Ztráta na výdělku – pracovní úraz

Výpočet náhrady za ztrátu na výdělku zaměstnance v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání je mnohdy pro mzdové účetní a personalisty složitou záležitostí. Je nutno rozlišovat náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po skončení pracovní neschopnosti. Obě náhrady patří do kategorie tzv. opětujících se nároků na náhradu škody z pracovního úrazu nebo z nemoci z povolání. Jak vypočítat náhradu?

Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti

sestává z jednotlivých dílčích nároků na náhradu. Každá pracovní neschopnost na následky téhož pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zakládá samostatný dílčí nárok na náhradu za ztrátu na výdělku. Tato povaha uvedených nároků se projeví např. při zjišťování průměrného výdělku rozhodného pro výpočet každého jednotlivého plnění na tuto náhradu či při posuzování promlčení. Nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody na zdraví a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých se nepromlčují. Promlčují se však nároky na jednotlivá plnění z nich vyplývající.

Po dobu pracovní neschopnosti v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání pobírá zaměstnanec místo mzdy (platu) nemocenské. Za prvních 14 kalendářních dnů pracovní neschopnosti poskytuje zaměstnavatel místo nemocenských dávek náhradu mzdy podle § 192 zákoníku práce (dále ZP). Po tuto dobu zaměstnanci náleží náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle ustanovení § 271b ZP. Výše náhrady činí rozdíl mezi průměrným výdělkem zaměstnance před vznikem škody způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a plnou výší náhrady mzdy nebo platu podle § 192 ZP a plnou výši nemocenského (dále jen nemocenské).

Vzhledem k tomu, že zaměstnavatel je oprávněn částky náhrady mzdy místo nemocenských dávek zvyšovat (nesmí však přesáhnout průměrný výdělek zaměstnance), nemusí za prvních 14 kalendářních dnů pracovní neschopnosti zaměstnanci vzniknout škoda. Potom by zaměstnavatel tuto náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti neposkytoval.

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se vypočítá tak, že se od průměrného výdělku za příslušný počet pracovních dnů pracovní neschopnosti odečte skutečně vyplacené nemocenské za kalendářní dobu trvání pracovní neschopnosti. Náhrada podléhá dani z příjmu fyzických osob. Pojistné zdravotního nebo sociálního pojištění se z náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti neodvádí.

Příklad 1

Zaměstnanec je v důsledku pracovního úrazu v pracovní neschopnosti od 1. 4. do 15. 4. Pracovní dobu má rozvrženu na 5 pracovních dnů v týdnu (pondělí až pátek).

Výše náhrady se stanoví tak, že od průměrného výdělku před vznikem škody příslušejícího za pracovní dny pracovní neschopnosti se odečte příslušející nemocenské. Od takto stanovené náhrady se odečte daň z příjmů fyzických osob (záloha na daň). Jestliže zaměstnanec měl za 15 pracovních dnů příjem 5 800 Kč a za 14 dnů pracovní neschopnosti nemocenské 2 400 Kč, náhrada činí 3 400 Kč, která ještě podléhá zdanění.

Nárok na dávky v nemoci

V některých případech se nebude při výpočtu náhrady přihlížet ke skutečně vyplacenému nemocenskému, ale k zákonnému nároku na nemocenské. Jde o případy, kdy nárok na nemocenské zaměstnanec nemá z důvodů v zákoně uvedených (např. při úmyslném sebepoškození, při vzniku pracovního úrazu opilstvím zaměstnance – nebo kdy nemocenské bylo zaměstnanci ze zákonných důvodů dočasně sníženo nebo odňato (např. při porušování léčebného režimu). Při výpočtu se tedy vychází z nemocenského, které by zaměstnanec obdržel, kdyby nebylo tohoto jednání. Jiný výklad by odporoval účelu, který snížením či odnětím nemocenského sledují právní předpisy o nemocenském pojištění. Tento výklad je také v souladu s podmínkami náhrady škody, protože náhradu škody lze přiznat, jen pokud je škoda v příčinné souvislosti s událostí, která její přiznání odůvodňuje. Rozdíl mezi plným nemocenským a sníženým nemocenským nevznikl důsledkem pracovního úrazu (nemoci z povolání), nýbrž následkem např. opilosti zaměstnance.

