V takovém případě (pokud by např., bylo podáno pouze odvolání obžalovaného) by již nepřicházela v úvahu změna právní kvalifikace stíhané trestné činnosti obžalovaného v jeho neprospěch (§ 259 odst. 4 tr. ř.) a bylo by na místě informovat příslušnou věznici o změně právní kvalifikace založené dosud nepravomocným rozsudkem. To by se mohlo promítnout do změny režimu vazby, jestliže kvalifikace trestného činu, u něhož došlo ke zproštění obžaloby, byla pro dosavadní režim vazby určující.

(1) Orgány činné v trestním řízení jsou povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze vazbu nahradit některým z opatření uvedených v § 73 a 73a. Přihlížejí při tom také k tomu, zda ponechání obviněného ve vazbě vyžaduje obtížnost věci nebo jiné závažné důvody, pro které nelze trestní stíhání skončit, a zda by propuštěním obviněného z vazby bylo zmařeno nebo podstatně ztíženo dosažení účelu trestního stíhání. Soudce tak činí v přípravném řízení pouze při rozhodování o

b) návrhu státního zástupce na rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě,

b) je zřejmé, že vzhledem k osobě obviněného a k povaze a závažnosti věci trestní stíhání nepovede k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, a nejsou-li dány okolnosti uvedené v § 68 odst. 3 a 4.

Toto ustanovení upravuje obecnou povinnost všech orgánů činných v trestním řízení zkoumat, zda trvají důvody vazby nebo zda se nezměnily a povinnost neprodleně propustit obviněného z vazby. Vzhledem k tomu, že vazba je zásahem do osobní svobody obviněného, je výslovně zdůrazněno, že při přezkumu, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají nebo se nezměnily, je vždy třeba zvážit, zda vazbu nelze nahradit některým z opatření příznivějších pro obviněného a zda jeho ponechání ve vazbě vyžaduje povaha věci a hrozící nežádoucí důsledky spojené s propuštěním obviněného na svobodu (viz důvodová zpráva). Soudce rozhoduje v přípravném řízení také o návrhu státního zástupce na rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě.

Roz. 28/93 – Doba strávená ve vazbě, která byla po vyloučení řízení o některých trestných činech ze společného řízení a odsouzení obviněného za ně započítána podle § 38 odst. 1 tr. zák.[50] do uloženého trestu odnětí svobody, se v původním dříve společném řízení vedeném o nevyloučených trestných činech nepočítá do doby trvání vazby uvedené v ustanovení § 71 odst. 1 tr. ř.

Roz. 38/96 – Jestliže trestní stíhání nebylo skončeno ve lhůtě dvou roků jen vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně byl v odvolacím řízení zrušen a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření proto, že nebyly splněny pokyny soudu uvedené v dřívějším usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, není sama o sobě tato skutečnost závažným důvodem zdržení rozhodnutí ve věci, který by podle § 71 odst. 3 tr. ř. opodstatňoval prodloužení vazby.

Roz. 41/97 – Za závažné důvody, pro které nebylo možno řízení ve lhůtě dvou roků skončit ve smyslu ustanovení§ 71 odst. 3 tr. ř., nelze považovat skutečnost, že procesní soud ve věci nemohl jednat, protože spisy o ní dlouhodobě zapůjčil jinému soudu k řízení v jiné věci.

Roz. 10/98 – Za závažné důvody, pro které nemohlo být trestní stíhání skončeno ve lhůtě dvou roků trvání vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř., nelze považovat takové okolnosti, které spadají do sféry organizace výkonu soudnictví a spočívají výlučně na straně státu. Těmito okolnostmi proto není možné odůvodnit prodloužení vazby nad dobu dvou roků.

Roz. 26/98 – Má-li být vazba obviněného prodloužena nad dobu dvou roků, musí být splněny podmínky uvedené v § 71 odst. 3 tr. ř. Nedostatek těchto podmínek nelze nahradit ani úvahami o závažnosti trestného činu, pro který je obviněný stíhán.

Roz. 31/98 – Vazbu nelze prodloužit nad dobu dvou roků podle § 71 odst. 3 tr. ř., jestliže je neskončení trestního stíhání v této lhůtě důsledkem nedostatečného dozoru státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení podle § 174 odst. 1 tr. ř. a jeho dlouhodobé nečinnosti mezi dnem, kdy mu vyšetřovatel předložil věc s návrhem na podání obžaloby, a dnem, kdy byla podána obžaloba.

Roz. 32/98 – Při posuzování otázky, zda trestní stíhání nemohlo být skončeno ve lhůtě dvou roků trvání vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř., je třeba zkoumat, zda tyto důvody ovlivňují délku řízení jako celku. Nelze přihlížet k důvodům, které se vztahují jen k určitému dílčímu omezenému úseku řízení. Není proto možné shledávat důležité důvody pro prodloužení vazby podle § 71 odst. 3 tr. ř. v řízení před soudem pouze v tom, že obžaloba byla podána za okolností, kdy téměř celá lhůta byla vyčerpána přípravným řízením. Důležité důvody ve smyslu § 71 odst. 3 tr. ř. musí být dány ve vztahu k řízení jako celku, tedy bez ohledu na to, zda jde o přípravné řízení nebo o řízení před soudem.

Roz. 37/01 – Lhůty stanovené v ustanovení § 71 tr ř. pro trvání vazby, resp. pro její prodloužení platí také pro trvání vyhošťovací vazby (§ 350c odst. 1, 2 tr. ř.).

Roz. 16/03 – Obviněného nelze vzít do vazby, byť by i existoval některý z vazebních důvodů, pokud se již v téže věci nacházel ve vazbě a celková doba původní vazby přesáhla maximální možnou délku vazby stanovenou v § 71 odst. 8 písm. a) až písm. d) tr. ř. Pro stanovení celkové doby vazby je přitom rozhodná ta právní kvalifikace činu obviněného, která přichází v úvahu v době, kdy soud o jeho vazbě rozhoduje.

Roz. 59/03 – Rozhodnout podle § 71 odst. 3 tr. ř., že se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, může státní zástupce i před uplynutím lhůty tří měsíců trvání vazby v přípravném řízení. Od právní moci tohoto rozhodnutí pak začínají běžet lhůty pro další rozhodnutí o trvání vazby.

Roz. 12/05 – Nadřízeným soudem, jehož soudce je ve smyslu § 47 odst. 3 zák. č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákona o soudnictví ve věcech mládeže), oprávněn rozhodnout o prodloužení vazby mladistvého, je ten soud pro mládež, vůči němuž je podřízeným soud, který věc mladistvého projednává v prvním stupni. Koná-li řízení v prvním stupni okresní soud pro mládež (§ 16 tr. ř.), pak je tímto nadřízeným soudem příslušný krajský soud pro mládež; je-li k projednání věci v prvním stupni věcně příslušný krajský soud pro mládež (§ 17 tr. ř.), pak je tímto nadřízeným soudem příslušný vrchní soud pro mládež.

Jestliže doba trvání vazby u mladistvého skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před nadřízeným soudem pro mládež (např. v řízení před odvolacím soudem), pak – s ohledem na nedostatek speciální právní úpravy funkční příslušnosti soudu pro rozhodování o prodloužení vazby v tomto stadiu řízení podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže – se uplatní obecné ustanovení § 71 odst. 7 tr. ř. Protože podle tohoto ustanovení není rozhodnutí o prodloužení vazby podmíněno žádným návrhem ani lhůtou, v které by jej bylo třeba učinit, může tento nadřízený soud (ve smyslu ustanovení § 47 odst. 3 shora citovaného zákona, např. odvolací soud) takové rozhodnutí učinit bez návrhu.

Roz. 58/10 – Podle § 71 odst. 3 tr. ř. musí státní zástupce po uplynutí tříměsíční lhůty trvání vazby v přípravném řízení rozhodnout do pěti pracovních dnů, zda se obviněný ponechává ve vazbě nebo zda se propustí na svobodu. Lhůta pěti dnů stanovená v § 71 odst. 3 tr. ř. je lhůtou propadnou; není-li v této lhůtě státním zástupcem rozhodnuto, musí být obviněný z vazby propuštěn. Státní zástupce proto nemůže v době, kdy běží lhůta uvedená v tomto ustanovení, podat obžalobu, aniž by před tím rozhodl podle § 71 odst. 3 tr. ř.

Obviněný má právo kdykoli po právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby žádat o propuštění z vazby. Za žádost o propuštění z vazby se považuje i návrh obviněného na přijetí některého z opatření nahrazujících vazbu. O takové žádosti musí být rozhodnuto bez zbytečného odkladu. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci posledního rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby, nebo kterým bylo rozhodnuto o dalším trvání vazby nebo o změně důvodů vazby.

(1) Nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby.

(2) Návrh státního zástupce na vydání rozhodnutí soudce o dalším trvání vazby podle odstavce 1 je třeba doručit soudu nejpozději 15 dnů před uplynutím lhůty tří měsíců.

(3) Soud je povinen nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba proti obviněnému, který je ve vazbě, nebo návrh na schválení dohody o vině a trestu sjednané s obviněným, který je ve vazbě, nebo kdy mu byl doručen spis na základě rozhodnutí o postoupení nebo přikázání věci obviněného, který je ve vazbě, rozhodnout, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě, nebo zda se z vazby propouští; jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby. Ponechá-li soud obviněného ve vazbě, nebo rozhodne-li soud o vzetí obviněného do vazby až po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu, je povinen postupovat přiměřeně podle odstavce 1.

(4) Jestliže tříměsíční lhůta pro rozhodnutí soudu o dalším trvání vazby skončí v průběhu řízení o opravném prostředku před nadřízeným soudem, je k rozhodnutí o ponechání obviněného ve vazbě nebo o jeho propuštění z vazby příslušný tento nadřízený soud; při předložení spisu jej soud, proti jehož rozhodnutí byl podán opravný prostředek, vyrozumí o konci této lhůty.

Toto ustanovení vychází z toho, že orgány rozhodující o vazbě rozhodují o dalším trvání vazby z úřední povinnosti každé tři měsíce. Zachována zůstala povinnost přezkoumat trvání důvodů vazby v rámci předběžného projednání obžaloby, jakož i do 30 dnů poté, co byla u soudu podána obžaloba nebo byl soudu doručen spis na základě rozhodnutí o postoupení nebo přikázání věci obviněného, který je ve vazbě.

Roz. 5/75 – II. – V prípade, keď obvinený po podaní obžaloby na súd požiada o prepustenie z väzby na slobodu, musí súd o takejto žiadosti neodkladne rozhodnúť bez ohľadu na to, či súd dané dôvody na predbežné prejednanie obžaloby podľa § 186 Tr. por. alebo nie (§ 72 ods. 2 Tr. por.).

Roz. 33/80 – Ak obvinený žiada o prepustenie z väzby na slobodu pred uplynutím štrnástich dní po zamietnutí jeho predchádzajúcej žiadosti o prepustenie na slobodu a neuvedie iné dôvody, súd o žiadosti nerozhodne a obvineného o tom vyrozumie prípisom.

Lehotu štrnástich dní uvedenú v § 72 ods. 2 Tr. por. treba počítať od právoplatnosti rozhodnutia o zamietnutí predchádzajúcej žiadosti obvineného o prepustenie na slobodu.

Roz. 57/81 – Manžel a deti obvineného nie sú osoby oprávnené na podanie žiadosti o prepustenie obvineného z väzby na slobodu podľa § 72 ods. 2 Tr. por., o ktorej by bol prokurátor alebo súd povinný rozhodnúť.

Takúto žiadosť možno považovať iba za podnet na preskúmanie odôvodnenosti väzby podľa § 72 ods. 1 Tr. por. Ak sa zistí, že dôvody väzby trvajú, osobe, ktorá dala podnet, sa oznámi, že nie je oprávnená na podanie žiadosti podľa § 72 ods. 2 Tr. por.

Roz. 6/94 – Zamítne-li soud prvního stupně žádost obviněného o propuštění z vazby s tím, že důvody vazby nadále trvají, ale později ho propustí na svobodu, když vazební důvody pominuly, soud druhého stupně k stížnosti obviněného proti dřívějšímu zamítavému usnesení toto rozhodnutí zruší podle § 149 odst. 1 tr. ř., rozhoduje-li o ní až po propuštění obviněného.

Roz. 34/03 – O návrhu obviněného na zrušení peněžité záruky z důvodu, že pominuly vazební důvody (§ 72 odst. 1 a § 73a odst. 4 tr. ř.), rozhoduje ve stadiu přípravného řízení státní zástupce, a nikoliv soud prvního stupně.

Roz. 13/13 – Jestliže soud mimo hlavní líčení či veřejné zasedání rozhoduje o dalším trvání vazby (§ 72 odst. 1, 3, 4 tr. ř.), pak v souladu s ustanovením § 73d odst. 3, věta první, tr. ř. je povinen sdělit obviněnému, že bude rozhodováno o jeho vazbě, a tím mu umožnit uplatnění jeho práv. To neplatí v případech, kdy s ohledem na existenci některé z okolností uvedených v ustanovení § 73d odst. 3, věta druhá, tr. ř. není třeba konat vazební zasedání.

Roz. 35/17 – I. – Návrh státního zástupce podle § 72 odst. 1, 2 tr. ř. je specifickým procesním úkonem, z jehož obsahu musí vyplývat, že státní zástupce navrhuje ponechání obviněného ve vazbě. Za takový návrh však nelze pokládat např. přípis státního zástupce, jímž podle § 73b odst. 2 věta druhá tr. ř. pouze předkládá soudu žádost obviněného o propuštění z vazby, nebo stížnost státního zástupce proti usnesení, kterým soud rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky podle § 73a odst. 2 písm. a) tr. ř.

II. Patnáctidenní lhůta k podání návrhu státního zástupce na vydání rozhodnutí soudce o dalším trvání vazby podle § 72 odst. 2 tr. ř. je prekluzivní, jejím marným uplynutím nepřichází v úvahu další trvání vazby obviněného a nemohou trvat ani instituty vazbu nahrazující podle § 73 a § 73a tr. ř. V takovém případě je třeba vydat příkaz k propuštění obviněného z vazby podle § 73b odst. 6 per analogiam tr. ř.

Roz. 39/19 – Pro určení počátku běhu tříměsíční lhůty uvedené v § 72 odst. 1 tr. ř. je rozhodné nabytí tzv. absolutní právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě, tj. ve vztahu ke všem osobám oprávněným podat stížnost (§ 140 odst. 1 tr. ř.). Pouze ve zcela výjimečných případech, kdy postup soudu (např. průtahy ve vyhotovení rozhodnutí o vazbě) představuje neoprávněný zásah do ústavně zaručených práv obviněného zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny, je třeba vycházet z tzv. relativní právní moci předchozího rozhodnutí o vazbě, tj. ve vztahu k obviněnému (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3028/14).

(1) Vazba může trvat v přípravném řízení a v řízení před soudem jen nezbytně nutnou dobu. Celková doba trvání vazby v trestním řízení nesmí přesáhnout

c) tři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin,

d) čtyři roky, je-li vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin, za který lze podle trestního zákona uložit výjimečný trest.

(2) Z doby uvedené v odstavci 1 připadá jedna třetina na přípravné řízení a dvě třetiny na řízení před soudem. Není-li přípravné řízení nebo řízení před soudem před uplynutím této doby skončeno, musí být nejpozději v poslední den této lhůty obviněný propuštěn z vazby. Je-li obviněný stíhán pro dva nebo více trestných činů, je pro určení této doby rozhodující čin nejpřísněji trestný. Je-li skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, jiným trestným činem, a délka vykonané vazby již přesáhla dobu stanovenou pro přípravné řízení nebo řízení před soudem, obviněný musí být neprodleně propuštěn z vazby.

(3) Vazba z důvodu uvedeného v § 67 písm. b) může trvat nejdéle tři měsíce. Nebyl-li obviněný, který není ve vazbě současně i z jiného důvodu, propuštěn z vazby před uplynutím lhůty uvedené ve větě první, musí být propuštěn nejpozději poslední den této lhůty. Bylo-li zjištěno, že obviněný již působil na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařil objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání [§ 68 odst. 3 písm. d)], rozhodne o ponechání obviněného ve vazbě nad stanovenou lhůtu v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce a po podání obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu soud.

(4) Doba trvání vazby se počítá ode dne, kdy došlo k omezení osobní svobody obviněného. Při vrácení věci státnímu zástupci k došetření pokračuje běh lhůty, která připadá na přípravné řízení, ode dne, kdy byl spis doručen státnímu zástupci.

(5) Doba trvání vazby, o níž bylo rozhodnuto v řízení o dovolání (§ 265l odst. 4 a § 265o odst. 2), o stížnosti pro porušení zákona (§ 275 odst. 3), o návrhu na povolení obnovy řízení (§ 282 odst. 2 a § 287), po zrušení výroku o trestu nálezem Ústavního soudu (§ 314k odst. 1) nebo v řízení o výkonu trestu vyhoštění (§ 350c odst. 1), se posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení. Ustanovení věty první se užije obdobně na vazbu v řízení podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

Byl-li soudem vyhlášen rozsudek, kterým byl obviněný odsouzen pro zvlášť závažný zločin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, nezapočítává se doba vazby od vyhlášení takového rozsudku do nařízení výkonu uloženého trestu odnětí svobody nebo do zrušení takového rozsudku do celkové doby trvání vazby podle § 72a odst. 1.

V tomto ustanovení je možno odkázat na znění § 72a odst. 5 tr. ř., podle kterého se posuzuje samostatně a nezávisle na vazbě v původním řízení např. doba, o níž bylo rozhodnuto v řízení o dovolání, o stížností pro porušení zákona atd. Stejný princip se uplatní, jde-li o řízení podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

(1) Je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu, jestliže

a) zájmové sdružení občanů uvedené v § 3 odst. 1, anebo důvěryhodná osoba schopná příznivě ovlivňovat chování obviněného, nabídnou převzetí záruky za další chování obviněného a za to, že se obviněný na vyzvání dostaví k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu a že vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu, a orgán rozhodující o vazbě považuje záruku vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávaného případu za dostatečnou a přijme ji,

b) obviněný dá písemný slib, že povede řádný život, zejména že se nedopustí trestné činnosti, na vyzvání se dostaví k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, vždy předem oznámí vzdálení se z místa pobytu a že splní povinnosti a dodrží omezení, která se mu uloží, a orgán rozhodující o vazbě považuje slib vzhledem k osobě obviněného a k povaze projednávaného případu za dostatečný a přijme jej,

c) s ohledem na osobu obviněného a povahu projednávaného případu lze účelu vazby dosáhnout dohledem probačního úředníka nad obviněným, nebo

(2) Soud a v přípravném řízení státní zástupce seznámí toho, kdo nabízí převzetí záruky podle odstavce 1 písm. a) a splňuje podmínky pro její přijetí, s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby.

(3) Obviněný, nad nímž byl vysloven dohled probačního úředníka nahrazující vazbu, je povinen se ve stanovených lhůtách dostavit k probačnímu úředníkovi, změnit místo pobytu pouze s jeho souhlasem a podrobit se dalším omezením stanoveným ve výroku rozhodnutí, která směřují k tomu, aby se nedopustil trestné činnosti a nemařil průběh trestního řízení. Orgán rozhodující o vazbě může současně uložit obviněnému povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, nebrání-li mu v tom důležité důvody, zejména výkon zaměstnání nebo povolání nebo poskytnutí zdravotních služeb u poskytovatele zdravotních služeb v důsledku jeho onemocnění nebo úrazu; pro stanovení časového období se použije přiměřeně § 60 odst. 4 trestního zákoníku. Obviněný je povinen probačnímu úředníkovi umožnit vstup do určeného obydlí nebo jeho části.

(4) V souvislosti s nahrazením vazby některým opatřením uvedeným v odstavci 1 může orgán rozhodující o vazbě rozhodnout o výkonu elektronické kontroly plnění povinností uložených v souvislosti s tímto opatřením prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu obviněného, jestliže obviněný slíbí, že při výkonu elektronické kontroly poskytne veškerou potřebnou součinnost. Před tím orgán rozhodující o vazbě obviněného poučí o průběhu elektronické kontroly.

(5) V souvislosti s nahrazením vazby některým opatřením uvedeným v odstavci 1 může orgán rozhodující o vazbě současně uložit obviněnému omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. V takovém případě orgán rozhodující o vazbě vyzve obviněného nebo toho, kdo má cestovní doklad obviněného u sebe, aby mu cestovní doklad¹⁰⁾ ve lhůtě jím stanovené vydal, jinak mu bude odejmut; na postup při odnětí cestovního dokladu se § 79 použije přiměřeně. Opis usnesení, kterým bylo rozhodnuto o uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, které se týká státního občana České republiky, zašle orgán rozhodující o vazbě orgánu příslušnému k vydání cestovního dokladu; tento orgán také vyrozumí o vydání nebo odnětí cestovního dokladu.

(6) Obviněný, kterému bylo v souvislosti s nahrazením vazby uloženo omezení uvedené v odstavci 4 nebo 5, má právo kdykoliv žádat o jeho zrušení. O takové žádosti musí orgán rozhodující o vazbě rozhodnout bez zbytečného odkladu. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li nové důvody, opakovat až po uplynutí tří měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí.

(7) Orgán, který rozhodl o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, které se týká státního občana České republiky, vyrozumí o této skutečnosti bez zbytečného odkladu orgán příslušný k vydání cestovního dokladu; tento orgán rovněž vyrozumí o vrácení cestovního dokladu obviněnému.

(8) Neplní-li obviněný povinnosti uložené v souvislosti s nahrazením vazby některým opatřením uvedeným v odstavci 1 a trvají-li důvody vazby, soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce rozhodne o vazbě.

Roz. 54/91 – Soud, který přijme podle § 73a odst. 1 tr. ř. majetkovou záruku a na tomto základě rozhodne o propuštění obviněného z vazby, nemůže před rozhodnutím soudu druhého stupně o stížnosti prokurátora proti tomuto rozhodnutí znovu rozhodnout o propuštění obviněného z vazby jen s ohledem na dříve již přijatou majetkovou záruku.

Propustit obviněného v takovém případě z vazby před rozhodnutím soudu druhého stupně by mohli jen tehdy, jestliže by pominul důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) tr. ř.

Roz. 55/91 – Základným hľadiskom, ktoré treba brať do úvahy pri rozhodovaní o prijatí majetkovej záruky aj pri stanovení jej formy a výšky podľa § 73a ods. 1, 2 Tr. por., je otázka, či, prípadne aká majetková záruka dostatočne odstráni odôvodnenú obavu, že obvinený ujde alebo sa bude skrývať, aby sa vyhol trestnému stíhaniu alebo trestu [ § 67 písm. a) Tr. por.]. I u závažných trestných činov v sankcionovaných vysokým trestom môže byť dostatočná majetková záruka určená pri dolnej hranici zákonného rozpätia, ak ide o menej narušeného obvineného, pre ktorého by so zreteľom na jeho majetkové pomery, prípadne majetkové pomery toho, kto záruku ponúka, bola strata záruky citeľnou ujmou.

Roz. 49/99 – Rozhodnout o tom, že peněžitá záruka připadne státu z důvodů § 73a odst. 3 písm. d) tr. ř., tedy, že se obviněný vyhýbá výkonu uloženého trestu odnětí svobody nebo peněžitého trestu nebo výkonu náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, může soud pouze v případě, že po pravomocném odsouzení obviněného k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo peněžitému trestu vydal podle § 73a odst. 4, věty druhé, tr. ř. rozhodnutí, že peněžitá záruka trvá do dne, kdy odsouzený nastoupí výkon trestu odnětí svobody nebo zaplatí peněžitý trest.

Roz. 52/99 – Podmínky pro rozhodnutí podle § 73a odst. 3 písm. a) tr. ř., že peněžitá záruka nahrazující vazbu obviněného připadne státu, jsou splněny i v případě, kdy obviněný, který se záměrně nezdržoval ve svém bydlišti, aby se vyhnul doručení předvolání k veřejnému zasedání u odvolacího soudu, takže pokusy odvolacího soudu zastihnout ho byly neúspěšné a musel být vydán příkaz k zatčení, po tomto opatření sám odvolací soud navštívil a dobrovolně se zúčastnil veřejného zasedání.

Přestože osoba, která složila peněžitou záruku, působila na obviněného, aby dodržel podmínky jejího přijetí, v případě, že obviněný tyto podmínky neplnil, rozhodne soud, že peněžitá záruka připadne státu.

Roz. 25/00 – I. – Neučinil-li soud rozhodnutí o tom, že peněžitá záruka trvá až do dne, kdy odsouzený zaplatí peněžitý trest, a odsouzený, kterému byl pravomocně uložen tento trest, sám nepožádá, aby záruky, kterou složil, bylo použito k jeho zaplacení, je třeba peněžitou záruku zrušit.

Roz. 32/00 – Nevyplývá-li z okolností složení peněžité záruky, že ji složila jiná osoba než obviněný, jedná se o záruku složenou samotným obviněným i v případě, že ji obviněný složil prostřednictvím svého obhájce.

V takovém případě z hlediska ustanovení § 73a odst. 3 tr. ř. postačí, když na důvody, pro které peněžitá záruka může připadnout státu, je upozorněn jen obviněný.

Roz. 50/08 – Za vyhýbání se výkonu uloženého trestu odnětí svobody ve smyslu § 73a odst. 3 písm. d) tr. ř., které je důvodem rozhodnutí o tom, že peněžitá záruka připadá státu, je třeba pokládat jen takové formy aktivit obviněného, jež svojí závažností odůvodňují závěr, že směřují ke zmaření výkonu trestu. Podání žádosti o odklad výkonu trestu, sledující oddálení nástupu výkonu trestu, nelze považovat za vyhýbání se výkonu uloženého trestu, a to ani tehdy, jde-li o žádost, jíž nelze ze zákonných důvodů vyhovět (např. z důvodu výměry uloženého trestu a uplatněných důvodů).

Roz. 36/14 – Po přijetí složené peněžité záruky je soud povinen za trvání vazebních důvodů, za nichž byla peněžitá záruka přijata, průběžně zkoumat i důvody jejího trvání. Jestliže soud nerozhodl o připadnutí peněžité záruky státu podle § 73a odst. 4 tr. ř. včas za trvání trestního stíhání a vazebních důvodů, nelze tak učinit až poté, co byl obviněný pravomocně zproštěn obžaloby. Pokud v té době již neexistují důvody vazby, rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu vylučuje povaha peněžité záruky jako institutu nahrazujícího vazbu. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že v takovém případě před pominutím důvodů vazby byly splněny podmínky pro její připadnutí státu (např. bylo vedeno řízení proti uprchlému).

Roz. 25/21 – K rozhodnutí podle § 73a odst. 1 tr. ř., že složená peněžitá záruka, jejíž přijetí bylo podle § 73a odst. 2 písm. a) tr. ř. státním zástupcem shledáno přípustným, se nepřijímá a obviněný se nepropouští z vazby na svobodu, protože v mezičase vyšly najevo nové skutečnosti odůvodňující např. rozšíření vazebních důvodů o koluzní vazbu podle § 67 písm. b) tr. ř., je v přípravném řízení příslušný soud (soudce). Státní zástupce v takovém případě ani nemůže rozhodnout podle § 73a odst. 5 tr. ř. o zrušení již složené peněžité záruky, neboť vydání takového rozhodnutí předpokládá, že obviněný se nenachází ve vazbě.

(1) Je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. a) nebo c), může orgán rozhodující o vazbě ponechat obviněného na svobodě nebo ho propustit na svobodu též tehdy, jestliže přijme složenou peněžitou záruku, jejíž výši určil. Je-li však obviněný stíhán pro trestný čin vraždy (§ 140 trestního zákoníku), těžkého ublížení na zdraví (§ 145 trestního zákoníku), mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 3, 4 trestního zákoníku, obchodování s lidmi (§ 168 trestního zákoníku), loupeže podle § 173 odst. 4 trestního zákoníku, braní rukojmí podle § 174 odst. 3, 4 trestního zákoníku, znásilnění podle § 185 odst. 3, 4 trestního zákoníku, pohlavního zneužití podle § 187 odst. 3, 4 trestního zákoníku, obecného ohrožení podle § 272 odst. 2, 3 trestního zákoníku, vývoje, výroby a držení zakázaných bojových prostředků (§ 280 trestního zákoníku), nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 3, 4 trestního zákoníku, získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou (§ 290 trestního zákoníku), zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny podle § 292 odst. 2, 3 trestního zákoníku, vlastizrady (§ 309 trestního zákoníku), rozvracení republiky (§ 310 trestního zákoníku), teroristického útoku (§ 311 trestního zákoníku), teroru (§ 312 trestního zákoníku), sabotáže (§ 314 trestního zákoníku), vyzvědačství (§ 316 trestního zákoníku), spolupráce s nepřítelem (§ 319 trestního zákoníku), válečné zrady (§ 320 trestního zákoníku), genocidia (§ 400 trestního zákoníku), útoku proti lidskosti (§ 401 trestního zákoníku), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§ 402 trestního zákoníku), agrese (§ 405a trestního zákoníku), přípravy útočné války (§ 406 trestního zákoníku), styků ohrožujících mír (§ 409 trestního zákoníku), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 411 trestního zákoníku), válečné krutosti (§ 412 trestního zákoníku), perzekuce obyvatelstva (§ 413 trestního zákoníku), plenění v prostoru válečných operací (§ 414 trestního zákoníku), zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků (§ 415 trestního zákoníku), nebo zneužití vlajky a příměří (§ 416 trestního zákoníku), a je-li dán důvod vazby uvedený v § 67 písm. c), nelze peněžitou záruku přijmout. Se souhlasem obviněného může peněžitou záruku složit i jiná osoba, musí však být před jejím přijetím seznámena s podstatou obvinění a se skutečnostmi, v nichž je shledáván důvod vazby.

(2) Na návrh obviněného nebo osoby, která nabízí složení peněžité záruky, orgán uvedený v odstavci 1 rozhodne, že

a) přijetí peněžité záruky je přípustné, a zároveň s přihlédnutím k osobě a k majetkovým poměrům obviněného nebo toho, kdo za něho složení peněžité záruky nabízí, k povaze a závažnosti trestného činu, pro který je obviněný stíhán, a závažnosti důvodů vazby určí výši peněžité záruky v odpovídající hodnotě od 10 000 Kč výše a způsob jejího složení, nebo

b) vzhledem k okolnostem případu nebo závažnosti skutečností odůvodňujících vazbu nabídku peněžité záruky nepřijímá.

(3) Pokud orgán uvedený v odstavci 1 rozhodne, že přijetí peněžité záruky je přípustné, může zároveň rozhodnout o uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí. Pro případy podle věty první se § 73 odst. 5 až 7 použijí obdobně.

(4) Soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce rozhodne, že peněžitá záruka připadá státu, jestliže obviněný

a) uprchne, skrývá se nebo neoznámí změnu svého pobytu, a znemožní tak doručení předvolání nebo jiné písemnosti soudu, státního zástupce nebo policejního orgánu,

b) zaviněně se nedostaví na předvolání k úkonu trestního řízení, jehož provedení je bez jeho přítomnosti vyloučeno,

c) opakuje trestnou činnost nebo se pokusí dokonat trestný čin, který dříve nedokonal nebo který připravoval nebo kterým hrozil, nebo

d) se vyhýbá výkonu uloženého trestu odnětí svobody nebo peněžitého trestu.

(5) Peněžitou záruku zruší nebo změní její výši na návrh obviněného nebo osoby, která ji složila, anebo i bez návrhu soud nebo státní zástupce, který v té době vede řízení, jestliže pominuly důvody, které k jejímu přijetí vedly, nebo se změnily okolnosti rozhodné pro určení její výše. Rozhodne-li o zrušení peněžité záruky nebo o jejím připadnutí státu, přezkoumá zároveň, zda nejsou dány důvody pro rozhodnutí o vzetí do vazby, a případně provede potřebné úkony.

(6) Nerozhodne-li soud jinak, trvá peněžitá záruka u obviněného, který byl pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nebo peněžitému trestu, do dne, kdy obviněný nastoupí výkon trestu odnětí svobody, zaplatí peněžitý trest a náklady trestního řízení; odstavec 7 tím není dotčen. Nezaplatí-li obviněný peněžitý trest nebo náklady trestního řízení ve stanovené lhůtě, na jejich zaplacení se použijí prostředky z peněžité záruky.

(7) Byla-li odsuzujícím rozsudkem obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích a poškozený o to ve stanovené lhůtě požádá, peněžitá záruka se poté, co odsouzený splnil své povinnosti uvedené v odstavci 6, použije k úhradě pohledávky poškozeného. Nepostačují-li prostředky z peněžité záruky k uspokojení pohledávek všech poškozených, tyto pohledávky se uspokojí poměrně.

(8) Jakmile je možno peněžitou záruku použít k úhradě pohledávky poškozeného podle odstavce 7, soud o tom poškozeného vyrozumí. Nepožádá-li poškozený o využití peněžité záruky k úhradě své pohledávky do tří měsíců od tohoto vyrozumění, peněžitá záruka se vrátí odsouzenému nebo osobě, která peněžitou záruku složila. O tom je třeba poškozeného poučit.

(9) Na důvody, pro které peněžitá záruka může připadnout státu, být použita na zaplacení peněžitého trestu nebo nákladů trestního řízení nebo k uhrazení pohledávky poškozeného, musí být obviněný a osoba, která peněžitou záruku složila, předem upozorněni.

(1) O vzetí obviněného do vazby rozhoduje soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. O vazbě obviněného zatčeného podle § 69 rozhoduje v řízení před soudem soudce; v takovém případě má stejná práva a povinnosti jako senát a jeho předseda.

(2) O žádosti obviněného o propuštění z vazby rozhoduje soud a v přípravném řízení státní zástupce. Nevyhoví-li státní zástupce žádosti o propuštění z vazby, je povinen ji nejpozději do pěti pracovních dnů od doručení předložit k rozhodnutí soudci; o tomto postupu vyrozumí obviněného. Souhlasí-li státní zástupce s propuštěním obviněného z vazby, může v řízení před soudem o propuštění z vazby rozhodnout předseda senátu.

(3) O dalším trvání vazby obviněného rozhoduje soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce.

(4) O změně důvodů vazby rozhoduje soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce; pominul-li některý z důvodů vazby, může o pominutí důvodu vazby rozhodnout v přípravném řízení i státní zástupce.

(5) O žádosti o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, které bylo obviněnému uloženo podle § 73 odst. 5 nebo § 73a odst. 3, nebo o zrušení předběžného opatření nahrazujícího vazbu, rozhoduje soud a v přípravném řízení státní zástupce.

(6) Rozhodnutí, kterým se obviněný propouští z vazby, může v přípravném řízení učinit i státní zástupce. V případě překročení lhůty pro rozhodnutí o dalším trvání vazby podle § 72 nebo překročení nejvyšší přípustné doby trvání vazby podle § 72a vydá soud a v přípravném řízení soudce nebo státní zástupce pouze příkaz k propuštění obviněného z vazby.

Úprava provedená v odst. 1 zajišťuje provázanost obecné úpravy rozhodování o vazbě s rozhodováním o vzetí do vazby zatčeného obviněného podle § 69 tr. ř., neboť v případě rozhodování o zatčeném obviněném se uplatní specifická úprava, podle níž v řízení před soudem rozhoduje o vazbě zatčeného soudce, přičemž soudce má v takovém případě stejná práva a povinnosti jako předseda senátu a senát a plní jejich funkci. Vazba je jedním z nejvýznamnějších zásahů do práv a svobod obviněného a s konečnou platností o ní rozhoduje soud, před kterým má obviněný právo být slyšen. Soud rozhoduje o vzetí obviněného do vazby a posuzuje, zda jsou dány důvody vazby.

Státnímu zástupci bylo ponecháno rozhodování o propuštění obviněného z vazby na svobodu (v přípravném řízení), a to popř. i při náhradě vazby některým nevazebním opatřením, či rozhodnutí o změně důvodů vazby, pokud některý vazební důvod pominul – tedy rozhodnutí ve prospěch obviněného. V případě překročení zákonem stanovených propadných vazebních lhůt postačuje vydat příkaz k propuštění obviněného z vazby a není třeba o tom vydávat usnesení.

Roz. 29/93 – Soud předtím, než přijme podle § 73 písm. b) slib obviněného, že povede řádný život, zejména že se nedopustí trestné činnosti a že splní povinnosti a dodrží omezení, která se mu uloží, musí pečlivě zvážit všechny okolnosti týkající se případu a osoby obviněného důležité z hlediska, zda je možno považovat slib za dostatečný. Skutečnosti, že škoda, již měl obviněný způsobit trestným činem, je velkého rozsahu, obviněný není výdělečně činný, je bez prostředků a trestné činnosti se měl dopouštět na různých místech republiky, výrazně zpochybňují takový slib.

Roz. 51/95 – Podmínky nahrazení vazby zárukou za další chování obviněného podle § 73 odst. 1 písm. a) tr. ř. nebudou zpravidla splněny u nabídky rodičů mladistvého, kteří měli s jeho výchovou závažné problémy, jež mimo jiné vyústily i ve spáchání posuzované trestné činnosti.

Roz. 39/98 – Usnesení o propuštění zadržené osoby na svobodu podle § 77 odst. 2 tr. ř. není rozhodnutím o vazbě, takže proti němu není přípustná stížnost (§ 141 odst. 2, § 74 odst. 1 tr. ř. a contr).

Naproti tomu usnesení o nahrazení vazby zárukou nebo slibem podle § 73 tr. ř., resp. peněžitou zárukou podle § 73a tr. ř., jsou rozhodnutími o vazbě, proti kterým je podle § 74 odst. 1 tr. ř. přípustná stížnost.

Roz. 51/02 – Omezení stanovená podle § 73 odst. 3 tr. ř. mohou trvat maximálně po dobu trvání důvodů vazby.

Roz. 7/03 – O stížnosti proti usnesení, kterým státní zástupce rozhodl o dalším trvání vazby (§ 73b odst. 2 tr. ř.) rozhoduje soud, jehož příslušnost vyplývá z ustanovení § 146a odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro určení příslušnosti soudu nemá v takovém případě význam ustanovení § 26 tr. ř.

Roz. 44/03 – Jestliže státní zástupce nevyhoví žádosti, resp. návrhu oprávněných osob na nahrazení vazby obviněného zárukou, slibem obviněného, popř. dohledem [§ 73 odst. 1 písm. a), b), d) tr. ř.] nebo peněžitou zárukou (73a odst. 1, 2 tr. ř.), musí předložit věc k rozhodnutí soudu (§ 73b odst. 3 tr. ř.).

V odůvodnění rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby nebo jiného rozhodnutí o vazbě, jehož důsledkem je ponechání obviněného ve vazbě, musí být kromě obecných náležitostí (§ 134) uvedeny také

a) skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný stíhán,

b) konkrétní skutečnosti, ze kterých jsou dovozovány důvody vazby, popřípadě okolnosti uvedené v § 68 odst. 3 a 4 a v § 72a odst. 3,

c) důvody, pro které nebylo možné dosáhnout účelu vazby jiným opatřením.

Znění zákona (§ 73c, § 73d až § 73g) má přispět ke sjednocení obsahu odůvodnění rozhodnutí o vazbě. Mezi obsahové náležitosti rozhodnutí o vazbě musí na prvním místě patřit uvedení konkrétních skutečností, z nichž se dovozuje naplnění vazebních důvodů, jakož i důvodů, pro které se nepoužije omezení o vzetí do vazby obviněného stíhaného pro méně závažný trestný čin, stejně jako omezení, které se výlučně váže na koluzní důvod vazby [§ 67 písm. b) tr. ř.]. Vzhledem k tomu, že důvody vazby nelze zcela oddělit od odůvodnění podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný stíhán, je třeba v odůvodnění rozhodnutí o vazbě uvést také skutečnosti, které odůvodňují podezření ze spáchání trestného činu, pro který je obviněný stíhán. S ohledem na vazební principy, musí odůvodnění usnesení o vazbě obsahovat také odůvodnění důvodů, pro které nebylo možno dosáhnout účelu vazby jiným opatřením.

(1) Koná-li se hlavní líčení nebo veřejné zasedání, jehož se účastní obviněný, rozhodne soud i o vazbě, je-li to potřebné vzhledem ke stanoveným lhůtám.

(2) Rozhoduje-li soud o vzetí obviněného do vazby mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání, nebo rozhoduje-li soudce o vzetí do vazby v přípravném řízení, rozhoduje vždy ve vazebním zasedání.

(3) V jiných případech než uvedených v odstavcích 1 a 2 se rozhoduje ve vazebním zasedání, jestliže o to obviněný výslovně požádá, nebo soud a v přípravném řízení soudce považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Vazební zasedání však není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, jestliže

b) obviněný byl slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě,

(1) Předseda senátu a v přípravném řízení soudce předvolá nebo nechá předvést k vazebnímu zasedání obviněného a vyrozumí o něm státního zástupce a obhájce. Rozhoduje-li se o vazbě zadrženého nebo zatčeného obviněného, obhájce se vyrozumí, je-li ve lhůtě 24 hodin, v níž nejpozději musí být rozhodnuto o vazbě, dosažitelný.

(2) Dobu konání vazebního zasedání stanoví předseda senátu a v přípravném řízení soudce tak, aby státní zástupce a obhájce měli možnost se vazebního zasedání zúčastnit a byly dodrženy lhůty stanovené pro rozhodnutí o vazbě.

(1) Vazební zasedání se v řízení před soudem koná za stálé přítomnosti všech členů senátu.

(2) Vazebního zasedání se vždy účastní obviněný; jeho účast může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení. Účast státního zástupce a obhájce při vazebním zasedání není nutná.

(1) Po zahájení vazebního zasedání podá předseda senátu nebo určený člen senátu a v přípravném řízení soudce zprávu o stavu věci. Poté podle povahy věci přednese návrh státní zástupce nebo žádost o propuštění z vazby obviněný nebo jeho obhájce.

(2) Státní zástupce, obviněný a jeho obhájce přednesou svá vyjádření a případné návrhy na provedení šetření potřebného pro rozhodnutí o vazbě. Není-li některá z těchto osob přítomna a jsou-li její vyjádření a návrhy obsaženy ve spise, anebo požádá-li o to, přednese jejich obsah předseda senátu nebo jím určený člen senátu a v přípravném řízení soudce. Následně předseda senátu a v přípravném řízení soudce vyslechne obviněného ke všem okolnostem podstatným pro rozhodnutí o vazbě. Státní zástupce a obhájce mohou klást obviněnému otázky, avšak teprve tehdy, až jim k tomu předseda senátu a v přípravném řízení soudce udělí slovo.

(3) Jsou-li ve vazebním zasedání prováděny důkazy, užije se přiměřeně ustanovení o dokazování v hlavním líčení; omezení v provádění důkazů čtením protokolu o výpovědi svědka nebo znalce (§ 211 odst. 1 a 5) se neuplatní.

(4) Na závěr vazebního zasedání předseda senátu a v přípravném řízení soudce udělí slovo k závěrečným návrhům státnímu zástupci, obhájci a obviněnému.

(6) Ustanovení § 55b, 56 a 57 se přiměřeně užijí i na vazební zasedání.

Institut vazebního zasedání upravený v těchto ustanoveních reaguje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl, ÚS 45/04 (č. 239/2005 Sb.), s cílem přimět zákonodárce k urychlenému řešení otázky zajištění práva obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení. Vazební zasedání se koná obligatorně, rozhoduje-li se o vzetí obviněného do vazby. V jiných případech rozhodování o vazbě se vazební zasedání koná pouze tehdy, pokud o to obviněný výslovně požádá, tj. přeje-li si obviněný být osobně slyšen ve vazebním zasedání.

O konání vazebního zasedání může obviněný požádat v žádosti o propuštění z vazby na svobodu apod. Dále jsou uvedeny výjimky, kdy se vazební řízení nemusí konat a kdy na provedení výslechu obviněného vzhledem k propadným lhůtám pro vydání rozhodnutí nelze trvat, a to přestože o to obviněný požádá – (viz § 73d odst. 3 tr. ř.).

Dobu konání vazebního zasedání stanoví předseda senátu a v přípravném řízení soudce tak, aby státní zástupce a obhájce měli reálnou možnost se vazebního zasedání zúčastnit, ovšem při dodržení lhůt stanovených pro rozhodnutí o vazbě. Vzhledem ke specifiku vazebního zasedání je na druhou stanu potřebné stanovit, že účast státního zástupce a obhájce při vazebním řízení není nutná.

Roz. 40/14 Žádost o konání vazebního zasedání je svým obsahem osobním právem obviněného podle § 73d odst. 3 tr. ř. V řízení ve věcech mladistvých je toto právo modifikováno zvláštním postavením mladistvého, avšak i zde má soud poučovací povinnost pouze k mladistvému, nikoliv k dalším osobám, které za mladistvého mohou mimo jiné podávat žádosti, tzn. zákonnému zástupci (§ 43 odst. 1 z. s. m.) nebo opatrovníkovi (§ 34 odst. 2 tr. ř., § 43 odst. 2 z. s. m.) anebo obhájci (§ 41 odst. 2 tr. ř.). Právo těchto osob oprávněných podat žádost za mladistvého, které mohou uplatnit i proti jeho vůli, nelze spojovat s povinností soudu zasílat jim informace o tom, že mladistvý takové právo má, a dotazovat se jich, zda za mladistvého tohoto práva chtějí využít.

Roz. 38/21 – I. – Podle § 207 odst. 2 tr. ř. lze v hlavním líčení přečíst protokol o výpovědi obviněného učiněné po náležitém poučení ve vazebním zasedání (§ 33 odst. 1, 2 a 5 tr. ř.), jemuž nebyl přítomen obhájce obviněného, neboť jeho účast ve vazebním zasedání není nutná (§ 73f odst. 2 tr. ř.).

(1) Proti rozhodnutí o vazbě (§ 68, 69, 71, 71a, 72, § 72a odst. 3, § 73 a 73a) je přípustná stížnost. Na rozhodování o stížnosti proti rozhodnutí o vazbě se obdobně užijí ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g).

(2) Odkladný účinek má pouze stížnost stran proti rozhodnutí o připadnutí peněžité záruky státu a stížnost státního zástupce proti rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby, nejde-li o propuštění z vazby po vyhlášení zprošťujícího rozsudku. Byl-li však státní zástupce přítomen při vyhlášení rozhodnutí, má jeho stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí.

(3) Rozhodne-li soud na základě stížnosti o zrušení rozhodnutí o vzetí obviněného do vazby nebo o dalším trvání vazby [§ 149 odst. 1 písm. b)], může věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí pouze z důvodu závažných vad rozhodnutí. V takovém případě musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby.

Z úpravy provedené zák. č. 459/2011 Sb. v kontextu s obecným ustanovením § 141 tr. ř. vyplývá, že stížností lze napadnout pouze rozhodnutí učiněná v prvním stupni. Výslovně se také zdůrazňuje, že i na rozhodnutí o vazbě se užijí ustanovení o vazebním zasedání, včetně práva obviněného na slyšení. Znění § 74 odst. 2 tr. ř. reaguje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10, ve kterém tento dovodil neústavnost části § 74 odst. 2 tr. ř. pokud byl nad obviněným vynesen zprošťující rozsudek a bylo rozhodnuto o propuštění obviněného z vazby na svobodu, avšak obviněný byl ponechán i nadále ve vazbě na základě stížnosti státního zástupce proti rozhodnutí soudu o propuštění z vazby až do doby rozhodnutí soudu druhého stupně, což bylo v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. c) odst. 3 Úmluvy. Z toto tedy vyplývá, že obviněného nelze držet ve vazbě na základě stížnosti podané státním zástupcem, která nebyla podána ihned po vyhlášení rozhodnutí, kterému byl státní zástupce přítomen.

Pokud v případech zcela zásadních vad, které nejsou odstranitelné v řízení před stížnostním orgánem, stížnostní soud napadené usnesení zruší a věc vrátí orgánu prvního stupně, musí zároveň vydat příkaz k propuštění obviněného z vazby na svobodu, neboť v takovém případě není rozhodnuto o vzetí obviněného do vazby a další trvání vazby již nemá opodstatnění.

Roz. 25/01 – Obviněný není osobou oprávněnou k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu, jímž se propouští z vazby proto, že mu byl na základě pravomocného rozhodnutí v jiné věci nařízen výkon trestu odnětí svobody, neboť podanou stížností nemůže dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí. Stížnostní soud proto podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. stížnost obviněného zamítne.

Roz. 52/08 – Lhůty stanovené v § 71 odst. 3, 4, 5, 6 tr. ř. nejsou pouze lhůtami pořádkovými. Jde o lhůty, na které se vztahuje článek 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, z něhož také vyplývá, že nikdo nemůže být držen ve vazbě leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Povaha a smysl těchto lhůt nepřipouští stav, že by jejich nedodržení nemělo žádný vliv na další trvání vazby. Není-li z nějakého důvodu rozhodnuto ve stanovených lhůtách, že se obviněný i nadále ponechává ve vazbě, je nutno učinit opatření k jeho propuštění na svobodu (příkaz k propuštění z vazby).

(1) Je-li vedeno trestní stíhání proti obviněnému ve výkonu trestu odnětí svobody a je-li dán některý z důvodů vazby podle § 67, rozhodne o důvodech, obsahu a trvání nezbytných omezení, která se proti němu uplatní, soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce.

(2) Uložená omezení nesmí být závažnější než ta, kterým by jinak byl obviněný podroben ve vazbě.

(3) Na rozhodování o omezeních, jejich trvání a o žádostech o zrušení omezení se přiměřeně užijí ustanovení § 68 odst. 1, § 71, 71a, 72, 72a a 74. Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost. Ustanovení o vazebním zasedání se neužijí.

Jestliže je dán některý z důvodů vazby (§ 67), může policejní orgán obviněného zadržet. Je však povinen provedené zadržení státnímu zástupci bezodkladně ohlásit a předat mu opis protokolu, který sepsal při zadržení, i další materiál, který státní zástupce potřebuje, aby popřípadě mohl podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí být podán tak, aby obviněný mohl být nejpozději do 48 hodin od zadržení odevzdán soudu, jinak musí být propuštěn na svobodu.

Roz. 2/02 – Doba umístění osoby ve zdravotnickém zařízení na podkladě § 23 odst. 4 písm. b) zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, tj. z důvodů nesouvisejících s trestním řízením, se nezapočítává do doby trvání zadržení této osoby a rozhodování o její vazbě, a to ani tehdy, navazuje-li bezprostředně na propuštění ze zdravotnického zařízení její zajištění pro účely trestního řízení.

(1) Osobu podezřelou ze spáchání trestného činu může, je-li dán některým z důvodů vazby (§ 67), policejní orgán v naléhavých případech zadržet, i když dosud proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 160 odst. 1). K zadržení je třeba předchozího souhlasu státního zástupce. Bez takového souhlasu lze zadržení provést, jen jestliže věc nesnese odkladu a souhlasu předem nelze dosáhnout, zejména byla-li osoba přistižena při trestném činu nebo zastižena na útěku.

(2) Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.

(3) Policejní orgán, který provedl zadržení, zadrženou osobu vyslechne a o výslechu sepíše protokol, v němž označí místo, čas a bližší okolnosti zadržení a uvede osobní údaje zadržené osoby, jakož i podstatné důvody zadržení.

(4) Policejní orgán, který zadržení provedl nebo kterému byla podle odstavce 2 odevzdána osoba přistižená při trestném činu, ji propustí bezodkladně na svobodu v případě, že bude podezření rozptýleno nebo důvody zadržení z jiné příčiny odpadnou. Nepropustí-li zadrženou osobu na svobodu, předá státnímu zástupci protokol o jejím výslechu s vyhotovením usnesení o zahájení trestního stíhání a další důkazní materiál tak, aby státní zástupce popřípadě mohl podat návrh na vzetí do vazby. Návrh musí policejní orgán podat bez odkladu, aby osoba zadržená podle tohoto zákona mohla být odevzdána soudu nejpozději do 48 hodin od tohoto zadržení; jinak musí být propuštěna na svobodu.

(5) Ustanovení § 33 odst. 1, 5 a 6, § 91, 92, 93 a 95 je třeba přiměřeně dbát i tehdy, jestliže je zadržená osoba vyslýchána v době, kdy ještě proti ní nebylo zahájeno trestní stíhání (§ 160).

(6) Zadržený podezřelý má právo požadovat, aby obhájce byl přítomen při jeho výslechu podle odstavce 3, ledaže je obhájce ve lhůtě uvedené v odstavci 4 nedosažitelný.

Za podezřelého lze považovat osobu, proti které se sice provádí úkony v souvislosti s trestním řízením, ale proti této osobě doposud nebylo trestní stíhání zahájeno. Je-li pak podezřelému doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, stává se obviněným. Zadržený podezřelý má právo požadovat, aby obhájce byl přítomen jeho výslechu (výslech zadržené osoby), ledaže je obhájce ve lhůtě 48 hodin nedosažitelný.

Roz. 10/95 – Pokud byla osobní svoboda podezřelého omezena jeho zajištěním podle § 14 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění dalších předpisů, nelze dobu tohoto zajištění započítávat do doby zadržení obviněného podle příslušných ustanovení trestního řádu. Lhůta 24 hodin, ve které je podle § 77 odst. 1 tr. ř. státní zástupce povinen zadrženou osobu odevzdat soudu s návrhem na vzetí do vazby, počíná běžet až okamžikem zadržení obviněného podle § 76 odst. 1 tr. ř.

Roz. 25/07 – Zaměstnanec bezpečnostní služby může omezit osobní svobodu jiného při splnění podmínek § 76 odst. 2 tr. ř., tj. jde-li o osobu, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté.

Zákrok zaměstnance bezpečnostní služby vůči osobě, která není podezřelá ze spáchání trestného činu, spočívající v omezení její osobní svobody, nelze pokládat za oprávněný, ani když jej provede na žádost orgánů Policie České republiky o zadržení této osoby pro účely plnění jejich jiných úkolů. Okolnost, že zaměstnanec bezpečnostní služby takto jednal na žádost Policie České republiky, nemá význam pro posouzení oprávněnosti jeho zákroku, a proto mohou být splněny podmínky nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák., pokud osoba, jíž tento zaměstnanec neoprávněně brání v užívání osobní svobody, užije násilí k překonání odporu toho, kdo omezuje její osobní svobodu. Oprávněnost nutné obrany je v takovém případě založena na tom, že uvedená osoba odvrací útok na zájem chráněný trestním zákonem, konkrétně na zájem společnosti na ochraně osobní svobody.

(1) Je-li dán některý z důvodů vazby a nelze-li osobě podezřelé ze spáchání trestného činu doručit opis usnesení o zahájení trestního stíhání a takovou osobu nelze předvolat, předvést nebo bez odkladu zadržet, vydá soudce na návrh státního zástupce příkaz k jejímu zadržení.

(2) Příkaz k zadržení musí vedle údajů zajišťujících, že osoba, jež má být zadržena, nebude zaměněna s jinou osobou, obsahovat přesný popis důvodů, pro které se vydává. Připojí se k němu opis usnesení o zahájení trestního stíhání.

(3) Zadržení provedou na podkladě příkazu policejní orgány, které jsou též povinny, pokud je to třeba, vypátrat pobyt podezřelé osoby.

(4) Policejní orgán, který podezřelou osobu na základě příkazu zadržel, je povinen jí neprodleně doručit opis usnesení o zahájení trestního stíhání, vyslechnout ji a s protokolem o jejím výslechu a dalším důkazním materiálem předat státnímu zástupci tak, aby státní zástupce mohl případně podat návrh na její vzetí do vazby do 48 hodin od zadržení; jinak musí být taková osoba propuštěna na svobodu.

(5) Soudce, kterému byla zadržená osoba dodána, dále postupuje přiměřeně podle § 77 odst. 2.

Zadržená osoba má právo zvolit si obhájce, mluvit s ním bez přítomnosti třetí osoby a radit se s ním již v průběhu zadržení. Zadržená osoba má dále právo na své náklady komunikovat prostřednictvím písemných sdělení nebo telefonu s osobou, kterou sama určí, je-li to technicky možné a pokud to okolnosti umožňují, zejména neohrozí-li to dosažení účelu trestního řízení nebo nebrání-li tomu zájem na ochraně oběti; tato komunikace podléhá kontrole. Zadržený cizinec má právo, aby byl o jeho zadržení vyrozuměn konzulární úřad státu, jehož je občanem, a právo na komunikaci s tímto konzulárním úřadem. Nemá-li zadržený cizinec dostatek finančních prostředků, komunikace s konzulárním úřadem se mu umožní bezplatně. O těchto právech je třeba zadrženou osobu poučit a poskytnout jí plnou možnost jejich uplatnění.

(1) Nenařídil-li státní zástupce propuštění zadržené osoby na podkladě materiálů mu došlých, popřípadě po jejím opětovném výslechu, je povinen odevzdat ji ve lhůtě 48 hodin od zadržení soudu s návrhem na vzetí do vazby. K návrhu připojí dosud získaný důkazní materiál.

(2) Soudce je povinen vyslechnout zadrženou osobu (odstavec1) a do 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce rozhodnout o jejím propuštění na svobodu anebo rozhodnout, že ji bere do vazby. O době a místě konání výslechu vyrozumí bezodkladně vhodným způsobem zvoleného nebo ustanoveného obhájce, pokud je dosažitelný, a o jeho účast zadržená osoba požádala, a státního zástupce. Obhájce a státní zástupce se mohou výslechu zúčastnit a klást zadržené osobě otázky, avšak teprve tehdy, až jim k tomu soudce udělí slovo. Překročení doby 24 hodin od doručení návrhu státního zástupce na vzetí do vazby je vždy důvodem rozhodnutí o propuštění obviněného na svobodu.

Roz. 29/94 – Proti rozhodnutí soudce o propuštění zadržené osoby podle § 77 odst. 2 tr. ř. není stížnost přípustná (§ 74 odst. 1 tr. ř.).

Roz. 34/94 – Soudce rozhodující k návrhu státního zástupce o vazbě zadržené osoby podle § 77 odst. 2 tr. ř. musí respektovat lhůtu 24 hodin, a není povinen vázat se na možnosti obhájce zúčastnit se výslechu zadrženého. Jeho povinností je – pokud o účast obhájce zadržená osoba požádala – toliko obhájce vyrozumět, je-li dosažitelný. Tato povinnost je splněna, vyrozumí-li vhodným způsobem advokátní kancelář obhájce.

Roz. 46/01 – Směřuje-li postup policejních orgánů od samého počátku k zadržení osoby podezřelé z trestného činu, musí být tato osoba ihned seznámena s důvody zadržení a vyslechnuta. Neplní-li počínání policejních orgánů evidentně pořádkový účel a je-li podezřelá osoba od samého počátku takového zákroku fakticky omezena na osobní svobodě, je třeba celou tuto dobu započítávat do lhůty 48 hodin uvedené v ustanovení § 77 odst. 1 tr. ř.

(1) Je-li vedeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje tři léta, může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce uložit omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, je-li to nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(2) Bylo-li obviněnému uloženo omezení podle odstavce 1, předseda senátu a v přípravném řízení soudce vyzve obviněného nebo toho, kdo má cestovní doklad obviněného u sebe, aby mu cestovní doklad¹⁰⁾ ve lhůtě jím stanovené vydal, jinak mu bude odejmut; na postup při odnětí cestovního dokladu se § 79 použije přiměřeně.

(3) Opis usnesení podle odstavce 1, týká-li se státního občana České republiky, zašle předseda senátu a v přípravném řízení soudce orgánu příslušnému k vydání cestovního dokladu; tento orgán také vyrozumí o vydání nebo odnětí cestovního dokladu.

(4) Omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí podle odstavce 1 předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce zruší i bez návrhu, pominuly-li důvody pro jeho uložení. Obviněný, kterému bylo uloženo omezení podle odstavce 1, má právo kdykoliv žádat o jeho zrušení. O takové žádosti musí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout bez zbytečného odkladu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li nové důvody, opakovat až po uplynutí tří měsíců od právní moci rozhodnutí.

(5) Předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce vyrozumí bez zbytečného odkladu orgán příslušný k vydání cestovního dokladu o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, které se týká státního občana České republiky; tento orgán rovněž vyrozumí o vrácení cestovního dokladu obviněnému.

(6) Z důležitých důvodů může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce na konkrétně vymezenou dobu povolit vycestování do zahraničí, zejména za účelem pracovní cesty.

(2) Podléhá-li zajištění věc, která je součástí majetku ve svěřenském fondu nebo v podílovém fondu, zajistí se svěřenskému správci nebo obhospodařovateli podílového fondu. Není-li známo, komu věc důležitá pro trestní řízení patří, zajistí se bez uvedení osoby, jíž byla zajištěna; v opatření se uvede, kdy a kde a z jakého důvodu k zajištění věci došlo.

(3) Zajištění věci pro důkazní účely má přednost před jinými důvody zajištění věci. Důvod zajištění podle § 47, 78, 79, 79a, 79g, 344a, 347 nebo 358b lze v průběhu trestního řízení změnit usnesením, proti kterému je přípustná stížnost. O změně důvodu zajištění není třeba rozhodovat v případě, kdy jsou splněny podmínky pro vyslovení propadnutí nebo zabrání věci, která je zajištěna k důkazním účelům.

(4) Neohrozí-li to dosažení účelu trestního řízení, nezajistí se věc bezcenná nebo věc, jejíž zajištění je z jiných důvodů neúčelné. Vždy se však zajistí věc, která má propadnout nebo být zabrána na základě rozhodnutí soudu, které dosud nenabylo právní moci.

(5) Nestanoví-li zákon jinak, lze práva třetích osob k zajištěné věci důležité pro trestní řízení uplatnit pouze v řízení ve věcech občanskoprávních.

(1) Kdo má u sebe věc, která může sloužit pro důkazní účely, je povinen ji na vyzvání předložit soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu; je-li ji nutno pro účely náležitého zjištění skutečností důležitých pro trestní řízení zajistit, je povinen takovou věc na vyzvání těmto orgánům vydat. Při vyzvání je třeba ho upozornit na to, že nevyhoví-li výzvě, může mu být věc odňata, jakož i na jiné následky nevyhovění (§ 66). Vyzvat k předložení nebo vydání věci je oprávněn předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán.

(2) Povinnost podle odstavce 1 se nevztahuje na listinu nebo na jiný hmotný nosič obsahující obrazový, zvukový nebo datový záznam, jejichž obsah se týká okolnosti, o které platí zákaz výslechu, ledaže došlo k zproštění povinnosti zachovat věc v tajnosti nebo k zproštění povinnosti mlčenlivosti.

(3) Nikoho nelze nutit, aby předložil nebo vydal věc, jež v době, kdy je požádáno o její předložení nebo vydání, může sloužit jako důkaz proti němu nebo proti jeho osobě blízké; tím nejsou dotčena ustanovení o odnětí věci, domovní prohlídce, prohlídce jiných prostor a pozemků a osobní prohlídce.

(4) Je-li to potřebné pro účely zabránění zmaření propadnutí nebo zabrání věci, orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 vydá příkaz, že osoba, jíž byla věc zajištěna, nesmí po dobu zajištění takovou věc převést na jinou osobu nebo ji zatížit. Právní jednání učiněné v rozporu s tímto zákazem je neplatné; soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. O tom je třeba tuto osobu poučit.

(5) Osobě, která předložila nebo vydala věc, jež může sloužit pro důkazní účely, vydá orgán, který úkon provedl, ihned písemné potvrzení o převzetí věci nebo opis protokolu; věc v nich musí být dostatečně přesně popsána, tak, aby bylo možné určit její totožnost.

(6) Orgán činný v trestním řízení, kterému byla vydána věc, jež může sloužit pro důkazní účely, ji převezme do úschovy.

(7) Osoba, které byla věc zajištěna, má právo kdykoli žádat o vrácení takové věci. O takové žádosti musí orgán činný v trestním řízení uvedený v odstavci 1 neodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji tato osoba, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí.

(1) Nebyla-li věc, která může sloužit pro důkazní účely, na vyzvání předložena nebo vydána tím, kdo ji má u sebe, může mu být na příkaz předsedy senátu a v přípravném řízení na příkaz státního zástupce nebo policejního orgánu odňata. Policejní orgán potřebuje k vydání takového příkazu předchozí souhlas státního zástupce; bez předchozího souhlasu může být příkaz policejním orgánem vydán jen tehdy, jestliže nelze předchozího souhlasu dosáhnout a věc nesnese odkladu.

(2) Nevykoná-li orgán, který příkaz k odnětí věci vydal, odnětí věci sám, provede je na podkladě příkazu policejní orgán.

(3) K odnětí věci se podle možnosti přibere osoba, která není na věci zúčastněna.

Úprava provedená zákonem č. 55/2017 Sb. reaguje na potřebu odlišit od sebe režim předložení a zajištění věcí sloužících pro důkazní účely a režim zajištění movitých věcí, jež jsou nástroji a výnosy z trestné činnosti. Napravuje dlouhodobý deficit týkající se movitých věcí zajištěných podle § 78 a 79 tr. ř. pro účely jejich propadnutí nebo zabrání jako nástroj nebo výnos z trestné činnosti, jež nejsou určeny k důkazním účelům, neboť ve srovnání s režimem věcí nemovitých nebo nehmotných zajištěných z obdobných důvodů je zřejmé, že je osobě, jíž byly movité věci zajištěny, přiznána nižší míra právních prostředků, kterými může proti takovému zajištění brojit. Je tedy více než žádoucí sjednotit režim zajištění movitých věcí z jiných důvodů než pro důkazní účely s režimem zajištění jiných typů věcí. „Opatřeními k zajištění majetku není dotčena možnost, aby byl v průběhu řízení konkrétní majetek považován za důkazní prostředek, za předpokladu, že bude poté k dispozici pro účinný výkon příkazu ke konfiskaci.“ (viz důvodová zpráva). „výnosy z trestné činnosti“ jako všechny ekonomické výhody pocházející přímo či nepřímo z trestného činu; může se jednat o majetek v jakékoli podobě, který zahrnuje všechny následné reinvestice nebo přeměnu přímých výnosů a všechen ocenitelný užitek, se pojem „výnos z trestné činnosti“ rozšiřuje výslovně také o plody a užitky věcí pocházejících z trestné činnosti, neboť tyto nejsou jako takové kryty důvody zajištění, ani nejsou zahrnuty výslovně do stávajícího pojetí výnosu, přičemž ne vždy sledují osud věci hlavní, proto je třeba postavit najisto, že i ony jsou považovány za výnos z trestné činnosti (viz věc důležitá pro trestní řízení – § 77b). Dřívější ustanovení o vydání věci (§ 78) bylo výslovně doplněno i o předložení věci, neboť v tomto ustanovení je kromě povinnosti vydat věc pro účely jejího zajištění upravena i povinnost takovou věc pouze předložit za účelem jejího ohledání. Dále se zdůrazňuje, že ediční povinnost se nevztahuje jen na listinu, ale na jakýkoli hmotný nosič, který obsahuje informace, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti nebo které jsou utajované. Nově se u ediční povinnosti také výslovně zdůrazňuje právo dotčené osoby nevystavit sebe nebo osobu blízkou nebezpečí trestního stíhání (zákaz sebeobviňování, nemo tenetur), což nicméně nebrání tomu, aby věc byla osobě odňata. Předchozí systematika zajištění věcí, o nichž zjištěné skutečnosti nasvědčují, že jsou nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, kdy byly jednotlivé zajišťovací instituty uvedené v § 79a až § 79f tr. ř. rozděleny podle druhu zajišťovaných věcí, se postupem času stala zbytečně složitou a nepřehlednou, kdy byly doplňovány stále nové typy věcí, jež bylo třeba upravit, na aplikační praxi navíc taková systematika kladla zvýšené nároky i ohledně správného určení, o jaký druh věci se jedná (movitá hmotná, movitá nehmotná, nemovitá hmotná, nemovitá nehmotná).

Roz. 30/78 – Jestliže jako věc důležitá pro trestní řízení bylo orgánu činnému v trestním řízení vydáno (§ 78 tr. ř.), popř. takovým orgánem odňato (§ 79 tr. ř.), zboží, které podléhá celní kontrole (§ 24 celního zákona č. 44/1974 Sb.), je třeba poté, co zboží již není třeba k dalšímu řízení, vydat je příslušní celnici (§ 10 odst. 2 cit. zák.). Vlastníku, popř. jiné oprávněné osobě ve smyslu § 80 odst. 1 tr. ř. lze zboží vydat jen tehdy, jestliže již nepodléhá celní kontrole.

Roz. 4/01 – Pochybnosti o právu k věci, která byla podle § 78 tr. ř. vydána, nebo podle § 79 tr. ř. odňata ve smyslu ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř., bývají zpravidla tehdy, když právo k takové věci uplatňuje další osoba, popř. více osob. Je-li tomu tak, je třeba učinit opatření podle ustanovení věty třetí § 80 odst. 1 tr. ř. o uložení věci do úschovy. Orgán činný v trestním řízení vyvstalé pochybnosti o právu k věci neodstraňuje prováděním samostatného dokazování zaměřeného jen na tuto otázku, které by jinak nemělo význam pro rozhodnutí ve věci samé.

Roz. 79/13 – Nesprávné označení určitého procesního úkonu orgánem činným v trestním řízení, ačkoliv se ve skutečnosti jednalo o procesní úkon jiný, nezpůsobuje sama o sobě nezákonnost skutečně provedeného procesního úkonu. Jestliže policejní orgán sice formálně nesprávně označil určitý procesní úkon jako prověrku na místě (§ 104e tr. ř.), třebaže šlo jen o zadokumentování jednání policistů v místě bydliště obviněného (v té době zadrženého podezřelého), při němž ten dobrovolně vydal věci důležité pro trestní řízení (§ 78 tr. ř.), nedošlo k procesnímu pochybení majícímu vliv na zákonnost tohoto úkonu.

Roz. 50/73 – Veci, ktoré boli odňaté obvinenému v trestnom konaní podľa § 79 Tr. por. a ktoré sa potom stali predmetom výkonu rozhodnutia predajom movitých vecí podľa občianskeho súdneho poriadku a boli na tento účel zabezpečené podľa § 327 O. s. p., nemožno vydať obvinenému podľa § 80 ods. 1 Tr. por.

Zajištění nástrojů trestné činnosti
a výnosů z trestné činnosti a náhradní hodnoty

(1) Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určitá věc je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán rozhodnout o zajištění takové věci. Policejní orgán k takovému rozhodnutí potřebuje předchozí souhlas státního zástupce. Předchozího souhlasu státního zástupce není třeba v naléhavých případech, které nesnesou odkladu. Policejní orgán je v takovém případě povinen do 48 hodin své rozhodnutí předložit státnímu zástupci, který s ním buď vysloví souhlas, nebo je zruší. Proti rozhodnutí o zajištění je přípustná stížnost.

(2) V rozhodnutí o zajištění nebo v připojených listinách je zapotřebí náležitě a nezaměnitelně vymezit věci podléhající zajištění. Je-li zajišťováno právo, může být zajištěno i právo teprve v budoucnu vzniklé. V rozhodnutí o zajištění se tomu, komu byla věc zajištěna, zakáže, aby po oznámení rozhodnutí takovou věc převedl na jiného nebo ji zatížil, a je-li zajištěna hmotná věc, také, aby ji záměrně poškozoval nebo ničil. Je-li to zapotřebí pro účely zajištění nebo správy zajištěné věci, lze v rozhodnutí o zajištění věci nebo i v dodatečném rozhodnutí zakázat nebo omezit také výkon dalších práv souvisejících se zajištěnou věcí, a to včetně práv teprve v budoucnu vzniklých, jakož i vyzvat k vydání všech listin nebo jiných hmotných nosičů, jejichž předložení je nutné k uplatnění určitého práva k zajištěné věci, s upozorněním na následky nevyhovění takové výzvě ve stanovené lhůtě (§ 66 a 79). Na dodatečné rozhodnutí o zákazu nebo omezení výkonu dalších práv souvisejících se zajištěnou věcí se ustanovení o rozhodnutí o zajištění použijí přiměřeně.

(3) V rozhodnutí o zajištění se tomu, komu byla věc zajištěna, dále uloží, aby orgánu činnému v trestním řízení, který rozhodl o zajištění, do 15 dnů od oznámení rozhodnutí sdělil, jaká práva třetích osob se váží k zajištěné věci, zda je jiným způsobem omezen výkon práva s ní nakládat, a bylo-li zajištěno majetkové právo, též kdo je osobou povinnou poskytnout odpovídající plnění, s upozorněním na následky nevyhovění takové výzvě ve stanovené lhůtě (§ 66).

(4) Orgán činný v trestním řízení, který rozhodl o zajištění, učiní všechny úkony nezbytné k výkonu takového rozhodnutí.

V usnesení o zajištění věci je třeba uvést důvod zajištění a náležitě a nezaměnitelně vymezit zajištěné věci, což může být učiněno i formou odkazu na připojené listiny nebo jiné nosiče. Výslovně se též stanoví, že zajistit lze i právo, jež vznikne teprve v budoucnu (např. právo na podíl na likvidačním zůstatku, které je samostatně převoditelným právem spojeným s podílem v obchodní korporaci, a jako takové musí být zajištěno samostatně). Osobě, jejíž věc podléhá zajištění, se v usnesení zakáže ji převést na jinou osobu nebo ji zatížit, a pokud jde o věc hmotnou, též záměrně činit faktické úkony směřující k jejímu poškození nebo zničení. Orgán činný v trestním řízení má možnost výslovně omezit v usnesení o zajištění i některá další práva, pokud by podle jeho názoru jejich výkon ohrozil účel zajištění.

Roz. 60/99 – Podstatou zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§ 79a tr. ř.) je omezení dispozičního práva majitele účtu k těmto prostředkům, nikoli jejich odejmutí majiteli účtu.

Jestliže zajištění peněžních prostředků na účtu u banky pro účely trestního řízení již není třeba, příslušný orgán činný v trestním řízení podle § 79a odst. 3 tr. ř. zajištění zruší.

V případě peněžních prostředků zajištěných na účtu u banky se nejedná o věci vydané podle § 78 tr. ř. nebo odňaté podle § 79 tr. ř., a proto je také nelze vrátit postupem podle § 80 tr. ř.

(1) Orgán činný v trestním řízení, který rozhodl o zajištění, bezodkladně doručí zkrácené rozhodnutí o zajištění bez odůvodnění orgánu nebo osobě, které jsou příslušné k provedení zajištění. Současně orgány nebo osoby příslušné k provedení zajištění vyzve, aby, pokud zjistí, že se s věcí, která byla zajištěna, nakládá tak, že hrozí zmaření nebo ztížení účelu zajištění, mu tuto skutečnost neprodleně oznámily. Orgán nebo osoba příslušná k provedení zajištění je povinna neprodleně po doručení rozhodnutí o zajištění provést zajištění věci a učinit vše potřebné k tomu, aby nedošlo k porušení zákazů a omezení uvedených v rozhodnutí o zajištění věci. Poté, co tento orgán nebo osoba provedou zajištění věci, orgán činný v trestním řízení doručí rozhodnutí o zajištění osobě, které byla věc zajištěna.

(2) Byla-li zajištěna pohledávka a nejde-li o pohledávku na účtu vůči bance nebo jinému subjektu oprávněnému vést účet pro jiného, orgán činný v trestním řízení, který rozhodl o zajištění, doručí zkrácené rozhodnutí o zajištění bez odůvodnění také dlužníku vlastníka pohledávky a uloží mu, aby místo plnění vlastníku složil předmět plnění do jeho úschovy nebo na jiné určené místo. Složením předmětu plnění do úschovy nebo na určené místo dlužník svůj závazek v rozsahu poskytnutého plnění splní. Rozhodnutí o zajištění se dlužníku oznámí dříve než vlastníku zajištěné pohledávky.

(3) Považuje-li to orgán činný v trestním řízení, který rozhodl o zajištění, za potřebné pro dosažení účelu zajištění, vyrozumí o zajištění věci také jiné orgány a osoby než uvedené v odstavci 1, které mají na základě jiných právních předpisů uloženou evidenční, dohledovou nebo jinou povinnost ve vztahu k zajištěné věci nebo jejímu vlastníku anebo držiteli, a zároveň je vyzve k tomu, aby mu, pokud zjistí, že je se zajištěnými věcmi nakládáno tak, že hrozí zmaření účelu jejich zajištění, tuto skutečnost neprodleně oznámily; tyto orgány a osoby jsou povinny takové výzvě vyhovět. Dále o zajištění vyrozumí osoby a orgány, o nichž je mu známo, že mají k zajištěné věci předkupní, nájemní nebo jiné právo, nebo vedou řízení, v němž byl omezen výkon práv s takovou věcí nakládat. Orgán činný v trestním řízení, který rozhodl o zajištění podílu v obchodní korporaci, o této skutečnosti vyrozumí po právní moci takového rozhodnutí také obchodní korporaci.

(4) Orgán činný v trestním řízení, který rozhodl o zajištění nemovité věci, vyrozumí katastrální úřad o nabytí právní moci takového rozhodnutí.

(1) Kdo má u sebe movitou věc, která může podléhat zajištění, je povinen takovou věc na vyzvání předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce nebo policejního orgánu vydat; pokud ji nevydá, může mu být odňata. Na postup při vydání a odnětí movité věci se použijí obdobně § 78 a 79.

(2) Orgán činný v trestním řízení příslušný k vydání příkazu k odnětí věci může při posouzení všech rozhodných okolností ponechat movitou věc na místě, kde se nachází, pokud

a) odnětí takové věci by vedlo k jejímu znehodnocení nebo k znehodnocení věci, s níž je funkčně spojena,

b) odnětí takové věci by bylo spojeno s nepřiměřenými technickými obtížemi,

c) jde o věc vyžadující zvláštní péči nebo je péče o ni spojena s nepřiměřenými náklady, nebo

(3) Pokud je movitá věc ponechána na místě, kde se nachází, tato skutečnost se spolu s důvodem takového postupu uvede do protokolu a movitá věc se náležitě vymezí tak, aby nebyla zaměnitelná s jinými. Orgán příslušný k vydání příkazu k odnětí věci zároveň vydá příkaz k zdržení se nakládání s věcí, v němž movitou věc náležitě a nezaměnitelně vymezí a zakáže, aby s ní bylo jakkoli právně jednáno nebo fakticky nakládáno způsobem, který by vedl k zmaření účelu jejího zajištění, zejména aby byla převedena na jiného, zatížena, poškozena nebo zničena. Zákaz působí vůči všem a je účinný okamžikem vyvěšení příkazu na místě, kde se movitá věc nachází; v tomto smyslu musí příkaz obsahovat poučení, včetně upozornění na následky spojené s porušením zákazu. Právní jednání učiněné v rozporu se zákazem uvedeným v příkazu je neplatné, přičemž soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Movitá věc ponechaná na místě se označí tak, aby bylo zřejmé, že se na ni vztahuje příkaz k zdržení se nakládání s věcí.

(4) Ponechání movité věci na místě, kde se nachází, nebrání tomu, aby orgán činný v trestním řízení příslušný k rozhodování o takové věci následně kdykoli vyzval k vydání takové věci nebo vydal příkaz k jejímu odnětí, má-li za to, že je to potřebné z hlediska účelu zajištění. Orgán činný v trestním řízení příslušný k rozhodování o vydané nebo odňaté movité věci může kdykoli rozhodnout, že ji ponechá z důvodů uvedených v odstavci 2 u osoby, které byla zajištěna; při tom postupuje přiměřeně podle odstavce 3. Proti takovému rozhodnutí není stížnost přípustná.

(5) Rozhodnutí o zajištění podle § 79a ohledně movité věci, která byla vydána nebo odňata podle odstavce 1 anebo která byla ponechána na místě podle odstavce 2, musí být vydáno do 96 hodin od takového úkonu.

(6) Odstavce 1 až 5 se přiměřeně použijí i na zjištěné stroje nebo jiná upevněná zařízení, která jsou součástí nemovité věci a jsou oddělitelná.

Ohledně movitých věcí lze postupovat dvěma způsoby. Standardně dojde k jejich odnětí, pokud nejsou dobrovolně vydány, čímž je jednoznačně zajištěno, že nedojde ke zmaření účelu zajištění. Jsou však případy, kdy se takový postup nejeví být vhodným, např. jde o určitý stroj nebo zařízení, které je technicky spojené s nemovitou věcí a jeho odnětí by bylo technicky a finančně náročné, přičemž by došlo k znehodnocení, nebo jde o věci, kdy je péče o ně velmi nákladná nebo které musí být uchovávány ve specifických podmínkách a dotčená osoba je schopna takové podmínky zajistit, přičemž s ohledem na všechny okolnosti lze usuzovat, že nehrozí nebezpečí, že by jednala tak, aby zmařila účel zajištění, anebo jde o věci nižší hodnoty, kdy není ve všech případech zcela nezbytné přistupovat k jejich odnětí a postačí administrativní zajištění.

Pro tyto případy se umožňuje, aby orgán příslušný k vydání příkazu k odnětí věci takové věci ponechal v dispozici povinné osoby s tím, že se spokojí s jejich administrativním zajištěním. Uvedené je ponecháno na jeho úvaze, přičemž pokud takto postupuje, uvede do protokolu, že je určitá věc ponechána na místě, tuto věc náležitě popíše a stručně odůvodní tento postup. Následně vydá příkaz k zdržení se nakládání s takovou věcí, který vyvěsí na viditelném místě u věci, jež byla ponechána na místě. Rozhodnutí o zajištění podle § 79a tr. ř. ohledně movité věci (podle odst. 1,2) musí být vydáno do 96 hodin od takového úkonu.

(1) Na základě příkazu k ohledání nemovité věci vydaného předsedou senátu a v přípravném řízení soudcem na návrh státního zástupce může soud nebo státní zástupce anebo na základě jejich pokynu policejní orgán provést ohledání nemovité věci a jejího příslušenství za účelem zjištění stavu nemovité věci a posouzení účelnosti jejího zajištění. Orgán činný v trestním řízení provádějící ohledání nemovité věci uvědomí o době a místě ohledání vlastníka nemovité věci nebo osobu, která s ním žije ve společné domácnosti, a dále osobu, o níž je známo, že má k nemovité věci práva. Tyto osoby jsou povinny prohlídku nemovité věci a jejího příslušenství umožnit.

(2) Orgán provádějící ohledání k němu může přibrat osoby, jejichž účast při ohledání je potřebná, zejména pro účely ocenění nemovité věci.

(3) Je-li při ohledání nemovité věci zjištěna movitá věc anebo stroj nebo jiné upevněné zařízení, které jsou součástí nemovité věci a jsou oddělitelné, u nichž jsou dány důvody pro jejich zajištění podle § 79a, lze postupovat obdobně podle § 79c odst. 2 až 5 i bez vydání příkazu k domovní prohlídce nebo prohlídce jiných prostor a pozemků.

(1) Právní jednání učiněné osobou, vůči níž směřují zákazy uvedené v rozhodnutí o zajištění, v rozporu se zákazy v něm uvedenými, je neplatné; o tom je třeba tuto osobu poučit. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

(2) S věcí, na kterou se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci výkonu rozhodnutí, veřejné dražby, exekuce nebo insolvenčního řízení nakládat jen po předchozím souhlasu předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce. Na úhradu pohledávek, které jsou předmětem výkonu rozhodnutí, veřejné dražby, exekuce nebo insolvenčního řízení, se přednostně použije věc nedotčená rozhodnutím o zajištění.

(3) Je-li k převodu nebo ke zřízení práva k zajištěné věci nutný zápis do evidence vedené podle jiných právních předpisů, orgán nebo osoba, které vedou takovou evidenci, mohou po doručení rozhodnutí o zajištění provést zápis k takové věci na základě právního jednání osoby, jíž byla věc zajištěna, jen s předchozím souhlasem předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce.

(4) Byl-li podle katastrálního zákona podán návrh na zápis práv k nemovité věci do katastru nemovitostí na základě právního jednání osoby, jíž byla nemovitá věc zajištěna, před vydáním usnesení o jejím zajištění, a do doby vydání usnesení o jejím zajištění o něm nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, ztrácí podaný návrh své právní účinky ke dni nabytí právní moci usnesení o jejím zajištění.

(5) Je-li zajištěna pohledávka na účtu, zajištění se vztahuje na peněžní prostředky, které se nacházejí na účtu v okamžiku, v němž je bance nebo jinému subjektu, který vede účet pro jiného, doručeno rozhodnutí o jejich zajištění, až do výše částky uvedené v tomto rozhodnutí a jejího příslušenství. Převyšuje-li částka uvedená v rozhodnutí o zajištění zůstatek peněžních prostředků na účtu, vztahuje se zajištění i na peněžní prostředky, které na účet dodatečně dojdou, a to do výše částky uvedené v rozhodnutí, včetně jejího příslušenství. Nestanoví-li tento zákon jinak, od okamžiku doručení usnesení o zajištění pohledávky na účtu bance nebo jinému subjektu oprávněnému vést účet pro jiného je zakázáno jakkoli disponovat s peněžními prostředky, které se na účtu nacházejí, až do výše zajištění.

V souvislosti s úpravami provedenými v tomto ustanovení je vhodné zmínit, že byl-li podán osobou, jejíž věc byla zajištěna, katastrálnímu úřadu návrh na zapsání práv k nemovité věci do katastru nemovitostí, a do doby vydání usnesení o zajištění nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, ztrácí podaný návrh své právní účinky ke dni nabytí právní moci usnesení o jejím zajištění.

Roz. 42/09 – Jinou majetkovou hodnotou podle § 79e odst. 1 tr. ř. může být obchodní podíl v obchodní společnosti.

Roz. 19/11 – Nelze-li zajistit peněžní prostředky, které jsou výnosem z trestné činnosti, pak ustanovení § 79f tr. ř. umožňuje jako náhradní hodnotu zajistit jakýkoliv jiný majetek pachatele způsobilý zajištění, aniž se vyžaduje, aby tento majetek měl vztah ke spáchané trestné činnosti.

Roz. 13/20 – Insolvenční správce je podle § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, v době od prohlášení konkursu (nebo podle § 408 odst. 1 insolvenčního zákona od schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty dlužníka) jedinou osobou s dispozičním oprávněním k majetku, který je zahrnut do soupisu majetkové podstaty. Proto je vedle osoby, jíž byla věc zajištěna, osobou oprávněnou podle § 79f odst. 2 tr. ř. per analogiam požadovat zrušení nebo omezení zajištění, o němž bylo rozhodnuto podle § 79a odst. 1 tr. ř., pokud zajištěná věc byla zahrnuta do majetkové podstaty.

(1) Zajištění věci se zruší nebo omezí, není-li jej již třeba nebo jej není třeba ve stanoveném rozsahu. Bylo-li zrušeno zajištění věci, jež byla ponechána na místě, kde se nachází, odvolá se též příkaz k zdržení se nakládání s věcí.

(2) Osoba, jíž byla věc zajištěna, má právo kdykoliv po právní moci usnesení o zajištění žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti je třeba neodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji tato osoba, neuvede-li nové důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí.

(3) O zrušení nebo omezení zajištění rozhoduje předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo s jeho předchozím souhlasem policejní orgán.

(4) Proti rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(5) Pravomocné zkrácené rozhodnutí o zrušení nebo omezení zajištění bez odůvodnění se doručí orgánům a osobám, kterým bylo doručeno rozhodnutí o zajištění. Orgány a osoby, které byly o rozhodnutí o zajištění vyrozuměny, je třeba vyrozumět i o rozhodnutí uvedeném ve větě první; o omezení zajištění se vyrozumí jen ty z nich, kterých se omezení týká.

(1) Nelze-li zajistit věc, která je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, může být místo ní zajištěna náhradní hodnota, která odpovídá, byť jen zčásti, její hodnotě; přitom se postupuje obdobně podle příslušných ustanovení upravujících zajištění věci, která je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti (§ 79a až 79f). Náhradní hodnotu lze zajistit osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci.

(2) Z důležitých důvodů může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce povolit na návrh osoby, které byla náhradní hodnota zajištěna, provedení úkonu, který se týká zajištěné náhradní hodnoty. Proti takovému rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Vrácení, vydání a další nakládání s věcmi důležitými pro trestní řízení

(1) Není-li věc, která byla vydána nebo odňata, k dalšímu řízení už třeba a nepřichází-li v úvahu její propadnutí nebo zabrání, vrátí se tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata. Jestliže na ni uplatňuje právo osoba jiná, vydá se tomu, o jehož právu na věc není pochyb. Při pochybnostech se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Byla-li věc v mezidobí prodána, s částkou za ni strženou se naloží obdobně podle věty první až třetí. Pokud osoba, která má na věc právo, ji přes opakovanou výzvu nepřevezme, bude věc prodána a částka za ni stržená bude uložena do úschovy soudu; věc bezcenná se zničí.

(2) Je-li nebezpečí, že se věc, která nemohla být vrácena nebo vydána podle odstavce 1, zkazí, k prodá se a částka za ni stržená se uloží do úschovy soudu.

(3) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 činí předseda senátu, v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Proti rozhodnutí o vrácení a vydání věci, jakož i o uložení do úschovy, je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(4) Věc na základě rozhodnutí o prodeji podle odstavců 1 a 2 prodá ten, kdo ji má ve správě, nebo ten, kdo je pověřen jejím prodejem, postupem podle zvláštního právního předpisu.

Věci důležité pro trestní řízení, které jsou bezcenné, se bez dalšího zničí, není-li známa osoba, které by mohly být vydány nebo vráceny, nebo pokud si takovou věc osoba nepřevezme.

Roz. 2/70 – K právu inej osoby na vec môže súd v konaní podľa § 80 ods. 1 Tr. por. prihliadať len vtedy, ak iná osoba právo na vec uplatňuje. Ak tomu tak nie je, vráti súd vec tomu, kto ju vydal alebo komu bola odňatá, bez toho, aby skúmal otázku, či táto osoba je vlastníkom veci. Rozhodnutím podľa prvej vety § 80 ods. 1 Tr. por. nie je riešená otázka vlastníckeho práva k veci, ktorá je predmetom rozhodnutia. I po tomto rozhodnutí má iná osoba právo domáhať sa vydania veci v konaní vo veciach občianskoprávnych.

Podľa ustanovenia § 46 Tr. por. orgány činné v trestnom konaní sú povinné poučiť poškodeného len o jeho procesných právach, ktoré má poškodený v trestnom konaní, nie tiež o iných jeho právach, resp. povinnostiach.

Ustanovenie § 80 Tr. por., ani iný predpis Tr. por. neukladá predsedovi senátu, aby pred rozhodnutím o vrátení veci umožnil prokurátorovi k veci sa vyjadriť.

Roz. 44/73 – Zákonné zástavní právo podle § 31 zák. č. 36/1953 Sb. váznoucí na věci podléhající celní kontrole je důvodem vydání věci celnici podle § 80 odst. 1 druhá věta tr. ř. Toto rozhodnutí činí v řízení před soudem předseda senátu (samosoudce).

Roz. 22/75 – Skutečnost, že poškozenému byl v trestním řízení přiznán nárok na náhradu škody vůči obviněnému, nezakládá právo poškozeného ve smyslu § 80 odst. 1 tr. ř. na vydání věci, která byla v trestním řízení odňata obviněnému a tvoří jeho vlastnictví. Poškozený může svůj nárok na náhradu škody na takové věci uspokojit jen v občanskoprávním řízení o výkonu rozhodnutí (§ 251 a násl. o. s. ř.).

Roz. 50/77 – I. Právem na věc ve smyslu § 80 odst. 1 tr. ř. se rozumí jakékoliv právo na věc, které požívá právní ochrany (§ 4 o. z.). Takovým právem bude zpravidla právo vlastnické. Může to však být i zástavní právo podle § 495 o. z., zadržovací právo socialistické organizace podle § 278 o. z., právo vypůjčitele k vypůjčené věci podle § 257 a § 389 o. z. aj.

Právem na věc v uvedeném smyslu však není přiznaný nárok poškozeného na náhradu škody. V takovém případě poškozený sice může docílit uspokojení svého nároku, nikoliv však postupem podle § 80 odst. 1 tr. ř., nýbrž postupem podle příslušných ustanovení páté části občanského soudního řádu o výkonu rozhodnutí.

II. Osoba, která uplatnila vlastnické právo k věcem vydaným podle § 78 tr. ř. nebo odňatým podle § 79 tr. ř., je osobou oprávněnou podat stížnost proti rozhodnutí o vrácení nebo vydání věci podle § 80 odst. 1 tr. ř.

Roz. 58/90 – Předmětem zabrání věci podle § 73 odst. 1 tr. zák. může být jen hmotný nosič záznamu, například videokazeta s pornografickým záznamem, jehož obsah vyžaduje uložení tohoto ochranného opatření z důvodu tzv. jiného obdobného obecného zájmu [§ 73 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Zvukový, vizuální, resp. audiovizuální záznam zachycený na hmotném nosiči není samostatnou věcí ani příslušenstvím věci (hmotného nosiče).

Pokud nebyl hmotný nosič záznamu zabrán a vrací-li se jako doličná věc, které není v trestním řízení třeba (§ 80, 81 tr. ř.), nelze při rozhodování o vrácení věci stanovit, jak nakládat s jeho obsahem, například rozhodnout, že obsah záznamu bude před vrácením věci vymazán apod.

Roz. 40/96 – Jestliže je podle § 80 odst. 1 tr. ř. vracena peněžní částka, která byla podle § 78 tr. ř. vydána nebo podle § 79 tr. ř. odňata jako věc důležitá pro trestní řízení a potom složena na bankovní účet, vrátí se včetně úroků, pokud je vynesla.

Roz. 35/03 – Finanční prostředky zajištěné na účtu banky podle § 79a odst. 1 tr. ř. nelze vydávat či vracet za použití obecného ustanovení § 80 odst. 1 tr. ř. Speciální ustanovení § 79a tr. ř. o zajištění peněžních prostředků na účtu banky předpokládá toliko zrušení či omezení zajištění ve smyslu § 79a odst. 3 tr. ř. popřípadě nakládání se zajištěnými prostředky v rámci výkonu rozhodnutí za podmínek uvedených v poslední větě ustanovení § 79a odst. 2 tr. ř.

Roz. 9/20 – Jestliže insolvenční správce vydal podle § 78 tr. ř. policejnímu orgánu účetnictví právnické osoby, přičemž tato právnická osoba poté zanikla bez právního nástupce a byla vymazána z obchodního rejstříku a insolvenční správce byl zproštěn své funkce, pak v případě, kdy toto účetnictví již k dalšímu řízení není třeba, nelze je vrátit osobě, která je vydala postupem podle § 80 odst. 1 tr. ř.

V tomto případě přichází v úvahu jiný postup, a to předložení vydaného účetnictví příslušnému archivu k provedení výběru archiválií podle § 11 odst. 3 zák. č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a teprve pokud účetnictví (jeho část) nebude archivem vybráno, pak jeho zničení jako věci bezcenné podle § 80 odst. 1 in fine tr. ř.

(1) Jestliže byla vydána nebo odňata věc, která byla získána nebo byla pravděpodobně získána trestným činem, a buď není známo, komu věc patří, nebo není znám pobyt poškozeného, vyhlásí se veřejně popis věci. Vyhlášení se učiní způsobem pro vypátrání poškozeného nejúčelnějším, a to spolu s vyzváním, aby se poškozený přihlásil do šesti měsíců od vyhlášení.

(2) Uplatnil-li ve lhůtě uvedené v odstavci 1 nárok na věc někdo jiný než ten, komu byla věc zajištěna, postupuje se podle § 80 odst. 1. Jestliže nárok na věc neuplatnil nikdo jiný, vydá se věc, nebo byla-li zatím už prodána, částka za ni stržená tomu, komu byla zajištěna, na jeho žádost, pokud nejde o věc, kterou získal trestným činem. Jde-li o věc, která byla získána trestným činem, nebo nepožádal-li ten, komu byla zajištěna, o vrácení věci a právo na věc neuplatnil někdo jiný ve lhůtě šesti měsíců po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 1 větě druhé, připadá věc do vlastnictví státu; tím není dotčeno právo vlastníka žádat vydání takové věci nebo vydání částky stržené za její prodej.

(3) Jde-li o věc bezcennou, lze ji zničit i bez předchozího vyhlášení popisu.

(4) Opatření a rozhodnutí uvedená v odstavcích 1 až 3 činí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán. Proti usnesení o vydání věci nebo o zničení věci je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(5) Podle odstavců 1 až 4 se postupuje přiměřeně také tehdy, byla-li zajištěna věc neznámé osobě nebo jestliže osoba, které byla věc zajištěna, zemřela, byla prohlášena za mrtvou nebo za nezvěstnou nebo zanikla, není známa osoba, jíž by věc mohla být vydána, a takové věci již není k dalšímu řízení třeba.

Roz. 3/76 – III. Věc, kterou pachatel získal krádeží, nepatří pachateli, i když její vlastník není znám. Takovou věc proto nelze prohlásit za propadlou podle § 55 odst. 1 tr. zák.[51], ale postupuje se ohledně ní podle § 81 tr. ř.

Na postup při vrácení nemovitých věcí a nehmotných věcí, které byly zajištěny podle § 79a a při dalším nakládání s nimi, jakož i na postup při vrácení náhradní hodnoty, která byla zajištěna podle § 79g, a při dalším nakládání s ní, se přiměřeně užijí § 80 a 81.

(1) Byla-li vydána nebo odňata věc, která ohrožuje bezpečnost lidí nebo majetku, zejména omamná látka, psychotropní látka, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor, jed, jaderný materiál nebo radioaktivní látka, ze které byl odebrán přiměřený vzorek, a takové věci již není třeba za účelem provedení důkazu, zejména nejsou-li pochybnosti o totožnosti vzorku věci a jejího celku a o celkovém množství věci, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o jejím zničení již v průběhu trestního řízení, pokud takové věci již není k dalšímu řízení třeba a nelze-li ji vrátit podle § 80, nebo není známo, komu taková věc patří, anebo není znám pobyt poškozeného.

(2) Byl-li vydán nebo odňat exemplář rostliny nebo živočicha, regulovaná kožešina nebo výrobek z tuleně nebo jiný jedinec, které lze zadržet pro účely jejich zabavení podle zákona o obchodování s ohroženými druhy, nebo jedinec zvláště chráněného druhu rostliny nebo živočicha anebo volně žijícího ptáka, které lze odebrat podle zákona o ochraně přírody a krajiny, a není-li jich třeba pro důkazní účely a nelze-li je vrátit podle § 80, orgán činný v trestním řízení, kterému byly vydány, nebo který vydal příkaz k jejich odnětí, je postoupí České inspekci životního prostředí a zajistí jejich předání inspekci, pokud k němu dosud nedošlo; tím je zajištění ukončeno.

(3) Proti usnesení podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Domovní a osobní prohlídka, prohlídka jiných prostor a pozemků, vstup do obydlí, jiných prostor a pozemků

Důvody domovní prohlídky a osobní
prohlídky a prohlídky jiných prostor a pozemků

(1) Domovní prohlídku lze vykonat, je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné prostoře sloužící k bydlení nebo v prostorách k nim náležejících (obydlí) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení.

(2) Z důvodů uvedených v odstavci 1 lze vykonat i prohlídku prostor nesloužících k bydlení (jiných prostor) a pozemků, pokud nejsou veřejně přístupné.

(3) Osobní prohlídku lze vykonat, je-li důvodné podezření, že někdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení.

(4) U osoby zadržené a u osoby, která byla zatčena nebo která se bere do vazby, lze vykonat osobní prohlídku též tehdy je-li tu podezření, že má u sebe zbraň nebo jinou věc, jíž by mohla ohrozit život nebo zdraví vlastní nebo cizí.

Roz. 50/16 – Jestliže celní orgán v souladu s ustanoveními § 29 až § 30a zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012, a § 23 odst. 6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, při provádění kontroly na podnět poškozeného ověřuje pravdivost skutečností uváděných žadatelem v žádosti o provedení dozoru nad dodržováním povinností stanovených v § 5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele, jsou výsledky kontroly použitelné jako důkazní prostředky nejen ve správním řízení, ale i v případném trestním řízení (srov. přiměřeně č. 34/2014 Sb. rozh. tr.). Takový postup nelze považovat za nepřípustné obcházení podmínek pro provedení prohlídky jiných prostor a pozemků podle § 82 odst. 2 a § 83a tr. ř., zvláště pokud celní orgán nemá před provedením kontroly žádné vlastní poznatky o spáchání trestné činnosti a ani žádné jiné náležitě ověřené skutečnosti nenasvědčují odůvodněnému podezření, že v kontrolované provozovně je páchána trestná činnost.

Roz. 37/18 – V příkazu k domovní prohlídce a jeho odůvodnění musí být označen byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení, včetně prostor k nim náležejících, a to tak, aby i s přihlédnutím k účelu tohoto úkonu nemohlo dojít k pochybnostem o jejím rozsahu a k záměně. Zákonnost příkazu soudce k domovní prohlídce a použití protokolu o domovní prohlídce jako důkazu proto nezpochybňuje sama o sobě skutečnost, že část nemovitých věcí, jichž se nařízená domovní prohlídka týká, je u příslušného katastrálního úřadu zapsána na jiném listu vlastnictví než ta část nemovitých věcí, která je ve vlastnictví osoby, u níž je domovní prohlídka vykonávána, jsou-li navíc tyto části nemovitých věcí součástí obydlí ve smyslu § 82 odst. 1 tr. ř.

Roz. 24/21 – Jestliže policejní orgán v přípravném řízení obdržel před vstupem do obydlí (např. hotelového pokoje) souhlas jeho uživatelů k tomu, aby v tomto obydlí provedl úkon trestního řízení spočívající v ohledání obydlí nebo jeho části jako místa činu (§ 113 odst. 1 tr. ř.), nelze samotné provedení tohoto úkonu považovat za nezákonné, a to především z důvodu uděleného souhlasu ve smyslu čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud policejní orgán v obydlí při ohledání místa činu (§ 113 odst. 1 tr. ř.) provedl rovněž úkony typické pro domovní prohlídku (např. přemisťování věcí, odkrývání doposud skrytých prostor a nahlížení do nich), pro jejíž provedení však nebyly splněny zákonné podmínky (§ 83 odst. 1 tr. ř.), je třeba tímto způsobem zajištěné důkazy, pokud nebyly dobrovolně vydány podle § 78 odst. 1 tr. ř., považovat za nezákonné, neboť jde o důkazy získané v průběhu úkonu trestního řízení, který svoji povahou již odpovídal domovní prohlídce ve smyslu § 82 odst. 1 tr. ř.

Ta část důkazů, která byla policejním orgánem získána postupem prováděným v rámci ohledání místa činu, který již svým charakterem odpovídal domovní prohlídce, pro jejíž provedení nebyly splněny zákonné podmínky, je absolutně nepoužitelná. Opačný postup by vedl k zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

(1) Nařídit domovní prohlídku je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. V neodkladných případech tak může namísto příslušného předsedy senátu nebo soudce (§ 18) učinit předseda senátu nebo soudce, v jehož obvodu má být prohlídka vykonána. Příkaz k domovní prohlídce musí být vydán písemně a musí být odůvodněn. Doručí se osobě, u níž se prohlídka koná, při prohlídce, a není-li to možné, nejpozději do 24 hodin po odpadnutí překážky, která brání doručení.

(2) Na příkaz předsedy senátu nebo soudce vykoná domovní prohlídku policejní orgán.

Roz. 54/11 – K provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků bez příkazu uvedeného v § 83a odst. 1 tr. ř. může policejní orgán přistoupit, jen pokud předem nelze dosáhnout příkazu předsedy senátu (soudce) a současně věc nesnese odkladu. Ve smyslu tohoto ustanovení „věc nesnese odkladu“, jestliže např. hrozí nebezpečí poškození, zašantročení či ukrytí věci důležité pro trestní řízení. Pokud však z dosud zjištěných poznatků (např. charakteru věci, jejíž nalezení se očekává) či opatření učiněných před provedením prohlídky (např. sledování dotčeného prostoru) taková hrozba nevyplývá, nelze prohlídku provedenou bez takového příkazu pokládat za provedenou v souladu se zákonem.

Písemné prohlášení uživatele dotčených prostor nebo pozemků umožňující podle § 83a odst. 3 tr. ř. provedení prohlídky bez příkazu podle § 83a odst. 1 tr. ř. nelze nahradit písemným souhlasem vlastníka objektu či pozemku, který tyto nemovitosti jinému subjektu pronajal k užívání a sám je neužívá. [S účinností od 8. 7. 2010 je oprávněn nařídit prohlídku těchto prostor pouze předseda senátu (viz nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 219/2010 Sb.) a právní věta v tomto ohledu již reflektuje současnou právní úpravu.]

(1) Na nařízení a provedení prohlídky jiných prostor a pozemků se obdobně užije § 83 odst. 1 a 2.

(2) Bez příkazu může policejní orgán provést prohlídku jiných prostor nebo pozemků, jestliže vydání příkazu nelze předem dosáhnout a věc nesnese odkladu. Policejní orgán je však povinen si bezodkladně dodatečně vyžádat souhlas orgánu oprávněného k vydání příkazu; v přípravném řízení tak činí prostřednictvím státního zástupce. Pokud oprávněný orgán souhlas dodatečně neudělí, nelze výsledek prohlídky použít v dalším řízení jako důkaz.

(3) Bez příkazu může policejní orgán provést prohlídku jiných prostor nebo pozemků také tehdy, pokud uživatel dotčených prostor nebo pozemků písemně prohlásí, že s prohlídkou souhlasí, a své prohlášení předá policejnímu orgánu. O tomto úkonu však musí policejní orgán bezodkladně vyrozumět předsedu senátu oprávněného k vydání příkazu a v přípravném řízení státního zástupce.

Úprava provedená zák. č. 459/2011 Sb. v tomto ustanovení reagovala na nález Ústavního soudu, který byl vyhlášen pod č. 219/2010 Sb. a kterým byla část ustanovení § 83 odst. 1 tr. ř., podle níž mohl vydat příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků v přípravném řízení státní zástupce nebo policejní orgán, zrušena. Státního zástupce, který v kontradiktorním řízení plní funkci orgánu veřejné žaloby, nelze v řízení o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků považovat za nezávislý a nestranný orgán, a proto je uvedené právo stejně jako právo nařízení domovní prohlídky svěřeno nezávislému orgánu – soudu.

V případech, kdy nelze předem dosáhnout vydání souhlasu a věc nesnese odkladu, může policejní orgán prohlídku jiných prostor nebo pozemků provést, avšak je povinen si bezodkladně vyžádat souhlas oprávněného orgánu k vydání příkazu – v případě, že však soud zpětně souhlas s provedenou prohlídkou neudělí, nelze věci získané prohlídkou použít v dalším řízení k důkazním účelům.

(1) Nařídit osobní prohlídku je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo s jeho souhlasem policejní orgán.

(2) Nevykoná-li osobní prohlídku orgán, který ji nařídil, vykoná ji na jeho příkaz policejní orgán.

(4) Bez příkazu nebo souhlasu uvedeného v odstavci 1 může policejní orgán vykonat osobní prohlídku jen tehdy, jestliže příkazu nebo souhlasu předem dosáhnout nelze a věc nesnese odkladu, anebo jestliže jde o osobu přistiženou při činu nebo o osobu, na kterou byl vydán příkaz k zatčení. Bez příkazu nebo souhlasu lze též provést osobní prohlídku v případech uvedených v § 82 odst. 4.

(1) Policejní orgán může vstoupit do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek jen tehdy, jestliže věc nesnese odkladu a vstup tam je nezbytný pro ochranu života nebo zdraví osob nebo pro ochranu jiných práv a svobod nebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku.

(2) Policejní orgán dále může na místa uvedená v odstavci 1 vstoupit v případě, že se v nich nachází osoba,

a) na kterou byl vydán příkaz k zadržení, příkaz k zatčení nebo příkaz k dodání do výkonu trestu odnětí svobody nebo do výkonu ochranného opatření spojeného se zbavením osobní svobody,

(3) Po vstupu na místa shora uvedená nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které slouží k odstranění naléhavého nebezpečí nebo k předvedení osoby.

K úpravě došlo v souvislosti se zák. č. 459/2011 Sb. v odst. 2 písm. a), c). § 83c odst. 2 písm. a) tr. ř. byl doplněn o vstup orgánu do obydlí, jiných prostor nebo na pozemek také v případě, že se tam nachází osoba, na kterou byl vydán příkaz k jejímu dodání do výkonu zabezpečovací detence. V případě § 83 odst. 2 písm. c) tr. ř. bylo oprávnění policejního orgánu ke vstupu do obydlí, jiných prostor nebo pozemků upraveno za účelem, že se tam nachází osoba, kterou je zapotřebí zadržet. V souvislosti se změnami je nezbytné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 789/06. Podle Ústavního soudu je nezbytné, aby o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný orgán.

Vykonat domovní prohlídku nebo osobní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor a pozemků lze jen po předchozím výslechu toho, u koho nebo na kom se má takový úkon vykonat, a to jen tehdy, jestliže se výslechem nedosáhlo ani dobrovolného vydání hledané věci nebo odstranění jiného důvodu, který vedl k tomuto úkonu. Předchozího výslechu není třeba, jestliže věc nesnese odkladu a výslech nelze provést okamžitě.

(1) Orgán vykonávající domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor je povinen uložit osobě, u níž se takový úkon koná, nebo některému dospělému členu její domácnosti nebo v případě prohlídky jiných prostor též jejímu zaměstnanci účast při prohlídce. O právu účasti při prohlídce je povinen tyto osoby poučit.

(2) K výkonu domovní a osobní prohlídky je třeba přibrat osobu, která není na věci zúčastněna. Orgán vykonávající prohlídku prokáže své oprávnění.

(3) V protokole o prohlídce je třeba též uvést, zda byla dodržena ustanovení o předchozím výslechu, popřípadě označit důvody, proč dodržena nebyla. Došlo-li při prohlídce k vydání nebo odnětí věci, je třeba pojmout do protokolu také údaje uvedené v § 78 odst. 5.

(4) Osobě, u které byla prohlídka vykonána, vydá orgán, který takový úkon vykonal, ihned, a není-li to možné, nejdéle do 24 hodin poté písemné potvrzení o výslechu úkonu, jakož i o převzetí věcí, které byly přitom vydány nebo odňaty, anebo opis protokolu.

(5) Při vstupu do obydlí, jiných prostor a pozemků se užije ustanovení odstavce 1 až 4 přiměřeně. Účast osob uvedených v odstavci 1 při vstupu do obydlí však lze odepřít a osobu uvedenou v odstavci 2 nepřibrat, jestliže by mohlo dojít k ohrožení jejího života nebo zdraví.

(1) Osoba, u níž má být provedena domovní prohlídka, prohlídka jiných prostor a pozemku, osobní prohlídka nebo vstup do obydlí, je povinna tyto úkony strpět.

(2) Neumožní-li osoba, vůči níž směřuje úkon uvedený v odstavci 1, provedení takového úkonu, jsou orgány provádějící úkon oprávněny po předchozí marné výzvě překonat odpor takové osoby nebo jí vytvořenou překážku. O tom učiní záznam do protokolu (§ 85 odst. 3).

(1) Při provádění domovní prohlídky nebo prohlídky jiných prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, pokud se zde mohou nacházet listiny, které obsahují skutečnosti, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti advokáta, je orgán provádějící úkon povinen vyžádat si součinnost České advokátní komory (dále jen „Komora“); orgán provádějící úkon je oprávněn seznámit se s obsahem těchto listin pouze za přítomnosti a se souhlasem zástupce Komory, kterého ustanoví předseda Komory z řad jejích zaměstnanců nebo z řad advokátů. Stanovisko zástupce Komory je třeba uvést v protokolu podle § 85 odst. 3.

(2) Odmítne-li zástupce Komory souhlas podle odstavce 1 udělit, musí být listiny za účasti orgánu provádějícího úkon, advokáta a zástupce Komory zabezpečeny tak, aby se s jejich obsahem nemohl nikdo seznámit, popřípadě je zničit nebo poškodit; bezprostředně poté musí být příslušné listiny předány Komoře. Komora vrátí advokátovi tyto listiny bez odkladu poté, co marně uplyne lhůta k podání návrhu podle odstavce 5. Komora postupuje obdobně, byl-li návrh zamítnut, a to i ohledně některých listin; v takovém případě Komora vrátí advokátovi jen ty listiny, kterých se zamítnutí návrhu týká. Komora vrátí advokátovi listiny bez odkladu též poté, kdy byla informována o postupu podle odstavce 6.

(3) V případě uvedeném v odstavci 2 větě první lze souhlas zástupce Komory nahradit na návrh orgánu, který domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor nařídil, rozhodnutím soudce nejblíže nadřízeného soudu, u něhož působí předseda senátu nebo soudce, který je oprávněn podle § 83 odst. 1 a § 83a odst. 1 nařídit domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor. V případě prohlídky jiných prostor provedené policejním orgánem podle § 83a odst. 2 nebo 3 podává návrh podle věty první předseda senátu oprávněný k vydání příkazu a v přípravném řízení státní zástupce.

(4) Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 59 odst. 3) obsahovat označení listin, ohledně kterých se navrhovatel domáhá nahrazení souhlasu zástupce Komory k seznámení se s jejich obsahem, a vylíčení skutečností svědčících o tom, proč nesouhlas zástupce Komory k seznámení se orgánu provádějícího úkon s obsahem těchto listin má být nahrazen rozhodnutím soudce podle odstavce 3. K návrhu je třeba připojit protokol, v němž je zaznamenán nesouhlas zástupce Komory s tím, aby se orgán provádějící úkon s obsahem listin seznámil.

(5) Návrh je třeba podat do 15 dnů ode dne, kdy zástupce Komory odmítl udělit souhlas k seznámení se s obsahem listin, ohledně kterých se navrhovatel podle odstavce 4 domáhá nahrazení souhlasu zástupce Komory k seznámení se s jejich obsahem.

(6) K návrhu, který neobsahuje všechny náležitosti nebo který je nesrozumitelný nebo neurčitý, soudce nepřihlíží; ustanovení § 59 odst. 3 věta třetí a čtvrtá se nepoužije. Obdobně soudce postupuje, byl-li návrh podán opožděně nebo byl-li podán někým, kdo k návrhu není oprávněn. O tomto postupu informuje soudce bez odkladu navrhovatele a Komoru.

(7) Nepostupoval-li soudce podle odstavce 6, projedná bez zbytečného odkladu návrh ve veřejném zasedání a Komoře uloží, aby mu při něm předložila listiny, ohledně kterých se navrhovatel domáhá nahrazení souhlasu zástupce Komory k seznámení s jejich obsahem. Soudce vedle jiných úkonů též prověří, zda nebylo porušeno zabezpečení listin předložených Komorou, a seznámí se s jejich obsahem; současně učiní opatření, aby se navrhovatel a ani nikdo jiný o obsahu listin při veřejném zasedání nemohl dozvědět.

(8) Dojde-li k odročení veřejného zasedání, soudce listiny zabezpečí tak, aby se s jejich obsahem nemohl nikdo seznámit, popřípadě je zničit nebo poškodit.

(9) Soudce návrhu vyhoví, dojde-li k závěru, že listina neobsahuje skutečnosti, o nichž je dotčený advokát povinen zachovávat mlčenlivost; v opačném případě návrh zamítne.

(10) Vyhoví-li soudce návrhu alespoň zčásti, předá bez odkladu po právní moci usnesení listiny, ohledně nichž byl nahrazen souhlas zástupce Komory k seznámením se s jejich obsahem, orgánu provádějícímu úkon a uloží mu, aby je Komoře vrátil ihned poté, jakmile se s jejich obsahem seznámí; to neplatí, mají-li být takové listiny použity jako důkaz v trestním řízení. Listiny, ohledně kterých byl návrh zamítnut, soudce vrátí bez odkladu po právní moci usnesení Komoře.

(11) V případě, že listiny není možné odevzdat orgánu provádějícímu úkon, Komoře nebo jejich zástupcům osobně, doručí se nejpozději první pracovní den následující po dni, v němž nabylo usnesení právní moci, orgánu provádějícímu úkon nebo Komoře prostřednictvím soudního doručovatele nebo orgánů justiční stráže.

(12) Listinou v odstavcích 1 až 11 se rozumí jak písemnost, popřípadě její část, tak i jiný nosič informací.

Roz. 35/15– I. – Účelem ustanovení § 85b odst. 1 tr. ř. je ochrana listin, k nimž se váže povinnost mlčenlivosti advokáta, a ochrana práv třetích osob, pro něž advokát vykonává svou profesní činnost. Pojem „jiné prostory, v nichž advokát vykonává advokacii“ ve smyslu označeného ustanovení musí být tedy vykládán v souladu s tímto účelem jako jakýkoli prostor, který souvisí s výkonem advokacie a v němž se proto vyskytují informace o klientech ať již v písemné, elektronické či jiné podobě. Vedle sídla advokáta zapsaného do seznamu advokátů jde dále např. o pobočku advokátní kanceláře, kancelář advokáta v sídle obchodní společnosti, jíž poskytuje právní služby, vozidlo advokáta nebo místa určená k archivaci či ukládání advokátních spisů. Postup podle § 85b tr. ř. se však uplatní i u ostatních v úvahu přicházejících míst vztahujících se k výkonu advokacie, v nichž lze ukládat, zpracovávat a využívat informace o klientech, jichž se dotýká povinnost mlčenlivosti advokáta. Mohou jimi být různá elektronická úložiště dat, a to ať už jde o webové stránky advokáta, vlastní datová úložiště advokáta nenacházející se v místech běžného výkonu advokátní praxe nebo úložiště provozovaná od advokáta odlišnou osobou, umožňující dálkový přístup pomocí internetové sítě (např. různé typy tzv. hostingů, cloudů, serverů). Obydlí advokáta, pokud v něm vykonává advokacii, není jiným prostorem ve smyslu § 85b tr. ř., ale režim tohoto ustanovení na něj dopadá v rámci domovní prohlídky.

II. O návrhu nahradit souhlas zástupce České advokátní komory rozhodnutím soudce podle § 85b odst. 3 tr. ř. musí být zásadně rozhodnuto usnesením, proti němuž není stížnost přípustná. Neformální sdělení, jímž je navrhovatel informován, že se k jeho návrhu nepřihlíží, je možné pouze za podmínek uvedených v § 85b odst. 6 tr. ř., tj. pokud návrh neobsahuje náležitosti podle § 85b odst. 4 tr. ř., je neurčitý nebo nesrozumitelný či byl podán opožděně nebo někým, kdo k návrhu není oprávněn. Ze smyslu a účelu ustanovení § 85b odst. 4 tr. ř. vyplývá, že zde kladený požadavek na označení listin a určitost návrhu je naplněn zásadně tím, že soudci je předložen elektronický nosič informací, obsahující elektronickou podobu pouze těch listin, které mají být soudcem přezkoumány, a to v technické úpravě umožňující přezkoumání (k tomu srov. rozhodnutí č. 30/2008 Sb. rozh. tr.). Splnění tohoto požadavku, jakož i přesvědčivé vylíčení skutečnosti, proč nesouhlas zástupce České advokátní komory k seznámení se orgánu provádějícímu úkon s obsahem těchto listin má být nahrazen rozhodnutím soudce, může spočívat také v tom, že návrh (popř. již podnět k jeho podání) i při obecnějším vymezením listin (např. poukazem na nosič informací nebo označené šanony či krabice obsahující větší množství obecně popsaných listin týkajících se dané věci) obsahuje jejich dostatečný výčet a podrobný popis skutkového děje. Z tohoto popisu musí vyplývat podezření ze spáchání trestného činu, včetně vysvětlení, jakým způsobem jsou místo prohlídky, popř. osoby, spojeny s trestnou činností, jak z vyhodnocení výsledků trestního řízení, ze skutečností odůvodňujících příkaz k prohlídce, jakož i výsledků provedené prohlídky vyplývá, že zajištěné věci korespondují s odůvodněním příkazu k prohlídce (nosiče informací, doklady aj.). Musí být také uvedeno, jaké konkrétní okolnosti mají být ze zajištěných listin (např. účetní dokumentace obchodní společnosti, obsah zajištěných elektronických nosičů dat týkajících se advokáta apod.) zjištěny a co mají ve vztahu k trestné činnosti prokázat, zda se listiny obecně týkají i jiných osob než těch, které mají v trestním řízení postavení obviněných. Odlišný názor na výklad pojmu „jiné prostory, v nichž advokát vykonává advokacii“ soudce rozhodujícího o podaném návrhu od orgánu oprávněného k jeho podání není možno považovat za nedostatek náležitostí podle § 85b odst. 4 tr. ř. a nečiní návrh ani neurčitým nebo nesrozumitelným, proto nejsou-li splněny jiné předpoklady pro postup podle § 85b odst. 6 tr. ř., soudce o návrhu rozhodne usnesením podle § 85b odst. 9 tr. ř.

III. Orgánem oprávněným k podání návrhu podle § 85b odst. 3 tr. ř. se rozumí v přípravném řízení soudce příslušného okresního soudu podle § 26 tr. ř. určený jeho rozvrhem práce, jímž nemusí být vždy stejný soudce, který domovní prohlídku nebo prohlídku jiných prostor nařídil.

Ustanovení § 83, 83a, 84, 85, 85a a 85b se užije i tehdy, jestliže na místech v těchto ustanoveních uvedených je třeba provést rekonstrukci, rekognici, prověrku na místě nebo vyšetřovací pokus, z povahy takového úkonu vyplývá, že jej nelze provést jinde a ten, u koho se má takový úkon vykonat, k němu nedal souhlas.

(1) Je-li k objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení v konkrétní věci nutno zjistit obsah nedoručených poštovních zásilek, jiných zásilek nebo telegramů, nařídí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce, aby je pošta nebo osoba provádějící jejich přepravu vydaly jemu a v přípravném řízení buď státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu.

(2) Bez nařízení uvedeného v odstavci 1 může být přeprava zásilky pozdržena na příkaz policejního orgánu, pokud věc nesnese odkladu a nařízení nelze předem dosáhnout. Policejní orgán je povinen o pozdržení zásilky do 24 hodin vyrozumět státního zástupce. Neobdrží-li pošta nebo osoba provádějící dopravu zásilek v takovém případě do tří dnů nařízení podle odstavce 1, nesmí dopravu zásilek dále zdržovat.

(1) Zásilku vydanou podle § 86 odst. 1 může otevřít jen předseda senátu a v přípravném řízení se souhlasem soudce státní zástupce nebo policejní orgán.

(2) Otevřená zásilka se odevzdá adresátovi, a není-li jeho pobyt znám a není-li zásilka určena do vlastních rukou, některému z jeho rodinných příslušníků; jinak se zásilka vrátí odesílateli. Je-li však obava, že odevzdáním zásilky by mohlo dojít ke zmaření nebo podstatnému ztížení účelu trestního stíhání, připojí se zásilka ke spisu; je-li to vhodné, oznámí se adresátovi obsah dopisu nebo telegramu. Není-li jeho pobyt znám a není-li zásilka určena do vlastních rukou, učiní se oznámení některému z jeho rodinných příslušníků.

(3) Zásilka, kterou nebylo uznáno za nutné otevřít, odevzdá se ihned adresátovi nebo se vrátí poště nebo osobě, která ji vydala.

(1) V zájmu zjištění osob podílejících se na nakládání se zásilkou obsahující omamné látky, psychotropní látky, prekursory, jedy, jaderný materiál nebo radioaktivní látky, padělané peníze a padělané cenné papíry, střelné nebo hromadně účinné zbraně, střelivo a výbušniny nebo jinou věc, k jejímuž držení je třeba zvláštního povolení, věci určené ke spáchání trestného činu, anebo věci z trestného činu pocházející, může předseda senátu a v přípravném řízení se souhlasem soudce státní zástupce nařídit, aby byl obsah takové zásilky, zaměněn za jiný a takto upravená zásilka byla předána k další přepravě.

(2) Záměnu provede policejní orgán, který o tom sepíše záznam a zabezpečí úschovu zaměněných věcí a materiálů. Se zaměněnými věcmi se nakládá jako s věcmi odňatými.

(1) Státní zástupce může v přípravném řízení nařídit, aby zásilka, u níž je důvodné podezření, že obsahuje věci uvedené v § 87a, byla sledována, jestliže je to třeba k objasnění trestného činu nebo odhalení všech jeho pachatelů a zjištění potřebných skutečností jiným způsobem by bylo neúčinné nebo podstatně ztížené. Sledování zásilky provede podle pokynu státního zástupce policejní orgán; vůči osobám, které se sledovanou zásilkou nakládají, přitom neprovádí žádné úkony směřující k vydání nebo odnětí věci. O průběhu sledování zásilky se sepíše protokol a podle potřeby se pořídí též obrazový nebo jiný záznam.

(2) Bez příkazu podle odstavce 1 může policejní orgán zahájit sledování zásilky, jestliže věc nesnese odkladu a příkazu nelze předem dosáhnout. O tomto úkonu státního zástupce bez odkladu vyrozumí a postupuje dále podle jeho pokynů.

(3) Sledování zásilky ukončí policejní orgán na příkaz státního zástupce, a je-li zřejmé, že nakládáním se zásilkou vzniká vážné nebezpečí života nebo zdraví, značné škody na majetku, anebo hrozí-li vážné nebezpečí, že takovou zásilku nebude možné dále sledovat, i bez takového příkazu. Podle potřeby současně s ukončením sledování zásilky učiní úkon směřující proti dalšímu držení věcí, které tvoří obsah zásilky.

Zásilkou ve smyslu § 86 až 87c se rozumí předmět dopravovaný jakýmkoliv způsobem, ať již s využitím pošty nebo jiné osoby, včetně dopravy skrytým způsobem.

(1) Je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, pro trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle § 226 trestního zákoníku, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. e) a odst. 2 až 4 trestního zákoníku, zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 trestního zákoníku, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 trestního zákoníku, pletichy při veřejné dražbě podle § 258 trestního zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku, křivé obvinění podle § 345 odst. 3 až 5 trestního zákoníku, křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek podle § 346 odst. 3 až 5 trestního zákoníku, křivé tlumočení podle § 347 odst. 3 až 5 trestního zákoníku nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky. Provádění odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu mezi obhájcem a obviněným je nepřípustné. Zjistí-li policejní orgán při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam odposlechu bezodkladně zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít. Protokol o zničení záznamu založí do spisu.

(2) Nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu je oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu se bezodkladně doručí policejnímu orgánu. V přípravném řízení opis příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudce bezodkladně zašle státnímu zástupci.

(3) Policejní orgán je povinen průběžně vyhodnocovat, zda i nadále trvají důvody, které vedly k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Pokud důvody pominuly, je povinen odposlech a záznam telekomunikačního provozu ihned ukončit, a to i před skončením doby uvedené v odstavci 2. Tuto skutečnost bezodkladně písemně oznámí předsedovi senátu, který příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydal, a v přípravném řízení rovněž státnímu zástupci a soudci.

(4) Na základě vyhodnocení dosavadního průběhu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může soudce soudu vyššího stupně a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce krajského soudu dobu trvání odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu prodloužit, a to i opakovaně, vždy na dobu nejdéle čtyř měsíců.

(5) Bez příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může orgán činný v trestním řízení nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu, nebo jej provést i sám, je-li vedeno trestní řízení pro trestný čin obchodování s lidmi (§ 168 trestního zákoníku), svěření dítěte do moci jiného (§ 169 trestního zákoníku), omezování osobní svobody (§ 171 trestního zákoníku), vydírání (§ 175 trestního zákoníku), únosu dítěte a osoby stižené duševní poruchou (§ 200 trestního zákoníku), násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§ 352 trestního zákoníku), nebezpečného vyhrožování (§ 353 trestního zákoníku) nebo nebezpečného pronásledování (§ 354 trestního zákoníku), pokud s tím uživatel odposlouchávané stanice souhlasí.

(6) Má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. Ostatní záznamy je povinen policejní orgán označit, spolehlivě uschovat tak, aby byla zajištěna ochrana před neoprávněným zneužitím záznamů, a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy. V jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je v této věci vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1, nebo souhlasí-li s tím uživatel odposlouchávané stanice.

(7) Pokud při odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebyly zjištěny skutečnosti významné pro trestní řízení, je policejní orgán po souhlasu soudu a v přípravném řízení státního zástupce povinen záznamy bezodkladně zničit po třech letech od pravomocného skončení věci. Byl-li policejní orgán vyrozuměn o podání mimořádného opravného prostředku v uvedené lhůtě, zničí záznamy o odposlechu po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, případně až po novém pravomocném skončení věci. Protokol o zničení záznamu o odposlechu zašle policejní orgán státnímu zástupci, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, a v řízení před soudem předsedovi senátu prvého stupně, k založení do spisu.

(8) Státní zástupce nebo policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, a v řízení před soudem předseda senátu soudu prvého stupně po pravomocném skončení věci, informuje o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu osobu uvedenou v odstavci 2, pokud je známa. Informace obsahuje označení soudu, který vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, délku trvání odposlechu a datum jeho ukončení. Součástí informace je poučení o právu podat ve lhůtě šesti měsíců ode dne doručení této informace Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Předseda senátu soudu prvního stupně podá informaci bezodkladně po pravomocném skončení věci, státní zástupce, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem podle § 174a a policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí státním zástupcem podle § 174 odst. 2 písm. e).

(9) Informaci podle odstavce 8 předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán nepodá v řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, spáchaném organizovanou skupinou, v řízení o trestném činu spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny, v řízení o trestném činu účasti na organizované zločinecké skupině (§ 361 trestního zákoníku), v řízení o trestném činu účasti na teroristické skupině (§ 312a trestního zákoníku) nebo pokud se na spáchání trestného činu podílelo více osob a ve vztahu alespoň k jedné z nich nebylo trestní řízení doposud pravomocně skončeno, nebo pokud je proti osobě, jíž má být informace sdělena, vedeno trestní řízení, anebo pokud by poskytnutím takové informace mohl být zmařen účel trestního řízení, včetně řízení uvedeného v odstavci 6, nebo by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti státu, života, zdraví, práv a svobod osob.

V souvislosti s tím, že v trestním zákoníku došlo při jeho přijímání v Poslanecké sněmovně ke změně horní hranice trestní sazby u zvlášť závažných zločinů z původně navrhovaných osmi let na deset let, bylo potřebné zák. č. 459/2011 Sb. na tuto skutečnost reagovat také v trestním řádu i procesním institutu jako je odposlech a záznam telekomunikačního hovoru, neboť oproti předchozí úpravě pak zmíněným zásahem došlo k omezení počtu trestných činů, u kterých lze odposlechy nařídit a u nichž je využití odposlechů klíčové k jejich odhalení.

Provedené změny by z hlediska praxe měly přispět k objasňování závažné trestné činnosti, jakou je organizovaná majetková trestná činnost. Uvedené skutečnosti jsou vyjádřeny zejména v textu „na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let….“

Roz. 55/01 – Odposlech a záznam telekomunikačního provozu pro účely trestního řízení je upraven v ustanovení § 88 tr. ř., které připouští i provedení takových úkonů před zahájením trestního stíhání, jde-li o úkony neodkladné či neopakovatelné ve smyslu ustanovení § 160 odst. 2, 4 tr. ř. Jedině podle ustanovení § 88 tr. ř. provedené odposlechy a záznamy o nich jsou v trestním řízení procesně použitelné. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, provedené podle jiných zákonných norem, např. podle zákona o Policii České republiky (§ 35, § 36 zákona č. 283/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) nebo podle celního zákona [§ 37c písm. c), § 37d zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů], lze použít pouze k účelu, který jim tyto zákony vymezují, tedy jako prostředek operativní techniky. Na tom nic nemění ani skutečnost, že byly provedeny za okolností, které by jinak byly důvodem pro jejich provedení v trestním řízení jako úkonů neodkladných nebo neopakovatelných. Záznamy o takovém odposlechu, stejně jako jakékoliv jiné operativní materiály, nemohou být zařazovány do procesního spisu[52].

Roz. 56/01 – Předpokladem provedení důkazu záznamem telekomunikačního provozu je sepsání protokolu o tomto úkonu, který musí obsahovat zákonem stanovené podstatné náležitosti (§ 88 odst. 4 tr. ř.), musí tedy splňovat určité formální podmínky. Nedostatek jejich splnění, zejména pokud jde údaje o místě, času, způsobu provedení záznamu, jakož i osobě, která záznam pořídila, lze však odstranit, a to i v řízení před soudem, stejným způsobem, tak jako v případě odstranění formálních nedostatků protokolu sepsaného o jakémkoliv jiném úkonu trestního řízení, např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly, a to v postavení svědka. Takový postup nelze považovat na nepřípustnou manipulaci se záznamy telekomunikačního provozu a nevymyká se ani možnostem soudu, takže věc nevyžaduje další šetření ve smyslu ustanovení § 221 tr. ř. o vrácení věci státnímu zástupci k došetření.

Podstatnou náležitostí protokolu o záznamu telekomunikačního provozu je i uvedení údajů o obsahu provedeného záznamu. Z dikce zákona však vyplývá, že podstatnou náležitostí předmětného protokolu není přepis jednotlivých hovorů na provedeném záznamu, ale že postačuje uvedení údajů o čase jednotlivých hovorů, číslech a osobách uživatelů účastnických stanic, tedy o osobách volajících a volaných.

Roz. 54/13 – Podle § 88 odst. 1, 2 tr. ř. lze výjimečně nařídit a provést odposlech a záznam telekomunikačního provozu i ve vykonávacím řízení v souvislosti s pátráním po odsouzených, kteří mají nastoupit výkon trestu odnětí svobody uložený za některý z trestných činů uvedených v § 88 odst. 1 tr. ř. To je ovšem přípustné jen za předpokladu, že zjištění pobytu odsouzeného a jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody není možno dosáhnout jinak nebo že by to bylo jinak podstatně ztížené.

Zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu lze i v tomto případě přezkoumat postupem za analogického užití ustanovení § 88 odst. 8, 9 a § 314l až § 314n tr. ř.

Roz. 13/14 – I. – Zákonnost úkonů trestního řízení se posuzuje podle procesního předpisu (trestního řádu) účinného v době, kdy byl úkon proveden. Jestliže byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden v souladu se zákonem, nemohou následné legislativní změny vést k závěru, že jde o nezákonně opatřený a provedený důkaz, který z tohoto důvodu nelze provést v řízení před soudem, neboť pro přípustnost užití záznamu o odposlechu telekomunikačního provozu jako důkazu je rozhodující, zda k tomuto odposlechu a pořízení záznamu o něm byly v době jeho provádění splněny zákonné podmínky obsažené v ustanovení § 88 odst. 1, 2 tr. ř. Neuplatní se zde ustanovení o časové působnosti trestních zákonů podle § 16 odst. 1 tr. zák., resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku.

II. Pojem „úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva“ v § 88 odst. 1 tr. ř., nelze vykládat tak, že jde jen o trestné činy, u kterých ke stíhání takových činů přímo zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Uvedený pojem se vztahuje na všechny trestné činy, které mají podklad nebo navazují na mezinárodní smlouvy (např. Pařížskou úmluvu na ochranu průmyslového vlastnictví a její dodatky publikované pod č. 364/1921 Sb., č. 508/1921 Sb., č. 129/1931 Sb., č. 22/1933 Sb., č. 44/1933 Sb., č. 61/1936 Sb., č. 90/1962 Sb., č. 64/1975 Sb., č. 81/1985 Sb.), jež obsahují závazek pro státy, jako jejich smluvní strany, stíhat nebo postihovat některá jednání ve skutkových podstatách těchto trestných činů popsaných, i když konkrétní vnitrostátní postih se zásadně provádí podle skutkových podstat trestných činů, které jsou součástí právního řádu České republiky.

Roz. 5/16 – Odposlech a záznam telekomunikačního provozu je zajišťovacím institutem, který je svou povahou velmi blízký operativně pátracím prostředkům podle § 158b a násl. tr. ř. a v širším smyslu tedy slouží k předcházení, odhalování a objasňování trestné činnosti, jakož i pátrání po skrývajících se pachatelích, pátrání po hledaných nezvěstných osobách a po věcných důkazech. Lze jej považovat za podklad pro další konání trestního řízení, v němž teprve jsou skutečnosti, které jsou v odposlechu zaznamenány, prověřovány a objasňovány. Použití záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné trestní věci (§ 88 odst. 6 věta třetí tr. ř.) nebrání skutečnost, že řízení, ve kterém byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden (§ 88 odst. 1 tr. ř.), se již nekoná (např. trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno), nebo že právní kvalifikace skutku, která podle § 88 odst. 1 tr. ř. vedla k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, se v dalším řízení neprokázala a obviněný nebyl takovým trestným činem uznán vinným.

Roz. 37/17 – Ve věci, v níž je vedeno trestní stíhání pro přečin podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, lze podle § 88 odst. 6 věta in fine tr. ř. užít jako důkaz záznam telekomunikačního provozu i tehdy, byl-li odposlech a záznam telekomunikačního provozu proveden za splnění podmínek § 88 odst. 1 tr. ř. v jiné trestní věci. Trestný čin podílnictví podle § 214 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin, k jehož stíhání podle § 88 odst. 1 tr. ř. zavazuje Úmluva o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu, vyhlášená pod č. 33/1997 Sb. Objektivní stránka úmyslného trestného činu podílnictví odpovídá kritériím uvedeným v čl. 6 odst. 1 písm. a) této úmluvy, a jde tedy o trestní stíhání pro trestný čin vyjmenovaný v § 88 odst. 1 tr. ř. splňující zákonnou podmínku pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 13/2014-II. Sb. rozh. tr.).

Roz. 33/18 – Odsouzený, kterému byla zamítnuta žádost podaná podle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku o podmíněné propuštění po výkonu třetiny trestu odnětí svobody, může podat novou žádost o podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud vykonal alespoň polovinu trestu odnětí svobody, i dříve, než uplyne doba šesti měsíců od právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí stanovená v § 331 odst. 1 tr. ř., neboť podmínky pro podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nejsou totožné s podmínkami pro podmíněné propuštění vyžadovanými ustanovením § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto nejde o opakování žádosti ve smyslu § 331 odst. 1 poslední věta tr. ř.

Roz. 46/21 – Předběžným opatřením soudu, jehož porušením lze spáchat přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 tr. zákoníku, se rozumí předběžné opatření podle § 400 až § 414 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, nikoliv předběžné opatření uložené podle § 88b a násl. tr. ř. Pro případ neplnění podmínek předběžného opatření uloženého v trestním řízení zákon předvídá právní důsledky v ustanovení § 88o tr. ř.

(1) Je-li třeba pro účely trestního řízení vedeného pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky, pro trestný čin porušení tajemství dopravovaných zpráv (§ 182 trestního zákoníku), pro trestný čin podvodu (§ 209 trestního zákoníku), pro trestný čin neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového systému nebo nosiče informací (§ 230 trestního zákoníku), pro trestný čin opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat (§ 231 trestního zákoníku), pro trestný čin nebezpečného vyhrožování (§ 353 trestního zákoníku), pro trestný čin nebezpečného pronásledování (§ 354 trestního zákoníku), pro trestný čin šíření poplašné zprávy (§ 357 trestního zákoníku), pro trestný čin podněcování k trestnému činu (§ 364 trestního zákoníku), pro trestný čin schvalování trestného činu (§ 365 trestního zákoníku), nebo pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, zjistit údaje o telekomunikačním provozu, které jsou předmětem telekomunikačního tajemství anebo na něž se vztahuje ochrana osobních a zprostředkovacích dat a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené, nařídí v řízení před soudem jejich vydání soudu předseda senátu a v přípravném řízení nařídí jejich vydání státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu soudce na návrh státního zástupce. Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu musí být vydán písemně a odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. Vztahuje-li se žádost ke konkrétnímu uživateli, musí být v příkazu uvedena jeho totožnost, je-li známa.

(2) Státní zástupce nebo policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, a v řízení před soudem předseda senátu soudu prvního stupně po pravomocném skončení věci informuje o nařízeném zjišťování údajů o telekomunikačním provozu osobu uživatele uvedenou v odstavci 1, pokud je známa. Informace obsahuje označení soudu, který vydal příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu, a údaj o období, jehož se tento příkaz týkal. Součástí informace je poučení o právu podat ve lhůtě šesti měsíců ode dne doručení této informace Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu. Informaci podá předseda senátu soudu prvního stupně bezodkladně po pravomocném skončení věci, státní zástupce, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, podá informaci bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem podle § 174a a policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, podá informaci bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí státním zástupcem podle § 174 odst. 2 písm. e).

(3) Informaci podle odstavce 2 předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán nepodá v řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, spáchaném organizovanou skupinou, v řízení o trestném činu spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny, v řízení o trestném činu účasti na organizované zločinecké skupině (§ 361 trestního zákoníku), v řízení o trestném činu účasti na teroristické skupině (§ 312a trestního zákoníku) nebo pokud se na spáchání trestného činu podílelo více osob a ve vztahu alespoň k jedné z nich nebylo trestní řízení doposud pravomocně skončeno, nebo pokud je proti osobě, jíž má být informace sdělena, vedeno trestní řízení, anebo pokud by poskytnutím takové informace mohl být zmařen účel tohoto nebo jiného trestního řízení, nebo by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti státu, života, zdraví, práv nebo svobod osob.

(4) Příkazu podle odstavce 1 není třeba, pokud k poskytnutí údajů dá souhlas uživatel telekomunikačního zařízení, ke kterému se mají údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu vztahovat.

Na nález Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 24/11 (č. 43/2011 Sb.) reagoval zák. č. 273/2012 Sb. Trestním řádem je vymezen okruh trestných činů, pro jejichž objasnění mohou orgány činné v trestním řízení provozní a lokalizační údaje získat. Jedná se o tři skupiny trestných činů. První z nich jsou úmyslné trestné činy, za které zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně tři roky. Ve druhé skupině jsou zahrnuty trestné činy, které jsou ve velké míře páchány prostřednictvím sítě internet či prostřednictvím mobilních telefonů. Třetí skupinu tvoří úmyslné trestné činy, k jejichž stíhání zavazuje Českou republiku mezinárodní smlouva.

Roz. 14/03 – I. – Vadu důkazu spočívající v tom, že údaje o uskutečněném telekomunikačním provozu byly vyžádány v rozporu se zákonem, lze za účinnosti novely trestního řádu č. 265/2001 Sb. napravit postupem podle § 88a tr. ř., ovšem za předpokladu, že příslušný operátor bude mít předmětné údaje ještě k dispozici.

Roz. 38/20 – Příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu podle § 88a odst. 1 tr. ř. lze v odůvodněných případech vydat i tzv. do budoucna. Tak tomu bude např. v situaci, kdy se šetřená trestná činnost nachází ve stadiu přípravy a zjišťované údaje mají orgánům činným v trestním řízení poskytnout informace důležité pro odhalení či usvědčení pachatelů, popř. k zabránění dokonání připravované trestné činnosti anebo k zjištění jiných skutečností důležitých pro trestní řízení.

Roz. 37/22 – Důkazním prostředkem použitelným v trestním řízení ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. jsou primárně vlastní údaje o telekomunikačním provozu poskytnuté právnickými nebo fyzickými osobami zajišťujícími veřejnou komunikační síť nebo poskytujícími veřejně dostupnou službu elektronických komunikací (viz zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů), opatřené podle § 88a tr. ř.

Pokud procesní strany nepožadují provedení důkazu obsahem těchto údajů, lze vycházet jen z jejich vyhodnocení zpracovaného policejním orgánem, a to na základě postupu podle § 213 odst. 1, 2 tr. ř.

(2) Předběžné opatření smí být uloženo jen tehdy, jestliže z jednání obviněného nebo z dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil, a dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán a má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný, a s ohledem na osobu obviněného a na povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu předběžného opatření dosáhnout jiným opatřením, přičemž uložení předběžného opatření si vyžaduje ochrana oprávněných zájmů poškozeného, který je fyzickou osobou, zejména jeho života, zdraví, svobody nebo lidské důstojnosti, nebo zájmů osob mu blízkých, nebo ochrana zájmů společnosti.

a) zákaz styku s poškozeným, osobami jemu blízkými nebo s jinými osobami, zejména svědky (dále jen „zákaz styku s určitými osobami“),

b) zákaz vstoupit do společného obydlí obývaného s poškozeným a jeho bezprostředního okolí a zdržovat se v takovém obydlí (dále jen „zákaz vstupu do obydlí“),

c) zákaz návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami,

f) zákaz držet a přechovávat věci, které mohou sloužit k páchání trestné činnosti,

g) zákaz užívat, držet nebo přechovávat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky,

h) zákaz hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek (dále jen „zákaz her a sázek“), nebo

i) zákaz výkonu konkrétně vymezené činnosti, jejíž povaha umožňuje opakování nebo pokračování v trestné činnosti (dále jen „zákaz výkonu konkrétně vymezené činnosti“).

(1) Zákaz styku s určitými osobami spočívá v nepřípustnosti jakéhokoli kontaktování nebo vyhledávání poškozeného, osob mu blízkých nebo jiných osob, zejména svědků, a to i prostřednictvím sítě elektronických komunikací nebo jiných obdobných prostředků.

(2) Z důležitých důvodů se povolí setkání obviněného s poškozeným, osobou mu blízkou nebo jinou osobou. Setkání se uskuteční vždy za přítomnosti orgánu činného v trestním řízení, který v době setkání vede řízení, nebo na základě jeho pověření vydaného Probační a mediační službě za přítomnosti probačního úředníka. Setkání se neprodleně ukončí, objeví-li se v jeho průběhu okolnosti, které brání jeho pokračování, zejména vyvolá-li obviněný v poškozeném, osobě mu blízké nebo jiné osobě důvodnou obavu z uskutečnění jednání uvedeného v § 88b odst. 2 nebo se pokusí ovlivnit jejich výpověď.

(1) Zákaz vstupu do obydlí spočívá v nepřípustnosti vstupu obviněného do společného obydlí obývaného s poškozeným a jeho bezprostředního okolí, a v nepřípustnosti zdržovat se v takovém obydlí.

(2) V rozhodnutí o zákazu vstupu do obydlí se obviněnému zakáže vstupovat do obydlí a jeho bezprostředního okolí a zdržovat se v obydlí. Rozhodnutí musí vedle obecných náležitostí (§ 134 odst. 1 a 2) dále obsahovat jméno a příjmení obviněného, přesné označení obydlí a vymezení jeho bezprostředního okolí a poučení o právech a povinnostech obviněného včetně poučení o následcích nesplnění povinnosti uvedené v odstavci 4 i o důsledcích neplnění uloženého předběžného opatření.

(3) Bylo-li proti obviněnému použito vykázání podle jiného právního předpisu, v rozhodnutí o vyslovení zákazu vstupu do obydlí se uvede, že zákaz vstupu do obydlí počíná až prvním dnem následujícím po skončení výkonu vykázání podle jiného právního předpisu. Důvody pro vyslovení zákazu vstupu do obydlí se jinak oproti vykázání podle jiného právního předpisu posuzují samostatně.

(4) Obviněný je po oznámení rozhodnutí uvedeného v odstavci 2 povinen opustit neprodleně obydlí a jeho bezprostřední okolí v rozsahu vymezeném v usnesení, a zdržet se vstupu do těchto prostor.

(5) Obviněný je po oznámení rozhodnutí uvedeného v odstavci 2 oprávněn vzít si před opuštěním obydlí věci sloužící jeho osobní potřebě, osobní cennosti a osobní doklady.

(6) Z důležitých důvodů lze obviněnému umožnit vzít si v průběhu trvání zákazu vstupu do obydlí z něj věci nezbytné pro podnikání nebo pro výkon povolání. Ohledně přítomnosti orgánu činného v trestním řízení platí § 88d odst. 2 obdobně.

Zákaz návštěv nevhodného prostředí,
sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami

Rozhodnutí o zákazu návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s určitými osobami musí vedle obecných náležitostí (§ 134 odst. 1 a 2) obsahovat přesné vymezení osob, míst nebo prostor, na které se zákaz vztahuje, jakož i poučení o důsledcích neplnění uloženého předběžného opatření.

(1) Rozhodnutí o zákazu zdržovat se na konkrétně vymezeném místě musí vedle obecných náležitostí (§ 134 odst. 1 a 2) obsahovat přesné vymezení konkrétního místa, ve kterém se obviněný nesmí zdržovat; ustanovení § 88e odst. 2 se použije přiměřeně.

(2) Z důležitých důvodů lze obviněnému povolit, aby se po stanovenou dobu zdržoval na místě, na které se vztahuje zákaz uvedený v odstavci 1.

(1) Zákaz vycestovat do zahraničí spočívá ve vyslovení nepřípustnosti vycestovat za hranice České republiky.

(2) Na postup při uložení zákazu vycestování do zahraničí se ustanovení § 77a odst. 1 až 3, 5 a 6 užijí přiměřeně.

Zákaz držet a přechovávat věci,
které mohou sloužit k páchání trestné činnosti

Zákaz držet a přechovávat věci, které mohou sloužit k páchání trestné činnosti, se vysloví, pokud by taková věc vzhledem ke své povaze nebo zjištěným okolnostem mohla být určena k páchání trestné činnosti a současně je dána obava z hrozícího opakování nebo pokračování v takové trestné činnosti, z dokonání trestného činu, o který se obviněný pokusil, nebo spáchání trestného činu, který připravoval nebo kterým hrozil.

Zákaz užívat, držet nebo přechovávat alkoholické nápoje nebo jiné
návykové látky

Zákaz užívat, držet nebo přechovávat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky se vysloví, byl-li trestný čin, pro který je obviněný stíhán, spáchán v souvislosti s požíváním alkoholických nápojů nebo užíváním jiných návykových látek a současně je dána obava z hrozícího opakování nebo pokračování v takové trestné činnosti, z dokonání trestného činu, o který se obviněný pokusil, nebo spáchání trestného činu, který připravoval nebo kterým hrozil.

Zákaz her a sázek se vysloví, souvisí-li hazardní hry, sázky nebo hraní na výherních hracích přístrojích s trestnou činností obviněného.

(1) Zákaz výkonu konkrétně vymezené činnosti se vysloví, souvisí-li výkon činnosti, ke které je třeba zvláštního oprávnění, povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis, s trestnou činností obviněného, a současně je dána obava, že dalším výkonem této činnosti hrozí opakování nebo pokračování v takové trestné činnosti, z dokonání trestného činu, o který se obviněný pokusil, nebo spáchání trestného činu, který připravoval nebo kterým hrozil.

(2) Z důležitých důvodů lze výkon konkrétně vymezené činnosti na omezenou dobu povolit.

(1) Rozhodnutí o předběžném opatření musí být odůvodněno též skutkovými okolnostmi.

(2) O uložení předběžných opatření zákazu styku s určitými osobami, zákazu držet a přechovávat věci, které mohou sloužit k páchání trestné činnosti, zákazu užívat, držet nebo přechovávat alkoholické nápoje nebo jiné návykové látky a zákazu her a sázek rozhoduje předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce.

(3) O uložení ostatních předběžných opatření rozhoduje předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce.

(4) V případech uvedených v § 88d odst. 2, § 88g odst. 2 a § 88l odst. 2 rozhoduje podle povahy uloženého předběžného opatření předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo na návrh státního zástupce soudce.

(5) O rozhodnutí, kterým se ukládá zákaz styku obviněného rodiče s dítětem, je třeba neprodleně vyrozumět orgán sociálně-právní ochrany dětí. V případě, že se rozhodnutím povolí setkání obviněného rodiče s dítětem, předseda senátu nebo v přípravném řízení státní zástupce vyrozumí včas orgán sociálně-právní ochrany dětí, aby se mohl setkání účastnit.

(6) Při ukládání předběžných opatření přihlédne orgán činný v trestním řízení k opatřením, která již byla obviněnému uložena i podle jiného právního předpisu.

(1) Předběžné opatření trvá, dokud to vyžaduje jeho účel, nejdéle však do právní moci rozsudku nebo jiného rozhodnutí, jímž řízení končí.

(2) Ukáže-li se, že výkon předběžného opatření je nemožný nebo jeho plnění nelze na obviněném spravedlivě požadovat nebo předběžné opatření není nezbytně nutné v původně stanoveném rozsahu, rozhodne o jeho zrušení nebo změně podle povahy uloženého předběžného opatření předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce nebo na návrh státního zástupce soudce. Může též rozhodnout o uložení jiného předběžného opatření, je-li to podle povahy věci a okolností případu nezbytné a jsou-li splněny podmínky pro jeho uložení.

(3) Obviněný má právo kdykoli žádat o zrušení předběžného opatření. O takové žádosti musí předseda senátu nebo v přípravném řízení státní zástupce bez zbytečného odkladu rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí tří měsíců od právní moci rozhodnutí.

(4) Proti rozhodnutím podle odstavců 2 a 3 je přípustná stížnost. Poškozený má právo podat stížnost jen proti rozhodnutím o předběžných opatřeních podle § 88d a 88e. Odkladný účinek má pouze stížnost státního zástupce a poškozeného proti rozhodnutí o zrušení předběžného opatření. Byl-li však státní zástupce nebo poškozený při vyhlášení takového rozhodnutí přítomen, má jejich stížnost odkladný účinek jen tehdy, byla-li podána ihned po vyhlášení rozhodnutí.

(5) Byl-li na základě předběžného opatření vydán evropský ochranný příkaz podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a o změně nebo zrušení tohoto předběžného opatření rozhodl orgán činný v trestním řízení, který je odlišný od orgánu, jenž vydal evropský ochranný příkaz, zašle své rozhodnutí tomuto justičnímu orgánu.

Neplní-li obviněný, u kterého je i nadále dán důvod pro uložení předběžného opatření, podmínky uloženého předběžného opatření, může příslušný orgán činný v trestním řízení rozhodnout o

Vzhledem k tomu, že doposud ukládaná omezení stanovená ve výroku o náhradě vazby se ukázala jako nedostatečná, bylo nutno institutem předběžných opatření na tuto situaci reagovat. Smyslem institutu předběžného opatření je ochrana poškozeného, osob mu blízkých, zabránění obviněnému v páchání trestné činnosti a zajištění účinného provedení trestního řízení. Podmínkou pro uložení předběžného opatření je dostatečně odůvodněné podezření ze spáchání úmyslného trestného činu a potřeba ochrany poškozeného nebo společnosti z hlediska nebezpečí pokračování nebo opakování trestné činnosti. Předběžná opatření může nařídit jen soud a v přípravném řízení předseda senátu na návrh státního zástupce nebo státní zástupce[53].

Uvedené orgány mají možnost s přihlédnutím k povaze a závažnosti trestné činnosti, osobě obviněného, zájmům poškozeného rozhodnout i o uložení více druhů předběžných opatření a o změně předběžného opatření, včetně uložení dalšího dosud neuloženého předběžného opatření. Předběžná opatření trvají do doby, dokud to vyžaduje jejich účel a dokud trvá důvod vazby, nejdéle však do právní moci rozsudku nebo jiného rozhodnutí, jímž končí řízení. Obviněný má právo kdykoliv žádat o zrušení předběžného opatření, opakovat stejnou žádost však může po uplynutí tří měsíců od právní moci rozhodnutí.

c) podstatné okolnosti mající vliv na posouzení povahy a závažnosti činu,

d) podstatné okolnosti k posouzení osobních, rodinných, majetkových a jiných poměrů obviněného,

e) podstatné okolnosti umožňující stanovení následku, výše škody způsobené trestným činem a bezdůvodného obohacení,

f) okolnosti, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání.

(2) Za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.

(3) Důkaz získaný nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení nesmí být použit v řízení s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě, která takového donucení nebo hrozby donucení použila.

Roz. 14/64 – Výrok o vině může být založen jen na takových důkazech, které zcela vylučují pochybnost, že se stal skutek, který je předmětem trestního stíhání. To platí tím spíše, když věrohodnost jediného přímého svědka je pochybná.

Roz. 49/65 – Objasnenie skutočného stavu veci z hľadiska ustanovenia § 2 ods. 5 Tr. por. vyžaduje, aby orgány, činné v trestnom konaní, zisťovali tiež skutočnosti, významné pre zistenie, kto je poškodený spáchaným trestným činom.

Roz. 11/67 – IV. – Při zjišťování rozsahu způsobené škody řídí se soud příslušnými hmotně-právními předpisy (např. § 443 obč. zák.). Tam, kde došlo k odcizení věci starší a opotřebované, přihlíží proto ke stáří věci, k míře jejího opotřebení, použitelnosti věci apod.

U majetkových trestných činů je bezpečné zjištění výše škody rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda jde o trestný čin, provinění nebo přestupek, důležitým spoluurčujícím hlediskem pro stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost a základním předpokladem i pro správné rozhodnutí o nároku na náhradu škody. Proto podle § 89 odst. 1 písm. e) tr. ř. je třeba dokazovat v trestním řízení okolnosti umožňující stanovení povahy a výše škody způsobené trestným činem.

Roz. 7/68 – I. Požadavek zjistit objektivní pravdu ve smyslu základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 odst. 5 tr. ř. platí bezvýjimečně i pro rozhodování o otázkách souvisejících s výší škody způsobené trestným činem, s právy a postavením poškozeného a s adhezním řízením, což vyplývá i z ustanovení § 89 odst. 1 písm. e) § 164 odst. 2, § 186 odst. 1 písm. f) i § 46 tr. ř. I na odůvodnění výroku o náhradě škody se vztahuje ustanovení § 125 tr. ř. Nesplnění tohoto požadavku a nezjištění skutečné hodnoty odcizené věci má zpravidla za následek nemožnost zjistit skutečnou výši škody, základních předpokladů pro stanovení rozsahu viny, posouzení rozsahu stupně nebezpečnosti činu pro společnost, i podkladů pro správné rozhodnutí o náhradě škody.

Roz. 38/68 – I. Výslech obviněného je jedním z důkazních prostředků podle trestního řádu. Odporuje však ustanovení § 91 odst. 1 věta druhá a § 164 odst. 3 poslední věta tr. ř., je-li tento výslech prováděn opakovaně jen za tím účelem, aby se tím dosáhlo doznání obviněného, obviněný nesmí být k doznání donucován žádným způsobem, tedy ani neustálým opakováním jeho výslechu.

