Zákonná ručení odběratele
za DPH dodavatele

Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění p.p. již od dubna 2011 zavedl speciální ručení odběratele (plátce) za DPH nezaplacenou dodavatelem (plátcem). A to z důvodu potenciálního daňového úniku, nebo kvůli zjevně neobvyklé ceně. Účel byl jasný a žádoucí – omezení podvodů a zlepšení výběru DPH.

DPH je pro plátce této daně neutrální, protože jím „jen protéká“

ale finančně jej nezatěžuje. Například Obchodník koupí zboží od Výrobce – oba plátci – a dále jej prodá. Obchodník svou DPH na výstupu z prodeje pouze vybere od zákazníka a přepošle finančnímu úřadu. Přičemž DPH na vstupu zaplacenou Výrobci si nárokuje k odpočtu a je mu finančním úřadem „vrácena“. Ovšem neutralita DPH pro plátce – zde Obchodníka – je vykoupena rizikem státní pokladny, postačí totiž, aby Výrobce „zapomněl“ odvést svou DPH na výstupu…

V praxi bývá obvykle mezi oficiálně solidního „Výrobce“ a „Obchodníka“ nastrčen „Překupník“ – jehož jednatelem je neexistující osoba, nebo jen formálně dosazený nemajetný občan – který po své nekalé misi často ze scény mizí (je nekontaktní, čelí exekucím), takže coby „Bílý kůň“ z šachové hry přeskakuje právní bariéry.

V případě DPH tedy nevybraná daň není jen problémem chybějících daňových příjmů státu – jako je tomu například u daní z příjmů – ale přímým a závážným ohrožením samotného státního rozpočtu. Můžeme si to připodobnit situaci v rodinném rozpočtu, kde je také značný rozdíl mezi tím, když živitel „pouze“ nedostane od zaměstnavatele mzdu, a mezi tím, že nedostane mzdu a navíc musí rodina platit splátky hypotéky nebo nájemné.

Zdrojem potíží je v prvém případě nepoctivý „Výrobce“ – resp. častěji „Překupník“ – neodvádějící svou DPH na výstupu, ve druhém pak zaměstnavatel nevyplácející mzdu živiteli. Stát, resp. živitel rodiny, by se měli o svá práva hlásit (v mezích zákona) právě u těchto osob – které jim dluh neuhradily. Nikoho soudného by asi nenapadlo poslat živitele kvůli jeho nevyplacené mzdě se stížností do hypotéční banky nebo za pronajímatelem.

Stát ale takto soudný rozhodně není. Dobře ví, že peníze z daní je efektivnější chtít po těch, kteří je ještě mají a nikoli po těch, kteří je z nejrůznějších důvodů neplatí. Zbývá jen dořešit, jak tomu dát právní průchodnost:

A) Podmínit odpočet DPH na vstupu Obchodníka tím, že Výrobce (Překupník) odvede DPH na výstupu:

-   Jde o logiku živitele rodiny typu „splátku hypotéky nebo vám nájemné zaplatím, až dostanu výplatu“.

-   Bohužel pro český stát omezení odpočtu daně brání unijní předpisy a také judikáty Soudního dvora EU.

-   A podle přísloví „Kam čert nemůže, tam alespoň zasmradí.“ se aktuálně čeští správci daně velmi snaží alespoň pozdržet nebo jinak zkomplikovat nebohému Obchodníkovi možnost odpočtu DPH na vstupu.

B) Učinit Obchodníka spoluodpovědného za odvedení DPH nezaplacené Výrobcem, resp. Překupníkem:

•    Právě této možnosti se správci daně pevně chytili, a bohužel pro plátce to umožňují i unijní předpisy.

