Zdravotní pojištění – zaměstnanec v České republice a v Evropské unii

Má zahraniční zaměstnanec právo na výběr zdravotní pojišťovny? Ve kterém státě je osoba pojištěna v případě aplikace institutu vyslání podle nařízení Evropské unie? Jaké podmínky platí z hlediska příslušnosti k pojištění pro nezaopatřené rodinné příslušníky? Které možnosti může využít občan České republiky výdělečně činný ve „třetí zemi“?

V souvislosti s výdělečnou činností podle dále uvedených koordinačních nařízení Evropské unie jsou důležité dva principy, a sice pojištění ve státě výkonu výdělečné činnosti a princip jednoho pojištění.

Výkon výdělečné činnosti, tedy zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti, představuje základní pravidlo pro určení příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení. Osoba zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná podléhá právním předpisům státu, na jehož území vykonává výdělečnou činnost, bez ohledu na místo jejího bydliště (pravidlo lex loci laboris).

V případě souběžného výkonu zaměstnání ve dvou nebo více členských státech může být osoba pojištěna pouze v jedné zemi (princip jednoho pojištění). To také znamená, že osoba nemůže být pojištěna ve dvou zemích, anebo naopak v žádné zemi.

Český zaměstnavatel, ať už právnická nebo fyzická osoba, může zaměstnávat osoby ze zemí podléhajících režimu dále uvedených nařízení Evropské unie v podstatě bez zásadních omezení. Členství České republiky v Evropské unii také výrazně zlepšuje podmínky našich občanů pro volný pohyb v rámci unie, jakož i států Evropského hospodářského prostoru (Norsko, Island, Lichtenštejnsko), Švýcarska a případně také Spojeného království. Pro všechny tyto státy, na které se vztahuje režim dále uvedených koordinačních nařízení EU, budeme v dalším textu používat pojem „členský stát“.

Pokud se občan České republiky rozhodne vycestovat do některého z členských států za účelem výkonu zaměstnání (nebo také samostatné výdělečné činnosti), jsou průvodním jevem této pracovní migrace i určité povinnosti v oblasti sociálního zabezpečení. Obdobně při návratu do České republiky je rovněž nutno splnit stanovené povinnosti ve vztahu k českým institucím sociálního zabezpečení.

Sociální zabezpečení migrujících osob upravují na evropské úrovni tyto základní právní předpisy:

1)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/­2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení a

2)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/­2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/­2004

     obě ve znění Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 465/­2012 ze dne 22. května 2012,

3)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1231/­2010 ze dne 24. listopadu 2010, kterým se rozšiřuje působnost nařízení (ES) č. 883/­2004 a nařízení (ES) č. 987/­2009 na státní příslušníky třetích zemí, na které se tato nařízení dosud nevztahují pouze z důvodu jejich státní příslušnosti (u všech předpisů budeme používat pojem „Nařízení“).

S účinností od 1. 4. 2012 se tato Nařízení vztahují na občany a instituce ze Švýcarska a od 1. 6. 2012 jsou aplikována i vůči Norsku, Islandu a Lichtenštejnsku.

Protože bylo koncem roku 2020 dosaženo dohody mezi Spojeným královstvím a Evropskou unií o obchodu a spolupráci, nedošlo od roku 2021 ve zdravotním pojištění z pohledu pojištěnce k zásadním změnám. Dohoda obsahuje i protokol o sociálním zabezpečení, který zahrnuje i pravidla pro zdravotní pojištění a poskytování zdravotních služeb, která prakticky nemění nařízení o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, aplikovaná ještě po přechodné období roku 2020. Lze tak konstatovat, že veškeré běžné situace jsou nadále upraveny stejným způsobem jakoby Spojené království z EU nevystoupilo.

VÝKON VÝDĚLEČNÉ ČINNOSTI JAKO ZÁKLADNÍ KRITÉRIUM – Zaměstnáním, resp. samostatnou výdělečnou činností je každá činnost nebo obdobná situace, která je za takovou považována pro účely právních předpisů sociálního zabezpečení členského státu, v němž taková činnost nebo obdobná situace existuje.

