12.04.2026

0,00 Kč

i-poradce.cz

INFORMAČNÍ PORTÁL

Slovenský Poradca

Český Poradce

Zákon o inspekci práce
Zákon o jednotném měsíčním
hlášení zaměstnavatele

Inspekce práce

Zákon o daních z příjmů
s komentárom

Zákon
o daních
z příjmů
s komentárom

Daňová přiznání FO a PO za rok 2025
vyplněné vzory

Daňová přiznání
FO a PO
za rok 2025
vyplněné vzory

Daňový řád s komentářem

Daňový řád
s komentářem

ZÁKONY 2026

Zákon o platebním styku po novelách
s komentárom

Zákon
o platebním styku
po novelách
s komentárom

Zákon o zaměstnanosti

Zákon
o zaměstnanosti

Stavební zákon po novelách
s komentářem

Stavební zákon
po novelách
s komentářem

Previous Next

     Roz. 47/87 – I – Pri skúmaní zavinenia dopravnej nehody, ktorej účastníkom bol československý občan v cudzine, sa použijú pravidlá cestnej premávky toho štátu, kde bol spáchaný trestný čin. Obvinený československý občan, vodič motorového vozidla, sa nemôže zbaviť trestnej zodpovednosti tým, že tieto pravidlá nepoznal, lebo pred cestou je povinný sa s týmito pravidlami zoznámiť.

     Roz. 47/11 – III – (viz § 269)

     Roz. 47/11 – II – Působnost českého trestního zákona může být založena i v případech, ve kterých je obsažen mezinárodní (cizí) prvek, který může zainteresovat i cizí trestní, ale i mimotrestní právní úpravu. Aplikace cizího mimotrestního práva při řešení otázky trestní odpovědnosti přichází v úvahu zejména při výkladu tzv. normativních znaků skutkových podstat trestných činů a při posuzování protiprávnosti činu. Jestliže čin naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu obsahuje cizí prvek, který je třeba podřadit právě pod normativní znak, lze při jeho výkladu použít cizí mimotrestní právo za předpokladu, že české trestní právo chrání takový právní pojem, instituci nebo vztah, vyjádřený v posuzovaném normativním znaku. Jde o otázku tzv. věcné (předmětné) působnosti trestního zákona, tj. dosahu jeho skutkových podstat. Normativní znaky vyjadřující osobní a soukromá práva, zájmy nebo instituty, které jsou uznávány všude, a nejen na území, kde působí právo, které je založilo, mohou a musí být posuzovány podle cizího práva, jestliže si to vyžaduje vyskytující se cizí prvek. Naproti tomu normativní znaky vyjadřující pojmy a instituce veřejnoprávní povahy (orgán státní správy, orgán veřejné moci, veřejný činitel, úřední osoba atd.) zpravidla nemohou být posuzovány podle cizího práva, neboť trestní zákon cizí zájmy tohoto druhu obvykle nechrání, a pokud je chce chránit, je třeba, aby to bylo v příslušné normě náležitě vyjádřeno.

     Znakem každého trestného činu je i protiprávnost, která se zpravidla dovozuje z celého právního řádu a obyčejně se vzhledem k sekundární povaze trestního práva opírá o právní normy nacházející se mimo trestní zákon, a proto se v konkrétním případě dovozuje především z mimotrestních právních předpisů (např. předpisů upravujících dopravní provoz – srov. č. 29/1981 Sb. rozh. tr., zdravotnických předpisů, předpisů o bezpečnosti práce). Působnost těchto předpisů je až na výjimky omezena na území státu, který je vydal. Jestliže byl čin spáchán na území cizího státu a byl jím porušen předpis tohoto druhu, protiprávnost činu – pokud na něj dopadá tzv. věcná i místní působnost českého trestního zákona – nelze posuzovat podle českého práva, ale vždy je nutno uplatnit právo státu, na jehož území byl čin spáchán.

§ 7

Zásada ochrany a zásada
univerzality

(1) Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost mučení a jiného nelidského a krutého zacházení (§ 149), padělání a pozměnění peněz (§ 233), udávání padělaných a pozměněných peněz (§ 235), výroby a držení padělatelského náčiní a zařízení určeného k neoprávněnému získání platebního prostředku (§ 236), neoprávněné výroby peněz (§ 237), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312), účasti na teroristické skupině (§ 312a), financování terorismu (§ 312d), podpory a propagace terorismu (§ 312e), vyhrožování teroristickým trestným činem (§ 312f), sabotáže (§ 314), vyzvědačství (§ 316), násilí proti orgánu veřejné moci (§ 323), násilí proti úřední osobě (§ 325), padělání a pozměnění veřejné listiny (§ 348), genocidia (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§ 402), přípravy útočné války (§ 406), použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje (§ 411), válečné krutosti (§ 412), perzekuce obyvatelstva (§ 413), plenění v pro­s­toru váleč­ných operací (§ 414), zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků (§ 415), zneužití vlajky a příměří (§ 416) a ublížení parlamentáři (§ 417) i tehdy, spáchal-li takový trestný čin v cizině cizí státní příslušník nebo osoba bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt.

(2) Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán v cizině proti občanu České republiky nebo proti osobě bez státní příslušnosti, která má na území České republiky povolen trvalý pobyt, jestliže je čin v místě spáchání činu trestný nebo jestliže místo spáchání činu nepodléhá žádné trestní pravomoci.

komentář k § 7

Uvedené ustanovení bylo obdobně upraveno dříve v § 19 trest. zák. Uvedené ustanovení bylo doplněno zák. č. 455/2017 Sb., o výčet některých ustanovení (např. § 312a, § 312d, § 321e a další).

§ 8

Subsidiární zásada univerzality

(1) Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, i tehdy, jestliže

a)  čin je trestný i podle zákona účinného na území, kde byl spáchán,

b)  pachatel byl dopaden na území České republiky, proběhlo vydávací nebo předávací řízení a pachatel nebyl vydán nebo předán k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu cizímu státu nebo jinému oprávněnému subjektu a

c)  cizí stát nebo jiný oprávněný subjekt, který žádal o vydání nebo předání pachatele k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu, požádal o provedení trestního stíhání pachatele v České republice.

(2) Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu spáchaného v cizině cizím státním příslušníkem nebo osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, také tehdy, byl-li čin spáchán ve prospěch právnické osoby, která má na území České republiky sídlo nebo organizační složku.

(3) Pachateli však nelze uložit trest přísnější, než jaký stanoví zákon státu, na jehož území byl trestný čin spáchán.

komentář k § 8

Subsidiární zásada univerzality byla dříve upravena v § 20 trest. zák. Pokud se v tomto ustanovení hovoří o cizím státním příslušníkovi, rozumí se jím osoba mající jinou státní příslušnost než českou. Osobou bez státní příslušnosti, která nemá na území České republiky povolen trvalý pobyt, se pak rozumí osoba bez státního občanství a která zde nemá povolen pobyt podle zvláštních předpisů. Aby bylo možno uvedená ustanovení aplikovat, musí být zároveň splněny podmínky:

     čin musí být trestný i podle zákona účinného na území, kde byl spáchán,

     pachatel byl dopaden na území republiky, proběhlo vydávací nebo předávací řízení a pachatel nebyl vydán nebo předán k trestnímu stíhání cizímu státu nebo jinému subjektu k trestnímu stíhání oprávněnému,

     cizí stát nebo jiný oprávněný subjekt, který žádal o vydání nebo předání pachatele k trestnímu stíhání nebo výkonu trestu, požádal o provedení trestního stíhání pachatele v České republice (úprava provedena zák. č. 105/2013 Sb.).

Uvedenou změnou se má předejít marně činěným úkonům trestního řízení, stejně jako konfliktům jurisdikcí, za situace, že by osoba byla současně stíhána ve více státech. Žádost cizího státu o provedení trestního stíhání v ČR může být současně žádostí o převzetí trestního řízení z cizího státu do ČR. Podstatné je, že pachateli nelze uložit přísnější trest, než jaký stanoví zákon státu, na jehož území byl trestný čin spáchán.

§ 9

Působnost stanovená
mezinárodní smlouvou

(1) Trestnost činu se posuzuje podle zákona České republiky také tehdy, jestliže to stanoví mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu (dále jen „mezinárodní smlouva“).

(2) Ustanovení § 4 až 8 se nepoužijí, jestliže to mezinárodní smlouva nepřipouští.

komentář k § 9

Znění tohoto ustanovení lze svým obsahem srovnat s dřívějším zněním § 20a trest. zák.

§ 10

zrušen

§ 11

Účinky rozsudku cizího státu

(1) Trestní rozsudek cizího státu nemůže být vykonán na území České republiky ani tu mít jiné účinky, nestanoví-li zákon nebo mezinárodní smlouva něco jiného.

(2) Na pravomocné odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie v trestním řízení se pro účely trestního řízení hledí jako na odsouzení soudem České republiky, pokud bylo vydáno pro čin trestný i podle práva České republiky.

komentář k § 11

Srovnej s dřívějším ustanovením § 21 odst. 3 trest. zák.

HLAVA II

TRESTNÍ ODPOVĚDNOST

Díl 1

Základy trestní odpovědnosti

§ 12

Zásada zákonnosti a zásada subsidiarity
trestní represe

(1) Jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit.

(2) Trestní odpovědnost pachatele a trest­ně­právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

komentář k § 12

Ustanovení § 12 tr. zák. až § 27 tr. zák. vymezují podmínky trestní odpovědnosti. Oproti předešlému trestnímu zákonu, který vycházel z formálně-materiálního pojetí trestného činu, je trestní zákoník postaven na formálním pojetí trestného činu, což se projevilo v definicích jednotlivých skutkových podstat. Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl.

Zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní.

§  Z judikatury

     Roz. 43/12 – Ke spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se nevyžaduje opakované nebo soustavné jednání pachatele spočívající např. v řízení motorového vozidla v době výkonu trestu zákazu této činnosti. Proto i pouze jednorázové porušení zákazu řízení motorových vozidel uloženého soudním rozhodnutím může být posouzeno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Tak tomu bude v těch případech, kdy se zřetelem ke společenské škodlivosti činu jiná než trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené nepřichází v úvahu ani s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (např. jde-li o delší dobu trvající jízdu, o jízdu po frekventované komunikaci, pachatel už v minulosti nerespektoval soudem uložený zákaz činnosti nebo je osobou, která nikdy nebyla držitelem řidičského oprávnění apod.)

     Roz. 26/13 – (viz § 13)

     Roz. 25/14 – (viz § 196)

     Roz. 42/15 – Příprava trestného činu spáchaná nezpůsobilými prostředky není v zásadě vyloučena, avšak je nutné vycházet z toho, že příprava je vzdálenějším stadiem od dokonání činu, než je tomu u pokusu, a předpokládá jen „úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu“ (§ 20 odst. 1 tr. zákoníku). Zda jde o prostředky nezpůsobilé pro dokonání činu, určují různé okolnosti, především však to, jakým způsobem je pachatel použil a jaká podle objektivních vlastností byla míra jejich nezpůsobilosti, zda tato nezpůsobilost vycházela již z jejich volby pachatelem, anebo zda byla na vůli pachateli nezávislá a byla dílem náhody. Otázka, proč příprava nedošla ani do stadia pokusu, má význam především pro posouzení společenské škodlivosti takového činu ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Pro závěr o neuplatnění trestní odpovědnosti pachatele za pokus zvlášť závažného zločinu, ale jen za jeho přípravu, nepostačuje pouze zjištění, že jde o nezpůsobilé prostředky, ale je nutné zvažovat i další okolnosti, zejména povahu použitých prostředků a způsob, jakým pachatel realizoval svůj zamýšlený záměr.

     Roz. 39/16 – Trestní zákoník neobsahuje žádná kvantitativní kritéria, která by odlišovala přečin urážky mezi vojáky podle § 378 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku od obdobného kázeňského přestupku (např. podle § 50 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů). Má-li tedy být urážka mezi vojáky kvalifikována jako trestný čin, musí tomu – s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku – odpovídat její povaha a intenzita, okolnosti, za nichž byla učiněna, popřípadě další charakteristiky urážky nebo jejího pachatele odůvodňující vyšší společenskou škodlivost daného případu (např. opakované urážlivé projevy, recidiva pachatele, vážné narušení vojenské kázně nebo kázně v bezpečnostním sboru apod.).

Proto skutečnost, že se obviněný jako voják nižší hodnosti dopustil ojedinělého vulgárního výroku vůči vojáku vyšší hodnosti, nelze bez dalšího posoudit jako přečin urážky mezi vojáky, není-li z povahy urážky, její intenzity a dalších okolností zřejmé, že k účinnému postihu toho, kdo se dopustil urážky, nepostačuje vyvodit vůči němu pouze kázeňskou odpovědnost v rámci ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru.

     Roz. 31/17 – Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty.

     Roz. 50/17 – Zásadu subsidiarity trestní represe (trestní postih jako prostředek ultima ratio) ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena, když poškozená nebo jiná oprávněná osoba, na jejíž úkor byl trestný čin spáchán, se domáhala nápravy protiprávního stavu prostředky civilního práva, tedy že paralelně uplatňovala jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Proto není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti, který nevytváří překážku věci rozhodnuté s účinkem ne bis in idem. To platí tím spíše, jestliže pachatel vědomě zneužil prostředky civilního práva k tomu, aby se na úkor oprávněné osoby obohatil nebo si zajistil jiné výhody, a to způsobením škody či jiné újmy. Trestní odpovědnost by byla vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti a další represe již není nutná.

     Roz. 52/18 – I – Přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku je formálním deliktem, který lze spáchat i tím, že pachatel po doručení výzvy k učinění prohlášení o majetku neuvede příslušnému orgánu veřejné moci žádné údaje o svém majetku, aniž by se vyžadovala opakovaná výzva či další aktivita příslušného orgánu (viz rozhodnutí č. 7/2017 Sb. rozh. tr.). V takovém případě je ale třeba se důsledně zabývat podmínkami, za nichž lze uplatnit trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené, tedy vyhodnotit, zda jde s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 39 odst. 2 tr. zákoníku o čin natolik společensky škodlivý, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

     Roz. 41/20 – Doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, jsou hledisky, k nimž je sice nutno přihlédnout při ukládání trestu ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku, nemohou však odůvodnit neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

     Roz. 38/22 – (viz § 331)

     Roz. 45/22 – Zákonné znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku může naplnit i cizinec, jemuž bylo ve správním řízení uloženo vyhoštění a který se poté zdržoval na území České republiky, i když dosud proti němu nebyla použita donucovací opatření k výkonu vyhoštění podle čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropské unie ze dne 16. 12. 2008 č. 2008/115/ES o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (tzv. návratová směrnice). Při úvahách, zda má být proti takovému cizinci uplatněna trestní odpovědnost za uvedený přečin a jaký trest za něj uložit, je třeba ovšem vycházet z eurokonformního výkladu ustanovení § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku vyplývajícího z judikatury Evropského soudního dvora a zabývat se též otázkou, proč nebyla použita donucovací opatření podle tzv. návratové směrnice, a to i se zřetelem k zásadě subsidiarity trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku).

§ 13

Trestný čin

(1) Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.

(2) K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti.

komentář k § 13

Pojem trestného činu byl v předchozí právní úpravě vymezen v § 3 trest. zák. [poznámka: pokud je i dále uváděno, kterým ustanovení dřívějšího zákona (zák. č. 140/1961 Sb.) byla úprava provedena, je tomu tak proto, že právě v komentářích staršího data lze najít spoustu výkladových pravidel k novým ustanovením trestního zákoníku]. Aby se mohlo jednat o trestný čin, musel být současně dán jak materiální znak (tj. nebezpečnost činu pro společnost), tak znak formální (tj. znaky trestného činu uvedené v zákoně).

Důležité

     Současná právní úprava toto pojetí opoustila a je postavena jen na formálním pojetí trestného činu.

Tato úprava (formální pojetí trestného činu) by měla vést k přesnějšímu vymezení skutkových podstat jednotlivých trestných činů, což ve své podstatě neumožňuje orgánům činným v trestním řízení překročit takto formálně vymezený rámec trestného činu daného zákonodárcem (dříve bylo možné široké vymezení zákonných pojmů řešit judikaturou soudů), který jako jediný je oprávněn určit, co je a co není trestným činem. Tato nová úprava přesněji odráží znění čl. 39 Listiny. Z předchozí úpravy zůstává zachováno dřívější znění § 3 odst. 3 trest. zák. s drobnou změnou v ustanovení § 13 odst. 2 tr. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 26/13 – I – Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.

II – Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.

Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

III – Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

IV – Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob.

V – Chování pachatele po spáchání skutku vykazujícího znaky trestného činu, zejména jeho snahu nahradit takovým činem způsobenou škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, není okolností, která by ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe dovolovala rezignovat na povinnost uplatňovat trestní odpovědnost takového pachatele, ale lze ji zohlednit zejména při úvaze o použití § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (příp. § 159a odst. 4 tr. ř.) nebo některého z odklonů v trestním řízení [srov. § 179c odst. 2 písm. f), g), h), § 307 a § 309 tr. ř., § 70 zákona o soudnictví ve věcech mládeže], případně při úvaze o druhu a výši sankce ukládané za takový trestný čin (srov. § 39 odst. 1 věta za středníkem tr. zákoníku).

VI – Beztrestnost pachatele plynoucí z uplatnění zásady subsidiarity trestní represe z hlediska viny ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, má přednost před procesním řešením případu (trestného činu) ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř.

     Roz. 27/14 – (viz § 234)

     Roz. 2/15 – III – K výkladu pojmu „policejní provokace“.

Za policejní provokaci, kterou se v trestním řízení rozumí aktivní činnost policejního orgánu směřující k podněcování určité osoby ke spáchání konkrétního trestného činu, popř. k doplňování jeho znaků, k podstatnému navyšování jeho rozsahu nebo jiné změně jeho právní kvalifikace k tíži podněcované osoby (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014), naproti tomu nelze považovat postupy policejního orgánu, při nichž dochází za zákonných podmínek k realizaci procesních institutů předstíraného převodu (§ 158c tr. ř.) a použití agenta (§ 158e tr. ř.), tedy je-li obsahovou náplní jeho činnosti policejní kontrola. Tak tomu je tehdy, pokud policejní orgán předtím, než začne monitorovat či kontaktovat podezíranou osobu se záměrem realizovat procesní instituty „předstíraný převod“ (§ 158c tr. ř.) a „použití agenta“ (§ 158e tr. ř.), má k dispozici pádný důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, přičemž informace, z níž vyplývá tento důvod k domněnce, že je připravován nebo páchán trestný čin, musí být policejním orgánem zadokumentována ve spisovém materiálu.

O policejní provokaci se tudíž nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami a dále i aktivní účasti policejního orgánu na přípravě nebo páchání trestného činu za podmínek stanovených trestním řádem ve formě „předstíraného převodu“ (§ 158c tr. ř.) a „použití agenta“ (§ 158e tr. ř.), netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní cenu apod.

     Roz. 3/18 – III – Jednočinný souběh trestných činů neoprávněného podnikání podle § 251 tr. zákoníku a porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 tr. zákoníku není vyloučen ani v případě, že obviněný týmž jednáním neoprávněně zajišťuje zásilkový výdej takových produktů s účinnými látkami, které jsou padělky pravých léčivých přípravků.

§ 14

Přečiny a zločiny

(1) Trestné činy se dělí na přečiny a zločiny.

(2) Přečiny jsou všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let.

(3) Zločiny jsou všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny; zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.

komentář k § 14

Tato právní úprava oproti předchozí, která používala pouze pojmu trestný čin, vychází z toho, že trestné činy (společný termín) se dělí na přečiny a zločiny. Za přečin pak bude brán čin spáchaný z nedbalosti a úmyslné trestné činy s horní hranicí trestu odnětí svobody v trvání do pěti let.

§  Z judikatury

     Roz. 27/11 – Podmínka umožňující mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin v minulosti potrestán, může být naplněna i v případě, jestliže pachatel byl dříve potrestán za zvlášť závažný úmyslný trestný čin ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák.

To platí ovšem jen tehdy, pokud byl pachatel dříve potrestán pro trestný čin, na který trestní zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně 10 let, neboť jen takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin odpovídá definici zvlášť závažného zločinu podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku.

     Roz. 23/16 – II – Zavinění právnické osoby ve vztahu k některému z trestných činů vymezených v § 7 t. o. p. o. je třeba odvozovat od zavinění fyzické osoby, která při páchání trestného činu jednala jménem právnické osoby nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti ve smyslu § 8 odst. 1 t. o. p. o., nikoliv od zavinění fyzické osoby oprávněné činit v řízení úkony za právnickou osobu, jde-li o odlišné fyzické osoby.

Díl 2

Zavinění

§ 15

Úmysl

(1) Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a)  chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo

b)  věděl, že svým jednáním může takové porušení ne­bo ohro­žení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

(2) Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

komentář k § 15

Úprava provedená v § 15 odst. 2 tr. zák. konkretizuje i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu. Zásada odpovědnosti za zavinění je vyjádřena v § 13 odst. 2 tr. zák. „K trestnosti činu za úmyslný trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti“. Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu a je vybudováno na

a)  složce vědění, zahrnující pachatelovo vnímání a 

b) složce vůle, zahrnující pachatelovo chtění nebo srozumění.

Ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zák. upravuje úmysl přímý, odst. 1 písm. b) tr. zák. úmysl nepřímý. Rozdíl mezi oběma druhy úmyslu ad písm. a) přímým, ad b) nepřímým je v tom, že zatímco u úmyslu přímého pachatel chtěl způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, u nepřímého úmyslu [(eventuálního viz ad písm. b)] stačí, aby pachatel byl srozuměn s tím, že takové porušení nebo ohrožení zájmu chráněného takovým zákonem může způsobit.

§  Z judikatury

     Roz. 60/72 – IV – Záver o tom, či tu je zavinenie v zmysle trestného zákona a v akej forme (§ 4 a 5 Tr. zák.), je záverom právnym. Tento právny záver o subjektívnych znakoch trestného činu sa však musí zakladať na skutkových zisteniach súdu vyplývajúcich z vykonaného dokazovania rovnako, ako záver o objektívnych znakoch trestného činu. Skutočnosti duševného (psychického) života významné pre právny záver o tom, či tu je zavinenie a v akej forme, sú predmetom dokazovania práve tak ako všetky ostatné okolnosti naplňujúce znaky trestného činu.

Pri zisťovaní okolností, ktoré majú význam pre záver o zavinení, nemožno vopred prikladať osobitný význam žiadnemu dôkazovému prostriedku, ale na zavinenie a jeho formu třeba usudzovať zo všetkých konkrétnych okolností, za ktorých bol trestný čin spáchaný a zo všetkých dôkazov významných z tohoto hľadiska, vrátanie doznania obvineného, pokiaľ existuje. So zreteľom na zásadu voľného hodnotenia dôkazov (§ 2 ods. 6 Tr. por.) zákon neprikladá apriori žiadnemu dôkazu osobitný význam. Nemožno preto len zo skutočnosti, že obvinený skutok poprel, vyvodiť, že zistenie priameho úmyslu neprichádza do úvahy. Tento úmysel, tak ako iné formy zavinenia, možno zistiť aj na podklade iných dôkazov, nielen z doznania obvineného.

     Roz. 53/05

     Roz. 3/06 – Zavinění ve formě nepřímého úmyslu [§ 4 písm. b) tr. zák.] ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je možné dovodit i v případech, kdy cílem pachatelova jednání bylo dosaženo jiného možného výsledku, z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná. Jestliže pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může stejně tak namísto zamýšleného výsledku nastat následek uvedený v trestním zákoně, jenž mu je nepříjemný, přičemž nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit, byl s takovým následkem srozuměn ve smyslu citovaného ustanovení trestního zákona.

     Roz. 53/08 – Ze samotné skutečnosti, že obviněný převážel v dodávkovém automobilu větší množství sportovní obuvi neoprávněně označené stejnými nebo zaměnitelně podobnými označeními, jaká jsou registrovanými ochrannými známkami renomovaných výrobců kvalitní sportovní obuvi, aniž o tomto neoprávněném označení věděl, nelze dovodit jeho úmyslné zavinění ve vztahu k trestnému činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák., zejména pokud jde o neoprávněnost označení tohoto zboží a jeho určení k prodeji. Naplnění subjektivní stránky zde není možné vyvozovat ani z okolnosti, že obviněný patří k určité (např. vietnamské) národnostní skupině, v které často dochází k páchání uvedeného trestného činu.

     Roz. 43/09 – (viz § 268)

     Roz. 52/09 – Vyživovací povinnost rodiče vůči jeho dítěti, které není schopno se samo živit, vzniká a existuje přímo na základě zákona (§ 85 a násl. zák. o rodině), a to bez ohledu na skutečnost, zda případně došlo k její konkretizaci rozhodnutím soudu v občanském soudním řízení anebo zda její výše nebyla (resp. nemohla být) vůbec stanovena v tomto řízení, protože v době rozhodování soudu rodič neměl žádný příjem (např. z toho důvodu, že byl ve výkonu vazby). Jestliže na straně pachatele odpadly překážky, pro které mu rozhodnutím příslušného soudu nebyla (resp. nemohla být) stanovena vyživovací povinnost, a byl v rozhodném období již schopen vyživovací povinnost plnit, pak skutečnost, že i nadále existovalo toto pravomocné rozhodnutí soudu, nevylučuje jeho trestní odpovědnost za spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 213 tr. zák.

Pokud se pachatel za této situace záměrně vyhýbal plnění své vyživovací povinnosti (např. za tím účelem bezdůvodně měnil zaměstnání, navazoval jen krátkodobé pracovní poměry), jednal zaviněně ve formě přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák., přičemž za splnění dalších podmínek lze jeho čin posoudit jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 2 tr. zák.

     Roz. 8/11 – (viz § 140)

     Roz. 5/12 – (viz § 140)

     Roz. 17/12 – (viz § 329)

     Roz. 34/12 – Jestliže pachatel jako řidič motorového vozidla při jízdě vysokou rychlostí např. po dálnici záměrně provedl v reakci na způsob jízdy řidiče jiného motorového vozidla takový agresivní jízdní manévr, kterým vytlačil vozidlo řízené jiným řidičem mimo vozovku nebo donutil jeho řidiče k náhlému vyjetí mimo vozovku, lze učinit závěr, že úmysl pachatele (§ 15 tr. zákoníku) zahrnoval i případné následky způsobené tímto jednáním, a to včetně vážných zranění řidiče motorového vozidla (popřípadě dalších osob v něm jedoucích), jež bylo takto vytlačeno z vozovky. Proto přichází v úvahu právně posoudit takový čin ve smyslu § 145 tr. zákoníku.

     Roz. 11/14 – Kvalifikované formy úmyslu, tj. rozmysl a předchozí uvážení jako znaky trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, jsou pojmově vedle sebe neslučitelné, protože předchozí uvážení v sobě zahrnuje i to, co je podstatou rozmyslu, a proto nelze v právní větě výroku o vině tyto znaky použít současně.

Rozmysl (reflexe) totiž představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad trestným jednáním než předchozí uvážení. Předchozí uvážení oproti rozmyslu předchází trestnému ději s určitým předstihem a zahrnuje plán – předem utvořenou představu postupu pachatele při spáchání trestného činu.

     Roz. 55/15 – Trestní zákoník v § 15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním.

Proto v případě že pachatel oběma rukama strčil do prsou poškozeného, který stál otočen zády k zábradlí, a kdy s ohledem na jeho výšku, na výšku zábradlí a intenzitu útoku reálně hrozilo, že poškozený může přes zábradlí přepadnout a zranit se, musel tuto eventualitu jako možnou předpokládat a být s ní alespoň smířen.

     Roz. 2/16 – K okolnostem zvlášť přitěžujícím postačí u dokonaného trestného činu zavinění z nedbalosti ve smyslu ustanovení § 17 písm. a), b) tr. zákoníku, nestanoví-li zákon jinak. Naproti tomu u pokusu trestného činu se úmysl pachatele (§ 15 tr. zákoníku) musí vztahovat též k zákonným znakům kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tj. ke zvlášť přitěžujícím okolnostem.

     Roz. 23/16 – II – (viz § 14)

     Roz. 23/18 – Přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je úmyslným trestným činem (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), který je možno spáchat i s úmyslem nepřímým [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Subjektivní stránka jeho skutkové podstaty neobsahuje žádný další tzv. fakultativní znak, jako je cíl, pohnutka, záměr či úmysl přesahující objektivní stránku skutkové podstaty. Ke spáchání tohoto přečinu se proto nevyžaduje, aby pachatel jednal ve snaze dosáhnout nějakého konkrétního výsledku (např. zproštění obžaloby obviněného, v jehož trestní věci svědeckou výpověď podává). Zavinění pachatele se zde musí vztahovat i na to, že jako svědek v trestním řízení uvádí nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, popřípadě že zamlčuje takovou podstatnou okolnost. Postačí však jen hrubá (laická) představa pachatele, že sdělením nepravdivého podstatného údaje nebo jeho zamlčením může ohrozit zákonem chráněný zájem na správném zjištění skutkového stavu jako základu zákonného rozhodnutí (objekt trestného činu), pokud je s tím současně srozuměn (a to alespoň tak, že je s tím smířen ve smyslu § 15 odst. 2 tr. zákoníku). Na srozumění pachatele lze zpravidla usuzovat i z toho, že jde o údaj významný, a nikoliv jen podružného a nedůležitého charakteru.

V tzv. skutkové větě ve výroku rozsudku, jímž soud uznává obviněného vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, je třeba uvést, v čem spočívalo jeho nepravdivé tvrzení jako svědka. Tato skutková zjištění poskytují základ pro právní závěr, že jde o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí, a tedy o zákonný znak obsažený v tzv. právní větě výroku o vině.

     Roz. 26/18 – V případě pokračování v trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel při každém z dílčích útoků způsobil alespoň částečně škodu úmyslně, byť třeba nedosahující výše škody nikoli malé, avšak musí být současně od prvního útoku veden jednotným záměrem směřujícím k úmyslnému způsobení škody nikoli malé všemi dílčími útoky v jejich souhrnu (§ 116 tr. zákoníku).

     Roz. 1/20 – Pro spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku postačí nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, nevyžaduje se úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmysl přesahující objektivní stránku (někdy též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus) přečinu podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku, který se vztahuje ke způsobení škody nebo jiné závažné újmy jinému anebo k opatření neoprávněného prospěchu sobě nebo jinému, může být naplněn i ve formě eventuálního úmyslu (dolus eventualis).

     Roz. 15/21 – II – Subjektivní stránka spáchaného trestného činu nemusí být ve skutkové větě v odsuzujícím rozsudku vyjádřena vždy popisem vnitřního vztahu obviněného (pachatele) k následku. Postačí, že vyplývá z popsaného způsobu jednání, který nepřipouští jiné právní posouzení než závěr o určité formě zavinění. To, jak výslovně je nutno subjektivní stránku ve výroku rozsudku popsat, záleží na tom, o jaký trestný čin jde.

     Roz. 28/21 – II – Jestliže se obviněný důvodně spoléhal na správnost odborného názoru příslušné autority (např. názor Vojenského technického ústavu na charakter určitého materiálu), že věc, s níž nakládal, není vojenským materiálem, aniž by o tom byly pochybnosti odůvodněné konkrétními okolnostmi, nelze zpravidla dovodit jeho úmyslné zavinění ve vztahu k uvedenému normativnímu znaku, i kdyby se dodatečně zjistilo, že takovou věc lze považovat za vojenský materiál.

     Roz. 4/22 – Přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku se zpravidla nedopustí statutární orgán obchodní společnosti – daňového dlužníka, pokud jako osoba povinná učinit prohlášení o majetku na základě výzvy správce daně podle § 180 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, učiní kroky ke splnění této výzvy tím, že pověří zpracováním a podáním takového prohlášení další osoby k tomu způsobilé, které pracují pro obchodní společnost a na něž se statutární orgán důvodně spoléhá. V takovém případě z důvodu (byť i nepřiměřeného) spoléhání se na konkrétní okolnosti statutární orgán nejedná ani s úmyslem nepřímým podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přestože pověřené osoby nepodaly prohlášení o majetku za povinnou obchodní společnost.

§ 16

Nedbalost

(1) Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel

a)  věděl, že může způsobem uvedeným v trest­ním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo

b)  nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

(2) Trestný čin je spáchán z hrubé nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.

komentář k § 16

Oproti úmyslu chybí u nedbalosti volní složka zahrnující pachatelovo chtění, neboť zde není vůle pachatele spáchat trestný čin. Tak jako v případě úmyslu rozlišuje trestní zákon úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zák.] a úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zák.], tak i v případě nedbalosti tuto dělí na nedbalost vědomou upravenou v § 16 odst. 1 písm. a) tr. zák. a nedbalost nevědomou upravenou v § 16 odst. 1 písm. b) tr. zák.

Vědomá nedbalost je vybudována na schopnosti pachatele rozpoznat a zhodnotit možnost vzniku následku porušením zájmu chráněného trestním zákonem. V případě nevědomé nedbalosti u pachatele schopnost rozpoznat a zhodnotit možnost vzniku následku porušením zájmu chráněného trestním zákonem dána není, ale při zachování potřebné míry opatrnosti pachatel takovou vědomost mít měl a mohl. Jak pro vědomou, tak i nevědomou nedbalost je příznačné zachovávání určité míry opatrnosti pachatele.

Subjektivní vymezení míry opatrnosti vyžaduje, aby mimo míry povinné opatrnosti byla vzata v úvahu i míra opatrnosti, kterou je pachatel schopen vynaložit v konkrétním případě. Objektivní vymezení míry opatrnosti požaduje od každého zpravidla stejnou míru opatrnosti. V případě řidičů, lékařů apod. je však vyžadována určitá vyšší míra opatrnosti.

Nově je oproti § 5 trest. zák. v § 16 tr. zák. uveden odst. 2, který definuje tzv. hrubou nedbalost, jíž se rozumí vyšší stupeň intenzity nedbalosti, ať již vědomé či nevědomé, a to na základě postoje pachatele k požadavku náležité opatrnosti, který svědčí o zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem.

§  Z judikatury

     Roz. 46/63 – Základním předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení jednání obviněného na trestním zákonem chráněné společenské vztahy a toho, zda toto jednání nese všechny znaky zavinění ve smyslu § 4 nebo § 5 tr. zák.

     R 45/65 – Při zkoumání zavinění pachatele ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák. nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale nutno zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušeností pachatele a ostatních okolností případu. Skutečnost, že pachatel zakázal poškozenému určité jednání, které mohlo vést k jeho poškození, samo o sobě nestačí k závěru o nevině pachatele.

     Roz. 20/81 – Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde.

Trestní odpovědnost pachatele za tento následek závisí na tom, zda následek i příčinný průběh k němu vedoucí jsou kryty pachatelovým zaviněním či nikoliv.

     Roz. 27/84 – Jestliže člen mysliveckého sdružení zpozoruje za snížené viditelnosti psa, který sedí v nepřehledném terénu, chová se klidně, nehledá ani nepronásleduje zvěř, ani se k ní neplíží, musí jej to vést k úvaze, že v blízkosti může být člověk vedoucí psa. Způsobí-li člen mysliveckého sdružení střelbou za těchto okolností ublížení na zdraví jiné osobě, odpovídá za ně z nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák.

     Roz. 14/09 –II – (viz § 221)

     Roz. 1/11 – I – Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 část věty za středníkem trestního zákoníku, resp. § 16 odst. 1 část věty za středníkem tr. zák. pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.).

S ohledem na tyto zásady posuzování trestnosti činu je zřejmé, že v případě skutku spáchaného nejpozději dne 31. 12. 2009 a vykazujícího v jednočinném souběhu znaky trestných činů maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., posuzovaného po 1. 1. 2010, není pro pachatele příznivější jeho právní kvalifikace podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání.

Takový skutek lze však po 1. 1. 2010 posoudit jen jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť jeho posouzení též jako trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák. již nepřichází v úvahu, a to s ohledem na aplikaci ustanovení § 65 tr. zák. o zániku nebezpečnosti činu pro společnost.

     Roz. 5/11 – (viz § 65)

     Roz. 24/11 – (viz § 56)

     Roz. 29/12 – Pro závěr o zavinění z vědomé nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je nutno zjišťovat všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů nutno přistoupit z hlediska zkušeností pachatele a ostatních okolností případu (srov. č. 45/1965 Sb. rozh. tr.).Jestliže je věc koupena za neobvykle nízkou cenu nebo za cenu, jež neodpovídá té, za niž se jako nová prodává, nelze jen z této okolnosti vyvozovat, že osoba ji kupující věděla, že byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, a že tak za splnění dalších zákonných podmínek spáchala přečin podílnictví z nedbalosti podle § 215 odst. 1 tr. zákoníku, a to z vědomé nedbalosti.) Vědomost pachatele o tom, že věc pochází z trestné činnosti, je nezbytné prokázat i dalšími zjištěními o okolnostech, za nichž byl čin spáchán. Přihlížet je třeba např. k faktickému stavu a stáří této věci, cenám srovnatelných výrobků, za něž se obvykle nabízejí či prodávají, k poznatkům o skutečnostech spojených s prodejem věci a vedoucích prodejce k němu apod.

     Roz. 54/12 – (viz § 2)

     Roz. 5/13 – Kritériem vědomé i nevědomé nedbalosti je zachovávání určité míry opatrnosti pachatelem, která je zpravidla charakterizována jako potřebná míra opatrnosti. Ta je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, neboť jedině spojení obou těchto hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za trestný čin z nedbalosti odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu.

     Roz. 2/14 – I – Jestliže obvinění jako členové zastupitelstva obce (města) rozhodli na zasedání tohoto vrcholného orgánu obce o schválení prodeje nemovitého majetku obce za podstatně nižší kupní cenu, než jaká byla v daném místě a čase dosažitelná (např. za částku ve výši asi 1 500 000,– Kč, ačkoli dosažitelná cena byla asi 5 000 000,– Kč), lze v tomto jednání spatřovat porušení povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku vyplývající zejména z § 39 odst. 2 a § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Přitom význam rozhodování členů zastupitelstva obce o prodeji nemovitého majetku obce a jejich postavení odůvodňuje i úvahu o tom, že pokud shora uvedeným způsobem porušili povinnost řádně opatrovat nebo spravovat majetek obce, jde o porušení důležité povinnosti ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák., resp. § 221 odst. 1 tr. zákoníku.

Zavinění z vědomé, resp. hrubé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák., § 16 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku] by zde bylo možné dovodit u členů zastupitelstva obce mimo jiné z toho, že na zasedání zastupitelstva obce, na němž se rozhodovalo o schválení prodeje nemovitého majetku obce, byli upozorněni jinými členy zastupitelstva obce na určité skutečnosti, z nichž vyplývá možnost příliš nízké kupní ceny a které vědomě pominuli.

Trestní odpovědnosti každého z členů zastupitelstva obce, který hlasoval pro schválení nevýhodného prodeje nemovitého majetku obce, pak nebrání ani skutečnost, jestliže rozhodoval jako člen kolektivního orgánu obce. Ke schválení prodeje nemovitého majetku obce se totiž vyžaduje souhlas nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva obce (§ 87 zákona o obcích), takže všichni členové zastupitelstva představující tuto většinu, bylo-li jí dosaženo, se bezprostředně podíleli na přijetí takového rozhodnutí zastupitelstva obce, přičemž každý z nich měl stejný hlas. Proto i trestní odpovědnost za schválení a důsledky rozhodnutí přijatého zmíněnou většinou, pokud bylo učiněno v rozporu s povinností členů zastupitelstva obce řádně spravovat majetek obce (§ 38 a násl. zákona o obcích), mohou nést všichni členové zastupitelstva obce, kteří hlasovali pro schválení určitého rozhodnutí, jímž byla způsobena škoda na majetku obce.

II – Byl-li určitý skutek spáchán v době do 31. 12. 2009 a má-li být i po tomto datu posouzen jako trestný čin porušování (porušení) povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti podle § 255a odst. 1 tr. zák. nebo § 221 odst. 1 tr. zákoníku, lze ho považovat za trestný čin, jen když soud dovodí u pachatele zavinění z vědomé nedbalosti [§ 5 písm. a) tr. zák., § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], která má zároveň povahu hrubé nedbalosti (§ 16 odst. 2 tr. zákoníku), i když vzhledem k časové působnosti trestních zákonů (§ 16 odst. 1 tr. zák., § 2 odst. 1 tr. zákoníku) bude nakonec skutek kvalifikován podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (srov. rozhodnutí č. 54/2012 Sb. rozh. tr.).

     Roz. 13/19 – II – Zavinění pachatele je třeba prokázat nejen ve vztahu k jeho jednání, nýbrž i k následku činu a příčinnému vztahu mezi jednáním a následkem. K vyslovení jeho viny přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku proto nedostačuje, pokud soud zdůvodní existenci nevědomé nedbalosti pachatele podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jen ve vztahu k jeho neopatrnému jednání (např. způsobení požáru) a k jím bezprostředně přivozenému somatickému poškození zdraví poškozeného (ke vzniku popálenin jeho těla), není-li těžká újma na zdraví shledávána v tomto poranění, nýbrž v duševní poruše (posttraumatické stresové poruše), která se u poškozeného měla vyvinout jako následek činu pachatele. V takovém případě je nezbytné prokázat jeho nedbalostní formu zavinění k této vážné poruše zdraví, která je zákonným znakem objektivní stránky uvedeného přečinu.

     Roz. 28/19 – Jestliže je u přečinů podle § 143 odst. 1 nebo § 147 odst. 1 tr. zákoníku nedbalost spatřována v porušení povinnosti podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, je nutné zjistit ty konkrétní okolnosti, kterým byl řidič povinen přizpůsobit rychlost jízdy a které s ohledem na konkrétní situaci v době nehody mohl objektivně předvídat. Za okolnost, již pachatel nemohl podle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. předvídat, lze u řidiče s právem přednostní jízdy, jenž dodržel všechny povinnosti podle § 41 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. a vjel do křižovatky na červený světelný signál, považovat situaci, kdy jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, kterého v daných souvislostech tento řidič nemohl vidět, nesplní povinnosti stanovené v § 41 odst. 7 zákona č. 361/2000 Sb. Na takovém řidiči nelze požadovat jistotu, že projede konkrétní úsek bez nebezpečí, ale jen to, aby jeho jízda nepřekročila míru nebezpečí přiměřenou konkrétní situaci. Řidič jedoucí s vozidlem s právem přednostní jízdy může proto důvodně předpokládat, že i ti účastníci silničního provozu, kteří ho nevidí, po zaslechnutí zvukového signálu (zvláštního zvukového výstražného znamení, které užívá vozidlo s právem přednostní jízdy) přizpůsobí své chování zákonem stanovené povinnosti. Na to může takový řidič usuzovat jen podle situace, kterou je schopen sledovat. Rychlost své jízdy je povinen přizpůsobit i ostatním okolnostem, ovšem rovněž jen tehdy, jestliže o nich může vědět (nelze na něm např. opodstatněně požadovat, aby rychlost jízdy přizpůsobil předpokladu, že z ulice, do které nevidí, vyjede jiný účastník provozu na pozemních komunikacích, který jeho právo přednostní jízdy nerespektuje).

     Roz. 15/21 – I – Přestože při posuzování zákonných podmínek hrubé nedbalosti podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku je důležité subjektivní hledisko pachatele, nelze odhlížet od objektivních okolností případu, zejména od toho, jakou činnost pachatel vykonával, s jak nebezpečnou věcí při tom zacházel a jak závažný následek mohl způsobit.

U určitých specifických činností, jako je např. letecký provoz, je namístě vyžadovat daleko vyšší míru opatrnosti a hranice hrubé nedbalosti může být níže než u běžných lidských činností.

Zřejmou bezohlednost k zájmům chráněným trestním zákonem ve smyslu § 16 odst. 2 tr. zákoníku je nutno spatřovat v jednání pachatele spočívajícím ve sledu leteckých manévrů, při nichž letěl relativně delší dobu v nepovolené výšce, mimořádně nízko nad terénem, který neznal a kde mohl předpokládat různé překážky v podobě elektrických vedení apod., navíc aniž by provedl důkladnou předletovou přípravu a pozorně sledoval prostor před sebou.

     Roz. 15/21 – II – (viz § 15)

§ 17

Zavinění k okolnosti zvlášť přitěžující

K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne,

a)  jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné, nebo

b)  jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl.

komentář k § 17

Toto ustanovení je bez větších změn převzato z předchozí právní úpravy, a to § 6 trest. zák., zde je třeba upozornit na skutečnost, že předchozí právní úprava zmiňovala zavinění nikoli pouze ve vztahu k přitěžující okolnosti, ale také ve vztahu k použití vyšší trestní sazby. Současná právní úprava zavinění ve vztahu k okolnosti přitěžující je zmíněna v ustanovení § 39 tr. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 18/94 – Spolupachatelem na trestném činu loupeže podle § 9 odst. 2 tr. zák., § 234 odst. 1 tr. zák. je i ten, kdo se sám nedopouští násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, ale např. jedná tak, aby nalezl cizí věc, které se chce spolu s ostatními pachateli zmocnit.

Spolupachatel trestného činu loupeže, který sám fyzicky poškozeného nenapadl, odpovídá za jeho smrt podle § 9 odst. 2, § 234 odst. 1, 3 tr. zák., jestliže byla způsobena jednáním jiného spolupachatele v rámci společného loupežného útoku proti poškozenému, a on alespoň vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, že tímto útokem uvedený těžší následek může být způsoben [§ 5 písm. b), § 6 písm. a) tr. zák.].

     Roz. 43/05 – Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, že pachatel spáchal čin nejméně se dvěma osobami, je po objektivní stránce naplněna, pokud se na posuzovaném činu podílejí vedle pachatele ještě alespoň dvě další osoby, tedy čin je spáchán součinností nejméně tří osob. Může přitom jít o jejich spolupachatelství nebo o jednání pachatele, a účastníků. Do takové součinnosti však nemůže být počítán účastník, jehož jednání se omezilo jen na formu návodu [§ 10 odst. 1 písm. b) tr. zák]. Z hlediska zavinění ve vztahu k této okolnosti je pro trestní odpovědnost nezbytné, aby pachatel o součinnosti s dalšími dvěma osobami věděl [§ 6 písm. b) in fine tr. zák., srov. dále č. 37/1965 Sb. rozh. tr.].

     Roz. 54/14 – K naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku spočívající ve „spáchání činu nejméně se dvěma osobami“ se vyžaduje, aby pachatel ve smyslu ustanovení § 17 písm. b) tr. zákoníku věděl, že se na jeho činu podílejí nejméně dvě další osoby, přičemž z povahy této okolnosti vyplývá, že pachatel je s jejich účastí na činu přinejmenším srozuměn.

     Roz. 2/16 – (viz § 15)

     Roz. 19/21 – Zákonný znak kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže spočívající v tom, že čin byl spáchán za „jiné události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ [§ 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku], může být naplněn tím, že pachatel se dopustil krádeže v době výskytu koronaviru označovaného jako SARS CoV-2 a způsobujícího epidemii onemocnění COVID-19. Nestačí zde ovšem jen časová a místní souvislost spáchaného činu s takovou událostí, ale je nutná i určitá věcná souvislost s ní, tedy že se tato událost konkrétním způsobem projevila při spáchání trestného činu krádeže. Uvedený vztah bude dán např. tehdy, jestliže zmíněná událost nebo omezení či jiná opatření přijatá v jejím důsledku a k jejímu řešení umožnily či usnadnily pachateli spáchání trestného činu, nebo pokud pachatel počítal s tím, že mu to umožní uniknout jeho odhalení a dopadení, anebo svůj čin zaměřil přímo proti těmto opatřením a omezením, aby je mařil či ztěžoval apod.

Samotné vyhlášení nouzového stavu (čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění ústavního zákona č. 300/2000 Sb.) a spáchání činu za tohoto stavu není znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Vyhlášení nouzového stavu, důvody, které k němu vedly, a veřejně dostupné informace o něm však mohou mít podpůrný význam pro závěr, že v dané době a na daném místě došlo k určité „události vážně ohrožující život nebo zdraví lidí“ a že pachatel o tom alespoň měl a mohl vědět [§ 17 písm. b) tr. zákoníku].

§ 18

Omyl skutkový

(1) Kdo při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.

(2) Kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky mírnějšího úmyslného trestného činu, bude potrestán jen za tento mírnější trestný čin, nejde-li o trestný čin spáchaný z nedbalosti.

(3) Kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky přísnějšího úmyslného trestného činu, bude potrestán za pokus tohoto přísnějšího trestného činu.

(4) Kdo při spáchání činu mylně předpokládá skut­kovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.

komentář k § 18

Zákon nově upravuje skutkový omyl, který se dosud vyvozoval z ustanovení upravujících subjektivní stránku trestného činu (problematikou omylu se zabývá např. Trestní zákon, Komentář, autorů Karel Matys a kol., Panorama Praha 1980, str. 49, či Trestní zákon, Komentář, 4. vydání, autorů JUDr. P. Šámal, Ph. D., JUDr. F. Púry, JUDr. S. Rizman, Nakladatelství C. H. Beck. 2001, str. 48–51).

§  Z judikatury

     Roz. 24/13 – I – Stav bezbrannosti ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 tr. zák. nemusí spočívat pouze v bezbrannosti absolutní, tedy v tom, že poškozená osoba není vůbec schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. není schopna mu klást žádný odpor, ale i v případě, kdy tyto schopnosti jsou zásadně sníženy (omezeny).

Ve stavu bezbrannosti se může ocitnout i pacient, na kterém lékař provádí takový zákrok, který ho způsobem provedení zásadně omezuje v možnosti zaznamenat jednání lékaře a přiměřeně na něj reagovat (např. žena při gynekologickém vyšetření).

Jestliže lékař za této situace vykoná na pacientovi pohlavní styk, naplní tím zákonný znak zneužití bezbrannosti ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 tr. zák.

II – Negativní skutkový omyl pachatele trestného činu znásilnění nelze dovozovat pouze ze skutečnosti, že poškozená osoba nevyjádřila svůj nesouhlas s pohlavním stykem jen z důvodu své fyzické či psychické bezbrannosti, v níž se nacházela v době spáchání činu a do které ji záměrně uvedl pachatel.

     Roz. 36/18 – Sloužilo-li pachateli fungování společnosti s ručením omezeným jako celek k páchání jeho podvodné trestné činnosti, z níž profitoval, a pokud ke spáchání některých dílčích útoků využil osob činných v této společnosti, které neznaly ani nepředpokládaly jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu (v tomto případě podvodu), a nejednaly tedy ve smyslu § 18 odst. 1 tr. zákoníku úmyslně, nýbrž konaly v dobré víře v negativním skutkovém omylu, potom pachatel k provedení činu jako jeho nepřímý pachatel podle § 22 odst. 2 tr. zákoníku užil jiné osoby, která nejednala zaviněně.

     Roz. 14/20 – Má-li jít o putativní krajní nouzi, tedy pozitivní skutkový omyl o okolnosti vylučující protiprávnost ve smyslu § 18 odst. 4 tr. zákoníku, musí být i ze subjektivního hlediska jednající osoby nejen splněny podmínky uvedené v § 28 odst. 1 tr. zákoníku, ale také dodrženy limity jednání v krajní nouzi uvedené v § 28 odst. 2 tr. zákoníku, tedy i princip subsidiarity. Jestliže domnělé nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem bylo možno odvrátit jinak, není vyloučena trestní odpovědnost jednající osoby ani za úmyslný trestný čin, protože ustanovení § 18 odst. 4 tr. zákoníku se v takovém případě neužije.

     Roz. 45/21 – III – Omyl pachatele o tom, zda jde o chráněnou ochrannou známku či chráněný průmyslový vzor, tedy omyl o normativních znacích skutkových podstat trestných činů podle § 268 a § 269 tr. zákoníku (viz též rozhodnutí pod č. 47/2011 Sb. rozh. tr.) a o jejich mimotrestní právní úpravě, na kterou trestní zákoník neodkazuje, se posoudí podle pravidel o skutkovém omylu (podobně viz rozhodnutí pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr.).

§ 19

Omyl právní

(1) Kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat.

(2) Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.

komentář k § 19

V případě omylu skutkového a omylu právního se jedná o nové instituty, které nebyly v předchozí právní úpravě provedeny. Problematika omylu byla řešena v souvislosti se subjektivní stránkou trestného činu.

Důležité

     Omylem v trestním právu se rozumí neshoda pachatelova vědění se skutečností. Tato neshoda může být dána tím, že si pachatel nějakou skutečnost vůbec neuvědomil, nebo proto, že měl o ní nesprávnou představu. Tato neshoda se může týkat ustanovení právních stejně jako okolností skutkových. Zde pak může jít o skutkový omyl negativní, kdy pachatel nezná nějakou skutečnost, která je znakem trestného činu, nezná okolnost podmiňující jeho trestní odpovědnost.

V případě skutkového omylu pozitivního se pachatel domnívá, že existují všechny znaky skutkové podstaty, ale ve skutečnosti některý znak chybí [z důvodové zprávy je navrhováno, aby byl v novém trestním zákoníku upraven i omyl právní (v závislosti, zda se ho mohl nebo nemohl pachatel vyvarovat) jako okolnost snižující nebo vylučující trestnost]. Právní omyl má význam zejména ve vztahu k blanketním skutkovým podstatám, kdy požadavek konkrétní znalosti zákonné úpravy (např. deliktů hospodářských, celních atd.) může být např. pro cizince neúměrně přísný, a ne vždy je možné vycházet z míry zavinění činu. V zásadě by neměl být trestný ten, kdo jednal v omluvitelném právním omylu, přičemž podstatou by mělo být zkoumání, zda se pachatel mohl právního omylu vyvarovat.

§  Z judikatury

     Roz. 24/14 – Omluvitelný právní omyl pachatele ve smyslu § 19 tr. zákoníku nemůže spočívat v tom, že s ohledem na argumentaci uplatněnou v jím podané správní žalobě, aniž vyčkal rozhodnutí o ní, měl za to, že se žádného přestupku v minulosti nedopustil. Naopak se jedná o omyl, kterého se mohl vyvarovat (tj. omyl neomluvitelný), když protiprávnost činu mohl rozpoznat bez zřejmých obtíží právě vzhledem k tomu, že nikdo nemůže pravomocné a vykonatelné rozhodnutí orgánu veřejné moci nerespektovat jen na základě toho, že s takovým rozhodnutím vnitřně nesouhlasí.

     Roz. 53/15 – I – Podmínkou beztrestnosti pachatele jednajícího v negativním právním omylu je omluvitelnost jeho omylu. U pachatele, který měl z důvodu výkonu své funkce (např. jako statutární orgán příspěvkové organizace) povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou, ale neučinil tak, sama skutečnost, že spoléhal na ujištění jiné osoby o správnosti svého postupu, který ve skutečnosti odporoval právním předpisům (např. ohledně otázky subjektu oprávněného rozhodnout o udělení odměny a její výše), nemusí vylučovat závěr, že jeho právní omyl je neomluvitelný.

     Roz. 44/16 – I – Pojem „opatření v občanském soudním řízení“ je ve skutkové podstatě trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku znakem normativním, a proto při posuzování zavinění pachatele ve vztahu k tomuto znaku nelze aplikovat ustanovení § 19 tr. zákoníku o právním omylu, ale ustanovení § 18 tr. zákoníku o skutkovém omylu.

II – Existenci omluvitelného právního omylu (§ 19 odst. 1 tr. zákoníku) a v důsledku toho nedostatek zavinění nemůže sám o sobě založit právní názor soudu vyššího stupně v jeho kasačním rozhodnutí ohledně spornosti interpretace a aplikace příslušného ustanovení hmotného práva.

     Roz. 5/17 – Jestliže se pachatel po obdržení daru ocitl v postavení osoby, která hodlá dovézt do České republiky exemplář exotického zvířete (byť neživého, preparovaného), pak z titulu dovozce měl povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou týkající se dovozu takové věci. Závěr, že skutek není trestným činem, nelze v tomto případě odůvodnit právním omylem pachatele ve smyslu § 19 odst. 1 tr. zákoníku, protože i kdyby jednal v omylu, mohl se ho vyvarovat (§ 19 odst. 2 tr. zákoníku).

     Roz. 3/18 – IV – Návodce k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku musí jednat s tzv. dvojím úmyslem, tedy jeho úmysl se musí vztahovat jednak k jeho vlastnímu jednání spočívajícímu v tom, že v jiném vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin, jednak k jednání jiného, tedy navedeného (hlavního) pachatele, které musí naplňovat znaky úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. V obou případech postačí zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Skutkové závěry týkající se zavinění (vedle dalších znaků jak příslušné formy účastenství, tak i trestného činu hlavního pachatele) musejí vyplývat již ze skutkové věty výroku rozsudku a je třeba je náležitě odůvodnit. To platí zvláště tehdy, nebyl-li týmž rozsudkem uznán vinným i hlavní pachatel, proti němuž bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno (k tomu srov. rozhodnutí č. 18/2016 Sb. rozh. tr.-viz § 24).

Díl 3

Příprava a pokus trestného činu

§ 20

Příprava

(1) Jednání, které záleží v úmyslném vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu (§ 14 odst. 3), zejména v jeho organizování, opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému zločinu, je přípravou jen tehdy, jestliže to trestní zákon u příslušného trestného činu výslovně stanoví a pokud nedošlo k pokusu ani dokonání zvlášť závažného zločinu.

(2) Příprava je trestná podle trestní sazby stanove­né na zvlášť závažný zločin, k němuž směřovala, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.

(3) Trestní odpovědnost za přípravu k zvlášť závažnému zločinu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání zvlášť závažného zločinu a

a)  odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, nebo

b)  učinil o přípravě k zvlášť závažnému zločinu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.

(4) Je-li na činu zúčastněno více osob, nebrání zániku trestní odpovědnosti za přípravu pachatele, který takto jednal, je-li čin dokonán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení.

(5) Ustanovením odstavců 3 a 4 není dotčena trestní odpovědnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již jednáním uvedeným v odstavci 1 spáchal.

komentář k § 20

Pro přípravné jednání je podstatné to, že toto stadium trestné činnosti bude trestné pouze v případech uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. K upřesnění došlo při formulaci dobrovolného upuštění od přípravy, přičemž nová úprava zdůrazňuje dobrovolné upuštění od dalšího jednání směřujícího k zvlášť závažnému zločinu, která se vztahuje k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, tak u učiněného oznámení o přípravě k zvlášť závažnému zločinu v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy, mohlo být ještě odstraněno.

§  Z judikatury

     Roz. 20/69 – II – K rozdílu mezi přípravou a pokusem u trestného činu vraždy. Posouzení skutku jako přípravy uvedeného trestného činu není na překážku, že pachateli bylo zabráněno osobami přítomnými při činu v jednání, které by bezprostředně směřovalo k dokonání vraždy. Existence překážky, pro niž pachatel nemohl bezprostředně zaútočit na předmět vražedného útoku, není rozhodná pro posouzení činu jako pokusu vraždy, třebas šlo o objektivní, na vůli pachatele nezávislou překážku.

     Roz. 52/70 – I – Nejde o dobrovolné upuštění od přípravy k trestnému činu podle § 7 odst. 3 písm. a) tr. zák., jestliže pachatel upustil od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného činu pod vlivem překážky, anebo jestliže uskutečnění svého záměru toliko odložil na pozdější dobu.

II – Upustí-li některý ze spolupachatelů dobrovolně od dalšího jednání směřujícího k spáchání trestného čin, nezaniká u něho trestnost přípravy k trestnému činu, pokud:

a)  neodstraní nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy ze strany ostatních spolupachatelů, nebo

b)  neučiní o přípravě k trestnému činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy ostatních spolupachatelů, mohlo být ještě odstraněno.

     Roz. 12/81 – II – Trestnost přípravy k trestnému činu nezaniká, jestliže pachatel od dokonání činu upustil jen proto, že věděl, že čin nemůže dokonat, aniž by při tom nebyl odhalen.

     Roz. 14/93

     Roz. 30/96

     Roz. 46/98 – I – Skutečnost, že osoba zjednaná pachatelem k tomu, aby za úplatu usmrtila jiného, od samého počátku pouze předstírá záměr takový čin provést, nevylučuje u pachatele, který ji zjednal, naplnění formálních podmínek trestní odpovědnosti za přípravu k trestnému činu vraždy.

     Roz. 18/13 – U pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku je třeba posuzovat splnění zákonných předpokladů pro dobrovolné upuštění od přípravy podle § 20 odst. 3 tr. zákoníku ve vztahu ke každému dílčímu útoku samostatně. Proto je možné upustit od přípravy k trestnému činu jen u některého z dílčích útoků, kdežto u jiných tomu tak být nemusí.

Odstraněním nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy k zvlášť závažnému zločinu, se ve smyslu § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku rozumí v případě pokračování v trestném činu dobrovolné odstranění konkrétního nebezpečí hrozícího z jednotlivého dílčího útoku, u něhož tím zaniká trestní odpovědnost. Není však již třeba, aby pachatel odstranil ze svého dosahu vše, co vytvářelo možnost spáchat jiný trestný čin, např. aby se zbavil všech prostředků nebo nástrojů, které byly určeny ke spáchání zvlášť závažného zločinu, od něhož dobrovolně upustil za podmínek § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a které by mohly sloužit k provedení jiného činu za jiných časových a dalších okolností.

     Roz. 1/15 – Neoprávněným vypěstováním rostliny konopí [§ 24 odst. 1 písm. a) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů], která je sama o sobě omamnou látkou ve smyslu přílohy č. 3 (seznamu č. 3 omamných látek) k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., může pachatel s ohledem na množství vypěstovaných rostlin, způsob jejich pěstování a na další okolnosti naplnit zákonné znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v tom, že „jinému opatří“ nebo „pro jiného přechovává“ omamnou látku.

Samotné neoprávněné pěstování rostliny konopí nelze ztotožňovat s pojmem „výroba“ omamné nebo psychotropní látky ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku (viz rozhodnutí pod č. 18/2007 Sb. rozh. tr.). O výrobu, resp. některou její fázi, by mohlo jít pouze v případech, pokud by rostlina konopí byla sklizena a následně došlo k jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do stavu způsobilého již ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní látky tetrahydrokanabinolu (THC). To platí i tehdy, jestliže pachatel uskutečnil takovou výrobu pro vlastní potřebu a za tím účelem si opatřil nebo přechovával rostliny konopí; v tomto případě samotné opatření nebo přechovávání rostlin konopí je již pokusem trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 21 odst. 1 a § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli jen přípravou ve smyslu § 20 odst. 1 tr. zákoníku.

Neoprávněné vypěstování rostlin konopí nebo jejich přechovávání pro vlastní potřebu v množství větším než malém může být trestným činem přechovávání omamné nebo psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku nebo nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 tr. zákoníku jen tehdy, pokud pachatel dále nepoužije vypěstované rostliny k výrobě ve výše uvedeném smyslu nebo jestliže s ohledem na množství vypěstovaných rostlin, způsob jejich pěstování a na další okolnosti nelze dovodit, že je opatřil nebo přechovával pro jiného.

