Schodek na svěřených hodnotách
– povinnosti zaměstnance

Část jedenáctá zákoníku práce je rozčleněna do čtyř hlav – prevence, povinnosti zaměstnance k náhradě škody, povinnosti zaměstnavatele k náhradě škody a společná ustanovení. V následujících řádcích se zaměříme na druhou hlavu této části a to na ustanovení týkající se povinností zaměstnance k náhradě škody způsobené zaměstnavateli. O jaké povinnosti se jedná?

Největším úkolem novely zákoníku práce v r. 2015 provedené zákonem č. 205/2015 Sb. bylo navrácení hmotněprávní úpravy odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, obsažené dočasně v přechodných ustanoveních zákoníku práce, zpět do části jedenácté zákoníku práce, která obsahuje právní úpravu náhrady škody v pracovněprávních vztazích, a provedení adekvátních legislativně technických úprav navazující na tuto změnu, včetně přizpůsobení některých pojmů dosud používaných v oblasti náhrady škody podle pracovněprávní úpravy terminologii nového občanského zákoníku. S tím souvisela celková změna systematiky části jedenácté zákoníku práce. Jak vyplývá z názvu zákona č. 205/2015 Sb., novela zrušila i do té doby neúčinný zákon č. 266/2006 Sb., o úrazovém pojištění zaměstnanců, neboť bylo politicky rozhodnuto v rámci Rady hospodářské a sociální dohody, že zákonem o úrazovém pojištění zaměstnanců se zabezpečení zaměstnanců při pracovním úrazu a nemoci z povolání řídit nebude. Kromě uvedeného byly samozřejmě provedeny některé legislativně technické změny, které souvisejí s analýzou současné právní úpravy a které vedou k jejímu zpřesnění a na kterých se dohodli sociální partneři, jako např. změna ustanovení § 1a odst. 2 ZP nebo § 77 ZP apod.

OBECNĚ K PRÁVNÍ ÚPRAVĚ - Původně, při novele zákoníku práce v souvislosti s rekodifikací občanského práva (k 1. lednu 2014) došlo v části jedenácté zákoníku práce pouze z důvodu převzetí nové terminologie použité v novém občanském zákoníku k úpravě § 252 odst. 3 a 255 odst. 4 (slova „způsobilost zaměstnance k právním úkonům omezena nebo byl-li jí zbaven“ se nahrazují slovy „svéprávnost zaměstnance omezena“). Další změny zde provedeny nebyly.

Novela v r. 2015 však šla dále, zejména pokud se týká termínu „odpovědnost“. Nový občanský zákoník totiž termín „odpovědnost“ používá pouze ve významu „rodičovská odpovědnost“, nebo v souvislosti s pojištěním odpovědnosti a sporadicky v některých dalších ustanoveních, nikoliv však v rámci úpravy odpovědnostních závazků, kde se používají termíny „závazky z deliktů“, „náhrada majetkové a nemajetkové újmy“ nebo „povinnost nahradit škodu“.

Vzhledem k tomu, že občanský zákoník nabyl účinnosti a zavedl nové pojmosloví, musel se mu zákoník práce přizpůsobit, neboť Nález Ústavního soudu č. 116/2008 Sb. k tomu zákonodárce přímo zavazuje. Proto také v celé části jedenácté zákoníku práce pojednávající dosud o „odpovědnosti zaměstnavatele za škodu“ a o „odpovědnosti zaměstnavatele za škodu“ bylo slovo „odpovědnost“ a všechny jeho další zejména slovesné tvary nahrazeny slovy „povinnost k náhradě škody“.

Další změna, se týkala názvu celé hlavy jedenácté, která se původně nazývala „Náhrada škody“ a nyní se nazývá „Náhrada nemajetkové a majetkové újmy“. I to souvisí s tím, že zákoník práce byl přizpůsoben občanskému zákoníku. Nový občanský zákoník neboli osnova totiž důsledně odlišil pojmy „majetková újma“ jako škoda na majetku a „nemajetková újma“, u které přichází peněžitá náhrada v úvahu jen tehdy, nelze-li tuto újmu odčinit jinak.

