Dosud poslední novela, která byla provedena zákonem č. 252/­2023 Sb., nabývá účinnosti od 1. 1. 2024.

Smyslem této novely je především úprava a sjednocení způsobu stanovení místních poplatků, tj. jejich vyměření a současně s tím bylo do zákona doplněno ustanovení, které má napomoci určit výši pohledávky z titulu místních poplatků v případě poplatků, kde je poplatkovým obdobím kalendářní rok, a poplatkový subjekt skončil v insolvenčním řízení.

Novela zákona taktéž nově výslovně stanovuje poplatkové období u poplatku ze psa, do předmětu poplatku z pobytu byla zařazena opět lázeňská léčebně rehabilitační péče. Další změny, které přináší tato novela, se dotýkají způsobu stanovení poplatku ve vztahu k povinnosti vyměřit nedoplatek platebním výměrem či hromadným předpisným seznamem, způsobu počítání lhůty pro stanovení poplatku u poplatků s ročním poplatkovým obdobím.

Nově se též zavádí možnost doměřit poplatek, který nebyl stanoven ve správné výši, zákon zavádí samostatné vyměření „zvýšení“ poplatku a dále dává poplatníkovi možnost, aby si o vyměření poplatku mohl požádat.

Nakolik se všechny tyto avizované změny projeví, popř. neprojeví pozitivně v samotné praxi si však budeme muset ještě nějaký čas počkat, protože účastníci poplatkového řízení si budou muset na tyto změny zvyknout a správci poplatků se budou muset tyto změny naučit převést efektivně do své každodenní činnosti. A to vše si pochopitelně vyžádá jistý čas…

Použité zkratky:

–   Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky – „Ústava České republiky“

–   Usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů – „Listina základních práv a svobod“

–   Zákon č. 565/­1990 Sb. o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů – „zákon o místních poplatcích, popř. zákon“

–   Zákon č. 280/­2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů – „DŘ“

–   Zákon č. 182/­2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů – „insolvenční zákon“

–   Zákon č. 326/­1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – „zákon o pobytu cizinců“

–   Zákon č. 325/­1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů – „azylový zákon“

–   Zákon č. 151/­1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů – „zákon o oceňování majetku“

–   Zákon č. 13/­1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů – „zákon o pozemních komunikacích“

–   Zákon č. 89/­2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – „občanský zákoník“

–   Zákon č. 133/­2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných čísel a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů – „zákon o evidenci obyvatel“

–   Zákon č. 128/­2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů – „zákon o obcích“

–   Zákon č. 108/­2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů – „zákon o sociálních službách“

–   Zákon č. 117/­1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů – „zákon o státní sociální podpoře“

–   Zákon č. 541/­2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů – „zákon o odpadech“

 

ZÁKON č. 565/1990 Sb.,

o místních poplatcích

ve znění

zákona č. 184/1991 Sb., zákona č. 338/1992 Sb., zákona č. 48/1994 Sb., zákona č. 305/1997 Sb., zákona č. 149/1998 Sb., zákona č. 185/2001 Sb., zákona č. 274/2001 Sb., zákona č. 320/2002 Sb., zákona č. 229/2003 Sb., zákona č. 270/2007 Sb., zákona č. 348/2009 Sb., zákona č. 183/2010 Sb., zákona č. 281/2009 Sb., zákona č. 30/2011 Sb., zákona č. 300/2011 Sb., zákona č. 329/2011 Sb., zákona č. 458/2011 Sb., zákona č. 142/2012 Sb., zákona č. 174/2012 Sb., zákona č. 266/2015 Sb., zákona č. 170/2017 Sb., zákona č. 278/2019 Sb., zákona č. 278/2019 Sb., zákona č. 543/2020 Sb., zákona č. 609/2020 Sb., zákona č. 261/2021 Sb., zákona č. 363/2021 Sb. a zákona č. 252/2023 Sb.

(Poslední změny platné od 1. ledna 2024 jsou vyznačeny tučným písmem)

Česká národní rada se usnesla na tomto zákoně:

ČÁST PRVNÍ

ÚVODNÍ USTANOVENÍ

§ 1

Obec může zavést tyto místní poplatky (dále jen „poplatky“)

a)  poplatek ze psů,

b)  poplatek z pobytu,

c)  poplatek za užívání veřejného prostranství,

d)  poplatek ze vstupného,

e)  poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst,

f)  poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace.

g)  poplatky za komunální odpad.

komentář k § 1

Toto ustanovení zákona taxativně obsahuje všechny místní poplatky, které jsou obce oprávněny na svém území stanovit prostřednictvím obecně závazné vyhlášky. Na základě toho pak mohou tyto poplatky následně i vybírat.

Již v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/93 bylo uvedeno, že pokud jde o stanovení místních poplatků, jejich sazbu, režim jejich vybírání, osvobození od nich apod., je obec povinna vždy vycházet z platného znění zákona. Obce jsou tímto zákonem zmocněny k vydávání obecně závazných vyhlášek upravujících místní poplatky, avšak pouze v případech taxativně vypočtených v § 1 zákona. Znamená to, že jiné poplatky, než ty, které jsou zde takto stanoveny, není obec oprávněna stanovit, natožpak vybírat. Obecně závazná vyhláška v důsledku toho nesmí překračovat zákonné zmocnění např. co se týče druhu poplatků. Pokud by se tak i přes to stalo, šlo by o postup v zřejmém rozporu s tímto zákonem a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Pojem „poplatek“ je tak v ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod použit vedle pojmu daň, ve spojení „daně a poplatky.“

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 63/04 se Ústavní soud vyjádřil tak, že „napadená obecně závazná vyhláška zavedla, sice v rozsahu věcně vymezené samostatné působnosti obce, právní institut – poplatek, a přitom přehlédla, že jeho zavedení je vyhrazeno toliko zákonu, dopustila se obec zneužití své věcně vymezené samostatné působnosti tak, že její výkon realizovala při současném opomenutí vzít v potaz příkaz plynoucí z ústavního pořádku, tj. čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod při aplikaci a intepretaci § 10 písm. c) zákona o obcích.“ V tomto nálezu se tak Ústavní soud zcela jednoznačně postavil za závěr, že i místní poplatek je možno zavést pouze na základě zákona.

Základními procesními předpisy při správě místních poplatků jsou zákon a subsidiárně se při této správě použije DŘ. V případě správy místních poplatků se takto nejedná o dělenou správu, nýbrž platí, že poplatkové řízení je považováno za daňové řízení. DŘ ve svém § 2 odst. 3 písm. a) uvádí, že daní se pro účely daňového (poplatkového) řízení rozumí peněžité plnění, které zákon označuje jako daň, clo nebo poplatek. Pro účely DŘ se poplatkem rozumí peněžité plnění a je-li pak takové peněžité plnění příjmem státního rozpočtu, je předmětem správy daní. To znamená, že ve zvláštním zákoně takto postačí určité peněžité plnění plynoucí do některého z veřejných rozpočtů označit jako „poplatek“ a takový poplatek je třeba spravovat dle DŘ. Cíle správy poplatku proto lze odvozovat z § 1 odst. 2 DŘ.

Zaměříme-li se na charakter místních poplatků, platí, že se takto jedná o poplatky fakultativní. Ústavní soud je toho názoru, že místní poplatky s ohledem na svou konstrukci nemohou mít konfiskační účinek v takové podobě jako daně, jelikož jejich předmět není vztažen k majetku poplatníka. Samotný poplatek je vybírán ve vztahu ke konkrétnímu protiplnění – k pokrytí alespoň části nákladů na jeho poskytnutí, popř. s ohledem na další účely – typicky regulační či řídící povahy. Rdousící účinek v případě poplatku se projevuje především ve vztahu k možnosti dosáhnout zpoplatněného plnění ze strany veřejné moci či pokračovat ve zpoplatněné aktivitě poplatníka. Třeba dodat, že regulační (řídící) funkce poplatku může dojít svého naplnění pouze tam, kde bude požadované plnění poplatníku odepřeno z důvodu jeho neochoty poplatek uhradit, nikoli z důvodu neschopnosti jej uhradit. To nabývá na svém významu zejména při zpoplatnění plnění či činnosti právem zaručených, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/15. Zpravidla je ponecháno na vůli obce, zda je takto všechny anebo část prostřednictvím své obecně závazné vyhlášky stanoví anebo se rozhodne opačně. Součástí samostatné působnosti obce je pravomoc takto se v této věci rozhodovat. Samotné otázky spojené s vybíráním a správou těchto místních poplatků jsou pak již součástí přenesené působnosti obce.

Platí, že správce poplatku musí při jeho stanovení vycházet z konkrétních reálií, jelikož pouze tak naplní při stanovení a vyměření poplatku zásadu dobré správy – k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 49/­2013. Místní poplatky proto mají jak fiskální, tak i regulační roli.

Všechny místní poplatky, které jsou uvedeny v tomto úvodním ustanovení zákona, pamatují mnohé koncepční změny, které doprovázely jednotlivé novely zákona. Mezi koncepčně nejstarší místní poplatky náleží poplatek ze psů, místní poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt, místní poplatek za užívání veřejného prostranství, místní poplatek ze vstupného, místní poplatek z ubytovací kapacity a místní poplatek za povolení vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných částí měst.

§  Z judikatury

V čl. 79 odst. 3 Ústavy České republiky se uvádí, že orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny. V čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky je upraveno právo zastupitelstva v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. Stanovení místních poplatků, určení jejich výše, sazby, způsob jejich vybírání upravuje zákon č. 565/­1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění změn. V ustanovení § 1 tohoto zákona jsou taxativně vypočítány místní poplatky, které obec může upravit svou obecně závaznou vyhláškou.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 1. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 28/94

Pokud jde o stanovení místních poplatků, jejich sazbu, režim jejich vybírání, osvobození od nich apod., je obec povinna respektovat platné znění zákona č. 565/­1990 Sb., o místních poplatcích. Obce jsou tímto zákonem zmocněny k vydávání obecně závazných vyhlášek upravujících místní poplatky, avšak pouze v případech v tomto zákoně taxativně vypočtených v ustanovení § 1 tohoto zákona. Úprava jiných poplatků obecně závaznou vyhláškou obce je v rozporu s uvedeným zákonem. K vydání obecně závazné vyhlášky, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, je obec oprávněna jenom v případě výslovného zákonného zmocnění.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 39/93

„Podstatou ochrany vlastnického práva v oblasti stanovení vybírání daní a poplatků není pouze formální podřazení určité daně konkrétnímu ustanovení zákona, nýbrž tato ochrana se v mate­riálním právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy) musí vztahovat také na případy aplikace a interpretace určitého zákonného ustanovení, jež stanoví daňovou nebo poplatkovou povinnost.“

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 29/06

Přímo z ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny vyplývá, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Obce tak mohou svými obecně závaznými vyhláškami zavést jen takové místní poplatky, jež jsou taxativně vymezeny zákonem o místních poplatcích a pouze v tom rozsahu, který tento zákon umožňuje. Podle přesvědčení Ústavního soudu je pak materie obsažená v zákoně o místních poplatcích zpracována v natolik komplexní a kogentní úpravě, že v otázkách spadajících pod režim citovaného zákona není obec oprávněna postupovat jinak, než zákonem výslovně stanoveným postupem. Takto jednoznačně vymezený rámec právní úpravy neumožňuje obcím při zavádění místních poplatků vytvářet další pravidla či ukládat jiné povinnosti jdoucí mimo hranice právní úpravy, resp. zákonného zmocnění ve smyslu § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích. Taktéž pozměňování pravidel zakotvených v zákoně o místních poplatcích ze strany obce není přípustné, neboť zákonná úprava má přednost před obecně závaznou vyhláškou, přijme-li zákonodárce pro danou oblast určitá pravidla, subjekt územní samosprávy nemůže tato duplicitně či v rozporu se zákony normovat.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 20/06

Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že pro zavedení místního poplatku za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu kanalizace ve smyslu § 1 písm. f) zákona o místních poplatcích je v případě, kdy výstavba probíhá etapově a jednotlivé etapy jsou zakončeny kolaudací, rozhodující časový okamžik, kdy došlo ke skončení určité etapy její kolaudací. V případě etapovité výstavby kanalizace není na úvaze obce, ve které fázi stavby místní poplatek obecně závaznou vyhláškou stanoví. Pro splnění podmínky vydání obecně závazné vyhlášky v kalendářním roce, kdy nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí nebo nabyl právních účinků kolaudační souhlas pro stavbu kanalizace, je rozhodující kolaudační souhlas pro stavbu kanalizačního řádu (stoky), která zhodnocuje stavební pozemek tím, že umožňuje napojení a odvádění odpadních vod v souladu se zákonem. Z hlediska zavedení místního poplatku a vzniku poplatkové povinnosti není rozhodné, zda lze využívat stavbu jako celek či nikoli, ale pouze ta skutečnost, zda měl vlastník stavebního pozemku možnost připojit se na obcí budovanou stavbu kanalizace a touto možností současně došlo ke zhodnocení jeho stavebního pozemku.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 27/21

…(že) bez zavedení místního poplatku obcí není poplatková povinnost dána. Jiný výklad by byl nelogický, v rozporu se zákonem a nepřiměřeně a neoprávněně by zasahoval do právní jistoty i majetkové sféry potenciálních poplatníků.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2023, sp. zn. 9 Afs 91/­2021

…Právo obce na výběr poplatku totiž není bezbřehé, ale je ohraničeno právy jiných osob, zejména právy daňových subjektů vlastnit majetek, ale i zásadou zákonnosti a veřejným zájmem na dodržení cíle správy daní, jímž je dle § 1 odst. 2 daňového řádu správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady, nikoli maximální výběr daní na úkor daňových subjektů.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2023, sp. zn. 5 As 336/­2022

Při výkladu právních předpisů upravujících správu místních poplatků je potřeba rovněž zohlednit zákonodárcem zamýšlenou určitou neformálnost a jednoduchost postupů správce. Je totiž zřejmé, že poplatníků, resp. plátců místních poplatků je velké množství [např. v případě místního poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, srov. § 10e písm. a) zákona o místních poplatcích] a místní poplatky zpravidla činí menší částky. Zároveň správci poplatků jsou obecní úřady obcí, které často (v případě malých obcí) nemají dostatečný úřední aparát potřebný pro složité a formální úkony při správě místních poplatků. Složitost a lpění na formalismu by postrádala i ekonomický smysl, neboť v případě správy některých místních poplatků by pak náklady na jejich správu mohly přesahovat výnos z těchto poplatků. Neformálnost a jednoduchost správy místních poplatků má ovšem své meze v zásadě zákonnosti, která ovládá správu daní, a tedy i místních poplatků (§ 5 odst. 1 DŘ).

Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 5 Afs 261/­2018

ČÁST DRUHÁ

POPLATKY

HLAVA I

POPLATEK ZE PSŮ

§ 2

(1) Poplatek ze psů platí držitel psa. Tím může být pro účely tohoto poplatku osoba, která je přihlášená nebo má sídlo na území České republiky.

(2) Poplatek ze psů se platí ze psů starších 3 měsíců. Od poplatku ze psů je osvobozen držitel psa, kterým je osoba nevidomá, osoba, která je považována za závislou na pomoci jiné fyzické osoby podle zákona upravujícího sociální služby, osoba, která je držitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P, osoba provádějící výcvik psů určených k doprovodu těchto osob, osoba provozující útulek pro zvířata nebo osoba, které stanoví povinnost držení a používání psa zvláštní právní předpis.^1b)

(3) Sazba poplatku ze psů činí až 1 500 Kč za kalendářní rok a jednoho psa. Sazba poplatku ze psů za psa, jehož držitelem je osoba starší 65 let, činí až 200 Kč za kalendářní rok. U druhého a každého dalšího psa může sazba poplatku ze psů činit až o 50 % více, než činí horní hranice poplatku podle věty první nebo druhé. V případě trvání poplatkové povinnosti po dobu kratší než jeden rok se platí poplatek v poměrné výši, která odpovídá počtu i započatých kalendářních měsíců.

(4) Poplatek ze psů platí držitel obci příslušné podle svého místa přihlášení nebo sídla. Při změně místa přihlášení nebo sídla platí držitel psa poplatek od počátku kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém změna nastala, nově příslušné obci. Při změně místa přihlášení nebo sídla platí pro výpočet poměrné výše poplatku obdobně odstavec 3.

(5) Poplatkovým obdobím poplatku ze psů je kalendářní rok.

komentář k § 2

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená s místním poplatkem ze psů. Místní poplatek ze psů tvoří tradiční součást soustavy místních poplatků. Byl součástí místních poplatků i před rokem 1990, kdy tehdejší právní úprava této problematiky vycházela ze zákona č. 82/­1952 Sb., o místních poplatcích.

     Držitel psa

Nutno dodat, že z první věty § 2 odst. 1 zákona vyplývá, že poplatníkem je držitel psa. Držitelem psa může být pro účely tohoto poplatku osoba v souladu s větou druhou, která je přihlášena nebo má sídlo na území ČR. Třeba připomenout, že pes je v souladu s § 494 občanského zákoníku považován za živé zvíře a má tak zvláštní význam a hodnotu jako smysly nadaný živý tvor. V tomto pojetí pes není „živou věcí movitou“, ale ustanovení občanského zákoníku o věcech se na něj použijí obdobně, nicméně jen v takovém rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze. Za držitele psa je občanskoprávními předpisy považován ten, kdo vykonává právo pro sebe. S přihlédnutím k § 494 občanského zákoníku a jeho důvodové zprávě lze dovodit, že psa je možno držet, a tedy i vlastnit v souladu s ustanoveními občanského zákoníku o věcech. Z těchto důvodů je proto poplatníkem místního poplatku ze psů jak fyzická osoba přihlášená v obci, tak i právnická osoba se sídlem na území obce, která psa vlastní nebo drží. Lze dodat, že pojem „přihlášení fyzické osoby v obci“ je blíže vymezen v § 16c zákona, podle něhož se za ně považuje přihlášení k trvalému pobytu podle zákona o evidenci obyvatel, nebo v případě cizinců (při splnění dalších podmínek) ohlášení místa pobytu dle zákona o pobytu cizinců na území ČR, zákona o azylu nebo zákona o dočasné ochraně cizinců. Tento poplatek má význam zejména v tom, že snižuje nebo vyrovnává negativní důsledky spojené s chovem psů. Tedy, že smyslem tohoto poplatku nemá být posílení obecního rozpočtu, i když lze připustit, že tento poplatek má bezesporu i svůj fiskální účel. Každopádně by však tento poplatek, resp. výnosy z něj měly být vždy v prvé řadě vynakládány na snižování či vyrovnání negativních důsledků spojených s chovem těchto domácích mazlíčků a teprve poté na zbývající činnosti. Obec však nemůže obecně závaznou vyhláškou (a ani jinými nástroji) nikterak závazně určovat počet psů chovaných v jedné domácnosti – k tomu viz např. závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 107/­2007. Kromě již uvedeného má obec též možnost upravit obecně závaznou vyhláškou pravidla pro pohyb psů na veřejném prostranství a vymezit prostory pro volné pobíhání psů v souladu s § 24 odst. 2 zákona č. 246/­1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání.

     Předmět poplatku

V odst. 2 je vymezen předmět poplatku. Platí, že poplatek ze psů se platí ze psů starších 3 měsíců. Pokud jde o osvobození a úlevy od poplatku, které obsahuje tento zákon, hodí se podotknout, že je stanoven okruh konkrétně stanovených držitelů psa. Jedná se o osoby nevidomé, které jsou považovány za závislé na pomoci jiné fyzické osoby podle zákona upravujícího sociální služby, osoby, které jsou držitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P, osoby provádějící výcvik psů určených k doprovodu těchto osob, osoby provozující útulek pro zvířata nebo osoby, kterým stanoví povinnost držení a používání psa zvláštní právní předpis. Zákon umožňuje ve svém § 14 odst. 3 obci určit v obecně závazné vyhlášce další okruhy poplatníků, které hodlá takto od poplatkové povinnosti na svém území osvobodit, popř. jim stanovit na poplatku úlevy. Ustanovení takové obecně závazné vyhlášky však nesmí být založena na ústavně nepřípustném rozlišování nebo diskriminaci v rámci poplatníků.

Třeba zdůraznit, že zákon ve svém § 14a odst. 6 stanovil zánik nároku na osvobození nebo úlevu, pakliže poplatník neohlásí údaj rozhodný pro své osvobození nebo úlevu ve lhůtě stanovené tímto zákonem nebo v obecně závazné vyhlášce. Přitom platí, že osvobození nebo úleva stanovená takto obecně závaznou vyhláškou obce jsou právně postaveny na roveň osvobození nebo úlevy stanovené zákonem. Nelze pominout, že § 14a odst. 6 zákona je třeba aplikovat na osvobození nebo úlevu od místního poplatku bez rozdílu, zda jde o osvobození nebo úlevu ze zákona či podle obecně závazné vyhlášky obce.

     Sazba poplatku

V odst. 3 je stanovena sazba poplatku. V souladu s § 14 odst. 2 písm. a) zákona je stanovení sazby poplatku povinnou náležitostí obecně závazné vyhlášky.

Důležité

     V případě místního poplatku ze psů je zákonem určena horní hranice. Sazba tohoto místního poplatku může činit až 1 500 Kč za kalendářní rok a jednoho psa. Zvláštní sazba, maximálně 200 Kč za psa a kalendářní rok, je stanovena v případě psa, jehož držitelem je osoba starší 65 let. U druhého a každého dalšího psa téhož držitele může sazba poplatku ze psů činit až o 50 % více, než činí výše uvedené hranice sazeb za jednoho psa. U druhého a každého dalšího psa téhož majitele proto může činit maximální výše poplatku částku 2 250 Kč za psa a kalendářní rok, u zvláštní sazby částku 300 Kč za psa a kalendářní rok. V případě držení psa po dobu kratší než jeden rok se platí poplatek v poměrné výši, která odpovídá počtu i započatých kalendářních měsíců.

     Způsob placení poplatku

V odst. 4 je zakotven způsob placení poplatku. Poplatek ze psů platí držitel obci příslušné podle svého místa přihlášení nebo sídla. Změní-li poplatník v průběhu roku místo svého přihlášení nebo sídlo, platí poplatek od počátku kalendářního měsíce následujícího po měsíci, ve kterém změna nastala, nově příslušné obci, a to v poměrné výši, která odpovídá počtu i započatých kalendářních měsíců.

     Poplatkové období

V odst. 5, který byl do zákona vložen jeho novelou č. 252/­2013 Sb., bylo stanoveno, že poplatkovým obdobím je kalendářní rok. Z toho důvodu proto obec musí obecně závaznou vyhláškou stanovit tento místní poplatek ze psů vždy na celý kalendářní rok s účinností od 1. ledna až do posledního dne příslušného kalendářního roku, aniž by výši tohoto místního poplatku v průběhu roku jakkoli měnila.

§  Z judikatury

Smyslem poplatku ze psů primárně není a ani nemá být posílení obecního rozpočtu, protože pak by se již pojmově nejednalo o poplatek, nýbrž spíše o majetkovou daň. Poplatek ze psů tak nemá jiný význam než snižovat či vyrovnávat negativní důsledky spojené s chovem psů.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2008, sp. zn. 2 Afs 107/­2007

Podrobit ohlašovací povinnosti osoby poplatku podléhající, avšak podle zákona či obecně závazné vyhlášky od poplatku osvobozené, je ústavně souladným oprávněním obce. I poplatník, který je osvobozen od placení místního poplatku, tomuto místnímu poplatku podléhá, podléhá tedy i ohlašovací povinnosti. Podrobit ohlašovací povinnosti navíc i osoby poplatku nepodléhající, resp. držitele psů jako takové, při vědomí, že to pro tyto osoby představuje jen minimální břemeno, ještě také v daném případě ústavně obstojí. Předmětná ohlašovací povinnost se totiž vztahuje pouze na držitele psů mladších tří měsíců, kteří poplatku nepodléhají. Navázání zániku poplatkové povinnosti na splnění ohlašovací povinnosti jde nad rámec zákona, resp. ocitá se v rozporu se zákonem (s ustanovením § 14 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 2 zákona o místních poplatcích) a příslušnými ustanoveními ústavního pořádku (čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 4, čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky).

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 30/06

HLAVA II

POPLATEK Z POBYTU

§ 3

Poplatník poplatku

Poplatníkem poplatku z pobytu je osoba, která v obci není přihlášená.

§ 3a

Předmět poplatku

(1) Předmětem poplatku z pobytu je úplatný pobyt trvající nejvýše 60 po sobě jdoucích kalendářních dnů u jednotlivého poskytovatele po­bytu.

(2) Předmětem poplatku není

a)  pobyt, při kterém je na základě zákona omezována osobní svoboda,

b)  pobyt ve zdravotnickém zařízení poskytovatele lůžkové péče, pokud je tento pobyt hrazenou zdravotní službou podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění nebo pokud je její součástí, s výjimkou lázeňské léčebně rehabilitační péče.

§ 3b

Osvobození od poplatku

(1) Od poplatku z pobytu je osvobozena ­osoba

a)  nevidomá, osoba, která je považována za závislou na pomoci jiné fyzické osoby podle zákona upravujícího sociální služby, osoba, která je držitelem průkazu ZTP/P, a její průvodce,

b)  mladší 18 let,

c)  hospitalizovaná na území obce ve zdravotnickém zařízení poskytovatele lůžkové péče s výjimkou osoby, které je poskytována lázeňská léčebně rehabilitační péče,

d)  pečující o děti na zotavovací akci nebo jiné podobné akci pro děti podle zákona upravujícího ochranu veřejného zdraví konaných na území obce,

e)  vykonávající na území obce sezónní práci pro právnickou nebo podnikající fyzickou osobu nebo

f)  pobývající na území obce

1. ve školském zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy anebo školském zařízení pro preventivně výchovnou péči anebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc,

2. v zařízení poskytujícím ubytování podle zákona upravujícího sociální služby,

3. v zařízení sloužícím k pomoci lidem v ohrožení nebo nouzi provozovaném veřejně prospěšným poplatníkem daně z příjmů právnických osob, nebo

4. za účelem výkonu záchranných nebo likvidačních prací podle zákona o integrovaném záchranném systému.

(2) Od poplatku z pobytu je osvobozen příslušník bezpečnostního sboru, voják v činné službě, státní zaměstnanec nebo zaměstnanec České republiky pobývající na území obce v zařízení ve vlastnictví České republiky nebo této obce v souvislosti s plněním služebních nebo pracovních úkolů.

(3) Sezónní prací podle odstavce 1 písm. e) je práce, která je závislá na střídání ročních období a zpravidla se každým rokem opakuje.

§ 3c

Základ poplatku

Základem poplatku z pobytu je počet započatých dnů pobytu, s výjimkou dne počátku pobytu.

§ 3d

Sazba poplatku

Sazba poplatku z pobytu činí nejvýše 50 Kč.

§ 3e

Výpočet poplatku

Poplatek z pobytu se vypočte jako součin základu poplatku a sazby poplatku.

§ 3f

Plátce poplatku

(1) Plátcem poplatku z pobytu je poskytovatel úplatného pobytu.

(2) Plátce poplatku je povinen vybrat poplatek od poplatníka.

§ 3g

Evidenční povinnost

(1) Plátce poplatku z pobytu je povinen vést v listinné nebo elektronické podobě evidenční knihu za každé zařízení nebo místo, kde poskytuje úplatný pobyt. Do evidenční knihy zapisuje údaje týkající se fyzické osoby, které poskytuje úplatný pobyt.

(2) Údaji podle odstavce 1 jsou

a)  den počátku a den konce pobytu,

b)  jméno, popřípadě jména, příjmení a adresa místa přihlášení nebo obdobného místa v zahraničí,

c)  datum narození,

d)  číslo a druh průkazu totožnosti, kterým může být

1. občanský průkaz,

2. cestovní doklad,

3. potvrzení o přechodném pobytu na území,

4. pobytová karta rodinného příslušníka občana Evropské unie,

5. průkaz o povolení k pobytu,

6. průkaz o povolení k pobytu pro cizince,

7. průkaz o povolení k trvalému pobytu,

8. průkaz žadatele o udělení mezinárodní ochrany, nebo

9. průkaz žadatele o poskytnutí dočasné ochrany, a

e)  výše vybraného poplatku, nebo důvod osvobození od poplatku.

(3) Zápisy do evidenční knihy musí být vedeny správně, úplně, průkazně, přehledně, srozumitelně, způsobem zaručujícím trvalost zápisů a musí být uspořádány postupně z časového hlediska.

(4) Plátce poplatku je povinen uchovávat evidenční knihu po dobu 6 let ode dne provedení posledního zápisu.

§ 3h

Evidenční povinnost ve zjednodušeném
rozsahu

(1) Plátce poplatku z pobytu, který jako pořadatel kulturní nebo sportovní akce poskytuje úplatný pobyt účastníkům této akce, může plnit evidenční povinnost ve zjednodušeném rozsahu, pokud

a)  důvodně předpokládá, že poskytne pobyt nejméně 1000 účastníkům této akce, a

b)  oznámí záměr plnit evidenční povinnost ve zjednodušeném rozsahu nejméně 60 dnů přede dnem zahájení poskytování pobytu správci poplatku.

(2) Plátce poplatku v oznámení podle odstavce 1 písm. b) odůvodní předpokládaný počet účastníků akce, kterým bude poskytnut úplatný pobyt, a uvede o kulturní nebo sportovní akci alespoň údaje o

a)  dni počátku a dni konce konání této akce,

b)  názvu a druhu této akce a

c)  jednotlivých zařízeních nebo místech, ve kterých se bude pobyt poskytovat.

(3) Správce poplatku rozhodnutím zakáže plátci poplatku oznámené plnění evidenční povinnosti ve zjednodušeném rozsahu, nelze-li předpokládat splnění podmínek podle odstavce 1. O zákazu plnění evidenční povinnosti ve zjednodušeném rozsahu rozhodne správce poplatku nejpozději do 15 dnů ode dne oznámení podle odstavce 1 písm. b).

(4) Při plnění evidenční povinnosti ve zjednodušeném rozsahu se v evidenční knize vedou pouze

a)  údaje podle odstavce 2 písm. a) až c) a

b)  souhrnné údaje o počtu účastníků, kterým byl poskytnut pobyt, a o výši vybraného poplatku v členění podle

1. dne poskytnutí pobytu,

2. zařízení nebo místa, ve kterých byl pobyt poskytnut, a

3. důvodu osvobození.

komentář k § 3 až § 3h

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s existencí poplatku z pobytu.

     Poplatník poplatku

V § 3 zákonodárce stanovil, že poplatníkem poplatku je osoba, která v obci není přihlášená. Samotný pojem přihlášení fyzické osoby v obci je vymezen v § 16c zákona, podle kterého se za ně považuje přihlášení k trvalému pobytu podle zákona o evidenci obyvatel, nebo v případě cizinců – za splnění dalších podmínek – ohlášení místa pobytu dle zákona o pobytu cizinců na území ČR, zákona o azylu nebo zákona o dočasné ochraně cizinců.

Poplatek z ubytovací kapacity jako takový spadá do kategorie místních poplatků, které jsou vybírány územními samosprávnými celky podle tohoto zákona. Dle § 15 zákona se jedná o výkon přenesené působnosti obce, přičemž stanovení samotné výše tohoto poplatku patří dle § 14 zákona do samostatné působnosti obce, která tak činí obecně závaznou vyhláškou. Na základě ustanovení § 5 zákona o DPH nejsou obce při výkonu veřejné správy považovány za osobu povinnou k dani. Zajišťuje-li plátce poplatku coby např. ubytovací zařízení pro obec jejím jménem a na její účet vybírání tohoto poplatku (jehož výše je stanovena obecně závaznou vyhláškou obce), nejedná se o plnění, které by pro plátce daně představovalo předmět daně z přidané hodnoty.

     Předmět poplatku

V § 3a je stanoven předmět tohoto poplatku, přičemž platí, že předmětem poplatku je v souladu s tímto ustanovením zákona úplatný pobyt trvající nejvýše 60 po sobě jdoucích kalendářních dnů u jednotlivého poskytovatele pobytu, s výjimkou pobytu, při kterém je na základě zákona omezována osobní svoboda, a pobytu ve zdravotnickém zařízení poskytovatele lůžkové péče, pokud jde tento pobyt hrazen zdravotní službou podle zákona upravujícího veřejné zdravotní pojištění nebo pokud je součástí. Předmětem poplatku není pobyt, při kterém je na základě zákona omezována osobní svoboda, s výjimkou lázeňské léčebné rehabilitační péče.

Charakteristickým znakem tohoto poplatku je, že je zaměřen na krátkodobé pobyty, které mají v praxi vesměs rekreační a turistickou povahu, avšak nejsou vázány na konkrétní účel pobytu. Stejně tak není samotný poplatek vázán na druh ubytovacího prostoru, ve kterém je pobyt realizován a není tedy podmíněn pobytem v zařízení určeném k poskytování přechodného ubytování, ale vztahuje se i na všechny ostatní případy (krátkodobé ubytování v bytě v rámci sdílené ekonomiky, umožnění stanování na zahradě apod.). Účelem tohoto místního poplatku bude tedy zřejmě to, aby tento poplatek jako takový zatěžoval veškeré právní formy poskytování ubytování v případech, že ubytování je poskytováno v krátkodobém režimu, tj. po dobu maximálně 60 dnů po sobě jdoucích. Samotný poplatek z pobytu může zavést kterákoli obec, aniž by současně musela být pro tyto účely považována za lázeňské či turistické město (obec).

     Osvobození od poplatku

V § 3b odst. 1 a 2 zákona byla zákonodárcem stanovena jednotlivá konkrétní osvobození osob od tohoto poplatku, kdy se jedná o nevidomé, osoby, které jsou považovány za závislé na pomoci jiné fyzické osoby podle zákona upravujícího sociální služby, osoby, které jsou držitelem průkazu ZTP/P, a její průvodci, mladší 18 let, hospitalizované na území obce ve zdravotnickém zařízení poskytovatele lůžkové péče s výjimkou osob, kterým je poskytována lázeňská léčebně rehabilitační péče, dále jde o osoby pečující o děti na zotavovací akci nebo jiné podobné akci pro děti dle zákona upravujícího ochranu veřejného zdraví konaných na území obce, osoby vykonávající na území obce sezónní práci pro právnickou nebo podnikající fyzickou osobu nebo pobývající na území obce ve školském zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy anebo školském zařízení pro preventivně výchovnou péči anebo v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, osoby v zařízení poskytujícím ubytování dle zákona upravujícího sociální služby, osoby v zařízení sloužícím k pomoci lidem v ohrožení nebo nouzi provozovaném veřejně prospěšným poplatníkem daně z příjmů právnických osob nebo za účelem výkonu záchranných nebo likvidačních prací dle zákona o integrovaném záchranném systému. Od tohoto poplatku je rovněž osvobozen příslušník bezpečnostního sboru, voják v činné službě, státní zaměstnanec nebo zaměstnanec České republiky pobývající na území obce v zařízení ve vlastnictví České republiky nebo této obce v souvislosti s plněním služebních nebo pracovních úkolů. Za sezónní práci se pro účely tohoto zákona považuje práce, která je závislá na střídání ročních období a zpravidla se každým rokem opakuje. Nad rámec tohoto zákonného osvobození může obec v souladu s § 14 odst. 3 zákona v obecně závazné vyhlášce upravit další osvobození, popř. úlevy od tohoto poplatku. Přitom platí, že rozsah a konkrétní podoba dalšího osvobození, popř. úlev je na uvážení samotné obce s ohledem na konkrétní místní podmínky nebo její potřeby. Samotná právní úprava tohoto poplatku v rámci obecně závazné vyhlášky by však neměla působit diskriminačně, tj. tak, aby nedocházelo k zvýhodňování určité skupiny poplatníků, aniž by k tomu existovaly legitimní důvody.

     Základ poplatku

V § 3c je stanoven základ poplatku, když základem poplatku je počet započatých dnů pobytu bez započítání dne příjezdu. Zákonodárce takto odvíjí základ poplatku od skutečného počtu noclehů, které jsou v rámci pobytu takto uvedené osobě úplatně poskytnuty. Pro účely tohoto zákona se za den počátku pobytu rozumí den, kdy podle smlouvy o úplatném poskytnutí pobytu započalo poskytování tohoto pobytu. Pokud by byl pobyt účelově rozdělen na dílčí pobyty tak, aby v průběhu pobytu nastalo více počátečních dnů nezapočítaných do základu poplatku, ale tyto dílčí pobyty by na sebe navazovaly a tato posloupnost by tvořila jeden celek, představoval by takový postup zneužití práva a snahu o obcházení poplatkové povinnosti, což je koneckonců i v rozporu s § 8 odst. 3 a 4 DŘ. Za takové situace by dnem počátku pobytu byl den počátku prvního z dílčích pobytů.

     Sazba poplatku

V § 3d zákona je uvedena sazba poplatku. Třeba připomenout, že v souvislosti s § 14 odst. 2 písm. a) zákona je stanovení sazby poplatku povinnou náležitostí obecně závazné vyhlášky.

Samotná sazba tohoto poplatku se vztahuje ke každému započatému dni pobytu, s výjimkou dne jeho počátku (který se ve výši poplatku nezohledňuje), a její výše nesmí překročit částku 50 Kč. Platí, že v rámci tohoto zákonného limitu je obec oprávněna stanovit výši sazby podle svého vlastního uvážení a není povinna ji v obecně závazné vyhlášce jakkoli odůvodňovat, přičemž k stanovení tohoto poplatku nelze přistoupit paušální částkou.

     Výpočet poplatku

V § 3e je uveden způsob výpočtu tohoto poplatku. Zákonodárce stanovil, že výpočet poplatku z pobytu má standardní podobu součinu jeho základu a sazby. Z toho důvodu platí, že základ poplatku je ze své povahy již zaokrouhlen na celé dny, resp. započaté dny a v kontextu s tím se proto uplatní pouze § 146 DŘ, který upravuje zaokrouhlování v rámci daňového a poplatkového řízení (to jen pro případ, že by sazba nebyla vyjádřena v celých korunách).

     Pozice plátce poplatku

V § 3f je upravena pozice plátce poplatku. Význam plátce poplatku je dán už tím, že samotný poplatek z pobytu je odváděn správci poplatku prostřednictvím plátce poplatku, kterým je v souladu s tímto ustanovením zákona poskytovatel úplatného pobytu. Tento plátce poplatku je povinen vybrat poplatek od poplatníka ve lhůtě stanovené v obecně závazné vyhlášce obce a tento poplatek následně odvést již zmíněnému správci poplatku (obecnímu úřadu). Plátce tohoto poplatku není povinen podávat hlášení ani vyúčtování, která by jinak dle příslušných ustanovení DŘ podávat měl, neboť tento zákon, který je lex specialis vůči DŘ, mu ostatně ani takové povinnosti neukládá. Plátce poplatku však stíhá povinnost odvést tento poplatek – bez ohledu na to – zda jej od poplatníka ve správné výši, resp. vůbec vybral – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 104/­2013.

