Zdravotní pojištění a dobrovolné doplatky do minimálního vyměřovacího základu

Jaká pravidla platí ve zdravotním pojištění při provádění dopočtu a doplatku pojistného do minimálního vyměřovacího základu. Má rozsah pracovního úvazku vliv na stanovení vyměřovacího základu zaměstnance? Ve kterých situacích hradí doplatek do stanoveného minima zaměstnavatel?

Pokud budeme hledat ve zdravotním pojištění opravdu problémovou oblast, pak bude tímto tématem určitě odvod pojistného zaměstnavatelem za zaměstnance v přímé vazbě na minimální vyměřovací základ.

Institut minimální mzdy zaujímá ve zdravotním pojištění významné postavení, neboť v souvislosti s placením pojistného konkrétně určuje minimální vyměřovací základ zaměstnance, resp. jeho poměrnou část, a dále ještě stanovuje vyměřovací základ pro placení pojistného osobami bez zdanitelných příjmů. S účinností od 1. ledna 2024 se zvýšila minimální mzda na 18 900 Kč, proto při stanovení vyměřovacího základu a navazujícího výpočtu výše pojistného vycházejí zaměstnavatelé po datu 1. 1. 2024 z této částky. Pokud se na zaměstnance (a tedy i na jeho zaměstnavatele – plátce pojistného) vztahuje povinnost odvodu pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu, musí být při zaměstnání trvajícím po celé rozhodné období kalendářního měsíce odvedeno zaměstnavatelem za tento měsíc pojistné nejméně ve výši 2 552 Kč (13,5 % z 18 900 Kč).

Některé podmínky platné ve zdravotním pojištění u minima

Nedosahuje-li hrubý příjem zaměstnance v příslušném kalendářním měsíci aktuální výše minimální mzdy, provádí zaměstnavatel dopočet (a následný doplatek) pojistného do minimálního vyměřovacího základu při zaměstnání trvajícím celý kalendářní měsíc. (V tomto příspěvku se nebudeme věnovat možnosti snížení minimálního vyměřovacího základu zaměstnance na poměrnou část, tedy při existenci některé z podmínek uvedených v § 3 odst. 9 z. č. 592/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Ve zdravotním pojištění nehraje roli například rozsah pracovního úvazku, což znamená, že odvod pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu musí být zabezpečen i v případech, kdy zaměstnanec pracuje na zkrácený pracovní úvazek.

Také platí, že doplatky do minimálního vyměřovacího základu nemůže hradit pojištěnec, veškeré platby probíhají zásadně prostřednictvím zaměstnavatele.

Je pravdou, že pokud příjem zaměstnance dosahuje a převyšuje minimální vyměřovací základ, pak zaměstnavatel odvede pojistné z dosaženého příjmu zaměstnance. Ovšem zcela jinak musí postupovat tehdy, pokud příjem zaměstnance nedosáhne za příslušný kalendářní měsíc hodnoty minimální mzdy, což si v dalším textu rozebereme z pozice zaměstnavatele a návazně i zaměstnance.

Úvaha zaměstnavatele

V praxi se vyskytl dotaz v tom směru, zda lze vytvořit vnitřní předpis/dohodu se zaměstnanci, resp. cokoliv jiného v příspěvkové organizaci, aby zaměstnavatel dobrovolně doplácel pojistné do minimálního vyměřovacího základu na zdravotní pojištění.

Máme-li důsledně ctít právní úpravu zdravotního pojištění, pak se při provádění dopočtu a doplatku pojistného do minimálního vyměřovacího základupostupuje podle § 3 odst. 10 z. č. 592/1992 Sb., kde je uvedeno, že pokud je vyměřovací základ zaměstnance nižší než minimální vyměřovací základ, je zaměstnanec povinen doplatit zdravotní pojišťovně prostřednictvím svého zaměstnavatele pojistné ve výši 13,5 % z rozdílu těchto základů.

Má-li zaměstnanec více zaměstnavatelů, je povinen doplatit pojistné podle předchozí věty prostřednictvím toho zaměstnavatele, kterého si zvolí, a to vždy současně s odvodem pojistného v následujícím kalendářním měsíci.

Jelikož zákonná úprava jednoznačně hovoří o povinnosti zaměstnance, nelze úhradu doplatku přenést na zaměstnavatele. V této souvislosti však lze konstatovat, že zaměstnanci „postižení“ doplatkem pojistného do minima mohoujako protihodnotu či dorovnání obdržet například v rámci zaměstnaneckých benefitůurčitou formu kompenzace, ať už ve finanční nebo v nefinanční podobě.

