Smyslem zákona o přestupcích je zákonná činnost směřující k ochraně dodržování zákonů a jiných právních předpisů a respektování práv spoluobčanů. Uvedené vychází z povinnosti orgánů státní správy a orgánů obce, dále v zákoně uváděných pod legislativní zkratkou „správní orgány“, vést občany k tomu, aby uvedené zákonem nastavené limity respektovali.

Jinými slovy hlavním motivem daného zákona je ochrana před osobami (fyzickými), které se dopustily protiprávního jednání definovaného v daném zákoně s nezbytnými prvky jejich výchovy. K tomuto účelu slouží nejen vlastní projednávání přestupků, ukládání sankcí, ochranných opatření a jejich výkon, ale s dopady do individuální a obecné prevence, též včasné ukládání sankcí, což nepochybně výchovně působí nejenom na pachatele přestupku, ale i na ostatní osoby a na společnost jako celek. Příslušnými jsou správní orgány, jejichž výčet v základu vychází z ust. § 52 zákona o přestupcích a dále pak z dalších speciálních (zpravidla kompetenčních) zákonů.

Uvedené ustanovení v obecné rovině (nepřímo) vymezuje chráněné zájmy, na kterých společnosti do té míry záleží, že následně nastavuje jejich zákonnou ochranu s výrazným preventivním akcentem.

Obecnou procesní normou v oblasti správního práva je zákon č. 500/­2004 Sb., správní řád, který obecně upravuje správní řízení. V řízení o přestupcích se tedy prioritně postupuje podle části III přestupkového zákona a současně též podle správního řádu v otázkách přestupkovým zákonem neupravených. V rámci řízení o přestupcích platí veškeré zásady správního trestání vyplývající ze správního řádu, které jsou v některých případech přestupkovým zákonem modifikovány. Lze uzavřít, že daná právní úprava spadá do oblasti tzv. veřejného práva a z tohoto titulu správní orgány musí respektovat zásadu stanovenou v Ústavě i Listině základních práv a svobod, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Jednoduše řečeno, činit pouze to, co je zákonem dovoleno. Od tohoto pravidla se nelze odchýlit. Naproti tomu zde platí též obecná povinnost každého respektovat práva druhých, tedy nezasahovat do nich výkonem svých práv při současném dodržení zásady, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

Celým řízením se prolínají základní interpretační pravidla – zásady, zakotvené v obecné poloze ve správním řádu. Jedná se zejména o zásadu legality, zásadu zneužití správního uvážení, zásadu ochrany dobré víry, zásadu souladu s veřejným zájmem, zásadu materiální pravdy, zásadu vzájemné součinnosti a součinnosti s účastníky, zásadu odstranění rozporů a dobré správy, zdvořilosti a slušnosti, procesní ekonomie, rovnosti postavení účastníků, oficiality, zásadu ústnosti jednání, presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, obhajoby, zásadu dvouinstančnosti řízení, zásadu zákazu změny k horšímu (reformace in peius), neveřejnosti ústního jednání, zásadu teritoriality, účelnosti a prospěšnosti, jakož i zásadu non bis in idem.

Zákon o přestupcích lze dělit na tři, resp. čtyři základní části:

1.  ust. § 1–20 – je obecnou částí hmotnou, v níž jsou upraveny základní obecné pojmy, např. pojem přestupku, zavinění, působnost zákona, sankce, ochranná opatření apod.

2.  ust. § 21–50 – je zvláštní částí, ve které je uveden taxativní výčet jednotlivých druhů přestupků, tj. skutkových podstat přestupků se sankcemi, které lze za ně uložit.

3.  ust. § 51–88a – upravuje vlastní řízení o přestupcích – jedná se tedy o speciální procesní normu ve vztahu ke správnímu řádu.

4.  ust. § 88–98 – jsou společná, přechodná a závěrečná ustanovení.

Pl. ÚS 14/09

Právní úprava sankcionování trestných činů a přestupků je ve výlučné kompetenci zákonodárce a je obsažena v „obyčejných“ („podústavních“) zákonech. Ústavní soud, respektující ústavní princip dělby moci, není povolán k tomu, aby posuzoval vhodnost (účelnost) jednotlivých druhů sankcí, zákonem stanovené sazby sankcí (jejich výši), možnost alternativního či kumulativního ukládání sankcí apod. Do zákonné úpravy těchto otázek by Ústavní soud mohl zasáhnout pouze v případě, že by zákonodárce překročil ústavněprávní limity. V této věci však nebyl zjištěn žádný rozpor napadené právní úpravy s ústavním pořádkem.

Systémy trestního trestání na jedné straně a správního trestání na straně druhé spolu sice souvisejí, avšak zároveň jsou do značné míry autonomní. Liší se v tom, že chrání do značné míry odlišné druhy sociálních vztahů (u správních deliktů jde zejména o ochranu řádného výkonu veřejné správy; ochranná funkce trestních deliktů se vztahuje na mnohem širší okruh společenských hodnot).

Při posuzování hlediska přísnosti sankcí nelze přihlížet toliko ke kvantitativnímu srovnávání výše sankční sazby, nýbrž je třeba zohlednit též kvalitativní odlišnost trestních a správních sankcí.

Ústavní předpisy nevyžadují, aby zákonodárce při zákonném stanovení sankční sazby vždy upustil od spodního ohraničení výměry sankce. Typová závažnost (škodlivost) deliktního jednání daného druhu může být obecně tak vysoká, že nepřipouští ani v individuálním případě stanovit „nulovou“ hodnotu výměry sankce. Posouzení spodní hranice sankční sazby je zásadně věcí zákonodárce. Ústavní předpisy neobsahují ohledně otázky dolní hranice sankční sazby žádnou direktivu – musí být ovšem dodržen příkaz proporcionality mezi typovou závažností deliktního jednání a výší sankční sazby.

Současný stav nekázně řidičů v silničním provozu, projevující se mj. i ve značném výskytu řízení bez řidičského oprávnění a ve znepokojivém stavu dopravní nehodovosti, opravňuje zákonodárce k tomu, aby stanovil přísnější požadavky na všechny řidiče bez výjimky a aby vyloučil „nulovou“ výměru trestu. Tím lze dosáhnout i sekundárních pozitivních výsledků – totiž omezení interpretační libovůle policejních a správních orgánů při praktické aplikaci předpisů a omezení korupčního jednání při vyměřování sankcí.

Nález Pléna Ústavního soudu ze dne 25. října 2011, Pl. ÚS 14/09

58 A 7/2013-66

Řízení o přestupcích jako zvláštní druh správního řízení je upraveno za širokého podpůrného použití zákona č. 71/­1967 Sb., o správním řízení. Znamená to, že v tom řízení se zásadně postupuje podle správního řádu, pokud zákon o přestupcích nebo jiný zvláštní zákon dotýkající se přestupků a řízení o nich neobsahuje specifická procesní ustanovení, popřípadě pokud některé procesní instituty neupravuje odlišně od správního řádu. Správní řád je tedy ve vztahu k zákonu o přestupcích stejně jako k jiným zákonům upravujícím řízení o přestupcích právním předpisem subsidiárním a zákon o přestupcích popřípadě jiný zákon ve vztahu ke správnímu řádu právním předpisem speciálním.

Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 1. 2014, 58 A 7/2013-66

I. ÚS 263/97

Občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor. Jsou-li přesvědčeni, že tímto jednáním bylo porušeno jejich právo či jim byla způsobena škoda, mohou se proti takovému postupu veřejného činitele bránit jiným, a to zákonným způsobem. Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, ani žádná jiná právní norma nepřipouštějí, aby občané nejprve hodnotili zákonnost postupu veřejných činitelů a teprve na základě toho jejich pokynů uposlechli nebo neuposlechli.

Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1998, I. ÚS 263/97

78 A 19/­2013-36

Z § 37 odst. 3 správního řádu z roku 2004 neplyne správním orgánům povinnost poučovat podatele o následcích nesplnění výzvy k odstranění nedostatků podání včetně odvolání.

Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2014, 78 A 19/­2013-36

58 A 8/2012-84

Přestupkové řízení je samostatné řízení, od trestního soudního řízení zcela oddělené, nicméně je to rovněž řízení trestní a svým způsobem navazující na soudní trestní řízení v případě, jestliže bylo zahájeno po proběhnuvším trestním soudním řízení z důvodu, že soud dospěl po provedeném dokazování k závěru, že s ohledem na intenzitu porušení důležité povinnosti věc nespadá do kategorie soudního trestání, nýbrž do kategorie správního práva trestního. V takovém případě správní orgán z důvodu efektivnosti řízení je oprávněn využít výsledky dokazování ze soudního řízení, vyhodnotí-li je jako úplné a přesvědčivé, bez toho, že by znovu tytéž důkazy prováděl, např. znovu vyslýchal svědky, kteří v předmětné věci byli již vícekrát slyšeni orgány činnými v trestním řízení (k zákonu č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, a k trestnímu řádu).

Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2014, 58 A 8/2012-84

ČÁST PRVNÍ

Obecná část

§ 2

Pojem přestupku

(1)   Přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.

(2)   Přestupkem není jednání, jímž někdo odvrací

a)  přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem nebo

b)  nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak.

k  omentář k § 2

V tomto ustanovení v odst. 1) je pozitivně vymezeno, jaké jednání je přestupkem a v odst. 2) pak negativně, jaké jednání přestupkem není. Přestupky jsou jedním z druhů správních deliktů, přičemž vedle nich existují jiné správní delikty, pro něž speciální označení de facto není. Právní úprava není v této oblasti kodifikována a vychází z jednotlivých zákonů v oblasti veřejné správy, které umožňují za tyto delikty postihnout jak právnické tak fyzické osoby, které mohou být např. „pracovníky“ právnické osoby nebo provozují určitou specifickou činnost např. podnikání na základě živnostenského oprávnění.

Základním znakem přestupku je protiprávní jednání, které může být realizováno buď ve formě přímého jednání – konání (tzv. komisivní) nebo nepřímého jednání – nekonání (omisivní). Dalším je tzv. materiální znak, jakožto míra typové společenské nebezpečnosti vyjádřená ve znacích skutkové podstaty a postačuje, že zaviněné jednání porušuje či ohrožuje zájem společnosti pouze v míře nepatrné. Formálními znaky jsou znaky uvedené v zákoně, tedy přímo v rámci jednotlivých skutkových podstat.

V režimu negativního vymezení se nesmí jednat o jiný správní delikt nebo trestný čin (zákon o přestupcích je vůči uvedeným zákonům v subsidiárním postavení). Odpovědným z jednání může být pouze konkrétní fyzická osoba. V rámci zavinění chápanému jako vnitřní psychický stav pachatele přestupku k protiprávnímu jednání a jeho následku, postačuje nedbalostní forma, a to ať již v rovině vědomé či nevědomé. Přestupkem proto není jednání, které formálně přestupku odpovídá, ale není zde jeho protiprávnost.

Přestupek je nutno projednat v jednoleté prekluzivní (propadné) lhůtě čímž se rozumí završení celého procesu pravomocným rozhodnutím. Případné využití opravného prostředku nemůže jít k tíži odvolatele (pachatele), neboť na základě podaného odvolání lze změnit rozhodnutí pouze v jeho prospěch, pokud výsledek řízení, který se odehrál v rámci první instance, není potvrzen. Z praktického hlediska v případě zastoupení není podmínkou zastoupení profesionálem (advokát). Postačuje, pokud zástupcem je tzv. obecný zmocněnec, který je oprávněn zastupovat zmocnitele až do případného podání správní žaloby soudu.

Pokud jednání sice vykazuje zákonné znaky přestupku, avšak není zde dána jeho protiprávnost, nelze za něj vyvozovat odpovědnost, neboť jde o jednání dovolené. O takovou situaci se právě v uvedeném ustanovení, které stanovuje okolnosti vylučující protiprávnost, jedná. Přestupkem tak není jednání, jímž někdo odvrací přiměřeným způsobem přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný zákonem (nutná obrana) nebo jímž odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak (krajní nouze). Rozdíl mezi nutnou obranou a krajní nouzí spočívá zejména v tom, že u nutné obrany může být intenzita obrany důraznější, neboť by měla dávat bránícímu šanci, aby se mohl útoku ubránit a útočník v něm již nepokračoval (u krajní nouze toto pravidlo neplatí). Nesmí však jít nad přiměřený rámec. Uvedené obdobně platí i co do ve vztahu obranou způsobené škodě, která může být větší, než ta která hrozila útokem, byť opět v určitých rozumných mezích.

Nutná obrana

Základním znakem nutné obrany je, že jde útok fyzické osoby. Domníváme se, že tato podmínka by byla splněna i v případě, pokud se jedná o napadení zvířetem, které bylo užito jako nástroj člověka. I další otázku nakolik se musí jednat o osobu, která splňuje podmínky odpovědnosti za přestupek, ponecháváme stranou, když navíc názory odborné veřejnosti jakož i judikatury se v těchto oblastech různí. Útok musí být veden na zájem, a to jakýkoli, který je zákonem chráněný a hrozí jeho bezprostřednost. Nutnou obranu nelze použít například proti služebním zákrokům ozbrojených složek, pokud tyto plní povinnosti stanovené zákonem.

Jednání v krajní nouzi

Jednáním v krajní nouzi dochází k odvracení přímo hrozícího nebezpečí, které je nutno chápat šířeji než útok v režimu krajní nouze. Nebezpečí musí stále trvat. Pro vznik stavu krajní nouze je zapotřebí, aby nebezpečí bylo skutečné a reálné, přímo hrozilo nebo trvalo v čase i prostoru, a nikoliv jen v představě osoby, která takové nebezpečí odvrací. Pokud nebezpečí není reálné, neexistuje ani ohrožení zákonem chráněných zájmů, nejde o čin spáchaný při odvracení nebezpečí a nevzniká právo jednat v krajní nouzi. Odstraňování domnělého nebezpečí, při němž dochází k porušování zájmů jiných osob, je společensky nebezpečné a nežádoucí. (k tomu viz rozhodnutí NSS sp. zn. 5 As 10/­2011). Jak již bylo avizováno výše, při odvracení nebezpečí nesmí být způsoben zřejmě závažnější následek než ten, který hrozil a nebezpečí, které hrozí zájmu chráněnému zákonem, nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak (např. útěkem, což do jisté míry platí i při nutné obraně).

6 As 106/­2014-25

I. Je-li podnikající fyzická osoba současně řidičem a provozovatelem vozidla a vozidlo řídí na pozemní komunikaci bez registrační značky, je její protiprávní jednání postižitelné jako správní delikt podle § 83 odst. 1 písm. b) zákona č. 56/­2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, což v souladu s vymezením pojmu „přestupek“ (§ 2 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích) vylučuje, aby bylo postiženo jako přestupek podle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/­2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích [řízení vozidla v provozu na pozemních komunikacích, na němž v rozporu s jiným právním předpisem (zákon č. 56/­2001 Sb.) není umístěna tabulka státní poznávací značky].

II. Speciální úprava řízení o přestupcích podle zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, obsahující v § 57 odst. 1 rovněž úpravu společného řízení, brání projednání přestupku a správního deliktu ve společném řízení podle § 140 správního řádu z roku 2004.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2015, 6 As 106/­2014-25

7 As 29/­2013-24

Je vybočením ze zákonných mezí jednání v krajní nouzi [§ 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích], jestliže ten, kdo vedl psa na vodítku, mohl odvrátit útok jiného volně pobíhajícího psa, pokud by, byv na volně pobíhajícího psa jeho majitelem upozorněn, v dostatečné vzdálenosti od tohoto psa se svým psem krátce vyčkal, až volně pobíhajícího psa jeho na místě přítomný majitel uváže na vodítko, avšak toto neučinil, pokračoval v chůzi a k volně pobíhajícímu psu se se svým psem přiblížil tak, že se oba psi vzájemně napadli, načež volně pobíhajícího psa okamžitě po napadení usmrtil legálně drženou střelnou zbraní v úmyslu ochránit svého psa před újmou v důsledku napadení.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2013, 7 As 29/­2013-24

III. ÚS 449/06

Ústavní princip, stojící na požadavku zachování maxima jak základního práva, tak s tímto základním právem kolidujícího veřejného zájmu, se promítá do interpretace čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tak, že Ústavou České republiky požadovaná ochrana individuální autonomie, předpokládaná citovaným ustanovením, vyžaduje, aby povinné očkování nebylo proti povinným subjektům ve výjimečných případech vynucováno.

Orgán veřejné moci při rozhodování o individuálním přestupku musí posoudit, zda jednání osoby, která se odmítla podrobit očkování, naplňuje tzv. materiální znak přestupku (§ 2 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). V této souvislosti vezme v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, zejména naléhavost danou osobou tvrzených důvodů, jejich ústavní relevanci, jakož i nebezpečí pro společnost, které může jednání dané osoby vyvolat. Významným aspektem bude také konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby. V situaci, kdy určitá osoba s příslušným orgánem veřejné moci od počátku nijak nekomunikuje a teprve v pozdější fázi řízení svůj postoj k očkování ospravedlní, nebude zpravidla předpoklad konzistentnosti postoje této osoby a naléhavosti ústavního zájmu na ochraně její autonomie dán. Jedná-li se o osobu nezletilou, reprezentovanou zákonným zástupcem, měl by být zohledněn též zájem této nezletilé osoby, je-li to s ohledem na její věk a okolnosti případu možné.

Nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2011, III. ÚS 449/06

1 As 1/2008-172

I. Předpokladem nutné obrany je útok osoby způsobilé být odpovědnou za přestupky. Proti útoku osoby, která není odpovědnou ve smyslu § 5 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, za svá jednání, se lze bránit jen v rámci krajní nouze podle § 2 odst. 2 téhož zákona.

I. Za přisvojení cizí věci jinak bez přivolení oprávněné osoby ve smyslu § 50 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, je nutno považovat i situaci, kdy osoba získá věc v souladu s právem z důvodu krajní nouze, avšak posléze věc odmítla vydat osobě oprávněné.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 2. 2008, 1 As 1/2008-172

5 As 4/2005

Zákon o přestupcích řeší vztah přestupku, trestného činu a ostatních správních deliktů tak, aby byla vyloučena možnost dvojího postihu za jeden a týž čin. Pojem přestupku je proto vymezen pozitivně i negativně. Přestupkem podle ust. § 1 zák. č. 200/­1990 Sb. ve znění pozdějších předpisů, je zaviněné jednání, které porušuje anebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek označeno v tomto nebo jiném zákoně, a nejde-li o trestný čin nebo jiný správní delikt, který je postižitelný podle jiných právních předpisů. Zatímco kodifikaci převážné části skutkových podstat přestupků lze nalézt právě v citovaném zákoně, přitom nelze vyloučit i skutkové podstaty jiné obsažené i v dalších zákonech (např. ust. § 105 zák. č. 50/­1976 Sb., stavební zákon stanoví přestupky občanů proti stavebnímu řádu), skutkové podstaty jiných správních deliktů nedoznaly komplexní kodifikace v jednom zákoně, ale jsou obsaženy ve značném množství zákonů z jednotlivých oblastí a úseků veřejné správy. Nutno podotknout, že taková kodifikace s ohledem na rozsah oblastí veřejné správy, jakož i na nutnost reagovat pružně na měnící se společenské podmínky v jednotlivých oblastech by byla problematická. Zatímco přestupek ale i trestný čin jsou v zákoně jednoznačně vymezeny a definovány, žádný zákon neobsahuje jednotnou definici správního deliktu; jedná se tak o jeden z druhů deliktů, který není nikde v zákoně definován. Nauka správního práva tento pojem používá jako souhrnný pojem zahrnující jednotlivé druhy správních deliktů, které se vyskytují v platné právní úpravě. Z uvedeného je nutno dovodit, že pod jiný správní delikt je třeba zahrnout jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem a za které ukládá správní orgán k tomu příslušný trest.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2006, 5 As 4/2005

Zavinění

§ 3

K odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z ne­dbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění.

k  omentář k § 3

Ke vzniku odpovědnosti za přestupek je třeba zavinění, které může mít formy úmyslu, a to přímého či nepřímého, který musí být výslovně zákonem požadován, anebo vědomé či nevědomé nedbalosti. Zákon vychází z toho, že zavinění je třeba pachateli prokázat na rozdíl od celé řady správních deliktů, kde otázka zavinění ve vztahu k odpovědnosti není zkoumána. V těchto případech se hovoří o tzv. objektivní (absolutní) odpovědnosti. U některých přestupků sice zákon úmyslné zavinění nestanoví, ale z nedbalosti je již ze samé podstaty spáchat nelze (např. rušení nočního klidu). Veškeré nedbalostní přestupky lze spáchat též úmyslně, k čemuž se pak přihlíží při určení výměry a druhu sankce. Zavinění je vybudováno na složce vědomostní a volní a lze jej definovat jako vnitřní psychický stav pachatele k poruše nebo ohrožení objektu přestupku (zákonem chráněné společenské vztahy, zájmy a hodnoty společnosti, vůči nimž jednání směřuje) vyvolaným způsobem pachatelova jednání uvedeným v zákoně o přestupcích, tj. přestupkem.

Přestupkové právo nezná pokus ani jiná vývojová stadia s výjimkou uvedenou v § 50 odst. 3, a proto je přestupkem jen dokonaný skutek.

5 As 35/­2007

Obligatorním znakem přestupku je zavinění, přitom podle ust. § 3 zákona o přestupcích postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Přestupkový zákon, ale ani trestní řízení správní obecně, nezná princip „kolektivního zavinění“, resp. „kolektivní viny“. Zavinění obecně je vždy vybudováno na složce vědění a složce vůle; z jejich existence nebo naopak absence potom vychází rozlišování dvou základních forem zavinění, a to zavinění z nedbalosti a zavinění úmyslné. Jakkoli stěžovatelka i žalobce byli shodně shledáni vinnými z přestupku proti veřejnému pořádku dle § 47 odst. 1 písm. a) přestupkového zákona, každý se ho dopustil svým vlastním jednáním; subjekt přestupku jakož i subjektivní stránka je zde ve věci určující a nezaměnitelná. Na této skutečnosti nic nemůže změnit ani to, když správní orgán rozhodoval ve společném řízení a vydal jedno rozhodnutí se samostatnými výroky ve vztahu ke každému z účastníků řízení.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, 5 As 35/­2007

4 As 40/­2007

K otázce zavinění Nejvyšší správní soud konstatuj e, že zavinění bývá obecně definováno jako psychický vztah pachatele k vlastnímu protiprávnímu jednání. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl nebo jako vědomá či nevědomá nedbalost. Při vědomé nedbalosti pachatel přestupku věděl, že může způsobem v přestupkovém zákoně uvedeným, porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takový následek nezpůsobí. Z toho vyplývá, že vědomá nedbalost je budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele přestupku rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem chráněný přestupkovým zákonem. Nedostatečné zhodnocení nebezpečí nespočívá v neznalosti tohoto stavu, ale v tom, že pachatel přestupku nedocenil možné následky svého jednání.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2007, 4 As 40/­2007

17 A 87/­2011-79

Pro otázku viny u přestupku dle § 22 odst. 1 písm. f) bodu 6 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, je právně nevýznamné, zda řidiči přijíždějícímu k přechodu pro chodce dá chodec, který se na předmětném přechodu již nachází, signál, že mu dává přednost. Pravidlo chování pro takovou situaci stanoví v § 5 odst. 1 písm. h) zákon č. 361/­2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a povinností řidiče je toto právní pravidlo respektovat. Své odpovědnosti se proto řidič nemůže zprostit odkazem na pokynutí chodce na přechodu. Takovou okolnost by bylo možné zohlednit pouze při určení druhu a výměry sankce (§ 12 odst. 1 zákona o přestupcích).

Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni 31. 7. 2013, 17 A 87/­2011-79

§ 4

(1)   Přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže ­pachatel

a)  věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo

b)  nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

(2)   Přestupek je spáchán úmyslně, jestliže pachatel

a)  chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem nebo

b)  věděl, že svým jednáním může ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že jej poruší nebo ohrozí, byl s tím srozuměn.

(3)   Jednáním se rozumí i opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých osobních poměrů povinen.

k  omentář k § 4

Nedbalost je budována na složce vědění. U vědomé nedbalosti je třeba zabývat se tím, zda důvody, pro které pachatel spoléhal, že neporuší nebo neohrozí chráněný zájem, jsou přiměřené či nikoli. Posuzování nevědomé nedbalosti vychází z toho, zda pachatel opravdu mohl vědět, že může způsobit ohrožení nebo porušení chráněného zájmu. Podstata nedbalosti tedy spočívá v tom, nakolik je či není zachována určitá míra opatrnosti. Úmysl je oproti nedbalosti budován na složce vědění i volní.

U nedbalostních přestupků postačuje k jejich spáchání nedbalost nevědomá a u úmyslných úmysl nepřímý, pokud zákon nestanoví jinak. Zavinění je obligatorním znakem skutkové podstaty, nicméně mohou se vyskytovat i znaky fakultativní jako např. pohnutka či cíl. Pohnutka je chápána jako vnitřní podnět vedoucí pachatele k rozhodnutí spáchat přestupek a je třeba k ní přihlížet při výměru a určování druhu sankce. Pachatelova snaha o vyvolání určitého následku je cílem.

Skutkový a právní omyl

Rozpor mezi věděním, vnímáním určitých skutečností nebo představou určité skutečnosti a skutečností samotnou je označován za omyl. Pachatel si v těchto případech buď určité skutečnosti neuvědomuje, nebo má o nich oproti skutečnosti jinou představu. Mýlka se může týkat určitých znaků, pak jde o skutkový omyl, tak o právu a pak jde o tzv. právní omyl. S ohledem na další okolnosti se omyl dále rozlišuje na pozitivní a negativní.

Skutkový omyl (error facti) negativní – např. pachatel se domnívá, že nepotřebuje povolení a neoprávněně zabere cizí pozemek. Takový omyl vylučuje úmysl a v zásadě i vědomou nedbalost, nicméně zpravidla bude přicházet v úvahu odpovědnost z nevědomé nedbalosti.

Skutkový omyl pozitivní – např. pachatel chce užít cizí věc, ale fakticky užije vlastní. V tomto případě jde o jednání, kterého se pachatel dopouští v úmyslu spáchat přestupek, který ale s ohledem na skutečnosti, o kterých se mýlí, spáchat nemůže. Takové jednání pachatele přestupkem není s výjimkou případů, kde to zákon přímo stanoví (viz § 50 odst. 3).

Právní omyl (error iuris) negativní – pachatel se domnívá, že nejde o přestupek, ale jde o něj. V těchto případech se neuplatňuje zásada „neznalost práva neomlouvá“ a pachatel je odpovědný ze spáchání přestupku.

Právní omyl pozitivní – pachatel se domnívá, že jde o přestupek, ale nejde o něj. V těchto případech jde o tzv. putativní delikt (domnělý) a nemůže se pro nedostatek zejména formálních typových znaků jednat o přestupek.

1 As 22/­2012

Pro naplnění zavinění formou nevědomé nedbalosti musí být naplněny kumulativně dva znaky (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 8. 2008 č. j. 1 As 56/­2008-66). Prvním z nich je, že pachatel přestupku nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem – mezi stranami není sporu, že v nyní řešené věci je tento znak naplněn. Druhým znakem je skutečnost, že pachatel o tomto vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. V rámci naplnění tohoto druhého znaku nevědomé nedbalosti se tedy vychází z možnosti znalosti, která se zkoumá na základě objektivních okolností spojených se skutkem a subjektivních dispozic konkrétního pachatele, neboť přestupkový zákon zakládá odpovědnost za přestupky spáchané z nevědomé nedbalosti na povinnosti, ale současně i možnosti předvídat způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je zachovávání potřebné míry opatrnosti pachatelem. Míra opatrnosti je dána spojením objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem (srov. obdobně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 183 a 184).

Co se týče objektivní míry potřebné opatrnosti, ta se žádá zpravidla od každého ve stejné míře. Jestliže není objektivní kritérium upraveno zvláštními právními nebo bezpečnostními předpisy či uznávanými pravidly, je nutno vyžadovat takovou opatrnost, jaká je přiměřená okolnostem a situaci, kterou pachatel svým jednáním sám vyvolal. V daném případě, jak správně podotýká stěžovatel, se jednalo o životní situaci (doručování rozhodnutí správního orgánu), v níž nejsou povinnosti pachatele upraveny žádným právním předpisem. V těchto situacích se zpravidla vychází jen z obecně uznávaných zásad rozumného člověka. Zpravidla tu postačí dodržet stanovenou nebo ve společnosti uznávanou míru potřebné opatrnosti. Víc se nežádá (Šámal, P. a kol. c.d., s. 185).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu 13. 3. 2012, 1 As 22/­2012

58 A 26/­2012-140

Zavinění přestupku je nutno posuzovat také s ohledem na princip důvěry k dopravnímu značení. Jestliže je dopravní značení protichůdné [v tomto případě byla mezi dvěma přechody pro chodce přerušovaná čára (vodorovná dopravní značka V2), dovolující předjíždět, a na tuto bezprostředně navazoval přechod pro chodce, který nebyl označen žádnou svislou dopravní značkou (A11 nebo IP6)], pak řidiče nelze činit odpovědným za zavinění přestupku předjíždění na přechodu pro chodce a v jeho blízkosti, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti podle § 4 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 1. 2015, 58 A 26/­2012-140)

51 A 25/­2013-30

Nedodrží-li provozovatel vozidla při montáži registračních značek na ně potřebnou míru opatrnosti, v důsledku čehož je při jízdě ztratí, je jeho odpovědnost za přestupek dle § 125c odst. 1 písm. a) bodu prvnímu zákona č. 361/­2000Sb., o provozu na pozemních komunikacích, založena na jeho nevědomé nedbalosti.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 10. 2014, 51 A 25/­2013-30

1 A 20/­2011-29

U chovatelů a majitelů psů se vyžaduje vyvinutí vyšší míry opatrnosti a předvídavosti. Pro posouzení zavinění nejsou podstatné skutečnosti týkající se např. povahy psa, neboť vlastník každého psa si musí být vždy vědom možnosti neočekávané reakce psa. Jeho povinností je ovlivnit chování psa a kontrolovat jej. V konkrétních případech je však třeba zkoumat, zda bylo vůbec možné předejít kousnutí psa například za situace, kdy sám poškozený uvede, že se k němu sehnul se snahou ho pomazlit.

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2013, 1 A 20/­2011-29

§ 5

Věk a nepříčetnost

(1)   Za přestupek není odpovědný, kdo v době jeho spáchání nedovršil patnáctý rok svého věku.

(2)   Za přestupek není odpovědný, kdo pro duševní poruchu v době jeho spáchání nemohl rozpoznat, že jde o porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem, nebo nemohl ovládat své jednání. Odpovědnosti se však nezbavuje ten, kdo se do stavu nepříčetnosti přivedl, byť i z nedba­losti, požitím alkoholu nebo užitím jiné návykové látky.¹⁾

k  omentář k § 5

Pachatelem přestupku je ta osoba, která svým jednáním naplnila všechny znaky přestupku. Může jím být pouze fyzická osoba, na rozdíl od tzv. správních deliktů právnické osoby a tzv. hybridních deliktů, kde se hovoří o právnické resp. podnikající fyzické osobě.

Tzv. deliktní způsobilost, tedy osobní odpovědnost konkrétní fyzické osoby, která samostatně odpovídá za své protiprávní jednání, je podle zákona o přestupcích vázána na věk a příčetnost. Spáchat přestupek může fyzická osoba, pokud dosáhla věku patnácti let a současně je právně odpovědná. Pouze taková může nést následky za své protiprávní jednání. Zákon č. 89/­2012 Sb., občanský zákoník, jako určující vzal hranici patnácti let a tato je završena až následující den po uplynutí dne patnáctých narozenin. Stěžejním okamžikem ve vztahu k věku pachatele je též doba dokonání přestupku. Pakliže tento okamžik u pokračujících nebo trvajících deliktů překlene onu patnáctiletou věkovou hranici, je od této doby osoba odpovědná. Stejným způsobem je třeba pohlížet na případnou náhradu škody, za kterou u osoby, která není z důvodu nedostatečnosti věku odpovědná, odpovídá její zákonný zástupce.

Příčetnost, která je v zákoně o přestupcích vymezena negativně, je další podmínkou odpovědnosti fyzické osoby za přestupek. Určujícím okamžikem při stanovení odpovědnosti s ohledem na nepříčetnost je doba spáchání přestupku. Příčetnost je v zásadě presumována, mohou však být prokázány okolnosti ji vylučující. Může se jednat jak o duševní poruchu krátkodobého trvání (např. epileptický záchvat), tak i dlouhodobou (např. senilní demenci). Ve všech těchto případech se osoba nachází ve stavu vyvolanému duševní nemocí či momentální psychickou situací, který se zřetelně odchyluje od běžného normálu ve srovnání s chováním osob stejného pohlaví a věku a se stejným postavením ve společnosti nebo sociálním prostředí. Nedostatek této odpovědnosti je třeba vždy posuzovat s ohledem k povaze konkrétního přestupku. V přestupkovém právu se nepočítá s tzv. zmenšenou příčetností (na rozdíl od práva trestního), a tak přihlédnout k ní by bylo možné jen při určování výměru a druhu sankce.

Ten, kdo se do stavu „nepříčetnosti“ přivedl např. požitím alkoholu nebo užitím jiné návykové látky, byť jen z nedbalosti, se odpovědnosti za přestupek nemůže zbavit. Zvláštním případem může být tzv. patická opilost. Jde o situaci, kdy pachatel nemá zkušenosti s požitím alkoholu a shodou okolností (např. v nemístném žertu, aniž by o tom věděl, mu je do nealkoholického nápoje nalit alkohol) se dostane do stavu, kdy není schopen ovládat své jednání. Otázku příslušné odpovědnosti by bylo nutno zkoumat na základě odborného lékařského posouzení.

Poznámka

Spolupachatelství a účastenství přestupkové právo na rozdíl od práva trestního nezná. Pokud by spáchalo týž přestupek více osob, bude každý trestán samostatně. Kromě obecných podmínek je u některých přestupků požadováno, aby pachatel měl určité vlastnosti, postavení či způsobilost. Pachatelství není vázáno na státní občanství, ale některých přestupků se může dopustit jen speciální subjekt [viz např. § 35a – 35c, zákona č. 585/­2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon)].

NSS sp. zn. 5 As 65/­2009

Předpoklady správně právní odpovědnosti lze v případech jednotlivých správních deliktů zpravidla, po vzoru obecné teorie práva a rovněž i teorie trestního práva, zkoumat rozborem základních znaků skutkové podstaty deliktů, tedy objektu, objektivní stránky, subjektu a subjektivní stránky. Znakem skutkové podstaty přestupku je tedy subjekt, který ho spáchá. Obecným předpokladem postavení subjektu deliktu přitom je jeho způsobilost k právní odpovědnosti. Zákon o přestupcích vychází striktně z principu osobní odpovědnosti. Postih za přestupek může být přitom uplatněn jen vůči subjektu, kterým je odpovědná fyzická osoba. K náležitostem subjektu odpovědného za přestupek patří dosažení určitého věku a příčetnost. Odpovědnost za přestupek je podle platné právní úpravy vyloučena u osob, které spáchaly přestupek před dovršením věku patnácti let. Stejně tak nebude možné za subjekt přestupku považovat osobu, která spáchala přestupek ve stavu nepříčetnosti, pokud se však do tohoto stavu nepřivedla byť i z nedbalosti požitím alkoholu nebo užitím jiné návykové látky. Zákon o přestupcích obsahuje zvláštní ustanovení o postihu mladistvých pachatelů přestupků. Jimi rozumí osoby mezi patnáctým a osmnáctým rokem věku a jejich postih oproti obecnému režimu limituje. Z uvedeného vyplývá, že přestupek spáchala osoba příčetná, ve smyslu zákona o přestupcích byla tato odpovědná za své jednání. Přičítá-li zákon plnou odpovědnost mladistvému za své jednání, je nutno vycházet a priori i z toho, že tato osoba je i plně procesně způsobilá k úkonům ve správním (přestupkovém) řízení stran přestupku, který jí lze přičítat. Zavinění, jakožto další podstatnou stránku přestupku nelze přičítat nikomu jinému než toliko pachateli přestupku. Připouští-li zákon projednání přestupku v blokovém řízení i s mladistvým pachatelem, nutně musí presumovat i způsobilost a odpovědnost mladistvého pachatele za své konání v průběhu řízení. Nelze se proto dovolávat nerozvážnosti a neuvědomění si následků chování (zde zahození pokutového bloku) mladistvého.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2010, 5 As 65/­2009

§ 6

Porušení povinnosti uložené
právnické osobě

Za porušení povinnosti uložené právnické osobě odpovídá podle tohoto zákona ten, kdo za právnickou osobu jednal nebo měl jednat, a jde-li o jednání na příkaz, ten kdo dal k jednání příkaz.

k  omentář k § 6

Za porušení povinnosti uložené právnické osobě, která má znaky přestupku, odpovídá podle tohoto zákona ten, kdo za právnickou osobu jednal, měl jednat, jde-li o jednání na příkaz, ten, kdo vydal příkaz k takovému jednání.

Právnickými osobami jsou organizované útvary, o kterých zákon stanoví, že mají právní osobnost, tedy způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti, nebo jejichž právní osobnost zákon uzná. Právní úkony právnické osoby ve všech věcech činí ti, kteří k tomu jsou oprávněni smlouvou o zřízení právnické osoby, zakládací listinou nebo zákonem, tzv. statutární orgány. Úkony za ni mohou činit i další osoby (např. pracovníci, členové), pokud to vyplývá z vnitřních předpisů právnických osob. Jedná se o dispozici, která je ryze na dané právnické osobě. Zákon o přestupcích nezná kolektivní odpovědnost, a proto vždy za protiprávní jednání odpovídá konkrétně zjištěná fyzická osoba, tudíž i za porušení povinnosti, která je uložena právnické osobě odpovídá statutární orgán či jiná fyzická osoba oprávněna za ni jednat. To však neplatí, pokud daná fyzická osoba jednala na základě příkazu, který dostala od jiné fyzické osoby. Za přestupek pak bude odpovědna ta fyzická osoba, která k jednání dala příkaz.

Ustanovení § 6 však nevylučuje vlastní odpovědnost právnické osoby podle zvláštních předpisů, které upravují správní delikty právnických osob.

Působnost zákona

§ 7

(1)   Odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější.

(2)   Pachateli lze uložit pouze takový druh sankce, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o pře­stupku rozhoduje.

(3)   O ochranném opatření se rozhodne podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje.

k  omentář k § 7

Působnost zákona se týká vymezení jeho rozsahu, realizace a aplikace. Uvedené ustanovení se týká působnosti časové, která reflektuje účinnost právního předpisu. Pakliže ostatní zákony, ve kterých jsou přestupky výslovně označeny, neupravují časovou působnost odlišně, vztahuje se toto ustanovení přestupkového zákona i na ně.

Odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona účinného v době spáchání přestupku, což znamená, že pozdější právní úprava nemůže působit zpětně. Výjimku z tohoto pravidla tvoří situace, kdy podle pozdějšího zákona se posuzuje skutek tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Pokud se tedy pachatel dopustí přestupku, který zákon o přestupcích v době jeho spáchání zná a postihuje a než uplyne doba jeho projednání, dojde v důsledku novely k jeho „vypuštění“, pak se jednání posuzuje podle novelizovaného znění, neboť je pro pachatele příznivější. Řízení o přestupku by pak v tomto případě bylo zastaveno, neboť skutek, o němž by se řízení vedlo, by již nebyl přestupkem. Výraz určité právní jistoty lze mj. spatřovat v tom, že pokud současné jednání pachatele bude až v pozdější době kriminalizováno, nebude za něj potrestán, neboť v okamžiku daného jednání se choval v duchu zásady „co není zakázáno, je dovoleno“.

I v případě sankce, lze pachateli uložit pouze takový druh, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o přestupku rozhoduje. To platí obdobně i v případě ukládání ochranných opatření, o kterých se rozhodne vždy podle zákona účinného v době, kdy se o ochranném opatření rozhoduje. Správní orgán ukládá takové ochranné opatření, které vychází z platného a účinného zákona, přičemž podmínky pro rozhodnutí o něm nemusí být splněny v době spáchání přestupku, ale pouze v době, kdy je o něm rozhodováno.

9 As 7/2008

Použití pozdějšího zákona, jestliže je pro pachatele příznivější (retroaktivita in mitius či retroaktivita in bonam partem), představuje zásadní výjimku z obecného principu zákazu zpětné účinnosti právních norem (retroaktivity), jakožto jednoho ze základních prvků právního státu pramenícího z požadavku právní jistoty (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002 sp. zn. III. ÚS 611/­2001, publikovaný pod č. 75 Sb. n. u. ÚS, sv. 26, s. 253, http://nalus.cz.), a to pro oblast trestního práva.

Pro aplikaci uvedené výjimky – retroaktivity in mitius – v projednávané věci je proto určující, zda předmětný přestupek žalobce a jemu odpovídající sankce, přestože jsou v českém právu upraveny v zákoně o přestupcích, spadají pod oblast trestního práva či nikoli. Zmíněná zásada vyplývá z druhé věty čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb.), kdy se nové právní úpravy použije tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Tento přístup reflektuje rovněž ustanovení čl. 15 odst. 1, in fine, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (vyhláška č. 120/­1976 Sb.), které stanoví, že nový zákon má zpětnou působnost pouze tehdy, jestliže je pro pachatele příznivější. Zmíněný princip retroaktivity in mitius je pak dále promítnut také ve větě za středníkem § 16 odst. 1 trestního zákona (č. 140/­1961 Sb.) a ve větě za středníkem § 7 odst. 1 zákona o přestupcích, jež v tomto ohledu shodně upravují svou časovou působnost.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2008, 9 As 7/2008

2 As 9/2008

Nejvyšší správní soud ve svých úvahách vycházel z toho, že princip možného retroaktivního působení zákona ve prospěch pachatele je pro účely trestního řízení zakotven na ústavní úrovni v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a na úrovni mezinárodního práva v čl. 15 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Navíc, o výslovné akceptaci principu retroaktivního působení zákona ve prospěch pachatele v oblasti správního trestání, jednoznačně svědčí také ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., zákona o přestupcích. Podle něj se odpovědnost za přestupek posuzuje nikoli podle zákona účinného v době spáchání přestupku, nýbrž podle pozdějšího zákona tehdy, je-li to pro pachatele příznivější. Nejedná se tedy o nic jiného než o průmět a konkretizaci citované ústavní zásady do běžného zákona, tj. do zákona o přestupcích.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, 2 As 9/2008

6 A 126/­2002

To, že žalobce se podle zjištění správních orgánů dopustil deliktu za účinnosti starého práva, ještě eo ipso neznamená, že mu také za tyto delikty podle starého práva může být bez dalšího uložena sankce. Takový názor by ve svých důsledcích znamenal, že tu může dojít k uložení trestu za něco, co nové právo vůbec nesankcionuje, a tedy i k přímému porušení zásady vyslovené v čl. 40 odst. 6 in fine Listiny základních práv a svobod.

Přijetí tohoto principu pak znamená, že nelze trestat podle starého práva v době účinnosti práva nového, jestliže nová právní úprava konkrétní skutkovou podstatu nepřevzala; analogicky to platí i tehdy, jestliže nová úprava stanoví mírnější sankce za stejné jednání (například nižší výměru pokuty).

Dále je třeba zdůraznit, že rozhodnutí správního orgánu, které trestá podle starého práva delikt v době platnosti a účinnosti práva nového, se naprosto nemůže obejít bez toho, aby důsledně porovnalo nové a staré skutkové podstaty deliktů, doložilo, že i podle nového práva jde ve všech případech o jednání trestné a že postih podle nového práva není pro delikventa výhodnější.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, 6 A 126/­2002

§ 8

(1)   Podle tohoto zákona nebo jiného zákona se posuzuje přestupek, který byl spáchán na území České ­republiky.

(2)   Podle tohoto zákona se posuzuje též přestupek proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. b) a c) a přestupek proti majetku podle § 50, který spáchal v cizině státní občan České republiky anebo cizinec,²⁾ který má trvalý pobyt na území České republiky, pokud takové jednání nebylo v cizině projednáno. Jiný přestupek spáchaný v cizině státním občanem České republiky anebo cizincem, který má trvalý pobyt na území České republiky, se posuzuje podle tohoto zákona nebo jiného zákona jen tehdy, jestliže jím uvedená osoba porušila povinnost, kterou má podle předpisů platných v České republice mimo území republiky, nebo jestliže to vyplývá z vyhlá­šených mezinárodních dohod, kterými je Česká republika vázána.

[-   S účinností od 1. října 2016 v § 8 odst. 2 větě první se slova „a c)“ nahrazují slovy „a odst. 2“.]

k  omentář k § 8

Působnost zákona o přestupcích a dalších zákonů, ve kterých jsou přestupky výslovně označeny, je aktivována na území České republiky. Neřeší personální otázku, zda skutek spáchal občan české republiky nebo cizinec či zda se jedná o osobu s trvalým pobytem na území státu (místem trvalého pobytu je adresa, která je vedena v registru obyvatel, přičemž takovéto místo lze mít pouze jedno). V daném ustanovení vyjádřená místní příslušnost vychází z principu teritoriality.

Podle odstavce druhého se posuzuje i přestupek proti občanskému soužití a přestupek proti majetku, který v cizině spáchal občan České republiky nebo cizinec, který má na území České republiky trvalý pobyt. Současně musí být splněna i další podmínka, že uvedené jednání nebylo v cizině projednáno. Opačný postup by byl v rozporu se zásadou jednoho trestání.

2 As 30/­2007

Nejvyšší správní soud nejdříve v této souvislosti připomíná své rozhodnutí ze dne 16. 2. 2005 sp. zn. A 6/2003, kde se mj. vyjadřoval k uplatňování zásady ne bis in idem v rámci správního trestání: „I pro správní trestání platí zásada ne bis in idem, podle níž nikdo nemůže být dvakrát potrestán pro stejný skutek.“

Rozsudek nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, 2 As 30/­2007

2 Afs 159/­2006

Co se rozumí trvalým pobytem, zákonodárce výslovně definuje v § 3 odst. 2 zák. č. 135/­1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, a to tak, že „trvalým pobytem je pobyt v místě stálého bydliště občana, to je zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání“. Trvalým pobytem pak nemůže být pobyt přechodný, jímž se podle § 3 odst. 4 téhož zákona rozumí pobyt mimo objekt trvalého pobytu, to je zpravidla tam, kde se občan dočasně zdržuje z pracovních, studijních, zdravotních, rekreačních a jiných důvodů. Přitom je logické, že trvalý pobyt může mít občan pouze v jednom místě. Tomu také odpovídá ustanovení § 4 odst. 1 cit. zák. Dále lze připomenout i ustanovení § 3 odst. 5 cit. zák. podle kterého, jde-li o občana trvale žijícího v cizině, je přechodným pobytem též jeho pobyt na území České republiky. V komplikovanějších případech, kdy občan má byt, rodinu či rodiče nebo zaměstnání v rozdílných místech, nezbývá (jak ostatně dovodila soudní praxe) než vycházet z toho, ve kterém z těchto míst se občan zdržuje s úmyslem zdržovat se zde trvale, přičemž na trvalý pobyt lze usuzovat z vnějších, často rozmanitých skutečností, např. z povahy bydlení, dojíždění, společné domácnosti apod. Z takto pozitivně i negativně vymezeného pojmu trvalého pobytu pak vyplývá, že jde o skutečnost objektivně (fakticky) existující, která může být odlišná od jejího formálního či administrativního vyjádření v dokladech, do nichž se údaj o trvalém pobytu zaznamenává (zejména v občanském průkazu, viz § 1 odst. 1 zák. č. 75/­1957 Sb., o občanských průkazech). Z hlediska právních nároků (i z hlediska řešení otázek kompetence příslušných orgánů) má takový doklad či potvrzení o trvalém pobytu význam osvědčení potřebné skutečnosti, avšak může být kdykoli zpochybněn, neboť z hlediska řešení související právní otázky je relevantní fakticita trvalého pobytu, nikoli jeho pouhé osvědčení, byť i veřejnou listinou. Takové osvědčení má význam především evidenční a je založeno na hlášení občana příslušnému správnímu orgánu zabývajícímu se úkoly evidence. Uvedené hlášení také ne vždy odpovídá skutečnému stavu a není zvláštní výjimkou, že jsou jím sledovány spekulativní cíle, např. z hlediska přechodu nájmu bytu podle § 706 a § 708 ObčZ. Z hlediska eventuálního dokazování skutečnosti trvalého pobytu může tudíž mít doklad či potvrzení o trvalém pobytu povahu nepřímého či podpůrného důkazu, není však důkazem rozhodujícím. K dovolací argumentaci žalobce se pro úplnost dodává, že z pouhého odkazu (poznámky) v ustanovení § 5 odst. 1 DevZ na zákon č. 135/­1982 Sb. nelze dovodit jiný výklad, neboť z tohoto ustanovení neplyne, že by devizovým tuzemcem byl vždy a bez dalšího ten, kdo má doklad o tom, že je v tuzemsku hlášen k trvalému pobytu.

Rozsudek nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2008, 2 Afs 159/­2006

§ 9

(1)   Jednání, které má znaky přestupku, jehož se dopustila osoba požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva, nelze jako přestupek projednat, nestanoví-li zákon jinak.

(2)   Nelze ani vykonat sankci nebo v jejím výkonu pokračovat, jestliže se osoba, jíž byla sankce uložena, stala později osobou požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva, s výjimkou osoby, která se stala poslancem nebo senátorem.

(3)   Podle tohoto zákona se projednávají přestupky, kterých se dopustili poslanci a senátoři, pokud nepožádají ­orgán příslušný k projednání přestupku o projednání přestupku v disciplinárním řízení podle zvláštních právních předpisů.^2a)

k  omentář k § 9

V uvedeném ustanovení je vymezen okruh osob, u nichž jednání mající jinak znaky přestupku nelze projednat. Jedná se o tzv. procesně právní vynětí (exempce) z pravomoci správních orgánů. Vynětí z osobní působnosti zákona tak dopadá na prezidenta České republiky, kterého nelze stíhat za přestupek, ale též za jiný správní delikt. Dále dopadá na soudce Ústavního soudu.

Podle mezinárodního práva nelze projednat jednání, které má znaky přestupku a kterého se dopustili členové diplomatických sborů působících na našem území. Nelze ani vykonat sankci nebo v jejím výkonu pokračovat, jestliže se osoba, jíž byla sankce uložena, stala později osobou požívající diplomatických imunit a výsad podle zákona nebo podle mezinárodního práva (např. zástupci v orgánech OSN, diplomatičtí zástupci a členové jejich rodiny, konzulární úředníci a zaměstnanci konzulátu, pokud plní úkoly při výkonu konzulárních funkcí. V těchto případech je věc ještě před zahájením řízení správním orgánem automaticky odložena. Pakliže uvedené skutečnosti jsou zjištěny až po zahájení řízení, je nutno jej zastavit.

Stran diplomatické imunity je vhodné uvést, že tato se vztahuje na cizí vyslance akreditované v České republice, tzn., že ji nelze vztáhnout na tuzemské diplomaty akreditované v cizině, pokud se např. z důvodu dovolené zdržují na území naší republiky a zde se dopustí přestupku. V těchto případech je věc projednatelná.

Uvedené ustanovení dále upravuje řízení ve věci přestupků, kterých se dopustili poslanci či senátoři, kteří za přestupky podléhají v obecné rovině disciplinární pravomoci komory, jejímiž jsou členy, pakliže zákon nestanoví jinak. Dané ustanovení tedy umožňuje poslancům a senátorům volbu výběru orgánu, který přestupek, jehož se dopustili, může projednat. Sankce, která by za přestupek v případě projednání v disciplinární komisi mohla být uložena, koresponduje s druhem a sankčním rozpětím přestupkového případně jiného zákona.

5 As 4/2005

Podle ust. čl. 27 odst. 3 Ústavy České republiky poslanec nebo senátor za přestupky podléhá jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem, pokud zákon nestanoví jinak. Tak tomu je např. v ust. § 9 odst. 3 zák. č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že podle tohoto zákona se projednávají přestupky, kterých se dopustili poslanci a senátoři, pokud nepožádají orgán příslušný k projednání přestupku v disciplinárním řízení podle zvláštního předpisu. Tímto zvláštním předpisem je zákon. č. 90/­1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, který v ust. § 13 odst. 3 stanoví, že disciplinární řízení se zavede také proti poslanci, který se dopustí přestupku a požádá orgán příslušný k projednání přestupku o projednání v disciplinárním řízení.

Článek 27 odst. 3 Ústavy, podle něhož za přestupky podléhá poslanec nebo senátor jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem (nestanoví-li zákon jinak), nelze vykládat extenzivně tak, že se vztahuje i na jiné správní delikty. Tím spíše tak nelze činit za situace, kdy mezi pojmy přestupku a jiného správního deliktu Ústava na jiném místě výslovně rozlišuje (viz čl. 65 odst. 1: „prezidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt“).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2006, 5 As 4/2005)

§ 9a

zrušen

§ 10

(1)   Podle zvláštních předpisů³⁾ se projedná jednání, které má znaky přestupku, jehož se dopustily

a)  osoby podléhající vojenské kázeňské pravomoci, příslušníci bezpečnostních sborů,

b)  osoby během výkonu trestu odnětí svobody nebo zabezpečovací detence.

[-   S účinností od 1. října 2016 v § 10 odst. 1 písm. b) se za slovo „během“ vkládají slova „výkonu vazby,“.]

(2)   Toto jednání se však projedná jako přestupek, pokud jeho pachatel přestal být osobou uvedenou v od­stavci 1.

k  omentář k § 10

Uvedené ustanovení vymezuje okruh osob, které v případě jednání majícího znaky přestupku, projednává jiný orgán podle zvláštních právních předpisů. Jedná se o vyloučení z procesní působnosti přestupkového zákona, což ovšem neznamená, že by byla jejich odpovědnost za spáchaný delikt vyloučena. Jde tedy o to, že ukládání příslušné sankce realizuje jiný subjekt než „obecný“ správní orgán (např. služební funkcionář).

V podstatě se jedná o dvě základní kategorie osob. Jednak jsou to osoby podléhající vojenské kázeňské pravomoci (vojáci z povolání) a příslušníci bezpečnostních sborů (Policie České republiky, Hasičský záchranný sbor České republiky, Celní správa České republiky, Vězeňská služba České republiky, Bezpečnostní informační služba a Úřad pro zahraniční styky a informace), přičemž příslušníkem se rozumí fyzická osoba, která v bezpečnostním sboru vykonává v době spáchání přestupku službu (viz § 1 zákona č. 361/­2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů).

Dále jsou to osoby během výkonu trestu odnětí svobody (viz zákon č. 169/­1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů), tedy osoby odsouzené a osoby, na které byla uvalena vazba a osoby během výkonu zabezpečovací detence, kam se umisťují jen na základě soudem nařízeného výkonu zabezpečovací detence (viz § 2 odst. 1 zákona č. 129/­2008 Sb., o výkonu zabezpečovací detence a o změně některých souvisejících zákonů).

