Dochází rovněž ke změnám v oblasti hospodářské soutěže, kdy na základě novely, která byla provedena zákonem č. 265/­2024 Sb., je nově Úřad pro ochranu hospodářské soutěže oprávněn získávat informace od cenových orgánů (např. od ČOI) a následně tyto informace využívat pro potřeby svých dozorových pravomocí v rámci ochrany hospodářské soutěže a v oblasti významné tržní síly při prodeji zemědělských a potravinářských výrobků.

Vedle toho má Úřad pro ochranu hospodářské soutěže nově také možnost vyžádat si informace od těchto orgánů a získat takto pro svá vlastní sektorová šetření prvotní indicie o dění na trhu a příp. protisoutěžním jednání. Kromě toho však i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže stíhá povinnost na vyžádání poskytovat informace ze svých šetření v oblasti hospodářské soutěže nebo významné tržní síly ostatním cenovým orgánům.

 

 

ZÁKON č. 526/1990 Sb.,

o cenách

ve znění

zákona č. 135/­1994 Sb., zákona č. 151/­1997 Sb., zákona č. 29/­2000 Sb., zákona č. 141/­2001 Sb., zákona č. 276/­2002 Sb., zákona č. 124/­2003 Sb., zákona č. 354/­2003 Sb., zákona č. 124/­2003 Sb., zákona č. 484/­2004 Sb., zákona č. 217/­2005 Sb., zákona č. 377/­2005 Sb., zákona č. 230/­2006 Sb., zákona č. 261/­2007 Sb., zákona č. 183/­2008 Sb., zákona č. 403/­2009 Sb., zákona č. 457/­2011 Sb., zákona č. 18/­2012 Sb., zákona č. 303/­2013 Sb., zákona č. 353/­2014 Sb., zákona č. 452/­2016 Sb., zákona č. 183/­2017 Sb., zákona č. 277/­2019 Sb., zákona č. 265/­2024 Sb., sdělení č. 328/­2024 Sb.
a zákona č. 462/­2024 Sb.

Federální shromáždění České a Slovenské Federativní Republiky se usneslo na tomto zákoně:

ČÁST I

OBECNÁ USTANOVENÍ

§ 1

Předmět úpravy

(1) Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie^14a) upravuje

a)  uplatňování, regulaci a kontrolu cen zboží pro tuzemský trh,

b)  působnost a některé postupy cenových orgánů.

(2) Pro účely tohoto zákona se rozumí

a)  zbožím výrobky, výkony, práce a služby,

b)  cenou peněžní částka uplatňovaná při nákupu a prodeji zboží podle § 2 až 13, c) uplatňováním ceny její nabízení, sjednávání nebo požadování, d) prodávajícím osoba, která uplatňuje cenu na straně nabídky, e) kupujícím osoba, která uplatňuje cenu na straně poptávky,

f)  spotřebitelem fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání,

g)  cenovým orgánem orgán moci výkonné nebo orgán územního samosprávného celku, pokud vykonává působnost v oblasti cen podle tohoto zákona,

h)  ekonomicky oprávněnými náklady náklady pořízení odpovídajícího množství přímého materiálu, mzdové a ostatní osobní náklady, technologicky nezbytné ostatní přímé a nepřímé náklady a náklady oběhu,

i)  přiměřeným ziskem zisk spojený s výrobou a prodejem daného zboží odpovídající obvyklému zisku dlouhodobě dosahovanému při srovnatelných ekonomických činnostech, který zajišťuje přiměřenou návratnost použitého kapitálu v přiměřeném časovém období.

(3) Postup podle tohoto zákona platí i pro převody práv a dále též pro převody a přechody vlastnictví k nemo­vitostem včetně užívacích práv k nemovitostem.

(4) Zákon se nevztahuje na odměny, úhrady, poplatky, náhrady škod a nákladů a úroky, upravené zvláštními předpisy.

(5) Nepřiměřený majetkový prospěch podle tohoto zákona získá

a)  prodávající, jestliže prodá zboží za cenu

1. zahrnující ekonomicky neoprávněné náklady nebo nepřiměřený zisk získaný na základě uplatnění vyšší ceny prodeje oproti tržní hodnotě podle zákona o oceňování majetku, v případě zneužití výhodnějšího hospodářského postavení na trhu,

2. vyšší než maximální nebo pevnou úředně stanovenou cenu, nebo

3. vyšší, než by odpovídalo pravidlům cenové regulace,

b)  kupující, jestliže nakoupí zboží za cenu

1. výrazně nedosahující ekonomicky oprávněných nákladů nebo nižší, než je tržní hodnota podle zákona o oceňování majetku, v případě zneužití výhodnějšího hospodářského postavení na trhu, nebo

2. nižší než minimální nebo pevnou úředně stanovenou cenu.

(6) Při posuzování ekonomicky oprávněných nákladů podle odstavce 2 písm. h) se vychází z dlouhodobě obvyklé úrovně těchto nákladů v obdobných ekonomických činnostech s přihlédnutím k zvláštnostem daného zboží.

(7) Prodávající získá nepřiměřený majetkový prospěch dnem jeho připsání na účet, popřípadě dnem převzetí hotovosti. Kupující získá nepřiměřený majetkový prospěch dnem, kdy získal předmětné plnění.

komentář k § 1

Předmětem právní úpravy zákona o cenách je uplatňování, regulace a kontrola cen výrobků, výkonů, prací a služeb pro tuzemský trh, tj. včetně cen zboží z dovozu a cen zboží určeného pro vývoz. Třeba uvést, že pro výrobky, výkony, práce a služby zákon zavádí souhrnnou legislativní zkratku „zboží“. Tento zákon se uplatní pro všechny prodávající a kupující na tuzemském trhu, přičemž je takto zakotven tržní charakter všech cen, které vznikají zásadně na základě dohody mezi prodávajícím a kupujícím. Zákon vedle toho umožnil regulaci cen ve státem vymezených případech. Tato právní úprava dále upravuje komplexně cenovou evidenci, cenové informace, cenovou kontrolu a pochopitelně i sankce za porušení cenových předpisů.

Důležité

     Novela, která byla provedena zákonem č. 265/­2024 Sb., přinesla změnu ve vymezení předmětu úpravy zákona o cenách, kdy v souvislosti se začleněním ČR a dlouhodobým fungováním v EU byla vypuštěna část textu o regulaci zboží z dovozu a zboží určeného pro vývoz. Současně s tím došlo ke sloučení stávající úpravy s dosud samostatnou úpravou kompetencí jednotlivých orgánů ČR v cenové oblasti.

Došlo také ke zrušení zákona č. 265/­1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů. Zákonodárce v kontextu s tím přesunul ustanovení o působnosti správních orgánů v oblasti cen z tohoto zrušeného zákona ve zpřehledněné a mírně upravené podobě přímo do zákona o cenách, resp. do jeho části VI. V odst. 1 je v souvislosti s již zmíněnou novelou uveden rovněž i odkaz na směrnici 98/6/ES, která je takto v zákoně o cenách transponována.

Novela č. 265/­2024 Sb. výrazněji zasáhla i do znění odst. 2. V odst. 2 písm. a) je tak definice pojmu „zboží“ beze změn převzata ze stávajícího § 1 odst. 1 zákona o cenách. V odst. 2 písm. b) je nově definována cena ve smyslu zákona o cenách jako peněžní částka uplatňovaná při nákupu a prodeji zboží dle § 2 až 13. Cenu dle zákona o cenách není možno vymezit jinak než penězi. Samotný pojem „uplatňování ceny“ je nově definován v odst. 2 písm. c). Uplatňováním ceny chápeme její nabízení, sjednávání nebo požadování. Dochází tak k rozšíření stávající legální definice pojmu cena, tj. nabízení, požadování a prodej za určitou cenu na tuzemském trhu, kdy cenu uplatňuje prodávající.

     Nabízená, sjednaná a požadovaná cena

Dosavadní § 1 odst. 2 písm. b) zákona o cenách ve znění účinném do 31. 12. 2024 byl pro nadbytečnost vypuštěn. V odst. 2 písm. c) dochází v návaznosti na redefinici ceny k nutnosti definovat pojem „uplatňování ceny“, kdy se tím rozumí její nabízení, sjednávání nebo požadování.

Nabízenou cenou je třeba rozumět uplatnění úplné konečné nabídkové ceny, tj. včetně příslušné daně, poplatku a jiného obdobného peněžitého plnění, prostřednictvím nabídkového ceníku (§ 13 odst. 1) nebo způsoby uvedenými v § 13 odst. 2 a násl. zákona o cenách, jedná-li se o prodej zboží spotřebiteli. Za prodávajícího ve smyslu tohoto zákona je proto možno označit osobu, která fakticky nabízí určité zboží.

Sjednanou cenou se pak v souladu s § 2 odst. 2 zákona o cenách rozumí cena, na které se do­hodl kupující s prodávajícím. Dohoda o ceně vznikne také tím, že kupující zaplatí bezprostředně před převzetím nebo po převzetí zboží cenu ve výši požadované prodávajícím. Sjednání ceny je také dohoda na způsobu, jakým bude cena vytvořena, za podmínky, že tento způsob cenu dostatečně určuje.

Požadovanou cenou je cena, jejíž zaplacení prodávající po kupujícím fakticky požaduje, bez ohledu na to, jaká byla v daném případě cena nabízená nebo sjednaná. Tento zákon postihuje i jednání, kdy sice nabízená a následně sjednaná cena je z hlediska pravidel cenové regulace v pořádku, ale prodávající v okamžiku, kdy má dojít k uhrazení ceny, po kupujícím přes existující sjednanou cenu požaduje vyšší cenu, než je ta regulovaná. Výslovné uvedení definice „požadovaná cena“ v rámci ustanovení zákona o cenách je dáno poznatky z praxe zejména z oblasti cenové regulace taxislužby. V odst. 2 písm. d) je definován pojem „prodávající“. Jedná se o osobu, která uplatňuje cenu na straně nabídky. Za prodávajícího ve smyslu tohoto zákona lze považovat i zprostředkovatele, např. v rámci realitního podnikání jde typicky o tzv. realitního zprostředkovatele, který nabízí potenciálním kupujícím prodej určité nemovitosti za stanovenou cenu. Stejně tak lze za prodávajícího ve smyslu tohoto zákona označit taktéž zprostředkovatele taxislužby ve smyslu zákona č. 111/­1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů, protože je to ten, kdo v rámci své mobilní aplikace oslovuje kupujícího s nabídkou přepravy za aplikací stanovenou cenu. V odst. 2 písm. e) je definován „kupující“ jakožto osoba, která uplatňuje cenu na straně poptávky. V odst. 2 písm. f) je obsažena definice pojmu „spotřebitel“, přičemž tento pojem je převzat z § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 634/­1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. V odst. 2 písm. g) nalezneme definici pojmu „cenový orgán“, což je legislativní zkratka, pod kterou se skrývá souhrnné označení pro orgány moci výkonné a orgány územních samosprávných celků, které podle zákona o cenách vykonávají působnost v oblasti cen. V odst. 2 písm. h) je zakotven pojem „ekonomicky oprávněné náklady“. Definice tohoto pojmu byla převzata ze stávajícího § 2 odst. 7 písm. a) věty první zákona o cenách. Vychází se z toho, že za ekonomicky oprávněné náklady lze takto považovat toliko ty náklady, které byly vynaloženy hospodárně, efektivně a účelně, s péčí řádného hospodáře, v souvislosti s pořízením, zpracováním a oběhem zboží v odpovídajícím množství a požadované kvalitě, kdy platí, že bez jejichž vynaložení by předmětné zboží nebylo dodáno, nebyly uhrazeny z jiných zdrojů např. dotací, tržeb za jiné zboží a jsou evidovány v účetnictví podle právních předpisů upravujících účetnictví. V odst. 2 písm. i) došlo k definování „přiměřeného zisku“, kdy tato definice byla bez dalšího převzata ze stávajícího § 2 odst. 7 písm. b) zákona o cenách.

     Převod práv; převod a přechod vlastnictví k nemovitým věcem, včetně užívacích práv k nemovitostem

V odst. 3 je zakotvena koncepce, podle níž se postupuje i v případech převodů práv a dále též v případech převodů a přechodů vlastnictví k nemovitým věcem, včetně užívacích práv k nemovitostem. Nutno však důsledně rozlišovat, kdy se ve výše uvedených případech postupuje dle zákona o cenách a kdy je nezbytné postupovat dle zákona o oceňování majetku. Je to dáno tím, že zákon o oceňování majetku upravuje způsoby oceňování věcí, práv a jiných majetkových hodnot a služeb pro účely stanovené zvláštními předpisy. Pakliže se tyto předpisy odkazují na cenový nebo zvláštní předpis pro ocenění majetku nebo služby k jinému účelu než pro prodej, chápeme pod tímto předpisem zákon o oceňování majetku. Tento zákon by pak platil i pro účely stanovené zvláštními předpisy uvedenými v části čtvrté až deváté tohoto zákona a dále tehdy, stanoví-li tak příslušný orgán v rámci svého oprávnění nebo pokud se tak dohodnou strany. Třeba ještě připomenout, že zákon o oceňování majetku ve svém § 1 odst. 2 výslovně uvádí, že se nevztahuje na sjednávání cen, přičemž právě v těchto případech by se měl uplatnit zákon o cenách.

     Negativní vymezení ceny ve smyslu zákona o cenách

V odst. 4 je zakotveno negativní vymezení ceny ve smyslu zákona o cenách. Zákonodárce na tomto místě pro vyloučení jakýchkoli pochybností výslovně stanovil, že se tato právní úprava nevztahuje na odměny, úhrady, poplatky, náhrady škod a nákladů a úroky, které jsou upraveny zvláštními právními předpisy. Půjde tak zejména o odměny advokátů dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/­1996 Sb., odměny soudních exekutorů dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/­2001 Sb., odměny likvidátorů, nucených správců a insolvenčních správců dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 474/­2013 Sb., soudní poplatky dle zákona o soudních poplatcích, poplatky dle zákona o místních poplatcích a další. Novela č. 265/­2024 Sb. provedla legislativně technickou úpravu, která spočívá v tom, že se zde ruší poznámka pod čarou č. 2 včetně odkazu na ni s ohledem na její neaktuálnost.

     Tržní hodnota, která vychází ze zákona o oceňování majetku

V odst. 5 bylo novelou č. 265/­2024 Sb. zakotveno nové znění, které vychází z dřívějšího ustanovení § 2 odst. 5 zákona o cenách. Vedle drobných formálních doplnění za účelem sjednocení terminologie v rámci zákona o cenách došlo k nahrazení dosavadního pojmu „obvyklá cena“ definicí „tržní hodnoty, která vychází ze zákona o oceňování majetku“. Tato změna s sebou přináší nejen sjednocení terminologie, nýbrž i zajištění možnosti určit potřebnou hodnotu ve všech případech. Pro účely tohoto zákona platí, že tržní hodnota je hodnota stanovená na základě obchodu mezi ochotným prodávajícím a nestranným kupujícím na volném trhu. Tržní hodnota je založena na volné tržní ceně, volném trhu a ochotě obou stran. Je to taková hodnota, kterou prodávající dosáhne na volném trhu. Tento pojem se používá v souvislosti s prakticky jakýmkoliv majetkem (např. tržní hodnotou akcií nebo tržní hodnotou firmy). Třeba dodat, že s tržní hodnotou pracují i mezinárodní standardy při oceňování majetku, např. EVS. Reaguje se tak na skutečnost, že od 1. 1. 2021 je pojem „tržní hodnota“ zahrnut taktéž v zákoně o oceňování majetku a jeho prováděcí vyhlášce (§ 2 odst. 4 zákona o oceňování majetku a § 1b vyhlášky č. 441/­2013 Sb., v platném znění). Vychází se z toho, že tržní hodnota se zpravidla určuje na základě výběru z více způsobů oceňování (zejména způsobu porovnávacího, nákladového a výnosového), dle toho, který je pro daný účel nejvhodnější (např. nejlepší a nejvyšší využití), přičemž je přijímán závěr, že tržní hodnotu lze určit téměř vždy. Jedním ze způsobů oceňování je dle zákona o oceňování majetku porovnávací způsob, který vychází z porovnání předmětu ocenění se stejným, nebo obdobným předmětem a cenou sjednanou při jeho prodeji. Je jím též ocenění věci odvozením z ceny jiné funkčně související věci. Porovnání věcí pouze z realizovaných cen se poté blíží ocenění obvyklou cenou.

Nutno připomenout, že výnosový způsob ocenění věci reprezentuje čistě ekonomický pohled na vlastnictví věci jako věci, která má přinášet výnos. Výnosová hodnota věci je proto dána velikostí kapitálu, který při uložení na danou úrokovou míru by v budoucnu umožňoval vyplatit takové částky, které by byly rovny výnosům, jež by přinášela předmětná věc. Hodí se dodat, že oceňovací vyhláška v daném kontextu nepředepisuje konkrétní způsob či dokonce metodu pro určení tržní hodnoty, nýbrž stanovuje, že se tak děje na základě výběru z více způsobů oceňování (zejména způsob porovnávací, způsob výnosový nebo způsob nákladový). Zpracovatel ocenění proto musí vždy vyhodnotit, který způsob ocenění je pro daný účel optimální a jakou konkrétní metodu následně pro tyto účely použije. Nutno mít na zřeteli, že při stanovení tržní hodnoty jsou ze stanovení vyloučeny ty ceny, které neodpovídají cenám, které již byly dosaženy na volném trhu s nezávislými kupujícími a prodávajícím. Cena vytvořená díky majetkové charakteristice kupujícího nebo prodávajícího nebude tržní hodnotou ve smyslu zákona o oceňování majetku tehdy, jestliže majetkové poměry prodávajícího či kupujícího vytváří závislost (tj. nemělo by být přihlíženo např. k výši příjmů kupujícího).

     Ekonomicky oprávněné náklady

V odst. 6 byla novelou č. 265/­2024 Sb. stanoveno, že za ekonomicky oprávněné náklady se pro účely tohoto zákona považují náklady pořízení odpovídajícího množství přímého materiálu, mzdové a ostatní osobní náklady, technologicky nezbytné ostatní přímé a nepřímé náklady a náklady oběhu. To znamená, že při posuzování ekonomicky oprávněných nákladů se vychází z dlouhodobě obvyklé úrovně těchto nákladů v obdobných ekonomických činnostech s přihlédnutím k zvláštnostem daného zboží. Dochází-li k posuzování ekonomické oprávněnosti vynaložených nákladů, je vždy nezbytné vzít v potaz veškeré skutkové okolnosti a při posuzování jejich oprávněnosti na tyto pohlížet optikou péče řádného hospodáře. Nutno respektovat, že ekonomicky oprávněným nákladem mohou být i některé mzdové náklady. K tomu dochází za situace, kdy takový náklad splní veškerá kritéria ekonomické oprávněnosti, která jsou uvedena v zákoně. Je proto třeba důsledně rozlišovat např. mzdu zaměstnance za nutnou práci anebo příspěvek na stravování za odpracované dny a benefity, např. příspěvek na životní pojištění, přičemž plnění těchto benefitů nelze zahrnout do ekonomicky oprávněných nákladů (jde o nadstandardní plnění ze strany zaměstnavatele jakožto prodávajícího, které nebylo nutno vynaložit v přímé souvislosti s odvedením nutné práce).

     Nepřiměřený majetkový prospěch

V odst. 7 novela, která byla provedena zákonem č. 265/­2024 Sb., stanovila, že prodávající získá nepřiměřený majetkový prospěch dnem jeho připsání na účet, popř. dnem převzetí hotovosti, Kupující získá nepřiměřený majetkový prospěch dnem, kdy získal předmětné plnění. Koncepce zákona takto vychází z toho, že pro zisk nepřiměřeného majetkového prospěchu prodávajícího je pro účely tohoto zákona rozhodný moment jeho samotného připsání na účet nebo převzetí v hotovosti. V případě kupujícího je poté rozhodný den obdržení předmětného plnění.

§  Z judikatury

     Smyslem a účelem cenové regulace má být ochrana před negativními dopady nedokonalého trhu. V nedostatečném konkurenčním prostředí může dojít k ohrožení řádného průběhu spravedlivé hospodářské soutěže. Kritériem je zde hrozba omezení hospodářské soutěže a sní spojené riziko spekulačního zvyšování cen nebo omezování hospodářské soutěže formou uzavírání kartelových dohod.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 81/­2013 z 30. 6. 2014

§ 2

Uplatňování ceny

(1) Cena se uplatňuje pro zboží vymezené názvem, jednotkou množství a kvalitativními a dodacími nebo jinými podmínkami sjednanými dohodou stran (dále jen „určené podmínky”). Podle určených podmínek mohou být součástí ceny zcela nebo zčásti náklady pořízení, zpracování a oběhu zboží, zisk, příslušná daň, poplatek a jiné obdobné peněžité plnění.

(2) Dohoda o ceně je dohoda o výši ceny nebo o způ­sobu, jakým bude cena vytvořena za podmínky, že tento způsob cenu dostatečně urču­je. Dohoda o ceně vznikne také tím, že kupující zaplatí bezprostředně před převzetím nebo po převzetí zboží cenu ve výši požadované prodávajícím.

(3) Prodávající ani kupující nesmí zneužít svého výhodnějšího hospodářského postavení k tomu, aby získal nepřiměřený majetkový prospěch.

(4) Výhodnější hospodářské postavení podle odstavce 3 má prodávající nebo kupující, který uplatňuje ceny na trhu, aniž by při tom byl vystaven podstatné cenové soutěži. Hospodářské postavení prodávajícího nebo kupujícího se posuzuje zejména podle objemu prodaného nebo nakoupeného zboží, hospodářské a finanční síly a právních nebo jiných překážek vstupu na trh.

(5) Ustanovení odstavců 3 a 4 se vztahují i na cenu obchodního nebo zprostředkovatelského výkonu, i když není samostatně sjednána.

komentář k § 2

Novela, která byla provedena zákonem č. 265/­2024 Sb., vypouští v tomto ustanovení slovo „sjednává“ a nahrazuje je slovem „uplatňování“. To se promítá následně v tom, že dosavadní nadpis „Sjednávání ceny“ je nahrazen nadpisem znějícím „Uplatňování ceny“.

     Jiná peněžitá plnění veřejnoprávního charakteru

Zmíněná novela v odst. 1 vypouští části stávající první věty odstavce včetně poznámek pod čarou č. 5 až 7, jelikož příslušné zvláštní předpisy, na které na tomto místě zákon o cenách takto odkazuje, již byly v minulosti zrušeny. Po přijetí této novely tak součástí ceny mohou být i jiná peněžitá plnění veřejnoprávního charakteru než daně a cla. Podle určených podmínek mohou být součástí ceny zcela nebo zčásti náklady pořízení, zpracování a oběhu zboží, zisk, příslušné daně, poplatek a jiná obdobná peněžitá plnění. Zákonodárce takto přikročil k využití v právním řádu zavedeného širšího pojmu, když pojem „jiná obdobná peněžitá plnění“ zde zahrnuje též cla. V návaznosti na tuto provedenou změnu dochází i na tomto místě v zájmu zpřehlednění zákona k vypuštění neaktuálních poznámek pod čarou. V rozsudku sp. zn. 1 As 239/­2023 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že není třeba v cenových předpisech každou položku konkretizovat, cenová regulace se tedy vztahuje na takový prodej, v němž alespoň nějaká položka bude zahrnuta v cenových předpisech a cenu takového plnění je následně třeba stanovit pouze dle pravidel cenové regulace.

     Dohoda o ceně

Odst. 2 pojednává o dohodě o ceně. Tato dohoda ve smyslu tohoto zákona vzniká tehdy, pakliže se dohodnou prodávající s kupujícím na její výši. Fakticky to znamená, že prodávající nabídne dané zboží za určitou cenu, kupující cenu předmětného zboží uváží, a následně buď s touto cenou rovnou souhlasí, nebo s kupujícím o ceně dále vyjednává se závěrem, že oba s danou cenou souhlasí. Nutno dodat, že se vychází z toho, že žádné zvláštní podmínky ohledně dohody si ani jedna z těchto smluvních stran neklade a výsledkem je poté dohoda o ceně. Zákon dále předpokládá, že další možností dohody o ceně je dohoda o způsobu, jakým bude tato cena vytvořena. Ve své podstatě se jedná o podrobný popis postupu, na kterém se prodávající s kupujícím dohodnou, a který nezpochybnitelně stanoví kroky, na základě nichž se následně cena vytvoří. Nelze vyloučit ani to, že dohoda o ceně může vzniknout i tak, že kupující zaplatí bezprostředně před převzetím nebo po převzetí zboží cenu ve výši požadované prodávajícím. Nelze pominout, že v souladu s § 2079 občanského zákoníku je podstatnou náležitostí koupě ujednání o kupní ceně. Aby mohla být kupní smlouva považována za perfektní a nezpochybnitelnou, musí vždy toto ujednání obsahovat. V souladu s § 2 odst. 2 zákona o cenách dohoda o ceně vzniká též tím, že kupující zaplatí bezprostředně před převzetím nebo po převzetí zboží cenu ve výši požadované prodávajícím, přičemž toto ustanovení ve svých důsledcích představuje nevyvratitelnou domněnku ujednání o kupní ceně.

     Zákaz zneužití výhodnějšího hospodářského postavení

Důležité

     V odst. 3 je zakotven zákaz zneužití výhodnějšího hospodářského postavení jak ze strany prodávajícího, tak i ze strany kupujícího. Koncepce zákona má bránit tomu, aby jak prodávající, tak i kupující nezneužili svého výhodnějšího hospodářského postavení k tomu, aby získali nepřiměřený majetkový prospěch. Samotné zneužití svého výhodnějšího hospodářského postavení je zákonodárcem považováno za přestupek dle příslušných ustanovení zákona o cenách.

Výhodnějším hospodářským postavením chápeme pro účely tohoto zákona takové hospodářské postavení na daném trhu, ve kterém není prodávající nebo kupující vystaven podstatné cenové soutěži. Toto postavení umožňuje prodávajícímu nebo kupujícímu při sjednávání ceny se chovat do určité míry nezávisle na ostatních účastnících trhu a poskytuje mu možnost či příležitost ke zneužití výhodnějšího hospodářského postavení při uplatňování ceny. Většinou se jedná o takový hospodářský subjekt, který disponuje značnou ekonomickou silou na příslušném trhu, která mu dává možnost bránit udržování účinné cenové soutěže, a tím i uplatňovat cenovou strategii do nezanedbatelné míry nezávislou na svých zákaznících, příp. konkurenci. V tomto postavení se může ocitnout jak kupující, tak i prodávající, přičemž při hodnocení výhodnějšího hospodářského postavení se používá celá sada indikátorů, kterým dominuje nevystavení podstatné cenové soutěži.