Základním kritériem pro určení příslušnosti je výkon výdělečné činnosti. V této souvislosti platí, že na zaměstnance nebo osobu samostatně výdělečně činnou se ve smyslu Nařízení vztahují právní předpisy státu, na jehož území je vykonávána výdělečná činnost. Tyto osoby tak podléhají všem systémům sociálního zabezpečení tohoto státu a nemohou si vybrat, že například zdravotně a nemocensky chtějí být pojištěny v jedné zemi a důchodově v jiné zemi. Obdobně si příslušnost k pojištění nemohou vybrat ani nezaopatření rodinní příslušníci takové osoby, kteří jsou povinně účastni všech systémů sociálního zabezpečení v zemi pojištění živitele.

V tomto pojednání se jak z pohledu osoby s trvalým pobytem na území České republiky, tak u osob bydlících v jiných státech zaměříme na problematiku výkonu zaměstnání v České republice i v rámci „evropského“ prostoru.

Zaměstnanec s trvalým pobytem v České republice

Jednou z možností řešení pojistného vztahu osoby s trvalým pobytem na území České republiky je v českém systému veřejného zdravotního pojištění výkon zaměstnání. Je však důležité, že se musí jednat o zaměstnání s příjmy zakládajícími účast na zdravotním pojištění, tedy s plněním povinností zaměstnavatelem.

Souběh zaměstnání s výkonem podnikatelské činnosti v ČR

Ve zdravotním pojištění je v této situaci rozhodující, zda je samostatná výdělečná činnost pojištěnce jeho jediným, nebo při souběhu se zaměstnáním hlavním či vedlejším zdrojem jeho příjmů. Tuto podstatnou skutečnost sděluje OSVČ zdravotní pojišťovně jednak při jednání s pojišťovnou v rámci plnění oznamovací povinnosti, jednak ji uvádí na podávaném Přehledu o výši daňového základu. To znamená, že hlavním zdrojem příjmů pojištěnce mohou být při souběhu příjmů buď příjmy ze zaměstnání (případně společně s dalšími příjmy) nebo příjmy ze samostatné výdělečné činnosti. V činnosti zvolené jako hlavní musí být i dodržen minimální vyměřovací základ, pokud tato povinnost pro osobu platí, což je zajištěno v zaměstnání odvodem pojistného alespoň z minimálního vyměřovacího základu (minimální mzdy) nebo u OSVČ placením alespoň minimálních záloh.

Zaměstnanec z členského státu v České republice

Jak je výše uvedeno, vychází se dle Nařízení z principu pojištění ve státě výkonu výdělečné činnosti. Nástupem do zaměstnání se osoba z členského státu stává účastníkem českého systému sociálního zabezpečení, a tedy i zdravotního pojištění.

Podle § 2 odst. 3 z. č. 48/­1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se zaměstnáním pro tento účel rozumí výkon činností podle § 5 písm. a) cit. zákona za předpokladu, že zaměstnanci plynou, nebo by měly plynout příjmy ze závislé činnosti, zdaňované podle § 6 z. č. 586/­1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Za těchto podmínek je zaměstnaná osoba účastna zdravotního pojištění, to znamená, že je z pohledu zdravotního pojištění považována za zaměstnance, přičemž pracovněprávní vztah může být uzavřen podle českých, příp. podle cizích právních předpisů.

Zakládá-li pracovněprávní vztah osoby bez trvalého pobytu na území ČR účast na zdravotním pojištění, považuje se tato osoba za zaměstnance. Za této situace se zaměstnanec stává pojištěncem veřejného zdravotního pojištění v ČR a na jeho zaměstnavatele se vztahují stanovené zákonné povinnosti, zejména pak oznamování veškerých změn a povinnost odvádět za tohoto zaměstnance pojistné. Pokud si zaměstnanec sám nezvolil zdravotní pojišťovnu (což je jeho právem, protože se stal z titulu zaměstnání u českého zaměstnavatele účastníkem našeho systému), plní zaměstnavatel oznamovací povinnost u místně příslušných úřadoven VZP ČR. Každý zahraniční zaměstnanec obdrží bezplatně od zvolené zdravotní pojišťovny průkaz pojištěnce, a to prostřednictvím zaměstnavatele, který odpovídá za správnost údajů na tomto průkazu.