     Evidenční povinnost

V § 3g zákona je obsažena evidenční povinnost spojená se správou a vybíráním poplatku z pobytu. Plátce poplatku je na základě tohoto zákona povinen vést evidenční knihu. Tato kniha může být vedena i v elektronické podobě. Vedení této evidenční knihy představuje základní prostředek k tomu, aby mohl správce poplatku v praxi ověřit správné a řádné plnění poplatkové povinnosti. DŘ kromě toho dává správci poplatku možnost, aby se obrátil na další zprostředkovatele ubytování s výzvou k poskytnutí údajů, které jsou nezbytné pro řádnou správu tohoto poplatku. Půjde např. o informace o tom, komu a pro koho je v obci zprostředkováno ubytování. V návaznosti na to musí plátce poplatku do této evidenční knihy zapisovat údaje o všech osobách, kterým byl poskytnut úplatný pobyt, tj. všechny údaje, které se osoby, která poskytuje takto úplatný pobyt, v souvislosti s poskytováním těchto služeb, týkají. Do této knihy je nutno zapisovat i osoby, které jsou přihlášené v dané obci a dále též osoby, kterým svědčí některé osvobození od místních poplatků. V návaznosti na GDPR poskytovatel úplatného pobytu vhodným způsobem vždy informuje osobu poskytující své osobní údaje (poplatníka poplatku z pobytu) o tom, jak dlouho jsou její osobní údaje takto uchovávány.

Důležité

     Nepovede-li plátce poplatku z pobytu evidenční knihu v souladu s tímto zákonem, může mu být správcem poplatku uložena za takové protiprávní jednání pokuta za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy až do výše 500 000 Kč.

V odst. 2 je uveden výčet skutečností, které je nutno vést v evidenční knize.

Podle odst. 3 platí, že zápisy do evidenční knihy musí být vedeny správně, úplně, průkazně, přehledně, srozumitelně, způsobem zaručujícím trvalost zápisů a musí být uspořádány postupně z časového hlediska. Výchozím principem je přitom účetní legislativa, která vždy klade důraz na správnost, úplnost, průkaznost a zachycování způsobem zaručujícím trvalost zápisů. Na rozdíl od účetnictví se však v těchto případech nepožaduje připojování podpisového záznamu ke každému z takto provedených zápisů. Z toho plyne, že evidenční kniha musí být řádně a úplně vedena, jak vyžaduje ostatně zákon, a v souladu se skutečným počtem ubytovaných osob. Pokud by plátce poplatku takto nepostupoval a ani na opakovanou výzvu správce poplatku neučinil žádné opatření vedoucí k nápravě tohoto nežádoucího stavu, může mu být správcem poplatku uložena pořádková pokuta dle § 247 DŘ, tj. je-li na základě řádně zjištěného skutkového stavu možno konstatovat, že plátce poplatku ztěžuje takto správu uvedeného místního poplatku závažným způsobem – k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Af 38/­2013. Za závažné maření správy místních poplatků však nelze považovat v daném kontextu skutečnost, že plátce poplatku poskytl údaje rozhodné pro výpočet místního poplatku jinou formou, než opakovaným předložením ubytovací knihy, popř. pořídil správci poplatku na jeho výzvu kopii takové ubytovací knihy. Jiná situace by byla, kdyby plátce poplatku individuální údaje o pracovních pobytech, které by navíc nebylo možno ověřit v původně předložené ubytovací knize, nedoplnil samostatným podáním ani na výzvu správce poplatku, kterou by za tím účelem mezitím obdržel, navíc by zůstal pasivní i na opakovanou výzvu v této věci, která by byla vydána správcem poplatku. Takové jednání plátce poplatku by pak již bylo možno postihnout uložením pořádkové pokuty za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy dle § 247 DŘ – k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 51 Af 24/­2019.

V odst. 4 zákonodárce správci poplatku stanovil povinnost uchovávat evidenční knihu po dobu 6 let ode dne provedení posledního zápisu v ní. Tato lhůta přitom není navázána na obecnou lhůtu pro vyměření nebo doměření daně, která je stanovena v § 148 DŘ.

     Evidenční povinnost ve zjednodušeném rozsahu

V § 3h zákona je obsažena problematika vážící se k evidenční povinnosti ve zjednodušeném rozsahu ve vztahu k místnímu poplatku z pobytu. Smyslem tohoto ustanovení je napomoci od administrativní zátěže zejména pořadatelům velkých kulturních a sportovních akcí, kteří v souvislosti s takovou akcí poskytují pro její účastníky úplatný pobyt. Evidence ve zjednodušeném rozsahu v souladu s odst. 1 a 2 komentovaného paragrafu zákona spočívá v tom, že se o poskytnutých pobytech zaznamenávají zásadně pouze souhrnné údaje, nicméně ostatní povinnosti v kontextu s § 3g zákona zůstávají zachovány. Tuto evidenční povinnost ve zjednodušeném rozsahu nelze aplikovat tehdy, není-li pobyt poskytován přímo pořadatelem akce, nýbrž jinou osobou. Zjednodušený rozsah evidenční povinnosti je akceptovatelný tam, kde pořadatel akce předpokládá, že poskytuje pobyt alespoň 1 000 účastníků takové akce a oznámí záměr plnit evidenční povinnost ve zjednodušeném rozsahu nejméně 60 dnů přede dnem zahájení poskytování pobytu. V tomto svém oznámení musí pořadatel akce taktéž odůvodnit, na základě čeho se domnívá, že bude poskytovat pobyt alespoň 1 000 účastníků akce. Toto své tvrzení by měl být schopen doložit. Dále by měl uvést, kdy tato akce začíná a kdy končí, o jakou akci se vlastně jedná a kde bude toto ubytování skutečně poskytovat (tj. název zařízení, kde dojde k poskytnutí ubytování).

Dle odst. 3 platí, že správce poplatku rozhodnutím zakáže plátci poplatku oznámené plnění evidenční povinnosti ve zjednodušeném rozsahu, nelze-li předpokládat, že je schopen splnit zákonem stanovené podmínky. Koncepce vychází z toho, že správce poplatku takto vydává pouze negativní rozhodnutí, a to nejpozději do 15 dnů ode dne oznámení. Takové rozhodnutí správce poplatku zpravidla vydá tehdy, když je zřejmé, že zpětná kontrola plnění evidenčních povinností ve zjednodušeném rozsahu by byla na takovéto akci fakticky vyloučena, resp. dojde k závěru, že záměry pořadatele takové akce nevycházejí z reálných předpokladů. Vydá-li správce poplatku zákaz plnění evidenční povinnosti ve zjednodušeném rozsahu, musí takové rozhodnutí mít formu a náležitosti rozhodnutí dle DŘ. Znamená to, že musí být řádně odůvodněno a musí být proti němu přípustný opravný prostředek. Povinností správce poplatku také je, aby o oznámení plátce poplatku ve vztahu k jeho záměru realizovat evidenční povinnost ve zjednodušeném rozsahu rozhodl bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 15 dnů ode dne podání takového oznámení. Nevydá-li v této lhůtě správce poplatku rozhodnutí, kterým evidenční povinnost ve zjednodušeném rozsahu výslovně zakáže, je plátce poplatku oprávněn vést tuto evidenci v navrhovaném zjednodušeném rozsahu.

Z odst. 4 vyplývá, že toto ustanovení je lex specialis vůči § 3g odst. 2 zákona. Specialita tohoto ustanovení se konkrétně odráží v tom, že plátce poplatku z pobytu vede údaje o kulturní nebo sportovní akci a o místech a zařízeních, ve kterých se poskytuje úplatný pobyt, souhrnně, tj. eviduje pouze jejich celkový počet a celkovou výši vybraného poplatku. Souhrnné údaje za tuto agendu jsou agregovány ve vztahu ke dni poskytnutí pobytu a zařízením nebo místům, kde byl tento pobyt poskytnut. Součástí těchto údajů je rovněž evidence důvodů osvobození od poplatku dle § 3b zákona.

§  Z judikatury

Pobytem za úplatu dle § 3 odst. 1 zákona je i pobyt fyzické osoby hrazený plně z prostředků veřejného zdravotního pojištění v rámci komplexní lázeňské péče. Tato fyzická osoba je poplatníkem místního poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 2 Afs 51/­2009

K námitce žalobce, že jeho postup neznemožnil obecnímu úřadu vyčíslit a doměřit rozdíl na místním poplatku, soud nepřehlédl, že obecní úřad v předkládací zprávě podotkl, že takto žalobci dopočetl rozdíl jen u nesporných položek podle ubytovací knihy, nebyl však schopen ověřit správnost deklarovaných údajů o pracovních pobytech. Tomu ostatně odpovídají i údaje v tabulkách připojených k protokolu o kontrole, v nichž jsou u některých vstupních údajů otazníky a obecním úřadem jsou přejímány údaje o pracovních pobytech, ač je z protokolu a následné komunikace patrno, že o oprávněnosti deklarovaného pracovního pobytu panují na straně obecního úřadu pochyby. Tudíž ze skutečnosti, že byl žalobci v protokolu o poplatkové kontrole předběžně vyčíslen nějaký rozdíl na místních poplatcích (čemuž se nelze divit, jestliže podle údajů v poznámkách vůbec nepočítal místní poplatek z ubytovací kapacity), nelze dovozovat, že by nedoložení opravené ubytovací knihy na opakovanou výzvu, resp. nedoplnění chybějících údajů nemohlo závažně ztížit vyměření místního poplatku, čímž je třeba rozumět nikoliv jakékoliv vyměření, nýbrž vyměření správně zjištěné poplatkové povinnosti. Jestliže přitom ubytovací kniha, tak jak byla vedena, neposkytovala důvěryhodný a úplný podklad pro vyměření poplatkové povinnosti, vyměření místního poplatku bylo závažně ztíženo, jelikož nestačilo prosté ověření vstupních údajů v přehledné, celistvé a úplné evidenci, ale bylo nutno výši poplatkové povinnosti stanovit náhradním způsobem. Byť DŘ i pro takové případy zná řešení, a to doměření místního poplatku po řádném důkazním řízení v situaci, kdy např. daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ke skutkovým okolnostem zakládajícím osvobození konkrétních pobytů od místního poplatku (prostá aplikace § 92 DŘ na výsledky provedeného dokazování), popř. též doměření daně podle pomůcek (§ 98 DŘ), jestliže nelze výši místního poplatku stanovit dokazováním vůbec (např. se ukáže, že ubytovací kniha nezachycuje větší, co do počtu však neznámý počet ubytovaných osob, popř. ubytovací kniha zcela chybí apod.), ustanovení § 247 odst. 2 DŘ nevyžaduje jako předpoklad pořádkové pokuty to, že nesplnění povinnosti přímo znemožnilo správu, resp. vyměření či doměření místního poplatku. Žalobci lze dát za pravdu ovšem v tom, že za závažné maření správy místních poplatků nelze považovat skutečnost, že chybějící údaje již zpětně do ubytovací knihy nedoplnil, resp. že ubytovací knihu znovu nepředložil, aby mohlo být ověřeno splnění opatření k nápravě uložených v protokolu o poplatkové kontrole. Jednak není patrno, na základě jakého zákonného zmocnění v DŘ vůbec obecní úřad takové povinnosti žalobci ukládal, a jednak skutečnosti potřebné pro správné stanovení daně lze prokázat i jinou formou, typicky právě sdělením nezbytných údajů v samostatném podání a odkazem na důkazní prostředky, prostřednictvím kterých lze pravdivost uváděných skutečností důkazně ověřit. Ostatně oprava údajů v ubytovací knize by v případě žalobce znamenala nutnost vypsat ubytovací knihu zcela znova, jelikož jinak nebylo možné údaje o každé ubytované osobě v ubytovací knize zaznamenat jednotlivě a v souvislé časové posloupnosti. Údaje rozhodné pro výpočet místních poplatků tak obecní úřad mohl získat od žalobce jinou formou, než opakovaným předložením ubytovací knihy a její opětovné nepředložení v reakci na výzvu ze dne 6. 12. 2017 nemohlo závažně ztížit či mařit správu místního poplatku ve smyslu § 247 odst. 2 DŘ, obzvláště disponoval-li obecní úřad již její kopií, kterou si pořídil. Pořádkovou pokutu by bylo možno uložit za prvotní předložení neúplné, resp. vadně vyplněné ubytovací knihy, popř. za její opětovné nepředložení za účelem kontroly navazujících zápisů za rok 2017. Zde soud odkazuje na závěry Krajského soudu v Plzni vyslovené v rozsudku ze dne 28. 11. 2014, č. j. 30 Af 38/­2013-38, s nimiž lze v zásadě souhlasit….

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2021, sp. zn. 51 Af 21/­2019

HLAVA III

POPLATEK ZA UŽÍVÁNÍ VEŘEJNÉHO PROSTRANSTVÍ

§ 4

(1) Poplatek za užívání veřejného prostranství se vybírá za zvláštní užívání veřejného prostranství,^4b) kterým se rozumí provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl. Z akcí pořádaných na veřejném prostranství, jejichž celý výtěžek je odveden na charitativní a veřejně prospěšné účely, se poplatek neplatí.

(2) Poplatek za užívání veřejného prostranství platí fyzické i právnické osoby, které užívají veřejné prostranství způsobem uvedeným v odstavci 1.

(3) Poplatku za užívání veřejného prostranství spočívajícího ve vyhrazení trvalého parkovacího místa nepodléhají osoby, které jsou držiteli průkazu ZTP nebo ZTP/P.

(4) Sazba poplatku za užívání veřejného prostranství činí až 10,- Kč za každý i započatý 1 m² užívaného veřejného prostranství a každý i započatý den. Za užívání veřejného prostranství k umístění prodejních nebo reklamních zařízení, lunaparků a jiných atrakcí může obec zvýšit sazbu až na její desetinásobek. Obec může stanovit poplatek týdenní, měsíční nebo roční paušální částkou.

komentář k § 4

V tomto ustanovení zákona je řešena problematika spojená s existencí místního poplatku za užívání veřejného prostranství. Účelem místního poplatku za užívání veřejného prostranství je vedle jistého příjmu obecního rozpočtu také regulace zvláštního užívání veřejného prostranství. Judikatura je toho názoru, že účelem tohoto místního poplatku je platba za kvalifikované užívání veřejného prostranství, které brání v jeho užívání ostatním subjektům, jež jim svědčí právě z titulu, že jde současně o veřejné prostranství – k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 8 Af 73/­2015. Typicky půjde např. o umístnění stavebních zařízení či skládek. Obec pak má prostřednictvím tohoto poplatku, coby územní garant veřejného zájmu na obecném užívání veřejného prostranství, možnost zajistit soulad mezi obecným a zvláštním užíváním. Obec musí v souladu s § 14 odst. 4 zákona určit v obecně závazné vyhlášce místa, která tomuto poplatku podléhají. Dle § 34 zákona o obcích jsou veřejným prostranstvím všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejná zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, tj. sloužící obecnému užívání, a to bez ohledu na vlastnictví k tomuto prostoru. Lze připomenout, že zpoplatnění se nemusí týkat všech veřejných prostranství, nicméně pro samotné účely zpoplatnění je zcela žádoucí, aby obec v obecně závazné vyhlášce jednoznačně vymezila veřejná prostranství, která jsou předmětem místního poplatku za užívání veřejného prostranství. Z toho důvodu musí obec provést přesnou specifikaci veřejných prostranství pro zvláštní užívání uvedením názvu místo nebo jiným způsobem blíže charakterizovat jejich umístnění v obci, aby nemohlo dojít k jejich záměně a nedošlo tak k narušení právní jistoty občanů obce. Veřejné prostranství však obec „nevytváří“ v rámci obecně závazné vyhlášky. Ostatně Ústavní soud k určení míst (veřejného prostranství) ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že považuje z hlediska ochrany právní jistoty za nutné, aby prostranství bylo v této vyhlášce určeno co možná nejpřesněji – k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/03. Požadavek určitosti na vymezení veřejného prostranství, které takto podléhá poplatkové povinnosti se však neomezuje jen na určitost označení veřejného prostranství, jelikož podstatné je i to, aby byly jednoznačně a přesně určeny i hranice, resp. plošný rozsah zpoplatněného veřejného prostranství – k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 46 Af 2/2017.

Obecně závazná vyhláška, jíž obec zpoplatňuje užívání veřejného prostranství, by měla pouze deklarovat skutečný stav – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 86/­2008. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud též odpověděl na otázku, zda placení nájemného za užívání pozemku (který je veřejným prostranstvím) osvobozuje nájemce od placení místního poplatku za zvláštní užívání tohoto pozemku coby veřejného prostranství a zda uzavřením nájemní smlouvy došlo k vynětí této části pozemku z prostoru veřejného prostranství, a tím i k vyloučení aplikace zákona o místních poplatcích. Z rozsudku plyne, že uzavřením nájemní smlouvy pronajatý prostor neztrácí charakter veřejného prostranství, a je-li užíván zvláštním způsobem, s nímž zákon o místních poplatcích spojuje vybírání místního poplatku, je obec oprávněna tento poplatek nájemci vyměřit.

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/07-1 Ústavní soud konstatoval, že „lze za veřejné prostranství považovat každý prostor, který je přístupný všem bez omezení, slouží obecnému užívání a je jako veřejné prostranství určen v obecně závazné vyhlášce obce.“ Ústavní soud se dále přiklonil k závěru, že slova obsažená v § 34 zákona o obcích „a další prostory přístupné bez omezení“ je třeba vykládat tak, že nejde o jakékoli prostory, tj. jiné prostory, ale jedná se o prostranství mající obdobný charakter jako „náměstí, tržiště, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň.“ Taková místa však musí být konkretizována a vymezena v rámci územního plánu. Ze související judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že i když je např. pozemek neoplocený a neoznačený, nemusí to automaticky znamenat, že by byl pro všechny přístupný bez omezení. Omezenost nebo případný zákaz vstupu na takový pozemek nemusí být nutně dána jen fyzickou přítomností oplocení, popř. varovnou cedulí, ale může být zakotvena přímo i v zákonech – např. zákon č. 266/­1994 Sb., o drahách, ve znění pozdějších předpisů. Je zřejmé, že režim veřejného prostranství lze považovat za režim veřejnoprávní, neboť tyto prostory slouží k zabezpečování významného veřejného zájmu, který spočívá v obecném užívání, a to zejména občany té které konkrétní obce. Nelze rovněž pominout, že poplatková povinnost by měla též plynout z jednoho konkrétního ustanovení, není možno ji dovozovat jednou podle jednoho, jednou podle druhého ustanovení, je-li navíc charakter zpoplatňovaného pozemku stejný, popř. ji snad dovozovat z toho, že jde o pozemek, u něhož se překrývá vymezení podle více ustanovení obecně závazné vyhlášky. Takový postup označuje judikatura za chaotický a nekonzistentní – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 166/­2018. Lze proto uzavřít, že pouze jednoznačně stanovená a nepochybná povinnost, která vyplývá z právního předpisu, může v konečném důsledku podporovat právní jistotu adresáta – v opačném případě jdou vzniklé pochybnosti k tíži toho, kdo je autorem tohoto právního předpisu, resp. kdo na jeho základě přikročil k ukládání a vymáhání určité poplatkové povinnosti.

Nejvyšší správní soud se rovněž v rozsudku sp. zn. 2 Afs 102/­2016 vyjádřil k problematice dohody a narovnání, kdy konstatoval, že dohodou o narovnání mezi obcí a soukromou osobou, která by měla platit místní poplatek za užívání veřejného prostranství, nelze překvalifikovat nájem za pozemek veřejného prostranství na plnění veřejnoprávní a fakticky tak započíst nájem na poplatek. Pokud jde o vztah tohoto místního poplatku a vlastníka pozemku, pak nutno uvést, že Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/02 k této problematice vyjádřil tak, že zpoplatnění vlastníka pozemku by mohlo být v rozporu s ústavní ochranou vlastnictví. Z toho důvodu lze doporučit, aby obec takové vlastníky, popř. spoluvlastníky pozemků částečně nebo úplně od této poplatkové povinnosti osvobodila.

     Předmět poplatku

V odst. 1 je definován předmětem poplatku. Platí, že předmětem poplatku za užívání veřejného prostranství je pro účely tohoto zákona zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým se rozumí provádění výkopových prací, umístění dočasných staveb a zařízení sloužících pro poskytování prodeje a služeb, pro umístnění stavebních nebo reklamních zařízení, zařízení cirkusů, lunaparků a jiných obdobných atrakcí, umístnění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa a užívání tohoto prostranství pro kulturní, sportovní a reklamní akce nebo potřeby tvorby filmových a televizních děl. Takto uvedený výčet lze považovat za taxativní, a proto není obec oprávněna nad rámec zákona zpoplatňovat jiný způsob užívání. Pro samotné posouzení je relevantní faktický stav, tedy účel, kterému zařízení slouží – k tomu srov. rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 3 Af 37/­2019. Zabere-li někdo část veřejného prostranství, je povinen platit tento místní poplatek za užívání veřejného prostranství, neboť tím vyloučil veřejnost z užívání této části pozemku, navíc on sám tuto část veřejného prostranství na úkor zbývající části veřejnosti využívá – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Afs 37/­2020. Z akcí pořádaných na veřejném prostranství, jejichž celý výtěžek je odveden na charitativní a veřejně prospěšné účely, se tento poplatek neplatí.

     Poplatník poplatku

V odst. 2 je definován poplatník poplatku za užívání veřejného prostranství. Vychází se z toho, že poplatek za užívání veřejného prostranství platí fyzické a právnické osoby, které veřejné prostranství užívají způsobem uvedeným v tomto zákoně. Ohledně samotného určení poplatníka tohoto poplatku je nezbytné též sledovat okolnost, v čí prospěch nebo za jakým účelem se veřejné prostranství zpoplatněným způsobem fakticky užívá.

     Osvobození a úlevy od poplatku

V odst. 3 zákonodárce stanovil osvobození a úlevy od tohoto místního poplatku. Tento místní poplatek neplatí za vyhrazení trvalého parkovacího místa osoba, která je držitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P. Dále se tento místní poplatek neplatí z akcí pořádaných na veřejném prostranství, jejichž celý výtěžek je odveden na charitativní a veřejně prospěšné účely. Obec je zákonem zmocněna k tomu, aby dle svých podmínek a potřeb upravila v obecně závazné vyhlášce vlastní okruh osob pro osvobození nebo úlevu na tomto poplatku. Taková ustanovení v obecně závazné vyhlášce však nesmí být založena na ústavně nepřípustném rozlišování, resp. diskriminaci. Nutno připomenout, že zákon v § 14a odst. 6 stanoví zánik nároku na osvobození nebo úlevu, jestliže poplatník neohlásí údaj rozhodný pro své osvobození nebo úlevu ve lhůtě stanovené zákonem nebo v obecně závazné vyhlášce obce. Osvobození nebo úleva stanovená obecně závaznou vyhláškou obce jsou právně postaveny na roveň osvobození nebo úlevy stanovené zákonem. Z toho důvodu je nezbytné § 14a odst. 6 zákona aplikovat na osvobození nebo úlevu od poplatku bez rozdílu, zda se jedná o osvobození nebo úlevu ex lege nebo podle obecně závazné vyhlášky obce. Neohlásí-li poplatník vznik nároku na osvobození nebo úlevu ve stanovené lhůtě, vzniká mu povinnost zaplatit tento poplatek v plné výši. Správce poplatku postupuje v tomto případě v souladu s § 11 zákona a poplatek vyměří.

     Sazba poplatku

Důležité

     V odst. 4 došlo ke stanovení sazby poplatku za užívání veřejného prostranství. V souladu s § 14 odst. 2 písm. a) zákona je stanovení sazby tohoto poplatku povinnou náležitostí obecně závazné vyhlášky obce. Samotná sazba poplatku činí až 10 Kč za každý i započatý m2 užívaného veřejného prostranství a každý i započatý den.

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/01 Ústavní soud zaujal názor, že tuto sazbu nelze zvýšit z důvodu, že užívání nebylo předem povoleno. Hodí se dodat, že za užívání veřejného prostranství k umístění prodejních nebo reklamních zařízení, lunaparků a jiných atrakcí může obec zvýšit sazbu tohoto poplatku až na její desetinásobek. Zákon umožňuje obci dále stanovit poplatek týdenní, měsíční, popř. se tak může stát formou roční paušální částky bez dohody s poplatníkem. Hodlá-li obec vybírat tento poplatek formou paušální částky, je povinna její výši stanovit přímo v obecně závazné vyhlášce. Stanovení výše tohoto poplatku je svěřeno výhradně do pravomoci zastupitelstva obce v rámci tzv. její samostatné působnosti. Bude-li tento místní poplatek stanoven paušální částkou, měla by tato částka zachovávat určité proporce vzhledem k denní sazbě. Je zapovězeno, aby obecně závaznou vyhláškou byla pro určitý druh užívání veřejného prostranství neodůvodněně stanovena jiná výše sazby poplatku pro právnickou osobu a jiná výše pro fyzickou osobu. Obecně závazná vyhláška může sice výši sazby za užívání veřejného prostranství svým způsobem diferencovat, ale na jiném základě, aby nebyl narušen princip zákazu diskriminace (tj. nelze takto rozlišovat podle konkrétního poplatníka – ať již jde o fyzickou nebo právnickou osobu).

§  Z judikatury

Jak vyplývá ze zákona o místních poplatcích, je účelem veřejného prostranství jeho obecné užívání, které je bezplatné a zvláštní užívání, které je úplatné. Zpoplatnění se nemusí týkat všech veřejných prostranství. Proto je nutné provést přesnou specifikaci veřejných prostranství pro zvláštní užívání uvedením názvu místa nebo jinak blíže charakterizovat jejich umístnění v obci, aby byla vyloučena jejich záměna a současně aby nebyla narušena právní jistota občanů.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/95

Účelem veřejného prostranství, jak vyplývá z ustanovení § 4 zákona o místních poplatcích, je obecné a zvláštní užívání. Obecným užíváním se rozumí užívání např. náměstí či místních komunikací chodci a vozidly a je zásadně bezplatné. Na rozdíl od toho tzv. zvláštní užívání veřejného prostranství je definování taxativním výčtem v ustanovení § 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích a je úplatné. Předmětem poplatku za užívání veřejného prostranství nemůže být „jakékoliv užití bránící obecnému užívání“, neboť tento způsob v taxativním výčtu forem zvláštního užívání chybí. Zpoplatněním „jakéhokoliv užití bránícího obecnému užívání“ obec stanoví povinnost nad rámec a mimo meze zákona. Ustanovením § 4 odst. 5 zákona o místních poplatcích je stanovena horní hranice poplatku za užívání veřejného prostranství za každý i započatý m2 užívaného veřejného prostranství a den s tím, že obec může stanovit poplatek týdenní, měsíční nebo roční paušální částkou. Z tohoto, jakož ani z žádného dalšího ustanovení zákona o místních poplatcích nelze vyvodit poplatkovou povinnost vázanou na oznamovací povinnost poplatníka o ukončení užívání veřejného prostranství, protože jde o sazbu, resp. sankci, jejíž uložení zákon o místních poplatcích neumožňuje. Podle ustanovení § 11 zákona o místních poplatcích obec pouze může v případě, že poplatky nebudou zaplaceny (odvedeny) včas nebo ve správné výši, vyměřit poplatek platebním výměrem a může zvýšit včas nezaplacené (neodvedené) poplatky. Z tohoto, jakož ani z žádného jiného ustanovení citovaného zákona, však nelze vyvodit, že by bylo možno zvýšit sazbu za užívání veřejného prostranství z důvodu, že užívání nebylo předem povoleno.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 20/01

Podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích, obec určí, obecně závaznou vyhláškou, místa, která v obci podléhají poplatku za užívání veřejného prostranství. Jedná se o rozhodování, které je v samostatné působnosti obce ve smyslu ustanovení § 35 zákona o obcích. Při tomto rozhodování je obec vázána nejen definici veřejného prostranství, obsaženou v ustanovení § 34 téhož zákona, ale i celým systémem územního plánování a stavebního řízení podle zvláštních předpisů. Právo vlastníka bránit se obecnému užívání jeho majetku soukromoprávní cestou (žalobou u obecného soudu) není nijak omezeno. Zpoplatnění zvláštního užívání veřejného prostranství se nemusí týkat všech veřejných prostranství, ale pouze těch, které jsou, pro účely poplatkové povinnosti za zvláštní užívání vymezena obecně závaznou vyhláškou obce, vydanou podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích. Práva a povinnosti vlastníka takového prostoru nejsou jeho prohlášením za veřejné prostranství přímo nijak dotčena. Označení soukromé nemovitosti za veřejné prostranství obecně závaznou vyhláškou obce nemůže být proto dáváno na roveň vyvlastnění, nebo nuceného omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Právní závěr, podle něhož by byl vlastník pozemku povinen platit poplatky za zvláštní užívání svého pozemku, který byl jako veřejné prostranství označen obecně závaznou vyhláškou obce, by mohl být podle okolností, v rozporu s ústavní ochranou vlastnictví. Ochrana práv vlastníků bude předmětem případného řízení před správními soudy, které vezmou v úvahu všechny relevantní okolnosti individuálního případu a podle toho rozliší výkon vlastnického práva od jeho eventuálního zneužití.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/02

Specifikace míst užívaných jako veřejné prostranství (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se interpretace ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích) je zejména nutná z důvodu právní jistoty vlastníků pozemků považovaných za veřejné prostranství, neboť přestože je z hlediska zákonné definice veřejné prostranství dle § 34 zákona č. 128/­2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), nepodstatné vlastnictví takového pozemku, je nepochybné, že právě vlastníci takového pozemku mají možnost bránit se (soukromoprávní cestou) zvláštnímu užívání jejich pozemku.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 1/05

…úhrada za užívání se vypočte tak, že užívaná plocha veřejného prostranství, která má prokazatelnou výměru v m2 se zaokrouhlí na celé metry směrem nahoru a vynásobí sazbou stanovenou v obecně závazné vyhlášce platnou v době, kdy bylo toto veřejné prostranství užíváno. Užívaná plocha veřejného prostranství představuje půdorys tělesa umístěného na veřejném prostranství. Půdorys takového tělesa se zjistí spuštěním kolmic z jeho obvodu kolmo k zemi a vypočte se jeho plocha.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2006, sp. zn. 5 Afs 101/­2005

Z individuálního právního aktu, týkajícího se autoritativního zjištění naplnění podmínek § 34 zákona o obcích v konkrétním případě, a to i z hlediska v něm obsažených skutkových zjištění (přijatých v řádném důkazním řízení orgánem veřejné moci k tomu ex lege povolaným) plynou pro obec relevantní důsledky pro přijetí obecně závazné vyhlášky o místních poplatcích za užívání veřejného prostranství. Garanci vůči případné libovůli obce pak není toliko politická odpovědnost zastupitelstva, nýbrž jako ultima ratio i ústavní stížnost podaná fyzickou nebo právnickou osobou, směřující do rozhodnutí orgánů veřejné správy a obecných soudů ve věci autoritativního zjištění naplnění podmínek § 34 zákona o obcích. Pro důsledky rozhodnutí Ústavního soudu v konkrétním případě pak platí konsekvence dle čl. 89 odst. 2 Ústavy.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 5/07

Pronajme-li si nájemce pozemek, který je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/­2000 Sb., o obcích, pak jeho povinnost hradit nájemné vyplývající ze soukromoprávního nájemního vztahu nenahrazuje veřejnoprávní povinnost platit místní poplatek za zvláštní užívání veřejného prostranství dle § 4 zákona č. 565/­1990 Sb., o místních poplatcích.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/­2008

Tvrdí-li pak žalovaný, že určení daného prostoru za veřejné prostranství nemohl nijak ovlivnit a z tohoto určení pro něj nevyplývá žádná výhoda, je třeba připomenout, že se v posuzované věci jedná o vztah z bezdůvodného obohacení, jež je založeno na objektivním principu (bez ohledu na zavinění či ovlivnění), přičemž sporovaná výhodnost spočívá právě v zajištění funkční infrastruktury obce, jež tak není odkázána pouze na pozemky v jejím vlastnictví (srov. např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/­2012, či ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/­2012). Obec je navíc oprávněna za zvláštní užívání veřejného prostranství vyměřit poplatek, který je příjmem jejího rozpočtu, přičemž v projednávané věci žalovaný vydal za umístění předzahrádky restaurace na pozemku platební výměr na poplatek za užívání veřejného prostranství.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3025/­2013

Pozemek, který je veřejným prostranstvím ve smyslu § 34 zákona č. 128/­2000 Sb., o obcích, nemůže ztratit charakter veřejného prostranství na základě toho, jakým způsobem probíhá jeho zvláštní užívání – zda: umístěním reklamního zařízení, kolem kterého bylo instalováno oplocení. Tento konkrétní způsob zvláštního užívání veřejného prostranství ještě více omezuje, resp. vylučuje jeho obecné užívání veřejností ve prospěch konkrétního subjektu, který stíhá poplatková povinnost v souladu s § 4 odst. 1 zákona č. 565/­1990 Sb., o místních poplatcích, bez ohledu na to, zda se jedná o užívání dočasné či dlouhodobé (tato skutečnost se promítne pouze ve výši poplatku).

Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 30 Af 59/­2013

Uzavřením soukromoprávní dohody o narovnání (§ 1903 a násl. občanského zákoníku z roku 2012) mezi obcí na straně jedné a soukromou osobou, která by měla platit poplatek za využití veřejného prostoru podle zákona č. 565/­1990 Sb., o místních poplatcích, na straně druhé nelze „překvalifikovat“ soukromoprávní plnění této soukromé osoby obci (zde nájem za pozemek mající charakter veřejného prostranství, který je ve vlastnictví obce) na plnění veřejnoprávní a fakticky započíst stávající plnění soukromoprávní na plnění veřejnoprávní. Takovou dohodou o narovnání by bylo možno vyjasnit a nově ujednat závazek toliko soukromoprávní.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 2 Afs 102/­2016

Z ustanovení § 4 odst. 4 zákona o místních poplatcích vyplývá, že sazba poplatku za užívání veřejného prostranství činí až 10 Kč za každý i započatý m2 užívaného veřejného prostranství a každý i započatý den. Je tedy zřejmé, že celková výše tohoto poplatku nemůže být v konkrétním případě odvislá pouze od výměry užívaného veřejného prostranství, ale musí záviset též na době jeho užívání. Přitom právě k době užívání předmětného veřejného prostranství se městský soud v citovaném rozsudku vůbec nevyjádřil. I ze shora uvedené citace je zcela zřejmé, že soud vyjádřil závazný právní názor pouze k rozsahu užívané plochy veřejného prostranství a konstatoval, že je třeba vycházet z toho, že žalobce užíval plochu o výměře 1,5 m2, o čemž není mezi účastníky sporu, neboť sám žalobce poplatek hradil v rozsahu odpovídajícím užívání právě této plochy. Podstatné však je, že k době užívání této plochy veřejného prostranství se soud nijak nevyslovil, protože žalobce v tehdy posuzované věci v rámci žalobních bodů namítal právě pouze to, že mu byl místní poplatek vyměřen i za užívání plochy, která byla podle obecní vyhlášky od poplatků osvobozena.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 3 Afs 289/­2016

Pokud je povinnost platit místní poplatek upravena v obecně závazné vyhlášce nepředvídatelně, musí jít negativní následky této právní úpravy k tíži autora, a nikoliv adresáta právního předpisu. Přijetí výkladu stěžovatele by totiž znamenalo, že by mohl zpoplatnění jakékoli plochy, která je dle zákona o pozemních komunikacích součástí pozemní komunikace, dovozovat zpoplatnění komunikace (ulice) samotné. Právní jistotu žalobkyně stran placení poplatku nelze dovozovat ani z jejího podání ohlášení o zvláštním užívání veřejného prostranství v ulici Hvězdenská a uvedení údajů potřebných pro vyměření poplatku, neboť rozhodující je skutečnost, že poplatek lze vyměřit pouze ze zákonných důvodů, což se však v dané věci nestalo.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2018, sp. zn. 9 Afs 193/­2017

…Stavební zákon z roku 2006, který rovněž pojem „stavební zařízení“ nezná, pak nelze vykládat jako nepřímou novelizaci § 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích a pojem „stavební zařízení“ ztotožnit s pojmem „zařízení“ vymezeným v § 2 odst. 3 stavebního zákona, podle něhož se zařízením pro účely tohoto zákona rozumí informační a reklamní panel, tabule, deska či jiná konstrukce a technická zařízení, pokud nejde o stavbu podle § 2 odst. 3. Naopak je na místě pojem stavební zařízení vykládat v souladu s obvyklým jazykovým významem jako zařízení umístěná na veřejném prostranství za účelem provedení stavební činnosti. Tento výklad zaujala též komentářová literatura (viz V. Těžký k § 4 in Těžký, V., Jantoš M., Sjuda, K. Zákon o místních poplatcích. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017), podle níž „(s)tavebním zařízením je v zásadě vše, co je nutné k vybudování stavby. Mezi stavební zařízení (zařízení staveniště) je možné řadit např. lešení, badie/koše na beton, montážní a stavební plošiny/klece, kontejnery, mobilní zábrany, lávky, stavební kolečka, míchačku, provizorní příjezdovou cestu, místo určené pro stavební materiál, místo určené pro stavební a jiné stroje (např. pro jeřáb, nákladní auta a bagry, lhostejno, zda na tomto místě tyto stroje stojí nebo jsou využívány např. i pro osobní automobily), kontejnery nebo stavební unimo buňky. Zde je vhodné poukázat na to, že např. u větších staveb je vytvářen samostatný výkres, ve kterém jsou zakresleny jednotlivé „zóny pro umístění zařízení staveniště (např. plocha pro parkování nebo stavební materiál). Námitka žalobkyně, že plakátovací plochy nelze subsumovat pod pojem „stavební zařízení“ ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích, je tedy důvodná.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 48 Af 26/­2017

Při přijetí argumentu stěžovatele a zohlednění zákona o pozemních komunikacích by zcela postrádalo význam, aby zákon č. 565/­1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, rozlišoval chodníky nebo náměstí, neboť chodník je rovněž podle zákona o pozemních komunikacích součástí místní komunikace a stejně tak i náměstí bývá křižovatkou dalších místních komunikací, jejichž zvláštní užívání by pohledem stěžovatele bylo možné zpoplatnit jako součást ulice. Nadto tento výklad vnáší do výkladu vyhlášky další chaos, neboť by adresát právní normy musel zjišťovat, zda náhodou není parkoviště samostatnou komunikací pro účely posouzení jako součásti místní komunikace, a tedy i ulice či náměstí. Rozlišování uvedených veřejných prostranství by pak bylo zbytečné stejně jako to, aby další plochy, jež jsou součástí ulice, byly vymezeny v bodu 6 přílohy č. 2, neboť by vždy byly zpoplatněny podle bodu 1 nebo 3. Relevantní není ani poukaz na ohlášení záboru veřejného prostranství žalobcem pro účely vyměření místního poplatku, neboť nejprve je třeba vymezit pozemek, který takovému zpoplatnění podléhá, a teprve následně jej zpoplatnit. Nelze povinnost zpoplatnění vázat na tvrzenou vědomost žalobce či jeho samostatný úkon v podobě ohlášení záboru takového pozemku. Nesprávné podání žádosti nemůže založit vyhláškou nestanovenou povinnost za zvláštní užívání veřejného prostranství platit.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 2 Afs 166/­2018

Dle § 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích se poplatek za užívání veřejného prostranství vybírá za zvláštní užívání veřejného prostranství, kterým se rozumí mimo jiné umístění stavebních nebo reklamních zařízení. Stěžovatel dané veřejné prostranství, vymezené v příslušné obecně závazné vyhlášce jednoznačně parcelním číslem, užíval tak, že na něm umístil reklamní zařízení. Městský soud proto dospěl k závěru, že žalovaný a před ním správce poplatku nevybočili ze zákonného zmocnění, ani v neprospěch žalobce nevyložili zákonné ustanovení extenzivně, pokud žalobci poplatek vyměřili. Ani tuto argumentaci městského soudu stěžovatel v kasační stížnosti konkrétním způsobem nezpochybňuje.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 1 Afs 47/­2020

Předurčení lesního (či jiného) pozemku k plnění úlohy veřejného prostranství se jistě začasté děje prostřednictvím územního plánu. Sám obsah územně plánovací dokumentace však nebude vždy pro vyhodnocení, zdali má les ve shora uvedeném smyslu specifický charakter a z toho plynoucí zvláštní rekreační význam, postačující, jelikož územní plán bývá často konstruován na vyšší úrovni abstrakce, a s jeho obsahem tudíž mohou být v konkrétním případě slučitelné jak způsoby využití pozemku, které zakládají bezdůvodné obohacení obce, tak ty, při nichž obci majetkový prospěch nevzniká. Především v podobných situacích je proto zapotřebí zkoumat rovněž faktický charakter dotčeného pozemku.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3483/­2020

K námitkám ve druhém žalobním bodu soud tedy uzavírá, že pro posouzení povinnosti žalobkyně platit místní poplatek dle zákona o místních poplatcích je podstatné, že účelem zařízení, které na pozemek umístila žalobkyně, je šíření reklamy. Není relevantní, zda se jedná o reklamní zařízení ve smyslu stavebního zákona či nikoliv. Zásadní je skutečnost, že se jedná o zařízení, které je určeno k šíření reklamy obrazem či textem, že je umístěno na veřejném prostranství, které je označeno v obecně závazné vyhlášce, a že omezuje obecné užívání tohoto veřejného prostranství. Z uvedeného vyplývá, že žalobkyní umístěný billboard je možné při splnění těchto dalších hledisek považovat za reklamní zařízení ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích bez ohledu na to, zda bylo o jeho umístění a provozování rozhodnuto stavebním úřadem či nikoli.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2021, sp. zn. 3 Af 37/­2019

Uskladnění palet na veřejném prostranství spadá pod zvláštní užívání předmětného pozemku, což ostatně žalobkyně ani nezpochybňuje. Za skládku ve smyslu § 4 odst. 1 zákona o místních poplatcích je totiž možné považovat v zásadě každé skladování movitých věcí na veřejném prostranství (viz Jirásková, Z., Šneberková, A: Místní poplatky v praxi. POLYGON, Praha 2004, str. 34, shodně též Těžký V.: § 4. In: Těžký, V., Jantoš, M., Siuda, K: Zákon o místních poplatcích. Komentář. Wolters Kluwer, Praha 2017. …Žalobkyně nezpochybňovala své vlastnické právo k paletám a zboží na nich umístěných, bránila se však tím, že ukládáním těchto věcí na předmětný pozemek, je odevzdává společnosti GS reality jakožto zástavnímu věřiteli podle § 1317 odst. 1 občanského zákoníku. Toto své tvrzení však ani ve správním řízení, ani v soudním řízení ničím neprokázala. Přitom již správce poplatku v platebním výměru žalobkyni vytkl, že toto své tvrzení nedoložila (str. 2 dole platebního výměru). Žalobkyně pak nepředložila ani nenavrhla žádný důkaz k prokázání tohoto svého tvrzení ani v odvolání (srov. § 112 odst. 1 písm. e) DŘ), přestože k tomu závěr správce poplatku zjevně vybízel, což předvídatelně vedlo též žalovaného k závěru o neunesení důkazního břemene žalobkyní (str. 3 dole napadeného rozhodnutí)…Za této situace soud vychází z toho, že předmětné palety jsou ve vlastnictví žalobkyně, a tudíž právě ona, která na předmětný pozemek tyto věci ukládá, je tou osobou, která veřejné prostranství ve smyslu § 4 zákona o místních poplatcích užívá. Za poplatníka místního poplatku tak správní orgány správně považovaly žalobkyni.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 43 Af 4/2020

§ 5

zrušen

HLAVA IV

POPLATEK ZE VSTUPNÉHO

§ 6

(1) Poplatek ze vstupného se vybírá ze vstupného na kulturní, sportovní, prodejní nebo reklamní akce, sníženého o daň z přidané hodnoty, je-li v ceně vstupného obsažena. Vstupným se pro účely tohoto zákona rozumí peněžitá částka, kterou účastník akce zaplatí za to, že se jí může zúčastnit. Z akcí, jejichž celý výtěžek je odveden na charitativní a veřejně prospěšné účely, se poplatek neplatí.

