Ztráta odložených věcí na pracovišti

Problematika náhrady škody nepochybně patří k nejzákladnějším otázkám pracovněprávních vztahů a také judikatura v této oblasti pracovního práva je poměrně velmi bohatá. Jak řešit náhradu škody na věcech zaměstnance, které odložil při plnění pracovních úkolů? Jak posuzovat odpovědnost za škodu na dopravním prostředku zaměstnance?

PREVENČNÍ POVINNOST – Každou škodu (přesněji „majetkovou a nemajetkovou újmu“) vzniklou v rámci pracovněprávních vztahů (tedy jak škodu způsobenou zaměstnavateli, tak škodu způsobenou zaměstnanci) je třeba posuzovat prizmatem obecné povinnosti předcházet škodám, která je obsažena v úvodních ustanoveních části jedenácté zákoníku práce o náhradě majetkové a nemajetkové újmy, tedy v § 248 a § 249 ZP. Před další pojednání je ovšem třeba vytknout, že odlišnost závislé práce, jejímž předmětem je osobní výkon práce za mzdu podle pokynů zaměstnavatele, od vztahů občanskoprávních, nachází svůj výraz v samostatné úpravě náhrady majetkové a nemajetkové újmy v souvislosti s individuálními pracovněprávními vztahy, kdy obdobná ustanovení občanského zákoníku nelze použít ani podpůrně. Z povahy věci vyplývá, že od ustanovení části jedenácté zákoníku práce se nelze odchýlit, tak bylo i konstatováno v Nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb.

Pokud se týká smyslu prevenční povinnosti v zákoníku práce, tak je třeba konstatovat, že se zde projevuje ochranná funkce pracovního práva. Zákonodárce logicky upravil v jednom ustanovení prevenční povinnost zaměstnavatele a v druhém prevenční povinnost zaměstnance.

Zaměstnavateli je uloženo, aby zajišťoval svým zaměstnancům takové pracovní podmínky, aby mohli řádně plnit své pracovní úkoly bez ohrožení zdraví a majetku. Opatření, která je povinen za tímto účelem přijmout, vyplývají z celé řady zákonných ustanovení a nelze je pochopitelně taxativně stanovit. V původní redakci zákoníku práva (z r. 2007) byla nezbytná prevenční opatření demonstrativně uvedena v § 224 odst. 1 ZP. Koncepční novela zákoníku práce z r. 2012 tento výčet zrušila s odůvodněním, že je třeba právní úpravu prevenční povinnosti zaměstnavatele zjednodušit. Nicméně určitá konkrétní ustanovení – jako např. § 226 ZP, který stanoví povinnost zaměstnavatele zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do práce – v zákoníku práce byla stejně ponechána.

S tímto obecným prevenčním ustanovením samozřejmě bezprostředně souvisí i povinnost i zaměstnavatele na úseku BOZP, které jsou blíže upraveny zejména v § 101 a § 102 ZP a následně v zákoně o zajištění dalších podmínek BOZP.

Okolnost, že prevenční povinnost je ukládá zaměstnavateli, je do značné míry legislativní zkratkou, neboť v běžné denní praxi se především týká vedoucích zaměstnanců zaměstnavatele na příslušných stupních řízení. Těmto zaměstnancům je konkrétněji již přímo zákonem uloženo (viz § 302 ZP) kupř. vytvářet příznivé pracovní podmínky a zajišťovat BOZP, popřípadě zabezpečovat dodržování právních a vnitřních předpisů.

Jen pro zajímavost si připomeňme, že nyní platný zákoník práce neobsahuje ve zmíněném § 249 jednu větu z § 170 starého ZP. Jedná se o zásadu, že „zaměstnavatel je povinen soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plné své pracovní úkoly ta, aby nedocházelo ke škodám.“ Tato povinnost zaměstnavatele byla již před rokem 2007 předmětem soudního posouzení a Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2172/2002 vysvětloval, že „Povinnost zakotvená v ustanovení § 170 odst. 2 ZP soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám, jako součást systému prevenčních povinností, ukládá zaměstnavateli přijmout a soustavně uplatňovat takový souhrn způsobů a forem kontroly plnění pracovních úkolů zaměstnanci, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně vzato – je způsobilý co nejvíce omezit a snížit riziko vzniku škody; zaměstnavateli však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím případný vznik škody zcela vyloučit; takový požadavek by znamenal, že by zaměstnavatel vždy alespoň zčásti snášel škodu, kterou nepředvídal a ve svých důsledcích by se rovnal objektivní odpovědnosti.“ Z uvedeného vyplývá, že takto konkrétně uložená prevenční povinnost zaměstnavatele působila v praxi výkladové problémy, takže záměrně nebyla do nyní platného zákoníku práce převzata.