Zaměstnanec ze „třetí země“

Účastníky českého systému veřejného zdravotního pojištění se stávají i zaměstnanci (nikoli OSVČ) z tzv. třetích zemí, tedy ze zemí, na které se Nařízení nevztahují. V těchto případech jsou zdravotně pojištěny osoby, které na území České republiky nemají trvalý pobyt, ale jsou zaměstnanci zaměstnavatele, který má sídlo nebo trvalý pobyt na území České republiky. Tyto osoby jsou z pohledu zdravotního pojištění považovány za zaměstnance ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) z. č. 48/­1997 Sb. v případech, kdy sjednaný pracovněprávní vztah, případně zúčtovaný příjem svojí výší nebo povahou zakládají účast na zdravotním pojištění. Takovým zaměstnancem může být ve zdravotním pojištění třeba i cizinec jako člen statutárního orgánu českého zaměstnavatele.

Tuto osobu zaměstnavatel poprvé přihlašuje jako zaměstnance na formuláři Hromadné oznámení zaměstnavatele kódem „C“, kdy v políčku číslo pojištěnce uvede pohlaví a datum narození. Na základě těchto údajů je poté zdravotní pojišťovnou vygenerováno (přiděleno) zaměstnanci číslo pojištěnce a vystaven zelený průkaz pojištěnce.

Na rozdíl od podmínek platných podle Nařízení:

-   nejsou s těmito zaměstnanými osobami pojištěni jejich nezaopatření rodinní příslušníci,

-   ukončením zaměstnání končí i účast těchto osob v českém systému veřejného zdravotního pojištění, což znamená, že takové osobě nevznikají po skončení zaměstnání žádné další nároky (osoby ze států s působností Nařízení mohou být po skončení zaměstnání nadále pojištěny například při onemocnění v ochranné lhůtě nebo při pobírání české podpory v nezaměstnanosti).

Příklad

Moldavský zaměstnanec pracoval na základě pracovní smlouvy na dobu určitou, která skončila dnem 31. 3. 2026. Dne 23. 3. onemocněl a nemoc pokračovala i v měsíci dubnu.

Zaměstnavatel odhlásí zaměstnance dnem skončení pracovního poměru, tedy k datu 31. 3., současně se vrací český průkaz pojištěnce. Počínaje dnem 1. 4. 2026 již nemá tento bývalý moldavský zaměstnanec nárok na rozsah hrazených služeb podle zákona o veřejném zdravotním pojištění.

Český občan jako zaměstnanec v členském státě

U osoby s trvalým pobytem na území České republiky jako zaměstnance v členském státě přicházejí v úvahu především následující varianty.

Zaměstnání v členském státě jako jediná činnost

Jestliže občan České republiky pracuje jako zaměstnanec na území členského státu (jedná se o jeho jedinou činnost), pak platí, že je pojištěn ve státě, na jehož území tuto činnost vykonává.

Pokud má český občan v úmyslu vycestovat za účelem výkonu zaměstnání v některém z členských států, je českým pojištěncem do okamžiku, kdy začne v dané zemi vykonávat zaměstnání (anebo také samostatnou výdělečnou činnost). V případě potřeby může do doby zahájení zaměstnání čerpat zdravotní péči v této zemi na základě EPZP – Evropského průkazu zdravotního pojištění (European Health Insurance Card – mezinárodní zkratka EHIC) vystaveného mu českou zdravotní pojišťovnou.

Jakmile začne český pojištěnec vykonávat v daném státě výdělečnou činnost, podléhá právním předpisům (všem systémům sociálního zabezpečení) příslušného státu. Stává se pojištěncem státu, ve kterém je výdělečně činný, a je mu vystaven místní doklad o nároku na zdravotní péči. V této souvislosti přestává být českým pojištěncem a ztrácí nárok na zdravotní péči z titulu EPZP vystaveného českou zdravotní pojišťovnou. Zahájení výkonu zaměstnání v členském státě je český občan povinen oznámit v zákonné osmidenní lhůtě své dosavadní české zdravotní pojišťovně a současně jí vrací vystavený český EPZP. Pokud je tedy českému občanovi jednoznačně známo, od kterého data začne vykonávat výdělečnou činnost v zemi s působností Nařízení (tj. v členském státě), odhlásí se k příslušnému datu z českého systému zdravotního pojištění.

Po ukončení výdělečné činnosti v tomto státě oznamuje český občan své české zdravotní pojišťovně, že již opět podléhá českým právním předpisům platným v oblasti zdravotního pojištění.