IV. Souhrn nepřímých důkazů k prokázání viny obviněného musí tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku nejen spolehlivě prokazuje všechny okolnosti zažalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání obviněného, ale současně vylučuje možnost jakéhokoliv jiného závěru.

Roz. 49/68 – I. – Důkaz výslechem obžalovaného v hlavním líčení musí být proveden způsobem, který stanoví trestní řád v § 91 násl. a v 207 příp. v § 208. Ta takovýto důkaz však nemůže být považováno vylíčení skutku obviněným před znalci při přípravě znaleckého posudku.

II. Je v rozporu s § 92 odst. 3 tr. ř., je-li obviněný při kladení otázek za účelem doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů přesvědčován, že jeho výpověď je nepravdivá a je mu předstírán názor vyslýchajícího na obsah výpovědi s cílem přizpůsobit výpověď obviněného tak, aby byla v souladu s výsledky místního ohledání a pitvy, které jsou známy vyslýchajícímu.

III. I rekonstrukce činu jakožto druh ohledání může být důkazem v trestním řízení (§ 89odst. 2 tr. ř.) při provádění tohoto důkazu však nesmí být obviněný orgány činnými v trestním řízení usměrňován ohledně jeho počínání při činu, které během rekonstrukce znázorňuje nebo líčí.

Roz. 38/70 – I. – K hodnocení nepřímých důkazů. Soud může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy, ovšem jen za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (nestačí proto jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, které jsou v takové příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Nepřímé důkazy vedoucí sice k důvodnému podezření vůči obviněnému, nevylučující však reálnou možnost, že pachatelem mohla být i jiná osoba, nejsou dostatečným podkladem pro uznání viny obviněného.

Roz. 39/70 – Skutočnosť, že páchateľ trestného činu, vypočúvaný ako svedok v trestnej veci iného obvineného a vypovedajúci nepravdu ohľadne svojho trestného činu, bol riadne poučený o práve odoprieť výpoveď, má len procesný význam v tom smere, že takúto výpoveď treba považovať za dôkaz výpoveďou svedka podľa § 89 ods. 2 a § 97 a nasl. Tr. por. Nemá však hmotnoprávny význam v tom smere, že sa takýto páchateľ dopúšťa trestného činu krivej výpovede podľa § 175 ods. 1 tr. zák. Trestná zodpovednosť takéhoto páchateľa za trestný čin krivej výpovede podľa § 175 ods. 1 tr. zák. by odporovala zásade, že obvinený nesmie byť donucovaný k doznaniu žiadnym spôsobom (§ 91 ods. 1 Tr. por.).

Roz. 4/82 – III. – Výkazy a tabulky o rozsahu trestné činnosti jednotlivých obviněných a výši dosaženého prospěchu sestavené vyšetřovatelem v přípravném řízení na základě hodnocení výpovědí svědků a dalších důkazů nejsou důkazem ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř., který by bylo možno použít jako listinný důkaz před soudem. Jde pouze o vlastní orientační pomůcku vyšetřovatele o hodnocení výsledků dokazování v přípravném řízení.

Roz. 25/90 – II. – Jestliže byl obviněný vyslechnut k dalšímu skutku předtím, než bylo pro tento skutek zahájeno trestní stíhání, nelze se po zahájení tohoto trestního stíhání a po vznesení obvinění spokojit s tvrzením obviněného, že v předchozí výpovědi vypovídal pravdivě a že se na tuto výpověď odvolává. Původní výpovědí totiž vzhledem k okolnostem, za nichž byla učiněna, nelze před soudem použít, neboť jde o důkaz absolutně neúčinný. Po zahájení trestního stíhání a vznesení obvinění pro další skutek je nutno obviněného znovu vyslechnout v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. To platí obdobně i pro výpověď svědka.

Roz. 51/91 – Při dokazování pomocí mikrostop se nemůže znalec, event. osoba, která podává odborné vyjádření, omezit v případech zjištěné druhové shodnosti mikrostop na pouhé konstatování její existence. V posudku nebo vyjádření musí být podrobně rozvedeno, o jaké mikrostopy jde, jaký je jejich charakter, četnost výskytu, případné zvláštnosti apod., aby soud mohl na základě těchto údajů náležitě zhodnotit význam mikrostop z hlediska dokazované skutečnosti a posoudit, jaké závěry umožňují.

Případy druhové shodnosti jsou totiž velice různorodé a důkazní možnosti mikrostop mohou být na jedné straně minimální při zajištění mikrostop naprosto běžných látek, zatímco jindy mohou vést až k téměř individuální identifikaci u specifických, ojediněle se vyskytujících materiálů nebo u většího souboru mikrostop.

Roz. 40/94 – I. – Provedení důležitých důkazů v přípravném řízení za situace, kdy obviněný neměl obhájce, ačkoli to byl případ nutné obhajoby, přičemž nešlo o úkony, jejichž provedení by nebylo možno odložit (§ 165 odst. 2 tr. ř.), je závažnou vadou přípravného řízení, pro kterou soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.

II. Jde-li o věc, kde jsou podmínky nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.), obviněný musí mít obhájce zvoleného nebo ustanoveného pro řízení v této věci. Nestačí, že obviněný již má obhájce v řízení o jiné trestní věci. Nic však nebrání tomu, aby byl ustanoven stejný obhájce.

III. Skutečnost, že obviněný zásadním způsobem mění své výpovědi tak, že vzniká pochybnost o jeho schopnosti vnímat události, uložit si je do paměti a reprodukovat je, zpravidla vyžaduje doplnit dokazování znaleckým posudkem z oboru psychologie zaměřeným na zjištění jeho psychických vlastností.

Roz. 27/95 – Důkazy, které byly provedeny před sdělením obvinění (§ 160 odst. 1, 2 tr. ř.) jednomu ze spoluobviněných, přičemž nešlo o úkony neodkladné nebo neopakovatelné, nelze v řízení před soudem použít ve vztahu k tomuto spoluobviněnému, byť byly provedeny řádně po sdělení obvinění ostatním spoluobviněným.

Po sdělení obvinění však není nutné opakovat v přípravném řízení všechny tyto důkazy. Postačí provedení těch úkonů, které jsou potřebné pro rozhodnutí státního zástupce o obžalobě u tohoto spoluobviněného (§ 176 odst. 1 tr. ř.), popř. má-li být obžaloba podána, k tomu, aby byly objasněny základní skutečnosti pro rozhodnutí soudu v jeho věci [§ 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.].

Roz. 33/95 – Magnetofonové záznamy rozhovorů osob, které byly pořízeny v rozporu se zákonem, jsou důkazem absolutně neúčinným. Přepisy takových záznamů nelze zařazovat do trestního spisu, a pokud již k tomu dojde, nelze je, stejně jako samotné záznamy, použít v trestním řízení jako důkaz.

Roz. 3/96 – Zásada uvedená v ustanovení § 89 odst. 2 věta druhá tr. ř. nevylučuje, aby znalecký posudek, který nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložil jej v hlavním líčení obhájce obžalovaného, soud po prostudování odmítl jako nadbytečný a rozhodl, že jej neprovede (§ 216 odst. 1 tr. ř.). Nadbytečnost provedení takového důkazu v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání nemůže však záležet jen ve skutečnosti, že ve věci byl k posouzení otázek, pro jejichž objasnění je třeba odborných znalostí, orgány činnými v trestním řízení znalecký posudek již opatřen.

Pokud soud dojde v takovém případě k závěru, že předložený důkaz provede, znalce před výslechem formálně podle § 105 odst. 1 tr. ř. nepřibírá, avšak poučí jej vždy podle § 106 tr. ř.

Roz. 16/97 – II. Za důkaz přípustný podle § 89 odst. 2 tr. ř. může sloužit i trestní rozsudek cizozemského soudu. Takový rozsudek sice v České republice nelze bez dalšího (§ 21 odst. 2 tr. zák.) vykonat, ani z něj vyvozovat jiné formální právní skutečnosti, jako např. podmínku zvlášť nebezpečné recidivy. Lze však k němu přihlížet při hodnocení osoby obviněného, a to i při rozhodování o nařízení výkonu trestu odnětí svobody, jehož výkon byl původně podmíněně odložen nebo z jehož výkonu byl obviněný podmínečně propuštěn.

Roz. 55/97 – Znalecký posudek, který znalec vypracoval na žádost některé strany ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř., lze přečíst podle § 211 odst. 4 tr ř, jen pokud byl znalec před podáním posudku poučen některým orgánem činným v trestním řízení podle § 106 tr. ř. Jestliže se tak do hlavního líčení nestalo a soud má záměr provést důkaz takovým posudkem jako důkazem znaleckým, musí nejprve znalce poučit podle § 106 tr. ř. a pak jej k posudku vyslechnout podle § 108 tr. ř. Je-li pro rozhodnutí soudu o tomto postupu nutné takový posudek v hlavním líčení přečíst, nakládá s ním soud jako s důkazem listinným.

Podle uvedené zásady je nutno postupovat a přiklonit se k možnosti pro obviněného výhodnější i v dalších případech, kdy po vyčerpání všech dostupných důkazů zůstane nejisté, zda ke spáchání posuzovaného činu došlo před jiným rozhodnutím, či po něm, a jde přitom o závěr důležitý pro rozhodnutí.

Roz. 4/02 – Trestného činu krádeže se pak může dopustit pachatel, pokud si neoprávněně přisvojí jak věc získanou při výkonu společné činnosti ve sdružení, tak i věc (např. úrodu) získanou nájemcem jako přírůstek z pronajatého pozemku.

III. Existence blízkého příbuzenského vztahu znalce ke státnímu zástupci činnému – byť jen dočasně – v projednávané trestní věci (např. vztah otce a syna) je sama o sobě skutečností vyvolávající pochybnost o nepodjatosti znalce bez ohledu na to, zda mohou být závěry znaleckého posudku zkresleny ve prospěch či v neprospěch obviněného. Jde zároveň o vadu, kterou nelze odstranit jinak, než opatřením nového znaleckého posudku zpracovaného jiným znalcem.

Roz. 20/02 – II. Podniká-li fyzická osoba v rámci sdružení, které není právnickou osobou, podle § 829 a násl. obč. zák. s jinými podnikateli jako účastníky sdružení, může spáchat trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák.[55]., jestliže úmyslně zatají část příjmů dosažených společnou podnikatelskou činností, a to nejen ve vztahu ke zkrácení vlastní daňové povinnosti, ale rovněž ohledně daňové povinnosti ostatních účastníků sdružení.

Roz. 36/02 – I za účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. je krajský soud oprávněn postupovat podle § 23 odst. 2 tr. ř. a rozhodnout o postoupení vyloučené věci okresnímu soudu. Má-li okresní soud, jemuž byla věc takto postoupena, za to, že sám není příslušným k jejímu projednání, může rozhodnout podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. o jejím předložení k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný (§ 24 odst. 1 tr. ř.).

Roz. 22/10 – S ohledem na ustanovení § 89 odst. 2 tr. ř. lze za důkaz použitelný v trestním řízení pokládat též obsah obrazového záznamu z kamerového systému, který poškozený nainstaloval za účelem zjištění identity osoby poškozující jeho majetek (např. jeho obydlí, jeho automobil).

V takovém případě zpravidla nepředstavuje jednání poškozeného nepřípustný zásah do soukromí zaznamenané osoby, který by znamenal neúčinnost takového důkazu, i když instalaci záznamového zařízení a jeho provoz neoznámil Úřadu pro ochranu osobních údajů podle § 16 odst. 1,2 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Přípustnost takového důkazu je však nezbytné vždy posuzovat i s přihlédnutím k právu na soukromí zakotvenému v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a na nedotknutelnost osoby a jejího obydlí ve smyslu čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Roz. 38/11 – II – Svědecké výpovědi zaměstnanců celního úřadu a protokoly o jejich kontrole, jimiž byl doložen neoprávněný zásah do práv vlastníků ochranných známek (např. prodej zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami), jsou použitelnými důkazy (§ 89 odst. 2 tr. ř.) v řízení o trestném činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák.

Roz. 5/14 – II. – Nahrávka telefonického rozhovoru mezi poškozeným a zaměstnancem zdravotnického operačního střediska může být důkazem ve smyslu § 89 odst. 2 tr. ř. V případě, že se k trestnímu stíhání pachatele nevyžaduje souhlas poškozeného, není ani použitelnost tohoto důkazu podmíněna jeho souhlasem, byť by se obsah předmětného záznamu dotýkal informací o jeho zdravotním stavu, které jsou jinak součástí práva na ochranu soukromého života. Dosažení účelu trestního řízení může být totiž spojeno s nezbytným zásahem do osobnostních práv poškozeného (např. do jeho práva rozhodnout podle vlastního uvážení o zpřístupnění uvedených informací) za předpokladu, že to vyžaduje veřejný zájem na objasnění trestného činu a na potrestání jeho pachatele (zejména jde-li o zájem na ochraně života a zdraví). Tento zásah však nesmí být v rozporu s principem proporcionality.

Roz. 34/14 – Pokud byly za využití oprávnění celního úřadu nebo celního ředitelství podle § 41 odst. 3 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2012, vstoupit za účelem kontroly do každé provozní budovy, místnosti nebo místa, kde jsou vyráběny, zpracovávány nebo skladovány vybrané výroky, včetně prostor, o kterých je známo nebo se dá důvodně předpokládat, že se v nich vybrané výrobky vyrábějí, zpracovávají nebo skladují, a to i bytu, který je užíván pro účely podnikání, provedeny v souladu se zákonem úkony, které předcházely zahájení trestního stíhání, jsou výsledky těchto úkonů využitelné i pro dokazování v následujícím trestním řízení.

Stejné závěry platí i pro další subjekty, které mají na základě zákona obdobné oprávnění, např. policisté (srov. § 40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů), obecní policisté (srov. § 16 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů) nebo hasiči (srov. § 5 zákona č. 238/2000 Sb., o hasičském záchranném sboru, ve znění pozdějších předpisů).

V případě, že je dáno odůvodněné podezření ze spáchání trestného činu, nesmí být svévolným využitím oprávnění provádět kontrolu nebo jiným výkonem pravomoci příslušného orgánu podle zvláštního zákona obcházeny podmínky podle trestního řádu pro provedení domovní prohlídky (§ 82 odst. 1 a § 83 tr. ř.), prohlídky jiných prostor a pozemků (§ 82 odst. 2 a § 83a tr. ř.), osobní prohlídky (§ 82 odst. 3, 4 a § 83b tr. ř.) apod.

Roz. 51/14 – I. – Za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla.

Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta.

II. Pokud při provádění zkoušky spolehlivosti realizované podle § 41 zák. č. 341/2011 Sb., o Generální inspekci bezpečnostních sborů a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nedojde ze strany příslušníka inspekce či jiné osoby provádějící takovou zkoušku (§ 41 odst. 4 zák. č. 341/2011 Sb.) k nepřípustnému ovlivnění jednání zkoušené osoby způsobem zakládajícím policejní provokaci, pak jsou zkouška spolehlivosti provedená v souladu s § 41 zák. č. 341/2011 Sb. a důkazy v souvislosti s ní získané (zejména obrazový a zvukový záznam dokumentující průběh zkoušky spolehlivosti a inspekcí pořízený úřední záznam podle § 41 odst. 6 zák. č. 341/2011 Sb.) využitelné také v trestním řízení (§ 89 odst. 2 tr. ř.).

III. Důkaz získaný na základě policejní provokace je absolutně neúčinný v trestním řízení vedeném proti vyprovokované osobě.

Za policejní provokaci, kterou se v trestním řízení rozumí aktivní činnost policejního orgánu směřující k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu, popř. k doplňování jeho znaků, k podstatnému navyšování jeho rozsahu nebo jiné změně jeho právní kvalifikace k tíži podněcované osoby (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014), naproti tomu nelze považovat postupy policejního orgánu, při nichž dochází za zákonných podmínek k realizaci procesních institutů předstíraného převodu (§ 158c tr. ř.) a použití agenta (§ 158e tr. ř.), tedy je-li obsahovou náplní jeho činnosti policejní kontrola. Tak tomu je tehdy, pokud policejní orgán předtím, než začne monitorovat či kontaktovat podezíranou osobu se záměrem realizovat procesní instituty „předstíraný převod“ (§ 158c tr. ř.) a „použití agenta“ (§ 158e tr. ř.), má k dispozici pádný důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, přičemž informace, z níž vyplývá tento důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, musí být policejním orgánem zadokumentována ve spisovém materiálu.

O policejní provokaci se tudíž nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami a dále i aktivní účasti policejního orgánu na přípravě nebo páchání trestného činu za podmínek stanovených trestním řádem ve formě „předstíraného převodu“ (§ 158c tr. ř.) a „použití agenta“ (§ 158e tr. ř.), netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní cenu apod.

Roz. 31/15 – Zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. v případě posuzování trestní odpovědnosti pachatele, jenž se činu dopustil v negativním právním omylu, vyžaduje, aby bylo provedeno dokazování zaměřené na objasnění otázky, zda se mohl vyvarovat svého omylu.

Roz. 21/17 – Jestliže trestní věc obviněného byla vyloučena ze společného řízení, jeho trestní stíhání přerušeno a v této době byl ve věci původně spoluobviněných vyhotoven znalecký posudek týkající se totožného předmětu řízení všech obviněných, je jako znalecký posudek použitelným důkazním prostředkem i v řízení vedeném proti tomuto obviněnému.

Roz. 46/17 – I. – Nález daktyloskopické stopy náležející obviněnému představuje nepřímý důkaz. Z tohoto důvodu pro něj platí, že není-li přímého důkazu, musí být doplněn dalšími nepřímými důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které v celku shodně a spolehlivě dokazují skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru.

Roz. 39/18 – II. – Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, nepřísluší, aby na základě Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.) sám stanovil a určil částku náhrady za ztížení společenského uplatnění, neboť je to soud, kdo stanoví její výši podle předem daných kritérií. Účelem znaleckého posudku je vytvořit pro soud dostatečně podrobný, strukturovaný a pochopitelný skutkový podklad, obsahující odborný lékařský závěr o míře vyřazení poškozeného ze životních činností definovaných v Metodice tak, aby soud mohl učinit právní závěr o výši náhrady za nemajetkovou újmu.

Roz. 46/18 – V případě, že Policie České republiky instaluje za účelem předcházení nebo odstranění ohrožení veřejného pořádku (§ 76 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů) na místě veřejnosti přístupném průmyslovou kameru, pak nic nebrání použití touto kamerou pořízeného obrazového záznamu jako důkazu (§ 89 odst. 2 tr. ř.) proti pachateli trestného činu, jehož průběh byl tímto způsobem zaznamenán. Jako důkaz by byl takový obrazový záznam nepoužitelný pouze tehdy, pokud by se instalací kamery sledovalo obcházení ustanovení trestního řádu o operativně pátracích prostředcích a podmínkách jejich použití (§ 158b až § 158f tr. ř.), zejména ustanovení o sledování osob a věcí (§ 158d tr. ř.).

Roz. 13/19 – I. – Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, musí obsahovat popis konkrétních projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, tj. uvedení skutečností, v jakých sférách života poškozeného se tato porucha projevila a po jakou dobu a v jaké intenzitě ho omezila v obvyklém způsobu života. Takto musí být zadavatelem znalecký úkol vymezen. Nestačí jen znalcovo konstatování, že v důsledku jednání obviněného tato posttraumatická stresová porucha u poškozeného nastala. Jen při zodpovězení těchto otázek lze totiž rozhodnout, zda se tato posttraumatická stresová porucha projevila jako vážná porucha zdraví (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.).

(1) Nedostaví-li se obviněný, který byl řádně předvolán, k výslechu bez dostatečné omluvy, může být předveden; na to a na jiné následky nedostavení (§ 66) musí být v předvolání upozorněn.

(2) Obviněný může být předveden i bez předchozího předvolání, jestliže je to nutné k úspěšnému provedení trestního řízení, zejména když se skrývá nebo nemá stálé bydliště.

(3) O předvedení je třeba požádat příslušný policejní orgán. O předvedení příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě je třeba požádat jeho velitele nebo náčelníka.

Roz. 25/78 – Není-li na obsílce k jednání, ke kterému je třeba podle předpisů trestního řádu obviněného předvolat, uveden přesný čas (den i hodina) jednání, nejde o předvolání podle předpisů trestního řádu a obviněnému proto nezačíná běžet lhůta k přípravě. V takovém případě nelze konat jednání v nepřítomnosti obviněného.

Roz. 8/89 – Sama skutočnosť, že sa obvinený nedostavil na hlavné pojednávanie, hoci bol riadne predvolaný, dostatočne neodôvodňuje obavu, že sa skrýva, aby sa vyhol trestnému stíhaniu alebo trestu tak, ako to má na mysli § 67 písm. a) Tr. por. Prítomnosť obvineného na hlavnom pojednávaní treba predovšetkým zabezpečiť prostriedkami predpokladanými v ustanovení § 90 Tr. por.

Roz. 19/90 – Pokiaľ sa obvinený alebo svedok bez dostatočného ospravedlnenia neustanoví na súd, hoci bol riadne predvolaný, je v kompetencii predsedu senátu (samosudcu) podľa konkrétnych okolností prípadu rozhodnúť, aké opatrenie zvolí na zabezpečenie ich účasti v súdnom konaní (porov. § 198 ods. 3, § 233 ods. 1, 2, § 314b ods. 2 Tr. por.). Takýmto opatrením môže byť predvedenie (§ 90, 98 Tr. por.) alebo uloženie poriadkovej pokuty (§ 66 ods. 1 Tr. por.), prípadne predvedenie a súčasné uloženie poriadkovej pokuty. Platná zákonná úprava nevyžaduje, aby predvedeniu obvineného alebo svedka predchádzalo uloženie poriadkovej pokuty. Je však potrebné, aby predseda senátu (samosudca) požiadal podľa § 90 ods. 3 Tr. por. príslušný orgán ZNB o predvedenie len v nevyhnutých prípadoch, keď z konkrétnych okolností, charakterizujúcich najmä osobný profil a spôsob života uvedených osôb, je zjavné, že uložením poriadkovej pokuty, prípadne iným opatrením, nemožno zabezpečiť ich účasť v súdnom konaní.

Žiadosť predsedu senátu (samosudcu) o predvedenie obvineného alebo svedka na súd treba považovať za jeden z pokynov vydaný v medziach právomoci súdu, ktorý sú príslušníci ZNB v zmysle § 42 zákona č. 40/1974 Zb. o ZNB povinní plniť. Nie je v súlade so zákonom postup tých orgánov ZNB, ktoré podmieňujú predvedenie uvedených osôb predchádzajúcim uložením poriadkovej pokuty, súhlasom predsedu súdu, event. ustanovením iných podmienok, pretože voľba prostriedkov na zabezpečenie prítomnosti obvineného alebo svedka v súdnom konaní v konkrétnej veci patrí do výlučnej právomoci predsedu senátu (samosudcu) príslušného súdu. Orgány ZNB nie sú oprávnené preskúmavať správnosť súdom zvoleného opatrenia.

Trovy spojené s predvedením obvineného alebo svedka na súd sú súčasťou ostatných trov trestného konania, ktoré znáša štát a ktoré je v zmysle § 152 ods. 1 písm. c) Tr. por. obvinený povinný nahradiť paušálnou sumou (porov. vyhl. č. 70/1980 Zb.), ak bol právoplatne uznaný za vinného, prípadne, pokiaľ ide o trovy spojené s predvedením svedka, ten, kto podal celkom bezvýsledný návrh na obnovu konania (§ 153 ods. 1 Tr. por.).

(1) Před prvním výslechem je třeba zjistit totožnost obviněného, objastnit mu podstatu sděleného obvinění a poučit jej o jeho právech a o trestních následcích křivého obvinění a pomluvy. Je-li vedeno řízení pro trestný čin, u něhož lze sjednat dohodu o vině a trestu, musí být obviněný v rámci poučení upozorněn také na skutečnost, že v přípravném řízení může se státním zástupcem sjednat dohodu o vině a trestu, kterou schvaluje soud. Obviněného je třeba poučit o podstatě a důsledcích sjednání dohody o vině a trestu, o tom, že se vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení a práva podat odvolání proti rozsudku, kterým soud schválil dohodu o vině a trestu, s výjimkou případu, kdy takový rozsudek není v souladu s dohodou o vině a trestu, s níž souhlasil (§ 245 odst. 1 věta druhá), a o podmínkách, za nichž může soud rozhodnout o řádně uplatněném nároku poškozeného (§ 314r odst. 4). Obsah poučení se poznamená v protokole. Nelze-li totožnost obviněného ihned zjistit, je nutno k protokolu o jeho výslechu připojit takové důkazy, aby tato osoba nemohla být zaměněna s jinou.

Uvedené ustanovení bylo doplněno (v souvislosti se zák. č. 193/2012 Sb.) o text, ze kterého vyplývá, že obviněný musí být poučen před prvním výslechem také o tom, že může se státním zástupcem v přípravném řízení uzavřít dohodu o vině a trestu (je-li vedeno řízení pro trestný čin, u něhož lze sjednat dohodu o vině a trestu), o právech a důsledcích prohlášení viny a sjednání dohody.

Roz. 38/68 – I. – Výslech obviněného je jedním z důkazních prostředků podle trestního řádu. Odporuje však ustanovení § 91 odst. 1 věta druhá a § 164 odst. 3 poslední věta tr. ř., je-li tento výslech prováděn opakovaně jen za tím účelem, aby se tím dosáhlo doznání obviněného, obviněný nesmí být k doznání donucován žádným způsobem, tedy ani neustálým opakováním jeho výslechu.

Roz. 40/68 – II. – Ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného je nutno rozlišovat mezi přednesením návrhu obviněným jakožto osobou, která dala k veřejnému zasedání podnět (§ 235odst. 1 tr. ř.) a výslechem obviněného (§ 91 násl. tr. ř.). Pouze v druhém případě je přednes obviněného důkazem, který může odvolací soud provést (§ 263odst. 6 tr. ř.) a který může hodnotit ve svém rozhodnutí. Před prvým provedením tohoto výslechu musí odvolací soud poučit obviněného o jeho právech (§ 92 odst. 1, § 33 odst. 2 tr. ř.) obviněný nesmí svou výpověď přečíst, smí pouze nahlédnout do písemných poznámek, které však musí na požádání předložit vyslýchajícímu (§ 93 odst. 1 tr. ř.). Naproti tomu obviněným přednesený návrh není důkazním prostředkem a jeho obsah proto nemůže být hodnocen v rozhodnutí odvolacího soudu, i když obsahuje okolnosti, které se bezprostředně dotýkají předmětu trestního stíhání tento návrh je obviněný oprávněn přečíst.

Roz. 25/69 – Osoba, která spáchala trestný čin, se nepravdivou svědeckou výpovědí ohledně tohoto svého trestného činu nedopouští trestného činu křivé výpovědi podle § 175 tr. zák. ani tehdy, byla-li řádně poučena o právu odepřít vypovídat podle § 100 odst. 2 tr. ř. Trestní stíhání takové osoby, třebas nebyla ve věci obviněným, by bylo v rozporu s § 91 odst. 1 tr. ř., podle něhož obviněný nesmí být k výpovědi nebo k doznání žádným způsobem donucován, protože sankce stanovená na trestný čin podle § 175 tr. zák. by představovala nepřípustné donucení k pravdivé výpovědi.

Roz. 53/92 – II. – Výpověď obviněného složená v postavení účastníka v občanskoprávním řízení o rozvod manželství není důkazem výslechem obviněného provedeným podle § 91 a násl., resp. podle § 207, 208 tr. řádu. V trestním řízení vedeném proti obviněnému k jejímu obsahu proto nelze přihlížet, pokud tento důkaz nebyl proveden způsobem, který trestní řád stanoví, tedy přečtením protokolu o výpovědi učiněné v jiném soudním řízení v hlavním líčení jako důkazu listinného podle § 213 tr. ř.

(1) Výslech obviněného se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Obviněný nesmí být žádným způsobem donucován k výpovědi nebo k doznání. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost.

(2) Při výslechu je třeba se obviněného dotázat na jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry tak, aby pro případ rozhodnutí o vině a trestu obviněného byly zjištěny skutečnosti v rozsahu nezbytném pro stanovení druhu trestu a jeho výměry. Dále je třeba dotázat se na předchozí tresty a na další trestní stíhání obviněného.

(3) Obviněnému musí být dána možnost se k obvinění podrobně vyjádřit, zejména souvisle vylíčit skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, uvést okolnosti, které obvinění zeslabují nebo vyvracejí, a nabídnout o nich důkazy.

(4) Obviněnému mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů. Otázky musí být kladeny jasně a srozumitelně bez předstírání klamavých a nepravdivých okolností; nesmí v nich být naznačeno, jak na ně odpovědět.

Roz. 25/90 – III. – Provádění výslechu obviněného za záměrně vytvořených okolností výrazně nepříznivě ovlivňujících jeho psychický stav, jako je např. výslech bezprostředně následující po dlouhodobé eskortě obviněného uskutečňovaný po dlouhou dobu i v nočních hodinách za aktivní účasti většího počtu vyslýchajících, je nedovoleným nátlakem na obviněného a může být tak podstatnou vadou takového výslechu, že půjde o důkaz absolutně neúčinný.

(1) Obviněnému může být dovoleno, aby dříve než dá odpověď, nahlédl do písemných poznámek, jež musí vyslýchajícímu, požádá-li o to, předložit k nahlédnutí; tato okolnost musí být v protokole poznamenána.

(2) Je-li toho třeba k zjištění pravosti rukopisu, může být obviněný vyzván, aby napsal potřebný počet slov; k tomu však nesmí být žádným způsobem donucován. Obviněný je však povinen vždy strpět úkony potřebné k tomu, aby se zjistila jeho totožnost.

Roz. 40/68 – II. – Ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného je nutno rozlišovat mezi přednesením návrhu obviněným jakožto osobou, která dala k veřejnému zasedání podnět (§ 235 odst. 1 tr. ř.) a výslechem obviněného (§ 91 násl. tr. ř.). Pouze v druhém případě je přednes obviněného důkazem, který může odvolací soud provést (§ 263odst. 6 tr. ř.) a který může hodnotit ve svém rozhodnutí. Před prvým provedením tohoto výslechu musí odvolací soud poučit obviněného jeho právech (§ 92 odst. 1, § 33 odst. 2 tr. ř.) obviněný nesmí svou výpověď přečíst, smí pouze nahlédnout do písemných poznámek, které však musí na požádání předložit vyslýchajícímu (§ 93 odst. 1 tr. ř.). Naproti tomu obviněným přednesený návrh není důkazním prostředkem a jeho obsah proto nemůže být hodnocen v rozhodnutí odvolacího soudu, i když obsahuje okolnosti, které se bezprostředně dotýkají předmětu trestního stíhání tento návrh je obviněný oprávněn přečíst.

(1) Výpověď obviněného se do protokolu zapíše zpravidla podle diktátu vyslýchajícího, v přímé řeči a pokud možno doslova.

(2) Nejde-li o protokol o hlavním líčení nebo o veřejném zasedání, musí být protokol po skončení výslechu obviněnému předložen k přečtení nebo, požádá-li o to, musí mu být přečten; je-li výslech prováděn prostřednictvím videokonferenčního zařízení, protokol se obviněnému na jeho žádost přečte. Obviněný má právo žádat, aby byl protokol doplněn nebo aby v něm byly provedeny opravy v souladu s jeho výpovědí. O tomto právu je třeba obviněného poučit.

(3) Protokol o výslechu, který byl prováděn bez přibrání zapisovatele, je nutno vyslýchanému před podpisem přečíst nebo k přečtení předložit v přítomnosti nezúčastněné osoby. Má-li vyslýchaný proti obsahu protokolu námitky, je nutno je projednat v přítomnosti přibrané osoby a výsledek projednání pojmout do protokolu.

Každý je povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek o tom, co je mu známo o trestném činu a o pachateli nebo o okolnostech důležitých pro trestní řízení.

Roz. 5/65 – Orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat tak, aby trestné činy byly náležitě objasněny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni (§ 1 odst. 1 tr. ř.). Proto také nelze přihlížet k přání občana, který trestný čin oznámil, aby jeho jméno nabylo uváděno, jestliže jeho výslech jako svědka je ke zjištění skutečného stavu věci nezbytný.

Roz. 11/77 – Funkcia svedka a znalca je nezlučiteľná. Ak je niekto vo veci svedkom, nemôže byť pribraný za znalca. Ak je niekto pribratý za znalca, nemôže byť pri podávaní posudku vypočúvaný ako svedok, t. j. podľa procesných predpisov platných pre výsluch svedka, ale len podľa procesných predpisov platných pre výsluch znalca (§ 106 a 108 Tr. por.).

Roz. 46/93 – Oznámení o trestném činu podle § 158 odst. 1 tr. ř. není důkazem v trestním řízení a orgány činné v tomto řízení z něj tedy nemohou vycházet při zjišťování skutečného stavu věci. Pokud je oznamovatel po zahájení trestního stíhání vyslýchán jako svědek, musí být proto vyslechnut i k těm skutečnostem, které uváděl již v oznámení o trestném činu, jinak je dokazování neúplné.

Roz. 18/96 – Důkazem podle trestního řádu je výpověď svědka o okolnostech, jež mají být v řízení zjištěny a jež svědek vnímal svými smysly. Ze svědecké výpovědi mají důkazní význam jen zprávy o skutečnostech, nikoli jejich hodnocení svědkem.

Roz. 20/99 – Svědecké výpovědi zachycené v protokolech pořízených v rámci právní pomoci orgánem cizího státu a na jeho území jsou před tuzemskými soudy použitelné jen tehdy, byly-1i opatřeny v souladu s Evropskou úmluvou o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), popř. s jinou příslušnou mezinárodní smlouvou o právní pomoci, pokud je právní pomoc poskytována na smluvním podkladě; přitom je však nutno využít možností smluvní úpravy tak, aby byla co nejvíce respektována ustanovení trestního řádu o právech obhajoby. Pokud mezinárodní smlouva umožňuje přítomnost obhájce obviněného při výslechu svědka za předpokladu, že s tím dožádaná strana souhlasí (např. čl. 4 Úmluvy), je nutno se pokusit v případě, kdy obhájce oznámil, že se chce účastnit tohoto úkonu (§ 165 odst. 2 tr. ř.), účast obhájci umožnit. Při žádosti o takovou právní pomoc podle čl. 4 Úmluvy je zejména nezbytné požádat orgány dožádané strany výslovně o sdělení dne a místa, kde bude dožádání provedeno, a o souhlas s účastí obhájce u úkonu.

Roz. 15/02 – Jednání pachatele uvedené v ustanovení § 235 odst. 1 tr. zák.[56], které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu), a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi.

Jestliže se svědek, ač byl řádně předvolán, bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předveden. Na to a na jiné následky nedostavení (§ 66) musí být svědek v předvolání upozorněn. Nedostaví-li se příslušník ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě, je nutno požádat jeho velitele nebo náčelníka, aby sdělil důvod, proč se předvolaný nedostavil, popřípadě aby ho dal předvést.

Roz. 29/97 – Pokud je někdo předvoláván k výslechu svědka písemně, musí mu být adresováno předvolání, z něhož je výslovně a jednoznačně zřejmé, že právě on osobně se má k výslechu dostavit. Nevyplývá-li z předvolání, že se k výslechu má dostavit určitá konkrétní osoba, nelze této osobě za nedostavení uložit pořádkovou pokutu podle § 66 odst. 1 tr. ř.

(1) Svědek nesmí být vyslechnut o okolnostech, týkajících se utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, jež je povinen zachovat v tajnosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem zproštěn; zproštění lze odepřít jen tehdy, jestliže by výpověď způsobila státu vážnou škodu.

(2) Svědek nesmí být vyslýchán též tehdy, jestliže by svou výpovědí porušil státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže byl této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěn.

(3) Zákaz výslechu podle odstavce 2 se nevztahuje na svědeckou výpověď týkající se trestného činu, stran něhož má svědek oznamovací povinnost podle trestního zákona. Rovněž se nevztahuje na svědeckou výpověď o utajovaných informacích klasifikovaných ve zvláštním zákoně stupněm utajení Důvěrné nebo Vyhrazené.

Seznam utajovaných informací klasifikuje jednotlivou informaci do jednoho či více stupňů utajení podle § 4 zák. č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, když uvedený zákon utajované informace podle závažnosti hrozící újmy klasifikuje do čtyř stupňů utajení: a) přísně tajné, b) tajné, c) důvěrné, d) vyhrazené. Státem uložená povinnost mlčenlivosti (uznaná povinnost mlčenlivosti) je upravena např. v zákonu o advokacii, zákonu o péči o zdraví lidu (zákonu o svobodě náboženského vyznání a postavení církví) apod.

Roz. 37/11 – Příslušník Policie České republiky je povinen vypovídat jako svědek v trestním řízení i o skutečnostech, ohledně nichž je jinak podle § 115 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, povinen zachovávat mlčenlivost, tj. o skutečnostech, s nimiž se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. Podle § 115 odst. 3 citovaného zákona se totiž policista nemůže dovolávat povinnosti mlčenlivosti mimo jiné vůči orgánům činným v trestním řízení, takže před svým výslechem nemusí být zproštěn této povinnosti podle § 115 odst. 4 citovaného zákona a neplatí u něj ani zákaz výslechu podle § 99 odst. 2 tr. ř.

(1) Právo odepřít výpověď jako svědek má příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh; jestliže je obviněných více a svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má právo odepřít výpověď stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká, od výpovědi týkající se obviněného, k němuž je svědek v tomto poměru.

(2) Svědek je oprávněn odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu, partneru nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní.

(3) Odepřít výpověď jako svědek nemůže však ten, kdo má stran trestného činu, jehož se svědecká výpověď týká, oznamovací povinnost podle trestního zákona.

Roz. 21/66 – I. – Zjistí-li soud při hlavním líčení, že příbuzní obviněného byli v přípravném řízení vyslechnuti, aniž by byli poučeni ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř., nemůže z tohoto důvodu vrátit věc prokurátoru k došetření podle § 221 odst. 1 tr. ř., neboť nejde o podstatnou změnu okolností případu a tento nedostatek nevyžaduje k objasnění věci dalšího šetření. Takovou výpověď svědka sepsanou v přípravném řízení nelze při hlavním líčení ani přečíst (§ 211 odst. 3 tr. ř.). V tomto stadiu řízení musí uvedený nedostatek odstranit soud opětovným výslechem svědků.

Roz. 52/77 – II. – O právu odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní (§ 100 odst. 2 tr. ř.), je třeba svědka před zahájením výslechu vždy poučit.

Roz. 34/80 – Podľa § 55 ods. 1 písm. e) Tr. por. zápisnica o každom úkone trestného konania má okrem iných náležitostí obsahovať návrhy strán, poskytnutie poučenia, prípadne vyjadrenie poučených osôb. V dôsledku toho v prípade vypočutia svedka, ktorý má podľa § 100 ods. 1 Tr. por. právo odoprieť výpoveď, zápisnica o jeho vypočutí musí obsahovať nielen obsah poučenia, kale aj obsah vyjadrenia svedka, či toto právo používa alebo nie. Ak takéto vyjadrenie svedka, vypočutého v prípravnom konaní, zápisnica neobsahuje, nemôže ju súd prečítať ako dôkaz na hlavnom pojednávaní podľa § 211 ods. 2 písm. a) Tr. por.

Roz. 3/81 – Součástí řádného poučení svědka podle § 101 odst. 1 tr. ř. o právu odepřít výpověď podle § 100 odst. 1, 2 tr. ř. je označení skutku, jehož se má výpověď týkat, a po vznesení (oznámení) obvinění také označení osoby obviněného, v jehož věci má svědek vypovídat. Je-li více obviněných, je třeba označit všechny obviněné, v jejichž věci má svědek vypovídat. Bez toho nemůže svědek posoudit, zda má či nemá právo odepřít výpověď. Jestliže svědek nebyl v přípravném řízení takto řádně poučen a v hlavním líčení výpověď odepřel, nelze protokol o jeho výpovědi z přípravného řízení přečíst vzhledem k ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř. To platí i tehdy, je-li svědkem osoba uvedená v § 102 tr. ř.

Roz. 20/84 – II. – Ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř. o právu odepřít výpověď nelze obcházet takovým způsobem, že vyšetřovatel přesto, že svědek oprávněně odepřel výpověď, se ho dotazuje na důvody a pohnutky odepření výpovědi a na skutečnosti, které měly být předmětem výslechu, a tyto skutečnosti potom uvede v písemném záznamu. Takový postup je nepřípustný a obsah takto nezákonně získané výpovědi nebo sdělení nelze použít k důkazu před orgány činnými v trestním řízení, ať už čtením záznamu pořízeného vyšetřovatelem, popřípadě jiným způsobem (např. výslechem vyšetřovatele na obsah sdělení svědka, které takto nezákonně získal).

Roz. 52/86 – Jestliže obviněný žil se svědkyní jako druh a má s ní společně děti, může být podle okolností osobou, která je se svědkyní v poměru obdobném rodinnému poměru, jejíž újmu svědkyně právem pociťuje jako újmu vlastní, i když už s ní obviněný jako druh nežije. V takovém případě má svědkyně právo odepřít výpověď podle § 100 odst. 2 tr. ř.

Roz. 18/99 – I. – O tom, zda svědek využívá či nikoli své právo odmítnout ve věci výpověď podle ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř., se musí vyjádřit takovým způsobem, aby nebylo pochyb o jeho projevené vůli. Na druhé straně však není možno svědka nutit, aby použil přímo zákonné formulace, že „nevyužívá práva odepřít výpověď“.

II. Požadavkem ve smyslu § 211 odst. 3 tr. ř. na umožnění přítomnosti obviněného nebo obhájce při výslechu svědka, který má právo podle § 100 tr. ř. odepřít výpověď a který toto právo může kdykoli v budoucnu a tedy i v hlavním líčení využít, se zajišťuje použitelnost tohoto důkazu z hlediska zachování rovnosti stran při jeho provádění a splnění požadavku mezinárodních smluv [srov. např. čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], aby alespoň jednou v průběhu trestního řízení měl obviněný nebo jeho obhájce možnost položit svědkovi potřebné otázky.

Jestliže jde o dřívější výslech svědka učiněný v přípravném řízení, pak bude splněna, pokud jde o obviněného, podmínka ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř., umožní-li vyšetřovatel nebo státní zástupce obviněnému podle § 164 odst. 4 tr. ř. zúčastnit se tohoto vyšetřovacího úkonu a klást vyslýchanému svědkovi otázky tak, že mu sdělí včas dobu a místo konání úkonu a poučí ho o právu být úkonu přítomen.

V případě, kdy má obviněný obhájce, postačí, aby vyšetřovatel nebo státní zástupce umožnil účastnit se výslechu svědka obhájci. Přitom však je třeba dbát toho, že u obhájce pak jde podmínka uvedená v § 211 odst. 3 tr. ř., pokud jde o povinnosti vyšetřovatele, resp. Státního zástupce ještě nad rámec obecného ustanovení § 165 tr. ř., které se uplatňuje u všech vyšetřovacích úkonů. Obhájce měl možnost se zúčastnit v přípravném řízení výslechu svědka ve smyslu uvedeného ustanovení jen tehdy, když mu vyšetřovatel nebo státní zástupce sdělil včas dobu a místo konání výslechu takového svědka, a to i v případě, že obhájce neučinil oznámení podle § 165 odst. 2 tr. ř.

Roz. 2/10 – Nejde-li o důkaz zjevně nadbytečný, nelze v řízení před soudem odmítnout provést navržený výslech svědka, byť dříve tento svědek využil práva odepřít výpověď podle § 100 odst. 1 tr. ř., jestliže je možné důvodně předpokládat, že svědek změní svůj postoj. Případnou nevěrohodnost této výpovědi nelze ani za takových okolností dovodit před tím, než je učiněna.

Roz. 38/15 – Jestliže k návrhu obviněného učiněnému podle § 306a odst. 2 tr. ř. došlo ke zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému a obviněný poté ve shodě s ustanovením § 306a odst. 1 tr. ř. požaduje, aby byl v řízení před soudem znovu opakován důkaz, a to výslechem osoby, která v jeho trestní věci v dřívějším společném řízení vypovídala jako spoluobviněný a ohledně níž došlo již k pravomocnému skončení trestního stíhání, pak tuto osobu lze vyslechnout pouze v procesním postavení svědka.

Pokud s odkazem na ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. v tomto svém novém procesním postavení dřívější spoluobviněný odepře ve věci vypovídat, tato změna procesního postavení vyslýchané osoby představuje situaci, kdy opakování důkazu brání jiná závažná skutečnost ve smyslu ustanovení § 306a odst. 1 věta druhá tr. ř. V takovém případě se v řízení před soudem postupem podle tohoto ustanovení obviněnému přečte protokol o výpovědi dřívějšího spoluobviněného a umožní se mu, aby se k ní vyjádřil.

Ustanovení § 306a odst. 1, věta druhá, tr. ř. je z tohoto pohledu speciálním ve vztahu k jiným ustanovením umožňujícím v soudním řízení provést důkaz tak, že se místo výslechu osoby přečte protokol o její výpovědi (např. § 207 odst. 2, § 211 tr. ř.).

(1) Před výslechem svědka je třeba vždy zjistit jeho totožnost, jeho poměr k obviněnému, poučit jej o právu odepřít výpověď, a je-li toho třeba, též o zákazu výslechu nebo o možnosti postupu podle § 55 odst. 2, jakož i o tom, že je povinen vypovědět úplnou pravdu a nic nezamlčet. Dále musí být poučen o významu svědecké výpovědi z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi, křivého obvinění a pomluvy. Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než patnáct let, je třeba ji poučit přiměřeně jejímu věku.

(2) Na počátku výslechu musí být svědek dotázán na poměr k projednávané věci a ke stranám a podle potřeby též na jiné okolnosti významné pro zjištění jeho hodnověrnosti. Výslech svědka se koná tak, aby poskytl pokud možno úplný a jasný obraz o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, které svědek vnímal svými smysly. Svědkovi musí být dána možnost, aby souvisle vypověděl vše, co sám o věci ví a odkud se dozvěděl okolnosti jím uváděné. Při výslechu je nutno šetřit jeho osobnost, zejména pokud jde o jeho osobní údaje a intimní oblast.

(3) Svědkovi mohou být kladeny otázky k doplnění výpovědi nebo k odstranění neúplnosti, nejasnosti a rozporů. Otázky směřující do intimní oblasti vyslýchaného svědka, zejména jestliže jde o osobu poškozenou trestným činem, lze klást jen, pokud je to nezbytné pro objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, zvlášť šetrně a po obsahové stránce vyčerpávajícím způsobem, aby nebylo nutné výslech opakovat; jejich formulaci je třeba při zachování potřebné ohleduplnosti přizpůsobit věku, osobním zkušenostem a psychickému stavu svědka. Svědkovi nesmějí být kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi.

(4) Je-li toho třeba ke zjištění pravosti rukopisu, může být svědkovi přikázáno, aby napsal potřebný počet slov.

Roz. 51/77 – Provedení důkazu přečtením protokolu o výslechu svědka mladšího než patnáct let i bez splnění podmínek uvedených v § 211 tr. ř. (§ 102 odst. 2 věta druhá tr. ř.) předpokládá, že byly splněny všechny náležitosti předepsané trestním řádem pro výslech svědka, zejména že svědek byl řádně poučen ve smyslu § 101 odst. 1 tr. ř. i o právu odepřít výpověď podle § 100 tr. ř.

Nebyla-li výpověď svědka provedená v přípravném řízení přečtena v hlavním líčení pro nesplnění podmínek uvedených v § 211 odst. 3 tr. ř., nelze k takové výpovědi při rozhodování přihlížet, i když okolnosti v ní uváděné svědčí proti obviněnému nebo v jeho prospěch (§ 220 odst. 2 tr. ř.).

Roz. 52/77 – I. Výslech svědka (§ 101 a násl. tr. ř.) nelze provést takovým způsobem, že orgán činný v trestním řízení dá svědkovi přečíst protokol o výpovědi jiného svědka a vyslýchaný svědek prohlásí potom do protokolu, že „tato výpověď má být považována za jeho vlastní výpověď“. Takové prohlášení nelze považovat za důkaz výslechem svědka a nelze k němu při rozhodování přihlížet.

Roz. 3/81 – Součástí řádného poučení svědka podle § 101 odst. 1 tr. ř. o právu odepřít výpověď podle § 100 odst. 1, 2 tr. ř. je označení skutku, jehož se má výpověď týkat, a po vznesení (oznámení) obvinění také označení osoby obviněného, v jehož věci má svědek vypovídat. Je-li více obviněných, je třeba označit všechny obviněné, v jejichž věci má svědek vypovídat. Bez toho nemůže svědek posoudit, zda má či nemá právo odepřít výpověď.

Roz. 27/13 – K podmínkám použitelnosti výpovědi osoby vyslechnuté podle zahraniční právní úpravy v postavení tzv. korunního svědka. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze vyvodit obecné základní podmínky přípustnosti použití svědecké výpovědi tzv. korunního svědka, a to i podle zahraniční právní úpravy (např. Polské republiky) v trestním řízení, kterými jsou a) otevřený přístup prokuratury (státního zastupitelství) k dohodě s korunním svědkem a informování o jeho postavení v řízení, b) zaručení přístupu obhajoby k výslechu takového svědka, a to včetně možnosti mu klást potřebné otázky, c) informovanost soudů o takové dohodě a dostatečné přezkoumání výpovědi korunního svědka, d) podpoření tvrzení korunního svědka jinými důkazy (výpověď korunního svědka je tedy důležitým, ale ne jediným důkazem, na základě kterého dojde k odsouzení). Připuštění výpovědi korunního svědka tak může být odůvodněno použitím dostatečně uvážené kombinace výše uvedených skutečností (srov. rozhodnutí ESLP ve věci Atanasov proti Bulharsku ze dne 3. března 2009, č. stížnosti 20309/02; rozhodnutí ESLP ze dne 25. května 2004 ve věci Cornelis proti Nizozemsku, č. stížnosti 994/03; rozhodnutí ESLP ze dne 27. ledna 2004, ve věci Lorsé proti Nizozemsku, č. stížnosti 44484/98; a rozhodnutí ESLP ze dne 27. ledna 2004, ve věci Verhoek proti Nizozemsku, č. stížnosti 54445/00).

Neshledá-li policejní orgán důvod k sepsání protokolu o výslechu způsobem uvedeným v § 55 odst. 2, ačkoliv se jej svědek domáhá a uvádí konkrétní skutečnosti, které podle něj takový postup sepsání protokolu odůvodňují, policejní orgán věc předloží státnímu zástupci, aby přezkoumal správnost jeho postupu. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, odloží výslech svědka do doby, než státní zástupce přijme opatření. V opačném případě svědka vyslechne a do přijetí opatření státního zástupce s protokolem nakládá tak, aby totožnost svědka zůstala utajena.

Je-li v řízení o trestném činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti anebo trestném činu obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, týrání svěřené osoby (§ 198 trestního zákoníku) nebo týrání osoby žijící ve společném obydlí (§ 199 trestního zákoníku) jako svědek vyslýchán poškozený, lze mu klást otázky jen prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení.

(1) Je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než osmnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj, je třeba výslech provádět zvlášť šetrně a po obsahové stránce tak, aby výslech v dalším řízení zpravidla už nebylo třeba opakovat; k výslechu se přibere orgán sociálně-právní ochrany dětí nebo jiná osoba mající zkušenosti s výchovou mládeže, která by se zřetelem na předmět výslechu a stupeň duševního vývoje vyslýchané osoby přispěla k správnému vedení výslechu. Může-li to přispět k správnému provedení výslechu, mohou být přibráni i rodiče. Osoby, které byly takto přibrány, mohou navrhnout odložení úkonu na pozdější dobu a v průběhu provádění takového úkonu navrhnout jeho přerušení nebo ukončení, pokud by provedení úkonu nebo pokračování v něm mělo nepříznivý vliv na psychický stav vyslýchané osoby. Nehrozí-li nebezpečí z prodlení, orgán činný v trestním řízení takovému návrhu vyhoví.

(2) V dalším řízení má být taková osoba vyslechnuta znovu jen v nutných případech. V řízení před soudem je možno na podkladě rozhodnutí soudu provést důkaz přečtením protokolu nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení i bez podmínek uvedených v § 211 odst. 1 a 2. Osoba, která byla k výslechu přibrána, se podle potřeby vyslechne k správnosti a úplnosti zápisu, k způsobu, jímž byl výslech prováděn, jakož i k způsobu, jímž vyslýchaná osoba vypovídala.

(3) Osobě mladší než 18 let lze klást otázky jen prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení.

Roz. 31/68 – Ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř. se vztahuje jenom na výslech osoby, která je v době dalšího řízení stále ještě mladší než patnáct let.

Má-li tedy být v řízení před soudem proveden důkaz svědeckou výpovědí osoby, která byla vyslechnuta před dovršením patnáctého roku věku za dodržení podmínek § 102 odst. 1 tr. ř., ale v době výslechu před soudem již patnáctý rok dovršila, nelze provést tento důkaz přečtením protokolu bez podmínek uvedených v § 211 tr. ř.

Roz. 11/94 – I. – Vada přípravného řízení záležející v tom, že výslech svědka, jímž byla osoba mladší než patnáct let, byl proveden bez dodržení podmínek stanovených v § 102 odst. 1 tr. ř., není zhojena tím, že tato osoba mezitím dovršila patnáctý rok věku. Taková vada může být důvodem pro vrácení věci prokurátorovi k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Bez odstranění této vady, nemůže být takový důkaz použit před soudem.

Uvedené důsledky však nemá vada přípravného řízení, záležející jen v tom, že osobě mladší, než patnáct let bylo poučení před výslechem svědka dáno ve formě a v rozsahu odpovídajícím obecným ustanovením o výslechu svědka, a nikoli podle zvláštního ustanovení pro osoby mladší než 15 let, pokud je z okolností případu zřejmé, že svědkovi bylo v rámci poučení vysvětleno, jaký význam jeho výpověď má, a že jeho povinností je poskytnout úplnou a pravdivou výpověď. (Poznámka redakce: Právní názor uvedený v poslední větě lze použít i po novelizaci tr. ř. zák. č. 292/1993 Sb. k vrácení věci státnímu zástupci.)

Roz. 28/95 – Skutečnost, že je nutno v přípravném řízení provést úkon, který nebude možno znovu provést před soudem, tedy úkon neopakovatelný ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř. (např. v některých případech výslech osoby mladší než patnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj podle § 102 tr. ř.), neznamená, že je tento důkaz možné provést před sdělením obvinění, jestliže je osoba, která má být obviněna, známa, a sdělit jí obvinění je možné (§ 160 odst. 1, 2 tr. ř.).

(1) Má-li být vyslechnuta jako svědek osoba, která je služebně činná v policejním orgánu nebo je policistou jiného státu,

a) použitá v trestním řízení jako agent anebo provádějící předstíraný převod, nebo

b) bezprostředně se podílející na použití agenta nebo provedení předstíraného převodu,

(2) Ve výjimečném případě a za podmínky, že v důsledku výslechu nehrozí újma na životě, zdraví nebo další služební činnosti osoby uvedené v odstavci 1 anebo k ohrožení života nebo zdraví osoby jí blízké, lze provést její výslech jako svědka bez utajení totožnosti nebo podoby, a to pouze na návrh státního zástupce na základě vyjádření příslušného ředitele bezpečnostního sboru.

Ustanovení § 93 odst. 1 a § 95 o výslechu obviněného se užije přiměřeně i na výslech svědka.

(1) Svědek, kterému hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě, může požádat o informace o

b) propuštění nebo uprchnutí odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody,

d) propuštění nebo uprchnutí odsouzeného z výkonu ústavního ochranného léčení,

f) propuštění nebo uprchnutí odsouzeného z výkonu zabezpečovací detence,

h) jakémkoliv vydání obviněného nebo odsouzeného do cizího státu nebo jeho předání do jiného členského státu Evropské unie v rámci mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních.

(2) Nepodal-li svědek žádost podle odstavce 1, obviněný nebo odsouzený byl propuštěn nebo uprchl a je-li důvodná obava, že svědkovi hrozí nebezpečí v souvislosti s pobytem obviněného nebo odsouzeného na svobodě, orgán činný v trestním řízení, Probační a mediační služba, věznice, zdravotnické zařízení, v němž odsouzený vykonává ústavní ochranné léčení, nebo ústav pro výkon zabezpečovací detence neprodleně informuje o této skutečnosti policejní orgán, který vede nebo vedl trestní řízení v dané trestní věci, který přijme potřebná opatření k zajištění bezpečí svědka, včetně jeho vyrozumění o propuštění nebo uprchnutí; policejní orgán v těchto případech též vyrozumí svědka o opatřeních přijatých k zajištění jeho bezpečí, byla-li taková opatření přijata a nepovede-li vyrozumění ke zmaření nebo ztížení jejich účelu.

(3) Odstavce 1 a 2 se použijí obdobně i v případě, kdy ochranné léčení nebo zabezpečovací detence byly uloženy osobě, která se dopustila činu jinak trestného.

(4) Na postup při podání žádosti a jejím vyřizování se přiměřeně užijí ustanovení zákona o obětech trestných činů.

(1) Svědek má nárok na náhradu nutných výdajů podle zvláštního právního předpisu upravujícího cestovní náhrady a prokázaného ušlého výdělku (svědečné). Nárok zaniká, neuplatní-li jej svědek do tří dnů po svém výslechu nebo po tom, co mu bylo sděleno, že k výslechu nedojde; na to musí být svědek upozorněn.

(2) Nárok podle odstavce 1 má svědek nebo jiná osoba, s výjimkou podezřelého nebo obviněného, též tehdy, dostaví-li se na výzvu orgánu činného v trestním řízení k provedení jiného úkonu dokazování.

(3) Výši svědečného určí zpravidla ihned po uplatnění nároku na svědečné ten, kdo svědka nebo jinou osobu uvedenou v odstavci 2 předvolal, a v řízení před soudem předseda senátu.

Roz. 58/01 – Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku u osoby výdělečně činné zúčastněné na soudním řízení, která není v pracovním poměru nebo v poměru obdobném pracovnímu poměru (např. u znalce, svědka, tlumočníka), je rozhodná částka zjištěná postupem podle § 29 odst. 3 vyhl. č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské, ve znění pozdějších předpisů, aniž se od této částky provede odpočet na daň z příjmů ve smyslu § 16 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů.

(1) Jestliže výpověď obviněného v závažných okolnostech nesouhlasí s výpovědí svědka nebo spoluobviněného, může být obviněný postaven svědkovi nebo spoluobviněnému tváří v tvář.

(2) Jestliže výpověď svědka nesouhlasí v závažných okolnostech s výpovědí obviněného nebo jiného svědka, může být svědek postaven obviněnému nebo jinému svědkovi tváří v tvář.

(3) Konfrontace se může provést až poté, kdy každá z osob, jež mají být konfrontovány, byla již dříve vyslechnuta a o její výpovědi byl sepsán protokol. Při konfrontaci se vyslýchaná osoba vyzve, aby druhé osobě vypověděla v přímé řeči své tvrzení o okolnostech, v nichž výpovědi konfrontovaných osob nesouhlasí, popřípadě, aby uvedla další okolnosti, které s jejím tvrzením souvisejí a o kterých dosud nevypovídala. Osoby postavené tváří v tvář mohou si klást vzájemně otázky jen se souhlasem vyslýchajícího.

(4) Pro konfrontaci jinak platí ustanovení o výpovědi obviněného a o svědcích.

(5) Osobu mladší než osmnáct let lze postavit tváří v tvář jen zcela výjimečně, jestliže to je pro objasnění věci nezbytně nutné; v takovém případě se užije přiměřeně § 102. Tváří v tvář nelze postavit svědka, jehož totožnost se utajuje z důvodů uvedených v § 55 odst. 2. Tváří v tvář nelze postavit též poškozeného mladšího osmnácti let s obviněným v případě trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti.

(6) Je-li třeba po skončení konfrontace znovu vyslechnout konfrontované osoby, provede se jejich výslech odděleně.

(7) Konfrontace se zásadně provádí jen v řízení před soudem; před podáním obžaloby nebo návrhu na schválení dohody o vině a trestu lze konfrontaci provést jen výjimečně, pokud lze očekávat, že její provedení výrazněji přispěje k objasnění věci a stejného cíle nelze dosáhnout jinými prostředky.

Konfrontace je zvláštním druhem výslechu a lze k ní přistoupit pouze za situace, kdy osoby, které mají být konfrontovány, byly již ve stejném procesním postavení vyslechnuty. Cílem konfrontace je odstranit rozpory ve výpovědích konfrontovaných osob, které jsou pro rozhodnutí ve věci podstatné.

Roz. 52/92 – Konfrontace podle § 94 odst. 1 tr. ř. mezi obviněným a svědkem nebo spoluobviněným je možná pouze po jejich předchozím výslechu ve stejném procesním postavení, v jakém mají být konfrontováni.

(1) Rekognice se koná, je-li pro trestní řízení důležité, aby podezřelý, obviněný nebo svědek znovu poznal osobu nebo věc a určil tím jejich totožnost. K provádění rekognice se vždy přibere alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna.

(2) Podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána.

(3) Má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Osoba, která má být poznána, se vyzve, aby se zařadila na libovolné místo mezi ukazované osoby. Jestliže osoba má být poznána nikoliv podle svého vzezření, ale podle hlasu, umožní se jí, aby hovořila v libovolném pořadí mezi dalšími osobami s podobnými hlasovými vlastnostmi.

(4) Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby.

(5) Má-li být poznána věc, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi ve skupině věcí pokud možno téhož druhu.

(7) Podle povahy věci lze rekognici provést tak, aby se poznávající osoba bezprostředně nesetkala s poznávanou osobou. Provádí-li se rekognice za účasti osoby mladší než osmnáct let, užije se přiměřeně § 102. Rekognici za přítomnosti svědka, jehož totožnost se utajuje z důvodů uvedených v § 55 odst. 2, lze za podmínek utajení jeho podoby a osobních údajů provést, pokud je svědek poznávající osobou.

(8) Po provedení rekognice se podezřelý, obviněný nebo svědek vyslechnou znovu, je-li třeba odstranit rozpor mezi jejich výpovědí a výsledky rekognice.

Roz. 28/86 – Má-li se výslechem svědka zjistit totožnost pachatele, vyzve se svědek, aby jej popsal. Potom osoba, která je podezřelá, že je pachatelem, mu má být ukázána mezi několika osobami podobného vzhledu (§ 103, 93, odst. 2 tr. ř.). Rekognice osoby pouze na základě fotografie lze použít jen v případě, není-li uvedený postup možný, např. proto, že podezřelá osoba není zjištěna.

Roz. 54/90 – Vzhledem k povaze rekognice (§ 93odst. 2 tr. ř.), která je v podstatě neopakovatelným procesním úkonem, nesmí být osoba, jež má být poznána, uznána před rekognicí ztotožňující osobě, například poškozenému. Jestliže tento postup dodržen nebyl, mohou být výsledky uvedeného procesního úkonu zpochybněny tak, že ztratí svůj důkazní význam.

Roz. 31/97 – Má-li být rekognice se svědkem použita jako důkaz v řízení před soudem, lze ji za podmínek ustanovení § 103 tr. ř., ve spojení s ustanovením § 93 odst. 2 tr. ř., provést před sdělením obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. jedině za předpokladu, že jde o úkon neodkladný, popř. neopakovatelný (§ 160 odst. 2, 4 tr. ř.).

Neopakovatelnost rekognice ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř., tedy že ji nebude možno provést před soudem, může vyplývat i ze zvláštní povahy tohoto úkonu jako poznávacího procesu, jestliže ji bude nutno vykonat již předtím v přípravném řízení. I v takovém případě však odůvodňuje její provedení před zahájením trestního stíhání skutečnost, že je nelze zahájit proto, že osoba, která má být obviněna, není ještě známa, nebo jí dosud nebylo možno sdělit obvinění, anebo zahájení trestního stíhání bylo dočasně odloženo.

Roz. 33/02 – Rekognice provedená ukázáním osob svědkovi (§ 104b odst. 1, 2, 3 tr. ř.) má povahu neodkladného úkonu ve smyslu § 158a, § 160 odst. 4 tr. ř. také v případě, kdy nejsou k dispozici jiné prostředky, jak objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání, nebo v případě, kdy ty prostředky, které k dispozici jsou, by mohly ohrozit důkazní význam takové rekognice (např. Rekognice provedená ukázáním fotografie). Za této situace nepřítomnost obhájce u rekognice nemá za následek nepoužitelnost tohoto úkonu jako důkazu v řízení před soudem.

Roz. 43/10 – Nebyla-li v přípravném řízení provedena rekognice zaměřená na identifikaci obviněného a ukáže-li se její provedení v řízení před soudem nezbytným, je nutné dodržet všechny podmínky § 104b tr. ř. V rozporu s tímto ustanovením (§ 104b odst. 4 tr. ř.) je provedení rekognice zaměřené na identifikaci obviněného svědkem podle fotografií v rámci hlavního líčení, jemuž je obviněný přítomen. Výsledky takto provedené rekognice nemohou být podkladem pro závěry o vině obviněného.

(1) Vyšetřovací pokus se koná, mají-li být pozorováním v uměle vytvořených nebo obměňovaných podmínkách prověřeny nebo upřesněny skutečnosti zjištěné v trestním řízení, popřípadě zjištěny nové skutečnosti důležité pro trestní řízení.

(2) K provedení vyšetřovacího pokusu se nepřistoupí, jestliže to je vzhledem k okolnostem případu nebo osobě podezřelého, obviněného, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka nevhodné nebo lze-li účelu vyšetřovacího pokusu dosáhnout jinak.

(3) K vyšetřovacímu pokusu, který je prováděn v přípravném řízení, musí být přibrána alespoň jedna osoba, která není na věci zúčastněna, ledaže by nemožnost zajistit její přítomnost při vyšetřovacím pokusu zmařila jeho provedení. Je-li to potřebné vzhledem k povaze věci a ke skutečnostem, které dosud v trestním řízení vyšly najevo, přibere se k vyšetřovacímu pokusu znalec, popřípadě podezřelý, obviněný a svědek. Jejich účast při vyšetřovacím pokusu se řídí ustanoveními, která platí pro jejich výslech. Zúčastní-li se vyšetřovacího pokusu osoba mladší než osmnáct let, užije se přiměřeně § 102.

(4) K úkonům, které souvisejí s vyšetřovacím pokusem, nesmí být podezřelý, obviněný, poškozený nebo svědek, který má právo odepřít výpověď, žádným způsobem donucován.

Roz. 34/90 – I. – Vyšetřovací pokus může být v trestním řízení důkazem jen tehdy, když je vykonán za podmínek ustanovení § 113 tr. ř. a násl. o ohledání a je o něm sepsán protokol (§ 113odst. 2 tr. ř.). Koná-li se vyšetřovací pokus za účasti obviněného, popřípadě svědka, je nutno před jeho zahájením poučit ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu o výslechu těchto osob.

(1) Rekonstrukce se koná, má-li být obnovením situace a okolnosti, za kterých byl trestný čin spáchán nebo které k němu mají podstatný vztah, prověřena výpověď podezřelého, obviněného, spoluobviněného, poškozeného nebo svědka, jestliže jiné důkazy provedené v trestním řízení nepostačují k objasnění věci.

(2) Na postup při rekonstrukci se přiměřeně užijí ustanovení o vyšetřovacím pokusu.

Roz. 49/68 – III. – I rekonstrukce činu jakožto druh ohledání může být důkazem v trestním řízení (§ 89 odst. 2 tr. ř.) při provádění tohoto důkazu však nesmí být obviněný orgány činnými v trestním řízení usměrňován ohledně jeho počínání při činu, které během rekonstrukce znázorňuje nebo líčí.

Roz. 16/18 – Jestliže obsahem protokolu o prověrce na místě podle § 104e tr. ř. jsou tvrzení obviněného nebo svědka, která významně doplňují či dokonce mění údaje obsažené v protokole o jejich dřívějších výpovědích, pak tato jejich vyjádření, učiněná po řádném poučení, je třeba považovat za součást jejich výpovědí, přičemž důkaz těmito výpověďmi lze v hlavním líčení provést přečtením příslušné části protokolů jen za splnění zákonných podmínek předpokládaných v § 207 odst. 2 tr. ř., resp. v § 211 odst. 1 až odst. 4 tr. ř. Postup soudu prvního stupně, který takový protokol v hlavním líčení přečte jen jako listinný důkaz ve smyslu § 213 tr. ř., zakládá podstatnou vadu ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.

(1) Prověrka na místě se koná, je-li zapotřebí za osobní přítomnosti podezřelého, obviněného nebo svědka doplnit nebo upřesnit údaje důležité pro trestní řízení, které se vztahují k určitému místu.

(2) Na postup při prověrce na místě se přiměřeně užijí ustanovení o vyšetřovacím pokusu.

Roz. 16/18 – Jestliže obsahem protokolu o prověrce na místě podle § 104e tr. ř. jsou tvrzení obviněného nebo svědka, která významně doplňují či dokonce mění údaje obsažené v protokole o jejich dřívějších výpovědích, pak tato jejich vyjádření, učiněná po řádném poučení, je třeba považovat za součást jejich výpovědí, přičemž důkaz těmito výpověďmi lze v hlavním líčení provést přečtením příslušné části protokolů jen za splnění zákonných podmínek předpokládaných v § 207 odst. 2 tr. ř., resp. v § 211 odst. 1 až odst. 4 tr. ř.

Postup soudu prvního stupně, který takový protokol v hlavním líčení přečte jen jako listinný důkaz ve smyslu § 213 tr. ř., zakládá podstatnou vadu ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a), c) tr. ř.

(1) Je-li k objasnění skutečnosti důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. V přípravném řízení přibírá znalce ten orgán činný v trestním řízení, jež považuje znalecký posudek za nezbytný pro rozhodnutí, pokud byla věc vrácena k došetření, státní zástupce, a v řízení před soudem předseda senátu. O přibrání znalce se vyrozumí obviněný a v řízení před soudem též státní zástupce. Jiná osoba se o přibrání znalce vyrozumí, je-li k podání znaleckého posudku třeba, aby tato osoba něco konala nebo strpěla.

(2) Při výběru osoby, která má být jako znalec přibrána, je třeba přihlížet k důvodům, pro které podle zvláštního zákona je znalec z podání znaleckého posudku vyloučen. Znalec může odmítnout podání znaleckého posudku z důvodů uvedených v jiném právním předpisu a také z důvodů uvedených v § 99 a 100. O vyloučení znalce rozhodne orgán činný v trestním řízení, který jej k podání znaleckého posudku přibral, a v řízení před soudem předseda senátu. Při vyžadování odborného vyjádření orgán činný v trestním řízení zváží, zda osoba, od níž odborné vyjádření vyžaduje, s ohledem na svůj poměr k obviněnému, jiným osobám zúčastněným na trestním řízení nebo poměr k věci není podjatá.

(3) Proti osobě znalce lze vznést námitky z důvodu podjatosti, pro který je vyloučen z podání znaleckého posudku podle zvláštního zákona. Vedle toho lze vznést námitky proti odbornému zaměření znalce nebo proti formulaci otázek položených znalci. V přípravném řízení důvodnost takových námitek posoudí státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu soudu, před kterým se v době oznámení námitek vede řízení; jsou-li námitky uplatněny v rámci opravného prostředku, posoudí je orgán, kterému přísluší o opravném prostředku rozhodnout. Vyhoví-li tento orgán námitkám a důvody pro vyžádání znaleckého posudku trvají, učiní opatření k vyžádání znaleckého posudku buď jiným znalcem nebo podle jinak formulovaných otázek; v opačném případě oznámí osobě, která námitky vznesla, že neshledal k takovému postupu důvody. Stanovisko k námitkám uplatněným v rámci opravného prostředku zpravidla tvoří součást odůvodnění rozhodnutí o takovém opravném prostředku.

(4) Jestliže jde o objasnění skutečnosti zvláště důležité, je třeba přibrat znalce dva. Dva znalce je třeba přibrat vždy, jde-li o prohlídku a pitvu mrtvoly (§ 115). K prohlídce a pitvě mrtvoly nesmí být přibrán jako znalec ten lékař, který zemřelého ošetřoval pro nemoc, která smrti bezprostředně předcházela.

(5) O odborné vyjádření podle odstavce 1 lze požádat i osobu, která je podle zvláštního zákona zapsána jako znalec nebo znalecká kancelář v seznamu znalců, znaleckých kanceláří a znaleckých ústavů, a fyzickou nebo právnickou osobu, která má potřebné odborné předpoklady. Státní orgán předloží orgánům činným v trestním řízení odborné vyjádření vždy bez úplaty.

Znalcem může být pouze osoba zapsaná v seznamu znalců. Znalecké posudky mohou zpracovávat mj. také ústavy či vědecké ústavy. Znalci jsou jmenováni předsedou krajského soudu nebo ministrem spravedlnosti.

Posudek znalce je potřebný v případech, kdy nepostačuje k zodpovězení odborné otázky odborné vyjádření. Znalecký posudek je sice zvláštním druhem posudku, ale orgány činné v trestním řízení tento posudek hodnotí v rámci ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. jako každý jiný důkaz. Je vhodné zmínit, že zákonem č. 255/2019 Sb., bylo původní znění odstavce druhého doplněno v tom, směru, že znalec může podání znaleckého posudku odmítnout z důvodů uvedených také v jiném právním předpisu a také z důvodů uvedených v § 99 a 100, přičemž o vyloučení znalce rozhodne orgán činný v trestním řízení, který jej k podání znaleckého posudku přibral, v řízení před soudem předseda senátu.

Roz. 50/65 – Jestliže v průběhu trestního stíhání pro trestný čin podle § 224 odst. 1 tr. zák. není bezpečně zjištěna příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a smrtí poškozeného a její objasnění závisí na znaleckém posouzení, je nezbytné postupovat podle § 105 odst. 2 tr. ř. Již z povahy takovéto věci vyplývá, že je nutno znalce vyslechnout před soudem i tehdy, když byl posudek vypracován písemně.

Roz. 56/65 – III. – Účelem znaleckého posudku podle § 105 tr. ř. je objasnění skutkových okolností na základě odborných znalostí v příslušném odboru. Podle § 107 odst. 1 věta druhá tr. ř. znalci nepřísluší řešit právní otázky, tedy ani podávat výklad ustanovení vyhlášky č. 141/1960 Sb., o pravidlech silničního provozu; řešení těchto otázek přísluší jen orgánům, činným v trestním řízení.

Roz. 13/66 – II. – Má-li lékařské potvrzení o poranění v jednotlivých případech nahradit posudek znalců (§ 105 odst. 1 tr. ř.), musí obsahovat všechny skutečnosti a okolnosti rozhodné pro závěr, zda jednáním pachatele bylo způsobeno ublížení na zdraví nebo zda došlo k těžké újmě na zdraví.

Roz. 46/69 – Ke způsobu oceňování hodnoty věci získané trestným činem.

Pokud je k ocenění věci, patřící osobě poškozené trestným činem, zapotřebí odborných znalostí (zejména např. k posouzení stupně opotřebení a tedy i rozsahu snížení původní hodnoty věci), přibere se k tomuto ocenění znalec.

Roz. 20/70 – Připustili-li znalci z oboru lékařství možnost tří alternativ, týkajících se příčin zranění poškozeného, je soud povinen po zhodnocení výsledků znalecké expertízy v souhrnu s ostatními provedenými důkazy rozhodnout, která z uvedených alternativ je v souladu s provedenými důkazy. Za tím účelem je soud povinen provést všechny dosažitelné důkazy k objasnění příčiny zranění a osoby pachatele.

Roz. 35/70 – II. – Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přiberou se k tomu vždy dva znalci z oboru psychiatrie (§ 116 odst. 1 tr. ř.). Má-li soud pochybnosti o správnosti jejich znaleckého posudku, postupuje podle § 109 tr. ř., to je požádá nejprve znalce o vysvětlení, a kdyby to nevedlo k výsledku, přibere znalce jiné. Postup podle § 109 tr. ř. nemůže nahradit tím, že přečte znalecký posudek jiných znalců v jiné trestní věci téhož obviněného. Přečtení takového posudku není důkazem znaleckým ve smyslu § 105 a násl. tr. ř.

Roz. 47/70 – III. – Jestliže je třeba za účelem zjištění příčiny smrti určit moment smrti, zjišťuje soud tuto okolnost za pomoci znalce lékaře. Kritéria smrti nestanoví právní řád, nýbrž jsou zde rozhodná vědecky uznávaná medicinská kritéria, která musí znalec lékař ve svém posudku vysvětlit a jejich existenci v daném případě odůvodnit.

Roz. 41/76 – V řízení o trestných činech vraždy se stalo takřka pravidlem, že jsou přibíráni znalci především z oboru psychiatrie a psychologie, popř. sexuologie. V praxi se někdy vyskytují nejasnosti v tom, jaký je vztah mezi znalci uvedených vědních oborů v posudkové činnosti, co je možno od znalců jednotlivých oborů požadovat a k jakým otázkám se mají nebo mohou vyjádřit.

Rozmezí mezi psychiatrickým a psychologickým posudkem lze obecně spatřovat v tom, že jádro otázek řešených psychiatrem spočívá v oblasti psychopatologické, kdežto psychologovi je vyhrazena oblast psychologie pachatele, jehož duševní stav je v podstatě v normě, a to v jeho sféře interpersonální, při rozboru a objasňování motivačních faktorů, při zkoumání subjektivních podmínek a příčin trestného jednání pachatele, psychologických faktorů urychlujících či retardujících, resp. vůbec znemožňujících proces resocializace pachatele. Závěry psychologických posudků mohou být velmi užitečné, pokud objasňují některé osobnostní rysy, inteligenci související se způsobem jeho myšlení, důsledky životního prostředí na utváření osobnosti pachatele a jeho přístupnost k psychoterapeutickému popř. jinému výchovnému působení. Jedině znalci psychiatři (nikoli psycholog) jsou povolání k tomu, aby se vyjádřili, zda a jakou duševní poruchou trpěl pachatel v době činu, a aby určili její vliv na rozpoznávací a ovládací schopnosti pachatele (§ 116 odst. 1 tr. ř.). Pomoc znalců psychiatrů v trestním řízení se však nemusí vyčerpávat poskytnutím podkladů pro posouzení otázky příčetnosti pachatele. Psychiatrický posudek může dát odpověď i na některé další otázky, které nemusí nutně vyznít v tak mezní závěry, jako je příčetnost, nepříčetnost nebo zmenšená příčetnost. Při hraničních stavech je na místě, aby se vyjádřili znalci z obou těchto oborů. Psychiatr při svých závěrech z hlediska rozpoznávacích a ovládacích schopností pachatele přihlíží k dílčím závěrům posudku psychologa. Psychologická expertiza je mnohdy nezbytným doplňkem komplexního posouzení duševního stavu pachatele, ať již jako součást posudku psychiatrického nebo ve formě samostatného posudku.

Přibrání znalce sexuologa je na místě v případech posuzování trestných činů vraždy spáchaných sexuálními devianty nebo pachateli s výrazně zvýšeným sexuálním pudem. Sexuolog může totiž přesněji diagnostikovat takové případy, zejména složitější povahy, a přispět k objasnění motivačních faktorů a jejich vlivu na rozhodnutí pachatele spáchat trestný čin, i možností resocializace takových pachatelů. Vyjadřuje se též k otázce vhodnosti ochranného léčení. Sexuolog může přispět k správnému posouzení otázek řešených v psychiatrických expertizách zejména tam, kde jsou pochybnosti, zda pachatel je sadista a zad u něho jde o sexuální agresi. Pokud má také erudici (atestaci) psychiatrickou, je sexuolog rovnocenný znalci psychiatrovi a může se vyjadřovat i k diagnóze duševních poruch a jejich vlivu na rozpoznávací a ovládací schopnosti pachatele.

Roz. 46/77 – Alkoholismus nelze u jednotlivce měřit jen množstvím spotřebovaných nápojů, nýbrž především důsledky abusu alkoholu, tzn. nadměrného jeho užívání, které se promítají do nejrůznějších oblastí a činností takové osoby. Proto je za alkoholika označován člověk, jehož závislost na alkoholu dosáhla takového stupně, že mu to působí zřetelné poruchy a újmu ve společenských vztazích, ve společenské činnosti a na tělesném i duševním zdraví.

Průběh vzniku závislosti na alkoholu, kdy se z pijáka stává alkoholik, kterému pití zpravidla způsobuje především problémy v rodině, pak v práci, později konflikty se zákonem a často teprve nakonec škody na duševním a tělesném zdraví, lze podle Jellinka ve značném počtu případů dělit na čtyři vývojová stadia (počáteční, varovné, rozhodné a konečné), jež se vyznačují těmito hlavními příznaky:

V počátečním stadiu začíná někdejší konzument alkoholických nápojů postupně pít častěji a ve větších dávkách, např. při společenských příležitostech nebo na potlačení nepříjemných psychických stavů; jeho tolerance (tkáňová) vůči alkoholu se zvyšuje. Nedochází však dosud k alkoholické intoxikaci, nýbrž jen k subintoxikaci („špičce“). Druhé, tzv. varovné stadium, v němž tolerance dále stoupá, se ohlašuje častější silnou opilostí místo dřívější „špičky“, rychlejším pitím, zejména v začátku požívání alkoholických nápojů, volbou koncentrovanějších nápojů a občasnými, spíše výjimečnými okénky. V rozhodném (kruciálním) stadiu nadále roste tolerance vůči alkoholu a okénka už jsou častá, alkohol se dostává u této osoby do centra jejího zájmu a hromadící se problémy si vynucují občasné její pokusy o abstinenci, ve kterých bez odborné pomoci obvykle selhává, nebo o pití s mírou, v němž jednou provždy selhává s naprostou jistotou. V tomto stadiu došlo již nikoli u pijáka, ale u alkoholika k rozhodující změně projevující se v tom, že ztratil trvale kontrolu v pití. Od té chvíle je pro alkoholika abstinence mnohem snazší než pití s mírou, což natrvalo nikdy nedokáže. Ale i na trvalou abstinenci stačí sám jen výjimečně, většinou potřebuje pomoc odborného lékaře ve formě ústavní nebo ambulantní léčby. K příznakům konečného (terminálního) období patří pokles tolerance (alkoholik se opíjí častěji a k opití stačí menší dávka), „ranní doušek“ nutný k potlačení třesu a skleslosti či napětí, několikadenní „tahy“, pití při zcela nevhodných příležitostech, i v práci, celková degradace osobnosti a někdy projevy alkoholických psychóz.

Popsaná vývojová stadia se vztahují speciálně na typ závislosti na alkoholu označený (opět podle Jellinka) jako alkoholismus gama, který je nás nejčastější. Kromě tohoto typu závislosti jsou známy ještě čtyři jiné typy, pojmenované jako alkoholismus alfa, beta, delta a epsilon, vyznačující se vždy zvláštními příznaky.

Roz. 17/79 – Otázka nepříčetnosti je otázka právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie. Znalecký důkaz z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetností a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními.

Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu.

Roz. 11/82 – Znalecký posudek o duševním stavu obviněného podaný v předchozí trestní věci téhož obviněného nemůže být znaleckým posudkem v další trestní věci, v níž je vedeno nové trestní stíhání.

Schopnost obviněného rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a ovládat je se musí posuzovat vždy z hlediska konkrétního trestného činu.

Postup podle § 105 a § 116 tr. ř. nelze nahradit tím, že znalci, kteří podali znalecký posudek v předchozí trestní věci téhož obviněného, podají doplněk k svému předchozímu znaleckému posudku.

Roz. 29/86 – Posudok, ktorý nevypracoval poverený znalec, ale vypracovala ho pod jeho menom iná osoba, ktorá nebola pribratá do konania ako znalec, nie je použiteľný ako znalecký dôkazný prostriedok (§ 105 ods. 1 Tr. por.).

Ak to vyžaduje povaha veci, je znalec oprávnený pribrať konzultanta na posudzovanie osobitných čiastkových otázok, pričom znalec zodpovedá aj za tú časť posudku, o ktorej sa konzultovalo (§ 10 ods. 2 zákona č. 36/1967 Zb.). Úlohou konzultanta preto nemôže byť vypracovanie znaleckého posudku namiesto povereného znalca postupom podľa § 105 ods. 1 Tr. por.

Ak by bolo treba na posúdenie čiastkovej odbornej otázky v trestnom konaní vypočuť aj konzultanta, nemožno ho vypočuť v postavení svedka, ale bolo by treba pribrať do konania ako znalca.

Roz. 55/86 – Jestliže znalci psychiatři zkoumající duševní stav obviněného činí svůj nález na úrazu hlavy obviněného a jeho následcích, musí se ve svém posudku vyrovnat s dosavadní zdravotnickou dokumentací týkající se tohoto úrazu a jeho následků včetně předchozích posudků znalců psychiatrů, kteří se těmito otázkami v minulosti již zabývali. Bez objasnění a zdůvodnění odlišných závěrů nelze považovat posudek znalců za úplný.

Roz. 54/89 – Konzultantem, který byl přibrán k posouzení zvláštních dílčích otázek (§ 10 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb.), může být osoba odborně způsobilá k posouzení těchto otázek důležitých pro podání znaleckého posudku, i když není zapsána do seznamu znalců. Proto skutečnost, že znalci psychiatři v přípravném řízení přibrali k posouzení takové otázky konzultanta – psychologa, třebaže není zapsán do seznamu znalců, není sama o sobě důvodem k postupu podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř.

Roz. 9/90 – K vyhodnocení záznamu tachografického kotouče autobusu je zapotřebí odborných znalostí. Jestliže je nutno ze záznamů tachografického kotouče zjistit rychlost jízdy vozidla, nemůže příslušné záznamy vyhodnotit sám orgán činný v trestním řízení, a to ani tehdy, kdyby měl odborné znalosti v tomto směru.

Roz. 52/91 – I. – Rozrušenie spôsobené pôrodom je zvláštny znak trestného činu podľa § 220 Tr. zák. a nemožno ho zamieňať so všeobecnými podmienkami trestnej zodpovednosti, vyjadrenými v ustanoveniach o nepríčetnosti a zmenšenej príčetnosti. Pre posúdenie otázky, či obvinená konala v tomto psychickom stave, je rozhodujúcim podkladom posudok znalca-pôrodníka. Pritom nie je podstatné, či boli narušené schopnosti obvinenej rozpoznať nebezpečnosť svojho konania a ovládať ho.

Roz. 46/94 – II. – Nezbytným předpokladem pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu jednal za podmínek ustanovení § 201a tr. zák. o trestném činu opilství, je objektivní zjištění výšky hladiny alkoholu v jeho krvi, které spadá do oboru soudního lékařství. Teprve na základě tohoto, popř. i dalších potřebných zjištění, je možno objasňovat okolnosti významné pro posouzení příčetnosti obviněného znaleckým posudkem z oboru psychiatrie o duševním stavu pachatele.

Roz. 31/95 – I. – Stav tzv. syndromu patologického hráčství může být duševní poruchou, která má vliv na příčetnost pachatele ve smyslu ustanovení § 12, § 25 a § 32 tr. zák., a je proto třeba pro posouzení této otázky opatřit podklad ve znaleckém posudku o jeho duševním stavu podle § 105 odst. 2 tr. ř.

II. Závěr znalců psychiatrů, že se obviněný dopustil trestného činu ve stavu poruchy záležející v tzv. syndromu patologického hráčství, neumožňuje uložení ochranného léčení podle § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť nejde o pachatele, který se oddává zneužívání návykové látky (§ 89 odst. 13 tr. zák.). Takovému pachateli lze uložit ochranné léčení, jen jsou-li splněny podmínky ustanovení § 72 odst. 1, popř. § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák.

Roz. 40/97 – II. – Pro posouzení skutkových otázek nezbytných k vyměření cla a dovozní přirážky z dovezeného zboží se vyžadují odborné znalosti, takže pokud nebyly vyřešeny rozhodnutím příslušného celního úřadu, je třeba k jejich zodpovězení v jednoduchých případech opatřit odborné vyjádření podle § 105 odst. 1 tr. ř., ve složitějších případech pak přibrat znalce.

Roz. 1/98 – II. – Znalecký posudek nelze odmítnout jen proto, že znalec se nad rámec svého oprávnění vyjadřoval i k otázkám právním. Skutečnost, že znalec ve svém posudku zaujme stanovisko k otázce, jejíž zodpovězení přísluší soudu, nečiní tento posudek nepoužitelným, pokud obsahuje odborné poznatky a zjištění, z nichž znalec tento právní závěr učinil a které umožňují, aby si soud tentýž nebo jiný takový závěr dovodil sám.

Roz. 10/99 – Má-li být důvodem rozhodnutí vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř. nepříčetnost obviněného v době činu ve smyslu § 12 tr. zák., způsobená jeho apatickou alkoholovou reakcí (patologickou opilostí), musí mít takové rozhodnutí dostatečný podklad nejen ve znaleckém důkazu opatřeném po vyšetření duševního stavu obviněného (§ 105 odst. 2, § 116 tr. ř.), ale dokazováním je třeba spolehlivě objasnit i skutečnost, že si obviněný uvedený stav nezavinil sám, a to ani z nedbalosti (§ 201a odst. 2 tr. zák.[57]), tedy že stav patologické opilosti nemohl předvídat.

Jestliže se do stavu nepříčetnosti přivedl pachatel požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak, je nutno spolehlivě objasnit, zda tak učinil zaviněně či nikoli, a pokud je zde zavinění pachatele v uvedeném směru, je nutno zkoumat formu a obsah zavinění, od nichž závisí, zda bude pachatel trestně odpovědný v plném rozsahu (§ 201a odst. 2 tr. zák.), nebo jen za trestný čin opilství (§ 201a odst. 1 tr. zák.). Při nedostatku zavinění nebude pachatel pro nepříčetnost trestně odpovědný (§ 12 tr. zák.[58]).

Roz. 20/00 – U pachatele trestného činu, který požívá po delší dobu ve větší míře omamné nebo psychotropní látky, se může jednat o chorobnou závislost na takových látkách a tato skutečnost může mít vliv i na jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti v době činu. Pro rozhodnutí v takové trestní věci je proto zpravidla třeba opatřit znalecký posudek zaměřený na objasnění příslušných odborných otázek.

Objasnění takových okolností nezbytných pro závěr o příčetnosti obviněného v době činu patří mezi základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci, a pokud takový důkaz chybí, lze to považovat za důvod k vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.

Roz. 29/01 – I. Znalci z oboru klinické psychologie, jenž byl ve věci přibrán jako znalec za podmínek § 105 odst. 1 tr. ř., nepřísluší posuzovat otázku, zda byl pachatel schopen rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost a zda byl schopen své jednání ovládat. Tuto otázku (jako základní kritérium pro následné právní posouzení příčetnosti pachatele ve smyslu ustanovení § 12 tr. zák.) mohou na základě vyšetření duševního stavu pachatele posoudit pouze znalci z oboru psychiatrie, o jejichž přibrání rozhodují orgány činné v trestním řízení podle § 116 odst. 1 tr. ř.

Roz. 60/01 – I. – Jestliže je pachatelem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187a odst. 1 tr. zák. osoba, u které nebylo zjištěno, že uvedené látky zneužívá, a nejsou-li tu ani skutečnosti, které by takové podezření odůvodňovaly, postačí jako podklad k objasnění právní otázky, je-li množství takové látky, bez povolení přechovávané výše uvedenou osobou, větší než malé, posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, a v jednodušších případech také odborné vyjádření příslušného orgánu (§ 105 odst. 1 tr. ř.).

Roz. 46/10 – Osobu, která má být v případě potřeby vyslechnuta jako osoba, jež vypracovala posudek ústavu vyžádaný postupem podle § 110 odst. 1 tr. ř., stačí před výslechem poučit podle § 106 tr. ř. Přibrání této osoby k podání posudku podle § 105 odst. 1 tr. ř. není namístě, neboť její oprávnění vystupovat jako znalec vyplývá z předchozí aplikace § 110 tr. ř.

Roz. 24/16 – II. – Posouzení činu, jímž pachatel způsobil útočníkovi těžkou újmu na zdraví v silném rozrušení ze strachu v době, kdy jej útočník fyzicky napadl, jako trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku je možné jen tehdy, je-li prokázáno, že obava (strach), v níž pachatel jednal, u něj vyvolala takové duševní rozpoložení, které ve svém důsledku způsobilo psychické pochody, silnější emoce či emotivní prožitky, jež vedly ke značnému zúžení jeho vědomí a k oslabení jeho zábran (srov. rozhodnutí č. 14/2011 Sb. rozh. tr.). K objasnění duševního stavu pachatele v době, kdy se měl dopustit jednání z omluvitelné pohnutky spočívající „v silném rozrušení“, je třeba zpravidla opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, případně psychologie.

Roz. 15/20 – Soud může rozhodnout podle § 228 odst. 1 tr. ř. o přiznání nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy v penězích jen za situace, že v důkazním řízení byla důvodnost i výše takového nároku náležitě prokázána. Nedostatky dokazování spočívající např. v tom, že znalecký posudek předložený poškozeným, o nějž opírá uplatněný nárok, neposkytuje dostatečný podklad pro vyslovení výroku zavazujícího obviněného k odčinění újmy vzniklé ublížením na zdraví, nemůže soud překlenout tím, že stanoví náhradu s odkazem na zásadu slušnosti, aniž odůvodní, podle jakých kritérií či jakým postupem dospěl k výši této náhrady.

K podání znaleckého posudku podle Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.) uveřejněné pod č. 63/2014 Sb. rozh. obč., který je pro soud základem pro určení náhrady za ztížení společenského uplatnění, je odborně způsobilý znalec z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví, aniž by byla vyžadována jeho odbornost odpovídající danému postižení. Tento znalec však musí učinit své závěry o stupni obtíží poškozeného s oporou o diagnózu a zjištění příslušného odborníka.

Roz. 51/20 – IV. – Podkladem pro stanovení výše náhrady jak za ztížení společenského uplatnění, tak za bolest (§ 2958 o. z.) bude zpravidla posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví stanovení nemateriální újmy na zdraví. Pouze v jednoduchých případech se lze spokojit s odborným vyjádřením.

Roz. 51/21 – Výše škody, která je znakem kvalifikované skutkové podstaty přečinu způsobení úpadku ve smyslu § 224 odst. 1, odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku, odpovídá rozdílu mezi tím, v jakém rozsahu byl pachatel jako dlužník schopen uspokojit pohledávky poškozených věřitelů dříve, než se dostal do úpadku [§ 3 odst. 1, 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů], a v jakém rozsahu (a zda vůbec) by je mohl uspokojit poté, co si přivodil úpadek. K tomu je třeba opatřit dostatečné důkazy zejména na podkladě znaleckého zkoumání ekonomického stavu dlužníka jak před způsobením úpadku, tak po něm. Z něj musí být zřejmý i vliv majetkových dispozic pachatele na způsobení stavu úpadku a na omezení možnosti uspokojení pohledávek věřitelů.

Nepodaří-li se zjistit (např. v důsledku chybějících účetních a dalších dokladů), zda v době, kdy pachatel jako dlužník činil určité výdaje ze svého majetku bez získání odpovídající protihodnoty, byl již v úpadku či nikoli, lze toto jeho jednání posoudit jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud uvedenými majetkovými dispozicemi alespoň částečně zmařil uspokojení svého věřitele.

Znalec musí být v předvolání upozorněn na následky nedostavení (§ 66) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako znalec. Znalec musí být též poučen o významu znaleckého posudku z hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku; to se vztahuje i na znalce, který podal posudek na základě žádosti některé strany podle § 89 odst. 2.

Roz. 3/87 – Skutečnost, že přibraný znalec nezapsaný do seznamu (§ 24 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb.), složil slib podle § 6 cit. zák. po provedení úkonů potřebných k přípravě posudku, ale ještě před jeho podáním (§ 24 odst. 2 cit. zák.), není takovou vadou, která by mohla mít vliv na správnost posudku a na jeho účinnost.

Roz. 18/88 – U osoby, která pronáší výroky, z nichž vyplývá, že osobu hmotně odpovědnou za svěřené prostředky považuje již předem za vinnou, lze mít pochybnosti o její nepodjatosti ve smyslu § 11 odst. 1 zák. č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a proto ji nelze ustanovit znalcem v trestní věci této odpovědné osoby.

Roz. 53/91 – Znalec musí být podle § 106 tr. ř. poučen před podáním znaleckého posudku. Není vadou znaleckého posudku, jestliže znalci ještě před tímto poučením vyšetří zdravotní (duševní) stav obviněného, popř. provedou jiné úkony potřebné k přípravě a zpracování posudku.

(1) Znalci, který je pověřen úkonem, se poskytnou potřebná vysvětlení ze spisů a vymezí se jeho úkoly. Přitom je třeba dbát toho, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. Je-li toho k podání posudku třeba, dovolí se znalci nahlédnout do spisů nebo se mu spisy zapůjčí. Může mu být též dovoleno, aby byl přítomen při výslechu obviněného a svědků a aby jim kladl otázky vztahující se na předmět znaleckého vyšetřování. V odůvodněných případech se znalci umožní, aby se zúčastnil provedení i jiného úkonu trestního řízení, pokud takový úkon má význam pro vypracování znaleckého posudku. Znalec může též navrhnout, aby byly jinými důkazy napřed objasněny okolnosti potřebné k podání posudku.

(2) Znalec přibraný k podání znaleckého posudku o příčině smrti nebo o zdravotním stavu zemřelé osoby je oprávněn vyžadovat zdravotnickou dokumentaci týkající se takové osoby; v ostatních případech může zdravotnickou dokumentaci vyžadovat za podmínek stanovených zvláštním zákonem.

(3) Znalci se zpravidla uloží, aby posudek vypracoval písemně. Posudek se doručuje též obhájci, a to na náklady obhajoby.

Roz. 45/67 – I. Úkol znalce je třeba určit tak, aby byl důsledně omezen na objasnění skutečností, k němuž je třeba odborných znalostí. Znalci proto nelze stanovit úkol obstarat pro účely trestního řízení důkazné prostředky.

Roz. 33/81 – Znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů ani z hlediska jejich věrohodnosti ani v tom směru, zda skutečnost, o níž podává zprávu, je prokázána. Jestliže provedené důkazy, na jejichž podkladě má znalec podat posudek, jsou ve vzájemném rozporu, znalec je povinen vypracovat posudek s ohledem na všechny v úvahu přicházející alternativy. Orgán činný v trestním řízení poskytne znalci v tomto směru potřebné vysvětlení ze spisů a vymezí jeho úkoly (§ 107 odst. 1 tr. ř.).

Roz. 37/84 – I. Znalec se ve svém posudku nemůže opírat o zjištění, které sám učinil na místě činu. Potřebuje-li k podání posudku doplnění nebo prověření údajů z místa činu, musí navrhnout orgánu činnému v trestním řízení provedení ohledání ve smyslu § 113 tr. ř. (§ 107 odst. 1 tr. ř.).

Roz. 43/95 – I. – Znalec se ve svém posudku nemůže opírat o zjištění, které sám učinil na místě činu. Potřebuje-li k podání posudku doplnění nebo prověření údajů z místa činu, musí navrhnout orgánu činnému v trestním řízení provedení ohledání ve smyslu § 113 tr. ř. (§ 107odst. 1 tr. ř.).

(1) Vypracoval-li znalec posudek písemně, stačí, aby se při výslechu na odvolal a jej stvrdil. Nebyl-li posudek vypracován písemně, nadiktuje jej znalec při výslechu do protokolu.

(2) Bylo-li přibráno více znalců, kteří dospěli po vzájemné poradě k souhlasným závěrům, podá za všechny posudek ten z nich, jehož sami k tomu určili; různí-li se závěry znalců, je třeba vyslechnout každého zvlášť.

(3) V přípravném řízení lze od výslechu znalce upustit, nemá-li policejní orgán ani státní zástupce o spolehlivosti a úplnosti písemně podaného znaleckého posudku pochybnosti.

Roz. 12/87 – II. K úloze znalce psychologa při hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného, popř. svědka.

Znalec psycholog je povolán vyjádřit se k těm rysům osobnosti obviněného, popř. svědka, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost, není však oprávněn vyjadřovat se k otázce, zda výpověď obviněného nebo svědka je věrohodná či nikoliv, popřípadě která z rozdílných výpovědí téže osoby je věrohodnější. Takové hodnocení důkazů přísluší soudu, který je povinen postupovat při tom podle § 2 odst. 6 tr. ř.

Roz. 2/89 – II. V prípravnom konaní nemožno upustiť od výsluchu znalca, resp. znalcov podľa § 108 ods. 3 Tr. por., ak vzniknú pochybnosti o spoľahlivosti a úplnosti písomného znaleckého posudku. V takých prípadoch sú orgány prípravného konania povinné znalcov vypočuť a postupom podľa § 109 Tr. por. odstraňovať nejasnosti posudku. Nedodržanie uvedeného postupu môže byť dôvodom pre rozhodnutie súdu o vrátení veci prokurátorovi na došetrenie v zmysle § 188 ods. 1 písm. f) Tr. por.

Roz. 42/95 – Jestliže se v řízení před soudem jeden ze znalců označených v písemném posudku státního ústavu vyjadřuje nad rámec závěrů písemného ústavního posudku nebo se vyjadřuje k otázkám ve znaleckém posudku neřešeným, musí soud opatřit vyjádření (stanovisko) všech zpracovatelů posudku, a to ve formě písemného dodatku k posudku.

Roz. 3/96 – Zásada uvedená v ustanovení § 89 odst. 2 věta druhá tr. ř. nevylučuje, aby znalecký posudek, který nevyžádal orgán činný v trestním řízení, ale předložil jej v hlavním líčení obhájce obžalovaného, soud po prostudování odmítl jako nadbytečný a rozhodl, že jej neprovede (§ 216 odst. 1 tr. ř.). Nadbytečnost provedení takového důkazu v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání nemůže však záležet jen ve skutečnosti, že ve věci byl k posouzení otázek, pro jejichž objasnění je třeba odborných znalostí, orgány činnými v trestním řízení znalecký posudek již opatřen.

Roz. 13/00 – Podle § 108 odst. 1 tr. ř. vypracoval-li znalec posudek písemně, stačí, aby se při výslechu na něj odvolal a jej stvrdil. V řízení před soudem toto ustanovení však nelze chápat izolovaně a je nutno je vykládat v návaznosti na ustanovení § 220 odst. 2 tr. ř., podle kterého smí soud při svém rozhodnutí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny. Samotným vyjádřením znalce, kterým se odvolává na znalecký posudek a jej stvrzuje, ještě není proveden důkaz znaleckým posudkem. Z takového vyjádření není osobám přítomným při hlavním líčení zřejmé, co je obsahem posudku a jaké závěry znalec stvrzuje. Je proto v takovém případě třeba, aby soud vyzval znalce, aby posudek přednesl, popř. není-li to možné, aby byl znalecký posudek přečten.

Roz. 27/22 – Skutečnost, že po zpracování znaleckého posudku znalcem zapsaným v seznamu znalců za splnění podmínek § 105 tr. ř. a zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech (dále jen „zákon o znalcích“), znalec ukončí svou činnost podle § 14 odst. 3 písm. c) zákona o znalcích oznámením o ukončení znalecké činnosti, nebrání v tom, aby tento znalec byl za splnění hledisek § 108 tr. ř. vyslechnut jako znalec přibraný ad hoc. Učinit tak lze, byl-li opětovně poučen ve smyslu § 106 tr. ř., složí-li slib podle § 5 odst. 2 zákona o znalcích (srov. § 26 odst. 3 zákona o znalcích) a nebrání-li takovému postupu důvody pro jeho vyloučení podle § 18 zákona o znalcích.

Je-li pochybnost o správnosti posudku nebo je-li posudek nejasný nebo neúplný, je nutné požádat znalce o vysvětlení. Kdyby to nevedlo k výsledku, přibere se znalec jiný.

Roz. 35/70 – II. – Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přiberou se k tomu vždy dva znalci z oboru psychiatrie (§ 116 odst. 1 tr. ř.). Má-li soud pochybnosti o správnosti jejich znaleckého posudku, postupuje podle § 109 tr. ř., to je požádá nejprve znalce o vysvětlení, a kdyby to nevedlo k výsledku, přibere znalce jiné. Postup podle § 109 tr. ř. nemůže nahradit tím, že přečte znalecký posudek jiných znalců v jiné trestní věci téhož obviněného. Přečtení takového posudku není důkazem znaleckým ve smyslu § 105 a násl. tr. ř.

Roz. 11/87 – I. – Jestliže je třeba podle § 109 věta druhá tr. ř. přibrat nového znalce, musí nový znalec podat nový znalecký posudek, v němž se ovšem musí vyrovnat i s předchozím znaleckým posudkem.

(1) K podání znaleckého posudku může orgán činný v trestním řízení přibrat také znaleckou kancelář. Znalecká kancelář, která byla přibrána k podání znaleckého posudku, podá znalecký posudek písemně. V něm označí znalce, který posudek vypracoval a může být v případě potřeby jako znalec vyslechnut. Je-li třeba přibrat znalce dva (§ 105 odst. 4), může znalecký posudek podat jedna znalecká kancelář, ale znalecký posudek musí vypracovat dva znalci.

(2) Ustanovení § 105 až 109 se jinak přiměřeně použijí i na znalecké kanceláře a na znalce, kteří znalecký posudek vypracovali.

(1) Ve výjimečných, zvlášť obtížných případech, vyžadujících zvláštního vědeckého posouzení, může policejní orgán nebo státní zástupce a v řízení před soudem předseda senátu přibrat znalecký ústav k podání znaleckého posudku nebo přezkoumání posudku podaného znalcem.

(2) Znalecký ústav podá posudek písemně. V něm označí osobu nebo osoby, které posudek vypracovaly a mohou být v případě potřeby jako znalci vyslechnuty; takovou osobou nesmí být ten, kdo podal znalecký posudek, který je přezkoumáván znaleckým ústavem. Je-li třeba přibrat znalce dva (§ 105 odst. 4), může znalecký posudek podat jeden znalecký ústav, ale znalecký posudek musí vypracovat dvě osoby.

(3) Ustanovení § 105 až 109 se jinak přiměřeně použijí i na znalecké ústavy a na osoby, které znalecký posudek vypracovaly.

Roz. 66/80 – II. – O posudek ústavu lze požádat pouze při splnění zákonných podmínek uvedených v § 110 odst. 1 tr. ř., tj. jde-li o případ vyžadující zvláštního vědeckého posouzení.

Roz. 15/86 – Skutečnost, že jedním ze zpracovatelů posudku státního ústavu, jímž byl v přípravném řízení přezkoumán posudek znalců ve smyslu § 110 odst. 1 tr. ř., byl jeden ze znalců, kteří přezkoumávaný posudek podali, je vadou tohoto řízení, pro niž je třeba věc vrátit prokurátorovi k došetření.

Roz. 3/89 – Posudek ústavu podle § 110 odst. 1 tr. ř. se podává písemně a jeho důkaz se vždy provádí přečtením, ke kterému není třeba souhlasu stran (§ 110 odst. 2, § 212 tr. ř.). Teprve ukáže-li se to potřebné, lze dále vyslechnout jako znalce ústavem v posudku označenou osobu, která posudek vypracovala, popř. dvě takové osoby, jde-li o případ uvedený v § 105 odst. 2 tr. ř. Jestliže taková osoba nebo osoby nejsou zapsány v seznamu znalců, je podmínkou jejich výslechu jako znalců, aby složily znalecký slib.

Roz. 39/11 – V případech, kdy státní orgán, vědecký ústav, vysoká škola nebo instituce specializovaná na znaleckou činnost (dále jen „ústav“), které jsou zapsány do seznamu Ministerstva spravedlnosti, nemohou podat znalecký posudek nebo přezkoumat posudek podaný znalcem (§ 110 odst. 1 tr. ř.), není vyloučen postup podle § 24 odst. 1 písm. b) zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů per analogiam, jímž může orgán činný v trestním řízení ustanovit ad hoc ústav nezapsaný v uvedeném seznamu, pokud s tím tento ústav souhlasí a splňuje potřebnou odbornou kvalifikaci k podání znaleckého posudku nebo k přezkoumání posudku podaného znalcem.

Roz. 55/21 – Vykonává-li znalec přibraný orgánem činným v přípravném řízení ve věci znaleckou činnost též v řízení před soudem (např. na základě předvolání k výslechu u hlavního líčení), soud podle § 110b tr. ř. určí výši jím vyúčtovaného znalečného. Pro účely přiznání znalečného se přibráním znalce k podání znaleckého posudku rozumí i jeho předvolání soudem k výslechu podle § 108 tr. ř.

Jestliže znalecký posudek předložený stranou má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný orgánem činným v trestním řízení. Orgán činný v trestním řízení umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.

Výši znalečného určí orgán činný v trestním řízení, který znalce, znaleckou kancelář nebo znalecký ústav k podání znaleckého posudku přibral, a v řízení před soudem předseda senátu v souladu s jinými právními předpisy upravujícími znalečné. Nesouhlasí-li orgán činný v trestním řízení s výší vyúčtovaného znalečného, rozhodne usnesením. Proti usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Ustanovení § 105 až 110b se přiměřeně použijí i v případě, že orgán činný v trestním řízení přibere k podání znaleckého posudku osobu vykonávající znaleckou činnost jednorázově.

Použije-li znalec ke splnění svého úkolu znalce u hlavního líčení osobního auta místo hromadného dopravního prostředku, aby na únosnou míru zkrátil dobu své nepřítomnosti při výkonu své vlastní odborné a řídící činnosti, pak nelze důvodně považovat tento postup za nehospodárný, zejména když rozdíl v nákladech není výrazný.

Roz. 53/86 – Ak znalecký posudok podal podľa § 110 Tr. por. štátny ústav, môže nárok na odmenu a náhradu trov vynaložených v súvislosti so znaleckým posudkom uplatniť iba štátny ústav, a nie jeho pracovníci, ktorí sa na spracovaní znaleckého posudku podieľali.

Súd nemôže priznať odmenu za znalecký posudok štátnemu ústavu len na základe vyúčtovania podaného pracovníkmi, ktorí sa na vypracovaní znaleckého posudku podieľali. V takom prípade môže len upozorniť štátny ústav na nesprávny postup a poučiť ho v zmysle príslušných predpisov.

(1) Je-li výslech obviněného prováděn prostřednictvím videokonferenčního zařízení, vyrozumí se jeho obhájce o době a místě, na které byl obviněný předvolán. V případě výslechu spoluobviněného, svědka nebo znalce tímto způsobem se obhájce obviněného vyrozumí o době a místě, ze kterého bude výslech provádět příslušný orgán činný v trestním řízení.

(2) Je-li výslech osoby prováděn prostřednictvím videokonferenčního zařízení, ověří její totožnost zaměstnanec soudu, státního zastupitelství nebo policejního orgánu pověřený k tomu osobou provádějící výslech. Osobou ověřující totožnost v místě, kde se při výslechu nachází vyslýchaný, může být se souhlasem osoby provádějící výslech i zaměstnanec soudu, státního zastupitelství, věznice nebo policejního orgánu, pokud k tomu byl pověřen předsedou tohoto soudu, vedoucím státním zástupcem, ředitelem věznice nebo vedoucím příslušníkem policejního orgánu. Tento zaměstnanec je po celou dobu výslechu přítomen na místě, kde se nachází vyslýchaná osoba.

(3) Totožnost svědka, jehož totožnost je utajována a jehož výslech je prováděn prostřednictvím videokonferenčního zařízení, ověří v řízení před soudem předseda senátu nebo zaměstnanec soudu pověřený zabezpečováním ochrany utajovaných informací určený k této činnosti předsedou soudu a v přípravném řízení zaměstnanec státního zastupitelství nebo policejního orgánu pověřený ochranou utajovaných informací určený k této činnosti vedoucím státním zástupcem nebo vedoucím příslušníkem policejního orgánu. Tento zaměstnanec je po celou dobu výslechu přítomen na místě, kde se nachází svědek, jehož totožnost je utajována.

(4) Orgán činný v trestním řízení provádějící výslech poučí vyslýchanou osobu před započetím výslechu prováděného prostřednictvím videokonferenčního zařízení o způsobu provedení výslechu.

(5) Kdykoli v průběhu výslechu prováděného prostřednictvím videokonferenčního zařízení může vyslýchaná osoba vznášet námitky proti kvalitě obrazového nebo zvukového přenosu.

Uvedené ustanovení bylo do trestního řádu vloženo zák. č. 459/2011 Sb. O úkonu, který je prováděn prostřednictvím videokonferenčního zařízení, se vždy vedle protokolu obligatorně pořídí také obrazový a zvukový záznam. Zmíněné ustanovení upravuje rovněž odchylky při provádění výslechu prostřednictvím videokonferenčního zařízení od obecné úpravy. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 111a tr. ř. je speciálním ustanovením k obecným ustanovením o výslechu, otázky, které nejsou speciálně upraveny tímto ustanovením, se řídí obecnými ustanoveními o výslechu obviněného, svědka nebo znalce.

(1) Věcnými důkazy jsou předměty, kterými nebo na kterých byl trestný čin spáchán, jiné předměty, které prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost a mohou být prostředkem k odhalení a zjištění trestného činu a jeho pachatele, jakož i stopy trestného činu.

(2) Listinnými důkazy jsou listiny, které svým obsahem prokazují nebo vyvracejí dokazovanou skutečnost, vztahující se k trestnému činu nebo k obviněnému.

Roz. 45/73 – II. – K hodnocení revizní zprávy jako důkazu v trestním řízení.

Revizní zpráva je důkazem podle § 112 odst. 2 tr. ř. Musí být zpracována tak, aby bylo možno z ní zjistit závěry, ke kterým revizní orgány došly; musí však z ní být též zřejmé i zásady, kterými se revizní orgány řídily, postup, který při revizi zachovávaly, metody zjišťování, kterých použily, a konkrétní podklady, které braly při revizi v úvahu.

Roz. 27/77 – II. Posudok znalcov psychiatrov o duševnom stave obvineného v inej trestnej veci nemožno považovať za znalecký dôkaz v zmysle § 116 Tr. por., ale iba za listinný dôkaz v zmysle § 112 ods. 2 Tr. por., ktorý môže slúžiť len na preverenie správnosti posudku znalcov psychiatrov podľa § 116 Tr. por. podaného v prejednávanej trestnej veci. Preto zásadný rozpor medzi týmito dvoma znaleckými posudkami o duševnom stave obvineného, ktorý je stíhaný pre rovnakú či obdobnú trestnú činnosť, musí byť pre orgány činné v trestnom konaní podnetom, aby postupovali vo vzťahu k znaleckému posudku, podanému v prejednávanej trestnej veci podľa § 109 a prípadne aj podľa § 110 Tr. por.

Roz. 65/80 – Posuzování schopnosti obviněného rozpoznat nebezpečnost jednání pro společnost a ovládat své jednání se musí vztahovat vždy k určité konkrétní trestné činnosti. Znalecký posudek o duševním stavu obviněného podaný v předchozí trestní věci nemůže být proto znaleckým důkazem v další věci, v níž je samostatně vedeno nové trestní stíhání.

Roz. 66/80 – I. – Podá-li písemný znalecký posudek znalec sice zapsaný do seznamu znalců podle zák. č. 36/1967 Sb., který však v konkrétní trestní věci nebyl podle § 105 odst. 1 tr. ř. přibrán za znalce orgánem činným v trestním řízení, nejde o důkaz přibráním znalce ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř., ale i o listinný důkaz ve smyslu § 112 odst. 2 tr. ř.

Roz. 4/99 – I. – Výpověď svědka učiněná v přípravném řízení na žádost státního zástupce České republiky o právní pomoc před rakouskými justičními orgány, aniž by byl o konání výslechu vyrozuměn obhájce obviněného, který oznámil vyšetřovateli, že se chce tohoto procesního úkonu účastnit, je při hlavním líčení procesně nepoužitelná, neboť takovým postupem byla porušena práva obviněného na obhajobu podle § 165 odst. 1, 2 tr. ř. a čl. V. Smlouvy mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o dodatku k Evropské úmluvě o právní pomoci ve věcech trestních a usnadnění jejího uplatnění (č. 3/1996 Sb.). Taková výpověď nemůže být použita ani jako listinný důkaz ve smyslu § 112 odst. 2 tr. ř.

Roz. 11/05 – Jako důkaz v trestním řízení před soudem České republiky je možno použít výpovědi osob, které měly být na základě žádosti o právní pomoc podle Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.) vyslechnuty orgány cizího státu jako svědci, ale v souladu s právními předpisy tohoto státu (čl. 3 odst. 1 citované (úmluvy) byly vyslechnuty v postavení obdobném postavení obviněných, neboť šlo o osoby, jež byly ve věci, ve které měly vypovídat, v dožádaném státě odsouzeny. Protokoly o takových výpovědích je možno přečíst podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam (srov. č. 35/1975 Sb. rozh. tr.).

Trestní rozsudek cizího státu, v němž jsou podrobně popsány výpovědi uvedených osob, které v téže věci vypovídaly v procesním postavení obžalovaných, je v řízení před soudem České republiky listinným důkazem ve smyslu ustanovení § 112 odst. 2 tr. ř., jehož je možno použít i k hodnocení jejich výpovědí pořízených v rámci právní pomoci.

(1) Ohledání se koná, mají-li být přímým pozorováním objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení. K ohledání se zpravidla přibere znalec.

(2) Protokol o ohledání musí poskytovat úplný a věrný obraz předmětu ohledání; mají se proto k němu přiložit fotografie, náčrty a jiné pomůcky.

Roz. 34/90 – I. Vyšetřovací pokus může být v trestním řízení důkazem jen tehdy, když je vykonán za podmínek ustanovení § 113 tr. ř. a násl. o ohledání a je o něm sepsán protokol (§ 113 odst. 2 tr. ř.). Koná-li se vyšetřovací pokus za účasti obviněného, popřípadě svědka, je nutno před jeho zahájením poučit ve smyslu příslušných ustanovení trestního řádu o výslechu těchto osob.

(1) Prohlídce těla je povinen se podrobit každý, je-li nezbytně třeba zajistit, zda jsou na jeho těle stopy nebo následky trestného činu. Není-li prohlídka těla prováděna lékařem, může ji provést jen osoba téhož pohlaví.

(2) Je-li k důkazu třeba provést zkoušku krve nebo jiný obdobný úkon, je osoba, o kterou jde, povinna strpět, aby jí lékař nebo odborný zdravotnický pracovník odebral krev nebo u ní provedl jiný potřebný úkon, není-li spojen s nebezpečím pro její zdraví. Odběr biologického materiálu, který není spojen se zásahem do tělesné integrity osoby, jíž se takový úkon týká, může provést i tato osoba nebo s jejím souhlasem orgán činný v trestním řízení. Na požádání orgánu činného v trestním řízení může tento odběr i bez souhlasu podezřelého nebo obviněného provést lékař nebo odborný zdravotnický pracovník.

(3) Je-li k důkazu třeba zjistit totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, je osoba, o kterou jde, povinna strpět úkony potřebné pro takové zjištění.

(4) Nelze-li úkon podle odstavců 1 až 3 pro odpor podezřelého nebo obviněného provést a nejde-li o odběr krve nebo jiný obdobný úkon spojený se zásahem do tělesné integrity, je orgán činný v trestním řízení oprávněn po předchozí marné výzvě tento odpor překonat; policejní orgán potřebuje k překonání odporu podezřelého předchozí souhlas státního zástupce. Způsob překonání odporu musí být přiměřený intenzitě odporu.

(5) O povinnosti podle předchozích odstavců je třeba onu osobu poučit s upozorněním na následky nevyhovění (§ 66), podezřelý nebo obviněný se poučí také o možnosti postupu podle odstavce 4.

Roz. 3/83 – I. – Jestliže obviněný bezdůvodně odmítne podrobit se odběru krve ke zjištění obsahu alkoholu v ní podle § 114 odst. 2 tr. ř., lze tento úkon na něm vynucovat uložením pořádkové pokuty podle § 66 odst. 1 tr. ř. Pořádkovou pokutu mu však lze za to uložit jen jednou a nikoliv opakovaně.

Roz. 23/97 – Povinnost svědka strpět sejmutí svých daktyloskopických otisků příslušníkem Policie České republiky není výslovně v trestním řádu stanovena. Jestliže však má být tímto postupem zjištěna totožnost osoby, která se zdržovala na místě činu, lze od svědka vyžadovat, aby strpěl sejmutí otisků prstů na základě ustanovení § 114 odst. 3 tr. ř., a to i s upozorněním na následky nevyhovění (§ 114 odst. 4, § 66 tr. ř.). Přitom za zjišťování totožnosti osoby ve smyslu uvedeného ustanovení je nutno považovat každé objasňování směřující k identifikaci osob, které se zdržovaly na místě činu tedy i určování, komu patří otisky prstů na tomto místě nalezené. Povinnost strpět úkony potřebné pro takové zjištění se proto může týkat i osob, jejichž totožnost je již známa.

V řízení před soudem může být opakované odepření svědka strpět sejmutí svých daktyloskopických otisků za takových okolností považováno za zmaření jednání soudu ve smyslu § 169b tr. zák.[59] , o trestném činu pohrdání soudem.

Roz. 24/97 – Odběr krve za účelem její zkoušky podle ustanovení § 114 odst. 2 tr. ř. se provede – nejde-li o úkon neodkladný, popř. neopakovatelný podle § 160 odst. 4 tr. ř. – až po zahájení trestního stíhání, jsou-li pro postup podle § 160 odst. 1 tr. ř. splněny zákonné podmínky.

Odebrat krev může kterýkoli lékař nebo jiný odborný zdravotnický pracovník, i když jde o vzorek krve, který má být předmětem znaleckého důkazu ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř.

Roz. 27/03 – Obžalovaný má podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 33 odst. 1 tr. ř. právo odmítnout výpověď, je však podle § 114 odst. 2, 3 tr. ř. povinen strpět úkony potřebné pro zjištění, zda je osobou, jež se zdržovala na místě činu. Sejmutí pachové stopy za účelem jejího srovnání s pachovou stopou zajištěnou na místě činu, jež soudní praxe uznává za přípustný důkaz (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 1998 sp. zn. I. ÚS 394/97), takovým úkonem je. K provedení tohoto důkazu lze přistoupit i přesto, že obžalovaný s tím nesouhlasí.

(1) Vznikne-li podezření, že smrt člověka byla způsobena trestným činem, musí být mrtvola prohlédnuta a pitvána. Pohřbít mrtvolu lze v takových případech jen se souhlasem státního zástupce. O tom rozhodne státní zástupce s největším urychlením.

(2) Exhumaci mrtvoly může nařídit předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce.

Roz. 52/91 – Trestní řád výslovně nestanoví, jakou specializaci musí mít znalci-lékaři provádějící prohlídku a pitvu mrtvoly podle § 115 tr. ř. Volba znalců z oboru zdravotnictví musí vycházet z požadavku, aby šlo o lékaře, kteří na základě svých odborných znalostí mohou přispět k objasnění skutečností v konkrétním případě důležitých pro rozhodnutí. Skutečnost, že znalecký posudek o prohlídce a pitvě mrtvoly byl zpracován vedle znalce z odvětví soudního lékařství též znalcem z odvětví patologické anatomie, nemůže být sama o sobě důvodem vadnosti posudku a rozhodnutí o vrácení věci prokurátorovi k došetření podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř.

(1) Je-li třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přibere se k tomu vždy znalec z oboru psychiatrie.

(2) Nelze-li duševní stav vyšetřit jinak, může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit, aby obviněný byl pozorován ve zdravotnickém ústavu, nebo je-li ve vazbě, též ve zvláštním oddělení nápravného zařízení. Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(3) Shledá-li znalec u obviněného příznaky nasvědčující jeho nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, vysloví se zároveň o tom, zda je jeho pobyt na svobodě nebezpečný.

Roz. 25/67 – Pozorování ve zdravotním ústavu za účelem vyšetření duševního stavu podle § 116 odst. 2 tr. ř. je závažným zásahem do života obviněného. Takové pozorování může soud po podání obžaloby nařídit jenom, když už vyčerpal všechny možnosti k vyšetření duševního stavu jinak, příp. když takové možnosti od počátku nebyly.

Roz. 33/68 – I. Nasvědčují-li konkrétní okolnosti tomu, že obviněný může trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost (s výjimkou stavu nepříčetnosti nebo zmenšené příčetnosti, do níž se obviněný zaviněně přivedl požitím alkoholického nápoje nebo omamného prostředku), musí být tato možnost v trestním řízení ověřena a otázka duševního zdraví obviněného objasněna, a to zpravidla přibráním znalce. Posuzování takové možnosti jen laickou úvahou soudu, která není založena na odborných vědomostech, není dostačujícím prostředkem ke zjištění objektivní pravdy.

Roz. 24/76 – Ak sú na základe výsledkov dokazovania pochybnosti o plnej príčetnosti páchateľa, nemožno zisťovať jeho duševný stav na základe lekárskeho potvrdenia alebo odborného vyjadrenia podľa § 105 ods. 1 druhá veta Tr. por., ale vždy treba pribrať dvoch znalcov z odboru psychiatrie (§ 116 ods. 1 Tr. por.).

Roz. 33/77 – Posudek znalců z oboru psychiatrie o duševním stavu obžalovaného (§ 116 odst. 1 tr. ř.) lze v hlavním líčení k důkazu přečíst (§ 211 odst. 4 tr. ř.) jen za podmínky, že oba znalci byli před podáním posudku poučeni podle § 106 tr. ř., nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku a prokurátor i obžalovaný s tím souhlasí.

Nejsou-li tyto podmínky splněny, nelze k znaleckému důkazu takto provedenému při rozhodování soudu přihlížet. Zásadu vyjádřenou v ustanovení § 220 odst. 2 tr. ř., že se soud při svém rozhodnutí může opírat jen o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny, je třeba chápat tak, že musí jít o důkazy provedené způsobem odpovídajícím zákonu.

Roz. 2/82 – Za znalca z odboru psychiatrie v zmysle § 116 ods. 1 Tr. por., ktorý môže vyšetriť duševný stav obvineného, možno pribrať len lekára psychiatra, ktorý získal predpísaným spôsobom vysokoškolské lekárske vzdelanie a špecializáciu v odbore psychiatrie. Takýmto znalcom nemôže byť klinický psychológ, ktorý nemá lekárske vzdelanie, hoci by aj pracoval ako tzv. iný odborný pracovník v zdravotníctve na úseku psychiatrie a získal tak odborné znalosti z odvetvia psychiatrie.

Roz. 24/90 – Podkladom pre nariadenie vyšetrenia duševného stavu obvineného jeho pozorovaním v zdravotníckom ústave, resp. osobitnom oddelení nápravného zariadenia, v zmysle § 116 ods. 2 Tr. por. nemôže byť len úvaha súdu.

Postup podľa citovaného zák. ustanovenia je namieste najmä vtedy, keď z vyjadrenia znalcov – psychiatrov vyplýva, že bez pozorovania obvineného v zdravotníckom zariadení nemôžu urobiť spoľahlivé diagnostické závery o jeho duševnom stave.

Roz. 18/97 – Pozorování ve zdravotnickém ústavu za účelem vyšetření duševního stavu obviněného podle § 116 odst. 2 tr. ř. může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce nařídit jen tehdy, když už vyčerpali všechny možnosti vyšetření duševního stavu obviněného jinak, nebo je-li z okolností týkajících se jeho osoby zřejmé, že žádné jiné možnosti nejsou. Takový postup bude namístě, pokud z vyjádření znalců psychiatrů je nepochybné, že nemohou bez pozorování obviněného ve zdravotnickém ústavu učinit spolehlivé diagnostické závěry o jeho duševním stavu. Soud nemůže závěr o potřebě takového pozorování učinit jen na základě vlastních úvah, neboť jde o otázku, k jejímuž zodpovězení je třeba odborných znalostí.

Roz. 29/01 – I. Znalci z oboru klinické psychologie, jenž byl ve věci přibrán jako znalec za podmínek § 105 odst. 1 tr. ř., nepřísluší posuzovat otázku, zda byl pachatel schopen rozpoznat nebezpečnost svého činu pro společnost a zda byl schopen své jednání ovládat. Tuto otázku (jako základní kritérium pro následné právní posouzení příčetnosti pachatele ve smyslu ustanovení § 12 tr. zák.) mohou na základě vyšetření duševního stavu pachatele posoudit pouze znalci z oboru psychiatrie, o jejichž přibrání rozhodují orgány činné v trestním řízení podle § 116 odst. 1 tr. ř.

Pozorování duševního stavu nemá trvat déle než dva měsíce; do té doby je třeba podat posudek. Na odůvodněnou žádost znalců může soud a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce tuto lhůtu prodloužit, nikoli však více než o jeden měsíc. Proti prodloužení lhůty je přípustná stížnost.

Jestliže jsou závažné pochybnosti, zda není u svědka, jehož výpověď je pro rozhodnutí zvláště důležitá, podstatně snížena schopnost správně vnímat nebo vypovídat, je možno vyšetřit znalecky i duševní stav svědka. Pozorování duševního stavu svědka podle § 116 odst. 2 není však přípustné.

Roz. 5/95 – Je-li třeba vyšetřit duševní stav svědka (§ 118 tr. ř.), postačí zásadně přibrání jednoho znalce – psychiatra.

(1) Soud rozhoduje rozsudkem, kde to zákon výslovně stanoví; v ostatních případech rozhoduje, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením.

(2) Státní zástupce a policejní orgán rozhodují, jestliže zákon nestanoví něco jiného, usnesením.

Roz. 56/68 – II. – O tom, že bude proveden v hlavním líčení důkaz přečtením protokolu o výpovědi svědka nebo znalce, musí soud rozhodnout ve smyslu § 119 odst. 1 tr. ř. usnesením, které vyhlásí (§ 135 tr. ř.) přitom zhodnotí význam dokazované skutečnosti pro správné rozhodnutí věci i důkazní sílu ostatních důkazů a posoudí, zda osobní výslech svědka nebo znalce není se zřetelem na význam dokazované skutečnosti nebo se zřetelem na povahu ostatního důkazního materiálu nutný.

Roz. 23/96 – Odposlech a záznam telekomunikačního provozu může nařídit za podmínek ustanovení § 88 odst. 1, 2 tr. ř. předseda senátu nebo soudce příkazem, který má povahu rozhodnutí svého druhu; nejde o usnesení ve smyslu § 119 odst. 1 tr. ř. ani o opatření.

Roz. 59/08 – O propuštění odsouzeného z vyhošťovací vazby rozhoduje soud podle § 350c odst. 2 a § 73b odst. 3 tr. ř. usnesením (§ 119 odst. 1, § 134 a násl. tr. ř.). Nemůže tak učinit pouhým příkazem k propuštění odsouzeného z této vazby. To neplatí v případě, jde-li o propuštění z vyhošťovací vazby v souvislosti s předáním odsouzeného k vlastnímu výkonu trestu vyhoštění (§ 350fodst. 1 tr. ř.), kde postačí příkaz k propuštění z takové vazby.

Roz. 34/11 – I když v ustanovení § 452 odst. 3 tr. ř. je uvedeno jen tolik, že v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí odvolací soud rozhodne, zda se cizozemské rozhodnutí uznává či nikoli, v případě, pokud odvolací soud dospěje k závěru, že podané odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vydanému v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí není důvodné, zamítne je usnesením podle § 256 tr. ř. per analogiam.

Ustanovení § 452 odst. 3 tr. ř. ukládá odvolacímu soudu, aby po zrušení rozsudku soudu prvního stupně vydaného ve věci uznání cizozemského rozhodnutí sám rozhodl rozsudkem. V tomto případě má rozhodnutí odvolacího soudu podobu rozsudku podle § 259 odst. 3 tr. ř. per analogiam, neboť se tím nahrazuje rozsudek soudu prvního stupně o uznání cizozemského rozhodnutí, přičemž odvolací soud sám rozhodne o tom, zda se cizozemské rozhodnutí uznává či nikoli.

Z ustanovení § 452 odst. 3 tr. ř. dále vyplývá, že v řízení o uznání cizozemského rozhodnutí nemá odvolací soud možnost, aby po zrušení rozsudku soudu prvního stupně mu vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí, ale za této situace musí odvolací soud vždy sám rozhodnout ve věci rozsudkem.

a) označení soudu, o jehož rozsudek jde, i jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili,

(2) Obžalovaný musí být v rozsudku označen údajem svého jména a příjmení, dne a místa narození, svého zaměstnání a bydliště, popřípadě jinými údaji potřebnými k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou. V rozsudku se uvede též údaj o jeho státní příslušnosti, není-li obžalovaný státním příslušníkem pouze České republiky, nebo informace, že je osobou bez státní příslušnosti nebo že se jeho státní příslušnost nepodařilo zjistit. Jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, uvede se i hodnost obžalovaného a útvar, jehož je příslušníkem.

(3) Výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

(4) Schvaluje-li soud dohodu o vině a trestu, je součástí rozsudku také výrok o schválení dohody o vině a trestu.

Roz. 43/94 – I. – Ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obžalovaného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku.

Roz. 4/00 – Pokud jednání obžalovaného lze posoudit jako více forem účastenství, ve výroku rozsudku o vině se uvede pouze nejzávažnější z nich, neboť další formy jsou v ní obsaženy.

Roz. 38/06 – I. – Jestliže ve výrokové části rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 8 odst. 1 a § 249 odst. 1 tr. zák., jsou uvedeny skutečnosti vztahující se pouze k zákonným znakům dokonaného trestného činu poškozování cizí věci, aniž jsou popsány okolnosti činu obviněného vyjadřující jeho záměr zmocnit se cizí věci za účelem jejího dočasného užívání, pak se jedná o závažnou vadu rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i tehdy, jestliže všechny skutečnosti potřebné k naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu neoprávněného užívání cizí věci jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku.

II. Zákaz změny k horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§ 259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného.

Roz. 32/15 – I. – Obsahovou náležitostí výroku o vině odsuzujícího rozsudku je takový popis skutku, jehož jednotlivé části odpovídají příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Motiv nebo pohnutku trestného činu je nutno uvádět ve výroku odsuzujícího rozsudku (resp. v popisu skutku), pokud je znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu.

V jiných případech zpravidla postačí takové okolnosti uvést jen v odůvodnění rozsudku a jejich uvedení ve výroku je nadbytečné. Jejich nadbytečné uvedení ve výrokové části rozsudku však nelze pokládat za vadu rozsudku, jež by mohla vést k jeho zrušení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Roz. 3/18 – I. – Skutková podstata přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku má tzv. blanketní (či blanketovou) dispozici, protože trestnost jednání je zde podmíněna porušením zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, jehož se trestní zákoník přímo dovolává (shodně rozhodnutí č. 43/2009 a č. 38/2011 Sb. rozh. tr.). Přitom v tzv. skutkové větě výroku rozsudku nepostačí ani povšechný odkaz na § 8 citovaného zákona, který měl být jednáním obviněného porušen, protože toto ustanovení v odst. 2 písm. a) až c) a odst. 3 písm. a) až d) obsahuje více alternativ jednání zasahujících do práv k ochranným známkám, z nichž je třeba vybrat tu, jež v daném konkrétním případě byla skutečně naplněna, aby bylo zřejmé, jaké konkrétní jednání s porušením které normy je obviněnému kladeno za vinu.

Roz. 3/18 – IV. – Návodce k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku musí jednat s tzv. dvojím úmyslem, tedy jeho úmysl se musí vztahovat jednak k jeho vlastnímu jednání spočívajícímu v tom, že v jiném vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin, jednak k jednání jiného, tedy navedeného (hlavního) pachatele, které musí naplňovat znaky úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. V obou případech postačí zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Skutkové závěry týkající se zavinění (vedle dalších znaků jak příslušné formy účastenství, tak i trestného činu hlavního pachatele) musejí vyplývat již ze skutkové věty výroku rozsudku a je třeba je náležitě odůvodnit. To platí zvláště tehdy, nebyl-li týmž rozsudkem uznán vinným i hlavní pachatel, proti němuž bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno (k tomu srov. rozhodnutí č. 18/2016 Sb. rozh. tr.).

Roz. 23/18 – Přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je úmyslným trestným činem (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), který je možno spáchat i s úmyslem nepřímým [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Subjektivní stránka jeho skutkové podstaty neobsahuje žádný další tzv. fakultativní znak, jako je cíl, pohnutka, záměr či úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty. Ke spáchání tohoto přečinu se proto nevyžaduje, aby pachatel jednal ve snaze dosáhnout nějakého konkrétního výsledku (např. zproštění obžaloby obviněného, v jehož trestní věci svědeckou výpověď podává).

Zavinění pachatele se zde musí vztahovat i na to, že jako svědek v trestním řízení uvádí nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, popřípadě že zamlčuje takovou podstatnou okolnost. Postačí však jen hrubá (laická) představa pachatele, že sdělením nepravdivého podstatného údaje nebo jeho zamlčením může ohrozit zákonem chráněný zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí (objekt trestného činu), pokud je s tím současně srozuměn (a to alespoň tak, že je s tím smířen ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku). Na srozumění pachatele lze zpravidla usuzovat i z toho, že jde o údaj významný, a nikoliv jen podružného a nedůležitého charakteru.

V tzv. skutkové větě ve výroku rozsudku, jímž soud uznává obviněného vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je třeba uvést, v čem spočívalo jeho nepravdivé tvrzení jako svědka. Tato skutková zjištění poskytují základ pro právní závěr, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí, a tedy o zákonný znak obsažený v tzv. právní větě výroku o vině.

Roz. 10/19 – II. – Ve výroku rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem usmrcení z nedbalosti spáchaným proto, že hrubě porušil některý ze zákonů ve smyslu § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, musí být v popisu skutku uvedeno konkrétní ustanovení takového zákona, které obviněný porušil. Nestačí, je-li poukaz na porušené zákonné ustanovení obsažen jen v odůvodnění rozsudku.

Roz. 2/21 – I. – Úřední osoba požívá ochrany ve smyslu § 127 odst. 2 tr. zákoníku tehdy, pokud byl trestný čin vůči ní spáchán v souvislosti s její pravomocí. Proto je nezbytné, aby v popisu skutku, jímž byl obviněný jako pachatel uznán vinným trestným činem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku, byly vyjádřeny ty skutečnosti, které odůvodňují závěr, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc zákonu odpovídajícím způsobem (srov. přiměřeně č. 54/1970-II. Sb. rozh. tr.). V důsledku toho musí být součástí popisu skutku také odkaz na konkrétní právní předpis, upravující výkon pravomoci úřední osoby, jakož i popis takových skutkových okolností, z nichž je patrné, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc v souladu s ním (secundum et intra legem).

Roz. 15/21 – II. – Subjektivní stránka spáchaného trestného činu nemusí být ve skutkové větě v odsuzujícím rozsudku vyjádřena vždy popisem vnitřního vztahu obviněného (pachatele) k následku. Postačí, že vyplývá z popsaného způsobu jednání, který nepřipouští jiné právní posouzení než závěr o určité formě zavinění. To, jak výslovně je nutno subjektivní stránku ve výroku rozsudku popsat, záleží na tom, o jaký trestný čin jde.

Roz. 16/21 – II. – Námitka, že v úvodní části rozsudku nejsou uvedena jména soudců, nemůže naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť nejde o součást výroku rozsudku ve smyslu § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř., který není jen z tohoto důvodu neúplný.

Roz. 45/21 – II. – V popisu skutku v rozhodnutí ve věci samé (např. v usnesení o zahájení trestního stíhání, obžalobě či rozsudku) musejí být v případě trestných činů podle § 268 a § 269 tr. zákoníku jednoznačně identifikována průmyslová práva, do nichž bylo zasaženo, a to uvedením příslušného úřadu, u nichž jsou zapsána, identifikačním číslem, subjektem, v jehož prospěch jsou registrována, případně dalšími údaji (např. datem registrace), a to spolu s konkretizací způsobu zásahu do nich (např. označením konkrétního předmětu, jímž bylo do uvedených konkrétních průmyslových práv zasaženo). Pokud by šlo o obsáhlý soupis jednotlivých průmyslových práv, který by neúměrně zatěžoval výrokovou část rozhodnutí ve věci samé, lze připustit i identifikaci prostřednictvím souhrnného popisu za užití odkazu na podrobný seznam obsažený v trestním spise. Pro zachování práva na obhajobu a na spravedlivý proces musí být obviněný seznámen s takovým seznamem a musí mu být umožněno bránit se jednotlivým položkám.

a) o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, jestliže byl nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení včas uplatněn (§ 43 odst. 3),

b) o ochranném opatření, jestliže o něm bylo v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání konaném o odvolání rozhodnuto.

Roz. 48/62 – V případě, že poškozený uplatňuje v trestním řízení nárok na náhradu škody, kterou proti škůdci, tj. obžalovanému, uplatňovat nemůže, má ho soud poučit a setrvá-li na svém návrhu na přiznání náhrady škody i přes poučení soudu, musí soud vyslovit podle analogie § 44 odst. 3, § 206 odst. 4, tr. ř. usnesením, že se nepřipouští uplatňování nároku na náhradu škody v trestním řízení. V rozsudku pak o nároku na náhradu škody nerozhoduje, a to ani odkázáním poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popř. na řízení před jiným příslušným orgánem.

Aby mohl být výrok o náhradě škody vykonatelný, musí být z něj vedle přesného označení osoby poškozeného a nároku, který mu byl přisouzen, také patrno, zda jde o náhradu škody rukou společnou a nerozdílnou (solidární) či podle účasti na způsobené škodě jednotlivými podíly (dělená odpovědnost).

Roz. 18/77 – Z ustanovenia § 228 ods. 2 Tr. por. vyplýva, že výrok o povinnosti obžalovaného nahradiť škodu musí okrem iného presne označovať nárok, ktorý bol oprávnenej osobe prisúdený. To znamená, že súd musí v tomto výroku vyjadriť výšku nároku v peniazoch, pokiaľ prisúdený nárok spočíva v peňažnom plnení.

Roz. 20/16 – Jestliže v hlavním líčení soud prvního stupně postupem podle § 230 odst. 2, nebo 3 tr. ř. nevyhradí rozhodnutí o ochranném opatření (např. o návrhu státního zástupce na uložení zabrání věci) veřejnému zasedání, není součástí jeho rozhodnutí (rozsudku) negativní výrok, tj. že se ochranné opatření neukládá, eventuálně že se zamítá návrh státního zástupce na jeho uložení. V odůvodnění rozhodnutí však stručně vysvětlí úvahy, které jej vedly k nevyhovění návrhu na uložení ochranného opatření.

Jiná situace nastane v případě, kdy soud v hlavním líčení podle § 230 odst. 2 nebo 3 tr. ř. vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání, pak po skončení dokazování ve veřejném zasedání je povinen učinit i případný negativní výrok, tj. že se ochranné opatření neukládá, nebo že se návrh státního zástupce na jeho uložení zamítá, nejsou-li splněny podmínky pro jeho uložení.

(1) Odsuzující rozsudek musí obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl trest vyměřen, nebo podle nichž bylo od potrestání upuštěno, a jde-li o podmíněné upuštění od potrestání s dohledem, též výrok o stanovení zkušební doby a jejím trvání. Byl-li nad pachatelem vysloven dohled, musí být z výroku rozsudku zřejmé, zda dohled má být vykonáván v rozsahu stanoveném trestním zákonem nebo zda jsou vedle něj pachateli ukládána další přiměřená omezení nebo povinnosti. Byl-li uložen trest, jehož výkon lze podmíněně odložit, musí rozsudek obsahovat i výrok o tom, zda byl podmíněný odklad povolen, popřípadě na jaké podmínky je vázán. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, musí rozsudek obsahovat výrok o způsobu výkonu tohoto trestu. Je-li odsouzený pachatelem trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, je nutno výrok o tom rovněž pojmout do rozsudku.

(2) Ve výroku zprošťujícího rozsudku musí být uvedeno, o který z důvodů uvedených v § 226 se zproštění obžaloby opírá.

Roz. 18/75 – Podle § 12 odst. 9 tr. ř. trestním stíháním se rozumí úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku nebo usnesení o zastavení trestního stíhání. Podle § 122 odst. 1 tr. ř. odsuzující rozsudek musí obsahovat i výrok o trestu, přičemž výrokem o trestu se podle tohoto zákonného ustanovení míní i výrok o upuštění od potrestání. Řízení a rozhodnutí o trestu je proto součástí trestního stíhání, které nemůže při odsouzení pachatele skončit dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu (popř. o upuštění od potrestání). V důsledku toho, jestliže odvolací soud zruší v odsuzujícím rozsudku pouze výrok o trestu a výrok o vině ponechává v právní moci a vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí jen v otázce trestu, neskončilo tím ještě trestní stíhání; objeví-li se v tomto stadiu řízení důvod, pro který je třeba trestní stíhání zastavit (§ 11 odst. 1 tr. ř.), není pravomocný odsuzující výrok o vině překážkou pro zastavení trestního stíhání.

Roz. 35/92 – Trestné stíhanie sa končí pri odsúdení páchateľa právoplatným výrokom o vine a treste, resp. upustením od potrestania (§ 12 ods. 9, § 122 ods. 1 Tr. por.).

Zrušením odsudzujúceho právoplatného rozsudku, hoci len vo výroku o treste, v konaní o sťažnosti pre porušenie zákona vzniká preto vo veci právny stav neskončeného trestného stíhania.

Odsudzujúci výrok o vine, ktorý bol ponechaný ako právoplatný, nie je prekážkou pre zastavenie tohto trestného stíhania z dôvodu amnestie prezidenta republiky.

Roz. 37/07 – Jestliže soud pro mládež ukládá mladistvému trestní opatření v podobě nepodmíněného odnětí svobody, musí podle § 76 zákona o soudnictví ve věcech mládeže a podle § 5 odst. 3 a § 8 odst. 2 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdější předpisů, vždy rozhodnout o jeho zařazení do věznice pro mladistvé (§ 9 odst. 1 citovaného zákona). Výrok o zařazení mladistvého do věznice pro mladistvé je tedy obligatorní součástí výrokové části odsuzujícího rozsudku, jímž bylo uloženo trestní opatření nepodmíněné odnětí svobody ve smyslu § 122 odst. 1, věta čtvrtá, tr. ř.

Soud, který rozhoduje znovu ve věci, v níž dřívější rozsudek byl na podkladě odvolání, stížnosti pro porušení zákona nebo návrhu na obnovu zrušen jen částečně, pojme do nového rozsudku pouze ty výroky, stran nichž věc znovu rozhoduje. Na souvislost těchto výroků s výroky, v nichž zůstal dřívější rozsudek nedotčen, přitom poukáže.

Roz. 8/74 – II. – Více trestných činů (přečinů) je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek za nějaký trestný čin (přečin). Činy spáchané po odsuzujícím rozsudku do doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu.

IV. Byl-li odvolacím soudem zrušen rozsudek jen ve výroku o trestu, nabývá výrok o vině právní moci vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu. Od tohoto dne běží, pokud jde o výrok o vině, lhůta uvedená v § 272 tr. ř.

V rozsudku, jímž ukládá souhrnný trest, musí soud označit ty dřívější rozsudky, z nichž nový rozsudek zrušuje výrok o trestu a nahrazuje jej výrokem o trestu souhrnném. Ukládá-li se v rozsudku společný trest za pokračování v trestném činu, musí soud označit ty dřívější rozsudky, v nichž zrušuje výrok o vině, o pokračujícím trestném činu a o trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a nahrazuje je novými výroky, včetně výroku o společném trestu za pokračování v trestném činu.

(1) Pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Při odůvodnění uloženého trestu uvede jakými úvahami byl veden při ukládání trestu, jak posoudil povahu a závažnost trestného činu z hlediska významu konkrétního chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následků, okolností, za kterých byl čin spáchán, osoby pachatele, míry jeho zavinění a jeho pohnutky, záměru nebo cíle, jakož i polehčujících a přitěžujících okolností, doby, která uplynula od spáchání trestného činu, případné změny situace a délky trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, při zvážení složitosti věci, postupu orgánů činných v trestním řízení, významu řízení pro pachatele a jeho chování, kterým přispěl k průtahům v řízení; uvede též, jak přihlédl k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele, k jeho dosavadnímu způsobu života, k chování pachatele po činu, zejména k jeho případné snaze nahradit škodu či jiné škodlivé následky činu, a pokud byl označen jako spolupracující obviněný též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Jestliže byly do rozsudku pojaty další výroky, je třeba je rovněž odůvodnit. Ukládá-li soud nepodmíněný trest za trestný čin uvedený v § 55 odst. 2 trestního zákoníku, vyloží, jakými úvahami byl veden při tomto rozhodnutí a proč nebylo možno uložit trest přímo nespojený s odnětím svobody.

(2) V poučení o odvolání, které musí být obsaženo v každém rozsudku soudu prvního stupně, se uvede lhůta, ve které musí být podáno (§ 248 odst. 1), označení soudu, ke kterému má být odvolání podáno (§ 251), označení soudu, který o podaném odvolání bude rozhodovat (§ 252), rozsah, v kterém mohou rozsudek napadat oprávněné osoby (§ 246), a vymezení nutného obsahu odvolání (§ 249).

(3) V poučení o dovolání, které musí být obsaženo v každém rozhodnutí soudu ve věci samé učiněném v druhém stupni, se uvedou oprávněné osoby, včetně nutnosti, aby dovolání obviněného bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d), lhůta k podání dovolání, označení soudu, ke kterému má být dovolání podáno (§ 265e), označení soudu, který o podaném dovolání bude rozhodovat, a vymezení nutného obsahu dovolání (§ 265f).

(4) Odsuzující rozsudek musí obsahovat též poučení poškozeného o možnosti žádat o uspokojení nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle zákona o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí, je-li tímto rozsudkem ukládána sankce, která je majetkovou trestní sankcí podle zákona o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí (dále jen „majetková trestní sankce“).

Roz. 36/63 – Závěr, že trestný čin byl spáchán za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby a současně uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici vyšší trestní sazby s poukazem na výjimečné okolnosti případu ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zák. se vzájemně logicky vylučují vzhledem k ustanovení § 88 tr. zák.

Výjimečné okolnosti případu ve smyslu § 40 odst. 1 tr. zák. se rozumí takové okolnosti, které spoluurčují stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost (se zřetelem na § 3 odst. 4 tr. zák.), na rozdíl od mimořádných poměrů pachatele uvedených rovněž v § 40 odst. 1 tr. zák. jako další důvod mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Pod mimořádné poměry pachatele nutno podřadit ty okolnosti, které nemají přímý vztah k spáchanému trestnému činu a které proto nebudou hodnoceny z hlediska stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost (např. rodinné poměry pachatele, jeho zdravotní stav apod.).

Kde trestní zákon ve zvláštní části nedovoluje uložit trest nápravného opatření, je uložení tohoto trestu nepřípustné i tehdy, kdyby soud ve smyslu ustanovení § 40 tr. zák. shledal podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby zákonem stanovené.

Roz. 46/67 – I. – Zruší-li odvolací soud napadený rozsudek také proto, že uložený trest je nepřiměřený [§ 258 odst. 1 písm. e) tr. ř.], musí být ve smyslu ustanovení § 125 tr. ř. z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vedle jiného patrno, jakými právními úvahami se tento soud řídil při závěrech o nepřiměřenosti uloženého trestu.

Roz. 57/03 – Jednočinný souběh trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. je vyloučen.

Trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák. je totiž deliktem ohrožovacím a ve vztahu k včasnému a řádnému vyměření daně je zde postihováno v podstatě jednání přípravného charakteru, které může směřovat právě ke zkrácení daně ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. Dojde-li pak skutečně ke zkrácení daně, skutek se posoudí jen jako poruchový trestný čin podle § 148 odst. 1 tr. zák. a nikoli též jako ohrožovací trestný čin podle § 125 odst. 1 tr. zák.

Roz. 38/09 – Z dikce ustanovení § 125 odst. 3 tr. ř. plyne povinnost soudu druhého stupně dát poučení o dovolání a jeho náležitostech jen v případě, že jde o rozhodnutí, proti němuž je podle § 265a odst. 2 tr. dovolání přípustné.

ÚS 5/1995 – Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jinými slovy, ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy a je důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavním soudem.

ÚS 175/2000 – K dokazování v trestním řízení, k hodnocení důkazů a vypořádání se s nimi v odůvodnění rozsudku

Pokud soudy nehodnotily provedené důkazy, a vůbec se nezabývaly komponenty, které musí rozhodnutí soudu (jeho odůvodnění) z hlediska základních požadavků trestního řádu (§ 125 a násl.) obsahovat (a jsou-li z tohoto pohledu rozhodnutí soudů fakticky nepřezkoumatelná), nepostupovaly zákonem (trestním řádem) stanoveným způsobem do takové míry, která již přesáhla meze jednání, které lze ještě označit za ústavně konformní. Pokud je hodnocen vztah mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich plynoucími, musí oba tyto komponenty být v rozhodnutí soudu (jeho odůvodněny) obsaženy. Jinými slovy, pokud je proveden před soudem důkaz, musí na něj soud v souvislosti s právními závěry, které činí, také poukázat a vysvětlit svůj postoj k takovému důkazu (hodnotit jej, případně uvést, proč nabízený důkaz proveden nebyl).

Roz. 53/15 – II. – Zjištění skutkového stavu věci v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. v případě posuzování trestní odpovědnosti pachatele, jenž se činu dopustil v negativním právním omylu, vyžaduje, aby bylo provedeno dokazování zaměřené na objasnění otázky, zda se mohl vyvarovat svého omylu.

Při poradě o rozsudku, jímž se rozhoduje o vině a trestu, posoudí soud zejména,

g) zda a v jakém rozsahu má být obžalovanému uložena povinnost nahradit poškozenému škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo vydat bezdůvodné obohacení,

Roz. 57/72 – I. Aby soud mohl při rozhodování o trestu posoudit, zda a jaký trest má obžalovanému uložit [§ 126 písm. g) tr. ř.], musí mít ve výsledcích provedeného dokazování potřebné podklady; zejména musí mít zjištěny okolnosti, které jsou významné pro posouzení osoby pachatele a zvláště možnosti jeho nápravy.

(1) Poradě a hlasování nesmí být kromě soudců a přísedících zúčastnivších se jednání, jež rozsudku bezprostředně předcházelo, a zapisovatele přítomen nikdo jiný. O obsahu porady je nutno zachovat mlčenlivost.

(2) Při hlasování rozhoduje většina hlasů. Nelze-li většiny dosáhnout, připočítávají se hlasy obžalovanému nejméně příznivé k hlasům po nich příznivějším tak dlouho, až se dosáhne většiny. Je-li sporné, které mínění je obžalovanému příznivější, rozhodne se o tom hlasováním.

(3) Každý člen senátu musí hlasovat, i když byl v některé předchozí otázce přehlasován. Při hlasování o trestu se však mohou hlasování zdržet ti, kdo hlasovali pro zproštění obžaloby; jejich hlasy se přičítávají k hlasu pro obžalobu nejpříznivějšímu.

(4) Přísedící hlasují před soudci. Přísedící a soudci mladší hlasují před staršími. Předseda senátu hlasuje naposledy.

(2) Vyhlašují se úvodní slova „Jménem republiky“, plné znění výroku, aspoň podstatná část odůvodnění a poučení o opravném prostředku. Vyhlášení musí být v naprosté shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl odhlasován.

(3) Rozsudek se vyhlásí zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku jednání odročit na dobu nejdéle tří dnů.

Roz. 36/13 – Jestliže soud vyhlásil rozsudek v rozporu s ustanovením § 128 odst. 2 tr. ř. tak, že ve výroku o vině zcela chyběl popis skutkových okolností, o něž se tento výrok opírá, pak jde o vadu rozsudku spočívající v neúplnosti výroku ve smyslu dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Taková vada nemůže být zhojena ani následným doplněním popisu skutku v písemném vyhotovení rozsudku, neboť podle § 129 odst. 1 tr. ř. musí vyhotovení rozsudku být ve shodě s obsahem vyhlášeného rozsudku.

(1) Každý rozsudek je nutno vyhotovit písemně. Vyhotovení rozsudku musí být ve shodě s obsahem rozsudku, tak jak byl vyhlášen.

(2) Jestliže se po vyhlášení rozsudku nebo v soudem stanovené lhůtě po vyhlášení rozsudku státní zástupce a obžalovaný vzdali odvolání a prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění, a obžalovaný zároveň prohlásil, že si nepřeje, aby v jeho prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby, může soud vyhotovit zjednodušený rozsudek, který neobsahuje odůvodnění. Pokud oprávněné osoby mohou podat odvolání ve prospěch obžalovaného i proti jeho vůli, lze zjednodušený rozsudek vyhotovit pouze v případě, že se vzdají odvolání. Týká-li se rozsudek více obžalovaných, je třeba odůvodnit jeho výroky v částech, které se vztahují k osobě obžalovaného, u něhož nebyly splněny podmínky pro vyhotovení zjednodušeného rozsudku. Mají-li právo podat odvolání i poškozený nebo zúčastněná osoba a nevzdali-li se tohoto práva, je rovněž třeba odůvodnit ty výroky, proti kterým mohou podat odvolání.

(3) Jestliže nebyl rozsudek písemně vyhotoven již v poradě, předseda senátu nebo jím pověřený soudce, který byl členem senátu, jej vyhotoví a předá k doručení

a) v řízení před okresními soudy a krajskými soudy jako soudy druhého stupně ve vazebních věcech do pěti pracovních dnů a v ostatních věcech do deseti pracovních dnů,

b) v řízení před krajskými soudy jako soudy prvního stupně, vrchními soudy a před Nejvyšším soudem ve vazebních věcech do deseti pracovních dnů a v ostatních věcech do dvaceti pracovních dnů.