Jinak samozřejmě součástí obecné pracovněprávní prevence je i povinnost zaměstnance počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku, ani k bezdůvodnému obohacení. Tato povinnost vlastně ukládá zaměstnanci určitý způsob chování v průběhu celého pracovněprávního vztahu, aniž by ještě hrozila nějaká škoda, aby se při výkonu práv a povinností z pracovněprávního vztahu vystříhal situací, které podle obecných zkušeností mohou vést ke vzniku škody.

Zaměstnanec je obecně povinen zachovávat takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který je způsobilý zabránit či alespoň nejvíce omezit riziko vzniku škod na zdraví a majetku. Nedodržení zásad obecné pracovněprávní prevence znamená porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá obecnou povinnost zaměstnance k náhradě škody podle § 250 ZP.

Oproti této obecně působící prevenční povinnosti (představující v podstatě způsob chování požadovaný od zaměstnance), má zaměstnanec oznamovací povinnost vůči svému nadřízenému vedoucímu zaměstnanci až v případě, jestliže vznik škody hrozí. Je nerozhodné, zda škoda hrozí zaměstnavateli, spoluzaměstnancůmnebo jiné fyzické či právnické osobě, ani to, který subjekt by nesl za škodu právní odpovědnost. Povinnost upozornit na hrozící škodu rovněž platí bez ohledu na to, zda hrozí škoda na zdraví, nebo škoda na majetku, popřípadě v jakém rozsahu – menším či větším– škoda hrozí.

Zvláštní prevenční povinnost zaměstnance zakročit

pak nastupuje v případě, kdy nelze vyčkávat a kdy je třeba jednat urychleně, protože škoda hrozí natolik bezprostředně, že ji už z časových důvodů nelze účinně odvrátit prostřednictvím oznámení nadřízenému vedoucímu zaměstnanci, a k odvrácení škody je proto třeba zakročit bez prodlení. Zatímco oznamovací povinnost se týká jakékoliv hrozící škody, povinnost zaměstnance aktivně jednat a neodkladně zakročit se týká jen takové škody, která hrozí zaměstnavateli, u něhož je zaměstnanec v pracovněprávním vztahu.

Povinnost zakročit zaměstnanec nemá

jednak tehdy, jestliže mu v tom brání důležitá okolnost, kupř. jestliže mu chybí odborné znalosti a dovednosti k obsluze stroje, zařízení či dopravního prostředku, který je třeba k odvrácení škody ovládnout, nebo tehdy, jestliže je v konkrétním případě zaměstnanec fyzicky neschopen zakročit. Dále potom nemusí zaměstnanec zakročit, jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo ostatní zaměstnance, popřípadě osoby blízké. Je třeba poznamenat, že musí jít o vážné ohrožení uvedených osob, okolnost zda zde takové ohrožení bylo, nelze posuzovat paušálně, nýbrž v každém individuálním případě podle konkrétních okolností toho případu.

ÚSCHOVA VĚCÍ ZAMĚSTNANCE – Podle výslovného ustanovení § 226 ZP je zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do práce. Zákonem nejsou věci, které se do práce obvykle nosí, vyjmenovány, a to ani demonstrativně. Okruh věcí, které zaměstnanci obvykle do práce nosí, je třeba posuzovat nejen z objektivního hlediska, ale se zřetelem k věcem, které se obvykle do zaměstnání nenosí.

Patří sem tedy šatstvo a obuv, které zaměstnanci odkládají u zaměstnavatele po zahájení práce, a to bez ohledu na jejich hodnotu) rozhoduje tu určitý druh věci a nikoliv jejich hodnota), dále také pracovní oděv, který si zaměstnanec po skončení práce ponechává u zaměstnavatele, a běžné osobní předměty, jako např. šperky běžně nošené do zaměstnání (prsten, nikoliv však cenná briliantová brož) nebo hodinky, a také tašky, aktovky, kabelky, v současné době i mobilní telefony.