•    Existují dvě varianty, z nichž se v tomto příspěvku zaměříme na stále se rozšiřující druhou variantu:

1. Obchodník přizná DPH na výstupu místo Výrobce (Překupníka) vždy; faktura bude bez daně,

2. Obchodník je ručitel za DPH neuhrazenou Výrobcem (Překupníkem); faktura je včetně daně.

Možnost překlopení osoby povinné přiznat DPH z poskytovatele na příjemce zdanitelného plnění unijní právo omezuje a to více, než by si přála česká finanční správa. O čemž svědčí nedávný český návrh na rozšíření tohoto tzv. reverse-charge (obrácené zdanění, míněno povinnou osobu) v unijní Směrnici Rady 2006/112/ES o společném systému DPH, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Směrnice o DPH“), který byl umožněn ČR v neprakticky omezené variantě a ještě jenom na krátkou dobu, takže to našim správcům daně ani nestálo za to a zamýšlený „plošný“ reverse-charge u nás zaveden nebyl. A tak vynalézaví čeští „berňáci“ využili méně unijními předpisy regulované možnosti ručení příjemce zdanitelného plnění za DPH nezaplacenou standardně jeho poskytovatelem. Správce daně přitom vůbec nezajímá, že příjemce (odběratel) – ve výše uvedeném příkladu „Obchodník“ – přece už odpovídající DPH řádně zaplatil dodavateli („Výrobci“) spolu s kupní cenou za dodané zboží (případně poskytnutou službu) – v souladu se zákonem jí přesto bude muset uhradit i podruhé; anebo ne…

Podle zákona – 8 důvodů ručení odběratele za DPH

Správci daně na obhajobu rádi zdůrazňují, že ručitelská povinnost neplatí absolutně, ale vzniká jen při naplnění speciálních podmínek daných § 109 nebo § 108a ZDPH. Jak lze ale vyčíst ze stručného soupisu všech 8 typů – v zákoně napsaných – ručení odběratele (plátce), jedná se o podmínky mírné a v praxi poměrně časté:

1)  Příjemce plnění při jeho uskutečnění (při úplatě) věděl nebo vědět měl a mohl, že („vědomostní test“):

•    daň uvedená na daňovém dokladu nebude úmyslně zaplacena,

•    poskytovatel plnění (plátce), se úmyslně dostal či dostane do postavení, kdy nemůže daň zaplatit, nebo

•    dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody.

2)  Úplata je bez ekonomického opodstatnění zcela zjevně odchylná od obvyklé ceny (nahoru nebo dolů!).

•    Pozor, toto dost nebezpečné ručení není na rozdíl od daní z příjmů omezeno pouze na „spojené osoby“.

3)  Úplata je poskytnuta zcela nebo zčásti bezhotovostně na účet vedený v zahraničí (např. na Slovensku).

•    Není podstatné, jestli jde o „zveřejněný účet“ ve smyslu bodu 4, ani jaké části celkové úplaty se to týká.

4)  Úplata přesahující 540 000 Kč je poskytnuta na jiný než „zveřejněný účet“ na webu finanční správy.

•    Jde o dvojnásobek částky, od níž je nutno platit pouze bezhotovostně, což je aktuálně 270 000 Kč.

•    Plátci si mohou určit, který z účtů má správce daně zveřejnit na Daňovém portálu. Podrobněji dále.

5)  O poskytovateli plnění (dodavateli) je zveřejněna informace, že je „nespolehlivým plátcem“.

•    Rozhodující je, zda informace o „nespolehlivosti“ plátce byla zveřejněna na daňovém portálu Finanční správy již v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění nebo poskytnutí úplaty na něj.

6)  Koupě pohonných hmot od distributora, který není registrován jako distributor na daňovém portálu.

•    Toto ručení se samozřejmě netýká pořízení pohonných hmot přímo od jejich prodejce (čerpací stanice).

7)  Přijetí vybraných výrobků podléhajících spotřební dani z jiného státu EU „oprávněným příjemcem“.

•    Vybrané výrobky jsou minerální oleje, líh, pivo, víno a meziprodukty, cigarety aj. tabákové výrobky.

•    Jde o specifické ručení za DPH osobou, která není příjemcem plnění (odběratelem), ale coby oprávněný příjemce přepravuje vybrané výrobky do Česka v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně.

8)  Úplata je poskytnuta zcela nebo zčásti virtuálním aktivem.

•    Do konce roku 2020 šlo pouze o „virtuální měny“ (např. Bitcoin), od roku 2021 se toto ručení rozšířilo obecně na „virtuální aktiva“, která jsou způsobilá plnit platební, směnnou nebo investiční funkci.

•    Dodejme, že u takové úplaty navíc bude základem daně vždy obvyklá cena dle § 36 odst. 6 a 14 ZDPH.