DOPLATEK DO MINIMA HRADÍ ZAMĚSTNAVATEL - Nicméně právní úprava zdravotního pojištění obsahuje při provádění dopočtu a doplatku pojistného do zákonného minima i jiný postup, taktéž vycházející z citovaného ustanovení § 3 odst. 10 z. č. 592/1992 Sb.

Pokud je vyměřovací základ zaměstnance nižší z důvodů překážek v práci na straně organizace je tento rozdíl povinen doplatit zaměstnavatel. Aby doplatek hradil zaměstnavatel, musí být příčinou překážky v práci na jeho straně podle ustanovení § 207 až 209 z. č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů.

V praxi jsou nejčastěji se vyskytující překážkou v práci na straně organizace situace popisované v ustanovení § 209 zákoníku práce, kdy se o překážku v práci na straně zaměstnavatele jedná tehdy, pokud zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci v rozsahu týdenní pracovní doby z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků nebo omezení poptávky po jím poskytovaných službách. Zmíněná překážka v práci na straně zaměstnavatele je tedy zapříčiněna problémy zaměstnavatele z hlediska uplatnění jeho předmětu činnosti. Jde o překážku v práci na straně pouze toho zaměstnavatele, který odměňuje své zaměstnance mzdou, není tedy navázán na státní nebo jiný rozpočet. Tato překážka nemusí být spojena s úplným zastavením práce a může se týkat pouze některých zaměstnanců.

V takových případech se může zaměstnavatel dohodnout s odborovou organizací (nejlépe formou písemné dohody) o poskytování náhrady mzdy ve výši nejméně 60 % průměrného výdělku. Pokud u zaměstnavatele nepůsobí odborová organizace, může být tato dohoda nahrazena vnitřním předpisem, od 1. 1. 2012 bez jakéhokoli zásahu státu (do konce roku 2011 se v dané záležitosti vyjadřoval Úřad práce).

Další překážky v práci na straně zaměstnavatele jsou specifikovány v § 207 zákoníku práce jako prostoje a přerušení práce způsobené nepříznivými povětrnostními vlivy.

BEZ DOPOČTU A DOPLATKU DO MINIMA - K charakteristice popisovaných situací však musíme doplnit, že právní úpravou zdravotního pojištění jsou určité skupiny zaměstnanců a také jejich zaměstnavatelé zvýhodněni v tom smyslu, že při příjmu nižším, než minimální mzda nemusejí provádět dopočet a doplatek do minima, ale vyměřovacím základem je skutečně dosažený příjem.

Ve smyslu ustanovení § 3 odst. 8 zák. č. 592/1992 Sb. neplatí minimální vyměřovací základ pro osobu:

-    s těžkým tělesným, smyslovým nebo mentálním postižením, která je držitelem průkazu ZTP nebo ZTP/P podle zvláštního právního předpisu,

-    která dosáhla věku potřebného pro nárok na starobní důchod, avšak nesplňuje další podmínky pro jeho přiznání,

-    která celodenně, osobně a řádně pečuje alespoň o jedno dítě do 7 let věku nebo nejméně o dvě děti do 15 let věku. Podmínka celodenní péče se považuje za splněnou, je-li dítě předškolního věku umístěno v jeslích (mateřské škole), popřípadě v obdobném zařízení na dobu, která nepřevyšuje čtyři hodiny denně, a jde-li o dítě plnící povinnou školní docházku, po dobu návštěvy školy, s výjimkou umístění v zařízení s týdenním či celoročním pobytem. Za takovou osobu se považuje vždy pouze jedna osoba, a to buď otec nebo matka dítěte, nebo osoba, která převzala dítě do trvalé péče nahrazující péči rodičů.

-    která současně vedle zaměstnání podniká a odvádí zálohy na pojistné vypočtené alespoň z minimálního vyměřovacího základu stanoveného pro osoby samostatně výdělečně činné,

-    za kterou je plátcem pojistného stát,

-    která je příjemcem odměny pěstouna, vyplácené Úřadem práce ČR (účinné od 1. 1. 2022),

ovšem pouze za předpokladu, že tyto skutečnosti trvají (ať už samostatně nebo návazně) po celérozhodné období, tj. po celý kalendářní měsíc.

U těchto zaměstnanců se zaměstnavatel problematikou dopočtu a doplatku pojistného do minima nezabývá, přičemž se nebere ohled například na další zaměstnání nebo souběžnou samostatnou výdělečnou činnost.

Ing. Antonín Daněk