Výjimky z těchto lhůt povoluje na žádost předsedy senátu nebo soudce vyhotovujícího rozsudek ze závažných důvodů, zejména s ohledem na rozsáhlost a složitost věci, v jednotlivých věcech předseda soudu. Prodlouží-li lhůtu o více jak dalších dvacet pracovních dnů, písemně zdůvodní, proč nebylo možné stanovit lhůtu kratší. Jinak postupuje podle odstavce 4.

(4) Nemůže-li předseda senátu ani jiný jeho člen vyhlášení rozsudek písemně vyhotovit pro překážku delšího trvání, vyhotoví jej na příkaz předsedy soudu jiný soudce. Jde-li o samosoudce, vyhotoví rozsudek soudce určený předsedou soudu.

(5) Vyhotovení rozsudku podepíše předseda senátu a ten, kdo jej vypracoval. Nemůže-li předseda senátu podepsat vyhotovení rozsudku pro překážku delšího trvání, podepíše je za něho jiný člen senátu; důvod toho se na vyhotovení rozsudku poznamená.

Úprava uvedená v odstavci 2 má umožnit vypracování zjednodušeného rozsudku vedle samo soudcovských věcí také v případě senátních věcí.

Roz. 27/98 – Jednou z podmínek vyhotovení zjednodušeného písemného rozsudku je to, že se státní zástupce vzdá odvolání prohlášením učiněným ve lhůtě, kterou stanoví samosoudce po vyhlášení rozsudku. Toto prohlášení má charakter podání, které musí být učiněno některým ze způsobů stanovených v ustanovení § 59 odst. 1 tr. ř. To znamená, že učiní-li státní zástupce uvedené prohlášení telefonickým sdělením, které není formou podání podle § 59 odst. 1 tr. ř., nemůže samosoudce vyhotovit zjednodušený písemný rozsudek podle § 314d odst. 2 tr. ř.

(1) Opis rozsudku soud doručí obžalovanému, státnímu zástupci a zúčastněné osobě. Poškozenému soud opis rozsudku doručí, pokud v trestním řízení uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo pokud rozsudkem byla uložena majetková trestní sankce a poškozený je jinou osobou než stát a je znám. Rozsudek se těmto osobám doručí, i když byly přítomny při jeho vyhlášení.

(2) Má-li obžalovaný obhájce nebo opatrovníka, doručí se opis rozsudku též jim.

(3) Mají-li zúčastněná osoba nebo poškozený zákonného zástupce nebo opatrovníka, doručí se opis rozsudku jen zákonnému zástupci nebo opatrovníku; mají-li zmocněnce, doručí se jen zmocněnci.

Roz. 48/79 – Povinnost doručit rozsudek zákonnému zástupci mladistvého obžalovaného trvá do doby nabytí zletilosti obžalovaným. Není-li do té doby rozsudek zákonnému zástupci doručen, nemůže lhůta k podání odvolání u obžalovaného (a jeho obhájce uplynout dříve než po osmi dnech ode dne, kdy obžalovaný dovršil osmnáctý rok svého věku (popř. kdy obžalovaný starší šestnácti let uzavřel manželství), tj. ode dne, kdy nejpozději měl být rozsudek zákonnému zástupci mladistvého obžalovaného doručen. Stejná lhůta k podání odvolání však běží i dřívějším zákonným zástupcům mladistvého obžalovaného (pokud jimi je některá z osob uvedených v § 247 odst. 2 tr. ř.), kteří však již nemohou podat odvolání za obžalovaného proti jeho vůli.

Roz. 28/07 – V řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) se pro doručování opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému neuplatní obecná úprava obsažená v ustanoveních § 130 odst. 1 tr. ř. a § 137 odst. 4 tr, ř., nýbrž postup při doručování se řídí ustanovením § 306 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že všechny písemnosti (tj. včetně opisu rozhodnutí odvolacího soudu) se doručují pouze obhájci.

Roz. 18/21 – Advokáta, který byl obviněnému soudem ustanoven jako obhájce pouze za účelem odstranění vad jím podaného odvolání (§ 251 odst. 2 tr. ř.), nelze považovat za obhájce disponujícího oprávněními v rozsahu uvedeném v § 41 odst. 5 tr. ř., tj. též právem podat za obviněného dovolání, a není tak obhájcem obviněného, jemuž je třeba doručit opis rozsudku odvolacího soudu (§ 130 odst. 2 tr. ř.). Na běh lhůty k podání dovolání podle § 265e odst. 2 tr. ř. nemůže mít žádný vliv skutečnost, že mu soud prvního stupně doručil opis takového rozsudku.

(1) Předseda senátu může zvláštním usnesením kdykoli opravit písařské chyby a jiné zřejmé nesprávnosti, k nimž došlo ve vyhotovení rozsudku a jeho opisech, tak, aby vyhotovení bylo v naprosté shodě s obsahem rozsudku, jak byl vyhlášen. Opravu může nařídit i soud vyššího stupně.

(2) Opis usnesení o opravě se doručí všem osobám, jimž byl doručen opis rozsudku.

(3) Proti rozhodnutí o opravě podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(4) Po právní moci usnesení o opravě se oprava provede jak ve vyhotovení rozsudku, tak i v opisech, které se od osob, jimž byly doručeny, vyžádají za tím účelem zpět.

Roz. IV/67 – Postupom upraveným ustanoveniami § 131 Tr. por. pri oprave vyhotovenia rozsudku, prípadne podľa § 132 Tr. por. pri oprave odpisu rozsudku, obdobne ako aj pri podobných opravách uznesenia, nemožno odstraňovať nesprávnosť rozhodnutia odvolacieho senátu, akým je napríklad opomenutie zrušiť pri zrušení výroku o nepodmienečnom treste odňatia slobody aj oddeliteľný výrok o spôsobe výkonu takého trestu. Pokiaľ aj taký zrušujúci výrok nebol vyhlásený, nemožno formou opravy odpisu rozhodnutia podobným výrokom konkrétne rozhodnutie doplňovať eventuálnym jeho dodatočným vpísaním do originálu rozhodnutia a potom podľa takto doplneného rozhodnutia opravovať uznesením predsedu odvolacieho senátu odpisy rozhodnutia.

Roz. 22/77 – I. – Chyby vo vyhlásenom rozsudku, trebárs by išlo len o počítacie chyby, nemožno odstrániť opravou vyhotovenia rozsudku podľa § 131 Tr. por.; takéto chyby možno napraviť len zrušením rozsudku v opravnom konaní na základe podaného opravného prostriedku.

Roz. 66/78 – Vyhotovení trestního příkazu nelze opravit podle § 131 tr. ř. per analogiam.

Výrok o vině a o ukládaném trestu v trestním příkazu musí obsahovat též údaje uvedené v § 120 odst. 3 a § 122 odst. 1 tr. ř.

Roz. 36/80 – I. – Ak odvolací súd zistí, že niektorý výrok vo vyhotovení napadnutého rozsudku obsahuje pisárske chyby alebo iné zrejmé nesprávnosti, nariadi najprv opravu vyhotovenia rozsudku podľa § 131 ods. 1 Tr. por. tak, aby vyhotovenie rozsudku bolo v úplnej zhode s obsahom rozsudku, ako bol vyhlásený podľa zápisnice o hlavnom pojednávaní. Opravu vyhotovenia rozsudku môže nariadiť aj najvyšší súd v konaní o sťažnosti pre porušenie zákona.

Roz. 48/95 – Ani v řízení o vydání do ciziny podle oddílu druhého hlavy XXIV. Trestního řádu nelze napravit opravným usnesením podle § 131 a § 138 tr. ř. takové nesprávnosti usnesení soudu, ke kterým došlo při jeho vyhlášení, tedy nikoli jen v jeho vyhotovení nebo opisu. Nesprávné označení osoby, které se usnesení o přípustnosti vydání týká, jehož důsledkem je její zcela odlišná identita, je vadou, jež znemožňuje realizaci vydání této osoby do ciziny. V takovém případě je třeba o přípustnosti vydání znovu rozhodnout v příslušném řízení na základě nového návrhu státního zástupce, ve kterém je již osoba, o jejíž vydání jde, správně označena. Podání nového návrhu je podmíněno i novou žádostí cizího státu, popř. doplněním původní žádosti o vydání, a dalšími náležitostmi vyplývajícími z příslušné mezinárodní smlouvy tak, aby byly v souladu se skutečnou identitou vydávané osoby. Zpravidla bude nutné v tomto směru doplnit i předběžné šetření podle § 379 odst. 1 tr. ř.

Roz. 25/02 – Vykazuje-li písemné vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně nesprávnost spočívající v tom, že nárok na náhradu škody byl přiznán již zaniklému poškozenému subjektu, ač podle protokolu o hlasování i protokolu o hlavním líčení byl rozsudek vyhlášen tak, že nárok na náhradu škody byl správně přiznán právnímu nástupci zaniklého poškozeného subjektu, měl v souvislosti s projednáním odvolání proti takovému rozsudku odvolací soud nařídit opravu rozsudku podle § 131 odst. 1, věty druhé, tr. ř. Jestliže odvolací soud místo tohoto postupu rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody a sám učinil výrok o náhradě škody, v němž byl poškozený označen přesně, pak uvedený postup odvolacího soudu není porušením zákazu reformationis in peius, bylo-li rozhodováno jen na podkladě odvolání, které nebylo podané v neprospěch obžalovaného.

Roz. 42/19 – Oprava výroku o vině provedená podle § 131 odst. 1 tr. ř., spočívající ve vypuštění souběžné kvalifikace jednoho ze skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným, zakládá ve smyslu § 133 tr. ř. právo obviněného napadnout takto opravený rozsudek odvoláním, avšak jen v rozsahu těch výroků, jichž se změna vyhotovení rozsudku dotkla.

Jestliže se oprava vyhotovení rozsudku nebo oprava opisu rozsudku podstatně dotkla obsahu některého z výroků rozsudku, běží státnímu zástupci a osobě opraveným výrokem přímo dotčené lhůta k odvolání od doručení opisu usnesení o opravě, a byla-li proti usnesení o opravě podána stížnost, od doručení rozhodnutí o stížnosti. O tom je třeba osobu výrokem přímo dotčenou poučit.

(2) V odůvodnění je třeba, jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.

(3) Usnesení musí obsahovat též poučení poškozeného o možnosti žádat o uspokojení nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle zákona o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí, je-li tímto usnesením ukládána majetková trestní sankce.

Roz. 17/66 – II. – Súd v uznesení neuvádza mená a priezviská sudcov, ktorí sa na rozhodnutí zúčastnili. Taký postup zákon vyžaduje len vtedy, keď bolo rozhodnuté formou rozsudku.

Roz. 34/69 – Vo výroku uznesenia o zastavení trestného stíhania podľa § 172 ods. 1 písm. b), c) Tr. por. musí byť uvedený skutok, ktorého sa zastavenie týka a nie len jeho právne posúdenie, a ďalej aj meno obvineného, ohľadne ktorého bolo trestné stíhanie zastavené; nie je postačujúce, keď sú tieto skutočnosti uvedené len v odôvodnení uznesenia.

Odôvodnenie uznesenia vyšetrovateľa o zastavení trestného stíhania musí obsahovať skutkové i právne úvahy, na podklade ktorých vyšetrovateľ o zastavení rozhodol (§ 134 ods. 2 Tr. por.).

Roz. 45/89 – Podľa § 134 ods. 1 písm. c) Tr. por. uznesenie musí okrem iného obsahovať výrok s uvedením zákonných ustanovení, ktoré boli použité. Uznesenie o postúpení veci disciplinárne konanie podľa § 171 ods. 2 Tr. por. sa svojím významom blíži významu rozsudku. Vo výrokovej časti takéhoto rozhodnutia preto musia byť uvedené skutky, ktoré majú byť predmetom disciplinárneho konania a nie len na odkaz na uznesenie o začatí trestného stíhania, vznesenia obvinenia a právne posúdenie skutku.

Roz. 10/93 – II. – Vydal-li orgán činný v trestním řízení usnesení, jehož výrok je věcně správný, nemůže skutečnost, že odůvodnění usnesení není plně v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř., vést k jeho zrušení ke stížnosti pro porušení zákona.

ÚS 107/1999 – Vazební důvod podle ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu je obecně dán, jsou-li v posuzovaném případě zjištěny konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu, že obviněný bude mařit zjišťování skutkových okolností důležitých pro objasňování věci, a to postupem upraveným trestním řádem, tedy zpravidla dokazováním. Jak již konstatoval Ústavní soud v řadě svých nálezů, o takovou konkrétní skutečnost jde nejen tehdy, jestliže obviněný sám svým jednáním zavdal příčinu k obavě z koluzního jednání, ale existuje-li určitá objektivní konstelace, zahrnující nejen osobu pachatele, ale všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování. Podle názoru Ústavního soudu jsou však odůvodnění napadených usnesení natolik vágní, že nesplňují ani podmínky kladené na obsah usnesení v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu (§ 138 trestního řádu). Lze si totiž představit nespočet případů, kdy dosud nebyly vyslechnuty všechny osoby nejen participující na trestném činu, ale také jako svědkové způsobilí vnésti do věci více světla, aniž by to samo o sobě bylo důvodem pro uvalení koluzní vazby, a to navíc kupř. s, pro posouzení vazebních důvodů irelevantním, odůvodněním, že není vyloučeno vypracování znaleckého posudku z oboru grafologie nebo pouze s všeobecným, žádným důkazem nepodloženým, konstatováním, že obviněný by mohl mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.

ÚS 20/2001 – Neobsahuje-li odůvodnění usnesení vydaného v trestním řízení ani jednu z náležitostí stanovených v § 134 odst. 2 trestního řádu, a nevyplývá-li z něho tudíž ani vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, stává se takové rozhodnutí nepřezkoumatelným.

Mezi základní principy právního státu patří nepochybně i vyloučení libovůle při rozhodování soudů. Proto soudy rozhodující o uvalení vazby podle § 67 trestního řádu musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu nad zájmem svobody jednotlivce. Pokud tak soudy neučiní, porušují zásady řádného a spravedlivého procesu zaručeného stěžovateli v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a tímto postupem zasahují do dalších práv garantujících zákonný průběh trestního řízení, zakotvených zejména v čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod, v čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně v čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Roz. 26/19 – V případě, že odvolací soud z podnětu odvolání proti rozsudku rozhodne, že nejde o žalovaný, ani o jiný trestný čin, a věc postoupí jinému příslušnému orgánu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř., je povinen v odůvodnění rozhodnutí uvést argumenty, o něž uvedený závěr opírá tak, aby vyhověl podmínkám stanoveným v § 134 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.

I v případě, že je věc postupována k projednání skutku jako možného přestupku, odvolací soud pro závěr o tom, že nejde nejen o žalovaný, ale ani o žádný jiný trestný čin, se musí vypořádat se všemi zákonnými znaky trestných činů, které přicházejí v úvahu, a s důvody, pro které takový skutek tyto znaky nenaplňuje.

Vyhlásit je nutno jen ta usnesení, která byla učiněna při úkonu prováděném za účasti osoby, které se usnesení dotýkají, jakož i usnesení, která byla učiněna v hlavním líčení, veřejném zasedání nebo neveřejném zasedání.

(1) Není třeba vyhotovovat usnesení, jimiž se jen upravuje průběh řízení nebo způsob provedení důkazů anebo jimiž se nařizuje nebo připravuje jednání soudu.

(2) Rovněž není třeba vyhotovovat usnesení, která jsou zapsána v plném svém znění v protokole o úkonu, ledaže by bylo nutno opis takového usnesení některé osobě doručovat. Má-li být doručeno v takovém případě pouze státnímu zástupci, lze mu doručit opis protokolu.

(3) Jestliže se po vyhlášení usnesení nebo ve lhůtě stanovené orgánem činným v trestním řízení po vyhlášení usnesení osoby oprávněné podat stížnost podle § 142 odst. 1 vzdaly stížnosti a prohlásily, že netrvají na písemném odůvodnění, může orgán činný v trestním řízení vyhotovit zjednodušené usnesení, které neobsahuje odůvodnění; v případě usnesení vyhotovovaného ve vykonávacím řízení tak může soud prvního stupně učinit i tehdy, není-li proti takovému usnesení přípustná stížnost. Mají-li právo podat stížnost ve prospěch obviněného další osoby, lze zjednodušené usnesení vyhotovit pouze v případě, že obviněný prohlásí, že si nepřeje, aby tyto osoby stížnost v jeho prospěch podaly; pokud tak tyto osoby mohou učinit i proti jeho vůli, musí se stížnosti vzdát.

(1) Usnesení je třeba oznámit osobě, které se přímo dotýká, jakož i osobě, která k němu dala svým návrhem podnět; usnesení soudu se oznámí též státnímu zástupci. Oznámení se děje buď vyhlášením usnesení v přítomnosti toho, jemuž je třeba usnesení oznámit, anebo doručením opisu usnesení. Opis usnesení, kterým byla uložena majetková trestní sankce, se doručí též poškozenému, jde-li o jinou osobu než stát a je-li znám.

(2) Má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, popřípadě zmocněnce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci, popřípadě zmocněnci; oznamuje-li se usnesení doručením opisu, doručí se jen obhájci, popřípadě zmocněnci. Jde-li o osobu, která není plně svéprávná nebo jejíž svéprávnost je omezena a, která obhájce, popřípadě zmocněnce nemá, oznámí se usnesení jejímu zákonnému zástupci nebo opatrovníku.

(3) Oznamuje-li se však obviněnému, jehož svéprávnost je omezena, usnesení, proti němuž má stížnost, je třeba oznámit je jak jemu, tak i jeho obhájci a jeho opatrovníku. Je-li obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody nebo na pozorování ve zdravotnickém ústavu, je třeba takové usnesení oznámit jak obviněnému, tak i jeho obhájci i tehdy, je-li obviněný osobou, jejíž svéprávnost není omezena.

(4) Usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí.

Roz. 54/84 – Ustanovenie § 143 ods. 1 Tr. por. o tom, že ak sa uznesenie oznamuje obvinenému i jeho obhajcovi, plynie lehota na podanie sťažnosti od toho oznámenia, ktoré bolo vykonané neskoršie, sa nevzťahuje na prípady, v ktorých bolo uznesenie oznámené obhajcovi i obvinenému, hoci podľa § 137 ods. 2 Tr. por. postačilo vyhlásiť uznesenie len obhajcovi, prípadne sa uznesenie malo doručiť len obhajcovi. V takomto prípade plynie lehota na podanie sťažnosti od oznámenia uznesenia obhajcovi.

Roz. 30/88 – Oznamuje-li se usnesení doručením opisu rozhodnutí, proti kterému je přípustný opravný prostředek, a opis je téže oprávněné osobě doručen dvakrát nebo vícekrát (například na různé adresy), zákonná lhůta k podání opravného prostředku se počítá od toho doručení, ke kterému došlo nejdříve.

Roz. 58/98 – Pro počátek běhu zákonné lhůty k podání stížnosti proti usnesení, které se oznamuje doručením jeho opisu, je určující den, kdy opis usnesení byl doručen obhájci (§ 137 odst. 2, věta první za středníkem, tr. ř.), bez ohledu na to, že nad rámec povinnosti uvedené v tomto ustanovení bylo později doručeno i obviněnému. To platí za předpokladu, že zde nejsou žádné okolnosti uvedené v ustanovení § 137 odst. 3 tr. ř.

Roz. 63/99 – Ustanovení § 35 odst. 1, věty druhé, tr. ř. sice umožňuje, aby se pro jednotlivé úkony trestního řízení, s výjimkou řízení před krajským soudem jako soudem prvního stupně, před vrchními soudy a Nejvyšším soudem, obhájce nechal zastoupit advokátním koncipientem, ovšem to nic nemění na tom, že obhájcem obviněného je pouze advokát (§ 35 odst. 1, věta první, tr. ř.).

Roz. 53/02 – Má-li obviněný, jemuž je třeba oznámit usnesení, obhájce, doručí se stejnopis usnesení podle § 137 odst. 2 tr. ř. jen tomuto obhájci (nejde-li o případ uvedený v § 137 odst. 3 tr. ř.). Okamžik doručení opisu usnesení obhájci je pak rozhodný pro počátek lhůty k podání stížnosti. Doručí-li orgán činný v trestním řízení opis usnesení nadbytečně i obviněnému, nemá tato skutečnost pro běh lhůty k podání stížnosti žádný význam.

Roz. 35/07 – II. – Pouhá skutečnost, že obviněnému nelze doručit opis usnesení, nemůže odůvodnit vydání příkazu k zatčení (§ 69 odst. 1 tr. ř.). Tím spíše nelze příkaz k zatčení vydat, není-li důvod k takovému doručování proto, že již došlo k oznámení usnesení formou doručení jeho opisu obhájci obviněného (§ 137 odst. 2 tr. ř.).

Roz. 8/14 – Usnesení, jímž byl zamítnut návrh na povolení obnovy trestního řízení, je třeba všem oprávněným osobám oznámit nikoli jen vyhlášením, nýbrž též doručením opisu usnesení, neboť se jedná o usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku ve smyslu § 137 odst. 4 tr. ř. Lhůta k podání stížnosti běží oprávněným osobám až od okamžiku doručení opisu tohoto usnesení.

Roz. 10/18 – Rodič mladistvého, který nedovršil v době doručování usnesení věku osmnácti let nebo jiným způsobem nenabyl plné svéprávnosti, má v řízení vedeném proti takovému mladistvému postavení zákonného zástupce podle § 43 odst. 1 z. s. m., na jehož základě má mimo jiné i právo za něj podávat opravné prostředky[60]. Podle § 137 odst. 1 tr. ř. se takovému rodiči, který je zákonným zástupcem mladistvého, musí oznámit usnesení soudu a ve smyslu § 143 odst. 1 tr. ř. se běh lhůty pro podání stížnosti počítá od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději. Postavení osoby oprávněné k podání stížnosti ve smyslu § 72 odst. 2 z. s. m. z důvodu, že jde o příbuzného v pokolení přímém, má rodič mladistvého jen v případě, jestliže v době, kdy je oznamováno usnesení soudu, mladistvý již dovršil věku osmnácti let a je plně svéprávnou osobou. Tehdy lhůta k podání stížnosti i jemu končí týmž dnem jako mladistvému.

Jestliže tento oddíl neobsahuje ustanovení zvláštní, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení oddílu prvého této hlavy o rozsudku.

(1) Rozsudek je pravomocný, a nestanoví-li tento zákon něco jiného, i vykonatelný,

bb) oprávněné osoby se odvolání výslovně vzdaly nebo je výslovně vzaly zpět, nebo

(2) Odvolání podané jen poškozeným a odvolání podané jen zúčastněnou osobou nebrání tomu, aby ostatní části rozsudku nabyly právní moci a byly vykonány. Stejně tak odvolání týkající se jen některého z více obžalovaných nebrání tomu, aby rozsudek u ostatních obžalovaných nabyl právní moci a byl vykonán.

(3) Jestliže byla lhůta k podání odvolání zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost o navrácení lhůty, nelze rozsudek vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti.

Roz. 22/69 – I. – Vzdá-li se obviněný výslovně odvolání ihned po vyhlášení rozsudku, takže již odvolání účinně podat nemůže [§ 139 odst. 1 písm. b) al. bb) tr. ř.], nemá tato okolnost vliv na běh lhůty k podání odvolání osobami, uvedenými v § 247 odst. 2 tr. ř., jimž končí tato lhůta osmým dnem od doručení opisu rozsudku obviněnému (§ 248 odst. 3 tr. ř.).

Den doručení opisu rozsudku obviněnému je dále důležitý pro určení, komu byl opis rozsudku doručen nejpozději ve smyslu § 248 odst. 2 tr. ř. a od kdy plyne lhůta k odvolání obhájci a zákonnému zástupci.

Pokud neuplynula po doručení opisu rozsudku obviněnému lhůta k podání odvolání všem oprávněným osobám, není tedy rozsudek pravomocný, i když se obviněný vlastního práva podat odvolání vzdal ještě před doručením opisu rozsudku.

II. Zkušební doba při podmíněném odsouzení začíná až právní mocí rozsudku. Spáchal-li tedy obviněný další trestný čin po podmíněném odsouzení za předchozí trestnou činnost, avšak před tím, než se rozsudek s tímto podmíněným trestem stal pravomocný, nelze vyslovit, že se obviněný ve zkušební době neosvědčil proto, že spáchal uvedený další trestný čin.

Roz. 55/71 – Byl-li opravný prostředek podán osobou neoprávněnou nebo nebyl-li podán včas a byl-li z některého z těchto důvodů zamítnut, nabývá napadené rozhodnutí právní moci již uplynutím lhůty, kterou k opravnému prostředku měly osoby oprávněné.

Roz. 8/74 – IV. – Byl-li odvolacím soudem zrušen rozsudek jen ve výroku o trestu, nabývá výrok o vině právní moci vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu. Od tohoto dne běží, pokud jde o výrok o vině, lhůta uvedená v § 272 tr. ř.

Roz. 8/77 – Byl-li podán opravný prostředek obviněným, který se ho vzdal, a je-li z tohoto důvodu opravný prostředek zamítnut, nabývá rozhodnutí právní moci uplynutím doby, kterou měly k podání opravného prostředku osoby oprávněné podat tento opravný prostředek.

Roz. 58/77 – V prípade zrušenia rozsudku, ktorým bol uložený súhrnný trest, obnoví sa platnosť výroku o treste v predchádzajúcom rozsudku zrušeného pri ukladaní súhrnného trestu podľa § 35 ods. 2 veta druhá Tr. zák. Ak v novom konaní nedôjde k odsúdeniu obžalovaného a uloženie súhrnného trestu preto už neprichádza do úvahy, nemožno uložiť trest za trestné činy, z ktorých bol páchateľ uznaný za vinného predchádzajúcim rozsudkom, pretože obnovením platnosti výroku o treste v tomto rozsudku je i v tomto smere vec právoplatne rozhodnutá.

Roz. 14/82 – Ak boli v odvolacom konaní zrušené len niektoré výroky rozsudku súdu prvého stupňa (§ 258 ods. 2 v spojení s § 259 ods. 1 Tr. por.) a ostatné výroky rozsudku nadobudli právoplatnosť a ak opravný prostriedok smeruje len proti rozhodnutiu, ktorým sa znova rozhodlo o zrušenej časti rozsudku, nemožno z podnetu tohto opravného prostriedku preskúmať tú časť rozsudku, ktorá nadobudla právoplatnosť ani konanie ktoré tejto časti rozsudku predchádzalo.

Roz. 19/91 – Stížnost pro porušení zákona lze podle § 266 odst. 1 tr. ř. podat proti rozsudku v té jeho části, která již nabyla právní moci. Proto podání stížnosti pro porušení zákona proti pravomocným výrokům rozsudku o vině a trestu nebrání skutečnost, že dosud není pravomocný výrok o náhradě škody.

Roz. 60/00 – I. – Rozsudek nabývá právní moci ve výroku o vině a trestu a je v těchto výrocích vykonatelný, jestliže uplynula lhůta k podání odvolání osob oprávněných napadnout tyto výroky, resp. jestliže se tyto osoby odvolání výslovně vzdaly nebo je výslovně vzaly zpět, i když se nepodaří rozsudek doručit poškozenému nebo zúčastněné osobě (§ 139odst. 2 tr. ř.).

bb) oprávněné osoby se stížnosti výslovně vzdaly nebo ji výslovně vzaly zpět, nebo,

(2) Usnesení je vykonatelné, i když dosud nenabylo právní moci, jestliže zákon proti němu sice připouští stížnost, avšak nepřiznává ji odkladný účinek.

(3) Stížnost, která se týká jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, nebrání ani v případě, že má odkladný účinek, tomu, aby usnesení nabylo právní moci a bylo vykonáno v ostatních částech, lze-li je oddělit.

(4) Jestliže byla lhůta k podání stížnosti mající odkladný účinek zmeškána, avšak byla podána oprávněnou osobou žádost o navrácení lhůty, nelze usnesení vykonat až do pravomocného rozhodnutí o této žádosti.

Roz. 29/89 – Proti usnesení prokurátora o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř. je oprávněn podat stížnost obviněný, jen pokud se stížností domáhá příznivějšího rozhodnutí. Příznivějšího rozhodnutí nemůže dosáhnout, bylo-li trestní stíhání zastaveno z důvodů podle § 172 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Kdyby obviněný podal stížnost proti takovému rozhodnutí, musela by být zamítnuta jako stížnost podaná osobou neoprávněnou.

Roz. 6/06 – I. – Bylo-li v jednom usnesení rozhodnuto o více věcech, nemusí usnesení nabýt právní moci jako celek; oddělitelné výroky mohou nabýt právní moci individuálně, a to v závislosti na splnění podmínek § 140 odst. 1 tr. ř. Okamžik, kdy oddělitelný výrok usnesení nabývá právní moci, je určující i pro počátek lhůty uvedené v § 174a odst. 1 tr. ř. upravujícím podmínky rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, jímž může být zrušeno usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci (srov. přiměřeně č. 8/1977 Sb. rozh. tr.). Oddělitelnými výroky jsou zpravidla výroky, jimiž bylo rozhodnuto o jednotlivých skutcích vykazujících znaky trestných činů, pro něž je vedeno trestní stíhání.

(2) Stížností lze napadnout každé usnesení policejního orgánu. Usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni.

(3) Proti usnesení nejvyššího státního zástupce lze podat stížnost pouze tehdy, jestliže podle zákona o stížnosti přísluší rozhodnout soudu. O stížnosti v těchto případech rozhoduje Nejvyšší soud. O stížnosti proti usnesení státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství rozhoduje nejvyšší státní zástupce.

Roz. 53/70 – Řízení o stížnosti podle § 146a tr. ř. je řízením o řádném opravném prostředku, ve kterém soud přezkoumává nepravomocné rozhodnutí jiného orgánu. Nelze proto toto řízení považovat za řízení konané v prvním stupni, a proto proti rozhodnutí soudu o stížnosti proti rozhodnutím o zajištění osob nebo majetku podle § 146a tr. ř. není přípustný řádný opravný prostředek (§ 141 odst. 2 věta druhá tr. ř.).

Roz. 27/74 – Proti uzneseniu, ktorým súd pri predbežnom prejedaní obžaloby postúpenej mu iným súdom neuzná svoju príslušnosť [§ 188 ods. 1 písm. a) Tr. por. per anal.], nie je sťažnosť prokurátora prípustná.

Roz. 39/98 – Usnesení o propuštění zadržené osoby na svobodu podle § 77 odst. 2 tr. ř. není rozhodnutím o vazbě, takže proti němu není přípustná stížnost (§ 141 odst. 2, § 74 odst. 1 tr. ř. a contr.). Naproti tomu usnesení o nahrazení vazby zárukou nebo slibem podle § 73 tr. ř., resp. peněžitou zárukou podle § 73a tr. ř., jsou rozhodnutími o vazbě, proti kterým je podle § 74 odst. 1 tr. ř. přípustná stížnost.

Roz. 18/02 – Proti usnesení, kterým krajský soud vyloučí věc ze společného řízení (§ 23 odst. 1 tr. ř.) a postoupí ji okresnímu soudu k projednání a rozhodnutí (§ 23 odst. 2, věta za středníkem, tr. ř.), není stížnost přípustná. Postoupení věci okresnímu soudu krajským soudem je speciálním případem postoupení věci upraveným v § 23 odst. 2 tr. ř., proti němuž není přípustná stížnost (§ 141 odst. 2 tr ř.).

Roz. 23/03 – Jestliže odvolací soud rozhodne podle § 31 odst. 1 tr. ř. o návrhu na vyloučení svého některého člena (popřípadě všech svých členů), pak s ohledem na zásady spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (uveřejněna pod č. 209/1992 Sb.) je nutno zabezpečit přezkum takového rozhodnutí, a proto je proti němu přípustná stížnost.

Roz. 24/03 – Z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) vyplývá mimo jiné i požadavek, aby rozhodnutí soudu o uložení pořádkové pokuty bylo přezkoumáno soudem vyššího stupně, a to i tehdy, uložil-li pořádkovou pokutu odvolací soud. Stejně to platí i pro některé další případy, kdy se rozhodnutí odvolacího soudu významně dotýká osoby obviněného (např. rozhodnutí o vazbě).

ÚS 77/2000 – K rozhodování o námitkách podjatosti soudců Ústavní soud se k interpretaci základního práva na zákonného soudce vyjádřil zejména v nálezech ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98 a III. ÚS 293/98. Konstatoval, že, kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Do rámce základního práva na zákonného soudce dále podřadil i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§ 14 o. s. ř.), jakož i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení.

Podřazení zákonné úpravy vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti do rámce ústavního pojmu základního práva na zákonného soudce Ústavní soud pak promítl do interpretace ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. (nálezy sp. zn. III.ÚS 162/98, III. ÚS 86/98).

Dle § 31 odst. 1 tr. ř. v trestním řízení o vyloučení z důvodu podjatosti rozhodne orgán, kterého se tyto důvody týkají, o vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud rozhodují v senátě, rozhodne tento senát. Důsledkem přijetí výkladu § 141 odst. 2 tr. ř., jenž by v případě námitky podjatosti soudce odvolací instance vylučoval přezkum nadřízeným soudem, by pak byl stav, kdy v takovém případě by rozhodoval dotčený orgán, jinak řečeno v řízení o vyloučení z důvodu podjatosti „procesní strana“. Takováto konstrukce, ve které by došlo k porušení základního procesního principu, dle něhož nikdo nemůže být soudcem ve vlastní věci, tedy principu, jenž je komponentem základního práva domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Za těchto okolností v uvedených nálezech Ústavnímu soudu nezbylo, než extenzivním výkladem ustanovení § 141 odst. 2 tr. ř. zajistit v rozhodování o vyloučení soudce z důvodu podjatosti garanci nestrannosti, a to i v případě námitky podjatosti směřující proti soudci (soudcům) odvolacího soudu.

Rozhodovací důvody, jež Ústavní soud v případě ustanovení § 142 odst. 1 tr. ř. vedly k extenzivní interpretaci, však na dotčené ustanovení § 201 o. s. ř. nedopadají, když procesní konstrukce obsažená v občanském soudním řádu plně garantuje projednání a rozhodování návrhů na vyloučení soudců z důvodu jejich podjatosti nezávislým a nestranným soudem.

(1) Nestanoví-li zákon něco jiného, může stížnost podat osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje; proti usnesení soudu může podat stížnost též státní zástupce, a to i ve prospěch obviněného. Podal-li návrh podle věty první probační úředník, právo podat stížnost mu nepřísluší.

(2) Proti usnesení o vazbě, o ochranném léčení a o zabezpečovací detenci mohou podat stížnost ve prospěch obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání.

Roz. 50/77 – II. – Osoba, která uplatnila vlastnické právo k věcem vydaným podle § 78 tr. ř. nebo odňatým podle § 79 tr. ř., je osobou oprávněnou podat stížnost proti rozhodnutí o vrácení nebo vydání věci podle § 80 odst. 1 tr. ř.

Roz. 57/81 – Manžel a deti obvineného nie sú osoby oprávnené na podanie žiadosti o prepustenie obvineného z väzby na slobodu podľa § 72 ods. 2 Tr. por., o ktorej by bol prokurátor alebo súd povinný rozhodnúť.

Roz. 27/83 – Obvinený nie je oprávnený v zmysle § 142 ods. 1 Tr. por. podať sťažnosť proti uzneseniu predsedu senátu (samosudcu), ktorým podľa § 111 ods. 2 Tr. por. rozhodol o výške znalečného. Sťažnosť proti uvedenému uzneseniu sú oprávnení podať okrem prokurátora znalec, prípadne ústav, ktorý podal znalecký posudok, lebo ich sa uznesenie priamo dotýka (§ 142 ods. 1 Tr. por.).

Roz. 30/89 – Plná moc udělaná účastníkem řízení podle § 17 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb. (správní řád) k jednání s národním výborem, který provádí realizaci trestu propadnutí majetku, neopravňuje zástupce k podání stížnosti proti rozhodnutí předsedy senátu podle § 346 odst. 1 tr. ř., že se na určité věci vztahuje trest propadnutí majetku.

Roz. 50/90 – V řízení o trestném činu podle § 213 tr. zák. proti obviněnému otci dětí není matka oprávněna podat stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání, neboť tímto rozhodnutím není rozhodnuto o jejích právech a povinnostech a rovněž není osobou, jejíž návrh se v této věci podle zákona výslovně požaduje nebo připouští jako podmínka pro rozhodnutí (§ 142 odst. 1 tr. ř.).

Proti usnesení o zastavení trestního stíhání podle § 172 tr. ř. není oprávněn podat stížnost poškozený (srov. č. 24/1973 sb. roz. tr.), takže ji nemohou podat ani samy děti, které byly zanedbáním povinné výživy poškozeny ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř. Matka dětí proto není oprávněna podat stížnost jejich jménem jako jejich zákonný zástupce (§ 45 odst. 1 tr. ř.).

Roz. 16/91 – I. – Obhájce obviněného se může vzdát opravného prostředku proti rozhodnutí týkajícímu se obviněného jen v jeho zastoupení (§ 41 odst. 2 tr. ř.). Jestliže se obhájce obviněného, který není zbaven způsobilosti k právním úkonům ani takováto jeho způsobilost není omezena, vzdá stížnosti proti rozhodnutí o vazbě a v řízení není spolehlivě zjištěno stanovisko obviněného k tomuto procesnímu úkonu, nelze stížnost obviněného proti takovému rozhodnutí o vazbě zamítnout z důvodu, že byla podána osobu, která se stížnosti výslovně vzdala.

II. V případě rozhodování o stížnosti obviněného proti rozhodnutí o vazbě není soud oprávněn zkoumat otázky související se způsobem výkonu vazby. To znamená, že zdravotní stav obviněného, pokud nemá vliv přímo na existenci vazebních důvodů, není hlediskem, k němuž by se mohlo přihlížet při tomto rozhodování.

Roz. 12/08 – Proti rozhodnutí soudu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření je oprávněn, nejde-li o případ uvedený v ustanovení § 179 odst. 1 tr. ř., podat opravný prostředek jen státní zástupce toho státního zastupitelství, které u tohoto soudu působí, pokud zvláštní předpis nestanoví příslušnost státního zástupce jinak (§ 7 odst. 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství). Podá-li opravný prostředek jiný státní zástupce než ten, který je takto ve věci činný, je nutné jej zamítnout jako podaný osobou neoprávněnou.

Roz. 19/08 – Odsouzený, jemuž byl pravomocným rozhodnutím po skončení trestního stíhání přiznán nárok na bezplatnou obhajobu (§ 33 odst. 2 tr. ř.), nemůže být dotčen rozhodnutím o výši odměny ustanoveného obhájce a není oprávněn podat proti takovému rozhodnutí stížnost. Jestliže rozhodnutí o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu nabylo právní moci a odsouzený přesto podal stížnost proti rozhodnutí o výši odměny ustanoveného obhájce, je nutno ji zamítnout jako stížnost podanou osobou neoprávněnou [§ 148 odst. 1 písm. b) tr. ř.].

(1) Stížnost se podává u orgánu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, a to do tří dnů od oznámení usnesení (§ 137); jestliže se usnesení oznamuje jak obviněnému, tak i jeho opatrovníku nebo obhájci, běží lhůta od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.

(2) Osobám, které podle ustanovení § 142 odst. 2 mohou podat stížnost ve prospěch obviněného, končí lhůta k podání stížnosti týmž dnem jako obviněnému; státnímu zástupci však běží lhůta vždy samostatně.

Roz. 54/84 – Ustanovenie § 143 ods. 1 Tr. por. o tom, že ak sa uznesenie oznamuje obvinenému i jeho obhajcovi, plynie lehota na podanie sťažnosti od toho oznámenia, ktoré bolo vykonané neskoršie, sa nevzťahuje na prípady, v ktorých bolo uznesenie oznámené obhajcovi i obvinenému, hoci podľa § 137 ods. 2 Tr. por. postačilo vyhlásiť uznesenie len obhajcovi, prípadne sa uznesenie malo doručiť len obhajcovi. V takomto prípade plynie lehota na podanie sťažnosti od oznámenia uznesenia obhajcovi.

Roz. 49/98 – Za nesprávné poučení ve smyslu § 148 odst. 2 tr. ř. nelze považovat v poučení o právu stížnosti chybějící údaj o lhůtě k jejímu podání. I v takovém případě lze stížnost proti usnesení podat jen ve lhůtě tří dnů od jeho oznámení (§ 143 odst. 1 tr. ř.). Okolnost, že odsouzenému nebylo dáno poučení o lhůtě k podání stížnosti, bude zpravidla zakládat důvod k žádosti o navrácení lhůty podle § 61 odst. 1 tr. ř.

Roz. 10/18 – Rodič mladistvého, který nedovršil v době doručování usnesení věku osmnácti let nebo jiným způsobem nenabyl plné svéprávnosti, má v řízení vedeném proti takovému mladistvému postavení zákonného zástupce podle § 43 odst. 1 z. s. m., na jehož základě má mimo jiné i právo za něj podávat opravné prostředky. Podle § 137 odst. 1 tr. ř. se takovému rodiči, který je zákonným zástupcem mladistvého, musí oznámit usnesení soudu a ve smyslu § 143 odst. 1 tr. ř. se běh lhůty pro podání stížnosti počítá od toho oznámení, které bylo provedeno nejpozději.

Postavení osoby oprávněné k podání stížnosti ve smyslu § 72 odst. 2 z. s. m. z důvodu, že jde o příbuzného v pokolení přímém, má rodič mladistvého jen v případě, jestliže v době, kdy je oznamováno usnesení soudu, mladistvý již dovršil věku osmnácti let a je plně svéprávnou osobou. Tehdy lhůta k podání stížnosti i jemu končí týmž dnem jako mladistvému.

Poznámka: Stejné zásady jsou vyjádřeny v § 67 odst. 3 z. s. m. a § 72a z. s. m., ve znění účinném od 18. 3. 2017. Podle § 67 odst. 3 z. s. m., oznamuje-li se mladistvému, který není plně svéprávný, usnesení, proti němuž má právo podat stížnost, je třeba je oznámit jak jemu, tak i jeho obhájci a jeho zákonnému zástupci nebo opatrovníku. Lhůta pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí, které se doručuje nebo oznamuje jak mladistvému, tak i jeho obhájci nebo zákonnému zástupci nebo opatrovníku, podle § 72a odst. 1 z. s. m. běží od toho doručení nebo oznámení, které bylo provedeno nejpozději.

(2) Oprávněná osoba může podanou stížnost vzít výslovně zpět, dokud o ní nebylo rozhodnuto. Stížnost státního zástupce může vzít zpět i státní zástupce nadřízený nebo, jde-li o stížnost evropského pověřeného žalobce nebo evropského žalobce, příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce.

(3) Stížnost podaná ve prospěch obviněného jinou oprávněnou osobou nebo za obviněného obhájcem nebo opatrovníkem, může být vzata z pět jen s výslovným souhlasem obviněného. Státní zástupce však může vzít takovou stížnost z pět i bez souhlasu obviněného. V tomto případě běží obviněnému nová lhůta k podání stížnosti o d vyrozumění, že stížnost byla vzata zpět.

(4) Zpětvzetí stížnosti vezme, není-li překážek, usnesením na vědomí orgán povolaný k rozhodnutí o stížnosti, a nebyla-li věc dosud tomuto orgánu předložena, orgán, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje; v řízení před soudem činí toto rozhodnutí předseda senátu.

Roz. 28/65 – Vzdá-li se obviněný výslovně opravného prostředku, nemůže pak podat opravný prostředek ani prostřednictvím svého obhájce. Obhájce může podat odvolání i proti vůli obviněného, je-li obviněný nesvéprávný.

Roz. 62/72 – Sama skutočnosť, že sa obvinený po vyhlásení rozhodnutia a po poučení o možnosti podať opravný prostriedok nevyjadril, neznamená, že opravný prostriedok, ktorý podal za neho jeho obhajca, je podaný proti vôli obvineného. Nemožno preto takýto opravný prostriedok zamietnuť z dôvodu, že bol podaný neoprávnenou osobou.

Roz. 24/78 – Vezme-li obhájce odvolání podané za obžalovaného zpět, je povinen současně se zpětvzetím tohoto odvolání soudu sdělit, že tak činí na základě výslovného souhlasu obžalovaného (§ 250 odst. 3 tr. ř.).

Nesdělí-li to obhájce soudu nebo má-li předseda senátu před postupem podle § 250 odst. 4 tr. ř. důvodné pochybnosti, zda ke zpětvzetí podaného za obžalovaného jeho obhájcem došlo na základě výslovného souhlasu obžalovaného, ověří si tuto skutečnost podle okolností buď u obhájce, nebo přímo u obžalovaného.

Roz. 50/01 – Jestliže rozhodne soud druhého stupně o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení trestního stíhání poté, co byla stížnost podáním u soudu prvního stupně účinně vzata zpět (§ 144 odst. 2 tr. ř.) tak, že usnesení zruší a soudu přikáže, aby o věci znovu jednal a rozhodl, je jeho rozhodnutí závazné a vykonatelné, přestože usnesení o zastavení trestního stíhání před zrušením nabylo právní moci. Napravit tento stav lze pouze v řízení o mimořádném opravném prostředku-stížnosti pro porušení zákona (§ 266 tr. ř.).

Roz. 22/02 – II. – Jestliže osoba, která není oprávněna k podání stížnosti, přesto stížnost podá, nemůže ji vzít účinně zpět ve smyslu ustanovení § 144 odst. 2 tr. ř. Takovou stížnost, byť stěžovatel výslovně uvedl, že ji bere zpět, musí k tomu povolaný orgán zamítnout jako stížnost podanou osobou neoprávněnou.

b) pro porušení ustanovení o řízení, které usnesení předcházelo, jestliže toto porušení mohlo způsobit nesprávnost některého výroku usnesení.

Roz. 27/74 – Proti uzneseniu, ktorým súd pri predbežnom prejednaní obžaloby postúpenej mu iným súdom neuzná svoju príslušnosť [§ 188 ods. 1 písm. a) Tr. por. per anal.], nie je sťažnosť prokurátora prípustná.

Roz. 1/17 – II. – Byl-li z datové schránky toho, kdo činí úkon, nebo jeho právního zástupce odeslán do datové schránky soudu elektronický dokument, který obsahuje podání ve věci samé, považuje se za řádně podepsaný úkon ve smyslu § 18 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů, i když takové podání neobsahuje uznávaný elektronický podpis. Proto již není třeba vyžadovat doplnění takto učiněného podání předložením jeho originálu v listinné formě podle § 42 odst. 2 o. s. ř. (viz § 42 odst. 3 o. s. ř.). Nepovažuje-li se z určitých důvodů elektronický dokument v podobě datové zprávy za podepsaný úkon ve smyslu § 18 odst. 2 zák. č. 300/2008 Sb., ve znění pozdějších předpisů (např. byl-li odeslán z cizí datové schránky), musí být – z hlediska požadavků ustanovení § 42 odst. 3 o. s. ř. a § 59 odst. 1 tr. ř. – opatřen uznávaným elektronickým podpisem (§ 6 odst. 1, 2 zák. č. 297/2016 Sb., dříve § 11 odst. 1, 3 zák. č. 227/2000 Sb., ve znění účinném do 18. 9. 2016) jednající fyzické osoby elektronický dokument v podobě datové zprávy obsahující podání.

(1) Orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, může jí sám vyhovět, nedotkne-li se změna původního usnesení práv jiné strany trestního řízení. Jde-li o usnesení policejního orgánu, které bylo vydáno s předchozím souhlasem státního zástupce nebo na jeho pokyn, může policejní orgán sám stížnosti vyhovět jen s předchozím souhlasem státního zástupce.

(2) Jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží věc k rozhodnutí

a) policejní orgán státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci nebo, je-li takovým státním zástupcem evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, jeho prostřednictvím příslušnému orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce,

c) evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce příslušnému orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce nebo soudu,

d) předseda senátu okresního soudu nadřízenému krajskému soudu, předseda senátu krajského soudu nadřízenému vrchnímu soudu a předseda senátu vrchního soudu Nejvyššímu soudu; přitom doručí, je-li to potřebné, opis stížnosti státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena,

e) státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nejvyššímu státnímu zástupci.

Roz. 14/73 – O stížnosti proti usnesení vyšetřovatele nebo vyhledávacího orgánu, k němuž dal pokyn nebo souhlas prokurátor, který vykonává nad přípravným řízením dozor, nerozhoduje tento prokurátor, nýbrž prokurátor jemu nadřízený.

Roz. 9/83 – Pojem „dotčení práv jiné osoby“, obsažený v § 146 odst. 1 tr. ř., je třeba posuzovat bez ohledu na to, zda tato osoba má podle trestního řádu proti usnesení právo stížnosti či nikoli. V případě usnesení soudu o vrácení věci prokurátorovi k došetření podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř. je obviněný osobou, jejíž práva jsou změnou takového usnesení na základě stížnosti prokurátora vždy dotčena. Proto není v takovém případě přípustná tzv. autoremedura podle § 146 odst. 1 věta první tr. ř.

Roz. 55/95 – II. – Proti usnesení, kterým orgán, proti jehož usnesení stížnost směřuje, rozhodl podle § 146 odst. 1 tr. ř. (tzv. autoremedura), je přípustná stížnost, o které rozhodne nadřízený orgán uvedený v ustanovení § 146 odst. 2 tr. ř.

Roz. 19/02 – I. Soudní tajemnice, proti jejímuž usnesení podal obhájce stížnost, nemůže učinit rozhodnutí podle § 146 odst. 1 tr. ř. (formou tzv. autoremedury), i kdyby byly jinak splněny podmínky pro postup upravený v tomto ustanovení a v § 7 odst. 1 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy.

II. Stížnosti ustanoveného obhájce proti usnesení o výši jeho odměny a náhrady hotových výdajů učiněnému podle § 151 odst. 2, 3 tr. ř. nelze vyhovět postupem podle § 146 odst. 1 tr. ř. v případech, kdy stranou trestního řízení, jíž se změna původního usnesení dotýká, je odsouzený.

Roz. 7/10 – Jestliže dozorující státní zástupce v odůvodnění usnesení, jímž ke stížnosti poškozeného zrušil usnesení policejního orgánu o odložení věci učiněné podle § 159a odst. 1 tr. ř. a přikázal mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl, výslovně uvedl, že „jediným možným a správným postupem v předmětné věci je zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř.“ pak s ohledem na povahu výroku tohoto usnesení a obsah jeho odůvodnění se nepochybně jedná o pokyn vydaný policejnímu orgánu k zahájení trestního stíhání podezřelé osoby. I když tento pokyn byl obsažen jen v odůvodnění usnesení a nebyl výslovně označen jako pokyn například ve smyslu § 174 odst. 2 písm. a), d) tr. ř., jde o takový pokyn, jaký předpokládá i ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., takže o stížnosti podané proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání vydanému z podnětu uvedeného pokynu nemůže rozhodnout dozorující státní zástupce, nýbrž jemu nadřízený státní zástupce.

Roz. 8/13 – Z rozhodování o stížnosti u nadřízeného orgánu je podle § 30 odst. 3 tr. ř. vyloučen státní zástupce, který vykonával dohled ve smyslu § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, nejen tehdy, jestliže dal k napadenému usnesení výslovně písemný pokyn podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství, ale i tehdy, jestliže smyslem jeho přípisů, byť takto výslovně neoznačených, bylo usměrnit postup státního zástupce nejblíže nižšího státního zastupitelství, který vykonával dozor v přípravném řízení, tak, aby bylo zahájeno trestní stíhání obviněného pro konkrétní trestný čin včetně toho, jak má být popsán skutek, neboť jde o postup, jehož význam je fakticky stejný jako pokyn podle § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství. Nadřízeným státním zástupcem podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. se rozumí státní zástupce státního zastupitelství nejblíže vyššího státního zastupitelství vůči tomu, u něhož je činný státní zástupce, který vykonává dozor v přípravném řízení. Pokud je tento nadřízený státní zástupce vyloučen z rozhodování o stížnosti z důvodu uvedeného v § 30 odst. 3 tr. ř. a rozhodnout nemůže ani jiný státní zástupce téhož nadřízeného státního zastupitelství, je nadřízeným státním zástupcem ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. státní zástupce jiného státního zastupitelství stejného stupně. O odnětí a přikázání věci je třeba rozhodnout v souladu s procesními pravidly uvedenými v ustanoveních § 12a zákona o státním zastupitelství a v § 25 tr. ř. per analogiam.

Roz. 62/13 – Devolutivní účinek stížnosti vylučuje, aby (s výjimkou případu upraveného ustanovením § 146 odst. 1 tr. ř.) o tomto opravném prostředku rozhodl soud, který není nadřízeným soudu, jenž napadené usnesení vydal. To platí i v případě stížnosti proti usnesení o vazbě, vydanému soudem ve stadiu přípravného řízení, o níž se rozhoduje po podání obžaloby. V takovém případě o stížnosti rozhoduje senát nadřízeného soudu složený z předsedy senátu a dvou soudců.

Roz. 11/22 – Souhlas dozorového státního zástupce s dočasným odložením trestního stíhání podle § 159b odst. 1 tr. ř., případně s prodloužením lhůty takového dočasného odložení podle § 159b odst. 2 tr. ř., sám o sobě není souhlasem státního zástupce s později učiněným usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož důsledkem je jinak s ohledem na ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. změna ve funkční příslušnosti pro rozhodnutí o stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání.

Rozhodování soudu o stížnosti proti
rozhodnutím státního zástupce nebo
policejního orgánu

a) rozhodl o vazbě, nejde-li o rozhodnutí o propuštění obviněného z vazby bez přijetí některého opatření nahrazujícího vazbu,

b) rozhodl o žádosti o zrušení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí, o uložení předběžného opatření (§ 88m odst. 2), o tom, že se nepovolí setkání obviněného s poškozeným, osobou mu blízkou nebo jinou osobou (§ 88d odst. 2), nebo o žádosti o zrušení předběžného opatření (§ 88n odst. 3),

c) zajistil věc, o níž nasvědčují zjištěné skutečnosti tomu, že je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, rozhodl o omezení takového zajištění nebo nevyhověl žádosti o zrušení nebo omezení takového zajištění,

d) zajistil náhradní hodnotu, rozhodl o omezení zajištění náhradní hodnoty, nepovolil provedení úkonu týkajícího se zajištěné náhradní hodnoty, nebo nevyhověl žádosti o zrušení nebo omezení takového zajištění,

f) zajistil majetek pro účely zajištění nároku poškozeného nebo rozhodl o omezení zajištění, nepovolil provedení úkonu týkajícího se zajištěného majetku, anebo nevyhověl žádosti o zrušení nebo omezení takového zajištění,

g) zajistil majetek obviněného pro účely výkonu peněžitého trestu nebo trestu propadnutí majetku, rozhodl o omezení zajištění, nepovolil provedení úkonu týkajícího se zajištěného majetku, anebo nevyhověl žádosti o zrušení nebo omezení takového zajištění,

h) zajistil majetek pro účely výkonu zabrání části majetku, rozhodl o omezení takového zajištění, nepovolil provedení úkonu týkajícího se zajištěného majetku, anebo nevyhověl žádosti o zrušení nebo omezení takového zajištění,

j) rozhodl o zničení věci ohrožující bezpečnost lidí nebo majetku (§ 81b odst. 1), nebo

rozhoduje zpravidla do pěti dnů po uplynutí lhůty k podání stížnosti všem oprávněným osobám soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který napadené rozhodnutí vydal; vydal-li napadené rozhodnutí evropský žalobce, rozhoduje soud, v jehož obvodu by byl činný evropský pověřený žalobce, který by byl jinak příslušný k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení.

(2) O stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, kterým rozhodl o uložení pořádkové pokuty, změnil důvod zajištění věci, zajistil věc, o níž nasvědčují zjištěné skutečnosti tomu, že je nástrojem trestné činnosti nebo výnosem z trestné činnosti, rozhodl o omezení takového zajištění nebo nevyhověl žádosti o zrušení nebo omezení takového zajištění, zajistil náhradní hodnotu, rozhodl o omezení zajištění náhradní hodnoty nebo nevyhověl žádosti o zrušení nebo omezení takového zajištění, rozhoduje ve lhůtě uvedené v odstavci 1 soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který ve věci vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení; vykonává-li dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení evropský žalobce, rozhoduje soud, v jehož obvodu by byl činný evropský pověřený žalobce, který by byl jinak příslušný k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Věc předkládá soudu k rozhodnutí státní zástupce.

Uvedené ustanovení upravuje případy, ve kterých rozhoduje soud o stížnostech proti rozhodnutím, která byla vydána státním zástupcem, případně policejním orgánem. Příslušným k rozhodnutí o takové stížnosti je soud, v jehož obvodu je činný státní zástupce, který stížností napadené rozhodnutí vydal a soud rozhodne zpravidla do pěti dnů od uplynutí lhůty k podání takové stížnosti všem oprávněným osobám V odstavci 1 jsou uvedeny případy, kdy soud rozhoduje o stížnosti podané proti rozhodnutí státního zástupce, v odstavci 2 jsou uvedeny případy, kdy rozhoduje soud o stížnosti podané proti rozhodnutí policejního orgánu.

Roz. 26/71 – Doručení usnesení o stížnosti podle § 146a tr. ř. zajišťuje soud, který usnesení vydal, nikoli prokurátor nebo vyšetřovatel, proti jehož rozhodnutí o zajištění osob nebo majetku stížnost směřovala.

Roz. 12/82 – Ustanovenie § 146a Tr. por. je vo vzťahu špeciality k ustanoveniam § 16 a 17 Tr. por., ktoré upravujú vecnú príslušnosť súdov na konanie v prvom stupni. Ustanovenie § 146a Tr. por. určuje osobitným spôsobom vecnú i miestnu príslušnosť súdov na konanie o riadnom opravnom prostriedku, v ktorom súd preskúmava neprávoplatné rozhodnutie iného orgánu o zaistení osôb alebo majetku.

Preto okresný súd rozhoduje podľa § 146a Tr. por. o sťažnosti podanej proti uzneseniu okresného prokurátora, ktorým bol obvinený vzatý do väzby, aj vtedy, ak je obvinený stíhaný pre trestný čin, pre ktorý je podľa § 17 ods. 1 Tr. por. vecne príslušný v prvom stupni krajský súd.

Roz. 14/95 – Jestliže státní zástupce v přípravném řízení zajistí nárok poškozeného podle § 47 odst. 1 tr. ř. nebo zajistí majetek obviněného podle § 347 odst. 1 tr. ř. a jestliže proti takovému usnesení je podána stížnost, rozhoduje o ní soud, jehož příslušnost vyplývá z ustanovení § 146a tr. ř. Musí přitom jít o soud, jehož obvod působnosti je totožný s obvodem působnosti státního zástupce, o jehož usnesení jde. Pro určení příslušnosti soudu zde nemá význam ustanovení § 26 tr. ř.

To znamená, že o stížnosti proti usnesení okresního státního zástupce rozhoduje místně odpovídající okresní soud a že o stížnosti proti usnesení krajského státního zástupce rozhoduje místně odpovídající krajský soud. Krajský soud rozhoduje v senátě složeném podle § 12 odst. 3 písm. b) zák. č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších zákonů, z předsedy a dvou soudců.

Roz. 55/95 – I. – Jestliže státní zástupce v přípravném řízení zajistí majetek obviněného podle § 347 odst. 1 tr. ř. a jestliže proti takovému usnesení je podána stížnost, rozhoduje o ní soud, jehož příslušnost vyplývá z ustanovení § 146a tr. ř. Pro určení příslušnosti v takovém případě nemá význam ustanovení § 26 tr. ř. (srov. č. 14/1995 sb. rozh. tr.).

Roz. 7/03 – O stížnosti proti usnesení, kterým státní zástupce rozhodl o dalším trvání vazby (§ 73b odst. 2 tr. ř.), rozhoduje soud, jehož příslušnost vyplývá z ustanovení § 146a odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro určení příslušnosti soudu nemá v takovém případě význam ustanovení § 26 tr. ř.

Roz. 35/12 – Příslušnost soudu podle § 26 tr. ř. k úkonům v přípravném řízení je omezena pouze na dobu trvání přípravného řízení (§ 12 odst. 10 tr. ř.). Po ukončení přípravného řízení podáním obžaloby se příslušnost soudu řídí obecnými hledisky uvedenými v ustanoveních § 16 až 22 tr. ř. a soud příslušný podle těchto ustanovení se stává soudem příslušným ke všem rozhodnutím, která ve věci přicházejí v úvahu, a to včetně těch, jejichž potřeba vyvstala z procesních úkonů, k nimž došlo ještě v přípravném řízení.

Proto o stížnosti obviněného podané proti usnesení, jímž rozhodl státní zástupce v přípravném řízení podle § 71 odst. 3 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2011) o dalším trvání vazby, v době po podání obžaloby rozhoduje soud [§ 146a odst. 1 písm. a) tr. ř.] příslušný k projednání obžaloby. Jelikož nejde o rozhodování o vazbě tohoto obviněného v přípravném řízení, nejsou soudci, kteří rozhodují o takové stížnosti, vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení z důvodu, jenž jinak vyplývá z ustanovení § 30 odst. 2, věty druhé, tr. ř.

a) správnost všech výroků napadeného usnesení, proti nimž může stěžovatel podat stížnost, a

(2) Týká-li se stížnost jen některé z více osob nebo jen některé z více věcí, o nichž bylo rozhodnuto týmž usnesením, přezkoumá nadřízený orgán jen správnost výroků týkajících se této osoby nebo této věci a řízení předcházející přezkoumávané části usnesení.

Roz. 13/65 – II. Soud druhého stupně při rozhodování o stížnosti je povinen přezkoumat napadené usnesení ve smyslu § 147 odst. 1 tr. ř. v celé šíři a nemůže se omezit jenom na námitky uplatněné stěžovatelem.

To platí obdobně i tehdy, jestliže byly v opravném řízení zrušeny jen některé výroky rozsudku (§ 258 odst. 2 ve spojení s § 259 odst. 1 tr. ř., § 269 odst. 2 věta druhá a § 284 odst. 1 tr. ř.), ostatní výroky rozsudku nabyly právní moci, popř. zůstaly v právní moci a opravný prostředek směřuje jen proti rozhodnutí, jímž bylo znovu rozhodnuto o zrušené části rozsudku.

Roz. 47/98 – V řízení o stížnosti obviněného proti usnesení o prodloužení vazby je rozsah přezkumné povinnosti nadřízeného soudu vymezen ustanovením § 147 tr. ř.

Proto soud v tomto řízení přezkoumá pouze správnost výroku uvedeného usnesení a řízení, které tomuto usnesení předcházelo. Není oprávněn přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost dřívějších pravomocných rozhodnutí ve věci, jimiž byla u tohoto obviněného prodloužena doba trvání vazby.

Roz. 48/99 – Pokud např. v důsledku nálezu Ústavního soudu rozhoduje stížnostní soud o opravném prostředku proti usnesení soudu prvního stupně o prodloužení lhůty trvání vazby v přípravném řízení až v době, kdy je ve věci podána u soudu obžaloba, pak stížnostní soud při rozhodování o opravném prostředku podle § 147 tr. ř. přezkoumá výrok napadeného usnesení a řízení mu předcházející z hlediska jeho stavu ke dni podání obžaloby.

Za této situace může rozhodovat o prodloužení lhůty trvání vazby v přípravném řízení nejdéle do dne podání obžaloby. O dalším trvání vazby po podání obžaloby je výlučně oprávněn rozhodovat soud konající řízení o obžalobě.

Roz. 49/08 – Nevyrozumění oprávněné osoby, která ve prospěch obviněného podala návrh na povolení obnovy řízení, o konání veřejného zasedání představuje podstatnou vadu řízení, které předcházelo usnesení napadenému stížností, jež odůvodňuje jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí [§ 149 odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Roz. 1/17 – I. – V občanském soudním řízení lze učinit podání mimo jiné i písemně, tj. v listinné podobě, v elektronické podobě prostřednictvím veřejné datové sítě nebo telefaxem (§ 42 odst. 1 o. s. ř.). Podáním učiněným v elektronické podobě se rozumí dokument ve formě datové zprávy, v němž účastník v občanském soudním řízení projevil vůli směřující k uplatnění procesních práv, ke splnění procesních povinností nebo k jiným procesním následkům, jež jsou spojeny s tímto projevem vůle, popřípadě část takového dokumentu, v níž je obsažen účastníkův projev vůle. Totéž obdobně platí v trestním řízení pro podání stran nebo jiných subjektů, které mají obdobné postavení jako strany (§ 59 odst. 1 tr. ř.). Elektronický nosič (tzv. obálka nebo kontejner) doprovázející takový dokument je součástí podání v uvedeném smyslu, ledaže by z obsahu projevené vůle účastníka (strany či jiné osoby) vyplývalo něco jiného.

b) byla-li podána opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která se jí výslovně vzdala nebo která znovu podala stížnost, kterou již před tím výslovně vzala zpět, nebo

(2) Jako opožděná nemůže být zamítnuta stížnost, kterou oprávněná osoba podala opožděně jen proto, že se řídila nesprávným poučením, které jí bylo dáno při oznámení usnesení.

Roz. 39/66 – Poškozený není ve smyslu § 142 odst. 1 tr. ř. oprávněn k podání stížnosti proti usnesení vyšetřovatele, jímž bylo trestní stíhání zastaveno podle § 172 tr. ř. Stížnost poškozeného je proto podána osobou neoprávněnou a nutno ji podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. zamítnout.

Roz. 8/94 – Jako nepřípustnou [§ 148 odst. 1 písm. a) tr. ř.] zamítne nadřízený soud stížnost, kterou stěžovatel podal v důsledku nesprávného poučení soudu, že proti jeho usnesení je stížnost přípustná, ač tomu tak není, např. proto, že jde o usnesení soudu rozhodujícího v druhém stupni.

Roz. 26/99 – Zákonné důsledky nesprávného poučení o délce lhůty k podání stížnosti (§ 148 odst. 2 tr. ř.) platí pro všechny osoby oprávněné stížnost podat, tedy i pro státního zástupce.

Roz. 25/01 – Obviněný není osobou oprávněnou k podání stížnosti proti rozhodnutí soudu, jímž se propouští z vazby proto, že mu byl na základě pravomocného rozhodnutí v jiné věci nařízen výkon trestu odnětí svobody, neboť podanou stížností nemůže dosáhnout pro sebe příznivějšího rozhodnutí. Stížnostní soud proto podle § 148 odst. 1 písm. b) tr. ř. stížnost obviněného zamítne.

Roz. 31/03 – I. – Poškozený nemá právo stížnosti proti usnesení, jímž soud prvního stupně podle § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř. z důvodů uvedených v ustanoveních § 188 odst. 1 písm. c) a § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného.

Roz. 43/13 – Proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž podle § 257 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného např. v ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného s ohledem na aboliční ustanovení amnestie, není přípustný řádný opravný prostředek.

(1) Nezamítne-li nadřízený orgán stížnost, zruší napadené usnesení, a je-li podle povahy věci potřeba nového rozhodnutí, buď

b) uloží orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

(2) Soud rozhodující o stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání může též, je-li to pro náležité objasnění věci potřebné, při zrušení napadeného usnesení vrátit věc státnímu zástupci k došetření, a to i v tom případě, že trestní stíhání bylo zastaveno až po nařízení hlavního líčení (§ 223 a 231). Ustanovení § 191 platí i tu.

(3) Je-li vadná jen část napadeného usnesení a lze-li ji oddělit od ostatních anebo týká-li se stížnost jen části usnesení (§ 147 odst. 2), omezí nadřízený orgán své rozhodnutí podle odstavce 1 jen na onu část.

(4) Záleží-li vada v tom, že v napadeném usnesení některý výrok chybí nebo je neúplný, může nadřízený orgán, aniž vysloví zrušení napadeného usnesení, buď sám je doplnit, anebo uložit orgánu, proti jehož rozhodnutí stížnost směřuje, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.

(5) Soud rozhodující o stížnosti může, pokládá-li to za nutné, nařídit, aby věc byla znovu v prvním stupni projednána a bylo o ní rozhodnuto v jiném složení senátu anebo jiným soudem téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodu.

(6) Orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, a je povinen provést úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil.

Roz. 6/78 – Fikce, že podmíněně odsouzený se ve zkušební době osvědčil (§ 60 odst. 3 tr. zák.) nastane, jestliže sice ve lhůtě jednoho roku od uplynutí zkušební doby učinil soud rozhodnutí o tom, zda odsouzený se ve zkušební době osvědčil či nikoliv, avšak toto rozhodnutí bylo v řízení o opravném prostředku zrušeno; soud prvního stupně nepokračuje v řízení, uplynula-li – aniž podmíněně odsouzený na tom měl vinu – doba jednoho roku od uplynutí zkušební doby, a to ani tehdy, bylo-li rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno ještě před uplynutím uvedené jednoroční doby, byť soud druhého stupně uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl [§ 149 odst. 1 písm. b) tr. ř.].

Roz. 6/94 – Zamítne-li soud prvního stupně žádost obviněného o propuštění z vazby s tím, že důvody vazby nadále trvají, ale později ho propustí na svobodu, když vazební důvody pominuly, soud druhého stupně k stížnosti obviněného proti dřívějšímu zamítavému usnesení toto rozhodnutí zruší podle § 149 odst. 1 tr. ř., rozhoduje-li o ní až po propuštění obviněného.

Roz. 31/99 – Zjistí-li krajský soud jako soud druhého stupně při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti obviněného o propuštění z vazby, že okresní rozhodl až poté, co u příslušného soudu (§ 16 až § 18 tr. ř.) byla na obviněného podána obžaloba, zruší napadené usnesení postupem podle § 149 odst. 1 tr. ř. O žádosti obviněného o propuštění z vazby poté rozhodne soud příslušný k projednání obžaloby.

Roz. 64/99 – II. – Pokud se obviněný, jenž je plně způsobilý k právním úkonům, výslovně vzdal práva odporu, nemůže poté podat odpor ani prostřednictvím svého obhájce.

V takovém případě obviněným podaný odpor nemá účinky uvedené v § 314g odst. 2 tr. ř. Není-li proti trestnímu příkazu v zákonné lhůtě podán odpor jinou oprávněnou osobou, stane se trestní příkaz pravomocným a vykonatelným.

Postup soudu, který v takové věci přesto nařídí hlavní líčení a dokonce vydá rozhodnutí, je v rozporu se zákonem, neboť o podané obžalobě již bylo rozhodnuto pravomocným trestním příkazem. Je-li proti takovému rozhodnutí podán opravný prostředek, je třeba v opravném řízení postupovat podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., popř. podle § 149 odst. 1 tr. ř., tj. napadené rozhodnutí se bez dalšího zruší.

Roz. 46/00 – Opětovné vzetí mladistvého do vazby, z níž byl propuštěn na svobodu po uplynutí dvou, resp. šesti měsíců, je-li stíhán pro zvlášť závažné provinění, v řízení před soudem není možné, nebylo-li o prodloužení vazby rozhodnuto způsobem upraveným v ustanovení § 47 odst. 2, 3 zák. č. 218/2003 Sb. Postupoval-li soud pro mládež v rozporu s tímto pravidlem, jde o pochybení, které je důvodem pro zrušení rozhodnutí o vzetí do vazby v řízení o stížnosti (§ 149 odst. 1 tr. ř.).

(1) Orgán rozhodující o stížnosti nemůže z jejího podnětu změnit usnesení v neprospěch osoby, která stížnost podala nebo v jejíž prospěch byla stížnost podána.

(2) Změní-li nadřízený orgán usnesení ve prospěch obviněného z důvodu, který prospívá také některému spoluobviněnému, změní usnesení také ve prospěch tohoto spoluobviněného.

(3) Ustanovení odstavce 1 platí přiměřeně i pro orgán, jemuž byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí.

Roz. 24/94 – Není porušením zákazu reformaci in peius podle § 150 odst. 1 tr. ř., jestliže soud druhého stupně ke stížnosti obviněného, stíhaného pro trestný čin, který není uveden mezi trestnými činy vylučujícími přijetí peněžité záruky podle § 73a tr. ř., zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl obviněný ponechán ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. a) tr. ř. (byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby), a sám rozhodne tak, že obviněného ponechá ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř.

Roz. 41/96 – Ve věci, ve které soud druhého stupně postupoval v souladu s ustanovením § 259 odst. 3, popř. § 150 odst. 1 tr. ř. a neodstranil tak svým rozhodnutím vadu rozhodnutí soudu prvního stupně, nelze podat z důvodu této vady v neprospěch obviněného stížnost pro porušení zákona ani proto rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 266 odst. 4 tr. ř.).

(1) Náklady nutné k provedení trestního řízení včetně řízení vykonávajícího nese stát; nenese však vlastní náklady obviněného, zúčastněné osoby a poškozeného, ani vydání způsobená zvolením obhájce a zmocněnce. Stát však nese náklady na nutnou obhajobu, které obviněnému vznikly v důsledku podání stížnosti pro porušení zákona.

(2) Obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu.²⁾ Nárok je třeba uplatnit do jednoho roku ode dne, kdy se obhájce dozvěděl, že povinnost obhajovat skončila, jinak nárok zaniká; tento nárok obhájce, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu.³⁾ Ustanovení věty druhé se použije i v případě, kdy obhájce je společníkem právnické osoby zřízené podle zvláštních právních předpisů upravujících výkon advokacie^3a) a plátcem daně je tato právnická osoba.

(3) O výši odměny a náhradě hotových výdajů rozhodne na návrh obhájce orgán činný v trestním řízení, který vedl řízení v době, kdy obhájci povinnost obhajovat skončila, a to bez zbytečného odkladu, nejpozději do dvou měsíců od podání návrhu. V řízení před soudem rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně. Na návrh obhájce může orgán činný v trestním řízení přijmout opatření, aby obhájci byla poskytnuta ještě před skončením trestního stíhání přiměřená záloha na odměnu a náhradu hotových výdajů, jestliže je to odůvodněno dobou trvání trestního stíhání nebo jinými závažnými důvody.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(5) Odměnu a náhradu hotových výdajů je třeba uhradit bez zbytečného odkladu po jejich přiznání, nejpozději do 30 dnů.

(6) Ustanovení odstavců 2 až 5 se přiměřeně užijí na rozhodování o výši odměny a náhradě hotových výdajů zvoleného obhájce obviněným, který má nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu, a zvoleného nebo ustanoveného zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu.

Roz. 31/91 – Obviněnému, jenž byl pravomocně uznán vinným, je nutno oznámit usnesení o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovenému obhájci (§ 151 odst. 3 tr. ř.) a takový obviněný je též osobou, která má právo podat proti takovému usnesení stížnost, protože se ho přímo dotýká.

V žádosti o přiznání odměny podle § 151 odst. 2 tr. ř. musí ustanovený obhájce uvést i údaje potřebné k tomu, aby bylo zřejmé, že poskytl právní pomoc v rozsahu účtovaných úkonů.

Roz. 42/91 – Při rozhodování o nároku obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů (§ 151 odst. 3 tr. ř.) soud přezkoumává správnost účtování úkonů právní pomoci poskytnutých ustanoveným obhájcem, nikoli však kvalitu úkonů poskytnuté právní pomoci.

Roz. 14/92 – V případě, že obhájce ustanovený v trestním řízení se dá v rámci svého pověření zastoupit jiným advokátem, vzniká nárok na odměnu za poskytnutou právní pomoc (§ 151 odst. 2 tr. ř.) pouze ustanovenému obhájci, nikoli substitutovi.

Roz. 17/92 – Ak je obvinený podľa § 190 ods. 2, resp. § 225 ods. 2 Tr. por. upozornený súdom na možnosť posúdenia žalovaného skutku podľa prísnejšieho ustanovenia zákona, treba ustanovenému obhajcovi podľa § 151 ods. 2 Tr. por. priznať za úkony právnej pomoci poskytnuté od tejto doby sadzbu tarifnej odmeny (§ 15 ods. 1 vyhlášky Ministerstva spravodlivosti SR č. 240/1990 Zb.) stanovenú na trestný čin, na ktorý bol obvinený upozornený, aj keď je uznaný za vinného miernejším trestným činom podľa obžaloby.

Roz. 61/92 – Námitky, které se týkají správnosti a opodstatněnosti vykázaného rozsahu úkonů obhajoby, nelze uplatňovat proti rozhodnutí o uložení povinnosti obžalovaného k náhradě nákladů trestního řízení podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř., nýbrž proti rozhodnutí podle § 151 odst. 3 tr. ř., jímž se rozhoduje o návrhu ustanoveného obhájce na přiznání odměny a náhrady hotových výdajů (§ 151 odst. 2 tr. ř.).

Roz. 11/93 – Rozhoduje-li soud po pravomocném skončení trestního stíhání o výši odměny ustanoveného obhájce podle § 151 odst. 3 tr. ř., nepřihlíží přitom k plněním, které obviněný, popř. rodinní příslušníci obviněného, poskytli ustanovenému obhájci v souvislosti s úkony obhajoby.

Roz. 2/94 – Ustanovený obhájce obviněného, který není zbaven způsobilosti k právním úkonům a jehož způsobilost k právním úkonům není omezena, má vůči státu nárok na náhradu hotových výdajů a odměnu (§ 151 odst. 2 tr. ř.) v případě podání podnětu podle ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř. k aplikaci čl. II odst. Z rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 3. 2. 1993, byl-li mu k takovému úkonu obviněným dán souhlas. Výše odměny se stanoví podle ustanovení § 16 odst. 2 písm. f) vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Roz. 32/96 – Použije-li ustanovený obhájce osobního automobilu k cestě za úkonem právní pomoci do místa, které není totožné se sídlem jeho advokátní kanceláře, jde vždy, bez ohledu na vzdálenost, o účelně vynaložené cestovní výdaje ve smyslu § 18 písm. a) vyhl. č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků při poskytování právní pomoci, ve znění pozdějších předpisů. Obhájci proto přísluší náhrada výdajů spojených s touto cestou podle § 7 zák. č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů.

Roz. 7/98 – Do doby účasti na jednání před soudem, tedy do úkonu právní služby, lze zahrnovat jen ty přestávky, kdy jednání bylo přerušeno na dobu 30 minut a kratší [§ 11 odst. 1 písm. g) vyhl. č. 177/1996 Sb.]. Pokud je jednání přerušeno na dobu delší než 30 minut, včítá se doba přerušení do času promeškaného v souvislosti s poskytnutím právní služby [§ 14 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb.].

Roz. 23/00 – Jestliže je obhájce obviněnému ustanoven až v průběhu odvolacího řízení, je pro řádný výkon jím poskytované právní pomoci nezbytným úkonem studium spisu, neboť takový obhájce neměl možnost se s trestním spisem seznámit, jako by měl v případě, kdy by byl ustanoven od počátku trestního řízení. Za tento úkon přísluší obhájci odměna a náhrada vynaložených nákladů. Vzhledem k tomu, že tento úkon právní služby není výslovně uveden v popisu úkonů právní služby v § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., dopadá na něj ustanovení § 11 odst. 3 tohoto předpisu.

Roz. 39/00 – Podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. e) advokátního tarifu náleží ustanovenému obhájci odměna za jeden úkon právní pomoci, pokud se ve lhůtě dvou hodin účastní více vyšetřovacích úkonů v přípravném řízení. Pokud však se ve lhůtě dvou hodin zúčastní výslechu svědka u vyšetřovatele a poté výslechu obviněného před soudcem rozhodujícím o jeho vazbě, náleží mu odměna za dva úkony právní služby, neboť jen první z uvedených úkonů je úkonem vyšetřovacím ve smyslu uvedeného ustanovení. Druhý úkon je nutno považovat za účast na jednání před soudem ve smyslu § 11 písm. g) advokátního tarifu, byť je toto jednání konáno v rámci přípravného řízení.

Roz. 52/00 – K poskytnutí přiměřené zálohy na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovenému obhájci (§ 151 odst. 3, in fine, tr. ř.) se nepřihlíží při rozhodování příslušného orgánu činného v trestním řízení o výši odměny a náhrady hotových výdajů obhájce (§ 151 odst. 3, věta první, tr. ř.). Proto i v případě, že obhájci byla v průběhu trestního stíhání poskytnuta záloha, je nutno rozhodnout o celkové výši odměny a náhradě hotových výdajů, tj. včetně těch úkonů právní služby, za které již byla obhájci poskytnuta záloha.

Roz. 15/01 – Trestní řád ani žádný jiný právní předpis nestanoví lhůtu, ve které ustanovený obhájce může nejpozději uplatnit vůči státu svůj procesní nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů (§ 151 odst. 2, 3 tr. ř.). Proto až do doby, než je k návrhu obhájce rozhodnuto o uplatněném nároku, nemůže dojít k jeho promlčení ani ve smyslu § 100 a násl. obč. zák.

Roz. 46/02 – I. Účastní-li se ustanovený obhájce jednání, při kterém došlo pouze k vyhlášení rozhodnutí, má s ohledem na dobu jeho trvání nárok na mimosmluvní odměnu, stanovenou podle § 11 odst. 2 písm. f) s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. g) vykl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif.)

II. Ustanovení § 12 odst. 4 advokátního tarifu (o snížení mimosmluvní odměny, jde-li o společné úkony při obhajobě dvou nebo více osob v trestním řízení) se nevztahuje na případy, kdy se koná hlavní líčení proti dvěma i více obžalovaným a obhájce jednoho z obžalovaných v něm zastupuje na základě zmocnění druhého obhájce i spoluobžalovaného. V takovém případě se nic nemění na vztahu mezi zmocňujícím obhájcem a jeho klientem (spoluobžalovaným), takže jde o samostatnou obhajobu. Při stanovení odměny zmocňujícího obhájce je třeba vycházet z toho, že úkon právní služby provedl sám a odměna za něj se přiznává jemu. Vypořádání odměny za toto zastupování je věcí těchto obhájců.

Roz. 13/03 – Při určování a účtování úkonů právní pomoci advokátem v trestním řízení je třeba vycházet ze zásady, že první a každý další den hlavního líčení se začíná nový úkon a že dobu úkonů provedených v této souvislosti v různých dnech nelze sčítat. V rámci jednoho dne je však třeba sčítat časy úkonů právní služby a podle výsledků pak v souladu s ustanovením § 11 odst. 1 písm. g) vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, stanovit počet úkonů právní služby.

Roz. 4/05 – Rozhodne-li předseda senátu, že poškození mohou svá práva v trestním řízení uplatňovat pouze prostřednictvím společného zmocněnce, pak v případě, že chtějí svá práva v tomto řízení vykonávat, musí si společného zmocněnce zvolit sami. Nejde proto o ustanovení zmocněnce poškozeného ve smyslu § 51a tr. ř. a stát není povinen hradit náklady zmocněnce podle § 151 tr. ř.

Roz. 29/06 – Jestliže je trestní stíhání po celou dobu vedeno pro jeden skutek kvalifikovaný jako více trestných činů spáchaných v jednočinném souběhu a tato právní kvalifikace je použita i v pravomocném rozsudku, nelze obhájci přiznat mimosmluvní odměnu za trestné činy spáchané ve více činném souběhu podle § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, a to ani tehdy, když obhájce namítá, že je uvedená právní kvalifikace zjevně chybná a trestné jednání mělo být kvalifikováno jako trestné činy spáchané ve více činném souběhu.

Roz. 43/07 – V rámci rozhodování podle § 151 odst. 3 tr. ř. soud není oprávněn přezkoumávat, zda z hlediska taktiky obhajoby bylo potřebné, aby se obhájce zúčastnil některých úkonů. V této souvislosti jsou předmětem přezkoumání soudem otázky, zda se jednalo o úkony právní služby ve smyslu advokátního tarifu, zda se obhájce zúčastnil úkonů v daném trestním řízení a zda se tyto úkony konaly.

Roz. 59/07 – Jednoroční prekluzivní lhůta stanovená v § 151 odst. 2 tr. ř. pro uplatnění nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu – vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, počíná obhájci, jehož ustanovení bylo opatřením soudu zrušeno, běžet ode dne, kdy mu toto opatření bylo soudem doručeno.

Roz. 31/08 – Za každé započaté dvě hodiny účasti na jednání před soudem (samostatné úkony právní služby) náleží ustanovenému obhájci, nedohodl-li se s klientem jinak, jedna paušální částka náhrady výdajů [§ 11 odst. 1 písm. g) a § 13 odst. 2, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Roz. 34/08 – Účast obhájce na slyšení obviněného před rozhodnutím o dalším trvání vazby je nutno považovat za účast na jednání před soudem ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Za tento úkon právní služby tedy náleží odměna obhájci v plné výši.

Roz. 22/09 – Počátek běhu jednoroční prekluzivní lhůty k uplatnění nároku ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů (§ 151odst. 2 tr. ř.) nelze bez dalšího spojovat s okamžikem pravomocného skončení trestního stíhání, protože rozhodné je, kdy se obhájce dozvěděl o tom, že jeho povinnost obhajovat skončila. Jestliže se však obhájce nebo jeho zástupce (substitut) zúčastnil veřejného zasedání odvolacího soudu, při němž bylo vyhlášeno rozhodnutí, jímž bylo pravomocně skončeno trestní stíhání, je rozhodný pro běh uvedené lhůty den konání tohoto veřejného zasedání. Počátek běhu této lhůty však může být modifikován v případě vykonání úkonů právní služby souvisejících s dovolacím řízením, ke kterým obhájce i po zániku jeho zmocnění opravňuje ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř.

Roz. 50/11 – Ustanovení § 12 odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, je ve vztahu speciality k ustanovení § 12 odst. 3 advokátního tarifu. Proto při obhajobě v trestním řízení vedeném pro souběh trestných činů ve společném řízení náleží obhájci pouze odměna stanovená pro trestný čin s nejvyšší trestní sazbou.

Roz. 7/12 – V rozhodnutí podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. o povinnosti odsouzeného nahradit odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem soud uloží odsouzenému, který nemá nárok na bezplatnou obhajobu, povinnost zaplatit státu stejnou částku, jakou soud předtím podle § 151 odst. 2 tr. ř. pravomocně přiznal tomuto obhájci a posléze mu ji i vyplatil, tj. nejen částku představující odměnu obhájce a náhradu jeho hotových výdajů, ale i částku připadající na daň z přidané hodnoty, pokud je obhájce plátcem této daně, a má tedy povinnost odvést ji státu.

Roz. 31/12 – Jestliže ustanovený obhájce převezme a připravuje obhajobu obviněného, pak je oprávněn účtovat úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif), bez ohledu na to, že neprovede první poradu s obviněným (např. v řízení proti uprchlému, v případě obhajoby zemřelého).

Roz. 64/13 – Podle § 151 odst. 2 tr. ř. platí, že obhájce, který byl obviněnému ustanoven, má vůči státu nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů podle zvláštního předpisu, tj. advokátního tarifu, přičemž tento jeho nárok, je-li plátcem daně z přidané hodnoty, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zvláštního právního předpisu, tj. podle zákona o dani z přidané hodnoty (k tomu srov. č. 7/2012 Sb. rozh. tr.). Jelikož ustanovení § 151 odst. 2 tr. ř. nerozlišuje jednotlivé položky odměny za úkony právní služby a náhrady hotových výdajů, které by podléhaly a nepodléhaly navýšení o příslušnou procentuální částku daně z přidané hodnoty (a nečiní tak ani žádný z dalších předpisů týkajících se této problematiky, tj. zákon o advokacii, občanský soudní řád, soudní řád správní, notářský řád či zákon o soudních exekutorech), je třeba mít za to, že toto navýšení se vztahuje na všechny položky, které jsou přiznány ustanovenému obhájci, je-li plátcem daně z přidané hodnoty. Takový obhájce je totiž povinen odvést daň z přidané hodnoty z celé částky zaplacené mu v trestním řízení státem jako zadavatelem právní služby, nikoliv jen z některé z přiznaných položek.

Roz. 48/16 – Náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátu jen tehdy, pokud dostavení se k neuskutečněnému úkonu nespadá do časového období dvou hodin (nebo jeho násobku) považovaného za úkony právní služby. V takovém případě nelze aplikovat ustanovení § 14 odst. 4 advokátního tarifu.

Režijní paušály jsou podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu vázány na úkony právní služby, a to na úkony uskutečněné. K náhradě za promeškaný čas, a to jak podle § 14 odst. 1, tak podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu, tyto režijní paušály nenáleží.

Platba za parkování motorového vozidla je součástí nákladů uvedených v § 13 odst. 3 advokátního tarifu, protože jde o přepravné v širším smyslu, na něž je pamatováno režijním paušálem ve výši 300 Kč za každý úkon právní služby.

Roz. 25/18 – II. – Rozhodování o odměně advokáta podle § 151 odst. 2, 3 tr. ř. je vázáno návrhem advokáta, požaduje-li tedy advokát náhradu za promeškaný čas, musí dostatečným způsobem specifikovat, za jaké časové období náhradu požaduje a z jakého titulu.

Roz. 34/18 – Trestní stíhání, které skončilo v přípravném řízení pravomocným usnesením státního zástupce o jeho zastavení pro nepříčetnost obviněného podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., a následné soudní řízení o návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení, jsou dvě samostatná řízení. Byl-li obviněnému pro obě tato řízení ustanoven stejný obhájce, je třeba o určení výše jeho odměny a náhrady hotových výdajů rozhodovat samostatně ve vztahu ke každému z těchto řízení.

Právní mocí usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání totiž skončila obhájci povinnost obviněného obhajovat a o výši jeho odměny a náhrady hotových výdajů v přípravném řízení je podle § 151 odst. 3 tr. ř. příslušný rozhodnout státní zástupce, a nikoliv soud. Předseda senátu je oprávněn rozhodnout pouze o výši odměny a náhrady hotových výdajů tohoto obhájce v řízení před soudem konaném o návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení.

Roz. 22/20 – Pro stanovení výše odměny ustanoveného obhájce za úkony právní služby v řízení o předání odsouzeného k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do jiného členského státu Evropské unie (§ 202 až § 221 z. m. j. s.) nebo k jeho vydání do cizího státu (§ 87 až § 104 z. m. j. s) je určující výše trestu (resp. jeho nevykonaného zbytku), k jehož výkonu má být tato osoba vydána, nikoli výše sazby trestu odnětí svobody za trestný čin, pro který byla vydávaná osoba stíhána.

Roz. 23/21 – Snížení mimosmluvní odměny advokáta podle § 12a odst. 1, 2 advokátního tarifu se uplatní i v těch případech, kdy je advokát (ať již zmocněnec nebo obhájce) sice zvolen, ale jeho náklady hradí stát na základě rozhodnutí podle § 151 odst. 3, 6 tr. ř.

Roz. 41/22 – Při stanovení odměny za činnost advokáta jako opatrovníka ustanoveného mladistvému podle § 43 odst. 2 z. s. m. nelze vycházet z tarifní hodnoty podle § 10 odst. 3 advokátního tarifu, protože nejde o výkon obhajoby, ale je třeba použít § 9 odst. 1 advokátního tarifu, neboť jde o zastupování v řízení, v němž nelze hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích a zároveň advokátní tarif nestanoví jinak.

(1) Obviněný, který má nárok na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu, a poškozený, který má nárok na ustanovení zmocněnce, mohou žádat, aby předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce rozhodl o tom, že stát ponese náklady na znalecký posudek, který obviněný nebo poškozený vyžádá. Žádosti nelze vyhovět, jestliže takový důkaz není pro objasnění věci zřejmě potřebný nebo stejný úkon k prokázání téže skutečnosti již vyžádal orgán činný v trestním řízení.

b) odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na obhajobu bezplatnou,

(2) Denní sazbu připadající na náklady spojené s výkonem vazby, náklady spojené s využitím elektronického kontrolního systému a náklady spojené s výkonem trestu domácího vězení a způsob úhrady těchto nákladů stanoví Ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem.

(3) Paušální částku uvedenou v odstavci 1 písm. f) stanoví obecně závazným právním předpisem Ministerstvo spravedlnosti.

(4) Úhradu nákladů spojených s výkonem trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody.

Roz. 61/73 – Vo veciach, v ktorých sa pribral znalec, je povinný nahradiť štátu zvýšenú paušálnu sumu trov trestného konania len ten odsúdený, ktorého sa znalecký posudok týkal.

Roz. 22/74 – Povinnost odsouzeného nahradit náklady spojené s výkonem vazby se týká jen nákladů, které vznikly vazbou Československému státu, pokud mezinárodní smlouva neobsahuje jinou úpravu.

Roz. 47/79 – Je-li řízení o některém z trestných činů (přečinů) obviněného vyloučeno ze společného řízení a obviněný je pravomocně uznán vinným, je povinen nahradit státu náklady trestního řízení samostatně jak v původní, tak i ve vyloučené trestní věci.

Roz. 53/84 – O trestní řízení vedené ve vazbě ve smyslu § 38 odst. 1 tr. zák. jde i tehdy, byl-li pachatel ve vazbě původně pro jiný trestný čin, pro nějž byl obžaloby zproštěn, avšak byl v témže trestním řízení odsouzen za další trestný čin, pro který bylo vzneseno obvinění teprve dodatečně podle § 163 odst. 4 tr. ř.

Taková vazba se obviněnému započítává podle § 38 odst. 1 tr. zák. do trestu a obviněný je povinen podle § 152 odst. 1 písm. a) tr. ř. nahradit náklady spojené s výkonem vazby.

Roz. 10/85 – Povinnost nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby vzniká teprve tím, že obviněný byl pravomocně uznán vinným [§ 152 odst. 1 písm. a) tr. ř.], nikoliv dnem propuštění obviněného z vazby.

Tato povinnost není dotčena tím, že skutek, kterým byl obviněný uznán vinným, byl v rozsudku kvalifikován jinak než v usnesení o vznesení obvinění a v obžalobě, tedy ani tím, že obviněný byl uznán vinným mírnějším trestným činem, za který by nebyl vzat do vazby, kdyby bylo pro tento trestný čin od počátku vedeno trestní stíhání.

Roz. 19/90 – Trovy spojené s predvedením obvineného alebo svedka na súd sú súčasťou ostatných trov trestného konania, ktoré znáša štát a ktoré je v zmysle § 152 ods. 1 písm. c) Tr. por. obvinený povinný nahradiť paušálnou sumou (porov. vyhl. č. 70/1980 Zb.), ak bol právoplatne uznaný za vinného, prípadne, pokiaľ ide o trovy spojené s predvedením svedka, ten, kto podal celkom bezvýsledný návrh na obnovu konania (§ 153 ods. 1 Tr. por.).

Roz. 16/92 – Jestliže věc obviněného stíhaného pro trestný čin byla postoupena obecnímu úřadu s tím, že může jít o přestupek, nelze obviněnému stanovit povinnost podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. nahradit státu částku, která byla vyplacena ustanovenému obhájci, neboť chybí základní předpoklad k takové povinnosti, že totiž obviněný byl pravomocně uznán vinným.

Roz. 56/92 – Odsouzenému lze podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. uložit povinnost nahradit státu náklady na nutnou obhajobu teprve potom, co nabylo právní moci usnesení, jímž bylo podle § 151 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce a přiznaná částka byla obhájci vyplacena.

Roz. 30/94 – Ustanovenému obhájci, který je plátcem daně z přidané hodnoty podle § 5 zák. č. 588/1992 Sb., nelze přiznat podle § 152 odst. 3 tr. ř. v rámci uplatněného nároku na odměnu a náhradu hotových výdajů i částku příslušející na zaplacení uvedené daně z požadované odměny určené podle tzv. advokátního tarifu (vyhláška č. 270/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Roz. 48/00 – Jen za předpokladu, že obviněný byl pravomocně uznán vinným, mu lze uložit povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem [§ 152 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Tato podmínka není splněna, jestliže trestní stíhání obviněného bylo podmíněně zastaveno.

Pouze v případě, že podle § 308 odst. 1 tr. ř. dojde k pokračování v trestním stíhání a obviněný bude pravomocně uznán vinným, pak bude povinen nahradit státu vzniklé náklady obhajoby, pokud nebude mít nárok na obhajobu bezplatnou.

Roz. 19/01 – Jestliže odsouzený byl v trestním řízení pravomocně uznán vinným jen trestným činem, k němuž se nevázaly důvody nutné obhajoby, zatímco jeho trestní stíhání pro jiný trestný čin, které vyvolalo důvody nutné obhajoby a ustanovení obhájce, bylo pravomocně zastaveno, nelze odsouzenému uložit povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem ve smyslu § 155 odst. 1 a § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Roz. 4/06 – Při rozhodování podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. v případě dvou a více odsouzených, kteří byli stíháni ve společném řízení a obhajováni tímtéž ustanoveným obhájcem, nelze odsouzeným uložit povinnost, aby společně a nerozdílně nahradili státu celkovou odměnu a hotové výdaje uhrazené státem ustanovenému obhájci za obhajobu všech obhajovaných osob.

Roz. 14/13 – Uložení povinnosti nahradit státu náklady spojené s výkonem vazby a nahradit paušální částkou ostatní náklady trestního řízení, jež nese stát [§ 152 odst. 1 písm. a), d) tr. ř.], je podmíněno tím, že obviněný byl pravomocně uznán vinným rozhodnutím soudu České republiky.

Jestliže obviněný byl odsouzen rozhodnutím cizozemského soudu a na základě uznání tohoto rozhodnutí předán k výkonu trestu na území České republiky, je povinen státu nahradit paušální částkou stanovené náklady řízení vynaložené státem v souvislosti s jeho předáním, a to za předpokladu, že se svým předáním do České republiky souhlasil (§ 456 odst. 1 tr. ř.).

Roz. 29/14 – Zákonná podmínka pro vyslovení povinnosti obviněného hradit náklady trestního řízení je splněna již tím, že byl pravomocně uznán vinným, přičemž není podstatné, jak byl skutek, v němž byl shledán čin soudně trestný, právně kvalifikován. Jestliže byl v trestním řízení vedeném pro skutek kvalifikovaný v obžalobě jako jednočinný souběh trestných činů ublížení na zdraví a výtržnictví pro účely trestního řízení a k objasnění mechanismu vzniku a povahy zranění poškozeného vyhotoven znalecký posudek, k jehož podání byli přibráni nejméně dva znalci, přičemž po provedení tohoto důkazu v hlavním líčení byl obviněný pravomocně uznán vinným pouze trestným činem výtržnictví, uloží se mu povinnost hradit náklady spojené i s podáním tohoto znaleckého posudku ve smyslu § 152 odst. 1 písm. e), odst. 3 tr. ř., § 3 písm. a) vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, ve znění pozdějších předpisů. Povinnost hradit náklady řízení pouze v jejich základní výměře podle § 1 citované vyhlášky by přicházela v úvahu toliko v případě, že by znalecký posudek byl zpracován jen ke skutku, ohledně něhož nebyl obviněný pravomocně uznán vinným.

Roz. 27/15 – Jestliže v trestním řízení byli k podání jednoho znaleckého posudku přibráni nejméně dva znalci, zvyšuje se paušální částka nákladů trestního řízení stanovená podle § 1 vyhlášky č. 312/1995 Sb., kterou se stanoví paušální částka nákladů trestního řízení, ve znění pozdějších předpisů, o částku 7000 Kč [§ 3 písm. a) citované vyhlášky]. O stejnou částku (tj. pouze o částku 7000 Kč) se náklady stanovené podle § 1 této vyhlášky zvyšují i tehdy, byly-li ve věci podány dva znalecké posudky (popřípadě i více znaleckých posudků), přičemž k vypracování každého z nich byli přibráni nejméně dva znalci.

Roz. 40/18 – Jestliže byl obviněný ve společném řízení stíhán pro více skutků, lze mu podle § 152 odst. 1 písm. b) tr. ř. uložit povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, pokud nemá nárok na bezplatnou obhajobu, jen za úkony právní služby, které se týkaly jeho obhajoby ohledně skutků, pro které byl pravomocně uznán vinným.

V případech, kdy nelze rozlišit, který úkon obhajoby je vázán ke kterému konkrétnímu skutku, a obviněný byl ve společném řízení alespoň zčásti uznán vinným trestným činem, který u něj zakládal nutnou obhajobu, a zčásti bylo trestní stíhání pro skutek zakládající jiný trestný čin spáchaný s ním v souběhu pravomocně zastaveno nebo obviněný byl pro skutek zakládající takový trestný čin obžaloby zproštěn, soud rozhodující o jeho povinnosti k náhradě odměny a hotových výdajů uhrazených státem ustanovenému obhájci sníží tuto povinnost zpravidla podle poměru sazeb mimosmluvní odměny stanovených pro jednotlivé trestné činy za jeden úkon právní služby [§ 7 a § 10 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Pokud by takový postup byl pro obviněného zjevně nespravedlivý, lze při snížení jeho náhradové povinnosti postupovat i podle jiných kritérií, kupř. podle zaměření jednotlivých úkonů poskytnuté právní služby.

Při stanovení výše povinnosti obviněného nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené obhájci je třeba vycházet z poměru sazeb mimosmluvní odměny stanovených pro jednotlivé trestné činy za úkon právní služby, přičemž soud bude muset současně přihlížet též k počtu úkonů právní služby odvíjejících se od sdělení obvinění pro další trestné činy a ke změnám advokátního tarifu, které přinesly jeho novelizace.

Novelou advokátního tarifu provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb., s účinností od 1. 9. 2006, platí, že v případech trestných činů spáchaných v souběhu náleží obhájci odměna vycházející ze sazby mimosmluvní odměny stanovené za trestný čin s nejvyšší trestní sazbou (§ 12 odst. 5 advokátního tarifu ve znění uvedené vyhlášky). Nejsou zde tedy sazby mimosmluvní odměny stanovené pro jednotlivé trestné činy za jeden úkon právní služby, které by se měly porovnávat. V tomto případě by mělo být přihlédnuto z hlediska poměrného rozdělení odměny, která vychází ze sazby mimosmluvní odměny stanovené pro takový trestný čin s nejvyšší trestní sazbou, k rozsahu projednávané trestné činnosti a opět by se mělo vycházet z porovnání počtu skutků kvalifikovaných jako trestné činy, za které byl obviněný pravomocně odsouzen, a počtu skutků kvalifikovaných jako trestné činy, ohledně nichž byl obžaloby zproštěn nebo bylo jeho trestní stíhání zastaveno, a poměru jejich závažnosti vyjádřeného jejich trestními sazbami.

Pokud nebude moci soud zjistit skutečné náklady trestního řízení s využitím výše zmíněných postupů, případně pokud by tento postup byl ve svém důsledku z hlediska účelu trestního řízení neefektivní či nespravedlivý, je možné připustit, aby soud stanovil náklady trestního řízení v proporcionální výši, vycházeje přitom z vlastní volné úvahy. Současně je však třeba dostát té podmínce, aby byl výrok založen na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené soudní praxe.

(1) Kdo podal zcela bezvýsledně dovolání nebo návrh na obnovu řízení, je povinen státu nahradit náklady řízení o tomto návrhu, a to paušální částkou, kterou stanoví ministerstvo spravedlnosti obecně závazným právním předpisem. Dále je povinen nahradit státu odměnu a hotové výdaje obhájci, pokud byl v souvislosti s takovým návrhem ustanoven, ledaže obviněný má nárok na obhajobu bezpatnou nebo na obhajobu za sníženou odměnu.

(2) Povinnost k náhradě podle odstavce 1 nepostihuje státního zástupce a orgán pověřený péčí o mládež.

Povinnost k náhradě nákladů
spojených s účastí poškozeného v trestním řízení

(1) Byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, je odsouzený, jemuž byla povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení uložena, povinen nahradit poškozenému též náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce.

(2) Soud i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení ani zčásti, rozhodne na návrh poškozeného o tom, že se odsouzenému ukládá povinnost uhradit poškozenému zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení (§ 155 odst. 4), nebrání-li tomu povaha věci a okolnosti případu, zejména spoluzavinění poškozeného. Z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu přiměřeně sníží; přitom vezme v úvahu zejména povahu trestného činu, osobní a majetkové poměry poškozeného a odsouzeného. Snížení nelze provést, jde-li o úmyslný trestný čin.

(3) Odsouzený je povinen nahradit státu náklady vzniklé přibráním zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, nebrání-li tomu povaha věci a okolnosti případu, zejména spoluzavinění poškozeného. Jde-li o nedbalostní trestný čin, soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu přiměřeně sníží; přitom vezme v úvahu zejména povahu trestného činu a osobní a majetkové poměry odsouzeného.

Uvedené ustanovení bylo zákonem č. 333/2020 Sb., doplněno o odstavec 3, což je reakce na úpravu provedenou v § 51a odst. 7 a skutečnost, že náklady vzniklé přibráním zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, hradí stát.

Roz. 74/80 – Výši nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody musí poškozený prokázat. Pro stanovení výše těchto nákladů vzniklých v adhezním řízení neplatí ustanovení § 30 odst. 1 vyhl. č. 34/1965 Sb. ve znění vyhl. č. 86/1966 Sb., o paušální náhradě ve výši dvou procent z přiznané regresní náhrady.

Roz. 28/83 – Náhrada nákladů poškozeného v řízení o regresní náhradě stanovených paušální částkou ve smyslu § 30 odst. 1, 2 vyhl. č. 34/1965 Sb., ve znění vyhl. č. 86/1966 Sb., kterou se provádí zákon o regresních náhradách, nenáleží, uplatňuje-li poškozený čs. stát regresní náhradu v adhezním řízení. V takovém případě mu náleží náhrada skutečně vynaložených nákladů (§ 154 tr. ř.). Nárok na náhradu těchto nákladů však nelze uplatňovat v adhezním řízení, ale o povinnosti odsouzeného nahradit je rozhodne předseda senátu soudu prvního stupně po právní moci rozsudku (§ 155 odst. 1 tr. ř.).

Roz. 30/86 – Náklady nutné k provedení mimořádné inventury k zjištění výše škody způsobené vloupáním do prodejny jsou náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku poškozené socialistické organizace v trestním řízení ve smyslu § 154 tr. ř. a odsouzený je povinen je nahradit.

Roz. 30/00 – I. – Rozhodnutí o povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění jeho nároku na náhradu škody v trestním řízení včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce (§ 154, § 155 odst. 1 tr. ř.) může učinit pouze předseda senátu soudu prvního stupně, ne však justiční čekatel, soudní tajemník nebo vyšší soudní úředník.

II. Ustanovení § 15a vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 235/1997 Sb., se vztahuje pouze na mimosmluvní odměnu za úkony právních služeb, které poskytl advokát jako ustanovený obhájce v trestním řízení, ne však na odměnu zmocněnce poškozeného za úkony provedené po dni 1. 10. 1997.

Roz. 2/06 – Při stanovení odměny za úkon právní služby vykonaný advokátem jako zmocněncem poškozeného se vychází ze sazby mimosmluvní odměny stanovené pro obhajobu v trestním řízení (§ 10 odst. 2, 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Roz. 13/08 – Povinnost k náhradě nákladů poškozeného nelze uložit obviněnému, u kterého bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání. To však nebrání poškozenému v předcházejícím řízení uplatnit své nároky na náhradu dosavadních nákladů poškozeného do dohody ohledně náhrady škody způsobené pachatelem.

Povinnost uhradit náklady uvedené v § 152 odst. 1, nejde-li o náklady spojené s výkonem trestu odnětí svobody, § 153 odst. 1 a § 154 odst. 3 zaniká, jestliže o ní soud nerozhodl ve lhůtě tří let ode dne, kdy tak mohl poprvé učinit.

Uvedené ustanovení bylo do trestního řádu vloženo zákonem č. 220/2021 Sb.

Rozhodování o povinnosti
k náhradě nákladů trestního řízení a o jejich výši

(1) O povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů spojených s výkonem vazby a s využitím elektronického kontrolního systému při nahrazení vazby a o povinnosti k náhradě odměny a hotových výdajů uhrazených ustanovenému obhájci státem [§ 152 odst. 1 písm. a), b)] rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu prvního stupně.

(2) O povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů spojených s výkonem trestu domácího vězení rozhodne po výkonu trestu nebo jeho části předseda senátu soudu prvního stupně.

(3) O povinnosti odsouzeného hradit náklady spojené s využitím elektronického kontrolního systému v jiných případech než uvedených v odstavcích 1 a 2 rozhodne předseda senátu soudu, který vydal rozhodnutí, jehož výkon byl kontrolován prostřednictvím elektronického kontrolního systému, a to po ukončení výkonu elektronické kontroly nebo v jejím průběhu.

(4) O povinnosti odsouzeného nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení v trestním řízení nebo jiné náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení a o jejich výši rozhodne po právní moci rozsudku na návrh poškozeného předseda senátu soudu prvního stupně; nárok je třeba uplatnit do jednoho roku od právní moci odsuzujícího rozsudku, jinak zaniká.

(5) O povinnosti odsouzeného hradit státu náklady vzniklé přibráním zmocněnce poškozeného, který má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně nebo za sníženou odměnu, a o jejich výši rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu prvního stupně i bez návrhu.

(6) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 5 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Také toto ustanovení bylo novelizováno zákonem č. 220/2021 Sb., a to v odstavci 3.

Roz. 43/91 – Z podnětu stížnosti odsouzeného podané proti usnesení, kterým bylo rozhodnuto podle § 155 odst. 1 tr. ř. o jeho povinnosti nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem, nelze přezkoumávat správnost předchozího pravomocného usnesení, jímž soud rozhodl podle § 151 odst. 3 tr. ř. o výši odměny a náhradě hotových výdajů ustanoveného obhájce.

Pokud odsouzený nemá nárok na bezplatnou obhajobu podle § 33 odst. 2 tr. ř., o čemž soud rozhodne, je povinen státu nahradit tu částku, která byla na základě usnesení vydaného podle § 151 odst. 3 tr. ř. ustanovenému obhájci státem uhrazena.

Roz. 15/00 – Snížení mimosmluvní odměny o 10 % podle § 15a vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 235/1977 Sb. (advokátní tarif), se týká celkové částky mimosmluvní odměny. To znamená, že v případě uvedeném v § 12 odst. 4 advokátního tarifu se nejdříve provede snížení mimosmluvní odměny o 20 % a teprve poté se takto vypočtená celková částka mimosmluvní odměny sníží postupem podle § 15a advokátního tarifu.

Roz. 31/00 – Do doby účasti obhájce na vyšetřovacích úkonech přípravného řízení konaných v jednom souvislém časovém úseku nepřekračujícím dvě hodiny a představujícím jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. e) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. 235/1997 Sb., se započítávají i případné přestávky mezi jednotlivými vyšetřovacími úkony.

Roz. 32/05 – Úhrada nákladů na opatření znaleckého posudku, jenž byl předložen poškozeným jako důkaz v trestním řízení, není škodou vzniklou trestným činem, o které by mohlo být rozhodováno v adhezním řízení. O částce, kterou poškozený na opatření znaleckého posudku vynaložil, lze rozhodovat k jeho návrhu až po právní moci odsuzujícího rozsudku jako o nákladech poškozeného vynaložených na uplatnění náhrady škody (§ 155 odst. 2 tr. ř.).

O povinnosti k náhradě nákladů stanovených paušální částkou [§ 152 odst. 1 písm. f) a § 153 odst. 1] rozhodne po právní moci rozsudku předseda senátu soudu prvního stupně.

(1) Státní zástupce a policejní orgán jsou povinni organizovat svou činnost tak, aby účinně přispívali k včasnosti a důvodnosti trestního stíhání.

(2) Státní zástupce může uložit policejnímu orgánu provedení takových úkonů, které je tento orgán oprávněn provést a jichž je třeba k objasnění věci nebo ke zjištění pachatele. K prověření skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, je státní zástupce dále oprávněn:

a) vyžadovat od policejního orgánu spisy, včetně spisů, v nichž nebylo zahájeno trestní řízení, dokumenty, materiály a zprávy o postupu při prověřování oznámení,

b) odejmout kteroukoliv věc policejnímu orgánu a učinit opatření, aby věc byla přikázána jinému policejnímu orgánu,

(3) V závažných a skutkově složitých věcech může státní zástupce nebo policejní orgán využít odborné pomoci konzultanta, který má znalost ze speciálního oboru. O návrh na výběr určité osoby jako konzultanta může též požádat správní úřad, jiný orgán, vědeckou nebo výzkumnou instituci. O přibrání konzultanta sepíše státní zástupce nebo policejní orgán úřední záznam. Se souhlasem státního zástupce nebo policejního orgánu může konzultant v rozsahu nezbytném pro výkon jeho funkce nahlížet do spisu a být přítomen při provádění úkonů trestního řízení. Do provádění úkonů však nesmí zasahovat. O všech skutečnostech, o nichž se konzultant v průběhu trestního řízení dozvěděl, je povinen zachovávat mlčenlivost. Na vyloučení konzultanta se přiměřeně užijí ustanovení tohoto zákona a zvláštního zákona upravující vyloučení znalce z podání znaleckého posudku. Účast konzultanta nezbavuje státního zástupce a policejní orgán odpovědnosti za zákonný průběh trestního řízení.

(4) Konzultantovi přibranému podle odstavce 3 náleží za poskytnutí odborné pomoci odměna a náhrada hotových výdajů, které účelně vynaložil v přímé souvislosti s poskytováním odborné pomoci; odměna nenáleží konzultantovi, který poskytuje odbornou pomoc v pracovněprávním vztahu k orgánu nebo instituci uvedené v odstavci 3 větě druhé. Odměna se stanoví podle množství účelně vynaložené práce a stupně odbornosti potřebné k poskytnutí odborné pomoci. Odměna se může přiměřeně krátit, pokud odborná pomoc nebyla poskytnuta řádně. Jde-li o zvlášť závažný případ nekvalitního poskytnutí odborné pomoci, může orgán činný v trestním řízení odměnu zcela odepřít. Odměna a náhrada hotových výdajů se zvyšuje o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je konzultant, plátce daně z přidané hodnoty, povinen z odměny a náhrady hotových výdajů uplatnit podle zákona o dani z přidané hodnoty. Výši a způsob určení odměny a náhrady účelně vynaložených hotových výdajů a způsob jejich výplaty stanoví Ministerstvo spravedlnosti vyhláškou.

(5) Nárok na úhradu odměny a náhrady hotových výdajů je konzultant povinen vyúčtovat do 3 dnů od poskytnutí odborné pomoci. Výši odměny a náhrady hotových výdajů určí orgán činný v trestním řízení, který konzultanta přibral, do 30 dnů od provedení vyúčtování. Nesouhlasí-li orgán činný v trestním řízení s výší vyúčtované odměny nebo náhrady hotových výdajů, rozhodne usnesením. Proti usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Uvedené ustanovení bylo jednak v odstavci 3 novelizováno a dále doplněno o nové odstavce 4 a 5, a to zákonem č. 255/2019 Sb.

Roz. 47/15 – Smyslem činnosti konzultanta je poskytnout pomoc orgánu činnému v trestním řízení v závažných a skutkově složitých věcech zejména v tom, aby se z hlediska odborných znalostí náležitě orientoval ve skutkových okolnostech a mohl zaměřit dokazování správným směrem. Přibráním konzultanta podle § 157 odst. 3 tr. ř. a § 183 odst. 2 tr. ř. však nelze nahrazovat postup podle § 105 a násl. tr. ř.

Pokud se i v důsledku činnosti konzultanta ukáže potřeba odborných znalostí k objasnění některé skutečnosti důležité pro trestní řízení, pak příslušný orgán činný v trestním řízení vyžádá buď odborné vyjádření, anebo pro složitost posuzované otázky přibere znalce (popř. znalecký ústav), neboť samotná činnost konzultanta ani její výsledek nemůže sloužit jako důkaz.

(1) Ten, proti němuž se trestní řízení vede, a poškozený mají právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu. Tato žádost není vázána lhůtou. Žádost je nutno státnímu zástupci ihned předložit a státní zástupce ji musí neprodleně vyřídit. O výsledku přezkoumání musí být žadatel vyrozuměn.

(2) Žádost o odstranění průtahů v řízení nebo závad v postupu státního zástupce vyřizuje státní zástupce bezprostředně vyššího státního zastupitelství.

(1) Policejní orgán je povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele; je povinen činit též nezbytná opatření k předcházení trestné činnosti. Policejní orgán informuje státního zástupce o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, u něhož by Úřad evropského veřejného žalobce mohl vykonat svou pravomoc v souladu s čl. 22 a čl. 25 odst. 2 a 3 nařízení Rady (EU) 2017/1939. Pověřené orgány Vězeňské služby České republiky neprodleně informují Generální inspekci bezpečnostních sborů, jakmile zahájí takové šetření.

(2) Oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, je povinen přijímat státní zástupce a policejní orgán. Přitom je povinen oznamovatele poučit o odpovědnosti za vědomě nepravdivé údaje, a pokud o to oznamovatel požádá, do jednoho měsíce od oznámení jej vyrozumět o učiněných opatřeních.

(3) O zahájení úkonů trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, sepíše policejní orgán neprodleně záznam, ve kterém uvede skutkové okolnosti, pro které řízení zahajuje, a způsob, jakým se o nich dověděl. Opis záznamu zašle do 48 hodin od zahájení trestního řízení státnímu zástupci. Hrozí-li nebezpečí z prodlení, policejní orgán záznam sepíše po provedení potřebných neodkladných a neopakovatelných úkonů. K objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, opatřuje policejní orgán potřebné podklady a nezbytná vysvětlení a zajišťuje stopy trestného činu. V rámci toho je oprávněn, kromě úkonů uvedených v této hlavě, zejména

a) vyžadovat vysvětlení od fyzických a právnických osob a státních orgánů,

b) vyžadovat odborné vyjádření od příslušných orgánů, a je-li toho pro posouzení věci třeba, též znalecké posudky,

c) obstarávat potřebné podklady, zejména spisy a jiné písemné materiály,

e) vyžadovat za podmínek uvedených v § 114 provedení zkoušky krve nebo jiného podobného úkonu, včetně odběru potřebného biologického materiálu,

f) pořizovat zvukové a obrazové záznamy osob za podmínek stanovených v § 114, snímat daktyloskopické otisky, provádět osobou téhož pohlaví nebo lékařem prohlídku těla a jeho zevní měření, jestliže je to nutné ke zjištění totožnosti osoby nebo ke zjištění a zachycení stop nebo následků činu,

h) za podmínek stanovených v § 78 až 81 činit rozhodnutí a opatření v těchto ustanoveních naznačená,

i) způsobem uvedeným v hlavě čtvrté provádět neodkladné nebo neopakovatelné úkony, pokud podle tohoto zákona jejich provedení nepatří do výlučné pravomoci jiného orgánu činného v trestním řízení.

(4) Jednotlivé úkony trestního řízení k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, mohou na základě dožádání provést i jiné policejní orgány.

(5) Při podání vysvětlení má každý právo na právní pomoc advokáta. Je-li vysvětlení požadováno od nezletilého, je třeba o úkonu předem vyrozumět jeho zákonného zástupce nebo opatrovníka; to neplatí, jestliže provedení úkonu nelze odložit a vyrozumění zákonného zástupce nelze zajistit.

(6) O obsahu vysvětlení, která nemají povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, se sepíše úřední záznam. Je-li úřední záznam podepsán osobou podávající vysvětlení, bude jí na žádost poskytnuta jeho kopie. Úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede. Úřední záznam lze v řízení před soudem užít jako důkaz pouze za podmínek stanovených tímto zákonem. Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah.

(7) Policejní orgán je oprávněn vyzvat osobu, aby se dostavila k podání vysvětlení ve stanovené době na určené místo; v řízení o zločinu je osoba povinna výzvě vyhovět ihned. Jestliže se osoba, která byla řádně vyzvána k podání vysvětlení, bez dostatečné omluvy nedostaví, může být předvedena. Na to a na jiné následky nedostavení (§ 66) musí být taková osoba upozorněna.

(8) Vysvětlení podle odstavce 3 nesmí být požadováno od toho, kdo by jím porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má. Osoba podávající vysvětlení, s výjimkou podezřelého, je povinna vypovídat pravdu a nic nezamlčet; vysvětlení může odepřít, pokud by jím způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám uvedeným v § 100 odst. 2; o tom je třeba osobu, od níž je požadováno vysvětlení, předem poučit. Nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že osobě podávající vysvětlení bude třeba jako svědkovi poskytnout ochranu, je třeba při sepisování úředního záznamu postupovat podle § 55 odst. 2.

(9) Má-li výpověď osoby povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu, policejní orgán ji vyslechne jako svědka za podmínek uvedených v § 158a. Jako svědka vyslechne i osobu mladší osmnácti let a osobu, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti. Jestliže lze předpokládat, že další prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání bude trvat delší dobu, zejména proto, že nebyla zjištěna osoba, u níž je dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala, a v důsledku toho nelze zahájit trestní stíhání a hrozí ztráta důkazní hodnoty výpovědi, je možno vyslechnout jako svědka i osobu, jejíž výpověď má podle odůvodněného předpokladu rozhodující význam pro zahájení trestního stíhání, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že by mohl být na takovou osobu pro její výpověď vyvíjen nátlak, anebo hrozí z jiného důvodu, že bude ovlivněna její výpověď. Pokud výslechy těchto osob nebyly po zahájení trestního stíhání provedeny znovu podle § 164 odst. 4, lze protokoly o jejich výslechu v hlavním líčení číst nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení přehrát pouze podle § 211 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c); jinak lze pouze předestřít protokoly o jejich výslechu podle § 212.

(10) Kdo se dostaví na výzvu k podání vysvětlení, má nárok na náhradu nutných výdajů podle zvláštního právního předpisu upravujícího cestovní náhrady a prokázaného ušlého výdělku za stejných podmínek jako svědek. Nárok nemá ten, kdo byl vyzván k dostavení se pro své protiprávní jednání.

(11) Provádí-li opatření nebo úkony podle předchozích odstavců jiný policejní orgán než útvar Policie České republiky, vyrozumí o předmětu šetření neprodleně útvar Policie České republiky, který by jinak byl příslušný k řízení. Vznikne-li mezi útvarem Policie České republiky a jiným policejním orgánem spor o příslušnost, předloží věc k posouzení státnímu zástupci. Jeho stanovisko je závazné.

(12) Je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, zjištěno, že příslušnou k řízení je Generální inspekce bezpečnostních sborů, policejní orgán ji o předmětu šetření neprodleně vyrozumí a věc jí předá. Do doby, než Generální inspekce bezpečnostních sborů věc převezme, je policejní orgán oprávněn provádět pouze neodkladné a neopakovatelné úkony. Vznikne-li mezi policejním orgánem a Generální inspekcí bezpečnostních sborů spor o příslušnost, policejní orgán věc předloží k posouzení příslušnému státnímu zástupci. Jeho stanovisko je závazné. Ustanovení odstavce 11 se nepoužije.

Zákonem č. 341/2011 Sb., došlo k tomu, že za odstavec 3 byl vložen nový odstavec a dosavadní odst. 4 až 10 byly nově označeny jako odst. 5 až 11 a dále došlo k doplnění o odst. 12. V odst. 4 je upravena obecně, nejen pro účely fungování generální inspekce (viz § 12 odst. 2 tr. ř.) možnost policejních orgánů provést konkrétní úkon pomocí dožádání jiného policejního orgánu, a to ve fázi prověřování (obdobná úprava existuje v § 161 odst. 7 tr. ř.).

V souvislosti s přijatým odst. 12 důvodová zpráva uvedla, že účelem tohoto ustanovení je zaručit nestrannost a nezávislost prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin příslušníkem bezpečnostního sboru, a jeho vyšetřování. (Poznámka: v souvislosti s přijetím zákona č. 341/2011 Sb., došlo k úpravě v ustanoveních § 158b odst. 1, § 158e odst. 1, 2c, 3, 6, 8, kde byl dosavadní text doplněn vesměs o termín „generální inspekce bezpečnostních sborů“). Zákonem č. 459/2011 Sb. pak došlo ke změně v § 158e odst. 1 tr. ř., které vymezuje podmínky pro použití agenta. Změna v uvedeném ustanovení je odůvodněna skutečnostmi, které jsou zmíněny u § 88 tr. ř. Podstatnější změnou v tomto ustanovení je zvýšení věkové hranice z patnácti na osmnáct let v případě výslechu takové osoby (má-li výpověď takové osoby povahu neodkladného nebo neopakovatelného úkonu[61]) jako svědka[62].

Roz. 6/83 – Ak predseda senátu v konaní o návrhu na povolenie obnovy požiada v zmysle § 282 ods. 1 Tr. por. o vykonanie potrebného vyšetrenia orgán ZNB, je tento orgán povinný postupovať pri vypočutí svedkov podľa druhého oddielu piatej hlavy Trestného poriadku (§ 97 až 104 Tr. por.) V takom prípade nemôže uplatniť postup podľa § 158 ods. 3 Tr. por. a zadovážiť len vysvetlenie od osôb, ktoré treba vypočuť ako svedkov.

Roz. 26/89 – Nejde-li o případ uvedený v § 179 odst. 1 písm. d) tr. ř., nemohou vysvětlení osob, která byla opatřena podle § 158 odst. 3 tr. ř. nebo § 19 odst. 1 zák. č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, sloužit jako důkaz před soudem. Není přitom rozhodné, zda byl o tomto vysvětlení pořízen zápis, popřípadě úřední záznam, nebo zda byli o obsahu vysvětlení vyslechnuti jako svědci v přípravném řízení příslušníci VB, kteří vysvětlení opatřovali.

Roz. 46/93 – Oznámení o trestném činu podle § 158 odst. 1 tr. ř. není důkazem v trestním řízení a orgány činné v tomto řízení z něj tedy nemohou vycházet při zjišťování skutečného stavu věci. Pokud je oznamovatel po zahájení trestního stíhání vyslýchán jako svědek, musí být proto vyslechnut i k těm skutečnostem, které uváděl již v oznámení o trestném činu, jinak je dokazování neúplné.

Roz. 45/94 – I. – Otázka, zda je určitý důkaz důkazem přímým nebo nepřímým, záleží na jeho vztahu k dokazované skutečnosti. Není rozhodná z hlediska použitelnosti tohoto důkazu před soudem, a to ani v tom smyslu, že by mu soud přikládal vzhledem k vadnosti jeho provedení menší význam.

Úřední záznam o vysvětlení podle § 158 odst. 3 tr. ř. může soudu sloužit jen k posouzení otázky, zda sám provede takový důkaz podle příslušných ustanovení trestního řádu. Uvedený záznam nelze před soudem použít jako důkaz (158 odst. 4 tr. ř.). To mimo jiné znamená, že jej soud v hlavním líčení ani neprovede jako důkaz listinný jeho přečtením (112 odst. 2, 213 tr. ř.).

Roz. 15/03 – II. – Zahájení trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, jakož ani zahájení trestního stíhání podáním návrhu na potrestání soudu podle § 314b odst. 1 tr. ř. nemají účinky sdělení obvinění ve smyslu ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. Takové účinky nastávají až doručením návrhu na potrestání obviněnému. Jde-li o trestné činy trvající nebo hromadné, na něž nedopadá zásada vyplývající z ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., a pachatel v trestné činnosti pokračuje před tím, než je mu návrh na potrestání doručen, soud musí rozhodnout i o těch částech skutku spáchaných do této doby, byť nejsou popsány v návrhu na potrestání.

Roz. 45/03 – Úředního záznamu o vysvětlení osob podaného podle § 158 odst. 5 tr. ř. nelze využít v řízení před soudem k postupu podle § 212 odst. 1 tr. ř. a osobě, jež toto vysvětlení podala a je soudem vyslýchána jako svědek, takový záznam předestřít k vysvětlení rozporů mezi vysvětlením a výpovědí.

Je-li přesto svědkovi při jeho výpovědi v hlavním líčení takový úřední záznam předestřen, jde o vadu, která zpravidla způsobí, že tato výpověď je v části, v níž svědek reaguje na předestřené skutečnosti, důkazem neúčinným. Na tom nemění nic ani skutečnost, že byl u vysvětlení přítomen obhájce.

Roz. 50/13 – Účast advokáta při podání vysvětlení (§ 158 odst. 5 věta první tr. ř.) se omezuje pouze na právní pomoc, a jen v tomto rozsahu může advokát při podávání vysvětlení vystupovat. Nejde o činnost, která by byla srovnatelná s účastí obhájce obviněného, a proto advokát nemůže postupovat ani analogicky podle § 41 tr. ř., protože zákon výslovně omezuje jeho činnost na poskytnutí právní pomoci. Advokát tedy nemůže do průběhu podávání vysvětlení zasahovat např. kladením otázek osobě, která vysvětlení podává, nemůže požadovat účast na jiných úkonech ve věci, kterých se osoba podávající vysvětlení neúčastní. Naproti tomu je např. oprávněn v průběhu podávání vysvětlení uskutečnit poradu s touto osobou, navrhovat provedení důkazů, účastnit se rekognice, při níž má být poznána osoba, které poskytuje právní pomoc.

Roz. 3/17 – Pokud je podle § 211 odst. 6 tr. ř. se souhlasem státního zástupce a obžalovaného přečten v hlavním líčení úřední záznam o vysvětlení (§ 158 odst. 6 předposlední věta tr. ř.), lze v případě potřeby klást svědkovi, o jehož vysvětlení byl úřední záznam pořízen, otázky k doplnění jeho svědecké výpovědi nebo k odstranění neúplností, nejasností a rozporů ve smyslu § 101 odst. 3 tr. ř. V tomto případě jde o výjimku, kdy se ustanovení § 158 odst. 6 poslední věta tr. ř. neuplatní.

Roz. 11/19 – Z ustanovení § 158 odst. 5 věty druhé tr. ř. vyplývá povinnost policejního orgánu předem vyrozumět zákonného zástupce o podání vysvětlení nezletilého podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. Logickým důsledkem splnění povinnosti policejního orgánu je nejen vyrozumět zákonného zástupce o tom, že od nezletilého bude požadováno vysvětlení, ale také mu umožnit, aby byl podání vysvětlení přítomen. Výjimečně lze přítomnost zákonnému zástupci odepřít, ale takové opatření musí být založeno na objektivním posouzení konkrétní situace a podloženo vážnými důvody (např. obavou nezletilého z reakce zákonného zástupce, podezřením, že rodič navádí nezletilého k protiprávnímu jednání).

Roz. 45/19 – Ustanovení § 158 odst. 5 věty první tr. ř., které upravuje právo osoby podávající vysvětlení na právní pomoc advokáta, navazuje na ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, které zaručuje každému nárok na právní pomoc před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení. Tato ustanovení nelze vykládat zúženě tak, že omezují roli advokáta jen na jeho pasivní přítomnost při podání vysvětlení. V závislosti na obsahu zmocnění advokáta osobou podávající vysvětlení totiž není vyloučeno, aby byl advokát oprávněn i k podání stížnosti proti usnesení, které se týká práv a povinností osoby podávající vysvětlení a proti němuž je stížnost přípustná.

Roz. 1/21 – I. – Ustanovení § 158d odst. 3 tr. ř. neupravuje zvláštní, speciální institut v podobě sledování uskutečněného na základě předchozího povolení soudce, ale pouze klade náročnější podmínky na povolovací proces sledování, při kterém mají být pořizovány záznamy ve smyslu § 158d odst. 2 tr. ř. v případech, kdy má být sledováním zasaženo do vyjmenovaných základních lidských práv a svobod (přičemž může jít o práva či svobody i jiné než sledované osoby). Účelem ustanovení § 158d odst. 10 tr. ř. není nic jiného než s odkazem na ustanovení § 158d odst. 2 tr. ř. zdůraznit, že v jiné věci lze použít za předpokladů zde uvedených jako důkazní prostředek záznam pořízený při sledování a připojený protokol.

Záznamy o sledování osob a věcí uvedené v § 158d odst. 2 tr. ř. a připojené protokoly tedy lze použít jako důkazní prostředky i v jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo povoleno sledování, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno (§ 158d odst. 10 tr. ř.). To platí jak v případech, kdy bylo sledování povoleno státním zástupcem (§ 158d odst. 2 tr. ř.), tak i tehdy, kdy bylo sledování povoleno soudcem (§ 158d odst. 3 tr. ř.). V případech sledování povoleného soudcem, při němž se zasahuje do nedotknutelnosti obydlí nebo jiných práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř., je však třeba přípustnost takového důkazního prostředku v jiné věci posuzovat s ohledem na zásadu proporcionality a s respektem k právu na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom je nutno zejména přihlédnout k intenzitě zásahu do práv uvedených v § 158d odst. 3 tr. ř. a k závažnosti trestného činu, o němž se vede řízení v jiné trestní věci.

Je-li při prověřování skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a zjišťování jeho pachatele třeba provést neodkladný nebo neopakovatelný úkon spočívající ve výslechu svědka nebo v rekognici, provede se na návrh státního zástupce takový úkon za účasti soudce; soudce v takovém případě odpovídá za zákonnost provedení úkonu a k tomu cíli může do průběhu úkonu zasahovat. Soudci však nepřísluší přezkoumávat závěr státního zástupce o tom, že úkon je podle zákona neodkladný nebo neopakovatelný.

Roz. 33/03 – Rekognice provedená ukázáním osob svědkovi (§ 104b odst. 1, 2, 3 tr. ř.) má povahu neodkladného úkonu § 158a, § 160 odst. 4 tr. ř. také v případě, kdy nejsou k dispozici jiné prostředky, jak objasnit skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání, nebo v případě, kdy ty prostředky, které k dispozici jsou, by mohly ohrozit důkazní význam takové rekognice (např. Rekognice provedená ukázáním fotografie). Za této situace nepřítomnost obhájce u rekognice nemá za následek nepoužitelnost tohoto úkonu jako důkazu v řízení před soudem.

Roz. 30/05 – I. – Povinnosti uvést do protokolu o neodkladném nebo neopakovatelném úkonu, na základě jakých skutečností byl tento úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován, není policejní orgán zbaven tím, že úkon byl proveden podle § 158a tr. ř. a rozhodné skutečnosti byly uvedeny v jeho návrhu státnímu zástupci na takový postup, resp. v návrhu státního zástupce na provedení úkonu za účasti soudce. Úkolem soudce, za jehož účasti se úkon provádí, je mimo jiné do průběhu úkonu zasáhnout tak, aby protokol o něm obsahoval i náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 4 tr. ř.

(1) Není-li dále stanoveno jinak, je policejní orgán, pokud k tomu byl pověřen příslušným ministrem, jde-li o útvar Policie České republiky, policejním prezidentem, jde-li o Generální inspekci bezpečnostních sborů, jejím ředitelem, jde-li o útvar Vojenského zpravodajství, jeho ředitelem, a jde-li o útvar Bezpečnostní informační služby, jejím ředitelem, a jde-li o útvar Úřadu pro zahraniční styky a informace, jeho ředitelem, oprávněn v řízení o úmyslném trestném činu používat operativně pátrací prostředky, kterými se rozumí

(2) Používání operativně pátracích prostředků nesmí sledovat jiný zájem než získání skutečností důležitých pro trestní řízení. Tyto prostředky je možné použít jen tehdy, nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Práva a svobody osob lze omezit jen v míře nezbytně nutné.

(3) Zvukové, obrazové a jiné záznamy získané při použití operativně pátracích prostředků způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona lze použít jako důkaz.

Roz. 46/18 – V případě, že Policie České republiky instaluje za účelem předcházení nebo odstranění ohrožení veřejného pořádku (§ 76 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů) na místě veřejnosti přístupném průmyslovou kameru, pak nic nebrání použití touto kamerou pořízeného obrazového záznamu jako důkazu (§ 89 odst. 2 tr. ř.) proti pachateli trestného činu, jehož průběh byl tímto způsobem zaznamenán.

Jako důkaz by byl takový obrazový záznam nepoužitelný pouze tehdy, pokud by se instalací kamery sledovalo obcházení ustanovení trestního řádu o operativně pátracích prostředcích a podmínkách jejich použití (§ 158b až § 158f tr. ř.), zejména ustanovení o sledování osob a věcí (§ 158d tr. ř.).

(1) Předstíraným převodem se rozumí předstírání koupě, prodeje nebo jiného způsobu převodu předmětu plnění včetně převodu věci,

(2) Předstíraný převod lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce.

(3) Nesnese-li věc odkladu, lze předstíraný převod provést i bez povolení. Policejní orgán je však povinen o povolení bezodkladně dodatečně požádat, a pokud je do 48 hodin neobdrží, je povinen provádění předstíraného převodu ukončit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít.

(4) O předstíraném převodu sepíše policejní orgán záznam, který do 48 hodin doručí státnímu zástupci.

Roz. 29/19 – O policejní provokaci, či nepřípustnou ingerenci policejního orgánu do skutkového děje nemůže jít za situace, kdy policie pouze reaguje na již projevený zájem pachatele uskutečnit trestné jednání (např. nelegální obchod se střelnými zbraněmi a střelivem) a jestliže k tomu policejní orgán případně využije některé aktivity, s nimiž zákon počítá, např. předstíraný převod podle § 158c tr. ř. a použití agenta podle § 158e tr. ř. (viz zejména stanovisko publikované pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí uveřejněné pod č. 2/2015-III. Sb. rozh. tr.).

Povahu nepřípustné provokace pak nemá ani jednání soukromé osoby, k němuž došlo bez podnětu či kontroly policejního orgánu a kterým taková osoba vyvolala spáchání určitého trestného činu jinou osobou. Proto trestní odpovědnost pachatele trestného činu (např. zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 tr. zákoníku) zůstává nedotčena i v případě, že čin spáchal pod vlivem soukromé osoby, která jej naváděla k tomuto činu, podněcovala ho anebo se jinak přičinila o spáchání činu nebo o jeho dokonání (např. tím, že reagovala na zájem pachatele o nákup vojenských zbraní a nabídla mu jejich prodej), avšak sama nejednala z podnětu policejního orgánu ani pod jeho kontrolou. Takovou soukromou osobu by bylo možno postihnout pro trestnou součinnost, zejména pro účastenství ve formě návodu k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže se (hlavní) pachatel alespoň pokusil o trestný čin.

(1) Sledováním osob a věcí (dále jen „sledování“) se rozumí získávání poznatků o osobách a věcech prováděné utajovaným způsobem technickými nebo jinými prostředky. Pokud policejní orgán při sledování zjistí, že obviněný komunikuje se svým obhájcem, je povinen záznam s obsahem této komunikace zničit a poznatky, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít.

(2) Sledování, při kterém mají být pořizovány zvukové, obrazové nebo jiné záznamy, lze uskutečnit pouze na základě písemného povolení státního zástupce.

(3) Pokud má být sledováním zasahováno do nedotknutelnosti obydlí, do listovního tajemství nebo zjišťován obsah jiných písemností a záznamů uchovávaných v soukromí za použití technických prostředků, lze je uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce. Při vstupu do obydlí nesmějí být provedeny žádné jiné úkony než takové, které směřují k umístění technických prostředků.

(4) Povolení podle odstavců 2 a 3 lze vydat jen na základě písemné žádosti. Žádost musí být odůvodněna podezřením na konkrétní trestnou činnost a, jsou-li známy, též údaji o osobách či věcech, které mají být sledovány. V povolení musí být stanovena doba, po kterou bude sledování prováděno a která nesmí být delší než šest měsíců. Tuto dobu může ten, kdo sledování povolil, na základě nové žádosti písemně prodloužit vždy na dobu nejvýše šesti měsíců.

(5) Nesnese-li věc odkladu a nejde-li o případy uvedené v odstavci 3, lze sledování zahájit i bez povolení. Policejní orgán je však povinen o povolení bezodkladně dodatečně požádat, a pokud je do 48 hodin neobdrží, je povinen sledování ukončit, případný záznam zničit a informace, které se v této souvislosti dozvěděl, nijak nepoužít.

(6) Bez splnění podmínek podle odstavců 2 a 3 lze sledování provést, pokud s tím výslovně souhlasí ten, do jehož práv a svobod má být sledováním zasahováno. Je-li takový souhlas dodatečně odvolán, sledování se neprodleně zastaví.

(7) Má-li být záznam pořízený při sledování použit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s náležitostmi uvedenými v § 55 a 55a.

(8) Pokud nebyly při sledování zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, je nutno záznamy předepsaným způsobem zničit.

(9) Provozovatelé telekomunikační činnosti, jejich zaměstnanci a jiné osoby, které se na provozování telekomunikační činnosti podílejí, jakož i pošta nebo osoba provádějící dopravu zásilek jsou povinny bezúplatně poskytovat policejnímu orgánu provádějícímu sledování podle jeho pokynů nezbytnou součinnost. Přitom se nelze dovolávat povinnosti mlčenlivosti stanovené zvláštními zákony.

(10) V jiné trestní věci, než je ta, v níž bylo sledování za podmínek uvedených v odstavci 2 provedeno, lze záznam pořízený při sledování a připojený protokol použít jako důkaz jen tehdy, je-li i v této věci vedeno řízení o úmyslném trestném činu nebo souhlasí-li s tím osoba, do jejíž práv a svobod bylo sledováním zasahováno.

(1) Je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, pro trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny, pro trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle § 226 trestního zákoníku, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. e) a odst. 2 až 4 trestního zákoníku, zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 trestního zákoníku, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 trestního zákoníku, pletichy při veřejné dražbě podle § 258 trestního zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 trestního zákoníku, přijetí úplatku podle § 331 trestního zákoníku, podplacení podle § 332 trestního zákoníku, nepřímého úplatkářství podle § 333 trestního zákoníku nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, je policejní orgán, pokud jím je útvar Policie České republiky nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů, oprávněn použít agenta.

(2) Agentem je příslušník Policie České republiky nebo Generální inspekce bezpečnostních sborů plnící úkoly uložené mu řídícím policejním orgánem, vystupující zpravidla se zastíráním skutečného účelu své činnosti. Je-li to k použití agenta, jeho přípravě nebo k jeho ochraně nutné, je k zastírání jeho totožnosti možné

a) vytvořit legendu o jiné osobní existenci a osobní údaje vyplývající z této legendy zavést do informačních systémů provozovaných podle zvláštních zákonů,

b) provádět hospodářské činnosti, k jejichž vykonávání je třeba zvláštní oprávnění, povolení či registrace,

c) zastírat příslušnost k Policii České republiky nebo ke Generální inspekci bezpečnostních sborů.

(3) Orgány veřejné správy jsou povinny poskytnout Policii České republiky a Generální inspekci bezpečnostních sborů bez odkladu potřebnou součinnost při plnění oprávnění uvedených v odstavci 2.

(4) Použití agenta povoluje na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství nebo na návrh evropského pověřeného žalobce soudce vrchního soudu, v jehož obvodu je státní zástupce, podávající návrh, činný. Návrh na použití agenta může podat i evropský žalobce; v takovém případě povoluje použití agenta soudce vrchního soudu, v jehož obvodu by byl činný evropský pověřený žalobce, který by byl jinak příslušný k výkonu dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. V povolení musí být uveden účel použití a doba, po kterou bude agent použit, a údaje umožňující identifikaci agenta. Na základě nového návrhu, obsahujícího vyhodnocení dosavadní činnosti agenta, lze dobu povolení prodloužit, a to i opakovaně.

(5) Ke sledování osob a věcí v rozsahu uvedeném v § 158d odst. 2 a k provedení předstíraného převodu podle § 158c agent nepotřebuje další povolení.

(6) Agent je povinen při své činnosti volit takové prostředky, které jsou způsobilé ke splnění jeho služebního úkolu a jimiž není jiným osobám způsobována újma na jejich právech nad míru nezbytně nutnou. Jiné povinnosti podle zvláštního zákona upravujícího postavení příslušníků Policie České republiky nebo podle zvláštního zákona upravujícího postavení příslušníků Generální inspekce bezpečnostních sborů nemá.

(7) Státní zástupce je povinen od příslušného policejního orgánu vyžadovat údaje potřebné pro posouzení, zda trvají důvody pro použití agenta a zda je jeho činnost v souladu se zákonem. Tyto údaje je povinen pravidelně, nejméně jednou za tři měsíce, posuzovat, a pominou-li důvody pro použití agenta, dá policejnímu orgánu pokyn k bezodkladnému ukončení činnosti agenta. Policejní orgán je povinen předložit státnímu zástupci záznam o výsledku použití agenta.

Objeví-li se důvod pro použití operativně pátracích prostředků až po zahájení trestního stíhání, postupuje se podle § 158b až 158e; po podání obžaloby o jejich použití rozhoduje předseda senátu soudu prvního stupně i bez návrhu státního zástupce.

(1) Policejní orgán je povinen prověřit skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin,

a) do dvou měsíců od jejich přijetí, jde-li o věc patřící do příslušnosti samosoudce, v níž se nekoná zkrácené přípravné řízení,

b) do tří měsíců, jde-li o jinou věc patřící do příslušnosti okresního soudu, a

c) do šesti měsíců, jde-li o věc patřící v prvním stupni do příslušnosti krajského soudu.

(2) Pokud nebylo oznámení nebo jiný podnět ve lhůtách uvedených v odstavci 1 prověřeno, policejní orgán státnímu zástupci písemně zdůvodní, proč nebylo možné v zákonem stanovené lhůtě prověřování skončit, jaké úkony je třeba ještě provést a po jakou dobu bude prověřování pokračovat. Státní zástupce může pokynem policejnímu orgánu jednak změnit výčet úkonů, které mají být ještě provedeny, jednak stanovit odlišně lhůtu, po kterou má prověřování ještě trvat.

(3) Neskončí-li policejní orgán prověřování ve lhůtě prodloužené podle odstavce 2, předloží spis státnímu zástupci s odůvodněným návrhem na její prodloužení. Státní zástupce postupuje obdobně, jak je uvedeno v odstavci 2.

(1) Nejde-li ve věci o podezření z trestného činu, státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží usnesením, jestliže není na místě vyřídit věc jinak. Takovým vyřízením může být zejména

b) odevzdání věci jinému orgánu ke kázeňskému nebo kárnému projednání.

(2) Státní zástupce nebo policejní orgán před zahájením trestního stíhání odloží usnesením věc, je-li trestní stíhání nepřípustné podle § 11.

(3) Státní zástupce nebo policejní orgán může před zahájením trestního stíhání usnesením odložit věc, je-li trestní stíhání neúčelné vzhledem k okolnostem uvedeným v § 172 odst. 2 písm. a) nebo b).

(4) Státní zástupce může věc odložit, jestliže z výsledků prověřování vyplývá, že nastaly okolnosti uvedené v § 172 odst. 2 písm. c).

(5) Státní zástupce nebo policejní orgán věc odloží též tehdy, pokud se nepodařilo zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní stíhání (§ 160). Pominou-li důvody odložení, trestní stíhání zahájí.

(6) Usnesení o odložení věci musí být doručeno poškozenému, pokud je znám. Usnesení o odložení věci podle odstavců 1 až 5 musí být doručeno do 48 hodin státnímu zástupci. Oznamovatel se o odložení věci vyrozumí, pokud o to podle § 158 odst. 2 požádal.

(7) Proti usnesení o odložení věci může poškozený uvedený v odstavci 6 podat stížnost, jež má odkladný účinek.

Roz. 26/13 – I. – Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.

Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

IV. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob.

V. Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).

VI. Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

Roz. 47/14 – Ochranné léčení podle § 99 odst. 1, věta druhá, a § 99 odst. 2 tr. zákoníku je možné na návrh státního zástupce uložit podle § 239 tr. ř. i v případě, že ve smyslu ustanovení § 159a tr. ř. došlo k odložení věci. Zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. není nezbytnou podmínkou pro uložení ochranného léčení.

Roz. 52/18 – II. – Pokud pachatel přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku v průběhu trestního řízení konaného pro tento trestný čin, o jehož zahájení ví, splní dodatečně svou povinnost a učiní prohlášení o majetku, nejedná dobrovolně ve smyslu § 33 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 35/2001 Sb. rozh. tr.), a proto nezaniká jeho trestní odpovědnost za tento trestný čin pro účinnou lítost. Takové pachatelovo chování v průběhu trestního řízení však lze zohlednit při úvaze o použití principu oportunity ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (viz stanovisko č. 26/2013-V. Sb. rozh. tr.), tedy státní zástupce nemusí z tohoto důvodu trestní stíhání zahájit a může věc odložit v rámci prověřování podle § 159a odst. 4 tr. ř. a ve zkráceném přípravném řízení podle § 179c odst. 2 písm. i) tr. ř., případně je oprávněn zahájené trestní stíhání zastavit podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Trestní stíhání může zastavit ze stejného důvodu i samosoudce okresního soudu podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř., v rámci hlavního líčení pak podle § 223 odst. 2 tr. ř., resp. mimo hlavní líčení podle § 231 odst. 1 tr. ř., je oprávněn tak učinit případně i odvolací soud podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Roz. 12/22 – Za cizí věc ve smyslu § 228 odst. 1 tr. zákoníku nelze považovat věc patřící do společného jmění manželů, kterou poškodil jeden z manželů poté, co již zaniklo manželství a v době činu nebylo vypořádáno společné jmění manželů (viz § 736 o. z.).

(1) Jestliže to je třeba k objasnění trestné činnosti spáchané ve prospěch organizované zločinecké skupiny, nebo jiného úmyslného trestného činu, anebo zjištění jejich pachatelů, může policejní orgán se souhlasem státního zástupce dočasně odložit zahájení trestního stíhání na nezbytnou dobu, nejdéle však o dva měsíce.

(2) Trvají-li důvody, pro které bylo trestní stíhání podle odstavce 1 dočasně odloženo, může státní zástupce na návrh policejního orgánu vyslovit souhlas s prodloužením lhůty uvedené v odstavci 1 nejvýše o další dva měsíce, a to i opakovaně.

(3) Policejní orgán dočasně odloží zahájení trestního stíhání osoby též v případě, kdy je tato osoba dočasně vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10) nebo je-li její trestní stíhání pro nedostatek souhlasu oprávněného orgánu dočasně nepřípustné.

(4) Policejní orgán dočasně odloží zahájení trestního stíhání též v případě, jestliže dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku a dosud neuplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno. Po právní moci rozhodnutí o dočasném odložení trestního stíhání podle věty první dá policejní orgán podnět příslušnému správnímu orgánu ke zrušení rozhodnutí o přestupku v přezkumném řízení.

(5) O dočasném odložení trestního stíhání policejní orgán vyhotoví záznam, jehož opis do 48 hodin zašle státnímu zástupci.

(6) Pominou-li důvody pro dočasné odložení trestního stíhání, policejní orgán trestní stíhání neprodleně zahájí.

(1) Policejní orgán rozhodne o dočasném odložení trestního stíhání podezřelého z trestného činu pletich v insolvenčním řízení podle § 226 odst. 2, 4 nebo 5 trestního zákoníku, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. e), odst. 3 nebo 4 trestního zákoníku, pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. b), odst. 2 nebo 3 trestního zákoníku, pletich při veřejné dražbě podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 nebo 3 trestního zákoníku, podplacení podle § 332 trestního zákoníku, nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 2 trestního zákoníku nebo maření spravedlnosti podle § 347a odst. 2 trestního zákoníku, pokud podezřelý poskytl nebo slíbil úplatek, majetkový nebo jiný prospěch jen proto, že byl o to požádán, učinil o tom dobrovolně a bez zbytečného odkladu oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, oznámí policejnímu orgánu skutečnosti, které jsou mu známy o trestné činnosti toho, kdo o tento úplatek, majetkový nebo jiný prospěch požádal, a zaváže se podat v přípravném řízení i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech.

(2) Rozhodnout o dočasném odložení trestního stíhání podle odstavce 1 nelze, byl-li úplatek, majetkový nebo jiný prospěch poskytnut nebo slíben v souvislosti s výkonem pravomoci úřední osoby uvedené v § 334 odst. 2 písm. a) až c) trestního zákoníku nebo úřední osoby uvedené v § 334 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku, jde-li o úřední osobu zastávající funkci v podnikající právnické osobě, v níž má rozhodující vliv cizí stát.

(1) Nezjistí-li se dodatečně skutečnosti, které vylučují rozhodnout o dočasném odložení trestního stíhání a splnil-li podezřelý své závazky podle § 159c odst. 1, státní zástupce rozhodne, že nebude stíhán, jinak rozhodne, že podezřelý nesplnil podmínky podle § 159c odst. 1. Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(2) Rozhodnout o nestíhání podezřelého lze až po pravomocném ukončení trestního stíhání osoby, která o úplatek, majetkový nebo jiný prospěch podezřelého požádala, pokud uplynula lhůta k podání dovolání nebo bylo o podaném dovolání rozhodnuto a pokud uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti nebo bylo o podané ústavní stížnosti rozhodnuto, nebo po pravomocném odložení nebo jiném vyřízení věci, nelze-li zahájit trestní stíhání osoby, která o úplatek, majetkový nebo jiný prospěch podezřelého požádala.

(3) Usnesení o nestíhání podezřelého doručí státní zástupce bezodkladně po právní moci Nejvyššímu státnímu zastupitelství; to neplatí, jde-li o usnesení vydané evropským pověřeným žalobcem nebo evropským žalobcem.

(4) Po právní moci rozhodnutí o nesplnění podmínek podle § 159c odst. 1 policejní orgán neprodleně zahájí trestní stíhání.

ZAHÁJENÍ TRESTNÍHO STÍHÁNÍ, DALŠÍ POSTUP V NĚM A ZKRÁCENÉ PŘÍPRAVNÉ ŘÍZENÍ

(1) Nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod k postupu podle § 159a odst. 2 a 3, § 159b odst. 1, 3 a 4 nebo § 159c odst. 1. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku (§ 120 odst. 2). V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání.

(2) Opis usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba doručit obviněnému nejpozději na počátku prvního výslechu a do 48 hodin státnímu zástupci a obhájci; u obhájce počíná lhůta k doručení běžet od jeho zvolení nebo ustanovení. Opis usnesení o zahájení trestního stíhání musí být doručen též poškozenému, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé a jestliže o to výslovně požádá. Opis usnesení o zahájení trestního stíhání advokáta je třeba bez odkladu doručit též ministru spravedlnosti a předsedovi Komory. Opis usnesení o zahájení trestního stíhání příslušníka Policie České republiky, příslušníka Vězeňské služby České republiky anebo celníka nebo zaměstnance České republiky, zařazeného k výkonu práce v Policii České republiky, Vězeňské službě České republiky anebo v Celní správě České republiky doručí Generální inspekce bezpečnostních sborů též řediteli příslušného bezpečnostního sboru.

(3) Policejní orgán provede potřebné neodkladné nebo neopakovatelné úkony a zahájí trestní stíhání, pokud nelze dosáhnout, aby tyto úkony provedl příslušný orgán, a nejpozději do tří dnů od jejich provedení předá věc tomuto orgánu, který pokračuje v řízení.

(4) Neodkladným úkonem je takový úkon, který vzhledem k nebezpečí jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání. Neopakovatelným úkonem je takový úkon, který nebude možno před soudem provést. V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu je třeba vždy uvést, na základě jakých skutečností byl úkon za neodkladný nebo neopakovatelný považován.

(5) Vyjde-li během vyšetřování najevo, že se obviněný dopustil dalšího skutku, který není uveden v usnesení o zahájení trestního stíhání, postupuje se ohledně tohoto skutku způsobem uvedeným v odstavcích 1 a 2.

(6) Vyjde-li během vyšetřování najevo, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, je jiným trestným činem, než jak byl v usnesení o zahájení trestního stíhání právně posouzen, upozorní na to policejní orgán obviněného a učiní o tom záznam do protokolu.

(7) Proti usnesení o zahájení trestního stíhání může obviněný podat stížnost.

Zákonem č. 341/2011 Sb., bylo ustanovení § 160 odst. 2 doplněno o text, který reagoval na změnu vyvolanou uvedeným zákonem o Generální inspekci bezpečnostních sborů, kdy opis usnesení o zahájení stíhání příslušníka sborů v uvedeném ustanovení uvedeného, je nutno doručit také řediteli příslušného bezpečnostního sboru.

Roz. 42/90 – II. Jestliže byl obviněný vyslechnut k dalšímu skutku předtím, než bylo pro tento skutek zahájeno trestní stíhání, nelze se po zahájení tohoto trestního stíhání a po vznesení obvinění spokojit s tvrzením obviněného, že v předchozí výpovědi vypovídal pravdivě a že se na tuto výpověď odvolává. Původní výpovědí totiž vzhledem k okolnostem, za nichž byla učiněna, nelze před soudem použít, neboť jde o důkaz absolutně neúčinný. Po zahájení trestního stíhání a vznesení obvinění pro další skutek je nutno obviněného znovu vyslechnout v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu. To platí obdobně i pro výpověď svědka.

Roz. 28/95 – Neodkladnost či neopakovatelnost úkonu ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř. nemůže záležet výlučně v tom, že jím mají být ob jasněny skutečnosti podmiňující zahájení trestního stíhání.

Úkony podle § 158 tr. ř., které slouží ke zjištění okolností podmiňujících zahájení trestního stíhání, zásadně nemohou být nahrazovány úkony podle hlavy páté trestního řádu.

Skutečnost, že je nutno v přípravném řízení provést úkon, který nebude možno znovu provést před soudem, tedy úkon neopakovatelný ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř. (např. v některých případech výslech osoby mladší než patnáct let o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat její duševní a mravní vývoj podle § 102 tr. ř.), neznamená, že je tento důkaz možné provést před sdělením obvinění, jestliže je osoba, která má být obviněna, známa, a sdělit jí obvinění je možné (§ 160 odst. 1, 2 tr. ř.).

Roz. 50/95 – Neodkladným a neopakovatelným úkonem, který lze provést před zahájením trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 160 odst. 2 tr. ř., je výslech svědka, cizího státního občana, který opustí území České republiky před tím, než může být sděleno obvinění pachateli trestného činu, a prohlásí, že na předvolání k výslechu doručeném na základě mezinárodní smlouvy o právní pomoci se z ciziny do České republiky nedostaví.

Protokol o takové svědecké výpovědi je také možno přečíst v hlavním líčení podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť svědek je pro trvalý pobyt v cizině nedosažitelný ve smyslu tohoto ustanovení.