V těch případech, kdy je ve věci k projednání daných přestupků příslušný jiný orgán podle zvláštního právního předpisu, je nezbytné mu věc předat. V opačném případě by bylo řízení vedené „obecným“ správním orgánem stiženo zásadní vadou, která by v důsledku věcné nepříslušnosti způsobila nicotnost následně vydaného rozhodnutí.

1As 36/­2010-44

I. V případě, že jednání, které má znaky přestupku, jehož se dopustil příslušník bezpečnostních sborů, projedná jako přestupek místně příslušný obecní úřad namísto toho, aby je projednal příslušný služební funkcionář v řízení podle zákona č. 361/­2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, je výsledné rozhodnutí obecního úřadu nicotné, protože jej vydal absolutně věcně nepříslušný správní orgán.

II. Jestliže správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který vydal nicotné rozhodnutí, toto rozhodnutí zruší či změní v přezkumném řízení podle § 94 a násl. správního řádu z roku 2004 namísto toho, aby prohlásil jeho nicotnost, zatíží své rozhodnutí vadou, které jej činí rovněž nicotným. Je totiž z povahy věci vyloučené, aby správní orgán změnil či zrušil neexistující rozhodnutí.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2010, 1 As 36/­2010-44

1 As 20/­2006-51

I. O žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věci spáchání kázeňského přestupku policistou, které je kázeňským (disciplinárním) deliktem (§ 32 odst. 1 zákona č. 186/­1992 Sb.), rozhoduje senát.

II. O žalobě proti rozhodnutí služebního funkcionáře ve věci spáchání jednání, které má znaky přestupku policistou, jež po hmotněprávní stránce zůstává přestupkem (§ 32 odst. 2 zákona č. 186/­1992 Sb.), rozhoduje samosoudce.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2007, 1 As 20/­2006-51

Sankce

§ 11

(1)   Za přestupek lze uložit tyto sankce:

a)  napomenutí,

b)  pokutu,

c)  zákaz činnosti,

d)  propadnutí věci,

e)  zákaz pobytu.

(2)   Sankci lze uložit samostatně nebo s jinou sankcí; napomenutí nelze uložit spolu s pokutou.

(3)   Od uložení sankce lze v rozhodnutí o přestupku upustit, jestliže k nápravě pachatele postačí samotné projednání pře­stupku.

k  omentář k § 11

V případě, že správní orgán na základě provedeného řízení dojde k závěru, že konkrétní osoba je vina ze spáchání přestupku, je zpravidla povinen uložit ve smyslu daného zákona nebo jiného zákona odpovídající sankci. Taxativní výčet sankcí dle zákona o přestupcích však nedává na vybranou a umožňuje za spáchaný delikt uložit pouze napomenutí, pokutu, zákaz činnosti nebo propadnutí věci. Další sankce vycházejí ze zvláštních zákonů, např. celního zákona, daňového řádu aj. Sankci lze uložit samostatně nebo s jinou sankcí, avšak napomenutí nelze uložit současně s pokutou. V ostatních případech pak tato možnost existuje.

Správní sankce mají dvě funkce. První je spojena s majetkovou nebo morální újmou. Druhou funkcí je funkce právo obnovující (reparační), která cílí do oblasti obnovení narušeného právního stavu. Nejmírnější sankcí je napomenutí, které lze uložit za méně závažný přestupek a má v podstatě „pouze“ výchovný charakter. Univerzální správní sankcí je peněžitá pokuta, přičemž u některých správních deliktů přichází v úvahu výběr z několika druhů sankcí. Zpravidla bývá stanovena horní hranice, kterou nesmí uložená sankce přesáhnout a určení míry sankční povinnosti je věcí správního uvážení. V rámci zákonné úpravy se však lze setkat i se sankcí určenou jednoznačně.

Od uložení sankce lze upustit, jestliže postačí samotné projednání před správním orgánem. V těchto případech by bylo rozhodnuto o vině, nikoli však o trestu. Uvedené dále nezbavuje pachatele k případné povinnosti náhrady škody, kterou svým jednáním způsobil.

V rámci základních zásad při ukládání sankcí je potřebné zejména upozornit na zásadu zákonnosti, která mj. odráží možnost, uložit dle příslušných zákonných kritérií pouze takovou sankci, která je v zákoně uvedena. Další, zásada spravedlnosti, vychází z toho, že sankce se ukládají s ohledem na osobu pachatele, poškozeného a zájem, který je zákonem chráněn. Následující zásada přiměřenosti se odvíjí od jejího účelu, a to nejenom ve vztahu k represi, tak i s ohledem na příslušné preventivní dopady při jejím uložení resp. vykonání. Zásada individualizace pak vyjadřuje zvláštnosti přestupku a jeho pachatele.

Principem právní jistoty musí být garantováno, že osoba, které je ukládána sankce ví, jaké zákonné pravidlo chování porušila, o jaký druh deliktu jde a na základě jakých pravidel je jí sankce ukládána. V této souvislosti je třeba, aby správní orgán hodnotil závažnost přestupku, způsob jeho spáchání a jeho následky, okolnosti, za nichž byl spáchán, míru zavinění, pohnutky, kterými byl pachatel veden, včetně jeho osoby a též i to, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek případně již postižen v disciplinárním řízení.

Uvedené je nezbytnou součástí správní úvahy rozhodujícího orgánu, která je vyjádřena v odůvodnění rozhodnutí s nutnými požadavky na logickou a racionální vazbu na jeho výrok. Argumentační nedostatečnost pak může způsobit nepřezkoumatelnost daného rozhodnutí s možnými důsledky ve formě jeho zrušení.

50 A 4/2014-59

I. Argumentace ad hominem nemá ve sporu o právo místo a správní orgán (soud) není povinen se jí zabývat [k čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, k § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích].

II. Správní trestání je (obdobně jako soudní trestání) ultima ratio a princip subsidiarity správně trestní represe vyžaduje, aby prostředky správního práva trestního byly v právním státě užívány jen tehdy, vyžaduje-li to intenzita a další okolnosti útoku, a jestliže by se užití prostředků občanského práva hmotného nejevilo jako dostačující, zejména v případech výroků z hlediska své formy zjevně neslušných či vulgárních (k čl. 7, čl. 10 a čl. 17 Listiny základních práv a svobod, k § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích).

Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 8. 2014, 50 A 4/2014-59

6 A 173/­2002

Výrok o vině a trestu za správní delikt (zde: nezajišťování provozu dráhy odborně způsobilými osobami) nelze opřít pouze a jedině o interní předpis provozovatele dráhy, jestliže zákon (zákon č. 266/­1994 Sb., o dráhách) nestanoví žádné meze ani podmínky, jimiž by autor tohoto interního předpisu byl vázán. Takový přístup ke správnímu trestání je v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege.

Činnost veřejné správy včetně té, při níž dochází ke správnímu trestání, je přísně vázána zásadou zákonnosti. Již článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené jako součást ústavního pořádku České republiky pod č. 2/1993 Sb., stanoví, že státní moc může být uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Má-li Nejvyšší správní soud dodržet zásadu „nullum crimen, nulla poena sine lege“, pak jedním ze základních požadavků, který byl sice formulován pro oblast trestního práva, avšak na jehož bezpodmínečné splnění nelze rezignovat ani v oblasti správního řízení, zvláště tam, kde dochází ke správnímu trestání, je požadavek určitého, jasného a přesného vyjádření skutkové podstaty správního deliktu, za který byla původnímu žalobci udělena sankce. Lze-li správní delikt kvalifikovat jako protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, za které ukládá správní orgán trest stanovený příslušnou normou správního práva, pak je zapotřebí, aby veškeré podmínky, jež jsou pro adresáta takové normy, a tedy delikventa, závaznými a jejichž porušení je postihováno, byly obsaženy v právní normě, jež je součástí zákona, případně dílem i v právní normě, jež je součástí obecně závazného podzákonného předpisu, nepřekračuje-li meze, které takovému obecně závaznému podzákonnému předpisu zákon výslovně stanovil. Jinými slovy: existenci správního deliktu lze správním orgánem konstatovat a konkrétní subjekt lze za spáchání takového správního deliktu postihnout toliko tehdy, jsou-li jednáním, jež je v rámci správního řízení zjištěno, naplněny všechny znaky deliktu, které jsou podávány z konkrétní skutkové podstaty obsažené v zákoně, přitom nanejvýš lze připustit doplnění zákonem stanovených podmínek v podzákonném obecně závazném právním předpisu, a to výhradně způsobem zákonem stanovený rámec nepřekračujícím.“

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2004, 6 A 173/­2002

6As 18/­2005

Principy právní jistoty pak vyžadují, aby ten, komu je ukládán trest, neměl žádnou pochybnost o tom, jakými jednáními naplnil skutkovou podstatu deliktu, o jaký delikt se jedná a na základě jakých pravidel je mu ukládána sankce; pokud pak ohledně výše sankce existuje možnost správní úvahy, je povinností správního orgánu vyrovnat se v odůvodnění s podmínkami, které pro úvahu zákon stanoví, aby soud mohl posoudit, zda meze správní úvahy nebyly překročeny či dokonce zneužity. Tyto požadavky Nejvyšší správní soud dovozuje z čl. 1 a dále čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nějž je možno státní moc vykonávat pouze způsoby, které stanoví zákon, čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (ne bis in idem), čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (o posuzování trestnosti činu z hlediska časové působnosti norem), čl. 6 odst. 2 cit. Evropské úmluvy upravující procesní požadavky na proces, v němž je komukoliv ukládána sankce za čin, který vnitrostátní předpisy subsumují pod pojem deliktu (ať už trestného činu, přestupku či jiného správního deliktu).

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2006, 6As 18/­2005

6 As 48/­2007

Ustanovení § 11 odst. 3 zákona o přestupcích sice umožňuje od uložení sankce v rozhodnutí od přestupku upustit, jestliže k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku, s žalovaným však lze souhlasit v tom, že ustanovení § 22 odst. 12 zákona o přestupcích, které neumožňuje od uložení sankce podle odst. 4 uvedeného ustanovení upustit, je vůči ustanovení § 11 odst. 3 zákona o přestupcích ustanovením speciálním, a neumožňuje v daném případě od uložení sankce upustit. V daném případě pak nepřipadá v úvahu ani snížení pokuty, protože pokuta byla správním orgánem uložena na spodní hranici zákonné sazby. Krajský soud proto nepostupoval správně, když od uložení sankce žalobci upustil, neboť z vyložených důvodů takovýto postup v daném případě možný nebyl. Nejvyšší správní soud proto rozsudek krajského soudu pro nezákonnost zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 s.ř.s.)

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, As 48/­2007

III. ÚS 880/08

Pro oblast správního trestání nelze z ústavněprávních předpisů dovodit všeobecný zákaz změny rozhodnutí v neprospěch odvolatele (zákaz reformationis in peius). Takový zákaz nelze odvodit ani z práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 6 odst. 1 Úmluvy, ani z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani z článku 2 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 28. ledna 2009, III. ÚS 880/08

§ 12

(1)   Při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v discipli­nárním řízení.

(2)   Za více přestupků téhož pachatele projednaných ve společném řízení se uloží sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Zákaz činnosti nebo zákaz pobytu lze uložit, jestliže je lze uložit za některý z těchto přestupků.

k  omentář k § 12

Určování druhu sankce a její výměry je věcí správního uvážení a správní orgán postupuje podle § 12, který stanoví povinnost přihlédnout k závažnosti přestupku, a to zejména ke způsobu spáchání přestupku, následku přestupku, okolnostem, za kterých byl přestupek spáchán, míře zavinění, pohnutkám, osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pachatel přestupku postižen v disciplinárním řízení, přičemž ve vztahu postihu za přestupek a disciplinární delikt neplatí zásada „ne bis in idem. Vzhledem k tomu, že závažnost přestupku ovlivňují i jiné skutečnosti, je správní orgán povinen se při svých úvahách o výši ukládané sankce těmito všemi hledisky komplexně a ve vzájemné souvislosti zabývat. Tyto své úvahy pak je povinen jasně v rozhodnutí vyjádřit.

Pokud týž pachatel spáchá více přestupků, dochází k tzv. souběhu a správní orgán rozhodne o vině každého přestupku samostatně a za každý z těchto přestupků může uložit příslušnou sankci. Jedná se o situaci, kdy k projednání přestupků není příslušný stejný správní orgán. Pokud se však více přestupků projednává ve společném řízení podle § 12 odst. 2, jedná se o postup ex offo v případech, kdy je z hlediska místní, věcné i funkční příslušnosti příslušný tentýž správní orgán, ukládá se sankce, která se vztahuje na přestupek nejpřísněji postižitelný (tzv. zásada absorpční – přísnější sankce pohlcuje sankci mírnější). Která sankce je pro pachatele nejpřísnější, je na posouzení příslušného správního orgánu.

Zákon o přestupcích je subsidiárním k ostatním zákonům, které obsahují skutkové podstaty přestupků. Pokud tedy speciální předpis obsahuje jiné sankce, má tato úprava přednost.

7 As 43/­2004

Druh a výměra trestu uloženého podle § 12 odst. 1 zákona ČNR č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, musí odpovídat závažnosti přestupku, která vyplývá zejména ze všech v zákoně demonstrativně uvedených kritérií. Uloží-li proto správní orgán sankci, aniž přihlédne ke způsobu spáchání přestupku, jeho následkům a okolnostem, za nichž byl spáchán, překročí tím zákonem stanovené meze správního uvážení, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí nezákonné (§ 78 odst. 1 s.ř.s.). Pokud se krajský soud s takovým rozhodnutím správního orgánu ztotožní, dopouští se nesprávného posouzení právní otázky [§ 103 odst. 1 písm. a) s.ř.s.].

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 12. 2004, 7 As 43/­2004)

8 As 8/2005

Ustanovení § 12 odst. 1 citovaného zákona stanovuje kritéria, na základě kterých se určuje závažnost přestupku, ke které správní orgán přihlédne při určení druhu sankce a její výměry. …Zda tímto způsobem správní orgány v přezkoumávané věci skutečně postupovaly, však není možno z jejich rozhodnutí zjistit. Správní orgán prvého stupně totiž problematice druhu a výše sankce věnoval ve svém rozhodnutí toliko jeden nepříliš obsáhlý odstavec. V něm sice tvrdil, že při řešení těchto otázek zohlednil jednotlivá kritéria obsažená v § 12 přestupkového zákona a vyjmenoval je, ale jakým způsobem toto zohlednění provedl, dále nerozvedl. Dodal toliko, že stanovení sankce v horní hranici sazby bylo úměrné „…charakteru přestupku, odpovídá účelu sledovanému zákonem k dosažení individuální a generální prevence, a rovněž splní i svůj výchovný účel“. Nic víc. …. Z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů tak nelze vůbec vysledovat, jakými úvahami byly při stanovení druhu a výše sankce vedeny a jak se při tom vypořádaly s jednotlivými kritérii ovlivňujícími závažnost přestupku ve smyslu již citovaného ustanovení § 12 odst. 1 přestupkového zákona.

Rozsudek nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2006, 8 As 8/2005

22 A 32/­2014-24

I. K odlišení přestupku od jiného správního deliktu z pohledu definice obsažené v § 2 zákona o přestupcích je třeba srovnání konkrétních skutkových podstat přestupku a jiného správního deliktu. Je-li skutková podstata přestupku a jiného správního deliktu odlišná, nelze jednočinný souběh přestupku a jiného správního deliktu a priori vylučovat.

II. Aby nebyla porušena zásada „ne bis in idem“, je třeba v případě jednočinného souběhu přestupku a jiného správního deliktu majících tentýž objekt vést společné řízení podle § 140 správního řádu a za tím účelem případně dosáhnout i změny příslušnosti podle § 131 odst. 2 písm. b) správního řádu. Při ukládání sankce pak správní orgán postupuje podle zásad trestání jednočinného souběhu uvedených v § 12 odst. 2 zákona o přestupcích.

Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2014, 22 A 32/­2014-24

60 A 1/2013-49

I. Institut zahlazení odsouzení dle trestního zákoníku z roku 2009, resp. zákonnou fikci, že se na dotyčného hledí jako by nebyl odsouzen, je nutno analogicky aplikovat ve prospěch obviněného i při ukládání sankcí v přestupkovém řízení (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích), neboť opačný postup by vedl k přísnějšímu přístupu k obviněnému v rámci přestupkového řízení než k obviněnému v řízení trestním.

II. Pokud byla žalobci za obdobný přestupek uložena pokuta a žalobce vedl po dobu 1 roku po výkonu této sankce řádný život a zároveň mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, jenž byl vykonán, pak je třeba na žalobce při aplikaci zásad pro zahlazení odsouzení [analogicky dle § 74 odst. 1 a § 105 odst. 1 písm. e) trestního zákoníku z roku 2009] hledět jako by nebyl „odsouzen“, tj. pravomocně shledán za předchozí přestupek vinným a potrestán, a spáchání přestupků nelze hodnotit jako přitěžující okolnost ve smyslu „recidivy“.

III. Správním orgánům nic nebrání v tom, aby ke skutečnosti, že žalobce v minulosti spáchal obdobné či další přestupky, za něž mu byly pravomocně uloženy v přestupkovém řízení sankce, přihlédly při hodnocení osoby žalobce a z takových okolností vyvodily příslušné závěry, pokud jde o sklony žalobce porušovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, případně jakým způsobem (§ 12 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích).

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 3. 5. 2013, 60 A 1/2013-49

8 As 82/­2010-55

Správní orgán je při rozhodování o výši sankce (ve smyslu § 12 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích) za přestupek (zde za přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích) povinen hodnotit, zda není při přihlédnutí k pachateli dříve uloženým trestům možné využít analogicky institut trestního práva zahlazení odsouzení.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2011, 8 As 82/­2010-55

6A 226/­1995-22

I. Případy reálné konkurence (vícečinného souběhu) jiných správních deliktů je při nedostatku speciální zákonné úpravy třeba posoudit cestou analogie zákona podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona ČNR č. 200/­1990 Sb., o přestupcích (zásada absorpční).

II. K nezákonnosti, spočívající v tom, že správní orgán uno actu uložil témuž subjektu dvě pokuty za dva správní delikty, ačkoli podle absorpční zásady měl uložit pokutu jedinou podle přísněji trestného sbíhajícího se ustanovení zákona, přihlédne soud v souladu s dispoziční zásadou jen k námitce žalobce (§ 249 odst. 2, § 250h odst. 1 o.s.ř.).

III. Užití analogie (zákona nebo práva) v oblasti správního trestání je možné jen omezeně, a to vždy jen ve prospěch delikventa.

IV. Ke dvojímu obsahu pojmu „rozhodnutí správního orgánu“ a k právním důsledkům záměny pojmu; k pojmům „výrok rozhodnutí“ a „správní akt“.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 1997, 6A 226/­1995-22

§ 13

(1)   Pokutu lze uložit do 1 000 Kč, nestanoví-li zvláštní část tohoto zákona nebo jiný zákon pokutu vyšší.

(2)   V blokovém řízení (§ 84) lze uložit pokutu do 5 000 Kč, pokud tento zákon nebo jiný zákon nepřipouští uložit v takovém řízení pokutu vyšší, a v pří­kazním řízení (§ 87) do 10 000 Kč.

(3)   Pokuta uložená orgánem obce je příjmem obce, jejíž orgán ve věci rozhodoval v prvním stupni. Pokuta uložená jiným správním orgánem České republiky je příjmem státního rozpočtu této republiky.

k  omentář k § 13

Uvedené ustanovení nastavuje obecná pravidla – rozpětí při ukládání peněžité sankce a řeší její osud s ohledem na pravidla nastavená v rámci rozpočtového určení. Jedná se o jeden druh z celkového výčtu sankcí, která zpravidla bývá využívána nejčastěji. Ukládá se tedy v těch případech, pokud by pouhé projednání věci před správním orgánem či napomenutí nesplnilo svoji funkci. Pokuta vedle své represivní funkce, plní funkci i preventivní. Nelze ji tedy chápat jako náhradu za případně způsobenou škodu, neboť se jedná o trest za porušení povinnosti uložené zákonem. Při ukládání pokuty musí správní orgán přihlédnout ke všem okolnostem případu (viz komentář k § 12). Tam, kde zákon připouští určité rozpětí pro její uložení, je nezbytné posuzovat ve všech souvislostech i otázku výše dané sankce, a to nejen z pohledu zásady rovného přístupu, každému stejným metrem, ale kromě výše obecně uvedeného i s ohledem na její faktické dopady, neboť její nepřiměřenost může mít společensky nežádoucí likvidační dopady. Lze ji ukládat jak samostatně, tak i současně s jinou sankcí pokud ji není napomenutí.

Z pohledu jejího určení, bez ohledu na to, zda uvedená skutečnost vyplývá z přestupkového zákona nebo jiného předpisu vůči zákonu o přestupcích speciálnímu, se může jednat o případy, kdy je stanovena pouze její maximální hranice (např. „pokutu lze uložit do výše 20 000 Kč“).

Konkrétní výše pokuty může být určena i jinak např. „x násobkem částky minimální mzdy“. V těchto případech musí správní orgán vycházet vždy ze zákonných parametrů výše minimální mzdy platné v inkriminovaném období, pokud by novější právní úprava nebyla pro pachatele přestupku výhodnější, což ovšem s ohledem na její dlouhodobý růst je velmi těžko předpokládatelné oproti např. stanovenému způsobu sankce s odkazem na daňové sazby, u nichž nejsou změny až tak neznámé. Dále může být rozpětí kromě horní hranice určeno i její spodní hranicí (zpravidla vyjádřeno slovy „za přestupek lze uložit pokutu od…do“).

V případě, že u příslušného ustanovení není výše pokuty stanovena, vychází se z pravidla vyplývajícího z ust. § 13 odst. 1,2. Snížení spodní hranice pokuty nebo zvýšení horní hranice lze pouze tehdy, pokud tak stanoví zákon.

Pokuta se ukládá rozhodnutím a kromě obecných náležitostí daného aktu aplikace práva, musí výrok obsahovat kromě výše částky, uvedení čísla účtu, na který má být plněno též lhůtu, ve které je nezbytné pokutu uhradit. Absence těchto údajů je způsobilá zasáhnout minimálně do vykonatelnosti rozhodnutí stran uložené platební povinnosti.

Ustanovení stanovuje též pravidla pro ukládání pokut u specifických druhů řízení, která se mj. i s ohledem ekonomii vedení řízení, se kterou souvisí též snižování administrativní zátěže, odehrávají ve zkrácené podobě. Jedná se o tzv. blokové a příkazní řízení, které pokud není jinou zákonnou úpravou stanoveno jinak, má zde vyjádřené zákonné limitní podmínky s nutnou aplikací speciální úpravy peněžitého trestání mladistvých dle § 19.

Postup týkající se správy pokut (evidence, vybírání, vymáhání) je od 1. 1. 2011 upraven v zákonu č. 280/­2009 Sb., daňový řád, který sjednotil do té doby poměrně roztříštěnou právní úpravu týkající se správy uvedených peněžitých plnění.

5 As 16/­2008-68

Pokud jde o pokutu uloženou v blokovém řízení, § 84 odst. 1 zákona o přestupcích odkazuje na obecné ustanovení § 13 odst. 2 zákona o přestupcích, podle něhož lze v blokovém řízení dle § 84 téhož zákona uložit pokutu do 1000 Kč, pokud tento zákon nebo jiný zákon nepřipouští uložit v takovém řízení pokutu vyšší. Zvláštním ustanovením, které připouští uložit za některé přestupky v silniční dopravě vyšší pokutu než 1000 Kč, je právě § 22 odst. 10 zákona o přestupcích, který stanoví zvláštní sazby blokových pokut pro zde vyjmenované přestupky. Skutečnost, že přestupek dle § 22 odst. 1 písm. i) cit. zákona v tomto výčtu uveden není, tedy neznamená, že by tento přestupek nemohl být vůbec projednán v blokovém řízení, ale znamená pouze to, že se pro určení výše blokové pokuty uplatní obecné ustanovení § 13 odst. 2 tohoto zákona, tedy výše pokuty do 1000 Kč. Tomu odpovídá i § 86 písm. a) zákona o přestupcích, který zakládá pravomoc orgánů policie projednávat v blokovém řízení veškeré přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22 zákona o přestupcích, nikoliv pouze přestupky uvedené v § 22 odst. 10 tohoto zákona. Uložení pokuty v blokovém řízení tak v daném případě nebránilo ani ustanovení § 58 zákona o přestupcích, které stanoví obecnou povinnost státních orgánů a orgánů samosprávy (včetně orgánů policie) oznámit příslušným správním orgánům přestupky, o nichž se dozví, nejsou-li samy příslušny k jejich projednávání. V daném případě byla příslušnost orgánů policie k projednání daného přestupku v blokovém řízení (na rozdíl od jeho případného projednání v běžném správním řízení) zcela nepochybně dána.“

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2009, 5 As 16/­2008-68

5 As 46/­2008-50

Stanovení vysoké spodní hranice zákonné sazby, ať již jde o peněžitý trest (pokutu) či o trest zákazu činnosti, je zcela nepochybně výrazem značné typové společenské nebezpečnosti daného deliktu, kterou v něm zákonodárce spatřoval.

K ústavnosti minimální výše pokuty se opakovaně vyjádřil Ústavní soud. V nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02, Ústavní soud konstatoval, že zákonem stanovená minimální výše pokuty musí být nastavena tak, aby uložení pokuty, byť i v minimální výši, nemělo pro delikventa likvidační účinek, případně aby nezpůsobovalo, že podnikatelská činnost po značné (několikaleté) časové období ztratí jakýkoliv smysl. V opačném případě dojde k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. (viz analogicky rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2003, č. j. 6 A 147/­2002-35).“

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2009, 5 As 46/­2008-50

9 As 22/­2010-67

Pokud stěžovatel namítá, že výklad užitý krajským soudem v této otázce nelze považovat za ústavně konformní, pak Nejvyšší správní soud této námitce stěžovatele nepřisvědčil. Ústavní soud se otázkou minimální výše pokuty ve své judikatuře opakovaně zabýval. V nálezu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02 konstatoval, že zákonem stanovená minimální výše pokuty musí být nastavena tak, aby uložení pokuty, byť i v minimální výši, nemělo pro delikventa likvidační účinek. Dle názoru kasačního soudu však sankci za přestupek podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) nelze považovat za likvidační ve smyslu výše citované judikatury Ústavního soudu. Jak již zdejší soud judikoval v rozsudku ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 46/­2008-50, veřejný zájem na zachování bezpečnosti silničního provozu výrazně převyšuje negativní důsledky spojené s udělenou pokutou a zákazem řízení motorových vozidel za spáchání přestupku dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích.“

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 8. 2010, 9 As 22/­2010-67

§ 14

(1)   Zákaz činnosti lze uložit jen za přestupky uvede­né ve zvláštní části tohoto zákona nebo v jiném zákoně a na dobu tam stanovenou, nejdéle na dva roky, a jde-li o činnost, kterou pachatel vykonává v pracovním nebo jiném obdobném poměru, nebo k níž je třeba povolení nebo souhlasu státního orgánu, a spáchal-li pachatel přestupek touto činností nebo v souvislosti s ní.

(2)   Do doby zákazu činnosti se započítává doba, po kterou pachatel na základě opatření správního orgánu učiněného v souvislosti s projednávaným přestupkem nesměl již tuto činnost vykonávat.

(3)   Od výkonu zbytku zákazu činnosti lze po uplynutí poloviny doby výkonu této sankce upustit, jestliže pachatel přestupku způsobem svého života prokázal, že její další výkon není potřebný.

k  omentář k § 14

Zákaz činnosti je nejzávažnějším velmi citelným zásahem do práv pachatele přestupku. Jedná se o omezující opatření, které lze uložit jak samostatně tak též ve spojení s jinou sankcí, nejčastěji s pokutou. Zákon o přestupcích, taxativně vymezuje situace, za nichž lze uvedenou sankci omezující povahy uložit. S ohledem na její mnohdy značné dopady do života osoby, vymezuje zákon vedle obecných podmínek pro její ukládání též podmínky speciální.

S danou sankcí se lze v přestupkovém zákonu setkat např. v ust. § 24 odst. 1 písm. a) a c), přestupky na úseku podnikání dále v ust. § 30 odst. 1 písm. e) až k), přestupky na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi nebo v ust. § 35 odst. 1 písm. f), přestupky na úseku zemědělství, myslivosti a rybářství a dále ve speciální právní úpravě. K posouzení sankčního rozpětí se pak přistupuje obdobně jako v případě ukládání pokut. Tedy pokud speciální právní úprava řeší danou otázku samostatně, je třeba ji respektovat. V případě, že doba, po kterou je možnost sankci uložit ve speciálním právním předpisu uvedena není, pak je východiskem právní úprava vyplývající z ust. § 14 zákona o přestupcích. Obdobně jsou tak jako u pokut ukládaných mladistvým, upraveny i podmínky pro uložení této sankce (viz § 19), kde maximální hranice je limitována délkou jednoho roku. Při ukládání této sankce je u mladistvých nutno přihlížet k tomu, že tento stav nebude bránit v přípravě na budoucí povolání.

Podmínkou pro uložení dané sankce je to, že se jedná o činnost, kterou pachatel vykonává v pracovním nebo jiném obdobném poměru, nebo k níž je třeba povolení nebo souhlasu státního orgánu a současně, že přestupek byl spáchán touto činností nebo v souvislosti s ní. Je třeba uvést, že uložení zákazu činnosti, lze i v těch případech, kdy pachatel činnost vykonává bez požadovaného povolení nebo souhlasu, a pak v době průběhu zákazu činnosti, povolení nebo souhlas k této činnosti nemůže být získán. Dále se přihlíží k tomu, zda uvedené omezující opatření za týž skutek již neprobíhá či neprobíhalo a tuto dobu je pak do rozhodnutí třeba zahrnout. Jedná se o postup ex offo. Rozhodnutí o zákazu činnosti je vykonatelné nabytím právní moci a účinky zanikají uplynutím doby, na kterou byl zákaz uložen.

I v případě zákazu činnosti platí, že od uložení sankce lze v případě, kdy k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku, upustit, pokud ovšem tato možnost není výslovně zákonem zakázána.

Ke zmírnění citelných dopadů do života osoby lze využít i institutu upuštění od výkonu zbytku zákazu činnosti. Jedná se o jednu z možností, o které rozhoduje správní ­orgán, který rozhodoval o uložení zákazu činnosti v prvním stupni. Řízení lze zahájit pouze na žádost pachatele přestupku. Je na správním orgánu, nakolik zváží, že jsou pro daný postup, splněny podmínky. Nejedná se o nárokovou záležitost. První formální podmínku, kterou je nutno zkoumat, je uplynutí poloviny doby výkonu dané sankce. Pokud tato podmínka splněna není, dál již správní orgán splnění věcných osobních podmínek, tedy že pachatel přestupku způsobem svého života prokázal, že další výkon není potřebný, nezkoumá. Uvedené posouzení vychází zejména z podkladů, které má správní orgán k dispozici a s ohledem na účel zakázané činnosti a plnění daných omezujících podmínek. Proti rozhodnutí o návrhu se nelze odvolat a návrh nelze podat opětovně.

9 As 7/2008-55

Je-li řízení o přestupku, jehož spáchání bylo žalobci kladeno za vinu, považováno za řízení, v němž se rozhoduje o oprávněnosti trestního obvinění, může soud rozhodující ve správním soudnictví při posuzování výše uloženého trestu využít svého moderačního práva a upustit od uloženého trestu za spáchaný přestupek (§ 78 odst. 2 s.ř.s.), s poukazem na použití pozdějšího znění zákona o přestupcích, které je pro žalobce příznivější, než znění účinné v době spáchání přestupku (retroaktivita in mitius, čl. 40 odst. 6 Listiny).

Pokud jde o povahu a přísnost sankce, je nutno připomenout, že „podle běžného smyslu pojmů obecně pod trestní právo spadají činy, jejichž pachatelům hrozí tresty určené především k vyvolání odrazujícího účinku, a které obvykle spočívají v opatřeních zbavení svobody a v pokutách“ (viz Öztürk) s výjimkou těch, „které svou povahou, trváním nebo způsobem výkonu nemohou způsobit výraznou újmu“ (pokud jde o zbavení svobody, viz Engel a další). Zákaz řídit motorové vozidlo je zásahem, který se podstatným způsobem odráží v běžném životě a v některých případech může mít i dopad na výkon povolání. Soud z toho vyvozuje, že kromě preventivního (odstrašujícího) charakteru má tato sankce rovněž charakter represivní, což dostatečně prokazuje trestněprávní povahu žalobcem spáchaného dopravního přestupku.“

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2008, 9 As 7/2008-55

9 As 7/2009-76

Jestliže se stěžovatel dopustil přestupku podle § 22 odst. 1 písm. e) bodu 3. zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, v souvislosti s řízením motorového vozidla, k jehož řízení je nezbytné řidičské oprávnění k řízení motorových vozidel spadajících do kategorie řidičské oprávnění skupiny „C“, je nezbytné považovat činnost spočívající v řízení motorových vozidel spadajících do kategorie řidičské oprávnění skupiny „C“ za právě tu činnost, v souvislosti s níž se stěžovatel dopustil přestupku. Uložil-li proto správní orgán sankci zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel spadajících do kategorie řidičské oprávnění skupiny „C“ za stěžovatelem spáchaný přestupek, byl takový postup správního orgánu plně v souladu s § 14 a § 22 odst. 7 zákona o přestupcích.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2009, 9 As 7/2009-76

15 A 53/­2011-49

Pokud neuplynula alespoň polovina doby výkonu sankce, nelze dle § 14 odst. 3 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, upustit od výkonu zbytku sankce. Doba, po kterou byl přiznán odkladný účinek výkonu sankce, se do doby výkonu sankce nezapočítává.

Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2014, 15 A 53/­2011-49

§ 15

(1)   Propadnutí věci lze uložit, jestliže věc náleží pachateli a věc

a)  byla ke spáchání přestupku užita nebo určena, anebo

b)  byla přestupkem získána nebo byla nabyta za věc přestupkem získanou.

(2)   Propadnutí věci nelze uložit, je-li hodnota věci v ná­pad­ném nepoměru k povaze přestupku.

(3)   Vlastníkem propadlé věci se stává stát.

k  omentář k § 15

Každý, kdo má u sebe věc důležitou pro zjištění skutečného stavu věci, nebo věc, která může být prohlášena za propadlou nebo zabranou, má povinnost ji na výzvu správního orgánu vydat. Pokud tak neučiní, může mu ji správní orgán na základě rozhodnutí odejmout.

Již ze samotné podstaty věci je zřejmé, že uvedenou sankci nelze uložit v blokovém ani příkazním řízení a její uložení bude možno pouze za určitý druh přestupků. Jak již bylo uváděno v předchozích ustanoveních i tento druh sankce lze uložit bud samostatně nebo kumulovaně s jinou sankcí, a to ať již se bude jednat o napomenutí, pokutu či zákaz činnosti. Realizací této sankce vzniká pachateli majetková újma a jejím smyslem je zejména zamezení dalšího páchání přestupku. K uložení této sankce může dojít pouze tehdy, pokud věc zcela náleží pachateli spáchaného přestupku. Tato skutečnost musí být správním orgánem dostatečně prokázána. Nelze proto tak učinit u věci, která byla odcizena nebo vypůjčena či svěřena do úschovy. Věc musí být v příslušném rozhodnutí dostatečně identifikována, aby nedošlo k její záměně. Tak jako v jiných případech i zde se musí správní orgán dostatečně vypořádat se všemi okolnostmi, které ovlivnily jeho úvahu o splnění podmínek pro propadnutí věci, přičemž je nezbytné zohlednit i zásadu přiměřenosti, neboť uložená sankce – propadnutí věci, nesmí být s ohledem na její hodnotu v hrubém nepoměru k povaze spáchaného přestupku.

Vzhledem k tomu, že vlastníkem propadlé věci se stává stát, a to bez ohledu na to, který správní orgán vydal příslušné rozhodnutí, je její další osud podřízen podmínkám, které stanoví zákon o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.

V případě, že správní orgán nerozhodl o propadnutí věci, musí být bez zbytečných průtahů vrácena tomu, komu patří. Pakliže vlastníka věci nelze jednoznačně určit, musí být vrácena tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata.

5 As 16/­2008-68

Rozhodnutím č. j. KUJI 11012/­2004 PS/155, KUJIP0084175, ze dne 26. 7. 2004 zamítl stěžovatel odvolání žalobce proti rozhodnutí komise k projednávání přestupků M. S. n. S. č. j. 108/­13268/2003, ze dne 15. 6. 2004. Rozhodnutím správního orgánu prvého stupně byl žalobce uznán vinným z přestupku na úseku všeobecné vnitřní správy dle § 42 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona, kterého se dopustil tím, že porušil ust. § 15 odst. 5 písm. b) zákona č. 119/­2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu a to tak, že jako držitel plynové pistole zn. Walter, výr. č. MO84596, tj. zbraně kategorie D a 1 ks zásobníku bez nábojů, dne 15. 10. 2003 kolem 21.15 hodin ve S. n. S. před restaurací „N. z.“ po předchozím požití alkoholických nápojů s touto zbraní manipuloval, ač byla jeho schopnost k této činnosti požitím alkoholických nápojů snížena a dále se dopustil porušení § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona tím, že uvedeného dne nejdříve v restauraci „N. z.“, a následně před ní vyhrožoval P. B., že ho zabije. Ve smyslu ust. § 42 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. b) přestupkového zákona mu pak za uvedené přestupky uložil pokutu ve výši 3000 Kč, jakož i povinnost nahradit náklady řízení v paušální částce 1000 Kč ve smyslu ust. § 79 odst. 1 cit. zákona a dále ve smyslu ust. § 15 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. d) přestupkového zákona propadnutí plynové pistole zn. Walter Mod. PP cal. 9 mm P.A.K., v. č. MO84596 a 1 ks zásobníku bez nábojů.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2009, 5 As 16/­2008-68

§ 15a

(1)   Zákaz pobytu lze uložit jen za přestupky uvedené ve zvláštní části tohoto zákona nebo v jiném zákoně a na dobu nejdéle tří měsíců za předpokladu, že

a)  byl přestupek spáchán úmyslným jednáním významně narušujícím místní záležitosti veřejného pořádku,

b)  byl pachatel v posledních dvanácti měsících přede dnem spáchání přestupku pravomocně uznán vinným z přestupku za obdobné jednání, kterého se dopustil na území stejné obce, a

c)  uložení takové sankce je nezbytné k zajištění ochrany místních záležitostí veřejného pořádku na území obce; sankce zákazu pobytu se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt nebo hlášený pobyt podle zvláštního právního předpisu¹⁹⁾.

(2)   Zákaz pobytu spočívá v tom, že se pachatel nesmí po dobu trvání zákazu pobytu zdržovat na území obce nebo její části, v níž se opakovaně dopustil přestupku ve smyslu odstavce 1, vymezené v rozhodnutí správního orgánu, který zákaz pobytu uložil.

(3)   Obecní úřad obce, na jejímž území má pachatel trvalý pobyt nebo hlášený pobyt podle zvláštního právního předpisu19), může pachateli na základě jeho žádosti udělit povolení ke krátkodobému pobytu na území obce uvedené v odstavci 2 nebo její části. Povolení lze udělit, má-li pachatel k pobytu na území obce závažné osobní důvody, kterými jsou zejména návštěva lékaře nebo orgánu veřejné moci. Obecní úřad může povolení udělit pouze se souhlasem správního orgánu, který zákaz pobytu uložil. O žádosti rozhodne obecní úřad bezodkladně, nejpozději do pěti pracovních dnů od zahájení řízení. Nejsou-li splněny podmínky pro vydání povolení, vydá obecní úřad rozhodnutí, kterým žádost zamítne; jinak povolení udělí; žadateli vydá namísto písemného vyhotovení rozhodnutí potvrzení o povolení k pobytu. Povolení, kterým je žadateli umožněn krátkodobý pobyt na území obce nebo její části, v níž má zakázán pobyt, obsahuje vždy vymezení, v jaké době a za jakým účelem je krátkodobý pobyt povolen. Při pobytu na území obce nebo její části, v níž má pachatel zakázán pobyt, je povinen mít při sobě potvrzení podle tohoto ustanovení.

(4)   Od výkonu zbytku zákazu pobytu lze po uplynutí poloviny doby výkonu této sankce upustit, jestliže pachatel přestupku způsobem svého života prokázal, že její další výkon není potřebný.

(5)   O uložení zákazu pobytu, místu a době jeho trvání, popřípadě o upuštění od jeho výkonu, uvědomí správní orgán, který zákaz pobytu uložil, neprodleně Policii České republiky a v případě občanů České republiky rovněž obecní úřad obce, na jejímž území má pachatel trvalý pobyt.

k  omentář k § 15a

S účinností od 15. 1. 2013 byl v zákoně o přestupcích zaveden nový druh sankce, a to zákaz pobytu. Kroky, které vedly k uvedené novele, vycházely zejména ze snahy o posílení účinnosti sankčních ustanovení zákona o přestupcích a posílení obecné vymahatelnosti práva stran posílení veřejného pořádku (zejména ve vztahu k osobám provozujících prostituci, dále eliminaci požívání alkoholu na veřejnosti či žebrání aj.).

S určitou nadsázkou lze konstatovat, že se až tak dalece o převratnou historickou novinku nejedná, byť tato se odehrávala spíše v intencích práva trestního než přestupkového (viz např. dřívější trestně právní úprava – zákon č. 140/­1961 Sb., trestní zákon, zákon č. 150/­1969 Sb., o přečinech), nicméně „oživení“ dané sankce v důsledku reakce na veřejností odsuzované situace, které se počaly objevovat i v důsledku změn společenského prostředí, bylo na místě.

Určité novum lze spatřovat v zavedení této sankce přímo do přestupkového zákona, což do jisté míry dává i možnost, regulovat dopady společensky nežádoucích jednání i s ohledem na specifika a potřeby daného regionu vyplývající z obecně závazných vyhlášek. Je ale logické, že právní úprava v přestupkovém zákoně resp. možnosti a způsob uložení zákazu pobytu, odpovídají intenzitě jednání postihovaného dle přestupkového zákona.

Zákaz pobytu lze uložit jen za přestupky uvedené ve zvláštní části zákona o přestupcích nebo v jiném zákoně. Ve většině ustanovení platí, že uložit zákaz pobytu lze jen spolu s pokutou. Výjimku tvoří přestupek podle § 50 odst. 1, kdy lze zákaz pobytu uložit samostatně. Uvedenou sankci lze uložit pouze za současného splnění tří podmínek, kterými jsou:

1.  přestupek, za který je zákaz pobytu ukládán, byl spáchán úmyslným jednáním významně narušujícím místní záležitosti veřejného pořádku.

2.  pachatel byl v posledních dvanácti měsících přede dnem spáchání přestupku, za který je zákaz pobytu ukládán, pravomocně uznán vinným z přestupku za obdobné jednání, kterého se dopustil na území stejné obce a za

3.  uložení takové sankce je nezbytné k zajištění ochrany místních záležitostí veřejného pořádku na území obce.

Délka tohoto opatření nesmí přesáhnout tři měsíce a po uplynutí poloviny doby výkonu uložené sankce zákazu pobytu lze podle § 15a odst. 4 od výkonu zbytku této sankce upustit. Opět za stejných parametrů jak bylo uvedeno u ust. § 14, který se týká zákazu činnosti. Danou sankci nelze uložit mladistvému. Dále se nesmí vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt nebo hlášený pobyt [viz § 10, zákona č. 133/­2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (o evidenci obyvatel)].

Uložení dané sankce s sebou nese omezení zdržovat se po dobu jeho výkonu na území obce nebo její části, v níž se pachatel opakovaně dopustil přestupku ve smyslu § 15a odst. 1, vymezené v rozhodnutí správního orgánu, který zákaz pobytu uložil. Pokud pachatel přestupku ze závažných osobních důvodů (např. návštěva lékaře aj.) je nucen se na zapovězeném místě krátkodobě zdržovat, musí tamní obecní úřad požádat o udělení krátkodobé výjimky. Ten po předchozím stanovisku správního orgánu, který uvedený zákaz uložil, rozhodne. I v těchto případech je za splnění zákonných osobních podmínek rozhodnout o upuštění od výkonu zbytku zákazu pobytu (obdobně viz § 14). V kladném případě je nutno tuto skutečnost oznámit Policii ČR a v případě občanů České republiky rovněž obecnímu úřadu obce, na jejímž území má pachatel trvalý pobyt.

8 Tdo 1087/­2011

Trest zákazu pobytu lze uložit nejen občanu České republiky, ale i cizinci, nebo osobě, které bylo přiznáno postavení azylanta, přičemž u těchto osob se nesmí trest zákazu pobytu vztahovat na místo jejich skutečného trvalého pobytu, jenž je udělován podle zákona č. 326/­1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zák. č. 326/­1999 Sb.“). Cizinec, který není občanem Evropské unie (u nichž platí jiné podmínky), je oprávněn pobývat na území v rámci trvalého pobytu na základě povolení k trvalému pobytu [§ 65 odst. 1 písm. a) zák. č. 326/­1999 Sb.] Je-li proto ukládán zákaz pobytu cizinci, nesmí se vztahovat na takové místo jeho skutečného pobytu.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2011, 8 Tdo 1087/­2011

Ochranná opatření

§ 16

Ochrannými opatřeními jsou:

a)  omezující opatření,

b)  zabrání věci.

k  omentář k § 16

Hlavním znakem ochranných opatření je prevence, a pokud je uvedené opatření uloženo, je třeba strpět jeho realizaci. Jedná se o omezující opatření a zabrání věci. Ochranná opatření nejsou z hlediska právní teorie zařazována mezi sankce, nicméně je třeba říci, že i tato opatření zasahují do práv a svobod osoby, která se přestupku dopustila. Hlavním smyslem je však snížení nebo odstranění nebezpečí dalšího porušení resp. porušování chráněných zákonných zájmů. Při ukládání ochranných opatření se tedy nerozhoduje o vině a trestu. V ust. § 17 a 18 je dále formulováno, v čem tato opatření omezujícího charakteru spočívají.

§ 17

(1)   Omezující opatření spočívá v zákazu navštěvovat určená veřejně přístupná místa nebo místa, kde se konají veřejné sportovní, kulturní nebo jiné společenské akce.

(2)   Omezující opatření lze uložit pachateli přestupku

a)  na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi (§ 30),

b)  proti pořádku ve státní správě a proti pořádku v územní samosprávě (§ 46),

c)  proti veřejnému pořádku (§ 47 a 48),

d)  proti občanskému soužití (§ 49), nebo

e)  proti majetku (§ 50).

(3)   Omezující opatření musí být přiměřené povaze a závažnosti spáchaného přestupku a osobním poměrům pachatele; lze je uložit jen spolu se sankcí a nejdéle na dobu jednoho roku, a to za předpokladu, že existuje přímá souvislost mezi spáchaným přestupkem a omezujícím opatřením, které má být uloženo.

k  omentář k § 17

Uvedené ust. taxativně konkretizuje situace, u kterých přichází v úvahu uložení omezujícího opatření. Je nutno podotknout, že se jedná o případy, které jsou upraveny přestupkovým zákonem, neboť i v některých zvláštních zákonech, ve kterých je problematika přestupkového práva řešena, lze dohledat další ochranná opatření. Pro ilustraci lze zmínit např. celní zákon, dle kterého jsou celní orgány oprávněny využít institutu zabrání zboží (viz § 296 zákona č. 13/­1993 Sb., celní zákon), nebylo-li za správní delikt uloženo propadnutí zboží podle § 295 odst. 1, jestliže to vyžaduje bezpečnost osoby nebo majetku anebo jiný obecný zájem a jestliže celní orgán do 60 dnů ode dne, kdy správní delikt vyšel najevo, nezjistí skutečnosti odůvodňující zahájení řízení o správním deliktu proti určité osobě, zboží náleží pachateli, kterého nelze za správní delikt stíhat, nebo zboží nenáleží pachateli správního deliktu.

Účelem daného možného uložení omezujícího opatření v konkrétní podobě je uložení zákazu navštěvovat některá veřejně přístupná místa a místnosti (např. sportovní stadiony, místa konání tanečních zábav, restaurační zařízení atp.), v nichž se podávají alkoholické nápoje nebo se konají veřejné tělovýchovné, sportovní nebo kulturní podniky. Posouzení bude vždy záviset na druhu spáchání deliktu a osobě pachatele.

Je povinností správního orgánu určit konkrétní veřejně přístupná místa, kam bude mít pachatel přestupku vstup zapovězen. Určení musí být učiněno tak, aby nebylo zaměnitelné s jiným veřejně přístupným místem nebo místností. Nezpochybnitelné určení daného místa, má vliv i na realizaci – vykonatelnost daného rozhodnutí. Pokud pachatel přestupku úmyslně nedodrží omezující opatření uložené v přestupkovém řízení, dopustí se přestupku proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní správy podle § 21 odst. 1 písm. ch).

Pokud se správní orgán rozhodne, že omezující opatření uloží (nejedná se o povinnost, ale o možnost), může je uložit pouze spolu se sankcí v řízení o přestupku. Nelze je tedy uložit, tak jako např. propadnutí věci ve smyslu ust. § 15, v blokovém a příkazním řízení. To samé platí, pokud je obecně od uložení sankce za spáchání přestupku upuštěno. Omezující opatření lze uložit nejdéle na dobu jednoho roku. Běh dané jednoroční lhůty počíná běžet od právní moci rozhodnutí o uložení omezujícího opatření a končí uplynutím v rozhodnutí stanovené doby. I v případě ukládání omezujících opatření platí zásada přiměřenosti.

3 Tdo 969/­2002

Podle dosavadní soudní praxe se za místo veřejnosti přístupné považuje takové místo, kam má přístup více lidí a kde se zpravidla více lidí zdržuje. Nemusí se nutně jednat o místo přístupné bez omezení kdykoli a komukoli, přičemž není rozhodné, je-li takové místo přístupné jen určitému okruhu osob a v určitou dobu. Podstatné je, aby šlo o takové místo, kde by hrubá neslušnost nebo výtržnost mohla být postřehnuta více lidmi, ať se zde v inkriminovaném okamžiku skutečně nacházejí či nikoliv. V předmětném případě se jednalo o čekárnu ve zdravotnickém zařízení, tedy v místě, jež je svou povahou určeno k poskytování zdravotních služeb veřejnosti. Do čekáren těchto zařízení mají kromě zdravotnického personálu přístup především občané (pacienti), tedy veřejnost, pro kterou jsou určeny jako pro široký individuálně neurčený okruh osob vyhledávající zdravotnické služby. Podle názoru Nejvyššího soudu je proto takovou čekárnu nutno považovat za místo veřejnosti přístupné podle dikce ustanovení § 202 odst. 1 tr. zák., přičemž pro posouzení tohoto znaku není důležité, zda jde o zdravotnické zařízení státní nebo soukromé, ani to, jakému režimu podléhají návštěvy v něm.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2002, 3 Tdo 969/­2002

§ 18

(1)   Nebylo-li uloženo propadnutí věci uvedené v § 15 odst. 1 písm. a) nebo b), lze rozhodnout, že se taková věc zabírá, jestliže

a)  náleží pachateli, kterého nelze za přestupek stíhat,

b)  nenáleží pachateli přestupku nebo mu nenáleží zcela, nebo

c)  vlastník není znám.

a jestliže to vyžaduje bezpečnost osob nebo majetku anebo jiný obecný zájem.

(2)   O zabrání věci nelze rozhodnout, jestliže od jednání majícího znaky přestupku uplynuly dva roky. Ustanovení § 15 odst. 2 platí obdobně.

(3)   Vlastníkem zabrané věci se stává stát.

k  omentář k § 18

U věci, která patří osobě, kterou nelze stíhat za přestupek, je možné využít institutu jejího zabrání. O takové případy půjde tehdy, pokud není pachatel, a to ať již pro nedostatek věku nebo v důsledku nepříčetnosti odpovědný. Kromě uvedených důvodů, které se váží k osobě pachatele, se může dále jednat o situace, kdy zánik odpovědnosti je založen udělenou amnestií, uplynutím doby, po kterou je možno pachatele za přestupek stíhat či jeho úmrtím. Jedná se o další druh ochranných opatření.

Uložení tohoto institutu je možno tehdy, pokud nebyla uložena sankce propadnutí věci nebo věc pachateli přestupku nenáleží anebo mu nenáleží zcela; jedná se o věc, která byla ke spáchání přestupku užita nebo určena, anebo byla přestupkem získána nebo byla nabyta za věc přestupkem získanou. Současně musí existovat obava, že daný postup vyžaduje bezpečnost osob nebo majetku anebo jiný obecný zájem.

Tak jak bylo uvedeno u institutu propadnutí věci, platí i v tomto případě, že uložit lze danou sankci pouze v klasickém přestupkovém řízení a je nepřípustné využít tento institut v rámci blokového či příkazního řízení. V případě nesouhlasu se zabráním věci, svědčí aktivní legitimace pouze vlastníku věci. Zabrání věci nelze uskutečnit, pokud od spáchání přestupku uplynuly dva roky a jak již bylo komentováno u předcházejících institutů, dané rozhodnutí musí být v právní moci. I v těchto případech platí zásada přiměřenosti, tedy nutné posouzení hodnoty věci ve vztahu k povaze přestupku.

V otázkách týkajících se dalšího osudu dané věci a postupů se odkazuje na komentář k § 15.

§ 19

Zvláštní ustanovení o mladistvých

(1)   Při posuzování přestupku osoby, která v době jeho spáchání dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku (dále jen „mladistvý“), se přihlíží ke zvláštní péči, kterou společnost věnuje mládeži.

(2)   Přestupek mladistvého nelze projednat v pří­kaz­ním ­řízení a nelze za něj uložit zákaz pobytu.

(3)   Horní hranice pokuty se u mladistvého snižuje na polovinu, přičemž však nesmí být vyšší než 5 000 Kč. V blokovém řízení se horní hranice pokuty u mladistvého snižuje na polovinu, přičemž však nesmí být vyšší než 2 500 Kč.

(4)   Zákaz činnosti lze mladistvému uložit nejdéle na dobu jednoho roku, nebránil-li by výkon této sankce jeho přípravě na povolání.

k  omentář k § 19

Census věku je jednou z podmínek odpovědnosti osob (mimo jiné i) za přestupek. V daném případě je stanovena hranice 15 let. Ve smyslu přestupkového práva (ale i trestního) je za mladistvou osobu, tedy již odpovědnou, považována osoba, která dovršila 15 let, ale nepřekročila 18 rok věku. § 19 zákona o přestupcích stanoví zvláštní, mírnější pravidla při ukládání sankcí mladistvým.

Uvedená speciální úprava vychází ze zákonem garantované péče o tuto věkovou kategorii v kontextu s čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Je třeba podoktnout, že v daných případech je pracováno s kategorií fyzického věku a nikoli se zletilostí, kterou občan může nabýt dříve na základě rozhodnutí soudu. Tedy určující je skutečnost, že v době spáchání, resp. páchání přestupku byl pachatel mladistvým. Pakliže je přestupek páchán i po dovršení 18 roku věku, již se nelze aplikace dle tohoto ustanovení zákona dovolávat. Přestože má mladistvý procesní způsobilost v rámci účastenství v řízení, je třeba o nařízeném jednání vyrozumět též jeho zákonného zástupce a orgán sociálněprávní ochrany, kterým je též přiznáno právo odvolání vůči rozhodnutí správního orgánu ve prospěch mladistvého delikventa.