Starý zákoník práce za předměty obvyklé považoval i obvyklé dopravní prostředky, které zaměstnanci používali při cestě do práce a pět. Současnáprávní úprava však tento okruh věcí nepřevzala, a za věci obvyklé proto žádný dopravní prostředek nelze považovat. Tento závěr se týká i kol a mopedů. Zaměstnavateli vak nic nebrání v tom, převzít i věci, které se do práce obvykle nenosí, včetně dopravních prostředků, do úschovy. Záleží však výhradně na jeho rozhodnutí, které bude zpravidla podmíněno i jeho možností vytvořit prostor pro bezpečnou úschovu těchto věcí, včetně dopravních prostředků. Někteří zaměstnanci při výkonu pracovních činností musí odkládat i hodinky a šperky, u některých pracovních činností (např. v kanceláři) to běžné není, naopak by to bylo neobvyklé. Proto posuzování okruhu obvyklých věcí je dáno i povahou a místní situací konkrétního pracoviště.

Jak jsme si uvedli výše, zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnou úschovu těchto věcí. Vzhledem k odpovědnosti, kterou za vnesené věci zaměstnavatel má, musí posoudit podle konkrétních podmínek výkonu pracovních činností, ročního období, místní situace apod. jaká úschova je bezpečná. Právní úprava zajištění této povinnosti a volbu formy bezpečné úschovy ponechává zcela na odpovědném zaměstnavateli. Bližší vymezení míst je možné upravit v pracovním řádu, není to však podmínkou. Jestliže však zaměstnavatel bezpečnou úschovu nezajistí a místo k tomu určené zvlášť nevytvoří, mohou zaměstnanci odkládat a své věci na místě, kam se obvykle odkládají, což může být i věšák, opěradlo židle apod. nebo neuzamykatelná skříň.

Nevytvořením podmínek pro bezpečnou úschovu věcí se tak zaměstnavatel vystavuje zvýšenému riziku povinnosti k náhradě škody za vnesené věci, pokud jejich bezpečnou úschovu nezajistí a dojde k jejich zcizení. Za škodu na věcech, které zaměstnanec obvykle nosí do práce a které odložil u zaměstnavatele při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle ukládají, odpovídá zaměstnavatel.

ODLOŽENÉ VĚCI A ŠKODA NA NICH – Původně, při novele zákoníku práce v souvislosti s rekodifikací občanského práva (k 1. lednu 2014) došlo v části jedenácté zákoníku práce pouze z důvodu převzetí nové terminologie použité v novém občanském zákoníku k úpravě § 252 odst. 3 a 255 odst. 4 ZP (slova „způsobilost zaměstnance k právním úkonům omezena nebo byl-li jí zbaven“ se nahrazují slovy „svéprávnost zaměstnance omezena“).

Novela zákoníku práce v r. 2016 však šla dále, zejména pokud se týká termínu „odpovědnost“. Nový občanský zákoník totiž termín „odpovědnost“ používá pouze ve významu „rodičovská odpovědnost“, nebo v souvislosti s pojištěním odpovědnosti a sporadicky v některých dalších ustanoveních, nikoliv však v rámci úpravy odpovědnostních závazků, kde se používají termíny „závazky z deliktů“, „náhrada majetkové a nemajetkové újmy“ nebo „povinnost nahradit škodu“. Proto také došlo ke změně názvu celé hlavy jedenácté, která se dosud nazývala „Náhrada škody“ a nyní se nazývá „Náhrada nemajetkové a majetkové újmy“. To souvisí s tím, že zákoník práce byl přizpůsoben občanskému zákoníku a nový občanský zákoník neboli osnova totiž důsledně odlišil pojmy „majetková újma“ jako škoda na majetku a „nemajetková újma“, u které přichází peněžitá náhrada v úvahu jen tehdy, nelze-li tuto újmu odčinit jinak.

Škodou je nově označována újma na majetku, kterou lze vyjádřit v penězích. Oproti škodě nelze nemajetkovou újmu objektivně finančně kvantifikovat, nelze ji změřit nebo zvážit. Dojde-li např. k poškození zdraví, snížení důstojnosti osoby nebo poškození věci, ke které měla dotyčná osoba zvláštní citový vztah, nejedná se o snížení majetku poškozené (pomíjíme náklady vynaložené např. na lékařské ošetření v případě poškození zdraví). Proto obecně platí, že nemajetkovou škodu nelze nahradit, můžeme se snažit pouze o její vyvážení tím, že se škůdce omluví nebo poskytne dotyčnému poškozenému peníze, aby si ten pořídil něco, co mu pomůže zapomenout např. vytrpěnou bolest.

