Zdravé sebevědomí
Mnoho lidí trápí nízké sebevědomí, zatímco jiní se naopak přeceňují. Dokážeme kriticky zhodnotit své schopnosti? A je toto hodnocení v souladu s objektivní realitou? O tom, jaký propastný rozdíl může být mezi představou někoho o jeho schopnostech a jeho skutečnými schopnostmi, byly vypracovány obsáhlé studie.
Reputaci nemají jen podniky, ale i každý z nás
Jinými slovy, jde o pověst, dobré jméno, o to, jak působíme na druhé. Robert Hogan, americký psycholog, který se desítky let zabývá výzkumem reputace člověka, tvrdí, že naše chování v různých životních situacích je relativně stabilní, předvídatelné a lidé ho dokážou spolehlivě zachytit. Dojmy okolí dávají postupně vzniknout naší pověsti, která má významný vliv na náš život.
Pozoruhodné však je, že svou reputaci často nedokážeme adekvátně zhodnotit. Toto tvrzení dokazuje série studií popisujících jev, který je v psychologii známý jako Dunningův-Krugerův efekt, nazvaný podle jeho autorů.
Umíme odhadnout své schopnosti?
Výzkum dvou amerických psychologů Davida Dunninga a Justina Krugera prokázal, že máme tendenci nadhodnocovat své schopnosti. Týká se to různých oblastí, jako je smysl pro humor, gramatika, logika. Pokud se druhých zeptáte na to, jak si myslí, že je vnímá okolí, častokrát nedostanete adekvátní odpověď. Většina lidí se totiž domnívá, že je nadprůměrná, i když je to statisticky nemožné. Tento fenomén se v praxi označuje jako „iluze nadřazenosti“ nebo i „efekt nadprůměrnosti“. Určitě jste zažili situace, kdy si někdo neuvědomoval, jak omezené ve skutečnosti jsou jeho znalosti v předmětné oblasti. Ať už se jednalo o diskusi na internetu, nebo jste si nechtě vyslechli cizí rozhovor někde na veřejnosti – situace, kdy se každý cítí být odborníkem na dané téma a svůj názor nezmění ani na základě jakýchkoli faktů, které by ho spolehlivě vyvrátily, jsou poměrně časté. Tito lidé si jednoduše neuvědomují svou nevědomost.
Zamysleli jste se nad tím, že jste pravděpodobně této iluzi někdy podlehli i vy sami? Považujete se v určitých oblastech za nadprůměrné? Možná je tento váš pocit opodstatněný, avšak existuje také možnost, že jste podlehli iluzi nadřazenosti.
Dunningův-Krugerův efekt
Tento jev, i když je známý už dlouho, popsali až v roce 1999 David Dunning a Justin Kruger. Jejich výzkum byl inspirován kuriózním případem „citronového zloděje“, který se stal v roce 1995.
Bankovní lupič McArthur Wheeler, který ozbrojený bez masky vyloupil dvě pittsburské banky, byl velmi překvapen, když ho policie polapila na základě videozáznamů, protože, jak tvrdil, „polil se přece citronovou šťávou“. Tento lupič měl totiž utkvělou představu, že když se polije citronovou šťávou, stane se pro kamery neviditelným, a svůj názor nezměnil ani po tom, co viděl videozáznamy z kamer. Ty označil za podvrh.
Tento případ, zakládající se na Wheelerově absurdní hypotéze, se stal impulzem k výzkumu Dunninga a Krugera a vyústil do popsání jevu označovaného jako „Dunningův-Krugerův efekt“.
Jde o typ poznávací chyby, na jejímž základě méně kvalifikované osoby či osoby s nízkými schopnostmi a kompetencemi v dané oblasti výrazně nadhodnocují své schopnosti a výkon ve srovnání s ostatními. Takoví jedinci mají větší obtíže rozpoznat své reálné schopnosti, což je způsobeno hlavně nedostatkem jejich tzv. „metakognitivních schopností“ (tedy schopností poznat sebe sama, což zahrnuje: seberegulaci, sebemonitorování a sebehodnocení). Zároveň platí, že kvalifikovaní lidé mají tendenci podhodnocovat své schopnosti a přeceňovat sílu ostatních.
Předpokladem Dunning-Krugerova efektu je alespoň minimální znalost dané problematiky. Lidé nemají ve zvyku se přeceňovat ve vysoce odborných oblastech, jako je jaderná fyzika, resp. v netradičních dovednostech. Objektem přeceňování bývají spíš celospolečenská témata a běžné dovednosti a schopnosti, jako např. znalost gramatiky.
Sebepřeceňování je v komunikaci dost frekventované
Téměř tři čtvrtiny z nás si myslí, že mají nadprůměrné vůdcovské schopnosti, a 85 procent lidí je přesvědčeno, že dokáže nadprůměrně vycházet s druhými. Ještě výrazněji se nadhodnocují šoféři. Až 93 procent amerických řidičů si myslí, že jezdí nadprůměrně, a 88 procent je přesvědčeno, že jezdí bezpečněji než průměrný šofér. Další výzkumy dokazují, že nadhodnocujeme i svou popularitu, a to především tehdy, když se porovnáváme s našimi přáteli.
Dokonce čím nižší IQ lidé mají, tím více ho nadhodnocují oproti nepříznivé realitě. Vědecký publicista David McRaney uvádí: „Ať už jde o hraní na kytaru, nebo psaní povídek, nebo vyprávění vtipů, amatéři mají mnohem větší sklon považovat se za experty než skuteční experti.“
Ukazuje se, že sebepřeceňování není podmíněné jen naší psychikou, ale i prostředím a kulturou, ve které vyrůstáme. Obyvatelé některých evropských zemí (např. Švédska) mají k přeceňování o třetinu nižší sklony než Američané. Naopak obyvatelé Asie se zpravidla podceňují.
