Zvýšení životního minima

Dne 1. dubna 2022 nabylo účinnosti nařízení vlády č. 75/2022 Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního minima. Životní a existenční minimum jsou významné veličiny pro systémy sociální ochrany, a proto je nezbytné je upravovat v souladu s vývojem spotřebitelských cen tak, aby jejich výše odpovídala nezbytným nákladům na výživu a ostatní základní osobní potřeby. Jaké jsou nové částky životního a existenčního minima?

Částky životního a existenčního minima byly od počátku platnosti zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, upravovány pouze dvakrát, a to k 1. lednu 2012 a k 1. dubnu 2020. V rámci poslední valorizace byl zohledněn skutečný nárůst příslušných spotřebitelských cen vykázaný Českým statistickým úřadem od října 2011 do září 2019. Toto nařízení vlády zohledňuje valorizaci, která odpovídá nárůstu spotřebitelských cen na výživu a základní osobní potřeby za období od října 2019 do října 2021.

Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu,

který stanovuje životní minimum jako minimální společensky uznanou hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a existenční minimum jako minimální hranici peněžních příjmů osob, která se považuje za nezbytnou k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb na úrovni umožňující přežití, nabyl účinnosti 1. ledna 2007.

Částky životního minima jsou odstupňovány podle pořadí osob v domácnosti a věku nezaopatřeného dítěte (nezaopatřených dětí). Částka existenčního minima je stanovena v jednotné výši. Existenční minimum nelze použít u nezaopatřeného dítěte, u poživatele starobního důchodu, u osoby invalidní ve třetím stupni a u osoby starší 68 let.

Institut životního minima a existenčního minima je využíván zejména jako kritérium, ze kterého se vychází při stanovení nároku na příslušné sociální dávky, případně při výpočtu jejich výše. Hlavní využití životního a existenčního minima je v zákoně č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, kde plní rozhodující úlohu při posuzování hmotné nouze i jako sociálně ochranná veličina. Institut životního minima je využíván rovněž v zákoně č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, při zjišťování nároku na některé dávky, v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a to ve stanovených případech jako kritérium nároku na zvýšení příspěvku na péči a v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, zejména při stanovení výše příspěvku při pěstounské péči. Významnou roli hraje rovněž v případě exekucí pro určení nezabavitelné částky a také v soudní praxi pro stanovení alimentačních povinností. Jeho další využití je ve vztahu k dávkám pro osoby se zdravotním postižením, podpoře azylantů a ochraně cizinců, osvobození od rozhlasových a televizních poplatků apod.

Životní minimum stanovené v zákoně o životním a existenčním minimu není dávkou pomoci v hmotné nouzi. Je pouze kritériem k posouzení příjmové nedostatečnosti občana (resp. fyzické osoby) nebo domácnosti pro potřeby jejich sociální ochrany. Podmínky nároku na dávky pomoci v hmotné nouzi a výše těchto dávek jsou určeny v zákoně o pomoci v hmotné nouzi.

Životní minimum představuje společensky uznanou minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb. Oproti původní právní úpravě, která vymezovala dvousložkové životní minimum, stávající zákon upravuje životní minimum jako jednosložkové. Částky životního minima vyjadřující náklady na bydlení byly ze životního minima vyloučeny s tím, že ochrana v oblasti bydlení bude řešena v rámci systému státní sociální podpory poskytováním nově koncipovaného příspěvku na bydlení a v systému hmotné nouze doplatkem na bydlení. Důvodem tohoto kroku byly výrazně diferencované náklady na bydlení, a to nejen podle počtu osob v domácnosti, ale také velikosti sídla, podle formy vlastnictví, možnosti získat v určité lokalitě přiměřený byt, atd., které již nelze dále objektivně vymezovat.

