Zasílání obchodních nabídek prostřednictvím e-mailu

Zasílání obchodních nabídek prostřednictvím e-mailu a pošty

1. Reklama obecně

2. Dotěrné obtěžování

3. Reklama šířená poštou

4. Zasílání obchodních nabídek prostřednictvím e-mailu

5. Obchodní sdělení dle zákona o některých službách informační společnosti

6. Pravidla pro šíření obchodních sdělení

7. Zakoupení databáze elektronických kontaktů

8. Ochrana osobních údajů

9. Reklama šířená prostřednictvím Facebooku

10. Cookies pouze se souhlasem

Téměř běžnou součástí života se stala nevyžádaná elektronická pošta a množství dopisů, kterými nám jsou nabízeny různé výrobky a služby. Existují nějaká pravidla pro tuto činnost? Jak se bránit proti nevyžádané reklamě? Jaká jsou nová pravidla pro marketinkové hovory? Co jsou to cookies?

1. Reklama obecně

Původ slova reklama a reklamy vůbec existuje již od okamžiku, kdy trhovci začali vychvalovat své zboží vyvoláváním na tržištích, odkud také pochází označení reklama z latinského „reclamare“, což znamená vyvolávat (doslova znovu volat). K největšímu rozvoji reklamy došlo ve 20. století, k čemuž přispělo rozhlasové vysílání, film, televize a internet.

Právní definici reklamy je možné nalézt ve více právních předpisech. Základním právním předpisem je zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy. V ust. § 1 odst. 2 zákona o regulaci reklamy je definována reklama jako „oznámení, předvedení či jiná prezentace šířené zejména komunikačními médii, mající za cíl podporu podnikatelské činnosti, zejména podporu spotřeby nebo prodeje zboží, výstavby, pronájmu nebo prodeje nemovitostí, prodeje nebo využití práv nebo závazků, podporu poskytování služeb, propagaci ochranné známky, pokud není dále stanoveno jinak.“. Dalším předpisem, který výslovně definuje reklamu, je zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který oproti výše uvedenému zužuje definici reklamy ve smyslu provozování rozhlasového a televizního vysílání na „jakékoliv veřejné oznámení, vysílané za úplatu nebo jinou protihodnotu nebo vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání, určené k podpoře prodeje, nákupu nebo pronájmu výrobků nebo služeb, včetně nemovitého majetku, práv a závazků“. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník pracuje s pojmy jako klamavá reklama či srovnávací reklama, nicméně definici nedává. V českém právním řádu existuje další řada předpisů, které definici reklamy neobsahují, ale reklamy se v určitých směrech přímo či nepřímo dotýkají. Jedná se například o zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon atd.

Vedle právní regulace se uplatňuje regulace mimoprávní (etická samoregulace). Nejvýznamnější samoregulační institucí v ČR je Rada pro reklamu, která byla založena v roce 1994 jako organizace samoregulace reklamy. Cílem Rady pro reklamu je dosažení čestné, legální, decentní, a pravdivé reklamy na území České republiky. Rada pro reklamu ve svém Kodexu pro reklamu v části první oddílu I. článku 1. vymezuje reklamu jako „proces komerční komunikace, prováděný za úhradu jakýmkoliv podnikatelským subjektem nebo jiným subjektem jednajícím v jeho zájmu, jehož účelem je poskytnout spotřebiteli informace o zboží a službách i činnostech a projektech charitativní povahy. Přitom se jedná o informace šířené prostřednictvím komunikačních médií, kterými se pro účely Kodexu rozumí televize, rozhlas, nosiče audiovizuálních děl, periodický tisk a neperiodické publikace, dopravní prostředky, plakáty a letáky, jakož i další komunikační prostředky umožňující přenos informací. Reklamou dle této definice zpravidla není takový přenos informací, který by jinak reklamou byl, pokud prodejce výhradně označuje místo, kde výrobek nabízí spotřebiteli. Pojem reklama podle Kodexu se přiměřeně použije i na inzerci prováděnou nekomerčními subjekty i těmi, kdo jednají z jejich pověření“.

Ačkoliv jednotná definice reklamy neexistuje, vyznačuje se reklama ve všech svých podobách některými společnými znaky. Z uvedených definic lze odvodit, že reklama je přesvědčování či informování subjektů, jimž je toto oznámení adresováno, za účelem propagace určitého zboží, služeb nebo jiných činností, s cílem upozornit adresáty reklamního oznámení na toto zboží, službu nebo činnost a zaujmout jejich pozornost.

1.1 Nevyžádaná reklama

Nevyžádanou reklamou šířenou prostředky komunikace na dálku jsou například nevyžádané e-maily, nevyžádané telefonáty, či nevyžádaná pošta. V souvislosti s televizní a rozhlasovou reklamou se obvykle o nevyžádané reklamě nemluví, i když ji můžeme mnohdy také považovat za nevyžádanou.

Rozdíl je ovšem v tom, že v případě reklamních letáků (případně e-mailů, nevyžádaných telefonátů apod.) lze dát původci reklamy najevo, že si adresát šíření reklamy vůči své osobě nepřeje, a tudíž v případě jejího dalšího šíření půjde o zakázané šíření nevyžádané reklamy, v případě televize či rozhlasu takové oznámení původci reklamy nelze učinit. V podstatě zapnutím televize či rozhlasu se sledováním reklamy konkludentně souhlasíme.

Ze zákona o regulaci reklamy vyplývá, že nevyžádaná reklama není sama o sobě zakázána. Zakázáno je pouze její šíření, pokud splňuje podmínky v tomto zákonu uvedené. Zakazuje se šíření nevyžádané reklamy v listinné podobě, pokud adresáta obtěžuje, přičemž za reklamu, která obtěžuje, se považuje reklama směřující ke konkrétnímu adresátovi za podmínky, že adresát dal předem jasně a srozumitelně najevo, že si nepřeje, aby vůči němu byla nevyžádaná reklama šířena. Dle tohoto tedy reklamu lze šířit, dokud to adresát výslovně neodmítne. Naopak dle zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti platí, že reklamu lze šířit až po získání výslovného souhlasu adresáta.

1.2 Postihování nevyžádané reklamy

Právní předpisy postihují nevyžádanou reklamu zejména kvůli časovým a finančním ztrátám adresáta reklamy, obtěžování a zásahu do jeho osobní sféry. Adresát reklamy totiž musí na nevyžádanou reklamu nějak reagovat, přestože o reklamu neměl zájem – například odstraněním nevyžádaných e-mailů, vyhazováním reklamních letáků, časem spojeným s vyřizováním telefonických hovorů, odmítáním nabídek. Navíc jde o agresivní formu soutěžení, kterou je nutno potlačovat.

Nevyžádaná reklama je chráněna právem proti nekalé soutěži, a sice podle generální klauzule nekalé soutěže dle ust. § 2976 odst. 1 občanského zákoníku. Generální klauzule nekalé soutěže je obsažená v ust. § 2976 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého kdo se dostane v hospodářském styku do rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, dopustí se nekalé soutěže, přičemž nekalá soutěž se zakazuje. Občanský zákoník takto vymezuje tři obecné základní podmínky, které musejí být splněny kumulativně, aby určité protiprávní jednání mohlo být kvalifikováno jako jednání v nekalé soutěži, a to:

– jednání v hospodářském styku,

– rozpor s dobrými mravy soutěže,

– způsobilost přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům.

Na nevyžádanou reklamu bude možné v některých případech také aplikovat ust. § 180 trestního zákoníku – trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji. Některé druhy nevyžádané reklamy lze také dle zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele podřadit pod tzv. agresivní obchodní praktiku. Pro regulaci reklamy jsou podstatné ust. § 4 až 5b zákona o ochraně spotřebitele, které upravují nekalé obchodní praktiky, klamavé obchodní praktiky a agresivní obchodní praktiky.

Za nekalou obchodní praktiku se považuje, je-li jednání podnikatele v rozporu s požadavky odborné péče a podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, kterému je určena, nebo který je jejímu působení vystaven, ve vztahu k výrobku nebo službě. Jednáním je i jakákoli komunikace vůči spotřebiteli, tedy i reklama a jiná propagace. Užívání nekalých obchodních praktik se zakazuje. Zákon rozlišuje v rámci nekalé obchodní praktiky – klamavé konání nebo klamavé opomenutí a dále agresivní obchodní praktiku. Obchodní praktika se považuje za klamavou

– pokud obsahuje věcně nesprávnou informaci a je tedy nepravdivá, což vede nebo může vést spotřebitele k rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil (klamavé konání),

– pokud ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům, okolnostem a omezením sdělovacího prostředku opomene uvést podstatné informace, které v dané souvislosti spotřebitel potřebuje pro rozhodnutí ohledně koupě, čímž způsobí nebo může způsobit, že spotřebitel učiní rozhodnutí ohledně této koupě, které by jinak neučinil (klamavé opomenutí).