Posouzení vlastní kompetentnosti
Dunningův-Krugerův efekt vychází z nekompetence posoudit vlastní schopnosti potřebné k vykonávání dané činnosti, jakož i odhadnout schopnosti ostatních lidí. V této souvislosti byl následně proveden další výzkum.
Když Dunning s Krugerem informovali účastníky testování o výsledcích ostatních a o jejich chybném sebehodnocení a dali jim možnost upravit na základě zjištěných výsledků své hodnocení, stalo se následující: Nejkompetentnější lidé své hodnocení zvýšili a přiblížili se tak realitě, zatímco ti nejméně kompetentní své hodnocení nezměnili.
Zpětná vazba pomáhá více kompetentním než nekompetentním lidem. To potvrdily i další výzkumy, v nichž nekompetentní nejen, že nedokázali přijmout negativní zpětnou vazbu, ale dokonce zpochybnili platnost testování. Dunning to shrnul slovy: „Když jste nekompetentní, nevíte o tom. V tom je právě to prokletí.“
Lidé, kteří jsou nekompetentní, trpí dvěma zásadními důsledky. Tím prvním je, že je jejich nekompetentnost vede k chybným rozhodnutím. Druhým důsledkem je, že jim jejich nekompetentnost brání uvědomit si, že tato chybná rozhodnutí dělají.
Tento efekt ukazuje, že šířku a hloubku vlastní nevědomosti si často úplně uvědomíme až po tom, co získáme dost poznatků a zkušeností na to, abychom si uvědomili, jak rozsáhlá je oblast, ve které se snažíme vyznat. Celkem přesně to vystihuje Sokratův výrok: „Vím, že nic nevím.“ Poznání původu přirozeného sklonu k sebepřeceňování nám může napomoci naučit se správně odhadnout vlastní schopnosti.
Poznat sám sebe
Všichni máme zkreslené představy o vlastní úrovni našich schopností vůči ostatním. To, jak nás vnímají jiní, se však dá jistým způsobem změřit. Jedním z řešení je pravidelně žádat zpětnou vazbu od lidí, se kterými jsme ve styku a na kterých nám záleží.
V pracovním prostředí se k tomuto účelu využívá tzv. 360stupňová zpětná vazba. Jde o nástroj rozvoje lidských zdrojů, jehož podstatou je vícenásobné hodnocení pracovníka ze strany jeho spolupracovníků. Nejčastěji se uskutečňuje formou dotazníku, ve kterém nadřízení, kolegové, podřízení, klienti či jiné osoby mohou zhodnotit naše chování za určitý časový úsek (např. poslední půlrok).
Informace o tom, jak se jevíme ostatním, prohlubují sebeuvědomění a pomáhají nám strategicky nastavit kariérní, ale i osobní rozvoj. I když reputaci je těžké úplně změnit, můžeme ji cíleně ovlivnit, případně omezit její negativní dosahy.
Sebepoznání s sebou přináší i nepříjemné pocity. Důležité je poznat své silné stránky, opřít se o ně a zároveň přijmout i to, co se před druhými (a často i před sebou) snažíme ukrýt. Sebepoznání a sebeuvědomění nám umožňuje přiznat si, že něco nevíme, něčemu nerozumíme a přináší nám sebejistotu, která nám je oporou bez ohledu na názory okolí.
Tréninkem k objektivnějšímu sebehodnocení
Autoři výzkumu Dunning a Kruger uvedli, že k přesnějšímu hodnocení sebe sama, jakož i druhých osob, můžeme dospět pouze tréninkem. Jinými slovy, až když se zlepší naše schopnosti v určité oblasti, potom dokážeme rozpoznat naši původní neschopnost.
Čím lepšími se v něčem stáváme, tím déle nám trvá další pokrok. Někdy totiž máme sklony podlehnout dojmu, že stejná míra úsilí, kterou jsme se dostali z úrovně úplného začátečníka k vyšší úrovni amatéra, nás posune od amatéra na úroveň experta.
Princip sebehodnocení spočívá v reálném posouzení vlastních schopností tak, abyste se na jedné straně nepřeceňovali, ale ani nepodceňovali. Sebereflexe spočívající ve správném odhadu vlastních schopností vám může poskytnout podstatnou výhodu v rozmanitých situacích, od nichž se bude odvíjet váš budoucí kariérní růst.
K jejímu zlepšení psychologové doporučují věnovat mnoho úsilí tomu, abyste se vyvíjeli. Následně porovnejte svou práci nebo znalosti s lidmi, kteří se této činnosti věnují celý život.
Projevy sebedůvěry jsou u nás v průběhu života v různých životních situacích odlišné. Není to jen konstanta. Sebedůvěra podléhá v průběhu života změnám. Je třeba ji budovat a pravidelně se o ni starat. Když máte zdravé sebevědomí, je to na vás poznat již z dálky. Prozradí vás váš postoj, chůze a vyzařování ještě dřív, než promluvíte.
Když si věříte, je mnohem pravděpodobnější, že budete v životě úspěšní. Váš mozek vás automaticky řídí tak, aby vaše chování odpovídalo sebehodnocení – čili mínění, které o sobě máte. Nedostatek sebedůvěry vám může komplikovat život s dalekosáhlými následky. Když si nevěříte, už při prvním kontaktu s druhými lidmi obyčejně zanecháte špatný první dojem.
Ing. Jana Jarošová, Ph.D.
