Co mají společného zaměstnanci, OSVČ, malé i obrovské firmy? Neradi platí daně z příjmů. Tyto tzv. přímé daně totiž bezostyšně odebírají reálné peníze z kapes lidí a firemních pokladen. Na rozdíl od nepřímých daní, které jsou nenápadně ukryty v cenách a jejich plátci (obvykle prodávající) je pouze přeposílají finančním úřadům. Daň z příjmů má holt tu smůlu, že je hodně vidět, na výplatní pásce, v daňovém přiznání nebo v účetní závěrce. Proto i když daleko více státu zaplatíme na DPH – téměř z každého nákupu – a řidiči či kuřáci na spotřebních daních, tak nejčastěji nadáváme na „příjmovku“. Přitom prakticky jen u daní z příjmů má poplatník možnost aktivně ovlivnit její výši a případně se jí zcela vyhnout. A to v principu třemi způsoby její eliminace.

Úvod k daňovému posuzování výdajů

Zákon o daních z příjmů nemá tak docela pravdu v tom, že jde o daň z – příjmů. Ve skutečnosti se totiž až na výše zmíněné výjimky (zaměstnanci a příjmy podléhající srážkové dani) jedná o daň ze základu daně, a ještě přesněji řečeno ze základu daně sníženého o odpočty a patřičně zaokrouhleného. O čemž nás přesvědčí § 16 odst. 2, resp. § 21 odst. 1 ZDP, kde je stanoven výpočet daně z příjmů osob fyzických, respektive právnických.:

·                    „Daň se vypočte ze základu daně sníženého o nezdanitelné části základu daně a o odčitatelné položky od základu daně a zaokrouhleného na celá sta Kč dolů, …“

·                    „… Daň se vypočte jako součin základu daně sníženého o položky snižující základ daně a o odčitatelné položky od základu daně zaokrouhleného na celé tisíce Kč dolů a sazby daně.“

Nicméně předmětem zdanění je skutečně „příjem“ – jak se dočteme v § 3 odst. 1, resp. § 18 odst. 1 ZDP – a od něj odvozený základ daně slouží pouze pro potřeby zvoleného technického způsobu výpočtu daně. Paradoxně však ZDP svůj ústřední pojem – příjem – nijak blíže nedefinuje, neboť „je přece jasné, o co se jedná“. Pouze se dozvíme, že se zdaňují příjmy peněžní i nepeněžní, dosažené i směnou, a v jednotlivých ustanoveních zákona jsou uvedeny početné příklady konkrétních druhů příjmů, které jednoznačně jsou nebo naopak nejsou zdanitelné. Bohužel jde jenom o příklady a nikoli o úplný výčet předmětu daně, jak vyplývá z velmi obecného vymezení rozsahu „příjmů“ například stylem „z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem“ a podobně.

Nás ale bude zajímat příznivější složka výpočtu základu daně, která zdanitelné příjmy snižuje a tím i samotnou daň z příjmů. Tímto menšitelem, který aktivně zmenšuje, resp. se odečítá od příjmů, jsou – výdaje. Tato poplatníkům milá položka až na malé výjimky (zejména u zaměstnanců a tzv. srážkové daně) dokáže snížit obecně každý zdanitelný (dílčí) základ daně z příjmů. Jak potvrdí např. § 5 odst. 1, respektive § 23 odst. 1 ZDP.:

·                    „Základem daně je částka, o kterou příjmy plynoucí poplatníkovi ve zdaňovacím období přesahují výdaje prokazatelně vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, pokud dále u jednotlivých příjmů podle § 6 až 10 není stanoveno jinak.“

·                    „Základem daně je rozdíl, o který příjmy, s výjimkou příjmů, které nejsou předmětem daně, a příjmů osvobozených od daně, převyšují výdaje (náklady), a to při respektování jejich věcné a časové souvislosti v daném zdaňovacím období; rozdíl se upraví podle tohoto zákona.“

Stručně vyjádřeno, daň se počítá ze základu daně, který jsou příjmy převyšující výdaje, neboli příjmy snížené o výdaje. Takže kdo chce platit co nejmenší daň z příjmů, má na výběr dvě strategie, případně jejich kombinaci.:

1. Minimalizovat zdanitelné (!) příjmy, nebo

2. Maximalizovat daňově uznatelné (!) výdaje.

Není výdaj jako výdaj

Vydáme se druhou cestou. A opět si hned na počátku musíme postesknout, že vlastně vůbec nevíme, co jsou ty „výdaje“ zač, ZDP jejich definici neuvádí. Trochu lépe jsou na tom poplatníci s podvojným účetnictvím, kteří díky § 21h ZDP alespoň vědí, že se jedná o „náklady“ ve smyslu účetních předpisů. Sice české účetní předpisy rovněž neuvádějí definici „nákladů“, nicméně podpůrně je využitelné jejich vymezení v mezinárodních účetních standardech. Ovšem i v případě účetních jednotek existují výdaje ve smyslu ZDP, které nejsou účetními náklady, a přesto ovlivní základ daně z příjmů. Třeba daňové odpisy, o těch se rozhodně neúčtuje, stejně tak je tomu s populárními paušálními výdaji na dopravu, mimo účetní svět je dále rovněž zákonná rezerva na nakládání s elektro-odpadem nebo od roku 2020 nově pojaté rezervy v pojišťovnictví, nabývací ceny akcií neoceňovaných reálnou hodnotou také nejsou účetními náklady, přičemž při prodeji mohou být daňovými výdaji, a tak podobně.

Zanechme už ale akademických hrátek se slovíčky a marného hledání obsahu pojmu „výdaje“, protože z praktického hlediska je daleko významnější, za jakých podmínek může výdaj snížit zdanitelné příjmy a tedy základ daně a tím pádem i daň z příjmů. Pouze o tyto – tzv. daňové výdaje – ve skutečnosti totiž poplatníkům jde. Jejich základní vymezení v první větě § 24 odst. 1 ZDP je asi nejznámější větou z celého daňového zákona.:

„Výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními předpisy.⁵⁾“

Jak víme z judikatury, poznámka pod čarou není součástí závazného textu právního předpisu, ale pouze přispívá k jeho lepšímu porozumění a usnadňuje uplatňování normy. Když nahlédneme do příslušné poznámky pod čarou – 5) – dozvíme se, že nám zákonodárce sděluje, že může jít např. o část 7. hlavu třetí zákoníku práce. Pokud si tento odkaz nalistujeme, najdeme tam regulaci cestovních náhrad zaměstnanců tzv. veřejného sektoru, která je pro podnikatelský sektor známější coby tzv. náhrady do limitu, které se u zaměstnanců nezdaňují.

Ve zbytku tohoto úvodu se prakticky budeme zabývat již pouze (převážně) touto jedinou větičkou, o kterou podnikatelé často svádějí tuhé boje se správci daně, potažmo také až se soudci. Co může být na daňových výdajích tak složitého? Takto se mohou oprávněně podivovat zejména tři typy čtenářů. Zaměstnanci, jejichž daní z příjmů se žádné uznatelné výdaje netýkají, dále „paušálisté“ uplatňující u příjmů ze samostatné činnosti nebo z nájmu výdaje ve výši zákonem stanoveného procenta z příjmů, a příliš opatrní poplatníci nárokující jen zcela bezproblémové výdaje. Ano, daňová korektnost a autocenzura podnikateli nepochybně zajistí klidné spaní a jen výjimečný střet se správcem daně. Zaplatí za to sice možná vyšší daní, než by bylo nutné, ale je to jeho strategie.

Někdy však narazí i velmi obezřetný poplatník, který snižuje základ daně pouze o „bezpečně uznatelné“ výdaje prokázané řadou hodnověrných a přesvědčivých listinných i jiných důkazů. Obvykle cizí vinou… kvůli nepoctivému dodavateli, který ve skutečnosti nebyl tím, za koho se vydával. Například tesař koupí na pile pár trámů, za které hotově zaplatí a se standardním dokladem o prodeji odjíždí. Při daňové kontrole se proto notně podiví, proč má berňák problém s tímto výdajem. A důvod? Třeba údaj o dodavateli neodpovídá skutečnosti, žádná takováto firma v úřední databázi není, nebo předmětný doklad nemá ve své evidenci příjmů. Není totiž výjimkou, že někteří zaměstnanci si tu a tam přilepší na úkor zaměstnavatele a především hotovostní příjmy „zapomenou“ standardně vložit do interního účetního systému – a tedy oficiálně dodavatel nic nedodal a žádnou platbu od našeho nebohého tesaře nepřijal. Co s tím? Číst dále! Dozvíme se, jak si s problémem v obdobných případech „neprokázaného dodavatele“ poradili jiní, a můžeme předeslat, že soudy zde jsou na straně „tesaře“.

