Přehled ustanovení zákona

ČÁST PRVNÍ	ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ	§	1
ČÁST DRUHÁ	DAŇ	§	2 – 14a
ČÁST TŘETÍ	SPRÁVA DANĚ	§	15 – 16a
ČÁST ČTVRTÁ	USTANOVENÍ ZMOCŇOVACÍ A ZRUŠOVACÍ	§	17 – 19
Příloha	Výše daně pro zdanitelná vozidla

 

 

ZÁKON č. 16/1993 Sb.,

o dani silniční

ve znění

zákona č. 302/1993 Sb., zákona č. 243/1994 Sb., zákona č. 143/1996 Sb., zákona č. 61/1998 Sb., zákona č. 241/2000 Sb., zákona č. 303/2000 Sb., zákona č. 492/2000 Sb., zákona č. 493/2001 Sb., zákona č. 207/2002 Sb.

(úplné znění č. 58/2003 Sb.), zákona č. 102/2004 Sb., zákona č. 635/2004 Sb.,zákona č. 545/2005 Sb., zákona č. 270/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 246/2008 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 199/2010 Sb., zákona č. 30/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákonného opatření č. 344/2013 Sb., zákona č. 267/2014 Sb., zákona č. 63/2017 Sb., zákona č. 299/2020 Sb., zákona č. 142/2022 Sb., zákona č. 432/2022 Sb. a zákona č. 349/2023 Sb.

Česká národní rada se usnesla na tomto zákoně:

ČÁST PRVNÍ

ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ

§ 1

Tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie¹) a upravuje daň silniční.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 1

K zavedení silniční daně coby součásti nové daňové soustavy od roku 1993 došlo na základě zákona č. 16/­1993 Sb. Tato daň náleží mezi přímé majetkové daně a zdaňuje motorová vozidla registrovaná v ČR. Zákonem č. 142/­2022 Sb. došlo k doplnění tohoto ustanovení zákona, přičemž je nastolen stav, kdy je výslovně odkazováno na skutečnost, že tento zákon je transpozičním právním předpisem. To znamená, že do tohoto zákona jsou včleněny příslušné evropské předpisy. Je tomu tak proto, že nelze zcela zrušit tuzemskou silniční daň, jelikož minimální výše daně, kterou je nutno zachovat, vyplývá z evropských předpisů. Do zákona o silniční dani tak byly transpozicí včleněny Směrnice Rady 83/182/EHS ze dne 28. března 1983 o osvobození od daní, které platí v rámci Společenství pro dočasný dovoz některých dopravních prostředků, dále Směrnice Rady 92/106/EHS ze dne 7. prosince 1992 o zavedení společných pravidel pro určité druhy kombinované přepravy zboží mezi členskými státy, Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/62/ES ze dne 17. června 1999 o výběru poplatků za užívávání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly, přičemž tato Směrnice z roku 1999 byla třikrát pozměněna. Stalo se tak Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/76/EU ze dne 27. září 2011, kterou se mění směrnice 1999/62/ES o výběru poplatků za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly, Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2022/362 ze dne 24. února 2022, kterou se mění směrnice 1999/62/ES, 1999/37/ES a (EU) 2019/520, pokud jde o výběr poplatků pro vozidla za užívání určitých pozemních komunikací. Dále se jedná o Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/858 ze dne 30. května 2018 o schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných celků určených pro tato vozidla a o dozoru nad trhem s nimi, o změně nařízení (ES) č. 715/­2007 a č. 595/­2009 o zrušení směrnice 2007/46/ES v platném znění.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

K principům pro ukládání daní

     Ani svrchovanost státu nezakládá pro stát možnost ukládání libovolných daní, třebaže by se tak stalo na základě zákona. Speciální normy mohou pro určité obory stanovit zvláštní kritéria rovnosti, která ze všeobecného principu neplynou, protože aplikacím zásady rovnosti nejsou stanoveny přesné meze, aby vylučovaly jakékoli volné uvážení těch, kteří je aplikují. V oblasti daňové je třeba požadovat, aby zákonodárný orgán podložil svoje rozhodnutí objektivními a racionálními kritérii. V zásadě nelze vyloučit, aby zákonodárce stanovil diferencovaně daně podle zásady, že výkonnější subjekt bude odvádět vyšší daně. Není však možno postupovat opačně a více zatížit hospodářsky a sociálně slabší subjekty. Je věcí státu, aby v zájmu zajištění svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat libovolně. Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti skupině jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.

Z nálezu Ústavního soudu ČSFR ze dne 8. 10. 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/­1992

K mezím přezkumu ústavnosti daně

     Z ústavního principu dělby moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy), jakož i z ústavního vymezení zákonodárné moci (čl. 15 odst. 1 Ústavy) plyne pro zákonodárce široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní, poplatků a peněžitých sankcí. Zákonodárce přitom nese za důsledky tohoto rozhodování politickou odpovědnost. Jakkoli je daň, poplatek, příp. peněžitá sankce veřejnoprávním povinným peněžitým plněním státu, a tudíž i vlastnického práva povinného subjektu, bez naplnění dalších podmínek nepředstavuje dotčení v ústavním pořádkem chráněné vlastnické pozici (čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě). Ústavní přezkum daně, poplatku a peněžité sankce zahrnuje posouzení z pohledu dodržení kautel plynoucích z ústavního principu rovnosti, a to jak neakcesorické (čl. 1 Listiny), tj. plynoucí z požadavku vyloučení svévole při odlišování subjektů a práv, tak i akcesorické v rozsahu vymezené v čl. 3 odst. 1 Listiny (hypotetickou ilustrací porušení kautel akcesorické nerovnosti by byla úprava odlišující výši daní s ohledem na náboženské vyznání, jež by ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny byla diskriminační a zároveň by zasáhla do základního práva plynoucího z čl. 15 odst. 1). Je-li předmětem posouzení ústavnost akcesorické nerovnosti vzhledem k vyloučení majetkové diskriminace, případně toliko posouzení skutečnosti, nepředstavuje-li daň, poplatek, příp. peněžitá sankce případné dotčení v právu vlastnickém (čl. 11 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), je takový přezkum omezen na případy, v nichž hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivcem státu vůči majetkovému substrátu jednotlivce nabývá škrtícího (rdousícího) působení – jinými slovy vyjádřeno, má-li posuzovaná daň, poplatek, příp. peněžitá sankce ve svých důsledcích konfiskační dopady ve vztahu k majetkové podstatě jednotlivce.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 7/03

K podstatě ochrany vlastnického práva v oblasti stanovení vybírání daní

     „…podstatou ochrany vlastnického práva v oblasti stanovení a vybírání daní a poplatků není pouze formální podřazení určité daně konkrétnímu ustanovení zákona, nýbrž tato ochrana se v materiálním právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) musí vztahovat také na případy aplikace a interpretace určitého zákonného ustanovení, jež stanoví daňovou nebo poplatkovou povinnost. Jinými slovy, porušení vlastnického práva při ukládání daňové povinnosti se státní moc dopustí nejen tím, že uloží povinnost extra legem, ale i tehdy, pokud by příslušné zákonné ustanovení aplikovala a především interpretovala způsobem, který by se ocital mimo zákonný podklad stanovení daňové povinnosti, například, tak, že by interpretací zákonných ustanovení rozšiřovala daňovou povinnost na subjekty či situace, na něž podle zákona daňová povinnost nedopadá.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 29/05

K povaze státem ukládaných daní

     Nejvyšší správní soud v této souvislosti rovněž trvá na svém závěru o jednostranné povaze daňového práva. Soud si je samozřejmě vědom, že daň není trestem vůči daňovému subjektu v tom smyslu, že by byla odplatou za jeho chování zákonem považované za nežádoucí. Jednostrannou povahou daňového práva nutno rozumět to, že daňový subjekt je povinen státu odvádět daň, aniž by za to dostával odpovídající protiplnění svázané přímo či nepřímo s tím, že či příp. v jaké výši daň zaplatil. Ti, kdo daně platí, se zkrátka zdaleka ne vždy shodují s těmi, kteří z daní získávají benefity – nezřídka je tomu naopak. Ukládání daňových povinností – právě pro jejich takto vnímanou jednostrannou povahou – vyžaduje, podobě jako ukládání veřejnoprávních sankcí, zajištění dostatečné míry právní jistoty tomu, kdo má daňové povinnosti plnit, tedy soukromé osobě.

Z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 7 Afs 54/­2006

K posouzení ústavnosti daně

     Daní je obecná zátěž, která zavazuje všechny tuzemce podle jejich příjmů, majetku a kupní síly k financování všeobecných úkolů státu. Pravomoc státu zdaňovat za určitých, přesně definovaných podmínek, byla institucionalizována práva za účelem shromáždění prostředků k zabezpečení veřejných statků.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08

K základním principům při tvorbě daňových zákonů

     V oboru daňového práva je nutno dbát určitých základních principů, kterými jsou v projednávané kauze zejména princip právní jistoty a princip předvídatelnosti právní regulace, z nichž plyne zákaz analogie v neprospěch daňového subjektu a především zásada, že v případě, že daňový zákon z důvodu své nejasnosti, nesrozumitelnosti či nepřesnosti nebo „mezery v zákoně“ umožňuje vícero rovnocenně přesvědčivých výkladů, je nutno použít takový z nich, který je vůči daňovému subjektu mírnější (neboť je věcí státu, aby formuloval své daňové zákony natolik jednoznačně, srozumitelně, přesně a úplně, aby minimalizoval výkladové nejasnosti – v opačném případě by se jednalo o nepřípustnou libovůli zákonodárce).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2010, sp. zn. 1 Afs 1/2010

ČÁST DRUHÁ

DAŇ

§ 2

Předmět daně

(1) Předmětem daně silniční je zdanitelné vozidlo.

(2) Zdanitelným vozidlem se pro účely daně silniční rozumí silniční vozidlo kategorie N2 a N3 a jejich přípojná vozidla kategorie O3 nebo O4, pokud jsou registrovaná v registru silničních vozidel v České republice.

(3) Zdanitelným vozidlem není silniční vozidlo

a)  vyřazené z provozu na základě rozhodnutí o žádosti vlastníka zdanitelného vozidla podle zákona upravujícího podmínky provozu vozidel na pozemních komunikacích,

b)  s přidělenou zvláštní registrační značkou podle zákona upravujícího podmínky provozu vozidel na pozemních komunikacích,

c)  kategorie N podkategorie

1. vozidlo zvláštního určení nebo

2. terénní vozidlo zvláštního určení nebo

d)  kategorie O s kódem druhu karoserie DA.

(4) Zdanitelné vozidlo není předmětem daně v kalendářním měsíci, ve kterém u něj vůbec nebyly naplněny skutečnosti, které jsou předmětem daně.

(5) Zdanitelné vozidlo, u něhož dojde ke změně poplatníka, je v daném kalendářním měsíci předmětem daně pouze u nového poplatníka. Dojde-li k více změnám poplatníka, je v daném kalendářním měsíci předmětem daně pouze u posledního z nich.

(6) Pro účely daně silniční se kategorií zdanitelného vozidla, jeho podkategorií a jeho kódem druhu karoserie rozumí kategorie, podkategorie a kód druhu karoserie podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel²).

(7) Na vozidlo podle přímo použitelného předpisu Evropské unie upravujícího schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel²), které nemá v registru silničních vozidel uvedenu kategorii vozidla tvořenou kombinací písmene a číslice, podkategorii vozidla nebo kód druhu karoserie podle tohoto přímo použitelného předpisu, se hledí pro účely daně silniční jako na silniční vozidlo, které má v registru silničních vozidel uvedenu kategorii vozidla, podkategorii vozidla nebo kód druhu karoserie, které nejblíže odpovídají vymezení podle tohoto přímo použitelného předpisu.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 2

Toto ustanovení zákona lze považovat za klíčové. Je zde jednak stanoven výčet podmínek, při jejichž naplnění jsou vozidla předmětem daně silniční, ale také je zde podán výčet vozidel, která naopak zdanění touto daní nepodléhají. Pro správnou aplikaci tohoto ustanovení je nezbytné znát zákon č. 56/­2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, (dále jen „zákon o podmínkách provozu vozidel“), vyhlášku č. 153/­2023 Sb., o schvalování technické způsobilosti vozidel a technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen „vyhláška o schvalování technické způsobilosti“) a celou řadu dalších předpisů, např. směrnici Euroviněta v platném znění.

     Vozidla, která jsou předmětem daně silniční

Důležité

     Zákon č. 142/­2022 Sb. pak s sebou přinesl výraznou koncepční změnu v definici předmětu daně, kdy došlo k výrazné redukci předmětu silniční daně, které mělo svůj dopad v celkovém zúžení předmětu této daně, a to pouze na těžká nákladní vozidla kategorie N2 a N3 a jejich přípojná vozidla kategorie O 3 nebo O4. V důsledku toho se již tato daň nevztahuje na osobní vozidla, autobusy a vybraná nákladní vozidla. Zákonodárce výši silniční daně odvozuje z minimálních sazeb upravených směrnicí Euroviněta.

V odst. 1 je definován předmět silniční daně, kterým je zdanitelné vozidlo. Třeba dodat, že podobnou definicí zdanitelného vozidla se dále zaobírá následující odst. 2.

V odst. 2 je upravena definice zdanitelného vozidla. Pro účely tohoto zákona se zdanitelným vozidlem rozumí silniční vozidlo kategorie N2 a N3 a jejich přípojná vozidla O3 nebo O4, pakliže jsou registrována v registru silničních vozidel v ČR. Z takto pojaté definice je zřejmé, že tento zákon se týká toliko vozidel, která jsou registrována v ČR. Z toho důvodu platí, že vozidla registrovaná mimo ČR nejsou předmětem tohoto zákona.

Definice prvního z pojmů, kterým je silniční vozidlo, je obsažena v § 2 odst. 1 zákona o podmínkách provozu vozidel a je jím motorové nebo nemotorové vozidlo, které je vyrobené za účelem provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí. Silniční vozidla (ale také zvláštní vozidla) se rozdělují na jednotlivé druhy a kategorie. Za přípojné vozidlo pak považujeme silniční nemotorové vozidlo určené k tažení jiným vozidlem, s nímž je spojeno do soupravy (§ 2 odst. 3 zákona o podmínkách provozu vozidel), např. návěs, přívěs. Povinnost k registraci takového vozidla v ČR v registru silničních vozidel je dána z § 6 a násl. zákona o podmínkách provozu vozidel, přičemž podrobnosti k této registraci stanoví vyhláška č. 343/­2014 Sb., o registraci vozidel.

     Podmínky registrace vozidla ČR

Registr silničních vozidel je informačním systémem veřejné správy, který je veden příslušnými obecními úřady s rozšířenou působností. V tomto registru jsou zapsány zejména údaje o vlastníkovi vozidla, provozování tohoto vozidla, jeho registrační značka včetně data jejího přidělení či odebrání, číslo technického průkazu vozidla, datum a místo jeho vydání, číslo osvědčení o registraci vozidla, druh a kategorie tohoto vozidla, identifikační číslo vozidla (VIN), popř. výrobní číslo podvozku, výrobce vozidla, typ vozidla, údaje o celkových rozměrech tohoto vozidla, datum první registrace vozidla a další údaje, které velmi podrobně popisují a charakterizují samotné vozidlo. V registru jsou dále uvedeny informace o účelu, pro který je vozidlo určeno, pojištění o odpovědnosti z provozu vozidla, záznam o technických prohlídkách, o provedených a schválených přestavbách vozidla, jakož i údaje o samotném vyřazení vozidla z tohoto registru. V kontextu s již uvedeným proto platí, že registrovanými silničními motorovými vozidly v ČR jsou taková vozidla, kterým byla přidělena registrační značka v ČR příslušným registračním úřadem, přičemž druhy registračních značek upravuje v § 23 vyhláška č. 343/­2014 Sb. Pro všechna silniční motorová vozidla a přípojná vozidla, pro všechna zvláštní vozidla, pro vozidla, jejichž vlastník nebo provozovatel je fyzická nebo právnická osoba používající diplomatických výsad a imunit podle mezinárodní smlouvy a pro vozidla vyvezená do jiného státu jsou určeny standardní registrační značky.

Povinnost k dani silniční se tak vztahuje pouze na vozidla, kterým byla přidělena registrační značka za předpokladu, že jsou splněny i další zákonem vyžadované podmínky. Pamatováno je i na výjimku, kdy není nutno vozidla registrovat, která platí pro silniční motorová vozidla a přípojná vozidla provozovaná na pozemních komunikacích v mezinárodním provozu podle Vídeňské úmluvy o silničním provozu po dobu, která nepřesahuje 6 měsíců v kalendářním roce, jak ostatně i plyne z § 6 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel.

Důležité

     Do znění odstavce 2 významně zasáhl zákon č. 142/­2022 Sb. Dochází k zúžení předmětu daně tak, aby dani podléhala pouze těžká nákladní vozidla (vozidla kategorií N₂ a N₃ a jejich podkategorie), u kterých to vyžaduje aktuální znění směrnice Euroviněta. Těžkými nákladními vozidly jsou podle směrnice Euroviněta vozidla určená k přepravě zboží s maximální povolenou hmotností nad 3,5 tuny, tedy také přípojná vozidla kategorií O₃ a O_4.

Dosud platná úprava daně silniční zdaňovala přípojná vozidla nákladních automobilů s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny, a pokud jde o vymezení předmětu daně silniční, novela v zásadě sleduje tento stav s tím, že faktické zdanění těchto vozidel nastáva až od určité tonáže (celkové hmotnosti) přípojného vozidla v závislosti na počtu náprav.

     Kompatibilita nezdanění přípojných vozidel O₁ a O₂ se směrnicí Euroviněta

Důvodem, proč předmětem daně jsou pouze přípojná vozidla kategorií O₃ a O₄, a tedy nejsou zahrnuta přípojná vozidla kategorií O₁ a O₂, je vymezení hmotnostního limitu ve směrnici Euroviněta, která ukládá zdanit těžká vozidla, přičemž těžkým vozidlem směrnice rozumí vozidlo s maximální technicky přípustnou hmotností naloženého vozidla přesahující 3,5 tuny. Zároveň je nezdanění vozidel s přípustnou hmotností nižší než 3,5 tuny, tedy přívěsných vozidel kategorií O₁ a O₂, dáno skutečností,_, že aby se tato vozidla stala součástí jízdní soupravy s největší povolenou hmotností aspoň 16 tun, pro které směrnice Euroviněta stanovuje minimální sazby daně, musí být vzhledem ke své vlastní povolené hmotnosti tažena nákladními vozidly, jejichž největší povolená hmotnost je aspoň 12,5 tuny. Taková vozidla podléhají sama o sobě zdanění, přičemž jejich výše daně vždy převyšuje výši daně pro jízdní soupravu s největší povolenou hmotností o 3,5 tuny vyšší. Uvedené je patrné z níže uvedené tabulky, která modeluje situaci, kdy by se (na rozdíl od předloženého návrhu) s přívěsy O₁ a O₂ zacházelo stejně jako s návěsy.

Počet náprav	Největší povolená hmotnost v tunách		Výše daně nákladního vozidla v Kč	Potenciální výše daně, pokud by přívěsy O1 či O2 tvořily jízdní soupravu
	nejméně	méně než
2		12	0	0
	12	13	800	400
	13	14	2 300	400
	14	15	3 200	900
	15		7 200	900
3		15	0	0
	15	17	1 400	0
	17	19	2 900	0
	19	21	3 800	0
	21	23	5 800	0
	23		9 000	0

 

Předmět daně je s ohledem na zmíněnou směrnici vymezen šířeji, než je množina vozidel, na která podle této právní úpravy fakticky dopadne zdanění silniční daní. To vyplývá z toho, že podle přílohy I směrnice Euroviněta jsou nastaveny nenulové roční sazby daně pro vozidla určitého počtu náprav až od určité stanovené tonáže celkové hmotnosti (např. u vozidel se dvěma nápravami až od 12 tun), což je převzato do nové právní úpravy.

V souladu se směrnicí Euroviněta mají být předmětem daně zásadně pouze nákladní automobily určené k přepravě zboží a jejich jízdní soupravy, proto jsou mimo předmět daně vozidla jiných kategorií, např. osobní vozidla, autobusy apod.

Do předmětu zdanění spadají nákladní automobily (vozidla kategorie N₂ a N₃ a jejich podkategorie) s tím, že specificky jsou v rámci této kategorie řešeny tahače návěsů a tahače přívěsů (vozidla kategorie N s kódem druhu karoserie BC a BD).

Předmětem daně jsou rovněž přípojná vozidla nákladních automobilů, pokud jsou tato přípojná vozidla určena k přepravě zboží a mají největší povolenou hmotnost nad 3,5 tuny. Jde zásadně o nákladní přívěsy (návěsy jsou vyloučeny ze zdanění podle odstavce 3 písm. c)). Pro ty jsou roční sazby daně stanoveny rovněž samostatně. K faktickému zdanění přívěsů však dochází pouze v případě, že jejich největší povolená hmotnost je alespoň 12 tun.

Předmětem daně nejsou nikdy návěsy, a to s ohledem na konstrukci výše daně navržené pro jejich tahače. Předmětem daně nejsou také nikdy nákladní přívěsy traktorové, protože nejde o přípojná vozidla nákladních automobilů.

Dále dochází k upřesnění, že se jedná o registraci v registru silničních vozidel, tj. nejedná se o evidenci vozidla ve zvláštních registrech podle § 7h zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.

I v odstavci 3 došlo zákonem č. 142/­2022 Sb. ke změnám. S ohledem na omezení předmětu daně se ze stávající právní úpravy zachovává pouze výluka z předmětu daně podle dosavadního § 2 odst. 4 písm. b).

Naopak dochází k doplnění výluky pro návěsy, což je zvláštní kategorie přípojných vozidel nákladních automobilů.

Součástí negativního výčtu předmětu daně jsou dále vozidla zvláštního určení, protože tato vozidla nejsou ve smyslu směrnice Euroviněta primárně vozidly určenými k přepravě zboží. Pro účely negativního výčtu předmětu daně do kategorie vozidel zvláštního určení podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/858 ze dne 30. května 2018 o schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla a o dozoru nad trhem s nimi (dle jen „nařízení (EU) č. 2018/858“) spadají rovněž speciální vozidla podle § 3 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Tato vozidla jsou podrobněji vymezena v příloze č. 5 vyhlášky č. 343/­2014 Sb., o registraci vozidel, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška o registraci vozidel“). Nařízení tuto skupinu vozidel výslovně neoznačuje jako „speciální vozidla“, avšak jejich vymezení podle tuzemských předpisů odpovídá vymezení vozidel zvláštního určení podle nařízení (EU) č. 2018/858. Navíc pro tuto skupinu vozidel není vymezena sazba vozidel.

Důležité

     Zákonem č. 349/­2023 Sb. byla z množiny zdanitelných vozidel v odst. 3 písm. a) vyloučena ta silniční vozidla, která byla vyřazena z provozu na základě rozhodnutí příslušného orgánu veřejné moci podle zákona upravujícího podmínky provozu vozidel na pozemních komunikacích. Vyřazení z provozu je upraveno pro tyto účely v § 12 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a provádí jej obvykle úřad obce s rozšířenou působností. Díky tomu došlo takto v zákoně k rozšíření výčtu vozidel, která jsou z předmětu daně vyjmuta. Vynětí z předmětu daně je omezeno toliko na případy vyřazení z provozu na základě rozhodnutí o žádosti podle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích. Jsou-li splněny výše uvedené podmínky, nejedná se o zdanitelné vozidlo.

Shrneme-li výše uvedené, je v tomto odstavci obsažen negativní výčet vozidel, která zdanění silniční daní nepodléhají a jedná se tedy o silniční vozidlo vyřazené z provozu na základě rozhodnutí o žádosti vlastníka zdanitelného vozidla podle zákona upravujícího podmínky provozu vozidel, dále o silniční vozidlo s přidělenou zvláštní registrační značkou podle zákona upravujícího podmínky provozu vozidel a silniční vozidlo kategorie N podkategorie (1. vozidlo zvláštního určení nebo 2. terénní vozidlo zvláštního určení), popř. o silniční vozidlo kategorie O s kódem druhu karoserie DA. Předmětem silniční daně nejsou tedy vozidla, kterým byla přidělena tzv. zvláštní registrační značka v souladu s § 38a a § 38b zákona o podmínkách provozu vozidel. Předmětem silniční daně nejsou také vozidla zvláštního určení, resp. speciální vozidla dle § 3 zákona o podmínkách provozu vozidel. Od 1. 1. 2024 dochází k rozšíření výčtu vozidel, která nepodléhají silniční dani, o vozidla vyřazená z provozu na základě žádosti vlastníka tohoto vozidla dle § 12 odst. 1 písm. a) zákona o podmínkách provozu.

Za situace, kdy bylo silniční vozidlo odcizeno, je jeho vlastník oprávněn požádat o jeho vyřazení z provozu bez zbytečného odkladu poté, co se o odcizení tohoto silničního vozidla dozvěděl. Ke své žádosti o vyřazení by poté měl bez dalšího přiložit příslušný policejní protokol.

Do odstavce 4 byl zákonem č. 142/­2022 Sb. přenesen a přeformulován stávající § 8 tak, aby odpovídal formulaci konstrukčního prvku předmětu daně, k němuž se vztahuje. Pokud jde o případy, kdy v průběhu kalendářního měsíce dojde ke změně v osobě provozovatele (nebo jiného poplatníka), nově bude zdanitelné vozidlo, u něhož k takové změně došlo, předmětem daně u obou provozovatelů (nebo jiných poplatníků). Podle dosavadní právní úpravy mohl v řadě případů nový provozovatel obtížně poznat, zda předchozímu provozovateli vznikla daňová povinnost k dani silniční a zda se pro něj tudíž uplatnilo původní ustanovení § 8 odst. 2 věty druhé, které bylo v důsledku přijetí novely zrušeno.

Zákonem č. 349/­2023 Sb. dochází z důvodů právní jistoty poplatníků ke zpřesnění tohoto odstavce. Doplněním slova „vůbec“, které má potvrzovat, že zdanitelné vozidlo není předmětem daně silniční v měsíci, ve kterém vůbec nedošlo k naplnění skutečností, které jsou předmětem této daně. Současně s tím takto platí, že v měsíci, ve kterém alespoň v jednom dni došlo k naplnění podmínek předmětu daně, je toto vozidlo předmětem daně. Je zřejmé, že k naplnění situace, kdy vozidlo přestává být předmětem daně, musí být splněna všechna kritéria současně.

Důležité

     Zákonem č. 349/­2023 Sb. byl vložen zcela nový odst. 5, kterým dochází ke změně postupu v určení poplatníka v případě změny provozovatele, resp. uživatele, příp. jinak určeného poplatníka vozidla v průběhu kalendářního měsíce, např. při prodeji vozidla. Má tak dojít ke zvýšení právní jistoty poplatníků, když se nově stanoví, že zdanitelné vozidlo, u něhož dojde k více změnám poplatníků v daném měsíci, je předmětem daně pouze u posledního z nich.

Za situace, že vozidlo přestane být v průběhu měsíce předmětem daně, je poplatníkem poslední provozovatel v posledním okamžiku, kdy vozidlo bylo ještě předmětem daně. To znamená, že bude-li vozidlo např. k 7. květnu vyřazeno z registru vozidel a přestane tak být předmětem daně, a 14. května bude prodáno provozovatelem A provozovateli B, je provozovatel A v měsíci květnu stále poplatníkem daně silniční. Zákonodárce takto navázal na právní úpravu platnou do konce roku 2021, která vycházela z toho, že při změně poplatníka této daně zanikla původnímu poplatníkovi jeho daňová povinnost uplynutím kalendářního měsíce, který předcházel před kalendářním měsícem vzniku daňové povinnosti novému poplatníkovi daně.

