Kontrola dodržování pracovněprávních předpisů a předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je nedílnou součástí pracovního práva. Mezi nejvýznamnější kontrolní subjekty patří orgány inspekce práce, které jsou oprávněny ukládat zaměstnavatelům vysoké pokuty za přestupky a správní delikty (až do výše 10 000 000 Kč).

 

Zřízení a postavení orgánů inspekce práce jako kontrolních orgánů na úseku ochrany pracovních vztahů a pracovních podmínek je upraveno zákonem č. 251/2005 Sb., o inspekci práce. Zákon upravuje zřízení a postavení orgánů inspekce práce jako kontrolních orgánů na úseku ochrany pracovních vztahů a pracovních podmínek, působnost a příslušnost orgánů inspekce práce, práva a povinnosti při kontrole a sankce za porušení stanovených povinností. Zákonem o inspekci práce byl zřízen Státní úřad inspekce práce a 8 oblastních inspektorátů práce. Státní úřad inspekce práce a oblastní inspektoráty práce jsou oprávněny: kontrolovat u zaměstnavatelů dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů, vyžadovat odstranění zjištěných nedostatků, ukládat pokuty.

 

Úvodem

Pracovněprávní nároky se týkají více jak 4 milionů občanů České republiky, neboť v pracovním zapojení se na ně vztahuje zákoník práce a další předpisy z oblasti pracovních vztahů. I zde platí známá zásada, že právu na jedné straně odpovídá povinnost na straně druhé. Kromě toho nové pojetí zákoníku práce od 1. ledna 2007 umožňuje zaměstnavatelům navyšovat práva nad rámec ustanovení zákoníku práce. Rozšířený předmět kontroly přinesla i novela zákoníku práce č. 285/2020 Sb., s účinností od 30. července 2020 a 1. ledna 2021.

 

Právě z těchto pohledů je nutno posuzovat postavení, působnost a oprávnění subjektů, které mohou kontrolovat dodržování povinností v pracovněprávních vztazích. Náš výklad tohoto tématu je metodickou pomůckou s praktickými příklady a komentářem pro všechny zaměstnavatele, kteří se chtějí vyvarovat možných sankcí ze strany kontrolních orgánů.

 

Poznámka:

-        Výše jednotlivých pokut (sankcí) je uvedena u příslušných ustanovení zákona, v nichž jsou obsaženy přestupky a správní delikty zaměstnavatelů. Z toho důvodu není nutné je uvádět v textu komentáře.

Použité zkratky:

-        zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce (dále jen „ZIP“)

-        zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „ZP“),

-        zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen „ZOZ“).

 

Komentář k § 1

Dodržování pracovněprávních předpisů není zatím u zaměstnavatelů příliš silná stránka. Některé firmy tyto předpisy, zejména ZP, porušují vědomě, u některých je příčinou neznalost těchto předpisů. Ať již je důvod jakýkoliv, právní úprava kontrolní činnosti od 1. července 2005 je účinnější a přinesla do této oblasti více srozumitelnosti a přehlednosti. Zákon o inspekci práce č. 251/2005 Sb. (dále jen ZIP), jehož účinnost nastala od 1. července 2005, se vztahuje na zaměstnavatele, kteří mají tzv. podnikatelský, ale i nepodnikatelský charakter, zejména územní samosprávné celky a další zaměstnavatelé v oblasti veřejné správy. ZIP musí dodržovat i osoby samostatně výdělečné činné, pokud zaměstnávají zaměstnance. I u nich mohou inspektoráty práce provádět kontrolu dodržování pracovněprávních předpisů. V průběhu dalších let bylo přijato celkem 26 novel ZIP, které ve většině případů navazovaly na změny v zákoníku práce a v dalších pracovněprávních předpisech.

Před přijetím ZIP kontrolu nad dodržováním pracovněprávních předpisů prováděly úřady práce. ZIP ponechal úřadům práce nadále kontrolní působnost v oblasti zaměstnanosti (zejména zákon o zaměstnanosti č. 435/2004 Sb.) a při ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele (zákon č. 118/2000 Sb.) Dodržování ostatních pracovněprávních předpisů, včetně předpisů k bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, kontrolují inspektoráty práce.

 

Komentář k § 2

Zákon upravuje zřízení a postavení orgánů inspekce práce jako kontrolních orgánů na úseku ochrany pracovních vztahů a pracovních podmínek (např. bezpečnost a ochrana zdraví při práci), působnost a příslušnost těchto orgánů, práva a povinnosti při kontrole a sankce za porušení stanovených povinností. V souladu s čl. 79 odst. 1 Ústavy ČR a § 3 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, se zřídily Státní úřad inspekce práce (sídlo má v Opavě – dále jen „úřad“) a oblastní inspektoráty práce (dále jen „inspektorát“) jako správní úřady.

Inspektorát má působnost (s dvěma výjimkami) pro dva kraje: oblastní inspektorát práce pro hlavní město Prahu se sídlem v Praze vykonává působnost v hlavním městě Praze, inspektorát pro Středočeský kraj má sídlo v Praze, pro Jihočeský kraj a Vysočinu v Českých Budějovicích, pro Plzeňský a Karlovarský kraj v Plzni, pro Ústecký a Liberecký kraj v Ústí nad Labem, pro Královéhradecký a Pardubický kraj v Hradci Králové, pro Jihomoravský a Zlínský kraj v Brně a pro Moravskoslezský a Olomoucký kraj v Ostravě.

 

Komentář k § 3

-        K odstavci 1

Rozsah kontroly, kterou provádějí úřad a inspektoráty, zákon vymezuje nikoli odkazem na příslušné právní předpisy, nýbrž věcným vymezením příslušných právních předpisů, které upravují pracovněprávní vztahy.

Předmětem kontroly je dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů, z nichž vznikají zaměstnancům, příslušnému odborovému orgánu nebo radě zaměstnanců (případně zástupci pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích.

 

DŮLEŽITÉ!

Zejména se jedná o předpisy týkající se:

-        odměňování zaměstnanců (např. části ZP upravující poskytování mzdy a platu),

-        náhrady mzdy nebo platu a náhrady výdajů zaměstnancům,

-        pracovní doby a doby odpočinku (např. dovolená),

-        zajištění bezpečnosti práce, provozu technických zařízení,

-        zaměstnávání zaměstnankyň, mladistvých zaměstnanců, zaměstnanců pečujících o děti, jakož i zaměstnanců, kteří prokázali, že převážně sami dlouhodobě pečují o převážně nebo úplně bezmocnou osobu,

-        výkonu umělecké, kulturní, sportovní a reklamní činnosti dětí.

 

-        K odstavci 2

Předmětem kontroly jsou i kolektivní smlouvy v částech, ve kterých jsou upraveny individuální pracovněprávní nároky zaměstnanců vyplývající z právních předpisů, jakož i vnitřních předpisů podle § 22 a § 305 zák. práce. Jedná se např. o:

-        zvýšení odstupného o další násobky průměrného výdělku nad zákonem stanovenou tříměsíční a dvanáctiměsíční hranici (§ 67 ZP),

-        nároky vyplývající z dalšího zkrácení pracovní doby bez snížení mzdy, např. ze zdravotních důvodů (§ 79 odst. 3 ZP),

-        nárok zaměstnance na prodloužení dovolené u subjektů, jejichž zaměstnanci jsou odměňováni mzdou (dříve tzv. podnikatelské subjekty – viz § 109 odstavec 3 ZP) o další týdny nad výměru stanovenou v zákoníku práce (§ 213 odst. 2 ZP.) Prodloužení dovolené není limitováno jedním týdnem, ale může být prodloužena o další týdny nebo dny. Délka takto určené dovolené je závislá na rozhodnutí vedení zaměstnavatele.