(2) Poplatek ze vstupného platí fyzické a právnické osoby, které akci pořádají.

(3) Sazba poplatku ze vstupného činí až 20 % z úhrnné částky vybraného vstupného. Obec může po dohodě s poplatníkem poplatek stanovit paušální částkou.

komentář k § 6

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená s existencí místního poplatku ze vstupného.

     Předmět poplatku

V odst. 1 je řešen předmět tohoto poplatku, když platí, že poplatek se takto vybírá ze vstupného na kulturní, sportovní, prodejní nebo reklamní akce, sníženého o daň z přidané hodnoty, je-li v ceně vstupného obsažena. Předmětem poplatku je vybrané vstupné, a to bez ohledu na to, z jakých složek se cena vstupenky skládá. Pro účely tohoto zákona se vstupným rozumí peněžitá částka, kterou účastník akce zaplatí, aby se jí mohl následně zúčastnit. Vstupné představuje souhrn veškerých finančních částek, jejichž zaplacením je podmiňován vstup účastníka na akci, a to bez ohledu na to, za co byly tyto částky konkrétně zaplaceny nebo k jakému účelu byly fakticky využity pořadatelem této akce – k tomu viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 5/2011.

Z uvedeného tedy plyne, že pojem vstupné je nutno v zásadě vykládat z pozice účastníka akce. Za vstupné se proto považuje to, co jako podmínku účasti vnímá účastník akce. Znamená to, že i v případě akcí, na nichž se formálně zaplacení vstupného nevyžaduje, nicméně účast na takové akci je podmíněna nákupem určitého zboží, je nezbytné peněžní částku utracenou za takové zboží považovat za vstupné pro účely tohoto zákona.

Zákon umožňuje obci zavést poplatek pro všechny druhy akcí nebo pouze pro některé druhy těchto akcí. V případě druhé z možností je pak nutno uvést, že předmětem poplatku budou jen tyto konkrétní akce (např. pouze kulturní nebo sportovní akce). Vedle toho dává zákon možnost konkrétní druhy akcí, které jsou předmětem tohoto místního poplatku, od poplatku osvobodit, pakliže nemá obec zájem je takto zpoplatnit.

Pokud bychom to shrnuli, pak převládá názor, že v případě tohoto poplatku se jedná o čistý výtěžek, tj. o částku, která pořadateli akce zůstane po odpočtu nákladů na samotnou realizaci této akce.

Poplatek ze vstupného se ex lege neplatí z akcí, jejichž celý výtěžek je odveden na charitativní a veřejně prospěšné účely. Kromě toho je obec oprávněna v obecně závazné vyhlášce stanovit případná další osvobození nebo úlevy pro určité akce nebo určitý okruh poplatkových subjektů, avšak taková ustanovení by v žádném případě neměla být založena na ústavně nepřípustném rozlišování, tj. diskriminaci. Zákon ve svém ust. § 14a odst. 6 stanoví zánik nároku na osvobození nebo úlevu, pakliže poplatník neohlásí údaj rozhodný pro své osvobození nebo úlevu ve lhůtě stanovené zákonem anebo v obecně závazné vyhlášce obce. Osvobození nebo úleva stanovená obecně závaznou vyhláškou jsou právně postaveny na roveň osvobození nebo úlevy stanovené zákonem. Platí, že § 14a odst. 6 zákona je třeba aplikovat na osvobození nebo úlevu bez rozdílu, zda se jedná o osvobození nebo úlevu ex lege či podle obecně závazné vyhlášky obce. Nedojde-li k ohlášení vzniku nároku na osvobození nebo úlevu ve stanovené lhůtě, bude poplatník povinen tento poplatek zaplatit v plné výši. Správce poplatku bude v takovém případě postupovat dle § 11 zákona a poplatek vyměří. Osvobozeny proto mohou být prakticky pouze akce, jejichž výsledkem je kladný výtěžek.

     Poplatník poplatku

V odst. 2 je stanoven poplatník poplatku ze vstupného. Poplatníkem dle tohoto zákona je fyzická nebo právnická osoba, která pořádá kulturní, sportovní, prodejní nebo reklamní akci.

     Sazba poplatku

V odst. 3 je obsažena sazba poplatku ze vstupného. V souvislosti s § 14 odst. 2 písm. a) zákona je stanovení sazby tohoto poplatku povinnou náležitostí obecně závazné vyhlášky obce.

Důležité

     Pokud jde o samotnou sazbu poplatku, je tato upravena procentuální částkou a činí až 20 % z úhrnné částky vybraného vstupného bez (případné) daně z přidané hodnoty. V případě opakujících se akcí je možno výši tohoto místního poplatku stanovit paušální částkou, avšak může se tak stát teprve po dohodě s poplatníkem.

Pojem „dohoda s poplatníkem“ byl blíže vysvětlen Ústavním soudem v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 20/06 a Pl. ÚS 24/06. Má se za to, že předmětem „dohody“ s poplatníkem je toliko vyjasnění otázky, zda se v jeho případě bude v zájmu vypořádání poplatkové povinnosti aplikovat poplatek stanovený denní sazbou anebo paušálně. Nutno respektovat, že paušální částku poplatku nelze takto stanovit ad hoc pro konkrétní případ v poplatkovém řízení, nýbrž je třeba ji určit přímo v obecně závazné vyhlášce obce. Hodí se dodat, že paušální částku je možno vázat s ohledem na ten který druh pořádané akce jak na jednotlivé akce, tak i na jakýkoli časový úsek. Stanovila-li obec v obecně závazné vyhlášce poplatek rovněž paušální částkou, je její povinností v této vyhlášce upravit též způsob její volby.

§  Z judikatury

Zákon o místních poplatcích předpokládá vybírání poplatku ze vstupného v případech, kdy jde o jednorázovou kulturní akci, např. výstavu, taneční zábavu, konkrétní divadelní představení apod. Vstupné z prohlídek kulturních památek nelze zpoplatňovat a návštěvu hradu či zámku nelze pokládat za kulturní akci ve smyslu zákona o místních poplatcích. Kromě toho jsou prostředky z vybraného vstupného na hrady a zámky jednoznačně určeny na veřejně prospěšné účely se zaměřením na financování oprav a údržby objektů chráněných památkovými úřady a v takovém případě se místní poplatek neplatí.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 20/93

Vydala-li tedy (obec – pozn. autora) vyhlášku o místním poplatku ze vstupného, nelze její postup považovat za jedná ultra vires, neboť obec v daném případě byla zákonem zmocněna upravit danou věcnou oblast obecně závaznou vyhláškou vydanou v samostatné působnosti. Úkolem obecního zastupitelstva dle zákona o místních poplatcích je, aby tyto sazby konkrétně stanovilo v obecně závazné vyhlášce. Pod výrazem „obec“ užitého ve větě druhé daného ustanovení je tak třeba rozumět obecní zastupitelstvo, ne tedy obecní (městský) úřad. Proto Ústavní soud usuzuje, že pokud město pod předmětný pojem „obec“ podřadilo ve vyhlášce správce poplatku (obecní úřad), dostalo se do rozporu s ustanovením § 6 odst. 3 věta druhá ve spojení s ustanovením § 14 a 15 zákona o místních poplatcích. Paušální částku poplatku nelze stanovit ad hoc. Obce mají sazbu paušálu v obecně závazné vyhlášce konkrétně vymezit s tím, že na „dohodě“ s poplatníkem bude toliko otázka, zda se v jeho případě aplikuje poplatek stanovený procentní sazbou nebo paušálně. Tím, že napadené ustanovení vyhlášky výše uvedené interpretační závěr nerespektovalo – a svěřilo až správci poplatku právo stanovit poplatek po dohodě s poplatníkem paušální částkou – je nutno je shledávat i v tomto směru jako rozporné s ustanovením § 6 odst. 3 věta druhá ve spojení s ustanovením § 14 zákona o místních poplatcích.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 24/06

Pojem „vstupné“ obsažený v § 6 odst. 1 zákona č. 565/­1990 Sb., o místních poplatcích, je třeba v zásadě vykládat z pozice účastníka akce. Vstupným je pak třeba rozumět souhrn veškerých finančních částek, jejichž zaplacením je podmiňován vstup, resp. účast účastníka na akci, bez ohledu na to, za co byly tyto částky konkrétně zaplaceny nebo na jaký účel byly využity pořadatelem akce.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 1 Afs 5/2011

§ 7 až 9

zrušeny

HLAVA V

POPLATEK ZA POVOLENÍ K VJEZDU S MOTOROVÝM VOZIDLEM DO VYBRANÝCH MÍST A ČÁSTÍ MĚST

§ 10

(1) Poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem¹²⁾ do vybraných míst a částí měst (dále jen „vybraná místa“) platí fyzická nebo právnická osoba, které bylo vydáno povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst. Poplatek neplatí fyzické osoby přihlášené nebo vlastníci nemovitosti ve vybraném místě, osoby jim blízké,¹³⁾ manželé těchto osob a jejich děti. Dále osoby, které ve vybraném místě užívají nemovitost k podnikání nebo veřejně prospěšné činnosti nebo osoby, které jsou držiteli průkazu ZTP nebo ZTP/P a jejich průvodci.

(2) Poplatek se vybírá za vydání povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst, do kterých je jinak vjezd zakázán příslušnou dopravní značkou.

(3) Sazba poplatku za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst činí až 200 Kč za každý započatý den. Obec může po dohodě s poplatníkem stanovit poplatek také paušální částkou.

komentář k § 10

Na tomto místě zákona je řešena problematika spojená s existencí místního poplatku za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a části měst.

     Poplatník poplatku

V odst. 1 je definován poplatník tohoto místního poplatku. Poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst platí fyzická nebo právnická osoba, které bylo vydáno povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst. Od placení tohoto poplatku jsou osvobozeny fyzické osoby přihlášené nebo vlastnící nemovitosti ve vybraném místě, osoby jim blízké, manželé těchto osob a jejich děti. Osvobození se dále týká osob, které ve vybraném místě užívají nemovitost k podnikání nebo veřejně prospěšné činnosti nebo osoby, které jsou držiteli průkazu ZTP nebo ZTP/P a jejich průvodci. V § 22 občanského zákoníku je definována osoba blízká, přičemž tato definice je relevantní i v případě aplikace tohoto zákona. V § 34 zákona č. 329/­2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zase nalezneme definici pojmu osoby, která je držitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P. Obec má rovněž pravomoc uvážit, zda v obecně závazné vyhlášce toto zákonné osvobození nerozšíří o další okruh osob, popř. nestanoví konkrétní úlevy od tohoto místního poplatku. Nesmí však dojít k tomu, že by takové opatření obce jednostranně zvýhodňovala jen určité jedince, což by mohlo mít diskriminační povahu. Zákon v § 14a odst. 6 stanoví zánik nároku na osvobození nebo úlevu, pakliže poplatník neohlásí údaj rozhodný pro své osvobození nebo úlevu ve lhůtě stanovené tímto zákonem nebo v obecně závazné vyhlášce obce. Přitom platí, že osvobození nebo úleva stanovená obecně závaznou vyhláškou jsou právně postaveny na roveň osvobození nebo úlevy stanovené zákonem, a proto je třeba § 14a odst. 6 zákona aplikovat na osvobození nebo úlevu od tohoto místního poplatku bez ohledu na to, zda jde o osvobození nebo úlevu ex lege nebo podle obecně závazné vyhlášky obce.

     Předmět poplatku

V odst. 2 došlo ke stanovení předmětu poplatku. V souvislosti s tím platí, že tento místní poplatek se vybírá za vydání povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst a platí jej fyzická nebo právnická osoba, které bylo vydáno povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst, do kterých je jinak vjezd zakázán příslušnou dopravní značkou. Účelem zavedení tohoto místního poplatku je zejména regulace (ve směru omezení) pohybu motorových vozidel v konkrétní lokalitě, nejčastěji v historických částech města. I v případě tohoto poplatku musí obec v souvislosti s § 14 odst. 4 zákona určit v obecně závazné vyhlášce vybraná místa, která tomuto místnímu poplatku podléhají. I když zákon výslovně nedefinuje ona „vybraná místa“, lze na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/­2000 za taková místa považovat ucelenější, zpravidla osídlené lokality, které s okolím ony vybrané pozemní komunikace jako dopravní cesty spojují. Obec by však měla vycházet z faktu, že tento místní poplatek není nástrojem, který by umožnoval zpoplatnit užívání jakékoli komunikace. Smyslem existence tohoto poplatku je umožnit regulaci provozu motorových vozidel v historicky cenných či jinak památkově chráněných částech města. Tudíž se vychází z toho, že by se mělo jednat zejména o komunikace, na které je jinak vjezd zakázán příslušnou dopravní značkou (zákaz vjezdu všech motorových vozidel) s dodatkovou tabulkou, která povoluje vjezd motorových vozidel po zaplacení místního poplatku.

     Sazba poplatku

Důležité

     V odst. 3 je zakotvena sazba tohoto poplatku. Stejně jako v případě ostatních místních poplatků v souladu s § 14 odst. 2 písm. a) zákona platí, že stanovení této sazby poplatky je povinnou náležitostí obecně závazné vyhlášky obce. Zákon dává obci možnost, aby sazba tohoto poplatku činila až 200 Kč za každý započatý den. Vedle toho zákonodárce umožnil, aby vedle stanovené konkrétní výše sazby poplatku mohla obec tento poplatek stanovit i paušální částkou. Přitom je nutno vycházet z toho, že uplatnění paušální částky je možné teprve na základě předchozí dohody s poplatníkem.

Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/06, předmětem dohody s poplatníkem je za této situace toliko otázka, zda bude v jeho případě aplikován poplatek stanovený denní sazbou anebo paušálně. Obec nemůže paušální částku tohoto poplatku stanovit ad hoc pro konkrétní případ v rámci poplatkového řízení, nýbrž se tak musí stát přímo v obecně závazné vyhlášce. Pokud by obec stanovila v rámci obecně závazné vyhlášky tento poplatek paušální částkou, musí současně s tím v rámci této vyhlášky upravit taktéž způsob její volby. Koncepce zákona dává obcím možnost, aby sazbu tohoto místního poplatku diferencovaly v závislosti na jednotlivých vybraných místech. Nesmí však docházet k tomu, aby byla stanovována různá výše tohoto poplatku pro fyzické a právnické osoby a v konečném důsledku tak docházelo k tomu, že by byla jedna skupina neodůvodněně zvýhodněna na úkor té druhé. Tento místní poplatek může být vybírán jen po určitou (přesně vymezenou) část kalendářního roku, jestliže tak obec stanovila ve své obecně závazné vyhlášce.

§  Z judikatury

Průjezd motorového vozidla po mostě, který je součástí pozemní komunikace, a jako takový slouží sjízdnosti pozemní komunikace, která je určena k obvyklému způsobu užívání, je obecným užíváním této komunikace. Proto také most přes řeku, navazující v obou směrech na pozemní komunikaci, nelze pokládat za „vybrané místo“ ve smyslu zákona o místních poplatcích. Takovým místem je totiž třeba rozumět ucelenější, zpravidla osídlenou lokalitu, kterou s vnějším světem (okolím) komunikace jako dopravní cesta spojuje. Protože zákon výslovně stanoví, že pozemní komunikace (s výjimkou dálnic a rychlostních silnic) smí užívat (za stanovených podmínek) každý bezplatně, je poplatek za průjezd motorovým vozidlem po mostě, stanovený obecně závaznou vyhláškou obce, v rozporu se zákonem, a to bez ohledu na to, jakými náklady a z jakých prostředků byl most postaven a rekonstruován.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 23/­2000

Pokud je obec oprávněna vydávat obecně závazné vyhlášky ve věci stanovení místních poplatků, nemůže tím měnit zákonnou úpravu, resp. zavádět na svém území úpravu jinou než jakou stanoví zákon. Protože § 19 zákona č. 13/­1997 Sb. výslovně stanoví, že pozemní komunikace smí užívat (za stanovených podmínek) každý bezplatně, je poplatek za průjezd motorovým vozidlem ve vymezeném úseku obce v rozporu se zákonem o pozemních komunikacích.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 12/11

Neplyne-li z právní úpravy povinnost umístit doklad o zaplacení místního poplatku za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst (§ 10 zákona č. 565/­1990 Sb., o místních poplatcích) viditelně ve vozidle, nemůže správní orgán ze skutečnosti, že doklad takto umístěn nebyl, dovozovat, že poplatek zaplacen nebyl.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2022, sp. zn. 6 As 164/­2020

§ 10a až 10b

zrušeny

HLAVA VI

POPLATEK ZA ZHODNOCENÍ STAVEBNÍHO POZEMKU MOŽNOSTÍ JEHO PŘIPOJENÍ NA STAVBU VODOVODU NEBO KANALIZACE

§ 10c

(1) Poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace platí vlastník stavebního pozemku¹⁶⁾ zhodnoceného možností připojení na obcí vybudovanou stavbu vodovodu nebo kanalizace po nabytí účinnosti zákona o vodovodech a kanalizacích. Má-li k tomuto stavebnímu pozemku vlastnické právo více subjektů, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně.

(2) Poplatek se platí obci, na jejímž území se nachází stavební pozemek uvedený v odstavci 1.

(3) Sazba poplatku nesmí přesáhnout rozdíl ceny stavebního pozemku bez možnosti připojení na obcí vybudovanou stavbu vodovodu nebo kanalizace a ceny stavebního pozemku s touto možností. Cena stavebního pozemku v obci se stanoví podle zvláštního právního předpisu¹⁷⁾ v kalendářním roce, ve kterém nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí nebo nabyl právních účinků kolaudační souhlas pro stavbu vodovodu nebo kanalizace obcí vybudované. Výše sazby na 1 m² zhodnoceného stavebního pozemku stanoví obec v obecně závazné vyhlášce, kterou může obec vydat nejpozději v kalendářním roce, kdy nabylo právní moci rozhodnutí podle věty druhé.

komentář k § 10c

     Poplatník poplatku

V odst. 1 je stanoveno, že poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace platí vlastník stavebního pozemku zhodnoceného možností připojení na obcí vybudovanou stavbu vodovodu nebo kanalizace po nabytí účinnosti zákona o vodovodech a kanalizacích, tj. po 1. 1. 2022. Má-li k tomuto stavebnímu pozemku vlastnické právo více subjektů, jsou povinny platit tento místní poplatek společně a nerozdílně. Předmětem samotného zpoplatnění je zhodnocení stavebního pozemku, tj. rozdíl ceny stavebního pozemku bez možnosti připojení na stavbu vodovodu a kanalizace a ceny stavebního pozemku s možností takového připojení. S ohledem na charakter tohoto místního poplatku je vhodné uvést v obecně závazné vyhlášce, zda se jedná pouze o připojení na stavbu vodovodu, o připojení na stavbu kanalizace, popř. obojího. Ohledně definice „stavební pozemek“ je zákonem odkazováno na zákon o oceňování majetku. Pojem „stavební pozemek“ je pak obsažen v § 9 oceňovacího zákona.

Smyslem existence tohoto místního poplatku je získání části nákladů, které obci vzniknou v souvislosti s investicemi na vybudování příslušné infrastruktury, tj. v daném případě na vybudování vodovodu a kanalizace obce. Aby mohla obec tento poplatek zavést, musí být uvedená infrastruktura vybudována prokazatelně touto obcí coby stavebníkem. To znamená, že obec coby stavebník disponuje stavebním povolením. Kromě toho musí za účelem zavedení tohoto poplatku obec vydat obecně závaznou vyhlášku nejpozději v kalendářním roce, kdy nabylo právní moci kolaudační rozhodnutí pro stavbu vodovodu nebo kanalizace.

Ke zhodnocení pozemku ve smyslu § 10c odst. 1 zákona dochází možností jeho připojení na obci vybudovanou stavbu vodovodu nebo kanalizace. Jak odborné komentáře, tak i judikatura správních soudů, včetně Ústavního soudu, se přiklání k závěru, že možností připojení se rozumí možnost napojení se na kanalizační řad, resp. stoku – k tomu srov. např. rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 7 Af 3/2012, rozsudek Krajského soudu v Praze, sp. zn. 48 Af 16/­2015 nebo nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 27/21.

V rozsudku sp. zn. 9 Afs 91/­2021 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že k tomu, aby poplatková povinnost na tomto místním poplatku vznikla, musí obecně závazná vyhláška obce, kterou je tento poplatek zaveden, nabýt účinnosti před zhodnocením stavebního pozemku, tedy před okamžikem kolaudace stavby vodovodu nebo kanalizace. Tento závěr lze aplikovat i za účinnosti aktuální právní úpravy § 10c zákona, tj. ve znění účinném od 1. 7. 2017. Oproti tomu zpětné vyměření tohoto místního poplatku dle § 10c zákona na základě obecně závazné vyhlášky obce, která nabyla účinnosti až po rozhodném okamžiku kolaudace stavby vodovodu nebo kanalizace, nepředstavuje nepravovou retroaktivitu působící toliko do budoucna, nýbrž se jedná o retroaktivitu pravou, jelikož taková obecně závazná vyhláška působí do minulosti a zpětně mění následky právního vztahu nastalé přede dnem účinnosti předpisu. Taková pravá retroaktivita je však dle soudu nepřípustná.

I když zákon v případě tohoto místního poplatku žádné osvobození výslovně nestanovil, je samotná obec v souladu s § 14 odst. 3 oprávněna určit v obecně závazné vyhlášce vlastní okruh poplatníků, které takto hodlá od poplatkové povinnosti osvobodit, popř. jim stanovit na poplatku úlevy. K takovému postupu je možno přistoupit zejména s ohledem na skupinu poplatníků, kde k tomu např. existují i pádné sociální důvody, nicméně nesmí při tom dojít k ústavně nepřípustnému rozlišování neboli diskriminaci. Neohlásí-li poplatník v souladu s § 14a odst. 6 údaj rozhodný pro své osvobození nebo úlevu ve lhůtě stanovené tímto zákonem anebo v obecně závazné vyhlášce, dochází i zániku nároku na osvobození nebo úlevu. Osvobození nebo úleva stanovená touto obecně závaznou vyhláškou obce jsou právně postaveny na roveň samotnému osvobození nebo úlevám stanoveným tímto zákonem. Z toho důvodu je třeba § 14a odst. 6 zákona aplikovat na osvobození nebo úlevu od místního poplatku bez ohledu na to, zda jde o osvobození nebo úlevu ex lege, popř. dle obecně závazné vyhlášky.

     Komu se platí tento poplatek?

V odst. 2 je stanoveno, že poplatek se platí obci, na jejímž území se nachází stavební pozemek definovaný v odst. 1 komentovaného paragrafu zákona.

     Sazba poplatku

V odst. 3 je stanovena sazba místního poplatku za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace. I v tomto případě platí, že v souladu s § 14 odst. 2 písm. a) zákona je stanovení sazby tohoto poplatku povinnou náležitostí obecně závazné vyhlášky.

Důležité

     Koncepce zákona vychází z toho, že sazba u tohoto místního poplatku je stanovena za 1 m², a to ve výši podle oceňovacích předpisů v roce, ve kterém bylo vydáno kolaudační rozhodnutí nebo nabyl právních účinků kolaudační souhlas pro stavbu vodovodu nebo kanalizace. Třeba dodat, že obec je při stanovení sazby tohoto poplatku omezena relativní horní hranicí danou způsobem výpočtu sazby místního poplatku podle § 10c odst. 3 zákona (ceny zhodnoceného stavebního pozemku mínus ceny nezhodnoceného stavebního pozemku).

Stanovit sazbu tohoto místního poplatku formou paušálu není možné. Obec musí při stanovení sazby tohoto poplatku, resp. její možné maximální výše, vycházet z vyhlášky č. 441/­2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku, ve znění pozdějších změn (dále jen „oceňovací vyhláška“). Vzhledem k tomu, že způsob zjištění ceny stavebního pozemku v souladu s požadavky oceňovací vyhlášky je vysoce odborný a náročný proces, měl by dodržení všech požadovaných parametrů garantovat vždy příslušný soudní znalec. Ne ve všech případech, kdy bude stavební pozemek možno nově napojit na stavbu vodovodu nebo kanalizace, se tato skutečnost musí nutně promítnout do jeho ceny určené na základě oceňovací vyhlášky. Nelze proto vyloučit situace, kdy ke zhodnocení stavebního pozemku nedojde, byť u něj nově vznikla možnost napojit jej na stavbu vodovodu nebo kanalizace. Za takové situace by si obec měla nechat např. znaleckým posudkem ověřit, zda u stavebních pozemků, jejichž zhodnocení má být předmětem poplatku, ke zhodnocení v souladu s oceňovací vyhláškou fakticky došlo.

Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/21 konstatoval, že smyslem § 10c odst. 3 zákona je zabránit prodlevě mezi zhodnocením stavebního pozemku možností jeho připojení na nově vybudovanou stavbu kanalizace, jež je předmětem poplatku, a okamžikem, kdy obec vydá obecně závaznou vyhlášku zavádějící místní poplatek za toto zhodnocení. Účelem je zabránit zavádění místního poplatku v takovém časovém odstupu od zhodnocení stavebního pozemku, že by mohla být narušena právní jistota vlastníků stavebních pozemků, a snížení míry „překvapivosti“ zavedení daného místního poplatku.

§  Z judikatury:

…přímo z § 10c zákona o místních poplatcích vyplývá, že povinnost zaplatit poplatek za zhodnocení stavebního pozemku vzniká, za předpokladu jeho zavedení obecně závaznou vyhláškou obce, okamžikem zhodnocení pozemku, tedy pravomocnou kolaudací vodovodního či kanalizačního řadu bezprostředně s tímto pozemkem sousedícího. Tímto okamžikem začíná plynout prekluzivní lhůta k vyměření poplatku, a to bez ohledu na obsah obecně závazné vyhlášky obce, kterou byl poplatek zaveden.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. 7 Af 3/2012

…ke vzniku poplatkové povinnosti u poplatku za zhodnocení pozemku možností připojení na vodovodní či kanalizační síť dochází okamžikem zhodnocení pozemku, tedy kolaudací příslušného vodovodního či kanalizačního řadu.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 48 Af 16/­2015

Okamžik, kdy dochází ke zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu kanalizace, je stěžejní právní skutečností pro vznik poplatkové povinnosti podle § 10c odst. 3 zákona o místních poplatcích. Ústavní soud ve shodě s vyjádřením Ministerstva financí uvádí, že při určení vzniku poplatkové povinnosti je třeba vyjít z obecné právní úpravy zakotvené v § 3 daňového řádu, podle které platí, že daňová povinnost vzniká okamžikem, kdy nastaly skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem daně, nebo skutečnosti tuto povinnost zakládající. Okamžik vzniku poplatkové povinnosti je zcela zásadní i z hlediska určení, kdy se vlastník stavebního pozemku dostává do postavení poplatníka místního poplatku. Podle § 20 daňového řádu se osoba stává poplatníkem v okamžiku, kdy naplní znaky poplatníka a takto ji označí zákon.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 27/21

Obecně závazná vyhláška obce přijatá podle § 10c odst. 3 zákona o místních poplatcích, jež ukládá povinnost uhradit místní poplatek za zhodnocení stavebního pozemku i vlastníkům, kteří za totéž již v minulosti obci zaplatili v rámci soukromoprávního vztahu (prostřednictvím zvýšení kupní ceny při prodeji pozemku), je v rozporu s ústavním principem rovnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 1 Afs 432/­2020

HLAVA VII

POPLATKY ZA KOMUNÁLNÍ ODPAD

Díl 1

Obecné ustanovení

§ 10d

(1) Poplatky za komunální odpad jsou

a)  poplatek za obecní systém odpadového hospodářství a

b)  poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci.

(2) Obec může zavést pro poplatkové období pouze jeden z poplatků podle odstavce 1.

komentář k § 10d

Od roku 2022 v rámci zpoplatnění komunálního odpadu existují pouze 2 způsoby. Prvním z nich je poplatek za obecní systém odpadového hospodářství, který je podobný dřívějšímu poplatku za komunální odpad, a druhým z nich je poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. V souvislosti s již uvedeným platí, že obec může zavést pouze jeden systém financování, přičemž pravidla pro fungování systémů nelze směšovat. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/22 Ústavní soud zastává názor, že ustanovení obecně závazné vyhlášky obce, které upravuje úlevu na místním poplatku za obecní systém odpadového hospodářství pro osoby s trvalým pobytem na území obce, aniž tak činí přiměřeně k jemu otevřeně deklarovanému cíli, proto odporuje § 10d odst. 2 zákona, protože tím zavádí prvky jiného podrobně upraveného poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, jakož i § 10e a § 10f zákona, protože tím narušuje základní parametry tohoto poplatku spočívající v rovném rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků bez věcného důvodu.

Místní poplatek za komunální odpad dle § 10b zákona se pro účely jeho placení považuje za poplatek za obecní systém odpadového hospodářství.

Odpadem se přitom rozumí každá movitá věc, které se osoba zbavuje, má úmysl nebo povinností se jí zbavit, jak ostatně plyne z § 4 odst. 1 zákona o odpadech. Za komunální odpad považujeme směsný a tříděný odpad z domácností, zejména papír a lepenku, sklo, kovy, plasty, biologický odpad, dřevo, textil, obaly, odpadní elektrická a elektronická zařízení, odpadní baterie a akumulátory, objemný odpad, zejména matrace a nábytek, dále pak směsný odpad, tříděný odpad z jiných zdrojů apod. Komunální odpad nezahrnuje odpad z výroby, zemědělství, lesnictví, rybolovu, septiků, kanalizační sítě a čistíren odpadních vod, včetně kalů, vozidla na konci životnosti ani stavební a demoliční odpad, jak vyplývá též z § 11 odst. 2 zákona o odpadech. Samotný systém odpadového hospodářství v rámci obce, resp. jeho zpoplatnění je nastaveno zpravidla prostřednictvím obecně závazné vyhlášky obce.

§  Z judikatury

Obec je oprávněna zakotvit v obecně závazné vyhlášce dané na základě ustanovení § 10b (nyní § 10d zákona – pozn. autora) zákona o místních poplatcích, osvobození či úlevu od poplatků za předpokladu, že tím nedochází k obcházení zákona a diskriminaci poplatníků. Při posuzování této skutečnosti je třeba zkoumat smysl a účel daného osvobození (úlevy). Obecně závazná vyhláška nemůže stanovovat takové „osvobození“ od poplatku, které následně umožňuje obci pro jednu kategorii poplatníků zavést takovou smluvní úhradu, jež je v zásadě nižší výši, než činí poplatková povinnost. Jiný postup představuje porušení výše citovaného zákona a současně znamená obcházení ustanovení § 10b odst. 3 zákona (nyní § 10d odst. 3 zákona – pozn. autora), neboť uvedené ustanovení jednoznačně vymezuje, jak mají být náklady obce vznikající v souvislosti s nakládáním s komunálním odpadem rozděleny mezi dvě kategorie poplatníků (s trvalým bydlištěm v obci a bez něj). Důsledkem toho rovněž je, že dochází k diskriminaci poplatníků, kdy je jedna skupina poplatníků protiprávně (a nedůvodně) znevýhodněna před druhou.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 16/02

Pokud je osvobození od povinnosti platit místní poplatek za odpady upraveno v obecně závazné vyhlášce nesrozumitelně a nepředvídatelně, musí jít negativní následky této právní úpravy k tíži autora, a nikoliv adresáta právního předpisu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 2 Afs 122/­2004

Porušení principu rovného zacházení není, jestliže obec v mezích své samostatné působnosti v oblasti odpadového hospodářství z legitimních důvodů a přiměřeným způsobem zvýhodňuje osoby s trvalým pobytem oproti osobám bez takového pobytu.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 48/18

…Pokud tedy zákon připouští, že obec nemusí poplatky stanovit vůbec (případně je může stanovit v nižší výši, než jaká pokrývá náklady obce s odpadovým hospodářstvím spojené), nelze povinnosti obce dle zákona o odpadech podmiňovat úspěšným výběrem poplatků.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2023, sp. zn. 5 As 336/­2022

Díl 2

Poplatek za obecní systém odpadového hospodářství

§ 10e

Poplatník poplatku

Poplatníkem poplatku za obecní systém odpadového hospodářství je

a)  fyzická osoba přihlášená v obci nebo

b)  vlastník nemovité věci zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, ve které není přihlášena žádná fyzická osoba a která je umístěna na území obce.

§ 10f

Předmět poplatku

Předmětem poplatku za obecní systém odpadového hospodářství je jednotlivá možnost využívat obecní systém odpadového hospodářství, která je dána

a)  přihlášením v této obci,

b)  vlastnictvím jednotlivé nemovité věci zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, ve které není přihlášena žádná fyzická osoba a která se nachází na území této obce.

§ 10g

Osvobození od poplatku

Od poplatku za obecní systém odpadového hospodářství je osvobozena osoba, které poplatková povinnost vznikla z důvodu přihlášení v obci a která je

a)  poplatníkem poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci v jiné obci a má v této jiné obci bydliště,

b)  umístěna do dětského domova pro děti do 3 let věku, školského zařízení pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy nebo školského zařízení pro preventivně výchovnou péči na základě rozhodnutí soudu nebo smlouvy,

c)  umístěna do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc na základě rozhodnutí soudu, na žádost obecního úřadu obce s rozšířenou působností, zákonného zástupce dítěte nebo nezletilého,

d)  umístěna v domově pro osoby se zdravotním postižením, domově pro seniory, domově se zvláštním režimem nebo v chráněném bydlení, nebo

e)  na základě zákona omezena na osobní svobodě s výjimkou osoby vykonávající trest domácího vězení.

§ 10h

Výše poplatku

(1) Poplatek za obecní systém odpadového hospodářství činí nejvýše 1 200 Kč.

(2) Poplatek se v případě, že poplatková povinnost vznikla z důvodu přihlášení fyzické osoby v obci, snižuje o jednu dvanáctinu za každé dílčí období, na jehož konci

a)  není tato fyzická osoba přihlášena v obci, nebo

b)  je tato fyzická osoba od poplatku osvobo­zena.