Zákonem č. 142/­2022 Sb. bylo v odst. 6 stanoveno, že při klasifikaci zdanitelných vozidel se vychází z vymezení jednotlivých kategorií a podkategorií vozidel a druhů karoserie podle nařízení (EU) č. 2018/858. Podle tohoto nařízení jsou silniční vozidla relevantní pro daň silniční označeny takto:

     Kategorie N

Kategorie N zahrnuje motorová vozidla konstruovaná a vyrobená především pro přepravu zboží a dělí se na:

l    kategorii N₁: motorová vozidla s maximální hmotností nepřevyšující 3,5 tuny (nejsou zdanitelným vozidlem),

l    kategorii N₂: motorová vozidla s maximální hmotností převyšující 3,5 tuny, ale nepřevyšující 12 tun, a

l    kategorii N₃: motorová vozidla s maximální hmotností převyšující 12 tun.

     Kategorie O

Kategorie O zahrnuje přípojná vozidla a dělí se na:

l    kategorii O₁: přípojná vozidla s maximální hmotností nepřevyšující 0,75 tuny (nejsou zdanitelným vozidlem),

l    kategorii O₂: přípojná vozidla s maximální hmotností převyšující 0,75 tuny, ale nepřevyšující 3,5 tuny (nejsou zdanitelným vozidlem),

l    kategorii O₃: přípojná vozidla s maximální hmotností převyšující 3,5 tuny, ale nepřevyšující 10 tun, a

l    kategorii O₄: přípojná vozidla s maximální hmotností převyšující 10 tun.

     Vozidla kategorie N mohou mít následující druhy karoserie:

Kód	Název	Vymezení
BA	Nákladní automobil	Vozidlo, které je konstruováno a vyrobeno výlučně nebo převážně pro přepravu zboží. Může rovněž táhnout přípojné vozidlo.
BB	Skříňový automobil	Nákladní automobil s prostorem pro řidiče i náklad v jednom celku.
BC	Tahač návěsu	Tažné vozidlo, které je konstruováno a vyrobeno výlučně nebo převážně pro tažení návěsů.
BD	Silniční tahač	Tažné vozidlo, které je konstruováno a vyrobeno výlučně pro tažení jiných přípojných vozidel než návěsů.
BE	Lehký nákladní automobil	Vozidlo s maximální hmotností nepřevyšující 3 500 kg, které nemá místa k sezení a nákladní prostor v jediném oddělení. (pozn.: nikdy nebude zdanitelným vozidlem, protože spadá pojmově do kategorie N1)
BX	Podvozek s kabinou nebo kryt podvozku	Neúplné vozidlo pouze s kabinou (úplnou nebo částečnou), podvozkovým rámem, hnací jednotkou a nápravami, které je určeno ke kompletaci s karoserií podle potřeb dopravce. (pozn.: nikdy nebude zdanitelným vozidlem, protože není vedeno v registru silničních vozidel)

 

     Vozidla kategorie O mohou mít následující druhy karoserie:

Kód	Název	Definice
DA	Návěs	Přípojné vozidlo, které je konstruováno a vyrobeno tak, aby bylo připojeno k tahači nebo ojnicovému přívěsu a aby na tažné vozidlo nebo ojnicový přívěs působilo výrazným svislým zatížením. Do jízdní soupravy se připojuje pomocí návěsového čepu a točnice.
DB	Přípojné vozidlo tažené ojí	Přípojné vozidlo, které má nejméně dvě nápravy, z nichž alespoň jedna je řízená: a) které je opatřeno tažným zařízením, které je pohyblivé ve svislém směru (ve vztahu k přípojnému vozidlu), a b) které přenáší na tažné vozidlo svislé statické zatížení menší než 100 daN.
DC	Přípojné vozidlo s nápravami uprostřed	Přípojné vozidlo, u kterého jsou nápravy umístěny blízko těžiště vozidla (je-li náklad rovnoměrně rozložen), takže se na tažné vozidlo přenáší pouze malé statické svislé zatížení, které nepřekračuje 10 % zatížení odpovídajícího maximální hmotnosti přípojného vozidla nebo zatížení 1 000 daN (podle toho, která hodnota je nižší).
DE	Přípojné vozidlo s nevýkyvnou ojí	Přípojné vozidlo, u kterého je náprava nebo skupina náprav vybavena ojí, jež přenáší na tažné vozidlo statické zatížení, které nepřekračuje 4 000 daN vzhledem k jeho konstrukci a které neodpovídá definici přípojného vozidla s nápravami uprostřed. Do jízdní soupravy se nepřipojuje pomocí návěsového čepu a točnice.

 

     Klasifikace vozidel

Důležité

     Zákonem č. 349/­2023 Sb. bylo dále z důvodů právní jistoty výslovně stanoveno, že pojem „podkategorie vozidla“ vychází z nařízení (EU) č. 2018/858 o schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla a o dozoru nad trhem s nimi. Zákon tak definuje jednotlivá vozidla dle jejich kategorie, podkategorie a kódu jejich karoserie, když odst. 6 navíc jednoznačně odkazuje na použití klasifikace z tohoto nařízení.

Zákonem č. 142/­2022 Sb. bylo v odst. 7 stanoveno, že pro vyloučení kvalifikačních problémů se v návaznosti na § 14 vymezuje zejména pro zastaralá vozidla pravidlo, že pokud ani v jednom technickém dokladu k vozidlu není uvedena kategorie vozidla jako kombinace písmene a čísla (tedy kódy M₁ až M₃, N₁ až N₃ nebo O₁ až O₄) nebo kód druhu karoserie, uplatní se fikce, že v technickém průkazu je tato kategorie nebo kód druhu karoserie, které nejblíže odpovídají vymezení podle tohoto přímo aplikovatelného předpisu, uveden.

Pokud by byl tento údaj v potřebné podrobnosti nebyl uveden v technickém průkazu, ale byl v jiném technickém dokladu k vozidlu, pak se uplatní § 14 odst. 2, a nikoliv § 2 odst. 6.

Tento odstavec se použije pouze pro vozidla ve smyslu nařízení (EU) 2018/858, tedy jakákoliv motorová vozidla nebo jejich přípojná vozidla, přičemž motorovým vozidlem je podle tohoto nařízení motorem poháněné vozidlo, které je konstruováno a vyrobeno tak, aby se pohybovalo vlastními prostředky, má alespoň čtyři kola, je úplné, dokončené nebo neúplné a má nejvyšší konstrukční rychlost vyšší než 25 km/h.

Tohoto odstavce pak nelze použít například na traktor, protože ten vůbec nespadá do působnosti daného nařízení. Zákonem č. 349/­2023 Sb. pak bylo z důvodů právní jistoty výslovně stanoveno, že „podkategorii vozidla lze subsidiárně zjistit posouzením shody se znaky podle nařízení (EU) č. 2018/858 o schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla a o dozoru nad trhem s nimi.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 1

Obchodní korporace TRANZIT s. r. o. vlastní nákladní automobil kategorie N, který takto používala po část roku 2023 v ČR. V období od 16. dubna 2023 do 1. října 2023 používala tato korporace tento nákladní automobil na území Rakouska. Nákladní automobil má v technickém průkazu uvedeno, že se jedná o nákladní vozidlo kategorie N3 s druhem karoserie BB, největší povolená hmotnost 24 500 kg, počet náprav 4. Tento nákladní automobil je od roku 2019 registrován v ČR.

Toto nákladní vozidlo bude předmětem daně silniční, protože nákladní automobil je předmětem této daně dle § 2 odst. 2 zákona bez ohledu na to, zda je používán v ČR anebo v zahraničí. Obchodní korporace TRANZIT s. r. o. uvádí do daňového přiznání dílčí daň, která činí 3 800 Kč a vychází z Přílohy k zákonu.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 2

Podnikatel (fyzická osoba) František NOVÁK vlastní osobní automobil, který v roce 2023 používal k podnikání a uplatňoval si na něho paušální výdaj na dopravu.

Vzhledem k tomu, že osobní automobil již není od roku 2022 předmětem daně silniční, nebude se ani za rok 2023 uvádět do daňového přiznání a neplatí se z něj daň silniční ani tehdy, jestliže si podnikatel uplatňoval v tomto roce paušální výdaj na dopravu motorovým vozidlem ve smyslu § 24 odst. 2 písm. zt) zákona o daních z příjmů.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     ... Silniční daň je nutno typově vymezit jako daň přímou a majetkovou, jež je založena na vlastnictví určité věci (resp. na dispozici touto věcí). Jedná se tak o typickou spotřební daň (označovanou někdy i jako daň z luxusu), kdy sice v pozadí stojí úvaha o určité ekvivalenci plnění, nicméně skutečné poměřování podle rozsahu využívání komunikací se neprovádí.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 2 Afs 101/­2005

     ... Nelze totiž především přehlédnout, že jde o daň majetkovou, jejímž předmětem jsou silniční motorová vozidla, konkretizovaná v ustanovení (§ 2 odst. 1 zákona) a jejím poplatníkem jsou primárně osoby, které jsou (dle registru vozidel) jejich provozovatelem, zapsaným v technickém průkazu (§ 4 odst. 1 písm. a) zákona). Daňová povinnost přitom není vázána na skutečné provozování takového vozidla, ale odpovídá potencionálním negativním externalitám na dopravní infrastrukturu a životní prostředí, které jsou s takovým provozováním spojeny (k tomu blíže viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 18.5. 2006, č.j. 2 Afs 101/­2005-67). Zákonodárce proto touto daní zatížil vozidla, jejichž provoz, již z jejich samotné technické povahy, implikuje vyšší produkci negativních externalit (vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 t, určená výlučně k přepravě nákladů – § 2 odst. 1, věta druhá zákona), a vozidla (bez ohledu na jejich technickou charakteristiku), jejichž provozování přispívá jejich provozovatelům k tvorbě příjmů ze (zjednodušeně řečeno) podnikání či obdobné činnosti (motorová vozidla a jejich přípojná vozidla, registrovaná a provozovaná v ČR, používaná k podnikání – § 2 odst. 1 věta první zákona) – v případě druhé skupiny vozidel je zdanění založeno na myšlence, že přináší-li jejich provozování zisk, lze spravedlivě požadovat, aby jejich provozovatelé část tohoto zisku vrátili (právě cestou této daně, plynoucí do Státního fondu dopravní infrastruktury) zpět do údržby a rozvoje dopravní infrastruktury, k jejíž amortizaci přispívají.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2. 2013, sp.zn. 2 Afs 5/2012

     Silniční daň je majetkovou daní založenou na úředním zápisu, Jejím základem je formální stav zápisů v registru silničních vozidel, ne faktický stav vlastnictví nebo užívání.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.9. 2013, sp.zn. 1 Afs 69/­2013

     Stěžovatel nepopírá, že posuzovaná vozidla byla zapsána v registru vozidel tak, jak tvrdí žalovaný, ale má za to, že vzhledem k faktickému stavu vozidel, jsou tato vyjmuta. Takový výklad však není s ohledem na formálně-registrační princip, na němž je silniční daň vystavěna, možné přijmout. V § 2 odst. 1 zákona o dani silniční je jako jeden z hlavních předpokladů vymezení předmětu silniční daně uvedena registrace vozidla. V kontextu tohoto ustanovení je potom třeba vykládat i jeho odstavec 2. Pro pozitivní vymezení předmětu daně je tedy registrace vyžadována, a bylo by přinejmenším nelogické, kdyby pro negativní vymezení předmětu daně registrace vyžadována nebyla. To tím spíše, pokud k přeměně na vozidlo naplňující znaky speciálního pásového automobilu a ostatních vozidel dle zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, zvláštního vozidla dle téhož předpisu či vozidla, kterému byla přidělena zvláštní registrační značka, došlo až po jeho zápisu do registru vozidel jako silničního motorového vozidla nebo přípojného vozidla dle § 2 odst. 1 zákona o dani silniční. Pouhou změnou faktického stavu by tak byla negována formální registrace vozidla, která je jedním z hlavních předpokladů pro naplnění definice předmětu daně.

     Je potom věcí vlastníka či provozovatele vozidla, aby faktický stav uvedl do souladu s formálním, tj. aby se postaral o zápis změny vozidla do registru vozidel, a to v souladu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“, tedy „právo přeje bdělým“ či „nechť si každý střeží svá práva“. Stěžovatel tak měl možnost vymanit se z povinnosti platit silniční daň, jelikož tak pro rozhodná zdaňovací období neučinil, musí sám nést důsledky. Teprve zanesením změny do registru vozidel došlo u přípojných vozidel k zániku předpokladů dle § 2 odst. 1 zákona o dani silniční, a proto teprve od tohoto okamžiku (konkrétně od 9. 5. 2011), není stěžovatel povinen silniční daň za přípojná vozidla hradit. Dle informací plynoucích ze správního spisu k zániku povinnosti hradit daň za další posuzované vozidlo SPZ X nedošlo, tudíž ve vztahu k němu daňová povinnost nezanikla.

     S ohledem na povahu silniční daně, právní úpravu i přiléhavou judikaturu, je třeba, jak je uvedeno výše, vyjít ze zápisu v registru vozidel. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s právním názorem vyjádřeným v napadeném rozsudku. Krajský soud se sice nezabýval všemi žalobními námitkami (na což sám upozornil v závěru svého rozhodnutí – viz bod [6] tohoto rozsudku), s ohledem na zaujatý právní názor to však nelze označit za vadu rozhodnutí, neboť tyto námitky nemohly být s ohledem na to jakkoliv relevantní.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.10. 2014, sp.zn. 9 Afs 128/­2014

     …Pro vymezení předmětu daně jsou rozhodné především jeho zákonné znaky, ne samotný název zákona. To lze ilustrovat na tom, že sporné ustanovení bylo do § 2 odst. 1 zákona o dani silniční vloženo zákonem č. 207/­2002 Sb. Správní soudy však již před touto změnou dovodily, že předmětem daně může být i vozidlo fakticky neprovozované (srov. citovaný rozsudek NSS č.j. 2 Afs 101/­2005-39). Totéž plyne také ze zcela jasné formulace § 2 odst. 3 zákona o dani silniční ve znění od 1. 1. 2014: Předmětem daně silniční jsou vždy vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice. Důvodová zpráva k zákonnému opatření Senátu č. 344/­2013 Sb., jímž bylo toto ustanovení upraveno (srov. vládní návrh zákonného opatření Senátu, senátní tisk číslo 184/0, 9. funkční období Senátu Parlamentu České republiky (2012-2014), čl. VII bod 2), ke změně uvádí, že v odstavci 3 se „provádí legislativně technická změna za účelem zpřehlednění ustanovení o předmětu daně. Věcně se obsah ustanovení nemění.“ Jak je tedy patrné z rozhodovací praxe soudů, do přijetí sporného ustanovení mohla dani označené jako „silniční“ podléhat i vozidla na silnici fakticky neprovozovaná. Totéž platí podle právní úpravy účinné v současnosti. S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud neshledal provozování vozidla za jeden ze znaků předmětů daně podle § 2 odst. 1 věty druhé zákona o dani silniční a provozováním se tak nezabýval, nemohl se dostat do rozporu se závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13, jak stěžovatelka tvrdí. Tento nález je totiž založen právě na úvaze o tom, kdy je vozidlo provozováno, a nelze jej tak uplatnit na projednávanou věc, ve které provozování vozidla není vůbec významné. Protože Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vyložil i možný postup, jakým docílit zániku daňové povinnosti při neprovozování vymezených nákladních vozidel (dočasným vyřazením z registru vozidel), Ústavní soud neshledal, že by přijatý výklad byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

Z usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 4022/14

     Ustanovení § 2 odst. 15 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích stanoví jednoznačně prioritu registrovaného provozovatele (viz … je … vlastník tohoto vozidla, není-li jako jeho provozovatel … zapsána jiná osoba). Je-li naplněna hypotéza registrovaného provozovatele odlišného od vlastníka, nelze pokračovat v aplikaci předchozí části ustanovení § 2 odst. 15 o vlastníkovi vozidla. Provozovatelem vozidla je takto zapsaná osoba v registru vozidel, a pokud v registru vozidel není uveden provozovatel, je provozovatelem v širším slova smyslu zde uvedený vlastník vozidla. Pořadí deliktně odpovědných osob odpovídá vztahu daných osob k předmětu deliktu – k provozu vozidla. Pokud vlastník přenechal vozidlo registrovanému provozovateli, aby vozidlo užíval, jeho dispoziční oprávnění vozidlo užívat je natolik realizováno jinou osobou, že mu nelze klást k tíži, že neplní povinnosti stanovené v § 10 a § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Je-li vlastník zároveň registrovaným provozovatelem (takový duplicitní evidenční stav by však měl být v rozporu s § 4 odst. 2 písm. a) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích), své právo vozidlo užívat také zcela realizuje, a proto je provozovatelem v širším slova smyslu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.2. 2018, sp.zn. 1 As 222/­2017

     S ohledem na stěžovatelem předložené důkazy o zničení vozidla nelze dovodit, že by byl jejich obsah odlišný v případě, pokud by celostátní akce „Nákladní motorová vozidla podléhající silniční dani“, v jejímž průběhu správce daně neodváděl silniční daně stěžovatelem zjistil, proběhla dříve. Nelze než opakovat, že identifikované rozpory mezi výpověďmi svědků a kupními smlouvami neměly svůj původ v běhu času. Naopak lze zcela souhlasit se závěrem krajského soudu (odst. 26 a 28 rozsudku), podepřeným též odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.5. 2006, č.j. 2 Afs 101/­2005-39, že pokud by stěžovatel splnil po tvrzeném zničení vozidla svou oznamovací povinnost, mohlo dojít k trvalému vyřazení vozidla z registru silničních vozidel, čímž by zanikla bez dalšího i daňová povinnost stěžovatele k dani silniční a potíže stěžovatele s unesením důkazního břemene by nenastaly. Precizně zdůvodněným závěrům krajského soudu tudíž nelze ani v této souvislosti ničeho vytknout.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26.11. 2019, sp.zn. 4 Afs 266/­2017

     … Silniční daň je daní majetkovou, jejímž předmětem jsou silniční motorová vozidla konkretizovaná v § 2 odst. 1 zákona o dani silniční a poplatníky primárně osoby, které jsou (dle registru vozidel) jejich provozovatelem, zapsaným v technickém průkazu (§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční). Základem při vymezení předmětu i poplatníka daně silniční je tedy formální stav zápisu ve veřejném rejstříku, což je u majetkových daní obvyklé. Vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 t, určená výlučně k přepravě nákladů, zatížil zákonodárce touto daní, neboť jejich provoz, již z jejich samotné technické povahy, implikuje vyšší produkci negativních externalit na dopravní infrastrukturu a životní prostředí (blíže např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18.5. 2006, č.j. 2 Afs 101/­2005-67, ze dne 27.11. 2012, č.j. 1 Afs 79/­2012-42, ze dne 25.2. 2013, č.j. 2 Afs 5/2012-22, či ze dne 25.9. 2013, č.j. 1 Afs 69/­2013-31). Klíčový význam z hlediska vzniku a trvání daňové povinnosti k dani silniční má tedy stav zápisu v registru silničních vozidel, význam naopak postrádá stav vlastnictví nebo faktického užívání. Skutečné majetkové vztahy do registru silničních vozidel nepromítnuté nebo promítnuté nesprávně z hlediska silniční daně nehrají roli, stejně jako není překážkou pro výběr této daně neužívání vozidla, neboť silniční daň neplní roli mýtného (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2.4. 2015, č.j. 9 Afs 129/­2014-37).Technický průkaz vozidla je i nadále veřejnou listinou, alespoň pokud jde o zápisy prováděné příslušnými orgány, neboť jde o listinu vydanou orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci, a proto není třeba, aby byl za veřejnou listinu výslovně prohlašován (viz např. definici veřejné listiny v § 567 zákona č. 89/­2012 Sb., občanský zákoník, nebo v § 131 odst. 1 zákona č. 40/­2009 Sb., trestní zákoník).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.1. 2020, sp.zn. 8 Afs 23/­2018

     Nejvyšší správní soud uvádí, že v posuzované věci byla předmětem daně silniční vozidla s největší povolenou hmotností alespoň 12 tun, určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice. Nejvyšší správní soud proto nemá pochybnosti o tom, že všechna předmětná vozidla podléhala zdanění. Silniční daň byl přitom povinen odvést stěžovatel, který byl u všech vozidel určen v registru vozidel jako jejich provozovatel. Je přitom pro posuzovanou věc nerozhodné, zda byl skutečným vlastníkem či nikoliv. Bylo totiž na stěžovateli, aby zápis v registru vozidel uvedl do stavu, který by odpovídal jeho případným soukromoprávním ujednáním. Jestliže tak neučinil, jdou následky s tím spojené zcela k jeho tíži. Finanční orgány proto správně odmítly provést výslech pana J.J.L., neboť případný výslech nemůže jakkoliv zpochybnit skutečnost, že stěžovatel byl v posuzovaných zdaňovacích obdobích uveden jako provozovatel předmětných vozidel v registru vozidel.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 4 Afs 258/­2019

     Ústavní soud se ve své předešlé judikatuře k otázce konstrukce silniční daně a charakteru „provozování vozidla“ pro daňové účely již vyjádřil. V usnesení sp. zn. I. ÚS 4022/14 ze dne 24. 2. 2015 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) považoval Ústavní soud za ústavně konformní závěr krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, že silniční daň je majetkovou daní, která zatěžuje vlastníka vozidla bez ohledu na provozování tohoto vozidla na pozemních komunikacích. Za hlavní kritérium pro určení možnosti provozování vozidla označily soudy jeho samotnou registraci, tedy dostačující je možnost provozovat vozidlo na pozemních komunikacích. Argumentaci stěžovatele, že na předmětném vozidle nebyly od roku 1998 prováděny technické kontroly, a tudíž vozidlo nemohlo být provozováno na pozemních komunikacích, tedy nelze považovat za odůvodněnou, neboť vozidlo stále figurovalo v registru vozidel a možnost provozovat je na pozemních komunikacích tedy formálně existovala. Taktéž v usnesení sp. zn. I. ÚS 2180/15 ze dne 9. 2. 2016 či v usnesení sp. zn. I. ÚS 523/16 ze dne 22. 3. 2016 se Ústavní soud ztotožnil se závěrem Nejvyššího správního soudu, že silniční daně je konstruována tak, že rozhodující je formální stav zápisu v evidenci. Od svých shora uvedených závěrů neshledal Ústavní soud důvodu se odchýlit, a proto nemůže hodnotit jinak, než za nevybočující z mezí ústavnosti závěr Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, že splnil-li by stěžovatel po jím tvrzeném zničení vozidla svou oznamovací povinnost, mohlo dojít k trvalému vyřazení vozidla z registru silničních vozidel, čímž by zanikla bez dalšího i daňová povinnost stěžovatele k dani silniční a potíže stěžovatele s unesením důkazního břemene by nenastaly. Tím, že tuto oznamovací povinnost stěžovatel nesplnil, se sám dostal do nevýhodné pozice, kdy nebyl schopen unést důkazní břemeno, ač mu byla dána možnost nápravy.

Z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 282/20

     K odkazu stěžovatele na účel zákona v původní důvodové zprávě či znění § 2 odst. 1 zákona č. 16/­1993 Sb., o dani silniční, účinné do 31. 12. 2013: „Předmětem daně jsou silniční motorová vozidla a jejich přípojná vozidla registrovaná a provozovaná v České republice, jsou-li používána k podnikání nebo k jiné samostatné výdělečné činnosti, nebo jsou používaná v přímé souvislosti s podnikáním anebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů u subjektů nezaložených za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu. Bez ohledu na to, zda jsou používána k podnikání, jsou předmětem daně vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladu registrovaná v České republice,“ Ústavní soud podotýká, že pro pochopení povinností plynoucích ze zákona je zásadní systematická interpretace, nikoli tedy vytržené části textu. Jak správně ve své judikatuře dovodil Nejvyšší správní soud, tak „silniční daň je totiž vybudována právě na formálním stavu zápisů v registru silničních vozidel. O tom svědčí nejen § 2 odst. 1 zákona o dani silniční, v němž je pomocí formálního kritéria vymezen předmět daně, ale též § 4 odst. 1 písm. a) téhož zákona, jenž na základě formálního kritéria určuje, kdo je poplatníkem daně (…). Takovýto formální přístup při vymezení jednotlivých konstrukčních prvků daně je u majetkových daní obvyklý“ (srov. rozsudek ze dne 15. 8. 2012, č.j. 1 Afs 54/­2012-46, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 18. 5. 2006 č.j. 2 Afs 101/­2005-39, publikovaném pod č. 1358/­2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud dovodil, že ke zdanění silniční daně dochází bez ohledu na skutečnost, zda příslušné vozidlo bylo či nebylo ve zdaňovacím období užíváno. Proti takto přesvědčivě vysvětlené interpretaci zákona Ústavní soud neshledal žádné výhrady.

Z usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 1360/20

     Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s krajským soudem, že z ničeho nevyplývá, že by řešení otázky, co je předmětem pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla, bylo nezbytné pro rozhodnutí ve věci silniční daně. V § 2 odst. 1 zákona č. 16/­1993 Sb., o dani silniční, ve znění v době rozhodné, který vymezoval předmět silniční daně, není o předmětu pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla ani zmínka. Předmětem silniční daně jsou podle něj silniční vozidla a jejich přípojná vozidla (dále jen „vozidla“) registrovaná a provozovaná v České republice, jsou-li používána k podnikání nebo k jiné samostatné výdělečné činnosti (dále jen „podnikání“) nebo jsou používána v přímé souvislosti s podnikáním anebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů u subjektů nezaložených za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu. Bez ohledu na to, zda jsou používána k podnikání, jsou předmětem daně vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v ČR. Nepřipadá tedy v úvahu, aby rozhodnutí ve věci pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla představovalo rozhodnutí o předběžné otázce ve vztahu k rozhodnutí ve věci silniční daně (citovaný nález Ústavního soudu se navíc týká jiného daňového subjektu).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.6. 2020, sp.zn. 9 Afs 419/­2018

     Žalobce v daňovém řízení předložil listiny nazvané Znalecký posudek č. 4343/18-16 ze dne 30. 4. 2016 vypracovaný Ing. A.Ž. a posudek č. 7079-16 ze dne 6. 5. 2016 vypracovaný J.R., které se obě týkaly možností využití tahače Liaz 18.33 TBV registrační značky „X“. Lze shrnout, že podle závěrů z obou těchto listin je tento tahač ve spojení s nákladním návěsem určen k přepravě nákladu, nemůže však náklad přepravovat samostatně. Uvedené skutečnosti nemohou mít význam pro účely určení předmětu silniční daně, neboť rozhodný je formální stav zapsaný v centrálním registru vozidel. Správci daně se přitom ve svých rozhodnutích s předloženými listinami dostatečně a správně vypořádali s ohledem na uvedený právní názor, kdy za rozhodný považovali řádně zjištěný stav uvedeným v centrálním registru vozidel.

Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 15 Af 102/­2017

     V dané věci Ústavní soud nezjistil, že by došlo v závěrech napadených rozhodnutí k ústavněprávnímu pochybení, a ani v ústavní stížnosti neshledal nic, co by věc do ústavněprávní roviny posunulo. Z podání stěžovatelky je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jak se přitom podává již ze shora uvedeného, Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za velmi podrobně a pečlivě odůvodněná a neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Obecné soudy se přesvědčivě vypořádaly jak s námitkou faktického neprovozování vozidel stěžovatelkou, vysvětlily rovněž, že podmínka „určení výlučně k přepravě nákladů“ se nevztahuje k vůli provozovatele, ale k objektivně zjistitelným technickým vlastnostem a možnostem použití vozidel. Rovněž objasnily, jakým způsobem mohla stěžovatelka postupovat, měla-li v úmyslu se daňové povinnosti zprostit. Se závěry krajského i kasačního soudu, které vycházejí jak z judikatury Nejvyššího správního soudu, tak i z judikatury Ústavního soudu, se Ústavní soud ztotožnil, a proto mu nepřísluší do jejich rozhodnutí zasahovat.