Čtyři podmínky daňových výdajů

O výdaji hovoříme jako o daňovém výdaji tehdy, pokud má daňovou účinnost (uznatelnost), a proto může snížit základ daně z příjmů. Naproti tomu nedaňový alias daňově neúčinný/neuznatelný výdaj základ daně nesníží. Prakticky vyjádřeno: na daňové výdaje poplatníkovi „přispívá stát“ – vzdá se poměrné části daně z takto sníženého základu daně – zatímco nedaňově výdaje si poplatník hradí plně sám ze svých zdaněných příjmů. Ekonomicky tak přinášejí podnikateli daňové výdaje snížení pořizovacích cen nakupovaného zboží a služeb.

Příklad

Ekonomický význam výdajů daňových versus nedaňových

Paní Lenka podniká jako OSVČ v zahradnictví a pro tyto účely zakoupila kvalitní zahradnické nůžky za 1 000 Kč. Tento výdaj je pro ni daňově uznatelný a proto si v rámci daňové evidence o něj sníží základ daně z příjmů, což jí při sazbě daně 15 % přinese reálnou úsporu na dani 150 Kč. Touto částkou se na kupní ceně nůžek nepřímo podílel stát, který oželel uvedenou částku na potenciálním inkasu daně z jejich podnikatelských příjmů.

Ale když by si paní Lenka za 1 000 Kč koupila náušnice, tak by se nejednalo o daňový výdaj a nemohla by o tuto částku snížit základ daně a návazně ani daň z příjmů. Tentokrát by stát paní Lence nepřispěl na nákup ze svých daňových příjmů, a vůbec nehraje roli, že ji náušnice sluší a dost možná zlákají některého zákazníka, aby za její zahradnické služby zaplatil více, než měl v plánu. Důvod je zřejmý, v případě paní Lenky (zahradnice) náušnice nesouvisejí s jejím podnikáním. Ovšem kdyby podnikala jako společnice, moderátorka nebo tanečnice, bylo by tomu přesně naopak. Daňovým výdajem by pak už mohly být náušnice, nikoli však zahradnické nůžky.

Připomeňme si citovanou základní podmínku pro uznání výdaje za daňově účinný ke snížení základu daně dle první věty § 24 odst. 1 ZDP. Z čehož vyplývají čtyři obecné předpoklady uznání daňového výdaje.:

1)                 Výdaj je vynaložen na zdanitelný příjem nebo speciálně uvedený v § 24 ZDP.

2)                 Uznatelnost není vyloučena § 25 anebo jiným speciálním ustanovením ZDP.

3)                 Výdaj nepřesahuje určitý limit stanovený ZDP, případně jiným zákonem.

4)                 Výdaj poplatník prokázal…

ad 1)

Základní podmínkou daňové uznatelnosti výdaje je vazba na zdanitelný příjem poplatníka. Jako tomu bylo v případě zmíněné Lenky podnikající v zahradnictví, které zcela jistě správce daně nezpochybní jako daňový výdaj zahradnické nůžky. Samozřejmě mlčky předpokládáme běžnou situaci, tedy že si jich nekoupila nepřiměřeně hodně, nebude je (ani zčásti) využívat soukromě (mimo vlastní podnikání) a není důvod rozporovat případně výši kupní ceny (např. když by prodejcem nůžek byla tzv. spojená osoba ve smyslu § 23 odst. 7 ZDP).

Jak ale vyplývá z textu pokračujícího za spojkou slučovací – nebo – může být na základě speciálního ustanovení § 24 ZDP, zejména jeho odstavce 2 daňově uznán i výdaj, který nebyl vynaložen, na dosažení, ani na zajištění, ani na udržení zdanitelných příjmů. V tomto ohledu se někdy pletou jak poplatníci (ke své škodě), tak někdy i pracovníci finančních úřadů (ke škodě nebohých poplatníků). Protože § 24 odst. 2 ZDP je speciálním, zvláštním ustanovením vůči základnímu pravidlu § 24 odst. 1 ZDP, má před ním přednost. Přičemž si všimněme, jak toto obsáhlé speciální ustanovení začíná: „Výdaji (náklady) podle odstavce 1 jsou také …“.

Prakticky vyjádřeno to znamená, že pokud poplatník vynaložil výdaj, který výslovně upravuje některé z písmen a) až zz) speciálního § 24 odst. 2 ZDP, pak již nemusí řešit, jestli dokáže prokázat, že se jedná o výdaj vynaložený na dosažení, zajištění nebo udržení jeho zdanitelných příjmů. A nejde o můj odvážný osobní názor, ale uvádí to bezpečně metodický Pokyn Generálního finančního ředitelství č. GFŘ D – 22, k jednotnému uplatňování některých ustanovení ZDP; Finanční zpravodaj č. 3/2015, trvale visí na webu Finanční správy ČR.

·         „Výdaje vymezené v § 24 odst. 2 zákona jsou daňovými výdaji podle § 24 odst. 1 zákona bez ohledu na skutečnost, zda slouží k dosažení, zajištění nebo udržení zdanitelných příjmů, za předpokladu, že v příslušném ustanovení není omezující podmínka jinými ustanoveními tohoto zákona nebo jiného zvláštního právního předpisu.“

Ostatně v řadě případů by bylo značně obtížné až zhola marné prokázat, že výdaj byl vynaložen na dosažení, zajištění a/nebo udržení zdanitelných příjmů poplatníka. Například smluvní úrok z prodlení za pozdní úhradu faktury, škody v důsledku živelních pohrom anebo neznámým pachatelem, likvidace „dlouhodobého“ hmotného majetku apod. Proto je dobře, že jsou uvedeny ve speciálním ustanovení § 24 odst. 2 ZDP, čímž padá stres ohledně splnění podmínky dle obecného (základního) ustanovení daňových výdajů v § 24 odst. 1 ZDP.

Příklad

Daňové výdaje nesouvisející se zdanitelnými příjmy

Pan Dobrák je živnostník provozující tradiční českou hospůdku ve stylu První republiky, a je plně hoden svého jména. Proto svým zaměstnancům vyplácí mzdu 80 000 Kč a navrch jim ještě přispívá měsíčně 2 000 Kč na doplňkové penzijní spoření a za 1 000 Kč pro ně nakupuje vstupenky do kina, divadla nebo na fotbal.

Jsou to ale všechno jeho daňové výdaje? I když pročítal § 24 odst. 2 ZDP pečlivě, nenašel tam položku „mzdy“. Nejblíže věci se mu zdálo písmeno p) ZDP, podle kterého jsou daňově účinné výdaje, k jejichž úhradě je poplatník povinen podle zvláštních zákonů – protože zákoník práce ukládá povinnost dát zaměstnancům mzdu. Jenže to by se dalo využít asi jen pro zákonem stanovenou minimální mzdu, nikoli pro jeho štědré super mzdy.

Živnostník se však obává zbytečně, ať už je mzda jeho zaměstnanců jakkoli super vysoká, může ji klidně uplatnit jako daňový výdaj. A to nikoli podle speciálního § 24 odst. 2 ZDP, nýbrž s oporou v základní ustanovení § 24 odst. 1 ZDP, protože jde o výdaj vynaložený na dosažení jeho zdanitelných příjmů – z provozu restaurace.

Složitější je to s příspěvkem na doplňkové penzijní spoření zaměstnanců, kde je opravdu třeba hledat oporu pro daňové uznání v § 24 odst. 2 ZDP – průkaznost se zdanitelnými příjmy zde totiž patrně neobhájíme. Naštěstí je možno tento výdaj začlenit pod speciální § 24 odst. 2 písm. j) bod 5 ZDP – práva zaměstnanců zaručená vnitřním předpisem, pracovní či jinou smlouvou – což z něj činí opět bezpečný daňově uznatelný výdaj.

Naproti tomu nepeněžní benefit z titulu volnočasových radovánek zaměstnanců je výslovně vyloučen z daňových výdajů speciálním ustanovením § 25 odst. 1 písm. h) ZDP. Tím pádem padá možnost uplatnění výše zmíněného příznivého § 24 odst. 2 písm. j) bod 5 ZDP, jelikož zákon stanoví (ještě speciálněji) jinak v § 25 ZDP.

ad 2)

Právě jsme si ukázali, jak příznivě může rozšířit paletu daňových výdajů speciální ustanovení § 24 odst. 2 ZDP, u nichž nezáleží na souvislosti se zdanitelnými příjmy. Ovšem jsou i právě opačná speciální ustanovení – v § 25 ZDP – označující určité výdaje za a priori nedaňové, opět bez ohledu na souvislost s příjmy. Jde například o pořizovací cenu „dlouhodobého“ hmotného majetku (daňovými výdaji jsou až jeho odpisy podle pravidel ZDP), „nesmluvní, úřední“ pokuty a penále, dary, daň z příjmů (většinou), povinné pojistné na sociální a zdravotní pojištění OSVČ, výše zmíněné nepeněžní benefity zaměstnanců na kulturu, sport, rekreaci apod.