-        poskytnutí náhrady za opotřebení vlastního nářadí zaměstnance, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce, pokud jich používá se souhlasem zaměstnavatele (§ 190 ZP),

-        nároky zaměstnanců na pracovní volno v obecném zájmu a stanovení příznivějších podmínek poskytování tohoto volna a náhrady mzdy. Pro zaměstnavatele, kteří neprovozují podnikatelskou činnost, bylo dříve možné takto stanovit pouze nároky na pracovní volno bez náhrady mzdy, ZP č. 262/2006 Sb., tuto možnost rozšířil i na nepodnikatelské subjekty.

 

-        Kontrola individuálních nároků zaměstnanců

Podle § 3 odst. 2 zákona mohou inspektoráty kontrolovat dodržování kolektivních smluv, z nichž vyplývají nároky jednotlivým zaměstnancům. Rovněž kontrolují vnitřní předpisy, které mohou podle § 305 ZP vydávat zaměstnavatelé a uvádět v nich nároky zaměstnanců.

 

-        Kolektivní smlouvy

Mezi nejdůležitější a nejčetnější individuální nároky, patří práva ve mzdové oblasti. Tato část kolektivní smlouvy je významná, neboť mzdové nároky se sjednávají podle mzdové části zákoníku práce, v němž se uplatňuje zásada, „co není zakázáno, je dovoleno“. To umožňuje zaměstnavatelům i odborům, aby do této části kolektivní smlouvy zařadili veškerá „mzdová“ ustanovení ZP, v nichž se uvádí nejmenší míra nároku, např. slovy „nejméně“, „alespoň“ atd. Kolektivní smlouva se vedle pracovní nebo jiné smlouvy (např. manažerské), vnitřního mzdového předpisu a mzdového výměru stává důležitou právní formou sjednání mzdy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem.

 

Příklad 1

Některé mzdové nároky, které může upravovat kolektivní smlouva a které může kontrolovat inspektorát.

ZP v mzdových ustanoveních upravuje jen nejnižší částky forem mezd. Např. za práci přesčas (§ 114 ZP) přísluší dosažená mzda zvýšená nejméně o čtvrtinu. Při kolektivním vyjednávání lze však sjednat náhradní volno nebo vyšší mzdu za práci přesčas.

Mzda se zaručuje i za práci ve svátek (§ 115 ZP). Zaměstnanec se může se zaměstnavatelem dohodnout na poskytnutí příplatku k dosažené mzdě nejméně ve výši průměrného výdělku místo náhradního volna. Podrobnosti lze rovněž sjednat v kolektivních smlouvách.

Rovněž odměňování pracovní pohotovosti lze dojednat v kolektivní smlouvě. Zaměstnanci mají zaručeno nejméně 10 procent průměrného výdělku, není-li sjednáno v kolektivní smlouvě jinak (§ 140 ZP).

Ze mzdových nároků lze v kolektivní smlouvě dále sjednat za:

-        noční práci vyšší příplatek než 10 % průměrného výdělku (§ 116 ZP),

-        dobu práce ve ztíženém pracovním prostředí (§ 117 ZP) vyšší příplatek než 10 % částky minimální mzdy,

-        práci v sobotu a v neděli vyšší příplatek než 10 % průměrného výdělku zaměstnance.

Dále může být např. sjednána výše naturální mzdy vyplácena v penězích, která musí být nejméně ve výši příslušné sazby minimální mzdy nebo příslušné sazby nejnižší úrovně zaručené mzdy.

Mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci nárok na mzdu nebo plat nebo na některou její složku, pokud nebylo v pracovní smlouvě nebo v kolektivní smlouvě sjednáno kratší než měsíční období splatnosti mzdy.

 

Příklad 2

Je v kolektivní smlouvě možno dohodnout delší dovolenou? Může toto případné ujednání kontrolovat inspektorát, zda je zaměstnavatel dodržuje?

Zaměstnavatelé, jejichž odměňování je závislé na státním rozpočtu, nemají možnost prodlužovat dovolenou. ZP stanoví, že zaměstnancům těchto zaměstnavatelů přísluší dovolená o 1 týden delší, než činí základní výměra, tedy 5 kalendářních týdnů (§ 213 odst. 2 ZP). Zaměstnancům zaměstnavatelů uvedeným v § 2 odst. 1 věta třetí ZP – zaměstnanci tzv. nepodnikatelských subjektů – tak přísluší při splnění stanovených podmínek právo na 5 týdnů dovolené. Další prodloužení dovolené těmto zaměstnancům však není možné, a to ani v kolektivní smlouvě. Zákon rovněž nepřipouští prodlužování dovolené pedagogickým pracovníkům a akademickým pracovníkům vysokých škol, jejichž zákonná dovolená činí 8 týdnů.

ZP však umožňuje, aby každý zaměstnavatel tzv. podnikatelského charakteru prodloužil dovolenou, a bude záležet jen na něm, jaký rozsah podle svých finančních i výrobních možností zvolí. Dovolená může být v rozsahu pěti nebo třeba i osmi týdnů, zákoník práce ji neomezuje. Na rozdíl od dřívější právní úpravy, která vycházela ze zásady „co není dovoleno, je zakázáno“ současná právní úprava nezakazuje sjednání podmínek pro prodloužení dovolené. Není vyloučeno, aby zaměstnavatel prodloužil dovolenou pouze určitým skupinám zaměstnanců, např. delší dovolenou přiznal zaměstnancům pracujícím u zaměstnavatele delší počet let, nebo zaměstnancům konajícím práce fyzicky nebo duševně náročné. Zaměstnavatel však musí při takovém prodloužení dovolené respektovat úpravu rovného zacházení.

Zaměstnavatel může diferencovat, např. podle věku zaměstnanců nebo podle druhu nebo obtížnosti práce či pracovního prostředí. Stanovená délka dovolené je pak závazná pro všechny zaměstnance. Zaměstnanci podnikatelských subjektů mohou mít dovolenou v délce několika týdnů nad základní limit 4 kalendářních týdnů, zaměstnanci nepodnikatelských subjektů vždy 5 kalendářních týdnů.

 

-        Vnitřní předpisy

 

DŮLEŽITÉ!

Inspektoráty mohou rovněž kontrolovat dodržování vnitřních předpisů zaměstnavatele. Jde o předpisy, které zakládají individuální nároky zaměstnanců.

 

Bylo by však chybou, kdyby se zaměstnavatelé domnívali, že každý předpis vnitrofiremního charakteru, který vydají, podléhá kontrole inspektorátu. Za vnitřní předpis, který mohou kontrolovat inspektoráty, se považuje pouze předpis, kterým zaměstnavatel stanoví mzdová a ostatní práva zaměstnanců. Vnitřní předpis, který práva (nároky) zaměstnanců neuvádí, a ani stanovit nemůže, není vnitřním předpisem pro pracovněprávní účely. Zejména mezi ně nepatří písemná opatření zaměstnavatele, vnitrofiremní úkony, řídící akty a metodické postupy, organizační řády a další předpisy, které nestanoví práva, z nichž je oprávněn zaměstnanec. Základním znakem vnitřního předpisu podle § 305 ZP je, že zaměstnanci mohou nároky v nich uvedené uplatňovat v krajním případě (nevyhoví-li zaměstnavatel) u soudu, jako ostatní nároky vyplývající ze ZP. To u ostatních vnitřních předpisů zaměstnavatele, které nejsou vydávány podle § 305 ZP, nepřichází v úvahu.

 

Vnitřní předpis musí být písemný, v souladu s právními předpisy, nesmí být vydaný se zpětnou účinností, mzdová práva musí v něm být stanovena před začátkem výkonu práce. Musí být vydán nejméně na dobu jednoho roku, ale práva týkající se odměňování mohou být i na dobu kratší.

Vnitřní předpis patří mezi legislativní opatření, které zaměstnavatel nemusí vydávat. Je to rozdíl od jiných předpisů, které zaměstnavatel musí vydat. Mezi ně patří např. předpis k poskytování ochranných pracovních prostředků, který zaměstnavatel musí vydávat po zhodnocení rizik vyplývající z práce, i kdyby zaměstnával např. jen jednoho zaměstnance.

