Dalším měněným zákonem je zákoník práce, kdy cílem je úprava bránící uzavírání pracovněprávního vztahu zaměstnanců agentury práce dočasně přidělovaných k uživateli pouze na dobu dočasného přidělení k uživateli, jehož potřeba byla konstatována na zasedání Meziresortního orgánu pro potírání nelegálního zaměstnávání. Dalším cílem je omezení délky přidělení zaměstnance agentury práce k jednomu uživateli.

V souvislosti se změnou zákoníku práce dochází také k doplnění příslušných skutkových podstat přestupku v zákoně o inspekci práce. Cílem je možnost sankcionovat porušení nově ukotvených povinností v zákoníku práce. V neposlední řadě je měněn také zákon o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. Změna v tomto předpise je omezeného rozsahu a jedná se o změnu spíše organizačně-technického charakteru.

1. Důvody nové právní úpravy agenturního zaměstnávání

Zákon o zaměstnanosti upravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti. Jednou z oblastí je také zprostředkování zaměstnání agenturami práce, tj. právnickými nebo fyzickými osobami, pokud mají povolení k příslušné formě zprostředkování zaměstnání.

Jednou z povinností agentury práce, která zprostředkovává zaměstnání formou agenturního zaměstnávání, je sjednat pojištění záruky pro případ svého úpadku, na jehož základě vzniká dočasně přidělenému zaměstnanci právo na plnění v případě, kdy mu agentura práce z důvodu svého úpadku nevyplatila mzdu. Institut pojištění nenaplnil očekávání, která s jeho zavedením byla spojena (zvýšení právní jistoty zaměstnanců agentur práce). Ochrana zaměstnanců agentury práce, která je v úpadku, není dostatečná v porovnání s ochranou poskytovanou zákonem o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, podle kterého je zaměstnanec uspokojen mnohem rychleji. Plnění ze strany pojišťovny je totiž navázáno na prohlášení úpadku agentury práce, kdežto v případě žádosti zaměstnanců jiných platebně neschopných zaměstnavatelů podle téhož zákona postačí, že je zahájeno insolvenční řízení či dokonce prohlášeno moratorium před zahájením insolvenčního řízení. Zaměstnanec agentury práce tak pojistné plnění obdrží obvykle s několikaměsíčním zpožděním.

Také je rozdíl v podstatě poskytovaných peněžních prostředků. Zatímco výplata mzdových nároků podle zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele podléhá srážkám a odvodům jako mzda a zakládá účast v důchodovém pojištění, pak pojistné takovouto povahu nemá a vyplácí se jako tzv. „čistá“ platba.

Samotná úprava pojištění není vyhovující, jelikož výše pojistného plnění je odvislá od počtu dočasně přidělovaných zaměstnanců v pracovním poměru, přičemž úprava nepočítá s tím, že lze dočasně přidělit k uživateli i zaměstnance zaměstnané na základě dohody o pracovní činnosti. Ostatně samotné agentury práce označovaly pojištění jako zbytečné a neúčelné a některé agentury práce se také „podpojišťovaly“ s cílem snížit náklady s pojištěním související. Celosvětová epidemie koronaviru také obnažila problém spočívající v tom, že některé pojišťovny nepřijímaly nově vzniklé agentury práce do pojistného vztahu, případně značně ztížily možnost uzavření pojistné smlouvy. Takové agentury práce tak neměly možnost splnit podmínku stanovenou zákonem o zaměstnanosti pro jejich činnost, protože zprostředkování zaměstnání formou dočasného přidělení k uživateli bez současně uzavřeného pojištění představuje důvod pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání.

Na Úřad práce České republiky se v průběhu let 2017 až 2022 obrátili s žádostí o uspokojení dlužných mzdových nároků podle zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele agenturní zaměstnanci 7 agentur práce. Přestože se podle § 2 odst. 5 se tento zákon nevztahuje na agenturní zaměstnance, kteří byli uspokojeni z pojištění agentury práce sjednaného, byly Úřadem práce ČR hrazeny dlužné mzdové nároky za 4 shora uvedené agentury práce. Důvodem pro uspokojení dlužných mzdových nároků byla zejména skutečnost, že agenturní zaměstnanci nebyli uspokojeni na svých dlužných mzdových nárocích z titulu pojištění záruky agentury práce proti svému úpadku zejména z důvodů, že agentura práce nebyla vůbec pojištěna nebo měla neplatné pojištění.