Je-li občan ČR pojištěn z titulu výkonu zaměstnání (nebo samostatné výdělečné činnosti) v členském státě, jsou dle Nařízení systémem země, ve které živitel pracuje, kryti i jeho nezaopatření rodinní příslušníci. To také znamená, že tyto osoby, navázané svým pojištěním na živitele, si stát pojištění nemohou vybrat.

Státem pojištění je tedy stát, ve kterém český občan vyvíjí svoji výdělečnou činnost, tedy zaměstnání nebo podnikatelskou činnost. Z hlediska souvisejícího nároku na zdravotní péči (hrazené služby) v České republice platí v této situaci, že pojištěnec je držitelem Evropského průkazu zdravotního pojištění vystaveného mu institucí provádějící zdravotní pojištění ve státě výkonu výdělečné činnosti. V takovém případě má pojištěnec primárně nárok na plnou péči ve státě, ve kterém mu byl průkaz vystaven, v České republice pak má během svého pobytu nárok na nezbytnou péči. Avšak prostřednictvím formuláře S 1 zaregistruje česká zdravotní pojišťovna tuto osobu (včetně jeho případných nezaopatřených rodinných příslušníků) jako cizího pojištěnce. Všechny tyto osoby pak budou mít v České republice nárok na plnou péči na základě žlutého průkazu pojištěnce, vystaveného výpomocnou českou zdravotní pojišťovnou.

Vyslání do členského státu

Na vyslanou osobu se nevztahuje jeden ze základních principů Nařízení (pojištění podle místa výkonu práce), třebaže osoba v zemi, do které je vyslána, fakticky výdělečnou činnost vykonává.

Za vyslání se považuje ve smyslu článků 12 (1) a 12 (2) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/­2004 situace, kdy je zaměstnanec nebo OSVČ, který normálně vykonává výdělečnou činnost na území vysílajícího státu, dočasně vyslán na území jiného státu, aby tam jako zaměstnanec vykonával činnost pro vysílajícího zaměstnavatele nebo jako OSVČ na vlastní účet. Základní podmínka stanoví, že předpokládaná délka vyslání nepřesáhne 24 měsíců. To znamená, že taková osoba nepodléhá právním předpisům o sociálním zabezpečení státu, ve kterém pracuje, ale i nadále podléhá právním předpisům sociálního zabezpečení toho státu, že kterého byla vyslána, tedy v našem případě České republiky.

Podle Nařízení lze vyslat jednoho konkrétního pracovníka maximálně na 24 měsíců. Je-li však přepokládaná doba vyslání delší než 24 měsíců, nelze automaticky setrvat v původním (českém) systému sociálního zabezpečení. Pokud chce zaměstnavatel zachovat svému zaměstnanci příslušnost k právním předpisům vysílajícího státu, může se souhlasem zaměstnance požádat o výjimku podle čl. č. 16 Nařízení č. 883/­2004. Zaměstnanec, který má být vyslán, musí podléhat právním předpisům státu, v němž sídlí jeho zaměstnavatel, alespoň po dobu jednoho měsíce. Minimální doba mezi opětovným vysláním téhož zaměstnance do stejného podniku a stejného státu vyslání činí nejméně 2 měsíce od skončení předchozího období vyslání.

Skutečnost, že je osoba vyslaným pracovníkem (to znamená, že se na ni vztahují právní předpisy vysílajícího státu), prokazuje formulářem A1, vystaveným ÚSSZ. Skutečnost, že pro zaměstnance jsou příslušné právní předpisy sociálního zabezpečení státu, ze kterého byl vyslán, se v případě potřeby prokazuje originálem formuláře A1. Tento formulář by měla být vyslaná osoba schopna předložit příslušným orgánům kdykoli během svého pobytu v zahraničí.

Souběžný výkon zaměstnání v České republice a v členském státě

I když je osoba činná ve dvou nebo více státech postupujících podle Nařízení, může být pojištěna pouze v jednom členském státě (princip jednoho pojištění).

V případě souběžného výkonu zaměstnání ve více členských státech jsou klíčovými kritérii pro určení příslušnosti:

-   bydliště a

-   podmínka výkonu podstatných částí činností na území státu bydliště.

Bydlištěm se ve smyslu Nařízení rozumí místo, kde má osoba těžiště životních zájmů, přičemž se vždy nemusí shodovat s adresou trvalého bydliště.