(3) Poplatek se v případě, že poplatková povinnost vznikla z důvodu vlastnictví jednotlivé nemovité věci zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci umístěné na území obce, snižuje o jednu dvanáctinu za každé dílčí období, na jehož konci

a)  je v této nemovité věci přihlášena alespoň 1 fyzická osoba,

b)  poplatník nevlastní tuto nemovitou věc, nebo

c)  je poplatník od poplatku osvobozen.

komentář k § 10e až § 10h

     Poplatník poplatku

V § 10e zákona je definován poplatník poplatku za obecní systém odpadového hospodářství. Tímto poplatníkem je fyzická osoba přihlášená v obci nebo vlastník nemovité věci zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, ve které není přihlášena žádná fyzická osoba a která je umístěna na území obce. Z uvedeného je zřejmé, že koncepce zákona rozlišuje dvě skupiny poplatníků tohoto místního poplatku. V případě první skupiny poplatníků bude existence poplatkové povinnosti vázána na samotné přihlášení v obci. U druhé skupiny poplatníků je existence poplatkové povinnosti vázána na vlastnictví nemovité věci na území obce. Samotný pojem „přihlášení fyzické osoby v obci“ je vymezen v § 16c zákona, podle kterého se za ně považuje přihlášení k trvalému pobytu dle zákona o evidenci obyvatel, nebo v případě cizinců – za splnění dalších podmínek – ohlášení místa pobytu dle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, zákona o azylu nebo zákona o dočasné ochraně cizinců. Problematika evidence osob postrádá místní charakter, a proto zjevně nespadá do kategorie samostatné působnosti obce jako takové. Z toho plyne, že obce nejsou oprávněny obecně závaznými vyhláškami regulovat problematiku evidence obyvatel, jelikož tato otázka nespadá do jejich samostatné působnosti a tím pádem i postrádá místní charakter – k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/10.

Nutno připomenout, že okruh poplatníků z titulu vlastnictví nemovité věci se oproti dosavadnímu místnímu poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů rozšiřuje v následujících směrech: poplatníkem poplatku je nejen fyzická, ale též i právnická osoba, stejně jako – na základě zákonné fikce – fond bez právní osobnosti (např. svěřenský), do něhož je příslušná nemovitá věc vložena. V důsledku změny terminologie provedené v návaznosti na občanský zákoník, podle kterého nemusejí relevantní stavby (např. byty, rodinné domy apod.) představovat samostatné věci (např. dům je obvykle součástí pozemku, na němž stojí, popř. práva stavby), je poplatníkem vlastník jakékoli nemovité věci zahrnující relevantní stavbu, tj. i vlastník bytového domu nerozčleněného na bytové jednotky, v níž se vedle prostor k podnikání nachází byť jen jediný byt apod. Na základě zákonné fikce pak poplatníkem i nadále zůstává i vlastník bytové jednotky vymezené podle zákona o vlastnictví bytů. Spoluvlastníci nemovité věci, která zahrnuje byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, jsou povinni platit poplatkovou povinnost společně a nerozdílně. Není žádným tajemstvím, že v současnosti obec disponuje dostatečnými zákonnými nástroji pro dohledání obou skupin poplatníků tohoto místního poplatku.

     Předmět poplatku

V § 10f zákona dochází k definování předmětu poplatku. Předmětem tohoto poplatku je jednotlivá možnost využívat obecní systém odpadového hospodářství, která je dána přihlášením v obci nebo vlastnictvím jednotlivé nemovité věci zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, ve které není přihlášena žádná fyzická osoba a která se nachází na území této obce. Aby došlo k naplnění předmětu tohoto místního poplatku, musí být naplněny všechny shora uvedené skutečnosti samostatně. Pro samotné naplnění předmětu tohoto místního poplatku přitom není podstatné, po jakou část poplatkového období trvají tyto rozhodné skutečnosti. Z toho důvodu postačí, jsou-li dány byť i k jedinému dni. Je celkem logické, že rozsah jejich trvání v rámci stanoveného poplatkového období bude mít vždy vliv na výši tohoto místního poplatku.

V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/22 Ústavní soud dospěl k závěru, že jedním ze základních parametrů poplatku za obecní systém odpadového hospodářství je zásadně (formálně) rovné rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků, zatímco u poplatku za odkládání odpadu z nemovité věci jde o zohlednění rozsahu odpadu do výše poplatku.

     Osvobození od poplatku

V § 10g jsou zákonodárcem definovány podmínky pro osvobození a úlevy od tohoto poplatku. Ze zákona tak toto osvobození dopadá na osoby, kterým poplatková povinnost vznikla z důvodu přihlášení v obci a které splňují některou z podmínek obsažených v písm. a) až e). Z koncepce zákona je zřejmé, že toto zákonné osvobození se omezuje na poplatníky z titulu přihlášení v obci, kteří však z vymezených důvodů obecní systém odpadového hospodářství prakticky nevyužívají. Obec může též v souladu s § 14 odst. 3 zákona v obecně závazné vyhlášce upravit další osvobození od tohoto místního poplatku nad zákonný rámec, stejně jako úlevy od tohoto poplatku. Úlevou se pro tyto případy rozumí snížení výše poplatku, kterou lze vyjádřit pevnou částkou nebo procentně. Příslušná právní úprava obsažená v obecně závazné vyhlášce však nesmí působit diskriminačně, tj. zvýhodňovat určitou skupinu poplatníků bez legitimního a racionálního důvodu.

Osvobození od poplatku na základě obecně závazné vyhlášky představuje v souladu s tímto zákonem snížení výše poplatku o jednu dvanáctinu za každý kalendářní měsíc, k jehož poslednímu dni poplatník splňoval podmínky osvobození. Není vyloučeno, aby došlo k „celoročnímu“ osvobození poplatníků, kteří dosáhnou během příslušného roku určitého věku. Je-li obcí poskytnuta konkrétnímu poplatníkovi úleva na poplatku, měl by být v rámci obecně závazné vyhlášky stanoven jednoznačně rozhodný den pro splnění nároku na tuto úlevu – už i z důvodu právní jistoty, jelikož odpovídající zákonná úprava v daném kontextu chybí.

V již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/22 Ústavní soud dospěl k závěru, že osoby přihlášené k obci nelze zvýhodnit poskytnutím úlevy či osvobození od poplatku bez dalšího, tj. bez návaznosti na další akceptovatelné věcné, objektivní a rozumné důvody. Smyslem a účelem úlev a osvobození od místního poplatku má totiž být zmírnění či eliminace případných negativních dopadů spojených s poplatkovou povinností ve vztahu k vybrané skupině obyvatelstva – ať již jde o sociální či jiné důvody. Chce-li obec zohlednit reálnou produkci odpadu, měla by zvolit druhý poplatek za komunální odpad, tj. místní poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Samotné přihlášení se fyzické osoby v obci poté samo o sobě nutně neznamená, že by taková fyzická osoba produkovala více či méně odpadu než fyzická osoba vlastnící zákonem vymezenou nemovitou věc.

     Výše poplatku

Důležité

     V § 10h zákona je obsažena sazba tohoto poplatku. Od 1. 1. 2024 činí poplatek za obecní systém odpadového hospodářství nejvýše 1 800 Kč (do 31. 12. 2023 je to nejvýše 1 200 Kč). Sazba tohoto místního poplatku se vztahuje k poplatkovému období, přičemž výše poplatku je zákonem omezena pouze touto absolutní částkou, bez vazby na náklady obce na provoz systému odpadového hospodářství. Obec má tedy možnost v tomto zákonném limitu stanovit výši sazby na základě vlastního uvážení a nemusí ji v obecně závazné vyhlášce jakkoli dále zdůvodňovat. V souladu s § 14 odst. 2 zákona je obec, která zavede tento místní poplatek za obecní systém odpadového hospodářství, povinna takto učinit formou obecně závazné vyhlášky.

     Změny v průběhu poplatkového období

V odst. 2 a 3 je upravena výše tohoto poplatku pro případy změn v průběhu poplatkového období. Koncepce zákona totiž vychází z toho, že výše poplatku se za každý kalendářní měsíc, na jehož konci (tj. k poslednímu dni) nebyl naplněn předmět poplatku (tj. poplatník z titulu přihlášení v obci nebyl v obci přihlášen a poplatník z titulu vlastnictví nemovitosti tuto nemovitost nevlastnil nebo v ní byl někdo přihlášen) nebo byl poplatník od poplatku osvobozen (ať již se tak stalo ex lege, popř. na základě obecně závazné vyhlášky obce) snižuje o jednu dvanáctinu.

§  Z judikatury

Obec je oprávněna zakotvit v obecně závazné vyhlášce dané na základě ustanovení § 10b (nyní § 10g zákona – pozn. autora) zákona o místních poplatcích, osvobození či úlevu od poplatků za předpokladu, že tím nedochází k obcházení zákona a diskriminaci poplatníků. Při posuzování této skutečnosti je třeba zkoumat smysl a účel daného osvobození (úlevy). Obecně závazná vyhláška nemůže stanovovat takové „osvobození“ od poplatku, které následně umožňuje obci pro jednu kategorii poplatníků zavést takovou smluvní úhradu, jež je v zásadě nižší výši, než činí poplatková povinnost. Jiný postup představuje porušení výše citovaného zákona a současně znamená obcházení ustanovení § 10b odst. 3 zákona (nyní § 10d odst. 3 zákona – pozn. autora), neboť uvedené ustanovení jednoznačně vymezuje, jak mají být náklady obce vznikající v souvislosti s nakládáním s komunálním odpadem rozděleny mezi dvě kategorie poplatníků (s trvalým bydlištěm v obci a bez něj). Důsledkem toho rovněž je, že dochází k diskriminaci poplatníků, kdy je jedna skupina poplatníků protiprávně (a nedůvodně) znevýhodněna před druhou.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 16/02

Pokud je osvobození od povinnosti platit místní poplatek za odpady upraveno v obecně závazné vyhlášce nesrozumitelně a nepředvídatelně, musí jít negativní následky této právní úpravy k tíži autora, a nikoliv adresáta právního předpisu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 2 Afs 122/­2004

Problematika evidence osob postrádá místní charakter, a proto zjevně nespadá do kategorie samostatné působnosti obce jako takové. Samotný „nepřihlášený pobyt“ veřejný pořádek neohrožuje. K tomu by bylo třeba nastoupení některých dalších kvalifikovaných okolností (není možné tvrdit bez dalšího rozpor s veřejným pořádkem už proto, že i když někde určitá osoba pobývá „bez ohlášení“, přesto může dodržovat všechny své zákonné povinnosti, popř. si může svědomitě přebírat poštu na jiném místě, např. v místě svého trvalého pobytu). Obec nemůže upravovat otázky, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě, a nemůže upravovat záležitosti, které jsou již upraveny předpisy práva veřejného nebo soukromého. Zároveň v případě, že obec normuje v oblasti vyhrazené zákonné úpravě, nesmí se překrývat cíl a předmět takové regulace. Problematika evidence obyvatel je komplexně upravena zákonem č. 133/­2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných čísel a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, a tato materie spadá do oblasti přenesené působnosti, neboť dle § 2 citovaného zákona se jedná o státní správu. Účelem zákona o evidenci obyvatel je bezesporu zajistit též efektivní fungování veřejné správy. Je zjevné, že právě takový cíl, jak vyplývá i z vyjádření účastníka řízení, sleduje napadená vyhláška.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/10

Porušení principu rovného zacházení není, jestliže obec v mezích své samostatné působnosti v oblasti odpadového hospodářství z legitimních důvodů a přiměřeným způsobem zvýhodňuje osoby s trvalým pobytem oproti osobám bez takového pobytu.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 48/18

Z kogentního ustanovení zákona o místních poplatcích vyplývá, že poplatek za obecní systém odpadového hospodářství podle § 10f téhož zákona zásadně spočívá na rovném rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků vymezené v § 10e téhož zákona a výše tohoto poplatku je neutrální směrem k rozsahu vyprodukovaného odpadu, protože týž zákon za srovnatelným účelem v podrobnostech upravuje v § 10i až § 10n poplatek za ukládání komunálního odpadu z nemovité věci. Podle § 10d odst. 2 téhož zákona tak lze zavést současně pouze jeden z poplatků za odpad a jejich parametry nelze vzájemně kombinovat, nelze-li to ospravedlnit věcnými důvody opodstatněnými zejména místními zvláštnostmi dané obce. Nelze proto upravit úlevu na poplatku za obecní systém odpadového hospodářství, která tyto základní parametry narušuje s cílem, aby výše poplatku zohlednila rozsah vyprodukovaného odpadu, či aby základní parametry tohoto poplatku měly v důsledku takové úlevy srovnatelný účinek, aniž pro to existují legitimní věcné důvody a tato modifikace byla provedena přiměřeným způsobem.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 25/22

…Pokud tedy zákon připouští, že obec nemusí poplatky stanovit vůbec (případně je může stanovit v nižší výši, než jaká pokrývá náklady obce s odpadovým hospodářstvím spojené), nelze povinnosti obce dle zákona o odpadech podmiňovat úspěšným výběrem poplatků.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2023, sp. zn. 5 As 336/­2022

…Faktické užívání nemovité věci jako stavby pro rodinnou rekreaci bylo pro vznik poplatkové povinnosti dostačující ve znění zákona o místních poplatcích účinném do 30. 6. 2012, kdy komentované ustanovení stanovilo, že poplatníkem je vlastník stavby „určené nebo sloužící“ k individuální rekreaci. Novelou provedenou zákonem č. 174/­2012 Sb. však bylo slovní spojení „nebo sloužící“ ze zákona o místních poplatcích vypuštěno, a to aniž by byla tato změna jakkoliv odůvodněna v důvodové zprávě k tomuto zákonu. Z tohoto důvodu není použitelná ani dřívější judikatura zabývající se výkladem pojmu stavba pro individuální rekreaci (např. MS v Praze 7 Af 5/2011). Určením je nutné rozumět veřejnoprávní určení účelu, tj. kolaudaci, resp. zápis do katastru nemovitostí. Proto vlastník nemovité věci, která nebude zkolaudována jako stavba pro rodinnou rekreaci (resp. nebude takto zapsána v katastru nemovitostí), nebude poplatníkem předmětného poplatku. Za tímto účelem bude správce poplatku nucen zkoumat, jaký způsob využití má konkrétní nemovitá věc zapsaný v katastru nemovitostí, případně si vyžádat kolaudační rozhodnutí příslušného stavebního úřadu. Pokud bude mít správce poplatku podezření, že konkrétní stavba není zkolaudována (resp. zapsána v katastru nemovitostí) jako stavba pro rodinnou rekreaci, ač je takto užívána, může se obrátit na příslušný stavební úřad, který by měl zjednat nápravu. Do té doby však není možné vlastníka předmětné nemovité věci zpoplatnit komentovaným poplatkem ….Dle krajského soudu, pokud má správce daně pochybnosti o faktickém užívání stavby, nemůže svými (ve správním spise ničím nepodloženými) úvahami dospět k závěru, že je stavba užívána k jinému účelu, než je uvedeno v katastru nemovitostí. V takovém případě by se měl obrátit na stavební úřad, který by se kvalifikovaně touto problematikou zabýval a který by následně mohl zjednat nápravu…

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 2023, sp. zn. 31 Af 36/­2022

Zákon o místních poplatcích tedy ani po 1. 1. 2021 nedává stěžovateli pravomoc bez ohledu na veřejnoprávní určení stavby posuzovat, k jakému účelu je fakticky užívána, a na základě těchto úvah pak vyměřovat místní poplatek za komunální odpad. Lze proto uzavřít, že žalobkyně neměla v letech 2020-2022 povinnost za stavbu hradit místní poplatek za komunální odpad, neboť stavba nebyla stavbou určenou k rodinné rekreaci a byla jako taková zapsána v katastru nemovitostí pouze v důsledku omylu, jejž katastr nemovitostí následně napravil. Protože však žalobkyně místní poplatek na výzvy stěžovatele uhradila, vznikl jí přeplatek, který jí měl stěžovatel na její žádost postupem podle § 155 a násl. DŘ vrátit.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 10. 2023, sp. zn. 9 Afs 195/2023

Díl 3

Poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci

§ 10i

Poplatník poplatku

Poplatníkem poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci je

a)  fyzická osoba, která má v nemovité věci bydliště, nebo

b)  vlastník nemovité věci, ve které nemá bydliště žádná fyzická osoba.

§ 10j

Předmět poplatku

Předmětem poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci je odkládání směsného komunálního odpadu z jednotlivé nemovité věci zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, která se nachází na území obce.

§ 10k

Základ poplatku

(1) Základem dílčího poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci za dílčí období je

a)  hmotnost odpadu odloženého z nemovité věci za toto dílčí období v kilogramech připadajícího na poplatníka,

b)  objem odpadu odloženého z nemovité věci za toto dílčí období v litrech připadajícího na poplatníka, nebo

c)  kapacita soustřeďovacích prostředků pro nemovitou věc na odpad za toto dílčí období v litrech připadající na poplatníka.

(2) Obec zvolí pro poplatkové období jeden ze základů podle odstavce 1.

(3) Hmotností nebo objemem odpadu odloženého z nemovité věci za dílčí období nebo objednanou kapacitou soustřeďovacích prostředků pro nemovitou věc na dílčí období připadající na poplatníka je

a)  podíl

1. hmotnosti nebo objemu odpadu odloženého z této nemovité věci za dílčí období nebo objednané kapacity soustřeďovacích prostředků pro tuto nemovitou věc na dílčí období a

2. počtu fyzických osob, které v této nemovité věci mají bydliště na konci dílčího období, nebo

b)  hmotnost nebo objem odpadu odloženého z této nemovité věci za dílčí období nebo kapacita soustřeďovacích prostředků pro tuto nemovitou věc na dílčí období v případě, že v nemovité věci nemá bydliště žádná fyzická osoba.

(4) Obec může určit minimální základ dílčího poplatku, který činí nejvýše

a)  10 kg, pokud je základem hmotnost odpadu,

b)  60 l, pokud je základem objem odpadu nebo kapacita soustřeďovacích prostředků.

§ 10l

Sazba poplatku

Sazba poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci činí nejvýše

a)  6 Kč za kg, pokud je základem hmotnost odpadu,

b)  1 Kč za l, pokud je základem objem odpadu nebo kapacita soustřeďovacích prostředků.

§ 10m

Výpočet poplatku

(1) Poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci se vypočte jako součet dílčích poplatků za jednotlivá dílčí období, na jejichž konci

a)  měl poplatník v nemovité věci bydliště, nebo

b)  neměla v nemovité věci bydliště žádná fyzická osoba v případě, že poplatníkem je vlastník této nemovité věci.

(2) Dílčí poplatek za dílčí období se vypočte jako součin základu dílčího poplatku zaokrouhleného na celé kilogramy nebo litry nahoru a sazby pro tento základ.

§ 10n

Plátce poplatku

(1) Plátcem poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci je

a)  společenství vlastníků jednotek, pokud pro dům vzniklo, nebo

b)  vlastník nemovité věci v ostatních případech.

(2) Plátce poplatku je povinen vybrat poplatek od poplatníka.

Díl 4

Společná ustanovení

§ 10o

Poplatkové období a dílčí období

(1) Poplatkovým obdobím poplatků za komunální odpad je kalendářní rok.

(2) Dílčím obdobím poplatků za komunální odpad je kalendářní měsíc.

§ 10p

Solidární poplatková povinnost

Spoluvlastníci nemovité věci zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci jsou povinni plnit poplatkovou povinnost společně a nerozdílně.

§ 10q

Jednotky

Ustanovení o nemovité věci se použijí obdobně i na jednotku, která je vymezena podle zákona o vlastnictví bytů, spolu s touto jednotkou spojeným podílem na společných částech domu, a pokud je s ní spojeno vlastnictví k pozemku, tak i spolu s podílem na tomto pozemku.

§ 10r

Nemovitá věc vložená do fondu

Na svěřenský fond, podílový fond nebo fond obhospodařovaný penzijní společností, do kterých je vložena nemovitá věc, se pro účely poplatků za komunální odpad hledí jako na vlastníka této nemovité věci.

komentář k § 10i až § 10r

V těchto ustanoveních zákona dochází k řešení problematiky spojené s existencí poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/22 Ústavní soud zaujal názor, že účelem právní úpravy tohoto místního poplatku je zohlednění rozsahu odpadu do samotné výše poplatku, zatímco v případě poplatku za obecní systém odpadového hospodářství jde zásadně o rovné rozložení nákladů mezi jednotlivé skupiny poplatníků. Z toho důvodu nelze tyto parametry jakkoli vzájemně kombinovat, protože jinak by podrobné stanovení dalších parametrů těchto místních poplatků postrádalo svůj rozumný smysl.

     Poplatník poplatku

V § 10i zákona je v případě tohoto poplatku poplatníkem fyzická osoba, která má v nemovité věci bydliště, nebo vlastník nemovité věci, ve které nemá bydliště žádná fyzická osoba. Samotný pojem „nemovitá věc“ je nutno chápat v kontextu zákonem vymezeného předmětu poplatku jakožto nemovitou věc, která zahrnuje byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci nacházející se na území obce. Není vyloučeno, aby takovou nemovitou věcí byl např. i pozemek nebo právo stavby, jejichž součástí je rodinný dům nebo rekreační stavba, rodinný dům nebo rekreační stavba jakožto samostatné věci, jednotka podle občanského zákoníku, bytový dům nerozčleněný na jednotky, popř. polyfunkční stavba, v níž se vedle prostor k podnikání nachází byť jen jediný byt apod.

Nutno dodat, že zákon takto rozlišuje dvě skupiny poplatníků. V případě první skupiny poplatníků je existence poplatkové povinnosti vázána na bydliště, u druhé skupiny poplatníků na vlastnictví nemovité věci, v níž nemá nikdo bydliště. Při hledání definice pojmu „bydliště“ je třeba vycházet z § 80 občanského zákoníku, podle kterého má člověk bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale. Nemá-li člověk bydliště, považuje se za něj místo, kde žije, a nelze-li je zjistit (popř. jen s neúměrnými obtížemi), místo, kde má majetek, popř. místo, kde měl bydliště naposledy.

Koncepce zákona vychází z toho, že poplatníkem z titulu vlastnictví nemovité věci, ve které nemá nikdo bydliště, je nejen fyzická osoba, ale i právnická osoba, stejně i na základě zákonné fikce může být poplatníkem fond bez právní osobnosti – např. svěřenský fond, do něhož je příslušná nemovitá věc takto vložena.

     Předmět poplatku

V § 10j zákona je definován předmět poplatku. Je jím odkládání směsného komunálního odpadu z jednotlivé nemovité věci zahrnující byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, která se nachází na území obce. Zákonodárce dále předpokládá, že k naplnění předmětu poplatku dochází u každé nemovité věci jednotlivě. To znamená, že pokud např. osoba s bydlištěm v obci vlastní v téže obci tři další nemovité věci vymezeného druhu, v nichž však nemá nikdo bydliště, dojde takto k naplnění předmětu poplatku čtyřikrát. Z koncepce zákona je zřejmé, že pro samotné naplnění předmětu poplatku není podstatné, po jakou část poplatkového období trvají rozhodné skutečnosti. Z toho důvodu postačí, jsou-li dány byť i jen k jedinému dni. Je však celkem logické, že v samotné výši poplatku se musí nutně projevit rozsah jejich trvání v rámci poplatkového období.

     Základ poplatku

V § 10k je zakotven základ tohoto místního poplatku. Obecně vždy platí, že chce-li obec zavést místní poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, je v souladu s § 14 odst. 5 zákona povinna zvolit si v obecně závazné vyhlášce jeden ze zákona předpokládaných základů tohoto místního poplatku, tj. buď základ podle objemu či hmotnosti odloženého odpadu nebo podle kapacity soustřeďovaných prostředků na odpad. Tyto základy nelze jakkoli dále vzájemně kombinovat (ani pro různé části obce) a takto provedená volba by neměla již být v průběhu poplatkového období měněna – už i s ohledem na fakt, že volba konkrétního základu je zcela v kompetenci obce, která má před touto volbou možnost posoudit všechny výhody i nevýhody zvoleného konečného řešení této poplatkové agendy.

V případě poplatku, kde se základ odvíjí z objemu odloženého odpadu, je tento základ vázán k dílčímu poplatku, tj. poplatku za kalendářní měsíc. Základ podle objemu zákonodárce vymezil jako objem odpadu odloženého z této nemovité věci za kalendářní měsíc v litrech připadajících na poplatníka. V případě poplatníka z titulu bydliště po vydělení počtem osob s bydlištěm v dané nemovité věci, v případě poplatníka z titulu vlastnictví nemovité věci, ve které nemá bydliště žádná fyzická osoba, pak v plném rozsahu. V souladu s § 14 odst. 5 zákona je obec oprávněna stanovit v obecně závazné vyhlášce minimální dílčí základ poplatku za kalendářní měsíc. Obcí stanovená minimální výše poplatku se základem podle objemu odloženého odpadu musí vždy respektovat zákonnou horní hranici 60 litrů za kalendářní měsíc.

V případě poplatku, kde se základ odvíjí z hmotnosti odloženého odpadu, je tento základ vázán k dílčímu poplatku, tj. poplatku za kalendářní měsíc. Základ podle hmotnosti byl zákonodárcem vymezen jako hmotnost odpadu odloženého z této nemovité věci za kalendářní měsíc v kilogramech připadající na poplatníka. V případě poplatníka z titulu bydliště po vydělení počtem osob s bydlištěm v dané nemovité věci, v případě poplatníka z titulu vlastnictví nemovité věci, v níž nemá bydliště žádná fyzická osoba pak v plném rozsahu. V souladu s § 14 odst. 5 zákona je obec oprávněna stanovit formou obecně závazné vyhlášky minimální dílčí základ poplatku za kalendářní měsíc. Obcí stanovená minimální výše poplatku se základem podle hmotnosti odloženého odpadu musí vždy respektovat zákonnou horní hranici 10 kg za kalendářní měsíc.

V případě poplatku, kde se základ odvíjí z kapacity soustřeďovacích prostředků na odpad, je tento základ vázán k dílčímu poplatku, tj. poplatku za kalendářní měsíc. Základ podle kapacity je zákonodárcem vymezen jako kapacita soustřeďovacích prostředků pro nemovitou věc na odpad za kalendářní měsíc v litrech připadající na poplatníka. V případě poplatníka z titulu bydliště po vydělení počtem osob s bydlištěm v dané nemovité věci, v případě poplatníka z titulu vlastnictví nemovité věci, v níž nemá bydliště žádná fyzická osoba, pak v plném rozsahu. V souladu s § 14 odst. 5 zákona je obec oprávněna stanovit formou obecně závazné vyhlášky minimální dílčí základ poplatku za kalendářní měsíc. Obcí stanovená minimální výše poplatku se základem podle kapacity soustřeďovacích prostředků musí vždy respektovat horní zákonnou hranici 60 litrů za kalendářní měsíc.

     Sazba poplatku

V § 10l došlo ke stanovení sazby tohoto místního poplatku.

Zavedla-li obec místní poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci se základem podle objemu odpadu odloženého z této nemovité věci, vzniká ji v souladu s § 14 odst. 2 písm. a) zákona povinnost tuto sazbu stanovit v obecně závazné vyhlášce obce. Dle § 10l písm. a) zákona nesmí sazba tohoto místního poplatku překročit částku 6 Kč za kilogram. Pohybuje-li se obec při stanovení této sazby v tomto zákonném limitu, může samotnou výši sazby stanovit na základě vlastního uvážení (aniž by ji musela jakkoli dále odůvodňovat).

Pokud obec zavedla místní poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci podle objemu odloženého odpadu, vzniká ji v souladu s § 14 odst. 2 písm. a) zákona povinnost tuto sazbu stanovit v obecně závazné vyhlášce obce. Podle § 10l písm. b) zákona nesmí přitom sazba tohoto poplatku překročit částku 1 Kč za litr. Pohybuje-li se obec při stanovení této sazby v tomto zákonném limitu, může samotnou výši sazby stanovit na základě vlastního uvážení (aniž by ji musela jakkoli dále odůvodňovat).

Je-li v obci zaveden místní poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci se základem tohoto poplatku podle kapacity soustřeďovacích prostředků na odpad, vzniká ji v souladu s § 14 odst. 2 písm. a) zákona povinnost tuto sazbu stanovit v obecně závazné vyhlášce obce. V souladu s § 10l písm. b) zákona nesmí přitom sazba tohoto místního poplatku překročit částku 1 Kč za litr. Pohybuje-li se obec při stanovení této sazby v tomto zákonném limitu, může samotnou výši sazby stanovit na základě vlastního uvážení (aniž by ji musela jakkoli dále odůvodňovat).

I když zákon nestanoví žádná osvobození od tohoto poplatku, má obec možnost stanovit v obecně závazné vyhlášce osvobození či úlevy od poplatku, jak ostatně vyplývá z § 14 odst. 3 písm. a) a b) zákona. S ohledem na charakter tohoto poplatku se však využití tohoto ustanovení zákona nejeví jako příliš praktické.

     Způsob výpočtu poplatku

V § 10m je uveden způsob výpočtu tohoto poplatku. Poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci se vypočte jako součet dílčích poplatků za jednotlivá dílčí období (jednotlivé kalendářní měsíce), na jejichž konci měl poplatník v nemovité věci bydliště, nebo neměla v nemovité věci bydliště žádná fyzická osoba v případě, že poplatníkem je vlastník této nemovité věci. Dílčí poplatek za dílčí období se pak vypočte jako součin základu dílčího poplatku zaokrouhleného na celé kilogramy nebo litry nahoru a sazby pro tento základ.

     Plátce poplatku

V § 10n je definován plátce tohoto poplatku. Samotný místní poplatek je v tomto případě odváděn prostřednictvím plátce poplatku, který je povinen jej vybrat od poplatníka. Tímto plátcem je společenství vlastníků jednotek, pokud pro dům vzniklo, nebo vlastník nemovité věci v ostatních případech. Samotný pojem „nemovitá věc“ je pro tyto účely nutno chápat v kontextu zákonem vymezeného předmětu poplatku, tj. jako nemovitou věc, která zahrnuje byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci, která se takto nachází na území obce. Nastane-li situace, kdy je osoba poplatníka a plátce poplatku fakticky totožná (což je typické v případě vlastníka nemovité věci, ve které nemá nikdo bydliště), jedná tento přímo v postavení poplatníka a zajišťuje plnění těchto povinností přímo ve vztahu k správci poplatku.

     Poplatkové období a dílčí období

V § 10o jsou zakotveny definice poplatkového období a dílčího období. Koncepce zákona vychází z toho, že poplatkovým obdobím je kalendářní rok. Dílčím obdobím poplatků za komunální odpad je pak kalendářní měsíc. Díky tomu musí obec formou obecně závazné vyhlášky stanovit poplatek za komunální odpad vždy na celý kalendářní rok s účinností od 1. 1. až do posledního dne příslušného kalendářního roku, aniž by výši tohoto poplatku v průběhu tohoto kalendářního roku měnila. Z toho důvodu by měla obec vždy udělat vše pro to, aby obecně závaznou vyhlášku v této věci vydala vždy řádně a včas, aby tato mohla nabýt účinnosti právě ke dni 1. 1. příslušného kalendářního roku. Nepostupuje-li obec v souladu s tímto doporučením, vystavuje se možnosti vzniku zpětného (retroaktivního) působení takové vyhlášky a také riziku vzniku možných právních sporů.

     Solidární poplatková povinnost

V § 10p je pro účely tohoto zákona zakotvena solidární poplatková povinnost ve vztahu k poplatkům za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci a k poplatku za obecní systém odpadového hospodářství. Tato solidární povinnost postihuje všechny spoluvlastníky nemovité věci, která zahrnuje byt, rodinný dům nebo stavbu pro rodinnou rekreaci.

§  Z judikatury

Obec je oprávněna zakotvit v obecně závazné vyhlášce dané na základě ustanovení § 10b (nyní § 10d zákona – pozn. autora) zákona o místních poplatcích, osvobození či úlevu od poplatků za předpokladu, že tím nedochází k obcházení zákona a diskriminaci poplatníků. Při posuzování této skutečnosti je třeba zkoumat smysl a účel daného osvobození (úlevy). Obecně závazná vyhláška nemůže stanovovat takové „osvobození“ od poplatku, které následně umožňuje obci pro jednu kategorii poplatníků zavést takovou smluvní úhradu, jež je v zásadě nižší výši, než činí poplatková povinnost. Jiný postup představuje porušení výše citovaného zákona a současně znamená obcházení ustanovení § 10b odst. 3 zákona (nyní § 10d odst. 3 zákona – pozn. autora), neboť uvedené ustanovení jednoznačně vymezuje, jak mají být náklady obce vznikající v souvislosti s nakládáním s komunálním odpadem rozděleny mezi dvě kategorie poplatníků (s trvalým bydlištěm v obci a bez něj). Důsledkem toho rovněž je, že dochází k diskriminaci poplatníků, kdy je jedna skupina poplatníků protiprávně (a nedůvodně) znevýhodněna před druhou.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 16/02

Pokud je osvobození od povinnosti platit místní poplatek za odpady upraveno v obecně závazné vyhlášce nesrozumitelně a nepředvídatelně, musí jít negativní následky této právní úpravy k tíži autora, a nikoliv adresáta právního předpisu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 2 Afs 122/­2004

Porušení principu rovného zacházení není, jestliže obec v mezích své samostatné působnosti v oblasti odpadového hospodářství z legitimních důvodů a přiměřeným způsobem zvýhodňuje osoby s trvalým pobytem oproti osobám bez takového pobytu.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 48/18

…Pokud tedy zákon připouští, že obec nemusí poplatky stanovit vůbec (případně je může stanovit v nižší výši, než jaká pokrývá náklady obce s odpadovým hospodářstvím spojené), nelze povinnosti obce dle zákona o odpadech podmiňovat úspěšným výběrem poplatků.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2023, sp. zn. 5 As 336/­2022

ČÁST TŘETÍ

ZAVEDENÍ A SPRÁVA POPLATKŮ

§ 11

Stanovení poplatku

(1) Správce poplatku vyměří poplatek poplatkovému subjektu jeho předepsáním do evidence poplatků ve správné výši bez vydání rozhodnutí, je-li splněna případná ohlašovací povinnost a nemá-li pochybnost o jeho výši, a to ke dni jeho

a)  splatnosti, pokud je k tomuto dni zcela zaplacen nebo odveden, nebo

b)  opožděného zaplacení nebo odvedení, pokud je k tomuto dni zcela zaplacen nebo odveden, aniž by dosud vydal rozhodnutí o vyměření poplatku.

(2) Správce poplatku vždy vyměří poplatkovému subjektu poplatek rozhodnutím, pokud

a)  nejsou splněny podmínky pro jeho vyměření předepsáním do evidence poplatků podle odstavce 1,

b)  jde o poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, u něhož obec zvolila v obecně závazné vyhlášce dílčí základ podle § 10k odst. 1 písm. a) nebo b), nebo

c)  je proti poplatkovému subjektu vedeno insolvenční řízení, a to za poplatkové období podle § 11d odst. 1 nebo 3.

(3) Správce poplatku doměří poplatkovému subjektu poplatek rozhodnutím, pokud je původním rozhodnutím vyměřen v nesprávné výši. Doměřit poplatek lze na základě vyhledávací nebo kontrolní činnosti správce poplatku. Opakovaně doměřit poplatek lze pouze tehdy, pokud

a)  správce poplatku zjistí nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění správce poplatku uplatněny v předcházejícím řízení a které zakládají pochybnosti o správnosti, průkaznosti nebo úplnosti dosud stanoveného poplatku, a to pouze v rozsahu, který odpovídá nově zjištěným skutečnostem nebo důkazům, nebo

b)  poplatkový subjekt učiní úkon, kterým mění své dosavadní ohlášení, pokud nové skutečnosti vyplývající ze změny ohlášení nemohly být bez zavinění poplatkového subjektu uplatněny v předcházejícím řízení, a to pouze v rozsahu, který odpovídá změně ohlášení.

(4) Poplatek lze vyměřit také hromadným předpisným seznamem.

komentář k § 11

Důležité

     Toto ustanovení zákona prošlo zásadní změnou, kterou s sebou přinesla novela zákona, která byla provedena zákonem č. 252/­2023 Sb. Tato právní úprava bude relevantní s účinností od 1. 1. 2024. V oblasti vyměření místního poplatku díky tomu dochází k přijetí zvláštní právní úpravy, která je lex specialis vůči DŘ. Zmíněná právní úprava má zohlednit všechna potřebná specifika, která jsou spojena se správou místních poplatků.

Popsaná právní úprava vychází ze stávající praxe – z toho důvodu by mělo platit, že ve většině případů nedojde ze strany správce poplatku k jinému úkonu, než k předepsání správné výše místního poplatku do evidence místních poplatků, pakliže správce daně nebude mít o jeho výši důvodné pochybnosti. Tento úkon se nově označuje jako vyměření předepsáním do evidence poplatků bez vydání rozhodnutí. Koncepce zákona vychází z toho, že ve vymezených případech bude možno místní poplatky vyměřit rozhodnutím, tj. platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem, a to buď z moci úřední (podle odst. 2), nebo na žádost poplatkového subjektu (§ 11a).

Takto by mělo být postaveno najisto, které úkony správce daně jsou činěny v nalézací rovině při správě místního poplatku, tj. kdy dochází k jeho vyměření. Dochází též k úpravě možnosti doměření místního poplatku. V případě místního poplatku postačí místní šetření, popř. jiný vyhledávací či kontrolní postup, čímž se doměření místního poplatku odlišuje od samotného doměření daně dle příslušných ustanovení DŘ. Je tomu tak proto, že při správě místních poplatků nedochází k podání poplatkového tvrzení (resp. daňového tvrzení) jako je tomu v případě klasického daňového řízení. Opakované doměření je pak možné pouze za podmínek obdobných jako v § 85a odst. 1 DŘ, kde je upravena možnost provádění opakované daňové kontroly. Novela zákona respektuje i skutečnost, že místní poplatky mohou být jak vyměřovány, tak i doměřovány – a z toho důvodu používá v určitých případech společný pojem „stanovení místního poplatku.“ Vztahuje-li se právní úprava výlučně k vyměření místního poplatku, je zákonodárcem použit pojem „vyměření.“

     Vyměření poplatku jeho předepsáním do evidence poplatků

V odst. 1 je stanoveno, že správce poplatku vyměří poplatek poplatkovému subjektu jeho předepsáním do evidence poplatků ve správné výši bez vydání rozhodnutí, je-li splněna případná ohlašovací povinnost a nemá-li pochybnost o jeho výši, a to ke dni jeho:

a) splatnosti, pokud je k tomuto dni zcela zaplacen nebo odveden, nebo

b) opožděného zaplacení nebo odvedení, pokud je k tomuto dni zcela zaplacen nebo odveden, aniž by dosud vydal rozhodnutí o vyměření poplatku.