Agresivní obchodní praktika je taková obchodní praktika, která ve svých věcných souvislostech a s přihlédnutím ke všem jejím rysům a okolnostem výrazně zhoršuje nebo může výrazně zhoršit svobodu volby nebo chování spotřebitele ve vztahu k výrobku nebo službě, a to obtěžováním, donucováním včetně použití fyzické síly nebo nepatřičným ovlivňováním, čímž způsobí nebo může způsobit, že spotřebitel učiní rozhodnutí ohledně koupě, které by jinak neučinil.

V příloze č. 1 a 2 zákona o ochraně spotřebitele je obsažen výčet nejrůznějších klamavých a agresivních obchodních praktik, které jsou dle zákona o ochraně spotřebitele zakázané. Zakázanou agresivní obchodní praktikou je dle zákona o ochraně spotřebitele, pokud prodávající opakovaně činí spotřebiteli nevyžádané nabídky prostřednictvím telefonu, faxu, elektronické pošty, nebo jiných prostředků přenosu na dálku, s výjimkou vymáhání splatných smluvních závazků způsobem, který je v souladu s příslušnými právními předpisy.

V případě reklamy mohou také platit omezení daná obecní vyhláškou. Dle ust. § 2 odst. 1 písm. d) zákona o regulaci reklamy se zakazuje reklama šířená na veřejně přístupných místech mimo provozovnu jiným způsobem než prostřednictvím reklamního nebo propagačního zařízení zřízeného podle zvláštního právního předpisu (např. billboard), stanoví-li tak obec svým nařízením vydaným v přenesené působnosti. Obec v nařízení stanoví

a) veřejně přístupná místa, na nichž je reklama zakázána,

b) dobu, v níž je reklama zakázána,

c) druhy komunikačních médií, kterými nesmí být reklama šířena, popřípadě též

d) akce, na něž se zákaz šíření reklamy nevztahuje.

1.3 Právní prostředky ochrany proti nevyžádané reklamě

Orgány příslušnými k výkonu dozoru nad dodržováním zákona o regulaci reklamy jsou krajské živnostenské úřady. Zákon o regulaci reklamy obsahuje ustanovení o přestupcích na úseku správy reklamy. Fyzická osoba nebo právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že jako šiřitel v rozporu se zákonem o regulaci reklamy šíří nevyžádanou reklamu v listinné podobě. Za přestupek lze uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč. Zákazník se tedy může obrátit na místně příslušný krajský živnostenský úřad s podnětem (stížností). Živnostenský úřad pak může šiřiteli nevyžádané reklamy udělit pokutu.

Dále se může zákazník bránit soukromoprávní cestou, a to podáním žaloby na porušení práva proti nekalé soutěži. Nevyžádaná reklama je postižitelná na základě splnění podmínek generální klauzule nekalé soutěže. Dle ust. § 2988 občanského zákoníku se osoba, jejíž právo bylo nekalou soutěží ohroženo nebo porušeno, může proti rušiteli požadovat, aby se nekalé soutěže zdržel nebo aby odstranil závadný stav. Dále může požadovat přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení.

2. Dotěrné obtěžování

Dotěrné obtěžování začlenil občanský zákoník s účinností od 1. 1. 2014 do skutkových podstat nekalé soutěže. Dotěrné obtěžování je vymezeno konkrétně v ust. § 2986 občanského zákoníku a obsahuje 2 odstavce upravující tzv. pozitivní a negativní vymezení dotěrného obtěžování. Pozitivní vymezení dotěrného obtěžování je vymezeno v ust. § 2986 odst. 1 občanského zákoníku: „Dotěrné obtěžování je sdělování údajů o soutěžiteli, zboží nebo službách, jakož i nabídka zboží nebo služeb s využitím telefonu, faxového přístroje, elektronické pošty nebo podobných prostředků, ačkoli si takovou činnost příjemce zjevně nepřeje, nebo sdělování reklamy, při kterém její původce utají nebo zastře údaje, podle nichž ho lze zjistit, a neuvede, kde příjemce může bez zvláštních nákladů přikázat ukončení reklamy.“ Negativní vymezení dotěrného obtěžování je vymezeno v ust. § 2986 odst. 2 občanského zákoníku: „Rozesílá-li se reklama na elektronickou adresu, kterou podnikatel získal v souvislosti s prodejem zboží nebo poskytnutím služby, nejde o dotěrné obtěžování, pokud podnikatel tuto adresu používá k přímé reklamě pro vlastní zboží nebo služby a druhá strana reklamu nezakázala, ačkoli ji podnikatel při získání adresy i při každém jejím použití k reklamě zřetelně upozornil na právo přikázat bez zvláštních nákladů ukončení reklamy.“

Předpokladem pro kvalifikaci určitého jednání jako dotěrné obtěžování je naplnění znaků generální klauzule nekalé soutěže, která je vymezena v ust. § 2976 odst. 1 občanského zákoníku. Podle generální klauzule se musí jednat o jednání v hospodářském styku, které je zároveň v rozporu s dobrými mravy a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům. Dotěrné obtěžování můžeme dále rozlišit na dotěrné obtěžování nechtěnými údaji a dotěrné obtěžování anonymní reklamou.

K naplnění skutkové podstaty dotěrného obtěžování nechtěnými údaji dojde za těchto podmínek:

– dochází ke sdělování údajů o soutěžiteli, zboží nebo službách nebo se jedná o nabídku zboží nebo služeb,

– k sdělování je využito telefonu, faxového přístroje, elektronické pošty nebo podobných prostředků,

– ke sdělování údajů dochází, i když si takovou činnost příjemce zjevně nepřeje.

Důležitý je výraz „zjevně nepřeje“. Nebude se jednat o situaci, kdy není zcela jasné vyjádření příjemce. Pokud příjemce nechce být reklamou obtěžován, musí to dát najevo – např. nálepkou na poštovní schránku „Nevhazujte letáky, obchodní sdělení,…“. O dotěrné obtěžování se pak bude jednat v případě, kdy příjemce tento zákaz na schránku umístí, a stejně se v ní reklama opakovaně objeví, i když je zřejmé, že adresát si vhazování nevyžádaných tiskovin nepřeje.

K naplnění skutkové podstaty dotěrného obtěžování anonymní reklamou dojde za těchto podmínek:

– dochází ke sdělování reklamy,

– při sdělování reklamy původce utají nebo zastře údaje, podle nichž ho lze zjistit,

– původce neuvede, kde příjemce může bez zvláštních nákladů přikázat ukončení reklamy.

Za původce reklamy přitom lze ve smyslu ust. § 2986 občanského zákoníku považovat nejen soutěžitele, ale případně i další subjekty, které v jeho prospěch reklamu šíří. Občanský zákoník nestanoví, koho lze považovat za původce reklamy. Výklady se ovšem shodují v tom, že za tohoto lze považovat i tzv. osoby pomocné, což jsou jiné osoby než soutěžitel samotný, jejichž cílem je propagace soutěžitele a jeho zboží nebo služeb, např. reklamní agentura nebo jakákoliv jiná osoba, kterou si soutěžitel najal na svoji propagaci. Pod dotěrné obtěžování anonymní reklamou lze zařadit i tzv. „black messenger“, což je osoba, která se na sociálních sítích zapojuje do různých debatních skupin, snaží se získat si důvěru a následně propaguje zboží nebo služby subjektu, který si jej najal.

Ustanovení § 2986 odst. 2 občanského zákoníku upravuje negativní vymezení dotěrného obtěžování, tzv. výjimku ze zákazu. Výjimka ze zákazu se pohybuje v režimu opt-out a lze ji chápat jako jednání, které by jinak spadalo pod skutkovou podstatu dotěrného obtěžování, nicméně za určitých, kumulativně splněných podmínek, je povolené.

