Zproštění povinnosti nahradit zaměstnanci újmu způsobenou pracovním úrazem

Pokud zaměstnanec utrpí pracovní úraz, odpovídá zaměstnavatel zaměstnanci za škodu, která s pracovním úrazem souvisí. Existují však situace, kdy zaměstnavatel se může své odpovědnosti zprostit a nebude tak povinen hradit zaměstnanci pracovním úrazem způsobenou škodu. Kdy zaměstnavateli nevznikne povinnost k náhradě újmy za pracovní úraz a kdy se jí zaměstnavatel zprostí?

ODPOVĚDNOST ZAMĚSTNAVATELE ZA PRACOVNÍ ÚRAZ - Zaměstnavatel je dle ust. § 269 odst. 1 zákoníku práce povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda nebo nemajetková újma vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Odpovědnost zaměstnavatele je založena na principu objektivní odpovědnosti (tzv. odpovědnost za výsledek). U objektivní odpovědnosti se nevyžaduje zavinění na straně odpovědného subjektu a postihuje zaměstnavatele i v případech, kdy neporušil žádné právní předpisy. Zaměstnavatel odpovídá za škodu, která nastala v důsledku pracovního úrazu a není rozhodné, zda došlo k zavinění a protiprávnosti na straně zaměstnavatele. Takto nastavená koncepce odpovědnosti je pro některé případy zmírněna doplněnou možností zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele.

Ke vzniku odpovědnosti zaměstnavatele za škodu musí být splněny tyto předpoklady:

-    škoda – vzniklá na straně zaměstnance,

-    objektivní skutečnost – pracovní úraz,

-    příčinná souvislost – mezi objektivní skutečností a vznikem škody.

Ke vzniku nároku na náhradu škody je nutné, aby všechny tyto 3 předpoklady byly splněny současně.

Pracovním úrazem se pro účely zákoníku práce rozumí poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zákoník práce blíže upravuje, co lze považovat za plnění pracovních úkolů (ust. § 273) a co lze považovat v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů (ust. § 274).

Právní úprava nároků na náhradu škody při pracovním úrazu je obsažena v zákoníku práce v ust. § 269 až § 271u. Zaměstnanec, který utrpěl pracovní úraz, má právo na to, aby mu zaměstnavatel v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytl dle ust. § 271a – § 271f zákoníku práce:

-    náhradu zejména za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti,

-    náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,

-    náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění,

-    náhradu za účelně vynaložené náklady spojené s léčením,

-    náhradu věcné škody,

-    jednorázovou náhradu nemajetkové újmy při zvlášť závažném ublížení na zdraví zaměstnance.

Uvedené jednotlivé nároky jsou nároky dílčími a zcela samostatnými a to zejména proto, že předpoklady jejich vzniku jsou odlišné, stejně tak i časový okamžik jejich vzniku.

Pojem pracovního úrazu se skládá ze dvou znaků,

které musí být současně naplněny, aby se jednalo o pracovní úraz dle zákoníku práce – 1) úraz a 2) plnění pracovních úkolů nebo přímá souvislost s plněním pracovních úkolů.

Pracovním úrazem je dle ust. § 271k odst. 1 zákoníku práce poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, pokud k nim došlo nezávisle na vůli zaměstnance krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

Pracovní úrazy převažují u zaměstnanců vykonávajících především fyzické práce nebo činnosti s určitou mírou rizika. Pracovním úrazem není ale jen tělesné postižení, ale obecně porušení zdraví, které může být i psychického charakteru. Psychické poškození lze jako pracovní úraz posoudit pouze v případě, kdy k porušení zdraví došlo v důsledku přepětí, vyvolaného nadměrným pracovním zatížením. Vždy je třeba individuálně posoudit příčinnou souvislost mezi pracovním úrazem a škodou na zdraví zaměstnance. V těchto případech je rozhodné, zda určitý právní úkon byl vyvolávajícím činitelem určitého poškození zdraví.