Má-li být uvažováno o výhodnějším hospodářském postavení prodávajícího, resp. existuje zde podezření na zneužití tohoto postavení, musí se jednat o situaci, kdy prodávající má na vymezeném trhu výhodnější hospodářské postavení, tj. není na vymezeném trhu při sjednávání cen vystaven podstatné cenové soutěži a tento prodávající zneužije výhodnější hospodářské postavení k získání nepřiměřeného majetkového prospěchu ve formě prodeje zboží za cenu, která přesahuje cenu obvyklou, resp. tržní hodnotu. Pokud by mělo být uvažováno o výhodnějším hospodářském postavení kupujícího, resp. bude zde existovat podezření o zneužití tohoto postavení, bude se zřejmě jednat o situaci, kdy kupující má na vymezeném trhu výhodnější hospodářské postavení, tj. není na vymezeném trhu při uplatňování cen vystaven podstatné cenové soutěži a tento kupující zneužije výhodnější hospodářské postavení k získání nepřiměřeného majetkového prospěchu, a to nákupem zboží za cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů nebo nižší, než je tržní hodnota.

Nutno uvést, že při zkoumání postavení jak kupujícího, tak i prodávajícího se jedná vždy o vymezení trhu z věcného, místního a časového hlediska, když je nutno reflektovat i skutečnost, že samotné splnění podmínek pro zařazení určitého účastníka trhu do kategorie účastníků ve výhodnějším hospodářském postavení v rámci vymezeného trhu, do značné míry limituje smluvní volnost tohoto účastníka ve srovnání s ostatními subjekty na tomto trhu.

     Výhodnější hospodářské postavení

V odst. 4, kde je pro účely tohoto zákona definováno „výhodnější hospodářské postavení“ dle odst. 3, se v návaznosti na změny v § 1 odst. 2 a v § 2 odst. 1 zákona o cenách, nahrazuje slovo „sjednává“ slovem „uplatňuje“. Vedle toho došlo k úpravě kritérií, podle nichž se posuzuje hospodářské postavení prodávajícího či kupujícího. Novela č. 265/­2024 Sb. v návaznosti na poznatky praxe zohlednila, že dosavadní kritéria se v aplikační praxi projevovala jako značně široká a bylo též nutno zohlednit, že demonstrativní výčet stavěl většinou na tom, že vyjmenovaná kritéria představovala jen minimální rozsah posuzování. Zákonodárce proto dospěl k závěru, že z hlediska samotné aplikace tohoto zákona není příliš efektivní stav, kdy z hlediska posuzování hospodářského postavení prodávajícího či kupujícího obsahuje zákon nejméně sedm kritérií, když některá z těchto kritérií jsou poměrně v rámci praxe špatně uchopitelná a jiná z těchto kritérií jsou často pokládána za částečně duplicitní. Aby byly svým způsobem eliminovány tyto zjištěné nedostatky, bylo přikročeno k této výsledné úpravě samotných kritérií, které byly vedle jiného též konzultovány s Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže.

     Zneužití výhodnějšího hospodářského postavení

Dosavadní odst. 8 byl v rámci změn provedených v tomto ustanovení novelou č. 265/­2024 Sb. přečíslován na odst. 5. Koncepce tohoto odstavce vychází z toho, že se zkoumá zneužití výhodnějšího hospodářského postavení i jen v ceně obchodního výkonu. Zákonodárce má v daném kontextu za to, že zneužití nemusí být jen ve výrobním procesu, nýbrž také ve sféře obchodu. Toto ustanovení zákona by mělo být aplikováno na vztah mezi prodávajícím a kupujícím na úrovni obchodu za situace, kdy jeden z těchto účastníků je ve výhodnějším postavení, přičemž platí, že není-li cena výkonu obchodu samostatně sjednána, neznamená to, že nemůže být součástí zkoumání samotné ceny. Tržní hodnota zjišťovaná na trhu je vždy chápána jako celek (bez ohledu na poměr její nákladové a ziskové složky s výjimkou právě postupu obsaženého v tomto odst. 5).

Hodí se ještě připomenout, že v rozsudku sp. zn. 9 As 60/­2022 se Nejvyšší správní soud vyjádřil k problematice zahrnutí ekonomicky neoprávněných nákladů na reklamu a propagaci (tzv. skrytý sponzoring) do kalkulace ceny. Při výkladu ust. § 2 odst. 7 písm. a) zákona o cenách ve znění účinném do 31. 12. 2024 se ztotožnil s orgány cenové kontroly v tom, že za ekonomicky oprávněný náklad nelze uznat náklady na reklamu, které slouží pouze k propagaci samotného subjektu, ale přitom nikterak nesouvisí s propagací samotné regulované služby. Novela č. 265/­2024 Sb. v daném kontextu stanovila, že při posuzování ekonomicky oprávněných nákladů se vychází z dlouhodobé obvyklé úrovně těchto nákladů v obdobných ekonomických činnostech s přihlédnutím k zvláštnostem daného zboží.

§  Z judikatury

     Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že relevantní trh je třeba vždy vymezovat v každém jednotlivém případě, v závislosti na charakteru posuzovaného subjektu a s přihlédnutím ke specifickým rysům jím poskytovaných služeb.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 Afs 2/2011 z 18. 1. 2012

     Další kasační námitky stěžovatele spočívají předně v jeho polemice se závěrem městského soudu, podle něhož se stěžovatel řádně nevypořádal s otázkou, zda se pro účely zjišťování ceny obvyklé jednalo v dané věci o trh, který není ohrožen omezením hospodářské soutěže ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o cenách. Poukazuje-li stěžovatel v této souvislosti na „zjednodušený závěr“ městského soudu „bez náležitého opodstatnění“, je třeba připomenout, že městský soud v napadeném rozsudku neuzavřel, že by skupina SCC měla v letech 2005–2007 dominantní postavení na trhu. Dospěl pouze k tomu, že se stěžovatel se související odvolací námitkou žalobkyně nevypořádal dostatečně, neboť pro určení ceny obvyklé dle § 2 odst. 6 zákona o cenách není rozhodné, zda určitý subjekt zaujímá na trhu dominantní postavení či zda reálně dochází k omezování hospodářské soutěže. Zdůraznil, že podle zákona je zásadní (postačí) pouhé ohrožení trhu (viz bod 72 rozsudku městského soudu). Odkazuje-li proto stěžovatel v kasační stížnosti bez dalšího opět na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, v němž na str. 110 a 111 vychází právě z toho, že nelze dovodit, že by skupina SCC měla v období předcházejícímu kontrolovanému období dominantní postavení (resp. jej zneužívala), nijak tím na závěr městského soudu, že postačí pouhé ohrožení, nereaguje. Závěr městského soudu požadující v této souvislosti po stěžovateli též zohlednění toho, že takové ohrožení existovalo mezi lety 2005 – 2007, bylo již jen doplněním výchozího závěru reprodukovaného výše. Poukazuje-li proto stěžovatel na zrušení shora již zmiňovaných rozhodnutí finančního ředitelství a Ministerstva financí (na něž se v této otázce žalobkyně odvolávala), není to pro stěžejní závěr městského soudu ve vztahu k dané otázce podstatné.

Kasační námitky se dále týkají i ceny stanovené na základě dlouhodobé kupní smlouvy, resp. její výše oproti ceně obvyklé. Stěžovatel v kasační stížnosti v této souvislosti především setrval na tom, že žalobkyně nesplnila povinnost, která jí plynula ze shora citovaného § 2 odst. 3 zákona o cenách. Městský soud v tomto ohledu vyšel mimo jiné z toho, že dlouhodobá kupní smlouva předpokládala v první řadě dohodu smluvních stran, a teprve pro případ, že k dohodě ohledně kupní ceny nedojde, byl sjednán výše již zmiňovaný tzv. eskalační vzorec. Zdůraznil též nutnost přihlížet k dlouhodobé povaze dané smlouvy při určování ceny obvyklé (při určení, které transakce mají být pro výpočet ceny použity). V letech 2010, 2012 a 2013 k dohodě o kupní ceně v dané věci nedošlo a žalobkyně tedy podle městského soudu neměla jinou možnost, než cenu stanovit právě podle eskalačního vzorce. Závěry městského soudu v tomto ohledu vychází z toho, že eskalační vzorec nebyl sjednán výhradně ve prospěch jedné či druhé strany a v této souvislosti dále stěžovateli vytkl, že se nezabýval tím, z jakého důvodu k dohodě o ceně mezi žalobkyní a prodávajícím v daných letech nedošlo (viz bod 76 napadeného rozsudku). Vedle toho městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku poukázal ve vztahu k související žalobní námitce též na to, že sjednání opakovaně zmiňovaného eskalačního vzorce vychází z rozhodnutí ÚOHS (ze dne 30. 11. 2006). Pokud se tedy žalobkyně podle městského soudu chtěla vyhnout riziku nedodržení pravomocného rozhodnutí ÚOHS, musela zmiňované rozhodnutí respektovat (viz bod 98 napadeného rozsudku). Jak již bylo uvedeno, význam dané smlouvy (její charakter a dlouhodobost) městský soud zdůraznil i ve vztahu k otázce výčtu transakcí, z nichž správní orgány vycházely při určení obvyklé ceny.

Jde-li o podstatu tohoto okruhu kasačních námitek, je především zjevné, že stěžovatel zde oproti městskému soudu zdůrazňuje význam příslušných ustanovení zákona o cenách (zejména shora citovaného § 2 odst. 3) a vůbec veřejnoprávní regulace v oblasti cen jako takové. Pro porušení zmiňovaného ustanovení zákona o cenách a získání nepřiměřeného majetkového prospěchu nemůže mít podle stěžovatele význam, zda posuzovaná cena je v souladu se soukromoprávním ujednáním smluvních stran (zde prodejce a žalobkyně), resp. zda vychází ze vzorce stanoveného v pravomocném rozhodnutí jiného správního orgánu (zde ÚOHS) v jiné oblasti veřejnoprávní regulace. V tomto ohledu lze dát nepochybně stěžovateli za pravdu v tom, že stávající judikatura nepředpokládá možnost zbavit se bez dalšího odpovědnosti za porušení norem veřejného práva poukazem na nedotknutelnost soukromoprávního závazku (viz např. stěžovatelem citovaný rozsudek NSS sp. zn. 5 As 269/­2017). Jinak řečeno, požadavek městského soudu, aby se stěžovatel zabýval i tím, z jakého důvodu nedošlo mezi žalobkyní a prodávajícím k dohodě, nelze vnímat jako obecně platné pravidlo, jehož naplnění by bylo třeba zkoumat v případě všech porušení cenových předpisů. Kasační soud však považuje za zásadní právě to, že daný závěr městského soudu nelze oddělit od dalších jeho souvisejících úvah, a to především těch, které odkazují na konstrukci daného smluvního ujednání v návaznosti na rozhodnutí ÚOHS. Setrval-li totiž stěžovatel i v kasační stížnosti na tom, že pokud žalobkyně hradila prodávajícímu ceny nižší než obvyklé, postupovala tím v rozporu s § 2 odst. 3 zákona o cenách, nemůže tím zvrátit jedno ze základních východisek městského soudu týkající se právě plnění povinnosti plynoucí z rozhodnutí ÚOHS.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 115/­2019 ze dne 27. 4. 2022

     Zákonodárce rozhodl, že některé služby poskytované žalobkyní podléhají cenové regulaci. Jejím smyslem je zejména ochránit spotřebitele před nepřiměřeně vysokými cenami, za něž se ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o cenách (ve znění účinném do 31. 12. 2024 – pozn. autora) považují právě ceny, které přesahují přiměřený zisk a ekonomicky oprávněné náklady. Náklady neuznané správcem daně byly přitom vynaloženy na automobilový soutěžní tým „GEMINI CLINIC RALLY TEAM“, když automobil používaný tímto týmem nesl pouze nápisy různé velikosti „GEMINI“ a „oční klinika“. Uvedená reklama tak obsahovala pouze slovní logo tvořené doslovným zněním obchodní firmy žalobkyně (GEMINI oční klinika a.s.) bez uvedení její právní formy. Šlo tedy skutečně pouze o propagaci jména žalobkyně a ničeho jiného. Odporovalo by přitom smyslu cenové regulace, aby tyto náklady fakticky nesli spotřebitelé služeb nabízených žalobkyní v podobě ceny zaplacené za tyto služby, do níž je žalobkyně zahrnula při kalkulaci věcně usměrněné ceny v rozporu s § 6 odst. 1 zákona o cenách.

Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 9 As 60/­2022 z 17. 5. 2023

     Zákon o cenách v § 2 odst. 1 stanovuje, že mohou být součástí ceny zcela nebo zčásti náklady pořízení, zpracování a oběhu zboží, zisk, příslušná daň a clo. Výměry MF dále v obecné části specifikují, že: [d]o ceny zboží v položkách uvedených v této části lze promítnout pouze ekonomicky oprávněné náklady pořízení, zpracování a oběhu zboží doložitelné z účetnictví, přiměřený zisk, daň a případně uplatněné clo podle jiných právních předpisů, není-li dále stanoveno jinak. Ekonomicky oprávněné náklady přitom definuje zákon tak, že to jsou náklady pořízení odpovídajícího množství přímého materiálu, mzdové a ostatní osobní náklady, technologicky nezbytné ostatní přímé a nepřímé náklady a náklady oběhu; při posuzování ekonomicky oprávněných nákladů se vychází z dlouhodobě obvyklé úrovně těchto nákladů v obdobných ekonomických činnostech s přihlédnutím k zvláštnostem daného zboží. Část výměrů MF, která obsahuje cenovou regulaci pohřebnictví, pak stanoví položky, které lze zahrnout do ceny konkrétním výčtem činností (použití chladicího boxu, zpracování žádosti o pohřbení, cena rakve a vložky do rakve případně cena transportního vaku,…) a následně dodatkem „ostatní náklady spojené se zajištěním uvedených činností“. Jiné činnosti přitom podle výměrů MF zahrnout nelze.

Z výše uvedeného plyne, že účelem výměru je regulovat cenu, která zahrnuje položky, jež normotvůrce (Ministerstvo financí) považuje za vhodné zahrnout pod cenovou regulaci, ale zároveň umožnit prodávajícímu do ceny promítnout také cenu za jiné položky, které s výslovně vyjmenovanými souvisí, jestliže dává ekonomický smysl je s regulovanými položkami spojit do jedné ceny a nabízet je kupujícím společně.

Nejvyšší správní soud nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že je nutné každou jednotlivou položku, která by měla naplňovat definici podmínek prodeje ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o cenách, ve výměrech MF zcela přesně konkretizovat. To i při zohlednění skutečnosti, že výměry MF specifikují povinnost, jejíž nedodržení je trestáno. Cenová regulace tak, jak je nastavena, dává prodávajícím prostor pro to, aby s ohledem na jedinečnost své činnosti sami mohli alespoň v určité míře individuálně do ceny zahrnout náklady, které jim konkrétně vznikají a mají souvislost s položkami výslovně vyjmenovanými ve výměrech MF. Požadavek na přílišnou konkretizaci jednotlivých služeb by vedl k paralýze a nemožnosti pokrýt všechny činnosti prodávajících, které může dávat smysl zahrnout do regulované ceny.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 239/­2023 ze dne 19. 9. 2024

ČÁST II

REGULACE CEN

§ 3

(1) Regulací cen se rozumí stanovení cen, mezí, ve kterých mohou být uplatňovány, nebo usměrňování jejich výše cenovými orgány.

(2) Cenové orgány příslušné k regulaci cen podle tohoto zákona mohou regulovat ceny

a)  je-li trh ohrožen účinky omezení hospodářské soutěže,

b)  vyžaduje-li to mimořádná tržní situace,

c)  vyžadují-li to předpisy Evropské unie, nebo

d)  vyžaduje-li to veřejný zájem spočívající v udržení vyváženého postavení prodávajícího a kupujícího u zboží zcela nebo zčásti dotovaného z prostředků státního rozpočtu nebo z jiných veřejných rozpočtů.

(3) Zboží podléhající regulaci cen, uplatněný způsob a podmínky regulace cen, úředně stanovené ceny, pravidla a postupy pro stanovení těchto cen a jejich změn stanoví příslušný cenový orgán cenovým výměrem ve formě opatření obecné povahy.

(4) Návrh cenového výměru se nezveřejňuje a námitky ani připomínky se k němu nepodávají. Veřejné projednání návrhu cenového výměru se neprovádí.

(5) Pokud pominuly nebo se změnily důvody pro vydání cenového výměru podle odstavce 2, příslušný cenový orgán jej bezodkladně zruší nebo změní; § 10 se použije obdobně.

(6) Návrh na zrušení cenového výměru nebo jeho části podle soudního řádu správního lze podat nejdéle do tří měsíců ode dne, kdy tento cenový výměr nabyl účinnosti.

komentář k § 3

V odst. 1 došlo již dříve zákonem č. 403/­2009 Sb., kterým se mění zákon o cenách, a zákon č. 265/­1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, k rozšíření definice regulace cen i na způsoby sjednávání, uplatňování a vyúčtování cen. Nutno připomenout, že až do 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti zákon č. 67/­2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, neexistoval právní předpis, který by tuto problematiku takto komplexně řešil. Z toho důvodu do té doby podléhalo vyúčtování služeb spojených s užíváním nemovitých věcí cenové regulaci ze strany Ministerstva financí. V současnosti je však část textu doplněného takto novelou č. 403/­2009 Sb. do § 3 odst. 1 zákona o cenách nadbytečná, a proto byla novelou č. 265/­2024 Sb. vypuštěna. Současně v návaznosti na zavedení legislativní zkratky „uplatňovaná cena“ v § 2 odst. 1 zákona o cenách došlo k nahrazení slova „sjednávány“ slovem „uplatňovány“.

V odst. 2 dochází novelou č. 265/­2024 Sb. k drobným formálním změnám, přičemž zákonem stanovené striktní podmínky pro zásahy do cenové oblasti formou cenové regulace se nemění.

Důležité

     V návaznosti na tuto koncepci pak mohou věcně příslušné cenové orgány cenově regulovat zboží jen tehdy, pakliže je splněna alespoň jedna z následujících podmínek:

a) existuje-li ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže,

b) vyžaduje-li to mimořádné tržní situace,

c) pro účely úhrady spotřební daně z cigaret,

d) vyžadují-li to předpisy Evropské unie nebo

e) vyžaduje-li to veřejný zájem spočívající v udržení vyváženého postavení prodávajícího a kupujícího u zboží zcela nebo zčásti dotovaného z prostředků státního rozpočtu nebo z jiných veřejných rozpočtů.

Rozhodujícím kritériem pro uplatnění regulace cen bude omezení hospodářské soutěže a s ním spojené omezení nabídky nebo poptávky (např. i u přírodních zdrojů, půdy apod.), v důsledku nichž takto vzniká trvalé riziko manipulace cen. Toto ustanovení zákona umožňuje cenově regulovat především všechna tzv. síťová odvětví, kde dochází k přirozenému monopolu. Nicméně samotný přesah tohoto ustanovení je mnohem širší, přičemž ohrožení trhu účinky omezení hospodářské soutěže ve smyslu tohoto zákona je třeba vykládat velmi široce. Fakticky to může znamenat, že ohrožením trhu účinky omezení hospodářské soutěže ve smyslu tohoto zákona rozumíme např. i existenci celkové informační asymetrie na trhu s určitým zbožím, např. v rámci poskytování taxislužby.

K regulaci cen zboží může příslušný cenový orgán přistoupit také tehdy, pakliže vznikne mimořádná krizová situace na trhu, např. v důsledku extrémního vývoje cen na zahraničních trzích s přímým dopadem na tuzemský trh, např. v rámci obchodu s plynem.

Příslušné cenové orgány mohou přistoupit k cenové regulaci zboží také pro účely úhrady spotřební daně z cigaret. Přitom se vychází z toho, že dle § 102 odst. 1 zákona o spotřebních daních je základem daně pro procentní část daně u cigaret cena pro konečného spotřebitele a v souladu s § 103 odst. 1 zákona o spotřebních daních se cenou pro konečného spotřebitele rozumí cena, která je stanovena cenovým rozhodnutím dle zákona o cenách.

Určité zboží lze cenově regulovat také tehdy, jestliže to vyžadují předpisy Evropské unie. Podle tohoto ustanovení zákona o cenách lze cenově regulovat určité zboží, u něhož to vyžadují právní předpisy EU, ačkoliv neexistuje u tohoto zboží žádný jiný zákonný důvod ve smyslu odst. 2, který by umožňoval jeho cenovou regulaci.

Cenová regulace může nastoupit rovněž v případě tzv. veřejného zájmu blíže zákonem nedefinovaného, jelikož existuje řada odvětví, kdy je tu sice dána určitá konkurence na straně nabídky, avšak postavení a projevení svobodné vůle kupujícího je do určité míry determinováno buď způsobem financování úhrady za dodané zboží, nebo povinností určité zboží takto odebrat a zaplatit. Příkladem této cenové regulace může být např. cenová regulace městské hromadné dopravy.

Zákonem č. 462/­2024 Sb. dochází ke zrušení § 3 odst. 2 písm. c) zákona o cenách v návaznosti na určování cen cigaret pro konečného spotřebitele v zákoně č. 353/­2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“) k úplnému vynětí oblasti stanovování cen cigaret z působnosti zákona o cenách. Z tohoto důvodu je tato oblast legislativně komplexně upravena od 1. 1. 2025 již jen v rámci zákona o spotřebních daních.

Pokud jde o koncepci zakotvenou v odst. 3, pak lze konstatovat, že podle dřívější právní úpravy se vycházelo z toho, že regulační akty mají částečně formu právních předpisů na základě výslovné úpravy (v případě vlády, krajů a obcí), a částečně formu tzv. cenových rozhodnutí, u kterých zákon o cenách jejich právní formu výslovně neřešil a vycházelo se tak z judikatury Ústavního soudu, který už před více než 20 lety posuzoval cenové regulační akty jako právní předpisy svého druhu. Pokud však zákon o cenách současně stanovil, že cenová regulace platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží, tzn. výrobků, výkonů, prací a služeb, pak jde svým charakterem nikoliv o právní předpis, nýbrž o opatření obecné povahy jako akt s konkrétním předmětem (druh „zboží“) zavazující neurčitý okruh adresátů. Takovým aktům chybí jeden z typických znaků právních předpisů, kterým je stanovení obecných pravidel chování. S přihlédnutím k již uvedenému novela č. 265/­2024 Sb. zakotvila, že nově budou regulační akty všech cenových orgánů vydávány jako opatření obecné povahy. Vedle toho se upouští od pojmenování těchto regulačních aktů jako „cenových rozhodnutí“ a zavádí se nové pojmenování „cenový výměr“. V důsledku toho budou muset být tyto regulační akty vždy náležitě odůvodněny a budou podléhat soudnímu přezkumu ve správním soudnictví.

V odst. 4 bylo novelou č. 265/­2024 Sb. zakotveno, že v případě cenových výměrů dle odst. 3 je stanovena výjimka z § 172 správního řádu. To znamená, že návrh cenového výměru nebude nutno zveřejňovat a veřejně jej projednat. Stejně tak nebude možno takový cenový výměr ani připomínkovat. Výjimky z takto zakotveného pravidla může stanovit zvláštní právní předpis, např. energetický zákon.

V odst. 5 novela č. 265/­2024 Sb. stanovila pravidlo, podle něhož v případě, že pominul nebo se změnil zákonný důvod pro vydání příslušného cenového výměru, jej příslušný cenový orgán bezodkladně zruší nebo změní.

V odst. 6 bylo již zmíněnou novelou stanoveno, že návrh na zrušení cenového výměru nebo jeho části podle soudního řádu správního lze podat nejdéle do 3 měsíců ode dne, kdy tento cenový výměr nabyl účinnosti.

§  Z judikatury

     Stěžovatelé také v kasační stížnosti upozorňují na novelizace zákona o cenách, provedenou zákonem č. 265/­2024 Sb., konkrétně na nové znění § 3 odst. 3, který nově stanovuje, že cenové výměry jsou s účinností od 1. 1. 2025 vydávány ve formě opatření obecné povahy. Zákonodárce tímto krokem, jak uvádějí stěžovatelé, vyřešil dlouhé roky nezodpovězenou otázku, v jaké formě mají být cenové výměry vydávány. Lze tedy připustit, že tato novela tedy jde přímo proti dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, které dosud rozhodovaly, že cenové výměry mají formu právního předpisu, neboť cenovým výměrům chybí jeden z typických znaků právního předpisu, kterým je stanovení obecných pravidel chování. Stěžovatelé mimo jiné také vytýkají městskému soudu, že tuto novelu při rozhodování nezohlednil, ačkoliv v době vydání napadeného usnesení již byla přijatá. K tomu ovšem Nejvyšší správní soud poznamenává, že stejně jako městský soud posuzoval napadené usnesení odpůrkyně podle právní úpravy účinné v době jeho vydání. V roce 2024 proto soudy zcela legitimně vycházely z dosavadní judikatury, která cenové výměry vnímala jako právní předpisy, jelikož zákon o cenách do té doby neobsahoval ustanovení o formě cenových výměrů. Není proto důvod, aby se Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci odchýlil od konstantní judikatury.

Nejvyšší správní soud dodává, že sama důvodová zpráva k zákonu č. 265/­2024 Sb., konstatuje, že dosud se vycházelo z příslušné judikatury Ústavního soudu. Daná novelizace přitom dle znění důvodové zprávy zjevně míří ke sjednocení dosud roztříštěného právního režimu (včetně terminologie) jednotlivých cenově regulačních aktů, které měly různé formy. Důvodová zpráva také hovoří o tom, že regulační akty všech cenových orgánů mají být „nově“ vydávány formou opatření obecné povahy. Nejde tak o zpětné zpochybnění dosavadního přístupu k cenovým nařízením obcí a krajů (blíže obecná část, bod 3 dané důvodové zprávy, resp. zvláštní část, k čl. I a konkrétně k § 3 navrhovaného znění zákona o cenách). Opačné závěry dle Nejvyššího správního soud prima faciae nevyplývající ani z přechodných ustanovení zákona č. 265/­2024 Sb. (přičemž tuto skutečnost uvádí nad rámec věci, neboť jí stěžovatelé ani výslovně neargumentují; pokud stěžovatelé v kasační stížnosti uváděli své přesvědčení, že by s ohledem na změnu právní úpravy v první polovině ledna roku 2025 ještě mohli s ohledem na okolnosti případu podat ve věci nový návrh proti stejnému aktu, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že s ohledem na stěžovateli zmiňované právo na přístup k soudu bylo na stěžovatelích, zda tuto možnost využijí). Nejvyšší správní soud nemá ani za to, že by usnesení městského soudu bylo v rozporu s tzv. formálně-materiálním přístupem k opatřením obecné povahy (pro nynější věc srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2020, č. j. 1 As 375/­2020-88, č. 4122/­2021 Sb. NSS, body 49 až 51), kdy se nyní zákonodárce rozhodl změnit formu „cenových aktů“ tak, aby byl umožněn (usnadněn) mj. jejich soudní přezkum a v tomto smyslu posíleno postavení jejich adresátů.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 241/­2024 z 4. 4. 2025

§ 4

Způsoby regulace cen

(1) Způsoby regulace cen podle tohoto zákona jsou

a)  stanovení cen (dále jen "úředně stanovené ceny"),

b)  usměrňování vývoje cen v návaznosti na věcné podmínky (dále jen "věcné usměrňování cen"),

c)  cenové moratorium.

