Zdravotní pojištění

a zaměstnavatelé

Jak ovlivňuje nemoc zaměstnance stanovení vyměřovacího základu pro odvod pojistného? Snižuje se minimální vyměřovací základ zaměstnance i za období, ve kterém nárok na ošetřovné již nenáleží? Jaké podmínky platí při souběhu zaměstnání se samostatnou výdělečnou činností? V čem spočívá v rámci „evropského práva“ princip jednoho pojištění?

I v oblasti zdravotního pojištění dochází z pohledu zaměstnance nebo pojištěnce k situacím, které musejí být správně vyhodnoceny, aby nenastal problém. Zdravotní pojišťovny v rámci výkonu své úřední a kontrolní činnosti důsledně dohlížejí na postupy pojištěnců i plátců a v případě porušení některé ze zákonných povinností mohou (nebo povinně musejí) uplatnit příslušnou sankci. Vycházeje z právní úpravy zdravotního pojištění to znamená, že dlužné pojistné a penále jsou povinny uplatňovat vůči všem subjektům, naproti tomu pokutu za porušení některé ze zákonných povinností uložit mohou, ale také nemusejí. Na základě poznatků z praxe se v následujícím textu zaměříme na analýzu některých specifických situací, se kterými se mohou zaměstnavatelé v praxi setkat.

Příjem zaměstnance nedosahuje minimální mzdy

V takovém případě musí zaměstnavatel nejprve posoudit, zda při nižším příjmu řešit odvod pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu, nebo bez obav odvést pojistné ze skutečné výše příjmu, tedy nižšího než minimální mzda. Jestliže je zaměstnanec vyjmenován v některé ze skupin osob (výjimek), uvedených v ustanovení § 3 odst. 8 zákona č. 592/1992 Sb., ve znění p.p., pak je vyměřovacím základem hrubý příjem zúčtovaný zaměstnanci za rozhodné období kalendářního měsíce. Nejčastěji se jedná o osoby, za které je ve zdravotním pojištění plátcem pojistného současně stát.

Jinak však musí zaměstnavatel postupovat v případech, kdy nelze zaměstnance do některé z výjimek zařadit. Pak pro zaměstnance i zaměstnavatele jako plátce pojistného platí povinnost respektovat minimální vyměřovací základ, tedy včetně povinnosti zaměstnavatele odvést při příjmu nižším než minimální mzda pojistné z vyměřovacího základu ve výši 18 900 Kč při zaměstnání trvajícím celý kalendářní měsíc.

Zaměstnavatel by se měl při příjmu nižším než minimální mzda dotázat zaměstnance, zda současně:

•    nemá jiné zaměstnání ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., nebo

•    nemá příjmy třeba ve formě odměn za výkon funkce, zdaňované podle § 6 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, nebo

•    případně nepodniká jako OSVČ apod.

V případě souběžných příjmů se sčítají příjmy ze všech zaměstnání, zakládajících povinnost platit pojistné, a pokud jejich součet dosáhne v kalendářním měsíci alespoň 18 900 Kč, odvádí každý ze zaměstnavatelů pojistné ze skutečné výše příjmu.

Tento postup lze však použít pouze tehdy, pokud je výše příjmu v jiném zaměstnání doložena. Tento důležitý doklad si zaměstnavatel pro účely kontroly zakládá ve mzdové evidenci. Jestliže však zaměstnanec potvrzení této povahy nedoloží, je nutné provést dopočet a doplatek pojistného do zákonného minima.

Z příjmu nižšího než minimální mzda odvede zaměstnavatel pojistné i tehdy, má-li k dispozici potvrzení od jiného zaměstnavatele, že tento za zaměstnance odvádí pojistné alespoň z minimálního vyměřovacího základu.

Zaměstnanec onemocní

Kromě podmínek platných v oblasti nemocenského pojištění má nemoc zaměstnance ve zdravotním pojištění především přímý vliv na stanovení minimálního vyměřovacího základu, resp. jeho poměrné části. Pro zaměstnavatele je z tohoto pohledu nejjednodušší variantou situace, kdy nemoc trvá po celý kalendářní měsíc – vyměřovací základ je na úrovni 0 Kč, žádné pojistné se neplatí (není-li do takového měsíce například zúčtována odměna). Pokud však nemoc trvá jen po část kalendářního měsíce, musí být při odvodu pojistného dodržena poměrná část minimálního vyměřovacího základu, a to podle počtu kalendářních dnů trvání nemoci. Neboli pojistné musí být podle příkladu odvedeno za ty kalendářní dny, ve kterých zaměstnanec pracoval, resp. nebyl nemocen.