Škodou je nově označována újma na majetku, kterou lze vyjádřit v penězích. Oproti škodě nelze nemajetkovou újmu objektivně finančně kvantifikovat, nelze ji změřit nebo zvážit. Dojde-li např. k poškození zdraví, snížení důstojnosti osoby nebo poškození věci, ke které měla dotyčná osoba zvláštní citový vztah, nejedná se o snížení majetku poškozené (pomíjíme náklady vynaložené např. na lékařské ošetření v případě poškození zdraví). Proto obecně platí, že nemajetkovou škodu nelze nahradit, můžeme se snažit pouze o její vyvážení tím, že se škůdce omluví nebo poskytne dotyčnému poškozenému peníze, aby si ten pořídil něco, co mu pomůže zapomenout např. vytrpěnou bolest.

Nový občanský zákoník stanoví obecné pravidlo, že škoda se nahrazuje vždy, ale nemajetková újma jen tehdy, pokud to zákon výslovně přikáže, nebo když si to strany sjednají. Zákon pak stanoví následující čtyři případy, kdy se hradí nemajetková újma:

·    zasáhne-li škůdce do přirozených práv člověka (právo na život, zdraví, soukromí, čest, důstojnost, jméno apod. (§ 2956 NOZ),

·    dojde-li k poškození věci ze svévole nebo škodolibosti (§ 2969 NOZ),

·    v případě, kdy poškozený způsobenou újmu důvodně vnímá jako osobní neštěstí (§ 2971 NOZ),

·    dojde-li k ztrátě radosti z dovolené (§ 2543 NOZ).

Z toho důvodu i např. formulace nového § 249 odst. 1 věta první ZP, která stanoví dosud, že „Zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení.“ byla přeformulována takto „Zaměstnanec je povinen počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě (dále jen „škoda“), nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení.“ Věcně nedošlo k žádné změně, škoda na majetku se označuje jako majetková újmy a škoda na zdraví jako nemajetková újma. Proto také dále používáme v zákoníku práce známý a v praxi běžně používaný pojem škoda ve významu majetková újma.

Povinnosti zaměstnance k náhradě škody

Předpokladem pro vznik obecné povinnosti zaměstnance nahradit škodu způsobenou zaměstnavateli podle § 250 ZP je:

·    porušení pracovních povinností zaměstnancem při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním,

·    vznik škody neboli újmy na majetku,

·    příčinná souvislost mezi porušením pracovních povinností a vznikem škody (tzv. kauzální nexus) a

·    zavinění na straně zaměstnance alespoň ve formě nedbalostní.

Ke vzniku obecné povinnosti zaměstnance nahradit škodu je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně, chybí-li kterýkoliv z nich, povinnost nevzniká.

Ustanovení § 250 ZP nedoznalo věcných změn, pouze formulace „zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli za škodu“ byla zpřesněna „zaměstnanec je povinen nahradit zaměstnavateli škodu“, to proto, aby se nepoužívalo slovo „odpovídá“.

Stejně tak ustanovení § 251 ZP, které obsahuje předpoklady povinnosti zaměstnance za nesplnění povinnosti k odvrácení škody, bylo upraveno minimálně a pouze formulačně. Toto ustanovení má podpůrnou povahu. Zakládá právo zaměstnavatele požadovat, aby se zaměstnanec podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, pokud vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli. Možnost této úhrady nastupuje až poté, co zaměstnavatel vyčerpal všechny možnosti úhrady od přímého škůdce. Navíc nejde o vlastní náhradu škody, nýbrž jen o určitý podíl zaměstnance na vzniklé škodě.

Nesplnění povinnosti k náhradě škody

Ustanovení § 251 ZP o tom, že na zaměstnanci, který vědomě neupozornil nadřízeného vedoucího zaměstnance na škodu hrozící zaměstnavateli nebo nezakročil proti hrozící škodě, ačkoliv by tím bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může zaměstnavatel požadovat, aby se podílel na náhradě škody, která byla zaměstnavateli způsobena, a to v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možné nahradit jinak, nebylo kromě terminologických změn dotčeno a věcně upraveno.

