Česko má čtvrtý největší rozdíl v platech mezi pohlavími
18.09.2024
Největší rozdíly ve mzdách mužů a žen jsou na obchodních pozicích a v účetnictví, vyplývá z analýzy mezd personální agenturay Grafton Recruitment. Rozdíl v průměru v Česku činí 17,7 procenta, Česko je tak podle Eurostatu čtvrté nejhorší v Evropské unii.
Více peněz berou podle dat Českého statistického úřadu muži zejména ve Zlínském, Královéhradeckém a Jihočeském kraji. Ve Zlínském kraji činil rozdíl téměř 19 procent. Druhou a třetí příčku tohoto žebříčku zaujaly Královéhradecký a Jihočeský kraj s rozdílem 16 procent. Naopak nejmenší desetiprocentní rozdíl je v Karlovarském kraji. V absolutních číslech berou ženy ve Zlínském kraji o 7573 korun méně než muži, v Karlovarském kraji tento rozdíl činí 3679 Kč. Částky vycházejí z mediánu, tedy střední hodnoty měsíčních mezd.
"Důvodů, proč jsou rozdíly v některých krajích větší než v jiných, může být mnoho. Od struktury zaměstnanosti v daném kraji, přes míru zastoupení mezinárodních firem až po porodnost a dostupnost předškolní péče," uvedla ředitelka marketingu Grafton Recruitment Jitka Kouba. Narovnání se podle ní blíží. Pomoci má směrnice EU, podle níž od června 2027 budou muset firmy s více než 150 zaměstnanci každý rok reportovat, že ve mzdách rozdíly nedělají. Novinka počítá s transparentností už během náborového pohovoru.
S
(Zdroj: zpravy.aktualne.cz)
Zdaňování záloh po novelizaci zákona o DPH
28.09.2017
Vznik povinnosti přiznat daň při dodání zboží a poskytnutí služby v tuzemsku ve standardním režimu zdanění je po novelizaci upraven v novém § 20a zákona o DPH, do něhož byl prakticky převeden dřívější § 21 odst. 1 zákona o DPH. V § 20a zákona o DPH je vymezen vznik povinnosti přiznat daň při dodání zboží a poskytnutí služby. K aplikaci nového § 20a zákona o DPH byl zveřejněna na webových stránkách finanční správy informace GFŘ, v níž je uvedena řada příkladů aplikace nově platných pravidel.
Podle § 20a odst. 1 zákona o DPH nadále vzniká povinnost přiznat daň při dodání zboží nebo poskytnutí služby ke dni uskutečnění zdanitelného plnění, který je vymezen v novelizovaném znění § 21 zákona o DPH. Z § 20a odst. 2 zákona o DPH obdobně jako dříve vyplývá, že je-li před uskutečněním zdanitelného plnění přijata úplata, vzniká povinnost přiznat daň z přijaté částky ke dni přijetí této úplaty. Tato povinnost však neplatí, není-li zdanitelné plnění ke dni přijetí úplaty známo dostatečně určitě. Jedná se prakticky o promítnutí judikatury Soudního dvora EU, podle níž vzniká povinnost přiznat daň ze zálohové platby poskytnuté před uskutečněním plnění pouze, pokud jsou k okamžiku zaplacení zálohy známy veškeré relevantní znaky uskutečnění zdanitelného plnění, tj. budoucího dodání zboží nebo poskytnutí služby.
Podle § 20a odst. 3 zákona o DPH je zdanitelné plnění známo dostatečně určitě, je-li alespoň známo, jaké zboží má být dodáno, nebo jaká služba má být poskytnuta, sazba daně a místo plnění. Nejsou-li tyto skutečnosti plátci známy, nevzniká tedy prakticky plátci povinnost z přijaté úplaty např. za voucher či poukázku nahrazující peníze, kterým lze uhradit různé zboží či služby, přiznat daň okamžitě k datu přijetí úplaty, ale až v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění.
Dodání zboží do jiného státu EU osvobozené od DPH
28.09.2017
Podle § 13 odst. 2 ZDPH se dodáním zboží do jiného státu EU rozumí dodání zboží, které je skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu. Je tedy nezbytný faktický přeshraniční pohyb zboží, nestačí fakturace mezi firmami z různých států EU. Toto reálné fyzické přepravení daného zboží z ČR do jiného státu EU je rovněž stěžejní z podmínek stanovených pro osvobození tohoto dodání od české daně v § 64 ZDPH:
• pořizovatelem zboží je osoba registrovaná k dani v jiném členském státě (než v Česku),
• zboží je odesláno nebo přepraveno z tuzemska,
• a to plátcem nebo pořizovatelem nebo zmocněnou třetí osobou,
• zboží bylo skutečně odesláno nebo přepraveno do jiného členského státu,
• pro pořizovatele je pořízení zboží v jiném členském státě předmětem daně.