Někdy však paradoxně znamenají omezení i ta prvně zmíněná speciální ustanovení v § 24 odst. 2 ZDP. Daňovou účinnost totiž často vážou na splnění podmínky, proto by bylo lepší, kdyby nebyly a postačilo prokázat souvislost s příjmy. Třeba motivační příspěvek učni, s kterým firma do budoucna počítá jako se zaměstnancem. § 24 odst. 2 písm. zu) ZDP jeho daňový účinek omezuje na 5 000 Kč měsíčně. Přičemž pokud by toto „vstřícné“ speciální ustanovení nebylo, mohl by být daňovým výdajem i vyšší motivační příspěvek, protože by budoucí zaměstnavatel mohl uplatnit výše zmíněný obecněji pojatý speciální § 24 odst. 2 písm. j) bod 5 ZDP, dle něhož lze daňově uznat výdaje na práva zaměstnanců – včetně těch budoucích – k nimž se zaměstnavatel zavázal.

ad 3)

Většina výdajů je uznatelných plně v rozsahu jejich vynaložení, ovšem u některých platí omezení, která mohou být trojího typu. Zaprvé omezení hodnotové, např. u toho motivačního příspěvku učni nebo u stravování zaměstnanců. Zadruhé časové, třeba u zákonné rezervy na opravy hmotného majetku, kterou je nutno deponovat na účet včas. Třetí omezení dopadá na účtující poplatníky, pro které platí ve vybraných případech podmínka zaplacení daného výdaje (např. daň z nemovitých věcí, smluvní sankce, úroky ze zápůjček neúčtujících věřitelů).

A nesmíme zapomenout na výdaje, které se vztahují ke zdanitelným příjmům poplatníka jen částečně, typicky automobil nebo dům OSVČ používaný jak pro podnikání, tak i pro soukromé účely. Jednotné kritérium rozdělení na daňovou a nedaňovou složku ovšem neexistuje. U auta bude zřejmě nejpříhodnější poměr kilometrů ujetých tak či onak, u domu poměr podlahových ploch, při smíšeném používání počítače to bude složitější. Vždy je třeba použít kritérium, které pokud možno co nejvěrněji vystihuje skutečný stav týkající se situace poplatníka. Kdo chce mít jistotu, může požádat správce daně o závazné posouzení podle § 24b ZDP, za poplatek 10 000 Kč.

Příklad

IT kancelář v části bytu programátora

Pan Hekr podniká jako OSVČ v zakázkové výrobě nejrůznějších programátorských „kouzel“. Jelikož ke své tvůrčí práci potřebuje prakticky jen kvalitní počítač, internet a zejména klidné místečko, zřídil si IT kancelář v jednom z pokojů najatého bytu. Výdaje prokazuje daňovou evidencí podle § 7b ZDP, což ale komplikuje fakt, že jsou často sporné, neboť prostor i předměty využívané pro podnikání slouží zčásti i pro jeho osobní potřeby. Na straně jedné tedy provozní výlohy spojené s bytem prokazatelně souvisejí se zdanitelnými příjmy z podnikání pana Hekra a splňují tak obecnou podmínku daňové uznatelnosti. Ovšem na straně druhé se věcně rovněž jedná o výdaje na jeho osobní potřebu, které jsou speciálním ustanovením a priori vyloučeny z daňově účinných.

Z hlediska průkaznosti by ideálním řešením této patové situace bylo jednoznačné přiřazení dílčích výloh spojených s bytem pro podnikatelské versus ostatní (osobní, rodinné) potřeby. Což si lze reálně představit snad jen u elektřiny, pokud by její odběr IT kanceláří pana Hekra měřil podružný elektroměr. Ani nadmíru pedantního úředníka by nenapadlo nutit nebohého živnostníka k pečlivému odměřování a zaznamenávání vody spotřebované během programátorské činnosti, k propočítávání tepelné energie dodané do zmíněného pokoje, k vážení odpadků vzniklých v souvislosti s podnikáním atp. Stejně tak není možné – patrně ani právně – aby se dohodl s vlastníkem bytu na dvojí fakturaci nájemného, zvlášť za onen IT pokoj, a odděleně za zbývající část bytu užívanou privátně.

V praxi respektovaným kompromisním řešením se osvědčilo rozklíčování celkových výdajů placených v souvislosti s užíváním bytu na část soukromou versus podnikatelskou v poměru podlahových ploch. Pokud tedy činí celková vnitřní nášlapná plocha bytu např. 100 m², z čehož výhradně k podnikání slouží pokoj o ploše 20 m², pak „průkazný“ klíčovací poměr bude 20 % (= 20 m² / 100 m²). Tuto část výdajů na bydlení pak bude moci pan Hekr zahrnovat mezi své daňové výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů OSVČ.

ad 4)

Podmínka průkaznosti je v praxi asi nejdůležitější, jelikož obecně platí: „V daních je pravdou pouze to, co se podaří prokázat“. Základ daně z příjmů – při uplatňování skutečných, prokázaných výdajů – vychází z účetnictví či z daňové evidence, a proto by měl být každý výdaj zaúčtován/zaevidován. A to na základě nějakého dokladu, jako je faktura nebo příjmový pokladní doklad dodavatele, potvrzení (účtenka) o platbě za nakoupené zásoby, pohonné hmoty, nejrůznější poplatky apod. Zejména vyšší částky a méně běžné druhy výdajů je vhodné mít nepřímo potvrzené dalšími hodnověrnými způsoby, jako jsou obchodní smlouvy, zápisy z jednání, dodací listy, bankovní výpisy. Často lze zmapovat logický sled událostí týkajících se třeba výdaje za zboží souvisejícím cestovním příkazem a knihou jízd, a jeho využitím při realizaci zakázky nebo navazujícím prodejem zboží atp.

Daňové řízení je značně formalizováno – což by mělo chránit daňový subjekt před libovůli úřední osoby – a ovládáno obecnými zásadami. Z nichž stěžejní jsou čtyři podle § 8 DŘ: volné hodnocení důkazů, legitimní očekávání, materiální pravda (v praxi asi největší „strašák“) a zákaz zneužití veřejného (tedy daňového) práva.:

(1)               Správce daně při dokazování hodnotí důkazy podle své úvahy. Správce daně posuzuje každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlíží ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo.

(2)               Správce daně dbá na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

(3)               Správce daně vychází ze skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti rozhodné pro správu daní.

(4)               Při správě daní se nepřihlíží k právnímu jednání a jiným skutečnostem rozhodným pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu.

V souladu s § 92 odst. 3 DŘ poplatník prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení (tento pojem zahrnuje přiznání, hlášení a vyúčtování daně) a v dalších podáních. Učeně řečeno jej stíhá prvotní důkazní břemeno, a to ohledně všeho, co uvedl (zejména) do svého daňového přiznání k dani z příjmů. Takže pokud v přiznání uplatňuje skutečné výdaje prokázané účetní či daňovou evidencí, pak je musí být připraven a schopen hodnověrně (uvěřitelně) doložit a prokázat. Naproti tomu správce daně prokazuje skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.

I když v České republice neplatí anglosaský systém precedenčního práva, které kromě psaných zákonů dotváří rozhodnutí soudů, tak je dobré vědět, jak věcně obdobné spory se správci daně posuzovaly zdejší soudy. A to zejména Nejvyšší správní soud, u něhož končí daňové kauzy poté, co se poplatník nebo správce daně nespokojili s výsledkem odvolání ani žaloby (řešené krajským soudem) a podali tzv. kasační stížnost. Obecně sice platí, že každý daňový spor je jedinečný, nicméně pokud již Nejvyšší správní soud v minulosti řešil věcně obdobnou kauzu, pak je vysoká pravděpodobnost, že „nezapře sám sebe“, a bude i později věc posuzovat stejně.

Je proto užitečné vědět, jak Nejvyšší správní soud (dále také jen „NSS“) posuzoval obdobné spory poplatníků se správci daně, a vzít si z nich ponaučení. Logiku, principy a postupy uvažování soudců k tématu prokazování daňových výdajů si demonstrujeme na rozsudku č.j. 10 Afs 181/2017 – 36; viz www.nssoud.cz

Komplexní informace již najdete v odborné tematické publikaci Daňové a nedaňové výdaje 2022, která právě vychází.

Novela pandemického zákona byla zpracována a schválena především z toho důvodu, že podstatná část zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů pozbývá platnosti uplynutím dne 28. února 2022. Jaké změny novela přinesla?