Za přestupek mladistvého nelze uložit zákaz pobytu.

Obecně, co se týká peněžitých sankcí, tak u mladistvých se horní hranice pokuty vždy snižuje na polovinu a nesmí být vyšší než 5 000 Kč a v případě blokové pokuty 2 500 Kč. Opět se zde ale uplatní obecné pravidlo ust. § 13 v případech, kdy ve zvláštní části zákona o přestupcích nebo v jiném zákoně není výše pokuty stanovena.

Možnost uložit zákaz činnosti je taktéž u mladistvých limitována, a to jednak omezením doby trvání, která činí jeden rok, tak i podmínkou, která zohledňuje situaci přípravy na budoucí povolání, které by uložením této sankce bylo ohroženo.

4 As 77/­2014-33

Je-li vedeno přestupkové řízení proti mladistvému ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, který v době projednávání přestupku dovršil 18 let, není namístě aplikace procesních záruk uvedených v § 74 odst. 1 citovaného zákona (tj. vyrozumění zákonných zástupců a orgánu sociálně-právní ochrany dětí).

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2014, 4 As 77/­2014-33

§ 20

Zánik odpovědnosti za přestupek

(1)   Přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok; nelze jej též projednat, popřípadě uloženou sankci nebo její zbytek vykonat, vztahuje-li se na přestupek amnestie.

(2)   Běh lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 se přerušuje zahájením řízení o přestupku, jakož i vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným; je-li prvním úkonem v řízení vydání příkazu o uložení pokuty, přerušuje se běh lhůty jeho doručením.

(3)   Přerušením běhu lhůty pro projednání přestupku podle odstavce 1 začíná běh nové lhůty pro projednání přestupku; přestupek však nelze projednat, uplynuly-li od jeho spáchání dva roky.

(4)   Do běhu lhůty podle odstavců 1 až 3 se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení podle zvláštního právního předpisu.^3c)

k  omentář k § 20

V ust. § 20 je obsažena úprava zániku odpovědnosti za přestupek. Základním parametrem je zákonné nastavení jednoroční doby počínající běžet od okamžiku spáchání přestupku, přičemž po jejímž uplynutí již nelze přestupek projednat (v případě trvajících přestupků se běh prekluzivní lhůty odvíjí od okamžiku ukončení trvajícího přestupku, navázaného na odstranění protiprávního stavu). U pokračujících deliktů začne prekluzivní lhůta běžet od ukončení posledního dílčího útoku). Jak již bylo zmiňováno, v uvedené lhůtě je nezbytné, aby rozhodnutí, které je výsledkem správního řízení, o přestupku, nabylo právní moci. Konečně tento závěr lze opřít i o do jisté míry konstantní a letitou soudní judikaturu. Uvedená lhůta je lhůtou propadnou (prekluzívní) a správní orgán (případně soud) k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Za těchto okolností by již zahájené řízení (bez ohledu na to, v jaké fázi by se nacházelo, tedy ať již před prvoinstančním nebo druhoinstančním orgánem) muselo být zastaveno.

S ohledem na možnosti, které zákonná úprava umožňuje (např. opakované uplatňování opravných prostředků v případě zrušení prvoinstančního rozhodnutí odvolacím orgánem s vrácením k novému projednání), je otázkou, zda uvedená doba, ve které lze přestupek projednat, je dostatečná.

S přihlédnutím k možným procesním peripetiím, a to i těch, které je schopen významnou měrou ovlivnit i samotný přestupce, bylo uvedené ustanovení s účinky od 1. 10. 2015, rozšířeno o institut přerušení běhu lhůty, a to tak, že běh lhůty pro projednání přestupku se přerušuje zahájením řízení o přestupku, vydáním rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným nebo doručením příkazu o uložení pokuty, jestliže prvním úkonem v řízení je vydání takového příkazu o uložení pokuty. Maximální délka trvání řízení je ale zastropována na dva roky.

K zániku odpovědnosti za přestupek může dojít i v důsledku udělení amnestie, přičemž toto právo přísluší vládě České republiky. Příslušné dopady se týkají jednak nemožností projednání přestupku, a pokud již tato fáze byla ukončena, pak se dopady týkají i nemožností vykonat uloženou sankci, a to ať již celou nebo v její dosud nesplněné části. Tento závěr však nelze vztáhnout na pravomocně uloženou sankci propadnutí věci, neboť od tohoto okamžiku je jejím vlastníkem stát. Do běhu lhůty od spáchání přestupku se nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení.

1 As 22/­2012-55

Pokud totiž právo správního orgánu projednat přestupek po uplynutí prekluzivní lhůty zaniká, je nutné, aby do této doby bylo rozhodnutí o přestupku perfektní, tzn. splňovalo všechny znaky zásadně nezměnitelného individuálního správního aktu. (…) Z těchto hledisek je třeba postupovat i v nyní souzené věci, kdy pro posouzení otázky zachování totožnosti skutku v trestním a přestupkovém řízení jsou rozhodujícími „Záznam o zahájení úkonů trestního řízení“ ze dne 4. 11. 2009 ve spojení s „Oznámením o zahájení řízení o přestupku“ ze dne 21. 6. 2010, tedy akt orgánu činného v trestním řízení a akt přestupkového orgánu vymezující skutek, pro nějž se vedla jednotlivá řízení. (…) Z porovnání popisu skutku v aktech orgánu činného v trestním řízení a přestupkového orgánu dle Nejvyššího správního soudu s ohledem na výše citovaná teoretická východiska jasně plyne, že totožnost skutku zůstala zachována, a to především jednáním stěžovatele, kterého se měl dopustit. Oba orgány totožně vymezily místo, čas, způsob spáchání a některé další skutečnosti (osoba, popis vozidla apod.), které odůvodňují závěr o totožnosti skutku. Jednání, které bylo nutné ke způsobení následku, bylo v obou aktech popsáno téměř totožně. Je pravdou, že nebyl zcela zachován totožný následek. Ve správním (přestupkovém) řízení bylo tímto následkem především porušení správních předpisů stěžovatelem, v trestním řízení byla následkem těžká újma na zdraví s následkem smrti, k níž však mohlo dojít pouze v důsledku porušení správních předpisů stěžovatelem (tedy skutečností, že stěžovatel vůbec řídil, ačkoli nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění). Tato skutečnost ovšem není na překážku, neboť je v dané věci rozhodující, že byla splněna podmínka, že se konkrétní skutkové okolnosti týkají též osoby a jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010 č. j. 3 Tdo 1053/­2010-21). Totožnost skutku je tedy v tomto případě dána.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2012, NSS sp. zn. 1 As 22/­2012-55

7 As 41/­2010-66

Ve stížní námitce týkající se interpretace ust. § 20 odst. 1 přestupkového zákona stěžovatel mimo jiné argumentoval rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2007 č. j. 2 Ca 10/­2006-38, v němž byl vysloven právní závěr, že „Dle § 20 odst. 1 zákona ČNR č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok. Z tohoto ustanovení tedy vyplývá, že rozhodnutí ve věci přestupku musí být vydáno v této lhůtě, nevyplývá však z něho, že v uvedené lhůtě musí též rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci.“ Tento právní názor však nemá ekvivalent v judikatuře Nejvyššího správního soudu. Naopak podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je třeba citované ustanovení, které stanoví, že „Přestupek nelze projednat, uplynul-li od jeho spáchání jeden rok“ interpretovat tak, že ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o uložení sankce za jeho spáchání nabýt právní moci. V tomto směru lze odkázat na rozsudek ze dne 15. 12. 2005 č. j. 3 As 57/­2004-39, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil, že: „Ve lhůtě jednoho roku od spáchání přestupku musí rozhodnutí o přestupku nabýt právní moci. Správní orgán musí k prekluzi přihlížet v úřední povinnosti, a není proto třeba, aby ji pachatel namítal. Procesním důsledkem zániku odpovědnosti ve smyslu ust. § 20 odst. 1 zákona o přestupcích je, že správní orgán nemůže řízení o přestupku zahájit a v řízení již zahájeném pokračovat, a to bez ohledu na to, zda okolnost, která je důvodem zániku odpovědnosti, nastala v řízení prvostupňovém nebo v řízení odvolacím. Podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích správní orgán řízení o přestupku zastaví, jestliže v něm zjistí, že odpovědnost za přestupek zanikla.“ Rovněž v rozsudcích ze dne 25. 1. 2007 č. j. 6 As 56/­2004-68, a ze dne 23. 4. 2010 č. j. 5 As 10/­2010-75, Nejvyšší správní soud posuzoval, zda byl přestupek pravomocně projednán v zákonné lhůtě jednoho roku, tzn., zda rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci před uplynutím prekluzívní lhůty. Podle citované judikatury tedy nestačí, aby bylo pouze rozhodnuto o uložení sankce za spáchaný přestupek, ale je třeba, aby rozhodnutí nabylo právní moci. Proto tuto stížní námitku vyhodnotil Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2010, 7 As 41/­2010-66

5 As 21/­2007

Trvajícím přestupkem je takové jednání, jímž pachatel vyvolá protiprávní stav, který posléze udržuje, popřípadě, jímž udržuje protiprávní stav, aniž jej vyvolal. Toto jednání tvoří jeden skutek až do okamžiku ukončení deliktního jednání, tj. až do okamžiku odstranění protiprávního stavu; lhůta pro zahájení řízení o přestupku (srov. § 20 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích) tedy začne běžet teprve od okamžiku ukončení trvajícího přestupku.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007,5 As 21/­2007

42 A 7/2011-27

Lhůtu pro projednání přestupku (§ 20 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích) není možné počítat pouze podle citovaného zákona, ale v případě soudního řízení je nutné zohlednit i § 41 s.ř.s.: po dobu soudního řízení se roční lhůta pro projednání přestupku staví a její běh pokračuje až po pravomocném skončení řízení před soudem. K tomuto stavení lhůty dochází právě jen po dobu vedení řízení o přezkumu správního rozhodnutí v rámci správního soudnictví a jde o výjimku z pravidla, že běh prekluzivní lhůty nelze stavit či přerušit. Je to i odrazem skutečnosti, že soudní řízení v rámci správního soudnictví není další instancí správního řízení.

Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2012, 42 A 7/2011-27

II. ÚS 3005/14

1. Pokud se správní orgány v přestupkovém řízení dopustily procesních pochybení v intenzitě, která „mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé“ [§ 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/­1992 Sb., soudního řádu správního] a proto bylo odvolací správní rozhodnutí zrušeno krajským soudem, nicméně pro uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro projednání přestupku (§ 20 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích) již nemohlo být pokračováno v dalším řízení, v němž by byla napravena zjištěná procesní pochybení, nelze tuto okolnost klást k tíži stěžovatele v tom směru, že mu nenáleží nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v průběhu přestupkového řízení podle zákona č. 82/­1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

2. To nicméně neznamená, že by každé zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, bylo možné paušálně považovat za „nesprávný úřední postup“, resp. „nezákonné rozhodnutí“, zakládající bez dalšího odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/­1998 Sb. Ústavně zaručená ochrana na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod se totiž neuplatní např. tehdy, je-li uplynutí zákonné prekluzivní lhůty k projednání přestupku spíše přímým důsledkem procesní taktiky obviněného, příp. jeho právního zástupce, založené na „obstrukčním“ jednání, nežli liknavosti či jiného pochybení správního orgánu.

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, II. ÚS 3005/14

11 A 6/2012-50

V daném případě je zcela nepochybně zřejmé, že jednání, za které byla žalobci uložena pokuta, není přestupkem, jde o jiný správní delikt, pro který lhůta stanovená v § 20 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, neplatí. Pro zánik odpovědnosti je rozhodná lhůta, která je stanovena v § 30 odst. 1 zákona č. 131/­2000 Sb., o hlavním městě Praze, podle něhož bylo v daném případě postupováno. Skutečnost, že se žalovaný nevypořádal s námitkou o zániku odpovědnosti ve vztahu k přestupku, nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí ve smyslu porušení práv žalobce, když je nepochybné, že žalobcem uplatněná námitka není důvodná.

Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, 11 A 6/2012-50

9 As 101/­2010-101

Jde-li o tzv. trvající přestupek projednávaný z úřední povinnosti, přičemž protiprávní stav nebyl dosud ukončen, běží jednoroční prekluzivní lhůta pro projednání takového přestupku (§ 20 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích) od okamžiku, kdy bylo osobě podezřelé z jeho spáchání doručeno oznámení o zahájení přestupkového ří­zení.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2011, 9 As 101/­2010-101

7 As 61/­2010-89

I. Výpověď plné moci oznámená ve správním řízení správnímu orgánu prvního stupně po podání odvolání proti jeho rozhodnutí je v odvolacím řízení účinná, neměl-li ten, kdo výpověď správnímu orgánu oznamoval, v době, kdy tak činil, důvodu se domnívat, že spis již byl postoupen k vyřízení odvolání odvolacímu správnímu orgánu (podle § 88 odst. 1 správního řádu z roku 2004).

II. Postih za přestupek je možný, jen jestliže rozhodnutí o něm nabylo ve lhůtě podle § 20 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, právní moci.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2010, 7 As 61/­2010-89

1 As 33/­2010-67

Pro úvahu o spáchání přestupku dle § 20 odst. 1 písm. e) bod 4. zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, je podstatné, aby bylo prokázáno, zda objektivně k okamžiku prováděné silniční kontroly měl pachatel platný posudek o zdravotní způsobilosti (tedy zdali již fakticky existoval) bez ohledu na to, předložil-li jej kontrolním orgánům v době silniční kontroly.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2010, 1 As 33/­2010-67

ČÁST DRUHÁ

Zvláštní část

Přestupky proti pořádku ve státní správě
a v územní samosprávě

§ 21

Přestupky proti pořádku
ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní správy

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  neoprávněně zhotoví reprodukci ceniny nebo neoprávněně zhotoví nebo uvede do oběhu předmět, který by mohl být zaměněn s ceninou nebo si takový předmět neoprávněně nechá zhotovit nebo jej neoprávněně užije, bez úmyslu se obohatit nebo padělat veřejnou listinu nebo uvedené ­předměty,

b)  úmyslně uvede nesprávný nebo neúplný údaj správnímu orgánu anebo mu požadovaný údaj zatají, ač má povinnost takový údaj uvést,

c)  úmyslně uvede nesprávný nebo neúplný údaj správnímu orgánu anebo mu požadovaný údaj zatají za účelem získání neoprávněné výhody,

d)  úmyslně neoprávněně užívá vědeckou nebo uměleckou hodnost nebo titul absolventa vysoké ­školy,

e)  úmyslně zničí, poškodí nebo neoprávněně odstraní nebo poruší úřední uzávěru nebo úřední značku,

f)  úmyslně zničí, poškodí nebo neoprávněně odstraní veřejnou vyhlášku nebo pozmění její obsah,

g)  úmyslně podá nepravdivou nebo neúplnou svědeckou výpověď ve správním řízení anebo úmyslně uvede nepravdivý údaj v čestném prohlášení u správního ­orgánu,

h)  úmyslně neoprávněně vystupuje jako úřední osoba,

ch)       úmyslně nedodrží omezující opatření uložené v pře­stupkovém řízení,

i)  úmyslně na místě veřejnosti přístupném nosí neoprávněně vojenský nebo služební stejnokroj příslušníků ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů, nebo takové součásti stejnokroje, které jsou s úplným stejnokrojem zaměnitelné, ačkoliv není příslušníkem ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 písm. a), d) až f) a písm. h) až i) lze uložit pokutu do 3 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. b), c) a g) pokutu do 10 000 Kč.

k  omentář k § 21

V rámci skutkových podstat uvedených v ustanovení postihujícím přestupky proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní správy je vhodné upozornit na to, že v případě jednání, kterým se pachatel dopustí neoprávněného zhotovení reprodukce ceniny nebo uvede do oběhu předmět, který by mohl být zaměněn s ceninou, nebo si takový předmět neoprávněně nechá zhotovit nebo jej neoprávněně užije, je podstatné posouzení subjektivní stránky resp. míry zavinění. Pokud by pachatel uvedeným jednáním sledoval své vlastní obohacení či padělání veřejné listiny, bylo by takové jednání posuzováno jako trestný čin.

Cenina

Ceninou mohou být např. poštovní známky, kolky, dálniční kupóny, CCS karty, telefonní karty aj.

Veřejná listina

Veřejnou listinou je listina, kterou vydal orgán veřejné moci v mezích své pravomoci nebo jiná listina, kterou zvláštní předpis za veřejnou označí.

U veřejné listiny se ve správním nebo soudním řízení předpokládá její autenticita i pravdivost, pokud není prokázán opak. Padělání nebo pozměňování veřejné listiny je v České republice samo o sobě trestným činem. Občanský soudní řád v § 134 jmenuje listiny vydané státními orgány v mezích jejich pravomoci. Správní řád v § 53 odst. 3 zahrnuje kromě listin vydaných státními orgány i listiny vydané orgány územních samosprávných celků. Občanský zákoník (zákon č. 89/­2012 Sb.) v § 567 uvádí, že „Veřejná listina je listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci nebo listina, kterou za veřejnou listinu prohlásí zákon; to neplatí, pokud trpí takovými vadami, že se na ni hledí, jako by veřejnou listinou nebyla.“ Ve smyslu § 3026 odst. 2 jí je vždy notářský zápis, případně soudně schválený smír. Kromě uvedených definic, se lze setkat s pojmem veřejná listina i v celé řadě dalších zákonů, např. zákon č. 358/­1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, dle kterého jsou veřejnými listinami notářské zápisy a jejich stejnopisy, výpisy z notářských zápisů a listiny o ověření vydané notáři podle tohoto zákona. Podle školského zákona (zákon č. 561/­2004 Sb.) jsou veřejnými listinami vysvědčení, diplomy o absolutoriu a výuční listy vydané podle tohoto zákona. Daňový řád (zákon č. 280/­2009 Sb.) definuje veřejnou listinu v ust. § 94, dle kterého listina vydaná orgánem veřejné moci v mezích jeho pravomoci, jakož i listina, která je zákonem prohlášena za veřejnou, potvrzuje, že jde o prohlášení orgánu veřejné moci, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, potvrzuje i pravdivost toho, co je v ní osvědčeno nebo potvrzeno, přičemž za veřejnou listinu považuje i datovou zprávu a řádně vyplněnou doručenku, kterou se prokazuje doručení písemností (viz § 51 daňového řádu).

Tento ilustrativní výčet speciálních zákonů není zdaleka úplný.

Přestupku podle § 21 odst. 1 písm. b) a c) se dopustí ten, kdo úmyslně uvede nesprávný nebo neúplný údaj správnímu orgánu anebo mu požadovaný údaj zatají, pokud má povinnost takový údaj uvést, přičemž tato povinnost musí být stanovena právním předpisem (např. zákon o pobytu cizinců). Neoprávněnou výhodou může být např. získání příspěvku na bydlení či dopravu.

Vědecká nebo umělecká hodnost a akademický titul

Neoprávněné užívání vědecké nebo umělecké hodnosti nebo akademického titulu je titul udělovaný v souvislosti s řádným ukončením vysokoškolského vzdělání nebo úspěšným završením např. doktorandského studia (Bc., BcA., Ing., MUDr., MVDr., MgA., Mgr., JUDr., PhDr., RNDr., PharmDr., ThLic., ThDr., PaedDr., Ph.D., Dr. A Th.D.), jakož i např. označení odborný asistent, docent, profesor, a dříve udělované tituly např. CSc. Je otázkou, nakolik je v současné době uvedená právní úprava dostačující, a to s ohledem na neoprávněné užívání titulu DiS., získaného po absolutoriu na vyšší odborné škole. Dle našeho názoru by postih za uvedený skutek byl patrně s ohledem na extenzivní výklad daného ustanovení, velmi problematický.

Úřední uzávěra

Úřední uzávěrou je opatření orgánu veřejné moci sloužící k zajištění určitého faktického stavu v konkrétním případě. Úřední značkou je opatření orgánu veřejné moci, které osvědčuje určitou skutečnost či vlastnost konkrétní věci (např. výšková značka státní nivelace, vymezení pásma hygienické ochrany aj.). Přestupek bude dokonán, pokud pachatel danou uzávěru nebo značku odstraní, zničí, poškodí či poruší.

Veřejná vyhláška

Obdobně se přistupuje i k tomu, pokud pachatel úmyslně zničí, poškodí nebo neoprávněně odstraní veřejnou vyhlášku nebo pozmění její obsah. Veřejná vyhláška je jedním z prostředků komunikace ve specifických případech případně specifickému okruhu adresátů.

Svědecká výpověď

Přestupku podle § 21 odst. 1 písm. g) se dopustí ten, kdo úmyslně podá nepravdivou nebo neúplnou svědeckou výpověď ve správním řízení anebo úmyslně uvede nepravdivý údaj v čestném prohlášení u správního orgánu.

Povinnost vypovídat před správním orgánem má každý, kdo je k tomu tímto orgánem vyzván. Svědek musí vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet. Je nerozhodné, před jakým správním orgánem se uvedená výpověď či akt podání čestného prohlášení odehrává a též i to, podle jakého precesního předpisu se řízení vede (např. správní řád, daňový řád…). Na následky podání nepravdivé nebo neúplné svědecké výpovědi nebo uvedení nepravdivého údaje v čestném prohlášení je správní orgán povinen osobu v rámci obecné poučovací povinnosti poučit. V případě absence uvedeného poučení, by nebylo možno pachatele sankcionovat.

Úřední osoba

§ 14 zákona č. 500/­2004 Sb., správní řád uvádí, že úřední osobou (v minulosti používán pojem veřejný činitel) je: „Každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“)….“ Další definici je pak možno najít v ust. § 127 zákona č. 40/­2009 Sb., trestní zákoník, dle kterého je úřední osobou soudce, státní zástupce, prezident České republiky, poslanec nebo senátor Parlamentu České republiky, člen vlády České republiky nebo jiná osoba zastávající funkci v jiném orgánu veřejné moci, člen zastupitelstva nebo odpovědný úředník územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru nebo strážník obecní policie, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti a při činnostech vykonávaných z pověření soudu nebo státního zástupce, notář při provádění úkonů v řízení o dědictví jako soudní komisař, finanční arbitr a jeho zástupce, fyzická osoba, která byla ustanovena lesní stráží, stráží přírody, mysliveckou stráží nebo rybářskou stráží, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů.

Pakliže osoba, které bylo podle § 17 uloženo rozhodnutím správního orgánu konkrétní omezení např. zákaz navštěvovat veřejně přístupná místa a místnosti, v nichž se podávají alkoholické nápoje nebo se konají veřejné tělovýchovné, sportovní nebo kulturní podniky, toto omezující opaření poruší, dopouští se přestupku.

Vojenský nebo služební stejnokroj

Kdo úmyslně na místě veřejnosti přístupném nosí neoprávněně vojenský nebo služební stejnokroj příslušníků ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů nebo takové součásti stejnokroje, které jsou s úplným stejnokrojem zaměnitelné, ačkoliv není příslušníkem ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů. Za místo veřejnosti přístupné lze považovat takové místo, na které za určitých podmínek může vstupovat určitý okruh osob. Ozbrojeným sborem se rozumí Policie ČR, celní správa, vězeňská služba, Generální inspekce bezpečnostních sborů, Bezpečnostní informační službu a Úřad pro zahraniční styky a informace. Příslušníkem ozbrojených sil je voják v činné službě. Právní úprava týkající se způsobu nošení a používání služebních stejnokrojů, jakož i vzory či označení, jsou stanoveny v prováděcích právních předpisech k jednotlivým zákonům. Speciální právní úpravu obsahuje i zákon o Obecní policii, dle kterého, přestože se nejedná o ozbrojený sbor ve smyslu tohoto ustanovení zákona o přestupcích, se potrestá osoba, která úmyslně na místě veřejnosti přístupném nosí neoprávněně stejnokroj strážníka obecní policie nebo takové součásti stejnokroje, které jsou s úplným stejnokrojem zaměnitelné.

7 Tdo 1071/­2003

Neověřená kopie padělku veřejné listiny není veřejnou listinou ve smyslu § 176 odst. 1 tr. zák.

Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2003, 7 Tdo 1071/­2003

9 As 65/­2008-66

„… dálniční kupón představuje státní ceninu, která požívá maximální důvěry veřejnosti. Tato státní cenina je opatřena ochrannými prvky, údaj o platnosti je na ní vyjádřen česky, anglicky a německy (Platnost, Gültigkeit, Validity 1. 12. 2005 – 31. 1. 2007).“

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, 9 As 65/­2008-66

7 Afs 9/2003

I. Povinností správce daně je poučit svědky o všech následcích neúplné či nepravdivé výpovědi. Tyto následky jsou uvedeny v § 21 odst. 1 písm. g) zákona ČNR č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, dle kterého se přestupku dopustí ten, kdo úmyslně podá nepravdivou nebo neúplnou svědeckou výpověď ve správním řízení anebo úmyslně uvede nepravdivý údaj v čestném prohlášení u správního orgánu. Následkem neúplné či nesprávné výpovědi však nemůže být uložení pokuty podle § 37 odst. 1 zákona ČNR č. 337/­1992 Sb., o správě daní a poplatků.

II. Povinností správce daně není poučovat svědky o tom, že se mohou dopustit trestného činu křivého obvinění podle § 174 trestního zákona, neboť poučení o následcích nepravdivé či neúplné výpovědi podle § 8 odst. 4 zákona ČNR č. 337/­1992 Sb., o správě daní a poplatků, se má týkat typických a běžných právních následků nepravdivé výpovědi v daňovém řízení před správci daně.

III. V daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva pouze rozhodnutím. Úkon, kterým správce daně neumožní nahlížení do spisu, je proto rozhodnutím ve smyslu § 32 odst. 1 zákona ČNR č. 337/­1992 Sb., o správě daní a poplatků, a jako takový musí obsahovat tzv. základní náležitosti stanovené v odst. 2 cit. ustanovení. Neobsahuje-li takové rozhodnutí poučení o opravných prostředcích, lze odvolání proti rozhodnutí o nepovolení nahlížení do spisu podat podle § 32 odst. 4 zákona ČNR č. 337/­1992 Sb., o správě daní a poplatků, do šesti měsíců ode dne, kdy daňovému subjektu nebylo do spisu umožněno nahlížet.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2005, 7 Afs 9/2003

1 A 67/­2013-25

Držitelé rigorózních akademických titulů, označovaných také jako „malé doktoráty“, nemají právo upravovat si jejich podobu pouze na zkratku Dr., jelikož toto jednání vyvolává možnost záměny s akademicko-vědeckým titulem Dr. (umístěným taktéž před jménem), k jehož používání nejsou zmínění absolventi státní rigorózní zkoušky oprávněni. V opačném případě by svým jednáním naplňovali znaky skutkové podstaty přestupku dle § 21 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích.

Rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, 1 A 67/­2013-25

§ 21a

Přestupky proti předpisům, kterými se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo poruší povinnost stanovenou pro výkon některých funkcí zákonem č. 451/­1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu České a Slo­venské Federativní Republiky ze dne 26. listopadu 1992, uveřejněného v částce 116/­1992 Sb., a zákonem České národní rady č. 279/­1992 Sb. tím, že

a)  v úmyslu dosáhnout přijetí do takové funkce nebo v ní setrvat uvede nesprávný nebo neúplný údaj, nebo požadovaný údaj zatají,

b)  nevyžádá předložení dokladů o splnění předpokladů pro výkon takové funkce,

c)  neučiní stanovená opatření, ačkoli ví, že osoba, která zastává takovou funkci, nesplňuje předpoklady pro její výkon.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 50 000 Kč.

k  omentář k § 21a

Daného přestupku se dopustí fyzická osoba, která v úmyslu dosáhnout přijetí do zákonem vymezené funkce nebo v ní nadále působit, uvede nesprávný nebo neúplný údaj či požadovaný údaj zatají. Protiprávní jednání bude naplněno bez ohledu na to, zda osoba předloží nesprávný údaj nebo zda povinný údaj nedoloží. Postih dopadá i na osoby, které zanedbají povinnost trvat na doložení dokladů o splnění předpokladů pro výkon takové funkce anebo též pokud neučiní stanovená opatření, ačkoli ví, že osoba, která zastává takovou funkci, nesplňuje předpoklady pro její výkon.

Určujícím měřítkem je právní úprava obsažená v zákonu č. 451/­1991 Sb., kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky a dále pak v zákonu č. 279/­1992 Sb., o některých dalších předpokladech pro výkon některých funkcí obsazovaných ustanovením nebo jmenováním příslušníků Policie České republiky a příslušníků Sboru nápravné výchovy České republiky.

Za přestupek lze uložit pokutu do maximální výše 50 000 Kč. Výše uvedené sankce reflektuje závažnost daného protiprávního jednání.

6 A 16/­1995

Základní právní otázkou, kterou bylo nutno vyřešit, bylo to, zda osvědčení, vydané podle ustanovení § 9 odst. 1 lustračního zákona, je „rozhodnutím správního orgánu“ ve smyslu ustanovení § 244 odst. 3 a § 247 odst. 1 o.s.ř. a zda je tedy vůbec dána pravomoc soudu k projednání žaloby, směřující proti takovému osvědčení.

Vrchní soud se při rozhodování této sporné otázky posléze přisvědčil názoru, vyloženému v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 1994, sp. zn. II. ÚS 1/93, který byl publikován počátkem roku 1995 pod č. Usn. č. 12 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 2, C. H. BECK, Praha 1995) s právní větou: „Osvědčení vydané podle zákona č. 451/­1991 Sb. není rozhodnutím. Osvědčení je veřejnou listinou, jíž Ministerstvo vnitra – jako kompetentní orgán státní správy – osvědčuje existenci nebo neexistenci určité, jemu známé skutečnosti nebo stavu, který nastal nebo trvá. Vydání osvědčení nepředchází správní řízení, a proto není rozhodnutím správního orgánu.“

V řízení o žalobách proti správním rozhodnutím je základním předpokladem řízení, aby tu bylo rozhodnutí jako autoritativní a materiální právní moci schopný akt správního orgánu, zakládající, měnící, rušící nebo autoritativně stvrzující individuální subjektivní právo nebo povinnost osoby. Osvědčení, vydávané podle § 9 odst. 1 lustračního zákona takovým rozhodnutím správního orgánu není a jeho náprava ve správním soudnictví proto není možná. Nejde tu ani o pravomoc soudu vyvěrající z ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. (věc občanskoprávní, pracovní, rodinnou, družstevní nebo obchodní), ani z ustanovení § 7 odst. 2, totiž jinou věc, o níž by zákon stanovil, že ji soud má projednávat a rozhodovat o ní. Proto soud řízení podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavil.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 8. 1996, 6 A 16/­1995

§ 22

zrušen

§ 23

Ostatní přestupky na úseku dopravy
a přestupky na úseku silničního
hospodářství

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  úmyslně zničí, poškodí, znečistí nebo neoprávněně odstraní, zamění, pozmění, zakryje, přemístí nebo umístí návěstidlo, signální nebo návěstní znak, signální nebo návěstní zařízení, informační zařízení pro cestující, vyvěšený jízdní řád, označení zastávky veřejné dopravy nebo jiného dopravního zařízení anebo ne­oprávněně používá takové zařízení,

b)  nesplní povinnost uloženou správním orgánem ke zdolání mimořádně naléhavých přepravních potřeb,

c)  provozuje dopravu bez povolení nebo poruší povinnost stanovenou zvláštním právním předpisem pro provozování dopravy,

d)  poruší povinnost stanovenou zvláštním právním předpisem pro dopravu nebo přepravu nebezpečných věcí,

e)  úmyslně naruší činnost sdělovacího nebo zabezpečovacího zařízení.

f)  jako řidič vozidla při kontrole není držitelem dokladů, předložil neplatný doklad nebo nepředložil doklady požadované zvláštním právním předpisem, nevede stanoveným způsobem záznam o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, záznam o provozu vozidla nebo nedodržuje stanovené doby řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku, nepředložil záznam o době řízení, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku nebo záznam o provozu vozidla požadovaných zvláštním právním předpisem,

g)  při přepravě nebezpečných věcí podle právního předpisu nemá řádné osvědčení o zvláštním školení řidiče, nezajistí označení vozidla, není vybaven podle právních předpisů povinnou výbavou, poruší zákaz nakládky a vykládky stanovených nebezpečných věcí na veřejně přístupných místech, přepravuje ve vozidle osoby způso­bem odporujícím právním předpisům, poruší ustanovení o zastavení a stání vozidel a o do­zoru nad vozidly při parkování nebo nedodrží trasu, pokud je ­předepsána,

h)  užije v provozu na pozemních komunikacích vozidlo označené střešní svítilnou s nápisem TAXI, nápisem TAXI nebo jiným způsobem zaměnitelným s vozidlem poskytujícím taxislužbu k jinému účelu než k výkonu práce řidiče taxislužby, nebo

i)  jako řidič taxislužby poškodí cestujícího na ceně jízdného.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) až e) lze uložit pokutu do 5 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. f) až i) pokutu do 10 000 Kč; zákaz činnosti od šesti měsíců do jednoho roku lze uložit za přestupek podle odstavce 1 písm. b), d), h) a i).

(3)   V blokovém řízení lze uložit za přestupek podle odstavce 1 písm. f) a g) pokutu do 5 000 Kč.

(4)   Přestupek, za který lze uložit zákaz činnosti, nelze projednat v blokovém řízení.

k  omentář k § 23

Provozování jednotlivých druhů doprav vychází z právní úpravy obsažené ve speciálních právních předpisech. Tak tomu je v případě silniční, drážní, plavební a letecké dopravy. Daná speciální právní úprava obsahuje jednak podmínky, za jakých lze uvedený druh dopravy provozovat a kromě jiného též ustanovení obsahující speciální skutkové podstaty správních deliktů v uvedené oblasti. Na povinnosti, vyplývající z dotčené právní úpravy, reaguje též přestupkový zákon, který stanoví určitá pravidla chování, která je nutno respektovat.

Speciální pozornost je věnována ochraně signálních nebo návěstních znaků a zařízení, informačním zařízením pro cestující, vyvěšeným jízdním řádům, označení zastávky veřejné dopravy nebo jiného dopravního zařízení anebo neoprávněnému používání takového zařízení. Parametry těchto „zařízení“ jsou určeny zejména zmiňovanými speciálními předpisy. Je třeba zmínit, že se jedná o ustanovení, které řeší útok na daný chráněný zájem nižší intenzity (k tomu srovnej, viz § 228 – poškozování cizí věci, trestního zákoníku a § 276 – poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti, ve vazbě na § 132, dtto).

Provozování příslušného druhu dopravy, je vázáno na koncesní oprávnění, případně je vymezeno dalšími pravidly, která je nutno dodržet. Porušení uvedených povinností může být sankcionováno dle uvedeného ustanovení.

Regulována je též doprava nebo přeprava nebezpečných věcí, neboť transportem uvedených látek může být ohrožena bezpečnost nebo zdraví nebo životní prostředí. Příslušným regulativem této oblasti v silniční dopravě je zákon č. 111/­1994 Sb., o silniční dopravě. Je třeba též zmínit Evropskou dohodu o mezinárodní silniční přepravě nebezpečných věcí (ADR). V případě drážní dopravy je regulativem zákon č. 266/­1994 Sb., o dráhách, v případě vodní dopravy pak zákon č. 114/­1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, v případě letecké dopravy zákon č. 49/­1997 Sb., o civilním letectví a o změně a doplnění zákona č. 455/­1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů.

Podmínky provozování taxislužby vycházejí ze zákona č. 111/­1994 Sb., o silniční dopravě a dalších prováděcích předpisů. Regulace protiprávních jednání souvisejících s provozováním taxislužby je fenoménem poslední doby, zejména hlavního města. Dle důvodové zprávy k danému ustanovení, míří tato skutková podstata na jakékoli označení, které vyvolává celkový dojem, že je s vozidlem vykonávána nebo nabízena taxislužba, ať už přímo označením zákonem předepsaným pro vozidla taxislužby (svítilna), historickým označením charakteristickým pro vozidla taxislužby (přerušované černobílé pruhy či podobné pruhy černobílých čtverců, příp. i v jiných barvách vyvolávajících obdobný vizuální dojem, příp. podpořené charakteristickou žlutou barvou vozidla apod.) nápisem taxi nebo nápisem podobným, a to třeba i zkomoleným, nápisem sdělujícím, že jsou s vozidlem nabízeny pohotovostní přepravní služby (smluvní přeprava, přeprava osob, na letiště s námi atp.).

K ochraně poškození cestujících na ceně směřuje § 23 odst. 1 písm. i), a to ať již z důvodu, předražení jízdného, většího počtu bezdůvodně najetých kilometrů, účtování ceny za nenajeté kilometry či neopodstatněného a předraženého nárokování čekací doby. K naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku postačuje, pokud je i pouze v jednom případě poškozen cestující na ceně.

Přestupky projednává obecní úřad obce s rozšířenou působností.

§ 23a

zrušen

§ 24

Přestupky na úseku podnikání

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  poškodí jiného na ceně, jakosti, množství nebo hmotnosti při prodeji zboží nebo poskytování jiných ­služeb,

b)  neoprávněně provozuje obchodní, výrobní či jinou výdělečnou činnost,

c)  poruší povinnost

1. uvádět na všech objednávkách, obchodních dopisech, fakturách, smlouvách a v rámci informací zpřístupňovaných veřejnosti prostřednictvím dálkového přístupu údaje o své obchodní firmě, a nemá-li ji, o jménu a příjmení nebo názvu, sídle nebo místu podnikání, zápisu do obchodního rejstříku včetně spisové značky, podnikatelé nezapsaní v obchodním rejstříku údaj o zápisu do jiné evidence, v níž jsou zapsáni, popřípadě o zápisu organizační složky podniku nebo podniku zahraniční osoby do obchodního rejstříku, včetně spisové ­značky⁴⁾,

2. podat návrh na zápis, změnu nebo výmaz zápisu v obchodním rejstříku nebo uložit listinu do sbírky listin⁵⁾,

3. používat při podnikání obchodní firmu, a ne­má-li ji, jméno a příjmení nebo ­název⁶⁾.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) lze uložit pokutu do 5 000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. b) pokutu do 10 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. c) pokutu do 50 000 Kč; zákaz činnosti do 1 roku lze uložit za přestupek podle odstavce 1 písm. a) a c).

k  omentář k § 24

Uvedené ustanovení souvisí se zákonem na ochranu spotřebitele. Přestupku se dopustí ten, kdo při prodeji zboží nebo poskytování jiných služeb poškodí jiného na ceně, jakosti, množství nebo hmotnosti. Postačí přitom zavinění z nedbalosti. Je třeba podotknout, že nejprve je nutno v případě pochybení prodávajícího konfrontovat uvedené jednání s již zmíněným zákonem č. 634/­1992 Sb., o ochraně spotřebitele (pozn. Uvedená právní úprava umožňuje uložit sankce výrazně citelnější). Postižitelné bude zejména jednání, kdy prodávající „šidí“ na hmotnosti, míře nebo množství, neprodává výrobky a neposkytuje služby v předepsané jakosti. Povinností je umožnit spotřebiteli v tomto rozsahu kontrolu.

Pokud je provozována někde obchodní, výrobní či jiná výdělečná činnost bez příslušného oprávnění, dopouští se přestupku, pokud se nejedná o čin přísněji trestný podle jiného zákona. Jak již bylo dříve uvedeno, je s ohledem na subsidiaritu přestupkového zákona, třeba se zabývat nejprve tím, zda uvedené jednání nenaplňuje znaky některé ze skutkových podstat trestného činu ve smyslu zákona č. 40/­2009 Sb., trestní zákoník (např. nedovoleného podnikání), či jiného správního deliktu uvedeného ve speciální úpravě.

Základem dávat ve známost informace, které souvisí s podnikáním, vychází z celé řady dalších právních předpisů. Základním předpisem je zákon č. 89/­2012 Sb., občanský zákoník, který v ust. § 423 podává definici obchodní firmy, pod kterou činí podnikatel úkony související s podnikáním. Fyzická osoba, která není zapsána do veřejného rejstříku (obchodního), činí úkony související s podnikáním, pod svým jménem a příjmením, tak jak je toto uvedeno v matričním záznamu. § 435 občanského zákoníku, obdobně uvádí, že každý podnikatel musí uvádět na obchodních listinách a v rámci informací zpřístupňovaných veřejnosti prostřednictvím dálkového přístupu, své jméno a sídlo. Podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku uvede na obchodní listině též údaj o tomto zápisu včetně oddílu a vložky; podnikatel zapsaný v jiném veřejném rejstříku uvede údaj o svém zápisu do tohoto rejstříku; podnikatel nezapsaný ve veřejném rejstříku uvede údaj o svém zápisu do jiné evidence. Pokud má přiděleno identifikační číslo, uvede i tento údaj.

Je třeba uvést, že zákon o přestupcích nepodává a tudíž ani nepostihuje plný výčet povinností, které s podnikáním ve vztahu k povinné publicitě souvisí. Příkladmo lze uvést např. zákon č. 563/­1991 Sb., o účetnictví, § 37 a násl.

7 Tz 100/­2000

I kdyby byl závěr o nedostatku úmyslného zavinění na straně obviněného správný a podložený všestranným a logickým hodnocením důkazů, nebyl by to ještě dostatečný důvod k zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. b) tr. ř. Bylo by třeba zkoumat, zda nepřichází v úvahu posoudit skutek jako přestupek na úseku podnikání podle § 24 odst. 1 písm. d) zák. č. 200/­1990 Sb. ve znění pozdějších zákonů. Zákonné znaky tohoto přestupku mohl obviněný naplnit tím, že mimo rámec svého oprávněného podnikání nakoupil za účelem prodeje i textilní zboží. V tomto ohledu není rozhodné, zda šlo o zboží neoprávněně označené ochrannými známkami. Podstatné je jen překročení předmětu oprávněného podnikání, pokud by se ukázalo, že k prodeji textilního zboží neměl obviněný oprávnění. Vyloučena není ani odpovědnost za přestupek na úseku podnikání podle § 24 odst. 1 písm. a) zák. č. 200/­1990 Sb. ve znění pozdějších zákonů, neboť prodej zboží neoprávněně opatřeného ochrannými známkami může být poškozováním jiné osoby na jakosti při prodeji zboží. Přitom k odpovědnosti za přestupek postačí nedbalostní zavinění. O odpovědnosti obviněného za přestupek ovšem rozhoduje příslušný orgán státní správy, jemuž by věc musela být postoupena.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2000, 7T 100/­2000

9 To 118/95

Neoprávněné poskytování služeb nebo provozování výrobního nebo jiného výdělečného podnikání, které má povahu drobného živnostenského podnikání, jímž pachatel dosahuje příjmy srovnatelné s příjmy z pracovního poměru s běžným výdělkem, se děje ve větším rozsahu ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 tr. zák., jen když je vykonáváno po dobu nejméně šesti měsíců. Jednání obžalovaného, které je předmětem obžaloby, proto nelze hodnotit jako trestný čin neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zák. Šlo pouze o přestupek podle § 24 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, jehož projednání je však vzhledem k promlčení vyloučeno.

Rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 4. 1995, 9 To 118/95

§ 25 až § 27

zrušeny

§ 28

Přestupky na úseku
sociálních věcí

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně zničí, poškodí, pozmění nebo zneužije průkaz osoby se zdravotním postižením, nebo poruší jinou povinnost stanovenou zákonem na úseku průkazů osob se zdravotním postižením.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu až do výše 20 000 Kč.

k  omentář k § 28

Přestupky na úseku sociálních věcí lze spáchat buď úmyslným jednáním, anebo z nedbalosti. Základní parametry jsou nastaveny v zákoně č. 329/­2011 Sb., ze dne 13. října 2011, o poskytování dávek osobám se zdra­votním postižením a o změně souvisejících zákonů.

Uvedený zákon upravuje jak otázku poskytování peněžitých dávek osobám se zdravotním postižením určených ke zmírnění sociálních důsledků jejich zdravotního postižení a k podpoře jejich sociálního začleňování, tak i otázky týkající se průkazu osoby se zdravotním postižením, které jsou konkrétně uvedeny v § 34–36 daného zákona. Dle tohoto předpisu má nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením osoba starší 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra.

Dle intenzity zdravotního postižení jsou dané průkazy označovány symboly „TP“ pro osobu závislou na pomoci jiné osoby v I. stupni, „ZTP“ pro osobu závislou ve II. stupni nebo „ZTP/P“ pro osobu závislou ve III. či IV. stupni, případně bez ohledu na zjištěný stupeň závislosti pro osobu, která není schopna zvládat základní životní potřebu v oblasti mobility nebo orientace. Na průkaz ZTP mají nárok osoby nad 18 let, které nejsou schopny zvládat potřeby v oblasti mobility nebo orientace z důvodu praktické či úplné hluchoty.

Průkaz osoby se zdravotním postižením je veřejnou listinou. Jeho povinnými náležitostmi jsou uvedení jména, popřípadě jména, a příjmení, data narození. Dále obsahuje fotografii držitele průkazu, podpis držitele průkazu; podpis držitele průkazu se nevyžaduje, pokud je jeho opatření spojeno s těžko překonatelnou překážkou (např. s ohledem na charakter zdravotního postižení), datum vydání průkazu, označení orgánu, který průkaz vydal, dobu platnosti průkazu, označení druhu průkazu osoby se zdravotním postižením, popřípadě doplněné o symbol označení osoby s úplnou nebo praktickou hluchotou nebo osoby hluchoslepé anebo osoby úplně nebo prakticky nevidomé, pokud osoba o označení průkazu tímto symbolem požádá při podání žádosti o přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením nebo při podání žádosti o změnu nároku na průkaz osoby se zdravotním postižením. Průkaz je též chráněn ochrannými prvky.

Jak z dikce zákona vyplývá, přestupku se může dopustit jak osoba, která není vlastníkem uvedeného průkazu, tak jistá sankční odpovědnost dopadá i na osoby, kterým byl daný průkaz vydán. U těchto osob bude přicházet v úvahu zpravidla nedbalostní jednání, a to tehdy, pokud nesplní svoji povinnost spojenou např. s ohlášením jeho ztráty, odcizením, poškozením nebo zničením, popřípadě změnou údajů uvedených na průkazu (do 8 dní) nebo se znovu nalezením průkazu, jehož ztráta byla nahlášena. Obecně však povinnost „odevzdat“ průkaz (nejlépe kterékoli pobočce úřadu práce) dopadá na každého, a proto i tato osoba může být v případě nesplnění dané povinnosti za delikt postižena.

Úmyslných jednání se lze dopustit úmyslným zničením, poškozením, pozměněním nebo zneužitím průkazu osoby se zdravotním postižením. V této souvislosti je třeba upozornit na to, že daná sankční odpovědnost nezbavuje pachatele přestupku případné náhrady škody v jiném řízení, a to pokud by neoprávněně čerpala výhody, které ji nepřísluší. Například osoba, která je držitelem průkazu ZTP, má nárok též na bezplatnou dopravu pravidelnými spoji místní veřejné hromadné dopravy osob, slevu jízdného ve vybraných vlakových a autobusových spojích, případně na slevu z divadelních a filmových představení aj. a nelze pominout ani určité úlevy vyplývající z daňových či jiných veřejnoprávních předpisů.

§ 29

Přestupky na úseku
zdravotnictví

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  úmyslně zmaří, ztíží nebo ohrozí poskytnutí zdravotnické služby nebo se nepodrobí povinnému vyšetření nebo léčení,

b)  nedodrží opatření stanovené nebo uložené ke snížení hluku a vibrací, s výjimkou povinností stanovených pro pořádání nebo poskytnutí prostor a pozemků pro veřejné produkce hudby,

c)  nesplní povinnost zajistit při zvýšeném výskytu přenašečů infekčních onemocnění, škodlivých nebo epidemiologicky významných členovců, hlodavců nebo dalších živočichů provedení speciální ochranné dezinfekce, dezinsekce nebo deratizace,

d)  padělá nebo úmyslně neoprávněně změní lékařskou zprávu nebo zdravotní průkaz anebo zneužije lékařskou dokumentaci,

e)  poruší povinnost při zacházení s omamnými látkami, psychotropními látkami nebo jinými látkami škodlivými zdraví,

f)  jako zákonný zástupce nezletilé fyzické osoby, nebo fyzická osoba, které byla nezletilá fyzická osoba svěřena rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu do pěstounské péče nebo do výchovy, nezajistí, aby se nezletilá fyzická osoba, u níž nebyla zjištěna imunita vůči infekci nebo zdravotní stav, který brání podání očkovací látky (trvalá kontraindikace), podrobila stanovenému pravidelnému očkování,

g)  padělá lékařský předpis nebo pozmění jeho obsah v úmyslu, aby ho bylo použito jako pravého, nebo užije takového předpisu jako pravého anebo poskytne tiskopis lékařského předpisu jinému v úmyslu, aby ho bylo použito k padělání, nebo v témže úmyslu odcizí či jinak neoprávněně získá takový tiskopis,

h)  poruší zákaz nebo nesplní povinnosti stanovené nebo uložené k ochraně zdraví před neionizujícím zářením,

i)  nestrpí nebo neprovede opatření stanovené nebo uložené k zamezení vzniku nebo šíření infekčního onemocnění nebo protiepidemické opatření nařízené k ochraně před zavlečením vysoce nakažlivého infekčního onemocnění ze zahraničí,

j)  poruší zákaz nebo nesplní povinnosti stanovené nebo uložené pro pořádání zotavovací akce, jiné podobné akce pro děti nebo školy v přírodě,

k)  poruší v rozporu se zvláštním právním předpisem^3m) zákaz inzerování a reklamy za účelem poptávky nebo nabídky tkání a orgánů,

l)  za účelem získání dárce tkáně nebo orgánu pro transplantaci nabídne finanční odměnu nebo jinou výhodu,

m) poruší v rozporu se zvláštním právním před­pisem³ⁿ⁾ anonymitu mezi dárcem tkáně nebo orgánu a jeho příjemcem,

n)  poruší nebo nesplní povinnosti stanovené pro výkon činností epidemiologicky závažných,

o)  jako pořadatel veřejné produkce hudby nezajistí, že hluk z ní nepřekročí stanovené hygienické limity, nebo poskytne stavbu, jiné zařízení nebo pozemek k veřejné produkci hudby, aniž by zajistil, že hluk z ní nepřekročí stanovené hygienické limity,

p)  nesdělí okolnost důležitou v zájmu epidemiologického šetření,

q)  nesplní povinnost stanovenou k ochraně veřejného zdraví v § 53 zákona o ochraně veřejného zdraví²⁰⁾,

r)  jako poskytovatel služby péče o dítě v dětské skupině v případě péče o více než 12 dětí současně²¹⁾ nesplní hygienický požadavek na provoz, prostorové podmínky, vybavení, osvětlení, vytápění, mikroklimatické podmínky, zásobování vodou, úklid nebo nakládání s prádlem,

s)  se nepodrobí stanovenému pravidelnému nebo mimořádnému očkování nebo se před zařazením na pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčního onemocnění nepodrobí stanovenému zvláštnímu očkování, nebo

t)  neumožní pověřenému zaměstnanci orgánu ochrany veřejného zdraví v mimořádných případech vstup do obydlí ke zjištění, zda nehrozí šíření nákazy, zvýšený výskyt přenašečů infekčních onemocnění, škodlivých nebo epidemiologicky významných členovců, hlodavců nebo dalších živočichů, ke zjištění ohniska nákazy nebo k nařízení, provedení anebo kontrole protiepidemického opatření.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) až h) a j), n), p), q), s) a t) lze uložit pokutu až do výše 10 000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. i) a o) lze uložit pokutu až do výše 50 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. r) lze uložit pokutu až do výše 30 000 Kč. V blokovém řízení (§ 86) může orgán ochrany veřejného zdraví uložit za přestupky pokutu až do výše 5 000 Kč.

k  omentář k § 29

Poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních stanoví zvláštní zákony. Tu mohou poskytovat též např. zařízení sociálních služeb. Základní předpis, který upravuje zdravotní služby a podmínky jejich poskytování a s tím spojený výkon státní správy, druhy a formy zdravotní péče, práva a povinnosti pacientů a osob pacientům blízkých, poskytovatelů zdravotních služeb, zdravotnických pracovníků, jiných odborných pracovníků a dalších osob v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb, podmínky hodnocení kvality a bezpečí zdravotních služeb, další činnosti související s poskytováním zdravotních služeb, je zákon č. 372/­2011 Sb., ze dne 6. listopadu 2011, o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Jako další předpis lze zmínit zákon č. 48/­1997 Sb., ze dne 7. března 1997, o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, který jednak zapracovává příslušné předpisy Evropské unie a navazuje na přímo použitelné předpisy Evropské unie a upravuje veřejné zdravotní pojištění, rozsah a podmínky, za nichž jsou na základě tohoto zákona ze zdravotního pojištění hrazeny zdravotní služby, způsob stanovení cen a úhrad léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely hrazených ze zdravotního pojištění.

Dalším předpisem je zákon č. 258/­2000 Sb., ze dne 14. července 2000, o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů (ZOVZ), který v návaznosti na přímo použitelné předpisy Evropské unie upravuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví, soustavu orgánů ochrany veřejného zdraví, jejich působnost a pravomoc a úkoly dalších orgánů veřejné správy v oblastech ochrany a podpory veřejného zdraví a hodnocení a snižování hluku z hlediska dlouhodobého průměrného hlukového zatížení životního prostředí.

Dle § 30 ZOVZ, osoba, která používá, popřípadě provozuje stroje a zařízení, které jsou zdrojem hluku nebo vibrací, jakož i prostory (letiště, pozemní komunikace, dráhy, veřejné produkce hudby), je povinna technickými, organizačními a dalšími opatřeními zajistit, aby hluk nepřekračoval hygienické limity upravené prováděcím právním předpisem pro chráněný venkovní prostor, chráněné vnitřní prostory staveb a chráněné venkovní prostory staveb a aby bylo zabráněno nadlimitnímu přenosu vibrací na fyzické osoby v chráněném vnitřním prostoru stavby.

Hygienické limity hluku a vibrací

Prováděcím právním předpisem upravujícím hygienické limity hluku a vibrací, způsob jejich měření a hodnocení, je Nařízení vlády ze dne 24. srpna 2011 č. 272/­2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací. Hluku se pak týká i vyhláška č. 523/­2006 Sb., ze dne 21. listopadu 2006, kterou se stanoví mezní hodnoty hlukových ukazatelů, jejich výpočet, základní požadavky na obsah strategických hlukových map a akčních plánů a podmínky účasti veřejnosti na jejich přípravě (vyhláška o hlukovém mapování).

Hlukovou barieru je povinen respektovat i pořadatel veřejné produkce hudby, který je povinen zajistit, že hluk nepřekročí stanovené hygienické limity. Stejná povinnost stíhá poskytovatele stavby či jiného zařízení nebo pozemku, k veřejné produkci hudby. Pokud nelze pořadatele zjistit, pak je odpovědná osoba, která k tomuto účelu stavbu, jiné zařízení nebo pozemek poskytla (například osoba, která poskytla svůj pozemek pro konání technoparty).