Mezi předpisy, které zaměstnavatel může vydávat, patří dále např. opatření k vymezení vážných provozních důvodů nebo důvodů spočívající ve zvláštní povaze práce, kterou má zaměstnanec vykonávat v pracovním poměru na dobu určitou podle § 39 odstavec 4 zákoníku práce. Zaměstnavatel může uvedené důvody vymezit ve vnitřním předpise. Potom nemusí omezovat pracovní poměr na dobu určitou jen na dva roky.

Je nutno rozeznávat platnost a účinnost vnitřního předpisu. Platný je od jeho vydání (podpisu statutárním orgánem) a účinný je ode dne, na něhož je účinnost stanovena.

 

 

Více již najdete v měsíčníku Poradce 13/2021.

 

Řada daňových poplatníků žije v obavách před kontrolou finančního úřadu. Často neznají nejen své povinnosti, ale i svá práva. V následujícím příspěvku se pokusíme tuto problematiku podrobněji objasnit.

 

1.   Prekluze vyměření daně

Právní úprava daná daňovým řádem

Základním průvodcem problematikou kontroly nám bude zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění (dále jen „daňový řád“)

 

Daňový řád zakotvuje úpravu prekluze v § 148. Z něj vyplývá, že:

Daň nelze stanovit po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí 3 roky. Lhůta pro stanovení daně počne běžet dnem, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového tvrzení, nebo v němž se stala daň splatnou, aniž by zde byla současně povinnost podat řádné daňové tvrzení.

Lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku.

 

Příklad 1

Daňové přiznání k dani z příjmů za rok 2018 bylo nutno podat do 1. dubna 2019.

Od 2. dubna 2019 začala běžet tříletá prekluzivní lhůta pro doměření daně a skončí 2. dubna 2022. I kdyby došlo k jejímu prodloužení z důvodů popsaných v dalším textu, nemůže být přesažen horizont deseti let, tedy maximálně do 2. dubna 2029.

Lhůta pro stanovení daně se prodlužuje o 1 rok, pokud v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně došlo k

a)  podání dodatečného daňového tvrzení nebo oznámení výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud tato výzva vedla k doměření daně,

b)  oznámení rozhodnutí o stanovení daně,

c)  zahájení řízení o mimořádném opravném nebo dozorčím prostředku,

d)  oznámení rozhodnutí ve věci opravného nebo dozorčího prostředku, nebo

e)  oznámení rozhodnutí o prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně.

 

Příklad 2

Daňové přiznání k dani z příjmů rok 2018 bylo nutno podat do 1. dubna 2019.

Od 2. dubna 2019 začíná běžet tříletá prekluzivní lhůta pro doměření daně a skončí 2. dubna 2022.

Dejme tomu, že 2. ledna 2022 bude podáno dodatečné daňové přiznání za rok 2018. Prekluzivní lhůta pak neuplyne 2. dubna 2022, ale o rok později, tedy 2. dubna 2023. Pokud by bylo dodatečné daňové přiznání podáno např. 5. února 2020, pak by se podle tohoto ustanovení prekluzivní lhůta o rok neprodlužovala.

Byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, podáno řádné daňové tvrzení nebo oznámena výzva k podání řádného daňového tvrzení, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn.

 

Příklad 3

Daňové přiznání k dani z příjmů za rok 2018 bylo nutno podat do 1. dubna 2019.

Od 2. dubna 2019 začala běžet tříletá prekluzivní lhůta pro doměření daně a skončí 2. dubna 2022. 7. ledna 2020 však byla zahájena daňová kontrola daně z příjmů za rok 2018.

Nová tříletá prekluzivní lhůta na rok 2018 tak běží od 7. ledna 2020 a skončí 7. ledna 2023. (Prekluzivní lhůtu protrhlo zahájení kontroly, nikoli její ukončení).

Lhůta pro stanovení daně neběží po dobu:

a)  řízení, které je v souvislosti se stanovením daně vedeno před soudem ve správním soudnictví a před Ústavním soudem,

b)  řízení o otázce, o níž je příslušný rozhodnout soud a která je nezbytná pro správné stanovení daně,

c)  trestního stíhání pro daňový trestný čin související s touto daní,

d)  od zmeškání odvolací lhůty proti rozhodnutí o stanovení daně až do oznámení rozhodnutí o jejím navrácení v předešlý stav,

e)  od marného uplynutí úložní doby až do dne doručení rozhodnutí, kterým je prohlášena neúčinnost doručení rozhodnutí vydaného v nalézacím řízení, nebo

f) ode dne odeslání žádosti o mezinárodní spolupráci při správě daní až do dne obdržení odpovědi na tuto žádost nebo do dne odeslání oznámení o ukončení mezinárodní spolupráce při správě daní v dané věci.

 

Příklad 4

U daňového subjektu byla zahájena kontrola. Prekluzivní lhůta měla uplynout 2. dubna 2020. 2. března 2019 správce daně v rámci mezinárodní spolupráce požádal své italské kolegy o výslech dodavatele kontrolované firmy. Z Itálie přišla odpověď až za dva roky – 2. března 2021.

Po dobu 2. března 2019 – 2. března 2021 neběžela prekluzivní lhůta, skončí tedy o dva roky později – 2. dubna 2022.

Prodloužení prekluzivních lhůt (i opakované) má však, podobně své hranice:

 

Lhůta pro stanovení daně končí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku.

S výkladem možného prodloužení prekluzivních lhůt však ještě nekončíme. Zajímavá situace nastane v případě, kdy v dané oblasti bude spáchán trestný čin.

Daňový řád pak stanovuje (zcela bez ohledu na výše uvedený výklad o prekluzi) samostatné lhůty:

V důsledku jednání, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu, lze daň stanovit do konce druhého roku následujícího po roce, v němž nabylo rozhodnutí soudu právní moci, bez ohledu na to, zda již uplynula lhůta pro stanovení daně.

 

Příklad 5

Daňové přiznání k dani z příjmů za rok 2018 bylo nutno podat do 1. dubna 2019.

Od 2. dubna 2019 začala běžet tříletá prekluzivní lhůta pro doměření daně a skončila by 2. dubna 2022.

V roce 2024 však nabylo právní moci rozhodnutí soudu o tom, že byl spáchán daňový trestný čin. Bez ohledu na všechna předešlá ustanovení pak je možno stanovit daň do konce roku 2026.

 

Dále z daňového řádu můžeme zjistit, že:

„Pokud daňový subjekt podá řádné daňové tvrzení nebo dodatečné daňové tvrzení a současně tvrzenou daň včetně jejího příslušenství uhradí, je-li toho třeba pro zánik trestnosti daňového trestného činu z důvodu účinné lítosti, lze daň stanovit bez ohledu na to, zda již uplynula lhůta pro stanovení daně.“

Tato úprava reaguje na skutečnosti, které občas nastávaly díky nekoordinaci dřívějšího zákona o správě daní a poplatků a trestněprávní úpravy, kdy mohla nastat situace, kdy daňový subjekt v rámci účinné lítosti ve snaze zabránit odsouzení za daňový trestný čin provedl úhradu daně. Pokud však již mezitím uplynula lhůta pro vyměření daně daná zákonem o správě daní a poplatků, pak finanční úřad již daň vyměřit nemohl a na poukázané finanční prostředky musel nahlížet jako na přeplatek daně. Nyní tedy je možno daň v takových případech stanovit a platbu přijmout, i když prekluzivní lhůty dle daňového řádu již předtím vypršely.

Kombinace daňového řádu a ostatních zákonů

Ve výše uvedeném textu byly zmíněny prekluzivní lhůty vyplývající z daňového řádu. Pokud však má některý z jednotlivých daňových zákonů speciální úpravu, je nutno přednostně vzít v úvahu i ji.