Příklad 1

Zaměstnanec pracující na základě pracovní smlouvy byl nemocen v období od 11. 3. do 19. 3. 2024 a za odpracované dny mu byl zúčtován hrubý příjem ve výši 14 800 Kč. 

V tomto případě musí být pojistné na zdravotní pojištění odvedeno nejméně z poměrné části minimálního vyměřovacího základu v návaznosti na počet kalendářních dnů trvání výkonu práce v měsíci březnu, tedy alespoň z vyměřovacího základu, vypočteného podle vzorce:

kde:

•    PČ min VZ = poměrná část minimálního vyměřovacího základu

•    22 = počet kalendářních dnů výkonu práce v měsíci březnu (tedy mimo období nemoci)

•    31 = počet kalendářních dnů v daném měsíci

•    18 900 = výše minimální mzdy (minimálního vyměřovacího základu zaměstnance)od 1. 1. 2024

Protože dosažený příjem převýšil takto vypočtenou poměrnou část minima, bude vyměřovacím základem zaměstnance částka 14 800 Kč. Zaměstnavatel žádný dopočet neprovádí, výší zúčtovaného příjmu, ze kterého se odvádí pojistné, je zajištěn postup podle zákona.

Zaměstnanec se u pracovní smlouvy započítává do celkového počtu zaměstnanců na měsíčně předkládaném „Přehledu o platbě pojistného zaměstnavatele“ v obou situacích, tedy trvá-li nemoc po celý kalendářní měsíc nebo i jen po jeho část. Pro účely stanovení minimálního vyměřovacího základu (resp. jeho poměrné části) musí zaměstnavatel předložit kontrolnímu orgánu neschopenku, dokladující dobu trvání pracovní neschopnosti. Nemoc zaměstnance zaměstnavatel zdravotní pojišťovně neoznamuje.

Pokud by však v případě trvající dohody o pracovní činnosti nebo dohody o provedení práce poklesl v některém měsíci z důvodu nemoci příjem pod příslušnou rozhodnou částku (tj. u dohody o pracovní činnosti by nedosáhl 4 000 Kč nebo u dohody o provedení práce by do 30. 6. 2024 nepřevýšil 10 000 Kč), musí být osoba jako zaměstnanec na takový kalendářní měsíc odhlášena s tím, že si sama musí řešit svůj pojistný vztah jiným způsobem.

Péče zaměstnance
o nemocného člena rodiny

Ustanovení § 191 zákoníku práce definuje jako překážku v práci na straně zaměstnance mj. dobu ošetřování dítěte mladšího než 10 let nebo jiné fyzické osoby v případech podle § 39 zákona o nemocenském pojištění.

Podpůrčí doba činí u ošetřovného nejdéle:

a)  9 kalendářních dnů,

b)  16 kalendářních dnů, jde-li o osamělého zaměstnance, který má v trvalé péči aspoň jedno dítě ve věku do 16 let, které neukončilo povinnou školní docházku.

Této překážce v práci na straně zaměstnance, po kterou je zaměstnavatel povinen omluvit nepřítomnost zaměstnance v práci, musí zaměstnavatel věnovat ve zdravotním pojištění zvýšenou pozornost především v situacích, kdy tato překážka trvá po dobu kratší, než celý kalendářní měsíc – v takovém případě musí být proveden výpočet a zajištěn odvod pojistného taktéž nejméně z poměrné části minimálního vyměřovacího základu podle počtu kalendářních dnů trvání této překážky.

Jak postupuje zaměstnavatel v případě, kdy zaměstnanci ošetřovné již nenáleží, nicméně o dotyčnou osobu nadále pečuje? Kalendářní dny ošetřování, které nejsou placeny, nelze kvalifikovat například jako neplacené volno. Podle § 191 zákoníku práce je jako překážku v práci na straně zaměstnance zapotřebí posoudit celé období, které tak snižuje minimální vyměřovací základ na poměrnou část. To znamená, že pokud by ošetřování člena rodiny trvalo například v měsíci květnu celkem 14 kalendářních dnů (pět dnů ošetřování by již nebylo placeno), činila by pro účely odvodu pojistného dle výše uvedeného vzorce poměrná část minimálního vyměřovacího základu, která musí být při odvodu pojistného dodržena, 10 364,51 Kč [(17:31) x 18 900].

Pokud zaměstnavatel sjedná se zaměstnancem dohodu
o pracovní činnosti nebo dohodu o provedení práce,

pak je pro plnění povinností ve zdravotním pojištění rozhodující výše příjmu zúčtovaná za rozhodné období kalendářního měsíce. Jestliže vznikne výší příjmu ve zdravotním pojištění zaměstnání (osoba je z pohledu zdravotního pojištění zaměstnancem), pak má zaměstnanec tímto pracovněprávním vztahem vyřešené v daném kalendářním měsíci svoje zdravotní pojištění. Zaměstnavatel odvádí pojistné podle zákona, tedy případně i s potřebou dodržet při odvodu pojistného minimální vyměřovací základ.