     Roz. 37/15 – Pokud došlo již k dokonání trestných činů, pak i ty části skutků, které v případě, že by čin nebyl dokonán, byly jen přípravou, jsou součástí tohoto dokonaného trestného činu, byť přípravné jednání se ještě v celém rozsahu neuplatnilo při jeho spáchání, neboť dojde-li k pokusu nebo k dokonání činu, příprava se již v právní kvalifikaci pachateli zvlášť nepřičítá (srov. § 20 odst. 1 tr. zákoníku). To ovšem neznamená, že by skutkové okolnosti neměly být v tomto směru v popisu skutku ve výroku o vině uvedeny (srov. č. 38/1959 Sb. rozh. tr.), neboť jsou rozhodné z hlediska rozsahu, povahy a závažnosti trestné činnosti, která byla nad rámec dokonaných trestných činů zamýšlena.

Příprava má v poměru k pokusu, dokonanému zvlášť závažnému zločinu i k účastenství podpůrnou povahu. Proto jakmile přípravné jednání přerostlo již pouhé vytváření podmínek pro jeho spáchání a dostalo se již do stadia pokusu nebo dokonání, bude pachatel trestný jen pro tuto dosaženou závažnější formu deliktu (u dílem dokonaného trestného činu s výjimkou, kdy pokus směřoval ke kvalifikované skutkové podstatě, která v tomto směru nebyla naplněna – srov. č. 15/1996-I. a č. 27/2000 Sb. rozh. tr.).

V takovém případě je třeba pachatele uznat vinným jen pokusem nebo dokonaným trestným činem a ve skutku vyjádřit i tu jeho část, která by byla jinak jen přípravou, i kdyby příprava u posuzovaného trestného činu nebyla trestná. Např. u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku jde v této souvislosti též o vyjádření rozsahu zkrácení daně, ke kterému pachatel směřoval, neboť jinak by nebyla náležitě vyjádřena povaha a závažnost spáchaného trestného činu.

     Roz. 28/18 – I – Případ tzv. návodu nezdařeného, kdy se návodci nepodaří v naváděném vzbudit rozhodnutí spáchat zamýšlený trestný čin, a tzv. návodu bezvýsledného, kdy návod sám o sobě úspěšný sice byl, nicméně rozhodnutý hlavní pachatel (naváděný) se dosud ani nepokusil o daný trestný čin, je možno posoudit pouze jako pokus návodu, který je jen přípravou trestného činu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, která je trestná, pokud jde o zvlášť závažný zločin podle § 14 odst. 3 tr. zákoníku a trestní zákon to u příslušného trestného činu výslovně stanoví.

     Roz. 28/18 – II – (viz § 254)

     Roz. 35/18 – Přípravou trestného činu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí úmyslné vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu. Pouhou myšlenku spáchat trestný čin, která je beztrestná ve smyslu zásady cogitationis poenam nemo patitur (za samotný úmysl spáchat trestný čin se netrestá, resp. myšlenky trestu nepodléhají), nelze považovat za přípravu trestného činu; podobně je tomu zásadně i u projevu myšlenky spáchat trestný čin, není-li již takovýto projev myšlenky sám o sobě trestný. Tím se příprava liší na jedné straně od beztrestného projevu úmyslu spáchat zvlášť závažný zločin a na druhé straně od pokusu trestného činu, při němž pachatelovo jednání pokročilo dále než příprava, neboť již bezprostředně směřuje k jeho dokonání. Projev myšlenky spáchat trestný čin, zejména jde-li o projev verbální, bude výjimečně trestný jako příprava tehdy, pokud pachatel již přistoupil též ke konkrétnímu jednání, z něhož by byla patrná reálnost jeho myšlenky konkrétní trestný čin (např. vraždu) uskutečnit, byť nikoli bezprostředně. Pro vystižení hranice mezi beztrestným vyjádřením úmyslu čin spáchat, které přípravou ještě není, a situací, kdy jde již o vytváření podmínek pro spáchání zvlášť závažného zločinu, a tedy přípravu podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, je důležité zhodnocení konkrétních okolností, za nichž k vyjádření myšlenky pachatele a případně jejímu sdělení jiné osobě došlo. Verbální projev myšlenky spáchat trestný čin může být trestný, je-li jím naplněna skutková podstata některého z trestných činů (delicta sui generis), u nichž pro naplnění jejich zákonných znaků není rozhodné, zda pachatel zamýšlí skutečně svou hrozbu uskutečnit (např. nebezpečné vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku).

§ 21

Pokus

(1) Jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

(2) Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný trestný čin.

(3) Trestní odpovědnost za pokus trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a

a)  odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, nebo

b)  učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.

(4) Je-li na činu zúčastněno více osob, nebrání zániku trestní odpovědnosti za pokus pachatele, který takto jednal, je-li čin dokonán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení.

(5) Ustanovením odstavců 3 a 4 není dotčena trestní odpovědnost pachatele za jiný dokonaný trestný čin, který již jednáním uvedeným v odstavci 1 spáchal.

komentář k § 21

Úprava provedená v dřívějším § 8 trest. zák. (pokus trestného činu) se v praxi osvědčila, a proto se stala podkladem pro tuto novou právní úpravu pokusu trestného činu.

V případě pokusu se lze zmínit o některých pojmech, jako např. pokus nezpůsobilými prostředky (viz Roz. 12/91), pokus na nezpůsobilém předmětu útoku (např. usmrcení lidského plodu na ženě, která není těhotná), pojmu bezprostředně směřuje (viz Roz. 20/69), dobrovolné upuštění (viz Roz. 3/80); pokus ukončený, kdy pachatel učiní vše nezbytné k dokonání trestného činu, avšak k jeho dokonání nedojde; pokus neukončený, kdy pachatel ještě neučinil vše, co považoval za potřebné k dokonání trestného činu. V případě dobrovolného upuštění od pokusu trestného činu došlo k upřesnění (obdobně jako u § 20 tr. zák. viz výklad shora) tohoto ustanovení oproti předchozí úpravě.

§  Z judikatury

     Roz. 33/65 – I – Vykoná-li pachatel jednání, které je popsáno ve zvláštní části trestního zákona, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jde proto o pokus trestného činu, jestliže k jeho dokonání nedošlo.

II – O dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu znásilnění nejde tehdy, jestliže pachatel od dalšího násilného jednání upustil jen proto, že napadená použila lsti, které pachatel uvěřil.

     Roz. 21/72 – II – Nejde o dobrovoľné upustenie od dokonania trestného činu v zmysle § 8 ods. 3 písm. a) Tr. zák., ak bol páchateľ pri čine prichytený a od ďalšieho konania upustil len preto, že sa obával odhalenia.

     Roz. 53/76 – I – Jako pokus lze posoudit i jednání, jímž pachatel sice ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu popsanou ve zvláštní části trestního zákona, ale které má přímý význam pro dokonání trestného činu, uskutečňuje se v bezprostřední časové souvislosti s následkem, který má nastat, a na místě, kde má dojít k následku trestného činu.

Jednání pachatelů, kteří v úmyslu násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí vynutit na poškozeném prozrazení úkrytu jeho peněz a potom se jich zmocnit a kteří vniknou za tím účelem do domu poškozeného, kde se zmocňují věcí mu náležejících a k násilí nebo pohrůžce bezprostředního násilí nedojde jen proto, že poškozený se před pachateli v domě ukryl, je třeba posoudit jako pokus trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1, § 234 odst. 1 tr. zák. a nikoli jen jako přípravu k tomuto trestnému činu.

     Roz. 10/79 – Jestliže pachatel pohrůžkou násilí jiného nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, napadený však v důsledku svého zdravotního stavu (bezvědomí) nemůže pohrůžku vnímat, jde jen o pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1, § 235 tr. zák. a nikoli o dokonaný trestný čin vydírání podle § 235 tr. zák.

     Roz. 2/80 – K dokonání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. postačí užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci. Jestliže však úmysl pachatele směřoval k tomu, aby zmocněním se věci způsobil značnou škodu, avšak k takovému následku nedojde, jsou jeho jednáním naplněny jen znaky pokusu trestného činu loupeže podle § 8 odst. 1, § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.

     Roz. 27/00

     Roz. 7/07 – K zániku trestnosti tzv. ukončeného pokusu trestného činu se vyžaduje dobrovolné aktivní jednání pachatele předpokládané ustanovením § 8 odst. 3 písm. a) nebo b) tr. zák., které však také současně představuje i změnu jeho vnitřního postoje k zamýšlenému následku, tj. vyžaduje se, aby pachatel upustil od svého původního záměru.

Proto se nemůže dovolávat zániku trestnosti takového pokusu pachatel, který bodl poškozeného nožem do oblasti břicha v úmyslu ho usmrtit a poté sice nepokračoval v dalších útocích proti tělu poškozeného, přivolal lékařskou pomoc a čin oznámil policii, avšak dával najevo, že chce, aby poškozený zemřel, přičemž k smrti poškozeného nedošlo jen v důsledku náhodných okolností nezávislých na pachateli, tudíž neučinil vše, co bylo nutné k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu.

     Roz. 38/07– II – Dobrovolné upuštění od pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle § 8 odst. 1 a § 250b odst. 1 tr. zák. je vyloučeno nejen za předpokladu, že pachatel zanechal dalšího jednání až po výslovném projevu poškozeného, který dal pachateli najevo odhalení jeho podvodného jednání, ale i tehdy, jestliže tak pachatel učinil poté, co ho poškozený upozornil na pochybnosti o správnosti předložených údajů v žádosti o poskytnutí úvěru, o jejichž nepravdivosti pachatel věděl.

     Roz. 54/09 – I – (viz § 33)

     Roz. 53/11 – II – Pro počátek běhu promlčecí doby (§ 34 odst. 2 tr. zákoníku) je u pokusu trestného činu rozhodný okamžik, kdy pachatel ukončil jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného činu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

V případě, že tzv. nepřímý pachatel k provedení činu, který zůstal ve stadiu pokusu, užil jiné osoby ve smyslu § 22 odst. 2 tr. zákoníku, tak je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodný okamžik ukončení jednání ze strany této osoby (tzv. živého nástroje).

     Roz. 9/12 – II – V případě neukončeného pokusu stačí k zániku jeho trestnosti podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., že se pachatel dobrovolně zdrží dalšího jednání, které považuje za potřebné k dokonání činu (viz rozhodnutí pod č. 16/1979 Sb. rozh. tr.).

V případě ukončeného pokusu obvykle nestačí pouhé zdržení se dalšího jednání jako u neukončeného pokusu, nýbrž je třeba dobrovolného aktivního zásahu pachatele k odstranění nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu (popřípadě je třeba dobrovolně učinit oznámení o pokusu v době, kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno příslušným orgánem).

Trestnost již ukončeného pokusu nezanikne upuštěním od opakování pokusu, a to ani tehdy, jestliže pachatel mohl bez obtíží opakovat tento pokus.

     Roz. 1/15 – (viz § 20)

     Roz. 37/15 – (viz § 20)

     Roz. 2/16 – (viz § 15)

     Roz. 19/16 – Znak dokonaného trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku „způsobení škody na cizím majetku“ nemůže jeden z manželů naplnit podvodným zkrácením společného jmění manželů, neboť pod pojmem „cizí majetek“ u trestného činu podvodu je třeba rozumět majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jen jemu, přičemž vzhledem k povaze institutu společného jmění manželů je každý z manželů úplným vlastníkem celého takového majetku.

Není však vyloučeno, aby podvodné jednání jednoho z manželů vůči tomuto majetku spočívající v tom, že druhému z manželů zamlčel skutečnost, že vytvořil společně s další osobou fiktivní a ničím nepodložený závazek, aby tak záměrně snížil hodnotu majetku ve společném jmění manželů, které bylo provedeno v souvislosti s očekávaným rozvodovým řízením a s vypořádáním společného jmění manželů a směřovalo ke způsobení následku, který měl nastat až rozvodem manželství a vypořádáním majetku ze společného jmění manželů bylo posouzeno jako pokus trestného činu podvodu podle § 21 odst. 1 a § 209 tr. zákoníku. Odčerpání majetku ze společného jmění manželů tímto způsobem bylo jen mezistupněm vyplývajícím z právního stavu v době podvodného jednání, když konečným cílem pachatele bylo, aby pro případ vypořádání společného jmění manželů získal pro sebe větší podíl ze společného jmění manželů, než by nabyl bez takového podvodného jednání.

     Roz. 49/19 – Trestný čin úvěrového podvodu vymezený v § 211 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již tím, že jeho pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Jestliže pachatel naplní znaky základní skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku v úmyslu způsobit škodu ve výši dosahující hranice škody uvedené jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby [viz § 211 odst. 4, odst. 5 písm. c), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku], která je znakem kvalifikované skutkové podstaty a která však nenastane (typicky nedojde k poskytnutí úvěru), je nutno takové neúspěšné jednání posuzovat jako jeden trestný čin, a to jako pokus trestného činu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1, § 211 odst. 1, odst. 4 nebo odst. 5 písm. c) nebo odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.

Díl 4

Pachatel, spolupachatel a účastník
trestného činu

§ 22

Pachatel

(1) Pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná.

(2) Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil jiné osoby, která není trestně odpovědná pro nedostatek věku, nepříčetnost, omyl, anebo proto, že jednala v nutné obraně, krajní nouzi či za jiné okolnosti vylučující protiprávnost, anebo sama nejednala nebo nejednala zaviněně. Pachatelem trestného činu je i ten, kdo k provedení činu užil takové osoby, která nejednala ve zvláštním úmyslu či z pohnutky předpokládané zákonem; v těchto případech není vyloučena trestní odpovědnost takové osoby za jiný trestný čin, který tímto jednáním spá­chala.

komentář k § 22

Dřívější úprava vymezovala pojem pachatele (ale i spolupachatele) v ustanovení § 9 trest. zák. Za pachatele byl podle judikatury považován také tzv. nepřímý pachatel, který ke spáchání činu užil jiné osoby (v současné úpravě odstavec 2, který lze porovnat s níže uvedenou judikaturou).

§  Z judikatury

     Roz. 51/70 – II – Ak spácha páchateľ trestný čin spoločným konaním s osobou pre nedostatok veku trestne nezodpovednou (§ 11 tr. zák.), nejde o spolupáchateľstvo podľa § 9 ods. 2 Tr. zák., ale o spáchanie trestného činu jediným páchateľom podľa § 9 ods. 1 tr. zák.

     Roz. 10/96 – Jednání pachatele, jímž navede trestně neodpovědnou osobu k činu jinak trestnému, nelze posoudit jako návod k trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák., ale jako pachatelství takového trestného činu ve smyslu § 9 odst. 1 tr. zák. Jde o jeden z případů tzv. nepřímého pachatelství, kdy pachatel využije jiné osoby jako živého nástroje.

     Roz. 37/10 – (viz § 211)

     Roz. 36/18 – (viz § 18)

     Roz. 5/21 – Pachatelem přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. h) tr. zákoníku může být i osoba nenacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody, která zašle omamnou nebo psychotropní látku do věznice jiné osobě zde vykonávající trest odnětí svobody. Takové jednání lze považovat za závažné, i když nevykazuje znaky opakování či soustavnosti, je-li to odůvodněno dalšími okolnostmi, např. druhem a množstvím návykové látky.

§ 23

Spolupachatel

Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

komentář k § 23

Byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).

Předchozí právní úprava spolupachatelství provedená ustanovením § 9 odst. 2 trest. zákona je doplněna o slovo „úmyslným“. Důvodová zpráva k tomuto ustanovení zdůrazňuje, že teorie poukazuje oprávněně na to, že výklad pojmu „spáchání činu společným jednáním“ je problematický a je v praxi vykládán neúměrně široce, kdy jako spolupachatelé jsou odsuzovány i osoby tzv. „volavky“ apod., např. v případě trestného činu loupeže.

Podle teorie jednání takových osob pouze usnadňuje činnost pachatele, a proto (viz důvodová zpráva) –„by bylo správnější posuzovat taková jednání za pomoc ve vztahu k některému z uvedených trestných činů a nikoli za spolupachatelství“.

§  Z judikatury

     Roz. 50/68 – I – Spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. je možné jenom u úmyslného trestného činu. U nedbalostního trestného činu se mohou vyskytnout případy pouze spolupachatelství podobné, spočívající v tom, že dvě nebo více osob jednáním, směřujícím k beztrestnému následku, způsobí trestný následek zaviněný z nedbalosti. V takovém případě se odpovědnost za celý způsobený následek posuzuje u každého pachatele samostatně na základě toho jednání, které sám spáchal, nikoliv jako spolupachatelství na základě společného jednání.

     Roz. 49/71 – V – Spolupáchateľovi podľa § 9 ods. 2 Tr. zák. sa ťažší následok spôsobený úmyselne druhým spolupáchateľom pripíše i vtedy, keď ho sám zavinil len z nedbalosti [§ 6 písm. a) Tr. zák.], pokiaľ zákon nevyžaduje úmyselné zavinenie.

     Roz. 15/67 – O spáchanie trestného činu spoločným konaním (spoločné naplnenie znakov príslušného ustanovenia osobitnej časti trestného zákona) ide vtedy, keď každý zo spolupáchateľov svojím konaním naplnil všetky náležitosti konania uvedeného v príslušnom ustanovení osobitnej časti trestného zákona, alebo vtedy, keď každý zo spolupáchateľov naplnil len niektorý zo znakov konania uvedeného v príslušnom ustanovení osobitnej časti trestného zákona, avšak súhrn konania spolupáchateľov naplňuje súhrn znakov konania uvedeného v príslušnom ustanovení osobitnej časti trestného zákona alebo konečne vtedy, keď jednotlivé zložky spoločnej trestnej činnosti síce samé o sebe znaky konania uvedeného v príslušnom ustanovení osobitnej časti trestného zákona nenaplňujú, avšak vo svojom súhrne predstavujú konanie popísané v príslušnom ustanovení osobitnej časti trestného zákona.

     Roz. 49/09 – I – Spolupachatelství z hlediska § 9 odst. 2 tr. zák. vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Proto jednání policisty, jenž přesto, že věděl, že se dopravní nehoda nestala, vyhotovil v dohodě s dalším pachatelem nepravdivý záznam o dopravní nehodě (s konkrétně rozvedenými údaji o okolnostech a příčinách dopravní nehody), který tento pachatel za účelem získání pojistného plnění, na něž nebyl právní nárok, předložil v úzké časové souvislosti jako nezbytnou podmínku pro uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, je třeba posuzovat jako jednání spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák., a nikoli jen jako jednání pomocníka podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.

     Roz. 36/10 – (viz § 222)

     Roz. 42/10 – II – Ke spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. není třeba, aby se všichni spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, pokud je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních spolupachatelů a je-li objektivně i subjektivně složkou děje (článkem řetězu) tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí pod č. 36/1973-I. Sb. rozh. tr.).

Jestliže se podle tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně obviněný podílel na spáchání trestného činu braní rukojmí podle § 234a tr. zák. po celou dobu jeho páchání tak, že se účastnil již prvotní domluvy o možnosti jej spáchat, průběžně se informoval o majetkových a osobních poměrech poškozeného, o možnostech zaplacení požadované peněžní částky, o osobách, které disponují s peněžními prostředky poškozeného, působil na poškozené, aby nic neoznamovali policejním orgánům, a měl převzít výkupné, k čemuž nedošlo z objektivních důvodů, pak jde o činnost, která představuje onen pomyslný článek řetězu tvořícího ve svém souhrnu trestné jednání a kterou lze posoudit jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., neboť takové konkrétní jednání obviněného již přesahuje hranice účastenství ve formě pomoci nebo návodu podle § 10 odst. 1 písm. b), c) tr. zák.

     Roz. 4/12 – (viz § 173)

     Roz. 40/17 – Při právní kvalifikaci činu obviněných manželů, kteří společným jednáním zmařili i jen částečně jednak společné závazky a jednak samostatné závazky vůči jejich věřitelům, jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. (nyní poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku), je třeba rozlišit, který z manželů má na základě závazkového právního vztahu vůči věřiteli postavení dlužníka, tj. zda jeho jednání představuje poškozování vlastního věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák. (nyní § 222 odst. 1 tr. zákoníku) nebo poškozování věřitele jiné osoby ve smyslu § 256 odst. 2 tr. zák. (nyní § 222 odst. 2 tr. zákoníku). Takové společné jednání manželů, kterým při naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele způsobili škodu velkého rozsahu, je třeba posoudit u každého z nich jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. [nyní poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku] spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst Roz. 40/17. 2 tr. zák. (nyní § 23 tr. zákoníku).

     Roz. 45/18 – Jestliže se spolupachatelé (§ 23 tr. zákoníku) předem dohodli na společném fyzickém napadení nejméně dvou osob, přičemž s ohledem na způsob provedení útoku a intenzitu užitého násilí byli přinejmenším srozuměni i s tím, že někomu z napadených může být způsobena vážná porucha zdraví, pro naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku u každého z nich není významné, že někteří ze spolupachatelů sami nenapadli nejméně dvě osoby a že svým dílčím jednáním nikomu nezpůsobili těžkou újmu na zdraví (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 42/2010-II. Sb. rozh. tr.).

     Roz. 25/22 – Společné jednání spolupachatelů ve smyslu § 23 tr. zákoníku nemusí probíhat současně (ale postačí bezprostřední časová návaznost jednotlivých aktivit spolupachatelů) a není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. U určitého typu trestné činnosti (např. neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku) ani není nezbytné, aby se spolupachatelé fyzicky stýkali, ale postačí i jejich kontakt virtuální. V případě zneužití platebního prostředku (např. získáním identifikačních údajů k platebním kartám), jímž docházelo k platbám na internetu, není z hlediska spolupachatelství podstatné, kdo fyzicky provedl příslušné peněžní transakce nebo pokusy o ně.

Okolnost, že každý ze spolupachatelů sledoval při společném jednání svůj vlastní prospěch, nevylučuje, aby úmysl byl všem pachatelům společný.

§ 24

Účastník

(1) Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně

a)  spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),

b)  vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin (návodce), nebo

c)  umožnil nebo usnadnil jinému spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, ­vylákáním poškozeného na místo činu, hlídáním při činu, radou, utvrzováním v před­sevzetí nebo slibem přispět po trestném činu (pomocník).

(2) Na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného.

(3) Trestní odpovědnost účastníka zaniká, jestliže dobrovolně upustil od dalšího účastenství na trestném činu a

a)  odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, nebo

b)  učinil o účastenství na trestném činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého účastenství, mohlo být ještě odstraněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.

(4) Je-li na činu zúčastněno více osob, nebrání zániku trestní odpovědnosti účastníka, který takto jednal, je-li čin spáchán ostatními pachateli nezávisle na jeho dřívějším přispění k činu nebo přes jeho včasné oznámení.

(5) Ustanovení odstavců 3 a 4 se nevztahuje na trestní odpovědnost účastníka za jiný trestný čin, který již jednáním uvedeným v odstavci 1 spáchal.

§  Z judikatury k § 24

     Roz. 67/71 – I – K rozlišování návodu a organizátorství.

Organizátorství je ve srovnání s návodem závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti, protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzívnější činnost, která svou povahou naplňuje zákonné znaky „zosnování“ a „řízení“ trestného činu.

II – Spolupachatelem trestného činu loupeže podle § 234 tr. zák. je i pachatel, který se zmocňuje cizí věci využívaje skutečnosti, že jeho společník zatím s použitím násilí překonává odpor poškozeného.

     Roz. 15/81

     Roz. 15/65 – I – Účastníctvo na trestnom čine vo forme pomoci podľa § 10 ods. 1 písm. c) tr. zák. je možno spáchať len pred dokonaním trestného činu. Osoba, ktorá pomáha ukrývať a pozmeňovať odcudzenú vec z majetku v osobnom alebo súkromnom vlastníctve a koná bez predchádzajúcej dohody s páchateľom krádeže, sa dopúšťa trestného činu podielníctva podľa § 251 ods. 1 tr. zák.

     Roz. 58/95 – Jednání pachatele, který převezme od jiného motorové vozidlo, aby je pro něho převezl přes hranice ČR do ciziny, ač ví, že jde o vozidlo získané trestným činem krádeže a že je tak odstraňuje z místa možného odhalení, je třeba posuzovat jako ukrývání věci, jež naplňuje znaky trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) tr. zák. O pomoc k trestnému činu krádeže podle § 10 odst. 1 písm. c), § 247 tr. zák. by šlo jen tehdy, když by tak jednal po dohodě s pachatelem, která by předcházela spáchání krádeže.

     Roz. 59/05 – Jestliže byl obviněný přítomen alespoň části násilného jednání pachatele vůči poškozenému, které směřovalo ke zmocnění se jeho věcí, anebo z jiných důvodů o takovém jednání věděl, a poté, když se pachatel věcí poškozeného takto zmocňoval, s ním je (popř. některou z nich) odnášel z bytu poškozeného, pak takové jednání obviněného je nutno posoudit jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c), § 234 odst. 1 tr. zák., a nikoliv jen jako pomoc k trestnému činu krádeže podle § 247 odst. 1 tr. zák.

Účastenství ve formě pomoci k trestnému činu loupeže je možné, na rozdíl od spolupachatelství k tomuto trestnému činu, i poté, co pachatel trestný čin loupeže již dokonal, avšak ještě nedokončil (srov. rozhodnutí pod č. 34/1968 Sb. rozh. tr.).

     Roz. 51/06 – Spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 tr. zák. jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. Naproti tomu pomoc podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. není součástí společného jednání, které tvoří objektivní stránku téže skutkové podstaty a které přímo směřuje k provedení činu, tedy k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, ale je to pouze jednání podporující činnost pachatele.

Z hlediska subjektivní stránky pomoc předpokládá, že pomocník ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Protože pomoc k trestnému činu je vždy podmíněna úmyslem směřujícím k takové účasti na konkrétním úmyslném trestném činu, musí být čin pomocníka charakterizován konkrétními skutkovými okolnostmi, nikoliv jen znaky skutkové podstaty.

Samotné poskytnutí prostor bytu k výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku ji obsahujícího, prekursoru nebo jedu nelze zahrnout do objektivní stránky trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., neboť je to jednání, které pouze usnadňuje činnost pachatele. Proto nejde o spolupachatelství na uvedeném trestném činu, ale jen o pomoc k jeho spáchání.

     Roz. 48/09 – Povaha pomoci a její význam pro spáchání trestného činu (hlavního) pachatele vyžadují individuální hodnocení nebezpečnosti činu pro společnost u pomocníka [§ 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.] ve srovnání s pachatelem (§ 9 odst. 1 tr. zák.) trestného činu. Proto nutnost přihlédnout k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák., nemusí vždy odůvodňovat u pomocníka stejné skutečnosti jako u pachatele trestného činu. V konkrétním případě je tedy třeba se vždy vypořádat s tím, jakým způsobem pomoc účastníka ovlivnila provedení trestného činu pachatele, včetně toho zda a jaký význam měla taková pomoc i z hlediska naplnění okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby.

     Roz. 49/09 – I – (viz § 23)

     Roz. 37/10 – (viz § 211)

     Roz. 42/10 – II – (viz § 23)

     Roz. 52/10 – I – K naplnění objektivní stránky účastenství ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. se vyžaduje, aby organizátor zosnoval nebo řídil spáchání trestného činu.

Zosnování trestného činu je činnost, která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymyšlení plánu jeho spáchání, ve vyhledání osob, které se na něm budou podílet, v zajišťování jejich vzájemného styku, v rozdělení úkolů jednotlivým osobám, v zajištění odbytu výtěžku ze zamýšleného trestného činu apod.

Řízení trestného činu je činnost, která spadá do stadia páchání trestného činu a jejíž podstatou jsou typicky úkony spočívající zejména v usměrňování osob podílejících se na trestném činu, ve vydávání pokynů těmto osobám, ve vyžadování, aby tyto osoby splnily vydané pokyny apod.

     Roz. 52/10 – II – Účast osoby (§ 10 odst. 1 tr. zák.) na jednotlivých dílčích útocích pokračujícího trestného činu téhož hlavního pachatele lze za splnění dalších podmínek uvedených v ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. posoudit jako jediný pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství na tomto trestném činu hlavního pachatele. To neplatí v případě účasti této osoby na trestných činech různých hlavních pachatelů (srov. rozhodnutí pod č. 49/2009 – II. Sb. rozh. tr.).

     Roz. 22/11 – I – Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby spočívající ve spáchání činu členem organizované skupiny je dána i tehdy, pokud organizovanou skupinu tvoří účastník na trestném činu a dva pachatelé. Existence organizované skupiny není podmíněna tím, aby všichni její členové byli současně spolupachateli trestného činu podle § 9 odst. 2 tr. zák. Jejími členy mohou být i účastníci na trestném činu podle § 10 odst. 1 tr. zák., případně též další osoby mající na činu podíl, avšak přímo neztotožněné, za splnění předpokladu, že si jsou trestně stíhané osoby takové okolnosti vědomy.

     Roz. 18/16 – Trestnosti účastníka není na překážku, je-li trestní stíhání hlavního pachatele podmíněně zastaveno (§ 307 tr. ř.). Podmíněné zastavení trestního stíhání jako zvláštní způsob skončení trestního stíhání představuje procesní řešení otázek spojených s trestní odpovědností hlavního pachatele, a proto nebrání vyvození závěru o trestní odpovědnosti účastníka na trestném činu a rozhodnutí o jeho vině v odsuzujícím rozsudku.

     Roz. 28/17 – V případě účastenství podle § 24 tr. zákoníku platí pro založení místní příslušnosti soudu tatáž zásada jako u hlavního pachatele. Místem, kde byl trestný čin spáchán, je nejen místo, kde hlavní pachatel naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu, ale i místo, kde své jednání realizuje formou organizátorství, návodu nebo pomoci účastník na tomto trestném činu (srov. § 22 tr. ř.). Tato zásada se v jeho případě užije jen tehdy, je-li proti němu trestní řízení vedeno odděleně od trestního řízení vedeného proti hlavnímu pachateli. Dojde-li však ke spojení těchto věcí, je pro takové společné řízení soud příslušný k řízení proti hlavnímu pachateli (§ 21 odst. 2 tr. ř.).

     Roz. 3/18 – IV – Návodce k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku musí jednat s tzv. dvojím úmyslem, tedy jeho úmysl se musí vztahovat jednak k jeho vlastnímu jednání spočívajícímu v tom, že v jiném vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin, jednak k jednání jiného, tedy navedeného (hlavního) pachatele, které musí naplňovat znaky úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. V obou případech postačí zavinění ve formě nepřímého úmyslu. Skutkové závěry týkající se zavinění (vedle dalších znaků jak příslušné formy účastenství, tak i trestného činu hlavního pachatele) musejí vyplývat již ze skutkové věty výroku rozsudku a je třeba je náležitě odůvodnit. To platí zvláště tehdy, nebyl-li týmž rozsudkem uznán vinným i hlavní pachatel, proti němuž bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno (k tomu srov. rozhodnutí č. 18/2016 Sb. rozh. tr.).

     Roz. 28/18 – I (viz § 20)

     Roz. 28/18 – II – (viz § 254)

     Roz. 43/18 – Podle konkrétních okolností případu nemusí být v kolizi se zásadou akcesority účastenství, byl-li účastník na zločinu (či jeho pokusu) uznán vinným naplněním kvalifikované skutkové podstaty zločinu, aniž by znaky takové kvalifikované skutkové podstaty svým činem naplnil hlavní pachatel zločinu. U účastníka se mohou vyskytovat okolnosti zcela osobního významu, mající znaky zvlášť přitěžující okolnosti, které současně nejsou dány i u osoby hlavního pachatele. Takovou okolností může být i zpětnost, resp. opětovnost. Jestliže je splněn nezbytný předpoklad potřebné formy zavinění, pro právní posouzení účastenství jsou z hlediska okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby v takovém případě rozhodné nejen znaky zakládající tuto okolnost u hlavního pachatele, nýbrž i u účastníka, bez ohledu na to, jsou-li dány i u hlavního pachatele.

     Roz. 29/19 – O policejní provokaci či nepřípustnou ingerenci policejního orgánu do skutkového děje nemůže jít za situace, kdy policie pouze reaguje na již projevený zájem pachatele uskutečnit trestné jednání (např. nelegální obchod se střelnými zbraněmi a střelivem) a jestliže k tomu policejní orgán případně využije některé aktivity, s nimiž zákon počítá, např. předstíraný převod podle § 158c tr. ř. a použití agenta podle § 158e tr. ř. (viz zejména stanovisko publikované pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr. a rozhodnutí uveřejněné pod č. 2/2015-III. Sb. rozh. tr.). Povahu nepřípustné provokace pak nemá ani jednání soukromé osoby, k němuž došlo bez podnětu či kontroly policejního orgánu a kterým taková osoba vyvolala spáchání určitého trestného činu jinou osobou. Proto trestní odpovědnost pachatele trestného činu (např. zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle § 265 tr. zákoníku) zůstává nedotčena i v případě, že čin spáchal pod vlivem soukromé osoby, která jej naváděla k tomuto činu, podněcovala ho anebo se jinak přičinila o spáchání činu nebo o jeho dokonání (např. tím, že reagovala na zájem pachatele o nákup vojenských zbraní a nabídla mu jejich prodej), avšak sama nejednala z podnětu policejního orgánu ani pod jeho kontrolou. Takovou soukromou osobu by bylo možno postihnout pro trestnou součinnost, zejména pro účastenství ve formě návodu k trestnému činu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jestliže se (hlavní) pachatel alespoň pokusil o trestný čin.

     Roz 9/22 – Podstatou návodu ve smyslu § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je jednání, jímž návodce úmyslně vzbudil v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin, o který se hlavní pachatel alespoň pokusil, přičemž návod musí směřovat k individuálně určené osobě a k individuálně určenému trestnému činu. Zákon blíže nevymezuje konkrétní formy návodu, může tedy jít např. o příkaz, přemlouvání, poučení atd., přičemž trestný čin, k němuž směřuje, musí být vyjádřen alespoň v hrubých rysech, ale nevyžaduje se, aby návodce podrobně instruoval hlavního pachatele. Individuální určitost trestného činu nespočívá v absolutní totožnosti skutkových okolností trestného činu tak, jak je vymezil návodce, a okolností, za kterých následně došlo ke spáchání trestného činu hlavním pachatelem. Mezi návodem k trestnému činu a samotným trestným činem mohou existovat odchylky, pokud nedosáhnou zjevného excesu hlavního pachatele z návodného jednání.

§ 25

Věk

Kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně ­odpovědný.

komentář k § 25

Trestní odpovědnost začíná teprve dnem, který následuje po dni, kdy pachatel dosáhl věku stanoveného v tomto ustanovení.

Důvodová zpráva k návrhu na zvýšení věkové hranice trestní odpovědnosti konstatovala, že šlo o nesystémové opatření (pokud byla věková hranice trestní odpovědnosti snížena na čtrnáct let), které neřeší žádný existující problém, porušuje smysl i literu Úmluvy o právech dítěte, nebere v úvahu výsledek celá léta trvající odborné diskuse a jde právě opačným směrem než současný světový trend.

Podle předkladatele je problém závažné trestné činnosti dětí dostatečně legislativně vyřešen zákonem o soudnictví ve věcech mládeže (zák. č. 218/2003 Sb.) platným od 1. 5. 2005. Poukázáno rovněž bylo na to, že výbor OSN pro práva dítěte doporučil všem členským státům OSN zachovat trestní odpovědnost dětí, případně ji zvýšit nejméně na 15 let.

§  Z judikatury

     Roz. 1/70 – Pachatelem ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 písm. a) tr. zák. je možno rozumět pouze osobu trestně odpovědnou, která je způsobilá být pachatelem trestného činu, naplnila všechny znaky některého trestného činu a kterou jako pachatele nelze stíhat z jiných důvodů, než je nedostatek trestní odpovědnosti (§ 11, § 12 tr. zák.).

§ 26

Nepříčetnost

Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.

komentář k § 26

Změna oproti předchozí úpravě provedené v ustanovení § 12 trest. zák. spočívá v tom, že původně uvedený pojem „nebezpečnosti činu pro společnost“ je v současné úpravě nahrazen termínem „protiprávnost“, a to s ohledem na výklad k § 13 tr. zák. Duševní porucha může být trvalá, přechodná nebo déletrvající.

Důležité

     Duševní poruchu nelze ztotožňovat s duševní nemocí, neboť duševní nemoc je užším pojmem. Duševní porucha může být způsobena rozdílnými příčinami, a to samotnou duševní chorobou nebo jinou nemocí, která má takovou poruchu za následek, nebo může být vyvolána požitím návykových látek, např. alkoholu nebo omamných látek.

§  Z judikatury

     Roz. 36/65 – Pro nepříčetnost není vyloučena trestní odpovědnost ve smyslu § 12 odst. 1 tr. zák. u pachatele, který spáchal trestný čin v mrákotném stavu, jestliže do tohoto stavu se sám přivedl požitím alkoholických nápojů a jestliže si přitom byl nebo mohl být vědom, že při jeho zdravotním stavu může požití alkoholu tento mrákotný stav vyvolat.

     Roz. 17/79 – Otázka nepříčetnosti je otázka právní; její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie.

Znalecký důkaz z tohoto oboru je však jen jedním z podkladů pro vytvoření soudcovského přesvědčení o otázce příčetnosti a musí být hodnocen v souvislosti se všemi ostatními zjištěnými skutečnostmi z tohoto hlediska relevantními. Soud nezjišťuje příčetnost pachatele jako takovou, ale vždy jen příčetnost ve vztahu k určitému činu.

     Roz. 6/2000 – U pachatele trestného činu, který požívá po delší dobu ve větší míře omamné nebo psychotropní látky, se může jednat o chorobnou závislost na takových látkách a tato skutečnost může mít vliv i na jeho ovládací či rozpoznávací schopnosti v době činu. Pro rozhodnutí v takové trestní věci je proto zpravidla třeba opatřit znalecký posudek zaměřený na objasnění příslušných odborných otázek. Objasnění takových okolností nezbytných pro závěr o příčetnosti obviněného v době činu patří mezi základní skutečnosti důležité pro rozhodnutí ve věci, a pokud takový důkaz chybí, lze to považovat za důvod k vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř.

     Roz. 26/16 – V ustanovení § 233 odst. 2 tr. zákoníku jsou vymezeny dvě samostatné skutkové podstaty trestného činu padělání a pozměnění peněz, které se vzájemně liší, pokud jde o trestněprávní postižitelné jednání. Pachatel tohoto trestného činu může svým jednáním v určitém časovém úseku naplnit znaky obou uvedených základních skutkových podstat. Jestliže však udá padělané nebo pozměněné peníze jako pravé poté, co sám tyto padělky vyhotovil nebo peníze pozměnil v úmyslu dát je do oběhu, spáchá pouze trestný čin podle § 233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku, protože tím jen uskutečňuje svůj úmysl udat je jako pravé, který pojal již dříve v okamžiku jejich výroby nebo pozměňování.

K trestní odpovědnosti za trestný čin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku postačuje zjištění, že jeho pachatel byl příčetný v době, kdy vyráběl padělané peníze s úmyslem udat je jako pravé, třebaže poté, co je takto udal jako pravé, byla u něj zjištěna vyšší míra ovlivnění požitými alkoholickými nápoji (např. množství 2,13 promile alkoholu v krvi). O zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností pachatele, který vyrobil padělky peněz s úmyslem udat je jako pravé, může v takovém případě svědčit např. to, že padělal peníze poměrně sofistikovanou činností skládající se z několika po sobě jdoucích kroků, jež vyžadují značnou míru koncentrace a dovedností pachatele, že tím vyhotovil poměrně zdařilé napodobeniny bankovek včetně některých jejich ochranných prvků a že část z nich se mu podařilo udat do oběhu jako pravé peníze. Proto za uvedených okolností zpravidla nebude nutné vyšetření duševního stavu pachatele.

§ 27

Zmenšená příčetnost

Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu měl podstatně sníženou schopnost rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, je zmenšeně příčetný.

komentář k § 27

Zmenšenou příčetností se podle trestního zákoníku rozumí chorobný stav, v němž byla v důsledku duševní poruchy podstatně snížena schopnost pachatele rozpoznat protiprávnost činu nebo schopnost pachatele ovládat své jednání. Zmenšená příčetnost zjištěná u pachatele trestného činu nevylučuje jeho trestní odpovědnost, nýbrž pouze modifikuje a odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli. Zmenšená příčetnost sama o sobě není polehčující okolností a nemusí vždy znamenat nižší stupeň závažnosti spáchaného trestného činu.

HLAVA III

OKOLNOSTI VYLUČUJÍCÍ PROTIPRÁVNOST ČINU

komentář (hlava III)

Jedná se o ustanovení, kdy, již ze zákona je vyloučena protiprávnost skutku. Nejčastějšími případy jsou pak nutná obrana a krajní nouze, které byly shodně jako oprávněné použití zbraně upraveny také v předcházejícím trestním zákoně (zák. č. 140/1961 Sb. – dále jen trest. zák.). V souladu s teorií hmotného práva je upravena další okolnost, která vylučuje protiprávnost činu, a tou je svolení poškozeného a přípustné riziko.

§ 28

Krajní nouze

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

komentář k § 28

Pojem krajní nouze byl v předchozím trestním zákoně upraven v § 14, nebyl však členěn na odstavce, avšak byl svým obsahem téměř totožný se současným zněním. Podstatnější změna je tedy vyjádřena v odstavci druhém, který je převzat z druhé věty § 14 trest. zák. a doplněn o vyloučení z krajní nouze toho, komu nebezpečí hrozí a je povinen je snášet. Jedná se tedy o zpřesnění termínu krajní nouze. Při krajní nouzi, tedy stavu hrozící poruchy se odvrací:

a)  nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem,

b)  toto nebezpečí nelze odvrátit jinak,

c)  ten, komu hrozí nebezpečí, není povinen je snášet, pokud není stanoveno, že je takové nebezpečí povinen snášet např. z titulu svého postavení nebo zaměstnání.

§  Z judikatury

     Roz. 19/68 – III – Jede-li řidič motorového vozidla v podnapilém stavu vozidlem jenom proto, aby po dopravní nehodě zajistil lékařskou pomoc pro zraněného účastníka nehody, přichází v úvahu posuzování tohoto jednání z hlediska ustanovení § 14 tr. zák. o krajní nouzi.

     Roz. 26/72 – Při posuzování krajní nouze není na rozdíl od nutné obrany rozhodující přiměřenost či nepřiměřenost způsobu odvrácení hrozícího nebezpečí. Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, bylo-li toto nebezpečí možno odvrátit jinak, nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Při hodnocení, zda nebezpečí bylo možno odvrátit jinak, je třeba brát v úvahu jen ty možnosti obviněného, kterými bylo možno odvrátit nebezpečí včas, tj. ještě před porušením zájmu chráněného trestním zákonem, kterému nebezpečí hrozilo.

     Roz. 10/80 – O zdanlivú (tzv. putatívnu) krajnú núdzu ide vtedy, ak sa páchateľ omylom domnieva, že jestvuje nebezpečenství priamo hroziace záujmu chránenému Trestným zákonom, v skutočnosti však takéto nebezpečenstvo nejestvuje. Takýto prípad sa posúdi podľa zásad o skutkovom omyle, ktorý vylučuje zodpovednosť za úmyselný trestný čin. Podmienkou, aby išlo o konanie v krajnej núdzi, je, že nebezpečenstvo priamo hroziace záujmu chránenému Trestným zákonom nebolo možné za daných okolností odvrátiť inak (subsidiárnosť konania v krajnej núdzi). Krajná núdza vylučuje protiprávnosť činu.

     Roz. 9/88 – Nebezpečenstvo, ktoré občan odvracia v krajnej núdzi, môže spočívať aj v útoku človeka. V takom prípade ide o krajnú núdzu, a nie o nutnú obranu vtedy, ak konaním inak trestným je spôsobená škoda inému než útočníkovi.

     Roz. 14/20 – (viz § 18)

§ 29

Nutná obrana

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

komentář k § 29

Znění tohoto ustanovení lze svým obsahem srovnat s dřívějším zněním § 13 trest. zák. Je nutné vědět, že o nutnou obranu nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoliv odvrací. Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. Proti jednání v nutné obraně není nutná obrana přípustná.

§  Z judikatury

     Roz. II/65 – Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho nedovolenost, takže čin provedený v nutné obraně není trestným činem a nemůže být postižen trestem ani jinou sankcí.

Je proto třeba, aby soudy zodpovědně objasňovaly všechny okolnosti, rozhodné pro posouzení nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák. a zjištěné okolnosti také správně hodnotily z toho hlediska, zda obrana směřovala proti útočníkovi, zda šlo o útok přímo hrozící, nebo trvající a zda obrana nebyla zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.

O nutnou obranu nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoliv odvrací. Dále je třeba, aby soudy měly na paměti zejména to, že u nutné obrany se nevyžaduje přiměřenost obrany ve smyslu naprosté proporcionality mezi významem ohroženého společenského vztahu a vztahu dotčeného. Zákon to zdůrazňuje slovy „… zřejmě nepřiměřená…“. Proto o vybočení z mezí nutné obrany pro její zřejmou nepřiměřenost půjde jen tehdy, jestliže pachatel použil prostředku podstatně silnějšího, než bylo za dané situace třeba k odvrácení útoku, nebo když škoda, způsobená obranou je v hrubém nepoměru ke škodě hrozící z útoku.

     Roz. 7/70

     Roz. 49/70 – Primeranosť obrany treba posúdiť so zreteľom na všetky okolnosti prípadu a na vybočenie s medzí nutnej obrany nemožno usúdiť len z toho, že napadnutý sa bránil zbraňou proti neozbrojenému útočníkovi, vekove podstatne mladšiemu, fyzicky silnejšiemu a známemu svojou agresívnosťou.

     Roz. 25/76 – K posudzovaniu podmienok nutnej obrany.

Na vybočenie z medzí nutnej obrany v zmysle § 13 Tr. zák. nemožno usudzovať len z toho, že napadnutý útočníka zranil a prípadne ho aj usmrtil, pričom sám neutrpel nijaké zranenie, ak tým odvracal útok priamo hroziaci alebo trvajúci a takáto obrana nebola zrejme neprimeraná povahe a nebezpečnosti útoku.

Na nesplnenie podmienok nutnej obrany nemožno usudzovať ani z tej skutočnosti, že napadnutý sa nevyhol útoku inak než použitím obrany, pretože nikto nie je povinný ustupovať pred neoprávneným útokom na záujmy chránené trestným zákonom, ale má naopak právo použiť proti takémuto útoku obranu, ktorá nie je zrejme neprimeraná povahe a nebezpečnosti útoku.

     Roz. 9/80 – O nutnú obranu ide aj vtedy, ak osoba činom inak trestným odvracia priamo hroziaci alebo trvajúci útok, ktorý je namierený proti telesnej integrite inej osoby.

Nutná obrana je prípustná aj proti útoku, ktorý smeruje proti domovej slobode spôsobom uvedeným v § 238 ods. 1 Tr. zák. V takomto prípade trvá útok dovtedy, kým sa nepodarí útočníka, ktorý vnikol do domu alebo do bytu iného s úmyslom vykonať tam násilie z domu alebo z bytu vyhnať.

Proti konaniu v nutnej obrane nie je nutná obrana prípustná. Konanie útočníka, namierené proti osobe, ktorá koná v nutnej obrane, treba považovať za pokračovanie v útoku bez ohľadu na to, či útok bol od začiatku namierený voči osobe, ktorá koná v nutnej obrane, alebo voči inej osobe. Osoba, ktorá koná v nutnej obrane, je preto oprávnená prekonať aj tento pokračujúci útok voči svojej osobe spôsobom, ktorý nie je zrejme neprimeraný povahe a nebezpečnosti útoku.

     Roz. 19/82 – Pri posudzovaní primeranosti obrany a útoku treba brať do úvahy intenzitu oboch akcií, ako aj škodu, ktorá hrozila z útoku, a škodu spôsobenú v obrane.

Škoda spôsobená v obrane môže byť väčšia ako škoda, ktorú útočník napadnutému spôsobil, alebo ktorá hrozila z jeho útoku; nesmie však byť medzi nimi zrejmý nepomer. Spravidla nepôjde z tohto hľadiska o prekročenie primeranosti nutnej obrany, keď napadnutý pri odvracaní útoku ohrozujúceho jeho život, resp. z ktorého mu hrozí ťažká ujma na zdraví, útočníka usmrtí.

Skutočnosť, že si niekto pripraví na obranu proti hroziacemu a očakávanému útoku zbraň, nevylučuje záver, že ide o nutnú obranu.

     Roz. 16/94 – I – Podmínkou trestnosti jednání, které je překročením mezí nutné obrany (§ 13 tr. zák.), např. proto, že útok, proti kterému je obrana zaměřená, již netrvá, je také zavinění vztahující se na tuto skutečnost. V takových případech je třeba také důsledně zjišťovat, zda šlo o úmyslné nebo nedbalostní překročení mezí nutné obrany a přihlížet přitom i k rozrušení obránce vyvolanému útokem.

     Roz. 47/95 – Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.

Podmínkou ustanovení § 13 tr. zák., o nutné obraně, není skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak. Obránce není povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem.

     Roz. 25/07 – Zaměstnanec bezpečnostní služby může omezit osobní svobodu jiného při splnění podmínek § 76 odst. 2 tr. ř., tj. jde-li o osobu, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté.

Zákrok zaměstnance bezpečnostní služby vůči osobě, která není podezřelá ze spáchání trestného činu, spočívající v omezení její osobní svobody, nelze pokládat za oprávněný, ani když jej provede na žádost orgánů Policie České republiky o zadržení této osoby pro účely plnění jejich jiných úkolů. Okolnost, že zaměstnanec bezpečnostní služby takto jednal na žádost Policie České republiky, nemá význam pro posouzení oprávněnosti jeho zákroku, a proto mohou být splněny podmínky nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák., pokud osoba, jíž tento zaměstnanec neoprávněně brání v užívání osobní svobody, užije násilí k překonání odporu toho, kdo omezuje její osobní svobodu. Oprávněnost nutné obrany je v takovém případě založena na tom, že uvedená osoba odvrací útok na zájem chráněný trestním zákonem, konkrétně na zájem společnosti na ochraně osobní svobody.

     Roz. 48/07 – Útok vedený házením kamenů s cílem zasáhnout a zranit napadenou osobu je útokem se zbraní ve smyslu § 89 odst. 5 tr. zák. Jestliže byl útok vůči napadenému veden ze strany útočníka opakovaným házením kamenů sice z větší vzdálenosti, avšak takovou intenzitou a tak velkými kameny, že mu hrozilo způsobení i závažného zranění, přičemž tento útok stále trval, nejde o vybočení z nutné obrany podle § 13 tr. zák., pokud napadený jako jediného účinného prostředku k odvrácení takového útoku použil střelné zbraně tak, že vystřelil ve směru útočníka, kterého zasáhl a způsobil mu smrtelné zranění, zvláště když tomu předcházelo několik neúčinných výstražných výstřelů.

     Roz. 20/08 – Nutná obrana je vyloučena z důvodu tzv. intenzivního excesu tehdy, když čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku. Podle ustanovení § 13 tr. zák. nesmí být nutná obrana ve vztahu ke způsobu útoku zcela zjevně nepřiměřená, tudíž může být nepřiměřená nebo zjevně nepřiměřená.

Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba se útoku nevyhnula útěkem, i když byl útěk možný, anebo že nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.

V případě excesu z mezí nutné obrany je podmínkou trestní odpovědnosti obránce nejen zaviněné překročení mezí nutné obrany, ale jeho zavinění se musí vztahovat též k znakům příslušné skutkové podstaty, kterou tím naplnil, přičemž nemusí jít o stejnou formu zavinění.

     Roz. 12/10 – Instalace a použití automatického obranného zařízení, jehož účelem je odvrátit možný nebo předpokládaný budoucí útok na zájem chráněný trestním zákonem na určitém místě bez součinnosti obránce (např. nástražné systémy, samostříly, zapojení elektrického proudu do mříží či kovového oplocení nemovitosti), samo o sobě nevylučuje naplnění podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák.

K tomu, aby byly splněny podmínky nutné obrany v případě použití automatického obranného zařízení zejména v podobě nástražného systému, který se automaticky uvede v činnost po vniknutí útočníka do chráněného objektu, musí být zabezpečeno, aby se aktivovalo jen proti přímo hrozícímu či trvajícímu útoku na zájem chráněný trestním zákonem a aby jeho účinnost nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Při zaviněném nedodržení podmínek nutné obrany tím, kdo jej instaloval a odpovídá za jeho provoz, přichází v úvahu jeho odpovědnost za trestný čin spáchaný zpravidla z nedbalosti.

     Roz. 13/10 – Skutečnost, že bránící se jednal v afektu vzteku, nevylučuje splnění podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák.

     Roz. 14/11 – (viz § 141)

     Roz. 24/16 – I – Jestliže pachatel fyzicky napadl osobu, která na něj před tím násilím zaútočila, a to ze strachu před jejím dalším útokem, může spáchat trestný čin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku jen tehdy, nejednal-li za splnění podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku. Jednání ze strachu jako omluvitelné pohnutky a jednání z obavy z přímo hrozícího nebo trvajícího útoku totiž mohou být velmi blízká a mohou nastat za obdobných situací, přičemž souvisejí s duševními prožitky pachatele a odvíjí se od nich jeho následné chování, mají však různé důsledky z hlediska jeho trestní odpovědnosti.

     Roz. 9/17 – Proti jednání v nutné obraně není nutná obrana přípustná. Pokud se imobilní poškozený přiměřeně svým možnostem pokusil odvrátit stupňovanou agresi ze strany obviněného, který útok započal, stupňoval a opakoval (jeho jednání spočívalo v prodlužovaném a gradovaném násilí směřujícím ke zmocnění jeho věci, kdy po vyhrůžkách zabitím, vulgárních nadávkách následovalo držení poškozeného pod krkem, stržení klíčů, které měl poškozený na šňůrce kolem krku), další násilné jednání obviněného vůči poškozenému, které bylo reakcí na úder holí ze strany poškozeného, nelze pokládat ze jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku.

     Roz. 26/17 – Jestliže obviněný reagoval na protiprávní útok poškozeného, který jej uzavřel v garáži, držel její vrata, čímž mu bránil ve svobodném pohybu, a současně hrozil, že zapálí jeho venku stojící vozidlo, tak, že rozrazil vrata garáže, jimiž zasáhl poškozeného do obličeje, a tím mu způsobil zranění, jde o jednání v mezích nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, a proto je nelze posoudit jako protiprávní (např. jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku). Je totiž zřejmé, že za těchto okolností útok poškozeného trval a obviněný nebyl povinen nečinně vyčkávat na jeho ukončení.

O excesu z podmínek nutné obrany by bylo možno uvažovat ve vztahu k jednání obviněného, který poté ležícího poškozeného opakovaně udeřil pěstí do obličeje.

§ 30

Svolení poškozeného

(1) Trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny.

(2) Svolení podle odstavce 1 musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba uvedená v od­stavci 1 by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okol­nostem případu a svým poměrům.

(3) S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za svolení podle odstavce 1 považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení.

komentář k § 30

Jako okolnost vylučující protiprávnost je do trestního zákona začleněno i svolení poškozeného, kde se zatím vycházelo z teorie trestního práva. V souvislosti s úpravou tohoto institutu byl upraven i případ beztrestnosti pachatele (trestný čin byl spáchán, ale v důsledku dodatečného udělení souhlasu není trestný) v případě udělení dodatečného souhlasu poškozeným, ovšem jen za podmínky, že pachatel mohl předpokládat, že osoba uvedená v odstavci 1, která nebyla při činu přítomna, by tento souhlas udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. Toto ustanovení neřeší problematiku „eutanazie“.

§ 31

Přípustné riziko

(1) Trestný čin nespáchá, kdo v souladu s dosaženým stavem poznání a informacemi, které měl v době svého rozhodování o dalším postupu, vykonává v rámci svého zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce společensky prospěšnou činnost, kterou ohrozí nebo poruší zájem chráněný trestním zákonem, nelze-li společensky prospěšného výsledku dosáhnout jinak.

(2) Nejde o přípustné riziko, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu s jiným právním předpisem souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře ­rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům jiného právního předpisu, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti nebo se příčí dobrým mravům.

komentář k § 31

O přípustné riziko nejde, jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka, aniž by jím byl dán k ní v souladu se zvláštními právními předpisy souhlas, nebo výsledek, k němuž směřuje, zcela zřejmě neodpovídá míře rizika, anebo provádění této činnosti zřejmě odporuje požadavkům právních předpisů, veřejnému zájmu, zásadám lidskosti, nebo se příčí dobrým mravům.

Při zvažování míry rizika je třeba v rámci přiměřenosti posuzovat optimální relaci mezi rozhodujícími faktory, mezi něž patří zejména velikost zamýšleného pozitivního výsledku, velikost možného nechtěného negativního následku, i stupně pravděpodobnosti, že tyto nastanou (viz blíže důvodová zpráva).

§ 32

Oprávněné použití zbraně

Trestný čin nespáchá, kdo použije zbraně v mezích stanovených jiným právním předpisem.

komentář k § 32

Toto ustanovení je obsahově shodné s dřívější úpravou provedenou v § 15 trest. zák., kdy nově bylo použito termínu „v mezích stanovených jiným právním předpisem“.

HLAVA IV

ZÁNIK TRESTNÍ ODPOVĚDNOSTI

komentář (hlava IV)

Zánik trestní odpovědnosti nahradil dříve používaný termín zánik trestnosti. V souvislosti se zavedením formálního pojetí trestného činu muselo být z trestního zákoníku vypuštěno ustanovení pojednávající o zániku nebezpečnosti činu pro společnost (§ 65 trest. zák.).

Díl 1

Zánik trestní odpovědnosti
účinnou lítostí

§ 33

Účinná lítost

Trestní odpovědnost za trestné činy neposkytnutí pomoci (§ 150), neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku (§ 151), šíření nakažlivé lidské nemoci (§ 152), ­šíření nakažlivé lidské nemoci z nedbalosti (§ 153), ohrožování zdraví závadnými potravinami a ji­ný­mi předměty (§ 156), ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty z ne­dbalosti (§ 157), svěření dítěte do moci jiného (§ 169), zavlečení (§ 172), braní rukojmí (§ 174), opuštění dítěte nebo svěřené osoby (§ 195), porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220), porušení povinnosti při správě cizího majetku z nedbalosti (§ 221), porušení povinnosti v insolvenčním řízení (§ 225), porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku (§ 227), poškození cizí věci (§ 228), zkrácení daně, poplatku a po­dob­né povinné platby (§ 240), nesplnění oznamovací povinnosti v daňovém řízení (§ 243), ohrožení devizového hospodářství (§ 247), porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou (§ 261), porušení předpisů o kontrole vývozu zboží a technologií dvojího užití (§ 262), porušení povinností při vývozu zboží a tech­nologií dvojího užití (§ 263), provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence (§ 265), porušení povinnosti v souvislosti s vydáním povolení a licence pro zahraniční obchod s vojenským materiálem (§ 266), obecného ohrožení (§ 272), obecného ohrožení z nedbalosti (§ 273), porušení povinnosti při hrozivé tísni (§ 275), poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení (§ 276), poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z ne­dba­los­ti (§ 277), poškození geodetického bodu (§ 278), nedovoleného ozbrojování (§ 279), poškození a ohrožení životního prostředí (§ 293), poškození a ohrožení životního prostředí z nedbalosti (§ 294), poškození lesa (§ 295), neoprávněného nakládání s od­pady (§ 298), neoprávněného nakládání s chrá­něnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami (§ 299), neoprávněného nakládání s chrá­něnými volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami z ne­dba­losti (§ 300), šíření nakažlivé nemoci zvířat (§ 306), šíření nakažlivé nemoci a škůd­ce užitkových rostlin (§ 307), vlastizrady (§ 309), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312), financování terorismu (§ 312d), podpory a propagace terorismu (§ 312e), sabotáže (§ 314), zneužití zastupování státu a mezinárodní orga­nizace (§ 315), vyzvědačství (§ 316), ohrože­ní utajované informace (§ 317), ohrožení utajované informace z nedbalosti (318), účasti na nestátní ozbrojené skupině zaměřené na působení v ozbrojeném konfliktu (§ 321a), vzpoury vězňů (§ 344), křivého obvinění (§ 345), křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku (§ 346), křivého tlumočení (§ 347), maření spravedlnosti (§ 347a), šíření poplašné zprávy (§ 357), nepřekažení trestného činu (§ 367), neoznámení trestného činu (§ 368) zaniká, jestliže pachatel dobrovolně

a)  škodlivému následku trestného činu zamezil nebo jej na­pra­vil, nebo

b)  učinil o trestném činu oznámení v době, kdy škodlivému následku trestného činu mohlo být ještě zabráněno; oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, voják může místo toho učinit oznámení nadřízenému.

komentář k § 33

Účinná lítost byla dříve upravena v § 66 trest. zák. Dolpněno zákonem č. 455/2016 Sb., o další trestné činy (§ 312d, § 312e).

§  Z judikatury

     Roz. 2/65 – Trestnost činů uvedených v ustanovení § 66 tr. zák. zaniká jen tehdy, jestliže pachatel dobrovolně učiní opatření uvedená pod písm. a) nebo b) cit. zákonného ustanovení.

     Roz. 11/80 – Pri účasti viacerých osôb na trestnom čine sa podmienky účinnej ľútosti v zmysle § 66 Tr. zák. posudzujú u každej zo zúčastnených osôb samostatne. Ak jedna zo zúčastnených osôb dobrovoľne napraví škodlivý následok trestného činu [§ 66 písm. a) Tr. zák.], neprospieva to druhej zúčastnenej osobe, ktorá sa o napravenie škodlivého následku nepričinila.

Napraviť škodlivý následok trestného činu v zmysle § 66 písm. a) Tr. zák. musí páchateľ vlastným pričinením. Táto podmienka nie je splnená, ak páchateľ ako vedúci organizácie síce zariadi napravenie škodlivého následku, ale nie na vlastné trovy, ale na trovy organizácie.

     Roz. 45/07 – Dodatečné zaplacení daně v případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 tr. zák. není důvodem pro analogické použití zvláštního ustanovení o účinné lítosti podle § 147a tr. zák., které se týká zániku trestnosti trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 tr. zák. Na takové případy projevené lítosti lze aplikovat za splnění stanovených podmínek pouze obecné ustanovení o účinné lítosti obsažené v § 66 tr. zák.

     Roz. 54/09 – I – Ustanovení § 66 tr. zák. o zániku trestnosti činu účinnou lítostí se uplatní pouze v případě, když trestný čin zde vyjmenovaný byl dokonán. Jestliže došlo pouze k pokusu takového trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák., není možný zánik jeho trestnosti účinnou lítostí podle § 66 tr. zák., ale jen za splnění podmínek podle § 8 odst. 3 tr. zák.

     Roz. 29/13 – Jestliže pachatel dodatečně splní svou daňovou povinnost až na podkladě výsledků daňové kontroly, byť ještě před zahájením trestního stíhání, nejedná dobrovolně o své vlastní vůli, ale už pod hrozbou zcela bezprostředně hrozícího trestního stíhání. Již v době zahájení daňové kontroly jsou totiž činěny konkrétní úkony, které mají prokázat skutečnosti svědčící o případném zkrácení daně, a tedy v konečném důsledku o tom, že byl spáchán trestný čin (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 35/2001 a č. 45/2007 Sb. rozh. tr.).

Účinná lítost podle § 33 tr. zákoníku je vázána mimo jiné na podmínku, že pachatel úplně napraví škodlivý následek, a její splnění co do rozsahu a obsahu škodlivého následku je nutno posuzovat „ex tunc“, tedy podle doby, kdy byl spáchán trestný čin, nikoliv „ex nunc“, tedy podle doby, kdy přichází v úvahu napravení škodlivého následku.