Tyto poznatky vedly k závěru, že jestliže nedojde ke změně právní úpravy a zrušení povinného pojištění agentur práce obsaženém v § 58a ZZ, bude i nadále dočasně přiděleným zaměstnancům, jejichž zaměstnavatel (agentura práce) je v úpadku, poskytována reálně nižší ochrana. Z praxe také vyplynulo, že ochrana agenturních zaměstnanců v oblasti platební neschopnosti jejich zaměstnavatele není dostatečná a rovnocenná ochraně vyplývající ze zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele.

Současná právní úprava stanoví důvody pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání, které lze rozdělit do dvou skupin. První z nich jsou důvody, pro které povolení odejmuto být musí (§ 63 odst. 2 a 4 ZZ), a druhou skupinu tvoří důvody, pro které povolení může být odejmuto (§ 63 odst. 3 ZZ). Pro účely novely zákona byly nejpodstatnější důvody uvedené v § 63 odst. 2 písm. c) (obligatorní) a odst. 3 (fakultativní) ZZ.

V případě fakultativního důvodu pro odejmutí bylo nutné provést správní úvahu, kdy bylo posuzováno, zda porušení, kterého se agentura práce dopustila, je natolik závažné, že odůvodňuje odejmutí povolení, a nepostačuje pouze uložení pokuty orgány inspekce práce.

Důvody pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání upravené v § 63 odst. 2 písm. c) ZZ byly dosud stanoveny tak, že v případě jakéhokoli porušení zákona o zaměstnanosti, je povinností úřadu práce povolení ke zprostředkování zaměstnání odejmout, a to i v případě bagatelních porušení zmíněného zákona (například nesplnění oznamovací povinnosti při nástupu jednoho zahraničního zaměstnance, který je občanem jiného členského státu EU). Zákon o zaměstnanosti dosud v případech drobných porušení zákona o zaměstnanosti neumožňuje správní uvážení, zda je nezbytné povolení ke zprostředkování zaměstnání odejmout. Jako problematické se dále jevily případy, kdy při provádění kontroly orgány inspekce práce není poskytována ze strany kontrolovaného subjektu dostatečná součinnost, a to s cílem vyhnout se či oddálit konstatování porušení pracovněprávních předpisů, které mohou mít za následek odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání.

Zároveň zákon o zaměstnanosti nestanoví překážku pro řízení ve věci odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání na žádost za účelem zabránění účelových žádostí s cílem vyhnout se negativním důsledkům tzv. sankčního odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání. Zákon o zaměstnanosti totiž nijak nereaguje na případy, kdy agentury práce účelově žádají o odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání v případech, kdy existuje důvod pro sankční odejmutí povolení, který může mít následně negativní dopad jak na agenturu práce, tak i odpovědného zástupce.

Zákon o zaměstnanosti dále stanoví překážku pro podání žádosti spočívající v tom, že právnická nebo fyzická osoba nemůže požádat o povolení ke zprostředkování zaměstnání v období 3 let po nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bylo povolení ke zprostředkování zaměstnání sankčně odejmuto. Mezi tyto důvody však nyní nespadá odejmutí povolení z důvodu, že agentura práce po dobu 2 let nepřidělovala žádného zaměstnance k uživateli.

Při průběžné novelizaci zákona o zaměstnanosti nebylo reagováno na rozšíření důvodů pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání v úpravě hrazení nákladů řízení. Z pohledu nákladů řízení by měly být náklady hrazeny u všech důvodů v případech odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání z důvodu na straně agentury práce (porušení právní povinnosti či nesplňování podmínek stanovených zákonem o zaměstnanosti), zákon o zaměstnanosti však upravuje hrazení nákladů jen v některých případech.