Pro splnění podmínky výkonu podstatné části činností na území státu bydliště stanoví Nařízení č. 987/­2009 pomocná kritéria, kterými jsou u zaměstnance pracovní doba a odměna (mzda, plat). Podmínka výkonu podstatné části činnosti na území státu bydliště je splněna, je-li alespoň jedno z pomocných kritérií realizováno na území státu bydliště ve výši alespoň 25 % z celkového objemu činností. V této souvislosti je brán v úvahu i vývoj v následujících 12 měsících.

Předtím, než osoba zahájí (jako souběžné) zaměstnání v jiném členském státě, musí oznámit začátek této souběžné činnosti ÚSSZ v místě bydliště a požádat ji v rámci její kompetence o určení státu příslušnosti. Pokud ÚSSZ rozhodne, že zaměstnanec je i nadále příslušný právním předpisům České republiky, podléhají příjmy ze všech členských států odvodu pojistného v České republice. Pokud by bylo rozhodnuto o určení příslušnosti k jinému státu, odvádělo by se pojistné příslušné instituci v tomto státě.

Český občan „pendlerem“

Příhraničním pracovníkem (pendlerem) je každá osoba zaměstnaná nebo samostatně výdělečně činná v určitém členském státě, která má bydliště v jiném členském státě, do něhož se alespoň jednou týdně vrací. Pokud český občan pracuje (podniká) například na území Slovenské republiky, bydlí v České republice a nejméně jednou týdně se vrací do svého bydliště, je za této situace Slovensko státem jeho pojištění, ve kterém jsou pojištěni i případní nezaopatření rodinní příslušníci pendlera.

Souběh zaměstnání a výkonu samostatné výdělečné činnosti

Pokud je osoba z členského státu zaměstnána v jednom z těchto států a podniká v jiném z těchto států, je pojištěna ve státě, ve kterém vykonává zaměstnání. Do tohoto státu je tedy placeno i pojistné ze samostatné výdělečné činnosti a zároveň ve státě pojištění vzniká nárok na dávky, jejichž konkrétní obsah a rozsah určují právní předpisy, podle nichž jsou dávky poskytovány a hrazeny.

Český občan jako zaměstnanec ve „třetí zemi“

Pokud občan s bydlištěm v České republice:

-   není v ČR zaměstnán

-   v ČR nepodniká a ani zde není „státním pojištěncem“ a

-   pracuje (nebo podniká) v tzv. třetí zemi, to znamená mimo členské státy, anebo je výdělečně činný mimo stát s režimem dvoustranné mezistátní smlouvy o sociálním zabezpečení,

může být nadále účasten českého systému veřejného zdravotního pojištěním tím způsobem, že se zaregistruje u své zdravotní pojišťovny jako osoba bez zdanitelných příjmů. Měsíční platba pojistného touto osobou činí v roce 2026 částku 3 024 Kč. Placením pojistného tímto způsobem má český občan kdykoli nárok na poskytnutí hrazených služeb v České republice v plném rozsahu stejně jako ostatní občané.

V takovém případě může zdravotní pojišťovna na základě žádosti povolit placení pojistného za delší než měsíční období, avšak vždy jen dopředu. Z pohledu platné legislativy se jedná o vstřícné ustanovení, neboť pojištěnec dlouhodobě pracující v cizině by se mohl dostat do situace, že by si pojistné jako osoba bez zdanitelných příjmů neplatil, čímž by mu vznikl dluh na pojistném včetně penále. Jedná se však o alternativní variantu, která nevylučuje možnost placení pojistného i v tomto případě pravidelně standardním způsobem (kupříkladu formou trvalého příkazu v peněžním ústavu), tedy za příslušný kalendářní měsíc nejpozději do osmého dne následujícího kalendářního měsíce.

RADA!

Jinou možností, jak si vyřešit zdravotní pojištění po dobu takového zaměstnání nebo podnikání v zahraničí, je odhlásit se z českého systému s využitím institutu dlouhodobého pobytu pojištěnce v cizině, kdy se musí jednat o nepřetržitý pobyt delší šesti měsíců. Po návratu však musí pojištěnec dokladovat zdravotní pojišťovně, že byl po celou dobu pobytu v cizině zdravotně pojištěn.

Ing. Antonín Daněk