Zákon o daních z příjmů v § 38r řeší prekluzi v případě daňové ztráty, nesplnění podmínek v rámci finančního leasingu a investičních pobídek. Pokud by tedy daňový subjekt vykázal daňovou ztrátu, kterou je možné podle zákona o daních z příjmů odečítat od základu daně po následujících pět let, pak, zjednodušeně řečeno, nemůže počítat se základní tříletou prekluzivní lhůtou, ale ta se mu prodlouží o dalších pět let, po které mohl být odečet ztráty uplatňován.

 

Příklad 6

Firma XYZ vykázala za rok 2020 daňovou ztrátu.

Tu může odečíst od základu daně v následujících pěti létech, tedy nejpozději v daňovém přiznání za rok 2025. Zkontrolovat ji pak bude možno do 2. dubna 2028.

 

Příklad 7

Dejme tomu, že firma z předcházejícího příkladu za rok 2021 již vykáže zisk.

Ztráta z roku 2020 však způsobila, že prekluze roku 2021 skončí také až 2. dubna 2028.

Přednostně kontrolované subjekty

V některých případech je správci daně aplikována kontrola častěji než v jiných. V oblasti daně z přidané hodnoty jsou to například ty, které vykazují často nadměrný odpočet DPH nebo ty, které se čerstvě zaregistrovaly za plátce DPH a hned v prvních přiznáních vykazují nárok na vysoký nadměrný odpočet. Díky častým podvodům jsou též cílenější kontroly v rámci prodeje pohonných hmot či alkoholu. Cenné informace též správci daně poskytují kontrolní hlášení k DPH. Pokud se údaje vykázané odběratelem a dodavatelem vzájemně neshodují, je pravděpodobnost prověřování ze strany správce daně velmi vysoká.

V oblasti daně z příjmů jsou pak na čelném místě ti, kteří jsou řadu let po sobě ztrátoví. Obecně jsou pak také v podezření ti, u nichž se náhle výrazně mění daňová povinnost (např. dlouho ziskoví, najednou vysoká ztráta). Řada kontrol chodí též na udání spoluobčanů. Může se též stát, že daňový subjekt obchoduje s firmou, která se dostala do podezření správců daně, a tak je prověřován i on jako její obchodní partner. Též některé druhy podnikání jsou častěji prověřovány (stánkaři, taxíkáři, distribuce alkoholu a pohonných hmot apod.).

 

Namátková kontrola

Často se setkáváme s otázkou, zda finanční úřad musí na začátku kontroly sdělit, z jakého konkrétního důvodu přišel či zda může kontrolovat „namátkově“, tedy zahájit kontrolu, u které nemá dopředu specifikované jasné a konkrétní, odůvodněné podezření, že daňový subjekt postupoval při zjišťování své daňové povinnosti chybně.

Z hlediska daňových subjektů byl velice zajímavý nález Ústavního soudu z roku 2008, který označil namátkovou kontrolu za nezákonnou.

 

Z judikatury

1. Nepřípustnost namátkové kontroly (podle nálezu Ústavního soudu I.ÚS 1835/07 ze dne 18. listopadu 2008)

„Jedním z procesních oprávnění, jímž je správce daně v průběhu daňového řízení nadán, je i daňová kontrola. Lze konstatovat, že daňové řízení jako celek má, pokud jde o pořizování důkazů, vyšetřovací charakter: správce daně je nadán celou řadou vyšetřovacích pravomocí k tomu, aby realizoval zájem státu na zajištění toho, co „jeho jest”, tj. ověření, přezkoumání a vymožení daňové povinnosti jednotlivce.

Daňová kontrola je z tohoto pohledu specifická v tom, že „vyšetřovací” charakter daňového řízení je v ní výrazně posílen. Z pohledu ústavněprávního se tedy jedná o zákonem aprobované omezení osobní sféry jednotlivce. Takové omezení, kromě toho, že musí být stanoveno zákonem, musí současně sledovat určitý cíl a být ve vztahu k tomuto cíli přiměřené.

V podmínkách materiálního právního státu je proto nezbytné trvat na požadavku, aby takové omezení či narušení autonomní sféry jednotlivce mělo jasný a předem seznatelný důvod, legitimující použití takového omezení, a takový důvod musí spočívat v konkrétních skutečnostech. Jinak řečeno, v případě daňové kontroly nemůže být takovým důvodem obecně formulovaný zájem státu na výběru daní, který je účelem zákona o správě daní a poplatků, nýbrž musí zde existovat konkrétními skutečnostmi podložené podezření, že konkrétní daňový subjekt, u něhož je daňová kontrola zahajována zřejmě svou daňovou povinnost nesplnil, nebo splnil, avšak v míře menší, než by měl.

V případě daňového řízení to znamená, že použití daňové kontroly nemůže být zcela svévolné, nýbrž je třeba vyžadovat existenci správcem daně formulovaných důvodů k jejímu zahájení, tj. existenci konkrétních pochybností či podezření, že daňovým subjektem původně přiznaná a správcem daně vyměřená (byť i jen konkludentně) daň je nižší, než by měla být. Šlo by o realizaci svévole, kdyby správce daně mohl provádět daňovou kontrolu kdykoliv a bezdůvodně u libovolných daňových subjektů, resp. v případech, kdy sám uzná za vhodné a takříkajíc „na zkoušku”.

 

Názor rozhodujícího senátu však nebyl jednotný – přehlasovaná předsedkyně senátu si vyhradila právo zveřejnit svůj odlišný názor, který se naopak klonil k tomu, že namátková kontrola možná je. Tento „přehlasovaný“ názor však přijaly finanční orgány, které se (s výjimkou daného konkrétního případu), odmítly rozhodnutím Ústavního soudu řídit plošně a v namátkových kontrolách nadále pokračují. Tomuto postupu pak svědčil i další vývoj judikatury.

 

2. Přípustnost namátkové kontroly (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 8 Afs 46/2009–46 ze 26. října 2009, publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS 2/2010 pod č. 1983/2010) Zveřejněná právní věta: „Správce daně nemusí při zahájení daňové kontroly u právnické osoby disponovat konkrétním podezřením či pochybnostmi o řádném splnění kontrolované daňové povinnosti“

 

Naplnění hlediska potřebnosti Nejvyšší správní soud shledal v tom, že v případě daňové kontroly jde o relativně šetrný z možných způsobů dotčení autonomní sféry jednotlivce, a to s ohledem na široký katalog oprávnění, jimiž daňový subjekt v rámci daňové kontroly disponuje, a jejich reálnou a efektivní ochranu nejen v daňovém řízení, ale zejména v případném soudním řízení správním.

Požadavek, aby správce daně disponoval při zahájení daňové kontroly konkrétním podezřením či pochybnostmi o řádném splnění daňové povinnosti nemá opodstatnění a je v rozporu s pojmovým chápáním kontroly ve správním právu jako takové. Navíc by znamenal negaci institutu daňové kontroly v daňovém řízení.

 

3. Potvrzení přípustnosti namátkové kontroly (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu 2 Aps 2/2009–52 ze dne 3. prosince 2009, publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS 3/2010 pod č. 2000/2010)

„Nejvyšší správní soud plně respektuje a sdílí cíl, který sledoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 1835/07: ochrana před svévolným prováděním daňové kontroly a minimalizace zásahů správce daně do autonomní sféry daňového subjektu. Ke stejnému cíli však lze dospět i jinými prostředky, než volil Ústavní soud v citovaném nálezu; za situace, kdy k efektivnímu dosažení ochrany stejných ústavně zaručených práv mohou dostatečně sloužit prostředky plynoucí z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, přičemž Ústavní soud se touto výkladovou alternativou nezabýval, je Nejvyšší správní soud oprávněn se od předmětného právního názoru Ústavního soudu odchýlit.“

4. Nutnost sdělení důvodů kontroly (podle usnesení Ústavního soudu I.ÚS 378/10 ze dne 3. 11. 2010)

Ústavní soud došel k názoru, že to byla právě stěžovatelka (a nikoli FÚ), kdo řádně a včas neplnil ve sledovaném období roku 2006 a 2007 některé povinnosti v daňovém řízení týkající se podávaní daňových přiznání (pozdní podání daňových přiznání k daní z příjmů právnických osob , resp. chybějící předepsané náležitosti v žádostí o prodloužení lhůt podání, neuhrazení správních poplatků s tím spojených) a daňových nedoplatků. Nelze přehlédnout i to, že se na FÚ předvolaný jednatel stěžovatelky ani nedostavil. Za této situace lze přisvědčit finančnímu úřadu, že to byla právě sama stěžovatelku, která se zařadila mezi rizikové daňové subjekty. Zahájení daňové kontroly u stěžovatelky, pro kterou se FÚ rozhodl a jež přitom byla první kontrolou od roku 1996, tedy od doby její registrace u správce daně, nelze tedy považovat za projev šikany či nerovnosti (stěžovatelčiny diskriminace) v postavení jednotlivých daňových subjektů.