V případě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, spáchaného zkrácením daně nebo vylákáním výhody na dani, to znamená, že pachatel musí dobrovolně uhradit celou částku, o niž stát zkrátil na dani, nebo kterou vylákal jako výhodu na dani, a to podle stavu v době spáchání činu. Není proto významné, že v době, kdy pachatel přistoupil k napravení škodlivého následku činu, ve vztahu k některé z těchto částek přicházejících v úvahu uplynula prekluzivní lhůta pro vyměření daně, uvedená v ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, v důsledku čehož zaniklo právo státu vyměřit či doměřit dlužnou částku. Tato překážka nebrání, aby pachatel dobrovolně splnil původní povinnost a celou částku uhradil státu.

     Roz. 20/18 – Ustanovení čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, lze považovat za zvláštní okolnost způsobující zánik trestní odpovědnosti, resp. za zvláštní případ účinné lítosti. To znamená, že při splnění podmínek zde stanovených zanikají trestněprávní důsledky, které by jinak byly spojeny s tím, že pachatel spáchal trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku.

K zániku trestní odpovědnosti pachatele za tento trestný čin v případě nepovoleného přechovávání střelné zbraně ovšem nemůže dojít jen tím, že podle čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb. počala běžet lhůta 6 měsíců k dobrovolnému předání takové zbraně, ani tím, že nelegálně přechovávanou zbraň zajistil policejní orgán v průběhu domovní prohlídky konané ještě před uplynutím uvedené lhůty. Podmínkou zániku trestní odpovědnosti je totiž aktivní jednání pachatele spočívající v dobrovolném a faktickém odevzdání nelegálně přechovávané střelné zbraně do úschovy policie nebo v jejím přenechání ve prospěch státu, anebo alespoň jednání, z něhož jednoznačně vyplývá úmysl pachatele dobrovolně odevzdat nelegálně přechovávanou zbraň do úschovy policie či přenechat ji ve prospěch státu.

Rozhodnou právní skutečností tedy není běh lhůty určené k dobrovolnému jednání pachatele, protože do doby odevzdání bez povolení přechovávané zbraně je její přechovávání nadále trestným činem. Trestní odpovědnost pachatele zde totiž nevzniká teprve marným uplynutím lhůty stanovené pro dobrovolné odevzdání střelné zbraně. Ze samotné okolnosti, že ještě neuplynula lhůta určená k dobrovolnému odevzdání nelegálně přechovávané zbraně, nelze z hlediska hmotného práva vyvozovat závěr o trestní neodpovědnosti pachatele. Z hlediska procesního práva pak tato okolnost nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ani jiný důvod nestíhatelnosti. Proto ani skutečnost, že pachateli zajistil jím nelegálně přechovávanou střelnou zbraň orgán policie v rámci domovní prohlídky konané ještě před uplynutím lhůty podle čl. II bodu 1. věty první zákona č. 170/2013 Sb., nevylučuje jeho trestní odpovědnost za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže tuto střelnou zbraň pachatel dobrovolně nevydal při provádění domovní prohlídky.

     Roz. 52/18 – II – Pokud pachatel přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku v průběhu trestního řízení konaného pro tento trestný čin, o jehož zahájení ví, splní dodatečně svou povinnost a učiní prohlášení o majetku, nejedná dobrovolně ve smyslu § 33 tr. zákoníku (viz rozhodnutí č. 35/2001 Sb. rozh. tr.), a proto nezaniká jeho trestní odpovědnost za tento trestný čin pro účinnou lítost. Takové pachatelovo chování v průběhu trestního řízení však lze zohlednit při úvaze o použití principu oportunity ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. (viz stanovisko č. 26/2013-V. Sb. rozh. tr.), tedy státní zástupce nemusí z tohoto důvodu trestní stíhání zahájit a může věc odložit v rámci prověřování podle § 159a odst. 4 tr. ř. a ve zkráceném přípravném řízení podle § 179c odst. 2 písm. i) tr. ř., případně je oprávněn zahájené trestní stíhání zastavit podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Trestní stíhání může zastavit ze stejného důvodu i samosoudce okresního soudu podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. ř., v rámci hlavního líčení pak podle § 223 odst. 2 tr. ř., resp. mimo hlavní líčení podle § 231 odst. 1 tr. ř., je oprávněn tak učinit případně i odvolací soud podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. ř.

     Roz. 4/20 – Nezanikla-li trestní odpovědnost pachatele v důsledku účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku (např. chybí-li znak dobrovolnosti v jednání pachatele), není při splnění podmínek podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. ř. vyloučeno zastavení jeho trestního stíhání z důvodu neúčelnosti jeho dalšího vedení a nedostatku veřejného zájmu na takovém trestním stíhání. Takový postup bude přicházet v úvahu u trestných činů menší závažnosti (přečinů) a výjimečně je možný též u závažnějších trestných činů (zločinů).

     Roz. 50/21 – Z hlediska zániku trestní odpovědnosti pachatele v důsledku účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku nemusí ani samotná skutečnost, že byl odhalen jím spáchaný trestný čin, automaticky vylučovat dobrovolnost jednání pachatele, jímž zamezil nebo napravil škodlivý následek ve smyslu § 33 písm. a) tr. zákoníku. Podstatné je jeho subjektivní vnímání toho, jestli mu v daném okamžiku bezprostředně hrozí trestní stíhání či nikoli.

Díl 2

Promlčení trestní odpovědnosti

§ 34

Promlčecí doba

(1) Trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí

a)  třicet let, jde-li o trestný čin, za který trestní zákon dovoluje uložení ­výjimečného trestu, a trestný čin spáchaný při vypraco­vání nebo při schvalování privatizačního projektu podle jiného právního předpisu,

b)  patnáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let,

c)  deset let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně pět let,

d)  pět let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně tři léta,

e)  tři léta u ostatních trestných činů.

(2) Promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal; u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání. Účastníkovi počíná běžet promlčecí doba od ukončení činu hlavního pachatele.

(3) Do promlčecí doby se nezapočítává

a)  doba, po kterou nebylo možno pachatele postavit před soud pro zákonnou překážku,

b)  doba, po kterou bylo trestní stíhání přerušeno,

c)  doba, po kterou oběť trestného činu těžkého ublížení na zdraví spočívajícího v zmrzačení pohlavních orgánů nebo sterilizaci (§ 145), nedovoleného přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy (§ 159), obchodování s lidmi (§ 168), zavlečení spáchaného za účelem donucení jiného k sňatku (§ 172), vydírání (§ 175) nebo útisku (§ 177) spáchaných za účelem donucení jiného k sňatku nebo k strpění zákroku směřujícího k způsobení těžkého ublížení na zdraví spočívajícího v zmrzačení pohlavních orgánů nebo některého trestného činu uvedeného v hlavě třetí zvláštní části tohoto zákona o trestných činech proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti anebo trestného činu svádění k pohlavnímu styku (§ 202) byla mladší osmnácti let,

d)  zkušební doba podmíněného zastavení trestního ­stíhání nebo podmíněného odložení podání návrhu na potrestání,

e)  doba, po kterou nebylo možné pachatele v České republice trestně stíhat, jde-li o čin, jehož trestnost se posuzuje podle zákona České republiky na základě § 8 odst. 1,

f)  doba od vydání příkazu k zadržení do jeho odvolání nebo do pozbytí jeho platnosti z jiného důvodu,

g)  doba, po kterou bylo dočasně upuštěno od některých úkonů trestního řízení podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních,

h)  doba, po kterou bylo trestní stíhání dočasně odloženo.

(4) Promlčecí doba se přerušuje

a)  zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, podáním žádosti o zajištění vyžádání osoby z cizího státu, vydáním evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na schválení dohody o vině a trestu, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, nebo

b)  spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.

(5) Přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová.

komentář k § 34

V souladu s požadavky teorie i praxe byly prodlouženy promlčecí lhůty a stanoven počátek promlčecí doby, kdy s ohledem na rozdílné stanovení okamžiku spáchání trestného činu u časové působnosti bylo třeba jednoznačně vymezit okamžik, od kterého počíná běžet promlčecí doba. Nauka i praxe zde vycházejí zásadně z toho, že rozhodující je doba ukončení jednání, avšak tam, kde je znakem skutkové podstaty trestného činu účinek, nebo těžší účinek (charakterizuje kvalifikovanou skutkovou podstatu), začíná promlčecí doba plynout až od účinku nebo těžšího účinku (např. u vraždy počíná promlčecí doba běžet od okamžiku, kdy nastala smrt člověka). Nepřihlížet k účinku by u těchto trestných činů znamenalo, že by promlčení mohlo nastat dříve, než byl trestný čin dokonán nebo ukončen.

U účastenství počíná promlčecí doba od jednání hlavního pachatele, neboť teprve od této doby se stává účastenstvím.

Důležité

     U pokusu nebo u přípravy běží promlčecí doba od okamžiku ukončení jednání. Při pokračování v trestném činu a u hromadného trestného činu počíná promlčecí doba od ukončení jednání, tedy od ukončení trestné činnosti, kterým je poslední dílčí útok takového trestného činu. Při trvajícím trestném činu počíná promlčecí doba běžet od okamžiku ukončení protiprávního stavu, jehož udržování je znakem tohoto trestného činu.

Dále byla do ustanovení upravujícího tzv. stavení promlčecí lhůty doplněna další doba, která se do promlčecí doby nezapočítává, a to doba, po niž byla oběť některého trestného činu uvedeného v hlavě třetí zvláštní části tohoto zákona o trestných činech proti svobodě a proti lidské důstojnosti mladší osmnácti let. V důsledku toho začne promlčecí doba fakticky běžet až od okamžiku nabytí zletilosti takové oběti. Do promlčecí doby se nazapočítává doba, po kterou bylo trestní stíhání odloženo. Naproti tomu byla u tzv. stavení promlčecí lhůty vypuštěna doba pobytu v cizině (viz podrobněji důvodová zpráva). Promlčecí doba byla upravena v předchozím zákoně v § 67 trest. zák. Úpravou provedenou zák. č. 193/2012 Sb., došlo k drobným úpravám v § 34 odst. 3 písm. d) a § 34 odst. 4 písm. a) – jde o doplnění výčtu úkonů trestního řízení, které způsobují přerušení promlčecí doby. K dalším změnám došlo v souvislosti s přijetím zákona č. 105/2013 Sb., kdy k úpravě vyvolané změnou § 8 odst. 1 tr. zák. (tr. řádu, ev. s předáním trestního řízení do ciziny) došlo v ustanoveních § 34 odst. 3 tr. zákoníku, kdy byla přijata doplňující písmena e) až g) a dále u 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, kdy došlo k doplnění uvedeného ustanovení. Zahájením trestního stíhání (sdělením obvinění) se přerušuje běh promlčecí doby a ohledně stíhaného činu počíná běžet nová promlčecí doba. U pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku je pro posouzení, zda došlo k promlčení trestní odpovědnosti podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodné, kdy byla trestná činnost ukončena.

§  Z judikatury

     Roz. 6/07 – Jestliže soud dospěje k závěru, že žalovaný skutek je trestným činem s mírnější trestní sazbou odnětí svobody ve srovnání s trestným činem, pro který bylo zahájeno a doposud vedeno trestní stíhání, přičemž taková změna právní kvalifikace se promítne i do jiné (kratší) promlčecí doby činu, pak se musí zabývat též otázkou promlčení trestního stíhání ve vztahu k této mírnější právní kvalifikaci skutku. Je tedy povinen posoudit např. i okolnost, zda došlo ke sdělení obvinění ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. ještě v této kratší promlčecí době.

     Roz. 10/08 – Hmotněprávní povaha institutu promlčení trestního stíhání se v případě pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.) projevuje v tom, že úkony, které způsobují přerušení promlčení trestního stíhání podle § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., se vztahují ke všem dílčím útokům pokračujícího trestného činu, a to bez ohledu na skutečnost, zda se o nich konalo společné řízení či nikoli. To znamená, že pokud byla vedena např. dvě samostatná řízení o dílčích útocích tvořících jeden pokračující trestný čin, dojde k přerušení běhu promlčecí doby ve smyslu § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. ohledně celého pokračujícího trestného činu i tehdy, jestliže byly – byť jen ve vztahu k jednomu dílčímu útoku – provedeny úkony směřující k trestnímu stíhání pachatele.

     Roz. 59/09 – Zahájením trestního stíhání (sdělením obvinění) se přerušuje běh promlčecí doby a ohledně stíhaného činu počíná běžet nová promlčecí doba [§ 67 odst. 3 písm. a), odst. 4 tr. zák.]. Jestliže pouze v důsledku změny trestního zákona (např. novelou ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. vymezujícího výši jednotlivých kategorií škody) dojde v průběhu trestního stíhání ke zmírnění právní kvalifikace již stíhaného činu, pak tato okolnost, i když se vzhledem k ustanovení § 67 odst. 1 tr. zák. promítne do kratší promlčecí doby, je podle § 16 odst. 1 tr. zák. významná jen pro konec této kratší promlčecí doby, jejíž počátek vyplývá z ustanovení § 67 odst. 4 tr. zák. Změnou trestního zákona se zpětně neruší účinky úkonů, které byly učiněny podle dřívější právní úpravy a jež způsobily přerušení promlčecí doby.

Pozn.: srov. právní názor vyslovený v poslední právní větě ve vztahu k úpravě účinné od 1. 1. 2010 v ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

     Roz. 48/11 – II – (viz § 2)

     Roz. 52/11 – Pravomocný odsuzující rozsudek vytváří zákonnou překážku, pro kterou není možno pachatele pro týž skutek postavit před soud (překážka ne bis in idem), a proto se dnem právní moci odsuzujícího rozsudku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku promlčecí doba staví, což znamená, že od právní moci takového rozsudku promlčecí doba neběží a po jeho případném zrušení pokračuje (srov. § 139 tr. zákoníku).

Dojde-li proto na návrh odsouzeného podle § 306a odst. 2 tr. ř. ke zrušení pravomocného odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.), doba od právní moci odsuzujícího rozsudku vydaného v řízení proti uprchlému (§ 302 a násl. tr. ř.) do vyhlášení rozhodnutí o jeho zrušení postupem podle § 306a odst. 2 tr. ř. se do promlčecí doby nezapočítává, neboť pachatele nebylo možno postavit před soud pro zákonnou překážku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spočívající v překážce ne bis in idem [srov. § 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.].

     Roz. 53/11 – I – (viz § 2)

     Roz. 53/11 – II – (viz § 21)

     Roz. 11/12 – U pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku je pro posouzení, zda došlo k promlčení trestní odpovědnosti podle § 34 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodné, kdy byla trestná činnost ukončena. Podstatný je proto okamžik, kdy bylo ukončeno páchání posledního dílčího útoku tohoto trestného činu. Počátek běhu promlčecí doby podle § 34 odst. 2 tr. zákoníku nelze odvíjet samostatně od spáchání jeho dílčích útoků, eventuálně jen některých z nich, ale až od toho okamžiku, kdy bylo ukončeno jednání u posledního dílčího útoku, anebo od okamžiku, kdy nejpozději nastal účinek vyvolaný některým z dílčích útoků, jde-li o trestný čin, u něhož je účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty.

Tato zásada se uplatní i v případě ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v řízení, v němž se ukládá takový trest, už nelze posuzovat otázku promlčení trestní odpovědnosti těch dílčích útoků pokračujícího trestného činu, za který byl pachatel již odsouzen dřívějším rozsudkem, který byl posléze ve výroku o vině a trestu zrušen v rámci ukládání společného trestu.

     Roz. 14/17 – Pro závěr o existenci okolnosti přerušující běh promlčecí doby podle § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby byl pachatel za stejně trestný nebo přísněji trestný čin již pravomocně odsouzen, ale rozhodující je jen spáchání takového nového trestného činu v promlčecí době.

Orgány činné v trestním řízení posuzují otázku, zda k tomu došlo, samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.

     Roz. 50/18 – I – Účinky zahájení trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, ve smyslu § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku má i takové usnesení o zahájení trestního stíhání, v němž je totožný skutek, pro nějž je později pachatel odsouzen, odlišně právně kvalifikován jako jiný trestný čin. Pro přerušení běhu promlčecí doby je určující den vydání (vyhotovení a navazujícího rozeslání) usnesení o zahájení trestního stíhání, a nikoli doručení jeho opisu obviněnému.

     Roz. 15/19 – I – Zákonnou překážku ve smyslu § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pro kterou není možno pachatele pro týž skutek postavit před soud [překážka věci rozhodnuté s účinkem „ne bis in idem“ podle § 11 odst. 1 písm. h) tr. ř.], vytváří i pravomocný zprošťující rozsudek. Proto se dnem právní moci zprošťujícího rozsudku podle § 34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku staví promlčecí doba (neběží), a to až do doby jeho zrušení např. k dovolání podanému nejvyšším státním zástupcem.

§ 35

Vyloučení z promlčení

Uplynutím promlčecí doby nezaniká trestní odpovědnost

a)  za trestné činy uvedené v hlavě třinácté zvláštní části tohoto zákona, s výjimkou trestných činů založení, podpory a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka (§ 403), projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka (§ 404), popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia (§ 405), a to i pokud byly v minulosti spáchány činy, které by nyní měly znaky těchto trestných činů,

b)  za trestné činy vlastizrady (§ 309), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311) a teroru (§ 312), pokud byly spáchány za takových okolností, že zakládají válečný zločin nebo zločin proti lidskosti podle předpisů mezinárodního práva,

c)  za jiné trestné činy spáchané v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a které byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.

komentář k § 35

Znění tohoto ustanovení lze svým obsahem srovnat s dřívějším zněním § 67a trest. zák. Uvedené ustanovení bylo rozšířeno zák. č. 455/2016 Sb., o další trestný čin [§ 35 písm. b) o § 309 – vlastizradu].

HLAVA V

TRESTNÍ SANKCE

komentář (hlava V)

Nová filozofie ukládání trestních sankcí zakotvená v novém trestním zákoníku vychází ze zásady depenalizace, kdy na jedné straně jsou mimo stávajících trestních sankcí (trestů a ochranných opatření), které jsou v potřebné míře upraveny, koncipovány nové efektivnější alternativní sankce, které jsou formulovány i se zřetelem na přiměřenou satisfakci obětí trestných činů, přičemž v rámci revize trestních sazeb ve zvláštní části trestního zákona bude docházet i k snižování některých trestních sazeb, ale na druhé straně bude třeba zajistit v potřebné míře adekvátní trestně právní reakci na závažné trestné činy a nové specifické druhy kriminality, kdy se uplatní náležitá a povaze těchto trestných činů odpovídající represe.

Díl 1

Druhy trestních sankcí a obecné zásady pro jejich ukládání

§ 36

Druhy trestních sankcí

Trestními sankcemi jsou tresty a ochranná opatření.

§ 37

Obecné ustanovení pro ukládání
trestních sankcí

(1) Trestní sankce lze ukládat jen na základě trestního zákona.

(2) Pachateli nelze uložit kruté a nepřiměřené trestní sankce. Výkonem trestní sankce nesmí být ponížena lidská důstojnost.

§ 38

Přiměřenost trestních sankcí

(1) Trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a pomě­rům pachatele.

(2) Tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější.

(3) Při ukládání trestních sankcí se přihlédne ­i k prá­­­vem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem.

komentář k § 38

Účel trestních sankcí – trestů a ochranných opatření není již v současné právní úpravě oproti předchozí – § 23 trest. zákona vyjádřen a je nahrazen promítnutím obecných zásad trestání do jednotlivých ustanovení trestních sankcí. Účel trestání pak vyplývá nejen z obecných zásad, ale i z celkového pojetí trestního zákoníku a zejména pak z jednotlivých ustanovení upravujících ukládání trestních sankcí.

Obecné zásady trestně právních sankcí je třeba lišit od předpokladů a podmínek pro ukládání sankcí.

Zatímco obecné zásady je třeba chápat jako vůdčí ideje trestání, které vytváří právní prostředí pro ukládání sankcí, předpoklady a podmínky pak vymezují konkrétní kritéria pro jejich ukládání. Ani obecné zásady pro ukládání sankcí nejsou definovány v zákoně, ale jsou přímo promítnuty do formulací jednotlivých ustanovení upravujících obecné přístupy k ukládání trestních sankcí, ale i konkrétní tresty a ochranná opatření a jejich ukládání.

Jedná se především o tyto základní zásady trestání i ukládání ochranných opatření:

     zásada zákonnosti, neboť sankce (tresty, ale i ochranná opatření) je možno ukládat jen na základě zákona,

     zásada přiměřenosti sankce spáchanému trestnému činu, podle níž je rozhodujícím kritériem spáchaný trestný čin; tato zásada se uplatní zásadně u trestů, zatímco u ochranných opatření je možno její uplatnění jen v podobě negativního vymezení, kdy stanoví podmínky, za kterých nelze ochranné opatření uložit,

     zásada individualizace použitých sankcí, na základě níž musí být druh a příp. i výměra sankce soudem ukládány s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem vztahujícím se jak k závažnosti trestného činu, včetně přitěžujících a polehčujících okolností, tak k možnostem sociální reintegrace pachatele a jeho poměrům a v neposlední řadě i s přihlédnutím k přiměřené satisfakci osob poškozených trestným činem,

     zásada personality sankce, podle níž by sankce zásadně měla postihovat jen pachatele trestného činu, a vliv na jeho okolí by měl být minimalizován,

     zásada neslučitelnosti některých druhů sankcí u téhož pachatele, která bude vyjádřena zákazem ukládat sankce shodné věcné povahy u jednoho pachatele,

     zásada humanity sankcí, ze které vyplývá zákaz kruté a nepřiměřené sankce ve vztahu ke konkrétnímu pachateli a v konečném důsledku i požadavek, aby tam, kde postačí k dosažení společensky prospěšného účelu sankce méně intenzivní, nebyla ukládána sankce intenzivnější, která nepostihuje vždy jen pachatele trestného činu, ale často i jiné osoby; tato zásada doplňuje svým negativním vymezením zásady předchozí a navazuje na obecné zásady ekonomie trestní hrozby a podpůrnou úlohu trestní represe (viz podobněji důvodová zpráva).

§  Z judikatury

     Roz. 7/05 – Byl-li pachatel v minulosti již odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. a alespoň zčásti vykonal trest za něj uložený, lze jeho další trestný čin vraždy posoudit zároveň jako spáchaný opětovně podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. i jako spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. Opětovnost a zvlášť nebezpečná recidiva jako okolnosti podmiňující vyšší trestnost činu mají sice společný základ v tom, že obě vycházejí ze spáchání dřívějšího trestného činu, avšak zatímco „opětovnost“ vyjadřuje, že pachatel stejný trestný čin již dříve spáchal, „zvlášť nebezpečná recidiva“ v tomto případě vyžaduje, aby pachatel alespoň zčásti vykonal trest za něj uložený. Z této rozdílnosti vyplývá, že obě uvedené okolnosti se mohou uplatnit současně, aniž se jedná o porušení zákazu dvojího přičítání téže okolnosti (§ 31 odst. 3 tr. zák.).

     Roz. 73/13 – Z ustanovení § 38 odst. l a § 96 odst. l tr. zákoníku vyplývá, že ukládání ochranného léčení je ovládáno zásadou přiměřenosti. Mezi hlediska přiměřenosti ochranného léčení náleží mimo jiné „nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem“. Není-li toto nebezpečí dostatečně konkrétní, nehrozí-li aktuálně, postrádá-li nezbytnou míru reálnosti a má-li jen všeobecný a neurčitý charakter potencionálnosti, není splněna podmínka přiměřenosti jeho uložení, a to ani v ambulantní formě.

Díl 2

Tresty

Oddíl 1

Obecné zásady pro ukládání trestů

§ 39

Stanovení druhu a výměry trestu

(1) Při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům pachatele a k jeho dosavadnímu způsobu života a k možnosti jeho nápravy; dále přihlédne k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu; přihlédne též k jeho postoji k trestnému činu v trestním řízení, zda sjednal dohodu o vině a trestu, prohlásil svou vinu nebo označil rozhodné skutečnosti za nesporné a pokud byl označen jako spolupracující obviněný, též k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Přihlédne také k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí život pachatele.

(2) Povaha a závažnost trestného činu jsou určovány zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem.

(3) Při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42), k době, ­která uplynula od spáchání trestného činu, k pří­padné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k po­stupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jed­nání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.

(4) Pokud soud neukládá souhrnný trest nebo společný trest za pokračování v trestném činu, při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne též k druhu a výměře trestů, které byly pachateli uloženy za jinou jeho trestnou činnost a dosud nebyly vykonány, tak, aby vzhledem k povaze a závažnosti trestného činu a osobě pachatele nebyl uložen takový trest, který by spolu s dosud nevykonanými tresty vedl k nepřiměřenému postihu pachatele.

(5) K okolnosti, která je zákonným znakem trestného činu, včetně okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující nebo přitěžující. K okolnosti odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody nelze přihlédnout jako k okolnosti polehčující.

(6) K okolnosti přitěžující se přihlédne,

a)  jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné,

b)  jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel ­věděl.

(7) Při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud

a)  u spolupachatelů též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo ke spáchání trestného činu,

b)  u organizátora, návodce a pomocníka též k významu a povaze jejich účasti na spáchání trestného činu,

c)  u přípravy k zvlášť závažnému zločinu a u pokusu trestného činu též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo, jakož i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo.

(8) Získal-li nebo snažil-li se získat pachatel trestným činem majetkový prospěch, přihlédne k tomu soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry; jestliže to nevylučují jeho majetkové nebo osobní poměry, uloží mu s při­hléd­nutím k výši takového majetkového prospěchu některý z trestů, který ho postihne na majetku (§ 66 až 72), a to jako trest samostatný nebo vedle jiného trestu. Soud zejména zváží uložení peněžitého trestu (§ 67 až 69).

§  Z judikatury k § 39

     Roz. 26/13 – (viz § 13)

     Roz. 9/14 – (str. 8,12,14,16) Prvotrestaným osobám, kterým by podle příslušné zákonné trestní sazby a okolností případu mohl být ukládán trest odnětí svobody do jednoho roku, je ukládán ve většině případů některý z alternativních trestů (nejčastěji podmíněný trest odnětí svobody a obecně prospěšné práce). Část těchto odsouzených ale alternativní trest nepovažuje za dostatečnou výstrahu, dochází proto u nich později k přeměně na krátkodobý nepodmíněný trest odnětí svobody. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že nepodmíněný krátkodobý trest odnětí svobody je ukládán takřka výlučně recidivistům, a to většinou druhovým (nejčastěji obecná majetková trestná činnost) a speciálním (především trestné činy krádeže, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání a ohrožení pod vlivem návykové látky). Obecná recidiva je ve výrazné menšině (nejčastěji jde recidivu pachatele s libovolným druhem trestné činnosti a přečinem zanedbání povinné výživy).

U některých soudů byl však v poměrně velkém počtu případů (až okolo 20 % osob) uložen krátkodobý nepodmíněný trest odnětí svobody i prvotrestané osobě. Tuto praxi nelze považovat za vyhovující, neboť prvotrestaným osobám by měly být ukládány především alternativní tresty.

Při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody berou soudy zásadně v úvahu ustanovení § 55 odst. 2 tr. zákoníku, byť zpravidla ho výslovně v odůvodnění (pokud nešlo o zjednodušený rozsudek ve smyslu § 129 odst. 2 tr. ř.) neuvádějí, což by však s ohledem na zvláštní povahu tohoto ustanovení správně měly činit a důsledně se s ním vypořádat. Hlavním důvodem splnění podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život, je okolnost, že sledované trestné činy, na které zákon stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující pět let, jsou páchány zejména speciálními nebo druhovými recidivisty, kteří již byli ve výkonu trestu, případně opakovaně porušují podmínky trestů nespojených s odnětím svobody. Nejčastějším důvodem pro závěr, že pachatel bez uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nepovede řádný život, byly negativní zkušenosti s uložením předchozího alternativního trestu (spíše však opakovaných alternativních trestů) v dřívějším nedávném trestním řízení; často jde o případy, kdy pachateli je alternativní trest v relativně krátkém časovém rozpětí ukládán dokonce opakovaně, a to bez viditelného výsledku na jeho nápravě. Důvodem pro uložení krátkodobého nepodmíněného trestu odnětí svobody však nemůže být tzv. pokrytí vazby obžalovaného.

     Roz. 9/14 – (str. 16) Vedení řízení proti uprchlému nebo zdržování se obžalovaného v době řízení na neznámém místě nemůže být rozhodujícím hlediskem pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Soud je sice podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku povinen při stanovení druhu trestu a jeho výměry mimo povahy a závažnosti činu, poměrů pachatele, jeho dosavadního způsobu života a možnosti jeho nápravy, jako základních kritérií pro uložení trestu, také přihlížet k chování pachatele po činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, ale tyto okolnosti je třeba hodnotit v rámci možností nápravy pachatele, byť je zákon stanoví samostatně. Jestliže jde o trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, je třeba tyto okolnosti hodnotit vždy ve spojení s ustanovením § 55 odst. 2 tr. zákoníku, neboť za takový trestný čin lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Z výše uvedeného vyplývá, že samotná okolnost, že se vůči pachateli vedlo trestní řízení proti uprchlému, nemůže sama o sobě vést k závěru, že mu nelze uložit jiný druh trestu než nepodmíněný trest odnětí svobody.

     Roz. 9/14 – (str. 44-4) V praxi soudů není dostatečně přihlíženo k ustanovení § 39 odst. 7 tr. zákoníku, podle něhož, získal-li nebo snažil-li se získat pachatel trestným činem majetkový prospěch, přihlédne k tomu soud při stanovení druhu trestu a jeho výměry; jestliže to nevylučují jeho majetkové nebo osobní poměry, uloží mu s přihlédnutím k výši takového majetkového prospěchu některý z trestů, který ho postihne na majetku (§ 66 až 72 tr. zákoníku), a to jako trest samostatný nebo vedle jiného trestu. V tomto směru je proto nutné praxi soudů změnit a ustanovení § 39 odst. 7 tr. zákoníku začít náležitě využívat tak, že ve všech vhodných případech bude uložen pachateli trestného činu majetkové povahy uložen s přihlédnutím k výši majetkového prospěchu některý z trestů, který ho postihne na majetku (§ 66 až 72 tr. zákoníku). Přitom je třeba se zaměřit nejen na peněžitý trest, ale i na jiné majetkové tresty, které případně u konkrétního obviněného by mohly vést k splnění účelu ustanovení § 39 odst. 7 tr. zákoníku (propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty.

K lepšímu využívání ustanovení § 39 odst. 7 tr. zákoníku by mohla přispět i zvýšená aktivita státních zástupců při navrhování uložení přiměřeného trestu majetkové povahy ve všech vhodných případech. Přitom již v přípravném řízení by měly policejní orgány, a to i k pokynu státního zástupce ve smyslu § 174 odst. 2 písm. a) tr. ř. (příp. i § 157 odst. 2 tr. ř.), opatřovat podklady pro ukládání trestů majetkové povahy, včetně zjištění majetkových poměrů obviněného (srov. § 39 odst. 1 tr. zákoníku). Státní zástupce by měl také již v přípravném řízení více využívat vhodných zajišťovacích institutů, např. zajištění peněžních prostředků na účtu u banky (§ 79a tr. ř.), zajištění zaknihovaných cenných papírů (§ 79c tr. ř.), zajištění nemovitosti (§ 79d tr. ř.), jakož i zajištění výkonu trestu propadnutí majetku podle § 347 a násl. tr. ř. V neposlední řadě by státní zástupci měli k naplnění smyslu ustanovení § 39 odst. 7 tr. ř. více využívat i opravných prostředků, pokud jejich návrhu na uložení přiměřeného majetkového trestu nebylo vyhověno.

     Roz. 24/15 – II – Spáchání činu na dítěti mladším patnácti let je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a proto ji nelze znovu hodnotit jako obecně přitěžující okolnost, která ovlivňuje výměru trestu v rámci této vyšší trestní sazby (§ 39 odst. 4 tr. zákoníku). O dvojí přičítání téže okolnosti, která je znakem tzv. kvalifikované skutkové podstaty trestného činu k tíži obviněného, však nejde, jestliže soud přihlíží při zvažování přitěžujících okolnosti, že obětí činu je dítě velmi nízkého předškolního věku. V případě, že jde o dítě např. pod hranicí školního věku, je tím vyjádřena intenzita negativního důsledku činu, jíž se uvedená okolnost vymyká obecné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby činu spáchaného na dítěti mladším patnácti let. Takový výrazně nízký věk dítěte odůvodňuje podstatně intenzivnější míru ohrožení, než s jakou je obecně spojován tento kvalifikační znak trestného činu (srov. rozhodnutí č. 45/1972-I. Sb. rozh. tr.).

     Roz. 12/18 – Podle § 53 odst. 1 věty třetí tr. zákoníku platí, že peněžitý trest nelze uložit vedle trestu propadnutí majetku bez ohledu na skutečnost, zda propadnutí majetku postihuje celý majetek pachatele, nebo jen tu jeho část, kterou soud určil.

Při ukládání trestu propadnutí majetku (celého nebo jeho části) je soud povinen respektovat kromě obecných hledisek vymezených v § 39 tr. zákoníku též rozsah a hodnotu majetku, který patří pachateli, aby měl alespoň rámcovou představu o dopadu tohoto trestu do majetkových poměrů pachatele a dalších osob (rodinných příslušníků pachatele apod.), jejichž oprávněných zájmů se uložený trest dotýká. Všechny okolnosti rozhodné pro uložení trestu propadnutí majetku, k nimž je třeba opatřit potřebné důkazy, pak musí soud vzít v úvahu i s přihlédnutím k tomu, zda vysloví propadnutí celého majetku pachatele nebo jen jeho části, případně jak velké části, a jestli uloží i jiný druh trestu přípustný vedle propadnutí majetku.

Státní zástupce je oprávněn už v obžalobě navrhnout uložení trestu propadnutí majetku (nebo jiného konkrétního druhu trestu). I když tak neučiní, je povinen zajistit, aby byly již v přípravném řízení náležitě objasněny osobní a majetkové poměry pachatele (obviněného), pokud reálně přichází v úvahu, že soud uloží trest propadnutí majetku nebo jiný trest, který pachatele postihne na majetku (§ 39 odst. 7 tr. zákoníku). V takovém případě nestačí jen zajistit majetek pachatele (obviněného) podle § 347 tr. ř.

     Roz. 17/20 – (viz § 185)

     Roz. 41/20 – Doba, která uplynula od spáchání trestného činu, a délka trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, jsou hledisky, k nimž je sice nutno přihlédnout při ukládání trestu ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku, nemohou však odůvodnit neuplatnění trestní odpovědnosti s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

§ 40

Ukládání trestu pachateli se zmenšenou
příčetností

(1) Jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, který si, a to ani z nedbalosti, nepřivodil vlivem návykové látky, přihlédne soud k této okolnosti při stanovení druhu trestu a jeho výměry.

(2) Má-li soud za to, že by vzhledem k zdravotnímu stavu pachatele uvedeného v odstavci 1 bylo možno za současného uložení ochranného léčení (§ 99) dosáhnout možnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání, sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, přičemž není vázán omezením uvedeným v § 58 odst. 4, a uloží zároveň ochranné léčení.

komentář k § 40

Zmíněná právní úprava je svým obsahem totožná s dřívějším zněním § 32 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 61/71 – I – Stav zmenšenej príčetnosti nemusí byť spôsobený duševnou chorobou. Stačí aj duševná porucha, hoci krátkodobá, ako je porucha duševných funkcií vyznačujúca sa tým, že v jej dôsledku bola zmenšená v čase spáchania trestného činu páchateľova schopnosť rozpoznať nebezpečnosť svojho konania pre spoločnosť alebo ovládať svoje konanie.

     Roz. 6/74 – Při zkoumání odpovědnosti pachatele, který je v konečné fázi alkoholismu, za trestné činy spáchané v opilosti, je nutno rozlišit dvě otázky:

a)  schopnost pachatele odolat požívání alkoholických nápojů, tedy otázku míry jeho závislosti na alkoholu, jež má význam pro dobu před požitím alkoholických nápojů a v průběhu jejich požívání;

b)  otázku míry jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti v době činu.

První z uvedených dvou otázek je rozhodná pro posouzení, zda se pachatel přivedl do stavu nepříčetnosti zaviněným požitím alkoholických nápojů ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zák. Druhá otázka má význam pro posouzení jeho trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 1 tr. zák.

     Roz. 31/95 – I – Stav tzv. syndromu patologického hráčství může být duševní poruchou, která má vliv na příčetnost pachatele ve smyslu ustanovení § 12, § 25 a § 32 tr. zák., a je proto třeba pro posouzení této otázky opatřit podklad ve znaleckém posudku o jeho duševním stavu podle § 105 odst. 2 tr. ř.

     Roz. 30/05 – II – U pachatele trpícího organickým postižením centrálního nervového systému, které samo o sobě (tj. i ve stavu střízlivém) ovlivňuje podstatným způsobem schopnost pachatele ovládnout své jednání, není důvod – došlo-li při spáchání trestného činu v jeho důsledku k podstatnému snížení uvedené schopnosti – nevyvodit ze stavu zmenšené příčetnosti důsledky uvedené v ustanovení § 32 tr. zák., a to ani při zjištění, že zdravotní postižení pachatele se vyvinulo vlivem déletrvajícího požívání alkoholu pachatelem. V takovém případě zpravidla nebude ve vztahu k zmenšené příčetnosti dáno zavinění, které by vylučovalo možnost k tomuto stavu přihlédnout.

§ 41

Polehčující okolnosti

Soud jako k polehčující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel

a)  spáchal trestný čin poprvé a pod vlivem okolností na něm nezávislých,

b)  spáchal trestný čin v silném rozrušení, ze soucitu nebo z nedostatku životních zkušeností,

c)  spáchal trestný čin pod tlakem závislosti nebo podřízenosti,

d)  spáchal trestný čin pod vlivem hrozby nebo nátlaku,

e)  spáchal trestný čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezpůsobil,

f)  spáchal trestný čin ve věku blízkém věku mladistvých,

g)  spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, anebo překročil meze přípustného rizika nebo meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost,

h)  spáchal trestný čin v právním omylu, kterého se bylo možno vyvarovat,

i)  trestným činem způsobil nižší škodu nebo jiný menší škodlivý následek,

j)  přičinil se o odstranění škodlivých následků trestného činu nebo dobrovolně nahradil způsobenou škodu,

k)  svůj trestný čin sám oznámil úřadům,

l)  se k trestnému činu doznal,

m) napomáhal při objasňování své trestné činnosti nebo významně přispěl k objasnění trestného činu spáchaného jiným,

n)  přispěl zejména jako spolupracující obviněný k ob­jas­ňování trestné činnosti spáchané členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny,

o)  trestného činu upřímně litoval, nebo

p)  vedl před spácháním trestného činu řádný život.

komentář k § 41

Úprava polehčujících okolností byla v předchozí právní úpravě provedena v § 33 písm. a) až k) trest. zák. S ohledem na shora uvedené ustanovení je zřejmé, že tato právní úprava zařadila mezi polehčující okolnosti nové. To je patrno již z § 41 písm. a) tr. zák., kdy polehčující okolností je např. i to, že pachatel spáchal trestný čin poprvé a v důsledku souběhu okolností na něm nezávislých.

§  Z judikatury

     Roz. 61/71 – II – Silným rozrušením v zmysle § 33 písm. a) tr. zák. třeba rozumieť silné citové pohnutie páchateľa. Povaha citového pohnutia (strach, zlosť, radosť apod.) nemá pritom na priznanie tejto poľahčujúcej okolnosti vplyv. Túto poľahčujúcu okolnosť možno nepriznať len vtedy, keď si páchateľ stav silného rozrušenia zavinene spôsobil požitím alkoholického nápoja alebo omamného prostriedku (§ 12 ods. 2, § 25 veta druhá a § 32 ods. 1 tr. zák. arg. a maiori ad minus).

     Roz. 59/73 – K hodnoteniu okolností rozhodujúcich pre určenie druhu a výmery trestu. Poriadny život pracujúceho človeka [§ 33 písm. g) tr. zák.] vedie len ten, kto plní základné povinnosti občana tak v súkromnom živote, ako aj voči spoločnosti. Poriadny život pracujúceho človeka nemožno preto stotožňovať len s netrestanosťou.

§ 42

Přitěžující okolnosti

Soud jako k přitěžující okolnosti přihlédne zejména k tomu, že pachatel

a)  spáchal trestný čin s rozmyslem nebo po předchozím uvážení,

b)  spáchal trestný čin ze ziskuchtivosti, z pomsty, z ná­rod­nostní, rasové, etnické, náboženské, třídní či jiné podobné nenávisti nebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky,

c)  spáchal trestný čin surovým nebo trýznivým způsobem, zákeřně, se zvláštní lstí nebo jiným obdobným způsobem,

d)  spáchal trestný čin využívaje něčí nouze, tísně, bezbrannosti, závislosti nebo podřízenosti,

e)  trestným činem porušil zvláštní povinnost,

f)  ke spáchání trestného činu zneužil svého zaměstnání, postavení nebo funkce,

g)  spáchal trestný čin vůči osobě podílející se na záchraně života a zdraví nebo na ochraně majetku,

h)  spáchal trestný čin vůči dítěti, osobě blízké, těhotné, nemocné, zdravotně postižené, vysokého věku nebo nemohoucí a ohrozil tím jejich život nebo zdraví, způsobil jim škodu, újmu na zdraví nebo jinou újmu anebo se na jejich úkor bezdůvodně obohatil,

i)  svedl k činu jinak trestnému, provinění nebo trestnému činu jiného, zejména dítě mladší patnácti let, mladistvého nebo osobu ve věku blízkém věku mladistvých,

j)  spáchal trestný čin za krizové situace, živelní pohromy nebo jiné události vážně ohrožující život, veřejný pořádek nebo majetek, anebo na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace,

k)  trestným činem způsobil vyšší škodu nebo jiný větší škodlivý následek,

l)  trestným činem získal vyšší prospěch,

m) spáchal trestný čin ve větším rozsahu, na více věcech nebo více osobách, anebo trestný čin páchal nebo v něm pokračoval po delší dobu,

n)  spáchal více trestných činů,

o)  spáchal trestný čin s další osobou,

p)  spáchal trestný čin jako organizátor, jako člen organizované skupiny nebo člen spolčení, nebo

q)  byl již pro trestný čin odsouzen; soud je oprávněn podle povahy předchozího odsouzení nepokládat tuto okolnost za přitěžující, zejména s ohledem na význam chráněného zájmu, který byl činem ­dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění, jeho pohnutku a dobu, která uplynula od posledního odsouzení, a jde-li o pachatele trestného činu, který byl spáchán ve stavu vyvolaném duševní poruchou, anebo o pachatele, který se oddává zneužívání návykové látky a spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním, také tehdy, započal-li léčení nebo učinil jiná potřebná opatření k jeho zahájení.

komentář k § 42

Přitěžující okolnosti byly v předchozí právní úpravě vymezeny v ustanovení § 34 písm. a) až l) trest. zák. Ze shora uvedeného znění § 42 písm. a) až o) tr. zák. tedy vyplývá, stejně jako v případě okolností polehčujících, že došlo i v daném případě k doplnění původního výčtu přitěžujících okolností.

§  Z judikatury

     Roz. 15/65

     Roz. 6/75 – Zahladenie odsúdenia alebo zákonná fikcia, že sa na páchateľa hľadí, ako by nebol odsúdený, nebráni súdu, aby pri hodnotení osoby páchateľa prizeral na skutočnosť, že páchateľ v minulosti spáchal trestný čin, a z tejto skutočnosti vyvodil príslušné závery pokiaľ ide o sklony páchateľa k trestnej činnosti, jeho vzťah k spoločenským hodnotám chráneným Trestným zákonom, možnosť jeho nápravy apod.

Ale túto skutočnosť možno považovať za priťažujúcu okolnosť v zmysle § 34 písm. i) Tr. zák. len vtedy, keď so zreteľom na svoju povahu (najmä so zreteľom na časový odstup medzi trestnými činmi, správanie páchateľa v tomto medziobdobí, povahu minulého a terajšieho trestného činu apod.) zvyšuje stupeň nebezpečnosti nového trestného činu pre spoločnosť.

§ 43

Úhrnný a souhrnný trest

(1) Odsuzuje-li soud pachatele za dva nebo více trestných činů, uloží mu úhrnný trest podle toho ustanovení, které se vztahuje na trestný čin z nich nejpřísněji trestný; jde-li o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, může soud pachateli uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu; horní hranice trestní sazby odnětí svobody však nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat dvacet let a při ukládání výjimečného trestu odně­tí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí převyšovat třicet let. Vedle trestu přípustného podle takového ustanovení lze v rámci úhrnného trestu uložit i jiný druh trestu, jestliže jeho uložení by bylo odůvodněno některým ze souzených trestných činů. Jsou-li dolní hranice trestních sazeb odnětí svobody různé, je dolní hranicí úhrnného trestu nejvyšší z nich. Stanoví-li trestní zákon za některý z takových trestných činů pouze trest odnětí svobody, může být úhrnným trestem jen trest odnětí svobody jako trest samostatný.

(2) Soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. V rámci souhrnného trestu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest propadnutí majetku nebo trest propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

(3) Odsuzujícím rozsudkem podle odstavce 2 se rozumí i rozsudek, kterým bylo za podmínek § 48 odst. 1 podmíněně upuštěno od potrestání s dohledem. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o podmíněném upuštění od potrestání s dohledem, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

(4) Ustanovení o souhrnném trestu se neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, nebo jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie.

komentář k § 43

Ukládání trestu za více trestných činů dříve upravené v § 35 trest. zák. nedoznalo v nyní upraveném trestním zákoníku podstatnějších změn. Je však třeba upozornit na to, že v rámci úhrnného trestu (§ 43 odst. 1 tr. zák.) zavádí toto ustanovení v případě, že se jedná o vícečinný souběh, zpřísnění na rozdíl od dřívější úpravy „jde-li o vícečinný souběh, zvyšuje se horní hranice trestní sazby u takového trestného činu o třetinu; horní hranice trestní sazby však nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat dvacet let a při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí převyšovat třicet let“.

Touto úpravou bude možno lépe postihnout ty pachatele trestných činů, kteří se dopouštěli celé řady trestných činů, a zásada pro ukládání úhrnného trestu podle dřívějšího ustanovení takový postup neumožňovala. (Souhrnný trest se ukládá podle zásad uvedených v odstavci 1– viz shora k zpřísnění v případě § 43 odst. 1 tr. zák. – úhrnný trest.)

§  Z judikatury

     Roz. 41/68 – Odsudzujúcim rozsudkom súdu prvého stupňa za iný trestný čin sa v ustanovení § 35 ods. 2 Tr. zák. rozumie prvý odsudzujúci rozsudok o inom trestnom čine bez ohľadu na to, že v riadnom alebo v mimoriadnom opravnom konaní bol tento rozsudok zrušený, pokiaľ toto opravné konanie skončilo právoplatným odsúdením páchateľa. Keď obvinený spáchal ďalší trestný čin po právoplatnosti prvého odsudzujúceho rozsudku súdu prvého stupňa, trebárs tento rozsudok bol v pozdejším konaní zrušený a v tej istej veci bol vyhlásený nový rozsudok, ktorému spáchanie ďalšieho trestného činu teda predchádzalo, nejde o súbeh trestných činov, ale o recidívu a uloženie súhrnného trestu je vylúčené.

     Roz. 52/71 – Byl-li trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, nejde o souběh, a je tedy vyloučeno uložení souhrnného trestu ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák., i když byl tento rozsudek v dalším řízení zrušen a nový odsuzující rozsudek byl soudem prvního stupně vyhlášen až po spáchání trestného činu, za který se trest ukládá.

     Roz. 8/74 – II – Více trestných činů (přečinů) je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek za nějaký trestný čin (přečin). Činy spáchané po odsuzujícím rozsudku od doby jeho právní moci je nutno posoudit obdobně jako recidivu.

     Roz. 14/74

     Roz. 12/94 – O uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. by zásadně nemělo být rozhodnuto bez toho, že soud provede důkaz spisem ve věci, v níž byl vydán rozsudek, ve vztahu ke kterému je dán vztah souhrnnosti. Provedení důkazu jen opisem rozsudku je nedostatečné, protože mohou nastat skutečnosti, které z obsahu rozsudku nevyplývají a které vylučují uložení souhrnného trestu.

     Roz. 15/98

     Roz. 46/98 – II – Souběh trestných činů je základním předpokladem pro uložení souhrnného trestu, včetně jeho důsledku spočívajícího ve zrušení výroku o trestu uloženém pachateli dřívějším rozsudkem. Jestliže dřívější rozsudek obsahuje více samostatně uložených trestů (např. trest souhrnný a trest úhrnný), soud s uložením souhrnného trestu zruší postupem podle § 35 odst. 2, věty druhé, tr. zák. v tomto rozsudku pouze ten výrok o trestu, jenž se týká sbíhající se trestné činnosti.

     Roz. 29/00 – Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku (§ 314e odst. 5 tr. ř.), přičemž účinky spojené s vyhlášením rozsudku nastávají u trestního příkazu jeho doručením obviněnému. Okamžik doručení trestního příkazu je určující pro uložení souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. bez ohledu na to, že v důsledku podaného odporu byl tento příkaz zrušen, pokud v dalším řízení dojde k pravomocnému odsouzení pachatele.

     Roz. 54/00

     Roz. 55/06 – Výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 37 tr. zák. je výrokem o trestu, který je třeba v případě ukládání souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák. zrušit.

     Shledá-li soud potřebným uložit souhrnný trest proto, že posuzovaný trestný čin obviněný spáchal nejen v souběhu s trestným činem, za který mu již jiným rozsudkem byl pravomocně uložen trest, ale i s trestným činem dalším, ohledně něhož bylo dalším rozsudkem za podmínek § 37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu, nemůže se omezit jen na zrušení výroku o trestu, jímž byl obviněnému trest prvním rozsudkem uložen, nýbrž musí za podmínek § 35 odst. 2 tr. zák. zrušit i výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu obsažený v navazujícím rozsudku.

     Roz. 19/07 – II – Vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně je mezníkem pro rozlišování mezi vícečinným souběhem a recidivou pouze tehdy, jestliže odsuzující rozsudek posléze nabyl právní moci a v době rozhodování o jiném trestném činu pachatele s ním není spojena fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

     Roz. 48/10 – Jestliže soud znovu ukládá pachateli souhrnný trest, který mu byl uložen již dřívějším rozsudkem za některé sbíhající se trestné činy, je třeba vyslovit zrušení výroků o trestech obsažených ve všech dřívějších rozsudcích, jimiž byly uloženy tresty za ostatní trestné činy spáchané v souběhu.

Byl-li dřívější trest, ve vztahu k němuž se ukládá souhrnný trest, uložen rozsudkem odvolacího soudu po zrušení výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, je třeba při ukládání souhrnného trestu zrušit oba tyto dřívější rozsudky ve výrocích o trestu.

     Roz. 2/11 – Rozhoduje-li soud pro mládež o sankci za sbíhající se činy, z nichž pachatel část spáchal jako mladistvý a část po dovršení osmnáctého roku věku (§ 25 odst. 3 z. s. m.), je pro úvahu o tom, zda má být uložen souhrnný (případně úhrnný) trest nebo souhrnné (případně úhrnné) trestní opatření, rozhodující, zda je nejpřísněji trestný čin spáchaný v době, kdy pachatel byl ve věku mladistvých nebo již dospělý. Byl-li pachatel v době spáchání tohoto činu ještě ve věku mladistvých, uloží mu soud pro mládež souhrnné (případně úhrnné) trestní opatření, v opačném případě souhrnný (případně úhrnný) trest.

Za situace, kdy je pachatel postihován i za trestnou činnost, které se dopustil jako dospělý a jež se sbíhá s jeho trestnou činností spáchanou před osmnáctým rokem věku, lze uložit jako další sankci například zákaz činnosti, jehož uložení odůvodňuje trestná činnost, které se dopustil již jako dospělý pachatel. Na souhrnné (úhrnné) trestní opatření je totiž třeba pohlížet jako na souhrnnou (úhrnnou) trestní sankci, která je vyměřena podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže a v některých případech doplněna sankcí podle trestního zákoníku. Obdobně je tomu i v opačném případě, v němž je ukládán souhrnný trest, který je doplňován sankcí ukládanou podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže, jejíž uložení odůvodňuje spáchání provinění, jehož se pachatel dopustil jako mladistvý.

     Roz. 61/12 – Jestliže soud v řízení o přečinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, ukládá souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku i za sbíhající se zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, jímž byl pachatel uznán vinným dřívějším pravomocným rozsudkem, není dán důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. V takovém případě je totiž řízení, byť před senátem ve smyslu § 314a odst. 2 tr. ř., konáno jen o přečinu, a nikoliv též o tomto zločinu, třebaže i za něj je ukládán souhrnný trest.

     Roz. 31/18 – Rozhoduje-li soud o trestu poté, co podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zruší pravomocný rozsudek jiného soudu ve výroku o vině o pokračujícím trestném činu (resp. v části výroku o vině) a v celém výroku o trestu, pak nepřichází v úvahu, aby tentýž výrok o trestu rušil ještě výrokem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, i kdyby jinak měl být ukládán souhrnný trest. Jestliže na zrušený výrok o trestu obsahově navazují další rozhodnutí, která vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, je třeba je také zrušit.

     Roz. 6/19 – Výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu je výrokem o trestu, jímž se konstatuje, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný i vzhledem k později projednávané části sbíhající se trestné činnosti. Zásadně je porušením pravidel o trestání vícečinného souběhu, pokud dojde k upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku, ačkoliv později projednávaná trestná činnost se posuzuje podle přísnějšího ustanovení trestního zákoníku a dříve uložený trest byl uložen podle mírnějšího ustanovení trestního zákoníku (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku a contrario), šlo-li o trest odnětí svobody, který byl vyměřen pod dolní hranicí trestní sazby tohoto trestu stanovenou za trestný čin přísněji trestný, jímž byl pachatel uznán vinným v pozdějším trestním řízení, pokud současně nebyly splněny a zohledněny podmínky pro uložení tohoto trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 40 odst. 2 nebo § 58 tr. zákoníku.

     Roz. 46/19 – Odvolací soud, který rozhoduje o odvolání, má zásadně uložit trest, jestliže v důsledku jeho rozhodnutí nabude část odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně právní moci a pokud současně zčásti zruší tento rozsudek soudu ve výroku o vině i v navazujícím výroku o trestu a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Uzná-li poté soud prvního stupně obviněného vinným i ve zbývající části sbíhající se trestné činnosti, za splnění zákonných podmínek uloží souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a to za současného zrušení výroku o trestu v předcházejícím rozsudku odvolacího soudu, jakož i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu, případně upustí od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku.

Pokud výjimečně, zejména nemá-li dostatečné podklady pro takové rozhodnutí a jejich opatření by bylo spojeno s obsáhlým a obtížně proveditelným dokazováním, odvolací soud neuloží obviněnému trest sám a vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí pouze ohledně části viny a trestu, uloží soud prvního stupně úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak za tu část viny, která je obsažena v dřívějším rozsudku, který je v tomto rozsahu již pravomocný, tak i za tu část viny, o níž nově rozhodl odsuzujícím rozsudkem po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí odvolacím soudem.

     Roz. 10/21 – Povinnost zásadně si opatřit před rozhodnutím o souhrnném trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku spis ve věci, v níž byl vydán rozsudek, ve vztahu ke kterému je důvod ukládat souhrnný trest (srov. rozhodnutí č. 12/1994 Sb. rozh. tr.), platí nejen pro řízení před soudem prvního stupně, ale i pro odvolací řízení. Takovou povinnost má odvolací soud zejména tehdy, když zjistí, že soud prvního stupně spisy o předchozích odsouzeních obviněného neměl pro ukládání souhrnného trestu k dispozici, anebo pokud ruší rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o souhrnném trestu a znovu o trestu sám rozhoduje. Jen tak lze spolehlivě zjistit, zda jsou splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu.

§ 44

Upuštění od uložení
souhrnného trestu

Soud upustí od uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2, má-li za to, že trest uložený dřívějším rozsudkem je dostatečný.

komentář k § 44

Toto ustanovení je shodné s ustanovením § 37 trest. zák., avšak pouze ve vztahu k souhrnnému trestu.

§  Z judikatury

     Roz. 14/75 – Postup podľa § 35 ods. 2, resp. § 37 Tr. zák. prichádza do úvahy len vtedy, keď skorší rozsudok bol vydaný československým súdom. Československé súdy nie sú z hľadiska použitia citovaných zákonných ustanovení viazané cudzozemskými rozsudkami.

Ustanovenie § 22 Tr. zák. upravuje postup pre započítanie väzby alebo trestu v prípadoch, keď bol páchateľ za ten istý skutok, o ktorom koná alebo konal československý súd, v cudzine vo väzbe alebo potrestaný cudzozemským orgánom.

     Roz. 12/99 – I – V případě, kdy soud zastaví trestní stíhání podle § 188 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť dospěje k závěru, že by přicházelo v úvahu upuštění od uložení souhrnného trestu (§ 37 tr. zák.), musí dobu, kterou pachatel v tomto řízení strávil ve vazbě, započítat do trestu uloženého dřívějším rozsudkem (§ 38 odst. 1 per analogiam tr. zák.), pokud je započtení možné.

     Roz. 33/13 – Ze znění § 43 odst. 4 tr. zákoníku, že se ustanovení o souhrnném trestu neužije, jestliže dřívější odsouzení je takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, vyplývá, že je vyloučeno nejen vlastní uložení souhrnného trestu, ale také upuštění od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku

     Roz. 46/19 – Odvolací soud, který rozhoduje o odvolání, má zásadně uložit trest, jestliže v důsledku jeho rozhodnutí nabude část odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně právní moci a pokud současně zčásti zruší tento rozsudek soudu ve výroku o vině i v navazujícím výroku o trestu a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Uzná-li poté soud prvního stupně obviněného vinným i ve zbývající části sbíhající se trestné činnosti, za splnění zákonných podmínek uloží souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, a to za současného zrušení výroku o trestu v předcházejícím rozsudku odvolacího soudu, jakož i všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu, případně upustí od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku.

Pokud výjimečně, zejména nemá-li dostatečné podklady pro takové rozhodnutí a jejich opatření by bylo spojeno s obsáhlým a obtížně proveditelným dokazováním, odvolací soud neuloží obviněnému trest sám a vrátí věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí pouze ohledně části viny a trestu, uloží soud prvního stupně úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak za tu část viny, která je obsažena v dřívějším rozsudku, který je v tomto rozsahu již pravomocný, tak i za tu část viny, o níž nově rozhodl odsuzujícím rozsudkem po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí odvolacím soudem.

§ 45

Ukládání společného trestu
za pokračování v trestném činu

(1) Odsuzuje-li soud pachatele za dílčí útok u po­kra­čování v trestném činu (§ 116), za jehož ostatní útoky byl odsouzen rozsudkem, který již nabyl právní moci, zruší ­v tomto dřívějším rozsudku výrok o vině o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jedno­činném souběhu, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a zno­vu při vázanosti skutkovými zjištěními v zru­šeném rozsudku rozhodne o vině pokračujícím trestným činem, včetně nového dílčího útoku, popřípadě trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, o společném trestu za pokračující trestný čin, ­který nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, a případně i o navazujících výro­cích, které mají ve výroku o vině svůj podklad. V rámci společného trestu za pokračování v trestném činu musí soud vyslovit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, ztráty vojenské hodnosti, propadnutí majetku nebo propadnutí věci, jestliže takový trest byl vysloven již rozsudkem dřívějším.

(2) Ustanovení § 43 a 44 se obdobně užijí v případě, kdy je současně ukládán trest za více trestných činů.

(3) Ustanovení o společném trestu za pokračování v trestném činu se užije i tehdy, je-li dřívější odsouzení takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

(4) Ustanovení o společném trestu za pokračování v trestném činu se neužije, jestliže byl dřívější odsuzující rozsudek vydán soudem jiného členského státu Evropské unie.

komentář k § 45

Ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu bylo upraveno v § 37a trest. zák. Vzhledem k tomu, že se v praxi osvědčuje novelizované pojetí nepřípustnosti trestního stíhání ve vztahu k pokračování v trestném činu včetně navazujícího ustanovení § 37a trest. zák., přebírá se toto ustanovení upravující postup soudu v případech, kdy se rozhoduje o dílčím útoku takového trestného činu v době, kdy pro jiný dílčí útok byl již obviněný předtím odsouzen.

§  Z judikatury

     Roz. 35/06 – Důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 3 tr. ř. spočívající v konání řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let, je založen i tím, že v probíhajícím trestním řízení bude třeba rozhodnout o uložení společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák., pokud po zrušení dřívějšího rozhodnutí o vině a trestu odůvodňuje souhrn všech dílčích útoků pokračujícího trestného činu takové jeho právní posouzení, které je spojeno s uložením společného trestu podle sazby trestu odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let.

Proto jsou orgány činné v trestním řízení povinny řešit jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., zda další stíhané útoky tvoří spolu s již projednanou trestnou činností téhož pachatele pokračující trestný čin (§ 89 odst. 3 tr. zák.) a zda postupem podle § 37a tr. zák. přichází v úvahu uložení společného trestu za pokračování v trestném činu podle sazby trestu odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje 5 let. Ihned po zjištění, že tomu tak je, musí mít obviněný v projednávané věci obhájce.

Roz. 11/08 – Na rozdíl od souhrnného trestu (§ 35 odst. 2 tr. zák.) je ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák. spojeno s rozhodováním o vině pachatele celým posuzovaným pokračujícím trestným činem. Proto lze společný trest uložit i v případě, když ohledně dřívějšího odsouzení, které se týká některých dílčích útoků tohoto pokračujícího trestného činu, platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (např. v důsledku vykonání uloženého trestu). Touto fikcí totiž nezaniká skutečnost, že se pachatel dopustil určitého činu (dílčího útoku pokračujícího trestného činu) takže postupem podle § 37a tr. zák. je třeba vyslovit jeho vinu celým pokračujícím trestným činem a uložit mu společný trest i za dílčí útoky, ohledně jejich dřívějšího postihu platí fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Omezení vyplývající z ustanovení § 35 odst. 3 tr. zák. ve spojení s ustanovením § 37a poslední věta tr. zák., se zde neuplatní.

Roz. 56/08 – I – Soud je při úvaze o případné aplikaci ustanovení § 37a tr. zák., o společném trestu, vždy vázán právní kvalifikací použitou v pravomocném odsuzujícím rozsudku v tom smyslu, že z této právní kvalifikace musí vycházet při posuzování, zda se může jednat o dílčí útok pokračujícího trestného činu (zda dílčí útoky naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu).

     Roz. 19/10 – Ustanovení § 37a tr. zák. se aplikuje i ve vztahu k těm dílčím útokům pokračujícího trestného činu, ohledně nichž bylo dříve v rámci postupu podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. sice trestní stíhání zastaveno, avšak na podnět obviněného se v řízení pokračovalo, a tudíž mu trest za ně nebyl ve smyslu § 227 tr. ř. uložen. Ustanovení § 37a tr. zák. totiž neobsahuje pravidlo, že jej nelze aplikovat v případě, kdy je část odsouzení takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 45 odst. 3 tr. zákoníku). Jeho použití je spojeno s novým výrokem o vině, neboť je v souladu s § 37a tr. zák. (§ 45 odst. 1 tr. zákoníku), že o všech dílčích útocích pokračujícího trestného činu soud rozhodne jedním rozhodnutím. Za tyto dílčí útoky pokračujícího skutku, ohledně nichž bylo dříve trestní stíhání zastaveno, však ve smyslu § 227 tr. ř. společný trest neukládá.