Zákon rozlišuje mezi pojmem životní minimum a existenční minimum. Životní minimum je stanoveno jako společensky uznaná minimální hranice příjmu občana, pod níž nastává stav jeho hmotné nouze. Životní minimum občana nebo občanů, jejichž příjmy se posuzují společně, se považuje úhrn částek stanovených tímto zákonem k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost. Institut existenčního minima je definován obdobně jako životní minimum s tím základním rozdílem, že se jedná o minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb, která je nezbytná pro samotné přežití těchto osob. Tento institut garantuje určitý minimální životní standard fyzickým osobám v hmotné nouzi, které nemají – v návaznosti na úpravu v zákoně o pomoci v hmotné nouzi – nárok na zajištění živobytí ve výši životního minima, ale s ohledem na nedostatečnou snahu o zvýšení příjmu vlastním přičiněním (především vlastní prací) jim bude poskytnuta pomoc pouze na úrovni jejich existenčního minima.

Podmínky poskytování pomoci osobám s nedostatečnými příjmy upravuje zákon o pomoci v hmotné nouzi s tím, že využívá zákona o životním minimu a existenčním minimu, a to jak institutů životního minima a existenčního minima, tak stanoveného okruhu společně posuzovaných osob (s výslovně uvedenými drobnými odchylkami), výčtu započitatelných příjmů a způsobu zjišťování příjmu u osob samostatně výdělečně činných. V souvislosti s vyčleněním nákladů na bydlení z institutu životního minima se v zákoně odkazuje na příslušné právní předpisy, ve kterých je daná problematika řešena.

Společně posuzované osoby

U mimořádné okamžité pomoci, která je nárokována z důvodu vážné mimořádné události nebo na úhradu nákladů spojených s pořízením nebo opravou nezbytných základních předmětů dlouhodobé potřeby i na úhradu odůvodněných nákladů souvisejících se vzděláním nebo zájmovou činností nezaopatřeného dítěte a na zajištění nezbytných činností souvisejících se sociálně-právní ochranou dětí, se postupuje při stanovování okruhu společně posuzovaných osob obdobně jako u příspěvku na živobytí. U mimořádné okamžité pomoci, která je nárokována z důvodu ohrožení zdraví nebo sociálního vyloučení či k úhradě jednorázového výdaje, se okruh společně posuzovaných osob nezkoumá. V těchto případech uplatňuje žádost pouze jednotlivec, za nezletilé dítě zákonný zástupce.

Z toho důvodu se v ustanovení § 4 zákona o životním a existenčním minimu stanoví osoby, které se posuzují pro účely tohoto zákona společně.

Společně se posuzují především osoby, mezi nimiž existuje vyživovací povinnost a které společně užívají byt. Zákon nestanoví podmínku hlášení k trvalému pobytu, neboť samotné hlášení k trvalému pobytu často neodpovídá skutečnému soužití osob. Je však třeba vycházet z toho, že osoby, které v bytě bydlí, byt společně užívají a u okruhů osob stanovených tímto zákonem je třeba samotnou tuto skutečnost brát jako důvod ke společnému posuzování. U zletilých dětí je nutné vycházet z toho, že nemusí bydlet s rodiči, a to ani tehdy, když jsou nezaopatřené.

Podle původní právní úpravy byla podmínkou společného posuzování osob skutečnost, že osoby společně hospodaří. Tuto podmínku mnohdy posuzované osoby popíraly, proto zákon stanoví některé kategorie osob, které se posuzují vždy společně bez ohledu na toto vyjádření, se stanovenými výjimkami, které mohou být modifikovány podle potřeby též v jiných právních předpisech využívajících zákona o životním a existenčním minimu.

Jde především o takřka bezvýhradné posuzování rodičů a nezletilých nezaopatřených dětí. Vychází se z toho, že tyto děti žijí buď se svými rodiči (skutečnost, zda jsou manžely, by neměla mít význam), nebo s jinými osobami, kterým bylo dítě svěřeno do péče. Obdobně se společně posuzují vždy manželé nebo partneři podle zákona o registrovaném partnerství, se stanovenými výjimkami. V obou případech jsou výjimkou faktické situace, kdy dochází ke konkurenci okruhů společně posuzovaných osob. Například když je osoba rodičem dvou nebo více nezletilých nezaopatřených dětí od různých partnerů. V takových případech se vychází z faktického soužití. Obdobná může být situace manželů, z nichž jeden nebo oba žijí fakticky s jinými partnery, popřípadě s nimi mají nezletilé nezaopatřené dítě.