Infekční onemocnění

Další ustanovení cílí na plnění povinností na úseku předcházení a šíření infekčních onemocnění, a to jak těch, které mají ohnisko vzniku a šíření v tuzemsku, tak i ze zahraničí. Zde jsou pak rozlišováni i původci dané nákazy. Podřazení uvedených deliktních jednání pod uvedené ustanovení přichází v úvahu tehdy, pokud se nejedná o čin postižitelný podle norem trestního práva.

Zákon ukládá obecnou povinnost učinit v případě evidentních rizik nákazy příslušná (preventivní) opatření. Základ právní dané úpravy vychází v případě ochranné dezinfekce, dezinsekce a deratizace z ust. § 55–61 ZOVZ). Ochrannou deratizací je třeba rozumět činnost, směřující k ochraně zdraví fyzických osob a chovaných zvířat a životních a pracovních podmínek před původci a přenašeči infekčních onemocnění, škodlivými a epidemiologicky významnými hlodavci ve stavbách a jejich bezprostředním okolí, např. zahradách, dvorech a souvisejících plochách, kde hrozí možnost nákazy. Veškeré metody a způsoby deratizace musí respektovat podmínky zákona č. 246/­1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Zákon č. 258/­2000 Sb. rozlišuje ochrannou deratizaci na běžnou ochrannou deratizaci jakožto součást čištění a běžných technologických postupů, směřujících k předcházení výskytu hlodavců a speciální ochrannou deratizaci jakožto odbornou činnost cílenou na likvidaci škodlivých hlodavců. Běžnou ochrannou dezinfekci, dezinsekci a deratizaci je povinna podle potřeby provádět každá osoba, a to jako součást čištění a běžných technologických a pracovních postupů a speciální ochrannou dezinfekci, dezinsekci a deratizaci je povinna podle potřeby ve své provozovně zajistit každá fyzická osoba, která je podnikatelem, právnická osoba a každá osoba při likvidaci původců nákaz, při zvýšeném výskytu škodlivých a epidemiologicky významných členovců, hlodavců a dalších živočichů. Jde-li o obytné místnosti, pobytové místnosti a nebytové prostory nesloužící k podnikání, má povinnost podle věty první vlastník nemovitosti nebo společenství vlastníků a u nemovitosti v majetku České republiky organizační složka státu nebo příspěvková organizace, které přísluší hospodaření s ní.

Postup při zjištění výskytu infekčního onemocnění, včetně provádění opatření před zavlečením infekčních onemocnění ze zahraničí je upraven v ust. § 62–70 ZOVZ. Daná ustanovení vymezují okruh osob odpovědných za hlášení infekčních onemocnění a zacházení s biologickým materiálem (osoby poskytující péči včetně poskytovatele zdravotních služeb), které při plnění úkolů mohou vyžadovat i součinnost Policie České republiky. Uvedené osoby jsou dále vázány dalšími opatřeními při práci s biologickým materiálem. Ustanovení dále řeší otázky provádění epidemiologického šetření, spolupráci správních úřadů k zamezení šíření nákazy, kterými jsou zejména Ministerstvo obrany a Ministerstvo vnitra, orgány ochrany veřejného zdraví a orgány veterinární správy.

Povinnosti jsou ukládány dále fyzickým osobám, které jsou povinny v případě onemocnění infekčním onemocněním nebo je u nich podezření z nákazy, podrobit se izolaci, podání specifických imunologických preparátů nebo antiinfektiv, potřebnému laboratornímu vyšetření, lékařské prohlídce a karanténním opatřením. Musí dodržovat omezení, popřípadě zákaz užívání zdroje pitné vody, potravin a dalších výrobků podezřelých z toho, že obsahují původce nákazy, strpět provedení nařízené ohniskové ochranné dezinfekce, dezinsekce a deratizace a zdržet se činnosti, která by mohla vést k dalšímu šíření infekčního onemocnění, a je-li běžnou součástí života, vykonávat ji tak, aby se riziko šíření snížilo.

Dalšími opatřeními, a to i u podnikajících právnických osob může být vyslovení zákazu provozu zařízení, provozovny nebo jiné činnosti, přepravy určitými dopravními prostředky či omezení výroby, pozastavení prodeje a zákaz užívání vody, potravin a dalších výrobků podezřelých z kontaminace, s povinností další součinnosti nebo povinnosti umožnit pověřenému zaměstnanci orgánu ochrany veřejného zdraví v mimořádných případech vstup do obydlí ke zjištění, zda nehrozí šíření nákazy, zvýšený výskyt přenašečů infekčních onemocnění, škodlivých nebo epidemiologicky významných členovců, hlodavců nebo dalších živočichů, ke zjištění ohniska nákazy nebo k nařízení, provedení anebo kontrole protiepidemického opatření.

Padělání nebo úmyslná neoprávněná změna lékařské zprávy nebo zdravotního průkazu anebo zneužití lékařské dokumentace, je neoprávněný zásah do listiny vydávané oprávněnou osobou resp. orgánem. Zdravotní průkazy jsou vydávány podle zákona o ochraně veřejného zdraví a zdravotnická dokumentace je zakotvena v § 53 a násl. zákona č.372/­2011 Sb., ze dne 6. listopadu 2011, o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách).

Návykové látky a léčivé přípravky obsahující návykovou látku

Zacházení s návykovými látkami s přípravky obsahujícími návykovou látku a léčivými přípravky obsahujícími návykovou látku, včetně jejich vývozu, dovozu a tranzitních operací s nimi, pěstování máku, konopí a koky a vývoz, dovoz a zneškodňování makoviny, upravuje zákon č. 167/­1998 Sb., ze dne 11. června 1998, o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů. Z něj vyplývá celá řada povinností týkajících se nakládání s těmito látkami (např. jejich výzkumu, výroby, zpracování, odběru, skladování, dodávání, koupě nebo prodeje). Speciální ustanovení § 36 a násl. daného zákona, pak zakotvuje některé správní delikty, a to včetně příslušných vysokých sankcí.

Předcházení zneužívání léčiv k jiným než léčebným účelům má sloužit zákaz padělání lékařského předpisu, změna jeho obsahu s cílem užití jej jako pravého. Zákaz se vztahuje i na užití takového předpisu jako pravého anebo poskytnutí tiskopisu lékařského předpisu jinému v úmyslu, aby ho bylo použito k padělání a stejně tak na odcizení či jiný způsob neoprávněného získání tiskopisu lékařského předpisu.

Neionizující záření

Zákaz nebo nesplnění povinnosti stanovené nebo uložené k ochraně zdraví před neionizujícím zářením vychází z ust. § 35 ZOVZ a ze souvisejícího Nařízení vlády ze dne 5. října 2015 č. 291/­2015 Sb., o ochraně zdraví před neionizujícím zářením. Neionizujícím zářením se rozumí elektrická a magnetická pole a elektromagnetické záření o frekvenci do 1,7.10E15 Hz. Provozovatel je povinen činit taková opatření, aby expozice fyzických osob v rozsahu upraveném prováděcím právním předpisem nepřekračovaly nejvyšší přípustné hodnoty neionizujícího záření a k tomu vést příslušnou dokumentaci.

Koupaliště, umělé koupaliště, sauny

Zákon věnuje pozornost provozu koupališť ve volné přírodě, umělých koupališť nebo saun, pro provozovatele těchto zařízení vyplývají povinnosti zejména z § 6 ZOVZ a Vyhlášky Ministerstva zdravotnictví ze dne 10. srpna 2011, o stanovení hygienických požadavků na koupaliště, sauny a hygienické limity písku v pískovištích venkovních hracích ploch.

Sankcionováno je porušení zákazu nebo nesplnění povinnosti stanovené nebo uložené pro pořádání zotavovací akce, jiné podobné akce pro děti nebo školy v přírodě. Podmínky účasti dětí ve škole v přírodě a na zotavovací akci upravuje § 9 a násl. ZOVZ a Vyhláška Ministerstva zdravotnictví ze dne 2. března 2001 č. 106/­2001 Sb., o hygienických požadavcích na zotavovací akce pro děti.

Epidemiologické šetření

V rámci ochrany veřejného zdraví, jsou příslušné orgány oprávněny provádět epidemiologické šetření zaměřené zejména na ověření diagnózy a zjištění ohniska nákazy (§ 65 odst. 2). Osoby jsou povinny sdělit příslušnému orgánu ochrany veřejného zdraví na jeho výzvu okolnosti důležité v zájmu epidemiologického šetření. Porušení této povinnosti nezbytné spolupráce může být sankcionováno až do výše 10000 Kč.

V rámci opatření proti šíření infekčních onemocnění fyzickými osobami, které vylučují choroboplodné zárodky, jsou fyzické osoby po nákaze vyvolané virem lidského imunodeficitu, vylučující choroboplodné zárodky břišního tyfu a paratyfu a s chronickým onemocněním virovým zánětem jater B a C, pokud jim nebo jejich zákonným zástupcům byla tato skutečnost lékařem sdělena (dále jen „nosiči“), povinny podrobit se léčení, lékařskému dohledu, potřebnému laboratornímu vyšetření a dalším protiepidemickým opatřením; dodržovat poučení lékaře. Dále nesmí vykonávat činnosti, při nichž by vzhledem ke svému nosičství ohrožovaly zdraví jiných fyzických osob. Na uvedené osoby se vztahuje informační povinnost před vyšetřovacím nebo léčebným výkonem a při přijetí do ústavní péče. Zpravidla uvedené osoby nesmí být po dobu nemoci držitelem zdravotního průkazu.

Pravidelná očkování

Pravidelná očkování se provádějí k zamezení vzniku a šíření závažných infekčních onemocnění s vysokým rizikem. Povinnost podrobit se očkování je upravena v § 46 ZOVZ tak, že fyzická osoba, která má na území České republiky trvalý pobyt, cizinec, jemuž byl povolen trvalý pobyt, cizinec, který je oprávněn k trvalému pobytu na území České republiky, a dále cizinec, jemuž byl povolen přechodný pobyt na území České republiky na dobu delší než 90 dnů nebo je oprávněn na území České republiky pobývat po dobu delší než 90 dnů, jsou povinni podrobit se v upravených případech a termínech, stanovenému druhu pravidelného očkování. To platí i pro fyzické osoby, které mají být zařazeny na pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčních onemocnění, jsou povinny podrobit se ve stanoveném rozsahu stanovenému druhu zvláštního očkování. Prováděcím právním předpisem je Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 537/­2006 Sb., ze dne 29. listopadu 2006, o očkování proti infekčním nemocem, která např. upravuje členění očkování, podmínky provedení očkování a pasivní imunizace, způsoby vyšetřování imunity, pracoviště s vyšším rizikem vzniku infekčního onemocnění a podmínky, za kterých mohou být v souvislosti se zvláštním očkováním fyzické osoby zařazeny na tato pracoviště.

U fyzické osoby, která nedovršila patnáctý rok svého věku, odpovídá za splnění očkovací povinnosti její zákonný zástupce, pěstoun nebo fyzická osoba, které byla soudem svěřena do osobní péče. Pokud je daná osoba svěřena do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc na základě rozhodnutí soudu nebo umístěna do dětského domova pro děti do 3 let věku, do školských zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy, do zařízení sociálních služeb poskytujících pobytové služby a obdobných zařízení, byla-li soudem nařízena ústavní výchova nebo uložena ochranná výchova, odpovídají za splnění očkovacích povinností tato zařízení.

Činnosti epidemiologicky závažné

Výkon činností epidemiologicky závažných je podroben právní úpravě vyplývající z § 19 a násl. ZOVZ. Za dané činnosti je považováno např. provozování stravovacích služeb, výroba potravin a jejich uvádění do oběhu, výroba kosmetických přípravků, provozování úpraven vod a vodovodů, provozování holičství, kadeřnictví, pedikúry, manikúry, solária, kosmetických, masérských, regeneračních nebo rekondičních služeb, provozování živnosti, při níž je porušována integrita kůže. Osoby (fyzické) provozující uvedenou činnost musí mít zdravotní průkaz a disponovat příslušnými znalostmi pro výkon dané činnosti. V následujících ustanoveních jsou stanoveny další povinnosti (např. podrobit se příslušným lékařským prohlídkám a vyšetřením, informovat ošetřujícího lékaře o druhu a povaze své pracovní činnosti, mít u sebe zdravotní průkaz a na vyzvání ho předložit orgánu ochrany veřejného zdraví, dodržovat zásady osobní a provozní hygieny aj.). Prováděcím právním předpisem je vyhláška č. 137/­2004 Sb., ze dne 17. března 2004, o hygienických požadavcích na stravovací služby a o zásadách osobní a provozní hygieny při činnostech epidemiologicky závažných.

III. ÚS 449/06

Povinnost podrobit se povinnému očkování představuje přípustné omezení základních práv osoby, jíž se tato povinnost týká, neboť je v demokratickém státě nezbytné s ohledem na ochranu veřejné bezpečnosti, zdraví a práv a svobod dalších osob. Existují-li však výjimečné okolnosti a důvody, pro něž se daná osoba odmítá povinnému očkování podrobit, nelze jej vynucovat a sankcionovat. Opačný přístup je porušením práva svobodně projevovat své náboženství nebo víru ve smyslu článku 16 Listiny základních práv a svobod.

Z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. února 2011, III. ÚS 449/06

§ 29a

Přestupky na úseku vyhledávání, ochrany, využívání a dalšího rozvoje přírodních léčivých zdrojů, zdrojů přírodních minerálních vod a lázeňských míst

(1)   Přestupku podle tohoto zákona se dopustí ten, kdo

a)  nedodrží omezení nebo zákaz stanovený na ochranu přírodního léčivého zdroje, zdroje přírodní minerální vody, přírodních léčebných lázní nebo lázeňského ­místa,

b)  nesplní oznamovací povinnost podle zvláštního právního předpisu,^3l)

c)  vykonává činnost zakázanou v ochranném pásmu přírodního léčivého zdroje a zdroje přírodní minerální vody,

d)  vykonává činnost zakázanou ve vnitřním území lázeňského místa,

e)  úmyslně zničí nebo poškodí nebo neoprávněně přemístí nebo odstraní značku vyznačující hranice nebo oplocení ochranného pásma přírodního léčivého zdroje, zdroje přírodní minerální vody nebo území lázeňského místa,

f)  ztěžuje plnění úkolů dozoru nad dodržováním opatření na území lázeňského místa,

g)  ztěžuje plnění úkolů při vyhledávání a průzkumu přirozeně se vyskytujících zdrojů minerálních vod, ­plynů, peloidů a dozoru nad dodržováním opatření v ochran­ném pásmu přírodního léčivého zdroje a zdroje přírodní minerální vody.

(2)   Za přestupky podle odstavce 1 lze uložit pokutu do výše 50 000 Kč.

k  omentář k § 29a

I v tomto případě se setkáváme s právní úpravou obecného charakteru, která je subsidiární ve vztahu ke speciálnímu předpisu. Tím je zákon č. 164/­2001 Sb., ze dne 13. dubna 2001, o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon). Uvedený právní předpis jednak konkretizuje materiální podstatu skutkových deliktů uvedených v ust. § 29a přestupkového zákona a dále pak ve svém § 41 uvádí další správní delikty s možností uložení sankce až do výše 5 mil. Kč. Vzhledem k tomu, že subjekt těchto skutků není speciálně vyjádřen, dopadá odpovědnost za protiprávní jednání na každého.

K jednotlivým skutkovým podstatám uvedeným v § 29a zákona o přestupcích lze v rámci určitého výkladu odkázat na stěžejní ustanovení lázeňského zákona, která jsou vodítkem pro posouzení naplnění podstaty daných protiprávních jednání.

Podle § 2 lázeňského zákona, je přírodním léčivým zdrojem přirozeně se vyskytující minerální voda (přirozeně se vyskytující podzemní voda původní čistoty s obsahem rozpuštěných pevných látek nejméně 1 g/l nebo s obsahem nejméně 1 g/l rozpuštěného oxidu uhličitého nebo s obsahem jiného pro zdraví významného chemického prvku anebo která má u vývěru přirozenou teplotu vyšší než 20 ^oC nebo radioaktivitu radonu nad 1,5 kBq/l), plyn nebo peloid (rašelina, slatina, bahno), které mají vlastnost vhodnou pro léčebné využití, a o tomto zdroji je vydáno osvědčení. Zdrojem přírodní minerální vody je přirozeně se vyskytující podzemní voda původní čistoty, stálého složení a vlastností, která má z hlediska výživy fyziologické účinky dané obsahem minerálních látek, stopových prvků nebo jiných součástí, které umožňují její použití jako potraviny a k výrobě balených minerálních vod a o tomto zdroji bylo vydáno osvědčení. Přírodními léčebnými lázněmi se rozumí soubor zdravotnických a jiných souvisejících zařízení sloužících k poskytování lázeňské léčebně rehabilitační péče, stanovený za přírodní léčebné lázně podle lázeňského zákona. Lázeňským místem je území nebo část území obce nebo více obcí, v němž se nacházejí přírodní léčebné lázně, stanovené za lázeňské místo. Využívat léčebné zdroje lze jen na podkladě povolení vydaného Ministerstvem zdravotnictví, přičemž toto využívání je spojeno s celou řadou povinností a s ohledem na ochranu přírody, krajiny a přírodních zdrojů.

Protiprávního jednání se dopustí právnická nebo fyzická osoba, pokud nejpozději do 15 dnů neoznámí ministerstvu zdravotnictví výskyt podzemní vody se známkami zvýšené teploty, mineralizace nebo obsahu oxidu uhličitého, plynu nebo peloidu, pokud tyto skutečnosti zjistila v rámci své vyhledávací, průzkumné, stavební a jiné činnosti.

Místa, ve kterých se zakazuje nebo omezuje ve veřejném zájmu výkon některých činností, jsou ve smyslu lázeňského zákona nazývána ochrannými pásmy. Ochranná pásma stanoví pro určitá území s ohledem na jejich specifika vyhláška Ministerstva zdravotnictví. Ochranná pásma jsou zpravidla I. a II. resp. III. stupně (viz § 21–24 lázeňského zákona). Obdobně je věnována ochrana i lázeňským místům a přírodním léčebným lázním (viz § 25–31 lázeňského zákona). Statut lázeňského místa vymezuje kromě jeho hranic, režim jeho ochrany tím, že buď omezuje určité činnosti (např. určuje parametry rozvoje výstavby, může omezit určité druhy podnikatelské činnost atp.). Porušení daných omezení s sebou přináší zákonem avizovanou odpovědnost.

§ 32, 33 lázeňského zákona, do jisté míry omezuje vlastníky nemovitostí na území lázeňského místa. Ti jsou povinni strpět na svých nemovitostech umisťování značek vyznačujících hranice ochranných pásem, lázeňského místa a vnitřního území lázeňského místa. Dále jsou povinni umožnit osobám vykonávajícím dozor vstup na pozemky, do staveb a objektů, které nejsou nemovitostmi, za účelem získání údajů podle lázeňského zákona.

Každý je odpovědný za úmyslné zničení, poškození nebo neoprávněné přemístění či odstranění značky vyznačující hranice nebo oplocení ochranného pásma přírodního léčivého zdroje, zdroje přírodní minerální vody nebo území lázeňského místa. Stejně tak každý odpovídá za to, že svým chováním (ať již aktivním konáním či pasivním přístupem) nebude ztěžovat dozor nad dodržováním opatření v ochranném pásmu přírodního léčivého zdroje a zdroje přírodní minerální vody, jakož i plnění úkolů při vyhledávání a průzkumu přirozeně se vyskytujících zdrojů minerálních vod, plynů a peloidů.

Uvedené činnosti vykonávají útvary Ministerstva zdravotnictví, které v případě realizace zákonných oprávnění mohou například vstupovat na cizí pozemky, do cizích staveb a do cizích objektů a zařízení s vědomím jejich vlastníků nebo uživatelů a provádět přitom potřebná šetření včetně odběru vzorků, žádat údaje a doklady potřebné pro výkon dozoru, popř. nařídit odstranění zjištěných závad.

NSS 7 As 32/­2009-69

Podle ust. § 29a odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích se přestupku podle tohoto zákona dopustí ten, kdo vykonává činnost zakázanou v ochranném pásmu přírodního léčivého zdroje a zdroje přírodní minerální vody. V daném případě se zcela zřejmě nejedná o absolutní nedostatek pravomoci k vydání správních rozhodnutí, neboť podle ustanovení ust. § 29a ve spojení s § 52 a § 53 zákona o přestupcích má správní orgán pravomoc projednávat přestupky na úseku vyhledávání, ochrany, využívání a dalšího rozvoje přírodních léčivých zdrojů, zdrojů přírodních minerálních vod a lázeňských míst.

Ustanovení § 2 odst. 2 písm. d) nařízení vlády č. 152/­1992 Sb., o ochranných pásmech přírodních léčivých zdrojů lázeňského místa Františkovy Lázně, podle něhož je zakázáno parkovat s motorovými vozidly ve zvláštním ochranném pásmu mimo vyhrazená parkoviště a uzavřené garáže, nelze pro jeho rozpor s čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod aplikovat jako ustanovení zakládající skutkovou podstatu přestupku.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2009, 7 As 32/­2009-69

§ 30

Přestupky na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  prodá, podá nebo jinak umožní požití alkoholického nápoje osobě zjevně ovlivněné alkoholickým nápojem nebo jinou návykovou látkou, osobě mladší osmnácti let, osobě, o níž lze mít pochybnost, zda splňuje podmínku věku, nebo osobě o níž ví, že bude vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při níž by mohla ohrozit zdraví lidí nebo poškodit ­majetek,

b)  neoprávněně prodá, podá nebo jinak umožní druhé osobě škodlivé užívání jiné návykové látky než jsou omamné látky, psychotropní látky a alkohol,

c)  se nepodrobí opatření postihujícímu nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo užívání jiných návykových látek,

d)  úmyslně vyrobí líh nebo destilát bez povolení anebo úmyslně líh nebo destilát bez povolení vyrobený přechovává nebo uvádí do oběhu,

e)  úmyslně umožňuje požívání alkoholických nápojů nebo užívání jiných návykových látek než látek omamných a psychotropních osobě mladší osmnácti let, ohrožuje-li tím její tělesný nebo mravní vývoj,

f)  umožní neoprávněné požívání omamných a psy­cho­tropních látek osobě mladší osmnácti let, nejde-li o čin přísněji trestný,

g)  požije alkoholický nápoj nebo užije jinou návykovou látku, ačkoliv ví, že bude vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při níž by mohl ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek,

h)  po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky vykonává činnost uvedenou v písmenu g),

ch)       ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky, vykonává činnost uvedenou v písmenu g),

i)  odepře se podrobit vyšetření, zda není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, k němuž byl vyzván podle zvláštního právního předpisu^3o),

j)  neoprávněně přechovává v malém množství pro svoji potřebu omamnou nebo psychotropní látku,

k)  neoprávněně pěstuje pro vlastní potřebu v malém množství rostlinu nebo houbu obsahující omamnou nebo psychotropní látku,

l)  prodá jednotlivé cigarety nebo neuzavřené jednotkové balení cigaret,

m) kouří na místech zákonem zakázaných,

n)  prodá výrobek podobný tabákovému výrobku, tabákové potřebě ve formě potravinářského výrobku nebo hračky, a nebo podobný alkoholickému nápoji ve formě hračky,

o)  prodá tabákový výrobek, tabákovou potřebu nebo alkoholický nápoj v zařízení nebo na akcích určených osobám mladším 18 let,

p)  prodá, podá nebo jinak umožní užití tabákového výrobku osobě mladší 18 let nebo neodepře jejich prodej fyzické osobě, o níž lze mít pochybnost, že splňuje podmínku věku.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) až d) lze uložit pokutu do 3 000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. e) a f) pokutu do 5 000 Kč a zákaz činnosti do 1 roku, za přestupek podle odstavce 1 písm. g) až i) pokutu od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od 1 do 2 let a za přestupek podle odstavce 1 písm. j) a k) pokutu do 15 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. a), b), c), e), f), g), h), ch), j) a k) lze spolu s pokutou uložit zákaz pobytu.

(3)   Sankci za přestupek uvedený v odstavci 1 písm. g) až i) lze snížit pod stanovenou hranici jen tehdy, že byl prokázán dechovou zkouškou nebo lékařským vyšetřením obsah alkoholu v krvi v množství pod 0,5 promile a sou­časně nebylo užito žádné jiné návykové látky.

k  omentář k § 30

Smyslem uvedeného ustanovení je ochrana společnosti před alkoholismem a jinými návykovými látkami, které mají mj. nepříznivý vliv na organizmus.

Protiprávním jednáním postižitelným podle přestupkového zákona je nejen úplatný prodej takových látek, ale též pouhé podání nebo vytvoření příležitosti pro konzumaci alkoholu nebo jiné návykové látky, a to nejenom osobě mladší 18 let, ale i osobě, o níž pachatel ví, že bude vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při níž by mohla ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek. Jedná se tedy nejen o ochranu osob mladších 18 let, ale též o ochranu osob, které by mohly být ohroženy v důsledku jednání osoby, která je alkoholem či návykovou látkou ovlivněna. Trestně odpovědnou je tedy osoba, která uvedenou konzumaci umožní, a to již pouze v jednom případě.

Omamné látky, psychotropní látky, alkohol

Stejným způsobem bude posuzována i situace, bude-li se jednat o jiné návykové látky, než jsou omamné látky, psychotropní látky a alkohol, pokud způsob užívání povede k poškození tělesného nebo duševního zdraví.

Pokud je ve zdravotnickém zařízení zjištěno, že osoba sice není ohrožena na životě selháním základních životních funkcí, ale v důsledku vlivu alkoholu nebo jiné návykové látky bezprostředně ohrožuje sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek, nebo je ve stavu vzbuzujícím veřejné pohoršení, je tato osoba povinna se podrobit ošetření a pobytu v záchytné stanici po dobu nezbytně nutnou k odeznění akutní intoxikace [viz § 17 zákona č. 379/­2005 Sb., ze dne 19. srpna 2005, o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů (TabZ)].

Ten, kdo úmyslně vyrobí líh nebo destilát bez povolení anebo úmyslně líh nebo destilát bez povolení vyrobený přechovává nebo uvádí do oběhu, se dopouští přestupku. Podmínky pro výrobu, úpravu, skladování, evidenci a oběh lihu vymezuje zákon o lihu, který např. upravuje podmínky výroby, úpravy, skladování a distribuci lihu.

Úmyslné opakované umožňování požívání alkoholických nápojů nebo užívání jiných návykových látek než látek omamných a psychotropních osobě mladší 18 let, čímž může dojít k ohrožení tělesného nebo mravního vývoje této osoby, je přestupkem, pokud se nejedná o trestný čin. Pakliže osoba umožní, postačuje tedy pouze v jednom případě, neoprávněné požívání omamných a psychotropních látek osobě mladší 18 let, a nejde-li o čin přísněji trestný, dopouští se přestupku.

Pokud fyzická osoba požije alkoholický nápoj nebo užije jinou návykovou látku, ačkoliv ví, že bude vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost (není tedy nutné, aby skutečně k dané činnosti došlo, postačuje pouze možnost), při níž by mohla ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek, dopustí se tak přestupku podle písm. g). Pokud však fyzická osoba po požití alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při níž by mohla ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek, skutečně vykonává, dopustí se přestupku podle písm. h).

Pokud fyzická osoba vykonává zaměstnání nebo jinou činnost, při níž by mohla ohrozit zdraví lidí nebo poškodit majetek, dokonce ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si přivodila požitím alkoholického nápoje nebo užitím jiné návykové látky, dopustí se přestupku podle písm. ch). V těchto případech bude posouzení záležet na jednotlivých okolnostech konkrétního případu, na druhu a množství požitých alkoholických nápojů nebo užitých jiných návykových látek, a na míře ovlivnění osoby a její způsobilosti vykonávat konkrétní činnost, neboť zákon stav „vylučující způsobilost“ nedefinuje.

Podle § 16 odst. 1 TabZ osoba, která vykonává činnost, při níž by mohla ohrozit život nebo zdraví svoje nebo dalších osob nebo poškodit majetek, nesmí požívat alkoholické nápoje nebo užívat jiné návykové látky při výkonu této činnosti nebo před jejím vykonáváním. V případě důvodného podezření na požití alkoholického nápoje nebo jiné návykové látky, může oprávněný subjekt (např. policista, ošetřující lékař, zaměstnavatel atd.) vyzvat k podrobení se orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu nebo obsah jiné návykové látky než alkoholu, a osoba je povinna se vyšetření podrobit. V opačném případě se osoba dopustí přestupku podle písm. i).

V případech, kdy fyzická osoba neoprávněně přechovává (postačí, pokud ji má pachatel k dispozici, aniž by ji nutně musel mít u sebe) v malém množství (viz § 1 odst. 2, příloha č. 1, Nařízení vlády č. 467/­2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů) pro svoji potřebu (slouží výhradně pachateli přestupku a nikomu jinému) omamnou nebo psychotropní látku, dopustí se tím přestupku podle písm. j).

Za přestupek je považováno též pro vlastní potřebu (viz výše) pěstování v malém množství (viz výše) rostlinu nebo houbu obsahující omamnou nebo psychotropní látku. Plodiny musí omamnou nebo psychotropní látku obsahovat, jinak se nejedná o přestupek. Jejich vymezení je stanoveno v příloze č. 1 Nařízení vlády č. 455/­2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, které rostliny nebo houby se považují za rostliny a houby obsahující omamnou nebo psychotropní látku a jaké je jejich množství větší než malé ve smyslu trestního zákoníku.

Tabákové výrobky

Podle § 107 odst. 6 zákona č. 353/­2003 Sb., ze dne 26. září 2003, o spotřebních daních (ZoSD), je prodejce tabákových výrobků povinen prodávat tabákové výrobky v uzavřeném jednotkovém balení s neporušenou tabákovou nálepkou s výjimkou prodeje doutníků a cigarillos konečnému spotřebiteli, u kterých je povolen kusový prodej. Prodejce může uzavřené jednotkové balení cigaret a tabáku ke kouření otevřít pouze v případě kontroly jeho obsahu nebo v případě bezplatného poskytnutí jako zkušební vzorek. Při otevření takového balení musí dojít k poškození tabákové nálepky. Pokud jsou tabákové výrobky prodávány jinak, jedná se o jiný správní delikt podle § 135b odst. 1 písm. h) ZoSD.

Místa, na kterých je zakázáno kouřit vymezuje § 8 TabZ. Konkrétně se jedná veřejnosti volně přístupné uzavřené prostory vnitřní prostory budov státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků, vnitřní prostory zařízení zřízených státem nebo územními samosprávnými celky, vnitřní prostory finančních institucí, vnitřní prostory budov související s veřejnou dopravou, dále dopravní prostředky veřejné silniční a drážní dopravy a městské hromadné dopravy a kryté nástupiště, přístřešky a čekárny veřejné silniční a drážní dopravy a městské hromadné dopravy, s výjimkou stavebně oddělených prostor ke kouření vyhrazených a při pobytu osob trvale větraných do prostor mimo budovu. Zákaz kouření se dále vztahuje na vnější i vnitřní prostory všech typů škol a školských zařízení, vnitřní prostory, kde je poskytována služba péče o dítě v dětské skupině, vnitřní prostory nekuřáckých zařízení, místa vyhrazená pro nekuřáky, uzavřené zábavní prostory (kina, divadla, sportovní haly…), vnitřní prostory zdravotnických zařízení všech typů, s výjimkou uzavřených psychiatrických oddělení nebo jiných zařízení pro léčbu závislostí, ve kterých je dovoleno kouřit pouze v prostorách stavebně oddělených, ke kouření vyhrazených a při pobytu osob trvale větraných do prostor mimo budovu.

Dočasně nebo trvale zakázat kouření na vybraných místech může obecně závaznou vyhláškou též obec.

Vybrané subjekty mají povinnost dotčené prostory viditelně označit a zajistit, aby osoby byly v těchto prostorách chráněny před škodami působenými kouřením. O zajištění dodržování zákazu kouření, lze v určitých případech požádat asistenci Policie ČR nebo obecní policie.

Zákaz prodeje, výrobu a dovozu potravinářských výrobků nebo hraček napodobujících tvar a vzhled tabákových výrobků nebo tabákových potřeb a zákaz prodeje, výroby a dovozu hraček napodobujících tvar a vzhled alkoholických nápojů vyplývá z ust. § 5 a 11 TabZ.

Prodej tabákových výrobků, tabákových potřeb a elektronických cigaret na kulturních, společenských a sportovních akcích nebo prodej tabákových výrobků, tabákových potřeb a elektronických cigaret osobám mladším 18 let je zakázán. Za přestupek bude potrestán i ten, kdo osobě mladší 18 let tabákový výrobek podá nebo jinak umožní jeho užití.

Příslušným správním orgánem k projednání tohoto přestupku je obecní úřad obce s rozšířenou působností.

§  Z judikatury:

Tpjn 301/­2013

I. Pro naplnění znaku spočívajícího v přechovávání pro vlastní potřebu ve smyslu § 284 odst. 1, 2 tr. zákoníku postačí po formální stránce jakýkoliv způsob držení omamné nebo psychotropní látky či jedu bez povolení pro sebe, aniž by ji pachatel musel mít přímo při sobě. Přechováváním „pro vlastní potřebu“ se rozumí určení takové látky pro osobní spotřebu, tedy výhradně pro pachatele tohoto trestného činu a nikoho jiného. Musí však jít o držení takové látky v množství převyšujícím dávku potřebnou pro držitele (podle stupně jeho závislosti), neboť držení jen jedné dávky konzumentem drog před jejím použitím není přechováváním, ale jen tzv. spotřební držbou.

Za „množství větší než malé“ ve smyslu § 284 odst. 1, 2 tr. zákoníku je třeba obecně považovat takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta.

Orientační hodnoty určující „množství větší než malé“ u omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících jsou uvedeny v příloze k tomuto stanovisku. Při závěru o naplnění uvedeného znaku je třeba podpůrně zohlednit, zda šlo o prvokonzumenta či uživatele těchto látek v pokročilém stadiu závislosti, případně i jiné skutečnosti ovlivňující míru ohrožení života nebo zdraví uživatele.

II. U látek uvedených v § 1 nařízení vlády č. 467/­2009 Sb., kterým se pro účely trestního zákoníku stanoví, co se považuje za jedy a jaké je množství větší než malé u omamných látek, psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, ve znění nařízení vlády č. 4/2012 Sb., a v příloze č. 1 k tomuto vládnímu nařízení se za „množství větší než malé“ pokládá takové množství jedu, které na základě současných vědeckých poznatků může po jednorázovém nebo opakovaném podání způsobit poškození zdraví.

III. Pokud množství omamné a psychotropní látky u pachatele, který přechovával takovou látku pro vlastní potřebu, nedosáhne „množství většího než malého“, půjde při splnění ostatních zákonných znaků o přestupek na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 odst. 1 písm. j) zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, neboť neoprávněně přechovával v malém množství pro svoji potřebu omamnou nebo psychotropní látku.

Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, Tpjn 301/­2013

1As 7/2005-78

Přestupku podle § 30 odst. 1 písm. i) zákona ČNR č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, se dopustí ten, kdo se odepře podrobit vyšetření, zda není ovlivněn alkoholem nebo jinou návykovou látkou, k němuž byl vyzván podle zvláštního právního předpisu (§ 16 odst. 3 zákona č. 379/­2005 Sb.). Zruší-li proto správní soud rozhodnutí o pokutě za takový přestupek pro tvrzené rozpory o jiné otázce (zde: zda pachatel přestupku řídil vozidlo pod vlivem alkoholu), je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, 1As 7/2005-78

Dále viz např. též rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 5 As 20/­2005 ze dne 21. 4. 2006, 6 As 34/­2006 ze dne 18. 4. 2007, 1 As 11/­2007 ze dne 29. 8. 2007, 1 As 33/­2007 ze dne 24. 10. 2007.

§ 31

Přestupky na úseku školství a výchovy mládeže

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo ohrožuje výchovu a vzdě­lávání nezletilého zejména tím, že nepřihlásí dítě k povinné školní docházce nebo zanedbává péči o povinnou školní docházku žáka.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 3 000 Kč.

[-    S účinnost od 1. září 2016 se § 31 zrušuje.]

k  omentář k § 31

Vzhledem k tomu, že dané ustanovení cílí na ochranu nezletilého ve vztahu zabezpečení jeho základního vzdělání, bude pachatelem přestupku zpravidla jeho zákonný zástupce, na kterém leží daná tíha odpovědnosti. Základem je v daném případě čl. 33 Listiny základních práv a svobod, která garantuje nejen právo na základní vzdělání, ale též ukládá povinnost k absolvování školní docházky v rozsahu, který je dále konkretizován v zákoně č. 561/­2004 Sb., ze dne 24. září 2004, o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), který upravuje předškolní, základní, střední, vyšší odborné a některé jiné vzdělávání ve školách a školských zařízeních, stanoví podmínky, za nichž se vzdělávání a výchova uskutečňuje, vymezuje práva a povinnosti fyzických a právnických osob při vzdělávání a stanoví působnost orgánů vykonávajících státní správu a samosprávu ve školství. Dle jeho ust. § 36 školní docházka začíná počátkem školního roku, který následuje po dni, kdy dítě dosáhne šestého roku věku, pokud mu není povolen odklad a je povinná po dobu devíti školních roků, nejvýše však do konce školního roku, v němž žák dosáhne sedmnáctého roku věku. Vztahuje se na státní občany České republiky a na občany jiného členského státu Evropské unie, kteří na území České republiky pobývají déle než 90 dnů a dále na jiné cizince, kteří jsou oprávněni pobývat na území České republiky trvale nebo přechodně po dobu delší než 90 dnů, a na účastníky řízení o udělení mezinárodní ochrany.

Závažnější případy zanedbání povinné školní docházky resp. výchovy dítěte, by mohly být posuzovány jako trestný čin ohrožování výchovy dítěte dle § 201 zákona č. 40/­2009 Sb., trestní zákoník.

4T 87/­2001

I. Z „nebezpečí zpustnutí“ jakožto zákonného znaku trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle § 217 tr.zák. vyplývá, že zpustnutí nemusí nastat, stačí, jestliže tento stav hrozí.

II. Sváděním k zahálčivému životu podle § 217 odst. 1 písm. b) tr.zák. se rozumí i jednání matky (obviněné), která neposílala po delší dobu nezletilého do školy.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, 4T 87/­2001

4Tdo 579/­2013

Jestliže nebylo zahájeno řízení o výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí podle § 272 a 273 zákona č. 99/­1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve kterém by byla užita opatření k zabezpečení výkonu soudního rozhodnutí o výchově nezletilých dětí, pak je vyloučeno, aby rodič, který nerespektuje soudní rozhodnutí o nařízení ústavní výchovy dítěte, po delší dobu neprojevuje zájem o jeho budoucí vzdělání a nezajišťuje plnění povinné školní docházky, spáchal přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 tr. zákoníku. Za splnění všech zákonných podmínek může být ovšem popsané jednání posouzeno jako trestný čin ohrožení výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 tr. zákoníku.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2001, 4Tdo 579/­2013

§ 32

Přestupky na úseku kultury

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  poruší zvláštní právní předpis o ochraně předmětů nebo souborů předmětů kultovní, muzejní nebo galerijní hodnoty,

b)  poruší zvláštní právní předpis ve věcech ochrany církví a náboženských společností.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 15 000 Kč.

k  omentář k § 32

Ochrana předmětů nebo souborů předmětů kultovní, muzejní nebo galerijní hodnoty vychází ze zákona č. 122/­2000 Sb., ze dne 7. dubna 2000, o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů a Vyhlášky Ministerstva kultury č. 275/­2000 Sb., ze dne 28. července 2000, kterou se provádí zákon č. 122/­2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů. Uvedené předpisy stanoví podmínky ochrany sbírek, uchovávaných zejména v muzeích a galeriích, způsob vedení a evidence, práva a povinnosti vlastníků sbírek muzejní povahy. Dále upravují veřejně prospěšné služby, vybrané veřejné služby a standardizované veřejné služby poskytované muzei a galeriemi a stanoví podmínky jejich poskytování a sankce za porušení stanovených povinností.

Vlastník sbírky, která je zapsána v centrální evidenci Ministerstva kultury, je povinen zajistit jejich ochranu např. před krádeží či poškozením. Je povinen ji udržovat, umožnit její zpřístupnění veřejnosti pro studijní a vědecké účely atp. Kromě sankcí uvedených v přestupkovém zákoně, se lze setkat i s další úpravou v zákonu o ochraně sbírek muzejní povahy. Za vhodné je též zmínit zákon č. 71/­1994 Sb., ze dne 23. března 1994, o prodeji a vývozu předmětů kulturní hodnoty, který upravuje prodej a vývoz předmětů kulturní hodnoty specifikovaných v příloze č. 1 k tomuto zákonu a dále zákon ČNR č. 20/­1987 Sb., ze dne 30. března 1987, o státní památkové péči.

7 As 188/­2012-25

I. Smyslem a účelem památkové ochrany je mimo jiné zachování historicky cenných stavebních či jiných strukturních nebo funkčních prvků nemovité kulturní památky v jejich původním provedení, je-li to technicky možné a lze-li to po jejím vlastníku s přihlédnutím k poměrům kulturní památky (zejména hygienickým, ekonomickým, provozním a dalším) a s ohledem na její památkový význam spravedlivě požadovat.

II. To, jak nemovitou kulturní památku obnovit, si nemůže posoudit bez dalšího její vlastník sám. Byla-li nemovitá kulturní památka z hlediska svých památkových hodnot vážně poškozena předchozími stavebními úpravami a poté povodněmi, měl její vlastník ve spolupráci s orgány památkové ochrany hledat ekonomicky únosná řešení, která by mu umožnila nemovitost opravit a modernizovat tak, aby co možná nejvíce odpovídala životním nárokům současnosti, a přitom byly zároveň co možná nejvíce zachovány či obnoveny původní historicky cenné prvky, jež z nemovitosti činily kulturní památku.

III. Pokuta může být ojedinělá a nebývale vysoká, ukládá-li se za neobvyklý a velmi závažný správní delikt, tedy za něco, co vybočuje z obvyklého standardu „běžných“ deliktů a na co je třeba reagovat přísnější sankcí.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, 7 As 188/­2012-25)

§ 33

Přestupky na úseku porušování průmyslových práv a porušování práv k obchodní firmě

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  neoprávněně vykonával práva, která jsou zákony na ochranu průmyslového vlastnictví vyhrazena majitelům těchto práv,

b)  neoprávněně užíval obchodní firmu nebo jakékoliv značení zaměnitelné s obchodní firmou nebo označením příznačným pro jiného podnikatele.

(2)   Za přestupky podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 15 000 Kč.

k  omentář k § 33

Uvedené ustanovení chrání práva, která jsou uvedena ve speciálních právních předpisech a svědčí majitelům daných práv. Pakliže někdo (kdokoli) neoprávněně opakovaně vykonává práva, která svědčí jejich majitelům, dopouští se přestupku. V této souvislostí lze tedy zejména zmínit zákon č. 441/­2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách). Ochrannou známkou je ve smyslu uvedeného zákona označení schopné grafického znázornění, zejména slova, včetně osobních jmen, barvy, kresby, písmena, číslice, tvar výrobku nebo jeho obal, pokud je toto označení způsobilé odlišit výrobky nebo služby jedné osoby od výrobků nebo služeb jiné osoby. Jejich ochrany se lze dovolávat, pokud jsou zapsány v rejstříku ochranných známek vedeném Úřadem průmyslového vlastnictví, případně v rejstříku vedeném Mezinárodním úřadem duševního vlastnictví či v rejstříku vedeném Úřadem pro harmonizaci ve vnitřním trhu, případně jsou na území České republiky všeobecně známé ve smyslu článku 6bis Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví a článku 16 Dohody o obchodních aspektech práv duševního vlastnictví.

Dalším předpisem je zákon č. 527/­1990 Sb., o vynálezech a zlepšovacích návrzích. Na vynálezy, které jsou nové, jsou výsledkem vynálezecké činnosti a jsou průmyslově využitelné, se udělují patenty. Za zlepšovací návrhy se pokládají technická, výrobní nebo provozní zdokonalení, jakož i řešení problémů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a životního prostředí, s nimiž má zlepšovatel právo nakládat. Pakliže již existují práva z patentu, nemohou vzniknout práva ze zlepšovacích návrhů. Dále je to zákon č. 478/­1992 Sb., o užitných vzorech, kterými jsou nová technická řešení, přesahující rámec pouhé odborné dovednosti a jsou průmyslově využitelná. Příkladmo se dále již jen vyjmenovává zákon č. 452/­2001 Sb., o ochraně označení původu a zeměpisných označení a o změně zákona o ochraně spotřebitele, zákon č. 529/­1991 Sb., o ochraně topografií polovodičových výrobků, zákon č. 207/­2000 Sb., o ochraně průmyslových vzorů a o změně zákona č. 527/­1990 Sb., o vynálezech, průmyslových vzorech a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů.

Obchodní firma, jako jeden z identifikačních znaků podnikatele, je upravena v ust. § 423–428 zákona č. 89/­2012 Sb., ze dne 3. února 2012, občanský zákoník. Ve smyslu uvedených ustanovení se obchodní firmou rozumí jméno, pod kterým je podnikatel zapsán do obchodního rejstříku. Mnohost obchodních firem je vyloučena. Ochrana práv k obchodní firmě svědčí prvému, tedy tomu, kdo ji použil poprvé. Obchodní firma nesmí být zaměnitelná s jinou obchodní firmou ani nesmí působit klamavě, tedy obsahovat stejné prvky s jinou firmou, aby nemohla být zaměnitelná. Ten, kdo byl dotčen na právu k obchodní firmě, může se podle § 2988 domáhat, aby se ten, kdo do práva zasáhl, zdržel používání obchodní firmy nebo aby odstranil závadný stav. Dále může požadovat přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.

23 Cdo 4933/­2009

K odstranění závadného (nekalosoutěžního) stavu ve znění kmene obchodní firmy lze uložit rušiteli, aby změnil svou firmu tak, aby neobsahoval určité slovo, a aby podal návrh na zápis této změny do obchodního rejstříku.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, 23 Cdo 4933/­2009

32 Odo 840/­2004

I. Při posouzení zaměnitelnosti obchodních firem ve smyslu § 10 odst. 1 obchodního zákoníku je třeba vycházet z celkového dojmu průměrného zákazníka, který může utkvět v jeho paměti.

II. Z hlediska ochrany „starší“ firmy podle § 10 odst. 1 obchodního zákoníku není významné, zda nově založená obchodní společnost se snaží navázat na určitou tradici a tuto promítnout ve znění své „mladší“ firmy.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, 32 Odo 840/­2004

§ 34

zrušen

§ 35

Přestupky na úseku zemědělství
a myslivosti

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  neoprávněně vyrobí, doveze, uvede do oběhu nebo neoprávněně či nesprávně použije chemický nebo biologický přípravek na ochranu rostlin,

b)  znečistí půdu nevhodným skladováním olejů a pohon­ných hmot, pesticidů, hnojiv, popřípadě jiných škodlivých látek,

c)  nesplní opatření uložené podle zvláštních právních předpisů o ochraně zemědělského půdního fondu nebo o myslivosti

d)  poruší povinnost stanovenou k ochraně rostlin před zvláště nebezpečnými škůdci nebo choro­bami,

e)  neoprávněně provede změnu druhu pozemku, který je součástí zemědělského půdního fondu, anebo neoprávněně odejme zemědělskou půdu ze zemědělského půdního fondu nebo neoprávněně provádí činnost poškozující zemědělskou výrobu na takové půdě,

f)  neoprávněně loví zvěř.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) lze uložit pokutu do 15 000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. b) až d) pokutu do 3 000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. e) pokutu do 5 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. f) pokutu do 8 000 Kč; zákaz činnosti do jednoho roku lze uložit za přestupek podle odstavce 1 písm. f).

k  omentář k § 35

Smyslem uvedeného ustanovení je postihnout protiprávní jednání v oblasti flory i fauny. Z obsahu je zřejmé, že daná úprava bude souviset s množstvím speciálních právních předpisů.

V tomto ustanovení zmiňovaná ochrana rostlin před aplikací, výrobou dovozem biologických přípravků vychází ze zákona č. 326/­2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů. Uvedený předpis kromě jiného, upravuje povinnosti osob týkající se registrace, uvádění na trh, používání a kontrolu přípravků na ochranu rostlin a dalších prostředků na ochranu rostlin. Přípravky na ochranu rostlin, které mají být uvedeny na trh, musí být registrovány rostlinolékařskou správou. Taktéž jejich dovoz mohou realizovat pouze osoby mající k uvedené činnosti příslušné oprávnění.

Ohledně znečišťování půdy nevhodným skladováním olejů, lze odkázat na § 28 a 29 zákona č. 185/­2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, který jednak specifikuje, co se rozumí „odpadními oleji“ a současně stanoví pravidla při nakládání s nimi. Uvedená pravidla lze aplikovat též na manipulaci s pohonnými hmotami. Pravidla pro nakládání s hnojivy řeší zejména zákon č. 156/­1998 Sb., o hnojivech, pomocných půdních látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd (zákon o hnojivech), který mimo jiné stanoví podmínky uvádění do oběhu, skladování a používání hnojiv, pomocných půdních látek, pomocných rostlinných přípravků a substrátů, podmínky agrochemického zkoušení zemědělských půd, podmínky zjišťování půdních vlastností lesních pozemků a některé podmínky používání upravených kalů a dále podmínky uvádění do oběhu, skladování a používání sedimentů, jakož i působnost orgánů odborného dozoru nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem včetně oprávnění ukládat sankce. Veškerá manipulace s hnojivy musí garantovat, že nedojde jednak ke znečištění vod a dále, že neobsahují, resp. nejsou do nich vnášeny látky ohrožující rostlinstvo nebo potravní řetězec. Daná problematika je dále upravena Nařízením vlády č. 262/­2012 Sb., o stanovení zranitelných oblastí a akčním programu.

Ochrana zemědělského půdního fondu vychází ze zákona č. 334/­1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Zemědělský půdní fond je základním přírodním bohatstvím země, a proto jako takovému je mu poskytována ochrana. Uvedená právní úprava se logicky dotýká též deliktní odpovědnosti za jednání uvedené pod písm. e), tohoto ustanovení. Zemědělskou půdu evidovanou v katastru nemovitostí jako trvalý travní porost lze změnit na ornou půdu jen se souhlasem orgánu ochrany zemědělského půdního fondu uděleným na základě posouzení fyzikálních nebo biologických vlastností zemědělské půdy, rizik ohrožení zemědělské půdy erozí, včetně polohy údolnic a provedených opatření ke snížení těchto rizik, jako jsou například svahové průlehy. Změny kultury pozemku jsou možné jen na základě rozhodnutí vydaného v řízení o využití území a v případě odnětí zemědělského půdního fondu, lze toto činit pouze tehdy, je-li to nezbytně nutné a za dodržení dalších podmínek a se souhlasem orgánu ochrany zemědělského půdního fondu.

Samotný zákon (č. 334/­1992 Sb.) speciálně stanoví skutkové podstaty správních deliktů (viz § 20–20b), a rozlišuje mezi osobami právnickými a podnikajícími fyzickými. Podle druhu a intenzity protiprávního jednání může být fyzické osobě za přestupek zde uvedený uložena sankce až do 1 mil. Kč a právnické nebo podnikající fyzické osobě až do výše 10 mil. Kč. Jako další příklad lze uvést § 5–5b zákona č. 252/­1997 Sb., o zemědělství a § 33–33b zákona č. 242/­2000 Sb., o ekologickém zemědělství a o změně zákona č. 368/­1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.

Ust. § 63 zákona č. 449/­2001 Sb., o myslivosti, vymezuje další okruh protiprávních jednání, která jsou přestupkem a stanoví za jejich spáchání příslušní sankce. Ustanovení zákona o přestupcích pak bude aplikováno zejména tehdy, pokud osoba nesplní uložené opatření ukládané orgány státní správy myslivosti.

Zákon o myslivosti se aplikuje i na porušení zákazu lovení zvěře [viz písm. f)]. Zákon o myslivosti stanoví dobu a podmínky lovu, jakož i povolení lovu ve specifických případech a mimo určenou dobu. Kromě deliktní odpovědnosti nastavuje pravidla týkající se náhrady škody způsobené zvěří a při provozování myslivosti, jakož i náhradu škody způsobené na zvěři a na mysliveckých zařízeních.

Neoprávněným lovem se rozumí nejen lov bez příslušných oprávnění, ale rovněž i lov prováděný zakázaným způsobem, jak je upraveno např. v § 45 zákona o myslivosti a ve vyhlášce ministerstva zemědělství č. 245/­2002 Sb., o době lovu jednotlivých druhů zvěře a o bližších podmínkách provádění lovu, ve znění pozdějších předpisů.

Práva a povinnosti fyzických a právnických osob týkající se ochrany rostlin a rostlinných produktů proti škodlivým organismům a poruchám, zavlékání organismů škodlivých rostlinám nebo rostlinným produktům, dále uvádění na trh, používání a kontroly přípravků na ochranu rostlin a dalších prostředků na ochranu rostlin a uvádění na trh a kontroly účinných látek určených pro použití ve formě přípravků, jakož i omezování nepříznivého vlivu škodlivých organismů a použití přípravků a dalších prostředků na zdraví lidí, zvířat a na životní prostředí či uvádění na trh, používání a kontrolního testování mechanizačních prostředků na ochranu rostlin, upravuje zákon č. 326/­2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů. V případě vzniku či důvodného podezření o výskytu škodlivého organizmu, platí pro určené osoby oznamovací povinnost rostlinolékařské správě. Obdobně, jako již výše zmiňované zákony i tento předpis vymezuje speciální skutkové podstaty jak přestupků, tak též dalších právních deliktů.

§ 36 a § 37

zrušeny

§ 38

Přestupky na úseku geologie

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně

a)  ohrozí nebo neoprávněně ztíží provádění státem organizovaných geologických prací,

b)  zničí, poškodí nebo znehodnotí geologické výzkumné nebo průzkumné dílo, vzorek nebo jinou hmotnou geo­logickou dokumentaci.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) lze uložit pokutu do 1 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. b) pokutu do 3 000 Kč.

k  omentář k § 38

Ochrana prováděných geologických prací zakotvená v daném ustanovení přichází v úvahu tehdy, pokud stát dané práce přímo organizuje. Základní právní úprava vychází ze zákona č. 62/­1988 Sb., o geologických pracích, který upravuje podmínky pro projektování, provádění a vyhodnocování geologických prací, jejich kontrolu a sankce. Problematika je dále řešena např. v zákonu č. 44/­1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), vyhlášce č. 15/­1995 Sb., o oprávnění k hornické činnosti a činnosti prováděné hornickým způsobem, jakož i k projektování objektů a zařízení, které jsou součástí těchto činností, zákonu č. 61/­1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, vyhlášce č. 368/­2004 Sb., o geologické dokumentaci a celé řadě dalších.