V měsíci únoru byl v popředí zájmu poslanců Poslanecké sněmovny i senátorů Senátu ČR návrh zákona, zákona, kterým se mění zákon č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 4/2022 Sb., zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 520/2021 Sb., o dalších úpravách poskytování ošetřovného v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii onemocnění COVID-19 (dále jen „pandemický zákon“). Zákon byl po dlouhé debatě v Poslanecké sněmovně schválen, neprošel však Senátem a byl vrácen Poslanecké sněmovně. Ta 18. února 2022 setrvala na svém stanovisku a návrh zákona opětovně schválila. Pan prezident zákon podepsal 21. února 2022.

Novela pandemického zákona byla zpracována a schválena především z toho důvodu, že podstatná část zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů pozbývá platnosti uplynutím dne 28. února 2022. Podle ministerstva zdravotnictví by tím, že stěžejní ustanovení zákona by pozbyla platnosti, došlo k výraznému snížení akceschopnosti Ministerstva zdravotnictví a krajských hygienických stanic a jejich možností, jak čelit pandemii onemocnění Covid-19. Novela pandemického zákona obsahuje především prodloužení doby platnosti a účinnosti zákona a zohledňuje aplikační a soudní praxi týkající se vydávání mimořádných opatření k ochraně zdraví před epidemií onemocnění Covid-19.

Při přípravě novely zákona byl vzat v úvahu především současný nepříznivý globální vývoj výskytu onemocnění covid-19 a bylo přihlédnuto k aktuální situaci a predikci jejího vývoje na území střední Evropy, resp. přímo České republiky. Ministerstvo zdravotnictví tvrdilo, že v návaznosti na poznatky a zkušenosti z průběhu pandemie onemocnění Covid-19 v zimě a na jaře roku 2021 lze důvodně očekávat, že onemocnění Covid-19 bude i nadále představovat vážnou hrozbu pro veřejné zdraví, a to zejména s ohledem na rychlost jeho šíření a možný výskyt nových nebezpečných variant (aktuálně varianta „omikron“), které mohou být příp. rezistentnější k očkování a které mohou být příčinou dalších vln výskytu onemocnění Covid-19.

Pandemický zákon, jak vyplývá již z jeho názvu, obsahuje novely tří předpisů, a to:

·         zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů,

·         zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů,

·         zákona č. 520/2021 Sb., o dalších úpravách poskytování ošetřovného v souvislosti s mimořádnými opatřeními při epidemii onemocnění COVID-19.

První část (novela zákona č. 94/2021 Sb.) je poměrně rozsáhlá, obsahuje téměř 50 novelizačních bodů. Druhá část (novela zákona č. 258/2000 Sb.) obsahuje dva novelizační body a část třetí (novela zákona č. 550/2021 Sb.) obsahuje 5 novelizačních bodů. Z toho důvodu se naše pojednání zaměří pouze na stěžejní změny. Pandemický zákon byl publikován ve Sbírce zákonů 28. února 2022 a nabývá účinnosti dnem následujícím po vyhlášení, tedy 1. března 2022.

PRÁVNÍ VÝCHODISKA - Původní pandemický zákon se po nabytí účinnosti 27. února 2021 stal zákonnou oporou pro vydávání podstatné části mimořádných opatření vydávaných Ministerstvem zdravotnictví za účelem boje s pandemií onemocnění Covid-19. Jak jsme uvedli výše, podstatná část pandemického zákona, konkrétně ustanovení § 1 až 8, však pozbývá platnosti uplynutím dne 28. února 2022, čímž dojde k výraznému snížení akceschopnosti Ministerstva zdravotnictví a krajských hygienických stanic a jejich možností, jak pandemii onemocnění Covid-19 účinně čelit.

Všechny poznatky a zkušenosti z průběhu pandemie onemocnění Covid-19 v zimě a na jaře roku 2021 ukazují, že lze důvodně očekávat, že onemocnění Covid-19 bude i nadále představovat vážnou hrozbu pro veřejné zdraví. Největší nebezpečí tohoto onemocnění spočívá v rychlosti jeho šíření a možném výskytu nových nebezpečných variant, které mohou být příp. rezistentnější k očkování a které mohou být příčinou dalších vln výskytu onemocnění Covid-19. Vysoké riziko pro veřejné zdraví ukazuje i současná vlna způsobená variantou delta, která nejvíce zasáhla evropský kontinent a vynutila si přijímání specifických protiepidemických opatření k zabránění šíření onemocnění v populaci a minimalizaci dopadů na veřejné zdraví. Z těch všech důvodů považovalo Ministerstvo zdravotnictví v zájmu zajištění efektivních protiepidemických nástrojů pro řízení epidemie covid-19 za nanejvýš žádoucí prodloužit platnost stěžejních částí pandemického zákona, tj. předmětných ustanovení § 1 až 8, a to do 30. listopadu 2022.

Dalším důvodem předkládané novely pandemického zákona byly zkušenosti z aplikační praxe a závěry aktuální judikatury Nejvyššího správního soudu.

V r. 2021, kdy návrh pandemického zákona procházel legislativním procesem, nebylo z logických důvodů možné předvídat celou šíři opatření, která budou pro boj s onemocněním Covid-19 vhodná, nezbytná a účinná. Předkladatel měl rovněž v té době za to, že § 69 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví lze aplikovat podstatně šířeji a plošně, než jak následně upřesnila judikatura správních soudů, zejména pak Nejvyššího správního soudu.

Z těchto důvodů nemohla být do předmětné novely pandemického zákona zakotvena některá z těchto mimořádných opatření. To však v praxi působí značné obtíže, neboť znamenají až zrušení některých (podle názoru Ministerstva zdravotnictví pro zvládání pandemie Covid-19 stěžejních) opatření ze strany správních soudů. Konkrétně se jedná například o možnost omezit provoz provozoven stravovacích či ubytovacích služeb či pro něj stanovit podmínky, aniž by toto opatření bylo vázáno na existenci konkrétních osob podezřelých z nákazy či konkrétního ohniska nákazy. Dále se jedná o možnost regulovat (omezit či stanovit podmínky, nikoli však zcela zakázat) provoz vnitřních a vnějších sportovišť, kulturních, společenských a jiných obdobných akcí a v neposlední řadě pak jde o možnost regulovat provoz škol, školských a dalších typově obdobných zařízení a stanovit povinnost podrobit se testování na přítomnost viru SARS-CoV-2.

Ministerstvo zdravotnictví trvalo na stanovisku, že s ohledem na nepříznivý vývoj pandemie onemocnění Covid-19 a v návaznosti na poznatky a zkušenosti z dosavadního průběhu pandemie lze důvodně očekávat, že toto onemocnění bude i nadále představovat vážnou hrozbu pro veřejné zdraví. K tomuto závěru vedla Ministerstvo zdravotnictví především letošní rychlost šíření onemocnění covid-19 v populaci a možný výskyt nových nebezpečných variant, s vyšší rezistencí k očkování. Vysoké riziko pro veřejné zdraví ukazuje i současná vlna pandemie způsobená variantou delta a nastupující vlna varianty omikron, která v evropském regionu způsobuje masivní šíření onemocnění napříč kontinentem, a znamená i přijímání některých specifických protiepidemických opatření k zabránění šíření onemocnění v populaci (např. dočasný lockdown zavedený ve druhé polovině listopadu 2021 v Rakousku).

Zároveň byl vzat zřetel na nově se šířící variantu omikron, která je stejně jako varianta delta řazena mezi „variant of concern“ (VOC), tedy mezi varianty, u kterých existují jasné důkazy, že vlastnosti této varianty mohou negativně ovlivnit vývoj pandemie a mohou tak představovat větší zdravotní riziko. Tato varianta byla poprvé detekována ve vzorcích odebraných 11. listopadu 2021 v Botswaně a 14. listopadu 2021 v Jihoafrické republice. Dne 26. listopadu 2021 byla označena za variantu vzbuzující obavy (VOC). Vážné obavy vzbuzuje proto, že může být spojena se snadnějším přenosem, významným snížením účinnosti vakcíny a zvýšeným rizikem reinfekcí. Vzhledem k jejímu potenciálu uniknout imunitě a snadnějšímu přenosu (ve srovnání s delta variantou), je pravděpodobnost jejího zavlečení a komunitního šíření ve společenství zemí EU a EHP, posuzována jako vysoká.

Z těchto všech důvodů bylo rozhodnuto, že musí být přijímána taková opatření, která zabrání šíření onemocnění a  tím minimalizují případné škody a ztráty, zejména na životech a zdraví fyzických osob.

