Zaměstnanci a OSVČ v rámci EU – pravidla a výjimky ve zdravotním pojištění

Kdy se aplikuje princip jednoho pojištění? Proč je pro zaměstnavatele důležitý formulář A1?
Může být vyslána i OSVČ? Na jaký rozsah zdravotní péče má nárok vyslaná osoba?

Pohyb osob v rámci Evropské unie

a dalších států upravují jako nadnárodní právní úprava nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004 (oba předpisy uvádíme dále jako „Nařízení“). Smyslem těchto pravidel je především určit, který stát je odpovědný za výběr pojistného a navazujícího poskytování dávek. Není cílem jednotlivé evropské systémy sociálního zabezpečení sjednocovat, což by ostatně vzhledem k jejich různorodosti bylo velmi problematické, nýbrž je koordinovat. Nařízení fungují tím způsobem, že u migrující osoby určí v závislosti na její konkrétní situaci stát, ve kterém má nárok například na poskytnutí zdravotní péče, na nemocenskou či důchod.

Státy postupující podle Nařízení

Podle Nařízení postupují občané a instituce ze států Evropské unie, Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island, Lichtenštejnsko), ze Švýcarska a případně také ze Spojeného království. U všech těchto států budeme dále používat pojem „členský stát“.

Dva důležité principy Nařízení

Základním pravidlem při výkonu výdělečné činnosti je pojištění ve státě, ve kterém je tato výdělečná činnost vykonávána. Musí se však jednat o činnost, která je považována za zaměstnání nebo za samostatnou výdělečnou činnost podle předpisů účinných v daném státě v oblasti sociálního zabezpečení. Pojištěná osoba je účastna všech systémů sociálního zabezpečení tohoto státu a nemůže si vybrat, že třeba zdravotně a nemocensky chce být pojištěna v jednom státě a důchodově v jiném státě. To také znamená, že osoba nemůže podléhat právním předpisům více států, přičemž současně platí, že nemůže být nepojištěna.

Prostřednictvím principu pojištění ve státě výkonu výdělečné činnosti je určována příslušnost k právním předpisům sociálního zabezpečení. Osoba zaměstnaná (nebo samostatně výdělečně činná) podléhá právním předpisům členského státu, na jehož území vykonává výdělečnou činnost, bez ohledu na místo jejího bydliště (pravidlo lex loci laboris).

Zásadním kritériem pro určení příslušnosti je tedy výkon výdělečné činnosti. V této souvislosti pak návazně platí, že na zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou se ve smyslu Nařízení vztahují právní předpisy státu, na jehož území je vykonávána výdělečná činnost. Obdobně si příslušnost k pojištění nemohou vybrat ani nezaopatření rodinní příslušníci takové osoby, kteří jsou povinně účastni všech systémů sociálního zabezpečení v zemi pojištění živitele.

Pokud osoba pracuje pouze na území jednoho státu, je státem pojištění vždy tento stát. Nehraje přitom roli, kde taková osoba bydlí, kde má sídlo zaměstnavatel nebo podle jakých předpisů je sjednán pracovněprávní vztah.

Při souběžných příjmech ze zaměstnání ve dvou státech podléhajících režimu koordinace platí princip jednoho pojištění neboli osoba je účastna všech systémů sociálního zabezpečení pouze v jednom státě. O příslušnosti k pojištění rozhoduje instituce provádějící sociální zabezpečení ve státě trvalého pobytu dotyčné osoby.

Z POZICE ČESKÉHO ZAMĚSTNAVATELE - Má-li zaměstnavatel se sídlem nebo trvalým pobytem na území ČR v úmyslu zaměstnávat zaměstnance – občany z členských států, musí nejprve zjistit, zda tento zaměstnanec nemá současně další příjmy ze zaměstnání v jiné zemi (zemích). V případě, že další příjmy vykazuje (zpravidla se jedná o stát, kde má tato osoba trvalé bydliště), musí být českému zaměstnavateli v rámci možností co nejdříve doručen formulář A1 v situaci, kdy zemí pojištění je tento druhý stát, pokud takto rozhodla instituce provádějící sociální zabezpečení ve státě trvalého pobytu tohoto zaměstnance.

Zjednodušeně řečeno, zaměstnává-li český zaměstnavatel občana Rakouska s trvalým pobytem na území Rakouska a tento zaměstnanec předloží českému zaměstnavateli formulář A1, vystavený rakouskou stranou, podléhá rakouský zaměstnanec zdravotnímu pojištění v Rakousku. Na základě tohoto důležitého dokumentu bude český zaměstnavatel odvádět pojistné rakouské instituci provádějící zdravotní pojištění, podle rakouských právních předpisů a v tamní měně. Například, kdyby byl tento rakouský občan členem statutárního orgánu českého zaměstnavatele a předložil mu zmíněný tiskopis A1, musí český zaměstnavatel primárně prověřit, zda plnění této povahy (tj. odměna člena statutárního orgánu) podléhá povinnosti placení pojistného na zdravotní pojištění v Rakousku.