Geologickými pracemi se ve smyslu uvedeného zákona rozumí geologický výzkum a geologický průzkum na území České republiky, jehož specifikace je uvedena v § 2 daného předpisu. Provádět geologické práce jsou dle § 3 dtto oprávněny pouze ty fyzické a právnické osoby, které splňují podmínky stanovené právními předpisy, u nichž tyto práce řídí a za jejich výkon odpovídá fyzická osoba s osvědčením odborné způsobilosti geologické práce projektovat, provádět a vyhodnocovat. V některých případech pak též vědecké ústavy, vysoké školy, střední školy, vyšší odborné školy a muzea při plnění svých vědeckých nebo pedagogických úkolů a Česká geologická služba. Ustanovení § 20 geologického zákona vymezuje speciální skutkové podstaty jednotlivých správních deliktů týkající se uvedené oblasti. Tato právní úprava má logicky přednost před aplikací ust. § 38 zákona o přestupcích. Dle speciální právní úpravy lze uložit peněžitou sankci až do výše 1 mil. Kč, resp. 2 mil. Kč v případech recidivy.

Za přestupek zákon označuje i situaci, pokud někdo zničí, poškodí nebo znehodnotí geologické výzkumné nebo průzkumné dílo, vzorek nebo jinou hmotnou geologickou dokumentaci. Ve smyslu již výše uvedeného geologického zákona je vlastník nemovitosti povinen strpět na své nemovitosti vyznačení a uchovávání významných výzkumných děl a průzkumných děl, která určí ministerstvo, a zdržet se všeho, co by tato díla mohlo poškodit, zničit nebo učinit nepoužitelnými.

Náležitosti a obsah geologické dokumentace je určen ve vyhlášce o geologické dokumentaci, přitom osoba, která provádí geologické práce je povinna v této souvislosti provádět řádnou dokumentaci, s požadavky na její uchování. Porušení této povinnosti může být sankcionováno opět dle geologického zákona, kde jak již bylo výše uvedeno, je sankční rozpětí až do 1 mil. Kč.

§ 39

Přestupky na úseku ochrany a využití
nerostného bohatství

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  neoprávněně vnikne do důlního díla nebo do území, ve kterém je vykonávána hornická činnost nebo činnost prováděná hornickým způsobem, nebo do poddolovaného území, kam je vstup zakázán,

b)  úmyslně poškodí zařízení sloužící k využívání nerostného bohatství nebo k provádění činnosti vykonávané hornickým způsobem, včetně důlně měřičských signálů, značek a ochrany znaků a jiných měřičských zařízení, jakož i značek upozorňujících na zákaz ­vstupu,

c)  neoprávněně odvede povrchovou, podzemní nebo jinou vodu do důlních vod nebo důlních děl anebo úmyslně poškodí zařízení pro odvádění důlních vod.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 15 000 Kč.

k  omentář k § 39

Uvedené ustanovení poskytuje ochranu nerostného bohatství, a to ve třech směrech. V první řadě se jedná o postih za vniknutí do prostor, ve kterých je vykonávána hornická činnost neoprávněnou osobou, druhou oblastí je řešena ochrana zařízení sloužícího k výkonu hornické činnosti a dále se jedná o otázku související s odvodem důlních vod.

Problematika je upravena v zákoně č. 61/­1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, který v ust. § 2 stanoví, co se rozumí hornickou činností a v ust. § 3, co se rozumí činností prováděnou hornickým způsobem. V tomto případě postačí zavinění z nedbalosti.

Sankce za poškození zařízení sloužícího k využívání nerostného bohatství nebo k provádění činnosti vykonávané hornickým způsobem, včetně důlně měřičských signálů, značek a ochrany znaků a jiných měřičských zařízení, jakož i značek upozorňujících na zákaz vstupu může být uložena v případech, kdy pachatel spáchá uvedené jednání úmyslně. V tomto případě leží důkazní břemeno na správním orgánu, který je povinen naplnění této subjektivní stránky pachateli prokázat.

Důlními vodami jsou všechny podzemní, povrchové a srážkové vody, které vnikly do hlubinných nebo povrchových důlních prostorů bez ohledu na to, zda se tak stalo průsakem nebo gravitací z nadloží, podloží nebo boku nebo prostým vtékáním srážkové vody, a to až do jejich spojení s jinými stálými povrchovými nebo podzemními vodami. V případě sankce za neoprávněný odvod těchto vod postačí, pokud je skutek spáchán z nedbalosti. Sankci za poškození zařízení pro odvádění důlních vod lze uložit pouze tehdy, pokud je skutek spáchán úmyslně, kde opět stíhá důkazní břemeno za prokázání subjektivní stránky správní orgán.

I v těchto případech platí, že přednost má speciální právní úprava, pokud se danou problematikou taktéž zabývá. Ust. § 44–44d zákona č. 61/­1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, stanoví speciální okruh přestupků pro fyzické osoby a další oblast správních deliktů pro právnické a podnikající fyzické osoby. V prvém případě lze uložit sankci až do výše 100 tis. Kč, přičemž u druhé skupiny osob může ve specifických případech činit sankce až 5 mil. Kč, pokud se nebude jednat o trestný čin.

§ 40

zrušen

§ 41

Přestupky na úseku energetiky,
teplárenství a plynárenství

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo neoprávněně

a)  odstraní zařízení pro rozvod elektřiny, tepla nebo topných plynů, popřípadě příslušenství nebo přípojky k těmto zařízením, měřící zařízení nebo plombu, nadzemní nebo podzemní zařízení sdělovací nebo ovládací techniky energetiky, teplárenství nebo plynárenství,

b)  zasáhne do zařízení pro veřejný rozvod elektřiny, tepla nebo plynu, včetně odběrného rozvodního zařízení před měřícím zařízením.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 3 000 Kč.

k  omentář k § 41

Pakliže se nebude v rámci uvedené ochrany chráněného zájmu jednat např. o trestný čin poškozování obecně prospěšného zařízení ve smyslu ust. § 132 zákona č. 40/­2009 Sb., trestní zákoník, nebo o některý správní delikt uvedený v ust. § 90 a násl. zákona č. 458/­2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), pak pro naplnění skutkové podstaty uvedené pod písm. a) postačí, pokud pachatel pouze jedním zásahem odstraní uvedené zařízení. Osobou pachatele se v tomto případě rozumí jakákoli osoba, která nedisponovala příslušným oprávněním resp. k odstranění uvedeného zařízení, nebyly splněny zákonné předpoklady. Stejným způsobem bude potrestán i ten, kdo za stejných podmínek zasáhne do zařízení pro veřejný rozvod elektřiny, tepla nebo plynu, včetně odběrného rozvodního zařízení před měřícím zařízením [viz písm. b)].

Zmiňovaný energetický zákon vymezuje skutkové podstaty přestupků, kterých se mohou dopustit fyzické osoby, které např. podnikají v energetických odvětvích bez licence nebo bez oprávnění k podnikání, poskytují odebranou elektřinu, plyn nebo tepelnou energii jiné fyzické či právnické osobě v rozporu se zákonem, provedou zásah na odběrném elektrickém zařízení, kterým prochází neměřená elektřina, bez souhlasu provozovatele přenosové soustavy nebo provozovatele distribuční soustavy, vysadí trvalé porosty bez souhlasu provozovatele přepravní soustavy, provozovatele distribuční soustavy nebo provozovatele přípojky, neposkytne v případech společné dodávky tepelné energie do více odběrných míst dodavateli tepelné energie údaje ze stanovených měřidel podle zákona o metrologii nebo ze zařízení pro rozdělování nákladů na vytápění nebo další údaje potřebné pro rozdělování nákladů na vytápění a dodávku teplé vody v rozporu atd. Výše sankce v některých případech může dosáhnout až 1 mil. Kč.

Dále se postihují delikty držitelů licencí např. na přenos, výrobu, distribuci obchod energií, plynu či tepla s možností sankce v některých případech až do 100 mil. Kč případně až do 10 % z čistého obratu dosaženého provozovatelem přenosové soustavy nebo provozovatelem přepravní soustavy za poslední ukončené účetní období.

Třetí skupinu tvoří správní delikty právnických a podnikajících fyzických osob, které mohou být potrestány např. za podnikání v energetických odvětvích bez licence nebo bez oprávnění k podnikání uznaného Energetickým regulačním úřadem, poskytování odebrané elektřiny, plynu nebo tepelné energie jiné osobě v rozporu se zákonem, za neposkytnutou součinnost Energetickému regulačnímu úřadu a další s možností uložení sankce v některých případech až do výše 50 mil. Kč.

Poslední skupinou jsou správní delikty osoby, která je součástí vertikálně integrovaného podnikatele nebo vertikálně integrovaného plynárenského podnikatele nebo koncernu. Pokud takováto osoba poruší své povinnost uvedené v daném zákonu, může ji být uložena sankce až do výše 100 000 000 Kč nebo 10 % z čistého obratu dosaženého osobou, která je součástí vertikálně integrovaného plynárenského podnikatele nebo koncernu společně s provozovatelem přepravní soustavy, za poslední ukončené účetní období.

§ 42

Přestupky na úseku všeobecné vnitřní správy

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  úmyslně poškodí, zneužije nebo hrubě zneváží jiný symbol než státní symbol České republiky chráněný zvláštním právním předpisem,

b)  neoprávněně si přisvojí vyznamenání, čestný titul nebo jiné obdobné ocenění udělované státním orgánem a vykazuje se jím.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 3 000 Kč.

k  omentář k § 42

Zákon č. 3/1993 Sb., ze dne 17. prosince 1992, o státních symbolech České republiky, stanoví, že státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna. V dalších ustanoveních slovně a vizuálně konkretizuje jejich zobrazení. Dalším předpisem, který se uvedené problematiky úzce dotýká, je zákon č. 352/­2001 Sb., ze dne 18. září 2001, o užívání státních symbolů České republiky a o změně některých zákonů. Uvedený zákon jednak upravuje, jakým způsobem se uvedené státní symboly užívají a současně i vymezuje okruh oprávněných osob.

V ust. § 13 a násl. pak vymezuje speciální skutkové podstaty správních deliktů, a to jak těch, kterých se mohou dopustit fyzické osoby, tak i deliktů právnických a podnikající fyzických osob. Výše sankce může dosáhnout až 15 tis. Kč. Zavinění, které je upraveno přestupkovým zákonem požaduje úmyslné jednání.

Písm. b) daného ustanovení zákona o přestupcích postihuje jednání, k jehož naplnění postačuje nedbalost. Posouzení, zda došlo k neoprávněnému přisvojení vyznamenání, čestného titulu atp. se bude odvíjet od právní úpravy zákona č. 157/­1994 Sb., ze dne 9. července 1994, o státních vyznamenáních České republiky, dle kterého jsou vyznamenáním řády a medaile. Řády představují vyšší formu (např. Řád Bílého lva a Řád TGM). Nižší formou jsou medaile (např. za hrdinství). Čestné tituly udělují například univerzity resp. vysoké školy (např. Emeritní profesor, doctor h.c.).

§ 42a a 42b

zrušeny

§ 42c

Přestupky na úseku matrik, jména a příjmení

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  úmyslně zničí, poškodí nebo zneužije rodný, oddací nebo úmrtní list, osvědčení o právní způsobilosti k uzavření manželství a osvědčení o tom, že snoubenci splnili všechny požadavky zákona pro uzavření platného manželství,

b)  nesplní oznamovací povinnost matričnímu úřadu při narození, úmrtí nebo uzavření manželství stanovenou zákonem o matrikách nebo úmyslně uvede při plnění oznamovací povinnosti nesprávné údaje,

c)  úmyslně neužívá při úředním styku jméno, popřípadě jména nebo příjmení, která jsou uvedena v rodném nebo oddacím listu vydaném matričním úřadem v Čes­ké republice nebo jiným příslušným úřadem.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 5 000 Kč.

k  omentář k § 42c

Dle zákona č. 301/­2000 Sb., ze dne 2. srpna 2000, o matrikách, jménu a příjmení a o změně některých souvisejících zákonů je rodný, oddací, úmrtní list, veřejnou listinou. Stejně je třeba nahlížet i na vysvědčení o právní způsobilosti k uzavření manželství a vysvědčení o právní způsobilosti ke vstupu do partnerství.

Rodný list obsahuje jméno, popřípadě jména, a příjmení dítěte, den, měsíc a rok jeho narození, rodné číslo, místo narození a pohlaví dítěte, jména, příjmení, popřípadě rodná příjmení, datum a místo narození a rodná čísla rodičů dítěte (v případě osvojení dítěte se namísto uvedených údajů o rodičích dítěte uvádějí tyto údaje o osvojiteli, popřípadě osvojitelích dítěte), datum, jméno, příjmení a podpis matrikáře, označení matričního úřadu a otisk razítka matričního úřadu, který doklad vydává. Oddací list obsahuje den, měsíc, rok a místo uzavření manželství, jména, příjmení, popřípadě rodná příjmení, manželů a jejich rodná čísla, den, měsíc, rok a místo narození manželů, osobní stav manželů, jména, příjmení, popřípadě rodná příjmení, rodičů manželů, dohodu manželů o příjmení a dohodu o příjmení jejich společných dětí, a to v mužském a ženském tvaru, datum, jméno, příjmení a podpis matrikáře, označení matričního úřadu a otisk razítka matričního úřadu, který doklad vydává. Úmrtní list obsahuje den, měsíc, rok a místo úmrtí, jméno, popřípadě jména, příjmení, popřípadě rodné příjmení, zemřelého, den, měsíc, rok a místo narození zemřelého, rodné číslo, osobní stav, pohlaví, místo trvalého pobytu zemřelého, jméno, popřípadě jména, příjmení, popřípadě rodné příjmení, a rodné číslo žijícího manžela, partnera, datum, jméno, popřípadě jména, příjmení a podpis matrikáře, označení matričního úřadu a otisk razítka matričního úřadu, který doklad vydává.

Vysvědčení o právní způsobilosti k uza­vření manželství se vydává na žádost občana nebo na bezdomovce, který má povolen pobyt na území České republiky. Obsahuje jméno, popřípadě jména a příjmení, popřípadě rodné příjmení, datum a místo narození, rodné číslo, osobní stav, údaj o místu trvalého pobytu, státní občanství, údaj o tom, že občan, popřípadě bezdomovec, který má povolen pobyt na území České republiky, je způsobilý k uzavření manželství, popřípadě ke vstupu do partnerství, jméno, popřípadě jména a příjmení, datum a místo narození a místo trvalého pobytu druhého snoubence, popřípadě druhé osoby, která chce vstoupit do partnerství, datum vydání, otisk úředního razítka, jméno, příjmení a podpis matrikáře.

K naplnění znaků skutkové podstaty uvedené pod písm. a) je třeba úmyslného zavinění.

Narození je povinno oznámit matričnímu úřadu zdravotnické zařízení, v němž byl porod ukončen, popřípadě nebyl-li porod ukončen ve zdravotnickém zařízení, má oznamovací povinnost lékař, který jako první poskytl při porodu nebo po porodu zdravotní péči. Pokud se tak nestalo, stíhá oznamovací povinnost rodiče (postačí jeden z nich, matka činí oznámení nejpozději do 3 pracovních dnů od okamžiku, kdy je schopna oznámení učinit), popřípadě zákonného zástupce, nebo soudem ustanoveného opatrovníka. Nedošlo-li ani k tomuto oznámení, narození je povinna oznámit matričnímu úřadu fyzická osoba, která se o narození dozvěděla. Lhůta pro dané oznámení činí 3 pracovní dny od narození dítěte.

Úmrtí se zapisuje do knihy úmrtí na základě listu o prohlídce mrtvého lékařem, který má oznamovací povinnost do tří dnů, nebo na základě pravomocného rozhodnutí soudu o prohlášení fyzické osoby za mrtvou.

Manželství lze uzavřít před obecním úřadem, úřadem městské části či městského obvodu, v hlavním městě Praze úřadem městské části, který není matričním úřadem, zašle tento úřad do 3 pracovních dnů protokol o uzavření manželství matričnímu úřadu příslušnému podle místa uzavření manželství a dále v cizině před velitelem námořního plavidla plujícího pod státní vlajkou České republiky nebo velitelem letadla zapsaného v leteckém rejstříku v České republice, a je-li alespoň jeden ze snoubenců státním občanem České republiky, rovněž před velitelem vojenské jednotky České republiky v cizině, zašle oddávající protokol o uzavření manželství bezodkladně zvláštní matrice prostřednictvím zastupitelského úřadu České republiky a na území České republiky přímo; jsou-li oba snoubenci cizinci, zašle oddávající protokol o uzavření manželství bezodkladně Úřadu městské části Praha 1, který je příslušný k provedení zápisu do matriční knihy.

V případě nesplnění výše uvedené oznamovací povinnosti je sankcionováno již nedbalostí jednání oproti uvedení nesprávných údajů, kde musí být skutek spáchán úmyslně.

Každý je povinen činit právní úkony při úředním styku při jednání před orgány veřejné moci pod svým jménem tak, jak je toto uvedeno v matričním záznamu. V těchto případech nelze akceptovat, pokud by fyzická osoba vystupovala např. pod svým pseudonymem. Jedná se o přestupek spáchaný úmyslně.

§ 43

Přestupky na úseku obrany
České republiky

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  poruší povinnost uloženou k zabezpečení úkolů civilní ­obrany,

b)  úmyslně naruší režim ochrany a vstupu do vojenského objektu.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 3 000 Kč.

k  omentář k § 43

V uvedeném ustanovení se zájem chráněný zákonem týká obrany republiky, a to k plnění úkolů civilní obrany a k režimu ochrany a vstupu do vojenského prostoru. V prvém případě se jedná o nedbalostní delikt a v případě vojenských objektů zákon vyžaduje zavinění úmyslné.

Stěžejní právní úpravou je zákon č. 222/­1999 Sb., o zajišťování obrany České republiky, ve znění pozdějších předpisů, který stanovuje povinnosti státních orgánů, územních samosprávných celků a právnických a fyzických osob k zajišťování obrany České republiky před vnějším napadením a odpovědnost za porušení těchto povinností, který v ust. § 64–68a speciálně upravuje správní delikty, a to fyzických osob a právnických a podnikajících fyzických osob s maximální výší sankce až do 1 mil. Kč. Jako další právní úpravu lze zmínit zákon č. 219/­1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, ve kterém jsou mj. v rámci základního pojmosloví vymezeny např. vojenské objekty (objekty důležité pro obranu státu, které slouží Ministerstvu obrany, Armádě České republiky a Hradní stráži k zabezpečení výcviku, ubytování vojáků v činné službě, uskladnění, uložení, ošetřování a opravám vojenského materiálu nebo slouží k zabezpečení jejich úkolů), vojenské útvary (samostatná bojová nebo výcviková součást ozbrojených sil s vlastním názvem, popřípadě s propůjčeným čestným nebo historickým názvem, číselným označením a místem stálé dislokace), vojenská zařízení (samostatná součást ozbrojených sil, která je určena k zajišťování potřeb ozbrojených sil a ministerstva, s vlastním názvem, číselným označením a místem stálé dislokace).

Vzhledem k tomu, že k plnění úkolů na úseku civilní ochrany mohou být povolány též jednotky požární ochrany, je na místě uvést též zákon č. 133/­1985 Sb., o požární ochraně (viz § 70 odst. 5 dtto) a dále je jako jeden z úkolů i formulován v zákonu č. 239/­2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů [viz jeho § 2 písm. e)], který vymezuje další povinnosti týkající se uvedené problematiky a odkazuje na Čl. 61 Dodatkového protokolu k Ženevským úmluvám z 12. srpna 1949 o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů (Protokol I), přijatého v Ženevě dne 8. června 1977 a publikovaného sdělením pod č. 168/­1991 Sb.

V zásadě ve všech výše zmiňovaných právních předpisech jsou vymezeny speciální správní delikty, které jako obvykle mají přednost před aplikací zákona o přestupcích.

§ 44

Přestupky na úseku správy
státních hranic

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  zničí, poškodí, neoprávněně přemístí nebo neoprávněně odstraní hraniční znak nebo zařízení upozorňující na průběh státních hranic,

b)  neoprávněně zasáhne do hraničního pruhu nebo volné kruhové plochy nebo do břehů nebo koryta hraničního vodního toku nebo do hraniční cesty, zhorší-li se tím zřetelnost průběhu státních hranic nebo jestliže se tím změní jejich poloha, nebo

c)  neumožní nebo jinak ztíží oprávněné osobě vstup, vjezd a nebo výkon prací při správě státních hranic.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) a b) lze uložit pokutu do 15 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. c) pokutu do 5 000 Kč.

k  omentář k § 44

Uvedené ustanovení, které postihuje mírnější formy porušení povinností týkající se státních hranic, do jisté míry reflektuje základní zákonný fundament, kterým je zákon č. 216/­2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky a o změně některých zákonů (zákon o ochraně státních hranic). Uvedený předpis upravuje ochranu státních hranic České republiky proti jejich nedovolenému překračování a zajištění plnění některých závazků, vyplývajících z mezinárodních úmluv o odstraňování kontrol na společných hranicích, (viz „schengenská dohoda“), oprávnění Policie České republiky při zajišťování ochrany hranic a správní delikty na úseku ochrany hranic a dále zákon č. 312/­2001 Sb., o státních hranicích a o změně zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o státních hranicích), který upravuje ve věcech státních hranic České republiky výkon státní správy a práva a povinnosti fyzických osob a právnických osob. Posledně jmenovaný předpis konkretizuje, co se rozumí hraničním znakem (viz § 3 odst. 2), zařízením upozorňujícím na průběh státních hranic (viz § 5), která jsou ve vlastnictví České republiky a hraničním pruhem (viz § 7).

Speciální právní úpravu správních deliktů týkající se uvedené problematiky lze spatřovat jednak v ust. § 18 zákona o státních hranicích, dle kterého je možno právnické nebo podnikající fyzické osobě při výkonu podnikatelské činnosti uložit pokutu až do výše 500 tis. Kč, pokud zničí nebo poškodí, neoprávněně přemístí nebo neoprávněně odstraní hraniční znak nebo zařízení upozorňující na průběh státních hranic, nebo neoprávněně zasáhne do hraničního pruhu nebo do břehů nebo koryta hraničního vodního toku nebo do hraniční cesty, zhorší-li se tím zřetelnost průběhu státních hranic nebo jestliže se tím změní jejich poloha, nebo neumožní nebo jinak ztíží pověřené osobě vstup, vjezd nebo výkon prací při správě státních hranic a dále pak v ust. § 11 zákona o ochraně státních hranic, kdy stejný okruh osob může být potrestán sankcí až do výše 20 tis Kč, jestliže znemožní umístění bezpečnostního prostředku nebo takový prostředek zničí, poškodí, neoprávněně přemístí nebo neoprávněně odstraní. Porušení povinností vlastníků (uživatelů) nemovitostí uvedených v ust. § 11 zákona o státních hranicích a správce hraničního vodního toku (viz § 12 dtto), by pak bylo možno postihnout dle ust. § 44 zákona o přestupcích.

Závěrečné písm. c) § 44 zákona o přestupcích již v podstatě uzavírá v obecné rovině realizaci výše uvedených povinností dopadající na vlastníky nemovitostí (fyzické osoby), kteří jsou povinni umožnit vstup nebo vjezd na pozemky v souvislosti se správou státních hranic nebo výkon prací při správě státních hranic. Pokud tedy fyzická osoba neumožní nebo jinak ztíží oprávněné osobě vstup, vjezd anebo výkon prací při správě státních hranic, dopustí se přestupku, za který ji může být uložena pokuta do 5 000 Kč.

§ 44a

Přestupky na úseku ochrany
státních hranic

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně znemožní umístění bezpečnostního prostředku zabraňujícího nedovolenému překračování státních hranic dopravními prostředky nebo úmyslně takový prostředek označený podle zvláštní­ho právního předpisu^3c) zničí, poškodí, neoprávněně přemístí anebo jej neoprávněně odstraní.

(2)   Přestupku se dopustí občan České republiky, který při vstupu na území České republiky

a)  překročí státní hranice mimo hraniční přechod,

b)  se úmyslně vyhne kontrole na hraničním přechodu,

c)  užije k překročení státních hranic hraniční přechod v jiné než stanovené provozní době nebo v rozporu s účelem hraničního přechodu,

pokud zvláštní právní předpis nebo mezinárodní smlouva nestanoví jinak.

(3)   Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do výše 10 000 Kč a za přestupek podle odstavce 2 pokutu do výše 5 000 Kč.

k  omentář k § 44a

Přestupek uvedený v odst. 1 reflektuje oprávnění policie používat technické prostředky zabraňující nedovolenému překračování hranic dopravními prostředky, a to ve vzdálenosti do 50 metrů od hranic, pokud se nejedná o výjimečné případy, kdy lze uvedenou vzdálenost zkrátit. Ve všech těchto případech je policie povinna vyrozumět vlastníka pozemku o tomto záměru a písemně ho poučit o právech a povinnostech, která mu umístěním bezpečnostního prostředku vznikají. V případě absence tohoto poučení, se pak nelze dovolávat odpovědnosti dané osoby za porušení uvedeného ustanovení. V případě realizace uvedeného opatření, je nezbytné respektovat zásadu přiměřenosti a postupovat tak, aby toto opatření bylo ve vztahu k vlastníku pozemku uplatňováno pouze v nezbytně nutné míře, s čímž souvisí i po jeho ukončení uvedení pozemku do původního stavu. Pakliže toto není možné lze požadovat adekvátní odškodnění. Naplnění skutkové podstaty přestupku dle odst. 1 vyžaduje úmyslné zavinění.

K naplnění deliktní odpovědnosti v případech uvedených pod písm. a) a c) odst. 2 postačuje nedbalost, pak v případě uvedeném pod bodem b) zákon vyžaduje úmyslné zavinění.

Podle § 3 zákona o ochraně státních hranic, lze hranice překračovat za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem (dosud zákon č. 326/­1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 329/­1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/­1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů) nebo mezinárodní smlouvou, jíž je Česká republika vázána.

Každá osoba překračující hranice je povinna, pokud ve speciálním právním předpisu či mezinárodní smlouvě uvedeno jinak, se na vyzvání policie podrobit kontrole. Nedovoleným překročení hranic jejich překročení mimo hraniční přechod, ale i též jejich překročení na hraničním přechodu, avšak v jiné než stanovené provozní době nebo překročení v rozporu s účelem hraničního přechodu a úmyslné vyhnutí se kontrole na hraničním přechodu (zvláštní právní předpis nebo mezinárodní smlouva může stanovit výjimky).

§ 45

Přestupky na úseku ochrany životního prostředí

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo porušením zvláštních právních předpisů o ochraně životního prostředí jiným způsobem, než jak vyplývá z ustanovení § 21 až 44, zhorší životní prostředí.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 10 000 Kč.

k  omentář k § 45

V tomto paragrafu jsou definovány přestupky na úseku ochrany životního prostředí. Přitom platí, že do složek životního prostředí řadíme ovzduší, vodu, horniny, organismy, ekosystémy, půdu a energii. Aby byla ochrana životního prostředí efektivní, musí zamezit tomu, aby docházelo k poškozování či znečišťování životního prostředí. Současně s tím je nezbytné zajistit, aby životní prostředí bylo chráněno vždy jako celek. Za tím účelem náš právní řád poskytuje ochranu těmto aspektům i v rovině trestněprávní – viz např. § 308 trestního zákoníku.

Podle odst. 1 se tohoto přestupku může dopustit ten, kdo poruší povinnosti stanovené zákony na jednotlivých úsecích ochrany životního prostředí, přičemž tento druh přestupku může být spáchán jak z nedbalosti, tak i úmyslně.

Pokud jde o odpovědnost za tento druh přestupku, uplatní se tehdy, pakliže nejsou ve zvláštních zákonech porušení příslušných ustanovení formulována jako zvláštní samostatné skutkové podstaty přestupku nebo jiného správního deliktu. Z toho tedy plyne, že tento paragraf zakotvuje obecnou skutkovou podstatu přestupků a má podpůrnou povahu. Následně pak je nutno respektovat, že přestupky, popř. jiné správní delikty, které vyplývají ze zvláštních zákonů a týkají se ochrany životního prostředí, se v praxi aplikují přednostně. To se týká např. právní úpravy zakotvené v zákoně č. 114/­1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zákona č. 20/­2012 Sb., o ochraně ovzduší, zákona č. 254/­2001 Sb., o vodách a změně některých zákonů atd.

Z odst. 2 vyplývá, že věcně příslušným správním orgánem, který je oprávněn projednat stanovené přestupky, je obecní úřad a obecní úřad obce s rozšířenou působností. Odvolání proti jejich rozhodnutí pak coby odvolací orgán řeší krajský úřad.

§ 46

Ostatní přestupky proti pořádku ve státní správě a přestupky proti pořádku
v územní samosprávě

(1)   Přestupkem je porušení i jiných povinností, než které jsou uvedeny v § 21 až 45, jestliže jsou stanoveny zvláštními právními předpisy včetně nařízení obcí, okresních úřadů a krajů.

(2)   Přestupkem proti pořádku ve věcech územní samo­správy je porušení povinností stanovených v obec­ně závazných vyhláškách obcí a krajů vydaných na úseku jejich samostatné působnosti.

(3)   Za přestupek podle odstavců 1 a 2 lze uložit pokutu do 30 000 Kč a za přestupek podle odstavce 2 lze spolu s pokutou uložit zákaz pobytu.

k  omentář k § 46

Z odst. 1 plyne, že je-li porušení povinností stanovených zvláštními zákony možno postihnout podle některého z ust. § 21 až 45 zákona, není možno paragraf pro jeho subsidiární postavení využít. Subjektem tohoto přestupku může být kdokoli, přičemž po subjektivní stránce postačuje nedbalostní zavinění. Nutno připomenout, že postih podle tohoto ustanovení má subsidiární povahu k postihu podle § 48 zákona, které upravuje zbytkovou skutkovou podstatu přestupku proti veřejnému pořádku.

V odst. 2 je zakotvena zásada, že je-li ve zvláštním zákoně porušení výslovně označeno za správní delikt, není možno takové jednání postihnout podle tohoto paragrafu s ohledem na zásadu vyjádřenou v § 2 odst. 1 zákona. Pachatelem přestupku může být pouze osoba, které z vyhlášky vydané obcí vyplývá nějaká konkrétní povinnost. Stejně jako v případě uvedeném v odst. 1 postačuje i zde ke spáchání přestupku zavinění z nedbalosti. V kontextu s uvedeným třeba ještě dodat, že Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/93 konstatoval, že je nepřípustné, aby obecně závazná vyhláška obce nově nebo podrobněji formulovala skutkové podstaty trestných činů nebo přestupků, které jsou definovány v trestním zákoníku nebo v tomto zákoně a jiných zákonech.

V odst. 3 zákonodárce stanovil, že horní hranicí pokuty ve správním řízení u všech přestupků podle tohoto paragrafu je částka 30 000 Kč. Současně třeba dodat, že zákonodárce umožňuje, aby přestupky mohly orgány Policie ČR dle § 86 písm. a) zákona a orgány Vojenské policie dle § 86 písm. b) zákona s účinností od 1. 10. 2016 projednat v blokovém řízení, pakliže k nim došlo na úseku státní správy v jejich působnosti, popř. na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi.

Díky zákonu č. 494/­2012 Sb., kterým byl s účinností od 15. 1. 2013 novelizován zákon a jehož aspekty jsou kromě jiného blíže navázány na ust. § 30 zákona, je možno uložit za přestupky proti pořádku ve věcech územní samosprávy, spáchané porušením povinností stanovených v obecně závazných vyhláškách obcí a krajů vydaných na úseku jejich samostatné působnosti, zákaz pobytu. Tuto sankci lze uložit na dobu nejdéle tří měsíců, přičemž porušení zákazu bude následně možno postihnout jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle § 337 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku.

Přestupky proti veřejnému pořádku

§ 47

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravo­moci,

b)  poruší noční klid,

c)  vzbudí veřejné pohoršení,

d)  znečistí veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení anebo zanedbá povinnost úklidu veřejného prostranství,

e)  úmyslně zničí, poškodí, znečistí nebo neoprávněně odstraní, zamění, pozmění, zakryje nebo přemístí turistickou značku nebo jiné orientační označení,

f)  poruší podmínky uložené na ochranu veřejného pořádku při konání veřejných tělovýchovných, sportovních nebo kulturních podniků anebo v místech určených k rekreaci nebo turistice,

g)  jako návštěvník před zahájením organizovaného sportovního utkání, v jeho průběhu nebo při jeho zakončení má obličej zakrytý způsobem ztěžujícím nebo znemožňujícím jeho identifikaci,

h)  poškodí nebo neoprávněně zabere veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení,

i)  neoprávněně založí skládku nebo odkládá odpadky nebo odpady mimo vyhrazená místa.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) až c) lze uložit pokutu do 5 000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. d) pokutu do 20 000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. e) a f) pokutu do 3 000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. g) pokutu do 10 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. h) a i) pokutu do 50 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. b), c), d), f), g) a h) lze spolu s pokutou uložit zákaz pobytu.

(3)   Dobou nočního klidu se rozumí doba od 22. do 6. hodiny. Obec může obecně závaznou vyhláškou nebo rozhodnutím vydaným na základě obecně závazné vyhlášky stanovit výjimečné případy, zejména slavnosti nebo obdobné společenské nebo rodinné akce, při nichž je doba nočního klidu vymezena dobou kratší nebo žádnou.

[-    S účinností od 1. října 2016 § 47 včetně nadpisu zní:

§ 47

Přestupky proti veřejnému
pořádku

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  neuposlechne výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci,

b)  maří vykázání z obydlí provedené podle jiného právního předpisu nebo rozhodnutí soudu o předběžném opatření podle zákona o zvláštních řízeních soudních, kterým se ukládá povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s ohroženou osobou a navazování kontaktů s ní,

c)  poruší noční klid,

d)  vzbudí veřejné pohoršení,

e)  znečistí veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení anebo zanedbá povinnost úklidu veřejného prostranství,

f)  poruší podmínky uložené na ochranu veřejného pořádku při konání sportovních, kulturních a jiných společenských akcí anebo v místech určených k rekreaci nebo turistice,

g)  cestou na organizované sportovní utkání, v místě takového utkání nebo cestou zpět z takového utkání má obličej zakrytý způsobem ztěžujícím nebo znemožňujícím jeho identifikaci,

h)  poškodí nebo neoprávněně zabere veřejné prostranství, veřejně přístupný objekt nebo veřejně prospěšné zařízení, jde-li o případy, které nelze postihnout podle jiných zákonů, nebo

i)  neoprávněně založí skládku nebo odkládá odpadky nebo odpady mimo vyhrazená místa.

(2)   Přestupku se dále dopustí ten, kdo úmyslně zničí, poškodí, znečistí nebo neoprávněně odstraní, zamění, pozmění, zakryje nebo přemístí turistickou značku nebo jiné orientační označení.

(3)   Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) až d), f) a g) lze uložit pokutu do 10 000 Kč, za přestupek podle odstavce 1 písm. e) pokutu do 20 000 Kč, za přestupek podle odstavce 2 pokutu do 3 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. h) a i) pokutu do 50 000 Kč.

(4)   Je-li přestupek podle odstavce 1 spáchán opakovaně (§ 91a) po nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku podle odstavce 1, uloží se pokuta do

a)  15 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. a) až d), f) a g),

b)  30 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. e), nebo

c)  75 000 Kč, jde-li o přestupek podle odstavce 1 písm. h) a i).

(5)   Za přestupek podle odstavce 1 písm. c) až h) lze spolu s pokutou uložit zákaz pobytu.

(6)   Dobou nočního klidu se rozumí doba od 22. do 6. hodiny. Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit výjimečné případy, zejména slavnosti nebo obdobné společenské nebo rodinné akce, při nichž je doba nočního klidu vymezena dobou kratší nebo žádnou.]

k  omentář k § 47

Úřední osoba

Při výkladu tohoto ustanovení v odst. 1 písm. a) zákona je nutno respektovat, že v § 127 odst. 1 trestního zákoníku je zaveden taxativní výčet úředních osob, který není možno jakkoli dále rozšiřovat. Kromě výčtu osob uvedených takto v trestním zákoníku se za úřední osobu považuje též úřední osoba cizího státu nebo mezinárodní organizace podle trestního zákoníku, pakliže tak stanoví mezinárodní smlouva anebo se tak stalo souhlasem orgánů České republiky.

Pokud jde o trestní odpovědnost a ochranu úřední osoby podle jednotlivých ustanovení, vyžaduje se, aby trestný čin, resp. přestupek byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. K naplnění skutkové podstaty je proto nezbytné, aby výzva úřední osoby byla učiněna v souladu se zákonem, přičemž občané jsou povinni se podrobit výkonu pravomoci úřední osoby bez ohledu na vlastní soukromý názor, jak dovozuje judikatura.

Neuposlechnutí výzvy úřední osoby, jak je upraveno v ustanovení zvláštního zákona, lze postihnout podle speciálních skutkových podstat přestupků, např. dle § 34 odst. 1 písm. a) zákona č. 240/­2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, přičemž toto ustanovení se nepoužije.

Dále třeba dodat, že k naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku postačuje nedbalost.

Pojem „noční klid“

Chceme-li definovat pojem „noční klid“, který je uveden v odst. 1 písm. b), musíme využít definici v odst. 3, podle níž platí, že dobou nočního klidu se rozumí doba od 22. do 6. hodiny. Toto ustanovení zákona má svůj význam zejména v kontextu s tím, že v souladu s § 1012 občanského zákoníku majitel psa, který svým štěkáním ruší noční klid ve městě, současně s tím dle občanského zákoníku porušuje nad míru přiměřenou poměrům práva jiných osob.

Nicméně – nelze bez dalšího vždy paušálně tvrdit, že štěkot psa je za všech okolností rušením nočního klidu – je nutné posoudit toto jednání vždy individuálně dle okolností toho kterého případu – včetně případného prověření, zda se majitel zvířete či zvířat nedopouští např. přestupku podle zákona na ochranu zvířat proti týrání. Oproti tomu návrat opilců z místního hostince po půlnoci, který je povzbuzen hlasitým zpěvem a spojený s půlhodinovým provoláváním slávy taťkovi Šmoulovi, už bezesporu bude rušením nočního klidu bez dalšího. Obzvláště pokud by se toto jednání ze strany příslušných osob opakovalo bez dalšího soustavně.

Aby došlo k naplnění skutkové podstaty tohoto přestupku, postačuje jediné porušení, aniž by bylo vyžadováno, aby byl skutek spáchán veřejně, třebas na náměstí. To znamená, že tento skutek je možno spáchat i ve svém soukromém bytě, popř. kanceláři. Jedná se o přestupek nedbalostní. Judikatura v této souvislosti dále dovodila, že za místo veřejnosti přístupné lze považovat např. čekárnu zdravotnického zařízení, vinárnu po dobu otevírací doby apod. – viz např. usnesení NS ČR sp.zn. 3 Tdo 969/­2002 nebo 8 Tdo 682/­2009.

Veřejné pohoršení

Přejdeme-li k odst. 1 písm. c), pak v případě „veřejného pohoršení“ musí být naplněny tři znaky:

1.     musí být spácháno veřejně,

2.     takové jednání musí subjektivně pohoršovat zpravidla více než dvě osoby, které budou tomuto jednání obvykle přítomny současně a 

3.     musí být v rozporu s tím obsahem mravnosti, na němž se společnost shoduje.

Při řešení této formy přestupku musí správní orgán jeho intenzitu poměřovat s obecnou společenskou shodou a obsahem mravnosti. Jedná se opět o přestupek nedbalostní. Zaujímá-li správní orgán právní kvalifikaci jednání v souvislosti s veřejným pohoršením, měl by rovněž uvážit, zda předmětné jednání nenaplňuje znaky trestného činu výtržnictví dle § 358 trestního zákoníku.

Veřejné prostranství

Pokud jde o protiprávní jednání definované v odst. 1 písm. d) a h), je třeba vyjít z definice veřejného prostranství, jak je podána v § 34 zákona o obcích. Pod tímto pojmem tedy chápeme všechna náměstí, ulice, tržiště, chodníky, veřejnou zeleň, parky a další prostory přístupné každému bez omezení, které slouží k obecnému užívání bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem. V případě definice veřejně přístupných objektů pod tímto pojmem chápeme všechna místa, na která má přístup širší okruh osob individuálně neurčených a kde se též více osob zpravidla zdržuje, např. čekárny. Výčet veřejně prospěšných zařízení je uveden v § 132 trestního zákoníku, přičemž pod tímto pojmem chápeme ochranné zařízení proti požáru, povodni nebo jiné živelní pohromě, obranné nebo ochranné zařízení proti leteckým nebo jiným podobným útokům nebo jejich následkům, ochranné zařízení proti úniku znečišťujících látek, zařízení energetické nebo vodárenské, podmořský kabel nebo potrubí, zařízení a sítě elektronických komunikací a koncová telekomunikační a rádiová zařízení, zařízení držitele poštovní licence, zařízení pro veřejnou dopravu, včetně součástí dráhy a drážních vozidel ve veřejné drážní dopravě a svislých zákazových nebo příkazových dopravních značek a dopravních značek, které upravují přednost v jízdě.

Pakliže dojde k znečištění, poškození nebo neoprávněnému záboru uvedených prostranství, subjektů nebo zařízení, popř. zanedbání povinnosti úklidu, byť i jen z nedbalosti, je tím založena skutková podstata výše uvedených přestupků. Hovoříme-li o zanedbání úklidu, může se tohoto protiprávního jednání dopustit pouze ta osoba, které byla taková povinnost zákonným způsobem uložena. K tomu podrobněji viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 As 21/­2007, kde se tento soud kromě jiného též zaobíral otázkou neoprávněného záboru veřejného prostranství i definicí trvajícího přestupku.

Veřejný pořádek

Nutno připomenout, že objektem přestupků podle tohoto a následujících ustanovení je veřejný pořádek. I když při nich může dojít k poškození nebo zničení majetku, je případně vzniklá škoda pouze vedlejším důsledkem. Je tomu tak proto, že protispolečenské jednání je prioritně zaměřeno proti zájmu společnosti na nerušeném užívání uvedených prostranství, objektů, zařízení, popř. označení.

Zaměříme-li se na přestupek uvedený v odst. 1 písm. e), platí, že podle tohoto ustanovení je trestné pouze úmyslné zničení, poškození, znečištění nebo neoprávněné odstranění, záměna, pozměnění, zakrytí nebo přemístění uvedených značek nebo označení. Pro účely tohoto zákona se za jiné orientační označení považují např. orientační plány měst a obcí, tabulky s šipkami označujícími směr jízdy či chůze k určeným objektům apod. Hodí se připomenout, že na úmyslné poškození, odstranění nebo zakrytí tabulky s označením ulice nebo jiného veřejného prostranství pamatuje ust. § 47b odst. 1 písm. b).

V odst. 1 písm. f) je stanoveno, že v souvislosti s touto skutkovou podstatou přestupku se může jednat o porušení podmínek stanovených provozovatelem nebo pořadatelem sportovní akce, jemuž zvláštní zákon např. stanoví povinnost zajistit zabránění vstupu osobám, které jsou zjevně pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek a jsou ve stavu, v němž bezprostředně ohrožují sebe nebo jiné osoby, veřejný pořádek nebo majetek. Přitom se jedná o nedbalostní jednání.

V odst. 1 písm. g) je stanoveno, že přestupku ve smyslu tohoto ustanovení se dopustí každý, a to i z nedbalosti, kdo je návštěvník organizovaného sportovního utkání před jeho zahájením, v jeho průběhu anebo při jeho zakončení má obličej zakrytý způsobem, který ztěžuje nebo znemožňuje jeho identifikaci. Za takové jednání pak může být správním orgánem uložena pokuta až do výše 10 000 Kč.

Přestupky na úseku zákona o odpadech

Podle odst. 1 písm. i) lze postihovat přestupky na úseku zákona o odpadech. Podle tohoto zákona je odpadem každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 k zákonu o odpadech. Hodí se zdůraznit, že § 12 odst. 1 zákona o odpadech stanovil, že prvotní původce odpadů je povinen nakládat s odpady a zbavovat se jich pouze způsobem stanoveným tímto zákonem a ostatními právními předpisy, které byly vydány na ochranu životního prostředí.

V souladu s § 17 odst. 3 zákona o odpadech je každá obec povinna mimo jiné v souladu se stavebním zákonem určit místa, kam mohou fyzické osoby odkládat komunální odpad, který produkují, a zajistit místa, kam mohou fyzické osoby odkládat nebezpečné složky komunálního odpadu (např. elektroodpad, zářivky apod.). Podle § 17 odst. 4 zákona o odpadech fyzické osoby jsou povinny odkládat komunální odpad na místech k tomu určených a ode dne, kdy tak obec stanovila obecně závaznou vyhláškou, komunální odpad odděleně shromažďovat, třídit a předávat k využití a odstraňování podle systému stanoveného obcí, pokud odpad samy nevyužijí v souladu s tímto zákonem a zvláštními právními předpisy, např. zákonem o ochraně ovzduší. I v případě tohoto přestupku postačuje zavinění z nedbalosti. Jak ostatně v kontextu s již výše uvedeným konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp.zn. Pl. ÚS 44/06 smyslem zmocňovacího ustanovení § 10 zákona o obcích je, aby obec upravovala obecně závaznou vyhláškou záležitosti, které nejsou podle své povahy upraveny zvláštními předpisy jako výkon státní správy a které jsou současně záležitostmi místního významu.

Přestupky proti veřejnému pořádku z hlediska závažnosti

V odst. 2 jsou zmíněny přestupky proti veřejnému pořádku z hlediska své závažnosti, přičemž současně platí, že se jedná o přestupky, resp. nejčastější formy porušení zákona. Tomuto poznání pak odpovídají i jednotlivé horní hranice pokut, které za daná jednání může v nezkráceném správním řízení příslušný správní orgán uložit. V rámci komplexnosti třeba dodat, že všechny přestupky dle § 47 odst. 1 mohou na základě zmocnění, které vyplývá z § 86 písm. d) bod 1 projednávat též strážníci městské (obecní) policie.

Zákonodárce vložil odst. 3, kterým chtěl posílit právní jistotu v otázce vymezení doby nočního klidu, která se do té doby, tj. do 15. 1. 2013 odvíjela od judikatury a obecně závazných vyhlášek obcí. To však nic nemění na tom, že obec je oprávněna z takto stanovené doby, přijmout výjimky na základě obecně závazné vyhlášky, např. pro případ společenských akcí, při nichž může být doba nočního klidu vymezena dobou kratší apod.

Od 1. 10. 2016 dochází u vybraných skutkových podstat ke zvýšení horní hranice sazby pro uložení pokuty a rovněž byl i novelizován § 47. Jeho nové znění je možno aplikovat na přestupky, k jejichž spáchání došlo nejdříve ke dni 1. 10. 2016. Díky tomu platí, že řízení o přestupcích spáchaných před tímto datem se dokončí podle znění zákona účinného do 30. 9. 2016, a to i přes to, že byla zahájena po datu 30. 9. 2016. Řízení o přestupcích, která nebyla pravomocně skončena přede dnem 1. 10. 2016, se dokončí podle znění zákona účinného do 30. 9. 2016.

V souvislosti s výše uvedeným dochází od 1. 10. 2016 v novém znění pod písm. b) k zavedení zcela nové skutkové podstaty přestupku maření policejního vykázání nebo předběžného opatření soudu navazujícího na vykázání z obydlí, která má návaznost na trestný čin maření vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku. Znění § 337 odst. 2 trestního zákoníku zakotvilo postih maření policejního anebo soudního vykázání za situace, kdy jde o jednání závažné anebo opakované. Nejedná-li se o takové jednání, bude moci být jednání spáchané po 30. 9. 2016 posuzováno správními orgány jako přestupek. Přitom platí, že základním odlišujícím znakem mezi trestným činem a novým přestupkem je podle zákonodárce skutečnost, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby se pachatel úmyslně dopustil závažného nebo opakovaného jednání, aby zmařil vykázání nebo předběžné opatření soudu.

Za závažné jednání se považuje takové jednání, které je intenzivnější povahy, a které může u ohrožené osoby vyvolat obavu o život, zdraví, svobodu či lidskou důstojnost.

Opakovaným jednáním se rozumí jednání, ke kterému došlo alespoň podruhé. Zákon však nepředpokládá, že by se muselo jednat o totožné jednání a nemusí jít o závažný útok.

U trestného činu není přitom nutné, aby ke zmaření vykázání nebo předběžného opatření soudu skutečně došlo, tedy aby pachatel jednání něco „zmařil.“ Naplnění skutkové podstaty tohoto nově zavedeného přestupku spočívá v tom, že je nesplněna uložená povinnost dočasně opustit společné obydlí a jeho bezprostřední okolí a zdržet se vstupu do něj nebo povinnost zdržet se styku s ohroženou osobou a navazovat s ní kontakty.

Subsidiarita daného přestupku

Od 1. 10. 2016 dochází v odst. 1 písm. e) a h) k zakotvení dovětku, kterým je výslovně stanovena subsidiarita daného přestupku v případě, kdy je jednání postižitelné podle jiného – v daném případě zvláštního zákona.

Skutková podstata přestupku

V odst. 1 písm. g) je s účinností od 1. 10. 2016 formulačně upřesněna skutková podstata tohoto přestupku, aby byly odstraněny výkladové nejasnosti v této věci.

S účinností od 1. 10. 2016 dochází v odst. 3 a 4 ke zvýšení jednotlivých horních hranic pokut ve vztahu k této kategorii přestupků. Současně s tím se za účelem zjištění okolnosti přestupku, zda byl spáchán opakovaně ve smyslu § 91a zavádí centrální evidence vybraných přestupků, k nimž přestupek proti veřejnému pořádku též patří. Přestupky uvedené v odst. 1 pod písm. b), c) d) e) a g) mohou být orgány Policie ČR v souladu s § 86 písm. a) projednány uložením blokové pokuty – s odkazem na § 13 odst. 2 téhož zákona – v maximální možné výši 5 000 Kč. Orgány vojenské policie mohou dle § 86 písm. b) projednávat v blokovém řízení přestupky proti veřejnému pořádku dle § 47 odst. 1 písm. b), c) d) a e), přičemž maximální výše pokuty je shodná jako v případě orgánů Policie ČR. Současně dále platí, že všechny přestupky dle § 47 odst. 1 mohou na základě zmocnění, které je zakotveno v § 86 písm. e) bod 1 projednávat strážníci městské (obecní) policie.

V případě přestupku dle odst. 5 ve znění účinném od 1. 10. 2016 platí, že při ukládání pokuty za přestupky podle odst. 1 písm. c) až h) může správní orgán uložit současně sankci zákazu pobytu, a to nejdéle na dobu tří měsíců. Je-li takový zákaz porušen, dochází k naplnění skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku.

§ 47a

Přestupky křivého vysvětlení

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo jako osoba podávající vysvětlení o trestném činu spáchaném jiným před orgánem činným v trestním řízení úmyslně

a)  uvede nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, nebo

b)  takovou okolnost zamlčí.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do výše 50 000 Kč.

k  omentář k § 47a

V odst. 1 je zakotven přestupek, který dopadá výhradně na podání vysvětlení o trestném činu spáchaném osobou odlišnou od osoby, která má vysvětlení podat. Přitom je nutno respektovat fakt, že právo neobviňovat sám sebe je ústavně zaručeným právem, které vyplývá z čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod. Podání vysvětlení v přípravném řízení trestním upravuje § 158 trestního řádu. Osoba, která podává vysvětlení, s výjimkou podezřelého, je povinna vypovídat pravdu a nic nezamlčet. Vysvětlení může odepřít, pokud by jím způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám blízkým, o čemž musí být policejním orgánem předem poučena. Podání vysvětlení nesmí být požadováno od osoby, pokud by tím porušila zákonem stanovenou nebo státem uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byla této povinnosti příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, zproštěna. Totéž platí i v řízení o přestupcích, kde je podle § 60 odst. 1 povinností každého podat správním orgánům nezbytné vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku. Paragraf by měl vycházet z principu, který vyjádřil ve svém nálezu sp.zn. I. ÚS 1849/08 Ústavní soud, podle něhož svobodný jednotlivec, jako součást občanské společnosti, nemůže být v právním státě partnerem správního orgánu vykonávajícího vrchnostenská oprávnění. Má naopak povinnost se takovým opatřením podrobit, jsou-li vykonávána řádně, tj. nejde-li o exces.

Nesprávný nebo neúplný údaj

Úmyslné uvedení nesprávného nebo neúplného údaje správnímu orgánu nebo zatajení požadovaného údaje, existuje-li povinnost takový údaj uvést, nebo za účelem získání neoprávněné výhody, může být kvalifikováno jako přestupek proti pořádku ve státní správě vyskytující se na více úsecích státní správy podle § 21 odst. 1 písm. b), resp. c). Úmyslné podání nepravdivé nebo neúplné svědecké výpovědi ve správním řízení či úmyslné uvedení nepravdivého údaje v čestném prohlášení u správního orgánu podléhá postihu dle § 21 odst. 1 písm. g).

Z výše uvedeného tedy plyne, že subjektem skutkových podstat přestupků je osoba podávající vysvětlení o trestném činu spáchaném jinou osobou. Nutno dodat, že se jedná o úmyslné zavinění.

V odst. 2 zákonodárce zakotvil maximální výši pokuty za toto jednání, která koresponduje s horní hranicí pokut ukládaných ve správním řízení. Zákon dále neumožňuje tyto skutky projednat v blokovém řízení orgánům Policie ČR, popř. vojenské policie. Do 1. 10. 2016 však mohou tyto přestupky projednat v souladu s § 86 písm. e) bod 1 v blokovém řízení uložením pokuty v maximální výši 5 000 Kč strážníci městské policie. Od 1. 10. 2016 jsou pak tyto přestupky z okruhu přestupků proti veřejnému pořádku vyňaty.

§ 47b

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  odmítne strpět bezúplatné připevnění tabulky s ozna­čením ulice nebo jiného veřejného prostranství na své nemovitosti nebo v blízkosti tabulky s označením umístí jiný nápis,

b)  úmyslně poškodí, odstraní nebo zakryje tabulku s ozna­čením ulice nebo jiného veřejného prostranství,

c)  neoznačí budovu čísly popisnými,

d)  neudržuje čistotu a pořádek na svém nebo jím užívaném pozemku tak, že naruší vzhled obce.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 může obec uložit pokutu až do výše 10 000 Kč.

k  omentář k § 47b

V odst. 1 písm. a) až c) je řešeno porušení povinností stanovených v § 30 a násl. zákona o obcích fyzickými osobami. Vlastník nemovité věci je povinen strpět bezúplatné připevnění tabulky s označením ulice nebo jiného veřejného prostranství na své nemovité věci. Současně s tím nesmí v blízkosti tabulky umístit jiné nápisy. Označení nesmí být poškozeno, zakryto nebo odstraněno. Označení ulic a jiných veřejných prostranství provádí na své náklady obec.

Zákon o oceňování majetku definuje pojem budova, kterou se rozumí stavba prostorově soustředěná a navenek převážně uzavřená obvodovými stěnami a střešními konstrukcemi, s jedním nebo více ohraničenými užitkovými prostory, přičemž dále platí, že tato budova musí být označena popisným číslem, není-li v zákoně o obcích stanoveno jinak. Dále platí, že vedlejší budovy, které jsou součástí jednoho celku – typicky např. garáže při domech – se samostatnými popisnými čísly neoznačují. Popisné číslo budově přiděluje příslušný obecní úřad.