Opakovaná pracovní neschopnost

Následkem téhož pracovního úrazu nebo téže nemoci z povolání může být zaměstnanec v pracovní neschopnosti i vícekrát. V každém jednotlivém případě mu podle výslovného ustanovení ZP (§ 271a odst. 2.) vznikne nový dílčí nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, při jehož výpočtu se vychází z průměrného výdělku zaměstnance před vznikem této další škody. Pokud zaměstnanec před touto další pracovní neschopností pobíral náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (viz dále), poskytne se mu náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti do výše částky, do níž by mu příslušela náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, kdyby nebyl znovu práce neschopen. Pro odškodnění ztráty na výdělku v tomto případě se tedy použije průměrný výdělek rozhodný pro odškodňování ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání, který se dorovnává, se považuje nemocenské. Podle soudní praxe náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti náleží zaměstnanci i po skončení pracovního poměru, trvá-li nadále jeho pracovní neschopnost.

Vznik škody

Při zjišťování výše náhrady za ztrátu na výdělku se vychází z průměrného výdělku zaměstnance před vznikem škody, tedy před vznikem pracovní neschopnosti. Nevychází se z průměrného výdělku před pracovním úrazem nebo před zjištěním nemoci z povolání, neboť by tento postup neumožňoval vždy spravedlivě určit výši náhrady, a to zejména v těch případech, kdy po delší době od úrazu (zjištění nemoci z povolání) došlo k nové pracovní neschopnosti následkem původního pracovního úrazu či nemoci z povolání. Průměrný výdělek zaměstnance se mohl mezitím změnit, a to zpravidla v jeho prospěch, avšak k této změně by nemohlo být přihlédnuto, poněvadž by bylo třeba vycházet z průměrného výdělku před pracovním úrazem (zjištěním nemoci z povolání).

Právní úprava, podle níž se bere za základ výpočtu náhrady průměrný výdělek před vznikem škody, lépe vystihuje skutečný stav a je tedy spravedlivější. Bude tomu tak i v případech, kdy průměrný výdělek před vznikem škody je nižší než průměrný výdělek před pracovním úrazem (zjištěním nemoci z povolání).

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

nebo při uznání invalidity náleží zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. (§ 271b odst. 1 ZP)

Průměrný výdělek se pro tyto účely zjistí stejným způsobem jako průměrný výdělek (popř. valorizovaný podle právních předpisů o valorizaci) pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, avšak základ pro výpočet průměrného výdělku bude zpravidla odlišný. Tak tomu bude zejména při vzniku nároku v jiném kalendářním čtvrtletí nebo v jiném kalendářním roce, kdy budou různá rozhodná období pro výpočet průměrného výdělku. Často se bude jednat např. o situace, kdy zaměstnanci po skončení pracovní neschopnosti nevznikne škoda bezprostředně, protože ztrátu na výdělku nemá. Po odstupu doby se zdravotní stav zaměstnance zhorší v důsledku původně utrpěného pracovního úrazu (nemoci z povolání) natolik, že je zaměstnanec převeden na jinou práci, kde však dosahuje nižšího výdělku. Škoda mu v tomto případě začala vznikat dnem, kdy mu byl po převedení na jinou práci poskytován nižší výdělek. Za základ se tedy bude brát průměrný výdělek z rozhodného období před vznikem této škody. Podobně tomu bude v případě, kdy zaměstnanec nebude uznán invalidním nebo částečně invalidním bezprostředně po skončení pracovní neschopnosti, ani mu bezprostředně nevznikne jiná újma na výdělku.