     Roz. 11/12 – (viz § 34)

     Roz. 31/18 – Rozhoduje-li soud o trestu poté, co podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zruší pravomocný rozsudek jiného soudu ve výroku o vině o pokračujícím trestném činu (resp. v části výroku o vině) a v celém výroku o trestu, pak nepřichází v úvahu, aby tentýž výrok o trestu rušil ještě výrokem podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, i kdyby jinak měl být ukládán souhrnný trest. Jestliže na zrušený výrok o trestu obsahově navazují další rozhodnutí, která vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu, je třeba je také zrušit.

Oddíl 2

Upuštění od potrestání

§ 46

Obecné ustanovení

(1) Od potrestání pachatele, který ­spáchal přečin, jeho spáchání lituje a projevuje účinnou snahu po nápravě, lze upustit, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a k dosavadnímu životu pachate­le lze důvodně očekávat, že již pouhé projednání věci postačí k jeho nápravě i k ochraně společnosti.

(2) Soud upustí od potrestání pachatele označeného jako spolupracující obviněný, jsou-li splněny podmínky stanovené v § 178a odst. 1 a 2 trestního řádu a podal-li spolupracující obviněný jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny; ustanovení § 48 odst. 1 tím není dotčeno. Upustit od potrestání pachatele označeného jako spolupracující obviněný takto nelze, jestliže jím spáchaný trestný čin je závažnější než zločin, k jehož objasnění přispěl, jestliže se podílel jako organizátor nebo návodce na spáchání zločinu, k jehož objasnění přispěl, jestliže jím způsobil úmyslně těžkou újmu na zdraví nebo smrt nebo jsou-li dány důvody pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (§ 59).

(3) Soud může upustit od potrestání také tehdy, jestliže pachatel přípravy nebo pokusu trestného činu nerozpoznal, že příprava nebo pokus vzhledem k povaze nebo druhu předmětu útoku, na němž měl být čin spáchán, anebo vzhledem k povaze nebo druhu prostředku, jímž měl být čin spáchán, nemohl vést k dokonání.

(4) Upustil-li soud od potrestání, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

komentář k § 46

V předchozí úpravě bylo upuštění od potrestání upraveno v ustanovení § 24 odst. 1, 2 trest. zák. Oproti předchozí úpravě je v současném znění dřívější obecná formulace „menší nebezpečnosti pro společnost“ nahrazena formulací „spáchal přečin…“. V tomto ustanovení je také zakomponováno ustanovení o přípravě a pokusu trestného činu. Tak jako v případě dřívějšího § 24 odst. 2 trest. zák., tak i v případě nového znění § 46 odst. 3 tr. zák. je stanoveno, že pokud soud od potrestání upustí, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

Změnou provedenou zák. č. 193/2012 Sb., byl do znění § 46 tr. zákoníku včleněn odstavec druhý, a tím došlo k číselnému přesunu dalších odstavců. Změnou bylo sledováno, aby bylo možno uplatňovat institut spolupracujícího obviněného u širšího okruhu trstných činů, včetně závažnějších forem korupčních trestných činů, nikoli jak tomu bylo v případě předchozí právní úpravou pouze u zvlášť závažných zločinů.

Důležité

     Tato úprava by měla mít za cíl pomocí institutu spolupracujícího obviněného rozkrýt a paralyzovat zločinecké skupiny, a tím motivovat osoby podílející se na činnosti takových skupin k efektivní spolupráci s orgány činným v trestním řízení a za splnění zákonných podmínek, by pak u těchto spolupracujících obviněných bylo přistoupeno k obligatornímu (obligatorní – je v ustanovení odst. 2 vyjádřeno termínem – soud upustí) upuštění od potrestání.

§  Z judikatury

     Roz. 63/73 – Zákonná fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, jestliže soud upustil od potrestání, platí nejen pro upuštění od potrestání podle § 24 odst. 1 tr. zák., ale i pro upuštění od potrestání podle § 25 tr. zák. a § 77 odst. 2 tr. zák., za současného uložení ochranného léčení podle § 72 tr. zák., popř. ochranné výchovy podle § 84 odst. 1 tr. zák.

     Roz. 36/17 – Je povinností soudu, aby posoudil všechny podmínky, jež jsou v § 46 odst. 1 tr. zákoníku kumulativně stanoveny pro upuštění od potrestání, a to s ohledem na výsledky provedeného dokazování a z hlediska zjištěných okolností činu a poměru pachatele, jakož i jeho chování po činu, a vyhodnotil jejich naplnění. Soud musí zvažovat všechna zjištění plynoucí z provedeného dokazování ke každé z těchto podmínek, neboť mu není dáno na výběr, ke které z rozhodných zjištěných okolností přihlédne a ke které nikoliv. Nepostačuje v této souvislosti jen poukaz na existenci zákonem stanovených podmínek, ale je třeba též uvést, z jakých konkrétních skutečností takový závěr plyne.

§ 47

Upuštění od potrestání za současného uložení ochranného léčení
nebo zabezpečovací detence

(1) Soud může upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a soud má za to, že ochranné léčení (§ 99), které zároveň ukládá, zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. Tohoto ustanovení se nepoužije, jestliže si pachatel stav zmenšené příčetnosti nebo duševní poruchu přivodil, byť i z nedbalosti, vlivem návykové látky.

(2) Soud může upustit od potrestání i tehdy, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, a nelze přitom očeká­vat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a mož­nostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, a soud má za to, že zabezpečovací detence (§ 100), kterou pachateli zároveň ukládá, zajistí ochranu společnosti lépe než trest.

komentář k § 47

Ustanovení § 47 odst. 1 tr. zák. bylo obdobně upraveno v § 25 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 11/65 – Upuštění od potrestání s uložením ochranného léčení (§ 72 tr. zák.) podle prvé věty § 25 tr. zák. je podle druhé věty tohoto ustanovení vyloučeno jen tehdy, přivodil-li si pachatel stav zmenšené příčetnosti požitím alkoholického nápoje. Jestliže stav zmenšené příčetnosti vyvěral z duševní choroby pachatele, pak lze postupovat podle prvé věty cit. ustanovení i tehdy, požil-li pachatel před činem alkoholický nápoj, avšak tato skutečnost nebyla rozhodující příčinou jeho zmenšené příčetnosti.

§ 48

Podmíněné upuštění
od potrestání s dohledem

(1) Za podmínek uvedených v § 46 odst. 1, 2 nebo 3 může soud podmíněně upustit od potrestání a stanovit dohled nad pachatelem, považuje-li za potřebné po stanovenou dobu sledovat chování pachatele.

(2) Při podmíněném upuštění od potrestání stanoví soud zkušební dobu až na jeden rok a zároveň uloží pachateli dohled (§ 49 až 51).

(3) Pachateli, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno, může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem.

(4) Soud může jako přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uložit zejména

a)  podrobit se výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace,

b)  podrobit se vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy,

c)  podrobit se léčení závislosti na návykových látkách, které není ochranným léčením podle tohoto zákona,

d)  podrobit se vhodným programům psychologického poradenství,

e)  zdržet se návštěv nevhodného prostředí, sportovních, kulturních a jiných společenských akcí a styku s urči­tými osobami,

f)  zdržet se neoprávněných zásahů do práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob,

g)  zdržet se hazardních her, hraní na hracích přístrojích a sázek,

h)  zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek,

i)  uhradit dlužné výživné nebo jinou dlužnou částku,

j)  veřejně se osobně omluvit poškozenému, nebo

k)  poskytnout poškozenému přiměřené zadostiučinění.

(5) Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povin­ností uvedených v odstavci 4, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soud­­nictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé.

(6) Jestliže pachatel, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno, vede ve zkušební době řádný život a plněním svých povinností prokázal polepšení, může soud uložené přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření zrušit, pokud lze očekávat, že povede řádný život i bez nich, anebo může zrušit uložený dohled, pokud již není zapotřebí zvýšeně sledovat a kontrolovat jeho chování; toto rozhodnutí může soud učinit nejdříve po uplynutí šesti měsíců uložené zkušební doby. Stanovená zkušební doba zůstává rozhodnutím podle věty první nedotčena.

(7) Jestliže pachatel, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno, vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne o uložení trestu, a to popřípadě již během zkušební doby.

(8) Neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 7, aniž na tom měl pachatel, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno, vinu, má se za to, že se osvědčil.

(9) Bylo-li vysloveno, že se pachatel, od jehož potrestání bylo podmíněně upuštěno, osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na něj, jako by nebyl odsouzen.

komentář k § 48

Oproti předchozí úpravě provedené v § 26 trest. zák. došlo v tomto ustanovení pouze k rozšíření demonstrativního výčtu přiměřených omezení a povinností [dřívější § 26 odst. 4 písm. a) až f) trest. zák., současný výčet § 48 odst. 4 písm. a) až k) tr. zák.]. Úprava provedená zák. č. 193/2012 Sb. v ustanovení § 46 tr. zákoníku, byla promítnuta také do tohoto ustanovení.

Oddíl 3

Dohled

§ 49

Pojem a účel dohledu

(1) Dohledem se rozumí pravidelný osobní kontakt pachatele s úředníkem Probační a mediační služby (dále jen „probační úředník“), spolupráce při vytváření a realizaci probačního plánu dohledu a kontrola dodržování podmínek uložených pachateli soudem nebo vyplývajících ze zákona.

(2) Účelem dohledu je

a)  sledování a kontrola chování pachatele, čímž je zajišťována ochrana společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti,

b)  odborné vedení a pomoc pachateli s cílem zajistit, aby v budoucnu vedl řádný život.

(3) Dohled nad pachatelem provádí probační úředník.

komentář k § 49

Toto ustanovení je koncipováno shodně jako ustanovení upravené v dřívějším ustanovení § 26a trest. zák. (dohled). Ke změně tohoto ustanovení zákonem č. 165/2020 Sb., důvodová zpráva uváděla, že jde o formální změnu reagující na skutečnost, že nově bude moci být dohled ukládán i při odkladu nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody těhotným ženám nebo matkám, které pečují o dítě do jednoho roku jeho věku, kdy žádná zkušební doba stanovena není (trest je odkládán či přerušován do jednoho roku věku dítěte).

§ 50

Povinnosti pachatele

Pachatel, kterému byl uložen dohled, je povinen

a)  spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu probační úředník stanoví, a plnit probační plán dohledu,

b)  dostavovat se k probačnímu úředníkovi ve lhůtách, které mu probační úředník stanoví,

c)  informovat probačního úředníka o svém pobytu, zaměstnání a zdrojích obživy, dodržování soudem ulože­ných přiměřených omezení a přiměřených povinností a jiných důležitých okolnostech pro výkon dohledu určených probačním úředníkem,

d)  umožnit probačnímu úředníkovi vstup do obydlí, ve kterém se zdržuje.

komentář k § 50

Odpovídá dřívějšímu ustanovení § 26b odst. 1 trest. zák.

§ 51

Povinnosti a oprávnění
probačního úředníka

Probační úředník je povinen vykonávat dohled nad pachatelem v souladu s vytvořeným probačním plánem, být mu nápomocen v jeho záležitostech a plnit pokyny, které dal předseda senátu Probační a mediační službě a které směřují k výkonu dohledu a k tomu, aby pacha­tel vedl řádný život. Probační úředník je povinen probační plán pravidelně aktualizovat s přihlédnutím k vý­sledkům dohledu a k osobním, rodinným a jiným poměrům pachatele.

komentář k § 51

Částečně byla současná úprava provedena v § 26b odst. 2 trest. zák.

Oddíl 4

Druhy trestů a výjimečný trest

§ 52

Druhy trestů

(1) Za spáchané trestné činy může soud uložit tresty

a)  odnětí svobody,

b)  domácí vězení,

c)  obecně prospěšné práce,

d)  propadnutí majetku,

e)  peněžitý trest,

f)  propadnutí věci,

g)  zákaz činnosti,

h)  zákaz držení a chovu zvířat,

i)  zákaz pobytu,

j)  zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce,

k)  ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání,

l)  ztrátu vojenské hodnosti,

m) vyhoštění.

(2) Trestem odnětí svobody se rozumí, nestanoví-li trestní zákon jinak,

a)  nepodmíněný trest odnětí svobody,

b)  podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody,

c)  podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s do­hledem.

(3) Zvláštním typem trestu odnětí svobody je výjimečný trest (§ 54).

komentář k § 52

Druhy trestů byly v předchozí právní úpravě vypočteny v § 27 trest. zák. K předchozím trestům přibyl trest domácího vězení a trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce.

Naposledy byl do tohoto ustanovení přidán také trest zákazu držení a chovu zvířat. Dále je rozvedeno, co se rozumí trestem odnětí svobody, a konstatování, že zvláštním typem trestu odnětí svobody je výjimečný trest.

§  Z judikatury

     Roz. 18/65 – Je-li pachatel odsuzován za více trestných činů, z nichž u jednoho je možno podle zvláštní části trestního zákona uložit jedině trest odnětí svobody, je vyloučeno uložit jako samostatný trest jiný z trestů uvedených v ustanovení § 27 tr. zák.

     Roz. 41/2002 – II – Ze samotné systematiky druhů trestů uvedené v § 27 tr. zák. nelze dovodit, že trest obecně prospěšných prací by bylo možno obecně pokládat za mírnější trest než trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen (srov. rozhodnutí pod č. 56/1997 Sb. rozh. tr.).

§ 53

Ukládání více trestů samostatně
a vedle sebe

(1) Stanoví-li trestní zákon za některý trestný čin několik trestů, lze uložit každý tento trest samostatně nebo i více těchto trestů vedle sebe. Vedle trestu, který stanoví trestní zákon za některý trestný čin, lze uložit i jiné tresty uvedené v § 52. Nelze však ­uložit domácí vězení vedle odnětí svobody a obecně prospěšných prací, obecně prospěšné práce vedle odnětí svobody, peněžitý trest vedle propadnutí majetku a zákaz pobytu vedle vyhoštění.

(2) Domácí vězení, obecně prospěšné práce, peněžitý trest, zákaz držení a chovu zvířat, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, vyhoštění a zákaz pobytu lze uložit samostatně, i když trestní zákon na některý trestný čin takový trest nestanoví.

§  Z judikatury k § 53

     Roz. 7/72 – Pri ukladaní úhrnného alebo súhrnného trestu podľa § 35 ods. 1 a 2 Tr. zák. musí byť uložený niektorý z trestov, ktorý je uvedený v sankcii u najprísnejšie trestaného trestného činu. Len popri tomto treste možno uložiť ďalší druh trestu s ním zlučiteľný (§ 28 ods. 1 a 2, § 35 ods. 1 Tr. zák.).

     Roz. 12/18 – Podle § 53 odst. 1 věty třetí tr. zákoníku platí, že peněžitý trest nelze uložit vedle trestu propadnutí majetku bez ohledu na skutečnost, zda propadnutí majetku postihuje celý majetek pachatele, nebo jen tu jeho část, kterou soud určil.

Při ukládání trestu propadnutí majetku (celého nebo jeho části) je soud povinen respektovat kromě obecných hledisek vymezených v § 39 tr. zákoníku též rozsah a hodnotu majetku, který patří pachateli, aby měl alespoň rámcovou představu o dopadu tohoto trestu do majetkových poměrů pachatele a dalších osob (rodinných příslušníků pachatele apod.), jejichž oprávněných zájmů se uložený trest dotýká. Všechny okolnosti rozhodné pro uložení trestu propadnutí majetku, k nimž je třeba opatřit potřebné důkazy, pak musí soud vzít v úvahu i s přihlédnutím k tomu, zda vysloví propadnutí celého majetku pachatele nebo jen jeho části, případně jak velké části, a jestli uloží i jiný druh trestu přípustný vedle propadnutí majetku. Státní zástupce je oprávněn už v obžalobě navrhnout uložení trestu propadnutí majetku (nebo jiného konkrétního druhu trestu). I když tak neučiní, je povinen zajistit, aby byly již v přípravném řízení náležitě objasněny osobní a majetkové poměry pachatele (obviněného), pokud reálně přichází v úvahu, že soud uloží trest propadnutí majetku nebo jiný trest, který pachatele postihne na majetku (§ 39 odst. 7 tr. zákoníku). V takovém případě nestačí jen zajistit majetek pachatele (obviněného) podle § 347 tr. ř.

§ 54

Výjimečný trest

(1) Výjimečným trestem se rozumí jednak trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest může být uložen jen za zvlášť závažný zločin, u něhož to trestní zákon dovoluje.

(2) Trest odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let může soud uložit pouze tehdy, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.

(3) Trest odnětí svobody na doživotí může soud uložit pouze pachateli, který spáchal zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 3, nebo který při spáchání zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle § 272 odst. 3, vlastizrady (§ 309), teroristického útoku podle § 311 odst. 3, teroru (§ 312), genocidia (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), použití zakázaného bojového prostředku a ne­dovoleného vedení boje podle § 411 odst. 3, válečné krutosti podle § 412 odst. 3, perzekuce obyvatelstva podle § 413 odst. 3 nebo zneužití mezinárodně uznávaných a stát­ních znaků podle § 415 odst. 3 zavinil úmyslně smrt jiného člověka, a to za podmínek, že

a)  takový zvlášť závažný zločin je mimo­řádně závažný vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku a

b)  uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let.

(4) Uloží-li soud trest odnětí svobody na doživotí, může zároveň rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává.

komentář k § 54

V předchozí právní úpravě byl výjimečný trest upraven v § 29 trest. zák. Oproti úpravě provedené v § 29 trest. zák. spočívá podstatná změna v tom, že dochází ke zpřísnění maximální hranice trestu odnětí svobody. Zatímco § 29 odst. 1 trest. zák. rozuměl výjimečným trestem mj. trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, současná právní úprava (viz § 54 odst. 1 tr. zák.) jím mj. rozumí trest odnětí svobody nad dvacet let až do třiceti let, jednak trest odnětí svobody na doživotí.

Oproti úpravě provedené v § 29 odst. 3 trest. zákona došlo také v § 54 odst. 3 tr. zák. k rozšíření počtu trestných činů, za které může soud pachateli výjimečný trest odnětí svobody na doživotí uložit. Změnou provedenou zák. č. 455/2016 Sb. došlo puze k drobné úpravě v odstavci třetím [§ 311 odst. 3 byl nahrazen § 311 odst. 2].

§  Z judikatury

     Roz. 23/75 – Skutečnost, že život dětí je vystaven objektivně existujícímu zvýšenému nebezpečí v důsledku toho, že pachatelé trestného činu pohlavního zneužívání nebo znásilnění se nikoli v ojedinělých případech snaží zbavit svědků své trestné činnosti i za cenu vraždy pohlavně zneužitého nebo znásilněného dítěte, může zakládat u pachatele, který se za těchto okolností dopustí trestného činu vraždy, podmínku pro uložení trestu smrti ve smyslu § 29 odst. 1 písm. a) tr. zák., tj. proto, že uložení trestu smrti vyžaduje účinná ochrana společnosti.

     Roz. 16/86 – Naplnění kritéria zvlášť těžkého a těžko napravitelného následku předpokládá podle uvedeného právního názoru vznik poruchy, kterou lze podle judikatury takto posuzovat, a připadá proto prakticky v úvahu jen u dokonaného trestného činu vraždy, jímž došlo k usmrcení více osob nebo u více dokonaných trestných činů vraždy. Výjimkou v tomto směru je případ uvedený v zobecnění Tpjf 32/79, kdy se pachatel vedle jedné osoby pokusil usmrtit osobu další a způsobil jí těžkou újmu na zdraví, která zanechala vážné a trvalé následky.

     Roz. 46/11 – Uložení výjimečného trestu odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let podle § 29 odst. 2 tr. zák., opírající se o alternativu, že možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena, není bez dalšího vyloučeno zjištěním, že pachatel dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a před spácháním posuzovaného trestného činu mu byly ukládány toliko sankce nespojené s přímým výkonem trestu odnětí svobody. V takovém případě je však nutno na základě komplexního hodnocení osobnosti pachatele pečlivě zkoumat, zda tu existují jiné podstatné okolnosti, které uvedenou podmínku pro uložení výjimečného trestu přesvědčivě splňují.

     Roz. 3/19 – Uložení zabezpečovací detence pachateli podle § 100 tr. zákoníku nebrání skutečnost, že je mu současně ukládán výjimečný trest odnětí svobody na doživotí podle § 54 tr. zákoníku.

     Roz. 21/20 – Závěr o naplnění alternativní podmínky pro uložení trestu odnětí svobody nad 20 do 30 let (§ 54 odst. 2 tr. zákoníku) spočívající v „obzvláště ztížené možnosti nápravy“ je u pachatele ve věku blízkém věku mladistvých nutno založit na komplexním zhodnocení jeho osobnosti (tj. souhrnu všech poznatků o jeho chování a stavu jeho osobnosti) za současného zohlednění případně neukončeného procesu pachatelova dospívání, jenž je značně individuální a závisí mimo jiné na míře duševní a mravní vyspělosti a stupni jeho socializace.

     Roz. 47/21 – Nenaplnění podmínek pro uložení výjimečného trestu vyžadovaných v § 54 odst. 2 tr. zákoníku nebrání soudu mimořádně zvýšit obviněnému trest odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, jsou-li splněna v něm stanovená zákonná kritéria, neboť každé z těchto ustanovení má jinou povahu a obsahuje odlišná hlediska.

Oddíl 5

Ukládání a výkon jednotlivých trestů

§ 55

Odnětí svobody

(1) Nepodmíněný trest odnětí svobody se ukládá nejvýše na dvacet let, jestliže nejde o mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (§ 59), ukládání trestu odnětí svobody pachateli trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 108) nebo o výjimečný trest (§ 54).

(2) Za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Za trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 nebo 2 lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit jiným trestem.

(3) Nepodmíněný trest odnětí svobody se vykonává podle jiného právního předpisu ve věznicích.

komentář k § 55

Tato právní úprava vychází z předchozí úpravy provedené v § 39 trest. zák. Oproti předchozí úpravě je nezbytné zmínit, že nepodmíněný trest odnětí svobody se ukládá podle nynější úpravy nejvýše na dvacet let, nejde-li o trest výjimečný, oproti úpravě provedené v § 39 odst. 1 trest. zák., který umožňoval uložit trest odnětí svobody v trvání nejvýše patnácti let.

V úpravě provedené zákonem č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. zák.), bylo vycházeno ze situace, že nepodmíněný trest odnětí svobody bylo možno uložit obviněnému, který byl odsuzován za trestný čin, u něhož horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšovala tři roky, pouze za podmínek uvedených v odstavci druhém.

Úpravou provedenou zák. č. 330/2011, však došlo k situaci, že horní hranice byla zvýšena ze tří let na pět let. Důvodová zpráva (viz sněmovní tisk 297/0) tuto úpravu nezmiňovala.

§  Z judikatury

     Roz. 9/14 – (viz § 39)

§ 56

Výkon trestu odnětí svobody

(1) Nepodmíněný trest odnětí svobody se vykonává diferencovaně ve věznici

a)  s ostrahou, nebo

b)  se zvýšenou ostrahou.

(2) Soud zpravidla zařadí do věznice

a)  s ostrahou pachatele, u kterého nejsou splněny podmínky pro zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou,

b)  se zvýšenou ostrahou pachatele, kterému byl uložen výjimečný trest (§ 54), kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 108), kterému byl za zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3) uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osm let, nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl nebo se pokusil uprchnout z vazby, z výkonu trestu nebo z výkonu zabezpečovací detence.

(3) Soud může zařadit pachatele do věznice jiné­ho ty­pu, než do které má být podle odstavce 2 zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a na stupeň a po­vahu narušení pachatele za to, že bude působení na něj, aby vedl řádný život, v jiném typu věznice lépe zaručeno; do věznice se zvýšenou ostrahou zařadí však vždy pachatele, jemuž byl uložen trest odnětí svobody na doživotí.

(4) Způsob výkonu trestu v jednotlivých typech věznic upravuje jiný právní předpis.

komentář k § 56

Změnou provedenou zákonem č. 58/2017 (s účinností od 1. 10. 2017) došlo k situaci, že byla opuštěna předchozí koncepce výkonu trestu odnětí svobody ve čtyřech typech diferencovaných věznic [bylo vycházeno z dřívějšího § 39a odst. 1 trest. zák., který znal věznice a) s dohledem, b) dozorem, c) ostrahou, d) zvýšenou ostrahou] a tato koncepce byla nahrazena výkonem trestu odnětí svobody pouze ve věznici a) s ostrahou, b) se zvýšenou ostrahou. Zde je nutno připomenout, že do účinnosti shora uvedené změny rozhodovaly o přeřazení odsouzených z jednoho do druhého typu věznic soudy. Po nastalé změně rozhoduje i nadále o přeřazení odsouzeného z věznice s ostrahou do věznice se zvýšenou ostrahou a opačně soud, avšak v rámci věznice s ostrahou je provedena její další diferenciace podle stupně zabezpečení na oddělení, a to a) s nízkým stupněm zabezpečení, b) se středním stupněm zabezpečení, c) s vysokým stupněm zabezpečení[1], přičemž o umístění do některého z oddělení věznice s ostrahou rozhoduje ředitel věznice, ve které je odsouzený umístěn. Soud na základě návrhu odsouzeného na umístění do oddělení s mírnějším stupněm zabezpečení věznice s ostrahou přezkoumá rozhodnutí ředitele věznice a shledá-li návrh odsouzeného důvodným, zruší rozhodnutí ředitele a uloží řediteli, aby znovu rozhodl o umístění odsouzeného do některého z oddělení věznice s ostrahou, přičemž ředitel věznice je při novém rozhodování vázán právním názorem soudu, který ve věci vyslovil.

§  Z judikatury

     Roz. 53/68 – Není-li při rozhodování o zařazení odsouzeného do nápravně výchovné skupiny pro výkon trestu odnětí svobody rozhodnuto, zda jeho předchozí odsouzení, k němuž došlo v řízení proti mladistvým, je již zahlazeno, a zda lze tedy pro toto odsouzení na něj hledět jako by nebyl odsouzen [§ 39 a odst. 2 písm. b) tr. zák.], vyřeší si soud, rozhodující o zařazení do nápravně výchovné skupiny, tuto otázku sám jako předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř.

     Roz. 17/94 – Při rozhodování o způsobu výkonu trestu nelze přihlížet ke skutečnosti, že obžalovaný byl ve výkonu trestu odnětí svobody, jestliže šlo o trest uložený za čin, který v době tohoto rozhodování již není trestným činem.

     Roz. 29/95 – Pro splnění podmínky ustanovení § 39a odst. 2 písm. a), b) tr. zák., že jde o pachatele, který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, je rozhodující, že pachatel nevykonal ani zčásti trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin před spácháním činu, pro který je nyní trest ukládán. Není významné, že vykonal trest odnětí svobody nebo jeho část po spáchání takového trestného činu.

     Roz. 24/11 – Trestnost činu nelze posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.). Jestliže soud nezjistí, že posouzení trestnosti činu podle zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb., je pro pachatele příznivější než jeho posouzení podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, pak je ustanoveními tohoto zákona účinného v době spáchání činu vázán jak při rozhodnutí o vině, tak i rozhodnutí o trestu. Způsob výkonu trestu odnětí svobody je součástí trestnosti činu na rozdíl od vlastního výkonu tohoto trestu. Proto ukládá-li soud nepodmíněný trest odnětí svobody podle trestního zákona, musí pro účely výkonu trestu odnětí svobody pachatele zařadit do odpovídajícího typu věznice podle § 39a tr. zák., nikoliv podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku. Stejný závěr se týká i ostatních druhů trestů.

     Roz. 15/13 – Jestliže soud uložil pachateli vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody i ústavní ochranné léčení, nemá tato okolnost žádný vliv na postup podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku o zařazení pachatele k výkonu trestu odnětí svobody do jednotlivých typů věznic. Uvedená okolnost není sama o sobě významná ani z hlediska případného použití ustanovení § 56 odst. 3 tr. zákoníku, které připouští, aby pachatel byl zařazen do jiného typu věznice, než do jakého má být zařazen podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku.

Z hlediska trestního zákoníku tedy není mezi výrokem o zařazení pachatele k výkonu trestu odnětí svobody a výrokem o uložení ústavního ochranného léčení žádný vztah, z něhož by vyplývalo, že při uložení ústavního ochranného léčení je nějak předurčeno rozhodnutí o způsobu výkonu trestu odnětí svobody zejména v tom smyslu, že pachatel musí být zařazen do věznice s mírnějším režimem. Žádný jiný závěr není možné vyvodit ani ze zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, a to ani z ustanovení § 57 tohoto zákona, které umožňuje vykonávat uložené ochranné léčení během výkonu trestu odnětí svobody.

     Roz. 36/19 – III – Ustanovení § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podle něhož se do věznice se zvýšenou ostrahou zpravidla zařadí pachatel, kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 108 tr. zákoníku), se neuplatní v případě, kdy je trest ukládán spolupracujícímu obviněnému, neboť u něj se při výměře trestu ustanovení § 108 tr. zákoníku neužije.

§ 57

Přeřazení odsouzeného do věznice
jiného typu

(1) Během výkonu trestu odnětí svobody může soud rozhodnout o přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu.

(2) O přeřazení odsouzeného do věznice s ostrahou rozhodne soud tehdy, jestliže chování odsouzeného a způsob, jakým plní své povinnosti, odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k jeho nápravě.

(3) O přeřazení odsouzeného do věznice se zvýšenou ostrahou může soud rozhodnout, jestliže

a)  odsouzený závažným způsobem nebo opakovaně porušil stanovený pořádek nebo kázeň, nebo

b)  odsouzený byl pravomocně uznán vinným trestným činem, který spáchal během výkonu trestu.

(4) Z věznice se zvýšenou ostrahou nelze přeřadit

a)  odsouzeného, kterému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí a který dosud nevykonal alespoň deset let tohoto ­trestu,

b)  jiného odsouzeného, který trest vykonává ve věznici se zvýšenou ostrahou, před výkonem alespoň jedné čtvrtiny uloženého trestu.

(5) Na návrh odsouzeného, který ve věznici se zvýšenou ostrahou vykonal nepřetržitě alespoň jednu čtvrtinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců, může soud rozhodnout o jeho přeřazení do věznice s ostrahou. Odsouzený, kterému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, může podat návrh na přeřazení do věznice s ostrahou nejdříve po výkonu deseti let tohoto trestu.

(6) Není-li návrhu podle odstavce 5 vyhověno, může jej odsouzený opakovat až po uplynutí šesti měsíců od skončení řízení o jeho předchozím návrhu.

komentář k § 57

V souvislostí se změnou provedenou zákonem č. 58/2017 Sb. lze pouze upozornit na to, že v uvedeném ustanovení došlo k celé řadě změn, které se týkají nejen jejich číselného označení, ale muselo být např. reagováno na skutečnost, že již neexistují čtyři typy věznic jako tomu bylo do účinností výše uvedeného zákona, ale již jen pouze dva (věznice s ostrahou a věznice se zvýšenou ostrahou), na což bylo reagováno tím, že byla zrušena v § 57 odst. 1 slova „který se od věznice, v níž dosud odsouzený trest vykonává, může lišit o jeden stupeň“.

Ustanovení odstavce 5 dříve 6 je pak doplněno o konstatování, že odsouzený, kterému byl uložen trest odnětí svobody na doživotí, může podat návrh na přeřazení do věznice s ostrahou nejdříve po výkomu deseti let tohoto trestu.

§  Z judikatury

     Roz. 36/97 – Formální podmínka ustanovení § 39b odst. 6 tr. zák. pro rozhodnutí soudu o přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem spočívající v tom, že odsouzený ve věznici určitého typu vykonal nepřetržitě alespoň jednu třetinu uloženého trestu, nejméně však šest měsíců, je splněna i tehdy, když odsouzený vykonal tuto část uloženého trestu odnětí svobody zčásti nebo zcela vazbou, jež mu byla podle § 38 odst. 1 tr. zák. započtena do uloženého trestu.

     Roz. 5/98 – Odsouzený není oprávněn podat žádost o přeřazení do věznice s přísnějším režimem, tedy ani o přeřazení ze zvláštní věznice podle § 81 odst. 1 tr. zák. do věznice pro ostatní odsouzené potom, co dovršil 18. rok věku (§ 39b odst. 6, § 81a odst. 1 tr. zák.). Jestliže tak učiní, soud musí jeho návrh zamítnout.

     Roz. 47/05 – Rozhoduje-li soud k návrhu ředitele věznice na přeřazení odsouzeného do mírnějšího typu věznice podle § 39b odst. 2 tr. zák. nevyžaduje se splnění doplňujících podmínek předpokládaných ustanovením § 39b odst. 6 tr. zák. pro případ přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem na návrh odsouzeného. Není přitom rozhodující, že se odsouzený k návrhu ředitele věznice připojil, popř. že vedle něho podal i svůj vlastní návrh.

§ 57a

zušen

§ 58

Mimořádné snížení trestu
odnětí svobody

(1) Má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.

(2) Má-li soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, pokud odsuzuje pachatele, který

a)  napomohl zabránit trestnému činu, jenž jiný připravoval nebo se o něj pokusil, nebo

b)  prohlásil svoji vinu.

(3) Lze-li mít za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání, může být trest odnětí svobody uložen pod dolní hranicí trestní sazby též tehdy, je-li ukládán rozsudkem, kterým se schvaluje dohoda o vině a trestu.

(4) Při snížení trestu odnětí svobody podle odstavců 1 až 3 nelze uložit trest

a)  pod pět let, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň dvanáct let,

b)  pod tři léta, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň osm let,

c)  pod jeden rok, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň pět let.

(5) Soud sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby také pachateli označenému jako spolupracující obviněný, jsou-li splněny podmínky stanovené v § 178a odst. 1 trestního řádu a podal-li spolupracující obviněný jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o skutečnostech, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny; přitom vezme v úvahu povahu trestného činu uvedeného v jeho doznání v porovnání se zločinem spáchaným členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, k jehož objasnění přispěl, dále význam takového jeho jednání, osobu pachatele a okolnosti případu, zejména zda a jakým způsobem se podílel na takovém zločinu, k jehož objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním případně způsobil. Omezením stanoveným v odstavci 4 přitom není vázán.

(6) Soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Omezením stanoveným v od­stav­ci 4 přitom není vázán.

(7) Soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby také tehdy, jestliže pachatel jednal v právním omylu, ale mohl se tohoto omylu vyvarovat (§ 19 odst. 2), spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky krajní nouze (§ 28) nebo nutné obrany (§ 29), anebo překročil meze přípustného rizika (§ 31) nebo meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost. Omezením stanoveným v odstavci 4 přitom není vázán.

komentář k § 58

Mimořádné snížení trestu odnětí svobody bylo upraveno v § 40 trest. zák. U mimořádného snížení trestu odnětí svobody byly doplněny možnosti snížit ukládaný trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby u tzv. nezpůsobilé přípravy a nezpůsobilého pokusu a v případě, jestliže pachatel jednal v omylu, ale mohl se tohoto omylu vyvarovat (§ 19 odst. 2), spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany (§ 29) nebo krajní nouze (§ 28), anebo překročil meze přípustného rizika (§ 31) nebo meze jiné okolnosti vylučující protiprávnost. Ve všech těchto nově upravených případech není soud vázán omezením stanoveným v § 58 odst. 3. V ustanovení odst. 5 došlo ke změně, která byla provedena zák. č. 193/2012 Sb., a která reaguje na osobu spolupracujícího obviněného (viz. § 178a tr. ř.).

Pro přijetí této změny platí obdobná hlediska, která byla vyjádřena u § 46 odst. 2 tr. zákoníku. Změnou věty první odst. 5 § 58 tr. zákoníku má být spolupracujícímu obviněnému poskytnuta jistota, že se mu za jeho spolupráci s orgány činnými v trestním řízení slíbené výhody (vyjádřeno slovy Soud sníží trest odnětí svobody pod dolní hranici…). Dosavadní úprava hovořila pouze o možnosti použití tohoto institutu, avšak nová právní úprava o nutnosti aplikace tohoto institutu, při splnění podmínek přímo hovoří.

Uvedené ustanovení bylo rovněž od posledního vydání novelizováno, a to zák. č. 333/2020 Sb., kdy byl vložen za odstavec 2 nový odstavec 3 a následně došlo k přečíslování stávajících odstavců. V souvislosti s uvedenou novelizací lze k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody přistoupit také v případě, že lze mít vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchané trestné činnosti za to, že lze jeho nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání, je-li rozsudkem schvalována dohoda o vině a trestu.

§  Z judikatury

     Roz. 52/67 – Skutočnosť, že sa obvinený riadne stará o početnú rodinu, ktorá je na neho výživou odkázaná, môže byť považovaná za mimoriadne pomery páchateľa. Ak sú splnené pritom aj ďalšie podmienky uvedené v ustanovení § 40 ods. 1 Tr. zák., je možné znížiť trest odňatia slobody pod dolnú hranicu trestnej sadzby trestným zákonom stanovenej.

     Roz. 12/68

     Roz. 3/70 – Mimoriadne pomery páchateľa, ktoré odôvodňujú mimoriadne zníženie trestu odňatia slobody pod dolnú hranicu trestnej sadzby môžu spočívať tiež v tom, že páchateľ sa stará o osoby, ktoré sú na ňom závislé svojou výživou alebo výchovou. Zákon pritom nevyžaduje, aby v týchto prípadoch išlo o povinnosť páchateľa vyplývajúcu zo zákona. Môže ísť tiež o povinnosť vyplývajúcu z morálnych zásad spoločnosti.

     Roz. 21/70 – Nelze vyloučit, že více okolností, které jinak samy o sobě jsou jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabudou v konkrétním případě takového významu, že je bude možno posoudit jako výjimečné okolnosti případu ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák.

     Roz. 47/74 – Vážnou chorobu pachatele lze považovat za mimořádné poměry pachatele odůvodňující uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, který by byl pro pachatele zvlášť obtížný nebo by měl pro něho zvlášť nepříznivé následky. Přitom musí být splněn i další předpoklad, totiž že se účelu trestu v daném případě dosáhne i trestem kratšího trvání.

     Roz. 6/98 – Jestliže obviněný a poškozený se dohodnou na vzájemném úmyslném usmrcení jeden druhého jako způsobu společného dobrovolného ukončení života, potom dohodnuté jednání obviněného, jehož následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., nikoli znaky trestného činu účasti na sebevraždě podle § 230 tr. zák. Uvedené okolnosti činu, zejména svolení poškozeného, mohou v konkrétním případě mít význačný vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a spolu s dalšími okolnostmi svědčícími ve prospěch obviněného být důvodem pro použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

     Roz. 11/98 – Pachateli, jehož jednání, které má jinak znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., bylo posouzeno jako trestný čin opilství podle § 201a tr. zák., nelze ukládat trest podle trestní sazby uvedené v § 234 odst. 1 tr. zák. (tedy v rozpětí od dvou do deseti let), neboť za trestný čin loupeže podle uvedeného ustanovení zákon nestanoví trest mírnější než za trestný čin podle § 201a tr. zák., za nějž je možno uložit trest od tří do osmi let. Není přitom rozhodující, že v konkrétním případě by okolnostem případu podle názoru soudu odpovídal trest odnětí svobody na dva roky. Tento svůj závěr o okolnostech případu a jim odpovídajícím trestu může soud vyjádřit jen postupem podle § 40 odst. 1 tr. zák.

     Roz. 6/14 – Mimořádnost snížení trestu odnětí svobody ve smyslu § 58 odst. 1 tr. zákoníku musí spočívat v takových okolnostech případu nebo poměrech pachatele, které jsou alespoň v nějakém směru neobvyklé a výjimečné do té míry, že ani trest na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam. Pokud jde o výrazně nepřiměřenou délku řízení, je možné dosáhnout její kompenzace především prostřednictvím § 58 odst. 1 tr. zákoníku, neboť taková délka řízení má povahu okolnosti případu podle tohoto ustanovení. Přitom pojem „okolnosti případu“ podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku nelze ztotožňovat s pojmem „okolnosti, za kterých byl čin spáchán“ podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem k tomu, že § 39 odst. 3 tr. zákoníku ukládá soudu přihlédnout při stanovení druhu a výměry trestu mimo jiné k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, je třeba výrazný časový odstup od spáchání činu a nepřiměřenou délku řízení považovat za skutečnosti, které odpovídají zákonnému znaku „okolnosti případu“ obsaženému v § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

Ke kompenzaci nepřiměřené délky řízení je subsidiárně určen také institut zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, který se uplatní v tom případě, že kompenzace poskytnutá v rámci trestního řízení, v němž došlo k nedůvodným průtahům, není dostačující.

     Roz. 24/15 – I – Pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých, obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného apod.).

     Roz. 36/19 – II – Spolupracujícímu obviněnému (§ 178a tr. ř.) je nutno trest odnětí svobody podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku uložit pod dolní hranicí trestní sazby trestného činu, i když jej spáchal ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Ustanovení o zvýšení horní hranice trestní sazby podle § 108 odst. 1 tr. zákoníku se při ukládání trestu spolupracujícímu obviněnému vůbec neuplatní. Při určení konkrétní výměry trestu ukládaného spolupracujícímu obviněnému může soud zvažovat uplatnění okolností svědčících v jeho prospěch a v jeho neprospěch, jakož i skutečností vyjmenovaných v § 58 odst. 4 tr. zákoníku, jen v rámci tímto ustanovením zmírněné trestní sazby. Úvaha soudu o trestu, který by obviněnému hrozil, pokud by mu postavení spolupracujícího obviněného nebylo přiznáno, je bez významu.

Postavení spolupracujícího obviněného mohou odůvodnit i výpovědi, kterými v procesním postavení svědka v jiných samostatně vedených, avšak věcně souvisejících trestních řízeních významně přispěl k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, za podmínky, že jimi byl proveden důkaz v tomto řízení.

     Roz. 28/20 – Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku. Jeho použití je třeba zvažovat nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Postup podle citovaného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě.

Může jít především o ty situace, kdy polehčující okolnosti (§ 41 tr. zákoníku) a nízká intenzita naplnění zákonných znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je namístě hodnotit ji jako okolnost významně polehčující (např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel spáchal trestný čin, aniž by si je byl způsobil). Je tomu tak i tehdy, jestliže některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu – bez ohledu na to, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty – byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost daného případu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu (§ 39 odst. 3 tr. zákoníku), aniž její délku zavinil pachatel. V uvedených případech může být mimořádné snížení trestu odnětí svobody odůvodněno též tím, že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody další druh trestu, např. trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody.

     Roz. 7/21 – I – Námitka, že trest odnětí svobody nebyl snížen pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle některého z ustanovení § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku[2], nemůže naplnit žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Oproti tomu námitku, že nebylo užito ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku, lze v některých případech podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve smyslu jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (jestliže dovolatel vytýká nesprávné posouzení hmotněprávních podmínek uvedených v § 58 odst. 5 tr. zákoníku, např. pojmů „zločin“, „organizovaná skupina“), nebo pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (jestliže dovolatel namítá, že i přes soudem přiznaný status spolupracujícího obviněného mu nebyl uložen trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby).

     Roz. 32/22 – Ustanovení § 58 odst. 5 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody nelze užít, pokud státní zástupce neoznačil obviněného za spolupracujícího ve smyslu § 178a tr. ř. Případnou spolupráci obviněného s orgány činnými v trestním řízení pak lze zohlednit při úvaze o druhu a výměře trestu jako polehčující okolnost podle § 41 tr. zákoníku nebo jako jiný důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 tr. zákoníku.

§ 59

Mimořádné zvýšení trestu
odnětí svobody

(1) Pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině trestní sazby odnětí svobody stanovené v trest­ním zákoně, jejíž horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena.

(2) Horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody může po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat dvacet let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí horní hranice převyšovat třicet let.

komentář k § 59

Trestní zákoník již neobsahuje pojem zvlášť nebezpečného recidivisty (§ 41 trest. zák.). V případě takto vymezené recidivy (pachatel spáchal znovu zlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán) může soud uložit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o třetinu, jestliže „závažnost zvlášť závažného zločinu je vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká“ nebo „možnost nápravy pachatele je ztížena“. Tato úprava navazuje na podmínky výjimečného trestu podle § 54 odst. 2 tr. zák., u něhož však na rozdíl od mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody návrh využívá pojmů, že závažnost zvlášť závažného zločinu je velmi vysoká nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena.

Důležité

     V této souvislosti je možno poukázat i na to, že na rozdíl od trestání zvlášť nebezpečného recidivisty podle § 42 odst. 1 trest. zák. není soud povinen ukládat trest odnětí svobody v horní polovině takto zvýšené trestní sazby, neboť jde jen o možnost využití zvýšené trestní sazby za uvedených podmínek, přičemž soud jinak postupuje podle obecných ustanovení pro stanovení druhu trestu a jeho výměry.

§  Z judikatury

     Roz. 27/11 – (viz § 14)

     Roz. 23/12 – Okolnost, že pachatel znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, se promítá jen při ukládání trestu odnětí svobody (§ 59 odst. 1 tr. zákoníku), a proto ji není třeba uvádět v popisu skutku, tj. v tzv. skutkové větě výroku o vině.

     Roz. 9/13 – Jestliže soud shledá, že jsou splněny zákonné podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, ve výroku o vině neuvádí skutková zjištění o dřívějších potrestáních pachatele pro zvlášť závažný zločin a ani odkaz na ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, protože se nejedná o okolnost dotýkající se viny, ale jen o mimořádný způsob ukládání trestu (k tomu č. 23/2012 Sb. rozh. tr.). Odkaz na ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku se uvede jen ve výroku o trestu, a to pouze tehdy, je-li skutečně ukládán trest odnětí svobody za podmínek v něm stanovených. V takovém případě pak není významné, zda konkrétně uložený trest odnětí svobody je vyměřen nad horní hranicí nemodifikované zákonné trestní sazby zvlášť závažného zločinu, či nikoliv.

Odsuzuje-li soud pachatele za zvlášť závažný zločin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, a neukládá mu trest odnětí svobody ve zvýšené sazbě podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku, může přihlédnout k okolnosti, že pachatel již byl pro zvlášť závažný zločin potrestán, jako k přitěžující okolnosti podle § 42 písm. p) tr. zákoníku, s čímž se vypořádá toliko v odůvodnění rozhodnutí.

     Roz. 47/21 – (viz § 54)

§ 60

Domácí vězení

(1) Soud může uložit trest domácího vězení až na dvě léta, odsuzuje-li pachatele přečinu, jestliže

a)  vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele, lze mít důvodně za to, že postačí uložení tohoto trestu, a to popřípadě i vedle jiného trestu, a

b)  pachatel dá písemný slib, že se ve stanovené době bude zdržovat v obydlí nebo jeho části na určené adrese a při výkonu kontroly poskytne veškerou potřebnou součinnost.

(2) Jako samostatný trest může být trest domácího vězení uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.

(3) Trest domácího vězení spočívá v povinnosti odsouzeného zdržovat se po dobu výkonu tohoto trestu v určeném obydlí nebo jeho části v soudem stanoveném časovém období, nebrání-li mu v tom důležité důvody, zejména výkon zaměstnání nebo povolání nebo poskytnutí zdravotních služeb u poskytovatele zdravotních služeb v důsledku jeho onemocnění nebo úrazu; poskytovatel zdravotních služeb je povinen na vyžádání orgánu činného v trestním řízení mu tuto skutečnost sdělit.

(4) Soud stanoví časové období, ve kterém je odsouzený povinen se zdržovat v určeném obydlí nebo jeho části, v pracovních dnech, ve dnech pracovního klidu a pracovního volna s přihlédnutím zejména k jeho pracovní době a k času potřebnému k cestě do zaměstnání, k péči o nezletilé děti a k vyřizování nutných osobních a rodinných záležitostí, aby při zajištění všech nezbytných potřeb odsouzeného a jeho rodiny ho přiměřeně postihl na svobodě. Soud může odsouzenému povolit navštěvování pravidelných bohoslužeb nebo náboženských shromáždění i ve dnech pracovního klidu a pracovního volna.

(5) Soud může nad pachatelem na dobu výkonu trestu domácího vězení vyslovit dohled; na výkon dohledu se použijí obdobně § 49 až 51.

(6) Soud může uložit pachateli na dobu výkonu tohoto trestu přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem.

(7) Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povin­ností uvedených v § 48 odst. 4, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soud­nictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro ­mladistvé.

komentář k § 60

Oproti předchozí právní úpravě byl do trestního zákona mezi druhy trestů (viz § 52) zařazen také trest domácího vězení. Tento trest by měl být alternativou k trestu odnětí svobody. Měl by tedy být ukládán takovým pachatelům, kteří již nesplňují podmínky pro uložení mírnějšího trestu odnětí svobody podmíněně odloženého, na druhou stranu však není ještě potřebné vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele tomuto uložit trest odnětí svobody. Díky tomuto druhu trestu by zůstaly (měly zůstat) zachovány rodinné, ekonomické i ostatní vazby odsouzeného k trestu domácího vězení, neboť tento trest by neměl omezovat odsouzeného v jeho zaměstnání nebo povolání.

Omezen by neměl být ani v případě čerpání zdravotní péče. Trest domácího vězení by měl být kontrolován probačními úředníky. Vzhledem k ekonomickým nákladům na použití tzv. elektronického sledování odsouzených (pomocí náramků) nelze předpokládat, že již od prvopočátků bude zaveden tento způsob sledování – elektronický, tudíž bude přicházet v úvahu osobní kontrola probačními úředníky. Zákonem č. 330/2011 Sb., došlo k úpravě stávajícího znění § 60, a to podle zákonodárce v odst. 3. a 4. Důvodová zpráva k těmto změnám uvedla, že se vypouští příkladmo uváděná specifikace doby, po kterou má být podle rozhodnutí soudu odsouzený ve svém obydlí a vykonávat trest domácího vězení, když zmíněná specifikace se v praxi ukázala jako příliš návodná pro soudní rozhodování a soud mohl rozhodnout v rozsudku jinak a vymezit dobu odlišně. Podle předkladatele navrhované znění (následně i přijaté) ponechává na rozhodnutí soudu, aby podle konkrétních podmínek u každého jednotlivého odsouzeného vymezil dobu výkonu trestu s přihlédnutím k jeho konkrétním podmínkám. Na druhé straně, jelikož se v případě trestu domácího vězení jedná o trest, který nahrazuje trest odnětí svobody, je zapotřebí, aby tento trest byl dostatečně důrazný a pokryl náležitě dobu, kterou by jinak odsouzený věnoval svým rekreačním nebo jiným aktivitám, což je nově zdůrazňováno v § 60 odst. 4. Do současné doby se nepodařilo uvedený trest ukládat v širší míře, a to zejména s ohledem na omezené ekonomické možnosti (komplikace ve výběrovém řízení na dodavatele náramků, finanční nákladnost na kontrolu prováděnou probačními úředníky). Za situace, kdy ukládání tohoto druhu trestu nebude dostatečně a efektivně kontrolováno, nelze soudům vytýkat, že jej ukládají jen ve výjimečných případech. Nově zákonem č. 220/2021 Sb. byl do trestního zákoníku vložen § 60a (zrušení dohledu nebo přiměřených omezení, přiměřených povinností a výchovných opatření), podstatně rovněž bylo novelizováno ustanovení § 61 tr. zákoníku.

§  Z judikatury

     Roz. 4/14 – Obviněný, jemuž byl uložen trest domácího vězení a který se ve stanovené době nezdržoval v určeném obydlí, nemohl tímto jednáním naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, neboť v takovém případě trestní zákoník upravuje postupy, jimiž se zajišťuje jiný způsob vykonání tohoto trestu. U trestu domácího vězení jde o rozhodnutí podle § 61 tr. zákoníku o jeho přeměně v trest odnětí svobody, resp. podle úpravy účinné do 30. 11. 2011 o nařízení náhradního trestu odnětí svobody.

     Roz. 9/14 – (str. 23) – Soudy jen v minimální míře využívají možnosti individualizace uloženého trestu domácího vězení a v rozhodnutích stanoví standardní rozsah zdržování se pachatele v určeném obydlí vyplývající v podstatě z úpravy před provedenou novelizací § 60 odst. 3, 4 tr. zákoníku. Tato praxe ukazuje na nepromyšlenost a zbytečnost novelizace původního znění ustanovení § 60 odst. 3 tr. zákoníku provedené zákonem č. 330/2011 Sb.

Jako zvláštní případ konkretizace trestu domácího vězení lze uvést věc Okresního soudu ve Zlíně, který pachateli působícímu jako trenér mládežnického sportovního týmu umožnil vést 1x týdně trénink a 3x do měsíce o víkendu doprovázet tým na utkání. Některé soudy v obvodech Krajského soudu v Brně a Krajského soudu v Českých Budějovicích poukázaly v určitých případech na praktické problémy výkonu trestu domácího vězení u pachatelů, kteří pracují ve vícesměnném provozu, u pachatelů, kteří se účastní vícedenního školení mimo bydliště a na vztah trestu domácího vězení k úpravě styku odsouzeného s nezletilými dětmi. Soudy by měly velice pečlivě zvažovat uložení trestu domácího vězení i s ohledem na povahu zaměstnání pachatele (např. byl signalizován případ, kdy trest domácího vězení byl uložen zaměstnanci cirkusu, který koná turné po celém území České republiky) a přistoupit k uložení jiného alternativního trestu.

     Roz. 9/14 – (str. 25) – K přeměně trestu, resp. k nařízení náhradního trestu odnětí svobody, došlo z důvodu nedodržení podmínek domácího vězení, a to zpravidla proto, že odsouzený se nezdržoval ve stanovené době v určeném obydlí nebo došlo ke zjištění požití alkoholu (opakovaný pozitivní test na alkohol). Prokázání opakovaného požívání alkoholu odsouzeným v době výkonu trestu domácího vězení je však možno podle názoru Nejvyššího soudu považovat za důvod přeměny pro porušení sjednaných podmínek výkonu trestu domácího vězení jen tehdy, bylo-li omezení zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek uloženo odsouzenému jako přiměřené omezení ve smyslu § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku ve spojení s § 60 odst. 5 tr. zákoníku. Jinak by nadměrné požívání alkoholických nápojů bylo možno považovat za jiné maření výkonu tohoto trestu, pokud by bylo spojeno s dalším deliktním jednáním odsouzeného.

§ 60a

Zrušení dohledu nebo přiměřených omezení, přiměřených povinností a výchovných opatření

Jestliže odsouzený, kterému byl uložen trest domácího vězení, vede řádný život a plněním svých povinností prokázal polepšení, může soud uložené přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření zrušit, pokud lze očekávat, že povede řádný život i bez nich, anebo může zrušit uložený dohled, pokud již není zapotřebí zvýšeně sledovat a kontrolovat jeho chování; toto rozhodnutí může soud učinit nejdříve po výkonu jedné třetiny uloženého trestu domácího vězení, nejméně však po šesti měsících výkonu tohoto trestu.

komentář k § 60a

Toto ustanovení bylo jako nové vloženo do trestního zákoníku novelou zákona č. 220/2021 Sb.

§ 61

Náhradní trest odnětí svobody

(1) Ukládá-li soud trest domácího vězení, stanoví pro případ, že by se pachatel vyhýbal nástupu výkonu tohoto trestu, bez závažného důvodu porušil sjednané podmínky jeho výkonu, zaviněně nevykonával ve stanoveném časovém období uložený trest či jinak mařil výkon tohoto trestu nebo nevedl řádný život, náhradní trest odnětí svobody až na jeden rok; náhradní trest odnětí svobody nesmí přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody. O výkonu náhradního trestu odnětí svobody může soud rozhodnout i během doby stanovené pro výkon trestu domácího vězení; rozhodne-li o výkonu náhradního trestu odnětí svobody, stanoví zároveň i způsob jeho výkonu.

(2) Pokud odsouzený zavdal příčinu k rozhod­nutí o tom, že se náhradní trest odnětí svobody vykoná, po výkonu poloviny uloženého trestu domácího vězení, soud délku náhradního trestu odnětí svobody stanovenou podle odstavce 1 zkrátí na polovinu.

(3) Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat trest domácího vězení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k rozhodnutí o výkonu náhradního trestu odnětí svobody, a

a)  stanovit nad odsouzeným na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku dohled,

b)  prodloužit dobu výkonu tohoto trestu až o jeden rok, přičemž nesmí překročit nejvyšší výměru tohoto trestu stanovenou v § 60 odst. 1,

c)  stanovit odsouzenému na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku dosud neuložené přiměřené omezení nebo přiměřenou povinnost podle § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život, nebo

d)  stanovit odsouzenému na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku některé z výchovných opatření podle § 60 odst. 7, je-li ve věku blízkém věku mladistvých.

(4) Na výkon dohledu se použijí obdobně § 49 až 51.

komentář k § 61

Toto ustanovení nahradilo předchozí ustanovení trestního zákoníku, které mj. uvádělo v § 61 odst. 1 tr. zák., že soud v případě ukládaného trestu domácího vězení, stanovil pro případ, že by mohl být jeho výkon zmařen, náhradní trest odnětí svobody v trvání až jednoho roku. Znění § 61tr. zák. přijaté zák. č. 330/2011 Sb., je však koncipováno jinak, a příkladmo uvádí důvody, pro které může soud přeměnit obviněnému trest domácího vězení v trest odnětí svobody, a stanoví, že každý i jen nezapočatý jeden den nevykonaného trestu domácího vězení se počítá za jeden den odnětí svobody. Z předchozí úpravy vyplývalo, že pokud obviněný, kterému byl tento druh trestu uložen s náhradním trestem odnětí svobody zmařil, pak mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody; oproti tomu však nově přijaté ustanovení umožňuje soudu přeměnit trest domácího vězení nebo jeho zbytek v trest nepodmíněný v poměru jedna ku jedné. Tato úprava však byla v uvedeném ustanovení opuštěna a zákonem č. 220/2021 Sb., došlo k novému vymezení náhradního trestu odnětí svobody pro případ, že by se pachatel tomuto druhu trestu (trestu domácího vězení) vyhýbal, bez závažného důvodu porušil podmínky jeho výkonu, zaviněně nevykonával ve stanoveném časovém období uložený trest či jinak mařil výkon tohoto trestu nebo nevedl řádný život. Důvodová zpráva k této změně mj. uvedla, že se navrhuje explicitně stanovit, že nevedení řádného života v průběhu výkonu trestu domácího vězení je důvodem pro přeměnu trestu domácího vězení v trest odnětí svobody.

Podmínka vedení řádného života přitom není žádné novum; nevedení řádného života je důvodem pro přeměnu např. u podmíněného upuštění od potrestání, podmíněného propuštění atd. Tento aspekt výkonu trestu, byť to doposud nebylo explicitně vymezeno v rámci podmínek pro přeměnu, byl v praxi soudy a státními zástupci při rozhodování zohledňován (v tomto směru lze např. poukázat i na skutečnost, že osobě, které byl uložen trest domácího vězení, mohou být ukládána přiměřená omezení a povinnosti, a to právě za účelem vedení řádného života – viz § 60 odst. 5 trestního zákoníku).

§  Z judikatury

     Roz. 9/14 – (str. 27-28) – Z podstaty trestu domácího vězení jako alternativního trestu k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a ze zásad pro ukládání trestů a jejich účelu vyplývá, že vedení řádného způsobu života je nezbytnou součástí těch alternativních trestů, které spočívají v tom, že odsouzený je po určitou dobu povinen plnit zákonem nebo soudem stanovené povinnosti, a proto mu také není ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody. I když u trestu domácího vězení není v zákoně výslovně stanoveno, že nevedení řádného života je důvodem jeho přeměny v nepodmíněný trest odnětí svobody (na rozdíl např. od ustanovení § 65 odst. 2 tr. zákoníku vztahující se k výkonu trestu obecně prospěšných prací), tak vedení řádného života je nezbytným předpokladem i řádného vykonávání trestu domácího vězení. Ostatně existenci této povinnosti lze vyvodit i z ustanovení § 60 odst. 5 tr. zákoníku, a proto je nadbytečné, aby ji soud ukládal ve svém rozhodnutí o uložení trestu domácího vězení. Navíc soud může přeměnit trest domácího vězení nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodnout zároveň o způsobu jeho výkonu, také jestliže pachatel v době po odsouzení „jinak maří výkon tohoto trestu“ (srov. § 61 tr. zákoníku). Za takové „jiné maření“ je třeba podle názoru Nejvyššího soudu považovat i spáchání další trestné činnosti, neboť součástí vedení řádného života, v průběhu výkonu trestu domácího vězení je i skutečnost, že se odsouzený nedopustil žádného trestného činu.

§ 62

Obecně prospěšné práce

(1) Soud může uložit trest obecně prospěšných prací, odsuzuje-li pachatele za přečin; jako samostatný trest může být trest obecně prospěšných prací uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a oso­bě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.

(2) Soud trest obecně prospěšných prací zpravidla neuloží, jde-li o pachatele, kterému byl trest obecně prospěšných prací v době tří let předcházejících uložení tohoto druhu trestu přeměněn na trest odnětí svobody podle § 65 odst. 3.

(3) Trest obecně prospěšných prací spočívá v po­vin­­nosti odsouzeného provést ve stanoveném rozsahu práce k obecně prospěšným účelům ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací, kterým může být stát, kraj, obec nebo právnická osoba, která se zabývá vzděláním a vědou, kulturou, školstvím, ochranou zdraví, požární ochranou, ochranou životního prostředí, podporou a ochra­nou mládeže, ochranou zvířat, humanitární, sociální, charitativní, náboženskou, tělovýchovnou a sportovní činností a která tuto činnost vykonává k veřejně prospěšnému účelu. Práce nesmí sloužit výdělečným účelům odsouzeného.

komentář k § 62

Ustanovení § 62 tr. zák. je obdobou dřívější úpravy provedené v § 45 odst. 1 až 3 trest. zák. Trest obecně prospěšných prací byl do zák. č. 140/1961 Sb. včleněn zák. č. 152/1995 Sb. jako alternativa trestu odnětí svobody.

Pozdější novelizace pozměnila uvedenou formulaci tak, že tento druh trestu již není alternativou pouze k nepodmíněnému trestu odnětí svobody – zák. č. 265/2001 Sb. Ze shora uvedeného znění je patrno, že tento druh trestu může být soudem uložen za předpokladu, že pachatel je odsuzován za přečin, u kterého horní hranice nepřevyšuje pět let. Za předpokladu, že vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba, lze tento druh trestu uložit jako samostatný.