Za účelem naplnění čl. 13 odst. 3 úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 181 o soukromých agenturách práce byla přijata oznamovací povinnost agentur práce stanovená v § 59 odst. 2 ZZ. Agentury práce jsou povinny sdělovat do 31. ledna běžného roku generálnímu ředitelství Úřadu práce ČR vyjmenované údaje za předcházející kalendářní rok. Opakovaným nesplněním oznamovací povinnosti vzniká důvod pro obligatorní odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání.

Mezi podmínky pro vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání spadá odborná způsobilost ve smyslu § 60 odst. 8 ZZ, podle kterého se za odborně způsobilou považuje fyzická osoba, která má ukončené vysokoškolské vzdělání a nejméně dvouletou odbornou praxi v oblasti zprostředkování zaměstnání nebo v oboru, pro který má být zprostředkování zaměstnání povoleno, anebo která má střední vzdělání s maturitní zkouškou, vyšší odborné vzdělání nebo vyšší odborné vzdělání v konzervatoři a nejméně pětiletou odbornou praxi v oblasti zprostředkování zaměstnání nebo v oboru, pro který má být zprostředkování zaměstnání povoleno.

Je povinností právnické nebo fyzické osoby žádající o povolení ke zprostředkování zaměstnání formou podle § 14 odst. 1 písm. b) ZZ (tzv. agenturní zaměstnávání), poskytnout na výzvu generálního ředitelství Úřadu práce ČR kauci ve výši 500 000 Kč. Otázce ústavnosti kauce se věnoval Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 43/18 ze dne 18. 1. 2022, ve kterém shledal kauci jako ústavně konformní. Z uvedeného nálezu mimo jiné vyplývá, že v případě Belgického království agentury práce musejí přispívat do sociálního fondu a mají povinnost zaplatit finanční záruku ve výši 75 000 eur (cca 1,827 milionu Kč). Ve Francii není přímo stanovena kauce, ale agentury práce jsou povinny uzavřít každoročně smlouvu o finanční záruce, která je závislá na ročním obratu a nemůže být nižší, než dekretem stanovená částka [v roce 2019 to např. bylo 127 079 eur (cca 3,096 milionu Kč)]. V případě Itálie záleží na typu agentury práce, ale pro některé z nich může kauce dosahovat až výše 350 000 eur (cca 8,526 milionu Kč), přičemž agentury specializované na zprostředkování zaměstnání pak musejí mít základní kapitál alespoň ve výši 50 000 eur (cca 1,218 milionu Kč).

Omezení § 39 odst. 2 ZP (zákaz řetězení pracovního poměru) se nevztahuje na pracovní smlouvu zakládající pracovní poměr na dobu určitou sjednanou mezi agenturou práce a zaměstnancem za účelem výkonu práce u jiného zaměstnavatele. Je tak možné, aby agentura práce uzavřela pracovněprávní vztah pouze na dobu dočasného přidělení a tento způsob několikrát opakovala, což může mít pro agenturního zaměstnance negativní důsledky, které spočívají zejména v nejistotě trvání zaměstnání.

Agentura práce nemůže téhož zaměstnance dočasně přidělit k výkonu práce u téhož uživatele na dobu delší než 12 kalendářních měsíců po sobě jdoucích. Toto omezení neplatí v případech, kdy o to agenturu práce požádá zaměstnanec agentury práce, nebo jde-li o výkon práce na dobu náhrady za zaměstnankyni uživatele, která čerpá mateřskou nebo rodičovskou dovolenou, nebo za zaměstnance uživatele, který čerpá rodičovskou dovolenou. V praxi se objevily případy, kdy byl tentýž zaměstnanec přidělován k témuž uživateli opakovaně po dobu několika let, a to na základě žádosti tohoto zaměstnance. Taková praxe je značně nežádoucí a také v rozporu se základní charakteristikou agenturního zaměstnávání – dočasností.