Z těch všech důvodů i ustanovené § 267 ZP o odložených věcech nenese název „Odpovědnost za škodu vzniklou zaměstnanci na odložených věcech“, ale stručně „Odložené věci“.

Podle něj obecně platí, že zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu na věcech, které se obvykle nosí do práce a které si zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém. Z hlediska teorie práva se jedná o jeden z druhů tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele.

Ke vzniku tohoto druhu „odpovědnosti zaměstnavatele“ za škodu je zapotřebí splnění těchto předpokladů:

•    odložení věci při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo obvyklém,

•    vznik škody na těchto věcech a

•    ohlášení vzniku škody zaměstnavateli bez zbytečného odkladu, nejpozději 15 dnů ode dne, kdy se zaměstnanec o škodě dozvěděl.

Povinnost zaměstnavatele k náhradě škody se vztahuje na věci, které zaměstnanec v souvislosti s výkonem práce odložil a které se tak dostaly mimo sféru jeho disposice, a zaměstnanec dočasně ztratil možnost na ně dohlížet a pečovat o ně.Této objektivní odpovědnosti (odpovědnosti za výsledek) se zaměstnavatel nemůže zprostit jednostranným prohlášením, že za odložené věci neodpovídá.

I když je zaměstnavatel pouze povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanci obvykle nosí do zaměstnání, vztahuje se povinnost zaměstnavatele k náhradě škody na všechny věci, které zaměstnanec vnese do zaměstnání. Dojde-li ke škodě na věcech, které zaměstnanci obvykle do práce nenosí, je tato okolnost významný jen z hlediska rozsahu náhrady škody. Obecně platí, že za věci, které zaměstnanec obvykle do práce nenosí a které zaměstnavatel nepřevzal do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel jen do částky 10 000 Kč. Za všechny ostatní věci, tedy včetně těch, které se obvykle do práce nenosí, ale které zaměstnavatel převzal do zvláštní úschovy, odpovídá zaměstnavatel bez omezení. Ze staré konstatní judikatury také vyplývá, že došlo-li by k odcizení mzdy v den výplaty, hradil by zaměstnavatel škodu bez omezení částkou 10 000 Kč. Je totiž povinností zaměstnavatele zajistit výplatu mzdy především v penězích a na pracovišti.

Zákoník práce nestanoví hlediska pro posouzení, které věci zaměstnanci obvykle do práce nosí. Vodítkem může být jen § 226 ZP, na jehož základě lze usoudit, že především půjde o ty svršky a o ty osobní předměty, které vzhledem k povaze pracoviště, místním a časovým podmínkám, zaměstnanci zpravidla do zaměstnání nosí. Vedle oděvu může jít o peněženky, u žen o kabelky, přiměřené („obvyklé“) peněžní částky, hodinky, snubní prsteny, mobilní telefony apod. Však vždy půjde o posouzení z hlediska individuálních okolností případu, odlišně lze kupř. posoudit „obvyklost“ stejné věci do zaměstnání v běžný pracovní den, a v den, kdy má být pořádána významná podniková akce na vysoké společenské úrovni.

URČENÍ MÍSTA, KAM MÁ ZAMĚSTNANEC VĚCI ODKLÁDAT, je věcí zaměstnavatele. Může se tak stát pracovním řádem, pokynem vedoucího zaměstnance, nebo faktickým přidělením šatní skříňky, uzamykatelné skříně, apod. jestliže je zaměstnanci tímto způsobem určeno zcela konkrétní místo pro odkládání věcí, neponese již zaměstnavatel odpovědnost za škodu na věcech odložených jinde., i kdyby se jednalo o místo účelnější, z hlediska sledovaného účelu výhodnější nebo praktičtější. V případě, že zaměstnavatel místo neurčí, bude dána odpovědnost zaměstnavatele, dojde-li ke škodě na věci odložené na místě, kam se věci podle zaběhnutých zvyklostí obvykle odkládají, např. volně přístupný věšák, v kancelářích jsou někdy kabelky odkládány na okenní parapety atd. V těchto případech však lze po zaměstnanci požadovat obvyklou míru opatrnosti a běžné péče o vlastní věci, neboť – kdyby kupř. ponechal na volně přístupném místě věc, kterou může mít bez nějakých problémů u sebe (peněženku, šperk) – mohlo by to být důvodem pro poměrné omezení povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody podle § 275 ZP.

