Poznámka:

Více informací ohledně vyplnění daňového přiznání naleznete v pokynech pro vyplnění, které jsou dostupné na tomto odkazu: https://www.financnisprava.cz/cs/danove-tiskopisy/databaze-aktualnich-danovych-tiskopisu.

Komentář zachycuje právní stav účinný k 1. 1. 2024.

Přehled ustanovení zákona

ČÁST PRVNÍ	OBECNÁ USTANOVENÍ	§	1–1a
ČÁST DRUHÁ	DAŇ Z POZEMKŮ	§	2–6
ČÁST TŘETÍ	DAŇ ZE STAVEB A JEDNOTEK	§	7–11a
ČÁST ČTVRTÁ	VÝPOČET DANĚ	§	11b–11e
ČÁST PÁTÁ	SPOLEČNÁ USTANOVENÍ	§	11f–12f
ČÁST ŠESTÁ	SPRÁVA DANĚ Z NEMOVITÝCH VĚCÍ	§	13–16
ČÁST SEDMÁ	OBECNĚ ZÁVAZNÉ VYHLÁŠKY A OPATŘENÍ OBECNÉ POVAHY	§	16a–16b
ČÁST OSMÁ	ZMOCŇOVACÍ USTANOVENÍ	§	17–17a
ČÁST DEVÁTÁ	PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ	§	18–22
Přílohy

 

 

ZÁKON č. 338/1992 Sb.,

o dani z nemovitých věcí

ve znění

zákona č. 315/1993 Sb., zákona č. 242/1994 Sb. (úplné znění č. 174/1995 Sb.), zákona č. 248/1995 Sb.,

zákona č. 65/2000 Sb., zákona č. 492/2000 Sb., zákona č. 239/2001 Sb., zákona č. 483/2001 Sb., zákona č. 576/2002 Sb., zákona č. 237/2004 Sb., zákona č. 669/2004 Sb., zákona č. 179/2005 Sb., zákona č. 217/2005 Sb., zákona č. 342/2005 Sb., zákona č. 545/2005 Sb., zákona č. 112/2006 Sb., zákona č. 186/2006 Sb., zákona č. 261/2007 Sb., zákona č. 296/2007 Sb., zákona č. 1/2009 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 362/2009 Sb., zákona č. 199/2010 Sb., zákona č. 30/2011 Sb., zákona č. 212/2011 Sb., zákona č. 375/2011 Sb., zákona č. 457/2011 Sb., zákona č. 350/2012 Sb., zákona č. 503/2012 Sb., zákonného opatření č. 344/2013 Sb., zákona č. 23/2015 Sb., zákona č. 84/2015 Sb., zákona č. 225/2017 Sb., zákona č. 364/2019 Sb., zákona č. 283/2020 Sb., zákona č. 299/2020 Sb., zákona č. 609/2020 Sb., zákona č. 284/2021 Sb., zákona č. 251/2023 Sb. a zákona č. 349/2023 Sb.

Česká národní rada se usnesla na tomto zákoně České republiky:

ČÁST PRVNÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ

§ 1

Úvodní ustanovení

(1) Tento zákon upravuje daň z nemovitých věcí, kterou tvoří

a)  daň z pozemků,

b)  daň ze staveb a jednotek.

(2) Daňová povinnost k dani z nemovitých věcí vzniká samostatně za obvod územní působnosti jednotlivého správce daně z nemovitých věcí.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář § 1

Toto ustanovení zákona vychází z koncepce, podle níž je daň z nemovitých věcí daní přímou, která zatěžuje konkrétní majetek – nemovitou věc a z toho důvodu se jedná o daň majetkového typu. Tato daň tvoří českou daňovou soustavu od jejího samotného vzniku, tj. od 1. ledna 1993. Při aplikaci této daně v praxi má své významné místo nový občanský zákoník, tj. zákon č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanský zákoník“), který s účinností od 1. ledna 2014 s sebou přinesl novou terminologii, která významnou měrou ovlivnila samotnou aplikaci tohoto daňového zákona. To se odráží ponejvíce v tom, že občanský zákoník definuje ve svém § 489 věc v právním smyslu jako vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí (výjimku představuje typicky zvíře). Z hlediska právního se pak věci dělí na věci hmotné a věci nehmotné, jak vyplývá z § 496 občanského zákoníku. Nutno dodat, že hmotnou věcí je ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu, zatímco nehmotnou věcí jsou práva, jejichž povaha to připouští, a jiné věci bez hmotné podstaty. Dále pak rozdělujeme v souladu s § 498 občanského zákoníku věci na věci movité a věci nemovité. Pokud jde o věci nemovité, považujeme za ně pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, věcná práva k nim a práva, která za nemovité věci budou takto prohlášena zákonem. V kontextu s již uvedeným dále platí, že veškeré další věci – ať již jsou podstaty hmotné anebo nehmotné, jsou považovány za věci movité. Nelze pominout, že rozlišení věcí na hmotné a nehmotné se může v praxi prolínat. Občanský zákoník s sebou přinesl zásadu superficies solo cedit, která je zakotvena v jeho § 506. Podle této zásady je zásadně věcí nemovitou toliko pozemek a stavba na něm umístěná se považuje za součást tohoto pozemku. Z toho důvodu je vlastník pozemku též i vlastníkem stavby umístěné na tomto pozemku. Nutno upozornit, že tato zásada však nebyla do daňového zákona, resp. zákona o dani z nemovitých věcí promítnuta, což se projevilo nakonec i tím, že tento zákon upravuje i přes tuto skutečnost daň z pozemků a daň ze staveb a jednotek jako dva samostatné oddíly, jak koneckonců vyplývá i z textu tohoto ustanovení.

     Daň z pozemků

Nelze pominout, že samotnou definici pozemku musíme hledat v zákoně č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen „katastrální zákon“). V uvedeném zákoně je pozemek definován jako část zemského povrchu, která je oddělena od ostatních částí hranicí územní jednotky nebo hranicí katastrálního území, hranicí vlastnickou, hranicí stanovenou regulačním plánem, územním rozhodnutím nebo územním souhlasem, hranicí jiného práva, hranicí rozsahu zástavního práva, hranicí rozsahu práva stavby, hranicí druhů pozemků, popř. rozhraním způsobu využití pozemků. Znamená to, že hranice pozemku může být určena jak fakticky (např. hranicí druhů pozemků), tak i právně. Katastrální zákon kromě již uvedeného dále definuje parcelu, stavební a pozemkovou parcelu. Za parcelu je takto označován pozemek, jenž je geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a současně i označen parcelním číslem. Oproti tomu stavební parcela je definována jako pozemek, který je evidován v katastru nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří. Pro úplnost třeba dodat, že za pozemkovou parcelu je považován pozemek, který není v uvedeném smyslu stavební parcelou.

     Daň ze staveb a jednotek

Hodí se ještě zmínit, že zásada známá z občanského práva, tj. že stavba je součástí pozemku, je prolomena nejen právem stavby, ale taktéž právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku a v některých dalších zvláštních právních předpisech. Třeba poukázat na právní úpravu v § 498 odst. 1 občanského zákoníku, podle které platí, že samostatnými nemovitými věcmi jsou podzemní stavby se samostatným účelovým určením, např. vinný sklípek. Třeba připomenout, že z ust. § 498 odst. 1 občanského zákoníku lze dovodit, že zásadě superficies solo cedit může bránit jiný právní předpis. Typicky jím může být např. zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, z něhož plyne, že samostatnou nemovitou věcí budou takto dálnice, silnice první třídy, silnice druhé a třetí třídy, místní a účelové komunikace. Je tomu tak z toho důvodu, že uvedený zákon ve svých ustanoveních hovoří výslovně o jejich vlastnictví a vlastnících, bez toho, že by současně vyžadoval, aby vlastník této komunikace byl současně i vlastníkem pozemku, na kterém je příslušná komunikace umístěna.

Bez ohledu na shora uvedené je daň z nemovitých věcí významným příjmem rozpočtu obcí a podle určení předmětu daně se dělí na daň z pozemků a daň ze staveb a jednotek.

Důležité

     Zákonem č. 349/2023 Sb. byl dosavadní § 1 nově transformován na § 1 odst. 1 zákona. Současně s tím v nově vloženém odst. 2 bylo zakotveno, že daňová povinnost k dani z nemovitých věcí vzniká samostatně za obvod územní působnosti jednotlivého správce daně z nemovitých věcí. Došlo tak k normativnímu začlenění daňové povinnosti tím způsobem, že její vznik je samostatný za jednotlivé územní působnosti jednotlivých správců daně.

§ 1a

Druh pozemku a způsob využití
nemovité věci

(1) Pro účely daně z nemovitých věcí se rozumí

a)  budovou garáže zdanitelná stavba se způsobem využití garáž,

b)  budovou pro rodinnou rekreaci zdanitelná stavba se způsobem využití stavba pro rodinnou rekreaci, budova rodinného domu užívaná pro rodinnou rekreaci a objekt k bydlení užívaný pro rodinnou rekreaci,

c)  lesním pozemkem pozemek druhu lesní pozemek,

d)  ostatní plochou pozemek druhu ostatní plocha,

e)  pozemkem orné půdy pozemek druhu orná půda,

f)  pozemkem chmelnic pozemek druhu chmelnice,

g)  pozemkem vinic pozemek druhu vinice,

h)  pozemkem zahrad pozemek druhu za­hrada,

i)  pozemkem ovocných sadů pozemek druhu ovocný sad,

j)  pozemkem trvalých travních porostů pozemek druhu trvalý travní porost,

k)  stavebním pozemkem pozemek nebo jeho část, které jsou určené podle pravomocného povolení stavby podle stavebního zákona k zastavění zdanitelnou stavbou, a to v rozsahu výměry pozemku v m² odpovídající zastavěné ploše nadzemní části stavby,

l)  vodní plochou pozemek druhu vodní plocha,

m) zastavěnou plochou a nádvořím pozemek druhu zastavěná plocha a nádvoří,

n)  zemědělským pozemkem zemědělský pozemek podle katastrálního zákona,

o)  zpevněnou plochou pozemku pozemek nebo jeho část, které jsou užívány k podnikání nebo které má podnikatel zařazeny v obchodním majetku podle zákona upravujícího daně z příjmů, jejichž povrch je zpevněn stavbou podle stavebního zákona bez svislé nosné konstrukce, včetně plochy vlečky, bazénu nebo nádrže, pokud tyto nejsou zdanitelnou stavbou.

(2) Stavebním pozemkem podle odstavce 1 písm. k) není pozemek určený k zastavění zdanitelnou stavbou, která bude alespoň z části osvobozena podle § 9 odst. 1 písm. g), i) nebo j). Je-li stavebním pozemkem pouze část pozemku, hledí se na ni a na zbývající část pozemku pro účely daně z nemovitých věcí jako na dva samostatné pozemky. Pozemek přestane být stavebním pozemkem, pokud se zdanitelná stavba nebo všechny jednotky v ní stanou předmětem daně ze staveb a jednotek, nebo pokud toto povolení stavby pozbude platnosti.

(3) Je-li zpevněnou plochou pozemku pouze část pozemku, hledí se na ni a na zbývající část pozemku pro účely daně z nemovitých věcí jako na dva samostatné pozemky.

(4) Pro účely daně z nemovitých věcí se druhem pozemku rozumí druh pozemku

a)  evidovaný v katastru nemovitostí bez ohledu na to, zda odpovídá skutečnému stavu, nebo

b)  podle katastrálního zákona nejblíže odpovídající skutečnému stavu pozemku, není-li o pozemku v katastru nemovitostí evidován žádný druh pozemku.

(5) Pro účely daně z nemovitých věcí se způsobem využití nemovité věci rozumí způsob využití

a)  evidovaný v katastru nemovitostí bez ohledu na to, zda odpovídá skutečnému stavu, nebo

b)  podle právních předpisů upravujících katastr nemovitostí nejblíže odpovídající skutečnému způsobu využití nemovité věci, není-li u nemovité věci znám žádný způsob využití nebo není-li nemovitá věc evidována v katastru nemovitostí.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 1a

Důležité

     Zákonem č. 349/2023 Sb. byl nově vložen § 1a. Smyslem jeho zavedení je jednak zvýšení právní jistoty poplatníků této daně, ale taktéž i snaha dát obcím větší možnosti při stanovení jejich obecně závazných vyhlášek. V tomto ustanovení zákona tak ve své podstatě dochází buď k přebírání stávající definice použité v zákoně s tím, že tato definice je pouze nově formulována, příp. doplněna o to, co se pro účely zákona rozumí druhem pozemku nebo co se pro účely zákona rozumí způsobem využití nemovité věci, nebo dochází takto k zavádění zcela nových pojmů. Přitom se vychází z definic obsažených v katastrálním zákoně a je tak zachována vazba na stav evidovaný v katastru nemovitostí.

     Budova garáže a budova pro rodinnou rekreaci

V odst. 1 se nově definují některé druhy zdanitelných staveb, tj. budova garáže a budova pro rodinnou rekreaci. Budovou garáže se nově rozumí zdanitelná stavba se způsobem využití garáž. V kontextu s odst. 5, kde je definován pojem „způsob využití“, vyplývá, že za budovu garáže jsou považovány budovy evidované v katastru nemovitostí se způsobem využití stavby garáž (bez ohledu na to, zda způsob využití stavby evidovaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému stavu). To znamená, že u garáží není nyní rozhodující, zda je zdanitelná stavba užívána jako garáž, ale to, zda je evidována v katastru nemovitostí se způsobem využití garáž. Nutno dodat, že poplatníci, kteří vlastní budovu, která je v katastru nemovitostí evidována se způsobem využití stavby garáž, v daňovém přiznání uváděli u této budovy dosud jinou sazbu daně než pro zmíněnou garáž, jelikož tato budova je užívána k jiným účelům než jako garáž. Těmto poplatníkům pak vznikne povinnost podat daňové přiznání na zdaňovací období roku 2024 z důvodu zařazení této budovy do jiné sazby daně.

Hodí se ještě dodat, že v případě garáží, které nejsou evidovány v katastru nemovitostí, nedochází oproti současnému stavu k žádným změnám. Je to dáno tím, že dle § 1a odst. 5 písm. b) zákona platí, že se způsob využití zjistí dle právních předpisů upravujících katastr nemovitostí nejblíže odpovídající skutečnému způsobu využití nemovité věci. Z toho důvodu by mělo být postupováno jako doposud, tj. s ohledem na skutečné užívání. Nutno připomenout, že povinnost podat daňové přiznání k dani z nemovitých věcí na zdaňovací období roku 2024 však může vzniknout těm poplatníkům, kteří dosud přiznávali se sazbou daně pro garáž zdanitelnou stavbu, která je v katastru nemovitostí evidována se způsobem využití jiným než garáž (např. jiná stavba). Poplatník této daně již tak nemůže uplatnit sazbu daně pro garáž, protože se nejedná o zdanitelnou stavbu se způsobem využití garáž. Mělo by dojít k uplatnění sazby daně pro ostatní zdanitelnou stavbu dle § 11 odst. 1 písm. i) zákona. Je-li garáž užívána pro podnikání tohoto poplatníka, popř. ji má poplatník zařazenu do svého obchodního majetku dle zákona o daních z příjmů, je poplatník povinen v tomto případě uplatnit sazbu daně pro příslušný druh podnikání dle § 10a odst. 3 zákona. V tomto odst. 1 jsou dále definovány jednotlivé pojmy ve vztahu k pozemkům. Koncepce vychází z toho, že u většiny pozemků je při jejich definici uvedena jednoznačná vazba na druh pozemku evidovaný takto v katastru nemovitostí i s ohledem na dikci odst. 4 tohoto ustanovení zákona, kde je stanoveno, že druhem pozemku se rozumí druh pozemku evidovaný v katastru nemovitostí bez ohledu na to, zda odpovídá skutečnému stavu pozemku, není-li o pozemku v katastru nemovitostí evidován žádný druh pozemku. To je typické zejména u pozemků, které jsou v katastru nemovitostí evidovány v tzv. zjednodušené evidenci, kdy se může jednat o pozemky odpovídající druhu pozemku orná půda, trvalý travní porost nebo lesní pozemek.

     Zemědělský pozemek

Kromě již uvedeného je zde nově definován pojem zemědělský pozemek, za který je považován zemědělský pozemek podle katastrálního zákona. Za zemědělský pozemek jsou tedy považovány orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady a trvalé travní porosty. Nově jsou rovněž definovány pozemky, které byly před přijetím novely specifikovány v § 6 zákona, tj. jedná se takto o stavební pozemky a zpevněné plochy pozemků, kdy nedošlo k pouhému přesunutí definic, nýbrž dochází k věcným změnám.

Obdobně jako v případě zmíněné garáže bude postupováno v případě budov pro rodinnou rekreaci. Dle § 1a odst. 1 písm. b) zákona se budovou pro rodinnou rekreaci rozumí zdanitelná stavba se způsobem využití stavba pro rodinnou rekreaci, budova rodinného domu užívaná pro rodinnou rekreaci a objekt bydlení užívaný pro rodinnou rekreaci. Po této novele se za budovu pro rodinnou rekreaci považuje zdanitelná stavba evidovaná v katastru nemovitostí se způsobem využití stavby budova pro rodinnou rekreaci bez ohledu na to, zda způsob využití stavby evidovaný v katastru nemovitostí odpovídá skutečnému stavu. Po nabytí účinnosti novely tak v těchto případech dochází k zařazení do vyšší sazby daně, která by nově měla činit 11 Kč za 1 m² a je možno ji navýšit koeficientem 1,5, pakliže jej obec stanoví obecně závaznou vyhláškou. Obdobná změna provází i budovy, které tvoří příslušenství k budovám pro rodinnou rekreaci, kde je výše sazby daně stejná jako u budov tvořících příslušenství k obytnému domu. Pokud jde o samotné změny, které spočívají v zařazení do sazby daně pro budovy pro rodinnou rekreaci nebo jiné budovy tvořící příslušenství k budově rodinného domu, budou tyto provedeny správcem daně z moci úřední na základě přechodných ustanovení dle bodu 2 písm. d) zmíněné novely zákona, přičemž poplatníkovi takto nevzniká povinnost podat přiznání k této dani.

     Budova pro rodinnou rekreaci

V kontextu zaváděných změn třeba ještě uvést, že budovou pro rodinnou rekreaci se též rozumí budova rodinného domu užívaná pro rodinnou rekreaci a objekt k bydlení užívaný pro rodinnou rekreaci.

V případě budov pro rodinnou rekreaci neevidovaných v katastru nemovitostí se aplikuje § 1a odst. 5 písm. b) zákona, dle něhož se způsob využití zjistí dle právních předpisů upravujících katastr nemovitostí nejblíže odpovídající skutečnému využití nemovité věci, tj. obdobným způsobem jako doposud. Výjimku zde představuje situace, kdy je budova pro rodinnou rekreaci užívána pro podnikání nebo ji má poplatník – podnikatel zařazenu v obchodním majetku dle zákona o daních z příjmů. Za této situace pak ke změně nedochází a povinností tohoto poplatníka – podnikatele je, aby uplatnil sazbu daně pro příslušný druh podnikání.

     Stavební pozemek

Novela s sebou také přináší novou definici stavebního pozemku v § 1a odst. 1 písm. k) zákona. Definuje jej jako pozemek nebo jeho část, které jsou určené podle pravomocného povolení stavby podle stavebního zákona k zastavění zdanitelnou stavbou, a to v rozsahu výměry pozemku v m² odpovídající zastavěné ploše nadzemní části stavby.

Tato změna reaguje na praxi, kdy poplatník staví na jednom pozemku více zdanitelných staveb, které postupně dokončuje, nicméně neprovádí jejich zápis do katastru a nerozděluje pozemek na pozemek pod stavbou a pozemek nezastavěný stavbou. Zákon ve znění účinném do 31. 12. 2023 navozoval stav, že poplatník uplatňoval sazbu daně ze stavebního pozemku pouze při výstavbě první zdanitelné stavby a u těch dalších již nikoliv, jelikož se jedná o pozemek již zastavěný zdanitelnou stavbou. Na tuto nerovnost v postavení poplatníků reagovala novela tak, že z důvodu výše uvedených změn v případech, kdy poplatníci mají vydané pravomocné povolení stavby podle stavebního zákona, neb staví zdanitelnou stavbu na pozemku, kde již jiná zdanitelná stavba stojí, musejí podat daňové přiznání k této dani na zdaňovací období roku 2024.

     Zpevněná plocha pozemku

V § 1a odst. 1 písm. o) zákona je nově definována také zpevněná plocha pozemku, kterou se rozumí pozemek nebo jeho část, které jsou užívány k podnikání nebo které má podnikatel zařazeny v obchodním majetku podle zákona o daních z příjmů, jejichž povrch je zpevněn stavbou podle stavebního zákona bez svislé nosné konstrukce, včetně plochy vlečky, bazénu nebo nádrže, pokud tyto nejsou zdanitelnou stavbou.

Novela zákona již v případě zpevněné plochy netrvá na podmínce, že se musí jednat o pozemek nebo jeho část v m² evidovaný v katastru nemovitostí s druhem pozemku ostatní plocha nebo zastavěná plocha a nádvoří. Po 1. 1. 2024 se zpevněná plocha pozemku může nacházet na jakémkoli druhu pozemku, který je předmětem daně. Zpevněnou plochou pozemku je také pozemek nebo jeho část, které má poplatník – podnikatel zařazeny v obchodním majetku dle zákona o daních z příjmů. Dle § 4 odst. 4 zákona o daních z příjmů se obchodním majetkem poplatníka daně z příjmů fyzických osob rozumí část majetku poplatníka, o které bylo nebo je účtováno anebo je nebo byla uvedena v daňové evidenci. Obchodním majetkem poplatníka daně z příjmů právnických osob se dle § 20c zákona o daních z příjmů rozumí veškerý majetek, který mu patří, pokud jde o poplatníka, který je právnickou osobou, nebo k němu patří, pokud jde o poplatníka, který není právnickou osobou.

Vlastní-li tedy poplatník – podnikatel pozemek (bez ohledu na jeho druh), jehož povrch je zpevněn stavbou podle stavebního zákona bez svislé nosné konstrukce, včetně plochy vlečky, bazénu nebo nádrže, pakliže tyto nejsou zdanitelnou stavbou, vzniká mu povinnost podat přiznání na zdaňovací období roku 2024.

V § 1a odst. 3 zákona je stejně jako v případě stavebních pozemků z důvodu právní jistoty poplatníka zakotveno, že je-li zpevněnou plochou pozemku pouze část pozemku, hledí se na ni a na zbývající část pozemku pro účely tohoto zákona jako na dva samostatné pozemky. V odst. 4 a 5 je definován druh pozemku a způsob využití nemovité věci, přičemž tato ustanovení se takto aplikují pro celý tento zákon. Nutno dodat, že způsob využití nemovité věci je třeba vztáhnout zejména k situacím uváděným v § 5a zákona, kde jsou definovány skupiny pozemků.

ČÁST DRUHÁ

DAŇ Z POZEMKŮ

§ 2

Předmět daně

(1) Předmětem daně z pozemků jsou pozemky na území České republiky evidované v katastru nemovitostí.

(2) Předmětem daně z pozemků nejsou

a)  pozemky zastavěné zdanitelnými stavbami v rozsahu zastavěné plochy těchto staveb,

b)  lesní pozemky, na nichž se nacházejí lesy ochranné a lesy zvláštního určení,

˘    Dnem 1. ledna 2025 V § 2 odst. 2 písm. b) se slova „, na nichž se nacházejí lesy ochranné a lesy zvláštního určení“ nahrazují slovy „v rozsahu, v němž jsou lesy ochrannými nebo lesy zvláštního určení podle lesního zákona“.

c)  vodní plochy,

d)  pozemky určené pro obranu České republiky,

e)  pozemky v rozsahu odpovídajícím výši spoluvlastnických podílů na nich, které jsou součástí zdanitelných jednotek v budově bytového domu, a jiné pozemky ve spoluvlastnictví vlastníků zdanitelných jednotek v budově bytového domu užívané společně s těmito jednotkami, a to v rozsahu odpovídajícím výši spoluvlastnických podílů těchto spoluvlastníků na nich.

(3) Na pozemek, který je součástí jednotky, se pro účely daně z nemovitých věcí hledí jako na nemovitou věc, jejímž vlastníkem je ten, kdo vlastní jednotku.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 2

     Předmětem daně z pozemku jsou

Ustanovení zákona, resp. jeho odst. 1, vychází z koncepce, podle níž je předmětem daně z pozemků konkrétní nemovitá věc, tj. pozemek. Nezbytným předpokladem k určení daňového základu je tedy určení předmětu daně. Nutno připomenout, že pozemek bude samostatným předmětem této daně tehdy, jestliže se nachází na území ČR, z čehož plyne, že daň z pozemků se nevztahuje na pozemky v zahraničí, bez ohledu na to, je-li jejich vlastník daňovým rezidentem nebo občanem ČR. Oproti tomu jsou této dani podrobeny všechny pozemky, které se nacházejí na území ČR, přičemž není rozhodující, zda je jejich vlastníkem třebas zahraniční rezident nebo rezident ČR. Aby se pozemek mohl stát předmětem této daně, musí být též evidován v katastru nemovitostí. Pozemek bude předmětem daně jako parcela ve smyslu katastrálního zákona coby pozemek, který je geometricky a polohově určen, je zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem. Je tomu tak proto, že podle katastrálního zákona se pozemky v katastru nemovitostí evidují v podobě parcel. Proto bude předmětem této daně taktéž i pozemek evidovaný v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem, jak na to pamatuje již zmíněný katastrální zákon.

     Předmětem daně z pozemku nejsou

V odst. 2 byl negativně vymezen předmět daně z pozemků. V odst. 2 písm. a) je za tím účelem uvedeno, že předmětem daně nejsou pozemky zastavěné zdanitelnými stavbami. Zákon tak z hlediska své koncepce vylučuje, aby se z jedné nemovité věci takto současně hradila daň z pozemků a daň ze staveb a jednotek. Samotné vynětí zastavěného pozemku z předmětu daně z pozemků se váže i na ty případy, kdy je stavba na něm umístěná samostatnou movitou věcí. Musí být ovšem splněna podmínka, že tato podléhá dani ze staveb, resp. je zdanitelnou stavbou ve smyslu katastrálního zákona. Nutno dodat, že předmětem daně z pozemků tyto pozemky nejsou jen v rozsahu, v jakém jsou fakticky zastavěné již zmíněnou zdanitelnou stavbou.

V odst. 2 písm. b) je uvedena další část negativního vymezení předmětu daně, která je představována pozemky, na nichž se nacházejí lesy ochranné a lesy zvláštního určení. Definici ochranného lesa nalezneme v zákoně č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o lesích“). Z této definice vyplývá, že se jedná o lesy na mimořádně nepříznivých stanovištích, za které jsou takto považovány sutě, kamenná moře, prudké svahy, strže, nestabilizované náplavy a písky, rašeliniště odvaly apod. Do této kategorie mohou být zařazeny též vysokohorské lesy pod hranicí stromové vegetace a lesy na exponovaných hřebenech, popř. lesy v klečovém lesním vegetačním stupni. Definici lesů zvláštního určení nalezneme též v zákoně o lesích. Jedná se o lesy, které nejsou lesy ochrannými a nacházejí se v pásmech hygienické ochrany vodních zdrojů prvního stupně, v ochranných pásmech zdrojů přírodních léčiv a stolních minerálních vod nebo na území národních parků a národních přírodních rezervací. V souladu se zákonem o lesích je možno do této kategorie zařadit též lesy, u nichž je veřejný zájem na zlepšení a ochraně životního prostředí nebo jiný oprávněný zájem na plnění mimoprodukčních funkcí lesa nadřazen funkcím produkčním. Patří sem lesy v I. zónách chráněných krajinných oblastí, lesy v přírodních rezervacích a přírodních památkách, lázeňské lesy apod. O zařazení lesů do příslušné kategorie rozhoduje orgán státní správy lesů jak na návrh vlastníka, tak i z vlastního podnětu.

V odst. 2 písm. c) je uvedeno, že předmětem této daně nejsou taktéž pozemky, na kterých se nacházejí vodní plochy. Z této výjimky jsou pak vyňaty rybníky, pakliže jsou užívány pro chov ryb za účelem podnikání na základě povolení k nakládání s povrchovými vodami. Přitom se vychází ze zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o vodách“), kde je upravena problematika spojená s povolením k užívání rybníku pro chov ryb. Novela zákona, která byla provedena zákonem č. 349/2023 Sb., v odst. 2 písm. c) s účinností od 1. 1. 2024 stanovila, že předmětem této daně nebudou žádné vodní plochy. Předmětem daně tak již nebudou rybníky sloužící k intenzivnímu a průmyslovému chovu ryb. Zákonodárce k této změně přistoupil zejména z důvodu zjednodušení správy daně s ohledem na nejasné vymezení těchto rybníků, jelikož pojem „rybník sloužící k intenzivnímu a průmyslovému chovu ryb“ nemá jasnou definici a způsobuje ve svém důsledku i značné komplikace při následném určení správce této daně. Poplatníci, kterých se uvedená změna takto dotýká, nemají v důsledku této změny povinnost na zdaňovací období roku 2024 podávat přiznání k této dani.

V souladu s odst. 2 písm. d) nejsou předmětem daně ani pozemky, které jsou určeny pro obranu našeho státu, přičemž základní právní úprava je takto opřena o zákon č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky. Právě v tomto zmíněném zákoně je definován pozemek důležitý pro obranu státu jako pozemek umístěný ve vojenském újezdu, který má z politického, vojenského nebo hospodářského hlediska význam pro zajištění obrany státu, zejména pak pro zabezpečení základních funkcí státu a zabezpečení ozbrojených sil. Kromě toho jsou za pozemky důležité pro obranu státu považovány pozemky, u nichž výkon vlastnického práva státu a jiných majetkových práv takto vykonává Ministerstvo obrany, popř. právnická osoba jím zřízená anebo založená, pozemky určené k ochraně obyvatel, pozemky strategického významu určené českou vládou a pozemky, které za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu mají strategický význam, vyplývá-li to z usnesení vlády. Katastrální zákon vychází z toho, že nemovité věci, včetně pozemků, které jsou důležité pro obranu a bezpečnost státu, se zobrazují v katastrální mapě a současně práva k nim se evidují v samotném katastru dle údajů, které byly takto poskytnuty Ministerstvem obrany, Ministerstvem vnitra pro příslušné objekty těchto ministerstev a jejich organizační složky státu, které jsou součástí těchto rezortů, např. Hasičského záchranného sboru ČR.

V odst. 2 písm. e) je řešena situace, která nastává u pozemků náležejících spoluvlastnicky vlastníkům zdanitelných jednotek. Tento zákon přitom ovšem nerozlišuje, zda byla uvedená jednotka vymezena dle občanského zákoníku anebo dle zákona č. 72/1994 Sb.‚ kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám a doplňují některé zákony (dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Nutno připomenout, že do první kategorie pozemků, které nejsou předmětem daně z pozemků, náležejí pozemky, které jsou součástí zdanitelných jednotek v budově bytového domu. Půjde tak o situaci, kdy bylo prohlášení vlastníka budovy o vymezení jednotek v této budově uskutečněno v době, kdy byl vlastník jak budovy, tak tohoto pozemku, kde tato budova stojí, totožný. Za této situace pak bylo od počátku vlastnictví jednotky spojeno se spoluvlastnictvím odpovídajícího podílu na pozemku, tj. spoluvlastnické právo k pozemku bylo součástí této jednotky. Nutno ovšem reflektovat i situaci, kdy při privatizaci domů bytových služeb docházelo k oddělenému nabytí jednotky a spoluvlastnického práva k pozemku, na kterém byla postavena budova, v níž jsou tyto jednotky umístěny. To byla situace, kdy v době, kdy bylo učiněno prohlášení o vymezení jednotek, nebyl vlastník budovy totožný s vlastníkem pozemku. Typicky se jednalo např. o stav, kdy budova byla ve vlastnictví družstva, nicméně pozemek, na kterém byla tato budova postavena, byl ve vlastnictví obce. Dodatečně mohlo dojít k privatizaci tohoto pozemku na vlastníky jednotek. Hodí se však dodat, že pro účely této daně je vždy podstatné, že ani ty pozemky, které nejsou součástí jednotky, netvoří předmět daně z pozemků, přičemž musí být splněna podmínka, že se jedná o pozemky, které jsou ve spoluvlastnictví výhradně všech vlastníků zdanitelných jednotek v domě a jsou užívány společně s těmito zdanitelnými jednotkami.

     Pozemek, který je součástí jednotky

V odst. 3 je zavedena právní fikce, která vychází z toho, že pro účely této daně se hledí na pozemek, který je součástí jednotky, jako na nemovitou věc, jejímž vlastníkem je vlastník dané jednotky. Třeba ještě připomenout, že v souladu s občanským zákoníkem má toliko příslušná jednotka režim samostatné nemovité věci.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Rovněž je třeba mít na zřeteli, že jedním z účelů, které plní zákon o dani z nemovitých věcí, je rozlišení míry daňové zátěže podle hospodářské a užitné hodnoty pozemku. Jinými slovy míra zdanění odpovídá tomu, jaký hospodářský přínos může vlastník dosáhnout užíváním pozemku. Aby byl tento účel naplněn, je nezbytné, aby byl pozemek zdaněn podle svého skutečného právního stavu, nikoliv pouze podle toho, jak je pozemek evidován v katastru nemovitostí…

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 48 Af 13/2016

§ 3

Poplatníci daně

(1) Poplatníkem daně z pozemků je vlastník pozemku.

(2) Poplatníkem daně z pozemků je, jde-li o pozemek

a)  ve vlastnictví České republiky,

1. organizační složka státu, státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik nebo jiná státní organizace, které jsou příslušné hospodařit nebo mají právo hospodařit s majetkem státu,

2. právnická osoba, která má právo užívat tento pozemek na základě výpůjčky vzniklé podle zákona upravujícího některé užívací vztahy k majetku České republiky,

b)  ve svěřenském fondu, tento fond,

c)  v podílovém fondu, tento fond,

d)  ve fondu obhospodařovaném penzijní společností, tento fond,

e)  zatížený právem stavby, stavebník.

(3) Poplatníkem daně z pozemků je vždy nájemce nebo pachtýř u pronajatého nebo propachtovaného pozemku, je-li

a)  evidovaný v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem,

b)  s ním příslušná hospodařit Správa státních hmotných rezerv, nebo

c)  převedený na základě rozhodnutí o privatizaci na Ministerstvo financí.

(4) Uživatel je poplatníkem daně z pozemků, pokud

a)  vlastník pozemku není znám, nebo

b)  s pozemkem je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad nebo Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 3

     Poplatník je vlastník pozemku

V odst. 1 je obsaženo základní pravidlo, podle něhož je poplatník vlastníkem pozemku. Výjimky z tohoto pravidla jsou pak obsaženy v následujících odstavcích. Nicméně pro určení osoby poplatníka bude vždy rozhodující stav k 1. 1. kalendářního roku, na který se daň z nemovitých věcí takto stanoví. To znamená, že za poplatníka bude považována osoba, která je coby vlastník příslušného pozemku evidována v katastru nemovitostí k 1. 1. příslušného roku.

     Jiní poplatníci

V odst. 2 písm. a) jsou řešeny případy, kdy je zdanitelný pozemek ve vlastnictví ČR. Poplatníkem u takovéhoto pozemku je organizační složka státu, státní příspěvková organizace, státní podnik nebo jiná státní organizace, která s tímto pozemkem hospodaří anebo má právo s ním takto hospodařit. Poplatníkem je též právnická osoba, která má právo užívat zdanitelný pozemek na základě výpůjčky, přičemž se musí jednat o výpůjčku, která vznikla v souladu se zákonem č. 1/2007 Sb., kterým se upravují některé užívací vztahy k majetku ČR. Z aplikace tohoto zákona lze dovozovat, že rok 2015 je s největší pravděpodobností posledním rokem, kdy lze toto ustanovení zákona aplikovat.

V odst. 2 písm. b) je pamatováno na situace, kdy je poplatníkem daně z pozemků tzv. svěřenský fond. Tento fond není právnickou osobou a nemá proto ani právní osobnost, leč pro účely daňové mu bylo i přes to přiznáno postavení poplatníka. Bude-li tedy v rámci svěřenského fondu, resp. vyčleněného majetku svěřenskému správci svěřen též zdanitelný pozemek, stává se takto tento fond poplatníkem daně z pozemků a daňové přiznání k této dani za tento fond podá svěřenský správce. Tento fond navíc stíhá povinnost se registrovat k dani v souladu s § 125 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů („dále jen „daňový řád“).

V odst. 2 písm. c) zákonodárce řeší problematiku spojenou s podílovým fondem, resp. situaci, kdy je podílový fond poplatníkem daně z pozemků. I tento fond nemá právní osobnost, a proto jej nelze považovat za vlastníka zdanitelného pozemku, jak vyplývá i ze zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech. V kontextu s tím pak vlastnické právo majetku v podílovém fondu náleží společně všem podílníkům, a to v poměru hodnoty jimi vlastněných podílových listů. Náleží-li tedy do jmění tohoto fondu zdanitelný pozemek, vzniká obhospodařovateli povinnost podat za tento fond přiznání k dani z pozemků.

V odst. 2 písm. d) je řešena problematika spojená s penzijním fondem coby poplatníkem daně z pozemků. Je tomu tak za situace, kdy je jměním fondu obhospodařovaného penzijní společností zdanitelný pozemek. I tento fond nemá právní osobnost a v této souvislosti o něm platí to, co již bylo uvedeno shora. Podrobnosti lze pak nalézt v zákoně č. 427/2011 Sb., o doplňkovém penzijním spoření. I když nemá tento fond právní osobnost, je pro daňové účely považován za poplatníka daně z pozemků a penzijní společnost je povinna za tento fond podat daňové přiznání k dani z pozemků.

V odst. 2 písm. e) zákonodárce řeší situaci, kdy je zdanitelný pozemek zatížen právem stavby, přičemž pozemek zatížený právem stavby bude podléhat dani z pozemků toliko do doby, než na něm bude postavena, resp. pořízena zdanitelná stavba. Poté bude poplatníkem daně z pozemků stavebník. Na otázku, kdo je stavebníkem, pak odpovídá ust. § 1240 odst. 1 občanského zákoníku.

     Přenos daňové povinnosti

V odst. 3 dochází k přenosu daňové povinnosti k dani z pozemků na nájemce nebo pachtýře v souvislosti s pronajatým nebo propachtovaným pozemkem. Katastrální zákon obsahuje ve svém § 8 písm. b) tzv. zjednodušenou evidenci pozemku, což znamená, že takový pozemek je evidován parcelním číslem podle dřívější pozemkové evidence (podle pozemkového katastru, přídělového operátu, scelovacího operátu nebo evidence nemovitých věcí). Zákon zohledňuje i případy, kdy daňová povinnost přechází na nájemce či pachtýře zdanitelného pozemku za situace, kdy příslušný hospodařit s takovým pozemkem je Státní pozemkový úřad, popř. Správa státních hmotných rezerv. Přechod povinnosti uhradit daň z pozemku na nájemce nebo pachtýře je svázán i se situací, kdy je zdanitelný pozemek převeden na základě privatizačního rozhodnutí na Ministerstvo financí.

Důležité

     Zákonem č. 349/2023 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2024 stanoveno, že poplatníkem daně z pozemků bude vždy nájemce nebo pachtýř u pronajatého nebo propachtovaného pozemku, je-li evidovaný v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem nebo je-li s ním příslušná hospodařit Správa státních hmotných rezerv nebo je-li převedený na základě rozhodnutí o privatizaci na Ministerstvo financí. To znamená, že uživatel bude poplatníkem daně z pozemků, pakliže vlastník pozemku není znám nebo je-li s pozemky příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad nebo Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Podle zákona před nabytím účinnosti novely platilo, že pokud někdo užívá k podnikání (např. v rámci zemědělské prvovýroby) bez právního titulu pozemek, se kterým je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad, je poplatníkem daně Státní pozemkový úřad a pozemek je takto užíván bez právního titulu.

Od 1. 1. 2024 tedy nově dochází k rozšíření okruhu poplatníků o uživatele pozemků, se kterými je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad, a kteří nemají se Státním pozemkovým úřadem uzavřenu nájemní či pachtovní smlouvu. Tito uživatelé jsou současně povinni na zdaňovací období roku 2024 podat daňové přiznání k této dani. Pokud jde o nájemce nebo pachtýře, kteří mají pronajaty pozemky, se kterými je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad, pak zde nedochází k žádným změnám, protože pojem uživatel pro tyto účely zahrnuje jak uživatele, tak nájemce, popř. pachtýře.

V odst. 4 je nově zakotveno, že uživatel je poplatníkem daně z pozemků, pokud vlastník pozemku není znám, nebo s pozemkem je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad nebo Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Tato změna vychází z dikce § 1045 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s § 1050 odst. 2 a § 3067 občanského zákoníku, resp. § 65 odst. 9 katastrálního zákona. Nutno dodat, že příslušný hospodařit s těmito nemovitými věcmi bude Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a následně také Státní pozemkový úřad. Vychází se z toho, že pakliže uživatel pozemku, jehož vlastník není znám, už z tohoto titulu v minulosti podal daňové přiznání k této dani, skutečnost, že dojde k převodu pozemku do vlastnictví státu, pro něho nemá žádný dopad už s ohledem na fakt, že přiznání již dříve podal.

Těmto uživatelům vzniká povinnost podat přiznání k dani na zdaňovací období roku 2024. Uživatelé pozemků, kteří mají se Státním pozemkovým úřadem uzavřenu nájemní či pachtovní smlouvu jsou i nadále poplatníky daně z těchto pozemků, jelikož užíváním se rozumí jak nájem, tak i pacht. Totéž platí v případech, je-li s pozemky příslušný hospodařit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Nově totiž vzniká povinnost podat přiznání k dani na zdaňovací období roku 2024 uživatelům pozemků, se kterými je příslušný hospodařit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

Ke způsobilosti svěřenského fondu být účastníkem řízení

     Svěřenský fond je entitou bez právní subjektivity, která představuje autonomní majetek bez vlastníka vyčleněný zakladatelem k naplňování konkrétního účelu a spravovaný svěřenským správcem. Nemá-li svěřenský fond právní osobnost a ani zákon jinak této entitě nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v řízení vystupovat jako účastník (§ 19 občanského soudního řádu).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3033/2019

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 1

Pan Opička od roku 2013 užívá pozemek, jehož vlastník není znám. Tento pozemek přiznal na zdaňovací období roku 2014 a každoročně z něj platí daň. V roce 2024 bude tento pozemek neznámého vlastníka převeden na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Má pan Opička povinnost podat přiznání na zdaňovací období roku 2024?

Ne, z důvodu převodu vlastnického práva z neznámého vlastníka na Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá povinnost podat přiznání k dani na zdaňovací období, protože nedojde ke změně v osobě vlastníka.

§ 4

Osvobození od daně

(1) Od daně z pozemků jsou osvobozeny

a)  pozemky ve vlastnictví České republiky,

b)  pozemky

1. ve vlastnictví té obce, na jejímž území se nacházejí, nebo

2. zatížené právem stavby, pokud je stavebníkem obec, na jejímž území se nacházejí,

c)  pozemky užívané diplomatickými zástupci pověřenými v České republice, konzuly z povolání a jinými osobami, které podle mezinárodního práva požívají diplomatických a konzulárních výsad a imu­nity, a to za předpokladu, že nejsou občany České republiky, a že je zaručena vzájemnost,

d)  pozemky tvořící jeden funkční celek se zdanitelnou stavbou veřejně přístupného památkového objektu prohlášeného za kulturní památku, který je

1. ve vlastnictví České republiky, nebo

2. přístupný z důvodů výchovně vzdělávacích na základě písemné smlouvy uzavřené mezi Ministerstvem kultury a vlastníkem,

e)  pozemky tvořící jeden funkční celek se zdanitelnou stavbou, která je budovou, nebo se zdanitelnou jednotkou sloužící k vykonávání náboženských obřadů registrovaných církví a registrovaných náboženských společností podle zákona upravujícího církve a náboženské společnosti nebo sloužící k výkonu duchovní správy těchto církví a náboženských společností,

f)  pozemky tvořící jeden funkční celek se zdanitelnou stavbou, která je budovou, nebo se zdanitelnou jednotkou ve vlastnictví obecně prospěšných společností, spolků, odborových organizací, organizací zaměstnavatelů, mezinárodních odborových organizací a jejich pobočných organizací,

g)  pozemky tvořící jeden funkční celek se zdanitelnou stavbou nebo zdanitelnou jednotkou sloužící

1. škole nebo školskému zařízení zapsanému ve školském rejstříku,

2. poskytování péče o děti do 3 let věku na základě oprávnění provozovat živnostenské podnikání,

3. muzeu nebo galerii, které spravují sbírky zapsané do centrální evidence sbírek muzejní povahy vedené Ministerstvem kultury,

4. knihovně vedené v evidenci knihoven,

5. veřejnému archivu podle zákona upravujícího archivnictví a spisovou službu,

6. zdravotnickému zařízení uvedenému v rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb nebo v rozhodnutí o registraci,

7. zařízení sociálních služeb,

8. fundaci nebo ústavu k jimi vykonávané veřejně prospěšné činnosti,

9. spolku zdravotně postižených občanů,

10. zařízení služby péče o dítě v dětské skupině podle zákona upravujícího poskytování služby péče o dítě v dětské skupině,

11. sociálnímu družstvu,

h)  pozemky tvořící jeden funkční celek se zdanitelnou stavbou nebo zdanitelnou jednotkou sloužící výlučně

1. provozu malých vodních elektráren do výkonu 1 MW,

2. provozu výroben elektřiny využívajících energii větru,

3. provozu výroben elektřiny nebo tepla využívajících energie bioplynu, pokud je získaná energie dodávána do sítě nebo dalším spotřebitelům,

4. pro zdroje využívající geotermální energie včetně tepelných čerpadel, které dodávají teplo spotřebitelům,

5. pro čistírny odpadních vod,

6. rozvodnému tepelnému zařízení podle energetického zákona,

i)  pozemky, na nichž jsou zřízena veřejná a neveřejná pohřebiště podle zákona upravujícího pohřebnictví,

j)  pozemky území zvláště chráněných podle předpisů o ochraně přírody a krajiny s výjimkou národních parků a chráněných krajinných oblastí; v národních parcích pozemky zařazené do zóny přírodní nebo zóny přírodě blízké a v chráněných krajinných oblastech pozemky zařazené do jejich I. zóny,

k)  pozemky v rozsahu, v jakém se na nich nachází

1. ochranné pásmo vodního zdroje I. stupně,

˘   Dnem 1. ledna 2025 V § 4 odst. 1 písm. k) se na konci bodu 1 vkládá slovo „nebo“ a slovo „nebo“ na konci bodu 2 a bod 3 se zrušují.