Podle soudů – už jen 5 důvodů
ručení odběratele za DPH

Z osmi zákonem stanovených důvodů ručení odběratele za DPH neuhrazenou jeho dodavatelem ovšem již tři neprošly soudním přezkumem, takže reálně již hrozí pouze zbývajících 5. Které typ ručení skončily a proč:

•    V únoru 2018 soud zrušil ručení ad 3 z důvodu poskytnutí (části) úplaty na účet vedený v zahraničí:

-   Rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) se spisovou značkou 5 Afs 78/2017 – 33,

•    V únoru 2021 soud zrušil ručení za DPH ad 5 kvůli tomu, že dodavatele je „nespolehlivým plátcem“:

•    Rozsudek NSS se spisovou značkou 3 Afs 114/2018 – 87, volně dostupný na webu www.nssoud.cz.

•    V srpnu 2021 soud zrušil ručení ad 4 u úplat přes 540 000 Kč neposkytnutých na „zveřejněný účet“:

-   Prozatím poslední rozsudek NSS prověřující ručení za DPH se spisovou značkou 2 Afs 382/2019 – 33.

Proč? Ve stručnosti si nastíníme důvody, všechny mají společného jmenovatele. Ačkoli obvykle (nutno uznat že oprávněně) nadáváme na unijní právo komplikující a regulující naši českou právní úpravu, tak tentokrát naopak přišlo plátcům náramně vhod. Přičemž se jedná nejen o již výše zmíněnou Směrnici o DPH, ale hlavně o rozhodnutí Soudního dvora EU, který je jedinou autoritou oprávněnou vykládat a případně dotvářet unijní právo.

Jelikož je DPH de facto unijní daní a nikoli ryze národní, tak primárně vychází z evropských směrnic, zejména již zmiňované Směrnice o DPH, kde také najdeme výchozí bod, od něhož vedla cesta k zavedení ručení odběratele za DPH neuhrazenou jeho dodavatelem. Jedná se o článek 205, který je kupodivu velmi stručný:

•    „V situacích uvedených v článcích 193 až 200, 202, 203 a 204 mohou členské státy stanovit, že za odvod daně ručí společně a nerozdílně jiná osoba než osoba povinná odvést daň.“

Pod citovanými články 193 až 204 Směrnice o DPH se uvádějí pro jednotlivé druhy zdanitelných plnění osoby povinné přiznat a zaplatit příslušnou DPH. V našem zákoně o DPH tato pravidla najdeme v § 108 ZDPH.

Dle tušení je to sice právně maličko spletitější, ale pro naše účely zcela postačí, že ručení na poli DPH vychází z článku 205 Směrnice o DPH, který umožňuje členským státům stanovit, že za odvod daně ručí společně a nerozdílně jiná osoba než osoba povinná odvést daň. Dále mohou rovněž v souladu s cíli Směrnice o DPH přijmout veškerá opatření potřebná k zabránění daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem.

Zajímavější a významnější je navazující judikatura Soudního dvora EU. Když ji stručně shrneme, tak dovodila, že členské státy mohou přijmout takovou právní úpravu, která stanoví, že osoba povinná k dani, v jejíž prospěch se dodání zboží nebo poskytnutí služeb uskutečnilo a která věděla, nebo měla důvody se domnívat, že by DPH nebo její část splatná za uvedené dodání zboží nebo poskytnutí služeb, nebo za jakékoli předchozí nebo následné dodání zboží nebo poskytnutí služeb, zůstala nezaplacena, může být spolu s daňovým dlužníkem společně a nerozdílně odpovědná za odvod uvedené daně. Taková právní úprava musí nicméně dodržovat obecné právní zásady, které jsou součástí právního řádu EU, a zejména zásadu právní jistoty a proporcionality (uměřenosti). Zájemcům o podrobnosti přímo od zdroje lze doporučit hlavně rozsudky C-396/98, C-376/02 a C-384/04, přičemž dle posledně zmíněného: „Vnitrostátní opatření, která de facto zavádí systém společné a nerozdílné odpovědnosti bez zavinění, jdou nad rámec toho, co je k ochraně plateb do veřejného rozpočtu nezbytné. […] Přenesení odpovědnosti za zaplacení DPH na jinou osobu než daňového dlužníka, ač jí nebylo umožněno zbavit se této odpovědnosti předložením důkazu o tom, že s jednáním uvedeného daňového dlužníka neměla nic společného, je třeba považovat za neslučitelné se zásadou proporcionality.“