Neopakovatelnost rekognice ve smyslu ustanovení § 160 odst. 4 tr. ř., tedy že ji nebude možno provést před soudem, může vyplývat i ze zvláštní povahy tohoto úkonu jako poznávacího procesu, jestliže ji bude nutno vykonat již předtím v přípravném řízení. I v takovém případě však odůvodňuje její provedení před zahájením trestního stíhání skutečnost, že je nelze zahájit proto, že osoba, která má být obviněna, není ještě známa, nebo jí dosud nebylo možno sdělit obvinění, anebo zahájení trestního stíhání bylo dočasně odloženo.

Roz. 29/99 – Není neodkladným úkonem výslech poškozeného jako svědka konaný před zahájením trestního stíhání, ačkoli osoba, která může být obviněna, je zadržena, její totožnost je známa a nic nebrání tomu, aby ji bylo sděleno obvinění za splnění podmínek § 160 odst. 1 tr. ř. Za této situace nelze provést tento výslech ani jako neopakovatelný úkon ve smyslu § 160 odst. 4 tr. ř., byť půjde o úkon, který nebude možno provést v řízení před soudem.

Roz. 39/01 – Je závažnou vadou přípravného řízení odůvodňující vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., jestliže sdělení obvinění, resp. záznam o něm, neobsahuje nezbytné náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1, větou třetí, tr. ř. Formulace účastenství ve formě pomoci ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., pouze slovy „účastnil se trestné činnosti“ dalšího pachatele, přičemž dále je obsažen výlučně popis skutku tohoto dalšího pachatele, nevyhovuje požadavku konkretizace skutku (jeho popisu) ve sdělení obvinění.

Roz. 55/01 – Odposlech a záznam telekomunikačního provozu pro účely trestního řízení je upraven v ustanovení § 88 tr. ř., které připouští i provedení takových úkonů před zahájením trestního stíhání, jde-li o úkony neodkladné či neopakovatelné ve smyslu ustanovení § 160 odst. 2, 4 tr. ř. Jedině podle ustanovení § 88 tr. ř. provedené odposlechy a záznamy o nich jsou v trestním řízení procesně použitelné. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, provedené podle jiných zákonných norem, např. podle zákona o Policii České republiky (§ 35, § 36 zákona č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nebo podle celního zákona [§ 37c písm. c), § 37d zákona č. 13/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů], lze použít pouze k účelu, který jim tyto zákony vymezují, tedy jako prostředek operativní techniky. Na tom nic nemění ani skutečnost, že byly provedeny za okolností, které by jinak byly důvodem pro jejich provedení v trestním řízení jako úkonů neodkladných nebo neopakovatelných. Záznamy o takovém odposlechu, stejně jako jakékoliv jiné operativní materiály, nemohou být zařazovány do procesního spisu.[63]

Roz. 48/02 – Ke sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 tr. ř. nepostačuje, je-li orgánům činným v trestním řízení známa jen totožnost osoby, která by mohla být podezřelou ze spáchání trestného činu, není-li jim však zatím známo, jakým konkrétním způsobem se měla tato osoba na trestném činu podílet a jaký trestný čin lze v jejím jednání spatřovat.

Proto výslech svědka, který je cizincem a jenž prakticky ihned poté, kdy přichází v úvahu možnost provedení jeho výslechu, odjede zpět do svého domovského státu, může být neodkladným úkonem (a popřípadě také neopakovatelným úkonem) ve smyslu § 160 odst. 2, 4 tr. ř., pokud v době tohoto výslechu orgánům činným v trestním řízení ještě nejsou známy všechny potřebné skutečnosti k zahájení trestního stíhání.

Roz. 37/03 – Orgán činný v trestní řízení je povinen zahájit trestní stíhání pro určitý skutek tak, aby jeho popis a právní kvalifikace odpovídala okolnostem činu zjištěným šetřením orgánů Policie České republiky před zahájením trestního stíhání.

Není-li respektována uvedená povinnost a trestní stíhání je zahájeno pro trestný čin, u něhož zákon nepředpokládá nutnou obhajobu, ač šlo o trestný čin nutnou obhajobu zakládající, přičemž obviněný si obhájce nezvolil, jde o vadu přípravného řízení, která je důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.

Roz. 15/05 – Doručení opisu usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému (§ 160 odst. 1, 2 tr. ř.) umožňuje orgánům činným v trestním řízení použít proti němu všech zákonných procesních prostředků, včetně možnosti jeho vzetí do vazby (§ 68 odst. 1 tr. ř.). Za předpokladu, že v souladu s ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) a § 91 odst. 1 tr. ř. byl obviněný v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s podstatou sděleného obvinění, to platí i tehdy, když obviněnému, který využil svého oprávnění na pořízení překladu usnesení o zahájení trestního stání (§ 28 odst. 1, 2 tr. ř.), nebyl dosud písemný překlad tohoto rozhodnutí doručen. Ustanovení § 28 odst. 3 tr. ř. má v takovém případě jen ten význam, že teprve doručením písemného překladu usnesení o zahájení trestního stání započne běh lhůty k podání opravného prostředku (§ 160 odst. 7 tr. ř.).

Roz. 31/06 – V usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. musí být popsány okolnosti skutku rozhodné pro jeho posouzení z hlediska všech znaků skutkové podstaty trestného činu, který je v něm spatřován, tedy i subjektivní stránky.

Chybí-li v usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin pojistného podle § 250a odst. 2 tr. zák. popis okolností naplňujících subjektivní stránku tohoto trestného činu, jde o podstatnou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., která předcházela rozsudku soudu prvního stupně. Taková vada je přitom procesní vadou přípravného řízení, která je v řízení před soudem důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření [např. § 188 odst. 1.písm. e), § 260 tr. ř.).

Roz. 6/08 – Jestliže ke spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. došlo jediným jednáním pachatele, jímž v určité době a na určitém místě prodával omamné či psychotropní látky více osobám, pak jejich prodej ve vztahu k jednotlivým osobám nepředstavuje dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. a § 12 odst. 12 tr. ř.

Pokud se za této situace v průběhu trestního stíhání v popisu skutku pouze změní (upřesní) okruh osob, kterým pachatel prodával omamné nebo psychotropní látky, oproti vymezení těchto osob v usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) či v obžalobě [§ 177 písm. c) tr. ř.] pak taková změna není důvodem k postupu podle § 160 odst. 5 tr. ř., tj. k zahájení trestního stíhání pro další skutek.

Roz. 44/10 – Účinky spočívající v přerušení promlčecí doby podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák.[64] – má i takové sdělení obvinění (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání) učiněné ve smyslu § 160 odst. 1 tr. ř., které bylo zatíženo určitými vadami, pro něž bylo později nahrazeno novým sdělením obvinění pro týž skutek. Nesmí však jít o vady, které by vedly k nicotnosti nebo zmatečnosti původního sdělení obvinění.

ÚS 43/1996 – K otázce řádného sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu jako povinné podmínce vzetí obviněného do vazby podle § 67 trestního řádu.

Podle § 2 odst. 1 trestního řádu nikdo nemůže být stíhán jako obviněný jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon. Jde-li o úmyslný trestný čin, v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění, popř. i pohnutka a následek. Ignoroval-li vyšetřovatel policie ve sdělení obvinění subjektivní stránku trestného činu, neboť ani netvrdil, že by byla naplněna a ani v tomto směru neuvedl žádné skutkové okolnosti, ve sdělení obvinění chybí podstatná náležitost, takže je nelze považovat za zákonné sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu.

Byť i základem celého trestního řízení je skutek, trestní řád tento pojem blíže nedefinuje a neuvádí výslovně ani to, co se rozumí pod pojmem totožnosti skutku. Neuvádí o tom výslovně nic ani trestní zákon. Vymezení pojmu skutku je tedy ponecháno teorii práva hmotného a procesního a soudní praxi. Vzhledem k tomu, že základní trestní právní předpisy nedefinují, co tvoří skutek v konkrétní projednávané věci a kdy je totožnost skutku zachována, je nutné zkoumat tyto otázky vždy podle individuálních okolností každé jednotlivé trestní věci. Obecně je možno pouze konstatovat, že skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Podstatu skutku tedy tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení, tj. v záznamu o sdělení obvinění (nyní v usnesení o zahájení trestního stíhání), a dále např. v obžalobě, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání. Skutkem v trestním řízení je souhrn skutkových okolností popsaných v těchto aktech, nikoliv jejich právní posouzení, skutkem se tedy rozumí trestný čin a změna právního posouzení se totožnosti skutku netýká.

Obžalovací zásada vyžaduje, aby skutek, o kterém soud rozhoduje, byl totožný s tím, který je uveden v žalobním návrhu. Velmi složitým problémem, který tu vzniká, je, zda vůbec, a v kladném případě do jaké míry se může soud odchýlit od vylíčení skutku v obžalobě, aniž by porušil tuto zásadu.

Je třeba konstatovat, že teorie a praxe nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu (ve shodě se sdělením obvinění) a výrokem soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při soudním projednávání věci. Z rozboru ustanovení trestního řádu plyne, že tento trestně procesní předpis počítá s tím, že skutkový děj popsaný v žalobním návrhu může doznat změny na podkladě výsledků hlavního líčení, aniž by tím totožnost skutku byla dotčena. Je možno poukázat např. na ustanovení § 221 odst. 1 trestního řádu, které umožňuje soudu vrátit věc státnímu zástupci k došetření, ukazují-li výsledky hlavního líčeni na „podstatnou změnu okolností případu“. Jak již bylo shora uvedeno, podstatu skutku tvoří jednání pachatele, kterým se rozumí projevy vůle pachatele ve vnějším světě, pokud jsou zahrnuty zaviněním, a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo, který spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot chráněných trestním zákonem. Dle současných závěrů teorie i praxe totožnost skutku v poměru obžaloby a rozhodnutí o ní bude zachována – samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku – také tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Nebude-li tedy shoda mezi jednáním uvedeným v žalobním návrhu a tím, které bylo prokázáno v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku a naopak. Totožnost skutku bude zachována při rozdílném následku i tehdy, když skutečnosti zjištěné v hlavním líčení, které charakterizují jednání obžalovaného, jsou alespoň částečně totožné s popisem jednání v návrhu obžaloby, to znamená i tehdy, jestliže některé části jednání obžalovaného odpadnou či se změní. Totožnosti skutku se nedotkne ani to, jestliže přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo naopak, jestliže tato okolnost nebude prokázána.

Roz. 37/13 – V protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu musí být vždy uvedeno, na základě jakých skutečností lze považovat úkon za neodkladný nebo neopakovatelný. Pokud v tomto protokolu ani v příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků nebyla odůvodněna neodkladnost úkonu, pak je nutné povahu tohoto pochybení zvažovat i z materiálního hlediska, tedy zda i přes chybějící odůvodnění existují v konkrétním případě podmínky pro provedení tohoto úkonu uvedené v § 160 odst. 4 tr. ř.

Roz. 13/18 – Zjistí-li orgány činné v trestním řízení skutečnou totožnost osoby, proti které se dosud vedlo trestní stíhání pod jejím smyšleným (nebo cizím) jménem, není to důvodem k zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 tr. ř. a poté k jeho opětovnému zahájení podle § 160 odst. 1 tr. ř., ale po provedení změny v označení osoby obviněného záznamem ve spise je možno pokračovat v tomto trestním stíhání. Rozhodující je fyzická identita osoby, vůči níž bylo zahájeno a je vedeno trestní stíhání pro konkrétní skutek.

Vyjde-li v řízení před soudem najevo skutečná totožnost osoby ve stadiu před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, lze v řízení pokračovat na podkladě dosud provedených úkonů s tím, že pravá totožnost obviněného se ve spise neformálně vyjádří pouhým záznamem. Jen z tohoto důvodu nelze věc vrátit státnímu zástupci k došetření. Výjimkou odůvodňující případné vrácení věci státnímu zástupci k došetření by mohla být pouze situace, kdyby záměnou totožnosti osoby obviněného došlo k závažnému porušení určitých zákonných ustanovení významných z hlediska dodržení procesních práv obviněného nebo jeho postavení (např. zjistí-li se až dodatečně, že obviněný je mladistvý).

Je-li obviněný označen nepravým jménem v rozsudku, který dosud nenabyl právní moci, lze proti němu podat odvolání, byť pouze za účelem odstranění takové vady. Nedošlo-li v důsledku záměny totožnosti obviněného k závažnému porušení určitých zákonných ustanovení významných z hlediska dodržení procesních práv obviněného nebo jeho postavení (např. uložením trestu, který nelze uložit některým osobám), anebo neshledá-li odvolací soud při plnění své přezkumné povinnosti podle § 254 tr. ř. jiné vady, může rozhodnout jen tak, že zruší napadený rozsudek a v nově vydaném rozsudku označí obviněného pravým jménem. V takovém případě odvolací soud není oprávněn rozhodnout, že se má konat celé předcházející řízení znovu.

Roz. 50/18 – I. – Účinky zahájení trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, ve smyslu § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku má i takové usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž je totožný skutek, pro nějž je později pachatel odsouzen, odlišně právně kvalifikován jako jiný trestný čin. Pro přerušení běhu promlčecí doby je určující den vydání (vyhotovení a navazujícího rozeslání) usnesení o zahájení trestního stíhání, a nikoli doručení jeho opisu obviněnému.

(1) Vyšetřováním se označuje úsek trestního stíhání před podáním obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, postoupením věci jinému orgánu nebo zastavením trestního stíhání, včetně schválení narovnání a podmíněného zastavení trestního stíhání před podáním obžaloby.

(2) Nestanoví-li zákon jinak, vyšetřování konají útvary Policie České republiky.

(3) Vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Policie České republiky, příslušníky Vězeňské služby České republiky, celníky anebo zaměstnanci České republiky zařazenými k výkonu práce v Policii České republiky a o trestných činech spáchaných zaměstnanci České republiky zařazenými k výkonu práce ve Vězeňské službě České republiky anebo v Celní správě České republiky v souvislosti s plněním jejich pracovních úkolů, koná Generální inspekce bezpečnostních sborů.

(4) Vyšetřování o trestných činech spáchaných příslušníky Generální inspekce bezpečnostních sborů, příslušníky Bezpečnostní informační služby, příslušníky Úřadu pro zahraniční styky a informace, příslušníky Vojenského zpravodajství anebo příslušníky Vojenské policie a vyšetřování o trestných činech zaměstnanců České republiky, zařazených k výkonu práce v Generální inspekci bezpečnostních sborů, koná státní zástupce; přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení upravujících postup policejního orgánu konajícího vyšetřování. Ustanovení o souhlasu státního zástupce, který je třeba k provedení úkonu policejním orgánem, se neužijí. Při vyšetřování trestných činů spáchaných příslušníky Generální inspekce bezpečnostních sborů, příslušníky Bezpečnostní informační služby, příslušníky Úřadu pro zahraniční styky a informace, příslušníky Vojenského zpravodajství anebo příslušníky Vojenské policie a při vyšetřování trestných činů zaměstnanců České republiky, zařazených k výkonu práce v Generální inspekci bezpečnostních sborů, může státní zástupce požádat orgány uvedené v § 12 odst. 2 v rámci jejich působnosti o opatření jednotlivého důkazu nebo provedení jednotlivého úkonu vyšetřování, o součinnost při opatřování důkazu nebo provádění úkonu vyšetřování, o předvedení osoby nebo za podmínek podle § 62 odst. 1 o doručení písemnosti. Tento orgán je povinen státnímu zástupci urychleně vyhovět.

a) Generální inspekce bezpečnostních sborů vyšetřování podle odstavce 3 i proti těm spoluobviněným, kteří nejsou příslušníky Policie České republiky, příslušníky Vězeňské služby České republiky anebo celníky nebo zaměstnanci České republiky, zařazenými k výkonu práce v Policii České republiky, Vězeňské službě České republiky anebo v Celní správě České republiky,

b) státní zástupce vyšetřování podle odstavce 4 i proti těm spoluobviněným, kteří nejsou příslušníky Generální inspekce bezpečnostních sborů, příslušníky Bezpečnostní informační služby, příslušníky Úřadu pro zahraniční styky a informace anebo příslušníky Vojenského zpravodajství anebo příslušníky Vojenské policie nebo zaměstnanci České republiky, zařazenými k výkonu práce v Generální inspekci bezpečnostních sborů.

(6) Vyšetřování může konat i kapitán lodi při dálkových plavbách o trestných činech spáchaných na této lodi; přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení upravujících postup policejního orgánu konajícího vyšetřování.

(7) Vyšetřování o trestných činech příslušníků ozbrojených sil a osob, které páchají trestnou činnost proti příslušníkům ozbrojených sil ve vojenských objektech anebo proti vojenským objektům, vojenskému materiálu nebo ostatnímu majetku státu, s nímž jsou příslušné hospodařit Ministerstvo obrany nebo jím zřízené organizační složky státu nebo s nímž jsou příslušné hospodařit anebo s nímž mají právo hospodařit státní organizace zřízené nebo založené Ministerstvem obrany, koná pověřený orgán Vojenské policie.

(8) Jednotlivé úkony vyšetřování mohou na základě dožádání provést i jiné policejní orgány.

Změna provedená zákonem č. 341/2011 Sb. spočívala v tom, že podle dřívější úpravy § 161 odst. 3 tr. ř. byla pravomoc k vyšetřování trestných činů spáchaných příslušníky bezpečnostních sborů svěřena státnímu zástupci. Vzhledem k tomu, že byl vytvořen útvar – Generální inspekce bezpečnostních sborů, byla tato pravomoc v řízení o trestných činech příslušníků Policie České republiky[65] svěřena uvedenému orgánu.

(1) Jestliže trestní oznámení nebo jiný podnět k trestnímu stíhání prověřoval jiný policejní orgán, než který je uveden v § 161 odst. 2, a zjištěné skutečnosti odůvodňují zahájení trestního stíhání, tento policejní orgán bez odkladu předloží věc orgánu příslušnému konat vyšetřování. Tím není dotčena jeho povinnost na základě dožádání orgánu konajícího vyšetřování opatřovat jednotlivé důkazy, nebo je na základě takového pokynu provádět.

(2) Jestliže se policejní orgán uvedený v § 161 odst. 2, kterému byla věc předána jiným orgánem, nepovažuje za příslušný, předloží spisy neprodleně se svým stanoviskem státnímu zástupci; jinak pokračuje v řízení.

(1) Trestní stíhání pro trestné činy ublížení na zdraví (§ 146 trestního zákoníku), těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 147 trestního zákoníku), ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 148 trestního zákoníku), neposkytnutí pomoci (§ 150 trestního zákoníku), neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku (§ 151 trestního zákoníku), ohrožení pohlavní nemocí (§ 155 trestního zákoníku), omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1, 2 trestního zákoníku, vydírání podle § 175 odst. 1 trestního zákoníku, porušování domovní svobody (§ 178 trestního zákoníku), poškození cizích práv (§ 181 trestního zákoníku), porušení tajemství listin a jiných dokumentů uchovávaných v soukromí (§ 183 trestního zákoníku), sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, 2 trestního zákoníku, krádeže (§ 205 trestního zákoníku), zpronevěry (§ 206 trestního zákoníku), neoprávněného užívání cizí věci (§ 207 trestního zákoníku), neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru (§ 208 trestního zákoníku), podvodu (§ 209 trestního zákoníku), legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 odst. 2, lichvy (§ 218 trestního zákoníku), zatajení věci (§ 219 trestního zákoníku), porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 trestního zákoníku), porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti (§ 221 trestního zákoníku), poškození věřitele (§ 222 trestního zákoníku), poškození cizí věci (§ 228 trestního zákoníku), nebezpečného vyhrožování (§ 353 trestního zákoníku) a nebezpečného pronásledování (§ 354 trestního zákoníku) proti tomu, kdo je ve vztahu k poškozenému osobou, vůči níž by měl poškozený jako svědek právo odepřít výpověď (§ 100 odst. 2), a trestní stíhání pro trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 trestního zákoníku proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem, jakož i pro trestný čin opilství (§ 360 trestního zákoníku), pokud jinak vykazuje znaky skutkové podstaty některého z těchto trestných činů, lze zahájit a v již zahájeném trestním stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozeného. Je-li poškozených jedním skutkem několik, postačí souhlas byť jen jednoho z nich.

(2) Nepředloží-li poškozený své vyjádření státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu písemně, zaznamená se jeho obsah do protokolu. Souhlas s trestním stíháním může poškozený výslovným prohlášením vzít kdykoliv zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Výslovně odepřený souhlas však nelze znovu udělit.

Roz. 34/92 – Dopustí-li se sourozenci vzájemným fyzickým napadením trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zák., je možno trestní stíhání každého z nich konat jen tehdy, souhlasí-li s tím druhý ze sourozenců (§ 163a odst. 1 tr. ř.). Na souhlas je třeba se jich před zahájením trestního stíhání výslovně dotázat.

Roz. 54/98 – Nevzniknou-li v průběhu trestního řízení pochybnosti, není povinností soudu zjišťovat, zda souhlas poškozeného s trestním stíháním obviněného (§ 163a odst. 1 tr. ř.), daný při zahájení trestního stíhání, v řízení před soudem trvá, eventuálně zda bude odvolán či nikoli. Pokud poškozený sám prohlášením z vlastní vůle souhlas nevezme zpět (§ 163a odst. 3, věta druhá, tr. ř.), má se za to, že je souhlas dán.

Udělení souhlasu k trestnímu stíhání podle § 163a odst. 1 tr. ř. je právem vážícím se pouze na osobu poškozeného a nemůže dědictvím přecházet na jeho dědice.

Roz. 38/99 – I. – Trestní stíhání pro skutek vykazující v jednočinném souběhu zákonné znaky jednak trestného činu uvedeného v § 163a odst. 1 tr. ř., jednak trestného činu tam neuvedeného, je podmíněno souhlasem poškozeného, který je podle tohoto ustanovení k tomu oprávněn v tom smyslu, že bez jeho souhlasu lze vést trestní stíhání jen ohledně trestného činu neuvedeného v § 163a odst. 1 tr. ř.

V takovém případě však nelze trestní stíhání pro trestný čin, ohledně něhož nebyl souhlas udělen, zastavit z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř., nýbrž při právním posouzení skutku se nepřihlíží k jeho právní kvalifikaci jako trestného činu uvedeného v § 163a odst. 1 tr. ř.

II. Jestliže trestnými činy spáchanými v jednočinném souběhu bylo poškozeno několik osob, přičemž v souladu se svým oprávněním podle § 163a odst. 1 tr. ř. některá z nich neudělí souhlas s trestním stíháním pro ten trestný čin, kterým došlo jen k jejímu poškození, pak pro tento trestný čin nelze konat trestní stíhání.

Trestní stíhání pro trestné činy spáchané jedním skutkem lze v takovém případě vést jen pro ten trestný čin, ohledně něhož byl dán souhlas té osoby, která byla právě tímto trestným činem sama poškozena.

Ustanovení poslední věty § 163a odst. 1 tr. ř. se v případě jednočinného souběhu vztahuje k jednotlivým právním kvalifikacím skutku.

Roz. 54/03 – Souhlas poškozeného s trestním stíháním obžalovaného musí být určitým a srozumitelným projevem jeho vůle adresovaným orgánu činnému v trestním řízení; význam vyjádření poškozeného nelze vyvozovat implicitně (např. z okolností případu, jeho vztahu k obžalovanému, z výpovědi svědků apod.).

Roz. 44/07 – Závěr odvolacího soudu, že v řízení vedeném o trestném činu, u něhož je trestní stíhání podmíněno souhlasem poškozeného (§ 163 tr. ř.), nebylo zjištěno stanovisko poškozeného, je důvodem zrušení napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Roz. 16/09 – Jestliže poškozený vezme zpět souhlas s trestním stíháním obviněného, který byl dosud stíhán jen pro trestný čin uvedený v § 163 odst. 1 tr. ř., je soud povinen přezkoumat, zda skutek, pro který se trestní stíhání vede, nenaplňuje též znaky trestného činu, jehož stíhání není podmíněno souhlasem poškozeného. V případě, že se soud rozhodne posuzovat tento skutek jako jiný trestný čin neuvedený v § 163 odst. 1 tr. ř., je povinen obviněného na možnost odchylného právního posouzení upozornit podle § 190 odst. 2, popř. podle § 225 odst. 2 tr. ř. per analogiam, a to i v případě, že nejde o trestný čin podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba.

Roz. 10/12 – I. – Ustanovení § 163 odst. 1 tr. ř., které vyžaduje v určitých případech souhlas poškozeného s trestním stíháním, se uplatní jen tehdy, je-li poškozeným fyzická osoba. Proto byla-li trestným činem způsobena škoda na majetku právnické osoby (např. obchodní společnosti) nebo je-li právnická osoba z jiného důvodu poškozeným (§ 43 odst. 1 tr. ř.), není trestní stíhání podmíněno souhlasem této právnické osoby, která nemůže být vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu, jaký předpokládá ustanovení § 100 odst. 2 tr. ř. To platí i za situace, jestliže členem statutárního orgánu nebo společníkem takové poškozené právnické osoby je fyzická osoba, která je vůči podezřelému nebo obviněnému ve vztahu uvedeném v § 100 odst. 2 tr. ř.

Roz. 12/2016 – Zpětvzetí již uděleného souhlasu poškozeného s trestním stíháním obviněného pro skutek, v němž byl původně spatřován některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 tr. ř., nebrání orgánu činnému v trestním řízení přezkoumat a posoudit, zda s ohledem na probíhající dokazování nemohou jeho výsledky případně odůvodnit změnu právní kvalifikace posuzovaného skutku podle ustanovení o takovém trestném činu, jehož stíhání není podmíněno souhlasem poškozeného. Pokud orgán činný v trestním řízení dospěje k takovému závěru a postupuje podle § 160 odst. 6 tr. ř. (popř. § 190 odst. 2 tr. ř., § 225 odst. 2 tr. ř.), lze pokračovat pro daný skutek v trestním stíhání navzdory zpětvzetí souhlasu poškozeného.

Roz. 47/18 – Trestní stíhání dítěte mladšího patnácti let jako osoby, která není trestně odpovědná, nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. d) tr. ř., proto není podstatné, zda v dané věci byl, či nebyl dán souhlas poškozeného s trestním stíháním ve smyslu § 163 tr. ř.

Podle § 96 z. s. m. soud pro mládež postupuje v řízení ve věcech dětí mladších patnácti let podle hlavy III. tohoto zákona podle předpisů upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li tento zákon jinak. Řízení trestní a řízení ve věcech dětí mladších patnácti let jsou svojí povahou zcela odlišná, upravují je různé právní předpisy, jde o různá odvětví práva, analogii zákona a ani analogii práva zde nelze použít.

(1) Souhlasu poškozeného s trestním stíháním pro některý z trestných činů uvedených v § 163 odst. 1 není třeba, pokud

b) poškozený není schopen dát souhlas pro duševní chorobu nebo poruchu, pro kterou byla jeho svéprávnost omezena,

d) z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností.

(2) Jestliže se poškozený na výzvu orgánu činného v trestním řízení ihned nevyjádří, zda souhlasí s trestním stíháním podle § 163, tento orgán mu poskytne podle povahy věci k vyjádření přiměřenou lhůtu, nejvýše však 30 dnů. Po marném uplynutí této lhůty již souhlas s trestním stíháním dát nelze. O tom je třeba poškozeného písemně poučit.

(1) Policejní orgán postupuje při vyšetřování z vlastní iniciativy tak, aby byly co nejrychleji v potřebném rozsahu vyhledány důkazy k objasnění všech základních skutečností důležitých pro posouzení případu, včetně osoby pachatele a následku trestného činu (§ 89 odst. 1). Přitom postupuje způsobem uvedeným v § 158 odst. 3 a 5; provádí i další úkony podle hlavy čtvrté s výjimkou těch, které je oprávněn provést pouze státní zástupce nebo soudce. Výslechy svědků provádí, jestliže se jedná o neodkladný nebo neopakovatelný úkon nebo jde-li o výslech osoby mladší osmnácti let, osoby, o jejíž schopnosti správně a úplně vnímat, zapamatovat si nebo reprodukovat jsou s ohledem na její psychický stav pochybnosti, anebo nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že na svědka by mohl být pro jeho výpověď vyvíjen nátlak. Jinak poškozeného a další svědky vyslechne jen tehdy, jestliže hrozí z jiného důvodu, že bude ovlivněna jejich výpověď nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména je-li pro složitost věci odůvodněn předpoklad delšího trvání vyšetřování. Bez těchto podmínek je však možno, jestliže je toho třeba, vyslechnout znalce.

(2) Úkony, které byly provedeny před zahájením trestního stíhání, nemusí policejní orgán opakovat, byly-li provedeny způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona.

(3) Policejní orgán vyhledává a za stanovených podmínek i provádí důkazy bez ohledu na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného. Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nebo doznání donucován. Obhajoba obviněného a jím navrhované důkazy, pokud nejsou zcela bezvýznamné, musí být pečlivě přezkoumány.

(4) Jestliže byly před zahájením trestního stíhání provedeny výslechy svědků podle § 158 odst. 9 a lze-li takový úkon opakovat, policejní orgán jej na návrh obviněného buď provede znovu a obviněnému nebo obhájci umožní, aby se takového úkonu účastnil, nebo jej poučí o právu domáhat se osobního výslechu takového svědka v řízení před soudem.

(5) Kromě případů, kdy je podle tohoto zákona třeba souhlasu státního zástupce, činí policejní orgán všechna rozhodnutí o postupu vyšetřování a o provádění vyšetřovacích úkonů samostatně a je plně odpovědný za jejich zákonné a včasné provedení.

Roz. 49/71 – I. – Úplné objasnenie všetkých skutočností v prípravnom konaní potrebných pre posúdenie prípadu (§ 164 ods. 2 Tr. por.) predpokladá zadováženie a vykonanie dôkazov o stíhanom skutku nielen v rozsahu umožňujúcom posúdiť, či obvinený skutok spáchal, ale aj v rozsahu umožňujúcom posúdiť, ktoré ustanovenia Trestného zákona obvinený svojím skutkom naplnil.

Roz. 40/00 – Jestliže po rozhodnutí Nejvyššího soudu podle § 270 odst. 1 tr. ř. státní zástupce vrátil věc vyšetřovateli podle § 174 odst. 2 písm. d) tr. ř., je vyšetřovatel vázán právním názorem, který ve věci vyslovil Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (§ 270 odst. 4 tr. ř.), a to ve stejném rozsahu jako státní zástupce, jemuž byla věc Nejvyšším soudem podle § 270 odst. 1 tr. ř. přikázána, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyšetřovatel nemůže provedení takových úkonů odepřít podle § 164 odst. 5 tr. ř.

Roz. 30/09 – Skutečnost, že policejní orgán vyslechl ve vyšetřování osobu jako svědka, ač pro to nebyl splněn žádný z důvodů uvedených v ustanovení § 164 odst. 1 tr. ř., nemůže sama o sobě znamenat, že je tento důkaz nepoužitelný před soudem. Pokud se dříve vyslechnutý svědek při výslechu před soudem v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi, soud podle § 211 odst. 3 tr. ř. protokol o jeho dřívější výpovědi přečte za předpokladu, že byly splněny podmínky tohoto ustanovení.

(1) Policejní orgán může připustit účast obviněného na vyšetřovacích úkonech a umožnit mu klást otázky vyslýchaným svědkům. Zejména tak postupuje, jestliže obviněný nemá obhájce a spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď.

(2) Obhájce je již od zahájení trestního stíhání oprávněn být přítomen při vyšetřovacích úkonech, jejichž výsledek může být použit jako důkaz v řízení před soudem, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění o něm zajistit. Může obviněnému i jiným vyslýchaným klást otázky, avšak teprve tehdy, až orgán výslech skončí a udělí mu k tomu slovo. Námitky proti způsobu provádění úkonu může vznášet kdykoliv v jeho průběhu. Účastní-li se obhájce výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, je policejní orgán povinen přijmout opatření, která znemožňují obhájci zjistit skutečnou totožnost svědka.

(3) Oznámí-li obhájce policejnímu orgánu, že se chce účastnit vyšetřovacího úkonu uvedeného v odstavci 2, nebo spočívá-li úkon ve výslechu svědka, který má právo odepřít výpověď, je policejní orgán povinen včas obhájci sdělit, o jaký druh úkonu se jedná, dobu a místo jeho konání, ledaže nelze provedení úkonu odložit a vyrozumění obhájce nelze zajistit. Spočívá-li úkon ve výslechu osoby, policejní orgán obhájci sdělí i údaje, podle nichž lze takovou osobu ztotožnit. Nelze-li tyto údaje předem určit, musí být ze sdělení zřejmé, k čemu má tato osoba vypovídat. Sdělení o výslechu svědka, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, nesmí obsahovat údaje, podle nichž by bylo možné zjistit skutečnou totožnost svědka.

(4) Jestliže policejní orgán připustí podle odstavce 1 při provádění vyšetřovacího úkonu účast obviněného, postupuje při jeho vyrozumívání obdobně jako v odstavci 3.

Roz. 60/72 – I. – Pri ustanovení obhajcu obvinenému v prípade povinnej obhajoby už v prípravnom konaní nemožno postupovať tak váhavo, aby sa tým zmaril zmysel povinnej obhajoby obhajcom, ale treba postupovať s najväčším urýchlením, aby sa obhajcovi zabezpečila reálna možnosť vykonávať svoje práva, najmä právo zúčastniť sa na vyšetrovacích úkonoch už od vznesenia obvinenia (§ 165 ods. 1 Tr. por.). Porušenie tejto zásady je chybou prípravného konania, pre ktorú je spravidla nutné vrátiť vec prokurátorovi na došetrenie podľa § 188 ods. 1 písm. f) Tr. por.

Roz. 1/79 – I. – Obviněný musí mít v případech uvedených v § 36 tr. ř. obhájce od doby, kdy vznikl důvod nutné obhajoby. Je-li tento důvod dán již v době vznesení obvinění, musí mít obviněný obhájce od vznesení obvinění (§ 36 odst. 1, 2, 3, § 41 odst. 2 a § 165 odst. 1 tr. ř.). V řízení proti mladistvému musí mít mladistvý obhájce vždy od vznesení obvinění (§ 291 tr. ř.).

II. Vznikne-li důvod nutné obhajoby od vznesení obvinění, je orgán přípravného řízení povinen postupovat podle § 38 odst. 1, § 39 tr. ř. po oznámení usnesení o vznesení obvinění (§ 163 odst. 3 tr. ř.). Obviněnému je třeba nejprve umožnit, aby si obhájce zvolil, jestliže si obviněný nezvolí obhájce ihned, určí se mu k jeho zvolení lhůta (§ 38 odst. 1 tr. ř.). Délka této lhůty se stanoví se zřetelem na povahu a okolnosti případu tak, aby nebyl ohrožen účel nutné obhajoby. Určení lhůty nepřichází v úvahu, prohlásí-li obviněný, že si obhájce zvolit nechce. Obhájce bude obviněnému podle § 39 tr. ř. ustanoven, jestliže si obviněný obhájce nezvolil ihned nebo v určené lhůtě a obhájce mu nebyl zvolen ani jinou oprávněnou osobou (§ 37odst. 1 tr. ř.).

III. V době, kdy obviněný obhájce ještě nemá, ač jej musí mít, lze provádět jen ty vyšetřovací úkony, které vzhledem k nebezpečí jejich zmaření, ztráty nebo podstatného oslabení jejich důkazní hodnoty anebo ztráty dalších důkazů, tedy z hlediska účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.), nesnesou odkladu na dobu, než obviněný obhájce bude mít (analogie § 165 odst. 4 tr. ř.).

Roz. 43/89 – Oznámí-li obhájce vyšetřovateli, že se chce účastnit všech vyšetřovacích úkonů (§ 165 odst. 4 tr. ř.), je vyšetřovatel povinen sdělit mu včas dobu a místo každého vyšetřovacího úkonu, nejde-li o úkon neodkladný, a to bez ohledu na to, zda úkon provede sám nebo požádá o jeho provedení dožadovaný orgán přípravného řízení.

Je porušením práva obviněného na obhajobu (§ 2 odst. 13, § 165 odst. 1 tr. ř.), pokud je v přípravném řízení doplňováno vyšetřování výslechem svědka, aniž byl obhájce předem uvědomen o době a místu konání výslechu, ačkoliv požádal vyšetřovatele o účast na vyšetřovacích úkonech. Taková vada je důvodem pro postup podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř., jestliže jsou jí postiženy úkony, které jsou pro rozhodnutí soudu významné, a obviněný (popř. i obhájce v případech uvedených v § 41 odst. 4 tr. ř.) trvá na jejich opakování za účasti obhájce.

Roz. 25/90 – I. – K výkladu podmínek neodkladného úkonu ve smyslu ustanovení § 165 odst. 4 tr. ř.

Roz. 18/99 – I. – O tom, zda svědek využívá či nikoli své právo odmítnout ve věci výpověď podle ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř., se musí vyjádřit takovým způsobem, aby nebylo pochyb o jeho projevené vůli. Na druhé straně však není možno svědka nutit, aby použil přímo zákonné formulace, že „nevyužívá práva odepřít výpověď“.

Jestliže jde o dřívější výslech svědka učiněný v přípravném řízení, pak bude splněna, pokud jde o obviněného, podmínka ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř., umožní-li vyšetřovatel nebo státní zástupce obviněnému podle § 164 odst. 4 tr. ř. zúčastnit se tohoto vyšetřovacího úkonu a klást vyslýchanému svědkovi otázky tak, že mu sdělí včas dobu a místo konání úkonu a poučí ho o právu být úkonu přítomen.

Roz. 54/01 – Žádné ustanovení trestního řádu nestanoví požadavek na vyrozumívání obhájce, který o to nepožádá ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř., o místě a času konání výslechu svědka, a to ani v případě nutné obhajoby. Takový požadavek obecně nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (s ohledem na čl. 10 Ústavy je přímo aplikovatelná v trestním řízení), podle něhož má obviněný mimo jiné právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě.

Ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., které umožňuje v některých případech přečíst protokol o výslechu svědka z přípravného řízení, zajišťuje možnost využít důkazu opatřeného v přípravném řízení v případech, kdy výslech svědka je z objektivních důvodů zcela nemožný nebo obtížný. Aplikace tohoto ustanovení však v případech, kdy nebude umožněna obhájci účast na výslechu svědka jeho vyrozuměním o konání tohoto úkonu bez ohledu na to, že o to sám nepožádá, může být zpochybněna právě s ohledem na zásadu vyplývající z ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. Půjde o případy, kdy výslech svědka je zásadním usvědčujícím důkazem. Ve věcech, kde již v přípravném řízení je zřejmé, že v době konání hlavního líčení bude osobní výslech svědka ohrožen z důvodů uvedených v ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., je proto namístě, aby vyšetřovatel umožnil obhájci účast u výslechu svědka v přípravném řízení jeho vyrozuměním o konání úkonu, i když o to sám nepožádal.

(1) Uzná-li policejní orgán vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožní obviněnému, jeho obhájci a poškozenému, který podal návrh podle § 43 odst. 3, pokud jsou pobyt nebo sídlo tohoto poškozeného známé, v přiměřené době prostudovat spisy a učinit návrhy na doplnění vyšetřování. Na tuto možnost upozorní obviněného, jeho obhájce a poškozeného nejméně tři dny předem. Je-li počet poškozených velmi vysoký, platí obdobně § 44 odst. 2. Uvedenou lhůtu lze se souhlasem obviněného, obhájce a poškozeného zkrátit. Nepovažuje-li policejní orgán navrhované doplnění za nutné, odmítne je. O těchto úkonech učiní policejní orgán záznam ve spise a o odmítnutí návrhů na doplnění vyšetřování vyrozumí obviněného, jeho obhájce nebo poškozeného. Obviněný, který využil právo uvedené v § 2 odst. 14, se zároveň vyzve, aby se vyjádřil, zda požaduje přeložení některých písemností podle § 28 odst. 4.

(2) Nevyužijí-li obviněný, jeho obhájce nebo poškozený možnosti prostudovat spisy, ačkoliv na ni byli řádně upozorněni, učiní o tom policejní orgán záznam do spisu a postupuje dále, jako by k tomuto úkonu došlo.

(3) Po skončení vyšetřování předloží policejní orgán státnímu zástupci spis s návrhem na podání obžaloby se seznamem navrhovaných důkazů a zdůvodněním, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších, nebo učiní návrh na některé rozhodnutí podle § 171 až 173, podle § 307 nebo podle § 309.

Roz. 5/83 – Oboznámenie sa obvineného s uznesením vyšetrovateľa pri preštudovaní spisov v rámci oboznámenia sa s výsledkami vyšetrovania (§ 166 ods. 1 Tr. por.), prípadne pri nahliadnutí do spisu podľa § 65 Tr. por. nemožno považovať za oznámenie uznesenia podľa § 137 Tr. por., od ktorého by mohla plynúť lehota na podanie sťažnosti (§ 143 ods. 1 Tr. por.).

Roz. 15/91 – I. – Pokud byly ohledně skutků, pro které byla podána obžaloba, prováděny úkony tvořící jinak obsah přípravného řízení, aniž bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř., jde o podstatnou vadu řízení, jež předcházelo podání obžaloby. Výsledky řízení, které je touto vadou zatíženo, jsou nepoužitelné v řízení před soudem a jako důkazy podle páté hlavy trestního řádu. Uvedenou vadu není možno napravit v řízení před soudem a její odstranění vyžaduje, aby věc byla vrácena prokurátorovi k došetření podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř.

II. Ustanovení společného obhájce dvěma spoluobviněným, z nichž jeden usvědčuje druhého, který vinu popírá, je porušením ustanovení § 38 odst. 2 tr. ř.

III. Při seznámení s výsledky vyšetřování podle § 166 tr. ř. je vyšetřovatel povinen předložit obviněnému k prostudování celý spis. Jestliže za této situace obviněný není seznámen se všemi důkazy obsaženými ve spisu, jde o vadu řízení, která po podání obžaloby může podle okolností odůvodnit postup podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř.

Roz. 39/92 – Jsou-li opatřeny po seznámení obviněného s výsledky vyšetřování podle § 166 odst. 1 tr. ř. nové důkazy, je nutno s výsledky tohoto doplnění obviněného seznámit postupem podle § 166 tr. ř. Jde přitom o úkon, který je vykonáván vůči obviněnému, takže nestačí, když o nově opatřených důkazech je informován jen obhájce obviněného.

Prohlášení obviněného, že si nepřeje být seznámen s dalšími důkazy, které mají být teprve opatřeny, nezbavuje povinnosti po doplnění vyšetřování vyrozumět obviněného podle § 166 odst. 3 tr. ř. o seznámení s jeho výsledky.

Roz. 8/00 – V řízení proti mladistvým (hlava devatenáctá, oddíl první, tr. ř.) postupují orgány činné v trestním řízení tak, aby orgán pověřený péčí o mládež mohl uplatnit svá oprávnění v souladu s úlohami, které má v tomto řízení plnit. To však nezakládá povinnost vyšetřovatele umožnit orgánu pověřenému péčí o mládež prostudování spisu ve smyslu § 166 odst. 1 tr. ř. Proto není vadou přípravného řízení, jestliže vyšetřovatel orgán pověřený péčí o mládež nevyrozumí o možnosti prostudovat spis. Takový postup nemůže být důvodem k vrácení věci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.

Roz. 31/14 – Jestliže poškozený uplatnil řádně a včas nárok na náhradu škody způsobené trestným činem (§ 43 odst. 3 tr. ř.) a jako příslušenství tohoto nároku žádal i úroky z prodlení, soud je povinen zabývat se i tímto návrhem, a je-li oprávněn, musí poškozenému přiznat podle § 228 odst. 1 tr. ř. též úroky z prodlení[66]. Při odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku je z hlediska počátku prodlení obviněného v trestním řízení obvykle rozhodné, kdy policejní orgán poté, co uznal vyšetřování za skončené a jeho výsledky za postačující k podání obžaloby, umožnil obviněnému prostudovat spisy (§ 166 odst. 1 tr. ř.), pokud spis obsahuje řádně uplatněný nárok na náhradu škody, a obviněný se tak z obsahu spisu mohl o něm dozvědět. To nevylučuje, že obviněný měl možnost dozvědět se o této skutečnosti v odlišné době. Rozhodující je však vždy zjištění, kdy se projev vůle poškozeného dostal do sféry dispozice obviněného, čímž je třeba rozumět konkrétní a objektivní možnost obviněného seznámit se s obsahem jemu adresovaného požadavku poškozeného na náhradu škody.

a) do dvou měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o věc patřící do příslušnosti samosoudce,

b) do tří měsíců od zahájení trestního stíhání, jde-li o jinou věc patřící do příslušnosti okresního soudu.

(2) Pokud není vyšetřování ve lhůtách uvedených v odstavci 1 skončeno, policejní orgán státnímu zástupci písemně zdůvodní, proč nebylo možné v zákonem stanovené lhůtě vyšetřování skončit, jaké úkony je třeba ještě provést a po jakou dobu bude vyšetřování pokračovat. Státní zástupce může pokynem policejnímu orgánu jednak změnit výčet úkonů, které mají být ještě provedeny, jednak stanovit odlišně lhůtu, po kterou má vyšetřování ještě trvat.

(3) Ve věcech, v nichž nebylo ve lhůtě stanovené podle odstavce 1 vyšetřování skončeno, je státní zástupce povinen v rámci dozoru nejméně jednou za měsíc provést prověrku věci, a pokud je to třeba, uložit policejnímu orgánu povinnost provést konkrétní úkony. O prověrce sepíše státní zástupce záznam.

(1) Ustanovení tohoto oddílu se užije při vyšetřování trestných činů, o nichž koná řízení v prvním stupni krajský soud.

(2) Jestliže tento oddíl neobsahuje ustanovení zvláštní, postupuje se při vyšetřování podle oddílu prvého a druhého této hlavy.

(1) Policejní orgán provádí důkazy v rozsahu, který je nezbytný pro podání obžaloby nebo pro jiné rozhodnutí státního zástupce; podmínkami, za nichž lze provádět výslech svědků podle § 164 odst. 1, přitom není vázán.

(2) Pro určení rozsahu prováděných důkazů je rozhodující právní kvalifikace skutku, pro který je obviněný v době provádění důkazu stíhán. Je-li obviněný v průběhu vyšetřování upozorněn, že skutek, pro který je vedeno trestní stíhání, bude nadále právně posuzován jako jiný trestný čin, než je uveden v § 168 odst. 1, pokračuje se ve vyšetřování podle oddílu druhého této hlavy. Důkazy, předtím provedené podle odstavce 1, zůstávají součástí důkazů opatřených v průběhu vyšetřování; při posuzování, zda byly provedeny v souladu se zákonem, se nepřihlíží k podmínkám, za nichž lze podle § 164 odst. 1 vyslýchat svědky.

(1) Policejní orgán je povinen skončit vyšetřování nejpozději do šesti měsíců od zahájení trestního stíhání.

(2) Není-li vyšetřování ve lhůtě uvedené v odstavci 1 skončeno, postupuje policejní orgán a státní zástupce podle § 167 odst. 2, 3.

(1) Státní zástupce postoupí věc jinému orgánu, jestliže výsledky přípravného řízení ukazují, že nejde o trestný čin, že však jde o skutek, který by mohl být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění.

(2) Proti usnesení podle odstavce 1 může obviněný, a je-li znám, též poškozený, podat stížnost, jež má odkladný účinek.

Roz. 3/74 – Skončilo-li trestní stíhání proti obviněnému pravomocným rozhodnutím vyšetřovatele, prokurátora nebo soudu o postoupení věci podle § 171 odst. 1 nebo § 222 odst. 2 tr. ř. jinému orgánu proto, že nejde o trestný čin ani o přečin, že však jde o přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat, nelze pokračovat v trestním stíhání proti obviněnému, nebylo-li rozhodnutí o postoupení věci v předepsaném řízení zrušeno.

Proti rozhodnutí o postoupení věci podle § 171 odst. 1 nebo § 222 odst. 2 tr. ř. je přípustná obnova řízení (§ 277 a násl. tr. ř.).

Roz. 68/80 – Postúpenie veci inému orgánu podľa § 171 ods. 1 Tr. por. predpokladá, že vec je náležite objasnená z toho hľadiska, že nejde o trestný čin ani o prečin, ale že skutok obvineného môže byť priestupkom alebo kárnym previnením.

Postúpiť vec orgánu príslušnému rozhodovať o priestupku nie je možné, ak od spáchania priestupku uplynula doba jedného roka. V takom prípade prichádza do úvahy zastavenie trestného stíhania podľa § 172 ods. 1 písm. b) Tr. por.

Roz. 34/93 – Postoupit věc jinému orgánu podle § 171 odst. 1 tr. ř. lze jen tehdy, když je věc dostatečně objasněna z hlediska, že stíhaný skutek není trestným činem, ale mohl by být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Orgán činný v trestním řízení po tomto zjištění však musí věc postoupit, nemůže dále pokračovat v trestním řízení a zjišťovat další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí o přestupku, např. odstraňovat pochybnosti o tom, zda se skutečně obviněný tohoto skutku dopustil.

Roz. 31/19 – II. – Postoupení věci jinému orgánu podle § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2, nebo § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. se týká vždy skutku a nikoli jeho možného právního posouzení. Z výroku usnesení proto musí být zřejmé, o jaký skutek se jedná a jaký skutek bude předmětem rozhodování jiného příslušného orgánu. Pokud soud po provedeném dokazování zjistí jiné skutkové okolnosti, než na základě kterých byla podána obžaloba, nestačí nová skutková zjištění uvést jen v odůvodnění rozhodnutí. Orgán, jemuž se věc postupuje, bude totiž rozhodovat o tom skutku, který vzešel z výsledků dokazování před soudem a nikoli o tom, pro který byla podána obžaloba. V tomto směru je postup soudu odlišný od zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., kdy soud zprošťuje vždy pro skutek uvedený v žalobním návrhu bez ohledu na to, že by dokazováním byl případně prokázán odlišný průběh skutkového děje, právě z toho důvodu, že podle výsledků dokazování dospěl k závěru, že se ve skutku označeném v žalobním návrhu nejedná o trestný čin a není ani namístě postoupit věc jinému orgánu k projednání, neboť se nemůže jednat ani o přestupek nebo kárné provinění.

a) je-li nepochybné, že se nestal skutek, pro který se trestní stíhání vede,

e) nebyl-li obviněný v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědný, nebo

a) je-li trest, k němuž může trestní stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne,

b) bylo-li o skutku obviněného již rozhodnuto jiným orgánem, kázeňsky, kárně anebo cizozemským soudem nebo úřadem anebo mezinárodním trestním soudem, mezinárodním trestním tribunálem, popřípadě obdobným mezinárodním soudním orgánem s působností v trestních věcech, i když nesplňují některou z podmínek uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a toto rozhodnutí lze považovat za postačující, nebo

c) jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.

(3) Proti usnesení podle odstavců 1 a 2 může obviněný, a je-li znám, též poškozený, podat stížnost, jež má odkladný účinek.

(4) V trestním stíhání, které bylo zastaveno z některého důvodu uvedeného v odstavci 2, se pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit.

Zastavení trestního stíhání se vztahuje ke konkrétnímu obviněnému a skutku (pojem skutku – viz shora rozhodnutí Ústavního soudu). Je třeba upozornit na tu skutečnost, že v případech, které jsou uvedeny v odstavci 1, musí státní zástupce trestní stíhání zastavit, avšak v případech uvedených v odstavci 2, může trestní stíhání zastavit.

Bude tedy záležet na uvážení orgánu činného v trestním řízení, zda v případech, které bude možno podřadit pod ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) až c) tr. ř., dospěje k závěru o aplikovatelnosti těchto ustanovení a rozhodne se trestní stíhání zastavit.

Roz. 7/64 – Za rozhodnutí o skutku obviněného podle § 177 odst. 2 písm. b) tr. ř. nelze považovat opatření dopravního inspektorátu, kterým podle § 65 odst. 1 písm. b), odst. 3 vyhlášky ministerstva vnitra č. 145/1956 Ú. l. o provozu na silnicích odňal řidiči, který spáchal trestný čin opilství podle § 201 tr. zák., řidičský průkaz.

Takovéto opatření nevylučuje, aby soud uložil obviněnému trest zákazu řízení motorových vozidel, byť i jen jako trest jediný.

Roz. 64/65 – Zastavenie trestného stíhania sa týka vždy skutku a nie jeho možného právneho posúdenia podľa ustanovení osobitnej časti trestného zákona.

V prípadoch, keď možno skutok, ktorý je predmetom trestného stíhania posúdiť v jednočinnom súbehu ako dva alebo dokonca viac trestných činov uvedených v osobitnej časti trestného zákona, nemožno také trestné stíhanie zastaviť iba pre niektorých z takto do úvahy prichádzajúcich trestných činov.

Roz. 23/66 – Při zkoumání důvodů, uvedených v ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. musí soud při postupu podle § 188 odst. 2 písm. b) příp. § 223 odst. 2 tr. ř. přihlížet nejen k druhu a výši trestu, pokud byl obviněnému pro jiný trestný čin již uložen, s ohledem na trest, k němuž může stíhání vést, ale současně musí zhodnotit i všechny okolnosti obou trestných činů, jejich stupně nebezpečnosti pro společnost, a to vždy z hlediska účelu trestu ve smyslu § 23 tr. zák., zejména je třeba uvážit, zda trest dříve uložený již dostatečně zabezpečuje výchovu obviněného k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka.

Roz. 19/68 – I. – Usnesením o zastavení trestního stíhání podle § 172 tr. ř. nelze rozhodnout jenom o části skutku, když o celém skutku bylo již rozhodnuto usnesením o postoupení věci podle § 171 tr. ř. Není rovněž přípustné zastavit trestní stíhání pro skutek, ohledně něhož nebylo toto stíhání zahájeno.

Roz. 31/69 – Zakládá-li skutek v jednočinném souběhu několik trestných činů, z nichž jenom jeden nebo některé podléhají abolici, není možno trestní stíhání pro tyto trestné činy zastavit. V přípravném řízení se v takovém případě pouze obviněnému sdělí, že stíhaný skutek bude v důsledku amnestie posuzován jenom jako trestný čin, na nějž se abolice nevztahuje (§ 163 odst. 5 tr. ř.).

Roz. 6/77 – Trestní stíhání může být zastaveno pro některý z fakultativních důvodů uvedených v § 172 odst. 2 pod písm. a), b) tr. ř. jen tehdy, není-li dán některý z obligatorních důvodů zastavení trestního stíhání uvedených v § 172 odst. 1 písm. a) – f) tr. ř.

Roz. 28/77 – Prokurátor alebo vyšetrovateľ môže zastaviť trestné stíhanie podľa § 172 ods. 1 písm. a) Tr. por. len vtedy, ak je nepochybné, že sa nestal skutok, pre ktorý sa vedie trestné stíhanie. Nestačí teda, že o existencii skutku je pochybnosť vyplývajúca z toho, že vo vykonaných dôkazoch sú rozpory, ktoré nemožno odstrániť vykonaním ďalších dôkazov a zistenie, ktoré z odporujúcich si dôkazov sú pravdivé, závisí len od ich zhodnotenia súdom po ich vykonaní na hlavnom pojednávaní podľa zásad bezprostrednosti a ústnosti. V takomto prípade nie je prokurátor alebo vyšetrovateľ oprávnený zastaviť trestné stíhanie, ale je povinný podať obžalobu.

Roz. 48/78 – Zastaveniu trestného stíhania podľa ustanovenia § 188 ods. 2 Tr. por. z dôvodov § 172 ods. 2 písm. a) Tr. por. nebráni skutočnosť, že trestný čin, ktorý je uvedený v obžalobe, je k inému trestnému činu v pomere podľa § 35 ods. 2 Tr. zák. Takýto postup je však na mieste len vtedy, ak po zhodnotení rozhodujúcich okolností by po prejednaní veci na hlavnom pojednávaní prichádzalo do úvahy použitie § 37 Tr. zák., t. j. upustenie od uloženia súhrnného trestu, prípadne vtedy, keby súhrnný trest, ktorý by sa mal uložiť, bol len o málo prísnejší než trest uložený predchádzajúcim rozsudkom.

Roz. 69/80 – Predpísanie náhrady škody spôsobenej organizácii trestným činom pracovníka nemožno považovať za disciplinárne rozhodnutie o skutku, ktoré – keby bolo dostačujúce by mohlo byť dôvodom pre zastavenie trestného stíhania podľa § 172 ods. 2 písm. b) Tr. por.

Roz. 47/89 – Jestliže dřívější řízení vedené proti obviněnému skončilo pravomocným rozhodnutím orgánu oprávněného projednávat přestupky, nebrání tato okolnost trestnímu stíhání stejné osoby pro týž skutek. K uloženému opatření za přestupek soud přihlédne při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry (§ 38 odst. 4 tr. zák.), pokud nerozhodne o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř.

Trestní stíhání však nelze konat v případě, kdy orgán oprávněný projednávat přestupky konal řízení a rozhodoval o přestupku potom, co trestní stíhání vedené proti obviněnému pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím vyšetřovatele, prokurátora nebo soudu o postoupení věci tomuto orgánu k projednání jako přestupek (srov. č. 3/1974 sb. rozh. tr.).

Roz. 37/94 – Soud může v předběžném projednání obžaloby zastavit trestní stíhání podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 tr. ř. jen, když byla věc v přípravném řízení náležitě objasněna z hlediska řešení této otázky. Soud postupuje nesprávně, pokud zastaví trestní stíhání za situace, kdy dokazování ve věci není pro závěr, že je tu některý z důvodů zastavení trestního stíhání, úplné, nebo jestliže jsou mezi důkazy rozpory, které lze odstranit až jejich zhodnocením soudem po jejich provedení v hlavním líčení.

Roz. 51/97 – Důvodem pro zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 2 písm. b) tr. ř. pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1 tr. zák. nemůže být skutečnost, že za porušení celních předpisů, které je obviněnému kladeno za vinu, již byla celními orgány uložena sankce právnické osobě, za niž obviněný jednal.

Roz. 41/03 – I. Pojem „jiný čin“ v ustanovení § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. je nutno vykládat tak, že nemusí jít pouze o jiný čin založený odlišným skutkem ve smyslu hmotného práva, ale může jím být i dílčí útok, popř. více dílčích útoků jednoho pokračujícího trestného činu. Tedy i v případě, že obviněný je stíhán pro dílčí útoky pokračujícího trestného činu, za jehož jiné dílčí útoky byl již pravomocně odsouzen, není vyloučen postup podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., jsou-li splněny i ostatní podmínky tohoto ustanovení.

Roz. 50/05 – Splnění obligatorní podmínky ustanovení § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. o zastavení trestního strání záležící v tom, že vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.) bylo dosaženo, nebude zpravidla možno dovodit v případech, kdy obviněný popírá dosud učiněné závěry orgánů činných v trestním řízení o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu.

Roz. 23/17 – Zastavení trestního stíhání pachatele trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku pro neúčelnost ve smyslu § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. nelze odůvodnit jen tím, že posuzované trestní stíhání může vést k uložení trestu, který je zcela bezvýznamný ve srovnání s nepodmíněným trestem odnětí svobody, který byl pachateli již pravomocně uložen a jehož výkon mařil tím, že jej nenastoupil. Je třeba vzít v úvahu také další okolnosti, zejména délku uloženého trestu a celkovou dobu, po kterou pachatel maří jeho výkon. Smyslem této skutkové podstaty je zabezpečit řádný výkon nepodmíněných trestů odnětí svobody trestním postihem odsouzených, kteří se nástupu tohoto trestu vyhýbají. Tohoto účelu zpravidla nelze dosáhnout zastavením trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť takový postup by mohl vést k tomu, že v případě uloženého dlouhodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody by jednání pachatele, který delší dobu jeho výkon maří, fakticky nebylo postiženo.

Roz. 5/18 – Pravomocné postižení obviněného za přestupek, jehož se dopustil tím, že ve lhůtě uvedené v § 29 odst. 1 písm. j) zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, neodevzdal zbrojní průkaz, zbraň a průkaz zbraně, není překážkou jeho trestnímu stíhání pro přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku spáchaný tím, že po uplynutí této lhůty i nadále přechovával neodevzdanou zbraň, neboť nejde o týž skutek, pro který již byl postižen v přestupkovém řízení. Samotné neodevzdání zbraně v zákonem stanovené lhůtě, o kterém bylo rozhodnuto v přestupkovém řízení, je počátkem páchání přečinu nedovoleného ozbrojování.

Roz. 34/18 – Trestní stíhání, které skončilo v přípravném řízení pravomocným usnesením státního zástupce o jeho zastavení pro nepříčetnost obviněného podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř., a následné soudní řízení o návrhu státního zástupce na uložení ochranného léčení, jsou dvě samostatná řízení. Byl-li obviněnému pro obě tato řízení ustanoven stejný obhájce, je třeba o určení výše jeho odměny a náhrady hotových výdajů rozhodovat samostatně ve vztahu ke každému z těchto řízení.

Roz. 15/19 – II. – Námitka, že soudy nižších stupňů nepostupovaly podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. ve spojitosti s ustanoveními § 188 odst. 2, § 223 odst. 2, § 231 odst. 1 nebo § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř., neodpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť v takovém případě nejde o trestní stíhání nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1, 2 či 5 nebo § 11a tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, protože postup podle § 172 odst. 2 tr. ř., a to ve všech jeho alternativách, je fakultativní.

Roz. 24/19 – K zastavení trestního stíhání z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. musí být splněna zákonná podmínka spočívající v chování obviněného po spáchání činu, jež zohledňuje zejména přístup obviněného k jím spáchanému trestnému činu. Obviněný musí svým chováním po spáchání činu prokázat, že již není potřeba dalšího řízení vůči jeho osobě, přičemž takový závěr není zcela vyloučen ani za situace, kdy obviněný sice trestnou činnost v plném rozsahu nedoznává, avšak z jeho projevů po spáchání činu je zřejmé, že si je vědom podstatných okolností zakládajících trestní odpovědnost za své jednání, kterého se musí do budoucna vyvarovat. I v takovém případě je možné dovodit dosažení účelu trestního řízení ve smyslu § 1 odst. 1 tr. ř.

Roz. 4/20 – Nezanikla-li trestní odpovědnost pachatele v důsledku účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku (např. chybí-li znak dobrovolnosti v jednání pachatele), není při splnění podmínek podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. vyloučeno zastavení jeho trestního stíhání z důvodu neúčelnosti jeho dalšího vedení a nedostatku veřejného zájmu na takovém trestním stíhání. Takový postup bude přicházet v úvahu u trestných činů menší závažnosti (přečinů) a výjimečně je možný též u závažnějších trestných činů (zločinů).

c) není-li obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání činu, schopen chápat smysl trestního stíhání,

d) je-li obviněný dočasně vyňat z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10) nebo je-li jeho trestní stíhání pro nedostatek souhlasu oprávněného orgánu dočasně nepřípustné,

e) jestliže dřívější řízení pro týž skutek proti téže osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o přestupku a dosud neuplynula lhůta pro zahájení přezkumného řízení podle jiného právního předpisu, ve kterém může být rozhodnutí o přestupku zrušeno,

(2) Před rozhodnutím o přerušení trestního stíhání je nutno učinit vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení trestního stíhaní. Zajištění věcí důležitých pro trestní řízení trvá i během přerušení trestního stíhání. Pomine-li důvod přerušení, státní zástupce rozhodne, že se v trestním stíhání pokračuje.

(3) Po právní moci rozhodnutí o přerušení trestního stíhání podle odstavce 1 písm. e) podá státní zástupce podnět příslušnému správnímu orgánu ke zrušení rozhodnutí o přestupku v přezkumném řízení.

Roz. 7/63 – Pre spoľahlivé splnenie účelu trestného konania, ktoré má prispieť ako k náprave obžalovaného, tak aj k účinnej ochrane spoločnosti, je treba, ak to v prejednávanom prípade prichádza do úvahy, zjednať na základe poznatkov o charaktere zažalovanej činnosti a o prítomnom stave obžalovaného tiež podklady pre rozhodnutie, či nie je treba uložiť u tohto ochranné liečenie podľa § 72 ods. 2 písm. a) tr. zák. Takýto postup môže byť potrebný aj vtedy, keď je obžalovaný dočasne hospitalizovaný z dôvodov nezávislých na trestnom pokračovaní, pretože ukončenie hospitalizácie z tohto titulu môže nastať skôr, než ukončenie ochranného liečenia, uloženého v dôsledku toho, že obžalovaný spáchal trestný čin a že by obdobné trestné činy mohol spáchať aj v budúcnosti.

Ustanovenie § 224 ods. 1 Tr. por. s poukazom na § 178 ods. 1 písm. c) Tr. por. ukladá súdu, aby prerušil trestné stíhanie, ak obvinený nie je pre duševnú chorobu, ktorá nastala až po spáchaní činu, schopný chápať zmysel trestného konania. Ak obžalovaný v čase, keď sa jeho vec má prejednať na hlavnom pojednávaní, je na liečení v psychiatrickej liečebni, je povinnosťou súdu presvedčiť sa o tom, v akom duševnom stave sa tento nachádza, aby mohol rozhodnúť, či vzhľadom na hospitalizáciu obžalovaného nenastal stav, ktorý by vyžadoval prerušenie trestného konania po dobu, pokiaľ takýto stav potrvá.

Roz. 46/90 – I. – K zjišťování skutkové otázky, kdo z účastníků dopravní nehody jedoucích na motocyklu byl řidičem, jenž nehodu zavinil.

II. Důvod, pro který lze přerušit trestní stíhání podle § 173 odst. 1 písm. c) tr. ř., záleží v tom, že obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání trestného činu, není schopen chápat smysl trestního stíhání. Trestní stíhání nelze tedy z uvedeného důvodu přerušit jen proto, že obviněný není schopen výslechu.

K prokázání přerušení trestního stíhání podle citovaného ustanovení nestačí vyjádření ošetřujícího lékaře. Okolnost, zda obviněný trpí duševní chorobou, zda tato choroba nastala až po spáchání činu a zda obviněný není schopen pro tuto chorobu chápat smysl trestního stíhání, je třeba objasnit vyšetřením duševního stavu obviněného, k němuž je nutno přibrat dva znalce psychiatry (§ 105 odst. 2 tr. ř.).

Roz. 3/09 – Při přerušení trestního stíhání podle § 173 odst. 1 písm. d) tr. ř. v případě podání návrhu na předání trestního stíhání do ciziny je třeba s ohledem na ustanovení § 448 tr. ř. v okamžiku přerušení trestního stíhání ukončit pouze úkony směřující k trestnímu stíhání obviněného v České republice. Zároveň je nutno pokračovat v těch úkonech, které směřují k realizaci předání trestního stíhání do ciziny, včetně pokračování v zajištění osoby obviněného vazbou v případě, že příslušná mezinárodní smlouva předpokládá převzetí stíhané osoby, jejíž osobní svoboda je omezena, a to až do okamžiku, než dojde k převzetí osoby obviněného v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou, nebo k oznámení, že k převzetí trestního stíhání nedojde, což by podle § 448 odst. 4 tr. ř. mělo za následek pokračování v trestním stíhání v České republice. Na rozhodování o vazbě a jejím trvání se uplatní obecná ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního trestního řádu.

ÚS 25/1998 – K právům obviněného z trestného činu podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

Ustanovení § 173 odst. 2 trestního řádu stanoví, že „před přerušením trestního stíhání je nutno učinit vše, čeho je třeba k zabezpečení úspěšného provedení trestního stíhání“. Jinými slovy, před přerušením trestního stíhání je třeba, aby byly provedeny všechny dostupné a potřebné vyšetřovací úkony, které zabezpečují provedení trestního stíhání. Byl-li obviněný, ačkoliv byl k dispozici a sám se domáhal rozhodnutí ve věci samé, ještě před skončením trestního řízení administrativní cestou vyhoštěn, byl tak zbaven práva, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána, a to v konečném důsledku nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu (čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Obviněný z trestného činu má také podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod právo obhajovat se osobně.

Roz. 48/21 – Podá-li státní zástupce obžalobu na obviněného, který je cizím státním příslušníkem a na území České republiky se nezdržuje, soud prvního stupně nemůže z důvodu uvedeného v § 173 odst. 1 písm. a) tr. ř. přerušit jeho trestní stíhání, hodlá-li předat trestní řízení do ciziny podle § 105 a násl. z. m. j. s. V takovém případě rozhodne podle § 108 z. m. j. s. o dočasném upuštění od některých úkonů trestního řízení za současného předložení žádosti Ministerstvu spravedlnosti o převzetí trestního řízení (§ 106 odst. 1 z. m. j. s.), popřípadě zaslání takové žádosti přímo příslušnému cizozemskému orgánu (§ 106 odst. 3 z. m. j. s.).

Usnesení o zastavení trestního stíhání a o postoupení věci doručí státní zástupce bezodkladně po právní moci Nejvyššímu státnímu zastupitelství; to neplatí, jde-li o usnesení vydané evropským pověřeným žalobcem nebo evropským žalobcem.

(1) Dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení vykonává státní zástupce.

(2) Kromě oprávnění uvedených v § 157 odst. 2 je při výkonu dozoru státní zástupce oprávněn

b) vyžadovat od policejního orgánu spisy, dokumenty, materiály a zprávy o spáchaných trestných činech za účelem prověrky, zda policejní orgán včas zahajuje trestní stíhání a řádně v něm postupuje,

c) zúčastnit se provádění úkonů policejního orgánu, osobně provést jednotlivý úkon nebo i celé vyšetřování a vydat rozhodnutí v kterékoliv věci; přitom postupuje podle ustanovení tohoto zákona pro policejní orgán a proti jeho rozhodnutí je přípustná stížnost ve stejném rozsahu jako proti rozhodnutí policejního orgánu,

e) rušit nezákonná nebo neodůvodněná rozhodnutí a opatření policejního orgánu, která může nahrazovat vlastními; u usnesení o odložení věci může tak učinit do 30 dnů od doručení; jestliže rozhodnutí policejního orgánu nahradil vlastním rozhodnutím jinak než na podkladě stížnosti oprávněné osoby proti usnesení policejního orgánu, je proti jeho rozhodnutí přípustná stížnost ve stejném rozsahu jako proti rozhodnutí policejního orgánu,

f) přikázat, aby úkony ve věci prováděla jiná osoba služebně činná v policejním orgánu.

Roz. 48/70 – I. – Pravomocné rozhodnutí prokurátora o zastavení trestního stíhání je možno zrušit jen cestou mimořádných opravných prostředků, tj. buď v důsledku povolení obnovy trestního řízení, nebo na základě stížnosti pro porušení zákona. Takové rozhodnutí nemůže zrušit nadřízený prokurátor podle § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř., protože podle tohoto ustanovení je možno zrušit jen nezákonná a neodůvodněná rozhodnutí a opatření vyšetřovatelů a vyhledávacích orgánů.

Roz. 14/73 – O stížnosti proti usnesení vyšetřovatele nebo vyhledávacího orgánu, k němuž dal pokyn nebo souhlas prokurátor, který vykonává nad přípravným řízením dozor, nerozhoduje tento prokurátor, nýbrž prokurátor jemu nadřízený.

Roz. 5/81 – Lhůta 15[67] dnů stanovená v § 174 odst. 2 písm. e) tr. ř. začíná běžet od doporučení opisu usnesení vyšetřovatele prokurátorovi; počítá se podle § 60 odst. 1 tr. ř.

Nedodržení lhůty 48 hodin, v níž je podle § 172 odst. 3 tr. ř. nutno doručit opis usnesení vyšetřovatele o zastavení trestného stíhání prokurátorovi, má jen pořádkový význam a nemá vliv na začátek běhu lhůty pro výkon oprávnění prokurátora, uvedených v § 174 odst. 1, 2 písm. e) tr. ř.

(1) Nejvyšší státní zástupce může do tří měsíců od právní moci rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců o nestíhání podezřelého podle § 159d odst. 1, o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci; to neplatí, jde-li o usnesení vydané evropským pověřeným žalobcem nebo evropským žalobcem.

(2) Za tím účelem může státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vyžadovat od nižších státních zastupitelství spisy, dokumenty, materiály a zprávy a provádět prověrky.

(3) Zruší-li nejvyšší státní zástupce usnesení o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci, pokračuje v řízení státní zástupce, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí nejvyšší státní zástupce, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení nejvyšší státní zástupce nařídil.

(4) Zruší-li nejvyšší státní zástupce usnesení o nestíhání podezřelého, rozhodne policejní orgán o zahájení trestního stíhání, nevyřídí-li věc jinak.

Roz. 6/06 – I. – Bylo-li v jednom usnesení rozhodnuto o více věcech, nemusí usnesení nabýt právní moci jako celek; oddělitelné výroky mohou nabýt právní moci individuálně, a to v závislosti na splnění podmínek § 140 odst. 1 tr. ř. Okamžik, kdy oddělitelný výrok usnesení nabývá právní moci, je určující i pro počátek lhůty uvedené v § 174a odst. 1 tr. ř. upravujícím podmínky rozhodnutí nejvyššího státního zástupce, jímž může být zrušeno usnesení státního zástupce o zastavení trestního stíhání nebo o postoupení věci (srov. přiměřeně č. 8/1977 Sb. rozh. tr.). Oddělitelnými výroky jsou zpravidla výroky, jimiž bylo rozhodnuto o jednotlivých skutcích vykazujících znaky trestných činů, pro něž je vedeno trestní stíhání.

II. Trestní řád nevylučuje podání stížnosti pro porušení zákona proti usnesení nejvyššího státního zástupce ve smyslu ustanovení § 174a odst. 1 tr. ř. jako možný prostředek k odstranění vad předpokládaných v ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k takovému rozhodnutí nejvyššího státního zástupce přichází v úvahu zejména tehdy, jestliže nebyla respektována zákonem stanovená lhůta pro toto rozhodnutí.

a) rozhodnout o zastavení, podmíněném zastavení nebo přerušení trestního stíhání a o postoupení věci jinému orgánu,

c) sjednat s obviněným dohodu o vině a trestu a podat soudu návrh na její schválení,

d) rozhodnout o propuštění obviněného z vazby, o propuštění obviněného z vazby za současného nahrazení vazby některým opatřením nahrazujícím vazbu nebo o změně důvodů vazby, pominul-li některý z důvodů vazby,

e) nařídit zajištění majetku obviněného a určit, na které prostředky a věci se toto zajištění nevztahuje, anebo zrušit takové zajištění,

f) provést zajištění nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení a omezit nebo zrušit takové zajištění anebo věc z něho vyjmout,

i) navrhnout vyžádání obviněného z ciziny nebo vydání evropského zatýkacího rozkazu,

j) provést předběžné šetření v řízení o vydání do ciziny nebo v řízení o předání na základě evropského zatýkacího rozkazu.

(2) Ve věcech, v nichž vyšetřování koná státní zástupce, vykonává dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení státní zástupce nejblíže vyššího státního zastupitelství; tím není dotčeno právo státního zástupce, který koná vyšetřování, učinit rozhodnutí podle § 171 až 173, podle § 307 nebo podle § 309 za podmínek tam uvedených, pokud si toto právo nevyhradil státní zástupce vykonávající dozor.

(1) Jestliže výsledky vyšetřování dostatečně prokazují závěr, že se skutek stal, že tento skutek je trestným činem a že jej spáchal obviněný, může státní zástupce zahájit jednání o dohodě o vině a trestu na návrh obviněného nebo i bez takového návrhu. Neshledá-li státní zástupce návrh obviněného důvodným, vyrozumí o svém stanovisku obviněného, a má-li obviněný obhájce, též jeho.

(2) K jednání o dohodě o vině a trestu státní zástupce předvolá obviněného; o době a místu jednání vyrozumí obhájce obviněného a poškozeného, který výslovně neprohlásil, že se vzdává procesních práv, které mu zákon jako poškozenému přiznává. Poškozeného zároveň upozorní na možnost uplatnit nejpozději při prvním jednání o dohodě o vině a trestu nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, jež mu byla trestným činem způsobena, nebo na vydání bezdůvodného obohacení, které bylo na jeho úkor získáno.

(3) Podmínkou sjednání dohody o vině a trestu je prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán, pokud na základě dosud opatřených důkazů a dalších výsledků přípravného řízení nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti jeho prohlášení. Dohodu o vině a trestu sjednává státní zástupce s obviněným; jde-li o případ nutné obhajoby, sjednává státní zástupce dohodu o vině a trestu s obviněným za přítomnosti obhájce.

(4) Má-li státní zástupce za to, že jsou splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření, upozorní obviněného na možnost postupu podle § 178 odst. 2 i v případě, že dojde k sjednání dohody o vině a trestu, ve které nebude ochranné opatření dohodnuto. Bez tohoto upozornění může postupovat podle § 178 odst. 2 jen, pokud důvody pro uložení ochranného opatření vyšly najevo až po podání návrhu na schválení dohody o vině a trestu soudu.

(5) Státní zástupce při sjednávání dohody o vině a trestu dbá také na zájmy poškozeného. Je-li poškozený sjednávání dohody o vině a trestu přítomen, vyjádří se zejména k rozsahu a způsobu náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení. Dohodu o vině a trestu lze sjednat i bez přítomnosti poškozeného, nedostaví-li se k jednání, ačkoli o něm byl řádně vyrozuměn, nebo nedostaví-li se k jednání a nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení již uplatnil nebo prohlásil, že jej uplatňovat nebude. Uplatnil-li poškozený, který není jednání přítomen, nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, může se státní zástupce za poškozeného dohodnout s obviněným o rozsahu a způsobu náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení až do výše uplatněného nároku.

a) označení státního zástupce, obviněného a poškozeného, byl-li přítomen sjednávání dohody o vině a trestu a souhlasí-li s rozsahem a způsobem náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení,

c) popis skutku, pro který je obviněný stíhán, s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, případně jiných okolností, za nichž k němu došlo, tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem,

d) označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákona a všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu,

e) prohlášení obviněného, že spáchal skutek, pro který je stíhán a který je předmětem sjednané dohody o vině a trestu,

f) v souladu s trestním zákoníkem dohodnutý druh, výměru a způsob výkonu trestu včetně délky zkušební doby, případně upuštění od potrestání, a rozsah přiměřených omezení a povinností v případě, že to trestní zákoník umožňuje a že byly dohodnuty; při dohodě o druhu a výměře trestu se přihlédne i k tomu, zda obviněný trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§ 39 odst. 8 trestního zákoníku),

g) rozsah a způsob náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, bylo-li dohodnuto,

h) ochranné opatření, přichází-li v úvahu jeho uložení a bylo-li dohodnuto,

i) podpis státního zástupce a obviněného, dále podpis obhájce, byl-li přítomen sjednávání dohody o vině a trestu, a podpis poškozeného, byl-li přítomen sjednávání dohody o vině a trestu a souhlasí-li s rozsahem a způsobem náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení.

(7) Dojde-li ke sjednání dohody o vině a trestu, státní zástupce její opis doručí obviněnému, jeho obhájci a poškozenému, který uplatnil řádně a včas své nároky (§ 43 odst. 3). Nedojde-li k dohodě o vině a trestu, provede o tom státní zástupce záznam do protokolu; v takovém případě se k prohlášení viny učiněnému obviněným v dalším řízení nepřihlíží.

(1) Došlo-li k sjednání dohody o vině a trestu, státní zástupce podá soudu v rozsahu sjednané dohody návrh na schválení dohody o vině a trestu. Nedošlo-li k dohodě o náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení, státní zástupce na tuto skutečnost v návrhu na schválení dohody o vině a trestu soud upozorní.

(2) K návrhu připojí státní zástupce sjednanou dohodu o vině a trestu a další písemnosti, které mají význam pro soudní řízení a rozhodnutí.

Další možností, jak zefektivnit a zrychlit trestní řízení při zachování práva na spravedlivý proces, je oprávnění státního zástupce sjednat s obviněným dohodu o vině a trestu a podat soudu návrh na její schválení. Tuto dohodu je možno sjednat na základě podnětu obviněného, ale také bez jeho podnětu. Podmínkou sjednání dohody o vině a trestu je prohlášení obviněného, že skutek spáchal a nejsou důvodné pochybnosti o pravdivosti prohlášení viny obviněným.

V případě, že dohoda o vině a trestu nebude sjednána, státní zástupce podá obžalobu nebo jiným způsobem skončí přípravné řízení. O skutečnosti, že dohoda nebyla sjednána, učiní záznam do protokolu, podstatné je, že za takto vzniklé situace nelze prohlášení viny učiněné obviněným v dalším řízení použít jako důkaz.

(1) Jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, státní zástupce podá obžalobu a připojí k ní spisy a jejich přílohy. O podání obžaloby vyrozumí obviněného, obhájce a poškozeného, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé, a je-li obviněný advokátem též ministra spravedlnosti a předsedu Komory.

(2) Obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 160). Míní-li státní zástupce tento skutek posuzovat jako jiný trestný čin, než jak ho posuzoval policejní orgán, upozorní na to před podáním obžaloby obviněného a jeho obhájce a zjistí, zda navrhují se zřetelem na zamýšlenou změnu vyšetřování doplnit.

Roz. 54/68 – Dostatočné odôvodnenie postavenia obvineného pred súd vo zmysle § 176 ods. 1 Tr. por. je odvislé od toho, či v prípravnom konaní vykonali orgány činné v trestnom konaní dokazovanie o všetkých okolnostiach, ktoré je treba pred súdom dokazovať (§ 89 ods. 1 Tr. por.), teda aj o okolnostiach, ktoré majú vplyv na stupeň nebezpečnosti činu pre spoločnosť. U trestného činu opilstva podľa § 201 tr. zák. je nutné dokazovať už v prípravnom konaní nielen skutočnosť, že obvinený riadil motorové vozidlo pod vplyvom alkoholu, ale aj časové rozpätie, v ktorom požíval alkoholické nápoje, v akej dobe pred započatím jazdy sa tak stalo, množstvo a druh týchto nápojov, teda okolnosti, dôležité aj pre posúdenie stupňa „možnosti ohroziť život alebo zdravie ľudí alebo spôsobiť značnú škodu na majetku“.

Roz. 19/93 – K problematice předmětu dokazovaní a rozsahu dokazování v přípravném řízení.

Zásadu „in dubio pro reo“ nemůže prokurátor aplikovat tak, že v přípravném řízení neprovede část důkazů významných pro zjištění skutečností rozhodných z hlediska zákonných znaků trestného činu a že skutečnosti, k jejichž objasnění měly směřovat neprovedené důkazy, neuplatní v podané obžalobě. Takový postup je v rozporu se zásadou, že orgány činné v trestním řízení mají povinnost zjišťovat skutečný stav věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a nemůže být odůvodněn ani zřetelem na rychlost řízení.

Roz. 14/94 – II. Podle § 176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo vzneseno obvinění (§ 163 tr. ř.). Byla-li obžaloba podána v rozporu s tímto ustanovením, nelze v řízení před soudem obžalovaného uznat vinným takovým skutkem. Zpravidla je nutno věc ohledně takového skutku vrátit prokurátorovi k došetření [§ 188 odst. 1 písm. e), § 221 odst. 1 tr. ř.].

Poznámka redakce: Po účinnosti zák. č. 292/1993 Sb., jde o sdělení obvinění (§ 160 tr. ř.) a vrácení věci státnímu zástupci k došetření [§ 188 odst. 1 písm. e),§ 221 odst. 1 tr. ř.].

Roz. 38/00 – Pokud státní zástupce v obžalobě vymezí popis skutku tak, že do něj zahrne také jednání, ve kterém obviněný pokračuje i v době po sdělení obvinění a které s ohledem na ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. je třeba posuzovat jako nový skutek, aniž by pro toto jednání bylo obviněnému sděleno obvinění, pak byla podána obžaloba pro skutek, pro který nebylo sděleno obvinění. V takovém případě jde o závažnou vadu přípravného řízení odůvodňující vrácení věci státnímu zástupci k došetření postupem podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejsou-li zde důvody opodstatňující potřebu společného projednání věci (tj. všech skutků uvedených v obžalobě), pak soud vyloučí tento skutek ze společného řízení a vrátí věc státnímu zástupci k došetření jen ohledně tohoto skutku.

b) jméno a příjmení obviněného, den a místo jeho narození, jeho zaměstnání a bydliště, údaj o jeho státní příslušnosti, není-li obviněný státním příslušníkem pouze České republiky, nebo informaci, že je osobou bez státní příslušnosti nebo že se jeho státní příslušnost nepodařilo zjistit, a popřípadě jiné údaje potřebné k tomu, aby nemohl být zaměněn s jinou osobou; jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru, uvede se též hodnost obviněného a útvar, jehož je příslušníkem,

c) žalobní návrh, v němž musí být přesně označen skutek, pro který je obviněný stíhán, s uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popřípadě s uvedením jiných skutečností, pokud je jich třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným a aby bylo odůvodněno použití určité trestní sazby; musí tu být dále uvedeno, jaký trestný čin obžaloba v tomto skutku spatřuje, a to jeho zákonným pojmenováním, uvedením příslušného ustanovení zákonů a všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu,

d) návrh na uložení trestu s uvedením jeho druhu a výměry nebo návrh na upuštění od potrestání; pokud je navrhován trest propadnutí majetku, peněžitý trest nebo trest propadnutí věci, uvede se, zda a jaké věci byly zajištěny pro účely jeho výkonu, a

e) odůvodnění žalovaného skutku s uvedením důkazů, o které se toto odůvodnění opírá, a seznam důkazů, jejichž provedení se v hlavním líčení navrhuje, jakož i právní úvahy, kterými se státní zástupce řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona.

Roz. 48/75 – Při verbálních trestných činech nemusí žalobní návrh [§ 177 odst. 1 písm. c) tr. ř.] obsahovat doslovné znění inkriminovaných výroků, pokud je skutek obviněného dostatečně popsán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, a to uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání, popř. uvedením jiných skutečností potřebných k tomu, aby nemohlo dojít k záměně skutku.

Skutečnost, že žalobní návrh neobsahuje doslovné znění inkriminovaných výroků, není proti sama o sobě důvodem k vrácení věci prokurátorovi k došetření [§ 188 odst. 1 písm. f) tr. ř.], je-li ze žalobního návrhu dostatečně patrná totožnost žalovaného skutku.

Roz. 3/02 – Místem spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 tr. zák., kterého se pachatel dopustí tím, že přepravuje drogy z České republiky do ciziny, je na území České republiky každé místo, kterým pachatel při vývozu drog projede.

V případě tzv. tranzitního deliktu není v rozporu s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 177 písm. c) tr. ř. na uvedení místa činu, jestliže žalobní návrh neobsahuje všechna místa, kde došlo k jeho spáchání. Pro stanovení místa příslušnosti určitého soudu pak není nezbytné, aby v žalobním návrhu bylo výslovně uvedeno také místo nacházející se v jeho obvodu.

Roz. 10/05 – Trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. spočívající v nepovoleném opatření si střelné zbraně a v jejím nepovoleném přechovávání je trestným činem trvajícím a je páchán nejen tam, kde si pachatel zbraň opatří, ale i všude tam, kde ji přechovává.

V takovém případě je třeba, aby v žalobním návrhu byla uvedena vedle místa opatření zbraně i místa jejího přechovávání [§ 177 písm. c) tr. ř.]. Pro určení místní příslušnosti určitého soudu podle § 18 odst. 1 tr. ř. však není na překážku, jestliže v žalobním návrhu nebylo výslovně uvedeno místo nacházející se v jeho obvodu (č. 3/2002 Sb. roz. tr.).

(1) Státní zástupce navrhne v obžalobě, aby soud uložil některé z ochranných opatření, má-li za to, že jsou pro to zákonné podmínky.

(2) Návrh uvedený v odstavci 1 může státní zástupce učinit též samostatně.

(3) Navrhuje-li státní zástupce uložení zabrání věci nebo zabrání části majetku, uvede, zda a jaké věci byly zajištěny pro účely jejich výkonu.

Roz. 23/09 – V návrhu státního zástupce na zabrání věci podle § 73 tr. zák. musí být výslovně označena osoba, které se zabrání týká a která má mít postavení zúčastněné osoby, nebo je třeba uvést, že jde o osobu neznámou.

Zabrání věci podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. může být vysloveno nejen u věci, která sama o sobě nebo po provedených úpravách je schopna ohrozit bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, ale i u jiných věcí, které sice samy nepředstavují takové ohrožení, pokud však ze zjištěných skutkových okolností vyplývá hrozba nebezpečí, že budou sloužit ke spáchání zvlášť závažných trestných činů.

(1) V řízení o zločinu může státní zástupce v obžalobě nebo v dohodě o vině a trestu označit obviněného za spolupracujícího, jestliže obviněný

a) oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech,

b) dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, a

c) prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný,

a považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal a jaké následky svým jednáním způsobil.

(2) Pokud spolupracující obviněný nespáchal trestný čin, který je závažnější než zločin, k jehož objasnění přispěl, jestliže se nepodílel jako organizátor nebo návodce na spáchání zločinu, k jehož objasnění přispěl, pokud jím nezpůsobil úmyslně těžkou újmu na zdraví nebo smrt a pokud nejsou důvody pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (§ 59 trestního zákoníku), může státní zástupce v obžalobě navrhnout upuštění od potrestání, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na všechny okolnosti, zejména vzhledem k povaze trestného činu uvedeného v doznání obviněného v porovnání s trestným činem, k jehož objasnění se obviněný zavázal, k míře, v jaké může spolupracující obviněný přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, k významu jeho výpovědi pro dané trestní řízení s ohledem na shromážděné důkazy, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním způsobil.

(3) Před tím, než státní zástupce obviněného označí jako spolupracujícího vyslechne ho zejména k obsahu oznámení a k jeho doznání. Obviněného také vyslechne k tomu, zda si je vědom důsledků svého postupu. Před výslechem státní zástupce obviněného poučí o jeho právech, o podstatě označení za spolupracujícího obviněného, o povinnosti setrvat na svém doznání a dodržet své závazky uvedené v odstavci 1 a také o tom, že jakmile obviněný v přípravném řízení nebo v řízení před soudem poruší své závazky nebude nadále považován za spolupracujícího obviněného.

(4) Pokud trestní stíhání spolupracujícího obviněného skončí dříve než trestní stíhání ostatních osob za zločin, k jehož objasnění se zavázal, vztahují se jeho povinnosti setrvat na svém doznání a dodržet své závazky uvedené v odstavci 1 i na další průběh trestního řízení proti takovým osobám; porušení tohoto závazku může být důvodem pro povolení obnovy řízení v neprospěch spolupracujícího obviněného. O tom je třeba spolupracujícího obviněného poučit.

Roz. 36/19 – II. – Spolupracujícímu obviněnému (§ 178a tr. ř.) je nutno trest odnětí svobody podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku uložit pod dolní hranicí trestní sazby trestného činu, i když jej spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Ustanovení o zvýšení horní hranice trestní sazby podle § 108 odst. 1 tr. zákoníku se při ukládání trestu spolupracujícímu obviněnému vůbec neuplatní.

Při určení konkrétní výměry trestu ukládaného spolupracujícímu obviněnému může soud zvažovat uplatnění okolností svědčících v jeho prospěch a v jeho neprospěch, jakož i skutečností vyjmenovaných v § 58 odst. 4 tr. zákoníku, jen v rámci tímto ustanovením zmírněné trestní sazby. Úvaha soudu o trestu, který by obviněnému hrozil, pokud by mu postavení spolupracujícího obviněného nebylo přiznáno, je bez významu. Postavení spolupracujícího obviněného mohou odůvodnit i výpovědi, kterými v procesním postavení svědka v jiných samostatně vedených, avšak věcně souvisejících trestních řízeních významně přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, za podmínky, že jimi byl proveden důkaz v tomto řízení.

Roz. 7/21 – II. – Byl-li obviněný v obžalobě státním zástupcem označen jako spolupracující obviněný (§ 178a tr. ř.) a soud dospěje k předběžnému závěru, že mu tento status nebude přiznán, pak je povinen postupovat analogicky podle § 190 odst. 2 tr. ř., resp. podle § 225 odst. 2 tr. ř., a nejpozději před vynesením rozsudku upozornit obviněného na takovou možnost, případně na jeho žádost odročit hlavní líčení a poskytnout mu znovu lhůtu alespoň pěti pracovních dnů k přípravě obhajoby. Toto upozornění soudem nemůže být ve stadiu po podání obžaloby nahrazeno sdělením (návrhem) státního zástupce, že podle jeho názoru by obviněný nadále neměl být posuzován jako spolupracující obviněný (viz rozhodnutí pod č. 40/1993 Sb. rozh. tr.). Jestliže soud nesplní uvedenou povinnost, jde o podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Roz. 32/22 – Ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nelze užít, pokud státní zástupce neoznačil obviněného za spolupracujícího ve smyslu § 178a tr. ř. Případnou spolupráci obviněného s orgány činnými v trestním řízení pak lze zohlednit při úvaze o druhu a výměře trestu jako polehčující okolnost podle § 41 tr. zákoníku nebo jako jiný důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku.

(1) K podání obžaloby a k jejímu zastupování před soudem je příslušný státní zástupce vyššího státního zastupitelství, než které u soudu působí, pokud vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a věc nepředal nižšímu státnímu zastupitelství.

(2) I po podání obžaloby může státní zástupce požádat policejní orgán uvedený v § 12 odst. 2 o opatření důkazu, který potřebuje k zastupování obžaloby v řízení před soudem.

Roz. 26/09 – Podle § 7 odst. 2 zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisuje státní zastupitelství příslušné k zastupování státu u soudu, u něhož toto státní zastupitelství působí, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak. Takovou výjimku výslovně stanoví ustanovení § 179 odst. 1 tr. ř., podle kterého je k podání obžaloby a k jejímu zastupování před soudem příslušný státní zástupce vyššího státního zastupitelství, než které u soudu působí, pokud vykonával dozor nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení a věc nepředal nižšímu státnímu zastupitelství.

Výjimka podle § 179 odst. 1 tr. ř. se uplatní i v případě odnětí věci a jejího přikázání podle § 25 tr. ř. mimo obvod soudu, u něhož státní zastupitelství působí. Proto státní zástupce vyššího státního zastupitelství, který podal obžalobu na základě oprávnění vyplývajícího z ustanovení v § 179 odst. 1 tr. ř. k příslušnému soudu a věc nepředal nižšímu státnímu zastupitelství, zastupuje obžalobu v řízení před soudem, jemuž byla věc delegována, i po odnětí věci a jejím přikázání mimo obvod územní působnosti takového vyššího státního zastupitelství. Tento státní zástupce je také oprávněn podat opravné prostředky proti rozhodnutím tohoto soudu.

Roz. 52/14 – Zkrácené přípravné řízení se koná ve skutkově, právně a důkazně jednoduchých věcech. Tomu by měla odpovídat i délka prověřování předcházejícího zkrácenému přípravnému řízení. Podmínky uvedené v ustanovení § 179a odst. 1 písm. b) tr. ř., tzn. prověřováním trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání zjištěné skutečnosti, jinak odůvodňující zahájení trestního stíhání, včetně samostatně posuzované doby prověřování a očekávání, že podezřelého bude možné ve lhůtě uvedené v § 179b odst. 4 tr. ř. postavit před soud, zpravidla nebudou splněny, uplynula-li od počátku prověřování do sdělení podezření podle § 179b odst. 3 tr. ř. doba podstatně převyšující dva týdny. V takovém případě samosoudce podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř. návrh na potrestání odmítne.

(1) Zkrácené přípravné řízení se koná o trestných činech, o nichž přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu a na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, jestliže

b) v průběhu prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání byly zjištěny skutečnosti, jinak odůvodňující zahájení trestního stíhání a lze očekávat, že podezřelého bude možné ve lhůtě uvedené v § 179b odst. 4 postavit před soud.

(2) Zkrácené přípravné řízení konají policejní orgány uvedené v § 12 odst. 2.

(3) O trestných činech příslušníků Generální inspekce bezpečnostních sborů, příslušníků Bezpečnostní informační služby, příslušníků Úřadu pro zahraniční styky a informace a příslušníků Vojenského zpravodajství anebo Vojenské policie nebo o trestných činech zaměstnanců České republiky, zařazených k výkonu práce v Generální inspekci bezpečnostních sborů, koná zkrácené přípravné řízení státní zástupce; ustanovení § 161 odst. 4 a 5 zde platí přiměřeně.

Ustanovení o zkráceném řízení bylo v trestním řádu upraveno novelou trestního řádu, tj. zákonem č. 265/2001 Sb., účinnou od 1. 1. 2002. Obsahově ve své podstatě by mělo znamenat urychlení a méně formální řízení ohledně skutku, při jehož páchání byl obviněný přistižen nebo bezprostředně poté. Z původního zákonného znění dále vyplývá, že takové řízení bylo možno konat za situace, že šlo o trestný čin, o kterém mohl rozhodovat okresní soud (obvodní soud), a kde bylo možno uložit trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšovala tři roky. Vedle skutečností shora uvedených bylo však dále nutno brát v úvahu i to, že lze očekávat, že podezřelého bude možno postavit před soud ve lhůtě stanovené v § 179b odst. 4 tr. ř., tj. ve lhůtě dvou týdnů ode dne, kdy policejní orgán sdělil podezřelému, ze spáchání jakého skutku je podezřelý a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován.

Novelou provedenou zák. č. 459/2011 Sb. bylo reagováno jednak na situaci, kdy zkrácené přípravné řízení v případech tzv. bagatelních trestných činů se osvědčilo a bylo veřejností pozitivně hodnoceno, jednak na tu skutečnost, že trestním zákoníkem je upravena řada trestných činů, které zapadají do rámce běžné kriminality se sazbou čtyři roky, což by znemožňovalo využít zmíněný institut zkráceného přípravného řízení, a proto bylo zmíněnou novelou dosaženo toho, aby zkrácené přípravné řízení bylo možno konat ohledně trestných činů, o nichž přísluší konat řízení v prvním stupni okresnímu soudu a na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let odnětí svobody (původně nepřevyšující tři roky – viz komentář shora).

Roz. 50/02 – V případě zkráceného přípravného řízení proti mladistvému musí mít mladistvý obhájce až od doručení návrhu na potrestání soudu.

Roz. 23/15 – Provedení zkráceného přípravného řízení ve smyslu § 179f odst. 1 písm. a) tr. ř. per analogiam zásadně brání, je-li obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody v jiné trestní věci a nemá obhájce. Výkon trestu odnětí svobody omezuje práva obviněného na obhajobu, zejména při jeho výslechu jako podezřelého podle § 179b odst. 3 tr. ř. po sdělení podezření, obdobně jako jeho vzetí do vazby.

Bylo-li přesto zkrácené přípravné řízení konáno a byl-li podán návrh na potrestání, samosoudce jej podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodu § 179f odst. 1 písm. a) tr. ř. per analogiam odmítne

(1) Orgán konající zkrácené přípravné řízení provádí úkony podle hlavy deváté. Způsobem uvedeným v hlavě čtvrté provádí pouze neodkladné nebo neopakovatelné úkony.

(2) Ve zkráceném přípravném řízení má podezřelý stejná práva jako obviněný (§ 33 odst. 1, 2). Zadržený podezřelý má právo zvolit si obhájce a radit se s ním bez přítomnosti třetí osoby již v průběhu zadržení. O tom je třeba podezřelého před jeho výslechem poučit a poskytnout mu plnou možnost uplatnění jeho práv.

(3) Podezřelého ze spáchání trestného činu je třeba vyslechnout a nejpozději na počátku výslechu mu sdělit, ze spáchání jakého skutku je podezřelý a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován. O tomto úkonu orgán konající zkrácené přípravné řízení učiní záznam do protokolu. Opis záznamu doručí podezřelému a jeho obhájci; policejní orgán zašle opis záznamu do 48 hodin též státnímu zástupci. Na postup při výslechu podezřelého se přiměřeně užijí ustanovení o výslechu obviněného.

(4) Zkrácené přípravné řízení musí být skončeno nejpozději do dvou týdnů ode dne, kdy policejní orgán sdělil podezřelému, ze spáchání jakého skutku je podezřelý a jaký trestný čin je v tomto skutku spatřován (§ 179b odst. 3).

(5) Státní zástupce může ve zkráceném přípravném řízení s podezřelým sjednat dohodu o vině a trestu; na podmínky a postup při jejím sjednávání se použije obdobně ustanovení § 175a. Doručením návrhu na schválení dohody o vině a trestu soudu se zahajuje trestní stíhání.

(6) Je-li podezřelým osoba, která je dočasně vyňata z pravomoci orgánů činných v trestním řízení (§ 10) či jejíž trestní stíhání je pro nedostatek souhlasu oprávněného orgánu dočasně nepřípustné, postupuje státní zástupce přiměřeně podle ustanovení § 159b odst. 3.

Roz. 8/06 – Jiným podnětem k trestnímu stíhání, od kterého běží lhůta 2 týdnů, v níž musí být skončeno zkrácené přípravné řízení podle § 179b odst. 4 tr. ř., může být i zjištění policejního orgánu, že jednání, dříve posuzované jako přestupek, vykazuje znaky trestného činu.

(1) Nerozhodne-li po skončení zkráceného přípravného řízení policejní orgán o odložení věci z důvodu uvedeného v § 159a odst. 1 až 3 nebo 5, předloží státnímu zástupci stručnou zprávu o jeho výsledku, ve které uvede, jaký trestný čin je spatřován ve skutku, pro který je sděleno podezření, a jaké důkazy, jež lze provést před soudem, podezření odůvodňují. Ke zprávě policejní orgán připojí všechny písemnosti a věci shromážděné v průběhu zkráceného přípravného řízení.

(2) Státní zástupce, kterému byl doručen návrh policejního orgánu podle odstavce 1, nebo který sám provedl zkrácené přípravné řízení,

a) podá soudu návrh na potrestání, shledá-li, že výsledky zkráceného přípravného řízení odůvodňují postavení podezřelého před soud,

b) podá soudu návrh na schválení dohody o vině a trestu, přičemž použije obdobně ustanovení § 175b,

f) věc odloží, jestliže je trestní stíhání nepřípustné podle § 11 odst. 1,

g) věc odloží, rozhodl-li o schválení narovnání, přičemž použije obdobně ustanovení § 309 a násl.,

i) věc může odložit též, jestliže je trestní stíhání neúčelné vzhledem k okolnostem uvedeným v § 172 odst. 2, nebo

j) opatřením vrátí věc policejnímu orgánu, je-li v rámci zkráceného přípravného řízení třeba provést další úkon.

(3) Neučiní-li státní zástupce žádné rozhodnutí nebo opatření podle odstavce 1, předá věc policejnímu orgánu uvedenému v § 161 odst. 2 k zahájení trestního stíhání s poukazem na to, že skutek, pro který se vedlo zkrácené přípravné řízení, má být správně posouzen podle jiného ustanovení zákona, než podle jakého jej posuzoval policejní orgán, a vzhledem k odchylnému právnímu posouzení nelze zkrácené přípravné řízení konat.

(4) O odložení věci podle odstavce 1 nebo o rozhodnutí podle odstavce 2 vyrozumí orgán, který takové rozhodnutí učinil, poškozeného, pokud je znám, a oznamovatele, pokud o to podle § 158 odst. 2 požádal.

(1) Návrh na potrestání obsahuje stejné náležitosti jako obžaloba s výjimkou odůvodnění.

(2) K návrhu připojí státní zástupce všechny písemnosti a další přílohy, které mají význam pro soudní řízení a rozhodnutí.

(3) O podání návrhu na potrestání advokáta státní zástupce bez odkladu vyrozumí ministra spravedlnosti a předsedu Komory.

Jestliže je státnímu zástupci předána zadržená podezřelá osoba a státní zástupce ji nepropustí na svobodu, předá ji nejpozději do 48 hodin od zadržení soudu spolu s návrhem na potrestání nebo s návrhem na schválení dohody o vině a trestu; jinak rozhodne o zahájení trestního stíhání a předloží soudu návrh na rozhodnutí o vazbě obviněného.

(1) Zkrácené přípravné řízení nelze konat nebo v něm pokračovat, jestliže

a) je dán důvod vazby a nejsou splněny podmínky pro předání zadrženého podezřelého spolu s návrhem na potrestání soudu, nebo

b) jsou dány důvody pro konání společného řízení o dvou nebo více trestných činech, a alespoň o jednom z nich je třeba konat vyšetřování.

(2) Není-li zkrácené přípravné řízení skončeno ve lhůtě uvedené v § 179b odst. 4, státní zástupce s přihlédnutím k okolnostem případu

a) prodlouží lhůtu, v níž je třeba zkrácené přípravné řízení skončit, nejvýše však o deset dnů, v případě sjednávání dohody o vině a trestu (§ 179b odst. 5) nejvýše o třicet dnů,

b) nařídí policejnímu orgánu, který dosud vedl zkrácené přípravné řízení, aby zahájil trestní stíhání a dále postupoval podle ustanovení hlavy desáté, nebo

c) uloží, aby věc byla předložena policejnímu orgánu uvedenému v § 161 odst. 2 k zahájení trestního stíhání; státní zástupce tak postupuje vždy, je-li dán některý z důvodů uvedených v odstavci 1.

(1) Namísto podání návrhu na potrestání může státní zástupce rozhodnout o tom, že se podání návrhu na potrestání podmíněně odkládá, jestliže podezřelý

b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, nebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,

c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání,

d) s podmíněným odložením podání návrhu na potrestání vyslovil souhlas,

a vzhledem k osobě podezřelého, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

(2) Je-li to odůvodněno povahou a závažností spáchaného trestného činu, okolnostmi spáchání trestného činu anebo poměry podezřelého, státní zástupce rozhodne o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání pouze tehdy, pokud podezřelý splní podmínky uvedené v odstavci 1 a

a) zaváže se, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti, která může spočívat i v držení a chovu zvířat a péči o ně, pokud se v souvislosti s ní dopustil trestného činu, nebo

b) složí na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti trestného činu,

a vzhledem k osobě podezřelého, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

(3) V rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání se stanoví zkušební doba na šest měsíců až dva roky, v případě rozhodnutí podle odstavce 2 na šest měsíců až pět let; zkušební doba počíná běžet právní mocí tohoto rozhodnutí. Zkušební doba může být stanovena delší, než je doba, po kterou se podezřelý zavázal zdržet se určité činnosti podle odstavce 2 písm. a).

(4) Do doby, po kterou se podezřelý zavázal zdržet se určité činnosti podle odstavce 2 písm. a), se započítává doba, po kterou mu bylo před právní mocí rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání oprávnění k činnosti, která je předmětem závazku, v souvislosti s trestným činem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě rozhodnutí nebo opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat.

(5) Podezřelému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody nebo dohodu o vydání bezdůvodného obohacení, se v rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání uloží, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil nebo aby v této době bezdůvodné obohacení vydal.

(6) Rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání podle odstavce 2 písm. a) musí obsahovat též určení činnosti, které se podezřelý během zkušební doby zavazuje zdržet, a dobu trvání tohoto závazku; rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání podle odstavce 2 písm. b) též výši peněžité částky určené státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Jestliže se podezřelý zaváže zdržet se během zkušební doby podmíněného odložení podání návrhu na potrestání řízení motorových vozidel, musí být poučen o povinnosti odevzdat řidičský průkaz podle zvláštního právního předpisu a o tom, že právní mocí rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání pozbude řidičského oprávnění.

(7) Podezřelému lze též uložit, aby ve zkušební době dodržoval přiměřená omezení a povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život. Státní zástupce může též stanovit nad podezřelým dohled; na výkon dohledu se použijí obdobně § 49 až 51 trestního zákoníku. Jde-li o podezřelého ve věku blízkém věku mladistvých, může státní zástupce v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé; zaváže-li se podezřelý, že se během zkušební doby zdrží řízení motorových vozidel, lze mu též uložit povinnost podrobit se terapeutickému programu podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích (dále jen „terapeutický program pro řidiče“).

(8) Proti rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání může podezřelý a poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) O započtení doby podle § 179g odst. 4 rozhodne státní zástupce ihned po právní moci rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání; v rozhodnutí uvede předpokládané datum ukončení doby trvání závazku zdržet se určité činnosti.

(2) Státní zástupce může na návrh podezřelého, který se zavázal zdržet se držení a chovu zvířat a péče o ně, stanovit přiměřenou lhůtu k zajištění péče o zvíře, které drží, chová nebo o které pečuje a které je předmětem závazku podle § 179g odst. 2 písm. a); tato lhůta se do doby trvání závazku nezapočítává. Tuto lhůtu může státní zástupce na návrh podezřelého opakovaně prodloužit.

(3) Jestliže podezřelý v průběhu zkušební doby vedl řádný život, splnil povinnost nahradit způsobenou škodu, vydat bezdůvodné obohacení nebo jinou povinnost, k jejímuž splnění se zavázal, a vyhověl i dalším uloženým omezením, rozhodne státní zástupce, jenž podmíněně odložil podání návrhu na potrestání v prvním stupni, že se osvědčil. Jinak, a to popřípadě i během zkušební doby, rozhodne o tom, že se podezřelý neosvědčil, a dále postupuje podle § 179c až 179f. Výjimečně může státní zástupce vzhledem k okolnostem případu a osobě podezřelého ponechat podmíněné odložení podání návrhu na potrestání v platnosti a

b) prodloužit zkušební dobu až o dva roky, přičemž celková délka zkušební doby nesmí překročit pět let,

c) stanovit podezřelému dosud neuložené přiměřené omezení nebo přiměřenou povinnost směřující k tomu, aby vedl řádný život,

d) uložit podezřelému, který se zavázal, že se během zkušební doby zdrží řízení motorových vozidel, dosud neuloženou povinnost podrobit se terapeutickému programu pro řidiče,

e) stanovit podezřelému dosud neuložené výchovné opatření směřující k tomu, aby vedl řádný život, je-li ve věku blízkém věku mladistvých,

f) uložit podezřelému, aby složil na účet státního zastupitelství stanovenou peněžitou částku určenou státu na pomoc obětem trestné činnosti, nebo

g) přijmout závazek nebo prodloužení závazku zdržet se určité činnosti podle § 179g odst. 2 písm. a); státní zástupce zároveň může uložit podezřelému povinnost podrobit se terapeutickému programu pro řidiče.

(4) Rozhodnutím podle odstavce 3 není dotčena povinnost podezřelého nahradit způsobenou škodu, vydat bezdůvodné obohacení a plnit přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření, které bylo uloženo v rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, anebo jinou povinnost, k jejímuž splnění se zavázal.

(5) Jestliže do jednoho roku od uplynutí zkušební doby nebylo učiněno rozhodnutí podle odstavce 3, aniž na tom měl podezřelý vinu, má se za to, že se osvědčil.

(6) Právní mocí rozhodnutí o tom, že podezřelý se osvědčil, nebo uplynutím lhůty uvedené v odstavci 5 nastávají účinky uvedené v § 11a odst. 1 písm. b).

(7) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 může podezřelý podat stížnost; stížnost proti rozhodnutí podle odstavců 2 a 3 má odkladný účinek.

K úpravě tohoto ustanovení došlo zákonem č. 459/2011 Sb., a následně změnou provedenou zákonem. č. 193/2012 Sb. Toto ustanovení stanoví podmínky, za kterých lze podmíněně odložit podání návrhu na potrestání. Důvodová zpráva k uvedenému ustanovení uváděla, že se navrhuje zároveň, aby podmíněné odložení podání návrhu na potrestání bylo možné podmínit slibem podezřelého, že se po zkušební dobu (až pětiletou) zdrží výkonu určité činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis, v jejíž souvislosti se dopustil trestného činu (např. řízení motorových vozidel).

Tato ustanovení byla novelizována zákonem č. 220/2021 Sb., když uvedená úprava stanovila povinnost započítat do doby, po kterou se obviněný zavázal zdržet určité činnosti dobu, po kterou bylo před právní mocí rozhodnutím o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání odňato oprávnění k výkonu této činnosti, které je předmětem závazku (v souvislosti s trestným činem) podle jiného právního předpisu nebo na základě rozhodnutí nebo opatření orgánu veřejné moci. Rovněž je možné v rámci podmíněného odložení podání návrhu na potrestání uložit nejen přiměřená omezení a přiměřené povinnosti, ale také dohled.

Došlo také k tomu, že v rámci rozhodnutí o ponechání rozhodnutí o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání v platnosti, lze zkušební dobu prodloužit až na dva roky; stanovit podezřelému dosud neuložené přiměřené povinnosti nebo omezení dosud neuložené, aby vedl řádný život. V souvislosti s odsouzením – řízením motorových vozidel pak možnost uložit též povinnost podrobit se terapeutickému programu pro řidiče.

(1) Jestliže bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání za současného stanovení dohledu, probační úředník nemůže při výkonu dohledu podezřelému ukládat jiné povinnosti, než které vyplývají ze zákona nebo o jejichž uložení rozhodl státní zástupce. Považuje-li to státní zástupce za vhodné, požádá zároveň o spolupůsobení orgány veřejné správy, zájmová sdružení občanů a další orgány, instituce a osoby. Na výkon dohledu se jinak přiměřeně použije § 350k.

(2) Jestliže bylo rozhodnuto o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání za současného stanovení přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření, použijí se na postup při výkonu kontroly přiměřeně § 329 a 350l; zavázal-li se podezřelý zdržet se držení a chovu zvířat a péče o ně, použije se na postup při výkonu kontroly přiměřeně § 350ab.

(3) Jestliže podezřelý vede ve zkušební době řádný život a plněním svých povinností prokázal polepšení, může státní zástupce na návrh podezřelého uložené přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření zrušit, pokud lze očekávat, že povede řádný život i bez nich, anebo může zrušit uložený dohled, pokud již není zapotřebí zvýšeně sledovat a kontrolovat jeho chování; toto rozhodnutí může státní zástupce učinit nejdříve po uplynutí jedné třetiny zkušební doby, nejméně však po šesti měsících jejího trvání. Stanovená zkušební doba zůstává rozhodnutím podle věty první nedotčena.

(4) Podezřelý může podat návrh na zrušení uloženého přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti nebo výchovného opatření, jejichž kontrolou byla pověřena Probační a mediační služba, anebo návrh na zrušení uloženého dohledu, jen pokud k němu připojí kladné stanovisko probačního úředníka; není-li stanovisko k návrhu připojeno, státní zástupce o takovém návrhu nerozhoduje a vrátí jej podezřelému s poučením o nutnosti takové stanovisko k němu připojit. Byl-li návrh podezřelého zamítnut, může jej opakovat až po uplynutí šesti měsíců ode dne nabytí právní moci zamítavého rozhodnutí; to neplatí, byl-li zamítnut pouze z důvodu, že doposud neuplynula lhůta stanovená v odstavci 3.

(5) Po uplynutí poloviny doby, po kterou se podezřelý zavázal zdržet se určité činnosti podle § 179g odst. 2 písm. a), může státní zástupce na návrh podezřelého rozhodnout, že zbytek závazku nebude vykonán, pokud podezřelý v době trvání tohoto závazku prokázal způsobem svého života, že jeho dalšího výkonu není třeba. Přitom státní zástupce může zohlednit, zda se podezřelý úspěšně podrobil terapeutickému programu pro řidiče, vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy nebo psychologického poradenství zaměřeného na činnost, na kterou se vztahoval jeho závazek podle § 179g odst. 2 písm. a).

(6) Současně s rozhodnutím podle odstavce 5 může státní zástupce prodloužit zkušební dobu podmíněného odložení podání návrhu na potrestání až o dva roky, přičemž celková délka zkušební doby nesmí překročit pět let.

(7) Proti rozhodnutí podle odstavců 3 a 5 může podezřelý podat stížnost, která má odkladný účinek.

Uvedené ustanovení bylo do trestního řádu včleněno zákonem č. 220/2021 Sb.

(1) Trestní stíhání před soudem se koná jen na podkladě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává a před soudem zastupuje státní zástupce, nebo na podkladě návrhu na schválení dohody o vině a trestu, který podává státní zástupce. V řízení před okresním soudem se státní zástupce může nechat zastoupit právním čekatelem, nejde-li o řízení o schválení dohody o vině a trestu.

(2) Při podání a zastupování obžaloby se státní zástupce řídí zákonem a vnitřním přesvědčením založeným na uvážení všech okolností případu. V řízení před soudem vystupuje tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby. Za tímto účelem opatřuje z vlastní iniciativy nebo na žádost předsedy senátu i další důkazy, které nebyly dosud opatřeny či provedeny.

(3) Při dokazování v hlavním líčení a ve veřejném zasedání státní zástupce navrhuje provedení důkazů, které nebyly navrženy již v obžalobě a potřeba je provést vznikla v průběhu řízení před soudem; zpravidla provádí se souhlasem nebo na výzvu předsedy senátu důkazy (§ 203, § 215 odst. 2), které podporují obžalobu. Obhájce nebo obviněný, který nemá obhájce, má právo ve stejném rozsahu se souhlasem předsedy senátu provádět důkazy (§ 215 odst. 2) ve prospěch obhajoby. Spočívá-li provedení těchto důkazů některou ze stran ve výslechu svědka nebo znalce, provede jeho zákonné poučení před započetím výslechu předseda senátu nebo jiný pověřený člen senátu.

(4) V hlavním líčení, ve veřejném zasedání nebo při jiném úkonu soudu prováděném za přítomnosti stran, může každá ze stran vznášet kdykoliv v jeho průběhu námitky proti způsobu provádění úkonu.

V tomto ustanovení je vyjádřena již shora zmíněná obžalovací zásada, podle které je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává a před soudem zastupuje státní zástupce[68].

Novela trestního řádu (zák. č. 193/2012 Sb.) přinesla změnu do tohoto ustanovení, která spočívá v tom, že trestní stíhání před soudem se koná nejen na základě podané obžaloby, ale také návrhu na potrestání, které podává státní zástupce, stejně jako návrhu na schválení dohody o vině a trestu.

Podle této úpravy se stalo i to, že před okresním soudem se může nechat státní zástupce zastoupit právním čekatelem, nikoli však v řízení o schválení dohody o vině a trestu (tedy pouze v řízení o podané obžalobě a návrhu na potrestání).

Roz. 38/64 – Jestliže soud z kteréhokoli stadia soudního řízení [po předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř. nebo z hlavního líčení podle § 221 odst. 1, odst. 2 tr. ř. nebo z odvolacího řízení podle § 260 tr. ř. nebo při rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona podle § 270 tr. ř., anebo po povolení obnovy podle § 284 odst. 2 tr. ř.] vrátí věc prokurátorovi k došetření a prokurátor po došetření se znovu rozhodne obviněného před soudem stíhat, musí podat na obviněného novou žalobu, ve které musí přihlédnout k výsledku provedeného došetření, nestačí tudíž, aby prokurátor při opětovném předložení věci soudu prohlásil, že trvá na původní obžalobě.

Proto v těch případech, kdy po opětovném předložení věci soudu prokurátor nepodá novou obžalobu, nemůže soud provádět řízení podle hlavy dvanácté tr. ř. o předběžném projednání obžaloby na podkladě původní obžaloby (v takovémto případě předseda senátu vrátí spis prokurátorovi s upozorněním, že věc byla předložena soudu bez potřebné obžaloby).

Roz. 55/72 – Pro trestný čin je možno obviněného stíhat před soudem jen na základě obžaloby prokurátora po předcházejícím přípravném řízení.

Roz. 53/90 – Súd nemôže žiadnym spôsobom zasahovať do práva prokurátora ako verejného žalobcu. Nemôže postupom podľa § 188 ods. 1 písm. f) Tr. por. nútiť prokurátora, aby podal obžalobu na ďalšie osoby.

Roz. 36/05 – V řízení před soudem je předseda senátu oprávněn žádat státního zástupce o opatření důkazu podporujícího obžalobu a státní zástupce je povinen mu vyhovět, přičemž není rozhodné, zda důkaz má být opatřen na území České republiky nebo cestou právní pomoci v cizině. K takové žádosti je předseda senátu oprávněn nejen v případě, kdy má být opatřen důkaz, který dosud nebyl opatřen a proveden, ale i tehdy, dovozuje-li státní zástupce vinu obžalovaného z důkazu, který, tak jak byl v přípravném řízení opatřen, je v řízení před soudem nepoužitelný. Předseda senátu tak může učinit i mimo hlavní líčení.

(1) Podanou obžalobu je třeba u soudu nejprve přezkoumat z toho hlediska, zda pro další řízení poskytuje spolehlivý podklad, zejména prověřit, zda je dána příslušnost soudu k projednání věci (§ 16 až 22), zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem, a zda byly v přípravném řízení objasněny základní skutečnosti, bez kterých není možno hlavní líčení provést a v něm rozhodnout. K tomu slouží předběžné projednání obžaloby.

(2) Po podání obžaloby soud, nevyčkávaje dalších návrhů, postupuje tak, aby řízení bez průtahů směřovalo k rozhodnutí věci, včetně výkonu rozhodnutí.

(3) Předseda senátu je povinen v řízení před okresním soudem ve lhůtě tří týdnů a před krajským soudem jako soudem prvního stupně ve lhůtě tří měsíců od podání obžaloby nařídit ve věci hlavní líčení, předběžné projednání obžaloby nebo učinit jiný úkon směřující k rozhodnutí věci, včetně pověření Probační a mediační služby k úkonům směřujícím k rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání anebo jinému rozhodnutí věci mimo hlavní líčení. Nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, předloží spis předsedovi soudu, který podle povahy věci buď uvedenou lhůtu na nezbytně nutnou dobu prodlouží nebo v souladu s rozvrhem práce soudu učiní jiné vhodné opatření k zajištění plynulosti řízení.

Státní zástupce může vzít obžalobu zpět až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě; po zahájení hlavního líčení tak může učinit jen tehdy, pokud obžalovaný netrvá na jeho pokračování. Zpětvzetím obžaloby se věc vrací do přípravného řízení.

Roz. 10/87 – I. – Orgány přípravného řízení nejsou oprávněny provádět důkazy po podání obžaloby. Podáním obžaloby přechází věc na soud, který rozhoduje samostatně všechny otázky souvisící s dalším řízením (§ 181 odst. 2 tr. ř.), tedy – pokud nevrátí věc k došetření nebo pokud prokurátor nevezme žalobu zpět (§ 182 odst. 1 tr. ř.) – sám také provádí všechny důkazy potřebné k náležitému objasnění věci. Výpovědi osob takto získané orgány přípravného řízení po podání obžaloby nelze v hlavním líčení číst podle § 211 a 213 tr. ř. a použít jako důkaz při rozhodování.

(1) Kdykoliv v průběhu řízení před soudem může předseda senátu požádat policejní orgán o opatření jednotlivého důkazu, o předvedení osoby nebo za podmínek § 62 odst. 1 o doručení písemnosti. Policejní orgán je povinen mu urychleně vyhovět.

(2) V závažných a skutkově složitých věcech vyžadujících znalost speciálního oboru může předseda senátu přibrat konzultanta. Ustanovení § 157 odst. 3 až 5 se použije obdobně.

(1) V řízení před soudem může předseda senátu nebo jiný pověřený člen senátu výjimečně z důležitých důvodů vyslechnout obviněného, svědka, znalce nebo provést jiný důkaz mimo hlavní líčení nebo veřejné zasedání. Státní zástupce i obhájce obviněného, kterého se takový úkon týká, jsou oprávněni se takového úkonu zúčastnit a o jeho konání být včas vyrozuměni, ledaže nelze provedení úkonu odložit a jejich vyrozumění nelze zajistit. Účast obviněného na takovém výslechu může být připuštěna zejména v případech, kdy nemá obhájce, a jde-li o výslech svědka, který má právo odepřít výpověď. Vyrozumění o výslechu svědka nebo o jiném úkonu s takovým svědkem, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, nesmí obsahovat údaje, podle nichž by bylo možné zjistit skutečnou totožnost svědka.

(2) Účast osob uvedených v odstavci 1 na úkonu může být zajištěna, zejména jde-li o úkon, na němž se účastní osoba mladší než osmnáct let nebo svědek, jehož totožnost má být z důvodů uvedených v § 55 odst. 2 utajena, i prostřednictvím videokonferenčního zařízení.

(3) Má-li takový důkaz později sloužit k rozhodnutí v hlavním líčení, veřejném nebo neveřejném zasedání, musí v něm být v souladu se zákonem proveden. Číst protokol o výslechu takového svědka nebo přehrát obrazový a zvukový záznam pořízený o jeho výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení je možné v hlavním líčení nebo veřejném zasedání o odvolání pouze za podmínek uvedených v § 211, a jde-li o svědka mladšího než osmnáct let, o okolnostech, jejichž oživování v paměti by vzhledem k věku mohlo nepříznivě ovlivňovat jeho duševní a mravní vývoj, za podmínek uvedených v § 102 odst. 2.

(4) Předseda senátu dbá na ochranu svědků a osob jim blízkých, kterým v souvislosti s podáním svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, a je-li to třeba i na utajení jejich totožnosti, popřípadě podoby. Pokud je třeba zajistit ochranu těchto osob i po podání svědectví, předseda senátu učiní po ukončení výslechu bezodkladně všechna potřebná opatření. V nezbytných případech požádá o ochranu uvedených osob orgány Policie České republiky. Způsob zvláštní ochrany svědků a osob jim blízkých stanoví zvláštní zákon.

(1) Soud je povinen při projednávání věci zaměřit se také na objasnění příčin, které vedly k trestné činnosti nebo umožnily její spáchání.

(2) K objasnění příčin trestného činu a k urovnání sporu mezi obviněným a poškozeným napomáhá ve stadiu řízení před soudem Probační a mediační služba prostřednictvím probačních úředníků.

(3) Dovoluje-li to povaha věci a osoba obviněného, vytváří Probační a mediační služba předpoklady pro rozhodnutí soudu mimo hlavní líčení, pro projednání věci v některém ze zvláštních druhů řízení a pro uložení trestů nespojených s odnětím svobody; za tím účelem na základě pověření předsedy senátu Probační a mediační služba vyžaduje a opatřuje potřebné podklady, zejména k osobě obviněného.

(1) Obžalobu u soudu podanou přezkoumá předseda senátu a podle jejího obsahu a podle obsahu spisu posoudí, zda je ji nutno předběžně projednat v zasedání senátu anebo zda může nařídit o ní hlavní líčení.

(2) K usnadnění rozhodnutí může vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení.

V souvislosti s rozhodováním před soudy, je potřebné upozornit na to, že v řízení před soudy prvního stupně rozhodují o některých činech samosoudci. Ti konají řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let. Za jistých okolností však tato obecná teze neplatí a ve věci rozhoduje senát – jedná se např. o případy, jestliže má být uložen souhrnný trest a dřívější trest byl uložen v řízení před senátem.

Z dalších ustanovení trestního řádu[69] vyplývá, že samosoudce obžalobu a návrh na potrestání předběžně neprojednává, přezkoumá ji však z hledisek, která jsou uvedena v § 181 odst. 1 tr. ř. § 186 tr. ř. a podle výsledků tohoto přezkoumání učiní patřičné rozhodnutí. (V souvislosti se zpřísněním podmínek pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření, zavedených zák. č. 265/2001 Sb., uvádím pouze příkladmo několik rozhodnutí).

Roz. 45/67 – II. – Účelem předběžného projednání obžaloby není řešit otázku viny na podkladě zevrubného rozboru a vyhodnocení důkazů tak jako při hlavním líčení, nutno však v každém případě hodnotit výsledky přípravného řízení z hlediska, zda odůvodňují postavení obviněného před soud.

III. Je-li předmětem trestního stíhání vznik manka, musí být už v přípravném řízení objasněn způsob a příčiny jeho vzniku jakož i podíl pachatele na tom.

Roz. 20/72 – Účelom výsluchu obvineného a zadováženia potrebných vysvetlení zo strany predsedu senátu podľa § 185 ods. 2 Tr. por. je uľahčiť predsedovi senátu a senátu rozhodnutia o obžalobe v rámci jej predbežného prejednania. Postupom podľa § 185 ods. 2 Tr. por. však nemožno nahrádzať procesné úkony, ktoré mali byť vykonané v prípravnom konaní, vyplňovať medzery vyšetrovania alebo vyhľadávania, ani odstraňovať ich chyby a nedostatky, t. j. pripravovať podklady pre rozhodnutie súdu na hlavnom pojednávaní.

Předseda senátu nařídí předběžné projednání obžaloby, má-li za to, že

c) jsou tu okolnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 nebo jeho přerušení podle § 173 odst. 1, anebo okolnosti odůvodňující podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307,

d) skutek, který je předmětem obžaloby, bude třeba posuzovat podle jiného ustanovení trestního zákona, než podle kterého jej posuzuje obžaloba,

e) přípravné řízení nebylo provedeno podle zákona, neboť v něm byly závažným způsobem porušeny procesní předpisy, zejména ustanovení zajišťující právo obhajoby, a takové porušení procesních předpisů nelze napravit v řízení před soudem,

f) ve věci nejsou v potřebném rozsahu objasněny základní skutkové okolnosti, bez kterých není možné ve věci rozhodnout, nebo

g) vzhledem k okolnostem případu by bylo vhodné sjednání dohody o vině a trestu, zejména navrhl-li takový postup státní zástupce nebo obviněný.

V souvislosti se změnou provedenou zák. č. 193/2013 Sb., je nutno uvést, že tato ve vztahu k předmětnému ustanovení spočívá v tom, že mezi důvody pro předběžné projednání obžaloby byl zařazen nový důvod, kterým je důvodné přesvědčení předsedy senátu, že by bylo vhodné pokusit se sjednat dohodu o vině a trestu, zejména navrhne-li možnost sjednání dohody o vině a trestu obviněný či státní zástupce. I v této fázi řízení v rámci zásady rychlostí řízení je dána možnost, aby namísto klasického hlavního líčení, byla věc projednána a vyřízena formou dohody o vině a trestu, která by soudem byla schválena.

Roz. 48/70 – II. – V rámci předběžného projednání obžaloby může soud přezkoumávat podle § 186 odst. 1 písm. e) tr. ř. jen zákonnost postupu v přípravném řízení, nemůže však přezkoumávat pravomocná rozhodnutí, i když nezákonná, ve věci samé. Taková rozhodnutí mohou být přezkoumávána jen v řízení o mimořádném opravném prostředku proti nim podaném.

Roz. 61/72 – Právnym posúdením skutku v obžalobe nie je súd viazaný ani pri predbežnom prejednaní obžaloby pri skúmaní otázky príslušnosti súdu [§ 186 ods. 1 písm. a) Tr. por.]. Postúpiť vec pri predbežnom prejednaní obžaloby podľa § 188 ods. 1 písm. a) Tr. por. v dôsledku toho, že súd posudzuje zažalovaný skutok podľa iného ustanovenia zákona ako obžaloba možno však len vtedy, keď dôkazy zhromaždené a vykonané v prípravnom konaní poskytujú dostatočný skutkový podklad pre právne posúdenie zažalovaného skutku; inak súd vec vráti prokurátorovi na došetrenie.

Roz. 13/82 – Aplikácia § 172 ods. 1 písm. a) Tr. por. predpokladá, že je nepochybné, že sa nestal skutok, pre ktorý sa vedie trestné stíhanie, čo je prísnejšia podmienka v porovnaní s podmienkou použitia § 226 písm. a) Tr. por., kde stačí, že nie je dokázané, že sa skutok stal.

Ak o existencii skutku jestvuje pochybnosť vyplývajúca z toho, že vo vykonaných dôkazoch sú rozpory, ktoré nemožno odstrániť vykonaním ďalších dôkazov a zistenie, ktoré z odporujúcich so dôkazov sú pravdivé, závisí len od ich zhodnotenia, nemôže súd pri predbežnom prejednaní obžaloby zastaviť trestné stíhanie podľa § 188 ods. 1 písm. d) Tr. por. z dôvodu § 172 ods. 1 písm. a) Tr. por., ale musí vec prejednať na hlavnom pojednávaní.

Roz. 37/94 – Soud může v předběžném projednání obžaloby zastavit trestní stíhání podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. z důvodů uvedených v § 172 odst. 1 tr. ř. jen, když byla věc v přípravném řízení náležitě objasněna z hlediska řešení této otázky. Soud postupuje nesprávně, pokud zastaví trestní stíhání za situace, kdy dokazování ve věci není pro závěr, že je tu některý z důvodů zastavení trestního stíhání, úplné, nebo jestliže jsou mezi důkazy rozpory, které lze odstranit až jejich zhodnocením soudem po jejich provedení v hlavním líčení.

(1) Předběžné projednání obžaloby se koná v neveřejném zasedání, nejsou-li dány důvody pro konání vazebního zasedání. Považuje-li to předseda senátu pro rozhodnutí soudu za potřebné, nařídí o předběžném projednání obžaloby veřejné zasedání.

(2) Při předběžném projednání obžaloby přezkoumá soud vždy celou obžalobu; předseda senátu z tohoto hlediska podá zprávu, přičemž se zaměří na otázky, které je třeba řešit.

(3) Soud přezkoumá úplnost důkazního materiálu a opodstatněnost obžaloby na základě spisu.

(4) Koná-li se předběžné projednání obžaloby z důvodu uvedeného v § 186 písm. g), soud zjistí stanovisko obviněného a státního zástupce k sjednání dohody o vině a trestu. Vyjádří-li se státní zástupce a obviněný, že mají zájem jednat o dohodě o vině a trestu, soud stanoví státnímu zástupci přiměřenou lhůtu k podání návrhu na schválení takové dohody. Podá-li státní zástupce ve stanovené lhůtě soudu návrh na schválení dohody o vině a trestu, postupuje soud podle § 314o až 314s; v případech, ve kterých se podle § 314o až 314r věc vrací do přípravného řízení, soud jedná na podkladě původní obžaloby. Nepodá-li státní zástupce ve stanovené lhůtě soudu návrh na schválení dohody o vině a trestu, soud nařídí hlavní líčení, neučiní-li některé z rozhodnutí uvedených v § 188.

a) rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný, má-li za to, že sám není příslušný k jejímu projednání,

b) postoupí věc jinému orgánu, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 171 odst. 1,

c) trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1,

d) trestní stíhání přeruší, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 173 odst. 1,

e) vrátí věc státnímu zástupci k došetření, je-li toho třeba k odstranění závažných procesních vad přípravného řízení, které nelze napravit v řízení před soudem, nebo k objasnění základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, a v řízení před soudem by takové došetření bylo v porovnání s možnostmi opatřit takový důkaz v přípravném řízení spojeno s výraznými obtížemi nebo by zřejmě bylo na újmu rychlosti řízení, nebo

f) trestní stíhání podmíněně zastaví podle § 307 nebo rozhodne o schválení narovnání podle § 309 odst. 1.

(2) Po předběžném projednání obžaloby může soud také zastavit trestní stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 2.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 písm. b) až f) a podle odstavce 2 mohou státní zástupce i obviněný podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek. Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání a o schválení narovnání může podat stížnost, jež má odkladný účinek, též poškozený.

Roz. 7/64 – Za rozhodnutí o skutku obviněného podle § 177 odst. 2 písm. b) tr. ř. nelze považovat opatření dopravního inspektorátu, kterým podle § 65 odst. 1 písm. b), odst. 3 vyhlášky ministerstva vnitra č. 145/1956 Ú. l. o provozu na silnicích odňal řidiči, který spáchal trestný čin opilství podle § 201 tr. zák., řidičský průkaz.

Takovéto opatření nevylučuje, aby soud uložil obviněnému trest zákazu řízení motorových vozidel, byť i jen jako trest jediný.

Roz. 40/65 – II. – Dospěje-li okresní soud při předběžném projednání obžaloby k závěru, že jednání obviněného nesplňuje zákonné znaky trestného činu, nemůže trestní stíhání zastavit podle § 188 odst. 1 písm. d) tr. ř., aniž by zkoumal, zda nejde o provinění nebo přestupek a zda není třeba věc podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. postoupit k projednání příslušnému orgánu.

Roz. 64/65 – Zastavenie trestného stíhania sa týka vždy skutku a nie jeho možného právneho posúdenia podľa ustanovení osobitnej časti trestného zákona. V prípadoch, keď možno skutok, ktorý je predmetom trestného stíhania posúdiť v jednočinnom súbehu ako dva alebo dokonca viac trestných činov uvedených v osobitnej časti trestného zákona, nemožno také trestné stíhanie zastaviť iba pre niektorých z takto do úvahy prichádzajúcich trestných činov.

Roz. 48/78 – Zastaveniu trestného stíhania podľa ustanovenia § 188 ods. 2 Tr. por. z dôvodov § 172 ods. 2 písm. a) Tr. por. nebráni skutočnosť, že trestný čin, ktorý je uvedený v obžalobe, je k inému trestnému činu v pomere podľa § 35 ods. 2 tr. zák. Takýto postup je však na mieste len vtedy, ak po zhodnotení rozhodujúcich okolností by po prejednaní veci na hlavnom pojednávaní prichádzalo do úvahy použitie § 37 Tr. zák., t. j. upustenie od uloženia súhrnného trestu, prípadne vtedy, keby súhrnný trest, ktorý by sa mal uložiť, bol len o málo prísnejší než trest uložený predchádzajúcim rozsudkom.

Roz. 15/91 – I. – Pokud byly ohledně skutků, pro které byla podána obžaloba, prováděny úkony tvořící jinak obsah přípravného řízení, aniž bylo zahájeno trestní stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř., jde o podstatnou vadu řízení, jež předcházelo podání obžaloby. Výsledky řízení, které je touto vadou zatíženo, jsou nepoužitelné v řízení před soudem a jako důkazy podle páté hlavy trestního řádu. Uvedenou vadu není možno napravit v řízení před soudem a její odstranění vyžaduje, aby věc byla vrácena prokurátorovi k došetření podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř.

II. Ustanovení společného obhájce dvěma spoluobviněným, z nichž jeden usvědčuje druhého, který vinu popírá, je porušením ustanovení § 38 odst. 2 tr. ř.

Roz. 10/94 – I. – Věc, v níž byla podána obžaloba pro pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1 tr. zák., může krajský soud jako soud prvního stupně při předběžném projednání obžaloby postoupit okresnímu soudu z důvodu, že jde o trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1tr. zák., jestliže je z důkazů provedených v přípravném řízení zřejmé, že nemůže jít o pokus vraždy, a jestliže tento závěr není závislý na budoucím hodnocení důkazů v hlavním líčení, při kterém by měla být odstraněna případná pochybnost o možnosti kvalifikovat skutek jako pokus trestného činu vraždy.

Roz. 44/96 – Ve výrokové části rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu podle § 171 odst. 1 tr. ř., popř. § 188 odst. 1 písm. b) nebo § 222 odst. 2 tr. ř., musí být uveden také popis skutku, jehož se postoupení věci týká, a to tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným.

Roz. 12/99 – I. – V případě, kdy soud zastaví trestní stíhání podle § 188 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť dospěje k závěru, že by přicházelo v úvahu upuštění od uložení souhrnného trestu (§ 37 tr. zák.), musí dobu, kterou pachatel v tomto řízení strávil ve vazbě, započítat do trestu uloženého dřívějším rozsudkem (§ 38 odst. 1 per analogiam tr. zák.), pokud je započtení možné.

Roz. 6/00 – U pachatele trestného činu, který požívá po delší dobu ve větší míře omamné nebo psychotropní látky, se může jednat o chorobnou závislost na takových látkách a tato skutečnost může mít vliv i na jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti v době činu. Pro rozhodnutí v takové trestní věci je proto zpravidla třeba opatřit znalecký posudek zaměřený na objasnění příslušných odborných otázek.

Objasnění takových okolností nezbytných pro závěr o příčetnosti obviněného v době činu patří mezi základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci, a pokud takový důkaz chybí, lze to považovat za důvod k vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.

ÚS 30/2000 – Jde-li o úmyslný trestný čin, v záznamu o sdělení obvinění musí být uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění. Ignoroval-li vyšetřovatel Policie ČR ve sdělení obvinění subjektivní stránku trestného činu, potom toto sdělení postrádá podstatnou náležitost a nelze je považovat za zákonné sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního řádu. Za tohoto stavu věci byl tedy stěžovatel vzat do vazby v rozporu s ustanovením § 68 trestního řádu, podle kterého vzít do vazby lze toliko osobu, které bylo sděleno obvinění (§ 160). Právě sdělením obvinění podle ustanovení § 160 trestního řádu je realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 Listiny, takže pokud toto sdělení v projednávané věci nemělo zákonný podklad, došlo i napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení citovaného čl. 8 odst. 2 Listiny.

Roz. 52/03 – I za účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. je krajský soud oprávněn postupovat podle § 23 odst. 2 tr. ř. a rozhodnout o postoupení vyloučené věci okresnímu soudu. Má-li okresní soud, jemuž byla věc takto postoupena, za to, že sám není příslušným k jejímu projednání, může rozhodnout podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. o jejím předložení k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízen jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný (§ 24 odst. 1 tr. ř.).

Roz. 14/07 – Předložení věci nadřízenému soudu k rozhodnutí o příslušnosti soudu podle § 222 odst. 1 tr. ř. je v případě otázky věcné příslušnosti podmíněno závěrem okresního soudu, že skutek, který je předmětem řízení, naplňuje všechny objektivní a subjektivní znaky skutkové podstaty některého z trestných činů vymezených ustanovením § 17 tr. ř. Tento závěr se přitom musí opírat o provedené a zhodnocené důkazy; na rozdíl od rozhodnutí po předběžném projednání obžaloby podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. nestačí, že takové právní posouzení žalovaného skutku je v dalším řízení možné.

Rozhodnout o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu podle § 188 odst. 1 písm. a) nemůže soud, jemuž byla věc přikázána podle § 24 nebo § 25 nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil.

(1) Má-li soud za to, že při správném použití zákona je nutno skutek, který je předmětem obžaloby, posoudit podle jiného ustanovení zákona, než podle kterého jej posuzovala obžaloba, vrátí věc státnímu zástupci k došetření (§ 188 odst. 1 písm. e), je-li třeba vzhledem k odchylnému právnímu posouzení věc ještě blíže objasnit.

(2) Není-li došetření třeba, upozorní předseda senátu na možnost odchylného právního posouzení skutku osoby, kterým se doručuje opis obžaloby (§ 196 odst. 1).

Roz. 4/07 – Shodné účinky jako upozornění na možnost přísnějšího právního posouzení skutku podle § 190 odst. 2 tr. ř. a § 225 odst. 2 tr. ř. má i doručení rozhodnutí o příslušnosti soudu podle § 24 odst. 1 tr. ř., v němž je uvedena možnost přísnějšího právního posouzení skutku.

Roz. 16/09 – Jestliže poškozený vezme zpět souhlas s trestním stíháním obviněného, který byl dosud stíhán jen pro trestný čin uvedený v § 163 odst. 1 tr. ř., je soud povinen přezkoumat, zda skutek, pro který se trestní stíhání vede, nenaplňuje též znaky trestného činu, jehož stíhání není podmíněno souhlasem poškozeného. V případě, že se soud rozhodne posuzovat tento skutek jako jiný trestný čin neuvedený v § 163 odst. 1 tr. ř., je povinen obviněného na možnost odchylného právního posouzení upozornit podle § 190 odst. 2, popř. podle § 225 odst. 2 tr. ř. per analogiam, a to i v případě, že nejde o trestný čin podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba.

(1) Vrátí-li soud věc státnímu zástupci k došetření, uvede v usnesení, v kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit, a které skutečnosti je třeba objasnit, popřípadě které úkony je třeba provést.

(2) Jakmile usnesení o vrácení věci státnímu zástupci k došetření nabylo právní moci, vrací se věc do stavu přípravného řízení.

V souvislosti s institutem vrácení věci státnímu zástupci k došetření, není možno spojovat popření zásady rychlosti řízení. I přes toto vrácení věci státnímu zástupci k došetření je jeho povinností postupovat co nejrychleji. Základním kritériem je zejména otázka nejen co nejrychleji postavit obviněného před soud z pohledu orgánů činných v trestním řízení, ale také aby si tyto orgány si uvědomily (orgány přípravného řízení), že mezi jejich povinnosti patří nejen jejich oprávněný požadavek na rychlost řízení, resp. vyřízení věci, ale především musí mít na paměti šetření občanských práv, která jsou zaručena nejen Ústavou, ale také Listinou.

Pro informaci je také vhodné uvést, že vrácením věci státnímu zástupci k došetření nezačíná nové přípravné řízení.

Roz. 30/84 – Z ustanovenia § 191 ods. 2 Tr. por. vyplýva, že s právoplatným rozhodnutím súdu o vrátení veci prokurátorovi na došetrenie sa spája účinok, že sa vec vracia do štádia prípravného konania. To znamená, že orgány prípravného konania musia dodržiavať všetky predpisy, ktoré upravujú postup v tomto štádiu konania, vrátane ustanovení o zoznámení obvineného s výsledkami vyšetrovania (§ 166 Tr. por.), resp. o upozornení obvineného na možnosť preštudovať spisy po skončení vyhľadávania [§ 169 písm. b) Tr. por.] po došetrení veci.

Ak bola podaná obžaloba voči viacerým obvineným a nariadené došetrenie sa týkalo len niektorých z nich, vyšetrovateľ je povinný zoznámiť s výsledkami došetrenia, resp. vyhľadávací orgán upozorniť na možnosť preštudovať spisy iba tých obvinených, ktorých sa týkali výsledky došetrenia.

Roz. 16/90 – Ve výroku rozhodnutí, kterým se vrací věc prokurátorovi k došetření po předběžném projednání obžaloby [§ 188 odst. 1 písm. f) tr. ř.], soud neuvádí, kterému prokurátorovi se věc vrací. V takovém případě je určení příslušného prokurátora vnitroresortní záležitostí prokuratury, v níž se postupuje podle interních předpisů.

Je-li obviněný ve vazbě, rozhodne soud při předběžném projednání obžaloby vždy také o dalším trvání vazby.

Již v úvodních ustanoveních trestního řádu zazněla informace, že všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo se nezměnily. V souvislosti s podanou obžalobou je pak soud povinen nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla obžaloba podána nebo kdy mu byl spis na základě rozhodnutí o postoupení nebo přikázání věci obviněného, který je ve vazbě, rozhodnout, zda se obviněný ponechává ve vazbě, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu.

Roz. 5/75 – I. – Zo znenia ustanovenia § 192 Tr. por. vyplýva, že ak je obvinený vo väzbe, súd je povinný rozhodnúť aj o ďalšom trvaní väzby vtedy, keď dôjde k predbežnému prejednaniu obžaloby. V dôsledku toho vo väzobných veciach, v ktorých predseda senátu na podklade štúdia spisov nezistí niektorý z dôvodov pre nariadenie predbežného prejednania obžaloby uvedený v § 186 Tr. por. a dôjde k názoru, že ďalšie trvanie väzby obvineného je zákonné, nie je potrebné, aby nariadil neverejné zasadnutie za účelom rozhodnutia senátu, že väzba obvineného trvá aj naďalej.

II. V prípade, keď obvinený po podaní obžaloby na súd požiada o prepustenie z väzby na slobodu, musí súd o takejto žiadosti neodkladne rozhodnúť bez ohľadu na to, či súd dané dôvody na predbežné prejednanie obžaloby podľa § 186 Tr. por. alebo nie (§ 72 ods. 2 Tr. por.).

Roz. 18/85 – Jestliže odvolací soud ve vazební věci, v níž trvají důvody vazby, zruší napadené rozhodnutí a věc vrátí soudu prvního stupně, popř. prokurátorovi a obviněný nepožádal o propuštění na svobodu nebo prokurátor nenavrhl propuštění obviněného z vazby, nerozhoduje o dalším trvání vazby. V odůvodnění svého rozhodnutí ve věci samé však stručně a jasně vyloží, z jakých důvodů dospěl k závěru, že důvody vazby trvají. Rozhodne však samostatným výrokem, jestliže shledá, že oproti předcházejícímu stavu se změnily důvody vazby.

2. Po vrácení věci soudem státnímu zástupci k došetření nezačíná nové přípravné řízení, nýbrž se věc vrací do stavu přípravného řízení (§ 191 odst. 2 trestního řádu). Jelikož se věc vrací do stavu přípravného řízení a nezačíná přípravné řízení nové, vyplývá z toho, že rovněž v případě dalšího trvání vazby (o čemž je v případě předběžného projednání obžaloby obligatorně rozhodováno – § 192 trestního řádu) se bez jakýchkoli pochybností jedná o omezení osobní svobody, které v daném okamžiku nezačíná, nýbrž pokračuje, a to ve stadiu přípravného řízení. Z tohoto důvodu se na něj vztahuje časové vymezení, vyplývající z příslušných rozhodnutí soudů o vzetí do vazby, resp. o prodloužení vazby, a to právě ve vztahu k prvotnímu omezení osobní svobody. Pokud se soudy v souvislosti s vrácením věci do přípravného řízení musí zabývat tím, ve kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit a které skutečnosti je třeba objasnit, popřípadě které úkony je třeba provést (§ 191 odst. 1 trestního řádu), a ve vazebních věcech zároveň rozhodnout o dalším trvání vazby, není možné z pohledu čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a § 71 odst. 2 trestního řádu tak učinit bez konkrétního stanovení nezbytně nutné doby vazby.

Roz. 24/01 – Nachází-li se obviněný ve vazbě, pak o dalším trvání vazby ve smyslu ustanovení § 192 tr. ř. rozhoduje soud jen tehdy, učiní-li po předběžném projednání obžaloby některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení § 188 odst. 1, 2 tr. ř.

(1) Rozhodne-li se státní zástupce ve věci, která mu byla vrácena k došetření, opět pro podání obžaloby, přihlédne v ní i k výsledkům provedeného došetření. Obžaloba se za podmínek uvedených v § 186 u soudu znovu předběžně projedná.

(2) Za podmínek uvedených v § 186 se obžaloba znovu předběžně projedná také u soudu, jemuž věc byla přikázána nadřízeným soudem po předložení věci podle § 188 odst. 1 písm. a).

Za nejdůležitější z celého stádia trestního řízení, pokud již bylo zahájeno trestní stíhání a byl státním zástupcem podán návrh na potrestání či obžaloba, za situace, kdy obviněný poukazuje na svoji nevinu, je nutno považovat hlavní líčení.

V hlavním líčení se mj. musí uplatnit základní zásada trestního řízení „in dubio pro reo“, v pochybnostech ve prospěch obviněného (pokud má soud o vině obviněného pochybnosti rozhodne zprošťujícím rozsudkem), oproti tomu policejní orgán či státní zástupce pokud mají pochybnosti o vině obviněného, podají nejen návrh na konečné opatření, ale také obžalobu a v rámci přesvědčení o správnosti své argumentace podají i odvolání, ev. dovolání.

V hlavním líčení je rozhodována pro obviněného nejdůležitější otázka, a to, zda je vinen a pokud ano, jaký trest mu bude uložen.

(1) Neučinil-li soud některé z rozhodnutí uvedených v § 188 odst. 1 a 2, dá předseda senátu opis obžaloby doručit obžalovanému a jeho obhájci, a je-li obžalovaný omezen ve svéprávnosti, také jeho opatrovníku; opis obžaloby dá doručit poškozenému, pokud jsou jeho pobyt nebo sídlo známé. Pokud poškozený nepodal návrh podle § 43 odst. 3, poučí se zároveň o právu podat takový návrh. Bylo-li v obžalobě navrženo zabrání věci nebo části majetku náležející jiné osobě než obžalovanému, dá předseda senátu doručit opis obžaloby též této osobě.

(2) Předseda senátu spolu s doručením opisu obžaloby upozorní obžalovaného, že má právo se v jím stanovené lhůtě vyjádřit ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, zejména,

a) zda se cítí být nevinen nebo vinen spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a z jakých důvodů,

b) zda má zájem uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu nebo zda chce v hlavním líčení prohlásit svou vinu,

c) zda souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením, a

(3) Předseda senátu spolu s upozorněním podle odstavce 2 poučí obžalovaného o následcích spojených s vyjádřeními uvedenými v odstavci 2; poučí jej zároveň i o tom, že vyjádření k obžalobě, nejde-li o doznání nebo o prohlášení viny, může za něj učinit i jeho obhájce, a to i když se hlavní líčení koná v jeho nepřítomnosti. Zašle-li obžalovaný vyjádření k obžalobě, předseda senátu je doručí státnímu zástupci.

(4) Osoby, jimž se opis obžaloby doručuje, předseda senátu vyzve, aby návrhy na provedení dalších důkazů u hlavního líčení včas soudu sdělily a uvedly okolnosti, které mají být těmito důkazy objasněny.

(5) Opis obžaloby musí být doručen nejpozději s předvoláním k hlavnímu líčení nebo s vyrozuměním o něm.

Zde je vhodné uvést, že po podání obžaloby může soudce dospět k závěru, že zde nejsou důvody pro postup podle § 188 odst. 1, 2 tr. ř. a vzhledem k tomu, že obžaloba byla podána na obviněného důvodně, neboť skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, rozhodne se vydat tzv. trestní příkaz[70](rozhodne se nenařizovat hlavní líčení). I v tomto případě je potřebné obviněnému doručit obžalobu, přestože se věc nebude před soudem projednávat, aby obviněný mohl posoudit, pro jaký trestný čin byl obžalován, jaký byl návrh státního zástupce, ev. závěr k náhradě škody.

Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku, a proto jím nelze obviněného zprostit obžaloby či návrhu na potrestání, je vydán bez projednání věci v hlavním líčení.

Zákonem č. 333/2020 Sb. byly mj. vytvořeny předpoklady pro rychlejší skončení věcí. Tato skutečnost se projevila v tom, že byly do tohoto ustanovení vloženy nové odstavce 2 a 3 s tím, že předseda senátu spolu s doručovanou obžalobou upozorní obviněného nejen na jeho právo vyjádřit se k obžalobě, ale např. také na možnost uzavřít se státním zástupcem dohodu o vině a trestu nebo zda chce v hlavním líčení prohlásit svoji vinu atd.

Roz. 4/77 – V případě nutné obhajoby nelze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obhájce, který musí být přítomen během celého trvání hlavního líčení.

Roz. 18/82 – Na výslovnú žiadosť obžalovaného (§ 198 ods. 1 veta druhá Tr. por.) možno vykonať hlavné pojednávanie aj vtedy, ak predvolanie na hlavné pojednávanie a prípadne aj odpis obžaloby (porov. § 196 ods. 3 Tr. por.) neboli obžalovanému doručené predo dňom hlavného pojednávania, ale až v deň hlavného pojednávania, najskôr pred prednesením obžaloby.

Roz. 34/02 – Zastupuje-li obhájce obviněného v jedné jeho trestní věci, je soud prvního stupně povinen doručit mu podle § 196 odst. 1 tr. ř. opis obžaloby nejen v této věci, ale po spojení s dalšími věcmi podle § 23 odst. 1 tr. ř. též opisy obžalob v těchto dalších trestních věcech, byť v nich obviněný nebyl původně obhájcem zastoupen. Po spojení věcí totiž obhájce obhajuje obviněného pro všechny skutky a trestné činy.

Doručení opisů všech obžalob obhájci je natolik významné pravidlo zajišťující práva obhajoby, že při jeho porušení odvolací soud musí napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušit v těch částech, které se týkají skutků a trestných činů uvedených v obžalobách, jež obhájci nebyly doručeny, a věc vrátit v tomto rozsahu soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť takové pochybení je v odvolacím řízení nezhojitelné.

Roz. 49/18 – Pochybení spočívající v tom, že opis obžaloby nebyl doručen obhájci nejpozději s vyrozuměním o konání hlavního líčení (§ 196 odst. 3 tr. ř.), představuje vždy vadu řízení, které předcházelo rozsudku soudu prvního stupně. Za podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. lze považovat takové pochybení jen tehdy, když z konkrétních souvislostí vyplývá, že mělo vliv na řádný výkon práva obhajoby, a tím i na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku, takže odůvodňuje zrušení napadeného rozsudku v odvolacím řízení.

Pokud však byl opis obžaloby řádně doručen obviněnému a z obsahu spisu je například zřejmé, že se obviněný sešel s obhájcem k poradě, oba projednali požadavky na rozsah a způsob provádění důkazů v hlavním líčení, obhájce o tom informoval soud, přičemž obhájce u hlavního líčení neupozornil na pochybení spočívající v nedoručení obžaloby, aktivně zde vykonával svá práva, přednesl závěrečnou řeč a opis obžaloby mu byl dodatečně doručen v řízení u soudu prvního stupně, nelze takovou vadu označit za podstatnou vadu. Její existence totiž nemohla mít vliv na výkon práva obhajoby do té míry, aby zpochybnila správnost a zákonnost přezkoumávaného rozsudku. Obdobně tato vada nemůže sama o sobě odůvodnit ani zrušení navazujícího rozhodnutí odvolacího soudu v řízení o dovolání.

(1) Bude-li hlavní líčení podle očekávání trvat delší dobu, zařídí předseda senátu, aby se ho zúčastnil jeden nebo dva soudci nebo přísedící náhradní.

(2) Náhradní soudce nebo přísedící má při hlavním líčení postavení člena senátu. Porady a hlasování se však zúčastní jen v tom případě, je-li přibrán na místo soudce nebo přísedícího, kterému zabránila nějaká překážka v další účasti na hlavním líčení. Soudce nebo přísedící, za něhož nastoupil náhradní soudce nebo přísedící, se hlavního líčení dále již nezúčastní.

Zejména ve složitých a obsáhlých věcech může dojít k situaci, kterou předpokládá toto ustanovení. Účast náhradního soudce musí být zaznamenána v protokolu. Náhradní soudce se musí nepřetržitě účastnit celého hlavního líčení.

V případě, že již nastoupil na místo soudce nebo přísedícího, kterému nějaká překážka zabránila účasti u hlavního líčení, nemůže se již tento původní člen senátu po odpadnutí překážky účastnit dalšího hlavního líčení.