Z usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. III. ÚS 2454/21

     Nejvyšší správní soud přitom již poukázal na judikaturu, z níž nepochybně vyplývá, že technický průkaz motorového vozidla je veřejnou listinou, tedy platí pro něj presumpce pravosti a pravdivosti údajů v něm uvedených. V nynější věci však nejméně do doby právní moci opravného usnesení tato veřejná listina obsahovala vzájemně si odporující údaje o tomtéž vozidle (kategorie N3 versus největší technicky přípustná/povolená hmotnost vozidla versus největší technicky přípustná povolená hmotnost na nápravu). Nutno proto přisvědčit stěžovatelce v tom, že pokud byly správní orgány povinny vycházet z formálního zápisu údajů v technickém průkazu, pak byly povinny zohlednit současně všechny v něm uvedené údaje, nikoliv jen některé (vybrané) z nich. Je-li totiž technický průkaz veřejnou listinou, pro niž platí presumpce správnosti všech, nejen některých, údajů, a jsou-li současně tyto údaje ve vzájemném rozporu, pak jejich použití není možné k tíži toho, jehož se týkají (aniž zaznamenání těchto rozporných údajů jakkoli ovlivnil), nýbrž je třeba je užíti k tíži správních orgánů, které je zaznamenaly, resp. které z nich vycházejí. V daném případě uvedená skutečnost mohla mít význam pro případné snížení sazby silniční daně, což stěžovatelka také namítala již ve správním řízení.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 4 Afs 159/­2019

     Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud nepřisvědčil kasačním námitkám týkajícím se určení skutečností rozhodných pro vznik daňové povinnosti, nemohl (stejně jako v opakovaně citovaném rozsudku ze dne 13. 7. 2021, č.j. 6 Afs 119/­2021-35) přisvědčit ani námitce spočívající v tom, že nebylo provedeno stěžovatelem navrhované dokazování (výslech jednatele stěžovatele a místní šetření), neboť skutečnost, která měla být takto prokázána, tedy že stěžovatel daná vozidla fakticky nepoužíval, ale pouze s nimi obchodoval, není pro posouzení věci vůbec relevantní. Z rozhodnutí krajského soudu i žalovaného je zřejmé, proč neshledali důkazní návrhy opodstatněnými, zjevně se tedy nejednalo o opomenuté důkazy.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2022, sp. zn. 5 Afs 119/­2020

     Stěžovatelka nečinila spornými zjištění žalovaného a krajského soudu, opřená o informace vyplývající z registru vozidel a technických průkazů, podle nichž všechna vozidla, u nichž byla v rozhodné době stěžovatelka zapsaná v technickém průkazu jako provozovatelka (§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční), měla nejvyšší povolenou hmotnost nad 3,5 tuny a zároveň šlo dle zápisu v registru o nákladní automobily nebo o nákladní přípojná vozidla, tedy o vozidla určená výlučně k přepravě nákladů, přičemž splněna byla i podmínka registrace v České republice. Tato vozidla byla předmětem daně silniční, neboť splňovala podmínky stanovené v § 2 odst. 3 a § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. Skutečnost, že je stěžovatelka fakticky nevyužívala k přepravě nákladů, na uvedeném nic nemění, jak správně dovodil krajský soud. Z výše uvedeného je zřejmé, že není důvodná ani námitka brojící proti neprovedení důkazů před krajským soudem. Prokázání toho, že předmětná vozidla nebyla fakticky využívána k přepravě nákladů, nýbrž s nimi bylo pouze obchodováno, nemohlo mít na výsledek řízení žádný vliv, jak krajský soud správně vysvětlil.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 6 Afs 29/­2022

     Žalobce v podané žalobě předně namítal, že pouhá skutečnost, že byl v dotčených zdaňovacích obdobích v registru silničních vozidel evidován jako vlastník a provozovatel vozidel X a X nepostačuje pro doměření silniční daně, neboť provozovatel registru příslušná vozidla nevyřadil z evidence, ačkoli tak měl učinit (jako v případě vozidla X). Žalobce rovněž argumentoval nevyhovujícím technickým stavem vozidel a zánikem tzv. povinného ručení. Krajský soud se s argumentací žalobce neztotožnil, naopak přisvědčil žalovanému, který v napadeném rozhodnutí v bodech (51) až (72) podrobně odůvodnil, že daň silniční je založena na formálním stavu zápisu v registru vozidel a správce daně z takových údajů při stanovení daně vychází. To vyplývá jak z dikce zákona o dani silniční (viz výše citovaný § 2 odst. 3, který pomocí formálního kritéria vymezuje předmět daně, a § 4 odst. 1 písm. a), jež na základě formálního kritéria určuje, kdo je poplatníkem daně), tak z judikatury Nejvyššího správního soudu. Rozhodovat ve věci registrace vozidel orgánům finanční správy nepřísluší. Otázka okamžiku vyřazení vozidel X a X z registru vozidel byla autoritativně vyřešena pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu (tj. rozhodnutím o vyřazení vozidel), jímž byla vozidla X a X vyřazena ke dni 17. 5. 2021 z registru vozidel. Uvedené pravomocné rozhodnutí o vyřazení vozidel je nadáno presumpcí správnosti. To znamená, že je na něj nutno pohlížet jako na správné a zákonné do té doby, než je zrušeno k tomu příslušným orgánem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č.j. 1 As 79/­2008-128). Z podané žaloby ani z obsahu správního spisu nevyplývalo, že by rozhodnutí o vyřazení vozidel bylo v rámci správního či soudního řízení zrušeno….Vzhledem k pravomocnému rozhodnutí o vyřazení vozidel a § 99 odst. 1 věta první daňového řádu žalovaný v napadeném rozhodnutí správně vycházel z toho, že vozidla X a X byla vyřazena z registru vozidel až ke dni 17. 5. 2021. Žalobcem namítané porušení § 8 daňového řádu krajský soud neshledal.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. 30 Af 9/2022

§ 3

Osvobození od daně

(1) Od daně silniční se osvobozuje zdanitelné vozidlo

a)  vybavené zvláštním výstražným světlem modré barvy nebo modré a červené barvy, případně doplněným zvláštním zvukovým výstražným zařízením, pokud jsou tyto skutečnosti zapsány v registru silničních vo­zidel,

b)  určené jako státní hmotná rezerva, pokud není používáno k podnikání,

c)  kategorie O, pokud je poplatníkem dílčí daně za něj poplatník dílčí daně za zdanitelné vozidlo kategorie N s kódem druhu karoserie BD, nebo

d)  poplatníka dílčí daně za toto vozidlo, pokud je tímto poplatníkem

1. diplomatická mise nebo konzulární úřad, je-li zaručena vzájemnost,

2. poskytovatel zdravotních služeb, báňská záchranná služba nebo horská záchranná služba, je-li v registru silničních vozidel označeno jako sanitní nebo záchranářské,

3. Český červený kříž, a to v rozsahu osvobození podle zákona upravujícího Český červený kříž, nebo

4. vlastník pozemní komunikace, správce pozemní komunikace nebo jimi pověřená osoba, je-li používáno výlučně k zabezpečení sjízdnosti nebo schůdnosti pozemní komunikace.

(2) Zdanitelné vozidlo je od daně silniční osvobozeno v kalendářním měsíci, ve kterém byly splněny podmínky pro osvobození od daně ve všech dnech, kdy byly u tohoto zdanitelného vozidla naplněny skutečnosti, které jsou předmětem daně.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 3

V tomto ustanovení zákona je obsažen taxativní výčet zdanitelných vozidel, která jsou při splnění zákonných podmínek od povinnosti platit silniční daň osvobozena. Koncepce osvobození se odvíjí od směrnice Euroviněta. V této směrnici je pro tyto účely definována skupina vozidel, která může být osvobozena od silniční daně. Zákonodárce proto vyšel z koncepce, že osvobození takto poskytl takovým vozidlům, na která právě pamatuje tato již zmíněná směrnice. Tato směrnice umožňuje osvobodit od placení daně zejména vozidla určená pro civilní a národní obranu, záchranná a požární vozidla, vozidla pořádkových služeb apod. Třeba dodat, že jednotlivá osvobození jsou vymezena dle vybavení vozidla, určení vozidla, kategorie vozidla nebo dle osoby poplatníka.

V případech, kdy má být uplatněno toto osvobození, nezbývá nic jiného, než též prověřit, zda je to či ono vozidlo nutné vykázat v rámci daňového přiznání, přičemž vodítkem k tomu je samotný § 15 zákona.

Zákonem č. 142/­2022 Sb. dochází v odst. 1 k revizi okruhu osvobození v návaznosti na zúžení předmětu daně silniční. Cílem je zachovat rozsah osvobození, který je kompatibilní se směrnicí Euroviněta a který je současně aplikovatelný na nákladní automobily a nákladní přívěsy.

Meze rozsahu osvobození od daně silniční jsou stanoveny směrnicí Euroviněta, tj. není možné osvobodit jiná vozidla než ta, u kterých tuto možnost stanoví tato směrnice, příp. jiný právní předpis práva EU nebo mezinárodní smlouva.

     Zdanitelná vozidla vybavená výstražným zařízením a jiná záchranářská vozidla

V písmeni a) se zachovává osvobození zdanitelných vozidel vybavených modrým nebo modrým a červeným majákem, a to bez ohledu na osobu poplatníka dílčí daně za toto vozidlo. Oproti stávajícímu znění zákona dochází k osvobození zdanitelných vozidel bez ohledu na to, jakou činnost vykonávají, podstatné je to, že jiný zákon považuje taková vozidla za tak významná, že jim propůjčuje možnost toto výstražné světlo používat. V návaznosti na § 14a odst. 2 může být údaj o výstražném zařízení uveden i v jiném technickém dokladu k vozidlu.

Další zdanitelná vozidla, která slouží obdobnému účelu, který je vyznačen v technickém průkazu, ale která nejsou majákem vybavena, jsou podle písmene d) bodu 2 osvobozena pouze v případech, kdy je zdaňují vybrané organizace. Tuto právní úpravu předvídal již stávající § 3 písm. d), oproti kterému dochází pouze k terminologickým úpravám navazujícím na vývoj navazujících právních předpisů (zejména nahrazení pojmu důlní záchranná služba pojmem báňská záchranná služba).

Obdobně jsou podle písmene d) bodu 3 osvobozena zdanitelná vozidla Českého červeného kříže při plnění svých úkolů vyplývajících z Ženevských úmluv a z rezolucí Mezinárodních konferencí Červeného kříže a Červeného půlměsíce, což navazuje na § 5 odst. 2 zákona č. 126/­1992 Sb., o ochraně znaku a názvu Červeného kříže a o Československém červeném kříži, který je nepřímou novelou všech daňových zákonů v širokém smyslu. Z těchto důvodů je proto toto osvobození od daně výslovně uvedeno i ve vztahu k zdanitelným vozidlům Českého červeného kříže.

     Zdanitelná vozidla diplomatická

Zachovává se osvobození zdanitelných vozidel diplomatické mise nebo konzulárního úřadu, pokud je zaručena vzájemnost. Taková vozidla se neuvádějí v daňovém přiznání.

     Zdanitelná vozidla používaná při údržbě pozemních komunikací

Zůstalo zachováno osvobození zdanitelných vozidel používaných k zabezpečení sjízdnosti nebo schůdnosti pozemní komunikace, přičemž dochází pouze k aktualizaci používané terminologie a okruhu osob, na které osvobození dopadá, v návaznosti na současný zákon č. 13/­1997 Sb., o pozemních komunikacích.

Osvobození zdanitelných vozidel, která jsou mobilizační rezervou nebo pohotovostní zásobou, se rozšiřuje na celý okruh státních hmotných rezerv (srov. § 4 zákona č. 97/­1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv).

     Nákladní přívěsy (vozidla kategorie O s výjimkou vozidla s kódem druhu karoserie DA)

Aby bylo zamezeno negativnímu dopadu daně na poplatníky dílčí daně za nákladní tahače, došlo k osvobození nákladních přívěsů těchto poplatníků: Nákladní návěsy (vozidlo kategorie O s kódem druhu karoserie DA) vůbec nejsou zdanitelným vozidlem podle § 2, a tedy se nově samostatně nikdy nedaní, protože je nelze použít bez tahače návěsů (vozidlo kategorie N s kódem druhu karoserie BC), a výše daně za tahače proto zohledňuje celou jízdní soupravu, tedy jak tahač, tak všechna případná přípojná nákladní vozidla, která mohou být součástí jízdní soupravy. Nákladní přívěsy však lze zapojit i za jiná vozidla, než je tahač přívěsů v užším smyslu (tedy vozidlo kategorie N s kódem druhu karoserie BD, které slouží převážně nebo výlučně k tahání přívěsů), a proto se daní jako samostatná kategorie zdanitelných vozidel. V důsledku toho by však u poplatníků dílčí daně vztahující se k tahači přívěsů docházelo ke dvojímu zdanění nákladního přívěsu u téhož poplatníka, jednou z titulu samotné existence nákladního přívěsu a jednou proto, že výše daně za tahač zohledňuje celou jízdní soupravu. Pro vyloučení tohoto efektu jsou takto od dílčí daně za nákladní přívěsy osvobozeni poplatníci, kteří platí dílčí daň za tahač přívěsů.

Důležité

     Zákonem č. 349/2023 Sb. byla do odst. 1 písm. a) vložena terminologická úprava v podmínkách nároku na osvobození, tj. výčet osvobození byl takto doplněn o zvláštní výstražné znamení, aby byl zajištěn soulad s předpisem, který věcně řeší tuto problematiku, a kterým je v tomto případě zákon č. 361/­2000 Sb.

Pokud bychom již dříve uvedené shrnuli, pak v souladu s § 3 odst. 1 písm. a) zákona lze od placení této daně osvobodit zdanitelná vozidla, která jsou vybavená zvláštním světlem modré barvy nebo modré a červené barvy, která jsou zapsána v registru silničních vozidel. Barvou zvláštního vozidla, ať již se jedná o barvu modrou nebo červenou, se vyjadřuje zvláštní povaha vozidel a jejich určité zvláštní postavení vůči všem účastníkům provozu na pozemních komunikacích.

V § 41 zákona o provozu na pozemních komunikacích jsou pak vymezena vozidla, která mohou být vybavena zvláštním zvukovým výstražným zařízením doplněným zvláštním výstražným světlem modré barvy. Půjde zejména o vozidla hasičských záchranných sborů, vozidla obecní policie, vozidla důlní záchranné služby apod. Zákonodárce ale připouští, že takto mohou být vybavena i další vozidla, která jsou uvedena pro tyto účely v již zmíněném ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích.

V souladu s § 3 odst. 1 písm. b) zákona jsou dále osvobozena od placení této daně zdanitelná vozidla, která jsou součástí státních hmotných rezerv dle zákona č. 97/­1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv, a to za podmínky, nejsou-li používána k podnikání.

Dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona platí, že osvobození od této daně se vztahuje na vozidla kategorie O, tj. přípojná vozidla, nákladní přívěs, pakliže je poplatníkem dílčí daně za toto přípojné vozidlo poplatník dílčí daně za zdanitelné vozidlo typu N. Koncepce tedy vychází z toho, že osvobození zahrnuje pouze nákladní přívěsy, které jsou nebo mohou být součástí jízdní soupravy, přičemž poplatníkem za nákladní přívěs i tahač je jedna osoba. Reaguje se tak na možnost, že v případě, kdy by nákladní přívěs, který je součástí jízdní soupravy nákladního tahače, nebyl zákonodárcem osvobozen od placení této daně, vzniklo by reálně dvojí zdanění.

V souladu s § 3 odst. 1 písm. d) zákona dochází k osvobození od placení této daně v závislosti na typu samotného poplatníka daně. V kontextu s tím lze od daně osvobodit zdanitelné vozidlo diplomatické mise nebo konzulárního úřadu, je-li zaručena vzájemnost, poskytovatele báňské záchranné služby nebo horské záchranné služby, je-li v technickém průkazu vozidla označeno jako sanitární nebo záchranářské, Českého červeného kříže, a to v rozsahu osvobození dle zákona upravujícího Český červený kříž, vlastníka pozemní komunikace, správce pozemní komunikace nebo jimi pověřené osoby, je-li po­užíváno výlučně k zabezpečení sjízdnosti nebo schůdnosti pozemní komunikace. Dále lze takové osvobození přiznat zdanitelným vozidlům diplomatických misí a konzulárních úřadů, je-li splněna podmínka reciprocity, dále sanitním a záchranářským vozidlům za podmínky, že toto vozidlo je označeno jako sanitní nebo záchranářské v technickém průkazu a poplatníkem daně je poskytovatel zdravotních služeb, báňská záchranná služba nebo horská záchranná služba, přičemž tato vozidla již nemusí být vybavena zvláštním výstražným zvukovým nebo světelným zařízením.

Zákonem č. 142/­2022 Sb. byl do odstavce 2 přenesen a přeformulován stávající § 9 odst. 2, neboť se vztahuje ke konstrukčnímu prvku osvobození upravenému v § 3. Ustanovení bylo reformulováno v souvislosti se změnou dosavadního § 8 (nově § 2 odst. 4). Z hlediska osvobození je rozhodné, zda byly podmínky pro příslušné osvobození splněny ve všech dnech daného kalendářního měsíce, ve kterých byly ohledně tohoto vozidla naplněny skutečnosti, které jsou předmětem daně. Dovětek týkající se dnů, ve kterých byly ohledně tohoto vozidla naplněny skutečnosti, které jsou předmětem daně, je podstatný pro případy, kdy vozidlo nebude tyto podmínky naplňovat po celý kalendářní měsíc. V takovém případě by absence tohoto dovětku mohla být vykládána tak, že osvobození nelze poskytnout, což není záměrem zákonodárce.

Z toho plyne, že pro samotné uplatnění osvobození od silniční daně nepostačuje, aby vozidlo splnilo podmínky pro osvobození pouze jeden den. Splní-li vozidlo podmínky osvobození po všechny dny v měsíci, pak může být od této daně osvobozeno.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 3

Obchodní korporace METAŘI s. r. o. vlastní 3 nákladní automobily kategorie N3 s druhem karoserie BA, největší povolenou hmotností 28 000 kg a počtem náprav 4. Vozidla jsou registrována v registru silničních vozidel ČR. Vlastník komunikace, kterým je kraj, pověřil tuto obchodní korporaci, aby po celý rok 2023 zabezpečovala sjízdnost svěřených komunikací.

Všechny 3 nákladní automobily splňují definici zdanitelného vozidla, a proto jsou předmětem silniční daně. Vzhledem k tomu, že vlastník komunikace pověřil korporaci METAŘI s. r. o. k zabezpečení sjízdnosti pozemních komunikací v rámci daného regionu, lze aplikovat osvobození od daně dle § 3 odst. 1 písm. d) bod 4 zákona, a proto této obchodní korporaci vznikne dílčí daňová povinnost za uvedená vozidla ve výši 0 Kč.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 4

Obchodní korporace SILNIČÁŘI s. r. o. byla v roce 2023 vlastníkem a provozovatelem silničního tahače, druh karoserie BD, největší povolená hmotnost jízdní soupravy 39 tun, 3 nápravy a přípojného vozidla – přívěsu, druh karoserie DB, největší povolená hmotnost vozidla 18 tun, 2 nápravy. Obě tato vozidla jsou požívána k podnikání.

Silniční tahač bude podléhat dani a uvede se do daňového přiznání. Přívěs je od daně osvobozen dle § 3 odst. 1 písm. c) zákona a uvede se do daňového přiznání.

§ 4

Poplatníci daně

(1) Poplatníkem daně silniční je ten, kdo

a)  je jako provozovatel zdanitelného vozidla zapsán v registru silničních vozidel,

b)  užívá zdanitelné vozidlo, u něhož je v registru silničních vozidel zapsána jako provozovatel osoba, která zemřela, zanikla nebo byla zrušena.

(2) Poplatníkem daně silniční je rovněž

a)  osoba, která používá zdanitelné vozidlo určené jako státní hmotná rezerva,

b)  organizační složka osoby se sídlem nebo trvalým pobytem v zahra­ničí.

(3) Je-li u téhož zdanitelného vozidla poplatníků více, platí daň společně a nerozdílně.

(4) Stálá provozovna podle právních předpisů upravujících daně z příjmů osoby se sídlem nebo trvalým pobytem v zahraničí se považuje za organizační složku podle odstavce 2 písm. c).

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 4

V § 4 zákonodárce definuje poplatníky daně silniční. Jde zejména o to, aby bylo jasně vymezeno, kdo v případě, že provozuje vozidlo, takto podléhá silniční dani.

     Vymezení poplatníka daně silniční

Důležité

     V odst. 1 je podáno základní vymezení poplatníka daně silniční. Koncepce vychází z toho, že v návaznosti na změny v zákoně o podmínkách provozu vozidel je takto v tomto komentovaném zákoně výslovně stanoveno, že skutečnosti rozhodné pro účely daně dle odst. 1 písm. a) a b) se s účinností od 1. 1. 2024 urču­jí podle údajů uvedených v registru silničních vozidel – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 8 Afs 23/­2018. Pojem provozovatel vozidla přitom vychází ze zákona o podmínkách provozu vozidel a je jím fyzická osoba s místem trvalého pobytu nebo místem povoleného pobytu v ČR nebo právnická osoba se sídlem v ČR, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je současně vlastníkem silničního vozidla anebo je vlastníkem silničního vozidla oprávněna k provozování silničního vozidla. Obsahově shodná definice provozovatele je obsažena též v zákoně č. 361/­2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Z uvedeného plyne, že provozovatelem vozidla nemusí být vždy jen vlastník, ale též kterákoli fyzická či právnická osoba, která je vlastníkem vozidla k provozování tohoto vozidla zmocněna, resp. oprávněna. Toto zmocnění může být učiněno jak písemnou formou, tak i mlčky. V rozsudku sp.zn. 2 Afs 101/­2005 Nejvyšší správní soud navíc potvrdil závěr, že poplatníkem daně je provozovatel registrovaného vozidla zapsaný v technickém průkazu, a to i tehdy, pokud již není jeho vlastníkem.

Pokud jde o pojem „vlastník vozidla“, rozumíme pod ním fyzickou nebo právnickou osobu, která má vlastnické právo k tomuto vozidlu. Bude-li vlastníkem vozidla právnická osoba, bude mít toto vozidla zahrnuto ve svém obchodním majetku. Třeba ještě připomenout, že vozidlo může být ve výlučném vlastnictví jedné osoby, v podílovém spoluvlastnictví dvou nebo více osob, ale může taktéž tvořit společné jmění manželů.

I z hlediska vymezení předmětu této daně je žádoucí, aby od sebe byly vždy důsledně odlišeny pojmy vlastník vozidla a jeho provozovatel. Je tomu tak proto, že ne vždy musí být např. provozovatel vozidla současně jeho vlastníkem. Současně s tím dochází i k tomu, že v osvědčení o registraci bývá jako provozovatel vozidla zapsána osoba, která vozidlo fakticky nevlastní, ale má právo toto vozidlo provozovat (např. na základě řádně uzavřené leasingové smlouvy). Poplatníkem daně silniční je ten, kdo je jako provozovatel zdanitelného vozidla zapsán v registru silničních vozidel, užívá zdanitelné vozidlo, u něhož je v registru silničních vozidel zapsána jako provozovatel osoba, která zemřela, zanikla nebo byla zrušena. Nutno zmínit, že řádné podání žádosti o změnu zápisu v registru silničních vozidel je v daném kontextu více než žádoucí. Taková společná žádost o zápis změny vlastníka silničního vozidla nebo oznámení by měla být podána do 10 pracovních dnů ode dne převodu vlastnického práva k silničnímu vozidlu, přičemž nedodržení této uvedené zákonné lhůty je považováno za přestupek, za který lze uložit příslušné fyzické nebo právnické osobě pokutu až do výše 50 000 Kč. Samotné oprávnění vozidlo užívat by mělo spočívat v tom, že vlastník tohoto vozidla sám, popř. prostřednictvím jiných osob toto vozidlo užívá k účelu, ke kterému se takové vozidlo obvykle samo o sobě užívá. Užívat toto vozidlo může sám vlastník vozidla anebo na základě nějakého důvodu i jiná osoba odlišná od osoby vlastníka. Jak ostatně konstatoval Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku sp.zn. 4 Afs 266/­2017, pak je sice možno kartou vozidla osvědčit jeho neužívání, avšak neužívání vozidla není skutečností z hlediska daně silniční významnou.

     Osoba, která používá zdanitelné vozidlo určené jako státní hmotná rezerva, organizační složka osoby se sídlem nebo trvalým pobytem v zahraničí

V odst. 2 písm. a) a b) je stanoveno, že poplatníkem daně silniční je rovněž osoba, která používá zdanitelné vozidlo určené jako státní hmotná rezerva, organizační složka osoby se sídlem nebo trvalým pobytem v zahraničí. Zákonem č. 142/­2022 Sb. byla v odst. 2 písm. a) vypuštěna právní úprava, podle které byl poplatníkem daně silniční též zaměstnavatel v případě použití zaměstnaneckého vozidla, což se týkalo pouze osobních automobilů. Byla také provedena změna navazující na rozšíření okruhu osvobozených zdanitelných vozidel, která jsou mobilizační rezervou nebo pohotovostní zásobou, aby tato změna navázala na celý okruh státních hmotných rezerv dle zákona č. 97/­1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv. Jedná-li se o zdanitelná vozidla, která jsou určena jako státní hmotná rezerva, jejich vlastníkem je stát, který může vozidla z těchto hmotných rezerv na základě svého rozhodnutí zapůjčit k používání jiným osobám. Takové osoby se pak stávají poplatníky této daně, pakliže toto vozidlo určené jako státní hmotná rezerva, používají. V souladu s § 4 odst. 1 zákona č. 97/­1993 Sb., o působnosti Správy státních hmotných rezerv, se státní hmotné rezervy takto člení na hmotné rezervy, mobilizační rezervy, pohotovostní zásoby a zásoby pro humanitární pomoc.

Pokud jde o zahraniční právnickou osobu, je zde hlavní kritérium místo sídla právnické osoby. Je-li formální i skutečné sídlo právnické osoby mimo území ČR, bude se vždy pro účely tohoto zákona jednat o zahraniční právnickou osobu. Bude-li mít právnická osoba sídlo statutárních orgánů mimo ČR a skutečné sídlo bude v ČR, popř. tomu může být i naopak, pak dle místa sídla statutárních orgánů této právnické osoby by mělo být následně určeno, zda jde o zahraniční, popř. tuzemskou právnickou osobu.

Nutno ještě uvést, že podnikáním zahraniční osoby na území ČR se rozumí podnikání této osoby, má-li závod (nebo jen jeho organizační složku) umístěný na území ČR. Tato osoba podniká za stejných podmínek jako české osoby, pokud zákon nestanoví něco jiného. Zahraniční osoba se může na podnikání účastnit přímo i nepřímo, např. jako tichý společník českého podnikatele. Pro účely tohoto zákona je poplatníkem daně silniční organizační složka této osoby, přičemž pro účely vypořádání daňových povinností na dani silniční je pod samotný pojem organizační složka zahrnuta též i stálá provozovna.