Zákon o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele upravuje postup, kterým dochází k uspokojení práva zaměstnance na uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených jeho zaměstnavatelem, který je v platební neschopnosti. Zákon se nevztahuje na zaměstnance agentur práce, kterým je zprostředkováno zaměstnání podle § 14 odst. 1 písm. b) a § 66 ZZ a kteří byli uspokojeni z pojištění agentury práce sjednaného podle § 58a ZZ. Zákon o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele nepočítá s tím, že může nastat případ, kdy zaměstnanec nebude pojistným plněním ze strany pojišťovny uspokojen.

2. Důvody změn v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením

Podle § 80 ZZ jsou zaměstnavatelé povinni rozšiřovat podle svých podmínek a ve spolupráci s lékařem poskytovatele pracovnělékařských služeb možnost zaměstnávání osob se zdravotním postižením individuálním přizpůsobováním pracovních míst a pracovních podmínek a vyhrazováním pracovních míst pro osoby se zdravotním postižením, spolupracovat s krajskou pobočkou Úřadu práce při zajišťování pracovní rehabilitace, vést evidenci zaměstnávaných osob se zdravotním postižením obsahující údaje o důvodu, na základě kterého byla uznána osobou se zdravotním postižením (§ 67 odst. 2 ZZ) a konečně vést evidenci pracovních míst vyhrazených pro osoby se zdravotním postižením.

Dále pak podle § 81 ZZ jsou zaměstnavatelé s více než 25 zaměstnanci v pracovním poměru povinni zaměstnávat osoby se zdravotním postižením ve výši povinného podílu těchto osob na celkovém počtu zaměstnanců zaměstnavatele. Povinný podíl činí 4 %. U zaměstnavatelů, kteří jsou agenturou práce podle § 14 odst. 3 písm. b) ZZ, se do celkového počtu zaměstnanců v pracovním poměru nezapočítají zaměstnanci, kteří jsou dočasně přiděleni k výkonu práce k uživateli.

Zároveň zákon o zaměstnanosti ve svém § 147 odst. 2 ZZ stanoví výjimku z plnění výše uvedených povinností pro vybrané skupiny osob. Jedná se o výjimky, které jsou dány zvláštním charakterem činnosti a zvláštními požadavky na zaměstnance, kteří mají tyto činnosti vykonávat, zejména pak požadavky na celkový zdravotní stav. V současné době jsou od povinností stanovených v § 80 a 81 ZZ osvobozeni příslušníci a vojáci z povolání ve služebním poměru, zaměstnanci obce zařazení do obecní policie a občanští zaměstnanci ozbrojených sil České republiky a poskytovatelé zdravotnické záchranné služby, pokud jde o zaměstnávání členů výjezdových skupin. Povinnost uvedená v § 81 se nevztahuje na Český báňský úřad a obvodní báňské úřady, pokud jde o zaměstnávání báňských inspektorů. S ohledem na povahu činnosti se ukázalo jako nutné stanovit obdobnou výjimku i pro Horskou službu ČR, o.p.s.

3. Nová právní úprava

Novou právní úpravou dochází ke zrušení povinného pojištění agentur práce pro případ jejich úpadku a dojde k poskytnutí stejné ochrany zaměstnancům agentur práce, jakou poskytuje zákon o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele jiným zaměstnancům v případě platební neschopnosti jejich zaměstnavatele. Zároveň v této souvislosti dochází v zákoně o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele k vypuštění překážky poskytnutí ochrany zaměstnancům agentur práce uspokojeným z pojištění agentury práce.

Nově se konkretizují případy porušení zákona o zaměstnanosti vedoucí obligatorně k odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání a dále doplnění nového důvodu spočívajícího v opakovaném neposkytnutí součinnosti orgánům inspekce práce při kontrole. Není ve veřejném zájmu tolerovat na trhu zprostředkování zaměstnání subjekty, které opakovaně účelově a vědomě brání provedení kontroly dodržování pracovněprávních předpisů.