(1) Den hlavního líčení stanoví předseda senátu tak, aby obžalovaný od doručení předvolání, státní zástupce a obhájce od vyrozumění měli alespoň lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě. Tuto lhůtu lze zkrátit jen s jejich souhlasem, a pokud jde o obžalovaného, jen tehdy, jestliže se k hlavnímu líčení dostaví a o jeho provedení výslovně žádá. U ostatních osob, které se k hlavnímu líčení předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla aspoň třídenní lhůtu.

(2) O hlavním líčení se vyrozumí státní zástupce, opatrovník a obhájce obžalovaného, jakož i poškozený a zúčastněná osoba. Mají-li poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, vyrozumějí se o hlavním líčení jen jejich zmocněnci. Poškozeného je třeba ve vyrozumění upozornit, že nedostaví-li se k hlavnímu líčení, bude se o jeho nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení rozhodovat na podkladě jeho vlastních návrhů, jsou-li už obsaženy ve spise nebo dojdou-li soudu dříve, než se přikročí k dokazování.

(3) Při nařízení hlavního líčení učiní předseda senátu také všechna opatření, jichž je třeba k zajištění jeho řádného průběhu a k tomu, aby věc bylo možné projednat a rozhodnout bez odročení.

Roz. 25/78 – Není-li na obsílce k jednání, ke kterému je třeba podle předpisů trestního řádu obviněného předvolat, uveden přesný čas (den i hodina) jednání, nejde o předvolání podle předpisů trestního řádu a obviněnému proto nezačíná běžet lhůta k přípravě. V takovém případě nelze konat jednání v nepřítomnosti obviněného.

Roz. 19/90 – Pokiaľ sa obvinený alebo svedok bez dostatočného ospravedlnenia nedostaví na súd, hoci bol riadne predvolaný, je v kompetencii predsedu senátu (samosudcu) podľa konkrétnych okolností prípadu rozhodnúť, aké opatrenie zvolí na zabezpečenie ich účasti v súdnom konaní (porov. § 198 ods. 3, § 233 ods. 1, 2, § 314b ods. 2 Tr. por.). Takýmto opatrením môže byť predvedenie (§ 90, 98 Tr. por.) alebo uloženie poriadkovej pokuty (§ 66 ods. 1 Tr. por.), prípadne predvedenie a súčasné uloženie poriadkovej pokuty.

Roz. 24/02 – Obžalovaný musí být soudem předvolán ke každému, tedy i k odročenému hlavnímu líčení, pokud není přítomen při odročení hlavního líčení, při kterém je stanoven den, kdy bude další hlavní líčení konáno. To platí i tehdy, je-li hlavní líčení odročováno pouze za účelem vyhlášení rozhodnutí. Pokud se obžalovaný k hlavnímu líčení nedostaví, nelze z toho dovozovat, že se nehodlá účastnit hlavního líčení po jeho případném odročení. Není-li obžalovaný předvolán k hlavnímu líčení, či není-li přítomen při odročení hlavního líčení na určitý den, a hlavní líčení je přesto konáno v jeho nepřítomnosti, jde o podstatnou vadu řízení ve smyslu § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Roz. 1/07 – Lhůtu pěti pracovních dnů k přípravě na hlavní líčení ve smyslu ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř. je nutno zachovat i v případě, že se hlavní líčení koná po zrušení původního rozhodnutí odvolacím soudem a vrácení věci soudu prvního stupně.

Roz. 42/07 – I. – Jestliže je hlavní líčení, k němuž se obžalovaný nedostavil, odročeno za situace, kdy nebyla dodržena lhůta pěti pracovních dnů k přípravě obžalovaného k tomuto hlavnímu líčení ve smyslu ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř., musí být tato lhůta dodržena při předvolání obžalovaného k odročenému hlavnímu líčení; lhůty k přípravě, které měl obžalovaný k hlavnímu líčení a k odročenému hlavnímu líčení, nelze sčítat (srov. dále č. 18/1982 a č. 35/2002 Sb. rozh. tr.). Jestliže lhůta k přípravě obžalovaného na hlavní líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř. není zachována a soud přesto hlavní líčení koná v nepřítomnosti obžalovaného, jde o podstatnou vadu řízení podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Roz. 43/20 – Skutečnost, že při hlavním líčení bude prováděn pouze výslech osoby v nepřítomnosti obviněného podle § 209 odst. 1 tr. ř., nezbavuje soud povinnosti předvolat obviněného k takovému hlavnímu líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř. Od řádného a včasného předvolání obviněného k hlavnímu líčení se odvíjí možnost konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného (§ 202 odst. 2 tr. ř.).

(2) Má přitom na zřeteli, aby občanům byla poskytnuta v nejširší míře příležitost sledovat projednávání věci soudem a aby se co nejúčinněji projevilo výchovné působení trestního řízení na širokou veřejnost ve smyslu jejího aktivního zapojení do úsilí trestnou činnost zamezovat a jí předcházet. Ve vhodných případech provádí proto hlavní líčení přímo v místě, kde byl trestný čin spáchán, anebo na pracovišti, popřípadě v bydlišti obžalovaného. V tom případě o konání hlavního líčení vyrozumí zájmové sdružení občanů, jež může účast občanů zajistit a účinně přispět ke splnění účelu sledovaného veřejným konáním hlavního líčení.

Zásada veřejnosti nejenže je upravena v § 2 odst. 10 tr. ř., ale i čl. 96 Ústavy, čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy hovoří o veřejném projednání věci před soudem. Pouze za okolností, které předpokládá zákon, může hlavní líčení proběhnout s vyloučením veřejnosti (viz níže).

(1) Při hlavním líčením může být veřejnost vyloučena, jestliže by veřejné projednání věci ohrozilo utajované informace chráněné zvláštním zákonem, mravnost nebo nerušený průběh jednání, anebo bezpečnost nebo jiný důležitý zájem svědků; k témuž účelu může předseda senátu učinit i jiná přiměřená opatření. Veřejnost lze vyloučit také jen pro část hlavního líčení. Vystupuje-li před soudem osoba uvedená v § 102a odst. 1 bez utajení totožnosti nebo podoby, veřejnost se vyloučí vždy.

(3) O vyloučení veřejnosti rozhodne soud po slyšení stran usnesením, které veřejně vyhlásí.

(1) I když veřejnost nebyla vyloučena podle § 200, může soud odepřít přístup k hlavnímu líčení nezletilým a těm, u nichž je obava, že by mohli rušit důstojný průběh hlavního líčení. Může také učinit nezbytná opatření proti přeplňování jednací síně.

(2) I když veřejnost byla vyloučena podle § 200, může soud z důležitých důvodů povolit jednotlivým osobám k hlavnímu líčení přístup.Na žádost obžalovaného musí být povolen přístup dvěma jeho důvěrníkům. Je-li obžalovaných více, má právo na volbu důvěrníků každý z nich. Jestliže by tak celkový počet důvěrníků vzrostl na více než šest a obžalovaní se mezi sebou o výběru nedohodnou, provede výběr soud. Obdobně se v případě vyloučení veřejnosti postupuje u důvěrníků poškozeného. Byla-li veřejnost vyloučena pro ohrožení utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, případně bezpečnosti nebo jiného důležitého zájmu svědků, mohou být za důvěrníky zvoleny jen takové osoby, proti nimž nemá soud námitek.

(3) Byla-li veřejnost vyloučena pro ohrožení utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, upozorní předseda senátu přítomné na trestní následky toho, kdyby se nepovolaným osobám vyjevily informace, o nichž se při jednání dovědí; může též zakázat, aby si přítomní činili písemné poznámky.

(1) Hlavní líčení se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu, zapisovatele a státního zástupce. Přítomnost obžalovaného nebo jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení; § 111a se užije obdobně.

(2) V nepřítomnosti obžalovaného může se hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom

a) obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a

b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1);

na to a na jiné následky nedostavení (§ 66 a 90) musí být obžalovaný v předvolání upozorněn.

(3) Nedostaví-li se obžalovaný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v nepřítomnosti obžalovaného, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst nebo obrazové a zvukové záznamy pořízené o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení přehrát za podmínek uvedených v § 211.

(4) Hlavní líčení v nepřítomnosti obžalovaného nelze konat, je-li obžalovaný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. V případech nutné obhajoby (§ 36) nelze konat hlavní líčení bez přítomnosti obhájce.

(5) Ustanovení první věty odstavce 4 se neužije, pokud obžalovaný požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Ustanovení odstavce 3 se tu užije přiměřeně.

(6) Poškozený a zúčastněná osoba a jejich zmocněnci mají právo se osobně zúčastnit hlavního líčení. Předseda senátu může na nezbytnou dobu omezit účast poškozeného a zúčastněné osoby na hlavním líčení jen, je-li to nezbytné z hlediska objasnění věci, zejména mají-li být vyslechnuti jako svědci, kdy je třeba poškozeného a poté i zúčastněnou osobu zpravidla vyslechnout na počátku dokazování ihned po výslechu obžalovaného a ještě v průběhu dokazování je seznámit s obsahem výpovědi obžalovaného.

Jde o jedno z nejdůležitějších ustanovení, které je zárukou zákonného procesu. Z tohoto ustanovení vyplývá, při splnění kterých skutečností může soud rozhodnout i v nepřítomnosti obviněného. Vedle obecných předpokladů, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, je potřebné upozornit na to, že prioritou musí být posouzení, zda při splnění všech podmínek je splněna ta nejdůležitější, že „věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného“.

Na tuto skutečnost chci upozornit z toho důvodu, že mnohdy obvinění sami, či po poučení různými osobami jsou přesvědčeni, že v jejich nepřítomnosti nemůže soud věc rozhodnout, a tak různými obstrukcemi se snaží co nejvíce trestní řízení protahovat. Aby soudy předešly shora nastíněné situaci, úpravou provedenou zák. č. 57/2017 Sb., bylo toto ustanovení v odstavci druhém doplněno, že na tento postup [tedy možnost konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného a za splnění jakých podmínek a na jiné následky nedostavení se (§ 60 a § 90)] musí být obžalovaný v předvolání upozorněn.

Roz. 57/72 – II. – Podmínka, že v nepřítomnosti obžalovaného může se hlavní líčení provést, jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obžalovaného (§ 202 odst. 2 tr. ř.), se netýká jen rozhodnutí o vině, nýbrž i rozhodnutí o trestu. Proto hlavní líčení nelze konat v nepřítomnosti obžalovaného, vyžaduje-li si náležité objasnění okolností významných pro rozhodnutí o trestu přítomnosti obžalovaného, i když by bylo možno o jeho vině spolehlivě rozhodnout i bez jeho přítomnosti.

Roz. 70/80 – V neprítomnosti obvineného možno konať hlavné pojednávanie len ak sú splnené všetky zákonom stanovené podmienky. Ich podstatou je zabezpečenie práva na obhajobu a zistenie objektívnej pravdy. Spravidla je vylúčené konať hlavné pojednávanie v neprítomnosti obvineného, ak je stíhaný pre pokračujúci, trvajúci a podobný trestný čin a na podklade spisového materiálu možno usudzovať, že obvinený pokračuje v trestnom čine aj po skončení prípravného konania, prípadne po podaní obžaloby. V takomto prípade by v neprítomnosti obvineného nemohol byť riadne zistený skutkový stav.

Pri rozhodovaní o tom, či sa má hlavné pojednávanie vykonať v neprítomnosti obvineného, musí súd uvážiť aj to, či sa dosiahne účel trestného konania, najmä či konanie bude výchovne pôsobiť na obvineného a na ostatných občanov.

Roz. 8/89 – Sama skutočnosť, že sa obvinený nedostavil na hlavné pojednávanie, hoci bol riadne predvolaný, dostatočne neodôvodňuje obavu, že sa skrýva, aby sa vyhol trestnému stíhaniu alebo trestu tak, ako to má na mysli § 67 písm. a) Tr. por. Prítomnosť obvineného na hlavnom pojednávaní treba predovšetkým zabezpečiť prostriedkami predpokladanými v ustanovení § 90 Tr. por.

Roz. 1/94 – Hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného lze konat – mimo jiné – jen, nejsou-li žádné pochybnosti [§ 202 odst. 2 písm. a) tr. ř.] o doručení obžaloby obviněnému a jeho předvolání k hlavnímu líčení. Důvodem vzbuzujícím takovou pochybnost je např. skutečnost, že podpis obviněného na dokladu o doručení obžaloby a předvolání se typem písma zjevně liší od jeho podpisu na jiných dokladech založených ve spise.

Roz. 16/98 – Žádost obžalovaného, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti (§ 202 odst. 4 tr. ř.), a jeho souhlas s přečtením protokolu o výslechu svědka v hlavním líčení (§ 211 odst. 1 tr. ř.) musí učinit obžalovaný osobně, a nikoli prostřednictvím obhájce, neboť jde o úkony, jejichž povaha takový postup vylučuje. Pokud je neučiní ústně do protokolu, může tak učinit jiným způsobem stanoveným pro podání, tj. písemně, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem (§ 59 odst. 1 tr. ř.), vždy ovšem tak, aby nebylo pochyb, že jde o podání učiněné osobně obžalovaným. Zákon nepřipouští učinit tyto úkony telefonicky.

Roz. 18/00 – Samotná právní náročnost, skutková obtížnost, popř. závažnost trestného činu, pro který se vede trestní stíhání, předem nevylučují závěr, že ve smyslu ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. nebo ustanovení § 202 odst. 2, 4 tr. ř. lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout bez přítomnosti obžalovaného v hlavním líčení.

Roz. 33/00 – V případech nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) nelze konat hlavní líčení ani v něm pokračovat v nepřítomnosti obhájce, a to i tehdy, neúčastní-li se obhájce hlavního líčení na základě dohody s obžalovaným.

Roz. 14/12 – Doručuje-li soud prostřednictvím pošty zásilku určenou do vlastních rukou za podmínek obsažených v § 64 odst. 1 tr. ř., jejíž uložení není podle § 64 odst. 4 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2011) vyloučeno, potom právní účinky doručení nastanou tzv. fikcí doručení vyplývající z ustanovení § 64 odst. 2 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2011) a jen za dodržení zde uvedeného předpokladu, že nebyl-li adresát zásilky zastižen, zásilka se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Vhození písemnosti do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky upravené jako způsob doručování jiných písemností podle § 50 odst. 1 občanského soudního řádu se neuplatní. Vhození písemnosti do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky je v případě doručování do vlastních rukou faktickým, neformálním úkonem, od kterého se neodvíjejí žádné právní účinky spojené s doručováním. Pokud je do vlastních rukou doručována např. zásilka obsahující vyrozumění o veřejném zasedání a nejsou-li splněny zákonné podmínky uvedené v § 64 odst. 2 tr. ř. proto, že zásilka byla okamžitě vhozena do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky, nemohla nastat tzv. fikce doručení. Vyrozumění o veřejném zasedání tak nebylo řádně doručeno, nebyla ani zachována zákonem stanovená lhůta k přípravě na veřejné zasedání, a proto veřejné zasedání nelze konat v nepřítomnosti obviněného.

Roz. 32/12 – Hlavní líčení lze konat v nepřítomnosti obžalovaného i ve zjednodušeném řízení před samosoudcem po podání návrhu na potrestání po zkráceném přípravném řízení (§ 314b a násl. tr. ř.), ale je zde nutné respektovat určité zvláštnosti, které se týkají takového způsobu řízení. Jedna z nich spočívá v tom, že v případě zkráceného přípravného řízení nemůže dojít ve smyslu § 166 odst. 1 tr. ř. ke skončení vyšetřování, a proto obviněnému ani nelze umožnit, aby poté prostudoval spis a učinil návrhy na doplnění vyšetřování. Tato podmínka stanovená pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného podle § 202 odst. 2 písm. b) tr. ř. se v případě zjednodušeného řízení před samosoudcem neuplatní. Konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného za uvedených předpokladů neodporuje ani ustanovení čl. 38 odst. 2, věty první, Listiny základních lidských práv a svobod, jestliže soudní řízení jako celek není dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu.

(1) Hlavní líčení řídí a, nestanoví-li zákon jinak, dokazování provádí předseda senátu. Provedením jednotlivého důkazu nebo úkonu může pověřit člena senátu, anebo může jeho provedení uložit státnímu zástupci za podmínek § 180 odst. 3. Tím není dotčeno právo státního zástupce, obžalovaného a jeho obhájce žádat o provedení důkazu podle § 215 odst. 2.

(2) Je povinen přitom dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení bylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci, a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci.

(3) Kdo se cítí opatřením předsedy senátu při řízení hlavního líčení zkrácen, může žádat, aby rozhodl senát. Takovou žádost i rozhodnutí o ní je třeba zaznamenat v protokole.

Roz. 40/92 – Je vo výlučnej právomoci predsedu senátu rozhodnúť, či dá alebo nedá súhlas na zhotovenie zvukového alebo obrazového záznamu z hlavného pojednávania. Toto rozhodnutie nemá charakter opatrenia pri vedení pojednávania. Nemožno sa preto domáhať postupom podľa § 203 ods. 3 Tr. por., aby súhlas na zhotovenie uvedených záznamov vydal senát.

(1) Osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu z jednací síně vykázat.

(2) Obžalovaný může být vykázán jen usnesením senátu po předchozí výstraze, a to jen na dobu nezbytně nutnou. Jakmile mu byl povolen znovu přístup do jednací síně, sdělí mu předseda senátu podstatný obsah jednání konaného v jeho nepřítomnosti, aby se k němu mohl vyjádřit.

V souvislosti s tímto ustanovením lze uvést, že navazuje na předcházející ustanovení § 203 tr. ř., ze kterého mj. také vyplývá, že předseda senátu je povinen dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, nebylo zdržováno apod. Z tohoto pohledu se mohou na rušení důstojnosti či zdržování podílet nejen veřejnost, ale také sám obviněný. V případě, že takto bude činit někdo z veřejnosti, předseda senátu takovou osobu z jednací síně vykáže a pokud by neuposlechla, zasáhne proti ní na pokyn předsedy senátu justiční stráž.

Pokud však půjde o obviněného, nelze použít neformální vykázání obviněného, ale je nutno takto rozhodnout formou usnesení, po předchozí výstraze obviněného. Takové usnesení se zaznamená do protokolu a není proti němu přípustná stížnost.

Vzhledem k tomu, že hlavní líčení se koná mj. za stálé přítomnosti také obviněného, mělo by vykázání být pouze na dobu nezbytně nutnou a aby byla práva obviněného zajištěna, musí mu být po návratu do jednací síně sdělen podstatný obsah jednání, které proběhlo v jeho nepřítomnosti, aby se k tomuto mohl vyjádřit. Upozorňuji mj. také na to, že ustanovení § 201 tr. ř. se oproti znění § 204 tr. ř. mj. liší v tom, že zatímco ustanovení § 201 tr. ř. se vztahuje k postupu soudu před zahájením hlavního líčení, ustanovení § 204 tr. ř. je předsedou soudu aplikovatelné po zahájení hlavního líčení.

(1) Hlavní líčení zahájí předseda senátu sdělením věci, která bude projednávána; potom předseda zjistí, zda se dostavily osoby, které byly k hlavnímu líčení předvolány nebo o něm vyrozuměny, a zjistí jejich totožnost. U osob, u kterých je třeba zachovat lhůtu k přípravě, zjistí, zda tato lhůta byla zachována.

(2) Jestliže se některá z předvolaných osob nedostavila, rozhodne soud po slyšení přítomných stran, zda je možno líčení přesto provést, či zda je nutno je odročit.

Roz. 29/98 – Z hlediska odměny a náhrady nákladů ustanoveného obhájce je třeba odlišovat případ, kdy dojde k odročení hlavního líčení ve smyslu § 205 tr. ř., od případu, kdy z okolností, jež se objevily ještě před počátkem hlavního líčení, je zřejmé, že hlavní líčení nebude možno provést v termínu, na který bylo stanoveno, a předseda senátu proto termín hlavního líčení přeloží nebo zruší, aniž by je zahajoval, a včas o tom vyrozumí strany a jiné osoby, které byly předvolány nebo vyrozuměny. Jen v případě odročení ve smyslu citovaného ustanovení je třeba pokládat za právní pomoc i právní asistenci advokáta, který se na jednání připravoval a případ se zřetelem na danou fázi řízení zpracoval.

(1) Po provedení úkonů uvedených v § 205 předseda senátu vyzve státního zástupce, aby přednesl obžalobu a uvedl, které skutečnosti považuje za nesporné.

(2) Po přednesení obžaloby se předseda senátu dotáže poškozeného, zda navrhuje, aby obžalovanému byla uložena povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích způsobené trestným činem nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem a v jakém rozsahu. Nedostavil-li se poškozený k hlavnímu líčení a je-li jeho návrh obsažen už ve spise, předseda senátu přečte tento návrh ze spisu.

(3) Uplatňuje-li práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší, vysloví soud usnesením, že onu osobu jako poškozeného k hlavnímu líčení nepřipouští. Takové rozhodnutí nebrání uplatnění nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení před příslušným orgánem.

(4) Podle odstavce 3 postupuje soud také tehdy, brání-li účast poškozeného okolnosti uvedené v § 44 odst. 2 a 3.

Jedná se o velmi důležité ustanovení a je třeba připomenout, že v případě zahájení hlavních líčení nemusí být důsledně postupováno zejména v souladu s ustanovením odstavce 2 (což bývá chybou vedeného řízení). V případě, že je poškozený přítomen u hlavního líčení (měl by být o jeho termínu konání vyrozuměn alespoň tři dny předem), pak je povinností soudu dotázat se poškozeného, zda navrhuje, aby obviněnému byla uložena povinnost k náhradě škody, nemajetkové újmy v penězích způsobené trestným činem, nebo bezdůvodného obohacení a v jakém rozsahu. Obecně lze tuto situace shrnout tak, že je nutno zjistit, zda se poškozený připojuje se svým nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení a v jakém rozsahu.

V případě, že by se poškozený nedostavil, je v jeho vlastním zájmu, aby soudu doručil ještě před zahájením hlavního líčení např. písemně vypracovaný požadavek na náhradu škody. V takovém případě nemůže soud tuto skutečnost pominout a předseda senátu musí takový návrh přečíst jako návrh na náhradu škody.

Liknavost poškozeného může být pouze k jeho tíži, neboť pokud uplatní škodu řádně a včas, doloží potřebné doklady, bývá zpravidla o jeho nároku rozhodnuto v tzv. adhezním řízení a současně s rozsudkem, kterým bude obviněný odsouzen, bude také rozhodnuto o jeho (nároku poškozeného na náhradu škody, nemajetkové újmy, bezdůvodného obohacení) nároku. V tomto směru je třeba brát v úvahu, že trestní řízení je rychlejší než řízení občanskoprávní, což je jedna z výhod při řádném uplatnění nároku na náhradu škody (např. vedle skutečnosti, že poškozený neplatí soudní poplatek).

Roz. 48/62 – V případě, že poškozený uplatňuje v trestním řízení nárok na náhradu škody, kterou proti škůdci, tj. obžalovanému, uplatňovat nemůže, má ho soud poučit a setrvá-li na svém návrhu na přiznání náhrady škody i přes poučení soudu, musí soud vyslovit podle analogie § 44 odst. 3, § 206 odst. 4 tr. ř. usnesením, že se nepřipouští uplatňování nároku na náhradu škody v trestním řízení. V rozsudku pak o nároku na náhradu škody nerozhoduje, a to ani odkázáním poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popř. na řízení před jiným příslušným orgánem.

Roz. III/67 – „Škodou“ ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř. se nerozumí jen škoda majetková nebo na zdraví, nýbrž i morální nebo jiná, tedy škoda v širším smyslu, tj. škodlivý zásah do práv a zájmů dotyčného subjektu, které jsou chráněny zákonem, i když takový škodlivý zásah nemá za následek vznik nároku na náhradu škody. Morální škoda bude způsobena např. trestnými činy proti lidské důstojnosti, trestnými činy proti pořádku ve věcech veřejných, trestnými činy hrubě narušujícími občanské soužití. Jinou škodou je třeba rozumět zejména škodu způsobenou na právech, např. trestným činem poškození cizích práv podle § 209 tr. zák., nebo omezení osobní svobody podle § 231 tr. zák., nebo škodu na dobrém jménu a pověsti, např. trestným činem poškození spotřebitele podle § 121 tr. zák. obvykle bývá poškozeno dobré jméno socialistické organizace. Z hledisek ustanovení § 43 odst. 1 tr. ř. nutno proto považovat za poškozeného např. osobu pohlavně zneužitou, znásilněnou ženu, osobu křivě obviněnou nebo pomluvenou apod. Za poškozeného ve smyslu citovaného ustanovení je třeba považovat fyzickou nebo právnickou osobu i tenkrát, jestliže jí pachatel škodu způsobenou trestným činem ještě před zahájením trestního řízení případně v jeho průběhu celou nahradil.

Nelze vyloučit, že poškozený, jemuž vznikla v důsledku trestného činu morální či jiná škoda, uplatní v adhezním řízení nárok na zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 věta druhá obč. zák. o ochraně osobnosti. Tomuto poškozenému sice přísluší práva podle § 43 odst. 1 tr. ř., bude ho však třeba poučit, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. lze v adhezním řízení rozhodnout pouze o nároku na náhradu majetkové škody. Setrvá-li poškozený přesto na svém návrhu, vysloví soud podle analogie § 44 odst. 3, § 206 odst. 4 tr. ř. usnesením, že poškozený v trestním řízení nemůže uplatnit nárok na náhradu morální škody. Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná (§ 141 odst. 2 tr. ř.).

Základním předpokladem toho, aby všem poškozeným bylo uplatnění jejich procesních práv, umožněno je jejich řádné poučení. Podle § 46 tr. ř. orgány činné v trestním řízení jsou povinny každého poškozeného o jeho právech poučit a poskytnout mu plnou možnost k jejich uplatnění.

Roz. 29/69 – II. – Nárok na náhradu škody, způsobené pracovníkem třetí osobě nebo cizí organizaci zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, může v adhezním řízení uplatnit pouze organizace, s níž je pracovník v době způsobení škody v pracovním poměru. Poškozené třetí osobě nebo cizí organizaci v takovém případě nárok na náhradu škody vůči pracovníkovi nenáleží; své nároky může uplatňovat pouze vůči organizaci, u níž byl pachatel v době činu pracovníkem, nikoliv však v trestním řízení proti takovému pachateli.

Roz. 50/86 – I. – Oprávněný nárok na náhradu škody je třeba snížit o částku, která byla v průběhu trestního řízení u obžalovaného zjištěna jako pocházející z trestné činnosti a poškozenému pravomocně v řízení podle § 80 odst. 1 tr. ř. vydána, třeba ji poškozený ještě nepřevzal.

II. Úroky z prodlení jsou příslušenstvím nároku poškozeného na náhradu škody. Uplatněný nárok na náhradu škody lze upřesnit do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě. Proto i odvolací soud přizná úroky z prodlení, jestliže poškozený řádně včas uplatnil nárok na náhradu škody a úroků z prodlení se domáhal až v odvolacím řízení.

Roz. 52/89 – Nárok organizace – plátce daně ze mzdy – na úhradu nesražené daně ze mzdy proti pracovníkovi – pachateli trestného činu zkrácení daně podle § 148 tr. zák. není nárokem na náhradu škody způsobené trestným činem zkrácení daně. Uplatní-li organizace v trestním řízení takový nárok a přes poučení soudu na něm setrvá, rozhodne soud usnesením podle § 44 odst. 3, § 206 odst. 4 tr. ř. per. anal., že organizace nemůže uplatňovat tento nárok v adhezním řízení; tato organizace však má v trestním řízení postavení a práva poškozeného uvedená v § 43 odst. 1 tr. ř.

Roz. 25/98 – II. – Zdravotní pojišťovna může v trestním řízení vedeném pro trestný čin, jímž bylo ublíženo na zdraví (např. trestné činy podle § 221, § 222, § 223, § 224 tr. zák.), vykonávat práva poškozeného (§ 43 odst. 1 tr. ř.) a uplatňovat nárok na náhradu škody (§ 43 odst. 2 tr. ř.) teprve tehdy, jestliže alespoň zčásti uhradila náklady léčení poškozeného.

Roz. 32/03 – Odvolací právo ve smyslu § 246 odst. 1 písm. d) tr. ř. má pouze ten poškozený, který uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu škody řádně a včas (§ 43 odst. 3, § 206 odst. 2 tr. ř.). Nejsou-li tyto zákonné podmínky splněny, odvolací soud odvolání takového poškozeného zamítne podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou.

Roz. 18/04 – Samotné uplatnění nároku na náhradu škody, která byla způsobena trestným činem, v občanskoprávním či jiném řízení nebrání uplatnění stejného nároku v adhezním řízení. Pokud však soud zjistí v rámci postupu podle § 206 odst. 2 tr. ř., že již bylo vydáno na podkladě takového nároku v občanskoprávním či jiném řízení rozhodnutí o povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu a toto rozhodnutí existuje, ať je či není pravomocné, rozhodne, že poškozený nemůže v hlavním líčení uplatňovat nárok na náhradu škody (§ 44 odst. 3, § 206 odst. 3, 4 tr. ř.).

Roz. 9/16 – O nároku poškozeného, který byl uplatněn včas a řádně podle § 43 odst. 3 tr. ř., je soud povinen vždy rozhodnout podle § 228 nebo § 229 tr. ř., a to ve výrokové části rozsudku. Soud nemusí učinit takový výrok jen v případě, že vydal usnesení podle § 206 odst. 3, 4 tr. ř. (nebo s analogickým použitím tohoto ustanovení), jímž vyslovil, že určitou osobu, která uplatňuje práva poškozeného, nepřipouští k hlavnímu líčení nebo že poškozený nemůže uplatňovat svůj nárok v trestním řízení. Neexistenci výroku, jímž byl soud povinen rozhodnout o uplatněném nároku poškozeného, nelze nahradit vysvětlením jen v odůvodnění rozsudku; pokud tak soud přesto učiní, jde v jeho rozhodnutí o chybějící výrok ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.

(1) Po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného vyzve předseda senátu obžalovaného, aby se vyjádřil ke skutečnostem uvedeným v obžalobě, zejména zda se cítí být nevinen nebo vinen spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě, souhlasí s popisem skutku a jeho právní kvalifikací a s navrženým trestem, případně ochranným opatřením, a které skutečnosti považuje za nesporné; přitom jej poučí o následcích spojených s takovým vyjádřením. Dále jej upozorní na jeho právo prohlásit svou vinu a poučí jej o následcích spojených s takovým prohlášením. Pokud se obžalovaný k těmto skutečnostem vyjádřil již po doručení obžaloby, předseda senátu se jej dotáže, zda setrvává na svém vyjádření nebo zda je chce nějakým způsobem změnit.

(2) Vyjádření k obžalobě může za obžalovaného učinit i jeho obhájce, a to i když se hlavní líčení koná v nepřítomnosti obžalovaného, nemůže však za něj učinit doznání nebo prohlášení viny.

(1) Má-li předseda senátu vzhledem k okolnostem případu za to, že by bylo vhodné sjednání dohody o vině a trestu, poučí obžalovaného o možnosti takového postupu a o důsledcích s tím spojených. Poté zjistí stanovisko obžalovaného, státního zástupce a poškozeného, je-li přítomen, k takovému postupu. Vyjádří-li se státní zástupce a obžalovaný, že mají zájem jednat o dohodě o vině a trestu, předseda senátu hlavní líčení na nezbytnou dobu přeruší za účelem jejího sjednání mimo hlavní líčení; je-li to s ohledem na okolnosti zapotřebí, hlavní líčení odročí. Návrh na sjednání dohody o vině a trestu může podat i státní zástupce nebo obžalovaný, předseda senátu není povinen takovému návrhu vyhovět.

(2) Dohodu o vině a trestu sjednává státní zástupce s obžalovaným a případně jeho obhájcem. Jednání o dohodě o vině a trestu se účastní též poškozený, pokud je přítomen při hlavním líčení. Při sjednávání dohody o vině a trestu státní zástupce postupuje přiměřeně podle § 175a. Bylo-li hlavní líčení odročeno, státní zástupce bez zbytečného odkladu po skončení jednání o dohodě o vině a trestu vyrozumí soud o výsledku jednání.

(3) Došlo-li k sjednání dohody o vině a trestu, pokračuje se v hlavním líčení. Státní zástupce nejprve přednese obsah sjednané dohody o vině a trestu a navrhne soudu její schválení. Nedošlo-li k dohodě o náhradě škody nebo nemajetkové újmy anebo o vydání bezdůvodného obohacení, státní zástupce na tuto skutečnost soud upozorní. Po přednesení návrhu na schválení dohody o vině a trestu se v hlavním líčení postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3 až 5 a § 314r.

(4) Pokud k sjednání dohody o vině a trestu nedošlo nebo soud dohodu o vině a trestu neschválí, pokračuje se v hlavním líčení na podkladě původní obžaloby. V dalším řízení se k sjednané dohodě o vině a trestu, včetně prohlášení viny obžalovaným učiněného pro účely jejího sjednání, nepřihlíží, ledaže obžalovaný požádá, aby takové prohlášení bylo posouzeno jako prohlášení viny podle § 206c.

Roz. 44/22 – Proti usnesení, jímž soud prvního stupně neschválil dohodu o vině a trestu podle § 206b odst. 3 tr. ř., není přípustná stížnost. Ustanovení § 314r odst. 2 věty druhé a třetí tr. ř. se nepoužije.

(1) Pokud nedošlo k sjednání dohody o vině a trestu, může obžalovaný prohlásit, že je vinný spácháním skutku anebo některého ze skutků uvedených v obžalobě a že souhlasí s právní kvalifikací takového skutku uvedenou v obžalobě.

(2) Pokud obžalovaný učiní prohlášení podle odstavce 1, soud v rozsahu prohlášení postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3.

(3) Předseda senátu před rozhodnutím o přijetí prohlášení viny zjistí stanovisko státního zástupce, poškozeného a zúčastněné osoby, pokud jsou přítomni při hlavním líčení.

(4) Soud po prohlášení viny obžalovaným rozhodne, zda takové prohlášení přijímá nebo nepřijímá.

(5) Soud prohlášení viny nepřijme, není-li v souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného. Soud nemusí prohlášení viny přijmout, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření ostatních stran.

(6) Pokud soud rozhodne, že prohlášení viny přijímá, zároveň v usnesení uvede, že se dokazování v rozsahu, v jakém obžalovaný prohlásil vinu, neprovede a bude provedeno pouze ve zbylém rozsahu; tím není dotčena možnost vyslýchat obžalovaného k účasti jiných osob na spáchaném skutku, ohledně kterého prohlásil vinu.

(7) Soudem přijaté prohlášení viny nelze odvolat. Skutečnosti uvedené v prohlášení viny nelze napadat opravným prostředkem.

(8) Pokud soud rozhodne, že prohlášení viny nepřijímá, k prohlášení viny se nepřihlíží.

Po zjištění stanoviska obviněného k obžalobě, nedošlo-li k sjednání dohody o vině a trestu ani k prohlášení viny obviněným, může soud rozhodnout o upuštění od dokazování těch skutečností, které státní zástupce a obviněný označili za nesporné, pokud s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti není závažného důvodu o těchto prohlášeních pochybovat.

Jde o ustanovení do trestního řádu vložená zákonem č. 333/2020 Sb., a jejich účelem je mj. dosáhnout zrychlení řízení v případech, kdy obviněný prohlásí svoji vinu, uzavře dohodu o vině a trestu se státním zástupce, kterou následně soud schválí, prohlásí skutečnosti za nesporné, což mj. snižuje také náklady trestního řízení.

Je vhodné také uvést, že soud nemusí např. prohlášení viny přijmout, není-li v souladu se skutkovým stavem nebo zjistí-li, že v předchozím řízení došlo k závažnému porušení práv obviněného, stejně tak nemusí prohlášení viny přijmout za situace, pokud takový postup nepovažuje za vhodný s ohledem na okolnosti případu a vyjádření procesních stran.

Roz. 31/22 – Obviněný nesmí být nepřípustně nucen k využití tzv. konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí (k dohodě o vině a trestu, prohlášení viny či označení nesporných skutečností), a to ani příslibem pro něj výrazně výhodnějšího rozhodnutí, než jakého by dosáhl, kdyby nevyužil takového postupu. Jinak by došlo k porušení zákazu nucení k sebeobvinění (nemo tenetur se ipsum accusare).

Před využitím tzv. konsenzuálních způsobů vyřízení trestních věcí jsou soudy povinny pečlivě zjišťovat jejich podmínky a především musí dbát, aby byla naplněna zásada materiální pravdy, která je i při takovém procesním postupu vůdčí idejí, na níž je postaven český trestní proces. To se v případě institutu označení nesporných skutečností (§ 206d tr. ř.) projevuje tím, že soud jej nesmí využít a upustit od dokazování skutečností označených stranami v jejich prohlášení, je-li s ohledem na ostatní zjištěné skutečnosti závažný důvod pochybovat o takových prohlášeních.

Nesporné skutečnosti ve smyslu § 206d tr. ř. musejí být jednoznačně identifikovány, a to jak ve vyjádřeních stran, tak v samotném usnesení soudu, jímž se upouští od dokazování takových skutečností. Je přípustné provést tuto identifikaci odkazem na jejich soupis obsažený ve spise (zpravidla na skutkovou větu žalobního návrhu v obžalobě).

(1) Po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného vyslechne předseda senátu obžalovaného k obsahu obžaloby, a byl-li uplatněn nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, též k tomuto nároku.

(2) Protokol o dřívější výpovědi obžalovaného se přečte jen tehdy, když se jedná v nepřítomnosti obžalovaného, když obžalovaný odepře vypovídat anebo když se objeví podstatné rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a jeho údaji při hlavním líčení a byl-li výslech proveden po sdělení obvinění způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona. Na tyto rozpory je třeba obžalovaného upozornit a dotázat se ho na jejich příčinu.

Výpověď obviněného je jedním z důkazů, prostřednictvím kterého má být zjištěn skutkový stav ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. Výpověď obviněného je zařazena za přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného, a tím je obviněnému – obžalovanému dána možnost okamžitě reagovat na podanou obžalobu a nárok poškozeného.

V této souvislosti je potřebné uvést, že v případě výpovědi obviněného platí stejná ustanovení, která již byla zmíněna výše – mj. obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi donucován. Je právem obviněného rozhodnut se i tak, že ve věci nebude vypovídat. Mnohdy je právě tento způsob volen jako jistá forma strategie ze strany obhajoby, ne vždy však nemusí být nejlepší[71].

Roz. III/67 – Bude proto vhodné, aby v hlavním líčení byl poškozený, který je současně svědkem, vyslechnut přednostně, tj. ihned po výslechu obžalovaného, aby jeho výpověď nebyla ovlivňována znalostmi získanými přítomností při výslechu dalších svědků, event. při provádění dalších jiných důkazů. Při hodnocení jeho výpovědi přihlédne soud též k tomu, zda jeho výpověď nebyla ovlivněna znalostmi získanými při výkonu práv poškozeného, zejména nahlížením do spisu a přítomností při výslechu obžalovaného v hlavním líčení.

Roz. 29/77 – III. – Výpověď obžalovaného z obsahu obžaloby v hlavním líčení (§ 207 tr. ř.) musí být v protokole o hlavním líčení zaprotokolována tak, aby z protokolu o hlavním líčení bylo patrno, že při výslechu obžalovaného byl dodržen postup uvedený v § 91 odst. 1 věta první tr. ř. [§ 55 odst. 1 písm. d) tr. ř.].

Roz. 49/89 – I. K provádění důkazů v hlavním líčení po vyloučení řízení proti několika obviněným ze společného řízení a k vytvoření podkladu pro rozhodnutí.

II. K podmínkám rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem ve věci podle § 259 odst. 3 tr. ř.

Provedené důkazy netvoří ještě skutková zjištění. Úplnost dokazování vytváří jen nezbytný podklad pro další myšlenkovou činnost soudu záležející ve zhodnocení těchto důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a vytvoření závěrů o tom, zda, jak a k jakému skutku došlo. Teprve tyto závěry, které pak soud vyjádří ve výroku rozsudku – v tzv. skutkové větě – tvoří skutkový stav zjištěný v napadeném rozsudku ve smyslu ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř.

Roz. 25/90 – I. – K výkladu podmínek neodkladného úkonu ve smyslu ustanovení § 165 odst. 4 tr. ř.

Roz. 53/92 – II. – Výpověď obviněného složená v postavení účastníka v občanskoprávním řízení o rozvod manželství není důkazem výslechem obviněného provedeným podle § 91 a násl., resp. podle § 207, 208 tr. řádu. V trestním řízení vedeném proti obviněnému k jejímu obsahu proto nelze přihlížet, pokud tento důkaz nebyl proveden způsobem, který trestní řád stanoví, tedy přečtením protokolu o výpovědi učiněné v jiném soudním řízení v hlavním líčení jako důkazu listinného podle § 213 tr. ř.

Po sdělení obvinění však není nutné opakovat v přípravném řízení všechny tyto důkazy. Postačí provedení těch úkonů, které jsou potřebné pro rozhodnutí státního zástupce o obžalobě u tohoto spoluobviněného (§ 176 odst. 1 tr. ř.), popř. má-li být obžaloba podána, k tomu, aby byly objasněny základní skutečnosti pro rozhodnutí soudu v jeho věci [§ 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.].

Roz. 4/04 – Jestliže se hlavní líčení ve zjednodušeném řízení koná v nepřítomnosti obžalovaného, nelze podle § 314d odst. 2 tr. ř. číst úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3, 5 tr. ř.), neboť takto je možno postupovat jen s jeho souhlasem. To neplatí, pokud takový souhlas byl dán obžalovaným předem (např. v rámci výslechu podle § 314b odst. 2 tr. ř.).

Roz. 45/11 – Jestliže v opakovaném hlavním líčení obviněný či svědek odepře vypovídat, případně odchyluje-li se v podstatných bodech od své dřívější výpovědi učiněné v hlavním líčení, lze tyto dřívější výpovědi z protokolu o hlavním líčení při splnění podmínek § 207 odst. 2 tr. ř., resp. § 211 odst. 3, 4 tr. ř., přečíst a vycházet z nich při rozhodování věci. Pokud státní zástupce či obviněný nedali souhlas k přečtení podstatného obsahu protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů (§ 219 odst. 3 tr. ř.), neznamená to, že za důkaz nemůže sloužit výpověď obviněného či svědka, kterou učinili v předchozím hlavním líčení.

Je-li obžalovaných několik, předseda senátu může učinit opatření, aby obžalovaný byl vyslýchán v nepřítomnosti spoluobžalovaných. Obžalovaného však je třeba vždy ještě v průběhu dokazování seznámit s obsahem výpovědi spoluobžalovaných, kteří byli vyslýcháni v jeho nepřítomnosti.

Roz. 45/78 – Osoba, ktorá bola pôvodne spoluobvinená a u ktorej toto procesné postavenie zaniklo vylúčením veci zo spoločného konania (§ 23 ods. 1 Tr. por.), prípadne skončením trestného stíhania v dôsledku jeho zastavenia alebo v dôsledku právoplatného rozsudku, sa vo veci proti bývalému spoluobvinenému vypočuje ako svedok.

Ak sa ešte vedie spoločné trestné stíhanie, nemôže byť spoluobvinený vypočutý o trestnej činnosti iného spoluobvineného ako svedok, a to ani vtedy, keď vypovedá o trestnom čine, pre ktorý sám nie je trestne stíhaný. V takejto situácii môže vypovedať len vo forme výpovede obvineného.

Zápisnicu o výpovedi, ktorú osoba, ktorá sa vypočúva ako svedok [prípadne by prichádzal do úvahy jej výsluch ako svedka, keby tu neboli prekážky uvedené v § 211 ods. 2 písm. a) Tr. por.], urobila v procesnom postavení spoluobvineného, možno prečítať len za podmienok § 211 ods. 2 Tr. por.

Toto ustanovenie sa použije analogicky aj v prípade, ak sa proti osobám zúčastneným na trestnom čine (spolupáchateľom, účastníkom, podielnikom a pod.) viedlo trestné stíhanie od začiatku samostatne a niektorá z týchto osôb je vypočúvaná ako svedok [prípadne by prichádzal do úvahy jej výsluch ako svedka, keby tu neboli prekážky uvedené v § 211 ods. 2 písm. a) Tr. por.] v trestnej veci inej, na trestnom čine zúčastnenej osoby.

(1) Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědi svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky. Jde-li o svědka, jehož totožnost má zůstat utajena (§ 55 odst. 2), učiní předseda senátu opatření, která znemožňují zjistit skutečnou totožnost svědka.

(2) Byl-li v hlavním líčení vyslechnut svědek, jehož totožnost byla utajena (§ 55 odst. 2), učiní soud i bez návrhu všechny potřebné úkony k ověření jeho věrohodnosti.

Roz. 52/77 – I. – Výslech svědka (§ 101 a násl. tr. ř.) nelze provést takovým způsobem, že orgán činný v trestním řízení dá svědkovi přečíst protokol o výpovědi jiného svědka a vyslýchaný svědek prohlásí potom do protokolu, že „tato výpověď má být považována za jeho vlastní výpověď“. Takové prohlášení nelze považovat za důkaz výslechem svědka a nelze k němu při rozhodování přihlížet.

II. O právu odepřít vypovídat, jestliže by výpovědí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, svému sourozenci, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo druhu anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní (§ 100 odst. 2 tr. ř.), je třeba svědka před zahájením výslechu vždy poučit.

ÚS 33/1999 – K proporcionalitě mezi ochranou svědka v trestním řízení a zásadou spravedlivého procesu

Za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu svědka pod utajením nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a k důvodné snaze ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé.

Požadavky proporcionality je však nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona (§ 55 a § 209 tr. ř.).

Jestliže znalec nepodal ještě ve věci písemný posudek anebo se od něho odchyluje nebo jej doplňuje, může mu předseda senátu uložit, aby posudek nebo jeho doplněk nadiktoval do protokolu nebo jej sám napsal.

Roz. 64/80 – Ustanovenie § 107 ods. 1 Tr. por. ukladá orgánu činnému v trestnom konaní, ktorý znalca pribral, povinnosť poskytnúť znalcovi potrebné vysvetlenie zo spisu. Ak je to potrebné pre podanie znaleckého posudku, dovolí znalcovi nazrieť do spisu, prípadne mu spisy požičia. Môže mu dovoliť aj to, aby bol prítomný pri vypočúvaní obvineného a svedkov a aby im kládol otázky vzťahujúce sa na predmet znaleckého dokazovania. Znalec je tiež oprávnený navrhnúť, aby boli inými dôkazmi najprv objasnené okolnosti potrebné pre podanie posudku.

Z toho vyplýva, že znalec môže podať posudok spravidla až po zadovážení všetkých dôkazov, ktoré sú potrebné pre náležité zistenie skutkového stavu, z ktorého má znalec vo svojom posudku vychádzať.

Ak je znalec vypočúvaný na hlavnom pojednávaní, vypočuje sa zásadne až po vykonaní všetkých ostatných dôkazov, z ktorých musí znalec pri svojom posudku vychádzať. Pritom znalec nesmie hodnotiť vykonané dôkazy; ak je podanie posudku závislé od určitého hodnotenia dôkazov, znalec vyslovuje svoje uzávery podmienečne, prípadne alternatívne podľa toho, ako súd zhodnotí ostatné vykonané dôkazy, od ktorých sú závislé závery znalca.

Roz. 13/00 – Podle § 108 odst. 1 tr. ř. vypracoval-li znalec posudek písemně, stačí, aby se při výslechu na něj odvolal a jej stvrdil. V řízení před soudem toto ustanovení však nelze chápat izolovaně a je nutno je vykládat v návaznosti na ustanovení § 220 odst. 2 tr. ř., podle kterého smí soud při svém rozhodnutí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny. Samotným vyjádřením znalce, kterým se odvolává na znalecký posudek a jej stvrzuje, ještě není proveden důkaz znaleckým posudkem. Z takového vyjádření není osobám přítomným při hlavním líčení zřejmé, co je obsahem posudku a jaké závěry znalec stvrzuje. Je proto v takovém případě třeba, aby soud vyzval znalce, aby posudek přednesl, popř. není-li to možné, aby byl znalecký posudek přečten.

(1) Místo výslechu svědka lze v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Jestliže se obžalovaný, který byl k hlavnímu líčení řádně předvolán, bez omluvy nedostaví, nebo se bez vážného důvodu z jednací síně vzdálí, souhlas obžalovaného s přečtením takového protokolu o výslechu svědka není třeba a postačí souhlas státního zástupce. Na tyto skutečnosti musí být obviněný v předvolání upozorněn.

(2) Protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a

a) taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech, nebo

(3) Protokol o dřívější výpovědi svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a svědek v hlavním líčení bez oprávnění odepřel vypovídat nebo se v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi a

a) obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vyslýchanému otázky,

b) bylo-li zjištěno, že taková osoba byla předmětem násilí, zastrašování, podplácení či příslibů jiných výhod a tak vedena k tomu, aby nevypovídala nebo vypovídala křivě, nebo

c) byl-li obsah výpovědi ovlivněn průběhem výslechu v hlavním líčení, zejména v důsledku chování obžalovaného nebo přítomné veřejnosti.

(4) Protokol o výpovědi svědka, který v hlavním líčení využil svého práva odepřít výpověď podle § 100, je možno číst jen za předpokladu, že svědek byl před tímto výslechem o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a obviněný nebo obhájce měl možnost se tohoto výslechu zúčastnit.

(5) Místo výslechu znalce lze číst protokol o jeho výpovědi nebo jeho písemný posudek, jestliže znalec byl před podáním posudku poučen podle § 106, nejsou pochybnosti a úplnosti posudku a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Ustanovení odstavce 1 věty druhé a třetí tu platí obdobně.

(6) Se souhlasem státního zástupce a obžalovaného lze v hlavním líčení číst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3 a 5).

(7) Ustanovení odstavců 1 až 5 o čtení protokolů se obdobně užijí i na přehrání zvukového a obrazového záznamu pořízeného o výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení.

Zákonem č. 459/2011 Sb., bylo zmíněné ustanovení doplněno o odstavce 6 a 7. V případě čtení úředních záznamů o úkonech podle § 158 odst. 3 a 5 tr. ř. jsou práva obviněného zajištěna tím, že čtení podle § 211 odst. 6 tr. ř. bude možné jen s jeho souhlasem, tedy pouze v případech, kdy k obsahu záznamů nebude mít výhrady (souhlas se čtením musí být dán také obžalobou).

Takové úřední záznamy budou v hlavním líčení použitelné jako důkaz, přičemž musí být dodrženo omezení, že takový úřední záznam nesmí mít určující význam pro odsouzení, což vyplývá z judikatury ESLP v návaznosti na čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod (došlo-li by k odsouzení pachatele pouze na základě takového důkazu, pak by nemusel být takový postup, byť obviněný se čtením vyjádřil souhlas, považován za postup v intencích spravedlivého procesu).

Ustanovení odstavce 7 reaguje na případy úkonů prováděných prostřednictvím videokonferenčního zařízení. V případech, kdy je podle účinné právní úpravy připuštěno přečíst protokol o dřívějším výslechu, se jako rovnocenná náhrada čtení protokolu o dřívější výpovědi připouští přehrání obrazového a zvukového záznamu, kde je předchozí výslech prováděný prostřednictvím videokonferenčního zařízení zachycen.

Roz. 21/66 – I. – Zjistí-li soud při hlavním líčení, že příbuzní obviněného byli v přípravném řízení vyslechnuti, aniž by byli poučeni ve smyslu § 100 odst. 2 tr. ř., nemůže z tohoto důvodu vrátit věc prokurátoru k došetření podle § 221 odst. 1 tr. ř., neboť nejde o podstatnou změnu okolností případu a tento nedostatek nevyžaduje k objasnění věci dalšího šetření. Takovou výpověď svědka sepsanou v přípravném řízení nelze při hlavním líčení ani přečíst (§ 211 odst. 3 tr. ř.). V tomto stadiu řízení musí uvedený nedostatek odstranit soud opětovným výslechem svědků.

II. Nedostatek poučení svědků (příbuzných obviněného) podle § 100 odst. 2 tr. ř. v přípravném řízení je však vadou přípravného řízení ve smyslu § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř. a soud proto v takovém případě může věc vrátit po předběžném projednání obžalobu prokurátoru k došetření nebo opětovným výslechem svědků u hlavního líčení tento nedostatek odstranit.

Roz. 31/68 – Ustanovení § 102 odst. 2 tr. ř. se vztahuje jenom na výslech osoby, která je v době dalšího řízení stále ještě mladší než patnáct let.

Má-li tedy být v řízení před soudem proveden důkaz svědeckou výpovědí osoby, která byla vyslechnuta před dovršením patnáctého roku věku za dodržení podmínek § 102 odst. 1 tr. ř., ale v době výslechu před soudem již patnáctý rok dovršila, nelze provést tento důkaz přečtením protokolu bez podmínek uvedených v § 211 tr. ř.

Písemný posudek znalce nebo protokol o jeho výpovědi lze číst podle § 211 odst. 4 tr. ř. jen tehdy, jestliže znalec byl před podáním posudku poučen podle § 106 tr. ř., nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku, a prokurátor i obžalovaný s tím souhlasí.

Ustanovit znalcem osobu, která není zapsána do seznamu znalců a má potřebné předpoklady pro to, aby podala posudek a která vyslovila s ustanovením souhlas, lze jen tehdy, není-li pro některý obor znalec do seznamu zapsán, nemůže-li znalec zapsaný do seznamu úkon provést a jestliže by provedení úkonu znalcem zapsaným do seznamu bylo spojeno s nepřiměřenými obtížemi nebo náklady. Takto ustanovený znalec nemůže podat posudek, dokud nesložil do rukou orgánu, který jej ustanovil, slib podle § 6 odst. 2 zák. č. 36/1967 Sb.

Roz. 35/75 – Zápisnicu o výpovedi spoluobvineného v prípravnom konaní, voči ktorému nebola podaná obžaloba, možno na hlavnom pojednávaní prečítať podľa § 211 ods. 2 písm. a) Tr. por. per analogiam.

Roz. 32/76 – II. Důkaz výslechem svědků, resp. přečtením protokolů o jejich výpovědích za podmínek § 211 tr. ř. nemůže být nahrazen vyjádřením těchto svědků před orgány podnikové kontroly obsaženým v revizní zprávě.

Roz. 27/77 – I. Ak podľa posudku znalcov psychiatrov obvinený nie je pre duševnú poruchu schopný náležite rozpoznať nebezpečnosť svojho činu pre spoločnosť a dostatočne ovládať svoje konanie, je to okolnosť, pre ktorú treba mať pochybnosti o schopnosti obvineného náležite sa obhajovať, pre ktorú obvinený musí mať obhajcu (§ 36 ods. 2 Tr. por.) a pre ktorú je vylúčené prejednanie jeho veci pred samosudcom (§ 314a ods. 2 Tr. por.), aj keď ide o trestný čin uvedený v § 314a ods. 1 Tr. por.

II. Posudok znalcov psychiatrov o duševnom stave obvineného v inej trestnej veci nemožno považovať za znalecký dôkaz v zmysle § 116 Tr. por., ale iba za listinný dôkaz v zmysle § 112 ods. 2 Tr. por., ktorý môže slúžiť len na preverenie správnosti posudku znalcov psychiatrov podľa § 116 Tr. por. podaného v prejednávanej trestnej veci. Preto zásadný rozpor medzi týmito dvoma znaleckými posudkami o duševnom stave obvineného, ktorý je stíhaný pre rovnakú či obdobnú trestnú činnosť, musí byť pre orgány činné v trestnom konaní podnetom, aby postupovali vo vzťahu k znaleckému posudku, podanému v prejednávanej trestnej veci podľa § 109 a prípadne aj podľa § 110 Tr. por.

III. Znalecký posudok prečítaný bez splnenia podmienok uvedených v § 211 ods. 4 Tr. por. nemôže slúžiť ako dôkaz pri rozhodovaní.

Roz. 33/77 – Posudek znalců z oboru psychiatrie o duševním stavu obžalovaného (§ 116 odst. 1 tr. ř.) lze v hlavním líčení k důkazu přečíst (§ 211 odst. 4 tr. ř.) jen za podmínky, že oba znalci byli před podáním posudku poučeni podle § 106 tr. ř., nejsou pochybnosti o správnosti a úplnosti posudku a prokurátor i obžalovaný s tím souhlasí.

Nejsou-li tyto podmínky splněny, nelze k znaleckému důkazu takto provedenému při rozhodování soudu přihlížet. Zásadu vyjádřenou v ustanovení § 220 odst. 2 tr. ř., že se soud při svém rozhodnutí může opírat jen o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny, je třeba chápat tak, že musí jít o důkazy provedené způsobem odpovídajícím zákonu.

Roz. 34/80 – Podľa § 55 ods. 1 písm. e) Tr. por. zápisnica o každom úkone trestného konania má okrem iných náležitostí obsahovať návrhy strán, poskytnutie poučenia, prípadne vyjadrenie poučených osôb. V dôsledku toho v prípade vypočutia svedka, ktorý má podľa § 100 ods. 1 Tr. por. právo odoprieť výpoveď, zápisnica o jeho vypočutí musí obsahovať nielen obsah poučenia, kale aj obsah vyjadrenia svedka, či toto právo používa alebo nie. Ak takéto vyjadrenie svedka, vypočutého v prípravnom konaní, zápisnica neobsahuje, nemôže ju súd prečítať ako dôkaz na hlavnom pojednávaní podľa § 211 ods. 2 písm. a) Tr. por.

Roz. 54/83 – Okolnosť, že znalec pribratý v prípravnom konaní po podaní obžaloby zomrel, môže byť dôvodom na vrátenie veci prokurátorovi na došetrenie podľa § 188 ods. 1 písm. f) Tr. por. len ak je zrejmé, že na hlavnom pojednávaní nebudú splnené podmienky pre prečítanie jeho posudku podľa § 211 ods. 4 Tr. por., a preto bude treba pribrať nového znalca.

Roz. 56/84 – Prečítanie záznamu predsedu senátu o obsahu telefonického rozhovoru so svedkom nemôže nahradiť výsluch svedka (§ 209 Tr. por.), resp. prečítanie zápisnice o jeho skoršej výpovedi (§ 211 Tr. por.).

Roz. 9/85 – Svědek musí být poučen o právu odepřít výpověď, musí se k tomuto poučení výslovně vyjádřit, a má-li právo odepřít výpověď, musí výslovně prohlásit, zda tohoto práva používá či nikoliv. Obsah jeho vyjádření musí být uveden v protokolu o výslechu. Jedině při splnění těchto podmínek je možno výpovědi svědků, kteří mají právo odepřít výpověď, považovat za důkaz, který je v případě potřeby použitelný v hlavním líčení (§ 211 odst. 3 tr. ř.).

Nebyl-li takový svědek poučen o tomto právu nebo nevyjádřil-li se výslovně, zda tohoto práva používá či nikoliv, jde o podstatnou vadu řízení, kterou lze odstranit jen opakováním vadně provedených úkonů.

Roz. 47/87 – I. Pri skúmaní zavinenia dopravnej nehody, ktorej účastníkom bol československý občan v cudzine, sa použijú pravidlá cestnej premávky toho štátu, kde bol spáchaný trestný čin. Obvinený československý občan, vodič motorového vozidla, sa nemôže zbaviť trestnej zodpovednosti tým, že tieto pravidlá nepoznal, lebo pred cestou je povinný sa s týmito pravidlami zoznámiť.

II. Skutočnosť, že svedok je cudzím štátnym občanom a má trvalý pobyt v cudzine, sama o sebe nemôže viesť k záveru, že svedok nemôže byť vypočutý osobne pred československým súdom pre nedosiahnutelnosť a že sú preto splnené podmienky pre prečítanie jeho výpovede podľa § 211 ods. 2 písm. a) Tr. por. V prípadoch, že príslušná medzinárodná zmluva umožňuje predvolanie a výsluch osoby, ktorá sa trvale zdržuje v cudzine, ako svedka pred československým súdom, je zákonná podmienka nedosiahnutelnosti splnená vtedy, keď sa taká osoba na predvolanie na výsluch dobrovoľne nedostaví.

Roz. 27/89 – Protokol o výpovědi svědka, který má právo odepřít výpověď podle § 100, je možno u hlavního líčení číst jen za předpokladu, že před výslechem, jehož se protokol týká, byl o svém právu řádně poučen a výslovně prohlásil, že ho nepoužívá. Tato podmínka uvedená v ustanovení § 211 odst. 3 věta druhá, tj. pro případ, kdy svědek odepřel vypovídat u hlavního líčení, ale i pro případy uvedené v § 211 odst. 1 a odst. 2 tr. ř., např. jestliže se svědek v hlavním líčení odchyluje v podstatných bodech od své dřívější výpovědi [§ 211 odst. 2 písm. b) tr. ř.].

Roz. 19/97 – Obsahuje-li výpověď svědka popis skutkových okolností důležitých pro rozhodnutí, které se týkají několika obžalovaných, může soud místo výslechu takového svědka v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi jen tehdy, pokud s tím souhlasí státní zástupce a všichni tito obžalovaní. Nedodržení tohoto pravidla je podstatnou vadou řízení ve vztahu k výrokům rozhodnutí týkajícím se obžalovaného, který s přečtením takového protokolu nesouhlasil, neboť k takto provedenému důkazu nelze v jeho případě přihlížet a významné skutkové okolnosti tak zůstanou neobjasněny.

Roz. 19/99 – I. O tom, zda svědek využívá či nikoli své právo odmítnout ve věci výpověď podle ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř., se musí vyjádřit takovým způsobem, aby nebylo pochyb o jeho projevené vůli. Na druhé straně však není možno svědka nutit, aby použil přímo zákonné formulace, že „nevyužívá práva odepřít výpověď“.

Jestliže jde o dřívější výslech svědka učiněný v přípravném řízení, pak bude splněna, pokud jde o obviněného, podmínka ustanovení § 211 odst. 3 tr. ř., umožní-li vyšetřovatel nebo státní zástupce obviněnému podle § 164 odst. 4 tr. ř. zúčastnit se tohoto vyšetřovacího úkonu a klást vyslýchanému svědkovi otázky tak, že mu sdělí včas dobu a místo konání úkonu a poučí ho o právu být úkonu přítomen.

V případě, kdy má obviněný obhájce, postačí, aby vyšetřovatel nebo státní zástupce umožnil účastnit se výslechu svědka obhájci. Přitom však je třeba dbát toho, že u obhájce pak jde podmínka uvedená v § 211 odst. 3 tr. ř., pokud jde o povinnosti vyšetřovatele, resp. státního zástupce ještě nad rámec obecného ustanovení § 165 tr. ř., které se uplatňuje u všech vyšetřovacích úkonů. Obhájce měl možnost se zúčastnit v přípravném řízení výslechu svědka ve smyslu uvedeného ustanovení jen tehdy, když mu vyšetřovatel nebo státní zástupce sdělil včas dobu a místo konání výslechu takového svědka, a to i v případě, že obhájce neučinil oznámení podle § 165 odst. 2 tr. ř.

ÚS 142/00 – Jestliže obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o místu a době provádění vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit a kterých se proto neúčastnil, přestože o vyrozumění o jejich konání žádal, nejde o porušení práva na spravedlivý trestní proces podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod za předpokladu, že obhájce měl reálnou možnost zúčastnit se jejich provádění v dalších stadiích trestního řízení nebo souhlasil s jejich provedením přečtením protokolů a nevznesl přitom námitku porušení § 165 odst. 2 (§ 2 odst. 13) trestního řádu (dále jen „tr. ř. „) vyšetřovatelem spočívajícího v nemožnosti napadat úkony přípravného řízení.

Právo na spravedlivý proces by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud reálnou možnost opakovat původní vyšetřovací úkon vyloučil (např. by neprovedl výslech svědka, jehož se obhájce v přípravném řízení neúčastnil) nebo by na vznesenou námitku obhájce nereagoval.

Výslechem svědka „mimo hlavní líčení“ (výslovně trestním řádem neupraveného) získaná výpověď je zákonným důkazním prostředkem, jestliže soud nepokládá osobní výslech svědka v hlavním líčení za nutný a státní zástupce i obžalovaný souhlasí se čtením protokolu o jeho výpovědi (§ 211 odst. 1 tr. ř.), a pokud byl takový výslech proveden v souladu s obecnými ustanoveními o výslechu svědka (§ 97 až 104 tr. ř.) a pořízen o něm protokol podle obecných ustanovení o protokolaci (§ 55 a 56 odst. 1 tr. ř.).

Takovýto důkazní prostředek nemůže být v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Roz. 54/01 – Žádné ustanovení trestního řádu nestanoví požadavek na vyrozumívání obhájce, který o to nepožádá ve smyslu § 165 odst. 2 tr. ř., o místě a času konání výslechu svědka, a to ani v případě nutné obhajoby. Takový požadavek obecně nevyplývá ani z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/192 Sb. (s ohledem na čl. 10 Ústavy je přímo aplikovatelná v trestním řízení), podle něhož má obviněný mimo jiné právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě.

Ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., které umožňuje v některých případech přečíst protokol o výslechu svědka z přípravného řízení, zajišťuje možnost využít důkazu opatřeného v přípravném řízení v případech, kdy výslech svědka je z objektivních důvodů zcela nemožný nebo obtížný. Aplikace tohoto ustanovení však v případech, kdy nebude umožněna obhájci účast na výslechu svědka jeho vyrozuměním o konání tohoto úkonu bez ohledu na to, že o to sám nepožádá, může být zpochybněna právě s ohledem na zásadu vyplývající z ustanovení čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. Půjde o případy, kdy výslech svědka je zásadním usvědčujícím důkazem. Ve věcech, kde již v přípravném řízení je zřejmé, že v době konání hlavního líčení bude osobní výslech svědka ohrožen z důvodů uvedených v ustanovení § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., je proto namístě, aby vyšetřovatel umožnil obhájci účast u výslechu svědka v přípravném řízení jeho vyrozuměním o konání úkonu, i když o to sám nepožádal.

Roz. 16/16 – Místo výslechu svědka, který je cizím státním občanem, má trvalý pobyt v cizině a byl vyslechnut v cizím státě způsobem upraveným v jeho právním řádu, jehož výpověď je jediným nebo rozhodujícím usvědčujícím důkazem, lze v hlavním líčení číst protokol o jeho výpovědi za podmínek § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. v zásadě jen tehdy, jestliže obviněnému nebo obhájci byla v průběhu trestního řízení alespoň jednou dána možnost, aby mohl tomuto svědkovi klást otázky, a to buď v okamžiku jeho výpovědi, nebo v pozdějším stadiu. Nerespektování tohoto požadavku může způsobit, že výpověď takového svědka bude v rozporu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že protokol o ní nebude možné použít jako důkaz o vině obviněného. Zjistí-li soud tuto vadu při předběžném projednání obžaloby, může být důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.

Důvodem pro postup podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. nemůže být okolnost, že se takový svědek, žijící v členském státě Rady Evropy, ačkoliv mu bylo opakovaně doručeno předvolání soudu prostřednictvím tzv. červené mezinárodní doručenky, k hlavnímu líčení nedostavil, jestliže soud současně nepostupoval podle čl. 10 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (publikované pod č. 550/1992 Sb.) a nepožádal dožádanou stranu o doručení předvolání svědka s upozorněním, že jeho osobní účast se považuje za zvlášť důležitou, ale především nevyužil možnosti výslechu svědka orgány cizího státu podle čl. 3 a 4 této úmluvy, a to i za přítomnosti obviněného.

Roz. 41/21 – Pro závěr, že jde o nezvěstnou osobu ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř., není nutné, aby bylo vydáno rozhodnutí podle § 66 o. z., podle něhož může soud za nezvěstného prohlásit svéprávného člověka, který opustil své bydliště, nepodal o sobě zprávu a není o něm známo, kde se zdržuje. Postačí, že orgány činné v trestním řízení po takové osobě bezvýsledně pátraly nebo se bezvýsledně pokusily o provedení jejího výslechu, a zároveň bylo zjištěno, že opustila své bydliště, nepodala o sobě zprávu a není známo, kde se zdržuje.

(1) Odchyluje-li se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech od své dřívější výpovědi a nejde-li o případy uvedené v ustanovení § 211 odst. 3 nebo o výpověď provedenou jako neodkladný nebo neopakovatelný úkon podle § 158a, může mu být protokol o jeho výslechu z přípravného řízení, u nějž nebyla obhájci poskytnuta možnost, aby mu byl přítomen, anebo jeho příslušné části některou ze stran nebo předsedou senátu pouze předestřeny k vysvětlení rozporů v jeho výpovědích, aby soud mohl v rámci volného hodnocení důkazů posoudit věrohodnost a pravdivost jeho výpovědi učiněné v hlavním líčení.

(2) Předestření dřívější výpovědi podle odstavce 1 spočívá v reprodukci těch částí protokolu o předchozím výslechu, ke kterým se má vyslýchaná osoba vyjádřit a vysvětlit rozpory mezi svými výpověďmi. Protokol o výpovědi, který byl předestřen, nemůže být podkladem výroku o vině obviněného, a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy.

Základní význam tohoto ustanovení oproti znění § 211 tr. ř. lze spatřovat v tom, že ustanovení § 212 tr. ř. lze použít pouze v situaci, kdy se svědek nebo spoluobviněný v podstatných bodech odchylují od své dřívější výpovědi.

Oproti tomu ustanovení § 211 tr. ř. dopadá na ty případy, kdy za splnění zákonných podmínek je možno u hlavního líčení přečíst výpověď svědka či spoluobžalovaného, pokud se tento k hlavnímu líčení nedostaví.

ÚS 74/99 – Zpřísněné podmínky uvedené v ustanovení § 211 odst. 3 trestního řádu platí i v situaci, kdy dožádaný cizí orgán tyto zpřísněné podmínky z různých důvodů nesplní či splnit nemůže. V článku 3 odst. 1 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), která vzhledem k ustanovení § 384 trestního řádu má povahu lex specialis, je zakotvena dohoda signatářů mezinárodní smlouvy o tom, jakým procesním režimem se řídí provedení či získání dožádaného úkonu, totiž procesním režimem dožádané strany. Respektuje tuto skutečnost, jakož i skutečnost, že právní úprava dožádaného státu může být, co se týče procesních garancí práva obviněného na obhajobu v přípravném řízení, rozdílná, má Ústavní soud nicméně za to, že i při použití takového lex specialis musí být garantována práva zakotvená v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je podle článku 10 Ústavy ČR bezprostředně závazná a má přednost před zákonem. Neměl-li tedy obviněný či jeho obhájce v průběhu trestního řízení možnost klást svědkům otázky, pak zejména v situaci, kdy tyto výpovědi nejsou podporovány dalšími přímými důkazy nebo ucelenou soustavou nepřímých důkazů, takové svědecké výpovědi, byť provedené v souladu s právem dožádaného státu, nemohou být pro rozpor s článkem 6 odst. 1 ve spojení s odst. 3 písm. d) Úmluvy použity jako důkazy, na jejichž základě by byl obviněný odsouzen. Účelem Úmluvy o vzájemné pomoci, jak se konstatuje v její preambuli, je sice dosažení větší jednoty mezi jejími členy, v současné etapě vyznačující se stále existujícími rozdíly v právní úpravě této oblasti, nemůže být ani případná nemožnost u dožadované strany vyhovět podmínkám stanoveným v právním řádu dožadující strany na újmu ústavně zaručených práv obviněného.

Roz. 45/03 – Úředního záznamu o vysvětlení osob podaného podle § 158 odst. 5 tr. ř. nelze využít v řízení před soudem k postupu podle § 212 odst. 1 tr. ř. a osobě, jež toto vysvětlení podala a je soudem vyslýchána jako svědek, takový záznam předestřít k vysvětlení rozporů mezi vysvětlením a výpovědí.

Je-li přesto svědkovi při jeho výpovědi v hlavním líčení takový úřední záznam předestřen, jde o vadu, která zpravidla způsobí, že tato výpověď je v části, v níž svědek reaguje na předestřené skutečnosti, důkazem neúčinným. Na tom nemění nic ani skutečnost, že byl u vysvětlení přítomen obhájce.

Poškozený, který je obětí trestného činu podle zákona o obětech trestných činů, může žádat v hlavním líčení, aby mohl učinit prohlášení o tom, jaký dopad měl spáchaný trestný čin na jeho dosavadní život, a to i v případě, že prohlášení učinil písemně. Předseda senátu je povinen žádosti vyhovět a umožnit ústní prohlášení nejpozději v závěrečné řeči. Ústní prohlášení poškozeného lze přerušit jen tehdy, jestliže se zřejmě odchyluje z jeho rámce.

Jedná se o ustanovení (zák. č. 45/2013 Sb.), které reaguje na právo poškozeného, který má postavení oběti, učinit prohlášení o dopadu trestného činu na jeho život. Pokud o to oběť požádá, bude jí umožněno, aby učinila prohlášení ústně v rámci hlavního líčení, nejpozději v závěrečné řeči.

(1) Posudky, zprávy státních a jiných orgánů a další listiny a jiné věcné důkazy se při hlavním líčení předloží stranám k nahlédnutí, a pokud je to třeba, předloží se k nahlédnutí i svědkům a znalcům.

(2) Pokud kterákoli ze stran navrhne přečtení listiny uvedené v odstavci 1, je soud povinen při hlavním líčení takovou listinu přečíst.

Roz. 3/89 – Posudek ústavu podle § 110 odst. 1 tr. ř. se podává písemně a jeho důkaz se vždy provádí přečtením, ke kterému není třeba souhlasu stran (§ 110 odst. 2, § 212 tr. ř.). Teprve ukáže-li se to potřebné, lze dále vyslechnout jako znalce ústavem v posudku označenou osobu, která posudek vypracovala, popř. dvě takové osoby, jde-li o případ uvedený v § 105 odst. 2 tr. ř. Jestliže taková osoba nebo osoby nejsou zapsány v seznamu znalců, je podmínkou jejich výslechu jako znalců, aby složily znalecký slib.

Roz. 25/93 I. – Protokol o konfrontaci mezi spoluobviněným, příp. mezi obviněným a svědkem (§ 94 tr. ř.) lze v hlavním líčení přečíst jako důkaz jen za podmínek ustanovení § 207 odst. 2, resp. § 211 odst. 1 až 3 tr. ř., nikoli jako listinný důkaz podle § 213 odst. 1 tr. ř.

Obžalovaný musí být po provedení každého důkazu dotázán, zda se chce k němu vyjádřit, a jeho vyjádření se zapíše do protokolu.

ÚS 78/95 – 1. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v ČR vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem upravujících to které řízení či tu kterou materii; pravomoc Ústavního soudu směřuje (za splnění dalších podmínek – § 72 odst. 2 al. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) vůči pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci a pravomoc přezkumu jejich „jiného zásahu“ je v podstatě jinak nezbytnou výjimkou, u níž však podmínka nemožnosti nápravy protiústavnosti jiným způsobem musí být zachována.

Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům „takového zásahu orgánu veřejné moci“, neplynoucímu z příslušného rozhodnutí, nelze čelit jinak než ústavní stížností, příp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu. Tato podmínka není přirozeně splněna tam, kde poškozenému je k dispozici obrana daná celým právním řádem republiky.

Řízení před soudem (jako ostatně každé řízení před orgánem veřejné moci) jako zákonem upravený proces poznávání (zjišťování) a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci hmotněprávní normy, na níž posléze spočine meritorní rozhodnutí ve věci samé, v celém svém průběhu zpravidla podléhá procesnímu vývoji (změnám), jehož případné vady lze jen stěží přezkoumat (napravit) jinak než ex post a v rámci přezkumu vydaného rozhodnutí, včetně řízení, jež mu předcházelo; nelze proto „jiný zásah orgánu veřejné moci“ spatřovat v procesně vadném nebo i protiústavním postupu takového orgánu, jestliže k němu dochází v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek; proto i protiústavní procesní vady lze v rámci přezkumu celého řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými.

Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto in concreto na místě teprve tehdy, jestliže by takové vady nebyly odstraněny ani v řízení opravném (§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.) činností a v rozhodovací pravomoci nadřízeného obecného soudu.

2. Omezení osobní svobody zákonnou vazbou je vždy citelným a výrazným zásahem do ústavně zaručených základních práv a svobod jedince a zákonné důvody pro ni, stejně tak jako samotné trvání vazby, proto musí být vždy pečlivě váženy; ke „zbytečným průtahům“ v rozhodovacím procesu o ní by došlo teprve tehdy, jestliže doba mezi uvalením vazby a pravomocným rozhodnutím o něm je ve výrazném rozporu nejen s účelem trestního řízení (a zákonnými důvody vazby), ale též s povahou a významem ústavně zaručeného základního práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

3. Ústavně zaručené základní právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny základních práv a svobod, § 214 tr. ř.) obsahuje v sobě předpoklad, že jde o důkazy, s nimiž se jak obžalovaný sám, tak i jeho obhájce měli možnost seznámit natolik, aby jim byly zcela srozumitelné a aby k nim – ze svého hlediska – mohli zaujmout stanovisko.

4. Pro komunikaci obhájce s jeho klientem ústavně přípustná výjimka zásahu do tajemství dopravovaných zpráv neplatí.

Při střetu dvou zájmů ústavně chráněnému tajemství dopravovaných zpráv je třeba dát přednost před účelem trestního řízení (§ 1 odst. 1 tr. ř.); důsledkem toho ovšem je, že jakýkoli záznam, dotýkající se ústavně chráněného tajemství, nesmí být prováděn nebo protokolárně podchycen (§ 88 odst. 4 tr. ř.), a to ani pouhým sdělením, že k ústavně chráněné komunikaci vůbec došlo.

(1) Státní zástupce, obžalovaný, jeho obhájce a opatrovník, zúčastněná osoba, poškozený a jejich zmocněnci mohou se souhlasem předsedy senátu klást vyslýchaným otázky, a to zpravidla tehdy, když předseda senátu své dotazy skončil a když už nemají otázek členové senátu.

(2) Státní zástupce, obžalovaný a jeho obhájce mohou žádat, aby jim bylo umožněno provést důkaz, zejména výslech svědka nebo znalce. Předseda senátu jim vyhoví zejména tehdy, jestliže jde o důkaz prováděný k jejich návrhu nebo jimi opatřený a předložený; není povinen jim vyhovět, jde-li o výslech obviněného, výslech svědka mladšího než osmnáct let, nemocného nebo zraněného svědka, anebo jestliže by provedení důkazu některou z uvedených osob nebylo z jiného závažného důvodu vhodné. Jestliže je výslech stejného svědka nebo znalce navrhován jak státním zástupcem, tak i obžalovaným nebo obhájcem, a obě strany žádají o provedení výslechu, rozhodne předseda senátu po vyjádření obou stran o tom, která z nich výslech provede. Provádění výslechu některou z uvedených stran může předseda senátu přerušit jen tehdy, není-li výslech prováděn v souladu se zákonem, na vyslýchaného je vyslýchajícím činěn nátlak nebo je výslech jím veden jiným nevhodným způsobem, anebo předseda senátu nebo člen senátu považuje za nezbytné položit vyslýchanému otázku, jejíž položení není možno odložit na dobu po provedení takového výslechu nebo jeho části.

(3) Po provedení výslechu nebo jeho části podle odstavce 2 má právo druhá strana klást vyslýchanému otázky. Poslední věta odstavce 2 platí tu obdobně.

(4) Po provedení všech důkazů zjistí předseda senátu, zda strany nečiní návrhy na doplnění dokazování.

V souvislosti s tímto ustanovením přichází v úvahu zmínit, že dokazování je v průběhu hlavního líčení svěřeno soudu. Díky tomuto ustanovení je však také zaručena součinnost stran při dokazování. Toto ustanovení tedy umožňuje, aby nejen soud kladl obviněnému, svědkovi, znalcům apod. otázky a obviněný se k nim vyjadřoval ve smyslu § 214 tr. ř., ale umožňuje stranám (zejm. tedy obviněnému a státnímu zástupci), klást vyslýchaným osobám v hlavním líčení otázky [žádosti státního zástupce, obžalovaného či jeho obhájce nemusí předseda senátu vyhovět, jde-li např. o výslech svědka mladšího osmnácti let – viz zák. č. 56/2017 Sb.]. Pořadí určí předseda senátu a ten také může odepřít souhlas k položení otázky, která nesouvisí s projednávanou trestnou činností apod.

Svědecké výpovědi, které navíc mají klíčový význam pro rozhodnutí o vině a trestu, uskutečněné v nepřítomnosti obviněného, tedy aniž měl možnost realizovat své právo klást otázky podle § 215 odst. 1 trestního řádu, zakládají porušení práva chráněného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle něhož má každý právo nejen, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, ale také v jeho přítomnosti.

(1) Ne-li dalších důkazních návrhů nebo bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené a udělí slovo k závěrečným řečem.

(2) Po závěrečné řeči státního zástupce promluví poškozený, zúčastněná osoba, obhájce obžalovaného, popřípadě obžalovaný. Má-li poškozený nebo zúčastněná osoba zmocněnce, promluví zmocněnec. Je-li třeba, určí předseda senátu pořadí, v němž se po závěrečné řeči státního zástupce ujmou slova jednotlivé oprávněné osoby. Obhájce obžalovaného, popřípadě obžalovaný mluví však vždy poslední.

(3) Jestliže se po řeči obhájce nebo obžalovaného ujal slova znovu státní zástupce, má obhájce, popřípadě obžalovaný právo na to odpovědět.

(4) Závěrečné řeči může předseda senátu přerušit jen tehdy, vybočují-li zřejmě z rámce projednávané věci.

Po skončení závěrečných řečí a před odchodem k závěrečné poradě udělí předseda senátu obžalovanému poslední slovo. Během tohoto projevu nesmějí být obžalovanému ani soudem, ani nikým jiným kladeny otázky.

(1) Shledá-li soud vzhledem k závěrečným řečem nebo při závěrečné poradě, že je třeba ještě některou okolnost objasnit, usnese se, že dokazování bude doplněno, a v hlavním líčení pokračuje.

(2) Po doplnění dokazování je třeba vždy znovu dát slovo k závěrečným řečem.

(1) Soud odročí hlavní líčení, objeví-li se překážka, pro kterou nelze hlavní líčení provést nebo v něm pokračovat, přitom stanoví den, kdy se bude konat další hlavní líčení; odročit hlavní líčení na neurčito je možné, jen pokud to vyžaduje povaha úkonu, pro který hlavní líčení není možné provést nebo v něm pokračovat. Odpadne-li překážka, pro kterou muselo být hlavní líčení odročeno na neurčito, je třeba bez zbytečného odkladu, nejpozději ve lhůtách uvedených v § 181 odst. 3 po odpadnutí překážky, nařídit hlavní líčení nebo učinit jiný úkon směřující ke skončení věci. Nemůže-li tak předseda senátu ze závažných důvodů učinit, platí tu obdobně § 181 odst. 3 poslední věta.

(2) Dříve než hlavní líčení soud odročí, předseda senátu zjistí, zda strany nenavrhují další důkazy, které by bylo třeba k příštímu líčení opatřit.

(3) Jestliže není třeba pro podstatnou vadu řízení nebo z jiného důležitého důvodu provést hlavní líčení znovu, sdělí předseda senátu při pokračování v odročeném hlavním líčení podstatný obsah dosavadního jednání. Změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.

Roz. 16/67 – I. Novým vykonaním hlavného pojednávania v zmysle § 219 ods. 2 veta druhá Tr. por. sa okrem iného rozumie, že všetky dosiaľ na hlavnom pojednávaní vykonané a pre rozhodnutie významné dôkazy sa musia znovu vykonať spôsobom pre ich vykonanie trestným poriadkom predpísaným.

Roz. 22/72 – I. – Zruší-li odvolací soud zcela nebo zčásti napadený rozsudek a vrátí-li podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, není vždy třeba opakovat celé hlavní líčení nebo tu jeho část, která předcházela zrušené části rozsudku.

II. Jedná-li soud prvního stupně po zrušení jeho rozsudku odvolacím soudem v jiném sestavení senátu nebo uplynula-li od předchozího hlavního líčení delší doba anebo je-li toho třeba z jiného důvodu (§ 219 odst. 2 tr. ř. per analogiam), provede soud celé hlavní líčení (nebo tu jeho část, která předcházela zrušené části rozsudku, jestliže rozsudek byl zrušen jen zčásti) znovu. Přitom je však povinen v novém hlavní líčení probrat ty důkazy z předchozího hlavního líčení, které mají vztah k projednávané věci, a v rozhodnutí se s nimi vypořádat.

Roz. 30/17 – Podstatné vady řízení, pro které je třeba hlavní líčení provést znovu (§ 219 odst. 3 věta první tr. ř.), je nutno z hlediska použitelnosti výpovědí obviněných, svědků a znalců podaných v předchozím hlavním líčení zatíženém takovou vadou posuzovat individuálně, zejména s přihlédnutím k tomu, zda přečtením těchto výpovědí z protokolu o hlavním líčení a jejich důkazním použitím nedochází k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jestliže je třeba hlavní líčení provést znovu jen z toho důvodu, že je konal samosoudce, ačkoli je měl podle § 314a odst. 2 tr. ř. konat senát z důvodu nutnosti ukládání souhrnného trestu ve vztahu k trestu uloženému v řízení před senátem, lze dřívější výpovědi z protokolu o hlavním líčení konaném před samosoudcem za splnění podmínek § 207 odst. 2, § 211 odst. 1, § 211 odst. 2 písm. a), § 211 odst. 3, § 211 odst. 4 nebo § 211 odst. 5 tr. ř. přečíst a vycházet z nich při rozhodování věci.

(2) Při svém rozhodnutí smí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které strany předložily a provedly, případně které sám doplnil.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že soud může rozhodnout pouze o skutku, pro který byla podána obžaloba. Skutkem se rozumí určitá událost ve vnějším světě vyvolaná jednáním člověka. Skutek je výsečí objektivní reality, je to něco, co se ve vnějším světě stalo, určitá událost vzešlá z jednání člověka, určitý příběh.

V obžalobě a rozsudku je skutek obsažen popisem události, o které se rozhoduje[72]. Pojem skutku nelze zaměňovat s pojmem trestného činu, který je upraven trestním zákoníkem[73]. Významným pojmem je pojem zachování totožnosti skutku (viz judikatura – např. Roz. 23/72, Roz. 52/79).

Roz. 19/64 – Vázanost soudu žalobním návrhem podle § 220 odst. 1 tr. ř., pokud jde o vymezení skutku, neznamená, že by soud neměl skutek v žalobním návrhu nepřesně popsaný ve výroku rozsudku upřesnit tak, aby vystihoval správně stav věci, samozřejmě za předpokladu, že se tím podstata zažalovaného skutku nezmění.

Roz. 50/69 – 1. Protokol o hlavním líčení, který má charakter veřejné listiny, je nutno považovat za důkaz o tom, jaký byl průběh hlavního líčení, dokud by nesprávnost jeho obsahu nebyla prokázána jinými důkazy.

2. Pouhá protokolace, že byl konstatován obsah trestního spisu bez konkrétního uvedení, co bylo ze spisu čteno nebo konstatováno, není dostatečným dokladem o provedení důkazu o okolnosti, obsažené v uvedeném spise.

Roz. 23/72 – O totožný skutek jde i tehdy, když se při různosti následků shoduje jednání alespoň s částí jednání, pro které byl již pachatel odsouzen. Trestní stíhání pro takový skutek je proto nepřípustné [§ 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.].

Roz. 64/73 – Obžalovacia zásada uvedená v ustanovení § 220 ods. 1 Tr. por., podľa ktorého súd môže rozhodnúť len o skutku, ktorý je uvedený v obžalobnom návrhu, neznamená, že medzi skutkom, ktorý je uvedený v obžalobnom návrhu a skutkom, uvedeným vo výroku rozsudku, musí byť úplná zhoda. Niektoré skutočnosti môžu odpadnúť a iné naopak pribudnúť, nesmie sa zmeniť len podstata skutku. Podstata skutku je určovaná účasťou obžalovaného na určitej udalosti popísanej v obžalobnom návrhu, z ktorej vzišiel následok porušujúci alebo ohrozujúci spoločenské záujmy chránené trestným zákonom. Totožnosť skutku bude zachovaná, ak bude zachovaná totožnosť konania alebo následku.

Roz. 52/79 – K zachování totožnosti skutku postačí totožnost jednání nebo totožnost následku. Je-li obviněný stíhán proto, že se zmocnil cizí věci krádeží, popř. loupeží, je zachována totožnost následku, jestliže se zjistí, že se věci sám nezmocnil, ale že tuto věc, odcizenou, popř. uloupenou jinou osobou nebo to, co bylo za tuto věc získáno, na sebe převedl, tedy že se nedopustil trestného činu krádeže, popř. loupeže, ale trestného činu podílnictví. Naopak, je-li obviněný stíhán proto, že převedl na sebe věc, kterou odcizila jiná osoba, je zachována totožnost následku a tím i totožnost skutku, jestliže se zjistí, že obviněný věc na sebe nepřevedl, ale sám ji odcizili, tedy že nespáchal trestný čin podílnictví, ale trestný čin krádeže (popř. loupeže).

Roz. 50/81 – Ak vedie páchateľ motorové vozidlo pod vplyvom alkoholu v čase, keď mu bolo vedenie motorových vozidiel zakázané právoplatným rozsudkom, naplňuje znaky trestného činu opilstva podľa § 201 Tr. zák. v jednočinnom súbehu s prečinom marenia výkonu úradného rozhodnutia podľa § 7 písm. b) zák. č. 150/1969 Zb.

Aj keď je takýto skutok kvalifikovaný v obžalobe len ako trestný čin opilstva podľa § 201 Tr. zák., nebráni to súdu uznať obžalovaného za vinného aj z uvedeného prečinu, pretože súd nie je viazaný právnym posúdením skutku v obžalobe (§ 220 ods. 4 Tr. por.). Totožnosť skutku zostáva v takomto prípade zachovaná aj vtedy, keď obžaloba neobsahuje okolnosť, že vedenie motorového vozidla bolo obžalovanému zakázané právoplatným rozsudkom, pretože podstata konania (vedenie motorového vozidla v kritickom čase) zostáva nezmenená.

Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním.

Skutek spočívající v tom, že se pachatel pokusil zavraždit svou manželku tím, že ji vyhodil z okna druhého poschodí panelového domu, není totožný se skutkem, který záleží v tom, že pachatel manželku, která sama vyskočila z okna a způsobila si tím těžká zranění, pouze odnesl do bytu a těžce raněnou ji tam nechal samotnou, aniž zajistil jakoukoliv pomoc, ačkoliv nutně potřebovala lékařské ošetření.

Roz. 17/93 – Smyslem ustanovení o trestném činu nepřekažení trestného činu podle § 167 tr. zák. je zejména zabránit spáchání v zákoně vymezených závažných trestných činů a tím chránit společnost před jejich škodlivými následky. Za následek trestného činu podle § 167 tr. zák. je proto možno považovat i následek toho konkrétního trestného činu, který nebyl překažen. To je důležité z hlediska totožnosti skutku, která je zachována ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. i v případě, kdy obviněný je obžalobou stíhán jako spolupachatel trestného činu uvedeného v § 167 tr. zák., např. loupeže podle § 234 tr. zák., ale prokáže se, že svým jednáním naplňoval jenom znaky trestného činu podle § 167 tr. zák.

Podobně je tomu i tehdy, když je zjištěno, že obviněný stíhaný jako spolupachatel trestného činu pouze převedl na sebe věc získanou tímto trestným činem jinou osobou nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno. Totožnost skutku je vzhledem ke stejnému následku zachována i pro skutkovou podstatu trestného činu podílnictví podle § 251 tr. zák., neboť jím pachatel vlastně napomáhá tomu, aby byl, pokud jde o odcizenou věc, zachován stav vytvořený základním trestným činem.

Roz. 1/96 – I. Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná.

Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu.

Následkem se přitom rozumí porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku.

Roz. 20/98 – Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve učiní potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádá s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§ 3 odst. 2 tr. zák.). Formální a materiální podmínky trestnosti činu nelze směšovat, zaměňovat ani vzájemně nahrazovat.

Roz. 10/01 – Jde o jeden skutek, jestliže jednání, které je prostředkem ke spáchání trestného činu druhého, je současně součástí jednání, které znamená uskutečňování jednání popsaného ve skutkové podstatě trestného činu druhého. To platí i v případě, kdy jednání, které vyvolalo určitý následek závažný z hlediska trestního práva, muselo nejprve způsobit jiný následek, bez něhož by k vyvolání druhého následku nedošlo.

Roz. 40/01 – Jestliže jednání pachatele, jež je podle obžaloby významné z hlediska následku trestného činu krádeže podle § 247 tr. zák., soud nemá za prokázané, avšak současně jsou soudem zjištěny skutečnosti zakládající jiné jednání pachatele, než je popsáno v obžalobě, které je rovněž právně významné pro vznik téhož konkrétního následku popsaného v obžalobě, pak je totožnost skutku (§ 220 odst. 1 tr. ř.) zachována shodou následku v podobě vzniku škody na stejném majetku.

Roz. 27/06 – I. Trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák. může být trestným činem pokračujícím a skládat se z jednotlivých dílčích útoků. Za tyto jednotlivé dílčí je v takovém případě třeba považovat neodvedení povinných plateb v jednotlivých stanovených obdobích, byt‘ i různým subjektům. Soud může podle § 220 odst. 1 tr. ř. s ohledem na ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. rozhodovat jen o těch dílčích útocích, které jsou uvedeny v žalobním návrhu.

Roz. 21/10 – Totožnost skutku ve smyslu § 220 odst. 1 tr. ř. je zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku, jímž se rozumí konkrétní následek, nikoli určitý typ následku (viz rozhodnutí pod č. 1/1996-1. Sb. rozh. tr.).

Je-li tímto následkem porušení zájmu na ochraně majetku projevující se ve vzniku škody určité osobě, pak z hlediska totožnosti skutku není rozhodné, zda k této škodě došlo tím, že předmět pachatelova útoku, jímž byly cizí peníze v hotovosti, pachatel získal přímo od jejich vlastníka anebo od osoby, která je měla u sebe na základě svěření ze strany vlastníka (např. jako jeho zaměstnanec).

Totožnost skutku je pak zachována i v případě, kdy se oproti obžalobě zjistí, že obviněný se nezmocnil cizích peněz, které měla určitá osoba u sebe, po násilném útoku vůči ní, tj. trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., ale získal tytéž cizí peníze poté, co tuto osobu uvedl v omyl příslibem plnění, které jí neposkytl, ač za něj dostal peníze, tj. trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák.

(1) Ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu okolností případu a je-li k objasnění věci třeba dalšího šetření, může soud vrátit věc státnímu zástupci k došetření.

(2) Soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření také tehdy, ukazují-li výsledky hlavního líčení, že se obžalovaný dopustil ještě dalšího skutku, který je trestným činem, a státní zástupce o vrácení věci požádá vzhledem k potřebě společného projednání.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Vrácení věci státnímu zástupci k došetření je možné také od hlavního líčení, avšak oproti situaci předvídané § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř., je zde podstatně zúžen prostor pro takový postup, neboť v případě vrácení věci k došetření státnímu zástupci, lze vycházet ze skutečností, které vyšly najevo až v hlavním líčení a tento postup (§ 221 tr. ř.) odůvodňují.

Roz. 43/66 – Soud není oprávněn z hlavního líčení podle § 221 odst. 1 tr. ř. vrátit věc prokurátorovi k došetření, jestliže bylo již při předběžném projednání obžaloby ze spisu zřejmé, že nebyly náležitě objasněny v přípravném řízení okolnosti podstatné pro posouzení věci.

Jestliže však byly zjištěny důvody k vrácení věci prokurátorovi k došetření z hlavního líčení, neomezuje ustanovení § 221 odst. 1 tr. ř. soud v tom směru, aby nemohl požadovat současné došetření i dalších skutečností, tedy i těch, u nichž potřeba došetření byla zřejmá již v době předběžného projednání obžaloby.

Roz. 41/79 – Za „podstatnú zmenu okolností prípadu“ v zmysle § 221 ods. 1 Tr. por. treba považovať nové skutkové okolnosti, ktoré neboli zrejmé z výsledkov prípravného konania a ktoré sú také závažné, že by mohli viesť k iným skutkovým zisteniam a iným právnym záverom, než z ktorých vychádzala obžaloba.

Postup súdu podľa tohto ustanovenia nemôžu odôvodniť len chyby v postupe prípravného konania (napr. nedodržanie ustanovenia § 2 ods. 14 Tr. por.). Keď sa neumožní obvinenému použiť materinský jazyk pred orgánmi prípravného konania, môže to byť dôvod na postup podľa § 221 ods. 1 Tr. por. vtedy, keď sa na základe dokazovania vykonaného na hlavnom pojednávaní zistí, že porušenie ustanovenia § 2 ods. 14 Tr. por. malo nepriaznivý vplyv na zistenie skutočného stavu veci, vyvolalo podstatnú zmenu skutkových okolností prípadu a na objasnenie veci je potrebné ďalšie došetrenie.

Roz. 15/85 – Podmienky na rozhodnutie o vrátení veci prokurátorovi na došetrenie z hlavného pojednávania v zmysle § 221 ods. 1 Tr. por. nie sú splnené, keď výsledky dokazovania vykonaného na hlavnom pojednávaní ukazujú na potrebu doplnenia dokazovania, ktoré prípadne môže viesť k podstatnej zmene skutkových okolností prípadu, doplnenie dokazovania však môže bez ťažkostí vykonať súd sám.

Postup podľa citovaného zákonného ustanovenia neprichádza do úvahy ani vtedy, keď výsledky dokazovania vykonaného na hlavnom pojednávaní ukazujú, že v prípravnom konaní neboli dodržané osobitné ustanovenia o konaní proti mladistvým, tento postup však nemal vplyv na zistenie skutočného stavu veci a ani výsledky hlavného pojednávania neukazujú na podstatnú zmenu okolností prípadu, pre ktorú by si objasnenie veci vyžadovalo ďalšie vyšetrovanie.

(1) Shledá-li soud v zažalovaném skutku trestný čin, k jehož projednání není příslušný, rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je nejblíže společně nadřízený jemu a soudu, jenž je podle něj příslušný. Je však povinen rozhodnout věc sám, jde-li toliko o nepříslušnost místní a obžalovaný ji nevytkl; rovněž je povinen sám věc rozhodnout, měla-li by věc být přikázána nejblíže společně nadřízeným soudem soudu téhož druhu, avšak nižšího stupně. Rozhodnout o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu nemůže soud, jemuž byla věc přikázána nadřízeným soudem, ledaže by se skutkový podklad pro posouzení příslušnosti mezitím podstatně změnil.

(2) Soud postoupí věc jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat.

(3) Proti usnesení o postoupen podle odstavce 2 může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek.

Roz. 3/74 – Skončilo-li trestní stíhání proti obviněnému pravomocným rozhodnutím vyšetřovatele, prokurátora nebo soudu o postoupení věci podle § 171 odst. 1 nebo § 222 odst. 2 tr. ř. jinému orgánu proto, že nejde o trestný čin ani o přečin, že však jde o přestupek nebo kárné provinění, o nichž je tento orgán příslušný rozhodovat, nelze pokračovat v trestním stíhání proti obviněnému, nebylo-li rozhodnutí o postoupení věci v předepsaném řízení zrušeno.

Roz. 39/84 – Usnesení a postoupení věci podle § 188 odst. 1 odst. 1 písm. a), § 222 odst. 1 a § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř., jakož i usnesení o odnětí a přikázání věci podle § 25 odst. 1 tr. ř. jsou úkony směřující k trestnímu stíhání pachatele, jimiž se proto přerušuje promlčení trestného stíhání podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák.

Roz. 34/93 – Postoupit věc jinému orgánu podle § 171 odst. 1 tr. ř. lze jen tehdy, když je věc dostatečně objasněna z hlediska, že stíhaný skutek není trestným činem, ale mohl by být jiným příslušným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Orgán činný v trestním řízení po tomto zjištění však musí věc postoupit, nemůže dále pokračovat v trestním řízení a zjišťovat další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí o přestupku, např. odstraňovat pochybnosti o tom, zda se skutečně obviněný tohoto skutku dopustil.

Roz. 5/94 – Podmínkou postoupení věci v hlavním líčení podle § 222 odst. 1 tr. ř. a v odvolacím řízení podle § 257 písm. a) tr. ř. je, že soud učiní na podkladě provedených důkazů a jejich zhodnocení závěr, že žalovaný skutek je trestným činem, k jehož projednání není příslušný. Pro postoupení věci podle těchto ustanovení nestačí, na rozdíl od ustanovení § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř., pouze závěr, že žalovaný skutek může být jako takový trestný čin posouzen.

Roz. 44/96 – Ve výrokové části rozhodnutí o postoupení věci jinému orgánu podle § 171 odst. 1 tr. ř., popř. § 188 odst. 1 písm. b) nebo § 222 odst. 2 tr. ř., musí být uveden také popis skutku, jehož se postoupení věci týká, a to tak, aby tento skutek nemohl být zaměněn s jiným.

Roz. 35/07 – I. Předložit věc podle § 222 odst. 1 tr. ř. nadřízenému soudu k rozhodnutí o příslušnosti soudu lze jen v hlavním líčení, a nikoli též v neveřejném zasedání, neboť možnost vydání takového rozhodnutí mimo hlavní líčení není ustanovením § 231 odst. 1 tr. ř. upravena.

II. Pouhá skutečnost, že obviněnému nelze doručit opis usnesení, nemůže odůvodnit vydání příkazu k zatčení (§ 69 odst. 1 tr. ř.). Tím spíše nelze příkaz k zatčení vydat, není-li důvod k takovému doručování proto, že již došlo k oznámení usnesení formou doručení jeho opisu obhájci obviněného (§ 137 odst. 2 tr. ř.).

Roz. 27/10 – V případě, kdy soud shledá, že skutek, pro který se řízení vede, není trestným činem, ale mohl by být příslušnému orgánu postoupen jako přestupek [§ 171 odst. 1, § 222 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.], a zkoumá, zda lze předmětný skutek jako přestupek projednat (viz č. 111/1964 Sb. rozh. tr., str. 41 a 42, č. 68/1980 Sb. rozh. tr.), musí posoudit, zda ve smyslu § 20 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nedošlo k jeho promlčení. Do běhu promlčecí jednoleté lhůty (§ 20 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb.) nezapočítává dobu, po kterou bylo pro týž skutek vedeno trestní řízení (§ 12 odst. 10 tr. ř.), jež počíná sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení policejním orgánem podle § 158 odst. 3 tr. ř., a nikoli okamžikem zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. nebo podle § 314b odst. 1 tr. ř.

Roz. 15/11 – Vzhledem k tomu, že odvolací soud ve smyslu § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. pouze nahrazuje výrok soudu prvního stupně podle § 222 odst. 2 tr. ř. spočívající v tom, že posuzovaný skutek nenaplňuje znaky žádného trestného činu, ale lze v něm spatřovat přestupek, je vázán ve vztahu k výroku a odůvodnění rozhodnutí, jímž tak činí, stejnými náležitostmi, jaké zákon stanoví pro postup soudu prvního stupně, a tedy i odvolací soud je povinen ve výroku, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. do tohoto výroku uvést popis skutku, jehož se postoupení týká. Jestliže tak odvolací soud neučiní, jde o vadu rozhodnutí, jež zakládá dovolací důvod předpokládaný ustanovením § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., tj. že výrok takového rozhodnutí je neúplný.

Roz. 33/15 – II. – Soud může v hlavním líčení podle § 222 odst. 2 tr. ř. postoupit věc jinému příslušnému orgánu jen tehdy, má-li ve výsledcích provedeného dokazování dostatečný podklad pro závěr, že jednání, které není trestným činem, by mohlo být posouzeno jako přestupek. Musí tedy jít o zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je výslovně označeno v přestupkovém zákoně nebo jiném zákoně, přičemž nejde o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin (§ 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě soud obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostí.

Roz. 19/17 – Ve výroku, jímž se podle § 222 odst. 2 tr. ř. postupuje věc jinému orgánu, se uvádí skutek, jak byl zjištěn soudem, bez ohledu na to, jak byl popsán v obžalobě. Přitom je třeba zachovat totožnost skutku. Popis skutku, pro který se věc postupuje, musí odpovídat výsledkům soudem provedeného dokazování a zjištěným skutečnostem, protože jen takto vymezený skutek vytváří podklad pro orgán, jenž se má věcí dále zabývat. Takovým podkladem nejsou úvahy a závěry uvedené pouze v odůvodnění rozhodnutí.

(1) Soud zastaví trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 11.

(2) Soud může zastavit trestní stíhání též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených v § 172 odst. 2.

(3) Rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 může se týkat také jen některého ze skutků, pro které byla podána obžaloba.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 může státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek.

Zastavení trestního stíhání ve své podstatě znamená, že se trestní stíhání proti obviněnému končí, a pokud se toto rozhodnutí o zastavení stane pravomocným, lze v trestním stíhání pokračovat jen za předpokladu, že usnesení o zastavení bude zrušeno v řízení o mimořádném opravném prostředku. Oproti tomu v případě postoupení věci (§ 222 tr. ř.) nedochází k meritornímu skončení věci, neboť po postoupení věci, pokračuje v řízení orgán, kterému byla věc soudem postoupena.

Roz. 64/65 – Zastavenie trestného stíhania sa týka vždy skutku a nie jeho možného právneho posúdenia podľa ustanovení osobitnej časti trestného zákona.

Roz. 22/00 – Jestliže je podána obžaloba pro úroky obviněného, kterými se měl dopustit sice více trestných činů, avšak za okolností, kdy jsou spáchány jedním skutkem, lze o nich rozhodovat jen jako o celku jedním rozhodnutím. Dopadá-li proto na jeden z více trestných činů aboliční rozhodnutí prezidenta republiky a na ostatní nikoli, není možné trestní stíhání zastavit. V řízení před soudem se postupuje tak, že se skutek kvalifikuje jako trestný čin nebo trestné činy aboličním rozhodnutím nedotčené, popř. jde-li o zprošťující rozsudek, zprostí se obviněný obžaloby jen pro nedotčený trestný čin nebo trestné činy (ve výroku rozsudku se uvede, že se zproštěným rozsudkem měl obviněný dopustit jen amnestií nedotčených trestných činů). V odůvodnění odsuzujícího nebo zprošťujícího rozsudku pak soud vysvětlí, že kvalifikování skutku jako trestného činu, resp. trestných činů, na které dopadalo aboliční rozhodnutí prezidenta republiky, nebylo s ohledem na tato rozhodnutí použito.

(1) Soud za hlavního líčení trestní stíhání podmíněně zastaví nebo rozhodne o schválení narovnání, shledá-li okolnosti uvedené v § 307 odst. 1 nebo 2 nebo § 309 odst. 1.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 mohou státní zástupce, obžalovaný a poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Soud přeruší trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některá z okolností uvedených v § 173 odst. 1 písm. b) až f), nebo z důvodu uvedeného v § 9a odst. 2.

(2) Soud přeruší trestní stíhání také tehdy, nelze-li obžalovanému doručit předvolání k hlavnímu líčení.

(4) Proti rozhodnutí, jímž soud trestní stíhání přerušil nebo jímž návrh na pokračování v něm zamítl, může státní zástupce podat stížnost.

(5) Soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním pořádkem a předloží věc Ústavnímu soudu.

Roz. 46/90 – II. Důvod, pro který lze přerušit trestní stíhání podle § 173 odst. 1 písm. c) tr. ř., záleží v tom, že obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání trestného činu, není schopen chápat smysl trestního stíhání. Trestní stíhání nelze tedy z uvedeného důvodu přerušit jen proto, že obviněný není schopen výslechu.

(1) Nebude-li věc vrácena státnímu zástupci podle § 221, předložena k rozhodnutí o příslušnosti podle § 222 odst. 1 či postoupena jinému orgánu podle § 222 odst. 2 a nedojde-li k zastavení trestního stíhání podle § 223, k podmíněnému zastavení trestního stíhání nebo schválení narovnání podle § 223a nebo k jeho přerušení podle § 224, rozhodne soud rozsudkem, zda se obžalovaný uznává vinným nebo zda se obžaloby zprošťuje.

(2) Uznat obžalovaného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst. 2. Nestalo-li se tak, je třeba obžalovaného na onu možnost upozornit ještě před vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit.

Za situace, kdy soud neshledá podmínky pro použití výše uvedených ustanovení, rozhodne rozsudkem, který patří mezi nejčastější způsoby rozhodnutí. Povahu odsuzujícího rozsudku má také trestní příkaz (viz níže).[74] Může se jednak o rozsudek odsuzující či také rozsudek zprošťující. Není však vyloučeno, aby jedním rozsudkem bylo o jednom samostatném skutku rozhodnuto odsuzujícím rozsudkem a o jiném skutku rozsudkem zprošťujícím.

Rozsudkem rozhoduje soud otázku viny a trestu, ale také rozhoduje o uložení ochranných opatření, o náhradě škody. Nesmí být přehlédnuto, že pokud má být obviněný uznán soudem vinným přísnější právní kvalifikací, než jak skutek kvalifikovala obžaloba, musí být obviněný na toto upozorněn.

Roz. 4/07 – Shodné účinky jako upozornění na možnost přísnějšího právního posouzení skutku podle § 190 odst. 2 tr. ř. a § 225 odst. 2 tr. ř. má i doručení rozhodnutí o příslušnosti soudu podle § 24 odst. 1 tr. ř., v němž je uvedena možnost přísnějšího právního posouzení skutku.

Roz. 16/09 – Jestliže poškozený vezme zpět souhlas s trestním stíháním obviněného, který byl dosud stíhán jen pro trestný čin uvedený v § 163 odst. 1 tr. ř., je soud povinen přezkoumat, zda skutek, pro který se trestní stíhání vede, nenaplňuje též znaky trestného činu, jehož stíhání není podmíněno souhlasem poškozeného. V případě, že se soud rozhodne posuzovat tento skutek jako jiný trestný čin neuvedený v § 163 odst. 1 tr. ř., je povinen obviněného na možnost odchylného právního posouzení upozornit podle § 190 odst. 2, popř. podle § 225 odst. 2 tr. ř. per analogiam, a to i v případě, že nejde o trestný čin podle přísnějšího ustanovení zákona, než podle kterého posuzovala skutek obžaloba.

Roz. 11/10 – Trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. je tzv. hromadným trestným činem, který je jediným skutkem jak v hmotněprávním smyslu, tak z hlediska procesního. Proto se ve vztahu k němu neuplatní ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., které se týká pouze pokračujícího trestného činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.), u něhož lze jeho jednotlivé dílčí útoky pokládat za samostatné skutky v procesním smyslu a je možné o nich rozhodovat rozdílným způsobem.

Jestliže tedy soud na rozdíl od obžaloby dospěje k závěru o spáchání trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. ve vztahu k menšímu počtu neoprávněně hromaděných zbraní nebo střeliva, nemůže ohledně jejich zbytku obsaženého v obžalobě rozhodnout zprošťujícím výrokem (§ 226 tr. ř.), ale tyto další zbraně nebo střelivo, ve vztahu k nimž nebyl spáchán uvedený trestný čin, nepojme do popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku (z popisu skutku je jen tzv. vypustí)[75].

Soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem, a to i k návrhům ostatních stran,

V souvislosti s tímto paragrafem je potřebné si uvědomit, že mezi jednotlivými písmeny zprošťujícího rozsudku existují rozdíly. Nejvýhodnější je zproštění podle § 226 písm. a) tr. ř. Toto ustanovení přichází v úvahu tehdy, kdy soud po provedeném hlavním líčení a dokazování dospěje k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obviněný obžalobou stíhán. Uvedené ustanovení se však uplatní i za situace, kdy sice soud k tomuto jednoznačnému závěru sice nedospěje, ale po zhodnocení důkazů zůstanou důvodné pochybnosti o tom, zda se skutek stal (Zde je možno odkázat na ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tj. otázku zjišťování skutkového stavu a otázku hodnocení důkazů).

Roz. 46/63 – Zásada objektivní pravdy vyžaduje, aby soud opřel své rozhodnutí o vině a trestu o jednoznačně zjištěná a bezpečně prokázaná fakta, nikoli o pouhou pravděpodobnost.

Tam, kde nelze bezpečně určit, která z variant skutkového řešení odpovídá skutečnosti, volí soud tu, která je pro obviněného příznivější. Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákonem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu § 4 nebo § 5 tr. zák.

Roz. 6/65 – Dojde-li vojenský súd k záveru, že obžalovaný skutok nie je trestným činom, môže obžalovaného podľa § 226 písm. b) Tr. por. spod obžaloby oslobodiť len vtedy, ak tento skutok nie je priestupkom ani previnením. Inak je povinný ohľadne takéhoto skutku vec postúpiť veliteľovi k disciplinárnemu vybaveniu, alebo ak obvinený je už v zálohe, príslušnému národnému výboru popr. miestnemu ľudovému súdu (§ 22 ods. 2, 3 Tr. por.).[76]

Ak vedľa takého skutku je obžalovaný stíhaný i pre ďalší trestné činy, môže súd podľa konkrétnych okolností uvažovať tiež o postupu podľa § 223 ods. 2 Tr. por. z dôvodu uvedeného v § 177 ods. 2 písm. a) Tr. por.

Roz. 26/65 – Podle § 226 písm. a) tr. ř. lze obžalovaného zprostit obžaloby jedině tehdy, jestliže nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který je obžalovaný stíhán.

Jestliže v průběhu trestního řízení bylo zjištěno, že se skutek stal, avšak nelze prokázat, že jej spáchal právě obžalovaný, nutno obžalovaného zprostit jedině podle § 226 písm. c) tr. ř.

Roz. 29/71 – I. – Súd môže oslobodiť obžalovaného spod obžaloby z dôvodu uvedeného v ustanovení § 226 písm. d) Tr. por., teda preto, že obžalovaný nie je pre nepríčetnosť trestne zodpovedný, len potom, keď bolo zistené, že obžalovaný sa skutku, ktorý je predmetom obžaloby, dopustil, a že tento skutok vykazuje znaky niektorého trestného činu teda až potom, keď nie je daný žiadny z dôvodov oslobodenia uvedených v § 226 písm. a) až c) Tr. por.

Roz. 34/77 – Vyloučení jednočinného souběhu v případě tzv. faktické konzumpce přichází v úvahu jen tehdy, jestliže jeden trestný čin je prostředkem nebo vedlejším produktem relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem. Přichází-li v takovém případě v úvahu souběh dvou trestných činů proti majetku, je předpokladem použití tzv. faktické konzumpce zjištění výše škody, která byla způsobena jednáním, jež bylo prostředkem ke spáchání jiného trestného činu. Souběh je pak vyloučen jen tehdy, je-li tato škoda relativně malého významu ve srovnání se škodou, která byla způsobena základním trestným činem.

Dojde-li soud k závěru, že jsou splněny předpoklady pro tzv. faktickou konzumpci, nemůže pachatele obžaloby pro konzumovaný trestný čin zprostit, ale musí jen v odůvodnění rozsudku vyložit, proč skutek kvalifikuje jen jako základní trestný čin, v němž je jiný trestný čin konzumován.

Roz. 37/89 – II. – Jestliže se obviněný dopustil jednání popsaného v obžalobě, stal se skutek, pro který je stíhán, a není možno jej zprostit obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. Skutečnost, že nebyly naplněny další znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu – následek a úmyslné zavinění – je důvodem pro zproštění obviněného obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. (skutek, pro který je obviněný stíhán, není trestným činem).

III. Důvod zproštění uvedený v ustanovení § 226 písm. a) tr. ř. je pro obviněného příznivější než důvod uvedený v § 226 písm. b) tr. ř.

Roz. 26/92 – Jestliže po zrušení rozsudku skutek uvedený v obžalobě a právně posouzený jako přečin již není vzhledem k nové právní úpravě přečinem ani jiným činem trestně postižitelným, nepřichází v úvahu zastavení trestního stíhání vzhledem k amnestii prezidenta republiky. O takovém skutku je třeba rozhodnout zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř.

Roz. 36/92 – Skutečnost, že pachatel jednal za podmínek nutné obrany ve smyslu ustanovení § 13 tr. zák., vylučuje trestnost činu již v době jeho spáchání. Soud po takovém závěru tedy nemůže užít zprošťujícího důvodu podle § 226 písm. e) tr. ř. o zániku trestnosti; musí obviněného zprostit obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. proto, že skutek není trestným činem.

Roz. 9/07 – II. – O zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. lze rozhodnout jen tehdy, není-li stíhaný skutek žádným trestným činem.

Tento postup nepřichází v úvahu, je-li skutek jiným trestným činem, než jaký v něm spatřoval soud prvního stupně, a to i tehdy, jde-li o přísnější trestný čin, kterým nemohl odvolací soud uznat obžalovaného vinným z důvodu zákazu reformationis in peius ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. V takovém případě je nutno odvolání obžalovaného, popřípadě odvolání podané jen v jeho prospěch jinou oprávněnou osobou, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnout.

Roz. 43/11 – I – U pokračování v trestném činu není mnohost útoků znakem skutkové podstaty, ale je formou provedení konkrétního trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 57/2007 Sb. rozh. tr.). Jestliže se pachatel dopouštěl trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. tím, že po delší dobu (např. několika let) na svém pracovišti průběžně prodával svěřené telefonní karty za účelem vlastního obohacení, přičemž toto jeho souvislé jednání není možno rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, nejde o pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., byť jsou naplněny některé jeho znaky (např. jednotný záměr, stejný způsob provedení, časová souvislost). Jde o jediný skutek jak z hlediska trestního práva hmotného, tak z hlediska trestního práva procesního. Pokud se čin neskládá z jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., nelze o části jediného tohoto skutku rozhodnout zprošťujícím výrokem podle § 226 tr. ř. Taková část žalovaného jednání se pak neuvede v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku (jen se z něj tzv. vypustí).

Roz. 30/15 – II. – Jestliže soud prvního stupně původně uznal obviněného vinným dvěma dílčími útoky naplňujícími znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu, přičemž po zrušení rozsudku k odvolání podanému jen obviněným, popř. jen v jeho prospěch, a vrácení věci soudu k novému projednání a rozhodnutí jej uznal vinným stejným zvlášť závažným zločinem spáchaným toliko jediným útokem, zatímco druhý útok posoudil jen jako přečin, tak i když byl obviněný nově uznán vinným dvěma trestnými činy (jedním zvlášť závažným zločinem a navíc jedním přečinem), nejde o porušení zákazu reformace in peius.

Porušení procesní zásady zákazu reformace in peius nelze pokládat za hmotněprávní okolnost způsobující zánik trestní odpovědnosti, a proto z tohoto důvodu obviněného nelze zprostit obžaloby, a to ani podle analogie podle § 226 písm. e) tr. ř.

Jestliže trestní stíhání bylo zastaveno v důsledku udělení milosti, amnestie, promlčení nebo proto, že souhlas poškozeného s trestním stíháním nebyl dán nebo byl vzat zpět, anebo z některého z důvodů uvedených v § 172 odst. 2 a v řízení se pokračovalo jen proto, že obžalovaný na projednání věci trval (§ 11 odst. 4, § 172 odst. 4), soud, neshledá-li žádný jiný důvod ke zproštění obžalovaného, vysloví sice vinu, trest však neuloží.

Roz. 25/71 – Obviněný, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu § 11 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., může vzít zpět své prohlášení podle § 11 odst. 2 tr. ř., že trvá na projednání věci. Zpětvzetí prohlášení podle § 11 odst. 2 tr. ř. vezme, není-li překážek, předseda senátu usnesením na vědomí podle analogie § 250 odst. 4 tr. ř. Usnesení o zastavení trestního stíhání tím bez dalšího opět nabývá účinnosti.

Roz. 23/90 – Po pokračovaní v trestnom stíhaní v zmysle § 11 ods. 2 Tr. por. nesmie byť i v prípade vyslovenia viny obvinenému uložený trest, t. j. obvinený sa nemôže dostať do najvýhodnejšej situácie (z hľadiska uloženia trestu), než v akej bol pri zastavení trestného stíhania z dôvodov § 11 ods. 1 písm. a) Tr. por., a to podľa trestnoprávnych predpisov.

Toto ustanovenie však nebráni, pokiaľ nie sú zákonné prekážky, tomu, aby vec bola postúpená na prejednanie príslušnému orgánu ako priestupok.

Ak sa po vyhlásení obvineného podľa § 11 ods. 2 Tr. por. v trestnom stíhaní pokračuje, možno ho zastaviť z iných dôvodov než z dôvodu podľa § 11 ods. 1 písm. a) Tr. por.

II. Jestliže bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. a), b) nebo h) tr. ř., popř. z některého z důvodů uvedených v ustanovení § 172 odst. 2 tr. ř., ale v řízení se pokračovalo proto, že obviněný prohlásil, že na projednání věci trvá (§ 11 odst. 2, § 172 odst. 4 tr. ř.), může soud obviněného podle ustanovení § 227 tr. ř. uznat vinným i trestným činem podle přísnějšího ustanovení trestního zákona, než bylo to, které bylo užito při zastavení trestního stíhání. Ustanovení § 227 tr. ř. omezuje soud pouze v tom směru, že za trestný čin, jímž byl uznán vinným, obviněnému nemůže uložit trest. Přitom vedle výroku o vině soud může rozhodnout i výroky, kterými obviněnému uloží ochranné opatření a povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem.

Roz. 8/01 – Vezme-li obviněný zpět prohlášení podle § 11 odst. 2 tr. ř., že po zastavení trestního stíhání trvá na projednání věci, až v průběhu odvolacího řízení, vezme jednak předseda senátu na vědomí zpětvzetí prohlášení podle § 250 odst. 4 tr. ř. per analogiam, jednak odvolací soud rozhodne, že se napadený rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla vyslovena podle § 227 tr. ř. vina, zrušuje podle § 257 písm. b) tr. ř. per analogiam. Řízení, kterým se pokračovalo v trestním stíhání podle § 11 odst. 2 tr. ř., není třeba zastavovat, neboť usnesení o zastavení trestního stíhání tím bez dalšího opět nabývá účinnosti.

Roz. 19/10 – Ustanovení § 37a tr. zák. se aplikuje i ve vztahu k těm dílčím útokům pokračujícího trestného činu, ohledně nichž bylo dříve v rámci postupu podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. sice trestní stíhání zastaveno, avšak na podnět obviněného se v řízení pokračovalo, a tudíž mu trest za ně nebyl ve smyslu § 227 tr. ř. uložen. Ustanovení § 37a tr. zák. totiž neobsahuje pravidlo, že jej nelze aplikovat v případě, kdy je část odsouzení takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 45 odst. 3 tr. zákoníku). Jeho použití je spojeno s novým výrokem o vině, neboť je v souladu s § 37a tr. zák. (§ 45 odst. 1 tr. zákoníku), že o všech dílčích útocích pokračujícího trestného činu soud rozhodne jedním rozhodnutím. Za tyto dílčí útoky pokračujícího skutku, ohledně nichž bylo dříve trestní stíhání zastaveno, však ve smyslu § 227 tr. ř. společný trest neukládá.

(1) Odsuzuje-li soud obžalovaného pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku, aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43 odst. 3), nestanoví-li tento zákon jinak; nebrání-li tomu zákonná překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.

(2) Výrok o povinnosti obžalovaného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení musí přesně označovat osobu oprávněného a nárok, který mu byl přisouzen. V odůvodněných případech může soud vyslovit, že závazek má být splněn ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti zároveň určí.

(3) Výrok rozsudku o plnění v penězích může být na návrh poškozeného vyjádřen v cizí měně, neodporuje-li to okolnostem případu a

a) škoda byla způsobena na peněžních prostředcích v cizí měně nebo na věcech zakoupených za takové peněžní prostředky, nebo

(4) Odsuzuje-li soud obžalovaného za zločin k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a přiznává-li poškozenému alespoň zčásti nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, poučí poškozeného o možnosti požádat o vyrozumění o konání veřejného zasedání o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody. Žádost poškozený podává soudu, který rozhodoval v prvním stupni.

Novelou provedenou zákonem č. 181/2011 Sb. s účinností od 1. 7. 2011 došlo ke změně tohoto ustanovení. Výraznějších změn doznal odstavec první, nepatrně odstavec druhý a byl přidán odstavec čtvrtý

(Z důvodové zprávy) – Vedle rozhodování o vině a trestu, ovládaného principem oficiality, může v sobě trestní řízení zahrnovat i adhezní řízení, ve kterém je projednáván nárok poškozeného na náhradu škody. Tento postup má pro poškozeného význam zejména z hlediska rychlosti rozhodnutí o náhradě škody, přičemž – na rozdíl od standardního civilního řízení – nevyžaduje od poškozeného zvýšené výdaje na úhradu soudního poplatku ani nesení důkazního břemene. Rozhodnutím o povinnosti uhradit poškozenému škodu způsobenou trestnou činností se nadto doplňuje preventivně výchovné působení uloženého trestu. Možnost rozhodovat o náhradě škody poškozenému v rámci trestního řízení je tak důležitým prvkem i z pohledu trendu tzv. restorativní justice.

Trestní řád však připouští, aby adhezního řízení bylo využito pouze pro rozhodnutí o náhradě majetkové škody vyjádřitelné v penězích. Současný právní stav tedy neumožňuje, aby o nemateriální újmě, popř. o vydání bezdůvodného obohacení, bylo rozhodnuto přímo v trestním řízení (pomineme-li možnost vydat bezdůvodné obohacení postupem podle § 80 a násl. tr. řádu). Poškozený se v těchto případech může domáhat přiměřeného zadostiučinění, popř. náhrady nemajetkové újmy v penězích, žalobou na ochranu osobnosti podle § 13 občanského zákoníku v civilním řízení, nebo se může civilní žalobou domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Této možnosti však poškození nevyužívají příliš často. Přirozenou reakcí na prožité trauma bývá snaha „na celou věc co nejrychleji zapomenout“ a neprodlužovat tak dobu, kdy je toto trauma projednáváno před orgány veřejné moci; svoji roli může hrát i například vztah mezi obětí a pachatelem. V případech mnohaletého týrání nadto dochází k určitým posunům v psychice oběti, která podání trestního oznámení a další právní kroky vnímá již zkreslenou optikou jako snahu o pomstu, přičemž současně vinu za prožité násilí často spatřuje na své straně. Nelze opomíjet ani skutečnost, že důsledkem trestné činnosti může být i zhoršení ekonomické situace oběti, což může představovat faktickou překážku pro uplatnění tohoto nároku v civilním řízení. Důvodem, proč se oběti nedomáhají kompenzací za prožité trauma před civilními soudy, může být samozřejmě i nízké právní vědomí.

Cílem novely bylo umožnit, aby o náhradě nemajetkové újmy – shodně jako o náhradě majetkové škody – mohlo být rozhodnuto již v průběhu trestního řízení a aby předmětem adhezního řízení mohly být rovněž nároky poškozeného vyplývající z toho, že se trestným činem na jeho úkor pachatel bezdůvodně obohatil. Pokud by se přiznání těchto nároků stalo součástí trestního řízení, mělo by to výchovný efekt na pachatele, ale současně, a to především, by to mělo pozitivní vliv na poškozeného.

Možnost rozhodovat o odčinění nemajetkové škody v rámci trestního řízení není ani v zahraničních úpravách ojedinělá. Tak například ve francouzské úpravě je možno uspokojit požadavky oběti u trestního soudu na úplnou náhradu všech škod, které se týkají trestného činu (může být uplatněna tělesná újma, materiální i morální škoda). Rovněž tak v Nizozemí je možné žádat v adhezním řízení jak náhradu hmotné škody, tak i škody nemajetkové; kromě toho může být oběť příjemcem tzv. odškodňovacího opatření, které je druhem trestní sankce. Poškozený nebo soud může nárok na odškodnění rozdělit na dvě samostatné části, kdy o jedné (jednoduché) části rozhoduje trestní soud a s druhou částí je oběť odkázána k civilnímu soudu.

Adhezní řízení v podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody či jiné újmy nebo nárok na vydání bezdůvodného obohacení uplatňován. Při rozhodování v adhezním řízení je tak nutno respektovat hmotněprávní ustanovení zvláštních předpisů, na kterých je uplatněný nárok založen a jimiž se také řídí. Výše nároku na náhradu nemajetkové újmy, pokud o ní bude soud rozhodovat v adhezním řízení, bude určena soudem na základě výsledku dokazování v řízení před soudem, přičemž poškozený bude mít povinnost uvést, z jakých důvodů a v jaké výši nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatňuje.

Při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy se navrhuje postupovat shodně jako při rozhodování o náhradě majetkové škody. Pokud tedy bude pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestního stíhání, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Na řízení ve věcech občanskoprávních odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti. Obdobně to platí i pro případy, kdy předmětem adhezního řízení bude nárok poškozeného na vydání bezdůvodného obohacení.

Novelou došlo k posílení práv poškozených, kteří budou moci dosáhnout již v rámci trestního řízení úplné satisfakce a vyrovnat se tak s nepříznivými následky trestného činu, čímž bude odstraněn určitý dlouhodobě pociťovaný deficit právní úpravy. Z téhož důvodu se přiznávají poškozeným, kteří trestným činem utrpěli nemajetkovou újmu nebo na jejichž úkor došlo k bezdůvodnému obohacení, i další práva, kterými disponují v současné době poškození, kterým byla způsobena „pouze“ majetková škoda.

Toto nazírání na možnou reparaci následků trestného činu se odráží i v návrhu změn hmotněprávních předpisů.

Roz. 29/65 – Trestní soud při rozhodování o povinnosti obviněného nahradit poškozenému škodu, způsobenou trestným činem, musí použít všech příslušných hmotně-právních předpisů občanského práva.

Při posuzování výše bolestného bude zpravidla nutné provést důkaz posudkem znalce-lékaře o skutečné, stavu věci odpovídající, výši bolestného.

Při rozhodování o povinnosti obviněného nahradit poškozenému bolestné je nutno přihlížet ke spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.).

Roz. 11/67 – III. Z ustanovení § 43 odst. 2 tr. ř. vyplývá, že trestní soud může v trestním řízení rozhodnout o náhradě škody jen tehdy, jestliže poškozený nárok na náhradu škody v trestním řízení uplatní; o náhradě škody nemůže soud rozhodnout z moci úřední. Z návrhu poškozeného musí být patrná výše uplatňovaného nároku, a to alespoň minimální částka.

Činí-li socialistická organizace návrh na náhradu škody prostřednictvím svého zástupce, který se účastní hlavního líčení, musí být tento zástupce oprávněnou osobou podle příslušných předpisů o zastupování (§ 22 odst. 1 obč. zák., § 22 hosp. zák. č. 109/1964 Sb.).

IV. Při zjišťování rozsahu způsobené škody řídí se soud příslušnými hmotně-právními předpisy (např. § 443 obč. zák.). Tam, kde došlo k odcizení věci starší a opotřebované, přihlíží proto ke stáří věci, k míře jejího opotřebení, použitelnosti věci apod.

U majetkových trestných činů je bezpečné zjištění výše škody rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda jde o trestný čin, provinění nebo přestupek, důležitým spoluurčujícím hlediskem pro stanovení stupně nebezpečnosti činu pro společnost a základním předpokladem i pro správné rozhodnutí o nároku na náhradu škody. Proto podle § 89 odst. 1 písm. e) tr. ř. je třeba dokazovat v trestním řízení okolnosti umožňující stanovení povahy a výše škody způsobené trestným činem.

Roz. 2/68 – II. – Předmětem adhezního řízení nemůže být škoda způsobená jiným činem, pro který není pachatel trestně stíhán, byť i souvisel se skutkem, který je předmětem trestního stíhání. Rozhodný je v každém případě pouze skutek uvedený v žalobním návrhu.

I. Podle § 43 odst. 2 tr. ř. jednou ze základních podmínek pro vyslovení povinnosti nahradit škodu je, aby poškozený svůj nárok vůči určitému obviněnému uplatnil. Bez splnění této podmínky nemůže soud o náhradě škody rozhodovat.

II. Aby mohl být výrok o náhradě škody vykonatelný, musí být z něj vedle přesného označení osoby poškozeného a nároku, který mu byl přisouzen, také patrno, zda jde o náhradu škody rukou společnou a nerozdílnou (solidární) či podle účasti na způsobené škodě jednotlivými podíly (dělená odpovědnost).

III. V souvislosti s rozhodováním o nároku poškozeného na náhradu škody způsobené trestným činem nutno vždy zjišťovat dobu vzniku tohoto nároku a vztah obviněného k poškozené socialistické organizaci za účelem posouzení, zda nutno rozhodovat o náhradě škody podle občanského zákoníku tehdy účinného či podle zákoníku práce, příp. jiných předpisů.

IV. V případech rozhodování o náhradě škody podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. účinného od 1. dubna 1964 nutno mít na zřeteli, že podle § 438 odst. 1 obč. zák. je pravidlem dělená odpovědnost více škůdců, zatímco solidární odpovědnost ve smyslu § 438 odst. 2 obč. zák. nutno chápat jako výjimku z obecně platné zásady dělené odpovědnosti, jak také vyplývá ze znění posledně uvedeného ustanovení, tj. že solidární odpovědnost může soud svým rozhodnutím uložit jen v odůvodněných případech.

Roz. 7/68 – I. – Požadavek zjistit objektivní pravdu ve smyslu základních zásad trestního řízení uvedených v § 2 odst. 5 tr. ř. platí bezvýjimečně i pro rozhodování o otázkách souvisejících s výší škody způsobené trestným činem, s právy a postavením poškozeného a s adhezním řízením, což vyplývá i z ustanovení § 89 odst. 1 písm. e) § 164 odst. 2, § 186 odst. 1 písm. f) i § 46 tr. ř. I na odůvodnění výroku o náhradě škody se vztahuje ustanovení § 125 tr. ř. Nesplnění tohoto požadavku a nezjištění skutečné hodnoty odcizené věci má zpravidla za následek nemožnost zjistit skutečnou výši škody, základních předpokladů pro stanovení rozsahu viny, posouzení rozsahu stupně nebezpečnosti činu pro společnost, i podkladů pro správné rozhodnutí o náhradě škody.

Roz. 11/75 – Ak organizácia nahradí škodu svojmu pracovníkovi, ktorá mu vznikla pracovným úrazom, za ktorý je zodpovedný podľa § 420 ods. 1 Občianskeho zákonníka iný občan preto, že ju spôsobil trestným činom (prečinom), prechádza podľa § 201 ods. 1 Zákonníka práce na organizáciu nárok poškodeného pracovníka na náhradu škody voči poškodeným v zmysle § 43 ods. 1 Tr. por. a môže uvedený nárok uplatniť v adhéznom konaní podľa § 43 ods. 2 Tr. por.

Prechodom nároku na náhradu škody na organizáciu však poškodený pracovník neprestáva byť poškodeným v zmysle § 43 ods. 1 Tr. por. a zachovávajú sa mu procesné práva uvedené v § 43 ods. 1 Tr. por., ktoré môže uplatňovať v trestnom konaní.

Roz. 35/81 – Uložiť obžalovanému povinnosť nahradiť spôsobenú škodu podľa § 228 ods. 1 Tr. por. môže súd len v odsudzujúcom rozsudku, t. j. len vtedy, keď uzná obžalovaného za vinného z trestného činu alebo prečinu. Takúto povinnosť mu nemôže uložiť v uznesení, ktorým postúpil vec na prerokovanie komisii národného výboru na ochranu verejného poriadku. V takom prípade nemôže súd ani odkázať poškodeného s nárokom na náhradu škody na konanie o veciach občianskoprávnych, prípadne na konanie pred iným príslušným orgánom podľa § 229 Tr. por.

Roz. 51/86 – Organizace odpovídající za odložené věci podle § 433 odst. 2 obč. zák., které byly odcizeny, může uplatnit v trestním řízení nárok na náhradu škody proti pachateli trestného činu (§ 43 odst. 2 tr. ř.) pouze za předpokladu, že škodu nahradila tomu, komu byly věci odcizeny, a tím na ni přešel nárok na náhradu škody proti škůdci, tj. pachateli trestného činu.

Roz. 25/93 – II. – Jestliže soud odsuzuje obžalované pro trestný čin, kterým způsobili škodu společným jednáním podle § 9 odst. 2 tr. zák., zpravidla zaváže obžalované nahradit tuto škodu společně a nerozdílně podle § 438 odst. 1 obč. zák. Solidární odpovědnost k náhradě škody založená rozhodnutím soudu je výhodnější z hlediska ochrany práv poškozeného. Dělená odpovědnost k náhradě škody podle § 438 odst. 2 obč. zák. je výjimkou z obecného pravidla způsobu náhrady škody a musí vyplývat ze zvláštních okolností konkrétního případu. Rozhodnutí ve smyslu § 438 odst. 2 obč. zák. musí soud náležitě odůvodnit.

Roz. 25/94 – III. – Rozhoduje-li soud v adhezním řízení o nároku na bolestné, musí vycházet z takové výše bolestného, která přísluší podle právního předpisu účinného v době, kdy došlo k poškození zdraví. Změna tohoto právního předpisu, k níž došlo v době rozhodování soudu, je nerozhodná. To platí v poměru mezi vyhláškou č.76/1981 Sb. a vyhláškou č.54/1993 Sb.

Bolestné je tzv. ryze osobním nárokem. Proto může být přiznáno jedině osobě, jíž byla újma na zdraví způsobena, a nikoli např. jejímu zákonnému zástupci.

Rozhoduje-li soud v adhezním řízení o nároku na náhradu za ztrátu výdělku po dobu pracovní neschopnosti, musí respektovat § 446 obč. zák., § 17 odst. 1 vyhlášky č. 45/1964 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a § 17 zák. č.1/1992 Sb.

Roz. 32/94 – Při stanovení výše škody způsobené poškozením motorového vozidla z hlediska znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. d) tr. zák. je nutno vycházet z ceny, za kterou se toto vozidlo v době a místě činu obvykle prodává. To znamená, že je nutno zjistit o jakou hodnotu se v důsledku poškození tato cena vozidla snížila. Teprve když nelze takto výši škody zjistit, je možno vycházet z účelně vynaložených nákladů na uvedení vozidla v předešlý stav jeho opravou (§ 89 odst. 15 tr. zák.

Roz. 28/00 – V trestním řízení nelze uložit obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinnost, aby majetkovou škodu, kterou způsobil trestným činem, nahradil v cizí měně. V tzv. adhezním řízení sice aplikuje soud v trestní věci ustanovení jiných právních odvětví o náhradě škody, avšak jen ustanovení hmotného práva. Pokud jde o ustanovení procesní povahy, je jedinou normou, jíž je soud v trestním řízení vázán, trestní řád. Analogie jiného procesního předpisu – v tomto případě § 155 odst. 2 o. s. ř, jež za určitých okolností možnost přiznat náhradu škody v cizí měně připouští, nepřipadá v úvahu.

Roz. 19/03 – Jestliže trestným činem byla způsobena majetková škoda právnické osobě, výrok, jímž soud ve svém rozsudku ukládá obviněnému povinnost takovou škodu nahradit, musí být formulován ve prospěch této právnické osoby, a nikoli ve prospěch statutárního orgánu, který je oprávněn jménem právnické osoby jednat.

Roz. 22/05 – II. Částka, o kterou pachatel zkrátil daň ve smyslu § 148 odst. 1 tr. zák. nebo kterou vylákal jako daňovou výhodu ve smyslu § 148 odst. 2 tr. zák., představuje škodu způsobenou trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle těchto alternativ [pro účely přísnější právní kvalifikace uvedené v ustanoveních § 148 odst. 3 písm. c), odst. 4 tr. zák.], byť náhradu této škody zpravidla nelze uplatňovat a přiznat v adhezním řízení.

Roz. 17/06 – Plnění poskytnuté na základě smlouvy o pojištění pro případ smrti pojišťovnou pozůstalým poškozeného, jehož obviněný usmrtil a spáchal tak trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák., není majetkovou škodou způsobenou trestným činem ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř., a proto o něm nelze rozhodovat v adhezním řízení.

Roz. 22/06 – Smrtí poškozeného, který má proti obviněnému nárok na náhradu škody způsobené trestným činem ve smyslu § 43 odst. 3 tr. ř., zaniká jeho způsobilost k právům a povinnostem dle § 7 odst. 2, věty první, obč. zák. Poškozenému, který zemřel, proto nelze přiznat nárok na náhradu škody způsobené trestným činem podle § 228 tr. ř., třebaže ho před svou smrtí včas a řádně uplatnil v trestním řízení. Úmrtím poškozeného přechází takový nárok na náhradu škody na jeho dědice, a to v rozsahu, v jakém náležel poškozenému v okamžiku jeho smrti.

Roz. 45/06 – Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm.

Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením.

Roz. 12/07 – Jednorázová odškodnění poškozeného (pozůstalého) v případě usmrcení některé z osob uvedených v ustanovení § 444 odst. 3 písm. a) až f) obč. zák. jsou sice v citovaném ustanovení vymezena pevnými částkami, avšak není vyloučeno jejich snížení podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, a to především z důvodu případného spoluzavinění poškozeného (§ 441 obč. zák.), resp. z důvodů hodných zvláštního zřetele (§ 450 obč. zák.).

Roz. 72/13 – V adhezním řízení se soud musí vždy zabývat otázkou, zda uložení povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem ve smyslu § 228 odst. 1, věta za středníkem, tr. ř. nebrání zákonná překážka. Za ni je možné považovat také dohodu o narovnání podle § 585 a násl. občanského zákoníku uzavřenou mezi obviněným a poškozeným, pokud se týká závazku obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem. Důsledkem uzavření takové dohody je zánik závazku k náhradě škody nebo k vydání bezdůvodného obohacení, takže těchto nároků se poškozený nemůže domáhat v adhezním řízení. V takovém případě totiž dohoda o narovnání představuje nový závazek, jehož právním důvodem vzniku není náhrada škody způsobená trestným činem nebo vydání bezdůvodného obohacení získaného takovým činem na úkor poškozeného, ale jedná se o smluvní závazek. Postup soudu podle § 228 odst. 1 tr. ř. je proto vyloučen.

Roz. 9/14 – Uložení povinnosti podle § 82 odst. 2 části věty za středníkem tr. zákoníku nebrání skutečnost, že soud současně rozhodne o nároku poškozeného na náhradu škody, na odčinění nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 228 tr. ř., protože výrok podle § 82 odst. 1 části věty za středníkem tr. zákoníku má jinou funkci než výrok podle § 228 tr. ř. Zatímco primárním účelem výroku podle § 228 tr. ř. je jednoznačně formulovat obsah a rozsah nároku poškozeného, a tím i obsah a rozsah povinnosti obviněného k náhradě škody, k odčinění nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení, má výrok podle § 82 odst. 2 části věty za středníkem tr. zákoníku v první řadě zesílit účinek působení podmíněného odsouzení na pachatele tím, že pod pohrůžkou nařízení výkonu trestu odnětí svobody podněcuje pachatele k dobrovolné náhradě škody či k odčinění nemajetkové újmy, kterou způsobil trestným činem, nebo k vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, vyžaduje od něj aktivní úsilí o nápravu nebo odčinění škodlivých následků trestného činu, a vede jej tak k uznání a respektování zájmů dotčených trestným činem. Povinnost, aby pachatel podle svých sil nahradil způsobenou škodu, odčinil nemajetkovou újmu nebo vydal bezdůvodné obohacení, se tak stává důležitým prostředkem nápravy a resocializace podmíněně odsouzeného, protože nepostačuje pouze uznání nároku poškozeného, ale nutí pachatele ke skutečné náhradě škody či k odčinění nemajetkové újmy způsobené trestným činem, resp. ke skutečnému vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem (str. 52).

Roz. 26/14 – III. – Naplnil-li pachatel skutkem větší rozsah materiální újmy (nejméně 50 000 Kč), je nezbytné, aby soud uvedl zjištěný alespoň minimální větší rozsah takové újmy ve výroku rozsudku konkrétní alespoň minimální částkou a v odůvodnění rozsudku vysvětlil, jak k ní na základě provedených důkazů dospěl (§ 120 odst. 3 a § 125 odst. 1 tr. ř.).

IV. Soud nemůže odkázat poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních nebo na řízení před jiným orgánem s poukazem na důvody uvedené v § 229 odst. 1 tr. ř. (tj. na nedostatek podkladů v dokazování a potřebu jeho dalšího provádění) stran uplatněného nároku na náhradu škody, jestliže výše této škody, a to i jako součást újmy (§ 248 odst. 1 tr. zákoníku), je zákonným znakem trestného činu a soud ji považuje alespoň v minimální výši z hlediska viny za dostatečně prokázanou, resp. je povinen ji podle § 2 odst. 5 a § 89 odst. 1 písm. e) tr. ř. prokazovat pro potřeby rozhodnutí o vině (tj. jako právně relevantní následek, resp. účinek trestného činu, jehož je škoda zákonným znakem, a to byť jako součást újmy ve větším rozsahu). V takovém případě musí být výše škody spolehlivě zjištěna a důvodem k postupu podle § 229 odst. 1 tr. ř. by pak mohly být jen jiné skutečnosti než nemožnost zjištění rozsahu způsobené škody (§ 228 odst. 1 část věty za středníkem tr. ř.).

Roz. 29/16 – I. – Pro účely rozhodování o vydání bezdůvodného obohacení podle § 228 odst. 1 tr. ř. se při určení výše bezdůvodného obohacení, jež má pachatel trestného činu podílnictví vydat poškozenému, neodečítají prostředky jím vynaložené na opatření věci, tedy např. finanční částky zaplacené podílníkem hlavnímu pachateli za věc získanou trestným činem, a to na rozdíl od stanovení výše majetkového prospěchu podílníka u kvalifikovaných skutkových podstat tohoto trestného činu podle § 214 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. d) a odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (srov. č. 41/2011 Sb. rozh. tr.).

Bezdůvodné obohacení ve smyslu občanskoprávním se vztahuje k poškozenému, jemuž má být vydáno. Jde o to postihnout vše, co pachatel (podílník) získal neoprávněně, tedy bezdůvodně (§ 2991 o. z.).

II. Pokud soud rozhodne podle § 228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti jednoho z obžalovaných plnit poškozenému z titulu bezdůvodného obohacení a o povinnosti druhého z nich plnit tomuto poškozenému stejný dluh z titulu náhrady škody, jde o samostatné nároky, a proto nelze v adhezním řízení rozhodnout o jejich povinnosti zaplatit dluh společně a nerozdílně (§ 2915 o. z.).

Pro případ, že jednomu věřiteli (poškozenému) plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh a tím i povinnost druhého. Jedná se o tzv. falešnou solidaritu dlužníků, tedy případ, kdy dva subjekty jsou povinny ke stejnému plnění, přičemž nejde o solidaritu.

Roz. 39/17 – Rozhodnutí soudu o povinnosti obviněného nahradit poškozeným majetkovou škodu (§ 228 a násl. tr. ř.), kterou jim způsobil trestnými činy poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku nebo zvýhodnění věřitele podle § 223 tr. zákoníku, nebrání okolnost, že tito poškození věřitelé přihlásili své neuspokojené pohledávky v insolvenčním řízení, které dosud neskončilo a které je vedeno nikoli ohledně majetku obviněného, ale ohledně majetku obchodní společnosti, jejímž jménem obviněný při spáchání trestné činnosti jednal. V rozsahu, v jakém budou poškození věřitelé uspokojeni v insolvenčním řízení z majetku právnické osoby jako dlužníka, zanikne povinnost obviněného k náhradě škody ve vztahu k týmž uspokojeným pohledávkám.

Roz. 42/17 – Výše úroku z prodlení byla do 31. 12. 2013 stanovena podle § 517 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nařízením vlády č. 142/1994 Sb., které bylo postupně novelizováno nařízeními vlády č. 163/2005 Sb., č. 33/2010 Sb. a č. 180/2013 Sb. Pro výši úroku z prodlení je rozhodující to znění nařízení vlády, které bylo účinné v době, kdy nastalo prodlení dlužníka. S účinností od 1. 7. 2010 podle § 1 citovaného nařízení vlády výše úroku z prodlení odpovídala ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předcházelo kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o sedm procentních bodů (ve znění nařízení vlády č. 33/2010 Sb.), resp. zvýšené o osm procentních bodů (ve znění nařízení vlády č. 180/2013 Sb.). Z přechodných ustanovení nařízení vlády č. 33/2010 Sb. (čl. II) a č. 180/2013 Sb. (čl. II odst. 1) vyplývá, že výše úroku z prodlení zůstala po celou dobu prodlení neměnná, a to bez ohledu na případnou následnou změnu repo sazby. Totéž obdobně platí pro výši úroku z prodlení podle § 1970 o. z. (zákona č. 89/2012 Sb., ve znění zákona č. 460/2016 Sb.), řídí-li se tato výše nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

Roz. 39/18 – I. – Snížení náhrady nemajetkové újmy podle § 2953 odst. 1 o. z. za použití § 2894 odst. 2 o. z. v obecné rovině u bolestného a ztížení společenského uplatnění stanoveného podle § 2958 o. z. není vyloučeno, bude však přicházet v úvahu spíše výjimečně, neboť toto snížení lze použít jen z důvodů zvláštního zřetele hodných. Snížit náhradu nemajetkové újmy bude však možné jen tehdy, jestliže kritéria (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14), na jejichž základě lze uvedené moderační ustanovení uplatnit, nebyla brána v úvahu již při určení vlastní výše náhrady nemajetkové újmy.

Roz. 16/20 – Výrok, jímž se obviněnému ukládá povinnost k náhradě nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř., musí být co do výše plnění jednoznačný. Tomu neodpovídá uložení povinnosti s použitím formulace „ve výši nejméně…“, protože činí takový výrok neurčitým a nevykonatelným.

Roz. 39/20 – Výroky o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích a o vydání bezdůvodného obohacení jsou oddělitelnými výroky (viz rozhodnutí pod č. 14/2014-II. Sb. rozh. tr.), proto je nezbytné, aby soud při formulaci výroku, jímž poškozenému přiznává jím uplatněný nárok (§ 228 odst. 1 tr. ř.), případně jímž jej zcela (§ 229 odst. 1 tr. ř.) či zčásti (§ 229 odst. 2 tr. ř.) odkazuje na řízení ve věcech občanskoprávních nebo před příslušným orgánem, správně rozlišil, jakého charakteru je nárok, který uplatnil poškozený v trestním řízení podle § 43 odst. 3 tr. ř. Výrok, jímž soud přizná poškozenému nárok na náhradu škody za vytrpěnou bolest, je vadný, neboť bolestné je nárokem na náhradu nemajetkové újmy podle § 2894 odst. 2 o. z., nikoli nárokem na náhradu škody.

Nárokem na odčinění bolesti se míní odčinění bolesti v tzv. širším smyslu, tedy jak bolesti fyzické, tak i duševního strádání. Jestliže obtíže spojené s psychickým prožíváním utrpěného zranění přerostly v trvalý následek, musí být zahrnuty do náhrady za ztížení společenského uplatnění, byly-li jen dočasné a postupně vymizely, mohou být posouzeny jako vytrpěná bolest.

Roz. 51/20 – I. – Za základní částku náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z., modifikovatelnou s užitím zákonných a judikaturou dovozených hledisek, lze považovat v případě nejbližších osob (manžel, rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného (rozhodnutí č. 85/2019 Sb. rozh. obč.); v případě sourozenců lze vycházet ze základní částky o jednu čtvrtinu nižší.

Roz. 51/20 – II. – Majetkové poměry obviněného nejsou samostatným rozhodným kritériem pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy. Při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy se však soudy musí zabývat otázkou, zda její výše nebude pro obviněného po majetkové stránce likvidační. To platí i v případech újmy způsobené provozem motorového vozidla, na kterou se vztahuje pojištění podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů. Vždy je však třeba v takových případech přihlédnout ke konkrétním okolnostem, zejména k již poskytnutým plněním ze strany pojistitele, k jeho přístupu k plnění z pojistné smlouvy a dále k tomu, zda nějaké skutečnosti odůvodňují případné užití ustanovení § 10 citovaného zákona.

Roz. 8/22 – Předmětem útoku u trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku mohou být i vstupní dveře domu, jehož vlastníkem není pachatel tohoto trestného činu, byť by je sám opatřil z vlastních prostředků a instaloval do domu. Vstupní dveře jsou součástí takového domu, a tedy pro pachatele cizí věcí. Při stanovení výše škody podle § 137 tr. zákoníku ji není možné vyjádřit jako rozdíl mezi cenou nepoškozených dveří a cenou poškozených dveří, nýbrž je třeba vycházet z nákladů účelně vynaložených na uvedení poškozeného domu v předešlý stav.

Roz. 31/22 – II. – Výrok o náhradě škody je třeba odůvodnit podobně, jako se odůvodňuje rozhodnutí v civilních věcech. Především je třeba takový výrok opřít o příslušné ustanovení hmotněprávního předpisu, z nějž vyplývá povinnost k náhradě majetkové škody, nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení.

(1) Není-li podle výsledků dokazování pro vyslovení povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení podklad nebo bylo-li by pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení, soud odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

(2) Na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem odkáže soud poškozeného také se zbytkem jeho nároku, jestliže mu nárok z jakéhokoli důvodu přizná jen zčásti.

(3) Jestliže soud obžalovaného obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení vždy na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

Roz. 9/77 – Ani při úmyslném zavinění škůdce nelze vylučovat poměrné snížení náhrady škody v důsledku zavinění poškozeného. Tyto případy budou však zcela výjimečné a budou přicházet v úvahu zpravidla jen při úmyslném zavinění poškozeného.

Roz. 43/94 – III. – Výrok o náhradě škody, a to i výrok, jímž je poškozený odkázán podle § 229 odst. 1 tr. ř. na občanskoprávní řízení, může být učiněn jen na podkladě návrhu poškozeného, který je v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 tr. ř. To mimo jiné znamená, že z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.

Roz. 20/03 – Pokud je před zahájením trestního stíhání anebo i v jeho průběhu prohlášen konkurs na majetek obviněného a do skončení trestního stíhání nedošlo k zániku účinků prohlášení konkursu, pak v takovém případě podle § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, nelze v adhezním řízení rozhodnout o přiznání náhrady škody, ale poškozené je třeba s jejich nároky podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních.

Prohlášení konkursu na majetek právnické osoby, v níž měl obviněný postavení např. statutárního orgánu a stíhaného trestného činu se dopustil v tomto postavení, popřípadě v souvislosti s ním, nezakládá překážku uvedenou v ustanovení § 14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, neboť v takovém případě není dána shoda v osobě úpadce a pachatele trestného činu.

Roz. 39/08 – I. – Základní skutková podstata trestného činu předlužení podle § 256c odst. 2 tr. zák. nepodmiňuje trestní odpovědnost vznikem škody v určité výši. Způsobení škody, konkrétně škody značné nebo škody velkého rozsahu (§ 89 odst. 11 tr. zák.), je znakem až kvalifikovaných skutkových podstat podle § 256c odst. 3 nebo odst. 4 tr. zák.

Škoda jako zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu předlužení podle § 256c odst. 3 nebo 4 tr. zák. představuje rozdíl mezi výší původního předlužení existujícího k okamžiku přijetí nového závazku nebo zřízení zástavy ve smyslu § 256c odst. 2 tr. zák. a konečnou výší předlužení způsobeného nově přijatými závazky nebo zřízením zástavy. Znakem základní skutkové podstaty tohoto trestného činu je totiž předlužení, tj. stav, kdy pasiva dlužníka převyšují jeho aktiva, takže ještě předtím, než dojde k přijetí nového závazku či ke zřízení zástavy, již musí existovat takové závazky dlužníka, které nejsou kryty jeho stávajícím majetkem.

II. Výši škody způsobené trestným činem předlužení podle § 256c odst. 2, odst. 3 nebo odst. 4 tr. zák. zjišťují orgány činné v trestním řízení zpravidla na podkladě znaleckého posudku (§ 105 odst. 1 věta druhá tr. ř.), v němž je třeba stanovit jak výši původního předlužení na počátku páchání trestného činu, tak i výši následně vzniklého předlužení z důvodů nově přijatých závazků, resp. zřízení zástavy, a to s přihlédnutím k hodnotě majetku předluženého dlužníka v době ukončení trestné činnosti (např. prohlášením konkursu).

Není tedy nutno vyčkávat na dokončení konkursního řízení, byl-li na majetek předluženého dlužníka prohlášen konkurs, neboť stanovení výše škody způsobené trestným činem předlužení je předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. ř. týkající se viny obviněného. Případné výsledky konkursu mají však význam z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům (§ 228 a 229 tr. ř.).

Roz. 40/09 – Není v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, pokud odvolací soud k odvolání podanému jen ve prospěch obviněného doplní výrok o náhradě škody, kterým odkáže poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Roz. 26/14 – I. – Újmou způsobenou jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům ve smyslu § 248 odst. 1 tr. zákoníku je jakákoli újma, která může mít jak majetkový, tak i nemajetkový charakter. Majetková újma bude zpravidla mít povahu škody vyjádřitelné v penězích. Újma je však širší pojem než škoda, a proto zahrnuje i újmu imateriální, která se však s ohledem na to, že jde o hospodářskou soutěž, může v konečném důsledku, nikoli však bezprostředně, projevit i v majetkové sféře. K újmě u soutěžitelů nebo spotřebitelů musí skutečně dojít. Byť trestní zákoník zde používá množné číslo, postačí i způsobení újmy jedinému soutěžiteli nebo spotřebiteli, pokud splňuje požadavek na větší rozsah. Za újmu v nemajetkové sféře se považuje např. poškození dobré pověsti soutěžitele, jeho dobrého jména, důvěryhodnosti jeho podniku, snižování kvality jeho výrobků, narušení chodu nebo rozvoje podniku soutěžitele apod.