     Princip solidarity

V odst. 3 došlo k zakotvení principu solidarity mezi poplatníky této daně navzájem za situace, kdy přísluší daňová povinnost dvěma či více osobám. To znamená, že za situace, kdy je poplatníkem této daně více osob, je jejich daňová povinnost takto společná a nerozdílná. Dochází tak k uplatnění principu solidarity. V praxi jsou tak povinni plnit jeden za všechny a všichni za jednoho. Správce daně je oprávněn požadovat celé plnění nebo jeho libovolnou část na všech spoludlužnících, jen na některých nebo na kterémkoli ze spoludlužníků. Prodlením správce daně vůči jednomu ze spoludlužníků nastává jeho prodlení i vůči ostatním spoludlužníkům. Má-li dojít následně k vyrovnání mezi samotnými poplatníky v důsledku vypořádání daňové povinnosti na dani silniční, pak toto již bude vždy předmětem dohody mezi jednotlivými zúčastněnými poplatníky.

     Stálá provozovna

V odst. 4 je stanoveno, že stálá provozovna podle právních předpisů upravujících daně z příjmů osoby se sídlem nebo trvalým pobytem v zahraničí se považuje za organizační složku podle odst. 2 písm. c), který však již byl v důsledku překotných legislativních změn vypuštěn. Za stálou provozovnu je tak třeba považovat místo na území ČR, které je používáno k výkonu činnosti zahraničních osob. V případě stavenišť dále např. platí, že toto místo je možno považovat za stálou provozovnu až od určitého okamžiku, tj. od okamžiku, kdy přesáhne jejich dob trvání šest měsíců, a to v jakémkoli období 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích. Třeba ještě dodat, že stálá provozovna se ve smyslu § 22 odst. 2 zákona o daních z příjmů považuje nejen za organizační složku, ale je taktéž poplatníkem daně.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     …pokyny jsou tedy vydávány jako interní normativní akty (interní normativní směrnice) a pro správce daně představují pokyn nadřízeného orgánu. Ve vztazích služební nadřízenosti a podřízenosti obecně platí povinnost řídit se pokyny nadřízeného orgánu, avšak jen jestliže dané pokyny neodporují zákonu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25.10. 2006, sp.zn. 8 Afs 3/2005

     Vnitřní předpis ministerstva nemůže upravovat práva a povinnosti soukromých osob, nýbrž může toliko ukládat úkoly osobám podléhajícím řídící pravomoci toho, kdo vnitřní předpis vydává.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5.11. 2008, sp.zn. 1 Afs 107/­2008

     Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že poté, co jediný stěžovatelem navržený důkazní prostředkem byl po právu vyhodnocen jako nevěrohodný, a tudíž nepravdivý, ocitl se stěžovatel v důkazní nouzi. Aby stěžovatel unesl důkazní břemeno stran zániku předmětu daně (demontáže silničního vozidla), musel by navrhnout provedení jednoznačně průkazného (závažného) důkazního prostředku. Tím však nemohla být v podstatné části nevěrohodná výpověď svědka, která nadto zůstala v dosti obecné rovině a nebyla potvrzena žádnými jinými důkazy. Lze snad připustit, že stěžovatel vskutku nemá od roku 1994 tušení, co se s vozidlem, které je v registru silničních vozidel evidováno na jeho jméno, děje. Důkazními prostředky ohledně fyzické likvidace vozidla by tak zřejmě disponovala pouze společnost Osiris vzduchotechnika s. r. o., tedy jiný daňový subjekt. Soud však považuje za podstatné právě s ohledem na tuto pro stěžovatele nelehkou důkazní situaci zdůraznit, že se stěžovatel do této situace dostal sám. Byl-li by dostatečně bdělý a střežil si svá práva, dohlédl by v roce 1994 na to, aby byla provedena změna vlastníka vozidla v registru silničních vozidel. Již v tomto roce totiž platilo, že poplatníkem silniční daně je fyzická nebo právnická osoba, která je zapsána v technickém průkazu vozidla vydaném v České republice jako držitel vozidla [viz § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční, ve znění do 31. 12. 2001]. Pokud stěžovatel nebyl dostatečně bdělý, musí plně snášet negativní důsledky, které pro něj z toho plynou, a to včetně obtížné důkazní situace, v níž se ocitl a která se blíží stavu důkazní nouze.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 1 Afs 54/­2012 

     Jak správně uvedl krajský soud, poplatníkem silniční daně je osoba zapsaná v registru, nezávisle na faktickém stavu vlastnictví a užívání (viz rozsudek NSS ze dne 18. 5. 2006, čj. 2 Afs 101/­2005 – 67, č. 1358/­2007 Sb. NSS).

Fakt, že kupní smlouvy byly neplatné, nemění nic na skutečnosti, že v daném období vozidla provozovala společnost RM FOREST. Ta byla i zapsána v registru vozidel a technickém průkazu. Pro určení poplatníka daně žádná jiná skutečnost není významná.

Silniční daň je totiž daní majetkovou a jako taková je postavená na úředním zápisu. Jejím základem je formální stav zápisů v registru silničních vozidel, ne faktický stav vlastnictví nebo užívání. Tento závěr vyplývá přímo ze zákonných ustanovení i z ustálené judikatury NSS (vedle již cit. judikátu srov. zejména rozsudky NSS ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 Afs 54/­2012 – 40, a ze dne 27. 11. 2012, čj. 1 Afs 79/­2012 – 42). Takovýto formální přístup při vymezení jednotlivých konstrukčních prvků daně je u majetkových daní obvyklý. Stačí poukázat např. na zákon č. 338/­1992 Sb., o dani z nemovitostí, a jeho úzkou návaznost na obsah zápisů v katastru nemovitostí. Ostatně evidence vybraných druhů majetku historicky vznikly mimo jiné jako podklad pro vybírání berní (např. rustikální katastry, tereziánské a josefínské katastry nebo pozemkový katastr). Je plně na úvaze zákonodárce, zda je určitá daň konstruována tak, že zohledňuje toliko formální stav zápisu v evidenci, nikoliv skutečné majetkové vztahy do evidence nepromítnuté nebo promítnuté nesprávně.

Stěžovatel nemá pravdu, že krajský soud nadřazuje fakticitu nad registraci (slovy stěžovatele krajský soud klade důraz „na skutečnost, kdo vozidlo reálně využívá“). Právě naopak. Z pohledu krajského soudu i soudu zdejšího je pro vyměření silniční daně zcela bezvýznamná absolutní neplatnost kupní smlouvy, na jejímž základě byla provedena registrace v evidenci vozidel. Pro věc jedině významný je stav formální, daný požadavky shora cit. § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. Z formálního stavu v evidenci plyne, že žalobkyně nebyla zapsána jako provozovatelka zmíněných vozidel. Jakkoliv žalobkyně po právu nikdy nepřestala být vlastníkem vozidel, její nepřetržité vlastnictví nemělo a v daném kontextu nemohlo mít vliv na určení poplatníka daně.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 1 Afs 69/­2013

     Ve vztahu k § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční pak platí, že v technickém průkazu zapsaní provozovatelé vozidel, která byla předmětem daně, jsou povinni k silniční dani, i pokud tato vozidla fakticky neužívali a považovali je za zboží (srov. rozsudek čj. 9 Afs 128/­2014 – 38, nebo rozsudek ze dne 2. 4. 2015, čj. 9 Afs 129/­2014 – 37) či je dokonce ani v daném zdaňovacím období nevlastnili (srov. rozsudek čj. 2 Afs 101/­2005 – 39, rozsudek ze dne 15. 8. 2012, čj. 1 Afs 54/­2012 – 40, nebo rozsudek ze dne 27. 11. 2012, čj. 1 Afs 79/­2012 – 42). V této souvislosti kasační soud ve své judikatuře zdůraznil, že pokud daňové subjekty již nevlastnily předmětná vozidla, bylo na nich, aby se postaraly o promítnutí této skutečnosti do registru vozidel (např. rozsudek čj. 1 Afs 54/­2012 – 40). Obdobně pokud považovaly daná vozidla za zboží, měly zajistit jejich dočasné vyřazení z registru silničních vozidel ve smyslu § 13 odst. 3 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (např. rozsudek čj. 9 Afs 128/­2014 – 38 nebo čj. 9 Afs 129/­2014 – 37). Jen tímto (dočasným) vyřazením totiž mohly docílit toho, aby vozidlo po dobu vyřazení vůbec nebylo předmětem silniční daně.

Obdobným způsobem je třeba přistupovat k výkladu ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) in fine zákona o dani silniční, které míří právě na situaci, kdy dosavadní provozovatel (vlastník) je odhlášen z registru vozidel, ale nový provozovatel (vlastník) ještě není do registru přihlášen a nespadá tak pod § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. Ustanovení, včetně pojmu „ten, kdo užívá vozidlo“ je nutno vykládat s vědomím povahy silniční daně jako přímé majetkové daně, která je zásadně vybírána bez ohledu na faktické užívání silniční sítě (daň není poplatkem za užívání silnic). Nový vlastník vozidla, které je předmětem daně bez ohledu na to, zda a jak je fakticky užíváno (§ 2 odst. 1 věta druhá zákona o dani silniční, ve znění účinném do 31. 12. 2013), se nemohl vyhnout placení silniční daně tím, že nesplnil svou povinnost přihlásit se do registru vozidel, kterou mu stanovil § 11 odst. 1 a § 12 odst. 1 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.

Krajský soud tedy nepochybil, pokud uzavřel, že stěžovatel byl jako vlastník vozidel, která byla předmětem daně ve smyslu § 2 odst. 1 věty druhé zákona o dani silniční, ve znění účinném do 31. 12. 2013, poplatníkem silniční daně podle § 4 odst. 1 písm. b) in fine zákona o dani silniční bez ohledu na to, zda tato vozidla fakticky užíval. Pokud předmětná vozidla považoval za zboží, měl možnost je dočasně vyřadit z registru vozidel postupem podle § 13 odst. 3 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Tímto způsobem ostatně stěžovatel postupoval v případě šesti vozidel blíže specifikovaných na str. 5 rozhodnutí žalovaného čj. 20789/13/­5000-14103-705778. Z toho plyne, že si byl vědom správného postupu vedoucího k tomu, aby vozidla, jež považoval za zboží, nebyla předmětem silniční daně. Povinnosti k silniční dani se ale nemohl zbavit tím, že se v rozporu s § 11 odst. 1 a § 12 odst. 1 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích jako nový majitel nepřihlásil do registru vozidel.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 8 Afs 1/2016

     Tvrzení žalobce, že vozidlo bylo prodáno na splátky, a proto z opatrnosti do zaplacení celé kupní ceny zůstal zapsán v technickém průkazu jako vlastník vozidla (Protokol z ústního jednání dne 26.3. 2015), nemohlo ovlivnit jeho postavení jako poplatníka silniční daně. Stejně tak na výše uvedeném nemůže nic změnit ani žalobcem předložená kupní smlouva, jejíž právní následky nebyly promítnuty do registru vozidel, a tedy ani do technického průkazu předmětného vozidla. Byl-li žalobce v rozhodné době evidován jako vlastník vozidla v registru vozidel (přičemž jako provozovatel vozidla nebyla v technickém průkazu zapsána jiná osoba), nejsou pro určení osoby poplatníka silniční daně nijak relevantní jeho tvrzení, že v rozhodnou dobu reálně nebyl provozovatelem ani vlastníkem dotčených vozidel. Silniční daň je daní majetkovou a jako taková je postavená na úředním zápisu. Jejím základem je formální stav zápisů v registru silničních vozidel, ne faktický stav vlastnictví nebo užívání. Tento závěr vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudky ze dne 15.8. 2012, č.j. 1 Afs 54/­2012-40, a ze dne 27. 11. 2012, č.j. 1 Afs 79/­2012-42). Pro věc je tedy s ohledem na dikci § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční významný toliko formální stav evidovaný v registru vozidel. Skutečné majetkové či jiné vztahy, které nejsou do těchto záznamů promítnuty, nemohou být ani při stanovení daně jakkoli zohledněny. Soud doplňuje, že pokud žalobce převedl vlastnictví k předmětnému vozidlu na třetí osobu, bylo v jeho zájmu, aby si střežil svá práva a dohlédl na včasnou a řádnou změnu zápisu v příslušných evidencích v souladu s reálným stavem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15.8. 2012, č.j. 1 Afs 54/­2012-40). Jedině odhlášením své osoby z registru silničních vozidel a následným zápisem nového provozovatele (vlastníka) mohlo dojít ke změně poplatníka silniční daně. Pokud žalobce změnu zápisu v registru vozidel neinicioval a hodlal z určitých majetkoprávních důvodů zůstat vlastníkem i provozovatelem vozidla až do plného zaplacení kupní ceny, musí nést daňové dopady s tím spojené, tj. povinnost uhradit silniční daň za období, kdy byl v registru silničních vozidel jako provozovatel evidován. Jak změny vlastníka, tak i změny provozovatele podléhají oznamovací povinnosti v registru silničních vozidel v souladu s příslušným ustanovením zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31.10. 2018, sp.zn. 30 Af 60/­2016

     Důkazním významem karty vozidla, osvědčující, že na něm nebyly od roku 1998 prováděny technické kontroly, se žalovaný i krajský soud v odst. 29 rozsudku zabývali. Skutečnosti kartou vozidla osvědčené mohly sice nepřímo přispět k prokázání neužívání vozidla, avšak neužívání vozidla není skutečností z hlediska daně silniční významnou, jak bylo vyloženo výše. K prokázání zániku vozidla nemohlo neprovádění technických kontrol nijak přispět, obzvláště pokud se přímé důkazy o zániku vozidla na přelomu let 1999 a 2000 ukázaly nevěrohodnými.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 4 Afs 266/­2017

     Technický průkaz dokládá nejdůležitější údaje o vozidle a události nastalé během jeho existence, včetně zápisu jeho zániku. Funkční spojení technického průkazu s vozidlem, údaje v technickém průkazu obsažené, společně s jeho povahou veřejné listiny ho tak předurčují k možnému využití jako nástroje pro určení poplatníka daně silniční. To se odráží v § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční, který stanovil jako jedno z kritérií určení poplatníka silniční daně zápis fyzické nebo právnické osoby v technickém průkazu vozidla. Do 31.12. 2001 zápis v technickém průkazu byl kritériem jediným. Od 1.1. 2002 přibylo druhé kritérium pro určení poplatníka, a to zápis v registru silničních vozidel, přičemž toto kritérium bylo opět zrušeno s účinností od 1.1. 2014.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16.1. 2020, sp.zn. 8 Afs 23/­2018

     Stěžovatelka věnuje značnou část své argumentace polemice se skutkovými závěry správních orgánů a správních soudů spočívajícími v tom, že stěžovatelce nemohla vzniknout daňová povinnost z titulu podnikání s předmětným vozidlem, neboť vozidlo nepoužívala na základě příkazu pro služební cesty pro podnikání svého manžela. Ve věci rozhodující správní soudy se přitom otázce, kdo je poplatníkem silniční daně za vozidlo používané pro podnikatelskou činnost jednoho manželů v případě, že provozovatelem vozidla je druhý z manželů, podrobně zabývaly. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku napadeného ústavní stížností poukázal na to, že v principu jde o stále stejnou otázku, na níž poskytuje judikatura Nejvyššího správního soudu jasnou a dostatečnou odpověď v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2015 č. j. 1 Afs 87/­2015-27, ve kterém posuzoval silniční daň za stejné vozidlo za zdaňovací období roku 2011, kdy se proti postupu správce daně bránil manžel stěžovatelky, a v podrobnostech na tento rozsudek odkázal. Podle závěru učiněného Nejvyšším správním soudem lze uzavřít, že obchodní firma MARMOT z povahy věci nemůže být zaměstnavatelem stěžovatelky stejně tak, jako jím nemůže být její manžel, a to z důvodu zákonného zákazu pracovněprávního vztahu mezi manžely. V daném případě proto nejde o vztah zaměstnavatel – zaměstnanec, jedná se o vztah mezi spolupracujícími manžely a je třeba aplikovat § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. Podle tohoto ustanovení: „Poplatníkem daně je fyzická nebo právnická osoba, která je provozovatelem vozidla registrovaného v České republice v registru vozidel a je zapsána v technickém průkazu.“ Jestliže je to právě stěžovatelka, která je provozovatelem předmětného vozidla, byť je toto vozidlo používáno pro podnikatelskou činnost jejího manžela, je stěžovatelka v tomto případě poplatníkem silniční daně.

Z usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 6/19

     K odkazu stěžovatele na účel zákona v původní důvodové zprávě či znění § 2 odst. 1 zákona č. 16/­1993 Sb., o dani silniční, účinné do 31. 12. 2013: „Předmětem daně jsou silniční motorová vozidla a jejich přípojná vozidla registrovaná a provozovaná v České republice, jsou-li používána k podnikání nebo k jiné samostatné výdělečné činnosti, nebo jsou používaná v přímé souvislosti s podnikáním anebo k činnostem, z nichž plynoucí příjmy jsou předmětem daně z příjmů u subjektů nezaložených za účelem podnikání podle zvláštního právního předpisu. Bez ohledu na to, zda jsou používána k podnikání, jsou předmětem daně vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladu registrovaná v České republice,“ Ústavní soud podotýká, že pro pochopení povinností plynoucích ze zákona je zásadní systematická interpretace, nikoli tedy vytržené části textu. Jak správně ve své judikatuře dovodil Nejvyšší správní soud, tak „silniční daň je totiž vybudována právě na formálním stavu zápisů v registru silničních vozidel. O tom svědčí nejen § 2 odst. 1 zákona o dani silniční, v němž je pomocí formálního kritéria vymezen předmět daně, ale též § 4 odst. 1 písm. a) téhož zákona, jenž na základě formálního kritéria určuje, kdo je poplatníkem daně (…). Takovýto formální přístup při vymezení jednotlivých konstrukčních prvků daně je u majetkových daní obvyklý“ (srov. rozsudek ze dne 15. 8. 2012, č.j. 1 Afs 54/­2012-46, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). V rozsudku ze dne 18. 5. 2006 č.j. 2 Afs 101/­2005-39, publikovaném pod č. 1358/­2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud dovodil, že ke zdanění silniční daně dochází bez ohledu na skutečnost, zda příslušné vozidlo bylo či nebylo ve zdaňovacím období užíváno. Proti takto přesvědčivě vysvětlené interpretaci zákona Ústavní soud neshledal žádné výhrady.

Z usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 1360/20

     …Ani v nyní posuzovaném případě tedy nemohl Nejvyšší správní soud shledat kasační námitky důvodnými. Daň silniční podle § 2 odst. 3 zákona o dani silniční, v rozhodném znění, byla koncipována jako přímá majetková daň, přičemž pro vznik daňové povinnosti byl rozhodný formální stav zapsaný v registru vozidel, nikoliv faktický způsob užívání vozidla, jak se domnívá stěžovatel.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2022, sp. zn. 5 Afs 119/­2020

     Nejvyšší správní soud uvádí, že v posuzované věci byla předmětem daně silniční vozidla s největší povolenou hmotností vždy alespoň 12 tun, určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice. Nejvyšší správní soud proto nemá pochybnosti o tom, že všechna předmětná vozidla podléhala zdanění. Silniční daň byl přitom povinen odvést stěžovatel, který byl u všech vozidel uveden v registru vozidel jako jejich provozovatel. Je přitom pro posuzovanou věc nerozhodné, zda byl skutečným vlastníkem či nikoliv. Bylo totiž na stěžovateli, aby zápis v registru vozidel uvedl do stavu, který by odpovídal jeho případným soukromoprávním ujednáním. Jestliže tak neučinil, jdou následky s tím spojené zcela k jeho tíži. Finanční orgány proto správně odmítly provést výslech pana J.J.L., neboť jeho případný výslech nemůže jakkoli zpochybnit skutečnost, že stěžovatel byl v posuzovaných zdaňovacích obdobích uveden jako provozovatel předmětných vozidel v registru vozidel.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5.3. 2020, sp.zn. 4 Afs 258/­2019

     Stěžovatelka nečinila spornými zjištění žalovaného a krajského soudu, opřená o informace vyplývající z registru vozidel a technických průkazů, podle nichž všechna vozidla, u nichž byla v rozhodné době stěžovatelka zapsaná v technickém průkazu jako provozovatelka (§ 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční), měla nejvyšší povolenou hmotnost nad 3,5 tuny a zároveň šlo dle zápisu v registru o nákladní automobily nebo o nákladní přípojná vozidla, tedy o vozidla určená výlučně k přepravě nákladů, přičemž splněna byla i podmínka registrace v České republice. Tato vozidla byla předmětem daně silniční, neboť splňovala podmínky stanovené v § 2 odst. 3 a § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. Skutečnost, že je stěžovatelka fakticky nevyužívala k přepravě nákladů, na uvedeném nic nemění, jak správně dovodil krajský soud. Z výše uvedeného je zřejmé, že není důvodná ani námitka brojící proti neprovedení důkazů před krajským soudem. Prokázání toho, že předmětná vozidla nebyla fakticky využívána k přepravě nákladů, nýbrž s nimi bylo pouze obchodováno, nemohlo mít na výsledek řízení žádný vliv, jak krajský soud správně vysvětlil.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 6 Afs 29/­2022

     Za skutečnost rozhodnou pro zánik povinnosti k dani silniční, kromě trvalého vyřazení z registru silničních vozidel, je poté nezbytné považovat faktickou neexistenci uvedeného vozidla (byť tato skutečnost není výslovně uvedena v zákoně o dani silniční), tedy zánik věci samé, i když by takové vozidlo bylo stále registrované v registru silničních vozidel v České republice. Opačný výklad by vedl „ke zdanění“ formálního nikoliv skutečného (materiálního) stavu, tedy k zatížení daňového subjektu majetkovou daní z majetku, který neexistuje. Pokud tedy fyzicky vozidlo neexistuje, pak i přes okolnost, že je registrované v České republice, nemůže být zákonný závěr, že daňový poplatník zapsaný v technickém průkazu (či v registru silničních vozidel) jako vlastník či provozovatel předmětného vozidla nesplnil svou daňovou povinnost, když nezahrnul takové vozidlo do daňového přiznání, anebo vůbec nepodal daňové přiznání. To proto, že absentuje předmět daně silniční, tedy jeden ze základních a obligatorních prvků daňového vztahu….Soud má ve shodě s žalovaným za to, že za důkaz prokazující neexistenci předmětných vozidel nelze považovat sdělení Magistrátem hl. m. Prahy ze dne 27. 2. 2020, na které žalobce poukázal ve svém odvolání a v jeho doplnění. Magistrát hl. m. Prahy ve sdělení uvedl, že k vozidlu (tahač návěsů) nebyl zjištěn žádný záznam o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, že nebyly zjištěny žádné záznamy o technických prohlídkách vozidel a lustrací v mezinárodním informačním systému pátrání po vozidlech a v systému Policie ČR nebyly k předmětným vozidlům zjištěny žádné záznamy…Soud opakovaně uvádí, že silniční daň je majetkovou daní, která zatěžuje vlastníka vozidla bez ohledu na jeho neprovozování na pozemních komunikacích a je tedy konstruována tak, že rozhodující je formální stav zápisu v evidenci. Pokud tedy vozidla stále figurují v registru silničních vozidel, možnost provozovat je na pozemních komunikacích tedy formálně existuje (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2180/15 nebo ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. III. ÚS 282/20). Z uvedených důvodů současně nelze přisvědčit ani tvrzení žalobce, že skutečnost, že nebyla předmětným vozidlům vydána řídící jednotka pro placení silničního mýta, a že není doloženo, že by předmětná vozidla někde dlouhodobě parkovala, lze považovat za nepřímý důkaz o neexistenci předmětných vozidel.

Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 16 Af 37/­2021

     Soud z obsahu správního spisu zjistil, že v průběhu celého řízení nebyl žalobcem předložen originál technického průkazu předmětného vozidla a originál technického průkazu nebyl obstarán ani jinak. Žalobce jen doložil jeho fotokopii, ve které je jako vlastník předmětného vozidla uveden právě on. Soud poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2020, č.j. 8 Afs 23/­2018-37, publ. pod č. 3976/­2020 Sb. NSS, který formou právní věty vyslovil, že nelze-li ověřit zápis provozovatele vozidla v technickém průkazu vozidla, lze pro účely určení poplatníka daně silniční podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 16/­1993 Sb., o dani silniční, vyjít z údajů o provozovateli vozidla uvedených v registru vozidel.“ Technický průkaz, pokud jde o vlastníka a provozovatele vozidla, měl a má odrážet pouze ty údaje, které jsou již zaznamenány v registru vozidel. Pokud proto není zjištěn rozpor mezi údaji zapsanými v registru vozidel a v technickém průkazu, který by bylo třeba dále řešit, lze bez dalšího vycházet i jen z údajů v registru vozidel (srov. odst. 49 již citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 8 Afs 23/­2018-37). Na základě uvedených závěrů soud uzavírá, že poplatníkem silniční daně z předmětného vozidla byl žalobce, neboť splňoval formální kritérium stanovené v § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční. Rozhodným zde nemůže být ani argument žalobce, že již od roku 2010 s předmětným vozidlem nedisponuje z důvodu, že je prodal a nabyvateli udělil plnou moc k provedení příslušné změny zápisu v registru silničních vozidel. Pokud by byl totiž žalobce dostatečně bdělý a střežil svá práva, dohlédl by již v roce 2010 na to, aby byla provedena změna vlastníka v registru silničních vozidel. Případné náklady, které žalobci vznikly v důsledku jím tvrzené nečinnosti pana Š. s převodem předmětného vozidla, jsou soukromoprávní povahy, kterých se žalobce může domáhat v občanském soudním řízení. Již v tomto roce totiž platilo, že poplatníkem daně silniční je osoba fyzická nebo právnická, která je provozovatelem vozidla registrovaného v České republice v registru vozidel a je zapsána v technickém průkazu (viz § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční, ve znění účinném od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2013). Námitky žalobce, že nebyl poplatníkem daně silniční, nejsou důvodné.

Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 15 Af 1/2022

     Žalobce v podané žalobě předně namítal, že pouhá skutečnost, že byl v dotčených zdaňovacích obdobích v registru silničních vozidel evidován jako vlastník a provozovatel vozidel X a X nepostačuje pro doměření silniční daně, neboť provozovatel registru příslušná vozidla nevyřadil z evidence, ačkoli tak měl učinit (jako v případě vozidla X). Žalobce rovněž argumentoval nevyhovujícím technickým stavem vozidel a zánikem tzv. povinného ručení. Krajský soud se s argumentací žalobce neztotožnil, naopak přisvědčil žalovanému, který v napadeném rozhodnutí v bodech (51) až (72) podrobně odůvodnil, že daň silniční je založena na formálním stavu zápisu v registru vozidel a správce daně z takových údajů při stanovení daně vychází. To vyplývá jak z dikce zákona o dani silniční (viz výše citovaný § 2 odst. 3, který pomocí formálního kritéria vymezuje předmět daně, a § 4 odst. 1 písm. a), jež na základě formálního kritéria určuje, kdo je poplatníkem daně), tak z judikatury Nejvyššího správního soudu. Rozhodovat ve věci registrace vozidel orgánům finanční správy nepřísluší. Otázka okamžiku vyřazení vozidel X a X z registru vozidel byla autoritativně vyřešena pravomocným rozhodnutím příslušného správního orgánu (tj. rozhodnutím o vyřazení vozidel), jímž byla vozidla X a X vyřazena ke dni 17. 5. 2021 z registru vozidel. Uvedené pravomocné rozhodnutí o vyřazení vozidel je nadáno presumpcí správnosti. To znamená, že je na něj nutno pohlížet jako na správné a zákonné do té doby, než je zrušeno k tomu příslušným orgánem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č.j. 1 As 79/­2008-128). Z podané žaloby ani z obsahu správního spisu nevyplývalo, že by rozhodnutí o vyřazení vozidel bylo v rámci správního či soudního řízení zrušeno….Vzhledem k pravomocnému rozhodnutí o vyřazení vozidel a § 99 odst. 1 věta první daňového řádu žalovaný v napadeném rozhodnutí správně vycházel z toho, že vozidla X a X byla vyřazena z registru vozidel až ke dni 17. 5. 2021. Žalobcem namítané porušení § 8 daňového řádu krajský soud neshledal.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2024, sp. zn. 30 Af 9/2022

     Přiléhavým je též upozornit na fakt, že zánik vozidla přede dnem jeho formálního vyřazení z registru silničních vozidel, tj. přede dnem 18. 8. 2021, by musel být v řízení prokázán, přičemž procesní odpovědnost za prokázání této skutečnosti nesl sám žalobce….Jestliže tedy žalobce v tomto ohledu až v žalobě a jejím doplnění vyslovil pouhou domněnku, že „motorové vozidlo B.Š. koupil na náhradní díly“, pak zdejší soud konstatuje, že skutečností rozhodnou pro zánik povinnosti k dani silniční by byla toliko samotná neexistence dotčeného vozidla, přičemž vozidlo by mj. zaniklo, bylo-li by vyřazeno rozhodnutím příslušného orgánu z registru silničních vozidel…Poukázal-li poté žalobce v doplnění žaloby na to, že za situace, kdy dotčené vozidlo více než deset let nevlastnil a neprovozoval, přičemž neměl možnost jakékoliv součinnosti B.Š., neměl ani jinou možnost než učinit žádosti ze dne 18. 8. 2021, soud k tomu znovu připomíná, že bylo pouze na něm, aby zápis v registru vozidel uvedl včas do stavu, který by odpovídal jeho případným soukromoprávním ujednáním. Pokud tak neučinil, jdou následky s tím spojené zcela k jeho tíži (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2020, č.j. 4 Afs 258/­2019-25). Soud poté k dalším tvrzením žalobce stran toho, že „motorové vozidlo B.Š. koupil na náhradní díly“, uvádí, že tato informace navíc nekoresponduje s obsahem kupní smlouvy ze dne 25. 5. 2010, kde bylo v odst. 4 výslovně uvedeno, že kupující prohlašuje, že byl seznámen s technickým stavem automobilu a byla provedena i zkušební jízda a celková prohlídka vozu, což jsou úkony, které by v případě koupě vozidla na demontáž – ve smyslu jeho úplné likvidace – zjevně postrádaly smysl…

Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 15 Af 12/­2022

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     k definici stálé provozovny

     Česko-rakouská smlouva dále v čl. 5 odst. 1 pro účely zamezení dvojího zdanění definuje výraz stálá provozovna jako trvalé zařízení pro podnikání, jehož prostřednictvím podnik vykonává zcela nebo zčásti svoji činnost. Smlouva vyjmenovává případy, které se považují za stálou provozovnu, jako jsou místo vedení, odštěpný závod, kancelář, továrna, dílna a důl, ložisko oleje nebo plynu, lom nebo jiné místo, kde se těží půdní bohatství. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci je předmětem podnikání stěžovatelky zprostředkovatelská činnost, je nutno upozornit na skutečnost, že na rozdíl od tzv. nových smluv o zamezení dvojího zdanění, předmětná smlouva č. 48/­1979 Sb. nezná existenci tzv. službové stálé provozovny, tj. stálé provozovny vznikající poskytováním služeb v závislosti na splnění tzv. časového testu [nová smlouva mezi Českou republikou a Rakouskem, publikovaná pod č. 31/­2007 Sb. m. s., již v čl. 5 odst. 3 písm. b) tzv. službovou stálou provozovnu upravuje]. S tím pak souvisí otázka, zda v případě, kdy ve smlouvě o zamezení dvojího zdanění není tzv. službová stálá provozovna výslovně upravena, je na místě aplikace vnitrostátní právní úpravy, či se nadále uplatní přednostní aplikace mezinárodní smlouvy. S ohledem na skutečnost, že česko-rakouská smlouva č. 48/­1979 Sb. obsahuje v čl. 5 vlastní definici stálé provozovny, pak v podmínkách, kdy tzv. službová stálá provozovna není v této smlouvě výslovně upravena, je Nejvyšší správní soud toho názoru, že lze o vzniku stálé provozovny hovořit pouze při splnění podmínky existence trvalého místa (zařízení) k výkonu podnikání (k tomu srovnej shodně Vyškovská, M., Výklad smluv o zamezení dvojího zdanění, 1.vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, str. 61)

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 9 Afs 66/­2010

     Podstatné tak je, zda se na stěžovatele vztahuje mezinárodní smlouva a zda jeho příjmy pocházejí z činnosti stálé provozovny. Podle čl. 5 odst. 1 SZDZ pro účely této smlouvy výraz „stálá provozovna“ označuje trvalé zařízení pro podnikání, ve kterém podnik zcela nebo zčásti vykonává svou činnost. Zde je podstatné, že stěžovatel byl v rozhodném zdaňovacím období držitelem živnostenského oprávnění, byl zapsán v obchodním rejstříku na adrese v České republice, kde konal práce, kde je fakturoval a kde za ně přebíral platby. Na výklad tohoto pojmu učiněný žalovaným a převzatý krajským soudem lze odkázat jako na správný; provozovna nemusí být zařízením ve vlastnictví podnikatele, může být součástí výrobních prostor jiného subjektu. Je to správce daně, kdo činí závěr o tom, že je někdo poplatníkem daně z příjmů; v daném případě tento závěr měl oporu ve skutkových zjištěních. Skutečnosti, které byly při hodnocení těchto podmínek výchozí, stěžovatel nikdy nerozporoval, neexistenci provozovny odvozoval od neexistence vlastních provozních prostor v místě výkonu práce a dále přikládal význam časovému rozměru; tyto skutečnosti však nebyly pro posouzení rozhodné a tím se nestalo ani rozhodným, že tato tvrzení nebyla doložena.

Stěžovatel ovšem dále tvrdí, že jeho činnost vykonávaná na území České republiky byla činností montážní či instalační, u níž ustanovení čl. 5 odst. 3 SZDZ předpokládá pro naplnění pojmu „stálá provozovna“ dobu trvání přesahující 12 měsíců. Citované ustanovení ovšem skutečně směřuje výslovně k určitým budovaným celkům – ke staveništím, montážím a instalačním projektům. Tyto projekty nemusí být spojeny se zařízeními, jež lze jinak za stálou provozovnu považovat, a naplnění pojmu „stálá provozovna“, jako předpokladu zdanění, je odvozováno z doby provádění těchto prací. Jedná se o hledisko, které je rozhodné pro zdanění v té které zemi pouze pro určitý charakter prací. V případě stěžovatele se však jednalo o svářečské práce na kompletaci jednotlivých výrobků jiného subjektu určených k prodeji; to lze z podkladů žalovaného považovat za prokázané. Stěžovatel svařoval díly (plošiny a lyžiny) kontejnerů, což nelze považovat ani za stavební činnost, ani za montáže, ani za instalační projekt.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 2 Afs 29/­2012

     Definici osoby, která se považuje za stálou provozovnu, poskytuje čl. 5 odst. 4 SZDZ, podle kterého „[o]soba jednající v jednom smluvním státě za podnik druhého smluvního státu – jiná než nezávislý zástupce ve smyslu odstavce 5 – se považuje za stálou provozovnu v prvně jmenovaném státě, jestliže je vybavena plnou mocí, která jí dovoluje uzavírat smlouvy jménem podniku a kterou v tomto státě obvykle využívá, pokud její činnost není omezena na nákupy zboží pro podnik.“ Zde odkazovaný čl. 5 odst. 5 SZDZ pak stanoví, že „nepředpokládá se, že podnik jednoho smluvního státu má stálou provozovnu v druhém smluvním státě jenom proto, že tam vykonává svoji činnost prostřednictvím makléře, komisionáře nebo jiného nezávislého zástupce, pokud tyto osoby jednají v rámci své řádné činnosti.“

V posuzované věci je tedy prvořadou otázkou, zda povaha činnosti MSV pro stěžovatele je podřaditelná pod čl. 5 odst. 5 SZDZ, tj. zda jde o činnost srovnatelnou s činností makléře, komisionáře nebo jiného nezávislého zástupce, a zároveň zda takovou činnost vykonává MSV pro stěžovatele v rámci své řádné činnosti.

Pokud jde o výklad ustanovení mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, typicky pak bilaterálních smluv o zamezení dvojímu zdanění příjmů a majetku, judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 3. 2013, č. j. 2 Afs 71/­2012 – 87, že „v případech interpretačních obtíží norem mezinárodních smluv je na místě postupovat způsobem předpokládaným Vídeňskou úmluvou o smluvním právu (vyhlášena pod č. 15/­1988 Sb.), podpůrně lze využít i komentář ke Vzorové smlouvě OECD o zamezení dvojímu zdanění.“

Čl. 31 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, vyhlášené pod č. 15/­1988 Sb. (dále jen „Vídeňská úmluva“), stanoví, že „smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.

Pro účely výkladu smlouvy se kromě textu, včetně preambule a příloh, celkovou souvislostí rozumí:

a)  každá dohoda vztahující se ke smlouvě, k níž došlo mezi všemi stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy;

b)  každá listina vyhotovená jednou nebo více stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy a přijatá ostatními stranami jakožto listina vztahující se ke smlouvě.

Spolu s celkovou souvislostí bude brán zřetel:

a)  na každou pozdější dohodu, týkající se výkladu smlouvy nebo provádění jejích ustanovení, k níž došlo mezi stranami;

b)  na jakoukoliv pozdější praxi při provádění smlouvy, která založila dohodu stran, týkající se jejího výkladu;

c)  na každé příslušné pravidlo mezinárodního práva použitelné ve vztazích mezi stranami.

Výraz bude chápán ve zvláštním smyslu, potvrdí-li se, že to bylo úmyslem stran.“ Tento článek zakotvuje tzv. obecné pravidlo výkladu rozeznávané Vídeňskou úmluvou. Nejvyšší správní soud konstatuje, že citované obecné pravidlo nelze v nyní posuzované věci aplikovat.

Podle čl. 32 Vídeňské úmluvy (označeného jako „Doplňkové prostředky výkladu“), platí, že „doplňkových prostředků výkladu, včetně přípravných materiálů na smlouvě a okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, lze použít buď pro potvrzení významu, který vyplývá z použití článku 31, nebo pro určení významu, když výklad provedený podle článku 31 buď ponechává význam nejednoznačným nebo nejasným, nebo vede k výsledku, který je zřejmě protismyslný nebo nerozumný.“ Mezi doplňkové prostředky výkladu pak nepochybně může patřit tzv. modelová smlouva OECD jakožto vzorový dokument, na základě kterého byla mezi dvěma konkrétními státy (smluvními stranami) uzavřena příslušná mezinárodní smlouva. V tomto smyslu lze vzorovou smlouvu s určitým zjednodušením připodobnit k důvodové zprávě návrhu zákona. Nejedná se o pramen práva, nýbrž o interpretační vodítko ke zpětnému dovození úmyslu kontrahentů. Takový účel pak může vzorová smlouva (a komentář k ní) plnit z logiky věci pouze za předpokladu, že její text v rozhodných částech v zásadě odpovídá textu uzavřené a ratifikované mezinárodní smlouvy.

Žalovaný ve svém rozhodnutí vyšel z komentáře ke vzorové smlouvě ve znění k 17. 7. 2008 (Výbor OECD pro fiskální záležitosti, Modelová smlouva o zamezení dvojího zdanění příjmů a majetku; stručná verze; 17. červenec 2018, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009, český překlad NERUDOVÁ, D., ŠIMÁČKOVÁ K., 448 s.), zatímco SZDZ byla vyhlášena pod č. 18/­1984 Sb. Při porovnání textu SZDZ a vzorové smlouvy OECD účinné ke dni 17. 7. 2008 lze vysledovat pro nyní řešenou právní otázku nepodstatné změny v číslování jednotlivých odstavců článku pátého SZDZ, stejně jako upřesnění a doplnění čl. 5 odst. 4 (v citované publikaci označen jako čl. 5 odst. 5) SZDZ. Nejvyšší správní soud má za to, že zmíněnou publikaci bylo lze použít ve smyslu čl. 32 Vídeňské úmluvy jakožto výkladové vodítko v nyní posuzované věci. Žalovaný tak ovšem učinil pohříchu nedostatečným způsobem. Ve svém rozhodnutí toliko citoval samý úvod komentáře k čl. 5 odst. 5 vzorové smlouvy (odpovídá čl. 5 odst. 4 SZDZ), aniž by se jím hlouběji zabýval. Především ale opomněl zohlednit komentář k čl. 5 odst. 6 vzorové smlouvy (resp. čl. 5 odst. 5 SZDZ), kterým je, podle mínění Nejvyššího správního soudu, třeba zabývat se při posuzování vzniku stálé provozovny z titulu závislého zástupce primárně. Ustanovení čl. 5 odst. 4 SZDZ totiž výslovně uvádí jako jednu z podmínek kvalifikace osoby jakožto závislého zástupce, že taková osoba zároveň není „nezávislým zástupcem“, v čemž odkazuje na vymezení nezávislého zástupce podle navazujícího čl. 5 odst. 5 SZDZ. Rozhodnutí žalovaného se však komentářem k čl. 5 odst. 6 vzorové smlouvy („nezávislý zástupce“, čl. 5 odst. 5 SDZD) vůbec nezabývalo; žalovaný se v odůvodnění svého rozhodnutí omezil toliko na konstataci, že „činnost společnosti MSV představuje samostatnou a nepostradatelnou část podnikatelských činností daňového subjektu, kterou nelze považovat za činnosti pomocného nebo přípravného charakteru, ani jako nezávislého poskytovatele služeb.“ K tomuto závěru žalovaný dospěl na základě zjištění, že obsahem ujednání o spolupráci stěžovatele a MSV bylo mimo jiné zjednání online přístupu MSV do softwaru hospodářství zboží stěžovatele, čímž za stěžovatele vykonávala soustavnou činnost tak, jako by stěžovatel v České republice sám podnikal. Za rozhodné žalovaný označil, zda MSV jednala v duchu instrukcí stěžovatele a zda fakticky vykonávala jeho činnost. Rovněž uvedl, že podstatná je míra vázanosti a závislosti MSV na stěžovateli. Postačí přitom, že se závislý zástupce podílí na pouhé přípravné fázi uzavírání smlouvy, aniž by sám vykonával oprávnění k uzavření smlouvy závaznou akceptací podmínek, a dokonce aniž by nutně disponoval písemnou plnou mocí. Nejvyšší správní soud k tomuto podotýká, že podle výše odkazovaného komentáře ke vzorové smlouvě bude osoba považována za nezávislého zástupce, pakliže je nezávislá na podniku jak právně, tak ekonomicky, a zároveň při jednání jménem podniku jedná v rámci své běžné činnosti.

Definici osoby, která se považuje za stálou provozovnu, poskytuje čl. 5 odst. 4 SZDZ, podle kterého „[o]soba jednající v jednom smluvním státě za podnik druhého smluvního státu – jiná než nezávislý zástupce ve smyslu odstavce 5 – se považuje za stálou provozovnu v prvně jmenovaném státě, jestliže je vybavena plnou mocí, která jí dovoluje uzavírat smlouvy jménem podniku a kterou v tomto státě obvykle využívá, pokud její činnost není omezena na nákupy zboží pro podnik.“ Zde odkazovaný čl. 5 odst. 5 SZDZ pak stanoví, že „nepředpokládá se, že podnik jednoho smluvního státu má stálou provozovnu v druhém smluvním státě jenom proto, že tam vykonává svoji činnost prostřednictvím makléře, komisionáře nebo jiného nezávislého zástupce, pokud tyto osoby jednají v rámci své řádné činnosti.“

Právní a ekonomická nezávislost zástupce se pak dle komentáře odvíjí od rozsahu povinností, které má zástupce ve vztahu k podniku. Pokud jeho činnost podléhá detailním pokynům a široké kontrole ze strany podniku, nemůže být taková osoba považována za osobu nezávislou na daném podniku. Dalším kritériem je, zda je podnikatelské riziko neseno zástupcem, či podnikem samotným. Nezávislý zástupce zpravidla nebude podléhat významné kontrole, co se týče způsobu, jakým práci pro podnik vykonal. Rovněž nebude podléhat detailním instrukcím ze strany nadřízeného ohledně způsobu, jak má práci provádět. Skutečnost, že zastoupený spoléhá na zvláštní dovednosti a znalosti zástupce, je známkou nezávislosti. Dalším faktorem, který je nutné při posuzování otázky nezávislosti zohlednit, je počet zastoupených, které zástupce reprezentuje. Nezávislost je méně pravděpodobná, pokud jsou činnosti zástupce v průběhu jejich výkonu nebo po dlouhou dobu vykonávány výhradně nebo téměř výhradně pouze pro jeden podnik. Pro posouzení otázky, zda činnosti zástupce představují autonomní podnikání tohoto zástupce, v jehož rámci nese rizika a je odměňován za využití svých podnikatelských dovedností a znalostí, je nutné zohlednit všechny skutečnosti a okolnosti. Pokud zástupce jedná v rámci své běžné činnosti pro více zastoupených a žádný z nich není z pohledu činností vykonávaných zástupcem hlavním zastoupeným, může právní závislost existovat, jestliže zastoupení jednají ve shodě při kontrole činnosti zástupce vykonávané jejich jménem. Osoby nemohou být považovány za osoby jednající v rámci své běžné činnosti, pokud vykonávají místo daného podniku činnosti, které z ekonomického hlediska patří spíše do sféry činnosti podniku než do sféry jejich vlastní podnikatelské činnosti. Nejvyšší správní soud podotýká, že v tomto odstavci shrnul pro posuzovanou věc nejrelevantnější kritéria rozeznávaná zmíněným komentářem ke vzorové smlouvě OECD.

[Nejvyšší správní soud se s přihlédnutím k výše uvedenému a k obsahu správního spisu neztotožňuje s právním názorem žalovaného, že MSV lze považovat za závislého zástupce ve smyslu čl. 5 odst. 4 SZDZ. Podle kasačního soudu totiž MSV, resp. její činnost pro stěžovatele, naplňuje znaky činnosti „jiného nezávislého zástupce“ dle čl. 5 odst. 5 SZDZ. Všechny výše uvedené činnosti MSV mají povahu převážně administrativních úkonů pramenících z komunikace se zákazníky či potenciálními zákazníky stěžovatele, přebírání pošty a mechanického online zavedení přijatých objednávek do hospodářského softwaru stěžovatele. Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že jedním z hlavních důvodů „zastoupení“ stěžovatele MSV v uvedeném rozsahu je schopnost MSV takovou komunikaci efektivně vykonávat s přihlédnutím k jazykové vybavenosti jeho pracovníků. Stěžovatel v České republice nemá zaměstnance, přičemž orientuje-li se na české subjekty jakožto potenciální zákazníky, je jazyková vybavenost pracovníků MSV českým jazykem právě onou komentářem zmiňovanou „zvláštní dovedností či znalostí zástupce“, která svědčí pro závěr o nezávislosti. Stejně tak nebylo při místním šetření zjištěno, že by činnost MSV podléhala rozsáhlé kontrole, neboť ze spisu je patrná toliko pravidelná fakturace jednotlivých administrativních úkonů. Rovněž nelze tvrdit, že by se MSV jakýmkoli způsobem bezprostředně podílela na podnikatelském riziku stěžovatele, neboť její odměna se odvíjela od jednotlivých úkonů služeb fakturovaných měsíčně stěžovatelce; i toto kritérium však žalovaný ve svém rozhodnutí zcela vymlčel.

Žalovaný v odst. 30 svého rozhodnutí konstatuje, že stěžovatel byl pro MSV významným a podstatným odběratelem služeb, jelikož další činnost této společnosti (nabídka mincí) byla zanedbatelná. Nejvyšší správní soud však ve správním spisu nenalezl ničeho na podporu uvedeného zjištění žalovaného. Stěžovatel přitom výslovně namítal, že není jediným odběratelem služeb MSV, která vykonává obdobnou činnost i pro jiné podnikatelské subjekty. K tomu stěžovatel doložil prohlášení jednatele MSV ze dne 15. 5. 2017, podle kterého „dalšími zákazníky společnosti MSV Multicall s. r. o., v Č. Budějovicích jsou: PVD Relationship Service GmbH & CoKG, Taurus GmbH (Bayrischer Münzkontor-Göde), přes MSV-Multicall GmbH nepřímo skupina XXX-Lutz. Podíl firmy Engelbert Strauss činil např. v dubnu 2017 38 % našeho obratu.“ K tomu stěžovatel přiložil nabídku telefonních služeb MSV vůči společnosti Taurus GmbH ze dne 9. 8. 2011, která je v zásadních rysech shodná s nabídkou MSV vůči stěžovateli. Nejvyšší správní soud má za to, že žalovaný v tomto ohledu prakticky rezignoval na řádné zjištění skutkového stavu, když jednak konstatoval, že ze zmíněného prohlášení jednatele MSV není zřejmé, jakého období se má prohlášení týkat, a že přiložená kopie nabídky společnosti Taurus neprokazuje, zda a v jakém rozsahu poskytovala společnost MSV své služby. Nejvyšší správní soud připomíná, že MSV v řízení nevystupovala jako daňový subjekt, a proto nebyla (bez dalšího) povinována poskytnout stěžovateli součinnost při prokazování předmětných skutečností. V případě pochybností či potřeby doplnění dokazování žalovanému nic nebránilo, aby např. postupem dle § 96 ve spojení s § 115 odst. 1 daňového řádu dostál požadavku § 92 odst. 2 téhož zákona na co nejúplnější zjištění rozhodných skutečností. Je třeba také podotknout, že stěžovatel již v žalobě zcela konkrétně namítal, že podíl služeb pro stěžovatele činil na obratu MSV v roce 2011 14,77 % a v roce 2012 dokonce jen 7,58 %. Krajský soud nicméně v napadeném rozsudku na uvedené zásadní tvrzení adekvátně nereagoval. Jak ovšem uvedeno výše – primární pochybení bylo již na straně žalovaného, když zjišťování těchto skutečností v řízení o odvoláních zanedbal.

Nejvyšší správní soud uzavírá, že předložený spisový materiál neobsahuje podklady svědčící pro závěr, že v důsledku plnění smluvních závazků MSV pro stěžovatele vznikla stěžovateli v České republice stálá provozovna z titulu závislého zástupce dle čl. 5 odst. 4 SZDZ, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že činnost MSV lze nahlížet jako činnost „jiného nezávislého zástupce“ ve smyslu čl. 5 odst. 5 SZDZ. Jelikož Nejvyšší správní soud shledal předmětný právní názor žalovaného nesprávným, je nabíledni, že za současné důkazní situace nemůže obstát ani navazující úvaha žalovaného, že příjmy plynoucí stěžovateli z činnosti stále provozovny (kterou měla být údajně MSV) mohou být dle čl. 7 odst. 1 SZDZ zdaněny v České republice. Jelikož z uvedeného důvodu nezbývá, než rozhodnutí žalovaného zrušit, nebylo důvodu vypořádávat zbývající stížní námitky.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 2 Afs 103/­2018

§ 5

Výše daně za zdanitelné vozidlo

(1) Výše daně silniční za zdanitelné vozidlo je uvedena v příloze k tomuto zákonu.

(2) Výše daně za zdanitelné vozidlo se určí přednostně podle údajů uvedených v registru silničních vozidel, bez ohledu na to, zda odpovídají skutečnému stavu, platných

a)  na začátku zdaňovacího období nebo

b)  při první registraci tohoto zdanitelného vozidla v registru silničních vozidel v České republice, pokud k první registraci došlo v průběhu zdaňovacího období.

(3) Dojde-li v průběhu zdaňovacího období k přestavbě zdanitelného vozidla, určí se jedna dvanáctina výše daně za jednotlivý kalendářní měsíc podle údajů uvedených v registru silničních vozidel, bez ohledu na to, zda odpovídají skutečnému stavu, platných

a)  na začátku tohoto kalendářního měsíce nebo

b)  při první registraci tohoto zdanitelného vozidla v registru silničních vozidel v České republice, pokud k první registraci došlo v průběhu tohoto kalendářního měsíce.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 5

Zákonem č. 142/­2022 Sb. byla zakotvena právní úprava, která vychází z věcného řešení, tj. z toho, že základ daně a roční sazba této daně se jako základní konstrukční prvky daně vyjadřují společně, a to v podobě výše daně pro jednotlivé zdanitelné vozidlo.

     Výše silniční daně pro jednotlivá zdanitelná vozidla

V odst. 1 je odkazováno na přílohu k zákonu, kde se uvádí výše silniční daně pro jednotlivá zdanitelná vozidla. Tato koncepce by měla dle předpokladu zákonodárce zajistit větší přehlednost tohoto zákona. V této samostatné příloze k zákonu je výše silniční daně navázána na minimální sazby uvedené v příloze I směrnice Euroviněta. Jejich výše je stanovena tak, že ve směrnici uvedené sazby byly přepočítány oficiálním kurzem Evropské centrální banky k prvnímu pracovnímu dni října 2021 (srov. čl. 10 směrnice Euroviněta), tj. k 1. 10. 2021, přičemž výsledná sazba je z důvodů možné fluktuace kurzu navýšena o 2,5 % a zaokrouhlena na stokoruny nahoru (v souladu s čl. 10 odst. 1 směrnice Euroviněta). Výše daně je stanovena dle počtu náprav a největší povolené hmotnosti jednotlivých zdanitelných vozidel jízdní soupravy (bez ohledu na druh nápravy). Třeba uvést, že u některých vozidel mohou být v technickém průkazu tohoto vozidla uvedeny kromě údajů o největší povolené hmotnosti i další údaje. Výše daně se vždy stanoví pro každé jednotlivé vozidlo samostatně. Pro správné určení konkrétní výše daně musí být vždy správně určena kategorie, do níž vozidlo náleží, a taktéž je třeba správně určit odpovídající výši silniční daně. Tyto skutečnosti se pak určují podle údajů zapsaných v registru vozidel. Výše daně pro konkrétní zdanitelné vozidlo je přehledně rozdělena do tří tabulek, když každá z těchto tabulek stanoví výši daně pro vymezené skupiny zdanitelných vozidel.

     Registr silničních vozidel

V odst. 2 se vychází z toho, že skutečnosti pro stanovení daně se posuzují u každého zdanitelného vozidla samostatně, přičemž základem jsou vždy údaje uvedené v registru silničních vozidel.

Důležité

     Zákonem č. 349/­2023 Sb. pak byl stávající text doplněn tak, že je z něho zřejmé, že registr silničních vozidel je primárním zdrojem pro určení skutečností rozhodných pro výši daně. Je tomu tak proto, že registr silničních vozidel nahrazuje od 1. 1. 2024 funkci listinné podoby Osvědčení o registraci silničního vozidla, tj. jinak řečeno technický průkaz. Třeba ještě připomenout, že od 1. 1. 2024 již není vydáván velký technický průkaz (lze se s ním setkat již jen u starších vozidel), který byl nahrazen osvědčením o registraci vozidla. Toto by mělo obsahovat více informací, než tomu bylo v dosavadní praxi, neb údaje v něm uvedené jsou od tohoto data spolu s údaji v registru vozidel rozhodující pro stanovení daně silniční. V online aplikaci Ministerstva dopravy je dostupná kompletní technická specifikace vozidla. Na Portálu občana jsou k dispozici údaje o vozidle u majitelů fyzických osob. Pro určení výše daně za zdanitelné vozidlo má tak v konečném důsledku přednost formální právní stav (tj. zápis v registru silničních vozidel) před stavem skutečným.

     Údaje rozhodující pro stanovení daně

Hodí se ještě dodat, že pro stanovení daně budou vždy rozhodující údaje, které jsou platné k prvnímu dni zdaňovacího období, tj. k 1. 1. daného kalendářního roku (00:00). Pořídil-li poplatník vozidlo v průběhu roku s tím, že vozidlo bylo v ČR poprvé registrováno již v předcházejících letech, je i v tomto případě pro správné stanovení a zjištění daně rozhodující stav tohoto vozidla k 1. 1. daného zdaňovacího období – bez ohledu na to, že poplatník uvedené vozidlo k 1. 1. ještě nevlastnil. Dojde-li u vozidla v průběhu zdaňovacího období k první registraci v ČR, budou relevantní údaje k datu této první registrace.