S ohledem na skutečnost, že soudy byl trest obecně prospěšných prací uložen opakovaně bez ohledu na to, že odsouzený v předchozích případech tento trest mařil nebo ho řádně nevykonával, byl do § 62 tr. zák. zařazen odstavec 2, který zdůrazňuje, že v takových případech soud trest obecně prospěšných prací zpravidla neuloží. Tato formulace přitom nevylučuje, aby v případech, ve kterých to je odůvodněno změnou postoje pachatele, byl znovu trest obecně prospěšných prací uložen. Zákonem č. 220/2021 Sb. došlo k úpravě v odstavci 3, kdy část textu byla vypuštěna a nahrazena termínem „ve prospěch poskytovatele obecně prospěšných prací, kterým může být stát, kraj obec nebo právnická osoba, která se zabývá vzděláním…“ …“a která tuto činnost vykonává k věřejně prospěšnému účelu“. Definice poskytovatelů obecně prospěšných prací obsažená v trestním zákoníku se v praxi ukázala jako poměrně limitující, proto bylo navrženo upravit definici poskytovatelů obecně prospěšných prací tak, aby i nadále zůstala zachována podstata tohoto trestu, tj. aby se jednalo o bezplatný výkon prací konaných ve veřejném zájmu a nedocházelo k výkonu těchto činností za účelem zisku. Definici poskytovatelů obecně prospěšných prací byla rozšířena jak o kraje, které v aktuálním výčtu chybí, tak o veškeré právnické osoby, které se zabývají jednou z taxativně vymezených oblastí a zároveň tuto činnost nevykonávají primárně za účelem dosažení zisku, nýbrž k veřejně prospěšnému účelu (např. nemocnice s majetkovou účastí státu, domovy důchodců, které jsou příspěvkovými organizacemi atd.).

§ 63

Výměra trestu obecně
prospěšných prací

(1) Trest obecně prospěšných prací může soud uložit ve výměře od 50 do 300 hodin.

(2) Soud může uložit pachateli na dobu trestu i při­měřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou přečinem způsobil nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané přečinem.

(3) Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povin­ností uvedených v § 48 odst. 4, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za ­obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé.

komentář k § 63

Výraznou změnou oproti předchozí úpravě (v trestním zákoně) je to, že došlo ke změně výměry trestu obecně prospěšných prací, kdy oproti předchozí výměře v rozsahu od 50 do 400 hodin (§ 45a odst. 1 trest. zák.) lze podle nynější úpravy uložit trest obecně prospěšných prací ve výměře od 50 do 300 hodin. Toto omezení je odůvodněno „snahou přiblížit délku ukládaných trestů obecně prospěšných prací výměře ve vyspělých evropských zemích“.

§  Z judikatury

     Roz. 9/08 – Je-li za trestný čin, jehož horní hranice sazby trestu odnětí svobody stanovená ve zvláštní části trestního zákona činí 6 měsíců, ukládán trest obecně prospěšných prací (§ 45 odst. 1 tr. zák.), může být jeho výměra stanovena jen tak, aby po případné přeměně celého nevykonaného trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody nebyla po přepočtu podle § 45a odst. 4 tr. zák. překročena uvedená maximální výměra trestu odnětí svobody.

     Roz. 42/08 – II. – Pokud trest obecně prospěšných prací ještě nebyl zcela vykonán, odsouzený může zavdat příčinu k jeho přeměně v trest odnětí svobody buď tím, že nevede řádný život, nebo tím, že zaviněně nevykoná tento trest ve stanovené době (§ 45a odst. 4 tr. zák.). Důvodem k přeměně mohou být obě tyto okolnosti současně, avšak postačí existence kterékoliv z nich.

Jestliže lze učinit závěr, že odsouzený nevedl v době od odsouzení do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací řádný život, je na místě přeměnit tento trest (nebo jeho nevykonaný zbytek) v trest odnětí svobody, a to bez ohledu na skutečnost, zda u odsouzeného nastala taková změna jeho zdravotního stavu, která by jinak odůvodňovala rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu obecně prospěšných prací (§ 340a odst. 1 tr. ř.).

     Roz. 9/14 – (str. 22)

§ 64

Stanovisko pachatele a jeho
zdravotní způsobilost

Při ukládání trestu obecně prospěšných prací přihlédne soud ke stanovisku pachatele, k jeho zdravotnímu stavu a k možnosti uložení tohoto trestu. Trest obecně prospěšných prací neuloží, je-li pachatel zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce.

komentář k § 64

Jedná se o znění totožné s úpravou vymezenou v § 45a odst. 2 trest. zák. S ohledem na znění § 65 odst. 1 tr. zák., kde se uvádí, že odsouzený je povinen obecně prospěšné práce vykonat osobně, musí soud při ukládání tohoto druhu trestu vycházet nejen z hledisek, která jsou pro možnost uložení trestu obecně prospěšných prací vyjádřena v § 62 odst. 1 tr. zák., ale také ke stanovisku pachatele k možnosti uložení tohoto trestu a jeho zdravotní způsobilosti. Nebudou-li dány podmínky tvrzené pachatelem ohledně jeho zdravotního stavu, nebrání soudu takové negativní stanovisko uložit takovému pachateli trest obecně prospěšných prací, bude-li mít pro takový závěr dostatek skutkových zjištění.

§  Z judikatury

     Roz. 9/14 – (str. 69) – Za nesprávnou je třeba označit praxi těch soudů, které s ohledem na novelizované ustanovení § 314e odst. 3 tr. ř. neukládají trest obecně prospěšných prací trestním příkazem, neboť je nezbytné vyžádat nejprve zprávu Probační a mediační služby obsahující stanovisko obviněného, a přistupují proto hned k projednání věci v hlavním líčení. Podle názoru Nejvyššího soudu je třeba zajistit ve vhodných případech vyžádání zprávy Probační a mediační služby obsahující stanovisko obviněného ihned nebo v krátké době po podání návrhu na potrestání (obžaloby) tak, aby po jeho doručení bylo možno využít trestního příkazu, což se jeví být hospodárnějším než nařízení a provedení hlavního líčení. Vyžádání zprávy Probační a mediační služby v těchto případech vede podle zkušeností těch soudů, které v tomto směru náležitě spolupracují s Probační a mediační službou, k výraznému poklesu počtu nevykonaných trestů obecně prospěšných prací, resp. počtu přeměn tohoto trestu na trest odnětí svobody.

§ 65

Výkon trestu obecně
prospěšných prací

(1) Obecně prospěšné práce je odsouzený povinen vykonat osobně a bezplatně ve svém volném čase nejpozději do jednoho roku ode dne stanoveného jako den nástupu výkonu tohoto trestu. Do této doby se nezapočítává doba, po kterou odsouzený

a)  nemohl obecně prospěšné práce vykonávat pro zdravotní nebo zákonné překážky, nebo

b)  byl ve vazbě nebo vykonával trest odnětí svobody.

(2) Jestliže odsouzený, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, vede řádný život a plněním svých povinností prokázal polepšení, může soud uložené přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření zrušit, pokud lze očekávat, že povede řádný život i bez nich; toto rozhodnutí může soud učinit nejdříve po uplynutí šesti měsíců ode dne stanoveného jako den nástupu výkonu tohoto trestu.

(3) Jestliže pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací nevede řádný život, vyhýbá se nástupu výkonu trestu, bez závažného důvodu poruší sjednané podmínky výkonu trestu obecně prospěšných prací, jinak maří výkon tohoto trestu nebo zaviněně tento trest ve stanovené době nevykonává, může soud přeměnit, a to i během doby stanovené pro jeho výkon, trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodnout zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každá i jen započatá hodina nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítá za jeden den odnětí svobody.

(4) Výjimečně může soud vzhledem k okol­nostem případu a osobě odsouzeného ponechat trest obecně prospěšných prací v platnosti nebo prodloužit dobu výkonu tohoto trestu až o šest měsíců, i když odsouzený zavdal příčinu k přeměně trestu podle odstavce 3, a

a)  stanovit nad odsouzeným na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku dohled,

b)  stanovit odsouzenému na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku dosud neuložená přiměřená omezení nebo přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4, nebo

c)  stanovit odsouzenému na dobu výkonu trestu nebo jeho zbytku některé z výchovných opatření podle § 63 odst. 3, je-li ve věku blízkém věku mladistvých.

Na výkon dohledu se užije obdobně § 49 až 51.

(5) Na pachatele, kterému byl uložen trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.

komentář k § 65

Toto ustanovení bylo převzato z dřívějšího ustanovení § 45a odst. 3, 4 a 5 trest. zák. Oproti předchozí úpravě bylo vypuštěno, že do doby se nezapočítává doba, po kterou se obviněný zdržoval v cizině [§ 43 odst. 3 písm. b)]. Podle předchozí úpravy provedené již zák. č. 40/2009 Sb., jestliže pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací nevedl řádný život, vyhýbal se nástupu výkonu trestu, bez závažného důvodu porušil sjednané podmínky výkonu trestu obecně prospěšných prací, jinak mařil výkon tohoto trestu nebo zaviněně nevykonával ve stanovené době uložený trest, mohl mu soud přeměnit, a to i během doby stanovené pro jeho výkon, trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody.

Tato právní úprava je pak zák. č. 330/2011 Sb. doplněna v tom směru, že dává soudu možnost přeměnit trest obecně prospěšných prací v trest domácího vězení. Soud samozřejmě takto rozhodnut nemusí a může postupovat tak, jako před přijetím této změny a rovnou přeměnit trest obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody. Předkladatel dále argumentoval tím, že vzhledem k tomu, že trest domácího vězení stojí v hierarchii trestů hned za trestem odnětí svobody, je namístě, aby každá i jen započatá jedna hodina nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítala za jeden den domácího vězení – tedy obdobně jako je tomu u přeměny trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody.

Je potřebné uvést, že s ohledem na liknavost obviněných odsouzených k výkonu trestu obecně prospěšných prací, byla novelou tohoto ustanovení doba dvou roků, ve které musel obviněný trest obecně prospěšných prací vykonat, zkrácena na dobu jedno roku, a to ode dne, „stanoveného jako den nástupu výkonu tohoto trestu“.

Zákonem č. 220/2021 Sb. došlo k vložení nového odstavce, pro jehož vložení důvodová zpráva uváděla, že „Jednou ze změn navrhovaných v právní úpravě výkonu trestu obecně prospěšných prací je i to, že tento trest nebude nařizován; den nástupu výkonu tohoto trestu bude zásadně stanovovat probační úředník. Nově tedy nebude běžet doba jednoho roku, do kdy musí být nejpozději tento trest vykonán, ode dne nařízení jeho výkonu, ale ode dne stanoveného jako den nástupu výkonu tohoto trestu. Tato změna je vhodná též s ohledem na skutečnost, že mezi nařízením výkonu trestu obecně prospěšných prací a samotným započetím výkonu práce pro poskytovatele obecně prospěšných prací může uběhnout určitá doba, o kterou se pak zkracuje doba, během které je potřebné trest obecně prospěšných prací vykonat“ (touto změnou došlo k posunutí a přečíslování stávajících odstavců).

Důvodová zpráva k zákonu č. 333/2020 Sb. mj. uváděla, že „Navrhovaná změna § 65 odst. 2 tr. zák. představuje návrat k právnímu stavu účinnému před nabytím účinnosti zákona č. 330/2011 Sb., tj. pro případy, kdy pachatel v době od odsouzení do skončení výkonu trestu obecně prospěšných prací nevede řádný život, vyhýbá se nástupu výkonu trestu, bez závažného důvodu poruší sjednané podmínky výkonu trestu obecně prospěšných prací, jinak maří výkon tohoto trestu nebo zaviněně tento trest ve stanovené době nevykonává, může soud přeměnit trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek pouze v trest odnětí svobody, možnost přeměny v jiné alternativní tresty (domácí vězení nebo peněžitý trest) se zrušuje.

§  Z judikatury

     Roz. 50/99 – I – Pojmem „stanovená doba“ se pro účely výkonu trestu obecně prospěšných prací (§ 45a odst. 4 tr. zák.) rozumí konkrétní časové vymezení (harmonogram) provádění výkonu tohoto trestu příslušným obecním úřadem v rámci projednání podmínek jeho výkonu s odsouzeným (§ 336 odst. 2 tr. ř.). Při vymezení této doby postupuje přitom obecní úřad tak, aby odsouzený mohl vykonat uložený trest nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy soud nařídil jeho výkon. Jen v případě, že odsouzenému není při projednání podmínek výkonu trestu obecně prospěšných prací takto vymezena doba jeho provádění, je touto „stanovenou dobou“ lhůta jednoho roku uvedená v § 45a odst. 3 tr. zák.

II – Jestliže odsouzený, aniž mu v tom něco závažného bránilo, přes výzvy příslušného orgánu nezačal v určené lhůtě vykonávat trest obecně prospěšných prací, je zřejmé, že ve stanovené době zaviněně nevykonal uložený trest a jsou tak splněny podmínky pro řízení o přeměně tohoto trestu v trest odnětí svobody. V takovém případě je nerozhodné, že zákonná roční lhůta stanovená pro výkon tohoto trestu dosud neuplynula.

IV – Rozhodnutí soudu o přeměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody je třeba doručit příslušnému obecnímu úřadu. Pokud odsouzený vykonal trest obecně prospěšných prací až poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o jeho přeměně v trest odnětí svobody, je nutné rozhodnout podle analogie § 38 odst. 2 tr. zák. o započítání vykonaného trestu obecně prospěšných prací do již přeměněného trestu odnětí svobody, a to tak, že i jen započaté dvě hodiny vykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítají za jeden den odnětí svobody (viz zmíněná změna v § 65 odst. 2 tr. zák.).

     Roz. 2/05 – I – Pokud odsouzený v době od právní moci odsuzujícího rozsudku, kterým mu byl uložen trest obecně prospěšných prací, nevedl řádný život, avšak část z uloženého trestu vykonal, pak přichází v úvahu přeměnit toliko zbytek nevykonaného trestu v nepodmíněný trest odnětí svobody.

II – Druh práce a místo jejich výkonu v rámci uloženého trestu obecně prospěšných prací určuje soud nařízením výkonu tohoto trestu. Odsouzený nemůže soudem stanovené podmínky výkonu tohoto trestu svévolně měnit, a pokud tak učiní a vykoná práce v rozporu s rozhodnutím soudu (např. pro jiný než určený obecní úřad), nelze takto vykonané práce pokládat za výkon nařízeného trestu obecně prospěšných prací.

     Roz. 42/08 – I – Jestliže v době rozhodování soudu o dalším trestném činu téhož obviněného ohledně jeho dřívějšího odsouzení ještě nenastala zákonná fikce, že na obviněného, kterému byl uložen toliko trest obecně prospěšných prací, se hledí, jako by nebyl odsouzen, neboť dosud zcela nevykonal trest obecně prospěšných prací, popřípadě nebylo rozhodnuto o upuštění od výkonu tohoto trestu nebo jeho zbytku (§ 45a odst. 5 tr. zák.), pak nemůže soud rozhodující o vině obviněného oním dalším trestným činem, jímž je trestný čin krádeže, ani v rámci řešení otázky, zda uvedené dřívější odsouzení naplňuje zákonný znak „odsouzen“ nebo „potrestán“ ve smyslu § 247 odst. 1 písm. e) tr. zák., dospět postupem podle § 9 odst. 1 tr. ř. k závěru o vzniku fikce, že se na obviněného hledí, jako by nebyl odsouzen.

     Roz. 56/10

     Roz. 5/11 – Přepočet nevykonaného trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody je třeba považovat za obsahovou složku trestnosti činu, neboť jde o zákonem určenou součást ukládaného trestu obecně prospěšných prací. Proto se uplatní zásada časové působnosti trestních zákonů podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku.

Pokud soud po účinnosti trestního zákoníku dospěje k závěru, že přemění trest obecně prospěšných prací uložený před 1. 1. 2010 na trest odnětí svobody, postupuje podle § 45a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a každé i jen započaté dvě hodiny nevykonaného trestu obecně prospěšných prací počítá za jeden den odnětí svobody. Postup podle trestního zákoníku za těchto okolností není pro pachatele příznivější.

     Roz. 41/13 – Pokud obviněnému, který k 1. 1. 2010 ještě nevykonal pravomocně uložený trest obecně prospěšných prací, byla po nabytí účinnosti trestního zákoníku podle jeho ustanovení § 65 odst. 3 písm. a) prodloužena soudem doba pro výkon uloženého trestu obecně prospěšných prací o šest měsíců se současným stanovením dohledu, tak za situace, že obviněný zavdal důvod k přeměně nevykonané části trestu obecně prospěšných prací na trest odnětí svobody, je nutné použít poměr vyplývající z ustanovení § 45a odst. 4 tr. zák., tzn. že každé jen i započaté dvě hodiny nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítají za jeden den odnětí svobody.

     Roz. 9/14 – (str. 66) – Podle názoru Nejvyššího soudu zákon v žádném ustanovení nevyžaduje nutnost vyčkat uplynutí celé doby dvou let, aby bylo možno přistoupit k přeměně tohoto trestu. Naopak ustanovení § 65 odst. 2 tr. zákoníku výslovně stanoví, že soud „může přeměnit, a to i během doby stanovené pro jeho výkon, trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek…“.

     Roz. 9/14 – (str. 38) – Při maření nebo nevykonávání trestu obecně prospěšných prací je třeba přeměňovat tento trest podle § 65 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku více v peněžitý trest nebo trest domácího vězení než v nepodmíněný trest odnětí svobody. Přeměna trestu obecně prospěšných prací v domácí vězení nebo peněžitý trest by měla mít zásadně přednost před přeměnou v nepodmíněný trest odnětí svobody, což je v souladu s obecným trendem nahrazovat krátkodobé nepodmíněné tresty alternativními sankcemi (obdobně je tomu i při přeměně peněžitého trestu v trest obecně prospěšných prací nebo v trest domácího vězení – srov. § 69 odst. 2 tr. zákoníku).

§ 66

Propadnutí majetku

(1) Soud může vzhledem k okolnostem spáchaného trestného činu a poměrům pachatele uložit trest propadnutí majetku, odsuzuje-li pachatele k výjimečnému trestu anebo odsuzuje-li jej za zvlášť závažný zločin, jímž pachatel pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.

(2) Bez podmínek odstavce 1 může soud uložit trest propadnutí majetku pouze v případě, že trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný zločin dovoluje; jako samostatný trest může být trest propadnutí majetku uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a k osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.

(3) Propadnutí majetku postihuje celý majetek odsouzeného nebo tu jeho část, kterou soud určí; propadnutí se však nevztahuje na prostředky nebo věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb odsouzeného nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je odsouzený podle zákona povinen pečovat.

(4) Výrokem o propadnutí majetku zaniká společné jmění manželů.

(5) Propadlý majetek připadá státu. Zástavní práva k propadlému majetku nezanikají.

komentář k § 66

Obecné podmínky pro ukládání trestu propadnutí majetku byly upraveny tak, aby více odpovídaly důsledkům spojeným s výkonem tohoto druhu trestu, který nejcitelněji ze všech majetkových trestů postihuje odsouzeného. Proto byl zúžen okruh případů, v nichž lze tento druh trestu uložit, za zvlášť závažné zločiny. Tento druh trestu byl v předchozí úpravě proveden v § 51 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 41/81 – Trest prepadnutia majetku postihuje všetok majetok odsúdeného, prípadne jeho určenú časť v deň, keď rozsudok nadobudol právoplatnosť, okrem prostriedkov a vecí, na ktoré sa prepadnutie v zmysle § 52 ods. 1 veta za bodkočiarkou Tr. zák. nevzťahuje. V tento deň prechádza vlastníctvo majetku na štát úradným výrokom (§ 52 ods. 3 Tr. zák., § 11 ods. 2 Hosp. zák. č. 109/1964 Zb. v z.n.p.). Na správu majetku sa vzťahuje vyhláška č. 86/1977 Zb. o dočasnej správe národného majetku [§ 1 ods. 2 písm. a) cit. vyhl.]. Pri prechode vlastníctva na štát neprechádzajú naň záväzky bývalého vlastníka prepadnutého majetku (§ 7 cit. vyhl.). Výrok rozsudku o prepadnutí majetku a jeho zákonom stanovené dôsledky nemožno viazať na žiadnu podmienku, teda ani na podmienku, cieľom ktorej by malo byť splnenie záväzkov bývalého vlastníka majetku.

     Roz. 38/12 – I – Trestní zákoník (stejně jako dříve trestní zákon) vychází ze zásady personality ukládaných trestů a neumožňuje uložení jednoho trestu společně několika pachatelům (např. společného trestu propadnutí majetku podle § 66 tr. zákoníku).

     Roz. 12/18 – Podle § 53 odst. 1 věty třetí tr. zákoníku platí, že peněžitý trest nelze uložit vedle trestu propadnutí majetku bez ohledu na skutečnost, zda propadnutí majetku postihuje celý majetek pachatele, nebo jen tu jeho část, kterou soud určil.

Při ukládání trestu propadnutí majetku (celého nebo jeho části) je soud povinen respektovat kromě obecných hledisek vymezených v § 39 tr. zákoníku též rozsah a hodnotu majetku, který patří pachateli, aby měl alespoň rámcovou představu o dopadu tohoto trestu do majetkových poměrů pachatele a dalších osob (rodinných příslušníků pachatele apod.), jejichž oprávněných zájmů se uložený trest dotýká. Všechny okolnosti rozhodné pro uložení trestu propadnutí majetku, k nimž je třeba opatřit potřebné důkazy, pak musí soud vzít v úvahu i s přihlédnutím k tomu, zda vysloví propadnutí celého majetku pachatele nebo jen jeho části, případně jak velké části, a jestli uloží i jiný druh trestu přípustný vedle propadnutí majetku. Státní zástupce je oprávněn už v obžalobě navrhnout uložení trestu propadnutí majetku (nebo jiného konkrétního druhu trestu). I když tak neučiní, je povinen zajistit, aby byly již v přípravném řízení náležitě objasněny osobní a majetkové poměry pachatele (obviněného), pokud reálně přichází v úvahu, že soud uloží trest propadnutí majetku nebo jiný trest, který pachatele postihne na majetku (§ 39 odst. 7 tr. zákoníku). V takovém případě nestačí jen zajistit majetek pachatele (obviněného) podle § 347 tr. ř.

§ 67

Peněžitý trest

(1) Peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch.

(2) Bez podmínek odstavce 1 může soud uložit peněžitý trest pouze v případě, že

a)  trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin dovoluje, nebo

b)  ho ukládá za přečin a vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele nepodmíněný trest odnětí svobody současně ­neukládá.

(3) Jako samostatný trest může být peněžitý trest uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.

komentář k § 67

Dřívější právní úprava peněžitý trest definovala v ustanovení § 53 a § 54 trest. zák. Přitom z § 53 odst. 1 trest. zák. vyplývalo, že tento druh trestu bylo možno uložit ve výměře od 2 000 Kč do 5 000 000 Kč. Současná právní úprava však výše uvedený způsob opustila a vychází při výměře peněžitého trestu z tzv. denních sazeb, přičemž trest peněžitý je možno uložit ve výměře od 2 000 Kč do 36 500 000 Kč.

§  Z judikatury

     Roz. 46/83 – II. Neoprávněný prospěch získaný pachatelem trestného činu přijímání úplatku podle § 160 tr. zák. je třeba odčerpat. Nelze-li tak učinit uložením trestu propadnutí věci podle § 55 tr. zák., je na místě uložit přiměřený peněžitý trest.

     Roz. 12/18 – (viz § 39)

     Roz. 9/18 – I – Námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku) odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

§ 68

Výměra peněžitého trestu

(1) Peněžitý trest se ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb.

(2) Denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč.

(3) Počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu. Dvojnásobek počtu denních sazeb nesmí však ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody a náhradním trestem odnětí svobody za trest domácího vězení přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den.

(4) Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení výše denní sazby mohou být stanoveny odhadem soudu.

(5) Soud v rozhodnutí uvede počet a výši denních sazeb. Se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele může soud stanovit, že peněžitý trest bude zaplacen v přiměřených měsíčních splátkách; přitom může určit, že výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže pachatel nezaplatí dílčí splátku včas.

(6) Peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný.

komentář k § 68

Ve vztahu k tzv. denním pokutám viz shora § 67 tr. zák. Ustanovení § 68 odst. 7 odpovídá dřívější úpravě § 54 odst. 2 trest. zák. a z § 54 odst. 1 trest. zák. je převzata pouze ta část, která uvádí, že peněžitý trest se neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný (nyní § 68 odst. 6 tr. zák.), peněžitý trest je možno uložit ve výměře od 2 000 Kč do 36 500 000 Kč (ukládá se však v denních sazbách, tudíž shora uvedené částky odpovídají přepočtu nejnižších a nejvyšších denních sazeb – k tomu blíže Roz. 3/18).

§  Z judikatury

     Roz. 22/77 – II. Peňažný trest nemožno uložiť, ak je zrejmé, že by bol nevymožiteľný (§ 54 ods. 1 Tr. zák.). Pri skúmaní tejto podmienky uloženia peňažného trestu treba zisťovať aj záväzky obvineného, predovšetkým rozsah jeho zákonnej vyživovacej povinnosti a rozsah povinnosti na náhradu škody, ktoré zásadne majú prednosť před zaplatením peňažného trestu (porov. § 343 ods. 2 a § 344 ods. 1 Tr. por.).

     Roz. 9/14 – (46) – Při rozhodování o určení výše peněžitého trestu v konkrétní trestní věci je vždy přihlíženo k osobě pachatele a především k jeho majetkovým a sociálním poměrům, přičemž se vychází z toho, zda pachatel je zaměstnán či osobou samostatně výdělečně činnou, případně bez zaměstnání, ale s trvalým pravidelným příjmem (rentiéři), k výši měsíčního výdělku, pokud je uveden, k jeho majetkovým poměrům (zda vlastní nemovitosti a jaké, motorová vozidla a jakých značek) apod., a na základě takovýchto zjištění lze pak odhadnout životní a majetkovou úroveň pachatele a určit konkrétní výši peněžitého trestu. Pokud uvedené skutečnosti nevyplývají z provedeného dokazování a nelze je zjistit ani výslechem pachatele, pak lze vycházet z obsahu celého spisového materiálu, zejména ze zjištění týkajících se osoby pachatele a např. jeho pověsti a chování v místě bydliště a na základě toho odhadnout majetkové poměry pachatele a určit výši peněžitého trestu, samozřejmě i z hlediska povahy a závažnosti trestného činu, pro který je daný pachatel v dané trestní věci stíhán. Dále je možno uvést, že výše uložených peněžitých trestů je ve většině případů určena právě odhadem soudu a zkušenosti s ustanovením § 68 odst. 4 tr. zákoníku lze hodnotit v zásadě pozitivně. Proto lze konstatovat, že aplikace tohoto ustanovení při jeho správném pochopení a využití jeho výhod nečiní v praxi potíže a soudům napomáhá při rozhodování o určení konkrétní výše peněžitého trestu, zvláště v případech, kdy jsou údaje o majetkových poměrech pachatele kusé anebo pachatelem úmyslně zatajené.

     Roz. 3/18 – V – Peněžitý trest se vyměřuje v tzv. denních sazbách, a to ve dvou oddělených krocích. Nejprve je třeba v souladu s kritérii uvedenými v § 68 odst. 3 tr. zákoníku stanovit počet denních sazeb a následně určit jejich výši, a to v zákonem určených rozpětích podle § 68 odst. 1 a 2 tr. zákoníku. Celková výměra peněžitého trestu je pak dána součinem (multiplikací) takto stanovených hodnot. Postup, jakým soud vzhledem k uvedeným zákonným kritériím dospěl k těmto jednotlivým hodnotám (počtu a výši denních sazeb), je třeba náležitě a způsobem nevzbuzujícím pochybnosti vysvětlit v odůvodnění rozsudku. Naopak nesprávný a nepřípustný je opačný postup soudu, při němž nejprve stanoví celkovou výměru peněžitého trestu, kterou následně rozpočítá na denní sazby.

     Roz. 9/18 – I (viz § 67)

     Roz. 21/22 – Při ukládání peněžitého trestu se limitace počtu denních sazeb uvedená v § 68 odst. 3 tr. zákoníku týká jen horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody, nikoli i její dolní hranice. Není proto vyloučeno, aby byl počet denních sazeb s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu určen tak, že jejich dvojnásobek nedosáhne dolní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené za spáchaný trestný čin.

§ 69

Výkon peněžitého trestu

(1) Zaplacené částky peněžitého trestu připadají státu.

(2) Jestliže pachatel nezaplatí peněžitý trest na výzvu soudu nebo do uplynutí doby, na kterou byl výkon trestu odložen anebo na kterou byly povoleny splátky, a pokud je zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno nebo by bylo bezvýsledné, přemění soud peněžitý trest nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody.

(3) Na pachatele, kterému byl uložen peněžitý trest za jiný trestný čin než zvlášť závažný zločin, se hledí, jako by nebyl odsouzen, jakmile byl trest vykonán nebo bylo od výkonu trestu nebo jeho zbytku pravomocně upuštěno.

komentář k § 69

Zákonem č. 333/2020 Sb. bylo uvedené ustanovení novelizováno oproti předchozí úpravě, když důvodová zpráva k důvodům nutné novelizace mj. uvedla, že „Pokud není peněžitý trest zaplacen na výzvu soudu nebo do uplynutí doby, na kterou byl výkon trestu odložen či povoleny splátky (§ 342 tr. ř.), a pokud není upuštěno od výkonu tohoto trestu (§ 342a tr. ř.) nebo pokud nepostačují na zaplacení peněžitého trestu prostředky z peněžité záruky (§ 343 odst. 2 tr. ř.), předseda senátu nařídí jeho vymáhání. Pokud je zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno, přemění soud peněžitý trest rovnou v trest odnětí svobody, o přeměně peněžitého trestu v trest odnětí svobody se rozhodne rovněž tehdy, pokud předseda senátu vymáhání peněžitého trestu nenařídí, protože je zřejmé, že by vymáhání bylo bezvýsledné (a zároveň nejsou dány důvody pro jiný postup, např. pro upuštění od výkonu peněžitého trestu). Pro přeměnu nevykonaného peněžitého trestu je stanoven pevně daný přepočet zákonem určeným poměrem – každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody (§ 69 odst. 2 návrhu). Tato konstrukce vychází z maximální výše dosavadního náhradního trestu odnětí svobody ve výši 4 let a maximálního počtu denních sazeb, které lze pachateli uložit (730 denních sazeb).

Z tohoto nového pravidla se pak odvíjí další limitace pro výměru peněžitého trestu s ohledem na zákonnou trestní sazbu trestu odnětí svobody uvedenou u každého jednotlivého trestného činu ve zvláštní části trestního zákoníku (dvojnásobek počtu denních sazeb nesmí ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody) – obdobná limitace se uplatní již dnes v případě trestu domácího vězení či obecně prospěšných prací, u nichž též již při výměře těchto trestů se musí počítat s jejich pozdější přeměnou v nepodmíněný trest odnětí svobody, který nemůže být delší, než stanoví trestní zákoník za daný trestný čin ve zvláštní části (viz rozhodnutí publ. pod č. 9/2008 Sb. rozh. tr.), naproti tomu může být uložen tak, že po přeměně i celého alternativního trestu nebude nepodmíněný trest odnětí svobody dosahovat ani délky odpovídající dolní hranici trestní sazby u daného trestného činu (viz například rozhodnutí publ. pod č. 41/2002 Sb. rozh. tr.).

Jak bylo uvedeno v obecné části důvodové zprávy, návrh ruší možnost přeměn jednotlivých alternativních trestů v jiné alternativní tresty. Tyto postupné přeměny jednak komplikovaly výkon jednotlivých alternativních trestů a prodlužovaly tak vykonávací řízení, neboť odsouzený často nevykonal ani takovouto „náhradní“ alternativu k trestu odnětí svobody, a k přeměně v trest odnětí svobody nakonec došlo, byť se značným časovým odstupem, jednak měly negativní vliv na preventivní význam ukládaných trestů, neboť tato právní úprava vyvolávala v odsouzených určitý pocit beztrestnosti. Právní úprava v tomto směru tak představuje návrat k právnímu stavu účinnému před nabytím účinnosti zákona č. 330/2011 Sb. Volba dalších alternativ se v praxi ukazuje jako demotivační, praxe je nepřijala za svou a tato právní úprava je dlouhodobě ze strany praxe předmětem kritiky.

§  Z judikatury

     Roz. 54/96 – Zaplatí-li odsouzený peněžitý trest prostřednictvím pošty poštovní poukázkou, je pro posouzení otázky, kdy byl peněžitý trest vykonán, rozhodné datum, kdy odsouzený příslušnou částku poukázal na poště, a nikoli datum, že kterého pochází výpis z bankovního účtu soudu, na který platba peněžitého trestu došla.

     Roz. 22/01 – Ukládá-li soud pachateli v rámci souhrnného trestu peněžitý trest ve stejné výši, v jaké mu byl uložen dřívějším rozsudkem, jehož výrok o trestu se při uložení souhrnného trestu zrušuje, pak v případě zjištění, že peněžitý trest uložený dřívějším rozsudkem byl již zaplacením zcela vykonán, soud nestanoví náhradní trest odnětí svobody ve smyslu § 54 odst. 3 tr. zák.

§ 70

Propadnutí věci

(1) Soud uloží trest propadnutí věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti.

(2) Soud může uložit trest propadnutí věci,

a)  která je nástrojem trestné činnosti, nebo

b)  která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná.

(3) Trest propadnutí věci může soud uložit, jen jde-li o věc náležející pachateli.

(4) Drží-li pachatel v rozporu s jiným právním předpisem věc uvedenou v odstavci 2, ve vztahu k níž je možno uložit propadnutí věci, uloží mu soud vždy i tento trest.

(5) Před právní mocí rozhodnutí platí zákaz zcizení propadlé věci, který zahrnuje i zákaz jiných dispozic směřujících ke zmaření trestu propadnutí věci.

(6) Propadlá věc připadá státu. Zástavní práva k propadlé věci nezanikají.

komentář k § 70

Ustanovení § 70 tr. zák. odpovídá svým obsahem dřívějšímu znění § 55 trest. zák. Při jednání přes zákaz stanovený v § 70 odst. 5 tr. zák. jak před právní mocí, tak i po právní moci rozhodnutí o propadnutí věci postupuje soud podle ustanovení § 102 tr. zák. – o zabrání náhradní hodnoty. Věcí se pak rozumí i ovladatelná přírodní síla (viz § 134 tr. zák.). Oproti poslednímu vydání došlo zák. č. 86/2015 Sb., ke změně v ustanovení § 70 a § 72, kdy byla vypuštěna slova „nebo jiné majetkové hodnoty“. Tato úprava se projevila v celé řadě dalších ustanovení trestního zákoníku, který pojem „jiné majetkové hodnoty“ používal. Úpravou provedenou zák. č. 55/2017 Sb., došlo k situaci, kdy trest propadnutí věci postihuje nejen věc, která náleží pachateli, ale postihuje také plody a užitky takové věci, které náležejí pachateli.

Drobná úprava byla provedena v odstavci 6. ve vazbě na zástavní práva.

§  Z judikatury

     Roz. 46/67 – II – Propadnutí věci podle § 55 odst. 1 tr. zák. je trestem, kterým lze postihnout pouze obviněného, který byl odsouzen pro příslušný trestný čin, a nikoliv jiné osoby, které nejsou trestně stíhány. Není-li proto obviněný výlučným vlastníkem takové věci, nýbrž pouze jejím bezpodílovým spoluvlastníkem, nelze propadnutí takové věci vyslovit.

     Roz. 12/69 – I – Trest propadnutí věci podle § 55 odst. 1 písm. d) tr. zák. lze uložit, jenom nabyl-li pachatel celou věc za věc, získanou trestným činem nebo za odměnu za něj. Získal-li pachatel věc zčásti zákonným způsobem a jenom z části za věc, uvedenou v § 55 odst. 1 písm. c) tr. zák., není možno vyslovit její propadnutí.

     Roz. 31/78 – Věc, kterou získal pachatel za trvání manželství trestným činem nebo jako odměnu za něj nebo kterou pachatel nabyl za věc získanou tímto způsobem, se nestává bezpodílovým spoluvlastnictvím manželů. Proto při splnění podmínek uvedených v § 55 odst. 2 tr. zák. lze takovou věc prohlásit za propadlou ve prospěch státu podle § 55 odst. 1 tr. zák.

     Roz. 7/91

     Roz. 13/94

     Roz. 32/06 – Pachateli trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož se dopustil zakázaným řízením morového vozidla, není vyloučeno uložit i trest propadnutí věci – motorového vozidla, které k jízdě použil. V případech, kdy pachatel spáchá uvedený trestný čin např. opakovaně nebo pod vlivem alkoholu, popř. za jiných okolností zvyšujících nebezpečnost činu pro společnost, může takový trest přispět k účinné ochraně společnosti.

     Roz. 48/06 –II – Skutečnost, že pachatel trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek podle § 187 tr. zák. nakládal s drogou neoprávněně, nevylučuje uložení trestu propadnutí věci – této drogy – podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť i v takovém případě (nabyl-li ji do své dispozice např. koupí, či výrobou) lze učinit závěr, že mu věc náleží ve smyslu § 55 odst. 2 tr. zák.

     Roz. 67/13 – Jsou-li splněny zákonné podmínky předpokládané ustanovením § 70 tr. zákoníku, aby alespoň ohledně části věcí soud v odsuzujícím rozsudku obviněnému uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, pak soud nemůže rozhodnout, že podle § 230 odst. 2 tr. ř. vyhrazuje rozhodnutí o ochranném opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty do veřejného zasedání též ohledně těchto věcí. Neuložení tohoto druhu trestu ve vztahu k takovým věcem totiž nelze napravit postupem podle § 101 tr. zákoníku.

     Roz. 11/16 – I – Propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku není vázáno na existenci vztahu věcí, jichž se propadnutí týká, ke spáchanému trestnému činu, který se vyžaduje v případě uložení trestu propadnutí věci podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku. II. Uložit propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku lze jen ohledně věci, která náleží výlučně pachateli trestného činu (srov. přiměřeně č. 46/1967-II. a č. 12/1969 –II. Sb. rozh. tr.).

     Roz. 18/17 – I – Trest propadnutí věci může soud uložit jako trest samostatný za splnění dvou kumulativně stanovených podmínek uvedených v § 72 tr. zákoníku. Jedna z nich spočívá v tom, že trestní zákon dovoluje uložení tohoto druhu trestu, tj. že trest propadnutí věci je výslovně uveden v příslušném ustanovení ve zvláštní části trestního zákoníku jako sankce za trestný čin, jehož skutkovou podstatu pachatel naplnil.

Za přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku nelze uložit trest propadnutí věci jako trest samostatný, protože trestní zákoník neobsahuje tento druh trestu v sankci za uvedený přečin. Není tak možné učinit ani v situaci, že jej pachatel spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti podle § 27 tr. zákoníku a soud mu současně podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ukládá ochranné psychiatrické léčení. Trest propadnutí věci lze za splnění podmínek uvedených v § 70 tr. zákoníku uložit za uvedený přečin jen vedle jiného druhu trestu, ale nestačí jeho uložení vedle ochranného opatření.

     Roz. 54/21 – Ukládá-li soud trest propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku ve vztahu k více věcem, je třeba, aby u každé z nich byly splněny zákonem stanovené podmínky pro uložení tohoto druhu trestu.

§ 71

Propadnutí náhradní hodnoty

(1) Jestliže pachatel věc, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70, před uložením trestu propadnutí věci zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její propadnutí zmaří, může mu soud uložit propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci. Hodnotu věci, kterou soud mohl prohlásit za propadlou, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.

(2) Je-li věc, byť i jen zčásti, znehodnocena, učiněna neupotřebitelnou nebo odstraněna, může soud uložit propadnutí náhradní hodnoty vedle propadnutí věci podle § 70.

(3) Propadlá náhradní hodnota připadá státu. Zástavní práva k propadlé náhradní hodnotě nezanikají.

komentář k § 71

Z důvodové zprávy: v návaznosti na Rámcové rozhodnutí Rady 2001/500/JVV o praní špinavých peněz, identifikaci, vysledování, zmrazení a zajištění a propadnutí nástrojů a výnosů z trestné činnosti, upravuje zabrání náhradní hodnoty, a to pro případ, že pachatel věc, kterou by jinak soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70, ještě před rozhodnutím o propadnutí zničí, poškodí, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, anebo jestliže jinak propadnutí takové věci zmaří.

V takovém případě mu může soud uložit propadnutí náhradní hodnoty (tedy nejen peněžité částky) až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci. Vzhledem k tomu, že pachatel se zpravidla v takovém případě snaží znemožnit i zjištění hodnoty takové věci, jejíž propadnutí zmařil, předpokládá se, že soud stanoví její hodnotu na základě odborného vyjádření nebo posudku.

§  Z judikatury

     Roz. 11/16 – (viz § 70)

     Roz. 9/18 – II – Propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 tr. zákoníku je formou trestu propadnutí věci. Proto je námitka, že nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení propadnutí náhradní hodnoty, podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (v jeho první alternativě).

§ 72

Samostatný trest
propadnutí věci

Trest propadnutí věci může soud uložit jako trest samostatný pouze v případě, že trestní zákon uložení tohoto trestu dovoluje a jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.

komentář k § 72

Úprava odpovídá znění § 56 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 18/17 – I – (viz § 70)

§ 73

Zákaz činnosti

(1) Soud může uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.

(2) Trest zákazu činnosti jako trest samostatný může soud uložit pouze v případě, že trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný trestný čin dovoluje a jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.

[˘ Dnem 1. července 2023 se v § 73 za odstavec 2 vkládá nový odstavec 3, který zní:

(3) Pachateli, který se trestného činu dopustil v souvislosti s řízením motorového vozidla, může soud uložit povinnost podrobit se terapeutickému programu podle zákona upravujícího provoz na pozemních komunikacích (dále jen „terapeutický program pro řidiče“).

Dosavadní odstavec 3 se označuje jako odstavec 4.]

(3)   Trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.

komentář k § 73

Znění § 73 odst. 1, 2 tr. zák. odpovídá dřívější úpravě trestu zákazu činnosti v § 49 odst. 1, 2 tr. zák. Uložení tohoto druhu trestu má být prostředkem k dočasnému zamezení pachateli v aktivitách, zaměstnání apod., v souvislosti, se kterými projevil pochybnosti o své způsobilosti k této činnosti (např. řidič motorového vozidla, lékař k operacím, pokud byl odsouzen za trestnou činnost v souvislosti s jeho zaměstnáním apod.). Znění § 73 odst. 3 tr. zák. pak odpovídá dřívějšímu znění § 50 odst. 1 trest. zák. Uvedené ustanovení bylo zákonem č. 220/2021 Sb. obohaceno o odstavec 3, který bude účinným od 1. 7. 2023.

§  Z judikatury

     Roz. 23/63 – Účelem trestu zákazu činnosti je znemožnit pachateli trestného činu, jehož se dopustil v souvislosti s výkonem určitého povolání nebo funkce, aby takový trestný čin v budoucnu opětovně spáchal. Soud proto může pachateli trestného činu uložit trest zákazu jen takové činnosti, v souvislosti s jejímž výkonem se pachatel dopustil trestného činu; může přitom vyslovit i všeobecnější zákaz výkonu některých funkcí nebo činností, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s takovými funkcemi nebo činnostmi. Soud však nemůže pachateli trestného činu zakázat výkon jakéhokoliv povolání a určit mu povolání jediné, a stejně tak není oprávněn přikázat mu určité pracoviště.

     Roz. 41/63 – Uložení trestu zákazu (činnosti) řízení motorových vozidel podle § 49 odst. 1 tr. zák. nebrání skutečnost, že obžalovaný nemá řidičský průkaz. Pokud oprávnění k řízení motorových vozidel již získal, je nutné po dobu rozsudkem stanovenou, mu je odebrat a pokud je dosud nevlastní, je účelem tohoto trestu, aby je ve stanovené době příslušné orgány nevydávaly. Pravomocný výrok rozsudku je závazný pro všechny státní orgány a organizace. V důsledku toho nemohou příslušné orgány dát odsouzenému oprávnění k činnosti, která byla pravomocným rozsudkem zakázána, pokud doba zákazu trvá.

     Roz. 9/64 – Podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti podle § 49 tr. zák. jsou dány jen tehdy, jestliže mezi jednáním pachatele, kterým se dopustil trestného činu a činností, která by měla být zakázána, je příčinná souvislost.

     Roz. 8/69

     Roz. 22/77 – Trest zákazu činnosti lze vyslovit jen ohledně takové činnosti, v souvislosti se kterou se pachatel dopustil trestného činu. Tato souvislost musí být přímá, bezprostřední. Nestačí, že „pachatel projevil trestným činem morální způsobilost k výkonu určité činnosti“.

     Roz. 6/80 „Jestliže je řidičské oprávnění a řidičské dovednosti zneužíváno k páchání trestné činnosti proti majetku (poznámka: v judikátu užíváno pojmů „v socialistickém i osobním“, nynější úpravě plně odpovídá pouze „majetku“), která je takovým způsobem usnadňována, je třeba účinnost trestu zvýšit zpravidla též uložením trestu zákazu činnosti řídit motorová vozidla.

     Roz. 7/01

     Roz. 8/81 – Podle § 49 odst. 1 tr. zák. lze pachateli zakázat výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení (§ 50 odst. 1 tr. zák.). Proto nelze uložit pachateli zákaz nakupovat v samoobslužných prodejnách, třebaže se trestného činu, příp. přečinu dopustil v souvislosti s takovou činností.

     Roz. 9/96 – Pachateli trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák., který tento čin spáchal při výkonu práva myslivosti za použití střelné zbraně, je možno uložit trest zákazu činnosti spočívající pouze v zákazu držení, nošení a užívání střelné zbraně. Nelze mu uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu práva myslivosti.

     Roz. 35/97 – Při ukládání trestu zákazu činnosti podle § 49 odst. 1 tr. zák. ve formě zákazu řízení motorových vozidel za majetkový trestný čin je vždy třeba zkoumat, zda pachatel užívá motorového vozidla k páchání majetkové trestné činnosti a jsou-li tak splněny podmínky pro uložení tohoto druhu trestu, či zda majetková trestná činnost s řízením motorového vozidla souvisí jen „náhodně“.

     Roz. 26/05 – V době výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů nesmí pachatel řídit jakékoliv motorové vozidlo. Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. se proto může dopustit porušením tohoto zákazu též v rámci praktického výcviku k získání řidičského oprávnění v autoškole, a to i za situace, jestliže pachatel řídí motorové vozidlo pod dohledem instruktora. Samotná skutečnost, že zakázanou činnost (např. řízení motorového vozidla) vykonával pachatel pod kontrolou a pod vedením jiné osoby, byť specificky odborně připravené, nic nemění na tom, že porušil omezení stanovená mu uloženým trestem a že vykonával zakázanou činnost.

     Roz. 26/07 – III – Podmínkou uložení trestu zákazu činnosti ve smyslu § 49 odst. 1 tr. zák. není spáchání trestného činu přímo při výkonu určité činnosti, která má být zakázána, ale postačí, jestliže taková činnost poskytla příležitost ke spáchání trestného činu nebo mu alespoň usnadnila jeho spáchání.

Pokud se pachatel dopustil trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. tím, že majetek použitelný k uspokojení pohledávky jeho věřitele, která vzešla z podnikání pachatele jako fyzické osoby, převedl na společnost s ručením omezeným, za kterou pachatel vystupoval v postavení jednatele, lze mu uložit trest zákazu činnosti spočívající jak v zákazu podnikání jako fyzické osoby v určitém oboru, tak v zákazu výkonu funkce člena statutárních orgánů obchodních společností.

     Roz. 4/11 – II – Je-li ukládán trest zákazu činnosti za trestný čin spáchaný v souvislosti s podnikáním obchodní společnosti a je-li pachatel členem jejího statutárního orgánu, nelze takový trest vymezit jako zákaz výkonu funkce „statutárního zástupce“ obchodní společnosti, ale jen jako zákaz výkonu funkce statutárního orgánu (člena statutárního orgánu) nebo zástupce obchodní společnosti.

     Roz. 9/11 – II – Jízda na jízdním kole nepatří do okruhu činností, na něž se vztahuje ustanovení § 50 odst. 1 tr. zák., neboť k ní není třeba zvláštního povolení nebo oprávnění. Proto pachateli, který se dopustil trestného činu jako cyklista, nelze uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu jízdy na jízdním kole.

S ohledem na ustanovení § 49 odst. 1 tr. zák. však takovému pachateli nelze uložit ani trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, protože se nedopustil trestného činu v souvislosti s řízením motorového vozidla.

     Roz. 58/12 – Jestliže se pachatel dopustil trestného činu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tak, že najížděl jím řízeným automobilem na služební vozidlo, v němž se nacházeli vůči němu zasahující příslušníci Policie České republiky, jsou splněny podmínky ustanovení § 73 odst. 1 tr. zákoníku pro uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel, neboť je dána souvislost spáchaného trestného činu se zakazovanou činností.

     Roz. 44/15 – Okamžikem nabytí právní moci rozsudku (trestního příkazu), jímž byl pachateli uložen podmíněně odložený trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, se stal tento rozsudek (trestní příkaz) i vykonatelným. Stanovená zkušební doba podmíněného odsouzení počala běžet a pachatel začal vykonávat též trest zákazu činnosti. Jestliže v den nabytí právní moci rozhodnutí řídil motorové vozidlo, mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla rozhodnutím soudu zakázána, a čin spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení. Ustanovení § 139 tr. zákoníku se v těchto souvislostech neuplatní, poněvadž s počátkem zkušební doby podmíněného odsouzení a počátkem výkonu trestu zákazu činnosti trestní zákoník nespojuje žádný účinek.

     Roz. 10/20 – Pokud byl obviněnému v rozporu s § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti bez časového vymezení doby, po kterou má zákaz trvat, tedy na dobu neurčitou, je takový trest ve zřejmém rozporu s účelem trestu ve smyslu § 266 odst. 2 tr. ř., a zakládá tak důvod k podání stížnosti pro porušení zákona.

     Roz. 40/20 – Trestem zákazu činnosti podle § 20 odst. 1 t. o. p. o. lze právnické osobě zakázat jen tu činnost, v souvislosti s níž se dopustila trestného činu. Uložený trest není možno vymezit jako zákaz jakékoli činnosti právnické osoby bez bližší specifikace druhu této činnosti. Obecné vymezení činnosti, jejíž výkon lze zakázat, obsahuje ustanovení § 73 odst. 3 tr. zákoníku, z něhož se ovšem u právnických osob s ohledem na § 1 odst. 2 t. o. p. o. uplatní jen ta část, kde jde o výkon určité funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.

Trestně odpovědné právnické osobě je možné uložit trest zákazu činnosti za splnění podmínek § 20 odst. 1 t. o. p. o. za jakýkoli spáchaný trestný čin, jehož pachatelem může být právnická osoba podle § 7 t. o. p. o., a to i jako trest samostatný (§ 15 odst. 3 t. o. p. o.). Neuplatní se zde omezení podle § 73 odst. 2 tr. zákoníku.

     Roz. 36/22 – Trestný čin těžkého ublížení na zdraví (§ 145 odst. 1 tr. zákoníku), jehož se pachatel dopustil tím, že jako řidič motorového vozidla fyzicky napadl jiného účastníka silničního provozu po vynuceném zastavení jeho vozidla pro nespokojenost s rychlostí nebo způsobem jeho jízdy, lze pokládat za čin spáchaný v souvislosti s řízením motorových vozidel. Proto lze jeho pachateli uložit trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku.

§ 74

Výkon trestu zákazu činnosti

(1) Do doby výkonu trestu zákazu činnosti se nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody; započítává se však doba, po kterou bylo pachateli před právní mocí rozsudku oprávnění k činnosti, která je předmětem zákazu, v souvislosti s trestným činem odňato podle jiného právního předpisu nebo na základě opatření orgánu veřejné moci nesměl již tuto činnost vykonávat anebo ji nemohl vykonávat, protože se k tomu zavázal pro účely podmíněného odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněného zastavení trestního stíhání.

(2) Byl-li trest zákazu činnosti vykonán, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

komentář k § 74

Toto ustanovení je obsahově shodné s § 49 odst. 3 trest. zák. (§ 74 odst. 1 tr. zák.) a § 50 odst. 2 trest. zák. (§ 74 odst. 2 tr. zák.). Zákonem č. 220/2021 Sb. bylo uvedené ustanovení novelizováno (doplněno v závěru odstavce prvního).

§  Z judikatury

     Roz. 10/17 – Ustanovení § 74 odst. 1 tr. zákoníku nebrání závěru, že pachatel, který v době přerušení výkonu trestu odnětí svobody vykonával činnost zakázanou mu trestem zákazu činnosti, naplnil znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Doba, po kterou byl výkon trestu odnětí svobody přerušen, se započítává do doby výkonu uloženého trestu zákazu činnosti.

§ 74a

Zákaz držení a chovu zvířat

(1) Soud může uložit trest zákazu držení a chovu zvířat až na deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s držením, chovem nebo péčí o zvíře.

(2) Trest zákazu držení a chovu zvířat jako trest samostatný může soud uložit pouze v případě, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.

(3) Trest zákazu držení a chovu zvířat spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje držení, chov a péče o zvíře.

§ 74b

Výkon trestu zákazu držení
a chovu zvířat

(1) Do doby výkonu trestu zákazu držení a chovu zvířat se nezapočítává doba výkonu trestu odnětí svobody; započítává se však doba, po kterou pachatel před právní mocí rozsudku na základě rozhodnutí nebo opatření orgánu veřejné moci nesměl již zvířata, která jsou předmětem zákazu, držet nebo chovat anebo o ně pečovat nebo je nemohl držet nebo chovat anebo o ně pečovat, protože se k tomu zavázal pro účely podmíněného odložení podání návrhu na potrestání nebo podmíněného zastavení trestního stíhání.

(2) Byl-li trest zákazu držení a chovu zvířat vykonán, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

komentář k § 74a,74b

Jedná se o nová ustanovení, která byla začleněna do trestního zákoníku, a to zákonem č. 114/2020 Sb. Stejnou novelou bylo také novelizováno ustanovení § 302 a nově do trestního zákoníku vloženo ustanovení § 302a. V souvislostí s uvedenými změnami muselo také dojít k novelizace ustanovení trestního řádu. Drobné úpravy zaznamenala v souvislostí s touto novelou trestího zákoníku zaznamenala mj. také např. ustanovení § 52, § 53 či § 337 tr. zákoníku. Důvodová zpráva k novelizovanému znění § 52 tr. zákoníku a nově přijatým ustanovením § 74a a 74b tr. zákoníku mj. uvedla, že „Trest zákazu činnosti lze uložit jen za podmínek § 73 trestního zákoníku. Podle § 73 odst. 3 spočívá trest zákazu činnosti v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Při takto vymezené možnosti nelze ukládat trest zákazu činnosti tam, kde jde o činnost, ke které není třeba zvláštní povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Zákaz činnosti spočívající v držení a chovu zvířat je tak možné ukládat jen ve speciálních případech, např. pokud je chov zvířat podnikáním (živností). Pokud tomu tak není, což budou případy domácího zájmového chovu (např. pachatel týral psa), nelze ani uložit zákaz činnosti.

§ 75

Zákaz pobytu

(1) Soud může uložit trest zákazu pobytu na jeden rok až deset let za úmyslný trestný čin, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života pachatele a místo spáchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; trest zákazu pobytu se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt.

(2) Trest zákazu pobytu může být uložen jako samostatný trest za trestný čin, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice trestní sazby nepřevyšuje tři léta, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.

(3) Soud může uložit pachateli na dobu výkonu tohoto trestu přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem.

(4) Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povin­ností uvedených v § 48 odst. 4, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soud­nictví ve věcech mládeže za ­obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé.

(5) Do doby výkonu trestu zákazu pobytu se doba výkonu trestu odnětí svobody nezapočítává; rozhodnutí podle odstavců 3 a 4 činí soud až po výkonu trestu odnětí svobody nebo po podmíněném propuštění.

(6) Jestliže odsouzený, kterému byl uložen trest zákazu pobytu, vede po dobu jeho výkonu řádný život a plněním svých povinností prokázal polepšení, může soud uložené přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření zrušit, pokud lze očekávat, že povede řádný život i bez nich; toto rozhodnutí může soud učinit nejdříve po výkonu jedné třetiny uloženého trestu zákazu pobytu, nejméně však po šesti měsících výkonu tohoto trestu.

(7) Trest zákazu pobytu spočívá v tom, že se odsouzený nesmí po dobu výkonu tohoto trestu zdržovat na určitém místě nebo v určitém obvodu; k přechodnému pobytu na takovém místě nebo v takovém obvodu v nutné osobní záležitosti je třeba povolení.

komentář k § 75

Trest zákazu pobytu byl v předchozí právní úpravě vymezen v § 57a trest. zák. Oproti úpravě provedené v již zmíněném § 57a trest. zák. doznala současná úprava podstatnější změnu v tom, že zatímco dříve bylo možno uložit trest zákazu pobytu na jeden rok až pět let, současná úprava je přísnější, neboť umožňuje uložení trestu zákazu pobytu v trvání až deseti let.

Další změnou je začlenění do odst. 3 věty za středníkem, kdy soud zpravidla pachateli též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, odčinil nemajetkovou újmu a vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Zákonem č. 220/2021 Sb. byl do tohoto ustanovení vložen nový odstavec (6), který umožňuje soudu, aby po výkonu jedné třetiny tohoto trestu nejméně však po šesti měsících zrušil trest zákazu pobytu u pachatele, který vede po dobu jeho výkonu řádný život a prokázal plněním svých povinností své polepšení.

§  Z judikatury

     Roz. 52/88 – K podmínkám uložení trestu zákazu pobytu podle § 57a tr. zák. Na toho, kdo splnil podmínky pro přiznání plného invalidního důchodu, nelze pohlížet jako na osobu, která se vyhýbá poctivé práci. Pro závěr, že pachatel má trvalý pobyt v místě nebo obvodě, na který se trest zákazu pobytu má vztahovat, nestačí přihlášení pachatele k trvalému pobytu podle předpisů o hlášení a evidenci pobytu občanů (zák. č. 135/1982 Sb.), ale je nutno zjišťovat, kde se skutečně pachatel trvale zdržuje.

     Roz. 60/94 – III – Podmínky pro uložení trestu zákazu pobytu podle § 57a tr. zák. nejsou zpravidla splněny, když trestnou činnost pachatel páchal na více místech, z nichž žádné pro její páchání nemělo zvláštní význam.

     Roz. 47/12 – Jestliže obviněný je cizinec, který není občanem Evropské unie a bylo mu vydáno oprávnění k pobytu na základě zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, soud musí při ukládání trestu zákazu pobytu podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku také zkoumat, na jaké místo na území České republiky je cizinec přihlášen k pobytu, jakož i to, zda se obviněný v tomto místě fakticky zdržuje a zda má toto místo skutečně charakter trvalého pobytu (srov. č. 1/1976 Sb. rozh. tr.). Má-li místo hlášeného pobytu cizince skutečně povahu trvalého pobytu, jde pak o místo nebo obvod, na nějž se nesmí vztahovat trest zákazu pobytu (srov. § 75 odst. 1, věta za středníkem, tr. zákoníku).

II. Je-li místem, ve vztahu k němuž za splnění všech zákonných podmínek přichází v úvahu uložení trestu zákazu pobytu, obec složená z městských obvodů nebo městských částí (statutární města, hlavní město Praha), není možné tento druh trestu uložit jen ve vztahu k některým z městských obvodů nebo městských částí takové obce, vždy se musí vztahovat k území celé obce.

§ 76

Zákaz vstupu na sportovní, kulturní
a jiné společenské akce

(1) Soud může uložit trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce až na deset let, dopustil-li se pachatel úmyslného trestného činu v souvislosti s návštěvou takové akce.

(2) Jako samostatný trest může být trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného přečinu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není ­třeba.

(3) Trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje účast na stanovených sportovních, kulturních a jiných společenských akcích.

§ 77

Výkon trestu zákazu vstupu na sportovní,
kulturní a jiné společenské akce

(1) Odsouzený je při výkonu trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce povinen spolupracovat s probačním úředníkem způsobem, který mu stanoví, zejména postupovat podle stanoveného probačního plánu, vykonávat stanovené programy sociálního výcviku a převýchovy, programy psychologického poradenství, a po­­važuje-li to probační úředník za potřebné, dostavovat se podle jeho pokynů v období bezprostředně souvisejícím s konáním zakázané akce k určenému útvaru Policie České republiky.

(2) Do doby výkonu trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce se doba výkonu trestu odnětí svobody nezapočítává.

§ 78

Ztráta čestných titulů
nebo vyznamenání

(1) Soud může uložit trest ztráty čestných titulů nebo vyznamenání, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin spáchaný ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky k nepod­míně­nému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta.

(2) Ztráta čestných titulů nebo vyznamenání spočívá v tom, že odsouzený ztrácí vyznamenání, čestná uznání a jiné čestné ­tituly udělené podle vnitrostátních právních před­pisů.

komentář k § 78

Svým obsahem se jedná o úpravu totožnou s úpravou provedenou v ustanovení § 46 odst. 1, 2 trest. zák.

§ 79

Ztráta vojenské hodnosti

(1) Soud může uložit trest ztráty vojenské hodnosti, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin spáchaný ze zvlášť zavrženíhodné pohnutky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta.

(2) Soud může uložit tento trest též vedle jiného trestu, jestliže to vzhledem k povaze spáchaného trestného činu vyžaduje kázeň a pořádek v ozbrojených silách.

(3) Ztráta vojenské hodnosti spočívá v tom, že se odsouzenému snižuje hodnost v ozbrojených silách na hodnost vojína.

komentář k § 79

Obdobně byl trest ztráty vojenské hodnosti vymezen v předchozí úpravě v § 47 a 48 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 34/82 – I. Přichází-li v úvahu uložení trestu ztráty vojenské hodnosti, jsou orgány činné v trestním řízení povinny zjišťovat, zda obviněnému, který byl v době spáchání trestného činu nebo později nositelem vojenské hodnosti ve vojsku nebo v ozbrojeném sboru, již nebyla tato hodnost odňata příslušným velitelským rozhodnutím. Jestliže k odnětí vojenské hodnosti došlo před rozhodnutím soudu velitelským opatřením, např. na základě postupu podle ustanovení § 6 zák. č. 76/1959 Sb. ve znění zák. č. 122/1978 Sb., není již možno uložit obžalovanému trest ztráty vojenské hodnosti podle § 47 tr. zák.

§ 80

Vyhoštění

(1) Soud může uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.

(2) S přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do deseti let, anebo na dobu neurčitou.

(3) Soud trest vyhoštění neuloží, jestliže

a)  se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,

b)  pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu,

c)  pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin,

d)  hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu,

e)  pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho ro­dinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,

f)  pachatel je občanem Evropské unie a v po­sledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo

g)  pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.

komentář k § 80

Předchozí právní úprava trestu vyhoštění vymezená v § 57 trest. zák. doznala v nové úpravě rovněž jistých změn, byť současná právní úprava vychází ve svém základu z předchozí úpravy, neboť podmínky pro ukládání tohoto druhu trestu, stejně jako doba, na kterou lze trest vyhoštění uložit, se osvědčily. Ve shodě s předchozí úpravou je konstatováno, že trest vyhoštění lze uložit jako samostatný nebo i vedle jiného trestu, přičemž se nově (§ 80 odst. 1 věta za středníkem) uvádí, kdy lze trest vyhoštění uložit jako samostatný trest. Drobnější úpravy jsou oproti předchozí úpravě také v ustanovení § 80 odst. 3 písm. d) tr. zák. (zaveden pojem příslušnost k etnické skupině).

§  Z judikatury

     Roz. 25/94 – II – Podmínkou pro uložení trestu vyhoštění podle § 57 tr. zák. je, pokud jde o státní příslušnost obžalovaného, zjištění, že obžalovaný není státním občanem České republiky. Přitom je třeba, pokud jde o bývalého občana České a Slovenské Federativní Republiky, aplikovat právní předpisy o státním občanství České republiky (zák. č. 40/1993 Sb., zák. č. 39/1969 Sb.). Není třeba zjišťovat, zda obžalovaný je státním občanem jiného státu.