Z celkové koncepce tohoto přestupku plyne, že subjektem přestupků podle písm. a) a písm. c) je toliko vlastník předmětné nemovité věci, v případě přestupku podle písm. b) zákon vyžaduje po subjektivní stránce z hlediska zavinění úmysl příslušné osoby.

Dopustí-li se výše uvedeného jednání osoba právnická, popř. fyzická osoba – podnikatel, jedná se o správní delikt, který se postihuje dle § 58 odst. 1 písm. a) b) a c) zákona o obcích.

V odst. 1 písm. d) je zakotven přestupek, který souvisí s narušením vzhledu obce. Správní orgán musí v daném kontextu vydat rozhodnutí, ve kterém se musí dopustit správního uvážení, které vychází z provedeného dokazování a současně respektuje právní logiku. Má-li správní orgán pochybnost o tom, zda skutečně došlo k narušení vzhledu obce, může zadat provedení znaleckého posudku. Přitom platí, že o narušení vzhledu obce se může jednat zejména v souvislosti s pozemky ležícími podél hlavních silnic anebo na pozemcích veřejně přístupných atd.

Dopustí-li se tohoto jednání právnická osoba anebo fyzická osoba – podnikatel, dochází k naplnění skutkové podstaty správního deliktu dle § 58 odst. 2 zákona o obcích.

Zejména vizuální vzhled je základním kritériem pro posouzení, zda je udržována čistota a pořádek na vlastněném nebo užívaném pozemku. Správní orgán však vždy musí přihlédnout k místním podmínkám a příp. specifické situaci. Při posuzování otázek čistoty je nutno přihlédnout k vnějšímu vzhledu a úpravě pozemku, tj. např. zda na pozemku nejsou odpadky anebo jiná nečistota. Pro posouzení otázek spojených s pořádkem jsou zase důležitá kritéria jako stav, složení a způsob uložení věci na předmětném pozemku. Jsou-li např. některé předměty uloženy na pozemku tak, že budí zdání neestetické, popř. jsou zde uloženy předměty, které nemají na daném pozemku co dělat, jelikož k jejich uskladnění není pozemek určen a ani by se za stavu obvyklých událostí neměly na pozemku ukládat (např. nevzhledné rezavé barely s kyselinou), lze uvažovat o tom, že se jedná o stav protiprávní. Každopádně by měl správní orgán ještě před uložením případné sankce provést místní šetření ke zjištění skutečného stavu.

V odst. 2 je zakotvena koncepce, podle které horní výše pokuty, která může být v nezkráceném správním řízení uložena za uvedené přestupky proti veřejnému pořádku, činí 10 000 Kč. V blokovém řízení mohou tyto skutky dle § 86 písm. d) bod 1 [od 1. 10. 2016 dle písm. e) bod 1 téhož ustanovení] projednat strážníci městské (obecní) policie, přičemž maximální výše pokuty může v takovém případě činit 5 000 Kč, jak je stanoveno v § 13 odst. 2.

§ 48

Přestupkem proti veřejnému pořádku je porušení i ji­ných povinností, než které jsou uvedeny v § 47, jestliže jsou stanoveny zvláštními právními předpisy. Za takový přestupek lze uložit pokutu do 3 000 Kč.

k  omentář k § 48

V tomto paragrafu je soustředěna tzv. zbytková skutková podstata přestupku. Tato podstata pamatuje na postih porušení jiných povinností na úseku veřejného pořádku – tedy těch povinností, které nejsou výslovně postiženy zákonem. Vedle toho je nutno tento paragraf považovat za lex specialis vůči § 46 odst. 1.

S přihlédnutím k celkové koncepci platí, že pokuta uložená ve správním řízení smí činit maximálně 3 000 Kč. I když tedy v blokovém řízení může Policie ČR v souladu s § 86 písm. a) a § 13 odst. 2 ukládat pokutu až do výše 5 000 Kč, pro daný případ je zde limitována horní hranicí pokuty ve výši 3 000 Kč. V souvislosti s tím pak mohou stejnou pokutu v blokovém řízení na základě ust. § 86 písm. d) bod 1 [od 1. 10. 2016 pak dle § 86 písm. e) bod 1] uložit strážníci městské (obecní) policie. Nutno připomenout, že vojenská policie může podle § 86 písm. b) ve znění účinném od 1. 10. 2016 projednávat v blokovém řízení přestupky dle § 48, přičemž se však musí jednat o přestupky, které byly spáchány nejdříve dne 1. 10. 2016, tedy po nabytí účinnosti novely zákona.

§ 49

Přestupky proti občanskému soužití

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v po­směch,

b)  jinému z nedbalosti ublíží na zdraví,

c)  úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým ­jednáním,

d)  omezuje nebo znemožňuje příslušníku národnostní menšiny výkon práv příslušníků národnostních ­menšin,

e)  působí jinému újmu pro jeho příslušnost k národ­nostní menšině nebo pro jeho etnický původ, pro jeho rasu, barvu pleti, pohlaví, sexuální orientaci, jazyk, víru nebo náboženství, pro jeho politické nebo jiné smýšlení, členství nebo činnost v politic­kých stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích nebo jiných sdruženích, pro jeho sociální původ, majetek, rod, zdravotní stav anebo pro jeho stav manželský nebo ­rodinný.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 písm. a) lze uložit pokutu do 5 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. b) až e) pokutu do 20 000 Kč a za přestupek podle odstavce 1 písm. c) lze spolu s pokutou uložit zákaz pobytu.

[-    S účinností od 1. října 2016 § 49 zní:

§ 49

Přestupky proti občanskému soužití

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch, nebo

b)  jinému ublíží na zdraví.

(2)   Přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití tím, že

a)  jinému vyhrožuje újmou na zdraví,

b)  jiného nepravdivě obviní z přestupku,

c)  se vůči jinému dopustí schválnosti, nebo

d)  se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání.

(3)   Přestupku se dále dopustí ten, kdo

a)  omezuje nebo znemožňuje příslušníku národnostní menšiny výkon práv příslušníků národnostních menšin, nebo

b)  způsobí jinému újmu pro jeho příslušnost k národnostní menšině nebo pro jeho etnický původ, pro jeho rasu, barvu pleti, pohlaví, sexuální orientaci, jazyk, víru nebo náboženství, věk, zdravotní postižení, pro jeho politické nebo jiné smýšlení, členství nebo činnost v politických stranách nebo politických hnutích, odborových organizacích nebo jiných sdruženích, pro jeho sociální původ, majetek, rod, zdravotní stav anebo pro jeho stav rodinný.

(4)   Za přestupek podle odstavců 1 až 3 lze uložit pokutu do 20 000 Kč.

(5)   Je-li přestupek podle odstavců 1 až 3 spáchán opakovaně (§ 91a) po nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku podle stejného odstavce, uloží se pokuta do 30 000 Kč. Za přestupek podle odstavce 2 lze spolu s pokutou uložit zákaz pobytu.

k  omentář k § 49

Skutkovou podstatou přestupků, které jsou upraveny v tomto paragrafu, je občanské soužití, přičemž jeho narušení představuje obligatorní znak všech uvedených skutkových podstat. Zákonodárce zde založil koncepci, podle níž platí, že narušení občanského soužití bude potrestáno vždy tehdy, dojde-li k jeho negativnímu zasažení jednáním určité intenzity.

Porušení základních hodnot

V odst. 1 písm. a) je upraven postih za přestupek, který spočívá v porušení základních hodnot, kterým je svoboda, čest, lidská důstojnost a soukromí. Vždy záleží na intenzitě a povaze útoku vůči těmto výše uvedeným hodnotám poměřováno tím, zda sankce pro útočníka, které lze dosáhnout použitím příslušných ustanovení občanského zákoníku, jsou vůbec dostačující. Jsou-li nedostačující, musí nastoupit trestní represe, včetně správního trestání. Jak např. konstatoval ve svém rozsudku sp.zn. 50 A 4/2014 Krajský soud v Hradci Králové správní trestání je (obdobně jako soudní trestání) ultima ratio a princip subsidiarity správnětrestní represe vyžaduje, aby prostředky správního práva trestního byly v právním státě užívány jen tehdy, vyžaduje-li to intenzita a další okolnosti útoku, a jestliže by se užití prostředků občanského práva hmotného nejevilo jako dostačující, zejména v případech výroků z hlediska své formy zjevně neslušných či vulgárních… Znamená to, že postih za tento druh přestupku nastupuje tehdy, jestliže někdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, tj. způsobit mu vážnou újmu, narušit jeho rodinné vztahy či jej poškodit v zaměstnání. U tohoto druhu přestupku se v souladu s § 68 odst. 1 uplatní zásada dispoziční. To znamená, že řízení o tomto přestupku lze zahájit pouze na základě kvalifikovaného návrhu. Jde o jediný návrhový přestupek dle zákona, u něhož se nevyžaduje, aby k němu došlo mezi osobami blízkými, a současně připouští dosažení smíru mezi uraženým na cti a osobou z přestupku obviněnou, přičemž smír je poté důvodem pro zastavení řízení o tomto přestupku dle § 76 odst. 1 písm. k). Tohoto přestupku se dopustí ten, kdo jiného urazí nebo vydá v posměch, a tím mu ublíží na cti. V praxi se jedná o urážky ve formě nadávek, posměšných gest, popř. pomluvy. Je-li toto jednání doprovázeno i políčkem určité osobě, může být postiženo dle tohoto ustanovení zákona pouze v situaci, kdy nemůže být stíháno jako ublížení na zdraví. Jak ostatně konstatoval ve svém rozsudku sp.zn. 2 As 60/­2006 Nejvyšší správní soud pojmovým znakem přestupku ublížení na cti podle § 49 odst. 1 písm. a) zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, není pronesení hanlivého výroku před větším množstvím lidí, je jím však skutečnost, že se jedná o výrok urážlivý nebo zesměšňující – a dále povědomost pachatele o tom, že se v dané situaci a v dané skupině obyvatel, tedy v celkovém společenském kontextu jedná o výrok hanlivý.

Lidské zdraví

V odst. 1 písm. b) je v rovině přestupku řešena oblast lidského zdraví. Objektem zmíněného přestupku je tedy lidské zdraví a předmětem útoku je živý člověk. Pro celkové posouzení je rozhodující stav před zraněním, nikoli poměřování absolutního zdraví. Dle trestního zákoníku se ublížením na zdraví rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařského ošetření. Nutno respektovat, že pojem ublížení na zdraví je pojmem právním a rozhodování o něm je v kompetenci příslušného správního orgánu. Lékařská zpráva, popř. znalecký posudek v této věci jsou považovány v rámci přestupkového řízení za důkazy, které hodnotí a právně posuzuje správní orgán. Úlohou lékaře je pouze popsat příslušná zranění, avšak již nevyvozovat jakékoli závěry. Jak vyplývá z judikatury, ne každou poruchu zdraví je nutno považovat za ublížení na zdraví. Správní orgán je přitom povinen skutečnost, zda došlo či nedošlo k ublížení na zdraví posuzovat dle individuálních okolností toho kterého případu. Pro účely trestního řízení platí, že k naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví je nezbytné, aby porucha zdraví nebo jiné onemocnění, které se dotýká tělesných funkcí člověka, trvaly alespoň 7 dní. V opačném případě přichází v úvahu postih za přestupek podle tohoto paragrafu. Jak např. konstatoval ve svém rozsudku sp.zn. 5 As 32/­2008 Nejvyšší správní soud pro závěr o existenci zranění jako následku přestupku… nestačí jen subjektivní pocit poškozeného, ale změny zdravotního stavu musí být odpovídajícím způsobem objektivizované především lékařskými zprávami či posudky. Závěr o charakteru a závažnosti újmy na zdraví je sice závěrem právním, musí však mít podklad ve zjištěných rozhodujících skutkových okolnostech. Předpokladem k tomu je, že stav poškozeného vyžadoval lékařské ošetření. K zavinění tohoto přestupku postačuje nedbalostní jednání.

Výčet konkrétních jednání

V odst. 1 písm. c) je zakotvena zbytková skutková podstata přestupku, která kromě toho obsahuje demonstrativní výčet konkrétních jednání. Z ní vyplývá, že za hrubé jednání, které má schopnost narušit občanské soužití, se považuje vyhrožování újmou na zdraví, úmyslné drobné ublížení na zdraví, nepravdivé obvinění z přestupku, schválnosti, popř. další jednání, která jsou svojí intenzitou a dopady kvalifikována obdobně narušit občanské soužití. Zákon předpokládá nezbytnost existence jednání srovnatelných ve svých důsledcích s jednáními, které zákon příkladmo uvádí. Aby byla naplněna subjektivní stránka tohoto přestupku, nestačí, že pachatel jednal úmyslně. To znamená, že úmyslně provedl něco, co narušilo občanské soužití, ale musí být dostatečně prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku – tedy k narušení zmíněného soužití. I v tomto případě je nutno pracovat s pojmem ublížení na zdraví jak uvedeno v komentáři pod písm. b). Aby byla naplněna skutková podstata tohoto zmíněného přestupku, je nutné, aby ublížení na zdraví způsobené úmyslně bylo možno kvalifikovat jako drobné, např. v podobě existence oděrek jako následku způsobeného jednáním pachatele. Pokud jde o nepravdivé obvinění z přestupku, je třeba pod tímto pojmem chápat obvinění jiného ze spáchání skutku, který splňuje podmínky uvedené v § 2 odst. 1. Předpokládá se, že zmíněné obvinění je způsobilé přivodit stíhání obviněné osoby za oznámený přestupek.

Lživé obvinění z jiného trestného činu je pak trestným činem křivého obvinění dle § 345 odst. 1 trestního zákoníku – pochopitelně za předpokladu, že takový čin je spáchán v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. V takovém případě se jedná o trestný čin křivého obvinění dle § 345 odst. 2 trestního zákoníku. I když pojem schválnosti není v rámci našeho právního řádu specifikován, praxe dovozuje, že se jedná o takové jednání, které hrubě zasahuje do pokojného stavu života jiné osoby a v konečném důsledku tak narušuje občanské soužití, jak ostatně potvrdila i judikatura. Nutno připomenout, že za jiné hrubé chování schopné úmyslně narušit občanské soužití může být považováno též vydírání za podmínky, že jednání nenaplňuje svými znaky skutkovou podstatu některého z korespondujících trestných činů.

V odst. 1 písm. d) a e) jsou obsažena ustanovení, která mají chránit naši společnost před tzv. rasovou a jinou diskriminací, pakliže jednání nevybočuje z mezí porušení či ohrožení zájmu společnosti, jak je předvídáno v § 2 odst. 1. Jedná se tedy o práva národnostních menšin, resp. společenství občanů ČR, kteří žijí na tomto území a odlišují se od ostatních občanů zpravidla společným etnickým původem, jazykem, kulturou a tradicemi. Vedle toho tvoří početní menšinu obyvatelstva a projevují vůli být považováni za národnostní menšinu za účelem společného úsilí o zachování a rozvoj zejména vlastní svébytnosti. V rámci ČR jako národnostní menšina působí menšina bulharská, maďarská, polská, rakouská, chorvatská, německá, rusínská, řecká, slovenská, srbská, ukrajinská a romská. Podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jsou zaručena základní práva a svobody všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Národnostní menšiny, resp. jejich práva jsou pak výslovně řešena v čl. 24 a 25 Listiny, včetně souvisejících ustanovení. Pod písm. e) jsou taxativně uvedeny důvody, které jsou způsobilé za předpokladu způsobení újmy jinému přivodit postih za předmětný přestupek. Aby byla naplněna skutková podstata takto definovaného přestupku, jednorázové způsobení újmy nepostačuje k samotnému naplnění této skutkové podstaty. Z dikce zákona vyplývá, že se musí jednat o takový stav, který je nepřetržitě udržován – ve své podstatě musí tedy jít o přestupek trvající. Za přestupek lze považovat i takové jednání, které sice pachatel sám o sobě nevyvolal, leč je takový stav pachatelem udržován. Jak vyplývá z dikce tohoto ustanovení, subjektem obou přestupků může být fakticky kdokoliv. V otázce zavinění třeba uvést, že se jedná o nedbalostní jednání, třebas i nevědomé. Správní orgán se musí v rámci šetření a dokazování v souvislosti s tímto charakterem přestupku též vypořádat se subjektivní stránkou věci, tedy vedle zavinění musí být též prokázána existence pohnutky.

Maximální výše pokut

V odst. 2 je specifikována maximální výše pokut, které lze za jednotlivá jednání dříve popsaná uložit ve správním řízení. Od 15. 1. 2013 je možno za úmyslné narušení občanského soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním uložit vedle pokuty též sankci v podobě zákazu pobytu. Ve vztahu k projednání těchto přestupků platí, že je nutno tyto projednat dle § 53 odst. 1 obcemi s výjimkou přestupků, které byly spáchány porušením zvláštních právních předpisů – zákona o provozu na pozemních komunikacích. Policie ČR může tyto přestupky projednat v blokovém řízení, jak ostatně plyne z § 86 písm. a). Totéž platí i o strážnících městské (obecní) policie, jak vyplývá z § 86 písm. d) bodu 1. Přitom platí, že maximální výše blokové pokuty může být v těchto případech 5 000 Kč, jak je dáno ust. § 13 odst. 2.

Od 1. 10. 2016 dochází též k novele tohoto ustanovení zákona. V kontextu s tím platí, že podle znění ustanovení, které nabude účinnosti dnem 1. 10. 2016, budou posuzovány skutky, k jejichž spáchání došlo nejdříve dne 1. 10. 2016. Pokud jde o řízení o přestupcích, k jejichž spáchání došlo před tímto datem, budou tato řízení dokončena podle znění zákona účinného do 30. 9. 2016. Totéž platí i pro řízení, která byla zahájena nejdříve 1. 10. 2016, nicméně skutek, pro který se toto řízení vede, byl spáchán již před tímto datem. Z hlediska koncepce nutno dodat, že u skutkových podstat dochází od tohoto data ke zvýšení horní hranice sazby pro uložení pokuty a dále nutno upozornit, že všechny skutkové podstaty přestupků proti občanskému soužití budou předmětem záznamu do evidence přestupků, která je vedena Rejstříkem trestů.

Evidence skutkových podstat

V odst. 1 písm. a) ve znění účinném od 1. 10. 2016 lze odkázat na komentář, který je uveden pro znění účinné do 30. 9. 2016. Současně s tím nutno vzít v potaz, že pro řešení otázky uznání viny v řízení o přestupku ublížení na cti bude rozhodující to, zda bylo nactiutrhání v průběhu řízení zjištěno.

V odst. 2 ve znění účinném od 1. 10. 2016 dochází k zavedení takového znění, které přesněji a lépe vyhovuje požadavku evidence skutkových podstat přestupků tak, aby bylo možno jednotlivé skutky evidovat odděleně. Nutno ještě dodat, že k naplnění subjektivní stránky tohoto přestupku je nezbytné, aby bylo prokázáno, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku uvedeného v tomto ustanovení, tj. k narušení tohoto soužití. Tyto přestupky jsou návrhové, došlo-li k jejich spáchání mezi osobami blízkými. To znamená, že mohou být projednány pouze na návrh postižené osoby, jejího zákonného zástupce, popř. opatrovníka.

V odst. 2 písm. a) ve znění účinném od 1. 10. 2016 je zakotvena skutková podstata, z níž vyplývá, že za úmyslné jednání, mající schopnost narušit občanské soužití, je vyhrožování újmou na zdraví.

V odst. 2 písm. b) ve znění účinném od 1. 10. 2016 je zakotvena skutková podstata, z níž vyplývá, že nepravdivým obviněním z přestupku je třeba rozumět obvinění jiného ze spáchání skutku naplňujícího podmínky stanovené v § 2 odst. 1. Pokud jde o dopad zmíněného obvinění, musí se jednat o takové obvinění, které je způsobilé přivodit stíhání obviněné osoby za oznámený pře­stupek.

K odst. 2 písm. c) ve znění účinném od 1. 10. 2016 lze jen dodat, že pojem schválnosti není v českém právním řádu blíže specifikován. Praxe dovozuje, že se jedná o jednání hrubě zasahující do pokojného stavu života jiné osoby, které tak současně narušuje občanské soužití, jak ostatně vyplývá i z judikatury.

K odst. 2 písm. d) ve znění účinném od 1. 10. 2016 se hodí poznamenat, že jednotlivé skutkové podstaty přestupků proti občanskému soužití ve své podstatě představují demonstrativní výčet konkrétních jednání, která jsou považována pro účely tohoto zákona za hrubé jednání, které má schopnost narušit občanské soužití. Za jiné hrubé chování pak lze považovat takové jednání, které svojí intenzitou a dopady bude kvalifikováno obdobně narušit občanské soužití. Přitom však současně platí, že se musí jednat o taková jednání, která jsou srovnatelná v jejich důsledcích s jednáními, které zákon výslovně zmiňuje. Pokud tedy např. někdo druhého vydírá anebo pomlouvá, může se jednat o jiné hrubé chování schopné úmyslně narušit občanské soužití za podmínky, že jednání nebude svými znaky naplňovat skutkovou podstatu některého z korespondujících trestných činů.

K odst. 3 písm. a) a b) ve znění účinném od 1. 10. 2016 se hodí poznamenat, že mají chránit společnost před rasovou a jinou diskriminací, pakliže jednání nevybočí z mezí porušení či ohrožení zájmu společnosti předvídaných v § 2 odst. 1. Oproti znění účinnému do 30. 9. 2016 zákonodárce do tohoto ustanovení vložil navíc postih za způsobení újmu jinému za jeho věk, zdravotní postižení nebo manželský stav. V ostatním lze, co se týče závěrů i hodnocení odkázat na komentář ke znění účinnému do 30. 9. 2016.

K odst. 4 a 5 ve znění účinném od 1. 10. 2016 nutno poznamenat, že obě tato ustanovení specifikují maximální výši pokut, které lze za jednotlivá jednání uložit ve správním řízení.

§ 50

Přestupky proti majetku

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo

a)  úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem nebo zničením či poškozením věci z takového majetku nebo se o takové jednání pokusí,

b)  úmyslně neoprávněně užívá cizí majetek nebo si přisvojí cizí věc nálezem nebo jinak bez přivolení oprávněné osoby,

c)  úmyslně ukryje nebo na sebe nebo jiného převede věc, která byla získána přestupkem spáchaným jinou osobou, nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno.

(2)   Za přestupek podle odstavce 1 lze uložit pokutu do 15 000 Kč nebo zákaz pobytu.

[-    S účinností od 1. října 2016 § 50 zní:

§ 50

Přestupky proti majetku

(1)   Přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně způsobí škodu na cizím majetku

a)  krádeží,

b)  zpronevěrou,

c)  podvodem, nebo

d)  zničením nebo poškozením věci z takového majetku.

(2)   Přestupku se dopustí ten, kdo úmyslně

a)  neoprávněně užívá cizí majetek,

b)  přisvojí si cizí věc nálezem nebo jinak bez přivolení oprávněné osoby, nebo

c)  ukryje nebo na sebe nebo na jiného převede věc, která byla získána přestupkem spáchaným jinou osobou, nebo to, co za takovou věc bylo opatřeno.

(3)   Přestupku se dopustí i ten, kdo se o jednání uvedené v odstavci 1 pokusí.

(4)   Za přestupek podle odstavců 1 až 3 lze uložit pokutu do 20 000 Kč.

(5)   Je-li přestupek podle odstavců 1 až 3 spáchán opakovaně (§ 91a) po nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku podle stejného odstavce, uloží se pokuta do 30 000 Kč. Za přestupek podle odstavců 1 až 3 lze spolu s pokutou uložit zákaz pobytu.]

k  omentář k § 50

Přestupky proti majetku

Přestupky proti majetku náleží spolu s přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích k nejpočetněji zastoupeným přestupkům, ke kterým na našem území dochází. Objektem těchto přestupků je vlastnictví, resp. majetek občanů. Ochrana tohoto majetku je omezena na určité typy jednání. Tato jednání pak tvoří objektivní stránku jednotlivých skutkových podstat. Jak např. konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp.zn. 1 As 1/2008 stěžovatelka vskutku mohla tím, že odebrala dětem míč, odvracet bezprostředně hrozící škodu (rozbití oken). Takový závěr obstojí i ve smyslu shora podané právní kvalifikace okolnosti vylučující protiprávnost – jednání stěžovatelky mohlo naplnit předpoklady ust. § 2 odst. 2 písm. b) zákon o přestupcích, neboť jednáním stěžovatelky bylo předcházeno nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem (ochrana vlastnictví), jejím jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci se zřetelem k okolnostem odvrátit jinak. Stěžovatelka se však následně dopustila excesu, když odebrané tři míče protiprávně zadržovala po dobu cca dvou měsíců, a to i přes četné žádosti rodičů dětí o vrácení jejich míčů. Takovéto následné jednání již v žádném případě nemůže být pokryto okolnostmi vylučující protiprávnost. Pro posouzení jednání stěžovatelky je irelevantní, že hodlala míče odevzdat na podatelně Úřadu městské části B., když ostatně k převzetí těchto věcí nebyly pracovnice podatelny podle platných právních předpisů vůbec oprávněny.

Aby bylo možno tato jednání postihovat, musí zde být úmyslné zavinění. Současně s tím třeba dodat, že subjektem těchto přestupků může být prakticky kdokoliv. Správní orgány, které se touto agendou zaobírají, musí vždy zohlednit základní rozlišovací kritérium pro posouzení, zda byl spáchán přestupek anebo již se jedná o trestný čin. Tímto rozlišovacím kritériem je výše způsobené škody na cizím majetku. Pokud je spáchán přestupek dle tohoto paragrafu mezi osobami blízkými, lze jej projednat pouze na návrh, jak ostatně plyne z § 68.

V odst. 1 písm. a) je úmyslné způsobení škody na cizím majetku jedním z taxativně vyjmenovaných způsobů, které jsou považovány za přestupek. Děje se tak za předpokladu, že způsobená škoda je nepatrná, tj. do 5 000 Kč, přičemž se vychází z trestněprávní doktríny.

V souvislosti se stanovením výše škody třeba poznamenat, že se vychází z ceny, za kterou se věc, která se stala předmětem útoku pachatele, v době a v místě činu obvykle prodává. Nebude-li možno takto cenu určit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání věci stejné anebo obdobné, popř. její uvedení v předešlý stav. Zaměříme-li se na objektivní stránku popisovaného přestupku, platí, že tato spočívá v tom, že pachatel si přisvojí cizí majetek tím, že se jej zmocní (tedy věc ukradne – odcizí), přisvojí si cizí majetek, který mu byl svěřen (dopustí se tedy zpronevěry), nebo že ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti (podvod). O přestupek se ve smyslu tohoto ustanovení bude jednat tehdy, jestliže pachatel svým jednáním způsobí na cizím majetku nepatrnou škodu maximálně do výše 4 999 Kč. Bude-li škoda vyšší, jedná se zpravidla o trestný čin krádeže, podvodu anebo zpronevěry. Nutno připomenout, že objektivní stránka věci této skutkové podstaty může spočívat i v tom, že dojde ke zničení či poškození věci z cizího majetku, jejíž hodnota nedosahuje 5 000 Kč, popř. v pokusu takového jednání. Zničení cizí věci, její poškození nebo učinění této věci neupotřebitelnou v případě, že způsobená škoda činí minimálně 5 000 Kč je pak trestným činem poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku.

Neoprávněné užívání cizí věci

V odst. 1 písm. b) je zakotven přestupek za neoprávněné užívání cizí věci. Skutková podstata tohoto přestupku je postavena v jejím dočasném užívání oproti jednání uvedenému v odst. 1 písm. a), které směřuje k trvalému přisvojení si této věci. V případě tohoto přestupku pak platí, že jeho formální znak, resp. skutková podstata spočívá v neoprávněném užívání cizí věci v úmyslu takovou věc přechodně užívat, přičemž hodnota užívané věci bude nižší než 25 000 Kč. V opačném případě by se už totiž mohlo jednat o trestný čin. Oproti tomu o přestupek se nejedná v případě, pakliže pachatel s cizí věcí, které se zmocnil v úmyslu již užívat jen přechodně, naloží tak, že poškozenému natrvalo odejme či znemožní obnovení dispozičního práva k této věci, popř. toto výrazně ztíží. Za této situace by se již jednalo přestupek krádeže dle písm. a) tohoto paragrafu. Přestupkem dle tohoto paragrafu je přisvojení si cizí věci, pokud její hodnota je nepatrná, což znamená, že nedosahuje částky 5 000 Kč – bez ohledu na to, zda se tak stalo nálezem anebo jinak. Podstatné je, že se tak stalo bez přivolení, resp. souhlasu oprávněné osoby. Správní orgán opět musí přihlédnout i k dalšímu rozlišovacímu kritériu, kterým je společenská škodlivost uvedeného jednání. To znamená, že nebude-li v konkrétním případě s ohledem na okolnosti daného případu dána škodlivost jednání osoby (tj. porušení zájmu společnosti), nemůže být ani naplněna skutková podstata přestupku a správní orgán by měl řízení o přestupku zastavit, poněvadž skutek, o němž se vede řízení, není přestupkem. Judikatura považuje za přisvojení si cizí věci jinak bez přivolení oprávněné osoby i situaci, kdy sice osoba získá věc v souladu s právem, ale následně odmítne tuto věc oprávněné osobě v rozporu s právními předpisy vydat.

Podílnictví

V odst. 1 písm. c) je obsažen přestupek, který je společensky méně nebezpečnou obdobou trestného činu podílnictví dle § 214 odst. 1 trestního zákoníku. V souvislosti s tímto ustanovením je vhodné dodat, že hodnota převedené věci však není pro posouzení, zda jde o přestupek nebo trestný čin, rozhodující. Je tomu tak proto, že v úmyslné podobě není hodnota věci formálním znakem skutkové podstaty tohoto skutku. Z hlediska právní kvalifikace, tj. posouzení, zda jde o přestupek či trestný čin, je rozhodující to, zda a jakým způsobem byla získána převedená věc. Tedy, zda pachatelem převzatá věc byla opatřena jako ekvivalent za věc, která byla získána přestupkem. Pro toto posouzení není podstatné, na základě jakého právního úkonu k opatření takové věci došlo (např. darováním). Správní orgán proto musí posoudit, zda z hlediska odpovědnosti za přestupek pachatel věděl, že věc, která byla na jeho osobu převedena, byla opatřena za věc získanou jinou osobou přestupkem. Pachatel tohoto přestupku by si proto měl být vědom toho, že věc byla získána spácháním přestupku. V důsledku toho je nezbytné, aby k naplnění subjektivní stránky tohoto přestupku pachatel znal všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin spáchaný jinou osobou, kterým byla věc uvedená v tomto paragrafu získána, je přestupkem. Současně s tím je správní orgán nucen dořešit jako předběžnou otázku, jak, resp. jakým způsobem byla získána věc, kterou na sebe nebo jiného podílník převedl. Správní orgán je dále povinen ve výroku svého rozhodnutí o vině přesně identifikovat věc, která se stala předmětem určitého přestupku, aby takovéto své rozhodnutí pro pozdější stádium nezatížil vadou nepřezkoumatelnosti. V souvislosti s tímto přestupkem nutno dodat, že pachatel tohoto přestupku musí s předmětem útoku, tedy s cizí věcí, která byla získána přestupkem spáchaným jinou osobou, určitým způsobem nakládat, příp. mít nad touto věcí určitou dispoziční moc. Pokud se pachatel k takové věci vůbec nedostane, nikterak s ní nenakládá a nevykonává nad ní ani žádnou dispoziční moc, není dán zákonný znak „ukrývání“.

Výše sankcí

V odst. 2 je zakotvena maximální výše sankcí za všechna dříve uvedená jednání ze strany pachatele. To znamená, že v nezkráceném řízení o přestupku je možno uložit pokutu ve výši 15 000 Kč. Bude-li takováto věc řešena v rámci blokového řízení, může být uložena pokuta do výše 5 000 Kč v souladu s § 13 odst. 2.

Od 1. 10. 2016 dochází k novele tohoto paragrafu. Tato novela spočívá v novém legislativně technickém rozčlenění skutkových podstat tohoto druhu přestupku. Jedním z důvodů je, aby bylo možné jednotlivé skutky evidovat odděleně. I nadále platí, že k naplnění subjektivní stránky je u všech přestupků podle tohoto paragrafu vyžadován úmysl. Skutkové podstaty přestupků proti majetku podle odst. 1 až 3 budou předmětem záznamu do evidence přestupků, která je vedena Rejstříkem trestů. Dojde-li k opakovanému uznání vinným za přestupek podle tohoto paragrafu, zvyšuje se v zákonem stanovených případech horní hranice pokuty z 20 000 Kč na 30 000 Kč.

Změny od 1. 10. 2016

V odst. 1 písm. a) ve znění účinném od 1. 10. 2016 nedochází z hlediska koncepce k výraznějším změnám oproti stavu do 30. 9. 2016. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel si přisvojí cizí majetek tím, že se jej zmocní (krádež) a způsobí tím nepatrnou škodu, tj. maximálně ve výši 4 999 Kč.

V odst. 1 písm. b) ve znění účinném od 1. 10. 2016 nedochází z hlediska koncepce k výraznějším změnám oproti stavu do 30. 9. 2016. Objektivní stránka tohoto přestupku spočívá v tom, že pachatel si přisvojí cizí majetek, který mu byl svěřen (zpronevěra) a svým jednáním způsobí na tomto cizím majetku nepatrnou škodu, tj. maximálně ve výši 4 999 Kč.

V odst. 1 písm. c) ve znění účinném od 1. 10. 2016 nedochází z hlediska koncepce k výraznějším změnám oproti stavu do 30. 9. 2016. Objektivní stránka tohoto přestupku spočívá v tom, že pachatel ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak nepatrnou škodu, tj. maximálně ve výši 4 999 Kč.

V odst. 1 písm. d) ve znění účinném od 1. 10. 2016 nedochází z hlediska koncepce k výraznějším změnám oproti stavu do 30. 9. 2016. Přestupku podle tohoto paragrafu se pachatel dopustí úmyslně způsobenou škodou na majetku zničením nebo poškozením věci z takového majetku, kde její hodnota nepřesáhne částku 4 999 Kč.

V odst. 2 písm. a) ve znění účinném od 1. 10. 2016 je zakotven přestupek za neoprávněné užívání cizího majetku, který je postaven na jeho dočasném užívání oproti jednání uvedenému v odst. 1 písm. a). Pro účely tohoto zákona se bude jednat o užívání cizí věci v hodnotě do 24 999 Kč.

V odst. 2 písm. b) ve znění účinném od 1. 10. 2016 je zakotven přestupek, který spočívá v přisvojení si cizí věci, jestliže její hodnota je nepatrná, tj. ve výši do 4 999 Kč, a to buď nálezem, nebo jinak, bez přivolení oprávněné osoby. Vedle hodnoty přisvojené věci bude dalším rozlišovacím kritériem materiální korektiv formálního pojetí trestného činu, který spočívá ve společenské škodlivosti. Není-li v konkrétním případě ohrožen zájem společnosti, nebude ani naplněna skutková podstata přestupku a správní orgán by měl řízení o přestupku zastavit, protože skutek, o kterém se vede řízení, není přestupkem. Judikatura považuje za přisvojení si cizí věci bez přivolení oprávněné osoby i situaci, kdy osoba věc získá sice v souladu s právem, ale následně odmítne v rozporu s právními předpisy tuto věc oprávněné osobě vydat.

Okolností vylučující protiprávnost jednání je v daném kontextu právě přivolení oprávněné osoby.

V odst. 2 písm. c) ve znění účinném od 1. 10. 2016 nedochází ke koncepčním změnám oproti stavu do 30. 9. 2016.

V odst. 3 ve znění účinném od 1. 10. 2016 je zakotven pokus jako jedno z vývojových stádií protiprávního jednání v rámci odpovědnosti za přestupek. Je to dáno tím, že objektivní stránka u úmyslného způsobení škody na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem, popř. zničením nebo poškozením věci z takového majetku může záležet v pokusu takového jednání. Pokus není na rozdíl od úmyslných trestných činů trestný, s výjimkou případů, kdy za přestupek zákonodárce pokus výslovně označí.

V odst. 4 a 5 ve znění účinném od 1. 10. 2016 jsou stanoveny maximální výše pokut, které lze za jednotlivé skutkové podstaty přestupků proti majetku ve správním řízení uložit. Za všechny přestupky proti majetku, tj. včetně těch ve stádiu pokusu, zákon výslovně připouští uložit vedle pokuty též i sankci ve formě zákazu pobytu až na 3 měsíce. Tyto přestupky mohou v blokovém řízení projednávat orgány Policie ČR, vojenská policie a strážníci městské (obecní) policie. Nutno ještě dodat, že maximální výše této blokové pokuty činí 5 000 Kč v souladu s § 13 odst. 2.

ČÁST TŘETÍ

Řízení o přestupcích

§ 51

Obecné ustanovení

Není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správ­ním řízení.⁴⁾

Příslušnost

§ 52

Přestupky projednávají

a)  obecní úřady nebo zvláštní orgány obcí (§ 53 odst. 4),

b)  jiné správní orgány, stanoví-li tak zákon.

§ 53

(1)   Obce projednávají přestupky proti pořádku ve státní správě ve věcech, které jsou jim svěřeny, přestupky proti pořádku v územní samosprávě, přestupky proti veřejnému pořádku, přestupky proti majetku, jakož i přestupky proti občanskému soužití, pokud nebyly spáchány porušením zvláštních právních předpisů o provozu na pozemních komunikacích, a pře­stupky na úseku vyhledávání, ochrany, využívání a dalšího rozvoje přírodních léčivých zdrojů, zdrojů přírodních minerálních vod a lázeňských míst.

(2)   Obecní úřady obcí s rozšířenou působností projednávají přestupky ve věcech, které spravují, a ostatní přestupky, pokud k jejich projednání nejsou příslušné jiné správní orgány.

(3)   Obce mohou jako svůj zvláštní orgán zřizovat komise k projednávání přestupků. Tyto komise jednají a roz­hodují v tříčlenném složení vždy za předsednictví osoby s právnickým vzděláním nebo se zvláštní ­odbornou způsobilostí pro projednávání přestupků;⁵⁾ usnášejí se většinou hlasů. Stejné podmínky platí, pokud by projednáváním přestupků byla pověřena komise rady obce.

(4)   V hlavním městě Praze náleží

a)  působnost podle odstavce 1 městským částem s tím, že městským částem přísluší projednávat přestupky proti pořádku ve státní správě jen ve věcech, které jsou jim svěřeny,

b)  působnost podle odstavce 2 úřadům městských částí vymezeným Statutem hlavního města ­Prahy.

§ 54

zrušen

§ 55

(1)   K projednání přestupku je místně příslušný správní orgán, v jehož územním obvodu byl přestupek spáchán.⁶⁾

(2)   Přestupek, který byl spáchán v cizině státním občanem České republiky anebo cizincem, který má trvalý pobyt na území České republiky, nebo nelze-li místo spáchání přestupku spolehlivě zjistit, projedná správní orgán, v jehož územním obvodu pachatel má nebo naposledy měl trvalý pobyt.

(3)   Místně příslušný správní orgán může k usnad­nění projednání přestupku nebo z jiného důležitého důvodu postoupit věc i bez souhlasu účastníků řízení jinému věcně příslušnému správnímu orgánu, v jehož územním obvodu se pachatel zdržuje nebo pracuje.

k  omentář k § 51 až 55

Rozhodování o vině a sankci za přestupek je v našem právním řádu pojímáno jako součást výkonu veřejné správy. Řízení o přestupcích je zvláštním druhem správního řízení. Zákon upravuje v této části „řízení o přestupcích“ ty procesní instituty, jež jsou důvodné z hlediska zvláštní povahy tohoto zákona. Současně s tím platí, že správní řád se uplatní subsidiárně.

V rámci přestupkového řízení se uplatní všechny zásady správního řízení, které jsou svým způsobem modifikovány zákonem. Z toho důvodu se uplatňují především ty zásady, které se navzájem prolínají a současně s tím jsou obsaženy v několika ustanoveních. Jedná se tedy o zásadu legality, která spočívá v tom, že celý průběh tohoto řízení musí být v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Dále se bude jednat o zásadu zákazu zneužití správního uvážení, která spočívá v tom, že správní orgán je při výkladu neurčitých právních pojmů a při aplikaci zákona vázán příslušnými ustanoveními zákona a daným zákonným rámcem. Meze volného uvážení přitom mohou být do určité míry upraveny ústředním správním úřadem pouze metodicky formou výkladových stanovisek.

Neméně důležitou je v daném kontextu i zásada ochrany dobré víry, která spočívá v tom, že správní orgán nemůže zasahovat do právních poměrů jiných subjektů více, než je to nezbytně nutné. Další neopomenutelnou zásadou je zásada souladu s veřejným zájmem, která spočívá v tom, že přijaté řešení musí být vždy v souladu s veřejným zájmem a musí odpovídat okolnostem daného případu. V rámci přestupkového řízení hraje důležitou roli taktéž zásada materiální pravdy, která je postavena na tom, že správní orgán je vždy povinen zjistit podklady pro rozhodnutí co nejúplněji tak, aby nebyly žádné důvodné pochybnosti o projednávané věci a rozsah byl vždy v souladu s požadavky legality. Nezastupitelný význam má v přestupkovém řízení též zásada vzájemné součinnosti, která vyjadřuje součinnost mezi státními orgány, orgány policie a orgány obcí a dále pak zajišťuje součinnost správního orgánu se všemi účastníky řízení. Nezbytnou zásadou, která ovládá i průběh přestupkového řízení je zásada součinnosti s účastníky, která musí být uplatněna v každém stádiu přestupkového řízení a zajistit účastníkům možnost, aby mohli vyslovit svá stanoviska a účinně obhájit svá práv a právem chráněné zájmy. Na tyto předchozí zásady pak navazuje zásada odstranění rozporů, která zajišťuje, že správní orgán se pokusí o smírné odstranění rozporů projednávané věci, pakliže to samotná povaha věci umožňuje. Všechny uvedené zásady pak celkově doplňuje zásada dobré správy, která kromě jiného všem správním orgánům ukládá povinnost dát do vzájemného souladu všechny postupy, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby.

Do výčtu uvedených zásad nutno ještě zasadit zásadu zdvořilosti a slušnosti, zásadu rychlosti a procesní ekonomie, zásadu rovnosti postavení účastníků, zásadu oficiality, zásadu ústnosti jednání, zásadu presumpce neviny, zásadu in dubio pro reo, zásadu obhajoby, zásadu dvouinstančnosti řízení, zásadu zákazu reformace in peius, zásadu neveřejnosti ústního jednání, zásadu teritoriality, zásadu ne bis in idem a zásadu účelnosti a prospěšnosti.

Pokud jde o právní úpravu věcné příslušnosti správních orgánů k projednání přestupků, je tato založena na zásadě, že přestupek má projednat ten orgán, v jehož oboru působnosti byl přestupek spáchán. K projednání přestupků jsou v souladu s § 52 příslušné:

a)  obecní úřady nebo zvláštní orgány obcí, přičemž obce projednávají přestupky v rozsahu stanoveném tímto zákonem, příp. zvláštními zákony. Současně s tím platí, že obecní úřady obcí s rozšířenou působností projednávají přestupky ve věcech, které spravují, a ostatní přestupky, pakliže k jejich projednání nejsou příslušné jiné správní orgány podle zvláštních zákonů. Nutno ještě připomenout, že projednání přestupků je součástí přenesené působnosti obcí, jak ostatně plyne z § 95a.

b)  jiné správní orgány, je-li tak stanoveno zvláštním zákonem, např. zákonem č. 17/­2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Nutno ještě dodat, že příslušnost k projednání přestupků v blokovém řízení je stanovena v § 84 odst. 3 a § 86.

Obecnými pravidly se řídí stanovení funkční příslušnosti k projednání přestupků s tím, že obce mají možnost fakultativně zřídit komisi k projednávání přestupků, jak ostatně plyne z § 53 odst. 3. Hodí se ještě poznamenat, že zákon stanoví složení a způsob rozhodování této komise. Stejné podmínky pak platí i ve vztahu ke komisi rady obce, pakliže byla v souladu se zákonem pověřena k projednávání přestupků. Starosta je pak odpovědný za zřízení přestupkové komise, přičemž současně s tím jmenuje a odvolává její členy. V případě přestupkové komise v rámci rady obce, je-li tato tímto úkolem pověřena, komisi zřizuje a ruší rada obce, která rovněž i jmenuje a odvolává její členy.

Pokud jde o místní příslušnost správního orgánu k projednání přestupku, je třeba uvést, že tato se řídí místem, kde byl přestupek spáchán. Nicméně v některých případech je místně příslušný správní orgán, v jehož územním obvodu má pachatel trvalý pobyt, jak ostatně vyplývá z § 55 odst. 2. Přitom je však třeba respektovat, že zvláštní zákony mohou upravit místní příslušnost odchylně, jak je tomu např. v případě daňových nebo celních předpisů.

§ 56

zrušen

§ 57

Společné řízení

(1)   Jestliže pachatel se dopustil více přestupků, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy a které je příslušný projednávat týž orgán, projednávají se tyto přestupky ve společném řízení.

(2)   Společné řízení se koná též proti všem pachatelům, jejichž přestupky spolu souvisejí a jsou projednávány týmž orgánem. K urychlení řízení nebo z jiného důležitého důvodu lze věc některého pachatele přestupku vyloučit ze společného řízení.

(3)   Ve společném řízení se neprojedná přestupek, který byl spáchán po zahájení řízení o jiném přestupku.

k  omentář k § 57

Paragraf řeší problematiku tzv. společných řízení. V kontextu s tím třeba poznamenat, že v každé přestupkové věci se zakládá spis. Tento spis musí být označen spisovou značkou. Spis musí být veden tak, aby poskytoval ucelený a chronologický přehled o celém průběhu přestupkového řízení, čemuž musejí odpovídat i všechny písemnosti a doklady, které jej dotváří.

Půjde-li o společné řízení, zakládá se spis pouze jeden. Pokud správní orgán rozhodne o spojení dvou nebo i více přestupkových věcí až během řízení, založí se společný spis, jehož obsahem jsou taktéž spisy věcí, které byly takto spojeny. Oproti tomu do spisu, který se zakládá v řízení, které bylo vyloučeno ze společného řízení, se zařadí kopie všech částí spisu, který je veden ve společném řízení, pakliže se dotýkají otázky, o níž se toto řízení vede.

Je-li třeba zodpovědět otázku, kdo je nepominutelným účastníkem řízení ve společném řízení, posuzuje se tato otázka tak, jako kdyby řízení probíhala samostatně. Nicméně platí, že ve společném přestupkovém řízení se dále vydává společné rozhodnutí. Provádí-li správní orgán společné řízení o více přestupcích jednoho pachatele, které byly spáchány ve vícečinném souběhu a dojde-li v souvislosti s tím k závěru, že některého z přestupků, které jsou mu kladeny za vinu, se tento pachatel nedopustil, vydá rozhodnutí o přestupku. V jednom výroku tohoto rozhodnutí uzná pachatele přestupku vinným v rámci řízení, kde se tuto vinu podařilo nade vší pochybnost prokázat, nicméně ve druhém výroku současně rozhodne o zastavení řízení podle příslušných ustanovení zákona.

V odst. 1 je zakotveno pravidlo, že se ve společném řízení projednává více přestupků jednoho pachatele, jejichž skutková podstata se týká porušení právních povinností vyskytujících se ve stejné oblasti veřejné správy. Zákonodárce tak touto koncepcí omezuje společné řízení pouze toliko ve vztahu k situacím, kdy přestupky postihují chování, resp. spolu nějak věcně souvisejí a je tudíž i veřejným zájmem, aby byly společně sankcionovány. Nutno ještě dodat, že ve společném řízení se nebudou projednávat přestupky pachatele spáchané v jednočinném souběhu, jestliže navíc ještě spadají do jedné oblasti veřejné správy. V souladu s § 12 odst. 2 se za více přestupků stejného pachatele, jež jsou projednávány ve společném řízení, ukládá vždy sankce podle tohoto ustanovení, které postihuje přestupek nejpřísněji postižitelný. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp.zn. 1 As 28/­2009 nevede-li správní orgán v rozporu s § 57 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, společné řízení o více přestupcích téhož pachatele, není takový postup vadou řízení, je-li z odůvodnění následného rozhodnutí zřejmé, že ve věci byla aplikována zásada absorpční, zakotvená v § 12 odst. 2 citovaného zákona pro ukládání trestu za souběh přestupků. Má-li správní orgán pochybnosti, zda určité skutky určitého pachatele spadají pod projednání ve společném řízení, měl by zvolit takové řešení vzniklé situace, které bude pro pachatele přestupku příznivější. Pro úplnost ještě nutno dodat, že ve věci jiného správního deliktu a současně ve věci přestupku není možno vést společné řízení bez ohledu na to, že by se tohoto jediného jednání, v rámci kterého byl porušen zákon, dopustila tatáž osoba. Je-li tatáž osoba tedy za toto své jednání postižena současně dvěma správními orgány za totéž jednání naplňující znaky dvou správních deliktů podle příslušných právních předpisů, nejedná se o porušení zásady ne bis in idem, jak dovodila ostatně i judikatura.

V odst. 2 je správnímu orgánu uložena povinnost vést společné řízení taktéž proti všem pachatelům, kde je dodržena podmínka, že jejich přestupky spolu souvisejí, pakliže jsou tímto orgánem projednávány. K samostatnému projednávání je pak možno ze společného řízení příslušnou věc vyloučit jen z důležitého důvodu anebo za účelem urychlení řízení. To se může reálně stát za situace, kdy je třeba vyžádat např. posudek znalce, přičemž vyhotovení tohoto posudku může být považováno za onen jiný důležitý důvod. Zvolí-li úřední osoba, která vede řízení, uvedený postup, musí jen dostatečně odůvodnit v rámci jím vydaného usnesení. Současně s tím platí, že proti tomuto usnesení se není možno odvolat. Je-li takto vedeno společné řízení, platí koncepce, že náklady řízení, které byly stanoveny paušální částkou, se ukládají všem obviněným, pakliže byli uznáni vinnými ze spáchání přestupku.

V odst. 3 zákonodárce stanovil, že toto znění paragrafu je aplikovatelné i na skutky, které byly spáchány před jeho účinností, tj. před 30. 9. 2015, ovšem za podmínky, že řízení o nich bylo správním orgánem zahájeno po 30. 9. 2015.

Součinnost

§ 58

(1)   Orgány Policie České republiky, Vojenské policie (dále jen „orgán policie“), státní orgány a orgány obce oznamují příslušným správním orgánům přestupky, o nichž se dozví, nejsou-li samy příslušny k jejich projednávání. V ozná­mení uvedou zejména, který přestupek je ve skutku spatřován, důkazní prostředky, které jsou jim známy a které prokazují, že jde o přestupek a že byl spáchán určitou osobou, je-li známa.

(2)   Oznamuje-li přestupky příslušným správním orgá­nům orgán policie a jedná-li se o přestupky

a)  proti veřejnému pořádku,

b)  proti občanskému soužití, nasvědčují-li okolnosti tomu, že v jejich důsledku došlo k ublížení na zdraví,

c)  proti majetku,

d)  proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu,

e)  proti pořádku ve státní správě, spáchané na úseku státní správy v působnosti Policie České ­republiky,

f)  uvedené v § 29 odst. 1 písm. g), § 30 odst. 1 písm. d) až j) a § 35 odst. 1 písm. f),

učiní orgán policie nezbytná šetření ke zjištění osoby podezřelé ze spáchání přestupku a k zajištění důkazních prostředků nezbytných pro pozdější dokazování před správním orgánem. O zjištěných skutečnostech sepíše orgán policie úřední záznam, který přiloží k oznámení. Oznámení učiní orgán policie nejpozději do třiceti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozví.

(3)   Po provedení nezbytných šetření podle odstavce 2 orgán policie

a)  věc odevzdá příslušnému orgánu, jde-li o jednání ­mající znaky přestupku, které se projednává podle zvláštních předpisů,³⁾ nebo jde-li o jiný správní delikt než ­přestupek anebo nasvědčují-li skutečnosti, že jde o trestný čin,

b)  věc odloží, není-li dáno podezření z přestupku nebo nelze-li přestupek projednat, anebo nezjistí-li do jednoho měsíce ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující podezření, že jej spáchala určitá osoba; pominou-li důvody odložení, věc oznámí, není-li na místě věc vyřídit jinak.

(4)   Dozví-li se orgán policie o přestupku od občana, vyrozumí jej na jeho žádost do třiceti dnů o provedených opatřeních.³⁾

§ 58a

(1)   Při výkonu působnosti na úseku projednávání přestupků využívají správní orgány uvedené v § 52 ze základního registru obyvatel tyto referenční údaje:

a)  příjmení,

b)  jméno, popřípadě jména,

c)  adresa místa pobytu,

d)  datum, místo a okres narození, u subjektu údajů, který se narodil v cizině, datum, místo a stát, kde se narodil,

e)  datum, místo a okres úmrtí, jde-li o úmrtí subjektu údajů mimo území České republiky, datum úmrtí, místo a stát, na jehož území k úmrtí došlo; je-li vydáno rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého, den, který je v rozhodnutí uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který nepřežil, a datum nabytí právní moci tohoto rozhodnutí,

f)  státní občanství, popřípadě více státních občanství.

(2)   Při výkonu působnosti na úseku projednávání přestupků využívají správní orgány uvedené v § 52 z informačního systému evidence obyvatel tyto údaje:

a)  jméno, popřípadě jména, příjmení, rodné příjmení,

b)  datum narození,

c)  pohlaví,

d)  místo a okres narození, v případě narození v cizině místo a stát,

e)  rodné číslo,

f)  státní občanství, popřípadě více státních občanství,

g)  adresa místa trvalého pobytu, včetně předchozích adres místa trvalého pobytu, popřípadě též adresa, na kterou mají být doručovány písemnosti podle zvláštního právního předpisu,

h)  počátek trvalého pobytu, popřípadě datum zrušení údaje o místu trvalého pobytu nebo datum ukončení trvalého pobytu na území České republiky,

i)  omezení svéprávnosti, jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo opatrovníka, nebylo-li mu přiděleno, datum, místo a okres jeho narození a u opatrovníka, který se narodil v cizině, místo a stát, kde se narodil,

j)  jméno, popřípadě jména, příjmení a rodné číslo otce, matky, popřípadě jiného zákonného zástupce,

k)  datum, místo a okres úmrtí; jde-li o úmrtí občana mimo území České republiky, datum úmrtí, místo a stát, na jehož území k úmrtí došlo,

l)  den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který nepřežil,

m) zákaz pobytu, místo zákazu pobytu a doba jeho trvání.

(3)   Při výkonu působnosti na úseku projednávání přestupků využívají správní orgány uvedené v § 52 z informačního systému cizinců tyto údaje:

a)  jméno, popřípadě jména, příjmení,

b)  datum narození,

c)  rodné číslo,

d)  pohlaví,

e)  místo a stát, kde se cizinec narodil; v případě, že se cizinec narodil na území České republiky, místo a okres narození,

f)  státní občanství, popřípadě více státních občanství,

g)  druh a adresa místa pobytu na území České republiky,

h)  počátek pobytu, popřípadě datum ukončení pobytu,

i)  omezení svéprávnosti,

j)  jméno, popřípadě jména, příjmení otce, matky, popřípadě jiného zákonného zástupce,

k)  datum, místo a okres úmrtí; jde-li o úmrtí mimo území České republiky, stát, na jehož území k úmrtí došlo, popřípadě datum ­úmrtí,

l)  den, který byl v rozhodnutí soudu o prohlášení za mrtvého uveden jako den smrti, popřípadě jako den, který nepřežil,

m) zákaz pobytu, místo zákazu pobytu a doba jeho trvání.

(4)   Správní orgán uvedený v § 52 využívá při výkonu působnosti na úseku projednávání přestupků ze základního registru právnických osob, podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci kromě veřejně přístupných referenčních údajů údaje v rozsahu

a)  jméno, popřípadě jména, a příjmení podnikající fyzické osoby nebo zahraniční osoby,

b)  adresa místa pobytu v České republice, popřípadě bydliště v zahraničí podnikající fyzické osoby nebo zahraniční osoby.

(5)   Z údajů podle odstavců 1 až 4 lze v konkrétním případě použít vždy jen takové údaje, které jsou nezbytné ke splnění daného úkolu. Údaje, které jsou vedeny jako referenční údaje v základním registru obyvatel nebo základním registru právnických osob, podnikajících fyzických osob a orgánů veřejné moci, se využijí z informačního systému evidence obyvatel nebo informačního systému cizinců, pouze pokud jsou ve tvaru předcházejícím současný stav.

k  omentář k § 58 až 58a

V § 58 odst. 1 je zakotvena tzv. součinnost vybraným orgánům veřejné správy. V praxi to znamená, že tyto vybrané orgány veřejné správy mají takto zákonem stanovenou povinnost oznamovat příslušným správním orgánům přestupky, o nichž se dozví, nejsou-li ony samy příslušné k jejich projednání. Není vyloučeno, aby se jednalo o přestupky, které byly zjištěny přímo orgány policie při jejich vlastní činnosti anebo o přestupky oznamované policejním orgánům fyzickými nebo právnickými osobami. Aby mohl být přestupek projednán, předpokládá se, že jeho oznámení má jisté obligatorní náležitosti. Těmi jsou právní kvalifikace skutku a důkazní prostředky.

V § 58 odst. 2 je stanoveno, že oznamují-li policejní orgány přestupky uvedené v tomto ustanovení, je jejich povinností učinit nezbytná šetření ke zjištění osoby podezřelé ze spáchání přestupku a k zajištění důkazních prostředků. To v praxi znamená, že policie v rámci tohoto šetření požaduje podání potřebného vysvětlení od osob, které by mohly přispět k objasnění skutečností rozhodných pro odhalení přestupku a jeho pachatele. Je-li to nezbytné, může být taková osoba vyzvána, aby se ve stanovenou dobu dostavila na určené místo k sepsání úředního záznamu o podání vysvětlení. V rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 2 As 89/­2015 je kromě jiného uvedeno, že úřední záznam vyhotovený podle § 58 odst. 2 zákona o přestupcích slouží toliko k zajištění lepší součinnosti policie a správních orgánů příslušných k projednávání přestupku. Vady takového úředního záznamu tedy samy o sobě (bez zohlednění průběhu následného správního řízení) nemohou představovat procesní pochybení, které by odůvodňovalo zrušení napadeného rozhodnutí ve věci samé. Vedle toho může policie podle zákona o policii, je-li to nezbytné k zajištění plnění svých úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí, které se nacházejí na místech veřejně přístupných a zvukové a obrazové nebo jiné záznamy o průběhu tohoto úkonu. V rámci této činnosti pak mohou policejní orgány dále požadovat od orgánů veřejné správy, fyzických nebo právnických osob věcnou a osobní pomoc, včetně potřebných podkladů. Dále třeba uvést, že při šetření přestupku, který policejní orgán oznamuje k projednání příslušnému správnímu orgánu, jsou z jeho strany činěny pouze nezbytné úkony, které mají neodkladný charakter a jejichž pozdější provedení správním orgánem by již nebylo z povahy věci tudíž možné. Policie má v souvislosti s šetřením přestupku celou řadu oprávnění od vyžadování výpisu z evidence Rejstříku trestů v případech, ve kterých by předchozí trestní postih mohl vést k posouzení skutku jako trestného činu až např. po zastavování vozidel, činí-li tak policista ve stejnokroji. Policejní orgán je dále povinen o zjištěných skutečnostech sepsat úřední záznam. Tento se přikládá k oznámení o přestupku. Zákon v této souvislosti stanoví lhůtu pro oznámení přestupku, která činí třicet dnů ode dne, kdy se policejní orgán o přestupku dozvěděl. Tuto lhůtu nelze prodloužit. Je-li skončeno šetření, policie poté přestupky bez dalšího oznamuje.

V § 58 odst. 3 písm. a) je zakotven institut odevzdání věci příslušnému orgánu, které je obdobou oznámení přestupku osoby, jejíž jednání má znaky přestupku, které se projednává podle jiných právních předpisů než podle zákona. V praxi se jedná především o přestupky příslušníků bezpečnostních sborů, jako je např. Policie ČR nebo Vězeňská služba ČR. Nutno poznamenat, že k odevzdání věci je policejní orgán též povinen v případech, kdy se jedná o jiný správní delikt než je přestupek, popř. nasvědčují-li skutečnosti, že jde o trestný čin. Půjde-li o jiný správní delikt, hodí se dodat, že těchto deliktů se dopouštějí zejména právnické osoby.

 V § 58 odst. 3 písm. b) je zakotven tzv. institut odložení věci. Tento institut umožňuje v zákonem stanovených případech policejnímu orgánu uzavřít zjištěnou věc, aniž by po provedeném šetření dle odst. 2 tohoto paragrafu, které nepřineslo potřebná zjištění, bylo nutno zatěžovat příslušný správní orgán. O odložení věci se vydává usnesení, které se pouze poznamenává do spisu a proti tomuto odložení není odvolání přípustné.

V § 58 odst. 4 je zakotveno, že občan, který se stal oznamovatelem přestupku, je o provedených opatřeních vyrozuměn ve lhůtě 30 dnů. Stane se tak ovšem pouze tehdy, jestliže o to výslovně požádá.

V § 58a je zakotven jistý informační komfort pro správní orgány. Tento paragraf tak ve svém důsledku umožňuje dosažení plného využívání údajů ze základních registrů správními orgány v rozsahu, který nezbytně potřebují ke své činnosti. Chce-li správní orgán při projednání přestupku zjistit konkrétní údaje o osobě pachatele, děje se tak pomocí on-line vazeb mezi informačními systémy veřejné správy. U základních registrů pak prostřednictvím služeb informačního systému základních registrů. Mělo by platit, že správní orgány vždy využívají při své činnosti referenční údaje obsažené v příslušném základním registru toliko v rozsahu, v jakém jsou oprávněny tyto údaje využívat podle zákona o základních registrech nebo v souladu s oprávněním, které v tomto ohledu poskytuje právě paragraf – bez ohledu na to, že by ověřovaly jakýmkoli způsobem jejich správnost. Pro účely tohoto ustanovení se správními orgány rozumí orgány, které zákon vyjmenovává v § 52.

§ 59

Státní orgány a orgány policie provedou bez zbytečného odkladu na žádost správního orgánu úkony potřebné k prově­řování oznámení o přestupcích, k pro­jednávání přestupků a k vý­konu rozhodnutí. Státní orgán nebo orgán policie žádost neprodleně vrátí, není-li k provedení požadovaných úkonů příslušný.

k  omentář § 59

Paragraf poskytuje správnímu orgánu oprávnění požadovat od příslušných státních orgánů a policejních orgánů provedení potřebných úkonů jak v průběhu celého přestupkového řízení, tak i před jeho samotným zahájením. Nicméně to neznamená, že by správní orgán mohl na tyto orgány přesouvat provedení i takových úkonů, ke kterým je on sám příslušný. Musí se tedy jednat jen o takové úkony, které může správní orgán – pakliže vůbec – provést jen s velkými obtížemi, bude-li postupovat dle § 13.

Hrozí-li v konkrétním případě, že se někdo pokusí ztížit nebo zmařit provedení úkonu správního orgánu, popř. hrozí-li nebezpečí osobám nebo majetku, je správní orgán oprávněn požádat policii o součinnost jejích příslušníků při provádění svého úkonu v souladu s § 135 správního řádu.

Chce-li správní orgán doručit svoji písemnost prostřednictvím policie (příslušné dle místa doručení), učiní svůj úkon v této věci v souladu s § 19 odst. 1 správního řádu.

§ 60

Podávání vysvětlení

(1)   Každý je povinen podat správním orgánům nezbytné vysvětlení k prověření došlého oznámení o pře­stupku; podání vysvětlení může být odepřeno, jestliže by takovým osobám nebo osobám jim blízkým (§ 68 odst. 4) hrozilo nebezpečí postihu za přestupek, popřípadě za trestný čin nebo by porušily státní nebo služební tajemství anebo zákonem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti.

(2)   Tomu, kdo se bez závažných důvodů nedostaví na výzvu ke správnímu orgánu k podání vysvětlení podle odstavce 1, nebo tomu, kdo bezdůvodně podání vysvětlení odmítá, může správní orgán uložit pořádkovou pokutu až do výše 5 000 Kč.

(3)   Pořádková pokuta uložená orgánem obce je příjmem této obce. Pořádková pokuta uložená jiným správním orgánem České republiky je příjmem státního rozpočtu České republiky.

k  omentář k § 60

Tento paragraf má povahu lex specialis vůči § 137 správního řádu. To znamená, že § 137 správního řádu se pro podání vysvětlení v přestupkové věci použije subsi­diárně.

V odst. 1 je zakotvena koncepce, podle níž předvoláním osoby k podání nezbytného vysvětlení k prověření oznámení o přestupku nedochází k zahájení samotného řízení o přestupku. Z toho důvodu proto dojde-li správní orgán na základě zjištěných skutečností k názoru, že nejsou dány důvody pro zahájení řízení o přestupku a sdělení obvinění konkrétní osobě, nezbývá než věc v souladu s § 66 odložit. V kontextu s uvedeným je vhodné dodat, že dle § 137 odst. 4 správního řádu nelze použít záznam o podání vysvětlení jako důkazní prostředek. Pokud jde o definici „osoby blízké“, je tato upravena do 30. 9. 2016 v § 68 odst. 4. Od 1. 10. 2016 se tato definice ze zákona vypouští a nebyla pro tyto účely nahrazena definicí jinou. Díky tomu je nezbytné vycházet z definice obsažené v § 22 odst. 1 občanského zákoníku. Kromě občanského zákoníku je tento institut upraven též v § 125 trestního zákoníku, který oproti občanskému zákoníku považuje za osobu blízkou též osvojitele a osvojence. V souvislosti s častou tendencí přenášet odpovědnost za spáchaný přestupek na tzv. osobu blízkou Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp.zn. 2 As 3/2004 kromě jiného konstatoval, že z ustanovení § 60 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, nelze dovozovat, že odpovědnosti za spáchaný přestupek je možno se zbavit pouhým odkazem na to, že přestupek spáchala osoba účastníkovi blízká, bez toho, že by námitka tuto osobu identifikovala. Přenáší-li někdo odpovědnost za spáchání přestupku na jinou osobu, nemůže být nucen k identifikaci pachatele, musí však být srozuměn s tím, že správní orgán může vycházet z ostatních důkazů a bude hodnotit, zda tyto důkazy jsou samy o sobě dostatečně průkazné k identifikaci pachatele přestupku.

V odst. 2 jsou uvedeny důvody, které zakládají možnost uložit pořádkovou pokutu. Tyto důvody jsou v porovnání s platnou právní úpravou této problematiky ve správním řádu širší. Oproti správnímu řádu lze díky této právní úpravě postihnout též protiprávní jednání, které spočívá v nedostavení se na výzvu ke správnímu orgánu bez závažných důvodů. Při respektování principu oportunity pak platí, že pořádková pokuta může být správním orgánem při splnění stanovených podmínek uložena, ale správní orgán je oprávněn uvážit a rozhodnout se, že pokuta být uložena nemusí. Tuto sankci lze ukládat i opakovaně, tedy vícekrát do doby, než bude dosaženo požadovaného účelu. Je celkem pochopitelné, že o skutečnosti, že v případě odepření podání nezbytného vysvětlení k prověření došlého oznámení o přestupku nebo nedostavení se bez závažných důvodů, je třeba předvolávanou osobu řádně poučit, včetně následků takového jednání, resp. ignorování takto uložené povinnosti. Při ukládání této pořádkové pokuty správní orgán subsidiárně použije příslušná ust. § 62 správního řádu. Správní orgán musí respektovat, že jím vydané rozhodnutí v této věci musí obsahovat veškeré náležitosti dle § 68 až 69 správního řádu. Kromě již uvedeného nutno dodat, že ve výrokové části tohoto rozhodnutí musí být též uvedena lhůta k zaplacení uložené pokuty. Při stanovení výše pokuty přitom musí správní orgán respektovat zásadu proporcionality a výši této pokuty musí náležitě zdůvodnit. Odvolání proti tomuto rozhodnutí má vždy odkladný účinek. Současně s tím platí, že pravomocně uloženou pořádkovou pokutu je správní orgán, který ji takto uložil, oprávněn svým novým rozhodnutím buď prominout anebo alespoň snížit. Tento druh správního rozhodnutí podléhá přezkumu správním soudem. Dlužno dodat, že osobu, která se k podání vysvětlení dle § 60 odst. 1 nedostaví, není možno nechat předvést jak policií, tak strážníky městské (obecní) policie.

V odst. 3 je zakotveno, že pokuty ukládané za přestupky dle § 13 odst. 3, včetně pořádkových pokut, jsou příjmem té obce, jejíž správní orgán je takto uložil. Půjde-li o pokuty uložené za pořádkový správní delikt podle tohoto ustanovení zákona jiným správním orgánem, bude příjemcem těchto pokut státní rozpočet ČR. Od 1. 1. 2011 jsou tyto pořádkové pokuty, které nebyly dobrovolně zaplaceny ve stanovené lhůtě, vymáhány formou daňové exekuce dle daňového řádu.

§ 61 až 65

zrušeny

§ 66

Odložení věci

(1)   Správní orgán, aniž řízení zahájí, věc odloží, jestliže osoba podezřelá z přestupku

a)  požívá výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva, nejde-li o osobu uvedenou v § 9 odst. 3,

b)  v době spáchání přestupku nedovršila patnáctý rok ­svého věku nebo trpěla duševní poruchou, pro niž nemohla rozpoznat, že svým jednáním porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný zákonem, nebo ovládat své jed­nání,

c)  zemřela před zahájením řízení.

(2)   Správní orgán může věc odložit, jestliže sankce, kterou lze za přestupek uložit, je bezvýznamná vedle trestu, který byl nebo bude podle očekávání uložen osobě podezřelé z přestupku za jiný čin v trest­ním řízení.

(3)   Správní orgán věc dále odloží, jestliže

a)  došlé oznámení (§ 67 odst. 2) neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku nebo postoupení věci podle § 71,

b)  o skutku se koná trestní stíhání nebo řízení u jiného příslušného správního orgánu,

c)  o skutku již bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem nebo orgánem činným v trestním řízení ­anebo v blokovém řízení,

d)  o skutku již bylo rozhodnuto v disciplinárním řízení a uložené opatření se považuje za posta­čující,

e)  odpovědnost za přestupek zanikla,

f)  nebyl podán návrh na zahájení řízení o přestupku, jde-li o přestupek, který může být projednán jen na návrh (§ 68 odst. 1 až 3),

g)  nezjistí do šedesáti dnů ode dne, kdy se o pře­stupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.

(4)   Rozhodnutí o odložení věci se nevydává. O odlo­žení věci se vyrozumí pouze poškozený.

[-   S účinností od 1. října 2016 v § 66 odstavec 4 zní:

(4)   O odložení věci podle odstavců 1 až 3 se vydá usnesení, které se pouze poznamená do spisu. O odložení věci se vyrozumí osoby dotčené jednáním osoby podezřelé ze spáchání přestupku, jsou-li správnímu orgánu známy; správní orgán tyto osoby nevyrozumí, pokud by to bylo spojeno s neúměrnými obtížemi nebo náklady.]

k  omentář k § 66

V tomto paragrafu je zakotven institut odložení. Tento institut je faktickým ztělesněním zásady rychlosti a procesní ekonomie ve správním řízení. Tento paragraf je současně lex specialis vůči § 43 správního řádu.

V odst. 1 zákonodárce specifikoval důvody, které se vztahují k subjektu skutkové podstaty přestupku jako k jednomu z formálních znaků skutku. Odst. 1 pak vyjadřuje zásadu, že osoba podezřelá ze spáchání přestupku za své jednání anebo opominutí jednání za toto své jednání ve smyslu tohoto zákona neodpovídá z důvodu nedostatečného věku, příčetnosti. Totéž platí i za situace, kdy se jedná o osobu, která požívá výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva obecně. Tato koncepce však nebude dopadat např. na české zákonodárce, pakliže nepožádají příslušný orgán k projednání přestupku o jeho projednání v disciplinárním řízení podle příslušného právního předpisu, tedy na půdě zákonodárného sboru. Přestupek nebude možno projednat ani tehdy, jestliže pachatel, který jej spáchal, mezitím zemřel. V duchu již uvedeného dále platí, že správní orgán, aniž by zahajoval řízení, odloží věc tehdy, pakliže osoba podezřelá z jeho spáchání v době spáchání tohoto přestupku nedovršila 15. rok svého věku (k tomu srov. § 5 odst. 1). Za přestupek bude tedy jakákoli osoba odpovědná tehdy, jestliže spáchala přestupek po dosažení svých 15. narozenin.

V odst. 2 je zákonodárcem zakotveno tzv. fakultativní odložení. To nastupuje tehdy, jestliže je osobě podezřelé z přestupku možno za tento přestupek uložit pouze sankci bezvýznamnou vedle trestu, hrozícího nebo již uloženého této osobě za jiný čin v trestním řízení, který s přestupkem navíc vůbec nemusí jakkoli souviset. Tato koncepce pak vyjadřuje jistou měrou zásadu subsidiarity postihu podle zá­kona.

V odst. 3 jsou obsaženy další důvody, kvůli kterým je správní orgán povinen obligatorně věc odložit. Ve své podstatě jde o překážky řízení – tedy respektování principu ne bis in idem, který znemožňuje, aby někdo byl dvakrát potrestán pro tentýž skutek. To se vztahuje i k došlému oznámení o přestupku nebo postoupení věci k projednání jinému příslušnému orgánu veřejné správy a taktéž ve vztahu ke konečně k situaci, kdy nejsou zjištěny skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě ve lhůtě do šedesáti dnů. Pokud již bylo o skutku, který je shodný s oznamovaným přestupkem, rozhodnuto v disciplinárním řízení a správní orgán nepovažuje uložené opatření za dostačující, je oprávněn řízení o takovém přestupku zahájit. Podmínkou ovšem je, že musí být osvědčeno, že projednáním této věci nebude porušen shora uvedený princip.

V odst. 4 není znění účinné do 30. 9. 2016 zatím z hlediska dikce stiženo judikatorním vývojem. To znamená, že zákonodárce stanovil, že rozhodnutí o odložení věci se nevydává. A současně s tím je dále stanoveno, že o odložení věci se vyrozumí pouze poškozený. Nicméně – judikatura Nejvyššího správního soudu mezitím pokročila jinam a na tyto skutečnosti pak blíže reaguje i novela zákona. V odst. 4 ve znění účinném od 1. 10. 2016 je proto výslovně stanoveno, že o odložení věci podle odst. 1 až 3 se vydává usnesení, které se pouze poznamená do spisu. Fakticky to znamená, že proti tomuto usnesení se nelze v souladu s § 76 odst. 5 správního řádu odvolat. V souvislosti s tím však třeba dodat, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp.zn. 9 As 57/­2008 dospěl k závěru, že rozhodnutí o odložení věci podle § 66 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, týkající se návrhu podaného podle § 68 odst. 1 téhož zákona, je ve vztahu k osobě, která takový návrh podala, rozhodnutím ve smyslu § 65 SŘS, proti němuž (respektive proti rozhodnutí o odvolání) je přípustné bránit se správní žalobou. Dále nutno poznamenat, že o odložení věci se vyrozumívají pouze ty osoby, které byly dotčeny jednáním podezřelého z přestupku. Podmínkou pro tento postup je však to, že jsou tyto osoby správnímu orgánu známy. Nicméně tento postup nesmí být současně spojen s neúměrnými obtížemi a náklady, a pakliže by byl, není tím pádem tato povinnost takto stanovená absolutní. Pakliže zákon nepřipouští jinou formu ochrany proti postupu správního orgánu, lze využít podání stížnosti dle § 175 správního řádu – k tomu více viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 As 38/­2009. Tato stížnost může být podána jak písemně, tak i ústně u toho správního orgánu, který vede příslušné řízení, resp. který věc odložil. Povinností správního orgánu je podanou stížnost vyřídit do 60 dnů ode dne jejího doručení příslušnému správnímu orgánu. Je-li stěžovatel se způsobem vyřízení stížnosti nespokojen, má možnost se obrátit s žádostí o přešetření způsobu jejího vyřízení na nadřízený orgán.

Zahájení řízení

§ 67

(1)   Přestupky se projednávají z úřední povinnosti, pokud nejde o přestupky, které se projednávají jen na návrh (§ 68 odst. 1).

(2)   Podkladem pro zahájení řízení o přestupku je oznámení státního orgánu, orgánu policie nebo obce, jakož i právnické osoby nebo občana o přestupku, poznatek z vlastní činnosti správního orgánu nebo postoupení věci orgánem činným v trestním řízení.

(3)   Jestliže správní orgán věc neodloží ani neshledá důvod pro postoupení věci jinému orgánu, zahájí řízení o přestupku bezodkladně, nejpozději do šedesáti dnů.

(4)   Požádá-li o to oznamovatel, vyrozumí jej správní orgán do třiceti dnů od oznámení o učiněných opatřeních.

k  omentář k § 67

V odst. 1 je vyjádřeno to, že vzhledem k tomu, že vlastnímu projednání přestupku příslušným správním orgánem nepředchází žádné zvláštní procesní stadium, které by mělo zjistit, zda podezření ze spáchání přestupku vůči konkrétní osobě dostatečně odůvodňuje zahájení řízení, je zahájení řízení procesním úkonem správního orgánu, kterým přechází přestupkové řízení z přípravné fáze do nalézací fáze. Přestupkové řízení jako takové je ve většině případů ovládáno zásadou oficiality. To znamená, že přestupky se projednávají z moci úřední. Jak v daném kontextu konstatoval Ústavní soud ve svém usnesení sp.zn. II. ÚS 586/02 činnost správního orgánu je ovládána mj. principem oficiality, podle kterého správní orgán má právo a povinnost zahájit řízení, jakmile nastane skutečnost předvídaná zákonem, bez ohledu na to, jak ji zjistí. Na druhé straně však neexistuje dle názoru Ústavního soudu žádné ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby vůči jinému subjektu bylo zahájeno správní řízení, v jehož rámci by byl tento subjekt za porušení právních předpisů stíhán… Současně dále platí, že příslušný orgán je povinen stíhat všechny delikty, o kterých se dozví, aby byla dodržena zásada legality. Výjimku z tohoto pravidla pak tvoří případy, které jsou taxativně uvedeny v § 68 odst. 1. Správní orgán má povinnost v duchu principu legality se zabývat každým podnětem, který by obsahoval jakoukoli formu oznámení o podezření ze spáchání přestupku. Přitom musí správní orgán každé podání posoudit podle jeho skutečného obsahu. Nutno dodat, že se zahájením řízení jsou spojeny některé právní aspekty řízení. Typicky se to projevuje např. tím, že osoba podezřelá ze spáchání přestupku se okamžikem zahájení přestupkového řízení stává obviněnou z přestupku.

V odst. 2 jsou stanoveny jednotlivé podklady pro zahájení řízení o přestupku. U většiny přestupků jsou těmito podklady oznámení policejního orgánu v souladu s § 58 odst. 1, popř. 2. Pokud jde o oznámení státních orgánů, rozumíme jimi pro tyto účely orgány státní správy coby součást veřejné správy. Není vyloučeno, že dalšími podklady mohou být též oznámení právnických osob, občanů, obcí a dalších.

V odst. 3 je stanoven postup pro případ, kdy správní orgán věc neodloží ani neshledá důvod pro postoupení věci jinému orgánu. V takovém případě je pak povinen bezodkladně zahájit řízení o přestupku, nejpozději do 60 dnů. To znamená, že správní orgán je povinen takto bezodkladně zahájit řízení o přestupku za situace, kdy mu bylo doručeno oznámení o přestupku. Dle aktuální judikatury je lhůta stanovená pro zahájení řízení považována za lhůtu pořádkovou. To však nic nemění na tom, že příslušný správní orgán má takto uloženou povinnost zahájit řízení včas a nestane-li se tak z různých důvodů, nadřízený správní orgán má povinnost učinit opatření proti nečinnosti. Nedodržením této lhůty tak může být zřejmě dotčen i veřejný zájem na potrestání protiprávního jednání.

V odst. 4 jsou stanoveny jednotlivé podklady pro zahájení řízení o přestupku a lze odkázat na již uvedené v komentáři k odst. 2 tohoto paragrafu.

§ 68

(1)   Přestupky podle § 49 odst. 1 písm. b) a d) a pře­stupky podle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu a § 50 spáchané mezi blízkými osobami, jakož i přestupky podle § 49 odst. 1 písm. a) se projednávají jen na návrh postižené osoby, jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka (dále jen „navrhovatel“).

(2)   U přestupku, který lze projednat jen na návrh, lze návrh podat příslušnému správnímu orgánu nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku nebo o postou­pení věci orgánem činným v trestním řízení. V návrhu musí být uvedeno, kdo je postiženou osobou, koho navrhovatel označuje za pachatele a kde, kdy a jakým způsobem měl být přestupek spáchán.

(3)   Vyjde-li v řízení o přestupku podle § 49 odst. 1 písm. b) a d) nebo přestupku podle § 50 zahájeném na návrh najevo, že skutek nebyl spáchán mezi osobami blízkými, pokračuje se v řízení z úřední povinnosti.

(4)   Osobou blízkou se rozumí příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel, partner⁷⁾; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké jen tehdy, kdyby újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá právem pociťovala jako újmu vlastní.

[-    S účinností od 1. října 2016 § 68 zní:

§ 68

(1)   Přestupky podle § 49 odst. 1 písm. b) a § 49 odst. 2, přestupky podle § 50 a přestupky podle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu spáchané mezi osobami blízkými, jakož i přestupky podle § 49 odst. 1 písm. a) se projednávají jen na návrh postižené osoby, jejího zákonného zástupce nebo opatrovníka (dále jen „navrhovatel“).

(2)   Přestupky podle § 49 odst. 1 písm. b) a § 49 odst. 2 spáchané mezi osobami blízkými se projednávají i bez návrhu, jestliže je postiženou osobou dítě mladší 15 let.

(3)   U přestupku, který lze projednat na návrh, lze návrh podat příslušnému správnímu orgánu nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku nebo o postoupení věci orgánem činným v trestním řízení. V návrhu musí být uvedeno, kdo je postiženou osobou, koho navrhovatel označuje za pachatele a kde, kdy a jakým způsobem měl být přestupek spáchán.

(4)   Vyjde-li v řízení o přestupku zahájeném na návrh podle odstavce 1 najevo, že skutek nebyl spáchán mezi osobami blízkými, pokračuje se v řízení z moci úřední. Správní orgán o této skutečnosti a o tom, že v pokračujícím řízení není navrhovatelem, vyrozumí toho, kdo podal návrh.]

k  omentář k § 68

V odst. 1 ve znění účinném do 30. 9. 2016 je výčet tzv. návrhových přestupků. Jedná se tedy o přestupky, které není možno projednat bez existence kvalifikovaného návrhu, který by byl podán v souladu s podmínkami v odst. 2. Hodí se poznamenat, že návrh na zahájení řízení podle tohoto odstavce se odlišuje od podání, která mohou být podkladem pro zahájení řízení o přestupku dle odst. 2 z moci úřední. Prakticky to znamená, že autor podání podle posledně uvedeného ustanovení se nemůže domáhat zahájení správního řízení o přestupku, pročež ve většině případů ostatně ani nemá postavení účastníka řízení, pomineme-li případy, kdy je současně poškozeným dle § 72 písm. b) zákona anebo vlastníkem věci, která může být nebo byla zabrána dle § 72 písm. c). V souvislosti s touto výše zmíněnou koncepcí se hodí ještě poukázat na závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 As 139/­2014, ve kterém je kromě jiného konstatováno, že navrhovatel v řízení o přestupku, který lze projednat pouze na návrh (jde-li o přestupky uvedené v § 68 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích), je k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu aktivně legitimován pouze podle § 65 odst. 2 SŘS a je proto omezen v důvodech, z nichž může rozhodnutí správního orgánu napadat.

V odst. 2 ve znění účinném do 30. 9. 2016 je zakotvena koncepce, podle níž platí, že podání adresované věcně a místně příslušnému správnímu orgánu nejpozději do tří měsíců ode dne, kdy se navrhovatel dozvěděl o přestupku nebo o postoupení věci, je považováno za kvalifikovaný návrh na zahájení řízení o přestupku. Nezbytnou náležitostí tohoto návrhu jsou: identifikace postižené osoby, koho navrhovatel označuje za pachatele, kde a kdy, popř. jakým způsobem měl být přestupek spáchán. Pakliže je podání doručeno správnímu orgánu opožděně, je to důvodem pro odložení věci a současně i vytváří faktickou překážku pro její projednání. Je to dáno tím, že lhůta stanovená pro podání návrhu má charakter prekluzivní (propadné) lhůty a jakékoli její zmeškání proto nelze prominout. Je-li návrh podán včas, nicméně neobsahuje všechny zákonné náležitosti, popř. jej podatel zatížil jinými vadami, měl by správní orgán navrhovateli pomoci odstranit nedostatky na místě, popř. jej vyzvat k jejich odstranění v souladu s § 45 odst. 2 správního řádu. Současně s tím mu musí být poskytnuta přiměřená lhůta k provedení tohoto úkonu. Správní orgán by měl dále navrhovatele poučit o následcích neodstranění nedostatků v takto poskytnuté lhůtě, které mohou vyústit v odložení věci. Vyžadují-li to okolnosti, je správní orgán v odůvodněných případech oprávněn řízení dle § 64 správního řádu přerušit. Nicméně by přitom měl zohlednit běh lhůty podle § 20 odst. 1 zákona. Dnem doručení návrhu správnímu orgánu je zahájeno řízení o návrhu. To platí i v případě, že návrh neobsahuje všechny předepsané náležitosti. Neodstraní-li navrhovatel na základě výzvy správního orgánu podstatné vady návrhu, které brání pokračování v řízení, a to ani ve lhůtě, kterou mu k tomu správní orgán poskytl, správní orgán dle § 66 odst. 1 písm. c) správního řádu řízení o návrhovém přestupku ­zastaví.

V odst. 3 ve znění účinném do 30. 9. 2016 je stanoveno, že v řízení o přestupku zahájeném na návrh oprávněné osoby, ve kterém vyjde najevo, že skutek, který je předmětem řízení, nebyl ve skutečnosti spáchán mezi osobami blízkými, je nutno pokračovat v řízení z moci úřední, a to i v případě, že by navrhovatel vzal svůj návrh zpět. Vyjde-li naopak v řízení zahájeném z moci úřední najevo, že k projednávanému přestupku došlo mezi osobami blízkými a postižená osoba, její zákonný zástupce nebo opatrovník nepodají návrh na projednání věci, musí být řízení o takovém přestupku zastaveno. Pokud správní orgán zastaví řízení o návrhovém přestupku proto, že skutek, o kterém se vede řízení, se nestal nebo není přestupkem atd., uloží se současně navrhovateli povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáním přestupku. Stejný postup je nutno zvolit i tehdy, jestliže vzal navrhovatel svůj návrh zpět nebo se bez náležité omluvy nebo bez důležitého důvodu nedostavil k ústnímu jednání, přestože byl včas a řádně předvolán. Pokud navrhovatel zemře, je správní orgán v takové situaci povinen řízení za­stavit.

V odst. 4 ve znění účinném do 30. 9. 2016 je podána definice osoby blízké ve vztahu k zákonu. Tato definice se použije pro celé řízení o přestupku – tj. jak u řízení o ná­vrhových deliktech, tak i v souvislosti s právem odmítnutí podání vysvětlení dle § 60 odst. 1 zákona.

V odst. 1 ve znění účinném od 1. 10. 2016 se obsah pojmu navrhovatel oproti předchozí právní úpravě účinné do 30. 9. 2016 nezměnil. Stejný je i výčet přestupků, které zákon podřadil pod pojem přestupky návrhové, i když jsou nyní upraveny odlišně s ohledem na změnu § 49 zákona. Hodí se dodat, že návrhovými přestupky, tj. takovými přestupky, které nelze projednat bez existence kvalifikovaného návrhu podaného v souladu a při dodržení podmínek stanovených v odst. 3, jsou již dříve zmíněné vybrané přestupky proti občanskému soužití. Dále by sem měly spadat všechny přestupky proti majetku a taktéž i přestupky dle § 125c odst. 1 písm. h) zákona o silničním provozu. Nutno též poznamenat, že s výjimkou přestupku spáchaného ublížením na cti jinému tím, že je uražen nebo vydán v posměch, zákon požaduje, aby ke spáchání návrhového deliktu došlo mezi osobami blízkými.

V odst. 2 ve znění účinném od 1. 10. 2016 uložil zákonodárce správním orgánům u vybraných přestupků proti občanskému soužití, k jejichž spáchání došlo mezi osobami blízkými, aby vedly řízení o těchto přestupcích z úřední povinnosti. To znamená, že bez návrhu, je-li postiženou osobou osoba mladší 15 let. Půjde zejména o přestupky, které se váží k ublížení na zdraví, úmyslné vyhrůžce újmou na zdraví, úmyslnému nepravdivému obvinění z přestupku, úmyslné schválnosti nebo úmyslnému hrubému jednání vůči dítěti.

V odst. 3 ve znění účinném od 1. 10. 2016 lze bez dalšího odkázat na již poskytnutý komentář ke znění účinnému do 30. 9. 2016.

V odst. 4 ve znění účinném od 1. 10. 2016 bude nutno při hledání definice osoby blízké pro účely přestupkového řízení vycházet bez dalšího z definice, jak je poskytnuta v § 22 odst. 1 nového občanského zákoníku. Institut osoby blízké je též upraven v § 125 trestního zákoníku, jak již bylo ostatně uvedeno i ve vztahu k § 60 zákona.

§ 69

zrušen

[-    S účinností od 1. října 2016 § 69 zní:

§ 69

Správní orgán příslušný k projednávání přestupku podle § 47 odst. 1, § 49 nebo § 50 si po zahájení řízení o těchto přestupcích nebo před vydáním příkazu o uložení pokuty, pokud je prvním úkonem v řízení, nebo před rozhodnutím o uložení pokuty v blokovém řízení opatří opis z evidence přestupků vedené Rejstříkem trestů (dále jen „evidence přestupků“) týkající se obviněného z přestupku.]

k  omentář k § 69

Toto ustanovení nabude účinnosti k 1. 10. 2016. Zákonodárce si od tohoto ustanovení kromě jiného sliboval i efektivnější trestání přestupků. Pokud jde o evidenci přestupků, je jistě zajímavé, že ohledně evidence přestupků existuje výluka pro příslušníky zpravodajských služeb a pro příslušníky Útvaru speciálních činností služby kriminální policie a vyšetřování Policie ČR.

Opatření opisu z evidence přestupků představuje novou povinnost pro správní orgán v případě projednání přestupku proti veřejnému pořádku, občanskému soužití, majetku, tedy u přestupků, při jejichž opakovaném spáchání lze uložit přísnější sankci. Má se tak stát jak v případě příkazního řízení, tak v řízení o uložení blokové pokuty. V případě zjištění recidivy by měla být uložena citelnější sankce. Opis bude možno pro konkrétní důvod získat elektronickou cestou a mělo by být reagováno při nepřetržitém provozu prakticky obratem výdejem elektronického opisu.

§ 70

Náhrada škody

(1)   Uplatnil-li ten, komu byla přestupkem způsobena majetková škoda, nárok na její náhradu v řízení o přestupku, nebo u orgánu policie v trestním řízení, pokud věc byla postoupena správnímu orgánu k pro­jednání a nejde o pře­stupek, který se projedná jen na návrh (dále jen „poškozený“), působí správní orgán, který přestupek projedná, k tomu, aby byla škoda dobrovolně nahrazena.

(2)   Jestliže škoda a její výše byla spolehlivě zjištěna a škoda nebyla dobrovolně nahrazena, uloží správní orgán pachateli přestupku povinnost ji nahradit; jinak odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody na soud nebo jiný příslušný orgán.

(3)   Zemře-li poškozený, správní orgán o náhradě škody nerozhodne.

k  omentář k § 70

Podle odst. 1 by správní orgán měl z povahy své činnosti přispět k tomu, aby byla škoda vzniklá poškozenému spácháním přestupku dobrovolně nahrazena. Prokázán musí být zejména kauzální nexus mezi jednáním (přestupkem) a následkem (škoda). V tomto smyslu však nejde o smír (viz § 141 odst. 8 správního řádu).

Podle odst. 2 v případě, že správní orgán se svým působením k dobrovolné reparaci škody nebude úspěšný, uloží v rozhodnutí o přestupku obviněnému povinnost škodu nahradit i lhůtu ke splnění této povinnosti. Škodou může být např. újma na zdraví, ztráta na výdělku po dobu trvání pracovní neschopnosti v důsledku spáchání přestupku atd. O možnosti připojit se k řízení s nárokem na náhradu škody musí být osoba poučena a musí jít být poskytnuta k připojení lhůta. Pokud by však nebylo možno škodu přesně přímo v přestupkovém řízení zjistit, odkáže správní orgán v rozhodnutí o přestupku poškozeného na civilní řízení. Kritériem bude princip rychlosti, ale i efektivnosti celého přestupkového řízení, kdy nelze spravedlivě požadovat neúměrné zatížení správního orgánu ohledně zjišťování skutečností rozhodných pro určení konkrétní výše škody. Předpokladem přiznání nároku na náhradu škody, případně pro odkaz poškozeného na adhezní řízení je, aby svůj nárok uplatnil v přestupkovém řízení. Vyloučena je možnost projednat nárok na náhradu škody v příkazním řízení s ohledem na krácení práv poškozených připojit se s nárokem na náhradu škody ve správním řízení. V kontextu s výše uvedeným se hodí poznamenat, že Nejvyšší správní soud v rozsudku sp.zn. 5 As 16/­2011 kromě jiného konstatoval, že ust.§ 70 odst. 2 o přestupcích ukládá správnímu orgánu povinnost zavázat pachatele přestupku k náhradě škody za splnění dvou podmínek. Škoda musí být spolehlivě zjištěna a současně nedošlo k její dobrovolné úhradě. Pokud jsou obě tyto naplněny, má správní orgán zásadně povinnost rozhodnout o uplatněném nároku na náhradu škody. Přestupkový orgán nemůže libovolně vážit mezi tím, zda o náhradě škody rozhodne či poškozeného odkáže na řízení před jiným orgánem. Přiznání nároku na náhradu škody v přestupkovém řízení představuje pro poškozeného určitou jistotu exekučního titulu, jednodušší a včasnější uspokojení jeho nároku, než by tomu bylo cestou žaloby na náhradu škody směřující k příslušnému civilnímu soudu. Proto by měl správní orgán prioritně o náhradě škody rozhodovat a teprve v momentu, kdy nelze o nároku poškozeného rozhodnout, tohoto odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem.

Odst. 3 řeší výjimečnou situaci, kdy během přestupkového řízení dojde k úmrtí poškozeného, který se se svým nárokem na náhradu škody v přestupkovém řízení připojil, případně dojde k jeho úmrtí ještě před zahájením přestupkového řízení. V takovém případě správní orgán odkáže dědice poškozeného s jejich nároky na civilní řízení.

§ 71

Postoupení věci

Správní orgán postoupí věc

a)  státnímu zástupci nebo orgánům policie, nasvědčují-li skutečnosti, že jde o trestný čin,

b)  orgánu příslušnému podle zvláštního předpisu³⁾ k pro­jednání skutku osoby uvedené v § 10 odst. 1,

c)  správnímu orgánu příslušnému k projednání skutku, který je jiným správním deliktem než přestupkem,

d)  orgánu příslušnému podle zvláštního právního předpisu k projednání přestupku osoby uvedené v § 9 odst. 3 v disciplinárním řízení^2a), pokud tato osoba o takové projednání požádala.

k  omentář k § 71

Správnímu orgánu přísluší právní uvážení ohledně otázky, zda jsou dány důvody pro postoupení věci jinému orgánu. Obecné ust. § 12 správního řádu se nepoužije. K postoupení věci dojde usnesením založeným ve spise a příslušný orgán je o postoupení informován dopisem. Důvodem postoupení může být možná kvalifikace skutku jako trestného činu, zvláštní působnost speciálního předpisu ve vztahu k pachateli přestupku, kvalifikace skutku jako jiného správního deliktu, na který se vztahuje speciální právní předpis nebo jde o přestupek poslance či senátora a v souladu s jednacím řádem Poslanecké sněmovny, resp. jednacím řádem Senátu bylo požádáno o projednání přestupku v disciplinárním řízení.

§ 72

Účastníci řízení

V řízení o přestupku jsou účastníky řízení

a)  obviněný z přestupku,

b)  poškozený, pokud jde o projednávání náhrady majetkové škody způsobené přestupkem,

[-   S účinností od 1. října 2016 v § 72 se na konci písmene b) doplňují slova „nebo osoba, které byla přestupkem způsobena nemajetková újma“.]

c)  vlastník věci, která může být zabrána nebo byla zabrána, v části řízení týkající se zabrání věci,

d)  navrhovatel, na jehož návrh bylo zahájeno řízení o přestupku podle § 68 odst. 1.

k  omentář k § 72

Výčet účastníků řízení je taxativní. V pochybnostech je třeba za účastníka řízení považovat i osobu, která účastenství tvrdí, a to až do doby, kdy bude prokázán opak. Jak konstatoval v rozsudku sp.zn. 5 As 57/­2006 Nejvyšší správní soud je správní orgán povinen zkoumat a upřesňovat okruh účastníků řízení v průběhu celého řízení, a nikoli postupovat tak, že postavení účastníka řízení přizná jen tomu, o němž se již při zahájení přesvědčí, že účastníkem řízení je. Pokud hodlá být poškozený účastníkem řízení, musí se s nárokem na náhradu škody připojit. Účastník řízení se může nechat na základě plné moci zastoupit, ať už pro celé řízení, jeho část nebo jen pro určitý úkon. V téže věci může mít účastník řízení toliko jednoho zmocněnce.

Jakmile správní orgán učiní první úkon vůči podezřelému z přestupku, stává se obviněným – nejčastěji jde o předvolání k ústnímu projednání přestupku v souvislosti s oznámením o zahájení řízení.

Poškozený se musí k řízení se svým nárokem na náhradu škody připojit a odvolání proti rozhodnutí o přestupku může z logiky věci podat jen ohledně svého nároku na náhradu škody. V rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 2 As 73/­2006 je kromě jiného konstatováno, že poškozený, který neuplatnil nárok na náhradu škody v přestupkovém řízení, není legitimován k podání žaloby podle § 65 odst. 1 SŘS, neboť rozhodnutí o přestupku nebylo způsobilé zasáhnout do jeho hmotněprávní sféry. Zároveň nemůže být legitimován k podání žaloby ani podle § 65 odst. 2 SŘS, neboť nebyl účastníkem správního řízení a nemohl tak být dotčen ani na svých právech procesních, které mu zákon v daném případě nepřiznává.

S účinností k 1. 10. 2016 bude účastníkem řízení i ten, komu byla spácháním přestupku způsobena nemajetková újma. S ohledem na absenci dalšího ustanovení ohledně takové osoby bude vhodné, aby správní orgán s touto osobou zacházel podobně jako s poškozeným.

Účastníkem řízení je dále ten, jehož věc byla zabrána, příp. bude zabrána a navrhovatel přestupku. Navrhovatel přestupku je účastníkem řízení jen např. u přestupků podle § 50 zákona o přestupcích a je legitimován k podání odvolání do výroku o vině obviněného a výroku o náhradě nákladů řízení.

§ 73

Obviněný z přestupku

(1)   Občan je obviněným z přestupku, jakmile správní orgán učinil vůči němu první procesní úkon. Na takového občana se hledí, jako by byl nevinen, pokud jeho vina nebyla vyslovena pravomocným rozhodnutím.

(2)   Obviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k dů­kazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován.

k  omentář k § 73

Podle odstavce 1 platí i v přestupkovém řízení presumpce neviny. Jakmile dojde k prvnímu úkonu ve vztahu k podezřelému z přestupku, stává se obviněným. Nejčastější prvním úkonem v praxi bude předvolání k ústnímu jednání. V této souvislosti se hodí poukázat na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 82/07, ve kterém kromě jiného tento soud vyjádřil názor, že je-li řízení o přestupku stěžovatele řízením o oprávněnosti trestního obvinění proti němu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, požívá stěžovatel i dalších minimálních práv, mezi jinými podle odst. 2 uvedeného ustanovení i právo, aby byl považován za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. To znamená, že musí být v řízení v souladu s pravidly procesu provedeny důkazy prokazující vinu podezřelého a ty musí být vyhodnoceny tak, aby bylo zřejmé, jak rozhodující orgán dospěl k závěru o vině.

Odstavec 2 stanoví procesní práva obviněného spojená s právem na jeho obhajobu, jako např. právo podávat návrhy, opravné prostředky, vyslýchat či dát vyslýchat svědky atd. V souvislosti s tím je vhodné poukázat na závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v rozsudku sp.zn. 4 As 2/2005, ve kterém tento soud kromě jiného zastává názor, že výpověď svědka, kterou obviněný z přestupku navrhl k důkazu na svou obhajobu, nelze předem hodnotit jako bezcennou, a proto ji jako důkaz neprovést, jen s odkazem na její účelovost pro přátelský vztah obviněného k svědkovi. Odmítnutí návrhu na provedení důkazu výslechem takového svědka je porušením práva na spravedlivý proces. Takový postup, vedoucí k faktickému vyloučení důkazů navržených ve prospěch obviněného z přestupku a přijetí závěru o skutkovém stavu toliko na základě jednostranných důkazů, je porušením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

§ 74

Ústní jednání

(1)   O přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.

(2)   Je-li obviněným z přestupku mladistvý, vyrozumí správní orgán o nařízeném ústním jednání též zákonného zástupce mladistvého a orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí; jim se také rozhodnutí o přestupku ozna­muje.

k  omentář k § 74

Podle odstavce 1 je obligatorní ústní jednání o přestupku před správním orgánem prvního stupně. Ústně se vyhlašuje i rozhodnutí. Zákon předvídá i situace, kdy lze výjimečně rozhodnout bez jednání, když opomenutí obviněného dostavit se k jednání by mohlo způsobit nemožnost přestupek řešit. Důvod řízení o přestupku v nepřítomnosti obviněného je třeba v rozhodnutí uvést. Současně s tím Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp.zn. 4 As 120/­2014 konstatoval, že ústní jednání ve věci obvinění z přestupku dle § 74 odst. 1 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, není případem, kdy má účastník v řízení něco osobně vykonat (§ 34 odst. 2 správního řádu z roku 2004). Není vadou řízení, pokud je předvolání v takovém případě doručeno pouze zástupci obviněného. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zodpověděl i otázku, kdy lze v nepřítomnosti obviněného z přestupku věc projednat, když dospěl k závěru, že se tak může stát jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit anebo se nedostavil bez náležité omluvy, popř. bez toho, že by k tomu měl důležitý důvod – viz např. 6 As 34/­2006.

Odstavec 2 pak upravuje zvláštní postupy v případě přestupku spáchaného mladistvým a to s ohledem na ochranu jeho práv.

§ 75

Vydání a odnětí věci

(1)   Kdo má u sebe věc důležitou pro zjištění skutečného stavu věci, nebo věc, která může být prohlášena za propadlou nebo zabranou, je povinen na výzvu správního orgánu ji vydat; nevydá-li ji, může se mu věc na základě rozhodnutí správního orgánu odejmout. Odvolání proti tomuto rozhodnutí nemá odkladný účinek.

(2)   Nebude-li vydaná nebo odňatá věc prohlášena za propadlou nebo zabranou, musí být bez zbytečných průtahů vrácena tomu, komu nepochybně patří; jinak tomu, kdo ji vydal nebo komu byla odňata.

k  omentář k § 75

Podle odstavce 1 je povinností každé osoby, které má u sebe věc důležitou pro zjištění skutečného stavu věci, která má být prohlášena za propadlou či za zabranou, tuto věc správnímu orgánu k výzvě vydat. Pokud tak dotyčná osoba neučiní dobrovolně, může jít být věc odejmuta.

Odstavec 2 pak dopadá na situaci, kdy dojde k vrácení takovéto věci.

§ 76

Zastavení řízení

(1)   Správní orgán řízení o přestupku zastaví, jestliže se v něm zjistí, že

a)  skutek, o němž se vede řízení, se nestal nebo není přestupkem,

b)  skutek nespáchal obviněný z přestupku,

c)  spáchání skutku, o němž se vede řízení, nebylo obviněnému z přestupku prokázáno,

d)  obviněný z přestupku požívá výsad imunity podle mezinárodního práva nebo zákona, nejde-li o osobu uvedenou v § 9 odst. 3,

e)  obviněný z přestupku v době spáchání přestupku nedovršil patnáctý rok svého věku nebo trpěl duševní poruchou, pro niž nemohl rozpoznat, že svým jednáním porušuje nebo ohrožuje zájem chráněný zákonem, nebo ovládat své jednání,

f)  odpovědnost za přestupek zanikla,

g)  o skutku již bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem nebo orgánem činným v trestním řízení,

h)  za přestupek byla uložena bloková pokuta,

ch)       o skutku již bylo rozhodnuto v disciplinárním řízení a rozhod­nutí se považuje za postačující,

i)  obviněný z přestupku nebo navrhovatel zemřel,

j)  navrhovatel vzal svůj návrh na zahájení řízení zpět nebo se, ač řádně a včas předvolán, k ústnímu jednání bez náležité omluvy nebo bez důležitého důvodu nedostavil,

k)  v řízení o návrhu podle § 68 odst. 1 byl návrh podán opožděně,

l)  v řízení o návrhu podle § 68 odst. 1 byl návrh podán osobou, která nebyla k podání návrhu oprávněna,

m) v řízení z moci úřední vyšlo najevo, že jde o přestupek, který lze projednat jen na návrh podle § 68 odst. 1,

n)  v řízení o přestupku urážky na cti došlo ke smíru,

o)  věc byla postoupena podle § 71 po zahájení řízení.

(2)   Správní orgán může řízení o přestupku zastavit, jestliže sankce, kterou lze za přestupek uložit, je bezvýznamná vedle trestu, který byl nebo bude podle očekávání uložen obviněnému z přestupku za jiný čin v trestním ­řízení.

(3)   Správní orgán zastaví řízení podle odstavce 1 písm. a), b), c), j) a k) rozhodnutím ve věci. V ostatních případech zastavení řízení se usnesení pouze poznamená do spisu a účastníci se o tom vyrozumějí.

k  omentář k § 76

Ustanovení je speciálním k § 66 správního řádu. V případech uvedených pod písm. a) až o) je správní orgán povinen řízení zastavit. Odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení má odkladný účinek. Pravomocné rozhodnutí zakládá tzv. překážku věci rozhodnuté. V rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 4 As 40/­2003 se konstatuje, že skutečnost, že se o rozhodnutí o zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích účastníci pouze vyrozumějí podle § 76 odst. 3 tohoto zákona, ještě neznamená, že takové rozhodnutí neexistuje.

§ 77

Výrok rozhodnutí

Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z pře­stupku uznán vinným, musí obsahovat též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce, popřípadě rozhodnutí o upuš­tění od uložení sankce (§ 11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti (§ 14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§ 16), o náro­ku na náhradu škody (§ 70 odst. 2) a o náhradě nákladů řízení (§ 79 odst. 1).

k  omentář k § 77

Rozhodnutí správního orgánu může obsahovat vícero výroků. Mezi klíčové výroky patří výrok o vině vč. formy zavinění (aby rozhodnutí nebylo stiženo nezákonností), výrok o uložené sankci, povinnosti a lhůty k jejímu splnění. Celé rozhodnutí musí být řádně odůvodněno, jinak by mohl být dán důvod pro zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. Další důležitou náležitostí rozhodnutí je poučení o možnosti podání opravného prostředku. Po nabytí právní moci správní orgán na rozhodnutí vyznačí doložku právní moci.

Hodí se ještě dodat, že Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku sp.zn. 2 As 34/­2006 dospěl k závěru, že výrok rozhodnutí o jiném správním deliktu musí obsahovat popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popř. i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným.

Neuvede-li správní orgán takové náležitosti do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení (§ 76 odst. 1 písm. c) SŘS). Zjistí-li soud k námitce účastníka řízení existenci této vady, správní rozhodnutí z tohoto důvodu zruší.

§ 78

Smír

U přestupku urážky na cti se správní orgán pokusí uraženého na cti a obviněného z přestupku smířit.

k  omentář k § 78

Výsledek pokusu o smír správní orgán zaznamená do spisu. Nejde o schválení smíru ze strany správního orgánu. Uzavření smíru je důvodem pro zastavení řízení podle § 76 odst. 1 písm. n). Dále je třeba zaplatit náklady řízení.

§ 79

Náhrada nákladů řízení

(1)   Občanovi, který byl uznán vinným z pře­stupku, jakož i navrhovateli, bylo-li řízení zahájené na jeho návrh zastaveno podle § 76 odst. 1 písm. a), b), c) nebo j), se uloží povinnost nahradit státu náklady spojené s projed­náváním přestupku. Náklady řízení se hradí paušální částkou, kterou stanoví ministerstvo vnitra České republiky v dohodě s ministerstvem financí České republiky zvláštním právním předpisem.

(2)   Povinnost nahradit náklady řízení nelze uložit v blo­kovém řízení (§ 84) ani v řízení příkazním (§ 87).

(3)   Z důvodů zvláštního zřetele hodných lze od uložení povinnosti nahradit náklady řízení podle odstavce 1 zcela nebo zčásti upustit.