Unijní soud tedy stanovil, že pro uplatnění ručení odběratele za DPH neuhrazenou dodavatelem je vždy nutno splnit tzv. vědomostní test – o něm více za chvíli. Tedy, že odběratel (příjemce zdanitelného plnění) věděl nebo vědět mohl a měl o tom, že daň nebude dodavatelem zaplacena. Přičemž – což je také důležité – tuto podmínku prokazuje správce daně! Pokud není splněn „vědomostní test“, pak odběratel nemůže – v oněch třech rozsouzených případech – ručit za daň, protože by se jednalo o ručitelství bez zavinění, které soud zakazuje.

A nyní konkrétnější důvody z rozsudků k jednotlivým kauzám de facto rušícím tři typy ručení za DPH:

•    Proč neplatí ručení odběratele kvůli jeho úplatě na účet vedený v zahraničí:

-   Poskytnutí úplaty příjemcem zdanitelného plnění převodem na zahraniční účet bez dalšího, nemůže samo o sobě založit ručitelský vztah, byť by tomu tak doslovné znění zákona mohlo nasvědčovat.

-   Aby mohlo být ručení uplatněno, musí k samotnému provedení platby přistoupit další okolnosti, ze kterých bude zjevné, že osoba povinná k dani, která úplatu na účet mimo tuzemsko učinila, věděla či mohla vědět, že záměrem takto směrované platby mimo tuzemsko, je právě nezaplacení daně.

-   Platba na účet zahraničního peněžního ústavu není zákonem zapovězena a ani jí nemůže být v souladu se zásadou volného pohybu kapitálu v rámci evropského hospodářského prostoru paušálně bráněno.

-   Platba na účet mimo ČR není ničím výjimečným. Ani mezi subjekty uskutečňujícími zdanitelná plnění v ČR nemusí být ekonomicky neodůvodněná, podezřelá či signalizující úmysl nezaplacení daně či jiné podvodné jednání. Nelze s ní proto bez dalšího spojovat důsledky v podobě ručení za chování jiného subjektu, který neodvedl daň a vykazuje daňový nedoplatek u svého místně příslušného správce daně.

•    Proč neplatí ručení odběratele kvůli tomu, že dodavatel je „nespolehlivým plátcem“:

-   Samotná skutečnost, že o poskytovateli zdanitelného plnění je způsobem umožňujícím dálkový přístup zveřejněna informace, že je nespolehlivým plátcem, nemůže bez dalšího založit ručitelský vztah. V takovém případě by nebylo možné dospět k závěru, že toto ustanovení je založeno na principu zavinění.

-   Prvek zavinění přitom nelze vztahovat ke skutečnosti, že odběratel „vědět měl a mohl“ že dodavatel je nespolehlivý plátce. Znalost tohoto statusu totiž nic nevypovídá o zavinění příjemce plnění ve smyslu, v jakém jej vyložila shora citovaná judikatura, tedy ve vztahu k úmyslu dodavatele daň nezaplatit.

-   Při obchodování s nespolehlivým plátcem je jistě na místě větší obezřetnost, neboť status byl udělen na podkladě závažného porušení povinnosti vztahující se ke správě daně. Přesto nemůže pouhé udělení tohoto statusu svědčit o tom, že je úmyslem subjektu nezaplatit daň z toho kterého konkrétního plnění.

-   Aby tak ručitelský vztah vůbec vznikl, musí ke skutečnosti, že je v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění nebo poskytnutí úplaty za něj zveřejněn status nespolehlivého plátce dodavatele, přistoupit další okolnosti, ze kterých bude zjevné, že odběratel, věděl či vědět měl a mohl, že daň nebude uhrazena.

•    Proč neplatí ručení odběratele kvůli jeho úplatě přes 540 000 Kč na (český) „nezveřejněný účet“:

-   Stejně jako nemůže pouhé poskytnutí úplaty příjemcem zdanitelného plnění bezhotovostním převodem na účet vedený mimo ČR založit bez dalšího ručitelský vztah (ad výše), nemůže ručitelský vztah založit ani samotné poskytnutí alespoň částečné úplaty (kvalifikované výše) na jiný než „zveřejněný“ účet.