(2) Způsoby regulace cen lze účelně spo­jovat.

komentář k § 4

V odst. 1 zákonodárce vymezil způsoby, kterými je možno ze strany jednotlivých cenových regulátorů regulovat cenu určitého zboží. Vychází se z toho, že základním způsobem v rámci cenové regulace je stanovení cen a usměrňování vývoje cen v návaznosti na věcné podmínky.

Zákonodárce vychází z toho, že je pouze na příslušném cenovém regulátorovi, jak si bude počínat, resp. jakou formu cenové regulace z výše uvedených v případě regulace cen u určitého zboží s přihlédnutím k jeho charakteru nakonec zvolí, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Hodí se připomenout, že zvláštní úpravu zakotvuje např. zákon o veřejném zdravotním pojištění, jenž konkrétní formy cenové regulace pro určité druhy zboží stanovil např. ve svém § 32b. Je možno též odkázat na vyhlášku Energetického regulačního úřadu č. 194/­2015 Sb., o způsobu regulace cen a postupech pro regulaci cen v plynárenství apod. Vláda může svým nařízením stanovit tzv. cenové moratorium, které má specifickou povahu.

V odst. 2 je zakotvena koncepce, která je postavena na tom, že jednotlivé způsoby regulace cen lze účelně spojovat. V reálné praxi se však zmíněné spojování momentálně příliš nevyužívá.

§ 5

Úředně stanovené ceny

(1) Úředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální, přičemž

a)  maximální cena je cena, kterou není přípustné překročit,

b)  pevná cena je cena, od které se není přípustné odchýlit,

c)  minimální cena je cena, kterou není přípustné podkročit.

(2) Cenové orgány mohou stanovit u stejného zboží souběžně maximální a minimální cenu.

(3) V rámci regulace cen mohou cenové orgány stanovit další podmínky pro uplatňování těchto cen a jejich změn.

(4) Tento způsob regulace cen platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží.

komentář k § 5

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o úředně stanovených cenách. Novela č. 265/­2024 převzala text s drobnými formálními změnami z původního zákona o cenách. Ve srovnání s původním zněním zákona došlo k vypuštění části textu, který byl v minulosti doplněn zákonem č. 403/­2009 Sb., kterým se mění zákon o cenách, a zákon č. 265/­1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen, ve znění pozdějších předpisů, avšak s ohledem na přijetí zákona č. 67/­2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, se takto jeví již jako nadbytečný. V návaznosti na novelu č. 264/­2024 Sb. došlo v tomto ustanovení zákona též k nahrazení slova „sjednání“ slovem „uplatňování“.

V odst. 1 písm. a) je stanoveno, že úředně stanovené ceny jsou ceny určeného druhu zboží stanovené cenovými orgány jako maximální, pevné nebo minimální, přičemž maximální cena je cena, kterou není přípustné překročit. Jedná se o cenu určeného druhu, která je stanovena příslušným cenovým regulátorem, kterou nemůže jak prodávající, tak ani kupující překročit. Nutno ovšem dodat, že regulace touto formou umožňuje prodávat za cenu nižší než maximální. Je-li v rámci cenové regulace stanovena maximální cena v procentní výši (např. v případě obchodní přirážky), není možno tuto maximální cenu překročit ani při zaokrouhlení absolutní částky. Např. Ministerstvo zdravotnictví reguluje maximální ceny u zdravotních výkonů, léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely, stomatologických výrobků a zdravotnických prostředků. V odst. 1 písm. b) je stanoveno, že pevná cena je cena, od které se není přípustné odchýlit. Cenovým regulátorem je stanovena cena určeného druhu zboží, za kterou musí prodávající i kupující dané zboží prodávat nebo nakupovat, tj. pevná cena. U takové ceny se nelze odchýlit směrem nahoru, ale ani dolů. Např. Energetický regulační úřad využívá regulace formou úředně stanovených pevných cen v plynárenství a v elektroenergetice. V odst. 1 písm. c) se stanoví, že minimální cena je cena, kterou není přípustné podkročit. Cenový regulátor takto stanoví cenu určeného druhu zboží, kdy prodávající ani kupující nemůže dané zboží prodávat ani nakupovat za cenu nižší. Tato minimální cena by měla pokrýt ekonomicky oprávněné náklady a přiměřený zisk potřebný k výrobě daného zboží. Tato regulace se však reálně nevyužívá.

V odst. 2 zákonodárce stanovil, že cenové orgány mohou stanovit u stejného zboží souběžně maximální a minimální cenu. Může se tak stát v ojedinělých případech u stejného druhu zboží, avšak v současnosti se tento souběh u žádného druhu zboží jako takový neaplikuje.

V odst. 3 je stanoveno, že v rámci regulace cen mohou cenové orgány stanovit další podmínky pro uplatňování těchto cen a jejich změn. Na základě tohoto ustanovení mohou cenové orgány pro vymezené zboží stanovit další věcné podmínky např. v podobě kvality (tj. obsahu tuku u mléčných produktů), obal apod. Dojde-li k porušení těchto podmínek ze strany prodávajícího, jedná se o přestupek dle příslušných ustanovení zákona o cenách.

V odst. 4 zákonodárce zakotvil, že tento způsob regulace cen platí pro všechny prodávající a kupující určeného druhu zboží. Ve své podstatě to znamená, že regulace určitou formou úředně stanovených cen se takto vztahuje na všechny prodávající a kupující konkrétního regulovaného zboží, přičemž koncepce zákona je postavena na tom, že z uplatňované cenové regulace nejsou připuštěny výjimky.

§  Z judikatury

     K prvému vytýkanému pochybení stěžovatelky Nejvyšší správní soud uvádí, že cenové výměry (účinné pro příslušné roky – viz bod [3] tohoto rozsudku výše) úředně stanovily cenu zboží (tzn. nájemné z pozemků veřejné infrastruktury, na kterých není provozována podnikatelská činnost a slouží jako občanské vybavení) jako cenu maximální [§ 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 526/­1990 Sb., o cenách], nikoli jako cenu pevnou [§ 5 odst. 1 písm. b) téhož zákona]. Cenový výměr dále výslovně ukládal pronajímateli, aby v rámci stanoveného maximálního nájemného sjednal jeho skutečnou výši s ohledem na umístění pozemku v obci, jeho vybavení a další určené podmínky podle § 2 odst. 1 zákona o cenách.

Jak správně upozornil žalovaný i městský soud, stěžovatelka při popisu metody určení výše nájemného zacházela s úředně stanovenou maximální cenou 120 Kč/m², kterou nelze překročit, jako s cenou pevnou, od níž není přípustné se vůbec odchýlit, byť v případě úředně stanovené ceny maximální se výsledná sjednaná (zde určená) cena může nacházet v intervalu od 0 Kč/m² do 120 Kč/m². Cenotvorné faktory předpokládané cenovými výměry přitom znalecký posudek vůbec nezmiňuje. Nejvyšší správní soud nevylučuje, že ve specifických případech lze povinnost zohlednit cenotvorné faktory splnit rovněž tím způsobem, že znalec v posudku popíše, proč v konkrétní věci tyto faktory nemohou cenu ovlivnit a proč vychází při určení výsledné ceny výhradně z ceny maximální. K tomu však v nyní posuzovaném případě nedošlo. Vysvětlení toho, proč nejsou cenotvorné faktory uvedeny v příslušné kapitole 5 posudku pojednávající o aplikaci cenového výměru ani jinde v posudku, zcela absentuje a není obsaženo ani v jiných částech, které se zabývají metodologií, vlastním hodnocením a závěry znaleckého zkoumání.

Dohledový orgán přitom stěžovatelce od samého počátku vytýkal nedostatečnost znaleckého posudku spočívající právě v chybějícím vypořádání vlivu cenotvorných faktorů na výslednou cenu, což zřetelně vyplývá z vymezení skutku v oznámení o zahájení řízení i ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Rovněž odůvodnění rozhodnutí o rozkladu podrobně popisuje, proč v popsané vadě spatřuje nepřezkoumatelnost a neúplnost znaleckého posudku (body 50 až 54 a body 58 a 59). Není tedy pravdivé stěžovatelčino tvrzení, že vadu nepřezkoumatelnosti posudku konstatoval v napadeném rozsudku až městský soud a že stěžovatelka se proti tomuto obvinění nemohla v žalobě bránit. Městský soud vymezení skutku neměnil, vada neúplnosti a nepřezkoumatelnosti posudku byla předmětem přestupkového řízení od počátku. Znalecký posudek nebyl nesrozumitelný a z tohoto důvodu nepřezkoumatelný jako celek, nýbrž v něm chybí vypořádání zásadního požadavku na zohlednění cenotvorných faktorů a vysvětlení znalce o „automatickém“ užití maximální ceny. Je proto neúplný, a tedy nepřezkoumatelný v této dílčí (nicméně klíčové) části.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 270/­2024 z 10. 4. 2025

§ 6

Věcné usměrňování cen

(1) Věcné usměrňování cen spočívá ve stanovení podmínek cenovými orgány pro uplatňování cen. Tyto podmínky jsou

a)  maximální rozsah možného zvýšení ceny zboží ve vymezeném období,

b)  maximální podíl, v němž je možné promítnout do ceny zvýšení cen určených vstupů ve vymezeném období, nebo

c)  závazný postup při tvorbě ceny nebo při kalkulaci ceny, včetně zahrnování přiměřeného zisku do ceny.

(2) Strukturu kalkulace ceny včetně jednotkového množství zboží, na které je kalkulace ceny sestavována, stanoví příslušný cenový výměr.

(3) Kalkulace se sestavuje na jednotkové množství prodávaného zboží a vychází z nákladů, objemu zisku a množství prodeje zboží pro kalkulační období stanovené příslušným cenovým výměrem.

(4) Tento způsob regulace cen platí pro všechny prodávající určeného druhu zboží.

komentář k § 6

V odst. 1 je novelou č. 265/­2024 Sb. reagováno na skutečnost, že dle § 4 odst. 2 zákona o cenách lze způsoby regulace cen účelně spojovat. Novela proto umožňuje účelné spojování jednotlivých způsobů regulace i v rámci věcného usměrňování cen. V praxi se jedná zejména o kombinaci podmínek uvedených pod písm. a) a c), popř. pod písm. b) a c). V návaznosti na zavedení pojmu „uplatňování ceny“ dochází též k nahrazení slova „sjednání“ slovem „uplatňování“.

V odst. 2 došlo novelou č. 265/­2024 Sb. k zakotvení koncepce, podle níž se struktura kalkulace ceny, včetně jednotkového množství zboží, na které je kalkulace ceny sestavována, stanovila s ohledem na charakter zboží přímo příslušným cenovým výměrem, kterým je cena předmětného zboží regulována. Je tak reagováno na negativní zkušenosti při stanovení jednotné struktury kalkulace ceny již zrušenou prováděcí vyhláškou Ministerstva financí č. 450/­2009 Sb.

V odst. 3 byl na základě novely č. 265/­2024 Sb. do textu zákona překlopen text ze zrušované vyhlášky Ministerstva financí č. 450/­2009 Sb. Nově je pak umožněno cenovým regulátorům, aby v rámci příslušné cenové regulace (kdy je třeba přihlédnout ke specifikům příslušného regulovaného oboru) sami zvolili regulační období, kterým je pro tyto účely hospodářský nebo kalendářní rok. Kalkulace se tak sestavuje na jednotkové množství prodávaného zboží a vychází z nákladů, objemu zisku a množství prodeje pro kalkulační období stanovené příslušným cenovým výměrem.

V odst. 4 je stanoveno, že tento způsob regulace platí pro všechny prodávající určeného zboží, přičemž tento odstavec byl beze změny převzat ze stávající právní úpravy.

§  Z judikatury

     Zákonodárce rozhodl, že některé služby poskytované žalobkyní podléhají cenové regulaci. Jejím smyslem je zejména ochránit spotřebitele před nepřiměřeně vysokými cenami, za něž se ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o cenách (ve znění účinném do 31. 12. 2024 – pozn. autora) považují právě ceny, které přesahují přiměřený zisk a ekonomicky oprávněné náklady. Náklady neuznané správcem daně byly přitom vynaloženy na automobilový soutěžní tým „GEMINI CLINIC RALLY TEAM“, když automobil používaný tímto týmem nesl pouze nápisy různé velikosti „GEMINI“ a „oční klinika“. Uvedená reklama tak obsahovala pouze slovní logo tvořené doslovným zněním obchodní firmy žalobkyně (GEMINI oční klinika a.s.) bez uvedení její právní formy. Šlo tedy skutečně pouze o propagaci jména žalobkyně a ničeho jiného. Odporovalo by přitom smyslu cenové regulace, aby tyto náklady fakticky nesli spotřebitelé služeb nabízených žalobkyní v podobě ceny zaplacené za tyto služby, do níž je žalobkyně zahrnula při kalkulaci věcně usměrněné ceny v rozporu s § 6 odst. 1 zákona o cenách (ve znění účinném do 31. 12. 2024 – pozn. autora).

Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 9 As 60/­2022 z 17. 5. 2023

§ 7

(1) Jestliže pro smlouvy, které nabyly účinnosti před nabytím účinnosti nového cenového výměru, byla sjednána nižší cena, než je nejnižší přípustná cena podle tohoto cenového výměru, platí za sjednanou cenu ta, která je podle tohoto cenového výměru nejnižší přípustná.

(2) Jestliže pro smlouvy, které nabyly účinnosti před nabytím účinnosti nového cenového výměru, byla sjednána vyšší cena, než je nejvyšší přípustná cena podle tohoto cenového výměru, platí za sjednanou cenu ta, která je podle tohoto cenového výměru nejvyšší přípustná.

komentář k § 7

Důležité

     Zákonem č. 265/­2024 Sb. dochází v tomto ustanovení zákona o cenách k opuštění tzv. toleranční lhůty. Ta vycházela z toho, že v určitých případech bylo možno ještě 3 měsíce po nabytí účinnosti nové cenové regulace, aby smluvní strany pokračovaly v nákupu a prodeji určitého zboží za cenu, která je v rozporu s nově stanovenou cenovou regulací. Vychází se přitom z toho, že cílem cenové regulace je zejména narovnávat tržní prostředí v situaci, kdy běžné mechanismy v rámci trhu selhávají. Zákonodárce má za to, že cenová regulace by měla být subsidiárním nástrojem a měla by být aplikována toliko v případě, kdy existuje dostatečně odůvodnitelný veřejný zájem pro vyžadování stanovených cen. Budou-li splněny výše uvedené podmínky, pak je i opodstatněné, aby se stanovené ceny uplatňovaly přednostně před smluvními ujednáními stran bez dalšího. Dále by mělo platit, že stanovené ceny by pak měly být uplatňovány na místo smluvních cen pouze po nezbytně nutnou dobu.

Třeba dodat, že cenová regulace jako taková zavazuje po nabytí účinnosti všechny prodávající (popř. i kupující) bez rozdílu a smluvní strany se nemohou odvolávat na smluvní ujednání smlouvy, která byla uzavřena dříve, než nově přijatá cenová regulace takto nabyla účinnosti, popř. dokonce ještě dříve, než byla nová cenová regulace vůbec zveřejněna. V tomto ustanovení zákona o cenách jsou proto nově stanovena pravidla pro stanovení ceny, kterou se smluvní strany budou muset po nabytí účinnosti nové cenové regulace ve vzájemném smluvním vztahu řídit.

V odst. 1 byla novelou č. 265/­2024 Sb. nastolena koncepce, která vychází z toho, že jestliže tedy pro smlouvy, které nabyly účinnosti před nabytím účinnosti nového cenového výměru, byla sjednána nižší cena, než je nejnižší přípustná cena podle tohoto nového cenového výměru, platí u této smlouvy za sjednanou cenu ta, která je podle tohoto cenového výměru nejnižší přípustná. Nutno dodat, že toto pravidlo se použije v případě, kdy je sjednaná smluvní cena nižší, než je nově úředně stanovená minimální nebo pevná cena.

V odst. 2 novela č. 265/­2024 Sb. stanovila, že jestliže pak pro smlouvy, které nabyly účinnosti před nabytím účinnosti nového cenového výměru, byla naopak sjednána vyšší cena, než je nejvyšší přípustná cena podle tohoto nového cenového výměru, platí u této smlouvy za sjednanou cenu ta, která je podle tohoto cenového výměru nejvyšší přípustná. Podle tohoto pravidla se postupuje v případě, kdy je sjednaná smluvní cena vyšší, než je nově úředně stanovená pevná cena nebo maximální cena, příp. vyšší, než je cena stanovená na základě cenového moratoria dle § 9 zákona o cenách. Hodí se poznamenat, že toto pravidlo se dále použije i v případě cenové regulace formou věcného usměrňování ceny, je-li sjednaná smluvní cena vyšší, než by odpovídalo podmínkám věcného usměrňování ceny podle § 6 odst. 1 zákona o cenách. V tomto případě bude primárně na prodávajícím, aby podle nově stanovených pravidel cenové regulace formou věcného usměrňování ceny přepočetl, zda ve smlouvě původně sjednaná cena nepřekračuje cenu stanovenou podle nově určených pravidel.

§ 8

zrušen

§ 9

Cenové moratorium

(1) Cenovým moratoriem se rozumí časově omezený zákaz zvyšování cen nad dosud platnou úroveň na trhu daného zboží.

(2) Cenové moratorium stanoví vláda cenovým výměrem.

(3) Cenové moratorium lze stanovit nejdéle na dobu dvanácti měsíců.

(4) Tento způsob regulace cen platí pro všechny prodávající určeného druhu zboží.

komentář k § 9

V tomto ustanovení zákona o cenách je pojednáno o tzv. cenovém moratoriu. Z hlediska samotné koncepce zákona je toto cenové moratorium v rámci cenové regulace považováno za zcela výjimečné opatření, které je možno stanovit nejdéle na dobu 12 měsíců. Cenové moratorium vláda vyhlašuje svým nařízením. V kontextu s již uvedeným platí, že cenové moratorium na trhu s určitým zbožím může být vyhlášeno pouze za předpokladu splnění některé z podmínek stanovených tímto zákonem. V našem právním prostředí se toto moratorium uplatňuje zpravidla jako prostředek rychlé reakce např. v případě vzniku mimořádné situace na trhu s určitým zbožím, kdy zavedením cenového moratoria vláda sleduje v rámci veřejného zájmu naléhavou potřebu řešit určitého vzniklého problému spolu s ochranou konkrétní skupiny obyvatelstva, které se toto dotýká.

Důležité

     V praxi se to projeví tím, že v rámci cenového moratoria dochází k časově omezenému zákazu zvyšování cen nad dosud platnou úroveň na trhu s daným zbožím, tj. dochází k dočasnému zakonzervování stávajících cen (bez ohledu na jejich výši) na trhu s určitým zbožím. Pro prodávajícího to pak reálně znamená to, že nemůže tyto ceny po stanovenou dobu zvýšit. Novela č. 265/­2024 Sb. reagovala na vývojové trendy tím, že od 1. 1. 2025 již vláda nestanovuje cenové moratorium svým nařízením, nýbrž cenovým výměrem. V nově vloženém odst. 4 bylo stanoveno, že tento způsob regulace cen platí pro všechny prodávající určeného druhu zboží. Nutno dodat, že fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba, která jako prodávající nedodrží cenové moratorium, se dopouští tímto svým jednáním přestupku dle příslušných ustanovení zákona o cenách.

§ 10

Zveřejňování cenových výměrů

(1) Cenové výměry zveřejňuje

a)  vláda, Ministerstvo financí, kraj a obec v Cenovém věstníku,

b)  Ministerstvo zdravotnictví ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví,

c)  Energetický regulační úřad v Energetickém regulačním věstníku a

d)  Český telekomunikační úřad v Poštovním věstníku.

(2) Cenový výměr je zveřejněn dnem vydání příslušné částky věstníku, uvedeném v jejím záhlaví, na portálu veřejné správy.

(3) Cenový výměr nabývá účinnosti šedesátým dnem ode dne zveřejnění, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak nebo nestanoví-li cenový orgán, který jej vydal, počátek účinnosti pozdější. Vyžaduje-li to veřejný zájem, může stanovit cenový orgán, který cenový výměr vydal, dřívější počátek účinnosti cenového výměru, nejdříve však den následující po dni jeho zveřejnění.

(4) Cenový orgán, který cenový výměr vydal, zveřejní oznámení o zveřejnění cenového výměru podle odstavce 2 na své úřední desce po dobu alespoň 15 dnů. Ustanovení § 173 odst. 1 věty první část za středníkem správního řádu se neužije.

komentář k § 10

V odst. 1 byla novelou č. 265/­2024 Sb. upravena pravidla pro zveřejňování cenových výměrů. Platí, že jednotlivé cenové výměry jsou takto zveřejňovány v příslušných věstnících. Cenové výměry vydávané vládou, se zveřejňují také v Cenovém věstníku publikovaném s ostatními věstníky na portálu veřejné správy, dále kraji a obcemi, jelikož tyto cenové orgány nedisponují vlastním věstníkem. Třeba připomenout, že v případě krajů a obcí se takto jedná o zvláštní úpravu ve vztahu k § 173 odst. 1 správního řádu. Dle cenových předpisů mohou být cenovými regulátory také jednotlivé obce a kraje. Hodí se dodat, že obce a kraje nemohou na svém území cenově regulovat jakékoliv zboží. Doposud byly totiž vázány seznamem zboží, který byl uveden v cenovém rozhodnutí (výměru) Ministerstva financí vydaném pro příslušný kalendářní rok. Působnost obcí a krajů je zde takto omezena zejména na služby regionálního významu a nebyla vždy plně využívána. Právě z hlediska adresátů cenových výměrů obcí a krajů se navíc jeví jako vhodnější, aby bylo zveřejňování cenových výměrů koncentrováno na jednom místě. Je tomu tak z toho důvodu, že je to jednodušší i ze samotného hlediska přezkumu zákonnosti těchto aktů, poněvadž Ministerstvu financí je díky této koncepci poskytován o jejich obsahu náležitý přehled. Pokud jde o cenové výměry Ministerstva zdravotnictví, jsou tyto zveřejňovány ve Věstníku Ministerstva zdravotnictví. Zvláštností tohoto věstníku bylo to, že jako jediný věstník byl stále vydáván toliko v listinné formě, přičemž výše zmíněná novela mění formu tohoto věstníku na elektronickou s jeho zveřejňováním prostřednictvím portálu veřejné správy.

V § 17 odst. 9 energetického zákona je podrobněji upraven Energetický regulační věstník, podle něhož Energetický regulační úřad vydává Energetický regulační věstník. V tomto věstníku jsou uveřejňována cenová rozhodnutí a metodika cenové regulace, přičemž Energetický regulační věstník je tímto úřadem zveřejňován na portálu veřejné správy. V souladu s § 40 zákona o poštovních službách je dále vydáván Českým telekomunikačním úřadem Poštovní věstník, který je publikační sbírkou v oblasti poštovních služeb. Tento úřad v současnosti zveřejňuje Poštovní věstník způsobem umožňujícím dálkový přístup na webu Českého telekomunikačního úřadu a na webu portálu veřejné správy. Je-li Českým telekomunikačním úřadem regulována cena na základě zvláštní právní úpravy (např. dle zákona o poštovních službách) správním rozhodnutím, nejedná se v případě tohoto správního aktu o cenový výměr ve smyslu zákona o cenách a nebude proto ani podléhat pravidlům pro jeho zveřejnění, která jsou uvedena v § 10 zákona o cenách.

Zákonem č. 462/2024 Sb. dochází v § 10 odst. 1 písm. a) ke zrušení pravomoci Celního úřadu pro Středočeský kraj zveřejňovat cenové výměry v cenovém věstníku. Děje se tak v návaznosti na změnu určování cen cigaret pro konečného spotřebitele v zákoně o spotřebních daních, kdy dochází k úplnému vynětí oblasti stanovování cen cigaret z působnosti zákona o cenách.

V odst. 2 novela č. 265/­2024 Sb. upravila pravidla pro stanovení rozhodného okamžiku zveřejnění cenového výměru. Od 1. 1. 2025 proto platí, že cenové výměry všech cenových orgánů se zveřejňují dnem vydání příslušné částky věstníku, uvedeném v jejím záhlaví, na portálu veřejné správy.

V odst. 3 bylo zákonem č. 265/­2024 Sb., kterým se novelizuje zákon o cenách, stanoveno, kdy nabývá cenový výměr účinnosti. Zákonodárce stanovil, že cenový výměr nabývá účinnosti šedesátým dnem ode dne zveřejnění, nestanoví-li cenový orgán, který jej takto vydal, počátek účinnosti pozdější. Ve své podstatě se jedná o reakci na změny provedené v § 7 zákona o cenách, tj. zejména na vypuštění institutu toleranční doby. Pakliže existuje dostatečně odůvodnitelný veřejný zájem pro vyžadování stanovených cen, je opodstatněné, aby se stanovené ceny uplatňovaly přednostně před smluvními ujednáními stran bez dalšího. To pak znamená, že stanovené ceny by měly být uplatňovány na místo smluvních cen pouze po nezbytně nutnou dobu. Vedle toho je ale nezbytné, aby existovala dostatečně dlouhá doba pro možnost účastníků trhu pro seznámení se s akty regulace cen před nabytím jejich účinnosti. Pakliže to vyžaduje veřejný zájem, může stanovit cenový orgán, který cenový výměr vydal, dřívější okamžik nabytí účinnosti cenového výměru, nejdříve však den následující po dni jeho zveřejnění. To je typické pro situace, kdy dochází k cenové regulaci z důvodu existence mimořádné tržní situace na trhu s určitým zbožím dle § 3 odst. 2 písm. b) zákona o cenách. Při vzniku takové situace poté z povahy věci vyplývá, že by měl přijít regulační zásah ze strany příslušného cenového orgánu s účinky co možná nejdříve. Zákonodárce přitom respektuje fakt, že veřejný zájem může být z různých důvodů shledán i v jiných případech.

V odst. 4 novela č. 265/­2024 Sb. vychází z koncepce, že obce a kraje budou zveřejňovat své cenové výměry prostřednictvím Cenového věstníku Ministerstva financí. Pro větší informovanost adresátů těchto regulačních aktů je proto zcela žádoucí, aby cenové orgány bez zbytečného odkladu zveřejnily oznámení o zveřejnění cenového výměru v Cenovém věstníku na své úřední desce, a to alespoň po dobu 15 dnů.

Půjde-li o cenové výměry vydávané s celorepublikovou působností (např. cenovým orgánem s celostátní působností), nebude v těchto případech aplikován § 173 odst. 1 věta první část za středníkem správního řádu. V konečném důsledku pak nad rámec zveřejnění tohoto cenového výměru podle odst. 2 se tento cenový výměr nebude muset zveřejňovat dodatečně i na úředních deskách obecních úřadů v obcích, jejichž správních obvodů se opatření obecné povahy dotýká.

§ 10a

Cenový věstník

Ministerstvo financí vydává Cenový věstník.

komentář § 10a

Novela č. 265/­2024 Sb. v tomto ustanovení zákona výslovně stanovila, že Cenový věstník vydává Ministerstvo financí.