Ústavní soud proto dovozuje, že již výše uvedené neplnění daňových povinností v daném stádiu daňového řízení svědčí o odlišnosti této souzené věci od stěžovatelkou připomínaného nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1835/07.

Od důvodu výběru určitého subjektu (v souzené věci stěžovatelky) k zahájení daňové kontroly je přitom třeba odlišit zákonem vymezené předpoklady daňové kontroly směřující k správnému stanovení daně, tj. k zjištění nebo prověření daňového základu nebo jiné rozhodné okolnosti (§ 16 odst. 1 ZSDP). Zcela jinak je pak tomu u vytýkacího řízení, kde „vznik pochybností” o správnosti nebo úplnosti daňového přiznání nebo hlášení nutně vede správce daně k vydání příslušné výzvy (podrobněji srov. § 43 odst. 1 ZSDP).

To lze ostatně přehledně a jednoznačně seznat z citovaného Protokolu, kdy na otázku zmocněného zástupce stěžovatelky, zda „existují nějaké pochybnosti o některém údaji uváděném společností E.T. Holding s.r.o.?” správce daně odpověděl „Ne. Žádné specifické nejsou”. FÚ tedy při zahájení daňové kontroly stěžovatelce jednoznačně sdělil, že „pochybnosti o některém údaji uváděném společností E.T. Holding s.r.o.” ve vztahu k předmětu kontroly, tj. zjištění nebo prověření daňového základu nebo jiné okolnosti rozhodné pro správné stanovení daně nejsou dány. Toto konstatování správce daně bylo – vzhledem k zahájení toliko daňové kontroly a zákonným podmínkám uvedeným v § 16 odst. 1 ZSDP – zcela namístě. (Poznámka: Jinými slovy, neexistence těchto pochybností sama o sobě legitimitu daňové kontroly nezpochybňuje.)

Proto nezbývá než uzavřít, že zmocněnému zástupci stěžovatelky byly důvody zahájení daňové kontroly sděleny, byly vyjádřeny v protokolu, a FÚ konstatoval, že nejsou specifické

 

Více již najdete v měsíčníku DÚVaP 6-7/2021.

 

Povinností každého zaměstnavatele je objasnit příčiny a okolnosti vzniku úrazu, a tato povinnost je uložena nejen zaměstnavateli postiženého zaměstnance, ale i zaměstnavateli, u něhož k pracovnímu úrazu došlo. To jsou v praxi zejména ty případy, kdy zaměstnanec vyslaný na služební cestu k jinému zaměstnavateli utrpí při práci u zaměstnavatele pracovní úraz v důsledku porušení bezpečnostního předpisu např. zaměstnancem dotyčného zaměstnavatele. Jak mají zaměstnavatelé správně postupovat?

 

ŠETŘENÍ PRACOVNÍCH ÚRAZŮ - Znamená to tedy, že i zaměstnavatel, v jehož prostorách nebo na jehož pracovištích došlo k úrazu cizího zaměstnance, musí provádět vyšetřování příčin a okolností vzniku úrazu. Tuto úpravu si vyžádala praxe, neboť je ve vlastním zájmu zaměstnavatele, u kterého se úraz stal, aby i on sám objektivně vyšetřil všechny okolnosti případu pro další jednání ohledně odškodnění tohoto pracovního úrazu. Odpovědný zaměstnavatel má totiž podle nařízení vlády č. 201/2010 Sb. povinnost v případě, když nasvědčují zjištěné skutečnosti tomu, že v souvislosti s pracovním úrazem byl spáchán trestný čin, toto ohlásit příslušnému útvaru Policie České republiky.

 

Nakonec důvody a okolnosti vzniku pracovního úrazu mohou přijít přešetřovat i orgány inspekce práce a v těchto případech se pak musí zaměstnavatel, u kterého k úrazu došlo účinně bránit a k tomu potřebuje mít také zjištěny všechny podstatné okolnosti případu.

 

Je proto důležité si uvědomit zásadní princip ustanovení § 105 ZP, že povinnost vyšetřit příčiny a okolnosti pracovního úrazu není již odvozena pouze z pracovněprávního vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec, ale že ji má každý zaměstnavatel, na jehož pracovištích dojde k pracovnímu úrazu.

Pro zaměstnavatele, u něhož došlo k úrazu „cizího“ zaměstnance, znamená povinnost vyšetřit příčiny a okolnosti úrazu, vést dokumentaci o všech pracovních úrazech, které se na jeho pracovištích staly. Nicméně tento zaměstnavatel pracovní úraz poškozeného zaměstnance nehlásí orgánům a institucím vyjmenovaným v nařízení vlády č. 201/2010 Sb., on úraz pouze bez zbytečného odkladu nahlásí pracovní úraz zaměstnavateli dotyčného zaměstnance a jak mu ukládá zákoník práce, umožní mu účast na objasnění příčin a okolností vzniku pracovního úrazu a seznámí ho s výsledky tohoto objasnění.

 

Je proto důležité si uvědomit zásadní zásadu ustanovení § 105 ZP i nařízení vlády č 201/2010 Sb., že povinnost vyšetřit příčiny a okolnosti pracovního úrazu je odvozena především z pracovněprávního vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec.

 

Povinnost vyšetřit příčiny a okolnosti vzniku pracovního úrazu, vyhotovit záznam o úrazu znamená v praxi:

-    vést dokumentaci o všech pracovních úrazech s pracovní neschopností delší 3 kalendářní dny,

-    vést evidenci v knize úrazů o všech úrazech, i když jimi nebyla způsobena pracovní neschopnost nebo byla způsobena pracovní neschopnost nepřesahující 3 kalendářní dny,

-    ohlásit pracovní úraz a zaslat záznam o úrazu stanoveným orgánům a institucím a přijmout opatření proti opakování pracovních úrazů.

 

Zaměstnavatel musí šetřit příčiny a okolnosti pracovního úrazu za účasti postiženého zaměstnance, pokud to jeho zdravotní stav dovoluje a dále za účasti příslušného odborového orgánu nebo zástupce pro oblast BOZP.

Zaměstnavatel by měl vycházet z toho, že vznik závažného poškození zdraví je výsledkem nezvládnutí výrobních nebo pracovních úkolů, ať již ze strany vedoucích zaměstnanců zaměstnavatele (nesprávnou organizací práce a nedostatky řízení práce nebo ve výchově zaměstnanců k bezpečné práci) či zaměstnance, který např. vzhledem k nedostatečné kvalifikaci, neúměrným pracovním nárokům nebo pro nedostatky vyplývající z osobních předpokladů (momentální zdravotní stav) nezvládl rizikovou situaci.

 

Zkušenosti ukazují, že jen objektivní zjišťování vede k odhalení skutečné příčiny, a proto může vést k přijetí vhodných preventivních opatření, jestliže dosavadní opatření nebyla dostatečně účinná.

Zaměstnavatel by měl také mít vlastní zájem bez zbytečného odkladu přistoupit k vyšetření příčin úrazu za účasti osob přítomných na pracovišti v okamžiku úrazu a případně dalších osob, které podle povahy případu mohou objasnit rozhodné skutečnosti. Jsou to zejména svědci úrazu, spolupracovníci postiženého nebo osoby, které jsou obeznámeny s podmínkami na pracovišti, technologií výroby, organizací práce a provozními a bezpečnostními předpisy zaměstnavatele.