I nadále platí, že zaměstnanec není povinen nahradit škodu, kterou způsobil při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozícího životu nebo zdraví, jestliže tento stav sám úmyslně nevyvolal a počínal si přitom způsobem přiměřeným okolnostem. Výše náhrady škody v tomto případě nesmí přesáhnout trojnásobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

SCHODEK NA SVĚŘENÝCH HODNOTÁCH - Další ustanovení § 252 až § 254 ZP upravují schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. I zde je na první pohled patrno, že v názvu druhu této škody není použito slovo „odpovědnost“ a sama ustanovení – pokud jsou pozměněna – jsou opět pozměněna pouze formulačně, k věcným změnám v r. 2015 nedošlo.

Škoda, která vzniká z dohody o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených k vyúčtování (a zde zákonodárce termín „odpovědnost“ ponechat musel), je zvláštním druhem škody v pracovněprávních vztazích, která se vyznačuje zpřísněnými podmínkami ve vztahu k zaměstnanci. Na podstatě dohody i na jejich náležitostech, stejně jako na podmínce, že smí být uzavřena nejdřív v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku, se nic nemění. Pro platné ujednání dohody o odpovědnosti předepsána písemná forma. Její nedodržení má za následek také neplatnost dohody. Při platném sjednání dohody o odpovědnosti odpovídá zaměstnanec za schodek na svěřených hodnotách, které je povinen vyúčtovat, bez ohledu na zavinění. Zavinění zaměstnance u tohoto druhu povinnosti k náhradě škody se předpokládá, to zaměstnavatel nemusí prokazovat a zaměstnanec musí zjištěný schodek uhradit, jestliže se nevyviní, to znamená, když buď zcela, nebo zčásti neprokáže, že schodek vznikl zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. O takový případ půjde vždy, jestliže zaměstnanec prokáže, že schodek byl způsoben úmyslným jednáním třetí osoby nebo vznikl-li zanedbáním povinností zaměstnavatele tím, že mu bylo znemožněno se svěřenými hodnotami nakládat. Důvodem zproštění se povinnosti k náhradě škody tak bude např. vloupání do prodejny nezjištěným pachatelem apod.

Jak vyplývá z výše uvedeného, dohoda o odpovědnosti nemůže být uzavřena se zaměstnancem ohledně všech hodnot, ale jen takových, které jsou předmětem obratu nebo oběhu. Dále musí být zajištěna osobní disposice zodpovědného zaměstnance s nimi, a to po celou dobu, po kterou jsou mu svěřeny. Z okruhu těchto hodnot jsou proto vyloučeny např. krátkodobé předměty a motorová vozidla. Naproti tomu však hodnota přepravovaného zboží představuje hodnotu ve smyslu odpovědnosti za schodek, i když má různou povahu.

Pokud jde o předměty, které jsou zaměstnanci svěřovány za tím účelem, aby je propůjčoval dalším osobám, lze k uzavírání dohod o odpovědnosti přistupovat jen tehdy, jsou-li vytvořeny všechny předpoklady pro zaměstnance, aby o svěřené hodnoty mohl bez rizika pečovat, zejména aby mohl kontrolovat jejich převzetí a vrácení jinými osobami.

Jednou ze základních podmínek pro vznik povinnosti zaměstnance k náhradě škody z titulu dohody o odpovědnosti je i vznik schodku neboli manka. Tím je třeba označovat skutečnost, když chybějí hodnoty, které je zaměstnanec hmotně odpovědný povinen vyúčtovat. Nepůjde tedy o případy, kdy hodnoty, které jsou předmětem dohody o odpovědnosti, sice existují, ale došlo k jejich přirozenému úbytku nebo znehodnocení. Škoda v tomto případě vzniká, prokáže-li zaměstnavatel, že na svěřených hodnotách vznikl schodek neboli manko. Nemění se ani, že zaměstnanec může od dohody o odpovědnosti odstoupit, vykonává-li jinou práci, je-li převáděn na jinou práci nebo na jiné pracoviště, je-li překládán nebo pokud zaměstnavatel do 15 kalendářních dnů neodstranil závady, na které zaměstnanec písemně upozorňoval. Novela také již nepoužívá pojmu „společná odpovědnost“, ale opisuje ho formulací „hodnoty svěřené společně více zaměstnancům“. Opět však věcně se na podstatě právní úpravy nic nemění.