Při příjmu nedosahujícím u dohody o pracovní činnosti 4 000 Kč nebo u dohody o provedení práce nepřevyšujícím do 30. 6. 2024 částku 10 000 Kč nemá dotyčný zaměstnanec zajištěno zdravotní pojištění tímto zaměstnáním, takže se sám musí starat, aby se nedostal ve zdravotním pojištění do potíží. Naproti tomu zaměstnavatel neprovádí při takových příjmech odvody pojistného, osobu jako zaměstnance nepřihlašuje.

Připomínáme, že ve zdravotním pojištění se pro účel vzniku zaměstnání a posouzení osoby jako zaměstnance sčítají v rámci rozhodného období kalendářního měsíce příjmy z více dohod o pracovní činnosti nebo dohod o provedení práce u jednoho zaměstnavatele.

Zaměstnanci vznikne nárok
na zařazení do „státní kategorie“

Výčet osob, za které jeve zdravotním pojištění plátcem pojistného stát, naleznete v ustanovení§ 7 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., kdy se jedná například o poživatele důchodu, ženy na mateřské nebo osoby na rodičovské dovolené, studenty, uchazeče o zaměstnání apod. V těchto případech je povinností zaměstnavatele (je-li mu tato skutečnost známa a zaměstnancem doložena) oznámit zdravotní pojišťovně zařazení zaměstnance do této kategorie. V opačném případě přichází zdravotní pojišťovna v roce 2024 o měsíční platbu pojistného od státu ve výši 2 085 Kč za každého takového pojištěnce – pokud zařazení do „státní kategorie“ neoznámí zdravotní pojišťovně sám pojištěnec.

Zaměstnanec přijme další
zaměstnání v sousedním státě

Každopádně se bude jednat o členský stát EU. V případě souběhu zaměstnání ve dvou členských státech EU je na základě principu jednoho pojištění určována příslušnost k právním předpisům sociálního zabezpečení. Sociální zabezpečení se přitom rozumí v celé jeho šíři, tedy včetně všech podsystémů – v ČR například i pojištění zaměstnavatelů pro případ pracovních úrazů a nemocí z povolání. Při praktické aplikaci příslušných ustanovení nařízení EU č. 883/2004 a 987/2009 nemůže dojít k situaci, že by byla osoba pojištěna ve více zemích nebo naopak v žádné z nich. Podle těchto nařízení postupují občané a instituce ze států EU a dále Norska, Islandu, Lichtenštejnska, Švýcarska a případně také Spojeného království (všechny tyto státy budeme dále uvádět pod pojmem „členský stát“).

Z hlediska určení příslušnosti platí, že osoba podléhá právním předpisům členského státu, ve kterém jako zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná vykonává svou výdělečnou činnost, bez ohledu na místo (členský stát) bydliště.

Za výdělečnou činnost se považuje ta činnost, která je za zaměstnání nebo samostatnou výdělečnou činnost považována předpisy o sociálním zabezpečení státu pojištění. V případě výkonu výdělečné činnosti ve dvou členských státech se na osobu vztahují právní předpisy členského státu bydliště za předpokladu, že z celkového objemu činností vykonává v tomto státě tzv. podstatnou část své činnosti.

Podmínka podstatné části výkonu činností se považuje za splněnou tehdy, jedná-li se ve státě bydliště alespoň o 25 % z hlediska:

•    pracovní doby nebo mzdy zaměstnance,

•    obratu, pracovní doby, množství poskytovaných služeb a příjmu u OSVČ,

přičemž je brán v úvahu i očekávaný vývoj v příštích 12 měsících.

Příslušnost k pojištění je na žádost osoby určena pověřenou institucí státu bydliště, kdy v ČR je touto institucí Česká správa sociálního zabezpečení. Pokud příslušná OSSZ rozhodne o tom, že zemí pojištění bude ČR, pak sepro zaměstnavatele nic nemění. V opačném případě bude zaměstnavatel postupovat podle právních předpisů platných ve zdravotním pojištění v členském státě, který bude určen státem pojištění (z tohoto státu je zaměstnavateli doručen formulář A1).

Pokud český občan – zaměstnanec českého zaměstnavatele – současně podniká v některém z členských států, je pojištěn v tom státě, ve kterém vykonává zaměstnání, tedy v ČR. V ČR je rovněž placeno i pojistné ze samostatné výdělečné činnosti včetně nároku na příslušné dávky.