OPATŘENÍ VE VZTAHU K PODNIKATELŮM A VEŘEJNOSTI - Již původní znění zákona stanovilo v úvodním ustanovení (§ 2), že Ministerstvo zdravotnictví, krajská hygienická stanice nebo Hygienická stanice hlavního města Prahy může za účelem likvidace epidemie COVID-19 nebo nebezpečí jejího opětovného vzniku nařídit mimořádné opatření, kterým přikáže určitou činnost přispívající k naplnění uvedeného účelu, nebo zakáže nebo omezí určité činnosti nebo služby, jejichž výkonem by mohlo být šířeno onemocnění COVID-19, anebo stanoví podmínky provádění takových činností nebo poskytování takových služeb. Jednotlivá mimořádná opatření jsou pak vyjmenována v odstavci 2 a tohoto ustanovení se také týkají hlavní změny obsažené v předmětné novele.

Zákon ve znění platném do 28. února 2022 stanovil v ustanovení § 2 odst. 2, písm. b), že mimořádným opatřením je omezení činnosti obchodní nebo výrobní provozovny nebo provozu obchodního centra nebo stanovení podmínek pro jejich provoz.

Nejvyšší správní soud v rozsudcíchč. j. 6 Ao 22/2021 – 44 ze dne 21. května 2021 a č. j. 1 Ao 5/2021 – 73 ze dne 1. července 2021 však opakovaně vyslovil názor, že podle stávajícího znění pandemického zákona nelze vůbec regulovat činnost provozoven služeb, včetně stravovacích a ubytovacích služeb či trhů a tržnic. Dále pak Nejvyšší správní soud judikoval, že pro plošnou regulaci uvedených provozoven (popř. trhů) nelze použít ani ustanovení § 69 odst. 1 písm. b) zákona o ochraně veřejného zdraví, neboť tak lze učinit pouze za předpokladu, že uzavření těchto provozoven má omezit styk skupin fyzických osob podezřelých z nákazy.

Z těchto důvodů proto předkladatel toto písmeno upravil tak, že rozšířil stávající výčet objektů, které lze mimořádným opatřením regulovat. Zvlášť vyjmenovává provozovnu, obchodním centrum, tržiště, tržnici nebo v jiný prostor prostoru sloužící k podnikatelské nebo obdobné činnosti. Ponechal tedy samostatně obchodní centra, neboť tato nejsou jako celek provozovnou, nýbrž objektem a zvlášť také reguloval provoz tržiště a tržnice. Nově je vyjasněno, že mezi možnosti omezení provozu provozovny, obchodního centra, tržiště nebo tržnice je i možnost omezení jejich provozní doby.

V dalším novelizovaném písmenuc) bylo dále stanoveno omezení provozování holičství, kadeřnictví, pedikúry, manikúry nebo solária, poskytování kosmetických, masérských, regeneračních nebo rekondičních služeb nebo provozování živnosti, při níž je porušována integrita kůže. S ohledem na skutečnost, že některé tyto činnosti nemusí být vykonávány v provozovnách, nýbrž přímo u zákazníka či na místech, která provozovnami nejsou, došlo k zobecnění právní úpravy. Předmětný novelizační bod zakládá obecně omezení podnikatelské nebo obdobné činnosti, při jejímž výkonu přichází fyzická osoba do přímého osobního kontaktu s jinou fyzickou osobou, anebo stanovení podmínek pro výkon takové činnosti.

Ustanovení § 2 odst. 2 písm. d) se původně vztahovalo na omezení provozování přírodního nebo umělého koupaliště nebo sauny. Předmětné ustanovení bylo rozšířeno o sportoviště ve vnitřním prostoru stavby a venkovní sportoviště. Regulace sportu, ať už profesionálního či amatérského, provozovaného na vnitřních či venkovních sportovištích byla, na rozdíl od využívání přírodního či umělého koupaliště, totiž dosud možná pouze za použití ustanovení § 69 odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a nikoli pandemického zákona. Vzhledem k tomu, že se jedná o obdobné činnosti, které by mělo být možné i stejným způsobem regulovat a aby nevznikaly nedůvodné rozdíly mezi omezeními, jimž se musí podřídit provozovatelé sportovišť a provozovatelé koupališť, přiřazeny k sobě.

V případě omezení konání veřejných nebo soukromých akcí, při nichž dochází ke kumulaci fyzických osob na jednom místě v jednom čase, došlo v ustanovení § 2 odst. 2 písm. e) pouze k legislativnímu zpřesnění.

Za pozornost bezesporu stojí novelizované písmeno f), které po novelizaci stanoví omezení výuky nebo jiné činnosti vysoké školy, vyšší odborné školy, školy nebo školského zařízení, dětské skupiny, zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, zařízení péče o děti do 3 let věku, zařízení pro výchovu, výuku anebo mimoškolní vzdělávání dětí nad 3 roky věku nebo jiného obdobného zařízení anebo stanovení podmínek pro výuku nebo jinou činnost v nich. Původní omezení výuky nebo jiného provozu vysoké školy bylo rozšířeno o množinu školy, školských zařízení (základní a střední úrovně vzdělání), dětských skupin, zařízení péče o děti do 3 let věku, zařízení pro výchovu, výuku anebo mimoškolní vzdělávání dětí nad 3 roky věku nebo jiných obdobných zařízení. Nyní tento novelizační bod stanovuje možnost vydání mimořádného opatření, které může omezit nebo stanovit jiný provoz ve všech stupních vzdělávacího systému, v dalších zařízeních určených pro výuku dětí či zařízení pro výchovu.

Širokou veřejnost bude zajisté zajímat nejvíce právní úprava testování. Oproti stručnému ustanovení § 2 odst. 2 písm. m), které stanovilo „příkaz testovat zaměstnance a jiné pracovníky na přítomnost onemocnění COVID-19“ bylo písmeno rozšířeno a především zpřesněno.

Nově je stanoveno, že mimořádným opatřením je „příkaz testovat fyzické osoby, které jsou členy orgánu právnické osoby, podnikající fyzické osoby, zaměstnance a jiné pracovníky, studenty vysoké školy nebo vyšší odborné školy nebo žáky nebo děti navštěvující školu nebo školské zařízení nebo dětskou skupinu na stanovení přítomnosti viru SARS-CoV-2 nebo jeho antigenu, stanovení podmínek pro osobní přítomnost těchto osob na pracovišti, na vysoké škole, vyšší odborné škole ve škole nebo školském zařízení anebo v dětské skupině a stanovení podmínek a způsobu hlášení výsledku tohoto testování nebo odmítnutí podstoupení tohoto testování orgánu ochrany veřejného zdraví“.

Tímto novelizačním bodem dochází k rozšíření možnosti přikázat testování a korespondující povinnosti testování podstoupit na další okruh osob, konkrétně na žáky či děti docházející do škol nebo školských zařízení a na studenty vysokých škol a vyšších odborných škol. Stejně jako v případě zaměstnanců se totiž jedná o případy, kdy se na jednom místě po určitou (často i delší) dobu a opakovaně potkává shodná skupina osob, čímž se podstatně zvyšuje riziko, že jedna případně nakažená osoba nakazí onemocněním Covid-19 ostatní členy skupiny (třídy, družiny, studijní skupiny apod.). Zároveň se tímto bodem zavádí možnost stanovit podmínky, za kterých se mohou zaměstnanci, studenti, žáci a další vyjmenované osoby nacházet v prostorech pracoviště, vysoké školy nebo školy nebo školského zařízení.

Předkladatel tuto možnost do zákona doplnil zejména proto, aby orgány ochrany veřejného zdraví mohly v případě pozitivního testu zaměstnance či studenta nebo žáka (popř. dalších osob, na které se povinnost testování může vztahovat) pružně reagovat a stanovit s ohledem na situaci takové podmínky pro přítomnost těchto osob na pracovišti či ve škole (včetně vysoké školy a školského zařízení). Důvodem je minimalizace rizika dalšího šíření viru SARS-CoV-2 v tomto kolektivu, aniž by muselo dojít např. k uzavření daného provozu či školy.

Nakonec bylo stávající spektrum subjektů či činností, kterým je možné mimořádným opatřením stanovit omezení nebo podmínky provozu jako protiepidemického opatření v ustanovení § 2 odst. 2 rozšířeno o dalších 9 novelizačních písmen n) až u).

Jedná se o subjekty, které doposud nebyly pandemickým zákonem upraveny i přesto, že se jedná o obdobné subjekty nebo činnosti, které tento zákon již upravuje. V návaznosti na aplikační zjištění byl okruh činností rozšířen o spolkovou činnost a dále hudební, taneční, herní a podobné společenské kluby a diskotéky, herny a kasina, zoologické a botanické zahrady, muzea, galerie, výstavní prostory, hrady, zámky a obdobné historické nebo kulturní objekty, veřejné knihovny, hvězdárny a planetária a konání slavností, divadelních a filmových představení, veletrhů a prodejních hospodářských výstav. Obecně se jedná o skupinu subjektů či činností, kde dochází k možné větší kumulaci osob, což s sebou přináší vyšší riziko přenosu onemocnění.