ZTRÁTA SVĚŘENÝCH PŘEDMĚTŮ - Stejně tak se nic věcně nemění v ustanoveních § 255 a § 256 ZP pojednávajících o ztrátě svěřených předmětů. I zde se jedná o škodu způsobenou ztrátou, a ne o odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů. Předmětem této náhrady na rozdíl od náhrady škody z dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty jsou jednotlivé věci, které zaměstnavatel svěřil zaměstnanci v souvislosti s výkonem práce.

Zákoník práce již nepojednává o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů, ale jednoduše hovoří o povinnosti nahradit škodu způsobenou ztrátou nástrojů, osobních ochranných pracovních prostředků a jiných podobných předmětů, které zaměstnavatel svěří zaměstnanci, aby s nimi mohl osobně disponovat.

Vzhledem k tomu, že cena svěřovaných předmětů je v praxi často vysoká, jsou v souladu s požadavky praxe upraveny dva typy povinnosti k náhradě škody způsobené ztrátou svěřených předmětů:

·    povinnost náhrady za předměty, jejichž cena nepřevyšuje 50 000 Kč – ty jsou svěřeny na písemné potvrzení,

·    povinnost náhrady za předměty, jejichž cena převyšuje 50 000 Kč – ty jsou svěřeny na základě dohody o odpovědnosti.

Předměty do stanovené hodnoty 50 000 Kč se předávají zaměstnanci na základě písemného potvrzení, to je jednostranné právní jednání zaměstnavatele. Naproti tomu předměty, jejichž cena převyšuje 50 000 Kč, se svěřují zaměstnanci na základě dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů, tedy dvoustranného právního jednání, kdy zaměstnanec s převzetím nástrojů a jiných věcí na základě dohody souhlasí. Smyslem je možnost zaměstnance zvážit dopady své povinnosti k náhradě škody de facto bez limitace výše náhrady škody. V ustanovení § 255 odst. 7 ZP se pamatuje rovněž na to, aby hodnota předmětů, kdy je vyžadováno uzavření dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů mohla vláda prováděcím právním předpisem zvýšit. V praxi se může jednat nejen o různé přístroje a nářadí, které zaměstnanec nezbytně potřebuje k výkonu své práce, ale i notebooky apod. Právní praxe je shodná v tom, že takovými věcmi nemohou být např. stroje, automobily, vybavení kanceláří apod.

Pro dohodu o odpovědnosti platí obdobné principy, jako je známe u dohody o odpovědnosti za schodek, na hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat. Předně platí, že dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů smí být uzavřena nejdříve v den, kdy fyzická osoba dosáhne 18 let věku. Dohoda o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů musí být stejně jako dohoda o odpovědnosti za schodek, na hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat uzavřena písemně, jinak je neplatná.

Pro povinnost k náhradě škody za ztrátu svěřených předmětů platí obecné pravidlo, že zaměstnanec se zprostí povinnosti nahradit ztrátu svěřených předmětů zcela nebo zčásti, jestliže prokáže, že ztráta vznikla zcela nebo zčásti bez jeho zavinění. To platí stejně pro předměty, které jsou zaměstnanci svěřeny na základě písemného potvrzení jako pro předměty, které jsou svěřeny na základě dohody o odpovědnosti za ztrátu svěřených předmětů. Konstantní judikatura zastává dlouhodobě názor, že zaměstnanec prokáže, že nezavinil ztrátu předmětů svěřených mu na písemné potvrzení, když např. doloží, že měl věci v uzamčené skříňce, nebo když se v důsledku utrpěného pracovního úrazu nemohl o věci postarat.

Rozsah a způsob náhrady škody

Nakonec i v ustanoveních týkající se rozsahu a způsobu náhrady škody, tedy v § 257 až § 260 ZP bylo jediným cílem zákonodárce odstranit slovo „odpovědnost“ a nahradit ho souslovím „povinnost nahradit škodu“. I nadále v případě obecné povinnosti nahradit škodu podle § 250 ZP vychází zákonodárce ze skutečnosti, že se hradí škoda skutečná. Vzhledem k tomu, že v praxi bývá v převážné většině případů škoda způsobená z nedbalosti, stanoví se pro tyto případy limit ve výši čtyřapůlnásobku průměrného výdělku. Pouze když byla škoda způsobena úmyslně, anebo v opilosti, či po zneužití jiných návykových látek, může zaměstnavatel požadovat náhradu skutečné škody, příp. i náhradu ušlého zisku. Pro posouzení rozsahu povinnosti zaměstnance nahradit škodu zákon nedává jinou disposici než, že poměrná část se určí podle míry jeho zavinění, způsobil-li škodu také zaměstnavatel, a odpovídá-li za škodu více zaměstnanců, hradí každý poměrnou část škody rovněž podle míry svého zavinění.

Na rozdíl od obecné povinnosti zaměstnance podle § 250 ZP v případě nesplnění povinnosti k odvrácení škody je podle § 251 ZP omezena výše náhrady pouze trojnásobkem průměrného měsíčního výdělku zaměstnance.

V případě povinnosti zaměstnance nahradit schodek na svěřených hodnotách jde o opačnou konstrukci než v případě obecné povinnosti k náhradě škody. Při tomto druhu zvláštní povinnosti k náhradě škody se dovozuje existence předpokládaného zavinění zaměstnance jako třetího předpokladu vzniku povinnosti k náhradě škody. Zaměstnavateli pak postačí prokázat pouze existenci dohody o odpovědnosti a vznik schodku a zaměstnanci vzniká povinnost nahradit schodek v plné výši. Na úhradě celého vzniklého schodku jsou povinni se podílet všichni zaměstnanci, kteří se k náhradě schodku zavázali společně. Východiskem pro rozvržení schodku na jednotlivé zaměstnance jsou jejich dosažené výdělky za dobu od předchozí inventury do dne zjištění schodku, přičemž výdělek jejich vedoucího a jeho zástupce se započítává ve dvojnásobné výši. Přitom platí zásada, že podíl jednotlivých zaměstnanců, kteří se na pracovišti společně zavázali k vyúčtování svěřených hodnot, nesmí přesáhnout částku rovnající se jejich průměrnému měsíčnímu výdělku. Případný zbytek náhrady škody jsou povinni uhradit vedoucí a jeho zástupce, opět podle poměru svých dosažených průměrných výdělku.

Jen pro zajímavost možno podotknout, že zákonodárce ve své snaze o pečlivost a důslednou terminologickou čistotu (nahrazení slova „odpovědnost“) zcela opomenul, že ustanovení § 260 ZP používá termínu „hrubý výdělek“, tedy termínu, který naše legislativa nezná od r. 1992, kdy byla zavedena stávající daňová soustava.

PROJEDNÁNÍ VÝŠE ŠKODY - Poslední díl 5 hlavy první části jedenácté zákoníku práce, nazvaný Společná ustanovení o povinnosti zaměstnance nahradit škodu (§ 261 až § 264 ZP) opět kromě zrušení termínu „odpovědnost“ nedoznal věcných změn. Zákon předpokládá, že zaměstnanec, který se může zavázat k výkonu práce, je schopen nejen nabývat práv a brát na sebe povinnosti, ale i zdržet se protiprávního jednání. Podmínkou ovšem je, aby zaměstnanec byl schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky. Uvede-li se však do takového stavu vlastním zavinění, např. v důsledku opilosti, odpovídá za způsobenou škodu, i když objektivně vzato – v daný moment mu chybí schopnost ovládnout své jednání. V neposlední řadě zákonodárce se společných ustanoveních řeší i náhradu škody, kterou zaměstnanec způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Kritérion dobrým mravů je v doktríně občanského práva i v judikatuře ustálen, sankcionováno je i takové jednání, které není v právním předpise výslovně uvedeno, nicméně je obecně vnímáno jako nemravné.

Postup při určení náhrady škody

v ustanovení § 262 ZP, a její projednání se zaměstnancem, jakož i požadovaná součinnost s odborovým orgánem, mají jen pořádkovou povahu a nejsou podmínkou pro další uplatňování nároku na náhradu škody. Zákon předpokládá, že zaměstnavatel v souvislosti s uplatňováním svého nároku na náhradu škody zaměstnanci písemně oznámí výši požadované náhrady škody. Z povahy věci, i bez výslovné zmínky v zákoně, vyplývá, že zaměstnavatel rovněž uvede, z jakého důvodu škodu požaduje, neboť jen tak je zajištěno, že nebude docházet k nejasnostem. Toto oznámení však není právním jednáním, neboť na jeho základě nevzniká žádný právní vztah, a z tohoto hlediska nemá samo o sobě právní význam.

Oznámení výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem ale nabude faktický význam v případě, jestliže zaměstnanec shledá uplatněný požadavek oprávněný a svůj závazek nahradit škodu uzná co do důvodu a výše, neboť tím je splněna podmínka (předpoklad), aby mohla být uzavřena dohoda podle § 263 odst. 2 ZP o způsobu náhrady škody. Pro dohodu je zásadně předepsána písemná forma. Uznání peněžitého nároku co do důvodu a výše je jednostranné právní jednání učiněné písemnou formou a adresované oprávněnému účastníku, v němž povinný účastník výslovně a bezvýhradně uvedl výši nároku, který je povinen uspokojit, a jeho důvody. Požadavek na uvedení důvodů je slněn tehdy, označí-li jej tak, aby bylo jednoznačné, jakého nároku se týká, popřípadě v čem (v jakých skutkových okolnostech) nárok spočívá. S písemným uznáním peněžitého nároku co do důvodu a výše tím, kdo je povinen nárok uspokojit, se i v pracovněprávních vztazích spojuje jiná (delší) promlčecí lhůta než jaká je stanovena u nároků neuznaných. Jde o další způsob zajištění závazku, kde se podle § 639 OZ právo dlužníkem uznané co do důvodu a výše promlčuje až za deset let ode dne, kdy k uznání došlo. Určí-li dlužník v uznání dob, do které dluh splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby. Ze subsidiárního použití § 2053 OZ také vyplývá, že s uznáním dluhu co důvodu a výše je spojena vyvratitelná právní domněnka, že dluh v době uznání trval. Nakonec zákon stanoví i tzv. moderační (zmírňovací) právo soudu určit výši náhrady škody nižší částkou, tak aby přiznaná náhrada škody vyjadřovala v konkrétním případě to, co lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat.

JUDr. Eva Dandová

§ 263 zákona č. 262/2006 Sb.

(1) Výši požadované náhrady škody je zaměstnavatel se zaměstnancem povinen projednat a písemně mu ji oznámit zpravidla nejpozději do 1 měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že je zaměstnanec povinen ji nahradit.

(2) Uzavřel-li zaměstnanec se zaměstnavatelem dohodu o způsobu náhrady škody, je její součástí výše náhrady škody požadované zaměstnavatelem, jestliže svoji povinnost nahradit škodu zaměstnanec uznal. Dohoda podle věty první musí být uzavřena písemně.

(3) Výši požadované náhrady škody a obsah dohody o způsobu její náhrady, s výjimkou náhrady nepřesahující 1000 Kč, je zaměstnavatel povinen projednat s odborovou organizací.

§ 639 zákona č. 89/2012 Sb.

Uznal-li dlužník svůj dluh, promlčí se právo za deset let ode dne, kdy k uznání dluhu došlo. Určí-li však dlužník v uznání i dobu, do které splní, promlčí se právo za deset let od posledního dne určené doby.

§ 2053 zákona č. 89/2012 Sb.

Uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

§ 257 zákona č. 262/2006 Sb.
Citace na straně 39

(1) Zaměstnanec, který má povinnost nahradit škodu podle § 250, je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav.

(2) Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Toto omezení neplatí, byla-li škoda způsobena úmyslně, v opilosti, nebo po zneužití jiných návykových látek.