Dalším okruhem společně posuzovaných osob jsou rodiče a zletilé děti užívající společně byt. Nerozlišuje se zda, jsou děti nezaopatřené nebo ne, podmínkou však ani není prohlášení o společné domácnosti. Společně s rodiči se za těchto okolností neposuzují tyto děti jen tehdy, jsou-li společně posuzovány s jinými osobami, například se svým manželem, popřípadě s druhem. Na společné posuzování rodičů i se zletilými dětmi, pokud žijí v tomtéž bytě, navazuje též právní úprava o společném posuzování osamělého rodiče s dítětem a jeho rodiči. Dítětem v tomto případě může rovněž být i dítě zletilé.

Poslední okruh osob je navázán automaticky pouze na společné užívání bytu s tím, že tyto osoby mají možnost prohlásit, že spolu trvale nežijí a společně neuhrazují náklady na své potřeby, pokud nechtějí být společně posuzovány. Vychází se z toho, že učinění negativního prohlášení je pro dotčené osoby více zavazujícím faktorem než opačná konstrukce. Přitom automatické společné posuzování osob žijících v tomtéž bytě není též možné, protože mezi nimi neexistuje vzájemná vyživovací povinnost a nemají tak reálnou šanci domoci se hmotné pomoci druhé osoby. Tak je tomu například u sourozenců (ať již v produktivním nebo v důchodovém věku), z nichž jeden je a druhý není dostatečně zabezpečen svými příjmy. Proto tyto osoby musí mít možnost prohlásit, že společně nehospodaří a tím je nelze společně posuzovat. Negativní prohlášení přitom může mít nepříznivé důsledky v jiných systémech, například při přechodu nájemní smlouvy na byt u sourozence, který by v tu chvíli potřeboval prohlásit, že se zemřelým nájemcem bytu společně hospodařil. Těchto negativních důsledků by si měly být osoby, které prohlášení dávají, vědomy.

Dále je zde uvedena i definice bytu. Bytem se pro účely tohoto zákona rozumí soubor místností, popřípadě jednotlivá místnost, který podle rozhodnutí stavebního úřadu svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení – nestačí tedy prohlášení, že jde o další byt, ale musí jít o místnost nebo soubor místností jako byt zkolaudovaný.

Zvláštní úpravou je v zákoně o životním a existenčním minimu pamatováno na velmi pestré soužití nezaopatřených dětí s rodiči. V případě, kdy bylo svěřeno nezletilé nezaopatřené dítě do péče jen jednoho z rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, zpravidla soudu, neposuzuje se společně s druhým rodičem. Jestliže bylo dítě svěřeno do společné nebo střídavé péče rodičů, posuzuje se společně s tím rodičem, s kterým má být posuzováno podle souhlasného prohlášení rodičů. Rodiče mohou měnit toto prohlášení nejdříve po uplynutí kalendářního měsíce. V praxi se ale doporučuje, aby docházelo ke změnám obdobně, jako je to u dávek ze systému státní so­ciální podpory, a to vždy po uplynutí kalendářního čtvrtletí. Však společně s nezaopatřeným dítětem se posuzuje vždy rodič, který prohlašuje pro jiné účely (např. pro účely přiznání daně z příjmů fyzických osob), že spolu s tímto dítětem trvale žije a společně uhrazuje náklady na své potřeby.

Výjimkou z pravidla o společném posuzování nezaopatřených dětí a rodičů je další ustanovení, kde jsou vyloučeny děti, které se nacházejí v plném přímém zaopatření ústavu (zařízení) pro péči o děti nebo mládež. Jedná se o logickou výjimku v návaznosti na základní ustanovení, které předpokládá úzký kontakt mezi těmito osobami, což by v tomto případě nebylo splněno.