(4)   Náhrada nákladů řízení je příjmem obce, jejíž orgán rozhodl o přestupku v prvním stupni. Náhrada nákladů řízení o pře­stup­ku, který vedl jiný správní orgán České republiky, je příjmem státního rozpočtu této ­republiky.

k  omentář k § 79

Právní úprava náhrady nákladů řízení je lex specialis k právní úpravě správního řádu. Správní orgán je povinen rozhodnout o povinnosti obviněného, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku, popř. na­vrho­vatele, ohledně nákladů řízení. Dále správní orgán rozhoduje o náhradě nákladů vzniklých např. svědkům, znalcům atd. v souvislosti s přestupkovým řízením. V případě tzv. jiných správních deliktů se výrok o náhradě nákladů řízení řídí § 79 odst. 5 správního řádu. V případě společného přestupkového řízení proti více obviněným se ukládá povinnost zaplatit náklady řízení všem obviněným uznaným ze spáchání přestupku z logiky věci proto, že o jednotlivých přestupcích by bylo možno vést separátní řízení. Vyloučena je náhrada nákladů řízení v případě zkrácené formy řízení z logiky věci proto, že jde o typy řízení méně náročné. Je možné, aby správní orgány při určování povinnosti nahradit náklady řízení využily moderačního práva a náklady snížily za předpokladu, že shledají objektivní důvody hodné zvláštního zřetele. Zaplacené náklady řízení jsou příjmem obce, jejíž orgán o přestupku rozhodl jako orgán prvního stupně. Pokud o přestupku rozhodl jiný správní orgán ČR, pak půjde o příjem státního rozpočtu.

§ 80

Doručování

Rozhodnutí o přestupku nelze doručit veřejnou vyhláškou.

[-    S účinností od 1. října 2016 § 80 zní:

§ 80

Doručování

Doručuje-li správní orgán písemnosti v řízení veřejnou vyhláškou, vyvěsí na úřední desce pouze oznámení o možnosti převzít doručovanou písemnost.]

k  omentář k § 80

S účinností k 1. 10. 2016 dochází ke změně týkající se doručování veřejnou vyhláškou a takto může být doručena prakticky jakákoli písemnost. Pokud bude nutný zásah do práva osoby, které se nedaří doručovat, pak bude nutné osobě ustanovit opatrovníka, který bude osobou, které budou listinné dokumenty v řízení fakticky doručovány.

Odvolání

§ 81

(1)   Proti rozhodnutí o přestupku se může odvolat v plném rozsahu jen obviněný z přestupku a, jde-li o mla­distvého, v jeho prospěch i jeho zákonný zástupce a orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí.

(2)   Poškozený se může odvolat jen ve věci náhrady škody.

(3)   Vlastník zabrané věci se může odvolat jen proti té části rozhodnutí, ve které se vyslovuje zabrání věci.

(4)   U přestupků, které lze projednat jen na návrh, se může navrhovatel odvolat jen proti té části rozhodnutí, která se týká vyslovení viny obviněného z pře­stupku nebo povinnosti navrhovatele nahradit náklady řízení; může se též odvolat proti rozhodnutí o zastavení řízení (§ 76 odst. 3).

(5)   Včas podané odvolání proti rozhodnutí o pře­stup­ku má odkladný účinek, který není možno vyloučit.

k  omentář k § 81

Zákon stanoví rozsah aktivní legitimace osoby zúčastněné na řízení co do práva podat proti rozhodnutí ve věci přestupku odvolání. Zákon vychází z premisy, že proti rozhodnutí o přestupku se v plném rozsahu smí odvolat jen obviněný z přestupku. Z logiky věci poškozený je oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí o jeho nároku na náhradu škody a vlastník věci smí podat odvolání jen proti rozhodnutí o zabrání věci. Navrhovatel má právo odvolat se proti rozhodnutí o zastavení řízení.

V přestupkovém řízení neplatí v řízení koncentrační princip, tedy k novotám lze přihlédnout. Podáním odvolání nenabývá rozhodnutí právní moci. Právní moc nabývají marným uplynutím odvolací lhůty výroky rozhodnutí. Jak bylo dále konstatováno v rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 1 As 96/­2008 obviněný z přestupku může uplatňovat nové skutečnosti a navrhovat nové důkazy (§ 73 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích) i v odvolání – omezení stanovené v § 82 odst. 4 správního řádu z roku 2004 na řízení o přestupku nedopadá.

§ 82

V odvolacím řízení nemůže správní orgán změnit uloženou sankci v neprospěch obviněného z přestupku.

k  omentář k § 82

V přestupkovém řízení se uplatní princip zákazu změny k horšímu v případě sankce uložené obviněnému z přestupku, resp. nelze uložit napomenutí či vyšší výměru sankce než ve zrušeném příkazu (§ 87 odst. 4 zákona o přestupcích).

Nelze zvýšit uloženou pokutu či prodloužit zákaz činnosti než jak rozhodl správní orgán prvého stupně, ani uložit přísnější druh sankce. Podobně platí i pro ochranná opatření, která nejsou sankcemi. Správní orgán může změnit rozhodnutí k horšímu v případě podání rozhodnutí rovněž ze strany jiného účastníka, typicky poškozeného. Celý tento stav pak jen podtrhují závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 8 As 5/2009, ve kterém kromě jiného tento soud dospěl k závěru, že zákaz reformace in peius uvedený v § 87 odst. 4 zákona o přestupcích, se vztahuje jen na sankci – kvalifikace skutku se může změnit.

§ 83

Přezkoumání rozhodnutí o přestupku
soudem

(1)   Požádá-li účastník, který podal návrh na přezkoumání rozhodnutí o přestupku soudem, o odložení výkonu rozhodnutí,¹⁰⁾ správní orgán jeho žádosti vyhoví.

(2)   Při přezkoumávání rozhodnutí o přestupku soudem se postupuje podle zvláštního předpisu.¹¹⁾

k  omentář k § 83

Účastník řízení může podat žalobu na přezkoumání rozhodnutí o přestupku a může požádat o odložení vykonatelnosti rozhodnutí přestupkový orgán nebo správní soud. Žalobu lze podat až po vyčerpání řádných opravných prostředků. Správní soud žalobu může zamítnout nebo přezkoumávané rozhodnutí zruší pro nezákonnost či vady řízení, případně může nahradit rozsudkem rozhodnutí správního orgánu a rozhodnutí změnit, uloženou sankci snížit.

Proti rozsudku správního soudu lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu pro důvody uvedené taxativně v soudním řádu správním. Tyto parametry jsou ostatně součástí práva na spravedlivý proces, jak např. konstatoval ve svém nálezu sp.zn. Pl. ÚS 9/2000 Ústavní soud.

Blokové řízení

§ 84

(1)   Přestupek lze projednat uložením pokuty v blo­kovém řízení, jestliže je spolehlivě zjištěn, nestačí domluva a obviněný z přestupku je ochoten pokutu (§ 13 odst. 2) zaplatit.

(2)   Proti uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat.

[-   S účinností od 1. října 2016 v § 84 odst. 2 se za slovo „Proti“ vkládají slova „rozhodnutí o“]

(3)   Pokuty v blokovém řízení jsou oprávněny ukládat a vybírat správní orgány, v jejichž působnosti je projednávání přestupků, a osoby jimi pověřené a dále orgány určené tímto nebo jiným zákonem.

(4)   V blokovém řízení nelze projednat přestupky, které lze projednat jen na návrh.

[-   S účinností od 1. října 2016 v § 84 odstavec 4 zní:

(4)   V blokovém řízení nelze projednat přestupek, který lze projednat jen na návrh. V blokovém řízení rovněž nelze projednat přestupek, je-li spáchán opakovaně (§ 91a) a za spáchání takového přestupku se ukládá vyšší sankce.]

k  omentář k § 84

V odst. 1 je upravena tzv. zkrácená forma řízení o přestupcích. Tuto zkrácenou formu představuje blokové řízení. Pro toto řízení platí subsidiárně správní řád, pakliže zákon v části upravující přestupkové řízení, nestanoví jinak. Blokové řízení je možno vést jen tehdy, je-li přestupek spolehlivě zjištěn. Blokové řízení má tedy směřovat k tomu, aby bylo rychle rozhodnuto o méně závažných a jednoduchých přestupcích. Dochází tedy k vydání pokutového bloku bez předchozího ústního jednání a důkazního řízení, přičemž toto rozhodnutí ihned nabývá právní moci. Dále platí, že rozhodnutí se neoznamuje a proti uložení blokové pokuty se nelze odvolat. Současně s tím je pro tento druh řízení typické, že zpravidla okamžitě dochází i k realizaci sankce. Je-li uložena takto bloková pokuta, má to za následek vznik překážky rei iudicatae. Pro blokové řízení platí tyto dvě základní podmínky: přestupek byl spolehlivě zjištěn, k jeho vyřešení nepostačuje domluva, jedná se o přestupek, který lze projednat jen na návrh. Pokud jde o sankci, kterou lze uložit v blokovém řízení, je jí výlučně pokuta, kterou stanoví zákon ve svém § 13 odst. 2.

Obecně je proto možno uložit blokovou pokutu do 5 000 Kč, pakliže zákon nebo jiný zákon nepřipouštějí uložit v takovém řízení za přestupky pokutu vyšší. Není-li v tomto nebo jiném zákoně výše pokuty uvedena, postupuje se ve smyslu § 13 odst. 2. Oproti tomu – pakliže zákon umožňuje za konkrétní přestupek v blokovém řízení uložit pokutu nižší než 5 000 Kč, je povinností správního orgánu tuto úpravu respektovat. Dopustil-li se pachatel více přestupků, které lze projednat v blokovém řízení u téhož správního orgánu, je nutno uplatnit zásadu stanovenou v § 12 odst. 2 a § 57.

Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu sp.zn. 8 As 68/­2010 rozhodnutí v blokovém řízení (§ 84 zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích) je vydáno vystavením pokutového bloku (bloku na pokutu na místě nezaplacenou) a jeho podpisem obviněným z přestupku.

V odst. 2 ve znění účinném do 30. 9. 2016 je stanoveno, že proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat. To znamená, že proti tomuto rozhodnutí nelze uplatnit žádný opravný prostředek, jelikož zaplacením pokuty, popř. podpisem dílu A bloku na pokutu je přestupek pravomocně projednán. V úvahu by tak přicházelo pouze použití mimořádných opravných prostředků, např. obnova řízení o přestupku nebo přezkumné řízení dle § 95 a násl. správního řádu. Jak konstatoval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení sp.zn. 1 As 21/­2010 obnova řízení na žádost účastníka podle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004 přichází v úvahu u přestupku, který byl vyřízen v blokovém řízení postupem podle § 84 a násl. zákona č. 200/­1990 Sb., o přestupcích, jen v případě, že žadatel neudělil souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení. Dále třeba dodat, že přezkoumání pokuty uložené v blokovém řízení správním soudem je nepřípustné – už i z toho důvodu, že převzetím bloku na pokutu na místě nezaplacenou se má za to, že pachatel přestupku nevyužil svého práva na to, aby s ním bylo vedeno klasické správní řízení o přestupku. Od 1. 10. 2016 dochází ke zpřesnění tohoto paragrafu tak, že se stanoví, že proti rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení se nelze odvolat.

 V odst. 3 je stanoveno, že pokuty v blokovém řízení jsou oprávněny ukládat a vybírat správní orgány, v jejichž působnosti je projednávání přestupků, osoby jimi pověřené, orgány určené zákonem v jeho § 86 a orgány určené jiným, zvláštním zákonem, např. myslivecká stráž podle zákona o myslivosti. S účinností od 1. 10. 2016 se k těmto orgánům přiřadí ještě vojenská policie.

V odst. 4 ve znění účinném do 30. 9. 2016 je stanoveno, že v blokovém řízení nelze projednat přestupky, které lze projednat jen na návrh. Od 1. 10. 2016 dochází ke změně tohoto paragrafu tak, že v blokovém řízení nelze projednat přestupek, který lze projednat jen na návrh. V blokovém řízení rovněž nelze projednat přestupek, je-li spáchán opakovaně a za spáchání takového přestupku se ukládá vyšší sankce. Pro účely tohoto zákona platí, že přestupek je spáchán opakovaně, jestliže ode dne nabytí právní moci o stejném přestupku, z něhož byl obviněný uznán vinným, do jeho spáchání neuplynulo 12 měsíců. Nastane-li taková situace, je nutno s pachatelem vést řízení a uložit sankci odpovídající závažnosti spáchaného přestupku.

§ 85

(1)   Bloky k ukládání pokut (dále jen „pokutové bloky“) vydává ministerstvo financí České republiky.

(2)   Orgány oprávněné ukládat a vybírat pokuty v blo­kovém řízení odebírají pokutové bloky od příslušného celního úřadu, plyne-li výnos z pokut do příslušného státního rozpočtu nebo rozpočtu určeného na základě zvláštního právního předpisu^3a), a od příslušného krajského úřadu, plyne-li výnos z pokut do jeho rozpočtu nebo do rozpočtu obce.

(3)   Nemůže-li pachatel přestupku zaplatit pokutu na místě, vydá se mu blok na pokutu na místě nezaplacenou s poučením o způsobu zaplacení pokuty, o lhůtě její splatnosti a o následcích nezaplacení pokuty. Převzetí tohoto bloku pachatel přestupku potvrdí.

(4)   Pověřené osoby jsou povinny prokázat, že jsou oprávněny ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení. Na pokutových blocích vyznačí, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena.

(5)   Přezkumné řízení, v němž bude přezkoumáváno rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení, lze zahájit nejpozději do 6 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.

(6)   Podnět k provedení přezkumného řízení podaný po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 5 vyřizuje správní orgán, který rozhodl o uložení pokuty v blokovém řízení. Skutečnost, že přezkumné řízení nelze zahájit, sdělí správní orgán účastníkovi řízení jen v případě, že o vyrozumění požádal, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy podnět obdržel.

k  omentář k § 85

V odst. 1 je stanoveno, že bloky k ukládání pokut vydává Ministerstvo financí. Plyne-li výnos z těchto pokut do rozpočtu krajského úřadu nebo obce, odebírají se pokutové bloky u krajského úřadu. Pokud plyne výnos z těchto pokut do státního rozpočtu nebo do rozpočtu na základě zvláštního právního předpisu, odebírají se tyto bloky od příslušného celního úřadu. Bloky se vždy vydávají konkrétním pověřeným osobám proti jejich podpisu.

V odst. 2 je stanoveno, že orgány oprávněné k vybírání pokut jsou ex lege obecní úřady a krajské úřady, které vybírají pokuty jimi uložené. Ve zbývajících případech pak k ukládání a vybírání pokut jsou oprávněny správní orgány, v jejichž působnosti je projednávání přestupků. Tuto činnost pak v rámci těchto orgánů zajišťují osoby k tomu pověřené.

V odst. 3 je zákonodárcem stanovena koncepce, podle níž, dojde-li k zaplacení pokuty na místě, nabývá rozhodnutí právní moci a vykonatelnosti okamžikem jejího oznámení. Odráží to tedy skutečnost, že pokuta uložená v blokovém řízení se vybírá na místě. Je-li pachatel přestupku ochoten pokutu zaplatit, nicméně tak z různých důvodů nemůže učinit na místě (nejčastěji z důvodu nedostatku peněžních prostředků), je mu příslušným orgánem vydán blok na pokutu na místě nezaplacenou. Tento blok obsahuje potřebné poučení o způsobu zaplacení pokuty a její lhůtě splatnosti. V souvislosti s tím musí pachatel přestupku převzetí tohoto bloku stvrdit svým podpisem. Nastane-li tato situace, pak rozhodnutí o blokové pokutě nabývá právní moci okamžikem oznámení rozhodnutí, nicméně vykonatelnost nabývá takové rozhodnutí až okamžikem splatnosti pokuty. Pokud by pachatel přestupku tuto pokutu ve stanovené lhůtě neuhradil, bude bez dalšího vymáhána exekučně dle příslušných ustanovení daňového řádu.

V odst. 4 je zakotveno, že pověřené osoby v rámci blokového řízení jsou povinny prokázat, že jsou oprávněny ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení. V souvislosti s tím nutno konstatovat, že toto oprávnění nevyžaduje žádné zvláštní písemné pověření u orgánů zmocněných ex lege k provádění těchto činností, postačí jen, když se příslušné úřední osoby na vyžádání prokáží služebním průkazem, který by měl mít požadované náležitosti. Jiná je situace u osob, které jsou pověřeny správním orgánem k blokovému řízení. Takové osoby pak musí mít pověřovací listinu. Z této listiny poté musí být zcela zřejmé, za které přestupky mohou tyto osoby ukládat a vybírat pokuty v blokovém řízení. Současně s tím musí tyto orgány vždy na pokutových blocích vyznačit potřebné náležitosti, tj. zejména komu, kdy a za jaký přestupek se pokuta v blokovém řízení ukládá. Bude-li se jednat o blok na pokutu na místě nezaplacenou, musí tento blok navíc ještě obsahovat poučení o způsobu zaplacení pokuty, dále pak lhůtu její splatnosti a následky spojené s jejím nezaplacením. Je otázkou, zda by měla být na tomto bloku ještě uváděna např. i forma zavinění. I když neexistuje zcela jednoznačná odpověď, lze z důvodu opatrnosti doporučit, aby forma zavinění na blocích uváděna byla.

V odst. 5 bylo zákonodárcem stanoveno, že přezkumné řízení, v němž bude přezkoumáváno rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení, lze zahájit nejpozději do 6 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí. Toto přezkumné řízení je obecně upraveno v § 95 a násl. správního řádu. Půjde o řízení ex offo, k jehož zahájení může dát podnět pachatel přestupku, kterého tíží povinnost platit pokutu. Nadřízený správní orgán by pak měl v tomto řízení přezkoumat z úřední povinnosti pravomocné rozhodnutí o uložení blokové pokuty, je-li důvodné podezření, že rozhodnutí není v souladu s právními předpisy. Pokud jde o lhůtu 6 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí, jedná se o lhůta speciální a správní orgán, který obdrží výše uvedený podnět, by měl zahájit z moci úřední přezkumné řízení, pakliže v rámci předběžného posouzení dospěl k závěru, že lze mít za to, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právními předpisy.

V odst. 6 je stanovena obecně koncepce, že byl-li podnět k přezkumnému řízení podán opožděně, není již možno řízení v této věci zahájit. Správní orgán, který takovýto podnět obdrží, musí podateli na takový podnět odpovědět sdělením, pakliže o to podatel požádá, a to do 30 dnů ode dne, kdy podnět obdržel. Je-li podnět k přezkumnému řízení podán po stanovené objektivní lhůtě, to znamená, že je podán poštovní přepravě nejdříve den následující po uplynutí lhůty 6 měsíců, předpokládá se, že věcí se zabývá ten správní orgán, který vydal rozhodnutí v blokovém řízení a nikoli nadřízený správní orgán (k tomu viz § 86 zákona). Nutno ještě dodat, že tento odstavec se stejně jako odst. 5 použije toliko na podněty, které byly podány po 1. 10. 2016, i přes to, že bloková pokuta byla uložena již před tímto datem.

§ 86

V blokovém řízení mohou projednávat

a)  orgány policie, s výjimkou Vojenské policie, též přestupky proti bezpečnosti a ply­nulosti silničního provozu podle zákona o silničním provozu, proti pořádku ve státní správě podle § 23 odst. 1 písm. a), f), g), i), j), § 24 odst. 1 písm. b), § 30 odst. 1, § 42 odst. 1, § 44 a § 44a, jakož i podle § 46, pokud k nim došlo na úseku státní správy v jejich působnosti nebo na úseku ochrany před alkoho­lismem a jinými toxikomaniemi, přestupky proti veřejnému pořádku podle § 47 písm. b) až d) a g) a 48, přestupky proti občanskému soužití podle § 49 a pře­stupky proti majetku podle § 50,

[-   S účinností od 1. října 2016 v § 86 písmeno a) zní:

a)  orgány Policie České republiky přestupky ve státní správě podle § 23 odst. 1 písm. a), f) až i), § 24 odst. 1 písm. b), § 30 odst. 1, § 42 odst. 1, § 44, 44a, jakož i podle § 46, pokud k nim došlo na úseku státní správy v jejich působnosti nebo na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, přestupky proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. b) až e) a g), § 48, přestupky proti občanskému soužití podle § 49, přestupky proti majetku podle § 50 a další přestupky, pokud tak stanoví jiný právní předpis²⁰⁾,]

[-   S účinností od 1. října 2016 v § 86 se za písmeno a) vkládá nové písmeno b), které zní:

b)  orgány Vojenské policie přestupky proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle zákona o silničním provozu, proti pořádku ve státní správě podle § 23 odst. 1 písm. d), f), g), § 30 odst. 1, § 42 odst. 1, § 43 odst. 1 písm. b), jakož i podle § 46, pokud k nim došlo na úseku státní správy v jejich působnosti nebo na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, přestupky proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1 písm. b) až e) a § 48, přestupky proti občanskému soužití podle § 49, proti majetku podle § 50 a přestupky podle § 51 zákona o Vojenské policii,

Dosavadní písmena b) až d) se označují jako písmena c) až e).]

c)  orgány státního odborného dozoru nad bezpečností práce přestupky proti pořádku ve státní správě podle § 21 odst. 1 písm. b), d) a f), § 30 odst. 1 písm. g), h) a i) a § 46, pokud jimi byly porušeny zvláštní právní předpisy o bezpeč­nosti práce, dopustil-li se některého z těchto přestupků pracovník organizace nebo podnikatel v jejich prostorách nebo na jejich pracovištích,

d)  orgány ochrany veřejného zdraví přestupky na úseku zdravotnictví podle § 29 odst. 1 písm. a), jde-li o ne­podrobení se povinnému vyšetření nebo léčení infekčního onemocnění, § 29 odst. 1 písm. b), c), d), jde-li o padělání nebo úmyslné neoprávněné změnění zdravotního průkazu, § 29 odst. 1 písm. e), jde-li o po­rušení povinnosti při zacházení s ne­bezpečnými chemickými látkami a chemickými směsmi, § 29 odst. 1 písm. f), h) až j), n), o), p), q) a r),

e)  obecní policie přestupky

1. jejichž projednávání je v působnosti obce,

2. podle zákona o silničním provozu spáchané nedovoleným stáním nebo zastavením vozidla na pozemní komunikaci, vjezdem do míst, kde je to místní nebo přechodnou úpravou provozu na pozemních komunikacích zakázáno, porušením pravidel o překročení nejvyšší dovolené rychlosti, porušením pravidel jízdy na zvířatech, vedení a hnaní zvířat na pozemní komunikaci, pohybem chodce nebo osoby na osobním přepravníku se samovyvažovacím zařízením nebo obdobném zařízení na pozemní komunikaci odporujícím pravidlům pro­vozu na pozemních komunikacích, nedovoleným způsobem po­užití lyží, kolečkových bruslí a podobných prostředků na chodníku a nedovoleným vedením jízdního kola nebo jízdou na něm v rozporu s pravidly provozu na pozemních komunikacích a porušení pravidel provozu na pozemních komunikacích ostatními řidiči nemotorových vozidel,

3. na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30 odst. 1 písm. a), c), g) až i), l) až p),

4. spočívající v neoprávněném stání vozidla na místní komunikaci nebo jejím úseku, které lze podle nařízení obce použít ke stání jen za cenu sjednanou v souladu s cenovými předpisy a při splnění podmínek stanovených tímto nařízením.

5. na úseku taxislužby podle zákona o silniční dopravě.

k  omentář k § 86

Kromě zde uvedených správních orgánů jsou pokuty v blokovém řízení oprávněny ukládat a vybírat dle zvláštních zákonů též tyto další správní orgány: lesní stráž ukládající a vybírající blokové pokuty podle lesního zákona, myslivecká stráž ukládající blokové pokuty podle zákona o myslivosti, rybářská stráž ukládající pokuty podle zákona o rybářství, celní úřady ukládající sankce za přestupky dle celního zákona, Česká obchodní inspekce, Česká zemědělská a potravinářská inspekce, orgány hygienické služby, Úřad pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, orgány veterinární služby a obecní živnostenské úřady projednávající přestupky podle zákona o ochraně spotřebitele, krajská veterinární správa projednávající přestupky podle veterinárního zákona, inspektoři České inspekce životního prostředí projednávající přestupky proti pořádku ve státní správě na úseku lesního hospodářství, ochrany životního prostředí a za porušení jiných povinností v lesním hospodářství, stráž přírody projednávající přestupky dle zákona o ochraně přírody, popř. další správní orgány dle zvláštních předpisů.

§ 87

Příkazní řízení

(1)   Není-li pochybnosti o tom, že obviněný z pře­stupku se přestupku dopustil a nebyla-li věc vyřízena v blokovém řízení, může správní orgán bez dalšího řízení vydat příkaz o uložení napomenutí nebo pokuty (§ 13 odst. 2).

(2)   Příkaz nelze vydat, jestliže obviněný z pře­stupku je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jeho způsobilost k právním úkonům je omezena.

[-   S účinností od 1. října 2016 v § 87 odst. 2 se slova „obviněný z přestupku je zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jeho způsobilost k právním úkonům je omezena“ nahrazují slovy „je svéprávnost obviněného z přestupku omezena“]

(3)   Příkaz má stejné náležitosti jako rozhodnutí o pře­stupku. Oznamuje se vždy písemně.

(4)   Obviněný z přestupku může proti příkazu podat do 15 dnů ode dne jeho doručení odpor správnímu orgánu, který příkaz vydal. Včasným podáním odporu se příkaz ruší a správní orgán pokračuje v řízení. Obviněnému z přestupku nelze uložit jiný druh sankce, s výjimkou napomenutí, nebo vyšší výměru sankce, než byly uvedeny v příkaze.

(5)   Příkaz, proti kterému nebyl včas podán odpor, má účinky pravomocného rozhodnutí.

(6)   V příkazním řízení nelze projednat přestupky, které lze projednat jen na návrh, ani nárok na náhradu škody.

k  omentář k § 87

Vydání rozhodnutí – příkazu bez provedení ústního jednání a dokazování – toť podstata samotného příkazního řízení. Obviněný nemá v příkazním řízení možnost uplatnit v plném rozsahu svá procesní práva a ani se nevyžaduje jeho souhlas s vydáním příkazu, a proto se jeví jako logické, aby mu bylo dáno oprávnění podat opravný prostředek proti tomuto příkazu. Tímto opravným prostředkem je odpor. Je-li podán odpor, dochází automaticky ex lege ke zrušení příkazu a správní orgán je povinen pokračovat v prvoinstančním řízení. Pakliže by tento odpor nebyl uplatněn, má příkaz účinky pravomocného rozhodnutí. Odpor musí být podán do 15 dnů ode dne doručení příkazu a aktivně legitimován k jeho podání je pouze obviněný z přestupku. Příkaz musí být vyhotoven v písemné formě a musí obsahovat všechny formální i obsahové náležitosti stanovené pro rozhodnutí o přestupku. Příkazní řízení je možno vést tehdy, jestliže není pochybnost o tom, že obviněný se přestupku dopustil, věc nebyla vyřízena v blokovém řízení, obviněný není zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo není jeho způsobilost (resp. svéprávnost) k těmto právním úkonům omezena, nejedná se o přestupky, které lze projednat jen na návrh a nejde o přestupek mladistvého.

Bude-li správní orgán po podání odporu pokračovat v řízení, je limitován zákazem reformace in peius v tom směru, že není možno obviněnému uložit jiný druh sankce, s výjimkou napomenutí, nebo vyšší výměru sankce, než byly uvedeny v příkaze. V příkazním řízení nelze – podobě jako v řízení blokovém – rozhodnout o ochranných opatřeních, o náhradě nákladů řízení, o nároku na náhradu škody. Současně s tím platí povinnost vést společné řízení dle § 57.

Sankce, které lze v tomto řízení uložit, jsou napomenutí a pokuta do výše 4 000 Kč. Nicméně – některé zvláštní zákony připouštějí uložit pokutu vyšší, tudíž dochází k překročení této hranice. Stejně jako v případě blokového řízení je i v případě příkazního řízení možno žádat o obnovu řízení dle § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu z roku 2004, bylo-li v rámci tohoto řízení rozhodnuto pravomocně o přestupku – viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 8 As 193/­2014. Současně s tím tentýž soud i konstatoval ve svém rozsudku sp.zn. 8 As 5/2009, že zákaz reformace in peius uvedený v odst. 4 se vztahuje jen na sankci, nikoli na kvalifikaci skutku.

§ 88

zrušen

[-    S účinností od 1. října 2016 se za § 87 vkládají nové § 88 a 88a, které včetně nadpisů znějí:

§ 88

Postup při zápisu do evidence
přestupků

(1)   Údaje do evidence přestupků zapisuje správní orgán, který o přestupku rozhodoval v posledním stupni, prostřednictvím elektronického formuláře, jehož podobu zveřejní Rejstřík trestů způsobem umožňujícím dálkový přístup, nebo prostřednictvím elektronické aplikace přístupné způsobem umožňujícím dálkový přístup, kterou spravuje Rejstřík trestů.

(2)   V případě, kdy o uložení pokuty v blokovém řízení rozhodovala obecní policie, provádí zápis obecní úřad; obecní policie sdělí obecnímu úřadu údaje pro provedení zápisu do pěti dnů ode dne uložení pokuty v blokovém řízení; v hlavním městě Praze a ve statutárních městech provádí zápis městská policie.

(3)   Zápis údajů do evidence přestupků se provede nejpozději do pěti pracovních dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku nebo ode dne, kdy příslušný správní orgán obdržel podklad pro provedení zápisu. Záznam se provede ke dni nabytí právní moci rozhodnutí nebo uložení blokové pokuty.

§ 88a

Námitkové řízení

(1)   Domnívá-li se fyzická osoba, že údaje vedené v evidenci přestupků o její osobě nejsou v souladu s provedeným řízením o přestupku anebo s rozhodnutím soudu, který rozhodl o žalobě proti rozhodnutí o přestupku, může podat u správního orgánu, který zápis provedl, námitku.

(2)   Zjistí-li správní orgán, který zápis do evidence přestupků provedl, že námitka je oprávněná, údaje v evidenci přestupků bezodkladně opraví a osobu, která námitku podala, o tom vyrozumí; jinak rozhodne o neoprávněnosti námitky.]

k  omentář k § 88

Tento paragraf nabývá účinnosti dnem 1. 10. 2016. Obsahuje postup při zápisu do evidence přestupků, přičemž obsahem této evidence budou přestupky stanovené v § 91 a další přestupky podle zvláštních zákonů (např. zákona o myslivosti, zákona o rybářství apod.). Tato evidence by měla obsahovat též údaje o postihu osob podléhajících vojenské kázeňské pravomoci, příslušníků bezpečnostních sborů a osob během výkonu trestu odnětí svobody, výkonu vazby nebo zabezpečovací detence, pakliže jejich jednání, kterého se dopustily, odpovídá některému z přestupků, který je předmětem této evidence.

Výjimku z této koncepce mají toliko příslušníci zpravodajských služeb a příslušníci Útvaru speciálních činností služby kriminální policie a vyšetřování v rámci Policie ČR. V této evidenci se evidují údaje o pravomocných rozhodnutích o přestupku, a dále o jednáních majících znaky takového přestupku a další údaje o osobě přestupce a správním orgánu, který o přestupku rozhodl, popř. další údaje v zákoně uvedené. Současně s tím bude Rejstřík trestů oprávněn ověřovat přesnost osobních údajů prostřednictvím veřejných registrů. Je to z toho důvodu, aby nebyly vydávány chybné opisy z evidence přestupků. Údaje o přestupcích budou v rejstříku evidovány po dobu 5 let od dne nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku, rozhodnutí v přezkumném řízení a rozhodnutí soudu o žalobě ve správním soudnictví. Po uplynutí této doby budou údaje uschovány v úschovně dokumentace po dobu 10 let. Poskytování informací z této evidence bude řešeno obdobným způsobem, jako je nyní řešeno poskytování informací z evidence odsouzených osob. Přitom platí, že informace orgánům státní správy budou moci být poskytovány z Rejstříku přestupků prostřednictvím elektronické komunikace. V souvislosti se zavedením tohoto instrumentu, je dále stanoveno, že pokud o uložení pokuty rozhodne obecní (městská) policie, bude údaje do evidence přestupků vkládat dálkově příslušný obecní úřad, kterému je sdělí tato policie. V hlavním městě Praze a ve statutárních městech bude tento úkon zajišťovat přímo městská policie. Pokud bude o blokové pokutě rozhodovat Policie ČR, bude tento úkon do evidence zapisovat sama. Paragraf i zákon vycházejí z koncepce, že tento zápis musí být proveden do evidence do 5 pracovních dnů, přičemž v souladu s judikaturou se jedná o lhůtu pořádkovou.

k  omentář k § 88a

Od 1. 10. 2016 v souvislosti se zavedením evidence přestupků poskytuje zákonodárce fyzické osobě, která zjistí, že údaje vedené v této evidenci ohledně její osoby jsou nesprávné, možnost podat v této věci námitku k správnímu orgánu, který tento zápis provedl. V tomto ohledu není navíc tato fyzická osoba jakkoli časově omezena. Správní orgán je povinen námitku prověřit a je-li oprávněná, vyhoví jí a provede opravu v této evidenci. Měl by tak učinit bezodkladně, tedy nejpozději následující pracovní den poté, co danou skutečnost zjistí. Nejsou-li námitky důvodné, měl by správní orgán v této věci zahájit správní řízení a v rámci tohoto řízení přezkoumat údaje uvedené v evidenci přestupků. Následně je třeba vydat rozhodnutí, ve kterém námitky jako neopodstatněné odmítne. Pakliže příslušná fyzická osoba nebude s tímto rozhodnutím souhlasit, může se proti němu odvolat, přičemž podané odvolání má odkladný účinek. Rozhodování správního orgánu v této věci kromě standardních opravných prostředků podléhá rovněž přezkumu ve správním soudnictví.

ČÁST ČTVRTÁ

Společná, přechodná a závěrečná ustanovení

§ 89

Ústředním orgánem státní správy ve věcech přestupků je ten ústřední orgán státní správy České republiky, do jehož působnosti náleží úsek státní správy, na němž došlo k porušení povinnosti zakládajícímu přestupek. Pokud nelze takto určit ústřední orgán státní správy, je jím ministerstvo vnitra České republiky ve věcech, k jejichž projednání jsou příslušné obce.

k  omentář k § 89

Pokud jde o vymezení ústředních orgánů státní správy, pak ty jsou vymezeny kompetenčním zákonem a kromě ministerstev jsou tvořeny Českým statistickým úřadem, Českým úřadem zeměměřičským a katastrálním, Českým báňským úřadem, Úřadem průmyslového vlastnictví, Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, Správou státních hmotných rezerv, Státním úřadem pro jadernou bezpečnost, Národním bezpečnostním úřadem, Energetickým regulačním úřadem, Úřadem vlády ČR a Českým telekomunikačním úřadem. Pakliže by v praxi nebylo možno v konkrétním případě určit, které z ministerstev je příslušné coby orgán státní správy ve smyslu tohoto paragrafu, platí, že ve věcech, k jejichž projednání jsou příslušné obce, je jím dle vůle zákonodárce Ministerstvo vnitra.

§ 90

Amnestii ve věcech přestupků, jejichž projednávání patří do působnosti orgánů České republiky, uděluje vláda České republiky usnesením, které se vyhlašuje ve Sbírce zákonů.

k  omentář k § 90

K udělení amnestie v oblasti přestupků je dle tohoto paragrafu kompetentní vláda ČR. Děje se tak usnesením. Toto usnesení musí být vyhlášeno ve Sbírce zákonů. Taková amnestie se vztahuje na všechny vládou určené přestupky, které byly spáchány přede dnem vyhlášení amnestie ve Sbírce zákonů. Na ostatní přestupky, tedy zejména ty, které byly spáchány po jejím vyhlášení, se již pochopitelně vztahovat nemůže. Bude-li součástí amnestie rovněž i otázka již pravomocně uložených sankcí, musí správní orgán vydat individuální oznámení, v němž bude nucen konstatovat, že uloženou sankci nebo její zbytek již nelze s přihlédnutím k amnestii vyhlášené vládou vykonat.

§ 91

zrušen

[-    S účinností od 1. října 2016 se za § 90 vkládají nové § 91 a 91a, které znějí:

§ 91

V evidenci přestupků se evidují pravomocná rozhodnutí o přestupcích na úseku ochrany před alkoholismem a jinými toxikomaniemi podle § 30, na úseku zemědělství a myslivosti podle § 35 odst. 1 písm. c) a f), na úseku obrany České republiky podle § 43, proti veřejnému pořádku podle § 47 odst. 1, proti občanskému soužití podle § 49 a proti majetku podle § 50.

§ 91a

Přestupek je spáchán opakovaně, jestliže ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o stejném přestupku, z něhož byl obviněný uznán vinným, do jeho spáchání neuplynulo dvanáct měsíců.]

k  omentář k § 91 a 91a

Koncepce zákona, která v těchto ustanoveních nabývá účinnosti dnem 1. 10. 2016 vychází z toho, že do evidence přestupků budou vkládány pouze taxativně vymezené přestupky dle tohoto zákona. Zaměříme-li se na rozsah evidovaných přestupků, nutno konstatovat, že jejich rozsah bude odpovídat přestupkům, za jejichž opakované spáchání bude možno uložit vyšší sankci. Dále bude tento rozsah odpovídat přestupkům, které je nutno evidovat pro posouzení spolehlivosti ve zvláštních zákonech, např. ve vztahu ke služebním zákonům apod. Současně s tím platí, že přestupky spáchané před datem 1. 10. 2016 se v této evidenci nenacházejí.

Kromě jiného zákon v těchto ustanoveních výslovně určuje, co se považuje za opakované spáchání přestupku – už i s ohledem na to, že tato kritéria včetně dalších okolností mohou mít vliv na posouzení osoby pachatele z hlediska možnosti uložit přísnější postih. To znamená, že tato kritéria mohou být naplněna zejména tehdy, pakliže se u vybraných přestupků dopustí tatáž osoba přestupku opakovaně, což znamená, že k tomuto jednání dojde do jednoho roku od pravomocného rozhodnutí o přestupku. Při posuzování naplnění hlediska, co je stejným přestupkem, by se pak mělo jednat o přestupky spáchané po 1. 10. 2016 podle stejného paragrafu a stejného odstavce.

§ 92

(1)   O upuštění od výkonu zbytku zákazu činnosti podle § 14 odst. 3 a zákazu pobytu podle § 15a odst. 4 rozhoduje na návrh osoby, jíž byla tato sankce uložena, správní orgán, který přestupek projednal v prvním stupni. U mladistvého může návrh podat též jeho zákonný zástupce nebo orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí.

(2)   Proti rozhodnutí o návrhu podle odstavce 1 se nelze odvolat; návrh nelze podat opě­tovně.

k  omentář k § 92

V tomto paragrafu je zakotvena koncepce, která upravuje příslušnost správního orgánu k rozhodnutí o návrhu na upuštění od výkonu zbytku zákazu činnosti. Tuto možnost zákon připouští po uplynutí poloviny doby výkonu této funkce za podmínky, že pachatel přestupku zvoleným způsobem svého života náležitě prokázal, že její další výkon již není vůbec potřebný. K podání tohoto návrhu má legitimaci osoba, kterou stíhá uložená sankce. Bude-li pachatelem mladistvý, svědčí legitimace zákonnému zástupci, popř. orgánu vykonávajícímu sociálně-právní ochranu dětí. Rozhodnout o tomto návrhu je pak oprávněn ten správní orgán, jenž projednával přestupek v prvním stupni. Kladné vyřízení takového návrhu, resp. vyhovění tomuto návrhu je možno vázat toliko na podmínky uvedené v zákoně, včetně zaplacení pokuty a nákladů řízení apod. Bude-li tedy návrhu vyhověno, pak proti tomuto rozhodnutí o tomto návrhu není možné odvolání. Současně s tím platí, že návrh nelze podat opětovně. Byl-li návrh podán předčasně, tj. před uplynutím poloviny doby výkonu této sankce, správní orgán bez rozhodnutí vyrozumí žadatele o tom, že návrh je předčasný a poučí jej o možnosti podat nový návrh po splnění zákonných podmínek. Nový návrh, je-li následně podán, není považován za opětovný návrh ve smyslu tohoto ustanovení. Nebude-li návrhu správním orgánem vyhověno a od zbytku výkonu sankce tím pádem upuštěno, je správní orgán povinen v rozhodnutí uvést konkrétní důvod, který jej vedl k závěru, že pachatelem zákonem stanovená podmínka splněna nebyla.

§ 93

Dodržování uloženého ochranného opatření podle § 16 písm. a) kontroluje správní ­orgán, který ho uložil v prvním stupni.

k  omentář k § 93

Paragraf vychází z toho, že kontrola dodržování uložení ochranného opatření dle § 16 písm. a) kontroluje správní orgán, který ho uložil v prvním stupni. Pakliže by bylo zjištěno, že dochází k úmyslnému nedodržení omezujícího opatření, které bylo takto uloženo konkrétní osobě pachatele právě ze strany této osoby, bude se jednat o přestupek proti pořádku ve státní správě podle § 21 odst. 1 písm. ch).

§ 94

Správní orgán své pravomocné rozhodnutí o pře­stupku zruší, zjistí-li, že osoba, která byla uznána vinnou z pře­stupku, byla za týž skutek soudem pravomocně odsouzena nebo obžaloby zproštěna. Uvedená osoba má nárok na vrácení částky, kterou zaplatila na úhradu pokuty a na náhradu nákladů řízení.

k  omentář § 94

Správní orgán své pravomocné rozhodnutí o přestupku zruší, zjistí-li, že osoba, která byla uznána vinnou z přestupku, byla za týž skutek soudem pravomocně odsouzena nebo obžaloby zproštěna. Za této situace má pak taková osoba nárok na vrácení částky, kterou zaplatila na úhradu pokuty a na náhradu nákladů řízení. Zákonodárce v tomto paragrafu promítá princip „ne bis in idem.“ Ohledně posouzení otázky, zda šlo o týž skutek, bude podstatné, že se o něj musí jednat nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, nýbrž také v případě úplné shody aspoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody aspoň v následku při rozdílném jednání. Při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku, popř. v obojím, je-li taková shoda v podstatných okolnostech, kterými se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu, se rovněž jedná o totožnost skutku. K tomu více viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 6 As 57/­2004 anebo usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 5 Tdo 1399/­2007. Při respektování výše uvedeného tedy platí, že zahájit trestní stíhání ani v něm pokračovat není možno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozhodnutím, kterým došlo k postoupení věci s podezřením, že skutek je přestupkem, jiným správním deliktem nebo kárným proviněním – jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno (viz § 11 odst. 1 písm. h) trestního řádu). V souvislosti s již uvedeným je vhodné dodat, že judikatura zastává názor, že k tomu, aby byly splněny podmínky k postupu dle tohoto paragrafu, se musí jednat nejen o stejný skutek, nýbrž i o shodnou právní kvalifikaci, což znamená, že by mělo jít o shodné podstatné znaky skutkových podstat.

§ 95

Ustanovení o nákladech řízení se nevztahuje na řízení o přestupku zahájená před počátkem účinnosti tohoto zákona.

k  omentář k § 95

Paragraf je z hlediska svého pojetí již překonán, neboť se týká řízení, která byla zahájena do 31. 12. 1989.

§ 95a

Působnosti stanovené krajskému úřadu, úřadům městských částí hlavního města Prahy, obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností nebo obecnímu úřadu podle tohoto zákona jsou výkonem přenesené působnosti.

k  omentář k § 95a

V tomto paragrafu je zakotvena koncepce, že úsek projednávání přestupků v rámci příslušných správních orgánů je považován za výkon státní správy.

§ 96

Obce, okresní úřady a kraje každoročně poskytují vždy ke dni 31. ledna údaje o projednaných přestupcích orgány místní správy ve svých správních obvodech za uplynulý kalendářní rok ke zpracování Ministerstvu vnitra.

k  omentář k § 96

Paragraf zakotvil koncepci, podle níž obce, okresní úřady a kraje každoročně poskytují vždy ke dni 31. 1. údaje o projednaných přestupcích orgány místní správy ve svých správních obvodech za uplynulý kalendářní rok ke zpracování Ministerstvu vnitra. Důvodem jsou zejména evidenční úkoly a vedení příslušných statistik.

§ 97

Zrušují se:

1.  zákon č. 60/­1961 Sb., o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku, ve znění předpisů jej doplňujících a pozměňujících,

2.  vyhláška č. 61/­1961 Sb., o blokovém řízení, ve znění předpisů ji doplňujících a pozměňujících,

3.  zákon č. 126/­1968 Sb., o některých přechodných opatřeních k upevnění veřejného pořádku,

4.  ustanovení § 49 až 51 zákona České národní rady č. 127/­1981 Sb., o vnitřním obchodě,

5.  zákonné opatření předsednictva České národní rady č. 10/­1990 Sb., o udělování amnestie ve věcech přestupků, jejichž projednávání patří do působnosti orgánů České socialistické republiky.

§ 98

Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. července 1990.

* * *

Změny a doplňky předpisu:

Novela:	číslo:	účinnost:
zákon	337/­1992 Sb.	1. ledna 1993
zákon	344/­1992 Sb.	1. ledna 1993
zákon	359/­1992 Sb.	1. ledna 1993
zákon	67/­1993 Sb.	1. března 1993
zákon	290/­1993 Sb.	1. ledna 1994
zákon	134/­1994 Sb.	1. ledna 1995
zákon	82/­1995 Sb.	1. června 1995
zákon	237/­1995 Sb.	1. ledna 1996
zákon	279/­1995 Sb.	1. prosince 1995
zákon	289/­1995 Sb.	1. ledna 1996 a 1. ledna 1997
zákon	112/­1998 Sb.	1. ledna 1999
zákon	168/­1999 Sb.	1. ledna 2000
zákon	360/­1999 Sb.	1. dubna 2000
zákon	29/­2000 Sb.	1. července 2000
zákon	121/­2000 Sb.	1. prosince 2000
zákon	132/­2000 Sb.	1. ledna 2001
zákon	151/­2000 Sb.	1. července 2000
zákon	258/­2000 Sb.	1. ledna 2001
zákon	361/­2000 Sb.	1. ledna 2001
zákon	370/­2000 Sb.	1. ledna 2001
nález ÚS	52/­2001 Sb.	28. února 2002
zákon	164/­2001 Sb.	18. června 2001
zákon	254/­2001 Sb.	1. ledna 2002
zákon	265/­2001 Sb.	1. ledna 2002
zákon	273/­2001 Sb.	2. srpna 2001
zákon	274/­2001 Sb.	1. ledna 2002
zákon	312/­2001 Sb.	1. ledna 2002
zákon	6/2002 Sb.	1. dubna 2002
zákon	62/­2002 Sb.	1. dubna 2002
zákon	78/­2002 Sb.	1. dubna 2002
zákon	216/­2002 Sb.	1. ledna 2003
zákon	259/­2002 Sb.	1. července 2002
zákon	285/­2002 Sb.	1. září 2002
zákon	311/­2002 Sb.	1. ledna 2003
zákon	320/­2002 Sb.	1. ledna 2003
zákon	218/­2003 Sb.	1. ledna 2004
zákon	274/­2003 Sb.	1. října 2003
zákon	362/­2003 Sb.	1. ledna 2007
zákon	47/­2004 Sb.	1. května 2004
zákon	436/­2004 Sb.	1. října 2004
zákon	501/­2004 Sb.	1. ledna 2006
zákon	559/­2004 Sb.	1. ledna 2005
zákon	586/­2004 Sb.	1. ledna 2005
zákon	95/­2005 Sb.	1. dubna 2005
zákon	379/­2005 Sb.	1. ledna 2006
zákon	392/­2005 Sb.	27. září 2005
zákon	411/­2005 Sb.	1. července 2006.
zákon	530/­2005 Sb.	1. ledna 2006
zákon	57/­2006 Sb.	1. dubna 2006
zákon	76/­2006 Sb.	15. března 2006
zákon	80/­2006 Sb.	1. ledna 2007
zákon	115/­2006 Sb.	1. července 2006
zákon	134/­2006 Sb.	1. června 2006
zákon	181/­2006 Sb.	1. července 2006
zákon	213/­2006 Sb.	18. června 2006
zákon	216/­2006 Sb.	22. května 2006
zákon	225/­2006 Sb.	1. července 2006
zákon	226/­2006 Sb.	1. července 2006
zákon	215/­2007 Sb.	22. srpna 2007
zákon	344/­2007 Sb.	1. břez­na 2008
zákon	376/­2007 Sb.	30. led­na 2008
zákon	129/­2008 Sb.	1. ledna 2009
zákon	274/­2008 Sb.	1. ledna 2009
zákon	309/­2008 Sb.	1. ledna 2009
zákon	314/­2008 Sb.	1. října 2008
zákon	484/­2008 Sb.	1. úno­ra 2009
zákon	41/­2009 Sb.	1. ledna 2010
zákon	52/­2009 Sb.	1. dubna 2009
zákon	306/­2009 Sb.	1. ledna 2010
zákon	346/­2009 Sb.	1. ledna 2010
zákon	150/­2010 Sb.	1. srpna 2010
zákon	199/­2010 Sb.	1. ledna 2011
zákon	133/­2011 Sb.	1. srpna 2011
zákon	366/­2011 Sb.	1. ledna 2012
zákon	142/­2012 Sb.	1. července 2012
zákon	237/­2012 Sb.	1. září 2012
zákon	390/­2012 Sb.	1. října 2012
zákon	494/­2012 Sb.	1. července 2012
zákon	102/­2013 Sb.	1. května 2013
zákon	300/­2013 Sb.	1. října 2013
zákon	306/­2013 Sb.	1. listopadu 2013
zákon	308/­2013 Sb.	1. prosince 2013

 

Zákon č. 204/­2015 Sb. nabývá účinnosti dnem 1. října 2016 s výjimkou ustanovení § 13, § 17, § 19, § 20, § 35, § 52, § 57, § 58, § 58a, § 66, § 76, § 77, § 85, která nabyla účinnosti dnem 1. října 2015.

Zákon č. 267/­2015 Sb. nabyl účinnosti dnem 1. prosince 2015.

Zákon č. 48/­2016 Sb. nabyl účinnosti dnem 20. února 2016.

Zákon č. 178/2016 Sb. nabývá účinnosti dnem 1. září 2016.

Čl. IV
zákona č. 274/­2008 Sb. zní:

Přechodné ustanovení

Přestupky, jejichž projednávání v prvním stupni zahájily útvary Policie České republiky v okresech, dokončí krajská ředitelství Policie České republiky, v jejichž územní působ­nosti útvary Policie České republiky v okresech vykonávaly státní správu ke dni nabytí účinnosti tohoto ­zákona.

Čl. III

zákona č. 237/­2012 Sb. zní:

Přechodná ustanovení

1. Řízení o přestupcích nebo jiných správních deliktech na úseku rybářství podle zákona č. 99/­2004 Sb. nebo zákona č. 200/­1990 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle dosavadních právních předpisů.

2. Výnosy z pokut uložených rybářskou stráží nebo krajem v přenesené působnosti podle zákona č. 99/­2004 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jsou příjmem příslušného kraje.

[-    S účinností od 1. října 2016:

Čl. II
zákona č. 204/­2015 Sb. zní:

Přechodná ustanovení

1  Řízení o přestupcích, která nebyla pravomocně skončena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se dokončí podle zákona č. 200/­1990 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2. Do evidence přestupků vedené Rejstříkem trestů se zapisují pravomocná rozhodnutí o přestupcích uvedených v § 91 zákona č. 200/­1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud ke spáchání přestupku došlo ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

3. Ustanovení § 20 zákona č. 200/­1990 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, o přerušení běhu lhůty zahájením řízení se použije pouze u přestupků spáchaných ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.]

1) § 1 odst. 3 zákona ČNR č. 37/­1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi.

2) Zákon č. 123/­1992 Sb., o pobytu cizinců na území České a Slovenské Federativní Republiky.

2a)       Zákon č. 90/­1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů.

     Zákon č. 107/­1999 Sb., o jednacím řádu Senátu.

3) Např. zákon č. 76/­1959 Sb., o některých služebních poměrech vojáků, ve znění pozdějších předpisů (úplné znění č. 361/­1992 Sb.), zákon ČNR č. 186/­1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

3a)       Například § 2 odst. 1 písm. g) zákona č. 388/­1991 Sb., § 88a zákona č. 114/­1992 Sb., § 34e odst. 6 zákona č. 100/­2004 Sb.

§ 44

3c)       § 5 odst. 6 zákona č. 216/­2002 Sb., o ochraně státních hranic České republiky a o změně některých zákonů (zákon o ochraně státních hranic).

§ 20

3c)       Zákon č. 141/­1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů.

3d)       § 20a zákona č. 13/­1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.

3e)       Nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 o záznamovém zařízení v silniční dopravě, ve znění pozdějších předpisů.

3h)       § 8 až 11 a § 13a obchodního zákoníku.

§ 29a

3m)      § 8 zákona č. 164/­2001 Sb., o přírodních léčivých zdrojích, zdrojích přírodních minerálních vod, přírodních léčebných lázních a lázeňských místech a o změně některých souvisejících zákonů (lázeňský zákon).

§ 29

3m)      § 28 zákona č. 285/­2002 Sb., o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů a o změně některých zákonů (transplantační zákon).

3n)       § 20 zákona č. 285/­2002 Sb.

3o)       § 16 odst. 3 zákona č. 379/­2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami působenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů.

§ 24 odst. 1 písm. c)

4) § 13a obchodního zákoníku.

§ 24 odst. 1 písm. c)

5) § 27 až 38l obchodního zákoníku.

§ 24 odst. 1 písm. c)

6) § 8 až 11 obchodního zákoníku.

4) Zákon č. 71/­1967 Sb., o správním řízení (správní řád).

5) § 2 vyhlášky č. 345/­2000 Sb., o ověřování zvláštní odborné způsobilosti zaměstnanců obcí, krajů, hlavního města Prahy, městských částí hlavního města Prahy a okresních úřadů, osob stojících v čele zvláštních orgánů zřízených na základě zvláštních zákonů a předsedů komisí, kterým byl svěřen výkon přenesené působnosti, (vyhláška o zvláštní odborné způsobilosti), ve znění vyhlášky č. 427/­2000 Sb.

6) § 7 odst. 1 správního řádu.

7) Zákon č. 115/­2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů.

10)       § 75 správního řádu.

11)       § 244 až 250k občanského soudního řádu.

19)       Zákon č. 326/­1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

     Zákon č. 325/­1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/­1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů.

20)       Zákon č. 258/­2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

21)       Zákon č. 247/­2014 Sb., o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině a o změně souvisejících zákonů.

[-   S účinností od 1. října 2016 poznámka pod čarou č. 20 zní:

20)       Například zákon č. 361/­2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.]

Použitá literatura:

-  Horzinková, Kučerová: Zákon o přestupcích s komentářem. Praha: Leges, 2008

-  Hendrych a kol.: Správní právo. Obecná část. 8.vydání. Praha: C.H. Beck, 2012

-  Vopálka a kol.: Nová úprava správního soudnictví. Soudní řád správní. Praha: ASPI Publishing, 2003

-  Mates a kol.: Základy správního práva trestního. 4. vydání. Praha: C.H. Beck, 2008

Prameny:

-  Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 632 s.

-  Jemelka, L., Vetešník, P. Zákon o přestupcích a přestupkové řízení. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, 555 s.

-  Horzinková, E., Černý, J., Kučerová, H. Přestupkové řízení. 11. vydání. Praha: Linde, 2009, 742 s.

-  Horzinková, E., Černý, J., Kučerová, H. Přestupkové řízení. 12. vydání. Praha: Linde, 2011, 760 s.

-  Systém ASPI

-  www.beck-online.cz, www.nssoud.cz, www.nalus.cz