-   Aby mohlo být ručení uplatněno, musí k tomu navíc přistoupit další okolnosti, ze kterých bude zjevné, že takovýto příjemce plnění věděl, či vědět mohl a měl, že záměrem platby je právě nezaplacení daně.

-   Obecně není provedení platby za přijaté zdanitelné plnění na jiný než správcem daně zveřejněný účet protiprávní, stejně tak ani překračuje-li hrazená úplata dvojnásobek částky omezující platby v hotovosti.

Pro ručení odběratele je rozhodující „Vědomostní test“

Ve všech třech uvedených kauzách soud „zrušil“ zmíněné speciální důvody ručení odběratele za DPH neuhrazenou odběratelem a konstatoval, že stěžejní, postačující a hlavně – vždy nezbytný – je první typ ručení za DPH – tzv. vědomostní alias znalostní test. Podívejme se na něj blíže.

„Plátce, který příjme zdanitelné plnění s místem plnění v tuzemsku uskutečněné jiným plátcem nebo poskytne úplatu na takové plnění (dále jen „příjemce zdanitelného plnění“), ručí za nezaplacenou daň z tohoto plnění, pokud v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění nebo poskytnutí úplaty na takové plnění věděl nebo vědět měl a mohl, že

a)  daň uvedená na daňovém dokladu nebude úmyslně zaplacena,

b)  plátce, který uskutečňuje toto zdanitelné plnění nebo obdrží úplatu na takové plnění (dále jen „poskytovatel zdanitelného plnění“) se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže daň zaplatit, nebo

c)  dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody.“

Ručitelský vztah vzniká již uskutečnění zdanitelného plnění, resp. poskytnutím úplaty na něj, přičemž postačí naplnění alespoň jedné ze tří podmínek ad a), b) nebo c). Bezpečné metodické doporoučení k uplatňování ručení v DPH najdeme v „Informaci Generálního finančního ředitelství (dále jen „GFŘ“) k institutu ručení podle ZDPH“ – dostupné na https://www.financnisprava.cz/cs/dane/dane/dan-z-pridane-hodnoty/informace-stanoviska-a-sdeleni/ruceni.

Pojmy „věděl nebo vědět měl a mohl“ podle GFŘ vyjadřují vnitřní psychický vztah příjemce zdanitelného plnění k výše uvedeným třem podmínkám. Jejich prostřednictvím je tedy vyjádřena míra zavinění. Z dikce zákona – podle prezentovaného názoru GFŘ – vyplývá, že z hlediska podmínek ručení v tomto případě postačuje i zavinění nedbalostní, a to i v podobě nedbalosti nevědomé. Proto například nedostatek znalostí nutných k výkonu funkce nebo nedostatek času pro jejich uplatnění není možno uplatnit jako omluvitelný důvod pro nevynaložení péče řádného hospodáře, tj. že vědět měl a mohl. Riziko ručení se samozřejmě netýká plnění přijatých ve zvláštním režim přenesení daňové povinnosti v Česku dle § 92a až § 92g ZDPH (zejména stavební a montážní práce), kdy je povinen přiznat DPH na výstupu odběratele, který tak logicky nemůže ručit sám za sebe.

Obecně lze říci, že „v daních je pravdou jen to, co se podaří prokázat“. Známe to trestních kauz, kdy nebylo až tak podstatné, „že to tak skutečně bylo“, ale síla, resp. slabost důkazů. Provádění dokazování je svěřeno správci daně, který je tak ve výhodné pozici žalobce i soudce, což se snaží vyvažovat zásady a postupy správy daní stanovené zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů („DŘ“). Základním principem dle § 92 odst. 3 DŘ je, že: „Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních.“. Co je naopak povinen prokázat správce daně, uvádí § 92 odst. 5 DŘ. Přičemž soudní judikatura dovodila, že právě klíčový „vědomostní test“ § 109 odst. 1 ZDPH prokazuje správce daně, citujeme z prvně zmíněného rozsudku NSS (odstavec 30):