V odstavci 4 se pak speciálně stanoví které osoby, kterým bylo nezletilé nezaopatřené dítě svěřeno do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, se pro účely tohoto zákona považují za rodiče, protože v tomto případě není dítě posuzováno společně se svým rodičem. Ustanovení vyjmenovává, která rozhodní se považují pro účely tohoto zákona za rozhodnutí příslušného orgánu o svěření dítěte do péče nahrazující péči rodičů.

VALORIZACE ŽIVOTNÍHO A EXISTENČNÍHO MINIMA - Vzhledem k významu životního a existenčního minima v systémech sociální ochrany by částky životního a existenčního minima měly být upravovány v souladu s vývojem spotřebitelských cen tak, aby jejich výše odpovídala nezbytným nákladům na výživu a ostatní základní osobní potřeby. Ačkoli zmocňovací ustanovení zákona o životním a existenčním minimu, neukládá povinnost vlády při splnění daných podmínek částky zvýšit, odkládání zvýšení částek se stává nepřijatelné z hlediska ústavního. Listina základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku, v čl. 30 stanoví, že každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek s tím, že podrobnosti stanoví zákon.

Podle valorizační podmínky uvedené v zákoně může vláda částky životního minima a částku existenčního minima zvýšit svým nařízením v pravidelném termínu od 1. ledna, pokud příslušný index spotřebitelských cen v rozhodném období vzroste alespoň o 5 %. Tento zákon umožňuje v pravidelném termínu pouze valorizaci všech částek o stejnou úroveň, která musí odpovídat skutečnému nárůstu příslušného indexu spotřebitelských cen vykázaným Českým statistickým úřadem. Vláda může nařízením částky životního minima a částku existenčního minima zvýšit podle zákona též v mimořádném termínu.

Zákonem je počátek rozhodného období pro následnou valorizaci stanoven jako první měsíc následující po posledním měsíci zohledněném v rámci minulého zvýšení. Posledním měsícem zohledněným mimořádnou valorizací od 1. dubna 2020 bylo září 2019, rozhodné období pro následnou valorizaci tedy počíná říjnem 2019.

Vzhledem k tomu, že od poslední valorizace došlo k takovému snížení reálné hodnoty příslušných částek, každé další posouvání data účinnosti nařízení vlády vede k ohrožení osob závislých na dávkách odvozených od těchto částek, neboť podstatná část těchto osob si nemůže z objektivních důvodů zvýšit příjem vlastním přičiněním. Navíc v České republice přibývá lidí, kteří se do složité životní situace dostávají ne vlastní vinou, ale vlivem dalších současných událostí (pandemie Covid-19, válečná situace na Ukrajině).

Z těch všech důvodu vláda zvýšila částky životního minima a částku existenčního minima od 1. dubna 2022 v mimořádném termínu o 10 %, což odpovídá přibližnému nárůstu spotřebitelských cen na výživu a základní osobní potřeby za období od 1. října 2019 do 31. října 2021. Počátek rozhodného období pro následnou valorizaci částek životního a existenčního minima bude 1. listopadu 2021. Jednotlivé částky životního a existenčního minima jsou zaokrouhleny na desetikoruny nahoru.

Tabulka provedené valorizace

ZÁVĚR – Částka životního minima byla zvýšena u jednotlivce z 3 860 Kč (o 390 Kč) na 4 250 Kč, u první osoby v domácnosti z 3 550 Kč (o 360 Kč) na 3 910 Kč a u druhé a další osoby v domácnosti (která není nezaopatřeným dítětem) z 3 200 Kč (o 330 Kč) na 3 530 Kč. Částka životního minima pro nezaopatřené děti byla valorizována u dětí ve věku do 6 let z 1 970 Kč (o 200 Kč) na 2 170 Kč, od 6 do 15 let z 2 420 Kč (o 250 Kč) na 2 670 Kč a u nezaopatřených dětí od 15 do 26 let z 2 770 Kč (o 280 Kč) na 3 050 Kč. Částka existenčního minima byla navýšena o 250 Kč, tj. z 2 490 Kč na 2 740 Kč.