ČÁST III

CENOVÁ EVIDENCE A CENOVÉ
INFORMACE

§ 11

Cenová evidence

(1) Prodávající je povinen vést cenovou evidenci o uplatňovaných cenách s uvedením jednoznačně identifikujícího názvu, popřípadě druhu prodávaného zboží, výše uplatňované ceny a doby jejího uplatňování, pokud jde o zboží

a)  s úředně stanovenou cenou,

b)  s cenou podléhající věcnému usměrňování cen, nebo

c)  prodávané spotřebiteli.

(2) U výrobku podléhajícího rychlé zkáze, u kterého dochází ke změnám cen v závislosti na jeho stavu v průběhu dne, se eviduje pouze výchozí cena tohoto výrobku daného dne.

(3) Součástí cenové evidence podle odstavce 1 písm. a) jsou dále podklady prokazující dodržení pravidel regulace cen.

(4) Součástí cenové evidence podle odstavce 1 písm. b) je dále kalkulace ceny včetně podkladů prokazujících dodržení pravidel regulace cen.

(5) Prodávající je povinen uchovávat cenovou evidenci 3 roky po dni skončení platnosti ceny zboží.

komentář § 11

V tomto ustanovení byly novelou, která byla provedena zákonem č. 265/­2024 Sb., provedeny příslušné změny ve vztahu k cenové evidenci.

V odst. 1 bylo stanoveno, že prodávající je povinen vést cenovou evidenci o uplatňovaných cenách s uvedením jednoznačně identifikujícího názvu, popř. druhu prodávaného zboží, výše uplatňované ceny a doby jejího uplatňování, pokud jde o zboží:

a) s úředně stanovenou cenou,

b) s cenou podléhající věcnému usměrňování cen, nebo

c) prodávané spotřebiteli.

Toto ustanovení zákona ukládá prodávajícímu povinnost vést ve stanovených případech evidenci o cenách prodávaného zboží. Třeba dodat, že uplatňovanou cenou se podle tohoto zákona rozumí cena nabízená, sjednaná nebo požadovaná, nicméně v drtivé většině případů jsou nabízená, sjednaná i požadovaná cena identické. Za této situace je pak možno vést v evidenci pouze tuto cenu. Liší-li se však nabízená, sjednaná a požadovaná cena, je nutno evidovat všechny uplatněné ceny. Pokud jde o náležitosti cenové evidence u zboží, které takto podléhá cenové regulaci, jsou tyto podrobněji upraveny v odst. 3 až 5 tohoto paragrafu. Třeba dodat, že v rozsudku sp. zn. 2 As 253/­2022 se Nejvyšší správní soud vyjadřoval k problematice, kdy byl veden spor o to, zda daňový subjekt dodržel či nedodržel evidenční povinnost ve smyslu tohoto zákona, když vedl evidenci cen, která neobsahovala potřebné údaje. Soud v daném řízení přisvědčil daňovému subjektu v tom, že prováděcí předpis stanovuje povinnou evidenci pouze v nezbytně nutném rozsahu. To znamená, že ostatní údaje lze čerpat z podkladů běžného hospodaření. Daňový subjekt v daném případě v průběhu cenové kontroly předložil ceníky, které splňovaly potřebné požadavky a nebyla tak naplněna skutková podstata přestupku.

Jedná-li se o cenovou evidenci u zboží prodaného spotřebiteli, slouží cenová evidence primárně jako zdroj cenových informací pro jednotlivé cenové orgány. V rozsudku sp. zn. 1 As 239/­2023 Nejvyšší správní soud konstatoval, že evidenci cen je prodejce povinen vést o všech položkách, jež jsou zahrnuty do plnění v rámci cenové regulace, která se vztahuje na takový prodej, v němž alespoň nějaká položka bude zahrnuta v cenových předpisech, přičemž cenu takového plnění je třeba stanovit pouze dle pravidel cenové regulace.

V odst. 2 bylo novelou č. 265/­2024 Sb. stanoveno, že u výrobku, který podléhá rychlé zkáze, u kterého dochází ke změnám cen v závislosti na jeho stavu v průběhu dne, se eviduje pouze výchozí cena tohoto výrobku daného dne. Tato koncepce je převzata ze zrušené prováděcí vyhlášky č. 450/­2009 Sb.

V odst. 3 novela č. 265/­2024 Sb. stanovila další náležitosti cenové regulace v případech, kdy se jedná o prodej zboží s úředně stanovenou cenou a v praxi se dotýká primárně cenové regulace ve zdravotnictví, kde se v případě cenové regulace formou úředně stanovených cen uplatňují některé specifické postupy. V souladu s § 5 odst. 3 zákona o cenách je způsob stanovení ceny stanoven cenovým předpisem, tj. Ministerstvo zdravotnictví coby cenový orgán stanovuje „další podmínky, včetně pravidel a postupů pro stanovení těchto cen a jejich změn“. Z pohledu samotné koncepce zákona však nejde o věcné usměrňování ceny ve smyslu § 6 zákona o cenách, avšak pro zdárný výkon cenové kontroly je v těchto případech nezbytné vést v rámci cenové evidence i další údaje a podklady nad rámec odst. 1.

V odst. 4 byla novelou č. 265/­2024 Sb. vložena koncepce, podle níž platí, že součástí cenové evidence u zboží, které podléhá věcnému usměrňování ceny, jsou i podklady prokazující dodržení podmínek uplatňování cen. To znamená, že v případě závazného postupu při kalkulaci ceny je součástí cenové evidence i kalkulace ceny včetně podkladů prokazujících dodržení pravidel cenové regulace, přičemž podrobnosti týkající se struktury kalkulace ceny a kalkulačního období vyplývají z § 6 zákona o cenách.

Z odst. 5, který byl též dotčen novelou č. 265/­2024 Sb., vyplývá, že i nadále zůstává zachována povinnost prodávajícího uchovávat cenovou evidenci 3 roky po dni skončení platnosti ceny zboží. Den, kdy bylo zboží nabízeno za určitou cenu naposledy, příp. 3 roky ode dne prodeje zboží, je-li prodejní (resp. sjednaná) cena jiná než nabídková, je pak dnem skončení platnosti ceny zboží.

§  Z judikatury

     Evidenci o cenách ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 526/­1990 Sb., o cenách, může představovat ceník, popřípadě i jiné doklady. Z ceníku či jiných dokladů musí být v takovém případě zřejmý název, popřípadě druh zboží, určené podmínky, k nimž se cena vztahuje, výše ceny, za kterou je zboží prodáváno, a počátek a konec období, v němž se za tuto cenu prodávalo (§ 1 odst. 1 prováděcí vyhlášky č. 450/­2009 Sb.).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 253/­2022 z 26. 9. 2023

     Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že cenovou evidenci je nutné vést ke každé ceně, jejíž i malá část odpovídá věcně usměrňované položce. Pokud taková evidence chybí, jde o porušení § 11 odst. 1 písm. b) zákona o cenách. Porušením pravidel pro sjednávání ceny se nelze vyvázat z povinnosti vést a uchovávat evidenci o cenách.

Žalobkyně má sice pravdu, že může být přestupkově odpovědná jak v případě, kdy do ceny zahrne položky navíc (a tedy nedodrží závazný postup při tvorbě ceny), tak pokud předpokládá, že je regulováno méně, a proto vede evidenci jen o některých položkách. Tato argumentace je ovšem zavádějící. Jak výše kasační soud uvedl, evidenci je potřeba vést k celé ceně, resp. ke všem položkám zahrnutým do jedné ceny, která byla kupujícímu samostatně prodána, pokud obsahovala – byť jen část – služby, která podléhá cenové regulaci. Cenovými orgány má být primárně zkoumána povinnost dodržení postupu při tvorbě ceny. Odpovědnost za nevedení evidence a kalkulace ceny nastupuje podpůrně až tehdy, kdy právě pro absenci této kalkulace nelze dodržení věcných podmínek regulace řádně ověřit.

Ve třech skutcích, o které v nyní projednávaném případě jde, ovšem Nejvyšší správní soud nalezl vždy alespoň jednu položku, která byla předvídatelně výměry MF regulována, což samo o sobě stačí ke vzniku povinnosti žalobkyně vést evidenci o všech položkách, které tvoří součást jedné ceny, a tak povinnost vést evidenci byla pro žalobkyni předvídatelná. Jinými slovy, u každé z cen za jednotlivé služby existovala část ceny, pro kterou byla povinnost vést evidenci stanovená ve výměrech MF jednoznačná, a proto předvídatelná; pro zbytek ceny pak povinnost vést evidenci vyplývá z toho, co již kasační soud popsal výše. Jak dále soud rozvede, v prvním a třetím skutku byla přítomnost regulovaných položek nesporná, v případě druhého skutku pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že poskytnutí obřadní místnosti pro smuteční obřad bylo taktéž předvídatelně regulováno výměry MF, a jednalo se tedy o službu, jejíž cena spadá pod věcné usměrňování cen.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 239/­2023 z 19. 9. 2024

§ 12

Cenové informace

(1) Prodávající, kupující a orgány veřejné moci poskytují informace, které si cenové orgány vyžádají

a)  pro potřeby vyhodnocování vývoje cen a regulace cen,

b)  v souvislosti s cenovou kontrolou nebo řízením o přestupku pro potřeby stanovení obvyklé výše ekonomicky oprávněných nákladů, přiměřeného zisku nebo tržní hodnoty podle § 1 odst. 5, nebo

c)  pro zprávu o činnosti cenových orgánů podle § 17b.

(2) Správce daně poskytne Ministerstvu financí na vyžádání informace získané při správě daní pro účely vyhodnocování vývoje cen a regulace cen. Poskytnutí těchto informací není porušením povinnosti mlčenlivosti podle daňového řádu.

(3) Cenové orgány poskytnou Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na vyžádání informace získané podle odstavce 1 za účelem výkonu jeho dozorových pravomocí stanovených zákonem o ochraně hospodářské soutěže nebo zákonem o významné tržní síle a nekalých obchodních praktikách při prodeji zemědělských a potravinářských produktů.

(4) Poskytne-li Úřad pro ochranu hospodářské soutěže cenovým orgánům na jejich vyžádání informace získané při provádění šetření soutěžních podmínek podle zákona o ochraně hospodářské soutěže nebo šetření trhu a vztahů mezi odběrateli a dodavateli podle zákona o významné tržní síle a nekalých obchodních praktikách při prodeji zemědělských a potravinářských produktů, které obsahují obchodní, bankovní nebo jiné obdobné zákonem chráněné tajemství, vyloučí cenové orgány z nahlížení do spisu ty části, které tyto informace obsahují, s výjimkou těch listin, které slouží nebo mají sloužit jako důkaz.

(5) Osoby, které zjišťují a zpracovávají informace podle odstavců 1 až 4, jsou povinny zachovávat vůči třetím osobám mlčenlivost o veškerých zjištěných skutečnostech, které by mohly vést k ohrožení oprávněných zájmů zúčastněných osob.

komentář k § 12

V tomto ustanovení zákona o cenách je pojednáno o problematice tzv. cenových informací. I do tohoto ustanovení zákona se významně promítla novela č. 265/­2024 Sb.

     Cenová kontrola

V odst. 1 dochází na základě výše uvedené novely k drobným úpravám v návaznosti na zrušení zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen. Novela nad rámec stávající úpravy doplnila povinnost pro cenové orgány spolupracovat s Ministerstvem financí při vytváření Zprávy o činnosti cenových orgánů dle § 17b zákona o cenách.

V kontextu s cenovou kontrolou je nezbytné rozlišovat, kdy je možno získat podklad od určité osoby na základě § 10 odst. 2 a 3 kontrolního řádu a kdy toliko na základě § 12 zákona o cenách. Aplikace § 12 odst. 1 zákona o cenách přichází v úvahu tehdy, kdy se jedná o získávání podkladů od jiné než kontrolované nebo povinné osoby ve smyslu kontrolního řádu. V případě některých přestupků (např. porušení pravidel věcného usměrňování ceny) je nutné vyhodnotit kritérium obvyklosti ceny, za kterou prodávající zboží prodává a kupující kupuje, příp. obvyklosti výše vynaložených nákladů. Bude však třeba zjistit tržní hodnotu zboží, např. dotazem u jiných subjektů na jiném funkčním trhu s předmětným nebo obdobným zbožím, za jakou cenu prodávají zboží ony, popř. úroveň jejich ekonomicky oprávněných nákladů. Zpravidla se tak jedná o subjekty, které nemusí mít žádné vazby na kontrolovaný subjekt a není je proto možno označit za povinné osoby ve smyslu kontrolního řádu. Striktní je stejně tak i vymezení, kdy lze postupu dle § 12 odst. 1 zákona o cenách využít v rámci řízení o přestupku. Je proto třeba dodat, že na základě § 12 odst. 1 zákona o cenách není v rámci řízení o přestupku možné vyžadovat po obviněném z přestupku vydání takových cenových informací, které by jej usvědčovaly ze spáchání přestupku dle příslušných ustanovení zákona o cenách, jelikož takový postup by byl v rozporu se zásadou zákazu sebeobviňování se. V návaznosti na již uvedené proto postup dle § 12 odst. 1 zákona o cenách přichází u cenové regulace v potaz zejména v případech, kdy příslušný cenový orgán potřebuje vyhodnotit, zda jsou splněny předpoklady pro případné zavedení určité cenové regulace, popř. zda je třeba tuto regulaci prozatím zachovat.

V případě cenové kontroly a řízením o přestupku dle tohoto zákona je možno § 12 aplikovat tehdy, pakliže je nutno zjistit tržní hodnotu určitého zboží dle § 1 odst. 5 zákona o cenách, popř. dlouhodobou obvyklou úroveň nákladů ve smyslu § 1 odst. 6 zákona o cenách. V důsledku toho může cenový orgán v této souvislosti žádat též poskytnutí takových cenových informací, které s jeho činností na první pohled nemusejí souviset. Cenový orgán není omezen v tom, že by mohl žádat cenové informace pouze o určitých druzích zboží, nicméně každá taková jeho žádost musí být vždy podložena existencí některého z důvodů uvedených v § 12 odst. 1 zákona o cenách. Cenový orgán musí svou žádost o poskytnutí cenové informace řádně odůvodnit, aby bylo zcela zjevné a nesporné, že zde existuje účel vymezený v § 12 odst. 1 zákona o cenách a nemohlo vzniknout jakékoli podezření, že se ze strany cenového orgánu jedná o projev svévole.

     Zpřehlednění pravomoci cenového regulátora

V odst. 2 dochází novelou č. 265/­2024 Sb. k zpřehlednění pravomoci cenového regulátora explicitním uvedením, že Ministerstvo financí, coby ústřední správní orgán pro oblast cen, může v rámci cenového šetření dle § 12 zákona o cenách za účelem analýzy zavedení možné cenové regulace určitého zboží, či vyhodnocení stávající cenové regulace, požadovat i údaje o ceně zboží získané správcem daně při správě daní. Uvedená změna se opírá o dosavadní poznatky z praxe, kdy tento do zákona vtělený závěr byl dosud nepřímo dovozován z § 52 odst. 1 daňového řádu ve spojení s § 18 odst. 7 zákona o finanční správě.

     Poskytnutí informací

V odst. 3 novela č. 265/­2024 Sb. stanovila, že cenové orgány poskytnou Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže na vyžádání informace získané podle odstavce 1 za účelem výkonu jeho dozorových pravomocí stanovených zákonem o ochraně hospodářské soutěže nebo zákonem o významné tržní síle a nekalých obchodních praktikách při prodeji zemědělských a potravinářských produktů.

     Vyloučení informací a listin

V odst. 4 bylo již zmíněnou novelou zakotveno, že poskytne-li Úřad pro ochranu hospodářské soutěže cenovým orgánům na jejich vyžádání informace získané při provádění šetření soutěžních podmínek podle zákona o ochraně hospodářské soutěže nebo šetření trhu a vztahů mezi odběrateli a dodavateli podle zákona o významné tržní síle a nekalých obchodních praktikách při prodeji zemědělských a potravinářských produktů, které obsahují obchodní, bankovní nebo jiné obdobné zákonem chráněné tajemství, vyloučí cenové orgány z nahlížení do spisu ty části, které tyto informace obsahují, s výjimkou těch listin, které slouží nebo mají sloužit jako důkaz.

     Zachovávání mlčenlivosti

V odst. 5 novela stanoví, že osoby, které zjišťují a zpracovávají informace podle odstavců 1 až 4, jsou povinny zachovávat vůči třetím osobám mlčenlivost o veškerých zjištěných skutečnostech, které by mohly vést k ohrožení oprávněných zájmů zúčastněných osob. Koncepce zákona na tomto místě vychází z toho, že povinnost mlčenlivosti, včetně postihu za její porušení, vychází ze zvláštních zákonů (např. zákona o státní službě, daňového řádu apod.). Zákonodárce tuto povinnost v zákoně o cenách takto zakotvil z důvodu, že je zde třeba brát v úvahu vzájemnou provazbu s § 11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Jelikož vyžadování cenových informací lze považovat za činnost obdobnou ke kontrolní činnosti a tedy takto vyžadované údaje si nelze s ohledem na zmíněný § 11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím vyžádat. Jelikož zákon o cenách neobsahuje sankci za porušení povinnosti mlčenlivosti dle odst. 5, bude nutno postupovat dle obecných právních předpisů. V případě zaměstnanců se za situace, kdy dojde k porušení povinnosti mlčenlivosti, může jednat o zvlášť hrubé porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci ve smyslu § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Půjde-li o státní zaměstnance a příslušníky bezpečnostních sborů, pak přichází v úvahu kárná odpovědnost. Nelze vyloučit, že v některých případech by porušení povinnosti mlčenlivosti dle tohoto ustanovení zákona o cenách mohlo být kvalifikováno i jako trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 180 odst. 2 trestního zákoníku. Lze shrnout, že informace, které byly správním orgánem získány na základě odst. 1, není možno jiným subjektům zpřístupnit ani na základě žádosti o poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím, přičemž takto podanou žádost musí povinný na základě § 11 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím odmítnout.

§ 13

Označování zboží cenami

(1) Prodávající je povinen, pokud nejde o prodej zboží spotřebitelům, předložit kupujícímu na jeho žádost, v případě zboží podléhajícího cenové regulaci bezplatně, nabídkový ceník obsahující ceny nabízeného zboží ve vztahu k určeným podmínkám.

(2) Prodávající je povinen při nabídce a prodeji zboží poskytnout informaci spotřebiteli tak, aby měl spotřebitel možnost seznámit se s cenou v české měně před jednáním o koupi zboží, a to

a)  označením zboží cenou, kterou uplatňuje v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží a určeným podmínkám,

b)  zpřístupněním informace o této ceně na viditelném místě formou ceníku,

c)  zpřístupněním informace o této ceně jiným přiměřeným způsobem, nelze-li označit zboží cenou způsoby podle písmena a) nebo b),

d)  předložením nabídkového ceníku dílů a činností, pokud se zboží sestavuje z běžných dílů nebo činností na základě zvláštních požadavků spotřebitele, nebo

e)  oznámením odhadu ceny, nelze-li podat informaci o ceně způsoby podle písmen a) až d).

(3) Cenou podle odstavce 2 se rozumí konečná nabídková cena, která zahrnuje všechny daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění (dále jen „prodejní cena”). Údaj o prodejní ceně musí být jednoznačný, snadno rozpoznatelný a dobře čitelný.

(4) Stanoví-li tak tento zákon, je prodávající dále povinen při nabídce a prodeji balených výrobků poskytnout spotřebiteli také informaci o ceně za měrnou jednotku množství výrobku (dále jen „měrná cena”). Pro označování výrobků měrnou cenou platí odstavec 2 písm. a) až c) a odstavec 3 věta druhá obdobně. Měrná cena nemusí být uvedena, je-li totožná s prodejní cenou.

(5) U měrné ceny se jako měrná jednotka množství uvede s ohledem na povahu výrobku 1 kilogram, 1 litr, 1 metr, 1 metr čtvereční nebo 1 metr krychlový výrobku. Lze uvádět i jiné jednotky množství v případech, kdy to odpovídá všeobecným zvyklostem nebo povaze výrobku.

(6) Povinnost podle odstavce 4 se vztahuje na balené potravinářské výrobky, které jsou v souladu s přímo použitelným předpisem Evropské unie15označeny údajem o množství, objemu nebo hmotnosti výrobku, s výjimkou výrobků, u kterých není jejich označení měrnou cenou vzhledem k jejich povaze nebo účelu výrobků vhodné nebo u kterých by to bylo zavádějící. U pevných potravin nacházejících se v nálevu, u kterých se musí podle přímo použitelného předpisu Evropské unie15uvádět kromě celkové hmotnosti i hmotnost pevné potraviny, se měrná cena vztahuje k udané hmotnosti pevné potraviny.

(7) Povinnost podle odstavce 4 se dále vztahuje na balené nepotravinářské výrobky uvedené v seznamu, který stanoví Ministerstvo financí vyhláškou. Do seznamu podle věty první jsou zařazeny balené nepotravinářské výrobky, u kterých je jejich označení měrnou cenou nezbytné pro snadné a spolehlivé srovnání cen ze strany spotřebitelů.

(8) Povinnost označovat výrobky prodejní a měrnou cenou neplatí

a)  u výrobků, které jsou nabízeny během poskytování služby, nebo

b)  u dražeb uměleckých děl a starožitností nebo jejich nabídky.

(9) Nebalené výrobky volně ložené, nabízené podle hmotnosti, objemu, délky nebo plochy, které jsou váženy nebo měřeny v přítomnosti spotřebitele, a to jak v prodeji formou samoobsluhy, tak i v prodeji s obsluhou, musí být označeny pouze měrnou cenou.

(10) Pro ceny uváděné v reklamě na výrobky nabízené spotřebiteli se použijí odstavce 2 až 9 obdobně.

(11) Výrobce zboží určeného ke konečné spotřebě může uvést např. v nabídkovém ceníku, katalogu, propagačních podkladech nebo na obalu zboží doporučenou cenu prodeje spotřebiteli, vždy však s označením „nezávazná doporučená spotřebitelská cena.

komentář k § 13

     Nabídkový ceník

V odst. 1 byla novelou č. 265/­2024 Sb. upravena povinnost prodávajícího předložit kupujícímu, pakliže se nejedná o prodej zboží spotřebitelům, kde se uplatní pravidla obsažená v § 13 odst. 2 zákona o cenách, na jeho žádost nabídkový ceník, obsahující ceny nabízeného zboží ve vztahu k určeným podmínkám.

Dále je zde výslovně stanoveno, že v případě prodeje zboží podléhajícího cenové regulaci je nezbytné nabídkový ceník předložit bezplatně, aby kupující získal dostatečné informace o zboží, které je natolik významné z hlediska situace na trhu, že u něho muselo dojít k uplatnění cenové regulace.

     Ochrana spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli

V odst. 2 až 10 se novelou č. 265/­2024 Sb. zavádí transpoziční ustanovení ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES z 16. 2. 1998 o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli. Ve své podstatě se tak jedná pouze o doplnění a zpřehlednění stávajících pravidel, která již byla obsažena v § 13 odst. 2 až 9 zákona o cenách ve znění účinném do 31. 12. 2024.

V odst. 2 je zmíněnou novelou dále reagováno na stav, kdy v příhraničních oblastech a v centrech turistického ruchu se nezřídka objevují případy, kdy prodávající uvádějí ceny pouze v jiných měnách, ale nečiní tak již v českých korunách.

S ohledem na tento neutěšený stav proto byla stanovena povinnost, aby prodávající při prodeji zboží vždy musel spotřebitele seznámit též i s cenou v české měně. To současně umožňuje prodávajícímu, aby vedle toho disponoval i ceníky v zahraničních měnách a tyto aktivně přijímal. Novela dále v tomto odstavci vypouští slova „u výrobku“, jelikož povinnost označit zboží při prodeji prodejní cenou se takto nevztahuje pouze na výrobky v úzkém slova smyslu, nýbrž i na služby.

     Konečná nabídková cena

Důležité

     V odst. 3 novela č. 265/­2024 Sb. stanovuje, že se v případě ceny dle odst. 2 rozumí konečná nabídková cena, která zahrnuje všechny daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění. Fakticky to znamená, že se jedná o prodejní cenu ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 98/6/ES. Prodejní cena je tak nabízenou cenou ve smyslu § 1 odst. 2 písm. c) zákona o cenách. Nově se rovněž v návaznosti na čl. 4 odst. 1 směrnice 98/6/ES výslovně stanovuje, že údaj o ceně musí být jednoznačný, snadno rozpoznatelný a dobře čitelný. Dochází též k nahrazení slova „cla a poplatky“ slovy „poplatky a jinými obdobnými peněžitými plněními“.

     Tzv. měrná cena

Podle odst. 4, který byl taktéž dotčen novelou č. 265/­2024 Sb., je prodávající povinen v případech stanovených tímto zákonem (viz § 13 odst. 6 a 7 zákona o cenách) seznámit spotřebitele nejen s prodejní cenou zboží ve smyslu odst. 3, ale též s údajem o ceně za měrnou jednotku množství výrobku (tzv. měrnou cenou). Hodí se dodat, že v souladu se směrnicí 98/6/ES zůstává současně zachováno pravidlo, že se měrná cena nemusí uvádět v případech, kdy je totožná s prodejní cenou.

     Měrná jednotka množství

V odst. 5 se vychází z koncepce, že měrnou jednotkou množství bude zpravidla s ohledem na typ prodávaného výrobku 1 kg, 1 litr, 1 metr, 1 metr čtvereční nebo 1 metr krychlový výrobku, pakliže zákon nebo jiný zvláštní právní předpis nestanovil jinak. Koncepce zákona umožňuje uvádět i jiné měrné jednotky množství v případech, kdy to odpovídá všeobecným zvyklostem nebo povaze výrobku, např. 100 ml v případě drobných lahviček kuchyňských ochucovadel nebo u piva tato měrná jednotka odpovídá všeobecným zvyklostem a může představovat 500 ml. Za jinou jednotku množství v případech, kdy to odpovídá všeobecným zvyklostem nebo povaze výrobku lze dále považovat např. prací dávku u prostředků na praní.

     Balené potravinářské výrobky

V odst. 6 novela č. 265/­2024 Sb. blíže upřesnila, že se povinnost dle odst. 4 vztahuje na veškeré balené potravinářské výrobky, které jsou v souladu s přímo použitelným předpisem Evropské unie (Nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/­2011, o poskytování informací o potravinách spotřebitelům) označeny údajem o množství, objemu nebo hmotnosti výrobků, s výjimkou výrobků, u kterých to není vzhledem k jejich povaze nebo účelu výrobků vhodné nebo u kterých by to bylo zavádějící. Příkladem pak mohou být výrobky podléhající významným změnám na objemu nebo hmotnosti.

V odst. 6 bylo dále upřesněno, že u pevných potravin nacházejících se v nálevu, u kterých se musí podle přímo použitelného předpisu Evropské unie (Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/­2011, o poskytování informací o potravinách spotřebitelům) uvádět kromě celkové hmotnosti i hmotnost pevné potraviny, se měrná cena vztahuje k udané hmotnosti pevné potraviny. Je tak opouštěna stávající výjimka, podle níž se nemusela uvádět měrná cena baleného potravinářského výrobku při změně ceny z důvodu nebezpečí znehodnocení výrobku podléhajícího rychlé zkáze.