2. krajinný prvek skupina dřevin, stromořadí, travnatá údolnice, mez, příkop nebo mokřad, pokud je tento prvek evidován v evidenci ekologicky významných prvků podle zákona upravujícího zemědělství, nebo

3. příkop, mokřad, močál, bažina, skalní útvar, rokle nebo strž, pokud jde o pozemky ostatních ploch mimo zastavěné území obce podle stavebního zákona, které nejsou užívány k podnikání,

l)  pozemky veřejně přístupných parků, prostor a sporto­višť,

˘    Dnem 1. ledna 2025 V § 4 odst. 1 písmeno l) zní:

l)  pozemky v rozsahu, v jakém se na nich nachází

1. veřejné prostranství,

2. veřejně přístupné sportoviště, nebo

3. veřejně přístupná účelová komunikace jiná než podle písmene o), zpravidla lesní nebo polní cesta,“

m) zemědělské pozemky na dobu pěti let a lesní pozemky na dobu 25 let, počínaje rokem následujícím po roce, kdy byly po rekultivaci technickým opatřením nebo biologickým zúrodňováním vráceny zemědělské nebo lesní výrobě,

n)  v rozsahu zastavěné plochy uvedených staveb pozemky zastavěné stavbou podle stavebního zákona

1. upravující vodní tok,

2. přehrady,

3. sloužící ochraně před povodněmi,

4. sloužící k závlaze a odvodňování po­zemků,

5. vodovodních řadů a vodárenských objektů včetně úpraven vody,

6. kanalizačních stok, kanalizačních objektů nebo čistíren odpadních vod, jakož i určenou k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizací, nebo

7. přenosové, přepravní nebo distribuční soustavy nebo rozvodného tepelného zařízení podle energetického zákona,

o)  pozemky zastavěné stavbou podle stavebního zákona, která je dálnicí, silnicí, místní komunikací, veřejnou účelovou komunikací, stavbou drah a na dráze, leteckou, vodních cest a přístavů, pokud jsou v souladu s kolaudačním rozhodnutím podle stavebního zákona užívány k veřejné dopravě, a to v rozsahu zastavěné plochy těchto staveb, a jiné pozemky určené pro veřejnou dopravu,

p)  části pozemků, na kterých je zřízena měřická značka bodu bodového pole včetně signalizačního a ochranného zařízení bodu bodového pole, a pásy pozemků v lesích, vyčleněné pro rozvody elektrické energie a plynů,¹⁶)

˘   Dnem 1. ledna 2025 V § 4 odst. 1 písm. p) se slova „pozemků v lesích, vyčleněné“ nahrazují slovy „lesních pozemků v rozsahu vyčleněném“.

r)  pozemky ve vlastnictví veřejných vysokých škol, které slouží k uskutečňování akreditovaných studijních programů,

s)  lesní pozemky v rozsahu, ve kterém se na nich nacházejí lesy pod vlivem imisí podle lesního zákona zařazené do dvou nejvyšších pásem ohrožení,

t)  pozemky ve vlastnictví kraje, které se nacházejí v jeho územním obvodu,

u)  pozemky ve vlastnictví veřejných výzkumných insti­tucí,

v)  zemědělské pozemky, jestliže tak obec stanoví obecně závaznou vyhláškou; pokud obec uvedené pozemky od daně z pozemků takto osvobodí, toto osvobození se nevztahuje na pozemky v za­sta­věném území podle stavebního zákona nebo v zastavitelné ploše podle stavebního zákona, jestliže tak obec stanoví obecně závaznou vyhláškou, ve které současně vymezí tyto pozemky a označí je způsobem podle § 12e odst. 1; na pozemek, který v obecně závazné vyhlášce není označen způsobem podle § 12e odst. 1, se hledí, jako by nebyl vyloučen z osvobození,

w) pozemky tvořící funkční celek s veřejnou monitorovací sítí zajišťující informace o stavu jednotlivých složek životního prostředí financované z veřejných rozpočtů,

x)  nejdéle na dobu 5 let pozemky ve vládou schválené zvýhodněné průmyslové zóně podle zákona upravujícího investiční pobídky pořízené pro účely realizace investiční akce, pro kterou je vydáno rozhodnutí o příslibu investiční pobídky ve formě osvobození od daně z nemovitých věcí, jestliže obecně závaznou vyhláškou obec zcela nebo částečně osvobodí pozemky označené způsobem podle § 12e odst. 1 ve zvýhodněné průmyslové zóně; na pozemek, který v obecně závazné vyhlášce není označen způsobem podle § 12e odst. 1, se hledí, jako by nebyl osvobozen,

y)  pozemky tvořící jeden funkční celek se stavbou podle stavebního zákona sloužící výlučně nebo pozemky samy o sobě sloužící výlučně k asanaci kontaminovaných pozemků, podzemních vod a objektů,

z)  ostatní plochy s následujícím způsobem využití, jestliže tak obec stanoví obecně závaznou vyhláškou:

1. neplodná půda,

2. zamokřená plocha,

3. mez, stráň,

4. zeleň,

5. jiná plocha.

(2) Pozemkem tvořícím jeden funkční celek se stavbou podle stavebního zákona, zdanitelnou stavbou nebo zdanitelnou jednotkou se rozumí část pozemku nezbytně nutná k provozu a plnění funkce této stavby, zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky.

(3) Pozemky osvobozené podle odstavce 1 písm. a) jsou osvobozeny od daně z pozemků, nejsou-li užívány k podnikání, pronajímány nebo propachtovány; jsou-li tyto pozemky pronajaty nebo propachtovány obci, kraji nebo organizační složce státu anebo příspěvkové organizaci, jsou osvobozeny za předpokladu, že nejsou užívány k podnikání. Pozemky uvedené v odstavci 1 písm. d) až f), l), r), t) a u) jsou osvobozeny od daně z pozemků, nejsou-li užívány k podnikání nebo pronajímány nebo propachtovány. Pozemky uvedené v odstavci 1 písm. a), b) bodu 1 a písm. t) jsou osvobozeny od daně z pozemků, není-li k nim zřízeno právo stavby.

(4) Poplatník daně uplatní nárok na osvobození od daně z pozemků podle odstavce 1 písm. d) až h), j), k), m), p), r), u), w) a y) v daňovém přiznání.

(5) Pokud podmínky osvobození podle odstavce 1 splňuje pouze část pozemku, je od daně z pozemků osvobozena pouze tato část. Pokud podmínky pro vyloučení jednotlivého osvobození podle odstavce 3 splňuje pouze část pozemku, je z tohoto osvobození vyloučena pouze tato část.

(6) V obecně závazné vyhlášce vydané podle odstavce 1 písm. z) obec zároveň stanoví, na které způsoby využití pozemku se osvobození vztahuje. Pokud obec v obecně závazné vyhlášce nestanoví způsob využití pozemku, na který se toto osvobození vztahuje, platí, že se osvobození vztahuje na všechny pozemky podle odstavce 1 písm. z) bodů 1 až 4.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 4

Důležité

     Zákon č. 349/2023 Sb. také významně zasáhl do tohoto ustanovení. Změny se významně dotýkají jak samotného osvobození pozemků od daně, tak i osvobození od daně ze staveb a jednotek. Komentář tohoto ustanovení zákona, které je samo o sobě velmi rozsáhlé, se proto zaměřuje toliko na změny, které jsou účinné od 1. 1. 2024 a byly vyvolány v důsledku nabytí účinnosti tohoto zákona. V rámci komentáře jsou uváděny změny u osvobození od daně z pozemků a následně osvobození od daně ze staveb a jednotek, které jsou účinné od 1. 1. 2024. Jedná-li se o změny obdobného charakteru jak u zmíněných pozemků, tak i u zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek, jsou tyto změny uváděny společně u osvobození od daně z pozemků.

     Pozemky ve vlastnictví obcí

Výrazná změna nastává u osvobození ve vztahu k obcím, kdy podle § 4 odst. 1 písm. b) bodu 2 zákona jsou osvobozeny pozemky zatížené právem stavby, pakliže je stavebníkem obec, na jejímž území se nacházejí.

Nutno reflektovat fakt, že výnos daně z nemovitých věcí je daňovým příjmem rozpočtu obce, když příjemcem těchto příjmů je ta obec, na jejímž území se nemovitá věc nachází, a současně v souladu s § 3 odst. 2 písm. e) zákona je poplatníkem daně z pozemků, jde-li o pozemek zatížený právem stavby, stavebník, docházelo by k jevům, kdy by takto obec hradila tuto daň sama sobě. K tomu ještě třeba podotknout, že stávající osvobození dle § 4 odst. 1 písm. b) zákona, dle něhož jsou osvobozeny pozemky ve vlastnictví té obce, na jejímž katastrálním území se nacházejí, je zachováno, avšak nově je uváděno pod bodem 1 uvedeného ustanovení.

     Zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky sloužících zařízením služby péče o dítě v dětské skupině

Vedle toho dochází k rozšíření osvobození dle § 4 odst. 1 písm. g) bod 10 zákona. V souladu s § 4 odst. 1 písm. g) bodu 10 zákona dochází od zdaňovacího období roku 2024 k zavedení nového osvobození zdanitelných staveb nebo zdanitelných jednotek sloužících zařízením služby péče o dítě v dětské skupině podle zákona upravujícího poskytování služby péče o dítě v dětské skupině a pozemků ve funkčním celku.

Pozemkem tvořícím jeden funkční celek se zdanitelnou stavbou nebo zdanitelnou jednotkou se rozumí část pozemku nezbytně nutná k provozu a plnění funkce této zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky. Poskytování služby péče o dítě v dětské skupině je upraveno zákonem č. 247/2014 Sb., o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Poplatníci, na které se výše uvedené osvobození vztahuje, jej mohou poprvé uplatnit na zdaňovací období roku 2024. Osvobození se musí uplatnit formou podání přiznání ve lhůtě do 31. 1. 2024, ve kterém je třeba uvést tyto nemovité věci včetně nároku na osvobození.

     Pozemky tvořící jeden funkční celek se zdanitelnou stavbou nebo zdanitelnou jednotkou sloužící sociálnímu družstvu

Další osvobození od daně dle § 4 odst. 1 písm. g) bodu 11 zákona je poskytováno pozemkům tvořícím jeden funkční celek se zdanitelnou stavbou nebo zdanitelnou jednotkou sloužícím sociálnímu družstvu. Toto družstvo je upraveno v § 758 zákona o obchodních korporacích a jedná se o takové družstvo, které soustavně vyvíjí obecně prospěšné činnosti směřující na podporu sociální soudržnosti za účelem pracovní a sociální integrace znevýhodněných osob do společnosti s přednostním uspokojováním místních potřeb a využíváním místních zdrojů podle místa sídla a působnosti sociálního družstva, zejména v oblasti vytváření pracovních příležitostí, sociálních služeb a zdravotní péče, vzdělávání, bydlení a trvale udržitelného rozvoje. I v těchto případech jsou od daně taktéž osvobozeny zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky sloužící sociálním družstvům, jak plyne z § 9 odst. 1 písm. k) bodu 11 zákona.

Poplatníci, na které se výše uvedené osvobození vztahuje, jej mohou takto poprvé uplatnit na zdaňovací období roku 2024. Osvobození je třeba uplatnit podáním přiznání ve lhůtě do 31. 1. 2024, v němž se uvedou tyto nemovité věci, včetně nároku na osvobození.

     Zrušení osvobození

Neopomenutelnou změnou je zrušení osvobození dle § 4 odst. 1 písm. h) bod 1, 2, 4 a 5 zákona, což znamená, že již nebudou požívat osvobození pozemky tvořící jeden funkční celek se zdanitelnou stavbou nebo zdanitelnou jednotkou sloužící výlučně: k úpravě odpadů pro jejich další využití podle právních předpisů upravujících odpady, k asanaci a rekultivaci skládek odpadů podle právních předpisů upravujících odpady, pro třídění a sběr odpadů a pro tepelné, biologické, chemické nebo fyzikální zneškodňování odpadů.

     Asanace kontaminovaných pozemků, podzemních vod a objektů

Oproti tomu zůstalo zachováno osvobození pozemků tvořících jeden funkční celek se zdanitelnou stavbou nebo zdanitelnou jednotkou sloužících výlučně k asanaci kontaminovaných pozemků, podzemních vod a objektů, které bylo před novelou uvedeno v § 4 odst. 1 písm. h) bodu 3 zákona a novela jej přesunula do § 4 odst. 1 písm. y) a současně upřesnila jeho definici. Díky této změně se ust. § 4 odst. 1 písm. y) zákona ve znění před novelou vypouští a v důsledku toho přestaly požívat osvobození rovněž pozemky tvořící jeden funkční celek s povolenou skládkou dle zákona o odpadech. Vedle toho došlo k přečíslování bodů v § 4 odst. 1 písm. h) zákona tím způsobem, že dosavadní body 7 až 12 se nově označují jako body 1 až 6.

     Pozemky v národním parku a pozemky zařazené do zóny přírodě blízké

V případě osvobození dle § 4 odst. 1 písm. j) zákona došlo k rozšíření tohoto osvobození. Zákon ve znění účinném před novelou osvobozoval pozemky území zvláště chráněných dle předpisů o ochraně přírody a krajiny s výjimkou národních parků a chráněných krajinných oblastí – v národních parcích pak pozemky zařazené do zóny přírodní a v chráněných krajinných oblastech pozemky zařazené do jejich I. zóny.

Novela rozšířila u národních parků osvobození o pozemky zařazené do zóny přírodě blízké. Osvobození se uplatňuje v přiznání, tudíž vznikne-li poplatníkovi nárok na osvobození a bude-li chtít toto osvobození uplatnit, musí tak učinit v přiznání na zdaňovací období roku 2024.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 2

Pan Novák se stal v roce 2022 vlastníkem pozemku v národním parku zařazeném do zóny přírodě blízké a na zdaňovací období roku 2023 podal přiznání, ve kterém tento pozemek přiznal. Může pan Novák na zdaňovací období roku 2024 uplatnit osvobození?

Ano, může, ale musí podat přiznání k této dani na zdaňovací období roku 2024, v němž uvede předmětný pozemek a uplatní na něj osvobození podle § 4 odst. 1 písm. j) zákona.

     Zastavěné území obce

Pokud jde o osvobození dle § 4 odst. 1 písm. k) bod 3 zákona, pak zákonodárce z důvodu právní jistoty explicitně stanovil, že pojem „zastavěné území obce“ má totožný význam jako v § 12 písm. h) nového stavebního zákona. Změna formulace je tak formálního rázu.

     Kolaudační souhlasy

Je třeba též zmínit osvobození dle § 4 odst. 1 písm. o) zákona. Toto ustanovení zákona bylo v návaznosti na zrušení institutu kolaudačního souhlasu upraveno tak, aby zahrnovalo pouze kolaudační rozhodnutí. Na doposud vydané kolaudační souhlasy, popř. jiné akty vydané před účinností stávajícího stavebního zákona, se toto ustanovení použije obdobně. Nutno dodat, že v návaznosti na § 323 odst. 13 nového stavebního zákona platí, že toto ustanovení se vztahuje taktéž na kolaudační souhlasy vydané přede dnem účinnosti nového stavebního zákona. Z toho vyplývá, že změna formulace je pouze formálního charakteru, přičemž nedochází k rozšíření okruhu osvobození, ale současně se tento okruh ani nezužuje.

     Lesní pozemek

Ke změnám dochází také v případě osvobození dle § 4 odst. 1 písm. s) zákona. Je to dáno tím, že pojem „pozemky k plnění funkce lesa“ je nahrazen pojmem „lesní pozemek“, který je pro tyto účely definován v § 1a zákona jako pozemek druhu lesní pozemek dle katastru nemovitostí. Od daně z pozemků jsou takto osvobozeny lesní pozemky v rozsahu, ve kterém se na nich nacházejí lesy pod vlivem imisí podle lesního zákona zařazené do dvou nejvyšších pásem ohrožení. Pokud se dané osvobození vztahuje na celý pozemek, tak se neuplatňuje v daňovém přiznání.

V důsledku novely se mění pojem „pozemky urče­né k plnění funkcí lesa“ za pojem „lesní pozemky“, jak již uvedeno shora. Pozemky určené k plnění funkcí lesa mohou být takto evidovány v katastru nemovitostí s jiným druhem pozemku než lesní pozemek. Z toho důvodu je žádoucí, aby poplatník, který na zdaňovací období roku 2023 u takového pozemku nárokoval osvobození, neb jde o pozemek určený k plnění funkcí lesa, na němž se nacházejí lesy hospodářské pod vlivem imisí zařazené do dvou nejvyšších pásem ohrožení (ale současně se nejedná o pozemek evidovaný v katastru nemovitostí s druhem pozemku lesní pozemek, nýbrž se jedná o pozemek druhu ostatní plocha), podal na zdaňovací období roku 2024 přiznání, v němž přizná předmětný pozemek bez nároku na osvobození.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 3

Pan Dvořák vlastní pozemek evidovaný v katastru nemovitostí s druhem pozemku lesní pozemek, na kterém se nacházejí lesy hospodářské pod vlivem imisí zařazené do dvou nejvyšších pásem ohrožení. Vzhledem k tomu je pan Dvořák v souladu s § 4 odst. 4 zákona ve znění účinném do 31. 12. 2023 do přiznání neuváděl. Má pan Dvořák povinnost podat přiznání na zdaňovací období roku 2024?

Ne, panu Dvořákovi nevzniká z titulu změny osvobození povinnost podat přiznání, neboť vlastní pozemek druhu pozemku lesní pozemek, na kterém se nacházejí lesy pod vlivem imisí podle lesního zákona zařazeného do dvou nejvyšších pásem ohrožení, a proto osvobození stále platí.

     Pozemky orné půdy, chmelnic, vinic, ovocných sadů a trvalých travních porostů

Zákonodárce změnami zasáhl i osvobození v § 4 odst. 1 písm. v) zákona. Do nabytí účinnosti novely byly od daně z pozemků osvobozeny pozemky orné půdy, chmelnic, vinic, ovocných sadů a trvalých travních porostů, pakliže tak stanovila obec obecně závaznou vyhláškou. Za situace, kdy obec uvedené pozemky od daně z pozemků tímto způsobem osvobodila, nevztahovalo se toto osvobození na pozemky v zastavěném území podle stavebního zákona nebo v zastavitelné ploše podle stavebního zákona, pakliže tak obec stanovila obecně závaznou vyhláškou, v níž současně též vymezila tyto pozemky jejich parcelním číslem s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží.

Po nabytí účinnosti novely je možno osvobodit zemědělské pozemky, které jsou definovány v § 1a odst. 1 písm. n) zákona, kterými se rozumí pozemek evidovaný v katastru nemovitostí s druhem pozemku orná půda, chmelnice, vinice, zahrada, ovocný sad a trvalý travní porost. Díky této koncepci je nově možno osvobodit i pozemky druhu zahrada, kde tomu tak doposud nebylo. V případě, že obec tuto obecně závaznou vyhlášku vydá, osvobození se tak vztahuje pouze na zemědělské pozemky, u nichž se uplatní pro ně určená sazba daně. Nevztahuje se na pozemky zpevněných ploch nebo na stavební pozemky, pakliže se nacházejí na zemědělských pozemcích, které jsou obecně závaznou vyhláškou osvobozeny. Od zdaňovacího období roku 2024 se ruší povinnost osvobození dle § 4 odst. 1 písm. v) zákona uplatňovat v přiznání. Je tomu tak proto, že došlo k novelizaci § 4 odst. 4 zákona. Poplatníkům v souvislosti s touto změnou nevzniká povinnost podat přiznání.

Nutno ještě upozornit, že v souvislosti s nově zaváděným jednotným ustanovením určujícím způsob označování nemovitých věcí v aktech obce, které je upraveno v § 12e zákona, se stanovuje, že zemědělské pozemky v intravilánu, na které se osvobození takto nemá vztahovat, musí být označeny v souladu s tímto ustanovením. V případě, že nebudou takto označeny, nebude se na ně výjimka z osvobození vztahovat. Výše uvedené změny se netýkají již vydaných obecně závazných vyhlášek (bod 6. přechodných ustanovení zákona).

     Ostatní plocha

Obec může v souladu s § 4 odst. 1 písm. z) a odst. 6 zákona od zdaňovacího období roku 2024 nově osvobodit obecně závaznou vyhláškou všechny pozemky druhu pozemku ostatní plocha se způsobem využitá neplodná půda, zamokřená plocha nebo mez, stráň, zeleň nebo jiná plocha.

V obecně závazné vyhlášce musí být vymezeno, které způsoby využití osvobozuje. Pakliže obec v této vyhlášce nestanoví způsob využití pozemku, na který se toto osvobození vztahuje, platí, že se osvobození vztahuje na všechny pozemky se způsobem využití neplodná půda, zamokřená plocha nebo mez, stráň, zeleň. Na způsob využití jiná plocha by se tedy v tomto případě osvobození vztahovat nemělo. Jestliže obec tuto vyhlášku vydá, osvobození se vztahuje pouze na pozemky, u kterých se uplatní sazba daně pro ostatní plochu. Nevztahuje se tedy na pozemky zpevněných ploch nebo stavební pozemky, pakliže se nacházejí na pozemcích, které jsou obecně závaznou vyhláškou osvobozeny. Toto osvobození není nutno uvádět v přiznání.

     Povinnost označit pozemek

Dochází rovněž k změnám v osvobození dle § 4 odst. 1 písm. x) zákona, kde se nově stanovuje, že dotčený pozemek „v OZV“ musí být označen v obecně závazné vyhlášce, a to způsobem dle § 12e zákona. Za situace, kdy nově obec v obecně závazné vyhlášce neoznačí pozemek, na který se má osvobození vztahovat, a to způsobem dle § 12e zákona, nastává právní fikce, že na takový pozemek se hledí jako by nebyl osvobozen.

Třeba ještě dodat, že osvobození dle § 4 odst. 1 písm. x) zákona není nutno od zdaňovacího období roku 2021 uplatňovat v přiznání, neb došlo k novelizaci § 4 odst. 4 zákona. K obdobným změnám došlo též i u osvobození od daně ze staveb a jednotek dle § 9 odst. 1 písm. w) zákona, přičemž platí, že i toto osvobození již není třeba od zdaňovacího období roku 2024 uplatňovat v přiznání, protože došlo k novelizaci § 9 odst. 5 zákona.

     Asanace kontaminovaných pozemků, podzemních vod a objektů

Nelze pominout ani osvobození vyjádřené v § 4 odst. 1 písm. y) zákona. Osvobozeny takto jsou pozemky tvořící jeden funkční celek se stavbou podle stavebního zákona sloužící výlučně nebo pozemky samy o sobě sloužící výlučně k asanaci kontaminovaných pozemků, podzemních vod a objektů. Dochází tak k zúžení osvobození pouze na stavby a jednotky sloužící k asanaci kontaminovaných pozemků, podzemních vod a objektů tak, aby díky této koncepci obce získávaly kompenzaci v podobě výběru daně z nemovitých věcí za případné negativní dopady a jevy s tím spojené.

     Neplodná půda, zamokřená plocha nebo mez, stráň a zeleň

V rámci výčtu osvobození, které s sebou přináší novela účinná od 1. 1. 2024, nemůže chybět ani osvobození dle § 4 odst. 1 písm. z) zákona. Díky tomuto ustanovení zákona mohou být fakultativně osvobozeny pozemky druhu ostatní plocha se způsobem využití neplodná půda, zamokřená plocha nebo mez, stráň a zeleň, tj. pozemky s jedním z výše zmíněných způsobů využití na svém území.

Je tak možno osvobodit pozemky se způsobem využití neplodná půda, pozemky se způsobem využití mez, stráň, pozemky se způsobem využití zamokřená plocha, pozemky se způsobem využití zeleň nebo pozemky se způsobem využití jiná plocha. Obecně závaznou vyhláškou však není možno osvobodit toliko některé pozemky s daným způsobem využití, tj. např. některé pozemky se způsobem využití neplodná půda s tím, že by současně tato vyhláška jiné pozemky se způsobem využití neplodná půda neosvobodila. Toto osvobození se nevztahuje na pozemky zpevněných ploch nebo stavební pozemky, pakliže se nacházejí na pozemcích, které jsou takto obecně závaznou vyhláškou osvobozeny. Z toho plyne, že osvobození se v těchto případech vztahuje toliko na pozemky, u kterých se uplatňuje sazba pro ostatní plochu.

     Změna definice jednoho funkčního celku

Novela postihla také změnu definice jednoho funkčního celku v § 4 odst. 2 zákona.

Nyní tedy platí, že pozemek může tvořit jeden funkční celek se stavbou dle stavebního zákona, čímž je reagováno na nově zavedené osvobození od daně z pozemků, které s sebou přinesla novela právě v § 4 odst. 1 písm. y) zákona.

     Pozemek pronajat, propachtován nebo používán k podnikání

Nutno připomenout, že změny v § 4 odst. 3 zákona nově umožňují použít osvobození dle § 4 odst. 1 písm. g) zákona i v případech, kdy pozemek bude pronajat, propachtován nebo používán k podnikání.

Oproti tomu osvobození části pozemku, které je upraveno v § 4 odst. 5 zákona, tuto problematiku nově upřesňuje, avšak oproti současné praxi nedochází k žádným výrazným změnám.

     Všechny pozemky druhu ostatní plocha

Pokud jde o osvobození dle § 4 odst. 6 zákona, pak platí, že osvobození podle odst. 1 písm. z) zákona se vztahuje na všechny pozemky druhu ostatní plocha, jejichž způsob využití určuje v obecně závazné vyhlášce obec. Je to právě obec, která může v obecně závazné vyhlášce buď stanovit konkrétní způsoby využití pozemku, u kterých se má toto osvobození uplatnit, anebo pouze obecně zavést toto osvobození (bez toho, že by určila konkrétní způsoby využití tohoto pozemku). Za takové situace se pak použije osvobození na všechny pozemky druhu ostatní plocha se způsobem využití neplodná půda, zamokřená plocha a mez, stráň. Na pozemku druhu ostatní plocha se způsobem využití jiná plocha se výše uvedený postup neuplatní, neboť pozemky se způsobem využití jiná plocha jsou častěji než pozemky se způsobem využití neplodná půda, zamokřená plocha a mez, stráň celkem dobře využitelné a leckdy mají i vyšší hodnotu.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Co se týče tvrzení stěžovatele, že byl na základě právního posouzení provedeného krajským soudem postaven jako poplatník daně do situace, kdy skutečnosti rozhodné pro stanovení výše daně nemohl svým jednáním zcela ovlivnit, a byl tak odkázán na jednání třetích osob, v daném případě nájemců pozemku či jiných faktických uživatelů, ani tuto námitku nelze považovat za důvodnou. Nejvyšší správní soud se v tomto ohledu ztotožňuje se závěrem žalovaného, že stěžovatel jako pronajímatel především mohl v nájemní smlouvě vyloučit možnost užívání nemovitostí pro podnikatelské účely, pokud nechtěl, aby byly dotčené nemovitosti zdaněny jako nemovitosti určené pro podnikatelskou činnost. V tomto smyslu neobstojí ani námitka, že jednotlivé nájemné smlouvy byly uzavřeny na delší dobu ještě před účinností zákona č. 212/2011 Sb., jelikož již v době uzavření jednotlivých smluv (stěžovatel předložil finančnímu úřadu nájemní smlouvy uzavřené dne 5. 1. 2004 a dne 20. 9. 2011) rozlišoval zákon o dani z nemovitostí rozdílné sazby pro zdanění staveb (kam zpevněné plochy před účinností zákona č. 212/2011 Sb. patřily) užívaných pro podnikatelskou činnost a staveb určených k jiným účelům. Z ustanovení nájemných smluv je však zřejmé, že stěžovatel musel předpokládat, že svoje nemovitosti pronajímá k výkonu podnikatelské činnosti (například smlouva ze dne 20. 9. 2011 obsahuje v bodu III. nazvaném „Účel nájmu“ formulaci, že se předmět nájmu bude užívat jako sklad a montážní dílna autoskel a autopříslušenství). Stěžovatel tedy měl možnost ovlivnit, jakým způsobem budou nemovitosti v jeho vlastnictví využívány a jaká sazba daně z nemovitosti bude v důsledku toho použita. S ohledem na to obstojí také závěr krajského soudu i žalovaného, že stěžovatel mohl tuto skutečnost zohlednit v rámci výše nájemného sjednaného v nájemní smlouvě.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 6 Afs 119/2014

     Aby mohl žalobce na nemovité věci uplatnit osvobození od daně podle § 4 odst. 1 písm. g) bodu 8, případně dle § 9 odst. 1 písm. k) bodu 8 zákona o dani z nemovitých věcí, musely by tyto nemovité věci sloužit žalobci k jím vykonávané veřejně prospěšné činnosti. Ne každá nemovitá věc ve vlastnictví ústavu přitom musí nezbytně sloužit veřejně prospěšné činnosti. V opačném případě by se osvobození vztahovalo na veškeré nemovité věci ve vlastnictví fundací či ústavů, bez ohledu na jejich faktické využívání či technický stav, což by odporovalo výslovné dikci posledně citovaných ustanovení. Zákon o dani z nemovitých věcí tedy počítá s tím, že některé nemovité věci ve vlastnictví ústavu k veřejně prospěšné činností slouží a jiné nikoli. Kategorii nemovitých věcí, které k takovému účelu mají sloužit teprve v budoucnu, však zákon o dani z nemovitých věcí nezná. Již z tohoto důvodu krajský soud nepřisvědčil žalobcovu názoru, dle něhož součástí jeho veřejně prospěšné činnosti jsou i přípravné a udržovací práce.

Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 50 Af 4/2019

     Žalobkyně nejprve konstatovala, že ne všechny pozemky, které jsou zapsány v katastru nemovitostí ve prospěch úpadce, byly pojaty do konkursní podstaty. Tuto námitku posoudil soud jako obecnou a prázdnou formulaci bez návaznosti na skutkový stav věci. Žalobkyně v žalobě nezpochybňuje, že by konkrétně ty pozemky, z níž jí byla daň vyměřena, nepatřily do konkursní podstaty (a nečinila tak ani v odvolání proti platebnímu výměru). Jako příklad uvádí v žalobě pozemek, jehož se podle jejího vlastního vyjádření týká zcela jiná výzva finančního úřadu (vydaná až v roce 2016). Své další argumenty pak naopak staví na tom, že majetek pojatý do konkursní podstaty používat k podnikání nelze. Její tvrzení se tudíž jeví jako nekonzistentní. Námitkou o odlišnostech mezi majetkem pojatým do konkurzní podstaty a majetkem zapsaným ve prospěch úpadce v katastru nemovitostí se proto soud nemohl hlouběji zabývat. Ostatně, celá tato část žalobní argumentace by mohla nanejvýš osvětlit, proč žalobkyně nemohla vědět o tom, že stát pozemky pozbyl a že tudíž má povinnost podat daňové přiznání k dani z nemovitých věcí na rok 2017, nikoliv však, proč by ty pozemky, jež vydány v restituci nebyly a na listech vlastnictví zůstaly zapsány ve prospěch úpadce, neměly podléhat dani z nemovitých věcí. Žalobkyně argumentovala dále tím způsobem, že úpadce je v konkursu a nesmí tak ze zákona vyvíjet svou činnost, tedy podnikat. V prvé řadě je nutno konstatovat, že žalobkyně neuvádí konkrétní skutečnosti, ze kterých lze usoudit, zda a v jaké míře úpadce neprovozuje své podnikání. Prohlášením konkursu nekončí provoz úpadcova podniku, ledaže by tak rozhodl soud, jak vyplývalo z § 18a odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění účinném ke dni 15. 7. 1998, kdy byl prohlášen konkurs na Brněnské cihelny, státní podnik – v likvidaci), který se na probíhající konkursy vztahuje na základě přechodného ustanovení § 432 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů (který zákon o konkursu a vyrovnání nahradil). Insolvenční zákon má ostatně obdobnou úpravu v § 261 odst. 1. Pokud tedy žalobkyně předkládá obecný argument o vlivu konkursu na podnikání úpadce, je nutné jej odmítnout rovněž obecným odkazem na citovaná ustanovení s tím, že prohlášením konkursu provoz podniku nezaniká. Soud si je samozřejmě vědom toho, že konkurs může mít vliv na provoz podniku úpadce. Bylo však na žalobkyni uvést konkrétní skutečnosti a důkazy na jejich podporu. Obecný odkaz na konkurs neobstojí. Žalobkyně uvádí, že v textu napadeného rozhodnutí se k otázce konkursu žalovaný nevyjádřil. Soud však konstatuje, že žalobkyně tuto otázku v daňovém řízení ani nepředestřela. V odvolání se žalobkyně omezila na stručný odkaz na zákonné ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o dani z nemovitých věcí, aniž by rozvedla, z jakých důvodů považuje předmětné pozemky za osvobozené od daně. Není povinností žalovaného domýšlet za žalobkyni odvolací námitky, které by mohla uplatnit. Soud opět připomíná, že podle § 92 odst. 3 daňového řádu je na daňovém subjektu, aby prokázal všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení a dalších podáních. Břemeno tvrzení i důkazní břemeno k této námitce stíhalo žalobkyni, jako správce konkursní podstaty úpadce, a to jak v daňovém řízení, tak i v řízení před správním soudem.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. 30 Af 58/2018

     Daňové orgány nerozporovaly tvrzení žalobce, že předmětné pozemky jsou neplodnou půdou. Neplodnost či plodnost půdy nebyla vůbec předmětem daňového řízení a ani se nejednalo o důvod, pro který nebylo osvobození žalobci přiznáno. Tím bylo zjištění správce daně, že se nejedná o pozemky, které nelze žádným způsobem využívat. Pojmy „neplodná půda“ a „nelze žádným způsobem využívat“ nelze pro daňové účely zaměňovat nebo mezi ně vkládat rovnítko. Neplodnou půdu definuje katastrální vyhláška jako jeden ze způsobu užití pozemku (nikoliv druh pozemku), jde o pozemek, na němž se nachází např. prudký svah, skála a jiné neplodné půdy, kterými se rozumí zejména zarostlé rokle, vysoké meze s křovinami nebo s kamením, kamenitý terén, ochranné hráze, bermy u regulovaných vodních toků a pozemek, který neposkytuje trvalý užitek z jiných důvodů, zejména plocha zarostlá křovinami nebo zanesená štěrkem nebo kamením, s výjimkou případů, kdy stav pozemku je důsledkem lidské činnosti nebo nečinnosti a pozemek lze opět uvést do stavu umožňujícího jeho trvalé hospodářské využití. Zákon o dani z nemovitých věcí však v ustanovení § 4 odst. 1 písm. k) neužívá pojmu „neplodná půda“, ale „pozemek, který nelze žádným způsobem využívat“. Způsob využití pozemku evidovaný v katastru nemovitostí tak nemůže automaticky znamenat uznání nároku na osvobození od daně, ale může být pouze určitým ukazatelem pro následné posouzení pozemku. Z tohoto důvodu je tak naprosto správný závěr daňových orgánu, obsažený v Informaci k aplikaci ustanovení § 4 odst. 1 písm. k) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů, publikovaný na internetových stránkách Finanční správy, že, „zákon stanovuje jako podmínku osvobození nemožnost využití pozemku žádným způsobem, je zásadně nesprávný předpoklad automatického splnění podmínek osvobození u veškerých pozemků ostatních ploch, evidovaných v katastru nemovitostí s kódem způsobu využití 27 – neplodná půda.“ Podstatnou okolností pro posouzení nároku na osvobození od daně u takového pozemku je tak posouzení reálného stavu pozemku.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. 31 Af 89/2019

     Nejvyšší správní soud uznává, že právo hospodaření k pozemkům ve prospěch státního podniku, který podle zákona provozuje podnikatelskou činnost (§ 2 odst. 1 zákona o státním podniku), je silnou indicií vedoucí k závěru, že jsou tyto pozemky užívány k podnikání, to však neznamená, že je vyloučen závěr opačný (obdobně jako u vyvratitelných právních domněnek). Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, osvobození od daně podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitých věcí je osvobozením věcným, rozhodující proto bude skutečný způsob využití pozemku. Pokud stěžovatel v daňovém řízení namítal, že dotčené pozemky k podnikání užívány nejsou, byl žalovaný povinen se s touto argumentací řádně vypořádat a nemohl ji odmítnout jen na základě právní povahy stěžovatele (tedy skutečnosti, že je stěžovatel z formálního hlediska podnikatelem).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2021, sp. zn. 6 Afs 109/2021

     …To, že se zákonodárce rozhodl výčet výjimek řešit nově taxativním výčtem, neznamená automaticky, že žalobcův konkrétní pozemek spadal do dřívějšího, otevřeného znění daného ustanovení. V tomto směru je důležité uvést, že žalovaný svým výkladem rozhodně interpretovanou zákonnou úpravu obsahově nevyprázdnil, jak se snaží tvrdit žalobce. Uvedl naopak řadu příkladů, kdy by osvobození od daně bylo i podle nyní aplikované úpravy namístě. Především zmínil právní omezení, např. rozhodnutím příslušných správních orgánů z oblasti péče o životní prostředí. Jako pozemky, které nelze žádným způsobem využívat, označil žalovaný dále např. pozemek se skálou nebo močálem. Tyto příklady žalobce nedůvodně odmítá s tím, že skálu lze vysekat a močál vysušit. Zmíněné útvary ovšem vznikly na pozemku přirozeně a jsou jeho součástí. Jejich odstranění, je-li vůbec reálné, vyžaduje značné úsilí. Stav pozemku žalobce je dán zanedbáním péče o ně v dřívějšku s cíleným jednáním žalobce poté, co jej nabyl a rozhodl se zde zachovat přírodní prostředí. Žalobce svou argumentaci prakticky staví na roveň odstranění skály a vysekání náletových dřevin. Jak již krajský soud naznačil výše, daňová správa jistě musí, když zvažuje možnosti využití dosud nevyužívaného pozemku, zvažovat, zda by takové využití nevyžadovalo vynaložit nepřiměřené úsilí nebo náklady. Nic takového však v případě žalobce nehrozí – pozemek je rovinatý, přiměřeně přístupný a vykazuje známky toho, že v minulosti se na něm reálně hospodařilo (ovocné stromy). Významné je i to, že žalovaný v bodě 16 napadeného rozhodnutí uznal, že pokud by byl u žalobcova pozemku zapsán způsob využití „neplodná půda“ v souladu s katastrální vyhláškou, tak by nárok na osvobození od daně uznal. V této pasáži (citaci katastrální vyhlášky) lze nalézt řadu dalších příkladů pozemků, jež nejsou „rozumně“ využitelné.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 30 Af 27/2020

     Pro posouzení žalobcova nároku na osvobození od daně z nemovitých věcí tudíž nebylo podstatné, že žalobce je státním podnikem zapsaným v obchodním rejstříku, a ve smyslu § 421 odst. 1 občanského zákoníku se tak považuje za tzv. podnikatele podle formy bez ohledu na to, zda disponuje živnostenským oprávněním či zda vstoupil do likvidace. Rozhodující byl pouze skutečný způsob využití dotčených nemovitých věcí, tedy zda byly fakticky využívány k podnikání či nikoliv. Vzhledem k tomu neobstojí postup orgánů finanční správy, které neuznaly žalobcem uplatněný nárok na osvobození nemovitých věcí ve vlastnictví státu od daně pouze s tím, že žalobce je podle obchodního rejstříku podnikatelem, přičemž skutečným způsobem užití dotčených nemovitostí se nezabývaly. Žalobce přitom v průběhu daňového řízení navrhoval provedení řady důkazů (listin a výslechy svědků), jimiž mělo být prokázáno, že dotčené nemovité věci ve vlastnictví státu nebyly fakticky využívány k podnikání, a proto se na ně v daných zdaňovacích obdobích vztahovalo osvobození od daně podle § 4 odst. 1 písm. a) a § 9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitých věcí. Pakliže žalovaný tyto důkazy neprovedl, resp. je v důsledku nesprávného právního názoru nepovažoval za relevantní, pak jím vydaná rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení (§ 78 odst. 1 SŘS).

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 51 Af 53/2020

     Zdejší soud konstatuje, že § 4 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitých věcí obsahuje generální osvobození pro všechny pozemky ve vlastnictví České republiky. V případě, že je pozemek ve vlastnictví České republiky, není rozhodné, jestli s ním hospodaří státní podnik nebo příspěvkové organizace. Rozhodná je pouze skutečnost, že pozemek je ve vlastnictví České republiky. Nadto v posuzovaném případu není mezi stranami sporné, že pozemky jsou ve vlastnictví České republiky, přičemž žalobce má právo hospodařit s majetkem státu (viz výsledky vyhledání v datech k 1. lednu 2018, č. 1 D1 správního spisu). Osvobození od daně je ovšem navázáno i na splnění podmínky v § 4 odst. 3 zákona o dani z nemovitých věcí. Toto ustanovení uvádí, že pozemek nesmí být užíván k podnikání, pronajat, propachtován a nesmí na něm váznout právo stavby. V případě, že pozemek není užíván k podnikání a neexistuje zde ani žádný z těchto právních vztahů, pak subjektu (poplatníkovi) náleží osvobození od daně z nemovitých věcí. S ohledem na vše shora uvedené je nutné odmítnout argumentaci žalovaného, která byla založena na osvobození osobním, namísto osvobození věcného, které se vztahuje k předmětu daně – k zdanitelnému pozemku. Napříště tak žalovaný bude muset zkoumat, zdali jsou naplněny podmínky pro věcné osvobození od daně z nemovitých věcí u dotčených pozemků.

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 31 Af 23/2021

     Jak uzavřel NSS ve svém rozsudku, osvobození se podle citovaného ustanovení vztahovalo na pozemky, které nelze žádným způsobem využívat pro jejich ekologickou funkci v krajině. Toto osvobození se zakládá výhradně na vlastnostech pozemku jako takového, tedy že se na něm nacházejí nějaké důležité krajinné prvky, pro které jej není možné využívat. O takové důvody žalobkyně osvobození neopírala. Pro úplnost lze dodat, že takovou charakteristikou pozemku zakládající osvobození od daně jistě není ani skutečnost, že pozemky žalobkyně byly ponechány ladem, a zarostly proto trávou a náletovými dřevinami, na což žalobkyně nově poukazovala v reakci na rozsudek NSS ve svém podání ze dne 5. 6. 2023 a při jednání (srov. odst. 32 rozsudku NSS). Ostatně touto logikou by daňový subjekt mohl dosáhnout na osvobození prakticky jakéhokoli pozemku tím, že by jej nechal ladem. Pro úplnost lze doplnit, že žalovaný má pravdu i v tom, že k osvobození od daně podle citovaného ustanovení nestačí, že předmětný pozemek není využitelný hospodářsky či komerčně. Žalobkyně nejspíše narážela na to, že pozemek 1 byl dle územního plánu určen pro komerční využití a pozemek 2 pro veřejnou zeleň. Z toho však nevyplývá, že by veřejnoprávní regulace bránila jakémukoliv využití daných pozemků. Ostatně takovéto vymezení v územním plánu ani neznamená, že by daný pozemek nebylo možné využívat dalšími způsoby, například k volnočasovým aktivitám a dalším činnostem nevyžadujícím rozhodování v území (srov. § 43 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Navíc taková tvrzená nemožnost využití pozemku nepramení z charakteristiky pozemku jako takového a neopírá se o důvody ekologického zájmu (srov. odst. 31-32 rozsudku NSS).