Dle uvedeného ustanovení musí být splněny tyto podmínky:

– rozesílá-li se reklama na elektronickou adresu, kterou podnikatel získal v souvislosti s prodejem zboží nebo poskytnutím služby,

– pokud podnikatel tuto adresu používá k přímé reklamě pro vlastní zboží nebo služby a

– druhá strana reklamu nezakázala, ačkoli ji podnikatel při získání adresy i při každém jejím použití k reklamě zřetelně upozornil na právo přikázat bez zvláštních nákladů ukončení reklamy.

3. Reklama šířená poštou

Rozlišit můžeme neadresované reklamy (letáky a jiné tiskoviny vhazované do poštovních schránek, umisťované za stěrače aut, rozdávané na ulici) a adresované reklamy (zasílané poštou na jméno adresáta). V obou případech se může jednat o nevyžádanou reklamu, která je zakázaná dle ust. § 2 odst. 1 písm. c) zákona o regulaci reklamy. Dle tohoto ustanovení se zakazuje šíření nevyžádané reklamy v listinné podobě, pokud adresáta obtěžuje, přičemž za reklamu, která obtěžuje, se považuje reklama směřující ke konkrétnímu adresátovi za podmínky, že adresát dal předem jasně a srozumitelně najevo, že si nepřeje, aby vůči němu byla nevyžádaná reklama šířena.

Za zakázanou nevyžádanou reklamu lze jednání považovat až v okamžiku, kdy adresát dá najevo, že si šíření reklamy vůči své osobě nepřeje. To může být pro účely neadresované reklamy učiněno například nápisem na poštovní schránce „Nevhazujete reklamní letáky“. V případě adresované reklamy doručované poštou by bylo nutné písemné sdělení odesílateli, že si adresát reklamu nepřeje. Otázka je, který subjekt by měl být za vhození nevyžádané reklamy do poštovní schránky odpovědný a kterému subjektu by měl adresát reklamy toto písemné stanovisko adresovat.

Zákon o regulaci reklamy v ust. § 1 rozlišuje zadavatele, zpracovatele a šiřitele reklamy. Zadavatelem reklamy je právnická nebo fyzická osoba, která objednala u jiné právnické nebo fyzické osoby reklamu. Zpracovatelem reklamy je právnická nebo fyzická osoba, která pro sebe nebo pro jinou právnickou nebo fyzickou osobu zpracovala reklamu. Pokud zpracovatel zpracuje reklamu pro sebe, je pro účely tohoto zákona zároveň v postavení zadavatele. Šiřitelem reklamy je právnická nebo fyzická osoba, která reklamu veřejně šíří. Podle ust. § 8 a ust. § 8a zákona o regulaci reklamy je za šíření nevyžádané reklamy zodpovědný šiřitel reklamy. Fyzická osoba se jako šiřitel dopustí přestupku tím, že v rozporu se zákonem šíří nevyžádanou reklamu v listinné podobě a za tento přestupek může být uložena pokuta do výše 2 000 000 Kč. Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že jako šiřitel v rozporu se zákonem šíří nevyžádanou reklamu v listinné podobě a za tento správní delikt může být uložena pokuta do výše 2 000 000 Kč. V praxi může být ale velmi problematické zjistit, kdo reklamu do schránky vůbec vhodil a tím reklamu šířil.

Zákon o regulaci reklamy dále stanoví, že zadavatel a zpracovatel reklamy se dopustí přestupku v případě, že zadají či zpracují reklamu, která je nekalou obchodní praktikou. Nekalou obchodní praktikou – agresivní obchodní praktikou – je podle zákona o ochraně spotřebitele i praktika, kdy podnikatel opakovaně činí spotřebiteli nevyžádané nabídky prostřednictvím telefonu, faxu, elektronické pošty, nebo jiných prostředků přenosu na dálku. Ovšem poštovní komunikace zřejmě pod vyjmenované nespadá. Lze ale vycházet také z obecné definice nekalé obchodní praktiky, dle které obchodní praktika je nekalá, je-li v rozporu s požadavky odborné péče a podstatně narušuje nebo je způsobilá podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele, kterému je určena, nebo který je jejímu působení vystaven, ve vztahu k výrobku nebo službě. V případě, že by nevyžádaná reklama podmínky obsažené v uvedené definici splňovala, šlo by o nekalou obchodní praktiku a odpovědnost za její zadání a zpracování by nesl zadavatel a zpracovatel, na něž by se také adresát reklamy mohl obrátit se stanoviskem o tom, že si šíření této reklamy vůči své osobě nepřeje. Oběma těmto subjektům by pak v případě dalšího zadání či zpracování této nekalé obchodní praktiky vůči adresátovi, který dal najevo, že si to nepřeje, mohla být uložena pokuta až do výše 5 000 000 Kč. Dále by bylo možné využít prostředky právní ochrany proti nekalé soutěži, a sice podle generální klauzule nekalé soutěže, pokud by jednání splňovalo podmínky v ní obsažené.

V případě adresované reklamy je pracováno také s osobními údaji adresáta a musí proto splňovat podmínky obecného nařízení o ochraně osobních údajů (GDPR) a zákona č. 110/2019 Sb., o zpracování osobních údajů. Musí být tedy doloženo, že adresát reklamy je zákazníkem zadavatele a údaje zadavateli poskytl, adresát dal souhlas k nakládání s osobními údaji (např. při návštěvě internetových stránek, při účasti v soutěži apod.), údaje adresáta reklamy poskytla původci agentura, která se smluvně zaručila, že adresáti se šířením reklamy souhlasili, nebo jsou údaje získané z veřejného zdroje. GDPR stanoví, že zpracování osobních údajů pro účely přímého marketingu lze považovat za zpracování z důvodů oprávněného zájmu správce, tj. i z jiného důvodu než je souhlas osoby, které se osobní údaje týkají.

To znamená, že lze za určitých podmínek osobní údaje pro účely přímého marketingu zpracovávat i bez souhlasu subjektů údajů. Jde však o výjimku. Oprávněný zájem správce je třeba v každém případě samostatně posoudit a bude dán zejména tam, kde existuje relevantní a odpovídající vztah mezi subjektem údajů a správcem, např. pokud je subjekt údajů zákazníkem správce. Klíčové pro posouzení oprávněného zájmu je zejména to, zda subjekt údajů může v okamžiku a v kontextu shromažďování osobních údajů důvodně očekávat, že ke zpracování pro tento účel může dojít. Hodnotícím kritériem, zda může odesílatel i bez souhlasu zákazníka nebo klienta zasílat marketingová sdělení, je posouzení jednak jejich vzájemného vztahu a skutečnosti, zda tento zákazník v době, kdy poskytl své osobní údaje, mohl důvodně očekávat, že je může dodavatel zboží nebo poskytovatel služby využít i k zasílání marketingových sdělení. V praxi je tedy na základě oprávněného zájmu a bez souhlasu subjektu údajů možné provádět zejména zpracování osobních údajů za účelem přímého marketingu vlastních produktů a služeb stávajícím zákazníkům.

Zvláštní formou reklamy šířené poštou jsou adresované i neadresované nabídky, které spotřebitele informují o určité výhře v soutěži, do které se nepřihlásil. Obvykle je obsahem sdělení, že osoba patří mezi osoby, které výhru získali nebo ji získají, a je vyzývána k tomu, aby odpověděla co nejdříve a potvrdila účast v soutěži, jinak o výhru přijde. Tato reklama také někdy směřuje k tomu, aby si adresát objednal zboží za určitou finanční částku nebo kontaktoval společnost. Účelem je zejména získat od adresáta reklamy osobní údaje pro zasílání další reklamy ať už původcem onoho obchodního sdělení nebo dalšími společnostmi, či nepřímá manipulace adresátem reklamy, aby si objednal některý produkt původce reklamy, vložil své peníze do drahých telefonátů atd. Dříve takto fungovala např. společnost Reader´s Digest VÝBĚR s.r.o. V současnosti je tato forma reklamy šířena převážně e-mailovými zprávami. Může se jednat o nevyžádanou reklamu, nekalou soutěž, klamavou obchodní praktiku a agresivní obchodní praktiku. Dle zákona o ochraně spotřebitele je agresivní obchodní praktikou, pokud prodávající vytváří klamný dojem, že spotřebitel vyhrál nebo vyhraje, popřípadě že vyhraje cenu nebo jinou výhru, pokud bude jednat určitým způsobem, ačkoli ve skutečnosti žádná taková cena ani obdobná výhra neexistuje nebo pro získání ceny nebo jiné obdobné výhry musí spotřebitel vynaložit finanční prostředky nebo mu vznikají výdaje.