Nedochází-li k přestavbě vozidla, určí se výše daně podle stavu na počátku zdaňovacího období (tj. k 1. 1. daného kalendářního roku v 00:00), popř. se vychází z prvních evidovaných údajů při první registraci vozidla v registru silničních vozidel (např. s ohledem na situaci, kdy ještě vozidlo nebylo dovezeno na území ČR). Došlo-li v průběhu zdaňovacího období k přestavbě vozidla upravené v části páté zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, která má za následek změnu výše této daně, určí se pro každý kalendářní měsíc, kdy je vozidlo předmětem daně, dvanáctina výše daně podle stavu na začátku daného kalendářního měsíce (00:00), příp. podle prvních údajů uvedených v registru silničních vozidel při první registraci vozidla v daném kalendářním měsíci. Obdobně se pro účely výpočtu určí výše dvanáctiny výše daně za každý měsíc, kdy je vozidlo takto osvobozeno.

Dojde-li v důsledku přestavby ke zvýšení počtu náprav vozidla nebo dochází ke změně největší povolené hmotnosti v tunách tak, že vozidlu po přestavbě přísluší podle přílohy k zákonu o dani silniční jiná výše daně a přestavba měla vliv na skutečnost rozhodnou pro výši daně, je třeba postupovat dle odst. 3. Stejný postup je nutno zvolit např. v případě změny druhu karoserie vozidla.

Je-li v důsledku přestavby vozidla dotčen pouze předmět daně nebo nárok na osvobození vozidla, odst. 3 se neuplatní a daňové důsledky přestavby jsou nadále posuzovány podle těchto ustanovení organizovaných na měsíčním principu. V případě předmětu daně pak postačuje, aby vozidlo splňovalo podmínky pro jeho zařazení do předmětu daně jeden den v měsíci a v důsledku toho je pak takové vozidlo předmětem daně za celý takový měsíc.

Pokud se zaměříme na měsíc, kdy vozidlo splní nárok na osvobození, pak platí, že vozidlo je dle § 3 odst. 2 zákona osvobozeno v kalendářním měsíci, ve kterém byly splněny podmínky pro osvobození ve všech dnech, kdy byly u tohoto zdanitelného vozidla naplněny skutečnosti, které jsou předmětem daně. Fakticky je posuzován souběh splnění podmínek pro osvobození a všech dnů, kdy byly u zdanitelného vozidla naplněny skutečnosti, které jsou takto předmětem daně. Byla-li např. u zdanitelného vozidla, které bylo předmětem daně dle tohoto zákona, k 16. dubnu zdaňovacího období zapsána do registru silničních vozidel skutečnost, z níž plyne jeho nárok na osvobození dle tohoto zákona, je prvním měsícem, kdy došlo k naplnění výše uváděného souběhu podmínek, a tedy prvním měsícem jeho osvobození, až květen tohoto zdaňovacího období. V dubnu sice bylo vozidlo ve všech jeho dnech předmětem daně, nicméně podmínka pro osvobození byla splněna pouze část měsíce, což znamená, že nedošlo k popisovanému souběhu. Z těchto principů zákonodárce dále vychází i v případech přestavby vozidel. Budou-li nové údaje na základě přestavby zdanitelného vozidla zaevidovány v registru silničních vozidel v průběhu měsíce dubna, je třeba pro měsíc duben použít dvanáctinu výše daně podle stavu před přestavbou, neb na začátku měsíce nebyly tyto nové údaje ještě řádně zaevidovány, a nový stav je tak možno dostatečně reflektovat až v měsíci květnu. Je-li změna provedena v první den kalendářního měsíce, platí, že není zpravidla nikdy provedena na začátku měsíce, tj. v čase 00:00. Obdobné pravidlo je nutno uplatnit při souběhu u vozidla, kde v důsledku jeho přestavby došlo ke skutečnosti, že toto vozidlo se ocitlo mimo předmět daně, popř. takovému zdanitelnému vozidlu skončil nárok na osvobození.

§ 6

zrušen

§ 7 až 11

zrušeny

§ 12

Sleva na dani

(1) Kombinovanou dopravou se pro účely tohoto zákona rozumí přeprava zboží v jedné a téže přepravní jednotce (ve velkém kontejneru, výměnné nástavbě, odvalovacím kontejneru) nebo v nákladním automobilu, přívěsu, návěsu s tahačem i bez tahače, při které se využije též železniční nebo vnitrozemská vodní doprava, pokud úsek po železnici nebo vnitrozemské vodní cestě přesahuje vzdálenost 100 kilometrů vzdušnou čarou a pokud její počáteční nebo konečný úsek tvoří přeprava po pozemní komunikaci

a)  mezi místem nakládky nebo vykládky zboží a nejbližší železniční stanicí vhodnou k překládce nebo překladištěm kombinované dopravy, nebo

b)  mezi místem nakládky nebo vykládky zboží a vnitro­zemským přístavem, jestliže nepřesahuje vzdálenost 150 kilometrů vzdušnou čarou.

(2) U zdanitelného vozidla používaného výlučně k přepravě v po­čá­tečním nebo konečném úseku kombinované dopravy činí sleva na dani 100 % výše daně pro toto vozidlo.

(3) U zdanitelného vozidla, které uskuteční v kombinované dopravě ve zdaňovacím období

více než 120 jízd          činí sleva 90 % výše daně
pro toto vozidlo,

od 91 do 120 jízd          činí sleva 75 % výše daně
pro toto vozidlo,

od 61 do 90 jízd činí sleva 50 % výše daně
pro toto vozidlo,

od 31 do 60 jízd činí sleva 25 % výše daně
pro toto vozidlo.

Je-li vzdálenost ujetá územím České republiky delší než 250 kilometrů, započítává se pro účely slevy na dani taková jízda jako dvě jízdy.

(4) Slevu na dani uplatní poplatník v daňovém přiznání.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 12

     Poskytování slev na dani silniční

V tomto ustanovení zákona je upravena problematika poskytování slev na dani silniční. Obecně je sleva na dani vymezena částkou, o níž se při splnění stanovených podmínek snižuje již vypočtená daň (nikoliv základ samotné daně), přičemž slevy na dani mohou být zakotveny v absolutní částce nebo poměrnou částkou z vypočtené daně. Tyto slevy se váží k vozidlům, která jsou používána v tzv. kombinované dopravě. Vychází se přitom ze směrnice Rady 92/106/EHS o zavedení společných vozidel pro určité druhy kombinované dopravy zboží mezi členskými státy. Tato právní úprava má vést k tomu, aby co nejvíce přispěla k podpoře používání kombinované dopravy v praxi. Podpora je poskytována ve formě daňové úlevy, tj. poskytnutí slevy na dani při splnění podmínek stanovených zákonem. Kombinovaná doprava je takto preferována mj. i z důvodu, že je šetrnější vůči životnímu prostředí.

     Kombinovaná doprava

V odst. 1 je definován pojem kombinovaná doprava, kterou se rozumí přeprava zboží v jedné a též přepravní jednotce (ve velkém kontejneru, výměnné nástavbě, odvalovacím kontejneru) nebo v nákladním automobilu, přívěsu, návěsu s tahačem i bez tahače, při které se využije též železniční nebo vnitrozemská vodní doprava, pokud úsek po železnici nebo vnitrozemské vodní cestě přesahuje vzdálenost 100 km vzdušnou čarou a pokud její počáteční nebo konečný úsek tvoří přeprava po pozemní komunikaci mezi místem nakládky nebo vykládky zboží a nejbližší železniční stanicí vhodnou k překládce nebo překladištěm kombinované dopravy nebo mezi místem nakládky nebo vykládky zboží a vnitrostátním přístavem, jestliže nepřesahuje vzdálenost 150 km vzdušnou čarou. Z uvedeného je zřejmé, že je zde takto podána definice kombinované dopravy pro účely silniční daně. Kombinovaná doprava se vyznačuje tím, že se jedná o jistý druh nákladní dopravy v jedné a téže dopravní jednotce, nicméně může být v souvislosti s tím aktivována jak doprava vodní, tak i železniční, popř. silniční. Kombinovaná doprava uskutečňuje dopravu v rámci určité přepravní jednotky, popř. silničním vozidle. Přepravní jednotkou přitom může být výměnná nástavba, ale připouští se vedle této přepravní jednotky použití pouze např. nákladního automobilu. Při překládce nákladu se manipuluje pouze s přepravní jednotkou, příp. s vozidlem, avšak přímá manipulace se zbožím se zde nepřipouští. Pro účely posuzování kombinované dopravy v kontextu s daní silniční je důležitá i minimální vzdálenost při uskutečnění této dopravy po vnitrozemské vodní cestě, popř. po železnici, která činí 100 km vzdušnou čarou, přičemž část tohoto úseku přepravy může vést i mimo území ČR. Nezbytné ovšem je, aby úsek přepravy začínal a končil na území ČR.

Koncepce zákona motivuje poplatníka k tomu, aby v souvislosti s trasou přepravy, která bude uskutečněna po pozemních komunikacích, které předchází anebo následuje železniční úsek, byla co nejkratší, jsou-li přitom využita překladiště zboží. Takto je poplatník limitován v případě počátečního nebo konečného úseku přepravy, která byla uskutečněna po pozemní komunikaci, jež předchází nebo následuje vodní přepravě. Půjde-li o přepravu z vnitrozemského nebo do vnitrozemského přístavu, který leží na území ČR, je pro tyto účely povolena přeprava po pozemních komunikacích na maximální vzdálenost 150 km vzdušnou čarou. Bude-li tento úsek delší, než zmíněných 150 km vzdušnou čarou, nelze pro takovou přepravu uplatnit nárok na zmíněnou slevu na dani. Nutno ještě připomenout, že překládka nákladu mezi pozemními komunikacemi a vnitrozemskou vodní cestou, popř. železnicí, musí probíhat v ČR, přičemž obdobná podmínka platí i pro vykládku vozidla, příp. jeho přepravní jednotky.

     Vozidlo používané výlučně k přepravě v počátečním nebo v konečném úseku kombinované dopravy

V odst. 2 je zakotveno, že u vozidla používaného výlučně k přepravě v počátečním nebo v konečném úseku kombinované dopravy činí sleva na dani 100 %. Aby mohla být takováto sleva přiznána, musí být vozidlo, jak již uvedeno, používáno výlučně k přepravě v počátečním nebo konečném úseku kombinované dopravy, přičemž půjde zejména o vozidla, která zajišťují svoz a rozvod přepravních jednotek. Splní-li tato vozidla všechny zákonem stanovené podmínky, neplatí z nich poplatník daň silniční. Je ovšem nutno, aby taková sleva byla stanovena pro každé vozidlo jednotlivě, jedná-li se o slevu dle § 12 odst. 2 a 3 zákona.

     Výše slevy na dani silniční

V odst. 3 je upravena výše slevy na dani silniční, přičemž v tomto ustanovení se tato sleva odvíjí od příslušného počtu uskutečněných jízd v kombinované dopravě v příslušném zdaňovacím období. Díky tomu může výše slevy činit 90 %, 50 %, popř. 25 % této daně. U vozidel, která uskutečňují v této dopravě 30 a méně jízd, jíž není možno tuto slevu uplatnit, což znamená, že pro uplatnění nejnižší možné slevy ve výši 25 % je třeba, aby vozidlo absolvovalo minimálně 31 jízd.

Pro účely tohoto zákona se jednou jízdou rozumí celá jízda vozidla z místa nakládky do místa určení, přičemž musí být dále splněny podmínky uvedené v odst. 1. Ujede-li takové vozidlo v rámci této kombinované dopravy vzdálenost delší než je 250 km, pro účely tohoto ustanovení se na tuto jízdu hledí tak, jako by se jednalo o jízdy dvě. Opět však musí být splněna podmínka, že se jedná o jízdu na území ČR.

     Uplatnění slevy na dani silniční

V odst. 4 je výslovně stanoveno, že slevu na silniční dani, který se týká vozidla použitého v rámci kombinované dopravy, uplatní poplatník ve svém daňovém přiznání. S tímto ustanovením zákona je úzce provázán § 16 zákona, kde je upravena záznamní povinnost tohoto poplatníka. Koncepce zákona přitom vychází z toho, že důkazní břemeno ohledně prokázání tohoto nároku na slevu tíží poplatníka této daně. Důkazní břemeno takto vyplývá z § 92 odst. 3 daňového řádu a je tomu tak proto, že uplatněná sleva na dani představuje skutečnost, kterou musí poplatník uvádět ve svém přiznání a nese ohledně ní důkazní povinnost. Zákonodárce dále předpokládá, že poplatník není povinen v souvislosti s dokazováním své kombinované přepravy přikládat k daňovému přiznání jednotlivé doklady a podklady, které toto prokazují, avšak současně jej to nezbavuje povinnosti těmito doklady disponovat pro případ, že je bude muset na výzvu správce daně předložit.

Zákonem č. 142/­2022 Sb. došlo též k přečíslování stávajících odstavců, kdy dosavadní odst. 5 je přečíslován na odst. 4. Zde je výslovně stanoveno, že sleva se uplatňuje v daňovém přiznání k dani silniční, jak již je ostatně zmíněno shora.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 5

Obchodní korporace TRANZIT s. r. o. hodlá využít slevu na dani z titulu kombinované dopravy taktéž u samostatného přívěsu, který není osvobozen od daně.

V souladu s § 2 zákona dochází ke zdanění jednotlivých silničních vozidel, přičemž z ust. § 12 odst. 1 téhož zákona vyplývá, že je-li v kombinované dopravě použit přívěs, sleva na dani u tohoto přívěsu se dle kritérií zde stanovených vypočte samostatně.

§ 12a

Výpočet daně

(1) Daň silniční se vypočte jako součet dílčích daní za jednotlivá zdanitelná vozidla.

(2) Dílčí daň za jednotlivé zdanitelné vozidlo se vypočte jako rozdíl

a)  výše daně pro toto zdanitelné vozidlo a

b)  uplatněné slevy na dani za toto zdanitelné vozidlo.

(3) Pokud zdanitelné vozidlo po část zdaňovacího období není předmětem daně, je osvobozeno nebo je v průběhu zdaňovacího období přestavěno tak, že tato přestavba má vliv na výši daně, vypočte se dílčí daň za jednotlivé zdanitelné vozidlo jako rozdíl

a)  úhrnu jedné dvanáctiny výše daně za každý kalendářní měsíc, ve kterém toto zdanitelné vozidlo je předmětem daně, případně snížený o úhrn jedné dvanáctiny výše daně za každý kalendářní měsíc, kdy je vozidlo osvobozeno, a

b)  uplatněné slevy na dani za toto zdanitelné vozidlo.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 12a

Toto ustanovení zákona bylo vloženo zákonem č. 142/­2022 Sb. Je zde explicitně upraven výpočet daně jako jeden ze základních konstrukčních prvků této daně. Výši daně silniční si poplatník musí ve svém daňovém přiznání vypočítat. Pakliže daňová povinnost poplatníka této daně netrvá po celé zdaňovací období, platí se daň pouze za ty kalendářní měsíce, v nichž bylo vozidlo skutečně předmětem daně a nebylo od této daně osvobozeno.

V odst. 1 je explicitně upravena skutečnost, která byla dosud v zákoně vyjádřena pouze implicitně. Tato spočívá v tom, že se celková výše daně za poplatníka určuje za všechna zdanitelná vozidla dohromady. V konečném důsledku tak poplatník podává pouze jedno přiznání a vzniká mu jen jedna daň. Platí tedy, že výše daně silniční je rovna součtu dílčích daní za všechna zdanitelná vozidla. Z hlediska posloupnosti proto poplatník nejdříve stanoví dílčí silniční daň pro jednotlivá zdanitelná vozidla. Poté součet těchto dílčích daní uvede v daňovém přiznání. V konečném důsledku poplatník této daně podává toliko jedno daňové přiznání, v němž uvádí v jednotlivých řádcích jednotlivá zdanitelná vozidla a výši dílčí daně a teprve následně uvádí celkovou daňovou povinnost.

V odst. 2 je zakotvena koncepce, podle níž se dílčí daň za jednotlivé vozidlo určí podle výše daně pro toto vozidlo, případně upravené o měsíce, ve kterém není toto vozidlo předmětem daně nebo je osvobozeno, a sníží se o případnou uplatněnou slevu na dani. Pokud jde o výši daně pro jednotlivá vozidla, pak platí, že tato vyplývá z přílohy k zákonu. Výše daně je takto určena pro jednotlivé nákladní automobily, tahače a nákladní přívěsy tak, že vychází ze stanovených technických parametrů těchto vozidel. V případě nákladních automobilů mezi takové parametry patří počet náprav a největší povolená hmotnost v tunách, u tahačů je to počet náprav a největší povolená hmotnost jízdní soupravy v tunách. U nákladních přívěsů je to největší povolená hmotnost v tunách. Zmíněné parametry vozidla, které jsou rozhodné pro určení výše daně, jsou položkami zapisovanými do technického průkazu vozidla, přičemž obsahové vymezení těchto parametrů vyplývá z vyhlášky o registraci vozidel. Samotná výsledná daň se poté sestává z dílčí daně za každé zdanitelné vozidlo, které je v daném kalendářním měsíci předmětem daně a není od této daně osvobozeno. Je-li vozidlo předmětem daně toliko v některých kalendářních měsících zdaňovacího období nebo je takové vozidlo např. jen v některých kalendářních měsících od daně osvobozeno, tvoří dílčí daň rozdíl mezi výší daně za toto zdanitelné vozidlo, snížené o jednu dvanáctinu za každý kalendářní měsíc, ve kterém vozidlo nebylo předmětem daně nebo bylo od této daně osvobozeno, a případnou slevou na dani na toto vozidlo, pakliže došlo ke splnění podmínek pro její uplatnění dle § 12 zákona.

Pokud bychom to tedy shrnuli, pak platí, že dílčí daň za zdanitelné vozidlo se v zásadě zjistí jako rozdíl mezi výší daně za zdanitelné vozidlo a případně v daňovém přiznání uplatněným osvobozením od daně. Za situace, kdy zdanitelné vozidlo nebylo část zdaňovacího období předmětem daně nebo bylo část zdaňovacího období od daně osvobozeno, popř. došlo-li k přestavbě vozidla, která má vliv na výši daně za zdanitelné vozidlo, vypočte se dílčí daň za jednotlivé zdanitelné vozidlo jako rozdíl:

l  součtu dvanáctin výše daně za každý kalendářní měsíc, ve kterém toto zdanitelné vozidlo bylo předmětem daně, případně snížený o součet dvanáctin výše daně za každý kalendářní měsíc, kdy bylo vozidlo osvobozeno od daně, a 

l  uplatněné slevy na dani za toto zdanitelné vozidlo.

Zákonem č. 349/­2023 Sb. byl nastolen stav, kdy se právní úprava obsažená původně v odst. 2 písm. a) přesouvá do nově vloženého odstavce 3. Za situace, kdy u zdanitelného vozidla v průběhu zdaňovacího období nedochází ke změnám, je zakotven jednodušší postup výpočtu této daně za jednotlivé zdanitelné vozidlo.

Důležité

     Došlo též k vložení nového odst. 3, kde je stanoven výslovný postup pro výpočet dílčí daně za jednotlivé vozidlo v situaci, kdy zdanitelné vozidlo není část zdaňovacího období předmětem daně nebo je část zdaňovacího období osvobozeno anebo dojde v důsledku jeho přestavby ke změně výše daně. Zákonodárce se takto snaží eliminovat dosavadní problémy spojené se zaokrouhlováním, které s sebou přinesly dosavadní zkušenosti z aplikace. Dochází tak k upřesnění postupu výpočtu dílčí daně s cílem zajistit soulad v postupu dle zákona a dosavadní praxe.

§ 13

Zdaňovací období

Zdaňovacím obdobím daně silniční je kalendářní rok.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 13

V tomto ustanovení zákona je stanoveno, že zdaňovacím obdobím pro daň silniční je kalendářní rok. Třeba dodat, že zdaňovacím obdobím je časové období, za něž se stanoví základ daně a výše daně. U daně silniční je to právě kalendářní rok. Pro účely zdaňování vozidel touto daní je délka tohoto zdaňovacího období takto stanovena obligatorně. To znamená, že ji nelze měnit a nelze ani připustit, aby zde sama o sobě existovala nějaká možnost volby délky takto stanoveného zdaňovacího období. V kontextu s tím nutno dodat, že dojde-li k přechodu daňové povinnosti, např. v případě zániku právnické osoby bez likvidace, je nutno postupovat dle příslušných ustanovení daňového řádu, resp. jeho § 239 až 244.

§ 14

Rozpočtové určení daně

Výnos daně silniční je příjmem státního rozpočtu.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 14

Zákonem č. 142/­2022 Sb. byl do tohoto ustanovení zákona doplněn standardní konstrukční prvek v podobě rozpočtového určení daně po vzoru (nyní již zrušeného) zákonného opatření Senátu č. 340/­2013 Sb., o dani z nabytí nemovitých věcí, nebo zákona č. 187/­2016 Sb., o dani z hazardních her, ve znění pozdějších předpisů. Na základě této právní úpravy pak až do 31. 12. 2023 platilo, že výnos daně silniční je příjmem Státního fondu dopravní infrastruktury.

Důležité

     Zákonem č. 349/­2023 Sb. došlo v důsledku významné redukce předmětu daně silniční a zrušení záloh na této dani k zásadnímu snížení inkasa této daně a ke změně peněžních toků tak, že tato daň je vybrána zásadně pouze jednou ročně. I přes toto opatření však celá řada poplatníků zasílá správci daně částky odpovídající těmto zrušeným zálohám na dani, což vedlo ke vzniku problémů s vracením přeplatků na této dani v rámci celého zdaňovacího období. S ohledem na skutečnost, že výnos z daně silniční nepostačuje na úhradu již zmíněných přeplatků, kdy Státní fond dopravní infrastruktury navíc nebyl schopen administrativně tuto proceduru spojenou s vracením přeplatků dostatečně zvládat, bylo proto zákonodárcem zvoleno řešení, kdy výnos této daně je součástí příjmů státního rozpočtu jako takového.

§ 14a

zrušen

ČÁST TŘETÍ

SPRÁVA DANĚ

§ 15

Daňové přiznání

(1) Poplatník je povinen podat řádné daňové přiznání k dani silniční, pokud se v něm uvádí alespoň jedno zdanitelné vozidlo, a to nejpozději do 31. ledna kalendářního roku následujícího po uplynutí zdaňovacího období.

(2) V daňovém přiznání se uvádí pouze zdanitelné vozidlo,

a)  za které je dílčí daň vyšší než 0 Kč,

b)  za které se uplatňuje sleva na dani nebo

c)  které je osvobozeno, pokud by jinak dílčí daň za něj byla vyšší než 0 Kč.

(3) V daňovém přiznání se neuvádí zdanitelné vozidlo osvobozené podle § 3 odst. 1 písm. d) bodu 1.

˘    Dnem 1. ledna 2025 § 15. odst. 4 zní

(4) Daňové přiznání k dani silniční se podává pouze elektronicky.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 15

Zákonem č. 142/­2022 Sb. bylo znění v odst. 1 uvedeno v návaznosti na zrušení § 8 zákona do souladu se standardní terminologií pro založení povinnosti podat daňové přiznání. Oproti předchozí právní úpravě již není výslovně upraveno, že se daňové přiznání nepodává v jiném termínu, než je 31. leden následujícího kalendářního roku. Třeba dodat, že toto ustanovení je lex specialis vůči § 136 odst. 1 a 2 daňového řádu a v plném rozsahu proto aplikaci této právní úpravy z daňového řádu vylučuje. Vzhledem k tomu, že se § 136 odst. 2 písm. b) daňového řádu bez dalšího neuplatní (vymezuje se proti § 136 odst. 1 daňového řádu, který je ale plně negován komentovaným odst. 1), není nutno jeho účinky jako takové vylučovat. Zákonodárce se takto prostřednictvím této novely pokouší zákon více přizpůsobit aktuálnímu znění daňového řádu. Touto právní úpravou dochází taktéž ke zrušení zvláštní právní úpravy pro termín podání daňového přiznání poplatníkem v insolvenčním řízení, která je odlišná od § 244 daňového řádu.

Koncepce vychází z toho, že daňové přiznání k dani silniční bude podáváno pouze v těch případech, kdy v něm má být dle odst. 2 uvedeno alespoň jedno zdanitelné vozidlo. V konečném důsledku to pak znamená, že poplatníci, kteří disponují pouze zdanitelnými vozidly, u nichž je stanovena daň ve výši 0 Kč, tedy nákladními automobily s hmotností nižší než 12 t (resp. 15 t nebo 23 t v případě vozidla s vyšším počtem náprav), tahači s celkovou hmotností jízdní soupravy nižší než 16 t (resp. 36 t v případě tahače s vyšším počtem náprav) a nákladními přívěsy s hmotností nižší než 12 t, nebudou muset podávat přiznání k dani silniční vůbec, a to i za situace, kdy jsou tato vozidla předmětem daně. Koncepce dále vychází z toho, že daňové přiznání k dani silniční bude možno do 1. ledna 2025 podat jak v listinné podobě, tak elektronicky.

Pokud to tedy shrneme, lhůta pro podání daňového přiznání je stejná i v případech, kdy bude za poplatníka přiznání k této dani zpracovávat daňový poradce, popř. se bude jednat o poplatníka, který se nachází v úpadku (popř. mu hrozí úpadek) dle zákona č. 182/­2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů.

Zákon č. 142/­2022 Sb. se rovněž promítl do nové dikce odst. 2 a 3. To se projevuje tím, že v odst. 2 je uveden okruh zdanitelných vozidel, která se uvádí v daňovém přiznání, přičemž toto má dle odst. 1 vliv též na to, zda se toto daňové přiznání vůbec podává. V tomto ustanovení je navázáno na dikci § 72 odst. 3 písm. f) daňového řádu, kde je upraven obsah formulářových podání, mezi něž náleží i daňové přiznání. To má za následek to, že v daňovém přiznání budou primárně uváděna zdanitelná vozidla, pro která je stanovena nenulová výše daně. V přiznání budou uváděna i zdanitelná vozidla, za která činí dílčí daň méně než 100 Kč, tj. částka, která se podle § 16 zákona nepředepisuje ani neplatí. V daňovém přiznání je dále nutno uvést vozidlo, za které se uplatňuje sleva na dílčí dani, a to bez ohledu na to, jak vysoká je výsledná daň za jednotlivé zdanitelné vozidlo. Je tomu tak proto, že nárok na tuto slevu může vzniknout pouze tehdy, pakliže je tato sleva v daňovém přiznání řádně uplatněna.

V odst. 3 zůstává zachována povinnost uvádět v přiznání zdanitelná vozidla osvobozená od daně s výjimkou vozidel diplomatických. S ohledem na to, že zákon nově stanovil pro určité hmotnostní kategorie vozidel nulovou výši daně, je výslovně uvedeno, že se osvobozená zdanitelná vozidla v přiznání neuvádějí, pakliže za ně dílčí daň činí 0 Kč.

V odst. 4 je s účinností od 1. ledna 2025 stanoveno, že daňové přiznání k dani silniční bude podáváno pouze elektronicky – ať již se jedná o přiznání řádné, dodatečné nebo opravné. Koncepce zákona vychází z toho, že tato právní úprava by se měla vztahovat pouze na zdaňovací období započatá od 1. ledna 2022. Zákonodárce tak činí s cílem snížit administrativní náklady spojené se správou této daně a předpokládá, že po zúžení předmětu této daně budou daňovými subjekty ve většině případů spíše profesionálové. Co se rozumí elektronickým podáním při správě daní, vyplývá z ust. § 71 odst. 1 daňového řádu.

Důležité

     Shrneme-li již uvedené k problematice podávání daňových přiznání, pak platí, že daňové přiznání k dani silniční se podává do 31. 1. kalendářního roku po uplynutí zdaňovacího období, tj. za zdaňovací období roku 2024 se musí stát do 31. 1. 2025. V tomto daňovém přiznání se uvádí pouze zdanitelná vozidla, pro která je stanovena nenulová výše daně. Dále se zde uvádí i všechna zdanitelná vozidla, u kterých se uplatňuje sleva na dani v kombinované dopravě, tj. i ta, za která je dílčí daň nulová. V tomto přiznání se dále uvádí ta zdanitelná vozidla od daně osvobozená, za která je výše dílčí daně vyšší než nula.

Nebudou zde uváděna tzv. diplomatická vozidla. Dále platí, že poplatníci, kteří mají k dispozici pouze zdanitelná vozidla, pro která je v příloze k zákonu stanovena daň ve výši 0 Kč, nepodávají daňové přiznání. Daň silniční je splatná v poslední den lhůty stanovené pro podání daňového přiznání, tj. do 31. 1. kalendářního roku následujícího po zdaňovacím období. V souladu s § 146 daňového řádu se tato daň zaokrouhluje na celé koruny směrem nahoru, přičemž postupné zaokrouhlování ve dvou nebo více stupních je nepřípustné. Je-li výsledná daň poplatníka za zdaňovací období nižší než 100 Kč, pak se daň neplatí, nicméně jedná-li se o zdanitelná vozidla s dílčí daní nižší než 100 Kč (kromě výše zmíněných), musí být tato daň v přiznání uvedena. Počínaje zdaňovacím obdobím roku 2022 se již zálohy na dani silniční neplatí.

Finanční správa však stále eviduje celkem vysoké částky přeplatků na dani silniční, které vznikly zejména úhradou záloh na tuto daň u osobních vozidel po 1. 1. 2022 – bez ohledu na to, že tato povinnost byla již v tomto období zákonodárcem zrušena. Chce-li poplatník této daně dosáhnout vrácení tohoto přeplatku, musí správci daně předložit žádost o vrácení přeplatku. Zákonná lhůta pro vyřízení této žádosti poté činí 30 dnů a neuplatní-li poplatník tuto svoji žádost řádně a včas, stává se takový přeplatek po 6 letech od konce roku, ve kterém vznikl, bez dalšího příjmem státního rozpočtu – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 234/­2014.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 6

Podnikatel (fyzická osoba) František NOVÁK vlastní osobní automobil, který v roce 2023 používal k podnikání a uplatňoval si na něho paušální výdaj na dopravu.

Vzhledem k tomu, že osobní automobil již není od roku 2022 předmětem daně silniční, nebude se ani za rok 2023 uvádět do daňového přiznání a neplatí se z něj daň silniční ani tehdy, jestliže si podnikatel uplatňoval v tomto roce paušální výdaj na dopravu motorovým vozidlem ve smyslu § 24 odst. 2 písm. zt) zákona o daních z příjmů.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Právní moc správního rozhodnutí je taková jeho vlastnost, která činí výrok rozhodnutí o právu nebo povinnosti závazným a nezměnitelným a vytváří tak překážku bránící novému projednání věci. Pravomocné rozhodnutí je „odstranitelné“ pouze cestou mimořádných opravných prostředků či rozhodnutím soudu ve správním soudnictví. Tuto vlastnost si rozhodnutí zachovává i po dobu řízení, které se o takovém mimořádném opravném prostředku či žalobě vede (s výjimkou situace, kdy je rozhodnuto o odkladném účinku žaloby podle § 73 odst. 3 SŘS), a to až do doby právní moci rozhodnutí, jímž je pravomocné rozhodnutí zrušeno. Právní moci nabývá takové daňové rozhodnutí, proti kterému nelze uplatnit řádný opravný prostředek.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1.2. 2006, sp.zn. 1 Afs 12/­2005

     Teprve v okamžiku nabytí právní moci je daňová povinnost stanovená těmito rozhodnutími úplná a neměnná, když do doby rozhodnutí o odvolání lze výši daňové povinnosti stanovené platebním výměrem případně dodatečným platebním výměrem měnit. Z procesního hlediska je teprve v tento moment ukončen postup daňového orgánu při jejím vyměření či doměření. Na tuto skutečnost nemá vliv ani předběžná vykonatelnost daňových rozhodnutí.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5. 2006, sp.zn. 5 Afs 42/­2004

     Je-li daň jednou pravomocně vyměřena, pak takové vyměření je zásadně konečné, tedy nezměnitelné a závazné, neboli má tyto esenciální vlastnosti právní moci rozhodnutí. Právní moc totiž nastoluje právní jistotu v právních vztazích, a průlom do ní je proto vždy třeba chápat jako zásah do právní jistoty – z tohoto důvodu musí jít toliko o mimořádné a odůvodněné případy.

Z usnesení Rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16.5. 2006, sp.zn. 2 Afs 52/­2005

     Jinými slovy, pokud správce daně vyzve daňový subjekt k předložení dodatečného daňového tvrzení a ten výzvě vyhoví, nemá daňový subjekt žádný zákonem stanovený nárok na zahájení postupu k odstranění pochybností či dokazování, jak se uvádí v důvodové zprávě. V této souvislosti lze připomenout, že při aplikaci § 144 daňového řádu dokonce nemá ani právo se odvolat a podrobit zákonnost takto dodatečně přiznané daně odvolacímu přezkumu. Splněním výzvy tedy daňový subjekt více méně rezignuje na prověřování zákonnosti takto přiznané daně. Nesplněním výzvy se vystavuje riziku doměření daně podle pomůcek a následně omezenému odvolacímu (soudnímu) přezkumu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6.8. 2015, sp.zn. 9 Afs 66/­2015

K pokutě za opožděné tvrzení daně

     Soud však nemohl odhlédnout od toho, že pokuta za opožděné tvrzení daně představuje trest ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7.3. 2019, č.j. 4 Afs 351/­2018-60, č. 3872/­2019 Sb. NSS). Objektivní stránkou deliktu pokuty za opožděné tvrzení daně je nesplnění zákonné povinnosti spočívající v „nepodání“ daňového tvrzení (přiznání) či dodatečného tvrzení (přiznání) vůbec, případně ve „zpoždění“ daňového subjektu se splněním této povinnosti, tzn. tvrdit (přiznat) daň ve stanovené lhůtě. Trestnost deliktu je založena na časovém aspektu. V praxi může docházet k různým situacím. Včasné řádné tvrzení a opožděné dodatečné tvrzení, jakož i další myslitelné situace, musí při ukládání pokuty najít konkrétní odraz. V návaznosti na nesplnění povinnosti je při výpočtu výše pokuty nutné zohlednit včasně tvrzenou (a stanovenou), resp. vyměřenou výši daně. V tom případě totiž k deliktu nedochází, neboť povinnost (podat řádné daňové tvrzení ve stanovené lhůtě) byla splněna, toliko (obsahově) byla tvrzena nesprávná výše daně. Při výpočtu pokuty za opožděné dodatečné daňové tvrzení na daň vyšší než poslední známou daň musí tedy správce daně od konečné výše daně odečíst včasně tvrzenou (a vyměřenou) daň – ta není předmětem deliktu a nemůže se projevit ve výši uložené pokuty. Teprve z takto zjištěného rozdílu lze odvodit výši pokuty dle pravidel stanovených v § 250 daňového řádu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27.11. 2019, sp.zn. 1 Afs 54/­2019

     Aplikační praxe soudů i odborná literatura se naopak shodují na tom, že pokuta podle § 250 odst. 1 daňového řádu vzniká přímo ze zákona (ex lege) podle tam stanoveného mechanismu. Jde o sankci za daňový delikt, jehož objektivní stránkou je nesplnění zákonné povinnosti daňového subjektu spočívající v „nepodání“ daňového přiznání (či dodatečného daňového přiznání) vůbec, případně se zpožděním. Podmínky pro uložení pokuty jsou tak tři: (1) existence povinnosti podat daňové přiznání (dodatečné daňové přiznání), (2) nepodání takového daňového přiznání ve stanovené lhůtě a (3) přičitatelnost takového nepodání konkrétnímu daňovému subjektu. Budou-li tyto podmínky naplněny, vydá správce daně deklaratorní rozhodnutí (platební výměr) o uložení pokuty, a to bez ohledu na to, zda daňový subjekt o daňové povinnosti věděl či zda s ní souhlasí. Přičitatelnost zde totiž zákon nespojuje se subjektivní odpovědností daňového subjektu, naopak odpovědnost je konstruována jako objektivní a pokuta vzniká bez ohledu na zavinění.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 7 Afs 183/­2022

K informaci na webu finanční správy a legitimní očekávání

     Na oficiálních webových stránkách finanční správy bylo (a stále je) zveřejněno „Upozornění pro registrované daňové subjekty žádající vrácení přeplatku na dani na účet neuvedený v registraci“, ve kterém je mimo jiné uvedeno: „Pokud nemáte jiný účet, který by splňoval podmínky pro registraci, nemáte tudíž po vynětí původního účtu z registrace u správce daně registrován žádný účet, v žádosti o vrácení přeplatku můžete tedy uvést jakýkoli účet a na ten vám bude přeplatek vrácen“ (https://archiv.financnisprava.cz, podtržení doplněno). Stěžovatel tedy postupoval v souladu s oficiálními pokyny finanční správy, když ve svojí žádosti o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob označil číslo bankovního účtu, který neuvedl při registraci. Stěžovatel na základě této informace mohl důvodně očekávat, že jedná po právu, a že mu tak bude přeplatek na dani vrácen na jím uvedený účet.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, sp. zn. 4 Afs 35/­2022

K náležitosti výzev k prokázání skutečností

     Je úkolem správce daně, aby ve výzvě k prokázání skutečností podle § 92 odst. 4 daňového řádu dostatečně určitě a srozumitelně formuloval své pochybnosti, čímž aktivuje důkazní břemeno na straně daňového subjektu. Má-li daňový subjekt prokazovat skutečnosti k výzvě správce daně, musí se jednat o výzvu jasnou, určitou, srozumitelnou a splnitelnou. Taková výzva musí obsahovat sdělení konkrétních pochybností o správnosti, pravdivosti nebo úplnosti podaného daňového přiznání a musí z ní plynout, které konkrétně vyslovené pochybnosti má daňový subjekt vysvětlit nebo vyvrátit. Pokud správci daně vznikly pochybnosti také o rozsahu plnění, jehož poskytnutí žalobkyně deklarovala ve vztahu ke společnosti Sport, měl je určitě a jasně formulovat ve výzvě. V opačném případě ztrácí význam rozlišovat mezi jednotlivými okolnostmi rozhodnými pro uznání nároku na odpočet daně. Nepřesnou formulaci ve výzvě nemůže správce daně zhojit ani tvrzením, že daňový subjekt si musel být vědom toho, že výzva mířila rovněž na rozsah plnění (případně na osobu dodavatele, způsob faktické realizace apod.). Výše popsaný odlišný rozsah pochybností, které správce daně ve výzvě k prokázání skutečností ve vztahu k oběma společnostem vznesl, svědčí ve prospěch žalobkyně. Požadavek, aby správce daně své pochybnosti vymezil dostatečně určitě, přitom nelze považovat za přehnaně formalistický. To platí tím spíše, je-li následně daňovému subjektu kladeno k tíži, že nerozptýlil pochybnosti správce daně formulované ve výzvě. Pokud správce daně neformuloval dostatečně přesně, v čem spočívají jeho pochybnosti, nemohlo být aktivováno důkazní břemeno žalobkyně stran rozsahu plnění.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 6 Afs 156/­2020

K přeplatkům a nedoplatkům daňových subjektů

     Správce daně má při rozhodování o úhradě nedoplatku na dani (např. při výpočtu úroku z prodlení) ve smyslu § 154 odst. 4 daňového řádu povinnost zjistit a vyžádat si vratitelný přeplatek na dani evidovaný na jiném osobním daňovém účtu daňového subjektu u jiného správce daně ex offo, pokud má do příslušné daňové evidence přístup nebo takový přístup není spojen s většími překážkami, náklady či jinými komplikacemi.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2022, sp. zn. 2 Afs 407/­2020

K obraně proti příslušenství daně

     Podstatné je, že pokud rozhodnutí o vyměření daně bude zrušeno, bude to mít automaticky dopad i na rozhodnutí o vyměření úroků z prodlení. Jak správně podotkl již žalovaný a krajský soud, podle § 2 odst. 5 daňového řádu úroky, penále a pokuta za opožděné tvrzení daně sledují osud daně. Pokud tedy bude rozhodnutí o vyměření daně zrušeno, odpadne i povinnost stěžovatele platit úroky z prodlení. Stěžovateli by tak vznikl přeplatek na dani (§ 154 daňového řádu), pokud již úroky z prodlení zaplatil. Není tedy důvod, aby správní orgány či soudy v této věci vyčkávaly na rozhodnutí soudů o opravných prostředcích ohledně vyměření daně. Stěžovatel není a nebude nijak negativně dotčen, pokud tak nečiní.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. 10 Afs 126/­2021

K deklaratorním platebním výměrům

     Z pohledu znění tohoto ustanovení je lhostejné, zda je platebním výměrem uložena povinnost k zaplacení úroku z prodlení, jehož výše je prostým výpočtem s užitím zákonné úrokové sazby a příslušného úrokového období, anebo zda je platebním výměrem uložena povinnost k zaplacení daně na základě jiných právních skutečností a skutkových závěrů správce daně, podřazených pod příslušné ustanovení daňového práva hmotného. Z hlediska ryze teoretického se totiž v obou případech jedná o rozhodnutí deklaratorní v tom smyslu, že se zde pouze autoritativně určuje existence určité povinnosti k zaplacení daně (resp. jejího příslušenství).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 3 Afs 275/­2021

Konkludentní stanovení daně

     Z výše uvedené judikáty, byť se týkala aplikace § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, je zjevné, že ke stanovení a vyměření daně postupem dle § 140 daňového řádu (jehož textace je shodná se zněním § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a jediný rozdíl je v povinnosti vyhotovit platební výměr) nemůže správce daně přistoupit automaticky a bez provedení jakékoli úvahy o tom, zda údaje v daňovém přiznání uvedené, resp. daň zde vyčíslenou lze bez dalšího akceptovat a takto vyměřit, tedy mít za to, že daň se neodchyluje. Nelze proto souhlasit s názorem krajského soudu, že „správce daně daň žádným způsobem nezkoumá, nehodnotí, neposuzuje zákonnost výše základu daně, daně a jejího právního a skutkového základu. Nelze proto dovozovat, že by tento typ rozhodnutí mohl být stižen nezákonností, ani to, že by ji bylo možno přičítat správci daně.“ Skutečnost, že správce daně stanoví a vyměří daň postupem dle § 140 daňového řádu, při respektování cíle správy daní, tak, jak je stanoven v § 1 odst. 2 daňového řádu a základních zásad správy daní, dle názoru Nejvyššího správního soudu nevylučuje následnou možnou aplikaci § 254 odst. 1 daňového řádu v případě vzniku přeplatku v důsledku pozdějšího (nižšího) doměření daně správcem daně.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 5 Afs 27/­2017

K prekluzi práva pro stanovení daně a úroku z prodlení

     V řízení o předpisu úroku z prodlení se nelze zabývat námitkou uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, s jejíž úhradou je daňový subjekt v prodlení, je-li zde pravomocný platební výměr na daň.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 6 Afs 263/­2020

K možnostem vydat exekuční příkaz k vymožení úroku z prodlení

     Exekuční příkaz k vymožení úroku z prodlení dle § 252 daňového řádu nelze vydat, dokud nebyla pravomocně stanovena původní daňová povinnost.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 6 Afs 398/­2017

§ 16

Záznamní povinnost

Poplatník uplatňující slevu na dani silniční je povinen uchovávat přepravní doklady s potvrzenými údaji překladiště kombinované dopravy, případně nakládací a vykládací železniční stanice vhodné k překládce nebo vnitrozemského přístavu.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 16

Zákonem č. 142/­2022 Sb. došlo k zavedení tzv. záznamní povinnosti pro poplatníky, kteří uplatňují slevu na dani. Jedná se o jistou modifikaci povinnosti obsažené v § 12 odst. 4 ve znění účinném do 30. 6. 2022. Ta předpokládala, že poplatníci uplatňující nárok na slevu na dani museli tento nárok prokazovat předepsanými doklady. Pro tyto poplatníky to pak v reálné praxi znamená, že v případě uplatnění tohoto nároku nesou tito poplatníci důkazní břemeno ohledně takto uplatněného nároku v souladu s § 92 odst. 2 daňového řádu a v této souvislosti jim vzniká povinnost uchovávat potřebnou dobu doklady o tomto nároku, aby je mohli správci daně v případě potřeby předložit při vyhledávacích a kontrolních postupech dle daňového řádu. V souladu s § 97 daňového řádu by poplatníci měli tyto doklady uchovávat po dobu běhu lhůty pro stanovení daně.

Konkrétně je zákonodárcem stanoveno, že poplatník daně silniční je povinen uchovávat přepravní doklady s potvrzenými údaji překladiště kombinované dopravy, popř. nakládací a vykládací železniční stanice vhodné k překládce nebo vnitrozemského přístavu. Z textu tohoto ustanovení zákona je zřejmé, že poplatník je povinen nárok na slevu prokázat, není však povinen přikládat doklady prokazující nárok na slevu k daňovému přiznání. Pro účely tohoto zákona je poplatník tedy povinen existenci nároku na slevu na dani prokázat prostřednictvím přepravních dokladů k vozidlu. V těchto přepravních dokladech je od operátora kombinované dopravy v překladišti kombinované dopravy uvedeno potvrzení údajů z jednotlivých překladišť kombinované dopravy. Zákonodárce též za účelem prokázání existence nároku na slevu na dani připouští potvrzení od nakládací a vykládací železniční stanice, tj. v místě, kde byla překládka uskutečněna, popř. potvrzení přípojné železniční stanice, pakliže by se jednalo o překládku na vlečce. Bude-li přeprava mezi železniční stanicí a příjemcem (odesílatelem) uskutečněna s využitím silničního dopravce, měl by poplatníkovi potvrdit vyžadované údaje odesílatel nákladu kombinované dopravy. Totéž platí v případě přeprav přes vlečku, kterou takto použil příjemce či odesílatel nákladu kombinované dopravy. Je-li přeprava nákladu, který je dopravován kombinovanou dopravou, uskutečněna přes vnitrozemský přístav, je na poplatníkovi, aby byl schopen prokázat nárok na slevu na dani prostřednictvím přepravních dokladů, které jsou potvrzeny vnitrozemským přístavem, spedicí, celním úřadem, popř. odesílatelem nebo příjemcem takového nákladu. Těmito přepravními doklady budou nejčastěji např. nákladní list CMR, nákladní list CIM, popř. náložný list BOL.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

K principům právní jistoty

     Princip právní jistoty jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě subsumuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů vůči právním subjektům, zejména pokud jde o uplatnění sankce v případě, že právní subjekt porušil právní předpis.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 24.5. 1995, sp.zn. Pl. ÚS 31/94

     … ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11.5. 2005, sp.zn. II. ÚS 487/03

K mezím státní moci při vybírání daní a poplatků

     Státní moc si při stanovení a vybírání daní a poplatků musí počínat v mezích stanovených zákonem, který již svou povahou představuje zásah do základního práva na vlastnictví, jejž zároveň legitimuje. V podmínkách materiálního právního státu je navíc nezbytné toto ustanovení vykládat nikoliv pouze v tom smyslu, že orgán veřejné moci je oprávněn uplatnit vůči jednotlivci zákonem konstituovanou pravomoc jakýmkoli způsobem, nýbrž je třeba je vykládat v materiálním smyslu, tj. tak, aby orgán veřejné moci při výkonu své pravomoci co nejvíce respektoval ochranu základních práv jednotlivce, v daném případě autonomní sféru jednotlivce, jejíž součástí je též tzv. informační autonomie jednotlivce.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 1.12. 2008, sp.zn. I. ÚS 705/06

K ukládání záznamní povinnosti

     Uložení záznamní povinnosti, stejně jako zásadně každý úkon orgánu veřejné moci, který ukládá povinnost nebo omezuje právo jednotlivce, je zákonné jen za předpokladu, že je v souladu se zásadou proporcionality, která je, jak bylo vysloveno v judikatuře zejména Ústavního soudu, součástí pojmu právního státu (čl. 1 Ústavy)…Pro to, aby uložení záznamní povinnosti stěžovatelce bylo způsobilé dosáhnout zákonem dovoleného cíle, musí v první řadě obstát v testu proporcionality (v širším smyslu). Z citovaného ustanovení vyplývá, že uložení záznamní povinnosti je výjimkou z pravidla, že daňový subjekt je povinen vést je zákonem přesně stanovené evidence (viz čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 2 odst. 4 Ústavy). Ustanovení o záznamní povinnosti dává správci daně za splnění zákonných podmínek pravomoc uložit konkrétnímu daňovému subjektu další evidenční povinnost nad rámec povinností, které mají všechny daňové subjekty. Taková dodatečná povinnost znamená pro konkrétní daňový subjekt znevýhodnění oproti jiným daňovým subjektům, již jen proto, že znamená dodatečnou administrativní zátěž, a tedy zpravidla vede ke zvýšení provozních nákladů daňového subjektu. Již jen samotná tato skutečnost, tedy dopad administrativní zátěže na daňový subjekt, který je nucen na základě rozhodnutí správce daně plnit záznamní povinnost, a tedy odlišné zacházení s těmi, kteří záznamní povinnost musí vést, oproti těm, kteří tak činit nemusí, a navíc omezení svobody jednotlivce spočívajíc v tom, že musí dělat něco nad rámec běžných povinností stanovených pro všechny, vyžaduje, aby záznamní povinnost byla ukládána z racionálních a o konkrétní skutkové okolnosti opřených důvodů a aby splňovala požadavek proporcionality…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2011, sp. zn. 7 Afs 14/­2010

K smyslu záznamní povinnosti

     Smyslem záznamní povinnosti nemůže být vyhotovovat přehled již jednou evidovaných údajů pro potřeby snadnější práce pracovníků správce daně. Důvodem pro uložení záznamní povinnosti musí být taková specifika na straně daňového subjektu, která musí být správcem daně ve vydaném rozhodnutí identifikována a která souvisejí s potřebou správce daně ověřit údaje v povinných evidencích daňového subjektu ve vazbě na závěr správce daně, že tyto evidence pro správné zjištění a stanovení daně nepostačují, neboť neobsahují určité údaje, které správce daně z legitimních důvodů považuje za potřebné zjistit a s povinnými evidencemi porovnat…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 8 Afs 13/­2013

K součinnosti v rámci důkazního řízení

     Tomu předchází povinnost stanovená správci daně v § 92 odst. 5 písm. c) daňového řádu prokázat skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem. Pokud tedy správce daně chce při snaze o správné zjištění a stanovení daně (§ 1 odst. 2 daňového řádu) vést detailní dokazování nad rámec údajů plynoucích z účetních záznamů či obdobných evidencí daňového subjektu, je povinen nejdříve sdělit, proč podle jeho názoru taková evidence není dostačující.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017, sp. zn. 3 Afs 119/­2016

K zásadě spolupráce v dokazování

     Závěrem záhodno zdůraznit, že po celou dobu dokazování tíží obě strany vzájemná povinnost spolupráce (součinnosti). Daňový řád je v celé své šíři protknut zmíněnou zásadou, která se projevuje například v poučovací povinnosti správce daně, možnosti stanovit daň dle pomůcek či oprávnění uložit pořádkovou pokutu. Jednání vykračující za hranice principu součinnosti může vést jak k nezákonnosti postupu správce daně (chybějící poučení), tak i ke stanovení daně podle pomůcek (daňový subjekt rezignuje na spolupráci se správcem daně). Zjednodušeně řečeno, dokazování se nesmí proměnit v „námořní bitvu“, ve které daňový subjekt označí či přímo předloží správci daně důkazní prostředek a ten mu bez dalšího ohlásí „voda“, načež stejnou hlášku použije i daňový subjekt k otázkám týkajícím se zjištění a objasnění skutkového stavu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 1 Afs 102/­2016

K hodnocení důkazů ve vzájemné souvislosti

     Stěžovateli lze přisvědčit, že svědkem Z. sdělené informace samy o sobě provedení posuzovaných prací neprokazují. Tento závěr však bude v zásadě platit pro jakýkoli důkazní prostředek hodnocení izolovaně – ani samostatně předložená faktura, či záznam v účetnictví nemusí vždy (při existenci pochybností správce daně) prokázat uskutečnění určitého účetního případu (obchodní transakce) dle tvrzení daňového subjektu. Teprve ve svém souhrnu může více (byť obecných) vzájemně se doplňujících důkazních prostředků utvořit celistvý a konkrétní obraz o určitém obchodním případu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, sp. zn. 1 Afs 376/­2019

Pomůcky versus dokazování

     Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že při stanovení daně za užití pomůcek sice platí princip, že nelze kombinovat způsoby stanovení daně, to znamená, že nelze některé z podnikatelských aktivit podrobit stanovení daně důkazy a u jiných, pro absenci důkazů, stanovit daň pomůckami. Stanovení daně pomocí pomůcek nebo pomocí dokazování totiž podléhá odlišnému rozsahu přezkumu v odvolacím řízení. Neznamená to však, že pokud nebylo možno stanovit daň na základě dokazování, poznatky získané správcem daně v průběhu dokazování nejsou využitelné jako pomůcky, mají-li z hlediska stanovení daně určitou informační hodnotu (shodně viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2005, č.j. 2 Afs 190/­2004-56, publ. pod č. 675/­2005 Sb. NSS, či již zmiňovaný rozsudek č.j. 5 Afs 129/­2006-142). Podle § 98 odst. 3 daňového řádu pomůckami mohou být zejména a) důkazní prostředky, které nebyly správcem daně zpochybněny, b) podaná vysvětlení, c) porovnání srovnatelných daňových subjektů a jejich daňových povinností, d) vlastní poznatky správce daně získané při správě daní. Správce daně proto může tu část evidence, kterou vyhodnotí jako komplexní a nepochybnou, využít jako pomůcky. Naopak u výdajů, kde pochybnosti měl a které se daňovému subjektu nepodařilo vyvrátit, může využít statistické či jiné údaje vztahující se ke srovnatelným daňovým subjektům a hospodářským činnostem (srov. již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 Afs 20/­2014-40).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 2 Afs 398/­2017

Absence překročení hranic při mezinárodní nákladní silniční přepravě

     Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že Úmluva CMR se podle jejího článku 1 odst. 1 vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy.

Z usnesení sp. zn. 32 Cdo 2812/­2018 a ze závěrů odborné literatury potom obecně vyplývá, že v případě, že má být zásilka dopravena např. z nizozemského města do francouzského města a je v průběhu cesty přeložena ve státě odeslání ze silničního vozidla na loď a poté ve státě dodání z lodi na silniční vozidlo, vyloučí toto přeložení zásilky platnost Úmluvy CMR nejen pro přepravu zásilky do francouzského přístavu, ale i z tohoto přístavu po silnici do francouzského města, neboť nejde o přepravu silničním vozidlem (zásilka je přepravována lodí) a ani o mezinárodní silniční přepravu (zásilka je naložena na silniční vozidlo ve francouzském přístavu a jde tedy o přepravu na francouzském území) Lze poukázat i na rozsudek Vrchního zemského soudu v Karlsruhe ze dne 5. 12. 1986, sp. zn. 15 U 242/85, v němž soud uvedl, že pouze skutečnost, že k překročení hranic dvou států dojde v rámci celé multimodální přepravy, ale nikoli na úseku silniční přepravy, k použitelnosti Úmluvy CMR nestačí.