V tomto ustanovení zákona je tak zakotven tzv. zjednodušený postup stanovení poplatku. Ten ve své podstatě znamená, že ze strany správce poplatků nedochází k odůvodnění výše místního poplatku, který je předepsán do evidence poplatků, ani k jakémukoli jinému postupu, který by vyměření místního poplatku navenek sděloval. Zákonodárce se takto pokouší nastolit v rámci postupu poměry, kdy se samotné splnění poplatkové a ohlašovací povinnosti na straně poplatkového subjektu projeví pouze v rovině evidenční a není proto nutno následně přikročit k vydání a doručení rozhodnutí. K nastolení tohoto postupu musí být kumulativně naplněny tři podmínky. První z těchto podmínek je, že poplatkový subjekt musí být aktivní, tj. zaplatit nebo odvést příslušný místní poplatek, druhou z uvedených podmínek je, že tento místní poplatek musí být uhrazen ve správné výši (tj. ve výši vycházející z obecně závazné vyhlášky obce a ohlášení, pokud se v dané obci k danému místnímu poplatku takové ohlášení podává) a třetí (poslední) podmínkou, která musí být naplněna, je splnění ohlašovací povinnosti ze strany poplatkového subjektu, nedošlo-li k jejímu vyloučení obcí v souladu s § 14a odst. 1 zákona. K testování splnění této podmínky dochází až v situaci, kdy správce poplatku v rámci své vyhledávací nebo kontrolní činnosti posuzuje, zda není dán důvod k vyměření místního poplatku rozhodnutím dle odst. 2. Zjistí-li správce poplatku, že ohlašovací povinnost takto splněna nebyla, popř. nebyla splněna řádně, je to důvodem pro zánik účinků vyměření dle odst. 1 a dochází tak k jeho nahrazení vyměřením rozhodnutí dle odst. 2. V kontextu s již uvedeným lze apelovat v rámci tohoto postupu na zásadu vstřícnosti a spolupráce, kdy správce poplatku může poplatkový subjekt nejdříve neformálně upozornit na vzniklý závadný stav spočívající v nesplnění ohlašovací povinnosti, aby byl tento nežádoucí stav zhojen. Dojde-li k nápravě ze strany poplatkového subjektu ještě před samotným vyměřením poplatku rozhodnutím, dochází současně s tím k naplnění i třetí podmínky pro to, aby mohlo být uznáno vyměření dle odst. 1 a správce poplatku pak není nucen vydávat rozhodnutí o vyměření poplatku.

Pokud jde o vyměření dle odst. 1, je možno je označit jako vyměření latentní. Jeho definitivnost nastává až uplynutím lhůty pro stanovení poplatku ve smyslu § 148 DŘ. Správce poplatku je povinen průběžně testovat splnění jednotlivých podmínek pro to, aby bylo možno hovořit o vyměření dle odst. 1. Rozhodným dnem, ke kterému dochází k vyměření místního poplatku dle odst. 1, je v ideálním případě den splatnosti tohoto místního poplatku. K tomuto dni je pak správcem poplatku místní poplatek předepsán na debetní straně osobního poplatkového účtu (ve smyslu § 149 DŘ), a to i případně se zpětnou účinností. Koncepce zákona umožňuje, aby byl místní poplatek uhrazen i více platbami, nicméně rozhodná je až celková výše evidovaná ke dni splatnosti na kreditní straně osobního poplatkového účtu – a tato by měla být i podkladem pro vyměření místního poplatku předepsáním do evidence poplatků. Určitý problém může nastat u místních poplatků s poplatkovým obdobím kalendářní rok, pakliže obec stanoví splatnost poplatku v obecně závazné vyhlášce v jeho průběhu, tj. před uplynutím příslušného kalendářního roku. Netrvá-li poplatková povinnost po celé poplatkové období (např. v důsledku změny přihlášení v obci), bude poplatek vyměřený předepsáním do evidence poplatků bez vydání rozhodnutí takto vyměřen v nesprávné výši a správce poplatku jej bude povinen následně vyměřit rozhodnutím, a to až po uplynutí konkrétního poplatkového období. Chce-li obec předejít této situaci a nezvyšovat již stávající administrativní náročnost vážící se ke stanovení místního poplatku, měla by v obecně závazné vyhlášce stanovit splatnost poplatku, jehož poplatkovým obdobím je kalendářní rok, až po uplynutí příslušného poplatkového období, za který se tento poplatek platí. Je tomu tak proto, že teprve po uplynutí příslušného poplatkového období je celková výše poplatkové povinnosti známa.

Pokud jde o situaci, která je nastolena v odst. 1 písm. b), pak nutno uvést, že tato cílí na případy, kdy poplatková povinnost nebyla splněna včas, avšak k jejímu splnění dojde alespoň dodatečně před tím, než v dané věci vydá správce poplatku rozhodnutí o vyměření místního poplatku. Za takové situace je místní poplatek na debetní straně osobního poplatkového účtu zaevidován ke dni platby a k tomuto dni je možno jej považovat za vyměřený (není-li později zjištěno, že nebyla splněna některá z podmínek nutných pro použití režimu dle odst. 1). Není-li poplatek uhrazen včas, dochází v souladu s § 11c k jeho zvýšení, pokud to správce poplatku považuje s ohledem na okolnosti daného případu za účelné.

Zákon předpokládá aktivitu poplatkového subjektu i v případě, že tento má zájem se dozvědět, v jaké výši byl místní poplatek vyměřen. Učinit tak může formou žádosti o informace ze svého osobního poplatkového účtu dle § 66 a násl. DŘ, popř. formou žádosti o potvrzení o stavu osobního poplatkového účtu dle § 151 DŘ. Kromě toho se může poplatkový subjekt obrátit též na správce poplatku v souladu s § 11a zákona s žádostí o vydání rozhodnutí o vyměření místního poplatku.

     Vyměření poplatku rozhodnutím

V odst. 2 zákonodárce stanovil, že správce poplatku vždy vyměří poplatkovému subjektu poplatek rozhodnutím, pokud:

a) nejsou splněny podmínky pro jeho vyměření předepsáním do evidence poplatků podle odst. 1,

b) jde o poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, u něhož obec zvolila v obecně závazné vyhlášce dílčí základ podle § 10k odst. 1 písm. a) nebo b), nebo

c) je proti poplatkovému subjektu vedeno insolvenční řízení, a to za poplatkové období podle § 11d odst. 1 nebo 3.

Z hlediska samotné povahy a funkce rozhodnutí o vyměření poplatku z moci úřední (tj. platebním výměrem) považuje judikatura takový platební výměr za deklaratorní rozhodnutí, které slouží jen jako podklad pro další obranu v případě sporné poplatkové povinnosti – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Afs 57/­2017. Poplatková povinnost proto vzniká přímo na základě zákona, obecně závazné vyhlášky obce a právní skutečnosti, spojené se vznikem této poplatkové povinnosti. Účelem vydání platebního výměru je fakticky podání informace poplatníkovi, resp. poplatkovému subjektu o vzniku povinnosti, výši místního poplatku, skutečnostech tuto výši určujících, popř. i samotná výzva k zaplacení tohoto poplatku. Kromě toho vydáním platebního výměru správce poplatku získává exekuční titul, je najisto postavena poplatková povinnost poplatkového subjektu a poplatkový subjekt získává možnost procesní obrany (typické ve formě podání odvolání do výroku tohoto rozhodnutí). Náležitosti platebního výměru vyplývají z § 102 DŘ.

V již zmíněném odst. 2 písm. a) došlo k řešení situace, kdy místní poplatek není zcela nebo zčásti zaplacen nebo odveden i přes to, že být odveden měl. Jedná se tedy o nesplnění základní poplatkové povinnosti ze strany konkrétního poplatkového subjektu, kdy správce poplatku musí za takové situace (lhostejno jakým způsobem) vydat rozhodnutí o vyměření místního poplatku z moci úřední. Tato koncepce byla ostatně vždy součástí tohoto zákona, tj. i před touto novelou, jak ostatně plyne např. i z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 338/­2020. Rozšířený senát téhož soudu ve svém usnesení sp. zn. 5 Afs 261/­2018 následně dovodil, že „předpis místního poplatku bez jeho formálního vyměření je možný pouze v případě úhrady místního poplatku ve lhůtě splatnosti a ve správné výši poplatníkem, který splnil ohlašovací povinnost (§ 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích a contrario). V jiných případech (tedy i pokud je místní poplatek uhrazen ve správné výši, avšak po lhůtě splatnosti) musí správce poplatek stanovit rozhodnutím (platebním výměrem či hromadným předpisným seznamem). Pokud tak správce ve lhůtě pro stanovení poplatku dle § 148 DŘ neučiní, stává se platba poukázaná poplatníkem přeplatkem, s nímž musí být naloženo dle § 154 a 155 DŘ.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu tak rozhodl otázku, zda je možné akceptovat postup, kdy místní poplatek není stanoven rozhodnutím (platebním výměrem či hromadným předpisným seznamem), přestože jej poplatník uhradil, ale stalo se tak až po splatnosti. Je otázkou, nakolik tyto závěry potěší např. Svaz měst a obcí ČR, nicméně správce poplatku je bude muset v rámci svých postupů náležitě zohlednit.

     Zásada vstřícnosti a spolupráce

by pak správce poplatku měla vést k tomu, aby na existenci tohoto závadného stavu nejdříve poplatkový subjekt neformálně upozornil (tj. na skutečnost, že nedošlo k úhradě splatného místního poplatku) a umožnil mu tak tento nedostatek zhojit v režimu dle odst. 1 písm. b). Zásada vstřícnosti pak zavazuje jednotlivé správce poplatku k tomu, aby nastavily vnitřní postupy a komunikaci mezi sebou (i v rámci obecního úřadu) tak, aby nedocházelo k nepřiměřenému zatěžování poplatkových subjektů – k tomu srov. např. závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 218/­2019. Není při tom vyloučeno, aby správce poplatku v dané souvislosti uložil poplatkovému subjektu zvýšení poplatku dle § 11c zákona, pakliže to považuje s ohledem na okolnosti toho kterého případu za účelné. Postup dle odst. 2 písm. a) je relevantní též v případě, kdy správce daně zjistí, že není splněna zcela nebo zčásti ohlašovací povinnost (není-li tato povinnost obecně závaznou vyhláškou obce dle § 14a odst. 1 zákona vyloučena).

     Nesplnění povinností poplatkovým subjektem

Nesplnil-li poplatkový subjekt tuto povinnost, tj. nepřihlásil-li se k poplatkové povinnosti a nesdělil správci poplatku údaje rozhodné pro výši tohoto místního poplatku, není najisto postaveno, zda poplatkovému subjektu taková poplatková povinnost vznikla, příp. v jaké výši má být takový místní poplatek zaplacen. Takto vzniklý nedostatek nemůže být zapraven jinak, než vyměřovacím řízením, v rámci něhož dojde k vyjasnění těchto nejasností. Nedojde-li do dne vydání rozhodnutí o vyměření místního poplatku ke zhojení výše uvedených nedostatků ze strany poplatkového subjektu, nezbývá správci poplatku nic jiného, než přistoupit k vyměření místního poplatku rozhodnutím, jelikož nedošlo k naplnění podmínky pro zjednodušené vyměření dle odst. 1. Skutečnost, že místní poplatek byl zaplacen nebo odveden ve správné výši, není z tohoto pohledu rozhodující, neboť pouze indikuje splnění této povinnosti v rovině platební. Rozhodnutí o vyměření poplatku je třeba vydat i s ohledem na to, že bez řádného splnění ohlašovací povinnosti nemá správce poplatku od poplatkového subjektu k dispozici informace, které by jej opravňovaly k užití zjednodušeného postupu, kdy se vyměření místního poplatku realizuje toliko jeho předepsáním na debetní straně osobního poplatkového účtu (aniž by zde docházelo k bližšímu odůvodnění takto stanovené výše místního poplatku). Z toho důvodu je nezbytné takové rozhodnutí o vyměření poplatku odůvodnit, poněvadž jde o stanovení místního poplatku z moci úřední. V odůvodnění svého rozhodnutí se správce poplatku musí především vypořádat s tím, proč je místní poplatek stanoven v příslušné výši.

     Důkazní břemeno

V souladu s § 92 odst. 3 DŘ nese poplatkový subjekt důkazní břemeno ve vztahu k těm údajům, které je povinen uvádět v ohlášení poplatku, a to bez ohledu na to, zda je v ohlášení skutečně uvedl, či jej vůbec podal. Výše místního poplatku se stanovuje zpravidla na základě dokazování dle § 92 DŘ, kdy poplatkový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v ohlášení a správce poplatku může vyzvat poplatkový subjekt k prokázání skutečností potřebných pro správné stanovení tohoto poplatku, pokud potřebné informace nelze získat z vlastní úřední evidence. U místního poplatku z pobytu má kromě toho poplatkový subjekt též evidenční povinnost dle § 3g či § 3h zákona, přičemž údaje, které mají být předmětem evidenční povinnosti, musí poplatkový subjekt být schopen prokázat na základě výzvy správce poplatku dle § 92 odst. 4 DŘ. Je-li správcem poplatku za tím účelem vydána výzva, zakládá taková výzva povinnost prokázat tyto skutečnosti i v případě, kdy není evidenční povinnost řádně splněna a údaje, které mají být evidovány, nebyly poplatkovým subjektem zaznamenány nebo nebyla z jeho strany splněna potřebná evidenční povinnost.

     Nesplnění zákonných povinností při dokazování

Nelze-li místní poplatek stanovit v důsledku nesplnění zákonných povinností při dokazování (tj. poplatkový subjekt neunesl své důkazní břemeno a nepředložil správci poplatku konkrétní důkazní prostředky, ze kterých by vyplývaly potřebné důkazy), je správce poplatku oprávněn postupovat dle § 98 DŘ a takový místní poplatek stanovit rozhodnutím podle pomůcek. Takové stanovení místního poplatku se považuje za náhradní způsob stanovení místního poplatku, který může správce poplatku aplikovat v případě, kdy poplatkový subjekt neplní své povinnosti v takovém rozsahu, že je vyloučeno vyměření místního poplatku na základě dokazování. Při stanovení místního poplatku na základě pomůcek postupuje správce poplatku dle obecné úpravy v DŘ. Vychází zejména z pomůcek, které má k dispozici z předchozího průběhu poplatkového řízení, tj. z období, kdy se nejprve pokoušel stanovit tento poplatek na základě dokazování, nebo z pomůcek, které získal od samotného poplatkového subjektu, od jiných osob nebo k nim dospěl na základě vlastních poznatků. I když je samotná volba pomůcek věcí správce poplatku, je při ní limitován zákonnými podmínkami tohoto způsobu stanovení místního poplatku, kdy hledisko jejich přiměřenosti hraje výsadní roli. Místní poplatek, který byl vyměřen podle pomůcek, by tak měl být v souladu s § 98 odst. 4 DŘ stanoven dostatečně spolehlivě (jeho výše by měla co nejvíce odpovídat skutečnosti). Správce poplatku by rovněž měl při vyměření místního poplatku podle pomůcek v souladu s § 98 odst. 2 DŘ přihlédnout ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro poplatkový subjekt, i když jím nebyly uplatněny (např. že poplatkovému subjektu náleží úleva od poplatku, kterou by byl oprávněn uplatnit v ohlášení). Tyto skutečnosti by měly být patrné ze spisu, který ohledně vypořádání takové poplatkové povinnosti vede správce poplatku. Povinností správce poplatku je také to, aby seznámil poplatkový subjekt s konstrukcí výše takového místního poplatku, který byl vyměřen na základě pomůcek. Poplatkový subjekt může k takovému postupu správce poplatku vznášet výhrady. Správce poplatku by měl v rámci tohoto vyměřovacího řízení vždy postupovat tak, aby rozhodnutí, kterým dojde k vyměření místního poplatku, bylo vždy přezkoumatelné odvolacím orgánem, bude-li jeho postup následně napaden poplatkovým subjektem formou opravného prostředku, popř. žalobou ve správním soudnictví.

     Specifika dílčího poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci

V odst. 2 písm. b) je řešena situace, která vzniká v případě dílčího poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, jehož základem je hmotnost nebo objem, kdy poplatkový subjekt nemůže sám zjistit, v jaké výši má místní poplatek zaplatit či odvést, jelikož nedisponuje informací o výši základu tohoto místního poplatku. Na tuto situaci bylo i před přijetím této novely reagováno v § 11 odst. 4 zákona.

     Částečná úhrada poplatku

V odst. 2 písm. c) je obsažena koncepce, která vychází z toho, že rozhodnutí o vyměření místního poplatku správce poplatku nevydá, nedojde-li k rozdělení poplatkového období dle § 11d odst. 1 zákona z důvodu, že místní poplatek za celý kalendářní rok byl zaplacen nebo odveden ve lhůtě splatnosti, nebo byl zaplacen nebo odveden opožděně do dne, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku. Správce poplatku místní poplatek za tato uvedená poplatková období vyměří v případech, kdy není zaplacen v plné výši za původní poplatkové období v délce kalendářního roku, ale je přesto zcela zaplacen ve vztahu k poplatkovému období dle § 11d odst. 1 zákona.

Taková situace může nastat v případě částečné úhrady poplatku, kdy sice tato část pokryje část roku do dne, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku, avšak už nepokrývá celý kalendářní rok. Správce poplatku nevydá rozhodnutí o vyměření místního poplatku též v případě, kdy nedojde k rozdělení poplatkového období dle § 11d odst. 3 zákona z důvodu, že místní poplatek za celý kalendářní rok byl zaplacen nebo odveden ve lhůtě splatnosti, nebo byl zaplacen nebo odveden opožděně do konce dne, kdy je insolvenčnímu soudu předložena konečná zpráva dle § 302 a násl. insolvenčního zákona. Místní poplatek za toto poplatkové období se vyměří v případech, kdy není zaplacen v plné výši za původní poplatkové období v délce kalendářního roku, ale je přesto zcela zaplacen ve vztahu k poplatkovému období dle § 11d odst. 4 zákona. Taková situace nastává v případě částečné úhrady, která sice pokrývá část roku do konce měsíce, který předchází měsíci, ve kterém je insolvenčnímu soudu předložena konečná zpráva dle insolvenčního zákona, avšak nepokrývá celý kalendářní rok.

     Stanovení poplatku v nesprávné výši

V odst. 3 zákonodárce pamatuje na případy, kdy správce poplatku zjistí, že místní poplatek stanovený původním rozhodnutím nebyl stanoven ve správné výši. Předepsáním místního poplatku v nesprávné výši tak nejsou splněny podmínky pro aplikaci odst. 1. Z toho důvodu nezbývá nic jiného, než takový místní poplatek vyměřit rozhodnutím dle odst. 2 písm. a).

Správce poplatku může tuto skutečnost zjistit na základě vlastní vyhledávací či kontrolní činnosti, popř. v důsledku informací získaných pomocí prostředků mezinárodní spolupráce při správě daní. Základní zásady správy daní vedou správce poplatku k tomu, aby se zabýval každým hodnověrným podnětem, který má vztah ke správě místního poplatku a byl ve vztahu k němu učiněn. Jelikož rozhodnutí o doměření poplatku bude vydáváno vždy z moci úřední, je nezbytné uvádět důvody, které k doměření vedly, kdy je nutno vycházet z obecné úpravy dle § 147 DŘ. V tomto ustanovení zákona jsou též upraveny podmínky pro opakované doměření místního poplatku, tj. pro případy, kdy již v minulosti byl rozhodnutím doměřen (a jde tak o třetí a další stanovení poplatku v téže věci).

Nutno však respektovat zákonné limity, kdy správce poplatku může opakovaně doměřit poplatek pouze při splnění jedné z následujících podmínek. První z těchto podmínek je uvedena v odst. 3 písm. b) a spočívá ve zjištění nových skutečností nebo důkazů správcem poplatku, které bez zavinění správce poplatku nemohly být v předcházejícím řízení uplatněny. Musí se proto jednat o takové nové skutečnosti nebo důkazy, které zakládají pochybnosti o správnosti, průkaznosti či úplnosti dosud stanoveného místního poplatku. Zákonodárce tak stanovil zákonný limit, kdy místní poplatek lze v tomto případě opakovaně doměřit pouze v rozsahu nově zjištěných skutečností nebo důkazů. Druhou z těchto podmínek je dle odst. 3 písm. b) úkon poplatkového subjektu vůči správci poplatku, kterým poplatkový subjekt mění své původní ohlášení, pokud nové skutečnosti, které z takové změny vyplývají, nemohly být bez zavinění poplatkového subjektu uplatněny v předchozím řízení. Díky tomu pak v takovém případě lze opakovaně doměřit místní poplatek toliko v rozsahu poplatkovým subjektem nově uváděných skutečností.

     Dodatečný platební výměr

V odst. 4 je zakotvena koncepce, podle níž platí, že v případě vyměření místního poplatku se tak bude dít platebním výměrem a doměřování tohoto poplatku bude realizováno formou dodatečného platebního výměru. Ostatně již v rozsudku sp. zn. 1 Afs 31/­2011 Nejvyšší správní soud kromě jiného uvedl, že soudního přezkumu lze docílit tehdy, pokud správce poplatku vydá platební výměr dle zákona o místních poplatcích. V rámci přezkumu platebního výměru je pak možné namítat jednak nezákonnost či protiústavnost právní úpravy ukládající povinnost platit místní poplatek, jednak nezákonnost ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu (pochybení při výkladu právních norem, nesprávně stanovenou výši poplatku apod.). Teprve na základě platebního výměru je možno vést daňovou exekuci, zanést nedoplatek do evidence poplatků. Skutečnost, že proti povinnosti uhradit místní poplatek se lze bránit teprve poté, co je vydán platební výměr, není v rozporu s čl. 11 nebo čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zákon ve spojení s DŘ (dříve zákonem o správě daní a poplatků) poplatníkovi takto zaručuje, že bude moci zpochybnit poplatkovou povinnost a dosáhnout jejího soudního přezkumu dříve, než bude zahájena daňová exekuce, tj. než bude fakticky zasaženo do majetkové podstaty poplatníka. Nad rámec těchto obvyklých typů správních (daňových) rozhodnutí je však i nadále zachována pro poplatkové subjekty a správce poplatku možnost využít institutu hromadného předpisného seznamu, který vychází z § 50 DŘ. Tento hromadný předpisný seznam nelze však aplikovat v případě, kdy dochází k doměření místního poplatku.

§  Z judikatury

(…) Ostatně právo na odůvodnění je jedním ze všeobecně uznávaných práv účastníků správních, potažmo daňového řízení, a to jak teorií, správní i soudní rozhodovací praxí. Minimální standardy správního práva, přijaté Výborem ministrů Rady Evropy ve formě doporučení a odražené v českém pozitivním právu a konstantní judikatuře, zaručují účastníkům správního řízení právo na řádné odůvodnění rozhodnutí i právo slyšení, které se projevuje i v právu písemně se vyjádřit k věci a v právu na informace ze spisu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 37/­2006-37 nebo čj. 5 Afs 30/­2007-50).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 2 Afs 100/­2007

(…) Specifickou vlastností individuálních správních aktů (převážně se jedná o rozhodnutí vydaná ve správním řízení) je právní moc. Ve smyslu procesního znamená právní moc, že individuální správní akt je konečný výsledek určitého postupu správního orgánu. Nelze-li proti němu podat opravný prostředek, ať již proto, že to zákon výslovně vylučuje nebo proto, že pro něj není stanoven žádný procesní režim, nabývá právní moci oznámením adresátovi, resp. poslednímu z více adresátů. V ostatních případech nabývá právní moci marným uplynutím lhůty k podání řádného opravného prostředku, vzdáním se práva podat řádný opravný prostředek anebo spolu s přezkumným správním aktem, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku. Hmotněprávní důsledky právní moci spočívají v tom, že správní akt nelze s výjimkou zákonem stanovených případů změnit nebo zrušit a s výjimkou stanovených případů nebo případů, kdy to vyplývá z povahy věci znovu rozhodnout (překážka rei iudicate). Pravomocné správní rozhodnutí zavazuje účastníky konkrétního správního řízení a všechny správní orgány vykonávající veřejnou správu. Není tedy na volné úvaze ani účastníka, ani správního orgánu, s jakou skutečností bude spojen okamžik nabytí právní moci předmětného správního rozhodnutí, ale je nutno vycházet z právní úpravy.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Afs 14/­2009

(„(s)oudního přezkumu lze docílit tehdy, pokud správce daně vydá platební výměr dle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích. V rámci přezkumu platebního výměru je pak možné namítat jednak nezákonnost či protiústavnost právní úpravy ukládající povinnost platit místní poplatek, jednak nezákonnost ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu (pochybení při výkladu právních norem, nesprávné stanovení výše poplatku apod.). Platební výměr dle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích je deklaratorním rozhodnutím, které nezakládá poplatkovou povinnost, ale toliko závazně určuje výši dlužného poplatku. Teprve na základě platebního výměru je možné vést daňovou exekuci, zanést nedoplatek do evidence daní. Skutečnost, že proti povinnosti uhradit místní poplatek se lze bránit teprve poté, co je vydán platební výměr, není v rozporu s čl. 11 nebo čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Zákon o místních poplatcích ve spojení se zákonem o správě daní a poplatků poplatníkovi zaručuje, že bude moci zpochybnit poplatkovou povinnost a dosáhnout jejího soudního přezkumu dříve, než bude zahájena daňová exekuce, tedy než bude fakticky zasaženo do majetkové podstaty poplatníka). Poplatník si nemůže vynutit přezkum existující, avšak nevyměřené poplatkové povinnosti tím, že se na žalovaného obrátí podáním, jež není řádným opravným prostředkem dle aplikovatelného procesního řádu….

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 1 Afs 31/­2011

V nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07 (všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), vyjádřil Ústavní soud názor, podle něhož za společný rys prekluze, jakožto institutu, který se vyskytuje v různých odvětvích právního řádu, lze považovat i to, že k ní má orgán veřejné moci přihlížet z úřední povinnosti. Tento požadavek je logickým důsledkem závažnosti následků, které jsou s prekluzí spojeny, tj. zánik samotného subjektivního práva. Účelem jakéhokoli procesu nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu poskytovat ochranu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 9 Afs 3/2013

Má-li platební výměr sloužit jako právní titul pro odvolací a případně i následné soudní řízení, která jsou vždy zasazena do určitého časového rámce (propadné lhůty pro zahájení odvolacího či soudního řízení), je nutné zvážit lhůtu, ve které je poplatník oprávněn o vydání platebního výměru na místní poplatek požádat. Jedině tak lze předejít situaci, ve které by poplatník mohl požádat a následně právní cestou zpětně zpochybňovat již dávno uhrazené poplatky, resp. poplatky které původně za sporné nepovažoval. Zároveň odstraňuje i právní nejistotu ohledně toho, který z předpisů měl vlastně být správcem místního poplatku aplikován.

Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 2 Afs 68/­2012

„(j)akkoli jsou místní poplatky (z hlediska rozpočtové skladby) svou povahou daňovými výnosy, nelze přehlédnout jejich specifickou povahu. Oproti daním v užším slova smyslu je u nich více akcentována funkce regulační – funkce fiskální pak primárně směřuje alespoň k částečné kompenzaci (ve vztahu k loteriím a jiným podobným hrám např. problematika hlučnosti heren, možného zvýšení kriminality v obci, a s tím souvisejících nákladů apod.). Vzhledem k jejich jednoduchosti se při placení místních poplatků nepředpokládá, že bude docházet k rozporům mezi plátcem a správcem místního poplatku. Z těchto důvodů je usnadněn i výběr místních poplatků, neboť ustanovení § 11 zákona o místních poplatcích jak ve znění účinném do 31. 12. 2010 (Nebudou-li poplatky zaplaceny (odvedeny) včas nebo ve správné výši, vyměří obec poplatek platebním výměrem.), tak i ve znění účinném po 1. 1. 2011 (Nebudou-li poplatky zaplaceny poplatníkem včas nebo ve správné výši, vyměří mu obecní úřad poplatek platebním výměrem. Nebudou-li poplatky odvedeny plátcem poplatku včas nebo ve správné výši, vyměří mu obecní úřad poplatek platebním výměrem k přímé úhradě.) předpokládá, že nalézací řízení pro vyměření místního poplatku následuje až tehdy, pokud místní poplatek není včas a ve správné výši zaplacen nebo odveden.“

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, sp. zn. 5 Afs 113/­2013

…V tomto ohledu je navíc třeba zdůraznit, že platební výměr podle zákona o místních poplatcích je deklaratorním rozhodnutím, které samo nezakládá poplatkovou povinnost, ale toliko závazně určuje jeho výši. Jinak řečeno, kasační soud má za to, že poplatková povinnost vztahující se k uvedené nemovitosti byla uvedeným platebním výměrem stanovena, a to právě s přihlédnutím k tomu, že poplatek je vzhledem k popsanému způsobu stanovení jeho výše vázán na danou nemovitost a nikoliv na počet případných spoluvlastníků. Vázanost poplatku na nemovitost ostatně plyne i z formulace samotného žalobního petitu, který žalobkyně v žalobě použila. Má-li žalobkyně za to, že v důsledku nesprávného (nedostatečného) označení poplatníka (poplatníků) místního poplatku v platebním výměru stěžovatel vyměřil poplatek v nesprávné výši, netýká se její právní obrana a argumentace nečinnosti správního orgánu, nýbrž již věci samé. Ze správního spisu je ostatně zřejmé, že osoba zúčastněná (zastoupená totožným zástupcem jako žalobkyně) podala proti danému platebnímu výměru odvolání, v rámci něhož brojí právě i proti výši vyměřeného poplatku.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 8 Afs 3/2022

Rozhodnutí o stanovení místního poplatku slouží mj. jako kvalifikovaný prostředek vyrozumění poplatníka o jeho povinnosti nedoplatek na místním poplatku uhradit, resp. v případě, že tak neučiní, představuje platební výměr exekuční titul, na jeho základě lze přistoupit k vymáhání nedoplatku. V případě uhrazení poplatku pak rozhodnutí o stanovení místního poplatku slouží jako právní důvod pro nakládání s platbou ze strany správce poplatku (předepsání na účet k určitému poplatku za určité poplatkové období). Zvláštní situace nastává v případě úhrady místního poplatku po lhůtě jeho splatnosti, avšak ve správné výši, poplatníkem, který sám zjistil, že poplatek nedopatřením ve lhůtě splatnosti opomenul uhradit (např. se zmýlil ohledně data splatnosti), či byl na povinnost uhradit upozorněn správcem poplatku neformálně, bez vydání a doručení platebního výměru. Podle výslovného znění § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích (ve znění účinném do 31. 12. 2023 – pozn. autora) je třeba i v takovém případě stanovit místní poplatek platebním výměrem (či hromadným předpisným seznamem)….

Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 5 Afs 261/­2018

Pokud tedy místní poplatek ve lhůtě splatnosti nebo ve správné výši uhrazen není, ustanovení § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích (ve znění účinném před novelou zákona č. 252/­2023 Sb. – pozn. autora) jasně stanoví povinnost správce místního poplatku stanovit místní poplatek formálním úkonem: platebním výměrem (resp. dle právní úpravy účinné od 1. 3. 2011 případně hromadným předpisným seznamem). Požadavek na vydání platebního výměru v případě, kdy je poplatek, o jehož výši není sporu, uhrazen po lhůtě splatnosti, tak vyplývá přímo z vykládaného ustanovení zákona o místních poplatcích. Nejedná se ani o nadbytečný formalismus, a to ze dvou důvodů. Jednak je třeba vzít v úvahu oprávnění správce poplatku sankcionovat porušení povinnosti uhradit poplatek ve lhůtě jeho splatnosti až trojnásobným zvýšením poplatku. Toto zvýšení musí být vyměřeno právě v platebním výměru spolu se samotným místním poplatkem. V případě opožděné úhrady místního poplatku je tedy potřeba vydat výměr i z toho důvodu, aby bylo postaveno najisto, zda správce přistoupil ke zvýšení poplatku dle § 11 zákona o místních poplatcích (ve znění účinném do 31. 12. 2023 – pozn. autora), či nikoli. Druhým důvodem je to, že o povinnosti zaplatit poplatek musí být rozhodnuto (tj. poplatek musí být stanoven) výlučně ve lhůtě pro stanovení daně (poplatku) dle § 148 DŘ. Jak bylo shora vysvětleno, jedinou výjimkou ze zákonné povinnosti stanovit poplatek příslušným rozhodnutím (platebním výměrem či hromadným předpisným seznamem) je případ včasné úhrady místního poplatku ve správné výši dle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích (ve znění účinném do 31. 12. 2023 – pozn. autora). Pokud se nejedná o tento případ a poplatek není ani řádně stanoven, nemůže být správcem poplatku předepsán na daný poplatkový účet poplatníka. Takovou platbou místního poplatku (uhrazenou po lhůtě splatnosti či v nesprávné výši) pak tedy správce poplatku musí vést jako prostředky poplatníka, vůči nimž nemá právní důvod (titul) k jejich použití, a musí s nimi proto nakládat jako s přeplatkem na místním poplatku.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 1 Afs 338/­2020

§ 11a

Žádost o vyměření poplatku
rozhodnutím

(1) Poplatkový subjekt je oprávněn ve lhůtě pro stanovení poplatku požádat správce poplatku o vyměření poplatku rozhodnutím.

(2) Pokud je již poplatek vyměřen dříve vydaným rozhodnutím, není žádost podle odstavce 1 přípustná.

(3) Lhůta pro stanovení poplatku se prodlužuje o 1 rok, pokud v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení poplatku došlo k podání žádosti podle odstavce 1.

(4) Správce poplatku na žádost podle odstavce 1 vyměří poplatkovému subjektu poplatek rozhodnutím, a to nejdříve po uplynutí poplatkového období. V jeho odůvodnění se vypořádá s případnými důvody uvedenými v žádosti. K dřívějšímu vyměření poplatku předepsáním do evidence poplatků se nepřihlíží. Na poplatek se v takovém případě hledí, jako by nebyl vyměřen.

(5) Odstavce 3 a 4 se nepoužijí, pokud je žádost nepřípustná.

komentář k § 11a

V tomto ustanovení zákona, které s sebou přinesla jeho novela provedená zákonem č. 252/­2023 Sb., je dána poplatkovému subjektu možnost využít institutu žádosti o vyměření místního poplatku správním rozhodnutím. Je tak pamatováno na situace, kdy je místní poplatek stanoven bez vydání rozhodnutí dle § 11 odst. 1 zákona, jelikož v těchto případech nemá poplatkový subjekt k dispozici žádné rozhodnutí, proti kterému by mohl takto brojit opravnými prostředky. Obecně se tak reaguje na stav, kdy ten, kdo zaplatil nebo odvedl místní poplatek, který je vyměřen předepsáním poplatku do evidence poplatků, vyjeví současně s tím důvody svého nesouhlasu s výší takto stanoveného poplatku. Žádost o vyměření místního poplatku rozhodnutím může být takto podána i v případech, kdy poplatkový subjekt nechce výši zjednodušeně vyměřeného poplatku zpochybňovat, ale současně má zájem získat rozhodnutí, které by výši předepsaného poplatku osvědčovalo. Pamatováno je také na případy, kdy poplatkový subjekt s výší místního poplatku vyměřeného předepsáním do evidence poplatků nesouhlasí, nicméně v žádosti neuvádí žádné důvody pro její podání a usiluje pouze o získání potřebného správního rozhodnutí, které lze napadnout standardními opravnými prostředky. Koncepce zákona tak svým způsobem reaguje na závěry z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 68/­2012, ve kterém byl přijat závěr, že povinností správce poplatku je vydat platební výměr a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost, sdělil poplatník kvalifikovaným způsobem své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a v požadované výši uhradil.

Vezme-li poplatkový subjekt žádost o vyměření místního poplatku rozhodnutím zpět, správce poplatku takové řízení o žádosti v souladu s § 106 odst. 1 písm. a) DŘ zastaví. Při vzniku této situace nemá podání žádosti za následek uplatnění právní fikce, na základě níž nebyl poplatek vyměřen, a zůstanou účinky původnímu vyměření poplatku předepsáním do evidence poplatků.

V rámci poplatkového řízení by měl správce poplatku s přihlédnutím k zásadě rychlosti postupovat vždy bez zbytečných průtahů. To znamená, že v rámci stanovené lhůty by měl činit všechny potřebné úkony průběžně, tj. nečekat až na konec této lhůty.

     Požádání správce daně o vyměření poplatku rozhodnutím

V odst. 1 je stanoveno, že poplatkový subjekt je oprávněn ve lhůtě pro stanovení poplatku požádat správce poplatku o vyměření poplatku rozhodnutím. Je tak reagováno především na ty případy, kdy poplatník rozporoval skutečnost, že je v postavení poplatkového subjektu, avšak z obav, že by mu mohl být takový poplatek zvýšen, raději jej v termínu splatnosti uhradil. V důsledku toho však přišel o možnost vydání rozhodnutí o stanovení místního poplatku, proti kterému by mohl brojit opravnými prostředky. Koncepce zákona vychází z toho, že bez ohledu na to, zda byl zaplacen nebo odveden místní poplatek ve správné výši, je v takovém případě vedeno nalézací řízení a správce poplatku musí takový místní poplatek vyměřit. S ohledem na prekluzivní charakter lhůty pro stanovení poplatku, která je dána v § 148 DŘ, musí být správci poplatku poskytnut dostatečný časový prostor pro realizaci samotného vyměřovacího řízení a následné vydání rozhodnutí o vyměření poplatku. Z toho důvodu musí být žádost poplatkovým subjektem podána ve zmíněné lhůtě pro stanovení poplatku, přičemž tuto lhůtu je třeba považovat za prekluzivní. V rámci vyměřovacího řízení postupuje správce poplatku po přijetí žádosti o vyměření poplatku tak, že nejdříve ověří splnění formálních požadavků pro projednání předmětné žádosti (posoudí, zda je podána včas a zda je přípustná). Podal-li poplatkový subjekt svou žádost o vyměření místního poplatku rozhodnutím až po uplynutí této lhůty, nejsou splněny z jeho strany podmínky pro projednání takové žádosti a správce poplatku za takové situace v souladu s § 106 odst. 1 písm. e) DŘ řízení o této žádosti zastaví. Proti rozhodnutí o zastavení řízení může poplatkový subjekt brojit standardními opravnými prostředky.

Hodí se dodat, že samotné podání žádosti o vyměření místního poplatku rozhodnutím nemá vliv na běh lhůty pro stanovení poplatku, s výjimkou obsaženou v odst. 3. Podá-li poplatkový subjekt žádost ve lhůtě pro stanovení poplatku, pak se v souladu s odst. 4 k dřívějšímu vyměření předepsáním do evidence poplatků nepřihlíží a na poplatek se tak hledí, jako by k jeho vyměření nedošlo. V důsledku toho musí správce poplatku poplatkovému subjektu poplatek pravomocně vyměřit do konce lhůty pro stanovení poplatku. Pokud by se tak nestalo, došlo by k zániku práva takový místní poplatek vyměřit a současně i poplatek vybrat a vymáhat.

V souvislosti s podanou žádostí o vyměření místního poplatku musí správce poplatku dále zkoumat, zda již neexistuje rozhodnutí o vyměření místního poplatku. Poplatkový subjekt má totiž právo žádost o vydání rozhodnutí o vyměření místního poplatku jen tehdy, pakliže místní poplatek dosud nebyl rozhodnutím vyměřen. Žádost totiž není nástrojem, kterým lze usilovat o změnu výše místního poplatku vyměřeného rozhodnutím.

Jsou-li splněny formální požadavky, které zákonodárce klade na podanou žádost o vyměření místního poplatku rozhodnutím, správce poplatku v souladu s odst. 4 přistoupí k vydání rozhodnutí o vyměření místního poplatku. Zjistí-li správce poplatku z obsahu podané žádosti, že jsou v ní uvedeny skutečnosti, které musí prověřit, může před samotným vyměřením místního poplatku rozhodnutím využít obecný institut k odstranění pochybností dle § 89 a 90 DŘ. Může též provést místní šetření dle § 80 DŘ, popř. daňovou kontrolu dle § 85 DŘ.