Dozor nad dodržováním zákona o ochraně spotřebitele zásadně provádí Česká obchodní inspekce a při výkonu dozoru v oblasti regulace reklamy, která je nekalou obchodní praktikou, postupuje podle zákona o regulaci reklamy, což znamená také možnost uložit pokutu do výše 5 000 000 Kč.

4. Zasílání obchodních nabídek prostřednictvím e-mailu

V současnosti se reklama často objevuje na internetu. Internet dává nové možnosti nekalosoutěžního jednání. Reklama je obvykle sířena prostřednictvím e-mailové pošty. Zasílání reklamy prostřednictvím e-mailů je formou marketingu s nulovými náklady a snadnou měřitelností úspěšnosti. Z tohoto důvodu se stává, že často nebývají v této oblasti dodržovány právní předpisy. Odesílatelé obchodních sdělení se snaží také různým způsobem právní předpisy obcházet a důsledkem jsou pak e-maily obsahující uvedené – „prosíme vás o souhlas se zasíláním obchodních sdělení“ nebo „zpráva není obchodním sdělením“. Neoprávněné zaslané obchodní sdělení je pak označováno jako spam.

Právní úprava zasílání obchodních sdělení je obsažena v zákoně č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti). Obchodní sdělení lze šířit elektronickými prostředky (tj. typicky e-mailem nebo prostřednictvím sms) jen za podmínek stanovených tímto zákonem o některých službách informační společnosti. Zákon o některých službách informační společnosti byl do našeho právního řádu začleněn v souvislosti se vstupem do Evropské unie a provádí Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o určitých aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodního styku v rámci vnitřního trhu a Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2002/58/ES ze dne 12. července 2002 o zpracování osobních údajů a ochraně soukromí v odvětví elektronických komunikací.

Obchodní sdělení ve smyslu výše zmiňovaného zákona o některých službách informační společnosti je nutné odlišovat od právní úpravy obchodních sdělení dle zákona o regulaci reklamy. Zákon o některých službách informační společnosti se vztahuje pouze na ta obchodní sdělení, která jsou šířena elektronickými prostředky, zatímco zákon o regulaci reklamy upravuje všechna ostatní obchodní sdělení.

Obchodní sdělení lze šířit elektronickými prostředky jen za podmínek stanovených zákonem o některých službách informační společnosti. Nejprve je však třeba rozlišit, zda zaslané sdělení je skutečně obchodním sdělením ve smyslu zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti.

5. Obchodní sdělení dle zákona o některých službách informační společnosti

Dle ust. § 2 písm. f) zákona o některých službách informační společnosti se obchodním sdělením rozumí všechny formy sdělení, včetně reklamy a vybízení k návštěvě internetových stránek, určeného k přímé či nepřímé podpoře zboží či služeb nebo image podniku osoby, která je podnikatelem nebo vykonává regulovanou činnost. Zákon o některých službách informační společnosti se vztahuje na sdělení, která jsou šířena elektronickými prostředky, kterými jsou zejména síť elektronických komunikací, elektronická komunikační zařízení, koncová zařízení, automatické volací a komunikační systémy, telekomunikační a elektronická pošta. Nejčastěji se bude jednat právě o zprávy zasílané prostřednictvím elektronické pošty, kterou zákon definuje jako textovou, hlasovou, zvukovou nebo obrazovou zpráva poslanou prostřednictvím veřejné sítě elektronických komunikací, která může být uložena v síti nebo v koncovém zařízení uživatele, dokud ji uživatel nevyzvedne. Obchodním sdělením dle zákona o některých službách informační společnosti tedy nebude například do schránky vhozený reklamní leták.

Ze zákona o některých službách informační společnosti vyplývá, že se vztahuje na zasílaná obchodní sdělení za podmínky, že jsou šířeny určitými subjekty a pokud mají určitý obsah a určitou formu. Ze shora uvedené definice obchodního sdělení vyplývá, že o obchodní sdělení ve smyslu zákona o některých službách informační společnosti se bude jednat v případě, že je šířeno ve prospěch uvedených subjektů, a to:

– podnikatele – dle ust. § 421 občanského zákoníku je podnikatelem a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku, b) osoba, která má k podnikání živnostenské nebo jiné oprávnění podle jiného zákona.

– osob vykonávajících tzv. regulovanou činnost – to znamená činnost, pro kterou právní předpisy vyžadují určitý doklad o kvalifikaci nebo průkaz způsobilosti (např. vzdělání, praxe, bezúhonnost). Obvykle jsou tyto osoby zároveň podnikateli. Zákon o některých službách informační společnosti však tyto osoby vyčleňuje do samostatné kategorie a v ust. § 8 pro tyto stanoví ještě nad rámec obecných povinností další povinnosti ve vztahu k šíření obchodních sdělení, které uplatňují jejich profesní komory (typicky se bude jednat o advokáty, lékaře).

Z uvedeného vyplývá, že například e-mailem zaslaná prezentace nadace nebo neziskové organizace není obchodním sdělením ve smyslu zákona o některých službách informační společnosti. Naopak subjektem na straně příjemce může být kdokoliv a nebude zde žádným způsobem rozlišováno, zda příjemcem obchodního sdělení je podnikatel či nikoliv.

U sdělení je dále nutné zkoumat obsah a účel zaslaného sdělení vzhledem k tomu, že obchodním sdělením ve smyslu zákona o některých službách informační společnosti může být je takové, které je určené k přímé či nepřímé podpoře zboží či služeb nebo image podniku osoby, která je podnikatelem nebo vykonává regulovanou činnost. Z definice obchodního sdělení vyplývá, že za obchodní sdělení jsou považovány také pouhé odkazy, které vybízejí k návštěvě internetových stránek, rovněž také nejrůznější newslettery, aktuality a zpravodaje jsou obchodním sdělením sloužícím k podpoře image podnikatele. Dokonce i různá přání například k Vánocům nebo do nového roku lze považovat za obchodní sdělení ve smyslu zákona o některých službách informační společnosti vzhledem k tomu, že tato také mají podpořit image podnikatele. Obchodním sdělením může být i sdělení zasílané bez kontaktních údajů zcela neznámým nebo i smyšleným subjektem, ale za účelem nabídky a podpory zboží nebo služeb.

6. Pravidla pro šíření obchodních sdělení

Základním pravidlem je, že každé obchodní sdělení musí být zřetelně a jasně označeno jako obchodní sdělení, a to i nejrůznější newslettery nebo aktuality, u kterých tato povinnost nebývá často splněna. Dále musí být v obchodním sdělení uvedena totožnost odesílatele, jehož jménem se komunikace uskutečňuje a každé obchodní sdělení pak musí být zasláno s platnou adresou, na kterou může příjemce přímo a účinně zaslat informaci o tom, že si nepřeje, aby mu byla obchodní sdělení odesílatelem nadále zasílána. Uvedené vyplývá z ust. § 7 odst. 4 zákona o některých službách informační společnosti, dle kterého zaslání elektronické pošty za účelem šíření obchodního sdělení je zakázáno, pokud

a) tato není zřetelně a jasně označena jako obchodní sdělení,

b) skrývá nebo utajuje totožnost odesílatele, jehož jménem se komunikace uskutečňuje, nebo

c) je zaslána bez platné adresy, na kterou by mohl adresát přímo a účinně zaslat informaci o tom, že si nepřeje, aby mu byly obchodní informace odesílatelem nadále zasílány.

Obchodní sdělení lze šířit pouze ve vztahu k uživatelům, kteří k tomu dali předchozí souhlas. Výjimkou je situace, kdy osoba získá od svého zákazníka podrobnosti jeho elektronického kontaktu v souvislosti s prodejem výrobku nebo služby. Pak může tato osoba využít tyto podrobnosti elektronického kontaktu pro potřeby šíření obchodních sdělení týkajících se jejích vlastních obdobných výrobků nebo služeb za předpokladu, že zákazník má jasnou a zřetelnou možnost jednoduchým způsobem, zdarma nebo na účet této osoby odmítnout souhlas s takovýmto využitím svého elektronického kontaktu i při zasílání každé jednotlivé zprávy, pokud původně toto využití neodmítl. Při šíření obchodních sdělení je tedy možné rozlišovat situace, kdy jsou obchodní sdělení zasílána současným zákazníkům nebo zasílána třetím osobám mimo současné zákazníky.