Jestliže pro stejný pracovní úraz (nemoc z povolání) bude zaměstnanci přiznán invalidní důchod nebo bude dosahovat nižšího výdělku (aniž by mu byl přiznán invalidní důchod) až po určité době po skončení pracovní neschopnosti a vznikne mu tím nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, bude rozhodujícím obdobím pro výpočet průměrného výdělku období před přiznáním důchodu (před ztrátou na výdělku) a nikoli před pracovním úrazem (zjištěním nemoci z povolání). Naopak stejné rozhodné období a tím i stejný průměrný výdělek může přicházet v úvahu tehdy, když nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení vznikne ve stejném rozhodném období.

V řadě případů dochází k poklesu na výdělku nebo uznání invalidity

bezprostředně po skončení pracovní neschopnosti z důvodu pracovního úrazu (nemoci z povolání). Praxe v těchto případech mnohdy používá jako základ pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti tentýž průměrný výdělek, jaký byl používán pro odškodňování ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. To je však nesprávné, protože oba nároky jsou samostatnými dílčími nároky na náhradu škody při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Skutečnost, že invalidita nebo dosahování nižšího výdělku navazuje bezprostředně na dobu po pracovní neschopnosti zaměstnance, nemá vliv na samostatnou povahu těchto nároků. Jde o dvě různé škody. Průměrný výdělek před vznikem druhé škody není zpravidla totožný s průměrným výdělkem před vznikem první škody (tedy při důsledném zachování zásady samostatnosti obou nároků by měly být vypočteny samostatné průměrné výdělky z rozdílných období).

Pravděpodobný a průměrný výdělek

Výkladová praxe se ustálila na názoru, že neodpracoval-li postižený zaměstnanec před vznikem nároku na náhradu v rozhodném období alespoň 21 dnů, je nutné vycházet při odškodňování této ztráty na výdělku z pravděpodobného výdělku, zjištěného jako výdělek předpokládaný nebo srovnatelný ve smyslu ustanovení § 355 ZP.

Shodný postoj zaujímá i soudní praxe např. v R 28/1980 – podle soudu nelze souhlasit s názorem, že v těchto případech je třeba vycházet z jednoho průměrného výdělku, kdy zaměstnanci vznikla škoda už dnem, kdy byl uznán práce neschopným, a že tato škoda trvá nadále i po skončení pracovní neschopnosti a pokračuje uznáním invalidity.

Postup mzdové účetní (zaměstnavatele) je následující: aby byla vyjádřena skutečná újma způsobená pracovním úrazem (nemocí z povolání), je potřeba pravděpodobný výdělek stanovit jako průměrný výdělek, kterého by zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dosáhl, nebylo-li by jeho pracovní neschopnosti, tedy ve většině případů kdyby pracovní úraz neutrpěl (neonemocněl nemocí z povolání). Výše takto stanoveného výdělku bude podobná výši průměrného výdělku zjištěného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (tedy výši průměrného výdělku dosahovaného ke dni uznání pracovní neschopnosti). Samostatnost nároků na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti a po jejím skončení bude přitom zachována.

Výdělek zaměstnance po pracovním úrazu

Pro stanovení výše náhrady se zjistí výdělek zaměstnance po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání. K tomu se připočte případný invalidní důchod poskytovaný z důvodu téhož pracovního úrazu (nemoci z povolání). Zpravidla je nutné brát v úvahu skutečně dosažený výdělek v určitém kalendářním měsíci. V případě, že byl zaměstnanci zvýšen invalidní důchod pro bezmocnost nebo snížen podle právních předpisů o sociálním zabezpečení nebo když zaměstnanec dosáhl určitého výdělku zvýšeným pracovním úsilím, vychází se podle ZP z částky dosahované před jejím zvýšením či snížením (§ 271b odst. 1, ZP).