Zprostředkování zaměstnání je jedním z nástrojů politiky zaměstnanosti a jeho prostřednictvím dochází k naplňování práva na zaměstnání (§ 10 ZZ). Mezi obligatorní důvody pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání budou i nadále řazeny nejzávažnější porušení předpisů zaměstnanosti – zastřené zprostředkování zaměstnání, nelegální práce, diskriminace. Do fakultativních důvodů pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání se přesouvají některé důvody, které dosud byly obligatorním důvodem pro odejmutí.

Důvodem této úpravy je skutečnost, že některá porušení zákona o zaměstnanosti nejsou svou povahou natolik závažná, aby automaticky vedla k odejmutí povolení (například nesplnění oznamovací povinnosti podle § 87 ZZ při nástupu jednoho občana EU do zaměstnání). Cílem je tak zamezit v jisté části velmi striktní úpravě odnímání povolení ke zprostředkování zaměstnání.

Pokud jde o důvod pro odejmutí spočívající v porušení dobrých mravů, jedná se o pojem, jehož význam se v čase mění a postačuje fakultativní odnímání povolení.

Existence nečinných agentur práce není ve veřejném zájmu, což ostatně vyplývá i ze zákona o zaměstnanosti, podle kterého je důvodem pro odejmutí povolení také skutečnost, že agentura práce nejméně po dobu 2 let dočasně nepřidělí žádného svého zaměstnance k výkonu práce u uživatele. Tento důvod není doposud uveden mezi překážkami pro podání žádosti, ačkoli se jedná ve své podstatě o sankční odejmutí. Novela zákona tuto situaci napravuje.

V praxi se objevily případy, ze kterých bylo dovozeno, že je nutné přijmout úpravu, která zamezí účelové žádosti o odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání, jež má zabránit negativním důsledkům sankčního odejmutí povolení na odpovědného zástupce a agenturu práce.

Nová právní úprava zpřesňuje právní úpravu nákladů řízení, konkrétně jde o rozšíření okruhu správních řízení, u kterých je vyžadováno uložení nákladů řízení, a to z důvodu zapříčiněného agenturou práce. Jedná se o případy, kdy je správní řízení zahajováno z důvodu porušení povinnosti agentury práce [§ 63 odst. 2 písm. f) a odst. 3 ZZ], agentura práce nevykonává činnost, ke které jí bylo povolení vydáno [§ 63 odst. 2 písm. h) ZZ], nebo z důvodu nesouhlasného stanoviska Ministerstva vnitra (§ 63 odst. 4 ZZ). Vyjmenované důvody pro odejmutí povolení ke zprostředkování zaměstnání jsou vyvolány porušením právní povinnosti agentury práce, tudíž se na ně může aplikovat povinnost uhradit paušální částky nákladů správního řízení.

Novou právní úpravou také dochází k rozšíření informací, které agentury práce pravidelně oznamují generálnímu ředitelství Úřadu práce ČR v rámci plnění oznamovací povinnosti podle § 59 odst. 2 ZZ. Jak předpokládá Úmluva Mezinárodní organizace práce č. 181 o soukromých agenturách práce, soukromé agentury práce mají poskytovat informace, aby kompetentnímu orgánu umožnily získat přehled o struktuře a činnosti soukromých agentur práce. Smyslem nově upraveného opatření je zabezpečení informací o struktuře agenturního zaměstnávání v ČR a následnému využití těchto poznatků ke koncepční a normotvorné působnosti orgánů resortu práce a sociálních věcí. Za účelem zjištění situace na trhu práce je nutné vědět, v jakých oborech a v jakých počtech agentury práce poskytují své služby. V současné době není známo, k jakým konkrétním subjektům, resp. do jakých odvětví jsou zaměstnanci agentur práce dočasně přidělováni, a v jakých počtech.

Dále dochází k výslovnému stanovení povinnosti vyplývající z čl. 13 odst. 4 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č. 181 o soukromých agenturách práce, podle kterého mají být shromažďované informace publikovány.

Obdobně se zavádí výše uvedená změna oznamovací povinnosti také pro agentury práce vysílající nadnárodně své agenturní zaměstnance do ČR v rámci poskytování služeb (dle směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES o vysílání zaměstnanců v rámci poskytování služeb).