6.1 Obchodní sdělení zasílaná zákazníkům

Ustanovení § 7 odst. 3 zákona o některých službách informační společnosti umožňuje zasílat stávajícím zákazníkům obchodní sdělení za předpokladu, že budou splněny tyto podmínky:

1. odesílatel obchodního sdělení získal podrobnosti elektronického kontaktu od svých zákazníků v souvislosti s prodejem výrobku nebo služby v souladu s požadavky ochrany osobních údajů,

2. podrobnosti elektronického kontaktu jsou využity pro potřeby šíření obchodních sdělení týkajících se vlastních obdobných výrobků nebo služeb osoby, která získala podrobnosti elektronického kontaktu od svých zákazníků dle podmínek uvedených v bodu 1.

3. zákazník musí mít jasnou a zřetelnou možnost při zaslání každé jednotlivé zprávy zasílání obchodních sdělení odmítnout, a to zdarma, jednoduchým způsobem nebo na účet odesílatele.

Odesílatel obchodního sdělení může zákazníkům nabízet pouze své vlastní obdobné výrobky a služby. Možný je i takový postup, že odesílatel předem od zákazníka získá souhlas, aby mu mohl zasílat obchodní sdělení týkající se jakýchkoli jiných vlastních či cizích výrobků a služeb. Splnění podmínky uvedené v bodě 3. je často uváděno tak, že v e-mailu je tato formulace „pokud si nepřejete, abychom vám obchodní sdělení zasílali, kontaktujte nás na tomto e-mailu“ a je možné považovat takto za dostačující.

6.2 Obchodní sdělení zasílaná třetím osobám (nikoliv zákazníkům)

Ustanovení § 7 odst. 2 zákona o některých službách informační společnosti stanoví základní zásadu, z které vychází právní úprava elektronických obchodních sdělení, a to že tato obchodní sdělení lze zaslat třetí osobě pouze za předpokladu, že s tím tato osoba dala předchozí souhlas. Podstatné je tedy rozlišování mezi zasíláním obchodního sdělení svým zákazníkům a třetím osobám také z důvodu, že adresátům, kteří dali k zasílání obchodních sdělení předchozí souhlas, je možné zasílat rovněž obchodní sdělení propagující třetí strany a jejich služby či výrobky, ale pokud kontakt byl získán od zákazníka v souvislosti s prodejem výrobku nebo služby, je možné bez dalšího souhlasu zasílat tomuto zákazníkovi pouze obchodní sdělení, které propaguje vlastní obdobné výrobky nebo služby odesílatele.

V praxi se lze často setkat s tím, že zasílatel obchodního sdělení se snaží ustanovení zákona o některých službách informační společnosti nejrůznějším způsobem obejít. Časté jsou například zprávy, které jsou uvedeny tím, že se nejedná o obchodní sdělení nebo se jedná o nekomerční informace apod. Pouze tímto se ale samozřejmě odesílat nezprostí plnění povinností dle zákona o některých službách informační společnosti. Co je obchodním sdělením ve smyslu zákona o některých službách informační společnosti, vyplývá z výše uvedené definice, a to zejména účelu a formy sdělení. Můžeme se také setkat s případy, kdy podnikatelé aktivně e-mailem oslovují potenciální zákazníky s dotazem, zda jim mohou zaslat obchodní sdělení o svých výrobcích či službách. Obvykle ale již samotná taková žádost obsahově odpovídá definici obchodního sdělení, neboť směřuje k podpoře služeb, výrobků a podnikatelské činnosti odesílatele. Zasílání obdobných žádostí je tedy obchodním sdělením a musí splňovat veškeré požadavky kladené na obchodní sdělení dle zákona o některých službách informační společnosti a tudíž nemohou být zasílány bez předchozího souhlasu adresáta. Objevují se také případy, kdy je obchodní sdělení záměrně zasláno někým jiným než podnikatelem, kterého propaguje. Toto však nijak sdělení nevyjímá ze zákona o některých službách informační společnosti. Zákon o některých službách informační společnosti nestanoví, že sdělení musí být zasíláno tím, koho propagují, podstatný je účel, ke kterému směřují. Bude se tedy i tak jednat o obchodní sdělení se všemi povinnosti s tím spojenými dle zákona o některých službách informační společnosti. Pokud je navíc ještě skrývána identita osoby odesílatele nebo objednatele, jedná se porušení zákona o některých službách informační společnosti. Rovněž by bylo možné považovat za obcházení zákona o některých službách informační společnosti situaci, kdy obchodní sdělení sice zasílá adresátovi jeho známý, ale z důvodu lavinovitě přeposílaných zpráv, kdy například za tento postup je odesílateli slibována určitá odměna, sleva. Není možné postupovat ani tak, že bude předpokládán souhlas při nečinnosti adresáta například tak, že „pokud neodmítnete toto sdělení nebo pokud do 15 dní neodpovíte, souhlasíte se zasíláním obchodních sdělení“ nebo „převzetím či přečtením katalogu souhlasíte se zasíláním obchodních sdělení“.

6.3 Dozor nad šířením obchodních sdělení

Pokud výše uvedená pravidla pro šíření obchodních sdělení nebudou splněny, bude se jednat o obchodní sdělení šířená v rozporu se zákonem o některých službách informační společnosti s důsledky ze zákona vyplývajícími. Dle ust. § 10 zákona o některých službách informační společnosti orgánem příslušným k výkonu dozoru nad dodržováním tohoto zákona je pro šíření obchodních sdělení Úřad pro ochranu osobních údajů. Pokud tedy se chce někdo bránit proti neoprávněnému šíření obchodních sdělení, může se obrátit s podnětem na Úřad pro ochranu osobních údajů. Dle zákona má Úřad pro ochranu osobních údajů při své činnosti rozsáhlé pravomoce. V souladu se zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád) jsou kontrolující například při provádění kontroly oprávněni

– vstupovat do staveb, dopravních prostředků, na pozemky a do dalších prostor kontrolovaných osob,

– požadovat prokázání totožnosti fyzické osoby, jež je přítomna na místě kontroly, jde-li o osobu, která plní úkoly kontrolované osoby, nebo osobu, která může přispět ke splnění účelu kontroly,

– požadovat poskytnutí údajů, dokumentů a věcí vztahujících se k předmětu kontroly nebo k činnosti kontrolované osoby, v odůvodněných případech může kontrolující zajišťovat originální podklady.

Zákon také stanoví, že kontrolovaná osoba a tzv. povinná osoba je povinna v souvislosti s výkonem kontroly poskytnout kontrolujícím při výkonu jejich činnosti potřebnou součinnost. Povinnou osobou je osoba odlišná od kontrolované osoby, která kontrolované osobě dodává nebo dodala zboží nebo ho od ní odebrala či odebírá, koná nebo konala pro ni práce, anebo jí poskytuje nebo poskytovala služby nebo její služby využívala či využívá, případně se na této činnosti podílí nebo podílela. V případě, že kontrolovaná osoba nebo povinná osoba neposkytne při výkonu kontroly potřebnou součinnost, dopustí se přestupku a může být uložena pokuta kontrolované osobě do 500 000 Kč a povinné osobě do 200 000 Kč.

Zákon o některých službách informační společnosti stanoví sankce za porušení tohoto zákona. Fyzická osoba se může dopustit přestupku, pokud bez souhlasu adresáta hromadně nebo opakovaně šíří elektronickými prostředky obchodní sdělení. Za takový přestupek hrozí uložení pokuty do 100 000 Kč. Pokud právnická osoba hromadně nebo opakovaně šíří elektronickými prostředky obchodní sdělení a) bez souhlasu adresáta, b) neoznačené jasně a zřetelně jako obchodní sdělení, c) skrývající nebo utajující totožnost odesílatele, jehož jménem se komunikace uskutečnila, d) neobsahující platnou adresu, na niž by adresát mohl odeslat žádost o ukončení takové komunikace, nebo e) bez toho, že by zákazníkovi poskytla možnost jasně, zřetelně, jednoduchým způsobem, zdarma nebo na svůj účet udělit či odmítnout souhlas s využitím jeho elektronického kontaktu při zaslání každé jednotlivé zprávy, hrozí ji uložení pokuty do výše 10 000 000 Kč. Zákon o některých službách informační společnosti zároveň stanoví, že poskytovatel služby informační společnosti, jehož obchodní zájmy jsou poškozovány porušováním povinností pro šíření obchodních sdělení, je oprávněn domáhat se jménem svých zákazníků, jejichž práva byla tímto jednáním poškozena, soudní ochrany. Tím není dotčeno oprávnění zákazníka domáhat se svých nároků u soudu sám.