Úraz je možné posuzovat jako pracovní úraz v případě, že k úrazu dojde při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Plnění pracovních úkolů je zásadně činnost, kterou vykonává zaměstnanec na základě své pracovní smlouvy. Plněním pracovních úkolů je také činnost, která se sjednaným druhem práce nesouvisí, ale je vykonávána na základě příkazu zaměstnavatele. Za plnění pracovních úkolů je považována rovněž činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nevykonává proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem. Dle Nejvyššího soudu ČR pro posuzování je významné, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele a ne už tak motiv nebo pohnutka zaměstnance. Proto může být pracovním úrazem dokonce i úraz, který vznikl při činnosti zaměstnance, kterou vykonával na základě podnětu někoho, kdo nebyl oprávněn mu jakékoli příkazy dávat, nebo pokud se k takové činnosti rozhodnul zcela sám. Naproti tomu jako pracovní úraz se již nebude posuzovat úraz, který se přihodí při tzv. excesu. Typickým příkladem excesu je například černá jízda služebním automobilem nebo činnost konaná v pracovní době pro vlastní potřebu.

V přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů jsou úkony potřebné k výkonu práce a úkony během práce obvyklé nebo nutné před počátkem práce nebo po jejím skončení a úkony obvyklé v době přestávky v práci na jídlo a oddech konané v objektu zaměstnavatele a dále vyšetření ve zdravotnickém zařízení prováděné na příkaz zaměstnavatele nebo vyšetření v souvislosti s noční prací, ošetření při první pomoci a cesta k nim a zpět. Takovými úkony však nejsou cesta do zaměstnání a zpět, stravování, vyšetření nebo ošetření ve zdravotnickém zařízení ani cesta k nim a zpět, pokud není konána v objektu zaměstnavatele.

ZAMĚSTNAVATEL SE ZPROSTÍ POVINNOSTI NAHRADIT ŠKODU NEBO NEMAJETKOVOU ÚJMU v případech uvedených v ust. § 270 zákoníku práce. Ustanovení umožňuje zaměstnavateli za určitých podmínek se zprostit své objektivní povinnosti k náhradě škody (majetkové újmy) nebo nemajetkové újmy vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Rozlišujeme úplné a částečné zproštění se povinnosti k náhradě újmy, kdy pro každou z těchto variant stanoví zákoník práce odlišné podmínky. V těchto případech povinnost k náhradě újmy zaměstnavateli sice vznikne, nicméně této povinnosti se může zprostit. Jedná se tak o podstatný rozdíl oproti případům, kdy povinnost k náhradě újmy zaměstnavateli vůbec nevznikne, protože nebyly splněny zákonem stanovené předpoklady, tedy například úraz nebyl úrazem pracovním nebo chyběla příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody či nemajetkové újmy.

Pro úplné zproštění je důvodem buď porušení bezpečnostních předpisů, nebo opilost zaměstnance, jestliže byly jedinou příčinou škody. Pokud však bylo příčin škody více, a uvedené důvody byly jen jednou z těchto příčin, dochází ke zproštění jen částečnému. Dalším možným důvodem zproštění povinnosti k náhradě újmy (avšak pouze pro částečné zproštění) je lehkomyslnost zaměstnance.

Nemožnost zprostit se povinnosti zaměstnavatelem nastává v případě, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvrácení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, pokud tento stav sám zaměstnanec úmyslně nevyvolal. Taková situace je nazývána tzv. absolutní odpovědností nebo také objektivní odpovědností bez možnosti liberace (zproštění odpovědnosti). Právní úprava je obsažena v ust. § 271 zákoníku práce.

Zaměstnavatel se může odpovědnosti za škodu zprostit zcela

ve dvou případech. V ust. § 270 odst. 1 zákoníku práce jsou uvedeny dva případy, kdy se může zaměstnavatel zcela zprostit své povinnosti k náhradě újmy způsobené pracovním úrazem. Podstatné pro zproštění se povinnosti je, aby některá ze dvou níže uvedených skutečností byla jediným důvodem vzniku újmy.

Prvním takovým případem je zaviněné porušení právních nebo ostatních předpisů nebo pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci postiženým zaměstnancem, ačkoli s nimi byl zaměstnanec řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně zaměstnavatelem vyžadovány a kontrolovány.

Dle ust. § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce se zaměstnavatel zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.

Pojem právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci blíže vymezuje ust. § 349 odst. 1 zákoníku práce. Právní a ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými přípravky a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví. Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané zaměstnanci vedoucími zaměstnanci, kteří jsou mu nadřízeni. Pokyny mohou být vydávány jak písemnou, tak i ústní formou k provedení obecných předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci nebo v jejich rámci, pokud je to zapotřebí k rozvedení pravidel chování na podmínky u konkrétního zaměstnavatele. Pokyny mohou mít i formu vnitřního předpisu či pracovního řádu.