II. Trestný čin porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 tr. zákoníku ve formě nekalé soutěže se od obchodněprávní úpravy nekalé soutěže podle § 44 a násl. obch. zákoníku, kde postačí, aby nekalosoutěžní jednání bylo jen způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům, spotřebitelům nebo dalším zákazníkům, odlišuje tím, že vyžaduje, aby taková újma jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům ve větším rozsahu skutečně vznikla, popř. aby pachatel opatřil sobě nebo jinému ve větším rozsahu neoprávněné výhody. Pro újmu materiální povahy, kterou lze vyčíslit v penězích, lze větší rozsah dovodit při částce nejméně 50 000 Kč. Jde-li o újmu imateriální povahy, pak její význam by měl být srovnatelný s větším rozsahem materiální újmy. Větší rozsah újmy způsobené jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům může být naplněn částečně materiální újmou a částečně imateriální újmou. Kritéria jsou převážně ekonomické povahy a mohou se i různě prolínat.

(1) Shledá-li soud u obžalovaného důvod k uložení ochranného opatření, může je uložit i bez návrhu státního zástupce.

(2) Jestliže soud potřebuje k rozhodnutí o ochranném opatření provést ještě další dokazování, které nemůže být provedeno ihned, vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání.

(3) Postupovat podle odstavce 2 lze i tehdy, jestliže státní zástupce učinil návrh na zabrání věci nebo části majetku nenáležející obžalovanému.

Trestní zákoník v § 98 uvádí druhy ochranných opatření (ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci, zabrání části majetku a ochranná výchova).

Pokud má soud spolehlivý podklad pro uložení ochranného opatření již po provedeném hlavním líčení, nic mu nebrání v tom, aby se výrok o uložení ochranného opatření stal součástí výroku rozsudku.

V případě, že soud sice po provedeném hlavním líčení nebude mít pochybnosti o vině a trestu na základě provedeného dokazování, avšak nebude mít dostatek podkladů pro uložení ochranného léčení, pak rozhodne o vině a trestu a otázku ochranného opatření si vyhradí do veřejného zasedání.

Roz. 20/16 – Jestliže v hlavním líčení soud prvního stupně postupem podle § 230 odst. 2, nebo 3 tr. ř. nevyhradí rozhodnutí o ochranném opatření (např. o návrhu státního zástupce na uložení zabrání věci) veřejnému zasedání, není součástí jeho rozhodnutí (rozsudku) negativní výrok, tj. že se ochranné opatření neukládá, eventuálně že se zamítá návrh státního zástupce na jeho uložení. V odůvodnění rozhodnutí však stručně vysvětlí úvahy, které jej vedly k nevyhovění návrhu na uložení ochranného opatření.

(1) Vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v § 223 odst. 1 a 2, § 223a odst. 1 nebo § 224 odst. 1 a 2, soud rozhodne o zastavení trestního stíhání nebo o jeho přerušení, o podmíněném zastavení trestního stíhání, anebo o schválení narovnání.

(2) Mimo hlavní líčení soud rozhoduje v neveřejném zasedání. Považuje-li to předseda senátu za potřebné, může k rozhodnutí o schválení narovnání nařídit veřejné zasedání.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může státní zástupce podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek. Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání mohou takovou stížnost podat též obžalovaný a poškozený.

Ve veřejném zasedání rozhoduje soud v případech, ve kterých to zákon výslovně stanoví nebo ve kterých to považuje předseda senátu z důležitého důvodu za potřebné.

Shora bylo již uvedeno, že soud rozhoduje v hlavním líčení. Další z forem jednání soudu je veřejné zasedání, které se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu (zde pouze záleží na tom, v jakém stadiu je ve věci rozhodováno) a zapisovatele, a pokud nestanoví zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce u veřejného zasedání nutná. Třetí a poslední formou jednání soudu je neveřejné zasedání (viz blíže § 240 tr. ř.).

(1) Předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce nebo opatrovníka těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.

(2) Den veřejného zasedání stanoví předseda senátu tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci zbývala od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm alespoň pětidenní lhůta k přípravě. Zkrácení této lhůty je možné jen se souhlasem toho, v jehož zájmu je lhůta dána. U ostatních osob, která se k veřejnému zasedání předvolávají nebo o něm vyrozumívají, je třeba zachovat zpravidla třídenní lhůtu.

Obdobně jako v případě hlavního líčení, také příprava veřejného zasedání je svěřena předsedovi senátu. Shora je rovněž uvedeno, že předseda senátu o konání veřejného zasedání některé osoby vyrozumívá a jiné osoby může k veřejnému zasedání předvolat. Obecně lze rozdíl mezi těmito pojmy vyjádřit následovně; osoby, jejichž účast považuje soud za nutnou u veřejného zasedání – ty jsou předvolávány (např. obviněný, svědek, znalec), ostatní osoby jsou pak již jen vyrozumívány.

Roz. 21/91 – I. – Vyrozumět poškozeného o veřejném zasedání konaném o návrhu na povolení obnovy řízení je třeba podle § 233 odst. 1 tr. ř. jen v těch případech, je-li návrh na povolení obnovy řízení podán proto, že vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody.

II. Poškozený má právo podat stížnost proti usnesení o povolení obnovy řízení pouze tehdy, byla-li obnova povolena výslovně ve výroku o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody.

Roz. 35/02 – Pětidenní lhůta k přípravě na veřejné zasedání stanovená v § 233 odst. 2 tr. ř. pro doručování předvolání, resp. vyrozumění o tomto zasedání některým osobám se nevztahuje na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání. V případech, kdy dojde k zásadní změně projednávaných otázek, však bude namístě s ohledem na zásadu vyplývající z čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle které má obviněný právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby, poskytnout obviněnému, popř. i jeho obhájci potřebnou lhůtu na jejich přípravu k odročenému veřejnému zasedání.

Roz. 38/03 – I. – Podle § 233 odst. 1 tr. ř. se obžalovaný k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání je nutná, zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, resp. o vyjádření k odvolání jiné procesní strany, jestliže se k veřejnému zasedání nedostaví. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, resp. jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.

Roz. 48/17 – Předseda senátu soudu prvního stupně za podmínek uvedených v § 251 odst. 2 tr. ř. ustanoví obviněnému, který podal odvolání nesplňující náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1 tr. ř., obhájce, a to za účelem jen odůvodnění odvolání anebo i obhajování v odvolacím řízení. Není-li v opatření o ustanovení obhájce jeho účel jasně a určitě vymezen, je nutno takovou neurčitost vykládat ve prospěch obviněného jako ustanovení obhájce jak za účelem odůvodnění odvolání, tak i obhajování v odvolacím řízení. Jestliže za takové situace odvolací soud nevyrozuměl obhájce obviněného o konání veřejného zasedání, ačkoliv ho vyrozumět měl, v důsledku čehož obhájce při veřejném zasedání nebyl přítomen, došlo k porušení práva na obhajobu, které naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

(1) Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Přítomnost jiných osob může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení; § 111a se užije obdobně.

(2) Nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná.

Roz. 51/68 – I. – Ve veřejném zasedání, v němž se rozhoduje podle § 60 odst. 1, § 82 odst. 2 tr. zák. o tom, zda mladistvý vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody nebo zda podmíněné odsouzení bude ponecháno v platnosti, příp. bude prodloužena zkušební doba, neztrácí obviněný charakter mladistvého ani, když v době veřejného zasedání již dovršil osmnáctý rok věku. Proto i v tomto stádiu trestního řízení je nutno užít všech procesních ustanovení devatenácté hlavy prvního oddílu tr. ř. o řízení proti mladistvým, pokud to není vyloučeno z důvodů uvedených v § 301 odst. 2 tr. ř.

Roz. 42/96 – Ve veřejném zasedání, ve kterém soud rozhoduje o uložení ochranného léčení, s výjimkou ochranného léčení protialkoholního, je účast obhájce obviněného nutná.

(1) Po zahájení veřejného zasedání podá předseda nebo jím určený člen senátu na podkladě spisu zprávu o stavu věci zaměřenou na otázky, které je třeba ve veřejném zasedání řešit. Poté osoba, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, návrh přednese. Osoba, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jakož i státní zástupce se k návrhu vyjádří, nejsou-li sami navrhovateli.

(2) Jsou-li při veřejném zasedání prováděny důkazy, užije se přiměřeně ustanovení o dokazování u hlavního líčení. Omezení v provádění důkazů čtením protokolu o výpovědi svědka nebo znalce nebo přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o jejich výslechu provedeném prostřednictvím videokonferenčního zařízení (§ 211 odst. 1, 5 a 7) platí pouze pro veřejné zasedání konané o odvolání.

(3) Po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má právo mluvit poslední.

Roz. 40/68 – I. – Změnilo-li se při odročení hlavního líčení (veřejného zasedání) sestavení senátu a je tedy nutné provést hlavní líčení (veřejné zasedání) znovu (§ 219 odst. 2, § 238 tr. ř.), nestačí pouze konstatovat obsah protokolu o předchozím hlavním líčení (veřejném zasedání), ale musí být znovu vyslechnut obviněný a svědci, které soud vyslechl před odročením hlavního líčení (veřejného zasedání).

II. Ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného je nutno rozlišovat mezi přednesením návrhu obviněným jakožto osobou, která dala k veřejnému zasedání podnět (§ 235 odst. 1 tr. ř.) a výslechem obviněného (§ 91 násl. tr. ř.). Pouze v druhém případě je přednes obviněného důkazem, který může odvolací soud provést (§ 263 odst. 6 tr. ř.) a který může hodnotit ve svém rozhodnutí. Před prvým provedením tohoto výslechu musí odvolací soud poučit obviněného o jeho právech (§ 92 odst. 1, § 33 odst. 2 tr. ř.).

Obviněný nesmí svou výpověď přečíst, smí pouze nahlédnout do písemných poznámek, které však musí na požádání předložit vyslýchajícímu (§ 93 odst. 1 tr. ř.). Naproti tomu obviněným přednesený návrh není důkazním prostředkem a jeho obsah proto nemůže být hodnocen v rozhodnutí odvolacího soudu, i když obsahuje okolnosti, které se bezprostředně dotýkají předmětu trestního stíhání tento návrh je obviněný oprávněn přečíst.

Při svém rozhodnutí smí soud přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány ve veřejném zasedání, a opírat se o důkazy, které byly ve veřejném zasedání provedeny.

Na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení.

(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranném opatření vyhradil podle § 230 odst. 2, může je uložit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to státní zástupce.

(2) Proti rozhodnutí o ochranném opatření je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Nelze-li v řízení o zabrání věci spolehlivě zjistit vlastníka věci, jež má být zabrána, nebo není-li jeho pobyt znám, ustanoví mu předseda senátu opatrovníka. Opatrovník má v řízení o zabrání věci stejná práva jako její vlastník.

(2) Všechny písemnosti určené pro vlastníka věci se doručují pouze opatrovníku. Předvolání vlastníka věci k veřejnému zasedání se vhodným způsobem uveřejní. Veřejné zasedání se pak provede i v nepřítomnosti vlastníka věci a to bez ohledu na to, zda se vlastník věci o něm dověděl.

(4) Obdobně podle odstavců 1 až 3 se postupuje i v řízení o zabrání části majetku.

V neveřejném zasedání rozhoduje soud tam, kde není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení, veřejném zasedání nebo vazebním zasedání.

(1) Neveřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele.

Je-li třeba při neveřejném zasedání provést důkazy, děje se tak přečtením protokolu a jiných písemností.

(1) Opravným prostředkem proti rozsudku soudu prvního stupně je odvolání. Proti rozsudku, kterým soud schválil dohodu o vině a trestu, lze podat odvolání pouze v případě, že takový rozsudek není v souladu s dohodou o vině a trestu, jejíž schválení státní zástupce soudu navrhl. Proti rozsudku, kterým soud schválil dohodu o vině a trestu, může poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, podat odvolání pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, ledaže v dohodě o vině a trestu souhlasil s rozsahem a způsobem náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydáním bezdůvodného obohacení a tato dohoda byla soudem schválena v podobě, s níž souhlasil.

Řádným opravným prostředkem proti rozsudku soudu, který rozhodoval v prvním stupni, je odvolání. Shora již bylo rovněž zmíněno, že soud může za jistých okolností[77] rozhodnout formou tzv. trestního příkazu, proti kterému je však možno jako opravný prostředek podat odpor, nikoli odvolání a tím, že podáme odpor proti trestnímu příkazu, tento se ruší a ve věci bude nařízeno hlavní líčení.

Odvolání je přípustné proti všem rozsudkům soudu prvního stupně, které nejsou doposud v právní moci. Výčet osob, které mohou rozsudek napadnout odvoláním je vymezen v následujícím paragrafu.

Toto ustanovení bylo doplněno zák. č. 193/2012 Sb., o text, který navazuje na dohodu o vině a trestu (viz např. § 2 odst. 8, § 175a,b tr. ř.) a tím je reagováno na odlišný charakter rozsudku vydaného v hlavním líčení a rozsudku, jímž soud schválil dohodu a vině a trestu, kdy rozsudek, jímž soud schválil dohodu o vině a trestu nabude právní moci již vyhlášením, avšak zůstávají zachovány mechanismy k zabránění zneužití tohoto mechanismu (rozsudek není v souladu s dohodou o vině a trestu, jejíž schválení státní zástupce navrhl).

Roz. 28/94 – I. – Je-li po zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o opravném prostředku z dosud objasněného stavu věci zřejmé, že žalovaný skutek není trestným činem, a že doplnění dokazování v dalším řízení na tom nemůže nic změnit (např. již v obžalobě bylo nesprávně aplikováno příslušné ustanovení tr. zák., nebo došlo po rozhodnutí ke změně tohoto zákona), nemůže nadřízený soud již pokračovat v trestním stíhání, např. tím, že by věc vrátil nižšímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, ale sám obviněného zprostí obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., pokud nebude podle povahy věci přicházet v úvahu její postoupení podle § 257 písm. a) tr. ř.

V trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od „věci samé“ (jejího merita) oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem. K základním zásadám spravedlivého procesu („stanoveného postupu“ dle čl. 36 odst. 1 Listiny), mimo postulátu nezávislého a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci aj., náleží – nikoli v poslední řadě – také ústavní požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (hlava pátá Listiny) a z ní vyplývající právo na spravedlivý proces; proto také tam, kde zákon, ať již z jakýchkoli důvodů, připouští dvojí výklad, je v intencích zásad spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky co nejvíce souladný.

b) obžalovaný pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká, nejde-li o výrok o vině v rozsahu, v jakém soud přijal jeho prohlášení viny,

c) zúčastněná osoba pro nesprávnost výroku o zabrání věci nebo zabrání části majetku,

d) poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení, pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení.

(2) Osoba oprávněná napadat rozsudek pro nesprávnost některého jeho výroku může jej napadat také proto, že takový výrok učiněn nebyl, jakož i pro porušení ustanovení o řízení předcházejícím rozsudku, jestliže toto porušení mohlo způsobit, že výrok je nesprávný nebo že chybí.

V tomto ustanovení je konkretizováno, které subjekty mohou odvoláním napadnout rozsudek. Jak je již patrno z úvodu tohoto ustanovení, nejširší oprávnění je dáno státnímu zástupci, který může odvolání podat pro nesprávnost kteréhokoli výroku.

V souvislosti se státním zástupcem je vhodné uvést, že tento může odvolání podat nejen v neprospěch obviněného, ale také v jeho prospěch, může odvolání podat i do výroku o náhradě škody apod. Obviněný pak pouze proti výroku, který se ho přímo dotýká. Stejně jako státní zástupce může podat odvolání s odůvodněním, že výrok nebyl učiněn. Oba mohou rovněž odvoláním napadnout rozsudek pro vady řízení (řízení nebyl přítomen obhájce, přestože šlo o řízení, kde jsou dány důvody nutné obhajoby apod.).

V případě poškozeného je vhodné upozornit na to, že tento nemůže podat odvolání proti výroku o vině či trestu, pokud nesouhlasí s těmito výroky, neboť jde o výroky, které se dotýkají obviněného, nikoli poškozeného.

Roz. 43/67 – Podá-li poškozený odvolání proti výroku zprošťujícího rozsudku, jímž byl podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázán se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jde o odvolání podané osobou neoprávněnou, a proto je odvolací soud zamítne podle § 253 odst. 1 tr. ř.

Roz. 60/81 – Manželka poškozeného není osobou oprávněnou podat svým jménem odvolání ve prospěch poškozeného pro nesprávnost výroku o náhradě škody nebo proto, že takový výrok učiněn nebyl. Takové odvolání by mohla podat jen jménem poškozeného jako jeho zmocněnec.

Roz. 1/82 – I. – Odvolací súd preskúma podľa § 254 ods. 1 Tr. por. rozsudok súdu prvého stupňa vo výroku o náhrade škody aj. vtedy, ak poškodený, ktorý uplatnil nárok na náhradu škody podľa § 43 ods. 2 Tr. por., podá odvolanie síce proti takým výrokom rozsudku, ktoré podľa zákona nemôže napadnúť (napr. výroky o vine alebo o treste, z obsahu jeho odvolania však možno vyvodiť (§ 59 ods. 1 Tr. por.), že napadá aj výrok o náhrade škody, prípadne, že takýto výrok nebol urobený, alebo že boli porušené ustanovenia o konaní, ktoré predchádzalo rozsudku, ak toto porušenie mohlo spôsobiť, že výrok o náhrade škody je nesprávny alebo že chýba [§ 246 ods. 1 písm. d), ods. 2 Tr. por.].

II. Odvolací súd zamietne podľa § 253 ods. 1 Tr. por. odvolanie poškodeného, ktorý uplatnil nárok na náhradu škody podľa § 43 ods. 2 Tr. por., ako odvolanie podané neoprávnenou osobou, ak je zrejmé, že odvolanie smeruje výlučne proti takým výrokom rozsudku súdu prvého stupňa, ktoré podľa zákona nemôže napadnúť.

Roz. 34/00 – Bylo-li státním zástupcem podáno odvolání ohledně více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, musí odvolací soud rozhodnout tak, aby bylo zřejmé, že je rozhodnuto výrokem o odvolání ohledně každé z těchto osob. Takové odvolání je třeba chápat jako odvolání skládající se z tolika samostatných částí, kolika osob se týká, takže o takovém odvolání není rozhodnuto jako o celku a účinky rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k jednotlivým osobám nelze dovozovat z toho, jak bylo rozhodnuto o odvolání ohledně některých z nich. To mimo jiné znamená, že v případě, kdy odvolací soud shledá důvodným takové odvolání jen u některé z osob, odvolání ohledně dalších podle § 256 tr. ř. zamítne.

Roz. 32/03 – Odvolací právo ve smyslu § 246 odst. 1 písm. d) tr. ř. má pouze ten poškozený, který uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu škody řádně a včas (§ 43 odst. 3, § 206 odst. 2 tr. ř.). Nejsou-li tyto zákonné podmínky splněny, odvolací soud odvolání takového poškozeného zamítne podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou.

Koncepce trestního řízení v České republice – ohledně postavení poškozeného vychází z toho, že poškozený je samostatnou stranou řízení s poměrně širokými procesními právy (§ 12 odst. 6 trestního řádu). Přitom je třeba mít na zřeteli, že své postavení v trestním řízení neztrácí tím, že mu již byla škoda plně nahrazena (např. před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu), a pojem poškozeného je proto širší než pojem subjektu adhezního řízení, neboť zahrnuje i takového poškozeného, který není oprávněn uplatnit nárok na náhradu škody v trestním řízení. Přestože tedy adhezní řízení, v němž se projednává nárok poškozeného na náhradu škody, je součástí trestního řízení a splývá s ním (srov. Šámal/Král/Baxa/ Púry: Trestní řád – komentář, 1. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 171 a 173), je možno učinit dílčí závěr, že procesní práva poškozeného, jakožto strany trestního řízení, se neredukují toliko na právo na náhradu škody.

Zároveň však platí, že trestní řízení v České republice spadá do oblasti práva veřejného. V rámci trestního řízení neexistuje možnost podání tzv. soukromé žaloby, jak tomu je v některých jiných zemích (srov. např. SRN, Rakousko), nýbrž existují toliko tzv., veřejné žaloby, které podává stát proti obviněnému ze spáchání trestného činu (byť v některých případech se souhlasem poškozeného). Podle čl. 80 Ústavy České republiky zastupuje veřejnou žalobu v trestním řízení státní zastupitelství, které je systematicky zařazeno do oblasti výkonné moci. Výlučné postavení státního zastupitelství v trestním řízení dále vychází ze zásady legality (§ 2 odst. 3 trestního řádu), podle níž je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy, o nichž se dozví, a ze zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 trestního řádu), podle níž trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby podané státním zástupcem.

Poškozený, byť je samostatnou stranou trestního řízení, tedy nemá právo podat obžalobu a tímto „monopolním právem“ disponuje pouze stát. Logickým důsledkem výše uvedené koncepce trestního řízení v České republice je proto i napadené ustanovení § 246 odst. 1 písm. d) trestního řádu, podle něhož poškozený může rozsudek odvoláním napadnout pouze pro nesprávnost výroku o náhradě škody, a nikoliv v jeho dalších částech. Celý rozsudek, tzn. včetně části jeho výroku o vině a trestu obžalovaného, je oprávněn napadnout odvoláním pouze státní zástupce [§ 246 odst. 1 písm. a) trestního řádu], a to jak ve prospěch, tak i v neprospěch obžalovaného. Obžalovaný může rozsudek odvoláním napadnout pouze pro nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká [§ 246 odst. 1 písm. b) trestního řádu].

Z ústavněprávního hlediska navíc Ústavní soud připomíná, že charakteristickým znakem moderního právního státu v kontinentálním evropském pojetí je skutečnost, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kdo jej spáchal (srov. usnesení sp. zn. II. US 361/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, str. 345). Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, tatáž sbírka, svazek 14, str. 291, 293).

(1) V neprospěch obžalovaného může rozsudek napadnout odvoláním jen státní zástupce; toliko pokud jde o povinnost k náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo k vydání bezdůvodného obohacení, má toto právo též poškozený, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.

(2) Ve prospěch obžalovaného mohou rozsudek odvoláním napadnout kromě obžalovaného a státního zástupce i příbuzní obžalovaného v pokolení přímém, jeho sourozenci, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh. Státní zástupce může tak učinit i proti vůli obžalovaného. Je-li obžalovaný omezen ve svéprávnosti, může i proti vůli obžalovaného za něho v jeho prospěch odvolání podat též jeho opatrovník a jeho obhájce.

Roz. 4/72 – Obžalovaný, ktorý sa vzdal svojho práva podať odvolanie proti odsudzujúcemu rozsudku, nemôže už právne účinne proti tomuto rozsudku podať odvolanie ani v mene svojho maloletého dieťaťa.

Roz. 9/75 – Lehotu na podanie odvolania osobami uvedenými v § 247 ods. 2 Tr. por. stanovenú v § 248 ods. 3 Tr. por. treba vykladať v súvislosti s ustanovením § 248 ods. 2 Tr. por. V dôsledku toho, ak je obvinenému, ktorý má obhajcu, doručený odpis rozsudku v iný deň ako obhajcovi, je pre beh lehoty na podanie odvolania týmito osobami rozhodujúce to doručenie odpisu rozsudku, ktoré bolo vykonané najneskoršie.

Roz. 7/76 – Oprávnění obhájce mladistvého podat v jeho prospěch odvolání trvá do doby, než mladistvý dovrší osmnáctý rok věku, popř. než nabude zletilosti uzavřením manželství (§ 8 odst. 2 o. z.). Tomuto oprávnění nebrání okolnost, že se mladistvý odvolání vzdal.

Roz. 54/86 – V době, kdy mladistvý již dosáhl zletilosti, jeho rodiče nemohou podat odvolání proti jeho vůli.

Roz. 54/02 – I. – Vzdání se práva odvolání obžalovaným je možné jen ohledně všech výroků rozsudku, proti nimž může podat odvolání. Prohlásí-li obžalovaný po vyhlášení odsuzujícího rozsudku a poučení o opravných prostředcích, že se vzdává práva odvolání a že si nepřeje, aby odvolání podaly osoby, které by mohly napadnout rozsudek v jeho prospěch podle § 247 odst. 2 tr. ř., ale ohledně výroku o náhradě škody si ponechává lhůtu k podání odvolání, je takové vzdání se odvolání právně neúčinné. Proto je třeba považovat za chybný postup soudu prvního stupně, který po takovém prohlášení obžalovaného vyznačí na rozsudku tzv. částečnou doložku právní moci.

(1) Odvolání se podává u soudu, proti jehož rozsudku směřuje, a to do osmi dnů od doručení opisu rozsudku.

(2) Jestliže se rozsudek doručuje jak obžalovanému, tak i jeho obhájci a opatrovníku, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

(3) Jiným osobám uvedeným v § 247 odst. 2, s výjimkou státního zástupce, končí lhůta týmž dnem jako obžalovanému.

V souvislosti s odvoláním je potřebné uvést, že tento úkon je zpravidla vykonán písemně, přičemž nesprávné označení nemůže být důvodem pro jeho zamítnutí, neboť soudy musí tento úkon posoudit podle jeho obsahu. Za situace, že však nebudou splněny náležitosti vyžadované zákonem pro odvolání, může být odvolání odmítnuto (viz blíže § 249 odst. 1 tr. ř., § 251 tr. ř.).

Roz. 63/72 – Obvinenému, ktorý sa po vyhlásení rozsudku vzdal odvolania, možno opis rozsudku platne doručiť aj jeho uložením podľa § 63 ods. 2 Tr. por. za predpokladu, že sa presne dodrží postup, ktorý predpisuje toto ustanovenie pre takéto náhradné doručenie. Ustanovenie § 63 ods. 3 písm. b) Tr. por. v takomto prípade nebráni tomu, aby sa odpis rozsudku uložil podľa § 63 ods. 2 Tr. por.

Roz. 19/88 – I. – když byl obžalovaný po vyhlášení rozsudku poučen o právu podat odvolání do osmi dnů od doručení opisu písemného vyhotovení rozsudku, ale v písemném vyhotovení bylo uvedeno, že proti rozsudku je možno podat odvolání do patnácti dnů od doručení opisu písemného vyhotovení rozsudku, nelze jeho odvolání zamítnout jako opožděné jen proto, že se řídil nesprávným poučením soudu v písemném vyhotovení rozsudku.

ÚS 63/1998 – Obhajoba obviněného [obžalovaného (dále jen „obviněný“)] v průběhu celého trestního stíhání dvěma či více obhájci není zákonem vyloučena; je-li obviněný obhajován dvěma (více) obhájci a nejde-li o případ, kdy obhájci ex lege svědčí samostatné procesní postavení (kupř. § 41 odst. 4, § 304 trestního řádu), jednají obhájci vždy za obviněného a výlučně jeho jménem a v důsledku toho sluší takto prováděnou obhajobu v každé její fázi procesně pokládat za jednotný procesní úkon, neboť takový úkon je vždy podmíněn procesním postavením obviněného a k němu se upíná (k němu je přiřazen), a proto obhajoba je dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost (možnost) k jejímu uplatnění všem obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného podílejí, přičemž pokud jde (pro ten který procesní úkon) o zákonem stanovené lhůty, ty – z procesní pozice obviněného – jsou naplněny okamžikem, kdy proběhnou vůči všem procesně oprávněným včetně obviněného samotného (§ 248 odst. 2 trestního řádu per analog.).

Rozhodne-li stížnostní soud o stížnosti stěžovatele před uplynutím zmíněných lhůt, aniž by vyčkal případné realizace procesního práva všech oprávněných (příp. k takové realizaci všem dal možnost), rozhodl (před skončením zákonem stanovené lhůty) předčasně.

Blanketní opravný prostředek je „institut“ propter legem a – nejedná-li se o případ, kdy (zpravidla na žádost) lhůta k odůvodnění blanketního opravného prostředku jako lhůta soudcovská byla stanovená soudem – není pro jeho významové rozšíření či zdůraznění nejmenšího zákonného (tím méně pak ústavního) podkladu.

V případech tohoto (a podobného) druhu je vždy věcí toho, kdo opravný blanketní prostředek podal, aby si sám přiměřeným způsobem vytvořil takovou situaci, za níž by v době rozhodování o něm mohlo být soudem přihlédnuto ke všemu, co v následném a tedy opožděném jeho odůvodnění přednesl.

Roz. 59/02 – Jednou z náležitostí obsahu odvolání je i jeho odůvodnění ve lhůtách podle § 248, resp. § 251 tr. ř. Je-li odvolání odůvodněno po uplynutí lhůty pěti dnů uvedené v § 251 odst. 1 tr. ř., popř. není-li odůvodněno vůbec, odvolací soud je podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítne.

Lhůtu k odstranění vad odvolání podle § 251 odst. 1 tr. ř. nelze prodloužit, neboť jde o lhůtu zákonnou a trestní řád na možnost jejího prodloužení nepamatuje.

Roz. 42/07 – II. – Důvody nutné obhajoby ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 tr. ř. mohou vzniknout i po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně až do právní moci rozsudku. V takovém případě je nutno neprodleně postupem podle § 38 odst. 1 tr. ř. zajistit obžalovanému obhájce a doručit mu rozsudek. Osmidenní lhůta k podání odvolání pak běží podle § 248 odst. 2 tr. ř. od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

(1) Odvolání musí být ve lhůtě uvedené v § 248 nebo v další lhůtě k tomu stanovené předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 251 také odůvodněno tak, aby bylo patrno, v kterých výrocích je rozsudek napadán a jaké vady jsou vytýkány rozsudku nebo řízení, které rozsudku předcházelo. O tom musí být oprávněné osoby poučeny.

(2) Státní zástupce je povinen v odvolání uvést, zda je podává, byť i zčásti, ve prospěch nebo v neprospěch obviněného.

Roz. 3/83 – II. – Za nedodržení lhůty k odůvodnění odvolání stanovené v § 249 odst. 1 tr. ř. nelze uložit pořádkovou pokutu podle § 66 odst. 1 tr. ř.

Roz. 27/04 – Vadu obsahu odvolání státního zástupce spočívající v tom, že v něm není vymezeno, je-li podáno ve prospěch nebo v neprospěch obviněného (§ 249 odst. 2 tr. ř.), je soud prvního stupně povinen pokusit se odstranit postupem podle § 251 odst. 1 tr. ř.

Odvolací soud proto nemůže odmítnout odvolání státního zástupce podle § 253 odst. 3 tr. ř. z důvodu, že takové vymezení chybí, pokud předseda senátu soudu prvního stupně neučinil výzvu k odstranění vad, nestanovil pro ně pětidenní lhůtu a neupozornil státního zástupce na následky nesplnění této výzvy záležící v odmítnutí odvolání.

Roz. 1/05 – Poučení oprávněné osoby o obsahových náležitostech odvolání (§ 249 odst. 1 tr. ř.) nestačí poskytnout pouze obhájci obžalovaného, ale musí být dáno i samotnému obžalovanému.

Roz. 47/06 – Odvoláním podaným proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl ukládán společný trest za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák., se nelze účinně domáhat změny výroku o vině v části, která je přejímána z dřívějšího pravomocného rozsudku zrušeného zčásti nebo v celém rozsahu v rámci ukládání společného trestu. Tato skutková zjištění není odvolací soud oprávněn přezkoumávat, i když je odvolatel výslovně napadá.

Roz. 34/09 – V případě, že předseda senátu soudu prvního stupně zjistí, že odvolání, které nesplňuje obsahové náležitosti popsané v ustanovení § 249 odst. 1 tr. ř., bylo podáno zjevně opožděně, nepostupuje podle ustanovení § 251 tr. ř., nýbrž předloží věc k rozhodnutí odvolacímu soudu.

(1) Po vyhlášení rozsudku může se oprávněná osoba odvolání výslovně vzdát.

(2) Osoba, která odvolání podala, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se odvolací soud odebere k závěrečné poradě. Odvolání státního zástupce může vzít zpět i nadřízený státní zástupce nebo, jde-li o odvolání evropského pověřeného žalobce nebo evropského žalobce, příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce.

(3) Odvolání podané ve prospěch obžalovaného jinou oprávněnou osobou nebo za obžalovaného obhájcem nebo opatrovníkem může být vzato zpět jen s výslovným souhlasem obžalovaného. V tomto případě běží obžalovanému nová lhůta k podání odvolání od vyrozumění, že odvolání bylo vzato zpět.

(4) Zpětvzetí odvolání vezme, není-li překážek, usnesením na vědomí předseda senátu odvolacího soudu, a nebyla-li věc dosud tomuto soudu předložena, předseda senátu soudu prvního stupně.

Roz. 28/65 – Vzdá-li se obviněný výslovně opravného prostředku, nemůže pak podat opravný prostředek ani prostřednictvím svého obhájce. Obhájce může podat odvolání i proti vůli obviněného, je-li obviněný nesvéprávný.

Roz. 25/71 – Zpětvzetí prohlášení podle § 11 odst. 2 tr. ř. vezme, není-li překážek, předseda senátu usnesením na vědomí podle analogie § 250 odst. 4 tr. ř. Usnesení o zastavení trestního stíhání tím bez dalšího opět nabývá účinnosti.

Roz. 26/76 – Prekážkou, ktorá vylučuje postup predsedu senátu podľa § 250 ods. 4 Tr. por., je aj okolnosť, že sú dané dôvody uvedené v § 11 ods. 1 písm. a) Tr. por., ktoré bránia pokračovať v trestnom stíhaní.

Roz. 24/78 – Vezme-li obhájce odvolání podané za obžalovaného zpět, je povinen současně se zpětvzetím tohoto odvolání soudu sdělit, že tak činí na základě výslovného souhlasu obžalovaného (§ 250 odst. 3 tr. ř.).

Nesdělí-li to obhájce soudu nebo má-li předseda senátu před postupem podle § 250 odst. 4 tr. ř. důvodné pochybnosti, zda ke zpětvzetí odvolání podaného za obžalovaného jeho obhájcem došlo na základě výslovného souhlasu obžalovaného, ověří si tuto skutečnost podle okolností buď u obhájce nebo přímo u obžalovaného.

Roz. 49/87 – Skutočnosť, že môžu vzniknúť pochybnosti o správnosti rozsudku, nemôže byť prekážkou, aby odvolací súd vzal v zmysle § 250 ods. 4 Tr. por. na vedomie, že osoba, ktorá podala odvolanie, vzala odvolanie späť.

Roz. 14/91 – Odvolání proti rozsudku tvoří zásadně jeden celek, který je ohledně každého obžalovaného, jehož se odvolání týká, vymezen všemi výroky napadeného rozsudku, proti nimž mohl odvolatel podat odvolání. Jedině v takovém rozsahu je také možné účinně vzít podané odvolání zpět.

Roz. 64/99 – I. – Oprávněná osoba se po doručení trestního příkazu může výslovně vzdát práva odporu podle analogie § 250 odst. 1 tr. ř.

II. Pokud se obviněný, jenž je plně způsobilý k právním úkonům, výslovně vzdal práva odporu, nemůže poté podat odpor ani prostřednictvím svého obhájce.

Postup soudu, který v takové věci přesto nařídí hlavní líčení a dokonce vydá rozhodnutí, je v rozporu se zákonem, neboť o podané obžalobě již bylo rozhodnuto pravomocným trestním příkazem. Je-li proti takovému rozhodnutí podán opravný prostředek, je třeba v opravném řízení postupovat podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., popř. podle § 149 odst. 1 tr. ř., tj. napadené rozhodnutí se bez dalšího zruší.

Roz. 58/09 – Obviněný je oprávněn vzít sám zpět své odvolání, i když je předtím podal prostřednictvím obhájce, neboť s opravným prostředkem zásadně disponuje ten, jehož jménem je podán.

V případě, že obhájce je oprávněn jménem obviněného podat odvolání i proti jeho vůli (§ 41 odst. 4 tr. ř.), zpětvzetí takového odvolání jen samotným obviněným je neúčinné.

Nejde-li o případ, kdy obhájce může jménem obviněného podat odvolání i proti jeho vůli, pak skutečnost, že obviněný zastoupený obhájcem vzal sám zpět své odvolání, ani nezakládá důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tj. že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, a to ani tehdy, měl-li obhájce z důvodu nutné obhajoby.

Roz. 54/10 – Z ustanovení § 250 odst. 2 věty první, tr. ř. vyplývá, že pokud obviněný vzal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně zpět, vztahuje se toto zpětvzetí i na odvolání podané jeho jménem obhájcem. To neplatí, jde-li o obviněného, který je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo je-li jeho způsobilost k právním úkonům omezena, popř. o mladistvého, u kterých může obhájce podat odvolání i proti jejich vůli (§ 41 odst. 4 tr. ř.). V takových případech je zpětvzetí odvolání samotným obviněným právně neúčinné (srov. č. 58/2009 Sb. roz. tr.).

(1) Nesplňuje-li odvolání státního zástupce, odvolání, které podal za obžalovaného jeho obhájce, nebo odvolání, které podal za poškozeného nebo za zúčastněnou osobu jejich zmocněnec, náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1, vyzve je předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě pěti dnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude odvolání odmítnuto podle § 253 odst. 3. Stejně postupuje, pokud takové odvolání podal obžalovaný, který má obhájce, poškozený nebo zúčastněná osoba, kteří mají zmocněnce.

(2) Nemá-li obžalovaný, který podal odvolání nesplňující náležitosti obsahu odvolání podle § 249 odst. 1, obhájce, vyzve ho předseda senátu k odstranění vad ve lhůtě osmi dnů a poskytne mu k odstranění vad odvolání potřebné poučení. Nevedlo-li to k nápravě nebo vyžaduje-li to povaha projednávané věci, a obžalovaný si sám obhájce nezvolil, ustanoví mu ho za účelem jen odůvodnění odvolání anebo i obhajování v odvolacím řízení předseda senátu a dále postupuje podle odstavce 1. U poškozeného a zúčastněné osoby, kteří nemají zmocněnce, postupuje předseda senátu přiměřeně.

(3) Jakmile uplynuly lhůty k podání odvolání a lhůty k odstranění vad odvolání u všech oprávněných osob, předseda senátu doručí stejnopis odvolání a jejich odůvodnění ostatním stranám a nevyčkávaje jejich vyjádření předloží spisy odvolacímu soudu.

Roz. 52/68 – Z ustanovení § 251 tr. ř., které ukládá předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby předložil spis odvolacímu soudu, jakmile uplyne lhůta všem osobám, oprávněným k podání odvolání, vyplývá, že odvolací soud musí – s výjimkou vyloučení věci podle § 23 tr. ř. – rozhodovat najednou v jednom odvolacím řízení a jedním rozhodnutím o všech odvoláních osob, které jsou k podání odvolání oprávněny.

Roz. 23/05 – Z ustanovení § 251 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že předseda senátu ve výzvě k odstranění vad podaného odvolání uvede nejen zákonnou lhůtu pěti dnů, v níž je nutno zjištěné vady odstranit, ale současně též určí konkrétní událost (okamžik), která je pro počátek běhu této lhůty relevantní (např. může za takovou událost stanovit den doručení takové výzvy). Splnění obou těchto předpokladů je nezbytné pro závěr, že lhůta pěti dnů byla v souladu se zákonem stanovena a jen za splnění těchto podmínek lze rozhodnout o odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 3 tr. ř.

Roz. 60/05 – 1. – Obsahem výzvy podle ustanovení § 251 odst. 1 tr. ř. musí být upozornění na zjištěné nedostatky náležitostí obsahu odvolání, jež podle názoru předsedy senátu soudu prvního stupně představují takové vady odvolání, pro které odvolací soud odvolání odmítne. I když ve srovnání s požadavky vyplývajícími z ustanovení § 251 odst. 2 tr. ř. není nutné, aby soud takovou výzvou (např. určenou obviněnému zastoupenému obhájcem) současně poskytoval i potřebné poučení o postupu, který vede k odstranění vytýkaných vad, je specifikace vad podaného odvolání předpokladem, že za splnění dalších podmínek mohou být vůči odvolateli vyvozeny z nesplnění výzvy důsledky uvedené v ustanovení § 253 odst. 3 trestního řádu.

2. Analogickou aplikaci ustanovení § 61 tr. ř., které umožňuje navrácení lhůty obviněnému a jeho obhájci k podání opravného prostředku, lze použít i v případech, když obviněný nebo jeho obhájce z důležitých důvodů zmešká lhůtu stanovenou ve výzvě soudu k odstranění vad obsahových náležitostí odvolání (§ 251 odst. 1 tr. ř.).

Ustanovení § 61 tr. ř. představuje speciální úpravu ve vztahu k ustanovení § 41 odst. 5 tr. ř., na jejímž podkladě je obhájce, jehož zmocnění obviněného obhajovat by jinak zaniklo, oprávněn podat ještě žádost o navrácení lhůty k podání odvolání. Obdobně je pak obhájce obviněného oprávněn podat též žádost o navrácení lhůty k odstranění vad obsahových náležitostí odvolání ve smyslu § 251 odst. 1 tr. ř.

Roz. 45/17 – Má-li obviněný obhájce, který za něj podá odvolání, jež nesplňuje náležitosti obsahu odvolání (§ 249 odst. 1 tr. ř.), předseda senátu zašle výzvu k odstranění vad odvolání podle § 251 odst. 1 tr. ř. toliko obhájci obviněného.

O odvolání proti rozsudku okresního soudu rozhoduje nadřízený krajský soud a o odvolání proti rozsudku vojenského obvodového soudu rozhoduje nadřízený vyšší vojenský soud. O odvolání proti rozsudku krajského nebo vyššího vojenského soudu jako soudu prvního stupně rozhoduje nadřízený vrchní soud.

(1) Odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět.

(2) Jako opožděné nemůže být zamítnuto odvolání, které oprávněná osoba podala opožděně jen proto, že se řídila nesprávným poučením soudu.

(3) Odvolací soud odmítne odvolání, které nesplňuje náležitosti obsahu odvolání.

(4) Odmítnout odvolání podle odstavce 3 nelze, jestliže nebyla oprávněná osoba řádně poučena podle § 249 odst. 1 nebo nebyla oprávněné osobě, která nemá obhájce nebo zmocněnce, poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (§ 251 odst. 2).

K základní informaci ve vztahu k tomu ustanovení je potřebné uvést, že odvolací soud rozhodne o odvolání obviněného tím způsobem, že je zamítne, ev. odmítne, a to bez věcného přezkoumání z formálních důvodů. Může jít např. o situaci, kdy poškozený podá odvolání proti výroku o vině a trestu – v takovém případě se jedná o odvolání podané osobou neoprávněnou, odvolání je podáno obviněným po uplynutí lhůty stanovené zákonem, odvolání nemá ani přes poučení soudem požadované náležitosti apod.

Roz. 55/71 – Byl-li opravný prostředek podán osobou neoprávněnou nebo nebyl-li podán včas a byl-li z některého z těchto důvodů zamítnut, nabývá napadené rozhodnutí právní moci již uplynutím lhůty, kterou k opravnému prostředku měly osoby oprávněné.

Roz. 1/82 – II. – Odvolací súd zamietne podľa § 253 ods. 1 Tr. por. odvolanie poškodeného, ktorý uplatnil nárok na náhradu škody podľa § 43 ods. 2 Tr. por., ako odvolanie podané neoprávnenou osobou, ak je zrejmé, že odvolanie smeruje výlučne proti takým výrokom rozsudku súdu prvého stupňa, ktoré podľa zákona nemôže napadnúť.

Roz. 51/90 – Odvolání manželky obžalovaného, které je podáno výlučně v neprospěch obžalovaného, zamítne odvolací soud podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako odvolání podané neoprávněnou osobou.

Lhůta je zachována též tehdy, jestliže podání bylo ve lhůtě dáno na poštu a adresováno soudu (§ 60 odst. 4 tr. ř.). Musí tak být splněny současně dvě podmínky spočívající v tom, že podání musí být dáno na poštu ve lhůtě a adresováno orgánu činnému v trestním řízení, u něhož má být podáno, nebo který má ve věci rozhodnout. Jestliže jsou splněny obě tyto podmínky, nezáleží na tom, kdy podání došlo příslušnému orgánu činnému v trestném řízení, a dokonce zda mu vůbec došlo. Obviněný tak může prokázat např. fotokopií podání opravného prostředku a podacím lístkem o doporučené zásilce, že opravný prostředek podal včas na poště a že bylo správně adresováno. Odvolací soud se spokojil při posuzování otázky včasnosti podání předmětné stížnosti jen s otiskem razítka podatelny Obvodního soudu pro Prahu 2 a nevzal v úvahu skutečnost, že toto podání zjevně bylo soudu doručeno prostřednictvím pošty, avšak součásti spisu není příslušná obálka, ze které by se dalo usuzovat na den podání stížnosti k přepravě poště, a neobjasnil takto zjištěný rozpor. Protože zasedání soudu bylo neveřejné, neměl takto navrhovatel možnost předmětnou skutečnost jakkoli osvětlit. Za daných okolností bylo postupem Městského soudu v Praze porušeno základní právo navrhovatele na soudní ochranu, dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny.

Roz. 1/02 – O opravě a doplnění protokolu o hlavním líčení a o námitkách proti takovému protokolu vždy rozhoduje soud, o jehož protokol jde (§ 57 odst. 1 tr. ř.). Jestliže tedy je v řízení před odvolacím soudem zpochybněna správnost protokolace vyjádřením některé z procesních stran ohledně podání opravného prostředku proti vyhlášenému rozsudku, pak odvolací soud není oprávněn posuzovat správnost či úplnost protokolace, nýbrž věc předloží soudu prvního stupně k rozhodnutí o těchto námitkách.

Roz. 32/03 – Odvolací právo ve smyslu § 246 odst. 1 písm. d) tr. ř. má pouze ten poškozený, který uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu škody řádně a včas (§ 43 odst. 3, § 206 odst. 2 tr. ř.). Nejsou-li tyto zákonné podmínky splněny, odvolací soud odvolání takového poškozeného zamítne podle § 253 odst. 1 tr. ř. jako podané osobou neoprávněnou.

Roz. 47/03 – Základním předpokladem uplatnění ustanovení § 253 odst. 3 tr. ř. o odmítnutí odvolání z důvodu nesplnění náležitostí jeho obsahu je spolehlivé zjištění, že došlo ke splnění zákonné poučovací povinnosti podle § 249 odst. 1 tr. ř., jestliže z obsahu spisu nevyplývá, že se tak stalo, pak s ohledem na ustanovení § 253 odst. 4 tr. ř. odvolací soud nemůže podané odvolání odmítnout.

Pokud odvolací soud za těchto okolností odvolání odmítne s odkazem na ustanovení § 253 odst. 3 tr. ř., pak odvolateli odepře jeho právo na přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně v řádném opravném řízení, což opodstatňuje existenci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení v § 265b odst. 1 písm. 1) tr. ř.

Roz. 33/19 – Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. naplňuje i vedení trestního stíhání poté, co odvolací soud nesprávně nezamítl opožděně podané odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř., ale zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně.

(1) Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání.

(2) Mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.

(3) Jestliže oprávněná osoba podá odvolání proti výroku o vině, přezkoumá odvolací soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno odvolání.

(4) Byla-li odvoláním napadena část rozsudku týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem, přezkoumá odvolací soud uvedeným způsobem jen tu část rozsudku a předcházejícího řízení, která se týká této osoby.

Toto ustanovení upravuje postup soudu druhého stupně za situace, pokud nedojde k odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku – odvolání proti rozsudku z formálních důvodu, jak je uvedeno v § 253 tr. ř. Pokud se v tomto ustanovení hovoří o přezkoumání zákonnosti …, pak lze ve stručnosti uvést, že soud druhého stupně primárně musí zkoumat, zda byly dodrženy ustanovení procesních předpisů – tj. zda bylo postupováno v souladu s trestním řádem.

Každá vada řízení ještě nemusí mít za následek nesprávnost výroku o vině či trestu, a tím odůvodnit bez dalšího vyhovění podanému odvolání, neboť vždy je třeba zjištěnou vadu hodnotit v souvislosti s dalšími souvislostmi, tj. zda může mít za následek nesprávnost rozhodnutí. Některé vady svojí podstatou již v případě jejich zjištění neumožňují jiný závěr, než odvolání jako důvodnému vyhovět.

Roz. 37/65 – Odvolací súd je viazaný ustanovením § 258 ods. 2 Tr. por. a nemôže zrušiť celý výrok napadnutého rozsudku, ak vadná časť rozsudku je oddeliteľná od ostatných výrokov.

Odvolací súd nemôže so zreteľom na ustanovenie § 254 ods. 1 Tr. por. zamietnuť odvolanie prokurátora len preto, že sa nestotožnil s námietkami prokurátora a má za to, že napadnutý rozsudok je vadný z iných dôvodov prokurátorom nevytýkaných.

Roz. 12/77 – Konanie o návrhu na povolenie obnovy a rozhodnutie o povolení obnovy konania nie sú súčasťou konania, ktoré by mohol odvolací súd, rozhodujúci o odvolaní proti rozsudku vydanému po povolené obnovy, preskúmať ako súčasť postupu konania, ktoré predchádzalo napadnutému rozsudku (§ 254 ods. 1 Tr. por.). Takéto konanie a rozhodnutie nemôže preskúmať ani najvyšší súd rozhodujúci o sťažnosti pre porušenie zákona podanej proti právoplatnému rozhodnutiu vydanému v obnovenom konaní, a to ako súčasť konania, ktoré predchádzalo napadnutému rozhodnutiu (§ 267 ods. 1 Tr. por.).

Rozhodnutie o povolení obnovy a predchádzajúce konanie možno preskúmať a prípadne zrušiť len na základe sťažnosti či sťažnosti pre porušenie zákona podanej proti takémuto rozhodnutiu.

Roz. 7/80 – Řízením, které předcházelo postoupení věci z důvodu § 171 odst. 1 tr. ř., zastavení trestního stíhání nebo rozsudku a které je třeba v případě podání opravného prostředku přezkoumat podle § 147 odst. 1 písm. b), § 254 odst. 1 a § 267 odst. 1 tr. ř., je řízení od zahájení trestního stíhání (§ 160 odst. 1 tr. ř.) včetně úkonů podle § 113 a 114 tr. ř., jež lze provést před zahájením trestního stíhání (§ 158 odst. 3 tr. ř.) až do napadeného rozhodnutí. Jde-li o řízení o přečinu, je součástí předcházejícího řízení, které je třeba přezkoumat, i objasňování podle § 179a násl. tr. ř.

Řízení se přezkoumává z toho hlediska, zda všechny procesní úkony provedené v této době orgány činnými v trestním řízení byly provedeny podle zákona, popř. zda některé úkony nebyly provedeny, ačkoliv podle zákona provedeny být měly. Za součást přezkoumávaného řízení v uvedeném smyslu však nelze považovat rozhodnutí, které před vydáním některého z uvedených napadených rozhodnutí založilo překážku rei iudicatae podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.; takové rozhodnutí a řízení jemu předcházející je jiným „dřívějším stíháním“ pravomocně skončeným [§ 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.], které lze přezkoumat jen na základě mimořádného opravného prostředku podaného proti tomuto dřívějšímu rozhodnutí.

Roz. 34/84 – Skutečnost, že se osoby, které mohou podat odvolání proti rozsudku ve prospěch obžalovaného (§ 247 odst. 2 tr. ř.), odvolání nevzdaly, popřípadě že obžalovaný neprohlásil, že si nepřeje, aby tyto osoby podaly v jeho prospěch odvolání, není na překážku, aby samosoudce vyhotovil podle § 314d odst. 2 tr. ř. zjednodušený písemný rozsudek.

Jestliže taková osoba podá odvolání proti zjednodušenému písemnému rozsudku, odvolací soud přezkoumá na základě spisu správnost rozsudku a řízení, které mu předcházelo. Nemůže rozsudek zrušit jen proto, že je nepřezkoumatelný, a to proto, že neobsahuje odůvodnění.

ÚS 39/1998 – Revizní princip, který ovládá ex offo odvolací řízení ve smyslu ustanovení § 254 trestního řádu, znamená, že odvolací soud se v konečném výroku i jeho odůvodnění musí vypořádat se všemi námitkami uplatněnými v odvolání.

Odvolací soud však není povinen důsledně provádět veškeré navržené důkazy, ale je pouze povinen ze zjištěných skutkových závěrů vyvodit odpovídající právní hodnocení.

Roz. 54/02 – II. – Jelikož se výrok o povinnosti obžalovaného nahradit poškozenému způsobenou škodu bezprostředně váže k výroku o vině obžalovaného, odvolací soud ve smyslu § 254 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném po 1. 1. 2002 přezkoumá i správnost výroku o vině, byť odvolání obžalovaného směřovalo jen do výroku o náhradě škody, jestliže zjistí, že vytýkaná vada má svůj původ již ve výroku o vině.

Roz. 46/03 – Je-li podáno odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně toliko do výroku o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, pak odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. To platí za předpokladu, že odvolací soud neshledal důvod přezkoumat i jiné výroky napadeného rozsudku z důvodů uvedených v ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř.

Roz. 38/07 – I. – I když odvolací soud k odvolání obviněného nesprávně přezkoumal napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu, ačkoli odvolací námitky obviněného se týkaly i výroku o vině, Nejvyšší soud není takovým postupem odvolacího soudu vázán, a proto dovolání obviněného směřující i proti výroku o vině je přípustné.

II. Dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250b odst. 1 tr. zák. je vyloučeno nejen za předpokladu, že pachatel zanechal dalšího jednání až po výslovném projevu poškozeného, který dal pachateli najevo odhalení jeho podvodného jednání, ale i tehdy, jestliže tak pachatel učinil poté, co ho poškozený upozornil na pochybnosti o správnosti předložených údajů v žádosti o poskytnutí úvěru, o jejichž nepravdivosti pachatel věděl.

Roz. 19/13 – I – Je-li ve skutku, jehož se týká podané odvolání, shledáván jednočinný souběh více trestných činů, musí odvolací soud z hlediska požadavků uvedených v ustanovení § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumat správnost všech právních kvalifikací i skutkových zjištění je odůvodňujících, a to i když odvolatel nevytkl v odvolání žádnou vadu ohledně některého ze sbíhajících se trestných činů.

Roz. 21/13 – Odvolací soud může na podkladě odvolání podaného státním zástupcem pouze v neprospěch obviněného zrušit nebo změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně nejen v neprospěch obviněného, ale i v neprospěch a ve prospěch obviněného a také výlučně v jeho prospěch. Takovému rozhodnutí nebrání ani skutečnost, že obviněný se po vyhlášení rozsudku výslovně vzdal odvolání (§ 250 odst. 1 tr. ř.).

Rozhodnout ve prospěch obviněného může odvolací soud pouze za splnění podmínek uvedených v ustanoveních § 254 odst. 1, 2, 3 tr. ř. a § 258 a § 259 tr. ř. V odůvodnění rozhodnutí musí takový postup řádně odůvodnit.

Roz. 74/13 – I – Zákonné důvody k přezkoumání výroku o vině odvolacím soudem na podkladě odvolání státního zástupce podaného proti výroku o trestu podle § 254 odst. 2 tr. ř. jsou dány tehdy, lze-li učinit závěr, že vytýkaná nepřiměřená mírnost uloženého trestu má svou příčinu v nesprávné právní kvalifikaci skutku. Tak tomu je zejména tehdy, je-li možné s ohledem na obsah podaného opravného prostředku dospět k závěru, že namítané nedostatečné zohlednění způsobu spáchání činu pachatelem (např. zvlášť surový způsob) a jeho přístupu k poškozenému (např. výrazná míra necitelnosti k němu) při výměře trestu svědčí pro nesprávnost závěru o formě zavinění následku způsobeného pachatelem a tím i právního posouzení skutku jako trestného činu spáchaného z nedbalosti.

Roz. 32/14 – Z ustanovení § 253 a § 254 odst. 1 tr. ř., vyplývá, že odvolací soud je vázán v přezkumné činnosti zásadně tím, který výrok rozsudku odvolatel napadl a jaké vady v jeho rámci vytýká. Toto výchozí vymezení a (omezení) přezkumné pravomoci odvolacího soudu ve vztahu k napadeným výrokům však rozšiřuje ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., a to pro případy, když vada, která je vytýkána napadenému výroku rozsudku, má svůj původ v jiném výroku, který nebyl napaden odvoláním. Pak je odvolací soud povinen přezkoumat i tento jiný (odvoláním nenapadený) výrok za předpokladu, že odvolatel mohl též proti němu podat odvolání, i když tak neučinil. Přesah přezkumné povinnosti odvolacího soudu podle § 254 odst. 2 tr. ř. je podmíněn vztahem původu (příčiny) a projevu zjištěné vady nenapadeného výroku rozsudku, jestliže důvodně vytknutá vada napadeného výroku má původ v jiném než napadeném výroku rozsudku. Oba výroky musí na sebe navazovat, a proto z toho vyplývá, že nestačí zjištění vady v jiném nenapadeném výroku rozsudku bez toho, že by zároveň byla dána uvedená návaznost na výrok napadený odvoláním, tedy že by důvodně vytknutá vada jednoho výroku měla původ v jiném nenapadeném výroku.

Výrok o trestu sice obecně vždy navazuje na výrok o vině, to však k naplnění podmínek ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. nestačí, neboť odvolací soud se může a je povinen se zabývat dalším výrokem, který není odvoláním napaden, jen v případě, že v takto přezkoumávaném výroku skutečně zjistí vytýkanou vadu, jež má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním (např. v odvolání státního zástupce podaném v neprospěch obžalovaného je napaden výrok o trestu odnětí svobody jako nepřiměřeně mírný a tato vada zjištěná odvolacím soudem má svůj původ v mírnější právní kvalifikaci použité soudem prvního stupně, která by odůvodňovala přísnější trest odnětí svobody). Jestliže však je napadán odvoláním státního zástupce podaným v neprospěch obžalovaného výrok o peněžitém trestu, který nebyl uložen vzhledem k tomu, že by byl údajně zjevně nedobytný nebo že by jeho uložení bylo v rozporu s možností poškozeného domoci se přiznané náhrady škody, a odvolací soud se s touto argumentací ztotožní, nejsou splněny podmínky v ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř. pro zrušení výroku o vině, byť by výrok o vině obžalovaného byl vadný z důvodu, že byla použita mírnější právní kvalifikace.

Roz. 6/17 – Nebyl-li odvolací soud na podkladě odvolání státního zástupce oprávněn přezkoumat výrok o vině, neboť vada jím napadeného výroku o náhradě škody neměla svůj původ v tomto výroku, nemohl na podkladě tohoto odvolání rozhodnout o zrušení rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu, a to ani z důvodu potřeby nápravy zjevné nesprávnosti výroku o vině. Odvolací soud není oprávněn provést volbu, na podkladě kterého z více důvodných opravných prostředků zruší rozsudek soudu prvního stupně, pokud všechna odvolání napadla tentýž výrok o náhradě škody ve stejném rozsahu a ze stejných důvodů.

Roz. 38/18 – Rozsah, v němž je odvolací soud povinen podle § 254 tr. ř. přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně, určuje obsah podaného odvolání. Odvolatel tak zpravidla činí vymezením napadených výroků a uvedením vad, jimiž je podle něj rozsudek zatížen (§ 249 odst. 1 tr. ř.), v písemném vyhotovení odvolání. K přezkoumání rozsudku v jiném, případně i užším, rozsahu může odvolací soud přistoupit jen tehdy, je-li z následného projevu vůle odvolatele (např. jeho vyjádření při veřejném zasedání o odvolání) nepochybné, že své odvolání mění a rozsudek nadále napadá jen v rozsahu nově označených výroků. Samotná neurčitost či věcný nesoulad konečného návrhu obhájce na rozhodnutí soudu předneseného při veřejném zasedání o odvolání s obsahovým zaměřením podaného odvolání neopravňuje odvolací soud k závěru, že odvolatel svůj opravný prostředek omezil (např. že nadále napadá jen výrok o trestu). Neurčitost či věcný nesoulad konečného návrhu je potřebné odstranit (např. konkrétním dotazem), jinak by odvolací soud postupoval při svém rozhodování svévolně.

Roz. 37/21 – III. – Odvolací soud sice může pojmout odůvodnění vlastního rozhodnutí o odvolání stručně, může též přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, ale z jeho rozhodnutí musí být zároveň patrné, že se skutečně zabýval argumentací obsaženou v odvolání a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně. Prostý odkaz na odůvodnění napadeného rozhodnutí by byl přípustný pouze tehdy, pokud by se soud prvního stupně dostatečně a beze zbytku vypořádal s veškerou argumentací (zejména pokud by strana v opravném prostředku pouze opakovala argumentaci přednesenou již před soudem prvního stupně, s níž se tento soud zcela vypořádal), naopak jako nedostatečný by se jevil, pokud strana předložila v opravném prostředku novou argumentaci či dokonce nové skutečnosti nebo nové důkazy.

(1) Odvolací soud přeruší trestní stíhání, vyjde-li za odvolacího řízení najevo, že po vyhlášení napadeného rozsudku nastala některá z okolností uvedených v § 173 odst. 1 písm. b) až f), nelze-li obžalovanému doručit předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu nebo z důvodu uvedeného v § 9a.

(2) Odvolací soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užil v dané trestní věci soud prvního stupně při rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním pořádkem; v tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu.

Roz. 20/85 – Odvolací soud v případě, kdy na základě odvolání prokurátora i obžalovaného ruší napadený rozsudek a sám ve věci rozhoduje anebo věc vrací soudu prvního stupně, popř. prokurátorovi, nemůže nikdy podle § 256 tr. ř. zamítnout odvolání prokurátora; odvolání obžalovaného zamítne jen tehdy, jestliže sám pouze ukládá přísnější trest anebo dává pokyn k jeho uložení soudu prvního stupně a jde o jedinou vadu napadeného rozsudku.

(1) Odvolací soud napadený rozsudek nebo jeho část zruší a v rozsahu zrušení

a) rozhodne o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který je společně nadřízený soudu prvního stupně, a soudu, jenž je podle něj příslušný, měl-li tak už učinit soud prvního stupně (§ 222 odst. 1); je-li tímto společně nadřízeným soudem odvolací soud, rozhodne ihned sám o přikázání příslušnému soudu,

b) věc postoupí jinému orgánu, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§ 222 odst. 2),

c) trestní stíhání zastaví, shledá-li, že je tu některá z okolností, jež by odůvodňovaly zastavení trestního stíhání soudem prvního stupně (§ 223 odst. 1, 2),

d) trestní stíhání podmíněně zastaví nebo rozhodne o schválení narovnání, shledá-li okolnosti uvedené v § 307 odst. 1 nebo 2 nebo § 309 odst. 1,

e) trestní stíhání přeruší, měl-li tak učinit již soud prvního stupně (§ 224 odst. 1, 2 a 5).

(2) Shledá-li odvolací soud, že tu je některá z okolností uvedených v § 11 odst. 1 písm. a), b), l), která nastala až po vyhlášení napadeného rozsudku, rozhodne, aniž by napadený rozsudek zrušil, o zastavení trestního stíhání.

(3) V odvolacím řízení, v kterém bylo zastaveno trestní stíhání z některého důvodu uvedeného v odstavci 2, se však pokračuje, prohlásí-li obviněný do tří dnů od doby, kdy mu bylo usnesení o zastavení trestního stíhání oznámeno, že na projednání věci trvá. O tom je třeba obviněného poučit.

Roz. 27/10 – V případě, kdy soud shledá, že skutek, pro který se řízení vede, není trestným činem, ale mohl by být příslušnému orgánu postoupen jako přestupek [§ 171 odst. 1, § 222 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm. a) tr. ř.], a zkoumá, zda lze předmětný skutek jako přestupek projednat (viz č. 111/1964 Sb. rozh. tr., str. 41 a 42, č. 68/1980 Sb. rozh. tr.), musí posoudit, zda ve smyslu § 20 odst. 2 zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nedošlo k jeho promlčení. Do běhu promlčecí jednoleté lhůty (§ 20 odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb.) nezapočítává dobu, po kterou bylo pro týž skutek vedeno trestní řízení (§ 12 odst. 10 tr. ř.), jež počíná sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení policejním orgánem podle § 158 odst. 3 tr. ř., a nikoli okamžikem zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. nebo podle § 314b odst. 1 tr. ř.

Roz. 16/12 – Trestní řád neumožňuje odvolacímu soudu, aby v rámci odvolacího řízení podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného.

Roz. 6/16 – Jestliže odvolací soud rozhodne o tom, že se věc podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. postoupí jinému orgánu, jímž by mohl být čin obviněného posouzen jako přestupek nebo kárné provinění (§ 222 odst. 2 tr. ř.), mohou obviněný nebo státní zástupce proti takovému rozhodnutí podat dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Proto i po dobu, než oprávněným osobám uplyne lhůta k podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř., anebo do doby, než dovolací soud o podaném dovolání rozhodne, je stále vedeno trestní řízení ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř., jehož doba trvání se nezapočítává do běhu lhůty pro projednání přestupku (srov. § 20 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů.

Z tohoto důvodu může soud prvního stupně po rozhodnutí odvolacího soudu o postoupení věci jinému orgánu podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. tomuto orgánu předložit věc se spisem teprve tehdy, až oprávněným osobám uplyne lhůta k podání dovolání, anebo o podaném dovolání rozhodne dovolací soud.

a) pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku,

b) pro vady rozsudku, zejména pro nejasnost nebo neúplnost jeho skutkových zjištění týkajících se přezkoumávané části rozsudku, nebo proto, že se ohledně takové části soud nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí,

c) vzniknou-li pochybnosti o správnosti skutkových zjištění ohledně přezkoumávané části rozsudku, k objasnění věci je třeba důkazy opakovat nebo provádět důkazy další a jejich provádění před odvolacím soudem by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně,

d) bylo-li v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení trestního zákona,

f) je-li rozhodnutí o uplatněném nároku poškozeného v přezkoumávané části rozsudku nesprávné,

g) není-li v souladu s dohodou o vině a trestu, jejíž schválení státní zástupce soudu navrhl; to neplatí, jde-li o výrok o uplatněném nároku poškozeného, který s dohodou o vině a trestu nesouhlasil, nebo poškozeného, jehož řádně uplatněný nárok dohodě o vině a trestu neodpovídá.

(2) Jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad.

Pokud se v tomto ustanovení hovoří např. o podstatných vadách řízení, jsou tím myšleny takové vady, které by mohly vést k nesprávnosti rozsudku. Může se jednat o vady, které provázejí celé řízení, které předcházelo vydání odvoláním napadenému rozsudku, jako je např. porušení práva na obhajobu, nerespektování ustanovení § 202 tr. ř. (viz výklad výše k přítomnosti obviněného u hlavního líčení, porušení ustanovení o doručování apod.). Ta skutečnost, že se sice vada v řízení vyskytla, ještě sama o sobě nemusí vést k závěru, že jde o vadu podstatnou, pro kterou je nutno rozhodnutí zrušit.

Roz. 34/67 – Neovládá-li obžalovaný jazyk, v němž se jednání vede, je podle § 28 tr. ř. orgán činný v trestním řízení povinen přibrat tlumočníka. Nepřibrání tlumočníka k jednání je zkrácením práva na obhajobu (§ 33 odst. 1 tr. ř.) a důvodem ke zrušení rozsudku [§ 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.].

Roz. 46/67 – I. – Zruší-li odvolací soud napadený rozsudek také proto, že uložený trest je nepřiměřený [§ 258 odst. 1 písm. e) tr. ř.], musí být ve smyslu ustanovení § 125 tr. ř. z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vedle jiného patrno, jakými právními úvahami se tento soud řídil při závěrech o nepřiměřenosti uloženého trestu.

Roz. 22/72 – I. – Zruší-li odvolací soud zcela nebo zčásti napadený rozsudek a vrátí-li podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, není vždy třeba opakovat celé hlavní líčení nebo tu jeho část, která předcházela zrušené části rozsudku.

Roz. 64/72 – Ustanovenie § 259 ods. 3 Tr. por. možno použiť len v konaní o odvolaní podľa šestnástej hlavy Trestného poriadku. Toto ustanovenie nemožno uplatniť v konaní o sťažnosti, na ktoré sa vzťahujú ustanovenie siedmej hlavy Trestného poriadku.

Roz. 29/74 – Nedostatok poučenia poškodeného je síce chybou konania, ale nie chybou podstatnou, ktorá by odôvodňovala zrušenie rozsudku v odvolacom konaní podľa § 258 ods. 1 písm. a) Tr. por. a vrátenie veci prokurátorovi na došetrenie podľa § 260 Tr. por.

Roz. 14/82 – Ak boli v odvolacom konaní zrušené len niektoré výroky rozsudku súdu prvého stupňa (§ 258 ods. 2 v spojení s § 259 ods. 1 Tr. por.) a ostatné výroky rozsudku nadobudli právoplatnosť a ak opravný prostriedok smeruje len proti rozhodnutiu, ktorým sa znova rozhodlo o zrušenej časti rozsudku, nemožno z podnetu tohto opravného prostriedku preskúmať tú časť rozsudku, ktorá nadobudla právoplatnosť ani konanie ktoré tejto časti rozsudku predchádzalo.

Roz. 19/85 – Jestliže odvolací soud shledá, že ve společném řízení jen ohledně některého z trestných činů nebo některého z obžalovaných je napadený rozsudek vadný a lze vadnou část oddělit a je nutné rozsudek částečně zrušit a věc vrátit v této vadné části soudu prvního stupně nebo prokurátorovi, zatímco ohledně zbývající trestné činnosti nebo ostatních obžalovaných lze rozhodnout, nepostupuje se podle § 23 odst. 1 tr. ř.

Roz. 53/92 – I. – Jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení.

Roz. 59/94 – Posouzení žalovaného skutku odvolacím soudem nebo soudem prvního stupně v řízení po zrušení napadeného rozsudku jako dokonaného trestného činu, ač byl obžalovaný napadeným rozsudkem uznán vinným pouze jeho pokusem, je nutno považovat za změnu rozhodnutí v neprospěch obžalovaného ve smyslu § 259 odst. 3 a § 264 odst. 2 tr. ř.

Zjistí-li soud druhého stupně ve věci, kde bylo podáno odvolání jen obviněným, že jsou některé důvody pro zrušení rozsudku, ale další řízení by mohlo vést jen ke zhoršení postavení obžalovaného, nemůže napadený rozsudek zrušit, neboť náprava zjištěných vad je vzhledem k zákazu reformace in peius uvedenému v těchto ustanoveních vyloučena.

Roz. 1/96 – I. – Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná.

Z hlediska zachování totožnosti jednání i následku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu.

II. Jestliže jsou nedostatky skutkových zjištění rozsudku prvního stupně odstranitelné jednoduchým doplněním dokazování, které znamená jen ověření jejich správnosti, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a soudu prvního stupně uložit, aby je při novém projednání a rozhodnutí odstranil. V takovém případě postupuje podle ustanovení § 263 odst. 6 tr. ř. a sám důkazy doplní v řízení o odvolání.

Roz. 20/97 – Pokud se odvolací soud neztotožní se skutkovými zjištěními rozsudku soudu prvního stupně, není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popřípadě k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. V případě, že odvolací soud považuje rozsah dokazování za úplný, ale provedené důkazy sám hodnotí jinak než soud prvního stupně, nemůže rozhodnout po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. novým rozsudkem bez toho, že by nezbytné důkazy předtím zopakoval bezprostředně před odvolacím soudem. Přitom však musí uvážit, zda rozsah důkazů, které by bylo třeba opakovat ve veřejném zasedání odvolacího soudu, nepřekračuje meze uvedené v § 263 odst. 6 tr. ř. Pokud by tomu tak bylo, musel by odvolací soud postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř.; přitom by však mohl soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, nesmí mu však ke způsobu hodnocení důkazů udělovat závazné pokyny.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích již několikráte zdůraznil, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním i zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Právě procesněprávní rámec představuje především a zejména principy řádného a spravedlivého procesu, jak plynou z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy ČR) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i možnost účastníka řízení před soudem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Tuto možnost je nutno v naznačených souvislostech interpretovat i tak, že pokud účastník řízení před soudy navrhuje provedení zásadních důkazů k prokázání svého tvrzení, a to zákonem stanoveným způsobem, není soud povolán k tomu, aby provedení takových důkazů bez dalšího odmítl, případně se takto navrženými důkazy nezabýval či na návrh k jejich provedení vůbec nereagoval. Případné odmítnutí provést takto navržené důkazy musí být odůvodněno vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem prokazujícím nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování, obzvláště za situace, kdy existuje řada dalších skutečností vedoucích k důvodnému závěru, že celé trestní řízení nebylo vedeno objektivně a zjevně nerespektovalo základní zásady spravedlivého procesu.

Roz. 64/99 – I. – Oprávněná osoba se po doručení trestního příkazu může výslovně vzdát práva odporu podle analogie § 250 odst. 1 tr. ř.

II. Pokud se obviněný, jenž je plně způsobilý k právním úkonům, výslovně vzdal práva odporu, nemůže poté podat odpor ani prostřednictvím svého obhájce. V takovém případě obviněným podaný odpor nemá účinky uvedené v § 314g odst. 2 tr. ř. Není-li proti trestnímu příkazu v zákonné lhůtě podán odpor jinou oprávněnou osobou, stane se trestní příkaz pravomocným a vykonatelným.

Roz. 10/00 – V řízení proti mladistvým, kteří jsou starší 19 let, nelze pokládat nesplnění povinnosti soudu vyrozumět orgán pověřený péčí o mládež o hlavním líčení a veřejném zasedání (§ 297 odst. 2 tr. ř.) za podstatnou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Roz. 34/02 – Zastupuje-li obhájce obviněného v jedné jeho trestní věci, je soud prvního stupně povinen doručit mu podle § 196 odst. 1 tr. ř. opis obžaloby nejen v této věci, ale po spojení s dalšími věcmi podle § 23 odst. 1 tr. ř. též opisy obžalob v těchto dalších trestních věcech, byť v nich obviněný nebyl původně obhájcem zastoupen. Po spojení věcí totiž obhájce obhajuje obviněného pro všechny skutky a trestné činy.

Doručení opisů všech obžalob obhájci je natolik významné pravidlo zajišťující práva obhajoby, že při jeho porušení odvolací soud musí napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušit v těch částech, které se týkají skutků a trestných činů uvedených v obžalobách, jež obhájci nebyly doručeny, a věc vrátit v tomto rozsahu soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť takové pochybení je v odvolacím řízení nezhojitelné.

Roz. 2/03 – Rozhodne-li se odvolací soud provést ve veřejném zasedání důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání (§ 263 odst. 4 tr. ř.), nic mu nebrání, aby i po jejich provedení napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 tr. ř. a věc vrátil podle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně, pokud dojde k závěru, že bude zapotřebí provádět další rozsáhlé a pro odvolací soud obtížně proveditelné dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně.

Roz. 16/06 – Rozhodl-li ve věci mladistvého obecný soud [§ 2 písm. h) zák. č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže], ač ji měl podle § 2 písm. g) a § 4 citovaného zákona projednat a rozhodnout soud pro mládež, jedná se o podstatnou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., kterou nelze napravit v řízení před odvolacím soudem (§ 259 odst. 1 tr. ř.).

Roz. 38/06 – I. – Jestliže ve výrokové části rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s pokusem trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 8 odst. 1 a § 249 odst. 1 tr. zák., jsou uvedeny skutečnosti vztahující se pouze k zákonným znakům dokonaného trestného činu poškozování cizí věci, aniž jsou popsány okolnosti činu obviněného vyjadřující jeho záměr zmocnit se cizí věci za účelem jejího dočasného užívání, pak se jedná o závažnou vadu rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i tehdy, jestliže všechny skutečnosti potřebné k naplnění zákonných znaků pokusu trestného činu neoprávněného užívání cizí věci jsou obsaženy v odůvodnění rozsudku.

Roz. 42/07 – I. – Jestliže je hlavní líčení, k němuž se obžalovaný nedostavil, odročeno za situace, kdy nebyla dodržena lhůta pěti pracovních dnů k přípravě obžalovaného k tomuto hlavnímu líčení ve smyslu ustanovení § 198 odst. 1 tr. ř., musí být tato lhůta dodržena při předvolání obžalovaného k odročenému hlavnímu líčení; lhůty k přípravě, které měl obžalovaný k hlavnímu líčení a k odročenému hlavnímu líčení, nelze sčítat (srov. dále č. 18/1982 a č. 35/2002 Sb. rozh. tr.). Jestliže lhůta k přípravě obžalovaného na hlavní líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř. není zachována a soud přesto hlavní líčení koná v nepřítomnosti obžalovaného, jde o podstatnou vadu řízení podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř.

Roz. 50/10 – Ustanovení § 260 tr. ř. je ve vztahu speciality k ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř., protože upravuje výjimečný postup odvolacího soudu, jímž se věc vrací zpět až do stadia přípravného řízení.

Odvolací soud může vrátit věc státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř. jen tehdy, když zjistí, že dosavadní řízení je zatíženo takovou procesní vadou, kterou nelze odstranit v řízení před soudem (např. neměl-li po celou dobu trestního řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, nebo byla-li podána obžaloba pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání).

Vrácení věci státnímu zástupci k došetření je spojeno s tím, že odvolací soud zruší zpravidla rozsudek soudu prvního stupně z důvodů uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. pro podstatné vady řízení, které předcházely rozsudku soudu prvního stupně, nikoliv jen z jiných důvodů uvedených v ustanovení § 258 odst. 1 tr. ř., a to pokud odvolací soud současně neshledá důvod pro jiné rozhodnutí ve věci, které by učinil sám nebo které přichází v úvahu po vrácení věci soudu prvního stupně.

Roz. 17/18 – Odvolací soud nemůže v neveřejném zasedání postupem podle § 263 odst. 1 písm. b) tr. ř. k odvolání podanému též proti výroku o vině rozhodnout podle § 258 odst. 1, 2 tr. ř. a zrušit napadený rozsudek jen ve výroku o trestu a v tomto rozsahu věc vrátit soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, že odvolání proti výroku o vině nepokládá za důvodné. Takto lze rozhodnout pouze ve veřejném zasedání, a neučiní-li tak odvolací soud, může tím založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

(1) Je-li po zrušení napadeného rozsudku nebo některé jeho části nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, může odvolací soud věc vrátit soudu prvního stupně, jen jestliže nelze vadu odstranit ve veřejném zasedání, zejména jsou-li skutková zjištění tak nedostatečná, že je nutno hlavní líčení opakovat nebo provádět rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování.

(2) Záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozsudku některý výrok chybí nebo je neúplný, může odvolací soud, aniž rozsudek zruší, věc soudu prvního stupně vrátit s příkazem, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.

(3) Rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. Odvolací soud se může odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně jen tehdy, jestliže v odvolacím řízení

a) provedl znovu některé pro skutkové zjištění podstatné důkazy provedené již v hlavním líčení, nebo

(4) V neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení.

a) uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn,

b) uznat obžalovaného vinným těžším trestným činem, než jakým ho mohl v napadeném rozsudku uznat vinným soud prvního stupně (§ 225 odst. 2).

Toto ustanovení by v praxi mělo pro strany znamenat zrychlení řízení, neboť z odstavce prvního vyplývá, že soud druhého stupně může vrátit věc soudu prvního stupně za situace, kdy vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání před soudem druhého stupně.

Může jít o situaci, že skutková zjištění jsou nedostatečná a dokazování před soudem druhého stupně by pro svoji povahu bylo rozsáhlé a těžko proveditelné (např. bude nutno opakovat hlavní líčení apod.). V tomto směru by se pak stíral také význam soudu druhého stupně.

V případě některých vad může soudu prvního stupně věc vrátit s příkazem, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo výrok doplnil. Dále je potřebné uvést, že odvolací soud nemůže obviněného uznat vinným přísnějším trestným činem, než učinil soud prvního stupně, pokud odvolání v neprospěch obviněného nepodá státní zástupce. V případě výroku o náhradě škody, nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení se tak může stát na základě odvolání poškozeného, který tuto škodu uplatnil.

Roz. 24/66 – II. – Byl-li jedním rozsudkem uložen jednak trest souhrnný (§ 35 odst. 2 tr. zák.), jednak trest úhrnný (§ 35 odst. 1 tr. zák.), je každý z těchto trestů trestem samostatným, takže ohledně každého z nich platí v odvolacím řízení zákaz reformace in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.).

Roz. 14/74 – Má-li být z podnětu odvolání podaného jen ve prospěch obviněného uložen souhrnný trest odnětí svobody, je pro jeho nejvyšší výměru z hlediska zákazu reformace in peius určující součet (samostatného) trestu uloženého soudem prvního stupně a trestu, který v důsledku uložení trestu souhrnného má být zrušen.

Byl-li trest odnětí svobody soudem prvního stupně uložen jako souhrnný, ale nesprávně ve vztahu k jinému trestu, než ke kterému měl být správně uložen, je pro nejvyšší výměru souhrnného trestu z hlediska zákazu reformace in peius určující součet té části nesprávně uloženého trestu souhrnného, o kterou je nesprávně uložený trest souhrnný delší než trest při jeho uložení zrušený, a trestu, který má být při správném uložení souhrnného trestu zrušen.

Otázku, zda souhrnný trest není přísnější než tresty uložené dřívějšími rozsudky, které se týkají sbíhajících se trestných činů, je nutno řešit v konkrétním případě po zhodnocení dříve uložených trestů z hlediska jejich druhu a výměry a při zachování zásad platných pro ukládání souhrnného trestu.

Roz. 1/78 – II. – Přísnějším trestem ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. je takový trest, který v době jeho uložení zhoršuje postavení obviněného vzhledem k trestu uloženému rozsudkem soudu prvního stupně. Není proto v rozporu se zákazem reformace in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř.), jestliže odvolací soud uloží obviněnému trest propadnutí věci, který napadeným rozsudkem uložen nebyl, když současně podstatně zmírní nepodmíněný trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně, takže tresty uložené odvolacím soudem ve svém souhrnu nezhoršují postavení obviněného a nejsou přísnější než trest uložený soudem prvního stupně.

Roz. 57/84 – Odvolací súd nemôže sám rozhodnúť rozsudkom (§ 259 ods. 3 Tr. por.), ak sám nevykoná nijaké dôkazy a mení skutkový stav zistený súdom prvého stupňa len na tom základe, že hodnotí inak dôkazy vykonané pred súdom prvého stupňa. V takom prípade musí vec vrátiť súdu prvého stupňa na nové konanie a rozhodnutie.

Aj keď odvolací súd sám nevykoná žiadne nové dôkazy ani neopakuje dôkazy vykonané pred súdom prvého stupňa, môže dôjsť k záveru, že skutkové zistenia súdu prvého stupňa sú nejasné, neúplné alebo vzbudzujú pochybnosť o svojej správnosti. Odvolací súd môže v takom prípade vytknúť chyby pri hodnotení dôkazov, ktorých sa podľa jeho názoru dopustil súd prvého stupňa (nelogickosť záverov, opomenutie niektorých okolností ap.), nie je však oprávnený dávať mu záväzné pokyny, k akým záverom má dôjsť pri hodnotení jednotlivých dôkazov, ani na to, aké celkové skutkové zistenia má urobiť. Je oprávnený iba na to, dať súdu prvého stupňa záväzné pokyny znova vykonať dôkazy alebo vykonať nové dôkazy (§ 264 ods. 1 Tr. por.).

Roz. 49/89 – II. – K podmínkám rozhodnutí odvolacího soudu rozsudkem ve věci podle § 259 odst. 3 tr. ř.

Roz. 42/94 – III. – Není porušením tzv. zákazu reformace in peius (§ 259 odst. 3 tr. ř.), jestliže odvolací soud k odvolání obviněného uloží obviněnému navíc i trest vyhoštění podle § 57 tr. zák., pokud zároveň podstatně sníží trest odnětí svobody uložený soudem prvního stupně.

Roz. 10/97 – III. – Odvolací soud nemůže v rozsudku soudu prvního stupně při nedotčeném výroku o vině zrušit výrok o uložení jednoho druhu trestu, ponechat nedotčený výrok o uložení jiného druhu trestu a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Roz. 4/98 – V případě, kdy nelze užít ustanovení o souhrnném trestu, neboť dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele v době odvolacího řízení již hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 35 odst. 3, § 60 odst. 4 tr. zák.), není možné chápat zákaz reformace in peius (§ 259 odst. 3 tr. ř.) tak, že po zrušení výroku o souhrnném trestu odnětí svobody, který byl uložen soudem prvního stupně, lze uložit trest jen v délce, jež tvoří rozdíl mezi délkou trestu uloženého soudem prvního stupně jako trestu souhrnného a trestu, který byl uložen dřívějším rozsudkem. Pokud jde o uvedený zákaz, odvolací soud je v tomto případě omezen při ukládání trestu pouze délkou trestu odnětí svobody, který byl uložen soudem prvního stupně jako trest souhrnný.

Roz. 57/98 – Jestliže v odvolacím řízení nebyly provedeny žádné důkazy, může odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku sám za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci rozhodnout a obviněného s ohledem na zjištěný stav nutné obrany (§ 13 tr. zák.) zprostit obžaloby, jen pokud závěr o jednání obviněného v nutné obraně je možno učinit na podkladě odchylného právního posouzení správných skutkových zjištění učiněných v rozsudku soudu prvního stupně.

Ani to, že předmětem sporu je bagatelní částka, nemůže vést k trivializaci základních práv a svobod v situaci, kdy postup obecných soudů nebo některého z nich nese znaky libovůle. Tak je tomu i tehdy, kdy odvolací soud se odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvého stupně a tyto důkazy hodnotí jinak, aniž by je sám opakoval nebo doplnil. Jinými slovy, odchýlil-li se odvolací soud nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů, z těchto zjištění vycházejících, a sám, bez jakéhokoli dokazování, aniž by jakýmkoli způsobem umožnil stěžovatelce se vyjádřit k, jím nově nastolenému, meritu věci, odepřel jí tímto postupem právo na spravedlivý proces ve smyslu již citovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Roz. 25/06 – II. – Překážka uvedená v ustanovení § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř., podle které nemůže odvolací soud sám uznat obžalovaného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem zproštěn, odůvodňuje v takové věci, ve které připadá v úvahu odsuzující rozsudek, postup podle § 259 odst. 1 tr. ř., tedy vrácení věci soudu prvního stupně, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

Roz. 38/06 – II. – Zákaz změny k horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 tr. ř. nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obžalovaného doplnil ve výroku svého rozsudku (§ 259 odst. 3 tr. ř.) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obviněného.

Roz. 41/07 – Z ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., které upravuje zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu), vyplývá, že pro řešení otázky, zda by došlo jinou právní kvalifikací skutku k porušení tohoto principu, je nezbytné jednoznačně vyřešit, jaký trestný čin (včetně příslušných okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby) by při správném právním posouzení zjištěné jednání obviněného naplnilo, neboť jen tak lze posoudit, zda se zákaz v posuzovaném případě uplatní. Zákaz reformationis in peius se nevztahuje na samotné řízení, ale na jeho výsledek (tedy na rozhodnutí). Uvedený zákaz se tedy nevztahuje na možnost zvažovat jinou, přísnější právní kvalifikaci jednání obviněného zejména za situace, kdy jsou zde pochybnosti o naplnění znaků trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen, ale na rozhodnutí odvolacího soudu o vině obviněného takovým přísnějším trestným činem.

Pokud odvolací soud nemá dostatek podkladů pro takovou úvahu v provedeném dokazování a na základě něho ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně, musí dokazování bud‘ sám podle § 263 odst. 6, 7 tr. ř. doplnit, anebo je povinen napadený rozsudek podle § 258 tr. ř. zrušit a ve smyslu § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátit soudu prvního stupně, který pak dokazování v potřebných směrech doplní, přičemž při dalším rozhodování je vázán ve smyslu § 264 odst. 2 tr. ř. zákazem reformationis in peius ve stejném rozsahu jako odvolací soud.

Roz. 40/09 – Není v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, pokud odvolací soud k odvolání podanému jen ve prospěch obviněného doplní výrok o náhradě škody, kterým odkáže poškozeného podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

Roz. 21/12 – Ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. obsahující zákaz reformationis in peius nebrání tomu, aby znak spočívající v předchozím odsouzení nebo potrestání pachatele (tj. v recidivě) ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku o trestném činu krádeže byl v odvolacím řízení konaném výlučně z podnětu odvolání obviněného dovozován ve vztahu k jeho jinému předchozímu odsouzení nebo potrestání pro čin stejné nebo nižší závažnosti, které splňuje zákonem stanovené podmínky, byť nebylo uvedeno v popisu skutku ve výroku o vině (v tzv. skutkové větě) napadeného rozsudku soudu prvního stupně, pokud je tato skutečnost obsažena alespoň v jeho odůvodnění, resp. jestliže ji soudy vzaly za prokázanou a vycházely z ní.

Takové dřívější odsouzení nebo potrestání obviněného je objektivní skutečností, která nemá za následek ani přísnější právní kvalifikaci skutku spáchaného obviněným, ani se nedotýká rozsahu jeho trestné činnosti co do výše způsobené škody apod. Tímto postupem dojde pouze k naplnění zákonného znaku recidivy jiným předchozím odsouzením nebo potrestáním obviněného, které v době spáchání posuzovaného činu odpovídalo stanoveným zákonným podmínkám a v této době reálně existovalo.

Jestliže tedy existuje jiné dřívější odsouzení (potrestání) obviněného, které i po dni 1. 1. 2010 zakládá znak recidivy ve smyslu § 205 odst. 2 tr. zákoníku u činu obviněného spáchaného před tímto dnem, pak nelze na základě ustanovení o časové působnosti trestních zákonů (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku, § 16 odst. 1 tr. zák.) dospět k závěru, že pro obviněného je příznivější nový trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010 jen proto, že v popisu skutku soudu prvního stupně je uvedeno toliko takové předchozí odsouzení (potrestání) zakládající recidivu ve smyslu § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák. pouze do 31. 12. 2009, a nelze tak ani učinit závěr, že jde od 1. 1. 2010 o čin beztrestný, popřípadě že z tohoto důvodu zanikla trestnost činu.

Roz. 52/13 – Ustanovení § 260 tr. ř. je ve vztahu speciality k ustanovení § 259 odst. 1 tr. ř., protože upravuje výjimečný postup odvolacího soudu, jímž se věc vrací zpět až do stadia přípravného řízení. Odvolací soud může vrátit věc státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř. jen tehdy, když zjistí, že dosavadní řízení je zatíženo takovou procesní vadou, kterou nelze odstranit v řízení před soudem (např. neměl-li obviněný po celou dobu trestního řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, nebo byla-li podána obžaloba pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání).

Pro úvahu, zda po zrušení napadeného rozsudku odvolacím soudem je nutno postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř. a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí nebo státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř., je podstatné zejména jaké povahy a závažnosti je rozhodná procesní vada, a to z hlediska, zda tato vada je v řízení před soudem neodstranitelná, přičemž v návaznosti na toto základní procesní posouzení je třeba zvažovat, v jakém rozsahu je třeba řízení doplnit a které úkony je třeba provést k odstranění zjištěných procesních nedostatků. Státnímu zástupci může být věc vrácena pouze výjimečně, a to zejména tehdy, pokud odvolací soud zjistí, že věc je zatížena takovou procesní vadou nebo procesními vadami, že ani opakování hlavního líčení by zřejmě nemohlo vést k nápravě, a je proto žádoucí se věcí zabývat znovu v přípravném řízení.

Roz. 22/14 – Jestliže poškozený uplatnil včas a řádně nárok na náhradu majetkové škody způsobené trestným činem a obviněnému byla dána možnost seznámit se s tímto nárokem a vyjádřit se k němu, a neuložil-li přesto soud prvního stupně obviněnému povinnost k náhradě škody, může takové rozhodnutí za splnění zákonných předpokladů učinit odvolací soud. Pokud odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce či poškozeného podaného v neprospěch obviněného z důvodu, že nebyl učiněn výrok o náhradě škody, za podmínek uvedených v § 259 odst. 3 tr. ř. ve věci sám rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost, aby nahradil poškozenému způsobenou škodu, nejde pro obviněného o překvapivé rozhodnutí ani o porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť takové rozhodnutí odvolacího soudu nebylo vyloučeno. Obdobně to platí u nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy a na vydání bezdůvodného obohacení.

Roz. 44/14 – Zákaz reformationis in peius se při rozhodování podle § 259 odst. 4 a § 264 odst. 2 tr. ř. v odvolacím řízení vztahuje jen k osobě obviněného (obžalovaného), přičemž nepřipouští z hlediska celkového posouzení žádnou změnu v neprospěch takové osoby. Změna k horšímu tak nemůže nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení.

Roz. 6/15 – Jestliže odvolací soud, rozhodující pouze k odvolání obviněného, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, jímž byl uložen souhrnný a samostatný trest, a nově ukládá jen úhrnný trest proto, že dřívější odsouzení rozsudkem, ve vztahu k němuž byl původně uložen souhrnný trest, je takové povahy, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen (např. v důsledku rozhodnutí o amnestii), nemůže úhrnný trest uložit ve výměře odpovídající součtu původně uloženého souhrnného a samostatného trestu. Trest se v uvedeném případě stanoví za méně trestných činů a uložení trestu v takto označené výměře by znamenalo zhoršení postavení obviněného a tím porušení zákazu reformationis in peius.

Roz. 5/19 – Zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním nemůže v situaci, kdy právní posouzení skutku je důsledkem použití zásad vyplývajících z § 259 odst. 4 tr. ř., § 264 odst. 2 či § 265s odst. 2 tr. ř., odůvodnit samotná námitka dovolatele, že užitá právní kvalifikace neodpovídá zjištěnému skutku.

Takový postup by byl možný v případě, že dovolatel důvodně namítl, že skutek bylo možno posoudit podle jiného, zákonu odpovídajícího ustanovení i při dodržení podmínek uplatňujícího se zákazu reformationis in peius. V případě, že dovolací soud zjistí, že nesprávná právní kvalifikace je výlučně důsledkem uplatňujícího se zákazu reformationis in peius, přichází do úvahy dovolání odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí v takovém případě netrpí vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Proto není namístě postup podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

Roz. 36/19 – I. – Odvolací soud může svým rozsudkem změnit k tíži obviněného jen ten výrok rozsudku soudu prvního stupně, který byl napaden odvoláním státního zástupce podaným v jeho neprospěch. Pokud tak učiní ve vztahu k výroku, jenž takto napaden nebyl (např. zpřísní-li obviněnému trest odnětí svobody na podkladě odvolání podaného státním zástupcem výslovně jen proti výroku o trestu propadnutí části majetku), aniž by byly dány podmínky ustanovení § 254 odst. 2 tr. ř., poruší ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. To platí i v situaci, že z podnětu jiného odvolání podaného ve prospěch obviněného či v důsledku uplatnění § 261 tr. ř. ve vztahu k předcházejícímu výroku o trestu byl odvolací soud povinen přezkoumat i tento oddělitelný výrok rozsudku (o trestu odnětí svobody), který nebyl odvoláním státního zástupce napaden.

Roz. 46/19 – Odvolací soud, který rozhoduje o odvolání, má zásadně uložit trest, jestliže v důsledku jeho rozhodnutí nabude část odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně právní moci a pokud současně zčásti zruší tento rozsudek soudu ve výroku o vině i v navazujícím výroku o trestu a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Uzná-li poté soud prvního stupně obviněného vinným i ve zbývající části sbíhající se trestné činnosti, za splnění zákonných podmínek uloží souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a to za současného zrušení výroku o trestu v předcházejícím rozsudku odvolacího soudu, jakož i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu, případně upustí od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku.

Pokud výjimečně, zejména nemá-li dostatečné podklady pro takové rozhodnutí a jejich opatření by bylo spojeno s obsáhlým a obtížně proveditelným dokazováním, odvolací soud neuloží obviněnému trest sám a vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí pouze ohledně části viny a trestu, uloží soud prvního stupně úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak za tu část viny, která je obsažena v dřívějším rozsudku, který je v tomto rozsahu již pravomocný, tak i za tu část viny, o níž nově rozhodl odsuzujícím rozsudkem po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí odvolacím soudem.

Nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření. Ustanovení § 191 a § 264 odst. 2 tu platí obdobně.

Ustanovení § 260 tr. ř. umožňuje soudu druhého stupně vrátit věc státnímu zástupci k došetření, dospěje-li k závěru, že jde o tak závažné vady, které jsou neodstranitelné v řízení před soudem prvního stupně.

Jedná se o rozhodnutí výjimečné a je vydáno za situace, kdy není dán důvod k jinému způsobu rozhodnutí. Příkladem neodstranitelných procesních vad je např. zjištění, že obviněný neměl obhájce, ač byly dány důvody nutné obhajoby.

Vrácením věci státnímu zástupci k došetření dochází tedy k situaci, že se věc vrací zpět do přípravného řízení.

Proto v těch případech, kdy po opětovném předložení věci soudu prokurátor nepodá novou obžalobu, nemůže soud provádět řízení podle hlavy dvanácté tr. ř. o předběžném projednání obžaloby na podkladě původní obžaloby (v takovémto případě předseda senátu vrátí spis prokurátorovi s upozorněním, že věc byla předložena soudu bez potřebné obžaloby).

Roz. 7/67 – Ak po zrušení rozsudku súdom druhého stupňa a po vrátení veci na došetrenie podľa § 260 Tr. por. podá prokurátor novú obžalobu, je povinný súd prvého stupňa prejednať vec na novom hlavnom pojednávaní, pričom pri svojom rozhodnutí smie prihliadať len na skutočnosti, ktoré boli na tomto hlavnom pojednávaní prebrané, a opierať sa o dôkazy, ktoré boli na tomto hlavnom pojednávaní vykonané (§ 220 ods. 2 Tr. por.).

Roz. 45/88 – I. – Objasnění otázky, zda jsou určité fyzické osoby devizovými tuzemci ve smyslu československých devizových předpisů, nemůže být vzhledem k tomu, že jde o řešení právní otázky, důvodem k vrácení věci prokurátorovi k došetření podle § 260 tr. ř. jestliže jsou již zjištěny všechny rozhodné skutkové okolnosti.

Roz. 22/99 – Změnou v neprospěch obviněného ve smyslu ustanovení § 260 a § 264 odst. 2 tr. ř. o tzv. zákazu reformationis in peius je i takové nové rozhodnutí, jímž by byl obviněný na základě jiných skutkových zjištění uznán vinným oproti stávajícímu rozhodnutí z většího rozsahu spáchané trestné činnosti, a to i v případě, že tato změna nemá vliv na právní kvalifikaci trestného činu a není spojena s hrozbou uložení přísnějšího trestu. Takovou změnu představuje i případ, kdy se zjistí, že trestný čin ve formě pokračování spáchal obviněný více dílčími útoky, než se dosud předpokládalo.

Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zákonem, i když jím došlo z podnětu odvolání obviněného ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně a k vrácení věci státnímu zástupci k došetření, jestliže by další řízení mělo vést jen k vydání rozhodnutí, kterým by byl porušen zákaz reformationis in peius vyplývající z ustanovení § 260 a § 264 odst. 2 tr. ř.

Roz. 21/06 – I. – Protože trestní stíhání se zahajuje vždy pro konkrétní skutek, a nikoli pro jeho právní kvalifikaci (§ 160 odst. 1 tr. ř.), případná změna právní kvalifikace stesaného skutku v průběhu trestního stíhání bez dalšího neodůvodňuje postup odvolacího soudu podle § 260 tr. ř., tj. vrácení věci státnímu zástupci k došetření, neboť v takovém případě se nejedná o neodstranitelnou procesní vadu.

O uvedenou vadu však jde tehdy, je-li podána obžaloba pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání, a v takovém případě je nutno podle § 260 tr. ř. vrátit věc státnímu zástupci k došetření.

Naproti tomu důvod pro vrácení věci státnímu zástupci ze stadia odvolacího řízení od účinnosti zák. č. 265/2001 Sb. (tj. od 1. 1. 2002) již nezakládá požadavek náležitého objasnění věci, a to ani tehdy, jestliže by se jednalo např. o rozsáhlé a před soudem obtížně proveditelné dokazování.

Roz. 22/18 – II. – Postup podle § 265l odst. 1 tr. ř., jímž Nejvyšší soud výjimečně přikáže věc státnímu zástupci, může být odůvodněn i tím, že z obsahu spisu vyplývají pochybnosti o tom, zda věc byla dostatečně po všech stránkách objasněna, a o vině obviněného i jeho postavení před soud tedy vznikají vážné pochybnosti, a doplnění dokazování vyžaduje, aby věc byla došetřena v přípravném řízení. Přikázání věci státnímu zástupci podle § 265l odst. 1 tr. ř. zde není vázáno na splnění podmínek uvedených v § 260 tr. ř.

Prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obžalovaného, také dalšímu spoluobžalovanému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obžalovaného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl v prospěch zúčastněné osoby.

V tomto ustanovení trestního řádu je upravena tzv. zásada beneficia cohaesionis. Podstata této zásady spočívá v tom, že v případě, kdy bylo vedeno proti obviněným společné řízení (nedošlo k vyloučení věci ze společného řízení) a soud dospěje k závěru, že důvod, pro který ruší rozhodnutí ohledně jednoho ze spoluobviněných, prospívá také dalšímu ze spoluobviněných, který odvolání nepodal, zruší rozhodnutí také ohledně tohoto spoluobviněného (zúčastněné osoby).

Může jít např. o situace, kdy soud dospěje k závěru, že není náležitě objasněn skutek, pro který jeden ze spoluobviněných podal odvolání (jako spolupachatelé se dopustili krádeže), dalším důvodem je např. zrušení rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody a důvod, pro který byl tento výrok zrušen, prospívá také spoluobviněnému, který odvolání nepodal (např. náhrada škody u tr. činu krádeže, kde sice skutek byl správně zjištěn, ale nesprávně bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody).

Roz. 38/67 – Dojde-li ke změně rozhodnutí ve výroku o náhradě škody u jednoho z obžalovaných, který podal odvolání a prospívá-li důvod, pro který ke změně došlo, i spoluobžalovaným, je nutno ve smyslu § 261 tr. ř. změnit výrok o náhradě škody jich se týkající v jejich prospěch.

Rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit, aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně v jeho obvodě.

Tímto ustanovením je dána soudu druhého stupně možnost, aby v případě, že zjistí, že soud prvního stupně při svém rozhodování se neřídil dodržováním základních zásad trestního řízení, tuto věc po zrušení přikázal k projednání a rozhodnutí jinému senátu. Obdobný postup platí v případě soudu jako celku.

Roz. 40/91 – II. – Rozhodnutí podle § 262, věta druhá tr. ř., aby věc projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož stupně, je svou povahou odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 tr. ř.

ÚS 82/1995 – K otázce odnětí a přikázání věci v trestním řízení soudním. K ústavnímu právu na zákonného soudce

1. Rozhodnutí podle § 262 věta druhá trestního řádu, aby věc projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a stupně, je svou povahou bezpochyby odnětím a přikázáním věci, a proto pro tento postup musí být splněny obdobné důležité důvody jako pro postup podle § 25 trestního řádu. Základním kritériem pro posouzení existence důležitých důvodů je zejména fakt, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení, jak jsou uvedeny v § 2 trestního řádu a vyloučit jakékoliv pochybnosti o nestrannosti soudu, jako principu uvedeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i v ustanovení § 5 odst. 1 zákona o soudech a soudcích (zákon č. 335/1991 Sb. ve znění zákona č. 264/1992 Sb. a zákona č. 17/1993 Sb.). Zmíněné důležité důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Rozhodnutí o delegaci je v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným.

2. Všechny úvahy dané problematiky je potom na místě vnímat z hlediska ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které hovoří o tom, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Ten ji stanovil tak, že je zásadně dána a postup, kterým je věc odnímána a přidělována soudu jinému, je nutno chápat jako postup rozhodně nestandardní a zcela výjimečný. Přitom institut zákonného soudce (jeho odnětí) je důležitým prvkem právní jistoty a nic na tom nemění ani skutečnost, že v § 262 trestního řádu je stanovena jistá výjimka. Ta je ovšem podmíněna důležitými důvody. Je nutno upozornit i na to, že odvolací soud má možnost postupovat v první řadě podle věty první § 262 trestního řádu. I takovýto postup by měl být výjimečný, když postup podle věty druhé § 262 trestního řádu je průlomem do zásady místní příslušnosti, a to při respektování zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Pokud odvolací soud vytýká soudu prvého stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí se jednat o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je nedostačující pro zrušení rozhodnutí.

Pokud odvolací soud nařídil, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta v I. stolici jiným samosoudcem, musí postupovat podle zákona a musí toto své rozhodnutí řádně zdůvodnit. Jinak by došlo k porušení zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a současně také k porušení základního práva účastníka podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Roz. 39/05 – Ustanovení § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, které je podkladem pro odnětí věci zákonnému soudci (zákonným soudcům), a tedy výjimkou z ústavní zásady práva na zákonného soudce, se uplatní jen tehdy, jde-li skutečně o právní názor, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Z toho lze dovodit, že nejsou-li tyto zákonné podmínky splněny, pak senát, který má věc v souladu s rozvrhem práce projednávat, nemůže rozhodnout o jejím postoupení velkému senátu. Velký senát má práva i povinnost posoudit, zda jsou splněny zákonné podmínky pro postoupení věci k rozhodnutí velkému senátu. Nejsou-li tyto podmínky splněny a byla-li přesto věc postoupena velkému senátu, ten rozhodne o jejím přikázání příslušnému senátu k projednání a rozhodnutí.

(1) O odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání. Též v neveřejném zasedání může učinit rozhodnutí

b) podle § 258 odst. 1, je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání.

(3) Při veřejném zasedání konaném o odvolání musí obžalovaný mít obhájce ve všech případech, kdy ho musí mít při hlavním líčení.

(4) V nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.

(5) Po zahájení veřejného zasedání přednese předseda senátu nebo jím určený člen senátu napadený rozsudek a podá zprávu o stavu věci. Potom přednese odvolatel své odvolání a odůvodní je; není-li odvolatel přítomen, přečte odvolání včetně odůvodnění předseda senátu nebo jím určený člen senátu. Státní zástupce a osoby, které mohou být rozhodnutím odvolacího soudu přímo dotčeny, pokud nejsou odvolateli, přednesou své vyjádření a návrhy na provedení dokazování; není-li některá z těchto osob přítomna a je-li vyjádření obsaženo ve spise, anebo požádá-li o to, přednese obsah jejich podání předseda senátu nebo jím určený člen senátu.

(6) Po přednesení návrhů ve veřejném zasedání provede odvolací soud důkazy potřebné pro rozhodnutí o odvolání, nejde-li o rozsáhlé a obtížně proveditelné doplnění dokazování, které by znamenalo nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Na provádění důkazů se užije ustanovení o provádění důkazů v hlavním líčení. Není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí.

(7) Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění odvolací soud může přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před odvolacím soudem; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl.

Ustanovení § 263 trestního řádu upravuje postup řízení před soudem druhého stupně a jde tudíž o speciální ustanovení ve vztahu k obecným ustanovením o konání veřejného či neveřejného zasedání, která se v případě, že některá otázka řízení před soudem druhého stupně není tímto ustanovením upravena (myšleno § 263 tr. ř.), pak použijí.

Z výčtu jednotlivých druhů rozhodnutí je patrno, že ve veřejném zasedání může soud odvolací rozhodovat v nejširším rozsahu svých kompetencí. V tomto způsobu rozhodování může rovněž rozhodnout o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Významným z hlediska práv obviněného je ustanovení odstavce 4), které upravuje možnost konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody; toto veřejné zasedání lze konat v jeho nepřítomnosti pouze za situace, že výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. V tomto případě, je účast obhájce obviněného povinná.

Roz. 40/68 – II. – Ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného je nutno rozlišovat mezi přednesením návrhu obviněným jakožto osobou, která dala k veřejnému zasedání podnět (§ 235 odst. 1 tr. ř.) a výslechem obviněného (§ 91 násl. tr. ř.). Pouze v druhém případě je přednes obviněného důkazem, který může odvolací soud provést (§ 263 odst. 6 tr. ř.) a který může hodnotit ve svém rozhodnutí. Před prvým provedením tohoto výslechu musí odvolací soud poučit obviněného o jeho právech (§ 92 odst. 1, § 33 odst. 2 tr. ř.); obviněný nesmí svou výpověď přečíst, smí pouze nahlédnout do písemných poznámek, které však musí na požádání předložit vyslýchajícímu (§ 93 odst. 1 tr. ř.). Naproti tomu obviněným přednesený návrh není důkazním prostředkem a jeho obsah proto nemůže být hodnocen v rozhodnutí odvolacího soudu, i když obsahuje okolnosti, které se bezprostředně dotýkají předmětu trestního stíhání; tento návrh je obviněný oprávněn přečíst.

Roz. 1/96 – II. – Jestliže jsou nedostatky skutkových zjištění rozsudku prvního stupně odstranitelné jednoduchým doplněním dokazování, které znamená jen ověření jejich správnosti, nemůže odvolací soud napadený rozsudek zrušit podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. a soudu prvního stupně uložit, aby je při novém projednání a rozhodnutí odstranil. V takovém případě postupuje podle ustanovení § 263 odst. 6 tr. ř. a sám důkazy doplní v řízení o odvolání.

Předvídatelnost výsledku soudního rozhodování spolu garantuje právní jistotu a zajišťuje obecnou důvěru v právo. Jestliže soud interpretuje a aplikuje závazné ustanovení zákona, které upravuje jeho další procesní postup, tak, že má být respektován právní názor vyslovený soudem vyšší instance, musí tak soud učinit způsobem, který je ve smyslu závazného právního názoru nadřízeného soudu a ve vztahu k vlastním dříve vysloveným právním závěrům v téže věci pro účastníky řízení předvídatelný.

Pokud soud rozhodl ve svých dvou rozhodnutích v téže věci na základě totožných skutkových zjištění diametrálně odlišným způsobem a svůj názorový posun přezkoumatelně neodůvodnil, je jeho rozhodnutí v rozporu s ústavně chráněným principem právní jistoty a zasáhlo do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Roz. 7/16 – Volba příslušné formy jednání odvolacího soudu není závislá jen na způsobu jeho rozhodnutí (§ 263 odst. 1 tr. ř.), nýbrž i na způsobu dokazování, které zamýšlí před vydáním svého rozhodnutí provést. Pokud shledá nezbytným vyslechnout svědky, a to v rozsahu umožňujícím provedení takového dokazování v odvolacím řízení (§ 263 odst. 6 tr. ř.), musí konat veřejné zasedání, v jehož průběhu lze tyto důkazy způsobem upraveným v ustanovení § 235 odst. 2 tr. ř. provést. Konal-li odvolací soud veřejné zasedání a zejména provedl-li v něm dokazování, nemůže již o podaném odvolání, po odročení veřejného zasedání za účelem dalšího doplnění dokazování (např. provedení listinných důkazů), meritorně rozhodnout v neveřejném zasedání.

(1) Soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil.

(2) Byl-li napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obžalovaného, nemůže být v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Roz. 36/68 – Viazanosť súdu prvého stupňa právnym názorom odvolacieho súdu vo zmysle § 264 ods. 1 Tr. por. spočíva v tom, že správne zistený skutočný stav veci vykazuje znaky konkrétneho trestného činu.

Ak nie je skutočný stav veci správne zistený a ak má odvolací súd za to, že je tomu tak preto, že okresný súd nehodnotil správne dôkazy vo veci vykonané, môže odvolací súd upozorniť súd prvého stupňa, v ktorých smeroch má byť konanie doplnené alebo čím je treba znovu sa zaoberať, nesmie však k spôsobu hodnotenia dôkazov udeľovať záväzné pokyny.

Roz. 47/76 – Ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. o tom, že v důsledku odvolání podaného jen ve prospěch obviněného, nemůže být obviněnému v novém řízení uložen přísnější trest, než jaký mu byl uložen zrušeným rozsudkem, váže soud prvního stupně i tehdy, jestliže po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně řízení o některém z trestných činů nebo přečinů bylo vyloučeno ze společného řízení a odvolací soud za trestný čin, resp. přečin, ohledně něhož zůstal výrok o vině beze změny, uložil samostatný trest a soud prvního stupně rozhodující o vyloučeném trestném činu, resp. přečinu ukládá souhrnný trest ve vztahu k trestu uloženému rozsudkem odvolacího soudu.

Roz. 34/01 – Ustanovení § 264 odst. 2 tr. ř. o tom, že v důsledku odvolání podaného jen ve prospěch obviněného, nemůže být obviněnému v novém řízení uložen přísnější trest, než jaký mu byl uložen zrušeným rozsudkem, váže soud prvního stupně i tehdy, jestliže po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně řízení o některém z trestných činů nebo přečinů bylo vyloučeno ze společného řízení a odvolací soud za trestný čin, resp. přečin, ohledně něhož zůstal výrok o vině beze změny, uložil samostatný trest a soud prvního stupně rozhodující o vyloučeném trestném činu, resp. přečinu ukládá souhrnný trest ve vztahu k trestu uloženému rozsudkem odvolacího soudu.

Roz. 33/02 – V případě, kdy je v novém řízení podle § 264 tr. ř. ukládán samostatný trest odnětí svobody, ač byl v původním rozsudku, který byl zrušen jen v důsledku odvolání podaného ve prospěch obviněného, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody souhrnný za současného zrušení výroku o trestu odnětí svobody uloženého dřívějším rozsudkem (§ 35 odst. 2 tr. zák.), je s ohledem na zákaz reformace in peius (§ 264 odst. 2 tr. ř.) hranicí délky trestu odnětí svobody, kterou nelze překročit, rozdíl mezi délkou trestu uloženého původním rozsudkem jako trestu souhrnného a trestu, který byl uložen dřívějším rozsudkem. To však platí jen za předpokladu, že jde vždy o tresty odnětí svobody nepodmíněné nebo naopak vždy jde o tresty odnětí svobody, jejichž výkon byl podmíněně odložen.

ÚS 35/2002 – K vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu

Ústavní soud není oprávněn rozhodovat o vině a trestu, neboť takové posuzování náleží v trestním řízení výhradně obecným soudům. Ústavní soud je však oprávněn posoudit, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

Koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti, přičemž odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a je oprávněn rovněž tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které soud prvního stupně je povinen provést (§ 264 odst. 1 trestního řádu). Nerespektování právního názoru nebo pokynů odvolacího soudu znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavněprávní intenzity.

Roz. 30/15 – Dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného podle § 265a odst. 3 tr. ř. je nepřípustné jen v případech, kdy odvolací soud použil ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř., popř. § 264 odst. 2 tr. ř. o zákazu reformationis in peius v souladu se zákonem.

Důsledky zrušení výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení

Zruší-li odvolací soud napadený rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení a nerozhodne-li sám ve věci, odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

Roz. 36/80 – II. – Odvolací súd nemôže vrátiť vec súdu prvého stupňa na nové prejednanie a rozhodnutie len v časti týkajúcej sa výroku o náhrade škody. Ak po zrušení chybného výroku o náhrade škody nemôže sám vo veci rozhodnúť, musí odkázať poškodeného na konanie o veciach občianskoprávnych, prípadne na konanie pred iným príslušným orgánom (§ 265 Tr. por.). To platí obdobne aj v prípade, ak výrok o náhrade škody chýba alebo je neúplný (§ 259 ods. 2 Tr. por.).

(1) Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští.

a) rozsudek, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření nebo bylo upuštěno od potrestání,

h) rozhodnutí, jímž byl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému pod písmeny a) až g).

(3) Dovolání v neprospěch obviněného nelze podat jen z toho důvodu, že soud postupoval v souladu s § 259 odst. 4, § 264 odst. 2, § 273 nebo § 289 písm. b).

Dovolání (jako mimořádný opravný prostředek) bylo do našeho trestního procesu začleněno zák. č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002. V souvislosti s dovoláním je třeba si uvědomit, že nejde o opakování uplatněné obhajoby v řízení před soudem či v rámci odvolání před soudem druhého stupně (v tomto směru i po více jak dvaceti letech je v dovolání často odkazováno na argumenty, které obviněný uplatnil již v předchozím řízení, přičemž tyto argumenty nenaplňují dovolací důvody). Právě proto, že se jedná o mimořádný opravný prostředek, stanovil zákonodárce taxativní důvody, pro které je možno dovolání podat (§ 265b tr. ř.).

K dovolání je rovněž oprávněn pouze omezený okruh subjektů, které je mohou podat a je jim k tomuto úkonu stanovena lhůta. Dovolání je možno podat pouze prostřednictvím obhájce. V tomto směru je vhodné upozornit čtenáře, že pokud je dovolání odmítnuto je obviněný povinen zaplatit státu za toto řízení částku 10 000 Kč (další náklady samozřejmě vzniknou obviněnému přibráním advokáta). Na tuto skutečnost upozorňuji z toho důvodu, že dovolání jsou mnohdy podávána pouze formálně (např., aby bylo klientovi vyhověno, případně s tvrzením a ubezpečováním, že soudy rozhodly nesprávně apod.), a proto je značná část dovolání odmítána podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný by rovněž měl vědět, že ne proti každému rozhodnutí lze podat dovolání (viz blíže § 265a tr. ř.).

V tomto ustanovení je podrobně uvedeno, proti kterým rozhodnutím lze podat dovolání. Je třeba mít na paměti, že musí jít o rozhodnutí soudu druhého stupně a zákon dovolání proti takovému rozhodnutí připouští (viz § 265a odst. 2 tr. ř.). Dále je potřebné vědět, že může dojít k případu, že dovolání bude podáno do výroku o vině, ale obviněný předtím podal odvolání pouze do výroku o trestu a odvolací soud pouze v intencích jeho odvolání (tedy výrok o trestu) rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal. Také v tomto případě nezbývá než dovolání odmítnout, neboť výrok o vině se stal pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně a soudem odvolacím nebyl přezkoumáván.

Roz. 31/02 – Dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudů uvedené v ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř., jen jestliže toto rozhodnutí, jímž soud rozhodl ve druhém stupni, bylo učiněno za účinnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb.

Roz. 25/03 – Jestliže dovolatel ve shodě s požadavkem vyplývajícím z ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. podal dovolání výslovně pouze proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv trestní stíhání bylo pravomocně skončeno rozhodnutím soudu druhého stupně, pak podal dovolání proti rozhodnutí, proti kterému je zákon nepřipouští [§ 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Jen do uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené zákonem k podání dovolání (§ 265e tr. ř.) by dovolatel mohl učinit podání, kterým by napadl rozhodnutí soudu druhého stupně.

Roz. 36/03 – Usnesení, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na povolení obnovy řízení podle § 283 tr. ř. nebo podle § 284 tr. ř., nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., proto proti němu není přípustné dovolání, a to ani kdyby původní rozhodnutí, jehož se návrh na obnovu týkal, bylo rozhodnutím ve věci samé v uvedeném smyslu.

Roz. 51/03 – Za rozhodnutí ve věci samé, ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) až h) tr. ř., nelze považovat rozhodnutí nadřízeného soudu, kterým byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci návrhu na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů.

ÚS 18/2002 – Právo na dovolání ústavně zaručeno není. V Ústavě České republiky (dále jen „Ústava“), Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy žádné takové procesní oprávnění zakotveno není. V čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb.) – jako v mezinárodní smlouvě podle čl. 10 Ústavy – je zakotveno pouze právo na odvolání v některých trestních věcech. Právo na dovolání jako na mimořádný opravný prostředek jde tedy nad rámec ústavně zaručených procesních oprávnění.

Dovolání je možno podat jen v případě, kdy to „zákon připouští“, čemuž je nutno rozumět tak, že dovolání je přípustné proti rozhodnutím soudu druhého stupně, která nabyla právní moci za účinnosti právní úpravy dovolání, tedy od 1. 1. 2002. Dovolání proti rozhodnutím z doby před tímto datem jsou nepřípustná.

Roz. 29/04 – Na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání, protože opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští.

Roz. 14/05 – Zákonná podmínka uvedená v ustanovení § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř., že jde o rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek, je splněna i tehdy, jestliže odvolacím soudem podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. byl k odvolání obviněného (popř. státního zástupce) napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen pouze ve výroku o náhradě škody a současně v ostatních napadených výrocích (např. ve výroku o vině, či ve výroku o trestu) zůstal nedotčen.

Roz. 21/05 – Rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání podaném proti rozsudku, jímž soud podle § 384d tr. ř. rozhodl o výkonu trestu uloženého rozsudkem cizího státu, nelze napadnout dovoláním. Nejde totiž o rozhodnutí ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., protože rozsudkem vydaným podle § 384d tr. ř. obviněný nebyl uznán vinným ani mu nebyl uložen trest.

Roz. 40/05 – Obviněný může dovoláním napadnout též zprošťující rozhodnutí, pokud se domáhá toho, aby by1 zproštěn z důvodu, který je pro něj příznivější.

Jestliže byl obviněný zproštěn obžaloby z důvodu předpokládaného ustanovením § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že se stal skutek, který však není trestným činem), pak prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř. se nemůže domáhat zproštění podle ustanovení § 226 písm. a) tr. ř., nebo v takovém případě ve skutečnosti napadá soudy učiněná skutková zjištění tvrzením, že se v žalobním návrhu uvedený skutek nestal. Dovolání je v takovém případě podána z jiného než zákonného důvodu.

Roz. 38/09 – Z dikce ustanovení § 125 odst. 3 tr. ř. plyne povinnost soudu druhého stupně dát poučení o dovolání a jeho náležitostech jen v případě, že jde o rozhodnutí, proti němuž je podle § 265a odst. 2 tr. ř. dovolání přípustné.

Roz. 46/13 – II – Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Základní podmínkou a rozhodným hlediskem je existence pravomocného rozhodnutí ve věci samé. Při neexistenci konkrétního rozhodnutí je podání dovolání jen proti nesprávnosti procesního postupu vyloučeno. Proto dovolání, v němž je namítáno, byť s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., že soudy pochybily při rozhodování o vazbě, je dovoláním nepřípustným a dovolací soud je odmítne podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

Roz. 68/13 – Jestliže obhájce podal za obviněného odvolání proti výroku o vině i trestu, ale obviněný, jehož způsobilost k právním úkonům nebyla omezena, poté výslovně omezil své odvolání jen proti výroku o trestu, přičemž s ohledem na jím vytýkané vady odvolací soud výrok o vině nepřezkoumával, ani jej nebyl povinen přezkoumat (§ 254 odst. 2 tr. ř.), pak dovolání obviněného směřující proti výroku o vině je nepřípustné (srov. č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).

Roz 19/14 – Za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1 a 2 tr. ř. nelze považovat rozhodnutí o dalším trvání zabezpečovací detence podle § 100 odst. 5 tr. zákoníku, neboť nejde o rozhodnutí, jímž bylo uloženo ochranné opatření [§ 265a odst. 2 písm. e) tr. ř.], a proto proti němu není přípustné dovolání.

Roz. 34/19 – Jestliže usnesením soudu došlo ke změně jednoho druhu v jiný druh ochranného opatření (např. soud změnil ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci) anebo ke změně formy ochranného léčení (§ 99 odst. 5 tr. zákoníku), nejde o rozhodnutí, jímž bylo ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř. obviněnému uloženo ochranné opatření, a proto proti takovému rozhodnutí není dovolání přípustné.

Roz. 12/21 – Podané dovolání se posuzuje jako celek a takto se posuzuje i jeho přípustnost. Proto je lze odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jen v případě, že není přípustné v celém rozsahu.

a) ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně,

b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,

d) byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání,

e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,

f) bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí,

g) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy,

h) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,

i) obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným,

j) bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup,

k) bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení,

m) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

(2) Dovolání lze podat též tehdy, byl-li uložen trest odnětí svobody na doživotí.

Již výše bylo uvedeno, že dovolání lze podat pouze z důvodů, které jsou taxativně vymezeny v trestním řádu (viz § 265b tr. ř.). Přestože v tomto ustanovení jsou taxativně uvedeny dovolací důvody, stalo se fenoménem podaných dovolání odkázat na tzv. „extrémní nesoulad – rozpor“. K výše uvedenému pojmu bych uvedl, že je známa celá řada rozhodnutí Ústavního soudu, kde se zmíněnou problematikou zabývá. Uvedenou problematikou se zabývala např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 216/04, ze kterých lze dovodit, že „v dovolání lze uplatnit i takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění“. V této souvislosti je však vhodné konstatovat, že v uvedených rozhodnutích Ústavní soud cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor – ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů.

Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu za striktně vymezených důvodů. Nejvyšší soud však v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu. Stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že pokud soudy přistupují k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že postupovaly v souladu s ustanoveními § 125 tr. ř. (resp. § 134 tr. ř.), nelze jim vytknout svévoli, když odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené skutečnosti obvinění (ev. i nejvyšší státní zástupce) kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozují jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. S ohledem na narůstající počet dovolání, která byla podávána s odůvodněním, že došlo v duchu výkladu Ústavního soudu k tzv. extrémnímu nesouladu-rozporu, došlo zákonem č. 220/2021 Sb., k doplnění tohoto paragrafu o nové znění písmena g) [původní g) je nyní označováno jako h) a obdobě k posunu došlo i u ostatních písmen § 265b]. K nově označenému § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy ve shodě s již shora uvedeným pouze dodat, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily.

Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.

Roz. 22/03 – Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popi. společný trest za pokračování v trestném činu.

ÚS 23/2003 – Dle právního názoru Ústavního soudu [usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02] odmítl-li Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen „tr. řád“), tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a 90 Ústavy České republiky nepřísluší. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn.

Kautely pro posouzení libovůle v postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 564/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 108), když konstatoval, že při současném výkladu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšším soudem, podle kterého nelze v rámci řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění a Nejvyšší soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, je povinen Nejvyšší soud zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Roz. 47/03 – Základním předpokladem uplatnění ustanovení § 253 odst. 3 tr. ř. o odmítnutí odvolání z důvodu nesplnění náležitostí jeho obsahu je spolehlivé zjištění, že došlo ke splnění zákonné poučovací povinnosti podle § 249 odst. 1 tr. ř. jestliže z obsahu spisu nevyplývá, že se tak stalo, pak s ohledem na ustanovení § 253 odst. 4 tr. ř. odvolací soud nemůže podané odvolání odmítnout.

Roz. 48/03 – Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním.

Roz. 58/03 – V případě, kdy obviněnému je uložen trest odnětí svobody na doživotí, je rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 2 tr. ř. omezen jen na posouzení toho, zda byly splněny všechny zákonné podmínky pro uložení takového druhu trestu ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1, 3 tr. zák. Přitom dovolací soud vychází z toho, zda soudy zjištěný skutkový podklad v tomto směru opodstatňuje právní závěr o splnění podmínek pro uložení trestu odnětí svobody na doživotí.

Dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení. Stejně tak musí rozhodovací praxe obecných soudů interpretovat domácí právo konformně se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv [čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)]. Ústavní soud připomíná, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy obsahuje procesní ustanovení, s nimiž musí být ustanovení jednoduchého procesního práva interpretována souladně, a to včetně těch ustanovení trestního řádu, která vymezují dovolací důvody uvedené v § 265b trestního řádu. Neobstojí tedy ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem aplikovaného výkladu trestního řádu. Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4 a čl. 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. V tomto duchu je třeba vykládat i zákonné vymezení dovolacích důvodů, ze kterého nemůže být vyvozen rozhodovací postup, který by zakládal různost v možnosti přístupu odlišných skupin účastníků řízení k Nejvyššímu soudu (čl. 37 odst. 3 Listiny).

Přezkumný rámec nelze vymezit tak, že bude omezeno základní právo na přístup k soudu pro dovolatele, který jinak v celém řízení střežil svá práva náležitým procesním postupem, avšak přesto, a to jen v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, došlo k zásahu do jeho základního práva. Stejně tak musí výklad dovolacích důvodů respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mj. v čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny. Jsou-li ve hře základní práva, musí být ochránitelná cestou všech opravných prostředků. Výklad dovolacích důvodů, který a priori odhlíží od procesních vad řízení, jehož výsledek posuzuje, a odmítá se jimi zabývat bez ohledu na jejich závažnost, staví postup Nejvyššího soudu mimo ústavní rámec. Ústavní soud již konstatoval, že v ústavním pořádku není zakotveno právo stěžovatele na mimořádný opravný prostředek. Avšak to neznamená při existenci takového opravného prostředku, že by jeho posuzování stálo z hlediska ústavnosti mimo rámec spravedlivého procesu, jinými slovy, že se rozhodování o dovolání, byť jen v některé ze svých částí, nachází v ústavněprávním vakuu a že trestní řád nemusí být vykládán ústavně konformním způsobem.

Interpretace dovolacích důvodů, která odkazuje námitky stěžovatele do řízení o stížnosti pro porušení zákona, ačkoli je zjevné, že jde o prostředek, který stěžovatel nemá ve své dispozici, je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Roz. 57/05 – II. – Jestliže bylo ve věci konáno řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř., ač pro ně nebyly splněny zákonné podmínky nebo přesto, že soud o tom, že se bude takové řízení ve věci konat, nerozhodl podle § 305 tr. ř., a v důsledku tohoto procesního postupu byla obviněnému znemožněna účast na hlavním líčení nebo veřejném zasedání, je tato vada důvodem pro podání dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

ÚS 215/05 – K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1písm. g) trestního řádu

Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, které poskytují i možnost napadnout nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Tento důvod, podřazený pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je však Nejvyšším soudem velmi restriktivně interpretován, jak Ústavní soud ukázal v řadě svých nálezů. V důsledku této praxe pak nelze v řízení o dovolání uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění. Tím nastává právní stav, kdy nelze napravit žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění. Dosavadní výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu Nejvyšším soudem, spočívající v tom, že v rámci řízení o dovolání náleží tomuto soudu toliko posouzení, zda ve výroku o vině skutková věta představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku tak, aby obsahovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace, bez ohledu na jakékoliv námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl skutečně prokázán, lze označit za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Tento postup Nejvyššího soudu staví toto stadium dovolacího řízení mimo rámec spravedlivého procesu.

Roz. 23/07 – II. – Účelem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je dosáhnout nápravy takového rozhodnutí, které vzešlo z řízení, v jehož některém stadiu byl obviněný bez obhájce, ač ho podle zákona měl mít, pokud se ovšem úkony provedené v tomto stadiu řízení staly výlučným nebo hlavním podkladem rozhodnutí ve věci samé.

Proto uvedený dovolací důvod není naplněn v souvislosti s opatřením znaleckého důkazu tehdy, jestliže měl znalec při zpracování posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické dětské psychologie, sice k dispozici např. úřední záznamy o podaných vysvětleních vyšetřovaných dětí, učiněných v době před zahájením trestního stíhání, ale pokud takto získané poznatky nehrály žádnou podstatnou roli pro podání znaleckého posudku, neboť znalec vycházel především z poznatků jím osobně provedeného vyšetření těchto dětí a poznatky plynoucí z úředních záznamů se pak nedostaly ani do rozporu s obsahem dokazování (zejména s výpověďmi svědků) provedeného v době, kdy obviněný již měl obhájce, přičemž důkaz znaleckým posudkem byl proveden ve stadiu, kdy obviněný měl obhájce a mohl se jak on sám, tak jeho obhájce vyjádřit k znaleckému posudku.

Roz. 28/07 – V řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) se pro doručování opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému neuplatní obecná úprava obsažená v ustanoveních § 130 odst. 1 tr. ř. a § 137 odst. 4 tr, ř., nýbrž postup při doručování se řídí ustanovením § 306 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že všechny písemnosti (tj. včetně opisu rozhodnutí odvolacího soudu) se doručují pouze obhájci.

Vzhledem k tomu pak je i pro počátek běhu lhůty pro podání dovolání (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) významný toliko okamžik doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obhájci obviněného, který je oprávněn podat za obviněného dovolání jen do dvou měsíců od tohoto doručení. Pozdější doručení opisu rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému po uplynutí této lhůty poté, co pominuly důvody konání řízení proti uprchlému (např. v souvislosti s jeho oprávněním podle § 306a odst. 2 tr. ř.), nemá na její běh již žádný vliv.

Jestliže obhájce má za to, že se proti obviněnému konalo řízení jako proti uprchlému, ač pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky vyplývající z ustanovení § 302 tr. ř., a v důsledku toho byla obviněnému znemožněna účast na hlavní líčení či veřejném zasedání odvolacího soudu, může podat dovolání s tím, že uvedená skutečnost zakládá důvod dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. (srov. rozhodnutí pod č. 57/2005-II. Sb. rozh. tr.).

Roz. 6/09 – Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívající v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, není naplněn za situace, když obviněný, u něhož nebyl dán žádný z důvodů nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.), si zvolil obhájce, kterému udělil plnou moc, v níž podepsal prohlášení, že „zmocněný advokát je oprávněn si ustanovit za sebe zástupce“, pokud se takto zmocněný obhájce nezúčastnil hlavního učení s odkazem na nutnost účasti na jednání soudu v jiné věci týkající se jiného klienta a s poukazem na nesouhlas obviněného s tím, aby se místo zvoleného obhájce zúčastnil hlavního líčení jeho zástupce (substitut). V takovém případě rovněž není porušeno právo obviněného na obhajobu zakotvené v čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ani jeho právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru uvedené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud soud prvního stupně nevyhověl žádosti obviněného o odročení hlavního učení a konal jej sice v přítomnosti obviněného, ale bez obhájce, případně jeho substituta.

Roz. 10/12 – II – Bylo-li tedy vedeno trestní stíhání obviněného bez souhlasu poškozené právnické osoby, byť členem jejího statutárního orgánu nebo společníkem je fyzická osoba, která je vůči obviněnému ve vztahu uvedeném v § 100 odst. 2 tr. ř., nelze dovodit, že takové trestní stíhání bylo nepřípustné ve smyslu § 11 odst. 1 písm. i) tr. ř. a že tím byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Roz. 36/12 – II – Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívajícího v tom, že rozhodnutí učinil soud, který nebyl náležitě obsazen, může být založeno i na skutečnosti, že ve věci rozhodoval soudce, jenž byl v době rozhodování dočasně přidělen k jinému soudu.

Roz. 38/12 – II – Námitka spoluobviněných manželů, že jim byl podle § 66 tr. zákoníku nesprávně uložen společný trest propadnutí majetku, je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť jde o nepřípustný druh uloženého trestu.

Roz. 31/16 – Zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení, které jsou uvedeny v § 99 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku, nelze navzájem nahrazovat. Negativní podmínka obsažená v § 99 odst. 2 písm. b) větě za středníkem tr. zákoníku, podle které soud ochranné léčení neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout, je naplněna zejména tehdy, když s ohledem na výsledky provedeného dokazování u pachatele nejsou objektivní ani subjektivní předpoklady pro výkon tohoto léčení. Závěr o tom, zda lze dosáhnout účelu ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je nutné založit na přísné individualizaci tohoto druhu ochranného opatření ve vztahu ke konkrétní osobě pachatele.

Nesprávné posouzení zmíněné negativní podmínky zakládá existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.

Roz. 42/16 – I. – Námitka dospělého obviněného, že v jeho věci rozhodl soud pro mládež, ač tak měl učinit soud obecný [§ 2 odst. 2 písm. e) z. s. m.], je námitkou odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Výkon soudnictví ve věcech mládeže je svěřen podle § 2 odst. 2 písm. d) a § 4 z. s. m. soudu pro mládež. Z těchto i z některých dalších ustanovení zákona o soudnictví ve věcech mládeže (viz např. § 36 a § 41 odst. 2 z. s. m.) tedy vyplývá zvláštní povaha soudu pro mládež určeného k projednávání protiprávních činů mládeže, a proto je lze chápat jako vyjádření specifické věcné příslušnosti soudu (srov. i rozhodnutí pod č. 16/2006 Sb. rozh. tr.).

Roz. 18/17 – II. – Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v alternativě spočívající v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, je dán i tehdy, byl-li mu jako trest samostatný uložen trest propadnutí věci, ač nebyly splněny podmínky ustanovení § 72 tr. zákoníku.

Roz. 9/18 – I. – Námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku) odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

Roz. 9/18 – II. – Propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku je formou trestu propadnutí věci. Proto je námitka, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení propadnutí náhradní hodnoty, podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě).

Roz. 24/18 – Námitka, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení ústavního a mělo být uloženo ochranné léčení ambulantní, je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť součástí rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jímž bylo uloženo ochranné léčení, je i stanovení jeho formy.

Roz. 31/19 – I. – Námitky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými jsou námitkami, které se dotýkají porušení základních práv obviněného jakožto jednotlivce ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Uvedená základní práva však chrání obviněného, jakožto „slabší“ procesní stranu, a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této „slabší“ procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněného na obhajobu byla stanovena na jeho ochranu. Nejvyšší státní zástupce proto může námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými v dovolání uplatnit pouze ve prospěch obviněného, ale nikoli v jeho neprospěch. V případě, kdy Nejvyšší soud porušení těchto základních práv obviněného na základě namítnutého extrémního rozporu shledá, má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad v čl. 4 a 90 Ústavy.

Roz. 40/19 – Námitku podjatosti soudce uplatněnou v dovolání z kteréhokoliv dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze shledat důvodnou, jestliže směřuje proti soudci, který rozhodoval v jiném trestním řízení, než z něhož vzešlo rozhodnutí napadené dovoláním.

Roz. 12/20 – I. – Dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. odpovídá námitka nejvyššího státního zástupce, že rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. nelze vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu, důvodně považovat za dostačující. I toto posouzení je totiž zákonnou podmínkou pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, která je obsažena v § 307 odst. 1 tr. ř. in fine.

Roz. 7/21 – I. – Námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku[78], nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Oproti tomu námitku, že nebylo užito ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku[79], lze v některých případech podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (jestliže dovolatel vytýká nesprávné posouzení hmotněprávních podmínek uvedených v § 58 odst. 5 tr. zákoníku[80], např. pojmů „zločin“, „organizovaná skupina“), nebo pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jestliže dovolatel namítá, že i přes soudem přiznaný status spolupracujícího obviněného mu nebyl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby).

a) nejvyšší státní zástupce na návrh krajského nebo vrchního státního zástupce anebo i bez takového návrhu pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, pokud veřejnou žalobu před soudem nezastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce,

b) příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného, pokud veřejnou žalobu před soudem zastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, nebo

c) obviněný pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

(2) Obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno; o tom musí být obviněný poučen (§ 125 odst. 3). Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje, ale zašle ho v závislosti na jeho obsahu buď příslušnému soudu jako návrh na povolení obnovy řízení nebo ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, popřípadě ho vrátí obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce. Obdobně postupuje u podání osob, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání. Je-li obviněný omezen ve svéprávnosti, může i proti vůli obviněného za něho v jeho prospěch dovolání podat též jeho opatrovník a jeho obhájce.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že dovolání může podat pouze nejvyšší státní zástupce, a to ve prospěch i neprospěch obviněného, přičemž tuto alternativu musí v podaném dovolání uvést. Dále může dovolání podat obviněný, ten však pouze prostřednictvím obhájce.

Za situace, kdy písemnost označenou jako dovolání podá sám obviněný, Nejvyšší soud takto označenou písemnost zašle podle obsahu buď příslušnému soudu jako návrh na obnovu řízení či ministerstvu spravedlnosti jako podnět obviněného k ev. podání stížnosti pro porušení zákona; za situace, kdy je písemnost označená jako dovolání zaslána Nejvyššímu soudu na počátku dvouměsíční lhůty, ve které je možno dovolání podat, pak je vhodné tuto písemnost vrátit obviněnému s opětovným upozorněním, že může podat dovolání ve lhůtě, která mu ještě do zmíněných dvou měsíců zbývá prostřednictvím obhájce.

Oproti ustanovení § 247 odst. 2 tr. ř., kde je uveden výčet osob, které ve prospěch obviněného mohou podat odvolání, ustanovení o dovolání pouze konstatuje, že pokud by taková osoba písemnost označenou jako dovolání za obviněného podala, musí být postupováno obdobně jako v případě, že písemnost označenou jako dovolání podá sám obviněný. V případě, že je obviněný omezen ve svéprávnosti mohou v jeho prospěch a proti jeho vůli dovolání podat opatrovník a jeho obhájce. [Vedle obviněného a státního zástupce může dovolání podat rovněž příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce].

Pokud měl soud o zastoupení pochybnosti, ať již z hlediska jeho rozsahu či z hlediska doložení existence tohoto právního vztahu orgánům činným v trestním řízení, za situace, kdy takové pochybnosti v přípravném řízení nevznikly nebo nebyly stěžovateli žádným způsobem prezentovány, mohl a měl sám vyzvat stěžovatele nebo jeho obhájce, aby mu doklad prokazující uzavření dohody o zastupování a jeho rozsahu předložili.

Roz. 50/07 – Jestliže v době, kdy pravomocně skončilo řízení některým z rozhodnutí soudu uvedených v ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř., měl obviněný obhájce, pak je tento obhájce oprávněn, popřípadě s ohledem na příslušná ustanovení zákona o advokacii (např. § 16 zákona č. 85/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů) i povinen podat za obviněného dovolání a účastnit se řízení o něm (§ 41 odst. 5 tr. ř.), a to bez ohledu na okolnost, že právní mocí už jinak zaniklo zmocnění tohoto obhájce, aby obhajoval obviněného. V uvedeném případě není žádný důvod k tomu, aby soud (např. k žádosti obviněného) ustanovil obviněnému nového obhájce.

Pouze za situace, když se nejednalo o případ nutné obhajoby (§ 36 tr. ř.) a obviněný neměl v dosavadním řízení obhájce, soud obviněnému ustanoví obhájce pro účely podání dovolání (srov. § 265d odst. 2 tr. ř.) a účasti v dovolacím řízení, avšak jen za splnění podmínek uvedených v § 33 odst. 2, 4 tr. ř., tj. poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o právu obviněného na bezplatnou obhajobu (popřípadě na obhajobu za sníženou odměnu) a obviněný, který si sám obhájce nezvolil, požádal o jeho ustanovení.

Roz. 15/12 – Nejvyšší státní zástupce je jediným ze zákona oprávněným státním zástupcem v celé soustavě státního zastupitelství, který může ve smyslu § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. podat dovolání. To ovšem na druhé straně neznamená, že by toto ustanovení vylučovalo, aby za splnění zákonných podmínek stanovených v § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o státním zastupitelství podal dovolání v jeho zastoupení náměstek nejvyššího státního zástupce.

Nejvyšší státní zástupce však nemůže na základě ustanovení § 8 odst. 1 písm. a), odst. 2 zákona o státním zastupitelství ve smyslu dovětku „v pořadí a v rozsahu jím stanoveném“ přenést celou agendu dovolání nebo jiného výlučného oprávnění (např. rozhodování podle § 174a odst. 1 tr. ř.) na některého svého náměstka. Takový postup by totiž zcela negoval vůli zákonodárce, aby v určitých věcech zásadně rozhodoval sám nejvyšší státní zástupce, a nikoli příslušné státní zastupitelství či státní zástupce příslušného státního zastupitelství. Náměstek nejvyššího státního zástupce může totiž nejvyššího státního zástupce jen „zastupovat“ a nikoli zcela vykonávat jeho výlučné pravomoci svěřené mu zákonem.

Roz. 26/12 – Osoba označená jako spolupachatel nemůže podat dovolání proti rozhodnutí uvedenému v ustanovení § 265a odst. 1 tr. ř., pokud jím nebylo rozhodnuto též o její vině a trestu. Bylo-li dovoláním napadeným rozsudkem rozhodnuto o vině ohledně jiného obviněného, který čin, pro nějž byl uznán vinným (resp. zproštěn obžaloby), spáchal s další osobou, tento spolupachatel, byť je ve skutkovém zjištění uveden, není osobou, jíž se rozsudek bezprostředně dotýká ve smyslu § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.

V takovém případě osoba označená jako spolupachatel nemůže být oprávněným dovolatelem ani se zřetelem na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a její dovolání musí být podle § 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítnuto jako podané osobou neoprávněnou.

(1) Dovolání se podává u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje.

(2) Jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a opatrovníku, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději.

(3) Lhůta k podání dovolání je zachována také tehdy, je-li dovolání podáno ve lhůtě u Nejvyššího soudu nebo u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni, anebo je-li podání, jehož obsahem je dovolání, dáno ve lhůtě na poštu a adresováno soudu, u něhož má být podáno nebo který má ve věci rozhodnout.

Roz. 16/04 – Ustanovení § 265e odst. 3 tr. ř. je ve vztahu k ustanovení § 60 odst. 4 tr. ř. ustanovením speciálním. Plyne z něj, že lhůta k podání dovolání, není-li dovolání podáno u soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, je zachována mimo jiné také tehdy, je-li dovolání podáno u soudu, který rozhodl ve věci ve druhém stupni. Tuto část ustanovení § 265e odst. 3 tr. ř. je nutno vykládat tak, že dovolání musí být u soudu druhého stupně ve lhůtě k podání dovolání skutečně podáno, což musí být doloženo otiskem podacího razítka soudu druhého stupně.

Při zaslání dovolání poštou musí být kumulativně splněna jak podmínka, že dovolání je dáno ve lhůtě na poštu, tak podmínka, že je adresováno soudu, u něhož má být podáno, jímž je soud, který rozhodl ve věci v prvním stupni, nebo který má ve věci rozhodnout (tj. Nejvyšší soud). V daných souvislostech je třeba podmínku vyjádřenou slovy „adresováno soudu“ vyložit tak, že podání je adresováno tomu soudu, který je vyznačen na poštovní zásilce, nikoliv případně soudu, který je uveden jako adresát v podání, které tvoří obsah zásilky.

Roz. 57/08 – Protože v řízení proti uprchlému se všechny písemnosti určené pro obviněného doručují toliko obhájci (§ 306 odst. 1 tr. ř.), neuplatní se zde ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. a pro běh lhůty k podání dovolání je relevantní doručení rozhodnutí soudu druhého stupně jen obhájci obviněného.

Jestliže však ještě před uplynutím zákonné dovolací lhůty (§ 265e odst. 1 tr. ř.), jejíž běh již byl založen doručením rozhodnutí obhájci obviněného v řízení proti uprchlému, pominuly důvody pro konání řízení proti uprchlému, pak je třeba doručit rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému, přičemž toto pozdější doručení má účinky na běh dovolací lhůty předpokládané ustanovením § 265e odst. 2 tr. ř., takže lhůta k podání dovolání počíná běžet až od tohoto pozdějšího doručení obviněnému.

Při doručení rozhodnutí musí být odsouzený, v případě, že řízení proti uprchlému skončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, současně poučen o právu vyplývajícímu z ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř.

Roz. 21/09 – Pokud bylo včas podáno dovolání, v němž nejsou uvedeny žádné zákonem vyžadované náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.), a jde o tzv. „bianco dovolání“, je povinností soudu prvního stupně vyzvat dovolatele k odstranění nedostatků náležitostí jeho obsahu postupem uvedeným v ustanovení § 265h odst. 1 tr. ř. Nepostupoval-li soud prvního stupně v souladu s tímto ustanovením a dovolatel, byť i po lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř., učinil další podání obsahující zákonem vyžadované náležitosti dovolání, pak je nutné pokládat za řádně a včas uplatněné dovolání obé takto učiněná podání (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. II. ÚS 473/05, uveřejněný ve svazku 40, pod č. 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Jestliže však soud prvního stupně postupoval v souladu s ustanovením § 265h odst. 1 tr. ř. a dovoláte) neodstranil vady dovolání ve stanovené lhůtě dvou týdnů, pak takové dovolání bude odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

Roz. 48/12 – Lhůtu dvou měsíců k podání dovolání nejvyššího státního zástupce je třeba počítat od prvního doručení rozhodnutí soudu druhého stupně státnímu zástupci, přičemž není rozhodující, zda jím bude státní zástupce příslušného okresního či krajského státního zastupitelství, rozhoduje-li ve věci v prvním stupni okresní soud a ve druhém stupni krajský soud. Pro doručování opisu rozhodnutí státnímu zástupci neplatí zásada obdobná té, jež je vyjádřena v ustanovení § 265e odst. 2 tr. ř. a podle níž, jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Lhůta k podání dovolání nejvyššího státního zástupce proto běží od toho doručení rozhodnutí státnímu zástupci příslušného státního zastupitelství, jež bylo provedeno nejdříve.

Roz. 10/13 – I. – V případě, že výkon trestu obecně prospěšných prací nenařídil okresní soud, který uložil tento trest, ale byl přede dnem 1. 1. 2010 nařízen podle § 336 odst. 2 tr. ř. v tehdejším znění (tj. před novelou provedenou zákonem č. 41/2009 Sb.) soudem, v jehož obvodu měl odsouzený vykonávat uvedený trest, je s účinností od 1. 1. 2010 příslušný ke všem úkonům týkajícím se dalšího výkonu trestu obecně prospěšných prací (např. k rozhodování o změně druhu a místa jeho výkonu podle § 336 odst. 5 tr. ř., o jeho přeměně v nepodmíněný trest odnětí svobody podle § 340b tr. ř.) okresní soud, který uložil tento trest.

Roz. 38/19 – Z hlediska určení počátku běhu dovolací lhůty je bez významu, že obhájci obviněného byl rozsudek odvolacího soudu doručen do datové schránky dvakrát, přičemž podruhé k tomu došlo na základě žádosti obhájce o opětovné doručení z důvodu nemožnosti provedení konverze původně doručeného rozsudku ve smyslu § 22 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Relevantní je pouze první doručení, pokud technický problém při doručování do datové schránky neměl vliv na možnost adresáta seznámit se s obsahem doručované písemnosti.

Roz. 18/21 – Advokáta, který byl obviněnému soudem ustanoven jako obhájce pouze za účelem odstranění vad jím podaného odvolání (§ 251 odst. 2 tr. ř.), nelze považovat za obhájce disponujícího oprávněními v rozsahu uvedeném v § 41 odst. 5 tr. ř., tj. též právem podat za obviněného dovolání, a není tak obhájcem obviněného, jemuž je třeba doručit opis rozsudku odvolacího soudu (§ 130 odst. 2 tr. ř.). Na běh lhůty k podání dovolání podle § 265e odst. 2 tr. ř. nemůže mít žádný vliv skutečnost, že mu soud prvního stupně doručil opis takového rozsudku.

(1) V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až m) nebo § 265b odst. 2, o které se dovolání opírá. Nejvyšší státní zástupce a příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce jsou povinni v dovolání uvést, zda je podávají ve prospěch nebo v neprospěch obviněného.

(2) Rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání.

ÚS 111/2003 – Je-li včas podáno dovolání neobsahující žádné důvody (tzv. bianco dovolání), je povinností soudu prvního stupně postupovat podle § 265h odst. 1 trestního řádu. Doplnil-li obhájce ve lhůtě předsedou senátu soudu prvního stupně stanovené podle § 265h odst. 1 trestního řádu dovolání o rozsah i důvody, postupoval soud prvního stupně i obhájce v souladu s kogentními ustanoveními trestního řádu. Dovolací soud v takovém případě nemůže aplikovat § 265f odst. 2 trestního řádu.

Roz. 46/13 – Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně.

(1) Osoba, která dovolání podala, může je výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se Nejvyšší soud odebere k závěrečné poradě. V řízení o dovolání se však pokračuje, vzal-li nejvyšší státní zástupce nebo příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce zpět dovolání podané jen ve prospěch obviněného, pokud obviněný trvá na pokračování dovolacího řízení; v takovém případě Nejvyšší soud rozhoduje v rozsahu, jakoby takové dovolání podané nejvyšším státním zástupcem nebo příslušným orgánem Úřadu evropského veřejného žalobce podal sám obviněný. Zpětvzetí dovolání podaného nejvyšším státním zástupcem nebo příslušným orgánem Úřadu evropského veřejného žalobce jen ve prospěch obviněného, který zemřel, je neúčinné.

(2) Zpětvzetí dovolání vezme, není-li překážek, usnesením na vědomí předseda senátu Nejvyššího soudu, a nebyla-li věc dosud tomuto soudu předložena, předseda senátu soudu prvního stupně. Vzal-li nejvyšší státní zástupce nebo příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce zpět dovolání podané jen ve prospěch obviněného a obviněný trvá na pokračování řízení o dovolání, uvede to předseda senátu Nejvyššího soudu v usnesení, jímž rozhoduje o zpětvzetí dovolání.

(1) Nesplňuje-li dovolání nejvyššího státního zástupce nebo příslušného orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce anebo dovolání obviněného podané jeho obhájcem náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1, vyzve je předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d).

(2) Předseda senátu soudu prvního stupně doručí opis dovolání obviněného státnímu zástupci nebo příslušnému orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce, pokud veřejnou žalobu před soudem zastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, a opis dovolání státního zástupce nebo příslušného orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce obhájci obviněného a obviněnému s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c)]. Jakmile lhůta k podání dovolání uplyne všem oprávněným osobám, předloží spisy Nejvyššímu soudu.

(3) Dospěje-li předseda senátu na podkladě dovolání a obsahu spisů k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí anebo by mělo být pozastaveno nakládání s věcmi, které propadly nebo byly zabrány na základě takového rozhodnutí, předloží bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na takový postup Nejvyššímu soudu, který o takovém návrhu rozhodne usnesením nejpozději do čtrnácti dnů po obdržení spisů, a nebylo-li v mezidobí již dokončeno řízení u soudu prvního stupně, vrátí mu spisy k dokončení řízení. Vyhoví-li Nejvyšší soud návrhu, provede všechna potřebná opatření k tomu, aby byl výkon rozhodnutí neprodleně odložen nebo přerušen anebo bylo pozastaveno nakládání s propadlými nebo zabranými věcmi.

Roz. 9/03 – Návrh předsedy senátu soudu prvního stupně na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním (§ 265h odst. 3 tr. ř.) se musí opírat o takové konkrétní okolnosti vyplývající z podaného dovolání nebo z obsahu spisu, které vyvolávají opodstatněné pochybnosti o vhodnosti dalšího výkonu rozhodnutí (např. lze-li důvodně předpokládat úspěšnost dovolání s ohledem na jeho argumentaci a obsah napadeného rozhodnutí). Podání dovolání, jakož i obecný odkaz na kasační oprávnění dovolacího soudu samy o sobě k odůvodnění návrhu na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí nepostačují.

Roz. 9/19 – Učiní-li dovolatel úkon, který směřuje k odstranění vad obsahu dovolání, až po uplynutí dvoutýdenní lhůty stanovené mu předsedou senátu podle § 265h odst. 1 tr. ř. a učiní-li tak i po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání (§ 265e tr. ř.), nemá tento úkon žádné právní účinky, obsah původně podaného vadného dovolání tím zůstává nedotčen a Nejvyšší soud k tomuto podání již nepřihlíží.

Odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. je důsledkem nejen toho, že dovolatel neodstranil nedostatek náležitostí obsahu dovolání vůbec, ale i toho, že odstranil vady obsahu dovolání až po lhůtě stanovené podle § 265h odst. 1 tr. ř.

c) bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou, osobou, která ho znovu podala, když ho předtím výslovně vzala zpět,

f) je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

(2) V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

(3) Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vádám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

(4) Jestliže oprávněná osoba podá důvodně dovolání proti výroku o vině, přezkoumá Nejvyšší soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda bylo i proti těmto výrokům podáno dovolání.

(5) Byla-li dovoláním napadena část rozhodnutí týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím, přezkoumá Nejvyšší soud uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se týká této osoby.

Roz. 20/04 – Jestliže odvolání bylo podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.

Roz. 38/07 – I. – I když odvolací soud k odvolání obviněného nesprávně přezkoumal napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu, ačkoli odvolací námitky obviněného se týkaly i výroku o vině, Nejvyšší soud není takovým postupem odvolacího soudu vázán, a proto dovolání obviněného směřující i proti výroku o vině je přípustné.

Roz. 23/19 –II. – Přezkumné oprávnění Nejvyššího soudu v řízení o dovolání (§ 265i odst. 3 tr. ř.) podaném proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je omezeno nemožností opětovné revize předchozího rozhodnutí o dovolání v téže věci (viz rozhodnutí pod č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). Toto omezení se však vztahuje pouze na opětovné přezkoumání výroků (a řízení), které byly učiněny před dřívějším rozhodnutím dovolacího soudu a zůstaly jím nedotčeny.

Jestliže v dovolání proti novému rozhodnutí v téže věci uplatní dovolatel důvody dovolání a námitky relevantně neuplatněné v původním dovolání, které se vztahují k výrokům nového rozhodnutí a řízení jim předcházejícímu jako celku, je povinností Nejvyššího soudu zabývat se těmito námitkami. Nejde zde o revizi předchozího rozhodnutí o dovolání, takže se nemožnost opětovného přezkumu neuplatní. Taková situace může typicky nastat v případech dovolacích důvodů týkajících se procesních otázek, jako je vyloučení soudce z rozhodování, věcná nepříslušnost soudu, který učinil napadené rozhodnutí, nepřípustnost trestního stíhání nebo toho, že obviněný v rozporu se zákonem neměl v řízení obhájce apod. Není zde podstatné, že dovolací námitky se vztahují také k té části řízení, která předcházela původnímu rozhodnutí v dané věci.

Roz. 21/21 – Nejvyšší soud nemůže v řízení o dovolání přezkoumávat již neexistující rozhodnutí nebo výrok. Došlo-li proto před rozhodnutím o dovolání ke zrušení pravomocného rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, popřípadě ke zrušení dovoláním napadeného výroku (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu či společného trestu za pokračování v trestném činu), je v takovém případě dovolání v daném rozsahu nepřípustné a, nesměřuje-li současně i proti jinému výroku téhož rozhodnutí, který zrušen nebyl, je nutno je podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout.

(1) Shledá-li Nejvyšší soud, že podané dovolání je důvodné, zruší napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející.

(2) Jestliže je vadná jen část napadeného rozhodnutí a lze ji oddělit od ostatních, zruší Nejvyšší soud rozhodnutí jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Současně zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí nebo jeho zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ustanovení § 261 se užije přiměřeně.

Roz. 57/12 – Pokud bylo rozhodnutí v dovolacím řízení zrušeno pouze v důsledku aplikace zásady beneficium cohaesionis, může obviněný, jemuž svědčilo dobrodiní souvislosti, po novém rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podat dovolání. Takové rozhodnutí však může napadnout jen v rozsahu, v němž bylo předchozí rozhodnutí zrušeno na základě použití uvedené zásady v dovolacím řízení.

