DaÚ č. 4-5

Dnem 1. ledna 2019 nabyl účinnosti článek I bodu 3 zákona č. 453/2016 Sb., kterým se mění zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění p.p., na základě, kterého se zemědělcům a osobám hospodařících v lesích vrací daň, která byla zahrnuta do ceny nakoupených minerálních olejů uvedených v § 45 odst. 1 písm. b) nebo v § 45 odst. 2 písm. c) nebo j) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve výši 4 380 Kč/1000 l nakoupených minerálních olejů. V rámci tohoto zákona byl etapově rozšířen okruh činnosti, na které se vratka vztahuje, včetně nových částek daně, které měly být příslušným osobám vráceny, a to s postupnou účinnosti od 1. března a 1. července roku 2017. Poslední změna u vratky spotřební daně byla datována k 1. lednu 2019 s tím, že dojde ke zrušení vrácení daně ve výši 9 500 Kč a 7 000 Kč/1000 l a stanovení jen jedné částky vrácené daně ve výši 4 380 Kč/1000 l, která byla původně určena jen pro rostlinnou výrobu. Toto ustanovení zákona č. 453/2016 Sb. mělo původně jen nastínit, jakým způsobem či v jakých činnostech bude vratka spotřební daně realizována v roce 2019 s tím, že sazba byla posazena nízko pro případ nepříznivého ekonomického vývoje. Návrh tohoto zákona byl poslancům rozeslán 16. 6. 2016, ke konci roku 2016 byl schválen a vyšel ve Sbírce zákonů ČR. V té době se předpokládalo, že novela tohoto zákona bude schválena a nabude účinnosti právě k 1. 1. 2019, což se nestalo. K 1. 1. 2019 tak platí nejen tento zákon, ale i prováděcí vyhláška č. 176/2017 Sb., o způsobu výpočtu nároku na vrácení spotřební daně z minerálních olejů spotřebovaných v zemědělské prvovýrobě a při provádění hospodaření v lese.

Na uvedený právní stav reaguje změnový zákon, který v novém znění § 57 nejenže mění sazby daně, ale zavádí i nová pravidla pro vratku spotřební daně a zároveň podle předkladatelů má celkově zjednodušit evidenci k prokazování nároku na vratku spotřební daně. Účinnost změnového zákona u vratky spotřební daně je datována k prvnímu dnu kalendářního měsíce následujícího po dni jeho vyhlášení, tj. k 1. únoru 2019.

Minimální mzda jako minimální vyměřovací základ zaměstnance představuje ve zdravotním pojištění důležitou hodnotu, od které se v mnoha dále uvedených situacích odvíjí placení pojistného jak zaměstnavatelem, tak zaměstnancem. Současně platí, že pokud ve zdravotním pojištění hradí pojistné zaměstnanec (resp. je mu zaměstnavatelem sraženo), pak tyto platby probíhají zásadně prostřednictvím zaměstnavatele, zaměstnanec si sám žádné pojistné neplatí. Kromě zaměstnání má minimální mzda přímý vliv i na placení pojistného osobami bez zdanitelných příjmů.
S účinností od 1. ledna 2019 se zvýšila minimální mzda na 13 350 Kč, proto při stanovení vyměřovacího základu a navazujícího výpočtu výše pojistného vycházejí zaměstnavatelé po datu 1. 1. 2019 z této nové částky.