Jednou z podmínek zproštění odpovědnosti zaměstnavatele je tedy zaviněné porušení předpisu nebo pokynu zaměstnancem, které musí zaměstnavatel prokázat. Není dostačující pouze zjištění, že zaměstnanec porušil bezpečnostní předpis nebo pokyn, ale zaměstnavatel musí prokázat, který konkrétní předpis či pokyn zaměstnanec porušil a do jaké míry, kdy s ním byl seznámen a že dodržování daného konkrétního předpisu bylo zaměstnavatelem soustavně vyžadováno a kontrolováno. Zaměstnavatel je povinen prokázat, kdy byl zaměstnanec naposledy řádně proškolen nebo seznámen s konkrétním předpisem či pokynem.

Pokynem k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci musí být pokyn konkrétní, který upravuje určitý způsob jednání či konkrétní způsob jednání zakazuje. Pokyn, který upravuje pouze všeobecné skutečnosti či pokyn, který byl vydán za jiným účelem než k ochraně života a zdraví podřízených zaměstnanců, nemá povahu pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Porušení předpisů či pokynů všeobecného charakteru tak nemůže být důvodem ke zproštění se povinnosti zaměstnavatele nahradit újmu způsobenou pracovním úrazem.

Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti jen tehdy, pokud bude porušeno konkrétní ustanovení nebo pokyn vyplývající z bezpečnostního předpisu, neboť porušení předpisu, který má všeobecný charakter není důvodem ke zproštění se odpovědnosti. Zaměstnavatel se také nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných. O zaviněné porušení bezpečnostních předpisů se nebude jednat v případě, kdy zaměstnanec vykonává určité práce v rozporu s bezpečnostními předpisy na pokyn nadřízeného zaměstnance či zaměstnavatele. K vyloučení zaměstnancova zavinění dojde například v situaci, kdy bude zaměstnanec pracovat na příkaz zaměstnavatele, ačkoliv tento příkaz bude v rozporu s bezpečnostními předpisy – zaměstnavatel se v tomto případě své odpovědnosti zprostit nemůže. Skutečnost, že zaměstnanec, i když je oprávněn odmítnout splnit pokyn, který je v rozporu s právními předpisy, takový pokyn splnil, je pro možnost zaměstnavatele zprostit se odpovědnosti zcela nerozhodná.

Soudy se několikrát již zabývaly případy zaměstnance, který řídí automobil v rámci plnění pracovních povinností. Soudy dospěly k závěru, že v případě zaměstnance – řidiče osvědčuje jeho seznámení s dopravními předpisy již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel, přičemž vyžadování a kontrola znalostí a dodržování pravidel silničního provozu je svěřeno policii. V takové situaci proto již není třeba zkoumat kontrolu znalostí a dodržování těchto pravidel zaměstnavatelem. Bylo dovozeno, že kontrolu dodržování předpisů a pokynů nemusí provádět pouze samotný zaměstnavatel, nýbrž i například policejní orgán. Tato skutečnost vyplývá i ze samotného znění zákona, v němž není explicitně uvedeno, že by předmětnou kontrolu musel vykonávat pouze zaměstnavatel. Současně bylo také dovozeno, že i dopravní předpisy lze považovat za předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a tudíž jejich porušení zaměstnancem může v určitých případech zapříčinit úplné zproštění povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody.

Druhý případ, kdy se zaměstnavatel může zcela zprostit své povinnosti, nastává, pokud újma vznikla v důsledku opilosti poškozeného zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek poškozeným zaměstnancem a zaměstnavatel nemohl újmě zabránit. Dle ust. § 270 odst. 1 písm. b) zákoníku práce se zaměstnavatel zprostí odpovědnosti zcela, když prokáže, že si škodu přivodil postižený zaměstnanec svou opilostí nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel škodě nemohl zabránit.

Pojem opilost není v zákoníku práce definován. Opilostí se nerozumí jakékoliv požití alkoholického nápoje, nýbrž k jeho požití musí dojít v takové míře, že způsobí snížení duševních funkcí a celkové pohotovosti zaměstnance. Prokazování příčinné souvislosti mezi utrpěným úrazem a opilostí zaměstnance tak často závisí na provedení důkazu znalcem – lékařem.

V zákoníku práce rovněž nenalezneme definici pojmu návyková látka. Pro definici tohoto pojmu lze využít ust. § 130 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dle kterého se návykovou látkou rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. Pro pojem návykových látek lze také využít příslušná ustanovení zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů.