     Roz. 4/95 – Trest vyhoštění z území České republiky (§ 57 tr. zák.) je možno uložit pachateli, který je v době rozhodování soudu občanem Slovenské republiky, i když v době spáchání trestného činu byl československým občanem, kterému by takový trest nemohl být uložen.

     Roz. 39/03 – Probíhající azylové řízení (podle zák. č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů) nebrání výkonu trestu vyhoštění. Soud nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu v tomto řízení, ale sám posoudí existenci právních překážek bránících výkonu vyhoštění též z hlediska závazků České republiky vyplývajících zejména z příslušných ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.), Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání (publikované pod č. 143/1988 Sb.). Mezi právní překážky realizace trestu vyhoštění patří i další okolnosti, pro které trest vyhoštění uložit nelze (§ 57 odst. 1, 3 tr. zák.), pokud nastaly po vyhlášení rozsudku, kterým byl tento trest uložen. Vznik a existence uvedených skutečností jsou pak důvody, pro které soud upustí od výkonu trestu vyhoštění podle § 350h tr. ř.

Zahájení řízení o udělení azylu u odsouzeného, jemuž byl uložen trest vyhoštění, samo o sobě důvodem vyhošťovací vazby není a bez dalších okolností důvody vyhošťovací vazby podle § 350c odst. 1 tr. ř. nenaplňuje. Tyto důvody jsou dány toliko konkrétními skutečnostmi, nasvědčujícími obavě, že odsouzený se bude skrývat nebo jinak mařit výkon trestu vyhoštění.

     Roz. 43/08 – Existence pracovního a sociálního zázemí pachatele na území České republiky jako jedna z tzv. negativních podmínek vylučujících uložení trestu vyhoštění ve smyslu § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. nevyžaduje pouze formalizovaný pracovně právní vztah např. v podobě uzavřeného pracovního poměru. Lze ji považovat za splněnou i u pachatelů, kteří z objektivních důvodů (např. zdravotních, věkových apod.) nemohou vykonávat práci, avšak mají jiný legální zdroj příjmů, a to třeba i nepřímo vycházející z pracovního poměru nebo ze sociálního zabezpečení (např. ve formě starobního či invalidního důchodu).

     Roz. 55/08 – Při rozhodování o tom, zda uložení trestu vyhoštění pachateli, který je cizincem, má na území České republiky trvalý pobyt a není občanem členského státu Evropské unie, by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin [§ 57 odst. 3 písm. c) tr. zák.], je třeba v případě manželství pachatele (cizince) s občanem České republiky posoudit okolnost, zda pachatel (cizinec) je neuzavřel a dále je neudržuje jako tzv. účelové manželství. Takové manželství slouží jen k obcházení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů, nevytváří se jím skutečné rodinné vztahy a nemůže proto být citovaným důvodem vylučujícím uložení trestu vyhoštění.

Spáchání trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. a trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr. zák. může být vážným důvodem ohrožení veřejného pořádku ve smyslu ustanovení § 57 odst. 3 písm. e) tr. zák. které umožní soudu, jestliže je shledá, uložit trest vyhoštění podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. i v případě, že jeho pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle zvláštního právního předpisu.

     Roz. 30/10 – (viz § 81)

     Roz. 20/11 – I – Právní mocí rozsudku, jímž byl uložen časově určitý druh trestu vyhoštění, nastává počátek výkonu tohoto trestu jen v případě, že se odsouzený v tomto okamžiku již nachází mimo území České republiky. Pokud se odsouzený naopak nachází na území České republiky, započne výkon trestu vyhoštění až od okamžiku, kdy skutečně opustí území České republiky. Lhůta, kterou mu soud poskytl k obstarání jeho záležitostí podle § 350b odst. 2, resp. odst. 3 tr. ř., se do doby výkonu trestu vyhoštění nezapočítává.

     Roz. 20/11 – III – Doba, po kterou se odsouzený v průběhu výkonu trestu vyhoštění zdržuje na území České republiky, byť tím maří jeho výkon, se započítává do doby výkonu trestu vyhoštění. Uvedené platí, jestliže výkon trestu vyhoštění již započal, tzn. odsouzený opustil území České republiky a poté na něm v rozporu s uloženým trestem vyhoštění znovu pobýval.

     Roz. 30/11 – Zjištění, že pachatel nemá žádnou státní příslušnost, nebrání uložení trestu vyhoštění. V takovém případě sice není dána překážka bránící uložení tohoto trestu uvedená v § 80 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož soud trest vyhoštění neuloží, jestliže se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele, avšak je nutno zvážit vhodnost uložení tohoto druhu trestu.

     Roz. 40/11 – II – Při ukládání trestu vyhoštění podle § 57 odst. 1 tr. zák. je třeba mimo jiné zkoumat, zda mu nebránily překážky uvedené v ustanovení § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Přitom je nezbytné zabývat se všemi okolnostmi, které jsou zde kumulativně vyjmenované. Splnění podmínky spočívající v tom, že pachatel má na území České republiky pracovní zázemí, nelze bez dalšího považovat za vyloučené ani tehdy, jestliže spáchal trestný čin v souvislosti s podnikáním, které bylo součástí jeho pracovního zázemí.

     Roz. 22/15 – Povolení dlouhodobého pobytu a později trvalého pobytu na území České republiky pachateli samo o sobě nezakládá okolnost vylučující uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Z dikce tohoto ustanovení „pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin“ vyplývá, že všechny stanovené podmínky musí být splněny kumulativně.

Oddíl 6

Podmíněné odsouzení k trestu
odnětí svobody

§ 81

Podmíněný odklad výkonu trestu
odnětí svobody

(1) Soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta, jestliže vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu.

(2) Povolení podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody se netýká výkonu ostatních trestů uložených vedle tohoto ­trestu.

komentář k § 81

Jedná se o úpravu obsahově téměř totožnou s úpravou provedenou § 58 odst. 1, 2 trest. zák. Oproti zmiňované úpravě obsahuje nové znění některé pojmy v dřívějším trestním zákoně nepoužívané (např. poměrům pachatele).

Změna spočívá i v tom, že odložit lze trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky, oproti předešlé úpravě, která hovořila o dvou letech. I nadále tedy podstatou tohoto druhu trestu zůstává, že soud sice vynese odsuzující rozsudek a uloží pachateli trest odnětí svobody, avšak jeho výkon podmíněně odloží, neboť má zato, že s ohledem k osobě a poměrům pachatele, prostředí, ve kterém žije a pracuje apod. (viz odst. 1 § 81 tr. zák.), již samotná hrozba přímým trestem odnětí svobody, při nesplnění podmínek týkajících se jeho chování, je dostatečná.

§  Z judikatury

     Roz. 56/70 – Při úvaze o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. musí soud zhodnotit všechny okolnosti týkající se osoby pachatele, zejména jeho dosavadního života a prostředí, ve kterém žije a pracuje, jakož i činu, který obviněný spáchal, aby mohl učinit odůvodněný závěr, zda účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu, či nikoliv.

     Roz. 32/72 – Záver súdu o tom, že účel trestu sa dosiahne i bez jeho výkonu [§ 58 ods. 1 písm. a) Tr. zák.], musí sa opierať o náležité a všestranné zhodnotenie skutočností týkajúcich sa osoby páchateľa, najmä jeho doterajšieho života a prostredia, v ktorom žije a pracuje, ako aj okolností prípadu a nesmie byť s týmito skutočnosťami v logickom rozpore.

     Roz. 30/10 – Současné uložení trestu vyhoštění a podmíněného trestu odnětí svobody není vyloučeno zvláště pak v situaci, kdy na základě mezinárodní smlouvy lze dosáhnout sledování způsobu života odsouzeného (viz § 459 tr ř.).

§ 82

Zkušební doba, přiměřená omezení
a přiměřené povinnosti

(1) Při podmíněném odsouzení stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až pět let, nikoliv však na dobu kratší, než je délka podmíněně odloženého trestu odnětí svobody; zkušební doba počíná právní mocí rozsudku.

(2) Při podmíněném odsouzení může soud pachateli uložit, aby se ve stanovené části zkušební doby, navazující na počátek zkušební doby, zdržoval ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části. Celková doba trvání pobytu podmíněně odsouzeného v určeném obydlí nebo jeho části nesmí přesáhnout jeden rok, a to i v případě stanovení delší zkušební doby.

(3) Podmíněně odsouzenému může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k to­mu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem.

(4) Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povin­ností uvedených v § 48 odst. 4, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soud­nictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé.

(5) Doba, po kterou podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, se započítává do zkušební doby nově stanovené při podmíněném odsouzení pro týž skutek nebo do zkušební doby stanovené při uložení úhrnného nebo souhrnného trestu nebo společného trestu za pokračování v trestném činu; uloží-li soud znovu povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, započítává se do doby trvání této povinnosti doba, po kterou odsouzený tuto povinnost řádně vykonával.

komentář k § 82

Ustanovení § 82 tr. zák. odpovídají svým obsahem dřívějšímu znění § 59 trest. zák. až na nové ustanovení § 82 odst. 3 tr. zák.

Oproti předchozímu vydání tohoto komentáře došlo ke změně uvedeného ustanovení, a to včleněním nového odstavce označeného 2 (následnému posunu dalších odstavců) a několika drobným změnám ve stávajícím textu (viz zákon č. 220/2021 Sb.).

§  Z judikatury

     Roz. II/67 – Okolnostmi případu ve smyslu § 58 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nutno rozumět okolnosti, které se nevztahují na osobu pachatele, nýbrž které charakterizují souzený čin, jeho společenskou závažnost a jeho vliv na ostatní členy společnosti.

V ustanovení § 59 odst. 2 tr. zák. se stanoví, že soud může podmíněně odsouzenému uložit přiměřená omezení, směřující k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka. Zpravidla mu má soud též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Tyto podmínky nebyly podle upozornění ve směrnici pléna Nejvyššího soudu Pls 1/65 v dosavadní praxi soudů dostatečně využívány. Je možno konstatovat, že do současné doby se praxe soudů zlepšila v tomto směru jen zcela nedostatečně. Ukládání povinnosti, aby podmíněně odsouzený nahradil ve zkušební době podle svých sil škodu, kterou způsobil trestným činem, je v případech, kde jsou k tomu vhodné podmínky, stále ještě zcela ojedinělé. Takovou povinnost má soud zpravidla uložit i tehdy, když současně rozhodne samostatným výrokem o povinnosti pachatele nahradit poškozenému škodu podle § 228 tr. ř.

Výrok o povinnosti podle § 59 odst. 2 tr. zák. má jinou funkci, než výrok podle § 228 tr. ř. Zatímco povinnost nahradit škodu podle § 228 tr. ř. je vynutitelná soudním výkonem rozhodnutí, tedy případně i proti vůli odsouzeného a jejím hlavním cílem je odškodnění poškozeného, sleduje výrok podle § 59 odst. 2 tr. zák. výrazný výchovný cíl; odsouzenému je jím ve zkušební době připomínáno, že je podmínkou jeho osvědčení, aby podle svých možností aktivně usiloval o nápravu škodlivého majetkového následku spáchaného trestného činu. Tím se prohlubuje výchovný vliv podmíněného odkladu výkonu trestu, protože nesplnění této podmínky je důvodem k vyslovení, že se odsouzený neosvědčil (§ 60 odst. 1 tr. zák.).

Vzhledem k tomu, že výrok o povinnosti podmíněně odsouzeného nahradit podle jeho sil během zkušební doby způsobenou škodu má soud zpravidla vyslovit, je třeba, aby v souvislosti s rozhodováním o podmíněném odkladu výkonu trestu odnětí svobody bylo vždy zjišťováno, zda existují podmínky pro vyslovení tohoto výroku.

Povinnost nahradit škodu jako podmínku osvědčení podle § 59 odst. 2 tr. zák. lze uložit i při odsouzení za trestný čin spáchaný z nedbalosti porušením povinnosti, vyplývající z pracovního poměru.

Kromě uložení povinností k náhradě škody může soud podmíněně odsouzenému uložit maximálně na dobu podmíněného odkladu výkonu trestu přiměřená omezení směřující k tomu, aby vedl řádný život pracujícího člověka. Rovněž tohoto opatření, které sleduje prohloubení výchovného účinku podmíněného odsouzení, se v praxi soudů užívá stále jen výjimečně, a pokud je ho užito, omezuje se jen na zákaz nadměrného požívání alkoholických nápojů osobám, které se dopustily trestné činnosti pod vlivem alkoholu. Jinak se soudy nezamýšlejí, jakým vhodným omezením by bylo možno s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu a k osobě odsouzeného, stupňovat a prohloubit výchovný vliv pohrůžky trestem odnětí svobody. Omezení podle § 59 odst. 2 tr. zák. soudy nepovažují za rovnocennou součást podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody, ačkoliv ukládání vhodného omezení, stanoveného s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, mohou účinně diferencovat podmíněný trest odnětí svobody podle konkrétních okolností případu, možností nápravy a poměrů pachatele. Z okolností stanovených v § 59 odst. 2 tr. zák. vyplývá, že příslušné omezení má pomoci k tomu, aby odsouzený překonal škodlivý vliv podmínek a příčin, které ho přivedly ke spáchání trestné činnosti, příp. má znásobit výchovný vliv prostředí, ve kterém odsouzený ve zkušební době žije a pracuje. Omezení musí směřovat k tomu, aby odsouzený vedl ve zkušební době řádný život pracujícího člověka. Uložená omezení jsou tedy vedle pohrůžky výkonem trestu prostředkem k dosažení cíle, sledovaného podmíněným odsouzením, aby odsouzený vedl řádný život pracujícího člověka.

Z toho pak plyne, že omezení mohou směřovat především k paralyzování těch nežádoucích jevů, které se dosud v životě odsouzeného vyskytovaly a byly překážkou ve vedení řádného života pracujícího člověka.

Kromě omezení, které se týká požívání alkoholických nápojů, lze podle okolností konkrétního případu a charakteru závad v životě odsouzeného vyslovit omezení např. ve formě zákazu návštěv nočních podniků, zákazu návštěv sportovních zápasů, zákazu svévolných změn zaměstnání, dále i zákazu hrát hazardní hry, rušit noční klid, pálit líh, příp. vykonávat jinou činnost, která byla příčinou, podmínkou nebo podnětem odsouzenému ke spáchání trestné činnosti anebo projevem závad v jeho dosavadním životě.

Uložená omezení musí být formulována tak, aby byla určitá a kontrolovatelná.

Příkaz k určitému konání, mající charakter omezení, se může vztahovat zejména ke spáchanému trestnému činu, jako kupř. příkaz pachateli trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže, aby se řádně staral o výchovu osoby, o niž je povinen pečovat, pachateli trestného činu zanedbání povinné výživy, aby řádně plnil výživné, pachateli trestného činu ohrožování pohlavní nemocí, aby splnil svou povinnost, uloženou zdravotnickými předpisy a podrobil se povinnému léčení atd.

     Roz. 32/64

     Roz. 47/07 – Při rozhodování o tom, zda se odsouzený ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil (§ 60 odst. 1 tr. zák. a § 330 odst. 1 tr. ř.), v případech, ve kterých byla odsouzenému podle § 59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost nahradit podle svých sil způsobenou škodu, musí soud zkoumat schopnosti a možnosti odsouzeného tuto povinnost splnit z pohledu jeho majetkových, osobních a zdravotních poměrů, neboť je vždy třeba zjistit, zda k jejímu nesplnění došlo ze strany odsouzeného zaviněně nebo v důsledku okolností nezávislých na jeho vůli.

     Roz. 8/10 – Skutečnost, že podmíněně odsouzený nesplnil uloženou povinnost podle § 59 odst. 2 část věty za středníkem tr. zák. spočívající v tom, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem, zpravidla odůvodňuje rozhodnutí soudu o tom, že se vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody (§ 60 odst. 1 tr. zák.), ale jen v případě, když podmíněně odsouzený zavinil nesplnění uvedené povinnosti.

Povinnost nahradit škodu způsobenou trestným činem „podle svých sil“ totiž znamená, že podmíněně odsouzený je povinen nahradit škodu v době a ve výši, v jaké to dovolí jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry. Soud rozhodující o osvědčení podmíněně odsouzeného je proto povinen zjišťovat, jaké byly poměry odsouzeného z hlediska jeho možnosti nahradit způsobenou škodu (zejména zda byl zaměstnán, a pokud nikoli, proč tomu tak bylo, zda se zajímal o zaměstnání, zda pobíral sociální dávky a v jaké výši, zda měl k někomu vyživovací povinnost, zda na jeho příjmy či majetek byl veden výkon rozhodnutí k uspokojení jiných pohledávek apod.).

     Roz. 49/11 – Ve výroku rozsudku, jímž se podmíněně odsouzenému ukládá podle § 59 odst. 2 nebo § 60a odst. 3 tr. zák. povinnost, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou spáchaným trestným činem, není nutno uvádět výši této náhrady škody ani osobu poškozeného, jemuž má být škoda nahrazena.

     Roz. 56/13 – Byl-li pachatel, který trpí duševní poruchou, odsouzen k trestu odnětí svobody, jenž byl podmíněně odložen na zkušební dobu (§ 82 odst. 1 tr. zákoníku), a nejsou-li splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 1 nebo 2 tr. zákoníku, nelze pachateli jako přiměřenou povinnost podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uložit povinnost, aby se podrobil ochrannému léčení, neboť takový postup je nepřijatelným obcházením zákona. Odůvodňuje-li to porucha osobnosti pachatele a s tím související povaha jím spáchaného trestného činu, soud může pachateli uložit jako přiměřenou povinnost k vedení řádného života ve zkušební době podmíněného odsouzení ve smyslu § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 tr. zákoníku povinnost spočívající v zajištění odpovídající psychiatrické terapie (nikoliv podrobení se ochrannému léčení ve smyslu § 99 tr. zákoníku), obdobně jako je tomu u přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku týkající se léčení závislosti na návykových látkách.

     Roz. 9/14 – (viz § 63)

     Roz. 44/15 – (viz § 73)

     Roz. 16/20 – O nároku poškozeného na náhradu nemajetkové újmy, který uplatnil podle § 43 odst. 3 tr. ř., lze rozhodnout jen výrokem v adhezním řízení podle § 228 a § 229 tr. ř., a nikoli výrokem podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku, který není exekučním titulem, ale zakládá povinnost odsouzeného nahradit nemajetkovou újmu pouze „podle svých sil“. Zaviněné nesplnění této povinnosti nelze sankcionovat jinak než případným postupem podle § 83 odst. 1 tr. zákoníku.

Výrok, jímž se obviněnému ukládá povinnost k náhradě nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. ř., musí být co do výše plnění jednoznačný. Tomu neodpovídá uložení povinnosti s použitím formulace „ve výši nejméně...“, protože činí takový výrok neurčitým a nevykonatelným.

§ 82a

Zrušení přiměřených omezení, přiměřených povinností a výchovných opatření

Jestliže podmíněně odsouzený vede řádný život a plněním svých povinností prokázal polepšení, může soud uložené přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření zrušit, pokud lze očekávat, že povede řádný život i bez nich; toto rozhodnutí může soud učinit nejdříve po uplynutí jedné třetiny zkušební doby, nejméně však po šesti měsících jejího trvání. Stanovená zkušební doba zůstává rozhodnutím podle věty první nedotčena.

komentář k § 82a

Nově byl vložen tento paragraf zákonem č. 220/2021 Sb.

§ 83

Rozhodnutí o podmíněném
odsouzení

(1) Jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a

a)  stanovit nad odsouzeným dohled,

b)  přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v § 82 odst. 1,

c)  stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a při­mě­řené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život,

d)  stanovit dosud neuložená výchovná opatření podle § 82 odst. 4, je-li ve věku blízkém věku mladistvých, nebo

e)  stanovit, aby se podmíněně odsouzený zdržoval v určeném obydlí nebo jeho části podle § 82 odst. 2.

(2) Na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení § 49 až 51.

(3) Neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.

(4) Bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

(5) Rozhodne-li soud podle odstavce 1, že se trest vykoná, rozhodne zároveň o způsobu výkonu trestu.

komentář k § 83

Znění § 83 tr. zák. odpovídá dřívější úpravě § 60 trest. zák. V tomto ustanovení je upraven způsob ukončení podmíněného odsouzení, kdy soud rozhoduje jednak ještě v době, kdy podmíněné odsouzení běží a kdy soud může ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, přestože odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu.

Může však také již během zkušební doby rozhodnout, že odsouzený trest odnětí svobody vykoná, neboť nevedl ve zkušební době řádný život a nevyhověl uloženým podmínkám. Stejným způsobem, tj., že trest odsouzený vykoná, může soud rozhodnout také po uplynutí zkušební doby (zkušební doby dodatečně prodloužené).

Po uplynutí zkušební doby může soud vyslovit, že se podmíněně odsouzený osvědčil, dále může nastat situace, že soud o osvědčení či neosvědčení podmíněně odsouzeného nerozhodne do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, aniž by na tom měl podmíněně odsouzený vinu, v takovém případě se má za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil. Jestliže soud rozhodne, že se podmíněně odsouzený během zkušební doby neosvědčil, má to ten důsledek, že odsouzený musí trest odnětí svobody vykonat. Zákonem č. 220/2021 Sb., bylo doplněnou ustanovení odstavce 2 o písmena d), e).

§  Z judikatury

     Roz. 32/64 – II – Ustanovení § 60 odst. 1 tr. zák. nepřipouští, aby v průběhu zkušební doby mohl soud vyslovit, že se podmíněně odsouzený osvědčil ve zkušební době. Takovéto rozhodnutí může soud učinit až po uplynutí celé zkušební doby.

V průběhu zkušební doby může soud pouze vyslovit, že se podmíněně odložený trest odnětí svobody vykoná.

     Roz. 35/65 – K tomu, aby nenastaly účinky uvedené v ustanovení § 60 odst. 3 tr. zák., stačí, že súd do roka od uplynutia skúšobnej lehoty rozhodol, že sa podmienečne odložený trest vykoná. Nie je potrebné, aby toto rozhodnutie sa stalo právoplatným pred uplynutím jednoročnej lehoty.

     Roz. 22/69 – II – Zkušební doba při podmíněném odsouzení začíná až právní mocí rozsudku. Spáchal-li tedy obviněný další trestný čin po podmíněném odsouzení za předchozí trestnou činnost, avšak před tím, než se rozsudek s tímto podmíněným trestem stal pravomocný, nelze vyslovit, že se obviněný ve zkušební době neosvědčil proto, že spáchal uvedený další trestný čin.

     Roz. 42/69 – Vyslovil-li soud podle § 60 odst. 1 tr. zák., že se obviněný osvědčil, není již možno – vyjde-li dodatečně najevo, že se ve zkušební době dopustil trestného činu – rozhodnout, že se původní podmíněný trest vykoná. Trestní zákon č. 140/1961 Sb. nepřevzal býv. ustanovení § 27 odst. 2 tr. zák. č. 86/1950 Sb., podle něhož bylo možno takové dodatečné rozhodnutí učinit do jednoho roku od pravomocného rozhodnutí o osvědčení. V úvahu nepřichází ani obnova řízení.

     Roz. 5/78

     Roz. 6/78 – Fikce, že podmíněně odsouzený se ve zkušební době osvědčil (§ 60 odst. 3 tr. zák.) nastane, jestliže sice ve lhůtě jednoho roku od uplynutí zkušební doby učinil soud rozhodnutí o tom, zda odsouzený se ve zkušební době osvědčil či nikoliv, avšak toto rozhodnutí bylo v řízení o opravném prostředku zrušeno; soud prvního stupně nepokračuje v řízení, uplynula-li – aniž podmíněně odsouzený na tom měl vinu – doba jednoho roku od uplynutí zkušební doby, byť soud druhého stupně po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně tomuto soudu uložil, aby ve věci znovu jednal a rozhodl [§ 149 odst. 1 písm. b) tr. ř.].

     Roz. 28/87 – Skutečnost, že podmíněně odsouzený se neoprávněně zdržuje v cizině, nebrání soudu, aby mohl do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnout ve smyslu § 60 odst. 1 tr. zák. o tom, zda podmíněně odsouzený se osvědčil či nikoliv. Taková skutečnost sama o sobě tedy nemůže bránit tomu, aby uplynula jednoroční lhůta podle § 60 odst. 3 tr. zák.

     Roz. 43/99

     Roz. 24/10 – Jestliže podmíněně odsouzený zavinil (např. svým pobytem na neznámém místě v cizině), že soud podle § 60 odst. 1 tr. zák. nerozhodl do jednoho roku od uplynutí zkušební doby o tom, zda se osvědčil či nikoliv, pak skutečnost, že se podmíněně odsouzený osvědčil, může nastat jen na podkladě pravomocného rozhodnutí soudu učiněného podle § 60 odst. 1 tr. zák. V takovém případě již nemůže vzniknout fikce, že se podmíněné odsouzený osvědčil, ze zákona podle § 60 odst. 2 tr. zák., protože zákon nestanoví žádnou další dobu, s jejímž uplynutím by spojoval vznik uvedené fikce.

Pokud tedy podmíněně odsouzený zavinil, že soud učinil rozhodnutí podle § 60 odst. 1 tr. zák. až po uplynutí lhůty jednoho roku uvedené v ustanovení § 60 odst. 2 tr. zák. a toto rozhodnutí bylo zrušeno v řízení o opravném prostředku, je možné znovu rozhodnout podle § 60 odst. 1 tr. zák. Právní názor obsažený v rozhodnutí publikovaném pod č. 4/1978 Sb. rozh. tr. se zde neuplatní.

§ 84

Podmíněný odklad výkonu trestu odnětí
svobody s dohledem

Je-li třeba zvýšeně sledovat a kontrolovat chování pachatele a poskytnout mu potřebnou péči a pomoc ve zkušební době, může soud za podmínek uvedených v § 81 odst. 1 podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta za současného vyslovení dohledu nad pachatelem. Na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení § 49 až 51.

§ 85

Zkušební doba, přiměřená omezení
a přiměřené povinnosti

(1) Při podmíněném odsouzení s dohledem stanoví soud zkušební dobu na jeden rok až pět let, nikoliv však na dobu kratší, než je délka podmíněně odloženého trestu odnětí svobody; zkušební doba počíná právní mocí rozsudku.

(2) Při podmíněném odsouzení s dohledem může soud pachateli uložit, aby se ve stanovené části zkušební doby, navazující na počátek zkušební doby, zdržoval ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části. Celková doba trvání pobytu podmíněně odsouzeného v určeném obydlí nebo jeho části nesmí přesáhnout jeden rok, a to i v případě stanovení delší zkušební doby.

(3) Podmíněně odsouzenému, nad kterým byl sta­noven dohled, může soud uložit přiměřená omezení a přiměř­ené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život; zpravidla mu též uloží, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem.

(4) Jde-li o pachatele ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení nebo přiměřených povinností uvedených v § 48 odst. 4, též některá z výchovných opatření uvedených v zá­ko­ně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé.

komentář k § 85

Úprava provedená v § 85 odst. 1, 2 tr. zák. je obsahově shodná s předchozí úpravou provedenou v § 60a odst. 2, 3 trest. zák. Nové je oproti předchozí právní úpravě ustanovení § 85 odst. 3 tr. zák. Další změnou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., došlo k vložení nového odstavce 2, a tím posunutí číselného označení stávajících odstavců.

§ 85a

Zrušení dohledu nebo přiměřených omezení, přiměřených povinností a výchovných opatření

Jestliže podmíněně odsouzený, kterému byl uložen dohled, vede ve zkušební době řádný život a plněním svých povinností prokázal polepšení, může soud uložené přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření zrušit, pokud lze očekávat, že povede řádný život i bez nich, anebo může zrušit uložený dohled, pokud již není zapotřebí zvýšeně sledovat a kontrolovat jeho chování; toto rozhodnutí může soud učinit nejdříve po uplynutí jedné třetiny uložené zkušební doby, nejméně však po šesti měsících jejího trvání. Stanovená zkušební doba zůstává rozhodnutím podle věty první nedotčena.

komentář k § 85a

Zákonem č. 220/2021 Sb., bylo vloženo toto nové ustanovení

§  Z judikatury

     Roz. 49/11 – (viz § 82)

§ 86

Rozhodnutí o podmíněném
odsouzení s dohledem

(1) Jestliže podmíněně odsouzený, ohledně něhož byl vysloven dohled, vedl ve zkušební době řádný život a vy­hověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okol­nostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení s dohledem v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu, a

a)  stanovit nad odsouzeným další povinnosti v rámci uloženého dohledu,

b)  přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v § 85 odst. 1,

c)  stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a při­měřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život,

d)  stanovit dosud neuložená výchovná opatření podle § 85 odst. 4, je-li ve věku blízkém věku mladistvých, nebo

e)  stanovit, aby se podmíněně odsouzený zdržoval v určeném obydlí nebo jeho části podle § 85 odst. 2.

(2) Neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.

(3) Bylo-li vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

(4) Rozhodne-li soud podle odstavce 1, že se trest vykoná, rozhodne zároveň o způsobu výkonu trestu.

komentář k § 86

Až na první větu, která je obsahově shodná s dřívějším § 60a odst. 4 trest. zák. se jedná o nové ustanovení, které by v rámci Probační a mediační služby mělo pomoci odsouzenému, aby překonal obtíže např. rodinného, sociálního i pracovního charakteru a současně účinnou formou kontroly nad jeho chováním byl veden k tomu, aby vedl řádný život.

§ 87

Obdobné užití ustanovení o podmíněném odsouzení

Na vztah podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody k dalším trestům uloženým vedle tohoto trestu podle § 81 odst. 2 a na zápočet doby, po kterou podmíněně odsouzený s dohledem vedl ve zkušební době řádný život nebo řádně vykonával povinnost zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, do nové zkušební doby nebo do doby trvání této povinnosti, je-li uložena znovu, podle § 82 odst. 5 se užije obdobně ustanovení o pod­míněném odsouzení.

Oddíl 7

Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu držení a chovu zvířat, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

§ 88

Podmíněné propuštění z výkonu trestu
odnětí svobody

(1) Soud může odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného, a

a)  odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody, nebo

b)  odsouzený, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin,

1. kterým byla nebo měla být způsobena smrt, nejde-li o trestný čin zabití podle § 141 odst. 1,

2. kterým byla nebo měla být způsobena těžká újma na zdraví,

3. jehož znakem je spáchání na těhotné ženě nebo na dítěti,

4. který spáchal jako člen organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, nebo zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině (§ 361),

5. který spáchal v úmyslu umožnit nebo usnadnit spáchání teroristického trestného činu, trestného činu účasti na teroristické skupině (§ 312a), financování terorismu (§ 312d), podpory a propagace terorismu podle § 312e odst. 3 nebo vyhrožování teroristickým trestným činem (§ 312f), nebo

6. který je uveden v hlavě třetí, sedmé, deváté, dvanácté a třinácté zvláštní části tohoto zákona nebo v odstavci 4,

a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, vykonal alespoň třetinu uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody.

(2) Jestliže odsouzený za přečin prokázal svým vzorným chováním a plněním svých povinností, že dalšího výkonu trestu není třeba, může ho soud podmíněně propustit na svobodu i předtím, než vykonal část trestu odnětí svobody vyžadovanou pro podmíněné propuštění podle odstavce 1. Soud nevyhoví návrhu ředitele věznice na podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu, jen je-li zjevné, že by odsouzený po propuštění na svobodu nevedl řádný život.

(3) Soud při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem nebo zda vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Jestliže odsouzený vykonával ochranné léčení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody nebo v jeho průběhu, přihlédne soud i k projevenému postoji odsouzeného k výkonu ochranného léčení.

(4) Osoba odsouzená za trestný čin vraždy (§ 140), zabití podle § 141 odst. 2, těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 3, mučení a jiného nelidského a krutého zacházení podle § 149 odst. 4, nedovoleného přerušení těhotenství bez souhlasu těhotné ženy podle § 159 odst. 3, 4, neoprávněného odebrání tkání a orgánů podle § 164 odst. 3, 4, obchodování s lidmi podle § 168 odst. 4, 5, zbavení osobní svobody podle § 170 odst. 2, 3, zavlečení podle § 172 odst. 2, 3, loupeže podle § 173 odst. 3, 4, braní rukojmí podle § 174 odst. 3, 4, vydírání podle § 175 odst. 3, 4, znásilnění podle § 185 odst. 3, 4, pohlavního zneužití podle § 187 odst. 3, 4, obecného ohrožení podle § 272 odst. 2, 3, nedovolené výroby a jiného nakládání s omam­nými a psychotropními látkami a s je­dy ­podle § 283 odst. 4, získání kontroly nad vzdušným dopravním prostředkem, civilním plavidlem a pevnou plošinou (§ 290), zavlečení vzdušného dopravního prostředku do ciziny podle § 292 odst. 3, vlastizrady (§ 309), rozvracení republiky (§ 310), teroristického útoku (§ 311), teroru (§ 312), sabotáže (§ 314), vyzvědačství podle § 316 odst. 3, 4, válečné zrady (§ 320), násilného překročení státní hranice podle § 339 odst. 3, organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle § 340 odst. 4, genocidia (§ 400), útoku proti lidskosti (§ 401), apartheidu a diskriminace skupiny lidí (§ 402), agrese (§ 405a), přípravy útočné války (§ 406), styků ohrožujících mír (§ 409), použití zakázaného bojového prostředku a ne­dovoleného vedení boje podle § 411 odst. 3, válečné krutosti (§ 412), perzekuce obyvatelstva (§ 413), plenění v pro­storu válečných operací (§ 414) nebo zneužití mezinárodně uznávaných a státních znaků podle § 415 odst. 3, jakož i osoba odsouzená k výjimečnému trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let (§ 54 odst. 2), mohou být podmíněně propuštěny až po výkonu dvou třetin uloženého trestu odnětí svobody, nehrozí-li s ohledem na okolnosti činu, za který byla odsouzena, a povahu její osobnosti opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu.

(5) Osoba odsouzená k výjimečnému trestu odnětí svobody na doživotí může být podmíněně propuštěna až po nejméně dvaceti letech výkonu tohoto trestu, nehrozí-li s ohledem na okolnosti činu, za který byla odsouze­na, a povahu její osobnosti opakování spácha­ného nebo jiného obdobného zvlášť závažného zločinu.

komentář k § 88

Zákonem č. 390/2012 Sb., bylo novelizováno ustanovení § 88 v případě druhého (věta druhá) a třetího odstavce (věta první), přičemž účlem této změny by mělo být zrychlení a zefektivnění procesu podmíněného propuštění. Tato úprava byla rovněž vyvolána argumentcí o přeplněnosti věznic, zejména osobami, které se dopustily drobné kriminality a vzhledem k tomu, že ředitel věznice by měl být schopen včas rozpoznat završenou převýchovu odsouzeného, bylo by možno za pomoci této úpravy dosáhnout jednak posílení pravomoci ředitele věznice, ale také rychleji vrátit obviněného do svého sociálního prostředí.

§  Z judikatury

     Roz. 10/63 – Závažnost a povaha trestného činu, pro který byl pachatel odsouzen, mají při rozhodování o podmíněném propuštění význam toliko pro posouzení otázky, zda lze míti skutečně za to, že odsouzený, který měl dobrý pracovní výkon v trestu a vzorně se choval, se tak převychoval, že je důvodná naděje, že povede řádný život pracujícího člověka. V žádném případě nelze přihlížet k trestnému činu obžalovaného izolovaně. Jak chování odsouzeného před spácháním trestného činu, tak jeho chování projevivší se spáchaným činem, stejně jako jeho chování ve výkonu trestu, jsou okolnosti, které ve vzájemné souvislosti jsou důležité pro posouzení otázky, zda povede řádný život pracujícího člověka.

     Roz. 44/63 – Obecné podmínky podmíněného propuštění uvedené v první větě ustanovení § 61 odst. 1 tr. zák., které jsou objektivně zjistitelné, nelze oddělovat od podmínky uvedené pod písm. a) téhož ustanovení. Pokládá-li zákon odpykání poloviny trestu za postačující, aby za splnění dalších podmínek byl odsouzený z trestu propuštěn, nelze tvrdit, že tato doba je příliš krátká. Skutečnost, že obviněný byl již dříve odsouzen k dlouhodobému trestu, nemůže být sama o sobě důvodem pro zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění. Bylo by mechanickým stupňováním následků jistě závažného pochybení odsouzeného, kdyby se po odpykání tohoto trestu vycházelo při všech pozdějších úvahách o možnosti nápravy stěžovatele jen z prostého zjištění, že mu byl uložen dlouhodobý trest, bez zřetele k uvedeným okolnostem.

     Roz. 30/74 – II – Polovicou trestu v zmysle § 61 ods. 1 Tr. zák. sa při postupne uložených trestoch odňatia slobody rozumie polovica doby zodpovedajúca súčtu trestov odňatia slobody postupne uložených, eventuálne zmiernených na základe rozhodnutia prezidenta republiky.

     Roz. 2/83 – Výjimečně lze podmíněně propustit i odsouzeného, na kterém byla vykonána celá požadovaná část uloženého trestu odnětí svobody, tj. polovina (§ 61 odst. 1 tr. zák.), popř. dvě třetiny (§ 62 tr. zák.) započetím vazby, a který po právní moci rozsudku je již na svobodě. K rozhodnutí o podmíněném propuštění v takovém případě je příslušný okresní soud, v jehož obvodu se naposled vykonávala vazba, a to i tehdy, jestliže trestní věc náleží v prvním stupni do věcné příslušnosti krajského soudu (§ 17 odst. 1 tr. ř.).

     Roz. 1/92 – Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který byl uložen zvlášť nebezpečnému recidivistovi podle § 41 písm. b) tr. zák. ve znění zák. č. 140/1961 Sb., přichází i za účinnosti zákona č. 175/1990 Sb. v úvahu jen za předpokladu, že odsouzený vykonal dvě třetiny uloženého trestu odnětí svobody.

III ÚS 611/00 – Jakkoli závěry dřívějších odborných lékařských posudků, na něž se obecné soudy odvolávají, jsou stěžovateli krajně nepříznivé a naznačují problematickou prognózu a jakkoli odsouzený trestný čin vraždy byl, z již dříve zmíněných důvodů, obecnými soudy posouzen jako spáchaný zvlášť zavrženíhodným způsobem, nelze přehlédnout, že tyto skutečnosti ani samy o sobě ani ve vzájemné souvislosti stěžovatelovo podmíněné propuštění z výkonu trestu nevylučují, neboť rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodné usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život [§ 61 odst. 1 písm. a) tr. z.].

     Roz. 33/18 – Odsouzený, kterému byla zamítnuta žádost podaná podle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku o podmíněné propuštění po výkonu třetiny trestu odnětí svobody, může podat novou žádost o podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pokud vykonal alespoň polovinu trestu odnětí svobody, i dříve, než uplyne doba šesti měsíců od právní moci předchozího zamítavého rozhodnutí stanovená v § 331 odst. 1 tr. ř., neboť podmínky pro podmíněné propuštění podle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nejsou totožné s podmínkami pro podmíněné propuštění vyžadovanými ustanovením § 88 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Proto nejde o opakování žádosti ve smyslu § 331 odst. 1 poslední věta tr. ř.

     Roz. 20/22 – Při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je třeba podle § 88 odst. 1 tr. zákoníku zohlednit především stav dosavadní nápravy odsouzeného, aktuální poznatky k jeho osobě a prostředí, v němž by se ocitl po podmíněném propuštění na svobodu. Splnění těchto předpokladů může spočívat i v tom, že odsouzený se ve výkonu trestu odnětí svobody úspěšně podrobil vhodnému programu zacházení, včetně např. léčby závislosti na návykových látkách, která byla důvodem spáchání trestné činnosti, a že po propuštění na svobodu má zajištěnu další terapeutickou a sociální pomoc.

§ 89

Zkušební doba a přiměřená omezení a přiměřené povinnosti při podmíněném propuštění

(1) Při podmíněném propuštění stanoví soud zkušební dobu u odsouzených za přečin až na tři roky a u odsouzených za zločin na jeden rok až sedm let; zkušební doba počíná podmíněným propuštěním odsouzeného na svobodu. Soud může zároveň vyslovit nad pachatelem dohled a současně uložit, aby ve stanovené části zkušební doby, navazující na počátek zkušební doby, se pachatel zdržoval ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části. Na výkon dohledu se užije obdobně § 49 až 51.

(2) Podmíněně propuštěnému může soud uložit přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k to­mu, aby vedl řádný život; může mu též uložit, aby podle svých sil nahradil škodu nebo odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil nebo aby vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Jde-li o podmíněně propuštěného ve věku blízkém věku mladistvých, může soud v zájmu využití výchovného působení rodiny, školy a dalších subjektů uložit, a to samostatně nebo vedle přiměřených omezení a přiměřených povinností uvedených v § 48 odst. 4, též některá z výchovných opatření uvedených v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže za obdobného užití podmínek stanovených pro mladistvé. Podmíněně propuštěnému podle § 88 odst. 2 soud může uložit, aby se ve stanovené části zkušební doby, navazující na počátek zkušební doby, zdržoval ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části, nebo aby vykonal práce ve prospěch poskytovatelů obecně prospěšných prací, anebo aby složil určenou peněžní částku na pomoc obětem trestné činnosti na účet soudu.

(3) Celková doba trvání určeného pobytu podmíněně propuštěného v určeném obydlí nebo jeho části podle odstavců 1 a 2 nesmí přesáhnout jeden rok, a to i v případě stanovení delší zkušební doby. Výkon prací podle odstavce 2 může být stanoven ve výměře od 50 do 200 hodin. Částka na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti podle odstavce 2 se stanoví ve výměře od 2 000 Kč do 10 000 000 Kč; při stanovení této částky přihlédne soud také k osobním a majetkovým poměrům odsouzeného a vzhledem k tomu může stanovit, že určená částka bude zaplacena v přiměřených měsíčních splátkách.

(4) Jestliže podmíněně propuštěný vede ve zkušební době řádný život a plněním svých povinností prokázal polepšení, může soud uložené přiměřené omezení, přiměřenou povinnost nebo výchovné opatření zrušit, pokud lze očekávat, že povede řádný život i bez nich, anebo může zrušit uložený dohled, pokud již není zapotřebí zvýšeně sledovat a kontrolovat jeho chování; toto rozhodnutí může soud učinit nejdříve po uplynutí jedné třetiny uložené zkušební doby, nejméně však po šesti měsících jejího trvání. Stanovená zkušební doba zůstává rozhodnutím podle věty první nedotčena.

komentář k § 89

Trestní zákoník zavedl nový institut podmíněného propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody před tím, než vykonal polovinu uloženého trestu, a to za splnění dalších zákonných podmínek (§ 88 odst. 2 a § 89 odst. 2, 3 tr. zák.). Soud takto podmíněně propuštěnému odsouzenému však musí uložit jedno v zákoně uvedených omezení, mezi nimiž je i povinnost zdržovat se v určené době ve svém obydlí. Je na soudu, aby podle konkrétních okolností rozhodl, zda odsouzeného podmíněně propustí na svobodu, zda jeho žádost zamítne, nebo zda ho podmíněně propustí za současně uloženého dohledu a omezení v podobě povinnosti zdržovat se po určenou dobu ve svém obydlí nebo jeho části. Rovněž bude na rozhodnutí soudu, jak dlouhou část zkušební doby bude odsouzený vykonávat v rámci takového omezujícího režimu. Stanoví se pouze, a to v zájmu zajištění kontinuity s výkonem trestu odnětí svobody, aby toto omezení bezprostředně navazovalo na výkon trestu odnětí svobody, aby tak byl splněn účel trestu. Zákonem č. 220/2021 Sb., bylo do tohoto ustanovení zapracován text vztahující se k podmíněnému propuštění osob, které jsou ve věku blízkém věku mladistvých, a to do odstavce 2, a nově byl vložen odstavec 4.

Vzhledem k tomu, že platná právní úprava výslovně neumožňovala dospělému odsouzenému, který má být podmíněně propuštěn a který je ve věku blízkém věku mladistvých, uložit opatření podle ZSVM, třebaže by to bylo vhodné s ohledem na okolnosti konkrétního případu, bylo proto navrženo výslovně umožnit, aby v rámci podmíněného propuštění mohla být ukládána kromě přiměřených omezení a povinností podle § 48 odst. 4 trestního zákoníku také výchovná opatření, je-li odsouzený ve věku blízkém věku mladistvých, obdobně jako je tomu v případě ukládání alternativních trestů.

§  Z judikatury

     Roz. 8/63 – Škodou, kterou podmíněně propuštěný trestným činem způsobil, se rozumí jen škoda pramenící právě z trestného činu, pro který byl pachatel odsouzen. Majetková újma vzniklá osobám, které poskytly úplatek, není škodou ve smyslu ustanovení § 63 odst. 3 tr. zák. (§ 34 odst. 2 tr. zák. 1950) a není proto možné ani osobě podmíněně propuštěné uložit, aby ji nahradila.

     Roz. 12/95 – Umožnit podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody u cizího státního příslušníka, který má trvalý pobyt mimo území České republiky, lze jen prostřednictvím mezinárodní spolupráce formou předání odsouzeného k výkonu trestu do domovského státu, umožňuje-li to vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je ČR vázána.

     Roz. 16/15 – Při stanovení délky vykonaného trestu odnětí svobody rozhodné pro podmíněné propuštění (§ 88 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 tr. zákoníku) je nutno do součtu postupně uložených a dosud zcela nevykonaných trestů odnětí svobody započíst i vykonanou část trestu odnětí svobody, který byl zmírněn rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii.

§ 90

Podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu držení a chovu zvířat, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

(1) Po výkonu poloviny trestu zákazu činnosti, zákazu držení a chovu zvířat, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce může soud podmíněně upustit od výkonu jeho zbytku, jestliže odsouzený v době výkonu trestu způsobem svého života prokázal, že dalšího výkonu tohoto trestu není třeba, anebo jestliže soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného. Při rozhodování o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti může soud zohlednit, zda se odsouzený úspěšně podrobil vhodnému programu sociálního výcviku a převýchovy nebo psychologického poradenství zaměřeného na činnost, která je předmětem zákazu.

[˘ Dnem 1. července 2023 se v § 90 odst. 1 větě druhé za slovo „podrobil“ vkládají slova „terapeutickému programu pro řidiče,“.]

(2) Při podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu držení a chovu zvířat, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce soud stanoví zkušební dobu až na pět let, nikoliv však na dobu kratší než zbytek trestu; zkušební doba počíná právní mocí rozhodnutí o tomto upuštění.

[˘ Dnem 1. července 2023 se v § 90 na konci odstavce 2 doplňuje věta „Při podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel může soud uložit odsouzenému též povinnost podrobit se terapeutickému programu pro řidiče.“.]

komentář k § 90

Zákon č. 220/2021 Sb., doplnil toto ustanovení o možnost uložit odsouzenému k trestu zákazu řízení motorových vozidel v případě rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu tohoto trestu také povinnost podrobit se terapeutickému programu pro řidiče.

§  Z judikatury

     Roz. 37/73 – Ustanovení § 61 odst. 2 tr. zák. sleduje to, aby dosažený stupeň nápravy byl posuzován nejen podle chování odsouzeného a jeho poměru k práci ve výkonu trestu, ale též se zřetelem k tomu, zda se odsouzený zbavil všech záporných vlastností a sklonů, které vedly k trestnému činu, pro nějž byl odsouzen, a zda se podmínkám a požadavkům výkonu trestu nepřizpůsobil jen formálně. Závažnost spáchaného trestného činu, stejně jako skutečnost, do které nápravně výchovné skupiny je odsouzený zařazen, je nutno hodnotit v souvislosti s otázkou, zda vzorné chování odsouzeného ve výkonu trestu a jeho poměr k práci, který se jeví jako poctivý, je výrazem jeho skutečného polepšení, a zda tedy je možno od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život pracujícího člověka. Proto je nutno při hodnocení závažnosti trestného činu ve smyslu § 61 odst. 2 tr. zák. vycházet obdobně z kritérií uvedených v ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák., a to v rozsahu potřebném pro účely podmíněného propuštění.

     Roz. 33/08 – Z hlediska formální podmínky ustanovení § 61 odst. 2 tr. zák. se polovina výkonu trestů zákazu téže činnosti odsouzenému postupně uložených a tímto plynule za sebou vykonávaných stanoví ze součtu jejich výměry, byť žádost odsouzeného byla podána až po výkonu dřívějšího trestu zákazu činnosti. Skutečnost, zda došlo k zahlazení dřívějšího odsouzení nebo o něm nastala fikce neodsouzení, není přitom rozhodná.

§ 91

Společné ustanovení

(1) Jestliže podmíněně propuštěný nebo od­sou­ze­ný, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu držení a chovu zvířat, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné propuštění nebo podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k rozhodnutí o tom, že se zbytek trestu vykoná, a

a)  stanovit nad odsouzeným dohled,

b)  přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v § 89 odst. 1 nebo § 90 odst. 2, nebo

c)  stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v § 48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život.

[˘ Dnem 1. července 2023 se v § 91 odst. 1 písm. b) slovo „, nebo“ nahrazuje čárkou.]

[˘ Dnem 1. července 2023 se v § 91 na konci odstavce 1 tečka nahrazuje slovem „, nebo“ a doplňuje se písmeno d), které zní:

d)  uložit odsouzenému, který se dopustil trestného činu v souvislosti s řízením motorového vozidla, dosud neuloženou povinnost podrobit se terapeutickému programu pro řidiče.]

(2) Na výkon dohledu se použijí obdobně § 49 až 51.

(3) Vyslovil-li soud, že se podmíněně propuštěný nebo odsouzený, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu ­zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, osvědčil, má se za to, že trest byl vykonán dnem, kdy byl podmíněně propuštěn nebo kdy nabylo právní moci rozhodnutí, že se podmíněně upouští od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce.

(4) U podmíněně propuštěného nebo u od­sou­ze­ného, u něhož se podmíněně upustilo od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu držení a chovu zvířat, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, se má za to, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění nebo kdy nabylo právní moci rozhodnutí, že se podmíněně upustí od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, také tehdy, neučinil-li soud bez jeho viny do roka od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1.

(5) Opětovné podmíněné propuštění z výkonu téhož trestu je možné po výkonu poloviny zbytku trestu a v pří­padech uvedených v § 88 odst. 4 po výkonu dvou třetin zbytku trestu. Opětovné podmíněné propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí není možné.

(6) Jestliže byla záruka za dovršení nápravy odsouzeného odvolána tím, kdo ji poskytl, přezkoumá soud chování odsouzeného během zkušební doby, a shledá-li, že podmíněné propuštění nebo podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu držení a chovu zvířat, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce neplní své poslání, rozhodne, že se zbytek trestu vykoná; jinak podmíněné propuštění nebo podmíněné upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, zákazu pobytu nebo zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce ponechá v platnosti.

komentář k § 91

Jedná se o obsahově shodná ustanovení s dřívější úpravou provedenou v § 61 až § 64 trest. zák. Zákonem č. 220/2021 Sb. je možno uložit odsouzenému, který se dopustil trestného činu v souvislosti s řízením motorového vozidla, dosud neuloženou povinnost podrobit se terapeutickému programu pro řidiče.

§  Z judikatury

     Roz. 48/65 – Jestliže byl odsouzený z trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn, nelze považovat trest za vykonaný dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění, pokud nebylo podle § 64 odst. 1 tr. zák. rozhodnuto, že se v podmíněné lhůtě osvědčil. Odsuzuje-li soud podmíněně propuštěného pachatele před uplynutím zkušební doby pro další trestný čin spáchaný ve zkušební době, musí při výměře trestu přihlížet k ustanovení § 36 odst. 1 tr. zák. tak, aby trest odnětí svobody, který má být uložen, nepřesáhl spolu s dosud nevykonaným zbytkem předchozího trestu odnětí svobody patnáct let. Zda předchozí, dosud neodpykaný trest odnětí svobody nebo jeho zbytek bude či nebude vykonán, řeší soud samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř.

     Roz. 49/88 – Ak súd vyslovil, že sa odsúdený, u ktorého sa podmienečne upustilo od výkonu zvyšku trestu zákazu činnosti osvedčil, platí v zmysle § 64 ods. 2 Tr. zák. zákonná fikcia, že sa uvedený trest vykonal dňom právoplatnosti súdneho rozhodnutia, že sa podmienečne upúšťa od výkonu zvyšku trestu zákazu činnosti, a nie až dňom uplynutia skúšobnej doby.

Ak bol obvinený právoplatne odsúdený na trest zákazu činnosti a peňažný trest, nemôže vzhľadom na § 70 ods. 2, 3 Tr. zák. rozhodnutie súdu o tom, že sa odsúdený, u ktorého sa podmienečne upustilo od výkonu zvyšku trestu zákazu činnosti osvedčil, vyvolať účinok, že sa na páchateľa hľadí, ako by nebol odsúdený (§ 50 ods. 2 Tr. zák.), pokiaľ tento účinok nenastane i ohľadne peňažného trestu, napr. súdnym výrokom o zahladení peňažného trestu na základe žiadosti oprávnenej osoby [§ 69 ods. 1 písm. d) Tr. zák., § 363 Tr. por.].

     Roz. 10/02 – Jelikož se na nevykonaný trest zákazu činnosti nebo jeho nevykonaný zbytek a na nově uložený trest zákazu téže činnosti hledí z hlediska výkonu trestů a rozhodování o nich jako na trest jediný (§ 36 tr. zák.), lze dospět k závěru, že bylo-li byť jen ohledně jednoho z těchto trestů vysloveno, že se zbytek trestu, od jehož výkonu bylo dříve podmíněně upuštěno, vykoná (§ 64 odst. 1 tr. zák.), nepřipouští zákon možnost podmíněně upustit od výkonu zbytku všech trestů zákazu činnosti postupně uložených a dosud nevykonaných. Opětovné upuštění od zákazu činnosti je totiž vyloučeno (§ 64 odst. 4 a contrario tr. zák.). Není přitom podstatné, zda v době rozhodování obviněný vykonává ten z postupně uložených trestů zákazu činnosti, u něhož nebylo dříve podmíněně upuštěno od výkonu jeho zbytku (§ 61 odst. 2 tr. zák.).

     Roz. 35/16 – Soud nemůže rozhodnout o účasti obviněného na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 (č. 1/2013 Sb.), pokud fikce ve smyslu § 91 odst. 1, 3 tr. zákoníku, že trest byl vykonán dnem, kdy došlo k podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, sice nenastala před vydáním rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 (č. 1/2013 Sb.), ale až v době předcházející vydání rozhodnutí soudu o aplikaci rozhodnutí o amnestii. Je tomu tak i tehdy, jestliže uložený nepodmíněný trest odnětí svobody nebyl ke dni vyhlášení amnestie vykonán, a tato podmínka pro použití čl. III odst. 1, 2 rozhodnutí o amnestii byla splněna ke dni rozhodování soudu. Rozhodnutí soudu o tom, že obviněný je účasten amnestie, by v uvedeném případě vedlo ke zhoršení postavení obviněného, neboť podle čl. III odst. 1 rozhodnutí o amnestii zakládá novou zkušební dobu.

Oddíl 8

Započítání vazby a trestu

§ 92

Započítání vazby a trestu

(1) Jestliže se vedlo proti pachateli trestní řízení ve vazbě a dojde v tomto řízení k jeho odsouzení, započítá se mu doba strávená ve vazbě do uloženého trestu, popřípadě do trestu úhrnného nebo souhrnného, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné.

(2) Jestliže byl pachatel soudem nebo jiným orgánem potrestán a došlo k jeho novému odsouzení pro týž skutek, započítá se mu vykonaný trest do uloženého trestu, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 43) nebo společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45).

(3) Není-li započítání vazby nebo trestu možné, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry.

(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se obdobně užijí na započítání předběžné, vydávací a předávací vazby vykonané podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních a na započítání povinnosti zdržovat se ve stanoveném časovém období v určeném obydlí nebo jeho části uložené obviněnému podle § 73 odst. 3 trestního řádu do trestu uloženého pro týž skutek.

komentář k § 92

Jedná se o úpravu převzatou z předchozí úpravy provedené v § 38 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 51/78

     Roz. 33/82 – Započítání trestu podle § 38 odst. 2 tr. zák. přichází v úvahu jen v případě, jestliže byl původní trest vykonán, popř. o původním trestu platí zákonná fikce, že byl vykonán. Prominutí trestu amnestií (agraciací) nelze považovat za vykonání trestu a takto prominutý trest lze započítat podle § 38 odst. 2 tr. zák. jen tehdy, jestliže amnestie obsahuje výslovné ustanovení, že prominutý trest se považuje za vykonaný.

Po právní moci nového rozsudku se však rozhodne znovu o použití agraciačního ustanovení amnestie, pokud jeho použití ještě přichází v úvahu.

     Roz. 36/90 – Ukládá-li soud pachateli souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody a zruší-li podle § 35 odst. 2 tr. zák. výrok o předchozím nepodmíněném trestu odnětí svobody, zruší zároveň všechna rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, která pozbyla v důsledku zrušení uvedeného výroku o trestu podklad, a tedy i rozhodnutí o použití amnestie podle § 368 tr. ř., na jejímž základě byl zcela nebo zčásti prominut předchozí nepodmíněný trest odnětí svobody.

Původně prominutý trest odnětí svobody nebo jeho část nelze po uložení souhrnného trestu započítat podle § 38 odst. 2 tr. zák. (k tomu srov. blíže č. 33/1982 Sb. rozh. tr.).

Po právní moci nového rozhodnutí je však třeba opět rozhodnout o použití agraciačního ustanovení amnestie, pokud ovšem jeho použití přichází v úvahu.

     Roz. 21/98 – I když soud upustí od uložení souhrnného trestu (§ 37 tr. zák.), musí dobu, kterou pachatel v tomto řízení strávil ve vazbě, započítat do trestu uloženého dřívějším rozsudkem (§ 38 odst. 1 tr. zák.).

     Roz. 12/99 – I v případě, kdy soud zastaví trestní stíhání podle § 188 odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť dospěje k závěru, že by přicházelo v úvahu upuštění od uložení souhrnného trestu (§ 37 tr. zák.), musí dobu, kterou pachatel v tomto řízení strávil ve vazbě, započítat do trestu uloženého dřívějším rozsudkem (§ 38 odst. 1 per analogiam tr. zák.), pokud je započtení možné.

     Roz. 50/99 – IV – Rozhodnutí soudu o přeměně trestu obecně prospěšných prací v trest odnětí svobody je třeba doručit příslušnému obecnímu úřadu. Pokud odsouzený vykonal trest obecně prospěšných prací až poté, co bylo pravomocně rozhodnuto o jeho přeměně v trest odnětí svobody, je nutné rozhodnout podle analogie § 38 odst. 2 tr. zák. o započítání vykonaného trestu obecně prospěšných prací do již přeměněného trestu odnětí svobody, a to tak, že i jen započaté dvě hodiny vykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítají za jeden den odnětí svobody (v novele § 65 odst. 2 věta za středníkem tr. zák.– i jen započatá jedna hodina nevykonaného trestu obecně prospěšných prací se počítá za jeden den odnětí svobody).

     Roz. 56/10 – (viz § 65 – per analogiam)

     Roz. 55/14 – Podle § 38 odst. 2 tr. zák. (§ 92 odst. 2 tr. zákoníku) soud započítá do uloženého souhrnného trestu trest vykonaný na podkladě dřívějšího rozsudku, jenž byl zrušen rozsudkem, kterým ukládal souhrnný trest. Jestliže byl pachatel z výkonu trestu uloženého tímto dřívějším rozsudkem podmíněně propuštěn a soud podle § 64 odst. 2 tr. zák. (§ 91 odst. 2 tr. zákoníku) vyslovil, že se podmíněně propuštěný osvědčil, má se za to, že celý uložený trest, a nikoli jen jeho skutečně odpykaná část, byl vykonán dnem, kdy byl podmíněně propuštěn. Proto při započítání trestu ve smyslu ustanovení § 38 odst. 2 tr. zák. (§ 92 odst. 2 tr. zákoníku) se započítá celý uložený trest, a nikoli jen jeho skutečně vykonaná část.

§ 93

Započítání vazby a trestu vykonaných
v cizině

(1) Jestliže pro týž skutek byl pachatel v cizině ve vazbě anebo potrestán orgánem cizího státu nebo mezinárodním soudním orgánem, započítá se mu doba strávená ve vazbě nebo vykonaný trest do trestu uloženého soudem České republiky, pokud je vzhledem k druhu uloženého trestu započítání možné. Obdobně postupuje soud, uložil-li pachateli trest úhrnný nebo souhrnný (§ 43) nebo společný trest za pokračování v trestném činu (§ 45).

(2) Není-li započítání vazby nebo trestu v cizině uloženého (odstavec 1) možné, a to zejména proto, že v cizině byl vykonán zcela nebo zčásti trest takového druhu, jaký trestní zákon nezná, přihlédne soud k této skutečnosti při stanovení druhu trestu, popřípadě jeho výměry.

komentář k § 93

Ustanovení § 93 tr. zák. převzalo úpravu započítání vazby a trestu z platného trestního zákona (§ 38 trest. zák.) a doplnilo ji o úpravu započítání vazby a trestu vykonaných v cizině ve znění uvedeném v tomto ustanovení.

Oddíl 9

Zánik výkonu trestu

§ 94

Promlčení výkonu trestu

(1) Uložený trest nelze vykonat po uplynutí promlčecí doby, jež činí

a)  třicet let, jde-li o odsouzení k výjimečnému trestu,

b)  dvacet let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu deset let,

c)  deset let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nejméně na pět let,

d)  pět let při odsouzení k jinému trestu.

(2) Promlčecí doba počíná právní mocí rozsudku a při podmíněném odsouzení nebo podmíněném propuštění právní mocí rozhodnutí, že se trest vykoná.

(3) Do promlčecí doby se nezapočítává doba, po kterou nebylo možno trest vykonat proto, že se odsouzený zdržoval v cizině, vykonával ochranné léčení ústavní nebo zabezpečovací detenci nebo byl na něm vykonáván jiný trest odnětí svobody. Pokud jde o peněžitý trest, zákaz činnosti, zákaz držení a chovu zvířat, zákaz pobytu, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce a vyhoštění, do promlčecí doby se nezapočítává též doba, po kterou byl na odsouzeném vykonáván trest odnětí svobody, a jde-li o trest vyhoštění, doba, po kterou byl výkon tohoto trestu přerušen.

(4) Promlčecí doba se přerušuje,

a)  učinil-li soud opatření směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde, nebo

b)  spáchal-li odsouzený v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější.

(5) Přerušením promlčecí doby počíná nová promlčecí doba.

komentář k § 94

Uvedené ustanovení upravuje promlčení výkonu trestu obdobně, jak bylo upraveno v předchozím ustanovení § 68 trest. zák. Oproti předchozí úpravě došlo k prodloužení promlčecí lhůty na třicet, resp. dvacet let, a to v souvislosti s tím, že došlo k posunu obecné hranice délky trestu odnětí svobody a zpřísnění výjimečného trestu odnětí svobody (viz § 54 odst. 2 tr. zák.).

Toto ustanovení vyjadřuje okolnost, že pokud uplynula do pravomocného odsouzení delší doba a uložený trest nebyl vykonán, ztrácí také postupně společnost zájem na výkonu tohoto trestu. Jsou zde však uvedeny také okolnosti, pro které se promlčení výkonu trestu přerušuje, případně pro které dochází ke stavení promlčecí doby.

Stavení promlčení znamená, že po dobu, po kterou trvá v zákoně uvedená překážka, promlčecí doba neběží, avšak po jejím odpadnutí její běh pokračuje.

Existence důvodu přerušení promlčení pak má za následek, že doposud proběhlá promlčecí doba z hlediska promlčení ztrácí význam a počíná běžet znovu.

§  Z judikatury

IV. ÚS 314/97 – Ústavní soud má za to, že za opatření soudu směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde [§ 68 odst. 3 písm. a) trestního zákona], je třeba považovat vedle nařízení výkonu trestu a rozhodnutí o žádosti o odklad výkonu trestu nepochybně i opatření nezbytná pro takové rozhodnutí, tedy zejména rozhodnutí o ustanovení znalce nebo nařízení soudního jednání. Zvolení takové formy jednání soudu, která není zákonem předepsána, ale poskytuje procesním stranám větší záruky uplatnění a ochrany jejich práv (veřejné zasedání senátu namísto neveřejného zasedání vedeného předsedou senátu), nepředstavuje podle názoru Ústavního soudu takovou vadu řízení, která by vylučovala, aby takto učiněné opatření svými účinky znamenalo přerušení promlčení výkonu trestu.

     Roz. 2/12 – Nařízení, aby odsouzený byl do výkonu trestu odnětí svobody dodán podle § 321 odst. 3, 4 tr. ř. (příkaz k dodání do výkonu trestu), je opatřením směřujícím k výkonu trestu ve smyslu § 94 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, v důsledku něhož se přerušuje promlčecí doba výkonu trestu. Urgence soudu směřující k realizaci tohoto nařízení (příkazu) je možno považovat za takové opatření soudu pouze v případě, že policejní orgán učinil na základě urgence soudu, popř. z jeho podnětu, konkrétní kroky k realizaci nařízení (příkazu).

     Roz. 11/21 – Překážkou, která staví běh promlčecí doby podle § 94 odst. 3 tr. zákoníku, je pobyt odsouzeného v cizině, tj. jeho zdržování se mimo území České republiky. V řízení o uznání a výkonu rozhodnutí jiného členského státu Evropské unie ukládajícího nepodmíněný trest odnětí svobody (§ 298 a násl. z. m. j. s.) je však tato překážka založena zdržováním se odsouzeného mimo území dožadujícího (odsuzujícího) členského státu Evropské unie. Proto i v případě pobytu odsouzeného na území České republiky jde o zdržování se v cizině, a tedy i Česká republika je v tomto řízení z hlediska ustanovení § 94 odst. 3 tr. zákoníku pro odsouzeného „cizinou“. Dobu jeho pobytu na území České republiky tedy nelze započíst do promlčecí doby z hlediska posuzování důvodu pro neuznání takového rozhodnutí předpokládaného ustanovením § 305 odst. 1 písm. h) z. m. j. s.

§ 95

Vyloučení z promlčení

Výkon trestu uloženého pro trestné činy uvedené v § 35 se nepromlčuje.

komentář k § 95

Jedná se o úpravu odpovídající předešlému znění § 68a.

Díl 3

Ochranná opatření

Oddíl 1

Obecné zásady pro ukládání ochranných opatření

§ 96

Zásada přiměřenosti

(1) Ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebez­pe­čí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy ­chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům.

(2) Újma způsobená uloženým a vykonávaným ochran­ným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu.

komentář k § 96

Důvodová zpráva uvádí, že „také u ochranných opatření je v souladu s obecným přístupem k trestním sankcím (§ 37) v určitém rozsahu uplatňována zásada přiměřenosti, byť vymezená právě vzhledem k odlišnému pojetí ochranných opatření na rozdíl od trestů tak, že ochranné opatření nelze uložit, není-li přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a jeho činům, které lze od něho v budoucnu očekávat, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům, přičemž újma způsobená uloženým a vykonaným ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytné k dosažení jeho účelu. Takto vymezená přiměřenost, resp. přesněji nepřiměřenost ochranného opatření respektuje specifiku ochranných opatření, kdy se jimi sleduje především preventivní působení na pachatele, neboť u nich vstupuje do popředí jejich složka terapeutická, výchovná a zabezpečovací. I když v sobě ochranné opatření zásadně neobsahuje morálně politický odsudek činu, jímž je podmíněno, jsou vždy určitou újmou a omezením osobní svobody a práv toho, komu je ukládáno. Újma tu sice není jejich funkční složkou, ale jen nevyhnutelným důsledkem, ale přesto právě vzhledem k ní je třeba vztáhnout na ně alespoň negativně vymezenou zásadu přiměřenosti.

Právě vzhledem k těmto skutečnostem jsou ochranná opatření, která byla dosud ukládána na časově neurčitou dobu, nyní koncipována tak, aby i u nich měla svůj význam určitá adekvátnost spáchanému činu, čímž jsou vedle zajištění ochrany společnosti naplňovány i principy humanismu a právního státu. Zároveň tím dochází u některých ochranných opatření k lepšímu zajištění spolupráce pachatele na léčebných či výchovných opatřeních v rámci jejich výkonu. Stejné pojetí přichází v úvahu i při koncipování detence jako zvláštního ochranného opatření“.

§  Z judikatury

     Roz. 73/13 – (viz § 38)

§ 97

Ukládání ochranných opatření

(1) Ochranná opatření lze ukládat za splnění zákonných podmínek samostatně i vedle trestu.

(2) Vedle trestu obdobné povahy může být ochranné opatření uloženo jen, jestliže by jeho samostatné uložení nebylo dostatečné z hlediska působení na osobu, které je ukládáno, a ochrany společnosti.

(3) Jsou-li splněny podmínky pro uložení více ochranných opatření, lze je uložit vedle sebe, jestliže trestní zákon nestanoví něco jiného. Lze-li však dosáhnout potřebného působení na osobu, které je ukládáno, a náležité ochrany společnosti jen jedním z nich, uloží se jen takové ochranné opatření.

(4) Je-li uloženo více ochranných opatření vedle sebe, které nelze vykonávat současně, stanoví soud pořadí jejich výkonu.

Oddíl 2

Ochranná opatření a jejich ukládání

§ 98

Druhy ochranných opatření

(1) Ochrannými opatřeními jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci, zabrání části majetku a ochranná výchova.

(2) Ukládání ochranné výchovy upravuje zákon o soud­­nictví ve věcech mládeže.

(3) Ochranné léčení nelze uložit vedle zabezpečovací detence. Zabrání části majetku nelze uložit vedle propadnutí téže části majetku.

komentář k § 98

Zákonem č. 55/2017 Sb., byly do tohoto ustanovení včleněny nové termíny – znaky „zabrání části majetku“, případně „zabrání části majetku nelze uložit vedle propadnutí téže části majetku“ – (viz komentář k § 102a).

§ 99

Ochranné léčení

(1) Soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v § 40 odst. 2 a § 47 odst. 1, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.

(2) Soud může uložit ochranné léčení i tehdy, jestliže

a)  pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo

b)  pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.

(3) Ochranné léčení může soud uložit i vedle trestu anebo při upuštění od potrestání.

(4) Podle povahy nemoci a léčebných možností soud uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní. Byl-li vedle ústavního ochranného léčení uložen trest odnětí svobody, ochranné léčení se vykonává zpravidla po nástupu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici. Jestliže ochranné léčení nelze vykonat po nástupu výkonu trestu ve věznici, vykoná se ústavní ochranné léčení ve zdravotnickém zařízení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody, pokud se tím lépe zajistí splnění účelu léčení, jinak se vykoná ve zdravotnickém zařízení po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody. Ambulantní ochranné léčení se vykoná zpravidla po nástupu výkonu trestu odnětí svobody ve věznici; jestliže výkon ambulantního ochranného léčení ve věznici nelze uskutečnit, vykoná se až po výkonu trestu odnětí svobody. Nepostačí-li délka výkonu trestu odnětí svobody ve věznici ke splnění účelu ochranného léčení, soud může rozhodnout o jeho pokračování v zdravotnickém zařízení poskytujícím ústavní nebo ambulantní péči.

(5) Ústavní léčení může soud změnit dodatečně na léčení ambulantní a naopak. Ústavní ochranné léčení může soud změnit za podmínek § 100 odst. 1 nebo 2 na zabezpečovací detenci. Bez podmínek § 100 odst. 1 nebo 2 může soud změnit ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci, jestliže uložené a vykonávané ochranné léčení neplní svůj účel nebo nezajišťuje dostatečnou ochranu společnosti, zejména v případě, že pachatel utekl ze zdravotnického zařízení, užil násilí vůči zaměstnancům zdravotnického zařízení nebo jiným osobám ve výkonu ochranného léčení nebo opakovaně odmítl vyšetřovací nebo léčebné výkony.

(6) Ochranné léčení trvá, dokud to vyžaduje jeho účel. Ústavní ochranné léčení trvá nejdéle dvě léta; nebude-li v této době léčba ukončena, rozhodne soud před skončením této doby o jejím prodloužení, a to i opakovaně, vždy však nejdéle o další dvě léta; jinak rozhodne o propuštění z ochranného léčení nebo o změně ústavního léčení na léčení ambulantní, ledaže má pachatel vinu na tom, že soud v uvedené době nemohl rozhodnout; v takovém případě soud rozhodne bezodkladně po odpadnutí překážky bránící rozhodnutí. Trvání ochranné­ho léčení uloženého podle odstavce 2 písm. b) může být ukončeno, jakmile se během jeho výkonu zjistí, že jeho účelu nelze dosáhnout; je-li nebezpečí, že odsouzený spáchá další trestný čin, soud v rozhodnutí o propuštění z ochranného léčení uloží odsouzenému dohled nad jeho chováním až na dobu pěti let; na výkon dohledu se užije obdobně ustanovení § 49 až 51. O pro­puštění z ochranného léčení rozhoduje soud.

(7) Od výkonu ochranného léčení soud upustí, pominou-li před jeho započetím okolnosti, pro něž bylo uloženo.

komentář k § 99

Změna, provedená v § 99 odst. 5 vychází z požadavku lékařů z oboru psychiatrie a reflektuje zájem na ochraně společnosti. Podle této změny může soud změnit vykonávané ústavní ochranné léčení na zabezpečovací detenci, jestliže uložené ochranné léčení neplní svůj účel. To nastane například za situace, kdy pachatel utíká ze zdravotnického zařízení, dopouští se násilí vůči zaměstnancům zdravotnického zařízení nebo vůči osobám ve výkonu ochranného léčení, anebo odmítá-li se podrobit léčbě.

§  Z judikatury

     Roz. 58/68

     Roz. 59/68 – Samo doporučení znalců lékařů, zda je či není vhodné uložit obviněnému ochranné léčení [§ 72 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.], není dostatečným podkladem pro rozhodnutí soudu o této otázce. Takové rozhodnutí může soud učinit až na základě zhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů, zejména po zhodnocení celého znaleckého důkazu, provedeného vyšetřením duševního stavu obviněného.

     Roz. 15/73

     Roz. 3/00 – Vedle nedostatku trestní odpovědnosti pro nepříčetnost pachatele činu jinak trestného je podmínkou pro uložení ochranného léčení podle § 72 odst. 1 tr. zák. skutečnost, že v době rozhodování o tomto ochranném opatření je prokázáno, že i v té době je pobyt takové osoby na svobodě nebezpečný tím, že v důsledku její duševní poruchy znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Nestačí hrozba jednání, které naplňuje toliko znaky přestupku.

     Roz. 47/08 – U pachatele, který se oddává zneužívání návykové látky může soud uložit ochranné léčení podle § 72 odst. 2 písm. b) tr. zák. nejen v případech, kdy spáchal trestný čin přímo pod vlivem návykové látky nebo při jejím vlastním zneužívání, ale i tehdy, spáchal-li jej pouze v souvislosti s jejím zneužíváním. Zákonný pojem „v souvislosti s jejím zneužíváním“ stanovený jako podmínka pro uložení ochranného léčení tak vyjadřuje volnější vztah mezi zneužíváním návykové látky a spácháním trestného činu. Proto např. u pachatele trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., jehož trestná činnost spočívala v tom, že jiným osobám poskytoval drogy, přičemž sám je osobou, která dlouhodobě konzumuje drogy a je na jejich konzumaci chorobně závislá, je namístě závěr, že takový trestný čin spáchal v souvislosti se zneužíváním návykové látky.

     Roz. 12/12 – Uložení dohledu nad chováním odsouzeného podle § 99 odst. 6 tr. zákoníku je podmíněno tím, že soud rozhodne o jeho propuštění z ochranného léčení. Jestliže soud rozhodne pouze o změně formy ochranného léčení z ústavní na ambulantní podle § 99 odst. 5 tr. zákoníku, nelze odsouzenému tento dohled uložit.

     Roz. 15/13 – (viz § 56)

     Roz. 56/13 – (viz § 82)

     Roz. 73/13 – (viz § 38)

     Roz. 47/14 – Ochranné léčení podle § 99 odst. 1, věta druhá, a § 99 odst. 2 tr. zákoníku je možné na návrh státního zástupce uložit podle § 239 tr. ř. i v případě, že ve smyslu ustanovení § 159a tr. ř. došlo k odložení věci. Zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. není nezbytnou podmínkou pro uložení ochranného léčení.

     Roz. 36/15 – Pro uložení ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku musí být splněny společně obě podmínky v tomto ustanovení uvedené, a to jednak existence stavu vyvolaného duševní poruchou u pachatele trestného činu, jednak nebezpečnost jeho pobytu na svobodě (přiměřeně též rozhodnutí č. 5/2000 Sb. rozh. tr.). Obě tyto podmínky musejí být prokázány výsledky provedeného dokazování. Závěr o tom, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, musí vyplynout zejména z příslušného znaleckého posudku, neboť je to v každém jednotlivém případě znalec, kdo z odborného hlediska vymezí povahu a symptomy duševní poruchy a jí vyvolaný stav, avšak jedině soud na podkladě znaleckého zkoumání posuzuje odborné závěry znalce při následném rozhodování o tom, zda jde o duševní poruchu ve smyslu § 123 tr. zákoníku a zda jsou splněny všechny podmínky § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro uložení ochranného léčení, jakého druhu a v jaké formě.

     Roz. 31/16 – Zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení, které jsou uvedeny v § 99 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku, nelze navzájem nahrazovat. Negativní podmínka obsažená v § 99 odst. 2 písm. b) větě za středníkem tr. zákoníku, podle které soud ochranné léčení neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout, je naplněna zejména tehdy, když s ohledem na výsledky provedeného dokazování u pachatele nejsou objektivní ani subjektivní předpoklady pro výkon tohoto léčení. Závěr o tom, zda lze dosáhnout účelu ochranného léčení podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je nutné založit na přísné individualizaci tohoto druhu ochranného opatření ve vztahu ke konkrétní osobě pachatele.

Nesprávné posouzení zmíněné negativní podmínky zakládá existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř.

     Roz. 24/18 – Námitka, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení ústavního a mělo být uloženo ochranné léčení ambulantní, je podřaditelná pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť součástí rozhodnutí ve smyslu § 265a odst. 2 písm. e) tr. ř., jímž bylo uloženo ochranné léčení, je i stanovení jeho formy.

§ 100

Zabezpečovací detence

(1) Soud uloží zabezpečovací detenci v pří­padě uvedeném v § 47 odst. 2, nebo jestliže pachatel činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zločinu, není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti.

(2) Soud může uložit zabezpečovací detenci vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům i tehdy, jestliže

a)  pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti, nebo

b)  pachatel, který se oddává zneužívání návykové látky, znovu spáchal zločin, ač již byl pro zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta, a nelze očekávat, že by bylo možné dosáhnout ulože­ním ochranného léčení dostatečné ochrany společnosti, a to i s přihlédnutím k již projevenému postoji pachatele k ochran­nému léčení.

(3) Zabezpečovací detenci může soud uložit samostatně, při upuštění od potrestání, anebo i vedle trestu. Byla-li zabezpečovací detence uložena vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, vykoná se po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody. Byl-li uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v době výkonu zabezpečovací detence, její výkon se na dobu výkonu takového trestu odnětí svobody přerušuje. Po skončení výkonu trestu se pokračuje ve výkonu zabezpečovací detence.

(4) Zabezpečovací detence se vykonává v ústa­vu pro vý­kon zabezpečovací detence se zvláštní ostrahou a s léčeb­nými, psychologickými, vzdělávacími, pedagogickými, rehabilitačními a činnostními programy.

(5) Zabezpečovací detence potrvá, dokud to vyžaduje ochra­na společnosti. Soud nejméně jednou za dvanáct měsíců a u mladistvých jednou za šest měsíců přezkoumá, zda důvody pro její další pokračování ještě trvají.

(6) Zabezpečovací detenci může soud změnit dodatečně na ústavní ochranné léčení, pominou-li důvody, pro něž byla uložena, a jsou současně splněny podmínky pro ústavní ochranné léčení.

(7) Od výkonu zabezpečovací detence soud upustí, pominou-li před jejím započetím okolnosti, pro něž byla uložena.

komentář k § 100

Zabezpečovací detence je ochranným opatřením, jejímž hlavním úkolem je ochrana společnosti před pachateli, kteří spáchali trestnou činnost závažného charakteru, jejichž společenská nebezpečnost je vysoká a jejich duševní stav trvale či dočasně způsobil nebo způsobuje, že se takové závažné trestné činnosti dopouštějí. Navíc u těchto osob není téměř žádná, nebo jen velmi malá pravděpodobnost účinnosti ochranné léčby v běžných psychiatrických léčebnách. Základní podmínkou pro uložení zabezpečovací detence je její subsidiarita k ochrannému léčení. Soud uloží zabezpečovací detenci jen tehdy, nelze-li očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k relevantním okolnostem plnilo svůj účel, tj. vedlo k dostatečné ochraně společnosti. Při tom však podmínkou pro uložení zabezpečovací detence není předchozí uložení ochranného léčení a selhání pachatele při jeho předchozím výkonu. Zabezpečovací detence představuje tak krajní řešení, když jiná opatření nepřicházejí v úvahu a ochranu společnosti nelze zajistit jinými prostředky.

Zabezpečovací detenci uloží soud v případech, které jsou popsány v § 47 odst. 2, nebo pokud se bude jednat o pachatele činu jinak trestného, který by naplňoval znaky zločinu, který není pro nepříčetnost trestně odpovědný, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, a nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a účelu ochranného léčení vedlo k dostatečné ochraně společnosti.

Fakultativně tak může soud učinit vzhledem k osobě pachatele s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a jeho poměrům, jestliže pachatel spáchal zločin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, anebo pachatel se oddává zneužívání návykové látky, znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač již byl pro zvlášť závažný uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti zločin spáchaný pod vlivem návykové látky nebo v souvislosti s jejím zneužíváním odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody nejméně na dvě léta a nelze očekávat, že by bylo možné dosáhnout uložením ochranného léčení dostatečné ochrany společnosti, a to i s přihlédnutím k již projevenému postoji pachatele k ochrannému léčení. Zákon ve všech uvedených případech tedy stanoví jako základní podmínku uložení zabezpečovací detence subsidiaritu k ochrannému léčení. Ochrannou detenci lze také změnit v ústavní ochranné léčení a naopak (viz též § 99 odst. 5). Tím jsou vytvářeny též podmínky, aby výkon ochranného léčení, včetně ochranného léčení protialkoholního a proti závislosti na jiných návykových látkách, byl v praxi do budoucna úspěšnější. Zabezpečovací detenci může soud uložit samostatně, vedle trestu anebo při upuštění od potrestání. U zabezpečovací detence na rozdíl od ochranného léčení není její trvání omezeno, což je dáno nebezpečností pachatelů, kterým je ochranné léčení ukládáno“.

§  Z judikatury

     Roz. 19/14 – Za rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1 a 2 tr. ř. nelze považovat rozhodnutí o dalším trvání zabezpečovací detence podle § 100 odst. 5 tr. zákoníku, neboť nejde o rozhodnutí, jímž bylo uloženo ochranné opatření [§ 265a odst. 2 písm. e) tr. ř.], a proto proti němu není přípustné dovolání.

     Roz. 3/19 – Uložení zabezpečovací detence pachateli podle § 100 tr. zákoníku nebrání skutečnost, že je mu současně ukládán výjimečný trest odnětí svobody na doživotí podle § 54 tr. zákoníku.

§ 101

Zabrání věci

(1) Nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v § 70 odst. 2 písm. a), může soud uložit, že se taková věc zabírá,

a)  náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit,

b)  náleží-li pachateli, od jehož potrestání soud upustil, nebo

c)  ohrožuje-li bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, anebo hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu.

(2) Soud může uložit zabrání věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti nebo je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná, a pokud taková věc

a)  náleží pachateli, který byl odsouzen za trestný čin, ze kterého věc pochází,

b)  náleží pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit,

c)  náleží pachateli, od jehož potrestání soud upustil,

d)  náleží nepříčetné osobě, která spáchala čin jinak trestný,

e)  náleží jiné osobě, na kterou pachatel takovou věc převedl nebo která ji jinak nabyla, nebo

f)  je součástí majetku ve svěřenském fondu nebo obdobném zařízení (dále jen „svěřenský fond“) anebo v podílovém fondu.

(3) Drží-li pachatel nebo jiná osoba v rozporu s jiným právním předpisem věc uvedenou v od­stav­ci 1 nebo 2, ve vztahu k níž je možno uložit zabrání věci, uloží mu soud vždy toto ochranné opatření.

(4) Soud může místo zabrání věci uložit povinnost

a)  pozměnit věc tak, aby jí nebylo možné použít ke společensky nebezpečnému účelu,

b)  odstranit určité zařízení,

c)  odstranit její označení nebo provést její změnu, nebo

d)  omezit dispozice s věcí,

a stanoví k tomu přiměřenou lhůtu.

(5) Nebude-li povinnost stanovená podle odstavce 4 ve stanovené lhůtě splněna, rozhodne soud o zabrání věci.

komentář k § 101

Úpravou provedenou zákonem č. 55/2017 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, bylo do textu odstavce 1 za § 70 – vloženo „odst. 2 písm. a)“. Zákonem č. 55/2017 Sb., bylo toto ustanovení trestního zákoníku pozměněno v odstavci 2, kdy za zmíněný odstavec byl vložen nový odstavec, čímž došlo k posunu číslování následujících odstavců.

§  Z judikatury

     Roz. 16/66 – Z obsahu věty prvé ustanovení § 73 odst. 1 tr. zák. vyplývá, že předmětem zabrání může být výlučně jen taková věc, která je k spáchanému činu v některém ze vztahů, uvedených v § 55 odst. 1 písm. a) – d) tr. zák. a která by jinak mohla být prohlášena podle tohoto ustanovení za propadlou, kdyby byly splněny všechny podmínky, nezbytné k uložení trestu propadnutí věci.

     Roz. 58/90 – Předmětem zabrání věci podle § 73 odst. 1 tr. zák. může být jen hmotný nosič záznamu, například videokazeta s pornografickým záznamem, jehož obsah vyžaduje uložení tohoto ochranného opatření z důvodu tzv. jiného obdobného obecného zájmu [§ 73 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Zvukový, vizuální, resp. audiovizuální záznam zachycený na hmotném nosiči není samostatnou věcí ani příslušenstvím věci (hmotného nosiče).

Pokud nebyl hmotný nosič záznamu zabrán a vrací-li se jako doličná věc, které není v trestním řízení třeba (§ 80, 81 tr. ř.), nelze při rozhodování o vrácení věci stanovit, jak nakládat s jeho obsahem, například rozhodnout, že obsah záznamu bude před vrácením věci vymazán apod.

     Roz. 7/91

     Roz. 61/00 – Bezpečnost lidí nebo majetku ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. vyžaduje zabrání takových věcí, které jsou těmto zájmům samy o sobě nebezpečné tak, že tato nebezpečnost vychází přímo z jejich vlastností. Např. zakázané zbraně a střelivo, výbušniny, narkotika, jedy apod. Může také jít o věci jinak běžného použití, pokud však byly zvlášť přizpůsobeny k páchání určité trestné činnosti tak, aby ji významně usnadňovaly (např. nákladní automobil, který má vybudován zvláštní úkryt pro nelegální převážení osob přes hranice).

     Roz. 62/00 – I – Pouhé vědomí vlastníka o věci, že poskytuje svou věc jiné osobě ke spáchání trestného činu, nezakládá existenci obecného zájmu na zabrání věci ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák., ale podle okolností může odůvodnit některou z forem účasti vlastníka takové věci na trestném činu [např. účastenství v podobě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.]. Na druhé straně může soud vyslovit i zabrání věci použité ke spáchání trestného činu, jejímž vlastníkem je osoba, která s tímto trestním činem nemá nic společného a ani o něm neví, avšak jen vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obdobný obecný zájem.

     II – Je-li vlastníkem věci, o jejíž zabrání jde, cizí státní příslušník a věc se v době rozhodování o zabrání již nachází na území cizího státu, mají tyto okolnosti vliv jak na posuzování otázky, zda existuje obecný zájem na zabrání takové věci ve smyslu § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák., tak i na vykonatelnost případného rozhodnutí o zabrání této věci.

     Roz. 23/09 – V návrhu státního zástupce na zabrání věci podle § 73 tr. zák. musí být výslovně označena osoba, které se zabrání týká a která má mít postavení zúčastněné osoby, nebo je třeba uvést, že jde o osobu neznámou.

Zabrání věci podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. může být vysloveno nejen u věci, která sama o sobě nebo po provedených úpravách je schopna ohrozit bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě společnosti, ale i u jiných věcí, které sice samy nepředstavují takové ohrožení, pokud však ze zjištěných skutkových okolností vyplývá hrozba nebezpečí, že budou sloužit ke spáchání zvlášť závažných trestných činů.

     Roz. 67/13 – (viz § 70)

     Roz. 34/15 – II – Zákonná podmínka § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, že „jde o věc nebo jinou majetkovou hodnotu, u níž hrozí nebezpečí, že bude sloužit ke spáchání zločinu“ vyjadřuje obecný předpoklad, že tato věc nebo jiná majetková hodnota může být ke spáchání zločinu užita. Na možnost spáchání zločinu lze usuzovat z povahy, konkrétního určení a účelu věci nebo jiné majetkové hodnoty. Není proto v této souvislosti rozhodné, že pachatel byl uznán vinným přečinem, ale důležité je, že zabrané věci nebo jiné majetkové hodnoty mohou sloužit ke spáchání závažnější trestné činnosti zákonem posuzované jako zločin ve smyslu 14 odst. 2 tr. zákoníku. (pozn. majetková hodnota zrušena – viz § 70).

     Roz. 20/16 – Jestliže v hlavním líčení soud prvního stupně postupem podle § 230 odst. 2, nebo 3 tr. ř. nevyhradí rozhodnutí o ochranném opatření (např. o návrhu státního zástupce na uložení zabrání věci) veřejnému zasedání, není součástí jeho rozhodnutí (rozsudku) negativní výrok, tj. že se ochranné opatření neukládá, eventuálně že se zamítá návrh státního zástupce na jeho uložení. V odůvodnění rozhodnutí však stručně vysvětlí úvahy, které jej vedly k nevyhovění návrhu na uložení ochranného opatření. Jiná situace nastane v případě, kdy soud v hlavním líčení podle § 230 odst. 2 nebo 3 tr. ř. vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání, pak po skončení dokazování ve veřejném zasedání je povinen učinit i případný negativní výrok, tj. že se ochranné opatření neukládá, nebo že se návrh státního zástupce na jeho uložení zamítá, nejsou-li splněny podmínky pro jeho uložení.

     Roz. 28/21 – III – O zabrání věci podle § 101 tr. zákoníku konkrétní osobě odlišné od obviněného zásadně není možno rozhodnout, pokud jí nebylo přiznáno postavení zúčastněné osoby, dáno poučení a umožněno uplatnění jejích práv podle § 42 odst. 1, 2 tr. ř., zejména vyjádřit se k možnému rozhodnutí o zabrání věci před jeho učiněním.

     Roz. 57/21 – II – Podle § 101 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku nelze uložit ochranné opatření zabrání věci zásadně takové osobě, která nabyla věc, jež by jinak mohla být zabrána, v dobré víře.

§ 102

Zabrání náhradní hodnoty

Jestliže ten, komu by mohla být zabrána věc podle § 101 odst. 1 nebo 2, ji před rozhodnutím o zabrání zničí, poškodí nebo jinak znehodnotí, zcizí, učiní neupotřebitelnou, odstraní nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, nebo jinak její zabrání zmaří, anebo jestliže zmaří trest propadnutí věci jednáním porušujícím zákaz podle § 70 odst. 5, popřípadě zmaří zabrání věci jednáním porušujícím zákaz podle § 104 odst. 2, může mu soud uložit zabrání náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci. Hodnotu věci, jejíž zabrání mohl soud uložit, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.

§ 102a

Zabrání části majetku

(1) Soud může uložit zabrání části majetku pachateli, který byl uznán vinným úmyslným trestným činem, na který trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně čtyři léta, nebo trestným činem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií (§ 192), neoprávněného přístupu k počítačovému systému a neoprávněného zásahu do počítačového sys­tému nebo nosiče informací (§ 230), opatření a přechovávání přístupového zařízení a hesla k počítačovému systému a jiných takových dat (§ 231), pletich při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži (§ 257), pletich při veřejné dražbě (§ 258), nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 2 až 4, šíření toxikomanie (§ 287), podplacení (§ 332) nebo nepřímého úplatkářství (§ 333), pokud pachatel takovým trestným činem pro sebe nebo pro jiného získal nebo se snažil získat majetkový prospěch a soud má za to, že určitá část jeho majetku pochází z trestné činnosti vzhledem k tomu, že hodnota majetku, který pachatel nabyl nebo převedl na jinou osobu nebo do majetku ve svěřenském fondu v době nejdéle 5 let před spácháním takového trestného činu, v době jeho páchání nebo po jeho spáchání, je v hrubém nepoměru k příjmům pachatele nabytým v souladu se zákonem nebo byly zjištěny jiné skutečnosti odůvodňující takový závěr.

(2) Soud může uložit zabrání části majetku ve vztahu k věci, která by jinak mohla být zabrána podle odstavce 1, pokud pachatel takovou věc

a)  převedl na jinou osobu bezplatně nebo za nápadně výhodných podmínek a tato osoba věděla nebo mohla a měla vědět, že na ni takovou věc převedl z toho důvodu, aby se vyhnul jejímu zabrání, nebo že taková věc byla získána v rozporu se zákonem,

b)  převedl na osobu blízkou,

c)  převedl na právnickou osobu, ve které má sám nebo ve spojení s osobami blízkými většinovou majetkovou účast, většinový podíl na hlasovacích právech nebo rozhodující vliv na řízení, a takovou věc pachatel bezplatně nebo za nápadně výhodných podmínek ­užívá,

d)  převedl do majetku ve svěřenském fondu, nebo

e)  nabyl do společného jmění manželů.

(3) Soud při určení části majetku, jejíž zabrání ukládá, stanoví konkrétní věci podléhající zabrání. Pokud byl zjištěn hrubý nepoměr mezi hodnotou majetku a příjmy pachatele nabytými v souladu se zákonem ve sledovaném období, může takto určit jakékoli věci pachatele v hodnotě až do výše zjištěného hrubého nepoměru.

(4) Není-li známo, kde se věci, které by mohly být zabrány, nacházejí, nebo jejich zabrání není vhodné zejména s ohledem na práva třetích osob, anebo jestliže ten, komu mohla být věc zabrána, ji před rozhodnutím o zabrání zničí, poškodí, zcizí, nebo její zabrání jinak zmaří, může soud uložit zabrání náhradní hodnoty, včetně peněžité částky, až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci. Hodnotu věci, jejíž zabrání mohl soud uložit, soud stanoví na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku.

(5) Zabrání postihuje i plody a užitky věci, které náležejí osobě, jíž se taková věc zabírá. Zabrání se nevztahuje na věci, jichž je nezbytně třeba k uspokojení životních potřeb osoby, které se zabírá část majetku, nebo osob, o jejichž výživu nebo výchovu je tato osoba podle zákona povinna pečovat.

komentář k § 102a

Jedná se o ustanovení, které bylo do trestního zákoníku včleněno zákonem č. 55/2017 Sb. Jak uvádí k uvedenému ustanovení trestního zákoníku důvodová zpráva, je hlavním cílem navrhované úpravy zajisti implementaci směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii s tí, že navrhovaná právní úprava může mít dopady na podnikatelské prostředí, pokud jde o navržené doplnění trestních sankcí umožňujících odčerpání majetku pravděpodobně nelegálního původu, vzhledem k tomu, že však účelem takové sankce je odčerpat nelegální prospěch, jde o úpravu, která je ve veřejném zájmu a slouží k ochraně společnosti před dalším pácháním trestné činnosti a zlepšuje i kvalitu podnikatelského prostředí.

§ 103

Zabrání spisů a zařízení

(1) Spis nebo spisy s takovým obsahem, jejichž úmyslné rozšiřování při znalosti jejich obsahu by naplňovalo znaky některého trestného činu podle trestního zákona, se podle § 101 odst. 1 zaberou, jestliže nejméně jeden kus spisu byl již šířen, k šíření určen nebo připravován. Současně se zabere i zařízení použité nebo určené ke zhotovení takových spisů, zejména tiskárna, deska, forma, sazba, štoček, negativ, matrice, počítačový program nebo kopírovací zařízení; ustanovení § 101 odst. 4 a 5 se užijí ­obdobně.

(2) Zabrání se vztahuje jen na kus nebo kusy spisu, které jsou v držení osob spolupůsobících při jejich rozšiřování nebo při jejich přípravě k rozšiřování, nebo byly zveřejněny vystavením, plakátováním, předváděním nebo jiným obdobným způsobem, anebo při zásilkovém rozšiřování ještě nebyly doručeny příjemci.

(3) Zabrání spisu nebo spisů podle odstavců 1 a 2 se přiměřeně užije i v případě, kdy jejich úmyslným rozšiřováním při znalosti jejich obsahu by mohl být spáchán některý trestný čin v případě, že se vyskytnou další okolnosti, které však nebyly v posuzovaném případě naplněny, a za­brání spisu nebo spisů je zároveň nutné, aby se zamezilo jejich nezákonnému rozšiřování.

§ 104

Účinek zabrání

(1) Zabraná věc, zabraná část majetku, zabraná náhradní hodnota, zabraný spis nebo zařízení připadá státu; zástavní práva k nim nezanikají.

(2) Ustanovení § 70 odst. 5 se přiměřeně užije pro uložení zabrání věci, zabrání části majetku a pro uložení povinnosti podle § 101 odst. 4; zákaz zcizení zde platí až do splnění povinnosti podle § 101 odst. 4, a nebyla-li tato povinnost splněna, až do právní moci rozhodnutí o zabrání věci (§ 101 odst. 5).

komentář k § 104

Ustanovení § 102 až § 103 tr. zák. srovnej s dřívější úpravou provedenou v § 73a, § 73b trest. zák. Také těchto ustanovení se dotkly drobné změny provedené zákonem č. 55/2017 Sb., které jsou však již součástí vydaného textu, reagující zejména na nově zavedený pojem „zabrání části majetku“ (viz komentář k § 102a).

HLAVA VI

ZAHLAZENÍ ODSOUZENÍ

§ 105

Podmínky zahlazení odsouzení

(1) Soud zahladí odsouzení, vedl-li odsouzený po výkonu nebo prominutí trestu anebo po promlčení jeho výkonu řádný život nepřetržitě po dobu nejméně

a)  patnácti let, jde-li o odsouzení k výjimečnému trestu,

b)  deseti let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu pět let,

c)  pěti let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody převyšujícímu jeden rok,

d)  tří let, jde-li o odsouzení k trestu odnětí svobody nepřevyšujícímu jeden rok nebo k trestu vyhoštění,

e)  jednoho roku, jde-li o odsouzení k trestu domácího vězení, k trestu propadnutí majetku, k trestu propadnutí věci, k trestu zákazu pobytu, k trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce nebo k peněžitému trestu za zvlášť závažný zločin.

(2) Jde-li o odsouzení k ztrátě čestných titulů nebo vyznamenání nebo k ztrátě vojenské hodnosti, řídí se doba uvedená v odstav­ci 1 podle délky trestu odnětí svobody, vedle něhož byl uvedený trest uložen.

(3) Jestliže odsouzený prokázal po výkonu nebo prominutí trestu anebo promlčení jeho výkonu svým velmi dobrým chováním, že se napravil, může soud s přihlédnutím k zájmům chráněným trestním zákonem zahladit odsouzení na žádost odsouzeného nebo toho, kdo je oprávněn nabídnout záruku za dovršení nápravy odsouzeného, i před uplynutím doby uvedené v odstavci 1.

(4) Doba uvedená v odstavci 1 se v případě, že se u podmíněně propuštěného má za to, že trest byl vykonán dnem, kdy odsouzený byl podmíněně propuštěn, řídí délkou skutečného výkonu trestu; v případě, že trest byl zmírněn rozhodnutím prezidenta České republiky, řídí se délkou trestu takto zmírněného.

(5) Bylo-li pachateli uloženo více trestů vedle sebe, nelze odsouzení zahladit, pokud neuplyne doba pro zahlazení toho trestu, k jehož zahlazení tento zákon stanoví dobu nejdelší.

(6) Ustanovení odstavce 5 se užije přiměřeně též na případ, kdy pachateli bylo uloženo vedle sebe více trestů, u kterých může podle tohoto zákona nastat účinek, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

(7) I v případě, že uplynula doba uvedená v odstavci 1, odsouzení nelze zahladit, nebylo-li dosud vykonáno nebo jinak ukončeno uložené ochranné opatření; toto ustanovení se přiměřeně použije i tam, kde trestní zákon stanoví, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen.

komentář k § 105 (hlava VI)

Také toto ustanovení je do značné míry převzato z předchozí právní úpravy, a to § 69 a § 70 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 21/65 – Zahlazení odsouzení, na něž se vztahuje podmínka uložená amnestií prezidenta republiky nebo individuální milostí, nelze povolit, pokud lhůta stanovená v této podmínce neuplynula, a to ze žádného důvodu uvedeného v § 69 tr. zák.

     Roz. 35/68 – Při zkoumání podmínek pro zahlazení odsouzení podle § 69 odst. 1 tr. zák. lze mít u podmíněně propuštěného za to, že začala běžet lhůta pro zahlazení dnem, kdy byl podmíněně propuštěn, až tehdy, když soud vyslovil, že se odsouzený osvědčil, příp. až po roce od uplynutí zkušební doby, neučinil-li soud bez viny odsouzeného do této doby rozhodnutí podle § 64 odst. 1 tr. zák.

Totéž platí i pro případ, že o zahlazení odsouzení před uplynutím doby uvedené v § 69 odst. 1 tr. zák. požádala společenská organizace nebo odsouzený (§ 69 odst. 3 tr. zák.).

     Roz. 35/83 – Zahladiť možno len celé odsúdenie, nie iba jeho časť, vzťahujúcu sa na niektorý z viacerých trestov, uložených popri sebe (§ 70 ods. 2, 3 Tr. zák.).

Ustanovenie § 70 ods. 2, 3 Tr. zák. sa použijú primerane aj v prípade, keď bolo páchateľovi uložených viac trestov popri sebe, z ktorých niektoré sa zahládzajú výrokom súdu, iné zo zákona.

     Roz. 14/01 – V řízení o zahlazení odsouzení je soud vázán pravomocným rozhodnutím o účasti odsouzeného na amnestii prezidenta republiky, kterou mu byl prominut trest s účinkem, že se na něho hledí, jako by odsouzen nebyl, neboť nejde o posouzení viny ve smyslu § 9 odst. 1, in fine tr. ř.

I když k takovému odsouzení nelze přihlížet jako k formální právní skutečnosti, ještě to nebrání soudu, aby se v řízení o zahlazení v rámci hodnocení způsobu života odsouzeného zabýval i tou skutečností, že ve lhůtách uvedených v ustanovení § 69 odst. 1 tr. zák. se dopustil jednání, které je neslučitelné s vedením řádného života.

     Roz. 60/06 – Doba stanovená k zahlazení odsouzení, pokud se odvíjí od trestu odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zák., začne běžet ode dne skončení výkonu tohoto trestu i v případě, že po vykonání trestu odnětí svobody započne odsouzený vykonávat trest zákazu činnosti uložený stejným odsuzujícím rozhodnutím. S ohledem na ustanovení § 70 odst. 2, 3 tr. zák. však nelze rozhodnout o zahlazení odsouzení dříve, než nastanou ohledně trestu zákazu činnosti okolnosti předpokládané v ustanovení § 50 odst. 2 tr. zák.

§ 106

Účinky zahlazení

Bylo-li odsouzení zahlazeno, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen.

komentář k § 106

Účelem zahlazení odsouzení je umožnit pachateli, aby při splnění určitých podmínek byly odstraněny nepříznivé důsledky jeho odsouzení, které přetrvávají i po výkonu trestu a které by mohly ztěžovat uplatnění takové osoby v dalším životě. Zahlazení odsouzení má také výchovný charakter, neboť stanovením podmínek zahlazení je odsouzený pobízen k tomu, aby vedl řádný život.

HLAVA VII

ZVLÁŠTNÍ USTANOVENÍ O NĚKTERÝCH PACHATELÍCH

komentář (hlava VII)

Jedná se o ustanovení § 107 až 109 tr. zák. Vzhledem k tomu, že se předchozí právní úprava v praxi osvědčila, vychází úprava ze stejných zásad jako trest. zákon.

§ 107

Pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny

(1) Pachatelem trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 129) je ten, kdo spáchal úmyslný trestný čin jako člen organizované zločinecké skupiny, nebo ten, kdo takový čin spáchal vědomě se členem organizované zločinecké skupiny anebo v úmyslu organizované zločinecké skupině napomáhat.

(2) Skutečnost, že pachatel se trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny nebo ve spojení s orga­nizovanou skupinou, nebrání tomu, aby za splnění podmínek stanovených tímto zákonem byl současně postižen jako pachatel trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny.

§ 108

Ukládání trestu odnětí svobody
pachateli trestného činu
spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny

(1) Horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené v trestním zákoně se u pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny zvyšuje o jednu třetinu. Takovému pachateli soud uloží trest odnětí svobody v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody, nejsou-li zároveň splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58.

(2) Horní hranice trestní sazby trestu odnětí svobody může po zvýšení podle odstavce 1 převyšovat dvacet let. Při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet až do třiceti let nesmí horní hranice převyšovat třicet let.

komentář k § 108

Tato úprava vychází ze stejných zásad jako předchozí úprava vymezená v § 43 a 44 trest. zák. Pojem „organizované zločinecké skupiny“ je vymezen v § 129 tr. zák.

§ 109

Mladiství

Trestní odpovědnost mladistvých a sankce jim ukládané upravuje zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Pokud zákon o soudnictví ve věcech mládeže nestanoví jinak, postupuje se podle tohoto zákona.

komentář k § 109

Z důvodové zprávy vyplývá, že „v souladu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních dokumentů byl již vytvořen ucelený systém hmotněprávních a procesních institutů zajišťujících uplatnění adekvátních právních následků pro pachatele trestné činnosti z řad mládeže“.

„Hmotněprávní i procesní úprava společenské reakce na kriminalitu mládeže je provedena v samostatném kodexu tvořícím trestní právo mládeže, který byl již schválen Parlamentem České republiky – zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), proto trestní zákoník v § 109 na tento zvláštní zákon odkazuje“.

HLAVA VIII

VÝKLADOVÁ USTANOVENÍ

komentář (hlava VIII)

Jde o ustanovení, která vysvětlují podstatu některých základních pojmů, které jsou používány v trestním zákoníku jak v obecné, tak i zvláštní části. Zákonem č. 130/2022 Sb., byl do výčtu základních pojmů vložen také pojem „počítačový systém“, a to s odkazem na § 136a.

§ 110

Trestní zákon

Trestním zákonem se rozumí tento zákon a podle povahy věci i zákon o soudnictví ve věcech mládeže a zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.

§ 111

K pojmu trestného činu

Trestným činem se rozumí jen čin soudně trestný, a pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, též příprava k trestnému činu, pokus trestného činu, organizátorství, návod a pomoc.

§ 112

Opomenutí

Jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo vyplývala-li taková jeho zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání anebo k němuž byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen.

komentář k § 112

Jedná se o ustanovení, které je přesnějším zněním než dřívější ustanovení § 89 odst. 2 trest. zák. Zvláštní povinnost konat, jejíž opomenutí zakládá odpovědnost za následek, je třeba odlišovat od obecné povinnosti konat. Porušení obecné povinnosti nezakládá trestní odpovědnost za následek tím způsobený, i kdyby jej povinný zamýšlel svým opomenutím způsobit, ale povinný odpovídá pouze za porušení příslušné obecné povinnosti.

§  Z judikatury

     Roz. 16/84 – Druh matky dítěte nemá právní povinnost uloženou zákonem pečovat o dítě družky, jejíž opomenutí by mohlo zakládat trestní odpovědnost za trestněprávně relevantní následek způsobený zanedbáním péče (§ 89 odst. 2 tr. zák.). Taková povinnost by mu mohla vzniknout jen na základě dohody s matkou, a to i konkludentní, popř. na základě jeho předchozího nebezpečného jednání, jehož následky by byl povinen odvrátit nebo jim předejít. Není-li tu takový vztah, nelze činit druha matky odpovědným za smrt dítěte, která nastala v důsledku opomenutí poskytnout dítěti potřebnou péči a zajistit mu lékařskou pomoc. V takovém případě může být druh odpovědný jen za úmyslné opomenutí obecné povinnosti poskytnout dítěti potřebnou pomoc ve smyslu § 207 odst. 1 tr. zák., kterou má každý.

     Roz. 7/88 – I – Opomenutí je jen tehdy postaveno na roveň konání (§ 89 odst. 2 tr. zák.), jestliže někdo nevykonal to, co bylo jeho právní povinností. Nestačí porušení povinnosti vyplývající pouze z morálních pravidel.

     Roz. 37/98 – I – Trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 tr. zák. lze spáchat z hlediska jednání jako znaku objektivní stránky jeho skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím ve smyslu ustanovení § 89 odst. 2 tr. zák. Např. opomenutím lékaře, záležejícím v nedostatečném vyšetření poškozeného, který zemřel na následky zranění, jež v důsledku tohoto pochybení v poskytnuté péči nebylo zjištěno a léčeno.

II – Jestliže lékař při výkonu služby neposkytne osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, připadá jeho trestní odpovědnost za trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. v úvahu pouze tehdy, jestliže z jeho opomenutí (§ 89 odst. 2 tr. zák.) zaviněně nevznikly žádné následky na životě nebo na zdraví po škozeného. Pokud vznikly, je takový pachatel trestně odpovědný v závislosti na formě zavinění podle ustanovení o poruchových trestných činech proti životu a zdraví uvedených v § 219 až § 224 tr. zák.

     Roz. 45/10 – Jestliže pachatel nikoli úmyslně způsobí požár nebo přispěje k jeho vzniku, lze na něm požadovat, aby odstranil nebezpečí, které z jeho jednání nastalo pro lidi nebo cizí majetek. Pokud to úmyslně neučiní, je třeba na opomenutí tohoto konání pohlížet jako na úmyslné jednání ve smyslu § 179 odst. 1 alinea druhá tr. zák., neboť jde o opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§ 89 odst. 2 tr. zák.).

     Roz. 7/17 – Objektem přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku je především zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci, aby mohly náležitě zjistit existenci majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného obdobného řízení (např. daňového). Objektivní stránku tohoto přečinu lze naplnit odmítnutím splnění zákonné povinnosti učinit prohlášení o majetku, vyhýbáním se splnění této povinnosti nebo uvedením nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v takovém prohlášení. Odmítnutím se v tomto smyslu pak rozumí nejen výslovné odepření učinit prohlášení o majetku, ale též jednání spočívající v pouhé nečinnosti pachatele, který po doručení výzvy k učinění prohlášení o majetku neuvede příslušnému orgánu veřejné moci žádné údaje o svém majetku nebo majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat.

Ke vzniku trestní odpovědnosti za citovaný přečin se nevyžaduje opakovaná výzva či jakákoli další aktivita ze strany příslušného orgánu veřejné moci.

§ 113

K pojmu pachatele

Pachatelem se rozumí, nevyplývá-li z jednotlivého ustanovení trestního zákona něco jiného, i spolupachatel a účastník.

§ 114

Konkrétní a speciální subjekt

(1) Jestliže k spáchání trestného činu trestní zákon vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, může být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení. Pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu vojenského podle hlavy dvanácté zvláštní části tohoto zákona může být jen voják.

(2) Jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Tohoto ustanovení se užije i tehdy,

a)  jestliže k jednání pachatele došlo před vznikem právnické osoby,

b)  jestliže právnická osoba vznikla, ale soud rozhodl o neplatnosti právnické osoby, nebo

c)  je-li právní úkon, který měl založit oprávnění k jednání za právnickou osobu, neplatný nebo neúčinný.

(3) Organizátorem, návodcem nebo pomocníkem trestného činu uvedeného v odstavcích 1 a 2 může být i osoba, která nemá vlastnost, způsobilost nebo postavení tam vyžadované.

(4) Kde se v tomto zákoně mluví o vojáku, rozumí se jím

a)  voják v činné službě,

b)  voják mimo činnou službu, je-li ve služebním stejnokroji,

c)  příslušník bezpečnostního sboru u trestných činů neuposlechnutí rozkazu (§ 375), neuposlechnutí rozkazu z nedbalosti (§ 376), urážka mezi vojáky (§ 378), urážka mezi vojáky násilím nebo pohrůžkou násilí (§ 379), urážka vojáka stejné hodnosti násilím nebo pohrůžkou násilí (§ 380), násilí vůči nadřízenému (§ 381), porušení povinnosti strážní služby (§ 389), porušení povinnosti dozorčí nebo jiné ­služby (§ 390) a založení, podpora a pro­pagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka podle § 403 odst. 2 písm. c), nebo

d)  válečný zajatec.

(5) Kde se v tomto zákoně mluví o vojenské službě nebo o vojenské povinnosti, rozumí se tím služba nebo povinnost osob uvedených v odstavci 4.

komentář k § 114

Ustanovení o konkrétním a speciálním subjektu odpovídá svým zněním dřívějšímu ustanovení § 90 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 51/05 – Jednatele společnosti s ručením omezeným lze činit trestně odpovědným za úmyslné neodvedení povinných zákonných plateb za zaměstnance této společnosti ve smyslu § 147 odst. 1 tr. zák. jen ve vztahu k těm z uvedených plateb, které měly být odvedeny v době jeho výkonu funkce jednatele. Byl-li jednatel z této funkce odvolán rozhodnutím valné hromady, dnem uvedeným v tomto rozhodnutí mu zanikla povinnost odvádět zákonné platby, nevyplývá-li tato povinnost z jeho jiného postavení ve společnosti. Zápis rozhodnutí valné hromady o odvolání jednatele do obchodního rejstříku má jen deklaratorní význam.

     Roz. 50/15 – Vyžaduje-li zákon konkrétní nebo speciální subjekt (ve smyslu ustanovení § 114 odst. 1, § 229 tr. zákoníku), stačí k trestní odpovědnosti fyzické osoby, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem tato fyzická osoba jednala (§ 114 odst. 2 tr. zákoníku).

Okolnost, že právnická osoba nemůže být trestně odpovědná za některý z trestných činů se zúženým okruhem subjektů s ohledem na ustanovení § 7 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, neznamená, že nemůže být trestně odpovědná fyzická osoba jednající za tuto právnickou osobu. Argument, že fyzická osoba je jen obecným subjektem trestného činu se zúženým okruhem subjektů (pachatelů), za který právnická osoba sama trestně neodpovídá, v této souvislosti neobstojí.

     Roz. 1/19 – I – Ustanovení § 256 tr. zákoníku o trestném činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě není normou s blanketní, ani s odkazovací skutkovou podstatou, neboť se nedovolává ani obecně, ani konkrétně mimotrestního předpisu, který by bylo třeba užít nebo jehož porušením je podmíněna trestní odpovědnost. Tento trestný čin lze spáchat i v souvislosti se zadáváním veřejné zakázky malého rozsahu, u níž se nemusí konat zadávací řízení podle zákona o veřejných zakázkách.

II – Ustanovení § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obsahuje alternativně více znaků vyjadřujících zvláštní postavení pachatele, které podmiňují použití vyšší trestní sazby a spočívají v tom, že pachatel spáchá čin uvedený v § 256 odst. 1 tr. zákoníku jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen organizované skupiny. I když zde není výslovně uveden „zadavatel veřejné zakázky“, lze ho považovat za speciální případ „vyhlašovatele veřejné soutěže“. Je-li vyhlašovatelem veřejné soutěže právnická osoba (např. územní samosprávný celek), uplatní se institut tzv. jednání za jiného ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, tedy postačí, že takové postavení má tato právnická osoba, jejímž jménem pachatel jedná.

III – Trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku je tzv. nepravým zvláštním deliktem ve smyslu třídění trestných činů podle osoby pachatele. Jde totiž o takový delikt, u něhož trestní zákoník stanoví zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost pachatele v ustanovení § 256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pouze jako tzv. okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy okolnost zvlášť přitěžující, ovšem základní skutkovou podstatu podle § 256 odst. 1 tr. zákoníku může naplnit kdokoliv. U nepravých zvláštních deliktů je spolupachatelství přípustné, přičemž přísněji bude postižen pouze ten ze spolupachatelů, který naplnil uvedenou okolnost zvlášť přitěžující a u něhož je dána příslušná zvláštní vlastnost, postavení či způsobilost, takže je konkrétním či speciálním subjektem ve smyslu § 114 tr. zákoníku.

Přísnější trestní postih podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se uplatní jen u toho ze spolupachatelů, který byl např. vyhlašovatelem veřejné soutěže. To ovšem nevylučuje, aby i další pachatel, který není vyhlašovatelem veřejné soutěže, mohl jako spolupachatel zjednat (spolu s ostatními pachateli) výhodu při zadání veřejné zakázky. Zákon v ustanovení § 256 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje žádné zvláštní postavení, vlastnost či způsobilost pachatele, tudíž se tohoto trestného činu jako spolupachatel může dopustit i tzv. extraneus, který není zadavatelem veřejné zakázky či vyhlašovatelem veřejné soutěže, resp. žádným jiným způsobem (např. jako člen hodnotící komise) se nepodílí na výběru uchazeče o veřejnou zakázku či soutěžitele, ani na následném zadání veřejné zakázky. Proto i zjednání výhody v součinnosti se zadavatelem veřejné zakázky je třeba považovat za spolupachatelství (§ 23 tr. zákoníku) na daném trestném činu, neboť takový spolupachatel svým jednáním přímo naplňuje znaky uvedeného trestného činu.

     Roz. 48/19 – Pachatelem přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku může být kterákoli fyzická (nebo i právnická) osoba, která má ve své dispozici příslušné účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady, a nevyžaduje se její zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku. Může to být i osoba, jež je na podkladě smluvního vztahu s určitou účetní jednotkou povinna vést a zpracovávat její účetnictví. Pachatelem tohoto přečinu tedy může být i statutární orgán nebo člen statutárního orgánu obchodní společnosti, která zpracovává účetnictví jiné účetní jednotky, pokud úmyslně odmítl předat jí účetní doklady a znemožnil podání daňového přiznání této účetní jednotky a vyměření daně finančním úřadem. Účetní doklady nemohou být předmětem zadržovacího práva, jímž by měl být zajištěn závazek mezi účetní jednotkou a tím, kdo vede a zpracovává její účetnictví.

     Roz. 36/20 – Ustanovení § 114 odst. 2 tr. zákoníku výslovně nestanoví, z jakého právního titulu jedná pachatel, který je fyzickou osobou, jménem právnické osoby v případě, kdy se ke spáchání určitého trestného činu vyžaduje konkrétní nebo speciální subjekt. Podle citovaného ustanovení není nutný určitý, formálně dokonalý právní titul, na jehož základě by fyzická osoba byla oprávněna jednat jménem právnické osoby, a nerozlišuje se zde ani mezi zákonným zastoupením (např. statutárním orgánem) právnické osoby a jejím zastoupením smluvním, jakým je např. udělení plné moci statutárním orgánem, udělení prokury, pověření zaměstnance, sjednání smlouvy o obchodním zastoupení či jiné smlouvy příkazního typu apod. Proto závisí na posouzení všech okolností každého případu, zda a nakolik určitá fyzická osoba, která neměla specifický, formálně dokonalý právní titul k jednání jménem právnické osoby, takto skutečně jednala se všemi důsledky z toho plynoucími pro právnickou osobu a zda ji reálně zavazovala, či nikoli.

§ 115

Svémocné vzdálení

Svémocně se vzdaluje, kdo

a)  nenastoupí v určeném čase k výkonu služby,

b)  se vzdálí bez dovolení z výkonu služby,

c)  je odloučen za bojové situace od místa výkonu služby a po pominutí příčiny odloučení se nepřihlásí kterémukoli nadřízenému nebo jinému vojenskému útvaru, a to i v případě návratu ze zajetí nebo po osvobození ze zajetí.

§ 116

Pokračování v trestném činu

Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a sou­vislostí v předmětu útoku.

komentář k § 116

Toto ustanovení lze svým obsahem srovnat s dřívějším zněním § 89 odst. 3 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 29/77 – I – Při pokračování v trestném činu jde o uskutečňování společného zločinného záměru jednáním, které stále nově naplňuje skutkovou podstatu téhož trestného činu a kde jednotlivé útoky jsou charakterizovány stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí.

Pro splnění podmínky stejnorodosti provedení se nevyžaduje úplná totožnost způsobu spáchání jednotlivých útoků, přičemž tuto podmínku je třeba vykládat v souvislosti s obsahem společného záměru. Jde o stejnorodý způsob provedení trestného činu, jestliže zaměstnanec benzínové čerpací stanice zpronevěřuje tržbu za odprodané pohonné hmoty. Skutečnost, že zpronevěru zakrývá různým způsobem, nezbavuje způsob provedení jednotlivých útoků charakteru stejnorodosti, když jinak podstata jednání (zpronevěra) i ostatní objektivní okolnosti (předmět útoku, poškozený, místo činu apod.) jsou stejné.

     Roz. 42/79 – III – Pokračování je uskutečňování společného (jednotného) záměru jednáním, které stále znovu naplňuje skutkovou podstatu téhož trestného činu a kde jednotlivé útoky jsou charakterizovány stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí.

Nevyžaduje se místní souvislost jednotlivých útoků. Není na překážku, jestliže jednotlivé útoky naplňují znaky různých forem trestného činu, ani to, že některé byly dokonány, jiné zůstaly ve stádiu pokusu. Překážkou není ani to, že některé útoky naplňují základní a jiné kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu.

     Roz. 28/05 – Jestliže je trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. spáchán opakovaným nesplněním některé z těchto zákonných platebních povinností, pak za splnění dalších subjektivních a objektivních souvislostí vyžadovaných ustanovením § 89 odst. 3 tr. zák. lze takové omisivní jednání posoudit jako pokračující trestný čin spáchaný více dílčími útoky, jež spočívají v jednotlivých případech nesplnění zákonné platební povinnosti.

Protože z hlediska objektivní stránky není podstatou trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. jednání, kterým pachatel udržuje protiprávní stav, popřípadě jednání spočívající ve vyvolání protiprávního stavu a v jeho udržování, nelze tento trestný čin pokládat za trestný čin trvající.

     Roz. 6/08 – (viz § 283)

     Roz. 27/08 – (viz § 2)

     Roz. 56/08 – II – Pokračování v trestném činu (§ 89 odst. 3 tr. zák.) je vyloučeno, jestliže některé dílčí útoky jsou spáchány ve formě pachatelství (spolupachatelství) a některé ve formě účastenství, protože u účastenství naplnil organizátor, návodce nebo pomocník jinou skutkovou podstatu trestného činu (srov. č. 22/1990 Sb. rozh. tr.).

     Roz. 5/09 – (viz § 206)

     Roz. 49/09 – II – Účast osoby ve formě pomoci ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. na pojistných podvodech různých pachatelů nelze posuzovat jako jeden pokračující trestný čin spáchaný v podobě účastenství na trestných činech pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. těchto (hlavních) pachatelů, byť by jinak byly splněny podmínky pokračování vyplývající z ustanovení § 89 odst. 3 tr. zák. (srov. rozhodnutí pod č. 61/1994 Sb. rozh. tr.), nýbrž jako několikanásobné účastenství (několikanásobnou pomoc).

Proto ani z hlediska naplnění zákonných znaků vztahujících se k výši škody způsobené trestným činem pojistného podvodu (např. škody nikoliv malé podle § 250a odst. 3 tr. zák.) nelze u pomocníka sčítat škody způsobené v jednotlivých případech jeho účastenství na pojistných podvodech různých pachatelů, ale výši způsobené škody je u něj třeba posuzovat odděleně ve vztahu ke každému pachateli, jemuž pomáhal.

Jestliže však pomocník takto jednal vždy v postavení veřejného činitele (např. jako policista) a uvedeným způsobem v rozporu se zákonem vykonával svou pravomoc v úmyslu způsobit jinému škodu, pak při splnění podmínek uvedených v § 89 odst. 3 tr. zák. lze jeho skutek současně (v jednočinném souběhu s několikanásobným účastenstvím) posoudit jako jeden pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Pro naplnění zákonného znaku spočívajícího v tom, že veřejný činitel tímto činem způsobil značnou škodu ve smyslu § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák., se pak sčítají částky škody způsobené všemi jeho dílčími útoky.

     Roz. 52/10 – I – (viz § 24)

     Roz. 43/11 – I – U pokračování v trestném činu není mnohost útoků znakem skutkové podstaty, ale je formou provedení konkrétního trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 57/2007 Sb. rozh. tr.).

Jestliže se pachatel dopouštěl trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. tím, že po delší dobu (např. několika let) na svém pracovišti průběžně prodával svěřené telefonní karty za účelem vlastního obohacení, přičemž toto jeho souvislé jednání není možno rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, nejde o pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., byť jsou naplněny některé jeho znaky (např. jednotný záměr, stejný způsob provedení, časová souvislost). Jde o jediný skutek jak z hlediska trestního práva hmotného, tak z hlediska trestního práva procesního.⁾

Pokud se čin neskládá z jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., nelze o části jediného tohoto skutku rozhodnout zprošťujícím výrokem podle § 226 tr. ř. Taková část žalovaného jednání se pak neuvede v popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku (jen se z něj tzv. vypustí).

     Roz. 11/12 – (viz § 34)

     Roz. 18/13 – U pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku je třeba posuzovat splnění zákonných předpokladů pro dobrovolné upuštění od přípravy podle § 20 odst. 3 tr. zákoníku ve vztahu ke každému dílčímu útoku samostatně. Proto je možné upustit od přípravy k trestnému činu jen u některého z dílčích útoků, kdežto u jiných tomu tak být nemusí.

Odstraněním nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknuté přípravy k zvlášť závažnému zločinu, se ve smyslu § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku rozumí v případě pokračování v trestném činu dobrovolné odstranění konkrétního nebezpečí hrozícího z jednotlivého dílčího útoku, u něhož tím zaniká trestní odpovědnost. Není však již třeba, aby pachatel odstranil ze svého dosahu vše, co vytvářelo možnost spáchat jiný trestný čin, např. aby se zbavil všech prostředků nebo nástrojů, které byly určeny ke spáchání zvlášť závažného zločinu, od něhož dobrovolně upustil za podmínek § 20 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a které by mohly sloužit k provedení jiného činu za jiných časových a dalších okolností.