     Balené nepotravinářské výrobky

V odst. 7 bylo novelou č. 265/­2024 Sb. upřesněno, že se povinnost dle odst. 4 nevztahuje plošně na veškeré balené nepotravinářské výrobky, ale pouze na ty, které jsou obsaženy v seznamu. Samotný seznam je stanoven Ministerstvem financí formou vyhlášky, kde se uvádí ty druhy balených nepotravinářských výrobků, u kterých je jejich označení měrnou cenou nezbytné pro snadné a spolehlivé srovnání cen ze strany spotřebitelů, přičemž povinnost k vydání tohoto seznamu přímo vyplývá z čl. 5 odst. 2 směrnice 98/6/ES.

     Povinnosti označovat výrobky prodejní a měrnou cenou neplatí

V odst. 8 bylo novelou č. 265/­2024 Sb. stanoveno, že povinnost označovat výrobky prodejní a měrnou cenou neplatí:

a) u výrobků, které jsou nabízeny během poskytování služby, nebo

b) u dražeb uměleckých děl a starožitností nebo jejich nabídky.

V návaznosti na stávající úpravu jsou zde takto stanoveny výjimky, kdy nemusí být prodávané zboží označeno údajem o prodejní a měrné ceně.

     Měrná cena

V odst. 9 se vychází z koncepce, že u volně ložených výrobků vážených či měřených v přítomnosti spotřebitele (typicky např. u ovoce nebo zeleniny) se musí uvádět pouze měrná cena. Ve své podstatě byl s takto drobnými změnami převzat text dosavadního odst. 4 ve znění účinném do 31. 12. 2024.

     Prodejní i měrná cena

V odst. 10 se vychází z toho, že v jakékoli reklamě, kde je uvedena prodejní cena, musí být uvedena i měrná cena v případech, kdy je pro výrobek, který je takto předmětem reklamy, stanovena povinnost tuto cenu uvádět. To se týká typicky např. situací, kdy je reklamní akce doprovázena slevovými letáky, kde je z podstaty věci prodejní cena zboží uvedena. I na tomto místě zákona je tak ve své podstatě s drobnými změnami převzat text dosavadního odst. 5 ve znění účinném do 31. 12. 2024.

     Doporučená prodejní cena

V odst. 11 je pojednáno o doporučené prodejní ceně, kdy výrobce uvádí na zboží nebo v propagačních materiálech cenu, za níž je takto doporučeno zboží prodat konečnému spotřebiteli. Předpokládá se, že přesné stanovení názvu doporučené ceny má zabránit záměně s platnou cenou. Jedná se o původní odst. 10, který byl novelou č. 265/­2024 Sb. přečíslován na odst. 11.

     Značení cigaret cenou

V odst. 12 je řešena problematika spojená se značením cigaret cenou. Zákonodárce vyšel z toho, že právní úprava značení cen cigaret cenou pro konečného spotřebitele je zakotvena v zákoně o spotřebních daních. V souladu s § 103 odst. 7 zákona o spotřebních daních musí být tato cena uvedena vždy na tabákové nálepce. Dále platí, že cigarety lze uvádět do volného daňového oběhu pouze s tabákovou nálepkou s uvedenou cenou pro konečného spotřebitele platnou od data účinnosti cenového rozhodnutí věcně příslušného celního orgánu. Opět se jedná o původní odst. 11, který byl novelou č. 265/­2024 Sb. přečíslován na odst. 12.

Zatímco novela č. 265/­2024 Sb. tento odstavec jen přečíslovala, pak zákonem č. 462/­2024 Sb. dochází v návaznosti na změnu určování cen cigaret pro konečného spotřebitele v zákoně o spotřebních daních k úplnému vynětí oblasti stanovování cen cigaret z působnosti zákona o cenách. V konečném důsledku zákonodárce přikročil ke zrušení odst. 12, kde je zakotvena úprava vztahující se ke značení cen cigaret, přičemž tabáková nálepka, kterou jsou povinně značena všechna jednotková balení cigaret, bude i nadále obsahovat údaj o ceně pro konečného spotřebitele.

§  Z judikatury

     Zveřejnění ceníku služeb penzionu na webových stránkách, na které odkazuje jídelní lístek v restauraci náležící k penzionu, nelze považovat za jiné vhodné zpřístupnění informace o ceně ubytovacích služeb ve smyslu § 12 odst. 1 zákona č. 634/­1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 27. 12., 2015. Informace o ceně ubytovací služby musí být přinejmenším viditelně přítomna v provozovně, v níž je služba nabízena, aniž by spotřebitel nejprve musel projevit o službu zájem nebo učinit jiný srovnatelný úkon.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 15/­2016 z 10. 3. 2016

     Stěžovatelka také namítá, že vstupenky do sektoru stání – hosté na daný hokejový zápas aktivně neprodávala, nýbrž vstupenku prodala pouze jednu, a to na vyžádání inspektorky, která tento prodej vyprovokovala a že k prodeji vstupenek došlo pouze proto, že fanoušci HC Kometa Brno o vstupenky, nabídnuté prostřednictvím fanklubu tohoto týmu, neměli zájem, což se v minulosti nikdy nestalo.
Nejvyšší správní soud nepovažuje uvedené okolnosti za právně významné pro posouzení věci, tedy pro závěr o tom, zda se stěžovatelka dopustila daného přestupku. Z odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně jednak vyplývá, že stěžovatelka plánovala vstupenky do sektoru stání – hosté prodávat (např. bod 9 odvolání stěžovatelky ze dne 6. 4. 2018, v němž uvedla, že „[j]e zcela evidentní, že obviněná nevyloučila z možnosti sledovat utkání ani žádné jiné hosty zápasu či fanoušky jakéhokoli týmu, neboť lístky kamkoli na stadion, tedy i do sektoru stání – hosté, si mohl koupit kdokoli, o čemž svědčí nákup lístků pracovnicí ČOI.“), a navíc vstupenku do uvedeného sektoru skutečně inspektorce prodala. Inspektorka učinila nákup vstupenek jako spotřebitel právě proto, aby ověřila podnět podle zákona o České obchodní inspekci a zkontrolovala, zda stěžovatelka dodržuje předpisy týkající se ochrany spotřebitele. Skutečnost, že se inspektorka na tuto vstupenky přímo dotázala, neznamená, že došlo k nátlaku či provokaci vůči stěžovatelce. Takové skutečnosti ostatně ze správního spisu neplynou. Naopak dotaz se nabízel za situace, kdy v připojeném plánku pod ceníkem byl jako jeden ze sektorů zimního stadionu uveden sektor stání – hosté, jehož cena bezprostředně a jednoznačně z ceníku vstupenek nevyplývala. Jestliže by předmětné vstupenky nebyly v prodeji vůbec a stěžovatelka by neměla zájem je prodávat, pak by inspektorka byla odmítnuta a samotný prodej by se vůbec neuskutečnil. Pokud stěžovatelka nechtěla aktivně vstupenky do daného sektoru prodávat, pak nebylo nic snazšího než tuto skutečnost vhodným způsobem vyznačit v připojeném plánku zimního stadionu, například vyznačení tohoto sektoru jako nedostupného. Ani nezájem fanklubu hostujícího týmu o vstupenky, jímž se stěžovatelka brání ve prospěch svého tvrzení, že vstupenky neprodávala, není podstatný pro závěr o tom, zda došlo k porušení § 12 zákona o ochraně spotřebitele a naplnění znaků skutkové podstaty podle § 24 odst. 7 písm. k) zákona o ochraně spotřebitele. Ani tato námitka stěžovatelky tudíž nemůže obstát.

Z výše uvedeného je tedy nepochybné, že stěžovatelka prodej vstupenek do sektoru stání – hosté umožňovala (jak sama v odvolání potvrdila) a v takovém případě měla být cena vstupenky podle § 12 zákona o ochraně spotřebitele ve spojení s § 13 odst. 2 zákona o cenách uvedena v ceníku nebo jiným přiměřeným způsobem tak, aby měl spotřebitel možnost se s cenou seznámit před její koupí. Jak již výše uvedeno, stěžovatelka takto nepostupovala, cenu vstupenky do sektoru stání – hosté v ceníku vůbec neuvedla, ani ji jiným přiměřeným způsobem nezpřístupnila, a o naplnění formálních znaků skutkové podstaty daného přestupku tak nelze mít jakoukoliv pochybnost.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 347/­2020 z 27. 9. 2022

     Výkladem zákona o cenách, včetně informační povinnosti dle § 13 tohoto zákona, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 22. 3. 2011, č. j. 8 Afs 48/­2009 – 80 (soud na tomto místě poznamenává, že byť se jednalo o výklad zákona o cenách ve znění účinném ke dni 25. 8. 2006, tak systematika tohoto zákona, jakož i smysl a účel § 13 tohoto zákona zůstaly i po pozdějších novelizacích nezměněny, tudíž dále citované závěry Nejvyššího správního soudu jsou relevantní i pro nyní projednávaný případ). Předně Nejvyšší správní soud vyložil, že systematika zákona o cenách odpovídá tomu, že zákon upravuje tři relativně samostatné oblasti právní regulace cen. Ustanovení § 13, které je relevantní pro soudem nyní posuzovaný případ, přitom spadá do části třetí (cenová evidence a cenové informace), ke které Nejvyšší správní soud uvedl následující: „Základním účelem části třetí pak není zasahovat do procesu tvorby cen, nýbrž poskytnout tržním subjektům (zejména pak kupujícím, zvláště těm, kteří jsou spotřebiteli nebo kteří kupují specifické druhy zboží) informační komfort umožňující jim na základě údajů, které jim jsou povinni poskytnout prodávající, provést ekonomickou kalkulaci výhodnosti ceny nabízeného zboží a případně ji srovnat s cenou jiného zboží. To je obsahem § 13 zákona o cenách (§ 11 a § 12 pak povinným subjektům, zejména prodávajícím, ukládají – kvůli kontrole dodržování povinností na úseku cen – doprovodnou povinnost určité údaje o cenách evidovat a poskytovat oprávněným subjektům). Smyslem a účelem úpravy v § 13 zákona o cenách je poskytnout kupujícímu informaci o tom, za jakou cenu si může nabízené zboží při přijetí nabídky pořídit, tj. poskytnout mu informaci o aktuální ceně zboží.“ (srov. bod [16] cit. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu).

V dané souvislosti lze rovněž připomenout rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2022, č. j. 4 As 347/­2020-39, v němž kasační soud v bodě [43] při výkladu informační povinnosti dle § 13 odst. 2 zákona o cenách uvedl, a to s odkazem na svou dřívější judikaturu (srov. rozsudek ze dne 10. 3. 2016, č. j. 7 As 15/­2016-23), že „zákon staví jiné vhodné zpřístupnění informace o ceně výrobku či služby naroveň přímému označení výrobku cenou. Musí se tedy jednat o informaci ekvivalentní. Z toho důvodu musí být podle názoru Nejvyššího správního soudu informace zásadně zpřístupněna bezprostředně (nikoliv odkazem na zdroje, které nejsou v provozovně fyzicky přítomny), viditelně a bez nutnosti interakce spotřebitele s obsluhou prodejce či poskytovatele služeb.“

V nyní posuzované věci byl skutkový základ nesporný, tedy že minimálně na některých z 14 kusů zboží (oblečení) uvedených v protokolu o kontrole nebyla umístěna cenovka, resp. že na viditelném místě nebyl zpřístupněn ceník předmětného zboží.

Žalobkyně ve správním řízení argumentovala, že předmětnou zákonnou informační povinnost neporušila, neboť cenou byl označen vždy alespoň jeden kus druhově shodného zboží umístěný na viditelném místě, a to vždy na „sloupci“ totožného zboží (srov. str. 2 Námitek a dále bod (6)odůvodnění odvolání ze dne 15. 8. 2022). Naproti tomu žalovaný oponoval (prvostupňový orgán na tuto procesní obranu žalobkyně ve svém rozhodnutí vůbec nereagoval), že takovéto označení zboží nelze považovat za dodržení povinnosti dle § 13 odst. 2 zákona o cenách, když „za přiměřený způsob je možno považovat označení jednotlivě každého kusu zboží“ (srov. str. 4 napadeného rozhodnutí).

S ohledem na výše uvedenou dikci § 13 odst. 2 zákona o cenách, jakož i na výše citované, judikaturou formulované, smysl a účel předmětné informační povinnosti, soud nesouhlasil s názorem správních orgánů, že v posuzovaném případě bylo pro závěr o porušení předmětné zákonné povinnosti (a tedy naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o cenách) dostačující skutkové zjištění, že na několika kusech zboží nabízeného v provozovně žalobkyně k prodeji absentovala cenovka. Takovýto závěr je v posuzovaném případě zkratkovitý, neboť nemá náležitou oporu ve správním spisu, tudíž v očích soudu neobstojí. Žalobkyně se totiž od počátku bránila tvrzením, že vždy alespoň jeden kus druhově shodného zboží byl umístěn na viditelném místě daného druhu zboží (vždy nahoře na „sloupci“ totožného zboží), což ovšem prvostupňový orgán zcela pominul a následně žalovaný to nepovažoval za relevantní. Takováto skutková verze tvrzená žalobkyní ovšem relevantní být mohla, přičemž obsahem správního spisu ani nebyla vyloučena.

Soud zastává názor, že poskytnout spotřebiteli informaci o aktuální ceně předmětného zboží (oblečení) bylo za okolností daného případu možné i způsobem uváděným žalobkyní, tedy že vždy navrchu sloupce (hromádky) složeného oblečení stejného druhu byl umístěn kus oblečení, který byl opatřen cenovkou. Žalobkyně tvrdila, že v době vstupu kontrolního orgánu v prodejně přítomná jednatelka žalobkyně právě vybalovala nové zboží, čímž žalobkyně vysvětlovala, proč některé kusy zboží ještě nebyly označeny cenovkou. Soud nesouhlasil s žalovaným, že za přiměřený způsob zpřístupnění ceny lze považovat pouze takový, kdy bylo provedeno označení cenou jednotlivě na každém kusu zboží (viz str. 4 napadeného rozhodnutí), neboť takovýto požadavek z dikce zákona, ani ze smyslu a účelu předmětné informační povinnosti dovodit nelze. Stejně tak nelze ze zákona dovodit, že by prodávající mohl nové kusy zboží umístit do prodejních regálů až poté, co každý jednotlivý kus označí cenovkou, jak dovodil prvostupňový orgán. Podstatné je vždy to, zda spotřebitel i u nově umístěného zboží má k dispozici informaci o aktuální ceně zboží, a to snadno a bez nutnosti interakce spotřebitele s obsluhou prodejce. Tento požadavek by při skutkové verzi tvrzené žalobkyní ve správním řízení byl naplněn, přičemž obsah správního spisu a skutková zjištění správních orgánů tuto skutkovou verzi žalobkyně nevyvracejí.

Ovšem ke konkrétnímu posouzení, zda žalobkyně své informační povinnosti dle § 13 odst. 2 zákona o cenách skutečně dostála, brání správními orgány neúplně zjištěný skutkový stav. Obsah správního spisu je tedy v tomto ohledu zcela nedostatečný.

Z rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 104/­2022 z 9. 1. 2024

§ 13a

zrušen

ČÁST IV

CENOVÁ KONTROLA

§ 14

(1) Zaměstnanci cenových orgánů se při výkonu kontrolní činnosti prokazují pověřením vydaným ve formě průkazu příslušným kontrolním orgánem, který je dokladem o jejich pověření ke kontrole, nebo písemným pověřením k jednotlivé kontrole. Průkaz vydává cenový orgán, do jehož působnosti cenová kontrola náleží. Průkaz obsahuje označení cenového orgánu, který průkaz vydal, jméno, příjmení, funkci a fotografii osoby, kterou cenový orgán pověřil výkonem kontroly, datum vydání, rozsah oprávnění ke kontrole a vymezení platnosti průkazu. Průkaz je opatřen otiskem úředního razítka a podepsán osobou, která průkaz vydala s uvedením jejího jména, příjmení a funkce.

(2) Cenová kontrola spočívá

a)  ve zjišťování, zda prodávající nebo kupující neporušují ustanovení tohoto zákona a cenové předpisy,

b)  v ověřování správnosti předkládaných podkladů pro potřeby vyhodnocování vývoje cen, regulace cen a pro řízení o porušení cenových předpisů,

c)  v kontrole plnění opatření uložených k nápravě,

d)  ve zjišťování, zda poskytovatel platebních služeb neporušuje ustanovení zákona upravujícího platební styk týkající se výše úplaty za služby poskytované v rámci základního platebního účtu.

(3) Vznikne-li při kontrole podezření, že kontrolovaná osoba získala nepřiměřený majetkový prospěch, který je možno vyčíslit, uvede jej kontrolní pracovník v protokolu o provedené cenové kontrole. Pro jeho vyčíslení není přípustná kompenzace kladných a záporných rozdílů mezi kontrolova­nými druhy zboží. Získá-li prodávající nebo kupující nepřiměřený majetkový prospěch, který sám zjistí a prokáže, že byl bezodkladně před zahájením kontroly vrácen tomu, na jehož úkor byl získán, nezapočítává se do vyčíslení nepřiměřeného majetkového prospěchu uvedeného v protokolu.

(4) Před zahájením cenové kontroly lze zajistit důkazy potřebné pro řízení o porušení cenových předpisů v maloobchodě a ve službách i bez přítomnosti kontrolované osoby nebo osoby oprávněné jednat jménem kontrolované osoby za účasti osob zajišťujících prodej zboží nebo poskytování služby. O těchto důkazech a průběhu cenové kontroly mohou cenové orgány pořizovat zvukové a obrazové záznamy.

komentář k § 14

     Kontrolní činnost

V odst. 1 byla novelou č. 265/­2024 Sb. s ohledem na zrušení zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen vypuštěna věta první. Zákonodárce současně v tomto ustanovení zákona umožnil použít pověření ke kontrole ve formě průkazu u všech cenových kontrol, kdy samotný průkaz coby pověření ke kontrole by měl sloužit zejména v těch případech, kdy se jedná o dlouhodobější pověření k opakovanému výkonu určité kontrolní činnosti, popř. za situace, kdy jde o namátkovou kontrolní činnost. Hodí se poznamenat, že v případě cenových kontrol se vždy takto jedná o kontrolu ve smyslu kontrolního řádu, přičemž při jejím výkonu se vždy subsidiárně použije kontrolní řád. § 14 zákona o cenách upravuje toliko některá specifika cenových kontrol nad rámec samotného kontrolního řádu.

V odst. 2 zákonodárce reagoval na legislativní vývoj, kdy kromě jiného vypustil odkaz na neaktuální poznámku pod čarou č. 13, která odkazovala na již v minulosti zrušený zákon č. 284/­2009 Sb., o platebním styku.

     Povinnosti kontrolního pracovníka

V odst. 3 se vychází z koncepce, podle níž platí, že kontrolní pracovník má povinnost ve vypracovaném protokolu o cenové kontrole uvést kromě konstatování a zhodnocení zjištěného skutkového stavu i vyčíslení nepřiměřeného majetkového prospěchu (nebo jeho odhad, pakliže nelze provést přesné vyčíslení nebo by přesné vyčíslení nebylo pro svou náročnost účelné vzhledem k výši nepřiměřeného majetkového prospěchu). Není pochyb o tom, že vyčíslení poskytuje důležitou informaci pro navazující řízení o přestupku a pro možnou výši pokuty za tento přestupek. Při samotném vyčíslení by měl kontrolní orgán vycházet z několika zásad, tj. pro vyčíslení není přípustná kompenzace kladných a záporných rozdílů mezi kontrolovanými druhy zboží a v případě, že je tak stanoveno v samotných pravidlech, nebude za takové situace přípustná ani kompenzace mezi položkami ve výpočtu věcně usměrňované ceny. To znamená, že účtování nižší ceny (než odpovídá pravidlům regulace u jednoho druhu zboží) nevytváří zánik trestnosti u druhého zboží a takový nepřiměřený majetkový prospěch je třeba počítat odděleně a na závěr protokolu musí být sečten. Dále je třeba vycházet z toho, že z takového vyčíslení musí být vždy vyřazen nepřiměřený majetkový prospěch, který byl prodávajícím nejpozději před dnem zahájení kontroly prokazatelně vrácen poškozeným bezodkladně po jeho zjištění a vyčíslení. V odst. 4 ve znění účinném do 31. 12. 2024 pak byla formulována další zásada, která vycházela z toho, že pro zisk nepřiměřeného majetkového prospěchu prodávajícího je rozhodný moment jeho připsání na účet nebo převzetí v hotovosti a v případě kupujícího je rozhodný den obdržení předmětného plnění. Na základě novely č. 265/­20024 Sb. byl však obsah odst. 4 s účinností od 1. 1. 2025 přesunut do § 1 odst. 7 zákona o cenách.

     Zajištění důkazů

V odst. 4, který byl do 31. 12. 2024 označován jako odst. 5, novela č. 265/­2024 Sb. s účinností od 1. 1. 2025 vypouští ve větě poslední slovo „kontrolní“. V tomto odstavci je reagováno na specifika vybraných cenových kontrol, kdy kontrolní pracovník má v rámci kontroly maloobchodu a služeb právo bez přítomnosti kontrolované osoby nebo osoby oprávněné jednat jménem kontrolované osoby za účasti osob zajišťujících prodej zboží nebo poskytování služeb před vlastním zahájením cenové kontroly přikročit k zajištění důkazů rozhodných pro další navazující řízení o porušení cenových předpisů. V rámci zajištění důkazů tak má právo pořizovat zvukový a obrazový záznam. Toto oprávnění mu zákonodárce poskytuje z důvodu, aby bylo dosaženo většího efektu při provádění namátkové kontroly.

     Přehled o činnosti cenových orgánů za předcházející kalendářní rok

V odst. 5, který byl do 31. 12. 2024 označován jako odst. 6, novela č. 265/­2024 Sb. s účinností od 1. 1. 2025 přistoupila k tomuto jeho přečíslování. V tomto ustanovení zákona je vládě ČR uložena povinnost, aby předložila Poslanecké sněmovně každoročně do 30. dubna přehled o činnosti cenových orgánů za předcházející kalendářní rok. Koncepce zákona vychází z toho, že vláda by měla tímto způsobem informovat Poslaneckou sněmovnu tak, aby byl zákonodárný sbor vždy informován o celém loňském roce komplexně, jako je tomu např. v případě projednávání materiálů spojených se státním závěrečným účtem. Zákonodárci by měli být touto formou informováni souhrnně o veškeré kontrolní činnosti v oblasti cenových předpisů, která byla v loňském roce realizována k tomu určenými cenovými orgány.

§ 14a

Opatření k nápravě

(1) Na základě zjištění porušení právních předpisů mohou cenové orgány příslušné k cenové kontrole ukládat opatření k nápravě, jejichž účelem je odstranění protiprávního stavu. Přitom stanoví přiměřenou lhůtu nebo jiné nutné podmínky k zajištění jejich splnění.

(2) Povinnost plynoucí z opatření k nápravě uložená původci protiprávního stavu přechází na jeho právní nástupce.

(3) Splnění povinnosti podle odstavce 1 vymáhá cenový orgán, který opatření k nápravě uložil, uložením donucovací pokuty.

(4) Donucovací pokutu lze uložit opakovaně. Výše jednotlivé donucovací pokuty nesmí přesahovat 1 000 000 Kč.

komentář k § 14a

Toto ustanovení bylo nově vloženo do zákona novelou, která byla provedena zákonem č. 265/­2024 Sb. Je reakcí na to, že zákon o cenách sice v § 14 odst. 2 umožňoval, aby cenové orgány v rámci cenové kontroly kontrolovaly také plnění opatření uložených k nápravě, avšak současně těmto orgánům neumožňoval tato opatření k nápravě ukládat. To bylo podtrženo faktem, že z obecné právní úpravy, kterou představuje kontrolní řád, tato pravomoc nevyplývá, přičemž zákonodárce z cenových orgánů výslovně vybavil touto pravomocí toliko Energetický regulační úřad v § 18 odst. 3 písm. b) energetického zákona.

Novelou č. 265/­2024 Sb. zákonodárce tento nedostatek odstranil a úprava opatření k nápravě obsažená v již zmíněném energetickém zákoně byla koncepčně zakotvena v tomto novém ustanovení. Díky tomu mohou cenové orgány příslušné k cenové kontrole na základě zjištění porušení právních předpisů ukládat opatření k nápravě za účelem odstranění protiprávního stavu. Při výkonu této pravomoci stanoví přiměřenou lhůtu nebo jiné nutné podmínky k zajištění jejich splnění. Chápeme tím např. povinnost prodávajícího ve stanovené lhůtě vytvořit u zboží, jehož cena je regulována způsobem dle § 6 odst. 1 písm. c) zákona o cenách, opravnou kalkulaci, která neobsahuje ekonomicky neoprávněné náklady, aby mohlo být na jejím základě následně provedeno s tehdejšími kupujícími opravné vyúčtování.

Oproti právní úpravě obsažené v energetickém zákonu je v tomto ustanovení zákona o cenách stanovena stejná horní hranice donucovací pokuty pro nepodnikající fyzické, podnikající fyzické i právnické osoby s přihlédnutím k analogické aplikaci Zásad tvorby právní úpravy přestupků, podle nichž za typově stejná závažná porušení stejných povinností by mělo být stanoveno shodné rozpětí pokuty bez ohledu na to, zda je pachatelem např. podnikající fyzická nebo právnická osoba. Má tak být dosaženo ústavního principu rovnosti subjektů ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod.

I když kontrolní řád umožňuje v rámci prováděné kontroly ukládat opatření k nápravě (resp. „opatření k odstranění nebo prevenci nedostatků zjištěných kontrolou“), může se tak dít pouze při výkonu kontroly státní správy dle § 19 kontrolního řádu. To znamená, že v ostatních případech (včetně zmíněných cenových kontrol) již musí být opatření k nápravě ukládáno až na základě zvláštního zákona v následném správním řízení od kontroly procesně odděleném a nemůže proto být ukládáno v rámci samotné kontroly. Navíc v případě kontrol výkonu státní správy dle § 19 kontrolního řádu se navíc nejedná o cenovou kontrolu ve smyslu zákona o cenách a příslušný správní orgán (Ministerstvo financí ve vztahu ke krajským úřadům a krajský úřad ve vztahu k obecním úřadům) nevykonává tuto kontrolu jako cenový orgán dle tohoto zákona.

Jak již vyplývá z uvedeného, jedná se mnohdy o různorodé situace, na které se takto zákon o cenách vztahuje, přičemž není stanoven maximální úhrn uložených donucovacích pokut. Je tomu tak proto, že zákon o cenách se vztahuje na maloobchod i na provozovatele síťových odvětví jako jsou např. vodárny a není možné stanovit takovou optimální maximální úhrnnou částku donucovacích pokut, aniž by byla např. z pohledu drobného maloobchodu příliš vysoká. Na tyto skutečnosti reaguje zákonodárce mj. dále tím, že donucovací pokutu lze uložit opakovaně a výše donucovací pokuty nesmí přesahovat zákonodárcem stanovenou částku.