Také platí, že do doby, než je při souběhu zaměstnání ve více státech formulář A1 českému zaměstnavateli předložen (anebo není-li předložen vůbec), odvádí se pojistné české zdravotní pojišťovně, kterou si zaměstnanec svobodně zvolil. To znamená, že se postupuje podle právní úpravy platné v českém systému veřejného zdravotního pojištění.

VYSLÁNÍ ZAMĚSTNANCE NEBO OSVČ - Z pravidla aplikace právních předpisů státu výkonu výdělečné činnosti existuje řada zvláštních pravidel, resp. výjimek. Kromě již zmíněného principu jednoho pojištění při souběžných příjmech se nejčastěji jedná o vyslání zaměstnance nebo OSVČ.

Forma vyslání představuje poměrně často využívanou možnost výkonu výdělečné činnosti v rámci „evropského“ prostoru. Nespornou výhodou tohoto institutu je skutečnost, že taková osoba (zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná) zůstává po dobu vyslání příslušna ke všem systémům sociálního zabezpečení státu, ze kterého je vyslána.

Na základě členství České republiky v Evropské unii můžeme z hlediska praktické aplikace institutu vyslání uplatňovat dvě varianty, a to buď vyslání pracovníka z ČR nebo do ČR. V dalším textu se soustředíme na podmínky platné v případě občana České republiky, pracovně vyslaného (jako zaměstnance nebo OSVČ) na území jiného členského státu.

Za vyslání se považuje

ve smyslu článků 12 (1) a 12 (2) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 situace, kdy jsou zaměstnanec nebo OSVČ, kteří normálně vykonávají výdělečnou činnost na území vysílajícího státu, dočasně vysláni na území jiného státu, aby tam jako zaměstnanec vykonával činnost pro vysílajícího zaměstnavatele nebo jako OSVČ na vlastní účet. Základní podmínka stanoví, že předpokládaná délka vyslání nepřesáhne 24 měsíců. Vyslaná osoba nepodléhá právním předpisům sociálního zabezpečení státu, ve kterém pracuje, ale i nadále podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení toho státu, ze kterého byla vyslána, tedy v našem případě České republiky.

Zaměstnanec, který má být vyslán, musí podléhat právním předpisům státu, v němž sídlí jeho zaměstnavatel, alespoň po dobu jednoho měsíce. Minimální doba mezi opětovným vysláním téhož zaměstnance do stejného podniku a stejného státu vyslání činí nejméně 2 měsíce od skončení předchozího období vyslání.

Prokazování příslušnosti k pojištění

Skutečnost, že je osoba vyslaným pracovníkem (to znamená, že se na ni vztahují právní předpisy vysílajícího státu), se prokazuje vystaveným formulářem A1 – „Potvrzení o příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení“, které se vztahuje na jeho držitele. O vystavení tiskopisu A1 (dříve E 101) žádají společně zaměstnavatel a zaměstnanec nebo OSVČ prostřednictvím písemné žádosti, kdy tiskopis této žádosti je k dispozici na OSSZ nebo na webových stránkách České správy sociálního zabezpečení. Při splnění podmínek nutných pro vyslání vystaví příslušná správa sociálního zabezpečení formulář A1 a zašle jej žadateli. Pokud žadatel splňuje podmínky pro vyslání, má na vystavení formuláře A1 právní nárok. Formulář A1 je v případě vyslání vystavován OSSZ příslušnou zpravidla podle sídla zaměstnavatele resp. podle místa bydliště u OSVČ. V souvislosti s vystavováním těchto formulářů je nutné zdůraznit potřebu podání žádosti s patřičným časovým předstihem tak, aby byl k dispozici dostatečný prostor pro vyřízení všech náležitostí.

Osoba vyslaná z ČR

Pro účely Nařízení se za osobu vyslanou z České republiky považuje:

a)  zaměstnanec, který:

-    zůstává v zaměstnaneckém vztahu u původní mateřské organizace (tzv. přímý vztah dle závěrů Správní komise pro koordinaci systémů sociálního zabezpečení),

-    dočasně vykonává pro svého českého zaměstnavatele práci v jiném členském státě. Zaměstnavatel práci vyslaného zaměstnance řídí a taktéž zaměstnance odměňuje.

-    je vyslán na dobu nepřevyšující 24 měsíců,

-    nemá současně uzavřen pracovní poměr s podnikem, do kterého je vyslán,

-    nebyl vyslán za tím účelem, aby nahradil jinou osobu, která dovršila dobu svého vyslání.