Je-li ze strany poplatkového subjektu podána opakovaná žádost v době, kdy o první žádosti dosud nebylo rozhodnuto, nastoupí obecná úprava dle § 73 odst. 4 DŘ. Z toho důvodu se pak na další žádost hledí jako na doplnění žádosti původní. Vezme-li poplatkový subjekt svou žádost o vyměření poplatku před vydáním rozhodnutí zpět, vyměření poplatku předepsáním do evidence poplatků zůstává takto zachováno.

V rámci procedur spojených s vyměřením místního poplatku na žádost se plně uplatní § 11 odst. 4 zákona ve spojení s § 147 odst. 1 DŘ. V důsledku toho může správce poplatku místní poplatek vyměřit platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem. K vyměření poplatku hromadným předpisným seznamem bude přistoupeno tehdy, jestliže je třeba vyměřit místní poplatek většímu počtu poplatkových subjektů.

     Nepřípustná žádost

V odst. 2 je stanoveno, že pokud byl již poplatek vyměřen dříve vydaným rozhodnutím, není žádost dle odst. 1 přípustná. Při vzniku takové situace by správce poplatku bez dalšího měl řízení o takové žádosti dle § 106 odst. 1 písm. b) DŘ zastavit, protože se jedná o nepřípustnou žádost. To však neomezuje správce poplatku v tom, aby se obsahem žádosti podrobněji zaobíral z hlediska § 8 odst. 1 DŘ a jsou-li splněny podmínky, posoudil ji v souladu s § 8 odst. 3 DŘ jako podnět k doměření místního poplatku.

     Prodloužení lhůty pro stanovení poplatku

V odst. 3 zákonodárce stanovil, že lhůta pro stanovení poplatku se prodlužuje o 1 rok, pokud v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení poplatku došlo k podání žádosti dle odst. 1. Z této právní úpravy vyplývá, že v souladu s § 148 odst. 2 DŘ v případě podání žádosti o vyměření poplatku rozhodnutím v posledních dvanácti měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení poplatku dochází k prodloužení lhůty pro stanovení poplatku o jeden rok, přičemž smyslem této úpravy je poskytnout správci poplatku potřebný čas k tomu, aby takový poplatek vyměřil. Nemůže však dojít v souladu s § 148 odst. 5 DŘ k prodloužení lhůty pro stanovení poplatku nad maximální délku 10 let.

     Zánik dřívějšího vyměření poplatku předepsáním do evidence poplatků

V odst. 4 došlo k zakotvení koncepce, kdy podání žádosti o vyměření poplatku rozhodnutím má za následek zánik dřívějšího vyměření poplatku předepsáním do evidence poplatků, a to ex lege. Z toho důvodu není třeba dalšího úkonu ze strany správce poplatku, který by tento zánik potvrdil. Platí proto, že zmíněné následky má pouze žádost podaná ve lhůtě pro stanovení poplatku, která je současně přípustná dle odst. 2. Je-li žádost podána poplatkovým subjektem opožděně, tj. po uplynutí lhůty pro stanovení poplatku, správce poplatku takové řízení dle § 106 odst. 1 písm. e) DŘ svým rozhodnutím zastaví, protože poplatek již nelze takto stanovit. Poplatek za této situace zůstává vyměřen původním předepsáním do evidence poplatků. Naopak – žádost, která je přípustná a je podána včas, může mít za následek vznik přeplatku. V takovém případě se uplatní dále postup dle § 155 odst. 3 DŘ, podle něhož se žádosti o vrácení, použití nebo převod vratitelného přeplatku nevyhoví, existuje-li odůvodněný předpoklad, že do jednoho měsíce ode dne, kdy má být vratitelný přeplatek vrácen, použit nebo převeden, dojde ke vzniku povinnosti uhradit místní poplatek na stejném osobním poplatkovém účtu, nebo vznikl-li tento vratitelný přeplatek v důsledku uhrazení místního poplatku, který dosud nebyl pravomocně stanoven nebo u kterého dosud neuplynula náhradní lhůta splatnosti. Nedošlo-li k zastavení řízení o žádosti o vyměření místního poplatku rozhodnutím dle § 106 odst. 1 písm. e) DŘ, správce poplatku vydá rozhodnutí o vyměření místního poplatku. Takové rozhodnutí dle § 11 odst. 4 zákona ve spojení s § 147 odst. 1 DŘ představuje platební výměr nebo hromadný předpisný seznam. Je nezbytné, aby rozhodnutí o vyměření místního poplatku bylo náležitě odůvodněno v souladu s požadavky, které na takové rozhodnutí klade DŘ.

V odst. 5 byla zakotvena koncepce, která vychází z toho, že byl-li již místní poplatek dříve stanoven rozhodnutím (z libovolného důvodu), není již dle odst. 2 žádost o vyměření poplatku rozhodnutím přípustná. Má se za to, že podání takové žádosti nemá za následek jak prodloužení lhůty pro stanovení tohoto místního poplatku dle odst. 3, tak ani nevede k novému vyměření poplatku dle odst. 4.

§  Z judikatury

(…) Ostatně právo na odůvodnění je jedním ze všeobecně uznávaných práv účastníků správních, potažmo daňového řízení, a to jak teorií, správní i soudní rozhodovací praxí. Minimální standardy správního práva, přijaté Výborem ministrů Rady Evropy ve formě doporučení a odražené v českém pozitivním právu a konstantní judikatuře, zaručují účastníkům správního řízení právo na řádné odůvodnění rozhodnutí i právo slyšení, které se projevuje i v právu písemně se vyjádřit k věci a v právu na informace ze spisu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 5 As 37/­2006-37 nebo čj. 5 Afs 30/­2007-50).

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 2 Afs 100/­2007

(…) Specifickou vlastností individuálních správních aktů (převážně se jedná o rozhodnutí vydaná ve správním řízení) je právní moc. Ve smyslu procesního znamená právní moc, že individuální správní akt je konečný výsledek určitého postupu správního orgánu. Nelze-li proti němu podat opravný prostředek, ať již proto, že to zákon výslovně vylučuje nebo proto, že pro něj není stanoven žádný procesní režim, nabývá právní moci oznámením adresátovi, resp. poslednímu z více adresátů. V ostatních případech nabývá právní moci marným uplynutím lhůty k podání řádného opravného prostředku, vzdáním se práva podat řádný opravný prostředek anebo spolu s přezkumným správním aktem, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku. Hmotněprávní důsledky právní moci spočívají v tom, že správní akt nelze s výjimkou zákonem stanovených případů změnit nebo zrušit a s výjimkou stanovených případů nebo případů, kdy to vyplývá z povahy věci znovu rozhodnout (překážka rei iudicate). Pravomocné správní rozhodnutí zavazuje účastníky konkrétního správního řízení a všechny správní orgány vykonávající veřejnou správu. Není tedy na volné úvaze ani účastníka, ani správního orgánu, s jakou skutečností bude spojen okamžik nabytí právní moci předmětného správního rozhodnutí, ale je nutno vycházet z právní úpravy.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Afs 14/­2009

V nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07 (všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), vyjádřil Ústavní soud názor, podle něhož za společný rys prekluze, jakožto institutu, který se vyskytuje v různých odvětvích právního řádu, lze považovat i to, že k ní má orgán veřejné moci přihlížet z úřední povinnosti. Tento požadavek je logickým důsledkem závažnosti následků, které jsou s prekluzí spojeny, tj. zánik samotného subjektivního práva. Účelem jakéhokoli procesu nikdy není ochrana neexistujících či fiktivních práv, a proto nelze prekludovanému právu poskytovat ochranu.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. 9 Afs 3/2013

Správce místního poplatku má povinnost vydat platební výměr podle § 46 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků, resp. dle § 139 či § 147 odst. 1 DŘ, a řádně jej doručit, pokud nejpozději v poslední den lhůty, ve které byl poplatník povinen splnit ohlašovací povinnost (§ 14 odst. 2 zákona č. 565/­1990 Sb., o místních poplatcích), sdělil poplatník kvalifikovaným způsobem své pochybnosti a současně o vydání platebního výměru požádal, přestože místní poplatek ve stanovené lhůtě včas a ve správné výši uhradil. V případě nečinnosti správce místního poplatku nedochází k vyměření místního poplatku podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, ani k vystavení platebního výměru dle § 140 DŘ.

Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 2 Afs 68/­2012

V tomto ohledu je navíc třeba zdůraznit, že platební výměr podle zákona o místních poplatcích je deklaratorním rozhodnutím, které samo nezakládá poplatkovou povinnost, ale toliko závazně určuje jeho výši. Jinak řečeno, kasační soud má za to, že poplatková povinnost vztahující se k uvedené nemovitosti byla uvedeným platebním výměrem stanovena, a to právě s přihlédnutím k tomu, že poplatek je vzhledem k popsanému způsobu stanovení jeho výše vázán na danou nemovitost a nikoliv na počet případných spoluvlastníků. Vázanost poplatku na nemovitost ostatně plyne i z formulace samotného žalobního petitu, který žalobkyně v žalobě použila. Má-li žalobkyně za to, že v důsledku nesprávného (nedostatečného) označení poplatníka (poplatníků) místního poplatku v platebním výměru stěžovatel vyměřil poplatek v nesprávné výši, netýká se její právní obrana a argumentace nečinnosti správního orgánu, nýbrž již věci samé. Ze správního spisu je ostatně zřejmé, že osoba zúčastněná (zastoupená totožným zástupcem jako žalobkyně) podala proti danému platebnímu výměru odvolání, v rámci něhož brojí právě i proti výši vyměřeného poplatku.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 8 Afs 3/2022

Rozhodnutí o stanovení místního poplatku slouží mj. jako kvalifikovaný prostředek vyrozumění poplatníka o jeho povinnosti nedoplatek na místním poplatku uhradit, resp. v případě, že tak neučiní, představuje platební výměr exekuční titul, na jeho základě lze přistoupit k vymáhání nedoplatku. V případě uhrazení poplatku pak rozhodnutí o stanovení místního poplatku slouží jako právní důvod pro nakládání s platbou ze strany správce poplatku (předepsání na účet k určitému poplatku za určité poplatkové období). Zvláštní situace nastává v případě úhrady místního poplatku po lhůtě jeho splatnosti, avšak ve správné výši, poplatníkem, který sám zjistil, že poplatek nedopatřením ve lhůtě splatnosti opomenul uhradit (např. se zmýlil ohledně data splatnosti), či byl na povinnost uhradit upozorněn správcem poplatku neformálně, bez vydání a doručení platebního výměru. Podle výslovného znění § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích (ve znění účinném do 31. 12. 2023 – pozn. autora) je třeba i v takovém případě stanovit místní poplatek platebním výměrem (či hromadným předpisným seznamem)….

Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 5 Afs 261/­2018

Pokud tedy místní poplatek ve lhůtě splatnosti nebo ve správné výši uhrazen není, ustanovení § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích (ve znění účinném před novelou zákona č. 252/­2023 Sb. – pozn. autora) jasně stanoví povinnost správce místního poplatku stanovit místní poplatek formálním úkonem: platebním výměrem (resp. dle právní úpravy účinné od 1. 3. 2011 případně hromadným předpisným seznamem). Požadavek na vydání platebního výměru v případě, kdy je poplatek, o jehož výši není sporu, uhrazen po lhůtě splatnosti, tak vyplývá přímo z vykládaného ustanovení zákona o místních poplatcích. Nejedná se ani o nadbytečný formalismus, a to ze dvou důvodů. Jednak je třeba vzít v úvahu oprávnění správce poplatku sankcionovat porušení povinnosti uhradit poplatek ve lhůtě jeho splatnosti až trojnásobným zvýšením poplatku. Toto zvýšení musí být vyměřeno právě v platebním výměru spolu se samotným místním poplatkem. V případě opožděné úhrady místního poplatku je tedy potřeba vydat výměr i z toho důvodu, aby bylo postaveno najisto, zda správce přistoupil ke zvýšení poplatku dle § 11 zákona o místních poplatcích (ve znění účinném do 31. 12. 2023 – pozn. autora), či nikoli. Druhým důvodem je to, že o povinnosti zaplatit poplatek musí být rozhodnuto (tj. poplatek musí být stanoven) výlučně ve lhůtě pro stanovení daně (poplatku) dle § 148 DŘ. Jak bylo shora vysvětleno, jedinou výjimkou ze zákonné povinnosti stanovit poplatek příslušným rozhodnutím (platebním výměrem či hromadným předpisným seznamem) je případ včasné úhrady místního poplatku ve správné výši dle § 11 odst. 1 zákona o místních poplatcích (ve znění účinném do 31. 12. 2023 – pozn. autora). Pokud se nejedná o tento případ a poplatek není ani řádně stanoven, nemůže být správcem poplatku předepsán na daný poplatkový účet poplatníka. Takovou platbou místního poplatku (uhrazenou po lhůtě splatnosti či v nesprávné výši) pak tedy správce poplatku musí vést jako prostředky poplatníka, vůči nimž nemá právní důvod (titul) k jejich použití, a musí s nimi proto nakládat jako s přeplatkem na místním poplatku.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 1 Afs 338/­2020

§ 11b

Společná ustanovení pro stanovení
poplatku

(1) Poplatkovým subjektem je pro účely tohoto zákona

a)  poplatník poplatku, nebo

b)  plátce poplatku, pokud jde o poplatek odváděný plátcem poplatku.

(2) Poplatek stanovený rozhodnutím správce poplatku je splatný ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. Tato lhůta splatnosti je s výjimkou případu, kdy je poplatek vyměřován podle § 11 odst. 2 písm. b), náhradní lhůtou splatnosti.

(3) Poplatek vyměřený rozhodnutím podle § 11a odst. 4, které je vydáno přede dnem splatnosti poplatku podle obecně závazné vyhlášky, je splatný v den splatnosti poplatku podle obecně závazné vyhlášky.

(4) Lhůta pro stanovení poplatku, jehož poplatkovým obdobím je kalendářní rok, počne běžet prvním dnem bezprostředně následujícím po skončení poplatkového období.

komentář k § 11b

Důležité

     Na tomto místě zákona jsou obsažena společná ustanovení pro stanovení místního poplatku, které s sebou přinesla novela, která byla provedena zákonem č. 252/­2023 Sb. s účinností od 1. 1. 2024.

     Poplatkový subjekt

V odst. 1 dochází k zavedení pojmu poplatkový subjekt coby společného označení jak pro poplatníka, tak i pro plátce poplatku. Platí, že v případě místních poplatků bez zákonem zavedené procesní role plátce je tímto poplatkovým subjektem poplatník. Oproti tomu u místních poplatků, kde je procesní role plátce poplatku zákonem zavedena, je tímto poplatkovým subjektem plátce poplatku.

Třeba dodat, že v případě poplatku za odkládání odpadu z nemovité věci výjimečně plátce poplatku není zejména z důvodu, že poplatník zde splývá s plátcem poplatku, a proto je poplatkovým subjektem poplatník. Koncepce zde vychází z toho, že v souvislosti s jednou poplatkovou povinností je určen vždy pouze jeden poplatkový subjekt – tj. ten, který má povinnost vůči správci poplatku. Tím není dotčena skutečnost, že poplatník je i nadále poplatkovým subjektem ve smyslu DŘ. To znamená, že pro účely DŘ jsou poplatkovým subjektem jak poplatník, tak i plátce poplatku. Přejde-li procesní postavení poplatníka místního poplatku dle § 12 zákona na zákonného zástupce nebo opatrovníka poplatku, který je nezletilý a nenabyl plné svéprávnosti nebo který ke dni splatnosti omezen ve svéprávnosti a byl mu ustaven opatrovník spravující jeho jmění, považuje se za poplatkový subjekt ve smyslu odst. 1 zákonný zástupce nebo opatrovník.

     Splatnost místního poplatku

V odst. 2 je řešena poměrně zásadní problematika, která se váže ke splatnosti místního poplatku. § 11b odst. 2 zákona je v tomto ustanovení lex specialis vůči obdobné problematice zakotvené v DŘ. Má tak dojít k odstranění nesouladu mezi stanovením náhradní lhůty splatnosti dle § 139 odst. 3 DŘ a odkladným účinkem opravného prostředku.

Tato právní úprava vychází z toho, že místní poplatek, který byl stanoven rozhodnutím správce poplatku, je splatný ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení tohoto rozhodnutí. Jedná se o náhradní lhůtu splatnosti, nejde-li o poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, u něhož obec zvolila v obecně závazné vyhlášce dílčí základ poplatku dle § 10k odst. 1 písm. a) nebo b), při jehož vyměření je stanovována první splatnost takového místního poplatku. Aby bylo zřejmé, že vydáním rozhodnutí o stanovení místního poplatku není zpětně měněn původní den splatnosti tohoto poplatku, je zde použit termín „náhradní lhůta splatnosti.“ Oproti obecné úpravě této problematiky v DŘ je splatnost místního poplatku stanoveného správním rozhodnutím vždy vázána na jeho oznámení. V důsledku toho pak případné odvolání nemá dle § 109 odst. 5 DŘ odkladný účinek a poplatkovému subjektu vzniká povinnost uhradit takto stanovený místní poplatek bez ohledu na případné odvolací řízení v této věci.

     Vyměření místního poplatku na základě žádosti přede dnem splatnosti určené obecně závaznou vyhláškou

Z odst. 3 vyplývá, že k vyměření místního poplatku může správcem poplatku dojít na základě žádosti také přede dnem splatnosti určeného v obecně závazné vyhlášce obce, vždy však nejdříve po uplynutí poplatkového období. Za této situace bude takový místní poplatek splatný v den stanovený v obecně závazné vyhlášce obce.

     Počátek běhu lhůty pro stanovení poplatku

Důležité

     V odst. 4 je zakotveno speciální pravidlo, které se týká počátku běhu lhůty pro stanovení poplatku, jež se ve zbytku řídí obecnou úpravou obsaženou v § 148 DŘ. Přijatá změna se týká počátku běhu lhůty pro vyměření všech místních poplatků, u nichž je poplatkovým obdobím kalendářní rok (typicky místní poplatek ze psů a oba místní poplatky za komunální odpad). V důsledku toho je počátek běhu lhůty pro vyměření místních poplatků nově určen vždy prvním dnem, který bezprostředně následuje po uplynutí daného poplatkového období (tj. kalendářního roku), nikoliv dnem splatnosti poplatku, jako tomu bylo dle právní úpravy účinné do 31. 12. 2023.

Je tak reagováno na situace, kdy obce v obecně závazné vyhlášce stanovují splatnost místního poplatku v průběhu poplatkového období, kdy není známa celková výše poplatkové povinnosti, avšak lhůta pro stanovení daně dle § 148 DŘ se již jako taková rozběhla. Vedle toho tato právní úprava dále sjednocuje lhůtu pro plnění poplatkové povinnosti stanovené rozhodnutím správce poplatku tak, aby nedocházelo oproti stávající právní úpravě k rozdílnému režimu mezi poplatkem za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci se základem dílčího poplatku dle § 10k odst. 1 písm. a) nebo b) a ostatními poplatky. Pokud bychom to shrnuli, pak platí, že lhůta pro stanovení poplatku u poplatku s roční periodou, začíná vždy běžet prvním dnem kalendářního měsíce, který bezprostředně následuje po uplynutí příslušného kalendářního roku.

     Vyrozumění o nedoplatku

Nezaplatí-li poplatkový subjekt řádně a včas místní poplatek, měl by správce poplatku vhodným způsobem nejdříve dlužníka vyrozumět o výši jeho nedoplatku a upozornit jej v souladu s § 153 odst. 3 DŘ na možné následky spojené s jeho neuhrazením. Až na odůvodněné výjimky by mělo být takové vyrozumění pravidlem. Správce poplatku tak může učinit např. úředním dopisem, e-mailem, telefonicky apod. Pakliže poplatkový subjekt neuhradí svůj dluh ani poté, nezbývá správci poplatku nic jiného, než přistoupit k jeho vymáhání. Limitem pro správní uvážení týkající se § 153 odst. 3 DŘ by přitom měla být účelnost vyrozumění o nedoplatku. Odůvodněnými případy využití institutu vyrozumění jsou např. situaci spolupracujícího daňového (poplatkového) subjektu nebo bagatelního nedoplatku – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 37/­2018. Správce poplatku by však neměl za této situace jednat zcela nahodile a zvláště u fakultativních institutů by mělo být i ze strany správce poplatku vždy dbáno na dodržování základních zásad správy daní, aby nedocházelo k zcela libovolnému a dále nekontrolovatelnému postupu správce poplatku, který by šel k tíži poplatkovému subjektu – k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Af 26/­2014. Správce poplatku by si měl být vědom toho, že v rámci přezkumné činnosti správní soudy přezkoumávají zákonnost napadeného správního rozhodnutí. Nemohou však nahrazovat správní uvážení správního orgánu uvážením soudním. Správní uvážení může soud přezkoumat pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, zda správní orgán správního uvážení nezneužil, či nepřekročil jeho meze a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem.

Důležité

     Správce poplatku může nedoplatky na místních poplatcích vymáhat sám v daňové exekuci dle § 175 a násl. DŘ, popř. prostřednictvím soudního exekutora. Správce poplatku je při volbě způsobu provedení exekuce limitován zákonnou úpravou v DŘ. To znamená, že musí volit takový způsob vymáhání, aby výše nákladů spojených s tímto vymáháním, které bude dlužník povinen uhradit, nebyla v zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku. Pokud by správce poplatku realizoval vymáhání bagatelního nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, jednalo by se zřejmě o nepřiměřený postup, jelikož samotný správce poplatku má možnost zajistit vymáhání takového nedoplatku vlastními silami v daňové exekuci dle příslušných ustanovení DŘ.

Tyto závěry, které plynou z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 8 As 143/2014, tentýž soud sice v dalším ze svých rozsudků sp. zn. 10 As 25/2020 svým způsobem revidoval ve vztahu, kdy by správce poplatku požádal o vymáhání právě soudního exekutora a těžiště rozhodování o smysluplnosti i zákonnosti takové exekuce přehodil na exekuční soud, však mají svůj význam i nadále. Vymáhá-li správce poplatku dlužný místní poplatek formou daňové exekuce, musí svou činnost vykonávat tak, aby byly dodrženy zásady přiměřenosti, vstřícnosti, spolupráce a legitimního očekávání coby základní zásady správy daní. Měl by zvolit takový způsob vymáhání, při kterém náklady související s vymáháním nebudou v zjevném nepoměru k výši vymáhaného nedoplatku. Správce poplatku by měl vždy dbát o to, aby nedošlo k neoprávněnému vymáhání takovéto pohledávky. Neoprávněnost vymáhání je třeba chápat jako nezákonnost, která může být způsobena nesprávným stanovením místního poplatku, který je vymáhán procesně řádně, nebo nezákonným vymáháním tohoto poplatku, který sám o sobě nemusí být stanoven nezákonně.

§  Z judikatury

Ustanovení § 175 odst. 2 DŘ představuje konkretizaci obecných zásad činnosti veřejné správy a požadavek využívat primárně vlastních a hlavně pro povinného šetrnějších možností k vymožení nedoplatku. Žádný výkon veřejné moci totiž nemá z hlediska principu proporcionality omezovat práva jednotlivců více, než je nutné. Jestliže měl stěžovatel možnost předat výkon rozhodnutí příslušnému celnímu úřadu, či jej provést vlastními silami za podstatně přiměřenějších nákladů vzhledem k výši nedoplatku, měl tak v souladu s povinností plynoucí z tohoto ustanovení učinit a neměl je předávat soudnímu exekutorovi.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1564/­2017

§ 153 odst. 3 DŘ neukládá správci daně (na rozdíl od právní úpravy obsažené v zákoně č. 337/­1992 Sb., o správě daní a poplatků) povinnost vyrozumět vždy daňový subjekt před zahájením daňové exekuce o výši jeho nedoplatků a upozornit jej na následky spojené s jejich neuhrazením…zákonodárce při formulaci normy neuložil explicitní povinnost správce daně vydávat vyrozumění, nýbrž použil právní konstrukci, že správce daně může předmětné vyrozumění učinit (i žalobce v tomto smyslu uvádí, že nezpochybňuje fakultativnost vyrozumění dle § 153 odst. 3 DŘ). Je tedy zřejmé, že zákonodárce svěřil správci daně ve vztahu k § 153 odst. 3 DŘ diskreční oprávnění, tj. je oprávněn učinit správní uvážení o tom, zda je namístě vyrozumění učinit, či nikoliv.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2018, sp. zn. 7 Afs 37/­2018

Krajský soud konstatuje, že i když měl správní orgán možnost dle ustanovení § 175 odst. 1 DŘ vymáhat nedoplatek daňovou exekucí nebo zabezpečit vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora, možnost volby mezi těmito dvěma způsoby je korigována § 175 odst. 2 DŘ…Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že v nyní projednávaném případě náklady exekuce výrazně překročily vymáhanou částku, a to více než dvakrát. Krajský soud doplňuje, že z předloženého spisového materiálu nevyplývá, že by žalovaný nemohl provést daňovou exekuci sám za výrazně výhodnějších podmínek pro žalobce postupem dle ustanovení § 177 a násl. DŘ. Sám žalovaný dokonce žalobce v obou listinách nazvaných Vyrozumění o nedoplatku ze dne 28. 8. 2014 poučil o tom, že „bude přikročeno k vymáhání daňovou exekucí.“ Tento postup však nedodržel a rovnou přistoupil k vymáhání nedoplatku prostřednictvím soudního exekutora. Pokud by však byla předmětná exekuce provedena v souladu se správním a daňovým řádem, tak by v případě vymáhání nedoplatku ve výši 3 000 Kč činila výše nákladů podle § 183 odst. 1 DŘ částku 500 Kč. Na základě výše uvedeného je zcela zřejmé, že žalobce byl zkrácen na svých právech nezákonným zásahem správního orgánu.

Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2019, sp. zn. 30 A 13/­2019

…Zákon o místních poplatcích umožňuje platit poplatek za osoby žijící v rodinném nebo bytovém domě i vlastníkovi nebo správci tohoto domu. Podmínka trvalého pobytu takového plátce (společného zástupce) v zákoně uvedena není (ostatně vlastníkem domu může být i právnická osoba, která z podstaty věci trvalý pobyt nemá). Na právní účinky oznámení vlastníka domu, že bude hradit místní poplatek za komunální odpad za fyzické osoby žijící v tomto domě, nemají vliv změny trvalého bydliště tohoto vlastníka. V projednávané věci to byl právě Ing. I. S., který platil poplatek jakožto vlastník předmětného domu. Jestliže žalovaný vázal trvání možnosti platit poplatek tímto vlastníkem domu na místo jeho trvalého pobytu, vytvořil tak zcela novou podmínku, zákonu neznámou.

Z rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 25 Af 53/­2019

Podání exekučního návrhu správcem daně jako oprávněným podle § 175 odst. 1 DŘ, je-li vymáhán daňový nedoplatek, nemůže být zásahem podle § 82 SŘS.

Z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 10 As 25/­2020

§ 11c

Zvýšení poplatku

(1) Správce poplatku může poplatkovému subjektu stanovit zvýšení poplatku jako následek za pozdní úhradu poplatku nebo jeho části, a to až do výše dvojnásobku rozdílu mezi částkou poplatku, která má být zaplacena nebo odvedena, a částkou zaplacenou nebo odvedenou do původního dne splatnosti poplatku. Zvýšení poplatku je příslušenstvím poplatku sledujícím jeho osud.

(2) Poplatkovému subjektu, který zaplatí nebo odvede poplatek ve správné výši opožděně, aniž by dosud bylo vydáno rozhodnutí o vyměření poplatku, může správce poplatku stanovit zvýšení poplatku do 1 roku ode dne opožděného zaplacení nebo odvedení tohoto poplatku, nejpozději však do uplynutí lhůty pro stanovení poplatku.

(3) Dojde-li k doměření poplatku, správce poplatku může stanovit novou výši zvýšení poplatku.

(4) Zvýšení poplatku stanoví správce poplatku poplatkovému subjektu platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem.

(5) Zvýšení poplatku je splatné ve lhůtě 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí o zvýšení poplatku.

(6) Penále a úroky podle daňového řádu se neuplatní.

komentář k § 11c

V tomto ustanovení zákona dochází k řešení problematiky zvýšení poplatku. I tato část zákona byla dotčena novelou, která byla provedena zákonem č. 252/­2023 Sb.

     Zvýšení poplatku

V odst. 1 je zakotvena koncepce zvýšení poplatku. Toto zvýšení představuje tradiční zjednodušenou sankci z kategorie zvláštních sankcí za porušení finančního práva, kterým je v tomto případě pozdní úhrada místního poplatku, popř. jeho části. Z hlediska samotné konstrukce této sankce nedochází k výraznějším změnám oproti té stávající. Správce poplatku navíc v případě této sankce disponuje diskreční pravomocí, která mu umožňuje se rozhodnout, v jaké výši sankci stanoví, ale též zda vůbec k jejímu uložení přistoupí. V rámci této diskreční pravomoci však musí respektovat zásady správy poplatků dle DŘ a analogicky též základní zásady správního trestání s náležitým přihlédnutím k hledisku proporcionality.

Důležité

     Zákonodárce stanovil meze pro výši, ve které lze ke zvýšení poplatku přikročit. Toto zvýšení může dosáhnout až dvojnásobku částky poplatku, s jehož úhradou je poplatkový subjekt v prodlení. Z toho důvodu může platební povinnost poplatkového subjektu v krajních případech dosáhnout až hodnoty „trojnásobku“ samotného poplatku. Je to dáno tím, že první třetinu platební povinnosti v takovém případě tvoří neuhrazená výše místního poplatku (jistina) a zbývající dvě třetiny platební povinnosti tvoří příslušenství (zvýšení poplatku o dvojnásobek).

Přikročí-li správce poplatku k jeho zvýšení, měl by náležitě zhodnotit nejen skutečnost, zda byl místní poplatek poplatkovým subjektem uhrazen ve správné výši a včas, ale také délku prodlení nebo opakování protiprávního jednání poplatkového subjektu, které spočívá zejména v neplnění poplatkové povinnosti. Vedle toho může zohlednit též další skutečnosti, které měly zásadní vliv na plnění uvedené poplatkové povinnosti. Nejvyšší správní soud se k této problematice vyjádřil ve svém rozsudku sp. zn. 7 Afs 211/­2020, kdy mj. konstatoval, že „ačkoliv příslušné ustanovení umožňuje sankční zvýšení místního poplatku až na trojnásobek, což je v procentuálním vyjádření vysoká hodnota, je výše místních poplatků zpravidla relativně nízká a užití nižších sankcí, by pro neplatící poplatníky nemuselo být dostatečně motivující k včasné úhradě. K tomu je třeba přidat náklady administrace, které vzniknou vymáháním nezaplaceného poplatku s tím, že sankce zvýšením místního poplatku by měla rozumně odpovídat nákladům na její vymožení.“

Nejvyšší správní soud se k problematice zvýšení poplatku vyjadřoval již dříve např. v rozsudku sp. zn. 10 Afs 168/­2015. V této souvislosti vyjádřil názor, že pokud právní předpis nestanoví bližší kritéria pro míru zvýšení, je v pořádku, že správce poplatku poukáže v případě jeho aplikace též např. na délku prodlení a na polehčující okolnost spočívající v tom, že s ním poplatník spolupracoval. To je však jen nezbytný základ úvahy správce daně, na který musí navázat další posouzení specifických okolností a konkrétních argumentů, které již před vydáním platebního výměru a posléze i v odvolání uplatňoval poplatník. Je to mj. dáno i tím, že toto ustanovení zákona má zjevně sankční povahu a dává správci poplatku možnost zvýšit finanční zatížení těch poplatníků, kteří buď řádně neplní svoji poplatkovou povinnost, anebo jsou ve vztahu k jejímu plnění poměrně liknaví. Povinností správce poplatku v rámci odůvodnění je tedy též vypořádat se se všemi konkrétními okolnostmi, které způsobily, že poplatník neuhradil místní poplatek ve lhůtě k tomu určené.

Hodí se ještě dodat, že zvýšení poplatku tvoří příslušenství místního poplatku. Částka poplatku, která nebyla uhrazena ve lhůtě jeho splatnosti, je proto rozhodná pro jeho výpočet. V již zmíněném rozsudku sp. zn. 7 Afs 211/­2020 Nejvyšší správní soud rovněž odmítl úvahu, že opožděné zaplacení místního poplatku ze strany poplatkového subjektu způsobuje zánik práva uplatnit ze strany správce poplatku jeho zvýšení.

     Opožděné zaplacení nebo odvedení poplatku

V odst. 2 zákonodárce stanovil, že poplatkovému subjektu, který zaplatí nebo odvede poplatek ve správné výši opožděně, aniž by dosud bylo vydáno rozhodnutí o vyměření poplatků, může správce poplatku stanovit zvýšení poplatku do 1 roku ode dne opožděného zaplacení nebo odvedení tohoto poplatku, nejpozději však do uplynutí lhůty pro stanovení poplatku. Pokud již uplynula lhůta pro stanovení místního poplatku, nelze zvýšení poplatku stanovit. Takto nastavená koncepce má za cíl posílit právní jistotu poplatkového subjektu ve vztahu k možnému zvýšení poplatku, resp. rozptýlit jeho obavy, že ke zvýšení poplatku může být přikročeno kdykoliv v průběhu lhůty pro stanovení poplatku, jak to umožňovala právní úprava účinná do 31. 12. 2023 – k tomu srov. např. závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 211/­2020.

     Nová výše poplatku

V odst. 3 je stanoveno, že dojde-li k doměření poplatku, správce poplatku může stanovit novou výši zvýšení poplatku. Takovým doměřením pak dochází ke změně základu rozhodného pro zvýšení poplatku dle odst. 1 a v důsledku toho může správce poplatku přistoupit k úpravě výše příslušného poplatku (např. tak, aby toto respektovalo původní poměr mezi výší základu a výší příslušenství).

V odst. 4 zákonodárce zakotvil, že zvýšení poplatku stanoví správce poplatku poplatkovému subjektu platebním výměrem nebo hromadným předpisným seznamem. Koncepce vychází tedy z toho, že ke zvýšení poplatku dochází formou samostatného rozhodnutí, které je označeno jako platební výměr, popř. hromadný předpisný seznam. Zákonodárce přitom nevylučuje ani současné vydání rozhodnutí o stanovení místního poplatku a rozhodnutí o zvýšení poplatku, kdy s ohledem na zásady procesní ekonomie není vyloučeno vydání jednoho rozhodnutí, které bude obsahovat dva samostatné výroky. Správce poplatku je povinen zvýšení poplatku řádně odůvodnit – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 60/­2013.

     Splatnost zvýšení poplatku

V odst. 5 byla nastavena splatnost zvýšení poplatku. Tato je nastavena obdobně jako splatnost místního poplatku. Samotná splatnost je navázána na oznámení rozhodnutí o zvýšení poplatku, což má za následek, že odvolání dle § 109 odst. 5 DŘ nemá odkladný účinek a poplatník je tak povinen uhradit toto zvýšení poplatku bez ohledu na to, že podá případné odvolání do výroku tohoto rozhodnutí. Vyměřené zvýšení je pak splatné ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí o zvýšení poplatku. Dochází tak k tzv. předběžné vykonatelnosti, kdy vykonatelnost takto předchází právní moci samotného rozhodnutí.

     Vyloučení uplatnění penále a úroků

V odst. 6 bylo zakotveno, že penále a úroky dle DŘ se neuplatní. Je tak zachována koncepce ze stávající právní úpravy účinné do 31. 12. 2023, která vylučovala uplatnění penále a veškerých úroků, které jsou upraveny v DŘ. Hlavním smyslem této úpravy je zachovat maximální jednoduchost správy místních poplatků, ale také skutečnost, že výše místních poplatků je natolik nízká, že by úroky velmi často nedosáhly potřebné minimální výše 1 000 Kč, jak je zakotveno v § 251a odst. 2 DŘ. V rozsudku sp. zn. 9 Afs 52/­2017 Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vyloučeny jsou takto všechny úroky, včetně těch, které má povinnost platit poplatkový (daňový) subjekt. Vyloučení těchto úroků Nejvyšší správní soud kromě jiného považuje za vstřícný krok ke zjednodušení správy poplatků vykonávané i malými samosprávami.