7. Zakoupení databáze elektronických kontaktů

V praxi je možné se setkat s prodejem rozsáhlých databází elektronických kontaktů nejrůznějších subjektů s tím, že prodejce ujišťuje kupujícího, že tímto získává kontakty k zasílání obchodních sdělení. V této souvislosti je nutné si uvědomit, že souhlas se zasíláním obchodních sdělení je třeba získat předem a ve vztahu ke konkrétnímu odesílateli. Souhlas je udělován vždy ve vztahu ke konkrétnímu odesílateli a není možné jej udělit paušálně pro předem neurčený okruh osob. Aby tedy kupující kupované mohl skutečně využít, museli by adresáti udělit souhlas přímo kupujícímu databáze subjektů jako odesílateli. Pokud ale má odesílatel skutečně k dispozici řádný souhlas příjemce, může mu odesílat jak svá obchodní sdělení, tak obchodní sdělení třetích stran. Nelze vycházet ani z toho, čím často prodejci databází argumentují, že se jedná o veřejně přístupné e-mailové kontakty. Nelze příjemci zaslat obchodní sdělení pouze na základě toho, že jeho e-mail je někde uveřejněn, vždy je třeba mít předchozí souhlas příjemce.

Využívány by měly být pouze takové kontakty z databází, u kterých poskytovatel databáze správci jednoznačně prokáže udělení platného souhlasu a dostatečné informování subjektu údajů o zpracování novým správcem (nabyvatelem databáze). Za prokázání souhlasů a dostatečného informování subjektů údajů je vždy odpovědný správce, který příslušné údaje využívá pro své účely (nemůže tedy odkázat na to, že databázi koupil a prodávající se zavázal k řádnému předložení souhlasů, což nakonec neučinil).

Danou problematikou se zabýval rovněž Úřad pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ). ÚOOÚ upozornil na omezené možnosti využití databází kontaktů k rozesílání obchodních nabídek. Zejména s ohledem na využívání tzv. generálního souhlasu v souvislosti s neurčitým okruhem subjektů k neurčitým nabídkám. Není možné jako informovaný souhlas posoudit souhlas, který je dán „generálně“, tj. neurčitému okruhu subjektů (šiřitelů) k neurčitým nabídkám. V čl. 4 odst. 11 GDPR uvádí, že souhlas musí být vždy

– jednoznačný projev vůle, kterým subjekt údajů dává prohlášením či jiným zjevným potvrzením své svolení ke zpracování svých osobních údajů.

Článek 6 odst. 1 písm. a) GDPR potvrzuje, že souhlas subjektu údajů musí být udělen pro „jeden nebo více konkrétních účelů“ a že subjekt údajů má ohledně každého z nich na výběr. Požadavek určitosti souhlasu míří na zajištění jisté míry kontroly ze strany subjektu údajů a průhlednosti. GDPR především stanoví požadavek, aby souhlas byl informovaný. Požadavek transparentnosti je jedním ze základních principů úzce navázaného na zásadu korektnosti a zákonnosti. Poskytnutí informace subjektům údajů ještě před získáním jejich souhlasu je důležité proto, aby mohly činit informovaná rozhodnutí, chápaly, k čemu dávají souhlas a mohly, kupříkladu, využít práva na odvolání souhlasu. Aby souhlas byl informovaný, je třeba subjekt údajů informovat o určitých věcech, které jsou pro rozhodování zásadní. K tomuto se vyjádřila rovněž tzv. Pracovní skupina 29. Dle Pracovní skupiny 29 je k získání platného souhlasu potřeba poskytnout alespoň tyto informace:

– informace o použití dat k rozhodnutím čistě na bázi automatizovaného zpracování, včetně profilování v souladu s článkem 22 odst. 2 GDPR,

– týká-li se souhlas předávání, o možných rizikách přenosu dat do třetích zemí při absenci rozhodnutí o odpovídající úrovni ochrany dat a náležitých zabezpečovacích opatřeních (článek 49 odst. 1 písm. a).

GDPR mluví jasně o tom, že souhlas vyžaduje prohlášení subjektu údajů nebo jednoznačné potvrzení, což znamená, že tak vždy musí být učiněno aktivním úkonem nebo prohlášením. Musí být zřejmé, že subjekt údajů s daným konkrétním zpracováním souhlasil. GDPR v článku 7 odst. 1 jasně vyjadřuje výslovnou povinnost správce doložit, že subjekt údajů udělil souhlas. Důkazní břemeno leží podle článku 7 odst. 1 na správci.

Pracovní skupina pro ochranu údajů (WP 29) je nezávislý poradní orgán Evropské komise. Pracovní skupina 29 byla ustanovena článkem 29. směrnice 95/46/EC. Jde o nezávislý evropský poradní orgán na ochranu dat a soukromí. WP 29 vydává pokyny, vodítka a doporučení a svými stanovisky tak upřesňuje požadavky na ochranu osobních údajů stanovené právem EU ve snaze o jednotnou interpretaci komunitárního práva. Účinností GDPR od 25. května 2018 byla WP 29 nahrazena novým orgánem – Evropským sborem pro ochranu osobních údajů (EPDB). Úkolem Sboru je především zajišťování jednotného uplatňování GDPR a za tím účelem monitorovat jeho uplatňování a vydávat pokyny, doporučení a osvědčené postupy.

Osobním údajem je jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat například na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků. Typickými osobními údaji jsou jméno a příjmení osoby a bydliště nebo datum narození. I samotná e-mailová adresa může být osobním údajem, a to například e-mailové adresy přidělené zaměstnavatelem, které obsahují jméno a příjmení zaměstnance a název domény zaměstnavatele. Emailová adresa novak@seznam.cz osobním údajem nebude, protože takovouto emailovou adresu si může založit kdokoliv a nevypovídá nic o svém majiteli. Naproti tomu emailová adresa přidělená zaměstnavatelem, která obsahuje jméno a příjmení zaměstnance a název zaměstnavatele, osobním údaje bude, protože minimálně ostatní zaměstnanci na jejím základě mohou danou osobu jednoznačně identifikovat. Pokud tedy odesílatel zpracovává databáze takovýchto e-mailů, dopadají na něj povinnosti související se zpracováním osobních údajů.

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. 04. 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů – obvykle nazývané pouze „GDPR), které nabylo účinnosti 25. 05. 2018, představuje základní právní předpis v evropském legislativním rámci ochrany osobních údajů. Do působnosti GDPR spadá veškeré zpracování osobních údajů fyzických osob na území EU/EHP, a to bez ohledu na formu účel, cíl, právní titul, formu zpracování (automatizované/elektronické i manuální) anebo postavení osoby, která za zpracování osobních údajů odpovídá. GDPR představuje právní rámec ochrany osobních údajů platný na celém území EU, který hájí práva jejích občanů proti neoprávněnému zacházení s jejich daty a osobními údaji. GDPR přebírá všechny dosavadní zásady ochrany a zpracování údajů, na nichž unijní systém ochrany osobních údajů stojí a potvrzuje, že ochrana cestuje přes hranice současně s osobními údaji.

Dle bodu 47 v úvodu GDPR oprávněné zájmy správce, včetně správce, jemuž mohou být osobní údaje poskytnuty, nebo třetí strany se mohou stát právním základem zpracování za předpokladu, že nepřevažují zájmy nebo základní práva a svobody subjektu údajů, a to při zohlednění přiměřeného očekávání subjektu údajů na základě jeho vztahu se správcem. Tento oprávněný zájem by mohl být dán například v situaci, kdy existuje relevantní a odpovídající vztah mezi subjektem údajů a správcem, například pokud je subjekt údajů zákazníkem správce nebo mu naopak poskytuje služby. Existenci oprávněného zájmu je v každém případě třeba pečlivě posoudit, včetně toho, zda subjekt údajů může v okamžiku a v kontextu shromažďování osobních údajů důvodně očekávat, že ke zpracování pro tento účel může dojít. Zájmy a základní práva subjektu údajů by mohly převážit nad zájmy správce údajů zejména tehdy, jestliže ke zpracování osobních údajů dochází za okolností, kdy subjekt údajů jejich další zpracování důvodně neočekává. GDPR v tomto bodě dále výslovně uvádí, že zpracování osobních údajů pro účely přímého marketingu lze považovat za zpracování prováděné z důvodu oprávněného zájmu. Z uvedeného lze dovodit, že do určité míry je možné osobní údaje pro účely přímého marketingu zpracovávat i bez souhlasu subjektů údajů. Oprávněný zájem správce je však třeba v každém případě samostatně posoudit a bude dán zejména tam, kde existuje relevantní a odpovídající vztah mezi subjektem údajů a správcem, např. pokud je subjekt údajů zákazníkem správce. V souladu s GDPR je tedy možné na základě oprávněného zájmu a bez souhlasu subjektu údajů provádět zejména zpracování osobních údajů za účelem přímého marketingu vlastních produktů a služeb stávajícím zákazníkům, např. formou cílené reklamy v klientské zóně na webových stránkách či formou klasického dopisu. Pro reklamy šířené elektronickými prostředky (rozesílání e-mailů a textových zpráv s reklamním obsahem) platí další podmínky, tyto stanoví zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti.