V novém písmenu s) je založena možnost regulace zotavovacích akcí, jiných podobných akcí pro děti nebo příměstských táborů tak, aby je bylo možné omezit nebo stanovit podmínky pro jejich konání. I v tomto případě se totiž jedná o možné větší seskupení osob v jednom okamžiku na jednom místě, kdy jde o specificky vytvořenou homogenní skupinu, která se spolu setkává po určitou, často i delší dobu, a riziko přenosu nákazy z jedné osoby na druhou se tím podstatně zvyšuje.

Nové písmeno t) reflektuje specifika jednání orgánů právnických osob (např. členské schůze bytových družstev, jednání výboru společenství vlastníků jednotek, jednání řídících orgánů obchodních korporací apod.), kde rovněž v důsledku osobního kontaktu dvou nebo více osob roste riziko přenosu onemocnění covid-19.

V novém písmenu u) se zakládá možnost nařídit tzv. samoizolaci (obdobně jako v novém bodu n)) fyzickým osobám, které po stanovenou dobu pobývaly v zahraničí na území státu, v němž na základě seznamu zveřejňovaného Ministerstvem zdravotnictví existuje zvýšené riziko nákazy virem SARS-CoV-2. Záměrem tohoto opatření je, aby v České republice nedocházelo k nekontrolovanému šíření stávajících nebo případně i možných nových variant koronaviru s původem v cizině.

Ustanovení písmene u) pamatuje i na situaci, kdy bude zmíněné podezření vyvráceno – dojde k automatickému ukončení tzv. samoizolace.

Nové písmeno v) se pak týká tzv. příjezdových formulářů, které mají orgánům ochrany veřejného zdraví umožnit získat od osob, které po stanovenou dobu pobývaly na území cizího státu nebo jeho části, v němž existuje zvýšené riziko nákazy virem SARS-CoV-2, údaje nezbytné pro případné následné dohledání této osoby, pro účely trasování, nařízení izolace či karanténního opatření apod.

Zvláštní opatření ve vztahu k rozhodování orgánů právnických osob

Nové ustanovení § 2a zákona stanoví, že pokud orgán ochrany veřejného zdraví mimořádným opatřením (podle tohoto zákona nebo podle zákona o ochraně veřejného zdraví), omezí nebo zakáže činnost právnické osoby spočívající v rozhodování na zasedání orgánu právnické osoby, může orgán právnické osoby rozhodovat mimo zasedání v písemné formě nebo s využitím technických prostředků i tehdy, nepřipouští-li to zakladatelské právní jednání.

Cílem tohoto ustanovení je umožnit všem orgánům právnických osob jednat distančně, třebaže tuto možnost nemají zakotvenu ve svých dokumentech. Jedná se o oprávnění, nikoliv povinnost takto jednat, a je podmíněno existencí mimořádného opatření, které by osobní jednání omezovalo. V úvahu připadá jak písemná forma, tak i jednání prostřednictvím technického prostředku (typicky telekonferenčně). Právnické osoby tak získají nástroj, jak fungovat i přes existenci mimořádných opatření, aniž by musely měnit své vnitřní dokumenty, a je jen na nich, jak tohoto nástroje využijí.

V podstatě totožné ustanovení bylo již dříve obsaženo v ustanovení § 19 zákona č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS-CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu, ale bylo vázáno pouze na mimořádná opatření vydaná v roce 2020 a dnes je tedy již nepoužitelné.

Více již najdete v měsíčníku Práce a mzdy bez chyb, pokut a penále 4-5/2022.

Pořadí, v jakém je splácen samotný dluh čili jeho jistina a pak její příslušenství jako jsou úroky, úroky z prodlení, náklady na vymožení dluhu, ovlivňuje celkovou délku splácení, tedy to, kdy se dlužník plně zbaví zátěže. Co se změnilo? Jak se rozštěpila právní úprava?

Pravidla se změnila od 1. července 2021 a pak ještě od 1. ledna 2022. Nyní jsou tři způsoby započítávání splátek dlužníka, vlastně čtyři, protože tři nové způsoby se uplatňují až od určitého data.

Jak rychle se dlužník zbaví dluhu?

Způsob započítávání peněžitého plnění čili jednotlivých splátek dlužníka na jednotlivé složky dluhu v situaci, kdy pořadí splácení není dohodnuto ve smlouvě, upravuje občanský zákoník. Přednost má tedy dohoda. Banky nebo úvěrové společnosti si jistě vše potřebné pohlídají ve smlouvě, ale zdaleka ne každý člověk nebo firma na něco takového myslí. Vždyť dluhy nevznikají jen z úvěrů a zápůjček, ale třeba při náhradě škody, při nezaplacení za zboží apod.

BĚŽNÉ SPLÁCENÍ DLUHŮ PO STARU – Podle dosavadních pravidel platilo do konce června 2021, že má-li dlužník plnit na jistinu (tedy platit samotný dluh), dále na úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění (1.) nejprve na náklady již určené, pak (2.) na úroky z prodlení, poté (3.) na úroky, a nakonec (4.) na jistinu. (Úroky se rozumí běžné úroky, např. za poskytnutí úvěru. Úroky z prodlení jsou zákonnou sankcí za pozdní placení dluhu.)

Dlužník se však mohl rozhodnout a oznámit věřiteli, že splácí nejprve jistinu. Pak se mu ale začaly úročit i náklady a úroky, jež do té doby dospěly. Pro dlužníka výhodnější přednostní splácení jistiny (samotného dluhu) bylo vykompenzováno úročením nákladů apod.

BĚŽNÉ SPLÁCENÍ DLUHŮ NOVĚ

Od 1. 7. 2021 však platí, že volba dlužníka ohledně hrazení jednotlivých složek dluhu je podmíněna souhlasem věřitele. Nyní už věřitel nemusí dlužníkovi umožnit přednostní splácení jistiny. Týká se to ale jen nově vzniklých dluhů. Splátky na dluhy vzniklé před 1. 7. 2021 se započítávají podle dosavadních pravidel. Takže nyní (u nových dluhů vzniklých od 1. 7. 2021), má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění (to co zaplatil) nejprve na (1.) náklady již určené, pak (2.) na úroky z prodlení, poté (3.) na úroky a nakonec (4.) na jistinu. Jiné pořadí splácení bude přitom možné, pokud o to dlužník požádá a věřitel mu vyhoví nebo pokud je něco jiného dohodnuto ve smlouvě.

Poznámka: Uvedené ale vždy neplatí, jde-li o spotřebitelské dluhy.

Spotřebitelem je

každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Spotřebitelem je tak třeba zákazník banky, u níž si bere úvěr, ale třeba i kupující, který si v obchodě kupuje zboží na splátky. A to pokud si peníze půjčuje nebo zboží kupuje tzv. pro sebe, nikoliv k výkonu podnikatelské činnosti.

SPLÁCENÍ NOVÝCH SPOTŘEBITELSKÝCH DLUHŮ AŽ PO SPLATNOSTI – Zatímco dříve byla pravidla splácení jednotná bez ohledu na původ dluhu, nyní se (od 1. 7. 2021) dělí na dluhy ve spotřebitelských věcech a ty ostatní. Zvláštní pravidla splácení dluhů však pro spotřebitelské vztahy neplatí vždy.

Pokud dlužník stíhá splácet řádně, jak je dohodnuto, tak platí pořadí (jako u jiných dluhů):

1. náklady,

2. úroky z prodlení,

3. úroky,

4. jistina.

Je-li však dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, hradí tedy závazky až po jejich splatnosti, započte se mu plnění, které zaplatil, nejprve

(1.) na náklady již určené, pak

(2.) na jistinu pohledávky, poté

(3.) na úroky a nakonec

(4.) na úroky z prodlení.

Tady jde o ochranu spotřebitele, takže podnikatel a spotřebitel se nemohou dohodnout na jiných pravidlech pro případy, kdy se spotřebitel ocitne v problémech se splácením. Pro případ pozdního splácení dohoda nemá přednost před zákonem, vůbec se neuplatní. Pro případ řádného splácení se však klidně může věřitel s dlužníkem dohodnout třeba na tom, že jednotlivé splátky rovnoměrně umořují jistinu, smluvní úroky a případně další dluhy spotřebitele jako jsou např. poplatky za sjednání úvěru.

SPLÁCENÍ DLUHŮ NUCENĚ V EXEKUCI

Svá vlastní pravidla pak získalo od 1. ledna 2022 započítávání resp. rozpočítávání výtěžků dosažených v rámci exekuce, třeba z toho, co je sraženo dlužníkovi ze mzdy. Stanoví je občanský soudní řád. Výtěžek dosažený exekucí k uspokojení pohledávky (dluhu), pro kterou je exekuce vedena, se započte nejprve (1.) na náklady na exekuci, pak (2.) na jistinu, pak (3.) na úroky, pak na (4.) úroky z prodlení, a nakonec (5.) na náklady oprávněného věřitele (t.j. třeba soudní poplatky, úplaty právníkům, kteří pro věřitele vymáhali dluh Jak se určuje odměna advokáta: kolik stojí právník | Finance.cz).

Shrnutí pořadí splácení složek celkového dluhu dle jednotlivých typů dluhů

Více již najdete v měsíčníku Práce a mzdy bez chyb, pokut a penále 4-5/2022.

Komunikační problémy s kolegy patří na pracovišti k těm nejčastějším. Poslední dva roky se mnoho pracovníků přesunulo z kanceláří do domácností a pracovali většinu času z pohodlí svého domova, s kolegy se potkávali jen v nezbytně nutné míře, případně jen online. Po návratu z home office pak mnoho z nich může pociťovat výraznější komunikační problémy, jimž jsou opět v práci nuceni čelit.

NA PRACOVIŠTI TRÁVÍME OSM NEBO I VÍCE HODIN DENNĚ, což klade velké nároky na naši psychiku, zejména v případě, kdy si s kolegy lidsky nerozumíme a obáváme se každého setkání a výměny názorů. Někdy, navzdory tomu, že máme pocit, že se opravdu snažíme, nedokážeme se svými kolegy hovořit tak, abychom si ze vzájemné komunikace neodnášeli nepříjemné pocity, necítili se být kritizováni anebo nepochopeni.

Je důležité si uvědomit, že druhého člověka změnit neumíme, to, co můžeme udělat, je buď změnit sebe, svůj přístup, nebo v krajním případě i pracovní místo. V zájmu vykonání pracovních úkolů se však musíme pokusit s kolegy vycházet na přijatelné úrovni, tak aby pracovní výsledky nebyly ovlivněny vzájemnými antipatiemi. Někdy však můžeme mít pocit, že je to úkol, který je nad naše síly, zejména pokud druhá strana nejeví žádnou ochotu ke spolupráci, případně přináší do vzájemných vztahů pravidelně napětí a konflikty - ať už jde o nadřízeného, nebo kolegu. K nejčastějším komunikačním problémům patří vyvolávání konfliktů nebo nadměrná kritika.

KRITIKA BÝVÁ NEZBYTNOU SOUČÁSTNÍ KAŽDÉHO PRACOVNÍHO PROSTŘEDÍ, nicméně pokud je jí příliš mnoho, snižuje sebevědomí zaměstnanců, vyvolává obranný postoj, odmítání spolupráce a nepřátelské postoje v kolektivu. Ať už kritizujeme kolegu, nebo podřízeného, kritika by měla být podána vhodným konstruktivním a kultivovaným způsobem. Neměla by zobecňovat, ale zaměřovat se na konkrétní kritizované chování, nikoli na osobu kritizovaného jako celek, je vhodné, aby se odehrávala mezi čtyřma očima, ne před celým pracovním týmem. V každém případě bychom se měli snažit zachovat důstojnost kritizovaného a naše připomínky formulovat jako názor, ne jako neomylnou pravdu. Efektivita kritiky závisí téměř vždy na formě jejího podání. Pokud jsme to my, kdo je kritizován, měli bychom se zamyslet nad tím, zda něco z podané kritiky nebylo oprávněné, zda kritizovanou vlastnost umíme a jsme ochotni změnit, zeptejme se i na názor jiných lidí, s nimiž spolupracujeme, možná budeme někdy překvapeni, jak naše chování vnímají. Zamysleme se také nad tím, jaké jsou naše reakce v situaci, kdy jsme kritizováni. Cítíme se hned dotčeni a uraženi, nebo se omlouváme, vysvětlujeme, bráníme se? Kritika může mít různé podoby, od věcné zpětné vazby, která nám může pomoci v dalším pracovním výkonu, až po urážení, které nám snižuje sebevědomí. Pamatujme si, že každého člověka je možné za něco kritizovat. Pokud je kritika naší práce pravdivá nebo částečně pravdivá, připustíme to, co je pravda. Každý člověk dělá chyby. Neurážejme se, nebuďme ironičtí, zamysleme se nad tím, jak to může vidět druhý člověk, proč ke kritice vůbec došlo a zda ji můžeme využít k něčemu konstruktivnímu. Kritika může upozornit na něco, čeho jsme si doteď nevšimli. Nemusí být vždy shazováním druhého, jak to mnozí přecitlivěle vnímají. Někdy je naše pozornost upřena k tomu, že nás bude druhý člověk určitě za něco kritizovat, a proto si pak takto interpretujeme i neškodné poznámky. Pokud podle našeho názoru dochází k neoprávněné kritice, žádejme od kritika objasnění jeho stanoviska, abychom pochopili, co od nás vlastně chce, jak se máme zachovat příště, aby to nevedlo ke stejnému konfliktu. Když je kritika podána skutečně nevhodným způsobem - agresivně, urážlivě, před kolegy, zákazníky -, je v dané situaci obtížné adekvátně reagovat. Nechejme si čas na její zpracování a pokusme se o věci diskutovat s dotyčným později o samotě. Správná kritika by měla být podána s respektem k důstojnosti druhého člověka, ve správném čase a situaci, měla by být co nejvíce konkrétní a kritizovat specifické chování, ne člověka jako celek.

PŘI KOMUNIKAČNÍCH KONFLIKTECH je z naší strany třeba zachovat si značnou míru sebeovládání. Nenechat se vyprovokovat, nezvedat hlas, nevyhrožovat, to k vyřešení konfliktu nikdy nepomůže. Optimální je zachovat si racionální nadhled, ujasnit si postoje, zájmy a cíle své i druhé strany v konfliktu, naučit se dobře poslouchat. V první fázi konfliktu bychom měli pojmenovat problém, popsat ho ze svého pohledu, říci si, jak se cítíme, když druhá stana něco dělá nebo říká. Vyslechneme si i její pohled a zkoušíme najít možnosti přijatelné pro obě strany. Kompromisy jsou při konfliktech nezbytně nutné.

Je však těžké řešit konflikt, pokud druhá strana nejeví ochotu spolupracovat. Problém může zamítnout jako nedůležitý, zlehčovat ho, žertovat o něm, i když my ho vnímáme jako závažný, také může zaujmout submisivní stanovisko, urazit se, případně se rozplakat, brát to, že něco pojmenujeme jako vzájemný problém, osobně, a namísto řešení konfliktu se nám začne vyhýbat a přestane s námi komunikovat.

V případě, že druhá strana s námi opakovaně přichází do konfliktu a neumíme to řešit sami, je namístě oslovit nadřízeného a požádat ho o pomoc při řešení problému. Nadřízený by měl být připraven řešit případné konflikty mezi zaměstnanci, vystupovat v konfliktu jako mediátor a v případě, že není ochota ze strany zúčastněných se dohodnout, je v jeho pravomoci nařídit řešení, které on považuje za správné. V případě obzvlášť problematické osoby v pracovním týmu, kdy už nejde jen o běžný konflikt, ale kdy si na někoho například stěžuje celý zbytek pracovního týmu, případně zaměstnanci jiných oddělení nebo zákazníci, je namístě osobní pohovor, popis nevhodného chování, žádání zdůvodnění, proč k němu dochází. Nadřízený by měl konkretizovat požadavky na vhodné chování a také upozornit na způsob případných sankcí, pokud se bude situace opakovat. Avšak ani pracoviště, kde ke konfliktům nikdy nedochází, nejsou úplně ideální. Strach z konfliktu v pracovním týmu může být jednou z příčin jeho nefunkčnosti. Když si lidé v týmu nevěří, nemůže mezi nimi dojít k otevřené výměně názorů. Vzniká iluze harmonie, každý s každým v týmu na první pohled souhlasí, lidé si ale ve skutečnosti nechávají své názory pro sebe. Jakmile v dobře fungujícím týmu vznikne problém, tým by měl být schopen o něm otevřeně diskutovat. Když si členové týmu navzájem nedůvěřují, v případě konfliktu se jen snaží vyhrát hádku a prosadit svůj názor. V týmu probíhají různé zákulisní debaty. I v tom nejlepším týmu musí občas dojít k výměně názorů, neustálá shoda je nereálná, a pokud se lidé v týmu alespoň občas nedostávají do diskuze a výměny názorů, je zřejmé, že pracovní tým nedělá ta nejlepší rozhodnutí.

POHLED NA VLASTNÍ CHOVÁNÍ - i my sami svých chováním můžeme přispívat významně k tomu, že komunikace mezi námi a našimi kolegy někdy nefunguje. Mohou se u nás vyskytovat komunikační zlozvyky, například používáme ironii, která druhým překáží, neříkáme věci přímo a čekáme, že si druhý domyslí, o co nám jde, některé věci přeháníme, některé zobecňujeme, připisujeme druhému špatné úmysly i tam, kde nejsou, předpokládáme, co si druhý myslí, ale nezeptáme se na to, nezajímá nás názor druhého člověka, nedáváme pozor, když s námi hovoří, řečí těla dáváme najevo nezájem a mnoho dalšího. Je třeba si uvědomit, jakými svými projevy a reakcemi můžeme přispívat k tomu, že náš vztah s kolegy na pracovišti nefunguje. Zda nekomunikujeme nevhodným způsobem, zda přesně rozumíme, co se od nás očekává, aby spolupráce fungovala, zda reagujeme adekvátně na zpětnou vazbu a kritiku, nebo zda i my na sobě nemůžeme něco zlepšit.

TIPY NA ZLEPŠENÍ KOMUNIKACE NA PRACOVIŠTI

·         Případné vzniklé problémy řešte s kolegy co nejdříve, neshromažďujte v sobě nepříjemné pocity a myšlenky. Nevyhýbejte se řešení konfliktů. Jejich ignorování sice pomáhá z krátkodobého hlediska, z dlouhodobého hlediska však situaci zhoršuje.

·         Naučte se komunikovat otevřeně, asertivně, taktně, ptejte se druhých lidí na jejich potřeby, názory, hledejte řešení společně a snažte se o dohodu vždy, kdy je to možné.

·         Používejte humor, neberte ani situaci v práci zbytečně vážně, občas se věci dají odlehčit a přitom vyřešit. Nad mnoha situacemi, které vám dnes v práci připadají kritické, se za rok jen pousmějete.

·         Přijměte to, co nemůžete ovlivnit. S některými kolegy kamarádský vztah nikdy mít nebudete, je ale důležité naučit se společně fungovat v neutrálním vztahu, komunikovat slušně a korektně, i když bez přátelského přístupu a společného oběda.

·         V diskusích mějte připravena data a fakta ve formě čísel a důkazů, pro některé kolegy je to mimořádně důležité.

·         I v konfliktu či vyjednávání hledejte, v čem jste si s druhým podobní, a stavějte na tom.

·         Často se během hovoru ptejte na názor druhé strany.

·         Pravidelně relaxujte, vytvořte si podpůrné sítě mimo práci (rodina, přátelé, koníčky, sport, příroda apod.). Pomohou vám zapomenout na problémové situace v práci.

·         Vžijte se do druhých. Představte si, jak byte reagovali vy na místě toho druhého. Vnímejte si i toho, že jiní lidé mohou mít vážné problémy v soukromí a jejich negativní nálada nemusí být namířena přímo na vás, je pouze důsledkem jejich špatné životní situace.

·         Pokud se nám na druhých něco nelíbí, máme v zásadě čtyři možnosti. Můžeme změnit, sebe, toho druhého, situaci nebo hodnocení dané situace. Co z toho je pro vás nejjednodušší?

Mgr. Monika Jakubíková, Ph.D.

* * *

Poradce, měsíčník č. 11-12/2022 (III/2022)

·         Zákoník práce s komentářem

Práce a mzdy, odvody bez chyb, pokut a penále – (PaM) – měsíčník, č. 4-5/2022 (III/2022)

·         Průměrná mzda zvyšuje v roce 2022 práva a nároky zaměstnanců

·         Pořadí splácení jednotlivých složek dluhu – novely NOZ a OSŘ

·         Sleva na dani za zaměstnávání osob se zdravotním postižením

·         Obchodní majetek u podnikajícího zaměstnance

·         Přehled nových právních předpisů pro neziskové subjekty v roce 2022

·         Mimořádné ředitelské volno a mimořádné vzdělávání distančně - nový zákon

Daně a účetnictví bez chyb, pokut a penále – (DaÚ) – měsíčník, č. 4-5/2022 (III/2022)

·         Registrace plátce DPH v roce 2022

·         Daň z příjmů – změny od 1. 1. 2022

·         Souběžné příjmy ve zdravotním pojištění v roce 2022

·         Může být jednatel s.r.o. plátcem DPH?

·         Účtování a splácení dluhu

·         Zákon o zaměstnanosti v číslech roku 2022

Daně, účetnictví, vzory a případy – (DÚVaP) – měsíčník, č. 5-6/2022 (I/2022)

·         Souvztažnosti v souvislostech 

·         Nemocenské pojištění – komplexně pro praxi

·         Zdravotní pojištění po změnách v příkladech

1000 řešení – měsíčník č. 4-5/2022 (II/2022)

·         Dlouhodobý finanční majetek

·         Dluh u zdravotní pojišťovny

·         Daň z příjmů, DPH

·         Mzdy, zákoník práce, odvody

·         Veřejná správa

ODBORNÉ TEMATICKÉ PUBLIKACE, KTERÉ VÁM POMOHOU V PODNIKÁNÍ V ČASE PANDEMIE

1. Vzory smluv, žalob a podání (nejvíce používané vzory smluv, žalob a podání z oblasti občanského a obchodního práva, pracovněprávních vztahů, daňového a správního řízení, trestního práva, exekucí, soudních sporů a stavebního práva)

2. Příručka mzdové účetní 2021 (příručka mzdové účetní s příklady)

3. 100 otázek a odpovědí Optimalizace daně, ZDP po novele (praktická řešení týkající se využití zákonných možností optimalizace daně a změn, které přinesla rozsáhlá novela zákona o daních z příjmů)

4. 100 otázek a odpovědí Výdaje, Mzdy (praktická řešení týkající se daňových a nedaňových výdajů a odměňování)

5. 100 otázek a odpovědí Pandemický zákon s komentářem, OSVČ (komentář k pandemickému zákonu a související příklad, OSVČ z pohledu daní, odvodů a ukončení podnikání)

6. Ústava České republiky (úplná znění Ústavy České republiky a volebních zákonů po posledních novelách)

7. 100 otázek a odpovědí Cestovní náhrady, Společnost s.r.o. (příklady z praxe týkající se cestovních náhrad, stravování zaměstnanců, automobilu v podnikání a vzniku, zániku společnosti s.r.o., využití zisku a řešení ztráty ve spol. s.r.o.)

8. 100 otázek a odpovědí Kurzarbeit, Odpočet DPH (příklady z praxe se v první kapitole týkají částečné práce, poskytování příspěvků, zaměstnávání, příspěvků pro podnikatele a ve druhé kapitole odpočtu DPH v poměrné a krácené výši)

9. 100 otázek a odpovědí Pracovní volno, Zaměstnávání (první kapitola obsahuje článek s praktickými příklady, které se týkají různých typů pracovního volna, například dovolené, překážek v práci, pracovní volno bez náhrady mzdy a druhá kapitola obsahuje otázky týkající se pracovního poměru a inspekce práce)

10. Účetní závěrka podnikatelů za rok 2021 (komplexní informace potřebné při sestavování účetní závěrky podnikatelů za rok 2021)

11. 100 otázek a odpovědí Účetní závěrka, Zdaňování zahraničních příjmů (první kapitola obsahuje příklady z praxe týkající se sestavování účetní závěrky a druhá kapitola správné postupy při zdaňování zahraničních příjmů)

12. Daňová přiznání FO a PO za rok 2021, Roční zúčtování příjmů a daňového zvýhodnění za rok 2021 (komplexní informace potřebné při podávání daňového přiznání a ročního zúčtování příjmů, včetně změn, které nastaly)

13. Pomocník mzdové účetní k 1. 1. 2022 (přehled parametrů, sazeb, vzorových výpočtů … z oblasti mezd a platů)

14. Daňový průvodce – Zákony 2022 po novelách (daň z příjmů, daňový řád, DPH, rezevy, mezinárodní spolupráce při správě daní, elektronická evidence tržeb)

15. 100 otázek a odpovědí Zdravotní pojištění po novele (zákon o pojistném na veřejné zdravotní pojištění s komentářem a příklady)

16. Souvztažnosti pro podnikatele (přehled základních účetních souvztažností pro podnikatelské subjekty a to dle ČÚS a syntetických účtů)

17. Živnostenský zákon s komentářem (živnostenský zákon s komentářem v rámci všech změn a novinek)

18. Daňové a nedaňové výdaje A-Z 2022 (výdaje, které lze uplatnit do daňových výdajů a výdaje nedaňové v abecedním pořadí)

NOVINKY

Aktualizace III/1 (I/2022)

·         Zákon o státní sociální podpoře

Aktualizace VI/1 (I/2022)

·         Vyhláška o podrobnostech nakládání s některými výrobky s ukončenou životností

ZÁKONY 2022 novelizované zákony k 1. 1. 2022