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2023, sp. zn. 51 Af 44/2020

     NSS ovšem dále souhlasí s názorem stěžovatele, že nemožnost legálního přístupu k pozemku není důvodem pro osvobození od daně ve smyslu § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí. Stěžovatel pádně citoval z důvodové zprávy k zákonu o dani z nemovitých věcí v původním znění z roku 1992: „Pod písm. j), k) a m) se osvobozují pozemky z důvodu ekologického zájmu.“ Z citovaného textu je zřejmé, že důvodem pro osvobození pozemků podle uvedeného ustanovení byly ekologické zájmy. Chybějící přístup k těmto pozemkům nelze považovat za důvod podřaditelný pod ekologické zájmy. Stěžovatel má pravdu, že osvobození se zakládá výhradně na vlastnostech pozemku jako takového, tedy zda se na něm nachází nějaké důležité krajinné prvky, pro které jej není možné využívat. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitých věcí se tedy zjevně týká pozemků, které mají určitou charakteristiku krajinného rázu, a pokud by se měly osvobodit od daně všechny pozemky ostatních ploch, které jsou nevyužitelné z jakéhokoliv důvodu, a nejen z důvodu existence ekologicky významných prvků, bylo by zcela nelogické takové obecné osvobození vložit do zákona pod stejné písmeno jako pozemky remízků, hájů a větrolamů a mezí na orné půdě, trvalých travních porostech, pozemky ochranného pásma vodního zdroje I. stupně. Tomu pak odpovídá i již zmíněné výslovné znění důvodové zprávy, podle které se pod písm. k) osvobozují pozemky z důvodu ekologického zájmu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 10 Afs 198/2022

     Ve shodě s názorem žalovaného krajský soud konstatuje, že osvobození od daně z nemovitých věcí ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. l) zákona č. 338/1992 Sb. lze chápat výhradě u pozemků na základě celospolečenského zájmu za účelem umožnit veřejnosti přístup na určité místo za účelem neomezeného užívání a to neomezenému počtu uživatelů. Na základě uvedeného je zřejmé, že mohou být jako veřejně přístupné prostory od daně osvobozeny pozemky nebo jejich části, na nichž se nacházejí veřejně užívané soukromé cesty, přístupové cesty k obytným objektům, turistické cesty vedoucí přes soukromé pozemky apod., přičemž veřejná přístupnost pozemku by měla být primárně předpokládána a měla by vlastníka pozemku nějakým způsobem omezovat ve výkonu jeho vlastnických práv (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 2 Afs 308/2020-55, ze dne 20. 5. 2022). Z uvedeného tak lze nepochybně dovodit, že nelze posoudit jako veřejně přístupný prostor vše, co není oploceno či ohraničeno nebo označeno informací, že se jedná o soukromý prostor nebo pozemek. Lze připustit, jak ostatně uvádí i žalobce, že horské pozemky nelze hodnotit šablonou praktikovanou u případů dopadajících na pozemky v nížinách i městech. Je zřejmé, že horské pozemky, které se mnohdy nacházejí v Krkonošském národním parku, mohou být v zimním období využívány skialpinisty, sáňkaři a celoročně běžnými turisty. Tento typ nahodilého užívání však nelze podřadit pod definici veřejného prostranství představujícího náměstí, ulice, tržnice apod. Taková prostranství totiž slouží neomezenému počtu uživatelů a neomezenému užívání a předpokládá a zaručuje i případně velkou frekvenci užívání. Pod takové hodnocení však nelze zahrnout pozemky žalobce. Ty slouží pouze nahodilému užití lyžařů, sáňkařů apod. a z ničeho nelze dovodit, že by vlastníka pozemku nějakým způsobem takové užití omezovalo ve výkonu jeho vlastnických práv.

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 31 Af 15/2023

§ 5

Základ daně

(1) Základem daně u zemědělského pozemku je cena pozemku zjištěná násobením skutečné výměry pozemku v m2 průměrnou cenou pozemku stanovenou na 1 m2 ve vyhlášce vydané na základě zmocnění v § 17 tohoto zákona.

(2) Základem daně u lesního pozemku je cena pozemku zjištěná podle platných cenových předpisů k 1. led­nu zdaňovacího období nebo součin skutečné výměry pozemku v m² a částky 3,80 Kč.

˘    Dnem 1. ledna 2025 V § 5 odst. 2 se slova „cena pozemku zjištěná podle platných cenových předpisů k 1. lednu zdaňovacího období nebo“ zrušují a za text „m²“ se vkládají slova „zjištěné k 1. lednu zdaňovacího období“.

(3) Základem daně u ostatní plochy, zastavěné plochy a nádvoří, stavebního pozemku a zpevněné plochy pozemku je skutečná výměra pozemku v m² zjištěná k 1. lednu zdaňovacího ­období.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 5

V tomto ustanovení zákona je obsažena problematika spojená se základem daně, přičemž se takto jedná o předmět daně vyjádřený ve stanovených měrných jednotkách. V případě daně z pozemků je základ daně stanoven kombinací variant v peněžních jednotkách a v nepeněžních jednotkách.

     Zemědělský pozemek

Z odst. 1 plyne, že daň z pozemků je daní valorickou u pozemků zemědělských, tj. zejména orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad apod., kdy je základ daně stanoven jako cena pozemku. K určení této ceny dochází násobením skutečné výměry pozemků v m² a průměrné ceny půdy stanovené na 1 m². Vyhláškou Ministerstva zemědělství č. 298/2014 Sb., o stanovení seznamu katastrálních území s přiřazenými průměrnými základními cenami zemědělských pozemků je pak stanovena průměrná cena půdy, v platném znění. Přílohu této vyhlášky tvoří seznam katastrálních území s přiřazenými průměrnými základními cenami zemědělských pozemků evidovaných v katastru nemovitostí v druhu pozemku např. orná půda, chmelnice a další, odvozenými z bonitovaných půdně ekologických jednotek zemědělských pozemků. Vychází se z toho, že průměrná cena půdy je takto stanovena pro každé katastrální území individuálně. Poplatník může z této ministerské vyhlášky zjistit cenu půdy, která se vztahuje k 1 m² zdanitelného pozemku a při znalosti těchto údajů pak dle výměry zdanitelného pozemku zjistit i samotný základ daně. Třeba ještě dodat, že zákonem č. 609/2020 Sb. došlo k legislativně technické úpravě, která spočívá v nahrazení slova „půda“ pojmem „pozemek“, čímž má být takto zajištěn soulad s užitím pojmu „pozemek“ dle § 17 zákona, na který je ostatně v ustanovení odkazováno. Zákonem č. 349/2023 Sb. dochází v návaznosti na zpřesnění terminologie použité v zákoně k zavedení pojmu „zemědělský pozemek“. V kontextu s tím se výslovně stanovilo, že se daný základ daně vztahuje na pozemky, které jsou v katastru nemovitostí evidovány jako druhy pozemků zahrnutých do pojmu zemědělský pozemek. Vychází se z toho, že výměra nezahrnuje část pozemku, na které se nachází zpevněná plocha pozemku nebo stavební pozemek – ty pak vstupují do základu daně dle odst. 3. Je tak reagováno zejména terminologicky na zavedení § 1a zákona.

     Pozemky hospodářských lesů a rybníků s intenzivním a průmyslovým chovem ryb

Z odst. 2 vyplývá, že základem daně u pozemků hospodářských lesů a rybníků s intenzivním a průmyslovým chovem ryb je cena pozemku zjištěná dle platných cenových předpisů k 1. lednu zdaňovacího období nebo součin skutečné výměry pozemku v m² a částky 3,80 Kč. Koncepce zákona dává poplatníkovi na výběr, zda si nechá cenu pozemku stanovit k 1. 1. na základě posudku dle platných cenových předpisů k 1. 1. příslušného zdaňovacího období anebo využije zjednodušenou možnost stanovení této ceny na základě zákona, tj. v částce 3,80 Kč/m² skutečné výměry zdanitelného pozemku.

Zákonem č. 349/2023 Sb. dochází v tomto odstavci k vyjmutí rybníků sloužících k intenzivnímu a průmyslovému chovu ryb, jelikož tyto rybníky, resp. žádné vodní plochy, již nebudou předmětem daně. Zákonodárce za účelem zpřesnění terminologie použité v zákoně explicitně stanovil, že daný základ daně se vztahuje na pozemky, které jsou v katastru nemovitostí evidovány s uvedenými druhy pozemků. Nutno upřesnit, že výměra také nezahrnuje část pozemku, na níž se nachází zpevněná plocha pozemku nebo stavební pozemek – ty vstupují do základu daně dle odst. 3.

     Ostatní pozemky

V odst. 3 zákonodárce stanovil, že základem daně u ostatních pozemků je skutečná výměra pozemku v m² zjištěná k 1. lednu zdaňovacího období. Je tedy zřejmé, že nejedná-li se o zemědělský pozemek, pozemek hospodářského lesa, je takováto daň z pozemků specifická s ohledem na toto ustanovení by se při jejím stanovení vždy vycházelo z okamžiku faktického zjištění skutečné výměry zdanitelného pozemku.

Zákonem č. 349/2023 Sb. bylo stanoveno, že základem daně u ostatní plochy, zastavěné plochy a nádvoří, stavebního pozemku a zpevněné plochy pozemku je skutečná výměra pozemku v m² zjištěná k 1. 1. zdaňovacího období. Základ daně ze staveb a jednotek se tak v zásadě nemění a rozhodujícím při jeho určení bude podlahová plocha evidovaná v katastru nemovitostí. Je tomu tak proto, že od 1. 1. 2024 je tento údaj evidován v katastru nemovitostí na základě vyhlášky č. 346/2022 Sb., kterou došlo ke změně vyhlášky č. 357/2013 Sb., katastrální vyhlášky.

Nebude-li u dané jednotky podlahová plocha v katastru nemovitostí evidována, vychází se pro daňové účely buď z dokumentu, na základě něhož došlo k zápisu (tj. nejčastěji z prohlášení vlastníka dle § 1166 občanského zákoníku) a v případě, že takový dokument neexistuje anebo není dostupný žádný dokument, musí se vycházet ze skutečného stavu. Zákonodárce také výslovně uvádí, že stavební pozemek a zpevněná plocha pozemku, na které se dle § 6 odst. 3, resp. 5 zákona hledí jako na samostatné pozemky, vstupují pouze do základu daně dle odst. 3, i kdyby tyto byly umístěny na pozemcích, které mají základ daně vymezen v § 5 odst. 1 nebo 2 zákona.

§ 5a

Skupiny pozemků

(1) Pro účely daně z nemovitých věcí tvoří skupinu

a)  vybraných zemědělských pozemků pozemky orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad nebo ovocných sadů,

b)  trvalých travních porostů pozemky trvalých travních porostů,

c)  lesních pozemků lesní pozemky,

d)  zemědělských zpevněných ploch pozemku zpevněné plochy pozemku

1. užívané k podnikání pro zemědělskou prvovýrobu, lesní hospodářství nebo vodní hospodářství nebo

2. zařazené do obchodního majetku podle zákona upravujícího daně z příjmů, je-li poplatníkem daně podnikatel převážně podnikající v některé z oblastí podnikání podle bodu 1, pokud tyto zpevněné plochy nejsou současně užívány pro jinou oblast podnikání,

e)  ostatních zpevněných ploch pozemku zpevněné plochy pozemku jiné než podle písmene d),

f)  stavebních pozemků stavební pozemky,

g)  nevyužitelných ostatních ploch ostatní plochy se způsobem využití neplodná půda, zamokřená plocha, mez, stráň nebo zeleň,

h)  jiných ploch ostatní plochy se způsobem využití jiná plocha,

i)  vybraných ostatních ploch ostatní plochy jiné než podle písmen g) a h),

j)  zastavěných ploch a nádvoří zastavěné plochy a nádvoří.

(2) Je-li zpevněná plocha pozemku užívána k různým druhům podnikání a nelze-li vymezit její části užívané k jednotlivým druhům podnikání, zahrnuje se do skupiny ostatních zpevněných ploch pozemku.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 5a

Toto ustanovení bylo do zákona vloženo jeho novelou č. 349/2023 Sb. Ustanovení § 5a pro účely zákona o dani z nemovitých věcí vymezuje a pojmenovává jednotlivé skupiny pozemků, přičemž obec může v obecně závazné vyhlášce názvy těchto skupin v případě stanovení místního koeficientu pro jednotlivou skupinu nemovitých věcí využít. To znamená, že pro vymezené skupiny nemovitých věcí bude moci obec stanovit obecně závaznou vyhláškou místní koeficient. Na jednotlivé skupiny jsou navázány sazby daně v § 6.

Nelze-li vymezit jednotlivé části pozemků sloužící k různým druhům podnikání pozemek, spadá do skupiny ostatních zpevněných ploch pozemku. Z výše uvedeného plyne, že takto dochází k definování nových skupin pozemků ostatních ploch. Třeba dodat, že pozemky evidované v katastru nemovitostí s druhem pozemku ostatní plocha (které byly dosud uváděny v daňovém přiznání pod písmenem „G“) se nyní zařazují do nových skupin pozemků dle způsobu využití pozemku. Pokud jde o pozemky druhu ostatní plocha se způsobem využití neplodná půda, zamokřená půda, zeleň nebo mez, stráň, pak tyto budou tvořit skupiny nevyužitelných ostatních ploch. Pozemky druhu ostatní plocha se způsobem využití jiná plocha budou tvořit skupinu jiných ploch a pozemky druhu ostatní plocha se způsobem využití jiným než neplodná půda, zamokřená plocha, mez, stráň, zeleň nebo jiná plocha budou tvořit skupinu vybraných ostatních ploch.

V odst. 2 jsou zákonodárcem upraveny případy, které byly dříve upraveny v § 6 odst. 6 zákona ve znění účinném před novelou. Zákon zde takto upravuje případy, kdy je zpevněná plocha pozemků užívána k různým druhům podnikání a nelze vymezit její části užívané k jednotlivým druhům podnikání. Za této situace se zpevněná plocha zahrnuje do skupiny ostatních zpevněných ploch pozemku.

§ 6

Sazba daně

(1) Sazba daně činí u pozemků zařazených ve skupině

a)  vybraných zemědělských pozemků   1,35 %,

b)  trvalých travních porostů  0,45 %,

c)  lesních pozemků              0,45 %.

(2) Sazba daně činí za každý 1 m² u pozemků zařazených ve skupině

a)  zemědělských zpevněných ploch pozemku    1,80 Kč,

b)  ostatních zpevněných ploch pozemku 9,00 Kč,

c)  stavebních pozemků        3,50 Kč,

d)  nevyužitelných ostatních ploch 0,08 Kč,

e)  jiných ploch                    0,35 Kč,

f)  vybraných ostatních ploch 0,35 Kč,

g)  zastavěných ploch a nádvoří 0,35 Kč.

(3) Sazba daně podle odstavce 2 písm. c) se násobí koeficientem

a)  1,0 v obci do 1 000 obyvatel,

b)  1,4 v obci nad 1 000 obyvatel do 6 000 obyvatel,

c)  1,6 v obci nad 6 000 obyvatel do 10 000 obyvatel,

d)  2,0 v obci nad 10 000 obyvatel do 25 000 obyvatel,

e)  2,5 v obci nad 25 000 obyvatel do 50 000 obyvatel,

f)  3,5 v obci nad 50 000 obyvatel, ve statutárním městě a ve Františkových Lázních, Luhačovicích, Mariánských Lázních a Poděbradech,

g)  4,5 v Praze.

(4) Obec může obecně závaznou vyhláškou koeficient podle odstavce 3 zvýšit o jednu kategorii nebo snížit o jednu až tři kategorie podle členění koeficientů pro všechny pozemky podle odstavce 2 písm. c) na území jednotlivé části obce. Koeficient 4,5 lze takto zvýšit na koeficient 5,0. Neodpovídá-li takto upravená výše koeficientu podmínkám podle vět první a druhé, hledí se na koeficient podle odstavce 3, jako kdyby nebyl upraven.

˘    Dnem 1. ledna 2025 v § 6 odst. 4 se slova „nebo snížit o jednu až tři kategorie“ zrušují a slova „jednotlivé části obce“ se nahrazují slovy „jednotlivého katastrálního území nebo jednotlivého městského obvodu nebo jednotlivé městské části“.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 6

     Sazby daně

Důležité

     Zákonem č. 349/2023 Sb. dochází k navýšení sazeb daně cca o 80 % oproti roku 2023. Změny sazeb daně u pozemků jsou pak promítnuty do odst. 1 a 2 zákona.

     Ostatní plochy se způsobem využití neplodná půda, zamokřená plocha, mez, stráň nebo zeleň

V odst. 2 písm. d) se zavádí nová sazba daně pro nevyužitelné ostatní plochy se způsobem využití neplodná půda, zamokřená plocha, mez, stráň nebo zeleň. Pozemky tohoto druhu jsou od zdaňovacího období roku 2024 zařazeny do tzv. skupiny nevyužitelných ostatních ploch a použije se u nich sazba daně 0,08 Kč za m². V přiznání budou uváděny pod písmenem „W“. V případě těchto pozemků nemusí poplatník z důvodu zavedení nové skupiny pozemků pro sazby daně podávat přiznání k dani na zdaňovací období roku 2024 a správce daně provede změnu sazby daně sám ex offo na základě bodu 2 písm. c) přechodných ustanovení zákona.

     Ostatní plochy se způsobem využití jiná plocha

V odst. 2 písm. e) se zavádí nová sazba daně pro ostatní plochy se způsobem využití jiná plocha. Tyto pozemky jsou od zdaňovacího období roku 2024 zařazeny do tzv. skupiny jiných ploch a použije se u nich sazba daně 0,35 Kč za m². V přiznání se budou uvádět pod písmenem „Q“.

Pozemky druhu ostatní plocha se způsobem využití pozemku jiná plocha (v přiznání označeno jako „Q“) budou mít sice stejnou výši sazby daně jako skupina vybraných ostatních ploch, tj. pozemky druhu ostatní plocha s jiným způsobem využití než neplodná půda, zamokřená plocha, zeleň, mez, stráň nebo jiná plocha (v přiznání označeno jako „G“), ale z důvodu, že byla pro ně zavedena samostatná skupina, musí být uvedeny na samostatném výpočtovém listu s novým označením předmětu daně v přiznání (pod písmenem „Q“). Zavedení této skupiny umožňuje obci zatížit tuto specifickou skupinu pozemků druh ostatní plocha se způsobem využití jiná plocha místním koeficientem. Z důvodu zavedení nové skupiny pozemků pro sazbu daně není poplatník povinen podávat přiznání k dani na zdaňovací období roku 2024 a správce daně tuto sazbu daně zohlední sám ex offo.

     Koeficienty daně z nemovitostí

V odst. 3 a 4 je upravena problematika koefi­cientů daně z nemovitých věcí. Nutno uvést, že právní úprava, která se týká koeficientů dle počtu obyvatel, nedoznává s účinností od 1. 1. 2024 věcných změn. Koeficienty, které upravují stavební pozemky, jsou uvedeny v již zmíněných odst. 3 a 4. Odst. 3 pak obsahuje výčet jednotlivých koeficientů dle počtu obyvatel v obci. V odst. 4 je upravena pravomoc obcí obecně závaznou vyhláškou upravovat tyto zmíněné koeficienty.

Důležité

     Novela dále upravila situace, kdy výše koe­fi­cientu upravená v obecně závazné vyhlášce neodpovídá podmínkám uvedeného ustanovení zákona. Pro tyto situace zakládá koncepci, která vychází z toho, že na takto stanovený koeficient bude pohlíženo, jako kdyby nebyl upraven. Koeficienty snížené o jednu až tři kategorie se naposledy použijí pro zdaňovací období roku 2024, jak ostatně plyne z bodu 13 přechodných ustanovení novely. Poplatníkům z důvodu této změny nevzniká povinnost podat přiznání k dani, přičemž změny koeficientů mají být takto zohledněny v souladu s § 13a odst. 2 zákona z moci úřední. Správce daně stanoví daň hromadným předpisným seznamem ve výši poslední známé daně přepočtené aktuálními sazbami a koeficienty a zašle poplatníkovi do termínu placení daně, tj. do 31. 5. 2024, informaci s údaji pro placení této daně.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     „Pro stanovení základní sazby je zcela nerozhodná okolnost, jakým subjektem je podnikatelská činnost provozována, zda vlastníkem či nájemcem, a zda mezi vlastníkem a nájemcem jsou nějaké vzájemné vztahy.“

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp.zn. 6 Afs 1/2003

     Údajům o druhu pozemku evidovaným v katastru nelze přičítat natolik zásadní význam, že by byly pro správce daně zcela závazné. Ostatně mezi evidovaným údajem o druhu pozemku a skutečným právním stavem pozemku může existovat nesoulad. S ohledem na zásadu materiální pravdy, kterou je daňové řízení ovládáno (§ 8 odst. 3 daňového řádu), by se měl správce daně takovým tvrzeným nesouladem k námitce daňového subjektu zabývat, a sám posoudit, jaký je skutečný právní stav pozemku. Skutečným právním stavem je přitom třeba rozumět takový druh pozemku, do něhož předmětný pozemek patří podle pravomocných rozhodnutí správních orgánů nebo jiných právních důvodů. V případě pochybností o správnosti evidence v katastru nemovitostí by tedy správce daně měl zkoumat, zda je druh pozemku v katastru nemovitostí evidován správně. Jinými slovy, měl by se zabývat otázkou, zda existují pravomocná rozhodnutí správních orgánů nebo jiné právní důvody k tomu, aby pozemek byl v katastru nemovitostí evidován podle zapsaného stavu. Pokud nikoliv, pak by měl zjistit skutečný právní stav pozemku a jeho druh posuzovat podle tohoto stavu, nikoliv podle stavu evidovaného.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, sp.zn. 48 Af 13/2016

     Podstatné pro danou věc je však, jak uvedl Krajský soud v Praze v rozsudku č. j. 48 Af 13/2016-37, že „údajům o druhu pozemku evidovaným v katastru nelze přičítat natolik zásadní význam, že by byly pro správce daně zcela závazné. Ostatně mezi evidovaným údajem o druhu pozemku a skutečným právním stavem pozemku může existovat nesoulad. S ohledem na zásadu materiální pravdy, kterou je daňové řízení ovládáno (§ 8 odst. 3 daňového řádu), by se měl správce daně takovým tvrzeným nesouladem k námitce daňového subjektu zabývat, a sám posoudit, jaký je skutečný právní stav pozemku. Skutečným právním stavem je přitom třeba rozumět takový druh pozemku, do něhož předmětný pozemek patří podle pravomocných rozhodnutí správních orgánů nebo jiných právních důvodů. V případě pochybností o správnosti evidence v katastru nemovitostí by tedy správce daně měl zkoumat, zda je druh pozemku v katastru nemovitostí evidován správně.“. Je proto povinností správce daně přihlédnout k tvrzení daňového subjektu, že evidence druhu pozemků v katastru nemovitostí neodpovídá tomu, jaký je skutečný právní stav pozemku, a řádně se s ním vypořádat. Důkazní břemeno k prokázání takového tvrzení pak dle § 92 odst. 3 daňového řádu tíží daňový subjekt, který je povinen prokazovat všechny skutečnosti v daňovém tvrzení.

Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2019, sp.zn. 50 Af 22/2018

     Konkrétní výše daňové povinnosti poplatníka se pak odvíjí od sazby daně stanovené v § 6 zákona o dani z nemovitých věcí, jež je závislá na druhu pozemku, případně na jeho využití. Pro daný případ je klíčové znění § 6 odst. 2 písm. a) bodu 2 zákona o dani z nemovitých věcí (ve znění účinném před novelou – pozn. autora), podle něhož činí sazba daně za každý 1 m² u „zpevněných ploch pozemků, užívaných k podnikatelské činnosti nebo v souvislosti s ní sloužících pro průmysl, stavebnictví, dopravu, energetiku, ostatní zemědělskou výrobu a ostatní podnikatelkou činnost 5,00 Kč (pozn. podtržení doplněno). Právě skutečnost, že předmětný pozemek stěžovatelky je užíván k podnikání, resp. v souvislosti s ním (o čemž není mezi stranami sporu) byla důvodem pro doměření daně. Citované ustanovení přitom neváže aplikaci uvedené sazby na to, kým je pozemek užíván (jestli jeho vlastníkem (poplatníkem daně) nebo jinou osobou), ale pouze na skutečnost, že je fakticky užíván k podnikání. Vyjde-li tedy zdejší soud ze znění § 6 odst. 2 písm. a) bodu 2 zákona o dani z nemovitých věcí, je zřejmé, že pro zařazení pod předmětnou sazbu daně je rozhodující jen způsob užívání pozemku, jak zcela správně uvedl již krajský soud. A pokud v této souvislosti krajský soud poukázal i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2004 č.j. 6 Afs 1/2003-49, dle kterého „pro stanovení základní sazby je zcela nerozhodná okolnost, jakým subjektem je podnikatelská činnost provozována, zda vlastníkem či nájemcem, a zda mezi vlastníkem a nájemcem jsou nějaké vzájemné vztahy“, učinil tak velmi přiléhavě…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. 5 Afs 294/2019

ČÁST TŘETÍ

DAŇ ZE STAVEB A JEDNOTEK

§ 7

Předmět daně

(1) Předmětem daně ze staveb a jednotek je, nachází-li se na území České republiky,

a)  zdanitelná stavba, kterou se pro účely daně z nemovitých věcí rozumí dokončená nebo užívaná

1. budova, kterou se pro účely daně z nemovitých věcí rozumí budova podle katastrálního zákona,

2. inženýrská stavba uvedená v příloze k tomuto zákonu,

b)  zdanitelná jednotka, kterou se pro účely daně z nemovitých věcí rozumí jednotka dokončená nebo užívaná.

(2) Předmětem daně ze staveb a jednotek není zdanitelná stavba, v níž jsou zdanitelné jednotky.

(3) Na zdanitelnou stavbu, která není samostatnou nemovitou věcí, se pro účely daně z nemovitých věcí hledí jako na nemovitou věc, jejímž vlastníkem je ten, kdo vlastní věc, jejíž je tato stavba součástí.

(4) Ustanovení odstavce 1 se vztahuje i na část budovy nebo inženýrské stavby uvedené v příloze k tomuto zákonu nebo součást jednotky, je-li dokončená nebo užívaná.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 7

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika daně ze staveb a jednotek, resp. zde došlo k vymezení předmětu této daně.

Z odst. 1 vyplývá, že předmět daně ze staveb a jednotek se zúžil a jsou jím pouze ty stavby, které je možno považovat za budovy podle definice obsažené v katastrálním zákoně. Je zde též akceptován fakt, že stavba přestala mít charakter samostatné nemovité věci a z toho důvodu nemůže být pro určení předmětu daně ze staveb a jednotek aplikován coby právní norma občanský zákoník a je využívána definice z již zmíněného katastrálního zákona. Zde je ostatně budova definována jako nadzemní stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek převážně uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí. Nelze však přijmout obecný závěr, že zdanitelná stavba musí být vždy též evidována v katastru nemovitostí, pročež je navíc tato skutečnost pro účely daně ze staveb a jednotek irelevantní. U čerpacích stanic a podobně zastřešených objektů je v souladu s názorem finanční správy zastáván názor, že u těchto objektů je rozhodující, zda je konstrukce jejich zastřešení stavebně propojena s budovou, a budova tak plní funkci stavby se svislou nosnou konstrukcí, nesoucí zastřešení a současně zda je konstrukce zastřešení podepřena dalšími svislými prvky mimo prostor vymezený obvodovým pláštěm budovy. Jsou-li obě tyto podmínky splněny, bude plocha zastřešení považována za součást zastavěné plochy budovy, která je vymezena obalovou čárou, vedenou vnějšími líci průmětů svislých konstrukcí do vodorovné roviny. Pokud obě tyto podmínky splněny nebudou, dani ze staveb pak zastřešení provozního prostoru nebude podléhat. V kontextu s již uvedeným je též zastáván názor, že zdanitelnou stavbou může být za určité situace též prefabrikovaný výrobek, který je spojen se zemí pevným základem. Typicky se může jednat např. o prefabrikované garáže usazené do maltového lože na vybetonovaný základ, jenž je tvořen betonovými patkami. Tyto betonové pásy na patkách jsou považovány za základovou konstrukci, přičemž jejich spojení maltovým ložem se považuje z pohledu stavebního za spojení pevné. Takové stavby jsou poté považovány za stavby spojené se zemí pevným základem a v konečném důsledku se považují za zdanitelnou stavbu. Nutno se taktéž zastavit u druhého typu zdanitelné stavby, kterou je inženýrská stavba. Za takovou stavbu se považuje pouze taková stavba, která je takto výslovně definována v příloze k zákonu. Půjde proto např. o věže pro vysílání, chladící věže pro energetiku, vysoké pece apod. Nutno připomenout, že ostatní inženýrské stavby dani ze staveb nepodléhají a relevantní bude v těchto případech eventuální zdanění pozemku, na kterém spočívají, tj. daní z pozemků. Nebude-li navíc stavba splňovat parametry budovy a nepůjde o vyjmenovanou inženýrskou stavbu, nemůže ani podléhat dani ze staveb. Dalším typem předmětu daně je zdanitelná jednotka. Tou se pro účely tohoto zákona rozumí jak jednotka vymezená dle občanského zákoníku, tak i jednotka vymezená dle zákona o vlastnictví bytů. U všech typů předmětů, které takto podléhají dani, platí, že budou předmětem této daně jen tehdy, pakliže jsou dokončeny. Prakticky to znamená, že jsou takto způsobilé k užívání, což se nejčastěji v praxi projevuje vydáním pravomocného kolaudačního souhlasu. Zákon však v tomto ustanovení alternativně podrobil zdanění rovněž stavbu nebo jednotku, pakliže je „užívána.“ Z důvodové zprávy plyne, že pravidlo užívání je relevantní ve vztahu ke stavbám, pro jejichž užívání stavební zákon nevyžaduje kolaudační souhlas ani žádnou formu oznámení. Pro posouzení splnění této podmínky v praxi bude vždy rozhodující faktický stav, o kterém se může správce daně přesvědčit v rámci místního šetření. Proto by mělo platit, že za zdanitelnou bude považována taková stavba, která bude využívána před vydáním kolaudačního souhlasu nebo před oznámením o zahájení užívání stavby, pokud je stavba stavebně a technicky uspořádána tak, že je schopna plnit základní funkci stavby a současně je i užívána, jak ostatně dovodila i finanční správa ve svém stanovisku, které je zveřejněno na jejich webových stránkách.

V odst. 2 je stanoveno, že předmětem daně ze staveb a jednotek není zdanitelná stavba, v níž jsou zdanitelné jednotky. Je tomu tak proto, že předmětem daně z jednotek jsou zdanitelné jednotky, které jsou umístěné v takové stavbě.

V odst. 3 zákonodárce zakotvil koncepci, podle níž na zdanitelnou stavbu, která není samostatnou nemovitou věcí, se pro účely daně z nemovitých věcí hledí jako na nemovitou věc, jejímž vlastníkem je ten, kdo vlastní věc, jejíž je tato stavba součástí. Dochází takto k modifikaci zásady superficies solo cedit. Zákon tak na tomto místě využívá toho, že občanský zákoník považuje pozemek nebo právo stavby za nemovité věci, přičemž právo stavby je občanským zákoníkem prohlášeno za nemovitou věc a z toho důvodu je oprávněný z tohoto práva vlastníkem této nemovité věci – práva stavby. Díky této koncepci pak může zákon konstruovat vlastnictví zdanitelné stavby, která ovšem coby samostatná nemovitá věc neexistuje a pro účely daňově právních vztahů považuje za vlastníka stavby tu osobu, která je vlastníkem věci, jejíž součástí je takto zmíněná zdanitelná stavba. V konečném důsledku je v těchto případech považován za vlastníka vlastník pozemku, jehož součástí je uvedená stavba anebo oprávněný z práva stavby, jehož součástí je uvedená stavba.

V odst. 4 dává zákonodárce možnost zdanit jako zdanitelnou stavbu nebo jednotku jen její součást. To bude relevantní v případech, kdy celá zdanitelná stavba nebo celá jednotka není dokončena najednou, ale dokončuje se postupně. Za takové situace bude dani ze staveb podléhat vždy jen dokončená nebo užívaná část zdanitelné stavby nebo jednotky.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Stěžovatel se domnívá, že došlo ke změně předmětu daně a dovozuje to z údajů obsažených v tiskopise Ministerstva financí, na kterém lze přiznat daň z nemovitých věcí. Co je předmětem daně ze staveb a jednotek však stanoví zákon o dani z nemovitých věcí a nikoli Ministerstvo financí. Zákon v § 7 odst. 1 písm. a) a b) stanoví, že předmětem daně ze staveb a jednotek jsou zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky. Rozčlenění těchto nemovitostí podle jejich využití pod jednotlivá písmena uvedená v tiskopise Ministerstva financí ve III. oddíle tak slouží pouze pro účely stanovení základní sazby daně.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2020, sp.zn. 3 Afs 46/2018

     Nejvyšší správní soud shrnuje, že pro posouzení věci je klíčové, zda dotčená stavba splňuje definice předmětu daně ze staveb a jednotek dle § 7 zákona o dani z nemovitých věcí, dle kterého je předmětem daně ze staveb zdanitelná stavba nacházející se na území České republiky, kterou se pro účely daně z nemovitých věcí rozumí dokončená nebo užívaná stavba podle katastrálního zákona. V katastrálním zákoně je pak budova definovaná v § 2 písm. l) jako „nadzemní stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek převážně uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí“. Zásadní pro posouzení, zda je budova předmětem daně, je tedy okolnost, že dotčená stavba splňuje definici budovy podle katastrálního zákona, tedy je spojena se zemí pevným základem, má obvodové zdivo a střešní konstrukci a je tedy nemovitou věcí v právním slova smyslu. Tyto skutečnosti byly správcem daně při místním šetření ověřeny a nejsou ve věci sporné, a proto nelze stěžovateli přisvědčit v tom, že by jeho majetek (stavba) existoval jen formálně, a nikoliv reálně.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2021, sp. zn. 5 Afs 132/2020

§ 8

Poplatníci daně

(1) Poplatníkem daně ze staveb a jednotek je vlastník zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky.

(2) Poplatníkem daně ze staveb a jednotek je, jde-li o zdanitelnou stavbu nebo zdanitelnou jednotku, která je

a)  ve vlastnictví České republiky,

1. organizační složka státu, státní příspěvková organizace, státní fond, státní podnik nebo jiná státní organizace, které jsou příslušné hospodařit nebo mají právo hospodařit s majetkem státu,

2. právnická osoba, která má právo užívat tuto zdanitelnou stavbu nebo zdanitelnou jednotku na základě výpůjčky vzniklé podle zákona upravujícího některé užívací vztahy k majetku České republiky,

b)  ve svěřenském fondu, tento fond,

c)  v podílovém fondu, tento fond,

d)  ve fondu obhospodařovaném penzijní společností, tento fond.

(3) Poplatníkem daně ze staveb a jednotek je vždy nájemce nebo pachtýř u pronajaté nebo propachtované zdanitelné jednotky, která zahrnuje nebytový prostor jiný než sklep nebo komoru, nebo zdanitelné stavby, s výjimkou budovy obytného domu,

˘    Dnem 1. ledna 2025 v § 8 odst. 3 úvodní části ustanovení se slova „, která zahrnuje nebytový prostor jiný než sklep nebo komoru,“ a „, s výjimkou budovy obytného domu“ zrušují.

a)  je-li s nimi příslušná hospodařit Správa státních hmotných rezerv, nebo

b)  jsou-li převedené na základě rozhodnutí o privatizaci na Ministerstvo financí.

(4) Uživatel je poplatníkem daně ze staveb a jednotek u zdanitelné jednotky, která zahrnuje nebytový prostor jiný než sklep nebo komoru, nebo zdanitelné stavby, s výjimkou budovy obytného domu, pokud

˘    Dnem 1. ledna 2025 v § 8 odst. 4 úvodní části ustanovení se slova „u zdanitelné jednotky, která zahrnuje nebytový prostor jiný než sklep nebo komoru, nebo zdanitelné stavby, s výjimkou budovy obytného domu“ zrušují.

a)  vlastník zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky není znám, nebo

b)  je se zdanitelnou stavbou nebo zdanitelnou jednotkou příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad nebo Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 8

V tomto ustanovení je řešena problematika spojená s osobou poplatníka daně. V odst. 1 je pak stanoveno, že poplatníkem daně ze staveb a jednotek je vlastník zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky. Vychází se přitom z koncepce, že není-li zdanitelná stavba samostatnou nemovitou věcí, která takto nemůže mít právně svého vlastníka, napomáhá k řešení daného stavu fikce zakotvená v odst. 3. Jinak je ale v kontextu s dikcí odst. 1 zřejmé, že poplatníkem daně ze staveb je takto vlastník stavby či jednotky. Pro vznik daňové povinnosti není proto relevantní, zda a jakým způsobem dochází k nakládání s předmětem daně, ale pouze to, zda k daněnému statku vlastnické právo existuje či nikoliv (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 8 Afs 33/2007 nebo 7 Afs /351/2018).

V odst. 2 je pamatováno v rámci speciální úpravy na stavby a jednotky, jejichž vlastníkem je ČR anebo s nimiž takto nakládá subjekt, který nemá právní osobnost.

V odst. 2 písm. a) jsou řešeny situace, kdy je zdanitelná stavba nebo zdanitelná jednotka ve vlastnictví ČR, pak je v prvé řadě poplatníkem daně ze staveb a jednotek organizační složka státu, státní příspěvková organizace, státní podnik nebo jiná státní organizace, která je příslušná s touto stavbou či jednotkou hospodařit nebo které svědčí právo s ní takto hospodařit. Dále je za poplatníka považována právnická osoba, která má právo užívat zdanitelnou stavbu či jednotku na základě výpůjčky. Musí se však jednat o výpůjčku vzniklou v souladu se zákonem č. 1/2007 Sb., kterým se upravují některé užívací vztahy k majetku ČR. Z právní úpravy těchto zmíněných norem vyplývá, že rok 2015 byl pravděpodobně posledním rokem, kdy bylo možno toto ustanovení zákona takto aplikovat. Pod písm. b) je pamatováno na řešení situace, kdy je zdanitelná stavba nebo zdanitelná jednotka ve svěřenském fondu. Tehdy se svěřenský fond považuje pro účely tohoto zákona za poplatníka daně, i když se jinak jedná o fond, který není právnickou osobou a nemá ani právní osobnost. Nutno připomenout, že vlastnická práva k majetku ve svěřenském fondu vykonává vlastním jménem na účet fondu svěřenský správce, který má za povinnost vyčleněný majetek fondu držet a spravovat. Vznikne-li situace, kdy v rámci vyčleněného majetku bude svěřenskému správci svěřena též zdanitelná stavba či zdanitelná jednotka, stává se takto svěřenský fond poplatníkem daně ze staveb a jednotek. To následně znamená, že daňové přiznání za svěřenský fond podává svěřenský správce. Pod písm. c) zákonodárce řeší situaci, kdy je zdanitelná stavba nebo zdanitelná jednotka vložena do podílového fondu, přičemž poté je poplatníkem této daně podílový fond. O tomto podílovém fondu platí vše, co již bylo řečeno ve vztahu k svěřenskému fondu pod písm. b). Třeba připomenout, že vlastnická práva k majetku v podílovém fondu vykonává vlastním jménem a na účet podílového fondu jeho obhospodařovatel. Patří-li do jmění fondu zdanitelná stavba nebo jednotka, je obhospodařovatel povinen podat za tento fond přiznání k dani ze staveb a jednotek. Pod písm. d) je pamatováno na situaci, kdy je zdanitelná stavba nebo zdanitelná jednotka jměním fondu obhospodařovaného penzijní společností, kdy poplatníkem daně je takto fond. Ani tento fond nemá právní osobnost, nicméně pro tyto daňově právní vztahy je považován za daňový subjekt – poplatníka daně ze staveb a jednotek, přičemž daňové přiznání za tento fond podává penzijní společnost.

V odst. 3 bylo novelou stanoveno s účinností od 1. 1. 2024, že nově bude poplatníkem daně ze staveb a jednotek vždy nájemce nebo pachtýř u pronajaté nebo propachtované zdanitelné stavby nebo jednotky, se kterou jsou příslušné hospodařit Správa státních hmotných rezerv nebo Ministerstvo financí na základě rozhodnutí o privatizaci vždy.

Dochází tak ke změně režimu zejména v případě obytných domů a obytných jednotek, které jsou vlastněny vybranými organizacemi – Správou státních hmotných rezerv, popř. Ministerstvem financí na základě rozhodnutí o privatizaci.

V odst. 4 novela s účinností od 1. 1. 2024 stanovuje, že i v případě daně ze staveb a jednotek je poplatníkem daně uživatel, pokud není vlastník zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky znám nebo jde o zdanitelnou stavbu či zdanitelnou jednotku ve vlastnictví ČR, se kterou je příslušný hospodařit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo Státní pozemkový úřad.

Dochází tak k zavedení nového režimu pro obytné domy a obytné jednotky, jejichž vlastník není znám nebo v případech, kdy s nimi je příslušný hospodařit Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových nebo Státní pozemkový úřad. Tato změna má vést ke sjednocení režimu i s ostatními nemovitými věcmi tak, aby poplatníkem daně byl uživatel této nemovité věci. Dochází k rozšíření okruhu poplatníků o uživatele vybraných zdanitelných staveb a vybraných zdanitelných jednotek, se kterými je příslušný hospodařit Státní pozemkový úřad, a zároveň nemají s tímto úřadem uzavřenu nájemní, popř. pachtovní smlouvu. Těmto uživatelům poté nově vzniká povinnost podat přiznání k dani na zdaňovací období roku 2024. Uživatelé vybraných zdanitelných staveb a vybraných zdanitelných jednotek, kteří mají se Státním pozemkovým úřadem uzavřenu nájemní, popř. pachtovní smlouvu, jsou i nadále poplatníky daně z těchto vybraných zdanitelných staveb a vybraných zdanitelných jednotek, jelikož užíváním se rozumí jak nájem, tak i pacht. Jak dále vyplývá z uvedeného ustanovení, od zdaňovacího období roku 2024 je nově poplatníkem daně též uživatel zdanitelné stavby, s výjimkou budovy obytného domu nebo zdanitelné jednotky, která zahrnuje nebytový prostor jiný než sklep nebo komoru, jejíž vlastník není znám.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 4

Pan Trnka má od roku 2019 pronajatou garáž od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Dosud poplatníkem daně ze staveb a jednotek z titulu pronájmu této garáže nebyl. Má povinnost podat přiznání na zdaňovací období roku 2024?

Ano, pan Trnka se z důvodu změny právní úpravy stává poplatníkem daně ze staveb a jednotek, jelikož na základě nájemní smlouvy s Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových je uživatelem garáže, a proto má nyní povinnost ve lhůtě do 31. 1. 2024 podat přiznání k dani na zdaňovací období roku 2024.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 5

Pan Opička od roku 2013 užívá garáž, jejíž vlastník není znám. Dosud nebyl poplatníkem daně a tuto garáž nepřiznával. Má pan Opička nyní povinnost podat přiznání na zdaňovací období roku 2024?

Ano, pan Opička se z důvodu změny právní úpravy stal poplatníkem daně ze staveb a jednotek, a to na základě užívání zdanitelné stavby, jejíž vlastník není znám. S ohledem na tuto skutečnost má nyní povinnost podat ve lhůtě do 31. 1. 2024 přiznání k dani na zdaňovací období roku 2024 a v něm přiznat užívanou garáž.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Povinnost uhradit daň z nemovitostí je (…) třeba vnímat jako povinnost související s vlastnictvím nemovitosti, nikoliv jako nakládání s touto nemovitostí.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2008, sp.zn. 8 Afs 33/2007, publ. pod č. 2280/2011 Sb. NSS

     Z gramatického výkladu jednotlivých ustanovení zákona o dani z nemovitostí, jak jej provedl krajský soud i správní orgány, je zřejmé, že poplatníkem daně z nemovitostí je zásadně vlastník nemovitosti. Z tohoto výchozího pravidla zákon připouští pouze taxativně stanovené výjimky uvedené v § 3 odst. 2 až 4, na základě kterých může být poplatníkem daně také nájemce nebo uživatel nemovitosti.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp.zn. 6 Afs 119/2014

     Je zároveň nutné zdůraznit, že poplatníkem daně z nemovitých věcí je skutečný vlastník, a nikoliv toliko osoba evidovaná v katastru nemovitosti jako vlastník. V rozsudku ze dne 5. 11. 2015, č. j. 1 Afs 162/2015 – 50, se Nejvyšší správní soud zabýval situací, kdy byla daň z nemovitostí doměřena osobě, která nemovitost nabyla na základě absolutně neplatné kupní smlouvy (a jednalo se tedy o „zrcadlový“ případ k nyní projednávané věci). Soud v této situaci připomněl, že výklad daňových předpisů musí zohledňovat skutečnost, že ne vždy je zápis vkladu do katastru v souladu se skutečným stavem věcí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 2. 2005, č. j. 2 Afs 94/2004 – 50, publ. pod č. 979/2006 Sb. NSS). V takové situaci je pak třeba pro účely daně z nemovitých věcí vycházet z toho, kdo byl v daném období opravdu vlastníkem věci podle práva, nikoli podle zápisu v katastru nemovitostí.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2018, sp.zn. 7 Afs 351/2018

Ke způsobilosti svěřenského fondu být účastníkem řízení

     Svěřenský fond je entitou bez právní subjektivity, která představuje autonomní majetek bez vlastníka vyčleněný zakladatelem k naplňování konkrétního účelu a spravovaný svěřenským správcem. Nemá-li svěřenský fond právní osobnost a ani zákon jinak této entitě nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v řízení vystupovat jako účastník (§ 19 občanského soudního řádu).