JUDr. Eva Dandová

Nařízení vlády č. 75/2022 Sb., o zvýšení částek životního minima a existenčního minima
Citace na straně 3

Vláda nařizuje podle § 9 odst. 2 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu:

§ 1

Částka životního minima jednotlivce činí měsíčně 4 250 Kč.

§ 2

(1) Částka životního minima osoby, která je posuzována jako první v pořadí, činí měsíčně 3 910 Kč.

(2) Částka životního minima osoby, která je posuzována jako druhá nebo další v pořadí, činí měsíčně

a) 3 530 Kč u osoby od 15 let věku, která není nezaopatřeným dítětem,

b) 3 050 Kč u nezaopatřeného dítěte od 15 do 26 let věku,

c) 2 670 Kč u nezaopatřeného dítěte od 6 do 15 let věku,

d) 2 170 Kč u nezaopatřeného dítěte do 6 let věku.

§ 3

Částka existenčního minima osoby činí měsíčně 2 740 Kč.

§ 4

Toto nařízení nabývá účinnosti dnem 1. dubna 2022.

§ 8 zákona č. 117/1995 Sb.
Citace na straně 3

Stanovení částek rozhodných pro nárok na dávky a jejich výši

(1) Pro nárok na dávky nebo jejich výši se částkou životního minima rozumí částka životního minima stanovená zákonem o životním a existenčním minimu. Závisí-li stanovení částky podle věty první na počtu osob, berou se v úvahu osoby společně posuzované uvedené v § 7. Nestanoví-li tento zákon jinak, rozumí se částkou životního minima posuzované osoby částka, která by příslušela této osobě též s ohledem na pořadí osoby při posuzování podle zákona o životním a existenčním minimu.

(2) Závisí-li nárok na dávku nebo její výše na životním minimu dítěte, rozumí se částkou životního minima dítěte částka životního minima nezaopatřeného dítěte stanovená ve druhém nebo dalším pořadí (dále jen „částka životního minima dítěte“).

(3) Věk dítěte rozhodný podle zákona o životním a existenčním minimu pro stanovení částek podle odstavce 1 je věk, kterého dítě dosáhne v kalendářním měsíci, za který dávka náleží.

§ 27 zákona č. 117/1995 Sb.
Citace na straně 3

Výše příspěvku na bydlení

(1) Výše příspěvku na bydlení činí za kalendářní měsíc rozdíl mezi normativními náklady na bydlení a rozhodným příjmem rodiny vynásobeným koeficientem 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientem 0,35.

(2) Pokud jsou náklady na bydlení nižší než normativní náklady na bydlení, náleží příspěvek na bydlení ve výši rozdílu mezi náklady na bydlení a rozhodným příjmem rodiny vynásobeným koeficientem 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientem 0,35.

(3) Pokud rozhodný příjem rodiny, z něhož se vychází při stanovení výše příspěvku na bydlení, nedosahuje částky životního minima rodiny, započítává se pro stanovení výše příspěvku na bydlení jako rozhodný příjem rodiny částka odpovídající životnímu minimu této rodiny.

§ 18 zákona č. 117/1995 Sb.
Citace na straně 3

Výše přídavku na dítě

(1) Výše přídavku na dítě činí za kalendářní měsíc, jde-li o nezaopatřené dítě ve věku

a) do 6 let 630 Kč,

b) od 6 do 15 let 770 Kč,

c) od 15 do 26 let 880 Kč.

(2) Pokud některá ze společně posuzovaných osob má v každém kalendářním měsíci rozhodného období příjem

a) podle § 5 odst. 1 písm. a) bodu 1, alespoň ve výši částky životního minima jednotlivce,...