§  Z judikatury

Zákon o místních poplatcích obecně zakotvil možnost sankčního navýšení poplatku v případě jeho řádného nezaplacení a stanovil základní pravidla, zejména horní hranici tohoto navýšení. Pokud samospráva nepřipraví do příslušné vyhlášky hodnoty tohoto navýšení, jde v intencích ustanovení § 11 zákona č. 565/­1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (zde ve znění účinném do 31. 12. 2023 – pozn. autora), při navyšování o otázku volného uvážení správce poplatku, limitovaného pouze zmiňovaným trojnásobkem základní stanovené hodnoty poplatku. V tomto směru je pak obecná právní úprava pro praxi zřejmě dostačující, každopádně je odrazem vůle zákonodárce, přičemž vhodnost či správnost jím zvoleného řešení není předmětem zkoumání ze strany Ústavního soudu. Na druhou stranu, pokud samospráva hodnoty navýšení stanoví, musí z toho správce poplatku vycházet a jeho diskreční pravomoc je v daném směru omezena. A to přípustně, ne-li dokonce žádoucím způsobem. Ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích vypočítává příklady „podrobností“ vybírání poplatků, které obec ve vyhlášce upraví. Byť stanovení hodnoty navýšení poplatku zde výslovně uvedeno není, představit si to jistě lze, neboť výčet je jednak demonstrativní a jednak kvalifikace navýšení poplatku do příkladného výčtu svou povahou zapadá. Ústavní soud nevidí důvod, aby obec, pokud může stanovit např. splatnost, úlevy či dokonce osvobození od poplatku, nemohla stanovit hodnoty jeho sankčního navýšení. Jde o úkon, který se stanovením vlastní sazby poplatku souvisí a svým způsobem na něj navazuje. Jinými slovy, se Ústavní soud přiklonil k interpretaci, podle níž kvalifikace sankčního navýšení patří mezi „podrobnosti vybírání poplatku“, které v posuzované věci zastupitelstvo vystavělo v mezích své zákonné kompetence.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/10

Podle § 11 odst. 3 zákona o místních poplatcích (ve znění účinném do 31. 12. 2023 – pozn. autora) může obecní úřad zvýšit včas nezaplacené nebo neodvedené poplatky nebo část těchto poplatků až na trojnásobek – zákon přitom nestanoví žádná bližší kritéria, kterými by se při zvyšování poplatků měl řídit. To ale neznamená, že jakékoli zvýšení lze odůvodnit jen tím, že poplatník byl v prodlení s úhradou, a protože spolupracoval, nepostihlo jej zvýšení na trojnásobek, ale jen na dvojnásobek. Naopak nestanoví-li zákon či obecně závazná vyhláška vydaná k jeho provedení žádná kritéria, musí správce poplatku o to důkladněji posuzovat všechny podstatné skutkové okolnosti, kterými se vyznačuje konkrétní věc, a to pečlivěji popsat v odůvodnění všechny úvahy, které ho vedly k tomu či onomu hodnocení různých aspektů věci. Neprovede-li toto posouzení správce daně v prvním stupni, přechází povinnost na odvolací orgán, který – ať už hodlá odvolání zamítnout, nebo napadené rozhodnutí změnit (třetí procesní možnost podle § 116 DŘ, totiž zrušit napadené rozhodnutí a zastavit řízení, tu nepřipadá v úvahu) – musí reagovat na odvolací námitky a ze svého hodnocení vyvodit právní závěry.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 10 Afs 168/­2015

V případě místních poplatků se úrok z ne­oprávněného jednání správce daně dle § 254 DŘ neuplatní.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 9 Afs 52/­2017

…Zvýšení místního poplatku proto s úrokem ani s penále nelze ztotožňovat, neboť takový výklad by byl v rozporu s výslovnou právní úpravou. Jedná se tedy o příslušenství sui generis, které spojuje funkci motivační (k řádné a včasné úhradě poplatku), kompenzační (jakožto ekonomická náhrada za nedoplatky na poplatku i náhrada za administraci spojenou s vymáháním poplatků a jejich příslušenství) a v neposlední řadě funkci sankční (viz již zmiňovaný rozsudek č.j. 10 Afs 168/2015-45). Při hodnocení přiměřenosti výše zvýšení poplatku za komunální odpad je proto třeba přihlížet ke všem funkcím, které má zvýšení poplatku plnit, stejně tak jako ke skutečnosti, že zvýšení místního poplatku v nyní posuzované věci podle vyhlášky č. 5/2012 je jednorázové (v čase nenarůstá), nastupuje teprve v důsledku prodlení delšího než 90 dnů (prodlení dosahující v podstatě čtvrt roku soud považuje za nikoliv bagatelní) a je tvořeno paušální částkou, která je stanovena v polovině zákonem dovoleného rozpětí (zvýšení poplatku na dvojnásobek, přičemž zákon o místních poplatcích dovoluje zvýšit poplatek až na trojnásobek) a která svou nominální výší (700 Kč) zpravidla nepřestavuje citelný zásah do majetkových poměrů poplatníka. Byť v procentuálním vyjádření se tato částka může jevit jako vysoká hodnota, s ohledem na nízkou nominální výši poplatku by užití nižších sankcí v řádu pouhých desítek procent nemuselo být pro nespolupracující poplatníky dostatečně motivující a mohlo by podstatně ztížit řádný výběr místních poplatků za komunální odpad.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 45 Af 36/2017

…Zatímco úroky, penále i pokuty za opožděné tvrzení vznikají automaticky ze zákona, zvýšení místního poplatku není automatické. Výrok, kterým je platebním výměrem vyměřováno, má konstitutivní povahu a tento poplatek stojí samostatně. Bez vyměření poplatníkovi nevzniká povinnost toto zvýšení hradit. Odlišná povaha vzniku povinnosti se pak projevuje i na okamžiku jeho zániku. Z uvedených důvodů má tento výrok samostatný procesní osud nezávislý na tom, zda správní orgán po opožděné úhradě takového poplatku vydal platební výměr na uhrazenou (původní) daňovou povinnost či nikoliv. Lze proto souhlasit s krajským soudem, že nejistota, zda byl místní poplatek vyměřen tak, jak zvláštní zákon předpokládá, nemůže mít vliv na vyměření samotného zvýšení místního poplatku na základě konstitutivního výroku platebního výměru. Vznik tohoto zvýšení poplatku je sice závislý na nesplnění poplatkové povinnosti, avšak ačkoliv se odvíjí od výše místního poplatku, přímo s ním nesouvisí. Zaplacením místního poplatku, ačkoliv pozdním, stěžovatel akceptoval vyměřenou výši základního poplatku, na niž následně navázalo předmětné zvýšení ve správné výši…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 7 Afs 211/­2020

§ 11d

Vztah k insolvenčnímu řízení

(1) Pokud nejsou do dne účinnosti rozhodnutí o úpadku splněny podmínky pro vyměření poplatku předepsáním do evidence poplatků podle § 11 odst. 1, skončí poplatkové období, v němž nastávají účinky rozhodnutí o úpadku poplatkového subjektu, posledním dnem kalendářního měsíce, ve kterém nastávají účinky tohoto rozhodnutí.

(2) Poplatkové období začínající prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž nastávají účinky rozhodnutí o úpadku poplatkového subjektu, skončí posledním dnem kalendářního roku, ve kterém nastávají účinky rozhodnutí o úpadku.

(3) Pokud je insolvenčnímu soudu předložena konečná zpráva a do dne jejího předložení nejsou splněny podmínky pro vyměření poplatku předepsáním do evidence poplatků podle § 11 odst. 1, skončí poplatkové období posledním dnem kalendářního měsíce bezprostředně předcházejícího kalendářnímu měsíci, ve kterém je tato zpráva předložena.

(4) Poplatkové období začínající prvním dnem kalendářního měsíce, ve kterém je předložena insolvenčnímu soudu konečná zpráva, skončí posledním dnem kalendářního roku, ve kterém je předložena konečná zpráva.

(5) Odstavce 1 až 4 se použijí pouze v případě poplatku, jehož poplatkovým obdobím je kalendářní rok.

komentář k § 11d

Důležité

     V tomto ustanovení zákona dochází k řešení vztahu insolvenčního řízení ve vazbě na poplatkové řízení. I toto ustanovení zákona bylo nově vloženo novelou, která byla provedena již zmíněným zákonem č. 252/­2023 Sb. Právě v případě tzv. veřejnoprávních pohledávek z titulu daní a poplatků musí insolvenční zákon na tento typ pohledávek pohlížet tak, že okamžik jejich „vzniku“ pro účely tohoto zákona má být postaven na pokud možno jednotné logice a navzájem srovnatelných kritériích v rámci celé škály těchto pohledávek, bez ohledu na jejich povahu a podstatu. Speciální procesní režim, jak jej upravují DŘ, rozpočtová pravidla či případně jiné zákony z oblasti veřejného práva, tedy sám o sobě nesmí být důvodem k tomu, aby okamžik „vzniku“ pohledávky posouval do budoucnosti oproti tomu okamžiku, v němž lze spatřovat jejich hmotněprávní základ. Takový posun by totiž stát nebo jiné veřejnoprávní subjekty jako věřitele speciálním způsobem zvýhodnil, což je zásadně ústavně nepřípustné.

Ústavní limity insolvenčního práva, upravujícího situace, v nichž se střetávají pohledávky více věřitelů v pomyslné vzájemné konkurenci a rozdělení zpravidla nedostatečného majetku dlužníka, tak plynou z čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod, podle níž vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Z tohoto ústavního pravidla plyne, že pohledávky některých věřitelů nemohou být zásadně zvýhodněny oproti pohledávkám věřitelů ostatních. Výjimky z tohoto pravidla musí být zákonem jasně stanoveny, a to z ústavně přípustného důvodu zohledňujícího zvláštní povahu pohledávky, a musí být přiměřené povaze zvýhodněné pohledávky. Zejména je zcela nepřípustné svévolně zvýhodnit pohledávky veřejnoprávní (typicky daňové) oproti pohledávkám soukromoprávním, neboť stát jako vlastník nemá obecné právo být oproti jiným vlastníkům zvýhodněn – k tomu srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 4/2018.

Kromě již shora uvedeného pak nová právní úprava řeší i dosavadní problém, kdy pohledávka s ročním poplatkovým obdobím vzniká již na počátku poplatkového období, tedy zpravidla před rozhodnutím o úpadku, a proto podle § 242 odst. 1 DŘ a contrario není pohledávkou za majetkovou podstatou. Dosavadní právní úprava neobsahovala speciální právní úpravu lhůty pro stanovení poplatku pro místní poplatky, jejichž poplatkovým obdobím je kalendářní rok (tj. v případě poplatku ze psů a obou poplatků za komunální odpad), což se nová právní úprava snaží napravit.

     Poplatkové období u místních poplatků, jejichž poplatkovým obdobím je kalendářní rok pro účely insolvence

V odst. 1 je speciálně upraveno poplatkové období u místních poplatků, jejichž poplatkovým obdobím je kalendářní rok (tj. v případě poplatků ze psů a poplatků za komunální odpad) za situace, kdy je poplatkový subjekt v úpadku dle insolvenčního zákona, přičemž mu vznikla povinnost poplatek zaplatit a odvést.

K přijetí tohoto ustanovení zákona vedla skutečnost, že poplatkový subjekt u místních poplatků nepodává poplatkové tvrzení, což má za následek, že není pro účely místních poplatků jasně definováno, jak mají poplatkový subjekt a správce poplatku postupovat v případě pohledávek, u nichž je poplatkovým obdobím kalendářní rok, avšak účinky úpadku nastanou v průběhu poplatkového období. Jelikož se podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2023 místní poplatky zásadně nevyměřují za část poplatkového období, nemá správce poplatku k dispozici jasný podklad pro přihlášení takové pohledávky pouze za část poplatkového období, která uplynula do dne předcházejícímu dni, ve kterém nastaly účinky vážící se k rozhodnutí o úpadku.

Pro určení charakteru pohledávky z titulu místních poplatků je rozhodující, zda jde o pohledávku, kterou je třeba v rámci insolvenčního řízení uplatnit přihláškou pohledávky dle § 173 insolvenčního zákona, anebo se jedná o pohledávku za majetkovou podstatou. Přitom je rozhodující, zda poplatkové povinnosti, v jejichž důsledku taková pohledávka vznikla, nastaly, resp. vznikly přede dnem, v němž nastávají účinky rozhodnutí o úpadku anebo vznikly od tohoto dne. Pokud vznikly přede dnem, v němž nastaly účinky rozhodnutí o úpadku, jedná se o pohledávku, kterou je nutno přihlásit do insolvenčního řízení postupem dle § 173 a násl. insolvenčního zákona.

Nutno dodat, že tato speciální právní úprava pro rozdělení poplatkového období nebude aplikována v případě, že jsou splněny podmínky pro předepsání místního poplatku dle § 11 odst. 1 zákona. Jedná se o případ, kdy byl místní poplatek zaplacen nebo odveden v plné výši za celé poplatkové období v délce kalendářního roku, ať již ve lhůtě splatnosti, nebo opožděně, avšak nejpozději do dne, ve kterém nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (včetně toho dne), a byla splněna případná ohlašovací povinnost.

K samotnému rozdělení poplatkového období podle odst. 1 a 3 dochází zejména v těch případech, kdy splatnost místního poplatku nastává přede dnem, v němž nastávají účinky rozhodnutí o úpadku, přičemž poplatkový subjekt nezaplatí nebo neodvede místní poplatek v plné výši za poplatkové období v délce celého kalendářního roku. K zmíněnému rozdělení dochází též v případech, kdy den splatnosti místního poplatku nastává až po dni, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku (buď později v daném poplatkovém období, nebo až po jejím uplynutí).

V případě poplatku za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, kde základem tohoto poplatku je hmotnost nebo objem, by bez změny právní úpravy nebyl správce tohoto poplatku zpravidla schopen takový poplatek přihlásit řádně a včas do insolvenčního řízení. Je to dáno tím, že u těchto místních poplatků je jejich správná výše známa až po uplynutí kalendářního roku, kdy ji příslušný správce poplatku vyměří poplatkovému subjektu – nutno ovšem dodat, že stávající právní úprava vyměření místního poplatku za část poplatkového období neumožňuje.

Důležité

     Od 1. 1. 2024 bude platit stav, kdy není-li místní poplatek zaplacen nebo odveden ve lhůtě splatnosti a ani opožděně do dne, ve kterém nastávají účinky spojené s rozhodnutím o úpadku, bude poplatkové období nově rozděleno tak, že původní poplatkové období skončí posledním dnem kalendářního měsíce, v němž nastávají účinky rozhodnutí o úpadku poplatkového subjektu. Zbývající část kalendářního roku bude pro tyto účely samostatným poplatkovým obdobím. Nastanou-li účinky spojené s vydáním rozhodnutí o úpadku v posledním kalendářním měsíci daného roku, je poplatkové období končící posledním dnem kalendářního měsíce, v němž nastávají účinky spojené s vydáním rozhodnutí o úpadku poplatkového subjektu, totožné s běžným poplatkovým obdobím, kterým je takto kalendářní rok. Následující poplatkové období, tj. období od prvního dne měsíce následujícího po měsíci, v němž nastávají účinky spojené s rozhodnutím o úpadku, v takovém případě započne prvním dnem nového kalendářního roku.

Díky této nové právní úpravě bude moci správce poplatku za poplatkové období končící posledním dnem kalendářního měsíce, ve kterém nastávají účinky spojené s vydáním rozhodnutí o úpadku poplatkového subjektu, přikročit k vyměření místního poplatku rozhodnutím a takovou pohledávku přihlásit řádně a včas do insolvenčního řízení. Kromě toho by nemělo být sporu o tom, že pohledávka, která vznikne v následujícím poplatkovém období, je pohledávkou za majetkovou podstatou dle § 168 odst. 2 písm. e) insolvenčního zákona.

Třeba ještě připomenout, že za poplatkové období dle odst. 1 se místní poplatek vyměřuje rozhodnutím, ve kterém musí být též stanovena náhradní lhůta jeho splatnosti dle § 11b odst. 2 zákona. Zvýšení poplatku dle § 11c zákona je i nadále posuzováno ve vazbě na lhůtu splatnosti, která je stanovena pro tyto účely obecně závaznou vyhláškou. Lhůta pro stanovení místního poplatku v souvislosti s insolvenčním řízením, které je vedeno ohledně majetku poplatkového subjektu, pro toto poplatkové období počne běžet dle § 11b odst. 4 zákona prvním dnem kalendářního měsíce, který bezprostředně následuje po uplynutí daného poplatkového období.

     Konec poplatkového období

V odst. 2 je stanoveno, že poplatkové období začínající prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, v němž nastávají účinky rozhodnutí o úpadku poplatkového subjektu, skončí posledním dnem kalendářního roku, ve kterém nastávají účinky rozhodnutí o úpadku. Zákonodárce takto z důvodů právní jistoty jednoznačně určuje konec poplatkového období začínající prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém nastávají účinky rozhodnutí o úpadku poplatkového subjektu, pakliže dojde k rozdělení původního poplatkového období dle odst. 1. Poplatkové období dle odst. 2 skončí zpravidla posledním dnem daného kalendářního roku. Odst. 2 se z povahy věci neuplatní tehdy, jestliže nastanou účinky rozhodnutí o úpadku v prosinci, které je posledním kalendářním měsícem v rámci daného roku. Pokud by se tak přesto stalo, došlo by ke vzniku poplatkového období v délce 0. Pro splatnost poplatku za poplatkové období dle odst. 2 a související lhůtu pro stanovení poplatku platí parametry uvedené v odst. 1.

     Konečná zpráva obsažená v insolvenčním zákoně

V odst. 3 a 4 vychází koncepce zákona z parametrů a existence tzv. konečné zprávy obsažené v insolvenčním zákoně. V konečné zprávě, kterou insolvenční správce předkládá insolvenčnímu soudu v závěru zpeněžení majetkové podstaty za situace, kdy je úpadek dlužníka řešen konkursem, dochází nejen k vyčíslení částky, která by měla být následně v rámci rozvrhového usnesení rozdělena mezi věřitele, ale taktéž i k uvedení okruhu věřitelů, kterým by měla být tato částka v duchu zásad poměrného uspokojení rozdělena. Z toho důvodu by měli všichni takoví věřitelé předložení této zprávy věnovat náležitou pozornost, zejména z toho pohledu, zda jsou zde uvedeni. V opačném případě jim pak hrozí, že neuspějí s opravným prostředkem do rozvrhového usnesení, neb jim bude namítnuto, že se proti tomuto postupu měli bránit již námitkami při předložení konečné zprávy před jejím schválením. S ohledem na tento význam této konečné zprávy navázal zákonodárce i v tomto případě rozdělení poplatkového období na den předložení této konečné zprávy. Toto poplatkové období se však dělí k počátku měsíce, ve kterém je konečná zpráva předložena, aby tak správce poplatku získal potřebný čas k tomu, aby mohl vyměřit místní poplatek a následně jej v souladu s insolvenčním zákonem uplatnit v rámci insolvenčního řízení. Zbývající část kalendářního roku se pak považuje za samostatné poplatkové období. K rozdělení poplatkového období takto nedojde v případě, že místní poplatek byl zaplacen nebo odveden ve lhůtě splatnosti, popř. byl-li zaplacen opožděně, avšak nejpozději do dne předložení konečné zprávy insolvenčnímu soudu (včetně tohoto dne). Třeba ještě dodat, že obdobně jako v případě odst. 2 zákonodárce z důvodu přehlednosti textu již v odst. 4 neopakuje podmínky uvedené v odst. 3, neb má za to, že na něj odst. 4 systematicky navazuje.

I když je nepochybně chvályhodné, že se zákonodárce rozhodl v rámci zákona řešit i specifika poplatkových subjektů v úpadku, nelze pominout, že toto řešení není komplexní. Je sice pamatováno na likvidační formu úpadku, kterou v našich poměrech představuje již zmíněný konkurs, ale problematika sanačních forem úpadku, které jsou představovány reorganizací a oddlužením zůstala takto mimo zájem zákonodárce, ačkoli více než ¾ úpadků u nás představuje již zmíněné oddlužení, na které však zde není v rámci platného textu jakkoli pamatováno. Stejné konstatování platí i ve vztahu k reorganizaci, která je coby sanační institut upravena stejně jako oddlužení v insolvenčním zákoně.

     Místní poplatek ze psů a oba místní poplatky za komunální odpad

V odst. 5 je stanovena použitelnost odst. 1 až 4 toliko pro místní poplatky, jejichž poplatkovým obdobím je kalendářní rok. Jedná se o místní poplatek ze psů a oba místní poplatky za komunální odpad.

     Roční poplatky ve vazbě na insolvenční řízení – shrnutí

Pokud bychom to tedy shrnuli, pak novela zákona s sebou zavádí způsob, jak posuzovat roční poplatky ve vazbě na insolvenční řízení. Dochází proto k rozdělení ročního poplatkového období tak, aby v rámci insolvenčního řízení byla uplatněna výše ročního poplatku odpovídající ročnímu období, ve kterém takto nastaly účinky spojené s vydáním rozhodnutí o úpadku (zjištěním úpadku poplatkového subjektu), a ke kterému bude možno poměrnou část daného nedoplatku na místním poplatku přihlásit standardním postupem do insolvenčního řízení. Pro poměrnou část ročního poplatku, kterou bude takto možno přihlásit u insolvenčního soudu, skončí poplatkové období posledním dnem kalendářního měsíce, ve kterém nastávají účinky spojené s vydáním rozhodnutí o úpadku. Pro zbývající poměrnou část daného poplatku, která odpovídá zbývající části roku následující po kalendářním měsíci, ve kterém byl takto zjištěn úpadek dlužníka (poplatkového subjektu), začíná poplatkové období prvním dnem kalendářního měsíce následujícím po kalendářním měsíci, ve kterém byl zjištěn úpadek dlužníka (poplatkového subjektu). Pro určení, zda má pohledávka z titulu místních poplatků v rámci insolvenčního řízení režim tzv. „zapodstatové“ nebo „běžné předinsolvenční“ pohledávky, bude vždy rozhodující, kdy nastaly skutečnosti, které jsou podle zákona předmětem poplatku nebo skutečnosti tuto povinnost zakládající – k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Af 40/­2018.

§  Z judikatury

Vlastnické právo jako právo základní, jehož ochrana je napadeným ustanovením dotčena, je chráněno čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Podle věty prvé a druhé prvního odstavce uvedeného článku Listiny má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný a zákonný obsah a ochranu. Z uvedeného ustanovení Listiny nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka…

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/06

I v poměrech upravených insolvenčním zákonem platí, že námitkami, které měly zaznít při projednání a schválení konečné zprávy a vyúčtování odměny a výdajů insolvenčního správce, se soud v rozvrhovém usnesení již nezabývá.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 NSCR 118/­2016

Námitka, že částka určená k rozvrhu mezi věřitele měla být použita na uspokojení pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou, měla být uplatněna nejpozději ve lhůtě k podání námitek proti konečné zprávě. Později (při rozvrhu) již není možné konečnou zprávu zpochybňovat.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. 29 NSCR 71/­2014

Pouze pohledávky věřitelů zahrnuté v konečné zprávě mohou být v insolvenčním řízení uspokojovány buď před rozvrhem postupem dle ustanovení § 305 insolvenčního zákona (tj. u pohledávek za majetkovou podstatou či pohledávek jim na roveň postavených), nebo v rozvrhu postupem dle ustanovení § 306 insolvenčního zákona. Jelikož tedy odvolatel není zahrnut v pravomocné schválené konečné zprávě, nemůže být v insolvenčním řízení uspokojován, a to ani před rozvrhem postupem dle ustanovení § 305 insolvenčního zákona, a ani v rozvrhu postupem dle ustanovení § 306 insolvenčního zákon. Odvolatel měl možnost podat námitky proti konečné zprávě a domáhat se zahrnutí své pohledávky mezi pohledávky za majetkovou podstatou (§ 302 odst. 2 písm. a), § 304 odst. 2 insolvenčního zákona), což však neučinil. Tím, že námitky proti konečné zprávě nepodal, zbavil se možnosti podat odvolání proti konečné zprávě (§ 304 odst. 6 insolvenčního zákona) a tím i možnosti podat odvolání proti rozvrhovému usnesení (§ 307 odst. 1 insolvenčního zákona).

Z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 12. 2016, sp. zn. 4 VSOL 895/­2016

§ 12

(1) Vznikne-li nedoplatek na poplatku poplatníkovi, který je ke dni splatnosti nezletilý a nenabyl plné svéprávnosti nebo který je ke dni splatnosti omezen ve svéprávnosti a byl mu jmenován opatrovník spravující jeho jmění, přechází poplatková povinnost tohoto poplatníka na zákonného zástupce nebo tohoto opatrovníka; zákonný zástupce nebo opatrovník má stejné procesní postavení jako poplatník.

(2) V případě podle odstavce 1 stanoví správce poplatku poplatek zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi poplatníka. Právní moc dosavadních rozhodnutí o stanovení poplatku poplatníkovi není jeho stanovení zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi poplatníka na překážku.

(3) Je-li zákonných zástupců nebo opatrovníků více, jsou povinni plnit poplatkovou povinnost společně a nerozdílně.

komentář k § 12

Toto ustanovení zákona nachází své využití zejména při správě místních poplatků za komunální odpad, avšak své využití nachází i při správě místního poplatku ze psů.

     Přechod poplatkové povinnosti na jinou osobu

V odst. 1 došlo k vymezení poplatníka, jehož poplatková povinnost přechází na jinou osobu. Přechod této povinnosti se neváže ke všem poplatníkům, nýbrž jen k těm, kteří jsou taxativně uvedeni v tomto odstavci. Přechod poplatkové povinnosti není v tomto zákoně blíže definován. K poplatkové povinnosti nezletilých se vyjádřil ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/15 Ústavní soud, který v uvedeném nálezu zrušil ustanovení § 10b odst. 1 písm. a) zákona ve znění účinném do 30. 6. 2012 v rozsahu, ve kterém toto ustanovení ukládalo povinnosti nezletilým poplatníkům, současně prohlásil za neústavní. Nezletilým poplatníkem se pro účely tohoto zákona rozumí fyzická osoba do 18 let věku, pokud nebyla na základě rozhodnutí soudu prohlášena za osobu plně svéprávnou. S přihlédnutím k závěrům obsaženým v tomto nálezu je proto nutno přistupovat při správě místních poplatků k nezletilým poplatníkům. Z toho důvodu bude nutno využít § 239 DŘ, kde je obsažena definice přechodu daňové povinnosti. Tím se rozumí přechod práv a povinností daňového subjektu. To znamená, že v případě poplatkové povinnosti tímto rozumíme přechod práv a povinností nezletilého poplatníka, který je ke dni splatnosti místního poplatku nezletilý a současně nenabyl plné svéprávnosti, popř. zletilého poplatníka, který byl např. rozhodnutím soudu omezen ve svéprávnosti a současně mu byl ustanoven opatrovník, který spravuje jeho jmění. Prakticky by tak tato povinnost přešla na zákonného zástupce, popř. opatrovníka.

Pod samotným pojmem „poplatková povinnost“ lze v kontextu s celkovou koncepcí tohoto zákona rozumět právo a povinnost zjistit základ místního poplatku, místní poplatek, nárok nebo ztrátu a provést jeho úhradu, jak současně vyplývá i z právní teorie. Nutno ještě připomenout, že k přechodu poplatkové povinnosti dochází ex lege v den, jenž následuje po dni, ve kterém nastala splatnost místního poplatku. Předpokládáme přitom situaci, kdy v tento následující den existuje nedoplatek na místním poplatku nezletilého nebo poplatníka, který je ke dni splatnosti místního poplatku omezen ve svéprávnosti. Hodí se dodat, že poplatková povinnost přejde na zákonného zástupce nebo opatrovníka při splnění zákonných podmínek i za situace, kdy by nebyla zaplacena třebas jen část tohoto místního poplatku nezletilým, popř. nesvéprávným poplatníkem. Zákon nevylučuje možnost, že i po přechodu poplatkové povinnosti může nezletilý anebo nesvéprávný poplatník uhradit místní poplatek, který mezitím přešel na jeho opatrovníka nebo zákonného zástupce. To je typické např. pro nezletilé poplatníky – umělce, kteří mají leckdy vyšší příjmy než jejich zákonní zástupci. Zákonnými zástupci mohou být dle tohoto zákona oba rodiče nezletilého, přičemž není rozhodné, zda žijí s mladistvým ve společné domácnosti (popř. nežijí). Za této situace je však žádoucí, aby taková platba vždy směřovala na osobní daňový (poplatkový) účet zákonného zástupce anebo opatrovníka. Vedle toho je nezbytné, aby jak opatrovník, tak i zákonný zástupce měli ve výsledku stejné procesní postavení jako nesvéprávný anebo nezletilý poplatník – zejména za situace, kdy budou mít zájem podat např. do výroku platebního výměru na místní poplatek řádný opravný prostředek.

     Vyměřování místních poplatků, pakliže dojde k přechodu poplatkové povinnosti

V odst. 2 je pamatováno na situaci ohledně vyměřování místních poplatků tehdy, pokud dojde k přechodu poplatkové povinnosti. Za této situace poté může správce poplatku vyměřit poplatek opatrovníku nebo zákonnému zástupci platebním výměrem, dodatečným platebním výměrem, popř. hromadným předpisným seznamem. Správce poplatku by měl v platebním výměru vždy odůvodnit kromě standardních skutečností též i proč se rozhodl při vyměřování tohoto poplatku zvolit jednu ze tří variant, které jsou obsaženy v metodickém doporučení Ministerstva financí z roku 2016. To znamená, zda preferuje variantu, kdy místní poplatek vyměří za nezletilého poplatníka např. jednomu ze zákonných zástupců anebo se přiklání k variantě, kdy místní poplatek vyměří více platebními výměry každému ze zákonných zástupců anebo opatrovníků, popř. se rozhodl pro variantu, kdy vyměří místní poplatek více platebními výměry všem zákonným zástupcům anebo opatrovníkům s tím, že vyměří vždy poměrnou výši tohoto poplatku. Příjemcem tohoto rozhodnutí bude podle zvolené varianty ten, po kom se správce poplatku rozhodne vyžadovat v konečném důsledku zaplacení tohoto místního poplatku. Již zmíněné metodické doporučení Ministerstva financí z roku 2016 předpokládá, že nebude-li místní poplatek zaplacen ve lhůtě jeho splatnosti, vystaví správce poplatku doklad, na základě něhož dojde ke zrušení poplatkové povinnosti tohoto nezletilého poplatníka za dané poplatkové období a následně by měl být tento poplatek vyměřen zákonnému zástupci anebo opatrovníku, na něž tato poplatková povinnost mezitím přešla.

Důležité

     Zákonem č. 252/­2023 Sb. bylo s účinností od 1. 1. 2024 v návaznosti na nové znění § 11 odst. 3 zákona postaveno najisto, že v důsledku přechodu poplatkové povinnosti lze jak zákonnému zástupci, tak i opatrovníku místní poplatek jak vyměřit, tak i příp. doměřit. Vedle toho zákonný zástupce nebo opatrovník takto nastupuje v souladu s odst. 1 do procesního postavení, které měl poplatník, a to jak v rovině nalézací, tak i v rovině platební. Dojde-li k vyměření poplatku nezletilému poplatníkovi nebo poplatníkovi, který je omezen ve svéprávnosti, právní moc těchto rozhodnutí není na překážku stanovení poplatkové povinnosti zákonnému zástupci, popř. opatrovníku, pakliže došlo mezitím k prodlení s placením tohoto místního poplatku.

     Více zákonných zástupců anebo opatrovníků v případě neuhrazeného místního poplatku

V odst. 3 bylo zakotveno pravidlo pro případ, že by při existenci neuhrazeného místního poplatku zde bylo více zákonných zástupců anebo opatrovníků. Za takové situace jsou povinni plnit poplatkovou povinnost společně a nerozdílně, což znamená, že správce poplatku je oprávněn požadovat úhradu celého dlužného plnění nebo příp. jeho části po všech dlužnících, pouze na některých dlužnících anebo na kterémkoli ze spoludlužníků. Ve své podstatě se tak jedná o společnou a nerozdílnou odpovědnost dlužníků, jak je např. zakotvena v § 1872 občanského zákoníku. Správce poplatku se tak má možnost sám rozhodnout, které z těchto uvedených osob vyměří místní poplatek, aniž by byl nucen čekat na výsledek dohody těchto spoludlužníků (pakliže by bylo nakonec vůbec nějaké dohody reálně dosaženo).

§ 13

zrušen

§ 14

Zavedení poplatku

(1) Obec zavádí poplatek obecně závaznou vyhláškou.

(2) Obec v obecně závazné vyhlášce upraví

a)  sazbu poplatku,

b)  lhůtu pro podání ohlášení, nevyloučí-li povinnost ohlášení podat, a

c)  splatnost poplatku, nejde-li o poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, u něhož obec zvolila v obecně závazné vyhlášce dílčí základ podle § 10k odst. 1 písm. a) nebo b).

(3) Obec v obecně závazné vyhlášce může dále upravit

a)  další osvobození od poplatku,

b)  úlevu na poplatku,

c)  vyloučení povinnosti podat ohlášení,

d)  paušální částku poplatku, pokud její použití u tohoto poplatku zákon připouští; připouští-li zákon u tohoto poplatku volbu paušální částky, upraví obec i způsob její volby,

e)  další způsob placení a jemu odpovídající den platby poplatku, než je způsob placení a den platby podle daňového řádu, nebo

f)  delší lhůtu pro oznámení změn v podaném ohlášení.

(4) Obec v obecně závazné vyhlášce, kterou zavádí poplatek za užívání veřejného prostranství nebo poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst, určí místa, která těmto poplatkům v obci podléhají.

(5) Obec v obecně závazné vyhlášce, kterou zavádí poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, zvolí jeden z dílčích základů tohoto poplatku a může určit minimální dílčí základ tohoto poplatku.

komentář k § 14

Obecně závazné vyhlášky obce mohou být podle čl. 104 odst. 3 Ústavy ČR vydávány v mezích (včetně místní, popř. osobní) působnosti obcí, popř. krajů, přesněji řečeno v hranicích té jejich působnosti, které zákon o obcích nazývá samostatnou působností. V rámci hierarchie právních předpisů podle jejich právní síly musí být obecně závazné vyhlášky v souladu se zákony a právními předpisy vydanými k jejich provedení. Zákonná úprava má proto vždy přednost. Věci, které jsou vyhrazeny pouze zákonu, obecně závazné vyhlášky obce nemohou upravovat. V souvislosti s touto výhradou zákona je třeba zajistit i soulad s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, podle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Obdobně Listina základních práv a svobod stanoví ve svém čl. 4 odst. 1, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Pro konkrétní případy je normotvorná kompetence obce upravena v § 10 zákona o obcích a v § 14 zákona, v němž jsou upraveny podmínky vydávání obecně závazných vyhlášek obce ve věci místních poplatků. Byť má obecně závazná vyhláška povahu podzákonného právního předpisu, na rozdíl od zákona jí soud není při svém rozhodování vázán (srov. čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR). Může proto v souvislosti s konkrétním řízením přezkoumat její zákonnost a v případě shledání rozporu se zákonem ji zcela nebo zčásti neaplikovat, považuje-li jej soud za rozporný se zákonem – k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 54 Af 36/­2018.

Chce-li obec projevit svou politickou vůli, případně názor volených představitelů obce, nemělo by se tak stát normativním aktem, např. obecně závaznou vyhláškou, ale jinými adekvátními prostředky. Je tomu tak z toho důvodu, že občan, kterému je právní normou ukládána povinnost, se nesmí stát prostředkem k dosahování právním řádem neaprobovaných právně-politických cílů obcí – k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 49/03.

     Stanovení místních poplatků obecně závaznou vyhláškou

Z odst. 1 plyne, že místní poplatek bude obcí zaveden toliko obecně závaznou vyhláškou. Na stanovení místních poplatků obecně závaznou vyhláškou, které obec ve svém území zavedla na základě zákona, je nutno pohlížet jako na originární normotvorbu, jelikož tato činnost v souladu s odst. 1 náleží do samostatné působnosti obce. Platí, že v otázkách spadajících pod režim zákona není obec oprávněna postupovat jinak než zákonem výslovně stanoveným postupem. Takto jednoznačně vymezený rámec právní úpravy neumožňuje obcím při zavádění místních poplatků vytvářet další pravidla či ukládat jiné povinnosti jdoucí mimo rámec právní úpravy, resp. zákonného zmocnění ve smyslu § 14 odst. 2 zákona. Taktéž pozměňování pravidel zakotvených v zákoně ze strany obce je nepřípustné, neboť zákonná úprava má přednost před obecně závaznou vyhláškou. To znamená, že přijme-li zákonodárce pro danou oblast určitá pravidla, subjekt územní samosprávy nemůže tato pravidla duplicitně či v rozporu se zákony normovat – k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/10. Je zřejmé, že obecně závazné vyhlášky obce nemohou upravovat věci, které jsou vyhrazeny pouze zákonu. Obec proto může obecně závaznou vyhláškou upravit pouze hmotně právní podmínky pro výběr místních poplatků, přičemž v procesních otázkách se musí řídit zákonem a subsidiárně DŘ – k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/09.

Může proto v souvislosti s konkrétním řízením přezkoumat její zákonnost a v případě shledání rozporu se zákonem ji zcela nebo zčásti neaplikovat, považuje-li ji soud za rozpornou se zákonem – k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 54 Af 36/2018.

     Obecné obligatorní náležitosti obecně závazné vyhlášky

V odst. 2 jsou upraveny obecné obligatorní náležitosti obecně závazné vyhlášky, která je nástrojem k zavedení místních poplatků. V této vyhlášce tak musí být obcí vždy uvedena sazba poplatku, lhůta pro podání ohlášení, není-li vyhláškou tato povinnost vyloučena a další obligatorní náležitostí této vyhlášky je splatnost poplatku. S ohledem na skutečnost, že se v § 11b odst. 2 zákona výslovně stanoví splatnost poplatku vyměřovaného za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci, u něhož obec zvolila v obecně závazné vyhlášce dílčí základ dle § 10k odst. 1 písm. a) nebo b), nelze den této splatnosti stanovit jiným způsobem v obecně závazné vyhlášce, kterou se poplatek zavádí. V důsledku toho bylo novelou zákona č. 252/­2023 Sb. s účinností od 1. 1. 2024 toto doplněno na konci textu písmene c).

     Další náležitosti obecně závazné vyhlášky

V odst. 3 jsou stanoveny i další náležitosti obecně závazné vyhlášky, které však již nemají povahu obligatorních náležitostí. Obec proto může v této vyhlášce upravit další osvobození od poplatku, dále zde může stanovit úlevu na poplatku. Pokud bude dále součástí této obecně závazné vyhlášky taktéž vyloučení povinnosti podat ohlášení, je nutno dodat, že nebude-li tato náležitost součástí obecně závazné vyhlášky, je poplatník, popř. plátce poplatku povinen ohlášení ohledně tohoto poplatku vždy podat. Zákon předpokládá, že poplatník či plátce sám svou poplatkovou povinnost ohlásí a v souladu s příslušnou obecně závaznou vyhláškou místní poplatek v příslušné výši zaplatí, neboť při placení místních poplatků obvykle nebude vzhledem k jejich jednoduchosti docházet k rozporům mezi poplatkovým subjektem a správcem poplatku, který jej spravuje, ohledně toho, zda má být místní poplatek uhrazen a v jaké výši – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 184/­2018. Ohlašovací povinnost dle zákona nelze přirovnat k povinnosti podat daňové tvrzení, ale spíše k registrační povinnosti. Obdobně nelze ani samotné ohlášení ztotožnit s přiznáním k dani. Poplatník sice v rámci ohlášení uvádí skutečnosti rozhodné pro stanovení výše poplatkové povinnosti, není však povinen si sám místní poplatek v ohlášení vypočítat. Ohlášenou a uhrazenou poplatkovou povinnost nelze následně měnit prostřednictvím dodatečného tvrzení, přičemž tento zákon je postaven na předpokladu, že při placení místních poplatků by vzhledem k jejich jednoduchosti nemělo obvykle docházet k zásadnějším rozporům mezi poplatkovým subjektem a správcem místního poplatku – k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 68/­2012.

Obec rovněž může v obecně závazné vyhlášce upravit paušální částky poplatku, pokud její použití u tohoto poplatku zákon připouští. V případě kladné odpovědi je pak obec povinna upravit i způsob její volby. Půjde-li o poplatky, u nichž si může poplatník zvolit, zda použije standardní sazbu poplatku, popř. zda namísto toho uplatní paušální sazbu nebo výši tohoto poplatku, nezbývá tedy obci nic jiného, než stanovit též způsob placení a den platby dle DŘ. Další náležitosti obecně závazné vyhlášky v daném kontextu může být i delší lhůta pro oznámení změn v podaném ohlášení, tj. je v pravomoci obce tuto lhůtu prodloužit z výchozích 15 dnů na lhůtu delší.

     Místa, která poplatkům v obci podléhají

V odst. 4 je zakotveno oprávnění obce, aby ve své obecně závazné vyhlášce, kterou zavádí poplatek za užívání veřejného prostranství nebo poplatek za povolení vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst, určila místa, která těmto poplatkům v obci podléhají. Tím má být ve své podstatě posílena právní jistota poplatníků těchto poplatků, aby bylo více než zřejmé, která místa v rámci obci jsou takto výslovně zatížena uvedenou poplatkovou povinností. K otázkám spojeným se srozumitelností obecně závazné vyhlášky pro široký okruh poplatníků se vyjádřil ve svém rozsudku sp. zn. 48 Af 27/­2017 Krajský soud v Praze, když kromě jiného uvedl, že po adresátech vyhlášky nelze spravedlivé požadovat, aby na základě řady ve značné části slepých mapových podkladů pouze na základě tvarů pozemků bez jakékoli doprovodné slovní identifikace zpoplatněných míst s neostrými hranicemi zabarvených částí, které lze patrně chápat jako veřejná prostranství „uvedená“ či vyznačená v příloze vyhlášky, které mají dle čl. 6 této vyhlášky podléhat poplatku, s vynaložením značného času a úsilí za pomoci katastrálních map vyhledávali, zda konkrétní místo podléhá poplatkové povinnosti, a v množství hraničních případů byli vystaveni nejistotě, jakým způsobem bude případně věc správcem poplatku ve výsledku posouzena, nadto s rizikem případné sankce v případě včasného neuhrazení poplatku. Nic na tom nemění ani skutečnost, že poplatník může v případě sporné poplatkové povinnosti požádat správce poplatku o vydání platebního výměru, který bude sloužit jako právní titul pro případné odvolací a následné soudní řízení – k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 68/­2012.