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 27 Cdo 3033/2019

§ 9

Osvobození od daně

(1) Od daně ze staveb a jednotek jsou osvobozeny

a)  zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky ve vlastnictví České republiky,

b)  zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky ve vlastnictví té obce, na jejímž katastrálním území se nacházejí,

c)  zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky ve vlastnictví jiného státu užívané diplomatickými zástupci pověřenými v České republice, konzuly z povolání a jinými osobami, které podle mezinárodního práva požívají diplomatických a konzulárních výsad a imunity, a to za předpokladu, že nejsou občany České republiky, a že je zaručena vzájemnost,

d)  zdanitelné stavby veřejně přístupného památkového objektu prohlášeného za kulturní památku, který je

1. ve vlastnictví České republiky, nebo

2. přístupný z důvodů výchovně vzdělávacích na základě písemné smlouvy uzavřené mezi Ministerstvem kultury a vlastníkem; ve smlouvě musí být uveden časový a prostorový rozsah zpřístupnění a stanoven jeho režim v souladu s památkovou hodnotou a dalšími způsoby využití objektu,

e)  zdanitelné stavby, které jsou budovou, nebo zdanitelné jednotky ve vlastnictví registrovaných církví a registrovaných náboženských společností podle zákona upravujícího církve a náboženské společnosti, sloužící k vykonávání náboženských obřadů a k výkonu duchovní správy těchto církví a nábožen­ských společností,

f)  zdanitelné stavby, které jsou budovou, nebo zdanitelné jednotky ve vlastnictví obecně prospěšných společností, spolků, odborových organizací, organizací zaměstnavatelů, mezinárodních odborových organizací a jejich pobočných organizací,

g)  zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky přenosové, přepravní nebo distribuční soustavy nebo rozvodného tepelného zařízení podle energetického zákona,

h)  zrušeno,

i)  zdanitelné stavby

1. vodárenských objektů včetně úpraven vody,

2. kanalizačních objektů nebo čistíren odpadních vod, jakož i zdanitelné stavby určené k čištění odpadních vod před jejich vypouštěním do kanalizací,

3. k závlaze a odvodňování pozemků,

j)  zdanitelné stavby drah a na dráze, letecké, vodních cest a přístavů, pokud jsou v souladu s kolaudačním rozhodnutím podle stavebního zákona užívány k veřejné dopravě,

k)  zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky sloužící

1. školám a školským zařízením zapsaným ve školském rejstříku,

2. poskytování péče o děti do 3 let věku na základě oprávnění provozovat živnostenské podnikání,

3. muzeím a galeriím, které spravují sbírky zapsané do centrální evidence sbírek muzejní povahy vedené Ministerstvem kultury,

4. knihovnám vedeným v evidenci knihoven,

5. veřejným archivům podle zákona upravujícího archivnictví a spisovou službu,

6. zdravotnickým zařízením uvedeným v rozhodnutí o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb nebo v rozhodnutí o registraci,

7. zařízením sociálních služeb,

8. fundaci nebo ústavu k jimi vykonávané veřejně prospěšné činnosti,

9. spolkům zdravotně postižených občanů,

10. zařízení služby péče o dítě v dětské skupině podle zákona upravujícího poskytování služby péče o dítě v dětské skupině,

11. sociálním družstvům,

l)  zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky sloužící k zajištění hromadné osobní pře­pravy,

m) zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky sloužící výlučně

1. k asanaci kontaminovaných pozemků, podzemních vod a objektů,

2. provozu malých vodních elektráren do výkonu 1 MW,

3. provozu výroben elektřiny využívajících energii větru,

4. provozu výroben elektřiny nebo tepla využívajících energie bioplynu, pokud je získaná energie dodávána do sítě nebo dalším spotřebitelům,

5. pro zdroje využívající geotermální energie včetně tepelných čerpadel, které dodávají teplo spotřebitelům, nebo

6. jako zdroje energie z biomasy, nejde-li o její přímé spalování,

n)  zdanitelné stavby, které jsou budovou obytného domu, nebo zdanitelné jednotky ve vlastnictví držitele průkazu ZTP nebo ZTP/­P, který je příjemcem příspěvku na živobytí nebo je osobou společně posuzovanou s příjemcem příspěvku na živobytí, a to v rozsahu, v jakém slouží k jejich trvalému bydlení,

o)  zdanitelné stavby, které jsou budovou pro rodinnou rekreaci a jsou ve vlastnictví

1. držitele průkazu ZTP, který je buď příjemcem příspěvku na živobytí nebo osobou společně posuzovanou s příjemcem příspěvku na živobytí, nebo

2. držitele průkazu ZTP/­P,

p)  zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky kulturních památek po provedení stavební úpravy, počínaje rokem následujícím po právní moci kolaudačního rozhodnutí podle stavebního zákona, a to na dobu 8 let,

r)  zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky na dobu pěti let od roku následujícího po provedení změny spočívající ve změně systému vytápění přechodem z pevných paliv na systém využívající obnovitelné energie solární, větrné, geotermální, bio­masy, nejde-li o její přímé spalování,

s)  budovy, s nimiž je příslušná hospodařit Česká konsolidační agentura,

t)  zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky ve vlastnictví kraje, které se nacházejí v jeho územním obvodu,

u)  zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky ve vlastnictví veřejných výzkumných insti­tucí,

v)  zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky ve vlastnictví veřejných vysokých škol,

w) nejdéle na dobu 5 let zdanitelné stavby ve vládou schválené zvýhodněné průmyslové zóně podle zákona upravujícího investiční pobídky pořízené nebo zřízené pro účely realizace investiční akce, pro kterou je vydáno rozhodnutí o příslibu investiční pobídky ve formě osvobození od daně z nemovitých věcí, jestliže obecně závaznou vyhláškou obec zcela nebo částečně osvobodí zdanitelné stavby označené způsobem podle § 12e odst. 2 nebo 3 ve zvýhodněné průmyslové zóně; na zdanitelnou stavbu, která v obecně závazné vyhlášce není označena tímto způsobem, se hledí, jako by nebyla osvobozena.

(2) Pokud podmínky osvobození podle odstavce 1 splňuje pouze část zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky, je od daně ze staveb a jednotek osvobozena pouze tato část; v případě zdanitelné stavby podle odstavce 1 písm. i) nebo j) je osvobozena celá zdanitelná stavba. Pokud podmínky pro vyloučení jednotlivého osvobození podle odstavce 4 splňuje pouze část zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky, je z tohoto osvobození vyloučena pouze tato část.

(3) Pokud část zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky není osvobozena, zjistí se nárok na osvobození od daně ze staveb a jednotek z poměru, v jakém je podlahová plocha nadzemní části zdanitelné stavby nebo podlahová plocha zdanitelné jednotky podléhající osvobození k celkové podlahové ploše nadzemních částí zdanitelné stavby nebo podlahové ploše zdanitelné jednotky.

(4) Zdanitelné stavby, s výjimkou budov obytných domů, a zdanitelné jednotky, které zahrnují nebytový prostor jiný než sklep nebo komoru, osvobozené podle odstavce 1 písm. a) jsou osvobozeny od daně ze staveb a jednotek, nejsou-li užívány k podnikání, pronajímány nebo propachtovány; jsou-li pronajaty nebo propachtovány obci, kraji nebo organizační složce státu anebo příspěvkové organizaci, jsou osvobozeny za předpokladu, že nejsou užívány k podnikání. Zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky osvobozené podle odstavce 1 písm. e), f), u) a v) jsou osvobozeny od daně ze staveb, nejsou-li využívány k podnikání nebo pronajímány. Osvobození od daně ze staveb a jednotek podle odstavce 1 písm. r) se nevztahuje na zdanitelnou stavbu a zdanitelnou jednotku, je-li centrálně vytápěna a napojena na systém rozvodného tepelného zařízení podle energetického zákona.

˘    Dnem 1. ledna 2025 V § 9 odst. 4 se za větu druhou vkládá věta „Zdanitelné stavby osvobozené podle odstavce 1 písm. j) jsou osvobozeny od daně ze staveb a jednotek, nejsou-li užívány k podnikání v jiné oblasti než veřejná doprava nebo pronajímány anebo propachtovány za jiným účelem než k zajišťování veřejné dopravy.“.

(5) Poplatník uplatní nárok na osvobození od daně ze staveb a jednotek podle odstavce 1 písm. d) až f), až k), m) až r), u) a v) v daňovém přiznání.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 9

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s osvobozením od daně. Jsou zde takto upraveny případy, kdy poplatník nemá povinnost hradit daň ze staveb a jednotek, tj. situace, kdy zdanitelná stavba nebo jednotka splňuje podmínky pro osvobození od daně. V případech, kdy se toto osvobození aplikuje tzv. ex lege, pak poplatník nemá též povinnost tyto takto osvobozené stavby a jednotky zahrnovat do daňového přiznání, v jiných případech musí naopak toto osvobození nárokovat přímo v daňovém přiznání.

     Zdanitelné stavby a jednotky osvobozeny od daně

V odst. 1 písm. a) je stanoveno, že osvobozeny od daňové povinnosti jsou zdanitelné stavby a jednotky ve vlastnictví ČR. Toto osvobození je relevantní pouze tehdy, jestliže stavby či jednotka nejsou používány k podnikání, nejsou pronajaty ani propachtovány, ledaže by se jednalo o nájem či pacht obci, kraji, organizační složce státu nebo příspěvkové organizaci, pochopitelně za předpokladu, že taková stavba nebo jednotka nebude užívána k podnikatelské činnosti, jak ostatně vyplývá i z odst. 4.

V odst. 1 písm. b) jsou osvobozeny od daňové povinnosti zdanitelné stavby a jednotky ve vlastnictví obce, na jejímž katastrálním území se nacházejí. Je tomu tak proto, že neexistuje logický důvod k tomu, aby obec platila daň ze staveb a jednotek ve svém vlastnictví a musela tuto platbu vést jako svůj výdaj, ovšem následně vést tuto platbu jako příjem, neboť by si de facto takovou daň platila sama sobě.

V odst. 1 písm. c) je založeno osvobození od daně pro zdanitelné stavby a jednotky ve vlastnictví zahraničního státu, jsou-li tyto užívány osobami, které požívají diplomatických a konzulárních výsad a imunity. Tato oblast je řešena zejména Vídeňskou úmluvou o diplomatických stycích a Vídeňskou úmluvou o konzulárních stycích a dalšími souvisejícími předpisy. K aplikaci tohoto ustanovení zákona je dále nezbytné, aby příslušná osoba nebyla občanem ČR a byla zaručena vzájemnost, tj. stejných výsad mohl požívat v druhém státě náš diplomat.

V odst. 1 písm. d) zákonodárce zakotvil osvobození od daně ze staveb a jednotek pro zdanitelné stavby památkového objektu, který je prohlášen za národní kulturní památku. Aby mohlo být toto osvobození uplatněno, musí být splněna podmínka, že objekt je veřejně přístupný a jeho vlastníkem je ČR. Jedná-li se o objekt, který je sice veřejně přístupný, nicméně není ve vlastnictví ČR, může být osvobozen od daně, pakliže uzavřel smlouvu s Ministerstvem kultury o přístupnosti takového objektu z důvodu výchovně vzdělávacích.

Z odst. 1 písm. e) vyplývá, že osvobozeny od daně ze staveb a jednotek jsou rovněž církve a náboženské společnosti, jejichž právní režim se řídí zákonem č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech. Od daně jsou takto osvobozeny budovy a jednotky ve vlastnictví těchto církví a náboženských společností tehdy, jestliže slouží k vykonávání náboženských obřadů a k výkonu duchovní správy církví a náboženských společností. Musí se ovšem jednat o církve a náboženské společnosti, které fungují v režimu zákona č. 3/2002 Sb. Další podmínkou k aplikaci tohoto ustanovení zákona je, aby budovy ani jednotky nebyly užívány k podnikání, pronajaty ani propachtovány, ať již se jedná např. o faru nebo modlitebnu. Z uvedeného vyplývá, že osvobození se vztahuje takto jen na budovy.

V odst. 1 písm. f) bylo vloženo osvobození budov a jednotek od daňové povinnosti pro objekty ve vlastnictví veřejně prospěšných společností, spolků, odborových organizací, organizací zaměstnavatelů, mezinárodních odborových organizací a jejich pobočných organizací. Toto osvobození lze v těchto případech aplikovat toliko k budovám těchto organizací, tj. stejně jako pod písm. e).

V odst. 1 písm. g) bylo zákonem č. 349/2023 Sb. rozšířeno osvobození ve vztahu k přenosové, přepravní nebo distribuční soustavě a rozvodnému tepelnému zařízení dle energetického zákona, a to tak, aby se nevztahovalo pouze na zdanitelné stavby, nýbrž i na zdanitelné jednotky. Není možno uplatnit postup dle § 9 odst. 3 zákona, což má za následek to, že nebude osvobozena vždy celá zdanitelná stavba nebo celá zdanitelná jednotka, ve kterých se tyto soustavy či zařízení nacházejí, nýbrž dojde k osvobození toliko v rozsahu dané soustavy nebo zařízení a je zřejmé, že toto ustanovení je zacíleno na elektroenergetiku, plynárenství a teplárenství. Do tohoto ustanovení se přesunulo osvobození dle odst. 1 písm. i) bodu 4 ve znění účinném do 31. 12. 2023, které bylo zároveň zrušeno.

Výše uvedené osvobození se nemusí uplatňovat v přiznání, tudíž v případě, že poplatník vlastní zdanitelnou jednotku přenosové, přepravní nebo distribuční soustavy nebo rozvodného tepelného zařízení dle energetického zákona a dosud ji zdaňoval, může podat přiznání na zdaňovací období roku 2024, v němž tuto osvobozenou jednotku neuvede, pakliže se osvobození vztahuje na celou jednotku nebo ji v přiznání uvede s částečným nárokem na osvobození. Nově je zavedeno, že v souladu s tímto ustanovením požívá osvobození buď celá zdanitelná stavba nebo pouze její část, pokud je zčásti užívána i k jiným účelům. Poplatníkům, kteří dosud zdanitelnou stavbu neuváděli v přiznání, neboť se osvobození vztahovalo na celou zdanitelnou stavbu, přičemž ale část zdanitelné stavby nebyla zdanitelnou stavbou přenosové, přepravní nebo distribuční soustavy nebo rozvodného tepelného zařízení dle energetického zákona, vzniká povinnost podat přiznání na zdaňovací období roku 2024, protože musí uplatnit osvobození v rozsahu, v jakém zdanitelná stavba splňuje podmínky pro osvobození.

V odst. 1 písm. i) je zahrnuto osvobození od daně ze staveb a jednotek pro budovy, resp. stavby a jednotky, které jsou užívány ve vodárenství a energetice. Toto osvobození takto postihuje u vodárenských objektů zejména např. úpravny vod, kanalizační objekty, čistírny odpadních vod apod. Dále se bude v rámci energetiky týkat např. objektů přenosové, přepravní nebo distribuční soustavy apod. Zákonem č. 349/2023 Sb. byla provedena legislativně technická úprava, která navazovala na vymezení nového odst. 1 písm. g).

V odst. 1 písm. j) jsou takto od daně ze staveb a jednotek osvobozeny dopravní stavby, tedy např. stavby na dráze, letecké, stavby vodních cest a přístavů. K aplikaci tohoto osvobození musí být splněna podmínka, že jsou takto užívány k veřejné dopravě na základě kolaudačního rozhodnutí nebo souhlasu. Ohledně osvobození lanové dráhy existuje i stanovisko finanční správy. V případě, že lanové dráhy slouží veřejné dopravě ve smyslu ustanovení § 24 odst. 2 zákona o dráhách, tzn. k uspokojování obecných přepravních potřeb podle předem vyhlášených přepravních podmínek, zveřejněného jízdního řádu a tarifu, jsou splněny podmínky pro osvobození od daně ze staveb podle ustanovení § 9 odst. 1 písm. j) zákona a osvobození od daně z pozemků podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. o) zákona u pozemků těmito stavbami zastavěných v rozsahu jejich zastavěné plochy. Pokud jde o osvobození lyžařského vleku, vychází se z toho, že tento není lanovou dráhou ve smyslu zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů, a proto se na něj ani toto osvobození vztahovat nemůže.

V odst. 1 písm. k) bylo vloženo osvobození od daně ze staveb a jednotek pro zdanitelné stavby a jednotky, které slouží vzdělávacím, kulturním a sociálním účelům, přičemž tyto účely jsou taxativně vymezeny zákonem. K aplikaci tohoto osvobození je nezbytné, aby tyto stavby nebo jednotky sloužily primárně školským zařízením a školám, které jsou zapsány ve školském rejstříku. Dle tohoto ustanovení jsou dále osvobozeny taktéž stavby a jednotky, které slouží k poskytování péče o děti ve věku do tří let, provozované živnostenským způsobem. Osvobozeny od daně takto dále budou rovněž stavby a jednotky, které slouží coby muzea a galerie, nicméně musí být splněna podmínka, že spravují sbírky zapsané do centrální evidence sbírek muzejní povahy. Osvobozeny od daně ze staveb a jednotek mohou být i knihovny vedené v evidenci knihoven, které byly zřízeny v souladu se zákonem č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb, když jejich seznam je k dispozici na internetových stránkách Ministerstva kultury. Stejné osvobození se vztahuje dále na stavby a jednotky, které slouží veřejným archivům dle zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a změně některých zákonů. Do tohoto ustanovení se ještě vešlo osvobození od daně ze staveb a jednotek pro stavby a jednotky, které slouží zdravotnickému zařízení, oprávněnému poskytovat zdravotní služby v souladu se zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, zařízení sociálních služeb, fundaci či ústavu k jimi vykonávané veřejně prospěšné činnosti a spolkům zdravotně postižených občanů. V návaznosti na již uvedené se hodí dodat, že v rozsudku sp.zn. 50 Af 4/2019 Krajský soud v Českých Budějovicích konstatoval, že pro naplnění právního důvodu nároku na osvobození od daně nepostačuje fakt, že dotčené nemovité věci jsou ve vlastnictví žalobce, jenž zde provádí udržovací práce za účelem přípravy nemovitých věcí pro budoucí naplnění účelu žalobce, ale je nutné, aby předmětné nemovitosti v rozhodném období (tj. 1. 1. příslušného kalendářního roku) k veřejně prospěšné činnosti souladné se zakládací listinou ústavu reálně sloužily… Žalobcova konstrukce, dle níž postačí nemovitosti pro tento účel připravovat, nejenže postrádá zákonnou oporu, ale vyvolávala by také řadu praktických problémů. Zákonem č. 349/2023 Sb. bylo toto ustanovení v bodech 10 a 11 uvedeno do souladu s § 4 odst. 1 písm. g), jelikož dle představ zákonodárce by měl okruh zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek, které podléhají tomuto osvobození, odpovídat okruhu osvobozených pozemků, které s nimi tvoří funkční celek.

V odst. 1 písm. l) nalezneme osvobození pro zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky sloužící k zajištění hromadné osobní dopravy. Půjde zejména o nádraží apod.

V odst. 1 písm. m) je koncipováno osvobození pro určitou kategorii staveb a jednotek za účelem, který je zde taxativně stanoven. První kategorii staveb a jednotek, které jsou takto osvobozeny, tvoří stavby a jednotky, které slouží k nakládání s odpady, resp. k úpravě těchto odpadů pro jejich další využití v souladu se zákonem o odpadech, k asanaci a rekultivaci skládek dle zákona o odpadech apod. Druhou kategorii takto osvobozených staveb a jednotek budou tvořit stavby a jednotky, které slouží energetice, resp. k provozu malých vodních elektráren do výkonu 1 MW, k provozu výroben elektřiny nebo tepla využívajících energie bioplynu (při splnění podmínky, že získaná energie je dále dodávána do sítě, popř. dalším spotřebitelům) atp. Nárokovat osvobození dle tohoto písm. zákona však nemohou zdroje energie z biomasy, pakliže je tato energie takto získávána přímým spalováním. Zákonem č. 349/2023 Sb. došlo v bodech 1 a 2 k optimalizaci nesystémové daňové výjimky. V konečném důsledku tak bylo zúženo osvobození toliko na zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky sloužící k asanaci kontaminovaných pozemků, podzemních vod a objektů a obce v konečném důsledku takto participovaly na výběru daně z nemovitých věcí a tím jim byla poskytnuta jistá kompenzace za případné negativní důsledky spojené s touto činností. Zůstává zachováno osvobození vybraných výroben elektřiny a zdrojů energie. Novela taktéž v bodech 2, 3 a 4 zúžila dosavadní osvobození toliko na zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky sloužící k asanaci kontaminovaných pozemků, podzemních vod a objektů.

V odst. 1 písm. n) je zakotveno osvobození, které je dáno sociálními aspekty. Jedná se o osvobození pro budovy obytného domu (a netýká se již jiných zdanitelných staveb) a pro zdanitelné jednotky ve vlastnictví invalidních fyzických osob, které jsou držiteli průkazů ZTP nebo ZTP/P. Nárok na toto osvobození je relevantní jen tehdy, pakliže je poplatník současně rovněž příjemcem příspěvku na živobytí anebo je osobou společně posuzovanou s příjemcem příspěvku na živobytí. Dále platí, že v rozsahu, v jakém slouží tato budova k trvalému bydlení takovýchto osob, je pak následně i osvobozena od daně.

V odst. 1 písm. o) je vloženo další osvobození od daně ze staveb a jednotek, které je obdobného rázu jako osvobození pod písm. n). V daném případě jsou takto osvobozeny budovy pro rodinnou rekreaci za podmínky, že jsou ve vlastnictví držitele průkazu ZTP, který je sám příjemcem příspěvku na živobytí, popř. je osobou, která je společně posuzována s příjemcem příspěvku na živobytí. Obdobné platí již bez dalších podmínek pro držitele průkazu ZTP/P.

Z odst. 1 písm. p) vyplývá časově omezené osvobození od daně pro zdanitelné stavby a jednotky kulturních památek po provedení stavební úpravy. Toto osvobození platí po dobu osmi let a začíná běžet prvním rokem následujícím po vydání kolaudačního souhlasu (dříve rozhodnutí) s takto provedenou stavební úpravou. V kontextu s tímto ustanovením zákona se dovozuje, že stavební úpravy kulturní památky, která v souladu se stavebním zákonem nepodléhá kolaudačnímu souhlasu, nejsou od daně takto osvobozeny.

Z odst. 1 písm. r) plyne další časově limitované omezení pro zdanitelné stavby a jednotky, u nichž došlo ke změně vytápění tak, že stávající systém vytápění pevnými palivy byl nahrazen systémem, který využívá obnovitelné solární, větrné, geotermální energie, popř. energie z biomasy. Třeba upozornit, že toto osvobození nelze přiznat těm subjektům, které k tomuto vytápění používají systém přímého spalování biomasy. Samotné osvobození pro tyto situace činí pět let a počíná běžet rokem následujícím po provedení příslušné změny tohoto vytápění. Z odst. 4 v daném kontextu vyplývá, že osvobození nemohou uplatnit stavby nebo jednotky, které jsou centrálně vytápěny a napojeny na systém rozvodného tepleného zařízení.

V odst. 1 písm. t) je dána možnost osvobození od daně pro kraj, pakliže jde o zdanitelné stavby a jednotky v jeho vlastnictví, které navíc leží na jeho území. Vzhledem k tomu, že toto osvobození nemusí kraj uvádět v daňovém přiznání, jedná se o osvobození ex lege.

V odst. 1 písm. u) je pro účely tohoto zákona stanoveno, že u zdanitelných staveb a jednotek, kde jejich vlastníkem je veřejná výzkumná instituce, dochází k osvobození od daně při splnění podmínky, že tyto stavby nejsou užívány k podnikání, nejsou ani pronajaty nebo propachtovány. Musí se pochopitelně jednat o stavby a jednotky, jejichž vlastníkem je veřejná výzkumná instituce dle zákona č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích, které jsou vedeny v rejstříku dostupném na internetových stránkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.

V odst. 1 písm. v) zákonodárce vložil, že od daně jsou osvobozeny též stavby a jednotky ve vlastnictví veřejných vysokých škol za podmínky, že tyto nejsou užívány k podnikatelským účelům a současně nejsou ani pronajímány nebo propachtovány.

V odst. 1 písm. w) je pro účely tohoto zákona zakotveno, že od daně mohou být takto rovněž osvobozeny stavby a jednotky v zájmu veřejné podpory. To jsou nejčastěji případy, kdy je zdanitelná stavba pořízena ve zvýhodněné průmyslové zóně, která byla schválena vládou v souladu se zákonem o investičních pobídkách. Za této situace pak může být taková stavba či jednotka osvobozena až na dobu pěti let od daně při splnění dalších podmínek. Jednak musí být tato stavba pořízena nebo zřízena pro účely realizace investiční akce, na kterou bylo vydáno rozhodnutí o příslibu investiční pobídky, dále musí platit, že investiční pobídka ve formě osvobození od daně takto byla přímo zahrnuta do tohoto rozhodnutí o příslibu investiční pobídky a v neposlední řadě musí toto osvobození připustit ve své obecně závazné vyhlášce obec, na jejímž území se tato stavba či jednotka nachází. Jsou-li všechny tyto podmínky takto bezezbytku splněny, je poplatník oprávněn si nárok na osvobození uplatnit ve svém daňovém přiznání. Obec má možnost, aby se rozhodla jen pro částečné osvobození takovýchto zdanitelných staveb od daně. Pakliže se rozhodne jen k částečnému osvobození, musí v rámci své obecně závazné vyhlášky též stanovit míru částečného osvobození procentem a tuto obecně závaznou vyhlášku v souladu s § 16a odst. 2 zákona ve stanovené lhůtě zaslat na vědomí správci daně. Zákonem č. 349/2023 Sb. došlo ke sjednocení označování pozemků v obecně závazných vyhláškách v souladu se způsobem, který je takto stanoven v § 12e zákona.

     Osvobození pouze části stavby

Zákonem č. 349/2023 Sb. byly odst. 2 a 3 přeformulovány tím způsobem, že v odst. 2 je obsažena nyní právní úprava vztahující se k osvobození pouze části stavby, pakliže jsou podmínky pro osvobození splněny pouze u části stavby. Dále je zde obsažena minulá úprava plného osvobození zdanitelných staveb dle odst. 1 písm. i), nebo j) a úprava vyloučení části osvobození dle odst. 4.

V odst. 3 pak došlo k vyčlenění úpravy výpočtu osvobození u částečně osvobozené zdanitelné stavby.

     Doplňující podmínky pro zachování nároku na osvobození stavby nebo jednotky od daně

V odst. 4 jsou stanoveny doplňující podmínky pro zachování nároku na osvobození stavby nebo jednotky od daně. Tyto podmínky spočívají jednak v zákazu, aby vybrané stavby nebo jednotky byly užívány k podnikání a dále není umožněno, aby tyto byly taktéž svými vlastníky pronajaty nebo propachtovány. V případě staveb nebo jednotek, kde má být důvodem pro jejich osvobození od daně změna systému vytápění přechodem z vytápění pevnými palivy na ekologické zdroje, musí být splněna navíc podmínka, že tyto jsou centrálně vytápěny a současně i napojeny na systém rozvodného tepelného zařízení dle zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů. Novela v tomto odstavci provedla pouze legislativně technickou úpravu stávajícího textu.

     Stavby a jednotky, kterých vlastníkem je stát, resp. ČR

Z odst. 5 plyne, že nárokovat osvobození od daně je možno i u některých typů staveb a jednotek bez toho, že by bylo nutno toto osvobození uplatnit v daňovém přiznání. Typické je to zejména u staveb a jednotek, kde jejich vlastníkem je stát, resp. ČR. V ostatních případech pak poplatníkovi nezbývá nic jiného, než svůj nárok na toto osvobození uplatnit v řádně podaném daňovém přiznání. Novela umožnila, že poplatníci nově již nemusí uplatňovat nárok na osvobození u zdanitelných staveb ve vládou schválené zvýhodněné průmyslové zóně, kterou obec obecně závaznou vyhláškou od této daně osvobodila. Zákonodárce předpokládá, že správce daně by měl takovou informací vždy disponovat (bez ohledu na to, že za poslední období žádný případ osvobozené průmyslové zóny v rámci ČR nenastal).

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     …z ústavních principů právní jistoty, předvídatelnosti práva a rovného přístupu k subjektům právních vztahů vyplývá požadavek, aby správní orgány posuzovaly shodné právní skutečnosti shodným způsobem.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 8. 2007, sp.zn. 8 Afs 32/2006

     Pro posouzení žalobcova nároku na osvobození od daně z nemovitých věcí tudíž nebylo podstatné, že žalobce je státním podnikem zapsaným v obchodním rejstříku, a ve smyslu § 421 odst. 1 občanského zákoníku se tak považuje za tzv. podnikatele podle formy bez ohledu na to, zda disponuje živnostenským oprávněním či zda vstoupil do likvidace. Rozhodující byl pouze skutečný způsob využití dotčených nemovitých věcí, tedy zda byly fakticky využívány k podnikání či nikoliv. Vzhledem k tomu neobstojí postup orgánů finanční správy, které neuznaly žalobcem uplatněný nárok na osvobození nemovitých věcí ve vlastnictví státu od daně pouze s tím, že žalobce je podle obchodního rejstříku podnikatelem, přičemž skutečným způsobem užití dotčených nemovitostí se nezabývaly. Žalobce přitom v průběhu daňového řízení navrhoval provedení řady důkazů (listin a výslechy svědků), jimiž mělo být prokázáno, že dotčené nemovité věci ve vlastnictví státu nebyly fakticky využívány k podnikání, a proto se na ně v daných zdaňovacích obdobích vztahovalo osvobození od daně podle § 4 odst. 1 písm. a) a § 9 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitých věcí. Pakliže žalovaný tyto důkazy neprovedl, resp. je v důsledku nesprávného právního názoru nepovažoval za relevantní, pak jím vydaná rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení (§ 78 odst. 1 SŘS).

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 51 Af 53/2020

§ 10

Základ daně

(1) Základem daně ze staveb a jednotek u zdanitelné stavby je výměra zastavěné plochy v m² podle stavu k 1. lednu zdaňovacího období.

(2) Zastavěnou plochou se pro účely daně z nemovitých věcí rozumí zastavěná plocha stavby podle stavebního zákona odpovídající nadzemní části zdanitelné stavby.

(3) Základem daně ze staveb a jednotek u jednotky je upravená podlahová plocha, kterou je výměra podlahové plochy zdanitelné jednotky v m² podle stavu k 1. lednu zdaňovacího období vynásobená

a)  koeficientem 1,22, je-li

1. tato zdanitelná jednotka v budově bytového domu a

2. její součástí podíl na pozemku nebo je-li její vlastník spoluvlastníkem jiného pozemku ve spoluvlastnictví vlastníků takových zdanitelných jednotek užívaného společně s těmito jednotkami, nebo

b)  koeficientem 1,20 v ostatních případech.

(4) Podlahovou plochou zdanitelné jednotky se pro účely daně z nemovitých věcí rozumí podlahová plocha

a)  evidovaná v katastru nemovitostí, bez ohledu na to, zda odpovídá skutečnému stavu,

b)  uvedená v prohlášení vlastníka, bez ohledu na to, zda odpovídá skutečnému stavu, pokud podlahová plocha není v katastru nemovitostí u zdanitelné jednotky evidována,

c)  odpovídající skutečnému stavu zdanitelné jednotky, pokud podlahová plocha není v katastru nemovitostí u zdanitelné jednotky evidována ani není uvedena v prohlášení vlastníka.

(5) Podlahová plocha zdanitelné jednotky pro účely daně z nemovitých věcí nezahrnuje podlahovou plochu společných částí nemovité věci v rozsahu podílu na nich, který je zahrnut v jednotce.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 10

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o základu daně. Základ daně zde takto představuje předmět daně, který je vyjádřen ve stanovených měrných jednotkách. Pro účely daně ze staveb a jednotek je základ daně vyjádřen v m² ve vazbě na zastavěnou plochu u zdanitelných staveb anebo na podlahovou plochu u jednotek.

V odst. 1 je stanoveno, že základem daně ze staveb a jednotek u zdanitelné stavby je výměra zastavěné plochy v m² podle stavu k 1. 1. zdaňovacího období. Pro určení daně je proto vždy rozhodující stav, který byl zjištěn k 1. 1. zdaňovacího období, přičemž definici zastavěné plochy nalezneme v odst. 2.

V odst. 2 zákonodárce stanovil, že zastavěnou plochou se pro účely daně z nemovitých věcí rozumí zastavěná plocha stavby podle stavebního zákona odpovídající nadzemní části zdanitelné stavby. Zmíněný stavební zákon v daném kontextu obsahuje definici zastavěné plochy stavby jako plochu ohraničenou pravoúhlými průměty vnějšího líce obvodových konstrukcí všech nadzemních i podzemních podlaží do vodorovné roviny. Třeba dodat, že plochy lodžií a arkýřů se vždy započítávají do zastavěné plochy. Oproti tomu u objektů poloodkrytých je zastavěná plocha vymezena obalovými čarami vedenými vnějšími líci svislých konstrukcí do vodorovné roviny a u zastřešených staveb nebo jejich částí bez obvodových svislých konstrukcí je zastavěná plocha pro tyto účely vymezena pravoúhlým průmětem střešní konstrukce do vodorovné roviny.

V odst. 3 je řešen způsob výpočtu základu daně u zdanitelných jednotek, kde se předpokládá, že tento základ se vypočte z výměry podlahové plochy dané jednotky dle stavu k 1. 1. zdaňovacího období. Poté se takto zjištěná výměra v m² dále přepočte na tzv. upravenou podlahovou plochu tím způsobem, že se násobí stanoveným koeficientem. Koeficient 1,22 se po­užije v těch případech, kdy je součástí jednotky pozemek, který přesahuje zastavěnou plochu nadzemní části domu nebo pozemek, který je ve spoluvlastnictví všech vlastníků jednotek v budově užívané společně s těmito jednotkami. Půjde-li o určení základu daně u ostatních jednotek, zde se pak uplatní podlahová plocha, která je základem daně. Tato se vypočte tím způsobem, že se výměra podlahové plochy jednotky vynásobí koeficientem 1,20. Při určení základu daně je třeba zohlednit skutečnost, zda je či není předmětný pozemek ve spoluvlastnictví vlastníků jednotek, veřejnosti přístupný či nikoliv. Bude-li takový pozemek veřejnosti přístupný, použije se dle důvodové zprávy k zákonu č. 23/2015 Sb. koeficient 1,20, pakliže se ovšem jedná o pozemek veřejnosti nepřístupný, byl by po individuálním posouzení skutečného stavu aplikován koeficient 1,22.

Zákonem č. 349/2023 Sb. byl odst. 4 změněn tak, že byl vymezen přesněji zdroj pro určení podlahové plochy, který je základem daně ze staveb a jednotek v případě jednotek. Stejně jako v jiných případech má být rozhodujícím údajem evidence podlahové plochy v katastru nemovitostí. Za situace, kdy by u dané jednotky nebyla podlahová plocha ještě evidována (byť od 1. 1. 2024 by tomu tak již být mělo), se bude pro účely vypořádání daňové povinnosti vycházet buď z dokumentu, na základě něhož takto došlo k zápisu, kdyby zapsáno bylo (tj. nejčastěji na základě prohlášení vlastníka dle § 1166 občanského zákoníku) a v případě neexistence nebo nedostupnosti žádného relevantního dokumentu se bude vycházet ze skutečného stavu.

Důležité

     Shrneme-li výše uvedené, je zřejmé, že rozhodující je podlahová plocha evidovaná v katastru nemovitostí, jelikož od 1. 1. 2024 má být tento údaj evidován v katastru nemovitostí na základě katastrální vyhlášky. Nebude-li u dané jednotky podlahová plocha evidována, vychází se z prohlášení vlastníka o vymezení jednotek, popř. jiné listiny, podle níž se jednotky zapisují do katastru. Není-li k dispozici žádná taková listina, vychází se ze skutečné podlahové plochy jednotky.

V odst. 5 je stanoveno, že podlahová plocha zdanitelné jednotky pro účely daně z nemovitých věcí nezahrnuje podlahovou plochu společných částí nemovité věci v rozsahu podílu na nich, který je zahrnut v jednotce. Ve své podstatě se tak jedná o skutečnost, že součet podlahových ploch jednotek nebude v praxi vždy zcela souznět s celkovou podlahovou plochou domu, ve kterém jsou takto tyto jednotky umístěny.

§ 10a

Skupiny staveb a jednotek

(1) Pro účely daně z nemovitých věcí tvoří skupinu

a)  obytných budov budovy obytných domů a ostatní budovy s výjimkou budovy garáže, pokud tyto ostatní budovy tvoří příslušenství k budově obytného domu,

b)  rekreačních budov budovy pro rodinnou rekreaci a budovy s výjimkou budovy garáže, které plní doplňkovou funkci k rekreačním budovám,

c)  garáží budovy garáže a zdanitelné jednotky, jejichž převažující část podlahové plochy je užívána jako garáž,

d)  zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek pro podnikání v zemědělské prvovýrobě, lesním nebo vodním hospodářství zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky, jejichž převažující část podlahové plochy nadzemní části zdanitelné stavby nebo, nemá-li podlahovou plochu, zastavěné plochy zdanitelné stavby nebo podlahové plochy zdanitelné jednotky je užívaná k podnikání v zemědělské prvovýrobě, lesním nebo vodním hospodářství,

e)  zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek pro podnikání v průmyslu, stavebnictví, dopravě, energetice nebo ostatní zemědělské výrobě zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky, jejichž převažující část podlahové plochy nadzemní části zdanitelné stavby nebo, nemá-li podlahovou plochu, zastavěné plochy zdanitelné stavby nebo podlahové plochy zdanitelné jednotky je užívaná k podnikání v průmyslu, stavebnictví, dopravě, energetice nebo ostatní zemědělské výrobě,

f)  zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek pro ostatní druhy podnikání zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky, jejichž převažující část podlahové plochy nadzemní části zdanitelné stavby nebo, nemá-li podlahovou plochu, zastavěné plochy zdanitelné stavby nebo podlahové plochy zdanitelné jednotky je užívaná k podnikání v jiném druhu podnikání než podle písmen d) a e).

g)  ostatních zdanitelných staveb zdanitelné stavby jiné než podle písmen a) až f),

h)  ostatních zdanitelných jednotek zdanitelné jednotky jiné než podle písmen c) až f).

(2) Zdanitelná jednotka se zařadí do skupiny odpovídající převažujícímu účelu jejího užívání. Nelze-li z důvodu stejného poměru podlahových ploch užívaných k různým účelům určit, do které skupiny má být zdanitelná jednotka zařazena, zařadí se do skupiny s nejvyšší sazbou daně.

(3) Zdanitelná stavba podle odstavce 1 písm. a) až c) nebo g), jejichž převažující část podlahové plochy nadzemní části nebo, nemá-li podlahovou plochu, zastavěné plochy je užívána k podnikání, se vždy zařadí do odpovídající skupiny podle odstavce 1 písm. d) až f). Zdanitelná jednotka podle odstavce 1 písm. c) nebo h), jejichž převažující část podlahové plochy je užívána k podnikání, se vždy zařadí do odpovídající skupiny podle odstavce 1 písm. d) až f).

(4) Zdanitelná stavba a zdanitelná jednotka, které má podnikatel zařazené v obchodním majetku podle zákona upravujícího daně z příjmů, s výjimkou budovy podle odstavce 1 písm. a), zdanitelné jednotky podle odstavce 1 písm. c) a zdanitelné jednotky podle odstavce 1 písm. h), která nezahrnuje jiný nebytový prostor než garáž, sklep nebo komoru, se vždy zařadí do odpovídající skupiny podle odstavce 1 písm. d) až f).

Nelze-li určit, do které skupiny podle odstavce 1 písm. d) až f) má být zdanitelná stavba nebo zdanitelná jednotka zařazena, zařadí se do skupiny zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek pro ostatní druhy podnikání.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 10a

Zákonem č. 349/2023 Sb. bylo vloženo nové ustanovení § 10a. Ustanovení § 10a pak pro účely zákona vymezuje a pojmenovává jednotlivé skupiny staveb a jednotek, přičemž obec může v obecně závazné vyhlášce názvy těchto skupin v případě stanovení místního koeficientu pro jednotlivou skupinu nemovitých věcí využít. Na jednotlivé skupiny jsou navázány sazby daně v § 11.

Jednotka nebo stavba se zařadí do převažujícího účelu užívání, nelze-li převažující účel určit, spadá jednotka nebo stavba do skupiny s nejvyšší sazbou daně. V případě, že je rodinný dům, příp. objekt k bydlení užíván k trvalému bydlení, je zařazen do skupiny obytných budov, přičemž kritériem je v tomto případě faktický stav, nikoliv samotné přihlášení se k trvalému pobytu na dané adrese.

V odst. 2 je upraveno zařazení zdanitelných jednotek do příslušných skupin. Na základě tohoto ustanovení bude zdanitelná jednotka zařazena do skupiny, která odpovídá převažujícímu účelu jejího užívání. Není-li možno z důvodu stejného poměru podlahových ploch užívaných k různým účelům určit, do které skupiny má být zdanitelná jednotka zařazena, bude přiřazena do skupiny s nejvyšší sazbou daně.

V odst. 3 je pak řešeno zařazení do skupin zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek pro podnikání. Pro účely tohoto zařazení se vychází z toho, zda je převažující část podlahové plochy nadzemní částí, popř. nemá-li podlahovou plochu, zastavěné plochy užívány k podnikání.

V odst. 4 jsou upraveny zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky, které má podnikatel takto zařazeny v obchodním majetku dle zákona o daních z příjmů, přičemž koncepčně se navazuje na právní úpravu obsaženou v § 11 odst. 7 zákona ve znění účinném před novelou. Má-li tedy podnikatel zařazeny v obchodním majetku dle zákona o daních z příjmů budovy pro rodinnou rekreaci, budovy rodinného domu užívané pro rodinnou rekreaci, budovy, které plní doplňkovou funkci budovám pro rodinnou rekreaci nebo rodinným domům užívaných pro rodinnou rekreaci, garáže vystavěné odděleně od budov obytných domů, ostatní zdanitelné stavby a ostatní nebytové jednotky nezahrnující sklep nebo komoru, vždy se tyto zařadí do některé níže uvedené skupiny dle příslušného druhu podnikání, tj. do skupiny zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek pro podnikání v zemědělské prvovýrobě, lesním nebo vodním hospodářství, nebo do skupiny zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek pro podnikání v průmyslu, stavebnictví, dopravě, energetice nebo ostatní zemědělské výrobě anebo do skupiny zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek pro ostatní druhy podnikání.

V odst. 5 jsou řešeny případy, kdy nelze určit, do které skupiny zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek pro podnikání má být zdanitelná stavba nebo zdanitelná jednotka zařazena. Při vzniku takovýchto situací je pak nutno zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky zařadit do skupiny zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek pro ostatní druhy podnikání.

§ 11

Sazba daně

(1) Sazba daně činí za každý 1 m² u

a)  budovy obytného domu zařazené ve skupině obytných budov 3,50 Kč,

b)  jiné budovy zařazené ve skupině obytných budov než budovy obytného domu, a to z výměry přesahující 16 m² zastavěné plochy,       3,50 Kč,

c)  budovy pro rodinnou rekreaci zařazené ve skupině rekreačních budov 11,00 Kč,

d)  jiné budovy zařazené ve skupině rekreačních budov než budovy pro rodinnou rekreaci 3,50 Kč,

e)  zdanitelné stavby a zdanitelné
jednotky, které jsou zařazeny
ve skupině garáží,          14,50 Kč,

f)  zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky, které jsou zařazeny ve skupině zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek pro podnikání v zemědělské prvovýrobě, lesním nebo vodním hospodářství,  3,50 Kč,

g)  zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky, které jsou zařazeny ve skupině zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek pro podnikání v průmyslu, stavebnictví, dopravě, energetice nebo ostatní zemědělské výrobě, 18,00 Kč,

h)  zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky, které jsou zařazeny ve skupině zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek pro ostatní druhy podnikání, 18,00 Kč,

i)  zdanitelné stavby zařazené ve skupině ostatních zdanitelných staveb  11,00 Kč,

j)  zdanitelné jednotky zařazené ve skupině ostatních zdanitelných jednotek        3,50 Kč.

(2) Sazba daně za 1 m² zastavěné plochy se zvyšuje o 1,40 Kč za každé další nadzemní podlaží, jestliže zastavěná plocha nadzemního podlaží přesahuje

a)  dvě třetiny zastavěné plochy, jde-li o zdanitelnou stavbu podle odstavce 1 písm. a) až e) nebo i),

b)  jednu třetinu zastavěné plochy, jde-li o zdanitelnou stavbu podle odstavce 1 písm. f) až h).

(3) Pro účely daně ze staveb a jednotek se rozumí

a)  zastavěnou plochou nadzemního podlaží zastavěná plocha nadzemním podlažím ohraničená pravoúhlými průměty vnějšího líce obvodových konstrukcí tohoto podlaží do vodorovné roviny,

b)  prvním nadzemním podlažím každé konstrukční podlaží, které má úroveň podlahy nebo i její části do 0,80 m pod nejnižším bodem přilehlého terénu, není-li v projektové dokumentaci stanoveno jinak,

c)  dalším nadzemním podlažím každé podlaží umístěné nad prvním nadzemním podlažím včetně ustoupeného podlaží a účelově určeného podkroví.

(4) Sazba daně podle odstavce 1 písm. a), b) a j), případně zvýšená u zdanitelné stavby podle odstavce 2, se násobí koeficientem

a)  1,0 v obci do 1 000 obyvatel,

b)  1,4 v obci nad 1 000 obyvatel do 6 000 obyvatel,

c)  1,6 v obci nad 6 000 obyvatel do 10 000 obyvatel,

d)  2,0 v obci nad 10 000 obyvatel do 25 000 obyvatel,

e)  2,5 v obci nad 25 000 obyvatel do 50 000 obyvatel,

f)  3,5 v obci nad 50 000 obyvatel, ve statutárním městě a ve Františkových Lázních, Luhačovicích, Mariánských Lázních a Poděbradech,

g)  4,5 v Praze.

(5) Obec může obecně závaznou vyhláškou koeficient podle odstavce 4 zvýšit o jednu kategorii nebo snížit o jednu až tři kategorie podle členění koeficientů pro všechny zdanitelné stavby zařazené ve skupině obytných budov a všechny zdanitelné jednotky zařazené ve skupině ostatních zdanitelných jednotek na území jednotlivé části obce. Koeficient 4,5 lze takto zvýšit na koeficient 5,0. Neodpovídá-li takto upravená výše koeficientu podmínkám podle vět první a druhé, hledí se na koeficient podle odstavce 4, jako kdyby nebyl upraven.

˘    Dnem 1. ledna 2025 v § 11 odst. 5 se slova „nebo snížit o jednu až tři kategorie“ zrušují a slova „jednotlivé části obce“ se nahrazují slovy „jednotlivého katastrálního území, jednotlivého městského obvodu nebo jednotlivé městské části“.

(6) Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit, že se jednotlivá sazba daně podle odstavce 1 písm. c) až h), případně zvýšená podle odstavce 2, v celé obci násobí koeficientem 1,5.