Reklama na Facebooku je v současné době stále častěji užívaným druhem reklamy na internetu. Stále více společností a institucí má svůj profil právě na Facebooku. Reklama na Facebooku je prováděna různými způsoby – např. bannery, které se zobrazí po přihlášení na Facebook. Odkaz, následující po kliknutí na jeden z těchto bannerů, vede buď na internetové stránky původce reklamy mimo Facebook, nebo na reklamu v rámci tzv. marketingové stránky původce reklamy přímo na Facebooku. Předmětné bannery jsou často zacíleny přímo na konkrétní uživatele Facebooku. Dalším typem reklamy jsou marketingové stránky původců reklamy. Jde o druh reklamy, který spočívá ve vytvoření profilu původce reklamy.

Uživatelé Facebooku pak mohou kliknutím na tlačítko „To se mi líbí“ původce reklamy sledovat a tím odebírat jeho aktualizace, přispívat do jeho profilu, psát mu zprávy atd. Původce reklamy tak komunikuje se svými příznivci, pořádá pro ně soutěže, informuje je o nejnovějších nabídkách, nahrává na svůj profil např. fotky inzerovaného produktu, pořádá události či srazy příznivců aj. Aktivitu osob, které odebírají tyto aktualizace, navíc mohou sledovat další osoby v jejich přátelích – tím se marketingová stránka dostává do širšího povědomí.

Reklama na Facebooku podléhá českým právním předpisům, mimo jiné i ustanovením zákona o regulaci reklamy (facebookové reklamy by se mohlo týkat šíření např. nevyžádané reklamy, reklamy v rozporu s dobrými mravy, skryté reklamy atd.) či zákona o ochraně spotřebitele. Rozhodným právem pro mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají z civilních deliktů, je právo země, kde škoda vznikla; rozhodným právem pro mimosmluvní závazky, které vznikají z jednání z nekalé soutěže, je právo země, ve které dochází nebo pravděpodobně dojde k narušení soutěžních vztahů nebo společných zájmů spotřebitelů.

V souvislosti se zmiňovanými marketingovými stránkami, které se snaží oslovit co nejširší počet příznivců (fanoušků) vznikají i další reklamní nabídky, které za úplatu nabízí „získání“ nových fanoušků pro společnosti, které mají na Facebooku svou marketingovou stránku. Otázkou je, zda se nejedná o protiprávní postup. Mohlo by se jednat o reklamu v rozporu s dobrými mravy reklamy, kterou zakazuje zákon o regulaci reklamy v ust. § 2 odst. 3, a dále také o nekalou obchodní praktiku dle zákona o ochraně spotřebitele. Klamavou obchodní praktikou je i důležitý údaj sám o sobě pravdivý, ale může uvést spotřebitele v omyl vzhledem k okolnostem a souvislostem, za nichž byl užit. Zde by tímto důležitým údajem byl počet fanoušků na marketingové stránce podnikatele. Reklama na Facebooku podléhá ustanovením občanského zákoníku proti nekalé soutěži.

Provozovatel facebookové firemní stránky si tak musí uvědomit, že např. zakliknutí pole „To se mi líbí“ nepředstavuje automatický souhlas uživatelů se zasíláním reklamy a jiných obchodních sdělení. Uživatelé, kteří zaklikli pole „To se mi líbí“ vyslovují pouze souhlas s příjmem běžných zpráv z Timeline příslušného facebookového profilu. Totéž platí např. pro zasílání tzv. Direct Message (přímých neveřejných zpráv zasílaných konkrétním uživatelům) v prostředí Twitteru.

Reklama šířená nevyžádanými telefonáty – nová pravidla pro marketingové hovory od 01. 07. 2022

Reklama šířená nevyžádanými telefonáty je aktuálně velmi často využívaná. Touto formou jsou nabízeny produkty bank, telefonní tarify apod. V tomto případě je obvykle využíváno osobních údajů, které adresát sám bance nebo mobilnímu operátorovi sdělil. Obvykle při uzavření smlouvy s bankou, s mobilním operátorem je podepsán také souhlas se zpracováním osobních údajů, jejich předáváním mezi správci osobních údajů apod. Tímto způsobem se osobní údaje osoby, která takovou smlouvu uzavřela, mohou dostat do databází dalších reklamních agentur či zprostředkovatelů. V tomto případě platí, že dokud adresát nesdělí, že si nepřeje síření dalších reklamních nabídek, nejedná se o nevyžádanou reklamu. V rámci telefonátu by tedy měl adresát sdělit, že si šíření dalších reklamních nabídek vůči své osobě nepřeje. Pokud bude volající s reklamními nabídkami prostřednictvím telefonních hovorů pokračovat, půjde o nevyžádanou reklamu podle zákona o regulaci reklamy.

Zákon č. 374/2021 Sb. mění zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích za účelem posílení ochrany soukromí v elektronických komunikacích a přijímá změnu podmínek kontaktování za účelem marketingu. Změna pravidel kontaktování za účelem marketingu s ohledem na přechodná ustanovení zákona platí po šestiměsíčním přechodném období, tj. od 1. července 2022. Předmětná novelizace zákona o elektronických komunikacích spočívá ve změně dosavadního režimu „kontaktovat lze každého, kdo v telefonním seznamu neuvedl, že si nepřeje být kontaktován za účelem marketingu“ („princip opt-out“) na nový režim „kontaktovat lze pouze toho, kdo ve veřejném telefonním seznamu uvedl, že si přeje být kontaktován za účelem marketingu“ („princip opt-in“).

Předmětná změna právní úpravy se týká problematiky telemarketingu. Na rozdíl od dosavadního přístupu, kdy účastník musel vyjádřit, že si nepřeje být kontaktován za účelem marketingu, se nově přenáší aktivita na ty účastníky, kteří o tento typ komunikace stojí (aktivně vyjádří souhlas stejně jako například v případě podmínek zákaznických či slevových karet), jinak tento kontakt nebude možný, resp. dovolený. Nová právní úprava by měla přispět k tomu, aby účastníci nebyli obtěžování nevyžádanými voláními a mohli současně předem a výslovně vyjádřit svoji vůli být kontaktováni za účelem marketingu (nabídky zboží nebo služeb). Nová právní úprava zároveň nic nemění na existujícím vztahu mezi podnikateli a zákazníky a respektuje jej, včetně oprávněného zájmu podnikatelů ve smyslu čl. 6 odst. 1 písm. f) GDPR, kteří v rámci komunikace se stávajícími zákazníky propagují své výrobky a služby. Nadále tedy lze kontaktovat zákazníky v souladu s obecným nařízením o ochraně osobních údajů vzhledem k tomu, že nová právní úprava zákona o elektronických komunikacích se týká pouze těch hovorů, u nichž není mezi volajícím (kontaktujícím) a volaným (kontaktovaným) žádný vztah (volaný, resp. kontaktovaný není zákazníkem). Novela zákona o elektronických komunikacích se vztahuje pouze k účastnickým seznamům a podmínkám nakládání a používání údajů v nich uvedených. Obchodní sdělení lze i nadále posílat těm, kteří s tím vyslovili předem souhlas nebo jsou zákazníky a měli možnost předem vyslovit nesouhlas k propagaci obdobných produktů. Pokud ke kontaktování za účelem marketingu dá kontaktovaná osoba kontaktujícímu individuální souhlas nebo je možné ji kontaktovat v souladu s ust. § 7 odst. 3 zákona č. 480/2004 Sb., lze takového zákazníka kontaktovat i v případě, že je ve veřejném účastnickém seznamu uveden jeho elektronický kontakt a zákazník v takovém seznamu neuvedl, že si přeje být kontaktován za účelem marketingu.