     Roz. 26/18 – V případě pokračování v trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel při každém z dílčích útoků způsobil alespoň částečně škodu úmyslně, byť třeba nedosahující výše škody nikoli malé, avšak musí být současně od prvního útoku veden jednotným záměrem směřujícím k úmyslnému způsobení škody nikoli malé všemi dílčími útoky v jejich souhrnu (§ 116 tr. zákoníku).

     Roz. 46/20 – Časový odstup mezi jednotlivými útoky přesahující např. dobu čtyř měsíců nemusí být překážkou závěru o naplnění zákonné podmínky „blízké časové souvislosti“ ve smyslu § 116 tr. zákoníku ani u sexuálních deliktů (např. trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku), zejména když v průběhu této doby pachatel i nadále usiluje o sexuální kontakt se stejnou nebo jinou obětí.

     Roz. 20/21 – Pachatel může za splnění dalších podmínek spáchat pokračující trestné činy dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku a poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, jestliže na podkladě předem uzavřené dohody s Úřadem práce České republiky jako poskytovatelem příspěvku na mzdové náklady na společensky účelné pracovní místo, vypláceného ze státního rozpočtu České republiky a z rozpočtu Evropské unie, opakovaně v pravidelně stanovených intervalech (např. jednou měsíčně) a za stejných podmínek, které byly v dohodě specifikovány, uváděl ve výkazech vyúčtování mzdových nákladů nepravdivé údaje o tom, že za zaměstnance, na jehož pracovní místo žádal příspěvek, odvedl pojistné na veřejné zdravotní pojištění a na sociální zabezpečení, přestože tak ani zčásti neučinil, ačkoli to bylo podmínkou pro vyplacení příspěvku. Každý takový výkaz vyúčtování mzdových nákladů je třeba považovat za novou žádost o příspěvek, bez níž by poskytovatel nevyplatil požadovaný příspěvek. Není významné, že v samotné dohodě uzavřené na základě žádosti o příspěvek pachatel neuváděl žádné nepravdivé údaje.

     Roz. 37/21 – II – Výrok rozsudku soudu prvního stupně o jednom z více dílčích útoků téhož pokračujícího trestného činu (ve smyslu § 116 tr. zákoníku), jímž byl obviněný uznán vinným, není oddělitelným výrokem podle § 258 odst. 2 tr. ř., byť jinak jde o samostatný skutek z procesního hlediska podle § 12 odst. 12 tr. ř. Proto odvolací soud nemůže zrušit výrok rozsudku soudu prvního stupně jen ohledně některého takového dílčího útoku a znovu o něm rozhodnout v odvolacím řízení (ať znovu uznat obviněného vinným jeho spácháním, anebo jej pro tento útok zprostit obžaloby) a zároveň ve zbývající části ponechat rozhodnutí soudu prvního stupně v platnosti.

§ 117

Veřejné spáchání trestného činu

Trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán

a)  obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem, nebo

b)  před nejméně třemi osobami současně přítomnými.

komentář k § 117

Ustanovení § 89 odst. 4 trest. zák. charakterizovalo, kdy je trestný čin spáchán veřejně, a tato koncepce byla převzata s drobnými změnami do úpravy § 117 tr. zák.

Těmito změnami je to, že trestný čin je spáchán veřejně, pokud je spáchán „veřejně přístupnou počítačovou sítí“ a „před nejméně třemi osobami současně přítomnými“, kterým je nahrazeno „spáchání před více než dvěma osobami současně přítomnými“.

§ 118

Spáchání trestného činu se zbraní

Trestný čin je spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákona nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším.

komentář k § 118

Toto ustanovení lze svým obsahem srovnat s dřívějším zněním § 89 odst. 5 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 33/78 – Znak v ustanovení v § 238 odst. 2 písm. a) Tr. zák., že trestný čin porušovania domovej slobody bol spáchaný so zbraňou, treba vykladať v súvislosti s § 89 ods. 5 Tr. zák. Podľa toho trestný čin porušovania domovej slobody je spáchaný so zbraňou, ak páchateľ (alebo s jeho vedomím niektorý zo spolupáchateľov) použije zbraň na útok, na prekonanie alebo zamedzenie odporu alebo ak ju má na ten účel pri sebe; pri tom sa zbraňou rozumie čokoľvek, čím možno vykonať útok na telo dôraznejším spôsobom. Z toho vyplýva, že zbraňou sa rozumie len vec, ktorá bola použitá alebo ktorá bola určená na útok proti osobe, nie však na útok proti veci.

     Roz. 22/79

     Roz. 53/07 – Trestný čin vydírání je spáchán se zbraní ve smyslu § 235 odst. 2 písm. c) tr. zák. také tehdy, užije-li pachatel střelnou zbraň, kterou má u sebe např. ukrytou pod oděvem, v průběhu fyzického napadání poškozeného a vyhrožování použitím dalšího násilí, aby ho tak donutil konat podle požadavků pachatele, přičemž postačí, jestliže poškozenému pouze ukáže tuto střelnou zbraň jako prostředek k zesílení nátlaku na jeho vůli a ke zdůraznění pronášených výhrůžek, aniž je třeba, aby pachatel na poškozeného např. namířil střelnou zbraní, popřípadě výslovně vyhrožoval jejím použitím. Tento způsob jednání pachatele je užitím zbraně ve smyslu ustanovení § 89 odst. 5 tr. zák.

     Roz. 39/13 – Jestliže pachatel užije proti úřední osobě jako prostředek fyzického nátlaku motorové vozidlo s úmyslem působit na výkon její pravomoci, lze za splnění dalších zákonných podmínek jeho jednání posoudit jako trestný čin násilí proti úřední osobě spáchaný se zbraní podle § 325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1976-I Sb. rozh. tr.).

K naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu se nevyžaduje, aby došlo k újmě na zdraví dotčené úřední osoby. Proto je irelevantní, že pachatel vyvinul s vozidlem užitým proti úřední osobě jen nepatrnou rychlost, která objektivně nebyla způsobilá přivodit jí vznik újmy na zdraví, pokud i takové jednání ovlivnilo průběh výkonu pravomoci úřední osoby (např. když pachatel najížděl proti zakročujícímu policistovi tak, že vozidlem do něj opakovaně narazil a tím jej přinutil ustoupit stranou).

§ 119

Spáchání trestného
činu násilím

Trestný čin je spáchán násilím i tehdy, je-li spáchán na osobě, kterou pachatel uvedl do stavu bezbrannosti lstí nebo jiným podobným způsobem.

komentář k § 119

Toto ustanovení lze svým obsahem srovnat s dřívějším zněním § 89 odst. 6 trest. zák. – jedinou změnou je to, že trestný čin je podle § 119 tr. zák. spáchán násilím nejen uvedením osoby do stavu bezbrannosti lstí, ale také pokud je spáchán „jiným podobným způsobem“.

§ 120

Uvedení někoho v omyl
a využití něčího omylu
prostřednictvím technického
zařízení

Uvést někoho v omyl či využít něčího omylu lze i pro­vedením zásahu do dat uložených v počítačovém systému nebo na nosiči informací, zásahu do programového nebo technického vybavení počítačového systému nebo provedením jiné operace v počítačovém systému, zásahu do elektronického nebo jiného technického zařízení, včetně zásahu do předmětů sloužících k ovládání takového zařízení, anebo využitím takové operace či takového zásahu provedeného jiným.

komentář k § 120

Znění tohoto ustanovení lze srovnat s dřívějším zněním § 89 odst. 18 trest. zák.

§ 121

Vloupání

Vloupáním se rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly.

komentář k § 121

Toto ustanovení lze svým obsahem srovnat s dřívějším zněním § 89 odst. 14 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 37/93 – Drátěný plot o výšce 185 cm uzavírající určitý prostor je jistící překážkou ve smyslu § 89 odst. 17 tr. zák. Pachatel, který takovou jistící překážku překoná přelezením, tedy s použitím vlastní fyzické síly a vnikne tak do uzavřeného prostoru, se dopouští vloupání ve smyslu uvedeného ustanovení.

     Roz. 59/12 – Trestný čin krádeže byl spáchán vloupáním ve smyslu § 247 odst. 1 písm. b) tr. zák. i tehdy, když pachatel násilím odstranil uzamčený visací zámek, který zajišťoval vstup do objektu poškozeného, a současně jej nahradil vlastním zámkem, byť teprve následně, s jistým časovým odstupem a již za použití vlastních klíčů, vstoupil do objektu poškozeného, kde odcizil jeho věci. I v takovém případě bylo násilné odstranění původního zajištění objektu prostředkem k vniknutí do uzamčeného prostoru, tj. vloupáním podle § 89 odst. 14 tr. zák.

§ 122

Ublížení na zdraví
a těžká újma na zdraví

(1) Ublížením na zdraví se rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření.

(2) Těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví

a)  zmrzačení,

b)  ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,

c)  ochromení údu,

d)  ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,

e)  poškození důležitého orgánu,

f)  zohyzdění,

g)  vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,

h)  mučivé útrapy, nebo

i)  delší dobu trvající porucha zdraví.

komentář k § 122

Znění tohoto ustanovení lze svým obsahem srovnat s dřívějším zněním § 89 odst. 7 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 5/62 – Zlomeninu nohy v kotníku, jejíž léčení trvalo 7 týdnů a které má za následek, že poškozený, i když pracuje, stále pociťoval bolesti v noze znemožňující mu řádnou chůzi, nutno vzhledem k charakteru zranění v souvislosti s délkou léčení, posuzovat jako těžkou újmu na zdraví.

     Roz. 18/69 – Při těžké újmě na zdraví podle § 89 odst. 7 tr. zák. musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo o vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života.

Za delší dobu trvající poruchu zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. lze považovat dobu asi šesti týdnů pouze za předpokladu, že po tuto dobu trvala vážná porucha zdraví.

     R 31/73 – Za mučivé útrapy ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. je nutno považovat bolesti na hranici snesitelnosti, byť jen kratší dobu trvající, nebo sice bolesti snesitelné, ale déle trvající, které velmi citelně zasahují celou osobnost postiženého, u něhož pak převládá převážně vnímání bolesti vyvolávající v něm popřípadě i obavy z dlouhého jejich neutuchajícího trvání, pocity, že bolesti vážně ohrožují zdraví nebo život postiženého, apod. Je nerozhodné, že takovou intenzitu bolesti vyvolává i zvláštní psychický nebo fyzický stav postiženého, bez něhož by byla jejich intenzita mírnější.

     Roz. 9/81 – II. Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 6 písm. ch) tr. zák. je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající vážné duševní onemocnění.

     Roz. 46/84 – I.

     Roz. 45/90 – II – Jestliže byla poškozenému úrazem oddělena od těla část ruky, avšak včasným lékařským zákrokem byla tato část replantována a poškozený je schopen rukou vykonávat základní úkony, nelze toto poškození na zdraví považovat za zmrzačení ve smyslu § 89 odst. 6 písm. a) tr. zák., byť byla úchopová schopnost ruky výrazně omezena. Výraznější omezení funkce ruky může být podstatným snížením pracovní způsobilosti podle § 89 odst. 6 písm. b) tr.zák.

     Roz. 44/06-III – I v případě, že se u poškozeného neprojevily konkrétní účinky nákazy virem HIV v podobě onemocnění AIDS, lze již s ohledem na specifický charakter a průběh tohoto onemocnění již samotné nakažení virem HIV pokládat za jednání bezprostředně směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví podle § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., spočívající ve vážné, delší dobu trvající poruše zdraví. Jednání pachatele, který tímto virem nakazil poškozeného, lze za splnění podmínek § 8 odst. 1 tr. zák. posoudit jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem šíření nakažlivé choroby podle § 189 tr. zák.

     Roz. 29/11 – I – (viz § 171)

     Roz. 29/18 – Pro závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Musí být spojena s takovými potížemi, které nejenže trvají delší dobu, ale poškozenému brání v obvyklém způsobu života, do něhož mu vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry.

     Roz. 13/19 – I – Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, musí obsahovat popis konkrétních projevů posttraumatické stresové poruchy u poškozeného, tj. uvedení skutečností, v jakých sférách života poškozeného se tato porucha projevila a po jakou dobu a v jaké intenzitě ho omezila v obvyklém způsobu života. Takto musí být zadavatelem znalecký úkol vymezen. Nestačí jen znalcovo konstatování, že v důsledku jednání obviněného tato posttraumatická stresová porucha u poškozeného nastala. Jen při zodpovězení těchto otázek lze totiž rozhodnout, zda se tato posttraumatická stresová porucha projevila jako vážná porucha zdraví (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.).

     Roz. 13/19 – II – Zavinění pachatele je třeba prokázat nejen ve vztahu k jeho jednání, nýbrž i k následku činu a příčinnému vztahu mezi jednáním a následkem. K vyslovení jeho viny přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku proto nedostačuje, pokud soud zdůvodní existenci nevědomé nedbalosti pachatele podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jen ve vztahu k jeho neopatrnému jednání (např. způsobení požáru) a k jím bezprostředně přivozenému somatickému poškození zdraví poškozeného (ke vzniku popálenin jeho těla), není-li těžká újma na zdraví shledávána v tomto poranění, nýbrž v duševní poruše (posttraumatické stresové poruše), která se u poškozeného měla vyvinout jako následek činu pachatele. V takovém případě je nezbytné prokázat jeho nedbalostní formu zavinění k této vážné poruše zdraví, která je zákonným znakem objektivní stránky uvedeného přečinu.

§ 123

Duševní porucha

Duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka.

komentář k § 123

Důvodová zpráva uvádí, že „duševní poruchou se rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka“.

§ 124

Státem uložená a uznaná
povinnost mlčenlivosti

Za státem uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti se považuje mlčenlivost, která je uložena nebo uznána jiným právním předpisem. Za státem uznanou povinnost mlčenlivosti se podle trestního zákona nepovažuje taková povinnost, jejíž rozsah není vymezen jiným právním předpisem, ale vyplývá z právního úkonu učiněného na základě jiného právního předpisu.

§ 125

Osoba blízká

Osobou blízkou se rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

komentář k § 125

Znění tohoto ustanovení lze srovnat s dřívějším zněním § 89 odst. 8 trest. zák.

§ 126

Dítě

Dítětem se rozumí osoba mladší osmnácti let, pokud trestní zákon nestanoví jinak.

§ 127

Úřední osoba

(1) Úřední osobou je

a)  soudce,

b)  státní zástupce,

c)  prezident České republiky, poslanec nebo senátor Parlamentu České republiky, člen vlády České republiky nebo jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci,

d)  člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci,

e)  příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie,

f)  soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z po­vě­ření soudu nebo státního zástupce,

g)  notář při provádění úkonů v řízení o dědictví jako soudní komisař,

h)  finanční arbitr a jeho zástupce,

i)  fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží,

pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů.

(2) K trestní odpovědnosti a ochraně úřed­ní osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností.

(3) Úřední osoba cizího státu nebo mezinárodní organizace se za podmínek uvedených v odstavcích 1 a 2 považuje za úřední osobu podle trestního zákona, pokud tak stanoví mezinárodní smlouva nebo pokud se souhlasem orgánů České republiky působí na jejím území; tento souhlas se nevyžaduje, jde-li o úřední osobu mezinárodního trestního soudu, mezinárodního trestního tribunálu, popřípadě obdobného mezinárodního soudního orgánu, které splňují alespoň jednu z podmínek uvedených v § 145 odst. 1 písm. a) zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.

komentář k § 127

Dřívější pojem „veřejný činitel“ vymezený v ustanovení § 89 odst. 9 trest. zák. byl nahrazen pojmem „úřední osoba“. Zákonem č. 105/2013 Sb. byl doplněn v odstavci třetím pojem úřední osoby. Tato úprava se vztahuje např. na nasazení příslušníka zahraničního bezpečnostního sboru na českém území, osoby mezinárodních soudů a tribunálů.

§  Z judikatury

     Roz. 40/10 – II – Správce konkursní podstaty (resp. insolvenční správce) není veřejným činitelem ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák.

     Roz. 57/13 – Strážník obecní policie požívá ochrany úřední osoby i tehdy, provede-li v pracovní době výjimečně (např. vzhledem k aktuálně nastalé situaci, zejména je-li páchán trestný čin nebo přestupek bezprostředně ohrožující život, zdraví nebo majetek, apod.), zákrok nebo úkon k plnění úkolů obecní policie v občanském oděvu, a nemůže-li prokázat svoji příslušnost k obecní policii způsobem stanoveným v § 9 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, tj. stejnokrojem s odznakem obecní policie, identifikačním číslem a názvem obce, ale prokáže ji průkazem obecní policie.

Jestliže pachatel v takovém případě užil násilí v úmyslu působit na výkon či pro výkon pravomoci strážníka obecní policie při provádění zákroků a úkonů k plnění úkolů obecní policie, přičemž na základě konkrétních skutečností věděl, že napadená osoba vystupuje jako strážník obecní policie a vykonává svoji pravomoc spočívající např. v oprávnění požadovat prokázání totožnosti, naplnil zákonné znaky skutkové podstaty přečinu násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku.

     Roz. 69/13 – Sociální pracovník orgánu sociálně-právní ochrany dětí je úřední osobou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť jako odpovědný úředník orgánu územní samosprávy vykonávajícího státní správu v přenesené působnosti při své činnosti plní úkoly společnosti a státu a používá přitom pravomoci svěřené přímo zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů, včetně rozhodování o právech a povinnostech jiných subjektů (§ 13 posledně uvedeného zákona, § 1 odst. 2, § 109 zákona č. 108/2006, o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů).

     Roz. 77/13 – Probační úředník provádějící dohled nad odsouzeným ve smyslu § 49 až 51 tr. zákoníku má postavení úřední osoby podle § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť jakožto zaměstnanec Probační a mediační služby je odpovědným úředníkem orgánu veřejné moci, a to zejména při realizaci výkonu trestu uloženého soudy v rámci trestního řízení. Při plnění těchto svých pravomocí vyplývajících zejména z trestního zákoníku, trestního řádu a zákona č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, ve znění pozdějších předpisů, se podílí na realizaci výkonu konkrétních soudních rozhodnutí, což je činnost, kterou je nutné považovat vedle vydávání rozhodnutí za součást rozhodovací pravomoci státu.

     Roz. 51/15 – Vykonavatele soudního exekutora, provádí-li z písemného pověření soudního exekutora úkony, které je ve výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu oprávněn provést soudní vykonavatel, lze za splnění dalších zákonných podmínek pokládat za úřední osobu ve smyslu § 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.

     Roz. 2/21 – I – Úřední osoba požívá ochrany ve smyslu § 127 odst. 2 tr. zákoníku tehdy, pokud byl trestný čin vůči ní spáchán v souvislosti s její pravomocí. Proto je nezbytné, aby v popisu skutku, jímž byl obviněný jako pachatel uznán vinným trestným činem násilí proti úřední osobě podle § 325 odst. 1 tr. zákoníku, byly vyjádřeny ty skutečnosti, které odůvodňují závěr, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc zákonu odpovídajícím způsobem (srov. přiměřeně č. 54/1970-II. Sb. rozh. tr.). V důsledku toho musí být součástí popisu skutku také odkaz na konkrétní právní předpis, upravující výkon pravomoci úřední osoby, jakož i popis takových skutkových okolností, z nichž je patrné, že úřední osoba vykonávala svoji pravomoc v souladu s ním (secundum et intra legem).

§ 127a

Státní zástupce

Státním zástupcem se rozumí i evropský pověřený žalobce, evropský žalobce a evropský nejvyšší žalobce v rozsahu jejich působnosti stanovené přímo použitelným předpisem Evropské unie upravujícím zřízení Úřadu evropského veřejného žalobce.

komentář k § 127a

Toto ustanovení bylo do trestního zákoníku vloženo novelou provedenou zákonem č. 315/2019 Sb.

§ 128

Insolvenční správce
a insolvenční řízení

(1) Insolvenčním správcem se rozumí i předběžný insolvenční správce, zástupce insolvenčního správce, oddělený insolvenční správce, zvláštní insolvenční správce; postavení insolvenčního správce má i správce konkursní podstaty, předběžný správce kon­kursní podstaty, zvláštní správce konkursní podstaty, zástupce správce konkursní podstaty a vy­rovnací správce. Insolvenčním správcem se rovněž rozumí osoba, kterou podle jiného právního předpisu insolvenční správce určil, aby jej zastupovala při výkonu jeho pravomoci stanovené jiným právním předpisem na území jiného státu, dále zahraniční insolvenční správce, zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny a osoba, kterou podle jiného právního předpisu zahraniční insolvenční správce nebo zahraniční insolvenční správce pojišťovny nebo zajišťovny jmenoval, aby mu pomáhala nebo jej zastupovala.

(2) Insolvenčním řízením se rozumí i konkursní a vy­rovnací řízení.

komentář k § 128

Toto ustanovení lze srovnat s dřívější úpravou provedenou v § 89 odst. 19, 20 trest. zák.

§ 129

Organizovaná zločinecká skupina

Organizovaná zločinecká skupina je společenstvím nejméně tří trestně odpovědných osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, které je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti.

komentář k § 129

Srov. s dřívějším zněním § 89 odst. 17 trest. zák. (pojem skupina organizovaného zločinu nahradil dřívější pojem „zločinné spolčení“). Zákonem č. 455/2016 Sb., došlo k zásadní změně, která spočívá v tom, že pojem „společenství více osob“, byl nahrazen konkrétním vymezením, a to „nejméně tří trestně odpovědných osob“ a další drobné gramatické změny.

§ 129a

Teroristická skupina

(1) Teroristická skupina je společenstvím nejméně tří trestně odpovědných osob, které má trvalejší charakter, je v něm provedena dělba činností mezi jeho jednotlivé členy, jeho činnost se vyznačuje plánovitostí a koordinovaností a je zaměřené na páchání trestného činu vlastizrady spáchané formou teroristického útoku nebo teroru (§ 309), trestného činu teroristického útoku (§ 311) nebo trestného činu teroru (§ 312) (dále jen „teroristický trestný čin“).

(2) Naplnění znaků teroristické skupiny nevylučuje použití ustanovení tohoto a jiných zákonů o organizované skupině a organizované zločinecké skupině; ustanovení § 361 a 363 se nepoužijí.

komentář k § 129a

Toto ustanovení bylo do trestního zákoníku včleněno zákonem č. 455/2016 Sb., (viz blíže důvodová zpráva k § 312a).

§ 130

Návyková látka

Návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.

komentář k § 130

Srovnatelné se zněním § 89 odst. 10 trest. zák.

§ 131

Veřejná listina

(1) Veřejnou listinou se rozumí listina vydaná soudem České republiky, jiným orgánem veřejné moci nebo jiným subjektem k tomu pověřeným či zmocněným jiným právním předpisem v mezích jeho pravomoci, potvrzující, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu nebo jiného subjektu, který listinu vydal, anebo osvědčující některou právně významnou skutečnost. Veřejnou listinou je i listina, kterou prohlašuje za veřejnou jiný právní předpis.

(2) Ochrana podle § 348 se poskytuje i veřejné listině vydané orgánem veřejné moci nebo jiným k tomu zmocněným subjektem cizího státu nebo orgánem mezinárodní organizace, pokud má podle mezinárodní smlouvy účinky na území České republiky.

§  Z judikatury k § 131

     Roz. 49/12 – Charakter veřejné listiny ve smyslu § 131 odst. 1 tr. zákoníku má i tzv. ověřovací doložka notáře, která obsahuje údaje o ověření podpisu určité osoby na listině (§ 6, § 72 odst. 2, § 73 a § 74 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/, ve znění pozdějších předpisů), byť samotná listina, na níž se nachází tato ověřovací doložka, nemá povahu veřejné listiny. Proto i padělání nebo pozměnění ověřovací doložky notáře na takové listině (pokud má ověřovat např. podpisy na kupní smlouvě o prodeji nemovité věci) a její užití jako pravé (např. v řízení u katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva k nemovitosti) lze posoudit jako trestný čin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 tr. zákoníku.

     Roz. 18/15 – Jestliže pachatel použije úředně ověřenou kopii padělku listiny, která je jinak veřejnou listinou (např. vysokoškolský diplom), s vědomím, že se jedná o padělek, s cílem dosáhnout účelu, ke kterému by jinak sloužil originál této listiny, naplňuje znaky skutkové podstaty přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny ve smyslu § 348 odst. 1 alinea první, alternativa druhá, tr. zákoníku.

     Roz. 51/16 – Osvědčení o provozuschopnosti výherního hracího přístroje, jakož i výpis z takového osvědčení, vydané na základě zák. č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, má povahu veřejné listiny podle § 131 odst. 1 tr. zákoníku.

§ 132

Obecně prospěšné zařízení

Obecně prospěšným zařízením se rozumí veřejné ochranné zařízení proti požáru, povodni nebo jiné živelní pohromě, obranné nebo ochranné zařízení proti leteckým a jiným podobným útokům nebo jejich následkům, ochran­né zařízení proti úniku znečišťujících látek, zařízení energetické nebo vodárenské, podmořský kabel nebo podmořské potrubí, zařízení a sítě elektronických komunikací a koncová telekomunikační a rádiová zařízení, zařízení držitele poštovní licence, zařízení pro veřejnou dopravu, včetně součástí dráhy a drážních vozidel ve veřejné drážní dopravě a svislých zákazových nebo příkazových dopravních značek a dopravních značek upravujících přednost.

§ 133

Obydlí

Obydlím se rozumí dům, byt nebo jiná prosto­ra sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející.

komentář k § 133

Vymezení tohoto pojmu pokrývá tedy mimo obytných domů a bytů i obytné chaty, hotelové domy, ubytovny, vysokoškolské koleje apod., tedy veškeré prostory sloužící k bydlení lidí.

§ 134

Věc

Věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla. Ustanovení o věcech se vztahují i na živá zvířata a zpracované oddělené části lidského těla, nevyplývá-li z jednotlivých ustanovení trestního zákona něco jiného.

komentář k § 134

Jedná se o ustanovení obsahově shodné s dřívějším § 89 odst. 13 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 44/99

     Roz. 25/16 – Přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku lze spáchat i na živém zvířeti. Při výkladu zákonného znaku „cizí věc“ se použije § 134 tr. zákoníku, podle něhož se ustanovení o věcech vztahují i na živá zvířata. Ustanovení § 494 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se zde neuplatní, neboť § 134 tr. zákoníku s ním není v kolizi, poněvadž neztotožňuje věc v právním smyslu a živé zvíře, ale pouze stanoví, že příslušná ustanovení trestního zákoníku je nutno vztáhnout i na živá zvířata.

§ 135

Věc náležející pachateli

Věc náleží pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník, nebo držitel takové věci znám.

§ 135a

Nástroj trestné činnosti

Nástrojem trestné činnosti se rozumí věc, která byla určena nebo užita ke spáchání trestného činu, včetně plodů a užitků.

§ 135b

Výnos z trestné činnosti

(1) Výnosem z trestné činnosti se rozumí jakákoli ekonomická výhoda pocházející z trestného činu.

(2) Bezprostředním výnosem z trestné činnosti se rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků.

(3) Zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti se rozumí věc, včetně plodů a užitků,

a)  která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti,

b)  ve kterou byla věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti, byť jen zčásti, přeměněna, nebo

c)  k jejímuž zhodnocení došlo, byť jen zčásti, prostřednictvím věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti.

§ 136

Spisy

Spisy se rozumí datové, zvukové a obrazové záznamy, vyobrazení a jiná znázornění, nevyplývá-li z jednotlivých ustanovení trestního zákona něco jiného.

§ 136a

Počítačový systém

Počítačovým systémem se rozumí zařízení ane­bo skupina vzájemně propojených nebo přidružených zařízení, z nichž jedno nebo více provádí na základě programu automatické zpracování dat. Počítačovým systémem se rozumí i data uložená, zpracovaná, opětovně vyhledaná nebo přenesená tímto zařízením anebo skupinou zařízení za účelem jeho nebo jejich provozu, použití, ochrany a údržby.

§ 137

Stanovení výše škody

Při stanovení výše škody se vychází z ce­ny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav.

komentář k § 137

Znění tohoto ustanovení lze svým obsahem srovnat s dřívějším zněním § 89 odst. 12 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 44/99 – Pokud je neoprávněným telefonováním, které má znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák., způsobena škoda, je třeba při stanovení její výše vycházet z ceny, za jakou se tato služba v době a místě činu poskytuje (podle telefonního sazebníku). Ustanovení § 89 odst. 12, věty první, tr. zák. se zde použije analogicky.

     Roz. 39/02 – Ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. je koncipováno tak, že vyjadřuje celkem tři kritéria pro stanovení výše škody. Těmito kritérii jsou: cena, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, účelně vynaložené náklady na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo účelně vynaložené náklady na uvedení v předešlý stav.

Vzájemný vztah těchto kritérií není takový, že by šlo o alternativy, z nichž by si orgány činné v trestním řízení mohly podle volného uvážení zvolit tu, kterou použijí. Mezi uvedenými kritérii je určitá hierarchie, která vyjadřuje, že primárním hlediskem je hledisko ceny, za kterou se věc v době a v místě činu obvykle prodává, a že teprve v případě, kdy výši škody není možné zjistit podle tohoto hlediska, je použitelné některé z dalších dvou hledisek, to znamená hledisko účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo hledisko účelně vynaložených nákladů na uvedení v předešlý stav.

     Roz. 45/06 – Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák. bude stanovena výše škody způsobené trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení této skutečnosti je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm.

Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.).

Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením.

     Roz. 28/08 – Ustanovení § 250a tr. zák. o trestném činu pojistného podvodu směřuje k ochraně majetkových zájmů pojišťoven (pojistitelů). Proto pokud je zákonným znakem tohoto trestného činu „škoda na cizím majetku“ (§ 250a odst. 3, odst. 4 písm. b), odst. 5 tr. zák.), rozumí se tím škoda na majetku pojišťovny, neboť u tohoto trestného činu jsou předmětem útoku peněžní prostředky pojišťovny, k jejichž vyplacení ve formě pojistného plnění směřovalo jednání pachatele, a nikoli majetek, jehož se týkala předstíraná pojistná událost.

Spočívá-li trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák. v tom, že pachatel úmyslně vyvolal pojistnou událost, je škodou způsobenou tímto trestným činem částka, kterou pojišťovna neoprávněně vyplatila ve formě pojistného plnění, nikoli hodnota pojištěného majetku (např. motorového vozidla, které mělo být odcizeno předstíranou pojistnou událostí).

     Roz. 39/08 – I, II – (viz § 224)

     Roz. 31/09 – (viz § 255)

     Roz. 34/10 – II – Škoda se i v trestním právu chápe obdobně jako v těch odvětvích práva, která upravují majetkové a závazkové vztahy včetně odpovědnosti za škodu, tj. v právu občanském nebo obchodním, protože trestní zákon ani trestní řád nijak specificky nedefinují pojem „škoda“ pro účely trestní odpovědnosti a trestního stíhání. Je to tedy újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a lze ji napravit – nedochází-li k naturální restituci – poskytnutím majetkového plnění, především peněz. Přitom se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk (§ 442 odst. 1 obč. zák., § 379 obch. zák.).

     Roz. 16/17 – I – Hlediska obsažená v § 137 tr. zákoníku směřují ke stanovení skutečné (reálně způsobené) škody na věci, a týkají se proto i akcií jako věcí ve smyslu § 489 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

Skutečná hodnota akcií určité akciové společnosti může být ovlivněna též výší a reálnou možností uspokojení pohledávek této společnosti, ať již z hlediska jejich případného promlčení nebo přihlášení a uspokojení v insolvenčním řízení. Nelze ovšem bez dalšího ztotožňovat výši (neuspokojených, nedobytných či promlčených) pohledávek s poklesem hodnoty akcií. Výše škody tedy nemůže být určena např. jen pouhým rozdílem celkové hodnoty všech pohledávek akciové společnosti, a hodnoty těch jejích pohledávek, které byly následně řádně přihlášeny do insolvenčního řízení, neboť skutečná kupní cena akcií se musí odvíjet od celkového ekonomického stavu akciové společnosti.

     Roz. 43/19 – U trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku vzniká škoda na majetku poškozeného věřitele a spočívá v tom, že tento věřitel neobdržel od dlužníka plnění k uspokojení své pohledávky, tj. nedošlo k důvodně očekávanému přírůstku na majetku věřitele, kterého by jinak bylo možno dosáhnout, kdyby dlužník nejednal způsobem uvedeným v citovaném ustanovení. V takovém případě se výše škody odvíjí od hodnoty zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné jinak použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, pokud by dlužník nejednal některým ze způsobů jednání vyjmenovaných v ustanovení § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Spočívá-li poškození věřitele v tom, že dlužník prodal svůj majetek použitelný k uspokojení pohledávky věřitele a obdržel za něj kupní cenu, kterou nepoužil k uspokojení pohledávky věřitele, pak za situace, že tato kupní cena zahrnovala i daň z přidané hodnoty, jíž byl takový prodej jako zdanitelné plnění zatížen a kterou byl povinen dlužník zaplatit (odvést) příslušnému finančnímu úřadu, nemůže výše škody způsobené věřiteli zahrnovat i částku daně z přidané hodnoty. Totéž platí o výši případně získaného prospěchu, je-li znakem kvalifikované skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele.

     Roz. 8/22 – Předmětem útoku u trestného činu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku mohou být i vstupní dveře domu, jehož vlastníkem není pachatel tohoto trestného činu, byť by je sám opatřil z vlastních prostředků a instaloval do domu. Vstupní dveře jsou součástí takového domu, a tedy pro pachatele cizí věcí. Při stanovení výše škody podle § 137 tr. zákoníku ji není možné vyjádřit jako rozdíl mezi cenou nepoškozených dveří a cenou poškozených dveří, nýbrž je třeba vycházet z nákladů účelně vynaložených na uvedení poškozeného domu v předešlý stav.

§ 138

Hranice výše škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty věci

(1) Pro účely tohoto zákona se rozumí

a)  škodou nikoli nepatrnou škoda dosahující částky nejméně 10 000 Kč,

b)  škodou nikoli malou škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč,

c)  větší škodou škoda dosahující částky nejméně 100 000 Kč,

d)  značnou škodou škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč a

e)  škodou velkého rozsahu škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč.

(2) Částek uvedených v odstavci 1 se užije obdobně pro určení výše prospěchu, nákladů k odstranění následků poškození životního prostředí a hodnoty věci.

komentář k § 138

Znění tohoto ustanovení lze svým obsahem srovnat s dřívějším zněním § 89 odst. 11 trest. zák. Nutno podotknout, že zákonem č. 333/2020 Sb. došlo k úpravě hranice výše škody, kdy původně stanovená škoda nikoli nepatrná 5 000 Kč byla nahrazena částkou 10 000 Kč, tomu pak odpovídají i násobky škody malé, větší škody, značné škody a škody velkého rozsahu (v tomto směru je pak nutno aplikovat příslušnou judikatru).

§  Z judikatury

     Roz. 8/09 – II – (viz § 248)

     Roz. 9/10 – (viz § 251)

     Roz. 41/12 – (viz § 209)

     Roz. 41/11 – Při určení výše značného prospěchu získaného trestným činem podílnictví ve smyslu § 89 odst. 11 a § 251 odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2008) je nutno vycházet z tzv. čistého prospěchu, který vyjadřuje skutečnou výši obohacení pachatele (podílníka) v době spáchání tohoto trestného činu. Zpravidla zde lze vycházet z hodnoty věci nebo jiné majetkové hodnoty, s níž pachatel (podílník) disponoval. Nelze tak ovšem činit mechanicky, ale podle okolností případu je nutno brát zřetel i na existenci skutečností, jež mohou snižovat čistý prospěch podílníka. Jde např. o náklady podílníka vynaložené na opatření si věci či jiné majetkové hodnoty získané trestným činem jiné osoby (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 1/1999 Sb. rozh. tr.), ale rozdíl může vzniknout i v důsledku snížení hodnoty věci jejím poškozením při páchání trestného činu jinou osobou nebo po něm v době, než se dostala do dispozice podílníka nebo jiné osoby, v jejíž prospěch podílník jednal.

     Roz. 4/18 – Při posuzování otázky, zda byl trestný čin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku spáchán ve značném rozsahu nebo velkém rozsahu ve smyslu § 233 odst. 3 písm. b), resp. odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, je třeba zohlednit nejen celkový souhrn nominálních hodnot padělaných peněz, jejich množství a měnu, ale též další okolnosti trestného činu, jako jsou četnost případů padělání peněz či jejich udání jako pravých, časové období, po které byl takový čin páchán, tj. zda šlo o čin ojedinělý, či naopak byla trestná činnost páchána dlouhodobě, soustavně, tzv. po živnostensku, dále rozsah oblasti zasažené padělky a pravděpodobnost jejich úspěšného udání jako pravých, a to i s ohledem na jejich kvalitu. Totéž přiměřeně platí pro pozměněné peníze.

Souhrn nominálních hodnot padělaných či pozměněných peněz je zde sice významným kritériem, nelze jej pominout, nicméně není nezbytné, aby tento souhrn dosáhl – s analogickým odkazem na ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku – částky 500 000 Kč v případě značného rozsahu, resp. částky 5 000 000 Kč v případě velkého rozsahu. Uvedené částky sice není možné ignorovat, avšak jde pouze o jedno z více kritérií, takže pro spáchání činu ve značném nebo velkém rozsahu nemusejí být nutně dosaženy, je-li takový rozsah odůvodněn vzhledem k míře naplnění ostatních výše zmíněných okolností. V případech padělaných či pozměněných peněz vyšší nominální hodnoty tedy mohou pro naplnění znaku značného rozsahu dostačovat desítky případů, u peněz nižších nominálních hodnot pak nemusí stačit ani několik málo stovek případů.

Při spáchání činu ve velkém rozsahu ve srovnání se spácháním činu ve značném rozsahu musí jít o několikanásobně větší rozsah, zpravidla vyšší o jeden řád (tj. desetinásobek). Tento větší rozsah je odůvodněn nejen vyšším souhrnem nominálních hodnot padělaných či pozměněných peněz, resp. jejich množstvím, ale též i intenzitou naplnění dalších rozhodných kritérií určujících takový rozsah (k tomu viz obdobný přístup v rozhodnutí pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr., jakož i v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 15 Tdo 1491/2016).

     Roz. 43/19 – (viz § 137)

     Roz. 5/20 – II – Při řešení otázky, zda byly naplněny znaky přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku za situace, kdy je z rozhodných skutkových zjištění zřejmé, že je dlužník v úpadku a není schopen plně uspokojit pohledávky všech svých věřitelů, je třeba ke zjištění výše způsobené škody stanovit jak hodnotu zcizeného majetku dlužníka použitelného (po jeho případném zpeněžení) k uspokojení pohledávek věřitelů, tak i výši všech dluhů dlužníka. Výše škody u každého poškozeného věřitele pak nemůže odpovídat celé nominální hodnotě jeho neuspokojené pohledávky, ale je nutno vycházet z výše odpovídající jen poměrnému a rovnoměrnému uspokojení pohledávek všech věřitelů, není-li zde důvod uspokojovat pohledávky věřitele jinak (např. přednostně, jde-li o zajištěné věřitele).

§ 139

Počítání času

Kde tento zákon spojuje s uplynutím určité doby nějaký účinek, nezapočítává se do ní den, kdy nastala událost určující její začátek.

komentář k § 139

Znění tohoto ustanovení lze svým obsahem srovnat s dřívějším zněním § 89 odst. 15 trest. zák.

§  Z judikatury

     Roz. 44/15 – (viz § 73, § 82)

ČÁST DRUHÁ

ZVLÁŠTNÍ ČÁST

HLAVA I

TRESTNÉ ČINY PROTI ŽIVOTU A ZDRAVÍ

komentář

(Zvláštní část – hlava I Trestné
činy proti životu a zdaraví)

Nejdůležitější společenskou hodnotou je život a zdraví jednotlivce, a proto je mu také věnována první hlava zvláštní části trestního zákoníku. Ochranu života a zdraví obsahuje také ustanovení Listiny základních práv a svobod, které zdůrazňuje, že každý má právo na život, a proto nikdo nesmí být zbaven života. V této hlavě je rovněž uvedeno, že lidský život je hoden ochrany již před narozením. Trestní právo poskytuje ochranu nejen proti úmyslným útokům proti životu a zdraví, ale i proti nedbalostnímu jednání ohrožujícímu nebo porušujícímu život nebo zdraví.

Díl 1

Trestné činy proti životu

§ 140

Vražda

(1) Kdo jiného úmyslně usmrtí, bude potrestán odnětím svobody na deset až osmnáct let.

(2) Kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude potrestán odnětím svobody na dvanáct až dvacet let.

(3) Odnětím svobody na patnáct až dvacet let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v od­stavci 1 nebo 2

a)  na dvou nebo více osobách,

b)  na těhotné ženě,

c)  na dítěti mladším patnácti let,

d)  na úřední osobě při výkonu nebo pro výkon její pravomoci,

e)  na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti,

f)  na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k zá­chraně života nebo ochraně zdraví, nebo na jiném, který plnil svoji obdobnou povinnost při ochraně života, zdraví nebo majetku vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona,

g)  na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,

h)  opětovně,

i)  zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, nebo

j)  v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky.

(4) Příprava je trestná.

komentář k § 140

Předchozí úprava trestného činu vraždy provedená v ustanovení § 219 tr. zák. měla oproti současné úpravě provedené pouze dva odstavce. K současné právní úpravě provedené v § 140 odst. 1 tr. zák. lze uvést, že postihuje takové jednání pachatele, kterého se tento dopustil konáním nebo opomenutím, kde úmysl pachatele přímý nebo eventuální je třeba vztáhnout jak k jeho jednání, tak i následku jeho jednání – vraždě. Tímto ustanovením je vyjádřena nižší míra úmyslného způsobení následku – vraždy (za vraždu posouzenou podle § 140 odst. 1 tr. zák. může být posouzeno takové jednání pachatele, kdy tento jednal zpravidla v afektu). Právě již zmíněná nižší míra úmyslného způsobení následku je také vyjádřena v rozpětí trestní sazby od deseti do osmnácti let.

Pokud pak jde o odstavec druhý, zde je oproti předchozímu odstavci k jeho naplnění potřebné zjištění, že se pachatel trestného činu vraždy dopustil s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Předchozí uvážení přitom bezpochyby vyjadřuje ve vztahu k rozmyslu vyšší míru úmyslného způsobení následku, neboť „předchozí uvážení“ prokazuje předchozí uvážení okolností usmrcení jiného – tedy stupeň plánovitosti. Rozmysl vyjadřuje, že pachatel již oproti odstavci prvnímu nejedná v afektu, ale např. usmrcení jiného předchází ze strany pachatele krátká úvaha.

Vyšší míra úmyslného způsobení následku musí být také spojena s možností uložení přísnějších trestů oproti ustanovení § 140 odst. 1 tr. zák., proto je trestní sazba stanovena v rozpětí od dvanácti do dvaceti let. Ustanovení § 140 odst. 3 tr. zák. ve svém obsahu kopíruje předchozí úpravu provedenou § 219 odst. 2 tr. zák. Nově je do tohoto odstavce včleněno užití této právní kvalifikace v případě, že pachatel úmyslně nebo úmyslně s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, usmrtí písm. e) svědka, znalce nebo tlumočníka v souvislosti s výkonem jejich povinnosti, písm. f) zdravotnického pracovníka při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání nebo na jiném, který plnil svoji obdobnou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce uloženou mu podle zákona.

Základním pojmem trestného činu vraždy je úmyslné usmrcení.

Smrtí se pro účely tohoto ustanovení rozumí pouze smrt cerebrální. Klinickou smrt nelze z pohledu současných poznatků lékařské vědy považovat za smrt ve smyslu § 219 trest. zák. (podle současné úpravy § 140 tr. zák.).

Takzvanou klinickou smrt nelze považovat za smrt ve smyslu § 219 tr. zák., poněvadž za současného stavu lékařské vědy i po zastavení životně důležitých funkcí (zastavení činnosti srdce, dýchání), které dříve vedlo nutně k smrti, je možné obnovení těchto činností, a tím i záchrana života. K tomu je možno dodat, že podle platné čs. úpravy vymezení okamžiku smrti a metoda jeho zjištění je výlučně věcí lékařské vědy. Kategorie tzv. klinické smrti, která je pouhým faktem zástavy vitálních funkcí, jejichž obnova je případně možná, se nyní nahrazuje kategorií biologické smrti mozku (cerebrální smrt), jíž se rozumí smrtelný stav, z kterého návrat do života je vyloučen (viz Roz. 41/1976). Předmětem útoku trestného činu vraždy je člověk – pouze živý.

Z tohoto pohledu (z pohledu otázky živého člověka) je potom třeba rozlišit, kdy se jedná o začátek a kdy o konec lidského života. Pokud jde o konec lidského života, bylo již shora poukázáno na problematiku klinické smrti, která je pouhým faktem zástavy vitálních funkcí, jejichž obnova je případně možná, zatímco cerebrální smrt vylučuje návrat do života, a ji lze považovat za smrt ve smyslu § 219 tr. zák. Otázka začátku lidského života je dána začátkem porodu. Pokud by následkem jednání pachatele byla klinická smrt poškozeného, ze které by se podařilo díky lékařské vědě navrátit poškozeného do života, bylo by jednání takového pachatele postižitelné jako pokus trestného činu vraždy.

§  Z judikatury

     Roz. 62/73

     Roz. 1/93 – Spáchání trestného činu vraždy zvlášť surovým způsobem se rozumí vražedný útok s extremně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného.

     Roz. 42/94 – I – Pozvolné udušení poškozené, kterou obvinění svázali, položili na postel, přikryli peřinou a zanechali bez pomoci, lze s ohledem na dušení i fyzické útrapy, jež takový způsob usmrcení provázejí, považovat za zvlášť trýznivý způsob spáchání ve smyslu § 219 odst. 2 písm. b) tr. zák.

     Roz. 65/92

     Roz. 15/94 – Jestliže pachatel fyzicky útočí na poškozenou nejprve proto, aby ji donutil, aby něco konala a pak když zjistí, že je jeho snaha bezvýsledná a naopak hrozí nebezpečí, že poškozená jeho jednání oznámí policii, veden záměrem jí v tom zabránit vystupňuje útok tak, že ji úmyslně usmrtí, naplňuje znaky trestného činu vydírání podle § 235 tr. zák. a trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. f) tr. zák. ve vícečinném souběhu.

     Roz. 43/06 – Jednání pachatele bezprostředně směřující k úmyslnému usmrcení těhotné ženy (a tím i jejího nenarozeného dítěte) nelze právně posoudit jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, spáchaný proti dvěma osobám ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy uvedené v § 219 odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení, neboť lidský plod nelze pokládat za lidského jedince, který požívá přímé ochrany ustanovením o trestném činu vraždy.

Při útoku zaměřeném prvotně na život těhotné ženy je ochrana lidského plodu poskytována zprostředkovaně, a to zvýšenou trestností trestného činu vraždy danou znakem spácháním činu „na těhotné ženě“, tj. v podobě kvalifikace podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák.

     Roz. 37/08 – Trestný čin vraždy je spáchán „v úmyslu zakrýt jiný trestný čin“ ve smyslu § 219 odst. 2 písm. h) tr. zák. nejen tehdy, jestliže se pachatel jiného trestného činu rozhodne po dokonání tohoto trestného činu usmrtit poškozenou osobu v úmyslu odstranit ji jako svědka svého trestného činu se záměrem zakrýt jeho spáchání tak, aby tento skutek vykazující znaky trestného činu vůbec nebyl zjištěn (nevyšel najevo), ale i tehdy, sleduje-li pachatel záměr znemožnit odhalení a identifikaci své osoby jako pachatele jiného trestného činu. Usmrcení „v úmyslu zakrýt jiný trestný čin“ se tak lze dopustit nejen vůči poškozenému tímto jiným trestným činem, ale i vůči jeho zcela náhodnému svědkovi.

     Roz. 8/11 – K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. spočívajícího v tom, že pachatel spáchal tento čin „v úmyslu získat majetkový prospěch“, není u účastníka třeba, aby získal nebo měl získat nějaký majetkový prospěch za svou účast na tomto trestném činu (např. ve formě pomoci). Proto postačí, pokud účastník věděl, že jde o trestný čin vraždy spáchaný za úplatu (tedy o tzv. nájemnou vraždu), a byl s tím přinejmenším srozuměn (§ 4 tr. zák.).

     Roz. 5/12 – Nepodaří-li se z dostupných důkazů spolehlivě zjistit, jakou pohnutkou byl pachatel ke svému činu veden, nelze z toho bez dalšího usuzovat na chybějící úmysl způsobit postiženému smrtelný následek (§ 219 odst. 1 tr. zák.), jestliže je tento úmysl dostatečně zřejmý z prokázaných okolností a intenzity vykonaného útoku, zejména použije-li pachatel zbraň, o které ví, že svojí povahou je způsobilá jiného usmrtit, a útok záměrně vede proti těm částem těla, kde jsou uloženy orgány důležité pro život.

     Roz. 49/13 – K úmyslnému usmrcení jiného s rozmyslem podle ustanovení § 140 odst. 2 tr. zákoníku o trestném činu vraždy postačí, když pachatel zhodnotil jen zásadní okolnosti zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu. Oproti spáchání tohoto trestného činu „po předchozím uvážení“ se nevyžaduje, aby pachatel předem zohlednil všechny rozhodující okolnosti provedení činu včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení a co největšímu možnému vyloučení úspěšné obrany oběti apod.; tedy nevyžaduje se detailní uvážení činu samotného ani prvky jeho naplánování.

     Roz. 11/14 – (viz § 15)

     Roz. 21/15 – Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, že čin byl spáchán zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, předpokládá, že obě tyto alternativně vymezené skutečnosti vyžadují spáchání za podmínek vyjádřených pojmem „zvlášť“. Proto se jedná o zvlášť trýznivý způsob, a nikoliv jen trýznivý způsob provedení činu.

O zvlášť trýznivý způsob půjde tehdy, jestliže oběť je vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajícím třeba i po kratší dobu, nebo sice méně intenzivním, ale zato déle trvajícím, které velmi citelně zasahují celou osobnost poškozeného. Usuzovat na něj lze z takových okolností, které charakterizují subjektivní neúměrně krutě pociťované prožitky oběti, jež vnímala od doby, kdy na ní pachatel začal uskutečňovat vražedný mechanizmus, až do okamžiku její smrti. Rozhodné pro tuto zvlášť přitěžující okolnost jsou vnímání a prožívání bolestivosti při utrpěných zraněních a vypjatosti psychického prožívání traumatu smrti, a to v míře velmi intenzivní, v níž oběť prožívala důsledky útrap, jimž byla vystavena. O případ znaku způsobu „zvlášť surového“ jde tehdy, když čin svým provedením výraznou měrou přesahuje obvyklou míru surovosti, což je dáno především okolnosti, které charakterizují použité násilí z hlediska vnějšího dopadu činu na poškozeného. Rozumí se jím vražedný útok s vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu. Není však vyloučeno, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného.

     Roz. 43/15 – Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za zločin vraždy podle § 140 odst. 1, příp. odst. 2 tr. zákoníku, není významné, že pachatel zvolil takový mechanismus usmrcení jiného, při kterém by zahynul i on sám. Rozhodné je, že jeho úmyslem bylo způsobit smrt jinému, bez ohledu na to, že zvažoval též vlastní usmrcení.

     Roz. 10/16 – U zločinu vraždy spáchané s rozmyslem podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku není rozhodné, zda pachatel s rozmyslem jednal po celou dobu útoku, ale postačí, že rozmysl jako kvalifikační znak byl shledán v části útoku, v jehož průběhu pachatel jednal zpočátku v afektu, který později odezněl. Potřebné je rozlišit, která část činu byla vykonána v náhlém hnutí mysli (afektu) a kdy nastoupil rozmysl jako uvážené jednání, které se vztahuje ke způsobu, jak byla vůle pachatele v průběhu skutku realizována, protože rozmysl na straně pachatele nemůže existovat souběžně s afektem.

O jednání s rozmyslem se může jednat např. tehdy, když pachatel proti poškozenému nejprve zaútočil v afektu, v němž poškozenému způsobil závažná zranění, která by však bezprostředně nevedla k jeho smrti, avšak následně zraněného poškozeného na určitou dobu opustil, a když se k němu vrátil, ve vražedném jednání pokračoval. Okamžik, kdy od poškozeného odešel, v tomto případě představuje rozhodný mezník, který působil na psychiku pachatele, jenž měl příležitost si uvědomit jak nastalou situaci, kterou přivodil, tak i své další kroky. Jestliže bez jakéhokoli dalšího vnějšího podnětu mu pachatel po svém návratu zasadil nožem další rány a účinným opakovaným mechanismem již zraněného poškozeného cíleně usmrtil, jednal s racionální kontrolou svědčící o úmyslném usmrcení s rozmyslem.

     Roz. 2/20 – Zaměstnance soukromé společnosti poskytující bezpečnostní služby spočívající také v ostraze cizího majetku, který v době provozu prodejny provádí její ostrahu, nelze považovat za „jiného, který plnil svoji obdobnou povinnost při ochraně života, zdraví nebo majetku vyplývající z jeho zaměstnání“ ve smyslu zákonného znaku uvedeného v § 145 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Stejně je třeba na něj pohlížet také ve vztahu ke zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v § 140 odst. 3 písm. f), § 146 odst. 2 písm. d) či § 353 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku.

     Roz. 53/21 – U vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku není předchozí uvážení obecnou formou úmyslu, ale jde o zvláštní kvalifikační okolnost, která charakterizuje rozhodování pachatele, od něhož se odvíjí úmyslné zavinění, které je třeba dovozovat z okolností, za nichž byl čin spáchán. Je možné je spojovat jak s úmyslem přímým, tak i eventuálním. Pro závěr, že jde o premeditaci, není významné ani to, že čin zůstal ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (případně přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku).

Vraždu po předchozím uvážení může spáchat i pachatel, který byl v době činu pod vlivem návykové látky, jestliže byl schopen i při tomto ovlivnění předem zohlednit všechny rozhodující okolnosti provedení činu včetně zvolení místa a doby spáchání, použití zbraně či jiného prostředku vhodného pro usmrcení jiného s cílem, aby došlo k jeho úspěšnému provedení.

§ 141

Zabití

(1) Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, bude potrestán trestem odnětí svobody na tři léta až deset let.]

(2) Odnětím svobody na pět až patnáct let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1

a)  na dvou nebo více osobách,

b)  na těhotné ženě, nebo

c)  na dítěti mladším patnácti let.

komentář k § 141

Tato skutková podstata má nižším trestem postihovat ty případy, při nichž pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku nebo zmatku, anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.

§  Z judikatury

     Roz. 14/11 – Spáchání trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele.

Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podněty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou vážnou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran.

K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Takovým podnětem pak zásadně nebude krádež majetku pachatele, byť k ní v minulosti mohlo dojít již vícekrát, pokud navíc ani není zřejmé, kdo se dopouštěl předchozích krádeží.

Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život. Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Přitom ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku jde o takové předchozí zavrženíhodné jednání, jehož se dopustil právě poškozený, který byl předmětem útoku pachatele trestného činu zabití, nikoli někdo jiný nebo neznámý.

     Roz. 9/12 – I – Za silné rozrušení, které je omluvitelným hnutím mysli ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku o trestném činu zabití, nelze považovat rozrušení pachatele vyvolané jeho hněvem a vztekem (např. v důsledku nadměrného hluku oslavujících osob) ve spojení s vlivem alkoholických nápojů, které požil.

     Roz. 53/14 – Silné rozrušení pachatele ve smyslu ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku musí být vyvoláno strachem, úlekem, zmatkem nebo jiným omluvitelným hnutím mysli. Proto rozrušení vyvolané hněvem nebo vztekem jen na základě předchozího vlastního jednání sexuálně deviantního pachatele, které je mu nepříjemné (pachatel se po pohlavním aktu s poškozenou cítil v depresi, protože si vyčítal způsob svého chování), nelze podřadit pod pojem silné rozrušení ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku.

§ 142

Vražda novorozeného
dítěte matkou

Matka, která v rozrušení způsobeném porodem úmyslně usmrtí při porodu nebo bezprostředně po něm své novorozené dítě, bude potrestána odnětím svobody na tři léta až osm let.

komentář k § 142

Jedná se o úpravu shodnou s úpravou provedenou v § 220 trest. zák.

Úmyslné usmrcení novorozeného dítěte je mírněji trestné, pokud se ho matka dopustí při porodu nebo bezprostředně po něm. Novorozeným dítětem se rozumí dítě od počátku porodu. Narozené dítě musí být životaschopné, alespoň po určitou dobu.

§  Z judikatury

     Roz. 25/92 – I – Rozrušenie spôsobené pôrodom je zvláštny znak trestného činu podľa § 220 Tr. zák. a nemožno ho zamieňať so všeobecnými podmienkami trestnej zodpovednosti, vyjadrenými v ustanoveniach o nepríčetnosti a zmenšenej príčetnosti. Pre posúdenie otázky, či obvinená konala v tomto psychickom stave, je rozhodujúcim podkladom posudok znalca–pôrodníka. Pri tom nie je podstatné, či boly narušené schopnosti obvinenej rozpoznať nebezpečnosť svojho konania a ovládať ho.

     Roz. 38/76

§ 143

Usmrcení z nedbalosti

(1) Kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.

(2) Odnětím svobody na jeden rok až šest let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.

(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony.

(4) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 3 smrt nejméně dvou osob.

§  Z judikatury k § 143

     Roz. 32/16 – K naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem.

     Roz. 10/19 – I – Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 143 odst. 3 tr. zákoníku je naplněna, pokud dojde k hrubému porušení jednoho či více z vyjmenovaných zákonů, jež má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka a které je podstatně závažnější, než jakým je porušení důležité povinnosti uložené podle zákona ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku. Půjde přitom o výrazně intenzivnější porušení jedné zákonné normy anebo porušení více zákonných norem příslušného zákona, což v souhrnu podstatně zvyšuje závažnost činu.

Na hrubé porušení zákona lze usuzovat z povahy a intenzity porušení příslušného zákona, které musí být závažné a k němuž dochází především tehdy, když se na vzniku smrtelného následku nepodílely další osoby, nebo pokud pachatel porušil více různých zákonných norem apod. Jestliže se na vzniku smrtelného následku podílelo jak jednání pachatele, tak jednání dalších osob, je třeba při úvaze o naplnění znaku spočívajícího v hrubém porušení zákona zkoumat konkrétní okolnosti skutku a hodnotit význam a důležitost jednání pachatele pro vznik tohoto následku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).

     Roz. 10/19 – II – Ve výroku rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem usmrcení z nedbalosti spáchaným proto, že hrubě porušil některý ze zákonů ve smyslu § 143 odst. 1, 3 tr. zákoníku, musí být v popisu skutku uvedeno konkrétní ustanovení takového zákona, které obviněný porušil. Nestačí, je-li poukaz na porušené zákonné ustanovení obsažen jen v odůvodnění rozsudku.

     Roz. 28/19 – (viz § 16)

     Roz. 29/21 – Trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku může spáchat i řidič motorového vozidla, který v důsledku nedostatečného sledování silničního provozu a překročení nejvyšší povolené rychlosti narazil do jiného motorového vozidla stojícího v tomtéž jízdním pruhu a usmrtil jeho řidiče, který se v důsledku poruchy tohoto motorového vozidla pohyboval u něj. Trestní odpovědnost pachatele zde není vyloučena tím, že stojící motorové vozidlo nebylo řádně označeno jako překážka silničního provozu a že jeho řidič neměl na sobě oděvní doplňky s označením z retroreflexního materiálu. Zcela bez významu je, že usmrcený řidič, který byl držitelem platného řidičského oprávnění, neměl potvrzení o zdravotní způsobilosti k řízení motorového vozidla.

     Roz. 14/22 – Povinnost, jejímž porušením lze spáchat určitý trestný čin (např. trestný čin usmrcení z nedbalosti podle 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku), může být obecně stanovena zákonem, např. při projektové činnosti a při provádění a užívání staveb ustanovením § 2 odst. 2 písm. e) a § 169 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů, přičemž její konkretizace může být provedena dalšími podzákonnými či prováděcími předpisy, které mohou odkazovat i na příslušné české technické normy. Takový způsob vymezení povinností je v souladu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

     Roz. 30/22 – Porušením důležité povinnosti ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku řidičem motorového vozidla není pouhé nerespektování dopravního značení, které primárně neslouží k ochraně života a zdraví lidí. Zároveň musí být dána příčinná souvislost mezi účelem porušené normy a způsobeným následkem.

Zákaz vjezdu všech motorových vozidel s výjimkou dopravní obsluhy se v určitém místě stanoví zpravidla tehdy, pokud je zde zájem na tom, aby byl v dané oblasti snížen průjezd motorových vozidel (např. za účelem nižší hlučnosti, zčásti i bezpečnosti chodců). Ze samotného porušení tohoto zákazu, i když se na obviněného jako řidiče motorového vozidla nevztahovala výjimka podle dodatkové tabulky umožňující vjezd dopravní obsluhy, nelze dovozovat existenci a následné porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona (tj. podle zákona o silničním provozu).

§ 144

Účast na sebevraždě

(1) Kdo jiného pohne k sebevraždě nebo jinému k sebe­vraždě pomáhá, bude potrestán, došlo-li alespoň k pokusu sebevraždy, odnětím svobody až na tři léta.

(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti nebo na těhotné ženě.

(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším patnácti let nebo na osobě stižené duševní poruchou.

komentář k § 144

Obdobná úprava jako dříve upravená v § 230 trest. zák. Přísněji trestné (oproti předchozí úpravě) je jednání pachatele, který spáchá čin uvedený v odst. 1 na dítěti mladším patnácti let nebo na osobě stižené duševní poruchou.

§  Z judikatury

     Roz. 24/86 – K výkladu skutkovej podstaty trestného činu účasti na samovražde podľa § 230 ods. 1 Tr. zák.

Samovražda je úmyselné spôsobenie smrti sebe samému. Pre naplnenie znakov trestného činu účasti na samovražde podľa § 230 ods. 1 Tr. zák. preto nestačí, že páchateľ mal účasť na udalosti, pri ktorej si iný sám spôsobil smrť neúmyselne.

Pre naplnenie znaku „pohne iného k samovražde“ podľa § 230 ods. 1 Tr. zák. nestačí, že páchateľovo zlé zaobchádzanie bolo objektívne príčinou samovraždy. Treba, aby sa páchateľ zle správal voči inému s úmyslom, aby tým vzbudil u neho rozhodnutie spáchať samovraždu.

     Roz. 6/98 – Jestliže obviněný a poškozený se dohodnou na vzájemném úmyslném usmrcení jeden druhého jako způsobu společného dobrovolného ukončení života, potom dohodnuté jednání obviněného, jehož následkem byla smrt poškozeného, naplňuje znaky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., nikoli znaky trestného činu účasti na sebevraždě podle § 230 tr. zák. Uvedené okolnosti činu, zejména svolení poškozeného, mohou v konkrétním případě mít význačný vliv na stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a spolu s dalšími okolnostmi svědčícími ve prospěch obviněného být důvodem pro použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody.

Díl 2

Trestné činy proti zdraví

§ 145

Těžké ublížení na zdraví