Z judikatury

-   V soudním řízení byl řešen případ, kdy se žalobce domáhal odškodnění pracovního úrazu, následkem něhož oslepl. Žalovaný mu nejprve náhradu poskytoval, ale po zjištění, že žalobce nastoupil do zaměstnání, mu přestal náhradu plnit. Soud žalobě vyhověl na základě zjištění, že žalobce dosahoval svého výdělku v zaměstnání jen zvýšeným pracovním úsilím spojeným s mimořádnou námahou, k níž je třeba vzít zřetel. K takto dosahovanému výdělku nelze přihlížet. Poškozený byl z hlediska předpisů o sociálním zabezpečení považován za osobu bezmocnou. Přesto však byl výdělečně činný, ať již proto, že k tomu byl nucen hospodářskými a rodinnými poměry, nebo proto, že zapojení do práce působilo příznivě na jeho stav, či z obou těchto důvodů. Nebylo pochyb o tom, že musel vynakládat mimořádné pracovní úsilí (doprava do zaměstnání a zpět pomocí rodinných příslušníků, samotný výkon práce apod.), aby mohl své zaměstnání vykonávat. Výhoda, kterou za takové situace žalobce spatřoval ve výdělku za vykonanou práci, může však jít výhradně k jeho prospěchu a nikoli ku prospěchu toho, kdo je odpovědný z pracovního úrazu. Žalovaný namítal, že vzniklá újma byla zaměstnanci odškodněna v rámci náhrady za bolest nebo ztížení společenského uplatnění. Soud s uvedeným názorem nesouhlasil. V náhradě za ztížení společenského uplatnění je sice zpravidla zahrnuta i náhrada za to, že následky pracovního úrazu ztěžují poškozenému ve srovnání s jiným zdravím zaměstnancem životní uplatnění. Mohou ovšem nastat výjimečné případy, kdy pracovní úraz znamenal tak hluboký zásah do fyzické nebo psychické sféry poškozeného, že výkon jakéhokoli zaměstnání je pak spojen s vynaložením takového úsilí, při němž musí překonávat mimořádné obtíže vyvolané nepříznivým zdravotním stavem. Podle soudu takové skutečnosti v náhradě za ztížení společenského uplatnění spatřovat nelze.

-   V jiné věci soud přijal závěr, že zaměstnanci, který pracoval před vznikem škody z pracovního úrazu po stanovenou týdenní pracovní dobu, nelze započítat do výdělku po pracovním úrazu příjem nabytý prací vykonávanou nad rámec této pracovní doby v hlavním zaměstnání (např. podle dohody o pracovní činnosti či v rámci přesčasové práce). Jestliže zaměstnanec pracoval po pracovním úrazu denně více než před úrazem a vynakládal tak více námahy a úsilí, nelze tento příjem z další pracovní činnosti započítat k jeho tíži a ve prospěch zaměstnavatele odpovědného za škodu. Pro posouzení otázky, zda se v konkrétním případě náhrady škody na zdraví zaměstnance promítne do výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku zvýšené úsilí vynakládané poškozeným při překonávání zdravotních potíží jako následků úrazu (čímž dosahuje vyššího výdělku, než by mohl dosáhnout při běžném plnění svých pracovních povinností), je rozhodná skutečnost, zda zvýšené úsilí poškozeného ovlivňuje výši jeho výdělku, který je nebo by byl nižší než průměrný výdělek před vznikem škody. Není rozhodné, zda poškozený vykonává jinou práci než před úrazem, či nikoli. Poškozený může mít v důsledku poškození zdraví ztrátu na výdělku, i když se nezmění jeho pracovní zařazení, jestliže dosahuje pracovních výkonů (a tím i výdělků) nižších anebo sice stejných, ale při zvýšeném pracovním úsilí.

Někdy se při výpočtu ztráty na výdělku vychází z vyššího výdělku než činí skutečný výdělek zaměstnance. Dochází k tomu tehdy, jestliže zaměstnanec bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, která mu byla zajištěna a kterou by mohl konat vzhledem ke svému zdraví a kvalifikaci. Zaměstnanci pak přísluší náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody způsobené úrazem (nemocí z povolání) a průměrným výdělkem, kterého mohl dosáhnout na práci, která mu byla zajištěna (§ 271b odst. 5, ZP).

Odmítnutí zaměstnání

Jestliže zaměstnanci po pracovním úrazu nabídne zaměstnavatel jiné zaměstnání, adekvátní jeho zdravotnímu stavu i kvalifikaci, a ten je odmítne, že si najde sám lepší zaměstnání, jde k jeho tíži, jestliže v zaměstnání, které si sám vybere, bude dosahovat nižších výdělků, než kterých by dosahoval v zaměstnání zajištěném zaměstnavatelem. Např. pokud zaměstnanec odškodňovaný náhradou za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dá sám výpověď z pracovního poměru, aniž by nějak souvisela se zdravotním stavem vyplývajícím z následků pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, a v novém zaměstnání dosahuje nižších výdělků než v dosavadním, mohl by se zaměstnavatel úspěšně dovolávat toho, že nebude odškodňovat snížení výdělků. Zaměstnavatel rovněž neuhradí zaměstnanci škodu do výše částky, kterou si bez vážných důvodů opomenul vydělat např. tím, že bezdůvodně snížil svůj pracovní úvazek, absentoval v práci nebo přešel na méně placenou práci bez souvislosti s následky úrazu či nemoci z povolání (§ 271b odst. 5, druhá věta, ZP.).

Úmysl zaměstnance – nižší výdělek

V soudním řízení soud dospěl k závěru, že poživatel invalidního důchodu, který je plně invalidní a je pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav sice schopen vykonávat soustavné zaměstnání, ale jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání, není povinen po přiznání invalidního důchodu vykonávat jakoukoli výdělečnou činnost.

Náhrada škody z pracovního úrazu tedy takovému poškozenému patří bez přihlížení k tomu, co si opomenul vydělat, a bez přihlížení k průměrnému výdělku, kterého by mohl dosáhnout za práci, již by mohl vykonávat.

Naopak, pokud postižený zaměstnanec dosahuje ze své viny v zaměstnání po pracovním úrazu (zjištění nemoci z povolání) nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu (zjištění nemoci z povolání) průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci. Uvedené skutečnosti musí prokázat zaměstnavatel.

JUDr. Ladislav Jouza

ZÁKON č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce

§ 271b

Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti

(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity přísluší zaměstnanci ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání s připočtením případného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu. Ke snížení invalidního důchodu pro souběh s jiným důchodem podle právních předpisů o důchodovém pojištění, ani k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím, se nepřihlíží.

(2) Náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 přísluší zaměstnanci i při pracovní neschopnosti z jiného důvodu, než je původní pracovní úraz nebo nemoc z povolání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek, z něhož se stanoví výše nemocenského.

(3) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity podle odstavce 1 přísluší i zaměstnanci, který je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání; za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání se považuje výdělek ve výši minimální mzdy platné v den prvního zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání. Pobíral-li zaměstnanec před tím, než se stal uchazečem o zaměstnání, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, přísluší mu tato náhrada po dobu zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání v takové výši, ve které mu na ni vzniklo právo za trvání pracovního poměru nebo právních vztahů založených dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr. Po skončení zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání se při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity postupuje u všech poškozených podle odstavce 1.

(4) Dosahuje-li zaměstnanec ze své viny nižšího výdělku než ostatní zaměstnanci vykonávající u zaměstnavatele stejnou práci nebo práci téhož druhu, považuje se za výdělek po pracovním úrazu nebo po zjištění nemoci z povolání průměrný výdělek, kterého dosahují tito ostatní zaměstnanci.

(5) Zaměstnanci, který bez vážných důvodů odmítne nastoupit práci, kterou mu zaměstnavatel zajistil, přísluší náhrada za ztrátu na výdělku podle odstavce 1 pouze ...