§  Z judikatury

Obec je oprávněna zakotvit v obecně závazné vyhlášce vydané na základě ustanovení § 10b zákona o místních poplatcích (dnes již zrušeného – pozn. autora), osvobození či úlevu od poplatků za předpokladu, že tím nedochází k obcházení zákona a diskriminaci poplatníků. Při posuzování této skutečnosti je třeba zkoumat smysl a účel daného osvobození (úlevy). Obecně závazná vyhláška nemůže stanovovat takové „osvobození“ od poplatku, které následně umožňuje obci pro jednu kategorii poplatníků zavést takovou smluvní úhradu, jež je v zásadě v nižší výši, než činí poplatková povinnost. Jiný postup představuje porušení výše citovaného zákona a současně znamená obcházení ustanovení § 10b odst. 3 zákona o místních poplatcích, neboť uvedené ustanovení jednoznačně vymezuje, jaké mají být náklady obce vznikající v souvislosti s nakládáním s komunálním odpadem rozděleny mezi dvě kategorie poplatníků (s trvalým bydlištěm v obci a bez něj). Důsledkem toho rovněž je, že dochází k diskriminaci poplatníků, kdy je jedna skupina poplatníků protiprávně (a nedůvodně) znevýhodněna před druhou.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 16/02

V případech, kdy obec vydává obecně závaznou vyhlášku, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, může tak činit jen v případech výslovného zákonného zmocnění, protože je vázána čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tímto základním zákonným zmocněním je pro obce ustanovení § 10 zákona č. 128/­2000 Sb., o obcích.

Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 4/05

Pokud je obec oprávněna vydávat obecně závazné vyhlášky ve věci stanovení místních poplatků (§ 14 zákona o místních poplatcích), není již oprávněna měnit či doplňovat úpravu provedenou zákonem, resp. zavádět na svém území úpravu jinou, než jakou stanoví zákon. Obec v čl. 8 odst. 2 zmíněné vyhlášky stanovila další povinnost úhrady poplatku pro případ, že nebude včas nebo řádně zaplacen (odveden) za situace, kdy tato forma není stanovena zákonem. Sama obec tak bez výslovného zákonného zmocnění nemůže učinit. Z tohoto důvodu Ústavní soud dospěl k závěru, že obec při vydání napadeného ustanovení vybočila z mezí své věcné působnosti, a tedy neobstála ve 2. kroku testu.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/09

…Obecně závaznou vyhláškou obec stanoví další podrobnosti týkající se vybírání předmětného poplatku na jejím katastrálním území (výše a splatnost poplatku, poplatníka, sankce za neuhrazení poplatku apod.). Pokud by obec takovou obecně závaznou vyhlášku nevydala, nemohla by na svém území tento poplatkový systém zavést, neboť výčet poplatků stanovených v zákoně o místních poplatcích má povahu fakultativní a je jen na rozhodnutí obce, zda na svém území některý z těchto místních poplatků uplatní (§ 1 zákona o místních poplatcích). Rovněž zákon o odpadech dává obci na výběr, jaký způsob úhrady za komunální odpad vznikající na jejím katastrálním území zvolí.

Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 51 Af 27/­2017

…stěžovatel je ve věcech týkajících se místních poplatků nikoli vykonavatelem svých veřejných subjektivních práv a povinností, nýbrž vykonavatelem veřejné správy. V tomto smyslu je jeho postavení v podstatě „dvojjediné“. Jednak je nositelem ústavně zaručeného práva na samosprávu, v jehož rámci je v samostatné působnosti oprávněn stanovit místní poplatek za užívání veřejného prostranství (§ 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích). V otázkách správy místních poplatků, jež vyplývá z § 15 téhož zákona ve spojení s § 61 odst. 1 písm. a) obecního zřízení, se jedná o výkon státní správy svěřené obci, tedy na obec decentralizovanou. Tuto přenesenou působnost stěžovatel vykonává skrze městský úřad jako správní orgán prvního stupně. Samostatná a přenesená působnost obce ve věcech místních poplatků se tak doplňuje a tvoří onu zmíněnou dvojjedinost.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 4 As 114/­2019

Porušením principu rovného zacházení není, jestliže obec v mezích své samostatné působnosti v oblasti odpadového hospodářství z legitimních důvodů a přiměřeným způsobem zvýhodňuje osoby s trvalým pobytem oproti osobám bez takového pobytu.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 48/18

V projednávané věci je z napadeného rozhodnutí patrné, že ani městský úřad, u něhož lze předpokládat nadstandardní místní znalosti, nebyl schopen správně určit, zda se plakátovací plochy nachází na zpoplatněných místech. Stav, kdy obec na úkor právní jistoty poplatníků rezignuje na jasnou a jednoznačnou specifikaci veřejných prostranství, akceptovat nelze. Soud se tedy ztotožňuje s žalobcem, že vyhláška č. 5/2012 v rozsahu určení míst, která podléhají poplatku za užívání veřejného prostranství, zákonné požadavky ohledně konkretizace míst užívaných jako veřejné prostranství tak, jak je již dříve při intepretaci § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích vyložil Ústavní soud, tedy aby byla chráněna právní jistota adresátů vyhlášky, nevyhovuje, neboť neobsahuje jejich přesnou, jasnou a pochybnosti nevyvolávající specifikaci, a odporuje tak ustanovení § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích, které je třeba vykládat ve smyslu výše uvedených nálezů Ústavního soudu s ohledem na požadavek právní jistoty plynoucí z principu právního státu dle čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Soud proto ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky dospěl k závěru, že vyhlášku č. 5/2012 nelze v tomto rozsahu aplikovat a poplatek za užití veřejného prostranství, které nebylo dostatečně jasně specifikováno, na jejím základě uložit.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. 48 Af 26/­2017

Soud tedy shrnuje, že považuje za diskriminující, jestliže obec při užití uvážení o stanovení úlevy či osvobození od místních poplatků (§ 14 odst. 2 věty první zákona o místních poplatcích) vyjme z poplatkové povinnosti určité skupiny vlastníků (viz čl. 7 odst. 1 vyhlášky č. 2/2016), ale zcela opomene ty, kteří jí za možnost připojení svých pozemků ke kanalizaci již jednou zaplatili (v rámci navýšené kupní ceny). Není možné, aby obec jen na základě zařazení určité platby pod veřejnoprávní režim místních poplatků opětovně nárokovala od žalobců platby za něco, co od nich již v minulosti obdržela formou zvýšené kupní ceny, neboť z hlediska příjmů obecního rozpočtu nehraje veřejnoprávní či soukromoprávní původ zdroje roli (srov. § 7 odst. 1 písm. a) a písm. e) zákona o pravidlech územních rozpočtů). Právě tato nepřímá diskriminace představuje rozpor vyhlášky č. 2/2016 se zákonem (§ 1 odst. 1 písm. j) a § 3 antidiskriminačního zákona), proto tuto vyhlášku nebylo možno vůči žalobcům bez dalšího aplikovat, a proto napadená rozhodnutí vydaná na jejím základě je třeba zrušit pro nezákonnost (§ 78 odst. 1 SŘS). Soud zdůrazňuje, že shora specifikované důvody pro zrušení napadených rozhodnutí neznamenají všeobecnou nepoužitelnost vyhlášky č. 2/2016. Soudem vyslovený rozpor této vyhlášky se zákonem znamená její neaplikovatelnost pouze pro tento souzený případ, tedy výlučně vůči žalobcům, popřípadě jiným osobám ve srovnatelném postavení. To ale nemění nic na tom, že i po právní moci tohoto rozsudku vyhláška č. 2/2016 zůstává platným a účinným podzákonným předpisem (opět srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05). Od toho se odvíjí níže popsané vypořádaní zbývajících žalobních bodů, které soud již za důvodné neshledal.

Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2020, sp. zn. 54 Af 36/­2018

Má-li stěžovatel pochybnosti o ústavnosti § 11 odst. 3 zákona o místních poplatcích i z toho důvodu, že umožňuje ukládání různě vysokých sankcí napříč Českou republikou, musí i zde dát Nejvyšší správní soud za pravdu krajskému soudu. Ustanovení § 11 odst. 3 zákona o místních poplatcích platí shodně na území celé České republiky a umožňuje individuální přístup při vymezování sankce za opožděné či částečné uhrazení místního poplatku v závislosti na míře porušení povinnosti, osobních poměrech poplatníka a dalších okolnostech řešeného případu. Napadené ustanovení je v tomto shodné s jakýmkoliv ustanovením stanovícím výši sankce určitým rozpětím. Samotné obce si následně prostřednictvím obecně závazné vyhlášky stanovují lokální odlišnosti v intencích zákonného ustanovení. Tato pravomoc vyplývá z § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích, kdy zákonodárce obcím umožnil si stanovit nejen to, zda ten který poplatek budou vybírat, ale též za jakých podmínek tak budou činit, včetně fakultativní možnosti upravit v zákonných mantinelech i s tím související sankce. Jak přitom dal Ústavní soud v již shora citovaném nálezu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/10 jasně najevo, lokální úpravu i této otázky považuje za žádoucí, tedy zjevně souladnou s ústavním pořádkem. Nelze tak považovat rozdílnou úpravu napříč Českou republikou za diskriminační a v rozporu se zásadou rovnosti.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2022, sp. zn. 7 Afs 211/­2020

…Podle Nejvyššího správního soudu obec skutečně v čl. 7 vyhlášky č. 2/2016 nezachází s určitou skupinou vlastníků rozdílně z některého z diskriminačních důvodů uvedených v § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona – v tomto dílčím závěru se tedy krajský soud mýlí. Kasační soud je přesto přesvědčen, že na základě vyhlášky č. 2/2016 nebylo možné žalobcům (resp. jejich právním předchůdcům) místní poplatek za zhodnocení pozemku uložit. V této souvislosti soud připomíná zejména právo na rovné zacházení vyplývající z čl. 1 Listiny, podle něhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08 dospěl k závěru, že rozlišování vedoucí k porušení principu rovnosti je nepřípustné, a to i s ohledem na princip zakotvený v čl. 1 Listiny, který spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování určitých práv určitých skupin subjektů. Vyhláška č. 2/2016 je tak z hlediska projednávané věci v rozporu se zákazem svévole při stanovení povinnosti, resp. při odlišování subjektů a práv podle čl. 1 Listiny (nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15). Uložení místního poplatku za zhodnocení pozemku těm vlastníkům pozemků, kteří již v minulosti za toto zhodnocení zaplatili, je také v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší správní soud tedy svými závěry částečně korigoval odůvodnění rozsudku krajského soudu. Neosvobození od místního poplatku za zhodnocení pozemku vlastníků, kteří již fakticky za připojení na kanalizaci zaplatili, není diskriminační ve smyslu antidiskriminačního zákona, ale odporuje čl. 1 Listiny a je též v rozporu s dobrými mravy…

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2022, sp. zn. 1 Afs 432/­2020

§ 14a

(1) Poplatkový subjekt je povinen podat správci poplatku ohlášení, nevyloučí-li obec tuto povinnost v obecně závazné vyhlášce.

(2) V ohlášení poplatkový subjekt uvede

a)  jméno, popřípadě jména, a příjmení nebo název, obecný identifikátor, byl-li přidělen, místo pobytu nebo sídlo, sídlo podnikatele, popřípadě další adresu pro doručování; právnická osoba uvede též osoby, které jsou jejím jménem oprávněny jednat v poplatkových věcech,

b)  čísla všech svých účtů u poskytovatelů platebních služeb, včetně poskytovatelů těchto služeb v zahraničí, užívaných v souvislosti s podnikatelskou činností, v případě, že předmět poplatku souvisí s podnikatelskou činností poplatkového subjektu,

c)  údaje rozhodné pro stanovení poplatku.

(3) Poplatkový subjekt, který nemá sídlo nebo bydliště na území členského státu Evropské unie, jiného smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace, uvede kromě údajů požadovaných v odstavci 2 adresu svého zmocněnce v tuzemsku pro doručování.

(4) Dojde-li ke změně údajů uvedených v ohlášení, je poplatkový subjekt povinen tuto změnu oznámit do 15 dnů ode dne, kdy nastala, nestanoví-li obec v obecně závazné vyhlášce delší lhůtu.

(5) Povinnost ohlásit údaj podle odstavce 2 nebo jeho změnu se nevztahuje na údaj, který může správce poplatku automatizovaným způsobem zjistit z rejstříků nebo evidencí, do nichž má zřízen automatizovaný přístup. Okruh těchto údajů zveřejní správce poplatku na své úřední desce.

(6) V případě, že poplatník, který je poplatkovým subjektem, nesplní povinnost ohlásit údaj rozhodný pro osvobození nebo úlevu od poplatku ve lhůtě stanovené obecně závaznou vyhláškou nebo ve lhůtě podle odstavce 4, nárok na osvobození nebo úlevu od tohoto poplatku zaniká; za nesplnění této povinnosti nelze uložit pokutu za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy.

komentář k § 14a

Ohlášení představuje speciální právní úpravu oproti obdobným institutům upraveným v DŘ. Nejedná se však o nějaké registrační řízení k místnímu poplatku (byť je mu svým způsobem podobné), na jehož konci by bylo vydáno konkrétní rozhodnutí o registraci. Tento institut má napomoci správci poplatku získat identifikační údaje o poplatníkovi nebo plátci, o vzniku nebo zániku poplatkové povinnosti a o jejím rozsahu. Právní úprava umožňuje, aby obce samy zveřejnily formulář, který by měl usnadnit práci při plnění této povinnosti jak poplatníkům, tak i následně správci poplatku.

     Ohlášení

V odst. 1 je stanovena povinnost podat ohlášení, pakliže tuto povinnost obec v obecně závazné vyhlášce nevyloučila. Dále je zde stanoveno, že v případě poplatku odváděného plátcem plní tuto povinnost toliko plátce poplatku. Zákon však nestanovil, do kdy má poplatník takové ohlášení podat. Z toho důvodu musí být tato lhůta stanovena obcí v obecně závazné vyhlášce.

V odst. 2 jsou stanoveny povinné náležitosti tohoto ohlášení, které jsou současně rozhodné pro stanovení místního poplatku.

V odst. 3 zákonodárce stanovil poplatníkovi nebo plátci, jenž má sídlo nebo bydliště ne území členského státu EU, jiného smluvního státu Dohody o Evropském hospodářském prostoru nebo Švýcarské konfederace, povinnost, aby uvedl adresu svého zmocněnce v tuzemsku pro doručování. Tato koncepce má zaručit správci poplatku, že i takovéto osobě bude zaručeno bezchybné a prokazatelné doručení všech písemností, které souvisejí se správou místního poplatku.

V odst. 4 byla zakotvena koncepce, která vychází z toho, že dojde-li ke změně jakéhokoli z ohlašovaných údajů, musí poplatník nebo plátce tuto skutečnost oznámit správci poplatku do 15 dnů ode dne, kdy k této změně došlo. Obec může tuto lhůtu prodloužit v obecně závazné vyhlášce.

V odst. 5 zákonodárce zakotvil, že ohlašovací povinnost dle odst. 2 se nevztahuje na údaj, který si může správce poplatku automatizovaným způsobem zjistit z rejstříků nebo evidencí, do nichž má takto zajištěn automatizovaný přístup. V kontextu s tím platí, že pokud by poplatník neposkytl takový údaj správci poplatku, nemůže to mít za následek ztrátu nároku na osvobození od místního poplatku. Za účelem seznámení těchto povinných subjektů s tím, jaké údaje v souvislosti s výkonem svých pravomocí mají správci poplatku, vzniká povinnost správci poplatku zveřejnit na své úřední desce tento okruh údajů, a to takovým způsobem, který umožňuje tyto informace získat dálkovým přístupem.

V odst. 6 je stanoveno, že v případě, kdy poplatník nesplní povinnost ohlásit údaj rozhodný pro osvobození nebo úlevu od poplatku ve lhůtě stanovené obecně závaznou vyhláškou nebo ve lhůtě dle odst. 4, nárok na osvobození či úlevu od tohoto poplatku zaniká. To platí u poplatkových povinností, které vznikly od roku 2018 (k tomu srov. čl. VIII zákona č. 170/­2017 Sb.). Poplatníka, který má podle zákona nebo obecně závazné vyhlášky nárok na osvobození, takto stíhá ohlašovací povinnost, jak ostatně plyne i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/06. Chce-li poplatník dosáhnout osvobození od placení místního poplatku, musí proto vždy splnit tuto svou ohlašovací povinnost. Za nesplnění této povinnosti však nelze uložit pokutu za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy dle § 247a DŘ. Nutno dodat, že osoba, která nepodléhá poplatkové povinnosti, nemá ani tuto ohlašovací povinnost. Důkazní břemeno o tom, že jí taková poplatková povinnost nevznikla, nese vůči správci poplatku tato osoba, která toto tvrdí.

§  Z judikatury

Ohlašovací povinnost podle zákona o místních poplatcích nelze přirovnávat k povinnosti podat daňová tvrzení, ale spíše k registrační povinnosti. Obdobně nelze ani samotné ohlášení ztotožnit s přiznáním k dani. Poplatník místního poplatku sice v ohlášení uvádí skutečnosti rozhodné pro stanovení výše poplatkové povinnosti, není však povinen si sám poplatek v ohlášení vypočítat. K vyměřování poplatkové povinnosti podle § 46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků tak nemůže dojít, neboť žádná výsledná částka, která by mohla být v souladu s ohlášením vyměřena a podpisem pracovníka správce daně stvrzena na zadní straně ohlášení, poplatníkem v ohlášení vyčíslena není.

Z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 2 Afs 68/­2012

§ 15

Správce poplatku

(1) Správcem poplatku je obecní úřad.

(2) Správa poplatku je výkonem přenesené působnosti.

komentář k § 15

V tomto ustanovení zákona je pojednáno o problematice spojené se správcem místního poplatku.

V odst. 1 zákonodárce explicitně normuje, kdo je správcem místních poplatků. Je zřejmé, že je jím obecní úřad, přičemž pojem „správa poplatků“ je širším pojmem, neboť správa těchto poplatků zahrnuje nejen řízení, ale i jiné postupy při správě místních poplatků.

V odst. 2 je stanoveno, že správa poplatku je výkonem přenesené působnosti. Je tak reagováno na skutečnost, že v souladu s § 8 zákona o obcích platí, že je-li upravena působnost obcí a není současně stanoveno, že jde o přenesenou působnost obce, pak platí, že jde vždy o samostatnou působnost. Z toho důvodu je proto nezbytné, aby bylo takto výslovně stanoveno, že správa poplatků náleží jako taková do přenesené působnosti obce.

§  Z judikatury

Ústavní soud odkazuje na vymezení pojmu „orgán veřejné moci“, které provedl již Ústavní soud ČSFR a v němž veřejnou moc definoval zejména jako takovou moc, „která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není s ním v rovnoprávném postavení, a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní, a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kritériem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná nebo zda může stát do těchto práv a povinností zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba, vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je zřízena k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti“ (srov. Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů č. 1, Brno, 1992, str. 11). V daném případě nemohlo dojít k započtení pohledávek, neboť pohledávka stěžovatele vůči obci měla charakter soukromoprávní, a vyměřené místní poplatky byly založeny na předpisech práva veřejného. Princip „co není výslovně zákonem zakázáno, je povoleno“, se vztahuje toliko na osoby soukromého práva (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), pro osoby veřejnoprávní, uplatňující státní moc, naopak platí princip, že mohou činit pouze to, co zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Při stanovení místních poplatků obecní úřad vystupoval jako orgán veřejné moci, který vůči stěžovateli vydal autoritativní rozhodnutí, a stěžovatel proto nemohl jednostranným právním úkonem účinky tohoto rozhodnutí eliminovat.

Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98

…stěžovatel je ve věcech týkajících se místních poplatků nikoli vykonavatelem svých veřejných subjektivních práv a povinností, nýbrž vykonavatelem veřejné správy. V tomto smyslu je jeho postavení v podstatě „dvojjediné“. Jednak je nositelem ústavně zaručeného práva na samosprávu, v jehož rámci je v samostatné působnosti oprávněn stanovit místní poplatek za užívání veřejného prostranství (§ 14 odst. 1 zákona o místních poplatcích). V otázkách správy místních poplatků, jež vyplývá z § 15 téhož zákona ve spojení s § 61 odst. 1 písm. a) obecního zřízení, se jedná o výkon státní správy svěřené obci, tedy na obec decentralizovanou. Tuto přenesenou působnost stěžovatel vykonává skrze městský úřad jako správní orgán prvního stupně. Samostatná a přenesená působnost obce ve věcech místních poplatků se tak doplňuje a tvoří onu zmíněnou dvojjedinost.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2019, sp. zn. 4 As 114/­2019

§ 16

zrušen

§ 16a

Správce poplatku může na žádost poplatníka z důvodu odstranění tvrdosti právního předpisu zcela nebo částečně prominout poplatek za obecní systém odpadového hospodářství nebo jeho příslušenství, lze-li to s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit.

§ 16b

(1) Správce poplatku může z moci úřední poplatek nebo jeho příslušenství zcela nebo částečně prominout při mimořádných, zejména živelních událostech.

(2) Rozhodnutím podle odstavce 1 se promíjí poplatek všem poplatníkům, jichž se důvod prominutí týká, a to ode dne právní moci tohoto rozhodnutí.

(3) Rozhodnutí oznamuje správce poplatku vyvěšením na své úřední desce a zároveň ho zveřejní způsobem umožňujícím dálkový přístup.

komentář k § 16a až § 16b

     Odstranění tvrdosti právního předpisu

Podle ustanovení § 16a zákona lze prominout (zcela nebo částečně) poplatek za obecní systém odpadového hospodářství nebo jeho příslušenství, lze-li to s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. Může se tak stát na základě žádosti poplatníka, z důvodu odstranění tvrdosti právního předpisu a lze-li to s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. Toto řízení je zahájeno na základě žádosti poplatníka, která je považována za podání ve smyslu § 70 a násl. DŘ. Správce poplatku je povinen tuto žádost posoudit dle skutečného obsahu bez ohledu na to, jak je toto podání označeno. Kromě toho musí správce poplatku zkoumat, zda jsou dány důvody pro prominutí tohoto poplatku, tj. zda existuje potřeba odstranit tvrdost právního předpisu a současně, lze-li prominutí s přihlédnutím k okolnostem daného případu ospravedlnit. Na prominutí poplatku nemá poplatník právní nárok a rozhodnutí správce poplatku závisí na správním uvážení, zda v konkrétním případě nastaly okolnosti rozhodné pro jeho prominutí, popř. nenastaly. Samotné správní uvážení by nemělo vybočovat ze zákonných mezí, být svévolné či diskriminační a vydání samotného rozhodnutí v této věci by měl vždy předcházet řádný procesní postup – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 1/2013. Je-li dodrženo toto schéma, lze pak takové rozhodnutí přezkoumat ve správním soudnictví a může se také stát předmětem šetření ombudsmana.

I když zákon ani DŘ pojem „tvrdost“ blíže nespecifikují, jedná se o právní institut, který je určen k řešení výjimečných případů, kdy aplikace zákona by vedla ke zvlášť tíživým důsledkům pro poplatníka. Má se za to, že „tvrdost“ právního předpisu lze spatřovat v takové právní úpravě, při jejíž aplikaci sice dochází k předpokládanému účinku, avšak současně vyvolává nepřiměřeně negativní důsledky určité skupině adresátů a právní úprava tyto negativní důsledky nezohledňuje ve formě osvobození či výjimky. Negativní důsledky jsou takové důsledky, které spočívají v likvidačním dopadu právní úpravy nebo ke vzniku situace, kdy je adresát právní úpravy znevýhodněn oproti jiným adresátům právní úpravy a tyto okolnosti není schopen sám ovlivnit. Ospravedlnitelné okolnosti nejsou též zákonem definovány, ale ospravedlnitelný důvod lze spatřovat např. ve specifické sociální situaci poplatníka, nezletilých poplatníků za poplatková období před rokem 2016, platební neschopností poplatníka, nízkým příjmem poplatníka, tj. situace, kdy poplatková povinnost, resp. její uhrazení, má pro poplatníka tíživý sociální nebo ekonomický dopad. Rozhodnutí o prominutí poplatku je třeba ze strany správce poplatku vždy řádně odůvodnit. Musí z něho být zejména zřejmé, proč správce poplatku na základě správního uvážení rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí. Ze zamítavého rozhodnutí by mělo být vždy zřejmé, jak o věci rozhodující orgán uvážil, o jaké skutečnosti opřel svůj právní závěr a proč považuje důvody žadatele za liché, mylné či vyvrácené. Pokud by se tak nestalo, dojde k vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 1/2010.

Při svém postupu je správce místního poplatku vázán § 259c DŘ, což znamená, že je při posouzení žádosti o prominutí poplatku povinen zohlednit četnost porušování povinností při správě poplatků poplatkovým subjektem. V kontextu s tím dále platí, že prominutí poplatku nebo jeho příslušenství je nemožné, pakliže poplatkový subjekt v posledních 3 letech závažným způsobem porušil poplatkové nebo účetní předpisy. I v případě poplatkového řízení se uplatní tzv. test spolehlivosti, kdy odepření prominutí se má promítnout ve vztahu k těm osobám, které závažným způsobem neplní své poplatkové nebo účetní předpisy, např. je proti němu vedeno trestní řízení o některém z trestných činů, které se váží k neplnění daňové či poplatkové povinnosti, popř. zkreslování obrazu o stavu jeho hospodaření.

Typicky se může jednat o případy, kdy takový poplatník byl alespoň jednou pravomocně uznán vinným ze spáchání některého z trestných činů uvedených v § 53 odst. 2 písm. a) a c) DŘ, porušil zákon o účetnictví takovým způsobem, že mu byla pravomocně uložena pokuta podle tohoto zákona, přičemž rozhodným okamžikem pro posouzení této podmínky je nabytí právní moci takového rozhodnutí, je osobou, jíž byla uložena pokuta (za spáchaný delikt dle daňových a/nebo dle účetních předpisů, jejíž horní hranice je zákonem stanovena na min. 250 000 Kč, přičemž rozhodným okamžikem pro posouzení splnění této podmínky je nabytí právní moci rozhodnutí, nevede řádně nebo nevedl řádně evidenci stanovenou právním předpisem nebo uloženou správcem daně či správcem poplatku apod. V řízení o žádosti poplatníka o prominutí místního poplatku však není relevantní, zda obec přistoupila k zakotvení osvobození od placení poplatku, které by odpovídalo důvodům tvrzeným poplatníkem v žádosti o prominutí. Při řízení musí správce poplatku respektovat příslušná ustanovení DŘ, která se týkají prominutí daně či příslušenství daně a v rámci tohoto řízení rozhoduje vždy formou rozhodnutí dle § 101 a násl. DŘ.

Zákon umožňuje v případě podání žádosti poplatkovým subjektem tři možnosti v rozhodování správce poplatku. Správce poplatku proto může svým rozhodnutím žádosti o prominutí vyhovět v plném rozsahu, ale pokud se tak nestane, může žádosti vyhovět částečně a poslední možností je, že žádost zamítne. Dojde-li k zamítnutí žádosti, může poplatník novou žádost podat nejdříve po 60 dnech ode dne oznámení zamítavého rozhodnutí. Podá-li poplatník svou žádost znovu, je v této nové žádosti povinen uvést jiné důvody, než ty, které již obsahovala žádost původní, jinak bude nová žádost odložena. Dojde-li k odložení žádosti, musí o tom být žadatel správcem poplatku náležitě vyrozuměn. Proti rozhodnutí ve věci prominutí poplatku nelze uplatnit opravné prostředky. V souladu s § 259 DŘ může k prominutí poplatku dojít od vzniku poplatkové povinnosti až do doby uplynutí lhůty pro placení poplatku dle § 160 DŘ.

Žádost o prominutí poplatku může být zpoplatněna správním poplatkem ve výši 1 000 Kč podle Položky 1 odst. 1 písm. c „přijetím žádosti o prominutí příslušenství daně.“ Ke zpoplatnění správním poplatkem dojde v případě této žádosti o prominutí příslušenství poplatku za obecní systém odpadového hospodářství jen tehdy, bude-li žádáno o prominutí částky přesahující trojnásobek stanovené sazby správního poplatku, tj. v daném případě částky 3 000 Kč.

Pokud bychom to shrnuli, tak prominutí místního poplatku na žádost poplatníka dle § 16a zákona představuje udělení výjimky z placení poplatku v individuálním případě za účelem zmírnění dopadů poplatkové povinnosti, která poplatníkovi vznikla na základě zákona. Místní poplatek za obecní systém odpadového hospodářství tak může být prominut jen na základě žádosti podané poplatníkem. Správci poplatku právní úprava umožňuje prominout tyto poplatky zpětně, a to i ze zaplacené částky.

     Mimořádné, zejména živelní události

V § 16b je zakotvena koncepce, podle níž lze prominout zcela nebo částečně kterýkoliv místní poplatek z moci úřední při mimořádných, zejména živelních událostech. Toto prominutí je realizována správcem poplatku prostřednictvím jeho rozhodnutí. Je-li vydáno takové rozhodnutí, promíjí se poplatek všem poplatkovým subjektům, jichž se důvod tohoto prominutí týká. Správce poplatku je povinen toto své rozhodnutí oznámit, a to vyvěšením na své úřední desce. Vedle toho je povinen ho zveřejnit způsobem umožňujícím dálkový přístup. Koncepce zákona nebrání tomu, aby se v této věci (tj. s podnětem na prominutí poplatku z moci úřední) obrátil na správce poplatku poplatník či jiný poplatkový subjekt. Takový podnět není svou podstatou podáním a správce poplatku v těchto případech nezahajuje poplatkové řízení, nicméně mu nic nebrání v tom, aby se tímto podnětem důkladně zaobíral a na jeho podkladě poté vydal příslušné rozhodnutí. Zákonodárce dává v tomto ustanovení zákona správci poplatku možnost promíjet poplatky skupinám osob, které se ocitly ve stejných, popř. podobných životních situacích a podmínkách.

Třeba zdůraznit, že možnost prominutí poplatku dle § 16b zákona by měla být aktivována jen při mimořádných, zejména živelních událostech. Tyto pojmy nejsou nijak blíže definovány, což může způsobovat i to, že jsou pak v konečném důsledku vykládány poměrně široce. Lze však pod nimi spatřovat situace, které mají podobu mimořádné události ve smyslu zákona č. 239/­2000 Sb., o integrovaném záchranném systému, krizové situace, která vyústí v mimořádnou situaci, při níž je vyhlášen stav nebezpečí, nouzový stav, ohrožení státu nebo válečný stav. Může mít podobu nepříznivé epidemické situace, tornáda, ale také válečného konfliktu, který se může (a také nemusí) dotýkat ČR. Není vyloučeno, že se může též jednat o jinou mimořádnou situaci, která tíživě dopadá na sociální nebo životní situaci obyvatel té které obce.

V ust. § 16b zákona se tak skrývá jakýsi generální pardon, který se může týkat všech místních poplatků a posloužit k ulehčení zejména finanční i sociální situace těm poplatníkům, kteří byli neblaze postiženi nějakou mimořádnou událostí např. v podobě záplavy, tornáda apod.

§  Z judikatury

Při zkoumání podmínky závažného porušení daňových nebo účetních předpisů jako překážky prominutí příslušenství daně se nebere v úvahu jednání, jež je skutkovým a právním základem uložení penále, o jehož prominutí daňový subjekt žádá.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. 2 Afs 62/­2017

Při posuzování žádosti právnické osoby o prominutí daně nebo příslušenství daně správcem daně se podmínka tzv. spolehlivosti nezjišťuje u osob, které ve statutárním orgánu žádajícího subjektu sice během posledních tří let působily, ale v okamžiku posuzování žádosti zde již nefigurují.

Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 10 Afs 25/­2019

ČÁST ČTVRTÁ

SPOLEČNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

§ 16c

Přihlášení fyzické osoby

Pro účely poplatků se za přihlášení fyzické osoby považuje

a)  přihlášení k trvalému pobytu podle zákona o evidenci obyvatel, nebo

b)  ohlášení místa pobytu podle zákona o pobytu cizinců na území České republiky, zákona o azylu nebo zákona o dočasné ochraně cizinců, jde-li o cizince,

1. kterému byl povolen trvalý pobyt,

2. který na území České republiky pobývá přechodně po dobu delší než 3 měsíce,

3. který je žadatelem o udělení mezinárodní ochrany nebo osobou strpěnou na území podle zákona o azylu anebo žadatelem o poskytnutí dočasné ochrany podle zákona o dočasné ochraně cizinců, nebo

4. kterému byla udělena mezinárodní ochrana nebo jde o cizince požívajícího dočasné ochrany cizinců.

komentář k § 16c

V tomto ustanovení je obsažen souhrnný pojem „přihlášení fyzické osoby.“ Koncepce vychází z již zrušeného § 10b odst. 1 písm. a) zákona. Tento pojem v sobě zahrnuje jak přihlášení k trvalému pobytu dle zákona o evidenci obyvatel, tak ohlášení místa pobytu podle zákonů upravujících pobyt cizinců na území ČR, azyl nebo dočasnou ochranu cizinců. Koncepce vychází z toho, že nově se tento institut přihlášení fyzické osoby použije v právní úpravě poplatku ze psů, poplatku z pobytu a poplatku za komunální odpad. Hodí se dodat, že pojem „přihlášení fyzické osoby“ je zaveden toliko pro účely tohoto zákona (a lze jej využít přímo v obecně závazných vyhláškách obce pro oblast místních poplatků).

§ 17

Zrušují se:

1. Pro území České republiky zákon č. 82/­1952 Sb., o místních poplatcích.

2. Pro území České republiky vyhláška ministerstva financí č. 67/­1966 Sb., o místních poplatcích.

3. Vyhláška ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. 216/­1988 Sb., o místním poplatku ze psů a o lázeňském poplatku.

4. Vyhláška ministerstva financí, cen a mezd České socialistické republiky č. 7/1989 Sb., o některých místních poplatcích vybíraných v Krkonošském národním parku.

§ 18

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1991.

* * *

Změny a doplňky předpisu:

zákon  184/­1991 Sb. 28. května1991

zákon  338/­1992 Sb.    1. ledna 1993

zákon    48/­1994 Sb. 1. července 1994

zákon  305/­1997 Sb.    1. ledna 1998

zákon  149/­1998 Sb.      1. září 1998

zákon  185/­2001 Sb.    1. ledna 2002

zákon  274/­2001 Sb.    1. ledna 2002

zákon  320/­2002 Sb.    1. ledna 2003

zákon  229/­2003 Sb.    1. ledna 2004

zákon  270/­2007 Sb.   31. října 2007

zákon  348/­2009 Sb.    1. ledna 2010

zákon  183/­2010 Sb. 16. června 2010

zákon  281/­2009 Sb.    1. ledna 2011

zákon    30/­2011 Sb.  1. března 2011

zákon  300/­2011 Sb.   14. října 2011

zákon  329/­2011 Sb.    1. ledna 2012

zákon  458/­2011 Sb.    1. ledna 2012

zákon  142/­2012 Sb. 1. července 2012

zákon  174/­2012 Sb. 1. července 2012

zákon  266/­2015 Sb.    1. ledna 2015

zákon  170/­2017 Sb.  1. dubna 2017

zákon  278/­2019 Sb.    1. ledna 2020

zákon  278/­2019 Sb.    1. ledna 2021

zákon  543/­2020 Sb.    1. ledna 2021

zákon  609/­2020 Sb.    1. ledna 2021

zákon  261/­2021 Sb.   1. února 2022

zákon   363/2021 Sb.    1. ledna 2025

zákon  252/­2023 Sb.    1. ledna 2024

* * *

Čl. II
zákona 543/­2020 Sb.

Přechodná ustanovení

1. Pro poplatkové povinnosti u poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související se použije zákon č. 565/­1990 Sb. a obecně závazné vyhlášky vydané na základě jeho zmocnění, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Obec může za poplatkové období roku 2021 vybírat poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, který zavedla přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Pro poplatkové povinnosti u tohoto poplatku, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související, vzniklé v poplatkovém období roku 2021, se použije zákon č. 565/­1990 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a obecně závazné vyhlášky vydané na základě jeho zmocnění, účinné ke dni nabytí účinnosti tohoto zá­kona.

3. Od poplatku za obecní systém odpadového hospodářství podle zákona č. 565/­1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se v dílčím období osvobozuje fyzická osoba, která má na konci tohoto dílčího období bydliště v jiné obci, je v této obci poplatníkem poplatku za komunální odpad podle § 156 odst. 3 zákona č. 541/­2020 Sb., o odpadech, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, a které poplatková povinnost vznikla z důvodu přihlášení v obci.

4. Obec nemůže zavést poplatky za komunální odpad podle zákona č. 565/­1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, za poplatkové období roku 2021, ve kterém

a)  má podle § 156 odst. 3 zákona č. 541/­2020 Sb., o odpadech, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, zaveden poplatek za komunální odpad, nebo

b)  má podle bodu 2 zaveden poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů, nebo

c)  vybírá podle § 156 odst. 1 zákona č. 541/­2020 Sb., o odpadech, ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, úhradu za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů.

5. Poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů se pro účely jeho placení považuje za poplatek za obecní systém odpadového hospodářství.

Čl. II
zákona č. 252/­2023 Sb.

Přechodné ustanovení

Pro poplatkové povinnosti u místních poplatků, jakož i pro práva a povinnosti s nimi související, vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 565/­1990 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

1b) Například zákon č. 449/­2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.

4b) § 34 zákona č. 128/­2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).

8)  Vyhláška ministerstva financí č. 16/­1962 Sb., o řízení ve věcech daní a poplatků.

      Zákon č. 71/­1967 Sb., o správním řízení.

12) § 2 bod 12 vyhlášky federálního ministerstva vnitra č. 99/­1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu).

13) § 116 občanského zákoníku.

16) Zákon č. 151/­1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění zákona č. 121/­2000 Sb.

17) Vyhláška č. 279/­1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/­1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších předpisů.

Zpracováno podle právního stavu ke dni 1. 1. 2024.

Použitá literatura:

Těžký, V. a kol. Zákon o místních poplatcích. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016

Boháč, R. Daňové příjmy veřejných rozpočtů v České republice. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013

Jánošíková, P. a kol. Daňové právo de lege lata. Plzeň: A. Čeněk, 2014

Radvan, M. Daně a správa daní. Brno: Masarykova univerzita, 2015

Zpráva o šetření ve věci posouzení podmínek pro prominutí místního poplatku. Veřejný ochránce práv, sp. zn. 6008/­2019/VOP/JŠ ze dne 15. 7. 2020

Důvodová zpráva k zákonu č. 252/­2023 Sb.

Zdroje judikatury:

www.nssoud.cz, www.nsoud.cz, www.usoud.cz