Starý judikát sp. zn. 11 Tz 10/82 vysvětlil k otázce místa určeného k odložení věcí zaměstnance toto „Věci náležející řidiči služebního motorového vozidla, které si ponechal v uzamčeném motorovém vozidle mimo pracovní dobu, nelze považovat za věci odložené při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle ukládají.“

Další podmínky

Je třeba zdůraznit, že předmětem odpovědnosti nemohou být věci, které si zaměstnanec v práci uložil bez souvislosti s výkonem práce třeba proto, že pro ně ve svém malém bytě dočasně nemá místo, nebo zatím nechce nosit domů nakoupené vánoční dárky. Také nedojde k odložení věcí v souvislosti s plněním pracovních úkolů, když si zaměstnanec zajde do zaměstnání o dovolené a tam si odloží věci, které mu jsou následně zcizeny, v takovém případě nevzniká zaměstnavateli povinnost k náhradě škody.

Také je třeba připomenout, že povinnost zaměstnavatele k náhradě škody na odložených věcech se vztahuje výlučně na pracovněprávní vztah mezi zaměstnavatelem a jeho zaměstnancem. Zaměstnavatel odpovídá vůči všem ostatním osobám, které jsou pro něj činné na jeho pracovištích, pouze podle zásad obecné povinnosti k náhradě škody podle § 265 ZP.

Vznik škody na věcech zpravidla splývá s jejich odcizením, avšak neomezuje se pouze na ně. Protože skutková podstata upravuje obecně povinnost k náhradě škody na věcech jako takovou, zahrnuje odpovědnostní vztah povinnost k náhradě škody na odložených věcech jejich ztrátou nebo poškozením.

Podmínkou, která musí být rovněž splněna, je ohlášení vzniku škody zaměstnavateli, tj. zpravidla vedoucímu zaměstnanci bez zbytečného odkladu, nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se zaměstnanec o škodě dozvěděl. Smyslem této lhůty je umožnit zaměstnavateli vyšetření okolností vzniku škody a přijetí vhodných opatření s krátkým časovým odstupem. Je však třeba zdůraznit, že tato lhůta již není lhůtou prekluzivní (jako tomu bylo po 50 let, tedy od r. 1965 do loňské novely zákoníku práce), ale pouze lhůtou promlčecí.

Historicky u této škody prekluzivní lhůta znamenala zánik nárok – zaměstnanci, který neoznámil zaměstnavateli v této lhůtě vznik škody, nárok na náhradu škody zanikl a případné plnění by bylo nutno posuzovat jako bezdůvodné obohacení.

Na rozdíl od prekluze (zániku práva) je promlčení soukromoprávní institut, díky kterému dochází pouze k oslabení  práva, a to v důsledku marného uplynutí času, tzv. promlčecí lhůty. Oslabení spočívá v tom, že pokud je promlčení u soudu namítnuto, soud nemůže promlčený nárok přiznat, tj. odsoudit povinného ke splnění jeho závazku (např. k zaplacení dlužné částky). Promlčení však zakládá pouze právo se ho dovolat, pokud tedy povinný (v našem případě zaměstnavatel) promlčení nenamítne, soud žalobě vyhoví. Zaměstnavatel tak může zaměstnanci nahradit škodu dobrovolně, ale nelze zaměstnavatele donutit k plnění, ale plní-li, nejde u zaměstnance o bezdůvodné obohacení a zaměstnavatel se nemůže domáhat vrácení plnění.

K této zásadní změně u náhrady škody na odložených věcech došlo loňskou novelou zákoníku práce proto, aby byly podmínky náhrady škody na odložených věcech v zákoníku práce obdobné jako v občanském zákoníku. Není důvodu, aby zákoník práce obsahoval přísnější právní úpravu než občanský zákoník.

Z uvedeného tedy vyplývá, že během 15 denní lhůty má zaměstnanec povinnost zaměstnavateli škodu oznámit, aby tento ji mohl řádně vyšetřit. Zákon již neukládá, že zaměstnanec musí v této lhůtě výslovně uplatnit nárok na náhradu škody, pro to platí obecná tříletá promlčecí lhůta. Za situace, kdy by ale zaměstnanec škodu zaměstnavateli neohlásil, vystavoval by se riziku vznesení námitky promlčení ze strany zaměstnavatele.