Důležité je si uvědomit, že se uvedený zákaz vztahuje výlučně k veřejnému seznamu podle ust. § 95 odst. 1 písm. b) nebo § 95 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích, nikoli k jakýmkoli jiným seznamům nebo databázím. Pokud dochází ke kontaktování za účelem marketingu na základě jiného zdroje, než je veřejný (účastnický) seznam, pak musí kontaktující prokázat, jakým způsobem kontakt získal, a že je oprávněn s ním nakládat v souladu s obecným nařízením o ochraně osobních údajů. Veřejným seznamem, resp. účastnickým seznamem ve smyslu předmětných ustanovení zákona o elektronických komunikacích je takový veřejný seznam, jehož účelem je vyhledávání podrobného kontaktu o osobě na základě jejího jména nebo případně nezbytného minimálního množství dalších identifikačních prvků. Vzhledem k tomu, že se jedná o veřejný seznam, musí být seznam uveřejněn (v případě jeho elektronické podoby například zveřejněním na webových stránkách osoby poskytující účastnické seznamy), tj. dostupný všem potenciálním zájemcům o jeho využití, aby na něj mohlo být nahlíženo jako na účastnický seznam ve smyslu předmětné právní úpravy. Zároveň zákon o elektronických komunikacích v ust. § 95 odst. 5 stanoví právní fikci, že za vytvoření účastnického seznamu se považuje i náhodné vygenerování telefonních čísel a rovněž seznam telefonních čísel bez jiných identifikačních údajů nebo seznam, ve kterém se uvádí telefonní čísla či osobní nebo identifikační údaje účastníků, kteří neuvedli, že si přejí být kontaktováni za účelem marketingu. Pokud je účel „seznamu“ jiný, než je vyhledávání podrobného kontaktu o osobě na základě jejího jména nebo případně nezbytného minimálního množství dalších identifikačních prvků, nelze jej za účastnický seznam ve smyslu zákona o elektronických komunikacích považovat. V takovém případě je potřeba, aby tvůrce takového seznamu získal další souhlas s nakládáním s údaji subjektu údajů k danému účelu. Účastnickým seznamem není seznam vytvořený vlastní obchodní (podnikatelskou) činností (seznam, resp. databáze klientů, pacientů, zákazníků apod.).

Za kontaktování za účelem marketingu ve smyslu ust. § 96 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích lze považovat i případy kontaktování za účelem nabídky schůzky s možností nabídky zboží nebo služeb. Obdobně lze považovat za kontaktování za účelem marketingu ve smyslu § 96 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích i případ, kdy je na začátku hovoru učiněn dotaz, zda účastník souhlasí s kontaktováním za účelem marketingu. Takovou žádost o souhlas již lze analogicky jako v případě obchodních sdělení podle zákona č. 480/2004 Sb. považovat za obchodní sdělení, resp. zde za kontaktování za účelem marketingu. Pokud jsou ve veřejném účastnickém seznamu uvedeny i jiné kontaktní údaje, než je telefonní číslo, např. e-mailová adresa, vztahuje se zákaz uvedený podle ust. § 96 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích i na tyto kontaktní údaje uvedené v účastnickém seznamu.

Cookies se označuje v protokolu HTTP malé množství dat, která WWW server pošle prohlížeči, který je uloží na počítači uživatele. Při každé další návštěvě téhož serveru pak prohlížeč tato data posílá zpět serveru. Cookies běžně slouží k rozlišování jednotlivých uživatelů, ukládají se do nich uživatelské předvolby apod. Princip cookies umožňuje odlišit uživatele a uložit si o něm konkrétní údaje. Cookies jsou velmi důležité pro marketingové stratégy, kteří z nich mohou detailně zjistit, co návštěvníky na webových stránkách zaujalo, kam klikali a kdy je opustili. Uživatelé často cookies odsouhlasí, aniž by detailně četli, čeho se souhlas týká a mnohdy vůbec netuší, k čemu takto lze cookies využít.

Při otevření webové stránky dochází prostřednictvím tzv. cookies k identifikaci návštěvníků webové stránky. Prostřednictvím cookies pak dochází ke zpracování osobních údajů nejčastěji za účelem zajištění provozu (technické cookies), analýzy návštěvnosti (analytické cookies) a zobrazení personalizovaných reklam (marketingové cookies). V této oblasti došlo od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy.

Na základě novely zákona o elektronických komunikacích s účinností k 1. lednu 2022 mohou správci webových stránek shromažďovat osobní údaje návštěvníků těchto stránek pouze na základě jejich prokazatelného souhlasu (princip opt-in). Nutné je získání svobodného, konkrétního a informovaného souhlasu. Uživatel musí mít možnost souhlas jednoduše odmítnout či odvolat, aniž by to pro něho představovalo újmu, např. že by se mu bez udělení souhlasu nezobrazil obsah webových stránek.

Zároveň musí být uživateli jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty přesné a úplné informace o všech podstatných otázkách (povaha zpracovávaných údajů, účel zpracování, příjemci, jimž budou údaje případně předány či práva subjektu údajů). Subjektu údajů musí být poskytnuty dostatečné informace o účelu zpracování, pro který jsou osobní údaje určeny, kdo je bude zpracovávat, jak dlouho a jestli budou údaje předávány dalším subjektům či do třetích zemí. Udělení souhlasu by pro uživatele nemělo být matoucí ani obtěžující, což znamená, že uživatel sice může vyjádřit svůj souhlas či nesouhlas s každou jednotlivou cookie, či jednotlivým účelem nebo správcem, avšak má mít i jednoduchou možnost vše najednou odmítnout. V případě udělení souhlasu je třeba aktivní činnost uživatele (např. kliknutí na tlačítko souhlasu), předem nastavený souhlas v prohlížeči tuto podmínku nesplňuje. Nečinnost subjektu údajů neznamená jednoznačný souhlas. Prohlášení ve smyslu „setrváním na webových stránkách souhlasíte s ukládáním cookies“ proto nelze považovat za souhlas v souladu s obecným nařízením. Princip opt-in se však netýká technických cookies, které jsou nezbytné pro přenos zpráv a poskytování služeb, včetně zajištění bezpečné komunikace.

Důležitou otázkou je, jak dlouho je možné uchovávat souhlas s ukládáním cookies a kdy lze opětovně žádat o udělení souhlasu v případě jeho předchozího odmítnutí. Touto problematikou se zabýval ÚOOÚ, dle kterého dobu, po kterou je platně udělen souhlas se zpracováním osobních údajů prostřednictvím cookies, i dobu pro opětovné zobrazení cookie lišty v případě odmítnutí udělit souhlas, musí stanovit správce s ohledem na účel, ke kterému jsou osobní údaje zpracovávány, a současně s ohledem na očekávání subjektů údajů. Opětovné zobrazování cookie lišty by nemělo narušovat činnosti uživatele při používání webové stránky, ať už souhlas udělil či odmítl udělit. Obecně lze za přiměřenou dobu, na kterou byl souhlas s využíváním cookies udělen, považovat 12 měsíců. V případě, že uživatel odmítl souhlas udělit, nemělo by být jeho udělení znovu vyžadováno alespoň 6 měsíců od posledního zobrazení cookie lišty. Tato doba může být kratší pokud:

– provozovatel není schopen sledovat předchozí souhlas/nesouhlas (např. uživatel smazal cookies uložené ve svém zařízení).

Za významnou změnu zpracování lze považovat zcela nové nastavení cookie lišty a/nebo účelů zpracování, nebo takovou změnu, u které lze předpokládat, že uživatel, který odmítl udělit souhlas, by jej nově udělit mohl (např. výrazné omezení počtu subjektů – správců a zpracovatelů; nebo např. u analytických cookies dojde ke změně zpracovatele a osobní údaje již nebudou předávány mimo EU). Jelikož souhlas se zpracováním osobních údajů prostřednictvím cookies je udělován ke konkrétnímu účelu a určeným subjektům (správcům), nelze považovat za významnou změnu zpracování změnu jednotlivých cookies.

Zákon o daních z příjmů
s komentárom

Daňová přiznání FO a PO za rok 2025
vyplněné vzory

Daňový řád s komentářem

ZÁKONY 2026

Zákon o platebním styku po novelách
s komentárom

Zákon o zaměstnanosti

Stavební zákon po novelách
s komentářem

Vyprodáno

175,00 Kč

Zákon o daních z příjmůs komentárom

Daňová přiznání FO a PO za rok 2025vyplněné vzory