V projednávané věci nákladní přeprava (zahrnující silniční nákladní přepravu v rámci České republiky, leteckou dopravu z České republiky do Švédska a navazující silniční nákladní dopravu v rámci Švédska) mezinárodní rozměr ve výše uvedeném smyslu postrádala, neboť došlo k silniční přepravě z Kolína do Mošnova (tj. uvnitř ČR), z Kolína do Hradce Králové (tj. uvnitř ČR) a samostatně ze Stockholmu do Södertälje (tj. uvnitř Švédska). Odvolací soud proto pochybil, pokud uzavřel, že soud prvního stupně nárok žalobkyně správně posoudil podle Úmluvy CMR. Právě absence překročení hranic při mezinárodní nákladní silniční přepravě vylučuje možnost na daný vztah účastníků Úmluvu CMR aplikovat.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2221/­2023

K identifikaci osoby příjemce dopravcem dle Úmluvy CMR

     Za správné určení osoby příjemce a místa vydání zásilky podle Úmluvy CMR je zodpovědný odesílatel. Byl-li odesílatel ohledně totožnosti osoby příjemce (jejího označení, sídla, popř. osob oprávněných za ni jednat) a místa určeného k vydání zásilky uveden třetí osobou v omyl, jde tato skutečnost zásadně k jeho tíži, nikoli k tíži dopravce. Dopravce je povinen zboží dodat příjemci označenému v nákladním listu na místo určení uvedené v nákladním listu, nestanoví-li odesílatel v souladu s čl. 12 odst. 1 Úmluvy CMR (popř. příjemce v souladu s čl. 12 odst. 2 nebo 3 Úmluvy CMR) jinak. Dopravce není povinen zkontrolovat, zda osoby nacházející se v prostorách příjemce a připravené zásilku převzít jsou k tomu oprávněny, nezavázal-li se k tomu ve smlouvě, nebo nemá-li důvodnou pochybnost o tom, že takové oprávnění uvedeným osobám svědčí.

V poměrech projednávané věci se ze skutkových zjištění soudů podává, že řidiči právní předchůdkyně žalované po příjezdu na místo vykládky uvedené v nákladních listech identifikovali sklad označený jako sklad příjemce uvedeného v nákladních listech a kontaktovali osobu nacházející se v tomto skladu, jež zásilky očekávala a byla připravena je převzít. Soudy nezjistily žádné skutečnosti, jež měly v řidičích vzbudit důvodnou pochybnost o tom, že osoba s nimi jednající nemá oprávnění příjemce zastupovat. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, podle něhož osoba nacházející se ve skladu příjemce byla osobou oprávněnou za příjemce převzít zásilky a nákladní listy od dopravce.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 27 Cdo 198/­2023

§ 16a

Limit pro předepsání a placení
daně

Činí-li daň silniční méně než 100 Kč, daň se nepředepíše a neplatí.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 16a

Zákonem č. 142/­2022 Sb. došlo ke stanovení minimální částky daně, která se předepisuje a platí. Děje se tak z důvodů zásady hospodárnosti a při zohlednění dosavadních zkušeností získaných mj. i v souvislosti se správou daně z nabytí nemovitých věcí. V souladu s tímto ustanovením zákona platí, že činí-li daň silniční méně než 100 Kč, daň se nepředepíše a neplatí. Místně příslušný správce daně tedy tuto daň pouze vyměří.

Koncepce zákona dále vychází z toho, že bude-li následně na základě výsledků daňové kontroly doměřena daň nad tento stanovený limit, nebude z částky daně vyměřené na základě řádného daňového přiznání (tj. daně do limitu 100 Kč) stanoveno penále. Toto penále bude stanoveno toliko z doměřené daně. Oproti tomu v případě úroku z prodlení platí, že bude stanoven bez ohledu na výši daně, která byla v řádném přiznání vykázána ve výši do limitu 100 Kč. Úrok z prodlení v případě zvýšení daně v souvislosti s podáním dodatečného daňového přiznání pak bude stanoven obdobně.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

Vznik povinnosti hradit penále

     Povinnost uhradit penále z doměřené daně vzniká pouze tehdy, jestliže je daň doměřována na základě daňově relevantní okolnosti, která nebyla tvrzena v řádném daňovém přiznání (dodatečném daňovém přiznání). Povinnost uhradit penále nevzniká v situaci, kdy je daň doměřována na základě dodatečného daňového přiznání, ve kterém daňový subjekt tvrdí jak okolnosti daň zvyšující, tak okolnosti daň snižující, avšak správce daně uzná pouze okolnosti daň zvyšující.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 1 Afs 250/­2016

Penále v doměřovacím řízení

     Tento závěr lze tedy shrnout tak, že povinnost uhradit penále z doměřené daně vzniká pouze tehdy, jestliže je daň doměřována na základě daňově relevantní okolnosti, která nebyla tvrzena v řádném daňovém přiznání či dodatečném daňovém přiznání.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 1 Afs 375/­2017

K obraně proti příslušenství daně

     Podstatné je, že pokud rozhodnutí o vyměření daně bude zrušeno, bude to mít automaticky dopad i na rozhodnutí o vyměření úroků z prodlení. Jak správně podotkl již žalovaný a krajský soud, podle § 2 odst. 5 daňového řádu úroky, penále a pokuta za opožděné tvrzení daně sledují osud daně. Pokud tedy bude rozhodnutí o vyměření daně zrušeno, odpadne i povinnost stěžovatele platit úroky z prodlení. Stěžovateli by tak vznikl přeplatek na dani (§ 154 daňového řádu), pokud již úroky z prodlení zaplatil. Není tedy důvod, aby správní orgány či soudy v této věci vyčkávaly na rozhodnutí soudů o opravných prostředcích ohledně vyměření daně. Stěžovatel není a nebude nijak negativně dotčen, pokud tak nečiní.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. 10 Afs 126/­2021

K deklaratorním platebním výměrům

     Z pohledu znění tohoto ustanovení je lhostejné, zda je platebním výměrem uložena povinnost k zaplacení úroku z prodlení, jehož výše je prostým výpočtem s užitím zákonné úrokové sazby a příslušného úrokového období, anebo zda je platebním výměrem uložena povinnost k zaplacení daně na základě jiných právních skutečností a skutkových závěrů správce daně, podřazených pod příslušné ustanovení daňového práva hmotného. Z hlediska ryze teoretického se totiž v obou případech jedná o rozhodnutí deklaratorní v tom smyslu, že se zde pouze autoritativně určuje existence určité povinnosti k zaplacení daně (resp. jejího příslušenství).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2023, sp. zn. 3 Afs 275/­2021

K prekluzi práva pro stanovení daně a úroku z prodlení

     V řízení o předpisu úroku z prodlení se nelze zabývat námitkou uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, s jejíž úhradou je daňový subjekt v prodlení, je-li zde pravomocný platební výměr na daň.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 10. 2021, sp. zn. 6 Afs 263/­2020

K možnostem vydat exekuční příkaz k vymožení úroku z prodlení

     Exekuční příkaz k vymožení úroku z prodlení dle § 252 daňového řádu nelze vydat, dokud nebyla pravomocně stanovena původní daňová povinnost.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 6 Afs 398/­2017

ČÁST ČTVRTÁ

USTANOVENÍ ZMOCŇOVACÍ A ZRUŠOVACÍ

§ 17

Po vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu může vláda České republiky na dobu trvání stavu ohrožení nebo válečného stavu svým nařízením v nezbytném rozsahu pro zajištění nouzového nebo válečného státního rozpočtu^7b)

a)  provést úpravu výše daně silniční,

b)  zcela nebo částečně osvobodit od daně zdanitelné vozidlo používané k zajištění akcí v rámci vyhlášeného stavu ohrožení státu nebo válečného stavu.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 17

V tomto ustanovení zákona jsou řešena mimořádná regulační opatření za stavu ohrožení státu a válečného stavu v návaznosti na správu silniční daně. Díky tomuto zmíněnému ustanovení zákona po vyhlášení stavu ohrožení státu nebo válečného stavu může vláda ČR na dobu trvání stavu ohrožení nebo válečného stavu svým nařízením v nezbytném rozsahu pro zajištění nouzového nebo válečného státního rozpočtu provést úpravu sazeb daně silniční a dále zcela nebo částečně osvobodit od této daně vozidla používaná k zajištění akcí v rámci vyhlášeného stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Třeba dodat, že tyto podmínky spolu se související problematikou vymezuje Ústava ČR a dále též ústavní zákon č. 110/­1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Aby mohl být na území ČR vyhlášen stav ohrožení státu, popř. válečný stav, musí k tomu vyslovit souhlas Parlament ČR, přičemž stav ohrožení státu vyhlásí český parlament na návrh vlády ČR. K přijetí usnesení o vyhlášení stavu ohrožení státu je nezbytný souhlas nadpoloviční většiny všech poslanců a souhlasu nadpoloviční většiny všech senátorů. V době trvání stavu ohrožení státu může vláda nařídit evakuaci osob a majetku z vymezeného území, zakázat vstup, pobyt a pohyb osob na vymezených místech nebo území apod. Kromě toho je vláda oprávněna nařídit omezení vstupu na území ČR osobám, které nejsou občany ČR, povinné hlášení místa trvalého pobytu, popř. i místa, kde se osoba dočasně zdržuje, omezení držení a nošení střelných zbraní a střeliva apod. Vláda též může vyhlásit nejdéle na dobu 30 dnů nouzový stav v případě živelních pohrom, ekologických nebo průmyslových havárií, nehod nebo jiného nebezpečí, které ve značném rozsahu ohrožují životy, zdraví nebo majetkové hodnoty anebo vnitřní pořádek a bezpečnost. Je-li však nebezpečí z prodlení, může nouzový stav vyhlásit předseda vlády. Nicméně – jeho rozhodnutí vláda do 24 hodin od vyhlášení schválí nebo zruší. Nestane-li se tak, platí tento nouzový stav dál.

Stejně tak vyhlášení válečného stavu je plně v kompetenci českého parlamentu. Podmínky, za nichž lze válečný stav vyhlásit, jsou dány v čl. 43 Ústavy ČR. Z uvedeného článku vyplývá, že k vyhlášení válečného stavu Parlamentem ČR je třeba souhlasného usnesení sněmoven nadpoloviční polovinou všech poslanců a senátorů.

Tato mimořádná opatření, která mají dopad i do oblasti správy silniční daně, takto mohou být přijata pouze na dobu určitou, tj. na dobu trvání tohoto mimořádného stavu. Zmíněná opatření mohou být takto přijata jen v nezbytném rozsahu a jejich cílem má být zajistit stav nouzového nebo válečného státního rozpočtu v souladu se zákonem č. 218/­2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

K podmínkám vyhlášení stavu legislativní nouze

     Zástupcům parlamentní opozice, která bývá složena ze zástupců politických stran zastoupených v Parlamentu, na výkonu vládní moci se však přímo nepodílejících a co do počtu zpravidla se ocitajících v početní menšině, musí být s ohledem na ústavně garantovaný princip ochrany menšin umožněn v rámci legislativních procedur nerušený výkon jejich ústavně garantovaných práv a nesmí jim být libovolně znemožňováno plnit výše zmíněné, pro demokracii nezastupitelné funkce parlamentní opozice.

Mezi nejzákladnější práva parlamentní opozice anebo jejích jednotlivých členů, která by měla být v demokratickém právním státě ústavně garantovaná, lze zařadit zejména práva zaručující parlamentní menšině účast na parlamentních procedurách; práva umožňující parlamentní opozici výkon dozoru a kontrolu vládnoucí většiny i vlády samotné. Dále se jedná o práva umožňující parlamentní opozici blokovat či oddalovat rozhodnutí přijímaná většinou, jakož i o práva umožňující opozici domáhat se ústavního přezkumu většinou přijatých rozhodnutí (zákonů), a konečně jde v neposlední řadě i o práva chránící parlamentní opozici i její jednotlivé členy před pronásledováním a zvůlí ze strany většiny. Míra (hloubka) a úroveň úpravy zmíněných práv parlamentní opozice v daném systému, jakož i šíře prostoru, v němž je parlamentní opozici umožněno plnit její nezastupitelné funkce, jsou nejen známkou úrovně politické a parlamentní kultury dané společnosti, nýbrž vyjadřují i stupeň demokratičnosti daného politického systému.

Při rozhodování o výši úrovně a o šíři garance kteréhokoliv z uvedených práv parlamentní opozice, stejně jako při jejich samotném výkonu, je vždy nezbytné hledat a posoudit rovnováhu mezi legitimními zájmy vládnoucí většiny a parlamentní opozice či menšiny. Na straně jedné totiž nepřiznání některých z výše uvedených práv opozici, resp. faktické znemožňování jejich řádného a nerušeného výkonu v důsledku jednání vládnoucí většiny, může vést nejen k oslabení legitimity výkonu moci, nýbrž neustálé omezování či dokonce porušování základních demokratických principů může vést i k ohrožení demokratičnosti samotného politického systému. Na straně druhé, přílišná míra a šíře garance jednotlivých práv parlamentní opozici může vést k jejich častému nadužívání až zneužívání ze strany opozice, což může mít za následek oslabení či znemožnění efektivního výkonu moci vládnoucí většinou. Proto je nezbytné, aby jednotlivým právům a oprávněním garantovaným parlamentní opozici korespondovaly i určité povinnosti a odpovědnost za jejich výkon. Parlamentní opozice je tak při užívání práv vedle nezbytného respektu k právnímu řádu povinována (nejen vůči svým voličům) k plnění role tzv. odpovědné a konstruktivní opozice.

Ústavní pořádek explicitně připouští možnost projednat vládní návrh zákona ve zkráceném jednání pouze na základě čl. 8 ústavního zákona č. 110/­1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a to v době stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Stanoví-li tedy ústavní pořádek takovouto možnost pouze v jediném případě, je zřejmé, že za jiných situací to obecně možné není. Nejde přitom o mezeru v Ústavě, pokud ústavní pořádek možnost projednat návrh zákona ve zkráceném jednání zná. Ústavodárce se toliko rozhodl tuto možnost připustit jen v extrémních a mimořádných situacích. Lze sice připustit, že na úrovni zákona (jednacího řádu) se zakotví další případy, kdy lze zákony projednat ve zkráceném řízení (legislativní nouze), avšak protože jde o úpravu praeter constitutionem a protože smyslem ústavněprávní reglementace zkráceného projednávání je ochrana práv a principů ovládajících legislativní proces v demokratickém právním státě, využití institutu legislativní nouze je možné jen za předpokladu širokého konsenzu v Parlamentu (aklamace, případně alespoň taková většina, která je srovnatelná s většinou vyžadovanou k přijetí ústavního zákona) anebo (a) jen tehdy, kdy typová závažnost situací, v nichž bude legislativní nouze použita, odpovídá závažností situacím, s nimiž počítá ústavní pořádek pro zkrácené projednání návrhu zákona (stav ohrožení státu, válečný stav).

Podmínkou vyhlášení stavu legislativní nouze není jen hrozba určitých negativních důsledků, ale především existence mimořádné okolnosti, která má potenciál ohrozit základní práva a svobody zásadním způsobem anebo kdy státu hrozí značné hospodářské škody (§ 99 odst. 1 JŘPS). Za mimořádnou okolnost (posuzováno prizmatem ústavních principů) je možno považovat jen takovou okolnost, která se zjevně vymyká běžnému průběhu politických procesů vnitřních i vnějších, anebo může jít o okolnost, kterou představují přírodní katastrofy. Právě ona mimořádnost odůvodňuje nezbytnost bezprostřední reakce ze strany zákonodárce a s tím související omezení ústavních principů, jež se vztahují k parlamentní proceduře. Závěr o existenci této mimořádné okolnosti tak musí mít rozumný základ a musí být podložen skutkovými okolnostmi. Její typová závažnost musí být přitom srovnatelná s čl. 8 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky.

Nesouhlas parlamentní opozice se zkrácením procedury proto nezakládá prvek mimořádnosti ani v kontextu pochopitelného zájmu vlády na přijetí napadeného zákona před začátkem rozpočtového roku.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 55/10

K nouzovému stavu

     Oprávnění stanovit povinnosti a omezení základních práv a svobod rozhodnutím vlády podle čl. 6 odst. 1 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky je zvláštní úpravou vůči čl. 4 odst. 1 a 2 Listiny. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Již zmíněný čl. 6 odst. 1 ústavního zákona o bezpečnosti České republiky nicméně umožňuje, aby zákon vymezil pouze základní práva a svobody, do nichž může být zasaženo povinnostmi stanovenými rozhodnutím vlády, a vládě tak ponechat uvážení, jaké konkrétní povinnosti a v jakém rozsahu stanoví. V tomto případě tedy ústavní zákon připouští, aby byl základ určité povinnosti vymezen nikoliv v zákoně, ale teprve v rozhodnutí vlády, aniž by tím omezoval možnost stanovit zákonem meze tohoto oprávnění vlády (jak činí § 6 krizového zákona v jednotlivých pododstavcích, kde specifikuje možné typy krizových opatření). Obdobně lze nahlížet i na vztah uvedeného oprávnění k čl. 4 odst. 2 Listiny, podle něhož meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Rozsah tohoto oprávnění brání tomu, aby byla rozhodnutí vlády podle § 5 a § 6 krizového zákona nejen formálně, ale i materiálně považována za nařízení vlády podle čl. 78 Ústavy, která mohou být vydávána výlučně k provedení zákona a v jeho mezích.

Z usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 11/20

§ 17a

(1) Zaplacené částky na dani v průběhu zdaňovacího období roku 1993, jde-li o vozidla uvedená v § 8 odst. 1, které převyšují daňovou povinnost podle platné právní úpravy v roce 1993, jsou přeplatkem na dani podle zvláštního předpisu.⁷) Obdobně postupuje správce daně,^4c) podá-li poplatník do 31. ledna roku 1994 žádost, v níž uplatní nárok na osvobození podle § 3 odst. 2 nebo nárok na slevu na dani podle § 12 odst. 3 za zdaňovací období roku 1993.

(2) Vznikla-li daňová povinnost u vozidel uvedených v § 8 odst. 1 v listopadu nebo prosinci roku 1993, zaplatí poplatník poměrnou výši daně připadající na tato vozidla nejpozději do 31. ledna 1994.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 17a

Jedná se o dnes již překonané ustanovení zákona, a to bez ohledu na to, že je zde vedle jiného též řešena problematika přeplatků za rok 1993. Toto ustanovení má tedy minimální dopad vzhledem k praktické aplikaci zákona a bude možno je použít toliko v případech, které se nějakým způsobem vztahují ke zdaňovacímu období 1993 nebo 1994, při respektování parametrů prekluze a promlčení.

§ 18

Zrušuje se zákon č. 339/1992 Sb., o dani ­silniční.

§ 19

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1993.

* * *

Zákon č. 302/1993 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1994.

Zákon č. 243/1994 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1995.

Zákon č. 143/1996 Sb. nabyl účinnosti dnem 30. května 1996.

Zákon č. 61/1998 Sb. nabyl účinnosti dnem 30. března 1998.

Zákon č. 241/2000 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2001.

Zákon č. 303/2000 Sb. nabyl účinnosti dnem 7. září 2000.

Zákon č. 492/2000 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2001.

Zákon č. 493/2001 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2002.

Zákon č. 207/2002 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2003.

Zákon č. 102/2004 Sb. nabyl účinnosti dnem 5. března 2004 s výjimkou § 2 odst. 1, § 3, § 4 odst. 1, § 7, § 8 odst. 3, § 10 odst. 6, § 13 odst. 2, § 15 odst. 3 které nabyly účinnosti dnem 1. května 2004.

Zákon č. 635/2004 Sb. nabyl účinnosti dnem 16. ledna 2005.

Zákon č. 545/2005 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2006.

Zákon č. 270/2007 Sb. nabyl účinnosti dnem 31. října 2007.

Zákon č. 296/2007 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2008.

Zákon č. 246/2008 Sb. nabyl účinnosti dnem 4. července 2008.

Zákon č. 281/2009 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2011.

Zákon č. 199/2010 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2011.

Zákon č. 30/2011 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. března 2011.

Zákon č. 375/2011 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. dubna 2012.

Zákonné opatření č. 344/2013 Sb. nabylo účinnosti dnem 1. ledna 2014.

Zákon č. 267/2014 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2015.

Zákon č. 63/2017 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. června 2017.

Zákon č. 299/2020 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2020.

Zákon č. 142/2022 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2022, s výjimkou ustanovení čl. III bodu 25, pokud jde o § 15 odst. 4, a čl. IV bodu 4, která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2025.

Zákon č. 432/2022 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2024.

Zákon č. 349/2023 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2024.

* * *

Čl. XLIII
zákona č. 296/2007 Sb. zní:

Přechodné ustanovení

Pokud bylo přede dnem účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení podle zákona č. 328/1991 Sb., o kon­kur­su a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a ne­bylo do dne nabytí účinnosti tohoto zákona pravomocně skončeno, použije se pro daň silniční související s tímto řízením ustanovení § 15 zákona č. 16/1993 Sb., o dani silniční, ve znění platném do účinnosti tohoto zákona.

Čl. II
zákona č. 246/2008 Sb. zní:

Přechodné ustanovení

Ustanovení zákona č. 16/1993 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použijí poprvé za zdaňovací období roku 2009, s výjimkou ustanovení § 6 odst. 6 a 7, která se použijí poprvé za zdaňovací období roku 2008.

Čl. VIII
zákonného opatření č. 344/2013 Sb.
Přechodná ustanovení

1. Pro daňové povinnosti u daně silniční za zdaňovací období přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související, se použije zákon č. 16/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu.

2. Není-li stanoveno jinak, vztahují se na skutečnosti, poměry, vztahy, subjekty, předměty, práva a povinnosti soukromého práva podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu ode dne nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu stejná ustanovení zákona č. 16/1993 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu, jako na skutečnosti, poměry, vztahy, subjekty, předměty, práva a povinnosti soukromého práva podle právních předpisů účinných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu, které jsou jim svou povahou a účelem nejbližší.

Čl. V

Přechodná ustanovení zákona č. 299/2020 Sb. zní:

1. Pro daňové povinnosti u daně silniční za zdaňovací období započatá před 1. lednem 2020, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související se použije zákon č. 16/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Pro účely výpočtu záloh na daň silniční na zdaňovací období roku 2020 splatných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použijí sazby daně silniční podle § 6 odst. 2 zákona č. 16/1993 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
3. Část zaplacených záloh na daň silniční za zdaňovací období roku 2020 splatných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona odpovídající kladnému rozdílu mezi zaplacenou zálohou a výší zálohy vypočtené s použitím sazeb daně silniční podle § 6 odst. 2 zákona č. 16/1993 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije postupně na úhradu záloh ve zdaňovacím období roku 2020 splatných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona a daně silniční za zdaňovací období roku 2020.

Čl. IV

Přechodná ustanovení
zákona č. 142/2022 Sb. zní

1. Pro daňové povinnosti u daně silniční za zdaňovací období započatá před 1. lednem 2022, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související se použije zákon č. 16/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Pro daňové povinnosti u daně silniční za zdaňovací období 2022, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související, se použije zákon č. 16/1993 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

3. Registrační povinnost k dani silniční vzniklá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona zaniká dnem 1. ledna 2022. Rozhodnutí o zrušení registrace se v takovém případě nevydává.

˘    Dnem 1. ledna 2025

4. Ustanovení § 15 odst. 4 zákona č. 16/1963 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto bodu, se nepoužije pro daňové přiznání za zdaňovací období započaté před 1. lednem 2022.

Čl. XX

Přechodné ustanovení
zákona č. 349/2023 Sb. zní:

Pro daňové povinnosti u daně silniční na zdaňovací období započatá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související se použije zákon č. 16/1993 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Příloha
k zákonu č. 16/1993 Sb.

Výše daně pro zdanitelná vozidla

I. Výše daně pro zdanitelné vozidlo kategorie N s kódem druhu karoserie BA nebo BB

Počet náprav	Největší povolená hmotnost v tunách	Výše daně v Kč
	nejméně	méně než
2		12	0
	12	13	800
	13	14	2 300
	14	15	3 200
	15		7 200
3		15	0
	15	17	1 400
	17	19	2 900
	19	21	3 800
	21	23	5 800
	23		9 000
4 a více		23	0
	23	25	3 800
	25	27	6 000
	27	29	9 400
	29		14 000

 

II. Výše daně pro zdanitelné vozidlo kategorie N s kódem druhu karoserie BC nebo BD

Počet náprav	Největší povolená hmotnost jízdní soupravy v tunách		Výše daně v Kč
	nejméně	méně než
2		16	0
	16	18	400
	18	20	900
	20	22	2 000
	22	23	2 600
	23	25	4 600
	25	28	8 000
	28	31	8 700
	31	33	12 100
	33		18 400
3 a více		36	0
	36	38	11 800
	38	40	16 300
	40		24 200

 

III. Výše daně pro zdanitelné vozidlo kategorie O

Největší povolená hmotnost v tunách		Výše daně v Kč
nejméně	méně než
	12	0
12		3 600

 

1)  Směrnice Rady 83/182/EHS ze dne 28. března 1983 o osvobození od daní, které platí v rámci Společenství pro dočasný dovoz některých dopravních prostředků.

      Směrnice Rady 92/106/EHS ze dne 7. prosince 1992 o zavedení společných pravidel pro určité druhy kombinované přepravy zboží mezi členskými státy.

      Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/62/ES ze dne 17. června 1999 o výběru poplatků za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly.

      Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/76/EU ze dne 27. září 2011, kterou se mění směrnice 1999/62/ES o výběru poplatků za užívání určitých pozemních komunikací těžkými nákladními vozidly.

1a) Zrušena.

1b) Zrušena.

1c) Zrušena.

2)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/858 ze dne 30. května 2018 o schvalování motorových vozidel a jejich přípojných vozidel, jakož i systémů, konstrukčních částí a samostatných technických celků určených pro tato vozidla a o dozoru nad trhem s nimi, o změně nařízení (ES) č. 715/2007 a č. 595/2009 a o zrušení směrnice 2007/46/ES, v platném znění.“.

2a) Zrušena.

3b) Zrušena.

3c) Zrušena.

3d) Zrušena.

3e) Zrušena.

4)  EHK OSN 83-01 (direktiva ES 89/458 nebo 91/441, US Federal 83) a EHK OSN 83 B, C (direktiva ES 88/76 nebo 88/436) nebo předpis EHK OSN 24-03 a 49-02 (direktiva ES 72/306 a 88/77 až 91/542), platí limity pro kontrolu série.

4a) Zrušena.

4b) Zrušena.

4c) Zrušena.

4d) OSN 49-02 B (direktiva ES 91/542 B) a direktiva ES 94/12.

7)  Zrušena.

7a) Zrušena.

7b) § 31 a 32 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla).

Zdroje judikatury: www.nssoud.cz, www.nsoud.cz a https://nalus.usoud.cz

Použitá literatura:

˘  Mrkývka, P. a kol. Finanční právo a finanční správa. 2. díl. MU Brno, 2004

˘  Bakeš, M. a kol. Finanční právo. 6. upravené vydání. C.H. Beck, Praha, 2012

˘  Šotníková, M., Kalinová, T. Zákon o dani silniční. Wolters Kluwer, Praha 2024

˘  Tesařová, Z. Zákon o dani silniční. Wolters Kluwer, Praha, 2013

˘  Boněk, V. a kol. Lexikon – daňové pojmy. Sagit Ostrava, 2001

˘  Důvodová zpráva k zákonu č. 142/­2022 Sb.

˘  Důvodová zpráva k zákonu č. 349/­2023 Sb.

Zpracováno podle právního stavu ke dni 1. 1. 2024.