Roz. 40/11 – II – Je-li mimořádný opravný prostředek (např. dovolání) důvodný jen ve vztahu k jednomu z více druhů uložených trestů, musí příslušný soud rozhodující o něm při nedotčeném výroku o vině zrušit v napadeném rozhodnutí celý výrok o trestu týkající se všech uložených druhů trestů. Zrušením oddělitelného výroku pouze ohledně jednoho druhu trestu (např. podle § 265k odst. 2 tr. ř.), proti kterému byl důvodně podán mimořádný opravný prostředek, a ponecháním nedotčeného výroku o uložení jiného druhu trestu by totiž zůstala věc pravomocně skončená a následnému trestnímu řízení vedenému jen o dalším druhu trestu by bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr.).

Roz. 12/19 – Za rozhodnutí obsahově navazující na rozhodnutí zrušené na podkladě podaného dovolání podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. je třeba považovat vedle obsahově navazujících rozhodnutí vydaných v téže trestní věci, v níž bylo podáno dovolání (např. rozhodnutí o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, rozhodnutí o nákladech trestního řízení, rozhodnutí o zápočtu vazby), rovněž obsahově navazující rozhodnutí, jež byla vydána v jiných trestních věcech vedených proti témuž obviněnému, ohledně něhož došlo ke zrušení rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud jejich výrok (případně jeho část) obsahově navazuje na výrok zrušený na podkladě podaného dovolání. Za takové obsahově navazující rozhodnutí lze označit i rozhodnutí vydané v jiné trestní věci, jímž bylo zrušeno rozhodnutí napadené dovoláním ve výroku o trestu, ve vztahu k němuž byl navazujícím rozhodnutím v jiné trestní věci uložen souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku.

Zruší-li Nejvyšší soud jako obsahově navazující podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. rozhodnutí vydané v jiné trestní věci, a to ve výroku o souhrnném nepodmíněném trestu odnětí svobody uloženém i za trestnou činnost, jejímž spácháním byl obviněný původně uznán vinným rozhodnutím napadeným dovoláním, a vykonává-li obviněný v době rozhodnutí o dovolání tento trest, rozhodne ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněného, a to případně i v navazující trestní věci, v níž byl zrušen výrok o souhrnném trestu.

(1) Je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci nové rozhodnutí, přikáže Nejvyšší soud zpravidla soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

(2) Záleží-li vada jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.

(3) Přikazuje-li Nejvyšší soud věc podle odstavce 1 nebo 2 k novému projednání a rozhodnutí, může zároveň nařídit, aby ji soud projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Z důležitých důvodů může také věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudu nebo jinému státnímu zástupci.

(4) Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g) se v tomto případě neužijí.

Zákonem č. 459/2011 Sb. bylo doplněno znění odstavce 4. Vzhledem ke specifickému charakteru řízení o mimořádných opravných prostředcích před Nejvyšším soudem (obviněný je ve výkonu trestu) se vylučuje užití ustanovení o vazebním zasedání při rozhodování o vazbě v řízení o dovolání a v řízení o stížnosti pro porušení zákona, s výjimkou případu uvedeného v § 265o odst. 2 tr. ř., kdy je rozhodováno o vzetí do vazby osoby, která je na svobodě, a je třeba rozhodnout ve vazebním zasedání tak, aby této osobě byla garantována všechna její práva, zejména právo na osobní slyšení. ESLP ve své judikatuře rozhodování o osobní svobodě v této fázi řízení považuje za rozhodování podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy, na který se nevztahuje požadavek na osobní slyšení před soudem (srov. Wenner proti Slovensku ze dne 23. 11. 2010, stížnost. Č. 14579/05).

Roz. 22/18 – II – Postup podle § 265l odst. 1 tr. ř., jímž Nejvyšší soud výjimečně přikáže věc státnímu zástupci, může být odůvodněn i tím, že z obsahu spisu vyplývají pochybnosti o tom, zda věc byla dostatečně po všech stránkách objasněna, a o vině obviněného i jeho postavení před soud tedy vznikají vážné pochybnosti, a doplnění dokazování vyžaduje, aby věc byla došetřena v přípravném řízení. Přikázání věci státnímu zástupci podle § 265l odst. 1 tr. ř. zde není vázáno na splnění podmínek uvedených v § 260 tr. ř.

(1) Nejvyšší soud může při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci rozsudkem. Nejvyšší soud nemůže však sám

a) uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl obžaloby zproštěn nebo pro nějž bylo trestní stíhání zastaveno,

b) uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než jakým mohl být uznán vinným napadeným rozsudkem,

c) uložit obviněnému trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nebo trest odnětí svobody na doživotí, nebyl-li mu již uložen přezkoumávaným rozhodnutím, případně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně.

(2) Zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, užije přiměřeně § 265.

Roz. 78/13 – Dovolání podané nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného toliko proti výroku o náhradě škody, jímž byl poškozený s nárokem na náhradu škody odkázán podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních, s návrhem, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí vztahující se k výroku o náhradě škody a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, je dovoláním nerespektujícím postup podle § 265m odst. 2 tr. ř., podle něhož zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, užije přiměřeně § 265 tr. ř. Dovolací soud tak po zrušení napadeného rozsudku toliko ve výroku o náhradě škody buď sám rozhodne, nebo odkáže poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud nemůže po zrušení rozsudku pouze ve výroku o náhradě škody podle § 265 tr. ř. věc přikázat soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí o náhradě škody, mohl by ve věci sám rozhodnout ve veřejném zasedání. Tak ovšem může postupovat jen tehdy, pokud by nebylo třeba provádět dokazování, které podle § 265r odst. 7 tr. ř. ve veřejném zasedání Nejvyšší soud zpravidla neprovádí; může tak učinit jen výjimečně, aby mohl o dovolání rozhodnout.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

(1) Před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, anebo nařídit pozastavení nakládání s věcmi, které propadly nebo byly zabrány na základě takového rozhodnutí. Pokud tak učiní, provede všechna potřebná opatření k tomu, aby byl výkon rozhodnutí neprodleně odložen nebo přerušen anebo bylo pozastaveno nakládání s propadlými nebo zabranými věcmi.

(2) Je-li pro rozhodnutí o dovolání třeba objasnit nějakou okolnost, provede potřebné šetření předseda senátu Nejvyššího soudu, anebo na jeho žádost některý jiný orgán činný v trestním řízení, který je povinen mu bez zbytečného odkladu vyhovět. Pro takové šetření platí ustanovení hlavy páté. Ve zvlášť naléhavých případech lze k zajištění důkazního materiálu použít i prostředků uvedených v hlavě čtvrté. Zajistit osobu obviněného vydáním příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze však jen tehdy, navrhne-li to nejvyšší státní zástupce nebo příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce v dovolání podaném v neprospěch obviněného a považuje-li to Nejvyšší soud za nezbytné vzhledem k závažnosti trestného činu a naléhavosti vazebních důvodů.

(1) V neprospěch obviněného může Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce nebo příslušného orgánu Úřadu evropského veřejného žalobce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.

b) na čin se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky, kterým nařídil, aby se v trestním stíhání nepokračovalo.

(3) Bylo-li podáno dovolání pouze ve prospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě dovolání; trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.

(1) O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud ve veřejném zasedání. V neveřejném zasedání může učinit

b) rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí (§ 265k) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§ 265l odst. 1 a 2), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, nebo

c) jiná rozhodnutí, souhlasí-li s projednáním v neveřejném zasedání obviněný a nejvyšší státní zástupce nebo v případě, kdy veřejnou žalobu před soudem zastupoval evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce.

(2) Ve veřejném zasedání je účast státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství nebo v případě, kdy veřejnou žalobu zastupoval před soudem evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, účast evropského pověřeného žalobce, evropského žalobce nebo evropského nejvyššího žalobce povinná.

(3) Při veřejném zasedání konaném o dovolání musí mít obviněný obhájce v případech uvedených v § 36a odst. 2 písm. a) až c), pokud se jej podle § 36b nevzdá.

(4) V nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.

(5) Nelze-li vyrozumění o veřejném zasedání doručit osobě, která rozhodnutím o dovolání může být přímo dotčena, stačí o konání veřejného zasedání vyrozumět jejího obhájce, popřípadě zmocněnce. Nemá-li tato osoba obhájce, popřípadě zmocněnce, je třeba jí ho k tomu účelu ustanovit. Ustanovení § 39 se tu užije obdobně.

(6) Po zahájení veřejného zasedání přednese předseda senátu nebo jím určený člen senátu napadené rozhodnutí a podá zprávu o stavu věci. Potom přednese dovolatel své dovolání a odůvodní je. Státní zástupce a osoby, které mohou být rozhodnutím dovolacího soudu přímo dotčeny, pokud nejsou dovolateli, přednesou své vyjádření; není-li některá z těchto osob přítomna a je-li vyjádření obsaženo ve spise, anebo požádá-li o to, přednese obsah jejich podání předseda senátu nebo jím určený člen senátu.

(7) Důkazy se ve veřejném zasedání před Nejvyšším soudem zpravidla neprovádějí. Jen výjimečně může Nejvyšší soud řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o dovolání rozhodnout.

(9) V neveřejném zasedání se rozsudek Nejvyššího soudu vyhlásí vyvěšením jeho písemného vyhotovení na úřední desce v budově Nejvyššího soudu a na jeho elektronické úřední desce (dále jen „úřední deska Nejvyššího soudu“) po dobu 15 dnů, a to jeho zjednodušeného vyhotovení, obsahujícího plné znění výroku a nosné důvody rozsudku, nebo jeho plného písemného vyhotovení.

(10) Předseda senátu může rozhodnout též o zveřejnění usnesení Nejvyššího soudu na úřední desce Nejvyššího soudu; odstavec 9 se použije obdobně.

ÚS 102/2004 – Mají-li mít obžaloba a obhajoba rovné postavení, je třeba zásadně změnu právní kvalifikace provádět na základě iniciativy obžaloby s umožněním procesní reakce obhajoby (a naopak). Soud by porušil zásadu presumpce neviny, pokud by, veden změněným právním posouzením, „doplňoval“ dosavadní skutková zjištění pouhou úvahou, kterou by jednoznačně neopřel o důkaz zformovaný v průběhu procesu vlivem působení obou procesních stran, z jehož povahy, takto procesně zformované, by i přes změnu právního posouzení plynulo, že je způsobilý zároveň prokázat i nově konstruované právní posouzení.

Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu neobsahuje žádné úvahy o tom, že i když celý dosavadní směr dokazování směřoval k prokázání naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, je takto zjištěný skutkový stav v každém směru postačující pro závěr, že došlo ke spáchání trestného činu zpronevěry, kterýžto závěr by nezbytně vyžadoval poněkud jiný směr dokazování. Nejvyšší soud neuvedl, proč takový závěr lze učinit bez dalšího dokazování, pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, tj. aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 trestního řádu. Absence takové úvahy neumožňuje přezkum této části usnesení Nejvyššího soudu.

Odůvodnění se přirozeně, dle povahy věci, budou lišit mírou stručnosti a budou nutně odrážet i rozsah přezkumného rámce, který není v řízení o mimořádných opravných prostředcích tak široký, jak je tomu u prostředků řádných. Nelze však akceptovat takový postup, který by v důsledku zbavení se povinnosti odůvodnit rozhodnutí alespoň stručně znamenal otevření cesty k potenciální libovůli v rozhodování, která není z hlediska ústavněprávního slučitelná s fair procesem, garantovaným ustanoveními Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Listiny základních práv a svobod.

(1) Orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

(2) Bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.

Roz. 35/04 – Jestliže proti rozsudku soudu prvního stupně podá odvolání toliko obviněný, rozhodnutím odvolacího soudu nemůže dojít ke zhoršení jeho postavení. Pokud proti rozhodnutí odvolacího soudu, který rozhodoval pouze na podkladě odvolání obviněného, podá v neprospěch obviněného nejvyšší státní zástupce dovolání, které Nejvyšší soud shledá důvodným, pak ani v dalším řízení následujícím po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem nemůže dojít k vydání rozhodnutí, jímž by došlo ke zhoršení postavení obviněného oproti stavu vyplývajícímu z rozsudku soudu prvního stupně. I za této situace se uplatňuje zákaz reformace in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř., § 264 odst. 2 tr. ř.).

(1) Proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Nestanoví-li zákon jinak, není proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona přípustná.

(2) Proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu.

(3) Týká-li se rozhodnutí uvedené v odstavci 1 více osob, lze stížnost pro porušení zákona podat také jen proti té části rozhodnutí, která se týká některé z těchto osob.

(4) Stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti pravomocnému rozhodnutí soudu nelze podat jen z toho důvodu, že soud postupoval v souladu s § 259 odst. 4, § 264 odst. 2, § 273 nebo § 289 písm. b).

(5) Ustanovení odstavce 4 se užije přiměřeně i na rozhodnutí soudu nebo státního zástupce nebo vyhledávacího orgánu učiněné v souladu s § 150 odst. 1 nebo 3.

(6) Ministr spravedlnosti může vzít zpět stížnost pro porušení zákona, kterou podal, a to až do doby, než se soud rozhodující o stížnosti pro porušení zákona odebere k závěrečné poradě. Zpětvzetí stížnosti vezme usnesením na vědomí předseda senátu tohoto soudu.

(7) Dospěje-li ministr spravedlnosti na podkladě obsahu spisu k závěru, že by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí anebo by mělo být pozastaveno nakládání s věcmi, které propadly nebo byly zabrány na základě takového rozhodnutí, navrhne Nejvyššímu soudu takový postup spolu s podáním stížnosti pro porušení zákona ve prospěch obviněného.

Stížnost pro porušení zákona spolu s dovoláním a obnovou řízení patří mezi tzv. mimořádné opravné prostředky. Pokud se používá pojem řádného opravného prostředku, má tento vyjadřovat tu skutečnost, že je podáván (odvolání, stížnost, odpor) proti rozhodnutí, které doposud nenabylo právní moci. Oproti tomu mimořádnost opravného prostředku spočívá v tom, že jím (dovoláním, stížností pro porušení zákona, obnovou řízení) je napadáno již pravomocné rozhodnutí. Oproti dovolání, které může podat obviněný (ev. v jeho prospěch v zákoně stanovených případech opatrovník nebo jeho obhájce proti vůli takové osoby) a státní zástupce ve prospěch i neprospěch obviněného, stížnost pro porušení zákona může podat pouze ministr spravedlnosti.

Občan se může na ministerstvo spravedlnosti – odbor dohledu obrátit s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona. Smyslem stížnosti pro porušení zákona je náprava vadného postupu řízení nebo náprava právních vad již pravomocného rozhodnutí. Ustanovení o stížnosti pro porušení zákona doznalo podstatné změny také v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu[81].

Obecně řečeno do doby rozhodnutí Ústavního soudu bylo možno v případě, že ministr spravedlnosti podal stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, v případě zjištění, že stížnost byla podána důvodně, za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, napadené rozhodnutí zrušit a ve věci rozhodnout znovu, a to i pro obviněného méně příznivě, než znělo původní rozhodnutí. Po zveřejnění uvedeného nálezu, v případě zjištění, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného, může sice Nejvyšší soud vyslovit, že došlo k porušení zákona ve prospěch obviněného (tzv. akademický výrok), avšak tato skutečnost nemá pro obviněného negativní dopad jako v případě zjištěného porušení zákona ve prospěch obviněného před shora uvedeným nálezem Ústavního soudu. Dále je možno obecně uvést, že stížnost pro porušení zákona nelze podat proti všem pravomocným rozhodnutím. Stížnost pro porušení zákona nelze např. podat proti rozhodnutí o dovolání, proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, nestanoví-li zákon jinak apod. Oproti dovolání není v případě, že se ministr spravedlnosti tuto rozhodne podat omezen žádnou lhůtou.

Toto ustanovení bylo doplněno zák. č. 459/2011 Sb. o odstavec 7, který reaguje na tu skutečnost, že touto úpravou je současně ministrovi spravedlnosti odebrána pravomoc rozhodovat o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, které napadá stížností pro porušení zákona, která mu byla dána ustanovením § 275 odst. 4 tr. ř. V reakci na tuto změnu a v zájmu zajištění práv odsouzených v případech, kdy bude stížnost pro porušení zákona podávána s odkazem na zcela zjevné pochybení, kdy z povahy věci bude zřejmé, že napadené rozhodnutí bude zrušeno, se však ministrovi spravedlnosti přiznává právo iniciovat odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí Nejvyšším soudem. Takový návrh musí ministr spravedlnosti podat spolu se stížností pro porušení zákona a Nejvyššímu soudu je stanovena lhůta 14 dnů po obdržení spisového materiálu, ve které je povinen rozhodnout.

Roz. 62/94 – Rozhodnutí vydané Národním soudem zřízeným dekretem prezidenta republiky č. 17/1945 Sb., jakož i rozhodnutí mimořádných lidových soudů zřízených dekretem prezidenta republiky č. 16/1945 Sb., nelze přezkoumat v řízení o stížnosti pro porušení zákona podle § 266 a násl. tr. ř.

Roz. 32/97 – Zpětvzetí podaného odporu není možné, protože v době, kdy by k takovému úkonu mělo dojít, je již trestní příkaz v důsledku účinně podaného odporu zrušen a samosoudce je povinen věc projednat v hlavním líčení. Stížnost pro porušení zákona nelze podat proti trestnímu příkazu, jenž byl ze zákona zrušen včasným podáním odporu. Dojde-li k jejímu podání, musí být podle § 268 odst. 1 tr. ř. per analogiam zamítnuta.

Roz. 52/97 – Podle okolností případu i ve věci, ve které došlo v důsledku porušení zákona k nedůvodnému zastavení trestního stíhání v přípravném řízení, přestože nebyly provedeny všechny v úvahu připadající důkazy pro objasnění otázky, zda se obviněný skutku dopustil či nikoli, může v řízení o stížnosti pro porušení zákona zájem na stabilitě pravomocného rozhodnutí převládat nad zájmem na nápravě vadného stavu, zejména když se výrazně snížila možnost uvedenou otázku nově prováděnými důkazy objasnit tak, aby byly splněny podmínky pro podání obžaloby.

ÚS 11/98 – 1. Stížností pro porušení zákona (ať již je či není podána) ústavně zaručená práva jedince dotčena býti nemohou, neboť jde nikoliv o rozhodnutí, ale toliko o procesní prostředek umožňující podle uvážení ministra spravedlnosti v mimořádných případech soudní přezkum (pravomocného rozhodnutí) mimo obvyklé instanční pořadí a pokud zmíněná práva mohou být porušena, může se tak stát jen buď v původním rozhodnutí nebo v rozhodnutí, jímž obecný soud podané stížnosti pro porušení zákona v neprospěch odsouzeného vyhoví. Neobstojí proto vývody, dle nichž úvaha ministra spravedlnosti, zda podanému podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona vyhoví či nikoli, musí být ovládána zásadou že „výsada v právním řádu vždy zavazuje“, a to bez ohledu na to, jak tu kterou věc (podaný podnět) posuzují jednotlivá státní zastupitelství (§ 44 vyhlášky min. sprav. č. 23/1994 Sb.), jejichž stanovisky, vzhledem k obvyklým zásadám podřízenosti a organizace jednotlivých složek veřejné moci, ministr spravedlnosti není (a ani nemůže být) vázán; je tomu tak – mimo jiné – též proto, že pravomoc ministra spravedlnosti svěřená mu bez jakýchkoli omezujících podmínek zákonem (§ 266 trestního řádu) svědčí toliko a výlučně jemu.

Roz. 22/98 – Neuložení souhrnného trestu, byť jsou splněny všechny podmínky uvedené v zákoně, samo o sobě neodůvodňuje závěr, že nesprávně uložený trest je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo že uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu (§ 266 odst. 2 tr. ř.).

Roz. 28/98 – Skutečnost, že byl trestním příkazem uložen trest odnětí svobody přesahující výměru, kterou připouští ustanovení § 314e odst. 2 písm. a) tr. ř., ale v rámci sazby stanovené trestním zákonem za daný trestný čin, neznamená sama o sobě, že jde o trest, jenž je ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti pro společnost ve smyslu ustanovení § 266 odst. 2 tr. ř. Proti takovému trestnímu příkazu lze však pro uvedenou vadu podat stížnost pro porušení zákona vždy, neboť trestní příkaz v takovém případě nemůže být vydán, a jde tedy o vadný postup řízení ve smyslu ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř.

Roz. 9/01 – Ve smyslu ustanovení § 266 odst. 1 a § 267 odst. 1 tr. ř. je řízením, jež předcházelo pravomocnému rozhodnutí, které je napadeno stížností pro porušení zákona a které podléhá přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu, celé řízení předcházející tomuto rozhodnutí, tj. až do okamžiku právní moci napadeného rozhodnutí.

Roz. 13/01 – I. – Z ustanovení § 266 odst. 7 tr. ř., podle kterého není přípustná stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, rovněž vyplývá, že tímto mimořádným opravným prostředkem nelze napadnout již předtím stížností pro porušení zákona napadené pravomocné rozhodnutí, s výjimkou té jeho části, která se týkala jiné osoby, než původní stížnost pro porušení zákona, a vyjma případu, kdy původní stížnost pro porušení zákona proti tomuto rozhodnutí byla účinně vzata zpět.

II. Novou stížnost pro porušení zákona lze však podat proti novému pravomocnému rozhodnutí v téže věci, pokud byla věc rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona přikázána k novému projednání a rozhodnutí.

III. Podle ustanovení § 30 odst. 2 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, lze stížností pro porušení zákona napadat jen ta rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona, která byla vydána v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.

Roz. 51/01 – Jestliže rozhodnutí, proti kterému stížnost pro porušení zákona směřovala, bylo zrušeno Ústavním soudem, Nejvyšší soud musí stížnost pro porušení zákona zamítnout analogicky podle ustanovení § 268 odst. 1 tr. ř.

1. K ústavním principům tvořícím jeden z komponentů základního práva na spravedlivý proces patří i princip „rovnosti zbraní“, resp. princip rovnosti příležitostí (čili princip rovnosti všech účastníků řízení) podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Uvedený princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému úzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům. Princip rovnosti účastníků trestního řízení kromě funkce ochrany postavení obviněného, jemuž svědčí presumpce neviny, je dále součástí i celkové koncepce demokratického trestního procesu, jejímž výrazem je zásada kontradiktornosti řízení.

Princip „rovnosti zbraní“ v trestním řízení se promítá do všech stadií trestního řízení, jakož i do všech jeho aspektů. Uplatňuje se jak v nalézacím, tak i v přezkumném řízení, v obou pak v celém jejich rozsahu, zejména ale v řízení důkazním (při navrhování důkazů, v právu vyjadřovat se k prováděným důkazům apod.). Princip „rovnosti zbraní“ v trestním řízení není absolutní, obecně však platí maxima, dle níž státu ve srovnání s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv, resp. výhodnější procesní postavení [srov. např. časové omezení oprávnění státního zástupce podat návrh na obnovu řízení v neprospěch obviněného dle § 279 písm. a) trestního řádu].

Na rozdíl od všech ostatních opravných prostředků upravených v trestním řádu toliko stížnost pro porušení zákona přísluší pouze jedné procesní straně – státu. Pakliže stát jako procesní strana v trestním řízení (přičemž nelze považovat za rozhodné, který státní orgán ve kterém stadiu trestního řízení je oprávněn jeho jménem jednat) disponuje ve srovnání s obviněným dalším procesním prostředkem zakládajícím možnost dosáhnout zrušení pravomocného rozhodnutí v trestní věci, nelze než z této skutečnosti dovodit dotčení práva obviněného na „rovnost zbraní“ v trestním procesu, plynoucího z čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Relevance výtky neakceptování principu „rovnosti zbraní“ vystupuje pak ještě naléhavěji v případech možného uplatnění stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obviněného proti rozhodnutím orgánů činných v přípravném řízení (kupř. proti rozhodnutí vyšetřovatele, resp. Státního zástupce o zastavení trestního stíhání). K vůdčím zásadám trestního řízení v právním státu, a to od dob osvícenství, patří zásada obžalovací, resp. akuzační (§ 2 odst. 8 trestního řádu), jíž byla v trestním procesu překonána a nahrazena zásada inkviziční. Dle zásady obžalovací nezbytnou součástí demokratického trestního procesu respektujícího hodnoty nezávislosti soudního rozhodování je institucionální oddělení procesních funkcí přípravy a podání obžaloby a rozhodování o vině a trestu mezi různé procesní subjekty. Z pohledu ústavního pak tato zásada plyne z čl. 80 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny.

2. Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je tento soud při svém rozhodování rozsahem podaného návrhu vázán a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže (viz např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 8/95, Sb. n. a u., sv. 4, str. 279; vyhlášen pod č. 29/1996 Sb.).

V situaci, kdy v důsledku zrušení určitého zákonného ustanovení derogačním nálezem Ústavního soudu ustanovení jiné, obsahově od předchozího odvislé, ztrácí rozumný smysl, tj. ztrácí opodstatněnost své normativní existence, je tím dán důvod pro zrušení i tohoto zákonného ustanovení, a to aniž by se jednalo o postup ultra petitum. Platnost takového ustanovení zaniká totiž na základě principu cessante ratione legis, cessat lex ipsa, derogace provedená Ústavním soudem má proto toliko evidenční, technickou povahu.

3. Byl-li na základě právního předpisu, který byl zrušen, vydán soudem v trestním řízení rozsudek, který nabyl právní moci, ale nebyl dosud vykonán, je zrušení takového právního předpisu dle uvedeného zákonného ustanovení důvodem pro obnovu řízení podle ustanovení zákona o trestním řízení soudním. V rozhodované věci však o takový důvod nejde. Porušení principu „rovnosti zbraní“ v zákonné úpravě aktivní legitimace k podání mimořádného opravného prostředku se totiž nedotýká ústavnosti, případně zákonnosti samotného řízení před Nejvyšším soudem, případně řízení na ně navazujícího. Zrušení § 272 trestního řádu tudíž důvod obnovy řízení dle § 71 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nezakládá.

4. Pro oblast intertemporality v civilním i trestním procesu platí princip, dle něhož nestanoví-li zákon jinak, soud postupuje podle procesní úpravy platné a účinné v době rozhodování. V rozhodované věci zrušením § 272 trestního řádu se ruší toliko kasační a apelační pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o stížnosti pro porušení zákona podané v neprospěch obviněného, neruší se ale řízení jako takové, tj. neruší se možnost přijmout v dané věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§ 268 odst. 2 trestního řádu). Z toho plyne, že v případech, u nichž byla ministrem spravedlnosti podána stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného, avšak ke dni účinnosti zrušujícího nálezu o ní nebylo Nejvyšším soudem rozhodnuto, lze po nabytí účinnosti derogačního nálezu Ústavního soudu rozhodnout již toliko akademickým výrokem.

Roz. 6/06 – II. – Trestní řád nevylučuje podání stížnosti pro porušení zákona proti usnesení nejvyššího státního zástupce ve smyslu ustanovení § 174a odst. 1 tr. ř. jako možný prostředek k odstranění vad předpokládaných v ustanovení § 266 odst. 1 tr. ř. ve vztahu k takovému rozhodnutí nejvyššího státního zástupce přichází v úvahu zejména tehdy, jestliže nebyla respektována zákonem stanovená lhůta pro toto rozhodnutí.

Roz. 56/06 – Stížnost pro porušení zákona nelze podat proti témuž rozhodnutí ohledně stejného obviněného opakovaně, byť by se tak stalo proti jiným výrokům a na podkladě jiných důvodů, než byly uvedeny v původní stížnosti. Není rozhodné, že v původním řízení o stížnost pro porušení zákona nemohl Nejvyšší soud o nově vytýkaných vadách rozhodnout vzhledem ke své vázanosti obsahem původní stížnosti pro porušení zákona (§ 267 odst. 3 tr. ř.).

Roz. 13/07 – Trestní rozsudek (rozhodnutí o vině a trestu) soudu, a to včetně soudu vojenského, který měl sídlo na území dnešní Slovenské republiky, vyhlášený před 1. 1. 1993 má povahu rozsudku soudu cizího státu, byť byl vyhlášen soudem dříve společné soudní soustavy. Nelze jej proto napadnout stížností pro porušení zákona (§ 266 tr. ř.) ani návrhem na obnovu řízení (§ 277 tr. ř.).

Roz. 52/19 – Stížnost pro porušení zákona podaná jen proti odůvodnění pravomocného rozhodnutí soudu nebo státního zástupce není přípustná.

Roz. 8/20 – Stížnost pro porušení zákona proti rozhodnutí státního zástupce vydanému v souvislosti s odložením věci podle § 159a odst. 1 tr. ř. není přípustná, protože jde o usnesení, které sice nabývá právní moci, ale nevytváří překážku věci pravomocně rozhodnuté (exceptio rei iudicatae), a proto je možné později bez dalšího rozhodování o zrušení tohoto usnesení trestní stíhání téže osoby pro týž skutek zahájit podle § 160 odst. 1 tr. ř. Toto rozhodnutí je vydáváno v přípravném řízení před zahájením trestního stíhání, které je v souladu se zásadou obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.) a zásadou legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.) v plné kompetenci státního zástupce, jenž vykonává dozor ve smyslu § 174 tr. ř. nad zachováváním zákonnosti v celém přípravném řízení, rozhoduje o všech důležitých otázkách v přípravném řízení, včetně všech zásadních meritorních rozhodnutí. Do této jeho pravomoci nelze rozhodnutím Nejvyššího soudu na základě stížnosti pro porušení zákona vstupovat.

Roz. 10/20 – Pokud byl obviněnému v rozporu s § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti bez časového vymezení doby, po kterou má zákaz trvat, tedy na dobu neurčitou, je takový trest ve zřejmém rozporu s účelem trestu ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř., a zakládá tak důvod k podání stížnosti pro porušení zákona.

Roz. 17/22 – Přičitatelnost protiprávního činu právnické osobě, byl-li spáchán jejím zaměstnancem nebo osobou v obdobném postavení při plnění pracovních úkolů podle § 8 odst. 1 písm. d) t. o. p. o., je podmíněna mimo jiné tím, že některá z osob uvedených v § 8 odst. 1 písm. a) až c) t. o. p. o. neprovedla opatření, které mělo být provedeno podle právního předpisu nebo které lze po ní spravedlivě požadovat ve smyslu § 8 odst. 2 písm. b) t. o. p. o. Jde zejména o zanedbání povinné kontroly zaměstnance nebo neučinění opatření k zamezení nebo odvrácení následku spáchaného trestného činu.

Povinnost provést taková opatření ukládají právnickým osobám různé právní předpisy, jde např. o zákony, které upravují bezpečnost a ochranu zdraví při práci, hygienickou a protiepidemickou péči, ochranu životního prostředí, požární ochranu atd. Může jít rovněž o opatření podle zákona o legalizaci výnosů z trestné činnosti, pokud např. právnická osoba nesplnila povinnost identifikace bez ohledu na výši hodnoty obchodu při nákupu nebo přijetí použitého zboží nebo zboží bez dokladů o jeho nabytí ke zprostředkování jeho prodeje [viz § 7 odst. 2 písm. d) zákona č. 253/2008 Sb. o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů].

(1) Podanou stížnost pro porušení zákona, která nebyla odůvodněna, je ministr spravedlnosti povinen odůvodnit do 14 dnů od jejího podání.

(2) Stížnost pro porušení zákona a dovolání podané v téže věci projedná Nejvyšší soud ve společném řízení. To nevylučuje postup podle § 23.

(1) Ve stížnosti pro porušení zákona musí být vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se ministr spravedlnosti domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ministr spravedlnosti je povinen ve stížnosti pro porušení zákona uvést, zda ji podává ve prospěch nebo v neprospěch obviněného.

(2) Podanou a ve lhůtě uvedené v § 266a odst. 1 též odůvodněnou stížnost pro porušení zákona již nelze v průběhu řízení před Nejvyšším soudem měnit.

(3) Nejvyšší soud přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, Nejvyšší soud přihlíží, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž byla podána stížnost pro porušení zákona.

(4) Jestliže ministr spravedlnosti podá důvodně stížnost pro porušení zákona proti výroku o vině, přezkoumá Nejvyšší soud v návaznosti na vytýkané vady vždy i výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad, bez ohledu na to, zda byla i proti těmto výrokům podána stížnost pro porušení zákona.

(5) Byla-li stížností pro porušení zákona napadena část rozhodnutí týkající se jen některé z více osob, o nichž bylo rozhodnuto týmž rozhodnutím, přezkoumá Nejvyšší soud uvedeným způsobem jen tu část rozhodnutí a předcházejícího řízení, která se týká této osoby.

(2) Shledá-li Nejvyšší soud, že zákon porušen byl, vysloví rozsudkem, že napadeným rozhodnutím, popřípadě jeho částí (§ 266 odst. 3) nebo v řízení, jež takovému rozhodnutí předcházelo, byl porušen zákon.

(1) Výrok podle § 268 odst. 2 se nedotýká právní moci rozhodnutí, o něž jde.

(2) Byl-li však porušen zákon v neprospěch obviněného, zruší Nejvyšší soud zároveň s výrokem uvedeným v § 268 odst. 2 napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející. Je-li nezákonný jen některý výrok napadeného rozhodnutí a lze-li jej oddělit od ostatních, zruší Nejvyšší soud jen tento výrok. Zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ustanovení § 261 se užije přiměřeně.

(1) Je-li po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku nutno učinit ve věci rozhodnutí nové, přikáže Nejvyšší soud zpravidla orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

(2) Záleží-li porušení zákona jen v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, může Nejvyšší soud, aniž rozhodnutí zruší, přikázat orgánu, o jehož rozhodnutí jde, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo neúplný výrok doplnil.

(4) Orgán, jemuž byla věc přikázána, je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Nejvyšší soud, a je povinen provést procesní úkony, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.

(1) Nejvyšší soud může při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Nejvyšší soud nemůže však sám

a) uznat obviněného vinným skutkem, pro nějž byl napadeným rozsudkem obžaloby zproštěn nebo pro nějž bylo trestní stíhání zastaveno,

b) uznat obviněného vinným těžším trestným činem, než jakým mohl být uznán vinným napadeným rozsudkem,

c) uložit obviněnému trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nebo trest odnětí svobody na doživotí.

(2) Zruší-li Nejvyšší soud rozsudek toliko ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení, užije přiměřeně § 265.

Jestliže Nejvyšší soud vyslovil, že zákon byl porušen v neprospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Jde-li o jiné rozhodnutí, platí ustanovení § 150 přiměřeně.

(1) O stížnosti pro porušení zákona rozhoduje Nejvyšší soud ve veřejném zasedání za účasti státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství nebo v případě, kdy byl ve věci činný v posledním stupni evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, za účasti evropského pověřeného žalobce, evropského žalobce nebo evropského nejvyššího žalobce. Považuje-li to ministr spravedlnosti nebo předseda senátu za potřebné, účastní se veřejného zasedání též pověřený zástupce ministra spravedlnosti.

(2) V neveřejném zasedání může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí podle § 268 odst. 1.

(3) Pokud Nejvyšší soud stížnosti pro porušení zákona vyhoví, může v neveřejném zasedání rozhodnout též rozsudkem podle § 268 odst. 2, jestliže

a) napadené rozhodnutí zruší podle § 269 odst. 2 a přikáže věc k novému projednání a rozhodnutí podle § 270 odst. 1,

(4) V neveřejném zasedání může Nejvyšší soud rozhodnout i v jiných případech než uvedených v odstavcích 2 a 3, pokud s tím obviněný nebo jiné osoby, které mohou být rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona přímo dotčeny, a osoby uvedené v odstavci 1 souhlasí.

(5) Pokud rozhoduje Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle odstavců 2 až 4, zašle předseda senátu před rozhodnutím stížnost pro porušení zákona obviněnému, jiným osobám, které mohou být rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona přímo dotčeny, Nejvyššímu státnímu zastupitelství nebo v případě, kdy byl ve věci činný v posledním stupni evropský pověřený žalobce, evropský žalobce nebo evropský nejvyšší žalobce, Úřadu evropského veřejného žalobce a stanoví jim lhůtu k možnému vyjádření.

(2) V neveřejném zasedání se rozsudek Nejvyššího soudu vyhlásí vyvěšením jeho písemného vyhotovení na úřední desce Nejvyššího soudu po dobu 15 dnů, a to jeho zjednodušeného vyhotovení obsahujícího plné znění výroku a nosné důvody rozsudku, anebo jeho plného písemného vyhotovení.

(3) Předseda senátu může rozhodnout též o zveřejnění usnesení Nejvyššího soudu na úřední desce Nejvyššího soudu; odstavec 2 se použije obdobně.

Novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., lze v řízení o stížnosti pro porušení zákona rozhodnout v neveřejném zasedání nikoli jen pouze za situace předpokládané v ustanovení § 268 odst. 1 tr. ř., jako tomu bylo do uvedené novelizace, ale již v neveřejném zasedání lze rozhodnout také v případě, že se rozhodnutí ruší a věc se přikazuje k novému projednání a rozhodnutí, ale lze tak rozhodnut i v jiných případech, pokud obviněný, případně jiné osoby, takovým rozhodnutím dotčené, k výzvě předsedy senátu s takovým postupem vysloví svůj souhlas. V případě rozhodnutí rozsudkem se pak takový rozsudek vyhlášený v neveřejném zasedání vyhlásí vyvěšením (viz nově § 274a).

(1) Byl-li zákon porušen v neprospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě stížnosti pro porušení zákona; trestní stíhání nelze tu zastavit proto, že obviněný zemřel. Byl-li zákon porušen jen v neprospěch obviněného, doba od právní moci napadeného rozhodnutí do rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona se do promlčecí doby nezapočítává.

(2) Nelze-li vyrozumění o veřejném zasedání doručit osobě, která rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona může být přímo dotčena, stačí o konání veřejného zasedání vyrozumět jejího obhájce, popřípadě zmocněnce. Nemá-li tato osoba obhájce, popřípadě zmocněnce, je třeba jí ho k tomu účelu ustanovit. Ustanovení § 39 se tu užije obdobně.

(3) Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud ke stížnosti pro porušení zákona výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§ 73d až 73g) se v řízení o stížnosti pro porušení zákona neužijí.

(4) Před rozhodnutím o stížnosti pro porušení zákona může Nejvyšší soud odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž byla podána stížnost pro porušení zákona, anebo nařídit pozastavení nakládání s věcmi, které propadly nebo byly zabrány na základě takového rozhodnutí. Pokud tak učiní, provede všechna potřebná opatření k tomu, aby byl výkon rozhodnutí neprodleně odložen nebo přerušen anebo bylo pozastaveno nakládání s propadlými nebo zabranými věcmi. Navrhl-li odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí ministr spravedlnosti, Nejvyšší soud rozhodne o takovém návrhu usnesením nejpozději do čtrnácti dnů po obdržení spisu.

Novelou provedenou zák. č. 459/2011 Sb., byla ministrovi spravedlnosti odebrána pravomoc odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž podal stížnost pro porušení zákona (viz komentář k § 266 tr. ř.). Nejvyššímu soudu může pouze takový postup navrhnout.

Je-li pro rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona třeba objasnit nějakou okolnost, provede potřebné šetření předseda senátu Nejvyššího soudu anebo na jeho žádost některý jiný orgán činný v trestním řízení, popřípadě i policejní orgán. Pro takové šetření platí ustanovení hlavy páté. Ve zvlášť naléhavých případech lze k zajištění důkazního materiálu použít na podkladě usnesení senátu i prostředků uvedených v hlavě čtvrté.

Skončilo-li trestní stíhání vedené proti určité osobě pravomocným rozsudkem, pravomocným trestním příkazem, pravomocným usnesením o zastavení trestního stíhání, pravomocným usnesením o podmíněném zastavení trestního stíhání, pravomocným usnesením o schválení narovnání nebo pravomocným usnesením o postoupení věci jinému orgánu, lze v trestním stíhání téže osoby pro týž skutek pokračovat, pokud nebylo takové rozhodnutí zrušeno v jiném předepsaném řízení, jen byla-li povolena obnova trestního řízení. Před povolením obnovy lze k zajištění důkazního materiálu a k zajištění osoby obviněného provádět vyšetřovací úkony jen v mezích ustanovení této hlavy.

Obnova řízení spolu se stížností pro porušení zákona a dovoláním patří mezi mimořádné opravné prostředky, jejichž prostřednictvím lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí.

Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, se povolí, vyjdou-li najevo nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které samy nebo ve spojení s důkazy či skutečnostmi známými už dříve by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině apod.

Roz. 17/68 – I. – Obnovu řízení nelze povolit, vyšly-li najevo nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které se však netýkají skutku uvedeného v obžalobě.

II. Není zachována totožnost žalovaného skutku spočívajícího v tom, že obviněný řídil v podnapilém stavu osobní automobil, vyjde-li dodatečně najevo, že při této jízdě obviněný havaroval a způsobil spolujezdkyni újmu na zdraví.

Roz. 35/88 – V konaní o povolenie obnovy nemôže súd preskúmavať zákonnosť postupu v pôvodnom konaní v tom smere, či sa súd pri rozhodovaní vyrovnal so všetkými okolnosťami a obhajobou obvineného, či rešpektoval zásadu bezprostrednosti a ústnosti pri dokazovaní a pod.

Roz. 32/92 – V řízení o povolení obnovy řízení podle § 278 a násl. tr. ř. neplatí revizní princip a soud je proto oprávněn zabývat se jen těmi výroky, u kterých se navrhovatel povolení obnovy domáhá. To znamená, že pouze u těchto výroků soud řeší otázku, zda v návrhu uvedené skutečnosti nebo důkazy byly soudu dříve neznámé a pokud ano, zda jsou tak závažné, že by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi nebo důkazy již známými mohly odůvodnit jejich změnu.

Z toho však zároveň vyplývá, že nelze povolit obnovu řízení u těch výroků přezkoumávaného rozhodnutí, u kterých nejsou uvedené podmínky splněny, i když se navrhovatel také ohledně nich povolení obnovy domáhá.

Roz. 11/03 – Návrh na povolení obnovy řízení ve prospěch odsouzeného podle § 277 a násl. tr. ř. nelze zamítnout podle § 283 písm. d) tr. ř. jen proto, že v mezidobí nastat ve věci, v níž se oprávněná osoba obnovy domáhá, účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Obnova řízení ve prospěch odsouzeného totiž není ani v takovém případě vyloučena.

Roz. 28/04 – Do pravomoci soudů České republiky nespadá rozhodování o povolení obnovy řízení a zrušení pravomocného rozhodnutí ve věcech, v nichž před datem 1. 1. 1993 rozhodl soud se sídlem na území Slovenské republiky.

Roz. 22/13 – I. – Výčet rozhodnutí uvedených v ustanovení § 277 tr. ř., u něhož lze povolit obnovu řízení, je taxativní, proto jejich okruh nelze rozšiřovat ani s použitím analogie ve prospěch obviněného.

Přípustnost obnovy řízení ohledně jiných rozhodnutí nelze dovozovat ani z ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), které se týká zákazu „ne bis in idem“ a stanoví, kdy nejde o porušení tohoto zákazu v případě uplatnění mimořádných opravných prostředků.

II. Jestliže se odsouzený neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení a soud rozhodl, že vykoná uložený trest odnětí svobody (§ 83 odst. 1, § 86 odst. 1 tr. zákoníku), a je-li důvodem tohoto rozhodnutí spáchání trestného činu ve zkušební době podmíněného odsouzení, jímž byl odsouzený uznán vinným pravomocným rozsudkem (trestním příkazem), který byl následně zrušen na podkladě mimořádného opravného prostředku, pak nelze uvedenou situaci řešit obnovou řízení, ale zrušením takového rozhodnutí ke stížnosti pro porušení zákona.

Stejně lze postupovat i v dalších obdobných případech, např. v řízení o tom, že podmíněně propuštěný vykoná zbytek trestu odnětí svobody (§ 91 odst. 1 tr. zákoníku).

(1) Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, jímž bylo rozhodnuto o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, se povolí, a to i dříve, než nastaly skutečnosti uvedené v § 48 odst. 7 a 8 trestního zákoníku, také tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit rozhodnutí o trestu.

(2) Obnova řízení, které skončilo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, a to i v případě, jestliže ještě nenastaly skutečnosti uvedené v § 308 odst. 6, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve vést k závěru, že důvody k takovému rozhodnutí tu nebyly a že je na místě v řízení pokračovat. Obnova řízení, které skončilo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f) nebo g), se povolí, změní-li se zdravotní stav obžalovaného tak, že odpadnou důvody bránící jeho stíhání.

(3) Obnova řízení, které skončilo pravomocným usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, a to i v případě, jestliže ještě nenastaly skutečnosti uvedené v § 308 odst. 6, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy státnímu zástupci dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve vést k závěru, že důvody k takovému rozhodnutí tu nebyly a že je na místě podat proti obviněnému obžalobu. Obnova řízení, které skončilo pravomocným usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání pro nepřípustnost z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f) nebo g), se povolí, změní-li se zdravotní stav obviněného tak, že odpadnou důvody bránící jeho stíhání.

(4) Obnova řízení, které skončilo některým ze způsobů uvedených v předchozích odstavcích, se povolí též tehdy, bude-li pravomocným rozsudkem zjištěno, že policejní orgán, státní zástupce nebo soudce v původním řízení porušil svoje povinnosti jednáním zakládajícím trestný čin.

(5) Obnova řízení, které skončilo odsuzujícím rozsudkem nebo trestním příkazem, jímž byl uznán vinným spolupracující obviněný, se v neprospěch obviněného povolí též tehdy, pokud spolupracující obviněný v dalším řízení proti osobám, jimž je kladen za vinu zločin, který se spolupracující obviněný zavázal objasnit, poruší svůj závazek podle § 178a odst. 1.

V tomto ustanovení jsou uvedeny druhy rozhodnutí, proti kterým je přípustná obnova řízení. Pokud zákon hovoří o nových důkazech, má na mysli takové důkazy, které doposud nebyly předmětem dokazování.

Nové skutečnosti mohou být i takové povahy, že dříve byly známé obviněnému, ale nebyly známé orgánům činným v trestním řízení, což je v tomto případě rozhodující, neboť orgány činné v trestním řízení musí postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz blíže § 2 odst. 5 tr. ř.).

Roz. 10/76 – Z hľadiska splnenia podmienok obnovy konania v zmysle § 278 ods. 1 Tr. por. nie je rozhodujúce, či o skutočnostiach alebo o dôkazoch, ktoré sa v návrhu na obnovu uplatňujú. vedel v pôvodnom konaní navrhovateľ, ale je rozhodujúce, či tieto skutočnosti alebo dôkazy boli alebo neboli známe súdu.

Povoleniu obnovy konania podľa citovaného zákonného ustanovenia nebráni okolnosť, že niektoré činy, ktoré sú súčasťou pokračujúceho trestného činu, o ktorom súd právoplatne rozhodol rozsudkom a do tohto rozsudku ich nepojal, boli súdu známe už v pôvodnom konaní, ak neskoršie vyšlo najavo aj ďalšie činy súdu predtým neznáme, ktoré sú súčasťou toho istého pokračujúceho trestného činu. Tieto ďalšie činy, ktoré neskoršie vyšli najavo a súdu predtým známe neboli, predstavujú nové skutočnosti v zmysel § 278 ods. 1 Tr. por.

Roz. 72/80 – Důkazem soudu dříve neznámým ve smyslu § 278 odst. 1 tr. ř. může být vedle důkazu dosud vůbec neprovedeného i důkaz v původním řízení provedený, avšak nového obsahu např. výpověď svědka, který v řízení o obnově v podstatných bodech změní svou výpověď. V takovém případě však musí být předmětem hodnocení též důvody, pro něž došlo k obsahové změně výpovědi.

Roz. 13/02 – Okolnost, že odůvodnění nálezu Ústavního soudu v jiné trestní věci zahrnuje právní názor o otázce, kterou obecný soud, popř. Státní zástupce nebo vyšetřovatel dříve posoudili ve svém rozhodnutí jinak, není skutečností dříve těmto orgánům činným v trestním řízení neznámou, která by mohla být důvodem pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1, 2, 3 tr. ř. ve věci, ve které toto rozhodnutí učinily.

Roz. 57/02 – Vyjde-li na základě soudu dříve neznámých skutečností nebo důkazů po právní moci rozsudku najevo, že obžalovaný v něm byl nesprávně označen údaji jiné osoby (např. jménem a příjmením této osoby, datem jejího narození), popř. údaji neexistující osoby, přičemž k tomuto vadnému označení jeho osoby došlo již při vyhlášení rozsudku, pak jsou splněny podmínky uvedené v ustanovení § 278 odst. 1, větě první, tr. ř. pro podání návrhu na povolení obnovy řízení.

b) uplynula lhůta v délce jedné poloviny promlčecí doby trestného činu, o kterém se vedlo trestní stíhání,

c) na čin se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky, kterým nařídil, aby se v trestním stíhání nepokračovalo, nebo

Toto ustanovení vyjmenovává důvody, kdy je obnova řízení v neprospěch obviněného vyloučena.

Roz. 56/91 – K podmínkám obnovy řízení v neprospěch obviněného: Při zkoumání zda předmětem trestního stíhání je skutek, na který se vztahuje rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, podle něhož v trestním stíhání již nesmí být pokračování (abolice), a zda je tedy obnova řízení v neprospěch obviněného vyloučena [ § 279 písm. b) tr. ř.], je nutno vycházet z právního posouzení tohoto skutku, jehož by mělo být užito po povolení obnovy v neprospěch obviněného, nikoli z právního posouzení skutku v pravomocném odsuzujícím rozsudku, kterého se týká návrh na povolení obnovy řízení.

Roz. 11/00 – Nejde o případ zániku trestnosti činu vylučující povolení obnovy řízení v neprospěch obviněného [§ 279 písm. a) tr. ř.], jestliže ohledně odsouzení, jež je předmětem návrhu na obnovu řízení, platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

Roz. 43/03 – Lhůta uvedená v ustanovení § 279 písm. b) tr. ř., jejíž uplynutí vylučuje obnovu v neprospěch obviněného, není promlčecí lhůtou trestného činu, o kterém se vedlo trestní stíhání, takže na její běh nemají vliv okolnosti uvedené v ustanovení § 67 odst. 2, 3 tr. zák. ostavení a přerušení promlčecí doby. Pro začátek běhu této lhůty je rozhodující doba, kdy rozhodnutí, jímž skončilo trestní stíhání, nabylo právní moci.

(2) V neprospěch obviněného může návrh na povolení obnovy podat jen státní zástupce.

(3) Ve prospěch obviněného mohou návrh na povolení obnovy podat kromě obviněného též osoby, které by mohly podat v jeho prospěch odvolání. Jestliže by tak mohly učinit i proti vůli obviněného, mohou proti jeho vůli podat i návrh na povolení obnovy. Takový návrh mohou učinit i po smrti obviněného.

(4) Osoba, která návrh na povolení obnovy řízení podala, může jej výslovným prohlášením vzít zpět, a to až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě. Návrh na povolení obnovy řízení podaný ve prospěch obviněného jinou oprávněnou osobou nebo za obviněného obhájcem nebo opatrovníkem může být vzat zpět jen s výslovným souhlasem obviněného; to neplatí, pokud takový návrh podal státní zástupce nebo byl-li takový návrh podán oprávněnou osobou po smrti obviněného. Zpětvzetí návrhu na povolení obnovy řízení vezme usnesením na vědomí předseda senátu soudu prvního stupně. Takové rozhodnutí nebrání pozdějšímu opětovnému podání návrhu na povolení obnovy řízení.

(5) Dozví-li se soud nebo jiný státní orgán o okolnosti, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy, je povinen oznámit ji státnímu zástupci. Jestliže jde o okolnost, která by mohla odůvodnit návrh na povolení obnovy ve prospěch obviněného, je státní zástupce povinen zpravit o ní neprodleně obviněného, anebo není-li to možné, jinou osobu oprávněnou k podání návrhu, pokud takový návrh nepodá sám.

Obnovu řízení stejně jako stížnost pro porušení zákona a dovolání lze zahájit pouze na návrh osoby oprávněné. Také v tomto případě je státní zástupce subjektem, který může podat návrh na povolení obnovy jak ve prospěch, tak i v neprospěch obviněného.

Smrt obviněného nebrání tomu, aby osoby, které v jeho prospěch mohou podat odvolání, podaly v jeho prospěch návrh na obnovu řízení.

(1) O návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, rozhoduje soud, který by byl příslušný rozhodovat o obžalobě.

(2) O návrhu na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, a řízení, které skončilo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání rozhoduje soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(3) Přestože ve věci v prvním stupni rozhodoval okresní soud, rozhodne o návrhu na povolení obnovy krajský soud, navrhne-li to státní zástupce s odůvodněním, že vzhledem ke skutečnostem nebo důkazům, které nově vyšly najevo, jde o trestný čin náležející do příslušnosti krajského soudu.

Roz. 17/01 – Věcná příslušnost soudu k rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení ve věcech, které skončily pravomocným usnesením státního zástupce nebo vyšetřovatele o zastavení trestního stíhání (§ 281 odst. 1 tr. ř.), se řídí zásadně podle právní kvalifikace skutku v době zastavení trestního stíhání, tj. podle kvalifikace uvedené v usnesení o zastavení trestního stíhání. Pokud však návrh na povolení obnovy řízení obsahuje nové skutečnosti nebo důkazy, které by mohly odůvodnit jiné závěry o právním posouzení skutku, je třeba posuzovat věcnou příslušnost soudu podle nové právní kvalifikace.

Roz. 18/05 – Založení věcné příslušnosti krajského soudu k rozhodování o návrhu na povolení obnovy řízení ve věci, v níž v prvním stupni rozhodoval okresní soud, je podmíněno podáním odůvodněného návrhu státním zástupcem podle § 281 odst. 3 tr. ř. Není-li takový návrh podán, nemůže jej okresní soud nahrazovat aplikací ustanovení § 188 odst. 1 písm. a) tr. ř. per analogiam, tj. předložením věci vrchnímu soudu k vydání rozhodnutí podle § 24 odst. 1 tr. ř. s odůvodněním, že ve skutku, jehož se návrh na povolení obnovy týká, je třeba spatřovat trestný čin náležící do příslušnosti krajského soudu.

(1) Je-li pro rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy k prověření jeho důvodnosti třeba některou okolnost předem objasnit, provede potřebné šetření předseda senátu nebo na jeho žádost některý jiný orgán činný v trestním řízení, popřípadě i policejní orgán. Pro takové šetření platí ustanovení hlavy páté.

(2) V případech zvlášť naléhavých lze k zajištění důkazního materiálu na podkladě usnesení senátu použít i prostředků uvedených v hlavě čtvrté. Zajistit osobu obviněného vydáním příkazu k zatčení a vzetím do vazby lze však před povolením obnovy jen tehdy, navrhne-li to státní zástupce vydávaje návrh na obnovu v neprospěch obviněného a považuje-li to soud za nezbytné vzhledem k povaze skutečností a důkazů, jež nově vyšly najevo, závažnosti trestného činu a naléhavosti vazebních důvodů.

(3) Byl-li podán návrh na povolení obnovy řízení ve prospěch obviněného, může soud vzhledem k povaze skutečností a důkazů, jež nově vyšly najevo, odložit nebo přerušit výkon trestu pravomocně uloženého v původním řízení.

Roz. 20/66 – V konaní o návrhu na obnovu neplatí tzv. revízny princíp, takže súd z podnetu návrhu na obnovu nepreskúmava, či sú splnené podmienky obnovy ohľadne všetkých oddeliteľných výrokov napadnutého rozhodnutia, ale skúma dôvodnosť návrhu na obnovu len v rámci, ktorý bol návrhom vymedzený. Prekročiť rámec návrhu na obnovu konania a povoliť obnovu konania aj ohľadom výrokov, u ktorých obnova žiadaná nebola, nie je možné.

Roz. 6/83 – Ak predseda senátu v konaní o návrhu na povolenie obnovy požiada v zmysle § 282 ods. 1 Tr. por. o vykonanie potrebného vyšetrenia orgán ZNB, je tento orgán povinný postupovať pri vypočutí svedkov podľa druhého oddielu piatej hlavy Trestného poriadku (§ 97 až 104 Tr. por.). V takom prípade nemôže uplatniť postup podľa § 158 ods. 3 Tr. por. a zadovážiť len vysvetlenie od osôb, ktoré treba vypočuť ako svedkov.

Zápisnice o výpovediach občanov podávajúcich vysvetlenie (§ 19 zák. o ZNB) nemožno čítať na verejnom zasadnutí konanom o návrhu na povolenie obnovy. Na tomto zasadnutí je prípustné vykonať dôkaz čítaním zápisníc o výpovediach svedkov, ktorí boli vypočutí pri dodržaní ustanovení druhého oddielu piatej hlavy Trestného poriadku. Obmedzenia uvedené v § 211 ods. 1 Tr. por. tu neplatia (§ 235 ods. 2, § 286 ods. 1 Tr. por.).

Roz. 7/96 – Z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř. – obava z toho, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestu – lze vzít do vazby i osobu, která byla pravomocně odsouzena, a to nejen v případech, kdy to zákon výslovně stanoví (§ 276, § 282 odst. 2 tr. ř.), ale i v řízení podle § 330 odst. 1 tr. ř. o tom, zda se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu (§ 60 odst. 1 tr. zák.).

b) směřuje-li jen proti rozhodnutí nebo výroku, stran něhož obnova není přípustná,

(1) Vyhoví-li soud návrhu na povolení obnovy, zruší napadené rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je návrh důvodný. Zruší-li, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Zruší také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu, a to i rozhodnutí o nestíhání podezřelého (§ 159d odst. 1), pokud bylo učiněno v návaznosti na zrušené napadené rozhodnutí.

(2) Jestliže soud povolí obnovu řízení, které skončilo pravomocným usnesením soudu o zastavení trestního stíhání včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, nebo jestliže povolí v otázce viny obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, může zároveň se zrušením rozhodnutí věc vrátit státnímu zástupci k došetření, považuje-li to za potřebné pro objasnění věci. Krajský soud, který podle § 281 odst. 2 povolil obnovu řízení, v němž v prvním stupni rozhodl okresní soud, vrátí věc vždy státnímu zástupci. Ustanovení § 191 platí i tu.

(3) Jestliže soud povolí obnovu toliko ve výroku o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, odkáže poškozeného při zrušení tohoto výroku na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

Roz. 28/73 – Nezbytnou částí rozhodnutí o povolení obnovy je zrušení napadeného rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je návrh na obnovu důvodný (§ 284 odst. 1 tr. ř.). Bez tohoto výroku nelze v řízení po povolení obnovy pokračovat.

Roz. 47/82 – Rozhodnutí, jímž bylo zastaveno trestní stíhání proto, že o skutku již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem soudu nebo usnesením o zastavení trestního stíhání a toto rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno [§ 11 odst. 1 písm. f) TrŘ], není rozhodnutím obsahově navazujícím na původní rozsudek, popř. na původní usnesení o zastavení trestního stíhání ve smyslu § 289 odst. 2, popř. § 284 odst. 1 TrŘ, které by po zrušení původního rozsudku, popř. původního usnesení o zastavení trestního stíhání na základě stížnosti pro porušení zákona nebo návrhu na obnovu řízení bylo třeba zrušit proto, že pozbylo podkladu. Takové rozhodnutí nebrání tomu, aby se po zrušení původního rozsudku nebo původního usnesení o zastavení trestního stíhání pokračovalo v dřívějším trestním stíhání.

Roz. 31/89 – Jestliže soud povolí obnovu řízení a zruší výrok o vině, musí vždy podle § 284 odst. 1 tr. ř. zrušit i výrok o trestu, který má ve výroku o vině svůj podklad, a to i tehdy, jde-li o trest, který byl jako souhrnný uložen v jiné trestní věci. Není přitom rozhodné, kterým soudem byl souhrnný trest uložen.

Jestliže soud povolí obnovu ve prospěch obviněného z důvodů, které prospívají také některému spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, povolí zároveň obnovu též v jejich prospěch.

V tomto ustanovení obdobně jako v § 261 tr. ř. je upravena tzv. zásada beneficium cohaesionis. V případě uplatnění této zásady musí jít o společný důvod, který prospívá spoluobviněným ve věci, v níž bylo rozhodnuto týmž rozsudkem.

Obnova by nedopadala na případ, kdy z původně společného řízení proti obviněným pro týž skutek, byla věc spoluobviněného vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.

(2) Zamítnout návrh z důvodů uvedených v § 283 písm. a) až c) může i v neveřejném zasedání. Z důvodu uvedeného v § 283 písm. d) může návrh zamítnout a návrh nově podaný je jen jeho opakováním.

(3) Proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Ve shora uvedených ustanoveních byl rozveden postup při zkoumání podmínek, které předchází vlastnímu rozhodnutí, zda bude či nebude obnova řízení povolena. V následujících ustanoveních (§ 287 tr. ř.) je upraven postup za situace, že obnova řízení byla povolena.

Proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy je přípustná stížnost. Přestože poškozený není osobou oprávněnou k podání návrhu na povolení obnovy řízení, má právo stížnosti proti usnesení o povolení obnovy podat za situace, kdy byla obnova řízení povolena ohledně výroku o nároku poškozeného na náhradu škody.

Roz. 16/89 – Opakovaným návrhom na obnovu konania v zmysle § 286 ods. 2 Tr. por. nie je návrh, ktorý popri opakovaných skutočnostiach a dôkazoch obsahuje aj skutočnosti a dôkazy, ktoré neboli uplatnené v predošlom návrhu na obnovu konania.

Pokiaľ by sa však význam v predošlom návrhu bezúspešne uplatnených dôkazov a skutočností pre povolenie obnovy nezmenil s ohľadom na nové skutočnosti a dôkazy, netreba sa nimi ďalej na verejnom zasadnutí zaoberať.

Roz. 57/91 – Je-li opakovaný návrh na povolení obnovy řízení sice založen na shodných skutkových námitkách jako zamítnutý návrh dřívější, avšak uváděné shodné skutečnosti jsou podloženy jinými (novými) důkazy, nelze návrh projednat v neveřejném zasedání podle § 286 odst. 2 věta druhá tr. ř., ale musí se konat veřejné zasedání podle § 286 odst. 1 tr. ř.

Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem, rozhodne soud po právní moci usnesení, jímž spolu s povolením obnovy zrušil výrok o tomto trestu, neprodleně o vazbě.

(1) Byla-li pravomocně povolena obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem soudu, kterým byla schválena dohoda o vině a trestu, nebo pravomocným usnesením státního zástupce o zastavení trestního stíhání, včetně schválení narovnání, o postoupení věci jinému orgánu nebo o podmíněném zastavení trestního stíhání, pokračuje se v přípravném řízení.

(2) V ostatních případech pokračuje soud po pravomocném povolení obnovy v řízení na podkladě původní obžaloby, jestliže nebylo vysloveno, že se věc vrací státnímu zástupci k došetření (§ 284 odst. 2).

(3) Jestliže byla povolena obnova jen pokud jde o některý z trestných činů, za něž byl pravomocně uložen úhrnný nebo souhrnný trest a soud vrátil věc státnímu zástupci k došetření, stanoví po právní moci usnesení povolujícího obnovu ve veřejném zasedání rozsudkem přiměřený trest za zbývající trestné činy.

Roz. 34/70 – Při povolení obnovy řízení je třeba zrušit vždy rozsudek soudu prvého stupně; nelze proto zrušit pouze rozsudek soudu druhého stupně.

Roz. 58/77 – V prípade zrušenia rozsudku, ktorým bol uložený súhrnný trest, obnoví sa platnosť výroku o treste v predchádzajúcom rozsudku zrušeného pri ukladaní súhrnného trestu podľa § 35 ods. 2 veta druhá Tr. zák. Ak v novom konaní nedôjde k odsúdeniu obžalovaného a uloženie súhrnného trestu preto už neprichádza do úvahy, nemožno uložiť trest za trestné činy, z ktorých bol páchateľ uznaný za vinného predchádzajúcim rozsudkom, pretože obnovením platnosti výroku o treste v tomto rozsudku je i v tomto smere vec právoplatne rozhodnutá.

a) doba od právní moci původního rozsudku do právní moci usnesení povolujícího obnovu se do promlčecí doby nezapočítává,

b) nesmí mu být novým rozsudkem uložen trest přísnější, než jaký mu byl uložen původním rozsudkem,

c) nepřekáží jeho smrt provedení dalšího řízení a trestní stíhání nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.

Jestliže tato hlava neobsahuje ustanovení zvláštní, užije se i na řízení podle této hlavy obecných předpisů.

Řízení v trestních věcech mladistvých upravuje zvláštní zákon. Pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, postupuje se podle tohoto zákona.

Řízení podle ustanovení tohoto oddílu lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá.

Výjimečně lze konat trestní řízení v nepřítomnosti obviněného, a to i za situace, že nebyl doposud žádným orgánem činným v trestním řízení vyslechnut, ev. mu ani nebylo sděleno obvinění. Takový případ může nastat, pokud se obviněný trestnímu řízení vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Je třeba podotknout, že v řízení proti uprchlému musí být osoba obviněného známa. Za situace, že výše uvedené důvody (vyhýbání se trestnímu řízení pobytem v cizině, skrývání) odpadnou, pak se řízení vede podle obecných ustanovení (viz níže).

Roz. 4/71 – Pokud je návrh na řízení proti uprchlému podle § 305 tr. ř. učiněn v obžalobě, soud o něm nerozhoduje samostatně, ale přezkoumá jeho důvodnost v rámci předběžného projednání obžaloby (§ 185 a násl. tr. ř.). Jestliže podmínky pro řízení proti uprchlému ve smyslu § 302 tr. ř. nejsou prokázány, soud vrátí věc prokurátoru k došetření podle § 188 odst. 1 písm. f) tr. ř.

Roz. 43/72 – Okolnosť, že obvinený, ktorý sa v čase prípravného konania zdržiaval ilegálne v cudzine a proti ktorému sa preto viedlo konanie proti ušlému podľa § 302 a nasl. Tr. por., sa po podaní obžaloby vrátil na územie republiky, sama osebe neodôvodňuje postupovať podľa § 188 ods. 1 písm. f) Tr. por. Ak je vec náležite objasnená a nie sú tu ani iné dôvody, pre ktoré by bolo treba vrátiť vec na došetrenie prokurátorovi, pokračuje súd v trestnom stíhaní obvineného podľa všeobecných ustanovení Trestného poriadku.

Roz. 20/75 – Jestliže se původně konalo řízení proti uprchlému a důvody pro konání takového řízení před skončením trestního stíhání odpadnou, protože přítomnost obviněného lze zajistit (např. když se obviněný vrátil z ciziny, kde se vyhýbal trestnímu řízení), musí se v řízení pokračovat podle obecných ustanovení trestního řádu a nikoli podle zvláštních ustanovení o konání řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř. Soud je proto povinen zkoumat v průběhu trestního stíhání, zda důvodu pro konání řízení proti uprchlému trvají.

Roz. 38/95 – Skutečnost, že se pachatel trestného činu spáchaného na území České republiky stal v důsledku zániku ČSFR občanem cizího státu – Slovenské republiky, kde má trvalé bydliště, nevylučuje možnost konat proti němu řízení proti uprchlému podle § 302 odst. 1 tr. ř. stejně jako proti každému cizinci, který se zdržuje ve svém domovském státě. I za těchto okolností se pachatel totiž může pobytem v cizině vyhýbat trestnímu stíhání.

Závěr o tom, že se pachatel vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině, lze v takových případech učinit jen na základě konkrétních zjištění o jeho chování (např. odmítání převzetí zásilek od orgánů trestního řízení České republiky apod.).

ÚS 123/1996 – Řízení podle § 302 a násl. tr. řádu proti osobě, kterou není možno vůbec postavit před soud a která případně nebyla ani vyslechnuta buď proto, že se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině, nebo proto, že se skrývá, je nepochybně řízením, které do značné míry ústavní principy spravedlivého procesu omezuje. Nutně tedy musí být tato ustanovení aplikována tak, jak to stanoví čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tj., že při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Podle názoru Ústavního soudu tedy rozhodně nemohou být tato ustanovení používána jen z důvodu urychleného vyřízení věci. Důvody pro takové řízení mohou v průběhu trestního stíhání pominout a potom je třeba pokračovat v řízení podle obecných zásad. Povinností soudu je tedy zkoumat v průběhu celého trestního řízení, zda důvody pro konání řízení proti uprchlému trvají.

Roz. 33/99 – Soud nemůže konat řízení proti uprchlému podle § 302 odst. 1 a násl. tr. ř. jen proto, že se mu nepodařilo doručit obviněnému předvolání k hlavnímu líčení na adresu formálně vykazovaného bydliště, jestliže předvolání vůbec nebylo doručováno na adresu, kterou obviněný podle § 55 odst. 1 písm. c) tr. ř. při výslechu před vyšetřovatelem uvedl jako adresu určenou pro doručování s tím, že v místě vykazovaného bydliště se nezdržuje.

Řízení proti uprchlému se před soudem koná jedině na návrh státního zástupce podle § 305 tr. ř. Jestliže státní zástupce takový návrh neučinil, není tento nedostatek nahrazen tím, že státní zástupce k dotazu soudu uvedl, že s řízením proti uprchlému souhlasí.

Roz. 17/02 – I když se přípravné řízení proti obžalovanému důvodně konalo ve formě řízení proti uprchlému (§ 302 odst. 1 tr. ř.), je povinností soudu po podání obžaloby zjišťovat, zda u obžalovaného přetrvávají důvody pro tento zvláštní způsob řízení i ve stadiu řízení před soudem, tzn. zda se obžalovaný nadále vyhýbá některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 302 odst. 1 tr. ř. trestnímu řízení. Pokud tomu tak již není, soud pokračuje v řízení podle obecných ustanovení trestního řádu, a nikoliv podle zvláštních ustanovení o konání řízení proti uprchlému.

Roz. 27/02 – Výslechy svědků provedené v době, kdy bylo vedeno řízení proti uprchlému, aniž by byly splněny pro tento postup zákonné podmínky § 302 a násl. tr. ř., nejsou procesně použitelné v řízení před soudem a je třeba je opakovat.

Roz. 1/04 – Použití ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2002 nepřichází v úvahu tam, kde řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) v souladu s tehdy účinnou právní úpravou skončilo odsuzujícím rozsudkem, který nabyl právní moci nejpozději dne 31. 12. 2001.

Roz. 2/04 – Jestliže obviněný po určitou dobu nemůže v cizině svobodně rozhodovat o svém pobytu (např. nachází se ve výkonu vazby či ve výkonu trestu odnětí svobody), pak nelze dovodit, že se takovým pobytem v cizině vyhýbá trestnímu řízení vedenému českými orgány činnými v trestním řízení. Po tuto dobu nelze proti němu konat řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř.

ÚS 12/2004 – Stěžovateli není třeba vytýkat, že v rámci svého legitimního práva na obhajobu zvolil taktiku vedoucí k vyloučení možnosti doručit mu usnesení o zahájení trestního stíhání prostřednictvím justičních orgánů cizího státu; tato jeho taktika s sebou ovšem nemohla přivodit – jak se stěžovatel mylně domnívá – ten důsledek, že by orgány České republiky činné v trestním řízení musely na stěžovatelovo trestní stíhání rezignovat, byť jsou přesvědčeny, že existují dostatečné důvody pro jejich závěr o podezření z toho, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti. Právo na obhajobu je významným a neopominutelným principem spravedlivého trestního procesu, není však možno vykládat je tak, že prostřednictvím výkonu tohoto práva by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky od počátku trestního procesu zmařeno právě tím, že by tento proces nemohl vůbec započít.

Za to, že stěžovatel (prozatím) rezignoval na své právo vykonávat svoji obhajobu osobně, není tedy penalizován; právo stěžovatele je zachováno v takové míře, jakou jeho pobyt v cizině reálně dovoluje

Roz. 10/10 – Jestliže důvody podle § 302 tr. ř. nastaly až po vydání rozsudku soudu prvního stupně a vedlo-li se řízení proti uprchlému jen před odvolacím soudem, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, činí úkony podle § 306a odst. 2 tr. ř. poté, co pominuly důvody k řízení proti uprchlému, soud prvního stupně, který v takovém případě k návrhu obviněného zruší jen rozhodnutí odvolacího soudu a předloží mu věc k novému rozhodnutí o odvolání.

Roz. 28/11 – II – Vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) při trvajícím pobytu osoby, která má být vydána nebo předána, v cizině, je důvodem [§ 384 odst. 5 písm. a), odst. 6 tr. ř. a § 405 odst. 6 tr. ř.] pro zrušení mezinárodního nebo evropského zatýkacího rozkazu vydaného pro účely trestního stíhání a vydání nového mezinárodního nebo evropského zatýkacího rozkazu k vyžádání odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody. Soudem příslušným k těmto úkonům je soud, který rozhodl v prvním stupni.

Roz. 9/14 – Vedení řízení proti uprchlému nebo zdržování se obžalovaného v době řízení na neznámém místě nemůže být rozhodujícím hlediskem pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Soud je sice podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku povinen při stanovení druhu trestu a jeho výměry mimo povahy a závažnosti činu, poměrů pachatele, jeho dosavadního způsobu života a možnosti jeho nápravy, jako základních kritérií pro uložení trestu, také přihlížet k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, ale tyto okolnosti je třeba hodnotit v rámci možností nápravy pachatele, byť je zákon stanoví samostatně. Jestliže jde o trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, je třeba tyto okolnosti hodnotit vždy ve spojení s ustanovením § 55 odst. 2 tr. zákoníku, neboť za takový trestný čin lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Z výše uvedeného vyplývá, že samotná okolnost, že se vůči pachateli vedlo trestní řízení proti uprchlému, nemůže sama o sobě vést k závěru, že mu nelze uložit jiný druh trestu než nepodmíněný trest odnětí svobody (str. 16).

(1) V řízení proti uprchlému se trestní stíhání zahajuje doručením usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného obhájci. Nebyl-li mu obhájce zvolen (§ 37 odst. 1), je třeba ho ustanovit.

(2) Vyvstal-li důvod pro konání řízení proti uprchlému až po doručení usnesení o zahájení trestního stíhání obviněnému do podání obžaloby, státní zástupce o tom učiní záznam, ve kterém uvede, od kterého dne je proti obviněnému konáno řízení proti uprchlému; záznam se doručí obhájci.

Právě skutečnost, že obviněný, který uprchl do ciziny nebo se skrývá, aby se vyhnul trestnímu řízení, umožňuje orgánům činným v trestním řízení toto řízení konat za situace, kdy obviněnému, pokud mu nebyl obhájce zvolen, se obhájce ustanoví.

Takovému obhájci se pak doručí i usnesení o zahájení trestního stíhání a právě tímto doručením zmíněného usnesení obhájci nastávají účinky jako by usnesení bylo doručeno obviněnému.

(1) Obviněný musí mít v tomto řízení vždy obhájce. Ten má stejná práva jako obviněný.

(2) Obhájce nemůže se státním zástupcem sjednat dohodu o vině a trestu ani nemůže prohlásit vinu obviněného.

Roz. 20/73 – I. – Obhájce obviněného nelze považovat za osobu oprávněnou podat proti rozhodnutí opravný prostředek ve smyslu ustanovení § 63 odst. 1 písm. b) tr. ř. Stačí mu proto doručit opis rozsudku způsobem uvedeným v § 62 odst. 3 tr. ř. (to se však netýká obhájce obviněného v řízení proti uprchlému a obhájce zemřelého obviněného).

Roz. 71/80 – I. – Opomenutí povinnosti vhodným způsobem uveřejnit předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání je v řízení proti uprchlému stejně vážnou procesní vadou, jako když předvolání není řádně doručeno obviněnému.

O konání řízení proti uprchlému po podání obžaloby rozhoduje soud na návrh státního zástupce nebo i bez takového návrhu. Návrh může státní zástupce učinit už v obžalobě.

Roz. 57/05 – I. – Má-li soud za to, že jsou splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř., je po podání obžaloby povinen na návrh státního zástupce nebo i bez návrhu rozhodnout o tom podle § 305 tr. ř. usnesením, a to i ve věci, ve které bylo trestní stíhání vedeno uvedeným způsobem již ve stadiu před podáním obžaloby. Bez rozhodnutí podle § 305 tr. ř. nelze řízení proti uprchlému před soudem provést, tedy zejména nelze konat hlavní líčení a veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného jen s ohledem na to, že jde o tento způsob řízení. V řízení o opravném prostředku je nutno nerespektování uvedených zásad soudem považovat za závažnou vadu řízení, která je důvodem pro zrušení rozhodnutí, jež bylo na jeho podkladě učiněno [např. ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. o odvolání].

(1) Všechny písemnosti určené pro obviněného se doručují toliko obhájci.

(2) Předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání se také vhodným způsobem uveřejní. Hlavní líčení, popřípadě veřejné zasedání se pak provede i v nepřítomnosti obviněného, a to bez ohledu na to, zda se obviněný o něm dověděl.

Jestliže však ještě před uplynutím zákonné dovolací lhůty (§ 265e odst. 1 tr. ř.), jejíž běh již byl založen doručením rozhodnutí obhájci obviněného v řízení proti uprchlému, pominuly důvody pro konání řízení proti uprchlému, pak je třeba doručit rozhodnutí soudu druhého stupně obviněnému, přičemž toto pozdější doručení má účinky na běh dovolací lhůty předpokládané ustanovením § 265e odst. 2 tr. ř., takže lhůta k podání dovolání počíná běžet až od tohoto pozdějšího doručení obviněnému.

(1) Pominou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení. Požaduje-li to obviněný, provedou se v řízení před soudem znovu důkazy v předchozím soudním řízení provedené, u nichž to jejich povaha připouští, nebo jejichž opakování nebrání jiná závažná skutečnost; v opačném případě se obviněnému protokoly o provedení těchto důkazů přečtou nebo se mu přehrají obrazové a zvukové záznamy pořízené o úkonech provedených prostřednictvím videokonferenčního zařízení a umožní se mu, aby se k nim vyjádřil.

(2) Skončilo-li řízení proti uprchlému pravomocným odsuzujícím rozsudkem a poté pominuly důvody, pro které se řízení proti uprchlému vedlo, na návrh odsouzeného podaný do osmi dnů od doručení rozsudku soud prvního stupně takový rozsudek zruší a v rozsahu stanoveném v odstavci 1 se hlavní líčení provede znovu. O právu navrhnout zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku musí být při doručení rozsudku odsouzený poučen. Přiměřeně soud postupuje, vyžaduje-li to mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána.

(3) Doba od právní moci odsuzujícího rozsudku do jeho zrušení podle odstavce 2 se do promlčecí doby nezapočítává.

(4) V novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného.

Roz. 42/14 – Oprávnění obviněného, jehož trestní stíhání pravomocně skončilo v řízení proti uprchlému, navrhnout zrušení odsuzujícího rozsudku podle § 306a odst. 2 tr. ř. nijak nesouvisí s jeho ochranou vyplývající ze zásady speciality v případě jeho předání z jiného členského státu Evropské unie (srov. § 406 tr. ř., účinného do 31. 12. 2013, a § 198 zák. č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních) před výkonem trestu a před trestním stíháním pro jiný trestný čin než ten, pro který byl předán do České republiky.

Jestliže obviněný pouze využil svého oprávnění podle § 306a odst. 2 tr. ř. a navrhl zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku, který byl vůči němu vydán v řízení proti uprchlému, pak z toho nevyplývá, že se tím současně vzdal práva na uplatnění zásady speciality.

(1) V řízení o přečinu může se souhlasem obviněného soud a v přípravném řízení státní zástupce podmíněně zastavit trestní stíhání, jestliže

b) nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě,

c) vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání,

a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

(2) Je-li to odůvodněno povahou a závažností spáchaného přečinu, okolnostmi jeho spáchání anebo poměry obviněného, soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodne o podmíněném zastavení trestního stíhání pouze tehdy, pokud obviněný splní podmínky uvedené v odstavci 1 a

a) zaváže se, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti, v která může spočívat i v držení a chovu zvířat a péči o ně, pokud se v souvislosti s ní dopustil přečinu, nebo

b) složí na účet soudu a v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu,

a vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu lze důvodně takové rozhodnutí považovat za dostačující.

(3) Jestliže obviněný již udělil souhlas s podmíněným odložením podání návrhu na potrestání, považuje se tento souhlas i za souhlas obviněného s podmíněným zastavením trestního stíhání.

(4) V rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání se stanoví zkušební doba na šest měsíců až dva roky, v případě rozhodnutí podle odstavce 2 na šest měsíců až pět let; zkušební doba počíná běžet právní mocí tohoto rozhodnutí. Zkušební doba může být stanovena delší, než je doba, po kterou se obviněný zavázal zdržet se určité činnosti podle odstavce 2 písm. a).

(5) Do doby, po kterou se obviněný zavázal zdržet se určité činnosti podle odstavce 2 písm. a), se započítává doba, po kterou mu bylo před právní mocí rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání oprávnění k činnosti, která je předmětem závazku, v souvislosti s přečinem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě rozhodnutí nebo opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat.

(6) Obviněnému, který uzavřel s poškozeným dohodu o způsobu náhrady škody nebo dohodu o vydání bezdůvodného obohacení, se v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání uloží, aby škodu v průběhu zkušební doby nahradil nebo aby v této době bezdůvodné obohacení vydal.

(7) Rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle odstavce 2 písm. a) musí obsahovat též určení činnosti, které se obviněný během zkušební doby zavazuje zdržet, a dobu trvání tohoto závazku; rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle odstavce 2 písm. b) též výši peněžité částky určené státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti. Jestliže se obviněný zaváže zdržet se během zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání řízení motorových vozidel, musí být poučen o povinnosti odevzdat řidičský průkaz podle zvláštního právního předpisu a o tom, že právní mocí rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání pozbude řidičského oprávnění.

(8) Obviněnému lze též uložit, aby ve zkušební době dodržoval přiměřená omezení a povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život. Soud a v přípravném řízení státní zástupce může též stanovit nad obviněným dohled; na výkon dohledu se použijí obdobně § 49 až 51 trestního zákoníku. Jde-li o obviněného ve věku blízkém věku mladistvých, může soud a v přípravném řízení státní zástupce v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé; zaváže-li se obviněný, že se během zkušební doby zdrží řízení motorových vozidel, lze mu též uložit povinnost podrobit se terapeutickému programu pro řidiče.

(9) Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání může obviněný a poškozený podat stížnost, jež má odkladný účinek. Rozhodne-li o podmíněném zastavení trestního stíhání soud, má toto právo též státní zástupce.

Roz. 31/94 – K podmínkám rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř.

Riskantní jízda opilého řidiče (1,77 g/kg alkoholu v krvi) osobního automobilu a způsobení závažných následků dopravní nehody v podobě těžké újmy na zdraví u jednoho ze spolujezdců a ublížení na zdraví u dalších dvou spolujezdců, jsou takovými okolnostmi případu, pro které nelze považovat za dostačující rozhodnutí ve věci rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání.

Jestliže v hlavním líčení navrhne obhájce obviněného, aby soud postupoval podle § 307 tr. ř., je nutné, aby soud dotazem na obviněného zjistil, zda s navrhovaným postupem souhlasí, a jeho vyjádření uvedl do protokolu.

Tvrzení obviněného, že s poškozeným uzavřel dohodu o náhradě škody, je nutné ověřit dalšími důkazy.

Roz. 11/95 – Podmíněně zastavit trestní stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. může i samosoudce v rámci přezkoumání obžaloby podle § 314c tr. ř.

Roz. 19/95 – V případě trestného činu spáchaného zaviněným způsobením dopravní nehody v silničním provozu lze za jiné potřebné opatření k náhradě škody podle § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. považovat také oznámení dopravní nehody jako pojistné události příslušné pojišťovně a poskytnutí další potřebné součinnosti.

Skutečnost, že se pachatel dopustil trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. proto, že porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona (§ 224 odst. 2 tr. zák.), nevylučuje sama o sobě podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. stejně jako skutečnost, že by v posuzovaném případě připadalo v úvahu uložení trestu zákazu činnosti podle § 49 tr. zák. záležícího v zákazu řízení motorových vozidel.

Roz. 20/95 – Za jiné opatření učiněné k náhradě škody ve smyslu § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. lze považovat uložení prostředků na náhradu škody ve prospěch poškozeného do úschovy soudu.

Při posouzení otázky, zda opatření učiněné obviněným k náhradě škody splňuje podmínky § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř., je nutno vycházet z výše škody způsobené poškozenému trestným činem zjištěné orgánem, který rozhoduje o podmíněném zastavení trestního stíhání, a nikoli jen z požadavků poškozeného.

Roz. 29/96 – Obžalobu ve věci, ve které bylo v přípravném řízení podmíněně zastaveno trestní stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř., lze podat jen po právní moci rozhodnutí podle § 308 odst. 1 tr. ř., že se v trestním stíhání pokračuje. Proti rozhodnutí o pokračování trestního stíhání obviněného podle § 308 odst. 1 tr. ř. může podat stížnost i poškozený (§ 308 odst. 4 tr. ř.). Takové rozhodnutí je třeba poškozenému vždy doručit.

Roz. 46/96 – Písemné vysvětlení pachatele ohledně jeho nenastoupení k výkonu vojenské základní služby, které poslal vojenské správě před tím, než mu bylo sděleno obvinění pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., nemá povahu doznání obviněného k trestnému činu ve smyslu ustanovení § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť je neučinil v procesním postavení obviněného ve smyslu § 32 tr. ř. Jestliže takový pachatel po sdělení obvinění využije svého práva a odmítne vypovídat, nelze jeho trestní stíhání podmíněně zastavit.

Roz. 47/96 – Podmíněně zastavit trestní stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. lze i v řízení o trestném činu, kterým nebyla způsobena škoda, o níž by bylo možno rozhodovat v trestním řízení, a tedy nepřipadá v úvahu postup obviněného směřující k náhradě škody předpokládaný v ustanovení § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Roz. 27/97 – Pouhý slib obviněného daný orgánům přípravného řízení, že nahradí celou škodu způsobenou majetkovou trestnou činností, nelze považovat za jiné potřebné opatření k náhradě škody ve smyslu § 307 odst. 1 tr. ř.

Roz. 37/97 – I. – Dlužné výživné není škodou způsobenou trestným činem. Při podmíněném zastavení trestního stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák. proto nelze aplikovat ustanovení § 307 odst. 3 tr. ř. Povinnost uhradit dlužné výživné je možno uložit v rámci přiměřených omezení ve zkušební době podle ustanovení § 307 odst. 4 tr. ř.

II. Právo podat stížnost proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. má poškozený ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř. (§ 307 odst. 5 tr. ř.).

Roz. 25/98 – I. – Podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže při splnění dalších podmínek obviněný nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, všem poškozeným, nebo se všemi poškozenými o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k náhradě škody všem poškozeným.

II. Zdravotní pojišťovna může v trestním řízení vedeném pro trestný čin, jímž bylo ublíženo na zdraví (např. trestné činy podle § 221, § 222, § 223, § 224 tr. zák.), vykonávat práva poškozeného (§ 43 odst. 1 tr. ř.) a uplatňovat nárok na náhradu škody (§ 43 odst. 2 tr. ř.) teprve tehdy, jestliže alespoň zčásti uhradila náklady léčení poškozeného.

Roz. 51/98 – Nesouhlas poškozeného s podmíněným zastavením trestního stíhání vycházející z jeho přesvědčení, že nebyl v plném rozsahu odškodněn (např. proto, že mu nebyla ze zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla uhrazena plná cena opravy jeho vozidla), není překážkou v postupu podle § 307 odst. 1 tr. ř., jsou-li splněny všechny podmínky tohoto ustanovení a orgán činný v trestním řízení důvodně pokládá opatření, která učinil obviněný k náhradě škody, za dostačující.

Roz. 6/99 – Jako přiměřené omezení ve smyslu § 307 odst. 4 tr. ř. nelze obviněnému uložit zákaz řídit motorová vozidla v průběhu zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání. Takový postup by vedl k nepřípustnému nahrazování trestu, konkrétně trestu zákazu činnosti, který je zcela odlišným právním institutem trestního práva hmotného s jinými podmínkami pro jeho ukládání vázanými na odsouzení pachatele trestného činu a s jinak vymezeným účelem.

Roz. 52/01 – Pokud poškozený odmítá náhradu škody, která mu byla způsobena trestným činem, je možno postupovat podle § 307 odst. 1 tr ř. a podmíněně zastavit trestní stíhání i za situace, kdy obviněný poškozenému škodu vzniklou trestným činem neuhradil ani neučinil žádné opatření k její úhradě.

Roz. 3/05 – Za doznání obžalovaného k činu ve smyslu ustanovení § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř. nelze považovat takovou jeho výpověď, která obsahuje popis skutku zahrnující okolnosti, které by vylučovaly protiprávnost činu, např. že jednal v nutné obraně podle § 13 tr. zák.

Prohlášení obžalovaného v hlavním líčení v nepřítomnosti poškozeného, že je ochoten uhradit škodu v určité výši, nelze považovat za jiné opatření potřebné k náhradě škody ve smyslu ustanovení § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř.

Roz. 57/06 – Za doznání ve smyslu § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř., lze považovat i výpověď obviněného, ve které dozná skutečnosti umožňující závěr o tom, že se trestného činu dopustil, aniž by výslovně uvedl, že se cítí vinen určitým činem. Ve věcech, kdy připadá v úvahu zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák., je možno za doznání považovat i výpověď, ve které obviněný neuvádí některé podstatné okolnosti významné pro posouzení trestnosti činu, neboť je právě pro svou nepozornost, v níž lze spatřovat nedbalost, nepostřehl, ale připouští, že tyto okolnosti nastaly, a nevznáší žádné výhrady vůči své trestní odpovědnosti.

Roz. 55/13 – Předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován trestný čin, od kterého je třeba odlišovat jeho popis, který je obsažen v obžalobě nebo v návrhu na potrestání (srov. č. 41/2002-I. Sb. rozh. tr.). Podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání a jím zapříčiněný trestněprávně významný následek. Proto i při posuzování otázky škodlivého následku při podmíněném zastavení trestního stíhání je nutné vždy vycházet ze skutku, který je obviněnému kladen za vinu, a zkoumat, zda ke konkrétní škodě nebo k bezdůvodnému obohacení došlo v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného a zda je zahrnuta jeho zaviněním. Přestože nemusí být v popisu skutku obsaženém v žalobním návrhu obžaloby nebo návrhu na potrestání uvedeny např. všechny osoby, které v důsledku protiprávního jednání obviněného utrpěly škodu nebo na jejichž úkor bylo získáno bezdůvodné obohacení, musí soud rozhodující o podmíněném zastavení trestního stíhání, pokud je vzniklá škoda nebo bezdůvodné obohacení v příčinné souvislosti se zaviněným jednáním obviněného, které je mu kladeno za vinu, zkoumat, zda obviněný nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo s poškozeným o její náhradě uzavřel dohodu, anebo učinil jiná potřebná opatření k její náhradě, nebo vydal bezdůvodné obohacení činem získané, nebo s poškozeným o jeho vydání uzavřel dohodu, anebo učinil jiná vhodná opatření k jeho vydání, ve vztahu ke všem subjektům, jimž škodu skutečně způsobil nebo na jejichž úkor se bezdůvodně obohatil, a to bez ohledu na to, zda jsou zachyceny v popisu skutku, který je předmětem trestního stíhání [§ 307 odst. 1 písm. b), c) tr. ř.].

V případě pojmu „jiná potřebná opatření“ podle § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. se musí jednat o opatření, které přináší poškozenému podobnou míru jistoty, jakou mu přináší dohoda uvedená v tomtéž ustanovení, jejíž obsah je právně závazný a jejíhož splnění se lze domoci soudně. Za jiné potřebné opatření ve smyslu tohoto ustanovení nelze považovat pouhý slib obviněného, že nahradí škodu způsobenou trestným činem a vstoupí s poškozeným do jednání ohledně sjednání splátkového kalendáře. Takový slib totiž obviněného k ničemu nezavazuje a nelze ho považovat za účinnou a potřebnou míru součinnosti obviněného k tomu, aby poškozenému byla škoda uhrazena.

Roz. 59/13 – Dohodu nebo „jiná potřebná opatření“ nelze nahradit rozhodnutím podle § 307 odst. 4 tr. ř., protože rozhodnutí podle tohoto ustanovení je podmíněno existencí dohody mezi obviněným a poškozeným.

Roz. 28/15 – Použití institutu podmíněného zastavení trestního stíhání podle § 307 tr. ř. není vyloučeno ani v řízení proti právnickým osobám, když zákon o trestní odpovědnosti právnických osob neobsahuje žádné ustanovení o konání alternativních způsobů řízení (srov. § 1 odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“).

Doznání požadované ustanovením § 307 odst. 1 písm. a) tr. ř. bude v řízení o přečinu vedeném jak proti fyzické osobě, tak i proti právnické osobě, jejímž jménem obviněná fyzická osoba měla přečin spáchat, naplněno tím, že doznání učiní tato obviněná fyzická osoba (§ 8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob). Souhlas s podmíněným zastavením trestního stíhání takové právnické osoby nemůže vyjádřit obviněná fyzická osoba (§ 34 odst. 4 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob), nýbrž osoba oprávněná v trestním řízení vedeném proti právnické osobě činit úkony ve smyslu § 34 odst. 1, odst. 2 nebo odst. 5 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, resp. § 21 odst. 1, odst. 2, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Roz. 41/15 – Je-li obviněný jako dlužník v úpadku a jestliže již nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, zásady a povinnosti stanovené zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, mu nedovolují, aby některým ze svých věřitelů, kteří mají postavení poškozeného v trestním řízení, sám o své vůli poskytoval plnění či s nimi uzavíral dohody o náhradě škody (viz zejména § 5 a § 111 insolvenčního zákona). Ani tato omezení však nepřekážejí závěru, že obviněný učinil potřebná opatření k náhradě škody, a nevylučují tak, byť spíše výjimečně s ohledem na další okolnosti případu a s přihlédnutím k zájmu poškozených, aby splnil předpoklad uvedený v § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. Bude tomu tak zejména tehdy, jestliže obviněný podal příslušný insolvenční návrh, řádně označil všechny své závazky a podle svých možností řádně plní i své ostatní povinnosti v insolvenčním řízení. Pokud soud v takovém případě podmíněně zastaví trestní stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř., zpravidla ve výroku usnesení podle § 307 odst. 6 tr. ř. obviněnému uloží, aby ve zkušební době řádně dodržoval všechny své povinnosti, které pro něj vyplývají z konkrétně vedeného insolvenčního řízení.

Roz. 4/16 – I. – Závazek obviněného, že ve smyslu ustanovení § 307 odst. 2 písm. a) tr. ř. se zdrží určité činnosti (např. řízení motorových vozidel), nemůže být delší než zkušební doba, kterou soud stanoví v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání. Proto v případě, že se obviněný zaváže zdržet se určité činnosti na dobu překračující zkušební dobu, soud svým rozhodnutím jeho závazek formuluje tak, aby se vztahoval jen na stanovenou zkušební dobu podmíněného zastavení trestního stíhání.

II. Pokud se obviněný zaváže, že během zkušební doby se zdrží určité činnosti, pak se do stanovené doby trvání tohoto závazku nezapočítává doba, po kterou před právní moci rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nemohl takovou činnost vykonávat, protože mu bylo příslušným orgánem odňato oprávnění k jejímu výkonu.

Roz. 18/16 – Trestnosti účastníka není na překážku, je-li trestní stíhání hlavního pachatele podmíněně zastaveno (§ 307 tr. ř.). Podmíněné zastavení trestního stíhání jako zvláštní způsob skončení trestního stíhání představuje procesní řešení otázek spojených s trestní odpovědností hlavního pachatele, a proto nebrání vyvození závěru o trestní odpovědnosti účastníka na trestném činu a rozhodnutí o jeho vině v odsuzujícím rozsudku.

Roz. 12/20 – II. – Za dostačující vzhledem k osobě obviněného, s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a k okolnostem případu, zpravidla nelze důvodně považovat rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání podle § 307 odst. 1 tr. ř. pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku, zvláště byla-li naplněna jeho kvalifikovaná skutková podstata, protože obviněný měl takovým činem způsobit dopravní nehodu a větší škodu na majetku, a řídil-li ve stavu středně těžkého stupně podnapilosti, tj. měl-li nejméně 1,5 g/kg alkoholu v krvi, případně se již dříve provinil proti pravidlům silničního provozu (obdobně viz rozhodnutí pod č. 31/1994 Sb. rozh. tr.).

Naproti tomu by přitom zpravidla bylo možno považovat za dostačující rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, pokud by byla využita některá ze zpřísňujících alternativ uvedených v § 307 odst. 2 písm. a) či b) tr. ř., tedy kdyby se obviněný dobrovolně zavázal, že se během zkušební doby zdrží určité činnosti, v souvislosti s níž se dopustil přečinu, nebo složil na účet soudu a v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu.

Roz. 35/22 – Podmínka jiného potřebného opatření k náhradě škody ve smyslu § 307 odst. 1 písm. b) tr. ř. může být splněna řádným oznámením škodní události příslušné pojišťovně a poskytnutím další potřebné součinnosti (viz rozhodnutí č. 19/1995 Sb. rozh. tr.), a to i v případě, že poškozený řádně nespecifikoval výši svého nároku nebo neposkytl jinou součinnost.

(1) O započtení doby podle § 307 odst. 5 rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce ihned po právní moci rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání; v rozhodnutí uvede předpokládané datum ukončení doby trvání závazku zdržet se určité činnosti.

(2) Předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce může na návrh obviněného, který se zavázal zdržet se držení a chovu zvířat a péče o ně, stanovit přiměřenou lhůtu k zajištění péče o zvíře, které drží, chová nebo o které pečuje a které je předmětem závazku podle § 307 odst. 2 písm. a); tato lhůta se do doby trvání závazku nezapočítává. Tuto lhůtu může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce na návrh obviněného opakovaně prodloužit.

(3) Jestliže obviněný v průběhu zkušební doby vedl řádný život, splnil povinnost nahradit způsobenou škodu, vydat bezdůvodné obohacení nebo jinou povinnost, k jejímuž splnění se zavázal, a vyhověl i dalším uloženým omezením, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce, že se osvědčil. Jinak rozhodne, a to případně i během zkušební doby, že se neosvědčil a že se v trestním stíhání pokračuje. Výjimečně může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce vzhledem k okolnostem případu a osobě obviněného ponechat podmíněné zastavení trestního stíhání v platnosti a

b) prodloužit zkušební dobu až o dva roky, přičemž celková délka zkušební doby nesmí překročit pět let,

c) stanovit obviněnému dosud neuložené přiměřené omezení nebo přiměřenou povinnost směřující k tomu, aby vedl řádný život,

d) uložit obviněnému, který se zavázal, že se během zkušební doby zdrží řízení motorových vozidel, dosud neuloženou povinnost podrobit se terapeutickému programu pro řidiče,

e) stanovit obviněnému dosud neuložené výchovné opatření směřující k tomu, aby vedl řádný život, je-li ve věku blízkém věku mladistvých,

f) uložit obviněnému, aby složil na účet soudu a v přípravném řízení na účet státního zastupitelství stanovenou peněžitou částku určenou státu na pomoc obětem trestné činnosti, nebo

g) přijmout závazek nebo prodloužení závazku zdržet se určité činnosti podle § 307 odst. 2 písm. a); předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce zároveň může uložit obviněnému povinnost podrobit se terapeutickému programu pro řidiče.

(4) Rozhodnutím podle odstavce 3 není dotčena povinnost obviněného nahradit způsobenou škodu, vydat bezdůvodné obohacení a plnit přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření, které bylo uloženo v rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, anebo jinou povinnost, k jejímuž splnění se zavázal.

(5) Jestliže do jednoho roku od uplynutí zkušební doby nebylo učiněno rozhodnutí podle odstavce 3, aniž na tom měl obviněný vinu, má se za to, že se osvědčil.

(6) Právní mocí rozhodnutí o tom, že obviněný se osvědčil, nebo uplynutím lhůty uvedené v odstavci 5 nastávají účinky zastavení trestního stíhání (§ 11 odst. 1 písm. h)).

(7) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 může obviněný podat stížnost; stížnost proti rozhodnutí podle odstavců 2 a 3 má odkladný účinek. Učiní-li takové rozhodnutí předseda senátu, má toto právo též státní zástupce.

Roz. 54/97 – Skutečnost, že se obviněný, jehož stíhání pro trestný čin v dopravě bylo podmíněně zastaveno, dopustil ve zkušební době dopravního přestupku, nebude zpravidla sama o sobě stačit k závěru, že obviněný nevedl řádný život a je tak důvod k rozhodnutí podle § 308 odst. 1 tr. ř., že se v trestním stíhání pokračuje. Způsob jeho života ve zkušební době je i v takovém případě třeba důsledně hodnotit ze všech rozhodných hledisek.

Roz. 30/99 – Jestliže ke dni rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 3. 2. 1998 (uveřejněno pod č. 20/1998 Sb.) bylo pravomocně podmíněně zastaveno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v čl. I. tohoto rozhodnutí, pak ustanovení této amnestie o zastavení trestního stíhání lze použít pouze v případě zjištění, že jsou splněny podmínky pro pokračování v trestním stíhání (§ 308 odst. 1, věta druhá, tr. ř.).

Roz. 48/00 – Jen za předpokladu, že obviněný byl pravomocně uznán vinným, mu lze uložit povinnost nahradit státu odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem [§ 152 odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Tato podmínka není splněna, jestliže trestní stíhání obviněného bylo podmíněně zastaveno.

Roz. 28/01 – Důvodem pro rozhodnutí o pokračování v trestním stíhání obviněného podle § 308 odst. 1 tr. ř. nemůže být neplnění dohody o náhradě škody, na kterém nenese obviněný vinu.

(1) Jestliže bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání za současného stanovení dohledu, probační úředník nemůže při výkonu dohledu obviněnému ukládat jiné povinnosti, než které vyplývají ze zákona nebo o jejichž uložení rozhodl soud a v přípravném řízení státní zástupce. Považuje-li to předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce za vhodné, požádá zároveň o spolupůsobení orgány veřejné správy, zájmová sdružení občanů a další orgány, instituce a osoby. Na výkon dohledu se jinak přiměřeně použije § 350k.

(2) Jestliže bylo rozhodnuto o podmíněném zastavení trestního stíhání za současného stanovení přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření, použijí se na postup při výkonu kontroly přiměřeně § 329 a 350l; zavázal-li se obviněný zdržet se držení a chovu zvířat a péče o ně, použije se na postup při výkonu kontroly přiměřeně § 350ab.

(3) Jestliže obviněný vede ve zkušební době řádný život a plněním svých povinností prokázal polepšení, může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce na návrh obviněného uložené přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření zrušit, pokud lze očekávat, že povede řádný život i bez nich, anebo může zrušit uložený dohled, pokud již není zapotřebí zvýšeně sledovat a kontrolovat jeho chování; toto rozhodnutí může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce učinit nejdříve po uplynutí jedné třetiny zkušební doby, nejméně však po šesti měsících jejího trvání. Stanovená zkušební doba zůstává rozhodnutím podle věty první nedotčena.

(4) Obviněný může podat návrh na zrušení uloženého přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti nebo výchovného opatření, jejichž kontrolou byla pověřena Probační a mediační služba, anebo návrh na zrušení uloženého dohledu, jen pokud k němu připojí kladné stanovisko probačního úředníka; není-li stanovisko k návrhu připojeno, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce o takovém návrhu nerozhoduje a vrátí jej obviněnému s poučením o nutnosti takové stanovisko k němu připojit. Byl-li návrh obviněného zamítnut, může jej opakovat až po uplynutí šesti měsíců ode dne nabytí právní moci zamítavého rozhodnutí; to neplatí, byl-li zamítnut pouze z důvodu, že doposud neuplynula lhůta stanovená v odstavci 3.

(5) Po uplynutí poloviny doby, po kterou se obviněný zavázal zdržet se určité činnosti podle § 307 odst. 2 písm. a), může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce na návrh obviněného rozhodnout, že zbytek závazku nebude vykonán, pokud obviněný v době trvání tohoto závazku prokázal způsobem svého života, že jeho dalšího výkonu není třeba. Přitom předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce může zohlednit, zda se obviněný úspěšně podrobil terapeutickému programu pro řidiče, vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy nebo psychologického poradenství zaměřeného na činnost, na kterou se vztahoval jeho závazek podle § 307 odst. 2 písm. a).

(6) Současně s rozhodnutím podle odstavce 5 může předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce prodloužit zkušební dobu podmíněného zastavení trestního stíhání až o dva roky, přičemž celková délka zkušební doby nesmí překročit pět let.

(7) Proti rozhodnutí podle odstavců 3 a 5 může obviněný podat stížnost, která má odkladný účinek. Učiní-li takové rozhodnutí předseda senátu, má toto právo též státní zástupce.

Jde o nové ustanovení začleněné do trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb.

(1) V řízení o přečinu může se souhlasem obviněného a poškozeného soud a v přípravném řízení státní zástupce rozhodnout o schválení narovnání a zastavit trestní stíhání, jestliže obviněný

a) prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě,

b) uhradí poškozenému škodu způsobenou přečinem nebo učiní potřebné úkony k její úhradě, případně jinak odčiní újmu vzniklou trestným činem,

c) vydá bezdůvodné obohacení získané přečinem nebo učiní jiná vhodná opatření k jeho vydání, a

d) složí na účet soudu nebo v přípravném řízení na účet státního zastupitelství peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle zvláštního právního předpisu, a tato částka není zřejmě nepřiměřená závažnosti přečinu,

a považuje-li takový způsob vyřízení věci za dostačující vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného činu, k míře, jakou byl přečinem dotčen veřejný zájem, k osobě obviněného a jeho osobním a majetkovým poměrům.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 může obviněný, poškozený a v řízení před soudem i státní zástupce podat stížnost, jež má odkladný účinek.

Roz. 46/99 – Před rozhodnutím o schválení narovnání podle § 309 odst. 1 tr. ř. a o zastavení trestního stíhání podle § 311 odst. 2 tr. ř. musí soud také ověřit, zda peněžní částka určená k obecně prospěšným účelům byla v celé výši složena na účet soudu.

Roz. 47/09 – V případě základní skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. nelze rozhodnout o schválení narovnání, jestliže tímto činem nebyla způsobena škoda či jiná újma, kterou by bylo možno nahradit či jinak odčinit v procesu narovnání, a v řízení o tomto trestném činu nevystupuje poškozená osoba ve smyslu ustanovení § 43 tr. ř., s níž by obviněný případně mohl jednat o uzavření dohody o narovnání jejich vzájemných vztahů dotčených spáchaným trestným činem. Za splnění zákonných podmínek však není vyloučeno použití některého jiného typu tzv. odklonu (např. podmíněného zastavení trestního stíhání).

(1) Před rozhodnutím o schválení narovnání soud a v přípravném řízení státní zástupce vyslechne obviněného a poškozeného, zejména k způsobu a okolnostem uzavření dohody o narovnání, zda dohoda o narovnání mezi nimi byla učiněna dobrovolně a zda souhlasí se schválením narovnání. Obviněného vyslechne také k tomu, zda rozumí obsahu obvinění a zda si je vědom důsledků schválení narovnání. Součástí výslechu obviněného musí být i prohlášení, že spáchal skutek, pro který je stíhán.

(2) Před výslechem je třeba obviněného i poškozeného poučit o jejich právech a o podstatě institutu narovnání.

(3) Je-li poškozenou právnická osoba, lze místo výslechu statutárního zástupce nebo jiné osoby oprávněné jednat jejím jménem opatřit její písemné prohlášení k okolnostem uvedeným v odstavci 1.

Práva poškozeného podle § 309 a 311 nepřísluší tomu, na koho pouze přešel nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení.

Rozhodnutí o schválení narovnání a zastavení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, jehož se narovnání týká, jeho právní posouzení, obsah narovnání zahrnující výši uhrazené škody nebo škody, k jejíž úhradě byly provedeny potřebné úkony, rozsah bezdůvodného obohacení, který byl vydán nebo k jehož vydání byly provedeny potřebné úkony, případně způsob jiného odčinění újmy vzniklé přečinem, peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, a výrok o zastavení trestního stíhání pro skutek, ve kterém je spatřován přečin, jehož se narovnání týká.

Rozhodnutí o schválení narovnání se eviduje jako skutečnost významná pro trestní řízení podle zvláštního zákona.

Nebylo-li narovnání soudem nebo v přípravném řízení státním zástupcem schváleno poté, co obviněný učinil prohlášení podle § 309 odst. 1, že spáchal skutek, pro který je stíhán, nelze k tomuto prohlášení v dalším řízení přihlížet jako k důkazu.

(1) Samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.

(2) Ustanovení odstavce 1 se však neužije, jestliže má být uložen souhrnný trest nebo společný trest a dřívější trest byl uložen v řízení před senátem.

Samosoudce má stejná práva a povinnosti jako předseda senátu nebo senát. Pokud bylo výše hovořeno o některých institutech jako např. předběžném projednání obžaloby, pak je potřebné uvést, že samosoudce podanou obžalobu předběžně neprojednává, rovněž tak nekoná neveřejné zasedání. Vzhledem k tomu, že řízení před samosoudcem je omezeno horní hranicí trestu odnětí svobody nepřevyšující pět let, bylo by možno konstatovat (a celá řada zejména politiků v době připravovaných změn toto tvrdí), že samosoudce by nemusel projednávat příliš složité věci.

S tímto názorem lze souhlasit pouze částečně, ale mohu rovněž uvést, že např. trestný čin vraždy nemusí být natolik složitý, byť se v prvním stupni projednává krajským soudem, pokud se pachatel doznává, je zajištěn dostatek stop a důkazů, pak obvyklé výtržnictví v restauraci projednávané samosoudcem může být důkazně daleko obsáhlejší a důkazně složitější (tolik alespoň vlastní názor autora, který oběma soudy prošel).

Dále je vhodné uvést, že řízení před samosoudcem je přípustné pouze před soudem prvního stupně (okresním, obvodním), nikoli však před krajským soudem jako soudem prvního stupně. Celková rychlost před samosoudcem může být vázána také na skutečnost, že samosoudce může vydat trestní příkaz a vydat zjednodušený rozsudek. Shora je rovněž uvedeno, za jakých okolností ustanovení odstavec 1.) o řízení před samosoudcem se nepoužije.

Roz. 18/71 – Ustanovenia Trestného poriadku o konaní a rozhodovaní o obžalobe sa vzťahujú aj na konanie pred samosudcom, pokiaľ zákon neustanovuje v tomto smere výnimku. Pred nariadením hlavného pojednávania o obžalobe za trestný čin uvedený v § 314a ods. 1 Tr. por. je preto samosudca podľa § 314b ods. 2 Tr. por. oprávnený a povinný preskúmať podanú obžalobu z hľadísk uvedených v dvanástej hlave Trestného poriadku. Ak obžalobu neprijme podľa § 194 Tr. por., môže vydať niektoré z rozhodnutí uvedených v § 188 Tr. por.

Ustanovenie § 314b ods. 3 Tr. por. možno vykladať len v tom zmysle, že samosudca nerozhoduje o preskúmaní obžaloby, resp. návrhu na potrestanie na neverejnom zasadnutí (§ 185 ods. 1 a § 240 až 244 Tr. por.).

Roz. 30/17 – Podle § 314g odst. 2 tr. ř. platí, že byl-li proti trestnímu příkazu řádně a včas podán odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení, přičemž při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu.

Zásada zákazu reformationis in peius se sice zde obecně neuplatní, ovšem ani uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Uložení přísnějšího trestu musí mít podklad ve zjištěném skutkovém stavu a musí být soudem dostatečně odůvodněno (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

(1) Pokud se ve věci konalo zkrácené přípravné řízení, trestní stíhání se zahajuje doručením návrhu na potrestání soudu.

(2) Byl-li soudu s doručením návrhu na potrestání předán zadržený podezřelý, soudce jej do 24 hodin vyslechne jako obviněného, zejména k okolnostem zadržení a důvodům vazby, a dále zjistí jeho stanovisko ke skutečnostem uvedeným v návrhu na potrestání v rozsahu § 206a. Podle povahy věci buď vydá rozhodnutí, jež může vydat mimo hlavní líčení, nebo obviněnému doručí předvolání k hlavnímu líčení, které se může se souhlasem obviněného konat ihned po jeho výslechu. Současně rozhodne o vazbě, a vezme-li do vazby obviněného, který si obhájce dosud nezvolil, ani mu nebyl ustanoven, umožní mu, aby si zvolil ve stanovené lhůtě obhájce (§ 38), a pokud tak neučiní, obhájce mu ustanoví (§ 39 odst. 1).

(3) Nebyl-li podezřelý zadržen, samosoudce podle protokolu o výslechu podezřelého posoudí, zda je třeba obviněného předvolat k výslechu nebo je možné ihned nařídit hlavní líčení.

Již z dikce zákona vyplývá, že zjednodušené řízení před soudem navazuje na zkrácené přípravné řízení.

Obecně by bylo možno je charakterizovat jako řízení, které je méně formální a mělo by vést k rychlejšímu skončení věci. Shora již bylo uvedeno, že samosoudce koná řízení o trestných činech, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let (výjimka § 314a odst. 2 tr. ř.). Zkrácené přípravné řízení se koná o trestných činech, jejichž horní hranice nepřevyšuje pět let (viz blíže § 179a tr. ř.).

Tedy i zjednodušené řízení se může konat pouze v rámci takto omezené trestní sazby za okolností blíže rozvedených v § 179a odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Oproti obžalobě, která je státním zástupcem podávána ve věcech, po provedeném vyšetřování, v případě zjednodušeného řízení je toto zahajováno podáním návrhu na potrestání.

Roz. 50/71 – Ustanovenia Trestného poriadku o konaní a rozhodovaní o obžalobe sa vzťahujú aj na konanie pred samosudcom, pokiaľ zákon neustanovuje v tomto smere výnimku. Pred nariadením hlavného pojednávania o obžalobe za trestný čin uvedený v § 314a ods. 1 Tr. por. je preto samosudca podľa § 314b ods. 2 Tr. por. oprávnený a povinný preskúmať podanú obžalobu z hľadísk uvedených v dvanástej hlave Trestného poriadku. Ak obžalobu neprijme podľa § 194 Tr. por., môže vydať niektoré z rozhodnutí uvedených v § 188 Tr. por.

Platná zákonná úprava nevyžaduje, aby predvedeniu obvineného alebo svedka predchádzalo uloženie poriadkovej pokuty. Je však potrebné, aby predseda senátu (samosudca) požiadal podľa § 90 ods. 3 Tr. por. príslušný orgán ZNB o predvedenie len v nevyhnutých prípadoch, keď z konkrétnych okolností, charakterizujúcich najmä osobný profil a spôsob života uvedených osôb, je zjavné, že uložením poriadkovej pokuty, prípadne iným opatrením, nemožno zabezpečiť ich účasť v súdnom konaní.

Žiadosť predsedu senátu (samosudcu) o predvedenie obvineného alebo svedka na súd treba považovať za jeden z pokynov vydaný v medziach právomoci súdu, ktorý sú príslušníci ZNB v zmysle § 42 zákona č. 40/1974 Zb. o ZNB povinní plniť. Nie je v súlade so zákonom postup tých orgánov ZNB, ktoré podmieňujú predvedenie uvedených osôb predchádzajúcim uložením poriadkovej pokuty, súhlasom predsedu súdu, event. ustanovením iných podmienok, pretože voľba prostriedkov na zabezpečenie prítomnosti obvineného alebo svedka v súdnom konaní v konkrétnej veci patrí do výlučnej právomoci predsedu senátu (samosudcu) príslušného súdu. Orgány ZNB nie sú oprávnené preskúmavať správnosť súdom zvoleného opatrenia.

Trovy spojené s predvedením obvineného alebo svedka na súd sú súčasťou ostatných trov trestného konania, ktoré znáša štát, a ktoré je v zmysle § 152 ods. 1 písm. c) Tr. por. obvinený povinný nahradiť paušálnou sumou (porov. vyhl. č. 70/1980 Zb.), ak bol právoplatne uznaný za vinného, prípadne, pokiaľ ide o trovy spojené s predvedením svedka, ten, kto podal celkom bezvýsledný návrh na obnovu konania (§ 153 ods. 1 Tr. por.).

Roz. 15/03 – II. – Zahájení trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení, jakož ani zahájení trestního stíhání podáním návrhu na potrestání soudu podle § 314b odst. 1 tr. ř. nemají účinky sdělení obvinění ve smyslu ustanovení § 12 odst. 11 tr. ř. Takové účinky nastávají až doručením návrhu na potrestání obviněnému. Jde-li o trestné činy trvající nebo hromadné, na něž nedopadá zásada vyplývající z ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř., a pachatel v trestné činnosti pokračuje před tím, než je mu návrh na potrestání doručen, soud musí rozhodnout i o těch částech skutku spáchaných do této doby, byť nejsou popsány v návrhu na potrestání.

V případech, kdy se pachatel dopouští trestné činnosti formou pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák., může soud s ohledem na ustanovení § 12 odst. 12 tr. ř. považovat za skutek, který je vymezen žalobním návrhem (§ 220 odst. 1 tr. ř., § 179d tr. ř.), jen ty z dílčích útoků, které jsou v tomto návrhu popsány.

Roz. 4/04 – Jestliže se hlavní líčení ve zjednodušeném řízení koná v nepřítomnosti obžalovaného, nelze podle § 314d odst. 2 tr. ř. číst úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3, 5 tr. ř.), neboť takto je možno postupovat jen s jeho souhlasem. To neplatí, pokud takový souhlas byl dán obžalovaným předem (např. v rámci výslechu podle § 314b odst. 2 tr. ř.).

(1) Samosoudce obžalobu a návrh na potrestání předběžně neprojednává, přezkoumá je však z hledisek uvedených v § 181 odst. 1 a § 186. Podle výsledků přezkoumání samosoudce

a) učiní některé z rozhodnutí uvedených v § 188 odst. 1 písm. a) až f),

b) může zastavit trestní stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 2,

c) nejsou-li splněny podmínky uvedené v § 179a odst. 1 pro konání zkráceného přípravného řízení, návrh na potrestání odmítne, nebo

d) stanoví státnímu zástupci přiměřenou lhůtu k podání návrhu na schválení dohody o vině a trestu, má-li za to, že vzhledem k okolnostem případu by ji bylo vhodné sjednat, zejména navrhl-li takový postup státní zástupce nebo obviněný; přitom samosoudce postupuje přiměřeně podle § 187 odst. 4.

(2) Samosoudce návrh na schválení dohody o vině a trestu předběžně neprojednává, přezkoumá jej však z hledisek uvedených v § 314o a § 314p odst. 1. Podle výsledků přezkoumání samosoudce učiní některé z rozhodnutí uvedených v § 314p odst. 3 nebo 4, jinak nařídí veřejné zasedání k rozhodnutí o návrhu na schválení dohody o vině a trestu.

(3) Ustanovení § 189 až 195 se užijí i na řízení před samosoudcem. O schválení narovnání může samosoudce rozhodnout ve veřejném zasedání.

(4) Je-li obviněný ve vazbě, rozhodne samosoudce po přezkoumání obžaloby vždy také o dalším trvání vazby, pokud nenařídí hlavní líčení.

(5) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 písm. a) až c), nejde-li o rozhodnutí o předložení věci k rozhodnutí o příslušnosti, a odstavce 2 mohou státní zástupce a obviněný podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek. Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání mohou takovou stížnost podat též obviněný a poškozený.

(6) Právní mocí rozhodnutí o odmítnutí návrhu na potrestání podle odstavce 1 písm. c) se věc vrací do přípravného řízení a státní zástupce nařídí konat vyšetřování.

Roz. 49/94 – Došlo-li v přípravném řízení ve věci, ve které je příslušným k rozhodování samosoudce, k závažným procesním vadám, může samosoudce vrátit věc státnímu zástupci k došetření podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř. jen tehdy, pokud tyto vady měly za následek, že ve věci nebyly náležitě objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí o vině.

Roz. 34/95 – Po podání odporu proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou v zákonné lhůtě musí samosoudce nařídit ve věci hlavní líčení (§ 314g odst. 2 tr. ř.). Takovou věc nemůže vrátit státnímu zástupci k došetření podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř.

Roz. 55/96 – II. – Skutečnost, že v průběhu přípravného řízení nebyly přesně zjištěny subjekty poškozené trestným činem porušování autorského práva podle § 152 tr. zák. a zákonným způsobem poučeny jako poškození v trestním řízení, není sama o sobě důvodem pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř.

Roz. 3/97 – Neschopnost pachatele plnit své splatné závazky je jedním ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák., takže musí být objasněna již v přípravném řízení. Nestane-li se tak, nejsou objasněny základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve smyslu § 188 odst. 1 písm. e), popř. § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř. a soud takovou věc vrátí podle citovaných ustanovení k došetření státnímu zástupci.

(1) Neučiní-li samosoudce žádné z rozhodnutí uvedených v § 314c odst. 1, nařídí hlavní líčení.

(2) Pokud se ve věci konalo zkrácené přípravné řízení, při hlavním líčení se na přečtení protokolu o výslechu podezřelého (§ 179b odst. 3) užije § 207 odst. 2 obdobně. Se souhlasem státního zástupce a obviněného může přečíst i úřední záznamy o vysvětlení osob a o provedení dalších úkonů (§ 158 odst. 3 a 6).

Roz. 34/84 – Skutečnost, že se osoby, které mohou podat odvolání proti rozsudku ve prospěch obžalovaného (§ 247 odst. 2 tr. ř.), odvolání nevzdaly, popřípadě že obžalovaný neprohlásil, že si nepřeje, aby tyto osoby podaly v jeho prospěch odvolání, není na překážku, aby samosoudce vyhotovil podle § 314d odst. 2 tr. ř. zjednodušený písemný rozsudek.

Roz. 27/98 – Jednou z podmínek vyhotovení zjednodušeného písemného rozsudku je to, že se státní zástupce vzdá odvolání prohlášením učiněným ve lhůtě, kterou stanoví samosoudce po vyhlášení rozsudku. Toto prohlášení má charakter podání, které musí být učiněno některým ze způsobů stanovených v ustanovení § 59 odst. 1 tr. ř. To znamená, že učiní-li státní zástupce uvedené prohlášení telefonickým sdělením, které není formou podání podle § 59 odst. 1 tr. ř., nemůže samosoudce vyhotovit zjednodušený písemný rozsudek podle § 314d odst. 2 tr. ř.

Roz. 58/06 – III. – V trestním řízení proti obviněnému mladistvému může samosoudce vyhotovit ve smyslu § 314d odst. 3 tr. ř. zjednodušený písemný rozsudek, který neobsahuje odůvodnění, jestliže se po vyhlášení rozsudku státní zástupce i obviněný mladistvý vzdali odvolání, nebo prohlášení o tom, že se vzdávají odvolání, učinili ve lhůtě, kterou jim samosoudce stanovil. Uvedenému postupu nebrání ani skutečnost, že takové prohlášení neučinil i obhájce obviněného mladistvého, ani skutečnost, že se osoby, které mohou podat proti rozsudku odvolání ve prospěch obviněného mladistvého (§ 247 odst. 2 tr. ř., § 72 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. ve znění pozdějších předpisů), odvolání nevzdaly, případně že takový obviněný neprohlásil, že si nepřeje, aby tyto osoby podaly v jeho prospěch odvolání.

(1) Samosoudce může bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz, jestliže skutkový stav je spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, a to i v řízení konaném po zkráceném přípravném řízení.

a) trest odnětí svobody do jednoho roku, s podmíněným odkladem jeho výkonu,

j) trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce do pěti let.

(3) Trest obecně prospěšných prací může být trestním příkazem uložen pouze po předchozím vyžádání si zprávy probačního úředníka obsahující zjištění o možnostech výkonu tohoto trestu a o zdravotní způsobilosti obviněného, včetně stanoviska obviněného k uložení tohoto druhu trestu. Trest obecně prospěšných prací je ukládán s přihlédnutím k této zprávě.

(4) Trest domácího vězení může být trestním příkazem uložen pouze po předchozím vyžádání si zprávy probačního úředníka obsahující zjištění o možnostech výkonu tohoto trestu, včetně stanoviska obviněného k uložení tohoto druhu trestu. Trest domácího vězení je ukládán s přihlédnutím k této zprávě.

(5) Je-li trestním příkazem ukládán peněžitý trest, nesmí dvojnásobek počtu denních sazeb ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody a náhradním trestem odnětí svobody za trest domácího vězení přesahovat jeden rok.

b) podmíněně upustit od potrestání s dohledem (§ 48 trestního zákoníku), nebo

c) upustit od uložení souhrnného trestu (§ 44 trestního zákoníku), a to i v případě, byl-li předchozí trest uložen rozsudkem.

c) jestliže má být uložen souhrnný trest nebo společný trest a předchozí trest byl uložen rozsudkem.

(8) Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají doručením trestního příkazu obviněnému.

Trestní příkaz slouží ke zrychlení řízení. Vzhledem k tomu, že trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku, nelze jím obviněného obžaloby (návrhu na potrestání) zprostit. Pokud obviněný s trestním příkazem nesouhlasí, může proti němu podat odpor. Podáním odporu se trestní příkaz ruší a ve věci je nařízeno hlavní líčení.

V hlavním líčení pak může být obviněnému uložen přísnější trest než trest, který mu byl uložen původně trestním příkazem. Podstatné je rovněž to, že trestním příkazem nelze obviněnému uložit trest odnětí svobody přímo spojený s výkonem trestu, lze obviněnému uložit pouze trest odnětí svobody do jednoho roku s podmíněným odkladem.

Roz. 57/77 – Ak bol predchádzajúci trest uložený trestným rozkazom a nový trest sa ukladá rozsudkom, musí sa za podmienok § 35 ods. 2 Tr. zák. uložiť súhrnný trest.

Uloženie súhrnného trestu prichádza v takomto prípade do úvahy vtedy, ak súd odsudzuje obvineného za trestný čin (prečin), ktorý spáchal skôr než mu bol doručený trestný rozkaz. Nie je rozhodujúce, kedy bol trestný rozkaz vydaný, pretože len doručenie trestného rozkazu a nie už jeho vydanie má účinky spojené s vyhlásením odsudzujúceho rozsudku (§ 314e ods. 4 Tr. por.).

Roz. 66/78 – Vyhotovení trestního příkazu nelze opravit podle § 131 tr. ř. per analogiam.

Roz. 36/81 – I. – Trestný rozkaz sa nevyhlasuje, ale len vyhotovuje autentickým znením trestného rozkazu je teda jeho vyhotovenie. Oprava vyhotovenia podľa § 131 ods. 1 Tr. por., t. j. uvedenie vyhotovenia do súladu s vyhlásením rozhodnutia neprichádza preto pri trestnom rozkaze do úvahy.

Roz. 36/96 – Jednou z podmínek, za kterých může samosoudce rozhodnout trestním příkazem, je to, že náhradní trest odnětí svobody za peněžitý trest nepřesáhne spolu s uloženým trestem odnětí svobody jeden rok. Jestliže samosoudce při rozhodování o trestném činu, o kterém jinak lze rozhodnout trestním příkazem, dojde k závěru, že je důvodné uložit vedle trestu odnětí svobody i peněžitý trest, a jestliže náhradní trest odnětí svobody stanovený podle § 54 odst. 3 tr. zák. by spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesáhl dobu jednoho roku, avšak nepřesáhl horní hranici trestní sazby stanovené trestním zákonem, je v takové věci vyloučeno vydání trestního příkazu a samosoudce musí rozhodnout rozsudkem v hlavním líčení. Samosoudce nemůže v tomto případě trestním příkazem upustit od stanovení náhradního trestu s odkazem na ustanovení § 314e odst. 3 tr. ř. Upustit od stanovení náhradního trestu může samosoudce, vydá-li trestní příkaz, pouze tehdy, rozhoduje-li o trestném činu, na který je trestním zákonem stanovena trestní sazba odnětí svobody s horní hranicí nejvýše jeden rok, pokud vedle trestu odnětí svobody ve výměře na horní hranici sazby uloží i peněžitý trest. Od stanovení náhradního trestu však samosoudce v tomto případě upustí s ohledem na ustanovení § 54 odst. 3 tr. zák., a nikoli s ohledem na ustanovení § 314e odst. 3 tr. ř.

Roz. 6/97 – Obviněnému má být doručen do vlastních rukou opis trestního příkazu. Protože faxová kopie nemá takový charakter, nenastávají jejím doručením účinky spojené s vyhlášením odsuzujícího rozsudku, a to ani v případě, že je obviněnému předána dožádaným soudem a obviněný její přijetí svým podpisem potvrdí.

Roz. 28/99 – K podmínkám vydání trestního příkazu podle § 314e odst. 1 tr. ř.

Jestliže obviněný pro duševní chorobu, která nastala až po spáchání činu, není schopen chápat smysl trestního stíhání, nemůže být v řízení před samosoudcem vydán trestní příkaz. V takovém případě je třeba trestní stíhání přerušit z důvodu uvedeného v § 173 odst. 1 písm. c) tr. ř.

Skutkový stav musí být proto spolehlivě prokázán také ve vztahu k okolnostem, které, pokud jsou přítomny, vyvolávají nutnost jiného rozhodnutí, než je rozhodnutí o vině a trestu, příp. též o náhradě škody, např. právě rozhodnutí o přerušení trestního stíhání.

Roz. 40/99 – Vzhledem k tomu, že trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku (§ 314e odst. 5 tr. ř.) lze v případě, kdy skončilo trestní stíhání pravomocným trestním příkazem, povolit obnovu řízení, jsou-li splněny podmínky uvedené v § 278 odst. 1, popř. v § 278 odst. 4 tr. ř.

Důvodem pro povolení obnovy řízení nemůže tedy být okolnost, že nebyly splněny podmínky pro vydání trestního příkazu záležející ve spolehlivě prokázaném skutkovém stavu věci (§ 314e odst. 1 tr. ř.), pokud vyplývala ze skutečností a důkazů známých již v době rozhodování soudu.

Roz. 29/00 – Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku (§ 314e odst. 5 tr. ř.), přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají u trestního příkazu jeho doručením obviněnému. Okamžik doručení trestního příkazu je určující pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. bez ohledu na to, že v důsledku podaného odporu byl tento příkaz zrušen, pokud v dalším řízení dojde k pravomocnému odsouzení pachatele.

Roz. 56/00 – Je-li trestní příkaz zatížen vadou, v důsledku níž se jako institut s povahou odsuzujícího rozsudku (§ 314e odst. 5, věta první, tr. ř.) stal nezákonným a je třeba jej proto podle § 269 odst. 2 tr. ř. zrušit, je nutno v případě, kdy nápravu lze zjednat jen pokračováním v řízení, jej zrušit celý, i když zjištěná vada dopadá pouze na správnost výroku o trestu.

e) výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení (§ 228 a § 229 odst. 1 a 2), jestliže byl nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení řádně uplatněn (§ 43 odst. 3),

f) poučení o právu podat odpor, včetně upozornění, že v případě, kdy obviněný odpor nepodá, vzdává se tím práva na projednání věci v hlavním líčení, a

g) poučení poškozeného o možnosti žádat o uspokojení nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem podle zákona o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí, je-li trestním příkazem ukládána majetková trestní sankce.

(2) Trestní příkaz se doručí obviněnému a státnímu zástupci. Obviněnému se doručí do vlastních rukou. Má-li obviněný obhájce, doručí se trestní příkaz též jemu. Poškozenému se trestní příkaz doručí, pokud v trestním řízení uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo pokud trestním příkazem byla uložena majetková trestní sankce a poškozený je jinou osobou než stát a je znám.

(3) Samosoudce opraví v trestním příkaze kdykoliv i bez návrhu písařské chyby a jiné zjevné nesprávnosti. Ustanovení § 131 a 133 se užijí přiměřeně.

Roz. 49/03 – I. – Vyjádření poškozeného, že nárok na náhradu škody uplatňuje ve výši, která bude vyčíslena znalcem, nebo že se připojuje k trestnímu řízení ve smyslu § 43 tr. ř., nelze považovat za řádné uplatnění nároku na náhradu škody podle § 43 odst. 3 tr. ř.

II. Je v rozporu se zákonem [§ 314f odst. 1 písm. e) tr. ř., § 228 odst. 1 tr. ř.], obsahuje-li trestní příkaz výrok o náhradě škody, aniž byl poškozeným nárok na její náhradu řádně uplatněn. V takovém případě je možno v řízení o stížnosti pro porušení zákona zrušit toliko výrok o náhradě škody, aniž by bylo nutno rušit celý trestní příkaz.

(1) Obviněný, osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, a státní zástupce mohou podat proti trestnímu příkazu odpor. Odpor se podává u soudu, který trestní příkaz vydal, a to do osmi dnů od jeho doručení. Osobám. které mohou podat odvolání ve prospěch obviněného, s výjimkou státního zástupce, končí lhůta týmž dnem jako obviněnému. Jestliže se trestní příkaz doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno později. Na navrácení lhůty se obdobně užije ustanovení § 61. Po doručení trestního příkazu může se oprávněná osoba odporu výslovně vzdát.

(2) Byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení; při projednání věci v hlavním líčení není samosoudce vázán právní kvalifikací ani druhem a výměrou trestu obsaženými v trestním příkazu. Jinak se trestní příkaz stane pravomocným a vykonatelným.

(3) Je-li obviněný stíhán pro trestný čin uvedený v § 163a, může poškozený vzít souhlas s trestním stíháním zpět až do doby, než je trestní příkaz doručen některé z osob uvedených v odstavci 1. Zpětvzetím souhlasu se trestní příkaz ruší a samosoudce trestní stíhání zastaví.

(4) Byl-li vydán trestní příkaz, může státní zástupce vzít obžalobu zpět do doby, než je trestní příkaz doručen některé z osob uvedených v odstavci 1. Zpětvzetím obžaloby se trestní příkaz ruší a věc se tím vrací do přípravného řízení.

Roz. 73/80 – Včas podaným odporom sa trestný rozkaz zo zákona zrušuje (§ 314g ods. 2 Tr. por.); preto podaný odpor nemožno vziať späť. Ak osoba, ktorá podala odpor, vezme odpor späť, je späťvzatie odporu právne neúčinné a samosudca ho nemôže vziať na vedomie podľa analógie § 250 ods. 4 Tr. por.

Roz. 34/95 – Po podání odporu proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou v zákonné lhůtě musí samosoudce nařídit ve věci hlavní líčení (§ 314g odst. 2 tr. ř.). Takovou věc nemůže vrátit státnímu zástupci k došetření podle § 314c odst. 1 písm. c) tr. ř.

Roz. 5/99 – Ustanovení § 314g odst. 2 tr. ř., které ukládá samosoudci povinnost nařídit hlavní líčení po podání odporu proti trestnímu příkazu, nevylučuje, aby samosoudce učinil meritorní rozhodnutí ve věci mimo hlavní líčení, a to i před jeho nařízením, vyvstanou-li v této době okolnosti předpokládané ustanovením § 231 tr. ř.

Roz. 64/99 – I. Oprávněná osoba se po doručení trestního příkazu může výslovně vzdát práva odporu podle analogie § 250 odst. 1 tr. ř.

Postup soudu, který v takové věci přesto nařídí hlavní líčení, a dokonce vydá rozhodnutí, je v rozporu se zákonem, neboť o podané obžalobě již bylo rozhodnuto pravomocným trestním příkazem. Je-li proti takovému rozhodnutí podán opravný prostředek, je třeba v opravném řízení postupovat podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., popř. podle § 149 odst. 1 tr. ř., tj. napadené rozhodnutí se bez dalšího zruší.

Roz. 2/21 – II. – Odpor proti vydanému trestnímu příkazu může osoba k tomu oprávněná podat účinně i předtím, než jí byl trestní příkaz doručen.

(1) Po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení nebo jeho části, pokračuje tento orgán v tom stadiu řízení, které bezprostředně předcházelo vydání zrušeného rozhodnutí, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak. Přitom je vázán právním názorem, který vyslovil ve věci Ústavní soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Ústavní soud nařídil.

(2) Ustanovení odstavce 1 se použije přiměřeně, pokud Ústavní soud nálezem zakázal některému orgánu činnému v trestním řízení, aby pokračoval v porušování ústavně zaručeného základního práva nebo svobody, a přikázal mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před jejich porušením.

Bylo-li nálezem Ústavního soudu zrušeno rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení pouze ve prospěch obviněného,

a) doba od právní moci původního rozhodnutí ve věci samé do doručení nálezu Ústavního soudu se do promlčecí doby nezapočítává,

b) nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch; jde-li o jiné rozhodnutí, platí ustanovení § 150 přiměřeně,

c) nepřekáží jeho smrt provedení dalšího řízení a trestní stíhání nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.

Jestliže nález Ústavního soudu zrušil rozsudek, jen pokud jde o některý z trestných činů, za něž byl pravomocně uložen úhrnný nebo souhrnný trest, stanoví příslušný soud neprodleně po doručení nálezu ve veřejném zasedání rozsudkem přiměřený trest za zbývající trestné činy.

(1) Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu rozsudkem, rozhodne příslušný soud neprodleně po doručení nálezu Ústavního soudu, kterým byl zrušen výrok o tomto trestu, o vazbě. Při tom postupuje podle § 67 a 68.

(2) Vykonává-li se jiné rozhodnutí zrušené nálezem Ústavního soudu, rozhodne příslušný orgán činný v trestním řízení po doručení nálezu, nestanoví-li zákon nebo nález Ústavního soudu jinak, o zastavení nebo přerušení jeho výkonu, popřípadě učiní jiné vhodné opatření.

ÚS 17/1993 – Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody těchto osob, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.]. Tato zásada má význam i pro otázku hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud by mohl vzhledem k zásadě přímosti dokazování provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu.

Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny).

ÚS 5/1995 – Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, a to včetně jeho odůvodnění. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Jinými slovy, ne každá nezákonnost zakládá též protiústavnost, resp. porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy a je důvodem k poskytnutí ochrany před Ústavním soudem.

ÚS 29/1997 – Čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem, který musí být odůvodněn i v jeho výroku je obsaženo, o čem a s jakým výsledkem Ústavní soud rozhodl. Právní názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění takového nálezu není bez jakéhokoliv právního významu, protože je výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny základních práv a svobod, či odpovídající mezinárodní smlouvy o lidských právech, která má bezprostřední závaznost a přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy.

Nerespektování takového právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, že je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Z toho vzniká dopad na pocit právní jistoty občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu a jí musí odpovídat i chování právního státu, které je nejen ve shodě s formálněprávními předpisy, ale je také spravedlivé.

ÚS 11/2000 – Ze skutečnosti, že Ústavní soud v rámci řízení o ústavní stížnosti kasačním rozhodnutím zruší napadená rozhodnutí orgánu veřejné moci, nelze automaticky usuzovat na to, že tyto orgány již ne mohou nově rozhodnout v neprospěch stěžovatele. I v takovém případě totiž přísluší právo autoritativně rozhodnout o případné vině a trestu na základě pečlivého posouzení skutkových a právních okolností věci obecným soudům, a Ústavní soud může jejich rozhodnutí zrušit, veden principem minimalizace zásahů pouze tehdy, jestliže shledá, že porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu

(1) Na návrh osoby uvedené v § 88 odst. 8 Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumá zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

(2) Na návrh osoby uvedené v § 88a odst. 2 Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumá zákonnost příkazu k zjištění údajů o telekomunikačním provozu.

(1) Shledá-li Nejvyšší soud, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nebo příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu byl vydán nebo jeho provedení bylo v rozporu se zákonem, vysloví usnesením porušení zákona.

(1) Shledá-li Nejvyšší soud, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán a jeho provedení bylo v souladu s podmínkami § 88 odst. 1 nebo příkaz k zjištění údajů o telekomunikačním provozu byl vydán a jeho provedení bylo v souladu s podmínkami § 88a odst. 1, vysloví usnesením, že zákon nebyl porušen.

(1) Návrh na schválení dohody o vině a trestu přezkoumá předseda senátu a podle jeho obsahu a obsahu spisu

a) nařídí veřejné zasedání k rozhodnutí o návrhu na schválení dohody o vině a trestu,

b) rozhodne o odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu pro závažné procesní vady, zejména neměl-li obviněný při sjednávání dohody o vině a trestu obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měl, nebo z důvodů uvedených v § 314r odst. 2, nebo

c) nařídí předběžné projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu.

(2) V usnesení podle odstavce 1 písm. b) je třeba označit konkrétní vady nebo skutková zjištění, která byla důvodem odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu. Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(3) Jestliže usnesení o odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu nabylo právní moci, věc se vrací do přípravného řízení.

(4) Je-li obviněný ve vazbě, rozhodne soud vždy též o dalším trvání vazby.

(5) Státní zástupce může vzít návrh na schválení dohody o vině a trestu zpět až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě. Zpětvzetím návrhu na schválení dohody o vině a trestu se věc vrací do přípravného řízení.

(1) Předseda senátu nařídí předběžné projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu, má-li za to, že

c) jsou dány okolnosti odůvodňující zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 nebo jeho přerušení podle § 173 odst. 1, anebo okolnosti odůvodňující podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307 nebo schválení narovnání podle § 309.

(2) Předběžné projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu se koná v neveřejném zasedání. Považuje-li to předseda senátu pro rozhodnutí soudu za potřebné, nařídí o předběžném projednání návrhu veřejné zasedání.

(3) Po předběžném projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu soud

b) postoupí věc jinému orgánu, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 171 odst. 1,

c) trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1,

d) trestní stíhání přeruší, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 173 odst. 1,

e) trestní stíhání podmíněně zastaví podle § 307 nebo rozhodne o schválení narovnání podle § 309 odst. 1,

f) rozhodne o odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu pro závažné procesní vady, zejména neměl-li obviněný při sjednávání dohody o vině a trestu obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měl, nebo z důvodů uvedených v § 314r odst. 2.

(4) Po předběžném projednání návrhu na schválení dohody o vině a trestu může soud také zastavit trestní stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 2.

(5) Proti rozhodnutí podle odstavce 3 písm. b) až f) a podle odstavce 4 mohou státní zástupce i obviněný podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek. Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání a o schválení narovnání může podat stížnost, jež má odkladný účinek, též poškozený.

(6) Jestliže usnesení o odmítnutí návrhu na schválení dohody o vině a trestu nabylo právní moci, věc se vrací do přípravného řízení.

(1) O návrhu na schválení dohody o vině a trestu rozhoduje soud ve veřejném zasedání. Předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání obviněného; o době a místu řízení vyrozumí státního zástupce a obhájce obviněného, jakož i poškozeného. Má-li poškozený zmocněnce, vyrozumí se o veřejném zasedání jen jeho zmocněnec. Veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti obviněného a státního zástupce.

(2) Po zahájení veřejného zasedání státní zástupce přednese návrh na schválení dohody o vině a trestu.

(3) Po přednesení návrhu na schválení dohody o vině a trestu vyzve předseda senátu obviněného, aby se k návrhu vyjádřil, a dotáže se jej, zda

a) rozumí sjednané dohodě o vině a trestu, zejména zda je mu zřejmé, co tvoří podstatu skutku, který se mu klade za vinu, jaká je jeho právní kvalifikace a jaké trestní sazby zákon stanoví za trestný čin, který je v tomto skutku spatřován,

b) prohlášení o tom, že spáchal skutek, pro který je stíhán, učinil dobrovolně a bez nátlaku a byl poučen o svých právech na obhajobu,

c) jsou mu známy všechny důsledky sjednání dohody o vině a trestu, zejména že se vzdává práva na projednání věci v hlavním líčení a práva podat odvolání proti rozsudku, kterým by soud dohodu o vině a trestu schválil, s výjimkou důvodu uvedeného v § 245 odst. 1 větě druhé.

(4) Po vyjádření obviněného umožní soud poškozenému, je-li přítomen, aby se vyjádřil.

(5) Dokazování soud neprovádí. Považuje-li to za potřebné, může vyslechnout obviněného a opatřit potřebná vysvětlení.

(1) Soud může rozhodovat o skutku, jeho právní kvalifikaci, trestu a ochranném opatření pouze v rozsahu uvedeném v dohodě o vině a trestu. O nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení rozhoduje soud v rozsahu uvedeném v dohodě o vině a trestu, pokud s ní poškozený souhlasí, nebo pokud dohodnutý rozsah a způsob náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení odpovídá řádně uplatněnému nároku poškozeného (§ 43 odst. 3).

(2) Soud dohodu o vině a trestu neschválí, je-li nesprávná nebo nepřiměřená z hlediska souladu se zjištěným skutkovým stavem nebo z hlediska druhu a výše navrženého trestu, případně ochranného opatření, nebo nesprávná z hlediska rozsahu a způsobu náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení, anebo zjistí-li, že došlo k závažnému porušení práv obviněného při sjednávání dohody o vině a trestu. V takovém případě věc vrátí usnesením do přípravného řízení. Proti tomuto usnesení je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(3) Soud může v případech stanovených v odstavci 2 namísto vrácení věci do přípravného řízení oznámit své výhrady státnímu zástupci a obviněnému, kteří mohou navrhnout nové znění dohody o vině a trestu. Za tímto účelem soud odročí veřejné zasedání, nelze-li dosáhnout nového znění dohody o vině a trestu ihned. Pokud ve stanovené lhůtě nebude soudu předloženo nové znění dohody o vině a trestu, postupuje soud podle odstavce 2.

(4) Soud dohodu o vině a trestu schválí odsuzujícím rozsudkem, ve kterém uvede výrok o schválení dohody o vině a trestu a výrok o vině a trestu, případně ochranném opatření, v souladu s dohodou o vině a trestu. Výrok o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení soud uvede v souladu s dohodou o vině a trestu, se kterou poškozený souhlasí, nebo s dohodou o vině a trestu, v níž dohodnutý rozsah a způsob náhrady škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení odpovídá řádně uplatněnému nároku poškozeného (§ 43 odst. 3); jinak soud postupuje podle § 228, pokud je skutkový stav spolehlivě prokázán opatřenými důkazy, popřípadě podle § 229.

(5) Vyjde-li najevo některá z okolností uvedených v § 171 odst. 1, § 172 odst. 1 a 2, § 173 odst. 1 písm. b) až f), nebo v § 223a odst. 1, soud rozhodne o postoupení věci, zastavení trestního stíhání, přerušení trestního stíhání nebo trestní stíhání podmíněně zastaví podle § 307 nebo rozhodne o schválení narovnání podle § 309 odst. 1. Soud přeruší trestní stíhání též tehdy, nelze-li obviněnému doručit předvolání k veřejnému zasedání.

(6) Proti rozhodnutí podle odstavce 5 může státní zástupce podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek. Proti rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání mohou takovou stížnost podat též obviněný a poškozený.

Byla-li věc vrácena do přípravného řízení podle § 314o odst. 3 nebo 5, § 314p odst. 6 nebo § 314r odst. 2, v dalším řízení se ke sjednané dohodě o vině a trestu, včetně prohlášení viny obviněným, nepřihlíží. Vrácení věci do přípravného řízení nevylučuje sjednání nové dohody o vině a trestu. Je-li obviněný ve vazbě a soud zároveň nerozhodl o propuštění obviněného na svobodu, pokračuje vazba v přípravném řízení, která však nesmí spolu s vazbou již vykonanou přesáhnout lhůty uvedené v § 72a odst. 1 až 3.

Jedná se o ustanovení vložená do trestního řádu zák. č. 193/2012 Sb., a to v souvislosti s institutem dohody o vině a trestu. V uvedených ustanoveních jsou upraveny jednak způsoby přezkoumání podaného návrhu na schválení dohody o vině a trestu, přičemž předběžné projednání návrhu se koná v neveřejném zasedání a má sloužit k odstranění pochybení (např., zda věc patří do příslušnosti jiného soudu, má být postoupena apod.). Považuje-li to předseda senátu pro rozhodnutí soudů za potřebné, nařídí o předběžném projednání návrhu veřejné zasedání. O schválení dohody o vině a trestu se koná veřejné zasedání, přičemž dokazování se zásadně neprovádí.

(1) Rozhodnutí vykonává, popřípadě jeho výkon zařizuje ten orgán, který rozhodnutí učinil; v řízení před soudem rozhodnutí senátu vykonává nebo jeho výkon zařizuje předseda senátu.

(2) Rozhodnutí souvisící s výkonem trestů a ochranných opatření činí, není-li dále stanoveno něco jiného, soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(3) Opatření nutná k výkonu trestů a ochranných opatření a k vymáhání nákladů trestního řízení, zejména vyrozumívání jiných orgánů a osob, jimž přísluší spolupůsobení při výkonu uvedených rozhodnutí, činí, není-li dále stanoveno něco jiného, předseda senátu soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

Toto ustanovení obecně vyjadřuje příslušnost orgánu k výkonu rozhodnutí.

Roz. 18/74 – Rozhodnutí souvisící s výkonem trestu ve vykonávacím řízení činí soud bez návrhu, pokud zákon nestanoví jinak. Pokud soud rozhodnutí učinil na návrh osoby, která není k návrhu ze zákona oprávněna, nestává se tato osoba (s výjimkou prokurátora) oprávněnou k podání stížnosti proti takovému opatření.

Roz. 1/89 – Predpokladom pre aplikáciu ustanovenia § 351a Tr. por. je skutočnosť, že sa ochranné liečenie vykonáva. Ak sa však rozhoduje o zmene spôsobu výkonu ochranného liečenia pred jeho začatím alebo u osoby, ktorá bola liečená počas výkonu trestu odňatia slobody, ale z výkonu tohto trestu bola už prepustená a na slobode nevykonáva ochranné liečenie, resp. nepokračuje vo výkone tohto liečenia v zdravotníckom zariadení, príslušnosť súdu na rozhodovanie o tejto zmene sa určuje ustanovením § 315 ods. 2 Tr. por. V takomto prípade je na rozhodovanie príslušný súd, ktorý rozhodol o uložení ochranného liečenia v prvom stupni a nie okresný súd, v obvode ktorého obvinený vykonával ochranné liečenie.

Roz. 33/10 – Z důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. a) tr. ř., tj. pro obavu z toho, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul pravomocně uloženému trestu, lze vzít do vazby odsouzeného též v řízení konaném podle § 332 odst. 1 tr. ř. o tom, zda se jako podmíněně propuštěný osvědčil nebo zda vykoná zbytek trestu odnětí svobody podle § 64 odst. 1 tr. zák. (srov. přiměřeně rozhodnutí pod č. 7/1996 Sb. rozh. tr.).

Jestliže v takovém řízení byl odsouzený vzat do vazby, pak soudem příslušným k rozhodnutí o započítání této vazby do uloženého trestu (§ 38 odst. 1 tr. zák., § 334 odst. 1 tr. ř.) je soud, jehož příslušnost vyplývá z ustanovení § 315 odst. 2 tr. ř., tj. soud, který rozhodl v prvním stupni ve věci, v níž byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody, o jehož výkon jde.

Roz. 9/14 – Jako další právní problém související s výkonem trestu domácího vězení některé soudy (např. Okresní soud v Táboře) uvádí, že důvodem pro přeměnu trestu domácího vězení v nepodmíněný trest odnětí svobody není skutečnost, že odsouzený v době výkonu tohoto trestu nevedl řádný život (např. se v průběhu výkonu trestu domácího vězení dopustil trestné činnosti), ačkoliv jinak plnil podmínky výkonu tohoto trestu, a v tomto směru se domáhají doplnění zákonné úpravy. Jiné soudy (např. Okresní soud v Českém Krumlově) ukládají povinnost vést řádný život a nepáchat trestnou činnost v době výkonu trestu domácího vězení jako přiměřenou povinnost ve smyslu § 60 odst. 5 tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že z podstaty trestu domácího vězení jako alternativního trestu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a ze zásad pro ukládání trestů a jejich účelu vyplývá, že vedení řádného způsobu života je nezbytnou součástí těch alternativních trestů, které spočívají v tom, že odsouzený je po určitou dobu povinen plnit zákonem nebo soudem stanovené povinnosti, a proto mu také není ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody. I když u trestu domácího vězení není v zákoně výslovně stanoveno, že nevedení řádného života je důvodem jeho přeměny v nepodmíněný trest odnětí svobody (na rozdíl např. od ustanovení § 65 odst. 2 tr. zákoníku vztahující se k výkonu trestu obecně prospěšných prací), tak vedení řádného života je nezbytným předpokladem i řádného vykonávání trestu domácího vězení. Ostatně existenci této povinnosti lze vyvodit i z ustanovení § 60 odst. 5 tr. zákoníku, a proto je nadbytečné, aby ji soud ukládal ve svém rozhodnutí o uložení trestu domácího vězení. Navíc soud může přeměnit trest domácího vězení nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodnout zároveň o způsobu jeho výkonu, také jestliže pachatel v době po odsouzení „jinak maří výkon tohoto trestu“ (srov. § 61 tr. zákoníku). Za takové „jiné maření“ je třeba podle názoru Nejvyššího soudu považovat i spáchání další trestné činnosti, neboť součástí vedení řádného života, v průběhu výkonu trestu domácího vězení je i skutečnost, že se odsouzený nedopustil žádného trestného činu. Tomu odpovídá i praxe u Krajského soudu v Ostravě, který jako důvod přeměny trestu domácího vězení ve smyslu § 61 tr. zákoníku uvádí právě následnou trestnou činnost odsouzeného (srov. 28).

(1) Způsob výkonu trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody.

(2) U osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, činí rozhodnutí souvisící s výkonem tohoto trestu okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

(3) Je-li u trestů odnětí svobody postupně uložených stanoven různý způsob výkonu trestu, určí společný způsob výkonu postupně uložených trestů soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

Roz. 36/75 – Ustanovenie § 320 ods. 2 Tr. por. upravuje príslušnosť súdu rozhodovať o prerušení výkonu trestu odňatia slobody podľa § 325 ods. 1 Tr. por., ak je odsúdený v čase rozhodovania vo výkone trestu odňatia slobody.

V zmysle § 320 ods. 2 Tr. por. treba za súd, v obvode ktorého sa vykonáva trest odňatia slobody, považovať ten súd, ktorý má rovnakú vecnú príslušnosť ako súd, ktorý rozhodol vo veci v prvom stupni, pokiaľ zákon výslovne nestanoví, že je príslušný okresný súd.

Roz. 37/81 – Soud nemůže rozhodovat o společném způsobu výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody podle § 320 odst. 3 tr. ř. jestliže jeden ze dvou postupně uložených trestů byl již vykonán.

Roz. 43/14 – K rozhodnutí o přeměně trestu odnětí svobody v trest domácího vězení (§ 57a tr. zákoníku) je podle § 320 odst. 2 tr. ř. příslušný soud, v jehož obvodu odsouzený vykonává trest odnětí svobody, neboť se uplatní tato speciální úprava příslušnosti ve vztahu k obecnému ustanovení § 315 odst. 2 tr. ř.

(1) Jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu příslušné věznici zašle nařízení výkonu trestu a vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest ve stanovené lhůtě nastoupil. Stal-li se výrok o uložení trestu odnětí svobody vykonatelným rozhodnutím odvolacího soudu, nařídí výkon tohoto trestu u odsouzeného, který je ve vazbě, předseda senátu odvolacího soudu hned po vyhlášení rozhodnutí; předseda senátu odvolacího soudu tak může učinit i u odsouzeného, který není ve vazbě, je-li z konkrétních skutečností zjištěno, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že odsouzený uprchne nebo se bude skrývat.

(2) Nebylo-li z konkrétních skutečností zjištěno, že pobyt odsouzeného na svobodě je nebezpečný, nebo nevyplývá-li z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, a není tak dán důvod pro okamžité nařízení výkonu trestu odnětí svobody, může předseda senátu k nastoupení trestu poskytnout odsouzenému přiměřenou lhůtu, aby si mohl obstarat své záležitosti. Tato lhůta nesmí být delší než jeden měsíc ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v odstavci 1.

(3) Nenastoupí-li odsouzený trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo bylo-li z konkrétních skutečností zjištěno, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, nařídí předseda senátu, aby byl do výkonu trestu dodán. Není-li známo místo pobytu odsouzeného, užije se na příkaz k jeho dodání do výkonu trestu přiměřeně ustanovení § 69 odst. 3. Je-li místo pobytu odsouzeného známo, lze použít k jeho dodání do výkonu trestu ustanovení § 83c odst. 2. V příkazu předseda senátu vždy požádá policejní orgán o neprodlené podání informace o tom, zda byl odsouzený do výkonu trestu dodán, popřípadě jaké okolnosti dodání do výkonu trestu brání.

Roz. 2/90 – Obmedzenie osobnej slobody, ku ktorému dôjde pri dodaní odsúdeného orgánmi ZNB do výkonu trestu odňatia slobody na základe opatrenia predsedu senátu (samosudcu) podľa § 321 ods. 3 Tr. por., nie je súčasťou väzby v zmysle § 38 ods. 1 Tr. zák. a § 334 ods. 1 Tr. por., o započítaní ktorého by musel rozhodovať súd.

Ide o obmedzenie osobnej slobody odsúdeného, ku ktorému dochádza až po nariadení uloženého trestu odňatia slobody. Treba ho preto považovať priamo za súčasť výkonu trestu a určuje aj začiatok jeho výkonu. Väznica, prípadne nápravnovýchovný ústav, do ktorého orgány ZNB dodali odsúdeného na základe opatrenia predsedu senátu (samosudcu) vydaného podľa § 321 ods. 3 Tr. por., poznačí nástup trestu odňatia slobody od chvíle obmedzenia jeho osobnej slobody.