Zaměstnavatel se nezprostí povinnosti k náhradě újmy, jestliže jejímu vzniku mohl zabránit. Situace, v níž by zaměstnavatel újmě zabránit mohl, může nastat například v případě, kdy zaměstnavatel je svědkem požívání alkoholu zaměstnancem na pracovišti, avšak takové chování zaměstnance trpí. V takovém případě by mohl zaměstnavatel vzniku újmy zabránit tím, že opilého zaměstnance vykáže z pracoviště.

Pro oba výše uvedené případy úplného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele platí podmínka, že uvedené skutečnosti musejí být jedinou příčinou vzniku pracovního úrazu. Podstatné pro postavení zaměstnavatele je také skutečnost, že procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady pro zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu, má v občanském soudním řízení zaměstnavatel.

Částečné zproštění povinnosti zaměstnavatele nahradit újmu

Zákoník práce uvádí dále případy, kdy se zaměstnavatel může zprostit odpovědnosti jen zčásti. Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, když prokáže, že nastaly výše uvedené podmínky pro úplné zproštění odpovědnosti (tj. postižený zaměstnanec porušil svým zaviněním právní nebo ostatní předpisy nebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen, dále pak v případě opilosti nebo zneužití jiných návykových látek postiženým zaměstnancem) a pokud tyto skutečnosti jsou jen jednou z příčin vzniklé škody.

Dalším liberačním důvodem, který může být podkladem pouze pro částečné zproštění v rozsahu nejvýše dvou třetin, je lehkomyslné jednání zaměstnance. Zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce. Lehkomyslné jednání je takové jednání, kdy si vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná zaměstnanec způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí na zdraví, a jež je v rozporu s obvyklým způsobem chování, tj. že zaměstnanec postupuje odlišně od ostatních zaměstnanců. Pro naplnění předmětného ustanovení se vyžaduje tzv. kvalifikovaná lehkomyslnost, kdy zaměstnanec musí vědět, že si svým jednáním může přivodit úraz. Za lehkomyslné jednání lze zjednodušeně označit chování zaměstnance, projevující se jako nebezpečné riskování a hazardérství. V každé situaci bude třeba přihlédnout k individuálním okolnostem případu a musí být posuzováno, zda lze v jednání zaměstnance spatřovat pouhou běžnou neopatrnost (například klopýtnutí) nebo jednání vyplývající z rizika práce, anebo zda oproti tomu lze jednání zaměstnance charakterizovat jako nebezpečné riskování a hazardérství. Dále pak je nutné se soustředit na zjištění, zda riskování a hazardérství bylo vědomé, zda si zaměstnanec uvědomoval vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem, že si může způsobit újmu na zdraví.

V praxi se vyskytuje i chování zaměstnanců, které je nebezpečné, avšak na pracovišti obvyklé. Zaměstnavatel se v takových případech nemůže částečně zprostit své povinnosti z důvodu lehkomyslnosti zaměstnance, neboť takové chování na pracovišti trpěl.

Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese zaměstnanec, a to podle míry jeho zavinění. V případě, že zaměstnanci vznikla škoda v důsledku výše uvedeného lehkomyslného jednání, uhradí zaměstnavatel dle ust. § 270 odst. 3 zákoníku práce zaměstnanci aspoň jednu třetinu škody. Dojde-li tedy k částečnému zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele, hradí zaměstnavatel zaměstnanci jen poměrnou část škody, resp. náhrada škody je tomuto zaměstnanci krácena. Krácení se pak týká všech druhů náhrad, na které vznikne zaměstnanci v souvislosti s pracovním úrazem nárok, tedy i náhrad, na které mají nárok pozůstalí v případě pracovního úrazu, v jehož důsledku zaměstnanec zemřel.

JUDr. Jana Drexlerová

§ 270 zákona č. 262/2006 Sb.

(1) Zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela, prokáže-li, že vznikla

a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo

b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě nebo nemajetkové újmě zabránit,

a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody nebo nemajetkové újmy.

(2) Zaměstnavatel se zprostí povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, prokáže-li, že vznikla

a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody nebo nemajetkové újmy, nebo

b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce.

(3) Zprostí-li se zaměstnavatel povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zčásti, je povinen určit část, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v odstavci 2 písm. b) je však povinen zaměstnavatel uhradit alespoň jednu třetinu škody nebo nemajetkové újmy.

(4) Při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si...