Povinnost k náhradě škody na dopravním prostředku zaměstnance

Jak jsme uvedli výše, starý zákoník práce považoval za předměty obvyklé i obvyklé dopravní prostředky, které zaměstnanci používali při cestě do práce a zpět, zejména jízdní kola. Vždy však platila zásada, že osobní automobil nelze považovat za obvyklý dopravní prostředek používaný zaměstnancem do práce a zpět. Na druhé straně však není vyloučena obecná odpovědnost zaměstnavatele v případě, kdy škoda vznikla na osobním automobilu, který zaměstnanec umístil´v objektu zaměstnavatele nebo na místě k tomu určeném.

Současná právní úprava však tento okruh věcí nepřevzala, a za věci obvyklé proto dnes nelze považovat žádný dopravní prostředek, tedy ani jízdní kolo. Tento závěr se týká, jak kol a mopedů, tak osobních automobilů. Není však vyloučeno, aby zaměstnavatel nepovolil odkládání jízdních kol nebo parkování osobních automobilů zaměstnanců např. v areálu zaměstnavatele. V tom případě však půjde o obecnou odpovědnost zaměstnavatele za škodu a ne o náhradu škody na odložených věcech zaměstnance.

V případě parkování v areálu zaměstnavatele opak třeba rozlišovat také, jak škoda vznikla. Došlo-li ke škodě např. neopatrným couváním druhé řidiče – spoluzaměstnance, pak zaměstnavatel za škodu odpovídá a má povinnost ji nahradit. Pokud by škoda vznikla např. v důsledku spadlé větve stromu při bouřce, nešlo by ze strany zaměstnavatele o porušení jeho právní povinnosti a zaměstnavatel by za škodu neodpovídal.

Teoreticky je možné také, že by zaměstnavatel převzal osobní automobil zaměstnance do tzv. zvláštní úschovy (nemůže jít jen o vyhrazené parkoviště, ale muselo by jít o místo střežené, s registrací odstavených dopravních prostředků), pak by také odpovídal za škodu podle zákoníku práce a v plné výši. V praxi se však takové případy nevyskytují.

Ke škodám na osobních automobilech zaměstnanců v praxi často dochází v souvislosti s pracovními cestami zaměstnanců. V této souvislosti je nedocenitelné ustanovení § 153 ZP „Podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování, určí předem písemně zaměstnavatel; přitom přihlíží k oprávněným zájmům zaměstnance.“ Z uvedeného vyplývá jednoduché pravidlo – pokud zaměstnavatel ví o tom, že zaměstnanec na služební cestu pojede vlastním osobním automobilem a souhlasí s tím, pak souhlasí i s tím, že v případě, kdy dojde ke škodě na tomto dopravním prostředku, bude za škodu odpovídat on. Pokud by ale zaměstnanec použil dopravní prostředek při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (při pracovní cestě) bez souhlasu zaměstnavatele (např. proto, že nestihl zaměstnavatelem naplánovaný odjezd vlaku), pak zaměstnavatel za škodu neodpovídá, byť k ní došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

JUDr. Eva Dandová

§ 153 zákona č. 262/2006 Sb.

(1) Podmínky, které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, zejména dobu a místo nástupu a ukončení cesty, místo plnění pracovních úkolů, způsob dopravy a ubytování, určí předem písemně zaměstnavatel; přitom přihlíží k oprávněným zájmům zaměstnance.

(2) Jestliže jsou vzhledem k okolnostem práva zaměstnance na cestovní náhrady a jejich výši nezpochybnitelné, předchozí písemná forma určení podmínek se nevyžaduje, netrvá-li na ní zaměstnanec.

§ 275 zákona č. 262/2006 Sb.
citace na straně 29

(1) Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav.

(2) Prokáže-li zaměstnavatel, že škodu zavinil také poškozený zaměstnanec, jeho povinnost k náhradě se poměrně omezí.

§ 265 zákona č. 262/2006 Sb.
citace na straně 29

(1) Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům.

(2) Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.

(3) Zaměstnavatel není povinen nahradit zaměstnanci škodu na dopravním prostředku, kterého použil při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním bez jeho souhlasu, ani škodu, která vznikne na nářadí, zařízeních a předmětech zaměstnance potřebných pro výkon práce, které použil bez jeho souhlasu.