Náklady spojené s dodaním odsúdeného do výkonu trestu odňatia slobody na základe opatrenia predsedu senátu (samosudcu) podľa § 321 ods. 3 Tr. por. sú trovami spojenými s výkonom tohto trestu v zmysle § 152 ods. 1 písm. b) Tr. por. Prichádza tu do úvahy aplikácia § 65 Zák. o výkone trestu odňatia slobody, podľa ktorého je odsúdený povinný nahradiť náklady výkonu trestu za čas, po ktorý svojím zavinením spôsobil, že tieto náklady sa nemohli uhradiť zrážkami z jeho pracovnej odmeny. Rozhodnutie o tom vydáva náčelník nápravnovýchovného ústavu.

Roz. 34/96 – Skutečnost, že odsouzený nenastoupí trest odnětí svobody ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, sama o sobě neumožňuje jeho vzetí do vazby ani z důvodu, jenž je uveden v § 67 písm. a) tr. ř. Pro takový případ totiž trestní řád stanoví v § 321 odst. 3 zvláštní postup, který je nutno dodržet. Předseda senátu proto za takových okolností nařídí, aby byl odsouzený do trestu dodán.

Roz. 30/14 – „Výzvou soudu“ ve smyslu znaků trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku se rozumí výzva k nástupu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody podle § 321 odst. 1 tr. ř. Povahu takové výzvy nemá usnesení, jímž se podle § 323 odst. 1 tr. ř. odkládá výkon trestu odnětí svobody s uvedením dne, do kterého se odklad povoluje. V takovém případě je třeba učinit novou výzvu podle § 321 odst. 1 tr. ř., která může být spojena i s usnesením o odkladu výkonu trestu odnětí svobody.

(1) Předseda senátu odloží na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody, jestliže z lékařské zprávy o hospitalizaci odsouzeného v lůžkovém zdravotnickém zařízení nebo z jiných skutečností vyplývá, že by výkon trestu ohrozil jeho život nebo zdraví.

(2) Požádá-li odsouzený o odklad výkonu trestu odnětí svobody z důvodů uvedených v odstavci 1, avšak předseda senátu má za to, že takové důvody nejsou zřejmě dány, vyzve odsouzeného, aby nejpozději při nástupu výkonu trestu odnětí svobody předložil zprávu o svém zdravotním stavu příslušné věznici. Zjistí-li věznice, že zdravotní stav odsouzeného mu neumožňuje podrobit se výkonu trestu odnětí svobody, podle povahy navrhne soudu jeho odklad nebo přerušení.

(3) Výkon trestu odnětí svobody na těhotné ženě a na matce pečující o dítě do jednoho roku věku, která byla odsouzena za jiný trestný čin než za zvlášť závažný zločin, předseda senátu odloží na dobu jednoho roku po porodu.

(4) Výkon trestu odnětí svobody na těhotné ženě a matce pečující o dítě do jednoho roku věku, která byla odsouzena za zvlášť závažný zločin, může předseda senátu odložit na dobu jednoho roku po porodu; zároveň může vyslovit nad odsouzenou dohled, uložit, aby se ve stanovené části doby, na kterou byl výkon trestu odnětí svobody odložen, zdržovala ve stanovené době v určeném obydlí nebo jeho části, uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedla řádný život, nebo, jde-li o odsouzenou ve věku blízkém věku mladistvých, uložit v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé. Při rozhodování podle věty první předseda senátu zohlední nejlepší zájem dítěte, osobu odsouzené, povahu a závažnost činu, za který byla odsouzena, a potřebu účinné ochrany společnosti; za tím účelem si vyžádá zprávu probačního úředníka, ke které bude přiložena zpráva orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

(5) Jestliže bylo podle odstavce 4 rozhodnuto o odložení výkonu trestu odnětí svobody za současného

a) vyslovení dohledu, použijí se na postup při výkonu dohledu přiměřeně § 330a a 350k,

b) uložení přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření, použijí se na postup při výkonu kontroly přiměřeně § 329 a 350l,

c) rozhodnutí, aby se odsouzená ve stanovené části doby, na kterou byl výkon trestu odnětí svobody odložen, zdržovala ve stanovené době v určeném obydlí nebo jeho části, použijí se na postup při výkonu této povinnosti přiměřeně § 334b až 334e.

(6) Je-li obava, že odsouzený uprchne, zneužívá-li povoleného odložení nebo odpadl-li důvod, pro který byl výkon trestu odnětí svobody odložen, předseda senátu odklad výkonu trestu odvolá. Odvolat odklad výkonu trestu odnětí svobody podle odstavce 4 může předseda senátu i tehdy, nevede-li odsouzená po dobu tohoto odkladu řádný život nebo poruší-li omezení či povinnosti uložené jí podle odstavce 4.

(7) Proti rozhodnutí podle odstavců 1, 3 a 4 je přípustná stížnost, jež má, nejedná-li se o stížnost pouze proti výroku o vyslovení dohledu a o uložení přiměřených omezení a přiměřených povinností podle odstavce 4, odkladný účinek.

Původní text zmíněného ustanovení doznal změn v souvislosti se zákonem č. 165/2020 Sb., kdy změny byly provedeny mj. v odstavci 3 a dále byly nově vloženy odstavce 4 až 6 a stávající odstavec 4 byl označen jako odstavec 7.

Roz. 26/03 – Předseda senátu při rozhodování podle ustanovení § 322 odst. 1 tr. ř., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., o odložení výkonu trestu odnětí svobody na potřebnou dobu, pokud by výkon trestu ohrozil život nebo zdraví odsouzeného, není omezen pouze na lékařské zprávy předložené odsouzeným nebo vyžádané s jeho souhlasem, výslovně zmíněné v citovaném ustanovení. K rozhodnutí si může opatřit a použít případně i další důkazy (srov. § 89 odst. 2, věta první, tr. ř.). Vyloučeny jsou toliko ty důkazy, jejichž nepřípustnost vyplývá ze zákona.

Roz. 49/05 – Pokud předseda senátu neshledá důvody pro odklad výkonu trestu odnětí svobody podle § 322 odst. 1 tr. ř., nezamítá návrh odsouzeného na odklad výkonu trestu, ale podle § 322 odst. 2 tr. ř. vyzve odsouzeného k předložení lékařských zpráv při nástupu výkonu trestu příslušné věznici, nikoli soudu.

Roz. 15/06 – O odkladu výkonu trestu odnětí svobody podle § 322 odst. 2, věta druhá, tr. ř. může soud rozhodnout též k návrhu věznice učiněnému na základě zprávy o zdravotním stavu odsouzeného, kterou předložil věznici před tím, než se dostavil k nástupu výkonu trestu. Nerozhodl-li soud podle § 322 odst. 2, věta první, tr. ř. do doby stanovené odsouzenému k nástupu výkonu trestu tak, že povolil odklad výkonu trestu, je povinností odsouzeného výkon trestu nastoupit.

(1) Výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může předseda senátu z důležitých důvodů odložit, a to na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v § 321 odst. 1.

(2) Další odklad výkonu takového trestu nebo jeho odklad na dobu delší než tři měsíce může povolit předseda senátu, a to jen výjimečně ze zvlášť důležitých důvodů, zejména mohl-li by výkon trestu mít pro odsouzeného nebo jeho rodinu mimořádně těžké následky. Odklad lze však povolit nejdéle na dobu šesti měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v § 321 odst. 1.

(3) Je-li obava, že odsouzený uprchne, nebo zneužívá-li povoleného odkladu, předseda senátu odklad odvolá.

(4) Proti rozhodnutí, jímž byl povolen odklad výkonu trestu podle odstavce 2, může státní zástupce podat stížnost.

(1) O změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody rozhoduje ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice, a nejde-li o rozhodování o přeřazení mladistvého do věznice pro ostatní odsouzené, též na návrh odsouzeného nebo i bez takového návrhu předseda senátu.

(2) Před rozhodnutím o změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody musí být odsouzený vyslechnut.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Rozhodování o návrhu na umístění
do oddělení s nižším stupněm zabezpečení věznice s ostrahou

(1) O návrhu odsouzeného na umístění do oddělení s nižším stupněm zabezpečení věznice s ostrahou podle zákona upravujícího výkon trestu odnětí svobody rozhoduje ve veřejném zasedání předseda senátu. Nebrání-li tomu důležité důvody, je třeba o takovém návrhu rozhodnout nejpozději do 30 dnů od jeho doručení soudu.

(2) Byl-li návrh podle odstavce 1 podán po lhůtě stanovené zákonem upravujícím výkon trestu odnětí svobody nebo osobou, která k podání návrhu není oprávněna, předseda senátu jej zamítne. Toto rozhodnutí může předseda senátu učinit mimo veřejné zasedání.

(3) Předseda senátu na základě návrhu podle odstavce 1 přezkoumá rozhodnutí ředitele věznice o umístění odsouzeného do některého z oddělení věznice s ostrahou z hlediska jeho zákonnosti a odůvodněnosti. Shledá-li návrh nedůvodným nebo bylo-li v době od doručení návrhu soudu rozhodnuto o umístění odsouzeného do jiného oddělení věznice s ostrahou z důvodu změny míry vnějších a vnitřních rizik, návrh zamítne. Nepostupuje-li předseda senátu podle věty druhé, rozhodnutí zruší, a je-li vada odstranitelná ve veřejném zasedání, ve věci sám rozhodne; nelze-li takto postupovat, rozhodnutí zruší a uloží řediteli věznice, aby o umístění do některého z oddělení věznice s ostrahou znovu rozhodl.

(4) Ředitel věznice je při novém rozhodování o umístění odsouzeného do některého z oddělení věznice s ostrahou vázán právním názorem, který ve věci předseda senátu vyslovil, a je povinen provést úkony, jejichž provedení soud nařídil; do vydání nového rozhodnutí nedochází ke změně umístění odsouzeného.

Změnou provedenou zákonem č. 58/2017 Sb. (s účinností od 1. 10. 2017) došlo k situaci, že byla opuštěna předchozí koncepce výkonu trestu odnětí svobody ve čtyřech typech diferencovaných věznic [bylo vycházeno z dřívějšího § 39a odst. 1 trest. zák., který znal věznice a) s dohledem, b) dozorem, c) ostrahou, d) zvýšenou ostrahou] a tato koncepce byla nahrazena výkonem trestu odnětí svobody pouze ve věznici a) s ostrahou, b) se zvýšenou ostrahou.

Zde je nutno připomenout, že do účinnosti shora uvedené změny rozhodovaly o přeřazení odsouzených z jednoho do druhého typu věznic soudy. Po nastalé změně rozhoduje i nadále o přeřazení odsouzeného z věznice s ostrahou do věznice se zvýšenou ostrahou a opačně soud, avšak v rámci věznice s ostrahou je provedena její další diferenciace podle stupně zabezpečení na oddělení, a to a) s nízkým stupněm zabezpečení, b) se středním stupněm zabezpečení, c) s vysokým stupněm zabezpečení[82], přičemž o umístění do některého z oddělení věznice s ostrahou rozhoduje ředitel věznice, ve které je odsouzený umístěn. Soud na základě návrhu odsouzeného na umístění do oddělení s mírnějším stupněm zabezpečení věznice s ostrahou přezkoumá rozhodnutí ředitele věznice a shledá-li návrh odsouzeného důvodným, zruší rozhodnutí ředitele a uloží řediteli, aby znovu rozhodl o umístění odsouzeného do některého z oddělení věznice s ostrahou, přičemž ředitel věznice je při novém rozhodování vázán právním názorem soudu, který ve věci vyslovil. Zákonem č. 220/2021 Sb., byl pojem soudu nahrazen pojmem předseda senátu.

Roz. 57/68 – II. – Odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody má právo žádat o přeřazení jenom z vyšší do nižší, nikoliv z nižší do vyšší nápravně výchovné skupiny.

Roz. 35/69 – Ak súd rozhoduje, že sa vykoná zvyšok trestu, z ktorého bol odsúdený podmienečne prepustený, nerozhoduje zároveň o zaradení odsúdeného do nápravnovýchovnej skupiny, keďže už bolo o tom rozhodnuté pri uložení trestu odsudzujúcim rozsudkom alebo uznesením o zmene spôsobu výkonu trestu podľa § 324 Tr. por. Zvyšok trestu odňatia slobody sa teda začne vykonávať v tej nápravnovýchovnej skupine, v ktorej bol odsúdený naposledy pred podmienečným prepustením.

Ak došlo k podmienečnému prepusteniu odsúdeného ešte pred účinnosťou zák. č. 56/1965, teda ešte v dobe, kedy nebola podľa § 30a tr. zák. príslušná nápravnovýchovná skupina určená rozsudkom, rozhodne príslušný súd podľa analógie § 60 ods. 5 tr. zák. o spôsobe jeho výkonu zároveň s rozhodnutím, že sa zvyšok trestu vykoná.

Roz. 6/87 – Postup § 324 Tr. por. prichádza do úvahy len vtedy, keď príslušný súd pri rozhodovaní o určení spoločného spôsobu výkonu všetkých postupne uložených trestov odňatia slobody súčasne rozhoduje o zmene spôsobu výkonu trestu odňatia slobody, t. j. ak stanoví taký spoločný spôsob výkonu trestov, ktorý nebol uvedený v žiadnom z predchádzajúcich rozhodnutí. Ak však určuje ako spoločný taký spôsob výkonu trestov odňatia slobody, ktorý bol v niektorom z predchádzajúcich rozhodnutí uvedený, postupuje podľa § 320 ods. 3 Tr. por.

(1) Je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou nemocí, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit.

(2) Předseda senátu přeruší výkon trestu odnětí svobody na těhotné ženě po dokončení 12. týdne těhotenství a matce pečující o dítě do jednoho roku věku, která byla odsouzena za jiný trestný čin než za zvlášť závažný zločin, a to na dobu jednoho roku po porodu.

(3) Výkon trestu odnětí svobody na těhotné ženě a matce pečující o dítě do jednoho roku věku, která byla odsouzena za zvlášť závažný zločin, může předseda senátu přerušit na dobu jednoho roku po porodu; zároveň může vyslovit nad odsouzenou dohled, uložit, aby se ve stanovené části doby, na kterou byl výkon trestu odnětí svobody přerušen, zdržovala ve stanovené době v určeném obydlí nebo jeho části, uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedla řádný život, nebo, jde-li o odsouzenou ve věku blízkém věku mladistvých, uložit v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé. Při rozhodování podle věty první předseda senátu zohlední nejlepší zájem dítěte, osobu odsouzené, povahu a závažnost činu, za který byla odsouzena, a potřebu účinné ochrany společnosti; za tím účelem si vyžádá stanovisko ředitele věznice a zprávu probačního úředníka, ke které bude přiložena zpráva orgánu sociálně-právní ochrany dětí.

(4) Jestliže bylo podle odstavce 3 rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody za současného

a) vyslovení dohledu, použijí se na postup při výkonu dohledu přiměřeně § 330a a 350k,

b) uložení přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření, použijí se na postup při výkonu kontroly přiměřeně § 329 a 350l,

c) rozhodnutí, aby se odsouzená ve stanovené části doby, na kterou byl výkon trestu odnětí svobody přerušen, zdržovala ve stanovené době v určeném obydlí nebo jeho části, použijí se na postup při výkonu této povinnosti přiměřeně § 334b až 334e.

(5) Je-li obava, že odsouzený uprchne, zneužívá-li povoleného přerušení nebo odpadl-li důvod, pro který byl výkon trestu odnětí svobody přerušen, předseda senátu přerušení výkonu trestu odvolá. Odvolat přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle odstavce 3 může předseda senátu i tehdy, nevede-li odsouzená po dobu tohoto přerušení řádný život nebo poruší-li omezení či povinnosti uložené jí podle odstavce 3.

(6) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má, nejedná-li se o stížnost pouze proti výroku o vyslovení dohledu a o uložení přiměřených omezení a přiměřených povinností podle odstavce 3, odkladný účinek.

Jde o ustanovení zakotvené zákonem č. 165/2020 Sb. Toto ustanovení bylo následně zákonem č. 220/2021 Sb., novelizováno v odstavci 4.

Roz. 31/65 – Těžká choroba ve smyslu věty prvé § 325 odst. 1 tr. ř. není totožná s těžkou újmou na zdraví, jak ji zná trestní zákon (např. v § 224). Pojem těžké choroby ve smyslu § 325 tr. ř. je třeba vykládat v souvislosti s charakterem a smyslem ustanovení § 325 tr. ř. jako součástí norem, zajišťujících řádný výkon trestu odnětí svobody. Z tohoto hlediska je třeba při vymezování pojmu těžké choroby vycházet především z výchovného dosahu a funkce trestu odnětí svobody, a to v tom smyslu, že za těžkou chorobu je považovat chorobu, jejíž léčení vyžaduje taková opatření, která toto výchovné působení trestu vylučují. Takové vymknutí z výchovného dosahu útvaru nápravného zařízení je charakterizováno nejen tím, že se odsouzený léčí mimo dosah orgánů ministerstva vnitra (např. v civilní nemocnici), ale i tím, že toto vymknutí z dosahu orgánů ministerstva vnitra trvá po určitou delší dobu. Za takovou dobu není možno považovat dobu, potřebnou k léčení zlomeniny nohy, kterou utrpěl odsouzený tak, jak se charakter zranění z lékařské zprávy podává. V daném případě proto zranění odsouzeného není těžkou chorobou ve smyslu § 325 odst. 1 tr. ř. Pokud je třeba k vyléčení zranění odsouzeného jeho pobytu v léčebném ústavu, je zapotřebí tuto považovat za dobu strávenou v léčebném ústavu ve smyslu § 324 tr. ř. a jako takovou mu ji započítat do výkonu trestu. Soud prvního stupně pochybil, jestliže ji za těžkou chorobu považoval. (poznámka – jedná se o část odůvodnění)

Roz. 61/91 – Přerušit výkon trestu odnětí svobody podle § 325 odst. 1 tr. ř. věty před středníkem lze jen tehdy, jestliže je odsouzený stižen těžkou, ale vyléčitelnou chorobou, kdy tedy lze předpokládat, že po vyléčení odsouzeného bude možno zbytek trestu vykonat.

Roz. 11/17 – Doba přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem z důvodu těžké nemoci odsouzeného (§ 325 odst. 1 tr. ř.), kterou je nutné započíst do výkonu trestu odnětí svobody (§ 334 odst. 1 tr. ř.), s výjimkou případu uvedeného v § 334 odst. 3 tr. ř., nemusí zcela odpovídat zápočtu, který v návaznosti na rozhodnutí o přerušení výkonu trestu vydané ředitelem věznice připouští ustanovení § 56 odst. 3 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů. Diskreční právo soudu, umožňující rozhodnout podle § 334 odst. 1 tr. ř. o zápočtu i nad rozsah 30 dnů v kalendářním roce (§ 56 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody), se uplatní jen ve výjimečných případech, které je třeba pečlivě odůvodnit, a to zvláště s ohledem na požadavky naplnění účelu trestu. Má-li být totiž zachován účel trestu, není možné, aby soud bez dalšího započetl do výkonu trestu vždy celé období přerušení výkonu trestu odnětí svobody představující i dobu několika měsíců či let, po kterou odsouzený trest nevykonává. K rozhodnutí o zápočtu doby přerušení výkonu trestu odnětí svobody do výkonu uloženého trestu odnětí svobody je příslušný soud, který rozhodoval o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

(1) Předseda senátu může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být

a) vydán do cizího státu nebo předán cizímu státu podle části páté hlavy druhé zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nebo

(2) Nedojde-li k vydání odsouzeného do cizího státu, k jeho předání nebo k vyhoštění podle odstavce 1, anebo vrátí-li se v těchto případech vydaný, předaný nebo vyhoštěný, rozhodne předseda senátu, že se trest odnětí svobody nebo jeho zbytek vykoná.

(3) Předseda senátu může upustit od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku též tehdy, zjistí-li, že odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

ÚS 11/2006 – Institut odkladu výkonu trestu chápe Ústavní soud jako institut, který má především zabránit tomu, aby se ve výkonu trestu odnětí svobody nacházely osoby trpící vážnými chorobami, které není možno léčit ve výkonu trestu. Smyslem těchto ustanovení je odklad výkonu trestu v případech, že zdravotní stav odsouzenému neumožňuje aktuálně, aby se vůbec podrobil režimu výkonu trestu. Pouhá hypotetická možnost, že by v průběhu výkonu trestu mohlo – vzhledem k podmínkám výkonu trestu odnětí svobody a z důvodu zhoršení zdravotního stavu odsouzeného – dojít k situaci, kterou by bylo možno kvalifikovat jako nelidské či ponižující zacházení či trestání, nemůže představovat aktuální zásah do práva podle čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Takovou situaci nelze za daných okolností predikovat; soud při rozhodování o žádosti o odklad výkonu trestu posuzuje toliko aktuální situaci odsouzeného před nástupem výkonu trestu odnětí svobody a ta v daném případě o bezprostředním ohrožení života a zdraví nástupem trestu odnětí svobody nesvědčila. Pokud by se zdravotní stav odsouzeného v průběhu výkonu trestu odnětí svobody zhoršil natolik, že by nebylo možno ve výkonu trestu pokračovat nebo by nebylo možno chorobu odsouzeného v podmínkách výkonu trestu léčit, pamatuje trestní řád na tyto situace a umožňuje soudu, aby na ně adekvátním způsobem reagoval (srov. ustanovení § 325 a § 327 odst. 4 trestního řádu). Stěžovatel tak není zbaven svého práva být chráněn před jednáním, které nese znaky nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání v případě, že se jeho zdravotní stav zhorší nebo se ukáže být natolik vážným, že výkon trestu pozbývá svého účelu.

(1) Předseda senátu odloží nebo přeruší výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího šest měsíců, je-li odsouzený povolán k výkonu základní vojenské služby.

(2) Jestliže odsouzený ve výkonu této služby nespáchal žádný trestný čin a konal řádně vojenskou službu, upustí soud od výkonu trestu nebo jeho zbytku; jinak rozhodne, že se trest nebo jeho zbytek vykoná. Bylo-li upuštěno od výkonu trestu nebo jeho zbytku, pokládá se trest za vykonaný dnem, kdy byl jeho výkon odložen nebo přerušen.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Roz. 53/72 – Důvodem k odkladu nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody nepřevyšujícího šest měsíců (§ 328 odst. 1 tr. ř.) a trestu nápravného opatření (§ 338 odst. 3 tr. ř.) a upuštění od výkonu těchto trestů je jen výkon základní vojenské služby a nikoli i náhradní vojenské služby.

Roz. 30/76 – Jestliže byl odsouzenému uložen trest odnětí svobody převyšující šest měsíců, nepřichází v úvahu odklad nebo přerušení výkonu trestu podle § 328 odst. 1 tr. ř., byť v době, kdy je odsouzený povolán k výkonu základní vojenské služby, má vykonávat jen zbytek trestu nepřevyšující šest měsíců.

Bylo-li odsouzenému postupně uloženo několik trestů odnětí svobody, jež dosud nebyly vykonány, popř. zcela vykonány, předseda senátu podle § 328 odst. 1 tr. ř. odloží nebo přeruší výkon souhrnu postupně uložených trestů odnětí svobody, jen jestliže tento souhrn nepřevyšuje šest měsíců.

Roz. 38/81 – Odklad výkonu trestu odňatia slobody neprevyšujúceho šesť mesiacov podľa § 328 ods. 1 Tr. por. prichádza do úvahy nielen u odsúdeného, ktorý ešte nenastúpil výkon základnej vojenskej služby, na ktorý bol povolaný, ale aj u odsúdeného, ktorý v čase právoplatného uloženia tohto trestu za trestný čin alebo prečin spáchaný pred nástupom výkonu základnej vojenskej služby túto službu už vykonáva.

(1) Předseda senátu pravidelně, nejméně jednou za šest měsíců, zjišťuje, zda podmíněně odsouzený vede řádný způsob života a dodržuje uložené přiměřené omezení nebo přiměřenou povinnost anebo výchovné opatření; to neplatí pro přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření, jehož kontrolou byla pověřena Probační a mediační služba, a pro uloženou povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části.

(2) Jestliže bylo rozhodnuto o podmíněném odsouzení za současného rozhodnutí, aby se podmíněně odsouzený zdržoval ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, použijí se na postup při výkonu této povinnosti přiměřeně § 334b až 334e.

(3) Zájmové sdružení občanů činné na pracovišti odsouzeného nebo v jeho bydlišti může předseda senátu požádat o výchovné spolupůsobení, pokud nabídlo záruku za převýchovu odsouzeného.

(1) O tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, zruší se uložené přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost anebo výchovné opatření, ponechá se podmíněné odsouzení v platnosti nebo se trest vykoná, rozhodne předseda senátu na návrh odsouzeného, státního zástupce nebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání; zamítnout návrh pouze z důvodu, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro zrušení uloženého přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření, může též předseda senátu mimo veřejné zasedání. Návrh na zrušení uloženého přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření může odsouzený podat, jen pokud k němu připojí kladné stanovisko probačního úředníka, vykonává-li kontrolu tohoto přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti nebo výchovného opatření; jinak předseda senátu o takovém návrhu nerozhoduje a vrátí jej odsouzenému s poučením o nutnosti připojit k němu uvedené stanovisko probačního úředníka.

(2) Byl-li návrh odsouzeného na zrušení uloženého přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření zamítnut, může jej odsouzený opakovat až po uplynutí šesti měsíců ode dne nabytí právní moci zamítavého rozhodnutí; to neplatí, byl-li zamítnut pouze z důvodu, že doposud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro zrušení uloženého přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření.

(3) Rozhodnutí, že se podmíněně odsouzený osvědčil, a rozhodnutí, kterým se zruší uložené přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost anebo výchovné opatření, může se souhlasem státního zástupce učinit předseda senátu mimo veřejné zasedání. Při rozhodování o osvědčení podmíněně odsouzeného se předseda senátu opírá též o vyjádření zájmového sdružení občanů.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Roz. 11/66 – Povinnosť súdu postupovať tak, aby bol zistený skutočný stav veci (§ 2 ods. 5 Tr. por.), vzťahuje sa na celé trestné konanie, teda tiež na rozhodovanie o tom, že sa podmienečne odsúdený v skúšobnej dobe osvedčil (§ 60 ods. 1 tr. zák. a § 330 ods. 1 Tr. por.).

Roz. 41/73 – O tom, že se podmíněně odsouzený osvědčil (§ 60 odst. 1 tr. zák.), nelze rozhodnout, není-li přezkoumáno jeho chování po celou dobu zkušební. Rozhodnutí o tom činí samosoudce ve věcech, kde vydal rozsudek.

Roz. 5/78 – Vyslovil-li soud prvního stupně podle § 60 odst. 1 tr. zák., že podmíněně odsouzený se osvědčil, nemůže soud druhého stupně rozhodující o stížnosti proti tomuto usnesení po uplynutí lhůty uvedené v § 60 odst. 3 tr. zák. změnit toto rozhodnutí v tom směru, že se trest vykoná, pokud odsouzený nezavinil, že rozhodnutí o nařízení výkonu trestu nebylo učiněno ve lhůtě uvedené v § 60 odst. 3 tr. zák.

Roz. 47/07 – Při rozhodování o tom, zda se odsouzený ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil (§ 60 odst. 1 tr. zák. a § 330 odst. 1 tr. ř.), v případech, ve kterých byla odsouzenému podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost nahradit podle svých sil způsobenou škodu, musí soud zkoumat schopnosti a možnosti odsouzeného tuto povinnost splnit z pohledu jeho majetkových, osobních a zdravotních poměrů, neboť je vždy třeba zjistit, zda k jejímu nesplnění došlo ze strany odsouzeného zaviněně nebo v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.

(1) Při výkonu dohledu nelze podmíněně odsouzenému ukládat jiné povinnosti, než které vyplývají ze zákona nebo z odsuzujícího rozsudku.

(2) Považuje-li to předseda senátu za vhodné, požádá o spolupůsobení orgány veřejné správy, zájmová sdružení občanů a další orgány, instituce a osoby.

(3) Na rozhodnutí o tom, zda se podmíněně odsouzený, u něhož byl vysloven dohled, osvědčil, zruší se uložený dohled, uložené přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost anebo výchovné opatření, ponechává se podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti nebo se trest vykoná, se obdobně použije § 330.

(4) Návrh na zrušení uloženého dohledu může odsouzený podat, jen pokud k němu připojí kladné stanovisko probačního úředníka; jinak předseda senátu o takovém návrhu nerozhoduje a vrátí jej odsouzenému s poučením o nutnosti připojit k němu uvedené stanovisko probačního úředníka. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(1) O podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody rozhoduje soud na návrh odsouzeného, státního zástupce nebo ředitele věznice, v níž se vykonává trest, nebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání. Odsouzený, který vykonává trest odnětí svobody, může návrh na podmíněné propuštění podat pouze prostřednictvím věznice, jinak mu předseda senátu návrh vrátí s poučením o nutnosti podat jej tímto způsobem. Předseda senátu vyrozumí o konání veřejného zasedání o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody uloženého pro zločin i poškozeného, který o to požádal (§ 228 odst. 4).

(2) Návrh na podmíněné propuštění podle § 88 odst. 2 trestního zákoníku může odsouzený podat, jen pokud k němu připojí kladné stanovisko ředitele věznice, že odsouzený prokázal svým vzorným chováním a plněním svých povinností, že dalšího výkonu trestu není třeba.

(3) Navrhne-li podmíněné propuštění ředitel věznice, v níž odsouzený vykonává trest, nebo se k takovému návrhu připojí, může rozhodnutí o tom, že se odsouzený podmíněně propouští, učinit se souhlasem státního zástupce též předseda senátu mimo veřejné zasedání.

(4) K návrhu odsouzeného na podmíněné propuštění se může připojit též zájmové sdružení občanů, pokud nabídne převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného. Souhlasí-li s tím odsouzený, může zájmové sdružení občanů před připojením se k návrhu odsouzeného požádat ředitele věznice, v níž se vykonává trest, aby mu sdělil stav převýchovy odsouzeného.

(5) Byl-li návrh odsouzeného na podmíněné propuštění zamítnut nebo vzat zpět, může ho odsouzený opakovat až po uplynutí šesti měsíců od právní moci zamítavého rozhodnutí nebo ode dne, kdy bylo zpětvzetí návrhu doručeno soudu; to neplatí, byl-li návrh zamítnut nebo vzat zpět pouze z důvodu, že doposud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění.

V řízení o tom, zda se podmíněně propuštěný osvědčil nebo zda se vykoná zbytek trestu, nemá náčelník nápravně výchovného ústavu postavení strany.

Roz. 35/74 – I. – Uplynutie jednoročnej lehoty podľa druhej vety § 331 ods. 1 Tr. por. ako podmienky pre opakovanie žiadosti o podmienečné prepustenie sa týka len žiadosti odsúdeného a iba tých prípadov, v ktorých bola skôr jeho žiadosť zamietnutá. Nevzťahuje sa teda na prípady, v ktorých bol skôr zamietnutý návrh inej oprávnenej osoby alebo v ktorých súd rozhodol negatívne z úradnej povinnosti.

II. Vyjadrenie mladistvého obvineného k žiadosti o podmienečné prepustenie podanej inou oprávnenou osobou v rámci výsluchu podľa § 333 ods. 2 Tr. por. nemožno považovať za jeho žiadosť o podmienečné prepustenie podľa § 331 ods. 1 Tr. por.

Roz. 12/95 – Umožnit podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody u cizího státního příslušníka, který má trvalý pobyt mimo území České republiky, lze jen prostřednictvím mezinárodní spolupráce formou předání odsouzeného k výkonu trestu do domovského státu, umožňuje-li to vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je ČR vázána.

a) vyslovení dohledu, použijí se na postup při výkonu dohledu přiměřeně § 330a a 350k,

b) uložení přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření, použijí se na postup při výkonu kontroly přiměřeně § 329 a 350l,

c) rozhodnutí, aby se podmíněně propuštěný ve stanovené části zkušební doby zdržoval ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, použijí se na postup při výkonu této povinnosti přiměřeně § 334b až 334e,

d) rozhodnutí, aby podmíněně propuštěný ve zkušební době vykonal práce ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací, použijí se na postup při výkonu této povinnosti přiměřeně § 336 až 339,

e) rozhodnutí, aby podmíněně propuštěný složil na účet soudu částku určenou na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti, může předseda senátu na žádost odsouzeného z důležitých důvodů

1. odložit složení této částky, a to na dobu nejvýše šesti měsíců ode dne, kdy rozhodnutí nabylo právní moci, nebo

2. povolit splácení této částky v měsíčních splátkách tak, aby byla celá zaplacena nejpozději do konce stanovené zkušební doby.

(2) Považuje-li soud výchovné spolupůsobení zájmového sdružení občanů za prospěšné, postupuje přiměřeně podle § 329 odst. 3.

(1) Na rozhodnutí o tom, zda se podmíněně propuštěný osvědčil, zruší se uložené přiměřené omezení, přiměřená povinnost, výchovné opatření nebo dohled, anebo zda se zbytek trestu vykoná nebo se ponechává podmíněné propuštění v platnosti, se použijí obdobně § 330 a 330a. Proti rozhodnutím podle věty první je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(2) Při rozhodování o osvědčení podmíněně propuštěného se soud opírá též o vyjádření zájmového sdružení občanů.

Jde o zcela novou úpravu uvedených ustanovení, a to zákonem č. 220/2021 Sb.

(1) O návrhu na podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody rozhoduje soud; zamítnout návrh pouze z důvodu, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné propuštění, může též předseda senátu mimo veřejné zasedání. Nebrání-li tomu důležité důvody, je třeba o návrhu rozhodnout nejpozději do 30 dnů od doručení soudu. Rozhodnutí podle § 332 činí předseda senátu soudu, který odsouzeného z trestu podmíněně propustil.

(2) Před rozhodnutím o podmíněném propuštění nebo o výkonu zbytku trestu musí být odsouzený vyslechnut; to neplatí, postupuje-li soud podle § 331 odst. 3.

(3) Proti rozhodnutí podle § 331 odst. 3 je přípustná stížnost proti výroku o stanovení délky zkušební doby a uložení dohledu anebo jiných opatření uvedených v § 89 odst. 2 trestního zákoníku. Proti ostatním rozhodnutím podle § 331 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Roz. 8/97 – I. – Byl-li trest odnětí svobody, uložený za trvání České a Slovenské Federativní Republiky soudem se sídlem na území dnešní Slovenské republiky, vykonáván na území České republiky na základě ustanovení čl. II bod 7 zák. č. 25/1993 Sb., hledí se na odsouzení jako na odsouzení soudem České republiky (srov. č. 37/1996 Sb. rozh. tr.). Soud České republiky příslušný podle § 333 odst. 1 tr. ř. je proto oprávněn v rámci tohoto vykonávacího řízení rozhodnout podle § 64 odst. 1 tr. zák., že odsouzený vykoná zbytek trestu odnětí svobody, který mu byl uložen takovým rozsudkem a z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn, neboť se ve zkušební době neosvědčil.

II. V rozhodnutí podle § 64 odst. 1 tr. ř., že se vykoná zbytek trestu odnětí svobody, soud nestanoví zařazení odsouzeného pro výkon zbytku tohoto trestu podle § 39a odst. 2 písm. a) až d) tr. zák. do některého z typů věznic, poněvadž zbytek trestu se začne vykonávat ve věznici toho typu, v níž byl odsouzený zařazen před svým podmíněným propuštěním.

Roz. 49/10 – Ani v případech, kdy je dána zvláštní (funkční) příslušnost soudu k rozhodování ve vykonávacím řízení (např. podle § 333 odst. 1 tr. ř. činí rozhodnutí o tom, zda se podmíněně propuštěný osvědčil nebo zda se vykoná zbytek trestu, ten okresní soud, který podmíněně propustil odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody), není vyloučeno za splnění zákonných předpokladů uvedených v ustanovení § 25 tr. ř. věc odejmout příslušnému soudu a přikázat jinému soudu téhož druhu a stupně (tzn. v případě rozhodování podle § 333 odst. 1 tr. ř. ji lze přikázat jinému okresnímu soudu).

Pokud byl obviněný pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody, může předseda senátu odsouzenému uložit omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí, které trvá až do doby, kdy odsouzený vykoná trest nebo nastane jiná skutečnost, s níž je spojen zánik výkonu trestu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost. Pro případy podle věty první se § 77a odst. 2 až 6 použijí obdobně.

(1) O započítání vazby a trestu rozhodne předseda senátu usnesením, a to zpravidla zároveň s nařízením výkonu trestu. Vazba se započítává podle stavu ke dni nařízení výkonu trestu, a to od doby, kdy osobní svoboda obviněného byla omezena.

(3) O návrhu státního zástupce, aby se do výkonu trestu odnětí svobody nezapočítala doba, po kterou byl odsouzenému přerušen výkon trestu odnětí svobody za účelem léčebné péče ve zdravotnickém zařízení mimo věznici, stalo-li se tak v důsledku toho, že si odsouzený způsobil újmu na zdraví úmyslně, rozhoduje soud ve veřejném zasedání. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Roz. 26/97 – Rozhoduje-li soud o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za situace, kdy jde o výkon více postupně uložených trestů, musí ve výroku usnesení výslovně uvést všechny tresty, které se z hlediska ustanovení § 61 odst. 1 tr. zák. považují za trest jediný (§ 64 zák. č. 59/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Jestliže je o podmíněném propuštění z výkonu téhož trestu odnětí svobody znovu rozhodnuto po zrušení předchozího pravomocného usnesení o podmíněném propuštění, započítá se do nově stanovené zkušební doby doba, po kterou podmíněně propuštěný vedl řádný život a která spadala do zkušební doby stanovené původním rozhodnutím o podmíněném propuštění, a to analogicky podle § 59 odst. 3 tr. zák. a § 334 odst. 1 tr. ř.

Roz. 14/08 – Dobu přerušení výkonu trestu odnětí svobody soudem z důvodu těžké nemoci odsouzeného (§ 325 odst. 1 tr. ř.) je nutné započíst do doby výkonu trestu (§ 334 odst. 1 tr. ř.) s výjimkou případu, ve kterém bylo vyhověno návrhu státního zástupce, aby se do výkonu trestu odnětí svobody nezapočítala doba, po kterou byl odsouzenému přerušen výkon trestu odnětí svobody za účelem léčebné péče ve zdravotnickém zařízení mimo věznici, stalo-li se tak v důsledku toho, že si odsouzený způsobil újmu na zdraví úmyslně (§ 334 odst. 3 tr. ř.).

(1) Jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat trest domácího vězení stalo vykonatelným, předseda senátu zašle odsouzenému a příslušnému středisku Probační a mediační služby nařízení výkonu tohoto trestu, v kterém určí

(2) Počátek výkonu trestu domácího vězení stanoví předseda senátu tak, aby si odsouzený mohl obstarat své záležitosti.

(3) Místo výkonu trestu stanoví předseda senátu v obydlí odsouzeného v místě trvalého pobytu nebo v místě, kde se odsouzený zdržuje, a to s přihlédnutím k jeho osobním a rodinným poměrům; je-li odsouzený zaměstnán, přihlédne i k místu výkonu zaměstnání a k možnostem dopravy do zaměstnání.

(1) Kontrolu výkonu trestu domácího vězení zajišťuje Probační a mediační služba prostřednictvím elektronického kontrolního systému umožňujícího detekci pohybu odsouzeného nebo namátkovou kontrolou prováděnou probačním úředníkem. Za tím účelem je odsouzený povinen umožnit probačnímu úředníkovi vstup do místa výkonu trestu a strpět pořízení svých biometrických údajů probačním úředníkem na jeho žádost při zahájení elektronické kontroly, a dále v jejím průběhu, existuje-li podezření na porušení kontrolovaných povinností. Pořizovanými biometrickými údaji jsou otisky prstů, rysy obličeje a záznam hlasu.

(2) Pokud nebyly při výkonu elektronické kontroly podle odstavce 1 zjištěny skutečnosti důležité pro trestní řízení, uchovávají se záznamy o pohybu odsouzeného nejdéle po dobu dvanácti měsíců po skončení výkonu elektronické kontroly.

(1) Pokud bylo odsouzenému zároveň s trestem domácího vězení uloženo přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost uvedené v § 48 odst. 4 písm. b), d) nebo h) trestního zákoníku anebo výchovné opatření uvedené v § 18 odst. 1 písm. c) nebo g) nebo § 19 odst. 1 písm. e), g) nebo h) zákona o soudnictví ve věcech mládeže, kontroluje jejich dodržování Probační a mediační služba; odsouzený je povinen v rámci sledování dodržování uloženého přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu stanoví, a dostavovat se k němu v jím určených lhůtách.

(2) Nedodržuje-li odsouzený stanovené podmínky domácího vězení a uložené přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření anebo nevede-li řádný život, sdělí tuto skutečnost probační úředník bezodkladně soudu, který výkon trestu nařídil; při méně závažném porušení upozorní probační úředník odsouzeného na zjištěné nedostatky a poučí jej, že v případě opakování nebo závažnějšího nedodržení stanovených podmínek domácího vězení nebo uloženého přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření bude informovat předsedu senátu.

(1) Předseda senátu může z důležitých důvodů na potřebnou dobu odložit nebo přerušit výkon trestu domácího vězení.

(2) Pominou-li důvody odkladu nebo přerušení, předseda senátu odklad nebo přerušení odvolá.

(3) Doba, po kterou byl výkon trestu domácího vězení odložen nebo přerušen, se nezapočítává do doby výkonu trestu.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Probační úředník může se souhlasem odsouzeného z důležitých důvodů stanovit jiné místo výkonu trestu domácího vězení nebo doby, kdy se zde má odsouzený zdržovat; přitom se nesmí změnit počet hodin v týdnu, po které se má odsouzený v obydlí nebo jeho části zdržovat. O změně místa výkonu trestu domácího vězení nebo doby, kdy se zde má odsouzený zdržovat, informuje probační úředník bez zbytečného odkladu soud, který trest domácího vězení uložil. Jiné místo výkonu trestu domácího vězení se stanoví zejména po vykázání ze společného obydlí podle jiného právního předpisu.

(2) Nesouhlasí-li odsouzený se změnou místa výkonu trestu domácího vězení nebo doby, kdy se zde má odsouzený zdržovat, anebo nesouhlasí-li předseda senátu se změnami podle odstavce 1, rozhodne o změně na návrh odsouzeného, státního zástupce nebo probačního úředníka nebo i bez takového návrhu předseda senátu soudu, který trest domácího vězení uložil.

(3) Na návrh odsouzeného, státního zástupce nebo probačního úředníka nebo i bez takového návrhu rozhodne předseda senátu z důležitých důvodů o změně přiměřených omezení a přiměřených povinností nebo výchovných opatření uložených odsouzenému; přitom nesmí v neprospěch odsouzeného změnit rozsah přiměřených omezení, přiměřených povinností a výchovných opatření.

(4) Na rozhodnutí o tom, zda se zruší přiměřené omezení, přiměřená povinnost, výchovné opatření nebo dohled uložený odsouzenému, kterému byl uložen trest domácího vězení, se obdobně použijí § 330 a 330a.

(5) Proti rozhodnutí podle odstavců 2 a 3 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(1) Předseda senátu může upustit od výkonu trestu domácího vězení nebo jeho zbytku, jestliže odsouzený byl nebo má být

a) vydán do cizího státu nebo předán cizímu státu podle části páté hlavy druhé zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nebo

(2) Nedojde-li k vydání odsouzeného do ciziny, k jeho předání nebo k vyhoštění podle odstavce 1, anebo vrátí-li se v těchto případech vydaný, předaný nebo vyhoštěný, rozhodne předseda senátu, že se trest domácího vězení nebo jeho zbytek vykoná.

(3) Předseda senátu může upustit od výkonu trestu domácího vězení nebo jeho zbytku též tehdy, zjistí-li, že odsouzený onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou nemocí nebo nevyléčitelnou nemocí duševní nebo z jiných obdobně závažných důvodů.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) O výkonu náhradního trestu odnětí svobody, jakož i o ponechání trestu domácího vězení v platnosti rozhodne předseda senátu na návrh státního zástupce, probačního úředníka nebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání. O tomto rozhodnutí předseda senátu vyrozumí příslušné středisko Probační a mediační služby. Proti rozhodnutí podle věty první je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(2) Výkon trestu domácího vězení se přerušuje vyhlášením rozhodnutí o výkonu náhradního trestu odnětí svobody, a to do dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí nebo rozhodnutí o ponechání trestu domácího vězení v platnosti; v případě ponechání tohoto trestu v platnosti se přiměřeně postupuje podle § 334a. O tom musí být odsouzený poučen.

(3) Pokud byl trest domácího vězení ponechán v platnosti při uložení dalších dosud neuložených přiměřených omezení nebo přiměřených povinností uvedených v § 48 odst. 4 písm. b), d) nebo h) trestního zákoníku anebo výchovných opatření uvedených v § 18 odst. 1 písm. c) nebo g) nebo § 19 odst. 1 písm. e), g) nebo h) zákona o soudnictví ve věcech mládeže, kontroluje jejich dodržování Probační a mediační služba; odsouzený je povinen v rámci sledování dodržování uloženého přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu stanoví, a dostavovat se k němu v jím určených lhůtách.

Ministerstvo spravedlnosti může vyhláškou stanovit podrobnosti kontroly výkonu trestu domácího vězení.

Trest obecně prospěšných prací odsouzený vykonává v obvodu okresního soudu, ve kterém bydlí. Se souhlasem odsouzeného může být trest vykonáván i mimo tento obvod.

Roz. 2/05 – I. – Pokud odsouzený v době od právní moci odsuzujícího rozsudku, kterým mu byl uložen trest obecně prospěšných prací, nevedl řádný život, avšak část z uloženého trestu vykonal, pak přichází v úvahu přeměnit toliko zbytek nevykonaného trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody.

II. Druh práce a místo jejich výkonu v rámci uloženého trestu obecně prospěšných prací určuje soud nařízením výkonu tohoto trestu. Odsouzený nemůže soudem stanovené podmínky výkonu tohoto trestu svévolně měnit, a pokud tak učiní a vykoná práce v rozporu s rozhodnutím soudu (např. pro jiný než určený obecní úřad), nelze takto vykonané práce pokládat za výkon nařízeného trestu obecně prospěných prací.

(1) Jakmile se stane vykonatelným rozhodnutí, podle něhož se má vykonat trest obecně prospěšných prací, předseda senátu zašle jeho opis středisku Probační a mediační služby v obvodu okresního soudu, ve kterém odsouzený bydlí, pracuje nebo se zdržuje. Pokud bylo odsouzenému zároveň uloženo přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost uvedené v § 48 odst. 4 písm. b), d) nebo h) trestního zákoníku anebo výchovné opatření uvedené v § 18 odst. 1 písm. c) nebo g) nebo § 19 odst. 1 písm. e), g) nebo h) zákona o soudnictví ve věcech mládeže, kontroluje jejich dodržování Probační a mediační služba; odsouzený je povinen v rámci sledování dodržování uloženého přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu stanoví, a dostavovat se k němu v jím určených lhůtách.

(2) Považuje-li soud výchovné spolupůsobení zájmového sdružení občanů za prospěšné, postupuje přiměřeně podle § 329 odst. 3.

Roz. 50/99 – I. Pojmem „stanovená doba“ se pro účely výkonu trestu obecně prospěšných prací (§ 45a odst. 4 tr. zák.) rozumí konkrétní časové vymezení (harmonogram) provádění výkonu tohoto trestu příslušným obecním úřadem v rámci projednání podmínek jeho výkonu s odsouzeným (§ 336 odst. 2 tr. ř.). Při vymezení této doby postupuje přitom obecní úřad tak, aby odsouzený mohl vykonat uložený trest nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy soud nařídil jeho výkon. Jen v případě, že odsouzenému není při projednání podmínek výkonu trestu obecně prospěšných prací takto vymezena doba jeho provádění, je touto „stanovenou dobou“ lhůta jednoho roku uvedená v § 45a odst. 3 tr. zák.

II. Jestliže odsouzený, aniž mu v tom něco závažného bránilo, přes výzvy příslušného orgánu nezačal v určené lhůtě vykonávat trest obecně prospěšných prací, je zřejmé, že ve stanovené době zaviněně nevykonal uložený trest a jsou tak splněny podmínky pro řízení o přeměně tohoto trestu v trest odnětí svobody. V takovém případě je nerozhodné, že zákonná roční lhůta stanovená pro výkon tohoto trestu dosud neuplynula.

III. Zahájení řízení o přeměně trestu obecně prospěšných prací nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody (§ 45a odst. 4 tr. zák., § 340b tr. ř.), popř. i nepravomocné rozhodnutí o této přeměně, není samo o sobě překážkou pro pokračování ve výkonu trestu obecně prospěšných prací Je proto povinností soudu v tomto řízení vždy zjišťovat, zda a v jakém rozsahu odsouzený ke dni rozhodnutí vykonal uložený trest obecně prospěšných prací.

IV. Rozhodnutí soudu o přeměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody je třeba doručit příslušnému obecnímu úřadu. Pokud odsouzený vykonal trest obecně prospěšných prací až poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o jeho přeměně v trest odnětí svobody, je nutné rozhodnout podle analogie § 38 odst. 2 tr. zák. o započítání vykonaného trestu obecně prospěšných prací do již přeměněného trestu odnětí svobody, a to tak, že i jen započaté dvě hodiny vykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítají za jeden den odnětí svobody.

(1) Odsouzený je povinen dostavit se na výzvu probačního úředníka v jím stanoveném termínu na středisko Probační a mediační služby k projednání podmínek výkonu trestu obecně prospěšných prací. Ve výzvě probační úředník odsouzeného upozorní na následky nesplnění této povinnosti.

(2) Po projednání podmínek výkonu trestu obecně prospěšných prací stanoví probační úředník se souhlasem odsouzeného druh a místo výkonu tohoto trestu, poskytovatele obecně prospěšných prací a den nástupu výkonu tohoto trestu; pokud má být trest obecně prospěšných prací vykonáván mimo obvod okresního soudu, ve kterém odsouzený bydlí, informuje o tom soud, který trest obecně prospěšných prací uložil. Probační úředník odsouzeného poučí o povinnosti nastoupit ve stanovený den k výkonu trestu obecně prospěšných prací ke stanovenému poskytovateli obecně prospěšných prací a upozorní jej na následky nesplnění této povinnosti.

(3) Při stanovení druhu a místa výkonu trestu obecně prospěšných prací, poskytovatele obecně prospěšných prací a dne nástupu výkonu tohoto trestu vychází probační úředník z potřeby výkonu těchto prací v obvodu okresního soudu, ve kterém odsouzený bydlí, a přihlíží ke zdravotnímu stavu odsouzeného a k tomu, aby odsouzený trest vykonával co nejblíže místu svého bydliště; přitom postupuje v součinnosti s poskytovatelem obecně prospěšných prací, u něhož budou obecně prospěšné práce vykonávány, a pokud má být trest obecně prospěšných prací vykonáván mimo obvod okresního soudu, ve kterém odsouzený bydlí, též v součinnosti se střediskem Probační a mediační služby v obvodu soudu, ve kterém má být trest obecně prospěšných prací vykonáván.

(4) Nesouhlasí-li odsouzený s podmínkami výkonu trestu obecně prospěšných prací, rozhodne o nich na návrh probačního úředníka předseda senátu soudu, který trest obecně prospěšných prací uložil. V rozhodnutí předseda senátu odsouzeného poučí o jeho povinnosti dostavit se na výzvu probačního úředníka v jím stanoveném termínu na středisko Probační a mediační služby za účelem projednání podmínek výkonu trestu obecně prospěšných prací a o jeho povinnosti dostavit se v den stanovený probačním úředníkem ke stanovenému poskytovateli obecně prospěšných prací; zároveň jej upozorní na následky nesplnění těchto povinností. Návrh podle věty první podá probační úředník i v případě, nestanoví-li pro nesouhlas odsouzeného druh a místo výkonu obecně prospěšných prací, poskytovatele obecně prospěšných prací a den nástupu výkonu tohoto trestu do jednoho měsíce od doručení opisu rozhodnutí podle odstavce 1 příslušnému středisku Probační a mediační služby.

(5) Na změnu druhu nebo místa výkonu trestu obecně prospěšných prací anebo poskytovatele obecně prospěšných prací se přiměřeně použijí odstavce 1 až 4.

(1) Při výkonu kontroly trestu obecně prospěšných prací postupuje probační úředník v součinnosti s poskytovatelem obecně prospěšných prací, u něhož jsou obecně prospěšné práce vykonávány.

(2) Nesplní-li odsouzený povinnosti stanovené v § 336a odst. 1, 2 a 4, bez závažného důvodu poruší sjednané podmínky výkonu trestu obecně prospěšných prací, zaviněně nevykonává ve stanovené době uložený trest, nedodržuje přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření, pokud bylo zároveň uloženo, nebo jinak maří výkon tohoto trestu anebo nevede řádný život, probační úředník nebo jeho prostřednictvím poskytovatel obecně prospěšných prací, u něhož jsou obecně prospěšné práce vykonávány, tuto skutečnost bezodkladně sdělí soudu, který trest obecně prospěšných prací uložil; při méně závažném porušení upozorní probační úředník odsouzeného na zjištěné nedostatky a poučí jej, že v případě opakování nebo závažnějšího porušení sjednaných podmínek výkonu trestu obecně prospěšných prací, nevykonávání uloženého trestu ve stanovené době nebo nedodržení přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření bude informovat předsedu senátu. Probační úředník soudu bez odkladu sdělí, kdy odsouzený uložený trest obecně prospěšných prací vykonal.

(1) Poskytovatelé obecně prospěšných prací sdělují své požadavky na vykonání obecně prospěšných prací středisku Probační a mediační služby v obvodu okresního soudu, ve kterém mají být obecně prospěšné práce prováděny. Zároveň jsou povinni mu sdělit každou podstatnou změnu týkající se takového požadavku. Probační a mediační služba informuje soud na jeho žádost o potřebě obecně prospěšných prací v požadovaném obvodu.

(2) Při získávání požadavků na provedení obecně prospěšných prací vhodných pro odsouzené a při výkonu trestu obecně prospěšných prací Probační a mediační služba spolupracuje s poskytovateli obecně prospěšných prací.

Na rozhodnutí o tom, zda se zruší přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost anebo výchovné opatření uložené odsouzenému, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, se obdobně použije § 330.

(1) Předseda senátu na potřebnou dobu odloží nebo přeruší výkon trestu obecně prospěšných prací, jestliže z lékařských zpráv předložených odsouzeným nebo vyžádaných s jeho souhlasem vyplývá, že v důsledku přechodného zhoršení zdravotního stavu není odsouzený schopen trest vykonat.

(2) Výkon trestu obecně prospěšných prací na těhotné ženě a matce novorozeného dítěte předseda senátu odloží nebo přeruší na dobu jednoho roku po porodu.

(3) Z jiných důležitých důvodů může předseda senátu výkon trestu obecně prospěšných prací odložit na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy rozhodnutí, kterým byl tento trest uložen, nabylo právní moci. Je-li důvodem odložení nebo přerušení výkonu trestu obecně prospěšných prací poskytování zvláštní ochrany a pomoci podle zvláštního právního předpisu, předseda senátu odloží nebo přeruší výkon trestu obecně prospěšných prací do doby ukončení poskytování zvláštní ochrany a pomoci. Příslušný orgán poskytující zvláštní ochranu a pomoc neprodleně vyrozumí předsedu senátu o ukončení jejich poskytování.

(4) Pominou-li důvody odkladu nebo přerušení, předseda senátu odklad nebo přerušení odvolá.

(5) Doba, po kterou byl výkon trestu obecně prospěšných prací odložen nebo přerušen, se nezapočítává do lhůty jednoho roku, v níž má být trest vykonán.

(6) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 4 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Zákonem č. 348/2011 Sb., byl odstavec třetí doplněn o druhou větu, která oproti větě první, která umožňuje z důležitých důvodů pouze odložit výkon trestu na pevně stanovenou dobu tří měsíců, úprava provedená nově, ve větě druhé, umožňuje nejen odložení, ale také přerušení výkonu trestu obecně prospěšných prací, je-li důvodem odložení nebo přerušení poskytování zvláštní ochrany a pomoci, a to až do doby ukončení poskytování zvláštní ochrany a pomoci.

(1) Předseda senátu odloží nebo přeruší výkon trestu obecně prospěšných prací, je-li odsouzený povolán k výkonu vojenské činné služby.

(2) Ustanovení § 339 odst. 4 a 5 se užije obdobně též u odsouzených, jimž byl výkon trestu odložen nebo přerušen podle odstavce 1.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Předseda senátu upustí od výkonu trestu obecně prospěšných prací nebo jeho zbytku, jestliže je odsouzený v důsledku změny svého zdravotního stavu dlouhodobě neschopen tento trest vykonat.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Roz. 42/08 – I. – Jestliže v době rozhodování soudu o dalším trestném činu téhož obviněného ohledně jeho dřívějšího odsouzení ještě nenastala zákonná fikce, že na obviněného, kterému byl uložen toliko trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, neboť dosud zcela nevykonal trest obecně prospěšných prací, popřípadě nebylo rozhodnuto o upuštění od výkonu tohoto trestu nebo jeho zbytku (§ 45a odst. 5 tr. zák.), pak nemůže soud rozhodující o vině obviněného oním dalším trestným činem, jímž je trestný čin krádeže, ani v rámci řešení otázky, zda uvedené dřívější odsouzení naplňuje zákonný znak „odsouzen“ nebo „potrestán“ ve smyslu § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., dospět postupem podle § 9 odst. 1 tr. ř. k závěru o vzniku fikce, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen.

II. Pokud trest obecně prospěšných prací ještě nebyl zcela vykonán, odsouzený může zavdat příčinu k jeho přeměně v trest odnětí svobody buď tím, že nevede řádný život, nebo tím, že zaviněně nevykoná tento trest ve stanovené době (§ 45a odst. 4 tr. zák.). Důvodem k přeměně mohou být obě tyto okolnosti současně, avšak postačí existence kterékoliv z nich.

Jestliže lze učinit závěr, že odsouzený nevedl v době od odsouzení do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací řádný život, je na místě přeměnit tento trest (nebo jeho nevykonaný zbytek) v trest odnětí svobody, a to bez ohledu na skutečnost, zda u odsouzeného nastala taková změna jeho zdravotního stavu, která by jinak odůvodňovala rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu obecně prospěšných prací (§ 340 odst. 1 tr. ř.).

(1) O přeměně trestu obecně prospěšných prací nebo o přeměně jeho zbytku v trest odnětí svobody, jakož i o ponechání trestu obecně prospěšných prací v platnosti při stanovení dohledu nebo dalších dosud neuložených přiměřených omezení, přiměřených povinností nebo případně výchovných opatření, rozhodne bez zbytečného odkladu předseda senátu na návrh státního zástupce, probačního úředníka, poskytovatele, u něhož jsou obecně prospěšné práce vykonávány, podaný prostřednictvím tohoto probačního úředníka, nebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání. O těchto rozhodnutích předseda senátu vyrozumí středisko Probační a mediační služby v obvodu soudu, v němž je trest obecně prospěšných prací vykonáván.

(2) Výkon trestu obecně prospěšných prací se přerušuje vyhlášením rozhodnutí o přeměně trestu obecně prospěšných prací nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody, a to do dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí nebo rozhodnutí o ponechání trestu obecně prospěšných prací v platnosti; v případě ponechání tohoto trestu v platnosti se přiměřeně postupuje podle § 336. O tom musí být odsouzený poučen.

(3) Pokud byl trest obecně prospěšných prací ponechán v platnosti při uložení dalších dosud neuložených přiměřených omezení nebo přiměřených povinností uvedených v § 48 odst. 4 písm. b), d) nebo h) trestního zákoníku anebo výchovných opatření uvedených v § 18 odst. 1 písm. c) nebo g) nebo § 19 odst. 1 písm. e), g) nebo h) zákona o soudnictví ve věcech mládeže, kontroluje jejich dodržování Probační a mediační služba; odsouzený je povinen v rámci sledování dodržování uloženého přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu stanoví, a dostavovat se k němu v jím určených lhůtách.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Jakmile se stal vykonatelným rozsudek, podle něhož je odsouzený povinen zaplatit peněžitý trest, vyzve předseda senátu odsouzeného, aby jej zaplatil do jednoho měsíce, a upozorní ho, že jinak bude peněžitý trest vymáhán nebo přeměněn v trest odnětí svobody.

(1) Na žádost odsouzeného může předseda senátu z důležitých důvodů povolit

a) odklad výkonu peněžitého trestu, a to na dobu nejvýše jednoho roku od uplynutí lhůty podle § 341, nebo

(2) Pominou-li důvody, pro které byl výkon peněžitého trestu odložen, nebo nedodržuje-li odsouzený bez závažného důvodu splátky, předseda senátu povolení odkladu nebo splátek odvolá.

Roz. 5/74 – Pověřený pracovník soudu (vymáhající úředník) není oprávněn v žádném případě povolovat splácení peněžitého trestu. Není k tomu oprávněn ani v řízení trestném, ani v řízení občanskoprávním o výkonu rozhodnutí. Povolit splácení peněžitého trestu je oprávněn pouze předseda senátu (samosoudce) v trestním řízení, a to jen za podmínek uvedených v § 342 odst. 1 písm. b) tr. ř. Bylo-li již započato řízení o výkonu rozhodnutí, je vymáhající úředník na základě usnesení předsedy senátu (samosoudce) o splácení peněžitého trestu povinen učinit podle ustanovení občanského soudního řádu příslušné návrhy umožňující odsouzenému splácení peněžitého trestu.

Nařídit výkon náhradního trestu odnětí svobody nebo jeho poměrné části lze podle § 344 odst. 2 tr. ř. se zřetelem k § 54 odst. 3 tr. zák. jen tehdy, jestliže hrozí nebezpečí, že nebude moci být peněžitý trest realizován z majetku odsouzeného nebo z jeho příjmů, z nichž by mohl být peněžitý trest zaplacen, kdyby nehrozily okolnosti vedoucí k zániku nebo k ztenčení majetku nebo příjmů.

Pro nedobytnost peněžitého trestu nastalou z jiných důvodů nelze nařídit výkon náhradního trestu odnětí svobody a je třeba upustit od výkonu peněžitého trestu (popř. jeho zbytku).

Roz. 22/77 – I. – Chyby vo vyhlásenom rozsudku, trebárs by išlo len o počítacie chyby, nemožno odstrániť opravou vyhotovenia rozsudku podľa § 131 Tr. por.; takéto chyby možno napraviť len zrušením rozsudku v opravnom konaní na základe podaného opravného prostriedku.

II. Peňažný trest nemožno uložiť, ak je zrejmé, že by bol nevymožiteľný (§ 54 ods. 1 Tr. zák.). Pri skúmaní tejto podmienky uloženia peňažného trestu treba zisťovať aj záväzky obvineného, predovšetkým rozsah jeho zákonnej vyživovacej povinnosti a rozsah povinnosti na náhradu škody, ktoré zásadne majú prednosť pred zaplatením peňažného trestu (porov. § 343 ods. 2 a § 344 ods. 1 Tr. por.).

(1) Předseda senátu upustí od výkonu peněžitého trestu nebo jeho zbytku, jestliže

a) odsouzený se v důsledku okolností na jeho vůli nezávislých stal dlouhodobě neschopným peněžitý trest zaplatit, nebo

b) by výkonem peněžitého trestu byla vážně ohrožena výživa nebo výchova osoby, o jejíž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(1) Předseda senátu nařídí, aby peněžitý trest byl vymáhán, nezaplatí-li jej odsouzený

b) do jednoho měsíce poté, co mu bylo oznámeno rozhodnutí, jímž povolený odklad nebo povolené splácení byly odvolány, nebo

(2) Vymáhání peněžitého trestu předseda senátu nenařídí, postačují-li na jeho zaplacení prostředky z peněžité záruky nebo je-li zřejmé, že by jeho vymáhání mohlo být zmařeno nebo by bylo bezvýsledné.

(3) Bylo-li nařízeno vymáhání peněžitého trestu, jehož výkon je zajištěn na majetku odsouzeného, na jeho úhradu se přednostně užije zajištěný majetek.

(4) Při správě placení peněžitého trestu se postupuje podle daňového řádu, s výjimkou ustanovení o posečkání daně a rozložení její úhrady na splátky. Peněžitý trest vymáhá celní úřad.

(1) Předseda senátu zašle po marném uplynutí lhůty uvedené v § 343 odst. 1 celnímu úřadu opis rozsudku, jímž byl uložen peněžitý trest, a nařízení jeho vymáhání. Předseda senátu zároveň vyrozumí celní úřad o majetku odsouzeného, který je zajištěn pro účely výkonu peněžitého trestu, a uvede, zda se jedná o majetkovou trestní sankci podle zákona o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí.

(2) Předseda senátu neprodleně vyrozumí celní úřad o všech skutečnostech podstatných pro placení peněžitého trestu, zejména o upuštění od jeho výkonu a o přeměně peněžitého trestu nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody.

b) po přeměně peněžitého trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody byla část peněžitého trestu zaplacena,

c) vymáhání peněžitého trestu by mohlo být zmařeno a z jakých důvodů,

d) došlo ke zpeněžení majetku odsouzeného zajištěného za účelem výkonu peněžitého trestu,

e) průběh vymáhání ukazuje, že výtěžek, kterého jím bude dosaženo, nepostačí ani ke krytí jeho nákladů, nebo

(1) O přeměně peněžitého trestu nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody rozhodne předseda senátu mimo veřejné zasedání; před rozhodnutím umožní odsouzenému, aby se k věci vyjádřil. Ve veřejném zasedání rozhodne tehdy, pokud o to odsouzený výslovně požádá.

(2) Odsouzený může odvrátit výkon trestu odnětí svobody, na který byl přeměněn peněžitý trest nebo jeho zbytek, tím, že peněžitý trest nebo jeho část zaplatí. Nebyl-li peněžitý trest zaplacen zcela nebo byla-li po přeměně peněžitého trestu zaplacena alespoň částka odpovídající jedné denní sazbě, rozhodne předseda senátu o tom, jakou část přeměněného trestu odnětí svobody je třeba vykonat.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

Roz. 32/67 – Od výkonu peněžitého trestu nelze upustit (§ 344 odst. 1 tr. ř.) proto, že obviněný podporuje ze svého platu rodinu družky, jestliže k jejím dětem nemá zákonnou vyživovací povinnost.

Roz. 39/99 – Při rozhodování o zápočtu vazby u odsouzeného k nepodmíněnému tretu odnětí svobody (§ 38 odst. 1 tr. zák.), jehož vazbě na území České republiky předcházela vazba, popřípadě jiné omezení na svobodě pro týž skutek v cizině, je třeba opatřit podklady pro zjištění, po jakou dobu byla osobní svoboda odsouzeného v cizině omezena, a tuto dobu podle § 22 odst. 1 tr. zák. do uloženého trestu započítat.

Roz. 25/00 – I. Neučinil-li soud rozhodnutí o tom, že peněžitá záruka trvá až do dne, kdy odsouzený zaplatí peněžitý trest, a odsouzený, kterému byl pravomocně uložen tento trest, sám nepožádá, aby záruky, kterou složil, bylo použito k jeho zaplacení, je třeba peněžitou záruku zrušit.

II. Podle § 344 odst. 3 tr. ř. může odsouzený odvrátit výkon náhradního trestu nebo jeho poměrné části zaplacením peněžitého trestu (jeho poměrné části) kdykoliv, tj. i poté, co již skutečně začal vykonávat náhradní trest odnětí svobody (jeho poměrnou část).

Roz. 33/22 – O přeměně peněžitého trestu nebo jeho zbytku v trest odnětí svobody může rozhodnout podle § 344 odst. 1 tr. ř. pouze předseda senátu (samosoudce), nikoli vyšší soudní úředník.

(1) Je-li obviněný stíhán pro trestný čin, za který je třeba vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a poměrům obviněného očekávat uložení peněžitého trestu, nebo byl-li takový trest uložen a je třeba zajistit jeho výkon, může soud a v přípravném řízení státní zástupce zajistit určenou část majetku obviněného. K zajištění nelze užít majetek, který je podle zvláštního právního předpisu vyloučen z výkonu rozhodnutí o zajištění.

(3) Na rozhodování o zajištění výkonu peněžitého trestu a postup při zajištění se jinak užije § 47 odst. 4 až 6 a § 47 odst. 8 obdobně.

(1) Soud a v přípravném řízení státní zástupce zajištění zruší nebo omezí, pomine-li důvod, pro který byla určená část majetku zajištěna, nebo není-li zajištění třeba v rozsahu, v němž bylo nařízeno.

(2) Z důležitých důvodů může soud a v přípravném řízení státní zástupce na návrh obviněného povolit provedení úkonu, který se týká zajištěného majetku.

(3) Obviněný má právo kdykoliv po právní moci usnesení o zajištění žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti musí soud a v přípravném řízení státní zástupce neprodleně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji obviněný, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má, pokud jde o povolení provedení úkonu, zrušení nebo omezení zajištění, odkladný účinek.

Stal-li se rozsudek, jímž byl uložen trest propadnutí celého majetku nebo jeho části, vykonatelným, zašle předseda senátu organizační složce státu, které podle zvláštního zákona přísluší hospodaření s majetkem státu, opis rozsudku bez odůvodnění k provedení tohoto trestu. Předseda senátu zároveň uvede, zda jde o majetkovou trestní sankci.

(1) Vzniknou-li při provádění trestu propadnutí majetku pochybnosti, zda se tento trest na určité prostředky nebo věci vztahuje vzhledem k tomu, že je jich nezbytně třeba k ukojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat, rozhodne o tom předseda senátu na návrh organizační složky státu, které podle zvláštního zákona přísluší hospodaření s majetkem státu, anebo na žádost odsouzeného nebo osoby, o jejíž výživu nebo výchovu jde. Takovou žádost je možno podat jen do tří měsíců ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci, a jde-li o prostředky nebo věci, které byly prováděním trestu propadnutí majetku postiženy teprve později, do jednoho měsíce od doby, kdy se tak stalo.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(3) Opis pravomocného usnesení uvedeného v odstavci 1 zašle předseda senátu organizační složce státu, které podle zvláštního zákona přísluší hospodaření s majetkem státu.

(4) Vlastnické právo třetí osoby k prostředkům a věcem postiženým při provádění trestu propadnutí majetku nelze uplatnit podle odstavce 1, nýbrž toliko podle předpisů občanskoprávních.

(1) Je-li obviněný stíhán pro trestný čin, za který vzhledem k povaze a závažnosti činu a poměrům obviněného třeba očekávat uložení trestu propadnutí majetku, nebo byl-li takový trest uložen a je třeba zajistit jeho výkon, může soud a v přípravném řízení státní zástupce majetek obviněného nebo jeho určenou část zajistit. Soud zajistí majetek obviněného nebo jeho určenou část vždy, uložil-li trest propadnutí majetku rozsudkem, který dosud nenabyl právní moci. K zajištění nelze užít majetek, který je podle zvláštního právního předpisu vyloučen z výkonu rozhodnutí o zajištění.

Roz. 7/86 – Ustanovení § 347 odst. 1 věta druhá tr. ř., podle něhož soud zajistí majetek obviněného vždy, uložil-li trest propadnutí majetku rozsudkem, který dosud nenabyl právní moci, se vztahuje i na případ, kdy byl uložen trest propadnutí pouze části majetku. I v takovém případě se zajišťuje celý majetek obviněného. Jedině v případě, že soud uložil trest propadnutí část majetku určené nikoli podílem, ale uvedením jednotlivých majetkových kusů, lze zajištění omezit pouze na tyto majetkové kusy.

Roz. 55/95 – I. Jestliže státní zástupce v přípravném řízení zajistí majetek obviněného podle § 347 odst. 1 tr. ř. a jestliže proti takovému usnesení je podána stížnost, rozhoduje o ní soud, jehož příslušnost vyplývá z ustanovení § 146a tr. ř. Pro určení příslušnosti v takovém případě nemá význam ustanovení § 26 tr. ř.

Roz. 12/18 – Při ukládání trestu propadnutí majetku (celého nebo jeho části) je soud povinen respektovat kromě obecných hledisek vymezených v § 39 tr. zákoníku též rozsah a hodnotu majetku, který patří pachateli, aby měl alespoň rámcovou představu o dopadu tohoto trestu do majetkových poměrů pachatele a dalších osob (rodinných příslušníků pachatele apod.), jejichž oprávněných zájmů se uložený trest dotýká. Všechny okolnosti rozhodné pro uložení trestu propadnutí majetku, k nimž je třeba opatřit potřebné důkazy, pak musí soud vzít v úvahu i s přihlédnutím k tomu, zda vysloví propadnutí celého majetku pachatele nebo jen jeho části, případně jak velké části, a jestli uloží i jiný druh trestu přípustný vedle propadnutí majetku.

Státní zástupce je oprávněn už v obžalobě navrhnout uložení trestu propadnutí majetku (nebo jiného konkrétního druhu trestu). I když tak neučiní, je povinen zajistit, aby byly již v přípravném řízení náležitě objasněny osobní a majetkové poměry pachatele (obviněného), pokud reálně přichází v úvahu, že soud uloží trest propadnutí majetku nebo jiný trest, který pachatele postihne na majetku (§ 39 odst. 7 tr. zákoníku). V takovém případě nestačí jen zajistit majetek pachatele (obviněného) podle § 347 tr. ř.

(1) Zajištění postihuje veškerý majetek obviněného nebo jeho určenou část, včetně plodů a užitků, které z nich plynou. Zajištění celého majetku se vztahuje i na majetek, který obviněný nabude po zajištění.

(2) Na rozhodování o zajištění majetku a postup při zajištění se jinak užije § 47 odst. 4 až 6 a § 47 odst. 8 obdobně.

(1) Soud a v přípravném řízení státní zástupce zajištění zruší nebo omezí, pomine-li důvod, pro který byly majetek nebo jeho určená část zajištěny, nebo není-li zajištění třeba v rozsahu, v němž bylo nařízeno.

(2) Z důležitých důvodů může soud a v přípravném řízení státní zástupce na návrh obviněného povolit provedení úkonu, který se týká zajištěného majetku.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má, pokud jde o povolení provedení úkonu, zrušení nebo omezení zajištění, odkladný účinek.

Roz. 35/84 – Při zrušení zajištění majetku obviněného podle § 349 tr. ř. není soud oprávněn žádným způsobem omezovat dispoziční právo obviněného s majetkem, zejména není oprávněn vyslovit, že se takový majetek uvolňuje pro uspokojení nároku poškozeného na náhradu škody.

Opis rozsudku bez odůvodnění, jímž byl vysloven trest propadnutí věci, nebo jímž bylo vysloveno propadnutí náhradní hodnoty, zašle předseda senátu organizační složce státu, které podle zvláštního zákona přísluší hospodaření s majetkem státu. Předseda senátu zároveň uvede, zda jde o majetkovou trestní sankci. Byla-li věc, na kterou se vztahuje trest propadnutí věci anebo na kterou se vztahuje vyslovení propadnutí náhradní hodnoty, zajištěna, učiní předseda senátu opatření, aby bylo takové organizační složce svěřeno nakládání s ní, pokud taková organizační složka doposud správu zajištěné věci nebo náhradní hodnoty nevykonává.

(1) Předseda senátu rozhodne ihned po právní moci rozsudku, jímž byl odsouzenému uložen trest zákazu činnosti, o započtení doby, po kterou bylo odsouzenému před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě opatření státního orgánu nesměl již tuto činnost vykonávat anebo ji nemohl vykonávat, protože se k tomu zavázal pro účely podmíněného odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněného zastavení trestního stíhání, do doby výkonu uloženého trestu zákazu činnosti.

(2) O podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti rozhoduje předseda senátu na návrh odsouzeného ve veřejném zasedání; zamítnout návrh pouze z důvodu, že dosud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, může též předseda senátu mimo veřejné zasedání. Zájmové sdružení občanů se může připojit k návrhu odsouzeného, nabídne-li převzetí záruky za dovršení jeho nápravy. Byl-li návrh odsouzeného zamítnut, může jej opakovat až po uplynutí šesti měsíců ode dne nabytí právní moci zamítavého rozhodnutí; to neplatí, byl-li zamítnut pouze z důvodu, že doposud neuplynula lhůta stanovená v zákoně pro podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti.

(3) Rozhodnutí o tom, že se podmíněně upouští od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, může se souhlasem státního zástupce učinit předseda senátu mimo veřejné zasedání.

(4) Na rozhodnutí o tom, zda se odsouzený, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, osvědčil, ponechá se podmíněné upuštění v platnosti nebo se zbytek trestu zákazu činnosti vykoná, se obdobně použije § 330.

(5) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 a 2 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek. Proti rozhodnutí podle odstavce 3 je přípustná stížnost jen proti výroku o stanovení délky zkušební doby.

Účelem trestu zákazu činnosti je znemožnit pachateli trestného činu, jehož se dopustil v souvislosti s výkonem určitého povolání nebo funkce, aby takový trestný čin v budoucnu opětovně nespáchal. Soud tedy může pachateli uložit pouze takový druh zákazu činnosti, který souvisí s trestným činem, kterého se pachatel dopustil.

Roz. 42/67 – Podmínkou pro uložení trestu zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zák. je, aby se pachatel právě v souvislosti s touto činností dopustil trestného činu. Účel trestu zákazu činnosti spočívá v tom, zabránit pachateli vykonávat jen takovou činnost (zaměstnání, povolání nebo funkci), která mu dává příležitost k páchání trestných činů určitého druhu.

Roz. 8/69 – Trest zákaz činnosti začíná zásadně právní mocí rozsudku. Doba, po níž odsouzený k tomuto trestu uložený zákaz nerespektuje, neprodlužuje dobu výkonu tohoto trestu. Tuto dobu prodlužuje pouze výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, pokud vedle byl uložen zákaz činnosti (§ 49 odst. 3 tr. zák.).

Zákonné podmínky pro podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti podle § 61 odst. 3 tr. zák. nejsou splněny, nerespektoval-li odsouzený během výkonu tohoto trestu vyslovený zákaz. Porušování uloženého zákazu může podle okolností zakládat i trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák.

Roz. 49/76 – I. – Při stanovení poloviny vykonané části trestu zákazu činnosti pro potřebu rozhodnutí o podmíněném upuštění o výkonu zbytku tohoto trestu se postupně uložené a dosud nevykonané tresty zákazu činnosti (za předpokladu, že jde o zákaz téže činnosti) sčítají.

II. Bylo-li rozhodnuto, že se vykoná zbytek trestu zákazu činnosti, od jehož výkonu bylo podmíněně upuštěno, je opětovné upuštění od výkonu zbytku tohoto trestu vyloučeno. To platí i tehdy, jestliže k tomuto zbytku zákazu činnosti přibude další zákaz činnosti stejného obsahu, od jehož výkonu dosud nebylo podmíněně upuštěno.

Roz 43/88 – Žádost o podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti nelze zamítnout jen s odkazem na závažný následek činu, hrubé porušení pravidel silničního provozu a nekritický postoj obviněného k trestné činnosti, který se projevoval v řízení o trestném činu, pro který byl trest uložen.

Při rozhodování o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel se soud nemůže zabývat zkoumáním tělesné a duševní schopnosti obviněného k řízení motorových vozidel. Rozhodnutí o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu má v takovém případě jen ten význam, že pravomocný rozsudek, jímž byl trest zákazu činnosti uložen, již nebrání opětnému získání řidičského oprávnění; toto oprávnění však takovým rozhodnutím soudu není nahrazeno.

(1) O uložení zákazu pobytu uvědomí předseda senátu obecní úřad a policejní orgán, na jejichž obvod se zákaz vztahuje, jakož i obecní úřad a policejní orgán, v jejichž obvodě má odsouzený trvalé bydliště.

(2) Jestliže odsouzený pracuje v obvodě, na který se vztahuje zákaz pobytu, uvědomí předseda senátu též organizaci, u které je obviněný v pracovním poměru.

(3) Z důležitých důvodů může policejní orgán v místě jeho bydliště nebo pobytu povolit odsouzenému návštěvu místa nebo obvodu, na který se vztahuje zákaz pobytu.

(4) Po dobu, po kterou odsouzený vykonává vojenskou činnou službu, se trest zákazu pobytu nevykonává. Jestliže odsouzený nespáchal ve výkonu této služby žádný trestný čin a konal řádně vojenskou službu, předseda senátu od výkonu trestu zákazu pobytu nebo jeho zbytku upustí. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(5) Na řízení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu pobytu, jakož i na řízení o nařízení výkonu zbytku tohoto trestu se obdobně použije § 350. Na rozhodnutí o tom, zda se zruší uložené přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost anebo výchovné opatření, se obdobně použije § 330.

(6) Rozhodnutí o uložení přiměřených omezení osobě, které byl trest zákazu pobytu uložen vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, činí ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu byl trest odnětí svobody naposledy vykonáván. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Trest zákazu pobytu v trvání od jednoho roku až do deseti let může soud uložit pachateli úmyslného trestného činu, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo páchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; tento druh trestu se však nesmí vztahovat na místo nebo obvod, ve kterém má pachatel trvalý pobyt.

(1) Předseda senátu rozhodne ihned po právní moci rozsudku, jímž byl odsouzenému uložen trest zákazu držení a chovu zvířat, o započtení doby, po kterou bylo na základě rozhodnutí nebo opatření orgánu veřejné moci odsouzenému před právní mocí rozsudku znemožněno držet nebo chovat zvířata, která jsou předmětem zákazu, anebo o ně pečovat, nebo je nemohl držet nebo chovat anebo o ně pečovat, protože se k tomu zavázal pro účely podmíněného odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněného zastavení trestního stíhání, do doby výkonu uloženého trestu zákazu držení a chovu zvířat. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost.

(2) Předseda senátu může na návrh odsouzeného stanovit přiměřenou lhůtu k zajištění péče o zvíře, které drží, chová nebo o které pečuje a které je předmětem trestu zákazu držení a chovu zvířat. Tuto lhůtu může předseda senátu na návrh odsouzeného opakovaně prodloužit. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.

(3) Na řízení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu držení a chovu zvířat, jakož i na řízení o nařízení výkonu zbytku tohoto trestu se obdobně použije § 350.

(1) Jakmile se stane vykonatelným rozhodnutí, podle něhož se má vykonat trest zákazu držení a chovu zvířat, předseda senátu zašle jeho opis krajské veterinární správě, v jejímž obvodu odsouzený bydlí nebo, nemá-li odsouzený stálé bydliště, v jejímž obvodu se zdržuje nebo pracuje. Předseda senátu zašle krajské veterinární správě rovněž opis rozhodnutí o zápočtu podle § 350aa odst. 1, o stanovení lhůty k zajištění péče o zvíře a její prodloužení podle § 350aa odst. 2, a o upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu držení a chovu zvířat nebo o nařízení výkonu zbytku tohoto trestu. Jestliže odsouzený v rámci výkonu zaměstnání nebo povolání pečuje o zvířata, která jsou předmětem zákazu držení a chovu zvířat, nebo s nimi pracuje, uvědomí předseda senátu též organizaci, u které je obviněný v pracovním nebo obdobném poměru.

(2) Krajská veterinární správa provádí namátkovou kontrolu obydlí, jiných prostor a pozemků, které odsouzený vlastní nebo užívá anebo kde se zdržuje; odsouzený je povinen za tímto účelem umožnit vstup do obydlí a jiných prostor a na pozemky a strpět úkony bezprostředně související s touto kontrolou.

(3) Nedodržuje-li odsouzený zákaz držení a chovu zvířat, sdělí tuto skutečnost krajská veterinární správa bezodkladně Policii České republiky.

Jde o ustanovení vložená zákonem č. 114/2020 Sb., že jde o reakci, kdy týmž zákonem byla do ustanovení trestního zákoníku vložena ustanovení k zákazu držení a chovu zvířat a výkon trestu zákazu držení a chovu zvířat – § 74a a 74b tr. zákoníku.

(1) Jakmile nabyde právní moci rozsudek, kterým byl uložen trest vyhoštění, předseda senátu zašle nařízení výkonu trestu Policii České republiky a vyzve zároveň odsouzeného, aby z České republiky neprodleně vycestoval.

(2) Nehrozí-li obava, že odsouzený, který je na svobodě, se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může mu předseda senátu poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání jeho záležitostí. Tato lhůta nesmí být delší než jeden měsíc ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci.

(3) Lhůtu uvedenou v odstavci 2 může předseda senátu na žádost odsouzeného i opakovaně prodloužit, nejdéle však na 180 dnů ode dne, kdy rozsudek nabyl právní moci, jestliže odsouzený prokáže, že učinil všechny úkony potřebné k obstarání cestovních dokladů a dalších náležitostí potřebných k vycestování, avšak dosud nemůže z České republiky vycestovat.

(4) Požádal-li odsouzený k trestu vyhoštění o udělení mezinárodní ochrany podle zvláštního právního předpisu⁴⁾, a nejde-li o případy, kdy jako žadatel není oprávněn setrvat na území České republiky, předseda senátu odloží výkon trestu vyhoštění. O odložení výkonu trestu vyhoštění z tohoto důvodu předseda senátu vyrozumí orgán příslušný k řízení o udělení mezinárodní ochrany podle zvláštního právního předpisu⁴⁾ a zároveň jej požádá, aby mu neprodleně po ukončení řízení oznámil, jakým způsobem bylo o žádosti rozhodnuto.

(5) Byla-li odsouzenému k trestu vyhoštění udělena doplňková ochrana podle zvláštního právního předpisu⁴⁾ nebo zvláštní ochrana a pomoc podle zvláštního právního předpisu, předseda senátu odloží výkon trestu vyhoštění na dobu jejího udělení. O odložení výkonu trestu vyhoštění z tohoto důvodu předseda senátu vyrozumí orgán příslušný k udělení doplňkové ochrany podle zvláštního právního předpisu⁴⁾ nebo orgán příslušný k poskytování zvláštní ochrany a pomoci podle zvláštního právního předpisu a zároveň je požádá, aby mu neprodleně oznámily skutečnost, že doplňková ochrana odsouzenému zanikla nebo mu byla odňata nebo že poskytování zvláštní ochrany a pomoci bylo ukončeno.

Tento druh trestu může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. Zákonem č. 348/2011 Sb., došlo k doplnění odst. 5 v souvislosti s poskytováním zvláštní ochrany a pomoci podle zvláštního právního předpisu.

Roz. 39/03 – Probíhající azylové řízení (podle zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů) nebrání výkonu trestu vyhoštění. Soud nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu v tomto řízení, ale sám posoudí existenci právních překážek bránících výkonu vyhoštění též z hlediska závazků České republiky vyplývajících zejména z příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání (publikované pod č. 143/1988). Mezi právní překážky realizace trestu vyhoštění patří i další okolnosti, pro které trest vyhoštění uložit nelze (§ 57 odst. 1, 3 tr. zák.), pokud nastaly po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen. Vznik a existence uvedených skutečností jsou pak důvody, pro které soud upustí od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h tr. ř.

Zahájení řízení o udělení azylu u odsouzeného, jemuž byl uložen trest vyhoštění, samo o sobě důvodem vyhošťovací vazby není a bez dalších okolností důvody vyhošťovací vazby podle § 350c odst. 1 tr. ř. nenaplňuje. Tyto důvody jsou dány toliko konkrétními skutečnostmi, nasvědčujícími obavě, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění.

Roz. 20/11 – I. – Právní mocí rozsudku, jímž byl uložen časově určitý druh trestu vyhoštění, nastává počátek výkonu tohoto trestu jen v případě, že se odsouzený v tomto okamžiku již nachází mimo území České republiky. Pokud se odsouzený naopak nachází na území České republiky, započne výkon trestu vyhoštění až od okamžiku, kdy skutečně opustí území České republiky. Lhůta, kterou mu soud poskytl k obstarání jeho záležitostí podle § 350b odst. 2, resp. odst. 3 tr. ř., se do doby výkonu trestu vyhoštění nezapočítává.

III. Doba, po kterou se odsouzený v průběhu výkonu trestu vyhoštění zdržuje na území České republiky, byť tím maří jeho výkon, se započítává do doby výkonu trestu vyhoštění. Uvedené platí, jestliže výkon trestu vyhoštění již započal, tzn. odsouzený opustil území České republiky a poté na něm v rozporu s uloženým trestem vyhoštění znovu pobýval.

Roz. 53/13 – Jestliže odsouzený v průběhu výkonu trestu vyhoštění neoprávněně pobývá na území České republiky, tak doba, po kterou maří výkon tohoto trestu, a tedy se dopouští trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 písm. b) tr. zákoníku, se mu započítává do doby jeho výkonu (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. Tpjn 304/2010, uveřejněné pod č. 20/2011-III. Sb. rozh. tr.).

Do doby výkonu trestu vyhoštění se naopak nezapočítává doba výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody, který byl odsouzenému uložen za tento trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, popř. i za jiný trestný čin, ani doba předchozího výkonu vazby.

(1) Hrozí-li obava, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění, může předseda senátu rozhodnout o vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby, nerozhodne-li o jejím nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou.

(2) Nevyplývá-li z odstavce 1 jinak, na řízení o vyhošťovací vazbě a její nahrazení zárukou, slibem nebo peněžitou zárukou se užijí ustanovení hlavy čtvrté oddílu prvního.

(3) Byl-li odsouzený vzat podle odstavce 1 do vyhošťovací vazby, požádá předseda senátu, pokud je to třeba, o zajištění cestovních dokladů potřebných k výkonu trestu vyhoštění Policii České republiky.

Roz. 37/01 – Lhůty stanovené v ustanovení § 71 tr ř. pro trvání vazby, resp. pro její prodloužení platí také pro trvání vyhošťovací vazby (§ 350c odst. 1, 2 tr. ř.).

Roz. 56/02 – Vzetí odsouzeného do vyhošťovací vazby (§ 350c odst. 1 tr. ř.) nezakládá samo o sobě důvod nutné obhajoby podle § 36a odst. 1 písm. c) tr. ř.

Roz. 59/08 – O propuštění odsouzeného z vyhošťovací vazby rozhoduje soud podle § 350c odst. 2 a § 73b odst. 3 tr. ř. usnesením (§ 119 odst. 1, § 134 a násl. tr. ř.). Nemůže tak učinit pouhým příkazem k propuštění odsouzeného z této vazby. To neplatí v případě, jde-li o propuštění z vyhošťovací vazby v souvislosti s předáním odsouzeného k vlastnímu výkonu trestu vyhoštění (§ 350f odst. 1 tr. ř.), kde postačí příkaz k propuštění z takové vazby.

Roz. 20/11 – II – Doba, po kterou byl odsouzený ve vyhošťovací vazbě (§ 350c tr. ř.), se započítává do doby výkonu trestu vyhoštění.

Jestliže se na odsouzeném, kterému byl pravomocně uložen trest vyhoštění, vykonává trest odnětí svobody, vyrozumí předseda senátu o nařízení výkonu trestu vyhoštění též příslušnou věznici. Policii České republiky v nařízení výkonu trestu podle § 350b odst. 1 zároveň požádá, pokud je to třeba, o zajištění cestovních dokladů potřebných k výkonu trestu vyhoštění tak, aby tento trest bezprostředně navazoval na výkon trestu odnětí svobody.

Jestliže se rozhodne o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku, o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nebo o účasti na amnestii, jíž se promíjí zbytek trestu odnětí svobody u odsouzeného, kterému byl uložen trest vyhoštění, vyrozumí předseda senátu ihned bez ohledu na právní moc takového rozhodnutí soud příslušný k výkonu trestu vyhoštění a Policii České republiky.

(1) Byl-li odsouzený vzat do vyhošťovací vazby nebo vykonává-li trest odnětí svobody, zajistí jeho vycestování z území České republiky Policie České republiky, která po dohodě s předsedou senátu odsouzeného ve věznici převezme.

(2) Náklady spojené s výkonem vyhoštění, pokud je neuhradí odsouzený, s výjimkou nákladů výkonu vazby, hradí Policie České republiky.

(1) Jestliže v době, kdy soud přistoupí k nařízení výkonu trestu vyhoštění, se odsouzený již na území České republiky nenachází, předseda senátu zašle nařízení výkonu trestu Policii České republiky a další úkony neprovádí.

(2) Nebyl-li občan Evropské unie anebo jeho rodinný příslušník⁵⁾ bez ohledu na státní příslušnost vyhoštěn do dvou let od pravomocného uložení trestu vyhoštění, předseda senátu ověří, zda nenastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit.

Přerušení výkonu trestu vyhoštění a upuštění od výkonu trestu vyhoštění

(1) Předseda senátu může z důležitých důvodů na potřebnou dobu přerušit výkon trestu vyhoštění. Pominou-li důvody přerušení, předseda senátu přerušení odvolá.

(2) Doba, po kterou byl výkon trestu vyhoštění přerušen, se nezapočítává do doby výkonu trestu.

(4) Od výkonu trestu vyhoštění nebo jeho zbytku předseda senátu upustí, jestliže po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen, nastaly skutečnosti, pro které trest vyhoštění nelze uložit. Je-li odsouzený ve vyhošťovací vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, vyrozumí předseda senátu o pravomocném upuštění od výkonu trestu vyhoštění příslušnou věznici.

(5) Proti rozhodnutí podle odstavce 4 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Výkon trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

(1) Jakmile rozhodnutí, podle něhož se má vykonat trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, nabude právní moci, předseda senátu zašle jeho opis středisku Probační a mediační služby v obvodu okresního soudu, ve kterém odsouzený bydlí, a nemá-li stálé bydliště, v jehož obvodu se zdržuje nebo pracuje.

(2) Odsouzený je povinen dostavit se na výzvu probačního úředníka v jím stanoveném termínu na příslušné středisko Probační a mediační služby za účelem projednání podmínek výkonu trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Ve výzvě jej upozorní i na následky nesplnění této povinnosti.

(3) Probační úředník stanoví se souhlasem odsouzeného podmínky výkonu trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Považuje-li za potřebné stanovit odsouzenému povinnost dostavovat se podle jeho pokynů k určenému útvaru Policie České republiky, stanoví konkrétní podmínky po dohodě s Policií České republiky. Při stanovení a kontrole podmínek výkonu tohoto trestu postupuje probační úředník v součinnosti s příslušným útvarem Policie České republiky, k němuž se má odsouzený v určené době dostavovat. Probační úředník poučí odsouzeného o povinnosti dostavovat se podle jeho pokynů na středisko Probační a mediační služby nebo k určenému útvaru Policie České republiky a upozorní ho na následky nesplnění této povinnosti.

(4) Nesouhlasí-li odsouzený s podmínkami výkonu trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, rozhodne o nich na návrh probačního úředníka předseda senátu soudu, který trest uložil. V rozhodnutí předseda senátu odsouzeného poučí o jeho povinnosti dostavit se na výzvu probačního úředníka v jím stanoveném termínu na středisko Probační a mediační služby nebo k určenému útvaru Policie České republiky; zároveň ho upozorní na následky nesplnění této povinnosti.

Na řízení o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, jakož i na řízení o nařízení výkonu zbytku tohoto trestu, se obdobně použije § 350.

(1) Jakmile se stane vykonatelným rozhodnutí, kterým byl odsouzenému uložen dohled, zašle předseda senátu jeho opis středisku Probační a mediační služby, v jehož obvodu odsouzený bydlí, pracuje nebo se zdržuje.

(2) Pokud bylo odsouzenému zároveň uloženo přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost uvedené v § 48 odst. 4 písm. b), d) nebo h) trestního zákoníku anebo výchovné opatření uvedené v § 18 odst. 1 písm. c) nebo g) nebo v § 19 odst. 1 písm. e), g) nebo h) zákona o soudnictví ve věcech mládeže, kontroluje jejich dodržování Probační a mediační služba; odsouzený je povinen v rámci sledování dodržování uloženého přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu stanoví, a dostavovat se k němu v jím určených lhůtách.

(3) Považuje-li to předseda senátu za potřebné, požádá Probační a mediační službu, aby v pravidelných termínech, které předseda senátu stanoví, probační úředník vykonávající dohled informoval soud o průběhu výkonu dohledu, dodržování uložených podmínek, probačního plánu, přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti nebo výchovného opatření odsouzeným a o jeho poměrech.

(4) Pokud odsouzený, kterému byl uložen dohled, poruší závažným způsobem nebo opakovaně podmínky dohledu nebo probační plán, nedodržuje přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření, jejichž kontrolu vykonává Probační a mediační služba, neposkytne probačnímu úředníku součinnost anebo se k němu v jím určené lhůtě nedostaví, informuje o tom probační úředník bez zbytečného odkladu předsedu senátu. Při méně závažném porušení upozorní probační úředník odsouzeného na zjištěné nedostatky a poučí jej, že v případě opakování nebo závažnějšího porušení uložených podmínek nebo probačního plánu, nedodržení přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti nebo výchovného opatření, neposkytnutí součinnosti nebo nedostavení se k němu bude informovat předsedu senátu.

(5) Shledá-li probační úředník, že jsou dány podmínky pro rozhodnutí o osvědčení, zrušení uloženého přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti, výchovného opatření nebo dohledu, přeměně trestu nebo jeho zbytku, výkonu náhradního trestu odnětí svobody, nařízení výkonu trestu nebo jeho zbytku anebo o tom, zda se odsouzenému, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno, ukládá trest, podá soudu návrh na vydání takového rozhodnutí.

Kontrola přiměřených omezení, přiměřených povinností a výchovných opatření probačním úředníkem

(1) Jakmile se stane vykonatelným rozhodnutí, kterým bylo odsouzenému uloženo přiměřené omezení nebo přiměřená povinnost uvedené v § 48 odst. 4 písm. b), d) nebo h) trestního zákoníku anebo výchovné opatření uvedené v § 18 odst. 1 písm. c) nebo g) anebo v § 19 odst. 1 písm. e), g) nebo h) zákona o soudnictví ve věcech mládeže, může předseda senátu zaslat jeho opis středisku Probační a mediační služby, v jehož obvodu odsouzený bydlí, pracuje nebo se zdržuje, považuje-li to s ohledem na způsob jejich kontroly za vhodné.

(2) Předseda senátu zároveň pověří Probační a mediační službu sledováním dodržování uloženého přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření, a může požádat, aby v pravidelných termínech, které zároveň stanoví, informoval probační úředník soud o dodržování uloženého přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti nebo výchovného opatření; odsouzený je povinen v rámci sledování dodržování uloženého přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu stanoví, a dostavovat se k němu v jím určených lhůtách.

(3) Pokud odsouzený závažným způsobem nebo opakovaně nedodržuje přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření, jejichž kontrolou byla pověřena Probační a mediační služba, neposkytne probačnímu úředníku součinnost anebo se k němu v jím určené lhůtě nedostaví, informuje o tom probační úředník bez zbytečného odkladu předsedu senátu. Při méně závažném porušení upozorní probační úředník odsouzeného na zjištěné nedostatky a poučí jej, že v případě opakování nebo závažnějšího nedodržení přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti nebo výchovného opatření, neposkytnutí součinnosti nebo nedostavení se k němu bude informovat předsedu senátu.

(4) Shledá-li probační úředník, který sleduje dodržování uloženého přiměřeného omezení nebo přiměřené povinnosti anebo výchovného opatření, že jsou dány podmínky pro rozhodnutí o osvědčení, zrušení uloženého přiměřeného omezení, přiměřené povinnosti nebo výchovného opatření, přeměně trestu nebo jeho zbytku, nařízení výkonu trestu nebo jeho zbytku anebo o tom, zda se odsouzenému, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno, ukládá trest, podá soudu návrh na vydání takového rozhodnutí.

(5) Odstavce 1 až 4 se nepoužijí, byl-li rozhodnutím uvedeným v odstavci 1 zároveň uložen dohled, trest domácího vězení nebo trest obecně prospěšných prací.

O promlčení výkonu trestu rozhoduje na návrh odsouzeného nebo i bez takového návrhu předseda senátu. Proti tomuto rozhodnutí může státní zástupce podat stížnost, která má odkladný účinek; proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu může podat stížnost též odsouzený.

(1) Výkon ochranného léčení nařídí předseda senátu zdravotnickému zařízení, v němž má být ochranné léčení vykonáno. Jestliže však ochranné léčení bylo uloženo vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody a ve věznici jsou k výkonu takového léčení dány podmínky, může předseda senátu nařídit, aby ochranné léčení bylo vykonáváno během výkonu trestu odnětí svobody. Spolu s nařízením výkonu ochranného léčení zašle předseda senátu i opis rozhodnutí, kterým bylo ochranné léčení uloženo, a znalecký posudek, opis protokolu o výslechu znalce nebo opis lékařské zprávy o zdravotním stavu osoby, které bylo uloženo ochranné léčení, pokud byly v průběhu trestního řízení opatřeny.

(2) Je-li osoba, které bylo uloženo ochranné léčení, při pobytu na svobodě nebezpečná pro své okolí, nařídí předseda senátu bezodkladně její dodání do zdravotnického zařízení; jinak jí může poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání jejích záležitostí.

(3) Jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo ozbrojeného sboru v činné službě, požádá předseda senátu příslušného velitele nebo náčelníka, aby zařídil jeho dopravení do zdravotnického zařízení.

(4) Předseda senátu požádá zdravotnické zařízení, aby oznámilo soudu, který ochranné léčení uložil, kdy bylo s výkonem ochranného léčení započato. Zároveň požádá zdravotnické zařízení, aby okresnímu soudu, v jehož obvodě se ochranné léčení vykonává, podalo neprodleně zprávu, jestliže pominou důvody pro další trvání ochranného léčení.

(5) O započetí výkonu ochranného léčení vyrozumí předseda senátu okresní soud, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává, a zašle mu písemnosti uvedené v odstavci 1.

(6) Předseda senátu okresního soudu, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává, může nařídit jeho výkon jinému zdravotnickému zařízení; zdravotnickému zařízení, v němž bude ochranné léčení nadále vykonáváno, zašle písemnosti uvedené v odstavci 1 a sdělí mu, jaká část doby uvedené v § 99 odst. 6 větě druhé trestního zákoníku již uplynula. Nařídil-li předseda senátu výkon ochranného léčení podle věty první mimo obvod okresního soudu, v jehož obvodu se ochranné léčení dosud vykonává, zašle okresnímu soudu, v jehož obvodu má být ochranné léčení dále vykonáváno, informace uvedené v odstavci 1 a případně další písemnosti, které mají význam pro běh lhůty podle § 99 odst. 6 trestního zákoníku a pro další rozhodování o ochranném léčení. O nařízení výkonu ochranného léčení podle věty první informuje soud, který ochranné léčení uložil.

Ochranné léčení patří mezi tzv. ochranná opatření, kam dále řadíme zabezpečovací detenci, zabrání věci, zabrání části majetku a ochrannou výchovu. Ochranné léčení může soud uložit např. v případě, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný nebo pachatel zneužívá návykovou látku a trestný čin spáchal pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; toto ochranné opatření však soud neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že účelu nelze dosáhnout.

Vedle shora uvedených případů, kdy soud může pachateli uložit ochranné léčení, zákon přímo uvádí (§ 40 odst. 2 a § 47 odst. 1, § 99 tr. zákoníku), kdy soud ochranné léčení uloží. Ochranné léčení lze uložit ve formě ambulantní či ústavní a zásadní je ta skutečnost, že ochranné léčení potrvá, dokud to vyžaduje jeho účel (viz blíže § 99 odst. 6 tr. zákoníku).

Roz. 58/68 – Nebezpečnost pobytu pachatele činu jinak trestného (§ 72 odst. 1 tr. zák.) na svobodě není možno vyvozovat vždy jenom z jednání, které vykazuje v daném případě jinak znaky trestného činu. Pro závěr o pravděpodobnosti možného opakování jednání jinak trestného musí být zjišťován též stupeň duševní poruchy pachatele, příp. jeho dosavadní recidivní projevy, které mohou vytvářet stav nebezpečí pro společnost při ponechání takového pachatele na svobodě.

U verbálních útoku takovýchto osob, ať jsou namířeny proti jednotlivci nebo proti skupinám obyvatelů, příp. proti organizaci, je třeba posuzovat, zda z pobytu těchto osob na svobodě vyplývá nebezpečí pro společnost, vždy vzhledem k situaci, za níž k verbálním útokům dochází. Jen ojedinělé jednání nepříčetného pachatele není v takových případech zpravidla množné považovat za postačující podklad pro závěr o nebezpečnosti jeho pobytu na svobodě.

Roz. 30/72 – Ukládá-li soud ochranné léčení, musí ve smyslu § 72 odst. 4 tr. zák. vždy rozhodnout o způsobu jeho výkonu, tj. zda se vykoná v léčebném ústavu nebo ambulantně.

Ambulantně lze za podmínek § 72 odst. 4 věta druhá tr. zák. vykonat každé ochranné léčení, tedy nejen ochranné léčení protialkoholní.

Roz. 44/74 – O tom, že se ochranné léčení bude vykonávat během výkonu trestu odnětí svobody v nápravně výchovném ústavu (§ 72 odst. 4 Tr. zák.), nerozhoduje soud v rozsudku, popř. v usnesení (§ 230 odst. 2, § 239 odst. 1 tr. ř.), jimiž se ochranné léčení ukládá. Takový způsob výkonu ochranného léčení může na podnět náčelníka nápravně výchovného ústavu nařídit předseda senátu (samosoudce) až ve vykonávacím řízení (§ 351 odst. 1 tr. ř., § 106 odst. 1 j. ř. s.).

Roz. 24/92 – I. – Při rozhodování o uložení ochranného léčení podle § 72 odst. 1 tr. zák., jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, je soud povinen dokazovat splnění všech těchto zákonných podmínek. V otázce, zda jde o pachatele činu jinak trestného, není přitom vázán usnesením o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. e) tr. ř.

(1) O změně způsobu výkonu ochranného léčení na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, anebo i bez takového návrhu rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu je zdravotnické zařízení, ve kterém se ochranné léčení vykonává; tento soud rozhoduje na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo i bez takového návrhu i o změně ústavního ochranného léčení na zabezpečovací detenci. Ústavní ochranné léčení může za podmínek stanovených v trestním zákoníku soud změnit na zabezpečovací detenci, jestliže na základě návrhu nebo zprávy zdravotnického zařízení, ve kterých popíše průběh a výsledky dosavadního léčení, vykonávané ochranné léčení nevedlo ke splnění jeho účelu pro chování osoby, na níž se ochranné léčení vykonává, a tuto přeměnu vyžaduje účinná ochrana společnosti a nutnost působení na osobu, na níž se ochranné léčení vykonává, prostředky zabezpečovací detence. Dojde-li ke změně způsobu výkonu ochranného léčení nebo změně ochranného léčení na zabezpečovací detenci, informuje o tom předseda senátu soud, který ochranné léčení uložil.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

O upuštění od výkonu ochranného léčení před jeho započetím rozhodne soud, který ochranné léčení uložil, a to ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, anebo i bez takového návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Jakmile bylo dosaženo účelu ochranného léčení, podá zdravotnické zařízení, ve kterém je ochranné léčení vykonáváno, návrh na propuštění z ochranného léčení okresnímu soudu, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává; návrh na ukončení ochranného léčení podle § 99 odst. 6 trestního zákoníku podá zdravotnické zařízení, jakmile zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout. Nebude-li ústavní ochranné léčení vykonáno tak, aby do dvou let od jeho započetí bylo rozhodnuto o propuštění z ochranného léčení nebo o jeho ukončení, podá zdravotnické zařízení nejméně dva měsíce před uplynutím lhůty dvou let od počátku výkonu ochranného léčení návrh na jeho prodloužení. V návrhu na propuštění z ochranného léčení, na jeho ukončení nebo v návrhu na prodloužení ochranného léčení zdravotnické zařízení popíše průběh a výsledky ochranného léčení a uvede důvody navrhovaného postupu včetně návrhu na případné uložení dohledu nad chováním osoby, na níž je vykonáváno ochranné léčení. O tom je třeba zdravotnické zařízení poučit.

(2) O propuštění z ochranného léčení, o jeho ukončení včetně případného uložení dohledu nebo o prodloužení ochranného léčení rozhodne bez zbytečného odkladu na návrh zdravotnického zařízení, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává ochranné léčení, anebo i bez takového návrhu ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu se ochranné léčení vykonává. Předseda senátu vyrozumí o propuštění z ochranného léčení nebo o jeho ukončení soud, který uložil ochranné léčení nebo který uložil zabezpečovací detenci, která byla změněna na ochranné léčení.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Roz. 10/69 – Aj pri rozhodovaní o prepustení z ochranného protialkoholického liečenia podľa § 333 Tr. por. musí súd zistiť skutočný stav veci v zmysle § 2 ods. 5 Tr. por.; nemôže sa teda spokojiť iba s oznámením liečebne, že ochranná liečba skončila, ale musí si zaobstarať odborné lekárske vyjadrenie o priebehu liečenia a o tom, či ochranné liečenie splnilo svoj účel.

Roz. 6/72 – Ochranné liečenie sa nenariaďuje na určitý čas, ale trvá tak dlho, pokiaľ to vyžaduje jeho účel (§ 72 ods. 5 Tr. zák.). O prepustení z ochranného liečenia po dosiahnutí jeho účelu rozhoduje súd vo vykonávacom konaní (§ 353 Tr. por.).

Roz. 22/78 – Nápravně výchovný ústav, v němž se vykonává ochranné léčení během výkonu trestu odnětí svobody podle § 72 odst. 4 věta třetí tr. zák., je oprávněn podat návrh na propuštění z ochranného léčení podle § 353 tr. ř. Nápravně výchovný ústav, zastoupený náčelníkem, má v řízení o propuštění z ochranného léčení postavení strany (§ 12 odst. 5 tr. ř.).

Roz. 52/95 – I. Ustanovení § 353 tr. ř. o příslušnosti soudu k rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení nebo o jeho ukončení se uplatní jen v případě, kdy je ochranné léčení skutečně vykonáváno. Jestliže se v době rozhodování léčení nevykonává, např. proto, že odsouzený uprchl z léčebného ústavu, je podle § 315 odst. 2 tr. ř. příslušný soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

Roz. 6/12 – Jestliže bylo obviněnému nebo pachateli nebo pachateli činu jinak trestného, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný, uloženo ochranné léčení, s jehož výkonem bylo započato před 1. 1. 2009, muselo být soudem nejpozději do dne 31. 12. 2010 rozhodnuto o tom, zda se toto ochranné léčení prodlužuje. Pokud k takovému rozhodnutí nedošlo, rozhodne soud podle § 353 odst. 1 tr. ř. o propuštění této osoby z ochranného léčení.

(1) Jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat zabezpečovací detence, stalo vykonatelným, předseda senátu zašle příslušnému ústavu pro výkon zabezpečovací detence, v němž má být zabezpečovací detence vykonána, nařízení výkonu zabezpečovací detence a současně vyzve osobu, které byla zabezpečovací detence uložena, je-li na svobodě, aby výkon zabezpečovací detence nastoupila. Stal-li se výrok o uložení zabezpečovací detence, která nebyla uložena vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, vykonatelným rozhodnutím odvolacího soudu, nařídí výkon zabezpečovací detence u obviněného, který je ve vazbě, předseda senátu odvolacího soudu ihned při vyhlášení rozhodnutí. Spolu s nařízením výkonu zabezpečovací detence zašle předseda senátu i opis rozhodnutí, kterým byla zabezpečovací detence uložena, a znalecký posudek, opis protokolu o výslechu znalce nebo opis lékařské zprávy o zdravotním stavu osoby, které byla uložena zabezpečovací detence, pokud byly v průběhu trestního řízení opatřeny.

(2) Je-li osoba, které byla uložena zabezpečovací detence, při pobytu na svobodě nebezpečná pro své okolí, nebo je-li obava, že taková osoba, která je na svobodě, uprchne, anebo je-li zde jiný důležitý důvod, nařídí předseda senátu bezodkladně její dodání do ústavu pro výkon zabezpečovací detence; jinak jí může poskytnout přiměřenou lhůtu k obstarání jejích záležitostí, která však nesmí být delší než jeden měsíc ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v odstavci 1. Není-li známo místo pobytu této osoby, užije se na příkaz k jejímu dodání do výkonu zabezpečovací detence přiměřeně ustanovení § 69 odst. 3. Je-li místo pobytu známo, lze použít k jejímu dodání do výkonu zabezpečovací detence ustanovení § 83c odst. 2. V příkazu předseda senátu vždy požádá policejní orgán o neprodlené podání informace o tom, zda byla tato osoba do výkonu zabezpečovací detence dodána, popřípadě jaké okolnosti jejímu dodání brání.

(3) Jde-li o příslušníka ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru v činné službě, požádá předseda senátu příslušného velitele nebo nadřízeného, aby zařídil jeho dopravení do ústavu pro výkon zabezpečovací detence.

(4) Předseda senátu požádá ústav pro výkon zabezpečovací detence, aby oznámil soudu, který zabezpečovací detenci uložil, kdy bylo s výkonem zabezpečovací detence započato. Zároveň požádá ústav pro výkon zabezpečovací detence, aby okresnímu soudu, v jehož obvodě se zabezpečovací detence vykonává, byla podávána v jím stanovených lhůtách zpráva o průběhu a výsledcích výkonu zabezpečovací detence, se zaměřením na hlediska uvedená v § 100 odst. 4 trestního zákoníku, a aby mu podal neprodleně zprávu, jestliže pominou důvody pro další trvání zabezpečovací detence.

(5) O započetí výkonu zabezpečovací detence vyrozumí předseda senátu okresní soud, v jehož obvodu se zabezpečovací detence vykonává, a zašle mu písemnosti uvedené v odstavci 1; jedná-li se o započetí výkonu zabezpečovací detence, na kterou bylo změněno ochranné léčení, zašle mu případně i další písemnosti, které mají význam pro další rozhodování o zabezpečovací detenci.

O změně výkonu zabezpečovací detence na ochranné léčení rozhoduje ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu je ústav pro výkon zabezpečovací detence, ve kterém se zabezpečovací detence vykonává; proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) O upuštění od výkonu zabezpečovací detence před jejím započetím rozhodne soud, který zabezpečovací detenci uložil, a to ve veřejném zasedání na návrh státního zástupce nebo osoby, které byla zabezpečovací detence uložena, anebo i bez takového návrhu. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Soud může upustit od výkonu zabezpečovací detence, jestliže odsouzený byl nebo má být

a) vydán do cizího státu nebo předán cizímu státu podle části páté hlavy druhé zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, nebo

(3) Nedojde-li k vydání odsouzeného do cizího státu, k jeho předání nebo k vyhoštění podle odstavce 2, anebo vrátí-li se v těchto případech vydaný, předaný nebo vyhoštěný, rozhodne soud, že se zabezpečovací detence vykoná.

(1) Okresní soud, v jehož obvodu je ústav pro výkon zabezpečovací detence, ve kterém se zabezpečovací detence vykonává, na podkladě vyžádaných zpráv sleduje výkon zabezpečovací detence a nejméně jednou za dvanáct měsíců, a jde-li o mladistvého, nejméně jednou za šest měsíců od započetí výkonu zabezpečovací detence nebo od předchozího rozhodnutí o jejím trvání, přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování trvají.

(2) O dalším trvání zabezpečovací detence nebo o propuštění ze zabezpečovací detence rozhodne na návrh ústavu pro výkon zabezpečovací detence, státního zástupce nebo osoby, na níž se vykonává zabezpečovací detence, anebo i bez takového návrhu, ve veřejném zasedání okresní soud, v jehož obvodu se zabezpečovací detence vykonává. Byla-li žádost osoby, na níž se vykonává zabezpečovací detence, zamítnuta, může ji tato osoba, neuvede-li v ní jiné důvody, opakovat až po uplynutí šesti měsíců od právní moci rozhodnutí. Předseda senátu vyrozumí o propuštění ze zabezpečovací detence soud, který uložil zabezpečovací detenci nebo který uložil ochranné léčení, které bylo změněno na zabezpečovací detenci.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 2 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Na výkon zabrání věci nebo zabrání náhradní hodnoty se přiměřeně užije § 349b.

(1) Je-li obviněný stíhán pro trestný čin, za který je třeba vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a poměrům obviněného očekávat uložení zabrání části majetku, nebo bylo-li zabrání části majetku uloženo a je třeba zajistit jeho výkon, může soud a v přípravném řízení státní zástupce zajistit věci obviněného nebo jiné osoby, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že jsou splněny podmínky pro jejich zabrání podle § 102a trestního zákoníku.

(2) K zajištění nelze užít majetek, který je podle zvláštního právního předpisu vyloučen z výkonu rozhodnutí o zajištění.

(4) Na rozhodování o zajištění výkonu zabrání části majetku a postup při zajištění se jinak použijí § 47 odst. 4 až 6 a § 47 odst. 8 obdobně. Na rozhodování o zrušení nebo omezení zajištění a na povolení provedení úkonu se zajištěným majetkem se obdobně použije § 344b.

Upuštění od přiměřeného omezení spočívajícího ve zdržení se řízení
motorových vozidel

(1) Na návrh odsouzeného rozhodne předseda senátu ve veřejném zasedání o upuštění od přiměřeného omezení spočívajícího ve zdržení se řízení motorových vozidel, které bylo uloženo pro trestný čin zanedbání povinné výživy (§ 196 trestního zákoníku), pokud odsouzený uhradil dlužné výživné; odůvodňují-li vyhovění návrhu odsouzeného podklady a důkazy obsažené ve spise, může předseda senátu rozhodnout mimo veřejné zasedání.

(2) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Není-li dále stanoveno jinak, na postup při výkonu dohledu nad odsouzeným, u něhož bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem, a na rozhodnutí o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, zruší se uložené přiměřené omezení, přiměřená povinnost, výchovné opatření nebo dohled, anebo zda se mu ukládá trest, se použijí přiměřeně § 330 a 330a. O uložení trestu odsouzenému, u něhož bylo podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem, soud rozhodne ve veřejném zasedání rozsudkem.

Výkon elektronické kontroly plnění povinností uložených v souvislosti s některým opatřením nahrazujícím vazbu

(1) Elektronickou kontrolu plnění povinností uložených v souvislosti s některým opatřením nahrazujícím vazbu zajišťuje Probační a mediační služba. Jakmile se rozhodnutí o výkonu elektronické kontroly stane vykonatelným, zašle je orgán rozhodující o vazbě bez zbytečného odkladu středisku Probační a mediační služby v obvodu okresního soudu, ve kterém obviněný bydlí, pracuje nebo se zdržuje.

(2) Obviněný je povinen při výkonu kontroly podle odstavce 1 umožnit probačnímu úředníkovi vstup do určeného obydlí nebo jeho části (§ 73 odst. 3) a strpět pořízení svých biometrických údajů probačním úředníkem na jeho žádost při zahájení elektronické kontroly, a dále v jejím průběhu, existuje-li podezření na porušení kontrolovaných povinností, jakož i jinak mu poskytnout veškerou potřebnou součinnost. Pořizovanými biometrickými údaji jsou otisky prstů, rysy obličeje a záznam hlasu. Ustanovení § 334b odst. 2 se použije obdobně.

(3) Neplní-li obviněný povinnosti podléhající elektronické kontrole, sdělí tuto skutečnost probační úředník bezodkladně soudu a v přípravném řízení státnímu zástupci. Bezodkladně tuto skutečnost sdělí také policejnímu orgánu, který obviněného zadrží, je-li důvodná obava, že bude mařit účel vazby; na postup při zadržení obviněného se použije obdobně § 75. Probační úředník sdělí pro tento účel policejnímu orgánu údaje potřebné pro identifikaci obviněného a odůvodnění jeho případného zadržení.

Jakmile se stane vykonatelným usnesení, jímž byla uložena pořádková pokuta, vyzve policejní orgán, státní zástupce nebo předseda senátu, který pokutu uložil, osobu, jíž byla uložena, aby pokutu zaplatila do patnácti dnů, a upozorní ji, že jinak bude zaplacení vymáháno. Zaplacená pořádková pokuta připadá státu. Při správě placení pořádkové pokuty se postupuje podle daňového řádu ; tyto pořádkové pokuty vymáhá celní úřad.

(1) Při správě placení pohledávek uvedených v § 152 odst. 1, § 153 odst. 1 a v § 154 odst. 3 se postupuje podle daňového řádu. Ke správě placení těchto pohledávek je příslušný soud, s výjimkou pohledávek podle § 152 odst. 1 písm. a) a d), u kterých je ke správě placení příslušná Vězeňská služba České republiky.

(3) Soud předá celnímu úřadu k vymáhání pohledávku uvedenou v § 152 odst. 1 písm. b), c), e) nebo f) pouze tehdy, pokud k jejímu uhrazení nepostačují prostředky z peněžité záruky.

Opatření v souvislosti s rozhodováním o podmíněném odložení podání návrhu na potrestání, podmíněném zastavení trestního stíhání nebo schválení narovnání

(1) Jestliže obviněný složil peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc určenou obětem trestné činnosti a soud a v přípravném řízení státní zástupce nerozhodne o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo o schválení narovnání anebo trestní stíhání obviněného, v němž se pokračovalo, protože se obviněný neosvědčil ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání, neskončilo vyslovením jeho viny, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce zajistí, aby mu složená peněžitá částka byla vrácena.

(2) Jestliže se obviněný zaváže zdržet se během zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání řízení motorových vozidel nebo jestliže je podmíněně zastaveno trestní stíhání pro trestné činy těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 147 trestního zákoníku), ublížení na zdraví z nedbalosti (§ 148 trestního zákoníku), neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku (§ 151 trestního zákoníku) nebo pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 274 trestního zákoníku), pokud byly spáchány v souvislosti s řízením motorového vozidla, předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce zašle bezodkladně obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa trvalého pobytu obviněného a nemá-li obviněný trvalý pobyt na území České republiky, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností v sídle soudu nebo státního zastupitelství, opis pravomocného rozhodnutí o

a) podmíněném zastavení trestního stíhání; zavázal-li se obviněný zdržet se během zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání řízení motorových vozidel, zašle předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce i informaci o předpokládaném datu ukončení doby trvání tohoto závazku, nepřichází-li v úvahu postup podle § 308 odst. 1,

b) započtení doby, po kterou bylo obviněnému před rozhodnutím o podmíněném zastavení trestního stíhání oprávnění k řízení motorových vozidel v souvislosti s trestným činem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat,

c) tom, že zbytek závazku zdržet se během zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání řízení motorových vozidel nebude vykonán,

e) přijetí prodloužení závazku zdržet se během zkušební doby podmíněného zastavení trestního stíhání řízení motorových vozidel nebo o přijetí takového nového závazku, nebo

f) neosvědčení se ve zkušební době podmíněného zastavení trestního stíhání.

(3) Jestliže podezřelý za účelem podmíněného odložení podání návrhu na potrestání složí peněžitou částku určenou státu na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti nebo jestliže se zaváže zdržet se během zkušební doby řízení motorových vozidel, postupuje se přiměřeně podle odstavců 1 a 2.

O zahlazení odsouzení rozhoduje soud na žádost odsouzeného nebo na návrh zájmového sdružení uvedeného v § 3 odst. 1, a nejde-li o případ upravený v § 69 odst. 3 tr. zák., též na žádost osob, které by mohly ve prospěch odsouzeného podat odvolání.

Účelem zahlazení odsouzení je umožnit pachateli, aby při splnění určitých podmínek byly odstraněny nepříznivé důsledky jeho odsouzení, které přetrvávají i po výkonu trestu, a které by mohly ztěžovat uplatnění takové osoby v dalším životě. Zahlazení odsouzení má také výchovný charakter, neboť stanovením podmínek zahlazení je odsouzený pobízen k tomu, aby vedl řádný život.

Roz. 35/68 – Při zkoumání podmínek pro zahlazení odsouzení podle § 69 odst. 1 tr. zák. lze mít u podmíněně propuštěného za to, že začala běžet lhůta pro zahlazení dnem, kdy byl podmíněně propuštěn, až tehdy, když soud vyslovil, že se odsouzený osvědčil, příp. až po roce od uplynutí zkušební doby, neučinil-li soud bez viny odsouzeného do této doby rozhodnutí podle § 64 odst. 1 tr. zák.

Totéž platí i pro případ, že o zahlazení odsouzení před uplynutím doby uvedené v § 69 odst. 1 tr. zák. požádala společenská organizace nebo odsouzený (§ 69 odst. 3 tr. zák.).

Roz. 49/88 – Ak súd vyslovil, že sa odsúdený, u ktorého sa podmienečne upustilo od výkonu zvyšku trestu zákazu činnosti osvedčil, platí v zmysle § 64 ods. 2 Tr. zák. zákonná fikcia, že sa uvedený trest vykonal dňom právoplatnosti súdneho rozhodnutia, že sa podmienečne upúšťa od výkonu zvyšku trestu zákazu činnosti, a nie až dňom uplynutia skúšobnej doby.

Ak bol obvinený právoplatne odsúdený na trest zákazu činnosti a peňažný trest, nemôže vzhľadom na § 70 ods. 2, 3 Tr. zák. rozhodnutie súdu o tom, že sa odsúdený, u ktorého sa podmienečne upustilo od výkonu zvyšku trestu zákazu činnosti osvedčil, vyvolať účinok, že sa na páchateľa hľadí, ako by nebol odsúdený (§ 50 ods. 2 Tr. zák.), pokiaľ tento účinok nenastane i ohľadne peňažného trestu, napr. súdnym výrokom o zahladení peňažného trestu na základe žiadosti oprávnenej osoby [§ 69 ods. 1 písm. d) Tr. zák., § 363 Tr. por.].

Roz. 51/00 – I. – Podmínka oboustranné trestnosti činu uvedená v § 4 odst. 2 zák. č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů (dále jen „zákon“) se posuzuje samostatně ve vztahu ke každému z více skutků, jež jsou předmětem cizozemského rozsudku. Pokud některý z nich není trestným činem podle právního řádu České republiky, pak Nejvyšší soud zamítne návrh Ministerstva spravedlnosti na zaznamenání údajů o odsouzení ohledně tohoto skutku a jemu odpovídající části trestu cizozemským rozsudkem. V takovém případě se do evidence Rejstříků trestů zaznamenají pouze ty údaje z cizozemského rozsudku, které se týkají skutků, u nichž je podmínka oboustranné trestnosti činu splněna včetně jim odpovídající části trestu.

II. Určení konkrétní části trestu z cizozemského rozsudku, která se zaznamená do evidence Rejstříku trestů rozhodnutím Nejvyššího soudu, je nutné s ohledem na právní účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež vyplývají z ustanovení § 4 odst. 3 zákona. Z nich mimo jiné vyplývá, že rozhodnutím příslušného soudu České republiky lze takové odsouzení také zahladit (§ 69 a § 70 tr. zák., § 363 a násl. tr. ř.). S ohledem na rozdílné délky doby řádného života odsouzeného uvedené v § 69 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák. může určení konkrétní části trestu zaznamenané do evidence Rejstříku trestů mít vliv na splnění této podmínky pro zahlazení odsouzení.

III. Podmínka oboustranné trestnosti činu uvedená v § 4 odst. 2 zákona je splněna, pokud skutek naplňující podle cizozemského rozsudku znaky několika trestných činů vykazuje zákonné znaky alespoň jedné skutkové podstaty trestného činu podle právního řádu České republiky.

(1) O zahlazení odsouzení rozhoduje předseda senátu okresního soudu, v jehož obvodu odsouzený v době podání návrhu má nebo naposledy měl bydliště.

(2) Proti rozhodnutí o zahlazení odsouzení je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Roz. 20/19 – Za bydliště odsouzeného ve smyslu § 364 odst. 1 tr. ř., které zakládá místní příslušnost soudu k zahlazení odsouzení, je třeba považovat obec, resp. městský obvod, kde tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Nejde o pojem totožný s pojmem trvalého pobytu, jak jej užívají předpisy správního práva pro evidenční účely.

Předseda senátu okresního soudu uvedeného v § 364 odst. 1 též rozhoduje o

a) zahlazení odsouzení cizozemským soudem, mezinárodním trestním soudem, mezinárodním trestním tribunálem anebo obdobným mezinárodním soudním orgánem s působností v trestních věcech, které je zaznamenáno v evidenci Rejstříku trestů na základě uznání rozhodnutí cizozemského soudu nebo na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu podle zvláštního právního předpisu, nebo na které se na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu podle zvláštního právního předpisu hledí jako na odsouzení soudem České republiky,

b) zahlazení odsouzení zaznamenaných v evidenci Rejstříku trestů na základě Smlouvy mezi vládou České republiky a vládou Slovenské republiky o výměně údajů z informačních fondů obsažených v rejstříku trestů;

účinky v cizině může mít takové rozhodnutí pouze tehdy, stanoví-li tak mezinárodní smlouva.

(1) Jakmile rozhodnutí o zahlazení odsouzení nabylo právní moci, vyrozumí předseda senátu odsouzeného, navrhovatele a orgán, který vede rejstřík trestů; zahlazené odsouzení nesmí být vykazováno ve výpisu z rejstříku trestů.

(2) Byla-li žádost o zahlazení odsouzení zamítnuta, může být znovu podána teprve po uplynutí jednoho roku, ledaže by byla zamítnuta jen proto, že dosud neuplynula doba zákonem stanovená pro zahlazení. Žádost přesto podanou zamítne soud bez šetření.

(1) Prezident republiky na základě práva daného mu ústavou uděluje milost.

(2) Prezident republiky stanoví, v kterých případech může ministr spravedlnosti řízení o žádosti o milost provést a bezdůvodnou žádost zamítnout.

(3) Nařídí-li to v řízení o udělení milosti prezident republiky, trestní řízení se zatím nezahájí nebo se v zahájeném trestním řízení nepokračuje a obviněný se propustí z vazby, anebo se výkon trestu odloží nebo přeruší.

V případech uvedených v § 366 odst. 2 koná řízení a bezdůvodnou žádost zamítá ministr spravedlnosti. Může též nařídit, aby

a) se trestní stíhání nezahajovalo, v zahájeném trestním stíhání se nepokračovalo a obviněný byl propuštěn z vazby, nebo

Rozhodnutí o tom, zda a do jaké míry je osoba, jíž byl pravomocně uložen trest, účastna amnestie, učiní soud, který rozhodl v prvním stupni. Odpykává-li si taková osoba v době rozhodování trest odnětí svobody, učiní rozhodnutí okresní soud, v jehož obvodu se trest vykonává. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

Roz. 19/70 – Obecný soud příslušný rozhodovat o použití amnestie podle § 368 věty druhé tr. ř. je oprávněn rozhodovat též o použití amnestie ohledně trestu pravomocně uloženého vojenským soudem.

Před rozhodnutím o použití amnestie podle § 168 tr. ř. soud je vždy povinen zjistit, zda rozsudek, jímž byl uložen trest, ohledně něhož má podle § 368 tr. ř. rozhodnout, nabyl právní moci.

Roz. 48/76 – Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, jímž se tresty podmíněně odložené promíjejí s účinkem, že se dnem tohoto rozhodnutí na odsouzení hledí, jako by nebyl odsouzen, brání soudu, aby teprve po uplynutí zkušební doby, k němuž by došlo až po vyhlášení amnestie, rozhodoval o tom, zda se podmíněné odsouzený ve zkušební době osvědčil. Pouze v případě, v němž by podmíněně odsouzenému uplynula zkušební doba ještě před vyhlášením takového rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, byl by soud povinen provést šetření o tom, zda se podmíněně odsouzený ve zkušební době osvědčil či nikoliv. V takovém případě by použití amnestie přicházelo v úvahu jen tehdy, jestliže by soud došel k závěru, že se podmíněně odsouzený neosvědčil.

Roz. 36/90 – Ukládá-li soud pachateli souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody a zruší-li podle § 35 odst. 2 tr. zák. výrok o předchozím nepodmíněném trestu odnětí svobody, zruší zároveň všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, která pozbyla v důsledku zrušení uvedeného výroku o trestu podklad, a tedy i rozhodnutí o použití amnestie podle § 368 tr. ř., na jejímž základě byl zcela nebo zčásti prominut předchozí nepodmíněný trest odnětí svobody.

Původně prominutý trest odnětí svobody nebo jeho část nelze po uložení souhrnného trestu započítat podle § 38 odst. 2 tr. zák. (k tomu srov. blíže č. 33/1982 Sb. rozh. tr.).

Po právní moci nového rozhodnutí je však třeba opět rozhodnout o použití agraciačního ustanovení amnestie, pokud ovšem jeho použití přichází v úvahu.

Roz. 10/91 – Ustanovení § 368 věta druhá tr. ř., podle kterého rozhodnutí o aplikaci amnestie u osoby odpykávající v době rozhodování trest odnětí svobody, učiní soud, v jehož obvodu se trest vykonává, je třeba použít i tehdy, jestliže byl výkon trestu odnětí svobody přerušen.

Roz. 1/14 – Výjimka z místní příslušnosti soudu k rozhodnutí o použití amnestie podle § 368 věta druhá tr. ř., podle které o tom, zda a do jaké míry je odsouzený účasten amnestie, rozhoduje soud, v jehož obvodu odsouzený vykonává trest odnětí svobody, se uplatní nejen ohledně trestu odnětí svobody, který odsouzený odpykává v době rozhodnutí o použití amnestie, ale též ohledně všech dalších trestů odnětí svobody, jejichž výkon byl odsouzenému nařízen (§ 321 tr. ř.)., i když s jejich výkonem se má začít až později.

Roz. 35/16 – Soud nemůže rozhodnout o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (č. 1/2013 Sb.), pokud fikce ve smyslu § 91 odst. 1, 3 tr. zákoníku, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, sice nenastala před vydáním rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (č. 1/2013 Sb.), ale až v době předcházející vydání rozhodnutí soudu o aplikaci rozhodnutí o amnestii. Je tomu tak i tehdy, jestliže uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nebyl ke dni vyhlášení amnestie vykonán, a tato podmínka pro použití čl. III odst. 1, 2 rozhodnutí o amnestii byla splněna ke dni rozhodování soudu. Rozhodnutí soudu o tom, že obviněný je účasten amnestie, by v uvedeném případě vedlo ke zhoršení postavení obviněného, neboť podle čl. III odst. 1 rozhodnutí o amnestii zakládá novou zkušební dobu.

Byl-li trest nebo jeho zbytek při udělení milosti prominut jen pod stanovenými podmínkami, plnění podmínek a převýchovou odsouzeného sleduje soud, který ve věci rozhodoval v prvním stupni. Ustanovení § 329 o spolupráci se zájmovými sdruženími občanů se tu užije přiměřeně.

(1) Byl-li amnestií zcela nebo zčásti prominut trest jen za některý z trestných činů, za něž byl uložen úhrnný nebo souhrnný trest, který nebyl dosud zcela vykonán, stanoví soud podle vzájemného poměru závažnosti přiměřený trest za trestné činy amnestií nedotčené. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(2) Rozhodnutí podle odstavce 1 činí ve veřejném zasedání soud, který trest uložil v prvním stupni.

Roz. 55/90 – Postup podle § 370 odst. 1 tr. ř. předpokládá, že za amnestií dotčený trestný čin byl uložen souhrnný nebo úhrnný trest. Bylo-li podle § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu za trestný čin, na který se vztahuje amnestie, nepřichází postup podle § 370 odst. 1 tr. ř. v úvahu.

Roz. 56/90 – Jestliže je odsouzený částečně účasten amnestie prezidenta republiky z 8. 12. 1989 a současně u něho přichází v úvahu aplikace amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 1990, potom v případě splnění podmínek uvedených v § 370 tr. ř. soud nejprve stanoví trest za trestné činy, případně přečiny amnestií z 8. 12. 1989 nedotčené, a teprve potom, po právní moci tohoto rozhodnutí, se může zabývat otázkou, zda a v jakém rozsahu je odsouzený účasten amnestie prezidenta republiky z 1. 1. 1990. O obou otázkách nelze rozhodnout dvěma výroky v jednom rozhodnutí.

Roz. 9/92 – I. Při stanovení přiměřeného trestu podle § 370 tr. ř. za trestné činy amnestií nedotčené soud nezrušuje výrok o úhrnném nebo souhrnném trestu v rozsudku, kterým byl trest uložen.

Od 1. července 1990 lze předpisů o trestním řízení platných před tímto dnem užít jen v mezích ustanovení této části.

(1) Na řízení o přečinu ve věcech, v nichž byl soudu doručen návrh na potrestání před 1. červencem 1990, se užije předpisů platných před tímto dnem.

(2) Na výkon trestu nápravného opatření uloženého před 1.červencem 1990 se užije předpisů platných před tímto dnem.

(3) Trestní příkazy vydané před 1. červencem 1990 se řídí dosavadními předpisy.

(1) Na řízení o obnově trestního řízení, které bylo pravomocně skončeno před počátkem účinnosti tohoto zákona, užije se ustanovení tohoto zákona. Podmínky pro povolení obnovy se však v takovém případě posuzují podle zákona, který je pro obviněného příznivější.

(2) Jestliže rozhodnutí, proti němuž směřuje návrh na obnovu, vydal v prvním stupni soud již neexistující, rozhoduje o návrhu na obnovu ten soud, který by byl podle tohoto zákona věcně a místně příslušný; jestliže rozhodoval v prvním stupni bývalý státní soud, rozhoduje o návrhu na obnovu krajský (vyšší vojenský) soud, který by byl podle tohoto zákona ve věci místně příslušný.

(1) Krajský soud je příslušný konat v prvním stupni řízení též o činech trestných podle předpisů dříve účinných, které svou povahou a závažností odpovídají trestným činům uvedeným v § 17.

(2) Rozhodnutí a opatření týkající se výkonu rozsudků vyhlášených Nejvyšším soudem jako soudem prvního stupně činí krajský soud v Praze a v oboru vojenského soudnictví ten vyšší vojenský soud, jejž určí ministr spravedlnosti.

(1) Rozhodnutí o tom, že se nevykoná trest uložený za čin, který v důsledku změny trestního zákona již není trestným činem, učiní soud, který ve věci rozhodnul v prvním stupni.

(2) Rozhodnutí o tom, že se poměrně zkrátí úhrnný nebo souhrnný trest uložený za čin, který v důsledku změny trestního zákona již není trestným činem, a jiný sbíhající se trestný čin, učiní ve veřejném zasedání soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(3) Byl-li trest smrti uložený před 1. červencem 1990 změněn v trest odnětí svobody, rozhodne o způsobu jeho výkonu ve veřejném zasedání soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Státní zastupitelství prošetřuje podněty k podání stížnosti pro porušení zákona, které mu jsou adresovány nebo které mu postoupí ministr spravedlnosti. K prošetření je příslušné státní zastupitelství bezprostředně nadřízené státnímu zastupitelství, které bylo v původním řízení ve věci činné v posledním stupni. Po prošetření státní zastupitelství předloží ministru spravedlnosti stanovisko, v němž navrhne buď podnět odložit, nebo podat stížnost pro porušení zákona.

(2) V případě, kdy v původním řízení byl ve věci činný v posledním stupni evropský pověřený žalobce nebo evropský žalobce, může ministr spravedlnosti požádat o prošetření podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona a o návrh vyřízení tohoto podnětu příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce.

Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie¹¹⁾ a zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie¹²⁾.

Zvláštní ustanovení o zpracovávání osobních údajů Ministerstvem
spravedlnosti

(1) Ministerstvo spravedlnosti může, je-li to nezbytné pro výkon jeho působnosti v trestním řízení, zpracovávat osobní údaje. Osobní údaje může zpracovávat i k jinému účelu, než pro který byly původně shromážděny.

(2) Ministerstvo spravedlnosti může předávat nebo zpřístupňovat osobní údaje orgánům příslušným k předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů, výkonu trestů a ochranných opatření, zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, včetně pátrání po osobách a věcech.

(1) Pověřencem pro ochranu osobních údajů, které Ministerstvo spravedlnosti zpracovává při výkonu své působnosti v oblasti předcházení, vyhledávání a odhalování trestné činnosti a stíhání trestných činů, výkonu trestů a ochranných opatření, zajišťování bezpečnosti České republiky, veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, včetně pátrání po osobách a věcech, (dále jen „pověřenec“) jmenuje ministr spravedlnosti státního zaměstnance zařazeného v Ministerstvu spravedlnosti, který je odborně připraven pro plnění úkolů uvedených v odstavci 2.

a) poskytuje v Ministerstvu spravedlnosti informace a poradenství o povinnostech v oblasti ochrany osobních údajů, včetně posouzení vlivu na ochranu osobních údajů podle zákona upravujícího zpracování osobních údajů,

b) kontroluje s přihlédnutím k rizikovosti, povaze a rozsahu činností zpracování plnění povinností v oblasti ochrany osobních údajů a

c) je v záležitostech týkajících se zpracování osobních údajů kontaktním místem pro Úřad pro ochranu osobních údajů a spolupracuje s ním.

(3) Ministerstvo spravedlnosti zajistí pověřenci odpovídající podmínky k řádnému plnění jeho úkolů, včetně přístupu k osobním údajům a jejich zpracování a možnosti udržovat odborné vědomosti a dovednosti. Ministerstvo spravedlnosti dále zajistí, aby byl pověřenec informován o všech připravovaných a prováděných činnostech zpracování osobních údajů.

Uvedená ustanovení byla do trestního řádu vložena novelou provedenou zákonem č. 111/2019 Sb.

Zákon č.64/1956 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se zrušuje.

Ministr spravedlnosti může stanovit, které jednoduché úkony svěřené podle tohoto zákona předsedovi senátu může vykonávat jiný pracovník soudu.

Jednoduchá rozhodnutí a úkony svěřené státnímu zástupci může v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním zákonem⁹⁾ vydávat, provádět a činit v souvislosti s nimi příslušná administrativní opatření vyšší úředník státního zastupitelství. Za podmínek stanovených zákonem může činit jednotlivé úkony asistent státního zástupce.

Ministerstvo spravedlnosti se zmocňuje, aby vyhláškou vydalo jednací řád pro okresní a krajské soudy.

Nález Ústavního soudu České republiky č. 214/1994 Sb. nabyl účinnosti 1. března 1995.

Nález Ústavního soudu České republiky č. 8/1995 nabyl účinnosti 6. února 1995.

Nález Ústavního soudu České republiky č. 239/2005 Sb. nabyl účinnosti 17. června 2005.

Nález Ústavního soudu České republiky č. 163/2010 Sb. nabyl účinnosti 26. května 2010.

Nález Ústavního soudu České republiky č. 219/2010 Sb. nabyl účinnosti 8. července 2010.

Zákon č. 105/2013 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2014, s výjimkou ustanovení § 28 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 a 5, která nabyly účinnosti dnem 1. listopadu 2013 a s výjimkou ustanovení § 460y odst. 1, které nabylo účinnosti 30. dubna 2013.

Zákon č. 204/2017 Sb. nabyl účinnosti 3. ledna 2018, s výjimkou ustanovení § 17 odst. 1 písm. b) a c), která nabyla účinnosti 13. srpna 2017.

Zákon č. 220/2021 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2022, s výjimkou ustanovení § 158, které nabylo účinnosti 1. července 2021 a ustanovení § 179g, § 179h § 179h § 179i, § 307, § 308 odst. 3, § 308a odst. 5, která nabývají účinnosti 1. července 2023.

Zákon č. xxx*/2023 Sb. nabývá účinnosti 1. ledna 2023. [* V čase zadání publikace do tisku, nebyl ještě zákon publikován ve Sbírce zákonů ČR.]

1. Věcná příslušnost pro řízení o trestném činu zabití nebo trestném činu vraždy novorozeného dítěte matkou zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzuje podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Lhůty, v nichž je třeba rozhodnout o dalším trvání vazby nebo v nichž lze podat žádost o propuštění z vazby, byla-li předchozí žádost zamítnuta, které začaly plynout přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se započítávají do délky lhůt, v nichž je třeba rozhodnout o dalším trvání vazby nebo v nichž lze podat žádost o propuštění z vazby podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona; tím není dotčeno ustanovení o nejvyšší přípustné době trvání vazby.

3. Řízení o uznání rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie o peněžitých sankcích a plněních zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Příslušnost policejního orgánu pro konání úkonů trestního řízení se v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Na trestní stíhání pro trestné činy podílnictví a podílnictví z nedbalosti podle § 214 a 215 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije § 163 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Při správě placení pohledávek uvedených v § 153 odst. 1 a v § 154 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se postupuje podle daňového řádu, pokud tyto pohledávky vznikly ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

1. Ustanovení § 30 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se uplatní na rozhodování o návrzích na povolení obnovy řízení, které byly podány po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Řízení o žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podané přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

1. Příslušnost k vymáhání pohledávek podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, které vznikly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a u kterých se ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona při správě jejich placení postupuje podle daňového řádu, se řídí dosavadními právními předpisy, pokud byly předány k vymáhání soudnímu exekutorovi, uplatněny v insolvenčním řízení nebo přihlášeny do veřejné dražby.

2. Příslušnost k vymáhání pohledávek podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jejichž správa placení se řídí daňovým řádem a které vznikly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a nebyly předány k vymáhání soudnímu exekutorovi, uplatněny v insolvenčním řízení nebo přihlášeny do veřejné dražby, se řídí dosavadními právními předpisy do dne předání podkladů k jejich vymáhání celnímu úřadu.

3. Orgán příslušný podle zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, k vymáhání pohledávek uvedených v bodu 2 předá podklady k vymáhání těchto pohledávek celnímu úřadu nejpozději do 30. června 2024, pokud nebyla pro tyto pohledávky přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nařízena daňová exekuce; jinak je předá do 31. prosince 2024.

4. Náklady stanovené paušální částkou podle zákona č. 141/1961 Sb. lze zaplatit kolkovou známkou vydanou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud platba bude učiněna nejpozději dne 31. prosince 2024. V případě zaplacení nákladů stanovených paušální částkou kolkovou známkou se i ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije ustanovení § 156 zákona č. 141/1961 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

1) § 58 odst. 5 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti.

1b) Zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů.

2) Vyhláška Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 270/1990 Sb., o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci ve znění pozdějších předpisů.

3a) § 11 odst. 1 a § 15 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

4) Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.

5) § 15a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 217/2002 Sb., zákona č. 161/2006 Sb. a zákona č. 428/2005 Sb.

9) Zákon č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů.

10) Zákon č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o cestovních dokladech), ve znění pozdějších předpisů.

11) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem.

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1919 ze dne 26. října 2016 o právní pomoci pro podezřelé nebo obviněné osoby v trestním řízení a pro osoby vyžádané v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu.

13) Rozhodnutí Rady 2007/845/SVV ze dne 6. prosince 2007 o spolupráci mezi úřady pro vyhledávání majetku z trestné činnosti v jednotlivých členských státech v oblasti vysledování a identifikace výnosů z trestné činnosti nebo jiného majetku v souvislosti s trestnou činností.

[1] V dřívějších judikátech bylo používáno tehdy platných pojmů, ke kterým patřil i pojem „vyšetřovatel“ v nyní platném trestním řádu (dále jen tr. ř.) se používá pojmu „policejní orgán“. S ohledem na tuto poznámku budou i nadále ve starších judikátech uváděny tehdy platné pojmy.

[2] Nyní (od 1. 1. 2010 zák. č. 40/2009 Sb.), půjde o § 146 tr. zák.

[3] Nyní § 43 tr. zák.

[4] Nyní § 116 tr. zák.

[5] Např. nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii

– je-li trestní stíhání promlčeno,

– proti tomu, kdo byl prohlášen za mrtvého, apod. [blíže § 11 odst. 1 písm. a) – j) tr. ř.].

[6] Blíže § 172 odst. 2 tr. ř.

[7] Může jít např. o lhůtu stanovenou k nařízení hlavního líčení – § 181 odst. 3 tr. ř.

– lhůtu stanovenou pro policejní orgán ke skončení vyšetřování – § 167 tr. ř.

– lhůty stanovené pro vazební řízení – § 71 tr. ř.

[8] Nyní § 220 tr. zák.

[9] Nyní § 241 tr. zák.

[10] Nyní § 223 tr. zák.

[11] Viz blíže např. § 125 tr. ř. či § 134 tr. ř.

[12] Viz blíže § 92 odst. 1 tr. ř.

[13] Nyní § 15 a § 16 tr. zák.

[14] Blíže § 314a tr. ř.

[15] Srovnej blíže čl. 96 Ústavy, čl. 38 Listiny, čl. 6 Úmluvy

[16] Srovnej blíže čl. 40 Listiny, čl. 6 Úmluvy

[17] Nyní § 6 tr. ř.

[18] Nyní § 196 tr. zák.

[19] Srovnej s nyní § 91 tr. zák.

[20] Blíže nyní § 99 tr. zák.

[21] Blíže nyní § 105 tr. zák.

[22] Nyní § 346 tr. zák.

[23] Nyní § 345 tr. zák.

[24] Nyní § 222 tr. zák.

[25] Příkaz prezidenta republiky, aby trestní stíhání nebylo zahajováno a pokud bylo zahájeno, aby se v něm nepokračovalo

[26] Dříve § 11 odst. 1 písm. f

[27] Nyní jde o § 12 odst. 10 tr. ř.

[28] Nyní § 197 tr. zák.

[29] Nyní § 279 tr. zák.

[30] Nyní § 140 tr. zák.

[31] Srovnej s nynějším § 145 tr. zák.

[32] Nyní § 274 tr. zák.

[33] Nyní § 272 tr. zák.

[34] Nyní § 206 tr. zák.

[35] Nyní § 283 tr. zák.

[36] Nyní § 279 tr. zák.

[37] Právnický slovník, Dušan Hendrych, a kolektiv, 3.vydání, 200

Probační a mediační služba byla u nás zřízena s účinností od 1. 1. 2001 zák. č. 257/2000 Sb. Od roku 1996 plnili poměrně omezenou část úkolů probací pověření pracovníci odborného aparátu soudů, a to na základě zák. č. 189/1994 Sb., který stanovil, že určité probační činnosti, konkrétně poskytnutí poučení obviněnému a poškozenému o náležitostech dohody o narovnání a úkonech potřebných k jejímu uzavření, mohou z pověření předsedy senátu vykonávat vyšší soudní úředníci. V důsledku neexistence právní úpravy P. byli vybráni ze stávajících administrativních pracovníků soudů, a proto zpravidla neměli dostatečné vzdělání, ani odpovídající pracovní podmínky pro plnění širokého spektra specifických úkolů P. v návaznosti na postupné zavedení a právní úpravu podmíněného upuštění od potrestání s dohledem, podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, podmíněného zastavení tr. stíhání a narovnání. Proto zákon o Probační a mediační službě zřídil P. působící na celém území státu, která jeho jménem a v rozsahu stanoveném tímto nebo zvláštním zákonem provádí úkony probace a mediaci v tr. věcech. Organizačními jednotkami zřízené P. jsou samostatná střediska vytvořená zpravidla v sídlech totožných se sídly okresních a naroveň jim postavených obvodních a městských soudů. P. nevybavená rozhodovacími pravomocemi je postavena mimo stávající strukturu orgánů činných v tr. řízení, a to především za účelem její relativní samostatnosti a potřeby plně využít spolupráce této služby s těmito orgány v průběhu celého tr. řízení, jak pro potřeby tr. stíhání, tak vykonávacího řízení trestního. V čele P. stojí ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti. Úkony probace a mediace u jednotlivých středisek vykonávají úředníci a asistenti. Probační a mediační činnost spočívá podle zákona především ve vytváření podmínek pro rozhodnutí o podmíněném zastavení tr. stíhání nebo pro schválení narovnání, zejména uzavření dohody mezi obviněným a poškozeným o náhradě škody, nebo dohody o narovnání, ve vykonávání dohledu nad chováním obviněného v případech, kdy mu byl uložen, popř. jestliže bylo rozhodnuto o nahrazení vazby probačním dohledem, ve sledování a kontrole obviněného v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení nebo podmíněného propuštění, v kontrole výkonu dalších trestů nespojených s odnětím svobody, včetně trestu obecně prospěšných prací, v obstarávání podkladů k osobě obviněného a jeho rodinnému i sociálnímu zázemí apod. P. věnuje zvláštní péči mladistvým a obviněným ve věku blízkém věku mladistvých, přispívá k ochraně práv poškozených a ke koordinaci sociálních a terapeutických programů práce s obviněnými, zejména jde-li o mladistvé a uživatele omamných a psychotropních látek. Zřízení P. nebrání tomu, aby mimo okruh působnosti stanovený zákonem této službě poskytovaly obdobné služby zejména v oblasti mediace rovněž nevládní instituce. Zákon také předpokládá součinnost P. jednak s orgány sociálního zabezpečení a zdravotnickými zařízeními, jednak s registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi, zájmovými sdruženími občanů, nadacemi a dalšími nevládními institucemi sledujícími humanitární cíle.

[38] Poradce 4/2010 – Práva a povinnosti občana v trestním řízení (2. část),

[39] Nyní § 366 tr. zák.

[40] Nyní § 101 tr. zák.

[41] Viz též PORADCE 6/2016 (str. 222-232), § 2951 OZ, § 2971 OZ

[42] Nyní § 240 tr. zák.

[43] Srovnej nyní s § 143, 145 – 146, § 147 – 148 tr. zák.

[44] Poznámka redakce: Po 1. 1. 2014 srov. § 159 odst. 3, § 2910 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a § 53 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích).

[45] Nyní § 209 tr. zák.

[46] Poznámka redakce: Ústavním nálezem Pl. US 6/2000 ze dne 31. 1. 2001 bylo ustanovení § 44 odst. 2 tr. ř. zrušeno dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů

[47] Zák. č 45/2013 Sb.

[48] Úprava provedená zák. č. 56/2017 Sb.

[49] Nyní platného § 64 tr. ř.

[50] Nyní § 92 tr. zák.

[51] Nyní § 70 tr. zák.

[52] Viz Sbírka soudních rozhodnut a stanovisek 2001

[53] Viz § 88m

[54] Nyní § 43 tr. zák.

[55] Nyní § 240 tr. zák.

[56] Nyní § 175 tr. zák.

[57] Nyní § 360 tr. zák.

[58] Nyní § 26 tr. zák.

[59] Nyní § 336 tr. zák.

[60] Poznámka: Stejné zásady jsou nově vyjádřeny v § 67 odst. 3 z. s. m. a § 72a z. s. m., ve znění účinném od 18. 3. 2017. Podle § 67 odst. 3 z. s. m., oznamuje-li se mladistvému, který není plně svéprávný, usnesení, proti němuž má právo podat stížnost, je třeba je oznámit jak jemu, tak i jeho obhájci a jeho zákonnému zástupci nebo opatrovníku. Lhůta pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí, které se doručuje nebo oznamuje jak mladistvému, tak i jeho obhájci nebo zákonnému zástupci nebo opatrovníku, podle § 72a odst. 1 z. s. m. běží od toho doručení nebo oznámení, které bylo provedeno nejpozději.

[61] Viz blíže § 160 tr. ř. (judikatura)

[62] Viz § 158 odst. 9 věta druhá tr. ř.

[63] Poznámka: Zákonem č. 265/2001 Sb. byly s účinností od 1. 1. 2002 změněny citované zákony o Policii České republiky a celní zákon tak, že již neupravují možnost provádění odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu. Uveřejnění tohoto rozhodnutí za uvedené situace je odůvodněno tím, že i v době nové úpravy se mohou před soudy projednávat ještě případy, ve kterých byly provedeny odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu podle původní právní úpravy.

[64] Nyní § 34 tr. zák.

[65] Viz blíže § 12 odst. 2 tr. ř.

[66] Poznámka: viz § 563, § 517 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, přiměřeně srovnej § 1970, § 1958 odst. 2, § 1959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014.

[67] Nynější úpravou je lhůta 30 dnů

[68] Viz blíže § 2 odst. 8 tr. ř.

[69] Viz blíže § 314c tr. ř.

[70] Viz blíže § 314e tr. ř.

[71] Srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 457/05 (rovněž PORADCE 12-13/2016)

[72] Trestní právo procesní, Aktualizované vydání, Jiří Jelínek, Antonín Draštík, Karel Hasch, Jana Nováková, Šárka Nováková, Zdeněk Sovák, Vlastimil Ševčík, EUROLEX BOHEMIA, PRAHA 2002, ISBN 80-86432-20—3, str. 408

[73] Viz § 13 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů)

[74] Blíže § 314e tr. ř.

[75] Nyní jde o ustanovení § 279 tr. zákoníku

[76] Uvedená pasáž již nemá své opodstatnění

[77] Viz blíže § 314 h),g) tr. ř.

[78] Poznámka redakce Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Rozhodnutí vychází z právní úpravy účinné do 30. 9. 2020, podle které šlo o ustanovení § 58 odst. 1, 2, 5 a 6 tr. zákoníku. Obdobnou povahu má nyní i ustanovení § 58 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 10. 2020.

[79] Poznámka redakce Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Rozhodnutí vychází z právní úpravy účinné do 30. 9. 2020, podle které šlo o ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku.

[80] Poznámka redakce Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: Rozhodnutí vychází z právní úpravy účinné do 30. 9. 2020, podle které šlo o ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku.

[81] Viz nález Ústavního soudu 424/2001 Sb.

[82] Viz § 12a zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změnách některých souvisejících zákonů ve znění pozdějších předpisů

Zákon o daních z příjmů
s komentárom

Daňová přiznání FO a PO za rok 2025
vyplněné vzory

Daňový řád s komentářem

ZÁKONY 2026

Zákon o platebním styku po novelách
s komentárom

Zákon o zaměstnanosti

Stavební zákon po novelách
s komentářem

Vyprodáno

235,00 Kč

Zákon o daních z příjmůs komentárom

Daňová přiznání FO a PO za rok 2025vyplněné vzory

Daňový řád s komentářem

ZÁKONY 2026

Zákon o platebním styku po noveláchs komentárom

Zákon o zaměstnanosti

Stavební zákon po novelách s komentářem

Vyprodáno

235,00 Kč

Zákon o daních z příjmů
s komentárom

Daňová přiznání FO a PO za rok 2025
vyplněné vzory

Zákon o platebním styku po novelách
s komentárom

Stavební zákon po novelách
s komentářem