ČÁST V

PŘESTUPKY

§ 15

zrušen

§ 16

Přestupky fyzických, právnických
a podnikajících fyzických osob

(1) Fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako prodávající dopustí přestupku tím, že

a)  uplatňuje cenu ve výši, která není v souladu s cenou úředně stanovenou podle § 5 odst. 1,

b)  nedodrží podmínky, které jsou stanovené cenovými orgány podle § 5 odst. 3,

c)  uplatňuje cenu, jejíž výše nebo kalkulace není v souladu s podmínkami věcného usměrňování cen podle § 6,

d)  nedodrží cenové moratorium podle § 9 odst. 1,

e)  nevede nebo neuchovává cenovou evidenci podle § 11 u zboží podle § 11 odst. 1 písm. a) nebo b), nebo

f)  poruší při prodeji zboží povinnost podle § 13 odst. 1.

(2) Fyzická, právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako prodávající nebo kupující dopustí přestupku tím, že

a)  při prodeji nebo koupi zboží nedodrží určené podmínky sjednané podle § 2 odst. 1,

b)  v rozporu s § 2 odst. 3 zneužije svého hospodářského postavení, nebo

c)  neposkytne bezplatně informaci nebo podklad podle § 12 odst. 1 cenovému orgánu nebo poskytne nepravdivou informaci.

(3) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako kupující dopustí přestupku tím, že

a)  koupí zboží za cenu, která není v souladu s cenou úředně stanovenou podle § 5 odst. 1, nebo

b)  koupí zboží z prostředků poskytnutých jí ze státního rozpočtu za cenu vyšší, než je cena regulovaná podle § 5 nebo 6.

(4) Právnická nebo podnikající fyzická osoba se jako prodávající dopustí přestupku tím, že

a)  nevede nebo neuchovává cenovou evidenci podle § 11 u zboží podle § 11 odst. 1 písm. c), nebo

b)  poruší některou z povinností podle § 13 odst. 2 až 11 při označování zboží cenami.

(5) Za přestupek lze uložit pokutu

a)  do 1 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 2 písm. a) nebo c) nebo podle odstavce 4 písm. a),

b)  do 5 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. f) nebo podle odstavce 4 písm. b),

c)  od jednonásobku do pětinásobku nepřiměřeného majetkového prospěchu, jde-li vyčíslit, zjištěného za kontrolované období, nejvýše za dobu jeho posledních 3 let, nebo do 1 000 000 Kč, je-li výše takto zjištěného nepřiměřeného majetkového prospěchu nižší než 200 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. a) až d), odstavce 2 písm. b) nebo odstavce 3,

d)  do 10 000 000 Kč, jestliže výši nepřiměřeného majetkového prospěchu nelze zjistit nebo nepřiměřený majetkový prospěch nevznikl, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. a) až d), odstavce 2 písm. b) nebo odstavce 3, nebo

e)  do 10 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. e).

(6) Nepřiměřený majetkový prospěch podle odstavce 5 písm. c) a d) zahrnuje veškeré daně, poplatky a jiná obdobná peněžitá plnění, které jsou součástí ceny.

komentář k § 16

     Sloučení skutkových podstat

V odst. 1 dochází na základě novely č. 265/­2024 Sb. u přestupku pod písm. a) ke sloučení skutkových podstat, které jsou v platném znění upraveny pod písm. a) a b). Děje se tak s ohledem na to, že se obě skutkové podstaty do značné míry překrývají a je mnohdy i sporné to, pod kterou z obou skutkových podstat lze protiprávní jednání kontrolovaného subjektu vlastně podřadit, ačkoliv pro oba přestupky platí shodná horní hranice pokuty. Z týchž důvodů dochází pod písm. c) ke sloučení stávajících přestupků podle stávajícího znění odst. 1 písm. d) a e). Třeba uvést, že v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 286/­2018 se tento soudní orgán ztotožnil s postupem cenových orgánů ve věci uložení pokuty za správní delikt dle § 16 odst. 1 písm. d) zákona o cenách ve znění účinném do 31. 12. 2024, který spočíval v tom, že nebyl dodržen závazný postup při kalkulaci ceny, když v této kalkulaci zdravotních výkonů daňový subjekt uplatňoval náklady na minutovou sazbu, které nebyly doložitelné z jeho účetnictví. Nejvyšší správní soud dále naznal, že o evidenci pravidel cenové regulace dopadající na daňový subjekt není pochyb (existence příslušných předpisů v gesci Ministerstva zdravotnictví) a současně s tím k nedodržení závazného postupu v uvedeném případě jednoznačně došlo, přičemž cenové orgány dostatečně zjistily skutkový stav a následně správně podřadily toto porušení závazného postupu daňovým subjektem pod příslušnou skutkovou podstatu dle zákona o cenách.

Novela č. 265/­2024 Sb. u přestupků pod písm. a) a c) ve znění účinném od 1. 1. 2025 navíc výrazně zjednodušuje popis skutkových podstat, kdy je v návaznosti na změnu legální definice ceny v § 1 odst. 2 písm. b) zákona o cenách a zavedení pojmu „uplatňování ceny“, možno na místo nabízené sjednané nebo požadované ceny, či v případě dosavadního písm. e) ceny „při prodeji“, odkázat toliko na cenu uplatňovanou, která všechny výše uvedené pojmy takto v sobě zahrnuje.

Nutno ještě dodat, že dosavadní přestupek dle § 16 odst. 1 písm. g), který postihuje nevedení nebo neuchovávání cenové evidence dle § 11 zákona o cenách, je od 1. 1. 2025 nově rozdělen. V § 16 odst. 1 písm. e) zákona o cenách je postihováno nevedení nebo neuchovávání cenové evidence u zboží podléhajícího cenové regulaci a v § 16 odst. 4 písm. a) zákona o cenách je pak postihováno nevedení nebo neuchovávání cenové evidence u zboží prodávaného spotřebiteli. Třeba připomenout, že u obou těchto přestupků je s ohledem na jejich odlišnou závažnost stanovena různá maximální horní sazba pokuty. Samotné neuchovávání cenové evidence u zboží podlézajícího cenové regulaci, zejména kalkulace u věcného usměrňování ceny, považuje zákonodárce za velmi závažné porušení cenových předpisů, jelikož nedodržení této povinnosti v podstatě brání v naplnění účelu cenové kontroly (v ověření zákonnosti ceny uplatňované při prodeji). Není-li splněna evidenční povinnost, je v takových případech většinou nezjistitelná přesná výše nepřiměřeného majetkového prospěchu. Zákonodárce rovněž v souvislosti s těmito změnami zrušil stávající přestupek uvedený v odst. 1 pod písm. i), mj. i s ohledem na zrušení § 13a zákona o cenách.

     Přestupky, které mohou být spáchány fyzickými, právnickými i podnikajícími fyzickými osobami jak v postavení prodávajících, tak i kupujících

V odst. 2 je pojednáno o přestupcích, které mohou být spáchány fyzickými, právnickými i podnikajícími fyzickými osobami jak v postavení prodávajících, tak i kupujících. V odst. 2 písm. a) se vychází z toho, že na tomto místě definovaného přestupku se dopustí prodávající nebo kupující, jestliže při prodeji nebo koupi zboží nedodrží určené podmínky sjednané dle § 2 odst. 1 zákona o cenách. V odst. 2 písm. b) je stanoveno, že tohoto přestupku se prodávající nebo kupující dopustí tehdy, pokud v rozporu s § 2 odst. 3 zákona o cenách zneužije svého hospodářského postavení. Uvedený přestupek je možno spáchat v jednočinném souběhu s přestupkem dle § 22 odst. 1 písm. c) zákona o ochraně hospodářské soutěže, který postihuje porušení zákazu zneužití dominantního postavení ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže ze strany soutěžitele. V odst. 2 písm. c) je stanoveno, že tohoto přestupku se dopustí prodávající nebo kupující, který neposkytne bezplatné informace nebo podklad dle § 12 odst. 1 zákona o cenách cenovému orgánu nebo poskytne nepravdivou informaci.

     Přestupky, které mohou spáchat toliko právnické nebo podnikající fyzické osoby, a to pouze v postavení kupujících

V odst. 3 se vychází z koncepce, podle níž přestupky ve třetím odstavci mohou spáchat toliko právnické nebo podnikající fyzické osoby, a to pouze v postavení kupujících. V odst. 3 písm. a) je zakotveno, že tohoto přestupku se dopustí kupující, pokud koupí zboží za cenu, která není v souladu s cenou úředně stanovenou dle § 5 zákona o cenách. Půjde-li o prodej zboží s úředně stanovenou cenou, pak je přestupkem již samotné nabídnutí zboží prodávajícím za cenu v rozporu s úředně stanovenou cenou, přičemž u přestupku dle odst. 3 písm. a) je však nutná realizace prodeje. Požaduje-li kupující prodej určitého zboží za cenu, která není v souladu s cenou regulovanou dle § 5 zákona o cenách, nicméně prodávající tuto nabídku neakceptuje, není takové jednání kupujícího samo o sobě postižitelné.

V odst. 3 písm. b) je stanoveno, že tohoto přestupku se kupující dopustí tím, že koupí zboží z prostředků poskytnutých mu ze státního rozpočtu za cenu vyšší, než je cena regulovaná dle § 5 nebo § 6 zákona o cenách. Bude se jednat o případy, kdy kupující zakoupí zboží za vyšší cenu, než je stanovená pevná nebo maximální úřední cena dle § 5 zákona o cenách, případně za cenu vyšší, než je cena, která u daného zboží odpovídá pravidlům pro věcné usměrňování ceny tohoto zboží dle § 6 zákona o cenách. Samotný přestupek poté představuje určitou formu postihu za nehospodárné nakládání s prostředky státního rozpočtu. O přestupek však nejde za situace, kdy zboží s úředně stanovenou minimální cenou takto nakoupí za cenu vyšší. Z hlediska samotného účelu cenové regulace se prodej (resp. koupě) zboží za cenu vyšší, než je minimální úředně stanovená cena, nepovažuje za jednání v rozporu se zákonem o cenách. Nutno vedle jiného respektovat i jistý fakt, že jak prodávající, tak i kupující se mohou na ceně dohodnout svobodně, avšak musí respektovat minimální úředně stanovenou cenu.

     Přestupky, které postihují některá protiprávní jednání prodávajícího při prodeji zboží spotřebiteli

Do odst. 4 byly novelou č. 265/­2024 Sb. nově z odst. 1 vyčleněny přestupky, které postihují některá protiprávní jednání prodávajícího při prodeji zboží spotřebiteli. Je proto logické, že se těchto přestupků – na rozdíl od přestupků v odst. 1 – nemohou dopustit nepodnikající fyzické osoby.

     Ukládání pokut za přestupky dle zákona o cenách

V odst. 5 zákonodárce řeší problematiku ukládání pokut za přestupky dle zákona o cenách. Hodí se připomenout, že promlčecí doba je u všech těchto přestupků v souladu s obecnou právní úpravou zakotvenou v § 30 písm. b) zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich tříletá. V rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 303/­2022 bylo konstatováno, že u správních deliktů i přestupků dle zákona o cenách je promlčecí doba tříletá a k zániku odpovědnosti v projednávaném případě nedošlo ani podle zákona o cenách. Novela č. 265/­2024 Sb. se však dotkla některých částí tohoto odstavce, jak uvedeno níže.

Důležité

     Třeba uvést, že v odst. 5 písm. a) se vychází z koncepce, že u přestupků dle odst. 2 písm. a) nebo c) a dle odst. 4 písm. a) zůstává zachována horní hranice pokuty ve výši 1 000 000 Kč.

V odst. 5 písm. b) zákonodárce vyšel z koncepce, že u přestupku dle odst. 4 písm. b), který spočívá v porušení některé z povinností stanovených v § 13 odst. 2 až 10 zákona o cenách při označování zboží cenami, dochází k navýšení stávající horní hranice pokuty z 1 000 000 Kč na 5 000 000 Kč. Přistupuje se zde takto ke sjednocení právní úpravy se zákonem na ochranu spotřebitele, který totožně protiprávní jednání (viz § 12 zákona o ochraně spotřebitele) umožňuje sankcionovat pokutou s horní hranicí ve výši 5 000 000 Kč (viz § 24 odst. 7 písm. l) ve spojení s § 24 odst. 19 písm. e) zákona o ochraně spotřebitele). Zákonodárce proto nespatřuje důvod pro to, aby správní orgány na úseku ochrany spotřebitele mohly za porušení povinností stanovených v § 13 odst. 2 až 11 zákona o cenách ukládat na základě zákona o ochraně spotřebitele pokutu až do výše 5 000 000 Kč a cenové orgány na základě zákona o cenách pokutu pouze do výše 1 000 000 Kč. Proto bylo přikročeno k této uvedené změně, přičemž právě s ohledem na sjednocení právní úpravy byla horní hranice pokuty ve výši 5 000 000 Kč zvolena i pro přestupek dle odst. 1 písm. f) zákona o cenách.

V odst. 5 písm. c) a d) se vychází pro účely tohoto zákona z toho, že u přestupků, u kterých vzniká (popř. může vzniknout) na straně prodávajícího (nebo kupujícího) nepřiměřený majetkový prospěch, zákon o cenách ve znění účinném do 31. 12. 2024 rozlišoval z hlediska ukládání pokut tři různé situace. První situace spočívala v tom, že nepřiměřený majetkový prospěch byl zjištěn a současně byl nižší než 1 000 000 Kč, přičemž horní hranice pokuty v tomto případě činila 1 000 000 Kč. Druhá situace spočívala v tom, že nepřiměřený majetkový prospěch vznikl, ale nebylo možno jeho výši zjistit anebo nevznikl vůbec. Horní hranice pokuty byla v těchto případech 10 000 000 Kč. Třetí situace vycházela z toho, že nepřiměřený majetkový prospěch byl zjištěn a současně přesahoval 1 000 000 Kč (včetně), když horní hranice pokuty představovala v tomto případě jedno až pětinásobek zjištěného nepřiměřeného majetkového prospěchu. Výše pokuty se pak odvíjela od toho, zda v daném případě vznikl nepřiměřený majetkový prospěch a zda byla zjištěna jeho přesná výše. Nutno podotknout, že nelze odvozovat výši pokuty od majetkového prospěchu, který byl získán, ale nebyl zjištěn cenovým orgánem. Platilo, že postup pro stanovení maximální pokuty u přestupků, u nichž byl zjištěn nepřiměřený majetkový prospěch do výše 1 000 000 Kč a nad tuto částku, byl v minulosti zvolen zejména z toho důvodu, že u přestupků s nízkým nepřiměřeným majetkovým prospěchem (jednalo se zejména o přestupky v rámci provozované taxislužby) ani pokuta uložená ve výši pětinásobku zjištěného nepřiměřeného majetkového prospěchu nenaplňovala preventivní ani represivní účel takové sankce. Navíc – v případech, kdy se u přestupků blížil zjištěný nepřiměřený majetkový prospěch částce 1 000 000 Kč, se dikce odst. 4 písm. b) ve znění účinném do 31. 12. 2024 ukázala jako značně limitující, což se odráželo i v tom, že mnohdy tak bylo možné za takový přestupek uložit pokutu pouze ve výši, která jen nepatrně převyšovala částku zjištěného nepřiměřeného majetkového prospěchu, a to za situace, kdy často ani nebylo možné nařídit, aby byl kontrolovaným subjektem tento nepřiměřený majetkový prospěch vrácen (neb často nebylo možno ani zjistit, na čí úkor byl vlastně získán).

Důležité

     Vzhledem k tomu, že takto uložená pokuta, která z velké části kopírovala částku zjištěného nepřiměřeného majetkového prospěchu, neplnila většinou jak preventivní, tak represivní účel sankce, přikročil zákonodárce s účinností od 1. 1. 2025 ke změně. Na základě toho ponechal pevnou horní hranici pokuty ve výši 1 000 000 Kč pouze pro přestupky se zjištěným nepřiměřeným majetkovým prospěchem do 200 000 Kč, kdy se takto jedná o základní „minimální“ horní hranici pokuty za přestupky dle odst. 1 písm. a) až d), odst. 2 písm. b) nebo odst. 3. U přestupků se zjištěným nepřiměřeným majetkovým prospěchem ve výši 200 000 Kč (včetně) a výše dochází k jejich přesunu do režimu, kdy je horní hranice pro pokutu stanovena na jedno až pětinásobek zjištěného nepřiměřeného majetkového prospěchu.

V odst. 5 písm. c) platí, že u tohoto přestupku, postihujícího neuvedení nebo neuchovávání cenové evidence u zboží podléhajícího cenové regulaci, dochází ke zvýšení horní hranice pokuty, kdy v případech neuvedení cenové evidence u zboží podléhajícího cenové regulaci se tato pokuta v praxi ukázala jako příliš nízká. Delikventům je známo, že neuchování cenové evidence u zboží, které podléhá cenové regulaci, ve své podstatě znemožňuje provést efektivní cenovou kontrolu a zjistit přesnou výši nepřiměřeného majetkového prospěchu. To vede k tomu, že kontrolovaný subjekt nemá ani přílišnou motivaci k tomu, aby cenovou evidenci vedl, protože si je vědom toho, že by mu v takovém případě mohla hrozit sankce podstatně vyšší, navíc by v důsledku vedené cenové evidence mohl být zjištěn vznik nepřiměřeného majetkového prospěchu vyššího než 1 000 000 Kč. V důsledku toho zákonodárce přikročil ke koncepci, kdy s účinností od 1. 1. 2025 již u tohoto přestupku nehraje při stanovení výše pokuty roli, zda v daném případě vznikl nepřiměřený majetkový prospěch, zda byl vyčíslen a v jaké výši. Z toho důvodu pak není tento přestupek uveden pod písm. c).V odst. 6 bylo s účinností od 1. 1. 2025 výslovně stanoveno, že nepřiměřený majetkový prospěch pro účely stanovení konkrétní výše pokuty dle odst. 5 zahrnuje veškeré daně a cla a jiná obdobná peněžitá plnění, které jsou součástí ceny. V praxi se jedná zejména o otázky zápočtu DPH a je tak reagováno na závěry učiněné pro tuto oblast judikaturou Nejvyššího správního soudu.

§  Z judikatury

     Závěrečný okruh kasační argumentace se pak týká toho, zda do výše nepřiměřeného majetkového prospěchu ve smyslu § 2 odst. 3 zákona o cenách měla být zahrnuta DPH. Stěžovatel v této souvislosti vyšel z výše již zmiňovaného rozsudku sp. zn. 6 A 5/2000. Podle městského soudu již dané rozhodnutí nelze aplikovat, avšak stěžovatel má za to, že závěry citovaného rozsudku jsou i nadále použitelné.

Kasační soud považuje za vhodné připomenout, že rozsudek ve věci sp. zn. 6 A 5/2000 vyšel především z toho, že „majetkovým prospěchem neoprávněně získaným porušením cenových předpisů prodávajícího se pro účely určení výše pokuty v případech uvedených v § 15 odst. 1 písm. a) až e) zákona o cenách rozumí podle § 8 odst. 1 vyhlášky č. 580/­1990 Sb., kterou se provádí zákon o cenách, rozdíl mezi souhrnem cen skutečně zaplacených kupujícím a souhrnem cen, které měly být maximálně účtovány na základě § 5 odst. 2 a 3 nebo § 6 odst. 1 zákona nebo které by odpovídaly podmínkám regulace cen. Co se rozumí cenou, stanoví zákon o cenách v § 1 odst. 2 písm. a) tak, že cena je peněžní částka sjednaná při nákupu a prodeji, a v § 2 odst. 1 tak, že součástí sjednané ceny je mj. příslušná daň. Zákonná úprava je pak shodně a výslovně promítnuta i v cenovém výměru (…).“ Nejvyšší správní soud současně konstatoval, že „nelze ani akceptovat žalobcův názor, že daň z přidané hodnoty je odváděna státu, a tak se jedná vlastně o dvojí postih. Odvod daně z přidané hodnoty na základě daňového zákona nemá charakter postihu. Užití ceny včetně daně při výpočtu proto nemůže mít charakter dalšího postihu; navíc by ani obecně nebylo možno vyloučit souběh odpovědností. Protiprávní jednání může být spojeno s různými druhy odpovědnosti – trestní, sankční, za způsobenou škodu atd. – aniž by jejich současné vyvození bylo vyloučeno. V daném případě jde o sankční postih, při němž je výše sankce určitým způsobem stanovena ve vztahu k výši neoprávněně získaného majetkového prospěchu, u něhož je rovněž právním předpisem určeno, co se za něj považuje. Majetkový prospěch neoprávněně získaný porušením cenových předpisů nebo také neoprávněně získaný majetkový prospěch jsou pojmy cenových předpisů, které také určují, co se jimi rozumí“.

V citovaném rozsudku tedy soud vykládal pojem „neoprávněně získaného majetkového prospěchu“, který byl v zákoně stanoven pro určení výše sankce (viz § 15 a § 17 zákona o cenách v původním znění). V nynější věci je sporný výklad pojmu „nepřiměřený majetkový prospěch“ (viz § 2 odst. 3 nyní účinného zákona o cenách). Městský soud v napadeném rozsudku užívá též pojmu „nepřiměřený hospodářský prospěch“, který předpokládalo ustanovení § 2 odst. 3 zákona o cenách, ve znění účinném do 17. 11. 2009. Jak již bylo uvedeno v rámci rekapitulace relevantní právní úpravy shora, je „nepřiměřený majetkový prospěch“ pro účely daného zákona (s účinností od 17. 11. 2009) vymezen přímo v § 2 odst. 5 písm. b) zákona o cenách, a to tak, že jej získá mimo jiné kupující, jestliže nakoupí zboží za cenu výrazně nedosahující oprávněných nákladů nebo nižší, než je cena obvyklá, v případě zneužití výhodnějšího postavení na trhu.

Městský soud založil v této souvislosti svůj závěr na třech stručných úvahách. První spočívá v tom, že ustanovení prováděcí vyhlášky definující „nepřiměřený hospodářský prospěch“ bylo bez dalšího zrušeno. Dále městský soud poukázal na to, že zákon „nepřiměřený hospodářský prospěch“ nedefinuje. Zdůraznil pak, že nelze ignorovat zřejmý jazykový výklad „hospodářského prospěchu“. Ani jeden z těchto závěrů městského soudu však podle kasačního soudu nemůže být dostatečný k tomu, aby popřel shora citované závěry dřívější judikatury. Jak již bylo výše uvedeno, vymezení toho, co je „nepřiměřený majetkový prospěch“ obsahuje přímo zákon. Na toto vymezení městský soud v napadeném rozsudku nijak nereaguje, naopak výslovně hovoří o tom, že zákon nedefinuje „nepřiměřený hospodářský prospěch“, aniž by bylo zřejmé, jaký to má pro projednávanou věc význam, resp. zda lze uvedené pojmy považovat za zaměnitelné. Podstatné ale především je, že shora citované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejenže vykládalo, co zákon cenách myslí „prospěchem“, ale především v tomto ohledu vyšlo z definice ceny v zákoně o cenách, která je shodná [viz § 1 odst. 2 písm. a) citovaného zákona], přičemž zákon i nadále předpokládá, že součástí ceny může být i příslušná daň [viz § 2 odst. 1 zákona]. Přestože tedy pojem „neoprávněného majetkového prospěchu“ vykládaný v dřívějším (shora citovaném) rozsudku a pojem „nepřiměřeného majetkového prospěchu“ nejsou z hlediska systematiky i jejich účelu v zákoně totožné, základní kritéria, na jejichž základě daný judikát součástí „neoprávněného majetkového prospěchu“ učinil i DPH (tedy definice ceny i jejího příslušenství v zákoně), jsou i nadále platná. K tomu se ostatně městský soud v napadeném rozsudku ani nijak nevyjádřil. Není tedy ani zřejmé, v jakém smyslu jazykový výklad pojmu „prospěch“ tyto závěry vyvrací. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že žalobkyně v žalobě na podporu svého názoru odkazovala i na rozsudek městského soudu ze dne 28. 4. 2010, čj. 9 Ca 230/­2007-696, z něhož plyne závěr zastávaný právě žalobkyní i městským soudem v nynější věci. K tomu je však nutno dodat, že v nyní napadeném rozsudku se městský soud o závěry citovaného rozhodnutí nijak neopíral, přičemž daný rozsudek nebyl napaden kasační stížností. Lze tedy uzavřít, že důvody, na základě nichž městský soud dovodil, že se daná judikatura se na danou věci již nevztahuje, nemohou obstát a v této části je tedy kasační argumentace stěžovatele důvodná.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 115/­2019 z 27. 4. 2022

     V posuzované věci je sporné, zda zanikla odpovědnost za přestupek (dříve správní delikt), či nikoli, tedy zda se uplatní písm. a) či písm. b) § 30 přestupkového zákona. NSS se ztotožnil se závěry rozsudku č. j. 5 As 400/­2020-49, které vycházely z obdobné skutkové situace (šlo o uložení pokuty za srovnatelný přestupek podle téhož zákona), a neshledal důvod se od nich odchýlit. NSS nespatřuje rozpor tohoto rozsudku s rozsudkem č. j. 10 Afs 72/­2020-76. V něm posuzovaná situace byla odlišná, neboť bylo možné uložit pokutu do výše 3 % hodnoty aktiv celkem, a horní hranice pokuty tak nebyla vůbec zřejmá. Rozsudek č. j. 5 As 400/­2020-49 se s právním názorem desátého senátu ztotožnil, rozvinul jej a užil na odlišný případ. Jelikož rozsudky pátého a desátého senátu nejsou v kolizi, ale naopak se vzájemně doplňují, neshledal NSS důvod předložit věc rozšířenému senátu. Ze závěrů rozsudku č. j. 5 As 400/­2020-49 vyšel kasační soud i v této věci.

Smyslem právní úpravy promlčecí doby je mj. ústavně chráněná jistota, dokdy může být o přestupku rozhodnuto, tedy v jaké době zanikne odpovědnost za něj. Tato doba musí být určena jasným způsobem tak, aby účastníci řízení o přestupku mohli zánik odpovědnosti rozumně předvídat (nález Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 15/19, bod 58). Pokud je sazba pokuty stanovena výpočtem, nelze předem seznat, jaká maximální výše pokuty přichází v úvahu. Rovněž není možné, aby se promlčecí doba u stejného typu přestupku lišila např. v návaznosti na majetkové poměry přestupce, a proto, není-li horní sazba pokuty stanovena zákonem, uplatní se obecné pravidlo obsažené v § 30 písm. a) přestupkového zákona, a promlčecí doba tedy bude jednoletá. Jinak tomu však bude u alternativně stanovené pokuty, nebo u pokuty sice procentuálně vyjádřené, limitované však horní hranicí sazby alespoň ve výši 100 000 Kč – v takových případech bude promlčecí doba tříletá podle § 30 písm. b) přestupkového zákona.