˘    Dnem 1. ledna 2025 v § 11 se odstavec 6 zrušuje. Dosavadní odstavec 7 se označuje jako odstavec 6.

(7) U zdanitelné stavby zařazené ve skupině rekreačních budov umístěné v národním parku nebo v zóně I. chráněné krajinné oblasti, se koeficientem 2,0 násobí

a)  sazba daně podle odstavce 1 písm. c) a d), případně zvýšená podle odstavce 2, nebo

b)  koeficient podle odstavce 6, stanovila-li jej obec v obecně závazné vyhlášce.

˘    Dnem 1. ledna 2025 v § 11 odstavec 6 zní:

(6) U zdanitelné stavby zařazené ve skupině rekreačních budov umístěné v národním parku nebo v zóně I. chráněné krajinné oblasti, se sazba daně podle odstavce 1 písm. c) a d), případně zvýšená podle odstavce 2, násobí koeficientem 2,0.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 11

Zákonem č. 349/2023 Sb. došlo k legislativně technické změně skladby tohoto ustanovení a současně k jednomu věcnému posunu. Dochází ke zdůraznění propojení sazeb daně ze staveb a jednotek na skupiny staveb a jednotek, které jsou nově zavedeny v § 10a zákona.

V odst. 2 dochází ke zvýšení sazby daně za 1 m² zastavěné plochy za každé další nadzemní podlaží. Pro zdaňovací období roku 2024 bude nově sazba daně činit 1,40 Kč za 1 m². Zvýšení sazeb daně je také důvodem pro to, že poplatníkům daně nevzniká povinnost podat přiznání, jelikož v daném případě se bude postupovat dle § 13a odst. 2 zákona, tj. na základě aplikace tohoto ustanovení správce daně stanoví daň ve výši poslední známé daně přepočtené aktuálními sazbami a koeficienty.

V odst. 3 zákonodárce stanovil, že pro účely daně ze staveb a jednotek se rozumí zastavěnou plochou nadzemního podlaží zastavěná plocha nadzemním podlažím ohraničená pravoúhlými průměty vnějšího líce obvodových konstrukcí tohoto podlaží do vodorovné roviny, prvním nadzemním podlažím každé konstrukční podlaží, které má úroveň podlahy nebo i její části do 0,80 m pod nejnižším bodem přilehlého terénu, není-li v projektové dokumentaci stanoveno jinak, dalším nadzemním podlažím každé podlaží umístěné nad prvním nadzemním podlažím včetně ustoupeného podlaží a účelově určeného podkroví.

V odst. 4 a 5 jsou nově upraveny koeficienty podle počtu obyvatel, které upravují budovy obytných domů včetně ostatních budov tvořících příslušenství k budově obytného domu a ostatní zdanitelné jednotky, které se sem přesunuly z § 11 odst. 3 zákona ve znění účinném před novelou.

V odst. 6 je nově upraven koeficient 1,5, přičemž pro zdaňovací období roku 2024 nedochází v tomto ohledu k věcným změnám. Tento koeficient byl dříve obsažen v § 11 odst. 3 písm. b) zákona ve znění účinném před novelou.

V odst. 7 je stanoveno, že u zdanitelné stavby zařazené ve skupině rekreačních budov umístěné v národním parku nebo v zóně I. chráněné krajinné oblasti se koeficientem 2,0 násobí sazba daně podle odst. 1 písm. c) a d), popř. zvýšení podle odst. 2 nebo koeficient dle odst. 6, stanovila-li je obec v obecně závazné vyhlášce.

Hodí se ještě dodat, že z důvodu změny výše sazeb nemusí poplatník podávat daňové přiznání, přičemž správce daně stanoví daň hromadným předpisným seznamem ve výši poslední známé daně přepočtené aktuálními sazbami a koeficienty. Do termínu placení daně, tj. do 31. 5. 2024, pak zašle poplatníkovi informace s údaji pro placení daně.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Možnost obcí zatížit vyšším zdaněním jen určité nemovitosti je rovněž naplněním ústavního principu samosprávy a subsidiarity politické moci (čl. 8 Ústavy). Jsou to totiž právě místní samosprávy, které mohou efektivně zajistit, aby výše zdanění odpovídala negativním externalitám, které jsou s nimi spojeny v konkrétním místě žití. Možnost do jiné míry individualizovat výši dani z nemovitosti proto sleduje účel zohlednit nerovné zatížení společného prostoru a sdílené infrastruktury v obcích.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 24/23

§ 11a

Zvýšení daně

(1) Zvýšení daně ze staveb a jednotek za budovu obytného domu s nebytovým prostorem užívaným k podnikání, s výjimkou nebytového prostoru, který je osvobozenou částí budovy nebo který je užíván k podnikání v zemědělské prvovýrobě, lesním nebo vodním hospodářství, nebo s místností využívanou k podnikání v oboru ubytování, s výjimkou místnosti, která je osvobozenou částí budovy, činí součin

a)  výměry podlahové plochy tohoto nebytového prostoru nebo této místnosti v m² a

b)  3,50 Kč.

(2) Zvýšení daně ze staveb a jednotek za zdanitelnou jednotku, která zahrnuje i nebytový prostor užívaný k podnikání s výjimkou nebytového prostoru, který je osvobozenou částí zdanitelné jednotky, nebo je užíván k podnikání v zemědělské prvovýrobě, lesním nebo vodním hospodářství, nebo která zahrnuje místnost využívanou k podnikání v oboru ubytování, s výjimkou místnosti, která je osvobozenou částí budovy, činí součin

a)  upravené podlahové plochy tohoto nebytového prostoru nebo této místnosti a

b)  kladného rozdílu mezi

1. sazbou daně příslušnou pro zdanitelnou jednotku, jejíž převažující část podlahové plochy je užívána pro podnikání, a

2. sazbou daně příslušnou pro tuto zdanitelnou jednotku.

(3) Odstavec 1 se nepoužije na zdanitelnou stavbu, na kterou se použije sazba daně podle § 11 odst. 1 písm. f) až h).

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 11a

V tomto ustanovení zákona je zákonodárcem řešena problematika zvýšení daně. Ke zvýšení daně dochází takto za situace, kdy zdanitelná stavba obytného domu nebo zdanitelná jednotka zahrnuje též nebytový prostor, který je užíván k podnikatelské činnosti. Reálně se jedná o situace, kdy je výměra podlahové plochy prostoru, který je užíván k podnikatelské činnosti, menší než zbývající výměra podlahové plochy zdanitelné stavby nebo zdanitelné jednotky, která je užívána k bydlení nebo jiným účelům, které nemají charakter podnikání.

Zákonem č. 349/2023 Sb. bylo stanoveno, že zvýšení daně u zdanitelných staveb a jednotek se použije u budov obytného domu s nebytovým prostorem užívaným k podnikání, s výjimkou nebytového prostoru, který je osvobozenou částí budovy nebo který je užíván k podnikatelské zemědělské prvovýrobě, lesním nebo vodním hospodářství nebo s místností využívanou k podnikání v oboru ubytování, s výjimkou místnosti, která je osvobozenou částí budovy.

     Výpočet zvýšení daně

V odst. 1 je stanoveno, že zvýšení daně se vypočítá jako součin výměry podlahové plochy tohoto nebytového prostoru nebo předmětné místnosti v m² a 3,50 Kč. Zákonodárce takto rozšířil případy, kdy se zvýšení daně aplikuje a současně dochází k jeho zvýšení z 2 Kč na 3,50 Kč za 1 m² nebytového prostoru užívaného k podnikání nebo místnosti, která je využívána k podnikání v oboru ubytování. Hodí se dodat, že v případě poplatníků, kteří v budově bytového domu poskytují v některých jeho místnostech, popř. bytech ubytování (bez ohledu na to, že disponují rozhodnutím stavebního úřadu o změně využití stavby, ale nepřiznávají budovu obytného domu již se sazbou daně pro podnikání z důvodu, že nadpoloviční část podlahové plochy této budovy je užívána k bydlení), vzniká povinnost podat daňové přiznání k dani na zdaňovací období roku 2024, ve kterém musí uvést zvýšení daně za místnosti využívané k podnikání v oboru ubytování. Důvodová zpráva uvádí, že mimo zvýšení daně zůstávají situace, kdy např. krejčí používá svůj rodinný dům současně ke své podnikatelské činnosti v podobě, kdy v obývacím pokoji kromě bydlení zároveň i šije. Místností se dle § 13 písm. k) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů rozumí „prostorová část stavby, vymezená podlahou, stropem nebo konstrukcí střechy s pevnými stěnami“. Pakliže poplatníci zvýšení daně u budovy obytného domu uváděli v přiznání na zdaňovací období roku 2023, nemusí v následujícím roce z důvodu změny zvýšení daně podávat v přiznání, jelikož na základě bodu 2 písm. e) přechodných ustanovení zákona provede přepočet zvýšení daně správce daně ex offo.

V odst. 2 jsou zakomponovány obdobné změny jako v případě odst. 1, která spočívají v tom, že se zvýšení daně uplatní za situace, pakliže zdanitelná jednotka zahrnuje místnost využívanou k podnikání v oboru ubytování, s výjimkou místnosti, která je osvobozenou částí budovy.

     Zvýšení daně se nepoužije

Zákonem č. 349/2023 Sb. byl nově vložen odst. 3, ve kterém jsou upraveny případy, kdy je už u zdanitelné stavby uplatněna některá ze sazeb pro podnikání. Za takové situace se pak zvýšení daně nepoužije.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 6

Pan Opršálek vlastní rodinný dům, ve kterém má dva apartmány (které ale nejsou dle katastru nemovitostí vymezeny jako jednotky), ve kterých poskytuje ubytování a s ním spojené služby turistům. Jelikož převažující část podlahové plochy rodinného domu je užívána pro jeho trvalé bydlení, na zdaňovací období roku 2023 přiznával rodinný dům se sazbou daně pro bydlení (v daňovém přiznání označeno jako „H“). Má pan Opršálek povinnost podat přiznání na zdaňovací období roku 2024?

Ano, pan Opršálek tuto povinnost má, tj. podat ve lhůtě do 31. 1. 2024 přiznání k dani na zdaňovací období roku 2024, v němž uvede rodinný dům včetně zvýšení daně za příslušné m² místností, kterými jsou tvořeny předmětné dva apartmány využívané k podnikání v oboru ubytování.

ČÁST ČTVRTÁ

VÝPOČET DANĚ

§ 11b

Výpočtový list

(1) Výpočet daně z nemovitých věcí se provádí po jednotlivých výpočtových listech.

(2) Nemovitá věc nebo podíl na ní se uvádí na výpočtovém listu, jsou-li předmětem daně. Nemovitá věc a podíl na ní se uvádí pouze na jednom výpočtovém listu. Na výpočtovém listu se uvádí více nemovitých věcí nebo podílů na nich, mají-li srovnatelné vlastnosti. Podrobnosti rozdělení nemovitých věcí a podílů na nich do jednotlivých výpočtových listů stanoví vyhláška upravující vzor daňového přiznání k dani z nemovitých věcí.

§ 11c

Daň z pozemků za výpočtový list

(1) Výchozí daň z pozemků za výpočtový list činí součin zaokrouhlený na celé koruny nahoru z

a)  kladného rozdílu zaokrouhleného na celé koruny nahoru ze

1. součinu zaokrouhleného na celé koruny nahoru z úhrnu základů daně za pozemky zahrnuté na tomto výpočtovém listě zaokrouhleného na celé koruny nebo m² nahoru a sazby pro tyto pozemky a

2. úhrnu nároků na osvobození pro pozemky zahrnuté na tomto výpočtovém listě a

b)  inflačního koeficientu.

(2) V případě, že jsou na výpočtovém listu zahrnuty pozemky náležející do spoluvlastnictví, činí výchozí daň z pozemků za výpočtový list součin zaokrouhlený na celé koruny nahoru z

a)  výchozí daně z pozemků za tento výpočtový list vypočtené a zaokrouhlené podle odstavce 1 a 

b)  výše spoluvlastnického podílu.

(3) Daň z pozemků za výpočtový list činí součin výchozí daně z pozemků za tento výpočtový list a místního koeficientu pro pozemky zahrnuté na tomto výpočtovém listu zaokrouhlený na celé koruny nahoru.

§ 11d

Daň ze staveb a jednotek za výpočtový list

(1) Výchozí daň ze staveb a jednotek před úpravami za výpočtový list činí součin zaokrouhlený na celé koruny nahoru

a)  z úhrnu základů daně ze staveb a jednotek zahrnutých na tomto výpočtovém listě zaokrouhleného na celé koruny nahoru a

b)  ze sazby pro nemovité věci zahrnuté na tomto výpočtovém listě.

(2) Výchozí daň ze staveb a jednotek před inflačním koeficientem za výpočtový list činí výchozí daň ze staveb a jednotek před úpravami za tento výpočtový list

a)  zvýšenou o úhrn zvýšení daně pro zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky zahrnuté na tomto výpočtovém listě a

b)  sníženou o úhrn nároků na osvobození pro zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky zahrnuté na tomto výpočtovém listě.

(3) Výchozí daň ze staveb a jednotek za výpočtový list činí součin zaokrouhlený na celé koruny nahoru z

a)  výchozí daně ze staveb a jednotek před inflačním koeficientem za tento výpočtový list zaokrouhlené na celé koruny nahoru a

b)  inflačního koeficientu.

(4) V případě, že jsou na výpočtovém listu zahrnuty nemovité věci náležející do spoluvlastnictví, činí výchozí daň ze staveb a jednotek za výpočtový list součin zaokrouhlený na celé koruny nahoru z

a)  výchozí daně ze staveb a jednotek za tento výpočtový list vypočtené a zaokrouhlené podle odstavce 3 a 

b)  výše spoluvlastnického podílu.

(5) Daň ze staveb a jednotek za výpočtový list činí součin zaokrouhlený na celé koruny nahoru z

a)  výchozí daně ze staveb a jednotek za tento výpočtový list a 

b)  místního koeficientu pro zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky zahrnuté na tomto výpočtovém listě.

§ 11e

Výpočet daně

(1) Daň z nemovitých věcí činí součet

a)  daně z pozemků a

b)  daně ze staveb a jednotek.

(2) Daň z pozemků činí úhrn daní z pozemků za všechny výpočtové listy.

(3) Daň ze staveb a jednotek činí úhrn daní ze staveb a jednotek za všechny výpočtové ­listy.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 11b až 11e

Zákonem č. 349/2023 Sb. byla vložena nově ustanovení, která popisují způsob výpočtu daně, a to v podobě jednotlivých daní – daně z pozemků a daně ze staveb a jednotek. Výpočet se provádí pomocí výpočtových listů, přičemž postup odpovídá současné podobě daňového přiznání, jehož podoba byla stanovena prováděcí vyhláškou k daňovému řádu. Zákonodárce při konstrukci výpočtu vycházel z teze, že zavedení nových prvků daně nesmí samo o sobě vést k nutnosti podat přiznání. Pakliže nedojde k jiné změně, užije se postup obdobný postupu v § 13a odst. 2 zákona. Z hlediska samotné koncepce se vychází z toho, že konstrukční prvek výpočtu odpovídá stávající podobě daňového přiznání, do kterého je doplněn inflační koeficient. Nové prvky budou v přiznání uvedeny na konci stávajících listů, ve kterých se dosavadní výsledek upraví o inflační koeficient a o místní koeficient. V oddílu IV daňového přiznání poté dochází k sečtení všech daní vypočtených na jednotlivých výpočtových listech. Až na rozdělení nemovitých věcí do jednotlivých výpočtových listů je celý výpočet upraven zákonem – tj. ke každému řádku nebo každé skupině řádků stávajícího daňového přiznání je možno přiřadit výslovné ustanovení zákona, které jej upravuje.

Shrneme-li již uvedené, pak v těchto ustanoveních je nově popsán způsob výpočtu daně. Výpočet je prováděn pomocí výpočtových listů a postup výpočtu se oproti předchozím zdaňovacím obdobím v zásadě neměnil (kromě zavedení inflačního koeficientu) a odpovídá tak dosavadnímu výpočtu daně uvedenému v přiznání. V rámci jednotlivých kroků výpočtu této daně došlo i k úpravě zaokrouhlování, které bylo dosud uvedeno v samostatném ustanovení zákona.

ČÁST PÁTÁ

SPOLEČNÁ USTANOVENÍ

§ 11f

Inflační koeficient

(1) Inflační koeficient platný ve zdaňovacím období činí podíl bazického úhrnného indexu spotřebitelských cen za domácnosti celkem za květen kalendářního roku bezprostředně předcházejícího tomuto zdaňovacímu období a čísla 100, nejméně však inflační koeficient platný v bezprostředně předcházejícím zdaňovacím období.

(2) Pokud je inflační koeficient podle odstavce 1 alespoň o jednu pětinu vyšší než inflační koeficient platný v bezprostředně předcházejícím zdaňovacím období, platí, že inflační koeficient platný v tomto zdaňovacím období je o jednu pětinu vyšší než inflační koeficient platný v bezprostředně předcházejícím zdaňovacím období.

(3) Inflační koeficient se zaokrouhluje na 1 desetinné místo dolů.

(4) Dojde-li ve srovnání s bezprostředně předcházejícím zdaňovacím obdobím ke zvýšení inflačního koeficientu, Ministerstvo financí jej na základě údajů Českého statistického úřadu vyhlásí sdělením uveřejněným ve Sbírce zákonů a mezinárodních smluv do 30. června kalendářního roku bezprostředně předcházejícího zdaňovacímu období.

(5) Základem pro bazický úhrnný index spotřebitelských cen za domácnosti celkem podle odstavce 1 je bazický úhrnný index spotřebitelských cen za domácnosti celkem vypočtený na základě údajů Českého statistického úřadu tak, že úrovni cenové hladiny v měsíci květnu kalendářního roku 2023 odpovídá hodnota 100.

(6) Inflační koeficient pro zemědělský pozemek činí vždy 1,0.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 11f

Zákonem č. 349/2023 Sb. dochází do tohoto ustanovení k zavedení inflačního koeficientu, jehož prostřednictvím se bude udržovat stejná hodnota výnosu daně. Zákonodárce takto zavedl automatický inflační mechanismus.

     Výpočtový mechanismus pro určení výše inflačního koeficientu

V odst. 1 až 3 je zakotven výpočtový mechanismus pro určení výše inflačního koeficientu, který je odvozen od bazického úhrnného indexu spotřebitelských cen za domácnosti celkem tak, jak je sbírá Český statistický úřad. Pro účely tohoto zákona se pak inflační koeficient vypočte jako podíl bazického úhrnného indexu k měsíci květnu roku předcházejícímu zdaňovacímu období a základu 100, přičemž se tento výsledek zaokrouhlí na jedno desetinné číslo směrem dolů. Referenčním měsícem pro určení tohoto inflačního koeficientu pro následující zdaňovací období je takto vždy měsíc květen s tím, že data k tomuto měsíci jsou zveřejňována 10. 6. Tato koncepce má Ministerstvu financí poskytnout dostatek času k vyhlášení sdělení o změně inflačního koeficientu do 30. 6. ve Sbírce zákonů v případě, že ke zvýšení tohoto koeficientu skutečně dojde, jak ostatně lze dovodit i z odst. 4. Vedle toho tato právní úprava zamezuje meziročnímu snížení inflačního koeficientu. Zákonodárce se taktéž touto formou snaží zamezit meziročnímu snížení inflačního koe­fi­cientu. Nová úprava obsahuje rovněž tzv. inflační brzdu pro případ pádivé inflace s meziroční výší převyšující 20 %. Nastane-li taková situace, pak se meziročně zvýší inflační koeficient toliko o 20 %. Inflace, která by nebyla daný rok započtena do výše inflačního koeficientu, však „nepropadá“ a projeví se odkladem v následujících letech.

     Zavedení základu bazického úhrnného indexu spotřebitelských cen za domácnosti

V odst. 5 dochází k zavedení základu bazického úhrnného indexu spotřebitelských cen za domácnosti celkem, který je vypočten na základě údajů Českého statistického úřadu tak, že úrovni průměrné cenové hladiny v květnu 2023 odpovídá hodnota 100, tj. představuje základ úhrnného bazického indexu. Ten je v odst. 1 používán k výpočtu výše inflačního koeficientu. V reálném životě bude přepočítáván na základě bazického indexu spotřebitelských cen Českého statistického úřadu. Tento je momentálně zveřejňován s bazickou hodnotou průměru roku 2015. Třeba ještě dodat, že v rámci bazického indexu spotřebitelských cen zveřejňovaných statistickým úřadem je pro měsíc květen kalendářního roku 2023 tato hodnota rovna číslu 147,6. Pokud jde o samotný inflační koeficient, dlužno dodat, že je všeobecný a dopadá na veškeré předměty této daně, přičemž jedinou výjimkou jsou zemědělské pozemky, u nichž je výše daně odvislá od jejich ocenění, které je obsahem prováděcí vyhlášky k zákonu, kterou dle § 17 zákona vydává Ministerstvo zemědělství v dohodě s Ministerstvem financí. V návaznosti na změny bonity půdy poté dochází k novelizaci průměrné ceny zemědělských pozemků touto vyhláškou, přičemž jednou za čas též dochází k plošnému navýšení těchto cen o inflaci.

     Inflační koeficient pro zemědělský pozemek

V odst. 6 bylo stanoveno, že inflační koeficient pro zemědělský pozemek činí vždy 1,0. V případě těchto zemědělských pozemků by aplikace inflačního koeficientu fakticky znamenala, že se zde takto inflace zohlední dvakrát. Koncepce zakotvená v tomto odstavci má proto zamezit tomu, aby pravidla spojená s inflačním koeficientem nebyla uplatněna takto dvakrát, což není ani záměrem zákonodárce.

Důležité

     Na zdaňovací období roku 2024 je tento inflační koeficient stanoven na základě přechodných ustanovení zákona ve výši 1,0. Dojde-li ke změně inflačního koeficientu, nemá poplatník daně povinnost podávat přiznání. Správce daně přepočítá daň inflačním koeficientem z moci úřední a stanoví daň hromadným předpisným seznamem. Dále též informuje poplatníky o nové výši daně dle jimi zvoleného způsobu – e-mailem, datovou schránkou, poštovní poukázkou, popř. bude daň uhrazena prostřednictvím SIPO.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Pod datovými zprávami ve smyslu § 71 daňového řádu se proto musí rozumět všechny formy datových zpráv, včetně e-mailů a zpráv doručovaných prostřednictvím datových schránek (srov. § 19 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Nejvyšší správní soud shrnuje, že ustanovení daňového řádu je nutné vykládat v souladu s obecnou úpravou podatelen každého veřejnoprávního původce. Nejenže správce daně spadá do působnosti zákona o archivnictví, dokonce i důvodová zpráva k § 56 daňového řádu se u určování elektronické adresy odvolává na zvláštní úpravu elektronických podatelen v jiném právním předpisu (kterým v předmětné době byl právě zákon o archivnictví). K omezení okruhu podání, která je možno učinit e-mailovou zprávou, nemá správce daně zákonnou oporu. Podle výše nastíněných východisek správce daně není oprávněn omezovat okruh podání, která je možno činit prostřednictvím e-mailové adresy podatelny.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 2 Afs 167/2019

§ 12

Místní koeficient

(1) Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit jeden místní koeficient ve výši v rozmezí 0,5 až 5,0 pro všechny nemovité věci s výjimkou pozemku zařazeného ve skupině vybraných zemědělských pozemků, trvalých travních porostů nebo nevyužitelných ostatních ploch nacházející se na území

a)  celé obce, nebo

b)  jednotlivé části obce.

(2) Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit místní koeficient ve výši v rozmezí 0,5 až 1,5 pro všechny pozemky nacházející se na území celé obce zařazené ve skupině vybraných zemědělských pozemků, trvalých travních porostů nebo nevyužitelných ostatních ploch nacházející se na území celé obce. Pro každou takovou skupinu může obec zavést pouze jeden místní koeficient. Neuvede-li obec v obecně závazné vyhlášce skupinu, pro kterou je tento místní koeficient zaveden, hledí se na něj, jako by zaveden nebyl.

(3) Místní koeficienty podle odstavců 1 a 2 se stanoví s přesností na jedno desetinné ­místo. Místní koeficient pro nemovitou věc, pro kterou obec nestanoví místní koeficient, činí 1,0.

˘    Dnem 1. ledna 2025 § 12 včetně nadpisu zní:

§ 12

Místní koeficient

(1) Místní koeficient ve výši od 0,5 do 5,0, a to s přesností nejvýše na jedno desetinné místo, může obec stanovit

a)  obecně závaznou vyhláškou v případě místního koeficientu pro

1. obec,

2. jednotlivé katastrální území,

3. jednotlivý městský obvod nebo jednotlivou městskou část,

4. jednotlivou skupinu nemovitých věcí, nebo

b)  opatřením obecné povahy vydaným zastupitelstvem obce v případě místního koeficientu pro vymezené nemovité věci.

(2) Místní koeficient pro jednotlivou skupinu lze zavést pouze ve výši od 0,5 do 1,5, jde-li o skupinu vybraných zemědělských pozemků, trvalých travních porostů nebo nevyužitelných ostatních ploch.

(3) Místní koeficient pro nemovitou věc, pro kterou obec nestanoví místní koeficient podle odstavce 1, činí 1,0.

(4) Pokud se na nemovitou věc vztahuje vedle místního koeficientu pro vymezené nemovité věci také jiný místní koeficient, použije se na tuto nemovitou věc pouze místní koeficient pro vymezené nemovité věci.

(5) Pokud se na nemovitou věc vztahuje vedle místního koeficientu pro obec také jiný místní koeficient než podle odstavce 1 písm. a) bodu 1, místní koeficient pro obec se na ni nepoužije.

(6) Pokud se na nemovitou věc vztahuje vedle místního koeficientu pro jednotlivé katastrální území také místní koeficient pro jednotlivý městský obvod nebo jednotlivou městskou část, místní koeficient pro katastrální území se na ni nepoužije.

(7) Pokud se na nemovitou věc vztahuje vedle místního koeficientu pro jednotlivou skupinu nemovitých věcí také místní koeficient pro jednotlivé katastrální území, použije se vyšší z nich.

(8) Pokud se na nemovitou věc vztahuje vedle místního koeficientu pro jednotlivou skupinu nemovitých věcí také místní koeficient pro jednotlivý městský obvod nebo jednotlivou městskou část, použije se vyšší z nich, nestanoví-li obec v obecně závazné vyhlášce jinak.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 12

Důležité

     Zákonem č. 349/2023 Sb. došlo k zakotvení nové právní úpravy, která přebrala znění z předchozího § 12 zákona ve znění účinném před novelou s výjimkou změny spodní hranice. Tato přijatá právní úprava umožňuje obcím, aby pomocí místního koeficientu daň na svém území nejen zvyšovaly, ale taktéž i snižovaly, a to až na hodnotu koeficientu 0,5. Pakliže by se obec rozhodla místní koeficient nestanovit, činí jeho hodnota 1,0. Nutno dodat, že místní koeficient pro zemědělské pozemky a pozemky ostatní plochy se způsobem využití neplodná půda, zamokřená plocha, mez, stráň a zeleň vždy činí 1,0.

V odst. 1 zákonodárce stanovil, že obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit jeden místní koeficient v rozmezí 0,5 až 5,0 pro všechny nemovité věci s výjimkou pozemku zařazeného ve skupině vybraných zemědělských pozemků, trvalých travních porostů nebo nevyužitelných ostatních ploch nacházejících se na území celé obce nebo jednotlivé části obce.

V odst. 2 bylo stanoveno, že v obecně závazné vyhlášce, kterou se zavádí místní koeficient pro určitou nemovitou věc, musí být tato nemovitá věc označena způsobem dle § 12e zákona, jinak se uplatní fikce, že pro ni tento místní koeficient vůbec nebyl stanoven. Od zdaňovacího období roku 2024 může obec nově obecně závaznou vyhláškou stanovit místní koeficient pro území celé obce ve výši v rozmezí 0,5 až 1,5 pro všechny pozemky nacházející se na území celé obce zařazené ve skupině vybraných zemědělských pozemků, skupině trvalých travních porostů nebo skupině nevyužitelných ostatních ploch. Koeficient lze stanovit pro danou skupinu toliko jeden.

V odst. 3 zákonodárce upřesnil, že místní koefi­cienty stanovené dle odst. 1 a 2 se stanoví s přesností na jedno desetinné místo.

Třeba ještě doplnit, že poplatníkům z důvodu zavedení či změny koeficientu obcí nevzniká povinnost podat přiznání. Správce daně přepočítá daň na základě koeficientů platných pro dané zdaňovací období, stanoví daň hromadným předpisným seznamem a informuje dále poplatníky o nové výši daně dle jimi zvoleného způsobu – e-mailem, datovou schránkou, poštovní poukázkou, popř. je možno daň hradit prostřednictvím SIPO.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Pod datovými zprávami ve smyslu § 71 daňového řádu se proto musí rozumět všechny formy datových zpráv, včetně e-mailů a zpráv doručovaných prostřednictvím datových schránek (srov. § 19 odst. 1 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů). Nejvyšší správní soud shrnuje, že ustanovení daňového řádu je nutné vykládat v souladu s obecnou úpravou podatelen každého veřejnoprávního původce. Nejenže správce daně spadá do působnosti zákona o archivnictví, dokonce i důvodová zpráva k § 56 daňového řádu se u určování elektronické adresy odvolává na zvláštní úpravu elektronických podatelen v jiném právním předpisu (kterým v předmětné době byl právě zákon o archivnictví). K omezení okruhu podání, která je možno učinit e-mailovou zprávou, nemá správce daně zákonnou oporu. Podle výše nastíněných východisek správce daně není oprávněn omezovat okruh podání, která je možno činit prostřednictvím e-mailové adresy podatelny.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2020, sp. zn. 2 Afs 167/2019

     K účelu obecního koeficientu

     Pojem „jednotlivá část obce“ (§ 12 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí) je třeba ústavně konformně vyložit tak, že touto částí nemusí být pouze souvislá část území obce, nýbrž i konkrétní označené nemovitosti.

Možnost obcí zatížit vyšším zdaněním jen určité nemovitosti je rovněž naplněním ústavního principu samosprávy a subsidiarity politické moci (čl. 8 Ústavy České republiky). Jsou to totiž právě místní samosprávy, které mohou efektivně zajistit, aby výše zdanění nemovitostí odpovídala negativním externalitám, které jsou s nimi spojeny v konkrétním místě žití. Možnost do jisté míry individualizovat výši daní z nemovitostí proto sleduje účel zohlednit nerovné zatížení společného prostoru a sdílené infrastruktury v obcích.

…Účel tohoto obecního koeficientu je odlišný, a proto nemůže obcí zvolená úprava konkurovat či toto zákonné ustanovení obcházet. Obecním (podnikatelským) koeficientem je totiž sice možné „cílit“ na podnikatelský způsob užívání staveb a jednotek (nikoliv pozemků), avšak není možné jeho pomocí dále diferencovat jednotlivé podnikatelské aktivity vykonávané v těchto podnikatelsky využívaných objektech podle toho, jak fakticky (negativně) na obec působí, tak, aby mohly být obci negativní vliv „kompenzovány“ jejich původci, nikoliv podnikatelskými subjekty, které obec tímto způsobem zatěžují nepoměrně méně.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 24/23

§ 12a

zrušen

˘    Dnem 1. ledna 2025 § 12a a § 12ab včetně nadpisu zní:

§ 12a

Požadavky na označení územních jednotek a nemovitých věcí

(1) Pokud má katastrální území stejný název jako městský obvod nebo městská část a z obecně závazné vyhlášky nevyplývá, zda je místní koeficient stanoven pro katastrální území nebo pro městský obvod nebo městskou část, má se za to, že je stanoven pro městský obvod nebo pro městskou část.

(2) Pozemek, zdanitelná stavba nebo zdanitelná jednotka, na které se vztahuje místní koeficient pro vymezené nemovité věci, musí být v opatření obecné povahy označeny způsobem podle § 12e. V opačném případě se na ně hledí, jako by pro ně opatřením obecné povahy nebyl místní koeficient pro vymezené nemovité věci stanoven.

§ 12ab

Vymezení místních koeficientů

(1) Místní koeficient pro obec se vztahuje na všechny nemovité věci na území celé obce.

(2) Místní koeficient pro jednotlivé katastrální území se vztahuje na všechny nemovité věci na území daného katastrálního území.

(3) Místní koeficient pro jednotlivý městský obvod nebo jednotlivou městskou část se vztahuje na všechny nemovité věci na území daného městského obvodu nebo dané městské části podle zákona upravujícího územní samosprávu.

(4) Místní koeficient pro jednotlivou skupinu nemovitých věcí se vztahuje na všechny nemovité věci dané skupiny nemovitých věcí na území celé obce.

(5) Místní koeficient pro vymezené nemovité věci se vztahuje na dané seskupení nemovitých věcí nebo danou nemovitou věc.

(6) Místní koeficienty podle odstavců 1 až 3 a 5 se nevztahují na pozemek zařazený do skupiny vybraných zemědělských pozemků, trvalých travních porostů nebo nevyužitelných ostatních ploch.

§ 12b

Jednotky

Ustanovení tohoto zákona o jednotce a o nemovité věci se použijí obdobně i na jednotku, která je vymezena podle zákona o vlastnictví bytů, spolu se s ní spojeným podílem na společných částech domu, a pokud je s ní spojeno vlastnictví k pozemku, tak i spolu s podílem na tomto pozemku.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 12b

V tomto ustanovení zákona je stanoveno, že se použije obdobně též na jednotku, která je vymezena podle zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům, spolu s ní spojeným podílem na společných částech domu, a pokud je s ní spojeno vlastnictví k pozemku, tak i spolu s podílem na tomto pozemku. Zákonodárce se zde takto pokouší odstranit problém civilního práva, který není v občanském zákoníku náležitě dořešen. Jde o to, že v § 498 občanského zákoníku jsou vymezeny nemovité věci jako pozemky a podzemní stavby se samostatným účelovým určením, přičemž nemovitými věcmi jsou též věcná práva k nim a práva, která za nemovité věci prohlásí zákon. Dále je nemovitou věcí i věc, o níž tak stanoví příslušný právní předpis, že není součástí pozemku a současně tuto věc nelze přenést z místa na místo, aniž by byla narušena její podstata. Nutno dodat, že veškeré ostatní věci – hmotné i nehmotné – jsou ex lege věcí movitou. V zákoně zmíněná jednotka je v souladu s § 1159 občanského zákoníku taktéž věcí nemovitou. Třeba však upozornit, že v § 3063 občanského zákoníku, který má charakter přechodného ustanovení, je k jednotkám vymezeným podle zákona č. 72/1994 Sb. stanoveno toliko pravidlo pro nakládání s takovými jednotkami, přičemž se vychází z toho, že nabyl-li někdo před 1. 1. 2014 vlastnické právo k jednotce v domě s byty a nebytovými prostory právě podle zákona č. 72/1994 Sb., platí, že i po nabytí účinnosti občanského zákoníku od 1. 1. 2014 vzniká vlastnické právo k dalším jednotkám v tomto domě podle dosavadních právních předpisů, tj. dle zákona č. 72/1994 Sb. Nicméně – samotný obsah vlastnického práva k jednotce vymezené dle zákona č. 72/1994 Sb. se má od 1. 1. 2014 řídit novou právní úpravou. V souvislosti s tím pak nutně vzniká otázka, zda je takto vůbec možno za nemovité věci považovat též jednotky vymezené dle zákona č. 72/1994 Sb. Občanský zákoník tuto situaci výslovně neřeší, resp. neobsahuje ani ustanovení, že by se tyto jednotky měly řídit ustanovením, které řeší problematiku nemovitých věcí. Z těchto uvedených důvodů proto musel zákonodárce tento problém speciálně řešit v tomto ustanovení zákona právě ve vztahu k jednotkám, aby se otázka spojená s tím, zda byla jednotka vymezena dle občanského zákoníku anebo ještě za účinnosti zákona č. 72/1994 Sb. stala bezpředmětnou.

§ 12c

Zdaňovací období

Zdaňovacím obdobím je kalendářní rok. Ke změnám skutečností rozhodných pro daň, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, se nepřihlíží.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 12c

Na tomto místě je pojednáno o zdaňovacím období. Pro účely tohoto zákona je stanoveno, že zdaňovacím obdobím je kalendářní rok, přičemž ke změnám skutečností rozhodných pro daň, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, se nepřihlíží. I v případě daně z nemovitých věcí platí, že zdaňovacím obdobím je časové období, resp. interval, za něž se stanoví základ daně – v daném případě již zmíněný kalendářní rok. S přihlédnutím k již uvedenému nutno dodat, že pro celé zdaňovací období je u daně z nemovitých věcí rozhodný stav k 1. 1. jak pro osobu poplatníka, tak pro samotný stav nemovité věci. Z dikce zákona je zřejmé, že veškeré změny, ke kterým dojde v průběhu zdaňovacího období, budou zohledněny až v následujícím zdaňovacím období. Z této koncepce je nesporné, že daňové přiznání k této dani je poplatník podat nikoli za zdaňovací období, nýbrž na zdaňovací období, tj. dle stavu k 1. 1. příslušného zdaňovacího období, jak ostatně např. vyplývá i ze závěrů z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 Afs 27/2012.

§ 12d

Osvobození od daně z nemovitých věcí ve zvýhodněných průmyslových
zónách

(1) Osvobození od daně z nemovitých věcí ve zvýhodněné průmyslové zóně nesmí ve zdaňovacím období překročit míru veřejné podpory podle zákona upravujícího investiční pobídky vztaženou k dosud skutečně vynaloženým způsobilým nákladům a současně nemůže v celkovém souhrnu s dalšími formami investiční pobídky překročit maximální výši podpory stanovenou rozhodnutím o příslibu investiční pobídky podle zákona upravujícího investiční pobídky.

(2) Částečné osvobození od daně z nemovitých věcí ve zvýhodněné průmyslové zóně určí obec v obecně závazné vyhlášce procentem.

(3) V obecně závazné vyhlášce obec vymezí pozemky zvýhodněné průmyslové zóny a označí je způsobem podle § 12e odst. 1. Na pozemek, který v obecně závazné vyhlášce není označen tímto způsobem, se hledí, jako by nebyl osvobozen.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 12d

Toto ustanovení zákona řeší problematiku spojenou s osvobozením od daně z nemovitých věcí ve zvýhodněných průmyslových zónách. Za zvýhodněnou průmyslovou zónu se považuje taková průmyslová zóna, která je takto schválena vládou a určena k podpoře vyváženého a dynamického hospodářského rozvoje ČR, jak ostatně plyne i ze zákona č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Investiční pobídku je takto možno čerpat právě jen ve zvýhodněných průmyslových zónách. Koncepce zákona vychází z toho, že je možné osvobození pozemků a staveb od daně, které byly takto pořízeny za účelem investiční akce, na které bylo současně vydáno rozhodnutí o příslibu investiční pobídky. Současně však musí být splněna podmínka, že v daném kontextu byla obcí vydána obecně závazná vyhláška pro lokalitu, v níž se tyto předmětné pozemky, na nichž má být investiční akce následně realizována, nacházejí.

V odst. 1 jsou doplněna obecná pravidla pro čerpání veřejné podpory. V důsledku toho osvobození od daně z nemovitých věcí ve zvýhodněné průmyslové zóně nesmí ve zdaňovacím období překročit míru veřejné podpory podle zákona č. 72/2000 Sb. vztaženou k dosud skutečně vynaloženým způsobilým nákladům a současně nemůže v celkovém souhrnu s dalšími formami investiční pobídky překročit maximální výši podpory stanovené rozhodnutím o příslibu investiční pobídky dle zákona č. 72/2000 Sb. Z uvedeného plyne, že celková částka osvobození od daně nesmí být vyšší, než je povolená míra veřejné podpory, která se vztahuje k dosud vynaloženým způsobilým nákladům. Vedle toho nesmí tato v souhrnu s dalšími poskytnutými investičními pobídkami překročit maximální výši veřejné podpory, jak vyplývá z obsahu rozhodnutí o příslibu investiční pobídky.

V odst. 2 bylo stanoveno, že částečné osvobození od daně z nemovitých věcí ve zvýhodněné průmyslové zóně určí obec v obecně závazné vyhlášce procentem. V kontextu s uvedeným je pak v pravomoci obce, aby poskytla takto např. úplné osvobození od daně z pozemků anebo částečně od této daně osvobodila např. stavby. Nicméně částečné osvobození od daně by se mělo vztahovat na všechny zdanitelné nemovité věci v této zvýhodněné průmyslové zóně a obec musí toto částečné osvobození stanovit procentem z celkové daňové povinnosti.

Z odst. 3 plyne, že v obecně závazné vyhlášce obec vymezí pozemky zvýhodněné průmyslové zóny jejich parcelním číslem s uvedením katastrálního území, ve kterém leží. Je proto povinností obce, aby ve své obecně závazné vyhlášce jednoznačně identifikovala ty pozemky a stavby, které takto hodlá daňově zvýhodnit, přičemž tyto pozemky musí být v souladu s vymezením zvýhodněné průmyslové zóny, která byla schválena vládou.

Zákonem č. 349/2023 Sb. došlo na tomto místě zákona ke sjednocení označování pozemků v obecně závazných vyhláškách způsobem dle § 12e zákona. Současně s tím došlo k zavedení fikce, podle níž platí, že nebude-li pozemek označen způsobem dle § 12e zákona, hledí se na něj jakoby osvobozen nebyl.

§ 12e

Označení nemovité věci

(1) Stanoví-li tak tento zákon, označuje se pro účely daně z nemovitých věcí pozemek parcelním číslem

a)  s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a v případě, že jsou v katastrálním území pozemky vedeny ve dvou číselných řadách a jde o stavební parcelu, též údajem o této skutečnosti, jinak se má za to, že jde o pozemkovou parcelu, nebo

b)  podle dřívější pozemkové evidence s uvedením, zda se jedná o parcelní číslo podle pozemkového katastru, přídělového operátu, scelovacího operátu nebo evidence nemovitostí, s uvedením názvu katastrálního území, ve kterém leží, a s uvedením názvu původního katastrálního území, pokud byl pozemek dotčen změnou hranice katastrálního území, je-li evidován zjednodušeným způsobem podle katastrálního zákona.

(2) Stanoví-li tak tento zákon, označuje se pro účely daně z nemovitých věcí zdanitelná stavba označením pozemku, na kterém se zdanitelná stavba nachází, způsobem podle odstavce 1 a 

a)  číslem popisným nebo evidenčním a příslušností zdanitelné stavby k části obce, pokud je název části obce odlišný od názvu katastrálního území, v němž se nachází zdanitelná stavba, nebo

b)  skupinou, ve které je zařazena zdanitelná stavba, pokud jí není přiděleno číslo popisné ani evidenční; toto označení se vztahuje na všechny zdanitelné stavby, kterým není přiděleno číslo popisné ani evidenční, zařazené v této skupině a nacházející se na tomto pozemku.

(3) Zdanitelnou stavbu lze pro účely daně z nemovitých věcí označit také pouze označením pozemku způsobem podle odstavce 1. V takovém případě se toto označení vztahuje na všechny zdanitelné stavby nacházející se na tomto pozemku, pokud je současně uvedeno, že se jedná o označení zdanitelné stavby.

(4) Stanoví-li tak tento zákon, označuje se pro účely daně z nemovitých věcí zdanitelná jednotka číslem jednotky a označením stavby způsobem podle odstavce 2.

(5) Zdanitelnou jednotku lze pro účely daně z nemovitých věcí označit také pouze označením

a)  pozemku způsobem podle odstavce 1, nebo

b)  zdanitelné stavby způsobem podle odstavce 2.

(6) Je-li zdanitelná jednotka označena způsobem podle odstavce 5, vztahuje se toto označení na všechny zdanitelné jednotky na daném pozemku nebo v dané zdanitelné stavbě, pokud je současně uvedeno, že se jedná o označení zdanitelné jednotky.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 12e

Zákonem č. 349/2023 Sb. byl vložením nového znění tohoto ustanovení zaveden jednotný způsob označování jednotlivých nemovitých věcí napříč celým tímto zákonem. Z toho důvodu nelze odkázat na pravidla označení nemovitých věcí v listinách dle § 8 katastrálního zákona, jelikož ty jsou takto vymezeny pouze ve vztahu k nemovitým věcem evidovaným v katastru nemovitostí. V důsledku toho poté nedopadají na zdanitelné stavby, které jsou součástí pozemku, ale také ani na zdanitelné jednotky v nich. Nelze se proto divit, že na § 12e zákona se nyní nově odkazují jednotlivá ustanovení, která dávají obcím možnost stanovit osvobození, výluku z tohoto osvobození nebo koeficient pro určité nemovité věci dané jejich výčtem v obecně závazné vyhlášce, popř. v opatření obecné povahy.

Důležité

     Pokud bychom to shrnuli, je důležité vědět, že od zdaňovacího období roku 2024 nemohou obce stanovit koeficienty pro část obce například formou zákresu území do mapy, ale může se tak stát pouze předem stanoveným výčtem nemovitých věcí dle výše uvedeného ustanovení zákona. Způsob označování jednotlivých nemovitých věcí podle tohoto ustanovení se nepoužije při uvádění nemovitých věcí v přiznání.

§ 12f

Počet obyvatel obce

Pro účely daně z nemovitých věcí je rozhodující počet obyvatel obce podle posledního sčítání lidu.

˘    Dnem 1. ledna 2025 v § 12f se slova „posledního sčítání lidu“ nahrazují slovy „vyhlášky k provedení zákona o rozpočtovém určení daní, ve znění účinném k prvnímu dni zdaňovacího období“.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 12f

Zákonem č. 349/2023 Sb. došlo k přesunu pravidel pro koeficienty dle § 6 odst. 4 a § 11 odst. 3 zákona ve znění účinném před novelou (které jsou takto založeny na výsledcích sčítání lidu) do tohoto nově vloženého ustanovení zákona.

ČÁST ŠESTÁ

SPRÁVA DANĚ Z NEMOVITÝCH VĚCÍ

§ 13

Solidární daňová povinnost

(1) Poplatníci, kteří jsou spoluvlastníky nemovité věci, nebo u nichž nelze určit podíl na nemovité věci, jsou povinni plnit daňovou povinnost společně a nerozdílně.

(2) Na poplatníky, kteří jsou povinni plnit daňovou povinnost společně a nerozdílně, se hledí, jako by měli společnou daňovou povinnost.

(3) Je-li v katastru nemovitostí u nemovité věci zapsáno vlastnické právo dvou nebo více osob a nejde-li o spoluvlastnictví, hledí se na tyto osoby pro účely daně z nemovitých věcí jako na vlastníky této nemovité věci, u nichž nelze určit podíl na této nemovité věci. To platí obdobně i pro spoluvlastnický podíl na nemovité věci.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 13

Zákonodárce v souvislosti s výběrem daně z nemovitých věcí pamatuje i na problematiku solidární daňové odpovědnosti, která je řešena právě v tomto ustanovení. Samotná solidární povinnost ve své podstatě zahrnuje povinnost uhradit dluh společně a nerozdílně. To znamená, že kterýkoli dlužník může na základě svého rozhodnutí v souladu s § 1872 občanského zákoníku splnit celý dluh, nebo, lze-li to, pak i jenom jeho část. Pokud ovšem splní jen část dluhu, je stále dlužníkem a je stále zavázán. Je-li dluh již po splatnosti, porušuje své povinnosti, i když nějakou část dluhu (např. na něj připadající) již splnil. Věřitel díky tomu může požadovat plnění nebo jeho určitou část na všech spoludlužnících, popř. jen na některém z nich.

V odst. 1 bylo stanoveno, že poplatníci, kteří jsou spoluvlastníky nemovité věci, nebo u nichž nelze určit podíl na nemovité věci, jsou povinni plnit daňovou povinnost společně a nerozdílně. V praxi toto ustanovení zákona postihuje zejména svazky manželské, které mají např. pozemek ve společném jmění manželů. Uvedená koncepce v návaznosti na již uvedené umožnuje, aby v případě, že zde takto existuje solidární daňová povinnost, bylo daňové přiznání podáno kterýmkoli ze spoluvlastníků, který bude následně pro tyto účely považován za společného zástupce všech spoluvlastníků.

Z odst. 2 vyplývá, že na poplatníky, kteří jsou povinni plnit daňovou povinnost společně a nerozdílně, se hledí, jako by měli společnou daňovou povinnost. Ve své podstatě je tak umožněno, aby takovouto daňovou povinnost plnil kterýkoli z těchto poplatníků a současně má správce daně možnost vyžadovat zaplacení daně plnění všech souvisejících daňových povinností od všech takto solidárně zavázaných poplatníků nebo příp. od kteréhokoliv z nich, a to v plné výši. Toto ustanovení zákona s sebou přináší i povinnost v případech, kdy nelze určit podíly na nemovité věci, ustanovit společného zástupce v souladu s § 30 daňového řádu.

Novela zákona č. 283/2000 Sb. vložením odst. 3 pro účely určení poplatníka daně zavedla právní fikci společného jmění, kdy na osoby s duplicitním zápisem vlastnického práva k nemovité věci či podílu na nemovité věci se hledí obdobně, jako na osoby se zápisem vlastnického práva k nemovité věci ve společném jmění manželů. Má se tak předejít nežádoucím situacím, kdy v případě vícečetného zápisu vlastnického práva k nemovité věci v katastru nemovitostí dochází k tomu, že vlastnické vztahy k takové nemovité věci mezi osobami zapsanými v katastru nemovitostí nejsou jednoznačně vyjasněny.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     K tomu, aby určité soukromé osobě mohla být stanovena daňová povinnost vůči státu, musí být v prvé řadě splněna nutná a svojí podstatou samozřejmá podmínka zákonného zakotvení takové povinnosti (viz čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod). Vedle toho je však k zachování ústavní konformity takové povinnosti třeba, aby podmínky jejího uložení odpovídaly požadavkům vyplývajícím z toho, že Česká republika je (materiálním) právním státem (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy). Mezi tyto požadavky patří zejména použití racionálních a nediskriminačních kritérií pro určení, kdo daňové povinnosti podléhá a kdo nikoli, vyloučení jiných aspektů libovůle a dodržení zásady proporcionality a zákazu vyvlastňovacího nebo jinak likvidačního charakteru daně. Výše uvedené požadavky nepochybně platí pro jakoukoli „hlavní“ daňovou povinnost, tj. pro povinnost platit určitou zákonem stanovenou daň (např. daň z příjmů, daň z přidané hodnoty či spotřební daň). Není žádného racionálního důvodu, aby neplatily i pro jiné povinnosti s určitou „hlavní“ daňovou povinností spojené, od ní odvozené či s ní související, jedná-li se o povinnosti majetkové povahy spočívající v povinnosti poskytnout peněžité plnění.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2007, sp.zn. 2 Afs 159/2005

§ 13a

Daňové přiznání

(1) Daňové přiznání je poplatník povinen podat příslušnému správci daně do 31. ledna zdaňovacího období. Daňové přiznání se nepodává, pokud je poplatník podal na některé z předchozích zdaňovacích období nebo daň byla stanovena na některé z předchozích zdaňovacích období z moci úřední a ve srovnání s tímto předchozím zdaňovacím obdobím nedošlo ke změně okolností rozhodných pro stanovení daně. V tomto případě se daň vyměří ve výši poslední známé daně a za den vyměření daně a současně za den doručení tohoto rozhodnutí poplatníkovi se považuje 31. leden zdaňovacího období; správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek vyměření oznamovat platebním výměrem, platební výměr nemusí obsahovat odůvodnění, založí se do spisu a nelze se proti němu odvolat. Na žádost daňového subjektu mu správce daně zašle stejnopis plateb­ního výměru, a to do 30 dnů ode dne, kdy žádost ­obdržel. Dojde-li ve srovnání s předchozím zdaňovacím obdobím ke změně okolností rozhodných pro stanovení daně nebo ke změně v osobě poplatníka, je poplatník povinen daň do 31. ledna zdaňovacího období přiznat; v těchto případech lze daň přiznat buď podáním daňového přiznání nebo podáním dílčího daňového přiznání. V dílčím daňovém přiznání poplatník uvede jen nastalé změny a výpočet celkové daně.

(2) Dojde-li ve srovnání s předchozím zdaňovacím obdobím pouze

a)  ke změně výše sazby daně pro nemovitou věc; to platí pouze, pokud se na ni použije sazba podle stejného ustanovení tohoto zákona, jako v předchozím zdaňovacím období,

b)  ke změně průměrné ceny pozemku přiřazené ke stávajícím jednotlivým katastrálním územím podle § 5 odst. 1,

c)  ke stanovení nebo ke změně koeficientu podle § 6 odst. 3 nebo 4 nebo podle § 11 odst. 4 až 7, inflačního koeficientu nebo místního koeficientu,

˘    Dnem 1. ledna 2025 V § 13a odst. 2 písm. c) se číslo „7“ nahrazuje číslem „6“.

d)  ke vzniku osvobození od daně podle § 4 odst. 1 písm. v), x) nebo z) nebo podle § 9 odst. 1 písm. w),

e)  k zániku osvobození od daně uplynutím zákonem stanovené lhůty nebo uplynutím lhůty stanovené obecně závaznou vyhláškou nebo opatřením obecné povahy podle § 17a a předmět daně není ani částečně osvobozen od daně z jiného důvodu nebo

f)  ke změně místní příslušnosti,

     poplatník není povinen podat daňové přiznání nebo dílčí daňové přiznání ani sdělit tyto změny. Daň se stanoví ve výši poslední známé daně upravené o změny podle písmen a) až f).

(3) Zemřel-li poplatník v průběhu lhůty pro podání daňového přiznání, aniž by splnil povinnost ho podat, prodlužuje se tato lhůta o 2 měsíce. Bylo-li skončeno řízení o pozůstalosti v průběhu lhůty pro podání daňového přiznání, aniž by osoba spravující pozůstalost splnila povinnost ho podat, prodlužuje se tato lhůta o 2 měsíce.

(4) Podá-li daňové přiznání jeden z poplatníků majících vlastnická nebo jiná práva k téže nemovité věci, považuje se tento poplatník za jejich společného zástupce, pokud si poplatníci nezvolí společného zmocněnce nebo nejde-li o případ podle odstavce 5.

(5) Je-li ve lhůtě do 31. ledna zdaňovacího období podáno daňové přiznání alespoň jedním z poplatníků, kteří jsou spoluvlastníky, za jeho spoluvlastnický podíl na nemovité věci, má povinnost podat daňové přiznání každý spoluvlastník za svůj podíl na nemovité věci samostatně. V tomto případě přiznává a platí každý spoluvlastník daň ve výši svého podílu na celkové dani odpovídající jeho podílu na nemovité věci. Postup podle věty první nelze uplatnit u pozemku evidovaného v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem. Jestliže některý ze spoluvlastníků nemovité věci daňové přiznání nepodá, správce daně mu stanoví daň z moci úřední, bez předchozí výzvy k podání daňového přiznání.

(6) Pokud v předchozím zdaňovacím období měli spoluvlastníci nemovité věci společného zástupce nebo společného zmocněnce, a pokud bude uplatněn správcem daně postup podle odstavce 5 věty čtvrté, neuplatní se pokuta za opožděné tvrzení daně ani pe­nále z doměřené daně. Úrok z prodlení podle daňového řádu počítá se od čtvrtého dne následujícího po náhradním dni splatnosti daně stanovené z moci úřední.

(7) Podle odstavce 5 a odstavce 6 věty první se postupuje rovněž při doměření daně ostatním spoluvlast­níkům, jestliže jeden ze spoluvlastníků podal dodatečné daňové přiznání k poslední známé dani přiznané podle odstavce 5 nebo stanovené z moci úřední podle odstavce 5.

(8) Nepodá-li daňové přiznání žádný z poplatníků majících vlastnická nebo jiná práva k téže nemovité věci a nezvolí-li si společného zmocněnce ani na výzvu správce daně, správce daně jim stanoví daň z moci úřední ve výši odpovídající jejich podílu na nemovité věci bez předchozí výzvy k podání daňového přiznání.

(9) Ztratil-li ten, kdo byl poplatníkem daně z nemovitých věcí, postavení poplatníka proto, že v průběhu zdaňovacího období se změnila vlastnická nebo jiná práva ke všem nemovitým věcem v územním obvodu téhož správce daně, které u něho podléhaly dani z nemovitých věcí, nebo tyto nemovité věci zanikly, je povinen oznámit tuto skutečnost správci daně nejpozději do 31. ledna následujícího zdaňovacího období.

(10) Dojde-li ke změně ostatních údajů uvedených v daňovém přiznání, je poplatník povinen tyto změny oznámit správci daně do 30 dnů ode dne, kdy nastaly.

(11) Nebylo-li do 31. prosince roku, ve kterém byl podán návrh na vklad práva vlastnického do katastru nemovitostí, kterým toto právo vzniká, rozhodnuto o jeho povolení, je poplatník povinen za nemovitou věc, která byla předmětem vkladu práva vlastnického podat daňové přiznání nejpozději do konce třetího kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž byl zapsán vklad práva vlastnického do katastru nemovitostí. Daňové přiznání poplatník podává na zdaňovací období následující po roce, v němž vznikly právní účinky vkladu. Povinnost podat daňové přiznání nevzniká, pokud daňové přiznání za nemovitost podal současný společný zástupce nebo společný zmocněnec.

(12) Nepřešlo-li do 31. prosince zdaňovacího období vlastnické právo k nemovité věci prodané v dražbě, je poplatník za nemovitou věc povinen podat daňové přiznání nejpozději do konce třetího kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž

a)  byly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva k nemovité věci vydražené v dražbě, s výjimkou veřejné dražby, vydražitelem nebo předražitelem, nebo

b)  bylo vydáno vydražiteli potvrzení o nabytí vlastnického práva k nemovité věci vydražené ve veřejné dražbě.

˘    Dnem 1. ledna 2025 v § 13a odstavec 12 zní:

(12) Nepřešlo-li do 31. prosince zdaňovacího období vlastnické právo k nemovité věci prodané v dražbě, je poplatník za nemovitou věc povinen podat daňové přiznání nejpozději do konce třetího kalendářního měsíce bezprostředně následujícího po uplynutí kalendářního měsíce, v němž byly splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva k nemovité věci vydražené v dražbě vydražitelem nebo předražitelem.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 13a

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s podáváním daňových přiznání k dani z nemovitých věcí. Navazuje se zde na obecnou právní úpravu této problematiky, která je obsažena v § 135 daňového řádu. V kontextu s obecnou právní úpravou se daňové přiznání považuje za jeden z druhů daňového tvrzení. Podle § 135 daňového řádu platí, že daňový subjekt je povinen v řádném daňovém tvrzení sám vyčíslit daň a uvést předepsané údaje a další okolnosti pro samotné podání tohoto daňového tvrzení. Třeba dodat, že daňové přiznání k dani z nemovitých věcí poplatník daně podává na předepsaném formuláři, který lze získat jak u správce daně, tak na internetových stránkách Finanční správy ČR. Zde lze rovněž získat i potřebné pokyny pro vyplnění takového přiznání. Přiznání k dani z nemovitých věcí poplatník podává u místně příslušného správce daně, kterým je finanční úřad, v jehož obvodu územní působnosti se nachází nemovitá věc, která je takto předmětem daně. Zákonem č. 349/2023 Sb. dochází v tomto ustanovení k úpravám zejména v odst. 2, kde jsou ošetřeny situace, při nichž nevzniká povinnost podat přiznání k této dani.

     Daňové přiznání k dani z nemovitých věcí

V odst. 1 je zakotvena koncepce, podle níž platí, že daňové přiznání je poplatník povinen podat příslušnému správci daně nikoli za zdaňovací období, nýbrž na zdaňovací období, a to dle stavu k 1. 1. příslušného zdaňovacího období. Je zřejmé, že daňové přiznání k této dani se podává na začátku zdaňovacího období. Oproti ostatním daním, které tvoří českou daňovou soustavu, nemá poplatník povinnost podat daňové přiznání na každé zdaňovací období. To se váže zejména k situacím, kdy nedošlo ke změně okolností rozhodných pro stanovení daně, např. od posledního podaného daňového přiznání. To neplatí tehdy, pakliže došlo ke změně poplatníka, např. je zde nový vlastník (např. byla zdanitelná stavba prodána novému vlastníkovi) anebo při změně charakteru zdanitelného pozemku, tj. např. se součástí zdanitelného pozemku stala nová stavba, kdy zde povinnost podat přiznání zůstává pro tyto situace zachována. Nezmění-li se však okolnosti relevantní pro vyměření daně, ačkoli dojde ke změně výše daně – např. v důsledku změny koeficientu daňové sazby – není poplatník povinen přiznání podávat. Totéž platí i tehdy, pakliže daň zůstává ve zdaňovacím období shodná jako v předchozím zdaňovacím období, kdy správce daně vyměřuje daň bez dalšího ve shodné výši jako v předchozím zdaňovacím období. Přitom zákonodárce stanovil fikci, podle níž je dnem vyměření daně a současně i dnem doručení tohoto vyměření poplatníkovi 31. 1. zdaňovacího období. Správce daně platební výměr na daň z nemovitých věcí poplatníkovi nedoručuje a tento se bez odůvodnění zakládá do spisu. Proti tomuto rozhodnutí správce daně není současně přípustný ani opravný prostředek. Nicméně je-li správce daně o zaslání tohoto platebního výměru poplatníkem požádán, správce daně mu jej zašle a mělo by se tak stát do 30 dnů ode dne doručení takové žádosti správci daně. Poplatníka stíhá povinnost podat daňové přiznání za situace, kdy došlo ke změně okolností rozhodných pro stanovení daně. Za uvedené situace podá přiznání stejný poplatník, který již nejméně jednou daňové přiznání podal. Tento poplatník je dále povinen v tomto přiznání uvést všechny změněné okolnosti. To se může týkat např. poplatníka, který v předchozím kalendářním roce dokončil zdanitelnou stavbu, protože byl-li tento pozemek dosud zdaňován jako stavební, stává se toto irelevantním poté, co je dokončena zdanitelná stavba, tj. v rozsahu, v jakém je tento pozemek touto zdanitelnou stavbou skutečně zastavěn. V tomto rozsahu pak takový pozemek přestává být pozemkem stavebním a je nutno podat přiznání vážící se k této zdanitelné stavbě. Vznikne-li stav, kdy se změní okolnosti rozhodné pro stanovení daně u jednoho poplatníka toliko u některé ze zdanitelných nemovitých věcí, které jsou zahrnuty do jeho předchozího daňového přiznání, má takový poplatník možnost podat dílčí daňové přiznání, které by se týkalo jen těch nemovitých věcí, u nichž takto došlo ke změně. To je situace, kdy např. získá k jednomu z takto vlastněných pozemků stavební povolení. Dílčí daňové přiznání, které by takto podal, by se týkalo jen tohoto pozemku a obsahovalo by jen informace vážící se k získání tohoto stavebního povolení, resp. změně, která by v důsledku toho nastala. Pro zdaňovací období roku 2021 platilo s ohledem na nepříznivé dopady pandemie koronaviru ohledně přiznání daně z nemovitých věcí na zdaňovací rok mimořádné prodloužení lhůty pro podání tohoto přiznání, kdy je možné toto přiznání podat bez sankce nejpozději do 1. 4. 2021. Jak uvedl ve svém rozsudku sp.zn. 4 Afs 48/2018 Nejvyšší správní soud z věty páté a šesté tohoto odstavce zákona vyplývá, že při změně okolností rozhodných pro vyměření daně z nemovitých věcí je poplatník povinen tvrdit celkovou výši své daňové povinnosti, a nikoliv jen rozdíl mezi novou a předchozí daní, ať již v takovém případě podává řádné či dílčí daňové přiznání. Pokud tedy daňový subjekt (poplatník) tuto povinnost tvrzení nesplní ani po uplynutí pěti pracovních dnů od konce lhůty pro podání řádného či dílčího daňového přiznání, musí se při ukládání pokuty podle § 250 odst. 1 písm. a) daňového řádu vycházet z výše daně z nemovitých věcí, která byla poplatníkovi vyměřena za aktuální zdaňovací období při zohlednění nových a již dříve známých okolností.

     Osvobození poplatníka od povinnosti podávat přiznání

V odst. 2 je zakotvena koncepce, která počítá s osvobozením poplatníka od povinnosti podávat přiznání v těch situacích, kdy se bude jednat o změny, kdy sice dochází ke změně v celkové výši daně, avšak správce daně dokáže daň stanovit i bez přiznání, které by podával poplatník. Jedná se o situace, kdy správce daně bude reagovat ex offo na základě změny sazby daně, nejčastěji v souvislosti s novelami tohoto zákona. Dále se jedná o situaci, kdy dochází ke změně průměrné ceny půdy, což se promítá do základu daně z pozemků v těch případech, kdy se tento základ daně stanoví podle průměrné ceny půdy, když průměrná cena půdy je stanovena obecně závazným právním předpisem. Od povinnosti podat přiznání zákon poplatníka dále osvobozuje tehdy, pakliže obec změnila koeficient sazby daně z pozemků nebo koeficient sazby daně ze staveb a jednotek. Obdobné platí tehdy, jestliže obec zavede, změní nebo zruší místní koeficient na základě vydané obecně závazné vyhlášky. Dále je poplatník od plnění uvedené povinnosti osvobozen za situace, kdy uplatní nárok na osvobození zemědělského pozemku od daně z důvodu osvobození přiznaného obcí obecně závaznou vyhláškou v souladu s § 4 odst. 1 písm. v), přičemž obec toto osvobození v některém následujícím období zruší. Totéž platí i v případě možnosti přiznat osvobození od daně z nemovitých věcí té nemovité věci, která byla např. dotčena živelní pohromou, a to nejdéle na dobu 5 let. Toto osvobození musí být upraveno obecně závaznou vyhláškou a uplyne-li doba, na kterou bylo toto osvobození poskytnuto, není opět povinností poplatníka podávat v této souvislosti přiznání. Poplatník není povinen podávat přiznání ani za situace, kdy došlo ke změně místní příslušnosti správce daně v souvislosti s reorganizací Finanční správy ČR. V souvislosti s výše zmíněným osvobozením od povinnosti podávat přiznání se vychází z toho, že většina informací, které správce daně potřebuje ke správě této daně, je obsažena v obecně závazných vyhláškách obce, které jsou správci daně ve stanovené lhůtě zasílány. V kontextu s již uvedeným poté správce daně ve výše uvedených případech přikročí ke stanovení daně na základě skutečností, které vyplývají z posledního daňového přiznání, a poslední známou daňovou povinnost aktualizuje vždy na základě změn, které jsou mu známy ex offo. Dále platí, že daň, která byla takto vyměřena, není poplatníkovi sdělována a platební výměr se zakládá do spisu. Poplatník je však oprávněn požádat správce daně o zaslání stejnopisu platebního výměru. Hodí se ještě uvést, že v rozsudku sp.zn. 3 Afs 46/2018 Nejvyšší správní soud zaujal názor, že účelem odst. 2 písm. a) tedy bylo snížit administrativní zátěž správců daně nadbytečným přijímáním a zpracováním daňových přiznání. To logicky předpokládá, že musí jít pouze o takové situace, kdy správci daně mají veškeré informace potřebné k vyměření daně k dispozici. Z uvedeného proto vyplývá, že aplikace § 13a odst. 2 písm. a) zákona o dani z nemovitých věcí je, jak částečně správně dovozuje stěžovatel, podmíněna schopností správce daně upravit výši daně o změnu její sazby bez součinnosti poplatníka. Pokud by bylo osvobození od této povinnosti při změně sazby absolutní, administrativní zátěž správců daně by se naopak zvýšila, neboť ti by museli poplatníky k podání daňových přiznání nejprve vyzvat a teprve poté jejich daňová přiznání zpracovat. Ze záměru zákonodárce však nevyplývá, že by podmínkou tohoto osvobození byla rovněž schopnost správců daně promítnout změnu sazby daně automatizovaným způsobem ve všech platebních výměrech u všech poplatníků.

Důležité

     Zákonem č. 349/2023 Sb. dochází v návaznosti na judikaturu k novelizaci odst. 2 písm. a), kdy zákonodárce jasně stanovuje, že poplatník nemá povinnost podat přiznání k této dani pouze při současném naplnění dvou podmínek – tj., že dochází pouze ke změně číselné hodnoty výše sazby daně (např. ke snížení z 2 Kč za m² na 1 Kč za m²) a současně sazba daně bude i nadále uvedena ve stejném ustanovení zákona. Změna v odst. 2 písm. c) je reakcí na zavedení inflačního koeficientu a změny u ostatních koeficientů, která má reagovat na další případné změny koefi­cientu tak, aby poplatník i nadále neměl povinnost podat přiznání. Vedle toho dochází též na základě této novely ke změně odst. 2 písm. d), kde se rozšiřuje okruh případů o situace, kdy není nutné podávat přiznání k dani, tj. se jedná o případy, kdy dochází k zavedení osvobození od daně dle § 4 odst. 1 písm. v), § 4 odst. 1 písm. x), § 4 odst. 1 písm. z) nebo § 9 odst. 1 písm. w) zákona. Tato změna je účinná od zdaňovacího období roku 2024.

Koncepce zákona vychází z toho, že správce daně v těchto případech disponuje všemi potřebnými podklady, které mu umožňují, aby podle nich stanovil daň ex offo. Dojde-li v rozhodné době ke změně v osvobození, posoudí se tato skutečnost jako kombinace vzniku osvobození u některých pozemků a zániku osvobození u jiných pozemků. Nelze pominout ani změnu v odst. 2 písm. e), kdy takto dochází k vypuštění osvobození dle § 4 odst. 1 písm. v), x) a z) zákona. Pokud tedy dojde k zániku osvobození dle § 4 odst. 1 písm. v) a z), musí poplatník podat přiznání na zdaňovací období roku 2024 a v tomto přiznání takto uvede pozemky, které již na dané zdaňovací období nepodléhají osvobození.

     Úmrtí poplatníka

V odst. 3 je řešena situace, kdy dochází k úmrtí poplatníka, jenž měl povinnost podat daňové přiznání, před uplynutím lhůty pro jeho podání a tento poplatník nestihl takto přiznání již podat. Typicky jde o situaci, kdy nový nabyvatel zdanitelné nemovité věci zemřel v období ode dne nabytí takové věci do 31. 1. roku následujícího. Nastane-li taková situace, zákonodárce vkládá do tohoto ustanovení prodloužení lhůty pro podání přiznání v uvedené situaci a toto prodloužení činí dva měsíce a daňové přiznání by takto podal správce pozůstalosti nejpozději do 31. 3. Pamatuje se zde také na řešení situace, kdy zemře původní poplatník a současně v průběhu lhůty pro podání přiznání končí též řízení o pozůstalosti bez toho, že by bylo přiznání správcem pozůstalosti podáno. Za uvedené situace dojde rovněž k prodloužení lhůty pro podání přiznání o dva měsíce a dědicové by poté toto přiznání podali nejpozději do 31. 3.

     Více podílových spoluvlastníků jedné nemovité věci

V odst. 4 se vychází pro účely tohoto zákona z koncepce, podle níž platí, že existuje-li více podílových spoluvlastníků jedné nemovité věci, musí podat přiznání k této dani každý spoluvlastník ohledně svého spoluvlastnického podílu a současně si musí každý z těchto spoluvlastníků uhradit daň, která takto připadá na jeho spoluvlastnický podíl. Koncepce sama o sobě vychází z domněnky, že spoluvlastník, který podal přiznání na celou zdanitelnou nemovitou věc, je takto pro tyto účely považován za společného zástupce všech zbývajících spoluvlastníků. Z hlediska správy daně samotné má toto i další nespornou výhodu. Existuje zde takto nesporná kontaktní osoba, které lze doručovat písemnosti z oblasti správy uvedené daně. V kontextu s uvedeným proto zákon umožňuje, aby si spoluvlastníci zvolili společného zmocněnce, kterým může být i třetí osoba a tento zmocněnec pak v souladu s § 27 a násl. daňového řádu tyto spoluvlastníky zastupoval v řízení před správcem daně.

     Podílový spoluvlastník

V odst. 5 jsou řešeny situace, kdy podílový spoluvlastník může buď podat daňová přiznání na celou nemovitou věc anebo jen v rozsahu svého spoluvlastnického podílu na této věci. Nastane-li druhá situace, má povinnost podat přiznání každý ze spoluvlastníků této věci v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Není-li tato povinnost splněna, tj. některý ze spoluvlastníků ji takto z nějakého důvodu opomene, správce daně ji sám stanoví z moci úřední. Uvedený postup pro podání přiznání však není možno aplikovat v případě pozemků evidovaných v katastru nemovitostí zjednodušeným způsobem, kde zajištění této povinnosti svědčí buď některému ze spoluvlastníků anebo společnému zástupci spoluvlastníků. Je mimo jakoukoli pochybnost, že spoluvlastníci, které stíhá povinnost podat přiznání v rozsahu svého spoluvlastnického podílu na této věci, stíhá též povinnost k úhradě daně, avšak ručitelský závazek či solidární daňová povinnost v tomto případě nevzniká.

     Opožděné daňové tvrzení

V odst. 6 dochází k řešení situace, kdy bylo podáno přiznání v předešlé době jedním ze spoluvlastníků ohledně celé nemovité věci, tento současně uhradil i daň, avšak před 31. 1. zdaňovacího období podal přiznání na svůj spoluvlastnický podíl. Vzhledem k tomu, že v souladu s dikcí odst. 5 správce daně takto nevyzývá ostatní spoluvlastníky k podání daňového přiznání a nepodají-li oni toto přiznání sami od své vůle, bude jim vyměřena daň ex offo. To ovšem nevylučuje stav, že ostatní spoluvlastníci jsou i nadále v dobré víře, že mají společného zástupce a nedozvědí se, že jim mezitím v důsledku výše uvedeného vznikla povinnost podat přiznání. V případě vzniku uvedené situace, kdy není přiznání z výše zmíněných důvodů podáno a v konečném důsledku nebyla uhrazena ani dlužná daň, založil zákonodárce koncepci, podle níž dochází i za této situace ke vzniku daňové povinnosti, avšak spoluvlastníkům nemůže být uložena pokuta ani penále za opožděné daňové tvrzení dle § 250 a 251 daňového řádu. Vedle toho v souvislosti se zmíněným stavem dochází k prodloužení lhůty pro zaplacení daně, neboť dle § 252 a násl. daňového řádu jim okamžitě s náhradním dnem splatnosti nevzniká samotný úrok z prodlení. Zákonem č. 349/2023 Sb. dochází ke sjednocení délky lhůty pro vznik úroku z prodlení s § 252 odst. 2 písm. a) daňového řádu, podle něhož vzniká úrok z prodlení od čtvrtého dne následujícího po původní splatnosti daně do dne její platby. Toto ustanovení zůstává i nadále lex specialis vůči daňovému řádu, což je dáno tím, že se v tomto případě okamžik vzniku úroku z prodlení na rozdíl od úpravy v daňovém řádu odvíjí od náhradního dne splatnosti.

     Dodatečné přiznání

Z odst. 7 vyplývá, že v případě, že jeden ze spoluvlastníků podá dodatečné přiznání k poslední známé dani stanovené z moci úřední, bude postupováno obdobně jako při stanovení daně z moci úřední správcem daně v souvislosti s podáním daňového přiznání jedním z podílových spoluvlastníků v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu na této věci. To znamená, že i v tomto případě nebude správce daně vyzývat ostatní spoluvlastníky k podání dodatečného přiznání, ale stanoví daň v této situaci z moci úřední. Zákonem č. 349/2023 Sb. byl taktéž změněn tento odstavec, kdy došlo k nápravě legislativní chyby, která vznikla v důsledku přijetí zákona č. 23/2015 Sb., kterým byl změněn i tento zákon. I když se Generální finanční ředitelství pokusilo tuto chybu překlenout dočasně metodickým pokynem, bylo po čase rozhodnuto přijmout tuto legislativní změnu a vzniklou chybu takto napravit. Přijatá právní úprava normuje postupy po doměření daně ostatním spoluvlastníkům, pakliže jeden ze spoluvlastníků podal dodatečné přiznání k poslední známé dani přiznané na spoluvlastnický podíl na nemovité věci dle § 13a odst. 5 zákona nebo stanovené z moci úřední podle téhož ustanovení zákona.

     Nepodání daňového přiznání

V odst. 8 je pamatováno na situaci, kdy není daňové přiznání podáno žádným ze spoluvlastníků společné nemovité věci. Poté správci daně nezbývá nic jiného, než tyto vyzvat, aby si zvolili společného zmocněnce. Nestane-li se tak, správce daně jim vyměří daň ve výši odpovídající jejich spoluvlastnickému podílu a již je nevyzývá k podání přiznání. Obdobný postup bude zvolen tehdy, pakliže jde o jiné poplatníky, resp. skupinu osob, která má z jiných důvodů než spoluvlastnických k této věci postavení poplatníka daně z nemovitých věcí.

     Osoba, která přestala být poplatníkem daně z nemovitých věcí v průběhu kalendářního roku

Z odst. 9 plyne, že přestala-li být v průběhu kalendářního roku určitá osoba poplatníkem daně z nemovitých věcí ke všem nemovitým věcem, které se nacházejí v obvodu jednoho správce daně, je tento poplatník povinen tuto skutečnost oznámit správci daně. Musí se tak stát ve lhůtě pro podání přiznání, tj. fakticky do 31. 1. následujícího kalendářního roku. Nejčastěji k této situaci dochází v souvislosti s převodem vlastnického práva k nemovitým věcem na jinou osobu.

     Změny jiných skutečností uvedených poplatníkem v daňovém přiznání

V odst. 10 je poplatníkovi uložena povinnost, aby v případě, kdy dojde ke změně jiných skutečností, které byly poplatníkem uvedeny v daňovém přiznání, oznámil tyto změny správci daně ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy ke změně takto došlo, např. že došlo ke změně příjmení poplatníka apod.

     Změna vlastnictví ke zdanitelné nemovité věci

V odst. 11 je zákonodárcem reagováno na situaci, kdy v průběhu roku došlo ke změně vlastnictví ke zdanitelné nemovité věci a před koncem kalendářního roku byl podán návrh na vklad vlastnického práva ve prospěch tohoto nového vlastníka do katastru, přičemž k právním účinkům tohoto vkladu došlo ještě v daném roce. I přes to však nebyl vklad do katastru proveden, což se stalo až v roce následujícím, avšak s právními účinky vzniklými k datu roku předešlého. Při vzniku takové situace pak zákonodárce považuje pro podání přiznání za rozhodující stav k 1. 1. zdaňovacího období. Díky tomu zákon prodlužuje lhůtu pro podání přiznání a ukládá novému vlastníkovi, aby za této situace podal přiznání ve lhůtě 3 měsíců, přičemž lhůta se počítá od prvního dne měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém byl vklad zapsán do katastru nemovitostí. V důsledku toho je prvním zdaňovacím obdobím, za které je tímto způsobem podáno přiznání, první kalendářní rok po roce, v němž nastaly právní účinky zmíněného vkladu. Zmíněná povinnost ovšem nevzniká tehdy, jestliže přiznání podal současný společný zástupce anebo společný zmocněnec.

     Vlastnické právo k nemovité věci vznikající novému vlastníkovi též jejím vydražením

Z odst. 12 vyplývá, že vlastnické právo k nemovité věci vzniká novému vlastníkovi též jejím vydražením. V souvislosti s tím však dochází nezřídka k situacím, kdy příklep je proveden do konce kalendářního roku, avšak samotné podmínky pro přechod vlastnického práva nebyly dosud splněny. Zákon v této souvislosti odlišuje dvě skupiny dražeb, přičemž do první z nich náleží dražby, které jsou prováděny dle občanského soudního řádu a dále též dražby prováděné správcem daně dle daňového řádu. V případech, kdy dochází k provádění obou těchto typů dražeb, nabývá vlastník vlastnické právo až dnem právní moci rozhodnutí o příklepu, navíc v případě dražby dle občanského soudního řádu musí být v souvislosti s tím úspěšným vydražitelem nebo předražitelem zaplacena suma nejvyššího podání, za kterou byla takto nemovitá věc vydražena. V těchto situacích se samotná lhůta pro podání přiznání opět prodlužuje a činí 3 měsíce od prvního dne měsíce následujícího po splnění všech podmínek pro nabytí vlastnického práva. V případě dražby, která je prováděna dle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, který náleží pro účely tohoto zákona, do druhé skupiny dražeb, počíná lhůta pro podání přiznání běžet od měsíce následujícího poté, co bylo vydražiteli vydáno potvrzení o nabytí vlastnického práva k vydražené nemovité věci.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Účelem § 13a odst. 2 písm. a) zákona o dani z nemovitých věcí tedy bylo snížit administrativní zátěž správců daně nadbytečným přijímáním a zpracováváním daňových přiznání. To logicky předpokládá, že musí jít o pouze takové situace, kdy správci daně mají veškeré informace potřebné k vyměření daně k dispozici. Z uvedeného proto vyplývá, že aplikace § 13a odst. 2 písm. a) zákona o dani z nemovitých věcí je, jak částečně správně dovozuje stěžovatel, podmíněna schopností správce daně upravit výši daně o změnu její sazby bez součinnosti poplatníka. Pokud by bylo osvobození od této povinnosti při změně sazby daně absolutní, administrativní zátěž správců daně by se naopak zvýšila, neboť ti by museli poplatníky k podání daňových přiznání nejprve vyzvat a teprve poté jejich daňová přiznání zpracovat. Ze záměrů zákonodárce však nevyplývá, že by podmínkou tohoto osvobození byla rovněž schopnost správců daně promítnout změnu sazby daně automatizovaným způsobem ve všech platebních výměrech u všech poplatníků.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2020, sp. zn. 3 Afs 46/2018

     Žalobkyni lze přisvědčit, že při změně okolností rozhodných pro stanovení daně nebo při změně v osobě poplatníka lze podle § 13a odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí využít dílčího daňového přiznání. Z uvedeného ustanovení ale rovněž vyplývá, že i v případě dílčího daňového přiznání daňový subjekt neoznamuje pouze nastalé změny, ale i celkovou výši daně. Správce daně sice před podáním dílčího daňového přiznání má povědomí o dříve vlastněných nemovitých věcech, to ale na věci nic nemění. Správce daně totiž nemůže odhadovat, zda a nakolik se změní okolnosti, které musí být posléze daňovým subjektem oznámeny. Tato povinnost tvrzení stále leží na bedrech daňového subjektu a odpovídá principu autoregulace, dle nějž je daňový subjekt povinen daň přiznat, spočítat si její výši a poté uhradit. Tento princip je přitom daňovému právu vlastní a daňové přiznání podané daňovým subjektem je základem pro správné zjištění a stanovení daně a je tudíž nezbytným prvkem pro fungování daňového systému. Proto také výše pokuty vychází z celkové daňové povinnosti, která měla být daňovým subjektem oznámena bez ohledu na to, zda byly v její souvislosti oznamovány jen dílčí změny oproti již oznámenému stavu, nebo nikoliv.

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 60 Af 13/2022

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 7

Poplatník v průběhu zdaňovacího období prodá svou nemovitou věc. Z hlediska koncepce tohoto zákona musí splnit celou řadu povinností.

Podle ustanovení § 13a odst. 9 zákona, ztratil-li ten, kdo byl poplatníkem daně z nemovitých věcí postavení poplatníka proto, že se v průběhu zdaňovacího období změnila jeho vlastnická nebo jiná práva ke všem nemovitým věcem v územním obvodu téhož správce daně, které u něho podléhaly dani z nemovitých věcí (např. když všechny nemovité věci prodá, nebo tyto nemovité věci zanikly), je povinen oznámit tuto skutečnost správci daně nejpozději do 31. ledna následujícího zdaňovacího období.

Protože zákon v tomto případě nestanoví formu podání, nebyl pro ně vydán zvláštní tiskopis, ale uvedenou skutečnost lze sdělit místně příslušnému správci daně neformálním podáním, obvykle dopisem, ze kterého je zřejmé, že daňový subjekt přestal být poplatníkem daně z nemovitých věcí.

V případě, že po prodeji nemovité věci bude daňový subjekt i nadále vlastníkem dalších nemovitých věcí podléhajících dani v obvodu místní působnosti téhož správce daně, podle § 13a odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí je povinen podat daňové přiznání, v němž změnu zohlední, a to ve lhůtě do 31. ledna zdaňovacího období následujícího po roce, v němž pozbyl vlastnické právo k nemovité věci. V těchto případech lze daň přiznat buď podáním daňového přiznání, nebo podáním dílčího daňového přiznání. V řádném daňovém přiznání poplatník uvede všechny nemovité věci ve svém vlastnictví ke stavu k 1. 1. zdaňovacího období (kalendářní rok) na který je daň stanovována. V dílčím daňovém přiznání poplatník uvede jen nastalé změny a výpočet celkové daně.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 8

Kdo musí podat přiznání za situace, kdy se nabývá nemovitá věc do vlastnictví SJM?

Podle ustanovení § 13 odst. 1 zákona o dani z nemovitých věcí poplatníci, kteří jsou spoluvlastníky nemovité věci, nebo u nichž nelze určit podíl na nemovité věci, jsou povinni plnit daňovou povinnost společně a nerozdílně. Podle ustanovení § 13a odst. 4 zákona o dani z nemovitých věcí, podá-li daňové přiznání jeden z poplatníků majících vlastnická nebo jiná práva k téže nemovité věci, považuje se tento poplatník za jejich společného zástupce, pokud si poplatníci nezvolí společného zmocněnce. V případě podílového spoluvlastnictví mohou spoluvlastníci také zvolit možnost podat samostatně daňová přiznání za své spoluvlastnické podíly, to se však netýká nemovitých věcí ve společném jmění manželů (dále jen „SJM“), u nichž nejde o podílové spoluvlastnictví. Jak vyplývá z výše uvedeného, podává daňové přiznání k dani z nemovitých věcí za nemovitou věc ve SJM vždy jeden z manželů jako společný zástupce.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 9

Je poplatník, který se rozhodne stavět, povinen podat též daňové přiznání?

Povinnost podat daňové přiznání podle § 13a zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z nemovitých věcí“), poplatníkovi vzniká, dojde-li ve srovnání s předchozím zdaňovacím obdobím ke změně okolností rozhodných pro stanovení daně, čímž je i zahájení stavebního řízení na dosud nezastavěném pozemku, jehož výsledkem má být zdanitelná stavba tj. zpravidla budova, protože na základě těchto skutečností vzniká tzv. stavební pozemek (viz dále).

Přiznání k dani z nemovitých věcí podává poplatník do 31. ledna roku, který následuje po roce, v němž došlo ke změně okolností rozhodných pro stanovení daně, tj. zahájení stavebního řízení.

Stavebním pozemkem se podle § 6 odst. 3 zákona o dani z nemovitých věcí rozumí pozemek nezastavěný zdanitelnou stavbou, určený k zastavění zdanitelnou stavbou, která byla ohlášena nebo na kterou bylo vydáno stavební povolení nebo společné povolení, kterým se stavba umisťuje a povoluje, nebo která bude prováděna na základě certifikátu autorizovaného inspektora anebo na základě veřejnoprávní smlouvy, a to v rozsahu výměry pozemku v m² odpovídající zastavěné ploše nadzemní části zdanitelné stavby.

Jak vyplývá z uvedeného ustanovení § 6 odst. 3 zákona o dani z nemovitých věcí, pro účely daně z nemovitých věcí je stavebním pozemkem část pozemku o výměře odpovídající zastavěné ploše budoucí zdanitelné stavby. Pokud nemá být pozemek budovou zcela zastavěn, uvede se v daňovém přiznání jeho zbývající část jako druh pozemku evidovaný v katastru nemovitostí. V daňovém přiznání se stavební pozemek uvádí na zdaňovací období následující po roce, v němž byl pozemek určen k zastavění zdanitelnou stavbou, která byla ohlášena nebo na kterou bylo vydáno stavební povolení nebo společné povolení, kterým se stavba umisťuje a povoluje nebo která bude prováděna na základě certifikátu autorizovaného inspektora anebo na základě veřejnoprávní smlouvy.

Pro úplnost je nutné upozornit, že pozemek přestane být stavebním pozemkem, pokud se zdanitelná stavba nebo všechny jednotky v ní stanou předmětem daně ze staveb a jednotek, nebo pokud ohlášení nebo stavební povolení nebo společné povolení, kterým se stavba umisťuje a povoluje, pozbude platnosti nebo posouzení autorizovaným inspektorem pozbude účinků anebo zaniknou účinky veřejnoprávní smlouvy.

V méně častých případech, kdy by se pozemek stal stavebním pozemkem a ještě v průběhu téhož roku byl zastavěn zdanitelnou stavbou (například montovanou či modulární stavbou umožňující rychlou realizaci), by stavební pozemek jako předmět daně vůbec nevznikl a daňové přiznání by na následující rok bylo podáno již za zdanitelnou stavbu.

Více informací ohledně vyplnění daňového přiznání naleznete v pokynech pro vyplnění, které jsou dostupné na tomto odkazu: https://www.financnisprava.cz/cs/danove-tiskopisy/databaze-aktualnich-danovych-tiskopisu.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 10

Pokud poplatník dokončí stavbu rodinného domku, je povinen podat přiznání?

Ano, jestliže došlo k dokončení zdanitelné stavby a vznikl tak nový předmět daně z nemovitých věcí (dokončená stavba), vzniká povinnost podat přiznání k dani z nemovitých věcí na zdaňovací období následující po roce, v němž tento nový předmět daně vznikl, a to ve lhůtě do 31. ledna tohoto následujícího zdaňovacího období. Pro vyplnění daňového přiznání je nutné znát základní atributy stavby nutné pro stanovení daně, které se uvádějí do daňového přiznání. Část těchto údajů je uvedena na listu vlastnictví a část by měla být zřejmá ze stavební dokumentace.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 písm. a) bodu 1. zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů, je předmětem daně ze staveb a jednotek dokončená nebo užívaná budova (například budova obytného, resp. rodinného domu), kterou se rozumí nadzemní stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorově soustředěna a navenek převážně uzavřena obvodovými stěnami a střešní konstrukcí.

V méně častých případech, kdy by se pozemek stal stavebním pozemkem a ještě v průběhu téhož roku byl zastavěn zdanitelnou stavbou (například montovanou či modulární stavbou umožňující rychlou realizaci), by stavební pozemek jako předmět daně vůbec nevznikl a daňové přiznání by na následující rok bylo podáno již za zdanitelnou stavbu.

Více informací ohledně vyplnění daňového přiznání naleznete v pokynech pro vyplnění, které jsou dostupné na tomto odkazu: https://www.financnisprava.cz/cs/danove-tiskopisy/databaze-aktualnich-danovych-tiskopisu.

§ 13b

Stanovení daně

(1) Daň z nemovitých věcí se stanoví na zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň stanovována.

(2) Daň z nemovitých věcí lze stanovit platebním výměrem, dodatečným platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem; stanovení daně hromadným předpisným seznamem se neodůvodňuje.

(3) V případech, kdy se daňové přiznání nepodává, počne běžet lhůta pro stanovení daně dnem 31. ledna zdaňovacího období.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 13b

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o stanovení daně.

V odst. 1 se podává, že daň z nemovitých věcí se stanoví na zdaňovací období podle stavu k 1. lednu roku, na který je daň stanovována. Vychází se tedy z koncepce, podle níž je rozhodným dnem pro stanovení této daně 1. 1. příslušného kalendářního roku. Znamená to, že jakákoli změna okolností, která může mít vliv na základ nebo výši daně, která nastala v období po 1. 1., se může projevit ve stanovení daně až v následujícím roce. V rozsudku sp.zn. 4 Afs 48/2018 Nejvyšší správní soud v této souvislosti poznamenal, že i v případě nepodání či opožděného podání daňového tvrzení po změně okolností rozhodných pro vyměření daně je správce daně oprávněn celkovou daň z nemovitých věcí za aktuální zdaňovací období vyměřit a nemůže v takovém případě daňovou povinnost doměřit ve výši rozdílu mezi nově vyměřenou daní a daní stanovenou v předchozím zdaňovacím období.

V odst. 2 zákonodárce stanovil, že daň z nemovitých věcí lze stanovit platebním výměrem, dodatečným platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem, přičemž stanovení daně hromadným předpisným seznamem se neodůvodňuje. Zákonodárce touto koncepcí vychází z obecné úpravy stanovené v § 139 a násl. daňového řádu. Díky tomu se tato daň vyměřuje na základě daňového přiznání anebo příp. z moci úřední. Bude-li daň vyměřená správcem daně vyšší, než je daň tvrzená poplatníkem v přiznání, bude třeba platební výměr na tuto daň, který vystavil správce daně, doručit poplatníkovi. Taková daň pak bude splatná do 15 dnů ode dne právní moci tohoto platebního výměru. Proti platebnímu výměru je současně přípustné odvolání. Obdobně se postupuje i v případě, kdy dochází k vyměření daně z moci úřední na základě skutečnosti, že poplatník žádné přiznání nepodal, ač podat měl. Za situace, kdy se vyměřená daň správcem daně neodchyluje od daně vypočtené poplatníkem v podaném daňovém přiznání, nemá správce daně povinnost sdělovat poplatníkovi výsledek vyměření a platební výměr se zakládá do spisu. Právem poplatníka však je, aby o doručení platebního výměru za takové situace výslovně požádal. K doměření daně z nemovitých věcí dochází na základě dodatečného platebního výměru, zejména tehdy, pakliže jsou zjištěny některé podstatné rozdíly a je prováděna daňová kontrola. To pak dochází k doměření daně z moci úřední. Je-li výsledkem daňové kontroly zjištění, že daň má být vyšší, než je ta, kterou uvádí poplatník, dochází ke stanovení daně dodatečným platebním výměrem, který je třeba doručit poplatníkovi. Třeba dodat, že onen rozdíl mezi dodatečně vyměřenou daní a daní skutečně poplatníkem zaplacenou musí poplatník do 15 dnů ode dne právní moci dodatečného platebního výměru doplatit. Proti tomuto dodatečnému platebnímu výměru je rovněž připuštěno odvolání. Jiná situace nastává, jestliže daňová kontrola zjistí, že tu sice existují rozdíly v jednotlivých údajích, na jejichž podkladě došlo ke stanovení daně, avšak v konečném důsledku to nemá žádný vliv na výši poslední známé daňové povinnosti. To pak není ani důvodem k tomu, aby správce daně dodatečný platební výměr, v jehož výroku je uvedeno, že daň se neodchyluje, zasílal poplatníkovi a postačí jeho založení do spisu. Koncepce zákona počítá i s tím, že správce daně je oprávněn stanovit daň z nemovitých věcí hromadným předpisným seznamem. Na základě takového rozhodnutí, kterým správce daně stanovuje daň velkému počtu poplatníků, svědčí poplatníkovi právo na zpřístupnění a nahlédnutí nejméně po dobu 30 dnů. V souvislosti s tím musí správce daně uvést místo a dobu, kdy lze do hromadného předpisného seznamu nahlížet, což bývá učiněno veřejnou vyhláškou, která se na příslušném místě vyvěsí po dobu nejméně 30 dnů. Nahlíží-li poplatník do tohoto seznamu, jsou mu zpřístupněny toliko ty údaje, které se týkají jeho osoby. Tuto veřejnou vyhlášku musí zveřejnit rovněž obecní úřad, v jehož územní působnosti se nacházejí nemovité věci, kterých se hromadný předpisný seznam týká, pochopitelně požaduje-li to správce daně.

Z odst. 3 plyne, že v případech, kdy se daňové přiznání nepodává, počne běžet lhůta pro stanovení daně dnem 31. ledna zdaňovacího období. Reaguje se takto na to, že tento zákon stanovil případy, kdy není nutno přiznání k dani podávat na dané zdaňovací období. Týká se to těch případů, kdy se nemění okolnosti, které určují výši daně ani nedochází ke změně v osobě poplatníka, dále pak případy, kdy změna okolností rozhodných pro stanovení daně je v dispoziční sféře správce daně a není tak třeba součinnosti poplatníka, což jsou právě případy, kdy je zákonodárcem stanoveno, že lhůta pro stanovení daně počíná běžet dnem 31. 1. daného zdaňovacího období, nicméně současně platí, že daň bude takto stanovena dle stavu, který tu byl 1. 1. daného zdaňovacího období.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Právní moc správního rozhodnutí je taková jeho vlastnost, která činí výrok rozhodnutí o právu nebo povinnosti závazným a nezměnitelným a vytváří tak překážku bránící novému projednání věci. Pravomocné rozhodnutí je „odstranitelné“ pouze cestou mimořádných opravných prostředků či rozhodnutím soudu ve správním soudnictví. Tuto vlastnost si rozhodnutí zachovává i po dobu řízení, které se o takovém mimořádném opravném prostředku či žalobě vede (s výjimkou situace, kdy je rozhodnuto o odkladném účinku žaloby podle § 73 odst. 3 SŘS), a to až do doby právní moci rozhodnutí, jímž je pravomocné rozhodnutí zrušeno. Právní moci nabývá takové daňové rozhodnutí, proti kterému nelze uplatnit řádný opravný prostředek.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, sp.zn. 1 Afs 12/2005

     Teprve v okamžiku nabytí právní moci je daňová povinnost stanovena těmito rozhodnutími úplná a neměnná, když do doby rozhodnutí o odvolání lze výši daňové povinnosti stanovené platebním výměrem případně dodatečným platebním výměrem měnit. Z procesního hlediska je teprve v tento moment ukončen postup daňového orgánu při jejím vyměření či doměření. Na tuto skutečnost nemá vliv ani předběžná vykonatelnost daňových rozhodnutí.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2006, sp.zn. 5 Afs 42/2004

     Je-li daň pravomocně vyměřena, pak takové vyměření je zásadně konečné, tedy nezměnitelné a závazné, neboli má tyto esenciální vlastnosti právní moci rozhodnutí. Právní moc totiž nastoluje právní jistotu v právních vztazích, a průlom do ní je proto vždy třeba chápat jako zásah do právní jistoty – z toho důvodu musí jít toliko o mimořádné a odůvodněné případy.

Z usnesení Rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2006, sp.zn. 2 Afs 52/2005

     Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká republika právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Součástí pojmu právního státu v jeho soudobém chápání je vyloučení libovůle při výkonu veřejné moci. K tomu slouží při rozhodování o právech a povinnostech, děje-li se tak vydáváním formalizovaných individuálních aktů aplikace práva zákonem stanoveným procesním postupem, tedy i u rozhodnutí vydávaných v daňovém řízení, zpravidla odůvodnění takových aktů. Smyslem a účelem odůvodnění je především ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s právem a nejsou založeny na libovůli (srov. v tomto ohledu judikaturu Ústavního soudu, např. jeho nález ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, publikovaný pod č. 24/1997 Sb. ÚS, viz též www.usoud.cz). Obsah odůvodnění proto musí být takový, aby uvedený účel, tedy zajištění přezkoumatelnosti rozhodnutí, byl naplněn. Tak tomu je, jsou-li z odůvodnění patrné důvody rozhodnutí v kontextu všeho podstatného, co předcházelo jeho vydání a mělo vliv na jeho obsah. Paušálně definovat požadovaný „minimální“ rozsah odůvodnění, aby bylo v konkrétním případě ještě přezkoumatelné, dost dobře nelze, neboť toto je vždy kontextuální a individuální kategorií – zrcadlí se v něm zejména průběh předchozího řízení, především procesní aktivita stran a prováděné dokazování, povaha skutkových a právních otázek, které byly v řízení řešeny, a rozhodnutí, jímž bylo jiné rozhodnutí přezkoumáváno, i povaha a rozsah přezkumné činnosti orgánu, který ve věci rozhodoval, jak vyplývá z konkrétní procesní úpravy.

Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 7 Afs 212/2006

     Vada rozhodnutí spočívající v nesprávném označení příjemce, případně nepřesném označení příjemce, který je určitelný, nicotnost rozhodnutí nezpůsobuje. Nejedná se totiž o vadu takového druhu a závažnosti, jako v případě absolutního omylu v osobě adresáta, kdy je povinnost ukládána někomu, komu povinnost uložit nelze.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2016, sp.zn. 9 Afs 289/2015

     NSS konstatuje, že nelze judikaturu soudu, resp. jednotlivé právní závěry rozhodnutí v té které věci aplikovat vždy bezvýhradně bez přihlédnutí ke konkrétnímu skutkovému stavu a veškerým okolnostem případu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2013, sp.zn. 5 Afs 83/2012

     Legitimním cílem v případě daňové kontroly je veřejný zájem státu na řádném zjištění a stanovení daní zakotvený v § 1 odst. 2 daňového řádu. Omezení osobní sféry jednotlivce při realizaci daňové kontroly správcem daně je nutno posuzovat z hlediska principu přiměřenosti v každém konkrétním případě tak, aby byl vyloučen svévolný postup správce daně.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2020, sp.zn. 1 Afs 340/2019

     Daňový subjekt prokazuje svá tvrzení ohledně skutečností uplatněných v daňovém řízení. K tomu je oprávněn navrhovat důkazní prostředky, kterými, kromě listin či jiných hmotných důkazů, mohou být i svědectví jiných osob ve smyslu § 8 odst. 1 daňového řádu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, sp.zn. 9 Afs 238/2018

     Kromě toho je primárně věcí orgánů daňové správy organizovat svou činnost tak, aby ve lhůtě pro stanovení daně dokázaly daňové řízení meritorně skončit, aniž by to na svých procesních právech úkorně pocítily daňové subjekty. Daňový řád jim k tomu poskytuje adekvátní nástroje (zejména ve svém § 148). Omezení procesních práv daňového subjektu s přihlédnutím k blížícímu se konci prekluzivní lhůty ke stanovení daně je na místě zásadně až tehdy, lze-li bezpečně dovodit obstrukční motivace daňového subjektu ve snaze dosíci marného uplynutí této lhůty.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. 3 Afs 80/2019

     Námitka, že žalobci jakožto osobě bez vlastnického práva k dotčeným nemovitostem nemohla být vyměřena daň z nemovitostí na roky 2011 a 2012, podle soudu nesouvisí s napadenými rozhodnutími či prvostupňovými rozhodnutími, a proto zjevně nemůže být v projednávané věci úspěšná. Otázka vlastnického práva k dotčeným nemovitostem by mohla být relevantní v řízení o žalobě proti platebním výměrům, kterými byla žalobci vyměřena daň z nemovitostí na roky 2011 a 2012. Přesto k tomu soud toliko nad rámec nezbytných rozhodovacích důvodů uvádí, že z listu vlastnictví č. X pro katastrální území Č. u R. v obci Č., vyplývá, že žalobce byl jediným vlastníkem dotčených nemovitostí ke dni 1. 1. 2011 a ke dni 1. 1. 2012, tedy k rozhodným dnům podle § 13b odst. 1 zákona o dani z nemovitostí. Žalobce tedy byl poplatníkem daně z nemovitostí (§ 8 zákona o dani z nemovitostí). Skutečnosti, které nastaly po tomto datu, jsou pak podle § 13 zákona o dani z nemovitostí pro vyměření příslušné daně nerozhodné. Námitka je tak nedůvodná.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 43 Af 9/2020

§ 14

Zvláštní ustanovení o daňovém přiznání a stanovení daně

(1) Nedodrží-li poplatník, který uplatňuje nárok na osvobození od daně z nemovitých věcí ve zvýhodněné průmyslové zóně, některou ze všeobecných podmínek stanovených zákonem upravujícím investiční pobídky nebo některou z povinností, jejichž nesplněním pozbývá rozhodnutí o příslibu investiční pobídky platnosti, nárok na osvobození pozemků nebo zdanitelných staveb zaniká.

(2) Zanikl-li nárok na osvobození podle odstavce 1, je poplatník povinen podat dodatečná daňová přiznání na všechna zdaňovací období, ve kterých uplatnil nárok na toto osvobození.

(3) Byla-li poskytnuta investiční pobídka formou osvobození podle odstavce 1, lhůta pro stanovení daně na zdaňovací období, ve kterém nárok na toto osvobození vznikl, i pro všechna zdaňovací období, na která lze toto osvobození uplatnit, končí současně se lhůtou pro stanovení daně na zdaňovací období, v němž uplynula lhůta pro uplatnění nároku na toto osvobození.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 14

Toto ustanovení zákona je provázáno s možností osvobození zdanitelného pozemku nebo zdanitelné stavby od daně formou investiční pobídky. K takovému osvobození je možno přikročit tehdy, jestliže se tyto nemovité věci nacházejí ve zvýhodněné průmyslové zóně, která byla řádně schválena vládou, osvobození od daně bylo poskytnuto na základě rozhodnutí o příslibu investiční pobídky a současně s tím obec svou obecně závaznou vyhláškou stvrdila úplné anebo částečné osvobození daných nemovitých věcí (nejvíce však na dobu pěti let). Pakliže by poplatník nedodržel některou ze všeobecných podmínek nebo povinnosti stanovené zákonem č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dochází k zániku uvedených osvobození a na základě podaných dodatečných přiznání bude správcem daně doměřena daň z nemovitých věcí. Pokud by poplatník dodatečná přiznání z nějakých důvodů nepodal, správce daně je oprávněn doměřit tuto daň sám z úřední povinnosti.

V odst. 1 se vychází v kontextu s výše uvedeným ze tří základních všeobecných podmínek, které jsou obsaženy v zákoně č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. První podmínkou je realizace investiční akce na území ČR, další podmínkou je šetrnost činností, stavby nebo zařízení k investičnímu prostředí a zahájení prací souvisejících s realizací investiční akce až po vydání potvrzení příslušné organizace, že nic nebrání tomu, aby investor splnil všeobecné a zvláštní podmínky pro poskytnutí investiční pobídky. Nelze pominout, že investiční akce uvedená v záměru musí být v souladu s přímo použitelným předpisem EU. Pokud by investor všeobecné podmínky pro čerpání investiční pobídky nesplnil a jednalo by se zároveň o poplatníka, který si uplatnil nárok na osvobození nemovitých věcí ve zvýhodněné průmyslové zóně, dochází k zániku nároku na osvobození od daně z nemovitých věcí. K zániku tohoto nároku dochází se zpětnou účinností, tj. zpětně pozbývá nároku na čerpanou investiční pobídku např. v podobě částečného osvobození od daně.

V odst. 2 se podává, že zanikl-li nárok na osvobození dle odst. 1, je poplatník povinen podat dodatečné daňové přiznání za všechna zdaňovací období, ve kterých uplatnil nárok na toto osvobození. Je tak reflektována skutečnost, že došlo k zpětnému zániku nároku poplatníka na čerpanou investiční pobídku a dle § 141 daňového řádu musí poplatník podat dodatečné daňové přiznání do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž zjistil, že mu zanikl nárok na čerpání investiční pobídky ve formě osvobození od daně z nemovitých věcí. Dodatečné daňové přiznání by mělo postihovat všechna zdaňovací období, v nichž došlo k zániku nároku na osvobození od daně z nemovitých věcí a z hlediska koncepce této daně se tak musí stát ve vztahu na každé z těchto zdaňovacích období zvlášť.

V odst. 3 dochází k prodloužení lhůty pro stanovení daně v těch případech, kdy byl uplatněn nárok na osvobození od daně z nemovitých věcí jako investiční pobídka a následně došlo k zániku takového nároku z důvodu nedodržení zákonných všeobecných podmínek nebo povinností stanovených rozhodnutím o příslibu investiční pobídky. V těchto situacích pak končí lhůta pro stanovení daně společně za všechna zdaňovací období, za která byl poplatníkem takto uplatněn nárok na osvobození od daně, současně se lhůtou pro stanovení daně za zdaňovací období, ve kterém již lhůta pro uplatnění nároku na osvobození uplynula. Obecně přitom platí, že lhůta pro stanovení daně činí v souladu s § 148 odst. 1 daňového řádu tři roky a počíná běžet dnem, kdy uplynula lhůta pro podání přiznání.

§ 15

Placení daně

(1) Daň z nemovitých věcí je splatná

a)  u poplatníků daně provozujících zemědělskou výrobu ve dvou stejných splátkách, a to nejpozději do 31. srpna a do 30. listopadu zdaňovacího období,

b)  ostatních poplatníků daně ve dvou stejných splátkách, a to nejpozději do 31. května a do 30. listopadu zdaňovacího období.

(2) Nepřesáhne-li roční daň z nemovitých věcí částku 5 000 Kč, je splatná najednou, a to nejpozději do 31. května zdaňovacího období. Ke stejnému datu lze daň z nemovitých věcí zaplatit najednou i při vyšší částce.

(3) Činí-li u jednoho poplatníka celková daň z nemovitých věcí nacházejících se v obvodu územní působnosti jednoho správce daně méně než 50 Kč a není-li dále stanoveno jinak, daňové přiznání nebo dílčí daňové přiznání se za podmínek uvedených v § 13a tohoto zákona podává, daň se stanoví, ale nepředepíše. Výsledek stanovení se poplatníkovi neoznamuje, pokud o to poplatník nepožádá.

(4) Činí-li v obvodu územní působnosti jednoho správce daně daň z pozemků u poplatníka, který podle § 13a odst. 5 podává daňové přiznání za spoluvlastnický podíl na dani z pozemků nebo mu je podle § 13a odst. 5 nebo 8 stanovena daň ve výši spolu­vlast­nického podílu na dani z pozemků z moci úřední, a nejedná-li se o podíly od daně zcela osvobozené, méně než 90 Kč, je daň poplatníka u daně z pozemků 50 Kč. Obdobně se postupuje u daně ze staveb a jednotek.

(5) Jsou-li důvody pro podání daňového přiznání podle ustanovení § 13a odst. 11 nebo odst. 12 nebo je-li prodloužena lhůta pro podání daňového přiznání, je daň z nemovitých věcí nebo její splátka, jejichž splatnost nastala před uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání, splatná v poslední den lhůty pro podání daňového přiznání.

(6) Potvrzení podání podle § 71 odst. 3 daňového řádu může poplatník, který je fyzickou osobou, v případě žádosti o zaslání informace pro placení daně z nemovitých věcí učinit také pomocí elektronické kopie dokumentu opatřeného vlastnoručním podpisem, zaslané na elektronickou adresu zveřejněnou správcem daně. Pokud je žádost o zaslání informace pro placení daně z nemovitých věcí podána poplatníkem, který je fyzickou osobou, ve formě elektronické kopie dokumentu opatřeného vlastnoručním podpisem, považuje se za potvrzenou podle § 71 odst. 3 daňového řádu.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 15

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s placením daně z nemovitých věcí, tj. její splatnost, rozložení na splátky apod. Daň se v souladu s koncepcí obsaženou v tomto zákoně uhradí na účet správce daně, v jehož obvodu územní působnosti se taková zdanitelná nemovitá věc nachází. Bude-li mít poplatník své zdanitelné nemovité věci ve více krajích, je povinen tyto daně hradit na účet příslušného správce daně, v jehož místní příslušnosti tato zdanitelná nemovitá věc leží.

V odst. 1 je stanoveno, že daň z nemovitých věcí je splatná u poplatníků daně provozujících zemědělskou výrobu a chov ryb ve dvou stejných splátkách, a to nejpozději do 31. srpna a do 30. listopadu zdaňovacího období a u ostatních poplatníků ve dvou stejných splátkách, a to nejpozději do 31.května a do 30. listopadu zdaňovacího období.

Z uvedené koncepce vyplývá, že je zde takto stanovena rozdílná lhůta pro splatnost daně u dvou okruhů poplatníků. Vychází se z toho, že tato lhůta má charakter lhůty hmotněprávní a tudíž je nezbytné, aby částka daně byla v den splatnosti této daně vždy připsána na účet místně příslušného správce daně, v jehož obvodu územní působnosti se takto nachází příslušná nemovitá věc, která takto podléhá zdanění. Dostane-li se poplatník daně do prodlení s úhradou daně, vzniká mu povinnost platit úrok z prodlení v souladu s § 252. Bude-li poplatníkovi doměřena tato daň z iniciativy místně příslušného správce daně na základě daňové kontroly, vzniká mu povinnost uhradit penále ve výši 20 % z částky doměřené daně.

V odst. 2 zákonodárce určil, že nepřesáhne-li roční daň z nemovitých věcí částku 5 000 Kč, je splatná najednou, a to nejpozději do 31. května zdaňovacího období. Ke stejnému datu lze daň z nemovitých věcí zaplatit najednou i při vyšší částce. Zákonodárce tak zakládá koncepci, podle níž poplatník, jehož celková roční daň nepřesáhne částku ve výši 5 000 Kč, nemá možnost rozložit platbu této daně do dvou splátek dle odst. 1 písm. a) nebo b) bez ohledu na to, zda patří či nepatří do jednoho z okruhů uvedených poplatníků a v důsledku toho je povinen uhradit daň v plné výši nejpozději do 31. 5. zdaňovacího období, na které má být daň zaplacena. Má-li poplatník nemovité věci v obvodu územní působnosti různých správců daně, pak se jeho celková roční daň pro určení tohoto termínu splatnosti a rozložení daně na splátky sčítá.

V odst. 3 se podává, že činí-li u jednoho poplatníka celková daň z nemovitých věcí nacházejících se v obvodu územní působnosti jednoho správce daně méně než 50 Kč a není-li dále stanoveno jinak, daňové přiznání nebo dílčí daňové přiznání se za podmínek uvedených v § 13a tohoto zákona podává, daň se stanoví, ale nepředepíše. Výsledek stanovení daně se poplatníkovi neoznamuje, pokud o to poplatník nepožádá. Z uvedeného je zřejmé, že i bagatelní částka daně, která je zde takto uvedena, nezbavuje poplatníka povinnosti podat přiznání k této dani. Uvedená částka ve výši 50 Kč, k jejímuž navýšení došlo zákonem č. 349/2023 Sb. se počítá vždy za každého místně příslušného správce daně, kterému je poplatník povinen tuto daň platit. Vznikne-li tedy poplatníkovi povinnost uhradit u jednoho místně příslušného správce daně částku 15 Kč a u druhého místně příslušného správce daně částku 250 Kč, je povinen uhradit toliko částku druhou. Bagatelní částka, resp. bagatelní daň, která v tomto případě bude činit 15 Kč, nebude ani poplatníkovi oznamována, nepožádá-li o to výslovně on sám.

V odst. 4 je pamatováno na řešení situace, kdy poplatník, jenž podává daňové přiznání coby podílový spoluvlastník ke zdanitelnému pozemku na svůj spoluvlastnický podíl, zjistí, že výsledná daň z těchto pozemků u jednoho místně příslušného správce daně činí méně než 90 Kč, dochází ex lege k tomu, že daň z pozemků tohoto poplatníka se navyšuje na částku 90 Kč. Obdobně bude postupováno i tehdy, že poplatníkovi je daň z pozemků z jeho spoluvlastnického podílu stanovena místně příslušným správcem daně z moci úřední v souladu s § 13a odst. 5 nebo 8 zákona hromadným předpisným seznamem a sdělí poplatníkovi výši daně. Stejné platí i tehdy, jestliže bude poplatník za svůj spoluvlastnický podíl na stavbách či jednotkách podávat daňové přiznání anebo mu bude tato daň stanovena ex offo a výsledná daň bude v těchto případech činit méně než 90 Kč. Tento postup nebude možný jen v těch případech, kdy budou spoluvlastnické podíly takového poplatníka osvobozeny od této daně. Obdobný postup je navozen, jak již zmíněno, i v případě daně u staveb a jednotek, kde dochází k navýšení minimální daně u spoluvlastnického podílu z 50 na 90 Kč, jak již zmíněno shora pro srovnání. Zákonem č. 349/2023 Sb. došlo k navýšení částky této daně z 50 na 90 Kč. Z důvodu této změny nevzniká poplatníkům povinnost podat přiznání.

V odst. 5 zákonodárce stanovil, že jsou-li důvody pro podání daňového přiznání podle ustanovení § 13a odst. 11 nebo odst. 12 zákona nebo je-li prodloužena lhůta pro podání daňového přiznání, je daň z nemovitých věcí nebo její splátka, jejichž splatnost nastala před uplynutím lhůty pro podání daňového přiznání, splatná v poslední den lhůty pro podání daňového přiznání. Je tak reagováno na situaci, kdy došlo ke změně vlastnického práva k nemovité věci podléhající vkladu do katastru spolu s návrhem na vklad do katastru, nicméně tento vklad nebyl do 31. 12. roku předcházejícího zdaňovacímu období proveden. Poplatník je sice v návaznosti na právní účinky vkladu, které nastávají ke dni podání návrhu na vklad, od 1. 1. zdaňovacího období takto poplatníkem daně, avšak samotný vklad dosud proveden nebyl. Z toho důvodu se v takové situaci lhůta pro podání přiznání prodlužuje poplatníkovi, kterým je tento nový vlastník, a to do konce třetího měsíce následujícího po provedení vkladu vlastnického práva do katastru. Dochází-li takto k prodloužení lhůty pro podání přiznání, musí celkem logicky dojít i k prodloužení lhůty pro zaplacení daně. Obdobný postup platí i za situace, kdy dojde před 31. 12. k prodeji zdanitelné nemovité věci v dražbě, nicméně vlastnické právo na vydražitele přechází až v průběhu zdaňovacího období. To se pak rovněž prodlužuje lhůta pro podání přiznání do konce třetího měsíce následujícího po měsíci, ve kterém byly takto splněny podmínky pro nabytí vlastnického práva (mimo veřejnou dražbu), popř. bylo-li vydražiteli vydáno potvrzení o nabytí vlastnického práva k nemovité věci ve veřejné dražbě. V souvislosti s tím dochází rovněž i k posunutí lhůty pro splatnost daně, byla-li by jinak splatná přede dnem uplynutí lhůty pro podání přiznání.

Zákonem č. 349/2023 Sb. byl vložen nový odst. 6, kde dochází k rozšíření možnosti komunikovat se správcem daně elektronicky. Ve své podstatě jde o procesní rozšíření oproti znění daňového řádu ve prospěch poplatníka v tom ohledu, že potvrzení podání, příp. žádost o zaslání informace pro placení daně je možno poslat jako elektronickou kopii dokumentu opatřeného vlastnoručním podpisem. Chce-li se takto poplatník přihlásit k zasílání údajů pro placení této daně na e-mail, měl by správci daně zaslat e-mail obsahující scan vlastnoručně podepsaného potvrzení podání, které odeslal prostřednictvím portálu MOJE daně, popř. zaslal e-mail obsahující scan vlastnoručně podepsané žádosti o zasílání údajů pro placení této daně na příslušnou e-mailovou adresu.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 11

Pan Novák se stal v roce 2022 vlastníkem pozemku druhu ostatní plocha se způsobem využití pozemku jiná plocha, přičemž se jednalo o jedinou nemovitou věc, kterou vlastnil v obvodu územní působnosti Finančního úřadu pro Karlovarský kraj. Pan Novák podal za tento pozemek daňové přiznání na zdaňovací období roku 2023, v němž vypočetl daň 20 Kč. Byl pan Novák povinen tuto daň též zaplatit?

Ne, pan Novák nebyl povinen tuto daň zaplatit, protože jeho celková daň v rámci jednoho finančního úřadu (pro daný kraj) byla nižší než 30 Kč, což je minimální daň na zdaňovací období roku 2023, kterou byl poplatník povinen uhradit. Pan Novák se stal v roce 2023 vlastníkem dalšího pozemku druhu pozemku trvalý travní porost v obvodu územní působnosti stejného správce daně, kterým je Finanční úřad pro Karlovarský kraj. Jelikož došlo ve srovnání s předchozím zdaňovacím obdobím nabytím dalšího pozemku ke změně okolností rozhodných pro stanovení daně, pan Novák podal na zdaňovací období roku 2024 dílčí daňové přiznání, ve kterém uvedl nastalou změnu a vypočetl celkovou daň za oba pozemky ve výši 49 Kč. Je pan Novák nyní povinen tuto daň zaplatit?

Ne, pan Novák není ani v tomto případě povinen na zdaňovací období roku 2024 daň zaplatit, neboť jeho celková daň z nemovitých věcí v rámci jednoho finančního úřadu (pro daný kraj) je nižší než 50 Kč, což je minimální daň na zdaňovací období roku 2024, kterou je takto poplatník povinen uhradit.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

Výzva k podání tvrzení – prodloužení lhůty pro stanovení daně

     Smyslem a účelem dané právní normy je totiž prodloužit lhůtu pro stanovení daně v případě, že daňový subjekt podá dodatečné daňové přiznání na daň ve výši odlišné od poslední známé daně (tedy na daň vyšší nebo nižší) tak, aby měl správce daně dostatečný prostor tvrzení daňového subjektu prověřit. Jen tehdy dochází k prodloužení lhůty pro stanovení daně bez dalšího. Nelze akceptovat, aby k prodloužení lhůty sama o sobě vedla jakákoliv reakce daňového subjektu na výzvu správce daně, bez ohledu na souvislost doměření daně s důvody vydané výzvy. V takovém případě by byla omezující podmínka daného ustanovení („pokud výzva vedla k doměření daně“) vyprázdněna ve všech případech, kdy daňový subjekt nezůstane zcela pasivní.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 1 Afs 66/2020

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 12

Poplatník, který je právnickou osobou se sídlem v Praze 3 vlastní nemovité věci v Praze 4 a v Praze 7.

Místně příslušným správcem daně je Finanční úřad pro hl. město Prahu, spis má tento poplatník uložen na územním pracovišti v místě svého sídla, kterým je územní pracoviště finančního úřadu pro Prahu 3.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 13

Poplatník, který je fyzickou osobou s místem pobytu v Liberci vlastní obytný dům v Praze 7.

Místně příslušným správcem daně je Finanční úřad pro hl. město Prahu, spravujícím je dle polohy uvedené nemovité věci územní pracoviště výše uvedeného finančního úřadu pro Prahu 7.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

?  Příklad 14

Poplatník, který je fyzickou osobou s místem pobytu v Ostravě vlastní v Libereckém kraji bytový dům v České Lípě a pozemky v Novém Boru.

Místně příslušným správcem daně je Finanční úřad pro Liberecký kraj, spravujícím územní pracoviště výše uvedeného finančního úřadu v České Lípě.

§ 15a

Pokuta za opožděné tvrzení daně

Má-li poplatník povinnost podat daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání a podá-li je po lhůtě pro jejich podání, aniž by byl správcem daně k tomu vyzván, nevzniká poplatníkovi povinnost uhradit pokutu za opožděné tvrzení daně.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 15a

Důležité

     V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s aplikací pokuty za opožděné tvrzení daně ve vztahu k dani z nemovitých věcí. V § 250 daňového řádu je zakotvena obecná právní úprava pokuty za opožděné tvrzení daně, která vychází z toho, že poplatník, který podá daňové přiznání nebo dodatečné daňové přiznání po stanovené lhůtě, a toto zpoždění je delší než 5 pracovních dnů, je povinen hradit tuto pokutu. Samotná pokuta pak činí 0,05 % stanovené daně za každý následující den prodlení, nejvýše však 5 % stanovené daně. Současně s tím platí, že pokuta za opožděné daňové přiznání se nepředepíše a poplatníkovi nevzniká povinnost takovou pokutu platit, pokud je její výše nižší než 1 000 Kč.

Koncepce vychází z toho, že tato pokuta je sankcí za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy, která se týká včasného podání přiznání k této dani a vzniká ex lege v případě, že přiznání není poplatníkem podáno v zákonné lhůtě dle § 136 daňového řádu anebo ve lhůtě stanovené např. tímto zákonem, ale stane se tak opožděně o více než 5 pracovních dnů, popř. nebude podáno vůbec. Tato pokuta se váže též k jednání, kdy poplatník nepodá řádné daňové přiznání ve lhůtě prodloužené rozhodnutím správce daně dle § 36 odst. 4 daňového řádu a toto přiznání podá o víc než 5 pracovních dnů opožděně anebo je nepodá vůbec. Pamatuje se i na situace, kdy poplatník nepodá dodatečné přiznání na daň vyšší v zákonné lhůtě dle § 141 odst. 1 daňového řádu, anebo je podá o víc než 5 pracovních dnů opožděně. Třeba ještě uvést, že pokuta by se neměla uplatňovat v situacích, kdy není podáno opravné daňové přiznání nebo opravné vyúčtování, pakliže je zřejmé, že poplatník již jedno tvrzení řádně a ve lhůtě podal.

V rozsudku sp.zn. 4 Afs 351/2018 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že pokuta za opožděné tvrzení daně představuje ve své podstatě trest a při její aplikaci by měla být zohledněna ze strany správce daně zásada, že se uplatní vždy taková právní úprava, která je při konkrétních okolnostech pro daňový subjekt výhodnější. Jinými slovy řečeno – pokuta za opožděné tvrzení daně představuje trest ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. I z tohoto důvodu je pak třeba samotnou výhodnost právní úpravy v oblasti trestání za daňové delikty vždy třeba hodnotit individuálně se zohledněním všech aspektů toho kterého posuzovaného případu. Samotná výše pokuty je stanovena v závislosti na délce prodlení poplatníka a dále pak na výši daně stanovené na základě opožděného přiznání.

V rozsudku sp.zn. 5 Afs 22/2018 dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že dojde-li ke zrušení platebního výměru na daň, ať již samotným postupem správce daně, popř. v důsledku soudního rozhodnutí, je správce daně přímo ex lege povinen zrušit rovněž platební výměr na pokutu. K charakteristickým rysům této správní sankce dále patří, jak ostatně konstatoval ve svém nálezu sp.zn. Pl. ÚS 24/14 Ústavní soud, že zákonodárce do úpravy předmětné pokuty zakomponoval poměrně velké množství moderačních prvků, které mají zajistit přiměřenost sankce a sledují cíl zmírnění sankce v případech, kdy konkrétní pochybení vykazuje menší míru škodlivosti.

Vše již takto uvedené nic nemění na tom, že zákon nerozlišuje, zda poplatník jednal úmyslně anebo jen splnění zákonné povinnosti takto opomněl, popř. povinnost nesplnil z nějakých objektivních důvodů. Spolu s tím není nikterak zohledněno, zda poplatník porušení této povinnosti zavinil anebo nikoli. K uložení této pokuty dochází obligatorně a má proto čistě represivní charakter. Ustanovení § 15a zákona tuto výše zmíněnou koncepci obsaženou v daňovém řádu zmírňuje tím, že ocitne-li se poplatník v prodlení s podáním přiznání nebo dodatečného přiznání na nižší daň, než byla poslední známá daň a nebyl-li současně vyzván k podání přiznání, resp. dodatečného přiznání, povinnost uhradit pokutu za opožděné tvrzení daně mu takto nevzniká. Z uvedeného proto vyplývá, že § 15a zákona je lex specialis vůči § 250 daňového řádu.

Novela zákona, která byla provedena zákonem č. 283/2020 Sb., ještě více zmírnila jinak tvrdé dopady na poplatníka této daně, které na něho dopadají při aplikaci § 250 zmíněného daňového řádu. Díky této novele pak nejsou postiženi touto pokutou takoví poplatníci daně z nemovitých věcí, kteří z vlastní iniciativy, třebaže opožděně, avšak bez výzvy zaslané správcem daně podali daňové přiznání nebo dodatečné přiznání bez ohledu na to, že jde o daň nižší nebo vyšší, než je poslední známá daň. Cílem této úpravy je v prvé řadě poplatníka motivovat k tomu, aby svou zákonnou povinnost splnil. Jiná bude situace, kdy poplatník tuto svou povinnost nesplní a bude muset být správcem daně k jejímu splnění vyzván. Tím ovšem dochází k porušení podmínky takto stanovené v tomto paragrafu zákona a v konečném důsledku poplatníkovi takto vzniká povinnost uhradit za této situace pokutu za opožděné tvrzení daně.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Soud však nemohl odhlédnout od toho, že pokuta za opožděné tvrzení daně představuje trest ve smyslu čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2019, č.j. 4 Afs 351/2018-60, č. 3872/2019 Sb. NSS). Objektivní stránkou deliktu pokuty za opožděné tvrzení daně je nesplnění zákonné povinnosti spočívající v „nepodání“ daňového tvrzení (přiznání) či dodatečného tvrzení (přiznání) vůbec, případně ve „zpoždění“ daňového subjektu se splněním této povinnosti, tzn. tvrdit (přiznat) daň ve stanovené lhůtě. Trestnost deliktu je založena na časovém aspektu. V praxi může docházet k různým situacím. Včasné řádné tvrzení a opožděné dodatečné tvrzení, jakož i další myslitelná situace, musí při ukládání pokuty najít konkrétní odraz. V návaznosti na nesplnění povinnosti je při výpočtu výše pokuty nutné zohlednit včasně tvrzenou (a stanovenou, resp. vyměřenou) výši daně. V tom případě totiž k deliktu nedochází, neboť povinnost (podat řádné daňové tvrzení ve stanovené lhůtě) byla splněna, toliko (obsahově) byla tvrzena nesprávná výše daně. Při výpočtu pokuty za opožděné daňové tvrzení na daň vyšší než poslední známou daň musí tedy správce daně od konečné výše odečíst včasně tvrzenou (a vyměřenou) daň – ta není předmětem deliktu a nemůže se projevit ve výši uložené pokuty. Teprve z takto zjištěného rozdílu lze odvodit výši pokuty dle pravidel stanovených v § 250 daňového řádu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2019, sp.zn. 1 Afs 54/2019

     Aplikační praxe soudů i odborná literatura se naopak shodují v tom, že pokuta podle § 250 odst. 1 daňového řádu vzniká přímo ze zákona (ex lege) podle tam stanoveného mechanismu. Jde o sankci za daňový delikt, jehož objektivní stránkou je nesplnění zákonné povinnosti daňového subjektu spočívající v „nepodání“ daňového přiznání (či dodatečného daňového přiznání) vůbec, případně se zpožděním. Podmínky pro uložení pokuty jsou tak tři:

(1) existence povinnosti podat daňové přiznání (dodatečné daňové přiznání),

(2) nepodání takového daňového přiznání ve stanovené lhůtě a

(3) přičitatelnost takového nepodání konkrétnímu daňovému subjektu.

Budou-li tyto podmínky naplněny, vydá správce daně deklaratorní rozhodnutí (platební výměr) o uložení pokuty, a to bez ohledu na to, zda daňový subjekt o daňové povinnosti věděl či zda s ní souhlasí. Přičitatelnost zde totiž zákon nespojuje se subjektivní odpovědností daňového subjektu, naopak odpovědnost je konstruována jako objektivní a pokuta vzniká bez ohledu na zavinění.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. 7 Afs 183/2022

     Rozhodnutí správce daně o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k podání daňového tvrzení (§ 36 odst. 4 daňového řádu) není „rozhodnutím“ ve smyslu § 65 odst. 1 SŘS, neboť samo o sobě ještě nezasahuje do práv či povinností daňového subjektu. Jeho samostatný soudní přezkum na základě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je proto nepřípustný podle § 68 písm. e) ve spojení s § 70 písm. a) SŘS. Zákonnost rozhodnutí o uvedené žádosti se posoudí v rámci případného přezkumu zákonnosti na to navazujícího rozhodnutí, pro něž bylo právně významné, zda daňové tvrzení bylo podáno včas.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, sp. zn. 2 Afs 165/2016, zveřejněno ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 1/2017 pod č. 3501/2017.

§ 16

Zvláštní ustanovení o splatnosti
daně

Přesáhne-li při doměření daně roční daň z nemovitých věcí částku 5 000 Kč a poslední známá daň nepřesáhla tuto částku, část daně odpovídající poslední známé dani je splatná ve lhůtě splatnosti první splátky daně a doměřený rozdíl je splatný do 30. listopadu zdaňovacího období.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 16

V tomto ustanovení zákona je stanoveno, že přesáhne-li při doměření daně roční daň z nemovitých věcí částku 5 000 Kč a poslední známá daň nepřesáhne tuto částku, část daně odpovídající poslední známé dani je splatná ve lhůtě splatnosti první splátky daně a doměřený rozdíl je splatný do 30. listopadu zdaňovacího období.

Z hlediska koncepce je zde takto reagováno na dikci § 15 odst. 1 a 2 zákona, kde je řešena problematika spojená s úhradou daně, jejíž celková roční výše nepřesáhla 5 000 Kč. V ust. § 16 je oproti tomu řešena situace, kdy poplatník předpokládal, že jeho roční výše daně nepřesáhne částku 5 000 Kč, avšak na základě doměrku daně byla tato částka překonána. Pro tyto situace pak zákon stanovil, že první splátku ve výši poslední známé daně poplatník uhradí ve lhůtě splatnosti první splátky a doměrek daně ve lhůtě splatnosti druhé splátky, tj. do 30. listopadu daného zdaňovacího období.

ČÁST SEDMÁ

OBECNĚ ZÁVAZNÉ VYHLÁŠKY A OPATŘENÍ OBECNÉ POVAHY

§ 16a

Obecně závazné vyhlášky

(1) Pro účely daně z nemovitých věcí se ve zdaňovacím období nepřihlíží k obecně závazné vyhlášce, která nabyla platnosti po 1. říjnu kalendářního roku bezprostředně předcházejícího tomuto zdaňovacímu období.

(2) Odstavec 1 se nepoužije na obecně závaznou vyhlášku, která nabyla platnosti do 17. prosince kalendářního roku bezprostředně předcházejícího zdaňovacímu období podle odstavce 1, pokud se na základě výzvy ke zjednání nápravy nebo na základě rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky touto obecně závaznou vyhláškou zjednala náprava obecně závazné vyhlášky podle odstavce 1.

(3) K ustanovení obecně závazné vyhlášky vztahujícímu se ke zdaňovacímu období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto ustanovení obecně závazné vyhlášky, se pro účely daně z nemovitých věcí ve vztahu k tomuto zdaňovacímu období nepřihlíží. To platí obdobně i pro změnu takového ustanovení.

(4) Ministerstvo vnitra bez zbytečného odkladu vyrozumí správce daně, v jehož obvodu územní působnosti se nachází dotčená obec, o vydání výzvy ke zjednání nápravy obecně závazné vyhlášky nebo rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky a o tom, že nově vydanou obecně závaznou vyhláškou byla zjednána náprava obecně závazné vyhlášky podle odstavce 1.

(5) Odstavce 1 až 3 se nepoužijí na obecně závaznou vyhlášku podle § 17a.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 16a

Důležité

     Zákonem č. 349/2023 Sb. bylo reformulováno pravidlo obsažené v § 16a zákona ve znění účinném před novelou tak, aby přesněji vyjadřovalo následky nedodržení lhůty pro publikaci obecně závazné vyhlášky obce, kterou jsou zaváděny koeficienty nebo osvobození dle tohoto zákona. Dosavadní právní úprava, která vycházela ze zákona č. 36/2021 Sb., obsahovala koncept, podle něhož musela obecně závazná vyhláška nabýt platnosti nejpozději 1. října zdaňovacího období a účinnosti nejpozději do 1. 1. následujícího zdaňovacího období. Zákon však v daném kontextu nestanovil následek pro případ, že se tak z nějakého důvodu nestane a taková vyhláška bude vyhlášena až po 1. 10. V reakci na tyto případy proto bylo nyní stanoveno, že obecně závazná vyhláška může nabýt účinnosti kdykoliv. Dojde-li však k vyhlášení (a tedy i k platnosti) této obecně závazné vyhlášky po určeném termínu, kterým je 1. 10. zdaňovacího období, nebude se k takové obecně závazné vyhlášce v daném zdaňovacím období přihlížet. To ve svém důsledku znamená, že se pro dané zdaňovací období postupuje tak, jako by tu taková obecně závazná vyhláška neexistovala.

Prosazením této nové právní úpravy chtěl zákonodárce nastolit dostatečný prostor k případné nápravě možných pochybení tak, aby z toho pro konkrétní obec neplynuly příliš negativní důsledky. Zákon umožňuje aplikaci obecně závazné vyhlášky vydané po 1. 10. kalendářního roku bezprostředně předcházejícího tomuto zdaňovacímu období, pakliže se bude jednat o obecně závaznou vyhlášku, kterou obec zjednává nápravu včas vydané vyhlášky, a to na základě výzvy ke zjednání nápravy nebo na základě rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky.

Lze dodat, že § 123 zákona o obcích opravňuje Ministerstvo vnitra k dozoru nad zákonností obecně závazných vyhlášek obcí. V rámci tohoto dozoru je ministerstvo oprávněno vyzvat obec ke zjednání nápravy, rozhodnout o pozastavení účinnosti vyhlášky a poté příp. podat k Ústavnímu soudu návrh na zrušení obecně závazné vyhlášky obce. Jedná se ovšem o dozorovou pravomoc Ministerstva vnitra. K vydání této „opravné“ vyhlášky (např. na základě výzvy ke zjednání nápravy) však musí dojít nejpozději do 17. 12. kalendářního roku bezprostředně předcházejícího tomuto zdaňovacímu období, přičemž se v této souvislosti ukládá povinnost Ministerstvu vnitra, aby vyrozumělo bez zbytečného odkladu příslušného správce daně o vydání výzvy ke zjednání nápravy obecně závazné vyhlášky nebo rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky. Ministerstvo vnitra je dále takto povinno vyrozumět příslušného správce daně o tom, že nově vydanou obecně závaznou vyhláškou byla zjednána náprava obecně závazné vyhlášky. Třeba ještě dodat, že termíny pro vydání obecně závazné vyhlášky se nevztahují na obecně závaznou vyhlášku, kterou dochází k osvobození nemovité věci postižené mimořádnou událostí dle § 17a zákona.