Příklad
Důležité je přepravení zboží mimo ČR
Český plátce prodá zboží slovenské firmě, která je registrována k DPH na Slovensku. Přeprava zboží z Prahy ale skončí již v Brně, kde má dotyčný slovenský odběratel jednu ze svých provozoven.
V tomto případě nepůjde o osvobozené přeshraniční dodání zboží, ale o tuzemské dodání zboží v ČR podléhající české DPH.
Ručení oprávněného příjemce
25.09.2017
Podle § 108a zákona o DPH, který se novelou zákona o DPH s účinností od 1. 7. 2017 nezměnil, ručí nadále za stanovených podmínek oprávněný příjemce, jemuž vznikla povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň, za nezaplacenou DPH při prodeji tohoto zboží, které je předmětem spotřební daně. Toto ustanovení se prakticky vztahuje na oprávněné subjekty, které mají povoleno provozovat daňový sklad podle zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřební dani“).
Podle § 108a odst. 1 zákona o DPH ručí oprávněný příjemce, jemuž vznikla v souvislosti s přijetím výrobků, podléhajících spotřebním daním, povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň, pokud nebyla osobou, která pořídila toto zboží z jiného členského státu zaplacena správci daně při dodání tohoto zboží třetí osobě. Nejedná se však o bezvýhradné ručení, protože oprávněný příjemce se může ručení vyhnout, pokud prokáže, že přijal veškerá opatření, která od něj mohou být rozumně požadována, aby ověřil, že daň bude osobou, která toto zboží pořídila, řádně zaplacena. Může se přitom jednat např. o záruku nebo uzavření partnerské dohody, že bude daň osobou, která toto zboží pořídila z jiného členského státu nebo toto zboží dovezla, při jeho dodání třetí osobě, správci daně zaplacena.
Oprávněný příjemce a provozovatel daňového skladu ručí podle § 108a odst. 2 zákona o DPH správci daně za nezaplacenou daň z přidané hodnoty do výše daně, která se vypočte ze základu daně, který odpovídá ceně obvyklé včetně spotřební daně.
Bezúročná zápůjčka v daních z příjmů
25.09.2017
Jak dle starého, tak i nového občanského zákoníku lze uzavřít bezúročnou smlouvu o zápůjčce (půjčce), respektive soukromé právo považuje bezúročnou variantu za standardní, když coby výjimku uvádí, že: „Při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky.“.
Zatímco pro soukromé právo je tedy bezúročná zápůjčka „normální“, tak z hlediska daní z příjmů se jedná o „nenormální“ situaci, kterou je zapotřebí za účelem „daňové spravedlnosti“ speciálně řešit. Daňovým problémem je majetkový prospěch dlužníka (vydlužitele) spočívající ve fiktivní úspoře peněz, resp. výdajů za úroky, které by zřejmě u „tržně obvyklé“ zápůjčky musel věřiteli platit. A tento bezúplatný (fiktivní) příjem je proto obecně předmětem daní z příjmů. Naproti tomu daňovým problémem není jakkoli nízký – ale nenulový – úrok sjednaný u zápůjčky; ledaže by smluvní strany byly tzv. spojenými osobami, kdy by pro dlužníka opět obecně bylo úrokové zvýhodnění předmětem zdanění.
Pokud se tedy smluvní strany – nejde-li o tzv. spojené osoby ve smyslu § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“) – chtějí vyhnout daňové komplikaci s majetkovým prospěchem dlužníka, měly by raději uzavřít alespoň mírně úročenou zápůjčku. Protože ačkoli je nízkým úrokem u zápůjčky – ve srovnání s jeho obvyklou výší – nepochybně dlužník rovněž majetkově zvýhodněn, tak tato sleva na úrocích není předmětem daní z příjmů. Ovšem nic by se nemělo přehánět, protože zcela zanedbatelný úrok, např. 0,1 % p. a. by mohl správce daně napadnout jako pouhou zástěrku za de facto bezúplatné zápůjčky.