Žalobkyni byla uložena pokuta podle § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách. Podle něj může být uložena pokuta ve výši jedno až pětinásobku nepřiměřeného majetkového prospěchu, jde-li vyčíslit, zjištěného za kontrolované období, nejvýše za dobu jeho posledních 3 let, nebo do 1 000 000 Kč, je-li výše nepřiměřeného majetkového prospěchu nižší než 1 000 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. a) až f), odstavce 3 písm. a) nebo odstavce 2 písm. b) téhož zákona.

Podle § 16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách lze uložit pokutu do 10 000 000 Kč, jestliže výši nepřiměřeného majetkového prospěchu nelze zjistit nebo nepřiměřený majetkový prospěch nevznikl, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. a) až f), odstavce 3 písm. a) nebo odstavce 2 písm. b).

Je zřejmé, že citovaná ustanovení představují různé alternativy stanovení pokuty, byť si z nich správní orgán nemůže vybrat volně podle své úvahy. Pokud by správní orgán vyměřoval pokutu podle nepřiměřeného majetkového prospěchu do výše 1 000 000 Kč, byla by tato částka zároveň horní hranicí pokuty; pokud by pokutu vypočítával pro větší nepřiměřený majetkový prospěch, nižší pokuta by ani nepřicházela v úvahu. Pokud by nepřiměřený majetkový prospěch nešel zjistit, nebo by nevznikl, správní orgán by mohl uložit pokutu do výše 10 000 000 Kč; je tedy zřejmé, že i zde je horní hranice alespoň 100 000 Kč. Krajskému soudu lze přisvědčit v tom, že na začátku správního řízení sice ještě nebylo jasné, zda bude stěžovatelce uložena pokuta ve výši jedno až pětinásobku nepřiměřeného majetkového prospěchu, do 1 000 000 Kč, nebo do 10 000 000 Kč. Nicméně za situace, kdy stěžovatelce hrozila pokuta do výše 1 000 000 Kč, případně ještě vyšší, pokud by její nepřiměřený majetkový prospěch přesáhl tuto hranici nebo by nevznikl či nebyl zjištěn, by se mohla jen stěží domnívat, že se na ni nemá uplatnit úprava promlčecí doby pro přestupky s horní hranicí sazby pokuty minimálně 100 000 Kč.

Za použití přestupkového zákona je tedy promlčecí doba tříletá [§ 30 písm. b) přestupkového zákona], a závěr krajského soudu, že ještě před zahájením řízení o přestupku dne 7. 8. 2017 došlo k zániku odpovědnosti, proto neobstojí. K zániku odpovědnosti před zahájením řízení by nedošlo ani podle zákona o cenách ve znění účinném v době spáchání přestupku. Podle § 17 odst. 3 zákona o cenách ve znění účinném do 30. 6. 2017 totiž platilo, že odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 3 let ode dne, kdy se o porušení cenových předpisů cenový kontrolní orgán dozvěděl, nejpozději však do 5 let ode dne, kdy byl spáchán. Vázán tímto právním názorem krajský soud znovu posoudí, zda k zániku odpovědnost za přestupek došlo; v případě, že nikoli, vypořádá krajský soud další žalobní námitky.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 303/­2022 z 24. 10. 2023

     V druhé části věcných námitek stěžovatelka (opět ve značně obecné rovině) namítá, že odběratelům účtovala nižší ceny, než ty kalkulované v „základní kalkulaci“. Takové jednání podle ní nemůže být správním deliktem, neboť již ze „základní kalkulace mohou kontrolní orgány vždy dovodit, že cena není příliš vysoká v neprospěch odběratelů, i když dodavatel účtuje cenu nižší, než je cena kalkulovaná základní kalkulací.“ Nejvyšší správní soud má za to, že „základní kalkulací“ má stěžovatelka na mysli kalkulaci, jejíž existenci poprvé zmínila až v námitkách proti kontrolním zjištěním uvedeným v protokolu o kontrole ze dne 8. 6. 2016, kterou následně doložila dne 31. 8. 2016 během řízení o správním deliktu, a ve které byla vypočtena cena stočného vyšší, než jakákoli jiná stěžovatelkou účtovaná částka. Stěžovatelka však již zcela ignoruje závěry žalovaného i krajského soudu, že neprokázala, že by v době účtování cen odběratelům existovaly kalkulace, ze kterých by vycházely odběratelům skutečně účtované ceny (tj. neprokázala ani reálnou existenci dodatečně předložené „základní kalkulace“ v době účtování cen). S tímto zcela stěžejním závěrem přitom stěžovatelka nijak nepolemizuje, naopak jej zcela ignoruje. Dle Nejvyššího správního soudu je přitom zřejmé, že nebyla-li prokázána existence „základní kalkulace“ v době účtování cen, za které byla stěžovatelce uložena pokuta, je zřejmé, že k údajům uvedeným v této kalkulaci nemohly správní orgány (ani krajský soud) přihlížet; zákonnou povinností stěžovatelky dle § 16 odst. 1 písm. e) zákona o cenách je dodržet při prodeji cenu, která je v souladu s podmínkami věcného usměrňování cen podle § 6 odst. 1 zákona o cenách. Neprokázala-li stěžovatelka existenci „základní kalkulace“ ke dni prodeje (účtování cen), jíž se opakovaně dovolává, logicky při prodeji nemohla dodržet cenu, která by byla s takovou neexistující kalkulací v souladu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 402/­2021 z 28. 8. 2023

Nejvyšší správní soud na tomto místě nerozporuje, že výše nepřiměřeného majetkového prospěchu může být významná pro stanovení pokuty podle § 16 odst. 4 písm. c) zákona o cenách (a to i za situace, kdy přesnou výši nelze zjistit a správní orgán stanovuje výši přibližnou). Ve shodě s městským soudem se však již neztotožňuje se správními orgány v tom, že ve svých rozhodnutích zohlednily zákonná kritéria pro ukládání sankce.

Správní orgán výši pokuty kalkuloval tak, že zjištěnou přibližnou výši nepřiměřeného majetkového prospěchu vynásobil třemi, přičemž tento koeficient zdůvodnil správní praxí v obdobných případech. Na základě čeho však byla založena tato správní praxe spočívající ve stanovování výše pokuty násobením zjištěného přibližného nepřiměřeného majetkového prospěchu různými koeficienty, není ve správních rozhodnutích nijak vysvětleno. Není tedy zřejmé, proč právě koeficient tři je tím, pomocí nějž lze sankci stanovit adekvátně individuálním skutkovým okolnostem toho kterého případu.

Částečně tuto otázku osvětluje stěžovatel teprve v kasační stížnosti, když uvádí, že za účelem transparentnosti postupu stanovování pokut byl pro výpočet sankce jako koeficient zvolen trojnásobek přibližného majetkového prospěchu, tedy koeficient poloviční oproti koeficientu uvedenému v § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách. Přestože snaha o transparentnost při stanovování sankce je nepochybně legitimním cílem, Nejvyšší správní soud nepovažuje uvedenou úvahu stěžovatele za dostatečnou, nadto chybějící posouzení v napadeném rozhodnutí dozajista nelze nahrazovat odůvodněním obsaženým teprve v kasační stížnosti; to platí tím spíše, že se v daném případě jedná o oblast správního trestání. Ustanovení § 16 odst. 4 písm. b) zákona o cenách, jehož se stěžovatel ve své nynější argumentaci dovolává, totiž dává správním orgánům prostor pro správní úvahu při volbě přiléhavého koeficientu ke stanovení výše pokuty, když jej stanovuje jako jedno až pětinásobek nepřiměřeného majetkového prospěchu. Zákonodárce tak ponechává na individuálním zvážení správních orgánů, k jakému koeficientu na základě konkrétních skutkových okolností daného případu dospějí. Úvahu o volbě určitého koeficientu je ale třeba řádně odůvodnit v samotném rozhodnutí, a to zejména na základě zákonem stanovených kritérií vyplývajících z § 17 odst. 2 zákona o cenách, podle kterého při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Dostačujícím tak není odůvodnění zvoleného koeficientu prostým odkazem na správní praxi stěžovatele (resp. správního orgánu prvního stupně).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 As 438/­2021 z 16. 8. 2023

     Také u přestupků založených na objektivní odpovědnosti může být forma zavinění relevantní, a to právě u pokračujících přestupků, jichž se lze dopustit pouze úmyslným jednáním, jinak totiž není splněna podmínka jednotného záměru. V těchto případech tak představuje jednotný záměr, čili subjektivní vztah pachatele k protiprávnímu jednání, jednu ze zákonných podmínek pokračování v přestupku. Pro konstatování, že se pachatel dopustil pokračujícího přestupku, je proto nezbytné zabývat se zaviněním a prokázat existenci jednotného záměru, přičemž podmínka jednotného záměru může být naplněna pouze v případě úmyslného jednání.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 28/­2023 z 26. 4. 2024

     Zahrne-li totiž prodávající do ceny nepovolené položky, poruší cenovou regulaci a dopustí se přestupku podle § 16 odst. 1 písm. d) [osoba sjedná nebo požaduje cenu, jejíž výše nebo kalkulace není v souladu s podmínkami věcného usměrňování cen podle § 6 odst. 1] nebo podle písm. e) zákona o cenách [nedodrží při prodeji cenu, která je v souladu s podmínkami věcného usměrňování cen podle § 6 odst. 1]. Z evidence o ceně lze vyčíst, zda prodávající dodržel pravidla pro tvorbu ceny, například zda do ceny zahrnul pouze ekonomicky oprávněné náklady (specifikované v obecné části výměrů MF), nebo ostatní náklady spojené se zajištěním činností, které lze zahrnout do věcně regulovaných služeb (uvedené v části výměrů MF týkající se pohřebních služeb). Pokud přitom prodávající nevede o části ceny evidenci, je zřejmé, že pravidla cenové regulace nějakým způsobem porušuje: jsou-li položky, o kterých není vedena evidence, položkami povolenými (a tedy regulovanými), je nutno o nich vést evidenci; jsou-li položkami nepovolenými, je jejich zahrnutí do ceny přestupkem podle § 16 odst. 1 písm. d) nebo písm. e) zákona o cenách.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 239/­2023 z 19. 9. 2024

§ 17

Společná ustanovení
k přestupkům

(1) Přestupek podle tohoto zákona projednává cenový orgán, do jehož působnosti spadá výkon cenové kontroly dodržování povinnosti, jejíž porušení naplňuje skutkovou podstatu přestupku podle tohoto zákona.

(2) Přestupek podle § 16 odst. 2 písm. c) tohoto zákona projedná cenový orgán, který si příslušnou cenovou informaci vyžádal.

(3) Pokutu vybírá cenový orgán, který ji ­uložil.

komentář k § 17

I v tomto ustanovení zákona o cenách došlo novelou č. 265/­2024 Sb. ke zpřesnění vymezení příslušnosti cenového orgánu k projednání přestupků ve smyslu tohoto zákona. Hodí se připomenout, že v případě přestupku dle § 16 odst. 2 písm. c) zákona o cenách, který spočívá v neposkytnutí informací nebo podkladů dle § 12 odst. 1 zákona o cenách cenovému orgánu, je s ohledem na jeho charakter nezbytné zvolit odlišné kritérium pro určení příslušnosti cenového orgánu k jeho projednání. To znamená, že tento přestupek projedná cenový orgán, který si příslušnou cenovou informaci dle § 12 odst. 1 zákona o cenách vyžádal.

Dále je nutno uvést, že u pokuty uložené za přestupky dle zákona o cenách zůstává i nadále v odst. 3 zachováno pravidlo, že ji vybírá správní orgán, který ji uložil. Na základě zmíněné novely však již zákon o cenách nestanovuje zvláštní pravidla pro vymáhání těchto pokut a plně se použije obecná právní úprava. Vzhledem k tomu, že pokuty jsou podle zákona o cenách ukládány v přestupkovém řízení a podle správního řádu, pak v souladu s ustanovením § 106 odst. 3 správního řádu se pro exekuci, vybírání a evidenci peněžitých plnění uplatní postup pro správu daní. Ve své podstatě se jedná o klasický postup v rámci tzv. dělené správy procesní. V souladu s § 106 odst. 1 správního řádu exekuční správní orgán, který na žádost správního orgánu, jenž vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír, nebo osoby oprávněné z exekučního titulu, provádí exekuci na peněžitá plnění, přičemž obecný správce daně je místně příslušný podle zvláštního zákona, nestanoví-li zákon, že exekučním správním orgánem je správní orgán, který vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo který schválil smír. V našich podmínkách je obecným správcem daně podle § 8 odst. 2 zákona č. 17/­2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů celní úřad. Koncepce vychází z toho, že tato tzv. kompetenční dělená správa se aplikuje vždy, pakliže je rozhodnutí o povinnosti uhradit peněžité plnění vydáno v režimu správního řádu a zároveň zvláštní zákon neuvádí pravidlo lex specialis o tom, který orgán veřejné moci je takto příslušný k vybírání, resp. k vymáhání uvedeného peněžitého plnění. Jelikož v případě Specializovaného finančního úřadu je toto speciální pravidlo upraveno v § 10 odst. 1 písm. e) zákona č. 456/­2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů, stává se takto v souladu s § 106 správního řádu orgánem příslušným k výběru a vymáhání pokut uložených finančních orgánem podle zákona o cenách přímo tento uvedený finanční úřad. Třeba ještě uvést, že podle § 106 odst. 2 správního řádu je exekučním správním orgánem obecní úřad nebo krajský úřad, je-li současně správním orgánem uvedeným v § 105 odst. 1 písm. a) správního řádu, nebo je-li takovým správním orgánem jiný orgán územního samosprávného celku. V konečném důsledku to znamená, že na žádost obecního úřadu nebo krajského úřadu provede exekuci obecný správce daně místně příslušný podle zvláštního zákona. Zákonodárce všemi provedenými změnami usiluje o to, aby cenové orgány byly oproštěny od agendy, která svou povahou neodpovídá jejich činnosti.

§  Z judikatury

     První z námitek stěžovatele směřuje proti názoru městského soudu, který v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že rozhodnutí stěžovatele i ministryně financí jsou nicotná z důvodu absolutní věcné nepříslušnosti stěžovatele ve smyslu § 77 odst. 1 správního řádu.

Dle § 77 odst. 1 správního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2017, „nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu“).

Nejvyšší správní soud se otázkou nicotnosti správních aktů zabýval v minulosti mnohokrát. Nicotnost představuje specifickou kategorii vad správních rozhodnutí, jež jsou vzhledem ke své povaze vadami nejzávažnějšími, nejtěžšími a rovněž i nezhojitelnými (srov. blíže např. nedávné rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2023, č.j. 5 As 107/­2021 – 36, nebo ze dne 3. 11. 2023, č.j. 9 As 188/­2023–28.

Jedním z důvodů nicotnosti je tzv. absolutní věcná nepříslušnost orgánu k rozhodování ve věci. Jde o situaci, kdy příslušnost orgánu k vydání rozhodnutí ve věci není dána za žádných myslitelných okolností (např. pokud by finanční úřad vydal rozhodnutí o přestupku spáchaném účastníkem provozu na pozemních komunikacích, anebo pokud by matriční úřad rozhodl o rozvodu manželství) a kdy obecně o věci nerozhoduje orgán k tomu určený, nýbrž orgán jiný – takový, jemuž jsou k rozhodování svěřeny věci obsahově odlišné (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 8. 2023, č.j. 3 As 263/­2021–29 či ze dne 27. 1. 2005, č.j. 1 Afs 1/2004 – 57).

Věcná nepříslušnost správního orgánu, který rozhodnutí vydal, nemusí nutně zakládat nicotnost daného rozhodnutí. Nicotnost zakládá pouze absolutní nedostatek věcné příslušnosti rozhodujícího správního orgánu, který je třeba posuzovat podle judikaturních závěrů uvedených v předchozím odstavci tohoto rozsudku. Samotný § 77 odst. 1 správního řádu zmírňuje dopady věcné nepříslušnosti správního orgánu tak, že „vydá-li správní orgán rozhodnutí, k jehož vydání není vůbec věcně příslušný (a jde tedy o orgán absolutně věcně nepříslušný), nelze takové rozhodnutí považovat za nicotné, pokud se jednalo o správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který byl k vydání rozhodnutí věcně příslušný“ (srov. odst. 28 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2023, č.j. 5 As 107/­2021–36).

Z nadepsaného vyplývá, že při zkoumání, zda je rozhodnutí nicotné pro nedostatek věcné příslušnosti, je třeba posoudit dvě otázky. Zaprvé, zda je správní orgán, který rozhodnutí vydal, věcně nepříslušný k rozhodování v dané věci. Je-li odpověď na první otázku kladná, pak zadruhé, zda není daný správní orgán nadřízeným orgánem toho, který byl k vydání rozhodnutí věcně příslušný.

Pokud jde o první otázku, s ohledem na nadepsanou judikaturu Nejvyššího správního soudu a její aplikaci na daný případ lze konstatovat, že zákon stěžovateli nesvěřuje k rozhodování věci, které jsou obsahově zcela odlišné oproti působnosti Specializovaného finančního úřadu (což vyplývá ze skutečnosti, že je stěžovatel jeho nadřízeným orgánem, blíže srov. odst. 19 tohoto rozsudku), neboť stěžovatel je ústředním orgánem státní správy mj. pro ceny, a to v souladu s § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že za standardních a zákonných okolností bude k rozhodování v dané kauze věcně příslušný Specializovaný finanční úřad podle § 3 odst. 1 a 2 zákona o působnosti orgánů v oblasti cen, popřípadě za splnění zákonných podmínek místně příslušný krajský úřad nebo obecní úřad podle § 4 odst. 2 a § 4a odst. 2 téhož zákona. Teoreticky však není zcela vyloučena situace, kdy by např. v důsledku atrakce podle § 131 odst. 1 či dle § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu o věci rozhodoval nadřízený orgán Specializovaného finančního úřadu, popřípadě i nadřízené orgány tohoto orgánu kupř. v přezkumném řízení.

Tímto způsobem je myslitelné, aby o věci rozhodovalo jako věcně příslušné Odvolací finanční ředitelství jakožto bezprostředně nadřízený orgán Specializovaného finančního úřadu ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 456/­2011 Sb., o finanční správě České republiky (dále jen „zákon o finanční správě“), popřípadě kupř. v rámci přezkumného řízení i Generální finanční ředitelství jako další v řadě nadřízených orgánů. V posledně uvedené situaci by stěžovatel rozhodoval o kauze jako odvolací správní orgán. Příslušnost stěžovatele k vydání rozhodnutí v dané věci je tak za určitých myslitelných okolností možná. To podle názoru Nejvyššího správního soudu postačí pro závěr, že stěžovatel není absolutně věcně nepříslušný pro rozhodování v předmětné kauze, neboť existují myslitelné okolnosti, za nichž by mohl ve věci rozhodovat.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 175/­2023 z 8. 3. 2024

§ 17a

Seznam provedených cenových kontrol a pravomocných rozhodnutí

(1) Ministerstvo financí každoročně do 30. dubna uveřejní na svých internetových stránkách seznam provedených cenových kontrol a pravomocných rozhodnutí o přestupcích podle tohoto zákona za předcházející kalendářní rok, s uvedením jména nebo názvu kontrolované osoby, nebo pachatele přestupku, nepředcházela-li řízení o přestupku cenová kontrola, adresy jejich sídla nebo místa podnikání a identifikačního čísla, bylo-li těmto osobám přiděleno, výše pokuty a ustanovení zákona o cenách, které bylo porušeno.

(2) Cenové orgány předávají podklady pro seznam provedených cenových kontrol a pravomocných rozhodnutí podle odstavce 1 Ministerstvu financí ke zveřejnění nejpozději do 30 dnů po uplynutí příslušného kalendářního roku.

komentář k § 17a

Novela č. 265/­2024 Sb. s účinností od 1. 1. 2025 přejmenovává v tomto ustanovení zákona dosavadní „Přehled provedených cenových kontrol a rozhodnutí o uložení pokuty“ nově na „Seznam provedených cenových kontrol a pravomocných rozhodnutí“. Tento seznam je od uvedeného data zveřejňován na webových stránkách Ministerstva financí (dosud byl zveřejňován v Cenovém věstníku Ministerstva financí).

Protože došlo ke zrušení prováděcí vyhlášky k zákonu o cenách, uvádí zákonodárce též v odst. 1 obecně i obsah zveřejňovaných informací, tj. např. jména nebo název kontrolované osoby, popř. pachatele přestupku, resp. se jedná o informace o každé provedené cenové kontrole a rozhodnutí o uložení pokuty, která nabyla právní moci, za předcházející kalendářní rok, s uvedením kontrolované osoby, výše pokuty a ustanovení zákona o cenách, které bylo porušeno. Dochází rovněž ke stanovení termínu pro zveřejnění tohoto seznamu ministerstvem, když tento seznam má být zveřejněn vždy nejpozději do 30. 4.

Základním účelem tohoto seznamu je, aby Ministerstvo financí, coby ústřední správní orgán pro oblast cen, přehledně seznamovalo veřejnost s tím, jaké cenové kontroly byly v uplynulém období provedeny, na co byly zaměřeny a s jakými výsledky skončily. Zájemce o tuto problematiku pak v konečném důsledku nachází tyto informace soustředěny na jednom místě a nemusí je pracně a zdlouhavě dohledávat ve více informačních zdrojích.

V odst. 2 zákonodárce dále v daném kontextu stanovil, že cenové orgány předávají podklady pro seznam provedených cenových kontrol a pravomocných rozhodnutí podle odstavce 1 Ministerstvu financí ke zveřejnění nejpozději do 30 dnů po uplynutí příslušného kalendářního roku. I toto ustanovení zákona má přispět k tomu, aby veškeré potřebné informace byly vždy soustředěny na místě k tomu určeném řádně a včas.

§ 17b

Zpráva o činnosti cenových
orgánů

Ministerstvo financí každoročně do 30. dubna uveřejní na svých internetových stránkách zprávu o činnosti cenových orgánů za předcházející kalendářní rok.

komentář k § 17b

Toto ustanovení bylo do zákona nově vloženo novelou č. 265/­2024 Sb. Zákonodárce reagoval na dosavadní administrativní zátěž spojenou a přípravou a projednáním dosavadního dokumentu v podobě „Přehledu o činnosti cenových kontrolních orgánů“ a v zájmu snížení této administrativní zátěže a větší transparentnosti při vyhodnocování těchto podkladů ve vztahu k veřejnosti nahradil dosavadní model. Uložil Ministerstvu financí, aby, jakožto ústřední správní orgán pro oblast cen, každoročně zveřejnilo přehled o činnosti cenových orgánů za předcházející kalendářní rok přímo na svých webových stránkách.

Vychází se z toho, že uvedený dokument by měl zájemce přehledně informovat o činnosti cenových orgánů za uplynulý cenový rok, tj. o cenové kontrolní činnosti (např. o souhrnném počtu kontrol, počtu provinění, výši uložených pokut apod.), ale také o cenové regulační činnosti (např. o důvodech k regulaci, způsobech regulace apod.). Hodí se připomenout, že samotné informace o cenové regulaci jsou již nyní bez odpovídající opory v právních předpisech uváděny jako příloha Státního závěrečného účtu, což nejen Ministerstvo financí nepovažuje za příliš koncepční řešení a vedlo to nakonec zákonodárce k nastolení již výše uvedené koncepce.

§ 18

zrušen

ČÁST VI

Působnost cenových orgánů

§ 18a

Vláda reguluje ceny zboží, pokud tak stanoví zákon. Stanoví-li regulaci cen téhož zboží jak vláda, tak jiný cenový orgán, použije se regulace cen stanovená vládou.

komentář k § 18a

Vzhledem k tomu, že v současnosti ztratila existence zvláštního zákona č. 265/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen svoje opodstatnění, dochází k jeho zrušení a současně dochází k vymezení působnosti jednotlivých cenových orgánů přímo v zákoně o cenách. Děje se tak jednotným způsobem, kdy zákon rozlišuje mezi působností k regulaci cen (a tedy k vydávání příslušných cenových výměrů) a působností k výkonu cenových kontrol.

 V této souvislosti je u jednotlivých specializovaných cenových orgánů ponechán stávající rozsah působnosti k cenové regulaci a k výkonu cenových kontrol, s výjimkou Energetického regulačního úřadu. Nově se cenovým orgánem stává také Česká obchodní inspekce, Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva a obecní živnostenské úřady.

 V nově vloženém § 18a je stanoveno, že vláda ČR může u libovolného zboží cenovým výměrem stanovit cenové moratorium dle § 9 zákona o cenách. I v tomto případě je však nezbytné splnění některé z podmínek uvedených v § 3 odst. 2 zákona o cenách. Kromě toho může vláda regulovat cenu určitého zboží v případech, kdy je tak stanoveno zvláštním zákonem. Na tomto místě zákona je upraveno rovněž tzv. kolizní pravidlo, podle kterého má za situace, kdy může vzniknout obsahový rozpor mezi cenovým výměrem vlády a cenovým výměrem vydaným příslušným cenovým orgánem, do jehož působnosti dle § 18b a násl. zákona o cenách spadá cenová regulace předmětného zboží, přednost cenová regulace stanovená vládou.

§ 18b

Ministerstvo financí reguluje ceny u veškerého zboží, s výjimkou regulace cen zboží, k jehož regulaci je příslušný jiný cenový orgán.

komentář k § 18b

V tomto ustanovení zákona bylo novelou č. 265/­2024 Sb. stanoveno, že Ministerstvo financí reguluje ceny u veškerého zboží, s výjimkou regulace cen zboží, k jehož regulaci je příslušný jiný cenový orgán. Zákonodárce vychází z koncepce, že toto ministerstvo je v souladu se zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ústředním správním orgánem pro oblast cen. Nutno dodat, že samotné ministerstvo nevykonává cenovou kontrolu (s výjimkou cenových kontrol poskytovatelů základního platebního účtu na základě § 237 odst. 4 zákona č. 370/­2017 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů). Toto ministerstvo je však oprávněno regulovat ceny u veškerého zboží, nestanoví-li zákon o cenách, že cenová regulace tohoto zboží spadá do působnosti jiného cenového orgánu, čímž je v pozici ústředního správního orgánu, kterému byla svěřena všeobecná působnost v oblasti regulace cen.

§ 18c

Specializovaný finanční úřad vykonává cenovou kontrolu v případech, kdy k jejímu výkonu není příslušný jiný cenový orgán s výjimkou cenových orgánů podle § 18i.

komentář k § 18c

Novelou č. 265/­2024 Sb. bylo do tohoto ustanovení zákona vloženo, že Specializovaný finanční úřad má svěřenu všeobecnou věcnou působnost v oblasti cenových kontrol, přičemž nově je působnost tohoto finančního orgánu výslovně omezena toliko na cenové kontroly u zboží, kde není k cenové kontrole příslušný jiný cenový orgán. Vychází se zde ze závěrů judikatury, která zastává názor, že cenové orgány se všeobecnou působností nemohou vykonávat cenové kontroly, spadají-li do působnosti některého ze specializovaných cenových orgánů. Výjimku z uvedeného pravidla představuje pouze sdílená působnost Specializovaného finančního úřadu s Českou obchodní inspekcí, Českým úřadem pro zkoušení zbraní a střeliva a obecními živnostenskými úřady, a to v případě cenové kontroly dodržování povinností prodávajícího vést řádnou cenovou evidenci, avšak pouze v případě prodeje zboží spotřebiteli, jak vyplývá z § 18i zákona o cenách. Působnost Specializovaného finančního úřadu je nově vyloučena v případě cenových kontrol, kde je předmětem kontrola dodržování cenové regulace, která byla přijata obcí nebo krajem.