Nová právní úprava má také zabránit praxi, kdy některé subjekty pro účely získání povolení ke zprostředkování zaměstnání dokládají odbornou praxi odpovědného zástupce vykonanou před více než 10 (či dokonce 30) lety. Takováto odborná praxe stěží může reflektovat současnou situaci na trhu práce. Zákon o zaměstnanosti není dostatečně přesný, co se týče pojmu praxe, přičemž explicitně neuvádí, jaká má být kvalita a právní kvalifikace vztahu fyzické osoby a subjektů, u kterých je praxe vykonávána, proto je navrhováno její zpřesnění. Zároveň novela zajišťuje, aby bylo ještě před vydáním povolení ke zprostředkování zaměstnání zajištěno, že odpovědný zástupce bude u potenciální agentury práce zaměstnán v pracovním poměru s pracovní dobou v rozsahu nejméně 20 hodin týdně.

Novou právní úpravou dojde k navýšení kauce, neboť z praxe vyplynulo, že v mnoha případech při zániku povolení ke zprostředkování zaměstnání je výše kauce nedostatečná a nepokrývá nedoplatky subjektu, jemuž zaniklo povolení ke zprostředkování zaměstnání (zejména povinné odvody na zdravotní a sociální pojištění a nedoplatky). Kauce se ukázala jako vhodný nástroj k prokázání finanční způsobilosti agentury práce, nicméně z poznatků z praxe vyplývá, že je vhodné zavést rovněž podmínku finanční bezdlužnosti již při vzniku agentury práce.

Novela zákona dále provádí některé technické změny spočívající ve sjednocení a zpřesnění terminologie, např. stanovení konce lhůty, kdy lze požádat o opakované povolení ke zprostředkování zaměstnání pro formu podle § 14 odst. 1 písm. b) ZZ, které je vydáváno na dobu neurčitou. Rovněž se stanoví povinnost mít označeno sídlo a provozovnu již při podání žádosti o povolení ke zprostředkování zaměstnání, a to s cílem snížit počet zamítnutých žádostí z důvodu nesouhlasného závazného stanoviska Ministerstva vnitra.

Dále se novela zákona zabývá problematikou ochrany agenturních zaměstnanců. Agenturní zaměstnanec, jehož pracovní poměr je uzavřen na dobu určitou vymezenou dobou dočasného přidělení se nachází v krajně nejistém postavení ohledně konce jeho pracovněprávního vztahu. Novela má za cíl této nejistotě zabránit spolu s náhlým ukončením pracovněprávního vztahu a s ním spojenými důsledky zamezit.

Novela zákona také cílí na dosažení skutečné dočasnosti agenturního zaměstnávání a nikoli pouze dočasnosti deklarované. Cílem je zabránit nadužívání možnosti opakovaného přidělování téhož agenturního zaměstnance k témuž uživateli po dobu i několika let.

V návaznosti na změnu zákoníku práce bylo nutné doplnit okruh skutkových podstat uvedených v zákoně o inspekci práce, tak, aby bylo možné po nabytí účinnosti předmětné novely porušení nových povinností sankcionovat Státním úřadem inspekce práce, resp. oblastními inspektoráty práce.

Novelou zákona došlo k rozšíření subjektů (§ 147 odst. 2 ZZ), na které se vztahuje výjimka z plnění povinností, týkajících se zaměstnávání osob se zdravotním postižením stanovených v § 80 a § 81 odst. 2 ZZ, o Horskou službu ČR, o.p.s., a to s ohledem na povahu činnosti a strukturu zaměstnanců této organizace. Z povahy činnosti této organizace není možné, stejně tak, jako je tomu např. u členů výjezdových skupin zdravotnické záchranné služby, aby zaměstnávala zákonem o zaměstnanosti požadované procento osob se zdravotním postižení dle ustanovení § 81 odst. 1 ZZ, a musí tudíž plnit tuto povinnost náhradním způsobem (odvodem do státního rozpočtu, případně odebíráním výrobků nebo služeb od zaměstnavatelů uznaných za zaměstnavatele na chráněném trhu práce).

JUDr. Eva Dandová