Přijme-li zákonodárce pro danou oblast určitá pravidla, subjekt územní samosprávy (např. obec) nemůže tato pravidla duplicitně či v rozporu se zákony normovat – k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/10. Obecně závazné vyhlášky obcí proto nemohou upravovat věci, které jsou vyhrazeny toliko zákonu. Pokud jde o přezkum obecně závazné vyhlášky správním soudem v konkrétním řízení, platí, že tento soud může v daném řízení přezkoumat její zákonnost a v případě shledání rozporu se zákonem ji zcela nebo zčásti neaplikovat, považuje-li ji tento soud za rozpornou se zákonem – k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 54 Af 36/2018.

Od 1. 1. 2022 nabyl účinnosti zákon č. 35/2021 Sb., o Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů (dále jen „zákon o Sbírce právních předpisů“). Od tohoto data je tak v provozu informační systém Sbírky právních předpisů, který je v gesci Ministerstva vnitra. Obcím, krajům, hlavnímu městu Praze a některým správním úřadům je v důsledku toho uloženo, aby v tomto informačním systému vyhlašovaly právní předpisy vydávané v jejich působnosti (tj. nevyhlašované ve Sbírce zákonů) a zveřejňovaly některé další zákonem stanovené akty relevantní pro výkon veřejné správy, což s sebou přináší i tu skutečnost, že od tohoto data tak právní předpisy územních samosprávných celků a neústředních správních úřadů nabývají platnosti okamžikem jejich vyhlášení ve Sbírce právních předpisů, tj. v okamžiku, kdy je jejich původce vloží do Sbírky právních předpisů (což platí i pro obecně závazné vyhlášky obcí).

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Ustanovení věty obsažené v čl. 95 odst. 1 Ústavy za středníkem nese pak následující smysl: Soudce obecného soudu při použití „jiného právního předpisu“ opravňuje přezkoumat jeho soulad se zákonem, a to s právními účinky inter partes a nikoliv erga omnes. Smyslem tohoto přezkumu není kontrola norem, soud tedy nerozhoduje o neplatnosti „jiného právního předpisu“, rozhoduje toliko o jeho neaplikovatelnosti v dané věci. Nejde tedy ani o paralelu k systémům dekoncentrovaného (difúzního) ústavního soudnictví v omezení segmentu, jelikož závěr obecného soudu o neaplikovatelnosti „jiného právního předpisu“ není v českém právním řádu právním precedentem. Vázanost soudu zákonem dle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy tudíž z pohledu čl. 95 odst. 1 Ústavy, věty za středníkem, znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale vyplývá, že v případě, nekonstatuje-li obecný soud nesoulad „jiného právního předpisu“ se zákonem, je jím vázán.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05

     V případech, kdy obec vydává obecně závaznou vyhlášku, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, může tak činit jen v případě výslovného zákonného zmocnění, protože je vázána čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tímto základním zákonným zmocněním je pro obce ustanovení § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.

Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/05

     Ustanovení čl. 104 odst. 3 Ústavy je nutno dále interpretovat v linii dosavadních nálezů Ústavního soudu tak, že obce jsou přímo ustanovením Ústavy zmocněny tvořit právo ve formě vydávání obecně závazných vyhlášek. Logickým důsledkem tohoto výkladu potom je, že na rozdíl od vydávání právních předpisů v přenesené působnosti ve smyslu čl. 79 odst. 3 Ústavy, jehož dikce explicitní zákonné zmocnění vyžaduje, k vydávání obecně závazných vyhlášek v mezích své věcné působnosti, a to i když jsou jimi ukládány povinnosti, již obce žádné další zákonné zmocnění nepotřebují (s výhradou ukládání daní a poplatků vzhledem k čl. 11 odst. 5 Listiny), neboť pojmově není právního předpisu bez stanovení právních povinností. Právní předpis obce se nesmí dostat do rozporu s normou vyšší právní síly, v případě obecně závazných vyhlášek se zákonem (zásada lex superior derogat inferiori). Odpověď na otázku, zda obec nepřekročila meze své zákonné působnosti tím, že normuje oblasti vyhrazené zákonné úpravě, předpokládá identifikaci předmětu a cíle regulace zákona na straně jedné a obecně závazné vyhlášky na straně druhé. Pokud se nepřekrývají, nelze bez dalšího říci, že obec nesmí normovat určitou záležitost z důvodu, že je již regulována na úrovni zákona. Ani soukromoprávní zákonná regulace bez dalšího nevylučuje regulaci prostřednictvím obecně závazných vyhlášek obcí, pokud se předměty a cíle jejich regulace liší.

Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06

     Ani soudy ve správním soudnictví nejsou oprávněny zkoumat zákonnost použité obecně závazné vyhlášky komplexním způsobem. Úkolem správního soudu je posoudit všechny individuální okolnosti konkrétního řešeného případu, tj. případně i to, zda obec zařazením té které nemovitosti či ulice do textu vyhlášky nejednala libovolně či diskriminačně. Pokud by tomu tak bylo, nebude správní soud v dotčené části obecně závaznou vyhlášku aplikovat (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 56/10, a ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 5/07 ze dne 30. 4. 2008, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2017, č.j. 5 As 253/2016-49). Nastíněný postup tak provozovatele loterií nezbavuje soudního přezkumu, pokud je dotčená vyhláška v konkrétní věci výrazem libovůle či diskriminačního přístupu obce.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2020, sp. zn. 1 As 464/2019

     Ústavní soud ve své judikatuře přiznává obecně závazným vyhláškám povahu originárních norem, k jejichž tvorbě jsou obce zmocněny přímo na úrovni Ústavy a nepotřebují další výslovné zmocnění zákonem (např. nález ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 63/04 (N 61/36 SbNU 663, 210/2005 Sb.) či nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 57/05 (N 160/42 SbNU 317, 486/2006 Sb.). Pravomoc k vydávání právních předpisů je tedy pod ochranou Ústavy, zatímco vlastní obsah této pravomoci je naplňován zákonem (§ 10 zákona č. 128/2000 Sb., který vymezuje působnost, v níž může obec ukládat povinnosti obecně závaznou vyhláškou). Obecně závazné vyhlášky přijímají, jak vyplývá z čl. 104 odst. 3 Ústavy, zastupitelstva obce, tato činnost je zastupitelstvům vyhrazena a nemohou ji vykonávat jiné orgány obce. Na tomto právním stavu zákon č. 35/2021 Sb. ničeho nezměnil, dotčena byla pouze ustanovení zákona č. 128/2000 Sb., zákona č. 129/2000 Sb. stanovující podmínky pro nabytí platnosti a účinnosti právního předpisu obce, kraje a hlavního města Prahy. Oproti dosavadnímu stavu, kdy se vyhlašoval právní předpis na úřední desce obecního úřadu, ve Věstníku právních předpisů kraje či ve Sbírce právních předpisů hlavního města Prahy, se podle zákona č. 35/2021 Sb. vyhlašují právní předpisy územního samosprávného celku a správního úřadu zveřejněním ve Sbírce právních předpisů. Do práva územního samosprávného celku vydat či nevydat právní předpis, rozhodnout o jeho obsahu a způsobu jeho přijímání není ke zrušení navrženou právní úpravou s výjimkou napadeného ustanovení § 9 odst. 3 zasahováno (blíže viz sub 51). Nově zákonem upravené vyhlašování právních předpisů jejich zveřejněním ve Sbírce právních předpisů bude provádět územní samosprávný celek nebo správní úřad, který právní předpis vydal, a to zasláním jeho textu (v otevřeném a strojově čistém formátu) a jeho metadat prostřednictvím elektronického formuláře do datové schránky zřízené správcem pro tento účel (§ 2 odst. 2 zákona č. 35/2021 Sb.). Popsaný postup tedy de facto nahrazuje stávající povinnost obce zaslat vyhlášený právní předpis dozorovému orgánu, a to jako doposud prostřednictvím datové schránky. Z uvedeného plyne, že právní úpravou obsaženou v § 1 odst. 1 a § 2 odst. 1 zákona č. 35/2021 Sb. nedošlo k zásahu do práva územních samosprávných celků na samosprávu podle čl. 100 odst. 1 Ústavy, resp. do práva jejich zastupitelstev vydávat v mezích své působnosti obecně závazné vyhlášky.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 18/21

§ 16b

Opatření obecné povahy

(1) Obec je povinna elektronicky zaslat stejnopis opatření obecné povahy vydaného podle tohoto zákona správci daně nejpozději do 30. června kalendářního roku bezprostředně předcházejícího zdaňovacímu období. K opožděně zaslanému opatření obecné povahy se v tomto zdaňovacím období pro účely daně z nemovitých věcí nepřihlíží.

(2) K výroku opatření obecné povahy vydanému podle tohoto zákona vztahujícímu se ke zdaňovacímu období, které započalo přede dnem nabytí jeho účinnosti, se pro účely daně z nemovitých věcí ve vztahu k tomuto zdaňovacímu období nepřihlíží. To platí obdobně i pro změnu takového výroku.

(3) Odstavce 1 a 2 se nepoužijí na opatření obecné povahy podle § 17a.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 16b

Zákonem č. 349/2023 Sb. bylo do zákona vloženo toto nové ustanovení, které zakotvuje do této právní úpravy institut opatření obecné povahy, na které se použijí obdobná pravidla jako na obecně závaznou vyhlášku. Současně se na vydání opatření obecné povahy aplikují ust. § 171 a násl. správního řádu obdobně jako u § 11b odst. 1 písm. b) zákona. Definice opatření obecné povahy je zakotvena v § 171 správního řádu, kde je uvedeno, že podle části šesté správního řádu postupují správní orgány v případech, kdy jim zvláštní zákon ukládá vydat závazné opatření obecné povahy, které není ani právním předpisem, ani rozhodnutím. Z dikce § 171 správního řádu je tedy dovozováno, že opatření obecné povahy leží na pomezí správních rozhodnutí a právních předpisů. Vzhledem ke svému negativnímu vymezení nemůže mít jako takové všechny své znaky shodné ani s jedním z nich, ­nýbrž může mít vždy jen některý ze znaků správního rozhodnutí nebo právního předpisu. Odborná literatura pak považuje opatření obecné povahy za konkrétně-abstraktní akt s konkrétně určeným předmětem, tj. takový akt se týká konkrétní věci, kde je i obecně vymezen okruh jeho adresátů. Institut opatření obecné povahy však nemůže nahrazovat vydávání správního rozhodnutí dle § 67 správního řádu.

K rozsahu přezkumu opatření obecné povahy správními soudy srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2329/21.

Hodí se dodat, že příslušné k vydání opatření obecné povahy je pro účely tohoto zákona zastupitelstvo obce. Vzhledem k tomu, že se opatření obecné povahy jako takové nevyhlašuje ve Sbírce právních předpisů, je současně stanovena povinnost zaslat stejnopis opatření obecné povahy elektronicky správci daně v souladu s § 71 odst. 1 daňového řádu.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Institut opatření obecné povahy, který do českého právního řádu vnesl s účinností od 1. 1. 2006 nový správní řád, představuje určité překlenutí dvou v činnosti veřejné správy tradičních, základních forem jednostranných správních aktů: normativních (abstraktních) právních aktů na jedné straně a individuálních (konkrétních) právních aktů na straně druhé. V určitých situacích si však činnost veřejné správy vyžaduje přijímat i takové správní akty, které nejsou výlučně jen akty normativními či individuálními, ale jsou jejich určitou kombinací – jsou tak správními akty smíšené povahy s konkrétně určeným předmětem regulace a obecně vymezeným okruhem adresátů.

Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 14/07

     Zákonodárce zůstal definici opatření obecné povahy dlužen a do § 171 správního řádu se dostalo pouze negativní vymezení, které odlišuje opatření obecné povahy od obou klasických forem činnosti správních orgánů, tedy činnosti normotvorné a rozhodovací. Opatření obecné povahy tvoří jistý mezičlánek mezi správním rozhodnutím a obecně závazným předpisem…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 5 As 85/2015

ČÁST OSMÁ

ZMOCŇOVACÍ USTANOVENÍ

§ 17

Ministerstvo zemědělství České republiky v doho­dě s Minis­terstvem financí České republiky upraví vyhláškou seznam katastrálních území s přiřazenými průměrnými cenami pozemků orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad, ovocných sadů a trvalých travních porostů odvozenými z bo­nitovaných půdně ekologických jed­notek.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 17

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená s průměrnou cenou vybraných pozemků. Koncepce zákona vychází z toho, že základ daně z pozemků zemědělského charakteru je určen podle ceny 1 m² půdy, která je stanovena ve vyhlášce Ministerstva zemědělství a vydávána po dohodě s Ministerstvem financí. Vyhláška Ministerstva zemědělství č. 298/2014 Sb., o stanovení seznamu katastrálních území s přiřazenými průměrnými základními cenami zemědělských pozemků, ve znění pozdějších změn obsahuje průměrnou cenu půdy a přílohou k této vyhlášce je seznam katastrálních území s přiřazenými průměrnými základními cenami zemědělských pozemků, které jsou evidovány v katastru nemovitostí podle příslušných druhů, např. vinice, zahrada apod. Nutno doplnit, že cena půdy je takto pro každé katastrální území stanovena individuálně.

§ 17a

Osvobození při mimořádné
události

(1) Obec může při řešení důsledků mimořádné, zejména živelní, události nejdéle na dobu 5 let zcela nebo částečně osvobodit od daně z nemovitých věcí na svém území nemovité věci dotčené mimořádnou událostí, a to

a)  obecně závaznou vyhláškou, jde-li o nemovitou věc podle odstavce 5 písm. a) nebo b), nebo

b)  opatřením obecné povahy vydaným zastupitelstvem obce, jde-li o nemovitou věc podle odstavce 5 písm. c).

(2) Osvobození od daně z nemovitých věcí lze přijmout též pro již uplynulé zdaňovací ­období.

(3) Obecně závazná vyhláška nebo opatření obecné povahy podle odstavce 1 musí být vydány tak, aby nabyly účinnosti do 31. března roku následujícího po zdaňovacím období, v němž k mimořádné události došlo. Částečné osvobození se vyjádří procentem.

(4) Poplatník uplatní nárok na osvobození podle odstavce 1 v dodatečném daňovém přiznání, uplatňuje-li tento nárok za již uplynulé zdaňovací období nebo uplatňuje-li jej na zdaňovací období po lhůtě pro podání daňového přiznání.

(5) Obec může osvobodit podle odstavce 1

a)  všechny nemovité věci, všechny pozemky nebo všechny zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky na celém území obce,

b)  všechny nemovité věci, všechny pozemky nebo všechny zdanitelné stavby a zdanitelné jednotky v katastrálním území dotčeném mimořádnou událostí, nebo

c)  pozemek, zdanitelnou stavbu nebo zdanitelnou jednotku dotčené mimořádnou událostí, jsou-li označeny způsobem podle § 12e; na nemovitou věc, která v opatření obecné povahy není označena tímto způsobem, se hledí, jako by nebyla osvobozena.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 17a

Zákonem č. 349/2023 Sb. bylo předchozí pojetí § 17a transformováno v kontextu se zavedením institutu opatření obecné povahy. Z toho důvodu došlo k rozdělení, kdy obce použijí k osvobození od daně z důvodu mimořádné události obecně závaznou vyhlášku, a kdy je naopak třeba aplikovat institut opatření obecné povahy. V konečném důsledku je pak opatření obecné povahy zavedeno pro potřeby místního koeficientu, přičemž bylo vhodné zavedení tohoto institutu následně reflektovat i v ustanovení, které se týká osvobození v případě mimořádné události.

Znění zákona bylo právně narovnáno tak, aby odpovídalo současné právní teorii. Vedle toho tato právní změna nabízí případně širší možnost v rámci obrany osob, které by tímto opatřením obecné povahy byly na svých právech dotčeny oproti dřívějším možnostem obrany proti takové obecně závazné vyhlášce.

Pro samotnou aplikaci institutu opatření obecné povahy se použijí stejná pravidla jako na obecně závaznou vyhlášku, která zákon zahrnul do odst. 1 a 2. Vedle toho se na vydání opatření obecné povahy použijí § 171 a násl. správního řádu obdobně jako v případě § 11b odst. 1 písm. b) zákona. Z odst. 3 vyplývá, že termíny pro vydání obecně závazné vyhlášky se nevtahují na obecně závaznou vyhlášku, kterou se osvobozují nemovité věci postižené mimořádnou událostí podle § 17a zákona, kde je pro tyto účely obsažena zvláštní právní úprava.

ČÁST DEVÁTÁ

PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

§ 18

(1) Osvobození od daně z pozemků podle § 4 zákona č. 172/­1988 Sb., o zemědělské dani, a naří­zení vlády České republiky č. 554/­1991 Sb., o osvo­bození ně­kterých příj­mů od daně z příjmů obyvatelstva a daňo­vých úlevách pro začínající samostatně hospodařící rolníky, zůstává v plat­nosti až do uplynutí lhůty ­rozhodné pro osvobození, pokud tento zákon nestanoví nové lhůty.

(2) Úlevy, na které vznikl nárok podle nařízení vlády České republiky č. 579/­1990 Sb., o úlevách na domovní dani, se poskytnou poplatníkům formou odpočtu od vypočtené daně z nemovitosti.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

komentář k § 18

V tomto ustanovení zákona je koncipována kontinuita tohoto zákona s předchozím právními předpisy, které upravovaly daň z nemovitých věcí, resp. její předchůdce. To se týká zejména zákona č. 172/1988 Sb., o zemědělské dani a nařízení vlády ČR č. 554/1991 Sb., o osvobození některých příjmů od daně z příjmů obyvatelstva a daňových úlevách pro začínající samostatně hospodařící rolníky, které takto zůstávají v rovině poskytnutých osvobození od daně z pozemků v platnosti až do uplynutí lhůty rozhodné pro osvobození, nestanoví-li zákon nové lhůty. Pokud tedy lhůta pro osvobození pozemků od daně podle již uvedených právních předpisů do konce roku 1992 neuplynula, zůstala zachována i pro následující zdaňovací období bez jakýchkoli změn – pochopitelně po dobu, která byla těmito předpisy ohledně zmíněného osvobození poplatníkovi poskytnuta.

§ 19

U staveb, kde vznikla daňová povinnost platit domovní daň podle nájemného a ceny užívání podle zákona č. 143/­1961 Sb., o domovní dani, v roce 1992, vyměří příslušný obecní úřad daň na rok 1992 po jeho uplynutí z nájemného a ceny užívání připadající na dobu ode dne vzniku daňové povinnosti do konce roku 1992, po srážce odčitatelných položek připadajících na tuto dobu.

§ 19a

Ve zdaňovacím období roku 1994 budou poplatníci, kteří nemají povinnost podat daňové přiznání nebo dílčí daňové přiznání, platit zálohy na daň ve výši daně splatné v předchozím zdaňovacím období k ter­mínům uvedeným v § 15 odst. 1 a 2 tohoto zákona až do doby doručení hromadného předpisného seznamu nebo platebního výměru. Rozdíl mezi splatnou daňovou povinností a zapla­cenými zálohami poplatníci zaplatí ve lhůtě do 15 dnů po doručení hromadného předpisného seznamu nebo platebního výměru. Přeplatek, který je rozdílem mezi zaplacenými zálohami a roční daňovou povinností, se vrátí za podmínek stanovených zvláštním předpisem.

§ 19b

Společný zástupce, který byl společným zástupcem poplatníků majících vlastnická nebo jiná práva k témuž pozemku do 31. prosince 2006, se považuje za společného zástupce i na následující zdaňovací období, pokud si poplatníci nezvolí jiného společného zástupce podle § 13a odst. 4 nebo postup podle § 13a odst. 5 tohoto zákona.

§ 20

Daň z nemovitostí se vyměří podle tohoto zákona poprvé na rok 1993 podle stavu k 1. lednu 1993.

§ 21

Zrušovací ustanovení

Zrušují se:

1. S působností pro Českou republiku zákon č. 143/­1961 Sb., o domovní dani, ve znění zákona č. 129/­1974 Sb.

2. § 1 písm. g) a § 8 zákona České národní rady č. 565/­1990 Sb., o místních poplatcích.

3. Nařízení vlády České socialistické republiky č. 82/­1978 Sb., o osvobození obytných domů s byty v osobním vlastnictví od domovní daně.

4. Nařízení vlády České republiky č. 579/­1990 Sb., o úle­vách na domovní dani.

5. S působností pro Českou republiku vyhláška Ministerstva financí č. 144/­1961 Sb., kterou se provádí zákon č. 143/­1961 Sb., o domovní dani.

6. S působností pro Českou republiku vyhláška Ministerstva financí č. 14/­1968 Sb., o úlevách na domovní dani.

7. Vyhláška Ministerstva financí České republiky č. 101/­1976 Sb., kterou se doplňuje vyhláška Ministerstva financí č. 14/­1968 Sb., o úlevách na domovní dani.

8. Vyhláška Ministerstva financí, cen a mezd České repub­liky č. 217/­1988 Sb., o odvádění nájemného na zvláštní účty nájemného, ve znění vyhlášky č. 29/­1991 Sb.

9. Opatření Ministerstva financí České republiky ze dne 25. 1. 1991 k odstranění nesrovnalostí při vyměřování domovní daně.

§ 22

Účinnost

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1993.

* * *

Zákon č. 315/­1993 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1994.

Zákon č. 242/­1994 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1995.

Zákon č. 248/­1995 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1996.

Zákon č. 65/­2000 Sb. nabyl účinnosti dnem ­1. ledna 2001.

Zákon č. 492/­2000 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2001.

Zákon č. 239/­2001 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. září 2001 a pozbývá platnosti dnem 31. prosince 2011.

Zákon č. 483/­2001 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2002.

Zákon č. 576/­2002 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2003.

Zákon č. 237/­2004 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2005.

Zákon č. 669/­2004 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2005.

Zákon č. 179/­2005 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2006.

Zákon č. 217/­2005 Sb. nabyl účinnosti dnem 3. června 2005.

Zákon č. 342/­2005 Sb. nabyl účinnosti dnem ­13. zá­ří 2005.

Zákon č. 545/­2005 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2007.

Zákon č. 112/­2006 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2007.

Zákon č. 186/­2006 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2007.

Zákon č. 261/­2007 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2008.

Zákon č. 296/­2007 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2008.

Zákon č. 1/­2009 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2009.

Zákon č. 281/­2009 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2011.

Zákon č. 362/­2009 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2010.

Zákon č. 199/­2010 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2011.

Zákon č. 30/­2011 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. března 2011.

Zákon č. 212/­2011 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2012.

Zákon č. 375/­2011 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. dubna 2012.

Zákon č. 457/­2011 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2013.

Zákon č. 350/­2012 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2013.

Zákon č. 503/­2012 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2013.

Zákonné opatření č. 344/­2013 Sb. nabylo účinnosti dnem 1. ledna 2014.

Zákon č. 23/­2015 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2016, s výjimkou ustanovení § 15a, který nabyl účinnosti dnem 5. února 2015.

Zákon č. 84/­2015 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. května 2015.

Zákon č. 225/­2017 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2018.

Zákon č. 364/­2019 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2020.

Zákon č. 283/­2020 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2021.

Zákon č. 299/­2020 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. července 2020.

Zákon č. 609/­2020 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2021.

Zákon č. 284/­2021 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2024.

Zákon č. 251/­2023 Sb. nabude účinnosti dnem 1. ledna 2025.

Zákon č. 349/­2023 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2024 s výjimkou § označených v textu kurzívou, která nabývají účinnosti dnem 1. ledna 2025.

Čl. LVI
Přechodné ustanovení
zákona č. 186/­2006 Sb.

1. Správní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů.

2. Vyvlastňovací řízení zahájená přede dnem 1. července 2006 se dokončí podle zákona č. 50/­1976 Sb., ve znění čl. LV tohoto zákona.

Čl. XI

Přechodné ustanovení
zákona č. 261/­2007 Sb. zní:

1. Pokud obec obecně závaznou vyhláškou vydanou podle § 4 odst. 1 písm. v) zákona č. 338/­1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, osvobodí pozemky orné půdy, chmelnic, vinic, ovocných sadů a trvalých travních porostů, postupuje se podle této obecně závazné vyhlášky poprvé ve zdaňovacím období roku 2009.

2. Pokud obec obecně závaznou vyhláškou vydanou podle § 4 odst. 1 písm. v) zákona č. 338/­1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, některé z pozemků orné půdy, chmelnic, vinic, ovocných sadů a trvalých travních porostů v zasta­věném území obce nebo v zastavitelné ploše obce neosvobodí, postupuje se podle této obecně závazné vyhlášky poprvé ve zdaňovacím období roku 2009.

3. Pokud obec přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona stanovila koeficient 0,3 nebo 0,6 obecně závaznou vyhláškou vydanou podle § 6 nebo 11 zákona č. 338/­1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, použijí se tyto koeficienty naposledy pro zdaňovací období roku 2008.

4. Pokud obec stanoví obecně závaznou vyhláškou vydanou podle § 12 zákona č. 338/­1992 Sb., o dani z ne­movitostí, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, místní koeficient, použije se tento koeficient poprvé pro zdaňovací období roku 2009.

Čl. XXX
Přechodné ustanovení
zákona č. 296/­2007 Sb. zní:

Pokud bylo přede dnem účinnosti tohoto zákona zahájeno řízení podle zákona č. 328/­1991 Sb., o kon­kursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a ne­bylo do dne nabytí účinnosti tohoto zákona pravomocně skončeno, postupuje se při podávání daňového přiznání podle usta­novení § 13a odst. 3 zákona č. 338/­1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění platném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Čl. II
Přechodné ustanovení
zákona č. 1/­2009 Sb. zní:

1. Pokud vznikl nárok na osvobození od daně ze staveb podle § 9 odst. 1 písm. g) zákona č. 338/­1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, osvobození se poskytne naposledy ve zdaňovacím období 2009.

2. Pokud vznikl nárok na osvobození od daně ze staveb podle § 9 odst. 1 písm. r) zákona č. 338/­1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, osvobození se poskytne naposledy ve zdaňovacím období 2012.

Čl. XVIII
Přechodné ustanovení
zákona č. 281/­2009 Sb. zní:

Společný zástupce, který měl postavení společného zástupce podle zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se nadále považuje za společného zástupce, pokud si poplatníci nezvolí společného zmocněnce nebo pokud nebude postupováno podle § 13a odst. 5 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zá­kona.

Čl. IX

Přechodné ustanovení
zákona č. 350/­2012 Sb.

Pokud vznikl nárok na osvobození od daně ze staveb podle § 9 odst. 1 písm. p) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje se podle ustanovení § 9 odst. 1 písm. p) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Jestliže v těchto případech poplatník uplatnil nárok na osvobození, není již oprávněn uplatnit nárok na osvobození od daně ze staveb podle § 9 odst. 1 písm. p) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Čl. VI
Přechodné ustanovení
zákonného opatření č. 344/­2013 Sb.

1. Pro daňové povinnosti u daně z nemovitostí na zdaňovací období přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související, se použije zákon č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu.

2. Není-li stanoveno jinak, vztahují se na skutečnosti, poměry, vztahy, subjekty, předměty, práva a povinnosti soukromého práva podle právních předpisů účinných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu ode dne nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu stejná ustanovení zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu, jako na skutečnosti, poměry, vztahy, subjekty, předměty, práva a povinnosti soukromého práva podle právních předpisů účinných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu, které jsou jim svou povahou a účelem nejbližší.

3. Zemřel-li zůstavitel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu, postupuje se podle ustanovení § 13a odst. 11 a § 15 odst. 6 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu.

4. Odkazují-li nebo vycházejí-li obecně závazné vyhlášky obcí z ustanovení zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu, která se tímto zákonným opatřením Senátu mění nebo ruší, vstupují na jejich místo ustanovení zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu, která jsou jim svou povahou a účelem nejbližší.

5. Dojde-li ke změně výše daně z nemovitých věcí pouze v důsledku použití § 2 odst. 2 písm. e) a § 10 odst. 3 písm. a) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákonného opatření Senátu, poplatník daňové přiznání nebo dílčí daňové přiznání nepodává a správce daně vyměří daň z moci úřední.

Čl. II

Přechodné ustanovení
zákona č. 23/­2015 Sb.

1. Pro daňové povinnosti u daně z nemovitých věcí na zdaňovací období přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související, se použije zákon č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. U zdanitelných staveb nebo jednotek, u nichž byla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona provedena změna spočívající ve změně systému vytápění podle § 9 odst. 1 písm. r) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se nepoužije ustanovení § 9 odst. 4 věty poslední zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

3. Dojde-li ke změně výše daně z nemovitých věcí pouze v důsledku § 2 odst. 2 písm. e) nebo § 10 odst. 3 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, poplatník daňové přiznání nebo dílčí daňové přiznání nepodává a správce daně vyměří daň z moci úřední postupem podle § 13a odst. 8 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, aniž by vyzval poplatníky ke zvolení si společného zmocněnce.

Čl. VIII

Přechodné ustanovení
zákona č. 84/­2015 Sb.

Pro příslib investiční pobídky poskytnutý v řízení podle zákona č. 72/­2000 Sb., o investičních pobídkách, zahájeném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Čl. II

Přechodná ustanovení
zákona č. 364/­2019 Sb.

1. Pro daňové povinnosti u daně z nemovitých věcí na zdaňovací období započatá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související se použije zákon č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Ustanovení § 4 odst. 1 písm. k) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, lze do zdaňovacího období roku 2021 včetně použít pro pozemky, které byly v posledním zdaňovacím období započatém přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona osvobozeny od daně z pozemků podle § 4 odst. 1 písm. k) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Čl. IV

Přechodná ustanovení
zákona č. 283/­2020 Sb. zní

1. Pro daňové povinnosti u daně z nemovitých věcí na zdaňovací období započatá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související se použije zákon č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Ustanovení § 15a zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Čl. X

Přechodné ustanovení
zákona č. 609/­2020 Sb. zní

Pro daňové povinnosti u daně z nemovitých věcí na zdaňovací období započatá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související se použije zákon č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Čl. XVII

Přechodné ustanovení
zákona č. 284/­2021 Sb. zní

Pro daňové povinnosti u daně z nemovitých věcí na zdaňovací období započatá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související se použije zákon č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

k  čl. XVII zákona č. 284/2021 Sb.

Zákonodárce na tomto místě výslovně stanovil, že se nová právní úprava použije až od 1. 1. kalendářního roku následujícího po dni účinnosti tohoto zákona z důvodu, že pro daň z nemovitých věcí je rozhodný stav k 1. 1. zdaňovacího období a ke změnám v jeho průběhu se nepřihlíží.

˘    Dnem 1. ledna 2025

Čl. IV

Přechodné ustanovení
zákona č. 251/­2023 Sb. zní:

Pro daňové povinnosti u daně z nemovitých věcí vzniklé v souvislosti s vydražením nemovité věci podle zákona č. 26/­2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související se použije zákon č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.]

Čl. XIV
zákona č. 349/­2023 Sb. zní:

Přechodná ustanovení

1. Pro daňové povinnosti u daně z nemovitých věcí na zdaňovací období započatá přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související se použije zákon č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Ustanovení § 13a odst. 2 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se v prvním zdaňovacím období započatém ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije také na

a)  vynětí z předmětu daně podle § 2 odst. 2 písm. c) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,

b)  změnu vyplývající ze zrušení osvobození podle § 4 odst. 1 písm. h) bodů 1 až 5, § 9 odst. 1 písm. m) bodů 1, 2 a 4 až 6, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona,

c)  změnu vyplývající z rozdělení výše sazby pro pozemky druhu ostatní plocha podle § 6 odst. 2 písm. d) nebo e) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona,

d)  změnu vyplývající ze zařazení zdanitelné stavby do sazby podle § 11 odst. 1 písm. c) nebo d) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona,

e)  změnu vyplývající ze zvýšení částky podle § 11a odst. 1 písm. b) nebo § 15 odst. 4 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

˘    Dnem 1. ledna 2025

3. Ustanovení § 13a odst. 2 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti čl. XIII bodu 12, se v prvním zdaňovacím období započatém ode dne nabytí účinnosti čl. XIII bodu 12 použije také na zánik osvobození podle § 4 odst. 1 písm. k) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti čl. XIII bodu 12.

4. Nevyplývá-li z daňového přiznání podaného k dani z nemovitých věcí na zdaňovací období započaté ode dne nabytí účinnosti čl. XIII bodu 14 něco jiného, platí, že osvobození podle § 4 odst. 1 písm. p) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti čl. XIII bodu 14, je na zdaňovací období započaté ode dne nabytí účinnosti čl. XIII bodu 14 uplatněno v rozsahu, v jakém je na zdaňovací období bezprostředně předcházející dni nabytí účinnosti čl. XIII bodu 14 uplatněno v jemu odpovídajícím rozsahu osvobození podle § 4 odst. 1 písm. p) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti čl. XIII bodu 14.]

5. Nevyplývá-li z daňového přiznání podaného k dani z nemovitých věcí na zdaňovací období započaté ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona něco jiného, platí, že osvobození podle § 4 odst. 1 písm. y) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, je na zdaňovací období započaté ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona uplatněno v rozsahu, v jakém je na zdaňovací období bezprostředně předcházející dni nabytí účinnosti tohoto zákona uplatněno v jemu odpovídajícím rozsahu osvobození podle § 4 odst. 1 písm. h) bodu 3 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

6. Na obecně závaznou vyhlášku, která byla schválena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije § 4 odst. 1 písm. v), § 4 odst. 1 písm. x), § 9 odst. 1 písm. w), § 12d odst. 3 nebo § 17a odst. 4 písm. c) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

˘    Dnem 1. ledna 2025

7. Na místní koeficient podle obecně závazné vyhlášky, která byla schválena přede dnem nabytí účinnosti čl. XIII bodu 60, vydané podle § 12 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti čl. XIII bodu 60, vztahující se na

a)  území celé obce, se hledí jako na místní koefi­cient pro obec podle § 12 odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti čl. XIII bodu 60,

b)  území celého katastrálního území, se hledí jako na místní koeficient pro toto katastrální území podle § 12 odst. 1 písm. a) bodu 2 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti čl. XIII bodu 60, pokud se současně nevztahuje na území celého městského obvodu nebo městské části,

c)  území celého městského obvodu nebo městské části, se hledí jako na místní koeficient pro tento městský obvod nebo tuto městskou část podle § 12 odst. 1 písm. a) bodu 3 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti čl. XIII bodu 60,

d)  všechny pozemky nacházející se na území celé obce zařazené ve skupině vybraných zemědělských pozemků, trvalých travních porostů nebo nevyužitelných ostatních ploch, se hledí jako na místní koeficient pro tuto skupinu podle § 12 odst. 1 písm. a) bodu 4 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti čl. XIII bodu 60.

8. Ustanovení § 12a odst. 1 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti čl. XIII bodu 62, se na bod 7 písm. b) a c) použije obdobně.]

9. Inflační koeficient platný ve zdaňovacím období roku 2024 činí 1,0.

10. Na zvýšení nebo snížení koeficientu podle § 6 odst. 4 písm. b) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, stanovené v obecně závazné vyhlášce, která byla vydána přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se hledí jako na zvýšení nebo snížení koeficientu podle § 6 odst. 4 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

11. Na zvýšení nebo snížení koeficientu podle § 11 odst. 3 písm. a) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, stanovené v obecně závazné vyhlášce, která byla vydána přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se hledí jako na zvýšení nebo snížení koeficientu podle § 11 odst. 5 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

12. Na zavedení koeficientu podle § 11 odst. 3 písm. b) zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, v obecně závazné vyhlášce, která byla vydána přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se hledí jako na zavedení koeficientu podle § 11 odst. 6 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, nestanoví-li obec v obecně závazné vyhlášce jinak.

13. Pokud obec přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona obecně závaznou vyhláškou snížila koeficient podle § 6 odst. 3 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí tohoto zákona, použije se toto snížení naposledy pro zdaňovací období roku 2024.

14. Pokud obec přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona obecně závaznou vyhláškou snížila koeficient podle § 11 odst. 4 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí tohoto zákona, použije se toto snížení naposledy pro zdaňovací období roku 2024.

15. Pokud obec přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona obecně závaznou vyhláškou zavedla koeficient podle § 11 odst. 6 zákona č. 338/­1992 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí tohoto zákona, použije se tento koeficient naposledy pro zdaňovací období roku 2024.

border-right:none;padding:9.0pt 0cm 0cm 0cm'>

k  čl. XIV zákona č. 349/2023 Sb.

s účinností od 1. 1. 2024

K bodu 1: Zde je zavedeno standardní přechodné ustanovení, podle něhož se při správě daně z nemovitých věcí ve vztahu ke zdaňovacím obdobím započatým přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona bude jak v hmotněprávní, tak i v procesní rovině postupovat dle dosavadních pravidel.

K bodu 2: S účinností zákona dochází k přeřazení pozemků druhu ostatní plocha se způsobem využití neplodná půda, zamokřená půda nebo mez, stráň do jiné sazby daně z pozemků, a dále též k vynětí všech vodních ploch z předmětu této daně. Je tomu tak proto, že správce daně je schopen tyto pozemky automatizovaným způsobem jednorázově převést do nové sazby daně a vyměřit daň z moci úřední, popř. vyjmout ze zdanění, aniž by bylo nezbytné podávat daňové přiznání. Ohledně zdaňovacího období roku 2024 se proto rozšiřuje okruh případů dle § 13a odst. 2 zákona, kdy není nutno podávat daňové přiznání a ani jiným způsobem sdělovat správci daně dané skutečnosti. Podá-li i přes to poplatník ohledně těchto pozemků daňové přiznání, bude správce daně vycházet z něj.

K bodu 5: Je zde výslovně stanoveno, že osvobození dle § 4 odst. 1 písm. y) zákona ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. od 1. 1. 2024), je na zdaňovací období započaté ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona uplatněno v rozsahu, v jakém je na zdaňovací období bezprostředně předcházející dni nabytí účinnosti tohoto zákona uplatněno jemu odpovídající osvobození podle § 4 odst. 1 písm. h) bodu 3 zákona ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 6: Z tohoto ustanovení vyplývá, že ve vztahu k dříve vydaným obecně závazným vyhláškám, které vymezují osvobození nebo výjimky z osvobození spolu s vyznačením odpovídajících nemovitých věcí, se nepoužijí přísná pravidla ohledně jejich označení, která jsou nově v § 12e zákona, pakliže ke schválení těchto vyhlášek došlo přede dnem účinnosti tohoto zákona. To platí i v případě, kdy již tato schválená obecně závazná vyhláška bude vydána ve Sbírce právních předpisů až po účinnosti tohoto zákona.

K bodům 7 až 9: V těchto částech je reagováno na situace, kdy z důvodu vyloučení nutnosti znovu zavádět místní koeficient dle nové právní úpravy, který by byl již tak svým vymezením totožný s místním koeficientem již zavedeným, stanovily tyto tři body fikci, že pokud obec zachová účinnou obecně závaznou vyhlášku schválenou před 1. 1. 2024, bez ohledu na to, kdy bude vyhlášena ve Sbírce právních předpisů, budou se místní koeficienty podle stávajícího § 12 považovat za místní koeficienty dle nového § 11b. Obdobně se stanoví fikce, že pakliže obec zachová účinnou vyhlášku schválenou před 1. 1. 2025, bez ohledu na to, kdy bude vyhlášena ve Sbírce právních předpisů, budou se „staré“ místní koeficienty považovat za „nové“ místní koeficienty, pokud jim v plném rozsahu odpovídají. Vzhledem k tomu, že v rámci legislativního procesu vypadly z finálního, resp. zákonodárcem přijatého znění tohoto zákona body 7 a 8, které byly obsaženy v návrhu zákona, bude muset tuto právní nejistotu v dohledné době překlenout výkladové stanovisko finanční správy, popř. revizní novela tohoto zákona, která by tento nedostatek v zájmu právní jistoty dostatečně zhojila.

K bodu 10: Z toho ustanovení plyne, že pro obce, které mají obecně závaznou vyhláškou zaveden koeficient dle § 11 odst. 3 písm. b) zákona ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a místní koeficient dle § 12 zákona ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, který činí v tomto zdaňovacím období alespoň 3,5, je zakotvena možnost koeficient stanovený dle § 11 odst. 3 písm. b) zákona ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použít i pro následující zdaňovací období, pakliže si prodlouží platnost tohoto koeficientu obecně závaznou vyhláškou vydanou v roce 2024.

K bodu 11: Na tomto místě je explicitně stanoven první inflační koeficient pro daň z nemovitých věcí platný ve zdaňovacím období roku 2024 ve výši 1,0.

K bodu 12: Je zde navázáno na změnu členění § 6 a v souvislosti s tím vyvolanému posunu ustanovení, které opravňuje obec měnit koeficient stanovený na základě velikosti samotné obce. Na základě tohoto ustanovení pak dochází k možnosti zachovat platnost obecně závazných vyhlášek, které odkazují na ustanovení zákona přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 13: Toto přechodné ustanovení navazuje na změnu členění § 11 zákona, a tedy tím vyvolanému posunu ustanovení, které opravňuje obec měnit koeficient stanovený na základě velikost obce. Na základě tohoto ustanovení je dána možnost zachovat platnost těch obecně závazných vyhlášek, které odkazují na ustanovení zákona přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

K bodu 14: Toto přechodné ustanovení navazuje na změnu členění § 11 zákona, a tedy tím vyvolanému posunu ustanovení, které opravňuje obec zavádět koeficient ve výši 1,5 u budov pro rodinnou rekreaci, garáží a zdanitelných staveb a zdanitelných jednotek sloužících k podnikání. Na základě tohoto ustanovení je dána možnost zachovat platnost obecně závazných vyhlášek odkazujících na ustanovení zákona přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

border-right:none;padding:0cm 0cm 0cm 0cm'>

§  Z judikatury

     Záměry zákonodárce, pokud nejsou vyjádřeny v přiměřené formě a rozsahu v samotné právní normě (zákoně), jako motivy zákonodárcova jednání, na její obsah a platnost (účinnost) nemají vliv a v souvislosti s nimi nemohou být (samostatně) posuzovány, přesněji, nemohou z nich být vyvozeny exkulpační důvody pro porušení procedurálních pravidel (zásad), jestliže k němu v průběhu zákonodárného procesu došlo, a to bez ohledu na to, zda vady zákona zjištěné ex post přivodila nepozornost zákonodárce při hlasování, nebo jeho nedostatečná znalost materie, která s projednáváním návrhu zákona byla spojena.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 5/02

 

3)  Zákon č. 169/­1949 Sb., o vojenských újezdech.

4)  § 761 odst. 1 zákona č. 513/­1991 Sb., obchodní zákoník.

      Vyhláška federálního ministerstva financí č. 119/­1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů.

18a) Zákon č. 52/­1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům, ve znění zákona č. 30/­1978 Sb., zákona č. 509/­1991 Sb., zákona č. 265/­1992 Sb. a zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 297/­1992 Sb.

18d) Např. zákon č. 53/­1954 Sb., o lidových družstvech a družstevních organisacích, ve znění zákonného opatření předsednictva Národního shromáždění č. 20/­1956 Sb.

20) Zákon ČNR č. 482/­1991 Sb., o sociální potřebnosti.

22) Zákon č. 105/­1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, ve znění zákona č. 219/­1991 Sb. a zákona č. 455/­1991 Sb.

      Zákon č. 513/­1991 Sb., obchodní zákoník.

Příloha
k zákonu č. 338/­1992 Sb.

Příloha

Je-li před číselným kódem Klasifikace stavebních děl CZ-CC uvedeno „ex“, vztahuje se příloha na inženýrské stavby označené současně číselným kódem CZ-CC a výslovně uvedeným slovním popisem k tomuto kódu v části přílohy.

Příloha
k zákonu č. 338/­1992 Sb.

Inženýrské stavby, které jsou zdanitelnou stavbou

KÓD CZ-CC	Text CZ-CC	Slovní popis
ex221341	Věže pro vysílání, retlanslační věže a telekomunikační stožáry	věže pro vysílání a retlanslační věže
ex230141	Věže, stožáry, věžové zásobníky pro hornictví a těžbu surovin	věže a věžové zásobníky pro hornictví a těžbu surovin
230241	Věže chladící pro energetiku
ex230251	Komíny a kouřové kanály pro energetiku	komíny pro energetiku
ex230341	Věže, stožáry, věžové zásobníky chemických podniků	věže a věžové zásobníky chemických podniků
230351	Průmyslové komíny chemických podniků
ex230411	Stavby hutního a těžkého průmyslu (kromě budov)	vysoké pece
ex230441	Věže, stožáry, věžové zásobníky - pro ostatní průmysl	Věže a věžové zásobníky pro ostatní průmysl
230451	Průmyslové komíny pro ostatní průmysl

 

Zdroj použité judikatury: www.nssoud.cz, www.usod.cz

Použitá literatura:

˘  Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. C.H. Beck, Praha, 2012

˘  Novotná, Koubovský – Zákon o dani z nemovitých věcí, Wolters Kluwer, Praha, 2022

˘  Mrkývka a kol. Finanční právo a finanční správa. 2. díl. MU Brno, 2004

˘  Frumarová a kol. Správní právo procesní. I. vydání. C. H. Beck, Praha, 2021

˘  Koreček, J. Novela zákona o dani z nemovitých věcí – změny pro rok 2024 a 2025. FDUB č. 4/2023

˘  Důvodová zpráva k zákonu č. 349/2023 Sb.

˘  Stanoviska a vyjádření Finanční správy ČR k uvedené problematice

˘  www.nsoud.cz