Specializovaný finanční úřad vykonává v rámci svých kompetencí tytéž činnosti jako jiný finanční úřad dle § 10 zákona č. 456/­2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Oproti jiným finančním úřadům však Specializovaný finanční úřad nevykonává správu daně z nemovitých věcí. Z hlediska věcné působnosti se již, s výjimkou takto výslovně zmíněnou, tento finanční orgán nikterak neodlišuje od ostatních finančních úřadů zřízených podle tohoto zákona. Místní příslušnost Specializovaného finančního úřadu se sídlem v Praze zahrnuje celou Českou republiku.

§  Z judikatury

     Pokud jde o první otázku, s ohledem na nadepsanou judikaturu Nejvyššího správního soudu a její aplikaci na daný případ lze konstatovat, že zákon stěžovateli nesvěřuje k rozhodování věci, které jsou obsahově zcela odlišné oproti působnosti Specializovaného finančního úřadu (což vyplývá ze skutečnosti, že je stěžovatel jeho nadřízeným orgánem, blíže srov. odst. 19 tohoto rozsudku), neboť stěžovatel je ústředním orgánem státní správy mj. pro ceny, a to v souladu s § 4 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České socialistické republiky. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že za standardních a zákonných okolností bude k rozhodování v dané kauze věcně příslušný Specializovaný finanční úřad podle § 3 odst. 1 a 2 zákona o působnosti orgánů v oblasti cen, popřípadě za splnění zákonných podmínek místně příslušný krajský úřad nebo obecní úřad podle § 4 odst. 2 a § 4a odst. 2 téhož zákona. Teoreticky však není zcela vyloučena situace, kdy by např. v důsledku atrakce podle § 131 odst. 1 či dle § 80 odst. 4 písm. b) správního řádu o věci rozhodoval nadřízený orgán Specializovaného finančního úřadu, popřípadě i nadřízené orgány tohoto orgánu kupř. v přezkumném řízení.

Tímto způsobem je myslitelné, aby o věci rozhodovalo jako věcně příslušné Odvolací finanční ředitelství jakožto bezprostředně nadřízený orgán Specializovaného finančního úřadu ve smyslu § 1 odst. 3 zákona č. 456/­2011 Sb., o finanční správě České republiky (dále jen „zákon o finanční správě“), popřípadě kupř. v rámci přezkumného řízení i Generální finanční ředitelství jako další v řadě nadřízených orgánů. V posledně uvedené situaci by stěžovatel rozhodoval o kauze jako odvolací správní orgán. Příslušnost stěžovatele k vydání rozhodnutí v dané věci je tak za určitých myslitelných okolností možná. To podle názoru Nejvyššího správního soudu postačí pro závěr, že stěžovatel není absolutně věcně nepříslušný pro rozhodování v předmětné kauze, neboť existují myslitelné okolnosti, za nichž by mohl ve věci rozhodovat.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 As 175/­2023 z 8. 3. 2024

§ 18d

(1) Ministerstvo zdravotnictví reguluje ceny u zdravotních služeb, léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely, stomatologických výrobků a zdravotnických prostředků.

(2) Státní ústav pro kontrolu léčiv stanovuje postupem podle zákona o veřejném zdravotním pojištění maximální ceny u léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely.

(3) Státní ústav pro kontrolu léčiv vykonává cenovou kontrolu u léčivých přípravků, potravin pro zvláštní lékařské účely, zdravotnických prostředků a stomatologických výrobků.

komentář k § 18d

Novela č. 265/­2024 Sb. v tomto ustanovení zákona vymezila působnost správních orgánů k regulaci a kontrole cen v oblasti zdravotnictví.

V odst. 1 je v případě Ministerstva zdravotnictví ponechán rozsah působnosti k regulaci cen dle dosavadní právní úpravy. Dochází pouze k drobné formální změně, která spočívá v nahrazení slov „zdravotní výkon“ za „zdravotní službu“ s ohledem na terminologii použitou v zákoně č. 372/­2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování.

V odst. 2 a 3 je v případě Státního ústavu pro kontrolu léčiv ponechán dosavadní rozsah působnosti k výkonu cenových kontrol, tj. jsou akceptovány ve stávajícím rozsahu. Třeba upřesnit, že Státní ústav pro kontrolu léčiv reguluje ceny u léčivých přípravků a potravin pro zvláštní účely v souladu se zákonem o veřejném zdravotním pojištění (nikoli dle zákona o cenách). Z hlediska koncepce pak i nadále zůstává mimo působnost tohoto ústavu cenová kontrola zdravotních výkonů, resp. zdravotních služeb, přičemž tyto cenové kontroly zůstávají i nadále v působnosti konkrétně určeného cenového orgánu se všeobecnou působností v oblasti výkonu cenových kontrol, kterým je Specializovaný finanční úřad.

§ 18e

(1) Energetický regulační úřad reguluje ceny v energetice.

(2) Energetický regulační úřad vykonává cenovou kontrolu u cen v energetice s výjimkou oblasti podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo kombinované výroby elektřiny a tepla.

(3) Státní energetická inspekce vykonává cenovou kontrolu u cen v oblasti podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo kombinované výroby elektřiny a tepla.

komentář k § 18e

Novela č. 265/­2024 Sb. v tomto ustanovení zákona vymezuje působnost správních orgánů k regulaci a kontrole cen v rámci energetiky.

V odst. 1 je stanoveno, že Energetický regulační úřad reguluje ceny v energetice.

V odst. 2 zákonodárce stanovil, že Energetický regulační úřad vykonává cenovou kontrolu u cen v energetice s výjimkou oblasti podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo kombinované výroby elektřiny a tepla. Novelou č. 265/­2024 Sb. byla z působnosti tohoto úřadu vyňata cenová kontrola u cen v oblasti podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo kombinované výroby elektřiny u tepla. Tato úzce specializovaná kontrolní činnost zůstane v kompetenci výhradně Státní energetické inspekce a mělo by tak dojít k odstranění nežádoucí dvojkolejnosti ve vztahu k provádění těchto kontrol.

V odst. 3 je pak v kontextu s uvedeným zakotveno, že Státní energetická inspekce vykonává cenovou kontrolu u cen v oblasti podpory výroby energie z obnovitelných zdrojů, druhotných zdrojů nebo kombinované výroby elektřiny a tepla. Zákonodárce při tvorbě této koncepce vyšel z toho, že četnost cenových kontrol vycházejících z ověření stavu výroben dle zákona o podporovaných zdrojích energií, které jsou dnes takto prováděny Státní energetickou inspekcí, je několikanásobně vyšší a pravděpodobnější, než případy zjištěné v rámci výkonu dozoru Energetickým regulačním úřadem při prověřování dodržování povinností držitele licence (výrobce elektřiny nebo plynu) dle energetického zákona. To byl také jeden z pádných důvodů, proč se zákonodárce rozhodl tuto kompetenci celou svěřit Státní energetické inspekci. Ostatně v případě tohoto odstavce platí, že rozsah působnosti k výkonu cenových kontrol byl zachován v původním rozsahu.

§ 18f

Český telekomunikační úřad reguluje ceny a vykonává cenovou kontrolu u cen v oblasti elektronických komunikací a cen poštovních služeb a cen za přístup k poštovní infrastruktuře, nelze-li je regulovat podle jiného právního předpisu.

komentář k § 18f

V tomto ustanovení zákona novela č. 265/­2024 Sb. vymezuje působnost Českého telekomunikačního úřadu k regulaci cen a k výkonu cenových kontrol. Bylo proto stanoveno, že Český telekomunikační úřad reguluje ceny a vykonává cenovou kontrolu u cen v oblasti elektronických komunikací a cen poštovních služeb a cen za přístup k poštovní infrastruktuře, nelze-li je regulovat podle jiného právního předpisu. Byl zachován rozsah působnosti k regulaci cen a k výkonu cenových kontrol ve stávajícím rozsahu, nicméně bylo upřesněno, že Český telekomunikační úřad, coby cenový orgán, ve smyslu zákona o cenách cenově reguluje a vykonává cenovou kontrolu toliko z cen poštovních služeb a cen za přístup k poštovní infrastruktuře, avšak pouze za předpokladu, kdy je nelze regulovat podle právního předpisu, který upravuje poskytování poštovních služeb. V opačném případě postupuje tento úřad při cenové regulaci tohoto zboží dle zvláštní právní úpravy v zákoně o poštovních službách, přičemž v tomto případě nedisponuje postavením cenového orgánu ve smyslu zákona o cenách.

§ 18g

zrušen

komentář k § 18g

V odst. 1 bylo stanoveno, že Celní úřad pro Středočeský kraj reguluje cenu cigaret. Novela č. 265/­2024 Sb. se tak v tomto ustanovení nedotkla výrazněji původní koncepce zákona a zůstal zachován původní rozsah působnosti k regulaci cen tohoto správního orgánu v rámci Celní správy České republiky.

Z odst. 2 pak vyplývalo, že i v případě celních úřadů zůstal zachován původní rozsah působnosti k výkonu cenových kontrol.

Zákonem č. 462/­2024 Sb. pak v návaznosti na změnu určování cen cigaret pro konečného spotřebitele v zákoně o spotřebních daních dochází k úplnému vynětí oblasti stanovování cen cigaret z působnosti zákona o cenách, přičemž od 1. 1. 2025 je již tato oblast legislativně komplexně upravena v rámci zákona o spotřebních daních. Z toho důvodu zákonodárce přikročil v tomto ustanovení zákona ke zrušení pravomoci Celního úřadu pro Středočeský kraj regulovat cenu cigaret a pravomoci celních úřadů vykonávat kontrolu cen cigaret. Nově je tato pravomoc stanovena totiž již toliko v § 102a a § 1 odst. 4 zákona o spotřebních daních.

§ 18h

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vykonává cenovou kontrolu u cen za

a)  užití dráhy,

b)  přidělení kapacity dráhy,

c)  poskytnutí služby prostřednictvím zařízení služeb a

d)  plnění poskytnuté v případech stanovených zákonem o dráhách provozovateli dráhy, který je součástí vertikálně integrovaného podniku, nebo odštěpnému závodu provozovatele dráhy, jehož předmětem činnosti je provozování dráhy.

komentář k § 18h

Důležité

     V § 18h zákonodárce stanovil, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže vykonává cenovou kontrolu u cen za:

a) užití dráhy,

b) přidělení kapacity dráhy,

c) poskytnutí služby prostřednictvím zařízení služeb a

d) plnění poskytnuté v případech stanovených zákonem o dráhách provozovateli dráhy, který je součástí vertikálně integrovaného podniku, nebo odštěpnému závodu provozovatele dráhy, jehož předmětem činnosti je provozování dráhy.

Novelou č. 265/­2024 Sb. i v tomto případě zůstal zachován původní rozsah působnosti k výkonu cenových kontrol ze strany Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Zákonodárce toliko reflektoval v rámci této právní úpravy zákon č. 464/­2023 Sb., kterým se mění a ruší některé zákony v souvislosti se zrušením Úřadu pro přístup k dopravní infrastruktuře, kdy na základě tohoto zákona byl zrušen právě Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře a jeho agenda přesunuta na již zmíněný Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

§ 18i

Česká obchodní inspekce, Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva a obecní živnostenské úřady vykonávají cenovou kontrolu dodržování povinnosti prodávajícího vést cenovou evidenci podle § 11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona u zboží, u kterého jsou podle zákona o ochraně spotřebitele oprávněny kontrolovat, zda byl spotřebitel seznámen s informací o slevě z ceny výrobku podle § 12a zákona o ochraně spotřebitele.

komentář k § 18i

Důležité

     Do tohoto ustanovení zákona bylo novelou č. 265/­2024 Sb. vloženo, že Česká obchodní inspekce, Český úřad pro zkoušení zbraní a střeliva a obecní živnostenské úřady vykonávají cenovou kontrolu dodržování povinnosti prodávajícího vést cenovou evidenci podle § 11 odst. 1 písm. c) tohoto zákona u zboží, u kterého jsou podle zákona o ochraně spotřebitele oprávněny kontrolovat, zda byl spotřebitel seznámen s informací o slevě z ceny výrobku podle § 12a zákona o ochraně spotře­bitele.

Ve smyslu právní úpravy účinné do 31. 12. 2024 nebyly tyto výše uvedené správní orgány cenovým kontrolním orgánem dle zákona o cenách – bez ohledu na to, že v rámci výkonu dozoru dohlížely též na to, aby byl spotřebitel ze strany prodávajícího vždy informován o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb v souladu s cenovými předpisy, kdy se ovšem nejednalo o výkon státní správy na úseku cen, nýbrž na úseku ochrany spotřebitele dle § 12 zákona o ochraně spotřebitele. S účinností od ledna 2023 navíc tyto správní orgány v rámci své působnosti získaly dozor nad dodržováním § 12a zákona o ochraně spotřebitele, který navazuje na § 12 téhož zákona, a podle něhož informace o slevě z ceny výrobku obsahuje informaci o nejnižší ceně výrobku, za kterou jej prodávající nabízel a prodával: a) v době 30 dnů před poskytnutím slevy, b) od okamžiku, kdy začal výrobek nabízet a prodávat, do okamžiku poskytnutí slevy, zvyšuje-li prodávající slevu z ceny postupně. Nutno dodat, že jako jeden z důkazů, zda prodávající tuto povinnost dodržuje, tyto správní orgány využívají i cenovou evidenci, kterou je prodávající v případě prodeje spotřebiteli povinen vést v souladu s § 11 zákona o cenách. Často však dochází ke zjištěním, že prodávající svou povinnost dle § 11 zákona o cenách neplní a cenovou evidenci vůbec nevede. Při zjištění této skutečnosti pak tyto správní orgány nemohou s ohledem na to, že nemají postavení cenových orgánů, toto porušení zákona sankcionovat a svá zjištění o porušení cenových předpisů musejí postoupit věcně příslušnému cenovému orgánu. Tyto cenové orgány pak bývají jejich podněty do značné míry zahlceny.

S ohledem na tyto zkušenosti z praxe proto zákonodárce přikročil ve shora uvedené novele ke změnám, když z České obchodní inspekce, Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva a obecních živnostenských úřadů učinil k řešení těchto situací cenový orgán, v jehož působnosti je cenová kontrola dodržování povinnosti řádně vést cenovou evidenci, avšak pouze v případě prodeje spotřebiteli a jen u zboží, u kterého jsou tyto správní orgány podle zákona o ochraně spotřebitele oprávněny kontrolovat to, zda byl spotřebitel seznámen s informací o slevě z ceny výrobku v souladu s § 12a zákona o ochraně spotřebitele, jak ostatně plyne i z dikce tohoto ustanovení zákona.

§ 18j

(1) Kraj v rozsahu a za podmínek stanovených v cenovém výměru Ministerstva financí může cenovým výměrem stanovit pevné nebo maximální ceny zboží, pokud nejsou stanoveny Ministerstvem financí.

(2) Cenovou kontrolu dodržování pevných nebo maximálních cen stanovených podle odstavce 1 provádí krajský úřad.

§ 18k

(1) Obec v rozsahu a za podmínek stanovených v cenovém výměru Ministerstva financí může cenovým výměrem stanovit pevné nebo maximální ceny zboží, pokud nejsou stanoveny Ministerstvem financí.

(2) Cenovou kontrolu dodržování pevných nebo maximálních cen stanovených podle odstavce 1 provádí obecní úřad.

(3) Stanoví-li cenu téhož zboží kraj i obec, platí na území obce regulace cen stanovená krajem.

§ 18l

Orgány obce a kraje vykonávají působnost podle tohoto zákona jako působnost přenesenou.”.]

komentář k § 18j až 18l

Důležité

     V těchto ustanoveních zákona byla novelou č. 265/­2024 Sb. zakotvena koncepce, podle níž dochází k zúžení působnosti k výkonu cenové kontroly krajů a obcí toliko na cenovou kontrolu dodržování pevných a maximálních cen stanovených příslušným krajem, popř. obcí. Děje se tak na základě poznatků z praxe, kdy původní rozsah oprávnění obcí a krajů, který vyplýval z právní úpravy účinné do 31. 12. 2024, nebyl těmito orgány v plné míře vždy využíván.

Třeba připomenout, že dozor nad dodržováním povinností stanovených v § 12 zákona o ochraně spotřebitele v oblasti obchodu a služeb provádějí též obecní živnostenské úřady, kterými jsou obecní úřady obcí s rozšířenou působností. Tyto obecní úřady mohou ve svém územním obvodu i nadále kontrolovat dodržování povinností týkajících se označování zboží cenou, avšak nikoli v rámci cenové kontroly jako cenové orgány, nýbrž jako obecní živnostenské orgány na základě zákona o ochraně spotřebitele.

Důležité

     I po 1. 1. 2025 obcím i krajům zůstává zachována pravomoc regulovat na svém území (pokud je v daném případě splněna některá z podmínek stanovených v § 3 odst. 2 zákona o cenách) cenu za prodej zboží, které je vymezeno v příslušném cenovém výměru Ministerstva financí. Obce a kraje též mohou u zboží vymezeného v příslušném cenovém výměru Ministerstva financí vedle maximálních cen úředně stanovit ceny pevné. Je tomu tak proto, že u některých stávajících položek uvedených v seznamu zboží, které mohou obce a kraje cenově regulovat, se totiž cenová regulace formou úředně stanovených maximálních cen v praxi neukázala jako příliš vhodná, např. v případě městské hromadné dopravy.

I nadále platí, že dozor nad vydáváním a obsahem cenových výměrů (včetně kontroly výkonu přenesené působnosti svěřené orgánům obcí a krajů) se řídí obecnou právní úpravou. Orgánem dozoru ve vztahu k obcím jsou jednotlivé krajské úřady. Ve vztahu ke krajům je orgánem dozoru a kontroly Ministerstvo financí – coby ústřední správní orgán pro oblast cen.

ČÁST VII

PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

§ 19

(1) Ceny podle tohoto zákona se uplatňují pro smlouvy uzavírané od účinnosti tohoto zákona, nejde-li o postup podle § 7. Smluvní strany se mohou dohodnout na uplatňování cen podle tohoto zákona i pro již uzavřené smlouvy, nejde-li o případy podle odstavce 2.

(2) V případech, kdy podle uzavřených smluv mělo dojít k plnění do 31. prosince 1990 a k plnění dochází po tomto datu zaviněním prodávajícího, se uplatňují ceny platné do tohoto data. 

(3) Nedohodnou-li se smluvní strany na uplatňování cen podle tohoto zákona pro plnění podle smluv uzavřených do 31. prosince 1990 s dodací lhůtou od 1. ledna 1991, může kterákoliv ze smluvních stran od smlouvy odstoupit. Prodávající však může odstoupit jen tehdy, jestliže prokázal kupujícímu nutné zvýšení nákladů na zboží a ku­pující na odpovídající zvýšení ceny nepřistoupil. ­Odstupující strana je v takovém případě povinna nahradit druhé straně náklady tím vzniklé. Odstupuje-li od smlouvy občan jako kupující, platí postup podle zvláštních předpisů.

(4) Lhůty stanovené pro oznámení zvýšení cen podle § 8 počínají běžet dnem účinnosti tohoto zákona.

(5) U porušení cenových předpisů, k němuž došlo před účinnosti tohoto zákona, se řízení včetně uložení cenových odvodů a jejich zvýšení provede podle dosavadních předpisů.

§ 20

zrušen

komentář k § 20

Novela č. 265/­2024 Sb. ruší stávající zmocňovací ustanovení k vydání prováděcí vyhlášky Ministerstva financí z důvodu jeho nadbytečnosti, přičemž stávající prováděcí vyhláška Ministerstva financí k zákonu o cenách č. 450/­2009 Sb., byla v rámci novelizaci taktéž pro nadbytečnost zrušena.

§ 21

Zrušovací ustanovení

Zrušují se

1.  nařízení vlády Československé socialistické republiky č. 112/­1985 Sb., o státním řízení cen,

2.  vyhláška Federálního cenového úřadu, ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky a ministerstva financí, cen a mezd Slovenské socialistické republiky č. 22/­1990 Sb., o tvorbě a kontrole cen,

3.  vyhláška Federálního cenového úřadu, ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky a ministerstva financí, cen a mezd Slovenské socialistické republiky č. 35/­1990 Sb., o smluvních cenách, ve znění vyhlášek č. 170/­1990 Sb. a 276/­1990 Sb.

§ 22

Zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1991.

* * *

Zákon č. 135/­1994 Sb. nabyl účinnosti dnem 29. června 1994.

Zákon č. 151/­1997 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1998.

Zákon č. 29/­2000 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2000.

Zákon č. 141/­2001 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2001.

Zákon č. 276/­2002 Sb. nabyl účinnosti dnem 13. července 2002.

Zákon č. 124/­2003 Sb. nabyl účinnosti dnem vyhlášení (5. 5. 2003).

Zákon č. 354/­2003 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2004.

Zákon č. 124/­2003 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. května 2004.

Zákon č. 484/­2004 Sb. nabyl účinnosti dnem vyhlášení (7. 9. 2004).

Zákon č. 217/­2005 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2005.

Zákon č. 377/­2005 Sb. nabyl účinnosti dnem vyhlášení (29. 9. 2005).

Zákon č. 230/­2006 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. června 2006.

Zákon č. 261/­2007 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2008.

Zákon č. 183/­2008 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. června 2008.

Zákon č. 403/­2009 Sb. nabyl účinnosti dnem vyhlášení (18. 11. 2009).

Zákon č. 457/­2011 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2013.

Zákon č. 18/­2012 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2013.

Zákon č. 303/­2013 nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2014.

Zákon č. 353/­2014 Sb. nabyl účinnosti dnem 15. ledna 2015.

Zákon č. 452/­2016 Sb. nabyl účinnosti 1. března 2017.

Zákon č. 183/­2017 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2017.

Zákon č. 277/­2019 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2024.

Zákon č. 265/2024 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2025.

Sdělení č. 328/2024 Sb. nabylo účinnosti dnem 13. listopadu 2024.

Zákon č. 462/2024 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2025.

* * *

Čl. II
zákona č. 265/2024 Sb. zní

Přechodná ustanovení

1. Cenové kontroly a řízení o přestupku, které nebyly pravomocně skončeny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle zákona č. 526/1990 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, cenový orgán, který je příslušný podle zákona č. 265/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Vymáhání pokut, které byly pravomocně uloženy za přestupky podle zákona č. 526/1990 Sb., ve znění platném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí orgán, který je uložil.

3. Cenová rozhodnutí o úředně stanovených cenách podle § 5 zákona č. 526/1990 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a nařízení vlády o stanovení cenového moratoria podle § 9 zákona č. 526/1990 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, která byla vydána přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se považují za cenové výměry podle zákona č. 526/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

4. Cenová rozhodnutí o věcném usměrňování ceny zboží podle § 6 zákona č. 526/1990 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, která byla vydána přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a která stanovují strukturu kalkulace ceny včetně jednotkového množství zboží, na které je kalkulace ceny sestavována, a vymezení kalkulačního období, se považují za cenové výměry podle zákona č. 526/1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

5. Pro cenové výměry podle bodu 3 nebo 4 se ustanovení § 174 odst. 2 správního řádu nepoužije. Cenové výměry podle bodu 3 nebo 4 pozbydou účinnosti 31. prosince 2025, nebudou-li zrušeny dříve.

komentář

     K bodu 1

Novelou č. 265/­2024 Sb. bylo stanoveno, že cenové kontroly a zahájená řízení o přestupku, které nebyly pravomocně skončeny přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona o cenách ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V případě těchto cenových kontrol a řízení o přestupku je dále stanoveno, že je dokončí ten cenový orgán, který je k tomu příslušný podle zákona o působnosti orgánů České republiky v oblasti cen ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Bude-li během cenové kontroly zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona cenovým kontrolním orgánem zjištěno porušení cenových předpisů, avšak tato kontrola bude ukončena až po nabytí účinnosti tohoto zákona, je nezbytné, aby navazující řízení o přestupku bylo vedeno již tím cenovým orgánem, který k tomu bude příslušný podle nové právní úpravy.

     K bodu 2

Novela č. 265/­2024 Sb. s ohledem na změnu pravidel pro vymáhání pokut uložených za přestupky podle zákona o cenách v rámci přechodných ustanovení doplnila pravidlo, podle něhož vymáhání pokut, které byly pravomocně uloženy za přestupky podle zákona o cenách, ve znění platném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí správní orgán, který je uložil.

     K bodu 3 a 4

Novelou č. 265/­2024 Sb. zde byla zakotvena koncepce, podle níž cenová rozhodnutí, kterými jsou stanoveny úředně stanovené ceny ve smyslu § 5 zákona o cenách, a která nabyla účinnosti před nabytím účinnosti tohoto zákona, se považují za cenové výměry dle tohoto zákona. Za cenová rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení je přitom třeba považovat jak cenová rozhodnutí v užším slova smyslu, tak i nařízení krajů a obcí o stanovení maximální ceny, jak vyplývá z § 10 odst. 1 zákona o cenách v platném znění. V těchto případech není účelné vydávat cenové rozhodnutí znovu jen a pouze z toho důvodu, aby došlo k jeho přejmenování na cenový výměr a jeho obsah nicméně zůstal zcela totožný. Stejné konstatování platí i ve vztahu k nařízení vlády o stanovení cenového moratoria.

Odlišná situace oproti již popsaným nastává u cenových rozhodnutí, která regulují cenu určitého zboží věcným usměrňováním jeho ceny. V těchto případech musí cenové rozhodnutí (cenový výměr) s ohledem na § 11 zákona o cenách nově obligatorně obsahovat strukturu kalkulace ceny (včetně stanovení jednotkového množství zboží) a kalkulační období. V těchto případech bude proto nutné toto rozhodnutí vydat v doplněné formě ještě před nabytím účinnosti tohoto zákona znovu, pakliže tyto zmíněné požadavky nesplňuje již nyní. I na tato cenová rozhodnutí bude po nabytí účinnosti tohoto zákona možno pohlížet jako na cenové výměry ve smyslu nové právní úpravy a jejich opětovné vydání toliko kvůli jejich formálnímu přejmenování nebude nutné.

     K bodu 5

Zákon č. 265/­2024 Sb. v tomto bodu vychází z toho, že v případě cenových rozhodnutí, na která dopadají přechodná ustanovení v bodech 3 a 4, nebude po nabytí účinnosti tohoto zákona možno použít ustanovení § 174 odst. 2 správního řádu, které se týká přezkumu opatření obecné povahy v přezkumném řízení.

1)-7) Zrušeny.

8)  § 230 občanského zákoníku č. 40/­1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

9e) Zrušena.

14) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/6/ES ze dne 16. února 1998 o ochraně spotřebitelů při označování cen výrobků nabízených spotřebiteli, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/2161.“

15) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům.