Ztráta odložených věcí na pracovišti z pohledu praxe

Problematika náhrady škody nepochybně patří k nejzákladnějším otázkám pracovněprávních vztahů a také judikatura v této oblasti pracovního práva je poměrně velmi bohatá. Jaké povinnosti má zaměstnavatel k náhradě škody způsobené zaměstnanci (tzv. obecné odpovědnosti zaměstnavatele)? Jak správně postupovat při náhradě škody na věcech zaměstnance, které odložil při plnění pracovních úkolů? Jak posuzovat odpovědnost za škodu na dopravním prostředku zaměstnance?

Každou škodu (přesněji „majetkovou a nemajetkovou újmu“)

vzniklou v rámci pracovněprávních vztahů (škodu způsobenou zaměstnavateli nebo zaměstnanci) je třeba posuzovat prizmatem obecné povinnosti předcházet škodám, která je obsažena v úvodních ustanoveních části jedenácté zákoníku práce o náhradě majetkové a nemajetkové újmy, tedy v § 248 a § 249 ZP. Před dalším pojednáním je třeba vytknout, že odlišnost závislé práce, jejímž předmětem je osobní výkon práce za mzdu podle pokynů zaměstnavatele, od vztahů občanskoprávních, nachází svůj výraz v samostatné úpravě náhrady majetkové a nemajetkové újmy v souvislosti s individuálními pracovněprávními vztahy, kdy obdobná ustanovení občanského zákoníku nelze použít ani podpůrně. Z povahy věci vyplývá, že od ustanovení části jedenácté zákoníku práce se nelze odchýlit, to bylo judikováno i v Nálezu Ústavního soudu č. 116/­2008 Sb.

Pokud se týká smyslu prevenční povinnosti v zákoníku práce, tak je třeba konstatovat, že se zde projevuje ochranná funkce pracovního práva. Zákonodárce logicky upravil v jednom ustanovení prevenční povinnost zaměstnavatele a v druhém prevenční povinnost zaměstnance.

Zaměstnavateli je uloženo, aby zajišťoval svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku. Opatření, která je povinen za tímto účelem přijmout, vyplývají z celé řady zákonných ustanovení a nelze je pochopitelně taxativně stanovit. V původní redakci zákoníku práva (z r. 2007) byla nezbytná prevenční opatření demonstrativně uvedena v § 224 odst. 1 ZP. Koncepční novela zákoníku práce z r. 2012 tento výčet zrušila s odůvodněním, že je třeba právní úpravu prevenční povinnosti zaměstnavatele zjednodušit. Nicméně určitá konkrétní ustanovení – jako např. § 226 ZP, který stanoví povinnost zaměstnavatele zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do práce – v zákoníku práce byla stejně ponechána.

POVINNOSTI ZAMĚSTNAVATELE – Porušení právních povinností zaměstnanci jednajícími jménem zaměstnavatele může spočívat nejen v porušení právních povinností, které zaměstnavateli ukládají obecné právní předpisy, nýbrž i v porušení právních povinností, které pro něj vyplývají z pracovního řádu, vnitřního předpisu, smlouvy (dohody) uzavřené se zaměstnancem či z kolektivní smlouvy. Na roveň porušení právní povinnosti je nutno klást ujednání proti dobrým mravům, i když se jinak jedná o neprávní pravidla chování, neboť zákon tím, že s jejich porušením spojuje právní následky, přiznává jim v dané souvislosti povahu pravidel právních.

Jestliže zaměstnanec použije při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez výslovného souhlasu zaměstnavatele vlastní dopravní prostředek nebo nářadí, zařízení a předměty potřebné pro výkon práce, činí tak na vlastní riziko. Zákon totiž výslovně nevylučuje odpovědnost zaměstnavatele za škodu, která zaměstnanci vznikla na těchto předmětech, i kdyby to bylo v souvislosti s výkonem práce. Je třeba zdůraznit, že uvedenou výluku z odpovědnosti nelze zaměňovat s odpovědností vyplývající z povinnosti zaměstnavatele zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do práce podle § 226 ZP.

ÚSCHOVA VĚCÍ ZAMĚSTNANCE – Podle výslovného ustanovení § 226 ZP je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do práce. Zákonem nejsou věci, které se do práce obvykle nosí, vyjmenovány, a to ani demonstrativně. Okruh věcí, které zaměstnanci obvykle do práce nosí, je třeba posuzovat nejen z objektivního hlediska, ale se zřetelem k věcem, které se obvykle do zaměstnání nenosí. Patří sem tedy šatstvo a obuv, které zaměstnanci odkládají u zaměstnavatele po zahájení práce, a to bez ohledu na jejich hodnotu rozhoduje tu určitý druh věci a nikoliv jejich hodnota), dále také pracovní oděv, který si zaměstnanec po skončení práce ponechává u zaměstnavatele, a běžné osobní předměty, jako např. šperky běžně nošené do zaměstnání (prsten, nikoliv však cenná briliantová brož) nebo hodinky, a také tašky, aktovky, kabelky, v současné době i mobilní telefony. Starý zákoník práce za předměty obvyklé považoval i obvyklé dopravní prostředky, které zaměstnanci používali při cestě do práce a zpět. Současná právní úprava však tento okruh věcí nepřevzala, a za věci obvyklé proto žádný dopravní prostředek nelze považovat. Tento závěr se týká i kol a mopedů.

Zaměstnavateli však nic nebrání v tom, převzít i věci, které se do práce obvykle nenosí, včetně dopravních prostředků, do úschovy. Záleží však výhradně na jeho rozhodnutí, které bude zpravidla podmíněno i jeho možností vytvořit prostor pro bezpečnou úschovu těchto věcí, včetně dopravních prostředků. Někteří zaměstnanci při výkonu pracovních činností musí odkládat i hodinky a šperky, u některých pracovních činností (např. v kanceláři to běžné není, naopak by to bylo neobvyklé). Proto posuzování okruhu obvyklých věcí je dáno i povahou a místní situací konkrétního pracoviště.

Jak jsme si uvedli výše, zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnou úschovu těchto věcí. Vzhledem k odpovědnosti, kterou za vnesené věci zaměstnavatel má, musí posoudit podle konkrétních podmínek výkonu pracovních činností, ročního období, místní situace apod., jaká úschova je bezpečná. Právní úprava zajištění této povinnosti volbu formy bezpečné úschovy ponechává zcela na odpovědném zaměstnavateli. Bližší vymezení míst je možné upravit v pracovním řádu, není to však podmínkou. Jestliže však zaměstnavatel bezpečnou úschovu nezajistí a místo k tomu určené zvlášť nevytvoří, mohou zaměstnanci odkládat a své věci na místě, kam se obvykle odkládají, což může být i věšák, opěradlo židle apod. nebo neuzamykatelná skříň. Nevytvořením podmínek pro bezpečnou úschovu věcí se tak zaměstnavatel vystavuje zvýšenému riziku povinnosti k náhradě škody za vnesené věci, pokud jejich bezpečnou úschovu nezajistí a dojde k jejich zcizení. Za škodu na věcech, které zaměstnanec obvykle nosí do práce a které odložil u zaměstnavatele při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle ukládají, odpovídá zaměstnavatel.

ODLOŽENÉ VĚCI A ŠKODA NA NICH - Původně, při novele zákoníku práce v souvislosti s rekodifikací občanského práva (k 1. lednu 2014) došlo v části jedenácté zákoníku práce pouze z důvodu převzetí nové terminologie použité v novém občanském zákoníku k úpravě § 252 odst. 3 a 255 odst. 4 ZP (slova „způsobilost zaměstnance k právním úkonům omezena nebo byl-li jí zbaven“ se nahrazují slovy „svéprávnost zaměstnance omezena“). Novela zákoníku práce v r. 2015 však šla dále, zejména pokud se týká termínu „odpovědnost“. Nový občanský zákoník totiž termín „odpovědnost“ používá pouze ve významu „rodičovská odpovědnost“, nebo v souvislosti s pojištěním odpovědnosti a sporadicky v některých dalších ustanoveních, nikoliv však v rámci úpravy odpovědnostních závazků, kde se používají termíny „závazky z deliktů“, „náhrada majetkové a nemajetkové újmy“ nebo „povinnost nahradit škodu“. Proto také došlo ke změně názvu celé hlavy jedenácté, která se dosud nazývala „Náhrada škody“ a nyní se nazývá „Náhrada nemajetkové a majetkové újmy“. To souvisí s tím, že zákoník práce byl přizpůsoben občanskému zákoníku a nový občanský zákoník neboli osnova totiž důsledně odlišil pojmy „majetková újma“ jako škoda na majetku a „nemajetková újma“, u které přichází peněžitá náhrada v úvahu jen tehdy, nelze-li tuto újmu odčinit jinak.

Škodou je nově označována újma na majetku, kterou lze vyjádřit v penězích. Oproti škodě nelze nemajetkovou újmu objektivně finančně kvantifikovat, nelze ji změřit nebo zvážit. Dojde-li např. k poškození zdraví, snížení důstojnosti osoby nebo poškození věci, ke které měla dotyčná osoba zvláštní citový vztah, nejedná se o snížení majetku poškozené (pomíjíme náklady vynaložené např. na lékařské ošetření v případě poškození zdraví). Proto obecně platí, že nemajetkovou škodu nelze nahradit, můžeme se snažit pouze o její vyvážení tím, že se škůdce omluví nebo poskytne dotyčnému poškozenému peníze, aby si ten pořídil něco, co mu pomůže zapomenout např. vytrpěnou bolest. Z těch všech důvodů i ustanovení § 267 ZP o odložených věcech nenese název „Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci na odložených věcech“, ale stručně „Odložené věci“.

Podle něj obecně platí, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Z hlediska teorie práva se jedná o jeden z druhů tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele.

Ke vzniku tohoto druhu „odpovědnosti zaměstnavatele“ za škodu je zapotřebí splnění těchto předpokladů:

•    odložení věci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém,

•    vznik škody na těchto věcech a

•    ohlášení vzniku škody zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději 15 dnů ode dne, kdy se zaměstnanec o škodě dozvěděl.

Povinnost zaměstnavatele k náhradě škody se vztahuje na věci, které zaměstnanec v souvislosti s výkonem práce odložil a které se tak dostaly mimo sféru jeho disposice, a zaměstnanec dočasně ztratil možnost na ně dohlížet a pečovat o ně. Této objektivní odpovědnosti (odpovědnosti za výsledek) se zaměstnavatel nemůže zprostit jednostranným prohlášením, že za odložené věci neodpovídá.

I když je zaměstnavatel pouze povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání, vztahuje se povinnost zaměstnavatele k náhradě škody na všechny věci, které zaměstnanec vnese do zaměstnání. Dojde-li ke škodě na věcech, které zaměstnanci obvykle do práce nenosí, je tato okolnost významná jen z hlediska rozsahu náhrady škody. Obecně platí, že za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel jen do částky 10 000 Kč. Za všechny ostatní věci, tedy včetně těch, které se obvykle do práce nenosí, ale které zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel bez omezení. Ze staré konstantní judikatury také vyplývá, že došlo-li by k odcizení mzdy v den výplaty, hradil by zaměstnavatel škodu bez omezení částkou 10 000 Kč. Je totiž povinností zaměstnavatele zajistit výplatu mzdy především v penězích a na pracovišti.

Zákoník práce nestanoví hlediska pro posouzení, které věci zaměstnanci obvykle do práce nosí. Vodítkem může být jen § 226 ZP, na jehož základě lze usoudit, že především půjde o ty svršky a o ty osobní předměty, které vzhledem k povaze pracoviště, místním a časovým podmínkám, zaměstnanci zpravidla do zaměstnání nosí. Vedle oděvu může jít o peněženky, u žen o kabelky, přiměřené („obvyklé“) peněžní částky, hodinky, snubní prsteny, mobilní telefony apod. Však vždy půjde o posouzení z hlediska individuálních okolností případu, odlišně lze kupř. posoudit „obvyklost“ stejné věci do zaměstnání v běžný pracovní den, a v den, kdy má být pořádána významná podniková akce na vysoké společenské úrovni.

Určení místa, kam má zaměstnanec věci odkládat,

je věcí zaměstnavatele. Může se tak stát pracovním řádem, pokynem vedoucího zaměstnance, nebo faktickým přidělením šatní skříňky, uzamykatelné skříně, apod., jestliže je zaměstnanci tímto způsobem určeno zcela konkrétní místo pro odkládání věcí, neponese již zaměstnavatel odpovědnost za škodu na věcech odložených jinde, i kdyby se jednalo o místo účelnější, z hlediska sledovaného účelu výhodnější nebo praktičtější. V případě, že zaměstnavatel místo neurčí, bude dána odpovědnost zaměstnavatele, dojde-li ke škodě na věci odložené na místě, kam se věci podle zaběhnutých zvyklostí obvykle odkládají, např. volně přístupný věšák, v kancelářích jsou někdy kabelky odkládány na okenní parapety atd. V těchto případech však lze po zaměstnanci požadovat obvyklou míru opatrnosti a běžné péče o vlastní věci, neboť – kdyby kupř. ponechal na volně přístupném místě věc, kterou může mít bez nějakých problémů u sebe (peněženku, šperk) – mohlo by to být důvodem pro poměrné omezení povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody podle § 275 ZP.

Starý judikát sp. zn. 11 Tz 10/­82 vysvětlil k otázce místa určeného k odložení věcí zaměstnance toto „Věci náležející řidiči služebního motorového vozidla, které si ponechal v uzamčeném motorovém vozidle mimo pracovní dobu, nelze považovat za věci odložené při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle ukládají.“

Další podmínky

Je třeba zdůraznit, že předmětem odpovědnosti nemohou být věci, které si zaměstnanec v práci uložil bez souvislosti s výkonem práce třeba proto, že pro ně ve svém malém bytě dočasně nemá místo, nebo zatím nechce nosit domů nakoupené vánoční dárky. Také nedojde k odložení věcí v souvislosti s plněním pracovních úkolů, když si zaměstnanec zajde do zaměstnání o dovolené a tam si odloží věci, které mu jsou následně zcizeny, v takovém případě nevzniká zaměstnavateli povinnost k náhradě škody.

Také je třeba připomenout, že povinnost zaměstnavatele k náhradě škody na odložených věcech se vztahuje výlučně na pracovněprávní vztah mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnancem. Zaměstnavatel odpovídá vůči všem ostatním osobám, které jsou pro něj činné na jeho pracovištích, pouze podle zásad obecné povinnosti k náhradě škody podle § 265 ZP. Vznik škody na věcech zpravidla splývá s jejich odcizením, avšak neomezuje se pouze na ně. Protože skutková podstata upravuje obecně povinnost k náhradě škody na věcech jako takovou, zahrnuje odpovědnostní vztah povinnost k náhradě škody na odložených věcech jejich ztrátou nebo poškozením.

Podmínkou, která musí být rovněž splněna, je ohlášení vzniku škody zaměstnavateli, tj. zpravidla vedoucímu zaměstnanci bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se zaměstnanec o škodě dozvěděl. Smyslem této lhůty je umožnit zaměstnavateli vyšetření okolností vzniku škody a přijetí vhodných opatření s krátkým časovým odstupem.

Jde o lhůtu promlčecí, kdy po marném uplynutí této lhůty je zaměstnavatel oprávněn vznést námitku promlčení. Nedodržení této lhůty ze strany zaměstnance však nemá za následek zánik nároku, jako tomu bylo v případě prekluze před 1. říjnem 2015. Zaměstnavatel proto může plnit i promlčený nárok, aniž by bylo poskytnuté plnění považováno za bezdůvodné obohacení. Na rozdíl od prekluze (zániku práva) je promlčení soukromoprávní institut, díky kterému dochází pouze k oslabení práva, a to v důsledku marného uplynutí času, tzv. promlčecí lhůty. Oslabení spočívá v tom, že pokud je promlčení u soudu namítnuto, soud nemůže promlčený nárok přiznat, tj. odsoudit povinného ke splnění jeho závazku (např. k zaplacení dlužné částky). Promlčení však zakládá pouze právo se ho dovolat, pokud tedy povinný (v našem případě zaměstnavatel) promlčení nenamítne, soud žalobě vyhoví. Zaměstnavatel tak může zaměstnanci nahradit škodu dobrovolně, ale nelze zaměstnavatele donutit k plnění, ale plní-li, nejde u zaměstnance o bezdůvodné obohacení a zaměstnavatel se nemůže domáhat vrácení plnění.

K této zásadní změně u náhrady škody na odložených věcech došlo proto, aby byly podmínky náhrady škody na odložených věcech v zákoníku práce obdobné jako v občanském zákoníku. Není důvodu, aby zákoník práce obsahoval přísnější právní úpravu než občanský zákoník.

Z uvedeného tedy vyplývá, že během 15 denní lhůty má zaměstnanec povinnost zaměstnavateli škodu oznámit, aby tento ji mohl řádně vyšetřit. Zákon již neukládá, že zaměstnanec musí v této lhůtě výslovně uplatnit nárok na náhradu škody, pro to platí obecná tříletá promlčecí lhůta. Za situace, kdy by ale zaměstnanec škodu zaměstnavateli neohlásil, vystavoval by se riziku vznesení námitky promlčení ze strany zaměstnavatele.

ROZSAH A ZPŮSOB NÁHRADY ŠKODY je upraven v § 268 ZP. Obecně platí, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci skutečnou škodu. Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnanec požadovat rovněž náhradu ušlého zisku. Ačkoli pojem „škoda“ není v zákoníku práce ani v jiném právním předpise přímo definován, soudní praxe se ustálila na tom, že škodou je třeba chápat takovou újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem (tj. penězi) a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především penězi (nedochází-li k naturální restituci). Skutečnou škodou je nastalé zmenšení majetku poškozeného zaměstnance. Oproti tomu ušlý zisk je ušlý majetkový prospěch spočívající v tom, že u poškozeného zaměstnance nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které by bylo možné – nebýt škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat.

Pokud se týká škody na věcech, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, je zaměstnavatel zaměstnanci povinen nahradit do částky 10 000 Kč. Jestliže se zjistí, že škodu na těchto věcech způsobil jiný zaměstnanec nebo došlo-li ke škodě na věci, kterou zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, je zaměstnavatel povinen nahradit zaměstnanci škodu v plné výši.

Povinnost k náhradě škody na dopravním prostředku zaměstnance

Jak jsme uvedli výše, starý zákoník práce považoval za předměty obvyklé i obvyklé dopravní prostředky, které zaměstnanci používali při cestě do práce a zpět, zejména jízdní kola. Vždy však platila zásada, že osobní automobil nelze považovat za obvyklý dopravní prostředek používaný zaměstnancem do práce a zpět. Na druhé straně však není vyloučena obecná odpovědnost zaměstnavatele v případě, kdy škoda vznikla na osobním automobilu, který zaměstnanec umístil v objektu zaměstnavatele nebo na místě k tomu určeném. Současná právní úprava však tento okruh věcí nepřevzala, a za věci obvyklé proto dnes nelze považovat žádný dopravní prostředek, tedy ani jízdní kolo. Tento závěr se týká, jak kol a mopedů, tak osobních automobilů.

Není však vyloučeno, aby zaměstnavatel nepovolil odkládání jízdních kol nebo parkování osobních automobilů zaměstnanců např. v areálu zaměstnavatele. V tom případě však půjde o obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu a ne o náhradu škody na odložených věcech zaměstnance.

V případě parkování v areálu zaměstnavatele opak třeba rozlišovat také, jak škoda vznikla. Došlo-li ke škodě např. neopatrným couváním druhé řidiče – spoluzaměstnance, pak zaměstnavatel za škodu odpovídá a má povinnost ji nahradit. Pokud by škoda vznikla např. v důsledku spadlé větve stromu při bouřce, nešlo by ze strany zaměstnavatele o porušení jeho právní povinnosti a zaměstnavatel by za škodu neodpovídal.

Teoreticky je možné také, že by zaměstnavatel převzal osobní automobil zaměstnance do tzv. zvláštní úschovy (nemůže jít jen o vyhrazené parkoviště, ale muselo by jít o místo střežené, s registrací odstavených dopravních prostředků), pak by také odpovídal za škodu podle zákoníku práce a v plné výši. V praxi se však takové případy nevyskytují.

Ke škodám na osobních automobilech zaměstnanců v praxi často dochází v souvislosti s pracovními cestami zaměstnanců. V této souvislosti je nedocenitelné ustanovení § 153 ZP „Podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování, určí předem písemně zaměstnavatel; přitom přihlíží k oprávněným zájmům zaměstnance.“ Z uvedeného vyplývá jednoduché pravidlo – pokud zaměstnavatel ví o tom, že zaměstnanec na služební cestu pojede vlastním osobním automobilem a souhlasí s tím, pak souhlasí i s tím, že v případě, kdy dojde ke škodě na tomto dopravním prostředku, bude za škodu odpovídat on. Pokud by ale zaměstnanec použil dopravní prostředek při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (při pracovní cestě) bez souhlasu zaměstnavatele (např. proto, že nestihl zaměstnavatelem naplánovaný odjezd vlaku), pak zaměstnavatel za škodu neodpovídá, byť k ní došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

JUDr. Eva Dandová