Po dobu vyslání je pojistné za zaměstnance odváděno v České republice. Za vyslání v duchu výše uvedeného se nepovažuje případ, kdy zaměstnanec čerpá u svého zaměstnavatele v České republice pracovní volno bez náhrady příjmu (neplacené volno) a v členském státě pracuje v pracovněprávním vztahu uzavřeném s jiným zaměstnavatelem.

b)  osoba samostatně výdělečně činná, která dočasně vykonává samostatnou výdělečnou činnost na území jiného státu (tedy fakticky vyšle sama sebe), přičemž musí být splněny tyto podmínky:

-    OSVČ vykonává samostatnou výdělečnou činnost v České republice, kde nadále udržuje prostředky pro výkon samostatné výdělečné činnosti, s podmínkou alespoň dvou měsíců relevantní a prokazatelné ekonomické aktivity na území vysílajícího státu, tedy ČR,

-    činnost na území přijímajícího státu musí mít podobný charakter s činností na území České republiky,

-    OSVČ vykonává přechodně činnost v jiném členském státě po dobu maximálně 24 měsíců.

OCHRANA PRACOVNÍHO TRHU ČLENSKÝCH STÁTŮ A NÁROK NA ZDRAVOTNÍ PÉČI - Je pravdou, že formulář A1 výrazně usnadňuje volný pohyb osob. Za účelem ochrany svého pracovního trhu provádějí příslušné orgány kontroly osob vykonávajících práci na jejich území, kdy vyžadují doložení příslušnosti k právním předpisům jiného státu. Skutečnost, že pro pracovníka jsou příslušné právní předpisy sociálního zabezpečení státu, ze kterého byl vyslán (v našem případě tedy České republiky), se v případě potřeby prokazuje právě originálem českého formuláře A1. Tento formulář by měla být vyslaná osoba schopna předložit příslušným orgánům na jejich vyžádání kdykoli během svého pobytu v členském státě.

Pokud je vyslané osobě poskytnuta v přijímacím státě zdravotní péče, má tato osoba nárok na její poskytnutí v nezbytném rozsahu a za stejných podmínek jako místní pojištěnci, tedy i včetně případné spoluúčasti. Tato péče je poskytována na náklady české zdravotní pojišťovny. K prokázání příslušnosti k českému systému slouží Evropský průkaz zdravotního pojištění (European Health Insurance Card – EHIC), případně papírová podoba Potvrzení dočasně nahrazujícího EHIC.

Souběh zaměstnání a samostatné výdělečné činnosti

Při souběhu zaměstnání v jednom členském státě s výkonem samostatné výdělečné činnosti ve druhém členském státě je osoba pojištěna ve státě, ve kterém vykonává zaměstnání. Do tohoto státu je placeno pojistné a pojištěná osoba má v tomto státě nárok na dávky systému sociálního zabezpečení, vyplývající z výkonu výdělečné činnosti.

Dvoustranné mezistátní smlouvy a osoby ze „třetích zemí“

Nařízení se nevztahují na osoby podléhající režimu dvoustranné mezistátní smlouvy o sociálním zabezpečení a na osoby z ostatních, tzv. třetích zemí. Účastníkem českého systému veřejného zdravotního pojištění je rovněž výdělečně činná osoba (tj. zaměstnanec nebo osoba samostatně výdělečně činná) ze země, se kterou má ČR uzavřenou smlouvu o sociálním zabezpečení, která se vztahuje i na oblast zdravotního pojištění. Při provádění některých smluv se vychází například z jejich základního principu, kterým je princip jediného pojištění, a to v zásadě ve státě, ve kterém osoby kryté mezinárodními smlouvami vykonávají výdělečnou činnost. Tento princip je určující z hlediska posuzování účasti zmíněných osob ve struktuře pojištění podle českých právních předpisů. V evropských právních předpisech, které ČR po vstupu do EU provádí, je zakotven princip pojištění v zemi, ve které je vykonávána výdělečná činnost. Pokud taková osoba prokazatelně vykonává na území ČR výdělečnou činnost, má v souladu podmínkami smlouvy nárok na zařazení mezi české pojištěnce se všemi právy a povinnostmi v oblasti zdravotního pojištění.

Tyto dvoustranné mezistátní smlouvy o sociálním zabezpečení uzavřela Česká republika v poslední době například s Albánií, Tuniskem, Sýrií nebo s Bosnou a Hercegovinou. Seznam všech smluv je k dohledání například na stránkách Kanceláře zdravotního pojištění z.s. (www.kancelarzp.cz) v sekci Pro pojištěnce – Mezinárodní právní předpisy.

Ing. Jiří Hálek