 

Zásada, že dokumentace se vede u úrazů, jejichž následkem došlo ke zranění zaměstnance s pracovní neschopností delší než tři kalendářní dny nebo k úmrtí zaměstnance platí v našem pracovním právu od roku 2000. Důvodem je, že právo zemí Evropských společenství vyžaduje registraci úrazů až od tří dnů pracovní neschopnosti, a že naše statistiky o pracovních úrazech byly dříve s tímto nesrovnatelné, neboť zahrnovaly i úrazy s krátkodobou pracovní neschopností. To ovšem neznamená, že zaměstnavatel není povinen přistupovat k nápravným opatřením v případech všech pracovních úrazů, tedy i těch, které si nevyžádaly pracovní neschopnost.

Podle ustanovení § 105 ZP a nařízení vlády č. 201/2010 Sb. se úrazy žáků, studentů, poslanců, funkcionářů apod. neevidují, přestože ve smyslu zásad obsažených v ustanoveních § 391 až § 393 ZP se jejich úrazy odškodňují jako úrazy pracovní. To je však jen otázka odškodnění úrazu a právní úpravy, která pro určitý taxativně vyjmenovaný okruh osob připouští výhodnější právní úpravu. Navíc školské předpisy obsahují samostatnou právní úpravu vyšetřování příčin a evidence školních úrazů.

 

Pro evidenci pracovních úrazů platí jediná zásada, a to, že rozsah povinností zaměstnavatele evidovat pracovní úrazy je odvozen od pracovněprávního vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec a od toho, co upravuje sám zákoník práce, takže se evidují pouze pracovní úrazy zaměstnanců v pracovním poměru nebo obdobném vztahu.

 

Příčina vzniku pracovního úrazu

Starý zákoník práce neobsahoval definici pojmu „pracovní úraz“. Praxe si v tom směru pomáhala judikaturou, která charakterizuje pracovní úraz jako poruchu na zdraví, která byla zaměstnanci způsobena nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Nemusí jít výlučně o tělesné zranění, ale o jakékoliv jiné porušení zdraví. V pochybnostech bude věcí znaleckého posudku, aby se prokázala tzv. příčinná souvislost s nadměrným zvýšením třeba i duševní námahy. Úrazem může být za určitých okolností i úpal, omrznutí nebo otrava. Dlouhou dobu trval mezi právníky spor, zda lze považovat za pracovní úraz i infarkt myokardu, a nakonec se došlo k závěru, že v případě, kdy je prokázána souvislost infarktu nebo jiné cévní příhody s náhlým vypětím sil nebo velkou námahou, pak i tyto případy lze považovat za pracovní úrazy.

 

Judikatura pojem pracovního úrazu charakterizovala již před dávnými lety takto: „Pracovním úrazem je tělesné zranění zaměstnance, které nastalo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Pracovním úrazem však není jen tělesné zranění způsobené nenadálým zevním násilím, nýbrž vůbec porušení zdraví, k němuž došlo nezávisle na vůli poškozeného, jestliže toto porušení zdraví bylo způsobeno zevními vlivy, které svou povahou jsou krátkodobé, je-li zaměstnanec při práci, jíž není zvyklý a která je nepřiměřená jeho tělesným možnostem, nucen okamžitým, usilovným vzepětím sil překonávat vnější odpor a zvýšit tak náhle, neobvykle a nadměrně svou námahu. Tato tělesná námaha musí pak být příčinou následku, o jehož odškodnění se jedná. Přitom nemusí jít o jedinou příčinu úrazu, nýbrž stačí, když jde o jednu z příčin, avšak důležitou, podstatnou a značnou.“ (R 27/1962).

Nebo „Pracovním úrazem se rozumí porušení zdraví, které bylo zaměstnanci způsobeno v přímé souvislosti s výkonem jeho zaměstnání nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované také jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo jen s určitými potížemi anebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilím, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo se sice pohybuje v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus pracovníka není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí. Existence určitého chorobného stavu, byť latentního, nemůže vyloučit závěr, že mezi úrazovým dějem a jím vyvolaným následným stavem je přímá příčinná souvislost a že tedy vyvolání tohoto chorobného stavu bylo způsobeno jakou jednou z hlavních příčin, které je vyvolaly pracovním úkonem zaměstnance, při jehož provádění k němu došlo. Na tom nemůže ničeho měnit skutečnost, že na vznik poškození zdraví vyvolaného úrazovým dějem spolupůsobily i jiné vnitřní faktory, vrozené nebo získané, jež vyvolávají pro organismus neobvyklé podmínky, jako je tomu u disposice vyvolané dříve vzniklým chorobným stavem. (R 1/1963)

 

Z toho také vyšel zákonodárce v druhém zákoníku práce, když se pokusil nedostatek definice napravit a v ustanovení § 271k ZP definoval „pracovní úraz“ jako „poškození zdraví zaměstnance, k němuž došlo nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“. Původně v této definici však chyběla podstatná část, a to že k poškození zdraví musí dojít při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. To doplnila až tzv. technická novela provedená zákonem č. 362/2007 Sb.

 

Zákon nerozlišuje příčinu vzniku pracovního úrazu. Je nerozhodné, zda např. zaměstnanec trpí určitou chorobou, která vyvolá úrazový děj, jehož následkem je pracovní úraz. V praxi jsou časté případy nemocných cukrovkou nebo epilepsií, kdy zaměstnancova nemoc je vlastně původcem toho, že dojde k úrazu – zaměstnanec v epileptickém záchvatu upadne na zem a zlomí si ruku. Pro odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci to však nemá žádný význam, neboť stačí pouze, že došlo k poruše zdraví zaměstnance a že k ní došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi.

 

Znamená to tedy, že se nezkoumá, do jaké míry zaměstnavatel něco zavinil, není ani rozhodující, zda zaměstnanec uklouzl na mokré podlaze nebo zda upadl pouze vinou své neopatrnosti. V každém případě nese odpovědnost zaměstnavatel, který se může ve výslovně stanovených případech této odpovědnosti zprostit, prokáže-li zavinění zaměstnance. Jinak pouze § 271k odst. 3 ZP platí obecně a vylučuje z odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, která nastala zaměstnanci na cestě do zaměstnání a zpět. Vlastní pojem cesty do zaměstnání je definován v § 274a ZP jako cesta z místa zaměstnancova bydliště (ubytování) do místa vstupu do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět; u zaměstnanců v lesnictví, zemědělství a stavebnictví také cesta na určené shromaždiště a zpět.

 

Cesta z obce bydliště zaměstnance na pracoviště nebo do místa ubytování v jiné obci, která je cílem pracovní cesty, pokud není současně obcí jeho pravidelného pracoviště, a zpět se posuzuje jako nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení. Jako cesta do objektu zaměstnavatele nebo na jiné místo určené k plnění pracovních úkolů a zpět.

Je třeba si však uvědomit, že o pracovní úraz nejde tehdy, jestliže k poškození na zdraví zaměstnance došlo v době, kdy pracovník vybočil z plnění pracovních úkolů nebo z činnosti, která je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Judikaturou je popsaný případ, když dva zaměstnanci na pracovišti házeli po sobě uzávěry od limonádových lahví, přičemž tento uzávěr způsobil jednomu z nich vážný úraz oka. Stejně tak není pracovním úrazem úraz utrpěný kupř. v nočních hodinách na chodbě ubytovacího zařízení při pracovní cestě zaměstnance, neboť tu většinou k úrazu nedojde v přímé souvislosti s pracovní cestou, nýbrž v souvislosti s ubytováním.

 

POVINNOST ZAMĚSTNAVATELE VYŠETŘIT PŘÍČINY A OKOLNOSTI vzniku úrazu je uložena v ustanovení § 105 odst. 1 ZP. Zaměstnavatel musí tuto povinnost splnit za účasti postiženého zaměstnance, pokud to jeho zdravotní stav dovoluje a dále za účasti příslušného odborového orgánu nebo zástupce pro oblast BOZP.

 

Zaměstnavatel by měl vycházet z toho, že vznik závažného poškození zdraví je výsledkem nezvládnutí výrobních nebo pracovních úkolů, ať již ze strany vedoucích zaměstnanců zaměstnavatele (nesprávnou organizací práce a nedostatky řízení práce nebo ve výchově zaměstnanců k bezpečné práci) či zaměstnance, který např. vzhledem k nedostatečné kvalifikaci, neúměrným pracovním nárokům nebo pro nedostatky vyplývající z osobních předpokladů (momentální zdravotní stav) nezvládl rizikovou situaci. Zkušenosti ukazují, že jen objektivní zjišťování vede k odhalení skutečné příčiny, a proto může vést k přijetí vhodných preventivních opatření, jestliže dosavadní opatření nebyla dostatečně účinná.

 

Zaměstnavatel by měl také mít vlastní zájem bez zbytečného odkladu přistoupit k vyšetření příčin úrazu za účasti osob přítomných na pracovišti v okamžiku úrazu a případně dalších osob, které podle povahy případu mohou objasnit rozhodné skutečnosti. Jsou to zejména svědci úrazu, spolupracovníci postiženého nebo osoby, které jsou obeznámeny s podmínkami na pracovišti, technologií výroby, organizací práce a provozními a bezpečnostními předpisy zaměstnavatele.

 

Více již najdete v měsíčníku Práce a mzdy bez chyb, pokut a penále 6-7/2021.

 

Pokud nevykonáváme činnost, na které jsme určitým způsobem (máme nutkavou potřebu) závislí (práce, sport, společenský život, koníčky a podobně), dostaví se soubor obtěžujících chorobných příznaků. Celý tento komplex nepříjemností můžeme shrnout pod názvem abstinenční syndrom, „absťák“.

 

 

PROBLÉMY PŘIPOMÍNAJÍ SITUACI PO VYSAZENÍ NÁVYKOVÝCH LÁTEK (cigarety, alkohol, léky na bolest, antidepresiva, drogy). Tak jako jakákoliv destruktivní závislost i syndrom abstinence komplikuje vztahy, oslabuje pracovní morálku, ohrožuje finanční stabilitu, podobné a někdy i znásobené příznaky přináší i abstinence. Organismus člověka ztrácí psychickou i fyzickou vyrovnanost. Škála intenzity abstinenčního syndromu je velmi široká - od nepatrných projevů až po život ohrožující stavy. Závažnost se odvíjí od více faktorů, jako je druh závislosti, její pokročilost, celkový zdravotní stav a podobně. Abstinenční syndrom probíhá zpravidla ve dvou fázích.

 

První, akutní fáze, trvá několik dnů a projevuje se výraznými, především fyzickými příznaky, ale někdy i psychickými. Po akutní fázi nastává postakutní fáze. Pro tu jsou typické méně výrazné příznaky, většinou psychického charakteru. Postakutní fáze trvá několik týdnů až měsíců, někdy i více let.

 

Soubor příznaků abstinenčního syndromu vypadá takto:

·         fyzické změny - třes, křeče v nohách, bolesti celého těla, pocení, nevolnost, zvracení, průjem, nechutenství, teploty, zimnice, nespavost, zvýšená činnost srdce, zvýšený krevní tlak, hubnutí,

·         psychické změny - silná touha po obvyklé činnosti, deprese, úzkostné stavy, úbytek energie, únava, touha po spánku, přecitlivělost, halucinace, bludy,

·         změny chování - neklid, nesoustředěnost, podrážděnost, neschopnost prožívat radost.

 

Seznam příznaků je skutečně velmi dlouhý. Při kombinaci více symptomů si umíme představit, jak silné utrpení musí člověk zažívat. Závislý jedinec se mnohokrát dostává do těžko zvládnutelných stavů.

 

K ÚSPĚŠNÉMU ZVLÁDNUTÍ ABSTINENČNÍHO SYNDROMU EXISTUJÍ psychologické a psychiatrické programy léčby jako kognitivní terapie, změna chování, zvládání stresu, relaxace a meditace, „hněvový“ management a podobné poradenství. Ty poskytují osobám postiženým abstinenčním syndromem co nejlepší podmínky pro zvládnutí tohoto náročného období. Kde a jakým způsobem bude program probíhat, závisí na míře závislosti, respektive na síle přítomných příznaků. Lehčí abstinenční formy se dají zvládnout i v ambulanci praktického lékaře nebo psychiatra - podáváním uklidňujících léků, psychoterapií a fyzioterapeutickými procedurami, případně prostředky alternativní medicíny. U těžších či život ohrožujících stavů je nezbytná ústavní léčba, a to buď na psychiatrických odděleních, nebo ve specializovaných zařízeních.

 

MUDr. Pavel Malovič

 

Poradce, měsíčník č. 1/2022 (VI/2021)

·         Školský zákon s komentářem – JUDr. Eva Dandová

·         Mzdy a platy – JUDr. Ladislav Jouza

 

Práce a mzdy, odvody bez chyb, pokut a penále – (PaM) – měsíčník, č. 8/2021 (VI/2021)

·         Náhrada za nevyplacenou mzdu v období pandemie - změny

·         Změny v poskytování ošetřovného

·         Stravenkový paušál

·         Vyúčtování pracovních cest

·         Mimořádné pracovní cesty

·         Příspěvkové organizace zřízení ÚSC - změny v nákladech na stravování

 

Daně a účetnictví bez chyb, pokut a penále – (DaÚ) – měsíčník, č. 8/2021 (VI/2021)

·         Zákon o DPH po novele – od 1. 7. 2021

·         Spotřební daně – změny

·         Pomoc při insolvenci – změny od 1. 5. 2021

·         Samostatná výdělečná činnost – souběh zaměstnání

 

Daně, účetnictví, vzory a případy – (DÚVaP) – měsíčník, č. 8-9/2021 (VI/2021)

·         Ukončení podnikání OSVČ

·         Závislá práce v kostce II. část

·         Mzda a plat 

 

1000 řešení – měsíčník č. 7-8/2021 (IV/2021)

·         Daňová kontrola

·         Studenti a zdravotní pojištění

·         Daň z příjmů – po novele, DPH

·         Účetnictví, ZP

 

 

ODBORNÉ TEMATICKÉ PUBLIKACE, KTERÉ VÁM POMOHOU V PODNIKÁNÍ V ČASE PANDEMIE

 

1. 100 otázek Daňové výdaje, Odpisy (praktická řešení z praxe týkající se daňových výdajů a odpisů)

2. 100 otázek Zaměstnávání, Nemovitosti (praktická řešení týkající se pracovněprávních opatření v období pandemie koronaviru a praktická řešení týkající se nájmu, odpisů a prodeje nemovitostí)

3. s.r.o. – Průvodce bez chyb, pokut a penále (komplexní a přehledné zpracování problematiky společnosti s ručením omezeným od jejího založení, vzniku až po možnosti zrušení)

4. 100 otázek a odpovědí Zaměstnanecké benefity, Obchodování (praktická řešení týkající se poskytování zaměstnaneckých benefitů a obchodování)

5. 100 otázek a odpovědí Zákoník práce po novele, Reklama, propagace (praktická řešení týkající se změn v zákoníku práce a reklamy z daňového a účetního hlediska)

6. 100 otázek a odpovědí DPH nově, Zásoby (praktická řešení týkající se dani z přidané hodnoty po novelách a zásob z hlediska účetnictví a daní)

7. Vzory smluv, žalob a podání (nejvíce používané vzory smluv, žalob a podání z oblasti občanského a obchodního práva, pracovněprávních vztahů, daňového a správního řízení, trestního práva, exekucí, soudních sporů a stavebního práva)

8. Pomocník mzdové účetní k 1. 1. 2021 (přehled parametrů, sazeb, vzorových výpočtů … z oblasti mezd a platů)

9. Daňové, mzdové a účetní zákony 2021 (daňové a mzdové zákony aktualizované k 1. 1. 2021)

10. Příručka mzdové účetní 2021 (příručka mzdové účetní s příklady)

11. Daňové a nedaňové výdaje A-Z 2021 (výdaje, které lze uplatnit do daňových výdajů a výdaje nedaňové v abecedním pořadí)

12. 100 otázek a odpovědí Optimalizace daně, ZDP po novele (praktická řešení týkající se využití zákonných možností optimalizace daně a změn, které přinesla rozsáhlá novela zákona o daních z příjmů)

13. 100 otázek a odpovědí Výdaje, Mzdy (praktická řešení týkající se daňových a nedaňových výdajů a odměňování)

14. 100 otázek a odpovědí Pandemický zákon s komentářem, OSVČ (komentář k pandemickému zákonu a související příklad, OSVČ z pohledu daní, odvodů a ukončení podnikání)

 

 

 

ODBORNÉ TEMATICKÉ PUBLIKACE

 

 

Vzory smluv, žalob a podání (XII/2020)

·         Občanský zákoník

·         Rodinné právo

·         Zákoník práce

·         Občanský soudní řád

·         Trestní právo

·         Exekuční řád

·         Daňové řízení

·         Správní řízení

·         Stavební právo

 

Účetní závěrka podnikatelů za rok 2020 bez chyb, pokut a penále (I/2021)

·         Účetní zásady a principy

·         Druhy účetních závěrek

·         Účetní období

·         Účetní uzávěrka

·         Účetní závěrka

·         Opravy účetních zápisů

·         Nové účetní období

 

Daňová přiznání za rok 2020, Roční zúčtování záloh a daňového zvýhodnění bez chyb, pokut a penále (I/2021)

·         Přiznání k dani z příjmů právnických osob

·         Přiznání k dani z příjmů fyzických osob

·         Roční zúčtování záloh a daňového zvýhodnění

 

Pomocník mzdové účetní 2021 bez chyb, pokut a penále (I/2021)

·         Pomocník mzdové účetní

·         Povinnosti zaměstnavatele a mzdové účetní

 

Příručka mzdové účetní 2021 bez chyb, pokut a penále (I/2021)

·         Mzda a plat

·         Zdravotní pojištění

·         Sociální pojištění

·         Daň z příjmů ze závislé činnosti

 

Daňové, mzdové, účetní zákony 2021 (I/2021)

• ÚZ daňový řád
• ÚZ zákona o daních z příjmů
• ÚZ zákona o DPH
• ÚZ zákona o účetnictví
• Vyhláška č. 500/2002 Sb.
• Zákoník práce

 

100 otázek a odpovědí Optimalizace daně, ZDP po novele (II/2021)

·         Optimalizace daně

·         ZDP po novele

 

Daňové a nedaňové výdaje 2021 (II/2021)

·         Abecedně seřazeny daňové a nedaňové výdaje s příklady

·         Zákon o daních z příjmů

·         Zákon o účetnictví

 

100 otázek a odpovědí Výdaje, Mzdy (III/2021)

·         Daňové výdaje

·         Nedaňové výdaje

·         Odměňování

·         Závislá činnost – daň z příjmů

 

100 otázek a odpovědí Pandemický zákon s komentářem, OSVČ (V/2021)

·       Zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (pandemický zákon) s komentářem

·       Mimořádná opatření a kompenzace

·       OSVČ – daně, odvody, ukončení podnikání

 

Ústava České republiky (V/2021)

·       Ústava České republiky

·       Zákon o volbách do Parlamentu České republiky

·       Zákon o volbě prezidenta republiky

 

 

NOVINKY

 

Aktualizace II/4 (V/2021)

·         Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

·         Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

·         Zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby

 

Aktualizace III/2 (IV/2021)

·         Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného

·         Vyhláška č. 305/2020 Sb., o stanovení způsobu zahrnutí kompenzace do výše úhrad za hrazené služby poskytnuté v r. 2020

·         Vyhláška č. 175/2021 Sb., o způsobu oceňování nákladů na zdravotní služby pro účely přerozdělování

·         Zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19

·         Zákon č. 136/2021 Sb., o úpravách v oblasti dávek státní sociální podpory a příspěvku na péči v souvislosti s COVID-19

 

Aktualizace II/3 (III/2021)

·         Zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy

·         Zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích

·         Vyhláška č. 335/2004 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o ověřování střelných zbraní a střeliva.

·         Zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském

·         Zákon č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2

 

Aktualizace II/2 (II/2021)

·         Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád

·         Zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti

·         Zákon č. 119/2001 Sb., kterým se stanoví pravidla pro případy souběžně probíhajících výkonů rozhodnutí

·         Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní

·         Nařízení vlády č. 219/2017 Sb., o znehodnocování některých zbraní a střeliva, zhotovování řezů zbraní a střeliva

 

Aktualizace III/1 (II/2021)

·         Vyhláška o požární prevenci

·         Zákon o ochraně veřejného zdraví

·         Zákon úpravách v oblasti dávek státní sociální podpory a příspěvku na péči v souvislosti s nouzovým stavem při epidemii

 

Aktualizace VI/2 (II/2021)

·         Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny

·         Vyhláška č. 30/2021 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o obalech

·         Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví

 

Aktualizace I/1 (II/2021)

·         Zákon o daních z příjmů

·         Zákon o dani silniční

·         Zákon o oceňování majetku

·         Zákon o dani z nemovitých věc

 

Aktualizace IV/1 (II/2021)

·         Vyhláška o požární prevenci

 

Aktualizace V/1 (II/2021)

·         Zákon o obcích

·         Zákon o hlavním městě Praze

·         Zákon o krajích

·         Zákon o územně správním členění státu

·         Zákon o Sbírce právních předpisů územních samosprávných celků a některých správních úřadů

·         Zákon o svobodném přístupu k informacím

 

 

ZÁKONY 2021 novelizované zákony k 1. 1. 2021

 

 

ZÁKONY IA (daňové) ·       Správa daní ·       Daně z příjmů ·       Daň z přidané hodnoty ·       Silniční daň ·       Spotřební daně ·       Daň z nemovitosti ·       Rozpočtová pravidla	ZÁKONY IB (účetní) ·       Účetnictví ·       Související předpisy
ZÁKONY IIA (občanské, obchodní) ·       Občanský zákoník ·       Obchodní korporace ·       Občanský soudní řád ·       Živnostenské podnikání	ZÁKONY IIB (trestní) ·       Trestní právo ·       Právní pomoc • Policie ČR ·       Správní právo• Střelné zbraně
ZÁKONY IIC (exekuce, ochrana spotřebitele) ·       Exekuce ·       Insolvenční řízení ·       Ochrana spotřebitele ·       Notářský řád • Advokacie
ZÁKONY IIIA (pracovněprávní) ·       Zákoník práce ·       Mzdové a platové předpisy ·       Předpisy k zaměstnanosti ·       Požární ochrana a BOZP	ZÁKONY IIIB (odvody) ·       Sociální zabezpečení ·       Důchodové a nemocenské pojištění ·       Zdravotní pojištění
ZÁKONY IV (stavební, katastrální) ·       Stavební zákon • Katastr nemovitostí ·       Požární bezpečnost ·       Pozemkové úpravy
ZÁKONY V (veřejná správa, školství) ·       Územní celky a členění státu ·       Organizace veřejné správy ·       Veřejná správa ve vztahu k občanům ·       Školy a školská zařízení
ZÁKONY VIA (životní prostředí) ·       Životní prostředí • znečištění ·       Ochrana přírody a krajiny ·       Ochrana ovzduší a vod ·       Integrovaná prevence ·       Ekologické zemědělství ·       Ochrana půdy a rostlin	ZÁKONY VIB (odpady, obaly) ·       Odpady a obaly • hospodaření ·       Energetická náročnost budov ·       Podnikání v energetice ·       Podporované zdroje energie ·       Průmyslové havárie