•    „Z výslovné dikce § 109 odst. 1 ZDPH vyplývá, že důkazní břemeno stran skutečností zde uvedených leží jednoznačně na správci daně. To, že ručitel v okamžiku uskutečnění plnění věděl nebo vědět měl a mohl, že dodavatel má v úmyslu nezaplatit daň či získat daňovou výhodu, musí správce daně, pokud bude požadovat ručení ze strany příjemce plnění, ručiteli prokázat. V případech uvedených v odstavci v § 109 odst. 1 ZDPH musí být rovněž splněna podmínka, že ručitel o výše popsaných skutečnostech věděl či vědět mohl již v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění. Nelze mu tedy přičítat k tíži skutečnosti, které nastanou ex post, tedy až poté, kdy k uskutečnění zdanitelného plnění došlo.“

Jak se zbavit hrozby ručení

I když NSS ubral důvodů potencionálního ručení za DPH nezaplacenou dodavatelem, stále jich nemile hodně visí jako Damoklův meč nad odběratelem, který je v obtížné a dlouhodobě nejisté pozici rukojmí. Pokud je mu tato role hodně nepříjemná, má možnost zbavit se jednou provždy potenciální hrozby svého ručení. Je to ale navýsost šalamounská ochrana, která je spíše ve prospěch státní kasy a zvyšuje administrativu obou plátců.

Ručení za daň dodavatele se totiž neuplatní, pokud odběratel využije tzv. zvláštní zajištění daně dle § 109a ZDPH, a bez vyzvání správce daně – tedy dobrovolně – uhradí DPH za přijaté zdanitelné plnění (z dřívější úplaty) rovnou správci daně za dodavatele. Úhradu musí provést správci daně místně příslušnému dodavateli na speciální depozitní účet. Zajištění daně lze využít kdykoli, resp. dokud nebyl odběratel vyzván správcem daně k úhradě jako ručitel. Problémem je, že při úhradě DPH přímo správci daně je pak odběratel dlužen tuto částku dodavateli na základě jejich obchodního smluvního vztahu, takže hrozí, že mu ji bude muset uhradit podruhé. Lze proto vřele doporučit – před využitím možnosti zajištění daně – aspoň pokusit se o dohodu s dodavatelem…

A navíc ta administrativa Podle § 109a odst. 2 ZDPH mus odběratel platbu zajištěn dan pečliv identifikovat způsobem stanoveným metodikou GFŘ Jak správn zaplatit da finančnímu úřadu v roce 2022:

•    Daň, na kterou je úhrada určena,

-   určeno označením účtu příjemce platby předčíslím „80039“, (neuplatní se předčíslí pro DPH „705“),

-   ve zbývající části (oddělené pomlčkou) půjde o běžný tvar daňového účtu, tedy 8 čísel matriky, která může mít 15 podob podle kraje dodavatele, resp. Specializovaného FÚ, a za lomítkem kód ČNB 0710.

•    Identifikaci dodavatele, tedy „poskytovatele zdanitelného plnění“,

-   za tímto účelem se jako variabilní symbol platby uvede kmenová část jeho DIČ plátce (čísla za „CZ“).

•    Identifikaci odběratele coby „příjemce zdanitelného plnění“, případně „oprávněného příjemce“,

-   tento údaj se vyjeví formou specifického symbolu platby, kde se uvede jeho kmenová část DIČ.

•    Den uskutečnění zdanitelného plnění nebo přijetí úplaty se uvede ve „Zprávě pro příjemce“ ve formátu:

-   „DD/MM/RRRR-P“ pro den uskutečnění zdanitelného plnění,

-   „DD/MM/RRRR-U“ pro den přijetí úplaty,

-   „DD/MM/RRRR-O“ v případě ručení oprávněného příjemce;

•    Konstantní symbol – není třeba vyplňovat.

Příjemce plnění alias odběratel může provést úhradu zajištění DPH dodavatele kdykoli, vyjma případu, že již byl vyzván k úhradě jako ručitel, potom totiž hradí daň povinně jako ručitel. Platba se použije na úhradu daně dodavatele za jeho příslušné zdanitelné plnění, kterého se týká, a to i v případě, že jí již zcela nebo částečně uhradil (typicky když tuto daňovou povinnost pokryly jeho odpočty daně na vstupu). Případný – tzv. vratitelný – přeplatek na osobním daňovém účtu poskytovatele plnění správce daně vrátí na žádost pouze tomuto dodavateli.